Dáno do tisku FYBEK s.r.o

Číslo 9

Cena 3 Kč

Dnešní pecky : Hvězda čísla Mgr. Lenka Jindrová ..................... Karatisti na Sokolce .............................................. Komise odhaluje ........ .......................................... Stromeček 8.A ........................................................... Blondýny ................................................................. Z historie techniky ..................................................

2 3 5 6 14 15

Dáno do tisku 5. 2. 1999 FYBEK s.r.o

Hvězda čísla Mgr. Lenka Jindrová l) Kde jste pracovala, než jste se vrátila na naši školu? V servise v autosaloně Suzuky. 2) Jste ráda, že pracujete ve školství? Ano, jsem moc ráda, že učím na této škole. 3) Proč? Protože jsem se vrátila mezi učitele, kteří jsou mými přáteli a kolegy zároveň. 4) Jaký je váš vysněný typ muže? Vysoký, černé vlasy, hnědé oči, povahou spíš přátelský a hlavně tolerantní. 5) Potkala jste takového muže? Ano! Ale žádný muž není úplně ideální. Potkala jsem muže, kterého mám ráda. 6) Co plánujete s tímto mužem do budoucna? Rodinu, dovolenou na kolech do Koněpruské jeskyně. 7) Jaké máte koníčky? Ráda chodím do přírody, poslouchám hudbu a rekračně sportuji (hodně rekreačně). 8) Jaké tři věci byste si vzala na opuštěný ostrov? Ideálního muže, knížku a kytaru. 9) Jak byste se charakterizovala? Myslím si, že jsem mírná, tolerantní - někdy až moc. Jsem nenapravitelná optimistka a neumím lhát. Z těch špatných vlastností bych o sobě řekla, že jsem náladová a výbušná. Je pro mě těžké se rozhodnout, hlavně v důležitých věcech. Jinak mám ráda legraci a lidi kolem sebe. 10) Jaký máte názor na školní časopis ? Je to dobrá věc, zaměstnává žáky, aby dělali mimo školu užitečné věci, které reprezentují školu. Chybí mi však v časopisu příspěvky o životě žáků, zážitky ze školních akcí (exkurze, jednodenní výlety). Pokusíme se to napravit. Dík za rozhovor

2

Kamila + Efi

KARATISTI NA SOKOLCE Crrr!!! Budík. Co se děje? Já, takový spavec a vstávám o půl šesté?Vždyť jedeme na soustředění! To mě sice probralo, ale ne natolik, abych ke škole nedorazila napůl spící, napůl bdící. Jak jsem si všimla, tak na tom byli ostatní podobně. V autobuse panovala převážně ospalá nálada. Pořádně jsme se probrali až na lanovce. Nahoře jsme posbírali všechny bágly a lyže a plni energie šli až k Sokolce. Tam jsme se rozdělili do pokojů.Ubytování pokračovalo až po prvním tréninku, po kterém jsme funěli jako Tomášův pes Dalma. K obědu, na který se všichni hladově těšili, byla "rozblemtaná rýže s játry". Všichni toto jídlo zhodnotili jako "vynikající". S prázdnými žaludky jsme se vrhli na zásoby z domova.Velké nadšení nastalo při zjištění, že se místo poledního klidu budeme učit s p. uč. Žalským. Chápali jsme jeho snahu nás něco naučit, ale nebyli jsme schopni nic vnímat. Z pár jedinců vypadla dokonce i logická myšlenka, ale já jsem byla po této hodině zhodnocena jako dutá hlava. Další trénink předčil očekávání i těch nejzdatnějších. V domnění, že nás nemůže už nic horšího potkat, nám Tom sdělil, že za půl hodiny je dole sraz na teorii. Dostavili se tam všichni tělem, ne však duchem.Jeho duchaplné řeči teorie i terorie nás tak zajímaly, že kluci málem usnuli a holky byly myšlenkami už u kluků na pokoji, což by Tomáše jistě potěšilo. Po večerce méně odolní usnuli a ostatní se věnovali činnostem, o kterých raději pomlčím. Další dny probíhaly podobně, pouze s tím rozdílem, že Tomáš stále přitvrzoval. Mysleli jsme si, že se nedožijeme konce týdne. Vyvrcholením byly čtvrteční závody. Se zbytky sil jsme se vrhli do závodění. Někteří z nás používali tak neobvyklé styly, že by i Neumanová čubrněla,co se dá zvládnout na obyčejných běžkách. Protože tam nebyla - čubrněli lyžaři. Někteří sotva popadali dech. Smích by je asi přešel, kdyby si to s námi měli "rozdat" v kumite (zápase). Týden utekl jako voda a čekal nás návrat domů. Někteří měli jet lanovkou a ostatní na lyžích. Já jsem se hrdinně přihlásila, že zvládnu sjezd z Černé hory do Jánek na lyžích. Bodovala jsem hned v první zatáčce, kdy při mém latrínovém (záchodovém) stylu, bujarého křiku a zděšení všech kolem jsem zabrzdila rypákem o první větší závěj. Naštěstí jsme to přežily - půjčené lyže, šedesátilitrový skoro stokilový bágl a já (až na sedřenou tvář) bez větších následků. Dodnes nechápu, jak jsem se mohla dostat bez újmy na zdraví mého okolí i mě až dolů k lanovce. Ještě ve škole mě dorážely trapné otázky: "Co to máš na tváři?" Ta totiž po mé spanilé jízdě hrála všemi barvami.

3

Na pohotové fotoreportáži můžeme sledovat tréninkové metody Tomáše Součka, který tímto neotřelým způsobem připravuje naše závodníky na nelehké podmínky reálného života. Pavlína 8.A _____________________________________________________________

DESATERO BOŽÍCH PŘIKÁZÁNÍ 1:Nepokradeš hadr na tabuli, lavice, židle, koš atd. 2:Nepomažeš tabuli mokrým hadrem. 3:Nepřesuneš nábytek (lavice, židle..) 4:Nepoházíš odpadky nikam jinam než do koše. 5:Neponičíš nic, co patří komukoli v této třídě a nic, co patří této třídě. 6: Nepopliveš nic ani nikoho. 7:Nepoliješ nic, a kdyby, tak si to vytřeš. 8:Nepošpiníš umyvadlo ani nic jiného . 9:Nepopíšeš nic (zdi, lavice, židle) 10:Dodržíš tato pravidla v každém případě !!!!!!!!!!!!!!!!!!! 10 a) Nývltův dodatek- Předchozí pravidla neplatí v případě, že vás nikdo neviděl. 10 b) Zilvarovo - Tokarův dodatek - Viděl -li tě někdo u porušení bodu 1-10, vykecej se!

4

Další závěry komise za nezávadné pohádky Tentokrát jsme se zaměřili na seriál Králíci z klobouku, lépe řečeno na jeho protagonisty. Tvůrcům lze vyčíst snad jen mírný rasizmus, kterého se dopustili tím, že angažovali kálíky bílé, i když jistě jasně vědí, že existují i strakatí, šediví a dokonce černí a rezaví. Ale zpět k Bobovi a Bobkovi.Tyto na první pohled sympatické postavičky rozvířily poklidné vody naší společnosti zprávou o jejich vstupu do armády. Na první fotografii jsou inkriminovaní ušáci zachyceni při výcviku a zkouškách nové zbraně specializované na boj v nízké trávě - pancéřovaného klobouku. Naše vláda se totiž v rámci přiblížení se úrovně armády standartům vojsk NATO rozhodla angažovat i králíky. Ochránci zvířat se nechali slyšet, že to snad už je moc, kam až je armáda schopná zajít ve snaze zavděčit se západním mocnostem. Jako by nestačil každoroční nástup bažantů ! Nás jen může zajímat, jestli armádní kruhy četly materiály sestavené naší komisí. Bob a Bobek totiž do armády vůbec nepatří, a to hned z několika důvodů. 1. Tito notoričtí povaleči, fluktuanti a asociálové nevydrželi u jednoho zaměstnání déle než jeden den. Podle našich zkušeností tomu u armády nebude jinak. Na rozdíl od jiných zaměstnání, kdy jim tato nespolehlivost procházela bez právního postihu, v armádě budou s největší pravděpodobností souzeni za dezerci a vrchní soudce bude mít k nedělnímu obědu králičí pečínku. 2. Je sice pravda, že projevili jistou dávku agresivity pro kariéru v armádě nezbytné, ale jelikož se většinou jednalo o násilí páchané na nebohých zaměstnavatelích, jejichž pracovní nároky se našim vojínům nelíbily (zmlácení krotitele, pokropení zahradníka, nakopání do rozkroku správce kluziště a jiné ) lze jen očekávat podobný přístup i k armádním nadřízeným. Pak budou souzeni za vzpouru a jistě budou vítáni na obědě u vrchního soudce. 3. Vražda kouzelníka Pokustóna! Ano, přátelé, vražda ! Je snad některý ze čtenářů tak naivní, že uvěří bludu o tom, že klobouk se v trávě objevil jen tak? Nebo snad chcete věřit historce, kterou šíří sami králíci a to, že je i s kloboukem kouzelník odložil na louku a zapomněl na ně ? V době bytové krize se přímo nabízí nejpravděpodobnější varianta, kdy podnájemníci B.+B. ve snaze vyzískat prodloužení nájemní smlouvy či bezúplatný převod bytu - klobouku a zároveň zrušení nájemní smlouvy s párem bílých holubů na tentýž byt, použili násilí. Jak je zvykem těchto surovců, zřejmě to s domlouváním přehnali a kouzelníka jednoduše odkrouhli. O tom, jak dopadli holubi, si už vůbec neděláme žádné iluze. Z čehož plyne, že v armádě budou jistě souzeni za vraždu a vyhýbání se civilní trestní odpovědnosti a jistě je nemine pozvání na nedělní oběd k soudcovým.

5

4. Důkazní foto č. 2 Zde jsou naši malí zločinci zachyceni v době, kdy se vetřeli do skupiny kaskadérů zajišťujících bezpečnost při natáčení seriálu Titanik. Zatím, co se hvězdy tohoto seriálu L. Di Kapr a D. Hajzlhof topily, (D.H. neumí plavat a L.K. trpí patologickým strachem z vody) naši "zachránci", kteří se měli starat o bezpečnost těchto herců, si užívali tropického slunce. Na obrázku bohužel nelze rozeznat, či se rozvalují z vrozené lenosti nebo vyspávají prohýřenou noc. Podle M.L. - bordelmamá v Los Angeles to naši hlodavci dokázali v barech pěkně roztočit. Nepodložené fámy hovoří o nadměrných dávkách návykových drog LSD, kokainu, mléka a dokonce i matematiky. Co dodat ? Snad jen to, že naše armáda zase šlápla vedle, jakoby nestačily sporné případy typu výměna tanků T-72 za dalekonosné praky byť se speciálním kamením co by municí, či náhradní vojenská služba Davida Skrbka, musí ještě kazit svou chatrnou pověst verbováním kriminálních živlů do nově budovaných elitních profesionálních jednotek. A nám nezbývá než zvolat HANBA, HANBA, HANBA ..... Fybek s.r.o. Jak jsme sháněli vánoční stromeček na bažinu aneb školní výlet 8.A a spol. 22.-23.12.1998 jsme si vyjeli na Bažinu trochu se najíst, vyblbnout a hlavně oslavit Vánoce a konec roku. Jako první v chalupě jsme byli my, sluníčko, Dejv (pan domácí) a já. Pan domácí se staral o dřevo do kamen a my jsme to tu měli trochu připravit na příchod ostatních spolužáků. Pověřeni nejtajnějším úkolem jsme vyrazili do lesa. Na oko to vypadalo, že jdeme jen tak na procházku, když jsme na těch horách, ale ti bystřejší si jistě všimli, že s sebou máme jedno zavazadlo - PILKU. Oranžová pilka naštěstí splývala s mou červenou kombinézou. Nastalo uvažování, bude to smrček - nebo borovička, bude malej nebo velká, jak ho dostanem dolů a tak dále a tak dále. Vybírání bylo velice obtížné, jediné, co bylo ze stromečku vidět, byla špička. Ale pak jsme ho v dáli zahlédli, ano, to je on našeho srdce šampión. Náš vyvolený je asi metr vysoký smrček. Řezání proběhlo hladce a zbylo i pár větviček na výzdobu. Naše iluze, o tom že na nalezeném stromku pojedeme k chatě, vesele mizely, tento stromek by to nemusel přežít, nebo my. A tak šlapeme, chvílemi spíše popobíháme v sychravém větru, který štípe do očí a do zbytku obličeje na základnu, ale u srdíčka je nám teplo přímo hic, protože máme krásný vánoční stromeček, čímž jsme splnili naše tajné poslaní a z toho je nám vedro. Ale pravej nefalšovanej vánoční stromek je teprve tehdy, když je ve stojanu, má ozdobný koule a sladkosti a proto se pokoušíme sekyrou a nožem osekat,

6

ořezat a hlavně nějak upižlat spodní část kmene, aby stromeček stál ve stojanu. Nakonec drží ve stojanu jen díky čtyř žetonkům do rulety, kouskům dřeva a kůře. Zdobení také neproběhlo podle našich představ, všechny šňůrky od ozdobiček a řetěz se nám zapletly.Řetěz se nám rozmotat podařilo, ale ozdobičky jsme musely kudlat. Stromek byl ozdobený od hlavy až k patě a my jsme měly opět ten hřejivý pocit blaha, jak jsme dobré. Po svačince a humorném pořadu na Čt1 jsme ještě píchli panu domácímu s čištěním dřeva a už tady byli první táborníci: Jindřiška, Lucius a Hanka.Lucka nám ochotně půjčila pytel, po kterém jsme jeli po Javoru naproti dalším spolužákům.Na Javoru jsme zajeli jen málem nějakou snoubordistku, což byl úspěch s naším stylem řízení - první má zakrytý obličej, aby mu tam nelétal sníh, a druhý, když se mu zdá, že jedou moc rychle, tak zakřičí: "Brzdi!" Ještě jsme shupli do obchodu pro tolik potřebné sirky, a protože už přijížděl autobus, tak jsme se co nejrychleji schovali za auto, že na kamarády bafnem. Kámen úrazu byl však ten, že z autobusu nevystoupil nikdo známý. Když jsme chtěli už odejít s prázdnou, zahlídli jsme Kuču a Houbičku, jak stojí u obchodu. Holky nám dodatečně vysvětlily, že jely autobusem před půl hodinou, ale vystoupily ve Velké Úpě a byly nuceny jít po svých. Jak jsme se tak bavili, přiběhla Martina Záleská, že přijela tímto autobusem. Když jsme došli (doplazili) k chatě, přemluvili jsme již zaklouzané kluky Romana, Radka a Ferdu, aby šli s náma pytlovat na Javor. Později se k nám přidal i snoubordista Kóša. Během našeho pytlování, lopatičkování a snoubordování se vzhůru hrabaly i Péťa a Eva. Zadky jsme si nadrcávali až do pěti, kdy se začalo stmívat. Po našem příchodu do chaty to v chatě vypadalo jak na blešáku-všude samé hadry. Volná zábava byla až do příchodu učitelů, pak začal zmatek- ohřívání z domova připraveného jídla, skládání stolů, převlékání do věcí k večeři a pod. Skoro všichni měli řízky až na výjimku Páju a Sluníčko, které měly párky a jedly z jednoho talíře (ony uvádějí z důvodu nedostatku talířů, ale talířů tam bylo dost). Po svlanostním přípitku a nakrmení dravé zvěře, jsme pěli koledy za doprovodu fléten Rony a Jindry, která měla i kytaru, ale ladila tak dlouho, až jí praskla struna. Samo sebou, že nesmí chybět rozdávání dárečků z pod stromku a prskání prskavek. Náš Ježuch byl Hasánek. Když jsme vrátili kuchyň do původního stavu, bylo nám dovoleno jít ven pytlovat. Ti, co nešli ven, hráli v chatě velice rozporuplné hry. Večer jsme uklidili stoly i židle a udělali ve společence letadlo. Už v noci odjel Ježíšek a ráno odjíždějící Fíša pověřil Jidřišku a později i mne dohledem nad konečným úklidem chaty. Po úklidu nastalo hrozné bučení, loučení, mávání a smutný a dojemný odchod spolužáků. Každý co nejrychleji nasedl na pytel a mazal na autobus a za maminkou. Nebo jako Eva mazali co nejrychleji si jít na pytel zlomit hnátu. Jako poslední z turistů jsme tam zůstaly Pája a já, protože jsme jely autobusem o hoďku dýl, ale jako úplně poslední tam zůstal opět pan domácí Škudla. Jo, ještě poznámka na závěr. Bohužel jsme se museli rozloučit s pověstí Jánošíků, kteří bohatým (polesí) berou a chudým (nám) dávají, čorka stromku byla jen fingovaná = podraz ze strany pana domácího. Předem již vše domluvil a zaplatil (fuj) na polesí, a dobrodrůžo to bylo tedy jen pro nás nezasvěcené. Elišák

7

No zase reklama. No a co! Co máme dělat? Zabte nás za to!

PHILIPS

Dělejme věci lépe! 8

IQ českých blondýnek aneb IQ tykve Potkaj se dvě blondýnky: "Tak jsem byla na těhotenským testu " "Vážně a jaký byly otázky ?" Vtip nebo skutečnost ? Posuďe sami. My jako dva nezávislí pozorovatelé s vysokým IQ (těsně pod padesát) jsme se rozhodli, že po dlouhých hodinách filozofování o chytrosti opačného blonďatého pohlaví vyjdeme do terénu. Došli jsme k velice zajímavým závěrům, chcete-li se je dozvědět i vy, holky, tak čtěte dál. Tato spásná myšlenka možná někomu zachrání budoucích padesát let života. A proč jsme si vybrali zrovna blondýnky ? Jednoduchá odpověď, protože největší procento kluků obdivuje právě tyto krásky. Snad každému chlapovi se zamlouvají blondýnky s dlouhýma nohama, velkým poprsím, modrýma očima a pěknou postavou. A k tomu když je o pár let starší, to je teprve ono. Ale co jejich rozum? Tím se snad nikdo nezabývá, kromě nás dvou. Naše rozumové testy začaly u kamarádů, kteří chodí s někým, kdo se podobá vysněnému idolu. Postupným vtíráním jsme se zamotali do mileneckých dvojic. Po promluvení s něžnou půlkou dvojice jsme se až zhrozili, co se může stát z mile vypadající blondýnky a u dalších děvčat se žlutými vlasy se naše myšlenka pouze potvrdila.U všech dotazovaných jsme odhadli IQ na silně podprůměrné, až průměrné.Též vznikaly vražedné kombinace. Hezká, průměrně inteligentní, ale šílená jako "poleno", nebo hezká a blbá, až mi vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Setkali jsme se též s blondýnkami, které mluvily sprostě v naší velectěné společnosti, no to snad néé!!! Blondýnky mají též vlastnosti né pro chudé. Když už je jednou blondýnkou, tak do toho investuje docela dost, aby jí zůstala její krása na věky. Finacovat jejich kulturní vyžití je taky docela zábavné (pro boháče). Snad se všemi chlapy, co chodí s blondýnkou, jsme se shodli ,že za ně všechno "cálovat" je hrozný. Pokud chcete ne tak hezkou jako chytrou holku, obraťte se na brunetky, špinavé blondýnky nebo hnědovlásky. Jestli znáte nějakou pěknou a inteligentní blondýnku, přesvědčte se, zda to není chlap. Pokud ne, tak VYJÍMKA POTVRZUJE PRAVIDLO! Zamyslete se nad tím, jestli není lepší svůj sen (snít o jiných bábách je nutné) o ženském idolu radši opustit. Vraťte se na zem, třeba vás tajně někdo miluje, a vy o tom ani nevíte. Nechci si hrát na porotu královny krásy, ale když je holka hezká a nic neumí, je to hrůza.Daleko lepší jsou holky, co něco umějí. Nezměnili jste názor na blondýnky ani po tomto článku? Tak vám přeji úspěšnou práci, kde si hodně vyděláte, pěkný vzhled, aby vám "nezahejbala"a hodně trpělivosti na její převýchovu na dokonalou ženu. Fantom Peca a Lubošák

Nadace FREEDOM MEN´S svoboda mužům Víte, co řekne blondýna, když uvidí před sebou slupku od banánu ? "Jéje, zase upadnu !"

9

Malý výlet do historie veřejného osvětlení 1. část Plynová lampa V roce 1659 se anglickému pastorovi J.Claytonovi podařilo při karbonizaci uhlí, tak se říká tomuto způsobu výroby koksu,zachytit unikající plyn do měchů. S ním pak chodil nočními ulicemi, plyn z měchů pomalu vypouštěl, zapálil a svítil si s ním místo loučí. Napsal o tom i slavnému chemikovi Robertu Boylovi. Ten o Claytonových pokusech poslal zprávu odbornému časopisu a postupně se začal plyn vyráběný karbonizací uhlí používat k osvětlování. Z počátku to byly jenom pokusy, teprve v roce 1799 získal francouzský chemik Philippe Lebon patent na využívání svítiplynu, a v roce 1801 deset dnů osvětloval svítiplynem hotel v pařížské ulici svatého Dominika. Své zařízení nazýval termolampou a vyráběný plyn i čistil, což mu umožňovalo delší rozvod. Potrubí se totiž zanášelo dehtovými nečistotami. O vynález byl velký zájem. Za podívanou v Dominikánské ulici se dokonce platilo vstupné. Lebon chtěl rozšířit využití svého vynálezu, ale úspěchu se nedožil. Zemřel ve 39 letech. A tak je za otce plynárenství pokládán Skot Willim Murdock, který v roce 1805 vyráběl svítiplyn karbonizací černého uhlí v železných ležatých válcích. Plyn vedl do plynojemu a odtud jej rozváděl na osvětlování celé přádelny, kde plálo více než 900 hořáků. První veřejné plynové osvětlení bylo v roce 1813 na Westminsterském mostě v Londýně. Naše první plynárna byla v Praze-Karlíně. Dne 15. září 1847 osvětlilo poprvé 200 plynových lamp Staroměstské náměstí a přilehlé ulice. Vedle plynáren se začaly stavět i zásobárny plynu - plynojemy. Nejstarší plynárny vyráběly svítiplyn jen ke svícení na ulicích nebo v bytech. Teprve ve druhé polovině 19. století se začal plyn používat k vytápění bytů, při vaření, pečení, a dokonce se objevují i plynové žehličky. Protože dnes je mnohem výhodnější svítit elektřinou, přestal se plyn ke svícení používat a je z něho už jen topný plyn. Také se už nevyrábí z černého uhlí, ale z hnědého v tlakových plynárnách. První tlaková plynárna byla uvedena do provozu v roce 1940 v Německu, druhá v roce 1943 v Záluží u Mostu. Luboš 9.C __________________________________________________________________ MISS POUPĚ 99 Pátek 21. 1. 1999 Vrchlabí "Střelnice" Všechno to shánění šatů, plavek a malování začalo asi čtrnáct dní před soutěží. Sehnat plavky v tuhle roční dobu a ještě k tomu černé byl problém, ale nakonec jsme je přece jen sehnaly (na poslední chvíli). Ve čtvrtek večer (21:35), když jsem přijela z tréninku domů, jsem si zabalila své věci (šaty, plavky, lodičky, silonky a malování) do tašky, umyla se a šla spát.

10

Druhý den ráno jsme musela vstávat už ve čtvrt na osm, abychom byli ve třičtvrtě na osm u kamarádky, která jela s námi do Vrchlabí, kde byla prezentace od osmi do půl deváté (startovné bylo 200 Kč). Když jsme přijeli na Střelnici, všechny holky už tam byly (i Andrea). Měly jsme si vzít lodičky a jít si vylosovat čísla. Já jsem si vylosovala číslo 5 a Andrea číslo 11. Věra Jirešová (pořadatelka) nás naučila, jak máme přicházet a odcházet na jeviště a z jeviště. Pak jsme byly rozděleny na tři skupiny podle čísel od 1 do 6, od 7 do 12 a od 13 do 18. První skupina měla malovat na dřevěné vázičky, druhá si zkoušela volnou disciplínu a třetí měla psát test týkající se počítačů. Malování na vázičky a testy se započítavaly do celkového hodnocení. Když jsme tohle všechno absolvovaly, mohly jsme jít na oběd. O půl jedné nám bylo sděleno, že neveřejné kolo začíná v jednu. Začaly jsme se rychle strojit, malovat a česat. Něco po jedné vše začalo: představování při kterém nejmenované dívky řekly: "Dobrý večer nebo děkuji na shledanou, atd.", volná disciplína, promenáda v plavkách s nafukkovacími míči a závěrečné defilé, při kterém by měli vyhlásit dvanáct dívek, které postoupí do veřejného kola. Ještě před vyhlášením těch dvanácti nám všem rozdali tašky, ve kterých byly dárky od sponzorů. Mezi těmi šťastnými dívkami jsme byly i Andrea a já. Zase jsme si musely vylosovat číslo. Andrea si pro změnu vytáhla zase číslo 11 a já číslo 1. Na to veřejné kolo jsme se musely řádně připravit, zase nás "Věra" naučila pár příchodů a odchodů, přišly kadeřnice, kosmetičky a vyzážistky, které nás načesaly a namalovaly, abychom se co nejvíc líbily porotě. Už to nebyla taková malá tréma jako při tom neveřejném kole, teď to bylo jiné, plný sál lidí a vůbec ta všechna světla atd. bylo to hrozné. Jako v tom neveřejném kole jsme měly rozhovor s moderátorem, volná disciplína, vysněná promenáda v plavkách a zase závěrečné defilé ve večerních šatech. Mezi těmito disciplínami byla vystoupení taneční skupiny Oliver, módní přehlídka a kluci, kteří tancovali break dance. Ještě před vyhlášením nám opět rozdali tašky s dárky od sponzorů. Po závěrečném defilé se měla vyhlásit: miss sympatie, 2. více miss, 1. více miss a Miss Poupě roku 1999. Miss sympatií se stala Vrchlabačka Markéta Vlková, 2. více miss byla Michaela Vetterlová, 1. více miss se stala Andrea Špeldová a Miss Poupě (základního kola) roku 1999 se stala Markéta Vlková z Vrchabí. Porota ještě udělila 4. místo, na kterém skončila Anežka Chalupová také z Vrchlabí. Po tomto udílení cen a šerp jsme všechny mimo prvních třech odešly do šaten si sklidit své věci, popřát misskám ( když zrovna nehovořily s moderátory) a pak nám nezbývalo nic jiného, než jet se svými rodiči domů. Já jsme měla ještě slíbenou restauraci, ve které jsem se konečně navečeřela. Miss Poupě je soutěž, ve které se soutěží nejen o krásu, ale také o to, jak se umíte bavit, třeba právě s moderátorem a tak .... Dalo by se toho k tomu říct ještě mnoho, ale k tomu by mi už asi nevystačil papír. Je to skvělá soutěž, máte v ní možnost potkat se se spoustou dobrých lidí. To je asi tak vše, co jsem vám chtěla říct. Petra 8. A

Jak jsem se pokoušel stačit reprezentaci Onehdá jsem po dlouhé nepřítomnosti zavítal zase na redakční radu, byla již v plném proudu. Šéfredaktorka Kamila mě uvítala vřelým úsměvem a ocelově chladným pohledem: "Ráda tě zase vidím, pane

11

Skrbek, kdepak jsme se zase flákali, máš ten článek, co jsi slíbil a zcela jistě nedonesl?" Ukápla jedu. Moje rozpačité mumlání o pracovních povinostech vůbec neregistrovala. "Víš co, máš jistě horské kolo a tváříš se jako sportovec," a s ironickým úsměvem hodnotila moji rachitickou postavu," tak uděláš reportáž ze soustředění Yetti clubu, a abys v tom nebyl sám, tak s tebou pošlu Fíšu, ten taky nic neumí, ale párkrát byl na kurzu a horské kolo má taky." "Ten a horské kolo, vždyť ta jeho přesvařovaná kráva není schopná ani jezdit po asfaltu, natož lítat po kopcích s yeťákama." Zmohl jsem se konečně na špatně adresovaný odpor a moje oči zabloudily k poslíčkovi do té doby klidně přepisujícímu článek do počítače. Naše pohledy se střetly a jestli se někomu dala vyčíst z očí vražda, tak to bylo právě v té chvíli. Konečně jsem pochopil úsloví "mlčeti zlato". Nepotřebuju zlato, stačí, když tuhle akci přežiju. S tímhle vědomím jsem na zadaný úkol kývnul. Přežít, kolikrát mě ještě tohle slovo vytanulo na mysli. Už při odjezdu za hustého lijáku mě napadlo, že tahle akce nebude pro příležitostné nebo rádoby sportovce, všude okolo jen drsné tváře "yeťáků", kteří však tohle soustředění brali jen jak příjemné zakončení náročné sezóny, kdy při svých pověstných akcích bojovali nejen se soupeři, ale často bez nadsázky i o svůj život. Že však rozdíl mezi námi "pisálky" od novin a výkonnostními sportovci bude tak velký, jsme opravdu nepředvídali. Něco jsme začínali tušit při krátké zastávce v jedné z hradeckých lekáren, kam se vpotácel šéf Y. clubu za hlučného pokašlávání a zpět se pružným panteřím krokem vracel s nákladem podpůrných prostředků, znovuzrozený outdoorový specialista a pozornému pozorovateli neušlo velké bílé C v červeném poli deroucí se zpod powertexového kompletu. Další důkaz toho, že by bájný Coldrexman, kvůli kterému se budí sportovní hvězdy zbrocené smrtelným potem při pomyšlení na jejich lámající se rekordy, mohl přeci jen existovat. Střih: čas 14:15 stojíme před ubytovnou a čekáme. Yeťáci rozehřívají své vypracované svaly. Vtom se ozve tupá rána a kolem mého polekaného obličeje proletí neznámý předmět. Ale zelení mužíci se nekonají, příčina je mnohem prozaičtější. Muž číslo jedna, v cyklistické juniorské reprezentaci Y.c. při lehké demonstraci své brutální síly přetrhl řetěz a jeho spona se jako projektil vydala na několikasetmetrovou pouť. Pro nezasvěcené bych chtěl podotknout , že tímto řetězem ze speciálních slitin (vyvinuto v NASA) bývají připoutány raketoplány během startu, pokud se je řídící středisko z jakýchkoliv důvodů rozhodně stáhnout zpátky na základnu. Tento systém byl poprvé úspěšně využit při startu Chalengeru (ale ještě nebyl plně funkční). Zručný mechanik se dal do práce a my se snažíme zamaskovat nervozitu černým humorem. Náš pokus o proniknutí pod tvrdou skořápku borců jen zvětšil intelektuální mezeru mezi námi a sportovci a bohužel musíme přiznat, že jsme ze srovnání nevyšli jako vítězové. Konečně je řetěz opraven a můžeme vyjet. Cesta se vine do kopce a záhy vidíme jen záda borců, nedaří se nám ani držet krok, pomalu se vzdalují, plíce pálí, nohy se stávají stále lehčími, šlapeme ze všech sil, nos se téměř dotýká řidítek, pohled se pomalu zamlžuje, srdce buší v krku..... Přes mlhu pomalu přecházející přes moje oči stačím sledovat sportovce, jak se vesele baví jako na výletě. Už nemůžu, ale blaží mě, že mladší členové jedou až za námi, pocit, že jim byť s vypětím sil stačíme, nás pomalu uspokojuje. Naštěstí šéfvedoucí nařizuje zastávky, kde stačíme popadnout dech. Yeťáci si zde při čekání na nás krátí čas shyby a kliky, popřípadě posilováním techniky jízdy na kole skákáním dvou až tří metrových balvanů...... Při jedné takové přestávce nezapomeneme upozornit na skutečnost, že mladším stačíme, opak je pravdou, jsme ujištěni, že jde

o záměr šéftrenéra a že s námi jedou vzadu schválně,

12 aby na nás dali pozor. Naše sebevědomí je v troskách, mám chuť se na všechno vykašlat, ta reportáž je krutě vykoupena mým potem, smíchem a pohrdáním Yeťáků. A navíc nás málem smetl z cesty Šéftrenér při užívání si rychlé jízdy z pro nás absolutně neyettitelné cesty. Se smrtí na jazyku jsme dojeli do cíle. Po usušení svršků a stlačení večeře jsme se naposledy pokoušeli napravit nepříznivý dojem hrou v kostky. Nepovedlo se, prohráli jsme. Podle hesla štěstí v lásce neštěstí ve hře nám byl zjištěn bohatý a rozmanitý sexuální život s partnerkami dle našeho výběru. Za což jsme si zasloužili nejeden závistivý, ba co dím přímo nenávistný pohled. A kdo nám to vlastně záviděl? Mladší: Starší: Vedení: P. Hanč D. Skrbek - nic moc M. Veverčák Macek J. Košina L. Folk D. Jelínek - Slim jim M. Zieris - Pomoc L. Bartůňková - oběť Michal Hare Kršna D. Stolda FYBEK st. s.r.o. AŤ ŽIJOU ZÁVODY Dne 9.1.1999 janovští lyžaři připravili pro ostatní "závoďáci" mezižupní závody . Představa, že budeme muset vstávat v 6:00 děsila snad každého účastníka tohoto závodu. Když jsme se po dvou hodinách dokodrcali do Janova nad Nisou, náš pan řidič se začal pokoušet vyjet poslední kopec naší cesty. Bohužel tento pokus byl marný, protože nějaký "trouba" (autobusák) zablokoval příjezdovou cestu. Museli jsme jít ty dlouhé 3 km pěšky. Janovští byli ochotní a posunuli start asi o půl hodniny , abychom měli šanci ho stihnout. Dokonce pro nás poslali dva skútry. Jeden nám odvezl lyže a ten druhý ty malé "špunty", kterým by to trvalo asi 2 dny, než by se tam vyškrábaly. Tak naši výpravu pomalu odváželi, jenže to brali odzadu. Na nás rychlejší se nedostalo "ACH JO". Byla to fakt super rozcvička ,lepší se nám nemohla ani dostat. Start je až za dlouho, můžeme si jít pořádně vyzkoušet lyže. Namazáno?! Odzkoušeno?! Zdá se ,že je vše, jak má být ! Ovšem, to se ukáže až na trati . Obligátně jsme zase slízli tu nejtěžší trať v areálu. Startuji jako poslední , za mnou už je jen Marcela. Po prvním "krpálu" jsme v pohodě, přichází sjezd, ten mě však přišel draho. Smyl mi většinu vosku, což se projevilo na mírně stoupající rovině. Začalo mi to smekat, až to nebylo hezké. Na štěstí už následoval sjezd do cíle.Ve výsledku jsme nedopadli nejhůř. Výsledky znějí asi takto:7. Tereza Jansová, 8. já . Obě jsme měly ztrátu na první necelou minutu, byla jsem o vteřinu horší než Tereza. Asi bychom si vyjely 1. VTŽ (1. výkonnostní třídu ), kdyby se vyjížděla smůla. Dále pak byla 15. Erika Jindřichová a o dvě vteřiny 16. Marcela Nývltová. Jak to ze začátku vypadalo bleďe , nedopadlo to nejhůř! Neseďte doma u televize jako peciválové. Jděte se radši válet ve sněhu, když konečně napadl ! Tak se mějte, ČAU. Martina CH. VIII.A

13

Z Vrchlabí do Vrchlabí aneb novodobý pochod smrti Brácha vždycky tvrdil, že máme blíž k turistům než k horolezcům a zřejmě proto se někdy v zimě zrodil nápad zkusit Krakonošovu stovku.Dopředu jsem to považoval za dost nereálný, a i když jsme se občas ujišťovali, že to není nic jinýho než procházka kolem Vrchlabí, s blížícím se termínem jsem stále častěji pociťoval žaludeční nevolnost. A tak 19.6. vyráží z Trutnova v expedičním vozidle Wartburg skupina ve složení Škudla ml. a st. a náš bratranec Pavka. Po zastávce v supermarketu, kde Pavka si koupil něco k zakousnutí a pro celý tým i placku ginu, vyrážíme směr Hohenelbe. Start je ve 22:00 v rekreačním středisku, místními občany nazývaným Lágr. (opravdu lepší místo pro start už vybrat nešlo). Do mírného kopečku ke startu se belhal nějaký stařík o holi, zřejmě účastník loňského ročníku rozhodnutý vymoci si náhradu za trvale poškozené zdraví. V prostoru startu nás ihned odchytila jedna z pořadatelek a násilím nás přitáhla k místu prezentace. Okolo stolů posedávalo několik zkušených stovkařů, kteří se sjeli z celý republiky a podle jejich řečí jsem usoudil, že snad nic jinýho nedělaj, než že celej rok objížděj stovky po celým Česku. (Možná, že při svejch cestách občas objedou i něco jinýho) No, vyplnili jsme každej svoji přihlášku, bylo nám dovoleno zaplatit 60 lehce inflačních korun za startovný, upravili jsme si ponožky, aby se nám neudělaly puchejře (blbě) a po doušku ginu vyrazili směr Žalý. Cestou k vrcholu jsme byli samá legrace a jedna z prvních věcí byla vzpomínka na film „Kam pánové, kam jdete“. Po osmi a půl kilometrech jsme dorazili k první kontrole u rozhledny na Žalým a já byl rád, že cesta pokračuje alespoň chvilku z kopce. Chtělo se mi spát, bolela mě hlava, a tak ani fakt, že do cíle už chybí jen 91,5 km mě dostatečně nedokázal vzpružit. Část úseku na Mísečky byl opravdu lahůdkový. Na úzký a rozbitý lesní cestě byl každou chvíli někdo z nás katapultován vyčnívajícím kamenem nebo kořenem. Ještě že to netrvalo příliš dlouho, protože už mně bylo z těch zrychlení blbě. Na Mísečky jsme dorazili asi v půl druhý ráno a celkem v pohodě až nato, že jsme málem přešli kontrolu. Pavka spadnul do výkopu a udělaly se mu puchejře. Ty jsme celkem úspěšně zalepili a vydali se směrem na Harrachov. Pod Kotlem jsme rozbalili svačinku, odpočívali jsme a taky jsme se kochali tím, jakej je v noci na horách klídek , ale to jen do doby, než nás z úzký lesní cestičky málem sejmul jeden ze stovkařů - běžců. Ano - jsou takový (myslím, že z padesáti startujících jich byla většina), co velkou část odběhnou. S tím jsme si ale nelámali hlavu, protože pro nás by to bylo dost jen ujít. Do Harrachova (cestou se nám nabídl pohled na fantasticky osvětlenou Rokytnici) jsme dorazili už za svítání těsně před pátou ranní. Tady jsme zcela neprozřetelně - alespoň z mého pohledu - zavěsili lahváče. Né, že bych měl něco proti pivu, myslím, že už jsem ho někdy pil, ale po 36 kilometrech a 23 hodinách beze spánku, to nebylo ono. Při stoupání k Vosecké boudě se mi zcela regulérně zavíraly oči a od Vosecký směrem ke Špindlerovce jsem šel některý úseky poslepu. U Sněžnejch jam začalo nepříjemně pršet, foukat a silně se ochladilo.. Docela jsem ocenil dlouhý nepromokavý kalhoty a v duchu jsem litoval Pavku, vlastnícího pouze kraťasy. Déšť mě alespoň úplně probudil, ale nad pokračováním naší cesty se začaly stahovat mraky. (doslova i obrazně). Pavka začal viditelně ztrácet a taky bratr se vyjádřil o dokončení cesty dost skepticky. Byl jsem docela naštvanej, protože čas jsme měli dobrej. Na Špindlerovku, kde byla přichystaná snídaně, jsme dorazili v dost pokleslé náladě. Tady byla připravená vynikající gulášová polívka, která opravdu bodla. Opět jsme přelepili svoje už dost poničené nohy a Pavka se rozhodl odstoupit, ale i tak měl můj neskonalý obdiv. V kraťasech mu promrzly nohy, takže dostal křeče a taky

14

poslední roky neměl zrovna přebytek času někde chodit. Na začátku jsem nevěřil, že by mohl dojít až sem. Možná si řeknete, že je to jen pochod, ale kdo z vás ušel pětapadesát kilometrů s převýšením větším než 1500 metrů a navíc nevyspalej? Bratrovi se na patách udělaly velký krvavý puchejře, ale přesto se rozhodl pokračovat, ale po pár krocích zjistil, že by to nebylo to pravý a ač celkem v dobrý pohodě, musel skončit. Myslím, že to pro něj nebylo jednoduchý, protože toho za rok nachodí mnohem víc než já, a i jeho kondice je mnohem lepší než ta moje. No, rozloučil jsem se s nima a moje situace se nejevila zrovna růžově. Byl jsem ale rozhodnutej jít, dokud to půjde, alespoň na Pomezky. Na Sněžku to bylo deset kilometrů plus nějaký to převýšení. Abych dodržel limit s nějakou menší rezervou, potřeboval bych být na Sněžce za dvě a půl hodiny, a tak jsem se rozhodl jít co možná nejrychleji. Zase začalo pršet, ale ani mně to nevadilo. Na kamenitý cestě svažující se pod Sněžku, mě strašně bolely nárty a měl jsem takový divný tušení, že to nedojdu. Na Sněžce jsem byl za necelý dvě hoďky, těsně před jedenáctou. Po takový štrece mi to přišlo jako docela dobrej čas. Skoro tam chumelilo a byla děsná mlha. Nikdy bych nevěřil, že na pár metrech čtverečnejch bude takovej problém najít kontrolu, ale podařilo se. Ty neznabozi byli normálně zalezlý v kapličce ve spacácích. Byl jsem spokojenej s dobrým časem ale zpět do reality mě vrátila poznámka sympatické „kontrolorky“, která ironicky pronesla: „Tak už jenom šestatřicet kilometrů“. No, většinou bývá s tímhle číslem spojovanej celodenní výlet. Chtěl jsem to dojít, ale nebyl jsem si jistej, jak zareagujou moje nebohý tlapičky a vůbec celá moje zubožená tělesná schránka. Cesta na Pomezky byla pro moje nohy opravdovým očistcem. Suť a prudký „skopec“ se mě chystal definitivně zlomit. Kousek nad Jelenkou jsem potkal jednoho ze stovkařů. Říkal, že chce bejt do sedmi ve Vrchlabí, což mi nepřipadalo moc proveditelný, neb to předpokládalo rychlost 5 km za hodinu a to je docela svižná chůze. Taky byl na můj vkus moc suverénní, a tak jsem doufal, že mně brzo uteče. Na Pomezních boudách jsme dost dlouho hledali kontrolu (to jediný bych pořadatelům vytknul - blbý označení kontrol), kde jsem bojoval s pokušením dát si pivo, ale nakonec zvítězila touha uchovat si šanci na dojití a vychlemtal jsem jenom litr čaje. Tady nás předběhli dva borci, nejspíš táta se synem, oba vychrtlý, navlečený ve větrovkách, který rozhodně nesplňovaly nároky na provozování sportu v dnešní době. Horší bundu než on jsem už při téhle akci vlastnil asi jenom já. Ale víc mě zaujalo to, že místo batohu si nesli svoje věci v rozkošně žlutý igelitce, kterou si celejch sto kiláků nesli v ruce !!!. Jó kdyby to tak viděli páni „učitelé - Salewa“, tak by se asi divili, s jakým „špičkovým“ vybavením se dají uskutečnit celkem solidní věci. Nechtělo se mi příliš poslouchat řeči svýho novýho „kámoše“, a tak jsem radši nasadil walkmana s mými oblíbenci od REM a společně s nimi jsem uvěřil, že „they put a man on the moon“. Walkman mě téměř neuvěřitelně vzpružil a moje cestovní rychlost se viditelně zvýšila.. To ovšem zaskočilo mýho parťáka, který u silnice v Malé Úpě zabočil k řece, kde rezignovaně usedl na kámen. Po domluvě jsem pokračoval sám a měl jsem z toho docela radost. Úsek do Pece se neuvěřitelně táhnul a v Peci jsem měl opět potíže najít kontrolu. Po chlebu se sádlem a doplnění tekutin na poslední kontrole jsem se vydal zdolat posledních šestnáct kilometrů, které začaly dost nepříjemným stoupáním okolo sjezdovek. Konečně jsem se dostal k chatě Mír, odkud zbývalo asi deset kiláků vesměs po známém úseku. Ale právě tady jsem cítil, že mně velmi rychle začínají tuhnout nohy. Čas byl dobrej, ale pokud by svaly najednou ztuhly, nebylo by mi to nic platný. Ale možnost dokončit tuhle šílenost mě hnala dopředu. Už neexistovalo nic jinýho, než jít a jít. Zcela jsem přestal vnímat cestu. Zůstala jenom vůle dojít a místama jsem dokonce popobíhal. Louky z Lánova do Vrchlabí se zdály nekonečný. Teprve když jsem se dostal do městskýho parku, začal jsem věřit, že jsem to dokázal. Zapnul jsem rádio. Končily volby a první prognózy dávaly bývalé koalici přes sto křesel. Další dobrá zpráva. (Ovšem jsem v té době nemohl vědět, že

15

bude platit „buď s Klausem nebo taky doleva“). Svítilo slunce a mě se začala zmocňovat skoro euforie. Prostě „každej má svůj Everest“. Konečně cíl, pivo, nohy pod studenou vodu a do lehkých botasek. Kluci už odjeli do Trutnova, takže čekám na tátu, který je ještě na trase pětapadesátky. V 53 letech taky dost slušný. V Trutnově se mi při vystupování podlamujou nohy a v noci, když musím vstát kvůli „recyklaci“ tekutin, téměř padám. Ráno brácha rozhoduje, že tohle se musí rozejít, a tak vycházíme na procházku po Růžové hoře. Do kopce to jde, ale dolů.... No, ale pomohlo to a už druhej den přemejšlíme, co asi přinese další ročník. P.S. Je potřeba říct, že bez podpory bráchy a Pavla, který se mnou i přes jejich „ zubožený“ zdravotní stav došli až na pětapadesátý kilometr, by se mi těžko podařilo stovku dokončit. Doufám, že příště si dáme v cíli to pivo (a ne jedno) společně. Škudla st. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------

IQ nad 100 Karel Havlíček Borovský Narodil se 31. 10. 1821 v Borové v kupecké rodině. Studia zahájil v Jihlavě (1831), později pokračoval v bohosloveckém semináři, avšak záhy jej opustil a přešel na filozofii v Praze. Když neuspěl v učitelském konkurzu, začal se živit jako vychovatel. Stal se uznávaným organizátorem národního života. František Palacký mladíka doporučil na místo redaktora Pražských novin. Pražské noviny se tím staly mluvčím nových myšlenek, objasňujících zastoupení Slovanů v říšském sněmu. Dne 5. 4. 1848 založil Borovský Národní noviny se satirickou přílohou Šotkem, kde zveřejňoval své proslulé epigramy. Po zákazu vydávání Národních novin v Praze odešel Borovský do Kutné Hory. V letech 1850 - 1851 vydával nový časopis Slovan. Proto byl dvakrát postaven před kutnohorskou porotu a dvakrát jednohlasně osvobozen - naposledy 12. 11. 1851. V noci na 16. 12. 1851 byl však z rozkazu vídeňské vlády odvlečen z Nemeckého Brodu a byl uvězněn v jihotyrolském Brixenu. Napsal zde své satirické skladby : Tyrolské elegie, Král Lávra, nedokončil Křest sv. Vladimíra. Brixen směl opustit teprve těžce nemocen 6.5. 1855. Manželku nenalezl již na živu. Zemřela na tuberkulózu, které za rok 29. 7. 1856 v Praze podlehl i sám Karel H. Borovský. ------------------------------------------------------------------------------------------Na tomto čísle spolupracovali : Odpovědný redaktor : Kamila Bočková Nezodpovědný zástupce : Eliška Patáčová Návrh obálky: Katka Lutterová, Lenka Hubková Ilustrace a foto: Jan Čichovský, Líba Hájková, internet a archiv redakce Autoři příspěvků: Kamila Bočková, Pavlína Kubečková, Eliška Patáčová, Martina Chrástková, Petr Cerman, Luboš Horák, Luboš Pilař, Petra Samcová Přepisovači : Hana Gaborčáková, Eva Císařová a jiní Jazyková korekce: Mgr Eva Dufková Úprava: FYBEK s.r.o. Poslíček = věčný škemral o příspěvky : Vašek Fišer