Aegidius časopis farnosti svatého Jiljí www.jirkov.farnost.cz
pro Jirkov a okolí,
srpen 2015
(č.116)
O expedici více uvnitř →
Pozvánky na srpen a září: * Setkání farnosti u příležitosti (42.) narozenin duchovního správce Mgr. Miroslava Dvouletého se uskuteční v Jirkově, v neděli 23. srpna. Po mši svaté v kostele (9 hodin), bude pohoštění na faře. * Farní pouť,mše ke cti svatého Jiljí, se koná o neděli 30. srpna v 9:00 hodin v kostele v Jirkově. Zároveň bude uděleno zvláštní požehnání pro ty, kteří vstupují do nového školního roku. Velký úklid kostela bude v sobotu 29.8. od 10:00 hodin. * Mše svatá v Boleboři bude na poslední neděli v měsíci, tj. 30. srpna v 15:00 hodin a 27. září v 15:00 hodin. * Slavnost žehnání kostela svaté Barbory v Otvicích k účelu sloužení bohoslužeb se uskuteční v sobotu, 5. září. Celebrantem této slavnosti bude litoměřický biskup Jan Baxant. Začátek je naplánován na 14 hodin. Všichni jsou zváni. Od 15:30 je koncert „staré hudby“ - vystoupí pěvecké sdružení Vox cantabilis. * Program pravidelných bohoslužeb je zatím plánován v otvickém kostele takto: vždy v sobotu od 18:00 hodin, a bude to mše s nedělní platností. Budou se zde střídat kněží z Chomutova a Jirkova. Začíná se 12. září od 18 hodin. * Mše svatá v Sušanech bude na druhou neděli v září, tj. 13.9. od 12:00 hodin a v říjnu 11.10. od 12:00 hodin. * Pravidelné mše na Květnově jsou na první a třetí sobotu v měsíci, v září 5.9. a 19.9. od 14:00 hodin. Poutní růžencová mše svatá bude v sobotu 3. října v 10:30 hodin za účasti kněží krušnohorského vikariátu. * Poutní mše ke cti svatého Václava, patrona kostela bude v neděli 27. září od 10:45 hodin ve Strupčicích. V pondělí 28.9. bude mše jen v Jirkově v 9 hodin. * Věci do charity stále přijímáme, ale je dobré předem zavolat na telefon: 474 659 460 * Mše v kaplích domovů důchodců budou zase pravidelně od 11. září.
Květnovské poutě byly ve znamení krásného slunečného počasí. České poutní mše sloužili kněží z Chomutova a Jirkova. Na německé poutní dny přijeli postupně J. Gemende, K. Havelka, K. Brünnler, H. Bohaboj a M. Ruhs a jáhen B. Neumann. Na varhany hrála při českých bohoslužbách B. Güntherová (z Jirkova) a při německých J. Mareček (z Chomutova). V prodeji suvenýrů se objevili keramické zvonky s obrázkem kostela na Květnově, dále Poutní oplatky a svaté obrázky. Ve věži kostela připravili manželé Schmidtovi výstavku votivních tabulek, většinou na poděkování od různých anonymních dárců. Tento zvyk by chtělo jirkovské děkanství obnovit. Děkujeme všem, kteří se aktivně podíleli na přípravě a průběhu poutí. Více informací o každém poutním dni najdete na webu poutního místa: www.kvetnov-quinau.cz
Turnaj ve stolním tenisu. Již čtvrtý ročník O pohár jirkovského děkanství se konal na faře v Jirkově. Letos to bylo v sobotu 15. srpna. Počasí bylo horké, nicméně ve farním sklepení, kde je ping-pongový stůl, bylo příjemně chladno. Přihlásilo se celkem 9 dost dobrých hráčů, kteří hráli nejprve mezi sebou a potom vyřazovacím způsobem. Zvítězil Petr Stašek a nedal tak šanci
nikomu z těch, kteří si letos brousili zuby na hezký pohár se jmény vítězů na štítku. Snad příští rok… Druhé místo obsadil Jarda Stašek a třetí Vláďa Wittman. Dětský tábor v Oseku se konal v červenci. Některé děti našich farníků se též účastnily (od Wittmanů a Stašků). Tábor pořádala chomutovská farnost a to v přímo v sídle kláštera v Oseku. Celkem se zúčastnilo 50 dětí a asistentů. Duchovním tématem tábora byl život svatého Františka a svaté
Kláry z Assisi. Různé etapy ze života těchto svatých a jejich přátel si děti mohly několikrát ztvárnit při divadelních scénkách. Nicméně byl čas i pro koupaliště nebo přespání na zřícenině hradu Rýzmburk.
Pařeztour do Rychlebských hor
1.srpna - 8.srpna 2015
Rychlebské hory jsou pro vandráky (Pařeztour a jiní) stále místem, kde je svět ještě v pořádku. Nabízejí dostatek klidných luk na spaní pod širákem nebo stanování. Uvnitř lesů vyvěrá dostatek pramenů, kde si pocestný může opláchnout tvář a nabrat si vodu do zásoby pro vaření na ohníčku. Je zde stále dost míst, kde se může rozdělávat oheň a nikomu to nevadí. My jsme byli oblečeni a vystrojeni spíš na vysokohorskou turistiku, ale potkávali jsme hodně trampů v maskáčích, kteří mají své oděvy zašpiněné od popelu z ohnišť a smrdí kouřem táborových ohňů. Pro odpočinek unavených nohou během dne zde najdeme poměrně dost dřevěných posezení. Zde v Rychlebských horách jsou typické roubené polootevřené boudy, které vás ochrání i v případě dešťové přeháňky. Skalní výchozy poskytují krásné výhledy do okolí. Navíc tu mají ve svazích pod nejvyšší horou Smrk, jedinečný projekt s názvem „Lesní bar“, který se uživí a dokonce mírně vydělává. Lidé si tu uprostřed lesů vezmou chlazený nápoj ve skle z pod vodní sprchy nebo z dřevěného sudu, kde se chladí plechovky - a k tomu si
opečou klobásu na připraveném ohništi. Na příchozí turisty či cyklisty čekají také sladkosti nebo suvenýry. Můžete si uvařit kávu nebo čaj – v konvici na plynovém vařiči. V poslední době přibyla krytá místnost s lavicemi. Každý si spočítá, kolik si vzal a sám pak zaplatí do kasičky, která tu je připravena. Nikdo zde nehlídá. Nad kasičkou je bysta „Františka Dobroty“. Snad je to podoba majitele, který měl tento „šílený“ nápad. My s Pařeztourem jsme tu strávili večer, noc a ráno. Tomáš dokonce jel jednu zásobovací jízdu s panem šéfem do Horní Lipové. Dalo by se říct, že prostý lesní bar má otevřeno 24 hodin denně a kdykoli můžete přijít a občerstvit se. Pan šéf se synem zajišťují jakýsi komfort pro opékání (příprava dřeva na oheň, zásobování) od 8 hodin od rána až do večerních hodin, kdy se vymění koše a odpadky odvezou dolů do města. Podle slov pana šéfa tu byly pokusy jejich kasičku vykrást, ale jednalo se vesměs o místní mládež a to si srovnali rodiče sami. Občas asi někdo nezaplatí, ale lidé, kteří zaplatí - ba dají i dýško, těch je víc. Mně osobně se moc líbí tento nápad, protože se snaží v lidech probouzet dobro a pocit spoluodpovědnosti za věci kolem nás. V Rychlebských horách jsme navštívili spoustu krásných míst, především těch, které obdržely turistickou známku, například: mramorové jeskyně Na Pomezí s chráněným netopýrem vrápencem malým, Bílou Vodu s klášterem piaristů a hřbitovem internovaných řeholních sester. V Bílé Vodě jsme začínali náš vandr a také jsme tu viděli podnik Unita, který dodává Květnovské oplatky. V místní hospodě měli pro nás excelentní guláš. Jen 3 km odsud je Zloty Stok (zlatý svah), polské centrum Rychlebských hor.
Tam jsme navštívili štolu Gertruda – kde se těžilo zlato. Podzemní vodopád byl bohužel vyschlý, ale aspoň nás svezl podzemní vláček a viděli jsme, jak se postaru razili mince. Naše pěší trasa za celou dobu vandru čítala 90 km a nikde jsme si ji nezkrátili, všechno hezky po svých. Ze Zloteho Stoku jsme se přes kopec vraceli na českou stranu, po cestě tam byla jedna zpustlá kaple, skoro kostelík. Jeden brigádník to tam opravoval a náš Pepa se chtěl hned přidat. Že by jako zhotovil chybějící krov, tož to by zvládl. Ale my jsme museli jít dál. Tady ta krajina pohraničí je zpustlá díky ruským vojákům, kteří zde působili po Pražském jaru. Nechali rozbít i samoty a vesnice v pohraničním pásmu, které oni vymezili. Přitom šlo jen o hranici s Polskem. Nedaleko na Borůvkové hoře rostou hojně borůvky, ale tady při hraniční čáře se také setkávali členové Solidarity s českými disidenty. Je zde i památné černobílé foto ze setkání v roce 1987 a byl zde tehdy Václav Havel s Adamem Michnikem. Z Borůvkové hory, kde se o nás staral pan Václav (nájemce kiosku při rozhledně) jsme putovali do polského lázeňského města Landek-Zdroj. Právě nejvíc lidé z polských lázní přicházejí na novou rozhlednu na Borůvkové hoře. Pařeztour také navštívil pěkné kostely v Travné, Javorníku a Branné. Na Travné je zázračný pramen, který je radioaktivní a lidé si sem jezdí pro vodu. Jedna uzdravená šlechtična tu nechala zbudovat kapli. Měli jsme tu i mši svatou. Jinak jsme sloužili polní mši svatou vždycky na nějaké pěkné louce.
Při chatě Paprsek vyrostla dřevěná kaplička sv. Kryštofa i se starým zvonem, jenž byl v roce 1925 ulit v Chomutově. Kapli posvětil páter A.Otte v r. 2009. Kaple je stále otevřená a je od ní krásný výhled do horské doliny. Ale po pořádku. Ze sedla Travná jsme sestoupili do města Javorníka ve Slezsku, který má nad sebou krásný zámek Jánský vrch. Panství patřilo biskupovi, který bydlel ve Vratislavi (Wroclaw). Je odsud krásný výhled do slezských rovin. Kousek od Javorníka je Račí údolí. Je zde dětský tábor, jsou zde výletní hostince z dob minulých, především opravená Tančírna v secesním slohu. Je tu zázemí pro turisty (ohniště, silné 2 prameny vody, přístřešek s krbem, kadibudka), které vybudovaly Lesy ČR a které jsme využili k přenocování. Podél Račího potoka jsme pak stoupali s malými odbočkami (Čertova kazatelna, hrad Rychleby) až na hlavní hřeben, který v jižní části přesahuje 1000 metrů nadmořských. Na Hraničkách byl ještě jeden tábor skautsko – indiánský. Pak už naše cesta připomínala vysokohorskou hřebenovku: Špičák (957 m), Břidličný (942 m), Lví hora (1040 m), Luční vrch (995 m), nejvyšší hora Smrk (1126 či 1127 m), dále už s větším množstvím turistů na cestách: Brousek (1115 m), Travná hora (1125) a Palaš (1021 m).
Pod Palaší byla pohostinná chata Paprsek, kde jsme se najedli a někteří i vykoupali v nádrži vody na umělý sníh. (Pepa a Tonda a dva poláci). Tady jsme měli krásné výhledy. Z vrcholové cesty jsme sešli jen dvakrát – poprvé na vodopády Stříbrného potoka (neboli Nýznerovské) a podruhé na nocleh do již zmíněného Lesního baru. Hodně nám putování ulehčilo dobré počasí, které bylo teplé a v noci suché. Zpočátku jsme rozdělávali stany, protože ve Slezsku ještě pršelo, ale později to bylo už jen o mracích které se nakonec větrem rozehnaly a bylo pěkně. Trochu problém byl, že některé studánky neměly vodu jako u Vysokého kamene nebo pod Borůvkovou horou, nebo na Hraničkách byla zamčená. Místo toho jsme radši nosili o jednu láhev vody víc (tedy o 2 kg navíc). V cíli putování, v Branné, neboli dříve Golden-stein (Zlatá skála) jsme navštívili opravovaný renesanční zámek a v novém pivovaru Kolštejn si dali jejich speciality. Pak jsme se rozloučili a roz-
www.youtube.com/watch?v=bHMzpSTTLBM
jeli se každý domů. Internetový odkaz na video: ↑ Díky Bohu za všechno, co jsme mohli prožít a za Boží ochranu, že se nikomu nic zlého nestalo. Aktivnímu odpočinku nazdar. Zdar! MD
Umění slavit Bůh nepotřebuje naši zpocenou košili, ale naše čisté srdce. Všimli jste si, že na některých místech Čech a Moravy dnes ani nepoznáte, kdy je všední den a kdy je neděle či svátek? Možná leckterá tradiční moravská vesnice se přece jen změní ve sváteční, ztichne, je prozářená, všude zameteno. Ovšem mnohá jiná místa se v neděli rozezní cirkulárkami a míchačkami. Doháníme, co se dá. Vždyť jindy nemáme čas! Nic nového pod českým sluncem! Měl s tím problémy na sklonku 10. století i svatý Vojtěch. Často si na to vzpomenu u nás na Břevnově u jeho ostatků. Když stáli naši předkové v roce 1038 v Hnězdně u hrobu pražského biskupa Vojtěcha, kníže Břetislav je vyzýval ke změně: „Úplně pak zapovídáme, aby se o nedělích konaly trhy, jak se ponejvíce děje v těchto krajích proto, aby v ostatní dny měli lidé více času na své práce. Jestliže by však byl někdo zastižen v neděli nebo ve sváteční dny, které je veřejně nařízeno slavit v kostele, při nějaké všední práci, ať mu arcikněz odejme dílo i potah, který byl nalezen u díla, a ať zaplatí tři sta peněz do knížecí pokladny.“ To by se dnes státní kasa plnila! V jedné selské chalupě byl na trámu vyřezán nápis: „Dělal jsem si v životě moc starostí – a jak se ukázalo, většinou naprosto zbytečných.“ Neděle a sváteční den by pro nás mohly být vždy pročištěním našeho myšlení. Počet těch, kteří se obracejí na psychiatry, totiž každým rokem roste. Kde hledat příčiny nervozity lidí? Jednu z nich jsem možná objevil před časem na jedné prázdninové cestě se skupinou břevnovské mládeže. Pozoroval jsem několik dnů – všedních i svátečních – chování, život, oblékání a zvyky lidí jedné oblasti. Kdybych se díval jen na jejich oblečení – nepoznal bych, kdy je neděle či svátek a kdy všední den. Chodili pořád v montérkách! Já vím, že se jim v nich chodí pohodlně – dokonce na jakousi vesnickou slavnost místní školy přišli někteří v montérkách, tentokrát vyžehlených a s puky! Ale pořád stejně! Uvědomil jsem si, že neumíme slavit. Říká se, že čert nikdy nespí. Kdo nespí, nemá čas na přemýšlení, kdo nepřemýšlí, neví, proč žije. Není vskutku něco ďábelského nechtít vypadnout ze stereotypu? Lidé neumějí přestat. Nejde mi tu vůbec o nějaké snobské převlékání do večerních toalet a sezení při svíčkách, třeba aby sousedé viděli, že na to máme! Žije pouze ten, kdo se raduje ze života. A radost působí věci nové, neotřelé, skutečně sváteční. Dopřejme si je. Umějme odložit své montérky a vnímat hodnoty kolem sebe.
Kardinální ctnost – moudrost Dej svému služebníku chápavé srdce. Jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo ... Šalamoun v První knize Královské 3,9 Moudrost není totéž co vědění. My ji dnes podceňujeme tím, že vyzdvihujeme vědění. „Chodící encyklopedie“ chováme ve velké vážnosti. Vědění je ale pouhý souhrn informací. Moudrost je tvůrčí, neříká jen „vím“ a „nevím“, ale posuzuje různé záležitosti pod zorným úhlem dobra a zla. Vědění se týká zásad – ale moudrost umí tyto zásady užívat v životě. Moudrost je těžké umění vybrat to, co je dobré s přihlédnutím k budoucnosti – k důsledkům plynoucím z našeho jednání. Vědění směřuje k odstraňování nebo vysvětlování tajemství. Moudrost do tajemství uvádí – a kolik jich ve světě je! – a vyzývá k obdivu a úžasu. Ona je Boží dar dovolující člověku, aby našel sám sebe ve světě tajemství. Jistý člověk, který mnoho let tápal, se zeptal kněze: „Na čem jste, otče, postavil jistotu svého života?“ Ten mu odpověděl: „Nemám čas experimentovat. Kdybych se spletl, ztratím nenávratně léta svého života. Mám jediné řešení: přijmout cestu, po níž šli Dominik Guzmán, Pavel z Tarsu, Augustin z Hippa, Benedikt z Nursie, František z Assissi...“ „Ale pokud se spletli oni, zmýlil jste se i vy!“ „Jistě, ale byl by to asi jediný omyl, který stojí za to udělat. I kdyby se spletli, dosáhli v životě úžasného stupně zralosti. Proto riskuji!“ Průvodcem všech jmenovaných byl Kristus. Pravá moudrost spočívá i ve schopnosti svěřit se moudřejšímu. Není jen záležitostí rozumu, ale i srdce. Když maminka přikáže dětem chovat se rozumně, myslí tím, aby si klidně hrály a nehádaly se. Působí-li dítěti radost poslechnout, je v tom už moudrost. Moudrost, kterou přináší Duch Boží, je ještě krásnější. Latinsky se řekne sapientia: od slova sapere, tedy chutnat, mít chuť a také poznávat, chápat smysl nějaké věci. I ten kdo není mlsný, si rád pochutná na dobrém jídle. Člověk, vedený duchem moudrosti se naučí nejen chápat Boží pravdu, ale i vychutnat věčnou pravdu, která mu byla odhalena. Nachází ve svém životě radost i ve zkoušce a utrpení. Moudrost nás učí dávat Bohu přednost přede vším a také odhalovat „udičky zla“, které nás mohou pod rouškou zdánlivého dobra zavést příliš daleko od Boha. Proto pravá moudrost učí nacházet pravé štěstí v Bohu a vědět, že všechno ostatní je dobré jen tehdy, když vede k němu. Moudrost je jakási předtucha ráje.
Kardinální ctnost – spravedlnost Štěstí není v tom, abys co nejvíce měl, ale abys co nejméně potřeboval. Jen svobodný a radostný člověk dokáže uchopit a „zavěsit“ svůj život na pevné body. Každé dveře jsou zavěšeny na pantech – latinsky cardo, z čehož máme i slovo „kardinální“. Kardinální jsou tedy takové ctnosti, na nichž může být pevně zavěšen náš život. Budeme-li „promazávat panty“ své spravedlnosti, moudrosti, statečnosti (či odvahy) a umírněnosti, budou se nám svobodněji a radostněji otevírat „dveře života“. Spravedlnost chápeme nejčastěji jako umění dávat každému, co mu náleží. Známe výrok: „Dávejte císaři, co je císařovo a Bohu, co je Boží“ (Mt 22,2), v něm ž Ježíš poukazuje na dva rozměry spravedlnosti – horizontální (směrem k císaři a člověku) a vertikální (směrem k Bohu). Zamyslíme-li se zvláště nad nutností dát Bohu, co je jeho, napadnou nás Pavlova slova: „Máš něco, co bys nedostal?“ (1Kor 4,7). Všechno patří Bohu, my jsme jen nájemci. Počítat s touto závislostí je základní složkou evangelijně chápané spravedlnosti. Nelze říci, že tím ztrácíme svobodu. Jako počítáme se zákonitostmi tohoto světa (např. gravitace) a podřizujeme se jim, musíme počítat i se závislostí na Bohu. Evangelijní spravedlnost nemá nic společného ani se směnnou spravedlností. Za dobrý sedmdesátiletý život na zemi nemůžeme čekat sedmdesátiletou „dovolenou“ v nebi. Bůh jistě dá, co slíbil, ale podle věčných, tedy nepočítaných měřítek. Lidé se často domáhají spravedlnosti, protože vědí, že jsou časově omezeni. My spěchat nemusíme, protože víme, že jsme závislí na tom, kdo je Věčný – neohraničený časem. Druhým rysem této spravedlnosti je tedy věčnost. Spravedlnost také neznamená rovnost. Znepokojuje nás, když jsou ve jménu spravedlnosti vyzýváni chudí, aby vzali majetek těm, kteří ho mají. Je to heslo všech sociálních revolucí. Jenže to není řešení podle Ježíšova evangelia. Ve jménu rovnosti by se jen vyměnily úlohy, ale problém by zůstal. Ježíš navrhuje zamilovat si chudobu a radí bohatému: „Miluj chudobu. Štěstí není v tom, že máš co nejvíce, ale že co nejméně potřebuješ!“ A chudému : „Miluj chudobu, nepovažuj za štěstí, že chceš něco mít, ale že potřebuješ málo.“ Zamiluje-li si bohatý chudobu, rozdělí se s chudým. Zamiluje-li si chudobu chudý, nebude na něj hledět s chamtivostí. Zamilují-li se do ní oba, mohou se setkat jako bratři.
Kardinální ctnost – statečnost Zbabělost je, když víme, co máme činit, a nečiníme to. Konfucius O odvaze a statečnosti se mluví málo. Žijeme ve světě, v němž se za odvahu platí vysoká cena. Proto se velmi málo lidí rozhoduje pro tuto ctnost. Svět se všemožně stará o to, aby se neobjevovali příliš odvážní lidé; zlo se totiž nejvíce bojí odvahy. Manipulovat se dá jenom s lidmi bázlivými. Snad proto se neustále mluví o nějakých hrozbách: hvězdné války, jaderná munice, nemoci, na něž nemáme léky, terorismus, mafie aj. Lidé se bojí už od mateřské školy – napřed vychovatelky, pak učitelky, pak nadřízeného... Bojíme se o místo v práci, profesionálního selhání a nakonec smrti. Strach ničí v člověku sílu bojovat. V boji o skutečnou zralost ztroskotáváme v tom, že se nedokážeme ničemu odvážně postavit, říci NE. Prvním krokem ke zralosti je odvaha. Ovšem vnější tlak na člověka není to jediné, co mu bere odvahu. Existuje jeden vnitřní důvod: zbabělost. O této slabosti se těžko mluví, protože titul „zbabělec“ není nijak lichotivý. Lidé se chlubí svou touhou po penězích, sexuálními zážitky, leností, pohodlností, ambicemi. Zpovídali jste se ale někdy z toho, že jste byli zbabělí? Já takové vyznání snad nikdy neslyšel – ani jsem je sám nikdy nevykonal! Slabost zbabělosti skrývá člověk nejčastěji za označení „nenáviděl jsem“. My ovšem nenávidíme to, čeho se bojíme. Strach je tedy vnitřním kořenem nenávisti všeho druhu. Odvaha je vnitřní síla schopná překonat všechny překážky, jež nám stojí v cestě k nejvyšším hodnotám. Nesmíme si ji však plést s bravurností, což je odvaha, které schází moudrost. Opravdová odvaha dokáže jednat bleskově, ale dokáže si také rozložit síly dlouhodobě. A naše životní úsilí je dlouhá cesta, obrazně ji lze přirovnat k výpravě na Mount Everest a rozložit na tři etapy. První – nejdelší - vykonáme dopravním prostředkem. V určitém okamžiku však pohodlná cesta končí, je třeba vysednout, vzít náklad a jít pěšky po vyznačených cestách. To je etapa druhá. Cesta ovšem zdaleka nekončí. Přicházíme k upozornění, že dále je možné jít jenom s průvodcem a bez zátěže. Následuje zkouška chudoby a odvahy: nechat něco na místě a vydat se za průvodcem. Jedině tak se dá dojít až na vrchol. Bůh nás bude soudit podle toho, jak jsme využili všech možností, abychom se přiblížili vrcholu. Jedno je však jisté: opravdové radosti a svobody dosáhneme jen tehdy, najdeme-li odvahu vydat se strmou stezkou třetí etapy.
Kardinální ctnost – umírněnost Při prvním poháru člověk pije víno, při druhém poháru víno pije víno, při třetím poháru víno pije člověka. Japonské přísloví Moudrost zdokonaluje rozum a srdce, odvaha vůli a umírněnost uspořádává náš citový život. Člověk se snadno může stát otrokem svých žádostí, citů a sklonů. Hluboce to na sobě prožil i svatý Augustin... Každý člověk má nějaké slabé místo, které ohrožuje jeho vnitřní svobodu a klid a které je třeba odhalit. Smíření se sebou je výchozím bodem ke smíření s Bohem a lidmi. Když je srdce člověka nepokojné, ovlivňuje to všechno: práci, modlitbu, odpočinek, mezilidské vztahy. Kdo má sám sebe plně v moci, může se sebou disponovat a může také obohacovat jiné. Ke zklidňování vnitřního napětí mu pomáhá právě umírněnost – schopnost zachovat správnou míru. Každé dobré dílo může být totiž zdeformováno nadbytkem nebo naopak nedostatkem dobra. Polévku je možno přesolit nebo nedosolit: to správné je někde uprostřed. V umírněnosti se ale skrývá nebezpečí minimalismu a lhostejnosti. Zlatým středem ospravedlňujeme nechuť dělat něco víc. „Kéž bys byl studený nebo horký! Takto, protože jsi vlažný, ani studený, ani horký, vyplivnu tě z úst!“ (Zj 3,16) Vlažnost je jeden z nejhorších stavů náboženského života. Umírněnost je cesta „zlatého středu“, ale je to cesta vedoucí vzhůru. Nesmíme se zastavit... Umírněnost je v rukou naší vůle. Ona reguluje teplotu našeho náboženského i mravního života. Připodobněme si člověka k automobilu: volantem je moudrost, prozíravost; motorem je odvaha, síla, statečnost, která nás táhne vpřed. Umírněnost představuje plynový pedál – regulace plynu dovoluje usměrnit rychlost tak, abychom bezpečně dojeli. (Mírně kráceno-Ranní zamyšlení s P. Siostrzonkem – KNA) Nanebevzetí Panny Marie tuto skutečnost si církev připomíná každoročně 15.8. – Námět byl zpracován mnoha umělci, ať to jsou malíři, básníci, spisovatelé ... Jedním z nich je i Julius Zeyer, který se mariánskému tématu věnoval ve své knize, básní v próze, Zahrada mariánská – (Vyšehrad). Mariánské legendy ho zaujaly natolik, že pojal myšlenku vytvořit básnickou oslavu Madony v plné její hloubce. Po prostudování latinských, francouzských a německých pramenů tak vznikla jeho Zahrada mariánská, básnicky ztvárňující Kristovo zrození, jeho mládí, utrpení a vykoupení, úchvatný, oslnivý obraz tragické krásy života a snu, vroucí, snivá oslava čistoty duše Ježíšovy matky, apoteóza křesťanské oběti a lásky.
V jejím závěru popisuje svoji románovou vizi konce pozemského života Panny Marie (kráceno): ... Tu zhasl její život blaženstvím a duše její byla v Bohu. Lehce jako list kleslo tělo její ozářené na lůžko... ... cesta, kterou šli apoštolové, tělo blahoslavené Marie na ramenech nesoucí... A přišli posléze tam k hrobce v horách kdes, jež stála prázdná, nová, ve skálu tesaná, jak ona, do níž uložili tělo Kristovo. A Pannu blahoslavenou v tu kobku uložili, zahalenou třpytným sněhem závojů, a přivalili kámen s němou bolestí. Pak vzdálili se poněkud a poklekli, aby loučili se s pláčem s ní. Tu náhle světlo skvělé šlehlo celým nebem a otevřena zcela nedoměrná modrá noci tůň, v níž bílé hvězdy silně třásly se, a ejhle, voj serafů a cherubů se snesl jak jiskřících se meteorů potopa, a hrobka skalní otevřela se a tělo Panny blahoslavené se vznášelo v bělosti oslňující a andělé je nesli k nebesům a celá sláva nebe zjevila se apoštolům žasnoucím a svatým ženám ...a skvělá tak to smaragdová byla záře, že apoštolové oslněni tvář k zemi sklonili. Když opět vzhlédli, bylo nebe zavřené a bledlo úsvitem. A beze slova kráčeli teď všichni zpět k bílému domu pod cypřišem na temenu hory. Tam navzájem apoštolové si dali míru polibek a ruce tiskli si a při červáncích rozloučili se, snad navždy na zemi, neb věděli, že Svědků Kristových je čeká mučednická smrt, než ale šli, na zemi poklekli a ruce vztáhli vzhůru, k nebi hleděli a zapěli za všechna pokolení budoucí, za záře ranní rosy, tento zpěv: „Maria! Za tebou hlasy naše z prachu se nesou do tůně nebes nejhlubších, ó matko Spásy naší, ó hvězdo moře věčnosti, ó hvězdo jitřní nového života! Slyš prosbu naši, Paní andělů, ó květe přelíbezné cudnosti! Tvé srdce svatosti jest nádobou a milost z něho lije se do duší našich, jako rosa na nivy! Ó Panno, předurčená jako slunce osvětliti země tmu, plaš světlem čistoty své, stíny hříchu od prahu naší lidské slabosti! Ty jasný zdroji rajských vod, ó ukoj nás tou vláhou nebeskou, jež jest živlem tvým, a čisté učiň naše rty pro slovo Boží, čistá srdce naše, hodná lásky nejvyšší! Maria, jméno tvoje plní nebesa nejsladší vůní a ohlas jeho duše naše hojí jako balzám zázračný! Maria, matko drahá Kristovi, ó přijmi milosrdně prosby naše pokorné a Synu svému podej je, jak počty naší kajícnosti, a za nás mluv, abychom dosáhli odpuštění hříchů svých tvou něžnou přímluvou, ó matko sladká, požehnaná mezi ženami na věky věků!...“ Ta slova apoštolů s ranní párou k nebi stoupala a zahučelo moře zahučely hory velkým Amen, amen, amen hlaholila celá Boží zem.
Putujeme Krušnohorským vikariátem Kostel svatého Jiljí v Bečově (Hochpetsch) Dne 1. září si připomeneme svátek patrona naší jirkovské farnosti, svatého opata Jiljí (Aegidius). V našem Krušnohorském vikariátu se setkáme se sv. Jiljím ještě v Bečově u Mostu. Zde je Jiljí nazýván patronem tělesně postižených a žebráků. Jinak je také patronem školáků nebo patronem kolonizace pustých oblastí. Svatý Jiljí žil původně v jeskyni uprostřed hustých lesů, ale později vznikl klášter a nakonec celé město. Jako atribut má Jiljí opatskou berlu a mitru a laň u nohou. Podle legendy svatého poustevníka král Vamba postřelil šípem, právě když se snažil ulovit jeho laň. Kostel v Bečově se nachází nad obcí a od ohradní zdi je krásně vidět na Krušné hory a Mostecko. Byl původně gotický. Fara byla v místě zřízena před rokem 1384. Obnovena byla po třicetileté válce v roce 1649. V polovině 18. století byl kostel sv. Jiljí přestavěn do barokní podoby podle plánů rakouského architekta Andrease Altomonta (1699-1780). Kostel je jednolodní stavba s půlkruhově zakončeným presbytářem, po jižní a severní straně jsou přístavby sakristie a kaple, západní průčelí je doplněno hranolovou věží. Interiér kostela je nově opravený. Socha Jiljí (obr.) není jako v Jirkově nad svatostánkem, nýbrž v boční nice presbytáře. V areálu kostela se nachází socha sv. Floriána a socha sv. Jana Nepomuckého, která byla přenesená ze zbořené obce Souš. Druhá socha tohoto světce pocházející ze starého Mostu stojí před branou do areálu. Bohoslužby jsou zde každou neděli v 11:00 hodin. Posledním farářem žijícím na místní faře byl P. Bečvář. Dnes sem dojíždí pan farář z Mostu. (Foto: web farnosti Most)
Citát na září: „Kdo pohrdá malými začátky, nedočká se ničeho velkého.“ (VK)
