Aegidius časopis farnosti svatého Jiljí www.jirkov.farnost.cz
pro Jirkov a okolí, říjen 2011 (č.84)
Pohleďte na Pannu Marii, její Neposkvrněné Srdce nakonec zvítězí!
Pojďte, milí poutníci chomutovští, jirkovští, vejprtští, olbernhauští, trutzhainští, marienbergští, krušnohorští...
Scéna nebeského korunování Panny Marie v průčelí kostela na Květnově. Levý anděl poukazuje na těhotnou Pannu Marii, která svým „Ano“, dala průchod Božímu plánu spásy. Pravý anděl spolu drží obrovskou korunu a přitom vyhlíží poutníky.
2
Pozvánky: * V pátek 14.10. v 17:00 hodin bude mše svatá v kapli ve Vinařicích. * V neděli 23.10. bude při mši sbírka na misie! * V neděli 30.10. bude ve Strupčicích po mši svaté požehnání hřbitova a pobožnost za zemřelé. * V neděli 30.10. bude také mše v Boleboři v 15:00 hodin a následně žehnání hřbitova a dušičková pobožnost. * Ve středu 2.11. na Dušičky bude mše v 9:00 hod.a v 15:00 hod. na hřbitově v Jirkově dušičková pobožnost. * Ve středu 2.11. bude také pobožnost na hřbitově v Otvicích v 10:00 hod. * Od listopadu budou páteční mše v 17:00 hod. (v kostele) a po ní spolčo na faře. (Letos - 4.11.) *** Kdo má zájem přidat se ke zpěvačkám na kůru v přípravě na vánoční bohoslužby a zpěvy, může tak učinit v Jirkově. Zkoušky jsou každý čtvrtek asi od 17:00 hod. na faře a v kostele. *** Výuka náboženství pro děti je každou středu v 15:00 na faře v Jirkově. *** Věci do charity noste laskavě, až po předchozí telefonické domluvě, na tel. 474659460.
Pouť do Medžugorje 2011 Téměř každý rok se vydává chomutovská farnost (a s ní i pár jirkováků) na pouť do Medžugorje. Letos je tomu už 30 let, co se Matka Boží zjevuje několika vizionářům. Jelikož zjevení ještě neustala, není ani možné vyslovit konečný církevní verdikt o pravosti či nepravosti. Každopádně v obsahu slov poselství od vizionářů nebyl nikdy žádný blud. Téměř stále jsou to vybídky k obrácení života k Bohu...
3
Uvádím zde některá, která se vytištěná (v češtině), dají koupit na svatých obrázcích v Medžugorje. „Drahé děti, volám vás k osobnímu obrácení. Tento čas je pro vás! Bůh nemůže bez vás uskutečnit svůj plán. Drahé děti, vzrůstejte den po dni modlitbou stále
blíž k Bohu.“ „Dávám vám zbraň proti Goliášovi, hle, vašich 5 kamenů: modlitba růžence - modlitba srdcem, eucharistie, písmo svaté, půst, měsíční zpověď“, „Drahé děti, kdybyste věděli, jak moc vás miluji, plakali byste radostí.“ „Přeji si, aby každý z vás byl pod mým mateřským pláštěm.“ „Mír, mír, mír.“ Samozřejmě, že člověk se může inspirovat těmito slovy jenom doma- nemusí nikam cestovat. Když se ale vydá na cestu, má možnost přímo v Medžugorje vidět a navštívit různá díla a komunity, které se inspirovaly zjeveními. Zde můžete položit své doplňující dotazy, prohlédnout si, debatovat s ostatními, a to si myslím, že je velké plus. Já mám osobně rád návštěvy v komunitě Cenacolo, ve které se zbavují drogové závislosti chlapci a v posledních letech i děvčata. Jedinou terapií je práce a modlitba. Letos vydala komunita mj. slovensky psanou knihu: Znovurodiaca sa NÁDEJ. Dávám ji k dispozici do naší farní knihovny. Dalším duchovním zážitkem jsou večerní bohoslužby, při kterých se schází na 100 kněží a tisíce věřících z celého světa. Spolu se zpěvy vytváří atmosféru, kterou jen těžko můžete přes videokazetu prožít. Tady ucítíte tu pravou, katolickou sounáležitost. P.Mirek
4
Říjen - měsíc růžence Modlitba růžence v sobě obsahuje stále se opakující volání po Mariině přímluvě; zahrnuje v sobě všechnu bídu doléhající na člověka a obsahuje rozjímání a přemítání o jejím životě, který byl naplněný Bohem. Toto rozjímání je zaměřeno na život Kristův. Co to je růženec? Růženec je především modlitba rozjímavá, niterná. Je to modlitba kristologická, směřuje ke Kristu, který je ve středu růžence, a tedy i ve středu rozjímání. Podkladem růžence je uvažování o událostech z jeho života. Nejde tedy o jednotlivá slova zdrávasů, ale o události z života Ježíšova. Je k tomu ale potřeba šňůrky s růžencovými zrnky? A nejsou zde slova zbytečná? A růženec je modlitba pro ty (či pro ty chvíle,) které by "rušilo" absolutní ticho. Slova zdrávasu se stávají jakýmsi řečištěm, kterým plyne proud myšlenek, stávají se pomůckou k lepšímu soustředění. Jsou jako břeh, na který naše prchavé myšlenky narážejí a vracejí se zpět do řečiště. Šňůra růžence a její zrnka jsou k tomu, aby nás vedly. (Naše víra, str. 233-234 ) Vznik růžence Modlitba růžence má svůj kořen v modlitbě žalmů. Křesťané hned od počátku přejali židovské žalmy jako podklad pro svou modlitbu. V žalmech totiž každý člověk snadno poznává Boha, jako svého nejvyššího dobrodince a spasitele, ke kterému je možno se obracet s díky a od něhož se může s důvěrou žádat milost, pomoc, milosrdenství a odpuštění hříchů. Zvláště poustevníci a řeholníci se hojně modlili žalmy. V jejich společenství se každý zavázal alespoň jednou týdně pomodlit se nad všemi 150-ti žalmy. Časem se vžilo, že se ke každému žalmu přidávalo jedno tajemství z Ježíšova života. Tak vznikl soubor 150-ti tajemství k jednotlivým žalmům. Protože ale někteří bratři neuměli číst, vyvinul se časem zvyk modlit se místo 150-ti žalmů 150 "otčenášů" a "zdrávasů". Tato modlitba se prokládala velebením Nejsvětější Trojice ve zvolání: "Sláva Otci...". Později se počet tajemství snížil na patnáct, takže bylo možné se je naučit nazpaměť. Křesťanská víra začala později nahlížet na tajemství Ježíšova života Mariiným pohledem, tedy pohledem té, která Boha plně přijala do svého života, jeho slovo slyšela, uchovávala ho ve svém srdci a zachovávala ho (srv. Lk 2, 51; 11, 28). Růženec tak lidem připomíná, z pohledu lidí, nejvýznamnější Boží činy.
5
Mariiny vzpomínky Maria žije s očima upřenýma na Krista a každé jeho slovo je pro ni pokladem: Maria to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom (Lk 2,19; srov. 2,51). Vzpomínky na Ježíše, pevně vtištěné do jejího ducha, ji provázely za všech okolností, když ve své mysli znovu prožívala rozličné okamžiky svého života po Synově boku. Právě tyto vzpomínky jsou v jistém smyslu podstatou "růžence", který Maria během dnů svého pozemského života neustále recitovala. Růženec začíná vyznáním víry: Věřím v Boha. Následuje Otče náš, pak třikrát Zdrávas Maria, po jménu Ježíš se postupně vkládají slova: - v kterého věříme/ - v kterého doufáme/ - kterého milujeme /Sláva Otci. Jednotlivé desátky se skládají z modlitby Páně, deseti zdrávasů a chvalozpěvu Sláva Otci. Po jménu Ježíš se přidávají růžencová tajemství: I. RADOSTNÝ RŮŽENEC 1. Kterého jsi z Ducha svatého počala. 2. S kterým jsi Alžbětu navštívila. 3. Kterého jsi v Betlémě porodila. 4. Kterého jsi v chrámě obětovala. 5. Kterého jsi v chrámě nalezla. III. BOLESTNÝ RŮŽENEC 1. Který se pro nás krví potil. 2. Který byl pro nás bičován. 3. Který byl pro nás trním korunován. 4. Který pro nás nesl těžký kříž. 5. Který byl pro nás ukřižován.
II. RŮŽENEC SVĚTLA 1. Který byl pokřtěn v Jordánu. 2. Který zjevil v Káně svou Božskou moc. 3. Který hlásal Boží království a vyzýval k pokání. 4. Který na Hoře proměnění zjevil svou slávu. 5. Který ustanovil eucharistii.
IV. SLAVNÝ RŮŽENEC 1. Který z mrtvých vstal. 2. Který na nebe vstoupil. 3. Který Ducha svatého seslal. Zdrávas Královno ......Oroduj za nás, 4. Který Tě, Panno, do nebe vzal. Královno posvátného růžence, aby 5. Který tě v nebi korunoval. nám Kristus dal účast na svých zaslíbeních. Význam růžence - Růženec má být modlitbou, která křesťana učí, podněcuje a pomáhá se otevřít Bohu a jen na Něm založit osobní život a naději. Toto vše je zvláště zřejmé ze závěrečné modlitby v růženci: „Bože, Tvůj jednorozený Syn nám svým životem, smrtí a zmrtvýchvstáním získal věčnou spásu; dej nám, prosíme, abychom na přímluvu Panny Marie podle těchto tajemství žili a dosáhli toho, co slibují. Skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Amen.“
6
Benedikt XVI. v Německu. Cesta Svatého otce po jeho vlasti byla, jako ostatně všechny jeho cesty, naplněna mnoha setkáními a projevy. Vrcholem návštěvy „německého“ papeže mělo být podle pozorovatelů setkání s představiteli německého protestantismu v augustiniánském klášteře v Erfurtu, kde studoval teologii pozdější reformátor Martin Luther. Luther současného papeže zajímal vždy proto, že jeho spiritualita byla zcela zaměřena na Krista. Zdůrazňuje, že by katolíci a evangelíci měli rozvíjet to, co mají společné, ať už je to Písmo svaté, vyznání víry, společný zpěv i svědectví o Kristu v tomto světě. Papež zároveň upozornil na druhý důležitý úkol: jak obstát v procesu odnáboženštění světa, v němž o Bohu svědčíme. Tím, co pomůže, není podle něj rozředění víry, nýbrž její plné prožívání. „V hlubší a životnější víře – v tom bychom si měli navzájem pomáhat. Taktiky nás nezachrání. Tím, co nás zachrání, je znovu promýšlená a nově prožívaná víra, skrze níž Kristus a s ním živý Bůh vstupuje do tohoto našeho světa.“ P. Federico Lombardi, vatikánský mluvčí, musel uvést na pravou míru papežova slova o Lutherovi , jeho „hluboké víře“ a touze, jak dosáhnout milostivého Boha, která byla chybně pochopena, jako reformátorova rehabilitace ze strany církve. Je ale pravda, že Lutherova otázka po Bohu byla ústředním bodem celé papežovy cesty do Německa. ( Z informací v KT) Promluvy papeže v plném znění jsou k dispozici na tisk.cirkev.cz
Jedna po druhé. Jeden člověk se při západu slunce procházel po liduprázdné pláži v Mexiku. Najednou spatřil nějakou postavu. Když přišel blíž, zjistil, že je to nějaký domorodec, který se co chvíli shýbá, zvedá něco ze země a hází to do vody. A tak pořád dokola. Když se onen člověk přiblížil ještě víc, uviděl, že domorodec sbírá hvězdice vyplavené na pláž a jednu po druhé je hází zpět do vody. Člověk zmateně hleděl na domorodce a pak k němu přistoupil a zeptal se: "Dobrý večer příteli, copak to tu děláte?" "Házím ty hvězdice zpátky do moře. Vidíte, je odliv a uvízly na břehu. Když je nehodím zpátky, tak tu leknou." "Dobře," povídá člověk, "ale na téhle pláži musí být tisíce hvězdic. Všechny se vám určitě sebrat nepodaří. Je jich prostě moc. A víte, že se tohle pravděpodobně děje na stovkách pláží po celém pobřeží? Nemyslíte, že tím stejně nic nezměníte?" Domorodec se usmál, sehnul se a zdvihl z písku další hvězdici. Když ji házel do moře, odpověděl: "Pro tuhle jsem to změnil!" Pro mnoho z nás je pohodlnější rezignovat. Zdánlivá nemohoucnost anebo marnost nás odrazuje od činnosti, náš postoj bezmocnosti se mění v postoj lhostejnosti. Kdo chce, ten něco udělá, kdo nechce, ten si vždy najde nějaký argument.
7
Dvojí volba „Víte, někdy s někým mluvíte dlouho, často,“ řekl H.K., „a přesto vám zůstane v paměti jenom několik malých detailů, několik slov. Někdy člověk, kterého jste znávali celá léta, smrskne se do hrstky vzpomínek. Kdo ví, jaké vzpomínky si na mě odnesou moji blízcí, jaké mne přežijí... Možná dnes udělám něco, co mě přežije, co po mně zůstane na světě, jako zůstávají otisky předvěkých zvířat... Když vzpomínám na našeho starého pana faráře, vybavuje se mi jeho malá postavička. Bylo mu už hodně přes osmdesát, přesto stále chodil sloužit mši a stále jezdil po okolí. Měl takový podivný automobil, samo tohle slovo bylo pro to, čím jezdil, lichotkou. Hadraplán... Snad jste o těch vozítkách ještě slyšeli? Touhle karikaturou automobilu, čímsi jako motocyklem oblečeným do šatu z nepromokavé látky, objížděl krajinu, těšil zoufalé, naslouchal a radil bezbranným, těšil umírající. Světci bývají někdy tak nenápadní... Vsadil bych se, že náš pan farář byl z jejich vznešeného rodu. Za války i po ní byl dlouho vězněný. – Nezatrpkl.Neslyšel jsem od něj za celá léta ani jedno slovo stížnosti, ani jeden nářek. Když se teď soustředím, slyším v duchu, ve vzpomínce, kadenci jeho hlasu, hebkou kadenci... A jako bych slyšel jeho dvě slova, ta, jimiž mi nahrazuje ve vzpomínce svou pozemskou existenci, která dávno skončila. Ta slova ke mně připlouvají ... Tak často připlouvají. ‚Dobrořečte, nezlořečte,‘ říkával. Máme prý dvojí volbu: zvolit si jít do světla, nebo zvolit si jít do tmy. Jenom na nás je, co zvolíme, jenom na nás je ten i onen směr.Když jsme začali s něčím, co bylo černé, soumračné, temné, vždy se jenom laskavě usmál a řekl nám tato slova. Byli takoví, co se mu chtěli zavděčit, a tak před ním mluvili rozzlobeně o těch, kteří mu ublížili. O těch, co ho věznili. Ale já jsem nikdy neslyšel pana faráře říct proti nikomu jediné křivé slovo. Možná i to je recept na dlouhý a harmonický věk. Devadesát osm mu bylo, když zemřel. Zemřel? Kdepak, nepřestal svítit. – Kdo svítí, neumírá. A já kolikrát, když už už chci vybuchnout nebo říct někomu pěkně ostře, co si o něm myslím, jako bych zaslechl hebký hlas našeho starého pana faráře, jako by ten svítící hlas svým jasem přesvítil tmu, kterou chci vyslovit, jako by jeho svítící dech odvál od mých úst nějaké to ‚strašlivé‘ slovo. ‚Nezlořečte, dobrořečte.‘ “ Dvojí volba—E.Martin
8
Nedávno jsem se setkala s Eliškou, říká Lída. Dlouho jsme se neviděly a na běžnou otázku, jak se má, začala vyprávět, že se přestěhovala: Nový dům i obyvatelé se zdáli vlídní, pohodoví. Ovšem do chvíle, než se vztahy začaly vyhrocovat. Obavu vzbuzující romská rodina ji překvapila svojí přívětivostí. Zato intelektuálští, mnohými tituly ozdobení manželé si neustále na něco stěžují. Elišku potěšilo zjištění, že není jedinou věřící nájemnicí. S početnou evangelickou rodinou ji už od prvopočátku pojí upřímné přátelství. Rozpaky v ní naopak vzbuzuje sousedka, kterou v neděli zahlédla v kostele, na chodbě ji slyšela poučovat kolemjdoucí o nutnosti vzájemné lásky, sama se však tváří jak kakabus a nikdo se jí nezavděčí. Naopak dvě svobodné maminky, marně hledající zaměstnání a zápasící s velice skrovnými příjmy, jsou stále usměvavé a ochotné Elišce přispět radou i konkrétní pomocí... V rozhovoru jsme ještě chvíli pokračovaly než nás rozdělily rozdílné cesty. Nejen na podobné téma je i nová kniha Maxe Kašparů : O bludných kruzích a bludných kamenech. Z ní je i následující ukázka. O čem je lidský život? Občas pokládám tuto otázku svým klientům. Sedí-li v ordinaci dítě školou povinné, odpoví, že život je o špatných známkách z češtiny, touze mít malého psa nebo o těžkostech s tím „novým chlapem, kterého si maminka nedávno nastěhovala do bytu“, čímž mi nevědomky dává najevo, že má nějaké těžkosti s maminčiným partnerem. Často se z nepřímých dětských odpovědí dá vyčíst problém, který je tíží. Položím-li stejnou otázku někomu ze střední generace, odpovědi se točí kolem každodenních starostí, ztráty zaměstnání nebo vyhořelého manželského vztahu. Stejnou otázku položím i v domově důchodců. Nejčastějšími od-
9
pověďmi jsou bolesti kloubů, porucha paměti nebo nevděk mladé generace. Všechny odpovědi jsou správné, protože každý jedinec, ale i každá věková skupina, prožívá různě svůj vlastní, aktuální životní příběh. Ovšem na otázku „O čem je lidský život“ existuje také jedna společná odpověď pro všechny obyvatele naší planety : Lidský život je o vztazích. Tři roviny vztahů První rovinou, jsou vztahy interpersonální. Charakterizuje je osa - já a ty. Hovoříme o vztazích mezilidských. Druhou rovinou jsou vztahy člověka ke kulturním hodnotám, mateřskému jazyku, tradici národa, umění, historii nebo vlastnímu životnímu povolání. Jedná se o vztahy z oblasti duševních statků. Třetí rovinou vztahů je oblast spirituální. Je reprezentována vztahem já a Bůh. Hovoříme o vztazích v oblasti duchovní. Existují jedinci, nazvěme je „třífázoví“, kteří žijí v trojí rovině vztahů. Pěstují vztahy mezilidské, kulturní i duchovní, žijí na plné obrátky. Znám ovšem i řadu jednofázových jedinců, kterým k celoživotní spokojenosti vystačí jediná, a to první rovina vztahů. Jestliže ti první život prožijí, ti druzí ho povětšinou přežijí. --- Stavy a vztahy --Dvě česká, zvukově si trochu podobná slova, která v pojetí lidské existence hrají úlohu spojených nádob. Jestliže prožíváme dobré stavy kdesi tam uvnitř pod hrudní kostí, jsme disponováni ke tvorbě dobrých vztahů kolem sebe. I Písmo říká: „Čeho je srdce plné, tím ústa přetékají.“ A žijeme-li naopak v dobrých mezilidských vztazích „venku“, cítíme uvnitř sebe dobrý, pohodový stav. Jestliže budu prožívat uvnitř sebe napětí, vnitřní rozpor, budou-li ve mně boje a nevyřešené konflikty, nebudu schopen navazovat kvalitní mezilidské vztahy. A rovněž platí: Budou-li moje vztahy s lidmi na bodu mrazu, nepocítím ani spokojenost sám v sobě. Rodina a bludné kameny venku ...Bohužel je v naší zemi, a k tomu ještě u moci, mnoho lidí, kteří se domnívají, že úpadek rodinného života lze léčit penězi a paragrafy. Hrozím se však důsledku tohoto omylu... Mimo to se ve společnosti přeceňují materiální hodnoty. Ale ještě nebezpečnější je v této zemi nedocenění duchovních hodnot...
10
Současná atmosféra ve společnosti je nebezpečím zvenku. Média bagatelizují věci vážné a dramatizují povrchnosti, glorifikují pseudohodnoty a produkují duchaprázdné celebrity, které stylem života a obsahem vztahů dokazují, že v lidském životě nic nesmí být tabu, vše je dovoleno, a přidáme-li k tomu ještě životní styl části politické smetánky, je o morálně etické klima v českých zemích plně postaráno. Díky tomu se společnost pomalu stává starozákonním Babylonem, pro který bylo charakteristické zmatení pojmů. To, co dříve katolická církev nazývala hříchem, dostalo nová, moderní, až přitažlivá pojmenování. Dnes se změnilo: . pýcha ve zdravé sebevědomí, . lakomství v zákon ekonomiky, . nestřídmost ve vyšší životní úroveň, . závist v boj o spravedlnost, . hněv ve zdravou reakci na hloupost druhých, . hulvátství ve svobodu projevu, . okrádání ve svobodný trh, . mateřství bez manželství v moderní formu existence, . likvidace pozitivních hodnot ve zbavení se předsudků, . neúcta k tradici ve vítězství zdravého rozumu, . lenost v sociální dávku. „Slušnost je přežitek doby“, řekl mi jeden mladý inženýr ekonomie, „protože za tu si ještě nikdo nic nekoupil“. Jak bude vypadat jeho manželství a rodina, pokud z ní dobrovolně vylučuje slušnost, si dovedu dobře představit... Kniha o Bludných kruzích a kamenech je k zapůjčení u sestry Zdislavy Na letošní poutní svatováclavské slavnosti ve Staré Boleslavi jsme mohli vyslechnout dva projevy hájící rodinu a poukazující na její nezastupitelnou roli v naší společnosti – Mons. Jana Graubnera – což asi nikoho nepřekvapilo, o to potěšující bylo, že na podobnou notu se vyslovil i pan prezident Václav Klaus.Prosme o dary Ducha svatého pro naše představitele, aby nezůstalo jen u slov. izf
11
Svátost manželství si udělují snoubenci sami. Po vzájemném slibu pronáší kněz tuto žehnací modlitbu: Bože všemohoucí, ty jsi všechno stvořil a všemu dal svůj řád a k svému obrazu učinil člověka jako muže a ženu; a v ženě jsi dal muži nerozlučnou pomocnici, takže už nejsou dva, ale jedno tělo a jedna duše. Bože svatý, ty jsi spojení muže a ženy posvětil a učinil z něho veliké tajemství, neboť manželství je obrazem jednoty tvého Krista a církve. Shlédni na tyto manžely, kteří prosí o tvou ochranu a požehnání. Dej své služebnici N… lásku a mírnost; dej, ať žije podle příkladu svatých žen, o kterých čteme v knihách Písma. Svému služebníkovi N… dej, ať má ke své ženě důvěru a úctu, a ať ji vždycky miluje jako Kristus miluje svou církev. A oba ať nikdy nezapomenou, žes je společně povolal do svého království. Upevni je ve víře, ať jsou věrni tobě i sobě navzájem, ať žijí podle evangelia a vydávají svědectví Kristu. Dej, ať dobře vychovají své děti a dočkají se na nich radosti. Dej, ať spolu žijí šťastně; dej jim dlouhá léta, a nakonec život věčný. Skrze Krista, našeho Pána. Amen. Matka Tereza kdysi řekla: „Rodina, která se společně modlí, také společně vytrvá.“
12
Eduard Martin – Andělé nás neopouštějí- (Kna) Dary „Mám bratrance,“ vyprávěl dr. J.O.,“ který je postižený, jezdí na vozíčku. Jsme stejně staří. Zatímco já jsem byl vždycky cvalík, co nejradši někam zalezl s knížkou, bratranec byl krásně urostlý chlapík a sportovec, vyhrával jednu atletickou soutěž za druhou, věnoval se horolezectví, a na vysoké škole si dokonce přivydělával jako instruktor lyžování v Alpách. A potom přišel jeho úraz. Co jen si poležel v různých nemocnicích, co všechno vytrpěl... A jednoho dne bylo jasné, že s ním udělali všechno, co se dalo, lékaři už nevědí, jak pomoci. Dokud bude na světě, bude odkázán na vozík. Bratranec byl zvyklý pohybu od rána do večera, vítězstvím, cestování a teď najednou... Vystudoval a věnoval se vědecké práci, v době internetu teď člověk může snadno virtuálně cestovat, obesílal zahraniční učené časopisy... Je to uznávaný vědec, který má styky s pracovišti na celém světě. Má tři čestné doktoráty. Minulý týden byl u nás na prodloužený víkend. Zašli jsme si na mši, tedy zašli... Já jsem šel a bratranec jel na svém vozíku. Když jsme se vraceli z našeho venkovského kostela domů, hovořili jsme. ´Víš, že jsem děkoval?´ Bratranec to řekl tiše, tak tiše, že jsem ho stěží slyšel. Nepřeslechl jsem se? Udiveně jsem se podíval na bratrance, který jel luční cestou vedle mě. ´Děkoval?´ Děkoval jsem za to, že můžu jezdit na vozíčku,´řekl mi bratranec. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co tím myslí. Dost dlouho se nevědělo, jestli zbytek života neproleží. Jestli na vozíčku vůbec bude moci jezdit. Já bych si zoufal, kdybych se dozvěděl, že už do konce života neudělám ani jeden krok. A on za to v kostele děkuje. Dary… Co to jsou dary? Dary jsou to, u čeho si uvědomíme, že to jsou dary. Kolik hodin by trvalo, kdybych měl vyjmenovávat všechny dary, které mám. A které za dary ani nepovažuji. Chodím, vidím, slyším, mám ty, kteří mě mají rádi, mám domov, nebolí mě zuby...Takové moře darů člověk má, a přitom stačí jedna kapička toho, co nemá, a člověk přehlíží celé nedozírné moře darů... Vraceli jsme se s bratrancem luční cestou a já jsem se styděl. A pořádně. A umiňoval jsem si, že vždycky, když si budu chtít začít stěžovat, radši tím nebudu ztrácet čas a místo toho začnu děkovat ... za všechny ty dary, které mám, které jsem dostal, dostávám ...“
13
„Nic podstatného nám nechybí...“ Francouzka Madeleine Delbrélová se rozhodla pro nezvyklé povolání: žít a pracovat jako věřící laička v komunistickém prostředí chudinského předměstí Paříže. Skrze přítomnost malé komunity laiků tam chtěla diskrétně přinášet Kristovu zvěst – spíše službou než kázáním. Ve službě zbídačelým dělnickým rodinám prožila druhou světovou válku s bombardováním a nedostatkem takřka všech základních životních potřeb. Musela navíc odolávat pokušení, aby se její solidarita s trpícími nestala motivem nenávisti proti jejich utlačovatelům... Vždycky zdůrazňovala, že nejen řeholníci a kněží, ale i laici jsou povoláni Bohem a že s nimi Bůh počítá právě tam, kde se nacházejí. V knížce Misionáři bez lodi píše něco velice podstatného: „Jsme hluboce přesvědčeni, že tato ulice a tento svět, kam nás Bůh postavil, jsou pro nás místem našeho posvěcování. Pevně věříme, že nám k tomu nic podstatného nechybí. Neboť jestliže by chybělo, Bůh by nám to již dal.“ „Proč právě já?“ V podobném směru mne zaujal úryvek z autobiografické knížky Václava Vaško Ne vším jsem byl rád, který na vlastní kůži zažil komunistické kriminály a jiná bezpráví komunistického systému. V souvislosti se svým povoláním být Kristovým svědkem píše: „Proč právě já? Odpověď na to spadá do kompetence Boží. On ví, proč koho k čemu vybírá. Přesto je mi úzko, zda je v mých silách zvládnout tak odpovědný úkol. Ale proč jsem najednou malověrný? Vždyť vím, že Bůh dává každému, co potřebuje, aby mohl splnit úkol, pro který přišel na svět.“ Poslední věta je patrně odpovědí pro každého z nás, kdo v těžkých životních situacích někdy upadá do pochybností, zda neměl být někým jiným nebo někde jinde, než právě je. Možná někde, kde se tráva zdá být „zelenější“... (Ignác Mucha ) Zakoupením těchto praktických hrnků s potiskem podpoříte opravy kostelního areálu na Květnově. Jsou k dispozici dva druhy hrnků - jeden s fotkou a druhý s malbou kostela. Oba stojí po 150 Kč. Mimo poutě na Květnově se budou dát sehnat v kostele v Jirkově a Chomutově.
14
Vrabec Byl jednou jeden šedohnědý vrabeček, který žil svůj život jako neustálý sled úzkostí a otazníků. Ještě ve vajíčku se trápil:" Podaří se mi vůbec prorazit tak tvrdou skořápku? Nevypadnu z hnízda? Postarají se o mne rodiče a budou mě krmit?" Těmto obavám sice unikl, ale brzy upadl do dalších. Když se měl z větve odrazit k prvnímu letu, třásl se a říkal si: "Udrží mě křídla? Plácnu sebou na zem? Kdo mě sem vynese zpátky?" Létat se přirozeně naučil, ale začal pípat:" Najdu si vůbec nějakou vrabčí družku? Budu umět vystavět hnízdo?" I to se stalo, ale vrabeček se trápil úzkostí dál:" Budou vajíčka dost chráněná? Co kdyby do stromu uhodil blesk a zabil celou moji rodinu? A co když přiletí sokol a sežere mi mé maličké? Dokážu je uživit? "Když se z mláďat vyklubali krásní, zdraví a bystří vrabci a poletovali sem a tam, vrabeček lamentoval: "Najdou dostatek potravy? Uniknou kočce a ostatním dravcům?" Pak se jednou pod stromem zastavil Mistr. Ukázal na vrabce a řekl učedníkům:" Podívejte se na nebeské ptactvo: neseje, nežne ani nesklízí do sýpek a přece je váš Otec, který je na nebesích, živí!" Šedohnědý vrabeček si najednou uvědomil, že měl vždycky všechno. Ani si toho nevšiml... Sestra Imelda
Mytí oken Paní, která chodila na výpomoc k mé mamince, mívala snad pro všechno, co v naší domácnosti dělala, nějakou průpovídku. Teď po letech uvažuji, že to s nimi asi přeháněla, tehdy se mně, malé holčičce, zdály její průpovídky jako vrchol moudrosti. Matka přenechávala po rozvodu domácnost i mě stále víc oné paní jménem Anička, a tak jsem naslouchala jejímu vyprávění celé dny. Líčila kde co, jako mnoho jiných lidí, jenže na rozdíl od nich měly její příběhy a průpovídky přesah a musím přiznat, že mi dodnes pomáhají. Jednou jsem seděla na „štokrlátečku“. Tak se říkalo malé stoličce, s níž jsem putovávala za naší Aničkou a kterou jsem postavila v její blízkosti, abych neztrácela ani chvíli z její přítomnosti.
15
Dodnes, když se na tento otlučený kousek nábytku podívám, mám chuť se na něj posadit a odplout na něm do dětství. Anička umývá okno. Radostně. Všechno, co na světě dělala, bylo jaksi radostné ... Jako by měla za úkol svědčit, že radost není jenom tak nějaký výmysl, že je to něco, co je dostupné každému člověku. I chudým... „Podívej se, takové mytí oken...Možná si někdo řekne, že to je zbytečná práce. Moje sousedka nemá okna umytá už kolik let a říká, že jí to nevadí, že už se dívala umytými okny do svých šestadevadesáti dost dlouho... A že stejně venku by nic hezkého neuviděla. Jenomže ono to mytí oken se dá brát taky jinak, je možné se na ně dívat jako na něco, co nesouvisí jenom s těmihle skly, co teď tady pucuju... Ona existují taky taková ... Vnitřní okna. Každý si v sobě nese okno, kterým pozoruje svět. Záleží na tom, jak se o to své okno stará. Jak ho myje... Někdo myje svoje okna v bytě často, a kdyby na nich měl mít nějakou šmouhu, byl by z toho nesvůj... Znám hodně žen, které říkají, že ony by to nesnesly. A přitom jejich vnitřní okna jsou černá jako uhel. – Vůbec jimi nevidí. Nenapadne je ani, že ta vnitřní okna je třeba nějak očistit, je třeba je umýt a rázem se ten svět, který se jim zdá úplně černý, najednou celý rozsvítí. Je třeba mýt ...i tahle vnitřní okna ... Jakou máš ty na tom svém vnitřním okénku šmouhu?“ Byla to hra... Vzrušující. Hledala jsem, jakou asi tak mám na svém vnitřním okně právě dnes šmouhu, učila jsem se ty šmouhy pojmenovávat. A potom přemýšlet, jak bych se jich dokázala zbavit. Učila jsem se to hrou. A dodnes, když myju okna, vzpomínám na naši Aničku, na její způsob vidění světa a hledám ty vnitřní šmouhy. Člověk je často přehlédne ... A přitom by stačilo tak málo... I takové zdánlivě obyčejné mytí okna může přivést duši k vítězstvím. ----Sv. Filip Neri říkal, že svatý smutný – je smutný svatý. – Dvakrát- Eduard Martin – I. Schody do ráje
16
Historické zastaveníčko Obec Albrechtice, německy Ulbersdorf, se rozkládala na úpatí Krušných hor pod hradem Eisenberg—Jezeří. Název obce označoval "ves lidí Albrechtových", přičemž osobní jméno Albrecht vzniklo ze starého hornoněmeckého Adalberht. První písemná zmínka je z roku 1352 a to v latinském tvaru "Alberti villa". Za účast ve stavovském odboji byly Albrechtice poslednímu Hochhauserovi, Janovi Mikulášovi, zkonfiskovány a v roce 1623 odkoupeny Vilémem z Lobkovic. Posléze byly začleněny do lobkovického panství Nové Sedlo nad Bílinou - Jezeří a jeho součástí zůstaly až do roku 1848. V polovině 18. století bylo v obci 29 hospodářů, 2 zedníci, tesař, švec, krejčí, mlynář a ovčák. V roce 1787 stálo v Albrechticích 48 stavení k roku 1846 již 65 domů s 505 obyvateli, panský statek, ovčín, 2 mlýny a 2 pily. V 2. polovině 19. století se na území sousedních Černic začalo těžit uhlí (šachty Guido, Lyell), ale větší možnost obživy v hornictví začala pro obyvatele Albrechtic až s otvírkou dolu Grohmann (1893) v Dřínově. Ke kostelu Všech svatých patřily kamenné figurální náhrobníky rodiny Hochhauserů z let 1572, 1578 a 1585. Za zmínku stoji starší kamenná křtitelnice, která byla přemístěna do atria budovy Magistrátu města Mostu. V obci stála i Boží muka z 2. poloviny 17. století a dva smírčí kříže, přenesené před likvidací obce do Mariánských Radčic. Obec Albrechtice byla zlikvidována v letech 1981 - 1983 z důvodu postupu těžby velkolomu Čs. armády.
Citát na měsíc říjen: „Nežli naříkat nad temnotou, je lepší vykřesat jiskru.“
