CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Role sociálního pracovníka při komunikaci rodičů v době po rozvodu manželství

CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Absolventská práce

Role sociálního pracovníka při komunikaci rodičů v době po rozvodu manželství

Jana Sakánková Vedoucí práce: Mgr. Iveta Kráčmarová

Olomouc 2014

Prohlašuji, ţe jsem práci vypracoval/a samostatně a ţe jsem všechny pouţité informační zdroje uvedl/a v seznamu literatury. V Olomouci…………….

Podpis……………………… Jana Sakánková

Poděkování Tímto bych ráda poděkovala své vedoucí Mgr. Ivetě Kráčmarové za odborné vedení, ochotu a pomoc při tvorbě této práce, dále všem respondentům, kteří mi ochotně poskytli rozhovor a v neposlední řadě své rodině a blízkým za podporu a trpělivost po celou dobu mého studia.

Obsah Úvod ........................................................................................................................................ 6 Teoretická část ........................................................................................................................ 8 1

2

3

4

Základní pojmy ............................................................................................................... 9 1.1

Rozvod manţelství ................................................................................................ 9

1.2

Komunikace ........................................................................................................ 10

1.2.1

Komunikace během rozvodu ......................................................................... 10

1.2.2

Komunikace o rozvodu s dětmi ..................................................................... 11

1.2.3

Komunikace po rozvodu ............................................................................... 12

Důsledky rozvodu ......................................................................................................... 15 2.1

Vliv rozvodu na dítě ............................................................................................ 15

2.2

Syndrom zavrţeného rodiče ................................................................................ 18

Formy péče o dítě .......................................................................................................... 21 3.1

Role samoţivitelky .............................................................................................. 21

3.2

Role samoţivitele ................................................................................................ 23

3.3

Střídavá péče ....................................................................................................... 24

Role sociálního pracovníka ........................................................................................... 25 4.1

Role sociálního pracovníka při rozvodu.............................................................. 25

4.2

Role SP při řešení porozvodových sporů ............................................................ 26

Praktická část ........................................................................................................................ 29 5

Výzkum ......................................................................................................................... 30 5.1

Vymezení výzkumné otázky ............................................................................... 30

5.2

Metodologie výzkumu ........................................................................................ 30

5.2.1

Metoda sběru dat ........................................................................................... 31

5.2.2

Okruhy otázek ............................................................................................... 31

5.2.3

Výběr výzkumného vzorku ........................................................................... 32

5.2.4

Způsob zpracování dat .................................................................................. 32

5.3

Výsledky výzkumu.............................................................................................. 33

5.3.1

Současná porozvodová situace ...................................................................... 33

5.3.2

Role sociálního pracovníka v průběhu rozvodu i po něm ............................. 35

5.3.3

Návrhy na zlepšení ........................................................................................ 41

Závěr ..................................................................................................................................... 44

Bibliografie: .......................................................................................................................... 46 Anotace ................................................................................................................................. 48 Seznam tabulek: .................................................................................................................... 49

Úvod V posledních desetiletích rozvodovost nejen v České republice neustále stoupá, statistiky uvádí, ţe se v dnešní době rozvádí jiţ kaţdé druhé manţelství. V důsledku toho, přibývá rozvedených párů, ve většině případů s dětmi. Ti, v souvislosti s touto situací, vyhledávají pomoc u sociálního pracovníka. Ve své práci se zaměřím na jeho roli zejména při vzájemné komunikaci rodičů v době po rozvodu manţelství. Na zvolenou problematiku se budu dívat z pohledu rodiny jako otce, matky a dětí, přestoţe si uvědomuji, ţe je to omezený pohled, protoţe se do tohoto procesu dostávají i lidé z širších rodinných vazeb. Zpracování tohoto tématu by mohlo být přínosné nejen pro sociální pracovníky, kteří s rozvádějícími se rodiči přichází do kontaktu, ale také pro další odborníky pracující v této oblasti. Hlavním cílem této práce je zjistit roli sociálního pracovníka při komunikaci rodičů v době po rozvodu manţelství. V dílčích cílech se zaměřuji na roli sociálního pracovníka nejen při komunikaci v průběhu rozvodu a po něm, ale také na spokojenost rodičů s nabízenými sluţbami, na příčiny rozvrácené komunikace a na případné návrhy ke zlepšení poskytovaných sluţeb. Práce je rozdělena na část teoretickou a část praktickou. Teoretická část má čtyři kapitoly. V první z nich popíši základní pojmy jako rozvod manţelství a komunikace. Komunikaci dále rozdělím na dobu během rozvodu, po rozvodu a o moţnosti, jak o rozvodu hovořit s dětmi. Způsob, jakým probíhá jiţ od podání ţádosti o rozvod, se zajisté odráţí také do doby po jeho ukončení. V druhé kapitole se budu zabývat důsledky, které zanechá rozvod na dětech. Blíţe vysvětlím jejich pocity, obavy a problémy, se kterými se musí vyrovnat. Objasním pojem syndrom zavrţeného rodiče, jeho motivy a důsledky, které si dítě nese aţ do dospělosti. Třetí kapitolu věnuji formám péče o dítě. Rozpracovávám zde roli samoţivitele i samoţivitelky. Stres spojený s touto novou rolí se můţe odráţet právě v narušené komunikaci. Další formu, kterou se v této kapitole zmiňuji, je střídavá péče. Poslední čtvrtá kapitola popisuje roli sociálního pracovníka při rozvodu manţelství a při řešení porozvodových sporů.

6

V praktické části uvádím cíle práce, zvolenou metodologii, analýzu získaných dat a výsledky výzkumu. Pro toto šetření jsem pouţila kvalitativní výzkum za pouţití metody polostrukturovaného rozhovoru. V absolventské práci jsem vyuţila zejména českou literaturu, u které mě překvapilo, do jaké míry je v ní rozvod feminizovaný. Z velké části jsou zde ţeny popisovány jako trpitelky, zatímco muţi jsou především neplatiči alimentů, kteří nejeví zájem o své děti. Připouštím, ţe tomu tak z velké části je, ovšem určitě se najdou také opačné případy, o kterých se však tato literatura téměř nezmiňuje.

7

Teoretická část

8

1 Základní pojmy V první části stručně vysvětlím pojmy rozvod manţelství a s ním spojené procesy, kterými je nutné projít. Dále se zaměřím na komunikaci během rozvodu, po rozvodu a způsob, jakým o této problematice mluvit s dětmi.

1.1 Rozvod manželství Rozvod manţelství začíná ve chvíli, kdy je soudu podána ţádost o rozvod. Tu můţe podat jeden z manţelů nebo oba jako návrh na souhlasný rozvod. Předpokladem souhlasného rozvodu je předloţit soudu ověřené dohody o majetku, bydlení a o úpravě poměrů nezletilých dětí v době po rozvodu manţelství. U tradičního typu rozvodu řeší tyto záleţitosti soud obvykle v několika stáních. Rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí musí vţdy předcházet rozhodnutí o rozvodu. Vzhledem k tomu, ţe ţádný z rodičů nemůţe zastoupit své dítě z důvodu střetu zájmů, vstupuje do této situace pokaţdé sociální pracovník orgánu sociálněprávní ochrany dětí. Ten je dítěti ustanoven soudem jako opatrovník (Matoušek a kol., 2005, s. 63-64). Rozvod není krátkodobý akt, ale část ţivotní cesty, která nebývá přímá, jednoduchá ani bezbolestná. Přestoţe je pro kaţdého tato cesta jiná, má určité fáze, kterými je potřeba projít. V opačném případě se totiţ mohou v další ţivotní situaci objevit problémy v novém partnerském vztahu, vztahu k sobě samému nebo konfliktní rodičovské komunikaci rozvedených partnerů. U rozvodu je třeba projít dvěma procesy a to institucionalizovanými kroky právního rozvodu a individuálním vnitřním procesem psychorozvodu (Poupětová, 2009, s. 15). Co se týče institucionalizovaných kroků občanský zákoník č. 89/2012 Sb. uvádí, ţe „manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení“ (zákon č. 89/2012 Sb., odd. 2

§ 755, odst. 1). Stejný zákon dále udává důvody, při kterých není moţné manţelství rozvést (zákon č. 89/2012 Sb., odd. 2 § 755, odst. 2 a 3). Psychorozvod je vnitřní psychický proces, v jehoţ průběhu se člověk musí vyrovnat se zánikem manţelství a dalšími jeho důsledky. Stojí energii, čas a také 9

úsilí neţ člověk najde vnitřní klid a toto období srozumitelně zapadne do pochopení jeho ţivotní cesty. Někdy můţe být nějaké téma příliš těţké či bolestné a proto je potřeba ho na chvíli opustit a vrátit se k němu aţ za nějaký čas. Mezitím se můţe věnovat jinému, méně bolestnému tématu (Poupětová, 2009, s. 16-17). V České republice, stejně jako ve všech vyspělých zemích ţádají o rozvod přibliţně ze dvou třetin ţeny. Je to většinou z toho důvodu, ţe ţeny jsou citlivější a náročnější v tom, co od manţelství očekávají. Muţi dokáţou delší dobu snášet nefunkční vztah, zatímco ţeny tím trpí a chtějí to řešit (Benešovská, 2011, s. 58). Tento fakt potvrzuje Novák (2012, s. 17), který dodává, ţe ovšem ţeny také častěji berou své návrhy na rozvod zpět. Ke všemu to bývají právě ony, které s odstupem deseti let od vydání rozsudku, svého rozhodnutí litují. Dále objasňuje důvody, proč ţeny bývají iniciátorkami rozvodu - ţeny jsou náročnější na povahový soulad, na zájem muţe o rodinu a na sexuální porozumění. S větší citlivostí vnímají partnerské neshody, dříve si je uvědomují, zatímco muţi ţijí v iluzi, ţe jejich manţelství je klidné a spokojené.

1.2 Komunikace V následující kapitole se budu věnovat komunikaci mezi rodiči a jejich dětmi, protoţe způsob jakým probíhá, z velké části určuje průběh rozvodu. Obecně interpersonální komunikace je komunikace mezi dvěma osobami, které mají mezi sebou určitý vztah a jsou na sobě nějak vzájemně závislé. Představuje tedy to, co se děje mezi známými i cizími lidmi při rozhovoru. Za mezilidskou komunikaci můţeme označit konverzaci tváří v tvář nebo prostřednictvím elektronických médií (DeVito, 2001, s. 155). 1.2.1

Komunikace během rozvodu Ideální je, pokud rozvod probíhá bezpečně pro všechny zúčastněné, dochází

k oddělení partnerství, rodičovský vztah zůstane zachován a stane se na partnerství nezávislý. Nebývá to však lehký úkol hlavně v období, kdy jsou rozvodové emoce velmi silné. Někdy se rodiče tomuto ideálu dokáţou přiblíţit díky tomu, ţe jsou pro ně jejich děti opravdu důleţité, mají je rádi, nechtějí je zatěţovat a zraňovat problémy nezdařeného partnerství (Poupětová, 2009, s. 39).

10

Tuto nejlepší moţnou variantu rozvíjí také Matoušek a kol. (2005, s. 66), který její průběh popisuje od počátečního informování dítěte o rozvodu se současným ujištěním, ţe kontakt s oběma bude i v budoucnu zachován. Následuje domluva na způsobu péče a další postup podle dohody. Oba rodiče udrţují pravidelný kontakt s dítětem, nevtahují ho do rozvodového traumatu a navzájem se nepopouzejí jeden proti druhému. Podle Matouška a kol. (2005, s. 64) se však v období během rozvodu manţelství u obou partnerů rozvíjejí intenzivní emoční reakce na tuto situaci. Ten z manţelů, který si rozvod přeje méně, mívá reakci v podobě depresí a úzkostí. Jedná-li se o muţe, hrozí u něj více neţ dříve agresivní chování. Novák (2012, s. 17) doplňuje, ţe ţeny mívají v době kolem rozvodu víc psychických obtíţí. Matoušek a kol. (2005, s. 64) pokračuje s tím, ţe intenzivními emocemi reaguje na rozvodovou situaci však i druhý z manţelů, na jehoţ popud k rozvodu dochází. Oba tedy vyhledávají zdroje podpory mezi nejbliţšími příbuznými a přáteli. K moţným formám komunikace rodiče, který se odmítá s rozvodem smířit je kontaktování druhého pokaţdé, kdyţ je s dítětem něco v nepořádku. Můţe jít o špatné známky ve škole, nalezené cigarety v kapsách dítěte apod. V dlouhých debatách, při kterých se snaţí o navození co nejvstřícnější atmosféry, s ním poté řeší tyto problémy (Matoušek a kol., 2005, s. 67). Warshak (1996, s. 194) dodává, ţe je dobré, kdyţ spolu rodiče vytvoří porozvodové uspořádání, které přizpůsobí dosavadním zvyklostem a uváţí v něm veškeré okolnosti, schopnosti a potřeby dětí. V případě svěření dětí jednomu rodiči by to mělo být z důvodů, ţe tento rodič má lepší předpoklady pro zvládání kaţdodenních potřeb dětí. 1.2.2

Komunikace o rozvodu s dětmi Vzájemná komunikace rodičů po rozvodu je nezbytná. Stejně tak důleţité je i

komunikovat s dětmi o rozvodu, o tom, proč se tak stalo a co je čeká. V následujících řádcích se proto zaměřím na problematiku komunikace o rozvodu s dětmi, protoţe sociální pracovník by měl umět poradit rodičům, jak tuto situaci řešit. Touto otázkou se ve své knize zabývá Novák (2012, s. 117-119), který řeší kdo, kdy, jak a co by přesně měl dětem ohledně plánovaného rozvodu sdělit. Přestoţe většinou ti, kdo s rozvodem nesouhlasí, poţadují, aby dítě o rozvodu informoval jeho iniciátor, nositelem špatných zpráv by měl být ten, kdo je dokáţe 11

nejlépe sdělit. Novák doporučuje, aby si oba rodiče s dětmi v klidu sedli a sdělili jim, ţe se chtějí rozejít. Autor tuto moţnost však současně vidí jako málo pravděpodobnou, protoţe partneři jsou zřídka schopní tento problém řešit dohodou. Proto ji rozhodně nedoporučuje, pokud nelze vyloučit následnou hádku. Co se týče vhodné doby, kdy toto dítěti sdělit, mělo by být informováno od svých nejbliţších co nejdříve, není třeba čekat, aţ z toho „bude mít rozum“. I velmi malému dítěti můţe být informace o rozchodu rodičů alespoň rámcově poskytnuta. Informace o rozvodu by dítěti měla být sdělena klidně a způsobem, který v dítěti nevyvolá nejistotu a úzkost. Situaci není dobré líčit ani přehnaně katastroficky ani předstírat, ţe to bude ve všem jen lepší. Nejideálnější je snaţit se hledat spíše kladná východiska, ovšem s mírou a jednat a mluvit zcela otevřeně. Podstatné je si dávat pozor na rozpor mezi slovy a mimoslovními projevy. Aby toto rodiče dokázali, musí nejprve zvládat sami sebe. Co konkrétně dítěti sdělit záleţí na věku a konkrétní rozvodové situaci. Nabízí se moţnosti typu, ţe si maminka s tatínkem přestali rozumět, nechtějí ţít v hádkách nebo ţe jeden z rodičů našel někoho, s kým si bude víc rozumět. Neméně důleţité je zdůraznit, ţe za danou situaci dítě nemůţe, nenese za ni ţádnou zodpovědnost a ţe ho budou mít i nadále stejně rádi. Poupětová (2009, s. 40) krátce dodává, ţe je pro dítě nebezpečné slyšet hádky rodičů, být svědkem hledání řešení rozvodových problémů či snad podílení se na jejich řešení. Zrovna tak vyjadřuje souhlas s výše zmíněným nebezpečím pocitů viny za rozpad rodiny nebo za svůj vztah s druhým rodičem a potřeby vůči němu. 1.2.3

Komunikace po rozvodu K nejčastějším oblastem sporů po rozvodu patří uspořádání péče o děti a

výţivné na děti, případně i na manţelku či manţela. V případech, kdy se rodiče na uspořádání péče a návštěv neshodnou, bývá jim soudně doporučeno řešení těchto problémů prostřednictvím rozvodového mediátora. Je tak moţné se vyhnout soudním střetům i stresu spojenému s psychologickými posudky a minimalizovat negativní dopad na děti. Právě rodiče, kteří se nedovedou dohodnout na kompromisu, mívají nejvíce utrápené a problémové děti. Při neplnění vyţivovací povinnosti je nejúčinnějším řešením přímá komunikace s neplatícím rodičem. Pokud není tento způsob efektivní, je třeba vyuţít sluţeb mediátora, a to i za přispění soudu. Některé přiměje k placení podpora vztahu s dětmi ze strany rodiče, který má děti v péči, jiné častější kontakt a tím se zlepšující vztah s dítětem. (Teyber, 2007, s. 138-141). 12

Důraz na zájmy dětí parafrázuje Matoušek (2005, s. 69) podle návodu manţelů Kaiitzlerových (1998). Ti poskytují následující doporučení. Jelikoţ se děti se svými rodiči silně ztotoţňují, mají polovinu všech svých hlavních zkušeností od otce a druhou od matky. Kdyţ se rodiče navzájem pomlouvají, říkají tím dítěti, ţe polovina dítěte je špatná a nevědomě tím podkopávají dítěti pocit vlastní hodnoty. Tedy, i kdyţ nemají bývalého partnera v lásce, neměli by na něj ztrácet vliv, aby mohli mít v lásce děti. Navíc by neměli zapomínat, ţe rozvod je jednou z nejtěţších ţivotních zkoušek a děti se od rodičů učí, jak takové zkoušky zvládat. Způsob jejich zvládání pro ně můţe být vzorovou strategií i pro jiné náročné situace, se kterými se v dospělosti setkají. Představuje to samozřejmě i návod, jak se chovat, pokud se v budoucnu rozpadne jejich vlastní partnerský vztah. Špatenková (2004, s. 55) k výše zmíněnému dodává další důleţitá pravidla komunikace po rozvodu. Zdůrazňuje, ţe vyzvedávání a vracení dítěte by mělo probíhat podle předem stanovených pravidel, věcně, aby se zabránilo zbytečným hádkám mezi rozvedenými rodiči. Stejně důleţité je, aby děti nebyly poslové špatných zpráv se záměrem ublíţit druhému rodiči a v ţádném případě by se dítě nemělo trestat za pozitivní vztah k oběma rodičům po jejich rozvodu. Přestoţe jejich manţelství skončilo, rodičovství trvá i nadále a naopak je potřeba ve výchově posilovat pozitivní vztah k druhému rodiči. V případech, kdy by dítě mělo problém s návštěvami u druhého rodiče, je vhodná sociální nebo psychologická pomoc. U některých nekomunikujících rodičů probíhá jejich komunikace po rozvodu prostřednictvím dítěte. Dítě tak předává informace rodiči, ke kterému po čase přišlo, ohledně aktuálního setkání, případně vyřizuje hodnocení minulého kontaktu. Jindy je vyslýcháno se záměrem zjistit, co se u druhého rodiče děje, zda se s někým stýká apod. Poté buď vyslechne pouze hodnocení, nebo dostane pokyn, co má doma vyřídit. Tato role bývá dítěti zpočátku nepříjemná, po čase si na ni však můţe zvyknout a začít ji vyuţívat ve svůj prospěch (Matoušek a kol., 2005, s. 67). Některé děti mohou vyţadovat intenzivnější pomoc, protoţe jsou zataţeny do nepřátelských rozchodů nebo špatně reagují na změny v rodině. V těchto případech dítěti obyčejně pomůţe skupinová terapie, ve které zjistí, ţe není jediné, komu se něco takového stalo a kde můţe sdílet své pocity. To můţe vést ke sníţení problémů s chováním a zlepšit kvalitu komunikace s vrstevníky. Další variantou je individuální práce, která by se měla zabývat názory, postoji a pocity dítěte z rozchodu rodičů.

13

Tímto způsobem lze mimo jiné podrobně zjistit postavení dítěte v novém domácím uspořádání (Elliott, Place, 2002, s. 102).

14

2 Důsledky rozvodu Neshody v manţelství se dají v dnešní době řešit rychlým rozvodem a tak mnoho mladých párů je řeší právě tímto způsobem. Ne vţdy si však zcela uvědomují všechny problémy a dopady, které sebou rozvod nese (Dudová, Hastrmanová, 2007, s. 97). Tuto další kapitolu budu tedy nadále věnovat dětem, jelikoţ právě jich se dopady rozvodu týkají nejvíce. Kaţdé dítě rozvod silně zasáhne a tak se zaměřím na dobu po rozvodu jeho očima. Vyrovnat se s rozchodem rodičů je také pro ně velmi obtíţné.

2.1 Vliv rozvodu na dítě Berger a Gravillon (2011, s. 15-21) říkají, stejně jako i další autoři, ţe pro dítě bývá rozchod rodičů lepší, neţ kdyby měly vyrůstat v neustálých konfliktech či dokonce nenávisti. Přestoţe je pro dítě i tak těţké se s rozchodem vyrovnat, uleví se mu alespoň od tíţivých hádek a neustávajícího napětí. Toto je ovšem, jak se zdá, jediná „výhoda“. Děti jsou schopné zapomínat velmi rychle a časem si přestávají pamatovat bouřlivé a tísnivé chvíle, které s rodiči proţívaly. Vytvoří si představu mytického ztraceného ráje a rozchod vnímají jako nesnesitelnou ztrátu. Jediné případy, kdy děti nelitují rozvodu, jsou ty, kdy opakovaně dochází mezi partnery k fyzickému násilí. Otázku, co je pro dítě lepší, zda úplná, ale nefunkční rodina nebo rozvod, řeší nejen rodiče, ale také mnoho odborníků. Někteří říkají, ţe je lepší pokulhávající manţelství, protoţe děti z rozpadlých rodin mívají větší sklon k drogám a alkoholu neţ děti ze stabilních rodin – zastávají tedy názor, udrţet manţelství za kaţdou cenu. Jiní před tímto bijí na poplach. Upozorňují, ţe somatické nemoci a psychické problémy se více objevují u dospělých, kteří v dětství ţili v domácnostech, kde docházelo k váţným konfliktům a to mnohem více v těch, ve kterých rodiče zůstali spolu neţ v těch rozvedených. Autoři závěrem vyjadřují názor, ţe dítěti neškodí rozvod, ale hádky. Děti vzešlé z rozdělených rodin, kde

15

nepřetrvával otevřený konflikt, mívají méně problémů neţ děti z konfliktních úplných rodin. Poupětová (2009, s. 40) souhlasí, ţe dítěti škodí více konfliktní úplná rodina neţ rozvod. Dodává, ţe děti jsou na svých rodičích závislé materiálně i psychicky a rozvod jim přináší ztráty a změny, se kterými se musí vyrovnat. K tomu potřebují podporu a ochranu, coţ můţe být náročné v situaci, kdy jsou rodiče plni emocí a sami nestabilní. „Separace rodičů je jednou z nejběžnějších traumatizujících událostí, s níž se dítě může setkat. U dětí, které prožily rozchod či rozvod rodičů, je až třikrát větší pravděpodobnost výskytu emočních potíží a problémů s chováním než u běžné populace.“

(Elliott, Place 2002, s. 100). Autoři dále podotýkají, ţe v naprosté většině případů rozvodu předcházejí dlouhotrvající problémy ve vztahu rodičů a s následnou separací rodičů dochází k dalším změnám. Jde například o změny ve finanční situaci rodiny a někdy také o změnu domova a školy (Elliott, Place, 2002, s. 100). K dalším negativním pocitům dítěte patří pocity viny. Zodpovědnost za rozpad rodiny si děti připisují nejčastěji ze dvou důvodů. Jako první příčinu vidí své vlastní narození. Do té doby přeci vztah rodičů fungoval v pořádku a rozuměli si. Bohuţel ve většině případů je dítě opravdu nepřímou příčinou rozpadu manţelství, protoţe mnoho párů nedokáţe přejít z partnerské pozice do rodičovské. I velmi malé dítě dokáţe vycítit, ţe v rozvodu sehrálo důleţitou roli. Druhou příčinu rozchodu rodičů a svou zodpovědnost děti nacházejí v tom, ţe zlobily, nebyly poslušné a rodiče se pak kvůli nim hádali. Sebeobviňováním si dítě připravuje únikovou cestu, protoţe pokud je ono původcem rozpadu, můţe také všechno znovu urovnat. Tyto situace jsou velmi nebezpečné. Nejenţe dítě zatěţují, zvláště kdyţ proţívá s rodiči jejich utrpení, ale navíc mu pocity viny dávají iluzorní nápravnou moc, kterou samozřejmě ve skutečnosti nemá. Bohuţel je obtíţné tento nevědomý mechanismus pocitu viny odstranit a často přetrvává aţ do dospělosti (Berger,Gravillon, 2011, s. 34-49 ) Některé děti se za rozvod svých rodičů stydí a před kamarády tento fakt skrývají. Kořeny tohoto studu nejsou v sociálním odsouzení, ale hluboko ve vnitřním ţivotě dítěte, dotýkají se jeho identity. Dítě existuje v rodině a skrze ni „můţe postupně vytvářet vlastní identitu, protoţe ho otec a matka uznávají jako součást skupiny, jako jejího člena, který je s nimi identický“ (Berger,Gravillon 2011, s. 48). Po rozpadu páru je právě toto identifikační lešení podlomeno a zkompromitováno. 16

Původ dítěte jako by tím byl nadále poznamenán a zpochybněn. Tyto pocity se objevují převáţně mezi pátým a třináctým rokem, jelikoţ v tomto období hrají kamarádi velkou roli a jejich názory mají velkou váhu. Přiznat kamarádům, ţe vyrůstá v rodině, kde není všechno v úplném pořádku, se můţe jevit jako událost, o které se nemůţe zmiňovat (Berger a Gravillon, 2011, s. 48). Jak rozvod vnímají děti různých věkových skupin, rozpracovávají Elliot, Place (2002, s. 101-102). Děti předškolního věku vyţadují více pozornosti, kterou si vynucují např. pláčem, mohou se zhoršit některé vývojové dovednosti jako stolování či dodrţování osobní hygieny. Časté jsou poruchy spánku a agresivnější chování vůči členům rodiny nebo vrstevníkům. Dítě, které začalo chodit do školy, mívá spíše obavy, zda se o něj bude druhý rodič dál starat a proţívá velký smutek. V tomto věku je pro něho těţké porozumět sloţitosti situace a snaţí se dát rodiče dohromady. Těsně před pubertou má jiţ dítě větší schopnost pochopit problémy, vesměs však situaci vidí černo-bíle. Je na straně raněného rodiče a zlobí se na toho, který rozchod způsobil, coţ můţe zhoršit výkony ve škole a vztahy s vrstevníky. Uvedené záleţitosti totiţ odsune na druhé místo za péči o rodiče, který ho potřebuje. V období dospívání, kdy se dítě snaţí samo vyrovnat s vlastními emočními bouřemi, kterými je charakteristické zmíněné vývojové období, je rozchod rodičů další komplikací. Tento stres můţe prohloubit některé charakterové rysy dítěte, spustit agování1 dítěte či depresi. V tomto věku jiţ dítě chápe situaci komplexně a můţe na ni mít vlastní názor. Podle Sobotkové (2007, s. 175) se i přes počáteční stres většina dětí adaptuje na přítomnost jednoho rodiče během dvou aţ tří let v případech, ţe nepřetrvávají nějaké nepříznivé okolnosti – rozpory bývalých manţelů, problémy okolo styku s dítětem apod. Také ona říká, ţe přes všechny moţné potíţe se většina psychologů shoduje v názoru, ţe děti se celkově lépe vyvíjejí ve fungující rodině s jedním rodičem neţ ve velmi konfliktní původní rodině. Tuto část uzavřu pocity dětí při přechodech z jednoho domu do druhého. Proţívá je většina z nich a sociální pracovník by měl umět rodičům vysvětlit, co většina z nich v takové situaci proţívá.

1

Převedení potlačené komunikace do jiného aktu chování nebo do činu, projevy, jeţ mají funkci

citového nátlaku na okolí

17

Berger a Gravillon (2011) radí rodičům, aby zůstali přizpůsobiví a vnímali signály, které jim děti vysílají. To, ţe je dítě po návratu několik hodin nebo den dva napjaté, protivné, agresivní nebo tajnůstkářské, nemusí znamenat, ţe se zlobí z návratu k prvnímu rodiči a ţe je u něj nešťastné. Potřebuje pouze čas, aby zpracovalo přechod z jednoho domu do druhého, změnu prostředí, jiný typ výchovy. Znamená to také, ţe za sebou zanechalo jednoho rodiče, moţná včetně jeho smutku (i skrývaného), ţe opustilo nevlastního bratra nebo sestru a s tímto vším se potřebuje vyrovnat. V období dospívání se stává, ţe má dítě chuť trávit víc času s rodičem stejného pohlaví, coţ bývá naprosto pochopitelné. Chlapec bude raději diskutovat s otcem o sportu či o autech a dívka zase s matkou o ţenských záleţitostech. Bývá to těţké období, protoţe opuštěný rodič můţe mít pocit, ţe v něčem pochybil (Berger, Gravillon 2011: 105-106).

2.2 Syndrom zavrženého rodiče K dalšímu neblahému vlivu na komunikaci rodičů a jejich dětí po rozvodu manţelství patří tzv. syndrom zavrţeného rodiče. Dítě je v tomto případě vyuţíváno jako nástroj pomsty jednoho rodiče proti druhému a je soustavně popouzeno proti rodiči, který nemá dítě ve své péči (Matoušek a kol., 2005, s. 66). Jako první si tohoto jevu povšiml Američan R. A. Gardner, který popsal jeho charakteristiky a důsledky. Syndrom zavrţeného rodiče je diagnostikovatelná dětská porucha, jejíţ podstatou je řešení konfliktu mezi bývalými manţely ovlivňováním psychiky dítěte skrytým i otevřeným programováním proti druhému rodiči, ve snaze tomuto rodiči omezit přístup k dítěti či jej úplně vyšachovat z jeho ţivota. Pro vystiţení hloubky této poruchy Gardner současně zavedl pojmy zavrhující rodič nebo programující rodič, coţ bývá ten rodič, který má dítě ve vlastní péči, většinou jde o matku. Zavrţeným rodičem se stává ten druhý, kterému bývá zabraňováno v kontaktu s dítětem. (Bakalář a kol., 2006, s. 41-42) O tomto syndromu se podobně zmiňují i další autoři. Novák (2012, s. 32-36) potvrzuje, ţe zavrţený rodič je ve většině případů ten, který z rodiny odešel bez dítěte. Tato skutečnost mění rovnováhu rodičovského působení a vychyluje ho ve prospěch toho, kdo zůstal. Tomu navíc můţe nahrávat případná vazba dítěte na byt či dům, v němţ zůstává bydlet. Dítěti jsou podávané a často opakované určité upravené či dokonce naprosto vymyšlené situace. Je na ně vzpomínáno s jistotou, jako by je 18

dítě samo proţilo. Dítě pak skutečně po čase začne věřit, ţe se vše odehrálo tak, jak je mu opakovaně sdělováno. Dříve bylo toto trauma zavrţeného rodiče nazýváno vymývání mozku. Kdyţ chce jeden z rodičů ovlivnit své dítě proti druhému rodiči, obvykle to nepřipustí sám sobě ani druhým a urazí se, pokud toto podezření vyslovíte. Bývá přesvědčen, ţe pouze potomka pravdivě informuje a dál opakuje lţi o chování a postojích toho druhého. Situace spojené s konfliktem prezentuje úplně opačně, neţ jak skutečně proběhly a zaměřuje se pouze na chyby protistrany. Ty vlastní vysvětluje nezvládnutelným tlakem okolností nebo je pomíjí. Při programování dítěte je důleţitý prvek důvěry, opory a pocit jsme na jedné lodi. Přitom působení na city někdy přejde aţ v citové vydírání. Jelikoţ je dítě na rodiče citově vázáno, velmi těţce nese i jeho smutek, povzdech, zamlklost, rezignované gesto, pocit, ţe dotyčného zklamalo. Naznačené chování nemusí být vědomou formou citového vydírání dítěte. Dotyční bývají přesvědčeni, ţe dítě musí mít stejné názory, jako mají oni. Důsledky takového působení na dítě pak hrají velkou roli v rámci psychologického znaleckého zjišťování, u koho z rodičů chce nezletilý po jejich rozvodu být. Takové zjišťování je většinou neobjektivní, zvláště v případech, kdy bylo dítě například měsíc předtím výhradně v péči jednoho rodiče a druhého vidělo poté pár minut v napjaté atmosféře. V tomto směru se navrhuje apelovat na metodiku znaleckého šetření aţ tehdy, kdyţ s kaţdým z nich stráví určitou dobu. Bakalář a kol. (2006, s. 43) výše zmíněné techniky programování dítěte doplňují o zabraňování telefonického kontaktu s dítětem a odmítání sdělit školní výsledky. Před plánovanou návštěvou dítě často nečekaně onemocní, případně programující rodič často navštěvuje dětského lékaře či jiného terapeuta a opakovaně poukazuje na problémy, které vznikají po návštěvách zavrţeného rodiče. Motivy programujícího rodiče jsou různé a patří k nim nejčastěji: motiv pomsty - je nejčitelnější, často se objevuje jiţ před rozvodem výhruţkami, později se rodič mstí za příkoří, která subjektivně proţíval v manţelství, patří sem také potřeba dát najevo, kdo má poslední slovo motiv ochrany dítěte – během rozvodu zklamaný a rozzlobený rodič změní své původní hodnocení partnera, přesvědčí sám sebe o jeho negativních vlastnostech a v jejich důsledku poté nedovolí, aby se dítě s někým takovým stýkalo motiv bezpečnosti – obava o neţádoucí únik informací prostřednictvím dítěte, které by pak mohl exmanţel vyuţít 19

motiv mocenský a potřeba vnějšího nepřítele – aby člověk nemusel za své chyby obviňovat sebe, ale měl dobrý pocit, ţe je v právu, potřebuje mít nepřítele motiv preventivně praktický – při získávání nového partnera je výhodnější mít nepřátelské vztahy s expartnerem, čímţ dá jasně najevo, ţe s dřívějším vztahem je konec obava z pozdější ztráty dítěte – starší dítě by mohlo začít upřednostňovat druhého rodiče a chtít změnu výchovy (Bakalář a kol., 2006, s. 45-46) Důsledky syndromu zavrţeného rodiče si dítě nese aţ do dospělosti. Potlačením původních pozitivních emocí k druhému rodiči dá bez pocitů viny volný průběh bezdůvodné nenávisti. To u dítěte zabrzdí a zdeformuje emocionální vývoj. Výrazně se mu naruší sebedůvěra díky přesvědčení, ţe jeho druhý rodič je špatný a ono dobře ví, ţe polovina jeho vlastních genů je právě po tomto rodiči. K dalším důsledkům patří narušení psychosociálního vývoje, dítě přebírá konfrontační chování rodiče, narušen bývá vztah k autoritám a dochází ke sníţení schopnosti sociální diferenciace. Dítě si vytvoří „falešné ego, zdeformované jádro vlastní osobnosti, což je celoživotně poznamenává“ (Bakalář a kol., 2006, s. 49).

20

3 Formy péče o dítě Po předcházejících kapitolách ohledně rozvodu a komunikace bych se zaměřila na moţnosti uspořádání péče o dítě v době po rozvodu manţelství a na situaci rodičů samoţivitelů. Pro rodiče je nová role samoţivitele bezpochyby nelehká a stres s ní spojený se můţe odráţet v potíţích s komunikací u rozvedených partnerů. Dle Sobotkové (2007, s. 172-174) rodiny s jedním rodičem představují stále častější rodinný typ, z 90% se jedná o matky s dítětem nebo dětmi. Jde o rodiny vzniklé rozvodem, rozchodem, ovdověním, adopcí nebo porodem dítěte mimo manţelství. I rodiny s jedním rodičem mohou dosáhnout kvalitního přizpůsobení a ţivotní spokojenosti. Takto nově vytvořená rodina můţe udrţet a rozvinout pocit rodinné stability za předpokladu, ţe má dostatečnou podporu z vnějšího prostředí a samozřejmě také záleţí na osobnosti osamělého rodiče. Rovněţ velmi důleţité je přihlédnout k individuální vývojové fázi členů rodiny i fázi ţivotního cyklu rodiny. Ty do značné míry určují, jakým problémům bude muset osamělý rodič čelit. Je rozdíl, kdyţ zůstane sám rodič s téměř dospělými dětmi, které mohou kupříkladu jiţ samy řešit vztahové problémy a oproti tomu rodič s malými dětmi bude spíše zahlcen starostmi o ně, jejich výchovou a finančními problémy. Warshak (1996, s. 88) se ve své knize hlouběji zabývá problematikou rodičů s výhradní péčí. Udává, ţe tito rodiče (otcové i matky) se po rozvodu stávají shovívavějšími a mírnějšími pod vlivem pocitů viny, soucitu pro trápení dětí a z vyčerpání. V domácnostech matky to přispívá k růstu problémů s kázní, coţ v domácnostech otců nebývá. Ti bývají méně poddajní vůči manipulování dětmi a mívají větší autoritu. I přes kaţdodenní potíţe a starosti většina rodičů vypovídá, ţe jsou v této roli šťastní a nechtějí nic měnit. Spokojenější bývají dokonce otcové s výhradní péčí neţ matky se stejným postavením.

3.1 Role samoživitelky Benešovská (2009, s. 56-59) se k roli samoţivitelky vyjadřuje ve svém článku, kde udává, ţe od ekonomického zajištění se odvíjí i psychická pohoda, která však bývá velmi často narušena právě finančními potíţemi. Z tohoto důvodu mnoho 21

samoţivitelek řeší problém, kdy by si rády přivydělávaly, ale trápí je naprostá neexistence cenově přijatelných sluţeb péče o dítě do tří let a tak nemají dítě kam dávat. Stres spojený s touto ţivotní situací bývá na začátku obrovský. Kromě nedostatku peněz navíc řeší náhlou osamělost a pocity vlastního selhání. Stejně tak reakce okolí nebývají pokaţdé vstřícné. Musí čelit poznámkám různého typu přes obviňování, ţe si za svou situaci mohou samy či naopak litováním, ţe je někdo opustil. Pro některé bývá potupný pocit, kdyţ skončí na sociálních dávkách a pracovníci příslušného úřadu pak kontrolují a provádí šetření v domácnosti, v jakých podmínkách děti ţijí a zda snad matka dávky nezneuţívá. K dalším obavám patří výchova dětí. Mnoho ţen mívá strach, zda děti vychovají dobře, zda si nepřevezmou model, ve kterém se problémy řeší odchodem a kde úplná rodina není povaţována jako základ. Obviňují samy sebe a kvůli výčitkám svědomí pak věnují veškerý svůj čas a energii dětem, kterým se snaţí fakt, ţe nemají otce vynahradit bezbřehou péčí. Tímto se postupně dostanou k totální vyčerpanosti, ztrátě sebevědomí i sociální izolaci. Neměly by proto zapomínat, ţe jsou i nadále ţenami, kamarádkami nebo milovnicemi sportu a ţe by měly zastávat i jiné role neţ jen mateřskou. Díky sociálním kontaktům se jim také naskýtá příleţitost najít nového partnera. Hodnotový ţebříček je většinou změněný a na muţe jiţ pohlíţejí více realisticky. Podstatné jsou pro ně vlastnosti pro společný ţivot a základním kritériem bývá muţův vztah k dětem. Sobotková (2007, s. 174) v podstatě potvrzuje všechny výše uvedené problémy, pouze je konkrétně vymezuje do třech moţných oblastí stresu a specifikuje. Jde o praktické otázky, kdy ţena řeší finance, zaměstnání a vedení domácnosti. Další problémy jsou osobní a k těm zařazuje emoční distres, změny v sebepojetí a ohroţení osobní identity. Poslední oblastí stresu jsou vztahy týkající se problémové interakce s dětmi, konfliktních vztahů s bývalým manţelem či nejistota v případném rýsujícím se dalším vztahu. V takové zátěţové situaci je velmi pravděpodobné, ţe ţena pocítí ztrátu energie, pocit beznaděje, depresi. Můţe být přetíţená, podráţděná, coţ se pak odráţí na zhoršeném vztahu s dětmi, který opět vede k výčitkám a pochybnostem o sobě. Proto se doporučuje bezprostředně po rozvodu poskytnout osamělým matkám podporu a odbornou pomoc, aby se pocit bezmoci a beznaděje nerozvinul a nefixoval. Ze zkušeností osamělých matek vyplývá, ţe jejich pocity sledují podobný

22

průběh od počátečních pochyb a úzkosti k pocitům vzrůstající sebejistoty, autonomie a nezávislosti (Sobotková, 2007, s. 174-175)

3.2 Role samoživitele Pro muţe, který byl zvyklý zaujímat pouze otcovskou roli, můţe být obtíţné převzít roli absentující matky. Nejen, ţe mu chybí zkušenosti ţeny pramenící z intimního kaţdodenního souţití dětí a matky, ale navíc mívá celkově menší přehled o moţných významech projevů dětí a menší praxi s péčí o ně a o domácnost. Osamělost a zvládání tíţe odpovědnosti za celou rodinu bývá dalším problémem. Rismanova studie2 prokázala, ţe „osamělí otcové vykazují rodičovské chování, které se více podobá chování matek pečujících o své děti než chování ženatých otců .“ (Sobotková,

2007, s. 177). Rodičovské chování tedy není určeno biologicky nebo zkušeností, ale většinou sociálními okolnostmi a příleţitostí. Muţi nejsou schopni v menší míře pečovat o děti v tom smyslu - dělat, co se povaţuje za náplň mateřství, ale ţe to dělají jiným způsobem. Závěry studií jsou příznivé a povzbudivé a ukazují, ţe muţi dovedou stejně jako ţeny pečovat o děti, pouze mají jiný styl rodičovství, který ale není lepší či horší. Děti se mohou v péči milujícího otce cítit stejně spokojeně jako v péči matky. Úspěch otců je závislý na jejich osobnosti, na okolnostech, finančním zabezpečení a na podpůrné síti, kterou mají k dispozici. Po finanční stránce na tom otcové bývají o trochu lépe a vyuţívají tak placených sluţeb pro děti nebo domácnost, jelikoţ vše někdy dostatečně nezvládají. Docela často bývají závislí na svých rodičích, kteří jim s péčí o děti pomáhají. (Sobotková, 2007, s. 177-178). Velmi osamělý se bude cítit otec s výhradní péčí, pokud nemá nikoho, s kým by mohl sdílet odpovědnost za péči a výchovu dětí. Podobně jako u ţen, kvůli povinnostem týkajících se zaměstnání, domácnosti a dětí, nezbývá otcům dostatek času na společenský ţivot. Nejvíce zasaţeni bývají muţi, kteří byli na svých partnerkách velmi závislí, co se týká emocionální a společenské podpory. Děti mu sice pomohou do jisté míry zmenšit pocit osamělosti, ale nelze od nich očekávat uspokojování potřeby citově naplněného svazku s dalšími dospělými (Warshak, 1996, s. 81).

2

Risman, 1987

23

Warshak (1996, s. 88-89) potvrzuje jiţ výše zmíněné, ţe otcové s výhradní péčí nemívají takové finanční potíţe jako matky, lépe zvládají chování dětí a navíc mají prospěch ze zvýšené sebeúcty v uspokojení z rodičovské role.

3.3 Střídavá péče Po předcházejících dvou moţnostech, kdy je dítě svěřeno do výchovy pouze jednomu rodiči, ve většině případů matce, se nabízí ještě jedna varianta řešení porozvodové péče a tou je střídavá péče. Většina odborníků a psychologů se shoduje v názoru, ţe není vhodná pro děti mladší šest let. K tomuto názoru se připojují i Berger a Gravillon (2011, s. 102-104), kteří upřesňují, ţe některým dětem toto uspořádání péče velmi vyhovuje, protoţe si nemusí vybírat mezi jedním nebo druhým rodičem a cítit se pak rozpolceně. Na druhou stranu také poukazují na skutečnost, ţe se najdou i děti, kterým tento způsob výchovy spíše nevyhovuje. Pociťují to jako by nepatřily samy sobě tím, ţe si je rodiče přenáší z místa na místo. Z těchto důvodů je nezbytné individuálně zváţit kaţdý případ. Nejdůleţitější podmínkou při tomto typu péče je, aby spolu rodiče byli schopni alespoň trochu mluvit a udrţovat normální vztah. Mezi další podstatné věci patří blízkost bydliště obou rodičů, aby dítě mohlo chodit do stejné školy, navštěvovat stejné krouţky a nejlépe mít i stejné kamarády. Náročná můţe být také materiální organizace, při přechodech z jednoho domu do druhého se často zapomínají věci a tak je důleţité z toho nedělat tragédii. Spoustu věcí je potřeba mít dvakrát, aby se nemusely neustále převáţet. Jak je vidět, rozhodnutí pro střídavou péči by mělo být předem dobře zváţeno a promyšleno. Pokud se vše podaří, je tento způsob výchovy velmi přínosný jak pro dítě, které si můţe uţívat obou rodičů stejně, tak i pro rodiče, kteří tím získají čas sami pro sebe a svůj osobní ţivot. Dudová, Hastrmanová (2007, s. 95) rozvíjí další moţnost, jak zabránit, aby dítě nebylo vystavováno případnému stresu při neustálém stěhování. Jako nejideálnější řešení se jeví, aby dítě mělo jedno trvalé bydliště a naopak rodiče byli tím, kdo se střídá. Tato moţnost je ovšem v důsledcích daleko obtíţnější uţ z toho důvodu, ţe by rodiče museli navíc financovat ještě jednu domácnost.

24

4 Role sociálního pracovníka Sociální sluţby poskytované osamoceným rodičům mají pomoci nejen jim překonat náročnou situaci, kterou neumějí nebo nemohou řešit, ale také ochránit nezletilé dítě. Typů těchto sluţeb je několik, avšak v rámci této práce není účelné je představovat všechny. Zaměřím se tedy pouze na ty, které lze vyuţít při rozvodové situaci. Při rozvodu manţelství je nejvíce vyuţíváno poradenství. Uskutečňuje se prostřednictvím poskytování rad a zprostředkováním informací o právech, povinnostech, oprávněných zájmech a aktivní pomoci při vyjednávání, zastupování nebo doprovázení. „Sociální práce s rodinou je prvotní odpovědností sociálních pracovníků orgánů sociálně-právní ochrany dětí, jejichž činnost upravuje samostatná právní norma (zákon č. 359/1999 Sb.)“ (Matoušek a kol., 2005, s. 50). Posláním sociálního

pracovníka tohoto orgánu je vedle dalších úkolů, vyrovnávání příleţitostí a zprostředkování ţivotních šancí dětem z neúplných rodin, protoţe tyto děti jsou nepříznivě ovlivněny jiţ samotnou absencí jednoho rodiče. Na přímou pomoc rodině jsou určeny také manţelské a rodinné poradny. Poradenství zde poskytují především psychologové a sociální pracovníci. V důsledku rozvodu můţe dojít k situaci, kdy se matky s dětmi ocitnou bez přístřeší. Těmto ţenám jsou určeny azylové domy. Jejich cílem je pomoci jim s řešením jejich problémů a zajištěním samostatného ţivota v budoucnu (Matoušek a kol., 2005, s. 48-49).

4.1 Role sociálního pracovníka při rozvodu Sociální pracovník pracující s klienty v rozvodu a po něm musí počítat s tím, ţe klientem bude spíše ten, kdo si rozvod přál méně a přimět druhého z partnerů ke spolupráci bude obtíţné. Klient, který vyhledává pomoc má potřebu nacházet spojence v kaţdém, kdo by mohl být jakkoli vyuţitelný. V případě sociálního pracovníka je zásadní, aby uměl svou roli vůči oběma rozvádějícím definovat jako neutrální. Hned na začátku je potřeba s klientem o případu mluvit a vyjasnit kompetence. V případě, ţe by se to nepovedlo, nebylo by moţné klientovi efektivně pomoci. K dalším doporučením při práci s klienty v rozvodu patří snaha 25

nemoralizovat, přestoţe pracovníka takové soudy určitě napadnou. Nezakazovat klientovi určité chování vůči druhému, nechat ho nést vlastní zodpovědnost za toto chování. Je třeba tyto skutečnosti respektovat a podporovat vše, co by klientovi pomohlo vrátit pocit vlastní hodnoty. Zcela dostačující jsou otázky typu, co to klientovi přineslo, zda to splnilo jeho očekávání nebo zda si myslí, ţe má smysl v tom pokračovat. Ve většině případů bývá v době rozvodu a po něm nejvhodnější strategii krizová intervence. Oba partneři bývají zaplaveni negativními emocemi a ty je důleţité ventilovat. Klientům by neměla být potvrzována představa, ţe hlavním a jediným viníkem rozvodu je bývalý partner. Pohled na míru zavinění se bude postupem času měnit a známkou úspěšně zakončeného emočního rozvodu je stav, ve kterém míra viny není podstatná (Matoušek, 2005, s. 68-69). Jako další cíl intervence, kterému by měla být věnována pozornost hned od začátku, je vytvoření přátelské atmosféry mezi rozvádějícími se rodiči. Je to důleţité pro minimalizování pocitů dítěte, ţe se nachází mezi dvěma mlýnskými kameny. Zásadní pro zajištění dalšího fungování dítěte v budoucnosti je vyřešení otázek ohledně styku s dítětem a placením výţivného (Elliot, Place, 2002, s. 102).

4.2 Role SP při řešení porozvodových sporů Respektovat neochotu ke komunikaci s bývalým partnerem lze jen v případech, kdy není nutná domluva ohledně kontaktů s dětmi. Jak jen to je moţné, by měl sociální pracovník podpořit domluvy bývalých manţelů týkající se společných zájmů (Matoušek a kol., 2005, s. 69). Po rozvodu bývají časté vyhrocené spory o děti, oba partneři se nacházejí v situaci, ve které je komunikace zcela zablokována nebo omezena na minimum. Prostřednictvím dětí se mohou ještě dlouho po rozvodu vzájemně vydírat a deptat. Pro podporu hladšího průběhu sporů o děti je proto vhodné rozvíjet alternativní postupy. Cílem těchto postupů by mělo být obnovení komunikace, která je nutná pro výkon rodičovské role, která rozvodem manţelství nekončí. Pomoc je potřeba s dovedností rozlišovat rodičovskou a partnerskou rovinu vztahu. Moţné je pouţití legislativních pojmů zájem dítěte a rodičovská odpovědnost. Respekt k oběma rodičům a vnímavost pracovníka k motivům, které je do konfliktní situace dovedly, je nejúčinnějším prostředkem k navázání dobré spolupráce s klienty. Terapeutickou pomoc ve zprostředkování vzájemné domluvy by mělo nabízet nezávislé 26

profesionální pracoviště. Takovým pracovištěm můţe být poradna pro rodinu, manţelství a mezilidské vztahy, kterou můţe doporučit pracovník sociálně- právní ochrany dětí nebo soud usnesením či rozsudkem (Matoušek a kol., 2005, s. 70-71). Sobotková (2007, s. 173) poskytuje ve své knize rady zaměřené na práci s rodinami s jedním rodičem po psychologické stránce. V tomto případě dává moţnost orientace podle určité osnovy. Specifikuje ji v bodech, kterými se inspirovala v několika zahraničních pramenech a které lze pouţít nejen pro rodiny po rozvodu, ale i v jiných situacích. Navrhuje: zmapovat důvody proč je rodič osamělý (rozvod, smrt, osamělá matka) v případě předchozího manţelství zjistit, v jaké fázi se rozpadlo (10 měsíců či 15 let je rozdíl) příčiny rozpadu manţelství počet, pohlaví a věk dětí, věk rodiče v době, kdy osaměl, zapojení prarodičů specifické nahromadění stresorů před rozpadem rodiny specifické nahromadění stresorů po rozpadu rodiny a během její reorganizace nové role, které členové rodiny museli zaujmout role chybějícího rodiče a dalších dospělých v nové rodině kvalita vztahů v rodině, mezi bývalými partnery a k původním rodinám schopnosti osamělého rodiče efektivně zvládat situaci, organizovat a řídit rodinu v procesu přizpůsobování se na nové okolnosti vztahy rodiny v širším sociálním prostředí (sousedé, školy, úřady aj.) Kromě těchto bodů doporučuje Sobotková (2007, s. 174-176) zvaţovat typ ztráty, kvůli kterému zůstali rodiče osamocení (rozvod, rozchod, ovdovění) a jednat v závislosti na individuálním příběhu. Při výskytu váţnějších poruch chování u dětí z rozvedených manţelství není vhodné vidět ukvapeně příčiny jen ve změně rodinné struktury. Nabízí spíše úvahu o tom, co všechno můţe vést k těmto problémům – zda jde pouze o absenci otce, protahovaný konflikt mezi rodiči, niţší socioekonomický status, který je zdrojem pocitu méněcennosti či fakt, ţe otec zmizel a nechal dítě zmatené a s pocitem odmítnutí. Pro osamělé rodiče po rozvodu se nabízí porozvodová poradenství či svépomocné podpůrné skupiny pro osamělé matky.

27

Jako další způsob řešení sporů je moţné vyuţít sluţeb mediátora. Ten nabízí rodičům zprostředkované jednání bezkonfliktní metodou, s jejíţ pomocí mohou řešit své spory v průběhu rozvodu i po něm. Mediátor je nestranným odborníkem se znalostmi rodinného práva, psychologie a vyjednávacích technik. Rozvádějícím se partnerům pomáhá definovat sporné otázky a dosáhnout dohody v zájmu všech zúčastněných. Nikomu nestraní, nikoho neobviňuje ani za rozvádějící partnery nerozhoduje. Nabízí rodičům návrhy a pomáhá s vytvářením rodičovských plánů. Mediace nepatří k manţelskému poradenství ani psychoterapii, zaměřuje se na dosaţení dohody, která by vyřešila otázky spojené s rozvodem a rodičovstvím. Ani tento způsob řešení sporů však nemusí být ideálním řešením pro všechny páry. Důleţitým předpokladem je, ţe rodiče musí být ochotni vzájemně spolupracovat při hledání východiska. Úspěch mediace je závislý také na obsahu sporů či problémů. K nejčastějším situacím, ve kterých mediace selhává, patří případy, kdy se jeden z partnerů dopouští fyzického násilí, je závislý na drogách nebo alkoholu a váţe-li se jeho štěstí a pocit bezpečí na dítě. (Teyber, 2007, s. 136-137).

28

Praktická část

29

5 Výzkum Jak jsem jiţ zmínila v teoretické části, rozvod manţelství není lehkou záleţitostí a vzájemná komunikace rodičů velkou měrou určuje jeho průběh. Důleţitou roli v něm sehrává sociální pracovník, a proto jsem svůj výzkum zaměřila na roli sociálního pracovníka právě při komunikaci rodičů během rozvodu i po jeho ukončení. V této kapitole popíši hlavní a vedlejší cíle výzkumu, zvolenou metodologii, analýzu získaných dat a jejich interpretaci.

5.1 Vymezení výzkumné otázky Hlavní výzkumnou otázkou bylo zjistit: Jakou roli sehrává sociální pracovník při komunikaci rodičů v době po rozvodu manţelství? V dílčích cílech jsem se zajímala: Jaké mají rodiče zkušenosti rodičů se sociálními pracovníky v souvislosti s touto komunikací během rozvodu i po něm? Jak tato komunikace vůbec funguje? Jaké jsou příčiny jejích problémů z pohledu muţů a ţen? Jsou rodiče spokojeni s nabízenými sluţbami? Do jaké míry jsou pro ně tyto sluţby přínosné, případně jaké změny by uvítali?

5.2 Metodologie výzkumu Jako výzkumnou metodu jsem zvolila kvalitativní výzkum. Tento typ výzkumu mi vyhovoval, protoţe umoţňuje probádat zvolenou problematiku do hloubky a nabízí celkově volnost v průběhu získávání dat. Jednou z výhod kvalitativního přístupu je získání popisu případů do hloubky, kdy nezůstáváme pouze na jejich povrchu, provádíme podrobné srovnávání jednotlivých případů a sledujeme jejich vývoj (Hendl, 2005, s. 53).

30

5.2.1

Metoda sběru dat K vlastní realizaci výzkumu jsem pouţila metodu polostrukturovaného

rozhovoru. Ten dává moţnost se kdykoli v průběhu rozhovoru vrátit k potřebným tématům, ujasnit získávané údaje nebo vysvětlit pokládané otázky, kterým respondent nemusí rozumět. Polostrukturovaný rozhovor vyţaduje přípravu, ve které si vytvoříme závazné okruhy otázek, na které se budeme respondentů ptát. Obyčejně můţeme toto pořadí měnit podle potřeby, abychom vytěţili z rozhovoru maximum (Miovský, 2006, s. 159). 5.2.2

Okruhy otázek Ve svém rozhovoru jsem se zaměřila na čtyři typy otázek. Začala jsem

otázkami zaměřenými na přítomnost a teprve poté následovaly otázky na minulost a budoucnost. V úvodu rozhovoru jsem kladla otázky vztahující se ke znalostem. U těchto typů otázek nejde o názory nebo pocity, ale o fakta případu. Následovaly otázky vztahující se k vnímání a k názorům. Odpovědi na tyto otázky mi měly objasnit, co respondent viděl, slyšel a jakým podnětům byl vystaven a současně mohl vyjádřit, co si o problému myslí, jaké jsou jeho cíle, záměry a hodnoty. Otázky demografické a kontextové, které se týkají identifikačních charakteristik jedince jako je věk, zaměstnání a počet dětí, jsem pokládala na závěr (Hendl, 2005, s. 168). okruh 1 – současná porozvodová situace, ve které mě zajímalo, jak dlouho jsou rodiče po rozvodu manţelství, kolik mají dětí a kdo z nich je má ve výhradní péči. Zároveň jsem zjišťovala, zda je toto uspořádání v současné době vyhovující a jestli spolu rodiče komunikují. okruh 2 – role sociálního pracovníka v průběhu rozvodu i po něm. V tomto okruhu jsem pokládala otázky týkající se rozvodu manţelství, jak dlouho trvalo, kdo byl jeho iniciátorem, jak probíhala komunikace v jeho průběhu ohledně vypořádání a svěření dítěte do péče. Dále jsem chtěla zjistit, jakou roli sehrál sociální pracovník v této době i v době po rozvodu, jaké mají zkušenosti, zda sociálního pracovníka sami vyhledali, případně v jaké souvislosti. Snaţila jsem se zaměřit otázky především na komunikaci a roli sociálního pracovníka při této problematice. 31

okruh 3 – návrhy na zlepšení. Závěrem jsem se ptala na moţné návrhy na změnu přístupu sociálního pracovníka, co by podle jejich názoru mohlo rodičům v problematické komunikaci pomoci. Pořadí otázek se ve většině případů zásadně neměnilo, snaţila jsem se drţet připravené struktury. 5.2.3

Výběr výzkumného vzorku Tento výzkum jsem realizovala s rozvedenými rodiči ze svého okolí. Některé

jsem oslovila v řadách mých přátel a jiní byli známí těchto přátel. Původně jsem se snaţila získat rozmanitý vzorek muţů i ţen různého věku i odlišných typů uspořádání péče o dítě, abych získala pohled na tuto problematiku z různých úhlů. Oslovila jsem přibliţně deset rodičů, z nichţ šest mi poskytlo rozhovor. Jako důvod odmítnutí rodiče uváděli, ţe se k tomuto tématu nechtějí jiţ vracet nebo ţe je pro ně příliš osobní o něm mluvit. Sběr dat mi trval asi měsíc. Při setkání s rodiči jsem se snaţila vytvořit příjemnou atmosféru, aby se během rozhovoru cítili dobře. Proto jsem se s některými sešla v kavárně a s jinými v jejich domácnostech nebo v mé vlastní domácnosti v závislosti na jejich moţnostech. Dle mého názoru odpovídali velmi vstřícně a otevřeně. V případech, ţe ihned neporozuměli otázce, se ujišťovali, zda oba myslíme stejnou věc. Všichni respondenti byli předem informováni, ţe získaná data jsou zcela anonymní a ţe pouţiji odlišná jména. Samotné rozhovory trvaly v rozmezí 15 – 30 minut. 5.2.4

Způsob zpracování dat V kvalitativním výzkumu v podstatě o redukci dat rozhodují respondenti,

výzkumník tyto osoby pouze vede a očekává, ţe respondenti vyberou vše, co je pro ně podstatné a důleţité. Od zkoumané osoby získáme subjektivní pohled na daný problém a odhalíme tak jeho znalost, postoje, pocity, zkušenosti. Úkolem výzkumníka je nalézt významné struktury mezi všemi proměnnými, které respondent pokládá za důleţité (Disman, 2002, s. 290). Se záznamem na diktafon byli respondenti předem seznámeni a vyzváni k vyjádření souhlasu. Zároveň jsem je ujistila, ţe záznam je čistě pro účely vypracování mé práce a ţe po jejím vypracování budou smazány. Získaná data jsem průběţně zpracovávala do psané podoby a analyzovala podle oblastí mého zájmu. 32

Uvědomuji si, ţe konečný vzorek je vcelku jednotvárný a tak výsledky šetření mohou být zkreslené. Ukazují vnímání jen tohoto vzorku, takţe se nedají vztáhnout obecně na všechny rozvedené rodiče. Na druhou stranu respondenti odpovídali podobně bez ohledu na to, zda se svým partnerem komunikují, zda mají dítě v péči či zda byli iniciátory rozvodu. Z toho lze usuzovat, ţe rozmanitost vzorku není tolik závislá na tom, jaký pohled mají na roli sociálního pracovníka. Další rizika moţného zkreslení výsledků spatřuji v tom, ţe v uvedeném vzorku mají děti v péči pouze ţeny, coţ můţe ovlivňovat pohled na komunikaci po rozvodu. Jinak vnímá rozvod ten, komu děti v péči zůstanou a jinak ten, který odchází z manţelství bez nich. Kaţdý se poté potýká s odlišnými moţnostmi a jinými omezeními. Napadá mě také otázka, zda bych získala stejné údaje v případě, ţe bych se bavila s bývalými partnery těchto respondentů. S odstupem času mohou být některé vzpomínky raději zatlačené do pozadí, zatímco jiné mohou být přehnaně barvitě vylíčeny. Předpokládám, ţe málokdo bude nejspíš otevřeně hovořit o svých vlastních chybách.

5.3 Výsledky výzkumu V této části popíši výsledky svého výzkumného šetření. Jednotlivé části odpovídají okruhům, které jsem si stanovila na začátku. Pod kaţdou oblastí je uvedeno shrnutí. 5.3.1

Současná porozvodová situace Základní údaje o respondentech uvedu souběţně s výsledky prvního okruhu

otázek pro získání ucelené představy o jednotlivých účastnících výzkumu. Zároveň je popíši v tabulce pro lepší přehlednost. Prvním respondentem je paní Klára, které je 40 let a pracuje jako kuchařka. Od jejího rozvodu, jehoţ iniciátorem byla, uběhlo 8 let a v péči má po celou dobu 2 děti. Vdaná byla 9 let. Osobně vnímá toto uspořádání jako naprosto vyhovující, s bývalým manţelem v současné době nekomunikuje. „teď už od roku 2009 prostě kontakt s dětmi není ani mezi náma, otec prostě nemá kontakt s dětmi ani se mnou, prostě nemluvíme.“ (Klára) Druhým respondentem je paní Linda. Lindě je 33 let, pracuje jako administrativní pracovnice a v péči má 1 dítě. Rozhodnutí o rozvodu učinila před 4 lety po 8-letém manţelství. S bývalým manţelem komunikuje pouze příleţitostně 33

ohledně placení výţivného či kontaktu s dítětem, on sám od sebe ji nikdy nekontaktoval. „vem si, že malá má 4 roky a doteďka se sám od sebe ani jednou neozval, že přijde na návštěvu a ani jednou sám nepřišel s tím, na, tady máš alimenty. Vždycky teda bylo, že já jsem mu volala, kdy se teda laskavě ukážeš a kdy mi laskavě dáš nějaký peníze.“ (Linda) Třetím respondentem je paní Petra, které je 45 let. Petra pracuje jako OSVČ3, rozvedená je 10 let a také ona má 1 dítě ve vlastní péči. Manţelství trvalo 10 let, návrh na rozvod podal její partner. Na současném uspořádání by nic neměnila, oběma bývalým partnerům takto vyhovuje. Komunikaci spolu obnovili zhruba před rokem, do té doby spolu téměř nemluvili. „my jsme se nebavili vlastně celou dobu až do loňskýho roku.“ (Petra) Čtvrtým respondentem je pan Adam, kterému je 38 let. Adam pracuje jako státní zaměstnanec, po jeho podnětu je rozvedený 4 roky. S bývalou manţelkou byl ţenatý 4 roky a mají spolu jedno dítě, které má v péči bývalá manţelka. Adam má za sebou několikaleté soudní spory, ve kterých se snaţil dosáhnout střídavé péče, coţ se mu nepodařilo. V současné době spolu nekomunikují. „…jako ale my se spolem nebavíme jo.“ (Adam) Pátým respondentem je pan Marek. Markovi je 39 let a pracuje jako kuchař. Rozvod inicioval on před 4 lety po 15-letém manţelství. Mají spolu 2 děti, které zůstaly v péči matky, přestoţe také on měl zájem o střídavou péči. Marek uvedl, ţe s bývalou manţelkou nyní rovněţ nekomunikují. „ne, nemluvíme vůbec, ona…ona mě ani nezavolá“ (Marek) Šestým respondentem je pan Šimon, kterému je 46 let a pracuje jako zámečník. Od Šimonova rozvodu, na který přistoupil po návrhu jeho partnerky, uběhlo 12 let. Ţenatý byl 7 let a mají s manţelkou 2 děti. Ty zůstaly v péči bývalé manţelky, se kterou Šimon většinou dobře vycházel, coţ trvá do dnešní doby. „my jsme se nikdy nehádali nebo tak nějak, že.“ (Šimon)

3

Osoba samostatně výdělečně činná

34

Věk

Zaměstnání

Počet dětí

Trvání manţelství

Doba po rozvodu

Iniciátor rozvodu

Komunikace nyní

Klára

40

kuchařka

2

9

8

ona

ne

Linda

33

administr. pracovnice

1

8

4

ona

ne

Petra

45

OSVČ

1

10

10

partner

ano

Adam

38

státní zaměstnanec

1

4

4

on

ne

Marek

39

kuchař

2

15

4

on

ne

Šimon

46

zámečník

2

7

12

partnerka

ano

Tabulka č. 1 – Základní informace o respondentech Shrnutí Všichni respondenti uvedli, ţe děti zůstaly v péči matky, přestoţe 2 dotazovaní muţi měli zájem o střídavou péči. Rodiče, kteří s bývalým partnerem v současné době nekomunikují, zároveň připisují vinu za problematickou komunikaci právě bývalému partnerovi. Dva respondenti, u kterých od rozvodu uběhlo více neţ 10 let, nemají momentálně potíţe s komunikací s bývalým partnerem. Přiznávají však, ţe dříve nebyla komunikace také úplně bez potíţí, coţ potvrdím v následujícím okruhu otázek. 5.3.2

Role sociálního pracovníka v průběhu rozvodu i po něm Pokud dojde při rozvodu manţelství k oboustranné dohodě, je rozvod

manţelství banálním právním úkonem, v dnešní době jiţ není nutné nijak soudci dokazovat příčiny rozpadu manţelství. (Dudová, Hastrmanová, 2007, s. 96). V naprosté většině případů přichází rodiče k soudu s jiţ sepsanou dohodou, která obsahuje i dohodu o uspořádání výchovy a péče o dítě pro dobu po rozvodu manţelství. Tuto roli velmi často přebírá právě matka. (Dudová, Hastrmanová, 2007, s. 88). Čtyři dotazovaní uvedli, ţe se na začátku rozvodu dohodli na sepsání oboustranné dohody. Jak uvedu později, právě sepsání dohody bylo důvodem, proč poprvé vyhledali sociálního pracovníka.

35

„to bylo všechno prostě po domluvě, my jsme se dohodli a pak jsme to nechali hodit na papír.“ (Linda) „dohodli jsme se teda tak, že…budeme respektovat takový to klasický uspořádání jo, to znamená, že vlastně malej bude u ní jo, malej bude u ní jakoby…já jí budu dávat nějaký peníze samozřejmě a s tím, že ten styk s ním bude probíhat v podstatě podle toho, jak malej bude chtít…se dohodneme.“ (Adam) „no, na dohodu, dohodli jsme se…dohodli a v podstatě u toho prvního stání nás rozvedli.“ (Klára) „tak jako my jsme se domluvili, že prostě děti zůstanou u ní a měli jsme dohodu, že vlastně že, nechtěli jsme, aby soud rozhodoval, jako kdy budou u mě nebo to…to jsme se domluvili, že když zavolám, tak prostě si je vezmu.“ (Šimon) Bývalý manţel Petry souhlasil s uspořádáním péče o dítě, ale vypořádání majetku muselo probíhat soudně, takţe k sepsání smlouvy nedošlo. „on prostě nechtěl…on prostě nechtěl žádnou smlouvu.“ (Petra) Marek se vyjádřil, ţe jakákoli dohoda s jeho manţelkou nebyla moţná, takţe veškeré záleţitosti musel zpočátku řešit soud. „…ona byla neústupná, nechtěla se vůbec na ničem domluvit.“ (Marek) První kontakt se sociálním pracovníkem Právě při sepisování ţádosti o rozvod či dohody týkající se uspořádání péče o děti v době po rozvodu manţelství se většina respondentů setkala se sociálním pracovníkem poprvé. Ve všech případech se jednalo o pracovníka sociálně-právní ochrany dětí. S jeho jednáním a znalostmi byli respondenti, kteří se s ním ohledně tohoto setkali, spokojeni. Pouze Adam měl pocit, ţe sociální pracovnice svou roli nezvládla. „…při tom začátku, kdy jsem došla, že zažádám o ten rozvod, jsem navštívila sociální pracovnici u nás na úřadě, zeptala jsem se, jak to všechno probíhá ten rozvod a ona mi dala ten mustr, podle kterýho jsem si já sepsala tu žádost o rozvod.“ (Klára) „ohledně svěření malé do péče a potřebovala jsem poradit hlavně, že jo, co je potřeba, tak jsem šla na olomouckou sociálku, a tam vlastně pod koho jsem spadala, už ani nevím přesně, jak se jmenoval ten pán a jako jo, dobrý, říkám, tak ta komunikace, vlastně i dokázal poradit, protože jako víš co podle mě, protože toho měl hodně, hromadu takovýchdle ženských, co prostě dopadly tímdle způsobem, tak ten dokázal poradit…a pak vlastně k tomu soudu i přišel.“ (Linda) 36

„řešil jsem to od samýho začátku se sociálkou, protože jsem navrhl, aby se řešily hlavně děti jo a pak samozřejmě v druhé řadě i jí.“ (Marek) „sociální pracovník se objevil až, až, když jsme vlastně začali řešit, řešit dítě.“ (Adam) „no a pak jsem se obrátil s pomocí na sociálku jo, to znamená, že tam byla nějaká pověřená paní, že jo, sociální pracovnice, která prostě do toho nějakým způsobem začala vstupovat. Ta paní, pokud bych to měl shrnout, tak svoji roli absolutně nezvládla, jak profesně, tak lidsky.“ (Adam) Adam byl nespokojený především s tím, ţe sociální pracovnice prosazovala klasický systém dítě u matky. On však očekával, ţe s její pomocí dosáhne střídavé péče. Komunikace v průběhu rozvodu a po něm Rodiče, kteří se dohodli na sepsání dohody, uváděli, ţe komunikace ohledně toho byla bezproblémová, nicméně v průběhu rozvodu a těsně po něm byla také u většiny z nich napjatá nebo ţádná. Sociálního pracovníka v souvislosti s komunikací v průběhu rozvodu nevyhledal nikdo. Klára svou zkušenost s komunikací popisuje takto: „krátce po rozvodu to bylo takový horší, tam prostě jako pochopitelně než se to malinko uklidnilo všechno a než se to vstřebalo.“ (Klára) „pak po čase to probíhalo celkem dobře, že i ty děti jako si bral, že tam to fungovalo všechno, že ta komunikace mezi náma, teda jakoby spíš přes ten telefon nebo todle a při kontaktu s dětma, když si prostě bral ty děti, to jako celkem fungovalo no.“ (Klára) U Petry po rozvodu manţelství komunikace také příliš neprobíhala. „ze začátku se ozýval nebo začal se ozývat od nějaké doby…se začal ozývat a hrozně chtěl nebo ta jeho paní, že by ráda Míšu poznala a kecy kecy. Míša byla v takovým blbým věku, prostě nechtěla, nechtěla žádnou náhradní maminku, nechtěla, zanevřela na tátu, že se na nás vyprdl.“ (Petra) Po celou dobu rozvodu i po něm neměl pouze Šimon ţádné výrazné problémy ohledně komunikace a kontaktu s dětmi. „jako to tam nebyl nikdy problém, ona vždycky většinou spíš byla ráda, že se jich aspoň na ten víkend zbavila, že si odpočinula.“ (Šimon)

37

„ona mi je, ne že by mi je nechtěla dávat, ona spíš ale asi měla nějaký výčitky svědomí, že ona si našla někoho, tak nechtěla dělat nějaký dusno, že.“ (Šimon) Důvody narušené komunikace Jako důvody narušené komunikace po rozvodu respondenti uváděli neplacení výţivného a osobní nevyrovnání s rozvodem. Tyto důvody poté donutily některé respondenty vyhledat sociálního pracovníka znovu. „přestal platit alimenty a tím skončil ten kontakt, přestal si brát děti.“ (Klára) „no, tak protože já jsem si to nechtěla pořád nějak, jak to mám…vstřebat, nemohla jsem vstřebat, že pořád jde o rozvod…nemohla jsem to skousnout.“ (Petra) Jako další důvod uvedl Adam porušení sepsané dohody a neumoţňování kontaktu s dětmi. Přestoţe s manţelkou sepsali dohodu o uspořádání péče o dítě i ohledně vypořádání majetku, kdyţ byl v práci, manţelka vystěhovala téměř celý byt a odmítnula mu syna dávat. Od té doby musel vše řešit soud. Jejich dohoda totiţ neřešila, co se stane, pokud ji jeden z nich nedodrţí. „problém byl ten, že jsem prostě debil a nečekal jsem, že mě může někdo, prostě, podvýst.“ (Adam) „tahleta dohoda platila vlastně, defakto, jenom do okamžiku, kdy ona se odstěhovala a v okamžiku vlastně, kdy se odstěhovala, což probíhalo souběžně s tím, že ty věci všechny tam, prostě v tom bytě nebyly, tak ona mi suše oznámila, že prostě malýho mi dávat nebude.“ (Adam) Přerušení kontaktu s dítětem Adam velmi těţce nesl. Největším problémem otců je neúčast při denním kontaktu s dětmi. Muţi tímto odloučením velmi psychicky strádají, coţ se můţe projevit problémy v komunikaci s okolím. Stav se zhoršuje, pokud navíc matka nerespektuje dohodu a otci brání v kontaktu s jeho dítětem (Dudová, Hastrmanová, 2007, s. 98). Šimon po většinu času po rozvodu neměl s bývalou manţelkou potíţe se domluvit. Jediné období, kdy s ní nekomunikoval, bylo, kdyţ zůstal na čas nezaměstnaný, přestal platit alimenty a zaţádal soud o sníţení výţivného. Na tuto situaci vzpomíná takto: „ po celou dobu né, když na mě podala trestní oznámení, no, protože jsem neplatil výživný, jsem byl nezaměstnanej.“ (Šimon) Neţ však k tomuto soudu došlo, Šimon práci znovu našel, tudíţ vše proběhlo rychle a s bývalou partnerkou si vše vyjasnili. 38

„jsem potkal tu sociální pracovnici na té chodbě a tak se mě ptala, jestli žádám, jestli na tom trvám. Já jsem řekl, že né už na té chodbě, tak soud trval asi 5 minut, že.“ (Šimon) „kdybych s ní komunikoval, tak by trestní oznámení nepodala.“ (Šimon) „pak vlastně jsme si volali a ona mi říká, jestli to bylo nutný nebo já jsem jí říkal, jestli to bylo nutný. No a ona, že ne, že kdybych zavolal a prostě řekl, jak se věci mají, tak že bysme se domluvili no.“ (Šimon) Další kontakty se sociálním pracovníkem K dalším kontaktům se sociálním pracovníkem docházelo opět z důvodů řešení styku s dítětem či neplacení výţivného. „tak pak to pokračovalo tak, že já jsem se vlastně snažil o tu střídavou výchovu přes tu sociálku, jo.“ (Adam) „když poprvý mi přišly …nepřišly alimenty, tak jsem se šla informovat opět na městský úřad za sociální pracovnicí, co teda mám dělat, no a ta mě teda doporučila, že mám podat trestní oznámení na policii pro neplnění výživného.“ (Klára) Také Teyber (2007, s. 141) potvrzuje, ţe u nezodpovědných otců, kteří nechtějí se svými dětmi trávit čas ani platit výţivné, je nutné podat trestní oznámení (Teyber, 2007, s. 141). Marek řešil své problémy s neústupnou bývalou manţelkou, jejich nefungující komunikací a zájem o střídavou péči především přes sociální pracovnici, ovšem po čase, kdy to podle jeho slov nikam nevedlo, vše vzdal. „od sociálky dostala ty ty ty, no a šlo to málem k soudu.“ (Marek) „už jsem to zkoušel několikrát, já jsem to vzdal.“ (Marek) „těsně před soudem, to znamená, jsme vlastně udělali tu mimosoudní dohodu, já jsem musel přistoupit na to, že děti budou uvedený do její péče, já jsem musel zase ustoupit, to k ničemu nevedlo, my jsme k soudu museli přijít s ňákým papírem jo a tak bysme se furt dohadovali.“ (Marek) Mediační služby Mediace konfliktů u rozvádějících se rodičů by mohla plnit smírčí a konzultační roli pro tento pár. Její úspěšnost ovšem jednoznačně závisí na aktivní účasti rodičů a jejich snaze problémy řešit (Dudová, Hastrmanová, 2007, s. 96). Zkušenosti s probační a mediační sluţbou uvedli 2 respondenti. Klára nabídku této sluţby nevyuţila a Adam uvedl, ţe to nic nevyřešilo. 39

„až po několika letech, když prostě to neplatil, neodsoudili ho…ne to, tak až pak prostě navázal dopisem…probační služba mě oslovila, jestli teda v rámci navázání znovu, prostě s partnerem mezilidské vztahy a já jsem to teda odmítla, nebo jsem prostě na ten dopis… jsem nereagovala.“ (Klára) „nás tam poslali jako na tu mediaci, že. Tam byla jedna slečna nebo paní nebo já nevím, já už si to nepamatuju v kolika letech a tam to bylo, že sis tam sedla…“ (Adam) „no, co máte za problém, že, tak to řekla ona, co máme za problém, já jsem řekl trošku odlišně, že máme ten problém, každý to vnímá jinak…aha aha…no a jaký vidíte teda řešení, tak ona řekla, jaký vidí řešení, já jsem řekl, jaký vidím řešení jo…a ona řekla no, tak když se rozcházíte úplně, jste schopnej se někam posunout…říkám, já už nemám kam…“ (Adam) Soudci mediaci v kaţdém případě pokládají za velmi účelnou, ovšem v Čechách je problémová její nedostačující rozšířenost. Navíc rozcházející se partneři jsou nepříliš přesvědčeni o její výhodnosti. V důsledku toho poté přebírají mnohdy roli mediátorů sami soudci (Dudová, Hastrmanová, 2007, s. 96). Adam se snaţil vyuţít všechny moţnosti a tak se po poradě se sociální pracovnicí rozhodl zajít také na Fond ohroţených dětí. „tak jsem zašel na Fond ohrožených dětí, tam na mě hleděli jak na idiota, říkaj, co po nás chcete, říkám, já nevím, tak jako kluk nemá tátu, já s klukem nejsu. Jediný, na co se zmohli, tak bylo, že se mnou byli 4krát u předání dítěte. Říkám, ale tam nebývá u předání problém, ona si hraje jako na vzornýho rodiče, že mi ho dává.“ (Adam) „tam je problém ten, že prostě ten kluk za mnou jít nemůže.“ (Adam) „a zase ten Fond ohroženejch dětí, jak do toho vstoupil, tak nenápadně vyšuměl, že mě ho dává.“ (Adam) Marek nevyuţil s bývalou partnerkou přímo sluţeb mediátora, ale z vlastní iniciativy si domluvil schůzky u psychologa. Jeho největším problémem bylo, ţe manţelka nechtěla na ţádný jeho návrh přistoupit. „To bylo iniciativa ode mě, ještě než jsme se rozvedli, teda než nás rozvedli, tak jsem vyzkoušel vlastně tu sociálku, tak tam byla vyloženě arogantní, ona na nic nechtěla přistoupit jo a pak jsem ještě si zařídil psychologickou poradnu“ (Marek) „tak ten ji trošičku taky musel usměrnit, protože ona pletla hrušky s jabkama. On říká, že musíme nejdřív vyřešit jednu věc, potom druhou věc teda.“ (Marek)

40

Uspořádání střídavé péče rozhodně nefungují u rodičů, kteří jsou během rozvodu ve výrazném konfliktu a nejsou schopni mezi sebou komunikovat. Při tomto způsobu péče jsou na partnery kladeny vysoké nároky, které vyţadují právě velkou míru komunikace a shody mezi rodiči (Dudová, Hastrmanová, 2007, s. 94). Shrnutí Většina rodičů uvedla, ţe se na začátku rozvodu dohodli na sepsání dohody. V tomto okamţiku, kdy se setkávali se sociálním pracovníkem poprvé, uváděli, ţe byli s jeho poskytnutými informacemi spokojeni. Dva respondenti uvedli nespokojenost kvůli pocitu, ţe sociální pracovnice prosazovala, aby dítě zůstalo v péči matky, přestoţe oba měli váţný zájem o střídavou péči. Další kontakty se sociálními pracovníky probíhaly z důvodů špatné komunikace, neplnění výţivného či styku s dítětem. V případech nespokojenosti se jednalo spíše o nespokojenost s nastavením a jistými omezeními v moţnostech pomoci neţ o nespokojenost s prací sociálního pracovníka. 5.3.3

Návrhy na zlepšení V následujícím okruhu jsem se snaţila od respondentů zjistit, zda by měli

nějaká doporučení pro zlepšení poskytovaných sluţeb, která by jim pomohla danou situaci lépe řešit. Petra a Šimon ţádné návrhy neuvedli s tím, ţe jsou se současnou situací spokojeni a s bývalým partnerem nemají ţádné konflikty. Klára upozornila, ţe přestoţe se snaţila ona i sociální pracovnice, vyčerpaly všechny dostupné moţnosti. Momentálně ona komunikaci obnovit nehodlá, ačkoli kdyby otec sám projevil zájem, kontaktu s dětmi i s ní by nebránila. „tam mě bohužel sociální pracovnice řekla, že tady prostě, že nemá jinou…jiný východisko…jiná situace neexistuje, že prostě není, že jenom to trestní oznámení, exekuční soudy, kde jsem teda taky byla, kde jsem prostě všechno navštívila, ale bohužel prostě, jelikož manžel exmanžel nemá žádný majetky, nemá žádný nic, tím pádem mu nemůžou zabavit nic, takže veškerý páky, který prostě…tak ona vyčerpala a byla zklamaná sama, že mi nemůže nijak pomoct no“bohužel zákony v naší republice jsou nastavený tak, že prostě asi už jiné možnosti prostě nejsou.“ (Klára) “nevidím důvod, proč bych s ním měla navazovat dál jako komunikaci.“ (Klára)

41

“možnost tam otec jako, kdyby chtěl komunikovat, tak možnost je, protože jezdí do stejnýho města, navštěvuje tam svou matku, kdyby chtěl prostě komunikovat s těma dětma nebo chtěl komunikovat se mnou ví, kde bydlíme, ví všechno prostě“ (Klára). Linda ţádné výrazné návrhy na změny neuvedla. Uvítala by pouze ucelenější informovanost jiţ při prvních kontaktech se sociálním pracovníkem, aby věděla dopředu, jaké má moţnosti při případných konfliktech s bývalým partnerem. Ráda by předešla tomu, aby za ním nemusela pokaţdé, kdyţ jí neplatí alimenty nebo platí, jak chce, případně co dělat, kdyţ někam zmizí a nikdo o něm nic neví. „ale jako třeba dopracovat se k ní, protože vem si, takový informace vlastně nikde nezjistíš, takže ty musíš jít na tu sociálku, ale nenajdeš to ani na internetu nebo vůbec nikde, co vlastně máš dělat.“ (Linda) „že mi to přijde takový, že prostě ty informace nemáš už, jak kdyby, dopředu víš, že prostě kdyby cokoli se stalo, přijďte za mnou, já Vám řeknu tady tohle máte takovýhle možnosti jo.“ (Linda) „že potom zase seš v nějaký situaci a zas nevíš, tak zase tam jdeš a teďka mu to musíš celý odvykládat prostě jak kdyby znovu a takhle, že si myslím, že by to bylo dobrý.“ (Linda) Oba respondenti muţi, kteří chtěli děti získat do střídavé péče, shodně uvedli, ţe dnešní systém je stále zastaralý. V zásadě upřednostňuje děti v péči matky a otcové jsou znevýhodňováni. „aby nemysleli vyloženě na matky, ale aby se taky vcítili do rolí chlapů, protože někteří se opravdu chcou jo, jako já se taky chcu starat, já s tím problém nemám jo, ale všichni vidijou jenom…nebo když to řeknu zpětně, do té doby než já jsem se rozvedl, tak všichni prostě viděli jenom matka děcko, žádný chlap děcko jo, kdyby byla matka třeba ňáká feťačka, chlastala jo nebo nestarala se o děcka vůbec jo prostě nezájem, tak je to něco jinýho jo, ale zase musí, musí ten chlap potom dokázat, že to takhle je jo, oni se nedívají na tu druhou stranu, to je špatně.“ (Marek) Adam navíc uvedl, ţe by zde nastavil systém, který je jiţ pouţíván v jiných evropských zemích. Tam je primárně nastavena střídavá péče a teprve v případech, kdy se jeden z rodičů odmítá starat o dítě nebo z nějakých důvodů nemůţe, se dítě svěří do péče pouze jednomu rodiči. „změnit systém, změnit…rozumíš, ty lidi by měli mít prostě školení a seznamování s posledníma, s posledníma výzkumama.“ (Adam)

42

Shrnutí Většina rodičů, kteří uvedli své návrhy nebo připomínky, neviděla problém na straně sociálního pracovníka, ale především v celkovém nastavení systému pomoci v naší republice, kterým jsou sociální pracovníci do jisté míry omezeni. Jedna respondentka uvedla, ţe přestoţe vyzkoušela i s pomocí sociální pracovnice všechny moţnosti, ničeho tím nedosáhla. Problém v systému spatřovali také dva respondenti, kteří měli zájem o střídavou péči a přestoţe k tomu měli vyřízené vše potřebné přes posudky od sociálních pracovníků po bytové moţnosti, soud jim nevyhověl. Oba shodně uvedli, ţe náš systém je zastaralý a preferuje především, aby děti zůstávaly u matek. Nedává tak moţnost těm otcům, kteří chtějí opravdu být se svými dětmi v kaţdodenním kontaktu a mají moţnost své děti vychovávat stejně jako jejich matky. Jeden z nich uvedl, ţe by navrhoval, aby u nás bylo v době po rozvodu manţelství primárně nastaveno uspořádání péče o dítě formou střídavé péče. Posledním návrhem byla lepší informovanost s předstihem, například formou broţury, která by popsala případné problémy, které mohou vzniknout v důsledku rozvodu a moţnosti jejich řešení.

43

Závěr Cílem mé práce bylo zjistit, jakou roli sehrává sociální pracovník při komunikaci rodičů v době po rozvodu manţelství. Zajímaly mě zkušenosti rodičů se sociálními pracovníky od počátku rozvodu aţ do současnosti a pohled na problematiku vzájemné komunikace očima muţů i ţen. Zpracování tohoto tématu mi připadalo zajímavé z toho hlediska, ţe v dnešní době se rozvádí kaţdé druhé manţelství a komunikace sehrává v tomto těţkém ţivotním období velmi důleţitou roli. Pro sociálního pracovníka můţe být práce s rozvádějícími se rodiči nelehkou záleţitostí, a proto jsem chtěla touto prací získat zpětnou vazbu od rodičů, kterou by mohli sociální pracovníci vyuţít ve své praxi. V teoretické části jsem se zaměřila na vysvětlení průběhu rozvodu manţelství a vzájemnou komunikaci rodičů během něj i po jeho ukončení. Popsala jsem vliv a dopady rozvodu na dítě a roli sociálního pracovníka v průběhu tohoto období. Z výsledků šetření, které probíhalo formou rozhovoru s rozvedenými rodiči, se ukázalo, ţe komunikace je v převáţné většině u rozvedených rodičů problematická. Sociálního pracovníka za účelem jejího zlepšení většinou nevyhledávají, řeší s ním především problémy vzniklé s neplacením výţivného a styku s dětmi. Ve výjimečných případech, kdy se jeden z nich snaţí komunikaci zlepšit, vyhledají sluţby mediátora nebo psychologické poradny, tudíţ role sociálního pracovníka spočívá maximálně ve zprostředkování kontaktu s těmito sluţbami. Ţádný rodič neuvedl, ţe by mu sociální pracovník nabídl řešení konfliktu s komunikací přímo přes jeho osobu. Myslím si však, ţe toto závisí na individuální osobnosti kaţdého sociálního pracovníka, do jaké míry cítí, ţe je v jeho kompetenci s tímto problémem pomoci. Podle mého názoru je bezpochyby potřebné rodičům zdůrazňovat nutnost bezproblémové komunikace a snahu řešit případné konflikty. Obzvláště to platí v případech, kdy mají zájem o střídavou péči. Jak ukázaly výsledky mého šetření, ani jeden z respondentů, kteří usilovali o tento způsob uspořádání péče, ho nedosáhli. Důvodem mohla být právě velmi narušená komunikace, která byla v obou případech na místě. Zajímavé mi připadalo zjištění, ţe muţi připisují vinu za problémy v komunikaci bývalým partnerkám a uvádějí, ţe by se nebránili obnovení kontaktu. 44

Zároveň však odmítají být iniciátory tohoto návrhu. Ţeny to vidí právě naopak. Navrhovala bych, aby sociální pracovníci rodiče s narušenou komunikací při kaţdém kontaktu informovali o moţnostech jejího řešení. Jak se ukázalo, velmi málo rozvedených rodičů ví o moţnostech vyuţití sluţeb mediátora. V převáţné většině vyjadřovali rodiče spokojenost s přístupem sociálních pracovníků i s poskytovanými informacemi. Podle mého názoru byl cíl práce naplněn. Z výzkumu se ukázalo, ţe sociální pracovník sehrává při komunikaci rodičů v době po rozvodu manţelství malou roli, která spočívá spíše v odkazu na jiné sluţby. Rodiče ho v souvislosti s jejím řešením vyhledávají zřídka, coţ je však důsledkem toho, ţe neprojevují zájem narušenou komunikaci obnovit.

45

Bibliografie: BAKALÁŘ a kol. (2006). Rozvodová tématika a moderní psychologie. Praha: KAROLINUM BENEŠOVSKÁ J. (2011). „Vdavky a rozvod před třicítkou“. Moje psychologie. 9 (1): 58 BERGER M., GRAVILLON I. (2011). Kdyţ se rodiče rozvádějí. Jak pochopit cítění dítěte a jak mu pomoci. Praha: PORTÁL s.r.o. DE VITO J., A. (2001). Základy mezilidské komunikace. Praha: GRADA PUBLISHING, spol. s r.o. DISMAN M. (2002). Jak se vyrábí sociologická znalost. Příručka pro uţivatele. Praha: KAROLINUM DUDOVÁ R., HASTRMANOVÁ Š. (2007). Otcové, matky a porozvodová péče o děti. Praha: Sociologický ústav AV ČR ELLIOTT J., PLACE M. (2002). Dítě v nesnázích. Prevence, příčiny, terapie. Praha: GRADA PUBLISHING s r.o. HENDL J. (2005). Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha: PORTÁL

MATOUŠEK a kol. (2005). Sociální práce v praxi. Praha: PORTÁL MIOVSKÝ M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: GRADA PUBLISHING a. s. NOVÁK T. (2012). Péče o dítě po rozvodu a její úskalí. Praha: GRADA PUBLISHING a.s. POUPĚTOVÁ Š. (2009). Netrapte se po rozvodu. Praha: GRADA PUBLISHING a. s. SOBOTKOVÁ I. (2007). Psychologie rodiny. Praha: PORTÁL s.r.o. ŠPATENKOVÁ N. a kol. (2004). Krize. Psychologický a sociologický fenomén. Praha: GRADA PUBLISHING 46

TEYBER E. (2007). Děti a rozvod. Praha: Návrat domů WARSHAK R. A. (1996). Revoluce v porozvodové péči o děti. Praha: PORTÁL Občanský zákoník. Zákon č. 89/2012 Sb. v účinném znění ke dni 25.3.2014

47

Anotace Cílem této práce je zjistit roli sociálního pracovníka při komunikaci rodičů v době po rozvodu manţelství. V teoretické části jsou objasněny pojmy rozvod manţelství, komunikace, vliv rozvodu na dítě s jeho dopady a role sociálního pracovníka v průběhu rozvodu a po něm. Výzkumná část probíhala s rozvedenými rodiči formou rozhovoru. Výzkumem bylo zjištěno, ţe sociální pracovník sehrává při řešení narušené komunikace velmi malou roli a rodiče ho v souvislosti s jejím řešením nevyhledávají. Doporučením je lepší informovanost rodičů o důleţitosti a moţnostech řešení této komunikace. Klíčová slova: rozvod manţelství, komunikace, role, sociální pracovník, vliv, dopad, samoţivitel, střídavá péče

Annotation The aim of this work is to define the role of social worker in the case of affected communication between parents after thein divorce. Theoretical part defines words such as divorce, communication, influence of divorce on children and the role of social worker in the process of divorce and after that. Exploratory part was taken on the basis of interview with divorced parents. By this research was realized that social worker plays very small role by helping parents to communicate better and parents don´t look for help of social worker. It is recommended to inform parents more about importance and possibilities of solutions. Key words: divorce, communication, role, social worker, influence, effect, single parent, alternative care

48

Seznam tabulek: Tabulka č. 1 – Základní informace o respondentech

49