Aegidius časopis farnosti svatého Jiljí www.jirkov.farnost.cz
pro Jirkov a okolí, duben 2015 (č.113)
Velikonoční cyklus Kristova utrpení z majolik na mešním kalichu (z majetku Farnosti Jirkov, zvětšeno)
Pozvánky na duben (a květen):
* Mše svatá s kněžími krušnohorského vikariátu bude ve Vejprtech ve čtvrtek 16.dubna v 9:30 hod. * V pondělí 20. dubna bude mše svatá s německými přáteli poutního místa Květnov, a to v Jirkově, v 9 hodin v kostele sv. Jiljí. * Poutní mše svatá ke cti sv. Marka bude v Sušanech v sobotu 25. dubna 2015 ve 14:00 hodin. Účast přislíbil litoměřický biskup Jan Baxant. Po mši následuje pohoštění na návsi. * Mše svaté v Boleboři budou od dubna do listopadu vždy na poslední neděli v měsíci, a to od 15 hodin. Nejbližší datum je: 26.4. * Jarní pouť a Eucharistický den na Květnově se uskuteční v sobotu 2.května. Začátek bude kříže na návsi v 10:00 hod. Od kříže se odebereme průvodem alejí a po růžencových schodech ke kostelu a budeme se modlit růženec. Mše v 10:30 hod. Po mši následuje mariánská pobožnost. Po přestávce na občerstvení začne v 12:30 adorace. V 13:00 bude uděleno svátostné požehnání.
* Pobožnost u mariánské kapličky mezi Strupčicemi a Hošnicemi bude na státní svátek 8. května (pátek) v 16 hodin. Je možné dojet autem až k místu. * Mše svatá v kapli u Panny Marie v Jirkově - Vinařicích bude tentokrát v sobotu 9. května v 17:00 hodin. Účastníky bohoslužby čeká tentokrát milé překvapení. ** Akce „Noc kostelů“, která se pravidelně koná každý rok, bude letos v naší farnosti v těchto třech kostelech: Otvice—kostel sv. Barbory, Strupčice—kostel sv. Václava, Sušany– kostel sv. Marka. Letos připadá Noc kostelů na pátek 29. května. Netradiční prohlídky budou navečer a v noci. Více o podrobném programu se dozvíte na internetových stránkách této akce: www.nockostelu.cz ** Je možné přispět na opravy kostela svaté Barbory v Otvicích. Když pošlete peníze na účet farnosti Jirkov: 0941528309/0800 a jako variabilní symbol zadáte: 333 (adresa: Farnost Jirkov, Kostelní ul. 55)
Velikonoční svátky v jirkovské farnosti zahrnovaly např. žehnání kočiček na Květnou neděli, svaté přijímání „pod obojí způsobou“ na Zelený čtvrtek, adorace s trpícím
Ježíšem v Getsemanské zahradě, čtení Pašijí na Velký Pátek, modlitební stráž u Božího hrobu, žehnání ohně, pokřtění dospělých katechumenů o vigilii Zmrtvýchvstání či žehnání pokrmů pro božíhodový oběd. Poděkování za důstojné prožití svátků patří především uklízečkám, m in i st ra n tům a zpěvačkám. Ministranti též děkují ženám za koledu na velikonoční pondělí. MD
Stín na stěně Jako student jsem si chodíval pravidelně večer zaplavat na plovárnu. Mou pozornost delší dobu upoutával jeden muž. Pokaždé, když se objevil na plovárně, přišel k okraji bazénu a ponořil do vody nohu. Pak vystoupil na nejvyšší skokanský můstek, skočil do vody a plaval znamenitým stylem. Dlouho jsem nemohl pochopit jeho zvláštní zvyk. Jednoho večera jsem se rozhodl, že se ho na to zeptám. Vyprávěl: „Byl jsem učitelem plavání na sportovní škole. Téměř každý den jsem byl na plovárně a znal jsem tu každé místo. Jedné noci jsem nemohl usnout a tak jsem se rozhodl, že si půjdu zaplavat. Šel jsem tedy na plovárnu, ale nerozsvítil jsem, protože jsem se tu dobře vyznal. Navíc měsíční světlo prosvítalo skleněnou střechou. Když jsem chtěl skočit ze skokanského můstku, všiml jsem si stínu na protější stěně. Moje tělo a paže vytvořily kříž. Co mne zdrželo, abych neskočil do vody, nevím. Když jsem se díval na svůj stín, vybavil se mi Ježíšův kříž. Nebyl jsem věřící, ale jako dítě jsem se naučil písni, jejíž slova mi přišla na mysl: On zemřel na kříži za mé hříchy. Jeho smrt mi otevřela nebe. Děkujte Bohu, vy, kteří jste zachráněni krví Ježíšovou. Ani nevím, jak dlouho jsem tam stál a proč jsem nakonec do vody neskočil. Pak jsem sešel z můstku a zamířil ke schodům které vedly do bazénu. S hrůzou jsem zjistil, že bazén je prázdný! Aniž jsem to věděl, byla voda při čištění vypuštěna. Kdybych se skočil z můstku, stálo by mě to život. Uvědomil jsem si, že ten podivný stín kříže na zdi mě zachránil před jistou smrtí. Byl jsem Bohu tak vděčný, že jsem v tu chvíli poklekl a prosil za odpuštění, že jsem o něj dosud nestál, zatímco On mě nikdy neopustil. Té noci jsem prožil dvojnásobnou záchranu. Záchranu svého těla a záchranu své duše pro věčnost. Od té doby jsem si osvojil tento zvláštní zvyk - ponořit svou nohu do vody dříve, než do ní skočím.“ Podle BTM
Kapka moudrosti: Tavič a stříbro Skupina žen studovala knihu proroka Malachiáše. Když studovaly 3. kapitolu, přišly k 3. verši, ve kterém se píše: „Tavič usedne a pročistí stříbro...“ Tento verš byl pro ženy jako hlavolam a přemýšlely, co tato slova vlastně říkají o Božím charakteru. A tak jedna z nich navrhla, že zjistí něco o procesu čištění stříbra a na dalším setkání jim o tom poví. Žena zavolala stříbrotepci a domluvila si s ním setkání, aby ho mohla pozorovat při práci. Neřekla mu, proč se o jeho práci zajímá, jen to, že ji zajímá proces tavení stříbra. Jak tak stříbrotepce pozorovala, viděla, jak drží kus stříbra nad ohněm, aby ho zahřál. Vysvětlil jí, že při čištění stříbra je třeba ho držet uprostřed ohně, tam, kde je největší žár, aby se všechna nečistota spálila. Žena přemýšlela o tom že Bůh nás také takto drží v ohni, a pak si vzpomněla na ten verš: „Tavič usedne a pročistí stříbro...“ A tak se stříbrotepce zeptala, zda opravdu musí sedět a držet stříbro po celou dobu čištění. Muž odpověděl: „Samozřejmě. A nejen to. Musím ho držet a nespustím z něj oči po celou dobu, po kterou je v ohni. Kdybych stříbro nechal v plamenech jen o chvíli déle, než je třeba, zničilo by se.“ Žena na chvíli ztichla a potom se stříbrotepce zeptala: „A jak víte, kdy je stříbro už úplně čisté?“ On se usmál a odpověděl: „To je přece snadné – tehdy, když se v něm vidím jako v zrcadle.“ Pokud se dnes cítíš jako v ohni, pamatuj, že jsi držen Boží rukou. On z tebe nespouští oči. Nedovolí, aby se tvůj život zničil, a bude tě střežit a držet, dokud se v tobě neuvidí. Setkání kněží Krušnohorského vikariátu se v měsíci březnu konalo v Mostě. V moderním kostele svatého Václava jsme se setkali při mši svaté i s místními věřícími a potom se pokračovalo na místní faře. Obo-
jí je ve vilové čtvrti pod Hněvínem. Naším hostem byl vojenský kaplan v Žatci, páter Petr Fiala. Promluvil mj. o vznikající kapli v Doupovském voj. prostoru.
Z restaurátorské zprávy o fresce na kostele sv. Jiljí v Jirkově Při rozborech vzorků fresky byli identifikovány různé druhy barev. Historicky zajímavá je tzv. Neapolská žluť. Zpráva z laboratoře: Neapolská žluť - antimonová žluť- (Pb2Sb2O7), podobně jako egyptská modř, je jeden z nejstarších synteticky připravených pigmentů. Sloučenina olova a antimonu byla identifikována ve fragmentu skla z 18. dynastie v Egyptě, dále Mezopotámii, Asyrii a Babylonii na keramických glazurách. O ranném použití tohoto pigmentu v Evropě je málo známo. V prvních staletích po Kristu byla nahrazována olovnatocíničitou žlutí. Byla používána v italské majolice a pravděpodobně i ve fresce a olejomalbě. Nejstarší psané receptury pro přípravu pigmentu jsou ze 16. století a nejstarší obraz, na kterém byla dosud identifikována je z let 1630 – 1632. Nejvíce byla používána mezi rokem 1750 až 1850 a potom byla nahrazována levnějšími pigmenty. Celkový pohled: Malba zobrazuje skupinu postav kolem těla Kristova. Pololežící Kristus je podpírán Pannou Marií, vpravo klečí Marie Magdalena, za nimi stojící sv. Jan Evangelista, vlevo od Krista Josef z Arimateje a Nikodém (?). V pozadí je vidět vrchol Golgoty se třemi kříži. Nad skupinou postav se vznáší andělé nesoucí zářící monstranci a nad nimi je nápisová páska s německým nápisem: „Siehe, Ich bin bey euch alle Tag, biß zum End der Welt“ „A hle já s vámi jsem po všecky dny až do skonání světa“ Matouš 28:20. Při spodním okraji obrazu německý text: „O Ihr alle, die Ihr auff den Weeg vorűber gehet Mereket, und sehet ob irgend ein Schmertzen seye gleichwie mein Schmertz? Thren: 1 V:12 Dle Bible Kralické: „…ó všickni, kteříž tudyto jdete? Pohleďte a vizte, jest-li bolest podobná bolesti mé, kteráž jest mi učiněna,… /Pláč Jeremiášův 1:12/Bible kralická Povrch původních omítkových vrstev je poškozen vyplavením pojiva dešťovou vodou. Jednotlivé vrstvy vykazují četné dutiny – odděluje se zejména svrchní vrstva intonaka od jádrové omítky, ale i obě vrstvy od zdiva. Vrchní tenká vrstva intonaka je asi 0.5 cm silná a tvoří četné a silně zkřehlé puchýře zejména v okolí novodobých bílých tmelů. Dutiny se objevují také podél několika vertikálních prasklin. Je pravděpodobné, že degradaci povrchu omítek i malby napomohlo opakované a nadměrné použití konsolidantů nebo povrchových fixáží, čímž došlo k uzavření povrchu malby a následné destrukci krystalizací vodorozpustných solí a vymrzáním vody.
↑ Freska před opravou Freska během opravy ↓
↑
Freska po opravě
Dále je třeba zmínit, že od východní strany polovinu dne dopadá na obraz přímé sluneční světlo a takto dochází k výrazným změnám teplot na povrchu malby. Postup prací: lokální konsolidace havarijních míst původních omítkových a barevných vrstev, injektáž dutin a puchýřů intonaka, dále očištění povrchu od nečistot; snímání některých druhotných vrstev přemaleb po konzultaci se zástupci odb. organizace Památkové péče; odhalení okrajů tmelů a nepůvodních vysprávek, vyjmutí nevhodných a nefunkčních tmelů; konsolidace omítkových vrstev; hloubková injektáž dutin v omítkových vrstvách; vytmelení defektů mírně zatónovaným vápenným tmelem a zcelující retuš, barevné lokální rekonstrukce. Do 10-ti let má být kontrola. Ke zdárně dokončenému dílu je třeba říct, že Město Jirkov přispělo částkou 70 tisíc Kč. Farnost Jirkov vydala při této příležitosti „svatý obrázek“ s výřezem scény Oplakávání Krista a modlitbou. Na požádání zájemcům věnujeme zdarma. MD
Pranýřovat Lidé nejsou andělé, dopouštějí se stejně dnes jako kdysi různých trestných činů a musí za ně pykat. Zatímco provinění zůstávají do omrzení stejná, tresty se mění podle názorů a cítění doby. Středověk byl v tomto směru obzvlášť vynalézavý. Všelijaká rafinovaná mučidla, klády a skřipce dělaly divy. Šibenice, pojmenované významně „spravedlnost“, trčely před branami každého většího města. Za menší přečiny bývaly tresty příslušně odstupňované, nicméně jedno měly společné. Středověcí právníci byli skálopevně přesvědčeni, že trest, jestliže má být účinný, musí být veřejný a hodně potupný. Na trestání nehodných žen mívali skoro na každé vesnici tzv. trdlici, což v podstatě nebylo nic jiného než veliká bedna s třemi až pěti otvory po straně. Trestaná hříšnice do ní musela vlézt, prostrčit skrze otvory hlavu, ruce, popřípadě i nohy, bednu pak zamkli a vystavili na křižovatce. Nepoctivé živnostníky máchali v koších ve Vltavě, opilce zase zakovávali do sudu. Nejoblíbenějším trestným nástrojem byl pranýř neboli planéř, zpravidla jen dřevěný nebo kamenný sloup umístěný na náměstí; provinilec u něho musel hodinu či více hodin stát připoutaný řetězem. Nad hlavu mu zavěsili ceduli s jeho jménem, povoláním a druhem provinění. Pro větší účinek trestu mu ostříhali vlasy. Pranýře bývaly leckdy i ozdobné, jednopatrové otevřené stavbičky podobné kleci, opatřené uvnitř železným otáčivým kruhem s otvory pro hlavu a ruce, aby v nich mohlo být zakováno několik „trestníků“ najednou. V postní době se většina z nás dobrovolně či z tradice vystavuje na „pranýř zpovědní“. Není nám to většinou příjemné. A někdy nechápeme, k čemu je to dobré. Copak si to nemohu vyříkat sám s Pánem Bohem? Proč musím před někým? Troufám si říci, že musíme „na pranýř“ proto, že vlastně nevíme, co je ve své podstatě hřích. V žalmu 32 se modlíme: “Šťastný, komu je odpuštěn hřích, kdo je zproštěn viny! Šťastný muž, jemuž Jahve nepřičítá jeho provinění.“ Je zde vyjádřena realita života: Blaze není tomu, kdo se nedopouští hříchů (takový člověk neexistuje), blaze tomu, kdo si uvědomuje možnost odpuštění. A žalm navíc podává vysvětlení pojmu hřích. Při doslovném překladu z hebrejštiny bychom místo slov hřích, vina, provinění mohli uvést: a) zlomení, odlomení (jde o násilné narušení celistvosti něčeho); b) minout cíl (ve střelbě), šlápnout vedle (při chůzi), minout se s něčím, nedosáhnout něčeho, c) ohýbat , křivit, kroutit (hřích je aktem, jímž člověk křiví něco, co mělo být rovné a přímé). Když se takto podívám na svůj život, vím, co musím postavit na pranýř před Bohem, před církví i před sebou: nevím, jaký je cíl mého života; vybírám si jen to, co mi vyhovuje, a tak vlastně křivím svůj život. A toto se děje rozmanitým způsobem! Zastyděli jsme se na pranýři alespoň v postní době? P.Prokop Siostrzonek
Prst v ráně Pro někoho je důkazem Kristova zmrtvýchvstání prázdný hrob, pro většinu učedníků to byl fakt, že ho viděli, dotýkali se ho, ba že před nimi i jedl – pro Tomáše to byl prst v Kristových ranách. Mám dojem, že Tomáš nevolil špatně. Do čtyř Kristových ran na rukou a na nohou se nakonec slila největší a vrcholná bolest. Kdyby se těch ran před Kristovou smrtí byla dotkla třeba jen milující matka, která stála pod křížem, bylo by se Kristovo tělo zachvělo palčivou bolestí i přes jeho božství. Nyní však vkládá do těchto ran Tomáš svůj prst a Kristus se nechvěje, nýbrž se jen usmívá s pochopením a láskou. Byl to tedy nesporně nejlepší důkaz jeho zmrtvýchvstání, o tom, že to, co bylo na kříži a před smrtí, definitivně pominulo. Věříme v Kristovo zmrtvýchvstání. Dokonce nám Zjevení říká, že jsme nějakým způsobem již i my s ním vstali z mrtvých. Je to pravda? V Deníku venkovského faráře sáhne kněz v rozhovoru na nezacelenou, třeba skrytou ránu hraběnky. A hraběnka ze sebe vychrlí slova nepřiznané vzpoury proti smrti svého syna. Teprve delší rozhovor ji přivede k tomu, aby se s tím, co se stalo, smířila. Kolik je takových nezacelených ran v nás? Kolik slov nebo činů našeho manžela nebo manželky, dětí nebo jiných lidí, se nás tak dotklo, že opravdu není radno o tom mluvit, na tuto nezacelenou ránu v našem srdci sáhnout? Je-li tomu tak, pak jsme s Kristem ještě nevstali, pak s ním nanejvýš visíme na kříži. Velikonoční zvěst však nás vybízí, abychom s ním vstali. Je tedy opravdu třeba, aby se naše rány zacelily, abychom všem a ze srdce odpustili, aby v nás nebylo místa tak bolavého a rozjitřeného, na něž není radno sahat, protože stále ještě – třeba jen dovnitř – mokvá. František Mikulášek
Poděkování. Chci poděkovat všem, kteří mně blahopřáli ke jmeninám a přinesli na společné pohoštění obložené chlebíčky, víno a domácí pečivo. Děkuji za dort a finanční dar. Děkuji též za přání k velikonocům. Těším se na další spolupráci s Vámi. Váš duchovní otec R.D. Mgr. M i r o sl a v Dvouletý.
Na které straně kříže stojíš? Alen Rawel chce vsadit všechny svoje peníze v kasinu. Musí se rozhodnout pro červenou nebo černou barvu v okamžiku, když se kolo rulety roztočí. Je neuvěřitelné, že může někdo svěřit celý svůj majetek kolu rulety – náhodě! V Lukášově evangeliu čteme: „Když přišli na místo, které se nazývá Golgota, ukřižovali Ježíše a s ním i dva zločince, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás! Tu ho druhý okřikl: Ty se ani Boha nebojíš? My jsme odsouzeni spravedlivě, ale on nic zlého neudělal! Obrátil se na Ježíše a řekl: Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království. Ježíš mu odpověděl: Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ Za nesprávnou volbu se platí nejen zde na zemi, ale hlavně na věčnosti. A to už je závažné rozhodnutí: budu žít po smrti ve věčné radosti nebo v nikdy nekončícím trápení? Podle Bible je přáním našeho Boha – Stvořitele, aby všichni lidé žili v nebi – obklopeni láskou, radostí a pokojem. Ježíš za nás zemřel, za naše hříchy a nepravosti a jeho obětí můžeme být očištěni. Je na každém z nás, jaký máme vztah k Ježíši Kristu, přijmeme jeho nabídku věčného života v nebi? První zločinec si nebyl schopen uvědomit tíhu svého hříchu. Chtěl být vysvobozen jen z krizové momentální situace: „Zachraň sebe i nás!“ Dokonce se Ježíši posmíval. Nemusíme být přímo zločinci, ale přesto můžeme stát na straně lidí, kteří se Ježíšovi posmívají. Mnoho lidí si přeje, aby je Ježíš Kristus vysvobodil, ale jen od „kříže“ jejich současných problémů: z finanční tísně, manželské krize, zdravotních nebo pracovních problémů... „Teď mi, Ježíši, pomoz, ale do života mi nemluv. Ten si budu řídit sám!“ Druhý zločinec si uvědomoval svůj hřích, věděl, že je odsouzen spravedlivě. Uznal také že Ježíš je Boží Syn a věřil, že život zde na zemi nekončí: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království!“ Ve dvou větách se změnil celý jeho život. Neměl čas odčinit všechno zlé, co v životě udělal, a přesto mu Ježíš odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ Je to úžasná naděje pro každého člověka. Nejen pro slušné, ale i pro ty, kteří ve svém životě totálně zklamali. U Boha není nic nemožné. A proto: Na které straně kříže stojíš ty? Ty, který Krista odmítáš, užij si zde na zemi každou vteřinu života, protože je to jediné „nebe“, které poznáš. Ale ty, který vyznáš své hříchy a přijmeš odpuštění skrze Ježíšovu oběť na kříži, přijmeš ho jako svého Spasitele, jsi v té chvíli na cestě do NEBE. I když budeš mít trápení a procházet těžkými zkouškami, buď si jist, že to bude to jediné „peklo“, kterým projdeš. Lépe je mít peklo na zemi než na věčnosti. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Velikonoce v pekle zajateckého tábora Tábor smrti, Severní Korea r.1951 a kněz - Čechoameričan Emil Kapaun Časně ráno 25. března 1951, na Hod Boží velikonoční, vylekal Emil Kapaun všechny ostatní zajatce. Přemluvil totiž čínské ateistické dozorce, aby mu dovolili slavit velikonoční bohoslužbu. Byla to laskavost, které ale brzy litovali. Kapaun si oblékl svou kněžskou štolu a před strážemi neskrýval ani misál - knihu obsahující biblická čtení a modlitby. Nikdo z přítomných na ten den nikdy nezapomněl. Byla to jedna z nejdojemnějších scén, kterou kdy zažili. Při východu slunce osmdesát důstojníků – hladových, vousatých, špinavých a plných vší – stoupalo na mírnou vyvýšeninu ke studeným schodům vybombardovaného kostela. Kapaun držel prostý kříž ze dvou dřev. Zajatci kolem něho utvořili kruh. Jeden z nich to později popsal tak, že až na černou pásku přes oko vypadal Kapaun jako jeden z apoštolů v otrhaných šatech. Kapaun začal mluvit a hlas mu přeskočil; oznámil, že nemá potřebné vybavení k bohoslužbě. Pak ale otevřel misál a začal z něj číst. Tehdy všem došlo, jak moc tím riskuje. Nezačal totiž u velikonočního zaslíbení o novém zrození, ale od temné krutosti Velkého pátku. Dozorci zlostně hleděli, když Kapaun vyjmenovával zastavení křížové cesty a popisoval Kristovo odsouzení, umučení a smrt. Zajatci, kteří byli zesměšňováni, mučeni a zabíjeni, nyní naslouchali Kapaunovým slovům o tom, že stejně trpěl i Kristus. Slzy tekly. Kapaun vzal růženec. Požádal nekatolíky, aby dovolili katolíkům se pomodlit růženec; poté si klekli a spolu s ním recitovali slavná tajemství o Kristově vzkříšení, nanebevstoupení, a o věčné porážce smrti. Kapaun měl pak kázání. Tématem bylo odpuštění. Připomínal svým mužům křesťanský pohled na odpuštění a lásku k nepřátelům. Nakonec řekl svým spoluvězňům, že se necítí povolán jim radit o životě, protože není o nic lepší než oni. Nakonec všichni zpívali, jak je to Kapaun naučil: tak nahlas, aby je slyšeli i řadoví vojáci v jiné části tábora. Hladovějící muži tak zpívali se zbožnou úctou píseň Otče náš. Kapaun je všechny vyburcoval. Emil Kapaun byl americký katolický kněz s českými kořeny, který zahynul v zajateckém táboře v Severní Koreji v roce 1951. Jeho služba zachránila mnoho ostatních zajatců před smrtí. Americký prezident Barack Obama ho posmrtně vyznamenal Medailí cti.
Místo v kalendáři pro prvního křesťanského světce (Několik myšlenek Alessandra Pronzata – Provokující evangelia – autor píše v době, kdy se pro lotra na pravici ještě nepoužívalo jméno svatý Dismas.) Lotr po pravici, první křesťanský světec, se do kalendáře nevešel. Jeho jméno neznáme, a tudíž je žádné dítě při křtu nemůže dostat. Jeho svátek by se měl slavit na Velký pátek, ale chápu, že to prostě nejde. S trochou dobré vůle by se však určitě našlo jiné řešení. Problém je v tom, že na něj lze těžko složit nějakou chvalořeč. Co si počít se světcem, který je tak málo povznášející? Copak lze farníkům klást za vzor takové podezřelé individuum, které se „k nám“ přidalo pouze na posledních pět minut své pochybné existence a do ráje proklouzlo – a na to bychom neměli zapomínat – zadními vrátky, která Kristus otevřel – vzhledem k okolnostem to snad lze pochopit... Je jisté, že lotra po pravici toto nezdvořilé liturgické opominutí vůbec netrápí. Vždyť je to jediný světec, kterého kanonizoval sám Kristus: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“ To mu úplně stačí a víc ho nezajímá... Jeho ubohý život se na Kalvárii během několika minut od základů proměnil. Rozhodlo se o něm v pár vteřinách. Že je to příliš pohodlné? Nezapomínejme, že „hodný lotr“ dokázal ten kratičký čas využít naplno. Jak bychom asi odpověděli na otázku, kolik dní jsme my sami prožili doopravdy? Když Kristus umíral na kříži, neklaněli se mu ani první papež, ani první biskupové, ale nenapravitelný zločinec a prohlašuje, že Ježíš je král, v okamžiku, kdy tomu vůbec nic nenasvědčuje. Musíme uznat, že za těchto okolností se zločincovo vyznání víry stává proroctvím a on sám jedním z proroků. Řekl i udělal to podstatné. Vyznal své viny, uznal, že si trest smrti zasloužil... Potvrdil, že všemi opuštěný a pokořený Ježíš je král, a nepotřeboval k tomu ani žádný zázrak. Prohlásil, že věří v Boží království, které není z tohoto světa, a vyznal svou víru, že smrt představuje vstupní bránu do tohoto království. Díky tomu, že sdílel Kristova muka, pochopil a vyznal základní křesťanské pravdy. Proto se mu dostalo dvojího křtu: křtu krve a křtu touhy. Proto si zasloužil doprovodit Krista do ráje. Zrovna on! Psanec, který ve „slušné“ společnosti (ani v liturgickém kalendáři) nemá co pohledávat! Jedna matka Ježíše trochu naivně žádala: „Poruč, aby tito dva moji synové zasedli jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici v tvém království“ (Mt 20,21) Chudák netušila, že to není možné. Na místo po pravici už byla rezervace. Dosedne na ně zločinec...
Velikonoční prosba - Josef Veselý Prosím tě Pane na cestách svých o Šimony a Veroniky abych si nemyslel že si stačím sám Prosím tě o světlo abych v temnotách neklopýtal prosím o doprovod tvé Matky abych v opuštěnosti nemalomyslněl Prosím tě Pane o velikonoční radost abych se nestal ve smutku středem sám sobě abych všem mohl zazpívat pravdivé a upřímné ALELUJA Z knihy Ozvěny velikonoční- Trinitas Mešní kalich, který má na sobě cyklus majolik s trpícím Kristem. Na titulní straně našeho časopisu najdeme všech šest vyobrazení. Jedná se o Poslední večeři Páně a následujících pět výjevů odpovídá tajemstvím bolestného růžence: Ježíš, který se pro nás krví potil v Getsemanské zahradě; který byl pro nás bičován; který byl pro nás trním korunován; který nesl těžký kříž; který byl pro nás ukřižován. Jsou to barevné výjevy namalované asi na porcelánu s velkou přesností a smyslem pro detail. Historický kalich je dodnes používán při největších církevních slavnostech. Všemu světu na útěchu Kniha, která je k prohlédnutí na faře v Jirkově, je obrázkovou publikací o gotickém sochařství a malířství na Chomutovsku s registrovanými díly i z naší jirkovské farnosti, např. z Březence, Nového Sedla, Jirkova či Květnova. Na obrázku můžete vidět i Květnovskou madonu v původním hávu. Některé sochy a oltářní deskové obrazy si můžete osobně prohlédnout na stálé výstavě v chomutovském muzeu (budova radnice).
Turínské plátno a „Muž z plátna“ Turín. U příležitosti dvoustého výročí narození sv. Jana Bosca se bude ve dnech 19. dubna až 24. června konat mimořádný výstav Turínského plátna. Relikvii Umučení Páně chce uctít také papež František, který do piemontského krajského města zavítá 21. června. “Muž z plátna nás zve ke kontemplaci Ježíše Nazaretského, vybízí nás k výstupu na Kalvárii a k ponoru do výmluvného ticha lásky”, pronesl Svatý otec při oznámení své pastorační návštěvy. Jak ale tento muž z plátna zmizel? Na tuto a další otázky odpovídá vědní obor tzv. sindonologie, tedy “vědy o lněném plátnu”. Jedním z jejích odborníků je fyzik prof. Giuseppe Baldacchini, zaměstnanec výzkumného ústavu ENEA (Agenzia nazionale per le nuove tecnologie, l’energia e lo sviluppo economico sostenibile). Výsledky svého výzkumu shrnul před dvěma lety do přístupného skripta. Vypočítává v něm jedenáct určujících vědeckých prvků, které potvrzují pravost plátna. Pokud by relikvie byla středověký podvrh, jeho autorem by byl nejgeniálnější padělatel všech dob, tvrdí Baldacchini. Musel by totiž znát určité technologie a informace před jejich vynalezením a rozšířením. Italský profesor nyní Vatikánskému rozhlasu přiblížil poslední výsledky bádání. ”Vědecká odhalení posledních dvou let se týkají nové metody mechanického datování plátna. Byl objeven světelný kruh kolem tváře na plátně, což znovuotevřelo debatu o takzvaných “temných staletích” plátna – tedy o letech předcházejících roku 1300, kdy nejsou dobře známa fakta, týkající se tohoto obrazu.” Jak se podle vás obraz na plátně zformoval? ”Tato skutečnost mne od samého počátku zajímala ze všeho nejvíce. Jako fyzik jsem mohl předložit hypotézu o tom, že vznik obrazu zapříčinila energetická exploze. Tuto hypotézu jsme laboratorně ověřovali pomocí velice zvláštních laserových zdrojů. Po velmi dlouhé práci jsme skutečně zjistili, že za určitých podmínek mohou tyto laserové zdroje vytvářet obrazy podobné těm na plátnu. Hypotéza, že obraz na plátně vznikl světelným zářením, tedy byla potvrzena za pomoci přísných vědeckých měřítek.”
Plátno neobsahuje stopy zahnívajících kapalin a plynů, které se tvoří zhruba čtyřicet hodin po smrti. Tak dlouho tělo v plátně nebylo, ale také nikoli o mnoho méně kvůli nálezu krvavých skvrn. Ty se musely utvořit zkapalněním již sražené krve v procesu hemolýzy, což vyžaduje určitý čas, vysvětluje italský vědec. Tělo nebylo z plátna odstraněno manuálně, protože jeho odtažení by narušilo krvavé skvrny. Podle Baldacchiniho zmizelo v anihilačním procesu. ”A zde jsme na poli hypotézy. Je-li pravda, že obraz na plátně byl vytvořen kratičkým a velice intenzívním světelným zářením, pak se můžeme ptát, jak toto záření nastalo. Existuje tu již mnoho hypotéz, které kolují řadu let, ale které mají všechny nějakou vadu. Chybují v některém aspektu fyzikálních zákonů, jak je doposud známe. Předložil jsem tedy hypotézu anihilace. Z mého pohledu je jediná, která dokáže vysvětlit, co se stalo, aniž by odporovala známým fyzikálním zákonům. Zároveň respektuje dosud známá historická fakta.”
Podle fyzika Baldacchiniho je proces anihilace jediný fyzikální jev, který vede k naprostému zmizení hmoty a utvoření odpovídající energie, přičemž zůstávají zachovány původní veličiny látky jako její hmotnost a podobně. Tento proces je dnes možné laboratorně provést pouze na úrovni elementárních částic, avšak ve větším měřítku dominoval v prvopočátcích existence vesmíru, ihned po velkém třesku, upozorňuje sindonolog a pokračuje: Teorie anihilace v sobě navíc sjednocuje charakteristiky předchozích hypotéz. Netvrdí nic jiného, než že se tělo v plátnu odhmotnilo a okamžitě zhmotnilo na jiném místě, buď živé nebo mrtvé, což pro fyzikální zákony není rozdíl. Věda tak není v rozporu s evangeliem, které tělo popisuje jako vzkříšené, a tedy živé. ”Jako vědec se před mystérium Turínského plátna stavím s nesmírnou zvědavostí. Bádání je skutečně fascinující – když nedokážeme problém vyřešit, což je součástí našeho řemesla, jdeme až na hranice současných vědeckých objevů. Zároveň jako věřící člověk vidím, že všechna znamení přítomná na plátně se shodují s tím, co evangelia píší o Ježíšově utrpení a smrti. To by nás myslím mělo vést k úvaze nad pravdivostí tezí, které mnozí zpochybňují.”
Putujeme Krušnohorským vikariátem Křížová cesta na Zahražanech Křížová cesta na Zahražanech (německy: Saras) je kulturní památka, která se nachází ve městě Most v bývalé čtvrti Zahražany v Žižkově ulici. Křížová cesta se skládá z deseti dochovaných kaplí. Na Zahražanech stál již od středověku ženský klášter magdalenitek, který se díky sošce Panny Marie stal poutním místem. V roce 1756 založil hrabě Johann Gottfried von Schmiedl nadaci 1000 zlatých na zřízení křížové cesty. 700 zlatých mělo být použito na stavbu 14 kaplí a 300 zlatých na jejich údržbu. ZáKaple Křížové cesty kladní kámen byl položen nejspíš 15. července 1761. Jednotlivá zastavení vznikla podél tehdejší cesty z Mostu do Zahražan. Původně bylo postaveno tradičních čtrnáct zděných výklenkových kaplí s výjevy z Ježíšovy cesty na Golgotu a jeho ukřižování. První kaple se nacházela nad starým pivovarem u křižovatky ulic Na Ptáku (Vogelstange) a Gorenzovy (dnešní Žižkovy). Kaple pokračovaly Gorenzovou ulicí až k budově okresního sirotčince (dnes Nemocnice následné péče). Klášter magdalenitek byl zrušen za Josefa II., avšak křížová cesta zůstala. V roce 1939 vyobrazení obnovil mostecký malíř Franz Gruss. Ve druhé polovině 20. století kaple opět chátraly. Při likvidaci města byly v roce 1970 první čtyři kaple dokonce zbořeny, byť byla křížová cesta 3. května 1958 vyhlášena kulturní památkou. V letech 1990–1991 opravovala polská firma budovu léčebny dlouhodobě nemocných a při té příležitosti částečně opravila i poničené kaple. Poslední rekonstrukce kaplí křížové cesty proběhla v roce 2007 a financovalo ji město Most. Obrazy již obnoveny nebyly, neboť se z původních vyobrazeMagdalenitský klášter, Zahražany ní nic nedochovalo. Klášterní budovy byly rozbořeny v roce 1968. Menší kapli vlevo možná projektoval G. Broggio. V této kapli byla umístěna známá gotická socha Panny Marie „Zahražanské“. Tato soška je v současnosti k vidění v Praze v Národní Galerii.
Citát na duben: Velikost lásky se pozná podle schopnosti neutéct před bolestí druhého a nést břemena jedni druhých. (V.Kodet)
