Cahiers du CEFRES N° 14, Společné pohledy na Evropu
Jacques Rupnik (Ed.)
_____________________________________________________________ Pierre HASSNER Krize Evropy a dialektika teritoriality
_____________________________________________________________ Référence électronique / electronic reference : Pierre Hassner, « Krize Evropy a dialektika teritoriality », Cahiers du CEFRES. N° 14, Společné pohledy na Evropu (ed. Jacques Rupnik). Mis en ligne en janvier 2012 / published on : january 2012 URL : http://www.cefres.cz/pdf/c14/hassner_1998_krize_evropy_dialektika_teritoriality.pdf Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE http://www.cefres.cz Ce document a été généré par l’éditeur. © CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE
42
P. HASSNER
Krize Evropy a dialektika teritoriality Pierre Hassner Francouzský romanopisec 19. století Gustave Flaubert ve svém Slovníku přijatých myšlenek píše pod heslem národní vlajka: „pohled na ni rozbuší srdce“. Pokud by Flaubert svůj slovník přijatých myšlenek redigoval dnes, nemyslím, že by pod heslem evropská vlajka napsal: „pohled na ni rozbuší srdce“, kromě snad v případě některých univerzitních profesorů nebo politiků, kteří jsou zdrženliví vůči Maastrichtské Evropě a jimž se při pohledu na evropskou vlajku zvyšuje tlak nebo jim stoupá hladina adrenalinu v krvi. Můžeme si též položit otázku, zda národní vlajka našich jednotlivých národů dnes rozbuší srdce stejným způsobem; ano i ne. Nepochybně pohled na cizí vlajku na svém území vyvolává pocit revolty, ale spoutanost s národní vlajkou je dnes problematičtější, než tomu bylo v jiných dobách. Proč začínám takto? Myslím, že všichni zde máme za to, že vývoj Evropské unie, její rozšiřování je jev pozitivní, a mohl bych tedy přednést referát: všechno je v pořádku, Evropa se buduje, není v rozporu s národními identitami, navíc odhalujeme evropskou ideu a naopak. Ale jsem toho názoru, že skutečnost je taková, že existuje krize Evropy, a to krize velmi hluboká. Myslím, že také existuje krize státu-národa, národního státu. A tyto dvě krize je třeba nahlížet pospolu. Evropa. Co do tohoto názvu vkládáme? Celek geografický nebo historický, ekonomický nebo politický? Co pokrývá, z hlediska rozšiřování a z hlediska porozumění? Ani rodnou hroudu, rodnou zem či Heimat, ani světový kybernetický prostor, ani citové společenství, ani celosvětovou síť – je Evropa jako národní stát spjata s prostředním rozměrem území a z toho titulu představuje kompromis mezi rodinou či primární skupinou a neosobní a nekontrolovatelnou světovou společností? Nebo prohrává na obou polích, jako „území“ samotné, které je spojeno s určitými strukturami administrativními, správními nebo legitimními, jež jsou nyní bezmocné a zpochybňované? Neboť krize Evropy je v určitém ohledu zvláštní verzí, a obzvláště vyostřenou verzí, krize teritoriality. Náš výklad bude inspirován a orientován třemi příklady. První příklad se týká problému hranic Evropské unie tak, jak jej předkládá věčná debata o rozšíření unie. Kde se zastavuje evropská výstavba? V roce 1954 François Perroux polemizoval s „malou Evropou“ a přišel s podobou „bezbřehé Evropy“. Ale cožpak opravdová „bezbřehá Evropa“ neznamená celý svět? Je možné odejmout evropské integraci jakékoliv limity či dokonce jakýkoliv teritoriální zeměpisný odkaz? A naopak je možné pojímat jako definitivní limity Evropy porýnské nebo Evropy západní, kterou definuje železná opona, nebo Evropy od Atlantiku po Ural, kterou definuje geografie, jíž je cizí politická a ekonomická zkušenost 20. století? Zdá se, že Evropa evropské výstavby je odsouzena k tomu, že zůstane vzhledem ke geografii dvojznačná, že není možné o ní uvažovat bez hranic, ale že tyto hranice jsou odsouzeny k tomu, že budou pohyblivé a protichůdné. Čím dále na východ je stále citlivější zejména jiný paradox: paradox vztahu mezi evropskou bezpečností a otázkou hranic. Helsinské dohody proklamují princip, že hranice jsou nedotknutelné, lidé a myšlenky mohou volně cirkulovat, tj. princip hranic zároveň pevných a zároveň propustných. Ovšem ve skutečnosti dochází k opaku. V důsledku rozpadu mnohonárodnostních komunistických států bylo od roku 1989 vytvořeno 14 200 km nových hranic. Tyto hranice se samozřejmě částečně kryjí s bývalými historickými hranicemi a dokonce i v případě bývalé Jugoslávie se udržuje myšlenka zachování Bosny a Hercegoviny v mezinárodně uznávaných hranicích, této myšlence nicméně protiřečí faktické rozdělení vyvolané výboji. Kromě toho nám válka v bývalé Jugoslávii ukazuje rozjitřené nové potvrzování teritoria: nekonečně obsazená či rozdělená města, bezpečnostní zóny, enklávy, koridory, zevrubná vyjednávání o těch nejklasičtějších otázkách jako je např. přístup k moři atd. Kdo by si nepovšiml paradoxu, že na západě, tradičně rozděleném na národní státy, mají hranice tendenci mizet, a na východě, tradičně imperiálním, se hranice vytyčují? Pierre Manent si povšiml, že „teritoriální nevědomost západní Evropy je nešťastným protějškem teritoriální hyperestezie Evropy
CAHIERS DU CEFRES
43
východní“. 1 Nadto je třeba nezapomenout, že východu nejsou cizí migrace ani západu uzavření – ať už se jedná o jazyková rozdělení v Belgii, o uzavření západních zemí pro přistěhovalce nebo o tendence vytvářet uvnitř velkých metropolí ghetta či teritoriálně vyčleňovat určité komunity. Světová dialektika globalizace a fragmentace zřejmě vyústí k tomu, že ač komunikace bude čím dál jednodušší, přesto pravděpodobně zvítězí teritoriální oddělení podle vzoru Kypru nebo Izraele nad koexistencí v různorodosti. Zdá se, že naše epocha znovu objevuje nomádství, existenci mobilních či neteritoriálních politických jednotek a „svůj dvoreček”, náruživou vůli zůstat mezi svými. To nás dovádí ke třetímu příkladu, který se týká jak východu a západu, tak zároveň i severu a jihu: problém uprchlíků. Po pádu železné opony, ve chvíli, kdy se množí války, hladomor, etnické čistky a miliony lidí v Evropě a desítky milionů lidí jinde jsou nuceni hledat útočiště mimo svoje hranice, přijímající země se uzavírají, neboť je k tomu nutí jejich ekonomická krize a jejich krize identity. Bylo možné říci, že migrace svědčí o znehodnocování území. Naopak „uprchlíci na oběžné dráze“, vyhnaní ze svého území a odmítnutí tam, kde touží být, jsou negativními svědky důležitosti teritoria. Geografie vynucených migrací, počínaje etnickými čistkami na straně jedné až po tajné přistěhovalectví a jeho potlačování na straně druhé, stojí na počátku ekonomických sítí, které rivalizují se sítěmi obchodu se zbraněmi a s drogami. Evropa v tom hraje úlohu křižovatky, která naznačuje, že je možno pochopit novou teritoriální realitu pomocí nikoliv vymizení, ale diferenciace. A právě tuto diferenciaci v případě Evropy budeme popisovat a budeme postupovat od západu na východ a od abstraktního ke konkrétnímu, až se nakonec vrátíme k obecnějšímu problému, který jsme právě nastínili. Evropská unie Již jsme hovořili o základní dvojznačnosti evropské výstavby pokud jde o její geografická vymezení. Rozšiřuje se i na samotnou podstatu věci a zejména entity, která z toho vyplývá. Jacques Delors mohl mluvit o „neidentifikovaném předmětu“ a americký politolog John Ruggie o „první politické entitě s četnými perspektivami“. 2 Ruggie tvrdí, že máme-li za to, že nejzákladnějším atributem jakéhokoliv vládního systému je „legitimní ovládání určitého prostoru“ a pokud uvnitř této definice to, co charakterizuje modernost je „zvláštní forma teritoriality“, 3 pak je třeba uvědomit si, že nejasný a pohyblivý charakter vztahů mezi vnitřkem a vnějškem, mezi mezivládním a nadnárodním, politickým a funkčním, který charakterizuje Evropskou unii, je s touto moderností v rozporu. Z toho vyplývá ústřední debata vedená od doby Maastrichtu a kolem něj: je hybridní charakter evropské entity patologický a provizorní, má uvolnit místo návratu k čisté a jednoduché mezivládní spolupráci nebo vývoji směrem k jednomu státu či alespoň federaci s dobře definovanými kompetencemi? Anebo naopak koresponduje se samotným charakterem sociálně-politické, národní, mezinárodní a nadnárodní skutečnosti, do níž vstupujeme a která by se dala charakterizovat vzájemným prolínáním jednotek a oblastí, četností věrnosti a kompetencí a jejich mobilitou nebo fluiditou? Rozmnožení paradoxních nebo prostřednických formulí pro popis vztahů mezi organizacemi a členskými státy, státy kandidujícími nebo přidruženými samozřejmě odhaluje převahu degradace a dvojznačnosti nad jasným a přesným vymezením, která musí mít vztah ke znehodnocení území urbanizací, k rozmnožování sítí, a odhaluje též obtížnost exkluzivní kontroly a uzavření. V celém tomto článku budeme ale odkrývat dialektický pohyb, který způsobuje, že tato nejasnost je destabilizující a tato destabilizace svým otevřením působí uzavírací efekty a návrat k rigidnosti. Vztah mezi centrem a periférií je na úrovni Evropské unie nepochybně natolik dvojznačný a pohyblivý, že musíme rozlišovat mezi periférií vnitřní a vnější, a že rozlišování mezi centrem a periférií má tendenci se opakovat uvnitř centra i samotné periférie degradací, která postupuje od středu centra až k periférii periférie. Ale podstatným momentem je, že se nejedná ani o stabilní a přijatou hierarchii ani o tendenci k čistému a jed1
P. Manent, „Note sur l´individualisme moderne”, Commentaire, XVIII, 70, léto 1995, str. 263.
John. G. Ruggie, „Territoriality and beyond: problematizing modernity in international relations“, International organization, 47, 1, zima 1993, str. 172. 2
3
Ibidem.
44
P. HASSNER
noduchému smazání rozlišností. Jsme svědky spíše silového pole, kde simultánně a protichůdně působí přitažlivost a odpudivost. Tento protiklad se ostatně může převrátit v případě vztahů mezi centrem (evropským či atlantickým) a východní či jižní periférií. V kalendáři Evropské unie i NATO převládají problémy rozšiřování do střední Evropy, jejíž státy jsou nejpřijatelnější, protože jsou ekonomicky, politicky i kulturně nejbližší a jsou tudíž více schopny integrace než jejich sousedi na východě nebo na jihu. Stejné důvody, které vedou prosperující a liberální západ k tomu, že by si přál udržovat takovou oblast jako např. Balkán na distanc (nepořádek, válka, hlad), jej vedou i k tomu, že se přesto o tuto oblast zajímá. Po dohodách z Daytonu paradoxně Evropská unie i NATO se budou jako takové na Balkáně angažovat více (zejména, ale ne výhradně, snahou o rekonstrukci v bývalé Jugoslávii) než ve střední Evropě, která je bližší ale nepotřebuje pomoc tak naléhavě, takže její priorita by ještě mohla ustoupit. Případ baltských republik, jejichž nordické rozměry a afinity by umožnily rychlou integraci po stránce ekonomické, ale jejichž geopolitické a historické vztahy s Ruskem brání v úvahách o přičlenění do NATO nebo o ochraně z jeho strany, je jinou paradoxní ilustrací nesouladu mezi stupni blízkosti či vzdálenosti podle oblastí. Státy a regiony Četnost a fluidita dimenzí nevyhnutelně vedou k relativizaci národního územního státu. Tuto relativizaci ale jednotlivé státy prožívají rozdílně. Vztah mezi třemi termíny – územím, státem a národem – konstituuje modernost. Dnes není státu bez území a dvojznačnost pojmu národ umožňuje všem územním státům, i mnohonárodnostním, ucházet se o vlastenectví či o národní cítění založené na občanství. Některé státy, např. Francie, modernost ztělesňují více, zatímco státy jiné, jako např. Německo, těží zřejmě ze svého předmoderního dědictví větší adaptabilitu na krizi modernosti či dokonce na příchod postmoderního věku. Opouští-li se ve Francii dlouho dominantní ideologie přirozených hranic, neopouští se ale ideologie hranic pevných a koherentních. Michel Feher mohl hovořit o protikladu „demokratů bez hranic“ a „republikánů v jedné jediné zemi“; je jasné, že ti druzí mají blíže k francouzské jakobínské tradici. Dnes je vede reakce proti Maastrichtské dohodě a ještě hlouběji proti světovému trhu a otevření hranic. Z hlediska teoretického ze sebe Blandine Barret-Kriegel ve jménu právního státu udělala zastánkyni kontinuity mezi francouzskou monarchií a republikou, která je v protikladu ke kontinuitě mezi císařstvím a evropskou integrací, oblastí nejasného a nedefinovaného, tudíž oblastí nebezpečnou pro právo a demokracii. 4 Naopak německý historik Reinhart Koselleck tvrdí, že Německo nikdy nebylo opravdovým národním státem (kromě jedné nešťastné sedmdesát let trvající výjimky), ale vždy znalo četnost a provázanost různých typů politických a správních jednotek, od korporací přes knížectví až k Länder, a proto je o to více předurčeno k tomu, aby se nejen adaptovalo na federální Evropu, ale aby této Evropě i sloužilo modelem. 5 Oblasti sub a nadnárodní jsou často ve Francii vnímány jako hrozba suverenitě a autoritě státu nebo jako zavádění přídavných stupínků do byrokratické a korupční stupnice. V Německu představují Länder nezvratitelnou realitu, živou a mocnou, i když možná slábnoucí. Transnacionální či evropské regiony představují příležitost k prosperitě a snad také ke vlivu a hegemonii. Postoje oněch dvou zemí k prohlubování a rozšiřování Evropské unie korespondují se schématem francouzské preference vůči státu a statu quo a německé větší důvěry v dynamiku společností a nestátních institucí. Jistá logika by bývala chtěla, aby stoupenci rozšiřování nebyli nakloněni prohlubování (jako Angličané) a naopak aby stoupenci prohlubování nebyli nakloněni rozšiřování, jako klasičtí evropští federalisté. Ale Francie je v podstatě nakloněna jednomu i druhému, je proto v obou případech zdrženlivá či v defenzivě před možností ztráty vládní kontroly a možná i před implikovaným zvyšujícím se německým vlivem.
4
B. Barrel-Kriegel, Etat de droit et empire, république et démocratie.
5
R. Koselleck, „Diesseits des Nationalstaats, Föderale Strukturen des Deutschen Geschichte“, Transit, 7, jaro 1994.
CAHIERS DU CEFRES
45
Vedoucí německé kruhy (více než veřejné mínění, které se každopádně zdráhá platit více za méně zaručenou stabilitu) sázejí zároveň na prohlubování ve směru federálním a na rozšiřování na střední Evropu. Není zakázáno si myslet, že idea evropské suverenity nad takovými oblastmi jako je např. Slezsko je vědomě či nevědomky chápána jako možnost efektivního přidružení k Německu, a to při respektování uznávaných hranic a „ve jménu Evropy“. 6 V evropském měřítku je Francie na špici pokud jde o mezivládní spolupráci v oblasti bezpečnosti. Německo zaměřuje svoji pozornost zejména na oblast ekonomickou a kulturní. Za války citoval Raymond Aron jednoho německého pacifistického myslitele, W. Foerstera, pro něhož neštěstí Německa a Evropy spočívalo v tom, že německá jednota byla uskutečněna pod vedením Pruska, to znamená ohněm a mečem. Podle něj geografické umístění Německa a jeho ekonomická a demografická váha způsobovaly, že určitá německá hegemonie v Evropě byla nevyhnutelná; ale maloněmecké řešení pod záštitou Pruska směřovalo k pojetí oné hegemonie formou brutálního politicko-vojenského ovládání, které sousedé nemohli než odmítnout. Velkoněmecké řešení inspirované Germánským římským svatým císařstvím, které by respektovalo důstojnost, suverenitu a formální rovnost všech, ale mělo by ve jménu společného zájmu rozhodující vliv ekonomický a kulturní, by naopak bývalo mohlo být akceptováno. 7 Možná se zde nachází ten nejhorší klíč k interpretaci politiky Bonnu. Cožpak nebylo možno nedávno říci, že „kancléři Kohlovi se vlastně podařilo mírovou cestou dosáhnout toho, co se jiní již od Bismarcka snažili vynutit ozbrojenými útoky: mírovou a prosperující zónu okolo celého Německa”? 8 Je nezbytné se ještě podívat na to, co vlastně tato „zóna okolo celého Německa“ implikuje z hlediska otázky území, to jest na jedné straně svou důležitostí a na straně druhé svou relativizací. Německo může hrát převažující roli ve střední Evropě a na Balkáně díky své geografické blízkosti a své historické přítomnosti; záleží mu na zapojení zejména Polska do západních organizací, protože již nechce více být východní hranicí západu, ale chce být obklopeno demokratickými a spojeneckými státy; ale může se mu to podařit jen do té míry, pokud na jedné straně přijme jednoznačně svoje současné politické hranice a vzdá se jakékoliv teritoriální expanze a na druhé straně pokud se umístí do širšího rámce, do rámce Evropské unie. Společenství a společnost: hledání neteritoriální identity a občanství Sokrates ve třetí knize Republiky opatrně vysvětluje to, co nazývá „šlechetnou lží“, to jest autochtonní mýtus: bylo by třeba přesvědčit „nejprve představitele samotné i vojenské činitele, potom zbytek města, že byli vymodelováni pod zemí a že když jednou bylo jejich zhotovení dokončeno, je země, která je jejich matkou, přivedla na svět; a že nyní musí rozmýšlet o zemi, v níž se nachází, a musí ji bránit proti jakémukoliv útoku, jako by to byla jejich matka a živitelka, a musí myslet na občany jako na bratry, kteří se stejně jako oni zrodili ze země“. 9 Jinými slovy mýtus země-matky nebo matky-vlasti je nezbytný pro to, aby se vytvořila identita, tj. zároveň jednota a rozdílnost města. Je-li národ kompromisem mezi pseudorodinou (etnické pojetí) a pseudosmlouvou (pojetí občanské), pak území je kompromisem mezi aspektem mýtickým nebo afektivním a aspektem racionálním či pragmatickým: současně země nebo posvátné dědictví, funkční prostor a místo moci, které získává legitmitu díky dvěma předchozím rozměrům. Stejnou myšlenku je možno formulovat jinak – území obsahuje rozměr identity (pro niž se sousedství zdá být náhradou příbuzenství, takže zemské právo se stává náhradou práva pokrevního), rozměr autority (to znamená legitimní moc nebo stát jakožto nástroj kontroly politické, právní, policejní a vojenské nad obyvatelstvem, které je definováno místem svého pobytu) a rozměr účinnosti správní, byrokratické nebo ekonomické v řízení společenských mechanismů počínaje nezávislostí.
6
T. Garton-Ash, In Europe´s Name, Londýn, J. Cape, 1993, str. 393-410.
7
Viz R. Aron, „Les racines de l´impérialisme allemand“, v Chroniques de Guerre, Gallimard, 1990, str. 606.
8
L. Delattre, „L´Allemagne entre normalité et puissance“, Le Monde, 31. prosince 1995, 1. ledna 1996.
9
Platon, La République, přeložil Pierre Pachet, Folio, Gallimard, 1993, str. 194.
46
P. HASSNER
Síla a moc teritoriálního – národního státu závisela na kombinaci těchto tří rozměrů. V dnešní době všechno to, co jsme viděli, zřejmě naznačuje, že se ony rozměry oddělí. Je to to, co v citovaném článku John Ruggie nazývá „the unbundling of territoriality“. 10 Jsou uváděny v pochybnost klasické protiklady mezi vnitřním a vnějším, veřejným a soukromým, politickým a společenským, národním a mezinárodním. Rýsují se nové a dvojznačné formy společenství a občanství sub a transnárodního, aniž by se přitom národ, stát, území, byť okleštěny o některé základní dimenze, chystaly jim uvolnit místo. Abstraktní a paradoxní entity (abychom propojili naše konkrétní odkazy: delorsovský „neidentifikovaný předmět“, jímž je Evropská unie, Bosna a Hercegovina z Daytonských dohod, suverénní stát sestávající ze dvou „entit“, které mohou mít speciální vztahy k různým sousedním státům), obyvatelstva s dvojznačným a neúplným statutem (uprchlíci, Cikáni, trvalí obyvatelé, evropští občané), místa též se speciálním či nevyjasněným statutem (počínaje koncentračním táborem přes třídící střediska, „šedé zóny“, enklávy nebo zóny se speciálním statutem pod mezinárodním dozorem až po „bezpečnostní zónu“) – to vše se bujně rozmnožuje, nemluvě o různých sítích ve všech slova smyslech. Důležité je, že nic z toho nepředstavuje mezinárodní řád anebo ještě méně řád evropský. Můžeme si představit řád ovládaný sítěmi, kde se jim substituují funkční ekvivalenty státu a území z hlediska ekonomického a vojenského, ba dokonce (ač velmi obtížně) administrativního nebo policejního. Nevidíme žádný způsob, jak by mohly vyvolat rovnováhu mezi společenstvím a společností, mezi afektivní identifikací a funkční účinností, kde by se uspokojily protichůdné potřeby lidské duše a společnosti. Jsou-li všechny identity a společenství, kořeny a konkrétní hranice vystavěny a jsou-li pomíjivé, u potřeby identity a společenství, potřeby rozlišovat mezi „my“ a „ti ostatní“ tomu tak není. Tato potřeba je popírána a zesměšňována a destruktivním způsobem se mstí. Bertrand Badie má pravdu, když spojuje vytrysknutí země, etnicity, pokrevní identifikace s úpadkem území. Je méně přesvědčivý (a možná méně přesvědčený), když načrtává rekompozice a když se dovolává trochu odhmotněné úcty k druhému, která by se nezakládala ani na krvi, ani na území, ani na víře. 11 Možná roztříštění nebo kriminalizace konkrétních společenství nám nenechají jiného útočiště než morálku kantovského typu. Je třeba si navíc připomenout hegelovskou kritiku formalismu smlouvy nebo blíže k nám Péguyho střely namířené proti kantismu, který má čisté ruce, ale nemá ruce. Přinejmenším můžeme říci, že mezi formální racionalitou a podstatnými identitami, které jsou rozkolísány nebo hledají novou jednotu v deliriu, mediace krutě selhává. V tomto smyslu oba pojmy našeho článku, Evropa a území, by naznačovaly dva zvláštní případy skutečnosti naší doby, kterou by Auguste Comte nazval „kritickou“ v protikladu k „organické“: čas disociací bez rekompozice nebo protikladů bez syntézy.
10
Ruggie, loc. cit.
Viz B. Badie, La fin des territoires. Essai sur le désordre international et sur l´utilité sociale du respect, Paříž, Fayard, 1995. Z francouzštiny přeložila Kateřina Stará 11
