Aegidius časopis farnosti svatého Jiljí www.jirkov.farnost.cz
pro Jirkov a okolí, leden-únor 2014 (č.103)
Křest je základní obřad katolické víry.
Pozvánky na březen: * Sbírka na pojištění majetku litoměřické diecéze se koná v neděli 2. března. Všem dárcům Pán Bůh zaplať. V uplynulém roce 2013 se poslalo do Litoměřic na Biskupství 25 tis. Kč na různých účelových sbírkách (Pojištění, na Misie, na Charitu, atd.). * Mše svaté na Květnově se konají o sobotách 1. a 15. března od 14 hod. * Popeleční středa 5.března, při mši v 9:00 bude udělován Popelec, den přísného postu Výjev z Křížové cesty v Jirkově (od masa pro všechny + od jiných pokrmů, jen jednodenní nasycení pro zdravé jedince). Pro ty, kteří nemohou přijít ve středu, bude udělován Popelec v neděli 9.3. při mši (Jirkov, Strupčice). Začíná postní doba. * Ve čtvrtek 6. března jsou účastníci mše (9:00) zváni na malé pohoštění u příležitosti jmenin pana faráře v učebně fary. * Od pátku 7. března budou večerní mše (17 hod.) konány v kostele sv. Jiljí a po nich vždy pobožnost Křížové cesty. * Sbírka na opravu venkovní fresky na kostele svatého Jiljí se bude konat v neděli 23. března. * Věci do farní charity jako oblečení, apod. je možné přinést po předchozí tel. domluvě - 474 659 460 Stalo se v únoru: Vikariátka Kadaň setkání kněží proběhlo 13. února. Kázání pronesl otec Řehoř z Mostu. Mši svatou vedl otec Řehoř z Litvínova.
Jarní prázdniny dětí na faře v Jítravě Tož tak. Letošní jarní pobyt dětí byl načasován již na první týden v únoru. I přes tuhou zimu a vítr v podještědí se přihlásilo 23 odvážlivců. Díky Lence a Honzovi, kteří nám odvezli spacáky, potraviny, batohy, hokejku, 4 tenisáky a jiné důležité věci autem, se nám dobře cestovalo. První den - den přibližovadel a svaté Zdislavy Chomutovská skupina koupila lístky na vlak i pro nás, jirkovské, skupinová sleva se totiž vyplácí. Z Jirkova - kromě mě - jeli ještě Vláďa W., Maruška M., Agátka a Karolínka K. a jejich máma Anna, která nám pomáhala s přípravou jídel na faře v Jítravě. Celý pobyt byl celkem v pohodě, i když naplánované kilometry jsem svým svěřencům neodpustil. Na všechno však bylo dost času. Důkladně jsem totiž vše rozpracoval a vytelefonoval ještě na faře v Jirkově. První den jsme navštívili klášter v Jablonném, který byl založen samotnou svatou Zdislavou z Lemberka. Více o ní, jejím manželovi a čtyřech dětech nám vyprávěla mladá řeholní sestra dominikánka. Bohužel jsem zapomněl její jméno. Ukázala nám také liturgické muzeum 7-mi svátostí a moderní obrazy v křížové chodbě. Pod jejím vedením jsme kromě kláštera, navštívili i baziliku minor s vysokou kopulí a rovněž jsme sestoupili do krypty, kde se nalézá hrob svaté Zdislavy, hrob pánů z Dubé a dominikánů; dále šlechtické rodiny Pachtů z Rájova (hrob s nevěstou), a také hrob dráteníčka. Co postava, to příběh. Podzemí baziliky v Jablonném je prý otevřeno pro veřejnost jednou do roka — poslední sobotu v květnu, při zdislavské pouti. Můžete přijet na návštěvu i vy! Sestra dominikánka nám ještě vyjednala možnost slavit mši svatou v boční kapli baziliky, která měla tu výhodu, že byla vytápěná. První naši společnou mši vedl otec Alois z Chomutova a protože byl den svatého Blažeje, tak ještě udělil dětem a sestře dominikánce svatoblažejské požehnání překříženými svícemi proti nemocem krčním a všemu jinému zlu.
Další čas v Jablonném jsme trávili odpočinkem v místní restauraci. Potom jsme museli koupit několik chlebů v prodejně místní pekárny, abychom měli zásoby na příští dny. Večer se seznamujeme a hrajeme společenské hry. Druhý den - den velkého větru V noci nás občas probudilo skučení větru a lomcování střešních oken. Ráno bylo díky větru jasné, ale studené. Nejprve jsme šli na mši svatou do kostela, který je hned u fary a je zasvěcen svatému Pankráci. Sluníčko nám krásně svítilo skrz kostelní okna přese mši a vypadalo to na hezký den. Mši svatou jsem vedl dnes já a ministrovali jirkováci - tudíž: Vláďa. Po mši jsme nachystali chleba s paštikou a tatranky a šli jsme na autobus. Ten nás přiblížil ke Krkavčím skalám u Křižan. Na loukách nefoukalo, zato ve vyšších místech lesa, a nahoře na skalních vyhlídkách se jednalo o velmi silný nárazový vítr. Děti, které používaly při výstupu vycházkové hole (klacky z lesa), je začaly odhazovat, neboť jim mrzly ruky. Výhled byl ze skal, kterým se též říká Vajoletky, moc hezký. Viděli jsme louky směrem na Křižany a po levé ruce v dáli Ještěd. Protože se výhledem kochat dlouho nedalo, pro zahřátí jsme pokračovali v cestě a slíbenou svačinu odložili asi o 2 km dál. Jednalo se o pěknou hřebenovku se zmrzlým sněhem, který nám v pohodlné chůzi nebránil. Sestoupili jsme pak a po další svačince v útulku pro cyklisty, jsme došli do Křižan k obecnímu úřadu. Odsud jsme popojeli autobusem zpět do vsi Zdislava a po vlakové trati (je výluka) jsme si zkrátili cestu k našemu druhému cíli - k ruční papírně „Papyrea“. Zde nás uvítal mladý pan papírník a schoval nás do tepla své dílny. Děti se mohly vysvléct z oteplováků a doslova vyhrnout rukávy, protože na přípravu nového papíru je zapotřebí pořádně v kádi rozmíchat „papírovou hmotu“. Její skladbu trochu tajil, ale hlavní složkou je prý len. Děti ochotně pomáhaly nejen s mícháním, ale i s lisováním na starém litinovém lisu a s výrobou přes sítko. Důležité žehlení papírových A5-tek bylo svěřeno paní Aničce. Každý z nás si část výroby ručního papíru vyzkoušel a odnáší si domů dva kousky papíru - jeden s vodotiskem sněhové vločky a druhý s obtiskem razítka Panny Marie.
Po zaplacení smluveného poplatku za kurs (v ceně bylo i občerstvení - čaj, káva, cukroví), jsme se vydali do zmrzlé přírody opět. Pan mistr papírník nám poradil pěší zkratku do Jítravy, přes kopec a les. Na loukách zase silně foukalo, ale výstup nás zahřál. Pak už jsme šli po rovině a pozorovali jsme ve sněhu stopy zvířat, někdo zahlédl i srny. Už potmě jsme se vrátili na faru. Museli jsme vytáhnout baterky, protože poslední úsek cesty byl po silnici, kde jezdí auta. Nedaleko před farou jsme sebou ještě párkrát švihli na zem, jak byl zledovatělý asfalt místní komunikace a špatné osvětlení. Nám to nevadilo, už jsme se těšili domů na večeři a na večerní společenské hry. Starší mládež si vystačila s povídáním, mladší propadla hře „Městečko Palermo“ neboli „Mafie a policajti“ a letos nově bodovala hra, která se hraje potmě „Na upíry“, no prostě samé veselé hry. Jelikož otec Alois hrami pověřil mě, tak jsem prostě musel s dětmi hrát, i když mě občas takticky vyřadili hned na začátku hry, aby si mohly řešit svoje záležitosti (tolik moje podezření). Třetí den - den vytrvalostní chůze Ráno jsme začínali snídaní, do včerejší rozcvičky už se nikomu nechtělo. Při mši svaté, kterou vedl otec Alois, jsme si připomněli, že dnes má svátek svatá Agáta, mučednice, řecky Dobromila, a tu jsme mezi sebou přece také měli. Po mši jsme připravili pár svačin a hlavně pitíček, každé dítě si vzalo láhev do batůžku. Autobus nás přivezl do Bílého Kostela. V Bílém Kostele se skutečně nachází bílý kostel, i s opevněním! Začali jsme hledat ulici Máslovou, kde mělo být muzeum. Patrik měl v mobilu uliční síť, ale nic nemohl najít jak by taky mohl, když šlo o vtip! Ale ne náš, nýbrž majitelů muzea—ti mají na svém domě krásnou ceduli ulice Máslová, ale jinde názvy ulic nenajdete… Pán nejdříve uklidil psa a pak nás pustil na zahradu, kde má novou malou pec na pečení chleba a také sbírku různých starých věcí. Před domem stojí vysoká dřevěná máselnice, která je největší na světě. V domě se skrývá samotné muzeum másla. Místnosti přetékají konvičkami, skleněnými máselnicemi na kliku, dřevěnými vyřezávanými formičkami a jinými. Zajímavá je obří klapačka na výrobu tvarůžků. Pán majitel říkal, že od toho je i přísloví: Držet klapačku. Protože ta klapačka při vytváření koleček sklapává dost hlučně, a frekvence výroby u dvojklapačky byla velká- když chtěl někdo oslovit pracujícího na klapačce, musel říct—drž klapačku!
Pán z muzea byl velmi ochotný, cenu vstupného nechal dobrovolnou a každý si mohl koupit pohlednici (více druhů) za rozumnou cenu a s hezkým razítkem. Pak jsme se rozloučili a pán zase vypustil psa. To nám ale nevadilo, protože jsme šli na náměstí na oběd. V restauraci Tatran měli slušnou nabídku, tož jsme si dali. Také jsme domů posílali pohlednice, protože otec Alois měl s sebou poštovní známky. Za to má palec nahoru. Nějak jsme se zakecali a po zaplacení začal zběsilý úprk na vlak. Vládík se ještě zdržel kupováním pěkné sklenice s logem svijanského piva. Vlak jsme naštěstí dostihli a jen co jsme zaplatili průvodčímu, tak jsme byli v cíli - v stanici Chotyně. Tady tu trať z Hrádku do Liberce provozuje soukromník a neuznává poloviční. No nic. Moderní vlak odjel a my věděli, že se dnes budeme pohybovat už jen pěšky. Po strmém srázu vzali někteří z nás zkratkou cestu do výrobny svíček. Když jsme se všichni očistili, zazvonili jsme na pana vedoucího a ten nám ukázal výrobnu svíček. Mohli jsme si odložit, je tu horko. Svíčky tu lijou hlavou dolů (?!), pak se ještě ořezávají. Knoty dovážejí z Německa, neboť české se v poslední době zhoršily. Parafín dovážejí z Kolína. Vyrábějí tu především kostelní bílé svíčky, ale mohli jsme si na závěr koupit i jiné - aromatické či do tvaru stromku nebo vejce. Mohli jsme si ponořit prsty do kádě s teplým parafínem. Celý proces výroby nám pan mistr zasvěceně pověděl a jeho manželka nám prodala svíčky. Moc děkujeme a odcházíme. Čeká nás 7 kilometrů pěšky na faru do Jítravy. Jak stoupáme na Dolní Suchou, tak vykukuje nad Chotyní krásný hrad Grabštejn. Tam jsme také byli, už dříve. Jezdí tu dost aut a fouká. Patrik s Kubou se ptají, jestli půjdeme dál po silnici do Jítravského sedla, nebo to vezmeme lesem přes Kozí hřbet? Mapu má naštěstí otec Alois a tak se orientujeme. Za krásnou konírnou s kovanou bránou jdeme do lesa a stoupáme strmě vzhůru...
Malé děti mají krizi. Slibujeme svačinu na vrchu. Malé děti krizi rozcházejí. Na vrchu narážíme na červenou turistickou značku. Jsme v sedle mezi Ostrým vrchem a Vysokou horou. Je zde malá lavička pod historickým křížem s nápisem Landvašský kříž. Totiž jeden „strážce hranic“- „Land-wach“ střelil do již visícího kříže a nadával na Krista. Potom se údajně zbláznil a jeho duch strašil v lesích ještě dlouho. Začalo se stmívat... Chtěl jsem ještě stihnout Sloní kameny za světla. Proto jsem zavelel k odchodu, sotva děti posedaly. Zrychlenou chůzí scházíme z Kozích hřbetů na stranu jítravskou. Kdo má ještě sílu, tak vylézá na oblé a vysoké kameny, připomínající sloní hřbety. Je z nich výhled do Jítravy a na kostel i nad nimi tyčící se Kostelní vrch. Kdo nemá sílu, tak si jde do mého batohu pro svačinu. Dnes je samoobsluha. Každý si namaže paštiky, kolik potřebuje. K tomu ledové, ale opravdu ledové kaštany. To nám dodá sílu. Ještě chvíli se tu porozhlédneme a tu zjišťujeme, že jedno dítě nemá batůžek. Lojza se vydává zpět, ale poté, co se udělá úplná tma, tak se vrací. Ostatní odcházíme po skupinkách směr fara Jítrava. Na faře konečně roztáváme. Chystáme teplou večeři a kdo má sílu, tak hraje společenské hry—na upíry a na mafii. Těším se na zítřek - to si projdeme město Liberec. Čtvrtý den - den kulturního zájmu Dnes nás čeká návštěva pěkného a civilizovaného města Liberec. V posledních letech je to naše záchrana co se týká programu - často zde jezdíme lanovkou na Ještěd nebo chodíme do ZOO. Letos jsem přidal návštěvu IQ parku. A vyplatilo se. Člověk nemusí rovnou lámat svou hlavu, ale stačí si jen tak zkoušet různé pokusy, které tu jsou připraveny - hrátky s vodou, se vzduchem, s magnety, s kamerou— předpověď počasí, vyzkoušíte si, jak bylo v nakloněném Titanicu (mně bylo špatně), vyzkoušíte udělat obří bubliny,
uvidíte se v termokameře, hledáte cestu v zrcadlovém labyrintu. Jsou tu také logické věci, různé hlavolamy, skládačky, atd. Doporučuji všem. Tady jsme dali dětem rozchod, i když jsme zpočátku dostali jakéhosi mladého uniformovaného průvodce, ale děti ho časem ignorovaly a rozprchly se po celé čtyřpodlažní budově. Dali jsme si sraz u místní restaurace. Po třech hodinách bádání jsme tu všichni a vyhladovělé děti žádají svačinu. Mají ji mít. Nasyceni svačinou i zážitky odcházíme na bazén. Někdo ale jde do solné jeskyně. Tak se rozdělujeme a určujeme místo srazu u kostela v Liberci. Spolu s námi se do plaveckého areálu tlačilo asi 50 záhadných turistů, měli jsme trochu obavy, jestli se tam všichni vejdeme. Liberecký bazén je stále rozšiřován a vylepšován, takže nebyl problém. Jo, a ti turisti, to byl polský zájezd. Několik hodin jsme krásně ve vodě relaxovali. Málem jsme prošvihli předávací dobu na odevzdání klíčů, tož u kluků to stihl odevzdat Kuba, a holky to zpoždění prostě ukecaly. Tož, pro příště. Dalším bodem kulturně-vzdělávací návštěvy Liberce je návštěva fary neboli zde ve velkém městě arciděkanství. Budova je to veliká, prodávají zde i křesťanskou literaturu a věnuje se nám nějaká řeholní sestra. Ta tu loni nebyla. Vzpomínáme na loňský prázdninový pobyt přímo zde, i na to, jak byla zrovna volba nového papeže a my s dětmi jsme se dívali na televizi -napjatě spolu s panem arciděkanem Radkem, kdo že to bude. Za kaplana je zde otec Pavel, který byl předtím v Chomutově. Tak si povídáme a ve velkém sále nám pracovnice fary připravují večeři: netradičně tvarované těstoviny s mletým masem a kvalitními okurky. Děti snědí všechno a ještě si přidají. Už nic není! Tož tak, dobře, můžeme ještě využít vaše toalety na faře a pak váš kostel na mši svatou? Ale beze všeho. Jako v Jablonném i tady máme možnost sloužit mši v boční kapli kostela, která je vytápěná. To uvítáme, neboť jsme ještě zkřehlí po tom koupání. Pak se loučíme s milým osazenstvem liberecké fary a odcházíme na autobus do Jítravy. Kulturní zaměření dne je večer podtrženo společenskou hrou elektrika, kde jde o souhru dvou týmů lidí, ale hlavně hudebním večerem - „Za bonbon zazpívám cokoli“.
Zvláště malé děti se nebály zpívat. Maruška, Megi a Míša se vytasily s vánoční písní. Nejzajímavější byla ruská píseň Kaťuša od Agátky. Protože jsme věděli, že se jedná o večer poslední, hráli jsme tradiční hry s vyšetřováním mafii a poté na upíry - až do totálního vyčerpání organizmu. Den pátý - den smutného loučení Nemám rád tyto poslední dny. Ale musí to být. Mají v sobě něco z nedokonalosti tohoto světa, a ta bude napravena až v nebi u Boha. Tam už loučení nebude. Ráno máme společnou mši a fotíme se u oltáře svatého Pankráce mimochodem - patrona mládeže, neboť zemřel jako mučedník asi v 12 letech. Po úklidu fary jdeme na autobus do Jablonného. Na nádraží kupujeme společnou jízdenku do Chomutova. Paní v pokladně nám nabízí prohlídku místního muzea železnice. Ve dvou místnostech mají nashromážděny nádražní exponáty, jako cedule, signalizační panel, výpravčí čepice ze střední Evropy a portrét císaře pána. Jde zároveň o připomínku tratě Mimoň—Liberec. Příjemně nám uběhl čas. Díky Bohu i všem dobrodincům, mohu konstatovat, že se akce povedla a přinesla i nějaký ten duchovní užitek. Určitě jsme si všichni odpočinuli od školy a těšíme se na nějaké příští společné akce. P.Mirek, zapisovatel a očitý svědek Pásmo fotografií z tábora a videa jsou na adrese: http://youtu.be/eVX7N_CUa6E
Co je křest? Křest je první a základní svátost, která se v Kristově církvi uděluje. Bez přijetí křtu nemůže nikdo přijímat žádné jiné svátosti. Ve křtu svatém Bůh odpouští člověku dědičný hřích (příp. i hříchy osobní, je-li člověk křtěn v dospělosti) a člověk se tak stává svatým. Křtem se tak člověku otevírá brána do nebe, člověk se stává dědicem Božího království a milovaným dítětem Božím. Křtem je člověk začleněn do církve katolické se všemi právy a povinnostmi, které k tomu patří. Při křtu je dáno člověku do duše nesmazatelné znamení toho, že patří ke Kristu, že je údem tajemného mystického těla Kristova. Být křesťanem je mimořádný dar, proto pokřtěný žije neustále v hluboké vděčnosti Bohu za toto vyvolení. Modlitba: Děkuji ti, nebeský Otče, že jsem se ve křtu narodil z vody a z Ducha Svatého k novému životu. Mohu se nazývat tvým dítětem, poněvadž tys mi daroval podíl na svém životě. Děkuji ti, Ježíši Kriste, za tvou smrt a vzkříšení. Jsem k tobě připojen jako ratolest k vinnému kmeni. Jsem část tvého Těla, jsem přičleněn k svatému lidu, k chvále Otce. Děkuji ti, Duchu Svatý, že do mého srdce vešla tvá láska. Ty žiješ ve mně a vedeš mě k životu oslavování Boha a služby bratřím. Chci jednou obdržet se všemi svatými dědictví, které je připraveno těm, kdo Boha milují. Amen. Papež František říká o křtu: „ Ve svátosti křtu jsou odpuštěny všechny hříchy, prvotní hřích a všechny osobní hříchy, jakož i všechny tresty za hřích. Křtem se otevírá brána k účinné novosti života, který není tísněn tíží negativní minulostí, ale okouší již krásu a dobrotu nebeského království. Jde o mocný zásah Božího milosrdenství do našeho života pro naši spásu. Tento spásonosný zásah neodnímá naší lidské přirozenosti její slabost – všichni jsme slabí a všichni jsme hříšníci – a nesnímá z nás odpovědnost za prosbu o odpuštění, kdykoli pochybíme. Nemohu se dát pokřtít víckrát, ale mohu se zpovídat a tak obnovit milost křtu. A je to jako bych přijal druhý křest. Pán Ježíš je tolik dobrý a nikdy neochabuje v odpouštění. I když se brána křtu, kterou nám do církve otevřel, trochu přivře kvůli našim slabostem a hříchům, zpověď ji znovu otevře, protože je jakýmsi druhým křtem, který nám odpouští všechno a osvěcuje nás, abychom pokračovali v Pánově světle. Pokračujme tedy v radosti, protože život je třeba žít s radostí Ježíše Krista, a ta je Pánovou milostí.“
Postní doba (letos začínáme 5.3. 2014) Co je náplní a účelem postní doby? Co a proč v postní době dělat?! Samotný název tohoto čtyřicetidenního období není zcela jednoznačný. Půst jako takový totiž není jeho jedinou náplní. Začněme od konce postní doby od Velikonoc. Jsou to ústřední svátky všech křesťanů: celé jádro a síla křesťanství spočívá ve smrti, vzkříšení a oslavení Ježíše Krista. A účast na tomto tajemství získává člověk sjednocením s Kristem skrze křest. Není potom divné, že jedním z hlavních úkolů postní doby je vyvrcholení přípravy katechumenů na křest. Pro ostatní věřící je tato doba přípravou na obnovu křtu o Velikonocích. Postní období je i příhodným časem k obnovení chápání křesťanského života jako velkého putování do domu Otcova. Toto období začíná na Popeleční středu udělováním “popelce” - sypáním popela na hlavu s výzvou: “Obraťte se a věřte evangeliu” (Mk 1,15). Těmito slovy započal Ježíš své poslání na zemi, aby smířil lidstvo s Otcem a aby uvedl každého na cestu života. Bůh Otec totiž připravil plán spásy pro všechny lidi, kteří od něho pocházejí a k němu směřují. (Poznámka: druhá varianta doprovodných slov k sypání popela na hlavu: "Pamatuj že jsi prach a v prach se navrátíš") Cesta k Otci, aneb Bůh není mrzutý Nejasné přesvědčení, že Bůh je s námi nespokojen, že je tvrdý, mrzutý, mstivý a lhostejný, prostě takový, jací bychom byli na jeho místě my, v nás zabíjí naději, víru, lásku a život vůbec... Celé Zjevení nám však říká, že Bůh není jako my. Je Otec, původce lásky. Právě o tomto mluví Ježíš v podobenství o milosrdném otci a marnotratném synu (srov. Lk 15,11). Jeho láska se nabízí a přizpůsobuje každému z nás. Svou láskou nás naplňuje ale do té míry, jak se jí otevřeme. Jeho láska a tvůrčí moc má možnost změnit náš život. "Syn vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil..." (Lk 15, 20) Kristus nám zjevil Boha jako Otce plného milosrdenství. (Jan Pavel II.) Hřích a pokání, aneb život z vlastních sil Od Boží lásky nás dělí nedůvěra k Bohu, snaha dosáhnout štěstí a naplnění života pouze vlastními silami. Toto vše vede člověka ke hříchu, jenž je bariérou v přijímání Boží lásky, někdy přímo jejím odmítnutím. Obrácení (pokání) proto spočívá v tomto: obrátit se k Bohu, nechat se Bohem milovat a v síle této lásky se pak vydávat po jeho cestách. Cesta obrácení s sebou přináší jak “negativní” aspekt: osvobození od hříchu a zla, tak aspekt “pozitivní”: rozhodnutí pro dobro. V této perspektivě lze pak slavit svátost pokání, jakožto zásadní bod cesty obrácení pokřtěného člověka.
Historické zastaveníčko Boršice (něm. Borschitz) se poprvé objevují v písemné podobě na falsu o založení kláštera na Velehradě a hlásí se do roku 1202, kdy měly být koupeny od rytíře Přibyslava za 50 hřiven stříbra moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem. Ten Boršice věnoval novému klášteru velehradskému. Boršice jsou tak spojeny s velehradským klášterem a později statkem až do roku 1848. Od velehradské kamenické hutě byl postaven nejen hrad Buchlov ale i původní románský kostel svatého Václava v Boršicích. Z velehradského kláštera docházeli kněží do Boršic na bohoslužby a později si zde vystavěli i faru s kaplankou. Máme zprávy o tom, že husité vypálili kostel i faru při svém tažení v roce 1421. Někteří historici spojují Boršice už s původním Veligradem (dnes na území Starého Města) a poukazují na název polní trati Hradovy, která je na kopci, odkud je dobře vidět do Starého Města i na hrad Buchlov. Pokud zde stával hrádek, tak asi dřevěný. Nezůstalo po něm asi nic. Jestli na území Boršic žili lidé v době velkomoravské, tak se asi jmenovali jinak, než „Boršičané“, protože tento název je spojován až s Borešem z Rýzmburka (13.stol.). Podle Boreše jsou nazvány ještě Boršice u Blatnice. V roce 1939 se v kostele hledal hrob sv. Metoděje, ale marně. Z boršické farnosti působili v poslední době v litoměřické diecézi hned tři kněží: V.Vávra na Žatecku, J.Cukr na Teplicku a M.Dvouletý na Chomutovsku. Citát na březen: „Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše.“ (Kol 3,17)
