Dluhová krize eurozóny: příčiny a možnosti jejího řešení

Bankovní institut vysoká škola Praha Finančnictví a ekonomických disciplín

Dluhová krize eurozóny: příčiny a možnosti jejího řešení

Diplomová práce

Autor:

Kamil Škrabálek Finance

Vedoucí práce:

Praha

Ing. Gabriela Mongodi, Ph.D.

Březen, 2013

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze dne 29.4.2013

Bc. Kamil Škrabálek

Poděkování Rád bych poděkoval vedoucí diplomové práce paní Ing. Gabriele Mongodi, Ph.D. za odborné vedení, ochotu a cenné rady při zpracování diplomové práce.

Anotace Předmětem diplomové práce je analýza a deskripce příčin a souvislostí dluhové krize v eurozóně, porovnání variant řešení krize, a to včetně prognózy možného budoucího vývoje. Celá práce je rozdělena do pěti kapitol a zahrnuje v úvodní části historické souvislosti s přesahem do přítomnosti. Druhá kapitola je zaměřena na problematiku hospodářské a měnové unie v kontextu současné dluhové krize. Následuje deskripce vývoje této krize spolu s analýzou protikrizových opatření. Závěrečnou pátou kapitolu tvoří celkové shrnutí aktuální situace a porovnání scénářů možného vývoje dluhové krize v eurozóně. Klíčová slova: eurozóna, dluhová krize, EU, HDP, ECB, EMU, rating

Annotation The subject of this diploma thesis is the analysis and description of the causes and context of the debt crisis in the euro area, comparison of the options of its solution including forecasts of possible future developments.

The thesis is divided into five chapters and includes

introductory part of the historical context extending to the present time. The second chapter focuses on the issues of economic and monetary union in the context of the current debt crisis. The following is a description of the evolution of the crisis, together with the analysis of anti-crisis measures. The final fifth chapter is a summary of the current situation and comparison of scenarios of possible developments in the euro area debt crisis. Key words: euro area, debt crisis, EU, GDP, ECB, EMU, rating

Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 7 1.

Hospodářské krize ..................................................................................................... 8 1.1

Historické krize ..................................................................................................... 8

1.2

Soudobé krize ....................................................................................................... 12

2.

Dluhová krize – nedílná součást finanční krize ................................................... 14 2.1

Teorie finančních krizí.......................................................................................... 14

2.2

Krize likvidity a krize solventnosti ........................................................................ 16

2.2.1 Evropský trh dluhopisů......................................................................................18 2.2.2 Rating dlouhodobé úvěrové spolehlivosti..........................................................23 2.3

Specifická problematika měnové unie ................................................................... 25

2.3.1 Optimální měnové oblasti.................................................................................. 25 2.3.2 Hospodářská integrace v EU ............................................................................. 26 2.4

Dluhová krize a veřejný dluh.................................................................................28

2.4.1 Řecko, Portugalsko, Irsko, Španělsko, Itálie, Kypr a kdo další..........................28 3.

Příčiny dluhové krize v eurozóně a její dopady ..................................................... 31 3.1

Vznik krize .......................................................................................................... 31

3.1.1

Počátky dluhové krize.......................................................................................32

3.1.2 Vývoj a průběh krize ........................................................................................ 34 3.2

Dopady dluhové krize na ekonomiku a finanční hospodářství.............................. 36

3.2.1 Jednorázové dopady .......................................................................................... 36 3.2.2 4.

Cyklické dopady ............................................................................................. 36

Protikrizová opatření a záchranné systémy v EU ................................................. 37 4.1 Obecně uznávaná opatření ....................................................................................... 37 4.2

Zásahy na národní a nadnárodní úrovni ................................................................. 37

4.2.1 Krátkodobá opatření ........................................................................................... 37 4.2.2 Dlouhodobá opatření .......................................................................................... 38 4.3

Evropské nástroje finanční stability ...................................................................... 39

4.3.1 Legislativní instrumenty eurozóny ..................................................................... 39 4.3.2 Pakt stability a růstu, národní programy a Strategie Evropa 2020 .................... 40 4.3.3 Fiskální pakt ....................................................................................................... 41 4.4

Záchranné mechanismy eurozóny ......................................................................... 44

4.4.1 Dočasné záchranné finanční mechanismy EFSF a EFSM.................................. 44 4.4.2 Stálý evropský mechanismus ESM .................................................................... 45

5

5. Možné scénáře vývoje a varianty řešení dluhové krize ............................................ 45 5.1 Scénáře vývoje krize ................................................................................................ 45 5.2 Riziko vzniku permanentní krize dluhové krize v eurozóně .................................... 48 5.2.1 Ekonomická a bezpečnostní rizika při eskalaci krize ......................................... 48 5.3

Záchrana ohrožených zemí a stabilizace eurozóny ................................................ 50

5.4

Platební neschopnost a případný státní bankrot ..................................................... 53

5.5

Komparace jednotlivých alternativ řešení ............................................................. 53

5.5.1 Analýza již realizovaných opatření k řešení krize ............................................... 53 5.5.2 Názory odborníků na možné scénáře vývoje ....................................................... 57 5.5.3 Riziko vzniku permanentní krize dluhové krize v eurozóně .............................. 59 Závěr ................................................................................................................................... 62 Seznam použité literatury(monografie, elektronické zdroje) ........................................ 64 Seznam použitých symbolů a zkratek...............................................................................68 Seznam použitých tabulek a obrázků...............................................................................69 Seznam použitých boxů a příloh.......................................................................................70

6

Úvod K nejfrekventovanějším výrazům dneška patří slovo krize, nově nezřídka v rozšířeném znění „dluhová krize eurozóny“. Krize jsou běžným doprovodným jevem tržní ekonomiky a dluhové krize, jako jedna z častých forem finančních krizí, do této kategorie určitě patří. Finanční krize mají vždy negativní společenský dopad a v případě dluhové krize zemí eurozóny můžeme s klidným svědomím hovořit dokonce o dopadu celokontinentálním potažmo globálním. O významu tohoto problému svědčí mimo jiné i to, že po zadání výrazu „krize eurozóny“ nám internetové vyhledávače nabídnou statisíce až miliony odkazů, a to v závislosti na námi zvolené jazykové mutaci. Výše uvedené potvrzuje fakt, že dluhová krize eurozóny se stala nechtěným fenoménem dnešní doby. Právě tyto skutečnosti a snaha proniknout hlouběji do problematiky mě vedly k tomu, že jsem si zvolil dané téma pro svoji diplomovou práci, a to i přesto, že zpracování vysoce aktuálního tématu a problematiky s vývojem a změnami prakticky na každodenní bázi je vždy podstatně složitější než deskripce a analýza již ustálené či historické problematiky. Do své práce jsem se snažil zapracovat širší pohled na změny, ke kterým došlo ve vývoji EMU v reakci na dluhovou krizi teprve v nedávné době tak, aby veškerá prezentovaná data byla maximálně aktuální. Nejtěžší a současně nejzajímavější byla pro mě závěrečná část práce, která se věnuje predikci dalšího vývoje dluhové krize v rámci eurozóny, možným scénářům budoucího vývoje a směrům, kterými by se EMU mohla v budoucnu ubírat. Pro dosažení cíle bylo nezbytné v širších souvislostech popsat a definovat základní pojmy, zhodnotit fungování protikrizových opatření a porovnat varianty řešení současného stavu a pokusit se o predikci vývoje dluhové krize v zemích eurozóny. K jednotlivým oblastem se nabízí široká škála názorů a teorií, a proto jsem vycházel výhradně z názorových proudů, se kterými jsem se dokázal ztotožnit a které nebyly pouze ojedinělé, a navíc byly podpořeny fakty a argumenty.

7

1. Hospodářské krize 1.1 Historické krize Finanční krize provázejí lidstvo dlouhá staletí. Jejich rozsah a dopady se měnily s nárůstem velikosti hospodářsky propojených teritorií a s postupem globalizace. Literatura zmiňuje celou řadu krizí z období dlouho před vznikem kapitalismu, za kterými často stálo protiprávní jednání vládních úředníků. Mnohdy se jednalo o znehodnocování vlastní měny snižováním obsahu zlata či stříbra v mincích, které praktikovaly již ve dvanáctém století Španělsko či Anglie. Číňané používající papírové peníze již od 11. století měli situaci ještě snazší a k dosažení stejného cíle jim stačilo pouze uvádět do oběhu vyšší počet bankovek.1 Již v 15. století toskánské městské státy, Florencie, Pisa a Siena, které spolu téměř nepřetržitě po dvě století válčily, používaly pro financování veřejného dluhu cizí zdroje. Jednalo se o vynucené půjčky od vlastních bohatých občanů, kteří byli z dnešního pohledu investory a měli nárok na dohodnutý roční úrok. Tržní hodnota vládních dluhopisů se v období války měnila v závislosti na vývoji konfliktu a celkové výši zadlužení. V letech 1509-1529 se tak benátské dluhopisy známé pod označením monte nuovo prodávaly za 10% a dluhopisy monte vecchio za pouhá 3% nominální hodnoty. S výrazným poklesem hodnoty válečných dluhopisů prudce stoupaly úrokové sazby a tato situace byla opakovaně provázena vážnou finanční krizí.2 Výše uvedené příklady vyvolávaly krizi důvěry v zadlužené země, městské státy a města. Od 16. století, kdy se v evropském hospodářství objevují první kapitalistické vztahy, lze hovořit o příchodu nového druhu krizí, za kterými stojí bublina aktiv. Takové krize byly provázeny typickým chováním investorů jak při růstu cen, tak i následně poté co došlo k jejich prudkému poklesu a splasknutí bubliny.

1

ROUBINI, Nouriel a Stephen MIHM. Krizová ekonomie: budoucnost finančnictví v kostce. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, 295 s. Finanční řízení. ISBN 978-80-247-4102-4: 23 2 FERGUSON, Niall. Vzestup peněz: finanční dějiny světa. Vyd. 1. Praha: Argo, 2011, 322 s., [16] s. obr. příl. Historické myšlení. ISBN 978-80-257-0337-3: 62-65

8

V této době se již jedná o typické krize nedůvěry investorů v akciové trhy, ke kterým došlo v důsledku spekulativního jednání účastníků trhu a následných panik a krachů v okamžiku, kdy bublina praskla. Tyto krize však ještě neměly rozměry globální finanční krize.3 Cenová bublina na trzích aktiv tak byla hlavní příčinou finančních krizí této doby. Ať již šlo o „tulipánové šílenství“ ve třicátých letech 17. století, někdy označované též jako tulipánová bublina let 1636-1637, nebo bublinu spojenou s francouzskou společností Compagnie des Indes známou také jako Mississippská společnost, jež získala monopol na obchod s Indií, Čínou a jižními moři a působila v letech 1717-1720 pod vedením nechvalně proslulého mistra finančních triků Johna Lawa. Mnoho podobností vykazuje téměř paralelní krach britského akciového trhu, ke kterému došlo ve spojení s domácí korporací South Sea Company. Tato společnost obdržela v roce 1711 monopol na veškerý obchod s jižními moři a neslavně skončila rovněž v roce 1720.4 V této době se již také běžně objevovaly společnosti, které byly vysloveně podvodné. Nezřídka nabízely neexistující aktiva a jejich činnost zahrnovala podvodné chování, jako umělé nadhodnocování cen komodit či akcií i využití dodnes známého triku zvaného Ponziho schema či letadlo5. Devatenácté století již bylo finančními krizemi doslova zamořeno a prakticky v každé dekádě tohoto století lze nalézt vhodný příklad. Tyto krize měly mnoho společných rysů. Obvykle vznikaly v rozvinutějších ekonomikách a ke krachu vedly především nadměrné spekulativní úvěry a investice, které vyvrcholily krizí v bankovním i nebankovním sektoru a vlnou paniky. S ohledem na zaměření této práce není bez zajímavosti, že finanční krize této doby a s ní spojené světové hospodářské deprese již často velmi silně postihovaly zejména periferní země závislé na exportu. V těchto zemích pak kolabovaly státní příjmy a docházelo k problémům se splácením státního dluhu. V uvedené souvislosti zmiňuje Niall Ferguson první latinskoamerickou dluhovou krizi z let 1826-1829, kdy Peru, Kolumbie, Chile, Mexico, Guatemala a Argentina nesplácely dluhopisy 3

ROUBINI, Nouriel a Stephen MIHM. Krizová ekonomie: budoucnost finančnictví v kostce. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, 295 s. Finanční řízení. ISBN 978-80-247-4102-4:23-25 4

ROUBINI, Nouriel a Stephen MIHM. Krizová ekonomie: budoucnost finančnictví v kostce. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, 295 s. Finanční řízení. ISBN 978-80-247-4102-4:24 5 jedná se o princip pyramidy, kdy jsou účastníci systému vypláceni z peněz těch, kteří investují později

9

vydané jen o pár let dříve v Londýně. Právě na příkladu těchto zemí autor dokládá, že jihoamerické země jako první zjistily, že je poměrně bezbolestné neplatit, když většina majitelů dluhopisů nejsou místní lidé.6

Box 1.1 Dvě ukázky typických krizí devatenáctého století Panika na akciovém trhu z roku 1825, která vypukla v Británii a následně se rozšířila do zbytku Evropy, vyvolala finanční krizi v Latinské Americe, kterou hromadně opustili zahraniční investoři. Podobně i panika ve Spojených státech roku 1857, která nastala po období prosperity a spekulací a vyvrcholila hromadnými výběry z bank postihla i Londýn a zbytek Evropy. Výsledkem byl celosvětový hospodářský pokles od amerického kontinentu přes Karibik, jižní Afriku až po Dálný východ.

Hospodářský vývoj ve dvacátém století byl poznamenán dvěma světovými válkami a obdobím tzv. studené války, ale také celou řadou všech typů krizí. Objevil se i nový fenomén, a to globální surovinová krize. Ropná krize v 70. letech minulého století silně ovlivnila světovou ekonomiku a ukázala na rizika spojená s limitovanými zdroji surovin, protože až do vypuknutí krize se všeobecně předpokládalo, že energetické zásoby v průmyslových zemích jsou na dostatečné úrovni. Ropný šok postihl všechny státy závislé na dovozu pohonných hmot, bohaté i chudé. Největší a nejznámější krizí 20. století byla jednoznačně velká hospodářská krize v letech 1929 až 1933, která přerušila období ekonomického rozmachu kapitalistického světa, jenž nastal po skončení první světové války. Tato krize nese často označení světová hospodářská, případně velká deprese a odstartoval ji krach na newyorské burze v říjnu 1929. Postupně se z USA rozšířila do celého světa s vážným a dlouhodobým dopadem především na ekonomiky provázané s americkým kapitálem.

6

FERGUSON, Niall. Vzestup peněz: finanční dějiny světa. Vyd. 1. Praha: Argo, 2011, 322 s., [16] s. obr. příl. Historické myšlení. ISBN 978-80-257-0337-3: 84

10

Box 1.2 Velká hospodářská krize v datech 24. října 1929 – černý čtvrtek – mohutný výprodej akcií na newyorské burze 25. října 1929 – černý pátek – pokračující masivní výprodej 28. října 1929 – černé pondělí – výprodeje, hlavní index klesl o 13 procentních bodů 29. října 1929 – černé úterý – výprodeje akcií, burza klesla o 12 procentních bodů

Obr. č. 1.1 Průběh velké hospodářské krize na americkém akciovém trhu

DowJonesIndex1927-36 300 250 200 150 100

Zdroj: William Schwert7

7

Volatility Charts. G.W.Schwert [online]. 2013 [cit. 2013-03-20]. Dostupné z: http://schwert.ssb.rochester.edu/volatility.htm

11

19360402

19350604

19340803

19331004

19321117

19320120

19310321

19300519

19290710

19280905

19270103

0

19271031

50

Tato první skutečně světová krize neměla v dosavadních dějinách svým rozsahem a intenzitou deprese obdoby a byla proto nesčetněkrát zkoumána a analyzována ve snaze nalézt poučení a vyhnout se opakování situace. Přesto najdeme celou řadu paralel s dalšími krizemi, které později následovaly, včetně těch soudobých.

1.2 Soudobé krize Dnešním

krizím

předcházela

blahobytná

50.

a

60.

léta

následovaná

rozpadem

brettonwoodského systému pevných kurzů v 70. letech 20. století a postupným zpomalením hospodářského růstu v USA i zbytku světa, a to až do stádia dlouhodobé ekonomické stagnace.8 Ilona Švihlíková v této souvislosti hovoří o tzv. stagflaci, tedy souběhu stagnace a vysoké inflace.9 „Prakticky již od roku 2007 bojuje vyspělý svět s krizí, která začala jako finanční krize, pokračovala jako ekonomická recese, a poté přešla do dluhové krize vlád, ohrožující pomalé a křehké hospodářské oživení. Krizové procesy byly předznamenány hlubokými finančními nerovnováhami ve světové ekonomice, neúměrným zadlužováním některých zemí a příliš uvolněnou měnovou politikou, která umožnila v řadě států vznik nebezpečných bublin na trzích některých aktiv. Reakcí vlád většiny vyspělých zemí na finanční krizi a následnou ekonomickou recesi bylo nalévání dalších peněz do ekonomiky – což by šlo přirovnat k přilévání oleje do ohně.“10 Rizikové chování bank se stalo spouštěčem krize, vyrůstající z dlouhodobějších globálních finančních nerovnováh. V USA lze hovořit o krizi způsobené „peněžní záplavou“, která vyvolala tlak na její zhodnocení na trhu, často za cenu stále vyššího rizika při poskytování úvěrů a hypoték. Pomoci měly snahy o rozložení rizika do různých balíčků, které díky

8

FOSTER, John Bellamy a Fred MAGDOFF. Velká finanční krize: příčiny a následky. 1. české vyd. Všeň: Grimmus, c2009, 156 s. Ekonomie (Grimmus). ISBN 978-80-902831-1-4:12-20 9 , Ilona. : Grimmus, c2010, 291 p. ISBN 80-874-6101-0:18 10 JANÁČKOVÁ, Stanislava. Krize eurozóny a dluhová krize vyspělého světa. Vyd. 1. Praha: CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku, 2010, 99 s. ISBN 978-808-6547-954: 33

12

kombinaci rizikových aktiv měly být méně rizikové. V době růstu americké realitní bubliny těmto produktům agentury běžně přiznávaly nejvyšší možné ratingové známky. Bankám se však podařilo přesvědčit nejen ratingové agentury, ale ve finále pak především investory z celého světa o kvalitě těchto produktů jako o relativně bezpečné investici. Proto americké dluhopisy nezřídka skončily v portfoliích řady evropských bank. Hypoteční cenné papíry, často ve formě komplikovaných finančních instrumentů sestavených z mixu hypoték různé kvality, byly (jak ukázal pozdější vývoj) silně nadhodnoceny. Jednalo se o bublinu finančních aktiv, která splaskla ihned poté, co se ukázalo, že se namísto bezpečné investice jedná o vysoce riziková aktiva. Po krachu několika amerických bank v důsledku hypoteční krize zasáhla finanční krize naplno rovněž země EU, nicméně v rámci celé unie se projevila nestejnoměrně. Řada evropských bank musela být sice zachráněna až přímým státním zásahem, včetně poskytnutí rozsáhlých záruk za vklady, určitá část bankovního sektoru zemí EU (převážně ve střední Evropě) zůstala ale krizí zpočátku prakticky nedotčena. Proto se rozsah a formy státních intervencí a pobídek se ve státech EU značně lišily, nedošlo k jejich celounijní koordinaci a jednotlivé státy hledaly vlastní modely boje s krizí. Globální ekonomika se v současnosti nachází ve složitém období a finanční krize v září roku 2008 zapůsobila jako nákaza a spustila řetězovou reakci v zemích EU, kde následně došlo k dalšímu zpomalení hospodářského růstu, rapidnímu nárůstu nezaměstnanosti a strmému propadu příjmů státních rozpočtů. Řada členských zemí EU tak byla z důvodu krize veřejných financí nucena požádat o mezinárodní finanční pomoc a konec první spolu se začátkem druhé dekády 21. století tak je v Evropě ve znamení dluhové krize. Problémy spojené s výší státního dluhu a hlubokými deficity řeší nyní nejenom země platící eurem, ale právě příslušnost řady zemí k eurozóně je důvodem, proč je tato krize sledována s takovým napětím.

13

2.

Dluhová krize – nedílná součást finanční krize

2.1 Teorie finančních krizí „Teorie finančních krizí je relativně mladá disciplína, jejíž prudký rozvoj spadá převážně do posledních dvaceti let. Hlubší pozornost odborníků by si jistě zasloužila teoretická analýza vztahu příčin a důsledků finančních krizí k problému fiskální nerovnováhy, protože tento vztah je ve skutečnosti velmi silný.“ 11 Na tomto místě je účelné vymezení jednotlivých typů finančních krizí. Tradiční typologie hovoří o krizi měnové, bankovní, dluhové či úvěrové a nověji bývá zmiňována také finanční krize systemická. Toto základní členění používá Pavel Dvořák. Jako měnovou krizi označujeme situaci, ve které dochází k porušení měnové stability a k prudkému a neočekávanému oslabení národní měny. Měnové krize v čisté podobě (bez dluhových a bankovních problémů) jsou spíše vzácné. Jako klasický případ samostatné měnové krize se obvykle uvádí události spojené s rozpadem Evropského měnového systému (EMS) v roce 1992. Jako bankovní krize jsou označovány problémy s nedostatečnou likviditou až nesolventností komerčního bankovního sektoru. Dalším typem jsou krize dluhové (úvěrové). Zde je však třeba rozlišovat mezi označením vnější (externí) dluhová krize, které obvykle označuje neschopnost země splácet zahraniční dluh, ale mohou tak být označovány i situace, kdy své zahraniční dluhy není schopen splácet soukromý sektor a označením vnitřní (interní) dluhová krize. Interní dluhové krize, jak vyplývá již ze samotného názvu, souvisejí s chronickou vnitřní předlužeností ekonomik, platební neschopností podniků a současným nárůstem objemu nesplácených úvěrů. Systemická dluhová krize zahrnuje projevy všech (nebo většiny) výše uvedených typů finančních krizí.

11

DVOŘÁK, Pavel. Veřejné finance, fiskální nerovnováha a finanční krize. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2008, xx, 343 s. ISBN 978-80-7400-075-1: 167

14

Jak jsem již naznačil výše, jednotlivé typy finančních krizí způsobují problémy v systému veřejných financí a vedou k prohloubení dlouhodobé fiskální nerovnováhy. Tento stav je dán tím, že v praxi dochází obvykle k souběhu více typů finančních krizí. Dluhová krize eurozóny se v posledních letech stala všudypřítomným strašákem nejen pro Evropu, ale s ohledem k celosvětovému propojení ekonomik lze hovořit o problému globálním. Země EU straší nejen probíhající krize dluhová a krize důvěry, ale také krize vnitřního uspořádání a hospodářských pravidel v rámci unie.12 Finanční analytici často zmiňují v souvislosti s krizemi existenci spekulativních bublin, které s sebou nesou riziko vzniku krize. Tyto bubliny procházejí několika fázemi vývoje a obvykle končí stádiem paniky na trhu a následným krachem. Okolo roku 2000 jsme tak zaznamenali například bublinu spojenou s technologickými (převážně internetovými) společnostmi, o několik let později se naplno projevila spekulativní bublina na severoamerickém hypotečním trhu, nicméně dopady obou bublin byly celosvětové. „Asi jako první začal pravidelně psát o krizi politický teoretik a pozdější ekonom John Stuart Mill. Ve svém hodně čteném díle Zásady politické ekonomie (z roku 1848) se Mill snažil vyvodit obecné závěry o tom, co způsobovalo střídání hospodářského rozmachu a propadu, které se během jeho života stalo samozřejmostí. Jazyk, který používá k popisu těchto jevů, byl předzvěstí pojmů používaných současnými behaviorálními ekonomy, například Shillerem. Mill se domníval, že bubliny se začínají rozvíjet, když nějaký vnější šok či „nějaká událost“ – například vznik nového trhu – „ vyvolá spekulace“.13

V boxu 2.1 uvedený popis fází vývoje spekulativních bublin pochází z pera amerických autorů J. B. Fostera a F. Magdoffa.

12

JANÁČKOVÁ, Stanislava. Krize eurozóny a dluhová krize vyspělého světa. Vyd. 1. Praha: CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku, 2010, 99 s. ISBN 978-808-6547-954:9 13

ROUBINI, Nouriel a Stephen MIHM. Krizová ekonomie: budoucnost finančnictví v kostce. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, 295 s. Finanční řízení. ISBN 978-80-247-4102-4:43

15

Box 2.1 Pět fází bubliny14 Nový podnět (nový trh, revoluční technologie, nové produkty včetně finančních) Úvěrová expanze (dostupné úvěry podpořené nízkými úrokovými sazbami) Spekulativní mánie (kvantitativní nárůst zadlužení při poklesu kvality finančních aktiv) Stres a strach (ochlazení a prudký obrat situace na finančních trzích) Panika a krach (rychlý výprodej aktiv, snaha o návrat k hotovosti)

V případě dluhové krize eurozóny lze s nadsázkou hovořit o tom, že společná měna si vytvořila svou vlastní bublinu. Řecko se stalo, podobně jako Španělsko, Portugalsko či Irsko, symbolem unijního hospodářského zázraku a důkazem pro to, že z dříve chudých zemí se díky členství v EU a následně v EMU15 obratem stanou prosperující ekonomiky.16

2.2 Krize likvidity a krize solventnosti Krize likvidity i krize solventnosti se navenek projevují stejně – dlužník, v našem případě stát eurozóny, není schopen dostát svým závazkům a splácet dluhy. Podobně jako v případě bankovní krize je třeba i zde odpovědět na otázku, zda se jedná o problém likvidity, kdy subjekt pouze nemůže v daném okamžiku plnit své smluvní závazky, přestože jeho celkový

14

FOSTER, John Bellamy a Fred MAGDOFF. Velká finanční krize: příčiny a následky. 1. české vyd. Všeň: Grimmus, c2009, 156 s. Ekonomie (Grimmus). ISBN 978-80-902831-1-4: 93-99 15 zkratku EMU je v celé práci používána pro „Evropskou hospodářskou a měnovou unii“, tedy pro státy EU, které se dohodly sdílet jednotnou měnu €. Občas se se v tuzemsku používá možná i výstižnější česká zkratka HMU, tedy (evropská) HMU; 16 ECKERT, Daniel D. Světová válka měn: euro, zlato, nebo jüan - která z měn se stane nástupcem dolaru?. 1. vyd. Praha: Grada, 2012, 228 s. Finanční trhy a instituce. ISBN 978-80-247-4099-7:146-7

16

kapitál je dostatečný, anebo se jedná o mnohem závažnější problém solventnosti, kdy se dlužník již nachází ve stavu bankrotu. Zatímco krize likvidity je snáze řešitelná, jak prokázalo například Rusko v letech následujících po krizi z roku 1998, východiska z krize solventnosti se hledají a realizují velmi těžko a někdy vede jediná cesta přes bankrotový proces. V případě problematických zemí eurozóny se jedná o typický případ krize solventnosti způsobený faktem, že tyto státy dlouhodobě žily na dluh financovaný zahraničními úvěry. Bez strukturálních změn s přímým dopadem na základní makroekonomické agregáty dotčených států nelze situaci řešit. Krize solventnosti a krize likvidity se chovají jako spojené nádoby. Likviditu států lze dočasně řešit poskytnutím dalších úvěrů, tak jak to momentálně činí EU, ale tento postup neřeší krizi solventnosti. Výše veřejného dluhu a deficit veřejných financí členských států měnové unie a zejména jeho sledování a případné sankcionování je jedním ze zásadních problémů, který může v případě zanedbání vést až k zániku měnové unie. „V měnové unii je totiž obvykle (a v eurozóně tak tomu bylo až zhruba do roku 2010) značně oslabeno fungování kontrolního mechanismu, který napomáhá „trestat“ ekonomiku za deficity veřejných financí.“17 Pro pojmenování souhrnu státních finančních závazků se často používají různá označení. V této souvislosti se setkáváme především se třemi termíny: státní dluh, veřejný dluh a vládní dluh. Výše uvedené termíny se tudíž vyskytují v textu, ale i tabulkách, grafech a přílohách této práce. V praxi, zejména novinářské, nezřídka dochází k nesprávnému užití označení státního či vládního dluhu, často jako důsledek chybného překladu z cizojazyčné terminologie. V této práci budu vycházet z tuzemské praxe, kdy pojem „státní dluh“ označuje dluh centrální vlády, „veřejný dluh“ pak označuje dluh všech prvků, které tvoří soustavu veřejných financí.

17

TOMŠÍK, Vladimír. Ekonomie a zdravý rozum. 1. vyd. Praha: Fragment, 2011, 160 s. ISBN 978-802-5313930:43

17

Box 2.2 Skladba veřejného dluhu Veřejný dluh je tedy při uplatnění výše uvedené metodiky tvořen: dluhem centrální vlády – označovaným jako státní dluh dluhem místní správy a samosprávy – zahrnuje dluhy krajů a obcí dluhy parafiskálních fondů (např. Fondu zdravotního pojištění atp.)

Objem veřejného dluhu je tak vždy vyšší než objem dluhu státního, nicméně státní dluh tvoří obvykle podstatnou (větší) část veřejného dluhu. Vládní dluh je definován jako celkový dluh sektoru vládních institucí.18

2.2.1 Evropský trh státních dluhopisů Na tomto místě bych chtěl zmínit jednu ze stěžejních myšlenek takzvané školy racionálních očekávání, která je věnována tezi o neúčinnosti hospodářské politiky. Představitelé této školy došli k závěru, že prodej státních obligací je stejně inflační, jako zvyšování nabídky peněz v oběhu. Proto se prodej státních obligací stává pouze dalším impulsem pro inflační očekávání.19 Státní neboli vládní obligace jsou dluhopisy, obvykle veřejně obchodovatelné, které emitují vlády nejčastěji za účelem pokrytí deficitu státního rozpočtu. Jedná se o dlužní úpisy, které byly ještě donedávna investory považovány za bezpečný investiční nástroj a jako určitou daň za tuto teoretickou bezrizikovost byli ochotni akceptovat poměrně nízký výnos státních obligací.20 Svou roli pro oblibu dluhopisů hrají i jejich nesporné výhody pro investora. Těmi 18

DVOŘÁK, Pavel. Veřejné finance, fiskální nerovnováha a finanční krize. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2008, xx, 343 s. ISBN 978-80-7400-075-1. 19 HOLMAN, Robert. Dějiny ekonomického myšlení. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2005, xxv, 539 s. ISBN 80-7179380-9:466 20 uvedené zevšeobecnění se týká obligací pouze stabilních, ekonomicky silných států s vysokými ratingy

18

jsou, na rozdíl od akcií, menší tržní cenové výkyvy, snadnější odhad budoucích výnosů a zejména pravidelné kupónové platby. Státní dluhopisy v dnešní době již zdaleka nejsou tím bezpečným přístavem. K úrokovému riziku, tedy vývoji úrokových sazeb21, nově přibylo riziko budoucí platební neschopnosti emitenta. Toto riziko sice vždy existovalo, ale v Evropě dlouho nebylo zdaleka tak vysoké jako nyní po vypuknutí vleklé dluhové krize eurozóny. Lze však i nadále předpokládat, že většina zemí udělá pro splacení svých dluhopisů maximum, protože jinak by si v budoucnu musely půjčovat za výrazně horších podmínek. Někteří experti s odkazem na USA i Evropu naznačují, že současné vládní obligace mohou být největší bublinou finančních trhů v dějinách světa. Rizika plynoucí z možného splasknutí této bubliny, ke kterému by došlo v případě budoucího růstu jejich výnosů, by měla jen těžko představitelný dopad. Bývalý generální ředitel Deutsche Bank Josef Ackermann již v září roku 2011 přišel v reakci na vývoj dluhové krize v eurozóně s vážným varováním, když prohlásil: „Řada evropských bank nepřežije, pokud budou muset státní dluhopisy, které drží v portfoliích, přecenit podle tržních cen."22 Vývoj úrokových sazeb 10letých dluhopisů zemí eurozóny je znázorněn na obrázku č. 2.1 a celkem zřetelně ukazuje reakci investorů na jednotlivé fáze dosavadního vývoje dluhové krize v EMU, a to i přesto, že uvedené statistiky jsou značně zkresleny řadou faktorů. Zmíněná deformace trendů vývoje sazeb je ovlivněna skutečností, že v eurozóně se rozevřely nůžky mezi zadluženými zeměmi, které mají vysokou úroveň úrokových sazeb a na straně druhé zeměmi s minimálním či dokonce záporným úrokem. Skokový růst úrokových sazeb pro zadlužené členy EMU je rovněž tlumen intervenčními nákupy a poskytováním různých forem garancí a záruk.

21

proměnlivé kupónové výnosy (pohyblivé úroky) některých typů obligací, které mohou být navázány na úrokové sazby nebo inflaci toto riziko eliminují 22 Zprávy. Tiscali.cz [online]. 2011 [cit. 2013-04-28]. Dostupné z: http://zpravy.tiscali.cz/statni-dluh-polozinektere-z-evropskych-bank-varuje-deutshe-bank-98312

19

Obr. č. 2.1 Vývoj úrokových sazeb 10letých dluhopisů zemí eurozóny23

Zdroj: ČNB

Řešení problematiky evropského trhu státních dluhopisů se v souvislosti s aktuální dluhovou krizí řady zemí eurozóny jeví jako zásadní. Řada členských států eurozóny, zejména pak z okrajových teritorií eurozóny (Portugalsko, Řecko, Irsko, Itálie, Španělsko, Kypr) se dostala do závažných ekonomických problémů. Nicméně díky jejich členství v eurozóně zůstávaly tyto problémy dočasně skryty. Snad nejlépe lze současnou situaci těchto států, jejichž záchranu eurozóna průběžně řeší, prezentovat na příkladu Řecka. Abstrahujme nyní od faktu, že reálné deficity Řecka již v době vstupu do eurozóny byly na takové úrovni, že tato středomořská země by při důkladném prověření nikdy nemohla splnit přístupová kritéria. Když pak posléze v roce 2004 z dat Eurostatu vyplynulo, že ve skutečnosti Řecko získalo své členství v eurozóně podvodem, nikdo se dle všeho již nechtěl tímto faktem zabývat.24

23

Kurzy.cz. Statistiky ČNB [online]. 2013 [cit. 2013-04-23]. Dostupné z: http://www.kurzy.cz/cnb/ekonomika/vynos-dluhopisu-10r-eurozona/ 24 ECKERT, Daniel D. Světová válka měn: euro, zlato, nebo jüan - která z měn se stane nástupcem dolaru?. 1. vyd. Praha: Grada, 2012, 228 s. Finanční trhy a instituce. ISBN 978-80-247-4099-7:144

20

Reálná situace však byla mnohem horší, a to i díky skutečnosti, že ECB akceptovala půjčky všech eurostátů rovnoprávně - jako jistinu, a to naprosto bez ohledu na specifické rozdíly v bonitě jednotlivých zemí. Navíc banky v celé evropské měnové unii dostaly výzvu, aby ve velkém stylu nakupovaly dluhopisy periferních zemí. Tak nastala počátkem tohoto tisíciletí i značná poptávka také po řeckých dluhopisech, přestože již tehdy se objevovaly jasné signály o tom, že si Řecko půjčuje nad své dlouhodobé možnosti. Teprve až po faktickém vypuknutí finanční krize začaly trhy posuzovat bonitu vládních dluhů jednotlivých členů eurozóny a výrazněji diferencovat rozdíly v jejich kvalitě. Řada zemí se tak dostala do vážných problémů s financováním veřejného dluhu a tato situace přetrvává dodnes. Nárůst úrovně sazeb z vládních dluhopisů je vždy varovným signálem blížících se finančních problémů. V případě zemí eurozóny nyní stižených dluhovou krizí dle všeho došlo právě v důsledku jejich příslušnosti k EMU k časové prodlevě nárůstu těchto sazeb, nicméně v okamžiku, kdy sazby překročily hranici 6% požádaly o finanční pomoc Řecko, Irsko i Portugalsko, takže právě tato hodnota by mohla být jakousi pomyslnou hranicí a bodem zlomu pro zadlužené státy eurozóny. Aktuální úroková sazba v případě Kypru již delší dobu i dnes ( k 31.3.2013) činí 7%.25 Obr. č. 2.2 Výnos do splatnosti desetiletého řeckého státního dluhopisu

Zdroj: TRADINGECONOMICS 25

Euro-Indikatoren. Epp.eurostat [online]. 2013 [cit. 2013-04-23]. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/guip/introAction.do?profile=cpro&theme=eurind&lang=de

21

Obr. č. 2.3 Vývoj řeckého státního dluhu v porovnání k HDP

Zdroj: TRADINGECONOMICS Na obrázcích č. 2.2 a 2.3 jsou dva různé grafy vztahující se k období let 2000 až 2012, které ukazují v prvním případě výnos do splatnosti desetiletého státního dluhopisu Řecka a ve druhém vývoj řeckého státního dluhu v porovnání k HDP. Podobnost průběhu křivky výnosu do splatnosti obligací s extrémy grafu vývoje dluhu k HDP, vyjádřeného v procentech, je víc jak nápadná. V závěru této podkapitoly, věnované problematice evropských dluhopisů, nelze nezmínit poměrně často diskutovanou myšlenku vzniku tzv. eurobondů, tedy zavedení společných dluhopisů zemí eurozóny. Tento zatím jen teoretický nápad je značně kontroverzní a má mnoho odpůrců (zejména v Německu), ale jeho převedení do praxe by s určitostí výrazně ovlivnilo evropský trh státních dluhopisů. Zamítavé stanovisko hospodářsky nejsilnějšího člena EMU podporují ti evropští politici, kteří se spolu s Německem také obávají toho, že by v zadlužených zemích polevil tlak na reformy a ručení za dluhy by se přeneslo i na fiskálně odpovědné členy EMU.

22

2.2.2 Rating dlouhodobé úvěrové spolehlivosti Velmi významným kritériem pro hodnocení dluhové pozice země je rating vládních obligací. Jedná se o nezávislý úvěrový rating, který je prováděn soukromými společnostmi. V případě států se jedná o úvěrový rating, tedy hodnocení úvěrové kredibility emitentů vládních obligací. Stát je všeobecně považován za jednoho z nejlepších dlužníků, ale uvedené neplatí bez výjimek a situace vždy podléhá vývoji, jak je vidět na příkladu zemí s rozpočtovými problémy. Na základě celé řady parametrů je odhadována výše rizika spojená s nákupem či držbou vládních dluhopisů. Metodika pro stanovení ratingu států je komplikovaná a snaží se o komplexní posouzení politické i hospodářské situace, hodnotí mezinárodní pozici státu, stabilitu bankovního a finančního systému, pohledávky a závazky, tempo růstu HDP a mnoho dalších parametrů. Tento ukazatel je proto důležitým indikátorem celkové ekonomické situace státu a jeho finanční důvěryhodnosti. Přestože v poslední době nezřídka došly různé ratingové agentury k odlišným hodnocením stejného subjektu26, zůstává aktuální výše ratingu i nadále významným kritériem, které podstatným způsobem ovlivňuje také šance na umístění vládních dluhopisů na kapitálovém trhu. V tabulce 2.1 je uveden přehled aktuálních ratingů udělených zemím EU renomovanými světovými agenturami Moody´s, Standard&Poors a Fitch. Při hodnocení zemí, které jsou zařazeny v oblasti tzv. investičních stupňů se tato trojice agentur téměř vždy shoduje, nebo navzájem jen mírně liší, ale v části tabulky určené pro ratingy spadající do spekulativního stupně již jsou patrné mnohem větší rozdíly v ohodnocení jednotlivých zemí. I tato zdánlivá drobnost svědčí o tom, že komplexní hodnocení především ekonomicky slabých a zadlužených států je komplikovaná a riziková záležitost, takže ani expertní týmy s maximálním přístupem k informacím se v této záležitosti neshodnou. Každý rating je nejen určitou formou konstatování stavu, ale i predikce vývoje, a právě předpověď budoucího scénáře vývoje dluhové krize v eurozóně se nesnadno odhaduje. 26

Podle agentury Standard & Poor's je německá ekonomika nadále schopná pohlcovat velké finanční otřesy evropských zemí. Moody's se naopak obává, že by na Německo mohlo silně dolehnout další nalévání peněz do zadluženého jihu eurozóny.

23

Tabulka č. 2.1 Přehled aktuálních ratingů zemí EU

MOODY´S

STANDARD & POOR´S (S&P)

FITCH

Investiční stupně

Aaa Aa1 Aa2 Aa3 A1

Německo, Nizozemsko, Rakousko, Finsko, Dánsko, Švédsko, Lucembursko Belgie, Francie, Velká Británie

Česká republika, Estonsko

AAA

Německo, Nizozemsko, Švýcarsko, Dánsko, Finsko, Velká Británie, Švédsko, Lucembursko

AA+ AA AA-

Francie, Rakousko Belgie Česká republika

Rakousko, Finsko, Francie, Německo, Nizozemsko, Velká Británie, Dánsko, Švédsko, Lucembursko

Belgie Česká republika, Malta, Slovensko, Estonsko

A+

Polsko

A

Estonsko, Irsko, Slovensko, Slovinsko

A3 Baa1

Malta, Slovensko Litva

ABBB+

Polsko, Malta Itálie

Baa2

Itálie, Slovinsko Bulharsko, Rumunsko, Lotyšsko, Maďarsko, Španělsko

BBB

Bulharsko, Litva

Polsko, Slovinsko Irsko, Itálie Maďarsko, Litva, Španělsko

BBB-

Španělsko

Bulharsko, Lotyšsko

A2

Baa3

Spekulativní stupně Ba1 Ba2 Ba3 B1 B2 B3 Caa1 Caa2 Caa3 Ca

Zdroj:

Irsko Portugalsko

Kypr

Řecko

FXstreet.cz

BB+ BB BBB+ B BCCC+ CCC CCCSD

Rumunsko, Lotyšsko, Maďarsko Portugalsko

Rumunsko, Portugalsko

Kypr Řecko Kypr

(údaje ke dni 19.4.2013)27

24

Řecko

2.3 Specifická problematika měnové unie 2.3.1 Optimální měnové oblasti Již sám vznik jakékoliv měnové unie je vždy určitým krokem do neznáma a každá nová měnová unie zpočátku čelí skepsi a nedůvěře. Zejména v období přechodu a postupného etablování nové měny existuje značné riziko spekulativního chování vůči unijní měně. Po překonání této fáze dochází k reálnému tržnímu testu, kdy se jeden či více členských států dostane do ekonomických problémů. Teorie optimální měnové oblasti zkoumá podmínky, za kterých lze ustavit fungující měnovou unii (MU). Optimální měnovou oblast lze zjednodušeně definovat jako uskupení zemí, ve kterých přínosy z existence společné měny převáží nad náklady.28 Za zakladatele této teorie je považován Robert Mundell, který měl a má řadu pokračovatelů. Výsledkem jejich práce je soubor základních kritérií, která jsou hospodářského i politického rázu. Teorie pohlíží na měnový kurz jako na velmi významný nástroj hospodářské politiky a stanovením kritérií se snaží o minimalizaci vlivu asymetrických šoků při vzniku MU. Asymetrický šok lze zjednodušeně vyjádřit jako neočekávaný výkyv ve vývoji národního hospodářství (hrubého domácího produktu, nezaměstnanosti, inflace apod.), který nepostihuje členské země měnové unie stejným způsobem.29 Stručný výčet podmínek (charakteristik) optimálních měnových oblastí, které rovněž korespondují s konvergenčními snahami a cíli orgánů EU ukazuje box 2.3.

27

RATING. FXstreet [online]. 2013 [cit. 2013-04-26]. Dostupné z: http://www.fxstreet.cz/rating-sp-moodys-afitch.html 28 R.Mundell rozlišuje pojmy měnová oblast a měnová unie. V obou případech jde o režimy fixního kurzu, ale v případě měnové oblasti se jedná o fixaci různých měn, měnovou unii charakterizuje jako nejtěsnější formu měnové oblasti pouze s jednou (společnou) měnou. 29 LACINA, Lubor. Měnová integrace: náklady a přínosy členství v měnové unii. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2007, xxvii, 538 s. ISBN 978-80-7179-560-5:145

25

Box 2.3 Podmínky (charakteristika) optimálních měnových oblastí30 1. Faktorová mobilita (vysoká mobilita výrobních faktorů) 2. Flexibilita cen a mezd 3. Otevřenost a velikost ekonomiky 4. Komoditní diverzifikace produkce a spotřeby 5. Strukturální podobnost tvorby HDP 6. Podobnost měr inflace 7. Integrace finančních trhů 8. Fiskální integrace 9. Variabilita reálného měnového kurzu 10. Politické faktory (dlouhodobý zájem a politická podpora)

2.3.2 Hospodářská integrace v EU Hospodářská a měnová unie (EMU) je forma hospodářské integrace, v jejímž rámci nezávislé státy integrují svá hospodářství. Všechny členské země EU tvoří v rámci EMU společný trh, někdy také označovaný jako trh jednotný. Státy eurozóny pokročily v procesu integrace nejdál. Mají společnou měnu a jednotnou měnovou politiku, kterou realizuje Evropská centrální banka (ECB). Jinak řečeno – cíle hospodářské integrace v EU jako celku a zejména pak v rámci eurozóny směřují ke vzniku optimální měnové oblasti. Úplné začátky evropské ekonomické integrace spadají do období krátce po skončení druhé světové války. V té době zde soupeřily dva základní přístupy k ekonomické integraci, které se lišily metodou i cíli. Zatímco první přístup je čistě funkcionalistický a zaměřuje se výhradně na ekonomický aspekt mezistátní spolupráce a vyústil v podepsání smlouvy o založení Evropského sdružení volného obchodu (ESVO), druhý přístup počítá s omezením úlohy národních států, vytvořením nadnárodních institucí a jeho příznivci realizovali integrační snahy podepsáním Římských smluv o založení EHS. Tento přístup s ideou federalismu posléze zvítězil a našel své naplnění v EU a stávající EMU zemí eurozóny.

30

LACINA, Lubor. Měnová integrace: náklady a přínosy členství v měnové unii. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2007, xxvii, 538 s. ISBN 978-80-7179-560-5:62-65

26

V dnešní době mají ekonomové k dispozici dostatek údajů a také metody ke stanovení míry ekonomické integrace a výsledky jejich výzkumů ukazují, že evropská ekonomická integrace od padesátých let značně pokročila. Níže v boxu 2.4 uvedených šest kroků hospodářské integrace zmiňuje cestu k úplné hospodářské integraci.

Box 2.4 Šest kroků k hospodářské integraci31 Oblast preferenčního obchodu (snížené celními tarify mezi určitými zeměmi). Oblast volného obchodu (bez interních tarifů u části či veškerého zboží). Celní unie (společná obchodní politika i celní sazby vůči třetím zemím). Společný trh (shodné předpisy pro výrobky, volný pohyb zboží, kapitálu, pracovních sil a služeb). Hospodářská a měnová unie (jednotný trh s jednotnou měnou a měnovou politikou). Úplná hospodářská integrace (vše výše uvedené spolu s harmonizovanou fiskální politikou a dalšími hospodářskými politikami).

„Jediným skutečně účinným řešením by pro eurozónu byla fiskální unie, s ekonomickou vládou, dohlížející na udržitelnost veřejných financí a oprávněnou v případě potřeby provádět transfery ve prospěch fiskálně nejslabších zemí.“ 32

31

Cesta k euru: Jedna měna pro jednu Evropu. Lucemburk: Úřad pro publikace Evropské unie, 2012, 20 s. ISBN 978-92-79-17253-3:1

27

2.4 Dluhová krize a veřejný dluh Otázku negativních makroekonomických důsledků veřejného dluhu komentuje Dvořák slovy: „Překvapivě není jednoznačně prokázáno ani významnější místo výše veřejného zadlužení mezi příčinami vzniku finanční krize. Nesporné však je, že růst veřejného dluhu má značné důsledky redistribuční. Jedná se o masivní redistribuci důchodů a bohatství od daňových poplatníků k držitelům vládních obligací.“33 Jak zmiňuji na několika místech této práce, trápí výše veřejného dluhu všechny ekonomiky zemí eurozóny, které byly postiženy dluhovou krizí. Opačné konstatování však neplatí a řada zemí světa dlouhodobě funguje i přes velmi vysoký podíl vládního dluhu na HDP. Často je zmiňováno Japonsko, které řadu let překračuje hranici 200% HDP. Důležitou roli hraje v této souvislosti také fakt, v jaké měně jsou dluhopisy emitovány a kdo je drží.

2.4.1 Řecko, Portugalsko, Irsko, Španělsko, Itálie, Kypr a kdo další S veřejným dluhem má velký problém většina evropských ekonomik, a to nejenom země v problémech často uváděné pod zkratkou PIIGS.34 Z dat Eurostatu za rok 2011 vyplývá, že celkový veřejný dluh evropské sedmadvacítky přesahuje částku 10 bilionů €. Závazky zemí PIIGS však tvoří jen necelou třetinu tohoto zadlužení (přičemž na většině dluhu této skupiny zemí se podílí Itálie). Součet veřejných dluhů Německa, Francie a Velké Británie pak tvoří více než polovinu celkového zadlužení zemí EU. Budoucí vývoj v těchto třech klíčových zemích EU je tudíž z hlediska dalšího průběhu evropské dluhové krize také velmi významný. Z obrázku č. 2.4 je patrný podíl ekonomicky silných zemí a států PIIGS na celkovém dluhu zemí EU na konci roku 2012.35

32

JANÁČKOVÁ, Stanislava. Krize eurozóny a dluhová krize vyspělého světa. Vyd. 1. Praha: CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku, 2010, 99 s. ISBN 978-808-6547-954: 89 33 DVOŘÁK, Pavel. Veřejné finance, fiskální nerovnováha a finanční krize. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2008, xx, 343 s. ISBN 978-80-7400-075-1: 133 34 PIIGS – zkratka pro zadlužené periferní státy eurozóny: Portugalsko, Irsko, Itálii, Řecko a Španělsko. 35 G&S SOLUTIONS. Zlatereseni.cz [online]. 2013 [cit. 2013-04-25]. Dostupné z: http://www.zlatereseni.cz/neni-dluh-jako-dluh

28

Obr. č. 2.4 Podíl vybraných skupin zemí na celkovém vládním dluhu EU36

Zdroj EUROSTAT , zpracování vlastní

Ze statistiky, kterou dne 24/10/2012 zveřejnil Eurostat vyplývá, že na konci druhého čtvrtletí roku 2012 došlo v eurozóně k nárůstu vládního dluhu v poměru k HDP z 88,2% na 90% v porovnání s prvním čtvrtletím roku 2012. V celé EU to byl nárůst z 83,5% na 84,9%. V meziročním srovnání došlo k nárůstu dluhu jak v eurozóně (z 87,1 na 90,0% ), tak v celé EU (z 81,4 na 84,9%). Nejvyšší poměr vládního dluhu k HDP na konci druhého čtvrtletí roku 2012 byl zaznamenán v Řecku (150,3%), Itálii (126,1%) a Portugalsku (117,5%) a nejnižší pak v Estonsku (7,3%), Bulharsku (16,5%) a Lucembursku (20,9%). Ve srovnání s prvním čtvrtletím roku 2012 zaznamenalo dvacet členských států nárůst dluhu, šest zaznamenalo pokles a jeden stát zůstal na stejné úrovni.37 Řecko, Portugalsko, Španělsko, Itálie a Kypr patří do skupiny zemí na periferii EU a mají společné to, že jejich hospodářství, pouze s výjimkou severu Itálie, zdaleka nemá parametry 36

EUROSTAT: GDP. TABLE [online]. 2013 [cit. 2013-04-20]. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/refreshTableAction.do?tab=table&plugin=1&pcode=tsdde410&language=e n 37 CEBRE. Czech Business Representation [online]. 2012 [cit. 2013-02-20]. Dostupné z: http://www.cebre.cz/

29

ekonomik zemí severně od Alp a ekonomická úroveň uvedených zemí je rozmístěna velmi nerovnoměrně, jak ukazuje tabulka 2.2. Tabulka č. 2.2 Vybrané charakteristické ukazatele zemí jižního křídla EU38 Itálie

Španělsko

Portugalsko

Řecko

Podíl vývozu na HDP (v%)

26,8

26,3

31

21

Produktivita práce (EU = 100)

100,8

109,9

65,2

75,2

Zadluženost domácností (v % HDP) 53

91

106

65

Podíl šedé ekonomiky (v % HDP)

22

19,5

19,5

25

Korporátní daň (v %)

31,4

30

25

24

Výše uvedená tabulka ukazuje pouze několik parametrů, které dlouhodobě ovlivňují ekonomickou situaci těchto zemí. Jedná se o nedostatečnou orientaci na export ve spojení s nízkou produktivitou práce a odhadovaný vysoký podíl šedé ekonomiky a v neposlední řadě jsou tyto země výrazně závislé na dovozu, a to nejen surovin, ale také potravin. Představy o tom, že se například Řecko návratem k domácí měně a jejímu následnému znehodnocení stane úspěšným exportérem, jsou spíše iluzorní. Také idea, že tuto zemi spasí turistický boom je problematická. Právě Řecko je velmi silně závislé nejen na dovozu ropy, ale také na dovozu potravin a zejména masa.

38

FAJMON, Hynek. Euro versus koruna: dilemata jednotné měny v době dluhové krize. 4., rozš. vyd. Editor Ivana Pečinková. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012, 339 s. ISBN 978-80-7325-265-6:113131

30

3.

Příčiny dluhové krize v eurozóně a její dopady

3.1 Vznik krize V současnosti nebývají finanční krize na rozdíl od dob minulých vyvolány pouze jedním nebo dvěma zásadními a snadno identifikovatelnými faktory. Nově se jedná o celý komplex příčin, které působí různou vahou a v čase (průběhu krize) dochází k jejich proměnám. V dnešní době všeobecné globalizace při značné otevřenosti a liberálnosti většiny vyspělých trhů je při hledání příčin krizí třeba stále častěji využívat nejen historické zkušenosti, ale také pohled na globální souvislosti. To platí dvojnásob pro analýzu příčin dluhové krize v eurozóně, kdy se do vážných problémů dostala řada členských zemí EU . „Krize, kterou dnes zakoušíme na vlastní kůži, je ale jiná než ty předchozí. Dotýká se celého světa, trvá déle, nikdo si také není jist tím, zda způsob, kterým se jí zatím lidstvo pokouší čelit, přinese kýžené ovoce, a nikdo se dnes také neodvažuje odhadnout, jak a kdy skončí. Mnozí se skutečně domnívají, že je to krize hluboká a globální, že jde o krizi systému. Že kapitalismus v podobě, v jaké jej známe, zadrhává, přestává fungovat“.39

Guvernér ČNB Miroslav Singer uvádí tři hlavní příčiny krize eurozóny. Jsou to: dlouhodobá strukturální nesourodost členských států, limitující institucionální rámec včetně stávajících pravidel fungování unie a v neposlední řadě také nepříznivý fiskální vývoj.40 Velmi často je zmiňována právě ekonomická nesourodost zemí eurozóny jako zásadní příčina toho, že členství v unii přináší nejenom nezpochybnitelné náklady, ale i rizika dluhové krize. Jednotná měnová politika je určována velkými a hospodářsky silnými zeměmi 39

POTŮČEK, Martin. Cesty z krize. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011, 135 s. Sociologické aktuality. ISBN 978-80-7419-057-5: 10 40

ČNB. CNB.cz [online]. 2011 [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/konference_projevy/vystoupeni_p rojevy/download/singer_20111017_senat.pdf

31

a z pochopitelných důvodů je také těmto dominantním členům eurozóny více přizpůsobena. Kumulace dlužnických nebo naopak věřitelských pozic uvnitř eurozóny dále prohlubuje již existující cyklickou nesourodost. Existující heterogenita související s odlišnými mírami inflace, reálnými úrokovými sazbami a stávající heterogenita v daňové a fiskální oblasti vedou k závěru, že homogenita eurozóny je fikce.41 Ekonomický publicista Pavel Kohout vidí příčinu současné evropské krize nejenom v nárůstu veřejných dluhů, ale poukazuje také na předchozí nadměrnou expanzi bankovních úvěrů, a to zejména v Irsku a Španělsku. K současné dluhové krizi, která je již čistě a výhradně „Made in EU“ a nesouvisí s krizí Wall Streetu z roku 2008 prý značně přispěla situace, kterou poměrně výstižně popisuje slovy: „Příliš mnoho eur, příliš mnoho úvěrů, příliš mnoho špatných úvěrů. Rovnováha porušena.“42

3.1.1 Počátky dluhové krize Pro deskripci vzniku a vývoje dluhové krize v eurozóně je třeba se vrátit do roku 1999, kdy došlo v rámci třetího stadia EMU k přechodu z národních měn na euro a jedenáct zemí EU založilo měnovou unii s jednotnou měnou. K zavedení eura došlo 1.1.1999 pro bezhotovostní platby a přesně o tři roky později se začaly používat bankovky a mince. Zavedení eura bylo ve své podstatě především politickým rozhodnutím a právě politický tlak vedl k tomu, že byly přehlíženy problémy některých nastávajících členů. Příchod jednotné evropské měny byl spojen s velkým očekáváním. Euro se stalo bezprostředně po svém zavedení v roce 1999 druhou nejvýznamnější mezinárodní měnou. Tato nová nadnárodní měna měla svou silou účinně chránit členské země před finančními a měnovými turbulencemi. Optimisté očekávali urychlení hospodářského růstu a vzestup ekonomické výkonnosti spojený se zlepšením situace na trhu práce, slibovali rychlou konvergenci ekonomik, vznik optimální měnové oblasti a zdůrazňovali výhody jednotné evropské měny v obchodním styku.

41

42

TOMŠÍK, Vladimír. Ekonomie a zdravý rozum. 1. vyd. Praha: Fragment, 2011, 160 s. ISBN 978-802-5313-930:13-14

KOHOUT, Pavel. Dramata a frašky ekonomie: Kohout se ptá Kohouta. 1. vyd. Příbram: Pistorius, 2011, 179 s., [16] s. obr. příl. ISBN 978-80-87053-65-2:161

32

Dnes je již jasné, že eurozóna není optimální měnovou oblastí a dosud nedošlo ani k výraznému snížení její heterogenity. Společná měna má rozdílné dopady na jednotlivé členské země a stávající situace bez jednotného fiskálního systému vytváří prostředí pro fiskální nezodpovědnost. Fungování eurozóny je podmíněno dodržováním předem jasně stanovených pravidel a kritérií, předpokládá fiskální sebekázeň všech členů a nepočítá s existencí takzvaných černých pasažérů, kteří flagrantně porušují rozpočtová pravidla. Již v roce oslav desátého výročí existence eura se začaly objevovat informace o finanční krizi v Řecku a postupně přibývaly další „problematické“ státy – Portugalsko, Irsko, Španělsko a s problémy se potýká rovněž Itálie a Kypr. Od roku 2010 již otevřeně hovoříme o dluhové krizi v eurozóně a sledujeme hledání viníka, pátrání po příčinách krize a s obavami se ptáme na budoucí vývoj této krize. Pavel Kohout hovoří o čtyřech kořenech či příčinách současné situace, tedy důvodech, proč se eurozóna nachází ve vážné dluhové krizi. Vyjadřuje obavu, že eurozónu může dočasně zachránit přerozdělovací unie ve spojení se zvýšenou fiskální disciplínou a dalším zadlužováním, ale rizika pevně vestavená do systému EMU budou nadále působit, a to zejména na periferní části eurozóny. o

příčina první: Rozpočtová krize (obří daňové úniky a plýtvání prostředky veřejných rozpočtů);

o

příčina druhá: Bankovní krize (extrémně levné úvěry vedly ke vzniku úvěrové bubliny);

o

příčina třetí: Inflace mezd a nákladů (nastává pokles konkurenceschopnosti a příjmů veřejných rozpočtů);

o

příčina čtvrtá: Destruktivní role dotací (evropské dotace nebyly využívány účelně a nutnost kofinancování vyžaduje obrovské mandatorní výdaje);43

Tyto čtyři příčiny můžeme zjednodušeně označit jako faktory vnitřní, ale po vypuknutí dluhové krize k nim přistupuje navíc i faktor vnější, a to problém se získáním dalších zahraničních půjček ve spojení s růstem úroků. 43

FAJMON, Hynek. Euro versus koruna: dilemata jednotné měny v době dluhové krize. 4., rozš. vyd. Editor Ivana Pečinková. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012, 339 s. ISBN 978-80-7325-265-6:8893

33

3.1.2 Vývoj a průběh krize Zásadní pro dosavadní vývoj a průběh krize je skutečnost, že zatímco státní deficity zahájily zhruba od roku 2009 pokles, vládní zadlužení nadále roste. Tuto situaci dokumentuje obrázek č. 3.1. Současně s tímto nezdravým trendem se zatím nepodařilo nastartovat rychlejší růst ekonomik zemí eurozóny, a tak se nadále zvyšuje i podíl hrubého konsolidovaného vládního dluhu na HDP, jak ukazuje obrázek č. 3.2. „Finanční krize, zvláště systemické povahy, jsou významnou příčinou prohloubení dluhové nerovnováhy.“44 Obr. č. 3.1 Deficity veřejných financí zemí EU45

Zdroj: Eurostat46

44

DVOŘÁK, Pavel. Veřejné finance, fiskální nerovnováha a finanční krize. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2008, xx, 343 s. ISBN 978-80-7400-075-1: 124 45 EUROSTAT. European Commission [online]. 2013 [cit. 2013-04-20]. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/statistics_explained/images/5/57/Public_balance%2C_2010_and_2011_%281%2 9_%28net_borrowing_or_lending_of_consolidated_general_government_sector%2C_%25_of_GDP%29.png 46 Veřejné saldo let 2010 a 2011 (čisté půjčky nebo čisté výpůjčky konsolidovaného sektoru vládních institucí v % HDP)

34

Obr. č. 3.2 Podíl hrubého konsolidovaného vládního dluhu na HDP ( v %)

Zdroj EUROSTAT , zpracování vlastní

Na obrázku 3.2 je znázorněn průběh „dluhové křivky“ celkem šesti zemí eurozóny, včetně Kypru, který se mezi vysoce zadlužené země EMU zařadil až nedávno. Naopak Itálie, kterou již dříve všichni označovali za kandidáta žádosti o finanční pomoc EU dosud jako jediná z této šestice nepřistoupila. Tabulka s údaji, které byly použity na vypracování grafického vyobrazení č. 3.2 se nachází v příloze č.2 této práce.

35

3.2 Dopady dluhové krize na ekonomiku a finanční hospodářství 3.2.1 Jednorázové dopady Jako jednorázové lze charakterizovat skupinu mimorozpočtových dopadů krize, jako jsou krachy bankovních a nebankovních institucí, výrobních podniků i celých odvětví, které je třeba sanovat. Postižena krizí bývá velmi silně i oblast sociální, dochází k nárůstu nezaměstnanosti a ztráta sociálních jistot vyvolává napětí ve společnosti. To může mít jako nepřímý jednorázový dopad krize s vlivem na politickou situaci v postižené zemi či celé oblasti. V konečném důsledku se pochopitelně náklady na tyto jednorázové dopady nakonec obvykle v určité formě stejně projeví v systému veřejných financí, dochází k poklesu daňových příjmů vlády a růstu přímých veřejných nákladů.

3.2.2 Cyklické dopady Během krize se prohloubila cyklická složka deficitů a můžeme hovořit o cyklickém dopadu krize na příjmovou i výdajovou stránku veřejných rozpočtů. Krize významně postihla především odvětví, jako je stavebnictví, strojírenství, automobilový průmysl, elektrotechnika, cestovní ruch, doprava a další. Tyto obory patří do skupiny tzv. cyklických odvětví a jako producenti výrobků a služeb, které nepatří mezi nezbytné, bývají spolu s na ně navázanými subdodavateli, krizí postiženi nejvíce. Pro finanční hospodářství jsou dopady jednoznačné. Cyklické schodky spolu s poskytnutou podporou k jejich potlačení či zmírnění dopadů vedou k dalšímu zadlužení.

36

4. Protikrizová opatření a záchranné systémy v EU 4.1 Obecně uznávaná opatření „Vrcholní představitelé EU a eurozóny horečně hledají cesty, jak vybřednout z krizové situace, zabránit rozpadu měnové unie a zamezit dluhovým krizím do budoucna. Od počátku v tom hrály rozhodující roli Francie jako hybatel změn a Německo jako země, která má za záchranu eura nejvíce zaplatit. Jakmile se tyto dvě země dohodly, vnutili ostatním prvé kroky: záchranný balíček pro Řecko a další záchranný fond ve výši 750 mld. euro pro případ potíží dalších zemí jižního křídla eurozóny.“47 Důvodem tohoto úsilí je nepochybně také skutečnost, že s ohledem na hospodářskou provázanost zemí EMU by případný úpadek jednoho státu s vysokou pravděpodobností dokázal rozkolísat celý evropský bankovní systém. Je ale patrné, že EMU nelze dlouhodobě stabilizovat pouze formou dalších záruk a garancí. Další kroky musí vést k postupnému odstranění příčin současné krize, a to zásahy jak na národní, tak i na nadnárodní úrovni. Je třeba odstranit příčiny současné krize, zejména zavést rozpočtovou kázeň tak, aby státní výdaje korespondovaly s výkonností ekonomiky a nedocházelo ke kumulaci deficitů rozpočtu a pokračovat v cestě k fiskální unii a současně zrealizovat potřebné strukturální reformy.

4.2 Zásahy na národní a nadnárodní úrovni 4.2.1 Krátkodobá opatření Hluboké finanční krize mohou velmi rychle ohrozit hospodářskou budoucnost kterékoliv vyspělé země světa, a proto se často setkáváme s různými protikrizovými zásahy. Jak blíže rozvádím v dalších částech mé práce, neexistuje univerzální lék na řešení krizí, přestože se o jeho nalezení pokouší již několik generací ekonomů a politiků.

47

JANÁČKOVÁ, Stanislava. Krize eurozóny a dluhová krize vyspělého světa. Vyd. 1. Praha: CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku, 2010, 99 s. ISBN 978-808-6547-954: 88

37

Ke krátkodobým protikrizovým opatřením patří veškeré formy časově omezených stimulačních balíčků a státních podpor, které mohou mít různou formu i adresáta. Může se tak jednat o půjčky hospodářským subjektům, poskytnutí prostředků na veřejné investice, politiku zaměstnanosti či sociální výdaje a mnohé další. Jak ukázala nedávná historie, je třeba v první fázi stabilizovat finanční sektor a poté se zaměřit na stabilizační a podpůrná opatření. Takové protikrizové reakce vlád a centrálních bank se neobejdou bez finančních prostředků a ty je potřeba někde získat či ušetřit, jinak by opatření měla negativní vliv na vývoj veřejných financí. Dochází proto k výrazným rozpočtovým změnám, které nezřídka provází i zvyšování daní. Některá z dříve úspěšně použitých protikrizových opatření mohou mít dnes v konečném důsledku opačný dopad, než autoři zamýšleli. K takovým zásahům mohou patřit i nevhodně použité vládní finanční injekce na podporu ekonomiky, zejména pokud si vlády tyto prostředky vypůjčí ze zahraničí. Jsou-li tyto prostředky určeny ke stimulaci domácí poptávky, pak v případě skutečně otevřených ekonomik dnes hrozí riziko, že tato podpora příliš nepomůže domácím výrobcům, ale profitují zahraniční dodavatelé a producenti.

4.2.2 Dlouhodobá opatření K zásadním dlouhodobým opatřením patří strukturální reformy a nutná fiskální konsolidace. Odstranění strukturální nesourodosti mezi jednotlivými zeměmi EMU je nutnou podmínkou pro její existenci a v dluhovou krizí nejvíce postižených zemí je třeba klást ještě vyšší důraz na zvýšení jejich konkurenceschopnosti a výkonnosti. To následně povede k žádoucímu snížení či odstranění deficitů zahraničního obchodu a běžného účtu. Dlouhodobá opatření by měla směřovat k zajištění dlouhodobé výkonnosti ekonomiky a mohou zahrnovat celý soubor opatření a podpůrných programů s přesahem i například do školství na podporu rekvalifikace a celoživotního vzdělávání. Velmi často je součástí dlouhodobých opatření program na podporu malých a středních podniků, které přispívají významnou měrou k udržení zaměstnanosti. V zájmu dosažení stability veřejných financí stát často sahá i k reformám důchodového, sociálního a daňového systému.

38

4.3 Evropské nástroje finanční stability 4.3.1 Legislativní instrumenty eurozóny Pokud snad nepovažujeme mezivládní dohody, pakty a zakládací smlouvy různých, často v chvatu a pod tlakem dluhové krize vytvářených záchranných mechanismů za legislativní instrumenty eurozóny sloužící k řešení krize, pak EMU postrádá v této oblasti potřebnou legislativu. Stávající pravidla fungování EMU a její celkový institucionální rámec mají řadu nedostatků, které se naplno projevily s nástupem dluhové krize v eurozóně. Tato skutečnost zajisté přispívá k tomu, že EMU bojuje s dlouhodobou krizí. Kritici členství v EMU poukazují na fakt, že unie nezná a nepřipouští variantu vystoupení z EMU, nevytvořila pravidla pro řešení krize v eurozóně a dluhové problémy svých členů neřeší, ale pouze odsouvá do budoucna. K důvěryhodnosti EMU v této oblasti nepřispívá ani porušování vlastních pravidel a dříve přijatých dokumentů jak je vidět na příkladu Paktu stability a růstu v následující kapitole. Důvody pro výše uvedené nedostatky a chybějící legislativní nástroje EMU pro případ krize jsou jak právnické tak i politické. V článku 104b Maastrichtské smlouvy se výslovně uvádí, že přímá finanční pomoc jednomu členskému státu je zakázána.48 „ Základním problémem eurozóny, ale vlastně celé EU není to, že má nekvalitní pravidla, ale to, že pravidla nedodržuje.“49 Analytik evropské legislativy Ondřej Krutílek se však domnívá, že EU v reakci na krizi a její vývoj reagovala legislativní záplavou, ale upřednostnila kvantitu před kvalitou těchto textů. Tomu napovídá i to, že během 36 měsíců mezi lety 2008 až 2011 vzniklo na půdě EU v reakci

48

ECKERT, Daniel D. Světová válka měn: euro, zlato, nebo jüan - která z měn se stane nástupcem dolaru?. 1. vyd. Praha: Grada, 2012, 228 s. Finanční trhy a instituce. ISBN 978-80-247-4099-7:150 49 FAJMON, Hynek. Euro versus koruna: dilemata jednotné měny v době dluhové krize. 4., rozš. vyd. Editor Ivana Pečinková. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012, 339 s. ISBN 978-80-7325-265-6:17

39

na krizi 62 legislativních textů o rozsahu 2383 stran a 48 z nich bylo na konci srpna 2011 schváleno a v plné platnosti.50

4.3.2 Pakt stability a růstu, národní programy a Strategie Evropa 2020 Pakt stability a růstu je dokument přijatý zeměmi EU v roce 1997 jako výsledek snahy o zamezení vysokých schodků veřejných rozpočtů. Tento pakt upřesňuje způsob koordinace rozpočtové politiky po vytvoření měnové unie a zavazuje členské státy udržovat deficit veřejných financí pod hranicí 3% HDP. Pakt stability a růstu byl již od svého vzniku předmětem sporů a pozdější změny kritérií paktu, ke kterým došlo v letech 2003 až 2005, měly být již tehdy vážným varováním, jak je zřetelně vidět v zrcadle současné dluhové krize eurozóny. Národní programy reforem byly původně zprávami o plnění národního lisabonského programu a revidované Lisabonské strategie. V současné době je tento materiál zpracováván v rámci koordinace hospodářských politik zemí Evropské unie a má přímou návaznost na Pakt stability a růstu i na v roce 2010 přijatou Strategii pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění, která je známější pod označením Strategie Evropa 2020 a má 5 hlavních cílů. Zaměřuje se na zaměstnanost, výzkum, vývoj a inovace, změny klimatu a zabývá se problematikou vzdělávání a řešením chudoby a sociálního vyloučení.51 Členské země každoročně předkládají Evropské komisi (EK) střednědobé programy stability (jsou-li členy eurozóny), případně konvergenční programy (země mimo eurozónu) a tyto jsou hodnoceny společně s národními programy reforem a plněním cílů Strategie Evropa 2020. Výsledkem vyhodnocení stabilizačních a konvergenčních programů je stanovisko, které následně přijímá Evropská rada (ER). Tento materiál obvykle obsahuje řadu doporučení a v případě členských zemí eurozóny může také zahrnovat ustanovení o finančních sankcích

50

FAJMON, Hynek. Euro versus koruna: dilemata jednotné měny v době dluhové krize. 4., rozš. vyd. Editor Ivana Pečinková. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012, 339 s. ISBN 978-80-7325-265-6:83 51 Evropa 2020: hlavní cíle EU v oblasti hospodářského růstu: Evropská komise. Evropská komise [online]. 2011, 17.8.2011 [cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/europe2020/targets/eu-targets/index_cs.htm

40

za neplnění nápravného programu. O případných sankcích rozhodují kvalifikovanou většinou ministři Evropské rady. V poslední době hovoří ECB opakovaně o nutnosti zvýšeného dohledu nad fiskální politikou členských zemí spojeném se zpřísněním sankcí za nedodržování kritérií. Postupně jsou realizovány další kroky směřující k přísnější regulaci bank a celého finančního sektoru. „ Žádné z kroků, kterými vlády reagovaly na finanční krizi, zatím neřešily problém velkých finančních nerovnováh mezi zeměmi a skupinami zemí. Stále proti sobě stojí velcí dlužníci a dovozci, a na druhé straně exportně zaměřené země ve věřitelské pozici.“

52

4.3.3 Fiskální pakt Pro Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii se vžilo označení fiskální pakt (neboli kompakt či rozpočtový svazek). Všechna tato označení se týkají mezivládní smlouvy o rozpočtové odpovědnosti ze 2. března 2012. K její ratifikaci se připojilo 25 členských zemí EU. Nepřidala se pouze Velká Británie a Česká republika. Schválení fiskálního paktu je tak další reakcí EU na evropskou dluhovou krizi i na skutečnost, že dosavadní Pakt stability a růstu se ukázal jako nedostačující. Fiskální pakt mění dosavadní čistě měnovou unii i v unii rozpočtovou. Jedná se tak o poslední krok směřující k úplné hospodářské integraci.53 Tato idea není nová a byla mnohými ekonomy zmiňována již před vznikem eurozóny v roce 1999. Propojení měnové unie v rozpočtovou navrhoval v roce 2007 také tehdejší prezident ECB Jean-Paul Trichet.54 Jako obvykle našla tato myšlenka řadu příznivců, ale i odpůrců. Za zmínku určitě stojí hlavní argumenty odpůrců, kteří upozorňují především na ztrátu ústavní suverenity, porušení předchozích dohod a faktický vznik fiskální a politické federace. 52

JANÁČKOVÁ, Stanislava. Krize eurozóny a dluhová krize vyspělého světa. Vyd. 1. Praha: CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku, 2010, 99 s. ISBN 978-808-6547-954: 95 53

Podrobněji k problematice hospodářské integrace EU v kapitole 2.3.2 a boxu 2.3 European Central Bank: press:speeches & interviews. ECB: Governance and convergence: [online]. 2007 [cit. 2013-04-01]. Dostupné z: http://www.ecb.int/press/key/date/2007/html/sp070228.en.html 54

41

Někteří ekonomové dokládají, že společná fiskální politika eurozóny funguje již od poloviny roku 2007 a fakticky započala půjčkami Řecku a pokračovala vytvořením stabilizačního fondu, který garantoval půjčky evropským zemím s hospodářskými problémy.

Box 4.1 Fiskální pakt a související opatření k řešení dluhové krize55 1. Fiskální opatření – smyslem opatření je poskytnout státům s omezeným přístupem na finanční trh půjčky. Hlavním nástrojem je v současnosti Evropský stabilizační mechanismus (ESM) s kapacitou až 500 miliard eur, ke kterému je třeba přičíst dalších 200 miliard eur, které zbyly z Evropského fondu finanční stability (EFSF). 2. Měnová opatření – jsou vykonávána ECB a vedle mimořádných dlouhodobých operací sem aktuálně patří intervence na sekundárních dluhopisových trzích s cílem srazit výnosy problémových států na nižší, tedy snáze ufinancovatelnou úroveň. 3. Tržní opatření – jedná se o opatření, která jsou realizována na finančním trhu mezi držiteli státních dluhopisů a jejich emitenty – jednotlivými členskými státy. Aktuálně sem patří „dobrovolná“ dohoda mezi držiteli řeckých státních dluhopisů a řeckou vládou na odpuštění 74 % hodnoty držených obligací. 4. Systémová opatření – mají formu úpravy evropských norem s cílem modifikovat legislativní rámec tak, aby se do budoucna neopakovaly podobné dluhové krize. Patří sem jednak zpřísňování regulace v sektoru finančních služeb, dále též úprava dosavadní nevyhovující koordinace fiskálních politik jednotlivých členských států, a to přijetím nové smlouvy – Fiskálního paktu.

Podmínkou pro to, aby Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii vstoupila v platnost, byla ratifikace minimálně dvanácti členskými zeměmi eurozóny. Tato 55

Česká spořitelna: EU office ČS. CSAS: eu office cs [online]. 2013 [cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://www.csas.cz/static_internet/cs/Evropska_unie/Specialni_analyzy/Specialni_analyzy/Prilohy/euspa_fiskaln i_pakt.pdf

42

podmínka byla splněna, ještě v roce 2012 smlouvu ratifikovalo 12 zemí eurozóny a 4 daší členské země EU. Jako zatím poslední se v lednu 2013 připojilo Slovensko a ve skupině zemí eurozóny momentálně probíhá ratifikační proces v zemích Beneluxu a na Maltě. Detailní přehled o zemích, které jsou k 31.3.2013 členy paktu stability uvádí následující tabulka.

Tabulka č. 4.1 Proces ratifikace fiskálního paktu Země EU

Ratifikace:

V platnosti od:

Dánsko

19.7.2012

1.1.2013

Estonsko

5.12.2012

1.1.2013

Finsko

21.12.2012

1.1.2013

Francie

26.11.2012

1.1.2013

Itálie

14.9.2012

1.1.2013

Irsko

14.12.2012

1.1.2013

Kypr

26.7.2012

1.1.2013

Litva

6.9.2012

1.1.2013

Lotyšsko

22.6.2012

1.1.2013

Německo

27.9.2012

1.1.2013

Portugalsko

25.7.2012

1.1.2013

Rakousko

30.7.2012

1.1.2013

Rumunsko

6.11.2012

1.1.2013

Řecko

10.5.2012

1.1.2013

Slovensko

17.1.2013

1.2.2013

Slovinsko

30.5.2012

1.1.2013

Španělsko

27.9.2012

1.1.2013

Zdroj: Rada EU, stav k 31.3.2013

43

4.4 Záchranné mechanismy eurozóny 4.4.1 Dočasné záchranné finanční mechanismy EFSF a EFSM

Evropský nástroj finanční stability (EFSF) byl vytvořen spolu s Evropským mechanismem finanční stabilizace (EFSM) jako součást ochranného valu eurozóny v květnu 2010 dohodou členských států. Jednalo se o reakci na dluhovou krizi zemí eurozóny s cílem pomáhat zemím ve finančních nesnázích. Jak EFSF, tak i EFSM byly koncipovány jako nástroje dočasné s tím, že jejich funkci převezme trvalé uspořádání na ochranu finanční stability v eurozóně, takzvaný Evropský stabilizační mechanismus (ESM). EFSF působí jako samostatná finanční instituce, která získává prostředky emisemi obligací a jiných dluhových instrumentů na kapitálovém trhu. Při vzniku EFSF dosahovala výše záruk 400 mld. € a v roce 2011 byl objem záruk zvýšen na 780 mld. €. Za takto vypůjčené zdroje podle předem dohodnutého klíče ručí členské státy eurozóny. Tím se EFSF zásadně liší od EFSM, který opravňuje Evropskou komisi emitovat dluhopisy až do výše 60 mld. €, jež jsou ručeny rozpočtem EU. Oba záchranné mechanismy jsou také hodnoceny ratingovými agenturami a přes pokračující problémy některých zemí eurozóny se stále těší velmi dobrému hodnocení. Agentura Moody´s v listopadu 2012 sice snížila rating záchranných fondů eurozóny ESM a EFSF z nejvyšší možné známky Aaa o jeden stupeň na Aa1 a připojila informaci o tom, že dlouhodobý výhled je negativní, ale agentura současně uvedla, že její rozhodnutí je pouze reakcí na předchozí snížení ratingu Francie, která je hned po Německu nejdůležitějším garantem záchranných fondů.56

56

MOODY´S: Research&Ratings. MOODY´S [online]. 2012 [cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://www.moodys.com/research/Moodys-downgrades-ESM-to-Aa1-from-Aaa-and-EFSF-to--PR_261114

44

4.4.2 Stálý evropský mechanismus ESM

V předchozí kapitole jsem uvedl, že novým stabilizačním opatřením EU je spuštění ESM, jako stálé záchranné instituce pro eurozónu. O zřízení ESM bylo rozhodnuto smlouvou ministrů financí zemí eurozóny. Mezivládní dohodu podepsalo v roce 2011 celkem 25 zemí EU, nepřipojila se Velká Británie a Česko. ESM bude působit s upsaným kapitálem ve výši 700 mld. €. Z toho bude činit 620 mld. tzv. disponibilní kapitál, který bude poskytnut na požádání členskými zeměmi eurozóny. Jedním ze základních principů pro čerpání pomoci z tohoto zdroje bude splnění náročných podmínek hospodářské a rozpočtové disciplíny a poskytnutí pomoci bude též vázáno na podmínku, že ohrožena musí být finanční stabilita celé eurozóny. Celková úvěrová kapacita ESM se odhaduje na 500 mld. €. Určitou dobu se bude ESM překrývat s dočasnými mechanismy EFSF a EFSM. K ukončení fungování dočasných záchranných mechanismů dojde v červnu 2013.57 První aukce dluhopisů ESM proběhla dne 8.1.2013 a stálý záchranný mechanismus eurozóny ESM při ní prodal papíry za 1,927 miliardy €. U poukázek se splatností tři měsíce dosáhl záporného průměrného výnosu v aukci -0,0324 procenta. Německá centrální banka, která byla realizátorem emise, potvrdila navíc i vysoký zájem investorů.58

57

Zavedení eura v ČR. Ministerstvo financí ČR [online]. 2013 [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.zavedenieura.cz/cps/rde/xchg/euro/xsl/vyklad_slovnik.html?PG=E 58 hned.cz: byznys. Ihned [online]. 2013, 8.1.2013 [cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://byznys.ihned.cz/zpravodajstvi-cesko/c1-59084230-investori-zachrannemu-fondu-eurozony-veri-pujcilimu-vic-nez-dostanou-zpet

45

5. Možné scénáře vývoje a varianty řešení dluhové krize 5.1 Scénáře vývoje krize

Existuje celá řada scénářů možných řešení aktuální dluhové krize zemí eurozóny. Jedno z nich spočívá ve vytvoření nové silné ekonomické vlády, která by byla respektována i právními předpisy jednotlivých národních vlád. Řečeno jinými slovy, došlo by ke vzniku jakéhosi evropského spolkového státu, přičemž pravidla pro fungování EU by bylo nutno nově konstituovat a je otázka, jak by se k této myšlence postavily politické špičky a obyvatelstvo dotčených zemí. Další varianta připouští rozpad eurozóny, a to buď tak, že z měnové unie vystoupí problematické země – dlužnické státy - nacházející se na periferii EMU, případně naopak z měnové unie vystoupí její nejsilnější člen, a to Německo. První případ lze označit jako „roztřepení“ měnové unie, druhý pak jako „rozpad“ EMU.59 Nabízí se řada dalších možných scénářů. EMU by mohla po dílčím rozpadu zůstat zčásti zachována, a to jako unie těch výkonných a ekonomicky úspěšných, tedy zemí současného hospodářsky silného jádra EU. Většina politiků i ekonomů ale chápe vysoké riziko jakéhokoliv narušení homogenity EMU, které by mohlo vyústit v nekontrolovatelnou řetězovou reakci. V případě, že by vystoupilo Německo, je pravděpodobnost řetězové reakce velmi vysoká. Euro by při odstoupení Německa přišlo o svou základní stabilizační kotvu. Avšak i vystoupení byť pouze jednoho státu z EMU by zákonitě vyvolalo velký tlak na euro, trh by se logicky obával celkového rozpadu eurozóny. Dílčí, případně úplný, rozpad zemí eurozóny by však byl naprosto jiným případem, než z historie známé „normální“ měnové reformy, ke kterým obvykle dochází v důsledku

59

ECKERT, Daniel D. Světová válka měn: euro, zlato, nebo jüan - která z měn se stane nástupcem dolaru?. 1. vyd. Praha: Grada, 2012, 228 s. Finanční trhy a instituce. ISBN 978-80-247-4099-7:204

46

hyperinflace. Měnové reformy jsou vždy traumatickou událostí pro postiženou společnost a dochází ke ztrátě jistot, majetku i chudobě, která obvykle nejvíce postihuje střední vrstvy. Pochopitelně může k majetkovým újmám dojít i při státním bankrotu kterékoliv členské země EMU či rozpadu měnové unie, ale taková situace nemusí vůbec nastat. Je třeba vzít v potaz, že částečný a případně i úplný rozpad EMU by musel být také závažným politickým a ekonomickým rozhodnutím s možnými rozličnými pohnutkami, které se liší podle toho, zda se k exitu z EMU odhodlá země stižená dluhovou krizí, nebo naopak její silný člen či skupina hospodářsky silných států. K odchodu z eurozóny by se mohly rozhodnout také země, které nepatří ani k jednomu extrému, ale pouze odmítají dále nést náklady spojené s fungováním EMU a zejména odmítají participovat na záchranných akcích organizovaných pro slabší členy EMU. Podle všeho by se vystoupení země z EU nejspíš zásadně nedotklo stávajících podmínek o volném pohybu osob, které jsou dány Schengenskou dohodou a jejímiž členy jsou již dnes také státy stojící mimo EU. Otázkou pro právníky by se stala otázka platnosti Dohody o Evropském hospodářském prostoru a nové pozice vystoupivšího státu EU na jednotném evropském trhu, která by musela být řešena úpravou smluvních vztahů. Uvažujme nyní o důvodech pro a proti vystoupení z EMU a návratu k vlastní domácí měně či setrvání v eurozóně z pozice dlužnických států: PRO: možnost návratu ke konkurenceschopnosti díky variabilitě měnového kurzu přesun pravomocí na národní úroveň, konec regulace ze strany EU právo uzavírat bilaterální dohody opuštění externě (centrálně) dané úrokové míry PROTI: politické důvody odchod z eurozóny by nejspíš provázelo nucené vystoupení z EU hospodářská rizika (inflace, další pokles kredibility, znehodnocení měny) ztráta dotací poskytovaných EU zhoršený přístup k úvěrům (trhy je pro ztrátu důvěry neposkytnou)

47

narušení celkové stability v zemi, ale i Evropě jako celku přeceněním zahraničních dluhů by došlo k jejich skokovému nárůstu restrukturalizace ani úplný odpis dluhů neřeší problémy výkonnosti ekonomiky tlak ze strany EU v obavě z řetězové reakce riziko „runu“ na banky v okamžiku státního bankrotu Není proto bez zajímavosti sledovat postoj věřitelských států, které zpočátku připouštěly exit (tzv. Grexit) Řecka z eurozóny, ale po relativně krátké době již pouze bojovaly za udržení Řecka v eurozóně. Politici postavili princip evropské integrace nad řecké státní dluhy a považují jej evidentně za cennější.

5.2 Riziko vzniku permanentní dluhové krize v eurozóně 5.2.1 Ekonomická a bezpečnostní rizika při eskalaci krize

Původní idea sjednocení Evropy měla za cíl vytvořit společenství evropských zemí, které mělo zabránit vzniku antagonistických bloků a zejména díky hospodářské integraci a finanční provázanosti vyloučit možnost vzniku válek. Taková geografická, hospodářská a měnová unie se společnými hodnotami a cíli by vylučovala veškerá rizika. Jakékoliv narušení stávající EMU by bylo těžkou ranou pro celou Evropu. Eurozóně tikají hodiny a je třeba si uvědomit, že případný státní bankrot kterékoliv země EMU, která obdržela záchranný balíček, by postihl také každého občana zbylých členů EMU, zejména pak Německa. Každý německý daňový poplatník již začátkem roku 2012 ručil částkou zhruba 650-680 € za záruky a půjčky poskytnuté Řecku a o tyto peníze by občané přišli v případě, že by Řekové nesplatili ani cent z celkových 53 – 56 mld. €. I případný odpis odhadovaných 70% pohledávek by stále představoval částku okolo 360 € na hlavu německého občana.60

60

Spiegel Online. Wirtschaft [online]. 2012 [cit. 2013-04-25]. Dostupné z: http://www.spiegel.de/wirtschaft/soziales/staatsbankrott-was-eine-griechen-pleite-jeden-bundesbuerger-kostenwuerde-a-814477.html

48

Výše uvedený odhad zahrnuje také eventuální ztrátu částky 27 mld. €, která je tvořena často opomíjenými riziky vyplývajícími z clearingového systému určeného pro příhraniční převody v eurech a známého pod označením Target 2. Jedná se o systém bankovních převodů mezi bankami zemí eurozóny, který obvykle probíhá přes ECB. Pokud však země stižené dluhovou krizí pouze nakupují a nedochází současně k investicím a nákupům ze strany partnerských zemí, pak pouze jednostranně roste saldo a tedy jejich dluh. "Pokud euro neuspěje, nebude to znamenat jen selhání měny. Bude to i selhání Evropy a myšlenky sjednocování Evropy. Máme společnou měnu, ale ne společnou politickou a ekonomickou unii.“61, prohlásila již v roce 2010 německá kancléřka Angela Merkelová. Evropa by přišla, minimálně na přechodnou dobu, o některé ze svých vymožeností. Došlo by k omezení volného pohybu kapitálu a uzavření hranic. Jen tak by se dalo zamezit tomu, aby ze zemí s velkým zadlužením kapitál neodtekl (či se fyzicky nepřesunul) přes hranice do jiného státu. Významnou otázkou je také vývoj německo-francouzských vztahů v okamžiku, kdy by tyto dvě sousední země ztratily společnou měnu. Kroky zvolené při kyperské záchraně, tedy forma „kyperské cesty“, kdy se na záchraně budou spolupodílet i střadatelé kyperských bank s sebou nese řadu nebezpečí. V návaznosti na zprávy z Kypru se začali o své úspory obávat i občané zbylých zemí eurozóny. Zvažovaná zvláštní dávka ve výši 20.000 € je považována za porušení určitého tabu a z bezpečnostního i ekonomického pohledu je otázkou, zda neměla být zvolena cesta ke stabilizaci Kypru bez využití prostředků soukromých vkladatelů. Nezanedbatelný vliv na vývoj situace může proto mít i následné chování investorů, a to malých i velkých. Zatímco ještě před relativně krátkým časem byly vládní dluhopisy zemí eurozóny považovány za prakticky bezrizikové, dnes uvedené platí maximálně pro emitenty typu Německa, Nizozemí či Finska, a to nikoliv bez výhrad. Investoři a obyvatelé EU tak usilovně hledají bezpečnější nástroje a snaží se diverzifikovat rizika. Drobní střadatelé volí alternativní možnosti uložení peněz, a to například do zlata či „únikových“ měn typu švýcarského franku či norské koruny. Určitá část investorů pak volí investici do nemovitostí,

61

IHNED.cz. Byznys [online]. 2010 [cit. 2013-04-25]. Dostupné z: http://byznys.ihned.cz/c1-43500160merkelova-pokud-padne-euro-bude-to-selhani-i-cele-evropy

49

které však také nepředstavují pevnou jistotu a takto uložené prostředky lze hůře proměnit zpět v hotovost. V Německu prosakují signály, že vládní ekonomové zvažují také nějakou formu přímého solidárního příspěvku svých občanů k záchraně eura, ale pravděpodobnější je varianta skrytého postupu, kdy úroky poklesnou pod míru inflace a dojde na další výrazné zdanění zaměřené zejména na střední vrstvy.

5.3 Záchrana ohrožených zemí a stabilizace eurozóny Dlouhou řadu let panoval názor, že členské státy EMU jednoduše nemohou zkrachovat. Nyní ale nastala situace, kdy jsou všichni nuceni přiznat, že státní bankrot zemí jako jsou Řecko, Irsko, Kypr či Portugalsko není vyloučen a může nastat. Důvod pro tuto situaci je nasnadě, uvedené i některé další země si žily nad poměry a po řadu let fungovaly jako černí pasažéři EMU. Vždy lze hledat historické paralely, a proto se i dnes můžeme ptát, zda se EMU či dokonce celá EU nerozpadne, podobně jako před lety Sovětský svaz. I v případě Svazu sovětských republik se jednalo o spojení zemí s různým kulturním a ekonomickým zázemím a oblasti používající různé jazyky. Pochopitelně systém a vedení byly jiné dimenze, ale z ekonomického pohledu najdeme několik paralel. Svaz sovětských republik mohl fungovat i přes svou nesourodost zejména díky obrovskému nerostnému bohatství Ruska, dnešní eurozóna těží převážně z exportních přebytků Německa. Lze konstatovat, že tak dochází k určitému subvencování, a to nepřímo přes společnou měnu, ze strany Německa následovaného dalšími ekonomicky silnými zeměmi EMU. Bankéř a ředitel Institutu mezinárodních financí Charles H. Dallara opakovaně potvrdil svůj názor, že jedinou možnou cestu pro řešení dluhové a ekonomické krize představuje vytvoření fiskální a politické unie, tedy „Spojených států evropských“ po vzoru USA. Dallara také podporuje fiskální transfery a solidaritu mezi státy EU, jinak hrozí rozpad EMU a EU.62

62

EUPORTAL. Parlamentní listy [online]. 2012 [cit. 2013-04-23]. Dostupné z: http://euportal.parlamentnilisty.cz/PrintArticle/9272-klaus-se-rozohnil-citim-vetsi-solidaritu-s-malajsii-nez-sespanelskem-evropa-jako-entita-neexistuje.aspx

50

Rozpadu eurozóny dosud zabránily zejména intervence ECB. Těmito akcemi však nedošlo k odstranění strukturálních příčin krize. K dlouhodobé stabilizaci je nutné, aby se EMU změnila na fiskální unii s fungujícími transfery. Pokud EU k tomuto kroku nepřistoupí, pak hrozí pád a přechod do „inflační“ či „dluhové“ unie. Vznik takové fiskální unie znamená, že členské státy musí odevzdat svou fiskální suverenitu, aby v konečném důsledku z tohoto kroku profitovali všichni členové. V eurozóně nemohou být hospodářské rozdíly mezi jednotlivými členskými zeměmi vyrovnávány měnovými nástroji. Navíc v současnosti nedochází ani ke sblížení v oblasti cenové a mezd, přičemž snížení mezd v ekonomicky slabých zemích je s ohledem na všeobecný odpor k tomuto kroku prakticky těžce proveditelné. Evropská centrální banka se snaží ve spolupráci s centrálními bankami členských států udržet stabilitu cen v zemích eurozóny, kterou vyjadřuje míra inflace. Jako dlouhodobý cíl uvádí ECB míru inflace těsně pod 2% , která je dostatečně nízká, aby ekonomika mohla profitovat z takové cenové stability.63 Protože inflace v zemích eurozóny v posledních měsících soustavně klesá, mohla by ECB přistoupit k dalšímu uvolnění měnové politiky. Ovšem ECB považuje právě udržení míry inflace za jeden ze svých prioritních cílů a svou velkou zásluhu. Situace v zemích stižených dluhovou krizí také vybízí k opatrnosti a ECB proto na tento vývoj nereaguje. Vývoj míry inflace v EU a EMU dokumentují obrázky č. 5.1 a 5.2. Do budoucna si však bude muset ECB vybrat ze dvou možných cest, které v této souvislosti zmiňuje Pavel Páral. Buď neuvolní kohouty penězovodů a přizpůsobí měnové podmínky německým poměrům, nebo naopak bude i nadále nízkými úrokovými sazbami a nákupy státních dluhopisů držet nad vodou ekonomiky jihu eurozóny. Zatímco první cesta by znamenala pohromu pro předlužené země, druhá varianta by přinesla růst inflace, znehodnocení úspor, oslabení eura a další dopady pro celou eurozónu. Ani jedna z cest však zdevastovanému jihu nepomůže a jejich dluhovou krizi neřeší.64

63

EUROPEAN CENTRAL BANK. Eurosystem [online]. 2012 [cit. 2013-02-12]. Dostupné z: http://www.ecb.int/mopo/strategy/pricestab/html/index.en.html 64 FAJMON, Hynek. Euro versus koruna: dilemata jednotné měny v době dluhové krize. 4., rozš. vyd. Editor Ivana Pečinková. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012, 339 s. ISBN 978-80-7325-265-6:6768

51

Obr. č. 5.1 Vývoj míry inflace v eurozóně (roční průměr v %) 65

Zdroj: TRADINGECONOMICS Obr. č. 5.2 Porovnání inflace EMU a EU (roční průměr 2001-2012 v %) 66

Zdroj EUROSTAT , zpracování vlastní

65

TRADINGECONOMICS. Indicators [online]. 2013 [cit. 2013-04-05]. Dostupné z: http://www.tradingeconomics.com/euro-area/inflation-cpi 66 EUROSTAT. HICP [online]. 2013 [cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/refreshTableAction.do?tab=table&plugin=1&pcode=tec00118&language=e n

52

5.4 Platební neschopnost a případný státní bankrot

Státním bankrotem rozumíme situaci, kdy představitelé státu odmítnou splácet státní dluhy. Důvody pro tento krok mohou být buď politické, kdy nová vláda odmítne uznat a převzít dluhy svých předchůdců, nebo fiskální jako by tomu bylo v případě zadlužených zemí eurozóny. Fiskální důvody představují situaci, kdy selže financování státních dluhů prostřednictvím třetích stran. V této situaci se ocitlo Řecko po volbách v roce 2009, kdy nová vláda přiznala skutečný rozsah zadlužení a požádala o pomoc EU a Mezinárodní měnový fond (MMF). Pomoc ze strany MMF a EU je vázána na splnění řady podmínek, které by měly přispět ke stabilizaci situace zadlužené země. Zásadní otázkou je, zda a jak rychle dokáže země snížit rozpočtový deficit a získat tak zpět důvěru věřitelů. Případný státní bankrot Řecka by přinesl vážná politická a hospodářská rizika pro celou Evropu. Snadno by mohlo dojít ke značnému narušení stability v celé oblasti východního Středomoří a západního Balkánu. Řekové si uvědomují, že v případě státního bankrotu by na dlouho ztratili důvěru věřitelů a to by mohlo snadno vést k nové dluhové krizi. Na první pohled méně významný Kypr disponuje ve svých teritoriálních vodách velkými zásobami plynu a navíc zde existují dlouholeté vazby na Rusko, které zemi opakovaně finančně pomohlo a netají se svým zájmem vybudovat na Kypru vojenskou základnu. Odchod Kypru z unie a možnost následného posílení vazeb na Rusko vážně odporuje zájmům EU. Situaci Kypru také ztěžuje fakt, že tamní finanční sektor je poměrně výrazně propojen právě s řeckou ekonomikou, která bojuje s dluhovou krizí.

5.5 Komparace jednotlivých alternativ řešení 5.5.1 Analýza již realizovaných opatření k řešení krize Každá vážná hospodářská krize vyvolává obvykle politickou a parlamentní nestabilitu a může vyústit v masové protesty i nárůst nacionalistických a populistických projevů a nálad. Země eurozóny jsou nuceny přijímat nepopulární opatření a plnit podmínky věřitelů, kterými jsou především ECB a MMF, ale i volný trh. Setkáváme se tak v zadlužených zemích s rekordním

53

růstem nezaměstnanosti, nárůstem daňového zatížení, uzavíráním podniků a stoupajícím podílem sociálně vyloučeného obyvatelstva. V takové situaci by měla v dotčených zemích nastat otevřená a věcná debata. Politici a ekonomové se musí zasadit o to, aby dopady krize byly rozděleny mezi všechny občany, pokud to vůbec lze, maximálně férovým způsobem. V současné době pracuje Evropská unie oficiálně pouze s jedinou alternativou řešení krize, a to záchranou zadlužených států formou poskytnutí další finanční pomoci, která je podmíněna dodržením opatření směřujících do fiskální oblasti. O záchranu před bankrotem již zažádalo pět zemí eurozóny. Kypr se stal po Řecku, Irsku, Portugalsku a Španělsku zatím posledním státem, který požádal o finanční pomoc. Prostředky na tyto záchranné balíčky jdou ze systému EFSF/ESM, pomáhá také EFSM a MMF. Finanční pomoc Irsku poskytly navíc i dvě země stojící mimo EMU, a to Velká Británie a Švédsko.67 O tom, že EU mnohem obezřetněji zvažuje poskytnutí dalších nových půjček svědčí i to, že první žádost z Kypru přišla již v červnu roku 2012, ale o detailech pomoci definitivně rozhodli ministři financí eurozóny teprve na jednání v Dublinu v polovině dubna roku 2013. Mezitím ale narostla výše požadované pomoci z původních 17 miliard € na současných 23 miliard. Ministři financí tzv. euroskupiny68 na summitu také souhlasili s návrhem prodloužit o sedm let lhůtu, kterou mají Portugalsko a Irsko na splacení úvěrů od Evropské unie. Tento vstřícný krok má oběma zemím pomoci vrátit se na mezinárodní dluhopisové trhy. Jistota, že obě problémové země se nyní již samy postaví na vlastní nohy bez dalších finanční podpory ze strany EMU ale neexistuje. "Zejména Irsko, ale částečně i Portugalsko začínají vykazovat oproti minulým letům velmi pozitivní výsledky. Zdá se, že stabilizační pomoc došla na úrodnou půdu. Těmto zemím by bylo skutečně žádoucí vyhovět," prohlásil v reakci na tento krok ekonom Petr Zahradník.69 V průběhu čerpání pomoci jsou zadlužené státy eurozóny navštěvovány zástupci tzv. „troiky“ (ECB, EK a MMF) a tito inspektoři na místě prověřují plnění podmínek a závazků před poskytnutím další finanční pomoci. V průběhu své zatím poslední návštěvy Athén v dubnu 67

FXstreet.cz. Analýza [online]. 2013 [cit. 2013-04-23]. Dostupné z: http://www.fxstreet.cz/o-pomoc-zazadalojiz-pet-zemi-eurozony.html 68 označení „euroskupina“ se používá pro grémium ministrů financí zemí eurozóny 69 Ekonomika. Česká televize [online]. 2013 [cit. 2013-04-25]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/222566-eurozona-schvalila-uver-pro-kypr-ten-uz-zada-dalsipomoc/

54

roku 2013 inspektoři konstatovali, že Řecko je na nejlepší cestě dosáhnout plánované úsporné cíle a splnit potřebné reformní kroky. Irsko je již nyní považováno za „vzorné dítě“ ve skupině pěti států, které využily stabilizační pomoc EU. Pozitivní zpráva přišla v lednu roku 2013 také ze Španělska, když španělské banky ještě před termínem splatnosti vrátily ECB 44 mld. € jako splátku půjčky, kterou obdržely v předchozím roce. Právě nutnost sanace domácího bankovního systému byla hlavním důvodem proč Španělsko dříve požádalo o evropskou finanční pomoc.70 Tyto signály naznačují, že dosud přijatá opatření mohou fungovat a spolu s dostatečnými finančními rezervami EU mají šanci na úspěch. Dosud bylo zadluženým zemím eurozóny přislíbeno 188 mld. € a i při využití plánované rezervy 4 mld. € zůstává v EFSF z původních 440 mld. € nadpoloviční částka 248 mld. €, která posílí ESM.71 Naopak MMF ve své prognóze vývoje světového hospodářství na rok 2013 uvádí, že eurozóna se i nadále nachází v epicentru krize a varuje před dalším propadem HDP odhadovaným na 0,2 %. Zatímco podle MMF se Spojené státy a rozvíjející se země z krize dostávají, v Evropě stojí v cestě řada překážek jako slabý objem hotovosti či příliš pomalé vytváření bankovní unie.72 Kritici tvrdých úsporných opatření naordinovaných EU stále častěji argumentují tím, že přijatá opatření sice obnovila důvěru na finančních trzích, ale současně zbrzdila ekonomický růst. Částečně zapravdu jim nyní dal i předseda Evropské komise José Manuel Barroso, který o politice úsporných opatření prohlásil: „Ačkoli je tato politika v zásadě správná, myslím si, že v mnoha směrech dosáhla svých limitů." To naznačuje, že namísto škrtů či ve spojení s nimi by mohla v budoucnu přijít i stimulační růstová opatření tak, jak to opakovaně žádá například Francie a Itálie.73

70

Euro - ekonomika. Presseurop [online]. 2013 [cit. 2013-04-26]. Dostupné z: http://www.presseurop.eu/cs/content/news-brief/3340051-spanelske-banky-vraceji-ecb-jednorazove-44-miliard 71 Focus Money. FOCUS.de [online]. 2013 [cit. 2013-04-26]. Dostupné z: http://www.focus.de/finanzen/news/staatsverschuldung/griechenland-spanien-irland-portugal-schuldenkrise-ineuropa-kostete-bereits-184-milliarden-euro_aid_962540.html 72 Euro - Ekonomika. Presseurop [online]. 2013 [cit. 2013-04-25]. Dostupné z: http://www.presseurop.eu/cs/content/news-brief/3675911-mmf-bije-na-poplach-evropa-je-v-reseni-krizeneuspesna 73 EU - Ekonomika. iDnes.cz [online]. 2013 [cit. 2013-04-23]. Dostupné z: http://ekonomika.idnes.cz/dluhyzachranovanych-zemi-rostou-drg-/eko_euro.aspx?c=A130423_114923_ekonomika_fih

55

Převzatý ilustrační obrázek č. 5.3 demonstruje celkovou výši mezinárodní finanční pomoci, tedy včetně prostředků poskytnutých MMF, které jsou zde přepočteny na eura a nezohledňují tak možné pohyby kurzů. Údaje zahrnují půjčky již poskytnuté, ale i ty dosud nečerpané.

Obr. č. 5.3 Schválená pomoc zadluženým státům (EFSF/ESM/EFSM/MMF)74

Zdroj: Focus.de 74

Focus Money. FOCUS.de [online]. 2013 [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: http://www.focus.de/finanzen/news/staatsverschuldung/griechenland-spanien-irland-portugal-schuldenkrise-ineuropa-kostete-bereits-184-milliarden-euro_aid_962540.html

56

Níže přiložená tabulka č. 5.1 ukazuje dosud poskytnuté půjčky zadluženým zemím eurozóny, které jsou financovány ze systému evropských záchranných balíčků. Tabulka č. 5.1 Půjčky poskytnuté ze stabilizačního systému EMU75

ŘECKO PORTUGALSKO IRSKO ŠPANĚLSKO KYPR

EFSF/ESM (mld. €) 144,6

z toho podíl SRN (mld. €) 41,7

k 31.3.2013 vyplaceno (mld. €) 11376

26

7,5

19

17,7

5,1

12

až 100

až 27

41

9

2,4

0 Zdroj: Focus.de

5.5.2 Názory odborníků na možné scénáře vývoje

Spolu s rostoucím napětím v EU roste také počet expertů, kteří se vyjadřují k možným scénářům budoucího vývoje a zvažují možnost rozpadu EMU. Stávající institucionální rámec eurozóny představuje spolu s vážnou nehomogenitou její hlavní problém. Eurozóna může zůstat zachována ve svých dnešních hranicích a dále se rozrůstat, ale pouze v případě, že vzniknou jakési Spojené státy evropské, jako rozpočtová a politická unie s dobře fungujícími kontrolními mechanismy. „Logickým požadavkem je také posílení regulačních funkcí institucí Evropské unie. Už i britský ministr zahraničí David Miliband vyzval euroskeptiky, aby přestali útočit na fiktivního strašáka federálního Eurostátu. Nemohou mít obojí – chtít jednotný trh a současně být proti institucím, které dbají na dodržování pravidel hry.“77

75

Focus Money. FOCUS.de [online]. 2013 [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: http://www.focus.de/finanzen/news/staatsverschuldung/griechenland-spanien-irland-portugal-schuldenkrise-ineuropa-kostete-bereits-184-milliarden-euro_aid_962540.html 76 k této částce je třeba připočítat dalších 53 mld.€ poskytnutých bilaterálních kreditů zeměmi EMU 77

POTŮČEK, Martin. Cesty z krize. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011, 135 s. Sociologické aktuality. ISBN 978-80-7419-057-5:30

57

Ani celosvětově uznávaná poradenská společnost PricewaterhouseCoopers (PwC)

úplně

nevylučuje možnost budoucího rozpadu eurozóny, ale ve své analýze aktuální situace vydané v únoru 2013 ve spolupráci s Hamburským institutem pro světovou ekonomiku (HWWI) naznačuje cestu, která může vést k postupné a trvalé stabilizaci v eurozóně. Studie poukazuje na fakt, že to byly především intervence ze strany ECB, jež prozatím zabránily rozpadu eurozóny, která se do budoucna neobejde bez fiskální unie. Dosud přijatá opatření měla pouze krátkodobý účinek a nedošlo k odstranění strukturálních příčin krize. Především vyšší integrace členských zemí eurozóny spolu s přijetím evropské daně z příjmů a zřízením evropského pojištění pro nezaměstnanost s následnými transfery potřebným členům mohou přispět k trvalému řešení krize. Prostředky získané z evropské daně z příjmů by měly být přerozdělovány a cíleně investovány do konvergenčních opatření, pojištění nezaměstnanosti by pak vyrovnávalo konjunkturální šoky a citelně ulevilo národním systémům v zemích stižených vysokou nezaměstnaností. Společnost PwC navrhuje směřovat do společného rozpočtu 10% výnosů národní daně z příjmů a další 2% použít k financování pojištění nezaměstnanosti. Členské státy by tak musely částečně odevzdat svou fiskální suverenitu v zájmu postupného sblížení hospodářství všech zemí eurozóny. Studie dále naznačuje, že EMU nemusí přechod k fiskální unii realizovat skokově, ale může k cíli dojít postupnými kroky. Krátkodobě bude i nadále trvat potřeba stabilizačních mechanismů, které zabrání předlužení postižených zemí a současně přispějí ke strukturálním reformám.78 Výše uvedená jednotná 10% daň z příjmů a její následné přerozdělení by mohlo přispět ke konvergenci, jednalo by se o přerozdělení výnosů a transfery pro hospodářsky slabší členy eurozóny, kteří by byly povinni využít tyto prostředky k realizaci konvergenčních kroků. O tom, že problematiku rostoucí nezaměstnanosti je třeba urychleně řešit svědčí i následující obrázek č. 5.3, ze kterého vyplývá její strmý nárůst v zemích eurozóny. Největší podíl na tomto růstu mají právě země z jihu Evropy, kde na přelomu roku 2012/2013 v Řecku a Španělsku nezaměstnanost překročila 26% ekonomicky aktivního obyvatelstva a Portugalsko v únoru 2013 dosáhlo míry nezaměstnanosti ve výši 17,5%. Eurostat odhaduje, že v únoru nemělo v EU práci 26,338 milionů lidí, z toho 19,071 milionů v eurozóně. Proti stejnému 78

PwC Analyse. PwC.de [online]. 2013 [cit. 2013-04-20]. Dostupné z: http://www.pwc.de/de/pressemitteilungen/2013/euro-zone-braucht-fiskalunion.jhtml

58

období loňského roku to znamená zvýšení o 1,775 milionu nezaměstnaných v eurozóně a 1,805 milionu v celé EU.79 Evropská unie se tak nadále vzdaluje od cíle dosáhnout průměrné míry zaměstnanosti ve výši 75% jak stanoví Strategie Evropa 2020. Míra zaměstnanosti ve věkové skupině 20 až 64 let v EU-27 kolísá a v posledních letech má jednoznačně sestupný trend. Z hodnoty 66,5% v roce 2000 vzrostla míra zaměstnanosti až na 70,4% v roce 2008, v letech následujících již jen klesala na hodnotu 69,1% v roce 2009 a 68,5% v roce 2010.80

Obr. č. 5.4 Vývoj míry nezaměstnanosti v zemích eurozóny (v%)81

Zdroj: TRADINGECONOMICS

5.5.3 Vize budoucího vývoje eurozóny

Lze předpokládat, že v nejbližší době Řecko ani žádná z dalších zemí stižených dluhovou krizí z eurozóny nevystoupí. Nevýhody přechodu zpět k domácí měně jsou podstatně vyšší než případné výhody, situace se po zásazích ECB a EU částečně uklidnila. Pokud by EMU 79

ČT EKONOMIKA. Česká televize [online]. 2013 [cit. 2013-04-23]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/221222-rekordni-nezamestnanost-v-eurozone-trva-nejlepedopadlo-rakousko/ 80 Eurostat regional yearbook 2012. Luxembourgh: Publications Office of the European Union, 2012. ISBN 97892-79-24940-2:70 81 http://www.tradingeconomics.com/euro-area/unemployment-rate

59

opustil některý z hospodářsky méně významných států typu Řecka, Kypru či Slovinska, nejspíš by takovou situaci EU ve spolupráci s ECB a MMF ustála. Eurozóna se nachází v problémech způsobených hlavně nezodpovědným financováním veřejného sektoru a dostala se do dluhové krize, kterou se snaží řešit finančními transfery za pomoci ECB, která zadluženým vládám poskytuje likviditu tím, že nakupuje vládní dluhopisy. Svými intervenčními nákupy takových dluhopisů snižuje ECB výnos dluhopisů zemí s rozpočtovými problémy a deformuje trh s obligacemi. Tento přístup nedává naději na rychlé řešení krize a jedině postupné odstranění stávajících nerovnováh v eurozóně může v delším časovém horizontu při jejím řešení uspět, jinak hrozí zadluženým zemím pád do dluhové pasti na jejímž okraji nyní balancují. Budoucnost eurozóny závisí na tom, jaký bude další scénář vývoje dluhové krize. Miroslav Singer se domnívá, že současná krize bude řešena převážně na úkor fiskálně spořádaných členů EMU a důvěryhodnosti ECB a její politiky. Jedná se o řešení neúměrně drahé, ale pro stávající elity eurozóny politicky nejpřijatelnější.82 Ke stejné variantě, jako nejnákladnější a současně nejpravděpodobnější, se přiklánějí také Stanislava a Kamil Janáčkovi ve sborníku „Euro versus koruna“, ale zmiňují další tři možné scénáře budoucího vývoje. Nejpravděpodobnější scénář, a to zachování eurozóny ve stávajícím složení, ovšem s novými pravidly umožňujícími přesouvání dluhů pomocí záruk a fiskálních transferů označují jako „protloukání se za pomoci záchranných fondů“. Další varianta uvažuje o vystoupení (dočasném či trvalém) nejvíce problémových zemí spolu s jejich návratem k národní měně. Jiným možným scénářem by mohlo být vytvoření „dvourychlostní“ eurozóny ve složení Německo, země Beneluxu, Finsko, Rakousko a pravděpodobně i Francie, přičemž ostatní členské země by byly víceméně ponechány svému osudu. O tom, že i tato varianta je všeobecně zvažována svědčí, že novináři již přicházejí s úvahami o názvu nového silnějšího eura, které by se mohlo jmenovat supereuro nebo s odkazem na významnou hospodářskou roli Německa Deuro. Poslední zmiňovanou variantou by mohl být řízený bankrot nejvíce postižených zemí eurozóny. Jedná se rovněž o velmi nákladnou a náročnou operaci, která by následovala teprve 82

FAJMON, Hynek. Euro versus koruna: dilemata jednotné měny v době dluhové krize. 4., rozš. vyd. Editor Ivana Pečinková. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012, 339 s. ISBN 978-80-7325-265-6:73

60

po předchozích marných pokusech o záchranu. Restrukturalizace či výstižněji odpuštění dluhů kterékoliv ze zemí eurozóny by vyvolalo vážné dopady na banky a další finanční instituce ve zbytku EU a pravděpodobně nutnou sanaci části tohoto sektoru. Všeobecná nedůvěra by se také promítla do ohodnocení společné evropské měny. Je proto pravděpodobné, že k tomuto kroku se eurozóna odhodlá teprve v okamžiku, kdy bude mít pro toto řešení připraven určitý mechanismus.83

83

FAJMON, Hynek. Euro versus koruna: dilemata jednotné měny v době dluhové krize. 4., rozš. vyd. Editor Ivana Pečinková. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012, 339 s. ISBN 978-80-7325-265-6:2935

61

Závěr Hlavním cílem práce byla identifikace a deskripce příčin dluhové krize v eurozóně, dále pak zhodnocení protikrizových opatření a záchranných mechanismů EU včetně predikce vývoje této krize. Výsledky analýzy dosavadního způsobu řešení problémů zadlužených zemí ze strany EMU naznačují, že Evropská unie nebyla na krizovou situaci, ve které se dnes řada zemí nachází, dostatečně připravena. Chybí jak legislativní instrumenty, tak i systémové nástroje a také politická jednota v názoru na způsob řešení dluhové krize. Evropské nástroje finanční stability se i přes postupné modifikace jeví jako nedostatečně účinné a záchranné finanční mechanismy slouží, jak sám název napovídá, pouze k záchraně nejvíce postižených zemí ve chvíli, kdy tyto požádají EMU o pomoc. Záchranné finanční mechanismy jsou sice schopny dočasně řešit okamžitou potřebu nesolventních zemí, ale přesto, že poskytnutí finančních prostředků je vázáno na řadu podmínek, vlastní příčiny dluhové krize neřeší a pouze odsouvají nejhorší dopady krize na pozdější dobu. V práci a zejména pak v její závěrečné kapitole uvedené poznatky včetně názorů odborníků naznačují, že úspěšná cesta z dluhové krize v eurozóně může vést pouze přes striktní dodržování rozpočtové disciplíny všemi členy EMU za současné dlouhodobé pomoci hospodářsky silných zemí těm ekonomicky slabším formou finančních transferů. Jedině tak, tedy transformací EMU ve fiskální unii a vznikem nového společenství, tedy jakéhosi eurostátu, by mohlo postupem času dojít k odstranění dosavadních rozdílů mezi jednotlivými členskými státy a naplnění konvergenčních cílů EMU a vytvoření optimální měnové oblasti. Dnes již nejenom ekonomové, ale i vrcholní představitelé evropské politiky přiznávají, že řešení dluhové krize v eurozóně bude „během na dlouhou trať“. Již nyní mají evropské nástroje finanční stability fakticky dlouhodobý charakter a jejich výsledky se dostavují a projevují až s určitou časovou prodlevou. Uvažované komplexní změny ve fungování EMU, které by situaci řešily, lze jen velmi těžko provést skokově a určitě se EMU nevyhne, jak se 62

již stalo téměř pravidlem, ani dočasným výjimkám a přechodným obdobím při realizaci svých záměrů. Evropská unie si nemůže dovolit vážné rozkolísání stability EMU ani velké výkyvy na hospodářském poli, protože si je vědoma rizika dominového efektu, který by mohl následovat po státním bankrotu i jen jednoho člena eurozóny. I přes dočasné uklidnění situace v prvním čtvrtletí roku 2013 proto musí pokračovat další aktivity evropských politiků a orgánů EU s dlouhodobým cílem likvidace dluhové krize v eurozóně.

63

Seznam použité literatury Monografie: 1. Autoři CEPu o euru. Vyd. 1. Editor Martin Slaný. Praha: CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku, 2010, 133 s. ISBN 9. 2. Cesta k euru: Jedna měna pro jednu Evropu. Lucemburk: Úřad pro publikace Evropské unie, 2012, 20 s. ISBN 978-92-79-17253-3. 3. DVOŘÁK, Pavel. Veřejné finance, fiskální nerovnováha a finanční krize. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2008, xx, 343 s. ISBN 978-80-7400-075-1. 4. ECKERT, Daniel D. Světová válka měn: euro, zlato, nebo jüan - která z měn se stane nástupcem dolaru?. 1. vyd. Praha: Grada, 2012, 228 s. Finanční trhy a instituce. ISBN 978-80-247-4099-7. 5. Eurostat regional yearbook 2012. Luxembourgh: Publications Office of the European Union, 213 s. 2012. ISBN 978-92-79-24940-2. 6. FAJMON, Hynek. Euro versus koruna: dilemata jednotné měny v době dluhové krize. 4., rozš. vyd. Editor Ivana Pečinková. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012, 339 s. ISBN 978-80-7325-265-6. 7. FERGUSON, Niall. Vzestup peněz: finanční dějiny světa. Vyd. 1. Praha: Argo, 2011, 322 s., [16] s. obr. příl. Historické myšlení. ISBN 978-80-257-0337-3. 8. FOSTER, John Bellamy a Fred MAGDOFF. Velká finanční krize: příčiny a následky. 1. české vyd. Všeň: Grimmus, c2009, 156 s. Ekonomie (Grimmus). ISBN 978-80902831-1-4. 9. HOLMAN, Robert. Dějiny ekonomického myšlení. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2005, xxv, 539 s. ISBN 80-717-9380-9. 10. JANÁČKOVÁ, Stanislava. Krize eurozóny a dluhová krize vyspělého světa. Vyd. 1. Praha: CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku, 2010, 99 s. ISBN 978-808-6547954. 11. JAROCINSKI, Marek, Frank SMETS a Christian THIMANN. Approaches to monetary policy revisited: lessons from the crisis : sixth ECB central banking conference 18-19 November 2010. Frankfurt am Main: European Central Bank, c2011, 387 p. ISBN 92-899-0333-3. 12. JUREČKA, Václav. Makroekonomie. 1. vyd. Praha: Grada, 2010, 332 s. Expert (Grada). ISBN 978-80-247-3258-9.

64

13. KOHOUT, Pavel. Dramata a frašky ekonomie: Kohout se ptá Kohouta. 1. vyd. Příbram: Pistorius, 2011, 179 s., [16] s. obr. příl. ISBN 978-80-87053-65-2. 14. MARSH, David. The euro: the politics of the new global currency. London: Yale University Press, c2009, xii, 340 p., [8] p. of plates. ISBN 03-001-2730-8. 15. POTŮČEK, Martin. Cesty z krize. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011, 135 s. Sociologické aktuality. ISBN 978-80-7419-057-5. 16. ROUBINI, Nouriel a Stephen MIHM. Krizová ekonomie: budoucnost finančnictví v kostce. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, 295 s. Finanční řízení. ISBN 978-80-247-4102-4. 17. SOJKA, Milan. Dějiny ekonomických teorií. Praha: Havlíček Brain Team, 2010, 541 s. ISBN 978-80-87109-21-2. 18. SYCHRA, Zdeněk. Jednotná evropská měna: realizace hospodářské a měnové unie v EU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009, 291 s. ISBN 978-80-210-5082-2. 19.

, Ilona. Globalizace a krize: souvislos Grimmus, c2010, 291 p. ISBN 80-874-6101-0.

:

20. TOMŠÍK, Vladimír. Ekonomie a zdravý rozum. 1. vyd. Praha: Fragment, 2011, 160 s. ISBN 978-802-5313-930.

Elektronické zdroje: 1. CEBRE. Czech Business Representation [online]. 2012 [cit. 2013-02-20]. Dostupné z: http://www.cebre.cz/ 2. Česká spořitelna: EU office ČS. CSAS: eu office cs [online]. 2013 [cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://www.csas.cz/static_internet/cs/Evropska_unie/Specialni_analyzy/Specialni_anal yzy/Prilohy/euspa_fiskalni_pakt.pdf 3. ČNB. CNB.cz [online]. 2011 [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/konfere nce_projevy/vystoupeni_projevy/download/singer_20111017_senat.pdf 4. ČT EKONOMIKA. Česká televize [online]. 2013 [cit. 2013-04-23]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/221222-rekordni-nezamestnanost-veurozone-trva-nejlepe-dopadlo-rakousko/ 5. Ekonomika. Česká televize [online]. 2013 [cit. 2013-04-25]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/222566-eurozona-schvalila-uver-prokypr-ten-uz-zada-dalsi-pomoc/ 6. EU - Ekonomika. iDnes.cz [online]. 2013 [cit. 2013-04-23]. Dostupné z: http://ekonomika.idnes.cz/dluhy-zachranovanych-zemi-rostou-drg/eko_euro.aspx?c=A130423_114923_ekonomika_fih 65

7. EUPORTAL. Parlamentní listy [online]. 2012 [cit. 2013-04-23]. Dostupné z: http://euportal.parlamentnilisty.cz/PrintArticle/9272-klaus-se-rozohnil-citim-vetsisolidaritu-s-malajsii-nez-se-spanelskem-evropa-jako-entita-neexistuje.aspx 8. Euro - Ekonomika. Presseurop [online]. 2013 [cit. 2013-04-25]. Dostupné z: http://www.presseurop.eu/cs/content/news-brief/3675911-mmf-bije-na-poplachevropa-je-v-reseni-krize-neuspesna 9. Euro - ekonomika. Presseurop [online]. 2013 [cit. 2013-04-26]. Dostupné z: http://www.presseurop.eu/cs/content/news-brief/3340051-spanelske-banky-vracejiecb-jednorazove-44-miliard 10. EUROPEAN CENTRAL BANK. Eurosystem [online]. 2012 [cit. 2013-02-12]. Dostupné z: http://www.ecb.int/mopo/strategy/pricestab/html/index.en.html 11. European Central Bank: press:speeches & interviews. ECB: Governance and convergence: [online]. 2007 [cit. 2013-04-01]. Dostupné z: http://www.ecb.int/press/key/date/2007/html/sp070228.en.html 12. EUROSTAT. European Commission [online]. 2013 [cit. 2013-04-20]. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/statistics_explained/images/5/57/Public_balance%2C_ 2010_and_2011_%281%29_%28net_borrowing_or_lending_of_consolidated_general _government_sector%2C_%25_of_GDP%29.png 13. EUROSTAT. HICP [online]. 2013 [cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/refreshTableAction.do?tab=table&plugin=1&pco de=tec00118&language=en 14. EUROSTAT: GDP. TABLE [online]. 2013 [cit. 2013-04-20]. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/refreshTableAction.do?tab=table&plugin=1&pco de=tsdde410&language=en 15. Evropa 2020: hlavní cíle EU v oblasti hospodářského růstu: Evropská komise. Evropská komise [online]. 2011, 17.8.2011 [cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/europe2020/targets/eu-targets/index_cs.htm 16. Focus Money. FOCUS.de [online]. 2013 [cit. 2013-04-26]. Dostupné z: http://www.focus.de/finanzen/news/staatsverschuldung/griechenland-spanien-irlandportugal-schuldenkrise-in-europa-kostete-bereits-184-milliardeneuro_aid_962540.html 17. FXstreet.cz. Analýza [online]. 2013 [cit. 2013-04-23]. Dostupné z: http://www.fxstreet.cz/o-pomoc-zazadalo-jiz-pet-zemi-eurozony.html 18. G&S SOLUTIONS. Zlatereseni.cz [online]. 2013 [cit. 2013-04-25]. Dostupné z: http://www.zlatereseni.cz/neni-dluh-jako-dluh

66

19. hned.cz: byznys. Ihned [online]. 2013, 8.1.2013 [cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://byznys.ihned.cz/zpravodajstvi-cesko/c1-59084230-investori-zachrannemufondu-eurozony-veri-pujcili-mu-vic-nez-dostanou-zpet 20. IHNED.cz. Byznys [online]. 2010 [cit. 2013-04-25]. Dostupné z: http://byznys.ihned.cz/c1-43500160-merkelova-pokud-padne-euro-bude-to-selhani-icele-evropy 21. MOODY´S: Research&Ratings. MOODY´S [online]. 2012 [cit. 2013-03-31]. Dostupné z: http://www.moodys.com/research/Moodys-downgrades-ESM-to-Aa1from-Aaa-and-EFSF-to--PR_261114 22. PwC Analyse. PwC.de [online]. 2013 [cit. 2013-04-20]. Dostupné z: http://www.pwc.de/de/pressemitteilungen/2013/euro-zone-braucht-fiskalunion.jhtml 23. RATING. FXstreet [online]. 2013 [cit. 2013-04-28]. Dostupné z: http://www.fxstreet.cz/rating-sp-moodys-a-fitch.html 24. Spiegel Online. Wirtschaft [online]. 2012 [cit. 2013-04-25]. Dostupné z: http://www.spiegel.de/wirtschaft/soziales/staatsbankrott-was-eine-griechen-pleitejeden-bundesbuerger-kosten-wuerde-a-814477.html 25. TRADINGECONOMICS. Indicators [online]. 2013 [cit. 2013-04-05]. Dostupné z: http://www.tradingeconomics.com/euro-area/inflation-cpi 26. TRADINGECONOMICS. Indicators [online]. 2013 [cit. 2013-04-26]. Dostupné z: http://www.tradingeconomics.com/euro-area/unemployment-rate 27. Volatility Charts. G.W.Schwert [online]. 2013 [cit. 2013-04-23]. Dostupné z: http://schwert.ssb.rochester.edu/volatility.htm 28. Zavedení eura v ČR. Ministerstvo financí ČR [online]. 2013 [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.zavedenieura.cz/cps/rde/xchg/euro/xsl/vyklad_slovnik.html?PG=E 29. Zprávy. Tiscali.cz [online]. 2011 [cit. 2013-04-28]. Dostupné z: http://zpravy.tiscali.cz/statni-dluh-polozi-nektere-z-evropskych-bank-varuje-deutshebank-98312

67

Seznam použitých symbolů a zkratek €

Euro

ČNB

Česká národní banka

ECB

Evropská centrální banka

EFSF

Evropský nástroj finanční stability

EFSM

Evropský mechanismus finanční stabilizace

EHS

Evropské hospodářské společenství

EK

Evropská komise

EMS

Evropský měnový systém

EMU

Evropská měnová unie

ER

Evropská rada

ESM

Evropský stabilizační mechanismus

ESVO

Evropské sdružení volného obchodu

EU

Evropská unie

HDP

Hrubý domácí produkt

HWWI

Hamburský institut pro světovou ekonomiku

mld.

Miliarda

MMF

Mezinárodní měnový fond

MU

Měnová unie

PIIGS

Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko, Španělsko - periferní státy eurozóny

PwC

PricewaterhouseCoopers

68

Seznam použitých tabulek a obrázků Seznam použitých tabulek: Tabulka č. 2.1 Přehled aktuálních ratingů zemí EU...............................................24 Tabulka č. 2.2 Vybrané charakteristické ukazatele zemí jižního křídla EU...........30 Tabulka č. 4.1 Proces ratifikace fiskálního paktu...................................................43 Tabulka č. 5.1 Půjčky poskytnuté ze stabilizačního systému EMU.......................57

Seznam použitých obrázků: Obr. č. 1.1 Průběh velké hospodářské krize na americkém akciovém trhu.............11 Obr. č. 2.1 Vývoj úrokových sazeb 10 letých dluhopisů Eurozóny........................19 Obr. č. 2.2 Výnos do splatnosti desetiletého řeckého státního dluhopisu...............21 Obr. č. 2.3 Vývoj řeckého státního dluhu v porovnání k HDP...............................22 Obr. č. 2.4 Podíl vybraných skupin zemí na celkovém vládním dluhu EU............28 Obr. č. 3.1 Deficity veřejných financí zemí EU......................................................34 Obr. č. 3.2 Podíl hrubého konsolidovaného vládního dluhu na HDP ( v %)..........35 Obr. č. 5.1 Vývoj míry inflace v eurozóně (roční průměr v %)..............................52 Obr. č. 5.2 Porovnání inflace EMU a EU (roční průměr v %)...............................52 Obr. č. 5.3 Schválená pomoc zadluženým státům (EFSF/ESM/EFSM/MMF).......56 Obr. č. 5.4 Vývoj míry nezaměstnanosti v zemích eurozóny (v%)..........................59

69

Seznam použitých boxů a příloh Seznam použitých boxů: Box 1.1 Dvě ukázky typických krizí devatenáctého století……………………….10 Box 1.2 Velká hospodářská krize v datech………………………………………..11 Box 2.1 Pět fází bubliny…………………………………………………………..16 Box 2.2 Skladba veřejného dluhu…………………………………………………18 Box 2.3 Podmínky (charakteristika) optimálních měnových oblastí......…………26 Box 2.4 Šest kroků k hospodářské integraci…...…………………………………27 Box 4.1 Fiskální pakt a související opatření k řešení dluhové krize………………42

Seznam použitých příloh: Příloha č. 1 : HDP – růst/saldo/soukromý dluh…………………………………....71 Příloha č. 2 : Inflace/ vládní dluh……………………………………………….....72

70

Příloha 1 Růst HDP v procentech

EU EMU

2005 2.1 1.7

2006 3.3 3.2

2007 3.2 2.9

2008 0.3 0.4

2009 -4.3 -4.4

2010 2.1 2.0

2011 1.5 1.4

2012 -0.3 -0.6

Zdroj: Eurostat

Saldo běžného účtu v procentech HDP

IRSKO ITÁLIE KYPR PORTUGALSKO ŘECKO ŠPANĚLSKO

2003 -0.5 -0.3 -3.1 -8.3 -6.8 -3.6

2004 -0.5 -0.5 -3.7 -7.7 -6.3 -4.0

2005 -1.4 -0.7 -4.4 -8.4 -6.7 -5.4

2006 -2.5 -0.9 -6.0 -9.8 -8.3 -7.2

2007 -4.1 -1.2 -8.2 -10.4 -11.2 -8.8

2008 -4.9 -1.9 -11.5 -11.1 -13.6 -9.5

2009 -4.5 -2.0 -12.7 -11.2 -13.6 -8.1

2010 -2.3 -2.8 -12.1 -11.4 -12.1 -6.3

2011 0.0 -2.9 -8.4 -9.5 -10.4 -4.3

Zdroj: Eurostat

Soukromý dluh v procentech HDP

2003 IRSKO 156.5 ITÁLIE 93.4 KYPR 169.5 PORTUGALSKO 192.6 ŘECKO 72.0 ŠPANĚLSKO 147.8

2004 165.9 97.6 168.2 193.1 78.6 159.9

2005 189.7 103.5 203.9 200.2 90.2 176.6

2006 217.1 110.0 199.7 209.2 98.0 200.4

2007 223.7 118.2 220.6 222.9 107.6 215.0

2008 279.0 122.1 241.9 240.3 119.3 220.5

2009 311.3 128.2 261.7 252.3 122.7 226.8

2010 315.3 129.1 278.1 249.7 125.2 227.3

2011 309.5 128.6 287.5 249.3 125.0 218.1

Zdroj: Eurostat

71

Příloha 2

Inflace v procentech 2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

2010

2011

2012

EU

2.0

2.0

2.2

2.2

2.3

3.7

1.0

2.1

3.1

2.6

EMU

2.1

2.1

2.2

2.2

2.1

3.3

0.3

1.6

2.7

2.5

Zdroj: Eurostat

Vládní dluh v procentech HDP

2003 IRSKO 30.7 ITÁLIE 103.9 KYPR 69.7 PORTUGALSKO 59.4 ŘECKO 97.4 ŠPANĚLSKO 48.8

2004 29.5 103.4 70.9 61.9 98.9 46.3

2005 27.3 105.7 69.4 67.7 101.2 43.2

2006 24.6 106.3 64.7 69.4 107.5 39.7

2007 25.1 103.3 58.8 68.4 107.2 36.3

2008 44.5 106.1 48.9 71.7 112.9 40.2

2009 64.9 116.4 58.5 83.2 129.7 53.9

2010 92.2 119.3 61.3 93.5 148.3 61.5

2011 106.4 120.8 71.1 108.0 170.6 69.3

Zdroj: Eurostat

72