Dialektika osvícenství

KNIHOVNA NOVOVĚKÉ TRADICE A SOUČASNOSTI Svazek 68

THEODOR W. ADORNO MAX HORKHEIMER

Dialektika osvícenství Filosofické fragmenty

PRAHA

2009

OIKOYMENH Hennerova 223 15000 PRAHA 5 http://www.oikoymenh.cz

Obsah KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Adomo, Theodor W. Dialektika osvícenství : filosofické fragmenty / Theodor W. Adomo, Max Horkheimer ; [z německého originálu ... přeložili Michael Hauser a Milan Váňa]. - Vyd. 1. - Praha: OIKOYMENH, 2009. - 247 s. (Knihovna novověké tradice a současnosti; sv. 68) Název originálu: Dialektik der AufkHirung ISBN 978-80-7298-267-7 930.85"16117" * 101 - osvícenství - filozofické pojetí - pojednání

101 - Filozofie [5]

Vl1ivenJta Kar.l:ov~ ,. Praze Knihovna společenských věd Pn;ha 5 - Jinonice

lL-

Die Herausgabe dieses Werkes wurde aus Mitteln des Goethe-Institut gefordet

Vydání této knihy je umožněno díky podpoře Česko-německého fondu budoucnosti

Copyright © 1944 by Social Studies Association, New York Fi.ir die Neuausgabe: © S. Fischer Verlag GmbH, Frankfurt am Main. 1969 Translation © M. Hauser, M. Váňa, 2009 © OIKOYMENH. 2009 ISBN 978-80-7298-267-7

9

K novému vydání Předmluva

11

Pojem osvícenství

17

Exkurs I. Odysseus neboli mýtus a osvícenství

53

Exkurs II. Juliette aneb osvícenství a morálka

87

Kulturní

průmysl.

Osvícenství jako masový podvod

123

Prvky antisemitismu. Meze osvícenství I II III IV V VI VII

167 · 167 169 · 171 · 174 · 177 184 · 195

Poznámky a náčrty Proti vševědoucímu chytráctví Dodatek . Dva světy . Přeměna ideje v panství K teorii strašidel Dodatek . Quandmeme . Psychologie zvířat K poctě Voltaira . .

203 .203 .203 .204 .205 .208 .209 .210 .211 .211

Klasifikace . Lavina . Izolace komunikací Ke kritice filosofie dějin Památníky humanity Z teorie zločince . Le prix du progres Plané zděšení . . . Zájem o tělo . . . . Masová společnost Dodatek Rozpory .. Vykreslení . Dodatek Filosofie a dělba práce Myšlenka . . . Člověk a zvíře . . . . Propaganda . . . . . Ke genezi hlouposti . Ediční poznámka

.213 · 213 .214 · 215 .217 · 218 .221 .222 .223 .227 .227 .228 .230 .231 .232 .234 .234 .243 .244 247

Friedrichu Pollockovi

K novému vydání Dialektika osvícenství vyšla roku 1947 v amsterdamském nakladatelství Querido. Tato kniha, která se nejprve šířila pomalu, je již delší čas rozebrána. K tomu, abychom ji nyní po více než dvaceti letech vydali znovu, nás ani tak nevedlo časté naléhání, jako spíše přesvědčení, že nemálo jejích myšlenek je ještě dnes aktuálních, a uvědomujeme si také, že tato kniha dalekosáhle určovala naše pozdější teoretické snahy. Vnější pozorovatel si může jen stěží předsta­ vit, do jaké míry oba zodpovídáme za každou větu. Dlouhé úseky jsme diktovali společně; pnutí mezi oběma duchovními temperamenty, které se spojily v jedné knize, je oživujícím principem Dialektiky. Ne na všem, co je v knize řečeno, trváme beze změny. Bylo by to neslučitelné s teorií, která pravdě přisuzuje historické jádro místo toho, aby se jako cosi neměnného postavila proti dějinnému pohybu. Kniha byla sepsána v okamžiku, v němž bylo možno dohlédnout konce nacionálně socialistického teroru. Na nemálo místech však formulace již není přiměřená dnešní realitě. Avšak již tenkrát jsme přechod k administrovanému (verwalteten) světu nepovažovali za nijak neškodný. V období politického rozštěpení na gigantické mocenské bloky, objektivně puzené ke vzájemné srážce, děsivý trend pokračuje. Konflikty ve třetím světě a nový vzestup totalitarismu jsou stejně tak málo historickými epizodami, jako byl tehdy podle Dialektiky fašismus. Kritické myšlení, které se nezastavuje ani před pokrokem, dnes vyžaduje, abychom stranili zbytkům svobody - tendencím k reálné humanitě, i když se vzhledem k převažujícímu historickému směřo­ vání zdají bezmocné. vývoj k totální integraci, rozpoznaný v této knize, je přerušen, nikoli odstraněn; hrozí, že se naplní prostřednictvím diktatur a válek. Prognóza s tím spojeného převrácení osvícenství v positivismus, v mýtus toho, co fakticky je, a nakonec ztotožnění inteligence s ne9

K novému vydání přátelstvím vůči duchu, se ve zdrcující míře potvrdila. Naše koncepce dějin nepředpokládá, že je tímto vývojem nedotčena, ale nehoní se positivisticky za informacemi. Jakožto kritika filosofie se filosofie nechce vzdát. Z Ameriky, kde byla tato kniha napsána, jsme se vrátili do Ně­ mecka s přesvědčením, že zde můžeme teoreticky i prakticky vykonat víc než kde jinde. Spolu s Friedrichem Pollockem, k jehož padesátým a dnes pětasedmdesátým narozeninám je tato kniha věnována, jsme znovu vybudovali Institut pro sociální výzkum s myšlenkou na to, že rozvineme koncepci formulovanou v Dialektice. Při dalším formování naší teorie i s ní souvisejících společných zkušenostech nám v tom byla nejvzácnější pomocnicí Gretel Adornová, ostatně jako již při prvním vydání. Změny jsme prováděli mnohem šetrněji, než je obvyklé u knih vydávaných po několika desetiletích. Nechtěli jsme retušovat, co jsme napsali, a to ani zjevně neadekvátní místa. Kdybychom chtěli tento text uvést plně do souladu se současnou situací, neznamenalo by to nic jiného než sepsat novou knihu. I ve svých pozdějších spisech jsme dali výraz tomu, že dnes běží především o ochranu, rozšiřování a rozvíjení svobody a že je třeba vyhnout se - byť nepřímé­ mu - urychlování vývoje směrem k administrované společnosti. V zásadě jsme si vystačili s opravou tiskových chyb a podobných věcí. Tato zdrženlivost činí z této knihy jistou dokumentaci; doufáme však, že je i něčím víc.

Frankfurt nad Mohanem, duben 1969 Max Horkheimer, Theodor W Adomo

10

Předmluva Když jsme začali s prací, jejíž první ukázky jsme věnovali Friedrichu Pollockovi, doufali jsme, že dokončený celek mu budeme moci předložit k jeho padesátým narozeninám. Čím více jsme však do tohoto úkolu pronikali, tím zřetelněji jsme si uvědomovali nepoměr mezi tímto podnikem a našimi silami. Nepředsevzali jsme si ve skutečnosti nic menšího než objevit, proč lidstvo, místo aby vstoupilo do skutečně lidského stavu, upadá do nového druhu barbarství. Podcenili jsme těžkosti výkladu, protože jsme ještě příliš důvěřovali modernímu vědomí. A přestože jsme již mnoho let pozorovali, že v moderním vědeckém provozu se za velké objevy platí rostoucím rozkladem teoretického vzdělání, stále jsme věřili, že naše úsilí se omezí především na kritiku nebo rozvíjení speciálních oborů. Alespoň tematicky jsme se chtěli držet tradičních disciplín: sociologie, psychologie a teorie poznání. Fragmenty, které jsme zde sjednotili v jedné knize, však ukazují, že jsme se oné důvěry museli vzdát. Jestliže pečlivé pěstování a prověřo­ vání vědecké tradice, zvláště tam, kde ji positivističtí puristé jako neužitečný balast vydávají zapomnění, tvoří moment poznání, pak dnešní zhroucení buržoazní civilizace zproblematizovalo nejen vědecký provoz, ale také smysl vědy. Co ocelově tvrdí fašisté pokrytecky vychvalují a přizpůsobiví experti na humanitu naivně prosazují - neúnavné sebeničení osvícenství -, je to, co nutí myšlení k tomu, aby si zakázalo i tu poslední bezelstnost vůči zvykům a tendencím ducha doby. Jestliže veřejnost dospěla do stavu, v němž se myšlenka nevyhnutelně stává zbožím a jazyk vychvalováním tohoto zboží, pak pokus vysledovat kořeny takové depravace se musí zřeknout loajality vůči platným jazykovým a myšlenkovým požadavkům dříve, než jejich světově historické konsekvence tento podnik úplně zmaří. Kdyby tu byly jen překážky, jež vyplývají ze sebezapomenuté instrumentalizace vědy, mohlo by se myšlení o společenských otázkách připojit alespoň k těm směrům, které se k oficiální vědě chovají 11

Předmluva

Předmluva

opozičně. Nicméně i ty jsou zahrnuty do celkového procesu produkce. Změnily se neméně než ideologie, proti níž se obracely. Zakoušejí to, co se již odedávna děje triumfující myšlence. Vystupuje-li tato myšlenka záměrně ze svého kritického živlu jako pouhý prostředek ve službě něčeho stávajícího, pak nechtěně popouzí k tomu, aby se to pozitivní, jež si zvolila, přeměnilo na negativní, zničující. Filosofie, která v 18. století, navzdory upalování knih i lidí, vštěpovala hanebnosti strach ze smrti, za Bonaparta již k této hanebnosti přešla. Nakonec si Comtova apologetická škola uzurpovala dědictví nesmiřitelných encyklopedistů a podala ruku všemu, proti čemu se encyklopedisté kdysi stavěli. Metamorfózy kritiky v afirmaci nenechávají nedotčen ani teoretický obsah - jeho pravda se vypařuje. V součas­ nosti ovšem motorizované dějiny takový duchovní vývoj ještě urychlují a oficiální mluvčí, kteří mají jiné starosti, teorii, jež jim dopomohla k místu na slunci, likvidují ještě dříve, než se může skutečně zprostituovat. Při sebezpytování vlastní viny proto myšlení VIdí, že je oloupeno nejen o afirmativní užívání vědeckého a každodenního jazyka, ale také o užívání opozičního pojmového jazyka. Nenabízí se už žádný způsob jazykového vyjádření, který by nesměřoval k přizp,"1sobení se vládnoucím myšlenkovým směrům, a co sám od sebe nevykoná omletý jazyk, to umně završí společenská mašinérie. Cenzorům, dobrovolně vydržovaným filmovými továrnami z obavy před vyššími výdaji, odpovídají analogické instance ve všech resortech. Proces, jemuž podléhá literární text - ne-li v automatickém předvídání svého sestavovatele, pak každopádně prostřednictvím štábu lektorů, vydavatelů, zpracovatelů, námezdných literátů uvnitř i mimo nakladatelské kanceláře -, předčí svou důkladností jakoukoli cenzuru. Jak se zdá, ctižádostí systému výchovy, navzdory všem blahodárným reformám, je učinit funkci cenzury naprosto nadbytečnou. Mínění, že bez striktního omezení na konstatování faktů a počet pravděpo­ dobnosti by zůstal poznávající duch příliš citlivý na šarlatánství a pověry, připravuje vyprahlou půdu pro dychtivé přijetí šarlatánství a pověr. Jako prohibice od pradávna zpřístupnila ještě jedovatější produkt, tak zablokování teoretické představivosti připravilo cestu k politickému šílenství. Pokud mu snad lidé ještě nepropadli, jsou prostřednictvím cenzurních mechanismů (vnějších i těch, jež jsou vštípeny do nich samotných) oloupeni o prostředky odporu.

Aporie, před níž jsme se při své práci octli, se tím prokázala jako první předmět, který jsme měli prozkoumat: sebeničení osvícenství. Nemáme žádnou pochybnost - a v tom spočívá naše petitio principii -, že svoboda ve společnosti je neoddělitelnáod osvíceného myšlení. Věříme však, že musíme stejně zřetelně poznat, že pojem právě tohoto myšlení - neméně než konkrétní historické formy, instituce společnosti, do nichž se zapletlo - již obsahuje zárodek onoho regresu, k němuž dnes všude dochází. Nepřijme-li do sebe osvícenství reflexi tohoto regresivního momentu, zpečeťuje si svůj vlastní osud. Přenecháme-li přemýšlení o destruktivním prvku pokroku nepřáte­ lům pokroku, ztratí slepě pragmatické myšlení svůj sebe překračující (aufhebenden) charakter, a tedy i vztah k pravdě. Na záhadné připra­ venosti technologicky vychovaných mas upadnout do pout jakéhokoli despotismu, na jejich sebezničující afinitě k lidové paranoii, na vší té pojmově nezpracované nesmyslnosti se odhaluje, jak slabé jsou současné teoretické schopnosti. Věříme, že v těchto fragmentech přispějeme k posílení teoretického chápání, pokud ukážeme, že příčinu upadnutí osvícenství do mytologie netřeba hledat ani tak u nacionalistických, pohanských a dalších moderních mytologií, vymyšlených právě za účelem tohoto upadnutí, nýbrž v osvícenství samotném, které ztuhlo ve strachu před pravdou. Oba pojmy přitom nelze chápat pouze jako duchovně dějinné, nýbrž jako reálné. Stejně jako osvícenství vyjadřuje skuteč­ ný pohyb buržoazní společnosti jako celku (v aspektu její ideje ztě­ lesněné v osobách a institucích), tak pravda neznamená pouze rozumové vědomí, nýbrž i jeho podobu ve skutečnosti. Strach pravého syna moderní civilizace odchýlit se od faktů, jež jsou však při vnímání již upraveny do podoby klišé, a sice zvyklostmi vládnoucími ve vědě, obchodu a politice, je bezprostředně týž jako strach z odchýlení se na společenské rovině. Oněmi zvyklostmi se definuje i pojem jasnosti v jazyce a myšlení, s nímž se dnes spokojí umění, literatura i filosofie. Tím, že tento pojem tabuizuje myšlení, negativně posuzující fakta i vládnoucí formy myšlení, stejně jako temnou všeobsáhlost, jíž ze všeho nejraději připisuje cizí původ, drží ducha spoutaného ve stále hlubší slepotě. Náleží už k bezútěšnému stavu, že i ten nejčestnější reformátor, jenž doporučuje obnovu úpadkovým stereotypním jazykem, tím, že přebírá vtištěný aparát kategorií a za ním stojící špatnou filosofii, posiluje moc stávajícího, kterou by

12

13

Předmluva

Předmluva

zlomit. Falešná jasnost je pouze jiným výrazem pro mýtus; mýtus vždy byl zároveň temný i osvětlující. Odjakživa se projevoval důvěrnou znalostí a ukazoval svou nezávislost na práci pojmového myšlení. Závislost lidí na přírodě dnes nelze oddělit od společenského pokroku. Růst hospodářské produktivity na jedné straně vytváří podmínky pro spravedlivější svět, na druhé straně propůjčuje technickému aparátu a sociálním skupinám, které jím disponují, nezměrnou převahu nad zbytkem obyvatelstva. Jednotlivec je vůči ekonomickým silám zcela anulován. Tyto síly přitom vytvářejí moc společnosti nad přírodou v dosud netušené výši. I když se jednotlivec před nástrojem, který obsluhuje, ztrácí, je jím zaopatřen lépe než kdy předtím. Za nespravedlivého stavu světa bezmoc a ovladatelnost masy roste s množstvím statků, jež jsou jí přidělovány. Materiálně značné a sociálně žalostné zvýšení životní úrovně těch, kdo jsou dole, se odráží v pokryteckém rozšíření ducha. Tím, na čem duchu opravdu záleží, je negace zvěcnění. Tam, kde je fixován jako kulturní statek a distribuován ke konzumním účelům, musí zaniknout. Tok precizních informací a vyšňořené zábavy lidi zároveň poučuje i ohlupuje. Nejde o kulturu jako hodnotu, jak to chápou kritikové civilizace Huxley, Jaspers, Ortega y Gasset a jiní -, nýbrž osvícenství se musí rozpomenout samo na sebe, nemají-li být lidé úplně zrazeni. Nejde o konzervování minulosti, nýbrž o naplnění minulé naděje. Dnes však minulost pokračuje jako ničení minulosti. Jestliže úctyhodné vzdělání bylo až do 19. století privilegiem, zaplaceným zvýšeným utrpením nevzdělaných, pak ve 20. století je hygienický tovární prostor vykoupen rozpuštěním všeho kulturního v gigantickém tavicím kotli. Snad by nešlo ani o tak vysokou cenu, kdyby výprodej kultury nepřispíval k tomu, že se ekonomické vymoženosti převrací ve svůj opak. Za daných poměrů se i dary štěstěny stávají prvky neštěstí. Jestliže se masa těchto darů pro nepřítomnost společenského subjektu projevovala v minulých periodách jako takzvaná nadprodukce v krizích vnitřního hospodářství, pak dnes, vinou toho, že jako onen společenský subjekt se intronizovaly mocné skupiny, plodí mezinárodní hrozbu fašismu: pokrok se převrací v úpadek. Skutečnost, že hygienický tovární prostor a vše, co s ním jde ruku v ruce - lidové auto-

mobily a sportovní paláce -, tupě likviduje metafyziku, by ještě bylo lhostejné, ale že ve společenském celku se tyto věci stávají metafyzikou, ideologickou oponou, za níž se soustřeďuje reálné neštěstí, to lhostejné není. Z toho vycházejí naše fragmenty. První pojednání, teoretický základ následujících, se snaží blíže vysvětlit propletení racionality a společenské skutečnosti, stejně jako propletení přírody a jejího ovládání, které od toho prvního nelze oddělit. Kritika provedená nyní na osvícenství má připravit jeho pozitivní pojem, který osvícenství vysvobodí z jeho zapletení ve slepém panství. První pojednání lze v jeho kritické části shrnout zhruba do dvou tezí: již mýtus je osvícenství a osvícenství se převrací zpět do mytologie. Tyto teze rozvádíme v obou exkursech na specifických předmětech. První exkurs sleduje dialektiku mýtu a osvícenství na Odysseii jako jednom z nejranějších reprezentativních svědectví buržoazní západní civilizace. V jeho středu stojí pojmy oběti a zřek­ nutí, u nichž se projevuje diference i jednota mezi mytickou příro­ dou a jejím osvíceným ovládáním. Druhý exkurs se zabývá Kantem, Sadem a Nietzschem, neúprosnými dovršiteli osvícenství. Ukazuje, jak podřízení všeho přírodního samovládnému subjektu nakonec ústí právě v panství slepě objektivního, přírodního. Tato tendence vyrovnává všechny protiklady buržoazního myšlení, zejména protiklad morální přísnosti a absolutní amorálnosti. Oddíl "Kulturní průmysl" ukazuje regresi osvícenství v ideologii, jež nachází svůj směrodatný výraz ve filmu a rozhlase. Osvícenství zde spočívá především v kalkulu účinku a techniky produkce a šíření; na základě svého vlastního obsahu se ideologie vyčerpává tím, že z existující skutečnosti a z moci, která kontroluje techniku, činí modlu. Při zkoumání tohoto rozporu bereme kulturní průmysl vážněji, než jak by sám chtěl. Ale jelikož jeho odvolávání se na vlastní komerční charakter, přiznání k umírněné pravdě, se už dávno stalo výmluvou, jíž se zbavuje odpovědnosti za lži, drží se naše analýza nároku, objektivně tkvícího v produktech, že tyto produkty jsou estetickými výtvory, a v tomto smyslu zpodobňují pravdu. Na nicotnosti onoho nároku dokazuje tato analýza přízračnost společenské skutečnosti. Oddíl o kulturním průmyslu je ještě fragmentárnějšínež jiné oddíly. Tezovité vyložení "prvků antisemitismu" ve stejnojmenné stati se týká pádu osvícenské civilizace do skutečného barbarství. Nejen

14

15

chtěl

Předmluva

teoretická, ale i praktická tendence k sebezničení patří k racionalitě od počátku, ani v nejmenším jen ve fázi, v níž se projevuje ve své obnaženosti. V tomto smyslu načrtáváme filosofickou prehistorii antisemitismu. Jeho "iracionalismus" lze odvodit z podstaty vládnoucího rozumu samého a ze světa odpovídajícího jeho obrazu. "Prvky" jsou v bezprostřední souvislosti s empirickými bádáními Institutu pro sociální výzkum - nadace, kterou založil a udržuje při životě Felix Weil, bez níž by nebyly možné nejen naše studie, ale ani podstatná část teoretické práce německých emigrantů, kteří pokračují v práci navzdory Hitlerovi. První tři teze jsme sepsali spolu s Leo Lowenthalem, s nímž jsme od prvních frankfurtských let pracovali na mnoha vědeckých otázkách. V poslední části publikujeme náčrty a rozvrhy, které jednak patří do myšlenkového okruhu předcházejících pojednání, aniž by tam našly své místo, jednak předběžně načrtávají problémy nadcházející práce. Většinou se vztahují k dialektické antropologii. Los Angeles, Kalifornie,

květen

1944

Tato kniha neobsahuje žádné podstatné změny textu, jak byl dokončen ještě za války. Dodatečně je k němu přidána jen poslední teze "Prvků antisemitismu". Červen 1947

Max Horkheimer; Theodor

w: Adomo

Pojem osvícenství Cílem osvícenství v nejobecnějším významu pokrokového myšlení od počátku bylo zbavit lidi strachu a učinit z nich pány. Dokonale osvícená země však září ve znamení triumfálního neštěstí. Programem osvícenství bylo odkouzlení světa: Osvícenství chtělo rozložit mýty a obrazotvornost nahradit věděním. Tyto motivy shromáždil již Bacon, "otec experimentální filosofie".l Pohrdá adepty tradice, kteří "nejprve věří, že druzí vědí, co nevědí, a poté, že oni sami vědí, co nevědí. Avšak lehkověrnost, nevole vůči pochybnostem, neuváženost v odpovědích, vychloubačnost vzděláním, nechuť odporovat, zaujatost, nedbalost ve vlastním bádání, slovní fetišismus, prodlévání u pouhých dílčích poznatků - toto a podobné věci brání šťastnému sňatku lidského rozumu s přirozeností věcí a místo toho jej zaprodávají jalovým pojmům a nahodilým experimentům. Plod a potomstvo takového slavného spojení si lze snadno představit. Tiskařský lis hrubý vynález, dělo - vynález blízký předchozímu, kompas - do jisté míry známý již dříve. Jakou změnu tyto tři objevy způsobily jeden na poli vědy, druhý ve věci války, třetí ve věci financí, obchodu a lodní dopravy! A o tyto objevy, říkám, se jen náhodně klopýtlo, jen náhodou se do nich narazilo. Převaha člověka tedy spočívá ve vědění, to nestrpí žádnou pochybnost. V něm se uchovávají mnohé věci, jež si se všemi svými poklady nemohou koupit ani králové, věci, na něž se jejich příkaz nevztahuje, o nichž jejich zvědové a donašeči nic nevyzvěděli, k jejichž zemím původu jejich námořníci a objevitelé nemohou doplout. Dnes ovládáme přírodu pouze ve svém mínění a podléháme jejímu tlaku; necháme-li se však od ní vést ve vynalézavosti, staneme se v praxi jejími pány".2 1 Voltaire, Lettres philosophiques XII, in: Oeuvres completes, XXII, Paris 1879, str. 118.

ri v~., ~': Praze Knihovn.a společenskych věd

• Univerzlts

16

17

V

n.R.

ptaha J ~ Jinonice

Pojem osvícenství

Pojem osvícenství

Navzdory jistému odcizení vůči matematice Bacon dobře vystihl smýšlení vědy, jež po něm následovala. Šťastný sňatek mezi lidským rozumem a přirozeností věcí, jež má na mysli, je patriarchální: rozum, který přemáhá pověru, má ovládnout přírodu zbavenou kouzel. Vědění, které je mocí, nezná žádné hranice ani v zotročení tvorů, ani v poddajnosti vůči pánům světa. Stejně jako je vědění k službám všem účelům buržoazního hospodářství v továrně i na bitevním poli, takje k službám podnikavcům bez ohledu na panství. Králové nedisponují technikou bezprostředněji než obchodníci: technika je stejně demokratická jako systém hospodářství, s nímž se rozvíjí. Technika je podstatou tohoto vědění. Cílem tohoto vědění nejsou pojmy a obrazy, rozkoš z poznání, nýbrž metoda, využití práce jiných, kapitál. Mnohé věci, které v sobě vědění podle Bacona ještě uchovává, jsou samy opět jen nástroje: rozhlas jako sublimovaný tiskařský lis, bombardovací letoun jako účinnější artilerie, dálková navigace jako spolehlivější kompas. Lidé se chtějí naučit od přírody to, jak ji využívat, aby ji naprosto ovládli. Nic jiného nemá smysl. Osvícenství, bezohledné vůči sobě samému, spálilo i poslední zbytky svého vlastního sebevědomí. Jen takové myšlení, které si samo činí násilí, je dost tvrdé na to, aby rozbilo mýty. Před triumfem dnešního smyslu pro realitu by i Baconovo nominalistické krédo bylo podezřelé jakožto metafyzika a propadlo by verdiktu jalovosti, jenž byl pronesen nad scholastikou. Moc a poznání jsou synonyma. 3 Neplodná rozkoš z poznání je lascivní jak pro Bacona, tak pro Luthera. Nejde ani tak o uspokojení, které prý lidé ztotožňovali s pravdou, jako spíš o "operation", účinný postup; "pravý cíl a úřad vědy" není v "přijatelných, zábavných, ctihodných či efektních řečech, nýbrž v působení, práci a odhalování dříve nepoznaných jednotlivostí k lepšímu vybavení a pomoci v životě".4 Nemá tu být žádné tajemství, a tedy ani přání, které by mělo být odhaleno.

Odkouzlení světa znamená vymýcení animismu. Xenofanés se vysmívá mnohosti bohů, protože ve všem nahodilém a špatném se podobají lidem - svým zploditelům -, a nejmodernější logika denuncuje slova běžného jazyka jako falešné mince, které je lepší nahradit neutrálními hracími žetony. Svět se stává chaosem a syntéza záchranou. Není prý žádný rozdíl mezi totemickým zvířetem, sny duchovidcovými a absolutní ideou. Na cestě k novověké vědě se lidé zříkají smyslu. Pojem nahrazují formulí, příčinu pravidlem a pravděpodobností. Jenom příčina byla posledním filosofickým pojmem, na němž vědecká kritika měřila své síly, protože byl takřka jediný ze starých idejí, který se proti ní ještě stavěl, byl tou nejpozdnější sekularizací tvořivého principu. Definovat substanci a kvalitu, činnost a trpnost, bytí a jsoucno tak, aby to bylo v souladu s dobou, bylo podle Bacona naléhavým úkolem filosofie, ale věda si již bez takových kategorií vystačila. Byly opuštěny jako idola theatri staré metafyziky a již ve své době z nich byly pomníky bytostí a mocností prehistorie - v té se život a smrt vykládaly v mýtech a proplétaly se navzájem. Kategorie, v nichž západní filosofie určovala svůj věčný přírodní řád, označovaly místa, jež kdysi obývali Oknos 5 a Persefoné, Ariadné a Néreus. Okamžik přechodu zachytily předsókratovské kosmologie. Vlhkost, nerozlišenost, vzduch, oheň, jež jsou tam vzývány jako pralátka přírody, jsou zprvu právě jen racionalizované usazeniny mytického nazírání. Stejně jako se představy plození z říční­ ho proudu a země, jež od Nilu přišly k Řekům, staly hylozoistickými principy, živly, tak se bující mnohoznačnost mytických démonů vesměs zduchovnila do čisté formy ontologických podstat. A konečně Platónovými idejemi byli filosofickým logem uchopeni i patriarchální olympští bozi. Osvícenství však v platónském a aristotelském dě­ dictví metafyziky opět rozpoznalo staré mocnosti a pronásledovalo pravdivostní nárok universálií jako pověru. V autoritě obecných pojmů osvícenství ještě spatřuje strach před démony, prostřednictvím jejichž vyobrazení se lidé v magickém rituálu snažili ovlivnit příro-

2 F. Bacon, ln Praise oj Knowledge. Miscellaneous Tracts Upon Human Philosophy, in: The Works oj Francis Bacon, I, London 1825, str. 254 n. 3

Srv. týž, Nové organon,

přel.

M.

Zůna,

Praha 1990, str. 153.

Týž, Valerius Terminus, oj the lnterpretation ojNature. Miscellaneous Tracts. Upon Human Philosophy, in: The Works oj Francis Bacon, I, str. 281. 4

18

5 Česky Váhavec, mytický muž, jenž byl za svou nerozhodnost potrestán tím, že v podsvětí věčně splétá provaz, který mu osel stále ukusuje. - Pozn. překl.

19

Pojem osvícenství

Pojem osvícenství

duo Od nynějška má být hmota konečně opanována bez iluze vládnoucích či vnitřních sil, skrytých vlastností. Co se nechce přizpůso­ bit měřítku vypočitatelnosti a užitečnosti, to osvícenství považuje za podezřelé. Pokud se už může nerušeně rozvíjet bez vnějšího omezování, nemá již žádnou zábranu. Jeho vlastním idejím lidského práva se přitom nevede jinak než starším universáliím. Na každém duchovním odporu, který najde, osvícenství pouze zvětšuje své síly.6 To vyplývá z toho, že osvícenství i v mýtech rozpoznává samo sebe. Ať už se odpor proti němu odvolává na jakékoli mýty, už tím, že se mýty stavějí do opozice a stávají se argumenty, přiznávají se k principu rozkladné racionality, kterou vytýkají osvícenství. Osvícenství je totalitámí. Jako základ mýtu osvícenství odedávna označovalo antropomorfismus - projekci subjektivního na přírodu. 7 Nadpřirozené síly, duchové a démoni, jsou v tomto pohledu zrcadlovými obrazy lidí, kteří se nechávají děsit přírodou. Mnohost mytický~h tvarů lze podle osvícenství převést na stejného jmenovatele, redukují se na subjekt. Oidipova odpověď na otázku Sfingy - "Je to člověk"- se bez rozlišování opakuje jako stereotypní vysvětlení, ať už má osvícenství před očima zlomek objektivního smyslu, obrys nějakého řádu, strach před zlými mocnostmi nebo naději na vykoupení. Jako skutečné bytí a dění uznává osvícenství předem jen to, co lze uchopit prostřednic­ tvím jednoty; jeho ideálem je systém, z něhož vyplývá vše a každý. V tom se jeho racionalistická a empiristická verze neliší. Třebaže jednotlivé školy možná interpretovaly axiómy různě, struktura jednotné vědy byla vždy táž. Baconův postulát una scientia universalis 8 je při veškerém pluralismu oblastí zkoumání stejně nepřátelský vůči nesjednotitelnosti jako Leibnizova mathesis universalis vůči skoku.

Mnohost tvarů se převádí na polohu a uspořádání, dějiny na fakta, věci na hmotu. I podle Bacona má mezi dvěma nejvyššími principy a větami založenými na pozorování existovat jednoznačná logická vazba, a to prostřednictvím stupňů obecnosti. De Maistre s posmě­ chem říká, že Bacon pěstuje "une idole d'échelle".9 Formální logika byla velkou školou sjednocování. Nabídla osvícencům schéma poči­ tatelnosti světa. Mytologizující přirovnání idejí k číslům v Platónových posledních spisech vyjadřuje touhu veškeré demytologizace: číslo se stalo kánonem osvícenství. Tytéž rovnice ovládají buržoazní spravedlnost a směnu zboží. "Není pravidlo, že když nestejné přičteš ke stejnému, vyjde nestejné, zásadou jak spravedlnosti, tak matematiky? A neexistuje opravdový soulad mezi komutativní a distributivní spravedlností lO na straně jedné, a mezi geometrickými a aritmetickými proporcemi na straně druhé?"ll Buržoazní společnost je ovládána ekvivalentem. Různorodé činí srovnatelným tím, že je redukuje na abstraktní veličiny. Co není vyjádřeno v číslech, tedy nakonec v jednotce, to se pro osvícenství stává zdáním a moderní positivismus to odkazuje do básnictví. Jednota zůstává heslem od Parmenida až po Russella. To vybízí ke zrušení bohů a kvalit. Avšak mýty, které padají za oběť osvícenství, již samy byly jeho vlastním produktem. Ve vědecké kalkulaci dění se anuluje ten výklad, který o dění podalo myšlení mytické. Mýtus chtěl přinášet zprávy, pojmenovávat, vyslovovat původ, tím však znázorňovat, zachycovat, vysvětlovat. Se zaznamenáváním a shromažďováním mýtů tato tendence zesílila. Vyprávění se velmi rychle změnilo v nauku. Každý rituál v sobě zahrnuje představu dění jako určitého procesu, který má být ovlivněn kouzlem. Tento teoretický prvek rituálu se osamostatnil už v těch nejranějších národních eposech. Mýty, ještě

6 Srv. G. W. F. Hegel, Fenomenologie ducha,

přel.

Patočka,

Praha

1960, str. 364.

9 J. De Maistre, Les Soirées de Saint-Pétersbourg. Cinquieme entretien, in: (Euvres complhes, IV, Lyon 1891, str. 256. [Idol žebříku. - Pozn. překl.]

7 V tom jsou zajedno Xenofanés, Montaigne, Hume, Feuerbach i Salomon Reinach. K Reinachovi srv. Orpheus. From the French by F. Simmons, London - New York 1909, str. 6 n.

10 Komutativní je spravedlnost spočívající ve vzájemné výměně věcí, služeb... , kdežto distributivní je ta spravedlnost, která každému přiděluje určitý díl nějakého statku. - Pozn. překl.

8 F. Bacon, De augmentis scientiarum, in: The Works oj Francis Bacon, VIII, str. 152.

II F. Bacon, Advancement oj Learning, in: The Works oj Francis Bacon, II, str. 126.

20

21

J.

Pojem osvícenství

Pojem osvícenství

než se dostaly do rukou tragiků, jsou již ve znamení oné disciplíny a moci, kterou Bacon velebí jako cíl. Na místo lokálních duchů a démonů nastoupilo nebe a jeho hierarchie, na místo zaklínacích praktik kouzelníka a kmene nastoupila dobře odstupňovaná oběť a práce nesvobodných, zprostředkovaná příkazem. Olympská božstva již nejsou bezprostředně identická se živly - určují jejich význam. U Homéra Zeus vládne nad denní oblohou, Apollón řídí Slunce, Hélios a Éós jsou již přehráni do alegorie. Bozi se oddělují od látek jako jejich souhrnný pojem. Bytí se od nynějška rozpadá na logos, který se s pokrokem filosofie smršťuje na monádu, na pouhý vztažný bod, a na masu všech věcí a tvorů venku. Jeden jediný rozdíl mezi vlastní existencí a realitou pohlcuje všechny ostatní. Bez ohledu na rozdíly se svět podřizuje člověku. V tom se olympské náboženství shoduje s židovskými dějinami stvoření: "Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi."12 "Ó, Die, otče Die, Tvé je panství nebeské a Ty přehlížíš díla lidí, zpupná i oprávněná, též i zvířat divokost, a na srdci leží Ti spravedlivost."13 "Neboť je to tak, že jeden pyká hned, druhý později; i kdyby však měl někdo uniknout a hrozící osud bohů by jej nedosáhl, nakonec se tento osud s jistotou naplní a za čin musí pykat nevinní, ať jsou to jeho děti či pozdější pokolení."14 Před bohy obstojí jen ten, kdo se beze zbytku podřídí. Probuzení subjektu se vykupuje uznáním moci jako principu všech vztahů. Vzhledem k jednotě takového rozumu klesá oddělení boha a člověka k oné irelevanci, na niž rozum už od nejstarší kritiky Homéra bez rozpaků poukazoval přímo. Jako vládci nad přírodou se tvořící bůh a pořádající duch sobě rovnají. Pravá podobnost s Bohem spočívá u člověka v suverenitě nad pozemskou existencí, v pohledu pána, v nařizování.

v osvícenství a příroda v pouhou objektivitu. Za moci platí lidé odcizením tomu, nad čím ji mají. Osvícenství se chová k věcem jako diktátor k lidem. Zná je do té míry, nakolik s nimi může manipulovat. Muž vědy zná věci do té míry, nakolik na ně může působit. Tím se jejich bytí o sobě stává bytím pro něho. V této proměně se podstata věcí odhaluje vždy jako jedna a táž, jako substrát panství. Tato identita konstituuje jednotu přírody. Magické zaklínání předpokládá jednotu přírody stejně málo jako jednotu subjektu. Rity šamanů se obracely k větru, dešti, k hadovi venku nebo k démonu v nemocném, nikoli k látkám nebo exemplářům. Nebyl to jeden a týž identický duch, který provozoval magii; střídal se podobně jako kultovní masky, jež se měly podobat mnoha duchům. Magie je krvavá nepravda, ale panství se v ní ještě nepopírá tím, že se transformované do čisté pravdy klade jakožto základ svě­ ta, který propadl panství. Kouzelník se připodobňuje démonům, aby je zastrašil, nebo uklidnil, chová se odstrašujícím, nebo uklidňujícím způsobem. I když je jeho úřadem opakování, na rozdíl od civilizovaného člověka, jemuž se potom skrovná loviště smrsknou na jednotný kosmos, na souhrn veškerých kořistných možností, neprohlašuje se za věrný obraz neviditelné moci. Teprve jako takový věrný obraz dosahuje člověk identity Já, která se nemůže rozplynout v identifikaci s druhým, ale přivlastňuje se navždy jako neproniknutelná maska. Je to identita ducha a jeho korelátu, jednoty přírody, jíž padá za oběť plnost kvalit. Diskvalifikovaná příroda se stává chaotickou látkou pouhé klasifikace a všemocné Já pouhým vlastnictvím - abstraktní identitou. V magii existuje specifická zastupitelnost. Co se stane nepřítelovu oštěpu, jeho vlasu, jeho jménu, to se zároveň stane jeho osobě, místo boha se masakruje obětní zvíře. Substituce u oběti vyznačuje krok k diskursivní logice. I když laň, přinesená v oběť místo dcery, jehně místo prvorozeného, musely mít ještě vlastní kvality, přesto již představovaly rod. Nesly na sobě libovolné rysy, avšak posvátnost hic et nunc, jedinečnost zvoleného, do níž vchází zastupující, je radikálně odlišuje a v záměně je činí nezaměnitelnými. S tím věda skončila. V ní neexistuje žádná specifická zastupitelnost: i když jsou obětní zvířata, není žádný bůh. Zastupitelnost se mění na universální fungibilitu. Atom se nerozbíjí v zástupnosti, nýbrž jako zkušební vzorek hmoty, a králík neprochází laboratorním utrpením jako něco zástupného, nýbrž je jako pouhý exemplář ignorován. Jeli-

12

Genesis, 1,26.

13 Archi1ochos, zl. 87. Viz P. Deussen (vyd.), Allgemeine Geschichte der Philosophie, lIlI, Leipzig 1911, str. 18. 14 Solón, zl. 13,25 n. Viz P. Deussen (vyd.), Allgemeine Geschichte der Philosophie, lIlI, str. 20.

22

Mýtus

přechází

rozšíření své

23

Pojem osvícenství

Pojem osvícenství

kož ve funkcionální vědě jsou rozdíly tak tekuté, že všechno zaniká v jedné matérii, vědecký předmět kamení a ustrnulý rituál z dřívěj­ ších dob se jeví jako ohebný, neboť jedné věci přisuzoval význam jiné věci. Svět magie ještě obsahoval rozdíly, jejichž stopy zmizely i ve formě jazyka. 15 Mnohostranné afinity mezi jsoucím jsou vytěs­ ňovány vztahem mezi subjektem, který uděluje smysl, a mezi před­ mětem, který smysl nemá, mezi racionálním významem a náhodným nositelem významu. Na magickém stupni nebyly sen a obraz pouhými znaky věci, nýbrž něčím, co je s ní podobností nebo jménem spojeno. Vztah není vztahem intence, nýbrž příbuznosti. Kouzelnictví je tak jako věda zaměřeno na účel, ale sleduje jej prostřednictvím mimésis, nikoli v pokrokové distanci k objektu. Kouzelnictví ani v nejmenším nespočívá ve "všemohoucnosti myšlenek", kterou si primitiv údajně připisuje jako neurotik; "přeceňování duševních procesů na úkor reality"16 nemůže existovat tam, kde myšlenky a realita nejsou radikálně odděleny. "Neotřesitelná důvěra v možnost ovládnout svět",17 kterou Freud anachronicky připisuJe kouzelnictví, odpovídá teprve reálně oprávněnému ovládání světa prostřednictvím dovednější vědy. Místně vázané praktiky medicinmana mohly být vystřídány všeobjímající industriální technikou teprve po osamostatnění myšlenek vůči objektům, jak se toho dosahuje v Já přizpůsobe­ ném realitě. Jakožto jazykově rozvinutá totalita, jejíž nárok na pravdu potlaču­ je starší mytickou víru (lidové náboženství), je již solární, patriarchální mýtus sám osvícenstvím, s nímž se osvícenství filosofické může měřit na jedné rovině. Mýtu se nyní dostává odplaty. Mytologie sama rozehrála nekonečný proces osvícenství, v němž s nevyhnutelnou nutností vždy znovu jeden každý teoretický názor podléhá zničující kritice, jako by byl jen vírou, až se dokonce i pojmy ducha, pravdy, ba osvícenství staly animistickým kouzlem. Princip osudové

nutnosti, jíž podléhají hrdinové mýtu a která se jako logická konsekvence sune z výroku orákula - pročištěna k semknutosti formální logiky -, panuje nejen v každém racionalistickém systému západní filosofie, ale ovládá i průběh systému, který začíná hierarchií bohů a v permanentním soumraku model předává totožný obsah: hněv vúči nedostatečné poctivosti. Stejně jako již mýty provádějí osvícenství, tak se osvícenství každým svým krokem hlouběji zaplétá do mytologie. Veškerou látku přijímá od mýtů, aby je zničilo, a jako soudící upadá do mytické klatby. Chce se vymanit z procesu osudu a odplaty tím, že na něm samo vykonává odplatu. V mýtech musí veškeré dění pykat za to, že se dělo. Osvícenství zůstává při tom: fakt se stává nicotným, sotva se udál. Nauka o rovnosti akce a reakce potvrzovala moc opakování nad skutečností dlouho poté, co se lidé vzdali iluze, že opakováním se mohou identifikovat s opakovanou skutečností, a tak se vymanit z její moci. Čím více však magická iluze mizí, tím neúprosněji opakování pod hlavičkou zákonitosti drží člověka v onom koloběhu, jehož zpředmětněním v přírodním zákoně je podle něj zajištěné svobodné jednání subjektu. Princip imanence, vysvětlení každého dění jakožto opakování, který proti mytické obrazotvornosti hájí osvícenství, je princip samotného mýtu. Suchá moudrost, která nepřipouští nic nového pod sluncem, protože se všemi kameny nesmyslné hry se již hrálo, všechny velké myšlenky jsou již vymyšlené, možné objevy předem konstruovatelné, lidé jsou připoutáni k sebezáchově prostřednictvím přizpůsobe­ ní - tato suchá moudrost reprodukuje pouze fantastickou moudrost, kterou zavrhuje; sankci osudu, jež na základě odplaty ustavičně obnovuje, co tu již dávno bylo. Co by bylo jinak, je srovnáno. To je verdikt, který kriticky vyměřuje hranice možné zkušenosti. Platí se identitou všeho se Vším, s tím, že nic zároveň nesmí být identické samo se sebou. Osvícenství rozvrací bezpráví staré nerovnosti, nezprostředkované panství, zároveň je však zvěčňuje v universálním zprostředkování, vztažením všeho ke všemu. Osvícenství obstarává to, co Kierkegaard chválí na své protestantské etice a co v okruhu bájí o Héraklovi vystupuje jako pravzor mytického násilí: osvícenství odřezává nesouměřitelné. Nejenže se v myšlenkách rozpouští kvality, ale lidé jsou nuceni ke skutečné konformitě. Za dobrodiní, že trh se neptá po púvodu a místu narození, platí směňující tím, že nechá modelovat své narozením propůjčené možnosti produkcí zbo-

15 Srv. např. R. H. Lowie, An lntroduction to Cultural Anthropology, New York 1940, str. 344 n. 16 S. Freud, Totem a tabu, in: Totem a tabu. Vtip, přel. L. Hošek, Praha 1991, str. 64. 17

Tamt., str. 65.

24

25

Pojem osvícenství

Pojem osvícenství

ží, jež lze koupit na trhu. Lidem bylo jejich Já dáno jako něco odedávna vlastního, odlišného od všeho ostatního, aby se tím jistěji stalo stejným. Protože však Já nikdy zcela nezaniká, navzdory liberálním periodám osvícenství vždy sympatizuje se sociálním tlakem. Jednota manipulovaného kolektivu spočívá v negaci každého jednotlivce; je to výsměch společnosti, která by byla schopna udělat z něj někoho. Horda, jejíž princip se bezpochyby vyskytuje v organizaci Hitlerjugend, není žádný návrat ke starému barbarství, nýbrž triumf represivní egality, rozvinutí rovnosti práva k bezpráví prostřednic­ tvím rovných. Talmový18 mýtus fašismu se projevuje jako údajně pravý prehistorický mýtus do té míry, nakolik byla na pravém mýtu vykonána odplata, zatímco mýtus falešný ji slepě vykonává na obě­ tech. Každý pokus zlomit přírodní nutnost narušením přírody jen o to hlouběji upadá do přírodní nutnosti. Tak proběhla dráha evropské civilizace. Abstrakce, nástroj osvícenství, se ke svým objektům chová jako osud, jehož pojem vylučuje: jako likvidace. Pod nivelizujícím panstvím abstrakce, která vše v přírodě činí opakovatelným, a průmyslu, pro nějž je abstrakce upravena, se nakonec sami osvobození stali "davem", který Hegel 19 označil jako výsledek osvícenství. Distance mezi subjektem a objektem, předpoklad abstrakce, je zakotvena v distanci k věci, kterou pán získá prostřednictvím ovládaného. Homérské zpěvy a hymny Rigvédy pocházejí z doby pozemkového panství a opevněných sídel, v nichž se usadil válečnický kmen, ovládající masu poražených autochthónů.2o Nejvyšší bůh mezi bohy vznikl s tímto buržoazním21 světem, v němž král jako náčelník ozbrojené šlechty drží podrobené při zemi, zatímco lékaři,

věštci, řemeslníci, obchodníci zajišťují provoz. S koncem nomádství je společenský řád vytvořen na základě pevného vlastnictví. Panství a práce se od sebe oddělují. Vlastník jako Odysseus "přivádí zdáli četný, pečlivě členěný personál pasáků volů, ovčáků, pasáků prasat a sloužících. Večer, když ze svého sídla viděl, jak zemi ozařuje tisíce ohňů, se může klidně uložit k spánku: ví, že jeho stateční sloužící bdí, aby drželi divou zvěř v bezpečné vzdálenosti a zloděje vyhnali z chráněných obor".22 Obecnost myšlenek, jak ji rozvíjí diskursivní logika, panství ve sféře pojmů se zvedá na fundamentu panství ve skutečnosti. Nahrazení magického dědictví, starých difúzních před­ stav, pojmovou jednotou vyjadřuje uspořádání života rozčleněné rozkazem a určené svobodnými. Já, které se učilo řádu a podřízení při podrobování světa, brzy spojilo vjedno pravdu vůbec a disponující myšlení, bez jehož pevných rozlišení pravda nemůže obstát. Já spolu s mimetickým kouzlem tabuizovalo poznání, jež se skutečně dotýká předmětu. Jeho nenávist se obrací proti obrazu přemoženého dávnověku i proti jeho imaginárnímu štěstí. Chthónická božstva praobyvatel jsou zahnána do podsvětí, pekla, v něž se pod solárním a světel­ ným náboženstvím Indry a Dia proměnila zem. Nebe a peklo však spolu souviselo. Stejně jako jméno Dia v kultech, které se vzájemně nevylučovaly, příslušelo bohu podsvětí i bohu světla,23 stejně jako olympští bozi udržovali s chthónickými bohy rozmanité styky, tak ani nebyly jednoznačně rozlišeny dobré a zlé mocnosti, záchrana a neštěstí. Byly zřetězeny jako vznik a zánik, život a smrt, léto a zima. V jasném světě řeckého náboženství přežívá kalná nerozlišenost náboženského principu, který byl v nejranějších známých stadiích lidstva uctíván jako mana. Primárně a nediferencovaně je mana vše to neznámé, cizí, to, co transcenduje okruh zkušenosti, co je na věcech víc než jejich předem známé bytí. To, co při tom prehistorický člověk zakouší jako nadpřirozené, není žádná duchovní substance jako protiklad substance materiální, nýbrž

18

Talmi, talmový - mosaz zlatavé barvy,

přen.

falešný,

padělaný.

- Pozn.

překl.

19

G. W. F. Hegel, Fenomenologie ducha, str. 357.

20 Srv. W. Kirfel, Geschichte lndiens, in: týž, Propyliien Weltgeschichte, III, str. 261 n.; a G. Glotz, Histoire grécque, I, in: Histoire ancienne, Paris 1938, str. 137 n.

21

"měšťanský" nebo "buržoazní". Toto slovo pů­ obyvatele ohrazeného místa, hradiště nebo města. - Pozn.

V orig. "btirgerlich" -

vodně označovalo

překl.

22

G. Glotz, Histoire grécque, str. 140.

23 Srv. K. Eckermann, Jahrbuch der Religionsgeschichte und Mythologie, I, Halle 1845, str. 241; a O. Kem, Die Religion der Griechen, I, Berlin 1926, Str. 181 n.

26

27

Pojem osvícenství

Pojem osvícenství

komplexnost přírody v kontrastu k individuálnímu prvku. Jeho jménem se stává výkřik děsu, s nímž se zakouší neobvyklé. Fixuje pouze transcendenci neznámého vůči známému, a tím děs jakožto posvátnost. Zdvojení přírody v zdání a podstatě, účinku a síle, které teprve umožnilo jak mýtus, tak i vědu, vychází ze strachu člověka, jehož vyjádření se stává vysvětlením. Ne že by se duše překládala do přírody, jak nás učí psychologismus; mana, hybný duch, není žádná projekce, nýbrž ozvěna reálné nadvlády přírody ve slabých duších divochů. Rozštěpení oživeného a neoživeného, obsazení určitých míst démony a božstvy, vyvstává zprvu z tohoto preanimismu. Již ten zakládá oddělení subjektu a objektu. Když se strom vzývá už ne pouze jako strom, ale jako svědek něčeho jiného, jako sídlo mana, vyjadřuje jazyk rozpor, že totiž něco je samo sebou a zároveň něčím jiným než sebou samým, identickým i neidentickým. 24 Prostřednic­ tvím božství se jazyk mění z tautologie na jazyk. Pojem, který je s oblibou definován jako jednotné označení všeho toho, co se jím pojímá, byl od počátku spíše produktem dialektického myšlení, v němž je každá věc tím, čím je, vždy jen tím, že se stává, čím není. To byla praforma objektivizujícího určení, na jehož základě se oddě­ lil pojem a věc, toho určení, které se značně rozvinulo již v homérském eposu a v moderní pozitivní vědě dospělo do extrémní podoby. Tato dialektika však zůstává bezmocná, pokud se rozvíjí z výkřiku děsu, který je zdvojením, tautologií samotného děsu. Bozi nemohou sejmout strach z člověka, neboť ve svých jménech nosí jeho zkamenělý hlas. Člověk se domnívá, že tohoto strachu se zbaví tehdy, když už nezůstane nic neznámého. To určuje dráhu demytologizace, osvícenství, které živé ztotožňuje s neživým, stejně jako mýtus ztotožňu­ je neživé s živým. Osvícenství je zradikalizovaný mytický strach. Čistá imanence positivismu, jeho poslední produkt, není ničím jiným než téměř universálním tabu. Vůbec nic už nesmí být mimo, protože pouhá představa tohoto mimo je vlastním pramenem strachu. Jestliže

pomstu prehistorického ,člověka za vraždu, spáchanou na jednom z jeho blízkých, bylo občas možné uchlácholit přijetím vraha do vlastní rodiny,25 zároveň to znamenalo nasát cizí krev do vlastní, ustavit imanenci. Mytický dualismus nepřekračuje okruh daného bytí. Svět proniknutý mana a ještě i svět indického a řeckého mýtu jsou bezvýchodné a věčně stejné. Veškeré zrození je smrtí, každé štěstí neštěstím. I když se lidé a bohové ve své lhůtě pokusí rozdělit si losy podle jiných měřítek, než je rozděluje slepý chod osudu, na konci nad nimi triumfuje bytí tohoto světa [Dasein]. Dokonce i spravedlnost jejich losu, vyrvaná osudu, nese rysy osudu; odpovídá pohledu, který lidé, jak primitivové, tak i Řekové a barbaři, ze společ­ nosti útlaku a bídy vrhají na okolní svět. Proto mytická i osvícená spravedlnost považuje vinu a pokání, štěstí a neštěstí za dvě strany jedné rovnice. Spravedlnost je vtěsnána do práva. Šaman zahání nebezpečné jeho obrazem. Ekvivalence je jeho prostředek. Ta v civilizaci reguluje trest a odměnu. Na přírodní podmínky se dají beze zbytku převést i mytické představy. Stejně jako souhvězdí Blíženců se všemi ostatními symboly podvojnosti poukazuje ke koloběhu pří­ rody, z něhož nelze uniknout, jako tento koloběh sám má své prastaré znamení v symbolu vejce, z něhož tyto symboly vznikly, tak i váhy v ruce Diově, které symbolizují spravedlnost celého patriarchálního světa, poukazují k pouhé přírodě. Krok od chaosu k civilizaci, v níž už přírodní podmínky nemají bezprostřední moc, nýbrž ji mají prostřednictvím vědomí lidí, nezměnil nic na principu ekvivalence. Lidé právě za tento krok zaplatili dokonce tím, že uctívají to, čemu byli kdysi podřízeni jako všichni ostatní tvorové. Dříve fetiše podléhaly zákonu ekvivalence. Nyní se sama ekvivalence stala fetišem. Páska přes oči spravedlnosti znamená nejen to, že do práva se nemá zasahovat, ale i to, že nevychází ze svobody.

24 Tak popisují Hubert a Mauss obsah představy "sympatie", mimésis: "L'un est le tout, tout est dans run, la nature triomphe de la nature." ("Jedno je vše, vše je v jednom, příroda triumfuje nad přírodou."); viz H. Hubert M. Mauss, Théorie générale de la Magie, in: L 'Année Sociologique, 1902-1903, str. 100.

28

Nauka kněží byla symbolická v tom smyslu, že znak a obraz v ní byly jedno a totéž. Jak dokazují hieroglyfy, slovo původně plnilo též funkci obrazu. Tato funkce přešla na mýty. Mýty, stejně jako magic-

25 Srv. E. Westermarck, Ursprung der Moralbegriffe, I, Leipzig 1913, str. 402.

29

Pojem osvícenství

Pojem osvícenství

ké rity, vyjadřují opakující se přírodu. Ta je jádrem symbolična: bytí či proces je představován jako věčný, protože provedením symbolu má nastat vždy znovu a znovu. Nevyčerpatelnost, nekonečné obnovování, permanence významů jsou nejen atributy všech symbolů, ale také jejich vlastním obsahem. Líčení stvoření, v nichž svět vychází z pramatky, z krávy nebo z vajíčka, jsou v protikladu k židovské Genesis symbolická. Posměch antických autorů, namířený proti až pří­ liš lidským bohům, se nedotkl tohoto jádra. Individualita nevyčerpá­ vá podstatu bohů. Ještě měli na sobě něco z mana; ztělesňovali přírodu jako universální moc. Svými preanimistickými rysy přeční­ vají do osvícenství. Pod stydlivou rouškou olympské chronique scandaleuse se již utvářela nauka o směšování, tíži a nárazu prvků, která se brzy etablovala jako věda a z mýtů udělala výtvory fantazie. S úplným oddělením vědy a básnictví zasahuje dělba práce, prosazená s jejich pomocí, i jazyk. Jako znak přechází slovo na vědu; jako tón, jako obraz, jako vlastní slovo se rozděluje .mezi různá umění, aniž lze jeho jednotu znovu vytvořit jejich adicí, synestézií či umě­ ním Gesamtkunst. Jako znak se má jazyk omezit na kalkulaci, a aby poznal přírodu, má se vzdát nároku se jí podobat. Jako obraz se má spokojit se zobrazováním, a aby byl cele přírodou, má se vzdát nároku ji poznat. S pokračujícím osvícenstvím byla jen autentická umě­ lecká díla s to vyhnout se pouhé imitaci toho, co beztak již existuje. Běžná antiteze umění a vědy, která je jako kulturní oblasti od sebe odtrhává, aby je mohla společně administrovat, je nakonec jako přesné protiklady nechá podle jejich vlastních tendencí přejít do sebe navzájem. Věda se ve své neopositivistické interpretaci stává estetismem, systémem odpojených znaků, prostých jakékoli intence, která by tento systém přesahovala: věda se stává hrou, jak svou věc již dávno hrdě deklarovali matematikové. Umění se však upisuje integrálnímu zobrazování až po zobrazovací techniky positivistické vědy. Ve skutečnosti se stává světem ještě jednou, totiž ideologickým zdvojením, přizpůsobivou reprodukcí. Oddělení znaku a obrazu je nevyhnutelné. Jakmile se však s nic netušícím sebeuspokojením ještě jednou hypostazuje, dohání každý z obou izolovaných principů k ničení pravdy. Propast, která se rozevřela při tomto oddělení, zahlédla filosofie ve vztahu nazírání a pojmu a stále znovu se ji marně pokouší uzavřít: ba tímto snažením se definuje. Většinou se však postavila na stranu, od

níž má jméno. Platón odsuzuje básnictví se stejným gestem jako positivismus nauku o idejích. Svým proslaveným uměním prý Homér neprosadil ani veřejné, ani privátní reformy, ani nevyhrál válku, ani neučinil žádný objev. Nevíme prý o žádné početné skupině přívrženců, která by jej uctívala či milovala. Umění má svou užitečnost teprve prokázat. 26 Napodobování je u Platóna, stejně jako u Židů dáno do klatby. Rozum i náboženství proklínají a vypuzují princip kouzelnictví. Ještě ve zříkající se distanci vůči danému bytí, jak se objevuje v umění, zů­ stává princip kouzelnictví něčím nepočestným; ti, kdo je praktikují, se stávají lidmi, jimž je souzeno putovat z místa na místo, přeživšími nomády, kteří nenacházejí vlast mezi usedlými. Příroda už nemá být ovlivňována napodobováním, nýbrž ovládána prací. Umělecké dílo má s kouzelnictvím společné i to, že si vytváří vlastní, v sobě uzavře­ ný obvod, který je vytržen ze souvislosti profánního bytí. Vládnou v něm zvláštní zákony. Stejně jako kouzelník při ceremonii nejprve ohraničí vůči veškerému okolí místo, v němž se mají rozehrát posvátné síly, tak i každé umělecké dílo vyznačuje okruh uzavřený skuteč­ nosti. Právě zřeknutí se ovlivňování, jímž se umění liší od magické sympatie, ještě hlouběji upevňuje magické dědictví. Toto zřeknutí tlačí čistý obraz do protikladu k živoucí existenci, jejíž prvky v sobě tento obraz uchovává. Ke smyslu uměleckého díla, estetického zdání, náleží to, že je tím, čím v onom kouzlu primitiva byla nová, děsivá událost: zjevením celku ve zvláštním. V uměleckém díle vždy ještě jednou nastává zdvojení, jímž se věc jevila jako něco duchovního, jako projev mana. To vytváří jeho auru. Jako výraz totality si umění nárokuje hodnotu absolutna. To občas podnítilo filosofii k tomu, aby dala umění přednost před pojmovým poznáním. Podle Schellinga umění nastupuje tam, kde vědění nechá lidi na holičkách. Umění je pro něj "předobrazem vědy a tam, kde je umění, má věda teprve přijít".27 Oddělení obrazu a znaku je ve smyslu jeho nauky "zcela překonáno každým jednotlivým uměleckýmztvárněním".28Takovou důvěru v umění

30

31

26

Srv. Platón, Resp. X.

27 F. W. J. Schelling, Erster Entwurf eines Systems der Naturphilosophie. Funfter Hauptabschnitt. Werke, II, str. 623.

28

Tamt., str. 626.

Pojem osvícenství

Pojem osvícenství

buržoazní svět jen zřídka. Kde omezoval vědění, nedělo se to zpravidla proto, aby zjednal místo umění, nýbrž víře. Militantní religiozita novější doby, Torquemada, Luther, Mohammed, tvrdila, že prostřednictvím víry smiřuje ducha a bytí. Víra je však privátní pojem: jako víra je zničena, pokud svůj protiklad k vědění nebo svůj souhlas s ním neustále nevystavuje na odiv. Tím, že zůstává odkázána na omezování vědění, je omezena ona sama. V protestantismu podniknutý pokus víry objevit víře transcendentní princip pravdy, bez něhož nemůže obstát, bezprostředně ve slovu, jak tomu bylo v prehistorii, a vrátit slovu symbolickou moc, zaplatila víra poslušností slova, a sice slova ne právě svatého. Tím, že víra zůstává bez odporu připoutána k vědění jako přítel či nepřítel, zvěčňuje toto rozdělení v boji o jeho překonání: její fanatismus je znamením její nepravdy, objektivním přiznáním, že kdo jen věří, právě tím už nevěří. Špatné svědomí je její druhá přirozenost. Ve skrytém vědomí nedostatečnosti, která je s ní spjata, ve vědomí jí imanentního rozporu, že dělá z usmiřování své povolání, je důvod toho, že veškerá poctivost věřících byla odpradávna popudlivá a nebezpečná. Nikoli jako přepnutí, nýbrž jako uskutečnění principu víry samé byly páchány hrůzy ohně a meče, protireformace a reformace. Víra se zjevuje vždy znovu jako tep světových dějin, jimž by ráda poroučela, a v novověku se dokonce stává jejich favorizovaným prostředkem, jejich zvláštní lstí. Nezadržitelné není pouze osvícenství 18. století, jemuž to potvrdil Hegel, ale - jak to nikdo jiný nevěděl lépe - pohyb myšlenky samé. Již v nejnižším, stejně jako v nejvyšším myšlenkovém aktu je obsažena distance, kterou myšlenkový pohyb zaujímá k pravdě, a ta činí apologeta lhářem. Paradox víry se konečně zvrhává v podvod, v mýtus 20. století a její iracionalita v racionální instituce v rukou beze zbytku osvícených, kteří tak jako tak vedou společnost k barbarství. Již při vstupu jazyka do dějin jsou jeho mistry kněží a kouzelníci. Kdo urazí symboly, ve jménu nadpozemských mocností propadne mocnostem pozemským, jejichž zástupcem jsou ony povolané orgány společnosti. Co tomu předchází, leží v temnotě. Úděs,29 z něhož

se zrodilo mana, ať už se s ním v etnologii setkáváme kdekoli, bylo všude již sankcionováno - přinejmenším kmenovými stařešiny. Neidentické, těkavé mana učinili lidé konsistentním a násilně je materializovali. Kouzelníci brzy osídlili každé místo emanacemi a k bezpočtu sakrálních okrsků přiřadili bezpočet sakrálních ritů. Spolu se světem duchů a jejich vlastnostmi rozvíjeli své cechovní vědění a svou moc. Posvátnost onoho bytí se přenáší na kouzelníky, kteří s ním obcují. Na prvních nomádských stupních se členové kmene ještě samostatně podílejí na ovlivňování běhu přírody. Muži stopují zvěř, ženy obstarávají práci, která se může vykonávat bez trestného komanda. Kolik násilí předcházelo tomuto obyčeji u tak jednoduchého řádu, nelze určit. Již v něm je svět rozdělen na obvod moci a na to profánní. Již v něm je běh přírody jako výron mana povýšen na normu, která vyžaduje podřízení. Jestliže se však nomádský divoch při všem podrobení také ještě podílí na kouzlu, které ono podřízení omezuje, a převléká se za divoké zvíře, aby se k němu připlí­ žil, pak v pozdějších periodách jsou styk s duchy a podřízenost rozděleny na různé třídy lidstva: moc je na jedné straně, poslušnost na druhé. Opakující se, věčně stejné přírodní procesy vtloukají ciZÍ kmeny či vlastní kliky podřízeným do hlav jako rytmus práce podle taktu obušku a karabáče, který se ozývá v každém barbarském bubnování, v každém monotónním rituálu. Symboly nabývají podoby fetiše. Opakování přírody, které vyjadřují, se v dalším postupu projevuje jako jimi reprezentovaná permanence společenského násilí. Úděs, zpředmětněný v pevném obrazu, se stává znakem upevněného panství privilegovaných. Tímto znakem však zůstávají obecné pojmy, i když se všeho obrazného zbavily. Ještě deduktivní forma vědy odráží hierarchii a násilí. Stejně jako první kategorie reprezentovaly organizovaný kmen a jeho moc nad jednotlivcem, tak se i veškerý logický řád, závislost, řetězení, spojování a shrnování pojmů zakládá na odpovídajících poměrech sociální skutečnosti, na dělbě práce. 30 Tento společenský charakter myšlenkových forem ovšem není,

měl

které je podle Rudolfa Otta jádrem každé náboženské zkušenosti; viz R. Otto, Posvátno, přel. J. J. Škoda, Praha 1998, str. 26. - Pozn. překl.

29

Srv. pojem mysterium tremendum

32

(děsivé

mysterium, tajemný

úděs),

30

Srv. E. Durkheim, De quelques formes primitives de classification,

33

Pojem osvícenství

jak učí Durkheim, výrazem společenské solidarity, nýbrž svědectvím neproniknutelné jednoty společnosti a panství. Panství propůjčuje společenskému celku, v němž se pevně usazuje, zvýšenou konsistenci a sílu. Dělba práce, k níž se panství společensky rozvíjí, slouží ovládanému celku k sebezáchově. Tím se však tento celek jakožto celek, jakožto účinkování jemu imanentního rozumu, nutně stává vykonavatelem ortelu nad partikulárním. Panství vystupuje vůči jednotlivci jako to obecné, jako rozum ovládající skutečnost. Moc všech členů společnosti, jimž jako takovým není dáno žádné jiné východisko, se prostřednictvím jim uložené dělby práce vždy znovu hromadí k realizaci právě toho celku, jehož racionalita je tím opět znásobena. Co se děje všem prostřednictvím nemnohých, uskutečňu­ je se vždy jako přemožení jednotlivce mnohými. Útisk společnosti vždy zároveň nese rysy útisku kolektivem. Je to jednota kolektivity a panství, a nikoli bezprostřední společenská obecnost, solidarita, která se usazuje v myšlenkových formách. Filosofické pojmy, jimiž Platón a Aristotelés vykládají svět, povýšily prostřednictvím nároku na obecnou platnost dané společenské podmínky, které zdůvodňují, na úroveň pravé skutečnosti. Tyto pojmy pocházejí, jak říká ViCO,31 z athénského tržiště; stejně čistě zrcadlily zákony fyziky rovnost plnoprávných občanů a podřízenost žen, dětí a otroků. Sám jazyk propůjčoval řečenému, podmínkám panství, onu obecnost, kterou pře­ vzal jako prostředek styku buržoazní společnosti. Metafyzický důraz, sankce založená na idejích a normách, nebyla nic než hypostaze tvrdosti a výlučnosti, kterou musely pojmy přijímat všude tam, kde jazyk semkl společenství vládnoucích k provádění rozkazů. Ide. je, takto posilující společenskou moc jazyka, se staly o to nadbyteč­ nějšími, čím více rostla tato moc, a jazyk vědy připravil cestu k jejich úplnému znicotnění. S tímto vědomým ospravedlněním sugesce spojena nebyla, neboť v sobě měla ještě něco z děsivosti fetiše. Jednota kolektivity a panství se ukazuje spíše v obecnosti, kterou v jazyce nutně nabývá špatný obsah, v jazyce jak metafyzickém, tak

in: L'Année sociologique, IV, 1903, str. 66 n.

31

G. Vico, Die Neue Wissenschaft uber die gemeinschaftliche Natur der

Volker,

přel.

E. Auerbach, Mtinchen 1924, str. 397.

34

Pojem osvícenství vědeckém. Metafyzická. apologie prozrazuje nespravedlnost existujícího alespoň inkongruencí pojmu a skutečnosti. V nestrannosti vě­ deckého jazyka ztratilo to bezmocné veškerou možnost svého vyjádření a svůj neutrální znak nachází pouze existující. Taková neutralita je metafyzičtější než metafyzika. Osvícenství konečně pozřelo nejen symboly, ale i jejich nástupce, obecné pojmy, a z metafyziky neponechalo nic než abstraktní strach z kolektivu, strach, z něhož vzešla. Pojmy jsou vůči osvícenství ve stejné situaci jako rentiéři vůči prů­ myslovým trustům: žádný se nemůže cítit bezpečný. Dal-li logický positivismus pravděpodobnosti ještě šanci, pak etnologický positivismus ji už klade naroveň podstatě. "Nos idées vagues de chance et de quintessence sont de pales survivances de cette notion beaucoup plus riche",32 totiž pojmu magické substance. Osvícenství v podobě nominalistického myšlení se zastavuje před nomen, bezobsažným, na jeden bod zaměřeným pojmem, vlastním jménem. Zda, jak někteří tvrdili,33 byla vlastní jména původně zároveň jmény rodovými, už s jistotou nelze zjistit, nicméně vlastní jména nesdílela osud jmen rodových. Humem a Machem popírané substanciální Já není totéž co jméno. V židovském náboženství, v němž idea patriarchátu dospěla až ke zničení mýtu, se nadále uznává pouto mezi jménem a bytím, neboť je zakázáno vyslovit jméno Boha. Odkouzlený svět židovství usmiřuje kouzelnictví prostřednictvím jeho negace v ideji Boha. Židovské náboženství nestrpí žádné slovo, které by všechno smrtelné utěšilo v jeho zoufalství. Naděje se váže jedině na zákaz obracet se k falešnému jako k Bohu, ke konečnému jako k nekonečnému, ke lži jako k pravdě. Zárukou záchrany je odvrácení od každé víry, která by tuto záchranu nahradila, poznání spočívá v denunciaci klamu. Popření ovšem není abstraktní. Nerozlišující popírání všeho pozitivního, stereotypní formule nicoty, jak ji

32 H. Hubert - M. Mauss, Théorie générale de la Magie, in: L'Année sociologique, 1902-1903, str. 118. [Naše vágní představy o náhodě a podstatě jsou vybledlými pozůstatky tohoto mnohem bohatšího pojmu. - Pozn. překl.]

33 Srv. F. Tonnies, Philosophische Terminologie, in: týž, Psychologich-soziologische Ansicht, Leipzig 1908, str. 31.

35

Pojem osvícenství

Pojem osvícenství

používá buddhismus, přestupuje zákaz nazývat absolutno jménem, stejně jako její protiklad, pantheismus, nebo její karikatura, buržoazní skepse. Výklady světa, v nichž je svět nic nebo vše, jsou mytologie a zaručené cesty k vykoupení jsou sublimovanými magickými praktikami. Sebeuspokojení z předem známých odpovědí a proměna negativity ve spásu jsou nepravé formy odporu proti klamu. Právo obrazu je zachováno ve věrném dodržování jeho zákazu. Takové dodržování, "určitá negace", 34 suverenita abstraktního pojmu nechrání před zavádějícím smyslovým nazíráním, jakým je skepse, která považuje falešné i pravé za stejně nicotné. Určitá negace zavrhuje nedokonalé představy o absolutnu, modly, ale nikoli jako rigorismus, který proti nim staví ideu, již nemohou uspokojit. Dialektika spíše interpretuje každý obraz jako písmo. Ukazuje, jak z jeho rysů vyčíst přiznání jeho falešnosti, které obrazu vytrhává moc z rukou a dává ji pravdě. Tím se jazyk stává něčím víc než pouhým systémem znaků. V pojmu určité negace objevil Hegel prvek, jímž se osvícenství liší od rozkladného positivismu, s nímž Hegel osvícenství spojuje. Ovšem tím, že vědomý výsledek celého procesu negace - totalitu v systému a dějinách - nakonec i přesto učinil absolutnem, prohřešil se proti zákazu a sám propadl mytologii. To postihlo nejen Hegelovu filosofii jako apotheózu postupujícího myšlení, nýbrž i samotné osvícenství jako střízlivost v myšlení, jíž se podle svého mínění liší od Hegela i metafyziky vůbec. Osvícenství je totiž totalitární jako málokterý systém. Jeho nepravdivost nespočívá v tom, co mu odedávna vyčítal jemu nepřátelský romantismus, totiž v analytické metodě, převádění všeho na prvky, v rozkládání prostřednictvím reflexe, ale v tom, že pro osvícenství je celý proces předem rozhodnut. Jestliže se v matematickém postupu neznámé stane neznámou nějaké rovnice, je tím označkováno jako dávno známé, ještě než je dosazena nějaká hodnota. Před i po kvantové teorii je přírodu třeba chápat jen matematicky; dokonce i to, co se tomuto chápání vymyká, neřešitelnost a iracionalita, je obehnáno matematickými teorémy. Osvícenství má za to, že předjímané ztotožnění zcela konceptualizovaného, matematizovaného světa s prav-

dou je zabezpečuje před návratem mytického. Osvícenství ztotožňu­ je myšlení s matematikou. Tím získala matematika téměř úplnou nezávislost a stala se absolutní instancí. "Nekonečný svět, zde svět idealit, je pojímán jako svět, jehož předměty jsou zpřístupňovány našemu poznání nikoli jednotlivě, nedokonale a jakoby nahodile, nýbrž zmocňuje se jich racionální a systematicky jednotná metoda, která v nekonečném postupu nakonec poznává každý předmět v plném jeho bytí o sobě ... Jakmile Galilei zmatematizoval přírodu, je nyní příroda sama pod vedením nové matematiky idealizována a moderně vyjádřeno - sama se stává matematickou mnohostí (Mannigfaltigkeit). "35 Myšlení se zvěcňuje k samočinně probíhajícímu, automatickému procesu, soupeřícímu se strojem, který sám vytváří, takže tento stroj může nakonec myšlení nahradit. Osvícenství 36 odsunulo stranou klasický požadavek, podle něhož má myšlení myslet - jeho radikálním rozvinutím je Fichtova filosofie -, protože tento požadavek by odváděl od příkazu rozkazovat praxi - ten však přece chtěl naplňovat i Fichte. Matematická procedura se stala téměř rituálem myšlení. Navzdory axiomatickému sebeomezení se tato procedura etabluje jako nutná a objektivní: dělá z myšlení věc, nástroj, jak to sama nazývá. Avšak s takovou mimésis, v níž se myšlení připodobňuje světu, se faktické stalo něčím tak jedinečným, že i popírání Boha propadá soudu o metafyzice. Pro positivismus, který nastoupil do soudcovského úřadu osvíceného rozumu, není vybíhání do inteligibilních světů už jenom něčím zakázaným, ale je to nesmyslné žvanění. Positivismus ke svému štěstí nepotřebuje atheismus, protože zvěcnělé myšlení tuto otázku ani nemůže klást. Positivistický cenzor přechází oficiální kult stejně jako umění, tedy jako zvláštní oblast společenského provozu, která nemá žádnou kognitivní hodnotu: popírání, jež samo vystupuje s nárokem na poznání, však nepřipustí nikdy. Pokud se myšlení vzdálí úkolu pořádat fakta a vystoupí z jemu vykázanému okruhu daného bytí, pro scientistické

35 přel.

34

G. W. F. Hegel, Fenomenologie ducha, str. 99.

36

E. Husserl, Krize evropských O. Kuba, Praha 1972, str. 42.

věd

a transcendentální fenomenologie,

36 Srv. A. Schopenhauer, Parerga und Paralipomena, II, str. 356; viz P. Deussen (vyd.), Werke, V, Miinchen 1913, str. 671.

37

Pojem osvícenství

Pojem osvícenství

smýšlení to znamená šílenství a sebezničení, stejně jako pro primitivního kouzelníka vystoupení z magického kruhu, který načrtl pro zaklínání; v obou případech je postaráno o to, aby porušení tabu skončilo pro opovážlivce skutečným neštěstím. Ovládání přírody vytyčuje kruh, do něhož Kritika čistého rozumu zaklela myšlení. Nauku o neustálém, namáhavém postupu myšlení do nekonečna, spojil Kant se zdůrazněním jeho nedostatečnosti a věčné omezenosti. Poučení, které sdělil, je výrokem orákula. Ve světě není žádné bytí, jež by věda nemohla proniknout, ale co věda může proniknout, není bytí. Filosofický soud se podle Kanta zaměřuje na to nové, a přece nic nového nepoznává, neboť vždy pouze opakuje to, co do předmětu již vložil rozum. Tomuto myšlení, v oboru vědy zajištěnému před sny duchovidce, je však předložen účet: světové panství nad příro­ dou se obrací proti myslícímu subjektu samému, nenechává z něho nic než právě ono věčně stejné Já myslím, které musí moci doprovázet všechny mé představy. Subjekt i objekt se stává nicotným. Abstraktní Já, opravňující zaprotokolování a systematizaci, nemá proti sobě nic než abstraktní materiál, jehož jedinou vlastností je být substrátem takového vlastnictví. Rovnice ducha a světa nakonec vyjde, ale jen tak, že se obě její strany navzájem vykrátí. V redukci myšlení na matematickou aparaturu je zahrnuta sankce světa jako jeho vlastní míra. Co se jeví jako triumf subjektivní racionality, podřízení všeho jsoucího logickému formalismu, je zaplaceno poslušným podří­ zením rozumu tomu, co je bezprostředně dáno. Tím se ztrácí celý nárok poznání - pochopit dané jako takové, u daností vysledovat nejen jejich abstraktní časoprostorové vztahy, v nichž je potom lze uchopit, ale myslet je naopak jako povrch, jako zprostředkovanémomenty pojmu, které se naplňují až rozvinutím svého společenského, historického, lidského smyslu. Úkol poznání nespočívá v pouhém vnímání, klasifikování a počítání, ale právě v určité negaci všeho bezprostředního. Avšak matematický formalismus, jehož médiem je číslo, nejabstraktnější podoba bezprostředního, místo toho drží myšlení pevně při pouhé bezprostřednosti. Faktické se jeví jako pravda, poznání se omezuje na jeho opakování, myšlení se stává pouhou tautologií. Čím více si myšlenková mašinérie podrobuje jsoucí, tím slepěji se omezuje při jeho reprodukci. Osvícenství tím upadá zpět do mytologie, jíž nikdy neumělo uniknout. Mytologie totiž ve svých podobách odrážela podstatu dané skutečnosti: koloběh, osud, pan-

ství světa jakožto pravdu a zříkala se naděje. V pregnantnosti mytického obrazu, stejně jako v jasnosti vědecké formule se potvrzuje věčnost faktického a pouhá daná existence se prezentuje jako smysl, který je ve faktickém obsažen. Svět jako gigantický analytický soud, jediný, který zbyl ze všech snů vědy, má stejnou povahu jako kosmický mýtus, který střídání jara a podzimu spojoval s únosem Persefoné. Jedinečnost mytického procesu, která má legitimovat proces faktický, je klamem. Únos bohyně původně bezprostředně spadal vjedno s úmrtím přírody. Opakoval se každého podzimu a samo opakování nebylo následkem odluky, nýbrž bylo vždy stejné. S upevně­ ním časového vědomí byl tento proces fixován v minulosti jako něco jedinečného a hrůza před smrtí měla být v každém novém cyklu roč­ ních dob rituálně zmírněna rekursem k tomu, co se stalo kdysi dávno. Toto oddělení je však bezmocné. Ustanovením oné jedinečné minulosti přijímá cyklus charakter nevyhnutelnosti a hrůza vyzařuje z dávné události na veškeré dění jako její pouhé opakování. Subsumpce faktického, ať už pod bájnou prehistorii nebo pod matematický formalismus, symbolický vztah přítomného k mytické události v ritu nebo k abstraktní kategorii ve vědě způsobuje, že nové se jeví jako předem určené, které je tak ve skutečnosti to staré. Bez naděje není dané bytí, nýbrž vědění, jež si v obrazném či matematickém symbolu přivlastňuje dané bytí jako schéma, a tím je zvěčňuje. V osvíceném světě vstoupila mytologie do profánního. Dané bytí, důkladně očištěné od démonů a jejich pojmových potomků, přijímá ve své vycizelované přirozenosti charakter, který prehistorie přisu­ zovala démonům. Z titulu tvrdých faktů se dnes společenské bezpráví, z něhož tato fakta vycházejí, posvěcuje a činí nedotknutelným stejně jistě, jako byl posvátným a nedotknutelným medicinman pod ochranou svých bohů. Za toto panství se platí nejen tím, že se lidé odcizují ovládaným objektům: se zvěcněním ducha byly zaklety samy vztahy lidí i vztah každého jednotlivce k sobě samému. Jednotlivec se scvrkl na uzlový bod konvenčních reakcí a způsobů fungování, které se od něho věcně očekávají. Animismus oduševnil věci, industrialismus zvěcňuje duše. Ekonomický aparát, ještě před totálním plánováním, automaticky opatřuje zboží hodnotami, jež rozhodují o chování lidí. Od doby, kdy skončila volná směna, ztratilo zboží své ekonomické kvality, a to s výjimkou fetišového charakteru, který se rozprostírá jako ztuhlý příkrov nad životem společnosti

38

39

Pojem osvícenství

Pojem osvícenství

ve všech jejích aspektech. Prostřednictvím nesčetných agentur masové produkce a její kultury jsou do jednotlivce jako jediné přiroze­ né a slušné vtiskovány racionální normované způsoby chování. Jednotlivec se určuje již pouze jako věc, jako statistický prvek, jako succes or failure. Jeho měřítkem je sebezáchova, úspěšné nebo neúspěšné přizpůsobení objektivitě jeho funkce a stanovených vzorů. Všechno ostatní, ideje i kriminalita, zakouší sílu kolektivu, který je vůči tomu ve střehu počínaje školní třídou a konče odborovou organizací. I tento hrozící kolektiv však patří jen ke klamnému povrchu, pod nímž se skrývají mocnosti, které jím manipulují jako nástrojem moci. Jeho brutalita, která drží jednotlivce v normě, představuje skutečnou kvalitu lidí stejně málo jako hodnota kvalitu spotřebních věcí. Démonicky znetvořená podoba, kterou na sebe ve světle bezpředsudečného poznání vzali věci a lidé, poukazuje na panství, totiž na princip, který podnítil již specifikaci mana na duchy a božstva a působil v kejklířství kouzelníků a medicinmanů. Fatalita, jíž prehistorie sankcionovala nepochopitelnou smrt, přeŠla do zcela pochopitelného daného bytí. Panická hrůza uprostřed dne, v níž si lidé náhle uvědomili přírodu jako celek bytí, našla svůj protějšek v panice, která dnes může propuknout už v každém okamžiku: lidé očeká­ vají, že svět, který je bez východiska, bude uvržen do ohně celkem bytí, jímž jsou oni sami a s nímž nic nezmohou.

ný bod rozumu, zákonodárnou instanci jednání. Kdo se bezprostřed­ ně, bez racionálního vztahu k sebezáchově, oddává životu, upadá podle soudu osvícenství, jakým je protestantismus, zpět do prehistorie. Tento pud jako takový je stejně mytický jako pověra; sloužit Bohu, jehož subjekt nepostuluje, je pomatené jako opilství. Pokrok chystá stejný osud obojímu: uctívání Boha i ponoření do bezprostředně přírodního bytí; nedostatečnou reflexi myšlení, stejně jako nedostatečnou reflexi slasti stíhá kletbou. Princip Já zprostředko­ vává společenskou práci každého jednotlivce v buržoazním hospodářství; tato práce má jedněm vracet zvětšený kapitál, druhým sílu k nadpráci. Čím déle však proces sebezáchovy probíhá na základě buržoazní dělby práce, tím více si vynucuje sebezvnějšnění individuí, jež mají své tělo i duši formovat podle technické aparatury. Tím se opět řídí osvícenské myšlení: nakonec, jak se zdá, je odstraněn i transcendentální subjekt poznání jako poslední připomínka subjektivity, která je nahrazena tím nerušenější prací automatických pořá­ dacích mechanismů. Ze subjektivity se stává prchavá látka, která se řídí logikou údajně nestranných pravidel hry, a tak s ní lze o to neomezeněji manipulovat. Positivismus, který se nakonec nezastavil ani před myšlením samotným, v nejdoslovnějším smyslu chimérou vzniklou v mozku, odstranil i poslední rušivou instanci mezi individuálním jednáním a společenskou normou. Technický proces, k ně­ muž se po svém vymazání z vědomí subjekt zvěcnil, je zbaven mnohoznačnosti mytického myšlení, stejně jako všeho významu vůbec, protože rozum sám se stal pouhým pomocným prostředkem všeobjímající hospodářské aparatury. Slouží jako universální nástroj, který se hodí ke zhotovování všech ostatních nástrojů a je pevně zaměřen k účelu, a v tomto smyslu je osudový jako přesně vypočítané pracovní aktivity v materiální produkci, jejichž výsledek se pro lidi vymyká jakékoli kalkulaci. Konečně se naplnila stará ctižádost rozumu - být čistým orgánem účelů. Výlučnost logických zákonů pochází z jednoznačného charakteru funkce, v konečném ohledu z násilného charakteru sebezáchovy. Ta se stále znovu vyhrocuje k volbě mezi přežitím a zánikem, která se projevuje ještě v principu, že ze dvou kontradiktorických vět může být pouze jedna pravdivá a jedna nepravdivá. Formalismus tohoto principu a celé logiky, která se jím etabluje, pochází z neprůhlednosti a propletenosti zájmů ve společ­ nosti, v níž si zachování forem a zachování jednotlivců odpovídá jen

Mytická hrůza osvícenství náleží k mýtu. Osvícenství ji zakouší nejen u nevyjasněných pojmů a slov, jako je to u sémantické kritiky jazyka, ale u každého lidského projevu, nemá-li místo v účelové souvislosti oné sebezáchovy. Spinozova věta Conatus sese eonservandi primum et unieum virtutis est fundamentum 37 obsahuje pravou maximu veškeré západní civilizace, v níž se stírají náboženské i filosofické diference buržoazního světa. Subjekt, který po metodickém vymýcení všech přírodních stop jako něčeho mytologického neměl být už ani tělem, ani krví, ani duší, a dokonce ani přirozeným Já, tvořil po své sublimaci na transcendentální či logický subjekt vztaž-

37 B. Spinoza, Etika, část IV, tvrz. 22, důsledek, přel. K. Hubka, Praha 2001, str. 181: "Snaha po sebezachováníje první a jediný základ zdatnosti."

40

41

Pojem osvícenství

Pojem osvícenství

myšlení z logiky ratifikuje v posluchárně v továrně a kanceláři. Tabu v tomto smyslu zasahuje tabuizující moc, osvícenství ducha, který je sám osvícenstvím. Tím se však příroda jako pravá sebezáchova uvolňuje a rozpoutává v individuu nejinak než v kolektivním osudu - v krizi a válce, a to na základě procesu, který ji sliboval vypudit. Jestliže teorii zůstane jako jediná norma ideál jednotné vědy, musí praxe propadnout bezohlednému provozu světových dějin. Civilizací plně uchopený subjekt se rozkládá na prvek oné nelidskosti, jíž chtěla civilizace od počátku uniknout. Naplňuje se nejstarší obava, obava ze ztráty vlastního jména. Čistě přírodní existence, animální a vegetativní, předsta­ vovala pro civilizaci absolutní nebezpečí. Mimetické, mytické, metafyzické způsoby chování byly jeden po druhém považovány za překonané epochy a návrat k nim byl spojen s hrůzou, že subjekt by se opět přeměnil v pouhou přírodu, jíž se s nevýslovným úsilím odcizil, a která by ho právě proto naplňovala nevýslovnou hrůzou. Živá vzpomínka na prehistorii, už na její nomádický stupeň a ještě více na její skutečný prepatriarchální stupeň, byla z vědomí lidí po celá tisíciletí vyháněna těmi nejstrašnějšími tresty. Osvícený duch nahradil oheň a kolo stigmatem, jež vtiskl veškeré iracionalitě, protože vede do záhuby. Hédonismus byl umírněný - extrémy nenáviděl o nic méně než Aristotelés. Buržoazní ideál přirozenosti nemá na mysli amorfní přírodu, nýbrž ctnost prostřednosti. Promiskuita a askeze, nadbytek a hlad jsou navzdory své protikladnosti bezprostřed­ ně identické, neboť jsou to síly rozkladu. Tím, že rozkazující menšina podřizuje celý život požadavkům jeho zachování, svým vlastním zabezpečením garantuje i přetrvání celku. Vládnoucí duch od Homéra po modernu chce řídit plavbu mezi Skyllou úpadku do prosté reprodukce a Charybdou bezuzdného uspokojování; každé jiné orientační hvězdě, než byla hvězda "menšího zla", odedávna nedů­ věřuje. Noví němečtí pohané a administrátoři válečnické nálady chtějí opět osvobodit slast. Neboť se ji však pod tlakem práce po tisíciletí učili nenávidět, zůstává v totalitární emancipaci kvůli sebepohrdání sprostá a zmrzačená. Zůstává spjata se sebezáchovou, k níž ji předtím vychoval mezitím odstavený rozum. V bodech obratu západní civilizace, od přechodu k olympskému náboženství až k renesanci, reformaci a buržoaznímu atheismu, kdy nové národy a vrstvy se stále větším důrazem vytěsňovaly mýtus, byl strach z nepochopi-

telné, hrozící přírody, který byl následkem jejího zmaterializování a zpředmětnění degradován na animistickou pověru a ovládnutí pří­ rody uvnitř i venku bylo učiněno absolutním cílem života. Je-li sebezáchova nakonec automatizována, pak je rozum propuštěn ze služeb, a to těmi, kdo se jako administrátoři produkce ujali jeho dědictví a nyní se bojí rozumu vyděděných. Podstatou osvícenství je alternativa, jejíž nevyhnutelnost je nevyhnutelností panství. Lidé museli stále volit mezi podrobením se přírodě a podrobením přírody. S rozšířením buržoazního tržního hospodářství se temný obzor mýtu vyjasňuje sluncem kalkulujícího rozumu, pod jehož ledovými paprsky dozrává setba nového barbarství. Pod tlakem panství vedla lidská práce odedávna pryč od mýtu, avšak pod panstvím se vždy znovu vrací do začarovaného kruhu mýtu. V homérském vyprávění je uchováno propletení mýtu, panství a práce. Dvanáctý zpěv Odysseie vypráví o plavbě kolem Sirén. Jejich vábení vyjadřuje touhu ztratit se v minulosti. Vábený hrdina se však v utrpení stává dospělým. Množství smrtelných nebezpečí, v nichž musel obstát, utvrdilo jednotu jeho vlastního života, identitu osoby. Časová pásma se mu oddělují jako voda, země a vzduch. Čas je mu tokem toho, co bylo, vracejícím se zpět od skal přítomnosti, a budoucnost leží v oblacích na obzoru. Co Odysseus nechal za sebou, to vstoupilo do světa stínů: je ještě tak blízko prehistorickému mýtu, jehož lůno subjekt opustil, že se mu vlastní prožitá minulost stává mytickou prehistorií. Pevným uspořádáním času se subjekt snaží čelit mýtu. Trojdílné časové schéma má osvobodit přítomný okamžik z moci minulosti tím, že tuto moc, jako to neopakovatelné, vykáže za absolutní hranice a dá ji k dispozici přítomnosti jako praktikovatelné vědění nynějšího okamžiku. Nutkání zachránit minulé jako to živé, místo aby se minulé využilo jako látka pokroku, se zklidňuje pouze v umění, k če­ muž náležejí i dějiny jako zobrazení minulého života. Pokud se umění zříká toho, aby vystupovalo jako poznání, a tím se odpojuje od praxe, je společenskoupraxí tolerováno jako slast. Zpěv Sirén všakještě není zbaven moci tím, že je z něho umění. Sirény vědí, "co v budoucnu též se přihodí na žírné zemi",38 i to, čeho se účastnil sám Odysseus, "co

42

43

náhodně. Vypovězení zvěcnění člověka

38

Homér, Odysseia, XII,191,

přel.

R. Mertlík, Praha 1984.

Pojem osvícenství

Pojem osvícenství

v prostorné krajině trójské trójský i achajský lid kdys vytrpěl pro vůli boŽí".39 Tím, že bezprostředně přivolávají to, co se stalo velmi nedávno, ohrožují neodolatelným příslibem slasti, který je vnímán v jejich zpěvu, totiž patriarchální řád, který život jednoho každého navrací jen za tu cenu, že se jeho čas naplní. Kdo propadne jejich kejklířské hře, musí zahynout, neboť v tomto světě může existenci na přírodě vyvzdorovat jedině neustálá duchapřítomnost. Jestliže Sirény vědí o všem, co se událo, požadují jako cenu za své vědění budoucnost, a příslib šťast­ ného návratu je klam, jímž minulost polapí dychtícího. Odyssea varovala Kirké, božstvo zezvířečtění, jemuž odolal, a ono mu za to dalo sílu, aby odolal i jiným mocnostem rozkladu. Vábení Sirén je však nadále příliš silné. Nikdo, kdo slyší jejich zpěv, jim nemůže uniknout. Lidé museli sami na sobě provést hrozné věci, než byl vytvořen subjekt, identický, účelově zaměřený mužský charakter člověka. Něco z toho se ještě opakuje v každém dětství. Snaha udržet Já pohromadě se pojí k Já na všech stupních a touha po jeho ztrátě byla vždy spjata se slepým odhodláním zachovat Já. Narkotické opojení, při němž se za euforii, v níž je Já suspendováno, platí spánkem podobným smrti, je jedním z nejstarších společenských opatření, která jsou prostředníkem mezi sebezachováním a sebezničením - pokusem Já, jak přežít sama sebe. Strach z toho, že člověk ztratí své Já a s ním zruší hranice mezi sebou a jiným životem, hrůza před smrtí a destrukcí, je spojena s pří­ slibem štěstí, jímž byla civilizace ohrožena v každém okamžiku. Její cesta byla cestou poslušnosti a práce, nad níž neustále září její naplně­ ní, ale pouze jako zdání, jako krása zbavená moci. Odysseova mysl, stejně nepřátelská k vlastní smrti i vlastnímu štěstí, si to uvědomuje. Zná jen dvě možnosti úniku. Jednu předpisuje druhům: ucpe jim uši voskem, a oni musí veslovat ze všech sil. Kdo chce obstát, nesmí slyšet na vábení nenávratna, a toho je schopen jen tehdy, když toto vábení nemůže slyšet. O to se vždy stará společnost. Zčerstva a soustředěně musí pracující hledět dopředu a nevšímat si toho, co je stranou. Pud, který nutí odchýlit se, musejí sublimovat prostřednictvím dodatečné­ ho zarytého úsilí. Tak se stávají praktickými. - Druhou možnost si volí sám Odysseus, pozemkový pán, který za sebe nechá pracovat druhé.

39

Slyší, ale je bezmocný, přivázaný ke stěžni, a čím je vábení větší, tím se nechává připoutat, stejně jako později buržoazie sama sobě odpírá štěstí tím tvrdošíjněji, čím je mu s nárůstem vlastní moci blíže. To, co Odysseus slyší, pro něj zůstává bez následků, může jen pokynout hlavou, aby ho rozvázali, ale je příliš pozdě, druhové, kteří sami neslyší, vědí jen o nebezpečnosti tohoto zpěvu, nikoli o jeho kráse, a nechají jej u stěžně, aby zachránili jeho i sebe. Reprodukují život utlačovatele spolu se svým vlastním, a utlačovatel už není schopen vystoupit ze své společenské role. Pouta, jimiž je neodvolatelněpřipou­ tán k praxi, zároveň drží Sirény daleko od praxe: jejich vábení, jež se stává pouhým předmětem kontemplace, se neutralizuje tím, že se stává uměním. Připoutaný se účastní koncertu, nehnutě naslouchá jako později koncertní návštěvníci a jeho nadšené volání po vysvobození vyznívá již jako aplaus. Umělecký požitek a manuální práce se tak rozcházejí. Epos už obsahuje pravou teorii. Kulturní statek je v přesné korelaci k práci při odchodu z prehistorie a vykonávané na příkaz, a obojí kotví v nevyhnutelném tlaku ke společenskému panství nad

pevněji

přírodou.

Opatření, která Odysseus provedl na lodi kvůli Sirénám, jsou vytušenou alegorií dialektiky osvícenství. Stejně jako je zastupitelnost mírou panství a nejmocnější je ten, kdo se ve většině úkonů může nechat zastupovat, tak je zastupitelnost prostředkem jak pokroku, tak úpadku. Za daných podmínek znamená vyloučení z práce otupení, a to nejen u nezaměstnaných, ale také u jejich sociálního protipólu. Ti výše postavení zakoušejí své bytí, s nímž se již nemusejí zabývat, pouze jako substrát a zcela tuhnou do podoby přikazujícího subjektu. Primitiv zakoušel přírodní věc pouze jako unikající předmět žádosti, "avšak pán, který vsunul rod raba mezi věci a sebe, spojuje se tím pouze s nesamostatností věci a má z ní čistý požitek; stránku samostatnosti však ponechává rabovi, který věc zpracovává".40 Odysseus je v práci zastoupen. Stejně jako se nemůže oddat touze po zapuzení svého Já, tak se jako vlastník nakonec zříká rovněž účasti na práci, a konečně i jejího řízení, zatímco druhové se při vší blízkosti věcem samozřejmě nemohou těšit z práce, protože ta se prová-

40

Tamt.,189-190.

44

G. W. F. Hegel, Fenomenologie ducha, str. 158.

45

Pojem osvícenství

Pojem osvícenství

dí pod tlakem, zoufale, při násilně uzavřených smyslech. Rab zůstá­ vá ujařmen na těle i na duši, u pána nastává regres. Žádné panství se dosud nedokázalo vyhnout zaplacení této ceny, a to, že se pokrok dějin podobá kruhu, je částečně vysvětleno tímto zeslábnutím, ekvivalentem moci. Lidstvo, jehož obratnost a znalost se diferencuje s dělbou práce, je zároveň tlačeno zpět na antropologicky primitivnější stupně, neboť kvůli technickému ulehčení existence je další trvání panství podmíněno tím, že k fixaci instinktů dochází jejich silnějším potlačením. Fantazie zakrňuje. Neštěstí není způsobeno tím, že individua zaostala za společností nebo její materiální produkcí. Kde se vývoj stroje již převrátil ve vývoj mašinerie panství, takže technická a společenská tendence, odedávna navzájem propletené, konvergují do totálního uchvácení člověka, tam zaostalí lidé nepřed­ stavují pouze nepravdu. Naproti tomu přizpůsobení moci pokroku zahrnuje pokrok moci, ony vždy nanovo vznikající úpadkové přemě­ ny, které usvědčují ne neúspěšný, nýbrž právě úspěšný pokrok z jeho vlastního protikladu. Kletbou tohoto nezadržitelného pokroku je nezadržitelná regrese. Tato regrese se neomezuje na zakoušení smyslového světa, které je spojeno s tělesnou blízkostí, ale postihuje zároveň autonomní intelekt, který se odděluje od smyslové zkušenosti, aby si ji podrobil. Sjednocení intelektuálních funkcí, které umožňuje ovládat smysly, rezignace myšlení a produkce jednohlasnosti znamená ochuzení myšlení, stejně jako zkušenosti. Oddělení myšlenkové a smyslové oblasti poškozuje obojí. Omezením myšlení na organizaci a správu vykonávanou vrchností, od lstivého Odyssea až k naivním generálním ředitelům, vzniká zároveň omezení, jež postihuje i ty velké, pokud jim nejde pouze o manipulaci malých. Duch se nakonec stává aparátem panství a sebeovládání, za který ho buržoazní filosofie vždy pokládala. Hluché uši, jež od mytických dob zůstaly poddajným proletářům, nejsou v ničem lepší než ztuhlost toho, kdo rozkazuje. Z nezralosti ovládaných vzniká přezrálost společnosti. Čím komplikovanější a jemnější je společenská, ekonomická a vědecká aparatura, s jejíž obsluhou produkční systém už dlouho slaďuje tělo, tím chudší jsou prožitky, jichž je tělo schopno. Eliminace kvalit, jejich převedení na funkce, se prostřednictvím racionalizovaného způsobu práce přenáší z vědy na zkušenostní svět většinových společenských vrstev a tendenčně jej opět připodobňuje světu mloků. Re-

grese mas dnes spočívá v neschopnosti slyšet vlastníma ušima neslyšené, moci vlastníma rukama se dotknout neuchopeného, je to nová podoba zaslepení, jež přichází na místo všeho překonaného mytického zaslepení. Na základě zprostředkování totální společnosti, uchvacující veškeré vztahy a emoce, se lidé opět stávají právě tím, proti čemu se obracel zákon vývoje společnosti, princip Já: stávají se pouhou rodovou bytostí, navzájem stejní co do své izolace v násilně řízené kolektivitě. Veslaři, kteří mezi sebou nemohou mluvit, se jeden jako druhý napínají ve stejném taktu jako moderní dělník v továrně, v kině a kolektivu. Konkrétní pracovní podmínky ve společ­ nosti si vynucují konformismus, a nikoli vědomé ovlivňování, dodatečně ohlupují utlačené lidi a odvádějí je od pravdy. Bezmoc dělníků není pouze fintou vládnoucích, nýbrž logickou konsekvencí industriální společnosti, v niž se nakonec proměnilo antické fatum, jemuž se lidé snažili uniknout. Tato logická nutnost však rozhodně není definitivní. Zůstává při­ poutána k panství jako jeho odlesk a nástroj zároveň. Její pravda je proto neméně pochybná jako její evidence nevyhnutelná. Myšlení se ovšem vždy spokojovalo s konkretizováním pochybností o sobě samém. Je to rab, jehož pán nemůže po libosti zastavit. Tím, že se panství, od doby, kdy se lidé usadili, a později ve zbožním hospodář­ ství, zvěcnilo v zákon a organizaci, muselo se omezit. Nástroj získává samostatnost: zprostředkující instance ducha, nezávisle na vůli pánů a správců, zmírňuje bezprostřednost ekonomického bezpráví. Nástroje panství, jež mají uchopit vše - jazyk, zbraně, nakonec stroje - se musejí dát uchopit všemi. Tak se v panství prosazuje moment racionality jako něco, co se od panství také odlišuje. Předmětnost prostředku, která jej činí universálně použitelným, jeho "objektivita" pro všechny implikuje již kritiku panství, tak jak jeho prostřednic­ tvím vzrůstá myšlení. Na cestě od mytologie k logistice ztratilo myšlení prvek sebereflexe a mašinerie dnes otupuje lidi, i když na nich závisí. V podobě strojů se však odcizené ratio pohybuje směrem ke společnosti, která myšlení, zpevněné jako materiální a intelektuální aparatura, smíří s osvobozeným životem a obrátí se ke společnosti samé jako reálný subjekt života. Partikulární původ myšlení a jeho universální perspektiva byly odedávna neoddělitelné. Dnes, s pře­ měnou světa v průmysl, se perspektiva obecného - společenské uskutečnění myšlení - otevřela do té míry, že sami vládnoucí kvůli

46

47

Pojem osvícenství

Pojem osvícenství

ní pOpIra]1 myšlení jako pouhou ideologii. Špatné svědomí klik, v nichž se nakonec ztělesňuje ekonomická nutnost, se prozrazuje v těch jeho projevech, počínaje intuicí vůdce a konče dynamickým světovým názorem, které v rozhodném protikladu k dřívější buržoazní apologetice již neuznávají vlastní zločinné jednání za nutnou konsekvenci zákonitých souvislostí. Mytologické lži o poslání a osudu, které jsou jejich náhražkou, nejsou nikdy zcela nepravdivé: už to nejsou objektivní tržní zákony, jež vládly v jednáních podnikatelů a vedly ke katastrofě. Naplňují se spíše vědomá rozhodnutí generálních ředitelů jako výslednice různých sil, které si co do své nutnosti v ničem nezadají s nejslepějšími cenovými mechanismy, a spíše než co jiného naplňují starý zákon hodnoty, a tím osud kapitalismu. Vládnoucí sami nevěří v žádnou objektivní nutnost, i když ji občas přisuzují svým výmyslům. Prohlašují se za inženýry světo­ vých dějin. Pouze ovládaní přijímají vývoj, který je s každým nadekretovaným zvýšením životní úrovně činí o stupeň bezmocnějšími, stejně jako nezpochybnitelnou nutnost. Poté, co ·se udržování života těch, jichž je vůbec ještě zapotřebí k obsluze strojů, dá zajistit minimální částí pracovní doby, která je k dispozici pánům společnosti, je nyní přebytečný zbytek - obrovská masa obyvatelstva - cepována jako dodatečná ochrana systému, aby dnes i zítra sloužila jako materiál k jeho velkým plánům. Jsou vykrmováni jako armáda nezaměst­ naných. Jejich degradace na pouhé objekty správy, která formuje předem každé odvětví moderního života, a to včetně jejich řeči a vnímání, se jim jeví jako objektivní nutnost, proti níž, jak si myslí, nic nezmohou. Bída jako protiklad moci a bezmocnost nezměrně rostou spolu s kapacitou pro trvalé odstranění veškeré bídy. Před každým jednotlivcem stojí neproniknutelný les klik a institucí, jež se od nejvyšších velitelských míst hospodářství až k posledním profesionálním vyděračům starají o neomezené trvání statu quo. Proletář již před odborářským šéfem, pokud se s ním vůbec někdy setká, natož před manažerem, není ničím víc než přespočetným exemplářem, zatímco odborářský šéf se zase musí obávat své vlastní likvidace. Absurdita stavu, v němž moc systému nad lidmi roste s každým krokem, který je vyvádí z moci přírody, denuncuje racionalitu racionální společnosti jako obsolentní. Její nutnost je zdáním, stejně jako svoboda podnikatelů, která zjevuje svou násilnou povahu v jejich nevyhnutelných bojích a dohodách. Takové zdání, v němž se ztrácí

plně osvícené lidství, nemůže být rozlomeno myšlením, které jakožto orgán panství musí volit mezi příkazem a poslušností. Ačkoli se myšlení nemůže vymanit ze zapletení, jímž zůstává uvězněno v prehistorii, stačí nicméně na to, aby logiku buď - anebo, konsekvence a antinomie, jíž se myšlení radikálně emancipovalo od přírody, znovu poznalo jako tuto přírodu, totiž neusmířenou a sobě samé odcizenou. Myšlení, v jehož násilném mechanismu se příroda reflektuje a prolonguje, reflektuje právě na základě své nevyhnutelné konsekvence také samo sebe jakožto přírodu, která zapomněla sama na sebe, jakožto násilný mechanismus. Představování je pouze nástroj. Lidé se myšlením distancují od přírody, aby si ji před sebe postavili tak, aby ji mohli ovládnout. Pojem se podobá věci, materiálnímu nástroji, který se v různých situacích drží stejně, a tak svět jako to chaotické, mnohostranné, disparátní odděluje od poznaného, jednoho, identického - je to ideální nástroj, který se hodí vždy na to místo, za něž lze uchopit každou věc. Myšlení se stává iluzivním, kdykoli chce popřít oddělující funkci, distancování a zpředmětňování. Veškeré mystické sjednocování zůstává klamem, bezmocnou vnitřní stopou zašantročené revoluce. Ale protože má osvícenství navrch před každou hypostazí utopie a netečně zvěstuje panství jako rozdvojení, stává se rozdvojení subjektu a objektu, které osvícenství brání zatemnit, jak indexem nepravdivosti tohoto rozdvojení, tak indexem pravdy. Odsouzení pověry znamenalo vždy nejen pokrok panství, ale zároveň jeho kompromitaci. Osvícenství je víc než osvícenství - je to příroda pojatá ve svém odcizení. V sebepoznání ducha jako přírody, která je sama se sebou, se příroda jako v prehistorii dovolává sebe samé, ale již ne bezprostředně, tedy svým domnělým jménem, jež znamená všemohoucnost, jako mana, nýbrž jako to slepé, zmrzačené. Úpadek a rozklad přírody se odvíjí od jejího ovládání, bez něhož duch neexistuje. Tímto doznáním, v němž duch přizná­ vá své panství a· vrací se zpět do přírody, se rozplývá jeho panský nárok, který jej právě dělá otrokem přírody. Jestliže lidstvo v útěku před nutností, v pokroku a civilizaci nedovede vydržet, aniž by se vzdalo sebepoznání, pak ve valech, jež navršuje proti tlaku nutnosti, v institucích, praktikách ovládání, které od podrobování přírody odedávna dopadaly zpět na společnost, už nepoznává ani garanty budoucí svobody. Každý pokrok civilizace obnovil spolu s panstvím také onu perspektivu jeho zmírnění. Zatímco reálné dějiny jsou utká-

48

49

Pojem osvícenství

Pojem osvícenství

ny z reálného utrpení, jež se nijak nezmenšuje proporcionálně k růs­ tu prostředků k jeho odstranění, pak naplnění této perspektivy je odkázáno na pojem. Pojem v podobě vědy totiž pouze nevzdaluje lidi přírodě, nýbrž jako sebereflexe právě toho myšlení, které ve formě vědy zůstává připoutáno ke slepé ekonomické tendenci, umožňuje změřit distanci zvěčňující bezpráví. Takovým rozpomenutím na pří­ rodu v subjektu, které odkrývá neuznanou pravdu veškeré kultury, se osvícenství jako takové dostává do protikladu k panství; volání, aby osvícenství byla učiněna přítrž, zaznívalo i v dobách Vaniniho,41 ani ne tak ze strachu z exaktní vědy jako spíše z nenávisti k nedisciplinovanému myšlení, které se vymaňuje z pout přírody tím, že se při­ znává k tomu, že je přírodou, která se chvěje strachem sama před sebou. Kněží se vždy mstili za mana na nositeli osvícenství, který mana usmiřoval tím, že se děsil děsu, který mana znamenalo, a auguři osvícenství byli, co se hybris týče, zajedno s kněžími. Ve své buržoazní podobě se osvícenství rozplynulo ve svém positivistickém momentu dávno před Turgotem a ďAlembertem. Nikdy nebylo chráněno před záměnou svobody a zajišťováním sebezáchovy. Suspenze pojmu, lhostejno zda k ní došlo ve jménu pokroku či kultury, které se již dlouho tajně dorozumívaly proti pravdě, vyklidila pole lži. Ve světě, který verifikoval jen protokolární věty, a myšlenky, degradované na pouhý výkon velkých myslitelů, uchovával jako zastaralé fráze, již nelze rozlišit lež od pravdy, neutralizované jako kulturní statek. Rozpoznat panství i v samotném myšlení jako neusmířenou příro­ du by však mohlo zmírnit onu nutnost, jejíž věčnost jako ústupek reakcionářskému common sense ukvapeně potvrdil sám socialismus. Socialismus určil pro veškerou budoucnost nutnost jako základnu a zcela idealisticky depravoval ducha jako nejvyšší vrcholek, protože se příliš křečovitě držel dědictví buržoazní filosofie. Tak by zůstal vztah nutnosti k říši svobody pouze kvantitativní, mechanický a pří­ roda, chápaná jako něco zcela cizího, jako v nejranější mytologii, by se stala totalitámí a spolu se socialismem by absorbovala svobodu.

S opuštěním myšlení, které se ve své zvěcnělé podobě jakožto matematika, stroj či organizace mstí na lidech, kteří na ně zapomněli, se osvícenství zříká svého uskutečnění. Tím, že podrobilo disciplíně vše jednotlivé, ponechalo pojmově nereflektovanému celku svobodu vlomit se jakožto panství nad věcmi do bytí a vědomí lidí. Převrace­ jící skutečná praxe však závisí na nepoddajnosti teorie vůči nevědo­ mé lhostejnosti, s níž společnost nechává myšlení zatvrdnout. Materiální předpoklady naplnění osvícenství - uvolněná technika jako taková - není hrozbou jeho naplnění. To tvrdí sociologové, kteří opět pomýšlejí na nějaký protilék a na to, jak se stát jeho pánem, kdyby šlo o protilék kolektivního rázu. 42 Vinna je souvislost společenského zaslepení. Mytický vědecký respekt národů před daným, které přesto neustále vytvářejí, se nakonec sám stává pozitivním faktem - pevností tak mohutnou, že se i revoluční představivost sama před sebou stydí za svůj utopismus a degeneruje v povolnou důvěři­ vost vůči objektivní tendenci dějin. Jako orgán takového přizpůsobe­ ní, jako pouhá konstrukce prostředků je osvícenství tak destruktivní, jak to o něm prohlašují jeho romantičtí nepřátelé. Samo k sobě dospěje teprve tehdy, až se zřekne i posledních stop souhlasu s objektivní tendencí dějin a odváží se překonat falešné absolutno - princip slepého panství. Duch takové nepoddajné teorie by dokázal obrátit mentalitu nelítostného pokroku k jeho cíli. Jeho herold Bacon snil o mnoha věcech, "jež si nemohou koupit ani králové se všemi svými poklady, které neposlouchají jejich příkazy, o nichž jejich zvědové a donašeči nic nevyzvěděli". Tyto věci, jak si přál, připadly buržoazii, osvíceným dědicům králů. Tím, že buržoazní hospodářství

41 GiuIio Cesare Vanini (1584-1619), renesanční pantheistický filosof, který zbožštil přírodu a byl upálen inkvizicí. - Pozn. překl.

42 "The supreme question which confronts our generation today - the question to which aH other problems are mere1y coroHaries - is whether technology can be brought under contro1. .. Nobody can be sure of the formula by which this end can be achieved... We must draw on aH the resources to which access can be had..." (The RockefeHer Foundation. A Review for 1943, New York 1944, str. 33 n.) ("Rozhodující otázkou, s níž je dnes konfrontována naše generace - otázkou, vůči níž jsou všechny ostatní problémy pouhými důsledky -, je to, zda lze technologii podrobit kontrole... Nikdo si nemůže být jist návodem, jak tohoto cíle dosáhnout. .. Musíme sáhnout ke všem rezervním zdrojům, k nimž můžeme získat přístup ... " - Pozn. překl.)

50

51

Pojem osvícenství

zmnohonásobilo moc prostřednictvím tržního zprostředkování, zmnohonásobilo i jeho věci a síly tak, že k jejich spravování už není třeba králů ani buržoazie: už je zapotřebí všech. Lidé se na moci věcí učí, jak se nakonec zbavit moci. Osvícenství se naplňuje a dosahuje svého cíle, když se nejbližší praktické účely odhalují jako ty nejvzdálenější, jichž se konečně dosáhlo, a na země, ,,0 nichž jejich zvědové a donašeči nic nevyzvěděli", totiž na přírodu zneuznanou panskou vědou, si lidé rozpomenou jako na země původu. Dnes, kdy se Baconova utopie, že "budeme v praxi rozkazovat přírodě", v planetárním měřítku naplnila, se objevuje podstata podrobujícího tlaku, který Bacon připisoval neovládnuté přírodě. Bylo to panství samo. K jeho zrušení je vědění, v němž podle Bacona bezpochyby spočívá "převaha člověka", nyní schopno dospět. Vzhledem k takové možnosti se však osvícenství sloužící přítomnosti mění v totální masový podvod.

Exkurs I Odysseus neboli mýtus a osvícenství Viděli jsme, jak vyprávění o Sirénách zachycuje vzájemné propletení mýtu a racionální práce. Svědectví o dialektice osvícenství však vydává Odysseia jako celek. Epos, zejména ve své nejstarší vrstvě, ukazuje, jak je spojen s mýtem: líčená dobrodružství pocházejí z lidové tradice. Ale tím, že se mýtů zmocňuje homérský duch, že je "organizuje", dostává se s nimi do rozporu. Obvyklé ztotožnění eposu a mýtu, které moderní klasická filologie beztak vyvrací, je pro filosofickou kritiku naprostý klam. Oba pojmy se od sebe liší. Vyznačují dvě fáze historického procesu, které lze rozpoznat ještě na švech homérské redakce. Homérská řeč vytváří obecnost jazyka, pokud ji už nepředpokládá; rozkládá hierarchické uspořádání společ­ nosti exoterickou podobou jeho znázornění, dokonce i tam, kde je oslavuje; zpívat o Achillově hněvu a Odysseově bloudění znamená toužebně stylizovat to, o čem zpívat nelze, a hrdina dobrodružství se projevuje jako pravzor buržoazního individua, jehož pojem pramení v jednotném sebepotvrzování. A prehistorickým vzorem tohoto sebepotvrzování je postava, která mnoho putovala a mnoho zakusila. V eposu, v dějinně filosofickém protějšku románu, se konečně objevují rysy, jimiž se začíná podobat románu, a ctihodný kosmos významuplného homérského světa se vyjevuje jako výkon pořádajícího rozumu, který ničí mýtus právě racionálním řádem, ve kterém jej znázorňuje.

Buržoazně osvícenský prvek obsažený v Homérovi zdůraznila ně­ mecká pozdně romantická interpretace antiky, která v tom vycházela z raných Nietzschových spisů. Nietzsche rozpoznal dialektiku osvícenství jako od Hegela málokdo. Formuloval rozpolcený vztah osvícenství k panství. "Osvícenství se má nahnat do lidu, aby se všichni kněží stali kněžími se špatným svědomím, a totéž lze učinit se státem. To je úkol osvícenství - udělat z celého počínání panovníků

52

53

Exkurs I

Odysseus neboli mýtus a osvícenství

a státníků záměrnou lež ... "1 Na druhé straně bylo osvícenství odedávna prostředkem "velkých mistrů vládnutí (Konfucius v Číně, Imperium Romanum, Napoleon, papežství v době, kdy se obrátilo k moci a nejen k světu) ... Sebeklam mas v tomto bodu, např. v každé demokracii, je nanejvýš cenný: o umenšení a ovladatelnost lidí se usiluje jako o ,pokrok'!"2 Poté, co se tento dvojí charakter osvícenství objevil jako základní historický princip, rozšiřuje se osvícenství pojímané jako pokrokové myšlení až k počátku tradovaných dějin. Avšak zatímco Nietzschův vztah k osvícenství, a tím i k Homérovi, byl vždy rozpolcený - v osvícenství zahlédl jak universální pohyb suverénního ducha, jehož vykonavatelem se cítil být, tak životu nepřátelskou "nihilistickou moc" -, zůstal u jeho protofašistických následníků pouze druhý moment, který pervertoval v ideologii. Ta se stává slepou chválou slepého života, jemuž se předepisuje stejná praxe, která vše živé potlačuje. To se projevuje v postoji kulturních fašistů k Homérovi. V homérském znázornění feudálních poměrů větří cosi demokratického, cejchují toto dílo jako dílo námořníků a obchodníků a zavrhují iónský epos jako příliš racionální řeč a pouhou konvenční komunikaci. Zlý pohled těch, kteří se cítí být zajedno s veškerým zdánlivě bezprostředním panstvím a kteří veškeré zprostředkování, "liberalismus" jakéhokoli stupně, proklínají, má v sobě něco pravdivého. Linie rozumu, liberality, buržoaznosti se ve skuteč­ nosti táhne mnohem dál, než se domnívají historikóvé, kteří pojem měšťana datují až od konce středověké feudality. Tím, že novoromantická reakce identifikuje měšťana i tam, kde starší buržoazní humanismus viděl posvátné jitro, které mělo být jeho vlastní legitimací, nechává splynout světové dějiny a osvícenství vjedno. Módní ideologie, která vlastně z likvidace osvícenství dělá svou hlavní věc, mu proti své vůli prokazuje úctu. Je nucena uznat, že osvícené myšlení se objevuje i v té nejvzdálenější minulosti. Právě jeho nejstarší stopa hrozí špatnému svědomí dnešních archaiků tím, že se ještě

jednou rozběhne celý proces, který si předsevzali zadusit, zatímco jej zároveň nevědomě naplňují. Avšak rozpoznání antimytologického osvíceného charakteru Homéra, jeho protikladnosti vůči chtonické mytologii, zůstává stejně nepravdivé jako omezené. Například Rudolf Borchardt, nejvýznamnější, a proto nejbezmocnější mezi esoteriky německého těžkého průmyslu, končí ve službě represivní ideologii svou analýzu příliš brzy. Nevidí, že ony velebené původní mocnosti již samy představují jistý stupeň osvícenství. Protože bez velkých okolků denuncuje epos jako román, uniká mu, co mají epos a mýtus ve skutečnosti společ­ ného: panství a vykořisťování. To nízké, co na eposu zatracuje, totiž zprostředkování a oběh, je pouze rozvinutím onoho pochybně vznešeného, co zbožňuje na mýtu, holého násilí. V údajné ryzosti, v archaickém principu krve oběti už je něco ze špatného svědomí a zchytralosti panství, jež jsou vlastní národní obnově, která si dnes pomáhá prehistorií jako reklamou. Již originální mýtus obsahuje moment lži, která triumfuje v podvodnosti fašismu a z níž fašismus obviňuje osvícenství. Žádné jiné dílo však není výmluvnějším svě­ dectvím propletenosti osvícenství a mýtu než dílo Homérovo, základní text evropské civilizace. U Homéra se epos a mýtus, forma a látka nejen od sebe jednoduše oddělují, ale také se navzájem ovlivňují. Tento estetický dualismus je svědectvím dějinně filosofické tendence. "Apolinský Homér je jen pokračovatelem onoho obecně lidského procesu umění, jemuž vděčíme za individuaci. "3 Ve vrstvách Homérovy látky se usadily mýty: avšak zpráva o nich, jednota, která byla vnucena difúzním pověstem, je zároveň popisem útěku subjektu před mytickými mocnostmi. To platí v hlubším smyslu již o Iliadě. Hněv mytického syna bohyně vůči racionálnímu královskému vládci vojska a organizátorovi, neukázněná nečinnost onoho hrdiny, a konečně získání vítězného, smrti propadlého hrdiny pro národně hellénistickou věc - už nikoli pouze kmenovou - odvrácení pohromy - prostřednictvím mytické věrnosti k mrtvému druhu, zachycuje propletení prehistorie a dějin. Mnohem drastičtěji to platí

1 F. Nietzsche, Nachlass, in: Werke. Grossoktavausgabe, XIV, Leipzig 1904, str. 206.

2

Tamt., XV, Leipzig 1911, str. 235.

54

3 F. Nietzsche, Nachlass, in: Werke. Grossoktavausgabe, IX, Leipzig 1903, str. 289.

55

Exkurs I

Odysseus neboli mýtus a osvícenství

pro Odysseiu, a to nakolik je blíže dobrodružnému románu. Protiklad přežívajícího Já a mnohotvárného osudu vyjadřuje protiklad osvícenství a mýtu. Putování z Tróje na Ithaku je cestou subjektu mýty, subjektu, jenž tu je vůči přírodní moci nekonečně slabý, a teprve se utváří v sebevědomí. Prehistorický svět je sekularizován na prostor, který subjekt proměřuje, staří démoni obývají daleké okraje a ostrovy civilizovaného Středozemního moře, zapuzení zpět do skalních útvarů, z nichž se kdysi v hrůze pravěku vynořili. Epická dobrodružství však u každého místa pamatují na jeho jméno. Z nich vzniká racionální přehled o prostoru. Třesoucí se trosečník předjímá práci kompasu. Jeho bezmoc, před níž nezůstane skryto žádné místo na moři, zároveň směřuje k tomu, aby mocnosti ztratily svou moc. Prostá nepravda mýtů, že totiž moře a zemi skutečně neobývají démoni, čarovný klam a difúze zděděného lidového náboženství, se v pohledu hrdiny, jenž dospěl, stává "blouděním mysli" ve srovnání s jednoznačností účelu jeho sebezáchovy, návratu do vlasti a pevného vlastnictví. Dobrodružství, jimiž Odysseus prochází, jsou vesměs nebezpečnými lákadly, jež subjekt vzdalují od dráhy jeho logiky. Vydává se jim vždy nanovo, zkouší je jako nepoučitelný žák, ba občas jako pošetilý zvědavec - podobně jako herec neustále zkouší svou roli. "Kde je však nebezpečí, roste s ním i zachráněný":4 vědě­ ní, v němž spočívá Odysseova identita a které mu umožňuje přežít, spočívá ve zkušenosti rozmanitého, svádějícího a rozptylujícího. Vědoucí přeživší člověk je zároveň ten, kdo se tím nejopovážlivěj­ ším způsobem oddává smrtelnému ohrožení, jež činí jeho život tvrdým a silným. To je tajemství procesu mezi eposem a mýtem: subjekt nevzniká jako strnulý protiklad dobrodružství, nýbrž se ve své strnulosti formuje nejprve na základě tohoto protikladu - jednota vzniká pouze v rozmanitosti toho, co onu jednotu popírá. 5 Odysseus,

jako po něm hrdinové všech románů, sám sebe ztrácí, aby se našel; odcizení přírodě, které nastoluje, se uskutečňuje tím, že se jí vydává, měří se s ní v každém dobrodružství, a ironicky triumfuje neúprosná příroda, které přikazuje, neboť domů se vrací jako někdo neúprosný, jako soudce a mstitel jednající jako dědic sil, jimž unikl. Na homérském stupni je identita subjektu funkcí neidentického, disociovaných, neartikulovaných mýtů natolik, že si identita musí půjčovat

5 Tento proces našel svůj bezprostřední doklad na počátku XX. zpěvu. Odysseus si všímá, jak se služky v noci plíží k nápadníkům, "a srdce mu štěkalo v nitru. / Jako as štěkavá fena, když běhá kol útlounkých štěňat, / na muže neznámého a dychtí zápasit za ně, / štěkalo v nitru i jemu, jak na špatné

skutky se horšil. / Potom se udeřil v prsa a vyplísnil takto své srdce: / ,Snes to jen, srdce! Vždyť tehdy cos hnusnějšího jsi sneslo, / onoho dne, kdy požíral Kyklóp, muž nezdolný silou, / statné tvé druhy. I tohle tys snášelo, až tě má chytrost / vyvedla z jeskyně ven, když myslilos, že tam už zemřeš.' / Takto on mluvil, když v prsou své milené srdce teď káral; / srdce to přetrpělivé pak trvale zachovávalo / poslušnost - ale on sám sem tam se obracel stále." (Homér, Odysseia, XX,13-24) Subjekt v sobě ještě není pevný, identický. Nezávisle na něm se vzbuzují afekty, mysl a srdce. U. von Wilamowitz-Moellendorff, Die Heimkehr des Odysseus, Berlin 1927, str. 189: "Zpočátku buší kradie či etor (obě slova jsou synonyma 17,22) a Odysseus se bije do hrudi, tedy proti svému srdci a mluví k němu. Buší-li mu srdce, tedy se část těla vzpouzí proti jeho vůli. Jeho oslovení totiž není pouhou formou, jako když se u Euripida oslovuje ruka nebo noha, protože mají být uvedeny do chodu, nýbrž srdce jedná samostatně." Afekt se podobá zvířeti, které si člověk podrobuje: příměr o psu patří k téže vrstvě zkušenosti jako proměna druhů ve vepře. Subjekt, ještě rozštěpený a nucený k násilí na přírodě v sobě i té venku, "trestá" srdce tím, že je nutí k trpělivosti a v perspektivě času mu upírá bezprostřední přítomnost. Udeřit se do prsou, to se později stalo gestem triumfu: vítěz vyjadřuje, že jeho vítězství je vždy vítězstvím nad vlastní přirozeností. Tento výkon provádí sebezáchovný rozum. Tamt., str. 190: " ... mluvící nejprve myslel na neposlušně bušící srdce; tomu byla nadřazena métis, která je tedy právě druhou vnitřní silou: ta Odyssea zachránila. Pozdější filosofové by ji kladli do kontrastu s nerozumnou částí duše jako nús nebo logistikon." O "Já" - autos - je však na tomto místě řeč teprve v 24. verši: poté, co se podařilo spoutat pud rozumem. Přisuzujeme-li volbě a pořadí vypovídací hodnotu, pak by bylo třeba chápat identické Homérovo Já teprve jako výsledek nitrolidského ovládnutí přírody. Toto nové Já se chvěje ve své věci, těle poté, co v něm bylo potrestáno srdce. V každém případě se zdá, že Wilamowitzem podrobně analyzovaná juxtapozice duševních momentů, které k sobě často promlouvají, potvrzuje nepevnou efemérní provázanost subjektu, jehož substance spočívá pouze ve vyrovnávání oněch momentů.

56

57

4 F. HOlderlin, Patmos, in: Gesamtausgabe des lnselverlags. Text nach Zinkernagel, Leipzig s. a., str. 230.

Exkurs I

Odysseus neboli mýtus a osvícenství

mýty. Vnitřní forma organizace individuality, čas, je ještě tak slabá, že jednota dobrodružství je vnější, jejich sled zůstává prostorovým střídáním jevišť, míst lokálních božstev, k nimž ho zahání bouře. Kdykoli později v dějinách subjekt takové oslabení znovu zakouší nebo vyprávění s takovou slabostí počítá u čtenáře, sklouzne líčení k tomu, že život představuje jako sled dobrodružství. S velkou námahou a s možností odvolání se historický čas v obrazu cesty vydě­ luje z prostoru - neodvolatelné předlohy veškerého mytického času. Nástrojem subjektu, který mu umožňuje obstát v dobrodružstvích a zachovat sám sebe poté, co sám sebe ztratil, je lest. Plavec Odysseus dovede přelstít přírodní božstva, stejně jako později civilizovaný cestovatel divochy, jimž nabízí za slonovinu pestré skleněné perly. Samozřejmě jen příležitostně vystupuje jako směnitel - to když se vyměňují dary. Homérský dar představuje střed mezi směnou a obě­ tí. Je jako oběť, neboť ta má splatit prolitou krev, ať už cizince nebo usedlíka přemoženého piráty, a být základem smlouvy o pokojném soužití. V daru se však zároveň ohlašuje princip ekvivalentu: hostitel získává reálnou či symbolickou protihodnotu svého výkonu, host zásobu na cestu, která mu má v zásadě umožnit, aby dorazil domů. I když hostitel za svou službu nepřijme žádnou bezprostřední náhradu, může počítat s tím, že právě tak bude jednou přijat on sám nebo jeho příbuzní: jako oběť elementárním božstvům je dar zároveň rudimentárním zajištěním před těmito božstvy. Rozšířené, nicméně nebezpečné námořní plavby v raných dobách Řecka k tomu dávají pragmatický předpoklad. Sám Poseidón, hlavní Odysseův nepřítel, myslí v ekvivalentních pojmech, neboť si stále znovu stěžuje na to, že Odysseus na všech místech svého bloudění získává na darech víc, než by byl jeho plný podíl na trójské kořisti, kdyby mu Poseidón nezabránil, aby ji převezl domů. Takovou racionalizaci lze však u Homéra vysledovat dokonce i u samotného obětování. Počítá se s tím, že hekatomby určité velikosti vždy vyvolávají blahosklonnost božstev. Je-li směna sekularizací oběti, pak oběť sama se jeví už jako magické schéma racionální směny, jako lidský vynález umožňující ovládat bohy, které svrhává právě systém jejich uctívání. 6

Moment oklamání v oběti je předobrazem odysseovské lsti, jak vidíme z toho, že se mnoho Odysseových lstí téměř jaksi vkládá do obětování přírodním božstvům.? Přírodní božstva jsou přelstěna jak héroi, tak solárními božstvy. Odysseovi olympští přátelé využívají Poseidónův pobyt u Aithiopů, kteří žijí jako zálesáci, a ještě jej uctívají a přinášejí mu velkolepé oběti, aby svého chráněnce provedli bez újmy nebezpečím. Moment oklamání je obsažen již v oběti, kterou Poseidón přijímá se zalíbením: omezení amorfního boha moře na určitou lokalitu, posvátný okrsek, zároveň omezuje jeho moc, a za své nasycení etiopskými voly se musí zřeknout i toho, že na Odysseovi zchladí svůj hněv. Veškeré lidské oběti, plánovitě prakti-

6

Souvislost

oběti

a směny pojal Klages na rozdíl od Nietzschovy mate-

58

rialistické intrepretace zcela magicky: "Nutnost oběti se veskrze týká jednoho každého, protože každý, jak jsme viděli, ze života a všech životních statků přijímá podíl, který může obsáhnout - ono původní suum cuique - jen tím, že neustále dává a vrací. Nyní však není řeč o směně ve smyslu běžné směny statků (která ovšem prapůvodně byla rovněž posvěcená myšlenkou oběti), nýbrž o směně fluid nebo esencí prostřednictvím odevzdání své vlastní duše nosnému a sytícímu životu světa"; viz L. Klages, Der Geist als Widersacher der Seele, III12, Leipzig 1932, str. 1409. Avšak dvojí charakter oběti, magické sebezřeknutí se jednotlivce ve prospěch kolektivu - třebas k němu dochází neustále - a sebezáchova na základě techniky takové magie, implikuje objektivní rozpor, který vede k rozvinutí právě racionálního prvku v oběti. Za pře­ trvávajícího působení magického kouzla se racionalita, jako způsob chování obětujícího se, stává lstí. Klages jako horlivý apologeta mýtu a oběti na tuto skutečnost narazil a cítí se nucen ještě v ideálním obraze Pelasgů rozlišovat mezi pravou komunikací s přírodou a lží, aniž by však dokázal z mytického myšlení samého odvodit princip stojící v opozici ke zdání magického ovládání přírody, protože právě takové zdání vytváří podstatu mýtu. Tamt., str. 1408: "Není to již pohanská víra samotná, ale je to už také pohanská pověra, jestliže například musí bohokrál přísahat, že dál nechá svítit Slunce a pole pokrývat plody." ? To ani v nejmenším není v rozporu s tím, že lidské oběti ve vlastním smyslu se u Homéra nevyskytují. Civilizační tendence eposu se uplatňuje ve výběru líčených událostí. G. Murray, The Rise oj the Greek Epic, Oxford 1911, str. 150: "With one exception... both Iliad and Odyssey are completely expurgated of the abomination of Human Sacrifice." ["S jedinou výjimkou ... jsou Ilias i Odysseia zcela očištěny od ohavnosti lidské obětL"]

59

Exkurs I

Odysseus neboli mýtus a osvícenství

kované, mají oklamat boha, jemuž jsou určeny: boha podřizují primátu lidských účelů, ruší jeho moc, a tento podvod na bohu plynule přechází v podvod, který na věřící obci páchají nevěřící kněží. Lest pochází z kultu. Sám Odysseus plní funkci oběti i kněze. Zakalkulováním svého vkladu do oběti neguje moc, u níž k tomuto vkladu dochází. Tak opět získává svůj ztracený život. Podvod, lest a racionalita však rozhodně nejsou jednoduše v protikladu k archaice oběti. Odysseus způsobuje pouze to, že se moment klamu v oběti, snad nejhlubší základ fiktivního charakteru mýtu, pozvedá k sebevědomí. Zkušenost, že symbolická komunikace s božstvem na základě oběti není reálná, musí být prastará. Zástupnost oběti, velebenou módními iracionalisty, nelze od zbožštění obětovaného, od klamu kněžské racionalizace vraždy, oddělit apotheózou toho, kdo byl určen k oběti. Něco z tohoto klamu, který slabého jednotlivce povyšuje na nositele božské substance, lze odedávna objevit u Já, jež za svou existenci vděčí tomu, že přítomný okamžik obětuje budoucnosti. Jeho substancialita je stejné zdání jako nesmrtelnost zabitého. Ne nadarmo se Odysseus mnohým jevil jako božstvo. Jsou-li obětováni jednotlivci a zahrnuje-li v sobě oběť protiklad kolektivu a individua, pak je klam objektivní součástí oběti. Pokud víra v zastupitelnost prostřednictvím oběti upomíná na to, co u jedince není původní, nýbrž co vzniká v dějinách panství, pak se tato víra zároveň stává nepravdou vůči jedinci, z něhož se vytvořil subjekt: subjekt je člověk, který již ztratil magickou moc zastupovat. Konstituce jednotlivce jakožto subjektu přetíná právě onu proměnli­ vou souvislost s přírodou, na jejíž ustavení si obětování jednotlivce činilo nárok. Každé obětování je obnovení, které dějinná realita, v níž je člověk uskutečňuje, usvědčuje ze lži. Ctihodná víra v oběť je však pravděpodobně již vnucené schéma, podle něhož se podrobení sami na sobě dopouštějí bezpráví, které na nich již bylo spácháno, aby toto bezpráví dokázali snášet. Obnovující síla oběti, založená na zastupování, nezachraňuje bezprostřední, pouze dočasně přerušenou komunikaci, kterou jí dnešní mytologové připisují, nýbrž sama instituce oběti má rysy historické katastrofy - aktu násilí, které ve stejné míře postihuje jak lidi, tak přírodu. Lest není nic jiného než subjektivní rozvinutí takové objektivní nepravdy oběti, jíž lest nahrazuje oběť. Ona nepravda možná vždy nebyla jen nepravdou. Na jistém stupni8 prehistorie snad oběti byly druhem krvavé racionality, kterou

však již tenkrát šlo jen stěží oddělit od lačnění po privilegiích. Dnes teorie oběti se vztahuje na představu kolektivního těla, kmene, do něhož má prolitá krev příslušníka kmene znovu proudit jako síla. Zatímco totemismus byl již ve své době ideologií, přesto označuje reálný stav, kdy vládnoucí rozum potřeboval oběť. Je to stav archaického nedostatku, v němž lze jen stěží odlišit lidskou oběť a kanibalismus. Početně vzrostlý kolektiv se čas od času může udržet při životě jen požíváním lidského masa; možná byla slast někte­ rých etnických či sociálních skupin jistým způsobem spojena s kanibalismem, o čemž dnes vydává svědectví jen odpor k lidskému masu. Obyčeje z pozdějších dob, jako bylo ver sacrum, při němž byl v dobách hladu celý ročník mladíků rituálním opatřením donucen k vystěhování, dosti zřetelně podržují rysy této barbarské a promě­ něné racionality. Ta se musela jevit jako iluzorní dávno před vytvořením mytických lidových náboženství: jakmile systematický lov zajistil kmeni dostatek zvěře, aby pojídání příslušníků kmene ztratilo na významu, museli by důvtipní lovci a strůjci pastí zešílet, kdyby poslechli medicinmany přikazující, aby se nechali sníst. 9 Magická kolektivní interpretace oběti, která zcela popírá její racionalitu, je její racionalizací; avšak přímočaře osvícená domněnka, že by to, co je dnes ideologií, mohlo být kdysi pravdou, je příliš naivní: 10 nejno-

60

převládající

8 Těžko na nejstarším. "Obyčej lidské oběti. .. je u barbarů a polocivilizovaných národů mnohem rozšířenější než u pravých divochů a na nejnižších kulturních stupních je sotva vůbec znám. Bylo zaznamenáno, že se během doby u některých národů stále více vzmáhal", na Společenských ostrovech, v Polynésii, v Indii, u Aztéků. E. Westermarck, Ursprung und Entwicklung der Moralbegrif.fe, I, Leipzig 1913, str. 263: "Ohledně Afričanů říká Winwood Reade: ,Čím mocnější národ, tím významnější jsou oběti'."

U kanibalských národů, jako v západní Africe, se "ani ženy, ani mladípojídat. .. jako pochoutka"; viz E. Westermarck, Ursprung und Entwicklung der Moralbegrif.fe, II, Leipzig 1909, str. 459. 9

ci

nesměli

10 Wilamowitz klade nús do "ostrého protikladu" k logu, viz týž, Glaube der Hellenen, I, Berlin 1931, str. 41 n. Mýtus jsou pro něho "dějiny, jak si je

lidé vyprávějí", dětská báje, nepravda nebo, což je s tím neodlučitelně spjato, nedokazatelná nejvyšší pravda jako u Platóna. Wilamowitz, vědom si zdánlivého charakteru mýtů, klade je na roveň básnictví. Jinými slovy: hledá je až

61

Exkurs I

Odysseus neboli mýtus a osvícenství

ideologie jsou jen reprízy těch nejstarších a vracejí se za ty dříve známé tím více, čím více vývoj třídní společnosti usvědčuje ze lži ideologie dříve sankcionované. Iracionalita oběti, jíž se mnozí dovolávají, není nic jiného než výraz skutečnosti, že praxe oběti trvala déle než její sama již nepravdivá, totiž partikulární racionální nutnost. Toto rozštěpení na racionalitu a iracionalitu oběti využívá lest jako fintu. Veškerá demytologizace má formu nezadržitelného zakoušení marnosti a zbytečnosti obětí. Ačkoli se princip oběti kvůli své iracionalitě prokáže jako pomíjivý, pro svou racionalitu zároveň přetrvává. Ta se jen změnila, nezmizela. Já se vzpírá rozpuštění ve slepé přírodě, jejíž nárok se v oběti stále znovu ohlašuje. Přitom však zůstává vězet právě v přírodních souvislostech, neboť jako živý organismus se snaží prosadit na úkor

jiného živého organismu, Opuštění oběti kvůli sebezáchovné racionalitě není směnou o nic méně, než jí byla oběť. Identicky trvající Já, které vzniká při překonání oběti, se však bezprostředně stává pevným, zkamenělým obětním rituálem, jímž člověk slaví sám sebe tím, že klade své vědomí proti přírodní souvislosti. Potud má pravdu slavný severský mýtus, v němž se Odin, jakožto oběť za sebe sama, pověsil na strom, a Klagesova teze, podle níž je každá oběť obětí boha bohu, jak to ještě v monotheisticky oděném mýtu předkládá christologie. 11 Jenže vrstva mytologie, v níž se Já jeví jako oběť sobě samému, nevyjadřuje ani tak původní koncepci lidového náboženství, jako spíše přijetí mýtu do civilizace. V třídních dějinách v sobě nepřátelství Já vůči oběti zahrnuje oběť Já, neboť bylo zaplaceno popřením přírody v člověku kvůli panství nad mimolidskou přírodou i nad jinými lidmi. Právě toto popření, jádro veškeré civilizační racionality, je zárodečnou buňkou nepřetržitě bující mytické iracionality: popřením přírody v člověku se stává zmateným a neprůhledným nejen te/os vnějšího ovládání přírody, ale i te/os vlastního života. V okamžiku, kdy člověk oddělí vědomí sebe sama od přírody, všechny účely, pro něž se uchovává při životě, tedy společenský pokrok, růst všech materiálních a duchovních sil, ba i samotného vědo­ mí, se stávají nicotnými; intronizaci prostředku jako účelu, jež v pozdním kapitalismu nabývá charakteru otevřeného šílenství, lze postřehnout již v prehistorii subjektivity. Panství člověka nad sebou samým, jež zakládá jeho Já, je virtuálně vždy zničením subjektu, v jehož službě se odehrává, neboť ovládaná, potlačená a kvůli sebezáchově rozpuštěná substance není nic jiného než to živé, a pouze jakožto funkce tohoto živého se určují výkony sebezáchovy, vlastně právě to, co se má zachovat. Nerozum totalitámího kapitalismu, jehož technika uspokojování potřeb ve své zpředmětněné, panstvím determinované podobě znemožňuje uspokojení potřeb a vede k vykořenění lidí - tento nerozum se prototypicky vytváří v héroovi, který uniká oběti tím, že se sám obětuje. Dějiny civilizace jsou dějinami introverze oběti. Jinými slovy: dějinami zříkání se. Každý odříkající

vější

v signifikativním jazyce, který se již dostal do objektivního rozporu se svou intencí, do rozporu, jenž se pokouší usmířit jako básnictví: ,,Mýtus je nejprve vyslovená řeč, slovo se nikdy netýká jeho obsahu"; viz tamto Tím, že toto pozdní pojetí mýtu hypostazuje, předpokládá již rozum jako jeho explicitní protějšek a dospívá - v nevyslovené polemice s Bachofenem, kterého zesměšňuje jako módního autora, aniž by jej jmenoval- k rozhodnému odlišení mytologie a náboženství (tamt., str. 5), v němž se mýtus nejeví jako starší, nýbrž právě jako mladší stupeň: "Snažím se ... sledovat vznikání víry, její změny a mýtus"; viz tamt., str. 1. Tvrdošíjný departmentalismus odborníka na Řecko mu brání pochopit dialektiku mýtu, náboženství a osvícenství: "Nerozumím jazykům, z nichž se odvozují toho času oblíbená slova tabu a totem, mana a orenda, pokládám však za spolehlivou cestu držet se Řeků a toho, abych o řeckém myslel řecky"; viz tamt., str. 10. Není však vůbec jasné, jak je s tímto jaksi přímočarým míněním, že "v nejstarších vrstvách hellénství spočíval zárodek platónského božství", slušitelný s Kirchhoffem zastupovaným a Wilamowitzem převzatým historickým názorem, který právě v mytických zpracováních nostu vidí nejstarší jádro odysseovské knihy; sám ústřední pojem mýtu pak u Wilamowitze uniká dostatečné filosofické artikulaci. V jeho odporu vůči iracionalismu, který vynáší mýtus do nebe, a v jeho trvání na nepravdivosti mýtů lze přesto rozpoznat velké porozumění. Nechuť vůči primitivnímu myšlení a prehistorii nechává tím zřetelněji vystoupit napětí, které již bylo mezi klamným slovem a pravdou. Co Wilamowitz vytýká pozdějším mýtům, totiž svévole výmyslu, bylo jistě obsaženo již v těch nejstarších, a to kvůli pseudos u oběti. Toto pseudos je příbuzné právě onomu platónskému božství, jež Wilamowitz antedatuje do archaického hellénství.

62

11 Pojetí křesťanství jako pohanského obětního náboženství je v podstatě základem práce W. Hagemanna, Gerettetem Christus (Potsdam 1928).

63

Exkurs I

Odysseus neboli mýtus a osvícenství

se dává ze svého života víc, než se mu vrací, víc než život, který brání. To se odhaluje v souvislosti falešné společnosti, v níž je každý nadbytečný a je oklamáván. Je však společenskou nutností, aby ten, kdo se snaží uniknout z universální, nerovné a nespravedlivé směny a neodříká se, nýbrž si přeje dosáhnout nezmenšeného celku, právě tím ztrácí vše, i ty žalostné zbytky, které mu poskytuje sebezáchova. Bylo třeba celé této nadbytečné oběti: proti oběti. Také Odysseus je někdo, subjekt, který se neustále přemáhá,12 a tím zanedbává život, jejž zachraňuje a vybavuje si jej už jen jako bloudění. Přesto je Odysseus zároveň obětí, která umožňuje odstranění oběti. Jeho panské odříkání, jakožto boj s mýtem, je zástupným výrazem společnos­ ti, která odříkání a panství již nepotřebuje: která vládne sama sobě nikoli proto, aby sobě a jiným činila násilí, nýbrž kvůli usmíření. Transformace oběti v subjektivitu se odehrává ve znamení oné lsti, která byla již u oběti. V nepravdě lsti se klam působící v oběti stává prvkem charakteru a mrzačení "lstivého", jehož fyziognomie

byla vytvarována údery, jež kvůli sebezáchově vedl proti sobě. Tím je vyjádřen vzájemný vztah ducha a fyzické síly. Nositel ducha rozkazující, jak se téměř vždy představuje lstivý Odysseus - je navzdory všem zprávám o jeho hrdinských činech fyzicky slabší než mocnosti prehistorie, s nimiž musí zápasit o život. Příležitosti, při nichž se oslavuje holá tělesná síla dobrodruha - nápadníky podnícený pěstní souboj s žebrákem Írem a napnutí luku -, představují sportovní výkony. Sebezáchova a tělesná síla se od sebe oddělují: Odysseovy atletické výkony jsou výkony džentlmena, který, zbaven praktických starostí, může trénovat své panské sebeovládání. Síla oddělená od sebezáchovy prospívá sebezáchově: v zápase s ochablým, nenasytným, nedisciplinovaným žebrákem nebo s těmi, kdo bezstarostně lenošili. Odysseus na těch, kdo zbyli, symbolicky páchá to, co na nich již spáchalo organizované pozemkové panství, a legitimuje se jako šlechtic. Kde však naráží na prasvětské mocnosti, jež nejsou ani domestikovány, ani uspány, to má těžší. Nikdy nemůže podstoupit fyzický boj s exoticky přežívajícími mytickými mocnostmi. Obětní obřady, do nichž je stále znovu zatahován, musí uznat jako dané: není schopen je zrušit. Místo toho je formálně činí před­ pokladem vlastního rozumového rozhodování, které se vždy odehrává takřka v mezích prehistorického soudního výroku, jenž je základem obětní situace. To, že stará oběť se mezitím stala iracionální, se chytrosti slabšího prezentuje jako hloupost rituálu. Ten je nadále akceptován, jeho litera se striktně dodržuje. Nicméně výrok, který pozbyl smyslu, se vyvrací tím, že jeho vlastní ustanovení vždy znovu poskytuje prostor, jak se mu vyhnout. Právě duch ovládající pří­ rodu neustále vyzývá superioritu přírody na souboj. Veškeré buržoazní osvícenství je zajedno v požadavku střízlivosti, smyslu pro fakta, ve správném hodnocení poměru sil. Přání nesmí být otcem myšlenky. Ta však plyne z toho, že každá moc v třídní společnosti je spjata s hlodajícím vědomím vlastní bezmoci vůči fyzické přírodě a jejím společenskýmnásledníkům- mase mnohých. Pouze vědomě prováděné přizpůsobení se přírodě podrobuje přírodu moci fyzicky slabšího. Ratio, které zatlačuje mimésis, není pouze její protiklad. Ono samo je mimésis: mimésis smrti. Subjektivní duch, který ruší oduševnění přírody, se zmocňuje přírody zbavené duše jen tím, že napodobuje její ztuhlost a ruší sám sebe jako to, co je oduševnělé. Nápodoba vstupuje do služby panství do té míry, že i člověk před

12 Tak třeba, když se vzdá toho, aby Polyféma ihned zabil (Homér, Odysseia, IX,302); když přejde špatné jednání Antinoa vůči své osobě, aby se neprozradil (XVII,460 n.). Srv. epizodu s větry (X,SO n.) a Teirésiovu věštbu při

prvním podsvětním setkání (XI,lOS n.), která činí návrat domů závislým na spoutání srdce. Odysseovo zřeknutí ovšem nemá charakter definitivní, nýbrž pouze charakter odkladu: činy pomsty odkládá, aby je později vykonal tím důkladněji: trpitel je trpělivý. V jeho chování ještě do jisté míry prosvítá jako přirozeně vzniklý účel to, co se později skrývá v totálním, imperativním zřeknutí, aby teprve tím získal nepřekonatelnou moc, která znamená podrobení všeho přírodního. Po jejím přenesení do subjektu, po emancipaci od myticky předem daného obsahu, se takové podmanění stává "objektivním", věcně samostatným vůči každému zvláštnímu účelu člověka - stává se obecným racionálním zákonem. Již v Odysseově trpělivosti, zjevně po zavraždění nápadníků, přechází pomsta do soudní procedury: právě konečné naplnění mytického puzení se stává věcným nástrojem panství. Právo je sebeomezující se pomstou. Protože se však taková soudcovská trpělivost utváří na základě něčeho, co je mimo ni - touhy po návratu do vlasti -, nabývá lidských rysů, téměř rysů důvěry, které poukazují za hranice takto odsunuté pomsty. V rozvinuté buržoazní společnosti se pak anuluje obojí: spolu s myšlenkou na pomstu se stává tabu i touha, a právě to je intronizací pomsty, zprostředkované jako pomsta subjektu na sobě.

64

65

Exkurs I

Odysseus neboli mýtus a osvícenství

člověkem se mění v pouhý antropomorfismus. Schématem odysseovské lsti je ovládnutí přírody prostřednictvím připodobnění. Zřek­ nutí se, vnější schéma pro zvnitřnění oběti, které je principem buržoazní deziluze, je in nuce obsaženo již v hodnocení poměru sil, které činí přežití předem závislým takřka na ochotě přijmout vlastní porážku, tedy virtuálně na smrti. Lstivý přežívá pouze na úkor svého vlastního snu, jehož se zbavuje tím, že podobně jako vnější mocnosti odkouzluje i sám sebe. Nikdy nemůže získat celek, vždy musí umět čekat, být trpělivý, odříkat si, nesmí nikdy jíst lotos ani žádný kus z posvátného Hyperionova stáda, a když kormidluje mořskou úžinou, musí zakalkulovat ztrátu druhů, které z lodi vyrve Skylla. Protáhne se, jde mu o přežití; veškerá sláva, kterou si při tom vydobyl on sám i jeho druhové, pouze potvrzuje to, že titul héroa se získává jen uzemněním a omezením puzení k celkovému, obecnému, neděli­ telném štěstí. Formule pro Odysseovu lest je, že odpoutaný, instrumentální duch, tím, že rezignovaně podléhá přírodě, dává jí, co její jest, a právě tím ji oklamává. Mytičtí netvoři, v jejichž mocenské sféře se ocitá, představují téměř vždy petrifikované smlouvy, právní nároky z prehistorie. Starší lidové náboženství se tak v rozvinuté patriarchální době prezentuje svými rozptýlenými relikty: pod olympským nebem se z nich staly obrazy abstraktního osudu, nutnosti vzdálené smyslům. To, že například nebylo možné zvolit jinou cestu než mezi Skyllou a Charybdou, lze racionalisticky nejlépe vyložit jako mytickou transformaci nadvlády mořského proudu nad malou starověkou lodí. Nicméně myticky zpředmětněným přenosem již přírodní poměr síly a bezmoci nabyl charakteru právního poměru. Skylla a Charybda mají nárok na to, co se dostane mezi ně, stejně jako má Kirké právo proměnit smrtelníka nechráněného kouzlem nebo Polyfémos pojídat těla svých hostů. Každá mytická postava musí stále znovu dělat to samé. Každá spočívá v opakování: kdyby se nezdařilo, byl by to jejich konec. Všechny tyto postavy nesou rysy toho, co je v mýtech o trestu v podsvětí - o Tantalovi, Sisyfovi či Danaovnách - založeno na soudním výroku Olympanů. Jsou to postavy jednající z donucení: hanebnosti, jichž se dopouštějí, jsou prokletím, které na nich leží. Mytická nevyhnutelnost se definuje ekvivalencí mezi oním prokletím, zločinem, který je usmiřuje, a z něj vyrůstající vinou, která reprodukuje prokletí. Veškeré právo v dosavadních ději-

nách nese stopu tohoto .schématu. V mýtu každý moment koloběhu splácí moment předcházející, a tím pomáhá instalovat souvislost viny jako zákon. Proti tomu vystupuje Odysseus. Subjekt reprezentuje racionální obecnost proti nevyhnutelnosti osudu. Protože se však Odysseus setkává s tím, že se obecné a nevyhnutelné navzájem proplétá, jeho racionalita nutně získává omezující formu, formu výjimky. Odysseus se musí vymanit z právních poměrů, které ho obklopují a ohrožují a do jisté míry jsou vepsány do každé mytické postavy. Právnímu ustanovení učiní zadost tak, že nad ním ztratí moc tím, že jeho moci podlehne. Nelze slyšet Sirény a nepropadnout jim: nelze jim vzdorovat. Vzdor a zaslepení jsou jedno a totéž, a kdo jim vzdoruje, právě tím se ztrácí v mýtu, proti němuž se staví. Lest je však racionalizovaný vzdor. Odysseus se nepokouší plout jinudy než kolem ostrova Sirén. Nesnaží se třeba spolehnout na nadřazenost svého vědění a svobodně naslouchat pokušitelkám v domnění, že k ochraně mu bude stačit jeho svoboda. Zcela se umenší, loď nabere svůj předem určený, fatální směr a on pamatuje na to, že ať už se od přírody jakkoli vědomě distancuje, jakožto naslouchající zůstává v jejím područí. Zachová smlouvu svou poslušností a zmítá se u stěžně touhou padnout do rukou ničitelek. Ve smlouvě však postřehl mezeru, která mu umožnila jejímu nároku uniknout, třebaže ji naplnil. V pradávné smlouvě se nehledí na to, zda plavec naslouchá písni připoutaný či nepřipoutaný. Pouta patří až ke stadiu, kdy se zajatec ihned nezabíjí. Odysseus uznává archaickou přesilu písně tím, že se jako technicky osvícený člověk nechá spoutat. Naslouchá písni slasti a obrací ji vniveč, stejně jako svou smrt. Spoutaný posluchač chce k Sirénám jako kdokoli jiný. Právě proto však učinil opatření, aby až jim podlehne, nepodlehl zcela. Ani vší mocí svého přá­ ní, jež reflektuje moc polobohyň, k nim nemůže, neboť jeho veslující druhové s voskem v uších nejsou hluší pouze vůči polobohyním, ale i vůči zoufalým výkřikům velitele. Sirény dostávají, co jejich jest, ale v buržoazní prehistorii je to již neutralizováno na toužení toho, kdo projíždí kolem nich. Epos mlčí o tom, co se stalo se Sirénami poté, co loď zmizela. V tragédii by to však byla jejich poslední hodina, jako bylo poslední hodinou Sfingy to, že Oidipús rozluštil hádanku, splnil její příkaz, a tím ji zbavil moci. Neboť právo mytických postav, stejně jako právo silnějšího, čerpá pouze z nesplnitelnosti jejich ustanovení. Je-li jim učiněno zadost, jsou tím od té doby

66

67

Odysseus neboli mýtus a osvícenství

Exkurs I

forem, které po nich nastupují. Od šťastně-nešťastného setkání Odyssea se Sirénami všechny písně onemocněly a celá západní hudba trpí nesmyslností zpěvu v civilizaci, která se i přesto stále znovu oddává emocionální síle každé umělec­ ké hudby. Se zrušením smlouvy prostřednictvím jejího doslovného zachování se mění dějinné postavení jazyka: začíná jeho přechod v označo­ vání. Mytický osud,fatum, byl ztotožněn s vyřčeným slovem. Okruh představ, do něhož náležejí výroky o osudu nezměnitelně naplňova­ né mytickými postavami, dosud nezná rozdíl slova a předmětu. Slovo má bezprostřední moc nad věcí, výraz a intence splývají vjedno. Lest je však v tom, že se tohoto rozdílu využije. Člověk se upne k určitému slovu, aby změnil věc. Zde pramení vědomí intence: v tísnivé situaci si Odysseus uvědomuje dualismus, neboť zakouší, že identické slovo může znamenat různé věci. Protože jméno Udeis může zároveň znamenat jak hrdinu vyprávění, tak Nikoho, je Odysseus schopen zrušit kouzelnou moc jména. Nezměnitelná slova zů­ stávají formulemi pro neúprosné přírodní souvislosti. Jejich rigidita již v magii musela čelit rigiditě osudu, která se v ní zároveň odrážela. Již v tom byl obsažen protiklad mezi slovem a tím, čemu se připodobnilo. Na homérském stupni se tento protiklad stává určují­ cím. Ve slovech Odysseus odhaluje to, co v rozvinuté buržoazní společnosti představuje formalismus: za jejich věčně trvající závaznost se platí tím, že se distancují od každého obsahu, který je naplňuje, v odstupu se vztahují na veškerý možný obsah - na Nikoho stejně jako na Odyssea. Z formalismu mytických jmen a ustanovení, jež chtějí vládnout lidem a dějinám se stejnou lhostejností jako příroda, vzniká nominalismus, prototyp buržoazního myšlení. Sebezáchovná lest čerpá z procesu probíhajícího mezi slovem a věcí. Oba protikladné akty, které Odysseus uskutečnil při setkání s Polyfémem, jeho přihlášení se ke svému jménu i jeho zřeknutí se jména, jsou přesto opět jedno a totéž. Přiznává se sám k sobě, tím, že se popírá jakožto Nikdo, zachraňuje si život tím, že sám zmizí. Takové přizpů­ sobení smrti prostřednictvím jazyka obsahuje schéma moderní matematiky. Lest jako prostředek směny, v níž všechno řádně probíhá, v níž se smlouva splní, a přesto je partner podveden, odkazuje na hospodář­ ský typ, který se objevuje, ne-li v mytické prehistorii, pak přinej-

menším v rané antice: na prastarou "příležitostnou směnu" mezi domácími hospodářstvími. "Příležitostně se směňovaly přebytky, ale těžiště zásobování spočívá v samovýrobě."13 Odysseův způsob jednání upomíná na to, jak příležitostné směňování probíhalo. Ještě v pathetickém obrazu žebráka nese feudál rysy orientálního kupce,14 který se vrací s neslýchaným bohatstvím, protože se poprvé vzepřel tradici a vystoupil z okruhu domácího hospodářství, "nalodil se". Dobrodružný prvek jeho podnikání není ekonomicky ničím jiným než iracionálním aspektem jeho ratia ve srovnání s dosud pře­ vládající tradicionalistickou formou hospodářství. Tato iracionalita ratia našla svou usazeninu ve lsti jako připodobnění se buržoazního rozumu každému nerozumu, který vůči němu vystupuje jako moc ještě silnější. Lstivý solitér je již homo oeconomicus, pro něhož všechno rozumné vychází nastejno: proto je Odysseia již robinzonádou. Oba prototypičtí trosečníci činí ze své slabosti - slabosti samotného individua, které se odděluje od kolektivity - svou společenskou sílu. Jako lidem vydaným napospas vlnám, izolovaným a bez naděje na pomoc, jim jejich izolovanost diktuje bezohledné sledování atomistického zájmu. Ztělesňují princip kapitalistického hospodářství ještě předtím, než si mohli posloužit jediným dělníkem; co však z jejich zachráněného majetku přispívá k novému podnikání, to vysvítá z toho, že se podnikatel odedávna účastní konkurenčního boje s ně­ čím víc, než je pouze píle jeho rukou. Bezmoc těchto trosečníků vůči přírodě funguje již jako ideologie, protože mají společenskou převa­ hu. Odysseova bezbrannost před mořskými útesy zní jako legitimizace toho, že cestovatel se obohatil na účet domorodců. Buržoazní ekonomika to později zachytila v pojmu rizika: možnost ztroskotání má morálně zdůvodnit zisk. Ze stanoviska rozvinuté směnné společ­ nosti a jejích individuí nejsou Odysseova dobrodružství ničím víc než vylíčením rizik, která dláždí cestu k úspěchu. Odysseus žije podle praprincipu, který jednou konstituuje buržoazní společnost. Člo-

68

69

postiženy až do

nejvzdálenějších

uzavřenými

13

M. Weber, Wirtschaftsgeschichte, Mtinchen - Leipzig 1924, str. 3.

14 Victor Bérard se zvláštním důrazem, nikoli však bez jisté apokryfní konstrukce, vyzdvihl semitský prvek Odysseie. Srv. kap. "Les Phéniciens et I'Odyssée", in: týž Réssurrection d'Homére, Paris 1930, str. 111 n.

Exkurs I

Odysseus neboli mýtus a osvícenství

věk měl volbu mezi oklamáním a ztroskotáním. Oklamání bylo znamením ratia, které prozrazuje jeho partikularitu. Proto k universálnímu zespolečenštění, jak je načrtávají světoběžník Odysseus a samovýrobce Robinson, již původně patří absolutní osamělost, jež se tak jasně vyjevuje na konci buržoazní éry. Radikální zespolečenštění znamená radikální odcizení. Oba, Odysseus i Robinson, mají co dě­ lat s totalitou: Odysseus ji proměřuje, Robinson ji vytváří. Oba to provádějí jen v dokonalém oddělení od všech ostatních lidí. S nimi se setkávají pouze v odcizené podobě - jako s nepřáteli nebo jako s opěrnými body, vždy jako s instrumenty, věcmi. Jedno z prvních dobrodružství vlastního návratu ovšem sahá daleko do minulosti, ještě dál za barbarský věk pitvorných démonů a magických božstev. Jedná se o vyprávění o Lótofazích, pojídačích lotosu. Kdo požije jejich potravu, je ztracen stejně jako ten, kdo naslouchá Sirénám, nebo ten, koho se Kirké dotkne svou holí. Tomu, kdo podlehne, se však nemá stát nic zlého: "Nikdo však z Lótofagů zlou záhubu nesmýšlel našim / druhům." 15 Hrozí jim jen to, že zapomenou a vzdají se své vůle. Kletba neodsuzuje k ničemu jinému než k prvotnímu stavu bez práce a boje v "žírné zemi":16 "Kdo však / lótosu květ jen jedinkrát ochutnal, sladký / nechtěl nám donésti zprávu a odtud vůbec se vrátit, / nýbrž raději chtěl tam zůstati, u Lótofagů, / s nimi tam pojídat lótos a návrat vypustit z mysli."17 Takovou idylu, která připomíná štěstí plynoucí z omamného jedu, jenž podří­ zeným vrstvám v tvrdých společenských řádech umožňuje snášet nesnesitelné, nemůže sebezáchovný rozum u svých lidí připustit. Ona idyla je ve skutečnosti pouhé zdání štěstí, tupé vegetování, nuzné jako zvířecí existence. V nejlepším případě by to byla absence vědomí neštěstí. Štěstí však v sobě obsahuje pravdu, je bytostně ně­ jakým výsledkem. Rozvíjí se v překonaném utrpení. V tomto smyslu je v právu trpitel, jehož u Lótofagů netrpí. Vůči nim zastupuje svou vlastní věc, uskutečnění utopie dějinnou prací, zatímco prosté setrvávání v obrazu blaženosti odnímá utopii sílu. Avšak tím, že racio-

nalita - Odysseus - vnímá toto právo, vstupuje nutně do oblasti bezpráví. Odysseovo vlastní jednání, které z toho bezprostředně vyplývá, se odehrává ve prospěch panství. Toto štěstí "na okraji světa"18 může sebezáchovný rozum připustit stejně tak málo, jako nebezpeč­ nější podobu štěstí z pozdějších fází. Lenoši jsou vyrušeni a transportováni na galéry: "Ty jsem přiváděl k lodím, až plakali, proti jejich vůli, / pak jsem v korábech dutých je pod lávky vtáhl a svázal."19 Lotos je orientální pokrm: jeho jemně nakrájené výhonky ještě dnes hrají svou roli v čínské a indické kuchyni. Svůdná při­ tažlivost, která se jim připisuje, není asi ničím jiným než přitažlivos­ tí regrese k fázi sběračství plodů země20 a moře, jež je starší než rolnictví, chov dobytka, a dokonce i lov, zkrátka než každá produkce. Jen stěží lze označit za náhodu, že epos váže představu zahálči­ vého života na pojídání květin, i kdyby se jednalo o zvyk, který dnes už nemůžeme pozorovat. Pojídání květin, jak se ještě objevuje v podobě dezertu na Blízkém východě, evropským dětem známé ve formě pečiva s růžovou vodou a kandovanými fialkami, slibuje stav, v němž je reprodukce života nezávislá na vědomé sebezáchově, blaženost nasycení na výhodách plánované výživy. Vzpomínka na nejvzdálenější a nejstarší štěstí, jež občas probleskne u čichového smyslu, se stále proplétá s krajně blízkou naléhavostí konzumovat jídlo. Odkazuje na prehistorii. Ať už v ní lidé zakusili sebevětší utrpení, přesto nejsou schopni představit si žádné štěstí, jež by se nesytilo obrazem oné prehistorie: "Pak jsme se na cestu vydali, sklíčeni v srdci."21 Další postava, k níž je prohnaný Odysseus zahnán - být zahnán a být prohnaný jsou u Homéra ekvivalenty -, Kyklóp Polyfémos, nosí své oko o velikosti kola jako stopu stejného prehistorického

15

Homér, Odysseia, IX,92.

16

Tamt., XXID,311.

17

Tamt., IX,94 n.

18

J. Burckhardt, Griechische Kulturgeschichte, ID, Stuttgart s. a., str. 95.

19

Homér, Odysseia, IX,98-99.

20 V indické mytologii je lotos bohyní země; srv. H. Zimmer, Maja, Stuttgart - Berlin 1936, str. 105 n. Existuje-li souvislost s mytickou tradicí, z níž čerpá starý homérský nostos, pak by bylo třeba i setkání s Lótofagy pojmout jako zastávku v konfrontaci s chtonickými mocnostmi. 21

70

Homér, Odysseia, IX,105.

71

Exkurs I

Odysseus neboli mýtus a osvícenství

světa: jediné oko poukazuje na nos a ústa, jež jsou primitivnější, než je symetrie očí a uší,22 která v jednotě dvou ke shodě dospívajících vjemů teprve vůbec umožňuje identifikaci a probouzí vnímání hloubky a předmětnosti. Kyklóp však na rozdíl od Lótofagů reprezentuje pozdější, ve vlastním smyslu barbarský věk - věk lovců a pastevců. Homér vymezuje barbarství ve shodě s tím, že se neprovozuje žádné systematické zemědělství, a proto zatím není dosaženo systematické organizace práce a společnosti řídící využití času. Kyklópy nazývá "násilnými, zpupnými",23 protože - a v tomje něco jako tajné přiznání viny civilizace samé, "na věčné bohy se úplně spoléhajíce nechtějí orat půdy, / ni sazenic rukama sázet, / nýbrž bez orby všecko a neseté samo jim roste, / ječmen a rež, též vinný keř, jenž rodí jim hrozny velikých / zrn - jest Diův to déšť, jenž růsti jim dává".24 Hojnost nepotřebuje zákon a civilizační obžaloba anarchie zní téměř jako denunciace hojnosti: "Nemají poradných sněmův a vůbec zákonných řádů, / nýbrž jim dutá sluj jest obydlím, každému jiná, / na vrších vysokých hor, kdež každý má Úplnou vládu / nad vlastní ženou a dětmi, a jeden druhého nedbá."25 Je to již patriarchální kmenová společnost, založená na utlačování fyzicky slabších, ale ještě neorganizovaná podle měřítka pevného vlastnictví a jeho hierarchie. Je to nedostatečné vzájemné sepětí solitérních obyvatel jeskyní, které je vlastním důvodem chybění objektivního zákona, a tím homérského obvinění z divošství - z nedostatku vzájemných ohledů. O něco níže přitom Homér dementuje pragmatickou věrnost vypravěče tomuto civilizovanému soudu: navzdory onomu nedostatku vzájemných ohledů na zoufalé volání oslepeného Polyféma při­ chází jeho příbuzenstvo, aby mu pomohlo, a jen Odysseův trik se jménem zabrání tomu, aby jej pomstili. 26 Hloupost a bezzákonnost

se jeví jako jedno a totéž: když Homér nazývá Kyklópa "ten netvor, znamená to nejen, že ve svém myšlení nerespektuje zákony mravů, ale i to, že jeho myšlení samé je bez zákona, nesystematické, rapsodické, když nedovede vyřešit buržoazní rébus, jakým způsobem mohou jeho nevítaní hosté uniknout z jeskyně - ti se drží břich ovcí, místo aby na nich jeli -, a nepostřehne ani sofistický dvojsmysl v Odysseově falešném jméně. Polyfémos, důvěřují­ cí moci nesmrtelných, je ovšem lidožrout, a tomu odpovídá, že navzdory oné důvěře v bohy je odpírá uctívat: "Bláhový's, cizinče, muž, neb z krajin jsi dalekých přišel" - v pozdějších dobách se blázni a cizinci rozlišovali méně svědomitě a neznalost místních zvyků ztotožňovaná s cizinci byla bezprostředně cejchována jako bláznovství - "když mě tu zveš, bych bohů se bál neb nevole jejich. / Pramá10 Kronovec bouřný i ostatní blažení bozi / Kyklópům na péči jsoujsmeť mnohem silnější nad ně".28 "Silnější", posměšně nás zpravuje Odysseus. Je tím však zřejmě míněno starší. Moc solárního systému se uznává, ale asi tak jako feudál uznává moc buržoazního bohatství, zatímco mlčky se považuje za vznešenějšího, a neuvědomuje si, že bezpráví, jež zakusil, je rysem bezpráví, které sám zastupuje. Pokrevně spřízněný mořský bůh Poseidón, Polyfémův otec a Odysseův nepřítel, je starší než universální, distancovaný nebeský bůh Zeus, a tak řečeno za zády tohoto subjektu vystupuje svár mezi elementárním lidovým náboženstvím a logocentrickým náboženstvím zákona. Polyfémos žijící bez zákonů však není jednoduše zlosynem, jehož z něj učinilo tabu civilizace, když jej ve světě pohádek osvíceného dětství přirovnává k obru Goliášovi. V chudé oblasti, v níž na sebe jeho sebezáchova přijala řád a zvyk, má v sobě jeho postava cosi smiřujícího. Když pokládá mláďata svých ovcí a koz k jejich vemenům, toto praktické jednání v sobě obsahuje péči o živé bytosti samotné a slavná řeč oslepeného obra k vůdčímu beranovi, jehož nazývá svým přítelem a ptá se jej, proč tentokrát opouští jeskyni jako poslední a zdali se trápí pro neštěstí svého pána, probouzí dojetí, jakého se dosáhne už jen jednou na vrcholném místě Odysseie, když

22 Podle Wilamowitze jsou Kyklópové "vlastně zvířata"; viz týž, Glaube der Hellenen, I, str. 14.

zločinů strůjce'',27

23

Homér, Odysseia, IX,106.

24

Tamt., 107-111.

25

Tamt., 112-115.

27 Tamt., 428.

26

Srv. tamt., 403 n.

28

72

Tamt., 273 n.

73

Exkurs I

Odysseus neboli mýtus a osvícenství

Odyssea při jeho návratu pozná starý pes Argo, a to navzdory děsivé surovosti, jíž se řeč končí. Obrovo chování se ještě neobjektivizova10 v podobě charakteru. Na Odysseovy prosby neodpovídá jednoduše výbuchem divoké nenávisti, nýbrž odmítnutím zákona, který jej do sebe ještě zcela nezahrnul. Odyssea a jeho druhy nechce ušetřit: "když duch můj toho by nechtěl",29 a lze se jen dohadovat, zda skutečně mluví lstivě, jak ve svém vyprávění tvrdí Odysseus. V opojení po požití vína chvástavě slibuje Odysseovi dary pohostinnosti,30 a teprve poté, co se Odysseus představí jako Nikdo, napadne jej zlá myšlenka, že dar odplatí veliteli tím, že ho sežere jako posledního snad proto, že se nazval Nikým a málo důvtipný Kyklop má za to, že ani neexistuje. 31 Fyzická surovost toho, kdo má větší sílu, pramení vždy z jeho zklamané důvěry. Proto se naplnění mytického ustanovení, vždy nespravedlivého vůči souzenému, mění i v nespravedlnost vůči přírodní síle ustavující právo. Polyfémos a ostatní netvoři, které Odysseus přelstí, představují už model hloupého čerta, rozvíjející se od křesťanské epochy až po Shylocka a Mefistofela. Obrova hloupost, substance jeho barbarské surovosti, dokud se mu daří, reprezentuje něco lepšího, jakmile ji srazí ten, kdo musel mít lepší vědění. Odysseus získá Polyfémovu důvěru, a tím nabourá Polyfémem zastupované kořistnické právo na lidské maso, neboť jedná podle onoho schématu lsti, jež naplněním toto ustanovení rozbíjí: "Kyklópe na, pij víno, když pojedls lidského masa, / poznej, jaký to nápoj jsme skrývali na naší 10di,"32 doporučuje nositel kultury. Připodobnění ratia jeho opaku, stavu vědomí, v němž dosud nevykrystalizovala pevná identita, stavu vědomí, který zastupuje neohrabaný obr, se však naplňuje ve lsti se jménem. Ta patří ke značně rozšířenému folklóru. V řečtině se jedná o slovní hříčku; v jednom pevně

fixovaném slově se rozcházejí jméno - Odysseus - a intence - Nikdo. I moderním uším ještě zní Odysseus a Udeis podobně, a člověk si může snadno představit, že v jednom z dialektů, v nichž se historie o návratu domů na Ithaku tradovala, znělo jméno krále ostrova ve skutečnosti stejně jako Nikdo. Kalkulace, že po provedeném činu odpoví Polyfémos na otázku svých příbuzných, kdo mu to udělal, slovy Nikdo, a tak pomůže čin maskovat a viníkovi uniknout pronásledování, působí jako chabý racionalistický obal. Subjekt Odysseus ve skuteč­ nosti popírá vlastní identitu, která z něho dělá subjekt, a zachraňuje si život díky mimikrám napodobující to, co je amorfní. Nazve se Nikdo, protože Polyfémos není žádné já, a záměna jména a věci oklamanému barbarovi brání uniknout z pasti. Jeho volání po odplatě zůstává magicky vázáno na jméno toho, jemuž se chce pomstít, a toto jméno pře­ dem odsuzuje volání k bezmoci. Neboť tím, že Odysseus vkládá do jména intenci, vymaňuje jméno z magické oblasti. Jeho sebepotvrzení je však, stejně jako v celé epice i celé civilizaci, sebepopřením. Právě tím se subjekt dostává do násilného koloběhu přírodní souvislosti, jemuž se připodobněním snažil uniknout. Ten, kdo se kvůli sobě nazve Nikdo a s přibližováním se přírodnímu stavu manipuluje jako s prostředkem k ovládnutí přírody, propadá hybris. 33 Lstivý Odysseus nemůže jinak: na útěku, ještě v místech, kam může obr dohodit, se mu nejen posmívá, ale také mu odhaluje své pravé jméno a původ. Je to, jako kdyby nad ním, který stejně jako vždy právě unikl, měla prehistorie ještě takovou moc, aby se on, jednou nazvaný Nikým, musel bát, že se jednou opět stane Nikým, neobnoví-li svou vlastní identitu pomocí magického slova, jež bylo právě vyřazeno racionální identitou. Přátelé se jej snaží varovat před onou pošetilostí a vybízejí ho, aby nahlas přiznal svou lstivost. Nepodaří se jim to však, a Odysseus jen tak tak uniká kusům skal, které po něm vrhá Polyfémos, zatímco vyslovení jeho jména na něj pravděpodobněpřivolá nenávist Poseidóna, jehož si lze jen stěží představit jako vševědoucího. Lest, která spočívá v tom, že chytrý člověk na sebe bere podobu hlupáka, se obrací v pošetilost, jakmile se této podoby vzdá. To je dialektika výřečnosti. Od antiky až po fašismus se Homérovi předhazovalo tlachání - tlachání jeho hrdinů

29

Tamt., 278.

30

Srv. tamt., 355 n.

31 L. Klages, Der Geist ais Widersacher der Seele, str. 1469: "Nakonec by se jeho časté projevy hlouposti mohly chápat jako nepovedené vtipkování." 32

33 Zpupnosti. - Pozn.

Homér, Odysseia, 347 n.

74

překl.

75

Exkurs I

Odysseus neboli mýtus a osvícenství

i vypravěče. Tento lón však prorocky ukázal svou převahu nad starými i novými Sparťany v tom, že zobrazil osud, který svou řečí na sebe při­ volává lstivý člověk-zprostředkovatel. Řeč, která předčí fyzické násilí, se nemůže zastavit. Její plynutí je jako parodie doprovázející proud vědomí, samotné myšlení: jeho cílevědomá autonomie získává moment šílenství - manického šílenství -, když prostřednictvím řeči vstupuje do reality, jako by myšlení a realita byla synonyma, přestože myšlení má nad realitou moc pouze prostřednictvím distance. Taková distance je však zároveň utrpením. Proto je moudrý člověk - navzdory přísloví - stále v pokušení mluvit příliš mnoho. Objektivně jej určuje úzkost, že kdyby ustavičně neupevňoval chatrnou převahu slova vůči násilí, byl by o tuto převahu opět násilně připraven. Neboť slovo ví, že je slabší než příroda, kterou oklamává. Příliš mnoho řečí nechává jako skutečný princip vysvitnout násilí a bezpráví, a tak toho, jehož se je třeba bát, vždy podněcuje k obávanému jednání. Mytická moc slova v prehistorii se zvěčňuje v neštěstí, jež osvícené slovo přivolává samo na sebe. Udeis, který cítí nutkání přiznat se k tomu, že jeho jméno je Odysseus, již nese rysy Žida, který i ve smrtelné úzkosti spoléhá na svou převahu, jež pochází ze smrtelné úzkosti, a pomsta na zprostředkovateli se neobjevuje až na konci buržoazní společnosti, nýbrž na jejím počátku jako negativní utopie, k níž každé násilí stále znovu směřuje. Na rozdíl od vyprávění o úniku z mýtu, který měl podobu barbarství lidožrouta, odkazuje příběh o kouzelnici Kirké zpět na magický stupeň. Magie desintegruje já, které jí opět podléhá, a já je tím vrženo zpět do biologicky starší formy života. Silou, jíž se já rozpouští, je opět zapomnění. Ta využívá pevný existující řád, aby uchvátila pevnou vůli subjektu, který se orientuje podle tohoto řádu. Kirké svádí muže, aby se oddali pudu, s nímž byla odjakživa spojována zvířecí podoba svedeného, a Kirké se tak stala prototypem hetéry. Motivem tu zřejmě byla Hermova slova, která jí se vší samozřejmos­ tí podsouvají erotickou iniciativu: "Ona tu, plná strachu, tě pobídne jít v její lůžko. / Potom božčina lůžka už nechtěj zamítat déle. "34 Signaturou Kirké je dvojznačnost - nejprve vystupuje jako nositelka záhuby a poté jako pomocnice. Dvojznačnost je vyjádřena i jejím

rodokmenem: je dcerou. Hélia a vnučkou Ókeana. 35 Živly ohně a vody jsou v ní nerozlišené, a je to právě tato nerozlišenost jako protiklad k primátu určitého aspektu přírody - matriarchálního či patriarchálního -, která vytváří podstatu promiskuity - hetéričnost odrážející se ještě v pohledu prostitutky, ve zjihlém odrazu hvězd. 36 Hetéra poskytuje štěstí a ruší autonomii obšťastněného - to je její dvojznačnost. Neničí jej však nutně: udržuje starší formu života.37 Podobně jako Lótofagové, ani Kirké na svých hostech nepáchá nic smrtícího a také oni, po proměně v divá zvířata, jsou klidní: "Byli kol stavení toho i horší vlci i lvové, / zakletí od Kirky samé, jež dala jim škodlivé bejlí. / Ti však se nevrhli na ně, jen chvostem se lísali k soudruhům našim. / Jako se lísají psové, když odněkud z hostiny někdy / domů vrací se pán, jenž nosí jim lahůdky chutné, / tak se k nim lísali vlci i lvové mohutných drápů."38 Očarovaní lidé se chovají podobně jako divoká zvířata naslouchající Orfeově hře. Mytický příkaz, jemuž podléhají, zároveň osvobozuje právě potlačenou příro­ du v nich. Co se při jejich pádu do mýtu ruší, je sám mýtus. Potlačo­ vání pudu, které z nich vytváří subjekty a odděluje je od zvířat, bylo introverzí utlačování v beznadějně uzavřeném koloběhu přírody, k němuž podle jednoho staršího pojetí odkazuje jméno Kirké. Mocné magické kouzlo, které jim připomíná idealizovanou prehistorii, naproti tomu vytváří spolu se zvířeckostí - jako idyla Lótofagů podobné zdání smíření, třebaže omezené. Protože však už jednou byli lidmi, civilizační epos nemůže to, co se stalo, vylíčit jinak než jako neblahou degradaci, a v homérském podání lze jen stěží najít stopu slasti. Ta je zahlazena tím důkladněji, čím civilizovanější jsou samotné obětj,39 Odysseovi druhové se stejně jako hosté před nimi

34

Tamt., X,296-297.

76

35 Srv. tamt., 138 n. Srv. též F. C. Baur, Symbolik und Mythologie oder die Naturreligion des Altertums, I, Stuttgart 1824, str. 47. 36 Srv. Ch. Baudelaire, Víno samotářovo, in: Květy zla, přeložil S. Kadlec, Praha 1957, str. 212. 37

Srv. J. A. K. Thomson, Studies in the Odyssey, Oxford 1914, str. 153.

38

Homér, Odysseia, X,212-218.

39

Murray pojednává o "sexual expurgations", jimž byly podle

77

něho při

Exkurs I

Odysseus neboli mýtus a osvícenství

nestávají posvátnými tvory divočiny, nýbrž nečistými domácími zvíprasaty. V příběhu o Kirké snad hraje roli připomínka chtonického Demétřina kultu, v němž bylo prase posvátné. 4o Možná se však tento motiv dá vysvětlit i tím, že se zde pomýšlí na člověku podobnou anatomii prasete a na jeho holou kůži, která vytváří dojem nahoty: jako by se u lónů na míšení se s podobným vztahovalo stejné tabu, jaké se udrželo u Židů. Konečně lze pomyslet i na zákaz kanibalismu: jak píše Juvenalis, chuť lidského masa se vždy popisovala podobně jako chuť vepřového. Každopádně veškerá civilizace později s oblibou nazývala prasaty ty, jejichž pud se zaměřil na jinou slast, než byla ta, kterou společnost pro své účely sankcionovala. Magické kouzlo a magická ochrana před kouzlem při přeměně druhů jsou vázány na bylinu a víno: omámení a excitace jsou spojeny s či­ cháním, se stále více potlačovaným a vytlačovaným smyslem, který je nejblíže jak pohlaví, tak vzpomínce na prehistorii. 41 V obrazu prasete je však ona blaženost čichu již degradována na nesvobodné če­ nichání42 toho, kdo má nos u země a vzdává se vzpřímené chůze. Je to, jako kdyby hetéra - kouzelnice - v rituálu, jímž si podrobuje muže, opakovala ještě jednou onen rituál, jemuž ji samu stále znovu podrobuje patriarchální společnost. Podobně jako ona mají přede­ vším ženy sklon k tomu, aby pod tlakem civilizace přijaly za svůj civilizační úsudek o ženách a difamovaly sex. V konfrontaci osvícenství s mýtem, jehož stopy epos uchovává, je tato mocná svůdky-

slabá, obsoletní, bezbranná a potřebuje poslušná zvíjako svou eskortu. 43 Jako reprezentantka přírody se žena v buržoazní společnosti stala záhadným obrazem neodolatelnosti 44 i bezmoci. Tímto způsobem žena odráží ryzí lež panství, která místo smíření přírody klade její překonání. Manželství je střední cesta, jak se s tím společnost vyrovnává: žena zůstává bezmocná, neboť moc jí náleží jen prostřednictvím muže. Něco z toho se objevuje v porážce bohyně-hetéry v Odysseie, zatímco literárně mladší civilizované manželství s Pénelopé předsta­ vuje pozdější stupeň objektivity patriarchálního zřízení. S Odysseovým příchodem na Kirčin ostrov Aiaiu nabývá již dvojznačnost vztahu muže k ženě, touhy a příkazu, formu směny chráněné smlouvou. Zřeknutí se je toho předpokladem. Odysseus odolává kouzlu Kirké. Proto dostává podíl právě z toho, co její kouzlo jen klamně slibovalo těm, kdo jí neodolají. Odysseus s ní spí. Předtím ji však zavazuje k velké přísaze blaženým olympským bohům. Přísaha má muže chránit před zmrzačením, před pomstou za zákaz promiskuity a za mužské panství, které se však jako permanentní potlačování pudů symbolicky naplňuje sebezmrzačením muže. Tomu, kdo jí odolává, pánovi, subjektu, tomu Kirké kvůli jeho neproměnitelnostivytýká "patrně ve své hrudi máš pevnou a nezdolnou mysl",45 a bude mu po vůli: "Nuže, už do pochvy schovej ten meč a my potom oba / vystupme na naše lůžko, a na něm se sdružíme spolu / v rozkošném objetí lásky a nabudem důvěry k sobě!"46 Slast, kterou nabízí, zatížila cenou: nejprve se slastí muselo pohrdnout; poslední hetéra se ukazuje jako první ženský charakter. Při přechodu od ságy k dějinám hetéra rozhodujícím způsobem přispívá k buržoaznímu chladu. Její chování praktikuje zákaz lásky, který se později prosazoval tím sil-

řaty,

redakčním

zpracování podrobeny homérské verše; srv. G. Murray, The Rise

ofthe Greek Epic, str. 141 n.

40 U. von Wilamowitz-Moellendroff, Der Glaube der Hellenen, II, str. 53: "Prasata jsou obecně Démétřinýrni obětními zvířaty." 41 Srv. S. Freud, Nespokojenost v kultuře, in: O člověku a kultuře, přel. L. Hošek, Praha 1990, str. 344, pozn. pod čarou.

ně zároveň již

řata

43

Srv. Homér, Odysseia, X,434.

42 V jedné poznámce Wilamowitz upozorňuje na překvapivou souvislost mezi pojmem čenichání a pojmem nús - autonomním rozumem: "Schwyzer dal zcela přesvědčivě do souvislosti nús a funění (Schnauben) s čenicháním (SchnUffeln); viz U. von Wilamowitz-Moellendorff, Die Heimkehr des Odysseus, str. 191. Wilamowitz ovšem popírá, že by nám etymologická příbuznost pomohla osvětlit význam.

44 Vědomí neodolatelnosti později našlo svůj výraz v kultu Afrodité Peithon, "jejímuž kouzlu se nedalo odolat"; viz U. von Wilamowitz-Moellendorff, Der Glaube der Hellenen, II, str. 152.

78

79

45

Homér, Odysseia, X,329.

46

Tamt., 333 n.

Exkurs I

Odysseus neboli mýtus a osvícenství

více musela láska jako ideologie oklamávat nenávist konkurentů. Ve světě směny bývá poškozen ten, kdo dává více; kdo však miluje, je vždy ten, kdo miluje více. Zatímco se glorifikuje oběť, kterou přináší, horlivě se dbá o to, aby oběti nezůstal ušetřen. Právě samotná láska způsobuje, že se milující dopouští bezpráví a je potrestán. Neschopnost k panství nad sebou i nad jinými, která svědčí o jeho lásce, je dostatečný důvod k tomu, aby mu bylo odepřeno její naplnění. S rozšířenou reprodukcí společnosti se ve stále větším mě­ řítku reprodukuje osamocenost. Tento mechanismus se prosazuje i v těch nejněžnějších záchvěvech citu, až je láska sama, aby vůbec ještě mohla najít cestu k druhému, hnána k takovému chladu, že se při svém uskutečnění rozpadá. - Síla Kirké, která si podřizuje muže a dělá si z nich sluhy, přechází v její poslušnost vůči tomu, kdo se jí prostřednictvímsvého zřeknutí odmítl podřídit. Vliv na přírodu, který básník připisuje bohyni Kirké, se scvrkává na kněžské věštění, a dokonce na chytré předvídání budoucích námořnických potíží. Tento prvek nadále žije v karikatuře ženské chytrosti. Proroctví moci zbavené kouzelnice o Sirénách, Skylle a Charybdě nakonec jen znovu pomáhají mužské sebezáchově. Jak draze však bylo zaplaceno za nastolení spořádaných poměrů v pohlavní reprodukci, o tom něco málo prozrazují jen temné verše popisující chování Odysseových přátel, jež Kirké z příkazu svého smluvního pána proměnila zpátky do lidské podoby. Nejprve čteme: "Opět se změnili v muže, a mladší, než bývali dříve, / o mnoho krásnější byli a také napohled větší."47 Ale ti, kdo byli takto utvrzeni a posíleni ve své mužskosti, nejsou šťastní: "Všichni se vyplakat chtěli, a proto hlasitým nářkem / kolem se ozýval dům. "48 Tak mohla znít nejstarší svatební píseň, doprovod k hostině, který oslavuje rudimentární manželství, trvající jeden rok, jeden přírodní cyklus. Samotné manželství s Pénelopé má s tímto manželstvím společného víc, než by se člověk domníval. Prostitutka a manželka jsou komplementy ženského sebeodcizení v patriarchálním světě: manželka zrazuje slast za pevný životní a vlastnický řád, zatímco prostitutka to,

co vlastnická práva manželky nechávají volné, podřizuje vlastnickému vztahu jako její tajná společnice - prodává slast. Souložnice Kirké i Kalypsó, podobné mytickým osudovým mocnostem 49 i měšťan­ ským hospodyním, jsou již líčeny jako přičinlivé tkadleny, zatímco Pénelopé jako nějaká prostitutka s nedůvěrou hodnotí, zda navrátilec ve skutečnosti není jen starý žebrák nebo dobrodružný bůh. Slavná scéna, v níž Pénelopé poznává Odyssea, je ovšem vpravdě patricijská: "Dlouho tam seděla mlčky a úžas jí pronikal srdcem - / Jak se tak dívala na něj, hned podobu rozpoznávala, / hned zas ho nepoznávala, vždyť bídný měl na sobě oděv. "50 Žádné spontánní pohnutí, nechce se hlavně dopustit žádné chyby, kterou si pod tlakem na ni doléhajícího řádu sotva může dovolit. Mladý Télemachos, který se ještě zcela nepřizpůsobil své budoucí roli, se proto hněvá, avšak cítí se již dostatečně mužem, aby matku pokáral. Výtka umíněnosti a tvrdohlavosti, kterou proti ní vznáší, je zcela totožná s tou, kterou předtím vůči Odysseovi vznesla Kirké. Osvojí-li si hetéra patriarchální hodnotový řád, pak s ním není spokojena monogamní manželka a nedá si pokoj, dokud se sama nevyrovná mužskému charakteru. Takto si navzájem rozumějí partneři v manželství. Test, jemuž Pénelopé podrobuje navrátilce, se týká nezměnitelného umístění manželského lože, jež manžel ve svém mládí připevnil ke kořenu olivovníku, kolem něhož vystavěl ložnici. Toto lože symbolizuje jednotu pohlaví a vlastnictví. S dojemnou zchytralostí Pénelopé hovoří o tom, že by se toto lože mohlo pohnout ze svého místa, a "pln nevole" jí manžel odpovídá podrobným vylíčením svého postupu, připomínajícího kutilství: jako prototypický buržoa má nějaké hobby, při němž může uplatnit svou zručnost. Jeho kutilství tkví v opakování řemeslné práce, z níž je v rámci diferencovaných vlastnických vztahů již dlouho nutně vyloučen. Má z ní potěšení, protože svoboda dělat to, co pro něj není nezbytné, mu potvrzuje dispoziční moc nad těmi, kdo tyto práce vykonávat musejí, chtějí-li přežít. Tehdy jej obezřetná Pénelopé poznává, lichotí mu a zahrnuje jej chválou

něji, čím

47

Tamt., 395 n.

48

Tamt., 398 n.

49 Srv. F. C. Baur, Symbolik und Mythologie oder die Naturreligion des Altertums, str. 49. 50

80

Homér, Odysseia, XXill,93 n.

81

Exkurs I

Odysseus neboli mýtus a osvícenství

Na toto lichocení, jež obsahuje prvek vývšak po nenadálé cézuře navazují slova, která důvod všeho utrpení manželek spatřují v tom, že jim bohové závidí ono štěstí, které jim zaručuje pouze manželství, "vyrůstající z pevného vědomí trvalosti":51 "Nás bohové stíhali strastmi, / neboť nám nedopřávali být u sebe pospolu stále, užít mladého věku a dojít až ku prahu stáří."52 Manželství znamená nejen řád vzájemného splácení mezi živými, ale také solidárně, společně čelit smrti. Smíření v něm roste na základě podrobení, stejně jako se v dějinách dosud vždy humánnímu daří jen a pouze v barbarství, které je zahaleno humanitou. Třebaže smlouva mezi manžely s námahou odstraní právě jen prastaré nepřá­ telství, tak manželé, kteří spolu pokojně zestárli, vytvářejí obraz Filémóna a Baukis, stejně jako se kouř z obětního oltáře proměňuje v blahodárný kouř krbu. Manželství zřejmě patří k prahornině mýtu v základech civilizace. Avšak jeho mytická tvrdost a pevnost vyční­ vá z mýtu jako malá ostrovní říše v nekonečném moři. Nejodlehlejší zastávka na Odysseově cestě rozhodně není takovým útočištěm. Je to Hádés. Obrazy, které dobrodruh vidí při prvním setkání s mrtvými, jsou nejprve ty matriarchální,53 které vypuzuje náboženství světla; po jeho vlastní matce, vůči níž se Odysseus nutí k tvrdosti sledující patriarchální účel, 54 přicházejí pradávné hrdinky. Avšak obraz matky je bezmocný, slepý a němý, 55 přelud, jaký v epickém vyprávění vzniká v momentech, kdy jazyk podléhá obrazu. Bylo zapotřebí obětované krve jako záruky živoucí paměti vzpo-

mínky, aby obraz získal na čas řeč, jejímž prostřednictvím- třebaže marně a efemérně - se vytrhává z mytické němoty. Teprve tím, že subjektivita poznávající nicotnost těchto obrazů nabývá moci sama nad sebou, získává podíl na naději, kterou obrazy pouze marně slibovaly. Odysseova zaslíbená země není archaická říše obrazů. Všechny obrazy mu nakonec, jakožto stíny ve světě mrtvých, vyjevují svou pravou podstatu - zdání. Oprostí se od nich poté, co v nich rozpozná mrtvé, a s panským gestem sebezáchovy je zažene od oběti, kterou přináší jen těm, kdo mu zajistí vědění, užitečné jeho životu. Tím se moc mýtu potvrzuje už jen jako imaginace, pře sazená v lidského ducha. Říš.e mrtvých, kde se shromažďují mýty zbavené moci, je tou nejvzdálenější vlastí, s níž se komunikuje jen v extrémní vzdálenosti. Přidržíme-li se Kirchhoffova názoru, že Odysseova návštěva v podsvětí patří k nejstarší vrstvě eposu, která má povahu ságy,56 pakje to zároveň tato nejstarší vrstva, v níž se objevují motivy, které rozhodně překračují mýtus - a je to i v tradici o Orfeově a Héraklově cestě do podsvětí. Motiv rozlomení pekelných bran, přemožení smrti vytváří nejniternější buňku každého antimytologického myšlení. Tento antimytologický prvek je obsažen v Teirésiově věštbě o možném usmíření Poseidóna. Odysseus má vzít na rameno veslo a putovat tak dlouho, dokud nedojde k lidem, kteří "neznají moře, / nejedí žádný pokrm, jenž se zrnky soli je smíšen".57 Když jej potká poutník a řekne mu, že nese přes rameno lopatu na provívání obilí, pak dosáhl pravého místa, kde má Poseidónovi přinést smírnou oběť. Jádrem věštby je popletení vesla a lopaty. Pro lóny to muselo být značně komické. Avšak tato komika, na níž závisí usmíření, nemůže být určena člověku, nýbrž hněvajícímu se Poseidónovi.58 Toto nedo-

za

výjimečnou moudrost.

směchu,

51 J. W. Goethe, Viléma Meistera léta E. A. Saudek, Praha 1958, str. 81.

učednická,

16. kap.,

52

Homér, Odysseia, XXm,21O n.

53

Srv. 1. A. K. Thomson, Studies in the Odyssey, str. 28.

přel.

V. Jirát-

54 Homér, Odysseia, XI,87 n.: "Spatřiv ji zaslzel jsem a v srdci pocítil lítost. / Ale ani té, ač s velikým steskem, jsem nedovoloval / přistoupit ke krvi dřív, než Teiresia se optám."

56 A. Kirchhoff, Die homerische Odyssee, Berlin 1879, str. 226: "Nemohu proto jinak než pokládat celek ll. knihy s výjimkou několika míst... za zlomek starého nostos, který byl vložen do určitého kontextu, a tedy zajednu z nejstarších částí básně." - J. A. K. Thomson, Studies in the Odyssey, str. 95: "Whatever else is original in the myth of Odysseus, the Visit to Death is." 57

Homér, Odysseia, XI, 122 n.

Tamt., 141: " ... vidím tu před sebou duši své zemřelé matky; zde sedí / mlčky nablízku krve a nemá odvahu, aby / pohlédla synovi v tvář a začala rozhovor. Pane, / pověz mi tedy, jak může mě poznat, že já jsem to právě?"

58 Původně byl "manželem Země" (srv. U. von Wilamowitz-Moellendarff, Glaube der Hellenen, I, str. 112 n.), a teprve později se stal bohem

82

83

55

Exkurs I

Odysseus neboli mýtus a osvícenství

rozumění má zuřivého živelného boha rozesmát, aby se jeho hněv rozpustil ve smíchu. Je to zřejmě analogické radě sousedky u bratří Grimmů, jak se matka může zbavit zlými bytostmi podvrženého dítěte: "Má je donést do kuchyně, posadit na pec, rozdělat oheň a ve dvou vaječných skořápkách dát vařit vodu: dítě se rozesměje a se smíchem je po něm veta."59 Je-li smích až dodnes znakem síly, výbuchem slepé, vzdorovité přírody, má v sobě i opačný prvek - to, že prostřednictvím smíchu si slepá příroda uvědomuje samu sebe jako takovou, a tím se vzdává ničivé síly. Tato dvojznačnost smíchu se podobá dvojznačnosti jména a jména možná nejsou ničím jiným než zkamenělým smíchem, jak je to zřejmé ještě u dnešních přezdívek, u nichž jako jediných přežívá něco z pů­ vodního aktu pojmenování. Smích je zavázán vině subjektivity, ale v suspenzi práva, kterou ohlašuje, odkazuje také za hranice poddanské spoutanosti. Je příslibem cesty do vlasti. Je to stesk po domově, co při­ volává dobrodružství, které umožňuje subjektivitě, jejíž prvopočáteč­ ní dějiny Odysseia představuje, uniknout prehistorickému světu. Nejhlubší paradox eposu spočívá v tom, že tento pojem vlasti je protikladem mýtu, který fašisté lživě vydávají za vlast. Je v tom vzpomínka na dějiny, usazenina vzpomínek, v nichž usedlý způsob života, předpo­ klad každé vlasti ~ následoval po nomádství. Jestliže pevný vlastnický řád, který vzniká spolu s usedlým způsobem života, zakládá odcizení

lidí, Z něhož pramení všechen stesk po domově i veškerá touha po ztraceném původním stavu, pak je to i přesto zároveň usedlý způsob života a pevné vlastnictví, v němž se jedině tvoří pojem vlasti, k ně­ muž směřuje veškerá touha a stesk po domově. Novalisova definice, podle níž je veškerá filosofie steskem po domově, je pravdivá jen tehdy, když se tento stesk nerozpouští ve fantasmatu ztracených pradávných dob, ale představuje vlast, přírodu samotnou jako to, co bylo nejprve vyrváno mýtu. Vlast znamená stav, kdy jsme unikli. Proto je výtka, že homérské ságy se "vzdalují zemi", zárukou jejich pravdy. "Obracejí se k lidstvu."60 Přesazení mýtů do románu, jak k němu dochází v dobrodružném vyprávění, ani tak nefalšuje mýty, jako spíše vrhá mýtus do své doby, a tím zakrývá propast, která jej dělí od vlasti a usmíření. Strašná je pomsta, kterou civilizace vykonává na prehistorickém světě, a touto pomstou, jejímž nejstrašnějším dokumentem u Homéra je zpráva o zmrzačení pastýře koz Melanthia, se civilizace stává podobnou prehistorickému světu. To, čím civilizace vyčnívá nad prehistorický svět, není obsah vyprávěných činů. Je to sebevědomí, které v okamžiku vyprávění způsobuje, že násilí ustává. Samotná řeč, jazyk ve svém protikladu k mytickému zpěvu, možnost uchovat v paměti neštěstí, jež se událo, představuje zákon homérského úniku. Ne nadarmo je unikající hrdina stále znovu uváděn jako vypravěč. Chladná distance vyprávění, která i hrůzné věci líčí tak, jako by to byl námět ke konverzaci, nechává zároveň poprvé vystoupit hrůzu, jež se v písni slavnostně vydává za osud. Zastavení řeči je však cézura, náhlý zlom, přeměna vyprávěné látky v něco dávno minulého, která umožňuje, aby problesklo zdání svobody, jež civilizace od té doby úplně nezhasila. V XXII. zpěvu Odysseie se popisuje trest, který na nevěrných služkách, propadlých hetérství, vykonal syn ostrovního krále. S neteč­ ným, ba nelidským klidem, srovnatelným snad s impassibilité největ­ ších romanopisců devatenáctého století, líčí Homér utrpení oběšených a bez jakéhokoli pohnutí přirovnání oběšení žen k smrti ptáků v tenatech - a to vše s oním mlčením, jehož ustrnutí je pravým zbytkem veškeré řeči. 6 ! Pasáž končí veršem, že seřazeny v řadě "nohama trhaly

moře. Teirésiovo proroctví snad naráželo na jeho dvojí povahu. Bylo by myslitelné, kdyby jeho usmíření prostřednictvím oběti spojené se zemí, daleko od veškerého moře, spočívalo na symbolické restauraci jeho chtonické moci. Tato restaurace možná vyjadřuje nahrazení kořistnických plaveb po moři rolnictvím: kult Poseidóna a Déméter se navzájem prolínal; srv. J. A. K. Thomson, Studies in the Odyssey, str. 96, pozn. pod čarou.

59 J. Grimm - W. Grimm, Kinder- und Hausmiirchen, Leipzig (nedatováno), str. 208. Blízce příbuzné motivy se tradují již od antiky, a sice právě v souvislosti s Déméter. Když "při hledání své unesené dcery přišla do Eleusiny", našla "přijetí u Dysaula ajeho ženy Baubo, ve svém hlubokém smutku se však zdráhala dotknout se jídla a pití. Tu ji její hostitelka Baubo přiměla k smíchu, když si náhle zvedla šaty a odhalila své břicho"; viz S. Freud, Gesammelte Werke, X, London 1946, str. 399; srv. S. Reinach, Cultes, Mythes et Religions, IV, Paris 1912, str. 115 n.

84

60

F. Holderlin, Der Herbst, str. 1066.

61

Srv. Homér, Odysseia, XXII,474. - Pozn.

85

překl.

Exkurs I ještě,

jen krátce však, nikoli dlouho".62 Jedná se o přesnost popisu, z něhož vyzařuje již chlad anatomie a vivisekce63 a je základem protokolu s rysy románu o smrtelných křečích podrobených, kteří byli ve jménu práva a zákona vyvrženi do oné říše, z níž soudce Odysseus unikl. Jako občan zamýšlející se nad způsobem popravy utěšuje Homér sebe i posluchače, tedy vlastně čtenáře, konstatováním, že to netrvalo dlouho - okamžik a bylo po všem. 64 Ale po tomto "netrvalo to dlouho" se vnitřní tok vyprávění zastavuje. "Netrvalo to dlouho?" ptá se gesto vypravěče, a jeho klid je tak usvědčen ze lži..Tím, že líčení uzavírá, brání nám Homér zapomenout na odsouzené a odkrývá nevýslovná věčná muka několika vteřin, v nichž služky bojují se smrtí. Z "netrvalo to dlouho" nezůstává žádná jiná ozvěna než Quo usque tandem abutere, Catilina, patientia nostra?,65 což v pozdějších dobách rétoři nevědomky znesvětili tím, že trpělivost přisuzovali sami sobě. Ve vyprávění o krutosti se však naděje spojuje s tím, že k ní došlo před dávnými věky. Na propletenost prehistorie, barbarství a kultury má Homér utěšující gesto - připomíná nám "To bylo kdysi". Epos, zprvu podobný románu, se mění v pohádku.

62

Tamt., 473.

s potěšením"; viz filolog vyjadřuje nadšení z toho, že příměr ptačích osidel je "výstižným a ... opět moderním" vystižením toho, jak sebou těla oběšených služek trhají" (tamt.; srv. též str. 76), pak se zdá, že potěšení je ze značné části jeho vlastní. Wilamowitzovy spisy patří k nejvýraznějším dokumentům německého promíšení barbarství a kultury, které je základem moderního filhellénismu. 63

Wilamowitz se domnívá, že o ortelu "básník

hovoří

Die Heimkehr des Odysseus, str. 67. Pokud ovšem tento

autoritářský

64 Na utěšující zaměření tohoto verše upozorňuje Gilbert Murray. Podle jeho teorie jsou v Homérovi scény mučení zahlazeny civilizační cenzurou. Zůstala z nich jen scéna usmrcení Melanthia a služek; viz The Rise oj the Greek Epic, str. 146.

65 "Jak dlouho ještě budeš, ó, Catilino, zneužívat naší trpělivosti?" pochází z první Ciceronovy řeči proti Catilinovi. Stalo se okřídleným rčením. Pozn. překl.

86

Exkurs II Juliette aneb osvícenství a morálka Osvícenství je, Kantovými slovy, "vykročení člověka z jeho, jím samým zaviněné nesvéprávnosti. Nesvéprávnost je neschopnost používat svůj intelekt bez vedení jiného".1 "Intelekt bez vedení jiného" je intelekt vedený rozumem. To neznamená nic jiného, než že díky vlastní logické soudržnosti spojuje jednotlivé poznatky do systému. "Rozum má ... za předmět jen chápavost a její účelné přizpůsobení předmětu.2 Stanovuje "určitou kolektivní jednotu jako cíl činností chápavosti",3 a tím je systém. Předpisy rozumu jsou poukazy k hierarchické výstavbě pojmů. U Kanta nejinak než u Leibnize a Descarta spočívá racionalita v tom, že "jsme završili systematickou souvislost ... , jak při stoupání vzhůru k vyšším rodům, tak při sestupování k nižším druhům".4 "Systematičnost" poznání je "jeho souvislost, založená na jednom principu".5 Myšlení ve smyslu osvícenství je vytvořením jednotného, vědeckého řádu a odvozením faktického poznání z principů, ať už jsou to nahodile stanovené axiómy, vrozené ideje nebo nejvyšší abstrakce. Logické zákony vytvářejí nejobecnější vztahy uvnitř řádu, definují ho. Jednota spočívá v jednohlasnosti. Věta sporu je systém in nuce. Poznání spočívá v sub1 I. Kant, Odpověď na otázku: Co je osvícenství?, in: Filosofický časopis, 3, roč. 41, 1993, str. 381. Zde Verstand překládáme jako "intelekt", v citátech z Kritiky čistého rozumu jako "chápavost". 2 I. Kant, Kritika čistého rozumu (= KdrV), I. Chvatík, Praha 2001, B 672/A 644, str. 395. Tamt. 4 Tamt., B 686/A 658, str. 402. 5 Tamt., B 673/A 645, str. 396.

87

přel.

J. Loužil - 1. Chotaš -

Exkurs II

Juliette aneb osvícenství a morálka

sumpci pod principy. Je shodné se soudem, který je začleněn do systému. Jiné myšlení než takové, které se zaměřuje na systém, je desorientované nebo autoritářské. Rozum nepřináší nic jiného než ideu systematické jednoty, formální elementy fixní pojmové souvislosti. Každý obsahový cíl, na nějž by se lidé chtěli odvolávat, jako by to byl rozumový náhled, je v přísně osvícenském smyslu přelud, lež, "racionalizace", i když jednotliví filosofové vynakládají to největší úsilí, aby od tohoto závěru postoupili k filantropickému cítění. Rozum je schopnost "odvozovat zvláštní z obecného".6 Homogenita obecného a zvláštního je podle Kanta zaručena "schematismem čisté chápavosti". Tak nazývá nevědomé působení intelektuálního mechanismu, který již strukturuje vnímání ve shodě s chápavostí. Chápavost vtiskuje věci srozumitelnost, kterou u ní objevuje subjektivní soud, jako její objektivní kvalitu ještě dříve, než vstoupí do Já. Bez takového schematismu, zkrátka bez intelektuality vnímání by se žádný vjem nehodil k pojmu, žádná kategorie k exempláři, a nezavládla by ani jednota myšlení, nemluvě o systému, k němuž přece vše smě­ řuje. Vytvořit tuto jednotu je vědomým úkolem vědy. Jestliže "všechny empirické zákony jsou jen zvláštními určeními čistých zákonů chápavosti",7 musí zkoumání stále dbát na to, aby principy byly vždy správně spojeny s faktickými soudy. "Tento soulad příro­ dy s naší poznávací schopností je soudností a priori předpokládán. "8 Je "návodem"9 pro organizovanou zkušenost. Systém musí být udržen v harmonii s přírodou; stejně jako se ze systému predikují fakta, tak fakta musí potvrzovat systém. Fakta však náležejí k praxi; všude označují kontakt jednotlivého subjektu s přírodou jako společenský objekt: zakoušení je vždy reálné jednání a utrpení. Ve fyzice je však vnímání, jímž lze ověřit teorii, obvykle redukováno na elektrické jiskry viditelné v experimentální aparatu-

ře. Jeho nepřítomnost je zpravidla bez praktického důsledku, ničí samu teorii nebo v mnoha případech kariéru asistenta odpovědného za přípravu pokusu. Avšak podmínky laboratoře představují výjimku. Myšlení, které neudržuje systém a nazírání ve vzájemném souladu, se nejen prohřešuje proti izolovaným zrakovým vjemům, ale dostává se do konfliktu s reálnou praxí. Nejenže nenastává očekávaná událost, nýbrž dochází k události nečekané: mosty se hroutí, sadba chřadne, lék přináší nemoc. Jiskra, která nejpregnantněji naznačuje nedostatek systematického myšlení, prohřešek proti logice, není žádný prchavý vjem, nýbrž náhlá smrt. Systém, který má na mysli osvícenství, je forma poznání, která se nejlépe vypořádá s fakty a je nejúčinnější oporou subjektu při ovládání přírody. Jeho principy jsou principy sebezáchovy. Nesvéprávností je pak neschopnost sebezachování. Logickým subjektem osvícenství je buržoa v po sobě jdoucích podobách otrokáře, svobodného podnikatele, administrátora. Problémy v pojmu rozumu, jež vyplývají z toho, že jeho subjekty, nositelé jednoho a téhož rozumu, vězí v reálných protikladech, jsou skryty za zdánlivou jasností soudů západního osvícenství. Naproti tomu v Kritice čistého rozumu se tyto problémy projevují v nejasném vztahu transcendentálního Já k empirickému Já a v dalších neusmířených rozporech. Kantovy pojmy jsou dvojznačné. Rozum jako transcendentální nadindividuální Já obsahuje ideu svobodného soužití lidí, v němž se organizují jako obecný subjekt a ve vědomé solidaritě celku ruší spor mezi čistým a empirickým rozumem. To představuje ideu pravé obecnosti - utopii. Zároveň však rozum vytváří instanci kalkulujícího myšlení, které svět přizpůsobuje účelům sebezáchovy a neuznává žádné jiné funkce než vypreparovávání předmětu z pouhého smyslového materiálu, aby se předmět stal materiálem podrobení. Pravá povaha schematismu, který z vnějšku navzájem slaďuje obecné a zvláštní, pojem a jednotlivý případ, se v současné vědě nakonec projevuje jako zájem industriální společ­ nosti. Na bytí se nahlíží z hlediska zpracování a spravování. Vše se stává opakovatelným, nahraditelným procesem, pouhým příkladem pro pojmové modely systému, a to včetně jednotlivého člověka, o zvířatech ani nemluvě. Konflikt mezi administrativní, zvěcňující vědou, mezi veřejným duchem a zkušeností jednotlivce je předem vyloučen kvůli okolnostem. Smysly jsou vždy již určeny pojmovým aparátem, dříve než vznikne vnímání - buržoa a priori vidí svět jako

6 Tamt., B 647/A 646, str. 396. 7 Tamt., A 128, str. 535. 8 I. Kant, Kritika soudnosti (= KdV), přel. V. Špalek - W. Hansel, Praha 1975, str. 37.

9 Tamt.

88

89

Exkurs II

Juliette aneb osvícenství a morálka

látku, z níž si ho vyrábí. Kant intuitivně předvídal to, co teprve Hollywood uskutečnil vědomě: obrazy jsou již při vlastní produkci předem cenzurovány podle standardu chápavosti, podle něhož pak mají být nahlíženy. Vnímání, které slouží k potvrzení veřejného soudu, bylo již tímto soudem upraveno dříve, než vůbec vzniklo. Zahlédne-li tajná utopie v pojmu rozumu, navzdory náhodným rozdílům subjektů, jejich po tlačený identický zájem, pak rozum, jenž ve stylu účelovosti funguje pouze jako systematická věda, se s rozdíly vyrovnává a zahlazuje také tento identický zájem. Nepřipouští žádné jiné určení než klasifikace společenského provozu. Nikdo není jiný, je tím, čím se stal: užitečným, úspěšným, zoufalým členem profesních a národních skupin. Je to libovolný představitel svého geografického, psychologického, sociologického typu. Tato logika je demokratická, velcí v ní před malými nemají žádnou přednost. Velcí patří k prominentům, malí k výhledovým objektům sociální péče. Věda se k přírodě i k lidem na obecné rovině nechová jinak než teorie pojišťování k životu a smrti na rovině jednotliVých připadů. Kdo umírá, je lhostejné, záleží na poměru událostí k závazkům společ­ nosti. Ve vzorci se opakuje zákon velkých čísel, ne jednotlivost. V jediném intelektu již není skrytě obsažena shoda obecného a zvláštního, ten vnímá zvláštní už jen jako případ obecného a obecné pouze jako tu stranu zvláštního, z níž se dá uchopit a ovládat. Věda sama nemá žádné vědomí sama o sobě, je nástrojem. Osvícenství je však filosofie, která klade rovnítko mezi pravdu a vědecký systém. Pokus dát této identitě nějaký základ, který Kant podnikl ještě s filosofickým úmyslem, vedl k pojmům, jež vědecky nedávají žádný smysl, protože to nejsou jen pouhé pokyny k manipulaci podle pravidel hry. Pojem sebepochopení vědy odporuje pojmu vědy samé. Kantovo dílo transcenduje zakoušení jako pouhou operaci, a proto je dnes osvícenství podle jeho vlastních principů popírá jako dílo dogmatické. Myšlenka zpečeťuje svou vlastní nicotnost Kantem provedeným potvrzením vědeckého systému - jeho resultátu - jako formy pravdy, neboť věda je technické cvičení, vzdálené reflexi svého vlastního cíle, stejně jako jiné druhy práce pod tlakem systému. Morální nauky osvícenství svědčí o zoufalé snaze najít místo oslabeného náboženství nějaký intelektuální důvod k tomu, aby člo­ věk vydržel ve společnosti, když selhává zájem. Filosofové se jako praví buržoové v praxi paktují s mocnostmi, které jsou jejich teorie-

mi odsouzeny. Teorie jsou důsledné a tvrdé, morální nauky propagandistické a sentimentální i tam, kde znějí rigorózně, anebo jsou opovážlivými, násilnými převraty založenými na vědomí neodvoditelnosti právě této morálky, v Kantově případě morálky odvolávající se na mravní síly jako na fakta. Kantova snaha odvodit povinnost vzájemné úcty z jednoho zákona rozumu nenachází v Kritice žádnou oporu, i když je obezřetnější než celá západní filosofie. Je to obvyklý pokus buržoazního myšlení zdůvodnit ohledy, bez nichž civilizace nemůže existovat, jinak než materiálními zájmy a násilím, pokus vznešený a paradoxní jako žádný jiný a efemérní jako všechny. Buržoa, který by si z kantovského motivu úcty před pouhou formou zákona nechal ujít jeden jediný zisk, by nebyl osvícenec, ale pověreč­ ný blázen. Kořenem kantovského optimismu, podle něhož je morální jednání rozumné i tam, kde převažuje ničemnost, je hrůza před pádem do barbarství. V návaznosti na Hallera Kant píše,1O že kdyby jedna z těchto velkých mravních sil, vzájemná láska a úcta, upadla, "pak by nicota (nemorálnost) s rozevřeným jícnem spolkla celou říši morálky jako kapku vody". Avšak mravní síly jsou i podle Kanta z pohledu vědeckého rozumu neméně neutrálními pudy a způsoby chování než síly nemorální, v něž se také převracejí ihned poté, co jsou místo na onu skrytou možnost nasměrovány na usmíření s mocí. Osvícenství tento rozdíl vyhání z teorie. Zkoumá vášně ac si quaestio de lineis, planis aut de corporibus esset. 11 Totalitární řád to dělal zcela vážně. Fašismus, vlastní třídou zbavený kontroly, která obchodníka devatenáctého století držela u kantovské úcty a vzájemné lásky, ušetřil své národy prostřednictvím železné disciplíny morálních citů, a žádnou disciplínu již zachovávat nemusí. Na rozdíl od kategorického imperativu a v o to hlubším souladu s čistým rozumem pojímá lidi jako věci, jako ústřední body způsobů chování. Vládnoucí proti oceánu otevřeného násilí, které v Evropě skutečně propuklo, byli ochotni chránit buržoazní svět jen tak dlouho, dokud

90

91

10

I. Kant, Metaphysische Anfiinge der Tugendlehre, in: Werke, VI, Berlin

1907, str. 449. 11 B. Spinoza, Etika, část III, předmluva: "jako by šlo o zkoumání ploch atěles" (čes. překl. K. Hubka, Praha 2001, str. 100).

čar,

Exkurs II

Juliette aneb osvícenství a morálka

ekonomická koncentrace ještě dostatečně nepokročila. Předtím byli nespoutaným kapitalistickým živlům vystaveni jen chudí a divoši. Totalitární řád však zasadil kalkulující myšlení zcela do svého práva a drží se vědy jako takové. Jejím kánonem je vlastní krvavá výkonnost. Ruka filosofie to psala na zeď od Kantovy Kritiky až po Nietzscheho Genealogii morálky; pouze jeden jediný to rozvedl do detailů. Dílo markýze de Sade ukazuje "intelekt bez vedení jiného", tedy buržoazní subjekt osvobozený od poručnictví. Sebezáchova je konstitutivní princip vědy, duše tabulkou kategorií, i když má být dedukována idealisticky jako u Kanta. Dokonce i Já, syntetická jednota apercepce, instance, kterou Kant nazývá nejvyšším bodem, na nějž musíme zavěsit celou logiku,12 je vpravdě produktem i podmínkou materiální existence. Individua, která se mají starat sama o sebe, rozvíjejí Já jako instanci reflektujícího před­ vídání a souhrného pohledu, což se rozšiřuje a scvrkává v závislosti na vyhlídkách hospodářské samostatnosti a produktivního vlastnictví u té které generace. Já nakonec přechází od vyvlastněné buržoazie na totalitární pány trustů, jejichž věda se stala souhrnem reprodukčních metod podrobené masové společnosti. Sade postavil jejímu smyslu pro plánování raný památník. Spříseženství držitelů moci namířené proti většině lidí prostřednictvím jejich neochvějné organizace je osvícenskému duchu od dob Machiavelliho a Hobbese stejně blízké jako buržoazní republika. Nepřítelem autority je pouze tehdy, když autorita nemá sílu vynutit si poslušnost, moc, která není faktem. Odhlížíme-li od toho, kdo používá rozum, nemá už rozum větší sklon k násilí než ke zprostředkování; podle situace individua a skupin schvaluje mír, nebo válku, toleranci, nebo represi jako něco daného. Jelikož rozum odhaluje obsahové cíle jako moc přírody nad duchem, jako umenšení jeho autonomního zákonodárství, je ve své formálnosti, k dispozici každému přírodnímu zájmu. Myšlení se stává plně organickým nástrojem a je vsazeno zpátky do přírody. Pro vládnoucí se však materiálem stávají lidé, stejně jako se pro společ­ nost stává materiálem celá příroda. Po krátké mezihře liberalismu, v němž se buržoazie vzájemně držela v šachu, objevuje se panství

jako archaická hrůza ve fašisticky racionalizované podobě. "Tedy se musí," říká kníže de Francavilla v jedné společnosti u neapolského krále Ferdinanda, "náboženské chiméry nahradit extrémním terorem; zbaví-li se lid strachu z budoucího pekla, po jeho odstranění se propůjčí čemukoli; tento chimérický strach je však třeba nahradit trestními zákony velké přísnosti, které se samozřejmě budou týkat pouze jeho samého, neboť pouze lid je ve státě původcem nepokojů: jenom v nejnižší třídě se rodí nespokojenci. Co sejde bohatému na představě uzdy, kterou sám na sobě nikdy nepocítí, když tímto prázdným zdáním získá právo ždímat všechny, kdo žijí pod jeho jhem? Ve třídě bohatých nenajdete nikoho, kdo by nedovolil, aby na něj padaly ty nejtmavší stíny tyranie, pokud ve skutečnosti leží na jiných."13 Rozum je orgánem kalkulace, plánu, vůči cíli je neutrální, jeho živlem je koordinace. Co Kant založil transcendentálně, tedy afinitu poznání a plánu, která i ve chvílích oddechu skrz na skrz racionalizované buržoazní existenci vtiskuje do všech jejích aspektů charakter neuniknutelné účelovosti, to už víc než jedno století před sportem empiricky prováděl Sade. Moderní sportovní družstva, jejichž souhra je přesně regulována, takže žádný člen nemá pochybnosti o své roli a za každého tu je náhradník, má svůj přesný model v Juliettiných sexuálních týmech, v nichž se využívá každý okamžik, neopomíjí se žádný tělesný otvor, žádná funkce nezůstává nečinná. Ve sportu, stejně jako ve všech odvětvích masové kultury, převládá intenzivní, účelová aktivita, aniž by byl ne zcela zasvěcený divák s to uhodnout rozdíl kombinací, smysl vzájemných pádů, který je určen nahodile stanovenými pravidly. Architektonická struktura kantovského systému, stejně jako gymnastické pyramidy Sadeho orgií a strohá principiálnost raně buržoazních lóží - jejichž cynickým zrcadlovým obrazem je přísná reglementace libertinské společnosti ze 120 dnů Sodomy -, zvěstuje organizaci celého života zbaveného obsahového cíle. Zdá se, že víc než na požitku záleží v takovém uspořádání na jeho systematizovaném provozu, organizaci, jako tomu bylo i v jiných demytologizovaných epochách: v Římě v době císařství, v renesanci i v baroku mělo schéma aktivity větší

12

I. Kant, KdrV, B 135, str. 110.

13

92

Markýz de Sade, Histoire de Juliette, V, Hollande 1797, str. 319 n.

93

Exkurs II

luliette aneb osvícenství a morálka

váhu než její obsah. V novověku osvícenství oddělilo ideje harmonie a naplnění od jejich hypostazování v náboženském zásvětí a ve formě systému jako kritéria je přeneslo na lidské snažení. Poté co utopie, která Francouzskou revoluci spojila s nadějí, vstoupila s mocí i bezmocí do německé hudby a filosofie, etablovaný buržoazní řád plně funkcionalizoval rozum. Ten se stal bezúčelnou účelností, a právě proto jej lze natáhnout na všechny účely. Rozum je plánování pojímané samo o sobě. Totalitární stát manipuluje s většinou lidí. U Sada zaznívá: ",Je to tak,' odvětil kníže, ,že vláda musí sama řídit obyvatelstvo, musí mít ve svých rukou všechny prostředky, aby je vyhladila, kdyby se ho bála, a aby je rozmnožila, kdyby to považovala za nutné, a její spravedlnost nesmí nikdy mít žádnou jinou protiváhu, než je protiváha jejích zájmů nebo jejích vášní, spojených jedině s vášněmi a zájmy těch, kdo, jak už jsme řekli, od ní získali pouze tolik moci, kolik je nezbytné, aby znásobili svou vlastní. '''14 Kníže ukazuje cestu, kterou od té doby kráčel imperialismus jako nejstrašnější forma ratia. "00' Vezměte lidu, ktery chcete podrobit, jeho boha a demoralizujte jej; pokud nevzývá jiného boha než vás, žádné jiné mravy než vaše, zůstanete navždy jeho pánem... za to mu ponechejte co největší volnost ke zločinu a trestejte ho jen tehdy, když se jeho ostny obrátí proti vám samým."15 Jelikož rozum neklade žádné obsahové cíle, všechny afekty jsou mu stejně vzdáleny. Jsou pouze přirozené. Princip, podle něhož se rozum pouze staví proti všemu nerozumnému, zakládá pravý protiklad mezi osvícenstvím a mytologií. Mytologie uznává pouze ducha ponořeného do přírody, ducha pouze jako přírodní moc. Pro mytologii jsou vnější síly i vnitřní hnutí živými silami božského či démonického původu. Osvícenství oproti tomu navrací soudržnost, smysl, život zcela subjektivitě, která se teprve v takovémto navrácení vlastně konstituuje. Rozum je jejím chemickým činidlem, které do sebe nasává vlastní substanci věcí a vypařuje se do pouhé autonomie rozumu. Aby rozum unikl pověrečnému strachu z přírody, beze zbytku odhalil v objektivních jednotkách a formách působení slupky chao-

tické matérie a její vliv na lidstvo zatratil jako otroctví, až se subjekt této· ideje zcela změnil v jedinou neomezenou, prázdnou autoritu. Veškerá moc přírody se stala pouhou nerozlišenou rezistencí vůči abstraktní moci subjektu. Zvláštní mytologie, jíž se západní osvícenství i osvícenství v podobě kalvinismu muselo zbavit, byla katolická nauka o ordo a pohanské lidové náboženství, které pod ní ještě bujelo. Osvobodit lidi od této nauky bylo cílem buržoazní filosofie. Osvobození však dospělo dál, než jak si to představovali jeho humánní původci. Nespoutané tržní hospodářství bylo aktuální formou rozumu a zároveň mocí, která byla rozumu ke škodě. Romantičtí reakcionáři vyslovili jen to, co zakusila sama buržoazie: že svoboda v jejich světě spěla k organizované anarchii. Kritika ze strany katolické kontrarevoluce měla větší pravdu než osvícenství, stejně jako osvícenství mělo větší pravdu než katolicismus. Osvícenství se při­ mknulo k liberalismu. Mají-li všechny afekty stejnou hodnotu, pak se zdá, že tou nejspolehlivější maximou je sebezáchova, která tak jako tak ovládá formu systému. Sebezáchova se měla dostat plně ke slovu ve svobodném hospodářství. Ponuří pisatelé na úsvitu buržoazie jako Machiavelli, Hobbes, Mandeville, kteří obhajovali egoismus Já, právě v tomto smyslu pochopili společnost jako ničivý princip, denuncovali harmonii předtím, než ji světlí pisatelé, klasikové povýšili na oficiální doktrínu. Ponuří pisatelé oceňovali totalitu buržoazního řádu jako hrůzu, která na konci pozře obojí, obecné i zvláštní, společnost i subjekt. Po rozvinutí hospodářského systému, v němž panství privátních skupin nad hospodářským aparátem rozděluje lidi, se rozumem fixovaná sebezáchova, zpředmětněný pud individuálního občana, projevuje jako destruktivní přírodní síla, kterou už vůbec nelze oddělit od sebezničení. Obojí nerozlišitelně přechází do sebe navzájem. Čistý rozum se stal nerozumem, bezchybnou a bezobsažnou formou postupu. Nicméně ona utopie, která ohlašovala smíření přírody a subjektu, vystoupila ze skrytu s revoluční avantgardou v německé filosofii, iracionální a zároveň racionální, jako idea sjednocení svobodných lidí a přivolala na sebe veškerou nevraživost ratia. Ve společnosti, jaká je, navzdory sporým moralistickým pokusům propagovat lidskost jako nejracionálnější prostředek, zů­ stává sebezáchova odpojena od utopie denuncované jako mýtus. Vychytralá sebezáchova u horních vrstev je bojem o fašistickou moc a u jednotlivců přizpůsobením se nespravedlnosti za každou cenu.

14 Tamt., str. 322 n. 15

Tamt., str. 324.

94

95

Exkurs II

Juliette aneb osvícenství a morálka

Osvícený rozum není schopen nalézt měřítko, jak odstupňovat pud v něm samém i ve vztahu k jiným pudům, stejně jako nedokáže uspořádat vesmír do sfér. Hierarchie v přírodě byla rozumem právem odhalena jako reflex středověké společnosti a pozdější pokusy poukázat na nový objektivní hodnotový řád nesou na čele znamení lži. Iracionalismus, jak se ohlašuje v takových nicotných rekonstrukcích, je dalek toho, aby se stavěl proti industriálnímu ratiu. Pokud velká filosofie s Leibnizem a Hegelem objevila i v takových subjektivních a objektivních projevech, které samy už nejsou myšlenkami, v citech, institucích, uměleckých dílech, nárok na pravdu, pak je iracionalismus v tomto i jiném ohledu spřízněn s posledním zbytkem osvícenství, s moderním positivismem, izoluje cit v podobě náboženství a umění od všeho, co znamená poznání. Omezuje sice chladný rozum ve prospěch bezprostředního života, ale činí z něj princip, který je pouze nepřítelem myšlení. Pod příkrovem takového nepřá­ telství se cit, a nakonec veškeré lidské vyjádření, ba kultura vůbec zbavuje odpovědnosti před myšlením, tím se všák mění na neutralizovaný prvek všeobjímajícího ratia ekonomického systému, který se už dávno stal iracionálním. Kultura se od počátků nemohla spolehnout jen na svou přitažlivost, doplněnou kultem citů. Kde se kultura dovolává citů, obrací se proti svému vlastnímu médiu, myšlení, které bylo samotnému odcizenému rozumu vždy podezřelé. Nadbytek něžně milujících ve filmu již zasazuje ránu netečné teorii, a tato rána pokračuje v sentimentálních argumentech proti myšlence, která atakuje nespravedlnost. Tím, že se city dostanou na úroveň ideologie, se neruší pohrdání, jehož se jim ve skutečnosti dostává. Skutečnost, že se ve srovnání s hvězdnými výšinami, do nichž je transponuje ideologie, vždy jeví jako příliš vulgární, přispívá spíše k jejich vyhnání. Verdikt nad city byl obsažen již ve formalizaci rozumu. Také sebezáchova jako přirozený pud, stejně jako jiná puzení, má špatné svědomí, a jen podnikavost a instituce, které jí mají sloužit, to znamená osamostatněné zprostředkování, aparát, organizace, systematizace požívá jak v poznání, tak v praxi úcty za to, že jsou racionální v praxi; do toho jsou začleněny i emoce. Osvícenství novější doby bylo od počátku ve znamení radikality: to je odlišuje od každého předchozího stupně demytologizace. Když s novým způsobem společenského bytí zaujalo ve světových ději­ nách své místo nové náboženství a smýšlení, byli se starými třídami,

přešel k nové formě společenského života, byly staré oblíbené zvyky, posvátné úkony a předměty uctívání zakouzleny a staly se z nich odporné zločiny a děsivá strašidla. Dnešní formy strachu a idiosynkrasie, zesměšňované a zošklivované charakterové rysy lze dešifrovat jako znaky násilného pokroku v lidském vývoji. Od hnusu z exkrementů a lidského masa až k pohrdání fanatismem, leností, duševní i materiální chudobou vede jedna linie způsobů chování, které byly původně nutné a byly přeměněny na ohavné. Tato linie je linií ničení a zároveň civilizace. Každý krok byl pokrok, etapa osvícenství. Zatímco však všechny dřívější změny, od preanimismu k magii, od matriarchální kultury k patriarchální, od polytheismu otrokářů ke katolické hierarchii stavěly na místo starších mytologií mytologie nové, i když osvícené, Boha, Pána zástupů na místo velké Matky, uctívání beránka na místo totemu, před světlem osvíceného rozumu se každá zbožná úcta, která se považovala za objektivní, založenou ve věci, rozpustila jako mytologická. Všechny předem dané vazby tím propadly tabuizujícímu verdiktu, nevyjímaje ani ty, které byly nutné pro udržení buržoazního řádu samého. Nástroj, s nímž se buržoazie dostala k moci, odpoutání sil, obecná svoboda, sebeurčení, zkrátka osvícenství, se obrátil proti buržoazii, jakmile ta byla nucena k utlačování, neboť její systém je systémem panství. Osvícenství se ve shodě se svým principem nezastavuje ani před minimem víry, bez něhož buržoazní svět nemůže existovat. Osvícenství neposkytuje panství spolehlivé služby, které mu vždy prokazovaly staré ideologie. Jeho antiautoritářská tendence, která, samozřej­ mě pouze podzemně, komunikuje s onou utopií v pojmu rozumu, činí nakonec osvícenství tak nepřátelským vůči etablované buržoazii, jak nepřátelské bylo vůči aristokracii, s níž se buržoazie brzy spojila. Antiautoritářský princip se nakonec musí převrátit ve svůj opak, v instanci namířenou proti rozumu samému: odstranění všeho o sobě závazného, k němuž tak dochází, dovoluje panství, aby jako suverén rozhodovalo o tom, které vazby jsou momentálně adekvátní, a manipulovalo jimi. Po občanských ctnostech a lásce k lidem, pro něž už panství nemělo žádné dobré důvody, vyhlásila i filosofie autoritu a hierarchii za ctnosti, i když se na základě osvícenství již dávno staly lží. Ale ani proti pervertování svého charakteru nemělo

96

97

kmeny a národy zpravidla hozeni do smetí i

staří

bohové. Ale zvláš-

tě tam, kde nějaký národ na základě vlastního osudu, například Židé,

Exkurs II

Juliette aneb osvícenství a morálka

osvícenství žádný argument, neboť zřejmá pravda neměla přednost před tímto znetvořením, ani racionalizace před ratiem neprokázala svou praktickou výhodnost. S formalizací rozumu se teorie sama, pokud chce být něčím víc než jen znakem neutrálních postupů, stává nesrozumitelným pojmem a myšlení se považuje za smysluplné, pouze když se zřekne smyslu. Osvícenství, které usiluje o podminování represivního řádu, se samo rozpouští, vtažené do vládnoucího způsobu produkce. To již v prvních útocích, které podniklo tehdejší běžné osvícenství, poukázalo na všedrtícího Kanta. Stejně jako Kantova morální filosofie omezila svou osvícenskou kritiku, aby zachránila možnost rozumu, tak naopak nereflektované osvícené myšlení založené na sebezáchově vždy usilovalo o to, aby se proměnilo ve skepticismus, a dalo tak dostatečný prostor stávajícímu řádu. Dílo Sadovo, stejně jako Nietzschovo tvoří naproti tomu nekompromisní kritiku praktického rozumu, vůči níž se sama Kritika praktického rozumu Kanta všedrtiče jeví jako stornování vlastního myšlení. Jejich kritika stupňuje vědecký princip, a- ten se stává zniču­ jícím. Kant ovšem morální zákon ve mně tak dlouho očišťoval od každé heteronomní víry, až byl ohled vůči Kantovu ujišťování už jen při­ rozeným psychologickým faktem, jako je hvězdné nebe nade mnou faktem fyzikálním. Sám to nazývá "faktem čistého rozumu", 16 Leibniz pak "Un instinct général de société".17 Fakta však nemají význam tam, kde se neobjevují. Sade jejich objevování nepopírá. Justina, ta dobrá z obou sester, je mučednicí mravního zákona. Julietta ovšem vyvozuje závěr, jemuž se buržoazie chtěla vyhnout: démonizuje katolicismus jako nejmladší mytologii a s ním civilizaci vůbec. Energie, které se vztahovaly na svátost, se zvráceně obracejí na svatokrádež. Toto zvrácení se však přenáší na společnost vůbec. V tom všem Julietta nepostupuje ani v nejmenším tak fanaticky jako katolicismus proti Inkům, jen osvíceně a obchodně zajišťuje provedení svatokrádeže, která katolíkům zůstala jako dědictví archaických dob. Prehistorické

způsoby jednání, na něž civilizace uvalila tabu, které se pod stigmatem bestiality transformovaly v jednání destruktivní, vedly podsvětní existenci. Julietta je uplatňuje už nikoli jako přirozené, nýbrž jako tabuizované. Hodnotový soud vůči nim, který byl neodůvodněný, protože všechny hodnotové soudy jsou neodůvodněné, kompenzuje tím, že provádí jeho opak. Pokud tím opakuje primitivní reakce, nejsou proto již primitivní, nýbrž bestiální. Julietta, nikoli nepodobná markýze de Merteuil z Nebezpečných známostí,18 psychologicky řečeno neztěles­ ňuje ani nesublimované, ani po tlačené libido, nýbrž intelektuální radost z regrese, amor intellectualis diaboli, slast z toho udeřit na civilizaci jejími vlastními zbraněmi. Má v oblibě systém a důslednost. výtečně ovládá orgán racionálního myšlení. Co se týče sebeovládání, její pokyny se občas ke Kantovi vztahují jako speciální uplatnění k zásadě. "Tedy ctnost," zaznívá u Kanta,19 "nakolik je založena na vnitřní svobodě, obsahuje pro lidi také přisvědčující příkaz, totiž podřiď všechny své schopnosti a sklony moci (rozumu), a tudíž sebeovládání, které váží víc než zákaz: nenech se ovládat svými pocity a sklony (povinnosti apatie), protože kdyby rozum nevzal otěže vlády do svých rukou, staly by se city a sklony pánem lidí." Julietta káže o sebekázni zločince. "Rozvažte si svůj plán několik dnů předem, uvažte všechny jeho následky, pozorně přezkoušejte, co vám může posloužit. .. , co by vás snad mohlo prozradit, a tyto věci zvažte se stejnou chladnokrevností, jako kdybyste si byli jisti, že budete odhaleni."20 Vrahova tvář musí prozrazovat největší klid. " ... ve svém chování dávejte najevo klid a lhostejnost, pokuste se v této situaci zachovat si co možná největší chladnokrevnost... , kdybyste si nebyli jisti, že nebudete mít žádné výčitky svědomí, a ty nebudete mít, jen když si navyknete na zločin, pokud, jak říkám, si tím nebudete opravdu velmi jisti, budete na opanování své mimiky pracovat bezúspěšně ..."21 Osvobození od vý-

18 16

I. Kant, Kritika praktického rozumu (= KdpV), 1996, str. 52.

přel.

J. Loužil, Praha

17 G. W. Leibniz, Nouveaux essais sur ľentedement humain, vyd. Erdmann, Berlin 1840, I, kap. II, § 9, str. 215. ("Obecný instinkt společnosti".)

98

Srv. Úvod Heinricha Manna k vydání v nakladatelství Inselverlag.

19 I. Kant, Metaphysische Anfiinge der Tugendlehre, in: Werke, VI, str. 408.

20 Markýz de Sade, Histoire de Juliette, IV, str. 58. 21

Tamt., str. 60.

99

Exkurs II

Juliette aneb osvícenství a morálka

čitek svědomí je pro formalistický rozum stejně podstatné jako osvobození od lásky či nenávisti. Lítost dělá z minulosti, která byla pro buržoazii na rozdíl od populární ideologie odpradávna ničím, něco jsoucího; je to návrat zpět, před nímž by nás lítost měla chránit, a v tom je její jediné ospravedlnění před buržoazní praxí. Vždyť jak Spinoza opakuje po stoicích: Poenitentia virtus non est, sive ex ratione

buržoazní filosofie, usnadňuje privilegovaným, aby při pohledu na utrpení druhých měli na očích své vlastní ohrožení. Potvrzuje obecné tím, že privátní existenci jako ochranu před obecným povyšuje na princip. Privátní sféra buržoazie je pokleslý kulturní statek horní třídy. Juliettiným krédem je věda. Ohavností je pro ni každá forma úcty, jejíž racionalitu nelze prokázat: víra v Boha a v jeho mrtvého syna, poslušnost vůči Desateru, přednost dobra před zlem, spásy před hří­ chem. Přitahují ji reakce, které byly legendami civilizace uvrženy do klatby. Operuje se sémantikou a logickou syntaxí jako ten nejmodernější positivismus, ale na rozdíl od tohoto zaměstnance současné administrace neobrací svou jazykovou kritiku především proti myšlení a filosofii, nýbrž jako dcera bojujícího osvícenství proti náboženství. "Nějaký mrtvý Bůh!" říká o Kristu,28 "není nic komičtějšího než tento nesouvislý slovosled katolického slovníku: Bůh znamená věčný; smrt znamená konečný. Idiotští křesťané, copak chcete se svým mrtvým Bohem?" Její specifickou vášní je přeměnit to, co je bez vědeckého důkazu zatraceno, v něco, o co lze usilovat, stejně jako to, co bylo uznáno bez důkazu, v předmět zhnusení, přehodnotit hodnoty, "odvaha k zakázanému"29 bez Nietzschova zrádného "Nuže!", bez jeho ideologického idealismu. "Je třeba nějaké záminky, aby se člověk dopustil zločinu?" volá kněžna Borghese, její dobrá přítelkyně, zcela v Nietzschově duchu. 3o Nietzsche zvěstuje kvintesenci její doktríny.3l "Ať zhynou slabí a nemohoucí: první věta naší lásky k lidem. A k tomu se jim má ještě dopomoci. Co je škodlivějšího než každá neřest - činný soucit se všemi nemohoucími a slabými - křesťanství. .. "32 Křesťanství, které "má pozoruhodný

non oritur, sed is, quem facti poenitet, bis miser seu impotens est. 22 Zcela ve smyslu onoho knížete de Francavilla ovšem hned dodává terret vulgus, nisi metuat,23 a jako dobrý machiavellista proto míní, že

pokora a lítost, stejně jako strach a naděje, jsou přes všechnu svou nerozumnost opravdu užitečné. "U ctnosti se nutně předpokládá apatie (pojatá jako síla)," říká Kant,24 s tím, že ne nepodoben Sadovi tuto "morální apatii" odlišuje od necitelnosti ve smyslu indiference vůči smyslovým podrážděním. Entusiasmus je něco špatného. Klid a rozhodnost tvoří sílu ctnosti. "To je stav zdraví v morálním životě; naproti tomu afekt, i když je podnícen představou dobra, je prchavým třpyti­ vým jevem, který po sobě zanechává zemdlenost."25 Juliettina přítel­ kyně Clairwil konstatuje naprosto totéž o neřesti: 26 "Má duše je tvrdá, ajsem daleka toho, abych dávala přednost citlivosti před šťastnou apatií, s níž se těším. Ach, Julietto... , nejspíš se oklamáváš nebezpečnou citlivostí, kterou si tolik bláznů přičítá k dobru." Apatie se objevila v onom bodu obratu buržoazních i antických dějin, kdy si tváří v tvář pře mocné historické tendenci pauci beati 27 uvědomili svou bezmoc. Vyznačuje ústup individuální spontaneity do soukromí, které je až tímto ustaveno jako vlastní buržoazní forma existence. Stoa, a to je 22 B. Spinoza, Etika, část IV, tvrz. 54, str. 204: "Lítost není ctnost neboli nevzniká z rozumu, nýbrž ten, kdo lituje nějakého činu, je dvojnásob ubohý neboli bezmocný." 23 Tamt., pozn., str. 204: "Z davu jde děs, nemá-li z ničeho strach." 24 I. Kant, Metaphysische Anfiinge der Tugendlehre, in: Werke, VI, str. 408. 25 Tamt., str. 409. 26

Markýz de Sade, Histoire de Juliette, II, str. 114.

27

Nemnozí šťastlivci. - Pozn.

překl.

100

28

Tamt., III, str. 282.

29 F. Nietzsche, Umwertung aller Werte, in: Werke. A. Kroner, VIII, str. 213. 30

Markýz de Sade, Histoire de Juliette, IV, str. 204.

31

Na tuto

spřízněnost

poukázal E. Dtihren v Neuen Forschungen (Berlin

1904, str. 453 n.).

32 F. Nietzsche, Umwertung aller Werte, in: Werke. A. Kroner, VIII, str. 218.

101

Exkurs II

luliette aneb osvícenství a morálka

zájem o to, aby poučovalo tyrany a omezovalo je principy bratrstvL .. , přitom hraje s kartou slabého. Zastupuje ho, musí mluvit jako on... Můžeme se přesvědčit, že ono pouto [bratrství], bylo ve skutečnosti jak vymyšleno, tak prosazeno slabými, když jim jednou náhoda přihrála do rukou kněžskou moc. "33 To je příspěvek Noirceuile, Juliettina mentora, ke Genealogii morálky. Nietzsche zlomyslně oslavuje mocné a jejich krutost a obrací se "tam ven, kde začíná cizí svět", to znamená ke všemu, co k nim samým nepatří. "Užívají si zde svobody od všech sociálních tlaků, vynahrazují si v této divoči­ ně napětí, které se hromadí v pokojné uzavřenosti společenství, vracejí se zpět k nevinnému svědomí dravců, stejně jako jásající nestvů­ ry, které za sebou zanechávají ohavnou řadu vražd a spálenišť, zneuctění a muk snad v podobné povznesenosti a duševní rovnováze, jako by právě ztropili studentskou taškařici, přesvědčeni, že básníci teď mají zas na dlouho co opěvat a velebit. .. Tato ,smělost' vznešených ras, šílená, absurdní, prudká ve svých projevech, nevypočitatelnost, dokonce nepravděpodobnost jejich 'podniků... , jejich lhostejný a přehlíživý postoj vůči jistotě, tělu, životu, pohodlí, jejich strašlivou radost a hloubku rozkoše ve všem ničení, ve všech slastech vítězství a krutosti",34 tato smělost, kterou vykřičel Nietzsche, strhla i Juliettu. "Žít nebezpečně" je i jejím poselstvím: " ... oser tout dorénevant sans peur".35 Jsou slabí a silní, jsou třídy, rasy a národy, které vládnou, a jsou ty, které jsou podrobeny. "Kde je, prosím Vás," volá pan de Verneuil,36 "smrtelník, který by byl dost hloupý, aby navzdory vší zřejmosti ujišťoval, že lidé se na základě práva a skutečnosti rodí rovní! Tvrdit takový paradox bylo vyhrazeno nepříteli lidí jako například Rousseauovi, neboť ten, protože byl sám velmi slabý, chtěl stáhnout k sobě dolů ty, k nimž se nemohl povznést. Ale

s jakou drzostí, ptám se. Vás, by se čtyři stopy a dva coule vysoký Pygmej mohl srovnávat s člověkem vysokého vzrůstu a velké síly, jemuž příroda propůjčila sílu a podobu Herkula? Nebylo by to totéž jako srovnávat mouchu se slonem? Síla, krása, vzrůst, výmluvnost: to byly ctnosti, které byly rozhodující na počátku společnosti, když autorita přešla do rukou vládnoucích." - "Požadovat od síly," pokračuje Nietzsche,37 "aby se neprojevovala jako síla, aby nebyla vůlí přemáhat, vůlí porážet, vůlí panovat, žízní po nepřátelích a odporu a triumfech, je stejně pošetilé jako žádat od slabosti, aby se projevovala jako síla." - "Jak můžete doopravdy chtít," říká Verneuil,38 "aby ten, kdo od přírody dostal nejvyšší vlohy ke zločinu, ať je to převaha jeho sil, jemnost jeho orgánů nebo výsledek výchovy přimě­ řené jeho stavu či bohatství, jak můžete chtít, říkám, aby se tento jednotlivec řídil týmž zákonem jako ten, který se ve všem dovolává ctnosti nebo umírněnosti? Byl by spravedlivější ten zákon, který by oba muže trestal stejně? Je přirozené, abychom k tomu, jehož vše volá ke konání zla, přistupovali stejně jako k tomu, jehož vše ponouká k tomu, aby se choval rozumně?" Poté co byl objektivní řád přírody vyřízen jako předsudek a mýtus, zůstala z přírody masa hmoty. Nietzsche neví o žádném zákonu, "který nejen známe, ale také uznáváme nad sebou".39 Jestliže intelekt [Verstand], který se stal velkým na měřidlu sebezáchovy, uznává nějaký zákon života, pak je to zákon silnějšího. Nemůže-li být pro lidstvo kvůli formalismu rozumu nutným vzorem, má vůči vylhané ideologii výhodu skutečnosti. Vina je podle Nietzscheho nauky na slabých, ti svou vychytralostí obcházejí přírodní zákon. ,,Nemocní jsou velkým nebezpečím pro člověka: nikoli zlí, nikoli ,dravci'. Ti od samého počátku postižení, poražení, zlomení - ti jsou to, ti nejslabší nejvíce podrývají život mezi lidmi, otravují a zpochybňují naši dů­ věru k životu, k člověku, k nám samým."40 Oni rozšířili křesťanství,

33

Markýz de Sade, Histoire de luliette, VIII, str. 218.

34

F. Nietzsche, Genealogie morálky,

přel.

V. Koubová, Praha 2002, str.

28-29.

35

Markýz de Sade, Histoire de luliette, I, str. 300: "Od odvážit všeho."

36

nynějška

se

Markýz de Sade, Historie de lustine, IV, Hollande 1797, str. 4. Viz též E. Dtihren, Neuen Forschungen, str. 452.

102

37

F. Nietzsche, Genealogie morálky, str. 32.

38

Markýz de Sade, Histoire de lustine, IV, str. 7.

39 F. Nietzsche, Nachlass, in: Werke, XI, str. 214. 40 F. Nietzsche, Genealogie morálky, str. 100.

103

Exkurs II

Juliette aneb osvícenství a morálka

které se Nietzschemu hnusí a jež nenávidí neméně než Sade. " ... a skutečně, v přírodě nejsou represálie, jimiž by slabý postihl silného; jsou v říši duchovní, nikoli však v říši tělesné; k uplatnění takových represálií potřebuje slabý sílu, kterou nedostal; musí přijmout charakter, který mu vůbec není dán, jistým způsobem musí jít proti pří­ rodě. Avšak to pravdivé v zákonech této moudré matky je, že silný zraňuje slabého, protože při tom využívá vloh, které dostal; neodívá se jako slaboch jiným charakterem než vlastním, ve svém počínání pouze vyjadřuje to, co dostal od přírody. Z toho plyne, že vše, co dělá, je přirozené: jeho utiskování, jeho násilné činy, jeho krutosti, jeho tyranie, jeho nespravedlnosti ... jsou čisté jako ruka, která mu je vtiskla; a když užívá všechna svá práva k tomu, aby utiskoval a olupoval slabého, koná jen tu nejpřirozenější věc na světě ... Neměli bychom tedy mít nikdy skrupule v tom, co můžeme vzít slabému, neboť se nedopouštíme zločinu, ten je charakterizován spíše obranou nebo mstou slabého."41 Když se slabý brání, dopouští se tím nespravedlnosti, "totiž že chce vystoupit ze svého charakteru slabých, který mu vtiskla příroda: stvořila jej, aby byl otrok a chudý, on se však nechce podrobit, to je jeho nespravedlnost".42 V takových mistrovských řečech Dorval, vůdce jednoho respektovaného pařížského gangu, rozvíjí před Juliettou tajné krédo všech vládnoucích tříd, které Nietzsche vytýká současnosti kvůli tomu, že se tím šíří psychologie zášti. Stejně jako Julietta obdivuje "krásnou strašlivost činu",43 i když se jako německý profesor od Sada liší tím, že neuznává kriminálníka, protože jeho egoismus "se zaměřuje a omezuje na nízké cíle. Jsou-li cíle velké, má lidstvo jiné měřítko a neoceňuje ,zločin' jako zločin, ani ty nejstrašnější prostředky".44 Od takové zaujatosti pro velké, která vskutku charakterizuje buržoazní svět, je osvícená Juliette ještě osvobozena, podvodník jí proto není o nic méně sympatický než ministr, protože jeho oběti jsou co do počtu menší. Ně-

mec Nietzsche však krásu spojuje s dosahem, a navzdory veškerému soumraku model se nemůže oprostit od idealistického zvyku, který by rád viděl viset zlodějíčka, ale z imperialistických loupežných tažení dělá světodějné mise. Tím, že německý fašismus povýšil kult síly na světodějnou doktrínu, dovedl jej zároveň k vlastní absurditě. Panská morálka, jako protest proti civilizaci, zastupovala v převráce­ né podobě utlačené: nenávist vůči zakrnělým instinktům objektivně denuncuje pravou povahu správců káznice, která se vyjevuje pouze na jejich obětech. Avšak jako velmoc nebo státní náboženství se panská morálka zcela upisuje stávajícím civilizačním mocnostem, kompaktní většině, resentimentu a všemu, proti čemu se kdysi stavě­ la. Nietzsche je vyvrácen uskutečněním jeho myšlenek a jejich uskutečnění zároveň obnažuje jeho pravdu, která, navzdory veškerému přitakávání životu, byla nepřátelská duchu skutečnosti. Jestliže již lítost byla považována za nerozumnou, pak soucit je naprostý hřích. Kdo mu podlehne, "provádí perverzi obecného zákona: z toho vyplývá, že soucit, na hony vzdálen tomu, aby byl ctností, se stává skutečnou neřestí, jakmile nás vede k tomu, abychom narušili nerovnost, vyžadovanou přírodními zákony".45 Sade a Nietzsche rozpoznali, že po formalizaci rozumu tu ještě zůstal soucit téměř jako smyslové vědomí identity obecného a zvláštního, jako naturalizované zprostředkování. Soucit pak tvoří ten nejvíce se vnucující předsudek, quamvis pietatis specimen prae se ferre videatur, jak říká Spinoza,46 neboť "toho, kým nepohne rozum ani soucit, aby pomáhal jiným, nelze skutečně nazvat jinak než nelidským... "47 Commiseratio je lidskost v bezprostřední podobě, avšak zároveň mala et inutilis,48 totiž jako opak mužské zdatnosti, která vždy, od římské virtus přes Medicejské až k efficiency prosazované Fordem, byla jedinou pravou občanskou ctností. Clairwil nazývá soucit ženským a dětin-

45

Markýz de Sade, Histoire de Juliette, I, str. 313.

41

Markýz de Sade, Histoire de Juliette, I, str. 208 n.

42

Tamt., str. 211 n.

43

F. Nietzsche, Mimo dobro a zlo, přel. V. Koubová, Praha 2003, str. 68.

47 Tamt., tvrz. 50, pOZll., str. 202.

44

F. Nietzsche, Nachlass, in: Werke, XII, str. 108.

48

104

46 B. Spinoza, Etika, část IV, přídavek, kap. 16., str. 221: "... i když se na povrchu jeví jako plnění povinností." Támt., tvrz. 50, str. 201: " ... zlá a neužitečná."

105

Exkurs II

Juliette aneb osvícenství a morálka

ským, když vychvaluje svůj "stoicismus, klid vášní", který jí dovolí "konat a vydržet vše bez zachvění".49 " ... soucit není ničím méně než ctností, je to slabost zrozená ze strachu a neštěstí, slabost, kterou člověk musí překonat zvláště tehdy, když pracuje na tom, aby překo­ nal příliš velkou zjemnělost, jež je neslučitelná s maximami filosofie."50 Od ženy pocházejí "výrony bezmezného soucitu".51 Sade i Nietzsche věděli, že jejich učení o hříšnosti soucitu je starým buržoazním dědictvím. Nietzsche poukazuje na všechny "silné doby", na "vznešené kultury", Sade na Aristotela52 a peripatetiky.53 Soucit před filosofií neobstál. Ani Kant nebyl žádnou výjimkou. Je to podle něj "jistá změkčilost" a sám o sobě nemá "hodnotu ctnosti".54 Nevidí však, že i zásada "obecné dobrotivosti vůči lidskému pokolení",55 jíž chce - na rozdíl od Clairwilina racionalismu - nahradit soucit, je stižena toutéž kletbou iracionality jako "tato dobromyslná vášeň", která může člověka snadno svést k tomu, aby se stal "změkčilým povalečem". Osvícenství se nenechá ošálit, nemá v něm přednost obecné před jednotlivým faktem, všeobjímající láska před láskou omezenou. Soucit má nechvalnou pověst. Stejně jako Sade, také Nietzsche si k posouzení přibírá ars poetica. "Podle Aristotela trpěli Řekové častěji přemírou soucitu: odtud nutné odlehčení prostřednic­ tvím tragédie. Vidíme, jak podezřelý jim tento sklon připadal. Je nebezpečný státu, ubírá nutnou tvrdost a kázeň, způsobuje, že héroové se chovají jako ubrečené ženy atd. "56 Zarathustra káže: "Tolik dobra, tolik slabosti vidím. Tolik spravedlnosti a soucitu, tolik sla-

bosti."57 Soucit ve skutečnosti obsahuje moment, který odporuje spravedlnosti, s níž ovšem Nietzsche soucit spojoval. Výjimka, kterou soucit praktikuje, potvrzuje pravidlo nelidskosti. Tím, že soucit vyhrazuje zrušení nespravedlnosti lásce k bližním v její nahodilosti, bere zákon universálního odcizení, který by chtěl zmírnit, jako nezměnitelný. Jistě, soucitný člověk zřejmě jako jednotlivec zastupuje nárok obecného, totiž nárok žít, proti obecnému, proti přírodě a společnosti, které mu jej odpírají. Avšak jednota s obecným jakožto jednota s tím vnitřním, kterou jednotlivec potvrzuje ve svém jednání, se vzhledem k jeho vlastní slabosti jeví jako klamná. Nikoli měkkost, nýbrž to, co je u soucitu omezující, jej zpochybňuje, vždy je ho pří­ liš málo. Stejně jako stoická apatie - na níž se školí protihráč soucitu, buržoazní chlad - zachovávala tomu obecnému, od něhož se odtáhla, alespoň nějakou věrnost na rozdíl od účastné sprostoty, která se přizpůsobí čemukoli, tak i ti, kdo se vzdali soucitu, negativním způsobem vyznávají revoluci. Narcisistické deformace soucitu stejně jako vznešené city filantropů a morální sebevědomí sociálních pracovníků jsou zvnitřnělým potvrzením rozdílu mezi chudými a bohatými. Ovšem tím, že se filosofie neprozřetelně přiznala ke svému zalíbení v tvrdosti, zpřístupnila ji těm, kdo jí toto přiznání neprominuli. Fašističtí páni světa přeložili hrůzu ze soucitu do hrůzy z politické shovívavosti a do apelu na stanné právo, v čemž se shodují se Schopenhauerem, metafyzikem soucitu. Ten považoval nadě­ ji na prosazení lidskosti za opovážlivý blud toho, kdo smí doufat jen v neštěstí. Nepřátelé soucitu nechtěli člověka ztotožnit s neštěstím. Existence neštěstí jim byla hanbou. Jejich jemnocitná bezmocnost nestrpěla, aby byl člověk litován. V zoufalství se převrátila v chválu moci, od níž se však v praxi distancovali i tam, kde jim moc stále stavěla mosty. Dobrota a dobrodiní se stávají hříchy, panství a útlak ctnostmi. "Všechny dobré věci byly kdysi věcmi zlými; z každého dědičného hříchu se stala dědičná ctnost."58 To Juliette nebere na lehkou váhu ani v nové epoše; jako první vědomě provádí přehodnocení hodnot.

49

Markýz de Sade, Histoire de Juliette, ll, str. 125.

50

Tamt.

51

F.

52

Markýz de Sade, Histoire de Juliette, I, str. 313.

53

Tamt., II, str. 126.

Nietzsche,

Případ

Wagner,

přel.

A. Procházka, Praha 1983, str. 225.

54 I. Kant, Beobachtungen uber das Ge.fUhl des SchOnen und Erhabenen, in: Werke, II, str. 215 n. 55

Tamt.

56

F.

Nietzsche, Nachlass, in: Werke, XI, str. 227 n.

106

57

Týž, Also sprach Zarathustra, in: Werke, VI, str. 248.

58

Týž, Genealogie morálky, str. 92.

107

Exkurs II

Juliette aneb osvícenství a morálka

Po zničení všech ideologií přijímá za svou morálku to, co křesťanství na rovině ideologie, nikoli ovšem vždy na rovině praxe, považovalo za ohavnost. Jako dobrá filosofka přitom zůstává chladná a provádí reflexi. Vše se děje bez iluze. Na Clairwilin návrh, aby provedly svatokrádež, odpovídá: "Jakmile nevěříme v Boha, má milá, řekla jsem jí, nejsou znesvěcení, jaká si přeješ, ničím víc než zcela zbyteč­ nou dětinskostí. .. Asi jsem pevnější než ty; můj atheismus dosahuje vrcholu. Nepředstavuj si tedy, že potřebuji dětinskosti, jaké mi navrhuješ, abych se v něm upevnila; budu je páchat, protože ti dělají radost, ale čistě k pobavení" - americká vražedkyně Annie Henryová by řekla "just for fun" -, "a nikdy jako něco nutného, ať už k tomu, abych si posílila své smýšlení, nebo abych o tom přesvědči­ la druhé. "59 Oslněna efemérním přátelstvím ke své společnici nechá vládnout její principy. Dokonce i nespravedlnost, nenávist a ničení se stávají součástí provozu od té doby, co byl formalizován, a všechny cíle jako pouhá mámení ztratily charakter nutnosti a objektivity. Kouzlo přechází v pouhé konání, v prostředek, zkrátka v průmysl. Formalizace rozumu je pouze intelektuálním výrazem strojového způsobu produkce. Prostředek se fetišizuje: absorbuje slast. Tím, jak osvícenství na teoretické rovině dělá z cílů, jimiž se lemovalo staré panství, iluze, odnímá jim praktický základ, který by mohly mít vzhledem k možnosti nadbytku. Panství přežívá jako samoúčel ve formě ekonomického násilí. Požitek již vykazuje stopy čehosi zastaralého, nevěcného a je podoben metafyzice, která ho zakazovala. Juliette mluví o motivech zločinu. 6o Ona sama je neméně ctižádostivá a chtivá peněz jako její přítel Sbrigani, ale zbožňuje zakázané. Sbrigani, tento prostřední muž vyznávající povinnost, je pokročilejší. "Záleží nám na tom, abychom se obohatili, a klademe si za nejvyšší vinu, když tento cíl mineme; jen když je člověk již na správné cestě k bohatství, může si dovolit těšit se z plodů svého snažení. Do té doby musí na tento požitek zapomenout." Navzdory veškerému svému racionalismu se Juliette ještě drží pověry. Uznává sice naivitu svatokrádeže, ale požitek z ní ji přesto přitahuje. Každý požitek však

prozrazuje existenci modly: je to sebeobětování pro něco jiného. Pří­ roda nezná skutečný požitek: spojuje ho pouze s utišením potřeb. Veškerá slast je společenská - v nesublimovaných vášních o nic méně než v sublimovaných. Pochází z odcizení. I tam, kde slasti chybí vědění o zákazu, který porušuje, vychází již z civilizace, z pevného řádu, z něhož se touží vrátit k přírodě, před níž ji řád chrání. Lidé zakoušejí kouzlo požitku, teprve když je sen odvádí od nutnosti práce, od připoutání jednotlivce k určité společenské funkci, a nakonec k Já, a přivádí je zpět do prehistorie bez panství a disciplíny. Stesk po domově člověka zapleteného do civilizace, "objektivní zoufalství" těch, kdo ze sebe museli udělat prvek společenského řádu, byl tím, z čeho žila láska k bohům a démonům, na něž se jako na projasněnou přírodu obraceli v modlitbách. Myšlení má své kořeny v procesu osvobozování z děsivé přírody, která je na konci zcela podrobena. Požitek je téměř něčím jako její pomstou. Při něm se lidé oprošťují od myšlení, unikají civilizaci. V nejstarších společnostech se na takovýto návrat v podobě návratu společného pamatovalo při slavnostech. Primitivní orgie jsou kolektivním půvo­ dem požitku. "Tento interval universálního zmatení, jež představuje slavnost," říká Roger Caillois, "se tak skutečně jeví jako okamžik, v němž je zrušen řád světa. Proto jsou v něm dovoleny všechny excesy. Musí se jednat proti pravidlům, vše se má dít obráceně. V mytické epoše byl běh času obrácený: člověk se rodil jako stařec, umíral jako dítě ... , tak se systematicky porušovaly všechny předpisy, které chránily dobrý přírodní a sociální řád. "61 Člověk se oddával glorifikovaným původním mocnostem; z hlediska suspendovaného zákazu má však toto počínání charakter výstřednosti a šílenství. 62 Teprve s rostoucí civilizací a osvícenstvím dělá zesílené Já a zajiště­ né panství ze slavnosti pouhou frašku. Vládnoucí zavádějí požitek jako něco racionálního, jako poplatek ne zcela spoutané přírodě, zároveň se ho sami pro sebe snaží zbavit jedu a zachovat ve vyšší kultuře; ovládaným ho dávkují tam, kde se bez něho nelze úplně

61 59

Markýz de Sade, Histoire de Juliette, III, str. 78 n.

60

Tamt., IV, str. 126 n.

62

108

R. Caillois, Theorie de lajete, in: týž, Nouvelle Revue Fran{:aise, leden

1940, str. 49. Srv. tamto

109

Exkurs II

luliette aneb osvícenství a morálka

obejít. Požitek se stává předmětem manipulace tak dlouho, dokud nakonec zcela nezanikne v institucionalizované zábavě. vývoj probíhá od primitivní slavnosti až k dovolené. "ČÍm více se prosazuje komplikovanost sociálního organismu, tím méně tato komplikovanost trpí zastavení běžného chodu života. Dnes, stejně jako včera a zítra musí vše běžet dál. Všeobecné kypění emocí už není možné. Perioda narušení tohoto běhu se individualizovala. Dovolená nahradila slavnosti."63 Ve fašismu je doplněna padělaným kolektivním opojením produkovaným prostřednictvím rozhlasu, sloganů a benzedrinu. Sbrigani to do jisté míry předjímal. "Sur la route de la fortune"64 si povoluje jako prázdniny potěšení. Juliette naproti tomu drží s Ancien Régime. Zbožňuje hřích. Její libertinství je připoutáno ke katolicismu, stejně jako extáze jeptišky k pohanství. Nietzsche si je vědom toho, že v každém požitku je stále ještě cosi mytického. Požitek jako odevzdání se přírodě se zříká toho, co by bylo možné, podobně jako se soucit zříká změny celku. Obojí obsahuje moment rezignace. Nietzsche ho vystopovává ve všech skrýších jako požitek sama ze sebe v osamění, jako požitek masochistický v depresích sebetrýznitele. "Proti všem pouze požívajícím!"65 se Juliette snaží zachránit požitek tím, že zavrhuje oddanou, měšťáckou lásku, kterou charakterizuje to, že je v opozici vůči vychytralosti buržoazie uplynulého století. V lásce byl požitek spojen se zbožště­ ním člověka, který ho poskytoval, láska byla pravou humanistickou vášní. Nakonec je zrušena tím, že je z ní sexuálně podmíněný hodnotový soud. V blouznivé adoraci milence, v bezmezném obdivu, který mu projevuje milenka, se stále znovu ukazuje faktická poroba ženy. Pohlaví se vždy znovu a znovu smiřovala na základě uznání této poroby: žena zdánlivě dobrovolně přijímala porážku a muž jí zdánlivě připisoval vítězství. Hierarchie pohlaví, břemeno, které mužský vlastnický řád vložil na ženský charakter, byla vysvětlena jako sjednocení srdcí v manželství, které uspokojovalo vzpomínku na předpatriarchální lepší minulost tohoto pohlaví. Za časů velkého

průmyslu láska zaniká. Úpadek vlastnictví středních tříd, zánik svo-

63

Tamt., str. 58 n.

64

Na stezce

65

F. Nietzsche, Nachlass, in: Werke, XII, str. 364.

štěstěny.

- Pozn.

překl.

110

bodného ekonomického subjektu postihuje rodinu: už není odedávna velebenou buňkou společnosti, protože už neposkytuje základnu hospodářské existence občana. Pro dospívající už rodina není jejich životním horizontem, autonomie otce mizí a spolu s ní odpor vůči jeho autoritě. Poroba v otcovském domě dříve u děvčete vzněcovala vášeň, která, jak se zdálo, vedla ke svobodě, nenaplnila se však ani v manželství, ani nikde jinde mimo ně. Tím, že se pro děvče otevřela vyhlídka zaměstnání, uzavřela se jí láska. Čím obecněji systém moderního průmyslu od každého žádá, aby vstoupil do jeho služeb, tím více se vše, co nepatří k moři white trash,66 do něhož přechází nekvalifikovaná nezaměstnanost i práce, musí stát malým expertem na zajištění existence. Kvalifikovaná práce se rozšiřuje jako u samostatného podnikatele, který je minulostí, na všechny, kteří mohou produkovat, a tím také na ženu, jejíž charakter se mění tím, že je to "zaměstnaná" žena. Sebeúcta lidí roste proporcionálně s jejich fungibilitou. Vzpoura proti rodině je odvážným činem už tak málo, jako volnočasový vztah k "příteli"67 otevírá nebe. Lidé získávají racionální, kalkulující vztah ke své sexualitě, který byl v osvíceném okruhu Julietty již dávno předtím zvěstován jako stará moudrost. Duch a tělo se v realitě oddělují, jak to požadovali oni libertini a indiskrétní měšťané. "Zdá se mi," prohlašuje Noirceuil racionalisticky,68 "že je nanejvýš odlišnou věcí milovat a užívat si. .. , neboť něžné city odpovídají tomu, zda se příhodné setkání váže ke správné náladě, ale ani v nejmenším nepramení z krásy šíje nebo hezkého zaoblení boků; a tyto objekty, které podle naší chuti mohou živě podnítit fyzické vášně, však, jak se mi zdá, nemají žádné právo na vášně duchovní. Abych to řekl zcela jasně, Bélize je ošklivá čtyřicátnice, chybí jí veškerá grácie i pravidelné rysy, není v ní ani stopy půvabu; má však ducha, vzácný charakter, milion věcí, které se pojí s mými city a zálibami; nebudu nikdy chtít s Bélize spát, ale přesto ji budu milovat až k šílenství; po Araminthe naproti tomu silně toužím, ale 66

Bělošské

67

V orig. boy-friend. - Pozn. překl.

68

Markýz de Sade, Histoire de luliette, II, str. 81 n.

chudiny. - Pozn.

překl.

111

Exkurs II

Juliette aneb osvícenství a morálka

ze srdce se mi oškliví, jakmile horečka touhy pomine ... " Jako nevyhnutelný důsledek, který byl implicitně obsažen již v kartesiánském rozdělení člověka na substanci myslící a rozlehlou, se dá se vší jasností určit destrukce romantické lásky. Ta se chápe jako zakrývání, racionalizace tělesného pudu, jako "falešná a stále nebezpečná metafyzika",69 jak vysvětluje hrabě Belmor ve své velké řeči o lásce. Juliettini přátelé při všem libertinství pojímají sexualitu v protikladu k něžnosti, pozemskou lásku v protikladu k lásce nebeské nejen jako příliš těžkou pro lékárnické váhy ducha, ale také jako příliš nevinnou. Krása krku a oblost boků působí na sexualitu nikoli jako nedě­ jinná, pouze přírodní fakta, nýbrž jako obrazy, v nichž je obsažena veškerá společenská zkušenost. V této zkušenosti přežívá intence toho, co je jinak než příroda, láska omezená na pohlaví. Avšak něž­ nost, i ta nejméně tělesná, je proměněná sexualita, pohlazení po vlasech, polibek na čelo, jež vyjadřují klam duchovní lásky, jsou pacifikovanými ranami a kousnutími při pohlavním aktu australských divochů. Oddělení je abstraktní. Metafyzika, učí Belmor, falšuje fakta, brání vidět, jaká je milovaná bytost ve skutečnosti, pochází z magie, je to závoj. "A já z něj nemohu odtrhnout oči! To je slabost. .. , zbabělost. Když je požitek pryč, chceme ji analyzovat, tuto bohyni, která mě předtím zaslepila."70 Láska sama je nevědecký pojem: " ... falešné definice nás neustále uvádějí v omyl," vysvětluje Dolmance v pamětihodném 5. dialogu Filosofie v budoáru, "nevím, co to je, to srdce. Tak nazývám pouze slabost ducha."7! "Přejděme na okamžik, jak říká Lucretius, do ,pozadí života''',72 tedy k chladnokrevné analýze, "a shledáme, že před analýzou neobstojí ani vyvýšení milované bytosti, ani romantický cit... , je to pouze tělo, které miluji, a pouze tělo je tím, co oplakávám, ačkoli bych je mohl kdykoli opět nalézt."73 Pravdivé na tom

všem je poznání, že láska se vlivem pokroku disociuje. Na základě této disociace, která mechanizuje slast a touhu karikuje na podvod, je láska napadena v samotném jádru. Tím, že Juliette chválí genitální a perverzní sexualitu a haní to nepřirozené, nemateriální, iluzorní, dostává se tato libertinka sama k oné normalitě, která spolu s utopickým přesahem lásky zmenšila fyzický prožitek, spolu s rozkoší z nejvyšších výšin zmenšila rozkoš z nejbližší blízkosti. Iluzí zbavený prostopášník, jehož představuje Juliette, se prostřednictvím sexuálních pedagogů, psychoanalytiků a hormonálních fyziologů mění v rozhodného muže praxe, který své holdování sportu a hygieně rozšiřuje i na pohlavní život. Juliettina kritika je rozpolcená jako osvícenství samo. Pokud se rouhavé zničení tabu, které se kdysi propojilo s buržoazní revolucí, nestalo novým ospravedlněním reality, žije dál spolu se sublimní láskou, stejně jako věrnost vůči blízké utopii, která fyzický požitek dává všem. "Směšný entusiasmus", který nás upsal jednomu jedinému individuu, povznesení ženy na základě lásky vede zpět před křesťanství, na matriarchální stupně. " ... jisté je, že náš duch rytířského dvoření, který směšným způsobem skládá poctu předmětu vytvořenému pouze pro naši potřebu, tedy že tento duch pochází z hluboké úcty, kterou dříve naši předkové měli k ženám v důsledku jejich věštecké profese, kterou provozovaly ve městech i na venkově: prostřednic­ tvím hrůzy se přešlo od studu ke kultu a rytířskost vznikla v lůně pověry. Tato úcta se však v přírodě nikdy nevyskytuje, a bylo by zbytečné hledat ji tam. Podřadnost tohoto pohlaví vůči našemu je založena příliš pevně, než aby v nás někdy mohlo vzbudit solidní motiv, na jehož základě bychom je respektovali; láska, která vzniká z této slepé úcty, je však jen předsudek, stejně jako tato slepá úcta sama."74 Společenská hierarchie, třebaže to legalisticky zakrývá, se nakonec zakládá na násilí. Panství nad přírodou se reprodukuje uvnitř lidstva. Křesťanská civilizace, která umožnila, aby idea ochrany tělesně slabých byla základem využívání tělesně silných poddaných, si nikdy nedokázala zcela získat srdce obrácených národů.

69

Tamt., lIT, str. 172.

70

Tamt., str. 176 n.

7! Markýz de Sade, La Philosophie dans le boudoir, Edition privée par He1pey, str. 267. 72

Markýz de Sade, Histoire de Juliette.

112

73

Tamt.

74 Tamt., str. 178 n.

113

Exkurs II

Juliette aneb osvícenství a morálka

Princip lásky byl nadmíru popírán břitkým intelektem a ještě břitčí zbraní křesťanských pánů, až protiklad státu, a nakonec nauky lutherství odstranilo tím, že meč a bič učinilo kvintesencí evangelia. To bezprostředně vložilo rovnítko mezi duchovní svobodu a přitakání reálnému útisku. Žena je však znamením slabosti a kvůli slabosti je v menšině i tam, kde počtem převyšuje muže. Stejně jako u podrobených praobyvatel prvních států či u domorodců v koloniích, kteří v organizaci a zbraních zaostávají za dobyvateli, nebo u Židů mezi Árijci, všude bezbrannost žen uzákoňuje jejich útisk. Sade formuluje Strindbergovy postřehy. "Nepochybujme o tom, že mezi mužem a ženou existuje tak jistý a důležitý rozdíl jako mezi člověkem a opicí v lesích. Měli bychom právě tak dobré důvody odpírat ženám, že tvoří část našeho druhu, jako oněm opicím, že jsou našimi bratry. Prověřte si pozorně nahou ženu vedle nahého muže jejího věku a snadno se přesvědčíte o značném rozdílu, který (odhlédnuto od pohlaví) spočívá ve struktuře obou bytostí. Jasně je vidět, že žena tvoří jen nižší stupeň muže; stejné rozdíly najdete -i v nitru a anatomické rozčlenění jednoho i druhého druhu, i když je provedeme zároveň a s co nejpečlivější pozorností, vynesou tuto pravdu na denní světlo. "75 Pokus křesťanství ideologicky kompenzovat útisk pohlaví úctou k ženě, a tak vzpomínku na něco archaického místo vytěsnění zušlechtit, je zaplacen mstivostí vůči vyvýšené ženě a vůči teoreticky emancipované slasti. Afekt, který se hodí k praxi útisku, je pohrdání, nikoli uctívání, a za láskou k bližnímu v křesťanských staletích vždy číhala zakázaná nutkavá nenávist vůči objektu, který stále znovu probouzel vzpomínku na marné úsilí, tedy vůči ženě. Za kult madony se pykalo pronásledováním čarodějnic, pomstou na tom, co připomínalo předkřesťanské věštkyně, které zpochybňovaly posvátný patriarchální řád panství. Žena probouzí primitivní vztek napůl obráceného muže, který ji má uctívat, stejně jako slabý člověk jako takový probouzí v povrchně civilizovaném silném člověku, který ho má chránit, smrtelné nepřátelství. Sade činí tuto nenávist vědomou. "Nikdy jsem nevěřil," říká hrabě Ghigi, šéf římské policie, "že ze

spojení dvou těl by někdy mohlo vzejít spojení dvou srdcí. V tomto fyzickém spojení vidím silné motivy pohrdání..., hnusu, ale ani jeden prvek lásky."76 A ministr Saint-Fonds, když se jím, královským úředníkem, terorizovaná dívka rozpláče, zvolá: "To je to, jak mám rád ženy ... , proč je jedním jediným slovem nemohu do tohoto stavu dostat všechny!"77 Muž jako vládce upírá ženě čest individualizace. Jednotlivá žena je společenským příkladem rodu, zástupkyní svého pohlaví, a proto jako součást mužské logiky zastupuje přírodu, substrát nikdy nekončícího podřizování ideji, nikdy nekončícího podrobování v realitě. Žena, jako údajná přírodní bytost, je produktem dějin, které ji odpřírodňují. Marná vůle zničit vše, co ztělesňuje vábení přírody, přitažlivost fyziologicky, biologicky, nacionálně, sociálně podmaněného, ukazuje na to, že pokus křesťanství je nešťast­ ný. "O'. que ne puis-je, d'un mot, les réduire toutes en cet état!"78 Zcela vykořenit nenáviděné nesmírné vábení, aby se člověk vrátil zpět k přírodě, to je krutost vyvěrající z nevydařené civilizace: barbarství, druhá strana kultury. "Všechny!" Neboť zničení si žádá, aby nebyla žádná výjimka, ničivá vůle je totalitární a tolitární je vůle k ničení. "Jsem tak daleko," říká Juliette papeži, "že kdyby podle Tiberiova přání mělo lidstvo pouze jednu jedinou hlavu, bylo by mi rozkoší jednou ranou mu ji srazit."79 Znamení bezmoci, překotné nekoordinované pohyby, živočišný strach, hemžení probouzející chuť vraždit. Vyhlášení nenávisti vůči ženě jako slabší formě duchovní i tělesné moci, která nese na čele pečeť panství, je zároveň vyhlášení nenávisti vůči Židům. Na ženy a Židy se pohlíží jako na ty, kdo už tisíce let nevládnou. Žijí, ačkoli by mohli být odstraněni, a jejich strach a slabost, jejich větší afinita k přírodě vyvolaná věč­ ným tlakem, je jejich životním živlem. To dráždí silného, který za své síly platí vypjatým distancováním od přírody a věčně si musí

76 Markýz de Sade, Histoire de Juliette, IV, str. 261. 77

Tamt., II, str. 273.

78 Proč je na základě jednoho jediného slova nemohu do tohoto stavu dostat všechny! - Pozn. překl.

75

79

Tamt., str. 188-199.

114

Markýz de Sade, Histoire de Juliette, IV, str. 379.

115

Exkurs II

Juliette aneb osvícenství a morálka

zakazovat strach, k zaslepenému vzteku. Identifikuje se s přírodou tím, že křik, který ze sebe nesmí vyrazit, tisícinásobně probouzí ve svých obětech. "Zmatení tvorové," píše president Blammont v Aline et Valcour o ženách, "jak mám rád, když vás vidím zmítat se v mých rukou! Je to jako beránek v zubech Iva."80 A v témže dopise: "Je to podobné jako při dobývání nějakého města, člověk se musí zmocnit výšin ... , zařídí se ve všech rozhodujících bodech a odtud vpadne na náměstí, aniž by se ještě musel bát odporu."8l Co je dole, přitahuje k sobě útok: Způsobit ponížení, to působí největší radost tam, kam již přišlo neštěstí. Čím menší nebezpečí pro toho nahoře, tím nerušenější slast z utrpení, které je mu nyní k službám: teprve v bezvýchodném zoufalství oběti se panství stává zábavou a triumfuje odvoláním svého vlastního principu, disciplíny. Strach, který už vládnoucího neohrožuje, exploduje v srdečném smíchu, výrazu vnitřního ztvrdnutí individua, které se správně vyžije teprve v kolektivu. Hlaholící smích v každé době denuncoval civilizaci. "Ze všech láv, jež chrlí lidská ústa, je veselost sopkou nejsžiravější," říká Victor Hugo v kapitole s nadpisem "Bouře lidské jsou horší než bouře oceánů".82 "Naneštěstí," učí Juliette,83 "je-li to jen trochu možné, musí člověk nechat padnout tíži své zloby na ubohé slzy, které člo­ věk roní z bídy, a ty mají ostří, jež nesmírně povzbuzuje nervovou substanci ... "84 Slast se místo s něžností spojuje s krutostí a z pohlavní lásky se stává to, čím podle Nietzscheho 85 vždy již byla, "ve svých prostředcích válkou, ve své podstatě smrtelnou nenávistí pohlaví". Zoologie nás učí, že "u samce a samice je ,láska' či pohlavní přitažlivost původně a hlavně ,sadistická'; bezpochyby k ní patří způsobování bolesti; je stejně krutá jako hlad".86 Civilizace se tak

nakonec vrací zpět k hrůzné přírodě. Smrtící láska, kterou Sade osvětluje, a Nietzschova stydlivě nestoudná velkomyslnost, která by za každou cenu chtěla trpícího zbavit hanby: představa krutosti jako velikosti zachází ve hře i fantazii s lidmi stejně tvrdě, jako s nimi později zacházel německý fašismus v realitě. Avšak zatímco nevě­ domý kolos skutečna, bezsubjektový kapitalismus, ničí naslepo, fantazií zaslepený rebelský subjekt je touto smrtící láskou naplněn vůči lidem, zneužitým jako věci, s řezavým chladem projevuje zvrácenou lásku, která je ve světě věcí na místě lásky bezprostřední. Nemoc se stává symptomem uzdravení. Subjekt, zaslepený fantazií, poznává v oslavení oběti její ponížení. Staví se naroveň nesmírnosti panství, které nemůže tělesně překonat. Jakožto hrůza se imaginace snaží odolávat hrůze. Římské přísloví, podle něhož je pravou slastí tvrdost, není pouhou nadsázkou. Vyjadřuje také neřešitelný rozpor řádu, který tam, kde sankcionizuje štěstí, mění štěstí v jeho parodii, a vytváří ho pouze tam, kde ho dává do klatby. Nicméně tím, že Sade a Nietzsche tento rozpor zvěčnili, pomohli na svět jeho pojmu. Oddanost vůči uctívanému tvoru se ratiu jeví jako modloslužba. Skutečnost, že zbožštění musí zaniknout, vyplývá ze zákazu mytologie, jak byl vyhlášen v židovském monotheismu a jak byl ve své sekularizované formě, v osvícenství, v dějinách myšlení uplatňován na měnící se podoby uctívání. Při rozpadu ekonomické reality, která vždy spočívala v základech pověry, se uvolnily specifické síly negace. Křesťanství však propagovalo lásku: čisté uctívání Ježíše. Slepý pohlavní pud muselo povýšit skrze posvěcení manželství, jak se křišťálově jasný zákon snažilo prostřednictvím nebeské milosti při­ blížit zemi. Usmíření civilizace s přírodou, jež chtělo křesťanství předčasně dosáhnout svou naukou o ukřižovaném Bohu, zůstalo židovství stejně cizí jako osvícenskému rigorismu. Mojžíš a Kant nehlásali cit, jejich chladný zákon nezná ani lásku, ani ohnivou hranici. Nietzschův boj proti monotheismu zasahuje křesťanskou doktrínu hlouběji než židovskou. Ovšemže popírá zákon, ale chce náležet "vyššímu Já",87 nikoli přirozenému, nýbrž víc-než-přirozenému.

80

Týž, Aline et Valcour, I, Brusel 1883, str. 58.

81

Tamt., str. 57.

82 V. Hugo, Muž, který se směje, kap. 7, str. 538.

přel.

M.

Vlček,

Praha 1970, kniha VIII,

83

Markýz de Sade, Histoire de Juliette, IV, str. 199.

84

Srv. týž, Les 120 Joumées de Sodome, II, Paris 1935, str. 308.

85

F. Nietszche,

Případ

Wagner, str. 236.

116

86

R. Briffault, The Mothers, I, New York 1927, str. 119.

87

F. Nietzsche, Nachlass, in: Werke, XI, str. 216.

117

Exkurs II

Juliette aneb osvícenství a morálka

Chce Boha nahradit nadčlověkem, protože monotheismus byl i ve své umírněné křesťanské formě dokonale diagnostikován jako mytologie. Tím však, že Nietzsche v zájmu tohoto vyššího Já vychvaloval staré asketické ideály jako sebepřekonání, aby "vznikla vládnoucí třída",88 se toto vyšší Já ukazuje jako zoufalý pokus zachránit Boha, který zemřel, jako obnovení Kantova úsilí transformovat božský zákon v autonomii, aby byla zachráněna evropská civilizace, která se v anglické skepsi zříkala ducha. Kantův princip "jednej vždy podle té maximy, jejíž obecnost jakožto zákon můžeš zároveň chtít"89 je také tajemstvím nadčlověka. Jeho vůle není o nic méně despotická než kategorický imperativ. Cílem obou principů je nezávislost na vnějších silách, bezpodmínečná emancipovanost, určená jako podstata osvícenství. Ovšem tím, že strach před lží, který Nietzsche v nejjasnějších okamžicích ještě napadal jako "donkichotství",90 a zákon jsou nahrazeny samozákonodárstvím, a všechno se tak stává průhledným jako jediná velká odhalená pověra, se osvícenství samo, ba pravda v každé podobě stává modlou a poznáváme, "že i my, dnešní lidé poznání, my bezbožní a antimetafyzikové, bereme i svůj oheň ještě z požáru, jejž zažehla víra stará tisíciletí, ona křesťanská víra, která byla i vírou Platónovou, že bůh je pravda, že pravda je božská".91 I věda se tedy stává předmětem kritiky metafyziky. Popírání Boha v sobě zahrnuje nepřekonatelný rozpor, neguje vědění samo. Sade nedotáhl myšlenku osvícenství dál než do tohoto bodu převrácení. Reflektování vědy, svědomí osvícenství, bylo vyhrazeno filosofii, to znamená Němcům. Pro Sada není osvícenství ani tak duchovním, jako spíše sociálním fenoménem. Uvolňoval pouta, o nichž se Nietzsche domníval, že je idealisticky překoná vyšším Já, kritikou solidarity se společností, úřadu, rodiny,92 až ke zvěstování anarchie. Jeho dílo

odhaluje mytologický charakter principů, na nichž podle náboženství spočívá civilizace: desatera, otcovské autority, vlastnictví. Je to důsledné převrácení teorie společnosti, kterou sto let poté vymyslel Le Play.93 Každé z deseti přikázání je před tribunálem formálního rozumu odsouzeno jako nicotné. Je zcela prokázáno, že je to ideologie. Obhajovací řeč ve věci vraždy má na Juliettino přání sám papež. 94 Snadnější je pro něj nekřesťanské činy racionalizovat a ospravedlnit přirozeným světlem rozumu než je vyložit podle křes­ ťanských principů, podle nichž jsou od ďábla. "Philosophe mitré",95 který zdůvodňuje vraždu, se musí uchylovat k méně sofismatům než Maimonides a svatý Tomáš, kteří ji odsuzují. Římský rozum se kloní k silnější straně ještě více než pruský bůh. Zákon je však svržen z trůnu a láska, která ho měla zlidštit, je odhalena jako návrat k modloslužbě. Jako metafyzika byla vědou a průmyslem odsouzena nejen romantická pohlavní láska, nýbrž každá láska vůbec, neboť před rozumem neobstojí žádná: láska ženy k muži stejně málo jako láska milenecká, láska rodičů stejně málo jako láska dětí. Vévoda Blangis oznamuje poddaným, že s příbuznými pánů, s jejich dcerami a manželkami se bude zacházet stejně přísně, ba ještě přísněji než s jinými, "a to právě proto, abych vám ukázal, jak opovrženíhodné jsou v našich očích svazky, jimiž, jak se mylně domníváte, jsme snad spoutáni".96 Láska ženy zaniká stejně jako láska muže. Pravidla libertinství, s nimiž Juliette seznamuje Saint-Fonds, mají platit pro všechny ženy.97 Dolmance provádí u rodičovské lásky materialistické odkouzlení. "Tyto poslední svazky vznikly ze strachu rodičů, že budou ve stáří opuštěni, a pozorná účast, kterou nám prokazují v dětství, jim má ve stáří tuto pozornost zajistit."98 Sadův argument

88

Tamt., XIV, str. 273.

89

I. Kant, Základy metafYziky mravů, přel. L. Menzel, Praha 1990, str.

99.

90

F. Nietzsche, Radostná

91

Tamt.

věda, přel.

118

V. Koubová, Praha 1992, str. 206.

92

Srv. F. Nietzsche, Nachlass, in: Werke, XI, str. 216.

93

Srv. F. Le Play, Les Ouvriers européens, I, Paris 1879, zvl. str. 133 n.

94

Markýz de Sade, Histoire de Juliette, IV, str. 303 n.

95

Filosof s mitrou. - Pozn.

96

Markýz de Sade, Les 120 Joumées de Sodome, I, str. 72.

97

Srv. týž, Histoire de Juliette, II, str. 234, pozn.

překl.

119

Exkurs II

Juliette aneb osvícenství a morálka

starý jako buržoazie. Již Démokritos denuncoval lidskou lásku jako něco ekonomického. 99 Sade však odkouzluje i exogamii, základ civilizace. Zákaz incestu nemá podle něj žádný racionální důvod lOO a hygienický argument, který byl proti němu, pokročilá věda nakonec stáhla. Ratifikovala tedy chladný Sadův soud. " ... vůbec není dokázáno, že incestní děti mají více než jiné sklon k tomu, aby se narodily s postižením kreténismu, rachitidy, jako hluchoněmé atd." 101 Rodina, držená pohromadě nikoli romantickou pohlavní láskou, nýbrž láskou mateřskou, která tvoří základ veškeré něhy a sociálního citu,102 se ocitá v konfliktu se samotnou společností. "Nepředstavujte si, že naděláte dobré republikány, pokud děti, které mají patřit jen společenství, izolujete ve své rodině ... Přináší-li tu největší nevýhodu, že necháváte děti v rodinách nasávat zájmy, jež jsou často dosti odlišné od zájmů vlasti, pak je nanejvýš výhodné odloučit je od rodiny."103 "Hyménovy svazky" je třeba ze společenských důvodů zničit, dětem je poznání otce "absolument interdite",104 jsou "uniquement les enfants de la patrie"105 a anarchie, individualismus, který Sade zvěstoval v rámci boje proti zákonům,106 ústí v absolutní panství obecného, republiky. Stejně jako se svržený Bůh vrací jako ještě tvrdší modla, tak se starý buržoazní stát plnící úlohu nočního hlídače převrací v násilí fašistického kolektivu. Sade měl nakonec na mysli státní socialismus, u je-

hož prvních nevydařených kroků stál St. Just a Robespierre. Jestliže tyto své nejvěrnější politiky poslala buržoazie pod gilotinu, pak svého nejotevřenějšího spisovatele vypověděla do podsvětí Bibliothéque Nationale. Neboť chronique scandaleuse Justiny a Julietty, která ve stylu osmnáctého století předjala kolportáž století devatenáctého a masovou literaturu století dvacátého produkovanou na běžícím pásu, je homérským eposem zbaveným poslední mytologické slupky: dějinami myšlení jako orgánu panství. Tím, že se myšlení ve vlastním zrcadle samo sebe děsí, spatřuje to, co leží za ním. Nikoli harmonický ideál společnosti, který v budoucnosti svítá i pro Sada: "gardez vous frontiéres et restez chez vous",107 ani socialistická utopie, která se rozvíjí v příběhu o Zamé,108 nýbrž to, že Sade nepřene­ chal protivníkům osvícenství, aby dali osvícenství pocítit hrůzu ze sebe samého, činí jeho dílo pákou pro jeho záchranu. Ponuří spisovatelé buržoazie se na rozdíl od jejích apologetů nesnažili odvrátit konsekvence osvícenství nějakou harmonizační doktrínou. Nepředstírali, že formalistický rozum má užší vztah k morálce než k amorálnosti. Zatímco světlí spisovatelé chrání nerozlučné spojenectví rozumu a zločinu, buržoazní společnosti a panství tím, že toto spojenectví popírají, ponuří spisovatelé bezohledně pronášejí šokující pravdu: " ... Do rukou po špiněných vraždou manželů a dětí, sodomií, vražednými činy, prostitucí a bezectností kladou nebesa tato bohatství; aby mě odměnila za tyto hanebné činy, dávají mi je k dispozici," říká Clairwil v resumé životního příběhu svého bratra. 109 Přehání. Spravedlnost špatného panství není natolik důsledná, aby odměňovala jen ohavnosti. Jen přehánění je však pravdivé. Základním rysem prehistorie je, že nejkrajnější hrůza se zračí v jednotlivém. Za statistickým zachycením zabitých v pogromu, které zahrnuje i zastřelené z milosti, mizí podstata, která vychází najevo pouze v přesném zobrazení výjimky, nejhoršího utrpení. Šťastný život ve světě hrůzy je vyvrácen pouhou svou existencí jako něco zvrhlého.

je

stejně

rodičovskou

98 99 přel.

100

Týž, La Philosophie dans le Boudoir, str. 185. Srv. Démokritos, zl. B 278, in: Zlomky K. Svoboda, Praha 1962, str. 147.

předsokratovských myslitelů,

Markýz de Sade, La Philosophie dans le Boudoir, str. 242.

101 S. Reinach, La prohibition de I'inceste et Ze sentiment de Za pudeur, in: týž, Cultes, mythes et religions, I, Paris 1905, str. 157. 102

Markýz de Sade, La Philosophie dans Ze Boudoir, str. 238.

103

Tamt., str. 238-249.

104

Absolutně

105

Jedině dětmi

106

Markýz de Sade, Histoire de Juliette, IV, str. 240-244.

zakázáno. - Pozn. vlasti. - Pozn.

překl.

překl.

120

107 Týž, La Philosophie dans Ze Boudoir, str. 263: a zůstávejte doma." 108 TýŽ, Aline et Valcour, II, str. 181 n. 109 Týž, Histoire de Juliette, V, str. 232.

121

"Střežte

své hranice

Exkurs II

Pouhá existence se tím stává podstatou, šťastný život ničím. K usmrcení vlastních dětí a manželů, k prostituci a sodomii u horních vrstev dochází v buržoazní éře jistě méně často než u ovládaných, kteří převzali mravy pánů z dřívějších dob. Když ale šlo o moc, vršily tyto horní vrstvy v posledních staletích kopce mrtvol. Ve srovnání se smýšlením a činy pánů za fašismu, v němž panství dospělo samo k sobě, klesá entusiastické líčení života Brisa-Testy, v němž se ovšem fašističtí páni dají rozpoznat, na úroveň familiární neškodné historky. Soukromé neřesti jsou u Sada, stejně jako již u Mandevilla anticipovaným dějinným popisem veřejných ctností totalitární éry. Nemožnost vyvodit z rozumu zásadní argument proti vraždě, kterou je třeba nikoli ututlat, nýbrž naopak vykřičet do celého světa, vzbudila nenávist, s níž právě ti progresivní ještě dnes pronásledují Sada a Nietzscheho. Oba berou vědu za slovo, ale jinak než logický positivismus. Jejich důraz na ratio, který je ještě rozhodnější než důraz jejich kritiků, má ten skrytý význam, že má utopii zbavit její slupky, která je podobně jako v kantovském pojmu rozumu obsažena v každé velké filosofii: utopie lidskosti, sama již neznetvořená, nemá nadále potřebu znetvořovat. Tím, že nauky odmítající soucit zvěstují identitu panství a rozumu, jsou milosrdnější než nauky morálních lokajů buržoazie. "V čem je pro tebe největší nebezpečí?" zeptal se jednou Nietzsche sám sebe,11° - "v soucitu." Jeho popřením zachránil neotřesitelnou důvěru v člověka, která je den za dnem zrazována všemožným utěšujícím ujišťováním.

110

F. Nietzsche, Radostná

věda,

str. 158.

122

Kulturní

průmysl

Osvícenství jako masový podvod Sociologický názor, že se opomíjí ztráta opory v objektivním náboženství, rozpad posledních předkapitalistických reziduí, technická a sociální diferenciace a specializace v kulturním chaosu - je každodenně usvědčován ze lži. Kultura dnes vše orazítkovává stejně. Film, rozhlas, časopisy tvoří jeden systém. Každé odvětví samo je jednohlasné a jednohlasná jsou i všechna dohromady. Estetické manifestace, stejně jako manifestace politických forem odporu se stejnou měrou připojují k chvále ocelového rytmu. Dekorativní správní a výstavní centra průmyslu v autoritativních a ostatních zemích jsou téměř neodlišitelná. Všude vznikají zářivé monumentální stavby, reprezentující rozvážnou plánovitost mezinárodních koncernů. Na plánování se již vrhá i nespoutané podnikání, jehož pomníkem jsou hromadně vybudované pochmurné obytné a obchodní domy bezútěš­ ných měst. Starší domy kolem betonových center se již jeví jako slumy a nové bungalovy na okrajích měst velebí, jako nesolidní konstrukce na mezinárodních veletrzích, technický pokrok a k tomu si žádají, aby se po krátkodobém použití odhodily jako plechovky od konzerv. Městské stavební projekty, které mají v hygienických malých bytech zvěčňovat individuum jako něco téměř svébytného, však individuum tím důkladněji podrobují jeho protivníku, totální moci kapitálu. Stejně jako jsou obyvatelé za účelem práce a zábavy, jako producenti a konzumenti, vtahováni do center, tak obytné buňky nezlomně krystalizují do proorganizovaných komplexů. Nápadná jednota makrokosmu a mikrokosmu demonstruje lidem model jejich kultury: falešnou identitu obecného a zvláštního. Veškerá masová kultura za monopolu je identická a její skelet, prefabrikovaná pojmová mřížka, nabývá zřetelných obrysů. O její zakrytí se kormidelníci společnosti nezajímají, její moc roste tím víc, čím otevřeněji se hlásá. Kino a rozhlas se již nemusí vydávat za umění. Pravdu, že nejsou ničím než obchodem, využívají jako ideologii, jež má legitimovat brak, který úmyslně produkují. Samy se nazývají průmyslem 123

Exkurs II

Pouhá existence se tím stává podstatou, šťastný život ničím. K usmrcení vlastních dětí a manželů, k prostituci a sodomii u horních vrstev dochází v buržoazní éře jistě méně často než u ovládaných, kteří převzali mravy pánů z dřívějších dob. Když ale šlo o moc, vršily tyto horní vrstvy v posledních staletích kopce mrtvol. Ve srovnání se smýšlením a činy pánů za fašismu, v němž panství dospělo samo k sobě, klesá entusiastické líčení života Brisa-Testy, v němž se ovšem fašističtí páni dají rozpoznat, na úroveň familiární neškodné historky. Soukromé neřesti jsou u Sada, stejně jako již u Mandevilla anticipovaným dějinným popisem veřejných ctností totalitární éry. Nemožnost vyvodit z rozumu zásadní argument proti vraždě, kterou je třeba nikoli ututlat, nýbrž naopak vykřičet do celého světa, vzbudila nenávist, s níž právě ti progresivní ještě dnes pronásledují Sada a Nietzscheho. Oba berou vědu za slovo, ale jinak než logický positivismus. Jejich důraz na ratio, který je ještě rozhodnější než důraz jejich kritiků, má ten skrytý význam, že má utopii zbavit její slupky, která je podobně jako v kantovském pojmu rozumu obsažena v každé velké filosofii: utopie lidskosti, sama již neznetvořená, nemá nadále potřebu znetvořovat. Tím, že nauky odmítající soucit zvěstují identitu panství a rozumu, jsou milosrdnější než nauky morálních lokajů buržoazie. "V čem je pro tebe největší nebezpečí?" zeptal se jednou Nietzsche sám sebe,11° - "v soucitu." Jeho popřením zachránil neotřesitelnou důvěru v člověka, která je den za dnem zrazována všemožným utěšujícím ujišťováním.

110

F. Nietzsche, Radostná

věda,

str. 158.

122

Kulturní

průmysl

Osvícenství jako masový podvod Sociologický názor, že se opomíjí ztráta opory v objektivním náboženství, rozpad posledních předkapitalistických reziduí, technická a sociální diferenciace a specializace v kulturním chaosu - je každodenně usvědčován ze lži. Kultura dnes vše orazítkovává stejně. Film, rozhlas, časopisy tvoří jeden systém. Každé odvětví samo je jednohlasné a jednohlasná jsou i všechna dohromady. Estetické manifestace, stejně jako manifestace politických forem odporu se stejnou měrou připojují k chvále ocelového rytmu. Dekorativní správní a výstavní centra průmyslu v autoritativních a ostatních zemích jsou téměř neodlišitelná. Všude vznikají zářivé monumentální stavby, reprezentující rozvážnou plánovitost mezinárodních koncernů. Na plánování se již vrhá i nespoutané podnikání, jehož pomníkem jsou hromadně vybudované pochmurné obytné a obchodní domy bezútěš­ ných měst. Starší domy kolem betonových center se již jeví jako slumy a nové bungalovy na okrajích měst velebí, jako nesolidní konstrukce na mezinárodních veletrzích, technický pokrok a k tomu si žádají, aby se po krátkodobém použití odhodily jako plechovky od konzerv. Městské stavební projekty, které mají v hygienických malých bytech zvěčňovat individuum jako něco téměř svébytného, však individuum tím důkladněji podrobují jeho protivníku, totální moci kapitálu. Stejně jako jsou obyvatelé za účelem práce a zábavy, jako producenti a konzumenti, vtahováni do center, tak obytné buňky nezlomně krystalizují do proorganizovaných komplexů. Nápadná jednota makrokosmu a mikrokosmu demonstruje lidem model jejich kultury: falešnou identitu obecného a zvláštního. Veškerá masová kultura za monopolu je identická a její skelet, prefabrikovaná pojmová mřížka, nabývá zřetelných obrysů. O její zakrytí se kormidelníci společnosti nezajímají, její moc roste tím víc, čím otevřeněji se hlásá. Kino a rozhlas se již nemusí vydávat za umění. Pravdu, že nejsou ničím než obchodem, využívají jako ideologii, jež má legitimovat brak, který úmyslně produkují. Samy se nazývají průmyslem 123

Kulturní průmysl

Osvícenství jako masový podvod

a publikované cifry příjmů jejich generálních ředitelů stírají pochybnosti o společenské nutnosti finálních výrobků. Zainteresované strany s oblibou vysvětlují kulturní průmysl technologicky. Účast milionů na kulturním průmyslu si vynutila reprodukční postupy, které pak způsobily nevyhnutelnost toho, aby se na nesčetných místech stejné potřeby uspokojovaly standardizovaným zbožím. Technický kontrast mezi několika málo výrobními centry a rozptýlenou spotřebou vyžaduje organizaci a manažerské plánování. Standardy prý původně vycházejí z potřeb konzumentů: proto jsou bez odporu akceptovány. Ve skutečnosti je to kruh manipulace a retroaktivních potřeb, kruh, v němž vzniká stále užší jednota systému. Zamlčuje se přitom, že půda, na níž technika získává moc nad společností, je mocí, kterou ekonomicky nejsilnější vykonávají nad společností. Dnešní technická racionalita je racionalitou samotného panství. Je to násilný charakter sobě se odcizující společnosti. Auta, bomby a film udržují celek pohromadě tak dlouho, až jejich nivelizující živel ukáže svou sílu na bezpráví samém, Jemuž tento celek sloužil. Technika kulturního průmyslu dospěla prozatím pouze ke standardizaci a sériové výrobě a obětovala to, čím se logika díla odlišovala od logiky společenského systému. To však nelze přičítat žádnému zákonu vývoje techniky jako takové, nýbrž její funkci v dnešním hospodářství. Potřeba, která by mohla uniknout centrální kontrole, je již vytěsněna kontrolou individuálního vědomí. Krok od telefonu k rozhlasu jasně rozdělil role. Telefon ještě liberálně umožňoval, aby účastník hrál roli subjektu. Rozhlas demokraticky činí ze všech stejnou měrou posluchače, aby je autoritářsky vydal všanc stejným programům různých stanic. Není vyvinuta žádná aparatura umožňující repliky, soukromá vysílání se chovají nesvobodně. Omezují se na apokryfní oblast "amatérů", kteří jsou navíc ještě organizováni shora. Každou stopu spontaneity publika v rámci oficiálního rozhlasu však řídí a absorbují lovci talentů, soutěže před mikrofonem, oficiální programy všeho druhu vybírané odborníky. Talenty náleží k provozu dávno předtím, než jsou prezentovány: jinak by se tak horlivě nezapojovaly. Rozpoložení publika, které údajně i fakticky upřednostňuje systém kulturního průmyslu, je částí systému, nikoli jeho omluvou. Když nějaký umělecký obor postupuje podle téhož receptu jako ten, jenž je mu svým médiem a látkou na hony vzdálen, když se nakonec dramatické zauzlení v rozhlasových

"mýdlových operách" stane pedagogickým příkladem pro zvládnutí technických obtíží, které se stejně jako "jam" zvládají na vrcholech jazzu, nebo když se násilná "adaptace" nějaké věty z Beethovenovy symfonie provádí stejným způsobem jako filmová adaptace Tolstého románu, stává se poukaz na spontánní přání publika planou výmluvou. Blíže pravdě je už vysvětlení, že tu svou vlastní vahou působí technický a personální aparát, jemuž je ovšem třeba rozumět tak, že je ve všech svých dílčích stránkách částí ekonomického mechanismu selekce. K tomu přistupuje úmluva, nebo přinejmenším společné rozhodnutí výkonné moci neprodukovat nebo nepropouštět, co se nesrovnává s jejich tabulkami, jejich pojetím konzumentů, a přede­ vším s nimi samotnými. Jestliže se objektivní společenská tendence v našem věku ztěles­ ňuje v subjektivních temných záměrech generálních ředitelů, pak jsou tyto záměry původně záměry nejvýznamnějších sektorů prů­ myslu, ocelářství, naftařství, elektroprůmyslu, chemie. Kulturní monopoly jsou ve srovnání s nimi slabé a závislé. Musí se velmi snažit, aby učinily zadost skutečným držitelům moci, a jejich sféry v masové společnosti nebyly vystaveny očistným akcím, když jejich specifický typ zboží má navíc ještě příliš mnoho společného s přívětivým liberalismem a židovskými intelektuály. Závislost i té nejmocnější společnosti pro rádiové vysílání na elektroprůmyslu nebo filmu na bankách charakterizuje celou sféru, jejíž jednotlivé obory jsou k sobě navzájem ekonomicky přilepené. Vše je patrně natolik propojené, že koncentrace ducha dosahuje takového stupně, že lze volně překračovat demarkační linii jednotlivých firem a technických odvětví. Bezohledná jednota kulturního průmyslu svědčí o jednotě vznikající v politice. Diferenciace, jako je diferenciace filmů na tří­ du A a B, nebo historek v časopisech různých cenových úrovní nevychází ani tak z věci samotné jako spíše z toho, že má sloužit klasifikaci, organizaci a oznámkování konzumentů. Je třeba mít něco pro všechny, aby nikdo nemohl uniknout, proto se vybrušují a propagují rozdíly. Zásobování publika hierarchicky odstupňovanými kvalitami sériově vyráběného zboží slouží jen o to úplnější kvantifikaci. Každý se má jakoby spontánně chovat podle své "úrovně" předem urče­ né indiciemi a sahat jen po té kategorii masového produktu, která je prefabrikována pro jeho typ. Jako statistický materiál na mapě výzkumných pracovišť, které již nelze odlišit od pracovišť propagandis-

124

125

Kulturní průmysl

Osvícenství jako masový podvod

tických, se konzumenti dělí na příjmové skupiny v červených, zelených a modrých polích. Schematismus tohoto postupu se ukazuje na tom, že mechanicky diferencované výrobky nakonec vždy vypadají stejně. Skutečnost, že rozdíl mezi sériemi produktů firmy Chrysler a General-Motors je v zásadě iluzorní, ví už každé dítě, které se pro tento rozdíl nadchne. To, o čem znalci mluví jako o přednostech a nevýhodách, slouží jen k tomu, aby se zvěčnilo zdání konkurence a možnosti výběru. Jinak se to nemá ani s produkcí firem Warner Brothers a Metro Goldwyn Mayer. Rozdíly se však stále zmenšují i mezi dražšími a levnějšími modely stejné firmy: u aut na rozdíly v počtech válců, obsahu, patentovaných "doplňků", u filmů na rozdíly v počtu hvězd, ve výši nákladů na techniku, práci a výpravu a ve využití nejmodernějších psychologických pravidel. Jednotné cenové kritérium spočívá v množství "conspicuous production",l na odiv vystavených investic. Rozdíly rozpočtů v kulturním průmyslu nemají nic společného s rozdíly ve věcné hodnotě, s vlastním významem produktů. I technická média jsou nenasytně puzena k všeobecné uniformitě. Televize se zaměřuje na syntézu rozhlasu a filmu, která se oddaluje do té doby, dokud se zainteresované skupiny zcela nesjednotí. Neomezené možnosti televize však dávají tušit, že dojde k tak radikálnímu ochuzení estetického obsahu, že povrchně zakrytá identita všech průmys­ lových kulturních produktů může již zítra otevřeně triumfovat, a tak nastane výsměšné naplnění Wagnerova snu o Gesamtkunstwerk. Sladění slova, obrazu a hudby je mnohem dokonalejší než v Tristanovi, protože smyslové prvky, jež všechny bez výjimky zaznamenávají povrch společenské reality, se produkují principiálně ve stejném technickém pracovním postupu a jeho jednotu vyjadřují jako svůj vlastní obsah. Tento pracovní postup integruje všechny prvky produkce, od koncepce románu pošilhávajícího po filmu až k poslednímu zvukovému efektu. Je to triumf investovaného kapitálu. vrýt jeho všemohoucnost do srdce vyvlastněných čekatelů na práci jako všemohoucnost jejich pána je vlastní smysl všech filmů, bez ohledu na to, jakou "zápletku" si vedení produkce vyhlédne.

Využívání volného času se má řídit tím, co produkuje jednotný kulturní průmysl. Ten zbavuje subjekt aktivity, kterou mu ještě připi­ soval kantovský schematismus, totiž předem vztahovat smyslovou rozmanitost na fundamentální pojmy. Průmysl provozuje tento schematismus jako první službu zákazníkovi. V duši by měl podle Kanta působit tajemný mechanismus, který již bezprostřední data připravu­ je tak, aby zapadala do systému čistého rozumu. Toto tajemství je dnes rozluštěno. Je-li tento mechanismus plánován těmi, kdo se starají o zkušenostní data, tedy kulturním průmyslem, a je-li mu tento mechanismus navzdory vší racionalizaci vnucen silou iracionální společnosti, pak osudová tendence zpracovaná obchodními agenturami nabývá zdání promyšlené úmyslnosti. Konzumenti už neklasifikují nic, co by předem neprošlo schematismem produkce. Umění pro lid, které zrušilo veškeré snění, naplňuje onen snivý idealismus, který podle kritického idealismu zašel příliš daleko. Vše vychází z vě­ domí, u Malebranche a Berkeleye z Boha, v masovém umění z pozemského řízení produkce. Nejenže se cyklicky vracejí strnule neměnné typy šlágrů, hvězd, mýdlových oper, ale je z nich odvozen i zdánlivě se měnící, specifický obsah zábavy. Detaily lze obměňo­ vat. Krátká sekvence intervalů, která dobře působí ve šlágru, dočas­ ná blamáž hrdiny, kterou je schopen snášet jako good sport, výchovné zbití milenky silnou rukou mužské hvězdy, jeho klackovitá vzpurnost vůči zhýčkané dědičce jsou, stejně jako všechny ostatní jednotlivosti, hotovými klišé, která lze použít podle potřeby a jsou vždy plně definovaná účelem, jenž jim připadá ve schématu. Smyslem jejich existence je toto schéma potvrdit tím, že jsou jeho součás­ tí. U filmu lze většinou ihned poznat, jak dopadne, kdo bude odmě­ něn, potrestán, zapomenut, v lehké hudbě může cvičené ucho po prvních taktech šlágru uhádnout jeho pokračování a cítit se šťastně, když to tak skutečně je. Je třeba respektovat průměrný počet slov short story. Dokonce i s gagy, efekty a vtipy se kalkuluje stejně jako s osnovou, do níž jsou zasazeny. Spravují je zvláštní odborníci a pro jejich malou rozmanitost si je lze v zásadě rozdělit v kanceláři. Ve vývoji kulturního průmyslu převládl efekt, nápadný výkon a technický detail zvítězil nad dílem, které kdysi bylo nositelem ideje a bylo likvidováno spolu s ní. Tím, že se detail emancipoval, začal vzdorovat a od romantismu až po expresionismus se prosazoval jako nespoutaný výraz, jako protest proti organizaci. Harmonický účinek

Viditelné produkce. - Pozn.

překl.

126

127

Kulturní průmysl

Osvícenství jako masový podvod

v hudbě setřel vědomí celkové formy, partikulární barva v malířství kompozici obrazu, psychologická působivost v románu jeho architekturu. S tím skoncovala totalita kulturního průmyslu. I když nezná nic než efekty, láme jejich vzpurnost a podřizuje je formuli, která nahrazuje dílo. Celek i část dopadají stejně. Celek vystupuje vůči detailům necitlivě a nemá k nim žádný vztah, stejně jako kariéra úspěšného muže, jíž má vše sloužit jako ilustrace a důkaz, i když ona sama není ničím jiným než sumou oněch přihlouplých událostí. Takzvaná jednotící idea je registrační mapou a zakládá řád, nikoli souvislost. Po odstranění rozporu a souvislosti mezi celkem a jednotlivostí nese obojí stejné rysy. Jejich předem garantovaná harmonie zesměšňuje harmonii dosaženou velkými buržoazními umě­ leckými díly. V Německu již na těch nejrozvernějších filmech demokracie leželo hřbitovní ticho diktatury. Celý svět prochází filtrem kulturního průmyslu. Vodítkem produkce se stala stará zkušenost návštěvníka kin, který vnímá venkovní ulice jako pokračování právě skončeného filmu, protože sám tento film chce striktně reprodukovat každodenní svět vnímání. Čím těs­ něji a úplněji jeho techniky zdvojují empirické předměty, tím snadněji se dnes prosazuje klam, že svět venku je nepřerušenýmprodloužením světa, který vidíme ve filmu. Po zavedení zvukového filmu začala tomuto účelu sloužit mechanická reprodukce. Je zde tendence, že život bude neodlišitelný od zvukového filmu. Protože zvukový film, daleko předstihující iluzivní divadlo, nenechává už žádný prostor fantazii a myšlení diváků, který by jim umožnil odchýlit se v rámci filmového díla od jeho exaktních daností, aniž by tím ztratili dějovou linii, vybízí diváky k tomu, aby film bezprostředně ztotožnili se skutečností. Zakrňování představivosti a spontaneity konzumenta kultury dnes není třeba nejprve redukovat na psychologické mechanismy. Objektivní povaha produktů samých, především toho nejcharakterističtějšího, tedy zvukového filmu, ochromují ony schopnosti. Jsou nařízeny tak, že jejich adekvátní vnímání vyžaduje pohotovost, pozorovací talent, zběhlost, avšak zakazují myšlenkovou aktivitu pozorovatele, nechce-li tento propást rychle se míhající fakta. Toto napětí je však natolik obroušeno, že si je člověk v konkrétním případě zprvu vůbec nemusí uvědomit, aby došlo k vytěsně­ ní představivosti. Kdo je vesmírem filmu, gesty, obrazem a slovem natolik absorbován, že k němu není s to nic dodat, čímž teprve by se

film stal kosmem, nemusí ještě během promítání nutně uváznout u dílčích pohybů této mašinérie. Ze všech jiných filmů a kulturních fabrikátů, které jistě zná, už ví, co může očekávat, a proto film sleduje téměř automaticky. Moc industriální společnosti působí v lidech neustále. Produkty kulturního průmyslu mohou počítat s tím, že budou pozorně konzumovány, i když je konzument roztěkaný. Jeden každý produkt je modelem obří ekonomické mašinérie, která je od počátku oporou všech, při práci i odpočinku, a podobá se práci. Z libovolného zvukového filmu, z libovolného rozhlasového vysílání lze vyrozumět, co by bylo třeba jako účinek připsat nikoli jednotlivci, nýbrž všem lidem ve společnosti. Každá jednotlivá manifestace kulturního průmyslu neomylně reprodukuje to, čím se stali lidé v kulturním průmyslu jako celku. Aby proces prosté reprodukce ducha nepřešel v reprodukci rozšířenou, nad tím bdí všichni jeho agenti, od producentů až k ženským spolkům. Nářky kunsthistoriků a obhájců kultury nad vyhasnutím stylotvorné síly na Západě jsou zcela bezdůvodné. Stereotypní překládání všeho, dokonce i toho, co ještě vůbec nebylo myšleno, do schématu mechanické reprodukovatelnosti, předčí strohost a rozšíření každého skutečného stylu, v jehož jménu přátelé vzdělanosti oslavují údajně organickou předkapitalistickou minulost. Žádný Palestrina nemohl být větším puristou v odstraňování předem nepřipravené a nerozpuštěné disonance než jazzový aranžér odmítající každý obrat, který nezapadá přesně do žargonu. Zjazzuje-li Mozarta, pak jej nepozmění pouze tam, kde byl Mozart snad příliš obtížný nebo vážný, ale i tam, kde melodii harmonizoval jinak, ba jednodušeji, než je dnešní potře­ ba. Žádný středověký stavitel nemohl posuzovat náměty na kostelní okna a plastiky podezíravěji, než studiová hierarchie posuzuje něja­ kou látku z Balzaka nebo Victora Huga, dříve než jsou schváleny. Žádná kapitula nemohla ďábelskému pitvoření a mukám zatracených přidělovat místo přiměřené řádu nejvyšší lásky pečlivěji, než vedení filmové produkce přiděluje správné místo mučení hrdiny nebo vysoko zvednuté sukni leading lady v litanii velkofilmu. Výslovný i implicitní, exoterický i esoterický katalog zakázaného a tolerovaného zachází tak daleko, že neobsazenou oblast nejen vymezuje, nýbrž celou opanovává. Podle tohoto katalogu se modelují i ty nejposlednější detaily. Kulturní průmysl, stejně jako jeho protějšek - avantgardní umění -, pozitivně ustanovuje svůj jazyk se syntaxí a slovní-

128

129

Kulturní průmysl

kem

prostřednictvím zákazů.

Permanentní nutkání k novým efekkteré však zůstávají spjaty se starým schématem, jako další pravidlo pouze zvětšuje moc konvencí, z nichž by dílčí efekt rád vyklouzl. Každý detail je tak důkladně orazítkován, že se nemůže objevit nic, co by předem neneslo stopu žargonu a na první pohled by se neukázalo jako schválené. Matadory, produkujícími i reprodukujícími, jsou však ti, kteří mluví žargonem tak lehce, volně a radostně, jako by to byla řeč, kterou žargon dlouho nechal němou. To je ideál, který se v této branži jeví jako přirozený. Prosazuje se tím silněji, čím více zdokonalená technika zmenšuje napětí mezi vyprodukovaným obrazem a každodenním bytím. Paradox rutiny vystupující jako přirozenost lze zaslechnout ve všech projevech kulturního průmyslu a v mnoha případech jej lze polapit. Jazzový muzikant, který má zahrát nějakou skladbu vážné hudby, nejjednodušší Beethovenův menuet, jej svévolně synkopuje a jen se suverénním úsmě­ vem se nechá pohnout k tomu, aby se srovnal s taktem. Taková při­ rozenost, vždy zkomplikovaná přítomnými nároky a vždy specifické médium překračujícími, vytváří nový styl, totiž "systém ne-kultury, jíž by se mohla přikládat jistá ,jednota stylu', má-li však ještě smysl mluvit o stylizovaném barbarství".2 Obecná závaznost této stylizace možná již předčí oficiózní předpi­ sy a zákazy; šlágru se dnes spíše odpustí, když nedodrží 32 taktů nebo nezachová rozsah nóny, než když přinese i ten nejskrytější melodický či harmonický detail, který vypadává z idiomu. Veškerá provinění vůči úzu řemesla, jichž se dopouští Orson Welles, se mu promíjejí, protože jako vypočítané odchylky od normy tím více posilují platnost systému. Tlak technicky podmíněného idiomu, který musí hvězdy a ředitelé produkovat jako něco přirozeného tak, aby ho lidé vzali za svůj, se vztahuje na tak jemné nuance, že dosahují téměř subtility prostředků avantgardního díla, jíž avantgardní dílo v protikladu k dílu držícího se idiomu slouží pravdě. Vzácná schopnost do detailu vyhovět závazkům idiomu přirozenosti ve všech odvětvích kulturního průmyslu se stává kritériem uměleckých schopností. Co tům,

2 F. Nietzsche, Unzeitgemasse Betrachtungen, in: Werke. Grossoktavausgabe, I, Leipzig 1923, str. 187.

130

Osvícenství jako masový podvod

a jak tito umělci říkají, má být kontrolovatelné všedním jazykem, stejně jako v logickém positivismu. Producenti jsou experti. Idiom vyžaduje úžasnou produktivní sílu, absorbuje ji a plýtvá jí. Satansky předčí kulturně konzervativní rozlišování ryzího a umělého stylu. Umělým by se každopádně mohl nazývat styl, jehož podobu zvněj­ šku určují nesouladné podněty. V kulturním průmyslu však látka až do svých posledních prvků pochází z téže aparatury jako žargon, do něhož přechází. Hádky, které občas vedou umělečtí specialisté se sponzory a cenzory kvůli nějaké nepříliš důvěryhodné lži, nesvědčí ani tak o vnitřně estetickém napětí, jako spíše o divergenci zájmů. Renomé specialistů, v němž tu a tam ještě najde útočiště poslední zbytek věcné autonomie, se střetává s obchodní politikou církve či koncernu, který produkuje kulturní zboží. Věc samotná se však ve své podstatě zvěcnila a stala schůdnou ještě dříve, než dochází ke sporu instancí. Svatá Bernadetta svítila v zorném poli svého hagiografa jako reklama pro všechna zainteresovaná konsorcia ještě před­ tím, než ji získal Zanuck. K tomu dala impuls stylová forma. Proto je styl kulturního průmyslu, který se již nemusí prověřovat na žádném vzdorujícím materiálu, zároveň negací stylu. Usmíření obecného a zvláštního, pravidla a specifického nároku předmětu, v jehož provádění jedině získá styl svůj obsah, je nicotné, protože vůbec nedochází k napětí mezi póly: extrémy, které se dotýkají, zanikají v kalné identitě, obecné může nahradit zvláštní a naopak. Přesto však tento pokřivený obraz stylu vytváří něco, co minulý ryzí styl převyšuje. Pojem ryzího stylu se v kulturním průmyslu zprůhledňuje jako estetický ekvivalent panství. Představa o stylu jako pouze estetické zákonitosti je romantická fantazie minulosti. V jednotě stylu nejen křesťanského středověku, ale i renesance se vyjadřuje vždy odlišná struktura sociálního násilí, nikoli temná zkušenost ovládaného, v níž bylo uzavřeno obecné. Velcí umělci nikdy nebyli ti, kteří nejcelistvěji a nejdokonaleji ztělesňovali styl, nýbrž ti, kteří ve svém díle užívali stylu jako pancíře chránícího před chaotickým vyjádřením utrpení, tedy jako negativní pravdu. Ve stylu těchto děl je vyjádřena síla, bez níž se neslyšně vytratí charakter daného bytí. Díla, jež se nazývají klasická, jako Mozartova hudba, obsahují objektivní tendence, které chtějí něco jiného než styl, jejž ztělesňují. Až do SchOnberga a Picassa si velcí umělci zachovávali vůči stylu nedůvěru a v rozhodujících momentech se více než jeho 131

Kulturní průmysl

Osvícenství jako masový podvod

drželi logiky věci. To, co expresionisté a dadaisté mínili polemicky, tedy nepravda ve stylu jako takovém, triumfuje dnes ve zpěvním žargonu crooners,3 v dobře padnoucí grácii filmových hvězd, ba v mistrovství fotografických momentek nuzných chatrčí zeměděl­ ských dělníků. V každém uměleckém díle je jeho styl příslibem. Tím, že vyjádřené prostřednictvím stylu přechází do panujících forem obecnosti, do hudebního, malířského, verbálního jazyka, má se usmířit s ideou správné obecnosti. Tento příslib uměleckého díla, že vtištění tvaru do společensky tradovaných forem založí pravdu, je stejně tak nutný jako licoměrný. Reálné formy existujícího staví jako něco absolutního, neboť předstírá, že v jeho estetických derivátech anticipuje naplnění. Potud je nárok umění vždy také ideologií. Avšak žádným jiným způsobem než v onom vyrovnání se s tradicí, které se usazuje ve stylu, nenachází umění výraz pro utrpení. Onen moment uměleckého díla, jímž umělecké dílo vybíhá za skutečnost, nelze ve skutečnosti oddělit od stylu; přesto však nespočívá ve vykonané harmonizaci, pochybné jednotě formy obsahu, vnitřku a vnějšku, individua a společnosti, nýbrž v oněch rysech, v nichž se jeví diskrepance, v nutném ztroskotání vášnivé snahy o identitu. Místo toho, aby se vydalo všanc tomuto ztroskotání, v němž se odedávna negoval styl velkého uměleckého díla, se slabé dílo vždy drží podobnosti s jiným, náhražky identity. Kulturní průmysl nakonec unifikaci staví jako něco absolutního. Jako pouhý styl odhaluje kulturní průmysl jeho tajemství: poslušnost vůči společenské hierarchii. Estetické barbarství dnes naplňuje to, co duchovním výtvorům hrozí od té doby, co byly dány dohromady jako kultura a neutralizovány. Mluvit o kultuře bylo vždy již proti kultuře. Obecný jmenovatel "kultura" již virtuálně obsahuje zachycení, katalogizaci, klasifikaci, která vnáší kulturu do říše administrace. Teprve industrializovaná, důsledná subsumpce je zcela přiměřená tomuto pojmu kultury. Tím, že tato kultura všechny obory duchovní produkce stejným způsobem podrobuje jednomu účelu, totiž tomu, aby smysly lidí - od jejich večerního odchodu z továrny až po příchod k píchačkám druhého dne - nesly pečeť onoho pracovního procesu, který musí přes den

snášet, naplňuje ironickým způsobem pojem jednotné kultury, který personalisté stavěli proti zmasovění.

a

Zpěváků

polohlasem broukajících sentimentální šlágry. - Pozn.

132

překl.

Tak se kulturní průmysl, nejstrnulejší styl ze všech, ukazuje jako cíl právě toho liberalismu, jemuž se vytýkal nedostatek stylu. Nejenže jeho kategorie a obsah pocházejí z liberální sféry, domestikovaný naturalismus stejně jako opereta a revue: moderní kulturní koncerny jsou ekonomickým místem, na němž s odpovídajícími podnikatelskými typy tu a tam ještě přežívá kus sféry oběhu, jinde odbourávané. Tam konečně ještě někdo může dosáhnout svého štěstí, pokud jen příliš úporně nehledí na svou věc, nýbrž se s ním dá mluvit. Co klade odpor, může přežít, jen když se začlení. Co je jednou zaregistrováno ve své odlišnosti oproti kulturnímu průmyslu, to už k němu patří jako pozemkový reformátor ke kapitalismu. Realitě přiměřené rozhořčení se stává obchodní značkou toho, kdo přinesl podniku novou ideu. V současné společnosti je na veřejnosti sotva kdy slyšet obžaloba, v jejímž tónu by lidé s dobrým sluchem nezaslechli, že disident se brzy přizpůsobí. Čím nesmírnější je propast mezi chórem a špičkou v oboru, tím více je ve špičce zajištěno místo pro každého, kdo dobře organizovanou nápadností ukazuje svou nadřazenost. Tím i v kulturním průmyslu přežívá tendence liberalismu zajistit zdatnému člověku volnou cestu. Otevřít ji schopnému je ještě funkcí jinak již dalekosáhle regulovaného trhu, jehož svoboda v oblasti umění i jinde už v jeho zlatém období spočívala pro hlupáky ve svobodě vyhladovět. Ne nadarmo pochází systém kulturního průmyslu z liberálnějších průmyslových zemí, v nichž triumfují všechna jeho charakteristická média, zejména kino, rozhlas, jazz a časopis. Jeho pokrok ovšem pramení v obecných zákonech kapitálu. Tento mezinárodní rys nikoli bez úspěchu sledovali Gaumont a Pathé, Ullstein a Hugenberg; poválečná hospodářská závislost kontinentu na USA a inflace přitom udělaly své. Víra, že barbarství kulturního průmyslu je následkem "culturallag", zaostalosti amerického vědomí za stavem techniky, je zcela iluzorní. Tím, kdo zaostal za tendencí ke kulturnímu monopolu, byla předfašistická Evropa. Právě takové zaostalosti však duch vděčil za zbytek samostatnosti a jeho poslední nositelé za svou jako vždy utištěnou existenci. V Německu paradoxně působilo to, že životem dostatečně nepronikla demokratická kontrola. Mnohé zůstalo vyňato z onoho tržního mechanismu, který byl 133

Kulturní průmysl

Osvícenství jako masový podvod

v západních zemích puštěn z řetězu. Německý výchovný systém včetně universit, umělecky směrodatná divadla, velké orchestry a muzea, to vše bylo pod ochranou. Politické síly, stát a obce, jimž takové instituce připadly jako dědictví absolutismu, jim uchovaly část oné nezávislosti na vztazích panství deklarovaných trhem, kterou jim až do devatenáctého století nakonec ještě ponechali knížata a feudální pánové. To posílilo umění v této pozdní fázi vůči verdiktu nabídky a poptávky a zvýšilo jeho odolnost tak, aby přesahovalo jeho skutečnou ochranu. Na trhu samotném se to, co bylo vynaloženo na kvalitu, kterou již nešlo ekonomicky zhodnotit, změnilo v prodejní sílu: proto si mohli slušní literární a hudební vydavatelé pěsto­ vat i autory, kteří neměli téměř žádný ekonomický přínos a pouze si získávali respekt znalců. Teprve tlak, aby se pod drastickou hrozbou začlenili do obchodního života jako estetičtí experti, nasadil uměl­ cům ohlávku. Kdysi se, stejně jako Kant a Hume, v dopisech podepisovali jako "nejponíženější služebník", a podkopávali tak základy trůnu a oltáře. Dnes nazývají členy vlády křestními jmény, ale jsou v každé umělecké aktivitě podřízeni jejím nevzdělaným principálům. Analýza, kterou před sto lety předložil Tocqueville, se mezitím zcela potvrdila. Pod privátním kulturním monopolem skutečně "tyranie ... nechává být tělo a míří přímo na ducha. Pán zde už neříká: budete myslet jako já, nebo zemřete, nýbrž: Máte svobodu vůbec nemyslet jako já; váš život, váš majetek, všechno vám zůstává, ale odedneškajste nám cizí".4 Co se nestane konformním, to je postiženo ekonomickou bezmocí, která pokračuje duchovní bezmocí toho, z koho se stal samotář. Je-li někdo vyřazen z provozu, je snadné usvědčit jej z nedostatečnosti. Zatímco v materiální produkci se dnes mechanismus nabídky a poptávky rozkládá, v nadstavbě působí jako kontrola ve prospěch vládnoucích. Konzumenti jsou dělníci a zaměstnanci, farmáři a drobní podnikatelé. Kapitalistická produkce je na těle i na duši omezuje tak, že bez odporu propadají tomu, co se jim nabízí. Nicméně stejně jako ovládaní chápou morálku, která vzešla od ovládajících, vždy vážněji než vládci, podléhají dnes pod-

vedené masy mýtu úspěchu ještě více než úspěšní. Mají svá přání. Neomylně trvají na ide~logii, kterou byli zotročeni. Špatná láska lidu k tomu, co se na něm páchá, je ještě rychlejší než zchytralost institucí. Předčí rigorismus Haysova úřadu, stejně jako ve velkých revolučních dobách podněcoval instituci ještě větší a zřízenou proti lidu, totiž teror tribunálů. Žádá si spíš Mickey Rooneyho než tragickou Garbo a spíš kačera Donalda než Betty Boopovou. Průmysl se přizpůsobuje výsledku hlasování, který sám podnítil. To, co pro firmu, která občas nemůže plně zhodnotit kontrakt s upadající hvěz­ dou, znamená faux frais,5 jsou pro celý systém legitimní náklady. Prostřednictvím vychytralého sankcionování požadavků braku inauguruje totální harmonii. Odbornost a porozumění věci se dostávají do podezření, že jsou projevem domýšlivosti toho, kdo se považuje za lepšího než ostatní tam, kde přece kultura tak demokraticky rozděluje svá privilegia všem. Vzhledem k ideologickému příměří nabývá konformismus odběratelů dobrého svědomí stejně jako nestoudnost produkce, kterou odběratelé udržují v chodu. Odběratel se uskromňuje, protože se reprodukuje stále to stejné. Tato neustálá stejnost reguluje i poměr k minulosti. To nové v masově kulturní fázi oproti fázi pozdně liberální je vyloučení nového. Stroj rotuje na stejném místě. Pokud již určuje spotřebu, vylučuje nevyzkoušené jako riziko. Lidé od filmu se dívají nedůvěřivě na každý rukopis, jehož základem není žádný bestseller. Právě proto se stále mluví o nápadu, novince a překvapení jako o tom, co je údajně všem důvěrně známé, ale zároveň nikdy přítomné. K tomu slouží tempo a dynamika. Nic se nesmí zdržovat u starého, vše musí ustavičně běžet, být v pohybu. Neboť jen universální vítězství rytmu mechanické produkce a reprodukce slibuje, že se nic nezmění a nevznikne nic, co by se nehodilo. Přídavky k vyzkoušenému kulturnímu inventáři jsou příliš spekulativní. Zamrzlé typy forem jako skeč, rninipovídka, film o problémech, šlágr jsou normativně užívaným, pod hrozbou oktrojovaným průměrem pozdně liberálního vkusu. Mocnáři kulturních agentur, kteří pracují ve vzájemné harmonii, jak jen spolu mohou pracovat manažeři, ať už vyšli z obchodu s konfek-

4 A. de Tocqueville, Demokracie v Americe, I, 1992, str. 194.

134

přel.

V. Jochman, Praha 5

Nepředvídaná

vydání. - Pozn.

překl.

135

Kulturní průmysl

Osvícenství jako masový podvod

cí nebo z vysoké školy, již dávno reorganizovali a racionalizovali objektivního ducha. Je to, jako by všudypřítomná instituce prohlížela materiál a sestavovala směrodatný katalog kulturních statků, na němž jsou závazně uvedeny dodavatelné série. Ideje jsou napsány na kulturním nebi, v němž byly předmětem počítání už za Platóna, ba dokonce byly samy číslem, které nelze zvětšit nebo změnit. Zábava a všechny prvky kulturního průmyslu tu byly již dávno předtím, než kulturní průmysl vznikl. Nyní jsou zachyceny shora a přivedeny na výši doby. Kulturní průmysl se může pyšnit tím, že energicky provádí dříve namnoze neobratnou transpozici umění do konzumní sféry a že z ní učinil princip, že zábavu svlékl z její vtíravé naivity a zlepšil způsob zpracování zboží. Čím totálnějším se stal, čím nemilosrdněji nutí každého outsidera buď k bankrotu, nebo k syndikátu, tím je zároveň jemnější a vzletnější, až skončí syntézou Beethovena a Casina de Paris. Vítězství kulturního průmyslu je dvojnásobné: co venku nechává vyhasnout jako pravdu, to uvn;itř může sebelibovolně reprodukovat jako lež. "LehKé" umění jako takové, rozptýlení, to není žádná úpadková forma. Kdo ho obžalovává ze zrady na ideálu čistého vyjádření, ten si společnost idealizuje. Čistota buržoazního umění, které se hypostazovalo jako říše svobody v protikladu k materiální praxi, byla od počátku zaplacena vyloučením nižších tříd, jejichž věci, pravé obecnosti zachovávalo toto umění věrnost právě svým osvobozením od účelů falešné obecnosti. Vážné umění bylo odepřeno těm, jejichž tíživá existenční situace činila tuto vážnost směšnou a kdo se jistě radovali, když mohli čas, během něhož nestáli u stroje, využít k tomu, aby se nechali pobavit. Lehké umění doprovázelo umění autonomní jako stín. Je společen­ sky špatným svědomím vážného umění. Pravda, která vážnému umění musela chybět na základě jeho společenských předpokladů, dává lehkému umění zdání věcného oprávnění. Rozštěpení samo je pravdou: vyjadřuje přinejmenším negativitu kultury, která vytváří tyto sféry. Jejich protiklad lze usmířit alespoň tím, že lehké umění přejímá umění vážné a naopak. O to se však pokouší kulturní prů­ mysl. Excentričnost cirkusu, panoptika a bordelu ve vztahu ke společnosti je pro něho stejně bolestná jako excentričnost SchOnberga a Karla Krause. To je důvod, proč vůdčí jazzová osobnost Benny Goodman musí s budapešťským smyčcovým kvartetem vystupovat s větší rytmickou pedanterií než nějaký filharmonický klarinetista,

zatímco styl budapešťského kvarteta je stejně uhlazený a sladký, jako by hrál Guy Lombardo. Charakteristická není jen vulgárnost, hloupost a nevybroušenost. Dřívější póvl odstranil kulturní průmysl svou vlastní dokonalostí, zákazem a domestikací diletantismu, ačko­ li se i nadále dopouští hrubých zástřihů, bez nichž by se nedalo dosáhnout úrovně vzletného stylu. Nové však je, že nesmířené prvky kultury, umění a rozptýlení jsou po svém podřízení účelu převedeny na jedinou falešnou formuli: totalitu kulturního průmyslu. Ta spočí­ vá v opakování. Skutečnost, že její charakteristické novoty vesměs spočívají pouze ve vylepšování masové reprodukce, není systému vnější. Nikoli bez důvodu se zájem nesčetných konzumentů obrací k technice, ne ke strnule opakovanému, vyprázdněnému a zpola již obětovanému obsahu. Společenská moc, kterou diváci uctívají, se mnohem účinněji prosazuje ve všudypřítomnosti stereotypů vynucených technikou než v opodál stojících ideologiích, které by musely být zastupovány efemérními obsahy. I přesto však kulturní průmysl zůstává zábavním podnikem. Jeho vliv na konzumenty je zprostředkován zábavou; ne čistým diktátem, nýbrž prostřednictvím takového nepřátelství, které pramení z principu zábavy, zaniká nakonec to, co bylo víc, než je samo. Protože k inkarnaci všech tendencí kulturního průmyslu v mase a krvi publika dochází prostřednictvím celého společenského procesu, přežívání trhu v této oblasti ještě stále ony tendence podporuje. Poptávka dosud není nahrazena prostou poslušností. Avšak velká reorganizace filmu krátce před první světovou válkou, materiální předpoklad jeho expanze, byla právě vědomým přizpůsobením finančně zaznamenatelným potřebám publika, které v pionýrských letech filmu nebylo považováno za nutné evidovat. Stejně se to jeví i dnes kapitánům filmu, kteří ovšem vždy testují jen příklad více či méně fenomenálního šlágru, ale moudře nikdy protipříklad, pravdu. Jejich ideologií je obchod. V tomto smyslu je pravda, že moc kulturního průmyslu spočívá v jeho jednotě s produkovanými potřebami, nikoli v prostém protikladu k nim, i kdyby to byl protiklad všemoci a bezmoci. - Zábava je v pozdním kapitalismu prodloužením práce. Hledají ji ti, kdo se chtějí odchýlit od mechanizovaného pracovního procesu, aby opět měli sílu jej snášet. Zároveň má však mechanizace takovou moc nad uživatelem volného času ajeho štěstím a tak důkladně určuje tovární výrobu zábavního zboží, že ten, kdo užívá volného času, nemůže

136

137

Kulturní průmysl

zakusit nic než nápodobu samotného pracovního procesu. Údajný obsah je pouze matně osvícené popředí; co se do něho vtiskuje, je automatizovaný sled normovaných úkonů. Pracovnímu procesu v továrně a v kanceláři lze uniknout jen tím, že se napodobí ve volném čase. Tím nevyléčitelně onemocněla veškerá zábava. Nakonec ustrne v nudě, protože chce-li zůstat zábavou, nemá prý vyžadovat žádné úsilí, a pohybuje se proto jen v přísně vyjetých asociačních kolejích. Divák nemá mít potřebu vlastního myšlení: produkt předznamenává každou reakci: nikoli svou věcnou souvislostí - ta se rozpadá, pokud si nárokuje myšlení -, nýbrž signálem. Každému logickému spojení, které předpokládá duchovní námahu, se pečlivě předchází. Další vývoj má pokud možno vyplývat z bezprostředně předcházející situace, nikoli však z ideje celku. Neexistuje žádné jednání, které by pozorný divák nemohl vyvodit z té či oné dílčí scény. Nakonec se i samo schéma jeví jako nebezpečné, kdyby zakládalo byť jen ubohou souvislost smyslu, v níž má být akceptována pouze nesmyslnost. Často se jednání škodolibě přestane vyvíjet, neboť jeho další vývoj by svým charakterem, i po věcné stránce, vyžadoval staré schéma. Místo toho se jako příští krok vždy volí zdánlivě nejúčin­ nější nápad autora k dané situaci. Do jednání ve filmu vpadá přituple vymudrované překvapení. Tendence produktu zlomyslně sáhnout zpět k čistému nonsensu, na němž legitimně participovalo lidové umění, fraška a klaunství až po Chaplina a bratry Marxovy vystupuje nejnápadněji v méně ošetřených žánrech. Zatímco filmy s Greer Garsonovou a Betty Davisovou odvozují z jednoty sociálně psychologických sklonů ještě něco jako nárok na ujednocené jednání, ona tendence se zcela prosadila v textu novelty song, v kriminálním a kresleném filmu. Myšlenka sama, připodobněná objektům komiky a děsu, se masakruje a rozkouskovává. Novelty songs6 žily odedávna z toho, že se vysmívaly každému smyslu, který jako předchůdci a následovníci psychoanalýzy redukují na jednotvárnost sexuální symboliky. V kriminálních a dobrodružných filmech se dnes divákovi již nedopřává toho, aby sám objevoval souvislosti a rozuzlení.

6 účinek.

s úmyslně hloupým a nesmyslným textem, který má komický - Pozn. překl.

Osvícenství jako masový podvod Rovněž

v neironických produktech tohoto žánru musí vzít zavděk jen chatrně spojených situací. Animované filmy byly kdysi exponenty fantazie proti racionalismu. Díky své technice elektrizovaly zvířata i věci, jimž se tak dostávalo spravedlnosti, neboť filmy propůjčovaly němým druhý život. Dnes potvrzují pouze vítězství technologického rozumu nad pravdou. Před pár lety měly konsistentní jednání, jež se teprve v posledních minutách rozpustilo ve víru divokého pronásledování. Jejich postup se tak podobal staré slapstick comedy.7 Jen časové relace se posunuly. V prvních sekvencích animovaného filmu se uvede motiv jednání, aby mohl být během filmu zdevastován: za ohlasu publika se hlavní postava stává bezcenným objektem, vůči němuž je vše dovoleno. Kvantita organizované zábavy se tak pře­ vrací v kvalitu organizované krutosti. Samozvaní cenzoři filmového průmyslu, spřízněni s ním volbou, dohlížejí na délku trvání zločinu, který se podobá štvanici. Zábavný smích vylučuje potěšení, které by údajně mělo umožnit pohled na vzájemné objetí, a přesouvá se na den pogromu. Jestliže animované filmy dělají ještě něco jiného, než že umožňují smyslům přivyknout novému tempu, pak to, že do všech mozků vtloukají starou moudrost, že nepřetržité masírování, lámání veškerého individuálního odporu je podmínkou života v této společnosti. Kačer Donald v kreslených filmech, stejně jako nešťastníci v realitě, dostává svůj výprask, aby si diváci zvykli na vlastní. Švanda z násilí, jemuž je vystavena postavička v animovaném filmu, přechází v násilí proti divákovi, a zábavné rozptýlení přechází ve vypětí sil. Unavenému oku nesmí uniknout nic z toho, co experti vymysleli jako stimulans. Vůči prohnaným kouskům se člověk v žádném okamžiku nesmí projevit jako hlupák, musí vše sledovat a všude se musí učit fixním reakcím, které produkce vystavuje na odiv a propaguje. Tím se stalo sporným, zda kulturní průmysl ještě vůbec plní funkci zábavy a rozptýlení, jimiž se tak hlasitě holedbá. Kdyby většina rozhlasových stanic a kin umlkla, konzumenti by pravděpodobně žádnou velkou ztrátu nepocítili. Vkročení z ulice do děsivostí

Písně

138

7

Grotesce. - Pozn.

překl.

139

Kulturní průmysl

Osvícenství jako masový podvod

kina už beztak neznamená vkročení do snu, a jakmile sama existence těchto institucí už nezavazuje k jejich využívání, nevzniká žádný velký tlak je využívat. Takové umlknutí by nebylo žádnou zpátečnic­ kou bouří proti strojům. Ztrátu by pocítili ani ne tak entusiasté jako spíše ti, na nichž se beztak všechno mstí, ti, kdo zaostávají. Hospodyni poskytuje tma v kinech navzdory filmům, které ji mají dále integrovat, azyl, kde může pár hodin nekontrolovaně sedět jako kdysi, když ještě v domácnosti a večer po práci mohla vyhlížet z okna. Nezaměstnaní ve velkých městech najdou v místech s regulovanou teplotou v létě chlad, v zimě teplo. Jinak ani podle kritéria stávajícího nedělá nabobtnalá zábavní aparatura život důstojnějším člově­ ka. Myšlenka "vyčerpání" daných technických možností, plného využití kapacit pro estetický masový konzum patří k ekonomickému systému, který odmítá využití kapacit tam, kde se jedná o odstranění hladu. Kulturní průmysl své konzumenty neustále podvádí v tom, co jim neustále slibuje. Příslib získání slasti, kterou dává na odiv jednání hrdinů a výprava, se donekonečna prodlužují: záludnost tohoto pří­ slibu je v tom, že se zakládá vlastně jen na podívané, že nikdy nedojde na věc, že host má nalézt uspokojení ve čtení jídelního lístku. Žádostivost, kterou probouzí všechna ta skvělá jména a nablýskané obrazy, slouží nakonec jen k oslavě šedivé každodennosti, z níž chtěla uniknout. Ani umělecká díla nespočívají v sexuálních exhibicích. Nicméně skutečnost, že zřeknutí se tvarovala jako něco negativního, téměř zrušila ponižování pudu a to, čeho se člověk zřekl, zachránila jako zprostředkované. To je tajemství estetické sublimace: naplnění znázornit jako naplnění narušené. Kulturní průmysl nesublimuje, nýbrž potlačuje. Tím, že stále znovu exponuje objekt žádosti, ňadra ve svetru a nahý trup sportovního hrdiny, podněcuje pouze nesublimovaný zárodek slasti, která byla zvykovým odříká­ ním dávno zmrzačena a stala se z ní slast masochistická. Není žádná erotická situace, která by s narážkami a vyzývavostí nespojila určitý odkaz na to, že věci nikdy nesmějí dojít příliš daleko. Haysův úřad potvrzuje pouze rituál, který beztak ustavil kulturní průmysl: rituál tantalovský. Umělecká díla jsou asketická a necudná, kulturní prů­ mysl je pornografický a prudérní. Tím redukuje lásku na romanci. A v redukované podobě se toho připouští mnoho, dokonce libertinství jako dostupná specialita opatřená kvótou a obchodní značkou

"daring".8 Sériová produkce sexuálního automaticky provádí jeho Filmová hvězda, do níž se má člověk zamilovat, je ve své všudypřítomnosti předem svou vlastní kopií. Každý tenorový hlas zanedlouho zní jako Carusova deska a "přirozené" dívčí obličeje z Texasu se již podobají úspěšným modelkám, podle nichž byly v Hollywoodu vytypovány. Mechanická reprodukce krásy, jíž ovšem reakcionářské kulturní blouznění ve svém metodickém zbožňování individuality slouží tím nevyhnutněji, neponechává již žádný prostor nevědomé idolatrii, na jejímž provádění krásné záviselo. Triumf nad krásou završuje humor, škodolibá radost z každého vydařeného zřeknutí. Je to smích nad tím, že tu není nic k smíchu. Smích, jak ten usmířený, tak hrozivý, vždy doprovází okamžik, kdy pomíjí strach. Naznačuje vysvobození, ať už z tělesného nebezpečí nebo z pout logiky. Smířený smích se rozeznívá jako ozvěna úniku z moci, špatný smích překonává strach tím, že přebíhá k instancím, na stranu mocností, z nichž jde strach. Je to ozvěna moci, které nelze uniknout. Smích je léčivá lázeň. Zábavní průmysl ji předepisuje neustále. Smích se v ní stává nástrojem podvodu, jehož se dopouští na štěstí. Okamžiky štěstí smích neznají; jen operety a pak filmy znázorňují sex s doprovodem znělého smíchu. Baudelaire je tu však stejně bez humoru jako HOlderlin. Ve falešné společnosti je smích jako nemoc, která postihla štěstí, a vtahuje je do své bezcenné totality. Smích nad něčím je vždy výsměch, a život, který se tu podle Bergsona dostává z uvěznění, je ve skutečnosti život, který sem barbarsky vtrhává sebepotvrzení, jež za příznivých okolností ihned oslavuje své osvobození od skrupulí. Kolektiv smějících se je parodií lidstva. Jsou monádami,z nichž každá se oddává požitku na úkor kohokoli jiného, a s oporou většiny jsou odhodlané ke všemu. Taková harmonie před­ stavuje karikaturu solidarity. Ďábelskost falešného smíchu spočívá právě v tom, že násilně paroduje to nejlepší, totiž usmíření. Slast je však přísná a vážná: res severa verum gaudium. 9 Ideologie klášterů, že nikoli askeze, nýbrž pohlavní akt znamená rezignaci na dosažitelnou blaženost, se negativně potvrzuje vážností milujícího, který pln

140

141

potlačení.

8 Odvážné. - Pozn. 9

překl.

Opravdová radost je vážná věc. - Pozn.

překl.

Kulturní průmysl předtuch

spojuje svůj život s unikajícím okamžikem. V kulturním se žoviální zříkání klade na místo bolesti, která je přítom­ na v askezi i v opojení. Nejvyšším zákonem je, aby člověk za žádnou cenu nedosáhl uspokojení; to mu má přinést právě smích. Permanentní zříkání se, uložené civilizací, se vždy znovu neomylně ukazuje a přikazuje polapeným kulturním průmyslem v každém jeho produktu. Něco jim nabídnout a připravit je o to, je totéž. To se odehrává v erotických filmech. Právě proto, že erotičnost není nikdy dovolena, točí se vše kolem koitu. Připustit ve filmu třeba nelegitimní vztah, aniž milence postihne trest, to je přísnější tabu, než kdyby budoucí zeť milionáře byl aktivní v dělnickém hnutí. Na rozdíl od liberální éry se industrializovaná kultura, stejně jako kultura lidová, může rozhořčovat nad kapitalismem, ale nemůže se zříci hrozby kastrace. Tato hrozba je základem celé industrializované kultury. Pře­ žívá organizované uvolnění mravů tváří v tvář uniformovaným nositelům pořádku v rozverných filmech produkovaných pro tyto uniformované, a nakonec i v realitě. Rozhodující dnes už není puritanismus, ačkoli se stále ještě uplatňuje ve formě ženských organizací, nýbrž nutnost spjatá se systémem, aby konzumentovi nebyl dán pokoj a ani na okamžik nemohl tušit možnost odporu. Tento princip přikazuje, aby se konzumentovi všechny potřeby jevily tak, že je kulturním průmyslem může uspokojit, na druhé straně se však tyto potřeby mají předem seřídit tak, aby v nich sám sebe vnímal pouze jako věčného konzumenta, jako objekt kulturního průmyslu. Kulturní průmysl mu nejen namlouvá, že podvod, jehož se na něm dopouští, vede k uspokojení, nýbrž zachází ještě dál a dává mu na vě­ domí, že ať už je to jakkoli, musí se spokojit s tím, co se mu nabízí. S útěkem z všednodennosti, který celý kulturní průmysl ve všech svých odvětvích slibuje, se to má podobně jako s únosem dcery v americkém humoristickém časopisu: žebřík drží ve tmě sám otec. Kulturní průmysl nabízí jako ráj stejnou každodennost. Escape jako elopement 10 jsou předem určeny k tomu, aby vedly zpět k výchozímu bodu. Zábava podporuje rezignaci, na niž se má v zábavě zapomenout. průmyslu

10

Únik jako útěk. - Pozn. překl.

142

Osvícenství jako masový podvod

Zábava, kdyby se zbavila všech pout, by nebyla pouze protikladem umění, nýbrž také jeho krajní polohou. Absurdita v díle Marka Twaina, s níž americký kulturní průmysl občas koketuje, by mohla být korektivem umění. Čím vážněji to umění myslí s odporem vůči dané podobě světa, tím více napodobuje jeho vážnost, svůj protiklad: čím více práce věnuje umění tomu, aby se rozvíjelo čistě z vlastního formového zákona, tím více práce to vyžaduje od intelektu (Verstandnis), ačkoli právě břímě intelektu chtělo umění negovat. V mnoha filmových revue, především ale v groteskách a funnies, občas na okamžik zableskne možnost této negace. K jejímu uskutečnění však nesmí dojít. Čistá zábava ve svých důsledcích, uvolněné oddání se pestrým asociacím a šťastnému nesmyslu, je oddělena od běžné zábavy: je narušována tím, že se v ní objevuje náhražka nějakého souvislého smyslu, na jehož přidávání do svých produktů kulturní průmysl trvá, a zároveň ji očividně zneužívá jako pouhou záminku pro ukázání hvězd. Biografické a jiné jednoduché příběhy přišívají kousky nesmyslu k prostoduchému jednání. Neřinčí rolničky na bláznově čapce, nýbrž svazek klíčů kapitalistického rozumu, který i ve filmu uzamyká slast z dosaženého účelu. Každý polibek ve filmové revue musí pomoci boxerovi nebo autorovi šlágrů v životní dráze, jehož kariéra se právě oslavuje. Podvod kulturního průmyslu tedy netkví v tom, že kulturní průmysl poskytuje zábavu, nýbrž v tom, že pro svou obchodnickou povahu vězí v ideologických klišé, která vedou k sebelikvidaci kultury, a zábavu naopak kazí. Etika a vkus odmítají neomezenou zábavu jako "naivní" - naivita má být stejně špatná jako intelektualismus -, a omezují dokonce i technické možnosti. Kulturní průmysl je zkažený, ale nikoli jako hříšný Babylon, nýbrž jako katedrála určená vznešeným radostem. Na všech jejích stupních, od Hemigwaye k Emilu Ludwigovi, od Paní Miniverové kLone Ranger show, od Toscaniniho ke Gui Lombardovi lpí nepravdivost duchovního obsahu, který byl jako hotový vytažen z umění a vědy. Stopu něčeho lepšího si kulturní průmysl zachoval v těch rysech, jimiž se blíží cirkusu, totiž ve svérázných a absurdních dovednostech jezdců, akrobatů a klaunů, v "obhajování a ospravedlňování tělesného umění vůči umění duchovnímu".ll Nicméně útočiště bezduché artistiky, která vůči společenskému mechanismu zastupuje to lidské, jsou bez milosti vypátrány plánujícím rozumem, který nutí vše k tomu, aby dokázalo svůj 143

Kulturní průmysl

Osvícenství jako masový podvod

význam a účinek. To nesmyslné dole nechává zmizet stejně radikáljako nahoře smysl uměleckých děl. Fúze kultury a zábavy dnes probíhá nejen jako depravace kultury, ale také jako nucené zduchovňování zábavy. Takové zduchovňování spočívá už pouze v tom, že má jakožto filmový snímek nebo rádiový záznam podobu odrazu. V epoše liberální expanze žila zábava z neotřesené víry v budoucnost: vše. zůstane, jak je, a ještě se to zlepší. Dnes se tato víra ještě jednou zduchovňuje; stává se tak jemnou, že ztrácí z očí každý cíl a spočívá snad jen v něčem podobném, jako je zlatavé pozadí obrazů, které promítá mimo skutečnost. Skládá se z významových důrazů, jimiž jsou v kulturní produkci paralelně k samému životu znovu opatřeni urostlý muž, inženýr, schopné děv­ če - bezohledností převlečenou za charakter, sportovními zájmy, a konečně auty a cigaretami i tam, kde zábava nejde na reklamní konto bezprostředního producenta, nýbrž na konto systému jako celku. Zábava sama se řadí mezi ideály, nastupuje na místo vyšších dober, která z mas úplně vyhání tím, že je opakuje ještě stereotypně­ ji než privátně financované reklamní fráze. Niternost, subjektivně omezený tvar pravdy, byla podrobena vnějším pánům vždy více, než tušila. Kulturní průmysl ji však mění v otevřenou lež. Je vnímána už jen jako tlachání, které si člověk dá líbit jako trpce sladkou přísadu v náboženských bestsellerech, v psychologických filmech a ženských seriálech, aby mohl v životě s větší jistotou ovládnout vlastní lidská hnutí. V tomto smyslu zábava provádí očistu afektů, které Aristotelés připisuje tragédii a Mortimer Adler filmu. Jako kulturní průmysl odhaluje pravdu o stylu, odhaluje ji rovněž o katarzi.

aby propagoval olejotisk, a naopak vyobrazení pudinku, aby propagoval pudinkový prášek, pak je třeba si na zábavě všimnout toho, jak je ovlivněna obchodem, sales talk, hlasem jarmarečního vyvolávače z trhu. Původní afinita obchodu a zábavy se však ukazuje v tom, jaký je její vlastní smysl: v apologii společnosti. Bavit se znamená být srozuměn. To je možné pouze díky tomu, že se zábava uzavírá před celkem společenského procesu, dělá se hloupou a od počátku nesmyslně ruší nevyhnutelný nárok každého díla, i toho nejnicotněj­ šího, na to, že ve svém omezení reflektuje celek. Bavit se vždy znamená: nemuset na to myslet, zapomenout na utrpení i tam, kde se ukazuje. Základem zábavy je bezmoc. Ve skutečnosti je to útěk, ale ne, jak se tvrdí, útěk před špatnou realitou, nýbrž před posledními myšlenkami na odpor, které tu realita ještě nechala. Osvobození, které zábava slibuje, je osvobození od myšlení jakožto negace. Nestydatost řečnické otázky: "Co lidé chtějí?" spočívá v tom, že se odvolává na lidi jako myslící subjekty, i když si jako svůj specifický úkol stanovila to, aby je odvykla být subjekty. I tam, kde publikum někdy reptá proti zábavnímu průmyslu, existuje důsledně rozvinutá neschopnost odporu, k níž je zábavní průmysl vychoval. Přesto je stále těžší držet je v této situaci. Míra jejich ohlupování nesmí být větší, než je současný pokrok inteligence. V epoše statistiky jsou sice masy dost chytré na to, aby se identifikovaly s milionářem na plátně, ale příliš otupělé, aby vzaly na zřetel zákon velkých čísel. Ideologie se skrývá v počtu pravděpodobnosti. Ne na každého se má jednou usmát štěstí, nýbrž jen na toho, kdo si vytáhne správný los, nebo ještě spíš na toho, kdo je označen vyšší mocí ~ většinou samotným zábavním průmyslem, který se prezentuje tak, že neustále hledá talenty. Lidé objevení lovci talentů, z nichž studia udělají velké postavy, jsou ideální typy nové závislé střední třídy. Ženská starlet 12 má symbolizovat zaměstnankyni, ovšem tak, že se na rozdíl od té skutečné zdá, že k ní patří skvostné večerní šaty. Dívka sledující film tak nejen považuje za možné, že sama bude ve filmu, ale mnohem více si uvědomuje vzdálenost, která ji od ženy ve filmu odděluje. Pouze jedna si může vytáhnout šťastný los, pouze jedna získá výhru,

ně

Čím více se upevňují pozice kulturního průmyslu, tím úplněji může kulturní průmysl zacházet s potřebami konzumentů, produkovat je, řídit je, ukázňovat, a dokonce omezovat zábavu: kulturnímu pokroku se nekladou žádné meze. Tato tendence je však imanentní samotnému principu zábavy jakožto principu buržoazně osvícenému. Jestliže byla potřeba zábavy do značné míry vytvořena průmyslem, který využil sujet, aby své dílo vychválil masám, a stejně tak sladkosti,

11

F. Wedekind, Gesammelte Werke, IX, Miinchen 1921, str. 426.

144

12

Hvězdička.

- Pozn.

překl.

145

Kulturní průmysl

Osvícenství jako masový podvod

a i když matematicky mají všechny stejné šance, pro jednotlivce je šance tak minimální, že udělá nejlépe, když ji hned odepíše a těší se ze štěstí někoho jiného, jímž by stejně dobře mohl být i on, a přesto jím nikdy nebude. Kde kulturní průmysl vyzývá k ještě naivnější identifikaci, tam se tato identifikace zároveň ihned dementuje. Nikdo se už z toho nemůže ztratit. Kdysi mohl divák ve filmu vidět svatbu. Nyní se ti šťastní ve filmu podobají těm, kdo sedí v publiku, ale taková rovnost vytváří nepřekonatelné oddělení lidských prvků. Dokonalá podobnost je absolutní rozdíl. Identita rodu mezi lidmi na plátně a lidmi v publiku brání identitě jednotlivých případů. Kulturní průmysl učinil škodolibě z člověka rodovou bytost. Každý je pouze tím, čím může nahradit každého druhého: je to funkční exemplář. On sám jako individuum je absolutně nahraditelný, je čisté nic, a právě to je mu dáno pocítit, pokud jeho podobnost s ostatními postupně mizí. Tím se mění vnitřní struktura náboženství úspěchu, které se v ostatních věcech přísně zachovává. Místo cesty per aspera ad astra, která předpokládá potíže a úsilí, stále více nastupuje prémie. Prvek slepé náhody v rutinním rozhodování o tom, který song by mohl být šlágrem, která statistka velkou herečkou, je opěvován ideologií. Filmy zdůrazňují nahodilost. Tím, že zásadní podobnost charakterů, s výjimkou padoucha, je vede až k vyloučení odlišné fyziognomie, třeba takové, která se liší od fyziognomie Grety Garbo, snad aby člověk mohl všem říkat "Hello, sister", divákům nejprve v ně­ čem ulehčuje život. Dostává se jim ujištění, že nemusejí být jiní, než jsou, a že se jim může vést stejně dobře, aniž by se od nich očekáva­ lo něco, co nedokážou. Zároveň se jim však dává rada, že úsilí také nic nepomůže, protože ani buržoazní štěstí již nemá žádnou souvislost s vypočitatelným efektem jejich vlastní práce. Této radě rozumějí. V zásadě všichni uznávají náhodu, díky níž někoho potká štěstí jako druhou stranu plánování. Právě proto, že síly společnosti se rozvinuly směrem k racionalitě do té míry, že každý by se mohl stát inženýrem a manažerem, stalo se naprosto iracionálním, komu společnost dá příslušné vzdělání či důvěru, aby tyto funkce zastával. Náhoda a plánování se stávají identickými, protože vzhledem k rovnosti lidí ztrácí štěstí a neštěstí jednotlivce i na vrcholu společnosti jakýkoli ekonomický význam. Sama náhoda se plánuje; nikoli tím, že zasáhne do osudu toho či onoho jednotlivce, nýbrž tím, že lidé věří v její moc. Slouží jako alibi pro plánování a probouzí zdání, že

transakcí a opatření, v něž se život proměnil, nechává prostor spontánním, bezprostředním vztahům mezi lidmi. Taková svoboda se v různých médiích kulturního průmyslu zachycuje v podobě svévolného vytahování jednotlivých případů z průměru. V detailních zprávách magazínů o skvělé, zábavné a jimi pořádané cestě šťastné­ ho výherce, přednostně nějaké stenotypistky, která vyhrála jejich soutěž pravděpodobně na základě vztahu k lokálním veličinám, se odráží bezmoc všech. Jsou natolik pouhým materiálem, že ti, kdo mají moc, mohou vzít kohokoli do svého nebe a opět ho z něj vyvrhnout: jeho právo a jeho práce zde nemají žádný význam. Průmysl se zajímá o lidi pouze jako o své zákazníky a zaměstnance, a lidstvo jako celek, stejně jako každý jeho prvek, ve skutečnosti převedl na tuto všeobjímající formuli. Podle toho, který aspekt je právě směro­ datný, se v ideologii zdůrazňuje plán, nebo náhoda, technika, nebo život, civilizace, nebo příroda. Lidem jako zaměstnancům se připo­ míná význam racionální organizace a jsou nabádáni k tomu, aby se v souladu se svým zdravým rozumem zapojili. Lidem jako zákazníkům se předvádí na lidských privátních událostech, ať už ve filmu nebo v tisku, svoboda volby a půvab nového. V obou případech lidé zůstávají objektem. Čím méně toho kulturní průmysl může slibovat, čím méně může ukazovat smysluplnost života, tím prázdnější se nutně stává ideologie, kterou šíří. Také abstraktní společenské harmonie a dobra jsou ve věku universální reklamy příliš konkrétní. Právě v abstraktech se člověk naučil vidět zákaznickou reklamu. Jazyk, který se odvolává jen na pravdu, probouzí pouze netrpělivost, aby se rychle dospělo k obchodnímu účelu, který ve skutečnosti sleduje. Slovo, jež není prostředkem, se jeví buď jako nesmyslné, nebo jako fikce, tedy jako nepravdivé. Hodnotové soudy se vnímají buď jako reklama, nebo jako tlachání. Ideologie je tím puzena k vágní nezávaznosti, ale nestává se průhlednější ani slabší. Právě její vágnost, téměř scientistické odmítání zavázat se k něčemu, co nelze verifikovat, funguje jako nástroj ovládání. Stává se důrazným a plánovitě připraveným zvěsto­ váním statu quo. Kulturní průmysl má tendenci stát se souborem protokolárních vět, a právě v tomto smyslu být nevyvratitelným prorokem stávajícího. Mistrovsky proplouvá mezi úskalím prokazatelných dezinformací a úskalím otevřeně vyslovené pravdy, neboť věrně reprodukuje fenomény, jejichž hustota brání pochopení a ne-

146

147

předivo

Kulturní průmysl

Osvícenství jako masový podvod

prodyšná všudypřítomnost fenoménů ustavuje fenomén jako ideál. Ideologie se štěpí na fotografie ztuhlé podoby světa a holou lež o jeho smyslu, která se nevyslovuje, nýbrž sugeruje a vtlouká do hlav. Aby se demonstrovala božská povaha skutečného, je skutečné neustále reprodukováno čistě cynickým způsobem. Takový fotologický důkaz sice není zcela soudržný, je však velmi účinný. Kdo ještě tváří v tvář moci monotónnosti pochybuje, je blázen. Kulturní průmysl vyvrací každou námitku proti sobě stejně tak dobře jako každou námitku proti světu, který zcela netendenčně zdvojuje. Člo­ věk může volit pouze mezi spoluprací, nebo tím, že zůstane pozadu: provincialismus, který před kinem a rádiem dává raději přednost věčné kráse a amatérskému divadlu, je politicky už tam, kam masová kultura své konzumenty teprve vhání. Je dostatečně zocelená na to, aby se vysmála jak ideologiím, starým snům a touhám, otcovskému ideálu, stejně jako absolutnímu citu a podle potřeby je nechala dohrát. Předmětem nové ideologie je svět jako takový. Využívá kultu faktů tím, že se omezuje na to, aby špatnou skutečnost prostřed­ nictvím co nejpřesnějšího znázornění pozvedla do říše faktů. Po takovém přenesení se sama daná skutečnost stává náhražkou smyslu a práva. Krásné je to, co kamera neustále reprodukuje. Zklamání z nevydařené šance, že by člověk mohl být právě tím zaměstnancem, který vyhrál cestu do světa, váží zhruba tolik jako zklamání z pohledu na exaktně fotografované krajiny, jimiž mohla cesta vést. Nenabízí se Itálie, nýbrž zdání, že existuje. Film si může dovolit ukázat Paříž, v níž mladá Američanka, která přijela, aby utišila svou touhu, je beznadějně opuštěná, aby tím důvtipnou americkou dívku neúprosně dovedl k poznání, že se mohla seznámit už doma. Skutečnost, že to vše vůbec pokračuje, že systém ve své nejnovější fázi vůbec reprodukuje život těch, díky nimž existuje, místo aby je hned odstranil, se mu také přičítá k dobru s tím, že je to jeho smysl a zásluha. Další pokračování a další fungování vůbec se stávají ospravedlněním slepého přetrvávání systému, ba dokonce jeho nezměnitelnosti. Zdravé je to, co se opakuje, totiž koloběh v přírodě i v průmyslu. Z časopisů se na nás dívají věčně stejné babies, jazzový stroj věčně vyťukává rytmus. Přes veškerý pokrok reprodukčních technik, pravidel a specialit, přes všechen rušný provoz zůstává chleba, jímž kulturní průmysl sytí lidi, kamenem stereotypie. Kulturní průmysl tyje z životního cyklu, z dobře zdůvodněného údivu nad

tím, že navzdory všemu matky stále ještě rodí děti, kola se stále ještě nezastavila. Tím se neměnnost poměrů utužuje. Vlnící se obilná pole na konci Chaplinova filmu Diktátor podlamují antifašistické řeči o svobodě. Podobají se vlnitým blond vlasům německé dívky, jak ji v letním vánku při jejím táborovém životě nafilmovala nacistická filmová společnost Ufa. Příroda, kterou společenský mechanismus panství představuje jako léčivý protiklad společnosti, je právě tím zbavena své léčivé moci. Obrazy, které nás mají ujistit v tom, že stromy jsou zelené, nebe modré a oblaka jím táhnou, se stávají kryptogramem pro tovární komíny a rafinerie. A naopak kola a součástky strojů musejí působit dojemně, aby byly degradovány na věci, jež mají být nositeli duše stromů a oblak. Příroda a technika se tak mobilizují proti zatuchlým a zfalšovaným obrazům kdysi existující liberální společnosti, v níž lidé údajně polehávali v erotikou nabitých luxusních ložnicích, místo aby se koupali ve vzdušných asexuálních vanách, jak je tomu dnes, nebo kde zažívali poruchy prehistorických automobilů, místo aby se raketovou rychlostí dostávali z jednoho místa, kde člověk tak jako tak zůstává, na jiné místo, kde je to stejné. Triumf mamutích koncernů nad podnikatelskou iniciativou je kulturním průmyslem veleben jako věčný život podnikatelské iniciativy. Bojuje se s nepřítelem, který je již poražen, totiž s myslícím subjektem. Vzkříšení antiburžoazní postavy "Hanse SonnenstOssera"13 v Německu a uspokojení při sledování díla Lije with Father 14 mají jeden a týž význam.

148

149

V jedné věci ovšem vyprázdněná ideologie odsouvá všechny žerty stranou: o každého je postaráno. "Nikdo nesmí hladovět a mrznout; kdo přesto hladoví a mrzne, půjde do koncentraoního tábora." Tento vtip z Hitlerova Německa by mohl zářit jako maxima nad všemi portály kulturního průmyslu. S naivní prohnaností předpokládá situaci, jíž se vyznačuje současná společnost: že dokáže snadno vyhle-

13 Hans SonnenstOsser je literární postava básníka, který se není schopen rozhodnout mezi dvěma ženami, a tak uniká do říše fantazie. - Pozn. překl. 14

Pozn.

Komedie

natočená

v roce 1947 režisérem Michaelem Curtizem. -

překl.

Kulturní průmysl

Osvícenství jako masový podvod

dat ty, kdo ji podporují. Formální svoboda každého jedince je garantována. Nikdo se nemusí oficiálně zodpovídat z toho, co si myslí. Místo toho se však každý cítí od mládí uzavřen v systému církví, klubů, profesních sdružení a podobných věcech, které představují nejcitlivější nástroj sociální kontroly. Kdo nechce ztroskotat, musí se starat o to, aby, kdyby byl zvážen podle škály tohoto aparátu, nebyl shledán lehkým. Jinak bude ve svém životě zaostávat, a nakonec půj­ de ke dnu. Protože v každé životní dráze, zvláště však ve svobodných povoláních se zpravidla spojují odborné znalosti s předepsa­ ným způsobem myšlení, může snadno vzniknout dojem, že za vším jsou jen odborné znalosti. Ve skutečnosti však k iracionální plánovitosti této společnosti patří, že do jisté míry reprodukuje pouze život svých věrných. Stupně na žebříčku životní úrovně dosti přesně odpovídají vnitřnímu propojení jednotlivých vrstev a individuí se systémem. Na manažera se lze spolehnout, spolehlivý je i téměř nevýznamný zaměstnanec, Dagwood,15 jak žije v humoristických ča­ sopisech i v realitě. Kdo hladoví a mrzne, i když měl kdysi dobré vyhlídky, je poznamenaný. Je to outsider, a necháme-li stranou hrdelní zločiny, pak být outsiderem je to největší provinění. Ve filmu se ve výjimečných případech stává originálem, objektem zlomyslně shovívavého humoru; většinou je však z něj villain,16 jehož takto identifikuje již jeho první vystoupení, a to dávno předtím, než začne být aktivní, takže nikdy nemůže dojít k omylu, aby snad nevzniklo podezření, že se společnost obrací proti těm, kdo jsou dobré vůle. Ve skutečnosti se dnes uskutečňuje jistý druh státu blahobytu na vyšších stupních společenského žebříčku. Aby si zachovali vlastní pozici, udržují lidé na vrcholu v chodu takovou ekonomiku, v níž vysoce rozvinutá technika činí produktivní sílu mas jejich zemí principiálně nadbytečnou. Pracující, kteří ekonomiku ve skutečnosti vyživují, se podle ideologického zdání stávají vyživovanými od těch, kdo ekonomiku řídí, totiž od živených. Postavení jednotlivce se tím stává pre-

kérním. V liberalismu byl chudý pokládán za líného, dnes je automaticky podezřelý. Každý, o koho tam venku není postaráno, patří do koncentračního tábora, nebo alespoň do pekla nejpodřadnější práce a slumů. Kulturní průmysl však reflektuje pozitivní i negativní péči o ty, kdo jsou předmětem spravování, stejně jako bezprostřední solidaritu lidí ve světě zdatných. Na nikoho se nezapomíná, všude jsou sousedé, sociální pracovníci, doktoři Gillespiové a familiérní filosofové se srdcem na pravém místě, kteří ze společensky zvěčně­ né mizérie dělají prostřednictvím dobrotivých zákroků mezi jednotlivci řešitelné případy, pokud tomu neodporuje osobní špatnost postiženého. Přátelská starost o druhé, kterou ke zvýšení produktivity doporučují i hospodářští odborníci a kterou zavádí kdejaká fabrika, přináší i poslední privátní podnět v době společenské kontroly právě tím, že vztahy lidí v produkci činí zdánlivě bezprostředními, reprivatizovanýrni. Taková duševní charita vrhá svůj smířlivý stín na produkty kulturního průmyslu dávno předtím, než vystoupí z fabriky a zasáhne celou společnost. Avšak ti velcí dobrodinci lidstva, jejichž vědecké výkony musí být popsány jako akty soucitu, aby budily zdání, že se zajímají o člověka, fungují jako náhražky vůdců lidu, kteří nakonec přikážou odstranit soucit a poté, co byl vyhlazen poslední paralytik, umí předejít každé nákaze. Zdůrazňování zlatého srdce je způsob, jak se společnost vyrovnává s utrpením, které sama vytváří: všichni vědí, že v systému si už nemohou sami pomoci, a s tím musí ideologie počítat. Kulturní prů­ mysl rozhodně nepostupuje tak, že by utrpení prostě ukrýval pod obalem improvizovaného kamarádství, nýbrž jeho firemní pýchou je to, že se utrpení mužně podívá do očí a se stěží udržovaným klidem je připustí. Pathos tohoto postoje ospravedlňuje svět, který si tento postoj vynucuje. Takový je život, život je tvrdý, ale proto je také tak báječný a zdravý. Tato lež neutíká před tragikou. Stejně jako totální společnost neodstraňuje utrpení svých příslušníků, nýbrž je registruje a plánuje, tak masová kultura zachází s tragikou. Proto její neustálé výpůjčky z umění. Umění dodává tragickou substanci, kterou jí pouhá zábava sama ze sebe nemůže opatřit, kterou však potřebuje, pokud chce udržet princip exaktního zdvojování jevů. Tragika, v níž je zakalkulovaný a přijímaný moment světa, se pro ni stává požehnáním. Chrání před výtkou, že se pravda nebere dost důsledně, třebaže se s cynickou lítostivostí přijímá. Tragika činí fádnost cenzurované-

15 Dagwood Bumstead je komická figurka z kresleného seriálu Blondie, populárního ve Spojených státech ve 40. a 50. letech 20. století. - Pozn. překl.

16

Ničema.

- Pozn.

překl.

150

151

Kulturní průmysl

Osvícenství jako masový podvod

ho štěstí zajímavou a zajímavost manipulovatelnou. Konzumentovi, který zažil kulturně lepší dny, nabízí náhražku dávno odstraněné hloubky a pravidelnému návštěvníkovi kina zbytky vzdělání, jimiž z prestižních důvodů musí disponovat. Všem poskytuje útěchu, že silný, opravdový lidský osud je stále možný a že jeho nekompromisní ztvárnění je nezbytně nutné. Neprodyšně uzavřené bytí v tomto světě, o jehož zdvojení se dnes stará ideologie, působí tím velkolepěji, nádherněji a silněji, čím důkladněji je smíšeno s nutným utrpením. Tím toto bytí získává charakter osudu. Tragika se nivelizuje a mění na hrozbu, že bude zničen každý, kdo nespolupracuje, zatímco její paradoxní smysl kdysi spočíval v beznadějném odporu vůči mytickému osudu. Z tragického osudu je pouhý spravedlivý trest. Tato jeho transformace byla odedávna touhou buržoazní estetiky. Morálka masové kultury je pokleslou morálkou dětských knih vče­ rejška. V prvotřídní produkci je třeba ničemný charakter inscenován jako hysterka, která se s domnělou klinickou přesností snaží protihráčce, jenž má větší smysl pro realitu, zničit životní štěstí, a přitom najde zcela neteatrální smrt. Takto vědecky se ovšem postupuje pouze na vrcholu. Níže jsou výdaje menší. Tam tragika ukazuje zuby bez sociální psychologie. Stejně jako každá správná vídeňská opereta musela mít své tragické finále v druhém jednání, které pro třetí jednání nechalo jenom napravování nedorozumění, tak kulturní prů­ mysl přiděluje tragice pevné místo ve své rutině. Veřejně známý recept již sám stačí na to, aby zmizela obava, že tragika se nebude držet v patřičných mezích. Dramatická formule popsaná onou pří­ značnou hospodyňkou jako getting into trouble and aut again l7 zahrnuje celou masovou kulturu od prostoduchého seriálu pro ženy až po vrcholnou produkci. I ten nejhorší konec, který je projevem snahy dělat to lépe, potvrzuje tento řád a korumpuje tragiku, ať už tím, že žena, jejíž láska se vymyká předpisům, zaplatí za své krátké štěstí smrtí, nebo že smutný konec ve filmu o to více zdůrazní, že faktický život není zpustošen. Tragický film se ve skutečnosti stává zařízením pro morální nápravu. Masy, demoralizované životem pod systémovým tlakem, které vykazují známky civilizace jen v křečovitě uhla-

zeném způsobu chování, jímž všude prosvítá zlost a vzpurnost, mají být udržovány v respektu k danému řádu pohledem na neúprosný život a vzorné chování dotčených. Kultura vždy přispívala ke spoutávání revolučních i barbarských instinktů. Industrializovaná kultura dělá to zbývající. Učí, za jakých okolností vůbec lze neúprosný život snášet. Individuum má všeobecnou únavu ze života zhodnotit jako energii k tomu, aby se vzdalo kolektivní moci, která je jím unavena. Permanentně stresové situace, které diváka ve všedním životě ubíjejí, se ve své kulturní reprodukci stávají, aniž divák ví jak, příslibem, že může žít dál. Člověk si pouze musí uvědomit vlastní nicotnost a podepsat svou porážku, pak je začleněn. Společnost je plná zoufalých lidí, a proto je kořistí podvodných manipulací. V některých nejvýznamnějších německých románech z předfašistické éry, jako je D6blinův Berlín - Alexandrovo náměstí nebo Falladův Občánku, a co teď? se tato tendence projevila stejně drasticky jako v průměr­ ném filmu a jazzových postupech. Přitom v zásadě jde všude o sebezesměšnění člověka. Možnost stát se ekonomickým subjektem, podnikatelem, vlastníkem, je zcela zlikvidována. Samostatné podnikání, jehož provozování a dědění bylo základem buržoazní rodiny a postavení její hlavy, se až po výrobu a prodej sýrů ocitlo v bezvýchodné závislosti. Všichni se stávají zaměstnanci a v zaměstnanecké civilizaci se ztrácí beztak pochybná důstojnost otce. Chování jednotlivce vůči manipulaci, ať už v obchodě, povolání nebo straně, jak před přijetím do strany nebo po něm, gesta vůdce před davy nebo nápadníka před tou, kterou si namlouvá, příznačně nabývá masochistických rysů. Postoj, k němuž je každý nucen, aby stále znovu dokazoval svou morální způsobilost pro tuto společnost, připomíná chlapce, kteří, když byli přijímáni do kmene, dostávali rány od kněze a se stereotypním smíchem běhali v kruhu. Život v pozdním kapitalismu je permanentní iniciační ritus. Každý musí ukázat, že se beze zbytku ztotožňuje s mocí, od níž dostává rány. To se projevuje i v principu synkop v jazzu, který rytmické klopýtání zesměšňuje, a zároveň z něj dělá normu. Eunušský hlas zpěváka sentimentálních šlágrů v rádiu, dobře vypadající nápadník dědičky, který ve smokingu spadne do bazénu, to jsou vzory pro lidi, kteří ze sebe mají udělat to, co systém potřebuje. Každý může být jako tato všemohoucí společ­ nost, každý může být šťastný, jen když se jí vydá na milost a nemilost, když se pro ni vzdá svého nároku na štěstí. Ve slabosti jednot-

17

Dostat se do problémů a problémy překonat. - Pozn.

152

překl.

153

Kulturní průmysl

Osvícenství jako masový podvod

livce společnost znovu rozpoznává svou sílu a něco mu z ní odevzdává. Jeho bezbrannost jej kvalifikuje jako spolehlivého. Tak je tragika odstraněna. Kdysi byl protiklad mezi jednotlivcem a společ­ ností její substancí. Oslavovala "statečnost a svobodu cítění před mocným nepřítelem, před vznešeným zlem, před problémem budícím děs".18 Dnes se tragika rozplynula v nicotu oné falešné identity společnosti a subjektu, jejíž hrůzu lze ještě v prchavých rysech spatřit v nicotném zdání tragična. Zázrak integrace, permanentní akt milosti ze strany autority, která přijímá bezbranného, toho, kdo v sobě zadusil každý odpor, právě na to se zaměřuje fašismus. Ten probleskuje v oné humánnosti, která Doblina vede k tomu, aby jeho Biberkopf vklouzl do úkrytu, a která se objevuje také v sociálně laděných filmech. Schopnost vyklouznout a nalézt útočiště, přežít svůj vlastní zánik, schopnost, která vytlačuje tragiku, právě to je schopnost lidí nové generace; jsou schopni dělat každou práci, protože pracovní proces k sobě žádného z nich nepřipoutává. To připomíná smutnou odevzdanost vojáka, který se vrací domů a válka se ho nijak nedotýká, nebo odevzdanost příležitostného dělníka, který nakonec vstoupí do paramilitaristické organizace. Likvidace tragiky je potvrzením odstranění individua.

světaznalé ženy, na Lubitsch touch: 19 na otisky prstů na jinak stejných průkazech totožnosti, na něž se před mocí obecného proměnil život a tvář všech jednotlivců, od filmové hvězdy až po zatčenou osobu. Pseudoindividualita umožňuje polapení a detoxikaci tragiky: pouze tím, že nejsou žádná individua, nýbrž pouze uzlové body, v nichž se stýkají obecné tendence, je lze zcela bez potíží vrátit zpět do obecného. Masová kultura tím odhaluje fiktivnost charakteru, jímž se odedávna projevovala forma individua v buržoazní epoše, a proviňuje se pouze tím, že se chlubí touto ponurou harmonií mezi obecným a zvláštním. Princip individuality byl od počátku plný rozporů. K individuaci ve skutečnosti vůbec nedošlo. Třídně podmíně­ ná forma sebezáchovy všechny pevně držela na stupni pouhé rodové bytosti. Každý buržoazní charakter, navzdory individuální odchylce a právě v ní, vyjadřoval totéž: tvrdost konkurenční společnosti. Jednotlivec, o něhož se opírala společnost, nesl na sobě svou poskvrnu; ve své zdánlivé svobodě byl produktem ekonomické a sociální aparatury. Moc, pokud nebyla hluchá vůči postiženým, apelovala na vládnoucí mocenské vztahy. Buržoazní společnost při svém postupu individuum zároveň rozvíjela. Proti vůli jejích velitelů proměnila technika lidi na osoby. Každý takový pokrok individuace byl však na úkor individuality, v jejímž jménu probíhal a z níž nezbylo nic než rozhodnutí sledovat jen svůj vlastní účel. Buržoa, jehož život se štěpí na obchod a soukromý život, soukromý život na reprezentaci a intimitu, intimita na studené manželské obcování a hořkou útěchu, že je zcela sám, že se rozešel sám se sebou i s ostatními, je virtuálně už nacistou, který zároveň plane nadšením i hanobí; nebo který je schopen představit přátelství už jen jako "social contact", jako společen­ ský kontakt obyvatel velkoměsta, který ponechává člověka vnitřně chladným. Kulturní průmysl může s individualitou zacházet tak úspěšně jen proto, že se v ní odedávna reprodukuje křehkost společ­ nosti. Na tvářích filmových hrdinů i soukromých osob, v nichž se zrcadlí konfekční vzory z obálek časopisů, mizí klam o indivi-

V kulturním průmyslu je individuum iluzorní nejen kvůli standardizaci způsobu produkce kultury. Kulturní průmysl trpí individuum jen do té míry, nakolik je jeho bezvýhradná identita s obecným mimo veškerou pochybnost. Všude vládne pseudoindividualita, od normované improvizace v jazzu až po originální filmovou osobnost, jíž musí přes oči viset pramínek vlasů, aby byla jako osobnost uznána. Individuální se redukuje na nahodilé, které je schopno označkovat obecné tak důkladně, že ho lze přijmout v jeho nahodilosti. Vzdorná uzavřenost nebo vybrané vystupování vystavovaného individua se vyrábí stejně sériově jako dózické zámky, které se od sebe liší o zlomky milimetrů. Zvláštnost subjektu je společensky podmíněné monopolní zboží, u něhož se předstírá, že je to něco při­ rozeného. Redukuje se na kníry, francouzský přízvuk, hluboký hlas

18

F. Nietzsche, Soumrak model,

přel.

154

A. Breska, Olomouc 1995, str. 126.

19 Lubitschův styl - označení filmů, které se vyznačují sofistikovaností, nonšalancí, elegancí, vtipem. Toto označení pochází od režiséra Ernsta Lubitsche, který je používal jako filmovou obchodní značku. - Pozn. překl.

155

Kulturní průmysl

Osvícenství jako masový podvod

dualitě, ve který už beztak nikdo nevěří, a popularita oněch heroických modelů vyrůstá z tajného uspokojení nad tím, že úsilí o individuaci bylo konečně nahrazeno snahou napodobovat, ač bezduchou. Marné je doufat, že takto rozporuplná a rozpadající se "osoba" nemůže existovat po generace, že systém při takovém psychologickém rozštěpení musí přestat fungovat, nebo se pro lidi stane časem nesnesitelným, že se stereotypy lživě vydávají za individualitu. Již Shakespearův Hamlet poznal, že jednota osobnosti je klam. V synteticky vyráběných fyziognomiích se dnes již zapomnělo, že vůbec kdy existovala představa o tom, co je to lidský život. Společnost se po staletí připravovala na Victora Matureho a Mickey Rooneyho. Tím, že tyto fyziognomie ruší dějiny společnosti, přicházejí, aby je naplnily. Kult levného je spojen s heroizací toho, co je průměrné. Nejlépe placené hvězdy se podobají obrázkům z reklamy na nespecifikovaný tržní artikl. Ne nadarmo se často vybírají z houfu komerčních modelů. Vládnoucí vkus svůj ideál získává z reklamy, ze spotřební krásy. Tak se nakonec ironickým způsobem naplnil Sókratův výrok, že krásné je to, co je užitečné. Kino dělá reklamu kulturním koncernům jako celku, v rádiu se i jednotlivě opěvuje zboží, kvůli němuž existuje určitý kulturní statek. Za nevelký peníz může člověk zhlédnout film, který stál miliony, a ještě za menší dostane žvýkačku, jejíž výroba je umožněna obrovským bohatstvím a jejíž odbyt toto bohatství ještě zvětší. In absentia, ale přesto s všeobecným souhlasem, je vyzdvižen nalezený poklad, hledaný všemi armádami, aniž se však v zázemí trpí prostituce. Nejlepší orchestry světa, které jimi jistě nejsou, se bezplatně dodávají až do domu. To vše je parodií země blahobytu, stejně jako je národní pospolitost parodií lidské společ­ nosti. Všem se stále něco nabízí. Výrok jistého venkovského návštěvníka starého berlínského metropolitního divadla, že je přece úžasné, co všechno lidé udělají pro peníze, byl už dávno absorbován kulturním průmyslem, který z něj učinil substanci své produkce. Tu nejenže stále provází triumfalismus, že je něco takového možné, nýbrž v širším měřítku je tato produkce triumfem samým. Show znamená ukázat všem, co se má a může. Ještě i dnes je to jarmark, který pouze nevyléčitelně onemocněl kulturou. Stejně jako lidé na jarmarku, přilákaní hlasem jarmarečníků, překonávali zklamání z toho, co viděli v boudách, statečným smíchem, protože co tam bude, nakonec věděli předem, tak i návštěvník kina má plné pochopení pro tuto

instituci. S lacinými sériovými produkty de luxe a jejich doplňkem, universálním švindlem, se však prosazuje změna ve zbožním charakteru umění samotného. Ne že by byl tento charakter umění nový: příchuť nového vzniká tím, že se k němu dnes umění ochotně přizná­ vá, zříká se své autonomie a hrdě se zařazuje mezi spotřební statky. Umění jako vydělená oblast bylo odedávna možné pouze jako umění buržoazní. Sama jeho svoboda zůstává jakožto negace společenské účelnosti, která se prosazuje na základě trhu, celkově spjata s před­ pokladem zbožního hospodářství. Čistá umělecká díla, která zbožní charakter společnosti negují už tím, že sledují svůj vlastní zákon, byla vždy zároveň i zbožím: až do osmnáctého století, dokud patroni chránili umělce před trhem, byli umělci právě proto podřízeni objednavatelům a jejich účelům. Bezúčelnost velkého moderního umělec­ kého díla byla umožněna anonymitou trhu. Jeho požadavky procházejí tolika zprostředkováními, že umělec není, ovšem jen do jisté míry, vystaven konkrétním přáním, neboť jeho autonomie, která byla pouze trpěná, byla během celých buržoazních dějin spjata s momentem nepravdy, který se rozvinul až ke společenské likvidaci umění. Smrtelně nemocný Beethoven, který jistý román Waltera Scotta odhodil s výkřikem: "Vždyť ten chlap píše pro peníze!", a zároveň se při finančním zhodnocování posledních kvartetů, které jsou důsled­ ným odmítnutím trhu, ukázal jako nadmíru zkušený a tvrdý obchodník, nabízí nejvelkolepější příklad jednoty protikladů trhu a autonomie v buržoazním umění. Ideologii podléhají právě ti, kdo tento rozpor zakrývají, místo aby jej akceptovali ve vědomí vlastní produkce jako Beethoven: ten ve své hudbě vyjádřil hněv kvůli ztracenému groši a zároveň výsměch onomu metafyzickému "svět musí být, jaký je" (které se snaží esteticky překonat tlak světa tím, že jej přijímá do sebe), když tuto poučku odvozuje z žádosti hospodyně o vyplacení měsíční mzdy. Princip idealistické estetiky, účelnost bez účelu, je převrácení schématu, jemuž se buržoazní umění podřizuje ve společenské rovině: bezúčel­ nost pro účely, které deklaruje trh. Konečně v požadavku zábavy a relaxace stravuje účel říši neúčelnosti. Avšak tím, že se nárok na finanční zhodnocení umění stává totálním, začíná se ohlašovat posun ve vnitřní ekonomické struktuře kulturního zboží. Užitek, který lidé v antagonistické společnosti očekávají od uměleckého díla, je totiž do značné míry samotná existence neužitečného, které je odstraňo-

156

157

Kulturní průmysl

Osvícenství jako masový podvod

plným podřízením užitku. Tím, že se umělecké dílo zcela přizpůsobuje potřebě, již předem připravuje lidi právě o osvobození od principu užitečnosti, které má zajišťovat. To, co by se v recepci kulturních statků mohlo nazývat užitnou hodnotou, je nahrazováno směnnou hodnotou, místo požitku nastupuje chození po galeriích a faktické informace, místo znalectví dobývání prestiže. Konzument se stává ideologií zábavního průmyslu, jehož institucím nemůže uniknout. Lidé musí vidět paní Miniverovou, stejně jako si musí předplatit časopisy Lije a Time. Vše se vnímá jen z toho hlediska, že to může sloužit něčemu jinému, ač toto jiné má sebevágnější obrysy. Vše má hodnotu jen tehdy, pokud to lze směňovat, nikoli pokud je něčím samo o sobě. Užitná hodnota umění, jeho bytí, se považuje za fetiš, a fetiš, jeho společenské ohodnocení, které údajně určuje úroveň uměleckého díla, se stává jeho jedinou užitnou hodnotou, jedinou kvalitou, z níž mají požitek. Zbožní charakter umění se tak rozpadává tím, že se plně realizuje. Umění je druhem zboží, je upravené, přizpůsobené průmyslové produkci, prooejné a funkční, je však takovým druhem zboží, které žije z toho, že se prodává, a přes­ to je neprodejné; stává se zcela pokrytecky neprodejným, jakmile obchod již není pouze jeho záměrem, nýbrž jeho jediným principem. Uvedení Toscaniniho v rádiu je do jisté míry neprodejné. Poslouchá se zdarma a téměř ke každému tónu symfonie se ještě přidává vznešená reklama, že symfonie není rušena reklamou - "this concert is brought to you as a public service".20 Této iluze je dosaženo nepří­ mo na základě všech sjednocených vlastníků továren na auta i mýdla, jejichž platby udržují stanice při životě, a samozřejmě také na základě zvýšeného obratu elektroprůmyslu jako výrobce přijímacích zařízení. Rozhlas, progresivní benjamínek masové kultury, vesměs vyvozuje důsledky, které film kvůli svému pseudotrhu zatím vyvodit nemůže. Technická struktura komerčního rádiového systému vysílání činí rozhlas imunním vůči liberálním odchylkám, které si filmový průmysl na vlastním poli ještě může dovolit. Rozhlas je privátním podnikáním, které již reprezentuje suverénní celek, a v tom má náskok před ostatními jednotlivými koncerny. Chesterfield jsou pouze

národní cigarety, zatímco rádio je hlasem národa. Při vtahování všech kulturních produktů do zbožní sféry rozhlas obecně rezignuje na to, aby své kulturní produkty přinášel člověku jako zboží. V Americe se nevybírají žádné koncesionářské poplatky. Tím získává iluzorní formu nezaujaté nadstranické autority, která se přesně hodí také pro fašismus. Tam se z rádia stávají universální ústa vůdce; v pouličních tlampačích přechází jeho hlas v řev sirén ohlašujících paniku, od něhož lze moderní propagandu beztak jen stěží odlišit. Nacionální socialisté dobře věděli, že rozhlas dal jejich věci tvar, stejně jako tiskařský lis dal tvar reformaci. Metafyzické charisma vůdce, o němž začala hovořit sociologie náboženství, se konečně ukázalo být pouhou všudypřítomností jeho rozhlasových projevů, která démonicky paroduje všudypřítomnost božského ducha. Gigantický fakt, že řeč proniká všude, nahrazuje její obsah stejně, jako se dobrodiní onoho Toscaniniho přenosu dostává na místo jeho obsahu, symfonie samotné. Její pravé významové souvislosti není s to zachytit žádný posluchač, zatímco vůdcova řeč je beztak lží. Absolutizovat lidské slovo, falešný příkaz, to je imanentní tendence rádia. Doporučení se stává rozkazem. Vychvalování stále stejného zboží pod různými obchodními značkami, vědecky fundovaná chvála na projímadlo pronášená hlasem hlasatele mezi předehrou k Traviatě a k Rienzi je už věc, která pro svou přihlouplost nefunguje. Konečně diktát produkce, zahalený zdáním možnosti výběru, které představu­ je specifickou reklamu, se jednou může změnit v otevřené vůdcovo komandování. Ve společnosti fašistických manipulátorů a podvodníků velkého formátu, kteří se mezi sebou shodnou na tom, kolik ze společenského produktu je třeba určit na nezbytné potřeby širokých vrstev, se nakonec ukazuje jako anachronické doporučovat používání určitého mýdlového prášku. Vůdce prostě zcela moderně nařídí holocaust i odvoz odpadků. Už dnes kulturní průmysl opatřuje umělecká díla politickými hesly a prostřednictvím snížených cen je vštěpuje publiku, pokud se ještě vzpouzí. Požitek z těchto děl je stejně přístupný jako městské parky. Mizení jim vrozeného zbožního charakteru však neznamená, že by umělecká díla byla odstraněna z života svobodné společnosti, nýbrž že se nyní zhroutil poslední ochranný val proti jejich degradaci na kulturní statky. Odstranění privilegia vzdělání cestou výprodeje nevede masy do oblastí, které jim byly dříve uzavřeny, nýbrž ve

váno

20

právě

Tento koncert Vám byl nabídnut jako veřejná služba. - Pozn.

158

překl.

159

Kulturní průmysl

Osvícenství jako masový podvod

stávajících společenských podmínkách slouží právě rozkladu vzděla­ nosti, pokroku barbarské bezvztahovosti. Kdo v devatenáctém a na začátku dvacátého století vynaložil peníze, aby viděl drama nebo slyšel koncert, věnoval tomuto představení minimálně tolik pozornosti jako vynaloženým penězům. Měšťan, který z toho chtěl něco mít, se občas snažil vytvořit si vztah k dílu. Dokládají to třeba takzvané průvodce Wagnerovými hudebními dramaty a komentáře k Faustovi. Byly to první kroky na cestě k biografické glazuře a dalším praktikám, jimž se dnes umělecké dílo musí podrobit. Dokonce ani v dřívějších dobách rozkvětu obchodu s sebou směnná hodnota nevlekla užitnou hodnotu jako pouhý přívěšek, nýbrž ji také rozvíjela jako svůj předpoklad, což bylo uměleckým dílům společensky ku prospěchu. Umění dávalo měšťanovi jisté meze tak dlouho, dokud bylo drahé. S tím je však konec. Bezmezná, penězi již nezprostřed­ kovaná blízkost umění k těm, kdo jsou mu vystaveni, završuje odcizení a umění a jeho konzumenti se navzájem připodobňují ve znamení triumfální věcnosti. V kulturním průmyslu mizí jak kritika, tak respekt: kritika je pokračováním mechanické expertizy, respekt pokračováním zapomenutého kultu význačných osobností. Není tu už nic, co by bylo pro konzumenty drahé. Konzumenti však přitom tuší, že se jim toho dostává tím méně, čím méně to stojí. Dvojnásobná nedůvěra vůči tradiční kultuře jakožto ideologii se mísí s nedůvěrou vůči industrializované kultuře jako švindlu. Umělecká díla depravovaná tím, že jsou z nich pouhé přídavky, jsou těmi šťastnějšími tajně zavrhována spolu s brakem, k němuž je médium připodobňuje, i když se údajně všichni těší z obrovského množství toho, co lze vidět a slyšet. Všechno je vlastně k dostání. Scénická představení a vaudevilly v kinosálech, soutěže v určování hudebních skladeb, knížky zdarma, odměny a dárkový artikl, který dostávají posluchači některých rozhlasových programů, nejsou pouhé akcidenty, nýbrž rozvíjejí to, co je charakteristické pro kulturní produkty samotné. Symfonie se stává prémií za to, že člověk vůbec poslouchá rádio, a kdyby měla technika svou vůli, film by se podle vzoru rozhlasu dodával až do bytu. Film se pohybuje směrem ke "komerčnímu systému". Televize naznačuje cestu vývoje, který by mohl společnost Warner Brothers celkem snadno vytlačit do jí jistě nevítané pozice komorních hudebníků a kulturních konzervativců. V chování konzumentů se však již systém prémií usadil. Tím, že se kultura představu-

je jako bonus, jehož privátní i sociální prospěšnost je samozřejmě nepochybná, jeho recipování se mění na vnímání šanCÍ. Je uspěcha­ né ze strachu, že by mu něco mohlo uniknout. Co přesně, to nikdo neví, ale šance má rozhodně pouze ten, kdo se z toho nevyloučí. Fašismus však doufá v to, že kulturním průmyslem vytrénované pří­ jemce dárků přeorganizuje do svých nátlakových paravojenských

Kultura je paradoxní zboží. Natolik podléhá zákonu směny, že se již nesměňuje; natolik slepě se užívá, že se již nedá užívat. Proto splývá s reklamou. Oč se zdá reklama pod monopolem nesmyslnější, o to je všemocnější. Motivy jsou zjevně ekonomické. Protože je příliš zřej­ mé, že by se dalo žít bez celého kulturního průmyslu, je třeba vytvářet u konzumentů co největší přesycení a apatii. Sám kulturní prů­ mysl si s tím dokáže poradit jen v omezené míře. Jeho eli"xírem života je reklama. Protože však jeho produkt neustále redukuje požitek, který jakožto zboží slibuje, právě jen na pouhý příslib, sám tento produkt nakonec splývá s reklamou, kterou potřebuje kvůli své nepoživatelnosti. V konkurenční společnosti reklama kdysi poskytovala tu společenskou službu, že kupce orientovala na trhu, ulehčova­ la výběr a pomáhala schopnějším, ale neznámým dodavatelům dostat své zboží k tomu správnému člověku. Nejenže vyžadovala pracovní dobu, ale také ji šetřila. Dnes, kdy je svobodný trh u konce, se panství systému upevňuje právě v reklamě. Reklama upevňuje pouto, jímž jsou konzumenti připoutáni k velkým koncernům. Pouze ten, kdo může běžně platit astronomické částky, které požadují reklamní agentury, především sám rozhlas, tedy pouze ten, kdo k velkým koncernům už patří nebo je kooptován na základě rozhodnutí bankovního a průmyslového kapitálu, jen ten se vůbec může dostat na pseudotrh jako prodejce. Náklady na reklamu, které nakonec plynou zpátky do kapes koncernů, způsobují, že je zbytečné porážet občasnou nevítanou konkurenci zvnějšku; garantují, že moc zůstane ve stejných rukou, podobně jako je vznik a provoz podniku kontrolován v totalitním státě. Reklama je dnes negativní princip, závora uzavírající přístup: vše, co na sobě nemá její razítko, je ekonomicky podezřelé. VšeobjímajíCÍ reklama v žádném případě není nutná k tomu, aby se lidé naučili znát zbožní artikly, na něž se nabídka tak jako tak omezuje. Odbytu slouží jen nepřímo. Odbourání běžné rek-

160

161

oddílů.

Kulturní průmysl

Osvícenství jako masový podvod

lamní praxe jednotlivou firmou znamená nejen ztrátu prestiže, ale proti disciplíně, kterou svým členům ukládá směrodatná klika. Ve válečných dobách se dále dělá reklama na zboží, které již není k dispozici, aby se ukázala industriální moc. Důle­ žitější než opakování jména je pak subvencování ideologických médií. Protože každý produkt pod tlakem systému využívá reklamní techniku, mění se tato technika na idiom, "styl" kulturního průmys­ lu. Její vítězství je tak dokonalé, že na rozhodujících místech se již neobjevuje: monumentální stavby nejvýše postavených, zkamenělé reklamy zářící matným světlem, jsou bez reklam, a nanejvýš někde u střechy jsou v decentním osvětlení a bez sebechvály vidět firemní iniciály. Naproti tomu domy z devatenáctého století, jejichž architektura ještě stydlivě naznačuje, že domy mohou být konzumním statkem a mohou být postaveny za nějakým účelem, jsou od přízemí až po střechu obloženy plakáty a nápisy; krajina se stává pouhým pozadím pro firemní štíty a znaky. Reklama se stává samotným umě­ ním, s nímž ji už Goebbels ve své předtuše ztoto~žňoval, I'art pour ['art, reklamou sama sebe, čistou reprezentací společenské moci. Ve směrodatných amerických magazínech Lije a Fortune se při letmém pohledu dá už jen stěží rozlišit reklamní fotografie a texty od fotografií a textů redakčních. V redakční části jsou entusiastické a neplacené ilustrované zprávy o zvycích prominentů a o tom, jak pečují o své tělo, které jim získává nové fanoušky, zatímco na reklamních stránkách jsou tak věcné a barvitě fotografie a údaje, že představují ideál informování, o který se redakční část pouze snaží. Každý film je předfilmem toho dalšího, který však slibuje, že stejná dvojice hrdinů bude mít svatbu pod stejným exotickým sluncem: kdo přijde pozdě, neví, zda se promítá předfilm, nebo již samotný film. Kulturní průmysl má charakter montáže a syntetický, dirigovaný způsob výroby jeho produktů, podobný tovární výrobě nejen ve filmovém studiu, ale i virtuálně při kompilaci laciných biografií, reportážních románů a šlágrů, se sám o sobě blíží reklamě tím, že jednotlivý moment se stává oddělitelným, funkčním a i technicky se odcizuje každé významové souvislosti - je k dispozici účelům mimo dílo. Efekt, trik či izolovaný a opakovatelný výkon odpradávna sloužily jako reklama na vystavované zboží, a dnes se každý velkorozměrný snímek filmové herečky stal reklamou na její jméno, každý šlágr reklamou na svou melodii. Reklama a kulturní průmysl spolu splývají

technicky, stejně jako ekonomicky. Zde, stejně jako tam, se na bezpočtu míst objevuje totéž a mechanické opakování stejného kulturního produktu se již neliší od mechanického opakování stejného propagandistického hesla. Zde, stejně jako tam, se kvůli imperativu účinnosti stává technika psychotechnikou, postupem, jak manipulovat s lidmi. Zde, stejně jako tam, je normou to, co je nápadné, a přes­ to důvěrně známé, lehké a přesto chytlavé, složitě vytvořené, a přes­ to jednoduché. U obojího je cílem ovládnutí zákazníka, který je zobrazován jako roztěkaná nebo vzpouzející se bytost. Jazykem, jímž zákazník mluví, sám přispívá svým dílem k reklamnímu charakteru kultury. Čím úplněji totiž jazyk zaniká, tím, že je z něj pouhý nástroj dokonalejší komunikace, čím více se slova ze substancíálních nositelů významu stávají znaky zbavenými všech kvalit, čím čistěji a průhledněji sdělují to, co se míní, tím neproniknutelnějšími se stávají. Demytologizace jazyka, jakožto prvek celého procesu osvícenství, se převrací zpět do magie. Slovo a obsah se od sebe lišily, ale zároveň byly od sebe neoddělitelné. Pojmy jako melancholie, dějiny, ba dokonce život bylo možné rozpoznat ve slově, které je označovalo a uchovávalo. Jeho tvar pojem zároveň konstituoval i odrážel. Jejich radikální oddělení, které ze zvuku slova činí něco nahodilého a z jeho vztahu k předmětu něco arbitrárního, skoncovává s pověrečným směšováním slova a věcí. Vše, co v daném sledu písmen překračuje korelaci k určité události, je zatracováno jako cosi nejasného a jako slovní metafyzika. Tím se však slovo, jemuž je dovoleno už jen označovat, a nikoli něco znamenat, fixuje na určitou věc natolik, že tuhne ve formuli. To postihuje stejnou měrou jazyk i předmět. Místo aby předmět dávalo zkušenostně zakoušet, exponuje jej očištěné slovo jako případ nějakého abstraktního momentu a vše ostatní, co je pod tlakem k neúprosné jasnosti, odstřiženo od výrazu, který již neexistuje, se tak vytrací i z reality. Levé křídlo ve fotbale, černá košile, Hitlerova mládež a podobně už nejsou nic než jména. Jestliže slovo před svou racionalizací rozpoutávalo touhu i lež, pak slovo racionalizované se stalo svěrací kazajkou, a to pro touhu ještě více než pro lež. Slepota a němota dat, na něž positivismus redukuje svět, přechází na samotný jazyk, který se omezuje na registraci těchto dat. Samotné jazykové termíny se tak stávají neproniknutelnými; získávají údernou sílu, schopnost přita­ hovat a odpuzovat a v tomto smyslu se podobají svému extrémnímu

162

163

především prohřešek

Osvícenství jako masový podvod

Kulturní průmysl

protikladu, zaříkávadlům. Opět se spojují s určitými magickými praktikami, když se například jméno primadony ve studiu skládá na základě statistických zkušeností, nebo když se sociální vláda vyhání tabuizovanými jmény jako byrokraté a intelektuálové, nebo když prostoduší lidé používají jména země jako zaklínadla. Jméno obecně, k němuž se především váže magie, dnes prodělává jistou chemickou přeměnu. Proměňuje se ve svévolná označení, s nimiž lze volně nakládat, jejichž účinek nyní sice lze vypočítat, ale která právě proto působí svou bolestnou mocí stejně jako jména archaická. Křestní jména, archaický pozůstatek, se dostala na úroveň doby tím, že se buď stylizovala jako reklamní firemní značky - u filmových hvězd jsou i příjmení křestními jmény -, nebo se kolektivně standardizovala. Proto zní zastarale měšťanské příjmení zdůrazňující příslušnost k určité rodině, které místo aby bylo značkou zboží, individualizovalo svého nositele vztahem k vlastní prehistorii. U Američanů vzbuzuje zvláštní rozpaky. Aby vyretušovali nemístnou distanci mezi rozdílnými jednotlivci, říkají si Bob a Harry, jako zaměnitelní členové nějakého týmu. Tato praxe degraduje vztahy mezi lidmi na bratrství sportovních fanoušků, které chrání před skutečným bratrstvím. Signifikace jako jediná, sémantikou připouštěná funkce slova, se dovršuje v signálu. Signální charakter signifikace se zesiluje tím, jak roste rychlost, již do běžného oběhu dostávají jazykové modely horních vrstev. Jestliže lidové písně byly právem či neprávem nazývány kulturou horních vrstev ve stadiu úpadku, pak jejich prvky získaly svou populární formu teprve v dlouhém, mnohonásobně zprostředkovaném zkušenostním procesu. K rozšíření populárních songů naproti tomu dochází téměř rychlostí blesku. Americký výraz "fad" pro epidemicky se šířící módy - rychlost jejich šíření samozřejmě podporuje vysoká koncentrace ekonomických sil - pojmenoval tento fenomén dávno před tím, než totalitární šéfové reklamy začali prosazovat dočasné generální linie kultury. Když se němečtí fašisté jednoho dne rozhodnou, že začnou prosazovat slovo "nesnesitelný" a budou je opakovat ve svých tlampačích, zítra bude celý národ říkat "nesnesitelný". Podle téhož vzoru převzaly do svého žargonu výraz "blesková válka" ty národy, proti kterým ji Němci chtěli vést. Všeobecné opakování názvu nějakého opatření, které se má zavést, činí toto opatření důvěrně známým, jako když značka zboží, o které se začalo mluvit, zvyšovala odbyt v dobách volného trhu. Slepé a ra-

pidně

se rozšiřující opakování slov se speciálním určením spojuje reklamu s totalitárním sloganem. Vrstva zkušenosti, která ze slov dělala slova lidí, již je pronášeli, je odstraněna a v překotném osvojování slov nabývá jazyk onoho chladu, který byl až dosud vlastní jen billboardům a anoncím v novinách. Jsou to do nekonečna užívaná slova a slovní obraty, jimž se buď vůbec nerozumí, nebo se jejich užívání řídí tím, s jakými reflexy jsou spojovány, stejně jako obchodní značky, které se nakonec tím více propojují s příslušným zbožím, čím méně lze rozpoznat jejich jazykový smysl. Ministr lidové osvěty řeční o dynamických silách, aniž ví, co to je, šlágry stále dokola zpívají o réverie 21 a rapsódii a jejich popularita se zakládá právě na magii nesrozumitelného, která probouzí rozechvění z dotyku vyššího života. Jiným stereotypům, jako je například memory, se do jisté míry rozumí, ale vzdalují se zkušenosti, která by jim mohla dát obsah. V mluvené řeči se objevují jako enklávy. V německém rozhlase Flesche a Hitlera se dají rozpoznat v afektované spisovné němčině hlasatele, který národu říká "Na slyšenou" nebo "Zde mluví Hitlerova mládež", a dokonce "vůdce" s intonací, jakou mají miliony. V takových obratech je přetnuto poslední pouto mezi sedimentovanou zkušeností a jazykem, které ještě v devatenáctém století působilo v dialektu a mělo smiřující účinek. Redaktorovi, který to se svou jazykovou pružností dotáhl na jazykového arbitra, proto německé výrazy tuhnou pod rukama a stávají se z nich cizí slova. Na každém slově lze rozpoznat, nakolik je postiženo fašistickou národní pospolitostí. Tento jazyk se však pomalu stal jazykem universálním, totalitárním. Ve slovech lze už jen stěží zaslechnout násilí, které zakusila. Rozhlasový hlasatel nepovažuje za nutné mluvit strojeně; byl by dokonce znemožněn, kdyby se jeho hlasová modulace lišila od hlasové modulace příslušné skupiny posluchačů. Proto se neustále zvětšuje tlak na to, aby jazyk a gesta posluchačů a diváků byly utvářeny schématy kulturního průmyslu, až do nuancí, k nimž dosud nedospě­ ly žádné experimentální metody. Kulturní průmysl dnes převzal civilizační dědictví průkopnické a podnikatelské demokracie, jejíž

164

165

21

Snění.

- Pozn.

překl.

Kulturní průmysl

smysl pro duchovní odchylky také nebyl zrovna jemný. Všichni jsou svobodní, mohou tančit a bavit se, stejně jako jsou po historické neutralizaci náboženství svobodní v tom, že mohou vstoupit do jedné z mnoha sekt. Nicméně svoboda volby ideologie, která stále odráží ekonomický tlak, se všude ukazuje jako svoboda ke stále stejnému. Způsob, jímž dívka přijímá a absolvuje milostnou schůzku, intonace v telefonu a v těch nejintimnějších situacích, volba slov v rozhovoru, ba celý vnitřní život rozčleněný podle vzoru již devalvované hlubinné psychologie, to vše svědčí o tom, že člověk se snaží udělat ze sebe vhodný aparát, který až do pudové vrstvy odpovídá modelu prezentovanému kulturním průmyslem. Ty nejintimnější reakce lidí se vůči nim samým zvěcnily do té míry, že idea něčeho, čím se vyznačují pouze oni, přetrvává pouze ve svém krajně abstraktním pojmu: personality pro ně sotva znamená něco jiného než oslnivě bílé zuby a osvobození od potu v podpaží a od emocí. Triumfem reklamy v kulturním průmyslu je vynucená mimésis, při níž se konzumenti připodobňují kulturnímu zboží, jehož charakter prohlédli.

166

Prvky antisemitismu Meze osvícenství

I Antisemitismus je dnes pro jednoho osudovou otázkou lidstva, pro druhého pouhou záminkou. Pro fašisty nepředstavují Židé menšinu, nýbrž antirasu, negativní princip jako takový; na jejich vyhlazení má záviset štěstí světa. V extrémním protikladu vůči tomu je teze, že Židé nemají žádné národní ani rasové rysy, a prostě vytvářejí určitou skupinu prostřednictvím náboženských názorů a tradice, a ničím jiným. Židovské rysy se mají týkat východních Židů, zkrátka pouze těch, kdo se ještě zcela neasimilovali. Obě doktríny jsou pravdivé i falešné zároveň. První je pravdivá v tom smyslu, že pravdivou ji učinil fašismus. Židé jsou dnes skupinou, která k sobě prakticky i teoreticky přitahu­ je vůli k ničení, kterou produkuje špatný společenský řád. Absolutní zlo jim vypálilo cejch absolutního zla, a tak se skutečně stali vyvoleným národem. I když ekonomicky to panství již nepotřebuje, přesto jsou Židé určeni jako jeho absolutní objekt, s nímž se ještě má vypořádat. Dělníkům, na něž se ovšem panství v poslední instanci zamě­ řuje, to z dobrých důvodu nikdo do očí neřekne; černoši se mají držet tam, kam patří, od Židu má však být země očištěna a v srdcích všech zárodečných fašistu všech zemí se výzva vyhubit Židy jako hmyz setkává s příznivou odezvou. V obrazu Žida, který světu před­ kládají nacionalisté, se vykresluje jejich vlastní charakter. Dychtí po výlučném vlastnictví, přisvojení a neomezené moci za každou cenu. Na Židy přenášejí svou vinu a posmívají se jim jako vládcum, přibí­ její je na kříž, a tak do nekonečna opakují oběť, v jejíž účinnost nemohou věřit. Druhá, liberální teze je pravdivá jako idea. Obsahuje obraz společnosti, v níž se již nereprodukuje hněv a nepátrá se po vlastnos-

167

Prvky antisemitismu. Meze osvícenství

II. oddíl

tech, proti nimž se může obrátit. Avšak tím, že liberální teorie chápe jednotu lidí už jako něco principiálně uskutečněného, přispívá k apologii existujícího stavu. Pokus odvrátit nejkrajnější ohrožení pomocí politiky zaměřené na menšiny a pomocí demokratické strategie je dvojznačný, stejně jako defenzíva posledních liberálních občanů vůbec. Jejich bezmoc přitahuje nepřátele bezmoci. Existence Židů a jejich způsob života kompromituje stávající podobu obecnosti tím, že Židé se jí nepřizpůsobili. Neměnné lpění na vlastních životních pravidlech způsobilo, že jejich vztah k vládnoucímu řádu je nejistý. Očekávali, že tento řád je bude chránit, aniž jim začne vládnout. Jejich vztah k vládnoucím národům byl vztahem lačnosti a strachu. Nicméně vždy, když se ctižádostivci vzdali mezery, která Židy oddělovala od vládnoucího způsobu života, získali za to chladný, stoický charakter, který společnost dodnes vnucuje lidem. Dialektické propletení osvícenství a panství, dvojí vztah pokroku ke krutosti a osvobození, který Židé cítili u velkých osvícenců i demokratických národních hnutí, se projevuje také v samotné povazevasimilovaných. Osvícené sebeovládání, s nímž přizpůsobení Zidé v sobě překonávali bolestnou vzpomínku na ovládání jinými, téměř jejich druhá obřízka, je z jejich vlastní, zvětralé pospolitosti vedlo přímo k novověké buržoazii, která již nezadržitelněsměřuje k návratu holého útlaku, ke své reorganizaci na stoprocentní rasu. Rasa není, jak by si přáli nacionalisté, souhrnem zvláštních rysů bezprostředně daných přírodou. Je spíše redukcí na přírodní, na pouhé násilí, na zatvrzelou partikularitou, která je v existujícím řádu právě základem obecného. Rasa je dnes sebepotvrzením buržoazního individua integrovaného do barbarského kolektivu. Harmonii společnos­ ti, k níž se hlásili liberální Židé, museli na sobě nakonec pocítit jako harmonii národní pospolitosti. Domnívali se, že teprve antisemitismus znetvořuje řád, který však ve skutečnosti nemůže žít bez znetvoření člověka. Pronásledování Židů a pronásledování vůbec je od tohoto řádu neoddělitelné. Jeho podstatou, která je občas skryta, je násilí, jež se dnes vyjevuje.

II

168

Antisemitismus jako lidové hnutí byl vždy tím, co jeho zakladatelé s oblibou předhazovali sociálním demokratům, totiž rovnostářstvím. Těm, kdo nemají moc rozkazovat, se má vést stejně špatně jako lidu. Chtivé davy neúspěšných, od německých úředníků až po černochy v Harlemu, v podstatě vždy věděly, že z toho nakonec samy nebudou mít nic než radost, že ani ostatní nemají víc. Arizace židovského majetku, z níž beztak většinou profitovali ti nahoře, přinesla masám v Třetí říši stěží větší požehnání než kozákům ubohá kořist, kterou si odnesli ze zapálených židovských čtvrtí. Skutečnou výhodou antisemitismu byla však jeho napůl průhledná ideologie. To, že demonstrace jeho ekonomické neužitečnosti spíše zvětšuje než zmenšuje přitažlivost národního všeléku, ukazuje na jeho pravou povahu: nepomáhá lidem, nýbrž jejich ničivému puzení. Pro soukmenovce je ve skutečnosti největším ziskem to, že jeho hněv bude uznán kolektivem. Čím méně jinak vychází hněv najevo, tím zarputileji člověk odmítá jeho lepší poznání. Proti argumentu nedostatečné rentability je antisemitismus imunní. Pro lid je luxusem. Jeho význam pro účely panství je nasnadě. Užívá se jako forma odvádění pozornosti, jako levný prostředek korupce a jako příklad zastrašení. Respektovaní podvodníci a manipulátoři jej zabezpečují, ti méně respektovaní jej uvádějí do praxe. Avšak podoba společen­ ského i individuálního ducha, která se projevuje v antisemitismu, předdějinně dějinné zapletení, v němž je duch uvězněn jako zoufalý pokus o vykročení ven, je podoba ducha zcela zatemněného. Není-li utrpení, které je tak hluboce zakořeněno v civilizaci, zjednána spravedlnost prostřednictvím poznání, pak je nemůže zmírnit ani jednotlivec ve svém poznání, a to ani kdyby měl dobrou vůli, a byl dokonce samotnou obětí. Nesvedou to ani přesvědčivá racionální, ekonomická a politická vysvětlení a protiargumenty - ať už jakkoli správné -, neboť základem utrpení je racionalita spjatá s panstvím. Jako slepě útočící a slepě se bránící náleží pronásledovatel a oběť ke stejnému okruhu neštěstí. Antisemitské chování se probouzí v situacích, v nichž jsou zaslepení lidé, oloupení o subjektivitu, puštěni ze řetězu jako subjekty. To, čeho se dopouštějí, jsou pro zúčastněné smrtící a přitom smysluprázdné reakce, přesně v souladu s behavioristy, kteří reakce rovněž nevysvětlují. Antisemitismus je vtištěné 169

Prvky antisemitismu. Meze osvícenství

/ll. oddíl

schéma, ba rituál civilizace, a pogromy jsou skutečné rituální vraždy. Na nich se ukazuje bezmoc toho, co by je mohlo zastavit, bezmoc uvažování, významu, a konečně i pravdy. Zabíjení jako infantilní zábava potvrzuje strnulost života, jíž se člověk musí přizpůsobit. Teprve slepota antisemitismu, jeho neintencionalita, dává jisté oprávnění vysvětlení, že jde o ventil. Vztek se vybíjí na tom, kdo není ničím chráněn. A jako oběti jsou podle dané konstelace vždy navzájem zaměnitelné: vagabundi, židé, protestanti, katolíci - každý z těchto skupin může nastoupit na místo vraha se stejnou rozkoší ze zabíjení, jakmile se zabíjení stane přesvědčivou normou. Neexistuje žádný vrozený antisemitismus a jistě žádní rození antisemité. Dospělí lidé, jimž se volání po židovské krvi stalo druhou přirozeností, vědí stejně málo jako mladí lidé, kteří mají tuto krev prolévat, proč tak činí. Ovšem vysoce postavení objednavatelé antisemitismu, kteří to vědí, nemají Židy v nenávisti a stoupence antisemitismu nemají příliš v lásce. Jeho stoupenci, kteří si nepřijdou na své ani ekonomicky ani sexuálně, nenávidí nekonečně; jejich nenávist nikdy nepolevuje, protože nemůže být nikdy naplněna. Ve skutečnosti je to jistý druh dynamického idealismu, co podněcuje organizované loupežné vrahy. Vyrážejí plundrovat, a navíc dělají velkolepou ideologii, když blábolí o záchraně rodiny, vlasti, lidstva. Protože však klamou sami sebe a v hloubi duše to tuší, jejich ubohý racionální motiv loupeže, jemuž měla sloužit racionalizace, se nakonec zcela rozpadá, a tato racionalizace se proti jejich vůli stává do jisté míry počestnou. Zcela je zachvacuje temné puzení, k němuž měli od počátku blíž než k rozumu. Racionální ostrov je zaplaven a pouze zoufalci se jeví jako obránci pravdy, jako obnovitelé země, kteří ji musí reformovat až do posledního zákoutí. Vše živé se stává materiálem jejich obludné povinnosti, jíž není na škodu žádná náklonnost. Čin se stává skuteč­ ným autonomním samoúčelem a zahaluje svou bezúčelnost. Antisemitismus vyžaduje totální uplatnění. Mezi antisemitismem a totalitou již od počátku vládlo vnitřní propojení. Slepota se chce chopit všeho, protože nic nechápe. Liberalismus umožnil Židům získávat majetek, ale nedal jim velitelskou moc. Smyslem lidských práv bylo slibovat štěstí i tam, kde není žádná moc. Protože podvedené masy tuší, že tento příslib zůsta­ ne na obecné rovině lži, dokud budou existovat třídy, probouzí se v nich hněv; cítí se být zesměšněny. Proto pak v sobě stále znovu

potlačují myšlenku na qno štěstí, a to i na štěstí jako pouhou možnost, jako na ideu, popírají ji tím zuřivěji, čím více se přiblížil její čas. Kdykoli se uprostřed principiálního selhání jeví, že myšlenka na štěstí se již uskutečnila, musí masy vždy znovu a znovu potlačovat svou vlastní touhu. Co dává podnět k tomuto opakovanému potlačo­ vání, třebaže samo šťastné není, ať už je to Ahasver nebo Mignon, to cizí, co upomíná na zaslíbenou zemi, krásu, která připomíná existenci pohlaví, jež vystupuje jako nechutné zvíře, jako připomínka promiskuity, přivolává na sebe destruktivní slast civilizovaných lidí, kteří nikdy nemohli zcela dokončit bolestný proces civilizace. Ti, kdo křečovitě ovládají přírodu, spatřují v trýzněné přírodě dráždivý obraz bezmocného štěstí. Myšlenka na štěstí bez moci je nesnesitelná, protože až to by bylo pravým štěstím. Výmysly o spiknutí nenasytných židovských bankéřů, kteří financují bolševismus, jsou znamením vrozené bezmoci, stejně jako dobrý život je znamením štěstí. S tím se pojí obraz intelektuála; jeví se tak, že dělá to, co není dopřá­ no ostatním, že myslí a že se nemusí fyzicky lopotit, až z něho teče pot. Bankéři a intelektuálové, peníze a duch, exponenti oběhu, ti všichni jsou popíraným obrazem štěstí, jenž vzniká u těch, kdo jsou zmrzačeni panstvím a jimiž si panství zajišťuje své vlastní zvěčnění.

170

III Dnešní společnost, v níž se na trhu volně prodávají staré náboženské city i jejich nové formy, stejně jako dědictví revolucí, společnost, v níž fašističtí vůdcové za zavřenými dveřmi jednají o území a životě národů, zatímco publikum všemu uvyklé sedí u rozhlasových při­ jímačů a přepočítává náklady, společnost, v níž i slovo, které ji demaskuje, se právě tím legitimuje jako součást politické manipulace: tato společnost, v níž už nejen politika je obchodem, nýbrž obchod celou politikou - se rozhořčuje nad zastaralými obchodními způsoby Žida a vidí v něm materialistu, čachráře, jenž má ustoupit ohnivému duchu těch, kdo povýšili obchod na absolutno. Buržoazní antisemitismus má specifický ekonomický základ: skryté panství v produkci. Jestliže ve vzdálenějších epochách byli vládnoucí bezprostředně represivní, takže těm dole nejen přenechá­ vali veškerou práci, ale práci deklarovali jako potupu, jíž v panství

171

Prvky antisemitismu. Meze osvícenství

také vždy byla, pak za merkantilismu se absolutní monarcha změnil v největšího pána manufaktur. Produkce se stala přijatelnou pro dvorní mravy. Buržoové, noví páni, nakonec zcela odložili pestré šaty dřívějších pánů a navlékli civil. Práce není hanba, říkali, aby se racionálně zmocnili práce druhých. Sami se zařadili mezi tvořící, i když zůstali stejnými uchvatiteli jako páni kdykoli předtím. Továrník podstupoval riziko a postupoval jako obchodník a bankéř. Kalkuloval, organizoval, kupoval, prodával. Na trhu soupeřil s obchodníky a bankéři o zisk, který odpovídal jeho kapitálu. Nebyl uchvatitelem pouze na trhu, ale také přímo u pramene: jako funkcionář své třídy se staral o to, aby při práci svých dělníků nepřišel zkrátka. Dělníci museli vyrábět maximální množství výrobků. Kapitalista jako pravý Shylock trval na své libře masa. Na základě toho, že vlastnil stroje a materiál, dokázal ostatní přinutit, aby produkovali. Nazýval se producentem, ale tajně znal každý pravdu. Produktivní práce kapitalisty, ať už ospravedlňovala jeho zisk jako podnikatelskou mzdu jako v době liberalismu nebo jako řeaitelský plat jako dnes, byla ideologie, která zakrývala podstatu pracovní smlouvy a uchvatitelskou povahu hospodářského systému vůbec. Proto lidé křičí: "Chyťte zloděje!" a ukazují na Židy. Ve skuteč­ nosti jsou obětními beránky, a to nejen pro jednotlivé manévry a machinace, nýbrž v mnohem širším smyslu, neboť se činí zodpovědný­ mi za ekonomickou nespravedlnost, kterou zakouší celá jedna třída. Továrník má své dlužníky, dělníky na očích a kontroluje, zda odvedli výkon, za který jim vyplácí peníze. K čemu ve skutečnosti dochází, to dělníci pocítí teprve tehdy, když zjistí, co si za to mohou koupit. I ten nejmenší magnát může disponovat takovým kvantem služeb a statků, jakým dříve nedisponoval žádný pán, dělníci však dostávají takzvané kulturní minimum.! Nestačí, že na trhu zjišťují, jak málo statků získají, nýbrž prodávající ještě vychvaluje, co si nemohou dovolit. Teprve v poměru mzdy k cenám se ukazuje, co je dělníkům upřeno. Se svou mzdou zároveň přijímají daný princip odměňování. Obchodník jim znázorňuje, jaký směnný obchod to s továrníkem

1

úrovní

Tj. výše mzdy se pohybuje kolem minima určeného mimo jiné kulturní země. - Pozn. překl.

172

III. oddíl udělali.

Obchodník je soudním vykonavatelem celého systému a ternenávisti místo jiných. Odpovědnost sféry oběhu za vykořisťo­ vání je společensky nutným zdáním. Nejen Židé obsadili sféru oběhu. Byli v ní však uzavřeni příliš dlouho, než aby se nenávist, kterou odedávna snášeli, neodrazila i v jejich bytosti. Na rozdíl od jejich árijských kolegů jim byl přístup k prameni nadhodnoty velmi důkladně uzavřen. K vlastnictví produkčních prostředků se mohli dostat jen těžko a pozdě. Nicméně pokřtění Židé dosáhli v dějinách Evropy i v německé říši vysokých postavení ve správě a průmyslu. Vždy to však museli ospravedlnit dvojnásobnou oddaností, horlivou pílí a tvrdým sebezapřením. Tyto pozice jim bylo dovoleno zaujímat, jen když svým chováním mlčky schvalovali verdikt nad jinými Židy, a tento verdikt potvrzovali: to je smysl křtu. Všechny velké činy prominentů nestačily k tomu, aby byli Židé přijati mezi evropské národy - nemohli zapustit kořeny, a měli proto pověst vykořeněného národa. Stále zůstávali pod ochranou, závislými na císařích, knížatech nebo absolutistickém státu. Ti všichni byli ekonomicky mnohem silnější než zaostalé obyvatelstvo. Pokud tito mocní potřebovali Židy jako zprostředkovatele, chránili je před masami, které musely zaplatit účet za pokrok. Židé byli kolonizátory pokroku. Od té doby, co jako kupci pomohli římské civilizaci, aby se rozšířila do barbarské Evropy, byli v souladu se svým patriarchálním náboženstvím zástupci městských, buržoazních, a konečně industriálních poměrů. Přinášeli do zemí kapitalistické existenční formy a přitahovali nenávist těch, kdo pod nadvládou těchto forem museli trpět. Kvůli hospodářskému pokroku, jehož jsou dnes obětí, byli Židé od počátku trnem v oku řemeslníkům a rolníkům, které kapitalismus deklasoval. Jeho vylučující, partikulární charakter dnes zakoušejí sami na sobě. Ti, kdo chtěli být vždy první, zůstávají daleko vzadu. I židovský president amerického zábavního trustu žije navzdory veškerému lesku v beznadějné defenzivě. Kaftan byl pozůstatkem středověkého měšťanského oděvu - dnes poukazuje na to, že jeho nositelé jsou uvrženi na okraj společnosti, která jako naprosto osvícená vyhání strašidla své prehistorie. Ti, kdo propagovali individualismus, abstraktní právo, pojem osoby, jsou nyní degradováni na druh. Ti, kdo nikdy nemohli bez obav požívat občan­ ských práv, která jim sjednávala plnohodnotné lidství, jsou bez jakéhokoli rozlišování nazýváni Židy. Na spojenectví s centrální mocí čem

173

Prvky antisemitismu. Meze osvícenství

IV. oddíl

Žid odkázán i v devatenáctém století. Všeobecné, státem garantované právo bylo základní zárukou jeho bezpečnosti, diskriminační zákony sloužily jako prostředky k jeho zastrašení. Žid zůstal objektem vydaným na milost i tam, kde se mohl opřít o právo. Obchod nebyl jeho povoláním, nýbrž osudem. Obchod byl traumatem rytíře průmyslu, který musel vystupovat jako jeho stvořitel. Antisemitismus samotných Židů, o němž se mluví v židovském lidovém humoru, je to, kvůli čemu sám sebou skrytě pohrdá: jeho antisemitismus je sebenenávistí, špatným svědomím parazita.

démona. Děs pocházející z preanimistického prado pojmu absolutního Já, které si přírodu jako její stvořitel a pán plně podmaňuje. V celé své nepopsatelné moci a velebnosti, která mu propůjčuje takové odcizení, k němu lze přesto dospět cestou myšlenky, jež se právě vztahem k tomu nejvyššímu, transcendentnímu, stává universální. Bůh jakožto duch vystupuje vůči přírodě jako jiný princip, který nejen reprezentuje její slepý koloběh jako všichni mytičtí bohové, nýbrž nás z něj může vysvobodit. Jeho abstraktnost a odlehlost však zároveň stupňuje hrů­ zu z nesouměřitelného a neúprosný výrok "Já jsem", který nestrpí nic vedle sebe, předčí svou mocí, jíž nic neunikne, výrok sice slepěj­ šího, ale o to mnohoznačnějšího anonymního osudu. Židovský Bůh žádá, co mu náleží, a účtuje s těmi, kdo mu to odmítají dát. Své stvoření zaplétá do sítě vin a zásluh. Naproti tomu křesťanství zdů­ raznilo moment milosti, který je ovšem už v židovství obsažen ve smlouvě Boha s člověkem a v mesianistickém příslibu. To mírnilo hrůzu z absolutna, neboť tvorové znovu nacházeli sami sebe v božství: božský prostředník je nazýván lidským jménem a umírá lidskou smrtí. Jeho poselství zní: nebojte se, zákon ustupuje víře, větší než veškerý majestát je láska, jediné přikázání. Nicméně právě ty momenty, jimiž se křesťanství odpoutává od přírodního náboženství, je vedou k tomu, že znovu vytváří idolatrii, i když ve zduchovnělé podobě. Čím více se absolutno přiblížilo ke konečnému, tím více se absolutizuje konečné. Kristus, duch, který se stal tělem, je zbožštěný kouzelník. Lidská sebereflexe v absolutnu, zlidštění Boha prostřednictvím Krista je proton pseudos. Pokrok vůči židovství je zaplacen tvrzením, že člověk Ježíš byl Bohem. Právě reflektivní moment křesťanství, zduchovnění magie, způsobuje neštěstí. V čem duch vidí přírodní bytost, to se vydává za bytost duchovní. Duch spočívá-právě v rozvinutí rozporuplnosti takového nároku ze strany toho, co je konečné. Špatné svědomí v tomto smyslu doporučuje proroka jako symbol, magickou praxi jako proměnu. Křesťanství se tak v jistém smyslu stává jedinečným náboženstvím: vytváří myšlenkovou vazbu na to, co je myšlenkově podezřelé, totiž na zvláštní kulturní oblast. Podobně jako velké asijské systémy, předkřesťanské židovství bylo také vírou jen stěží odlišitelnou od života určitého národa, od všeobecného puzení k sebezáchově. Pohanský obětní rituál se neproměnil jen v rámci kultu, či jen na půdě

zůstal

IV Nacionalistický antisemitismus ignoruje náboženskou otázku a tvrdí, že jde o čistotu rasy a národa. Nacionalisté si všímají toho, že lidé již dávno přestali pečovat o věčnou spásu. Průměrný věřící je dnes již stejně chytrácký, jako byl dříve pouze kardinál. Předhazovat Židům, že jsou v hloubi duše nevěřící, už masy n~může vyburcovat. Je však těžké zcela uhasit náboženské nepřátelství, které dva tisíce let podněcovalo k pronásledování Židů. Horlivost, s níž antisemitismus popírá svou náboženskou tradici, svědčí spíše o tom, že je v něm skrytě zakořeněna stejně hluboce, jako byla kdysi v náboženských horlivcích zakořeněna profánní idiosynkrasie. Náboženství bylo začleněno jako kulturní statek, nikoli zrušeno. Spojenectví osvícenství a panství odřízlo momentu jeho pravdy přístup do vědo­ mí a konzervovalo jeho zvěcnělé formy. Jedno i druhé nakonec při­ šlo vhod fašismu: neovládnutá touha se kanalizovala jako nacionalistická vzpoura, potomci evangelijních blouznivců se podle vzoru wagnerovských rytířů Svatého grálu proměnili na pokrevní bratrstvo a elitní gardy, náboženství jako instituce se jednak bezprostředně vtělilo do systému, jednak se transponovalo do masové kultury a vojenských maršů. Fanatická víra vůdce ajeho stoupenců není ničím jiným než onou zarytou vírou, která dříve udržovala na uzdě lidi v zoufalství, pouze její obsah se změnil. Z jejího obsahu zůstala jedině nenávist vůči těm, kdo tuto víru nemají. U německých křesťanů nezbylo z náboženství lásky nic než antisemitismus. Křesťanství není pouze návratem před židovství. Židovský Bůh při přechodu z henotheistické do universální podoby ještě zcela neztra-

174

til rysy

přírodního

věku přechází

z

přírody

175

Prvky antisemitismu. Meze osvícenství

V. oddíl

myšlení, nýbrž v souvislosti s tím, že rituál určoval formu pracovního procesu. Oběť, jakožto jeho schéma, se stává racionální. Tabu se mění v racionální řízení pracovního procesu. Ustanovuje způsob, jak věci organizovat ve válce a míru, při setbě a sklizni, při přípravě pokrmů i při krveprolití. Ačkoli pravidla nevycházejí z racionální úvahy, přesto z nich vzniká racionalita. Úsilí osvobodit se od bezprostředního strachu vedlo u primitivů ke vzniku rituálu a v židovství se po svém pročištění změnilo v po svěcený rytmus rodinného a státního života. Kněží tím byli určeni za strážce dodržování zvyků. Jejich funkce v řádu panství se zjevně projevila v teokratické praxi; křesťanství však chtělo zůstat duchovním i tam, kde usilovalo o panství. Křesťanství prostřednictvím poslední oběti, oběti Bohočlověka, podlomilo princip sebezáchovy na úrovni ideologie, ale právě tím přenechalo znehodnocené pozemské bytí profánnímu řádu. Mojžíšův zákon je zrušen, ale císař má dostat, co je císařovo, a Bůh, co je Boží. Světská vláda je potvrzována nebo uzurpována a křesťanství se provozuje jako koncesovaný úřad spásy. Nařizuje se, aby lidé překo­ návali sebezáchovu tím, že napodobí Krista. Obětující se láska tak ztrácí svou naivitu, odděluje se od lásky přirozené a je vedena jako zásluha. Láska zprostředkovaná naukou o spáse má však být přes­ to bezprostřední; v ní se má smířit přirozené a nadpřirozené. Její nepravda spočívá v tom, že sebezapomnění dává klamný pozitivní význam. Dávat sebezapomnění pozitivní význam je klamné proto, že církev sice žije z toho, že lidé vidí cestu k vykoupení v tom, že se budou řídit její doktrínou - ať už požaduje skutky jako katolicismus nebo víru jako protestantismus -, avšak cíl garantovat nemůže. Nezávaznost duchovního příslibu spásy, tento židovský a negativní moment v křesťanské doktríně, který relativizuje magii a konečně i církev, je v tichosti odmítnut naivně věřícím, pro něhož se křesťanství, supranaturalismus, stává magickým rituálem, přírodním náboženstvím. Věří pouze proto, že na svou víru zapomíná. Namlouvá si, že dosáhl vědění a jistoty jako astrologové a spiritisté. To není nutně něco horšího než zduchovněná theologie. Italská babička, která v prosté víře zapaluje za svého vnuka bojujícího ve válce svíčku u svatého Gennara, je možná blíž pravdě než popové a arciděkani, kteří bez modloslužby žehnají zbraním, proti nimž je svatý Gennaro bezmocný. Tato náboženská prostota je však vede k tomu, že samo náboženství

se stává náhražkou nábo.ženství. Tušení této věci provázelo křesťan­ ství od počátku, ale jen paradoxní, antioficiální křesťané, od Pascala přes Lessinga a Kierkegaarda až po Bartha, je učinili stěžejním bodem své theologie. I když si toho byli vědomi, nebyli pouze radikální, nýbrž i trpěliví. Ti ostatní, kteří toto tušení potlačili a se špatným svědomím si namlouvali, že křesťanství představuje zabezpečené vlastnictví, si museli svou věčnou spásu potvrzovat na pozemském neštěstí těch, kdo nepřinesli temnou oběť rozumu. To je náboženský původ antisemitismu. Stoupenci náboženství Otce jsou nenáviděni stoupenci náboženství Syna jako ti, kdo vše vědí lépe. Je to nepřátel­ ství ducha, který svým přesvědčením o spáse ztvrdl vůči duchu. Křesťanské antisemity pohoršuje pravda, která čelí neštěstí, aniž je racionalizuje, a drží se ideje nezasloužené spásy navzdory všem zákonům světa i celému řádu spásy, jež údajně mají vést ke spáse. Antisemitismus chápou jako potvrzení toho, že rituál víry a dějin má pravdu proto, že se vykonává na těch, kdo takovou pravdu popírají.

176

v "Nemohu tě vůbec snést - nezapomínej na to tak snadno," říká Siegfried Mimovi, který se uchází o jeho náklonnost. 2 Starou odpovědí všech antisemitů je odvolávání se na idiosynkrasii. Emancipace společnosti od antisemitismu závisí na tom, zda obsah idiosynkrasie dospěje k pojmu, a tak si lidé uvědomí jeho nesmyslnost. Idiosynkrasie je však spojena se zvláštním. Jako přirozené se chápe to obecné, které zapadá do účelových souvislostí společnosti. Avšak příro­ da, kterou nelze kanály pojmového řádu očistit k plné účelnosti, pronikavý zvuk pisátka na břidlici, který se zavrtává do uší, haut goíit,3 který upomíná na výkaly a tlení, pot, který je vidět na čele lopotícího se člověka; vše to, co nikdy zcela správně nefunguje nebo co porušuje příkazy, v nichž po staletí sedimentoval pokrok, to vše má penetrující účinek a nutně vyvolává znechucení.

2

Ve Wagnerově

opeře

3

Pikantnost. - Pozn.

Siegfried. - Pozn.

překl.

177

překl.

Prvky antisemitismu. Meze osvícenství

V. oddíl

Motivy, k nimž se idiosynkrasie obrací, jsou připomínkou počát­ ku. Vytvářejí okamžiky z biologické prehistorie: příznak nebezpečí, při jehož zaznění se naježí vlasy a zastaví srdce. V idiosynkrasii jednotlivé orgány opět přestávají podléhat subjektu; osamostatňují se a řídí se biologicky fundamentálními podněty. Já, které zakouší takové reakce, jako je ztuhnutí kůže, svalů, končetin, je nemá zcela pod kontrolou. Tyto reakce na okamžik probouzejí srovnání s okolní nehybnou přírodou. Ale tím, že se pohyblivé přibližuje nehybnému, více rozvinutý život pouhé přírodě, tím se jí zároveň odcizuje, neboť nehybná příroda, v níž se chce to živé v nejvyšším vzrušení promě­ nit, je jako Dafné schopna pouze toho nejvíce vnějšího vztahu, totiž vztahu prostorového. Prostor je absolutní odcizení. Tam, kde se lidé chtějí připodobnit přírodě, tam se zároveň zatvrzují proti sobě navzájem. Ochrana spočívající v nahánění hrůzy je formou mimikry. Tyto reakce vyvolávající ztuhlost jsou u lidí archaickými schématy sebezáchovy: život platí daň za své zachování tím, že se připodobňu­ je mrtvému. Civilizace nahradila organické přizpůsobení se druhému a vlastní mimetické chování nejprve organizovala kontrolou mimésis v magické fázi, a konečně v historické fázi racionální praxí, totiž prací. Nekontrolovaná mimésis je zapovězena. Anděl s plamenným mečem, který vyhnal lidi z ráje na dráhu technického pokroku, je sám symbolem tohoto pokroku. Přísnost, s níž vládnoucí po tisíciletí bránili svým vlastním nástupcům i ovládaným masám v návratu zpět k mimetickým způsobům existence, počínaje náboženským zákazem obrazů, přes sociální vyobcování komediantů a cikánů, až k pedagogice, která děti odvyká tomu, aby byly dětmi, je podmínkou civilizace. Společenská a individuální výchova posiluje v lidech objektivizující chování pracujících a chrání je před tím, aby opět splynuli s proměnami okolní přírody. Všechno odvracení od civilizace, ba veškerá odevzdanost má povahu mimiker. Já bylo vykováno tím, že těmto mimikrám vzdorovalo. Jeho konstituce je základem přechodu od reflektorické mimésis k ovládané reflexi. Místo tělesného připo­ dobnění přírodě nastupuje "rekognice v pojmu", zahrnutí odlišného pod stejné. Konstelace, za níž je nastolena stejnost, bezprostřední stejnost mimésis, stejně jako zprostředkovaná stejnost syntézy, při­ podobňování se věcem ve slepém procesu života, stejně jako srovnávání zvěcněného ve vědeckém vytváření pojmů, však zůstává kon-

stelací děsu. Společnost je pokračováním hrozící přírody, neboť je trvalým, organizovaným nátlakem, který se reprodukuje v individuích jako racionální sebezáchova a vrací se pak zpět k přírodě jako společenské panství nad ní. Věda je opakováním vybroušeným do podoby pozorovate1ných pravidelností a uchovávaným v původním stavu ve stereotypech. Matematická formule je vědomě řízená regrese, jakou byl již kouzelnický ritus; je nejsublimovanějšímuplatně­ ním mimikry. Technika ve službě sebezáchově provádí přizpůsobení mrtvému, a to nikoli již tělesným napodobením vnější přírody jako magie, nýbrž automatizací duchovních procesů, jejich přeměnou na slepé pohyby. Po jejím triumfu se lidské projevy staly ovladatelnými a nevyhnutelnými. To jediné, co zůstává z připodobnění přírodě, je zatvrzení se proti ní. Ochranným a výstražným zbarvením je dnes toto slepé ovládání přírody, které je totožné s dlouhodobým účelo­ vým opatřením. V buržoazním produkčním způsobu se nepřehlédnutelně mimetické dědictví veškeré praxe vydává zapomnění. Neúprosný zákaz návratu se sám mění v něco osudového, zřeknutí se se stalo natolik totálním, že již není prováděno vědomě. Lidé oslepení civilizací zakoušejí své vlastní tabuizované mimetické rysy až u některých gest a forem chování, s nimiž se setkávají u jiných a které do racionalizovaného prostředí dopadají jako izolované zbytky, jako zarážející rudimenty. To cizí a odpudivé je to, co je známo příliš důvěmě.4 Jsou to nakažlivá gesta bezprostředního kontaktu, která byla potlačena civilizací: doteky, přivinutí, konejšení, laskání. Zaráží na nich to, že patří jakoby do jiné doby. Probouzí dojem, že již dávno zvěcnělé mezilidské vztahy opět převádějí do osobních mocenských vztahů, neboť se snaží obměkčit kupce lichocením, dlužníky hrozbami, věři­ tele prosbami. Každý projev citů působí bolestně a zmírňuje rozčíle­ ní. Ale všechen nezmanipulovaný výraz emocí se jeví jako grimasa, která byla vždy zmanipulovaná - ve filmu, při lynčování, v projevech vůdce. Nedisciplinovaná mimika však nese znamení starého panství, vtištěného do živé substance ovládaných a děděného pro-

178

179

4 Srv. S. Freud, Werke aus den Jahren 1917-1920, in: Gesammelte Werke, XII; London 1947, str. 254, 259 (,,Das Unheimliche" aj.).

Prvky antisemitismu. Meze osvícenství

V. oddíl

střednictvím nevědomého procesu napodobování v raném dětství z generace na generaci, od Židů, kteří provozují vetešnictví, až po bankéře. Taková mimika probouzí hněv, protože tváří v tvář novým produkčním vztahům vyjevuje starý strach, na který lidé v zájmu svého přežití museli zapomenout. Hněv v civilizovaném člověku probouzí moment násilí, hněv trýznitele a trýzněného, kteří se však ve své grimase opět jeví jako neodlišitelní. Bezmocnému zdání odpovídá smrtonosná realita, hře vážnost. Grimasa působí jako hraná a předstíraná, protože místo aby plnila užitečnou funkci, vyjadřuje nechuť a odpor. Grimasa budí dojem, že uniká před vážností existence tím, že vážnost nahrazuje svou nespoutaností: grimasa je nepoctivá. Výraz je však bolestnou ozvěnou nesmírné moci, násilí, které je nahlas slyšet v nářku. Výraz je vždy přehnaný, jakkoli je upřímný, neboť v každém hlasitém nářku se stejně jako v umění ozývá celý svět. Jedinou přiměřenou odpovědí je něco vykonat. Pouze činnost, nikoli mimésis může zmírnit utrpení. Jejím důsledkem je však nehybný a cynický výrai obličeje, z něhož se dnes stal dětsky nevinný obličej mužů praxe, politiků, farářů, generálních ředitelů a podvodných manipulátorů. Řvoucí hlas fašistických řečníků a velitelů táborů ukazuje odvrácenou stranu téhož stavu věcí ve společnosti. Řvaní je stejně chladné jako obchod. Obojí vyvlastňuje i hlasitý nářek přírody a činí jej prvkem své techniky. Jejich řev má u pogromu stejné následky, jako má poplašné zařízení civilní obrany u německé letecké bomby: vyvolává křik hrůzy, který později probouzí hrůzu. Řev, od bolestného křiku oběti, která nejprve nazývala násilí jeho pravým jménem, od pouhého slova, které označuje oběť - Francouze, černocha, Žida -, se přenáší do zoufalství pronásledovaného, jenž musí jednat násilně. Řev je falešnou nápodobou mimésis děsu. Reprodukuje v sobě nenasytnost moci, jíž se bojí. Všeho má být použito, všechno má poslouchat. Pouhá existence druhého probouzí hněv. Druzí "se roztahují" a musí být vykázáni do patřičných mezí, vytyčených jejich bezmeznou hrůzou. Kdo hledá útočiště, neměl by je najít; těm, kdo vyjadřují, po čem všichni touží, tedy mír, domov, svobodu, stejně jako nomádům a kejklířům se odedávna upíralo právo na domov. Dělá se jim to, čeho se jiní bojí. Nemá se jim dostat ani posledního odpočinku. Pustošení hřbito­ vů není žádným výstřelkem antisemitismu, je to antisemitismus sám. Vyhnaní nutně vzbuzují slast z vyhánění. Znameními, která na nich

zanechalo násilí, se násilí rozněcuje donekonečna. Má být vyhlazeno to, co chce pouze vegetovat. V chaoticky pravidelných únikových reakcích nižších živočichů, v podobách rojení hmyzu, v konvulsivních gestech mučených se ukazuje, co ani u ubohého tvora nelze navzdory všemu zcela ovládnout: mimetický impuls. Ve smrtelném zápase živých tvorů, v nejkrajnějším protipólu svobody nezadržitelně prosvítá svoboda jako přeškrtnuté určení hmoty. Proti tomu se zaměřuje idiosynkrasie, která vydává antisemitismus za svůj motiv. Tato racionalizovaná idiosynkrasie je duševní energií, kterou zapřahá politický antisemitismus. Všechny záminky, v nichž se shoduje vůdce a jeho stoupenci, umožňují, aby bez zjevného porušení principu reality a takřka se vší poctivostí bylo možné podlehnout mimetickému vábení. Nemohou Židy vystát, ale ustavičně je imitují. Neexistuje žádný antisemita, který by neměl potřebu napodobovat, co je u něho Žid. Jsou to stále stejné mimetické šifry: argumentování rukama, zpěvný spád řeči vykreslující živý obraz věcí a pocitů, i když je řeč o malichernostech, nos, fyziognomické principium individuationis, téměř poznávací znamení, které tváři jednotlivce dává zvláštní charakter. V množství odstínů čichové slasti přežívá prastará touha po tom, co je pod námi, po bezprostředním spojení s okolní přírodou, se zemí a blátem. Čich, který je něčím přitahován, aniž si to zpředmětňuje, nejnázorněji ze všech smyslů svědčí o nutkání ztratit se sám sobě a stát se něčím jiným. Proto je čich, vnímající pach, který je závislý na aktu čichání, výraznější než jiné smysly. Při vidě­ ní zůstává člověk tím, čím je, když vnímá čichem, jeho identita se ztrácí. Proto jsou pro civilizaci čichové vjemy, zvláště pach, ostudné a považují se za charakteristický rys nižších ras a nečistých zvířat. Civilizovaný člověk se smí oddávat čichovým slastem jen tehdy, když je zákaz suspendován na základě racionalizace, která slouží skutečně nebo zdánlivě praktickému účelu. Člověk může holdovat zakázanému puzení, je-li nezpochybnitelné, že to nakonec povede k jeho vykořenění, jako je to u vtipů nebo žertů, které jsou ubohou parodií naplnění. Mimetická funkce se uplatňuje potutelně, neboť je předmětem pohrdání a pohrdá sama sebou. Kdo pátrá po pachu, aby jej odstranil jako "špatný" pach, tomu je dovoleno po libosti napodobovat čichání, které probouzí neracionalizovanou rozkoš. Pokud civilizovaný člověk dezinfikuje zakázané puzení tím, že se bezpodmínečně identifikuje s autoritou, která je zakazuje, zakázané puzení se

180

181

Prvky antisemitismu. Meze osvícenství

V. oddíl

stává přijatelným. Když se zajde příliš daleko, přichází smích. To je schéma antisemitského způsobu reagování. Antisemité se scházejí proto, aby oslavili okamžik, kdy autorita dovolí, co je jinak zakázáno, jen tak se z nich stává kolektiv, pospolitost soukmenovců. Jejich silácké řeči představují organizovaný smích. Čím hrozivější jsou jejich obvinění a hrozby, čím větší hněv, tím větší je nutkání k posmívání. Hněv, posměch a jedovaté napodobování je ve skutečnosti totéž. Smyslem formálních stránek fašismu, rituální disciplíny, uniforem a celé údajně iracionální aparatury je umožnit mimetické chování. Pečlivě promyšlené symboly, které jsou typické pro každé kontrarevoluční hnutí, lebky a kukly, barbarské bubnování, monotónní opakování slova gest, jsou zároveň organizovaným napodobováním magických praktik, mimésí mimésis. Vše řídí vůdce se zkři­ venou tváří a charismatem vyvolávajícím hysterii. Při svých vystoupeních představuje na obrazné rovině to, co je všem ostatním zapovězeno v realitě. Hitler může gestikulovat jako klaun, Mussolini zpívat falešně jako provinční tenor, Goebbels mluvit vemlouvavě jako židovský obchodník, kterého doporučuje zavraždit, Coughlin kázat lásku jako spasitel, jehož ukřižování si přeje, ale přesto všichni vyvolávají prolití krve. Fašismus je totalitární také v tom, že se snaží vzpouru potlačené přírody proti panství bezprostředně využít právě pro panství. Tento mechanismus potřebuje Židy. Jejich umělé zviditelnění pů­ sobí na legitimního syna nežidovské civilizace jako magnetické pole. Takto zakořeněný člověk vidí rovnost lidství v tom, že se odlišuje od Židů, ale to v něm indukuje pocit protikladnosti, cizosti. Tabuizované emoce, které jsou v rozporu s charakterem práce ve vládnoucím řádu, se tak stávají konformními idiosynkrasiemi. Ekonomické postavení Židů, posledních podvedených podvodníků liberalistické ideologie; proti tomu neskýtá žádnou spolehlivou ochranu. Protože se tak dobře hodí k vyrábění onoho duševního indukčního proudu, začínají tuto funkci proti své vůli plnit. Mají stejný osud jako vzpouzející se příroda, na jejíž místo je fašismus dosazuje: jejich využívání je slepé,.ale obezřetné. Málo záleží na tom, zda Židé jako individua skutečně ještě mají ony mimetické rysy, které probouzejí onu zlou nákazu, nebo zda jsou jim podsouvány. Jakmile jednou ekonomičtí mocipáni překonali svůj strach z příchodu fašistických správců, Židé se automaticky vyčleňují jako prvek, který narušuje

harmonii národní pospolitosti. Panství je přestává chránit v okamžiku, kdy se kvůli svému pokračujícímu odcizení přírodě převrací zpět na pouhou přírodu. Židé jsou většinou obviňováni z toho, že praktikují zakázanou magii, krvavý rituál. Teprve v podobě tohoto obvině­ ní slaví podprahové touhy domácích obyvatel, vracejících se k mimetické obětní praxi, radostné vzkříšení v jejich vědomí. Jestliže se veškerá hrůza civilizačně překonané prehistorie rehabilituje tím, že se jako racionální zájem promítne na Židy, pak ji už nic nezastaví. Prehistorická hrůza se může reálně naplnit a uskutečněné zlo před­ stihne i hrůzný obsah toho, co se na Židy promítá. Lidové fantazie o židovských zločinech, vraždách dětí a sadistických excesech, infikování národa a mezinárodním spiknutí přesně definují antisemitské touhy a zaostávají za hrůzou toho, jak vypadá jejich uskutečnění. Jestliže to dojde až tak daleko, pak se pouhé slovo Žid jeví jako krvavá grimasa, která se zrcadlí na praporu s hákovým křížem v jejím propojení lebky a zalomeného kříže. Nazvat někoho Židem zní jako požadavek, aby byl podroben takovým procedurám, až by se nakonec podobal tomuto obrazu smrti a násilí. Civilizace je vítězstvím společnosti nad přírodou, které vše proměňuje na pouhou přírodu. Po tisíciletí se toho účastnili i samotní Židé, a to osvícenstvím a cynismem. Židovství jako nejstarší dosud existující patriarchát, jako inkarnace monotheismu, proměnilo tabu v civilizační maximy už tehdy, když se ostatní ještě drželi magie. Židům, jak se zdá, se podařilo to, oč marně usilovalo křesťanství: zbavit magii moci její vlastní silou, a to tím, že magie získá podobu rituální služby Bohu, a tak se obrátí sama proti sobě. Židé ani tak nevykořenili napodobování přírody, jako je spíše povýšili na čistou povinnost rituálu. Uchovali tím stopu smíření s přírodou, aniž by upadli zpět do mytologie, jak k tomu obvykle symbolismus vede. Pro pokročilou civilizaci jsou zaostalí a zároveň příliš vpředu, jsou podobní i nepodobní, vychytralí i hloupí. Jsou obviňováni z toho, co v sobě jako první buržoové zlomili ze všech nejdřív: přitažlivost nízkého, tíhnutí ke zvířecí existenci a k zemi, službu obrazům. Protože právě oni vynalezli pojem košer, jsou pronásledováni jako prasata. Antisemité se stávají vykonavateli Starého zákona, starají se o to, aby se Židé, kteří pojedli ze stromu poznání, obrátili v prach.

182

183

Prvky antisemitismu. Meze osvícenství

VI. oddíl

VI

stroje, který slouží k boji o život, tedy produktem oné automatické projekce. Nicméně v lidské společnosti, kde se spolu s vytvářením individua diferencuje afektivní a intelektuální život, potřebuje jednotlivec větší kontrolu projekce, musí se ji učit zjemňovat i brzdit. Tím, že se pod ekonomickým tlakem učí rozlišovat mezi cizími a vlastními myšlenkami a pocity, vzniká rozdíl vnějšku a vnitřku, možnost distance a identifikace, sebevědomí a svědomí. Abychom pochopili kontrolovanou projekci a její degeneraci na projekci falešnou, která patří k podstatě antisemitismu, musíme tyto úvahy ještě

Antisemitismus se zakládá na falešné projekci. Je opakem pravé mimésis, ale je hluboce spřízněn s její potlačenou podobou, nebo dokonce vyjadřuje její patologický charakter. Jestliže se mimésis při­ podobňuje okolnímu světu, pak falešná projekce připodobňuje okolní svět sama sobě. Stává-li se pro mimésis modelem vnějšek, podle něhož se vytvaruje vnitřek, a to, co je cizí, se stává důvěrně známým, pak falešná projekce světa přesazuje vnitřek do vnějšku, a to, co je důvěrně známé, určuje jako něco nepřátelského. Sklony a emoce, které subjekt odmítá uznat za vlastní, jsou připsány objektu: perspektivní oběti. Běžný paranoik nemá svobodnou volbu, poslouchá zákony své nemoci. Ve fašismu se však paranoidní chování stává politickým, objekt nemoci se chápe jako to, co je v souladu s realitou, paranoidní systém se činí racionální normou ve světě v němž se z toho, kdo se odchyluje, dělá neurotik. Mechanismus: který je využíván totalitárním řádem, je stejně starý jako civilizace. Stejné sexuální touhy, hnutí, které lidstvo potlačilo, se u jednotlivců i národů udržely tím, že se okolní svět proměnil v jejich představách v ďábelský systém. Slepá potřeba vraždit vždy viděla v oběti pronásledovatele, před nímž v zoufalství sahá k nutné obraně, a nejmocnější říše vnímaly toho nejslabšího souseda, dříve než ho napadly, jako neúnosnou hrozbu. Racionalizace byla fintou a nutností zároveň. Ten, kdo je vybrán jako nepřítel, je už vnímán jako nepřítel. Porucha spočívá v tom, že subjekt nedokáže rozlišovat mezi tím, co je v obsahu projekce jeho vlastní materiál a co je materiál cizí. V jistém smyslu je veškeré vnímání projektováním. Projekce smyslových vjemů je dědictvím zvířecí prehistorie, mechanismem sloužícím k sebezáchově a k získávání potravy, prodlouženým orgánem bojovnosti, kterou u vyšších živočišných druhů vyvolávají pohyby objektu nezávisle na jeho záměrech. Projekce se v člověku automatizovala jako jiné útočné nebo obranné pohyby, z nichž se staly reflexy. Tímto způsobem se konstituuje jeho předmětný svět jako produkt onoho "umění skrytého v hlubinách lidské duše, jehož pravých postupů se na přírodě stěží kdy dohádáme a postavíme si je před oči nezakryté".5 Pokud Kantovu kritiku poznání použijeme antropologicky, pak systém věcí, pevné universum, které věda vyjadřu­ je pouze abstraktně, je nevědomě vzniklým produktem zvířecího ná-

184

zpřesnit.

Fyziologická teorie vnímání, kterou filosofové od Kantových dob opovrhovali jako teorií naivně realistickou a jako bludným kruhem, vysvětluje svět vjemů jako intelektem řízené zpětné zrcadlení dat, které mozek přijímá od skutečných předmětů. Podle tohoto názoru uspořádává přijaté bodové vjemy chápavost (Verstand). I když gestaltisté trvají na tom, že fyziologická substance nepřijímá pouze body, ale již strukturu, věděli Schopenhauer a Helmholtz, navzdory bludnému kruhu nebo spíše díky němu, o omezeném vztahu subjektu a objektu víc než oficiální koncepce neopsychologické či novokantovské školy: vnímaný obraz ve skutečnosti obsahuje pojmy a soudy. Mezi skutečným předmětem a nezpochybnitelným smyslovým datem, mezi vnitřkem a vnějškem zeje propast, kterou musí subjekt na vlastní nebezpečí přemostit. Aby subjekt zrcadlil věc tak, jak je, musí jí dát víc, než co od ní získává. Subjekt znovu vytváří vnější svět ze stop, které svět zanechal v jeho smyslech: jednotu věci v jejích rozmanitých vlastnostech a stavech. Retroaktivně rovněž konstituuje Já tím, že se učí dávat syntetickou jednotu nejen vnějším vjemům, ale také vjemům vnitřním, které se od těch vnějších postupně odlišují. Identické Já je nejpozdnějším konstantním produktem projekce. V procesu, který se mohl historicky uskutečnit až s rozvinutými silami lidské fyziologické konstituce, se rozvíjelo i Já jako jednotná, a zároveň excentrická funkce. Nicméně i jako samostatně objektivizované je Já pouze tím, čím je mu svět objektů. Vnitřní hloubka subjektu nespočívá v ničem jiném než v jemnosti

5 LKant, KdrV, B 180/A 141, str. 133.

185

Prvky antisemitismu. Meze osvícenství

VI. oddíl

a bohatství vnějšího vnímaného světa. Je-li toto propletení narušeno, Já začíná kamenět. Rozpadá se a mění v positivistické registrování daností, aniž dává něco ze sebe, takže se scvrkává v bod, a pokud idealisticky rozvrhuje svět z bezedného základu sebe sama, vyčerpá­ vá se ve strnulém opakování. V obou případech se duch rozpadá. Jen ve zprostředkování, v němž nicotné smyslové datum přivádí myšlenku k plné produktivitě, jíž je schopna, a zároveň se myšlenka na druhé straně bezvýhradně vydává síle vjemu, se překonává patologická osamělost, v níž se nachází celá příroda. Možnost smíření se ukazuje v jistotě nikoli nedotčené myšlenkou, nikoli v předpojmové jednotě vnímání a předmětu, nýbrž v jejich reflektovaném protikladu. Rozlišení se odehrává v subjektu, který má vnější svět ve vlastním vědo­ mí, a přesto jej poznává jako něco jiného. Proto se reflektování, život rozumu, uskutečňuje jako vědomá projekce. Patologickým rysem antisemitismu není projektivní chování jako takové, nýbrž výpadek jeho reflexe. Protože subjekt už není schopen vracet objektu, co od něj přijal, nebohatne, nýbřž chudne. Ztrácí reflexi v obou směrech: jelikož už nereflektuje předmět, nereflektuje ani sám sebe, a ztrácí tak schopnost diference. Místo hlasu svědomí slyší jiné hlasy; místo aby zkoumal sám sebe a přečetl si protokoly o vlastní mocichtivosti, připisuje protokoly sionských mudrců jiným. Nadouvá se a zakrňuje zároveň. Vnějšímu světu neomezeně uděluje to, co je v něm, ale to, co mu uděluje, je naprosto nicotné, pouhý nafouknutý prostředek, vztahy, machinace, temná praxe bez průhledu na myšlenku. Panství samo, které je i jako panství absolutní vždy v principu jen prostředkem, se v nebrzděné projekci stává samoúčelem a zároveň cizím účelem, ba účelem vůbec. U nemocného individua působí naostřenýintelektuální aparát člověka opět proti člověku jako slepý nepřátelský nástroj zvířecí prehistorie, který v rámci druhu nikdy nepřestal fungovat vůči celé ostatní přírodě. Jako se species člověk od dob svého vzniku ukazuje vůči ostatním druhům jako vývojově nejvyšší, a proto nejničivější, jako se uvnitř lidstva pokročilejší rasy ukazují vůči primitivnějším, technicky lépe vyzbrojené národy vůči národům pomaleji se rozvíjejícím, tak nemocný jednotlivec vystupuje vůči druhému jednotlivci s bludnou představou o své velikosti nebo s představou, že je pronásledován. V obou případech je v centru subjekt, svět je pouze místem pro uplatnění bludných představ, stává se bezmocným či všemocným

souhrnem toho, co do něj nemocný projektuje. Odpor, na který si paranoik stěžuje na každém kroku, je následek jeho neschopnosti odporovat, prázdnoty, kterou vytváří kolem sebe. S jejím vytvářením není schopen přestat. Idea, která nenachází pevnou oporu v realitě, se stává trvalou a fixní. Protože paranoik vnímá vnější svět jen tak, jak to odpovídá jeho slepým účelům, je schopen stále jen opakovat své Já, které se zvnějš­ nilo a stalo se abstraktní touhou. Holé schéma moci jako takové, které převládá jak ve vztahu k druhým, tak ve vztahu k vlastnímu rozpadlému Já, se zmocňuje toho, co se mu nabízí, a bez ohledu na jeho specifické rysy to začleňuje do svého mytického tkaniva. Uzavřený svět stále stejného se stává náhražkou všemohoucnosti. Je to, jako by had, který prvním lidem řekl: "budete jako Bůh" tento slib splnil paranoikovi. Vše si vytváří podle svého obrazu. Zdá se mu, že nepotřebuje žádnou živou bytost, a přesto požaduje, aby mu všechny sloužily. Jeho vůle proniká vesmírem a vše se musí k němu vztahovat. Jeho systémy nemají mezery. Jako astrolog vybavuje hvězdy silami, které nic netušícího člověka vedou do zkázy, ať už se to v předklinickém stadiu týká cizího Já nebo v klinickém stadiu vlastního Já. Jako filosof činí světové dějiny vykonavatelem nevyhnutelných katastrof a zániků. Jako dokonalý šílenec nebo absolutní racionalista ničí označené lidi individuálním teroristickým aktem nebo promyšlenou strategií vyhlazení. Tak má úspěch. Stejně jako ženy uctívají chladného paranoidního muže, tak národy klesají na kolena před totalitním fašismem. V samotných oddaných stoupencích je to paranoické přitahováno paranoikem jako démonem, strach ze svědo­ mí je přitahován člověkem bez svědomí, jemuž jsou jeho stoupenci vděční. Následují toho, kdo je přehlíží, kdo v nich nevidí subjekty, nýbrž materiál pro mnoho účelů. Ony ženy udělaly z obsazování vět­ ších i menších mocenských pozic náboženství, samy ze sebe udělaly zlou věc, za jakou je považuje společnost. Tak se pohled, který jim připomíná svobodu, jich musí dotýkat asi jako pohled příliš naivního svůdce. Jejich svět je převrácený. Zároveň však jako staří bohové, kteří se obávali pohledu svých věřících, vědí, že za závojem je to, co je mrtvé. Neparanoidní, důvěřivý pohled je upamatovává na onoho ducha, který v nich odumřel, protože venku vidí pouze chladné prostředky své sebezáchovy. Takový dotyk v nich probouzí hanbu i hněv. Šílený člověk se s nimi ovšem do kontaktu nedostává, i když

186

187

Prvky antisemitismu. Meze osvícenství

VI. oddíl

se jim podívá do tváře jako vůdce. Pouze je rozohňuje. Příslovečný pohled do očí v tomto případě nezachová jejich individualitu. Fixuje. Druhé drží v jednostranné věrnosti tím, že je uzavírá do monadických zdí bez oken, jimiž je jejich vlastní osobnost. Neprobouzí svě­ domí, nýbrž předem volá k odpovědnosti. Pohled pronikavý a přezíravý, pohled hypnotizující a nevšímavý jsou stejné povahy, v obou vyhasl subjekt. Protože u těchto pohledů chybí reflexe, elektrizují ty, kdo jsou bez reflexe. Jsou však zrazeni: ženy jsou odhozeny, národy vypáleny. Šílený člověk tak zůstává karikaturou božské moci. Stejně jako jeho suverénní gesta zcela postrádají schopnost vytvořit něco v realitě, tak mu podobně jako ďáblu chybí atributy principu, který si uzurpuje: pamětlivá láska a klidná svoboda. Je zlý, poháněn nutkáním a stejně slabý jako jeho síla. Pokud se říká, že božská všemohoucnost k sobě přitahuje stvoření, pak satanská, domýšlivá síla vtahuje vše do své bezmoci. To je tajemství jejího panství. Já, které je takto nuceno k projekci, nemůže projektovat nic než vlastní neštěstí, od jehož základu, který je v něm, je však ve své nereflektovanosti oddělen. Proto jsou produkty falešné projekce, stereotypní schéma myšlení a reality, produkty jeho neštěstí. Pro Já, které se noří do bezesmyslné propasti sama sebe, se předměty stávají alegoriemi zmaru, v nichž je skryt smysl jeho vlastního pádu. Psychoanalytická teorie paranoidní projekce považuje za její substanci přenos společensky tabuizovaných psychických impulsů ze subjektu na objekt. Pod tlakem Nadjá projektuje Já agresivní puzení, které vychází z Ono a svou silou je pro něho samého nebezpečné, do vnějšího světa jako zlé úmysly, a tím dosahuje toho, že tomuto puzení podléhá s tím, že se jedná o reakci na agresivitu vnějšího světa, ať už mu podléhá ve fantazii prostřednictvím identifikace s údajným zlem, nebo ve skutečnosti na základě údajně nutné obrany. Zakázané puzení, které je přesazeno do agrese, má většinou homosexuální povahu. Kvůli strachu před kastrací byla poslušnost vůči otci dovedena tak daleko, že kastraci začala anticipovat tím, že připodobnila vědo­ mý citový život malému děvčátku a nenávist k otci byla potlačena. V paranoii vede tato nenávist k přání kastrace jako všeobecnému ničivému puzení. U nemocného dochází k regresi na archaickou nerozlišenost lásky a ovládnutí. Jde mu o fyzickou blízkost, uchvácení, vztah za každou cenu. Protože sám se k žádostivé touze nesmí při­ dat, útočí na druhého jako žárlivec nebo pronásledovatel, stejně jako

sodomii, útočí na zvíře, jako lovec nebo síla pochází z příliš úzké vazby nebo vzniká spontánně, mohou jí podlehnout jak velcí - vrazi presidentů -, tak ti nejchudší jako u skutečného pogromu. Objekty fixace jsou nahraditelné jako postavy otce v dětství; lhostejno, na koho se touha po fixaci zaměří, bludná představa vztahu natahuje ruce všude kolem sebe bez vztahu ke komukoli. Patologická projekce je zoufalým pokusem Já, jehož obrana vůči popudům je podle Freuda vždy mnohem slabší směrem dovnitř než směrem ven. Pod tlakem nahromadě­ né homosexuální agrese zapomíná psychický mechanismus na svůj fylogeneticky nejnovější výdobytek, na sebevnímání, a onu agresi zakouší jako nepřítele ve světě, aby před ní lépe obstál. Tento tlak však zatěžuje i zdravý poznávací proces jako moment naivity, který není reflektován a probouzí puzení k násilí. Kde jsou intelektuální energie stále soustředěny na vnější svět, tedy všude tam, kde jde o sledování nějaké věci, její fixování a uchopení, o ony funkce, které se z primitivního přemáhání zvířeckosti zduchovnily na vědecké metody ovládání přírody, tam se při schematizaci snadno přehlédne subjektivní proces a systém vystupuje jako věc samotná. Zpředmětňující myšlení, podobně jako myšlení nemocné, obsahuje svévoli subjektivního účelu cizího věci, zapomíná na věc, a právě tím jí už činí násilí, které se jí později děje v praxi. Bezpodmínečný realismus civilizovaného lidstva, který kulminuje ve fašismu, je speciálním případem paranoického bludu, který dehumanizuje přírodu a nakonec samotné národy. Paranoia se uhnízĎUje v oné propasti nejistoty, kterou musí přemosťovat každý objektivizující akt. Protože proti materiálně falešným soudům neexistuje žádný absolutně pře­ svědčivý argument, deformované vnímání, v němž tyto soudy straší, nelze uzdravit. Každý vjem obsahuje nevědomě něco pojmového, jako každý soud obsahuje neprosvětlené fenomenalistické prvky. Pravda je tedy spojena s představivostí, a proto se může stát, že poškozená osobnost považuje pravdu za fantazii a fantazii za pravdu. Poškozený člověk žije z prvku představivosti imanentního samotné pravdě, neboť tento prvek ustavičně exponuje. Demokraticky trvá na zrovnoprávnění svého bludu, přestože ani pravda ve skutečnosti není striktní. Pokud již občan připouští, že antisemita nemá pravdu, pak alespoň žádá, aby byla obviněna také oběť. V tomto smyslu Hitler požaduje, aby byla uznána oprávněnost masové vraždy, pokud se

188

189

člověk, který

v

sobě potlačil

náhončí. Přitažlivá

Prvky antisemitismu. Meze osvícenství

VI. oddíl

děje ve jménu mezinárodně platného principu suverenity, který toleruje každý násilný čin v jiné zemi. Jako každý paranoik profituje z licoměrného ztotožňování pravdy a sofistiky; jejich oddělení, i když je nadále přísné, již přesto není naléhavé. Vnímání je možné jen tehdy, je-li věc vnímána již jako něco určitého, třeba jako exemplář druhu. Vnímání je zprostředkovanou bezprostředností, myšlenkou ve svůdné síle smyslovosti. Právě subjektivní prvek je z vnímání slepě přenášen do zdánlivé samodanosti objektu. Této halucinaci může uniknout jen práce myšlenky uvědomující si sebe sama, tedy filosofie v pojetí Leibnizova a Hegelova idealismu. Tím, že myšlenka v procesu poznání identifikuje pojmové momenty, které jsou bezprostředně kladené ve vnímání, a působí proto stejně nutkavě, jako pojmové, vrací je postupně do subjektu a zbavuje je jejich imaginativní moci. V takovém postupu se ve srovnání s filosofií jeví každý dřívější stupeň, i stupeň vědy, téměř jako pouhé vnímání, jako odcizený fenomén proniknutý neznámými intelektuálními prvky; ulpět na něm a neprovést jeho negaci je jedním z rysů patologie poznání. Ten, kdo je naivně absolutizuje, ačkoli jeho činnost může být universální, je trpící: podléhá zaslepující moci falešné bezpro-

služeb partikulárního soudu, a ztrácí tak veškerou naději. Jeho nevyvratitelnost je stejného druhu jako jeho nezlomná pozitivita: slabost paranoika je slabostí jeho myšlení. Reflexe, která u zdravého člově­ ka narušuje moc bezprostředního, není totiž nikdy tak přesvědčivá jako zdání, které překonává. Reflexe jako negativní, k sobě vztažený pohyb, který nepostupuje po přímé linii, postrádá brutalitu, jež sídlí v pozitivitě. Jestliže psychická energie paranoie pochází z oné libidinózní dynamiky, kterou odhaluje psychoanalýza, pak její objektivní nenarušitelnost se opírá o mnohoznačnost, která je neoddělitelně spjata s aktem identifikace předmětu; jeho halucinační moc byla pů­ vodně dokonce rozhodující. V jazyce teorie selekce to lze říci tak, že v období vývoje lidských sensorů přežila ta individua, u nichž se působení projekčních mechanismů co nejvíce propojilo s rudimentárními logickými schopnostmi, nebo bylo alespoň omezeno prvními formami reflexe. Stejně jako dnes potřebuje prakticky plodné vědec­ ké podnikání nepoškozenou schopnost definování, schopnost zastavit myšlenku na místě určeném společenskou potřebou, vymezit pole, které se potom propátrá až do nejmenších detailů, aniž toto pole překročí, tak ani paranoik není schopen překročit komplex zájmů určený jeho psychologickým osudem. Jeho intelektuální schopnosti se vyčerpávají v okruhu vyznačeném fixní ideou, podobně jako duchovní síly lidstva samy sebe likvidují v okruhu vymezeném technickou civilizací. Paranoia je stínem poznání. Tíhnutí k falešné projekci působí v duchu tak osudově, až hrozí, že falešná projekce, toto izolované schéma sebezáchovy, ovládne vše, co ji přesahuje: celou kulturu. Falešná projekce si uzurpuje říši svobody i říši vzdělání; paranoia je symptomem polovzdělance. Všechna slova se pro něho stala součástí blouznivého systému, pokusem přivlastnit si svým duchem to, kam jeho zkušenost nesahá, násilně dát světu smysl, který jej činí nesmyslným, zároveň však očernit ducha a zkušenost, z nichž je vyloučen, a obvinit je z toho, čím je vinna společnost, z toho, že je vyloučen. Polovzdělanost,která na· rozdíl od pouhé nevzdělanosti hypostazuje omezené vědění jako pravdu, není schopna vydržet nesnesitelně zvětšenou propast mezi vnitřkem a vnějškem, individuálním osudem a společenským zákonem, jevem a podstatou. Proti pouhému přejímání daného, jímž se zapřísahala údajná rozumnost nadřazeného národa, v tomto utrpení je sice obsažen prvek pravdy. Polovzdělanost však ve svém stra-

střednosti.

Takové zaslepení je však konstitutivním prvkem každého soudu, nutným zdáním. Každý soud, i ten negativní, představuje jisté tvrzení, přijetí obsahu. Ať už soud při své auto korektuře sebevíc usiluje o překonání své izolovanosti a relativity, musí svůj vlastní obsah, třebaže je formulovaný velmi opatrně, postulovat jako něco, co není pouze izolované a relativní. Díky tomuto rysu se soud stává soudem, jeho forma pouze omezuje jeho platnost. Pravda na rozdíl od pravdě­ podobnosti nemá žádné stupně. Negující krok, který dospívá za hranice jednotlivého soudu, a tak zachraňuje jehopravdu, je možný jen tehdy, pokud sám sebe považuje za pravdivý a je takřečeno paranoidní. Skutečně zvrácené pravé šílenství spočívá až v nehybnosti, v neschopnosti myšlenky k takové negativitě, v níž je vlastní život myšlení, které není totéž co fixovaný soud. Paranoidní extrémní logičnost, špatná nekonečnost stále stejného soudu odhaluje nedostatečnost myšlení; paranoik, místo aby myšlenkově zpracoval ztroskotání absolutního nároku myšlení, a tím dospěl k dalším rysům souzení, se tohoto ztroskotávajícího nároku křečovitě drží. Celé myšlení, místo aby šlo dál tím, že pronikne do věci, vstupuje do 190

191

Prvky antisemitismu. Meze osvícenství

formule, které jí právě vyhovují, tu aby rapohromu, k níž už došlo, tu aby předpověděla katastrofu, která občas vypadá jako regenerace. Vysvětlení, v němž vlastní přání vystupuje jako objektivní moc, je vždy stejně vnější a bezesmyslné jako izolované dění samo, pomatené i zlověstné zároveň. Obskurní systémy dnes umožňují to, co mýtus o ďáblovi oficiálního náboženství poskytoval středověkému člověku: osamělý paranoik může dát vnějšímu světu jakýkoli smysl, podle privátního, nikým nesdíleného schématu, které se právě proto jeví jako pomatené. Z toho pocházejí fatální conventicula a panacea,6 které se tváří vědecky, a zároveň se vzdalují myšlení: theosofIe, numerologie, pří­ rodní léčitelství, eurytmie, vegetariánství, jóga a mnoho jiných sekt, které si konkurují a jsou navzájem zaměnitelné, všechny s akademiemi, hierarchiemi, odbornými jazyky, fetišizovaným formalismem vědy a náboženství. Vzdělaný svět je kdysi považoval za apokryfní a neměl k nim respekt. Zatímco dnes, kdy vzdělání z ekonomických důvodů odumírá, v netušeném měřítku vznikají n-ové podmínky pro paranoiu mas. Systémy víry minulosti, které národy přijímaly jako uzavřené paranoidní formy, měly širší záběr. Právě proto, že byly vytvarovány a přesně ponechávaly, alespoň směrem vzhůru, prostor pro vzdělání a ducha, jehož pojem byl jejich vlastním médiem. Ten dokonce jistým způsobem působil jako protilék vůči paranoii. Freud, zde dokonce právem, nazývá neurózy "asociálními výplody, jež se snaží soukromými prostředky dokázat to, co ve společnosti vzniklo kolektivní prací".7 Systémy víry zachovávají něco z oné kolektivity, která chrání individua před onemocněním. Onemocnění se socializuje: v opojení ze společné extáze, ba jako pospolitost vůbec, se zaslepení mění ve vztah a paranoický mechanismus se stává ovladatelným, aniž by se vytrácela možnost zastrašení. Snad právě to byl jeden z velkých přínosů náboženství k sebezáchově lidského rodu. Paranoidní formy vědomí usilují o vytvoření spolků, spikleneckých skupin a pokoutních organizací. Jejich členové mají strach z toho, že své bludné představě věří jen oni. Provádějí projekci svého šílenství chu

stereotypně přijímá

cionálně zdůvodnila

6

Tajné nauky a všeléky. - Pozn. překl.

7

S. Freud, Totem a tabu, in: týž, Totem a tabu. Vtip, str. 55.

192

Vl. oddíl

a všude vidí spiknutí a intriky proselytů. Etablovaná skupina se k jiným skupinám chová vždy paranoidně; velké říše, ba celé organizované lidstvo se v tom nijak neopožďují za lovci lebek. To vědí ti, kdo byli z lidské pospolitosti bez vlastní vůle vyloučeni, stejně jako ti, kdo se z touhy po lidské pospolitosti z této pospolitosti sami vyloučili: jejich pronásledování posilovalo patologickou sounáležitost. Normální člen však svou vlastní paranoiu mění za účast na paranoii kolektivní a vášnivě se upíná k objektivizovaným, kolektivním a potvrzeným formám poblouznění. Horror vacui, s nímž se upisují svým spolkům, je spojuje dohromady a propůjčuje jim téměř neodolatelnou moc. S buržoazním vlastnictvím se rozšířilo i vzdělání. To paranoiu vytěsnilo do temných zákoutí společnosti a duše. Po osvícení ducha ovšem nenásledovala reálná emancipace lidí, a proto samotné vzdě­ lání onemocnělo. Čím více se společenská skutečnost vzdalovala vzdělanému vědomí, tím více samo toto vědomí podléhalo procesu zvěcnění. Kultura se stala plně zbožím, které se šíří jako informace, neboť neproniká tím, kdo toto zboží získá. Myšlení se stává krátkodechým, omezuje se na získávání izolovaných faktů. Myšlenkové souvislosti se odmítají jako nepohodlné a neužitečné úsilí. vývojový moment myšlení, vše, co je v něm genetické a intenzivní, je zapomenuto a nivelizováno na bezprostředněpřítomné, na extenzivní. Dnešní uspořádání života nedává Já žádný prostor k vyvození duchovních důsledků. Myšlení redukované na vědění je neutralizováno a funguje jako pouhá kvalifIkace na specifIckých pracovních trzích nebo jako prostředek ke zvýšení zbožní hodnoty osobnosti. Tak zaniká ona sebereflexe ducha, která působila jako protilék vůči paranoii. V podmínkách pozdního kapitalismu se nakonec polovzdělanost stala objektivním duchem. Polovzdělanost v totalitámí fázi panství povolává zpět provinční šarlatány politiky a s nimi blouznivý systém jako ultima ratio a vnucuje jej většině beztak již zkrocené kulturním průmys" lem. Nesmyslnost panství dnes může zdravé vědomí prohlédnout tak snadno, že k tomu, aby se panství udrželo při životě, potřebuje nemocné vědomí. Pouze lidé stižení stihomamem si nechávají líbit pronásledování, k němuž panství nutně vede, pokud jen smějí pronásledovat druhé. Ve fašismu, kde odpovědnost za ženu a dítě tak usilovně vypěsto­ vaná buržoazní civilizací opět mizí a je nahrazena trvalým podříze193

Prvky antisemitismu. Meze osvícenství

VII. oddíl

ním každého jednotlivce daným nařízením, se svědomí beztak likviduje. To spočívalo v něčem jiném, než si představovali Dostojevskij a němečtí apoštolové niternosti: v oddanosti Já substanciálnímu vnějšku, ve schopnosti vzít za své skutečné problémy ostatních. Tato schopnost je schopností reflexe jako vzájemného proniknutí receptivity a obrazotvornosti. Tím, že velký průmysl odstraňuje nezávislý ekonomický subjekt, jednak začleněním samostatných podnikatelů, jednak transformací dělníků na odborářské objekty, a nezadržitelně odnímá morálnímu rozhodování ekonomickou půdu, musí odumírat i reflexe. Duše, jako možnost, že se v člověku zrodí pocit viny, se rozpadá. Svědomí již nemá žádný předmět, neboť místo odpověd­ nosti individua za sebe a své blízké přichází, i když také pod starým morálním titulem, pouze jeho výkon ve společenském mechanismu. Už nedochází k vyřešení vlastního pudového konfliktu, v němž se utvářela instance svědomí. Místo internalizace společenského příka­ zu, která jej činí nejen závaznějším a zároveň otevřenějším, nýbrž také emancipovaným od společnosti, ba obráceným proti ní, přichází promptní, bezprostřední identifikace se stereotypními hodnotovými stupnicemi. Vzorná německá žena, která se ztotožňuje s ženstvím, a pravý německý muž, který se identifikuje s mužstvím, stejně jako podobné verze u jiných národů, jsou archetypy konformních asociálů. Navzdory své zjevné špatnosti, nebo spíše kvůli ní, se panství stalo natolik mocným, že kterýkoli jednotlivec může ve své bezmoci zaklínat svůj osud jen slepou poslušností. Má-li panství takovou moc, je věcí náhody, kterou řídí nacionální strana, kam bude zoufalé úsilí o sebezáchovu projektovat vinu za své hrůzy. K takové projekci jsou nejvhodnější Židé. Sféra oběhu, v níž zaujímali své ekonomické mocenské pozice, postupně mizí. Liberalistická forma podnikání ještě umožňovala, aby rozptýlená centra bohatství měla politický vliv. Nyní jsou ti, kdo se emancipovali jako první, vydáni napospas mocnostem kapitálu, které odrostly konkurenci a propojily se se státním aparátem. Bez ohledu na to, jací Židé ve skutečnosti jsou, má jejich obraz, jako obraz něčeho překonané­ ho, rysy, vůči nimž musí být totalitární panství krajně nepřátelské: štěstí bez moci, mzdy bez práce, vlasti bez pohraničních kamenů, náboženství bez mýtu. Tyto rysy jsou nenáviděny, protože ovládaní po nich tajně touží. Panství může trvat jen tak dlouho, dokud sami ovládaní dělají z vytouženého předmět nenávisti. K tomu u nich do-

chází na základě patologické projekce, protože i nenávist vede ke sjednocení s objektem - při jeho zničení. Nenávist je negativnem smíření. Smíření je nejvyšším pojmem židovství a celým jeho smyslem očekávání; neschopnost očekávání je zdrojem paranoidní formy reakce. Antisemité se snaží vlastní mocí uskutečnit své negativní absolutno a proměňují svět v peklo, kterým pro ně vždy již bylo. Změna závisí na tom, zda se ovládaní tváří v tvář absolutnímu šílenství zmocní sebe samých a učiní mu přítrž. Jen osvobození myšlení od panství, odstranění násilí, by mohlo přinést uskutečnění ideje, která byla až dosud nepravdivá, totiž že i Žid je člověk. Bylo by to vykročení z antisemitské společnosti - která Židy i ostatní vhání do náruče nemoci - směrem ke společnosti lidské. Takové vykročení by bylo zároveň naplněním fašistické lži v podobě jejího protikladu: skutečně by se ukázalo, že židovská otázka představuje v dějinách bod obratu. Po překonání nemoci ducha, kterou probouzí sebepotvrzování, jež není narušováno reflexí, by se lidstvo složené nyní z nepřátelských ras stalo rodem, který je jakožto příroda víc než pouhá příroda, neboť si jí je vědoma jako svého vlastního obrazu. Individuální a společenská emancipace od panství je pohyb, který je v kontrastu s falešnou projekcí, a žádný Žid, který by v sobě tuto projekci umlčel, by již nepředstavoval pohromu, která je s ním nesmyslně spojována, stejně jako se všemi pronásledovanými, zvířaty i lidmi.

194

VII Nicméně žádní

antisemité již neexistují. Naposled jimi byli liberálové, kteří chtěli projevit své antiliberální názory. Starokonzervativní distance šlechty a důstojnictva od Židů byla na konci devatenáctého století pouze reakcionářská. Ducha doby vyjadřovali Ahlwardtové a Kntippelkunzeové. Jejich následovníky už byli ti, z nichž se později stal lidský materiál pro vůdce. Podporováni však byli lidmi zlého charakteru a pomatenci z celé země. Pokud se antisemitské myšlení projevilo nahlas, cítilo se být na straně buržoazie a zároveň revoluce. Nacionalistické nadávky byly stále ještě deformací občan­ ské svobody. V hospodské politice antisemitů se konečně odhalila lež německého liberalismu, z něhož tato politika žila a který nako-

195

Prvky antisemitismu. Meze osvícenství

nec

zničila.

I když svou

prostřednost

chápali jako

oprávnění k

Vll. oddíl

úto-

kům na Židy, které v sobě již měly rozměr universální vraždy, eko-

nomicky byli ještě natolik prozíraví, aby zvažovali rizika Třetí říše ve srovnání s výhodami nevraživé liberální snášenlivosti. Antisemitismus byl dosud jedním z konkurujících si motivů subjektivní volby. Byl předmětem specifického rozhodnutí. Přijetí nacionalistické teze již ovšem aktivizovalo celý šovinistický slovník. Antisemitské úsudky odedávna svědčily o stereotypnosti myšlení. Dnes zůstala jenom stereotypnost. I dnes se stále ještě volí, ale pouze mezi totalitami. Místo antisemitské psychologie přichází pouhé ano fašistickému lístku, agresivním heslům velkého průmyslu. Stejně jako jsou jména na volebním lístku masové strany, oktrojovaná stranickým strojem, vzdálená zkušenosti voliče a volič je může volit jen en bloc, tak jsou na několika seznamech kodifikovány základní ideologické body. Člověk se musí rozhodnout pro jednu z totalit en bloc, nemá-li se mu jeho vlastní smýšlení jevit stejně marné jako rozptýlené volební hlasy ve srovnání s mamutími ciframi statistiky. Antisemitismus již sotva vyjadřuje spontánní hnutí mysli, nýbrž představuje vymezení platformy: kdokoli dává fašismu šanci, ten spolu s rozbitím odboru a křižáckým tažením proti bolševismu automaticky subskribuje i zničení Židů. Přesvědčení antisemitů, ať už jakkoli nepůvodní, se proměnilo v předem rozhodnuté reflexe bezsubjektových exponentů jejich stanoviska. Jestliže masy přijmou reakční lístek, který obsahuje bod proti Židům, pak naslouchají sociálním mechanismům, v nichž zkušenosti jednotlivců s Židy nehrají žádnou roli. Ve skuteč­ nosti se ukázalo, že antisemitismus v oblastech bez Židů má neméně šancí než v Hollywoodu. Místo zkušenosti přichází klišé, místo fantazie, která ve zkušenosti působí, horlivá recepce. Příslušníci všech společenských vrstev musejí ke své správné orientaci přijmout jistou dávku klišé, pokud nechtějí být potrestáni tím, že rychle zaniknou. Musejí se správně orientovat jak v údajích o nejnovějším letadle, tak v tom, jak být loajální k předem daným instancím moci. Ve světě sériové produkce nahrazuje její schéma, stereotypnost, práci s pojmovými kategoriemi. Souzení už nespočívá ve skutečném provádění syntézy, nýbrž ve slepém subsumování. Jestliže souzení na dřívějších stupních spočívalo v rychlém rozlišení, které ihned uvedlo do pohybu otrávený šíp, pak od té doby směna a právní péče vykonala své. Soudy prošly stupněm individuálního zvažování, které 196

subjektu soudu poskytovalo jistou ochranu před brutální identifikací s predikátem. V pozdně industriální společnosti dochází k regresi a soudy probíhají bez souzení. Když zdlouhavý soudní postup v trestním procesu fašismu vystřídala zrychlená procedura, byli na to již lidé připraveni prostřednictvím ekonomiky; naučili se bez uvažování vidět věci prostřednictvím myšlenkových modelů, prostřed­ nictvím technických termínů, které, když se jazyk rozkládá, před­ stavují pravidelný příděl. Vnímající již není přítomen v procesu vnímání. Už se v něm neprobouzí činná pasivita poznávání, v níž kategoriální prvky mohly být přiměřeně tvarovány konvenčně preformovanými "danostmi", a tyto danosti naopak oněmi prvky, takže vnímaní je právo vnímanému předmětu. Na poli sociálních věd, stejně jako ve světě individuálního prožívání, se k sobě slepé smyslové nazírání a prázdné pojmy připojují strnule a bez vzájemného zprostředkování. Ve věku tří set základních slov mizí schopnost vynaložit úsilí, jehož je zapotřebí k souzení a ztrácí se rozdíl mezi soudem pravým a falešným. Pokud myšlení ve vysoce specializované formě, jak se vyskytuje v mnoha odvětvích dělby práce, netvoří část odborného vybavení, stává se podezřelým jako staromódní luxus: "armchair thinking". Člověk musí něco vykázat. Čím více vývoj techniky činí tělesnou práci nadbytečnou, tím usilovněji je tato tělesná práce dávána za vzor práci duchovní, která nesmí podlehnout pokušení vyvodit své vlastní důsledky. To je tajemství zhloupnutí, z něhož těží antisemitismus. Pokud se i v rámci logiky setkává pojem a zvláštní jen na vnější rovině, pak ve společnosti se teprve musí třást strachem to, co reprezentuje rozdíl. Hrací známky jsou nalepeny: každý je buď přítel, nebo nepřítel. Nezohledňuje-li se subjekt, správa je snadnější. Etnické skupiny jsou přesouvány do jiných oblastí, individua s razítkem Žid do plynových komor. Lhostejnost vůči individuu, která je vyjádřena v logice, je nutným následkem ekonomického procesu. Individuum se stalo překážkou produkce. Časový nesoulad mezi technickým a lidským vývojem, "cultural lag", 8 nad nímž se pozastavují sociologové, začíná mizet. Ekonomická racionalita, vychvalovaný princip co nejmenších pro-

8

Kulturní zaostávání. - Pozn.

překl.

197

Prvky antisemitismu. Meze osvícenství

VII. oddíl

středků, ustavičně přeformovává i ty nejmenší jednotky ekonomiky: jednotlivé podniky stejně jako lidi. Vládne ta forma, která je nejpokročilejší. Obchodní dům už vyvlastnil specializovaný obchod ve starém stylu. Poté, co specializovaný obchod a produkce přerostla merkantilistický způsob řízení, sama se ujala iniciativy, řízení a organizace, tak jako se staré mlýny a kovárny staly malými továrnami a vzniklo svobodné podnikání. To však bylo zdlouhavé, nákladné, riskantní. Proto se na základě konkurence prosadila výkonnější centralizovaná forma maloobchodu, právě obchodní dům. Psychologický malý podnik, individuum, prodělal totéž. Vznikl jako dynamická buňka ekonomické aktivity. Emancipoval se z poručnictví na dřívěj­ ších stupních ekonomického vývoje a staral se sám o sebe: jako proletář tím způsobem, že se nechal najmout prostřednictvím trhu práce a neustále se přizpůsoboval novým technickým podmínkám, jako podnikatel tím, že neúnavně uskutečňoval ideální typ komo oeconomicus. Psychoanalýza tento malý vnitřní podnik, který tímto způso­ bem vznikl, zobrazila jako složitou dynamiku nevědomí a vědomí, Ono, Já a Nadjá. V konfliktu s Nadjá, společenským kontrolním mechanismem v individuu, udržuje Já pudy v mezích sebezáchovy. Třecí plochy jsou velké a neurózy,fauxjrais9 této pudové ekonomie, nevyhnutelné. Tato pomalá duševní aparatura však přesto do jisté míry umožňovala svobodnou souhru subjektů, v níž spočívalo tržní hospodářství. V éře velkých koncernů a světových válek se však zprostředkování společenského procesu, probíhající na základě bezpočtu monád, ukazuje jako regresivní. Subjekty pudové ekonomie jsou psychologicky vyvlastňovány, a tato ekonomie je společností spravována racionálněji. Jak má jednotlivec jednat, už nemusí být nejprve vybojováno v bolestné vnitřní dialektice svědomí, sebezáchovy a pudů. Člověk jako výdělečně činná bytost přijímá rozhodnutí učiněná hierarchicky, počínaje odborovými svazy a správními institucemi konče, v soukromé sféře místo něj rozhoduje schéma masové kultury, které mu zabavuje i ta poslední spontánní vnitřní hnutí, aby konzumoval to, co mu je nabízeno. Jako Já a Nadjá fungují komise a pop hvězdy, a masy, zbavené i zdání osobnosti, se for-

mují mnohem snadněji podle hesel a modelů, než byly kdy formovány instinkty prostřednictvím vnitřní cenzury. Pokud byla v době liberalismu individuace jedné části obyvatelstva součástí procesu při­ způsobování společnosti jako celku vývoji techniky, pak fungování ekonomické aparatury dnes vyžaduje, aby individuace nebrzdila ří­ zení mas. Ekonomicky určená orientace celé společnosti, která se odedávna prosazovala při utváření duchovní i tělesné konstituce člo­ věka, nechává zakrnět ty orgány jednotlivce, které působily ve smyslu autonomního zaměření jeho existence. Od té doby, co se myšlení stalo pouhým sektorem dělby práce, stalo se plánování vlastního štěstí individua zbytečným, neboť bylo nahrazeno plány příslušných expertů a vůdců. Iracionalita bez odporu probíhajícího a přičinlivé­ ho přizpůsobování realitě je pro jednotlivce rozumnější než rozum. Jestliže dříve buržoazie u sebe i u dělníků introjikovala donucení v podobě povinnosti svědomí, pak nyní se celý člověk stal subjektem-objektem represe. S pokrokem industriální společnosti, která, jak se zdá, sama od sebe zahnala zákon zbídačování, jehož čas již přišel, se narušil pojem, jímž je celek společnosti ospravedlňován: člověk jako osoba, jako nositel rozumu. Dialektika osvícenství se objektivně převrací v šílenství. Toto šílenství je zároveň šílenstvím politické reality. Hustá síť novodobých komunikací učinila svět tak unifikovaným, že rozdíly v diplomatických snídaních v Dumbarton Oaks a v Persii musí být v podobě různých národních odstínů teprve vymýšleny a národní specifika se projevují především jako hladovění milionů, jimž se nedostává rýže a jež propadly úzkými oky unifikující sítě. I když hojnost statků, které by se mohly vyrábět všude a najednou, ukazuje anachroničnost boje o suroviny a odbytiště, zůstává lidstvo rozděle­ no do několika ozbrojených mocenských bloků. Ty si navzájem konkurují mnohem nelítostněji, než si kdy během anarchické zbožní produkce konkurovaly firmy, a usilují o vzájemnou likvidaci. Čím směšnější je antagonismus, tím více bloky tuhnou. Pouze tím, že jejich obyvatelé se s těmito mocenskými monstry totálně identifikují a jejich identifikace se u nich stává druhou přirozeností a ucpává všechny póry vědomí, mohou být masy drženy v téměř absolutní apatii, která je uschopňuje k zázračným výkonům. Jestliže jednotlivcům se dosud zdá, že rozhodování je v jejich rukou, pak v podstatě je již předem rozhodnuto. Politickými tábory vytrubovaná nesmiři-

9

Nepředvídaná

vydání. - Pozn.

překl.

198

199

Prvky antisemitismu. Meze osvícenství

VII. oddíl

telnost ideologií je sama už jen ideologií slepé mocenské konstelace. Lístkové myšlení, produkt industrializace a její reklamy, se rozšiřuje i na mezinárodní vztahy: zda se občan rozhodne pro komunistický, nebo fašistický lístek, řídí se tím, zda mu imponuje více Rudá armáda, nebo západní laboratoře. Zvěcnění, kvůli němuž mocenská struktura, umožněná jedině pasivitou mas, vystupuje vůči nim samým jako železná skutečnost, zhoustlo natolik, že každá spontaneita, nebo dokonce pouhá představa o pravém stavu věcí se stala nepřija­ telnou utopií, scestným sektářstvím. Zdání se koncentrovalo natolik, že pouhý pokus o jeho proniknutí objektivně nabývá charakteru halucinace. Ale zvolit nějaký lístek na druhé straně znamená přizpůso­ bit se zdání, které zkamenělo na skutečnost, a které se takovým při­ způsobením neustále reprodukuje. Právě proto je i ten, kdo začne váhat, odsouzen jako dezertér. Váhání bylo pro novověké postavy, počínaje Hamletem, projevem myšlení a humanity. Prornrhaný čas reprezentoval a zároveň zprostředkovával odstup mezi individuálním a obecným, stejně jako v ekonomii zajišťoval oběh podobný odstup mezi spotřebou a produkcí. Dnes jednotlivci dostávají své lístky přímo od vládnoucích mocností jako spotřebitelé svůj automobil od obchodních poboček automobilek. Soulad s realitou a přizpůsobení moci již není výsledkem dialektického procesu mezi subjektem a realitou, ale je přímo vyráběn soukolím průmyslu. Tento proces je procesem likvidace, nikoli uchovávajícího překonání (Aufhebung), formální negace, nikoli negace určité. Odpoutané produkční kolosy nepřemohly individuum tím, že mu zajistily plné uspokojení, nýbrž tím, že je vymazaly jako subjekt. Právě v tom spočívá jejich dokonalá racionalita, která splývá s jejich šílenstvím. Extrémně zvětšený nesoulad mezi kolektivem a jednotlivci ruší napětí, ale ničím nerušené souznění všemohoucnosti a bezmoci je samo nezprostředkova­ ným rozporem, absolutním protikladem smíření. S individuem proto nezmizely jeho psychologické determinanty, které byly vždy vnitřními jednateli falešné společnosti. Charakterové typy však nyní nacházejí v mocenském systému své přesné místo. Je započítán jejich koeficient účinnosti i tření. Lístek sám je jedním ozubeným kolem. Vše, co bylo v psychologickém mechanismu vždy vynucené, nesvobodné a iracionální, bylo nyní precizně začleněno. Reakcionářský lístek, který obsahuje antisemitismus, je spojen s destrukčně konvenčním syndromem. Antisemité nejenže původně

reagují na Židy, nýbrž vytvořili pudové zaměření, které teprve prostřednictvím lístku získává adekvátní objekt pronásledování. Se zkušeností spojené "prvky antisemitismu", zbavené síly ztrátou subjektivní zkušenosti, která se ukazuje v lístkovém myšlení, jsou lístkem znovu mobilizovány. Tyto prvky, které se již dávno rozložily, vytvářejí u nových antisemitů špatné svědomí, a tím vedou k nenasytnému zlu. Právě proto, že psychologii jednotlivců a jejich obsahů lze vybudovat už jen prostřednictvím syntetických schémat sociálního chování, získává současný antisemitismus nicotný, neproniknutelný charakter. Průměrný Žid se mění v obraz ďábla až poté, co jím ekonomicky už ve skutečnosti není; to usnadňuje triumf a také antisemitský otec rodiny je divákem zbaveným odpovědnosti, který nezúčastněně sleduje nezadržitelnou dějinnou tendenci a je aktivní pouze tam, kde to vyžaduje jeho role zaměstnance strany nebo továrny na výrobu cyklonu. Správa totalitních států, která usiluje o likvidaci těch částí národa, které již ztratily význam, je pouze vykonavatelem ekonomického verdiktu, jenž padl již dávno. Členové jiných sektorů systému práce mohou přihlížet se stejnou lhostejností, jakou zakoušejí čtenáři novin, i když narazí na zprávu o odklizovacích pracích v dějišti včerejší katastrofy. Dávno smazány jsou rovněž zvláštní rysy, kvůli nimž jsou oběti zabíjeny. Poté, co se pod nivelizujícím tlakem pozdně industriální společnosti nepřátelská náboženství, která kdysi konstituovala rozdíl, úspěšnou asimilací přetvořila na pouhé kulturní statky, musí být lidé, kteří jsou dekretem určeni jako Židé, nejprve vypátráni obšírnými dotazníky. Židovské masy podléhají lístkovému myšlení stejně jako antisemitské mládežnické spolky. Fašistický antisemitismus musí svůj objekt do jisté míry nejprve vynalézt. Paranoia již nenachází svůj cíl na základě individuálního průběhu nemoci pronásledovatele; stala se sociálním existenciálem a svůj cíl musí nejprve vymezit v zaslepující souvislosti válek a ekonomických konjunktur, dříve než se o něj jako pacienti mohou na vnitřní i vnější rovině opřít psychologicky predisponovaní soukmenovci. Skutečnost, že antisemitismus se stále více a více objevuje pouze jako jeden z bodů na zaměnitelných lístcích, bezpochyby zakládá naději, že se blíží jeho konec. Židé jsou vražděni v době, kdy by fašističtí vůdci mohli antisemitskou kartu nahradit jinou stejně snadno, jako je v plně racionalizované produkci možné přesunout za-

200

201

Prvky antisemitismu. Meze osvícenství městnance z jednoho místa na druhé. Základem vývoje, který vede k lístkovému myšlení, je beztak universální redukce veškeré specifické energie na jednu jedinou abstraktní formu práce, od bitevního pole až po studio. Přechod z těchto podmínek k lidštějšímu stavu však nemůže nastat, protože to dobré má stejný osud jako to zlé. Svoboda na progresivním lístku je pro mocensko-politické struktury, k nimž progresivní rozhodnutí nutně směřují, stejně vedlejší, jako je pro chemický trust vedlejší antisemitismus. Progresivní lístek sice přitahuje psychologicky humánnější lidi, nicméně šířící se ztráta zkušenosti nakonec proměňuje i stoupence progresivního lístku na nepřátele diference. Antisemitský není až antisemitský lístek, nýbrž lístková mentalita jako taková. Onen hněv na diferenci, který je teleologicky součástí této mentality, je jako resentiment subjektů, které jsou ovládány při ovládání přírody, připraven zaútočit na přiroze­ nou menšinu i tam, kde jsou sociálně ohroženy tyto subjekty. Určit společensky odpovědnou elitu je tak jako tak mnohem těžší než určit jiné menšiny. V mlhavých vztazích mezi vlastněníin, disponováním a managementem tato elita úspěšně uniká teoretickému určení. Pouze v ideologii rasy a v třídní realitě se objevuje jistá abstraktní diference vůči většině. Ale přestože pokrokový lístek směřuje k tomu, co je horší než jeho obsah, tak obsah lístku fašistického je tak nicotný, že jako náhražka za něco lepšího může být přesvědčivý jen tehdy, když podvádění vynaloží zoufalé úsilí. Jeho hrůza spočívá v tom, že jeho lež je zřejmá, a přesto existuje dál. Ač fašismus nepřipouští žádnou pravdu, s níž by se mohl poměřovat, jeho nezměrná nesmyslnost jej negativně přibližuje k pochopení pravdy, od níž j sou nesoudní lidé vzdáleni pouze tím, že zcela ztratili schopnost myslet. Osvícenství, které se zmocnilo sebe samého a stalo se mocí, by samo dokázalo prolomit meze osvícenství.

202

Poznámky a náčrty

Proti

vševědoucímu

chytráctví

Jednou z pouček, které jsem si odnesl z Hitlerovy doby, je poznání, že rozumářství je hloupé. Kolika podloženými argumenty Židé popírali, že by se Hitler mohl dostat k moci, i když jeho mocenský vzestup byl nabíledni. Vzpomínám si na jeden rozhovor, v němž jistý národní ekonom dokazoval nemožnost uniformizace Německa na základě toho, že to není v zájmu bavorských sládků. Jiní rozumáři pak dokazovali, že fašismus na Západě není možný. Svou hloupostí to rozumáři barbarům všude usnadnili. Jsou to vyvážené, jasnozřivé soudy, prognózy spočívající na statistice a zkušenosti, zjištění začí­ nající slovy "Konečně se v tom musím vyznat", všechna ta vyvážená a solidní konstatování, která jsou nepravdivá. Hitler byl nepřítelem ducha a lidskosti. Existuje však také duch, který je nepřítelem lidskosti: jeho znakem je vyvážená uvážlivost.

Dodatek Že se chytráctví stává hloupostí, je dáno historickou tendencí. Rozumnost v tom smyslu, v jakém ještě Chamberlain v době Bad Godesbergu nazval Hitlerovy požadavky nerozumnými, znamená asi tolik, že se má zachovávat rovnováha mezi dáváním a braním. Tento rozum je založen na směně. Člověk má svých cílů dosahovat jen zprostředkovaně, způsobem připomínajícím tržní chování, cestou malých zisků, které si je daná moc schopna vydobýt v rámci pravidel hry tím, že jeden ústupek vymění za jiný. Chytrácká strategie se začíná hroutit, poté co určitá moc přestane dodržovat pravidla hry a přikročí k bezprostřednímu uchvácení. Tehdy se rozpadá médium buržoazní tradiční inteligence, diskuse. Individua již spolu nejsou schopna hovořit a vědí to: proto ze hry udělala vážnou a odpověd-

203

Prvky antisemitismu. Meze osvícenství městnance z jednoho místa na druhé. Základem vývoje, který vede k lístkovému myšlení, je beztak universální redukce veškeré specifické energie na jednu jedinou abstraktní formu práce, od bitevního pole až po studio. Přechod z těchto podmínek k lidštějšímu stavu však nemůže nastat, protože to dobré má stejný osud jako to zlé. Svoboda na progresivním lístku je pro mocensko-politické struktury, k nimž progresivní rozhodnutí nutně směřují, stejně vedlejší, jako je pro chemický trust vedlejší antisemitismus. Progresivní lístek sice přitahuje psychologicky humánnější lidi, nicméně šířící se ztráta zkušenosti nakonec proměňuje i stoupence progresivního lístku na nepřátele diference. Antisemitský není až antisemitský lístek, nýbrž lístková mentalita jako taková. Onen hněv na diferenci, který je teleologicky součástí této mentality, je jako resentiment subjektů, které jsou ovládány při ovládání přírody, připraven zaútočit na přiroze­ nou menšinu i tam, kde jsou sociálně ohroženy tyto subjekty. Určit společensky odpovědnou elitu je tak jako tak mnohem těžší než určit jiné menšiny. V mlhavých vztazích mezi vlastněníin, disponováním a managementem tato elita úspěšně uniká teoretickému určení. Pouze v ideologii rasy a v třídní realitě se objevuje jistá abstraktní diference vůči většině. Ale přestože pokrokový lístek směřuje k tomu, co je horší než jeho obsah, tak obsah lístku fašistického je tak nicotný, že jako náhražka za něco lepšího může být přesvědčivý jen tehdy, když podvádění vynaloží zoufalé úsilí. Jeho hrůza spočívá v tom, že jeho lež je zřejmá, a přesto existuje dál. Ač fašismus nepřipouští žádnou pravdu, s níž by se mohl poměřovat, jeho nezměrná nesmyslnost jej negativně přibližuje k pochopení pravdy, od níž j sou nesoudní lidé vzdáleni pouze tím, že zcela ztratili schopnost myslet. Osvícenství, které se zmocnilo sebe samého a stalo se mocí, by samo dokázalo prolomit meze osvícenství.

202

Poznámky a náčrty

Proti

vševědoucímu

chytráctví

Jednou z pouček, které jsem si odnesl z Hitlerovy doby, je poznání, že rozumářství je hloupé. Kolika podloženými argumenty Židé popírali, že by se Hitler mohl dostat k moci, i když jeho mocenský vzestup byl nabíledni. Vzpomínám si na jeden rozhovor, v němž jistý národní ekonom dokazoval nemožnost uniformizace Německa na základě toho, že to není v zájmu bavorských sládků. Jiní rozumáři pak dokazovali, že fašismus na Západě není možný. Svou hloupostí to rozumáři barbarům všude usnadnili. Jsou to vyvážené, jasnozřivé soudy, prognózy spočívající na statistice a zkušenosti, zjištění začí­ nající slovy "Konečně se v tom musím vyznat", všechna ta vyvážená a solidní konstatování, která jsou nepravdivá. Hitler byl nepřítelem ducha a lidskosti. Existuje však také duch, který je nepřítelem lidskosti: jeho znakem je vyvážená uvážlivost.

Dodatek Že se chytráctví stává hloupostí, je dáno historickou tendencí. Rozumnost v tom smyslu, v jakém ještě Chamberlain v době Bad Godesbergu nazval Hitlerovy požadavky nerozumnými, znamená asi tolik, že se má zachovávat rovnováha mezi dáváním a braním. Tento rozum je založen na směně. Člověk má svých cílů dosahovat jen zprostředkovaně, způsobem připomínajícím tržní chování, cestou malých zisků, které si je daná moc schopna vydobýt v rámci pravidel hry tím, že jeden ústupek vymění za jiný. Chytrácká strategie se začíná hroutit, poté co určitá moc přestane dodržovat pravidla hry a přikročí k bezprostřednímu uchvácení. Tehdy se rozpadá médium buržoazní tradiční inteligence, diskuse. Individua již spolu nejsou schopna hovořit a vědí to: proto ze hry udělala vážnou a odpověd-

203

Poznámky a

náčrty

nou instituci, která vyžaduje nasazení všech sil, takže už nedochází ani k rozhovoru, ani ke ztichnutí. Na širší rovině se odehrává totéž. S fašistou se nedá příliš hovořit. Pokud začne mluvit někdo jiný, považuje to za nemístné přerušování. Je nepřístupný rozumu, protože rozum je pro něj pouze ústupnost vůči ostatním. Rozpor mezi hloupostí a chytráctvím je nutný. Buržoazní ratio si totiž musí nárokovat universalitu, a zároveň usilovat o její omezení. Stejně jako při směně dostává každý, co mu náleží, a přesto při ní dochází k sociální nespravedlnosti, tak je i reflexivní forma ekonomiky založené na směně, totiž vládnoucí rozum, který je obecný, a přece partikularistický, vhodný k tomu, aby byl nástrojem privilegií na základě rovnosti. Právě tomuto rozumu fašista vystavuje účet. Otevřeně vyjadřuje to partikulární, a tím odhaluje, že ratio, které se chlubí svou obecností, omezuje samo sebe. To, že z chytráků se rázem stávají hlupáci, ukazuje rozumu jeho vlastní nerozum. Nicméně i fašista operuje s rozporem. Buržoazní rozum totiž ve skutečnosti není pouze partikulární, nýbrž také obecný a jeho obecnost postihuje fašismus tím, že tuto obecnost popírá. Ti, kdo se v Ně­ mecku dostali k moci, byli chytřejší než liberálové, ale i hloupější. vývoj směrem k novému řádu se zakládal na těch, kdo se na něm vědomě nepodíleli, totiž na bankrotářích, sektářských zájmových skupinách a bláznech. Jsou chráněni před důsledky chyb, pokud jejich moc brání konkurenci. V konkurenci států však fašisté nejen mohou dělat chyby, nýbrž jejich vlastnosti, jako je krátkozrakost, umíněnost, neznalost ekonomických sil, ale především neschopnost vidět negativní stránku věci a začlenit ji do hodnocení celkové situace, je subjektivně ženou do katastrofy, kterou v nejhlubším nitru vždy očekávali.

Dva

Přeměna

ideje v panství

střednictvím proměn své ekonomické existence. Nic víc o sobě neví. Jestliže materialistická kritika společnosti kdysi namítala idealismu, že vědomí neurčuje bytí, nýbrž bytí vědomí, že pravdu o společnosti je třeba hledat nikoli v jejích idealistických představách o sobě samé, nýbrž v její ekonomice, pak současný člověk již takový idealismus odvrhl. Své Já dnes lidé posuzují podle jeho tržní hodnoty a to, co jsou, poznávají z toho, jak se jim vede v kapitalistické ekonomice. Jejich osud, a to je to nejsmutnější, jim není lhostejný, uznávají jeho význam. Číňan, který se loučil se světem:

"zastřeným hlasem pronesl: Příteli můj, nebylo mi přáno štěstí na tomto světě. Kam jdu? Putuji do hor. Hledám klid pro své osamělé srdce." "I am a failure," říká Američan. - "And that is that."l

Přeměna

ideje v panství

z nejstarších dějin Dálného východu se občas vynoří tendence, které se opakují v současnosti a jsou nám důvěrně známé. Jejich podobnost vystupuje zvlášť zřetelně díky odstupu mezi nimi. Ve svém výkladu Íšá-upanišady poukazuje Deussen 2 na to, že pokrok, který zde indické myšlení učinilo ve srovnání s jeho předchozí úrovní, lze přirovnat k tomu, jak daleko se podle Matoušova evangelia 3 dostal Ježíš za Jana Křtitele a stoikové za kyniky. Tento postřeh je ovšem z historického hlediska poněkud jednostranný, protože nekompromisní ideje Jana Křtitele a kyniků, o nic méně než názory, vůči nimž mají být pokrokem ony první verše Íšá-upanišady,4 se jeví spíše jako projev doleva zaměřených proudů, odštěpených od mocných klik a stran, než jako hlavní linie dějinného pohybu, od níž se

světy

Zde v Americe neexistuje rozdíl mezi ekonomickým osudem a člo­ věkem samotným. Nikdo není ničím jiným než tím, jaké má schopnosti, příjmy, postavení, šance. Ekonomická charakterová maska ve vědomí lidí, i těch postižených, splývá až do nejmenších záhybů s tím, co je pod ní. Hodnota každého je dána tím, kolik vydělává, každý vydělává tolik, jaká je jeho hodnota. Čím je, to poznává pro-

204

zig

1

Nebyl jsem úspěšný. - Už je to tak. - Pozn.

2

P. Deussen, Sechzig

3

Mt 11,17-19.

4

Především

Upanishaďs

Upanishaďs

překl.

des Veda, Leipzig 1905, str. 524.

Brhadáranjaka-upanišad, 3,5,1 a 4,4,22. P. Deussen, Sechdes Veda, str. 436 n., a 479 n.

205

Poznámky a

Přeměna

náčrty

teprve měly oddělit evropská filosofie, křesťanství a védské náboženství plné životní síly. V indických posvátných textech, jak říká sám Deussen, byla Íšá-upanišada kladena na začátek, tedy daleko před ty upanišady, které měla údajně překonat. Nicméně i na tomto prvním textu je zřejmé, že už zrazuje mladistvý radikalismus, revoluční opozici vůči vládnoucí skutečnosti. Onen pokrok směrem k organizovanému védskému náboženství, stoicismu a křesťanství spočívá v zapojení do společensky účinných mechanismů a ve vybudování jednotného teoretického systému. To se projevuje v nauce, že aktivní role v životě neškodí spáse duše, pokud jen má člověk správné smýšlení. V křesťanství k tomu ovšem došlo až v pavlovské fázi. Idea distancující se od stávajícího řádu přešla do náboženství. Jeho nekompromisní stoupenci upadali do hanby. Zříkali se "touhy po dětech, touhy po majetku, touhy po světě a potulovali se jako žebráci. Touha po dětech je totiž touhou po majetku, a touha po majetku je touhou po světě, neboť jedno jako druhé je marnou touhou".5 Kdo takto mluví, možná podle civilizačních myslitelů říká pravdu, jenže nedrží krok s vývojem společenského života. A tak se z něho stává pomatenec, nikoli nepodobný Janu Křtiteli. "Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel."6 "Kynikové," říká Hegel, "byli málo filosoficky vzděláni a nepozvedli své učení na úroveň vědecké soustavy. Teprve později stoikové pozvedli jejich poučky na stupeň filosofické disciplíny."7 Pozdější kyniky nazývá "pobudy, kteří žili z nestoudnosti". 8 Ti nekompromisní, o nichž dějiny vůbec nějaké svědectví vydávají, vždy pro své následovníky vytvořili alespoň částečnou formu organizace, jinak by se nám jejich jména nedochovala. Ustavili vždy přinejmenším několik základních prvků systematické nauky nebo

6

9

Mt 1,6. přel.

J. Cibulka - M. Sobotka -

Srv. P. Deussen, Sechzig

Upanishaď

des Veda, str. 373.

10 Srv. E. Meyer, Ursprung und Anfiinge des Christentums, I, Stuttgart Berlin 1921, str. 90.

přel.

7 G. W. F. Hegel, Dějiny filosofie, II, J. Tomin, Praha 1965, str. 102. 8

pravidel chování. Dokonce i ty části upanišad, které byly napadány pro přílišnou radikálnost, byly verši a obětními výroky kněžských bratrstev. 9 Jan Křtitel to sice nedotáhl na zakladatele náboženství, ale přesto založil jeden řád. 10 Kynikové vytvořili filosofickou školu; její zakladatel Antisthenés dokonce načrtl obrysy teorie státU. ll Teoretické a praktické systémy těchto outsiderů dějin však nejsou nijak strohé a centralizované a od těch úspěšných se liší jistým anarchickým nábojem. Idea a jednotlivec má pro ně větší význam než správa a kolektiv. Proto probouzejí hněv. Kyniky má na mysli Platón, když horlí proti tomu, aby se úřad krále srovnával s úřadem nějakého obecního pastevce, a rovněž proti volně organizovanému lidstvu bez národních hranic, které se mu jeví jako stát vepřů. 12 Nekompromisní osobnosti mohly snad jednat v zájmu sjednocení a kooperace, nebyly však schopné vybudovat strohou hierarchii. Ani v jejich teorii, které chyběla jednota a důslednost, ani v jejich praxi, jíž se nedostávalo důraznosti a systematičnosti, nereflektovalo jejich bytí svět, jaký skutečně byl. V náboženství a filosofii se radikální hnutí lišila od hnutí konformistických právě touto formální diferenciací - jejich odlišnost nespočívala v izolovaném obsahu. Shodovala se například v ideji askeze. Sekta askety Gótamy si podmanila asijský svět. Gótama se ve svém životě projevoval jako velký organizační talent, i když na rozdíl od reformátora Čankary už nevylučoval spodní vrstvy společnos­ ti, z okruhu těch, jimž zvěstoval své poselství,13 přesto výslovně uznával vlastnění jednoho člověka druhým a chlubil se "syny vzne-

II

5 Tamt., str. 436.

ideje v panství

Srv. Díogenés Laertios, Životy, názory a výroky proslulých filosofů, Kolář, Pelhřimov 1995, VI,15, str. 227.

A.

12 Srv. Platón, Resp. 372 (přel. F. Novotný), str. 54; Polit. 267 (přel. F. Novotný), str. 26; E. Zeller, Die Philosophie der Griechen, Leipzig 1922, Č. 2., oddíl 1., str. 325 n. pozn. 13 Srv. P. Deussen, Das System des Vedanta, Leipzig 1906, str. 63 n.

Tamt., str. 108.

206

207

Poznámky a

náčrty

rodů", kteří vstoupili do jeho řádu, v němž párjové, "pokud byli, existovali podle všeho pouze jako vzácná výjimka".14 Učedníci byli hned od počátku členěni podle bráhmanského vzoru. 15 Mrzáci, nemocní, zločinci a mnozí jiní přijímáni nebyli. 16 Při přijí­ mání dostával adept otázky: "Nemáš lepru, krtici, bílou lepru, souchotiny, padoucnici? Jsi lidská bytost? Jsi muž? Jsi svým vlastním pánem? Nemáš nějaké dluhy? Nejsi v královských službách?" apod. Ženy, zcela v souladu s brutálním indickým patriarchalismem, byly přijímány do prapůvodního buddhistického řádu jen s velkým zdráháním. Musely se podrobit mužům a ve skutečnosti zůstávaly v závislém postavenU 7 Celý řád se těšil přízni vládnoucích a dokonale zapadl do indického života. Askeze a materialismus, tyto protiklady, jsou stejným způsobem dvojznačné. Askeze jako odmítnutí podílet se na špatném existujícím řádu splývá z hlediska útlaku s materiálním požadavkem mas, a na druhé straně má askeze, jako prostředek disciplíny ukládané mocenskými klikami, za cíl přizpůsobit se nespravedlivému řádu. Materialistické zabydlení se v existujícím řádu, egoismus života v soukromí, byl vždy spojen se zřeknutím, zatímco pohled neburžoazního blouznivce směřuje mimo stávající svět a materialisticky se upíná k zemi mléka a strdí. V pravém materialismu je zrušena askeze a v pravé askezi materialismus. Dějiny oněch starých náboženství a škol, stejně jako dějiny moderních stran a revolucí nás naopak mohou poučit o tom, že cenou za přežití je praktické spolupodílení se, přeměna ideje v panství.

šených

vůbec

K teorii strašidel Freudova teorie, podle níž víra ve strašidla pochází z toho, že živí vzpomínají na zemřelé ve zlém a rozpomínají se na staré přání ze-

14 H. Oldenberg, Buddha, Stuttgart - Berlin 1914, str. 174 ll. 15

Srv. tamt., str. 386.

16 Tamt., str. 393 17

ll.

Tamt., str. 184 ll., a 424

ll.

208

K teorii strašidel mřít, je přílišným zjednodušením. Nenávist vůči zemřelým je vyvolána závistí, stejně jako pocitem viny. Pozůstalý se cítí opuštěn, svou bolest přičítá mrtvému, který ji způsobil. Na těch stupních lidstva, kde se smrt ještě bezprostředně jevila jako pokračování existence, působil odchod ze života nutně jako zrada, a tato stará víra zcela nevyhasla ani v osvíceném člověku. Vědomí není s to myslet smrt jako absolutní nic, protože absolutní nic nelze myslet. A jestliže pak na pozůstalé opět dolehne tíže života, situace mrtvého se jim snadno může jevit jako něco lepšího. Způsob, jímž někteří lidé po smrti někoho blízkého nově organizují svůj život, přičinlivost jako kult mrtvého, nebo naopak zapomnění racionalizované jako takt, je moderní analogií víry ve strašidla, která v nesublimované podobě dále žije jako spiritismus. Jedině plné vědomí hrůzy ze zničení utváří správný vztah k mrtvým: jednotu s nimi, protože my, stejně jako oni, jsme obětí týchž poměrů a týchž zklamaných nadějí.

Dodatek Narušený vztah k mrtvým - zapomíná se na ně, a zároveň se balzamují - je symptomem onemocnění, které dnes postihlo zkušenost. Téměř by se dalo říci, že se zbortil sám pojem lidského života jako jednoty dějin určitého člověka: život jednotlivce je definován už pouze jeho protikladem, zničením, ale každá souzvučnost, každá kontinuita vědomí a nesvévolné paměti ztratila smysl. Individua se redukují na pouhý sled bodových přítomných zkušeností, které nezanechávají žádnou stopu, nebo spíše jejichž stopu individuum nenávidí jako něco iracionálního, nadbytečného, doslova překonaného. Stejně jako je podezřelá každá kniha, která nevyšla právě teď, jako znervózňuje myšlenka na dějiny mimo odborný provoz historické vědy ty, kteří jdou s dobou, tak minulost probouzí v člověku hněv. Co byl někdo dříve a co zažil v minulosti, to se anuluje vzhledem k tomu, co je nyní, co má a k čemu může být využit. Dobře míněná rada - výhrůžka, která se často říká emigrantovi, aby zapomněl na všechno, co bylo, protože jinak by nemohlo dojít k jeho úspěšnému transferu, a aby bez váhání odepsal svou prehistorii a začal nový život - by u strašidelně vnímaného vetřelce mohla vést pouze k tomu, co se již dávno naučil dělat sám. Člověk u sebe i druhých potlačuje dějiny ze strachu, že by mu mohly připomenout rozpad jeho vlastní existence, který se do značné míry odvíjí právě od potla209

Poznámky a

náčrty

čování dějin. To, co postihlo všechny city, prokletí toho, co nemá žádnou tržní hodnotu, zažívá nejkrutěji to, co nedokáže překonat ani psychologická obnova pracovní síly, totiž smutek. Smutek se stává jizvou po zranění v civilizaci, asociální sentimentalitou, která prozrazuje, že se stále ještě nepodařilo člověka zcela začlenit do říše účelů. Proto se smutek zostouzí víc než cokoli jiného, vědomě se z něj dělá společenská formalita, jíž zkrášlené mrtvé tělo vždy bylo pro ztvrdlé lidi. Vefuneral home l8 a v krematoriu, kde je mrtvý pře­ měněn na přenosný popel, na nepříjemnou součást vlastnictví, se považuje za nevhodné nechat se unést smutkem a ono děvče, které pyšně popisovalo babiččin pohřeb první třídy a dodalo: "a pity that daddy lost control",19 protože otec uronil pár slz, přesně vyjadřuje stav věci. Ve skutečnosti se mrtvým děje to, co bylo pro staré Židy tím nejhorším prokletím: jejich blízcí na ně nemají myslet. Ve vztahu k mrtvým se projevuje zoufalství nad tím, že lidé zapomínají sami na sebe.

Psychologie základě jejich

úsilí a který musel být vyvolán vnějším odporem? Poodpor se nejprve ztělesňuje v otci, později mu narůstá tisíce hlav: učitel, nadřízený, zákazník, konkurent, zástupci sociální a státní moci. Jejich brutalita stimuluje individuální spontaneitu. Jako iluze působí představa, že by se někdy v budoucnosti mohla přísnost dávkovat, že by se krvavé tresty, jimiž se lidé krotili po tisíciletí, daly nahradit zřízením sanatorií. Simulované donucování je bezmocné. vývoj kultury probíhal ve znamení popravčího; Genesis, která vypráví o vyhnání z ráje, se v tom shoduje s Petrohradskými povídkami. Ve znamení popravčího je i práce a rozkoš. Odporovat této skutečnosti znamená dát políček veškeré vědě a logice. Nelze odstranit strach a zachovat civilizaci. Už jenom to, že strach poleví, probouzí rozklad. Z toho lze vyvodit nejrůznější závěry: od adorace fašistického barbarství až po útěk k pekelným kruhům. Existuje však ještě jeden závěr: vysmát se logice zaměřené proti lidem. hánějící

Quand meme 20 produkovat materiální prostředky a díla, která jim pod tlakem umožňují překonat jejich životní mizérii. V tom se myslitelé od Démokrita až po Freuda nemýlili. Odpor vnější přírody, na který lze nakonec tento tlak převést, pokračuje uvnitř společnosti prostřednictvím tříd a od dětství působí na každé individuum jako tvrdost lidí v jeho okolí. Lidéjsou měkcí, pokud něco chtějí od silnějších, a tvrdí, pokud je o něco požádá slabší. To je klíč k základním rysům individuality v dosavadní společnosti. Závěr, k němuž došli konzervativci, že strach a civilizace jsou neoddělitelné, je dobře zdůvodněn. Co jiného by lidi mohlo přimět k tomu, aby se rozvíjeli tak, že budou schopni pozitivním způsobem ovládnout složité podněty, než jejich vlastní vývoj, k němuž došlo na Lidé

začali

vnějším

18

Pohřební

19

Škoda, že se táta přestal ovládat. - Pozn. překl.

20

A přesto. - Pozn.

síni. - Pozn.

překl.

překl.

210

zvířat

Psychologie

zvířat

Velký pes stál na dálnici. Šel důvěřivě dál, a skončil pod koly auta. Jeho přátelský výraz svědčí o tom, že jinak je o něho, domácí zvíře, dobře postaráno a neděje se mu nic zlého. Mají však přátelský výraz i synové vyšší buržoazie, které nepotkává nic zlého? Nebylo o ně postaráno o nic hůře než o právě přejetého psa.

K

poctě

Voltaira

Tvůj

rozum je jednostranný, šeptá jednostranný rozum, ukřivdil jsi kdo mají moc. Patheticky, dojemně, sarkasticky, hlasitě jsi do světa vytroubil hanbu tyranie, ale zatajil jsi to dobré, co moc vytvořila. Nebýt bezpečné existence, kterou může zajistit pouze moc, by to dobré nikdy nevzniklo. Život a láska se odehrávaly pod ochrannými křídly moci, která na nepřátelské přírodě vyvzdorovala i tvé vlastní štěstí. - Tato apologie moci je pravdivá i falešná zároveň. U všech velkých činů vykonaných mocí se přece nespravedlnosti může dopustit jen moc, protože nespravedlivý je pouze ten soudní výrok, který může být vykonán, nikoli řeč obhájce, která nedostala těm,

211

Poznámky a

náčrty

prostor. Pouze je-li cílem řeči utlačování a obhajuje-li řeč moc místo bezmoci, podílí se na obecné nespravedlnosti. - Ale moc, šeptá dál jednostranný rozum, zastupují lidé. Tím, že ji odhaluješ, děláš z nich terč. A na jejich místo se mohou dostat lidé ještě horší. - Lež tu říká pravdu. Pokud fašističtí vrazi již čekají, nemá se lid štvát proti slabé vládě. Ani spojenectví s méně brutální mocí však nemá vést k zamlčování hanebností. Pravděpodobnost, že denunciace nespravedlnosti, která někoho chrání před ďáblem, poškodí dobrou věc, byla vždy menší než výhoda, kterou má ďábel z toho, že se denunciace nespravedlnosti přenechá jemu. Kam až musela dospět společnost, v níž pravdu říkají už jen darebáci a Goebbels neustále připomíná, že lynčování dál vesele pokračuje. Předmětem teorie není to dobré, nýbrž to špatné. Teorie už předpokládá reprodukci života, která probíhá v určitých formách. Jejím živlem je svoboda, jejím tématem utlačo­ vání. Kde se řeč stává apologetickou, tam je již korumpována, neboť jejím základním rysem je, že nemůže být ani neutrální, ani praktická. - A nemůžeš ukazovat věci z jejich dobré stránky a místo ustavičné trpkosti hlásat jako princip lásku? - Pro pravdu existuje pouze jeden výraz: myšlenka, která odmítá nespravedlnost. Zdůrazňování dobrých stránek, není-li kladeno do souvislostí s negativním celkem a v něm zrušeno, oslavuje svůj vlastní opak: násilí. Slovy mohu intrikovat, propagovat, sugerovat, to je rys, který způsobuje, že slova jsou jako každá aktivita zapletena do reality, rys, jemuž jedinému lež rozumí. Lež našeptává, že také nesouhlas s existující realitou slouží blížícím se formám násilí, souběhu byrokracie a držitelů moci. Ve svém bezejmenném strachu může a chce vidět pouze to, co je ona sama. Vše, co se dostane do jejího média, řeči jako pouhého nástroje, se stává totožným se lží, stejně jako se věci ve tmě stávají nerozlišitelnými. Nicméně stejně jako je pravda, že neexistuje žádné slovo, jehož by lež nakonec nemohla využít, tak ani dobro slova nikdy nezazáří skrze lež, ale vždy jen v tvrdosti myšlenek namířených proti moci. Nekompromisní nenávist k teroru prováděném i na té nejméně významné bytosti probouzí legitimní vděčnost těch, které byly ušetřeny. Vzývání slunce je modloslužbou. Teprve pohled na strom, který v slunečním žáru seschl, dává tušit majestát dne, který ozáří svět, aniž by jej sežehl.

212

Klasifikace

Klasifikace Obecné pojmy, vytvářené jednotlivými vědami axiomaticky nebo na základě abstrakce, představují materiál umožňující reprezentaci, stejně jako jména reprezentují jednotlivé věci. Boj s obecnými pojmy je nesmyslný. Tím však o dignitě obecnéh.o není ~e~eno ;,še. Co je společné mnoha jednotlivinám nebo co se v jednothvem stale opakuje, ještě dlouho nemusí být stabilnější, věčnější, hlubší než to zvláštní. Hierarchie obecných kategorií není zároveň hierarchií významnosti. V tom spočíval omyl eleatů a všech, kdo je následovali, především Platóna a Aristotela. o" Svět je jedinečný. Pouhé opakování momentu, ktere se stal: Z?oV~ a znovu vnucují jako tytéž, se podobá spíše marné a nutkave htanll než vykupujícímu slovu. Klasifikace je podmínkou poznání, nikoli poznáním samým, a poznání pak opět rozpouští klasifikaci.

Lavina V současnosti již nedochází k obratu věcí. Obrat věcí je vždy obratem k lepšímu. Je-li však v dobách, jako je ta dnešní, nouze nejvyšší, pak se nebesa otevírají a dští svůj oheň na ty, kdo jsou beztak ztraceni. Tento dojem vyvolává nejprve to, co se obvykle nazý~á ~polečen~ skými nebo politickými záležitostmi. Titulní stránky demku se kdYSI šťastným ženám a dětem jevily jako cizí a vulgární - noviny jim při­ pomínaly hospodské tlachání. Po zavedení tučného tisku se no:in~ nakonec dostaly do domu a staly se skutečnou hrozbou. Zbrojem, události v zámoří, napětí ve Středomoří, a kdo ví jaké ještě bombastické titulky nakonec v lidech probouzely skutečný strach, až vypukla první světová válka. Potom přišla infla:~ s c~frami stále ~~v~at~ě!: Šími. Když se zastavila, neznamenalo to zadny obrat, ale jeste vetsl pohromu, racionalizaci a krácení. Když začaly n.arůstat Hi~~:r~vy volební preference, nejprve sice pomalu, ale ustavIčně, bylo jlZ jasné že celý tento vývoj je lavina. Volební výsledky jsou pro tento fe~omén vůbec příznačné. Když během voleb, v nichž zvítězili nacisté, dorazily první výsledky z několika volebních okrsků, osmina, šestnáctina hlasů již dávala tušit, jak celé volby dopadnou. Pokud se v deseti nebo dvaceti okrscích v drtivé míře prosadí určitý směr, 213

Poznámky a

náčrty

ostatních sto již nebude volit jinak. Působí tu duch uniformity. Podstata světa odpovídá statistickému zákonu, na jehož základě se klasifikuje jeho povrch. V Německu fašismus zvítězil s hrubě xenofobní, kultuře nepřátel­ skou, kolektivistickou ideologií. Nyní, když pustoší obrovské části světa, musí proti němu národy bojovat, není jiné východisko. Ale až bude po všem, v Evropě se vůbec nemusí rozšířit duch svobody. Evropské národy mohou být stejně xenofobní, kultuře nepřátelské a pseudokolektivistické, jako byl fašismus, proti němuž se musely bránit. Ani jeho porážka nutně nezastaví pohyb laviny. Principem liberální filosofie byla formule "jak... , tak... " Dnes se podle všeho uplatňuje formule "buď ... , anebo ... ", ale tím způsobem, jako by již bylo rozhodnuto, že rozhodnutí bude špatné.

Izolace komunikací Moderní komunikační média vedou k izolovanosti lidí a nejen těch, kdo žijí ve světě ducha. Nejenže se prolhaná řeč rozhlasového hlasatele usazuje v mozku jako vzor řeči a brání lidem, aby spolu hovoři­ li, nejenže reklamní slogany na pepsi-colu přehlušují zhroucení kontinentů, nejenže se promiskuita a rozvody filmových hrdinů stávájí vzorem pro mladé lidi. Pokrok doslova drží lidi daleko od sebe. Malá přepážka na nádraží nebo v bance umožňovala zaměstnancům, aby mluvili a vtipkovali s kolegy; skleněná okna moderních kanceláří, obrovské sály, v nichž společně sedí bezpočet zaměstnanců, a veřejnost i manažeři je mohou snadno kontrolovat, znemožnila privátní konverzaci. Ani na úřadech se daňový poplatník nemusí obávat, že by úředníci mrhali časem. Jsou v kolektivu izolováni. Ale dopravní prostředky oddělují Udi i fyzicky. Železnici vystřídala auta. Jízda vlastním automobilem redukovala možnost seznámit se na cestách s novými lidmi na kontakt se stopaři. Lidé cestující auty jsou od sebe zcela izolováni. Hovory v jednotlivých autech se proto v ničem neliší, rodinný rozhovor je veden praktickými zájmy. Jako každá rodina ve stejné příjmové kategorii vynakládá stejné procentní částky přes­ ně podle statistik, tak se témata hovorů liší podle třídy automobilu. Jestliže se někdy setkají v restauracích, jejichž menu a prostory pří­ slušné cenové úrovně jsou identické, návštěvníci zjišťují, že s přibý-

214

Ke kritice filosofie

dějin

vající vzájemnou izolací se sobě stále více podobají. Komunikace utváří uniformitu lidí tím, že je stále více atomizuje.

Ke kritice filosofie

dějin

Lidský rod není, jak se někdy tvrdilo, vedlejším produktem dějin který vznikl nahodilou hypertrofií mozkového orgánu. Tak je tomu pouze u rozumu některých jednotlivců a v krátkých periodách snad i u některých zemí, v nichž těmto jednotlivcům dala ekonomie prostor. Mozkový orgán nebo lidská inteligence je dostatečně silná na to, aby vytvořila regulérní epochu planetárních dějin. Lidský rod s jeho stroji, chemikáliemi, organizačními silami - patří to k němu jako zuby k medvědovi, protože slouží stejnému účelu, jen lépe fungují - je v této epoše dernier cri2l přizpůsobení. Lidé své bezprostřední předchůdce nejen předstihli, nýbrž zdecimovali tak důkladně, jak to žádný jiný druh nedokázal, masožravé ještěry nevyjímaje. Proto vypadá dosti násilně, když někdo světové dějiny vykládá v kategoriích svobody a spravedlnosti, jako to dělal Hegel. Tyto kategorie jsou založeny v izolovaných jednotlivcích, kteří z hlediska systému jako celku nic neznamenají, leda snad pomáhají vytvářet přechodnou společenskou situaci, v níž se produkuje obzvlášť mnoho strojů a chemikálií, které mají posilovat jednu část lidského rodu a utlačovat jiné. Ve smyslu těchto vážných dějin j sou všechny ideje, zákazy, náboženství, politická přesvědčení zajímavé jen natolik, nakolik zvyšují nebo snižují přirozené šance na přežití lidského rodu. Osvobození občanů z nespravedlivé feudální a absolutistické minulosti umožnilo prostřednictvím liberalismu rozpoutat mašinérii, podobně jako emancipace ženy vedla k jejímu zařazení do armády. Duch je tu bezmocný a vše, co je v jeho původu a existenci dobré, je zapleteno v této hrůze. Sérum, které lékař podává nemocnému dítěti, se získává zabitím bezbranného tvora. V něžných slovech milenců stejně jako v nejsvětějších symbolech křesťanství jsou stopy požitku z masa kůzlete, a v tomto požitku samém jsou prvky dvojznačného přírody,

21

Poslední

výkřik.

- Pozn.

překl.

215

Poznámky a

náčrty

Památníky humanity

totemickému zvířeti. Také diferencovaný smysl pro kulinářství, církev a divadlo je důsledkem rafinované dělby práce, která je na úkor přírody uvnitř i vně lidské společnosti. Dějinná funkce kultury spočívá v retroaktivním stupňování právě takovéto organizace. Pravé myšlení, které tuto funkci neplní, rozum ve svém čistém tvaru, proto nabývá rysy šílenství, které v něm ti, kdo stojí pevně na zemi, již dlouho viděli. Kdyby si rozum v lidstvu vybojoval rozhodné vítězství, bylo by tím ohroženo mocenské postavení lidského rodu. Teorie vedlejšího produktu by tak nakonec byla správná. Nicméně tato teorie, která chtěla cynicky přispět ke kritice antropocentrické filosofie dějin, je sama příliš antropocentrická, než aby měla pravdu. Rozum hraje roli nástroje přizpůsobení, a nikoli utěšujícího prostředku, jak by se mohlo zdát podle zvyku toho, jak individuum k rozumu obvykle přistupuje. Lest rozumu spočívá v tom, že z lidí dělá stále mocnější bestie, nikoli v navození identity subjektu a objektu. Filosofická konstrukce světových dějin by měla ukázat, jak se navzdory všem odbočkám a silám odporu stále zvětšuje ovládání příro­ dy a integruje vše, co je v člověku. Z této perspektivy by bylo třeba odvodit i formy ekonomiky, panství, kultury. Myšlenka nadčlověka může najít uplatnění jen ve smyslu převrácení kvantity v kvalitu. Podobně jako se může letec, který může díky nějakému toxickému prostředku během několika vzlétnutí očistit poslední kontinenty od posledních volně žijících zvířat, nazvat nadčlověkem ve srovnání s troglodytem, tak může konečně vzniknout nějaký lidský nadobojživelník, jemuž se dnešní letec bude jevit jako neškodná vlaštovka. Otázkou je, zda po člověku vůbec může vzniknout přírodně historicky vyšší druh. Antropomorfismus má totiž pravdu v tom, že ději­ ny přírody víceméně nepočítaly se šťastnou náhodou, která vedla ke vzniku člověka. V jeho ničivých schopnostech je skryta hrozba, že se zvětší natolik, že pokud se tento druh vyčerpá, udělají ze světa tabulam rasam. Lidstvo jednou buď rozsápe samo sebe, nebo s sebou ještě strhne celou pozemskou faunu a flóru, a bude-li Země ještě dostatečně mladá, bude muset - abych parafrázoval jeden slavný výrok - celý přírodní výběr začít znovu na mnohem nižším stupni. Když filosofie dějin přemístila humánní ideje do samotných dějin jako činnou sílu a dějiny zakončila triumfem těchto idejí, oloupila je o nevinnost, která je součástí jejich obsahu. Posměch, že se jejich

stoupenci vždy blamovaJi, pokud na své straně neměli ekonomii, tedy násilí, je posměchem vůči všemu slabému, u něhož se proti své vůli ztotožňovali s utlačováním, které chtěli odstranit. Ve filosofii dějin se opakuje to, k čemu došlo v křesťanství: dobro, které ve skutečnosti podléhá utrpení, se maskuje jako síla, která určuje chod dě­ jin a na konci triumfuje. Je zbožštěno jako světový duch nebo jako imanentní zákon. Tak se ovšem dějiny nejen bezprostředně převrací ve svůj opak, nýbrž nastává znetvoření samotné ideje, která chtěla zlomit nutnost, logický chod dění. Nebezpečí, že tento chod bude narušen, je odvráceno. Bezmoc maskovaná jako moc je tím znovu popřena, téměř se vytrácí z paměti. To je důvod, proč křesťanství, idealismus a materialismus, které v sobě také zahrnují pravdu, nesou vinu na ničemnostech, jež se děly v jejich jménu. Jako zvěstovatelé moci - třebaže moci dobra - se samy staly organizačně silnými dě­ jinnými mocnostmi a jako takové sehrály ve skutečných dějinách lidského rodu svou krvavou roli: roli nástrojů organizace. Protože dějiny jako korelát jednotné teorie, jako toho, co lze konstruovat, nejsou dobrem, nýbrž hrůzou, stává se myšlení ve skuteč­ nosti negativním prvkem. Naděje na lepší podmínky, nejde-li o pouhou iluzi, se nezakládá ani tak na ujišťování, že tyto podmíky jsou garantované, udržitelné a definitivní, jako spíše v nedostatečném respektu vůči tomu, co má ve všeobecném utrpení tak pevné základy. Nekonečná trpělivost, nikdy neustávající jemné puzení živých bytostí k vyjádření a světlo, které, zdá se, zmírňuje a pacifikuje násilí tvořivého vývoje, předem určitou praxi nevymezuje jako spásnou, jak to činí filosofie dějin, a to ani praxi neodporování. První záblesk rozumu, který se v tomto puzení ohlašuje a jehož odlesk se objevuje v myšlení, reflektujícím svůj původ, postihuje ty nejšťastnější okamžiky nepřekonatelným rozporem: osudem, který rozum sám nemů­ že zvrátit.

216

217

respektu

vůči

Památníky humanity Až dosud byla humanita vždy doma spíše ve Francii než kdekoli jinde. Francouzi to však nevěděli. Co obsahovaly jejich knihy, to byla ideologie, kterou již každý rozpoznal. To lepší ještě vedlo vlastní separovanou existenci: v intonaci hlasu, v jazykových obratech, v ra-

Poznámky a

náčrty

finovaných chutích jídla, v bordelech či litinových pisoárech. Takovému respektu k jednotlivci však vyhlásila boj už Blumova vláda, a ani konzervativci neudělali téměř nic, aby své památníky ochránili.

Z teorie

zločince

... Trest odnětí svobody byl buržoazní stejně jako pojem zločince. Ve středověku byly uvězňovány děti knížat, které představovaly nepříjemný dědický nárok. Naproti tomu zločinec byl umučen k smrti, aby se mase obyvatelstva vštípila úcta k řádu a zákonu, protože pří­ klad tvrdosti měl mít na tvrdé a kruté lidi výchovný účinek. Řádný trest odnětí svobody předpokládá zvýšenou potřebu pracovní síly. Buržoazní způsob existence se v něm zrcadlí jako utrpení. Řady cel v moderní věznici představují monády v původním Leibnizově smyslu: "Monády nemají žádná okna, jimiž by do nich mohlo něco vstupovat nebo z nich vystupovat. Akcidenty se ani nemohou odpoutat od substancí, ani se nemohou procházet vně -substancí, jak to kdysi činily smyslově vnímatelné formy scholastiků. Proto nemůže zvnějšku vstoupit do monády ani substance, ani akcident."22 Neexistuje žádné přímé vzájemné ovlivňování monád, regulace a koordinace jejich života se odehrává prostřednictvím Boha, resp. zaměření. 23 Absolutní osamocenost, násilné zaměření na vlastní Já, jehož celé bytí spočívá v podrobování materiálu, v monotónním rytmu práce, je jako strašidelný zjev, v jehož obrysech člověk rozpoznává charakter své existence v moderním světě. Radikální izolace a radikální redukce na stále stejné Nic jsou identické. Člověk v nápravném zaříze­ ní je virtuálním obrazem buržoazního lidského typu, jímž se ve skutečnosti má teprve stát. Ti, kterým se to nedaří na svobodě, jsou k tomu nuceni děsivě čistými metodami ve věznicích. Zdůvodnění existence věznic tím, že je třeba oddělit zločince od společnosti, nebo dokonce že se tu zločinci mají polepšit, nepostihuje jádro věci. Věznice jsou obrazem do důsledku domyšleného buržoazního světa práce, obrazem, který nenávist lidí vůči tomu, jak se mají projevo22

G. W. Leibniz, Monadologie, přel. J. Husák, Praha 1982, § 7, str. 157.

23

Tamt., § 51, str. 165.

Z teorie

zločince

vat, činí znamením pravdy tohoto světa. Slabý, retardovaný jedinec, který se dostává na úroveň zvířete, musí kvalifikovaně snášet životní řád, v němž se nachází bez lásky, a v jeho nitru se zarytě opakuje introvertní násilí. Zločinec, jemuž jde v jeho činu o sebezachování na úkor všech ostatních, má ve skutečnosti slabé, labilní Já. Zločinec ze zvyku je jistým způsobem slabomyslný. Vězni jsou nemocní lidé. Jejich slabost je přivedla do situace, která postihla a nadále postihuje i ducha. Většina z nich byla nemocná již předtím, než se dopustili činu, který je sem přivedl: nemocná svou konstitucí nebo poměry. Jiní jednali, jak by v podobné konstelaci podnětů a motivů jednal každý zdravý člověk, jenom neměli štěstí. Zbytek byl horší a krutější než většina lidí na svobodě, tak zlý a krutý v individuální rovině, jako jsou fašističtí páni na základě svého postavení. Čin běžného zločince je krátkozraký, osobní, bezprostředně destruktivní. Je pravděpodobné, že živá substance, která je v každém člověku stejná a vykonává stejný tlak na všechna individua a která vedla zločince k extrémním činům, jimž se nemohl vyhnout, by způsobila, že my, kdybychom neměli privilegium poznání, jehož se nám dostalo určitým zřetězením okolností, bychom jednali jako člověk, který se dopustil vraždy. Jako věznění jsou však pouze trpícími, trest na nich je slepý, je jim odcizený, jejich neštěstí je pro ně jako rakovina nebo zničení domu. Vězení je choroba. O tom svědčí i gesta vězňů, opatrná chůze, obšírný způsob myšlení. Jako nemocní jsou schopni mluvit jen o své nemoci. Tam, kde se jako v dnešní době objektivně stírají hranice mezi mafiánstvím uznávaným a ilegálním, tam také začínají jednotlivé typy psychologicky splývat. Pokud však zločinci ještě byli nemocní jako v devatenáctém století, uvěznění představovalo převrácení jejich slabosti. Schopnost odlišit se od okolního světa jako individuum a zároveň s ním být ve styku přípustným způsobem, takto se v něm zajistit, byla ve zločinci nahlodána. Reprezentoval tendenci hluboce zakořeněnou v živých bytostech, jejíž přemáhání je typickým znakem veškerého vývoje: splynout s okolním světem místo činného sebeprosazení v něm, sklon vyjít ze sebe, ponořit se zpět do přírody. Tuto tendenci nazýval Freud pudem smrti, Caillois mimétismem. 24 24 Srv. R. Cai11ois, Le Mythe et ľHomme, Paris 1938, str. 125 n.

218

219

Poznámky a

náčrty

Le prix du progres

Tato touha prostupuje vším, co se staví pokroku na odpor, od zloči­ nu, který se nechce zdržovat běžnými formami činnosti, až k vznešenému uměleckému dílu. Ústupnost vůči věcem, bez nichž umění neexistuje, není až tak vzdálená násilí zločince. Neschopnost říci ne, která nezletilé vede k prostituci, obvykle podmiňuje i jejich dráhu zločince. U zločince je to negace, která není spojena s žádným odporem vůči sobě. Proti tomuto podléhání i v jeho nejbrutálnější formě, které imituje a zároveň ničí nemilosrdná civilizace, aniž si to uvědo­ muje, staví civilizace pevné zdi nápravných a pracovních zařízení svůj vlastní kamenný ideál. Stejně jako se podle Tocquevilla buržoazní republiky, na rozdíl od monarchií, nezmocňují těla, ale zaměřují se přímo na duši, tak tresty se v nich dotýkají právě duší. Noví mučedníci již neumírají dlouhé dny a noci vpleteni do kola, nýbrž nenápadně umírají duchovně jako neviditelné oběti ve velkých věznicích, které se od blázinců liší téměř jen názvem. Fašismus zahrnuje obojí. Koncentrace příkazů ovládajících celou produkci vrací společnost zpět na stupeň bezprostředního panství. Když uvnitř národů mizí trh, který byl oklikou panství, mizí i jeho duchovní zprostředkování, a to včetně práva. Myšlení, které se rozvinulo v transakci, jako resultát egoismu, který musel vyjednávat, slouží plně k plánování násilného přivlastňování. Masově vraždící fašista, který se od zločince liší pouze tím, že má moc, vystupuje jako čistá esence německého továrníka. Okliky jsou už zbytečné. Občanské právo, které nadále fungovalo jako regulace diferencí mezi podnikateli, přežívajícími ve stínu velkého průmyslu, se stalo druhem rozhodčího soudu, justicí pro níže postavené, jíž byly lhostejné reálné zájmy postižených, zkrátka stalo se pouhým terorem. Právní ochrana, která dnes mizí, ovšem definovala vlastnictví. Monopol, jako dokonalé soukromé vlastnictví, ničí jeho pojem. Ze státní a společenské smlouvy, kterou ve styku s mocnostmi nahrazuje tajnými úmluvami, nechává fašismus platit pouze násilí obecného, jehož se jeho služebníci svévolně dopouštějí na zbytku lidstva. V totálním státě se trest a zločin likvidují jako pozůstatky pověry a režimu a za vlády zločinu se Evropou šíří prosté vyhlazování těch, kdo této vládě, jež si je vědoma svých politických cílů, odporují. Vedle koncentračního tábora působí vězení jako vzpomínka na staré dobré časy, podobně jako inteligentní noviny z dřívějších dob, které již ovšem o sobě také prozrazovaly pravdu, vedle časopisu na lesklém

papíře, jehož literární obsah - i když se jedná o Michelangela - plní jakožto anonce již pouze funkci obchodních zpráv, symbolů panství a reklamy. Izolace, do níž byli kdysi vězni zvenčí uvrženi, se mezitím prosadila obecně a stala se tělem a krví individuí. Jejich dobře trénovaná duše a jejich štěstí je pusté jako vězeňská cela, bez níž se držitelé moci dokážou obejít, protože jim jako kořist připadla celá pracovní síla národů. Trest odnětí svobody bledne ve srovnání se

220

221

společenskou skutečností.

Le prix du progres V jednom nedávno objeveném dopise francouzského fyziologa Pierra Flourense, neslavně proslulého tím, že byl členem Francouzské akademie zvolen on, a nikoli Victor Hugo, se nachází jedna pozoruhodná pasáž: "Ještě stále se nemohu rozhodnout, zda souhlasit s používáním chloroformu v obecné operační praxi. Jak je Vám snad známo, věno­ val jsem tomuto prostředku rozsáhlá studia a na základě experimentů se zvířaty jsem jako jeden z prvních popsal jeho specifické vlastnosti. Mé skrupule se zakládají na prosté skutečnosti, že operace s chloroformem, stejně jako s jinými známými formami narkózy, mají iluzorní charakter. Tyto prostředky působí pouze na jistá motorická a koordinační centra a na reziduální schopnost nervové substance. Ta vlivem chloroformu ztrácí významnou část své vlastnosti, totiž přijímat stopy dojmů, vůbec však neztrácí vnímavost jako takovou. Má pozorování naopak ukazují, že ve spojení s obecným ochromením inervace je bolest zakoušena ještě intenzivněji než v normálním stavu. Veřejnost je klamána tím, že pacienti si po provedené operaci nedokážou na tyto pochody vzpomenout. Kdybychom našim nemocným řekli pravdu, nikdo z nich by se pravděpodobně pro tento prostředek nerozhodl, kdežto nyní kvůli našemu zamlčování na jeho použití trvají. Ale i když necháme stranou to, že jediným pochybným ziskem je ztráta paměti týkající se doby zákroku, zdá se mi, že rozšíření této praxe s sebou nese další vážné nebezpečí. S rostoucí povrchností všeobecného akademického vzdělání by neomezené používání tohoto prostředku mohlo dát podnět k tomu, aby lékaři začali bezstarost-

Poznámky a

Zájem o

náčrty

ně provádět stále komplikovanější a těžší chirurgické zákroky. Místo aby se ve službě výzkumu prováděly takové experimenty na zvířa­ tech, stávají se nic netušícími pokusnými osobami právě naši pacienti. Je myslitelné, že bolestivá podráždění, která díky své specifické povaze možná předčí všechny známé počitky tohoto druhu, způsobí u nemocného trvalé duševní poškození, nebo narkóza dokonce povede k nepopsatelně trýznivé smrti, jejíž charakter zůstane příbuzným i světu navždy utajen. Nezaplatili bychom za pokrok pří­ liš vysokou cenu?" Kdyby měl Flourens v tomto dopise pravdu, alespoň jednou by byly ospravedlněny temné cesty božského světového řádu. Zvíře by bylo pomstěno utrpením svého kata: každá operace by byla vivisekcí. Zrodilo by se podezření, že se k lidem i k tvorům vůbec nechováme jinak než k sobě samým po prodělané operaci, že jsme slepí k bolesti. Prostor, který nás odděluje od druhých, by měl pro poznání stejný význam jako čas mezi námi a utrpením naší minulosti; byl by nepřekonatelnou překážkou. Trvalé panství nad přírodou, lékař­ ská technika i technika ne zrovna lékařská čerpá svou sílu právě z takového zaslepení, bylo by umožněno teprve zapomněním. Ztráta paměti jakožto transcendentální podmínka vědy. Veškeré zvěcnění je

tělo

ně sázejí do hry. Ve fašismu se setkávají se syntézou touhy po moci a sebenenávisti a plané zděšení je vždy doprovázeno slovy: vždyť j sem to říkal.

Zájem o

tělo

V zírání na neštěstí je cosi fascinujícího. Tím však cosi tajně přitaká­ vajícího. Špatné sociální svědomí, které vězí v každém, kdo se podílí na nespravedlnosti, a nenávist k naplněnému životu jsou tak silné, že se v kritických situacích obracejí proti vlastním zájmům jako bezprostřední imanentní pomsta. Fatální příklad poskytla francouzská buržoazie, která se na heroický ideál fašistů dívala ironicky: těšil je triumf lidí, kteří se jí podobali, triumf spojený s Hitlerovým vzestupem, i když jí samé hrozil zánik, a svůj vlastní zánik dokonce považovala za důkaz spravedlnosti řádu, který fašisté zastupovali. Praformou tohoto chování je postoj mnoha bohatých lidí ke zbídačování, které využívají k racionalizaci· spořivosti, svého latentního sklonu k tomu, aby urputně bojovali o každý fenik, zatímco v tomto případě se bez boje vzdávají veškerého svého majetku nebo jej nezodpověd-

Evropy jsou dvojí: ty známé a ty podzemní. Dějiny podzemní spočívají v osudu lidských instinktů a vášní, potlačených a znetvoře­ ných civilizací. U fašistické přítomnosti, v níž to skryté vystupuje na světlo, se i manifestované dějiny jeví v souvislosti s onou skrytou stranou, která se v oficiálních legendách národních států, stejně jako v jejich progresivní kritice, přechází mlčením. Právě vztah k tělu je zmrzačen především. Dělba práce, při níž se od sebe oddělilo užívání a práce, dala hrubou sílu do klatby. Čím méně se páni mohli obejít bez práce druhých, tím více ji prohlašovali za nízkou. Stejně jako otrok, také práce obdržela stigma. Křesťanství práci oceňovalo, ale nejprve snížilo hodnotu těla na zdroj veškerého zla. Moderní buržoazní řád, v souladu s pohanem Machiavellim, dal vyzvánět na počest práce založené na ceně, která se ve Starém zákoně vždy považovala za prokletí. U otců poustevníků, u Dorothea, Mojžíše Lupiče, Pavla Prosťáčka a jiných chudých na duchu ještě práce otevírala nebeskou říši. U Luthera a Kalvína bylo propojení práce a spásy již tak propletené, že reformátorské vyzývání k práci se jeví téměř jako výsměch, jako zašlápnutí červa. Přes náboženskou propast, která byla vyhloubena mezi pobytem na zemi a věčným určením, se mohli knížata a patricijové přenést myšlenkou na příjmy, jež vytloukali z pracovních hodin druhých. Iracionalita predestinace jim vždy dávala naději na vykoupení. Oni druzí však zakoušeli jen stále větší tlak. Nejasně tušili, že ponížení těla ze strany moci není nic jiného než ideologický, zrcadlový obraz útlaku vykonávaného na nich samých. Co museli snášet otroci ve starověku, to zakoušely oběti až k modernímu koloniálnímu panství: byly považovány za horší lidi. Od přírody tu byly dvě rasy - vyšší a nižší. Osvobození evropského individua se odehrálo v souvislosti s všeobecnou kulturní proměnou, která rozštěpení v nitru osvobozených prohloubila o to víc, oč více povolil fyzický tlak zvnějšku. Vykořisťované tělo měli ti dole považovat za špatné a ducha, na něhož

222

223

zapomnění.

Plané

zděšení

Dějiny

Poznámky a

náčrty

Zájem o

tělo

ti druzí, za to nejvyšší. Tento proces umožnil v Evropě ty kulturní počiny, ale tušení podvodu, který tu bylo možno vycítit hned od počátku, podnítilo nejen zesílení kontroly nad tělem, ale také větší nenávistnou lásku k tělu, která po staletí utváře­ la způsob myšlení mas a která našla svůj autentický výraz u Luthera. Ve vztahu jednotlivce k tělu, vlastnímu i cizímu, se iracionalita a nespravedlnost panství znovu vrací v podobě krutosti, která má tak daleko ke vztahu porozumění, šťastné reflexi těla, jak má panství daleko ke svobodě. Tuto souvislost objevila Nietzschova teorie krutosti, ale jako první ji rozpoznal Sade a její psychologickou interpretaci předložil Freud ve své nauce o narcisismu a pudu smrti. Nenávistná láska vůči tělu dává zabarvení veškeré novější kultuře. Tělo je opět něčím podřadným a zotročeným a stává se předmětem posměchu, ale zároveň je jako něco zakázaného, zvěcnělého, odcizeného předmětem žádostivosti. Teprve kultura pojímá tělo jako věc, kterou lze vlastnit, teprve v ní se tělo jako předmět, jako mrtvá věc, corpus, odlišilo od ducha, souhrnu moci a příkazu. V sebeponížení člověka na corpus se příroda mstí za to, že ji člověk ponížil na před­ mět panství, na surový materiál. Nutkavé puzení ke krutosti a destrukci vychází z organického vytěsnění blízkosti těla, podobně jako podle Freudova geniálního postřehu vznikl pocit nechutnosti tak, že když lidé začali chodit zpříma a vzdálili se zemi, stal se pach, který přitahoval samce k menstruující samici, předmětem organizovaného vytěsnění. V západní a pravděpodobně v každé civilizaci je tělesné tabuizováno jako přitažlivý, a zároveň nechutný předmět. U pánů v Řecku a ve feudalismu byl vztah k tělu ještě ovlivněn osobní těles­ nou silou jako podmínkou panství. Péče o tělo měla v tomto naivním chápání svůj společenský cíl. Kalos kagathos byl jen zčásti zdánlivý, neboť zčásti sloužilo gymnázium také k reálnému udržení vlastní moci, přinejmenším jako trénink k panskému chování. S úplným přechodem panství do buržoazní formy určené obchodem a komunikací, tedy až s průmyslem, přichází formální změna. Lidstvo se nechává zotročit už nikoli mečem, nýbrž gigantickou aparaturou, která ovšem nakonec opět vykovává meč. Tak se vytrácí racionální smysl toho, proč se vyvyšovalo mužské tělo; romantické pokusy o renesanci těla v devatenáctém a dvacátém století idealizují pouze to, co je již mrtvé a zmrzačené. Nietzsche, Gauguin, George, Klages rozpoznali bezejmennou tupost, která je výsledkem pokroku. Vyvodili však

falešný závěr. Nedenuncovali nespravedlnost, jaká je dnes, nýbrž glorifikovali nespravedlnost, jaká byla v minulosti. Odvrat od mechanizace se stal ozdobou industriální masové kultury, která se nemůže obejít bez ušlechtilých gest. Umělci proti své vůli připravovali ztracený obraz jednoty těla a duše pro reklamu. Vychvalování vitálních fenoménů, od plavých bestií až po ostrovany z jižních moří, nevyhnutelně ústí do sarongových filmů, plakátů s vitaminy a pleťo­ vými krémy, které vytvářejí místo pro imanentní cíl reklamy: nový, velký, krásný, ušlechtilý lidský typ: pro vůdce a jeho vojsko. Fašističtí vůdcové opět berou do ruky vražedné nástroje, provádějí na svých vězních exekuci pistolí a jezdeckým bičíkem, nikoli však na základě toho, že mají větší tělesnou sílu, nýbrž proto, že onen gigantický aparát a skuteční držitelé moci, kteří to stále ještě nedělají, jim do sklepení hlavních štábů dodávají oběti státního zájmu. Tělo nelze znovu proměnit na něco vznešeného. Zůstává mrtvolou, i když se zoceluje. Transformace v mrtvolu, která byla naznačena v jeho náZVU,25 tvořila součást trvale probíhajícího procesu, jenž z přírody udělal materiál a matérii. Výkony civilizace jsou produktem sublimace, oné získané nenávistné lásky vůči tělu a zemi, od nichž panství všechny lidi odtrhlo. Lékařství produktivně využívá duševní reakce na fyzické ztělesnění člověka, technika reakce na zvěcnění celé přírody. Vrah, zvířecký kolos, jehož ti, kdo mají moc, a to legální i ilegální, velkou i malou, skrytě využívají k tomu, aby prováděl jejich plány, násilníci, kteří jsou hned u toho, koho je třeba vyřídit, lynčující dav a příslušníci klanu, svalnatý kamarád, který se zvedne, jakmile se někdo chová drze, strašné postavy, jimž je vždy každý předhozen ihned poté, co se od něj odtáhne ochranná ruka, když ztratí peníze a postavení, všichni ti vlkodlaci, kteří se skrývají v temnotě dějin a udržují strach, bez něhož nemůže být žádné panství: u nich má nenávistná láska vůči tělu tu nejhrubší a nejbezprostřed­ nější podobu, na tom, čeho se dotknou, zůstává pohana, ničí to, co uvidí ve světle, a toto ničení je pomstou za zvěcnění; ve slepém hněvu opakují na živém objektu to, co nejsou schopni zrušit: rozště­ pení života na ducha a jeho předmět. Člověk je neodolatelněpřitahu-

224

225

měli čas

nejvznešenější

25

Řecky je tělo sóma, hrob séma. - Pozn. překl.

Poznámky a

náčrty

Masová

je, chtějí ho redukovat na tělo, ničemu nemá být dovoleno žít. Takové nepřátelství těch nejnižších, které v nich kdysi bylo pečlivě pěsto­ váno světskými i duchovními vládci, toto nepřátelství zaměřené vůči životu, o který byli okradeni, k němuž mají homosexuální a paranoický vztah skrze zabíjení, bylo vždy nezbytným nástrojem umění vládnout. Nepřátelství zotročených vůči životu je nepřemožitelnou historickou silou na temné straně dějin. I puritánský exces, alkohol, se zoufale mstí životu. Láska k přírodě a k osudu, kterou hlásá totalitární propaganda, je pouze povrchní reakcí na to, co se děje tělu, reakcí na nepovedenou civilizaci. Člověk se nemůže odpoutat od těla a začít je oslavovat, pokud je nemůže ničit. "Tragická" životní filosofie fašisty je ideologickým večírkem před reálnou krvavou svatbou. Ti, kdo na druhé straně oslavují tělo, gymnasté a skauti, měli vždy sklon k usmrcování, stejně jako milovníci přírody tíhnou k lovu. Tělo vidí jako hybný mechanismus, jehož součástkami jsou klouby, a maso tvoří jen vycpávku skeletu. S tělem a jeho částmi zacházejí tak, jako by od sebe byly odděleny. Židovská tradice odmítá jako nechutnost měřit člově­ ka tímto metrem, protože tak se měří mrtví - na rakev. To je to, co manipulátoři těla rádi dělají. Aniž to vědí, poměřují tak druhé pohledem výrobce rakví. Prozrazují se, když pronášejí závěr: člověka nazvou dlouhým, krátkým, tlustým nebo těžkým. Zajímají se o nemoci, při jídle pátrají po tom, zda již někdo ze spolustolovníků neumírá, a svůj zájem o nemoci a smrt jen povrchně racionalizují starostmi o jeho zdraví. Jazyk s nimi drží krok. Procházku mění na pohyb, pokrm na kalorie, podobně jako se les v angličtině a francouzštině nazývá dřevem. 26 Společnost se svými statistikami úmrtnosti klade život na úroveň chemického procesu. V satanském ponižování vězně v koncentračním táboře, které moderní kat bez jakéhokoli racionálního důvodu připojuje k jeho mučednické smrti, se projevuje nesublimovaná, a přesto potlačená vzpoura tabuizované přírody. V celé své děsivosti postihuje mučed­ níka lásky, údajného sexuálního zločince i libertina, neboť sexualita

26 V ang!. wood znamená les i bois. - Pozn. překl.

dřevo, podobně

226

jako francouzské slovo le

společnost

je výrazem neredukovaného těla, po němž vskrytu zoufale touží. V nespoutané sexualitě se vrah obává ztracené bezprostřednosti, pů­ vodní jednoty, v níž už nemůže existovat. Ona je tím mrtvým, co nyní povstává a žije. Vrah dělá ze všeho jedno tím, že vše mění v nic, protože musí zardousit jednotu, která je v něm. Oběť pro něj reprezentuje život, který vydržel odloučení; ten musí být zlomen a vesmír musí být jen prachem a abstraktní mocí.

Masová

společnost

Ke kultu hvězd patří jako doplněk účinný společenský mechanismus, který srovnává do jedné roviny vše, co je nápadně odlišné. Hvězdy jsou jen šablonou pro celosvětovou konfekci a pro nůžky zákonné a ekonomické spravedlnosti, které odstraní i ty poslední vyčuhující nitky.

Dodatek Názor, že nivelizace a standardizace lidí je na druhé straně vyvážena větší individualitou takzvaných vůdčích osobností, jak to odpovídá jejich moci, je nesprávný a sám je součástí ideologie. Současní fašističtí páni nejsou nadlidmi, ale spíše funkcemi svého vlastního reklamního aparátu, průsečíky identických reakcí bezpočtu lidí. Pokud již vůdce v psychologii dnešních mas nepředstavuje otce, ale spíše kolektivní a extrémně silnou projekci bezmocného Já do individuálních jednotlivců, tak tomu podoba vůdců opravdu odpovídá. Nikoli náhodou vypadají jako holiči, provinční herci a novinoví pisálkové. Jejich morální vliv částečně spočívá právě v tom, že jsou sami o sobě bezmocní, a podobají se tak většině lidí, pro něž jako jejich zástupci ztělesňují plnost moci, aniž jsou sami něčím jiným než prázdnými místy, na něž právě spadla moc. Nejsou ušetřeni rozpadu individuality, ale rozpadlá individualita u nich triumfuje, a tento triumf je do jisté míry kompenzací za její rozpad. Vůdci se stali beze zbytku tím, čím vždy už jaksi byli během celé buržoazní éry, totiž herci, kteří hrají roli vůdce. Rozdíl mezi individualitou Bismarcka a Hitlera je stejně malý jako mezi prózou Gedanken und Erinnerungen a hatmatilkou Mein Kamp! Důležitým prvkem v boji proti fašismu je snaha, aby nafouknutý obraz vůdce splaskl na rozměry, které

227

Poznámky a

náčrty

odpovídají jeho nicotnosti. Chaplinův film Diktátor vystihl něco podstatného, když ukázal podobnost mezi holičem z ghetta a diktátorem.

Rozpory Od filosofů se žádá, aby morálku předložili jako systém, se zásadami a důsledky, železnou logikou, bezpečnou aplikovatelností na každé morální dilema. Toto očekávání zpravidla splnili. A i když nevytvořili žádný praktický systém, žádnou rozvinutou kazuistiku, odvodili nutnost poslouchat vrchnost přímo ze svého teoretického myšlení. Celou škálu hodnot, kterou sankcionovala již veřejná praxe, většinou zdůvodnili s veškerým komfortem diferencované logiky, zřejmosti a evidence. "Ctěte bohy na základě tradičního náboženství své země," říká Epikúros,27 a po něm to opakuje ještě Hegel. Na filosofovi, který s takovým vyznáním váhá, se o to energičtěji požaduje, aby předložil nějaký všeobecný princip. Jestliže myšlení nechce jen znovu sankcionovat vládnoucí předpisy, musí vystupovat mnohem sebejistěji, universálněji, autoritativněji, než když jen ospravedlňuje, co již platí. Považuješ vládnoucí moc za nespravedlivou - to chceš, aby nevládla žádná moc a nastal chaos? Kritizuješ uniformizaci života a pokrok? To máme večer zapalovat svíčky a naše města mají páchnout odpadky jako ve středověku? Nelíbí se ti jatka, a to mají lidé pořád jíst jen syrovou zeleninu? Pozitivní odpověď na takové otázky, třebaže je absurdní, mívá příznivou odezvu. Politický anarchismus, reakce na současnou formu kultury, radikální vegetariánství, deviantní sekty a strany mají jistý ohlas ve společnosti. Stačí, když je jejich nauka dostatečně obecná, sebejistá, universální a imperativní. Nepřijatelnou se však stává snaha vyprostit se z onoho "Buď - anebo", nedůvěra vůči abstraktnímu principu, vůči neomylnosti bez doktríny. Dva mladí lidé vedou tento rozhovor: A: Nechceš se stát lékařem?

Rozpory

B: Lékaři ve svém povolání přicházejí příliš často do styku s umírajícími, takže z nich bývají cynici. Při stále větší institucionalizaci navíc lékař vůči nemocnému zastupuje podnik a jeho hierarchii. Často je v pokušení vystupovat jako soudce nad životem a smrtí. Stává se agentem velké firmy mezi spotřebiteli. To nevadí, když jde o auto, ale když je statkem, který spravuje, život a spotřebiteli jsou trpící, pak je to situace, do níž bych se nechtěl dostat. Povolání domácího lékaře je sice méně škodlivé, ale je v úpadku. A: Takže si myslíš, že by neměli existovat žádní lékaři nebo že by se měli vrátit staří mastičkáři? B: To jsem neřekl. Mám jenom hrůzu z toho, že bych se sám stal lékařem, zvlášť takzvaným šéflékařem s velitelskou pravomocí nad velkou nemocnicí. Přesto si samozřejmě myslím, že je lepší, když jsou lékaři a nemocnice, než abychom nemocné ponechali jejich osudu. Nechci být žádným veřejným žalobcem, ale přesto mi připa­ dá, že je mnohem horší, když si lupiči a vrahové dělají, co chtějí, než když jsou tu lidé, kteří je posílají do vězení. Justice je rozumná věc. Já proti rozumu vůbec nic nemám, snažím se jen jasně poznat, jakou má podobu. A: Tím se dostáváš do rozporu. Vždyť sám potřebuješ, aby tu byli lékaři a soudci. Neseš proto stejnou vinu jako oni sami. Jen se nechceš zatěžovat prací, kterou za tebe udělají jiní. Tvá vlastní existence předpokládá princip, jemuž bys rád unikl. B: To nepopírám, ale tento rozpor je nutný. Je to odpověď na objektivní rozpor společnosti. Je-li dělba práce tak diferencovaná jako dnes, je možné, že se v jednom bodě ukáže hrůza, na níž nesou vinu všichni. Pokud se bude vědomí viny šířit, nebo si ji uvědomí alespoň malá část lidí, je alespoň naděje, že ústavy pro duševně nemocné a věznice budou humánější a že soudní dvory se nakonec stanou zbytečnými. Ale to ještě není důvod, proč se chci stát spisovatelem. Chtěl bych si prostě jen udělat jasnější obrázek o hrozném stavu věcí kolem nás. A: Kdyby ale všichni mysleli jako ty a nikdo by si nechtěl špinit ruce, pak by nebyli ani lékaři, ani soudci a svět by vypadal ještě děsivěji.

27

W. Nestle (vyd.), Die Nachsokratiker, Jena 1923, I, na, str. 195.

228

B: O tom pochybuji, neboť kdyby všichni mysleli jako já, pak by, jak doufám, odstranili nejen prostředky k boji se zlem, nýbrž i zlo samo. Lidstvo má i jiné možnosti. Já nejsem celé lidstvo a mé myš229

Poznámky a náčrty

Vykreslení

lenky nemohou nahradit myšlenky druhých. Morální princip, podle něhož by každé mé jednání mělo být schopno stát se obecnou maximou, je dost problematický. Přeskakuje dějiny. Proč by má nechuť stát se lékařem měla být ekvivalentem názoru, že by nikdo neměl být lékařem? Ve skutečnosti je tu přece mnoho lidí, kteří mohou být dobrými lékaři a mají reálnou šanci, že se jimi stanou. Pokud v daných mezích tohoto povolání jednají morálně, mají můj obdiv. Snad mohou dokonce přispět ke zlepšení všech těch špatných věcí, o nichž jsem mluvil, možná je však navzdory veškeré své odbornosti a morálce jen zhoršují. Má existence, jak si ji představuji, hrůza, kterou cítím, a má vůle k poznání jsou podle mne stejně oprávněné jako povolání lékaře, i když bezprostředně nemohu nikomu pomoci. A: Kdybys ale věděl, že díky studiu lékařství můžeš jednou milované osobě zachránit život, zvláště kdybys o ni jinak měl přijít, nezačal bys s tímto studiem? B: Asi ano, ale sám dobře vidíš, že jsi ve své zálibě v logické důslednosti musel sáhnout k absurdnímu příklaou, kdežto já se svou nepraktickou tvrdohlavostí a svými rozpory zůstal u zdravého rozumu.

pošetilejší. Zatímco stárnoucí člověk se u svých vrstevníků dříve setkával s duchovní svěžestí, nyní se cítí téměř jediný, kdo má dobrovolně o něco zájem. Zpočátku má sklon vidět vývoj svých vrstevníků jako něco nahodilého. Náhodou se změnili k horšímu právě oni. Snad se to týká jen této generace, kterou postihl zvláštní vnější osud. Nakonec zjistí, že tuto zkušenost již udělal, ale z jiného úhlu: totéž jako mladý člověk vnímal u dospělých. Což tenkrát nebyl přesvědčen, že u těch či oněch učitelů, strýců a tet, přátel rodičů, později u universitních profesorů nebo u učňovského mistra není něco v pořádku?! Buď se chovali komicky, nebo jejich přítomnost byla nudná a tíživá. Tenkrát si z toho nedělal těžkou hlavu, chápal inferioritu dospě­ lých prostě jako přírodní danost. Nyní se mu to potvrzuje: za daných poměrů vede existování, při němž se podržují jednotlivé technické či intelektuální dovednosti, již ve středním věku ke kreténismu. Výjimkou nejsou ani světáci. Je to, jako by lidé byli předčasným úpadkem trestáni za to, že zradili naděje svého mládí a přivykli světu.

Tento rozhovor se opakuje všude tam, kde se nějaký člověk nechce vzdát myšlení, které zpochybňuje danou praxi. Logika a důsledná racionalita je vždy na opačné straně. Jsi proti vivisekci? Potom bys neměl dýchat, neboť bys přece nepřipravilo život nějakého bacila. Logika slouží pokroku i reakci, rozhodně však realitě. Ve věku výchovy radikálně přizpůsobené realitě jsou však rozhovory stále vzácnější a neurotický partner B musí osvědčit nadlidskou sílu, aby se neuzdravil.

Vykreslení Lidé mezi čtyřicítkou a padesátkou učiní zvláštní zkušenost. Zjistí, že u většiny těch, s nimiž vyrůstali a s nimiž udržují kontakt, nastala změna chování i myšlení. Někdo ztratí zájem o práci natolik, že jeho podnikání ztroskotá, jiný rozbije své manželství a nemůže za to jeho žena, a další zpronevěří peníze. Ale i ti, kdo nedospěli tak daleko, vykazují stopy rozkladu. Jejich řeči jsou stále povrchnější, plytčí,

230

Dodatek Dnešní rozpad individuality vede nejen k tomu, abychom tuto kate" gorii chápali jako historickou, ale také zpochybňuje její pozitivní povahu. Bezpráví, jemuž bylo individuum vystaveno, bylo ve fázi konkurence jeho vlastním principem. To se však týká nejen funkce jednotlivce a jeho partikulárních zájmů ve společnosti, ale také vnitřní kompozice individuality samotné. Jejím hlavním rysem byla tendence k emancipaci člověka, zároveň je však výsledkem právě těch mechanismů, od nichž se lidstvo musí emancipovat. Nezávislost a nesrovnatelnost individua je podnětem ke krystalizaci odporu vůči slepé, utlačující moci iracionálního celku. Tento odpor byl však historicky umožněn pouze slepotou a iracionalitou onoho nezávislého a nesrovnatelného individua. Na druhé straně je však to, co se staví na odpor vůči celku jako nepodmíněně partikulární, nadále nereflektovaně uvězněno v existující skutečnosti. Radikálně individuální, nezrušitelné rysy člověka jsou tvořeny vždy dvojím, jednak tím, co vládnoucí systém nemůže nikdy zcela polapit, co šťastně přežívá, a jednak stopou zmrzačení, které systém způsobuje svým členům. V těchto rysech se přepjatým způsobem opakují základní vlastnosti systému: v hrabivosti se například opakuje zajištěné vlastnictví, 231

Poznámky a

náčrty

v chorobné domýšlivosti nereflektovaná sebezáchova. Tyto rysy sice pomáhají individuu odolat tlaku přírody a společnosti, nemoci a bankrotu, ale právě proto se stávají něčím vynuceným. Ve své nejvnitřnější komůrce naráží individuum na stejnou moc, před níž chce utéci do svého nitra. Jeho útěk je proto beznadějnou chimérou. Tuto kletbu individuace osvětlují Moliérovy komedie, stejně jako Daumierovy kresby; nicméně nacionální socialisté, kteří individuum škrtají, se na oné kletbě spokojeně pasou a jako svého klasického malíře etablují Spitzwega. Ztvrdlé individuum reprezentuje to lepší jen ve vztahu ke ztvrdlé společnosti, nikoli absolutně. Sám v sobě pociťuje hanbu za to, co kolektiv stále znovu dělá jednotlivci a co se děje, když už žádný jednotlivec neexistuje. Odosobnění přisluhovači dneška jsou přímý­ mi potomky lékárníků podléhajících splínu, vášnivých pěstitelů růží a politických trpaslíků dřívějška.

Filosofie a

dělba

práce

Není těžké poznat, jaké místo má věda ve společenské dělbě práce. Má za úkol co nejvíce hromadit fakta a jejich funkční souvislosti. Jejich uskladnění musí být přehledné. Věda má jednotlivým průmys­ lovým odvětvím umožnit, aby ihned našla žádané intelektuální zboží v požadované kvalitě. Uskladňování již do značné míry probíhá s ohledem na jednotlivé průmyslové obory. Materiál mají poskytnout také historická díla. Možnost jeho využití nelze hledat bezprostředně v průmyslu, ale nepřímo v administrativní sféře. Stejně jako již Machiavelli psal pro potřebu knížat a republik, tak se dnes pracuje pro ekonomické a politické výbory. Historická forma se ovšem stala překážkou, historický materiál je lepší hned od začátku pořádat z hlediska určitého administrativního úkolu: stejně jako manipulace s cenami zboží nebo s náladami mas. Zájem o tuto činnost neprojevuje pouze správa a průmyslová konsorcia, ale také odbory a strany. Oficiální filosofie slouží vědě, která takto funguje. Jako svého druhu taylorismus ducha má přispět ke zlepšení jeho produkčních metod, racionalizovat hromadění poznatků, znemožnit plýtvání intelektuální energií. V dělbě práce je jí přiděleno místo stejným způso-

232

Filosofie a

dělba

práce

bem jako chemii nebo bakteriologii. Těch několik pozůstatků filosofie, které znovu vybízejí ke středověkému uctívání Boha a k nazírání věčných podstat, se na světských universitách ještě tolerují, protože tyto pozůstatky jsou tak reakčnÍ. Další si pěstují ještě několik historiků filosofie, kteří neúnavně přednášejí o Platónovi a Descartovi, ale dodávají, že už zastarali. K nim se tu a tam připojuje nějaký veterán sensualismu nebo zasloužilý personalista. Ti se zaměstnávají tím, že pole vědy zbavují plevele dialektiky, která by jinak mohla vyrůst příliš vysoko. Ale na rozdíl od představ těch, kdo ji spravují, znamená filosofie myšlení, které nekapituluje před vládnoucí dělbou práce a nenechá se od ní úkolovat. Existující společenská skutečnost zdolává člověka nejen fyzickým násilím a materiálními zájmy, ale také nesmírně mocnou sugescí. Filosofie není syntéza, základní či zastřešující věda, nýbrž snaha odolat sugesci, pevné rozhodnutí trvat na intelektuální a skutečné svobodě. Nicméně dělba práce, jak se vyvinula pod panstvím, tu není ani v nejmenším ignorována. Filosofie u ní pouze vidí lež, že jí nelze uniknout. Protože se nenechá hypnotizovat tím, co je mnohem silnější, může ji sledovat do všech koutů společenské mašinérie, kterou a priori ani nemá vzít útokem, ani ji jinak řídit, nýbrž ji má pojmout tak, aby se její pojetí vymanilo z kletby, kterou tato mašinérie uskutečňuje. Kdyby si úředníci, které si průmysl platí ve svých intelektuálních centrech, na universitách, v církvích a v novinách, vyžádali na filosofii zprávu o tom, jaké jsou její principy, jimiž legitimuje své hledání, uvedli by ji tím do krajních rozpaků. Filosofie neuznává žádné abstraktní normy nebo cíle protikladné těm, které se již uplatňují. Její svoboda vůči sugestivnosti existující společenské skuteč­ nosti spočívá právě v tom, že akceptuje buržoazní ideály, aniž vyslovuje svůj nesouhlas, ať už jsou to ty, které třeba ještě zástupci existující skutečnosti v překroucené podobě vyhlašují, nebo ty, v nichž lze ještě navzdory veškeré manipulaci rozpoznat objektivní smysl technických i kulturních institucí. Filosofie věří, že dělba práce je tu pro lidi, a věří, že pokrok vede ke svobodě. Proto se s danou dělbou práce a existujícím pokrokem snadno dostává do konfliktu. Snaží se svým jazykem vyjádřit rozpor víry a skutečnosti, a přitom se drží v těsné blízkosti časově podmíněných fenoménů. Na rozdíl od novin pro ni nemá gigantické masové vraždění větší váhu než 233

Poznámky a

náčrty

zabití několika duševně nemocných. Nevěnuje intrikám státníka koketujícího s fašismem více pozornosti než malému lynčování, ani neupřednostňuje bombastické reklamy filmového průmyslu před intimním pohřebním oznámením. Filosofii jsou cizí sympatie s velikostí. V tomto smyslu je jí existující skutečnost vzdálená, a zároveň srozumitelná. Hlas filosofie náleží předmětu, i když bez jeho vůle; filosofie je hlasem rozporu, který by bez ní nebyl slyšitelný, a proto by mlčky triumfoval.

Myšlenka Skutečnost,

že pravda nějaké teorie je totéž jako její produktivita, je samozřejmě omyl. Mnozí lidé, jak se zdá, to však pojímají opačně. Mají za to, že pro teorii není nutné používat myšlení, a že si je má proto ušetřit. Každé vyjádření nesprávně vykládají jako poslední slovo, jako příkaz nebo tabu. Před myšlenkou se sklánějí jako před Bohem, nebo ji napadají jako modlu. Vůči myšlence nejsou svobodní. Jedním ze základních rysů pravdy však je, že na ní člověk participuje jako činný subjekt. I když naslouchá větám, které jsou samy o sobě pravdivé, jejich pravdu objeví jen tak, že při tom myslí a myšlení dále rozvíjí. Onen fetišismus myšlenky se v dnešní době projevuje drastickým způsobem. Člověk se má zodpovídat za myšlenku, jako by myšlenka byla bezprostředně činem. Proto se netoleruje pouze slovo, které chce zasáhnout moc, nýbrž i slovo, které ohmatává, experimentuje, hraje si s možností omylu, hýbe se. Ale být nehotové a vědět to - to je také rys myšlení, a zvláště toho, s nímž stojí za to zemřít. Věta, že pravda je celek, se ukazuje jako totožná s jejím opakem, že pravda vždy existuje pouze jako část pravdy. Nejubožejší omluvou, kterou intelektuálové našli pro katy - a posledním desetiletí v tom nelenili -, tedy tou opravdu nejubožejší omluvou je to, že myšlenka, kvůli níž byla oběť zavražděna, byla chybná.

Člověk a zvíře Idea člověka se v evropských dějinách vyjadřuje skrze odlišení od zvířete. Zvířata svou nerozumností dokazují důstojnost člověka. To-

234

Člověk a zvíře

hoto protikladu se vytrvale a jednohlasně dovolávali všichni, kdo tu byli před buržoazním myšlením - staří Židé, stoikové a církevní otcové, středověk i novověk -, takže se jako máloco stal základní součástí západní antropologie. A je přijímán i dnes. Behavioristé na něj zapomněli jen zdánlivě. Když na lidi aplikují stejná schémata a výsledky, které si ve svých děsivých fyziologických laboratořích vynucují na bezbranných zvířatech, vyjevují tento rozdíl zvlášť vynalézavým způsobem. Závěr, který vyvozují ze zmrzačených zvířecích těl, se nehodí na zvířata žijící na svobodě, nýbrž na dnešního člověka. Tím, čeho se dopouští na zvířeti, člověk ukazuje, že ze všech živých bytostí je to pouze on, kdo dobrovolně funguje tak mechanicky, slepě a automaticky jako škubání spoutané zvířecí oběti, kterou odborník používá ke svým pokusům. Profesor u pitevního stolu toto škubání vědecky definuje jako reflexy, věštec u oltáře je prohlašoval za znamení svých bohů. Rozum, který patří člověku, postupuje nemilosrdně; zvíře, z něhož vyvozuje zakrvavený závěr, má jen nerozumnou hrůzu, puzení k útěku, který je mu znemožněn. Co nemá rozum, to se nedostává ke slovu. Držení rozumu, které vládne ve viditelných dějinách, je však dostatečně výmluvné. Celá země vydává svědectví o slávě člověka. Vládu rozumu na sobě nerozumná zvířata zakoušela po celou dobu lidských dějin: ve válce i v míru, v aréně i na jatkách, od pomalé smrti mamuta, kterého pomocí prvního plánování přemohly primitivní lidské tlupy, až po dnešní neustávající vykořisťování zvířecího světa. Tento viditelný proces zakrývá katům proces neviditelný: život bez světla rozumu, existenci zvířat samotných. Ta by byla pravým tématem psychologie, neboť pouze život zvířat probíhá podle duševních podnětů; tam, kde má psychologie osvětlit lidskou psychiku, jsou lidské bytosti již poškozené. Tam, kde se mezi lidmi volá na pomoc psychologie, tam se nevelký prostor bezprostředních vztahů zmenšil ještě více, a také v něm se lidé zvěcňují. Uchylovat se k psychologii, abychom porozuměli jiným, je nestoudné, vysvětlovat jí vlastní motivy je sentimentální. V psychologii zvířat se však její předmět dostal mimo zorné pole, při šikanování zvířat v pastech a labyrintech se zapomnělo na to, že mluvit o duši a jejím poznání je třeba právě a jedině vzhledem ke zvířatům. Také Aristotelés, který zvířatům přisuzoval jistou, i když inferiorní duši, se však raději zabýval jejich těly, částmi, pohybem a plozením než jejich vlastní existencí. 235

Poznámky a

Člověk a zvíře

náčrty

Svět zvířat je nepojmový. Není tu žádné slovo, které by umožňo­ valo zachytit v toku jevů něco identického, v různých exemplářích tentýž rod, v měnících se situacích tutéž věc. I když zvířatům nechybí schopnost opětovného poznání, identifikace je omezena na to, co je předem určeno vitálními funkcemi. V toku věcí není nic, co by bylo trvale fixováno, a přesto všechno zůstává jedním a týmž, protože tu neexistuje žádné ustálené vědění o minulosti a žádný jasný pohled do budoucnosti. Zvíře slyší na jméno a nemá žádné Já, je uzavřeno do sebe, a zároveň zcela vystaveno působení okolního světa, vždy je tu nějaké nové puzení a žádná myšlenka, která by je přesáh­ la. Nepřítomnost útěchy není u zvířete vyvážena zmírněním strachu, chybějící vědomí štěstí není vynahrazeno absencí smutku a bolesti. Aby štěstí bylo substanciální, to znamená aby existování před sebou vidělo smrt, k tomu je třeba identifikující paměti, utěšujícího poznání, náboženské či filosofické myšlenky, zkrátka pojmu. Existují i šťastná zvířata, ale jak krátkodeché je toto štěstí! Život zvířete, do něhož nevstupují osvobozující myšlenky, jeporiurý a depresivní. Únik ze svíravě prázdné existence vyžaduje odpor, jehož páteří je řeč. I to nejsilnější zvíře je v tomto ohledu nekonečně slabé. Schopenhauerova definice života, podle níž se kyvadlo života pohybuje mezi bolestí a nudou, mezi bodovými okamžiky utišeného pudu a nekonečnou touhou, se hodí právě pro zvíře, neboť to není schopno čelit osudu skrze poznání. V duši zvířete se objevují dílčí pocity a potřeby, které má i člověk, dokonce i prvky ducha, jsou však bez opory, kterou poskytuje jen organizující rozum. Nejlepší dny míjejí v rychlých proměnách jako sen, který zvíře stěží dovede odlišit od bdění. Postrádá schopnost jasně přejít od hry k vážným věcem, šťast­ ně se probudit z tíživého snu do skutečnosti. V národních pohádkách se často opakuje motiv proměny člověka ve zvíře, a tato proměna se líčí jako trest. Být zaklet ve zvířecím těle je jako být zatracen. Dětem a lidem vůbec jsou takové metamorfózy bezprostředně srozumitelné a povědomé. Rovněž víra nejstarších kultur v převtělování duší chápala podobu zvířete jako trest a utrpení. Němá divokost v pohledu zvířete představuje onu hrůzu, kterou lidé zakoušeli, když se obávali této přeměny. Každé zvíře je mementem bezedného neštěstí, které zažívali v prehistorii. Pohádky vyjadřují zlou předtuchu člověka. Zatímco princi v nich zůstal rozum, takže byl v určitém okamžiku schopen vyprávět o svém utrpení

a mohla ho zachránit nějaká víla, pak nedostatek rozumu zvíře navždy připoutává k jeho podobě, ledaže snad člověk, který se s ním ztotožní na základě své minulosti, neobjeví spásnou formuli, a nakonec jí obměkčí kamenné srdce nekonečna. Péče o nerozumné zvíře je však pro rozumného muže zbytečným plýtváním času. Západní civilizace ji přenechala ženám. Ty se svým vlastním vkladem nijak nepodílejí na schopnostech, z nichž vznikla tato civilizace. Je to muž, kdo musí ven do nepřátelského světa, kdo musí jednat a bojovat. Žena není subjekt. Nic neprodukuje, nýbrž se stará o produkující, je živoucím pomníkem dávno zašlých dob uzavře­ né domácí ekonomiky. Z dělby práce, kterou jí vnutil muž, měla jen malý prospěch. Stala se ztělesněním biologické funkce, obrazem pří­ rody, jejíž potlačení založilo slávu této civilizace. Po tisíciletí tato civilizace snila o ovládnutí bezmezné přírody, o proměně kosmu v nekonečné loviště. Podle toho byla v mužské společnosti vytvořena idea člověka. V tom spočívá smysl rozumu, jímž se pyšnil. žena byla menší a slabší, mezi ní a mužem byl rozdíl, který nemohla překonat, rozdíl daný přírodou, to, co je v mužské společnosti největší hanbou a ponížením. Kde je pravým cílem ovládnutí přírody, tam představuje biologická slabost stigma, cejch, jímž příroda označila slabé a jenž působí jako výzva k agresi. Církev, která v průběhu dějin nezmeškala jedinou příležitost, populární instituce, ať už šlo o otroctví, křižácké výpravy nebo lidové pogromy, i přes Ave Maria navázala na Platónovo hodnocení ženy. Obraz bolestiplné Matky Boží byl ústupkem pozůstatkům matriarchátu. Přesto však církev inferioritu ženy, kterou měl tento obraz zpochybnit, zároveň s jeho pomocí sankcionuje. Legitimní syn církve, de Maistre, volá: "Stačí jen, když v křesťanské zemi do jisté míry oslabíme vliv božského zákona tím, že svoboda, která z toho pro ženu vzejde, bude trvat i nadále, a brzy uvidíme, jak tato vznešená a dojemná svoboda degeneruje v necudnost. ženy by se staly zhoubným nástrojem všeobecného úpadku, který by v krátké době zasáhl životně důležité části státu. Stát by se začal rozkládat a s jeho nezadržitelným rozkladem by se šířila hanebnost a hrůza. "28 Tím prostředkem, který

236

237

28

1. de Maistre, Eclaircissement sur les sacrifices, in: Oeuvres, V, Lyon

1892, str. 322 n.

Poznámky a

Člověk a zvíře

náčrty

spolčení feudální čachráři použili k terorizování obyvatelstva, když se cítili v nebezpečí, byly čarodějnické procesy, jež však byly zároveň oslavou a potvrzením mužského panství nad prehistorickými matriarchálními a mimetickými vývojovými stupni. Autodafé byla pohanskou oslavou, hranicí církve, triumfem přírody ve formě sebezáchovného rozumu, oslavou panství nad přírodou. Buržoazie těžila z ženské počestnosti: obranné reakce ze strany matriarchální vzpoury. Žena, představitelka celé vykořisťované pří­ rody, byla přijata do světa panství, ale jako zlomená bytost. Ve své spontánní podřízenosti je zrcadlem, v němž vítěz vidí své vítězství: porážka se v něm zrcadlí jako oddanost, zoufalství jako krásná duše, pohaněné srdce jako milující náruč. Příroda si u pána tvorstva vydobývá úctu jen za cenu radikálního odloučení od praxe, za cenu návratu do zakletého kruhu. Umění, mravnost, vznešená láska, to jsou masky přírody, v nichž se ve změněné podobě vrací a vyjadřuje jako svůj vlastní protiklad. Prostřednictvím svých masek nabývá řeči; ve své zdeformovanosti vyjevuje svou podstatu; krásaje had, který ukazuje ránu, kde byl kdysi osten. Za mužským obdivem krásy však stále číhá hlasitý smích, nestydatý výsměch, barbarská obscénnost potentního, s níž muž otupuje skrytou úzkost, že je sám vydán impotenci, smrti, přírodě. Poté, co zmrzačení blázni, jejichž poskakování a čapky s rolničkami kdysi vyjadřovaly melancholické štěstí zlomené přírody, byli zbaveni služby králům, byla ženě svěřena plánovitá péče o krásu. Moderní ženské puritánky se tohoto poslání dychtivě chopily. Naprosto se identifikovaly s tím, co se dělo, nikoli s divokou, nýbrž s domestikovanou přírodou. To, co se u žen zachovalo jako pozůstatky ovívání, zpěvu a tance římských otrokyň, to se v Birminghamu s konečnou platností redukovalo na hru na klavír a ruční práce, až byly zkultivovány i ty nejposlednější zbytky ženské nespoutanosti a staly se z nich znaky patriarchální civilizace. Pod tlakem všudypřítomné reklamy se pudr a rtěnka, které původně užívaly kurtizány, staly atributem péče o pleť, koupací úbor pak atributem hygieny. Tomuto procesu nelze uniknout. Už jen to, že vzniká v plně organizovaném systému panství, dává i lásce tovární značku. V Německu ženy projevují poslušnost vůči existující skutečnosti svou promiskuitou, stejně jako ji kdysi projevovaly počestností, své podřízení vládnoucímu rozumu dokazují svým nespoutaným sexuálním životem.

Fosilií buržoazního vysokého oceňování ženy, která přežila do je fúrie. Svým hašteřením již od pradávna vykonává ve vlastním domě pomstu za soužení, které postihlo její pohlaví. Pokud se jí neprojeví náležitá úcta, osopí se tato zlá stařena, i mimo dům, na roztržitého člověka, který před ní zapomene povstat, a srazí mu klobouk z hlavy. V politice vždy chtěla, aby se za cokoli stínaly hlavy. Je to buď reminiscence na nomádskou minulost, nebo se ve svém bezmocném vzteku snaží předstihnout muže a jeho řád. Ženská krvežíznivost při pogromech převyšuje mužskou. Utlačova­ ná žena přežívá tuto epochu jako fúrie a ukazuje škleb zmrzačené přírody i v době, v níž panství již modeluje trénované tělo obou pohlaví, v jehož uniformitě se škleb rozplynul. Na pozadí této masové produkce se spílání fúrie, která si alespoň zachovala vlastní odlišnou tvář, stává znakem humanity, ošklivost stopou ducha. Jestliže v minulých staletích byla znamením porobení dívek melancholie a oddaná láska, a dívka ztělesňovala odcizený obraz přírody, estetickou kulturní, věc, pak fúrie nakonec objevila nové ženské povolání. Aktivně vystopovává kulturní cíle jako sociální hyena. Je ctižádostivá a baží po poctách a publicitě, ale její cit pro mužskou kulturu se ještě nerozvinul natolik, aby se ve svém trápení nepře­ hmátla a neukázala, že v civilizaci mužů ještě není doma. Ve své osamocenosti hledá útočiště v konglomerátech vědy a magie, ve směšné směsi ideálů tajného rady a nordické věštkyně. Cítí se být vtahována do neštěstí. Poslední ženská opozice vůči duchu mužské společnosti se rozpadá v močálu malého čachrářství, na schůzkách tajných společností a při provozování koníčků a věnuje se perverzní agresivitě sodal work a theosofickému tlachání. S jistou zlomyslností se uplatňuje v dobročinnosti a Christian Science. V tomto močálu se solidarita s živými tvory nevyjadřuje ani tak ve spolku na ochranu zvířat, jako spíše v neobuddhismu a v pekingských palácových psíčcích, jejichž deformovaná tvář, dnes stejně jako na starých obrazech, připomíná tvář bláznů, kteří byli zatlačeni pokrokem. Rysy tohoto psíka, stejně jako nekoordinované poskakování hrbáče, reprezentují stále ještě zmrzačenou přírodu, zatímco masový prů­ mysl a masová kultura nás již naučily utvářet těla ochočených zvířat, stejně jako lidí, podle vědeckých metod. Unifikované masy si svou vlastní transformaci, na níž se samy podílely, uvědomují tak málo, že již nepotřebují její symbolické znázornění. V novinách,

238

239

současnosti,

Poznámky a

náčrty

jejichž titulní strany zaplňují hrůzné slavné lidské činy, si lze mezi zprávami na druhé a třetí straně občas přečíst o požárech v cirkusu a otrávení slonů. Zvířata se připomínají tehdy, když jejich poslední exempláře, spřízněné se středověkými blázny, zanikají v nekoneč­ ných mukách, což je stejné jako ztráta kapitálu pro vlastníka, který ve věku betonových staveb nebyl schopen své vlastnictví zajistit před požárem. Velká žirafa a moudrý slon jsou "oddities",29 které nepobaví chytřejšího školáka. V Africe, v poslední zemi, která se marně snažila chránit prořídlá stáda zvířat před civilizací jsou pře­ kážkou pro přistávání bombardérů v moderní válce. Proto jsou vyhubena zcela. V zemi, která se racionalizovala, již estetické podrážení ve skutečnosti není zapotřebí. Démoni se vyhánějí tím, že se do lidí bezprostředně vtloukají příslušné šablony. Panství již nepotřebuje žádné numinózní obrazy, ty produkuje průmyslově, a prostřednictvím takto vyprodukovaných obrazů má do lidských bytostí mnohem spolehlivější přístup. Deformace, která patří k podstatě každého uměleckého díla, stejně jako zmrzačení dodává lesku ženské kráse, neboť znázorňuje zranění, v němž ovládnutá příroda rozpoznává sama sebe, opět začíná praktikovat fašismus, ale nikoli jako zdání. Obojí se bezprostředně provádí na odsouzených. V této společnosti již neexistuje žádná oblast, v níž by se panství deklarovalo jako rozpor (jako je tomu v umění), není tu žádné zdvojení, které by vyjadřovalo znetvoření. Takové vyjádření však dříve nebylo spojeno jen s krásou, ale také s myšlením, duchem a jazykem samotným. Jazyk dnes počítá, označuje, prozrazuje, ponouká k vraždě, ale nic nevyjadřuje. Kulturní průmysl má své exaktní měřítko, jehož se může držet mimo sebe, stejně jako věda: fakta. Filmové hvězdy jsou experty, jejich výkony protokoly přirozeného chování, klasíflkacerni různých reakcí; režiséři a spisovatelé vyrábějí modely adaptovaného chování. Precizní práce kulturního průmyslu vylučuje deformaci jako pouhou chybu, náhodu, jako to špatné subjektivní a přirozené. Odchylka musí mít praktický důvod, který ji začleňuje do rozumu. Až pak se odpouští. Poté, co se příroda stala zrcadlem panství, vymizelo tragické, stejně

29

Zvláštnosti. - Pozn.

Člověk a zvíře

jako komické. Páni dávají dohromady tolik vážnosti, kolik je jí třeba k překonání odporu, a tolik humoru, kolik vidí zoufalství. Duchovní požitek byl spjat s reprezentujícím utrpením, ale páni si dnes hrají s hrůzou samotnou. Vznešená láska závisela na tom, že slabost se na kráse ženy projevovala jako síla, páni však bezprostředně závisejí na síle: idolem společnosti je dnes zmužilá tvář ušlechtilého vzhledu. Žena tu je, aby pracovala, rodila děti, nebo aby svou atraktivností zvyšovala prestiž svého muže. Nestrhává muže k excitovaným projevům obdivu. Projev obdivu opět přechází v sebelásku. Svět se svými účely potřebuje celého muže. Nikdo se již nemůže darovat, musí zůstat uvnitř sebe. Příroda je však pro praxi tím, co je tam venku a dole pod námi, jako to, co je v řeči lidu děvče pro vojáka. Cit je nyní vyhrazen moci, která se k sobě vztahuje jako moc. Muž skládá zbraně před mužem, chladným a temně nehybným, jako to dříve dě­ lala žena. Stává se ženou, která hledí na svého pána. Ve fašistickém kolektivu s jeho týmy a pracovními tábory je od raného mládí každý uvězněn ve své samotě. To je živná půda homosexuality. Zvíře má mít vznešené rysy. Výrazná lidská tvář s hanbou upomínající na svůj původ v přírodě a na její moc neodolatelně vybízí už jen ke kvalifikovanému zabíjení. Karikatury Židů to věděly odedávna a ještě i Goethova averze vůči opicím ukazuje meze jeho humanity. Jestliže průmysloví magnáti a fašističtí vůdcové mají kolem sebe nějaká zvířata, pak to nejsou žádní pinčlové, nýbrž dánské dogy a lvíčata. Hrů­ za, kterou vzbuzují, má okořeňovat moc. Vražedný fašistický kolos je vůči přírodě tak slepý, že ve zvířeti vidí pouze prostředek ponížení člověka. Platí o něm to, co Nietzsche neprávem vyčítal Schopenhauerovi a Voltairovi, že totiž uměli "přiodít svou nenávist vůči určitým věcem a lidem do hávu milosrdenství vůči zvířatům".30 Základem fašistického uctívání zvířat, přírody a dětí je vůle k pronásledování. Lhostejné pohlazení dítěte nebo zvířete znamená: tato ruka ho může zničit. Něžně hladí jednu oběť, než druhou srazí k zemi, a její volba nemá co dělat s vlastní vinou obětí. Toto mazlení ilustruje, že před mocí jsou na tom všichni stejně, že nemají žádnou vlastní hodnotu. Tvor je pro krvavý účel panství pouhým materiálem. Vůdce s nevin-

30 F. Nietzsche, Radostná věda, str. 103.

překl.

240

241

Poznámky a

náčrty

nými nakládá tak, že jedny vybírá, aby mu sloužili, kdežto druhé, rovněž bez ohledu na jejich zásluhy, nechává zabít. Příroda je špinavá. Právo na své straně má pouze protřelá síla, která ví, jak přežít. Ona sama je opět jen přírodou, celá promyšlená mašinérie moderní průmyslové společnosti je pouhou přírodou, která trhá na kusy sama sebe. Není tu již žádné médium, které by tento rozpor vyjadřovalo. Ten se dovršuje s upjatou vážností světa, z něhož zmizelo umění, myšlenka, negativita. Lidé jsou sami sobě i přírodě tak odcizeni, že vědí už jen to, k čemu se potřebují a co si navzájem páchají. Každý je faktorem, subjektem nebo objektem nějaké praxe, něčím, s čím se musí, nebo již nemusí počítat. V tomto světě oproštěném od zdání, v němž se lidé po ztrátě reflexe opět stali nejchytřejšími zvířaty, která si podrobují zbytek universa, pokud se právě navzájem netrhají na kusy, se ohled ke zvířatům považuje nejen za sentimentální, nýbrž za zradu na pokroku. Goring vycházející z pravé reakcionářské tradice spojil ochranu zvířat s rasovou nenávistí, luthersko-německou zálibu v raaostném zabíjení s vybranými způsoby aristokratického lovce. Nepřátelské tábory jsou jasně odlišeny; kdo bojuje proti Hearstovi a Goringovi, hájí Pavlova a vivisekci, kdo se zdráhá zařadit do jednoho z táborů, je lovnou zvěří pro obě strany. Má naslouchat rozumu. Volba je dána předem a nevyhnutelně. Kdo chce změnit svět, nesmí za žádnou cenu skončit v oné bažině malého čachrářství, kde vedle proroků tlejí i političtí sektáři, utopisté a anarchisté. Intelektuál, jehož myšlení by nebylo spjato s žádnou účinnou historickou silou, a ke své orientaci by neužívalo ani jednoho z pólů, k nimž je nasměrována industriální společnost, by ztratilo substanci, jeho myšlení by nemě­ lo půdu pod nohama. Rozumné je prý skutečné. Kdo se na něm nepodílí, říkají i progresivní lidé, nepomůže vůbec nikomu. Všechno závisí na společnosti, i to nejpřesnější myšlení se musí upsat silným společenským tendencím, nemá-li se stát pouhým rozmarem. Toto chápání spojuje všechny obhájce reality; hlásí se k lidské společnos­ ti jako k masovému čachrářství v přírodě. Slovo, které nesleduje cíle nějakého odvětví této společnosti, v ní probouzí nezměrný hněv. To dává tušit, že je tu ještě hlas, který říká, že to, co pouze je, má být zrušeno: je to příroda, o níž se šíří tolik lží ze strany těch, kdo se orientují nacionalisticky nebo folkloristicky. Kde jeho zvuk na okamžik přeruší tlampače lží, tam se rozezní jimi překřikovaná hrůza, 242

Propaganda

která, stejně jako v každém zvířeti, žije i v racionalizovaném a zlomeném srdci. Tendence, které tímto slovem pronikají na světlo, jsou všudypřítomné a slepé. Příroda sama o sobě není ani dobrá, jak si to přejí staří romantikové, ani vznešená, jak si to přejí romantikové noví. Jako předobraz a cíl je tím, co se staví proti duchu, totiž lží a bestialitou. Teprve jako poznaná se stává toužením vezdejšího bytí po jeho míru, oním vědomím, které od počátku podněcovalo k neomylnému odporu proti vůdci a kolektivu. Vládnoucí praxi a její neuniknutelné alternativy neohrožuje příroda, s níž praxe spíše splývá, nýbrž to, že příroda se připomíná.

Propaganda Propaganda za účelem změny světa, jaký nesmysl! Propaganda vytváří z řeči nástroj, páku, stroj. Propaganda fixuje podobu lidí, jak se utvořila ve společenském bezpráví, tím, že je uvádí do pohybu. Počí­ tá s tím, že s nimi může počítat. V nejhlubším nitru každý ví, že tento prostředek dělá z něho samého pouhý prostředek jako v továrně. Hněv, který v sobě cítí, když na ni slyší, je starým hněvem na jho, jímž roste tušení, že východisko, které ukazuje propaganda, je falešné. Propaganda manipuluje s lidmi; kde vykřikuje: chceme svobodu, tam si protiřečí. Neoddělitelně k ní patří prolhanost. Společen­ ství lži je to, v němž si jde na základě propagandy vstříc vůdce a ti, kdo jsou vedeni, i když obsahy jako takové jsou správné. I pravda se pro propagandu stává pouhým účelovým prostředkem, jak získat stoupence, falšuje ji už tím, že si ji bere do úst. Skutečný odpor proto nemá žádnou propagandu. Propaganda je nepřítelem člověka. Před­ pokládá, že zásada: politika má vycházet ze společného náhledu na věci, je pouhou frází. Ve společnosti, která obezřetně klade meze hrozícímu nadbytku, si propaganda zaslouží to, co se každému doporučuje ve vztahu k druhým, totiž nedůvěru. Varování před obchodní reklamou, že žádná firma nic nedává zadarmo, platí všude, zvláště pak pro moderní fúzi obchodu a politiky. Míra vychvalování stoupá s úbytkem kvality, ostatně jako Rolls-Royce je Volkswagen odkázaný na reklamu. Zájmy průmyslu a spotřebitelů nejsou v souladu ani tam, kde chce průmysl skutečně něco nabídnout. Dokonce i propaganda zaměřená

243

Poznámky a

náčrty

na svobodu může být matoucí, pokud musí nivelizovat diferenci mezi teorií a partikulárními zájmy oslovených. V Německu fašismus zabité dělnické vůdce ošidil i o pravdu jejich vlastní akce, protože fašismus solidaritu usvědčil ze lži tím, že prováděl selektivní pomstu. Když je intelektuál v táboře umučen k smrti, dělníkům venku se nepovede o nic hůř. Pro Ossietzkého a proletariát nebyl fašismus totéž. Propaganda podvedla jednoho i druhého. Ano, ovšem, podezřelé není představovat skutečnost jako peklo, nýbrž výzva k vylomení se ze skutečnosti, která se stala rutinou. Je-li dnes někdo, k němuž má smysl se obracet, pak to nejsou ani takzvané masy, ani jednotlivec, který je bezmocný, nýbrž pomyslný svědek, jemuž toto vše zanecháváme, aby to nezahynulo spolu s námi.

Ke genezi hlouposti Pravým symbolem inteligence je šnečí růžek s "hmatovým zrakem", jímž, smíme-li věřit Mefistofelovi,31 také čichá. Před překážkou se růžek ihned stáhne do ochranné ulity těla, opět se sjednotí s celkem, a teprve poté se opět váhavě vysune ven a osamostatní se. Pokud ještě zůstalo nějaké nebezpečí, opět se ztratí a svůj další pokus uskuteční se zvýšenou opatrností. Duchovní život je ve svých počátcích nekonečně křehký. Vnímavost šneka je závislá na svalu a svaly ochabnou, jakmile je jejich hra něčím omezena. Tělo ochromuje fyzické poranění, ducha ochromuje strach. Na počátku od sebe obojí nelze oddělit. Vyšší živočichové dospěli k větší svobodě, jejich existence svědčí o tom, že jejich tykadlo se kdysi natáhlo novým směrem a nestáhlo se zpět. Každý živočišný druh je pomníkem nesčetného množství jiných, jejichž pokus vyvíjet se byl zmařen hned na začátku; druhy, které podlehly strachu v okamžiku, kdy se jejich tykadlo začalo pohybovat ve směru jejich možného vývoje. Potlačování vývojových možností kvůli bezprostřednímu odporu okolní přírody později pokračuje uvnitř živočichů, poté co strach způsobuje zakrňování orgá-

31

J. W. Goethe, Faust, I,

přel.

O. Fischer, Praha 1965, str. 199.

244

Ke genezi hlouposti nů. V každém zvědavém pohledu nějakého zvířete probleskuje nový tvar života, který by mohl vzejít z daného druhu, k němuž individuální bytost náleží. V bezpečí staré formy existence nedrží živoči­ cha pouze jemu vtištěný charakter. Onen pohled objevuje moc, která brzdí první kroky k překročení daného stupně života, moc starou miliony let, jenž živočichy odedávna připoutává k jejich stupni. Tento první nahmatávající pohled je vždy snadné zlomit, podpírá jej dobrá vůle, křehká naděje, ale žádná konstantní energie. Zvíře tváří v tvář směřování, z něhož bylo definitivně zaplašeno, se stává plachým a hloupým. Hloupost je jizva zranění. Může se vztahovat na jednu aktivitu z mnoha jiných, na všechny aktivity praktické i duchovní. Každá parciální hloupost vyznačuje u člověka místo, kde byla v raných fázích individuálního vývoje hra svalů zablokována, místo aby byla povzbuzena. Toto zablokování zprvu podněcuje marné opakování neorganizovaných a nemotorných pokusů. Nekonečné otázky dítěte jsou vždy již příznakem nějaké skryté bolesti, první otázky, na něž nenašlo žádnou odpověď a které nedokáže správně formulovat. 32 Opakování se částečně podobá hravému zkoušení, jako když pes stále znovu a znovu vyskakuje na dveře, které ještě neumí otevřít, a je-li klika příliš vysoko, nakonec toho nechá; a částečně je výsledkem beznadějného nutkání, jako když lev v kleci donekonečna pře­ chází sem a tam nebo jako když neurotik opakuje obrannou reakci, která se už jednou ukázala jako marná. Je-li u dítěte opakování ně­ čím znemožněno, nebo pokud zablokování bylo příliš brutální, pak se pozornost může zaměřit nějakým jiným směrem. Dítě, jak se říká, má o zkušenost víc, přesto však na místě, kde byla omezena slast, snadno zůstane neznatelná jizva, malá ztvrdlá oblast, v níž je povrch necitlivý. Takové jizvy vedou k deformacím. Mohou vytvořit tvrdé a schopné charaktery, ale také způsobit hloupost - v podobě selhání různých funkcí, slepoty a bezmoci -, pokud jen stagnují, v podobě zloby, vzdoru a fanatismu, pokud uvnitř začnou růst jako rakovina. Násilí, které někdo zakusil, dělá z dobré vůle zlou. K takovým jiz-

32 Srv. K. Landauer, lntelligenz und Dummheit, in: týž, Das psychoanalytische Volksbuch, Bern 1939, str. 172.

245

Poznámky a

náčrty

vám může vést nejen zakázané ptaní, ale i zakázané napodobování, zakázané slzy, zakázaná hra vyžadující odvahu. Stejně jako jednotlivé druhy v říši zvířat, tak i duchovní stupně uvnitř lidského rodu, ba i slepá místa v určitém individuu označují úrovně, kde se zastavila naděje a které svou zkamenělostí vydávají svědectví o tom, že na všechno živé dopadá stejná kletba.

Ediční

poznámka

První vydání Dialektiky osvícenství se objevilo roku 1944 jako upomínkový svazek, který v malém nákladu vydal Institute of Social Research pod názvem Philosophische Fragmente, podobně jako dva roky předtím publikovaný svazek Walter Benjamin zum Gediichtnis, jenž byl myšlen jako pokračování Zeitschrift fur Sozialforschung, který roku 1941 musel zastavit své vydávání. Knižní vydání následovalo roku 1947 v nakladatelství Querido, Amsterdam a na počátku šedesátých let bylo rozebráno. Kniha se však šířila dále řadou pirátských výtisků. Teprve roku 1969 se autoři rozhodli k novému vydání, k němuž došlo ve S. Fischer Verlag, Frankfurt nad Mohanem. Toto vydání jako poslední, na němž se ještě podílel Adomo, sleduje předkládaný výtisk. Redakce

246

247

THEODOR W. ADORNO MAX HORKHEIMER Dialektika osvícenství Vydalo nakladatelství OIKOYMENH jako svoji 373. publikaci. Z německého originálu Dialektik der Aufkliirung. Philosophische Fragmente, vydaného nakladatelstvím S. Fischer Verlag GmbH v r. 2006, (Frankfurt a. Main), přeložili M. Hauser a M. Váňa. Odpovědný redaktor M. Hauser. Technická redakce Vladimír Nedvídek. Obálku navrhl Zdeněk Ziegler. Sazba [email protected]. Tisk Alfaprint Praha. Vydání první, Praha 2009.

J~11111Illllll~ll~~~IJII