1
Cahiers du CEFRES N° 19, Úvahy nad 20. stoletím Alban Bensa (Ed.)
___________________________________________________________ Bernard LEPETIT O měřítku v historii
___________________________________________________________ Référence électronique / electronic reference : Bernard Lepetit, « O měřítku v historii », Cahiers du CEFRES. N° 19, Úvahy nad 20. stoletím (ed. Alban Bensa). Mis en ligne le / published on : mars 2010 / march 2010 URL : http://www.cefres.cz/pdf/c19/Lepetit_2000_meritko_historie.pdf Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE ://www.cefres.cz Ce document a été généré par l’éditeur. © CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE
2
Bernard Lepetit O měřítku v historii1
Od partikulárního k obecnému
Historie je hodná holka, kapku ledabylá, ale vždy ochotná bez velkých řečí následovat toho, kdo ji právě svedl. Dnes je v módě mikro-historie. Základním odkazem a modelem se staly postoje vyjádřené skupinou italských historiků, sdružených kolem časopisu Quaderni storici
a ediční řady "Microstorie". Dovolávají se jich některé
výzkumy, jsou o nich pořádány diskuse (jejichž skutečný ohlas by ostatně bylo nutné změřit) a v nejistotě, kterou se v tuto chvíli vyznačuje historie stejně jako ostatní vědy o člověku, představují záchytný bod. 2 Dovolávat se jich vypadá jako něco snadného: volba drobné epizody nebo omezeného obzoru jako by sama o sobě zaručovala získání diplomu mikro-historika. Microstoria
však užívá rozmanitých metod, její původci
analyzují její teoretické implikace spíše rozvláčným než přesným způsobem a odkazy k ní (kolik opravdu citovaných knih, kolik článků?) jsou někdy spíše opěvováním než faktickým užitím. Statut, který mikro-historii přiznáváme, a heuristická role, kterou jak očekáváme sehraje, jsou doposud jen málo jasné. Analýza konkrétního případu umožní v tomto ohledu jasnější vyjádření. Poslední kniha, kterou Guy Bois věnoval proměně západního křesťanstva kolem roku tisíc, je knihou ambiciózní. 3 Jejím úmyslem je nabídnout model, jenž by umožnil vylíčit a pochopit přechod Evropy od systému zděděného z antiky na jiný systém, zrozený z feudální revoluce a krok za krokem vyplývající z důsledků práce rolnických domácností a vesnických společenství. Tato významná proměna celé velké "ekonomie1 In Jacques Revel, ed., Jeux d'échelles. La micro-analyse à l'expérience, Paříž, Gallimard-Éd. du Seuil, 1996, str. 71-94. 2 O tomto intelektuálním kontextu a o předkládaných tvrzeních, k nimž vede: "Histoire et sciences sociales. Un tournant critique ?", Annales ESC, 43 (2), 1988, str. 291-293; "Tentons l'expérience", Annales ESC, 44 (6), 1989, str. 1317-1323; B. Lepetit a J. Revel, "L'expérimentation comme l'arbitraire", Annales ESC, 47 (1), 1992, str. 261-265. 3 G. Bois, La Mutation de l'an mil. Lournand, village mčconnais de l'Antiquité au féodalisme, Paříž, Fayard, 1989. Pro první okamžiky kritického ohlasu knihy: "L'An mil. Rythmes et acteurs d'une croissance", Médiévales, 21, podzim 1991.
3
světa" je přesto na empirické rovině vztažena ke špičce jehly. Budováním celé argumentace na základě jediné zednické vesnice v Lournand - 350 osob, žijících co by kamenem dohodil od opatsví Cluny - se Guy Bois vědomě přihlašuje k mikro-historii a tuto volbu vysvětluje. Toto metodologické rozhodnutí je v jeho textu ospravedlněno několika argumenty. První z nich spočívá v nutnosti: intenzivní pozorování jedné základní buňky stejně nezbytné pro analýzu historikovu jako pro analýzu biologovu. Druhým motivem je bedlivá snaha převrátit pohled na společnost tím, že projekci obrátíme zdola směrem nahoru, vycházejíce od venkovských zkušeností a od vesnic, a nikoli od státu a měst. Převrácení persektivy je zdůvodněno jak skutečností, že "výstavba feudálního systému začíná zdola", 4 tak také tím, že "obecné nelze uchopit prostým součtem nebo juxtapozicí partikulárních situací." Třetí motiv spočívá v úloze, jakou hraje vzhledem k teorii místní pozorování: na jedné straně hraje úlohu ochrany přes nebezpečím přehnané teoretické schematizace; na druhé straně staví proti výkladovým modelům rozmanitost skutečnosti, a tím nás nutí k pozměňování těchto modelů a k jinému seskupo vání historického materiálu. Je zjevné, že tyto důvody, které jsou všechny v knize vysvětleny, se vepisují do určitých tradic a předpokládají určité úkony, které lze vzájemně smířit jen velmi obtížně. Pokud jde o metody, ve společenských vědách intenzivní pozorování neodkazuje ani tak k buněčné biologii, ale spíše ke způsobům potvrzování interpretativní vědy a antropologické thick description ; oproti tomu prověřování teoretických hypotéz konkrétním empirickým pozorováním vede k logickému pozitivismu. Pokud jde o předmět, místní fakta se jeví jako jakýsi zmenšený model obecné dynamiky: vzorek, který prohlásíme jednou za nahodilý a jindy za dobře podložený. Předmět je však zároveň zcela jiným způsobem předváděn jako konstitutivní prvek celkového procesu, jenž vychází z účinné interakce místních situací. K těmto různým tradicím bychom mohli ještě doplnit stopy historického realismu: místní je ztotožněno se skutečným a slouží jako omezení přílišného teoretického rozletu. Kniha byla čtena a diskutována, ale jen vzácně se diskuse týkala této teoretické otázky: jestliže se zde historikové na několika 4 Tamtéž, str. 239.
4
málo stránkách téhož díla mohli setkat s tak obtížně slučitelnými tvrzeními, svědčí to o tom, že se nacházejí v situaci silné nejistoty ohledně monografického přístupu. Nebezpečí pak spočívá v tom, že by analýza případů zaujala postavení symetrické k onomu postavení, jaké zaujímá v tradiční posloupné historii (histoire sérielle) popisná statistika: předkládání mítních dat je stejně jako tabulky a grafy redukováno na symbolické užití, na jakousi konvenci, jejíž funkce spočívá v předvedení platnosti výzkumu. My bychom ale naopak vsadili spíše na to, že mikro-historie má větší heuristickou sílu a že se z výslovnějšího poznání různých způsobů historického uvažování a jejich implikací zrodí účinnější přístup k povolání historika. Pokusíme se zde o příspěvek k jedné části tohoto tématu, v němž půjde o otázky spjaté s měřítkem a zobecněním. Pojem zobecnění je mnohoznačný. Přechod od partikulárního k obecnému, jenž je tímto slovem označován, definuje běžný filosofický slovník trojím způsobem. V prvním případě se jedná o přechod od jedinečného předmětu k pojmu. Ve druhém se z toho přechodu stává úkon, jehož pomocí přenášíme charakteristiky, pozorované u omezeného počtu jedinců nebo případů, patřících do určité třídy, na tuto třídu jako celek: zobecnění je v tomto případě určitou formou indukce. Když například Pierre Deyon pokládal analýzu společnosti hlavního města jedné francouzské provincie za příspěvek ke studiu vzestupu a diferenciace buržoazní vrstvy, a obecněji fungování společnosti v 17. století, pak se jeho práce vepisovala do tohoto typu úkonů. Konečně poslední úkon staví zobecnění do blízkosti analogie: na základě podobností mezi třídami přenášíme na jednu z nich to, co jsme uznali za pravdivé u té druhé. Poslední dílo Carlo Ginzburga, Storia notturna, se mi zdá být dobrým příkladem tohoto postupu. Z těchto definic, mezi nimiž nemusíme volit, si vybereme několik banálních informací. Zobecnění je abstraktní postup a proces abstrakce: jeho výsledek se beze zbytku vepisuje na rovinu zobrazení. Její postup spočívá ve výběru společných prvků a ztrátě jedinečnosti, detailu, rozdílu pokládaného za druhotný. Kartografové se s tím setkávají ve své každodenní praxi: zobecňovat za účelem nakreslení mapy znamená obětovat na základě zvoleného měřítka zobrazení podrobnosti zákrutů určité řeky nebo linie břehu, znamená to snížení
5
počtu variací, uznaných za relevantní. Kartografická práce zdůrazňuje to, co implikovala filosofická definice: samotná definice zobecnění v sobě neobsahuje žádné indikace ohledně roviny, na níž má celý úkon proběhnout (kromě, jak jsme viděli, poukazu na to, že je to rovina abstrakce), žádné pokyny ohledně povahy nebo extenze tříd, které má v úmyslu charakterizovat. 5 Tyto definice a poznámky, k nimž vedou, nám nadále poslouží jako analytický rastr.
Ideál totalizace
Roku vysvětloval Lucien Febvre v jedné přednášce, určené studentům École Normale Supérieure, jaké motivy jej vedly k užití adjektiva "společenský" v názvu časopisu, který založil před dvanácti lety spolu s Marcem Blochem:
"Dobře jsme věděli, že zejména společenský je jedním z adjektiv, která již byla postupně použita tolika způsoby, že nakonec už téměř nic neznamená (...) Shodli jsme se na tom, že právě takto nejednoznačné slovo bylo stvořeno (...) jmenovacím výnosem historické prozřetelnosti, aby posloužilo jako vývěsní štít časopisu, jenž prohlašoval, že se neobklopuje zdmi (...) Neexistuje žádná ekonomická a společenská historie. Existuje jen historie jako taková, ve své jednotě. Historie, která je již svou definicí cele společenská." 6
Tento projekt však není historii vlastní, jak to historikům po nějakou dobu namlouvala určitá interní rétorika jejich oboru: stejně jako jiné vědy o člověku se historie snaží ze svého vlastního hlediska formulovat obecné principy fungování společenosti. Lucien Febvre však možná proto, že obhajuje originalitu projektu Annales, zužuje celý
5 A. Lalande, Vocabulaire technique et critique de la philosophie, Paříž, PUF, 1991 (1. vyd. 1926); P. Deyon, Amiens capitale provinciale. Étude sur la société urbaine au XVIIe siècle, Paříž-Haag, Mouton, 1967; C. Ginzburg, Le Sabbat des sorcières, Paříž, Gallimard, 1992 (1. vyd. Turín, 1989); R. Brunet, La Carte, mode d'emploi, Montpellier, Reclus/Paříž, Fayard, 1987. 6 L. Febvre, "Vivre l'histoire. Propos d'initiation", Combats pour l'histoire, Paříž, A. Colin, 1953, str. 19-20.
6
problém na otázku zakreslování hranic mezi jednotlivými disciplínami, jako by přístup k celkovému historickému úhrnu mohly zjednat dvě předběžné podmínky: zpochybnění tradičních předělů, podle nichž provádí historická věda analýzu minulosti (analyzuje například odděleně oblast ekonomickou a společenskou), a intelektuální sblížení různých vědění. Podstata metodologické reflexe historiků, kteří se hnutí účastnili, se pak soustředila do úsilí o toto přeskupení oborů. V něm nacházeli základ svého dynamismu a svého úspěchu, a zdálo se, že vše ostatní dostali nádavkem. Výsledkem byla analytická nedostatečnost v otázkách, jimiž se zde zabýváme. Rozlišení mezi mikro-analytickou a makro-analytickou rovinou odkazuje v oblasti společenských věd k silně vyhraněné volbě, obvykle zděděné z historie různých disciplín. Rozdíl metod (například statistická zkoumání oproti zkoumáním monografickým) je méně důležitý než protiklad referenčních rámců (v jednom případě společnost nebo ekonomie jako celek, ve druhém určitá situace ve své jedinečnosti), relevantních jsoucen (agregáty nebo osoby, byť abstraktní), forem soudržnosti aktérů (nutnost, které si nejsou nutně vědomi, nebo vyjednávání a interakce), jejichž apriorní volba nevychází z propozic, které je možné ověřovat, ale ze základních vzájemně nesouměřitelných priorit. 7 Vůči těmto protikladům, které strukturují spory sociologů nebo programy výuky ekonomie, byla historie jako disciplína z důvodu chybějícího zkoumání téměř naprosto imunní. Jakoby spontánně, to jest bez kritické reflexe, provozovala tato profese makro-historii. Celek společnosti představoval poslední cíl výzkumu. Cestu k němu měl zpřístupnit neskrývaně karteziánský, analytický postup, jenž se ze všech sil snažil o rozdělení každého složitého předmětu na agregáty prostřední velikosti, které pak umožňují provádět kvantifikaci. Studium předrevoluční Francie bylo zprostředkováno analýzou jejích provincií; poznání venkovské společnosti bylo výsledkem popisu skupin,
7 R. Guesnerie, "Microéconomie et macroéconomie", a L. Boltanski, "Micro-analyse et macro-analyse en sociologie", in Problèmes et objets de la recherche en science sociales, konáno 5., 6., 12. a 13. června 1987, organizovala École des hautes études en sciences sociales; C. Bromberger, "Du grand au petit. Variations des échelles et des objets d'analyse dans l'histoire récente de l'ethnologie de la France", in I. Chiva a U. Jeggle, eds., Ethnologies en miroir. La France et les pays de langue allemande, Paříž, Éd. de la MSH, 1987, str. 67-94.
7
z nichž se skládala, od nádeníků až po rolníky; analýza stavu věcí spočívala na individualizaci hnutí, majících různá trvání. Poznání celku se mělo zrodit ze snáze proveditelného měření jeho částí. Dnešní vypracovávání nových postupů vychází ze zpochybnění tohoto historiografického modelu. Důvody neúspěchu tehdejších výkonů kvantitativní historie byly nejednou popsány: v epistemologických otázkách spočívalo její zásadní omezení ve slabosti analytického pouta mezi statistickými popisy a výkladovými hypotézami. Menší pozornost byla věnována modalitám přístupu na cílovou nejobecnější rovinu. Způsob práce se stavem věcí v určitém okamžiku nám poslouží jako opěrný bod k pojednání této otázky. Podle "historizující historie", kterou kritizovali zakladatelé Annales, tvořila událost
základní časovou jednotku, kterou bylo zkoumáním archívů možné
rekonstruovat. Narativní kronika pak vytvářela celkový úhrn, jehož historický popis se omezoval na konstrukci vzniklou zřetězením fakt, považovaných za pravdivá. Oproti tomu, počínaje Labrousseho a Braudelovými pracemi, pokládá poválečná francouzská historiografie každý historický okamžik za kombinaci vícero časů, z nichž se každý odvíjí podle svých vlastních rytmů a ve svém vlastním prostorovém měřítku. Vysvětlení je výsledkem procesu identifikace a vzájemného odlišení těchto mnoha časovostí. Tento postup nezahrnuje žádný postulát ohledně trvání chronologické sekvence, která má být vysvětlena: doba Filipa II. a krátká revoluční krize z jara a léta roku 1789 jsou předmětem analýzy téhož typu. Zvrat se netýká pouze postupu, ale má vliv také na statut dotyčných časových předmětů. Událost (ve smyslu historického předmětu, bez jakéhokoli postulátu, jenž by se týkal jejího trvání) nyní představuje celkový úhrn, a četné kroniky, do jejichž rámce je vepsána, se stávají částmi, vzájemně sestavovanými způsobem, z něhož se rodí vysvětlení. Historiografie dávala z celé mnohosti časů obvykle přednost dvěma rozměrům: dlouhodobým tendencím a cyklickým oscilacím. Spojení těchto časových kategorií bylo dlouho základem roviny, na níž byly předkládány výsledky bádání: na jedné straně struktura, "skutečnost, kterou čas téměř neopotřebovává a předává ji velmi dlouho," na druhé straně recitativ momentální situace. Úkol redukovat složitost určitého historického
8
okamžiku pomocí oddělení jeho časových složek pak na sebe bere statistická technika. Etapy tradičních metod rozkládání chronologických řad náleží k výbavě každého historika. Nejčastěji jde o názorné předvedení toho nejdéle trvajícího hnutí, o jeho vyčlenění, pak o oddělení hnutí, které má vzhledem k němu trvání bezprostředně kratší, které je poté samo vyčleněno, a tak dále. Výklad na toto téma je obvykle doprovázen grafickým znázorněním: každé hnutí se v něm točí kolem osy, tvořené hnutím bezprostředně delším. Tento postup fakticky ustavuje hierarchii mezi hnutími odlišného trvání. Vzhledem ke hnutí bezprostředně delšímu má každé z nich povahu zbytku. Statut události (zde chápané v tradičním smyslu), která prostě odhaluje struktury nebo stavy věcí, vůči nimž je jen viditelným nositelem jejich projevů, naznačuje, že nejhlubší základ je třeba hledat v nejdelším trvání. Hierarchie, pro kterou je ve většině případů fenomenologický popis nebo teoretická analýza procesů pouze vysvětlením ad hoc, je však ospravedlněna statistickou technikou a pořadím, v němž vyčleňuje jednotlivá hnutí. Z čehož plyne, že pokud metoda skýtá prostředky, jimiž lze rozkládat složitost historického okamžiku, pak zároveň znemožňuje myslet nové složení celku jinak než podle modelu nahromadění. Alternativní povaha programů historie momentálních stavů věcí na straně jedné a "nehybných dějin" na straně druhé poukazuje na intelektuální těžkosti, na které celý záměr narazil. Tato potíž jen zdůrazňuje neschopnost znovu ve veškeré jeho složitosti sestavit souhrnný historický celek, jenž se stává předmětem myšlení skrze úkon analytického rozkládání, který měl vlastně onen celek odhalit. Předvedení tohoto problému by bylo ještě snazší, kdybychom analyzovali předpokládané modality uspořádání výsledků místních monografií, které byly po celou jednu generaci nejčastějším rámcem historického výzkumu, anebo způsob, jímž tehdy sociální historie včleňovala svá data do jakýchsi křížových tabulek, umožňujících provádět celkové součty zároveň v řádcích (společnost roku 1789 tvoří venkované, plus obyvatelé měst, plus buržoazie, plus šlechta - přičemž každá z těchto skupin je dále dělitelná stejným způsobem) a ve sloupcích (buržoazie představuje ekonomické postavení, plus postavení společenské, plus určitou kulturní úroveň). Celková historie
9
nepostupuje pod praporem zobecnění, nýbrž totalizace. Snaha o historický realismus, primát archivních dokumentů, které nabízejí pro jednotlivé řady jasné doklady, a převládající neznalost jakékoli podoby uvažování na základě pravděpodobnosti jsou možná svědectvím jistého epistemologického postoje, jenž pokládá úsilí o vyčerpávající úplnost za prostředek naplnění programu celkové historie. 8 Výsledkem je určitý způsob kladení problémů a určitá neschopnost tyto problémy řešit. Na otázku, jsou-li předindustriální ekonomiky dostatečně složité na to, aby se v nich vyskytovaly konjunkturní regulace, bude odpovědí popis po sobě následujích pohybů růstu a poklesu cen v určitém daném prostoru a po určitou danou dobu, tedy pohybů, jejichž idenifikace je zcela závislá na volbě užívaných statistických metod. Taková úvaha se netýká problému existence konjunkturních cyklů, ale způsobů popisu a konfigurace zřetězení cyklů, které jsou typické pro určitou konkrétní situaci. A i když snad nakonec dojde na zkoumání otázek chronologického měřítka pozorování a rozčlenění konjukturního pohybu, pak nemají ani řešení, ani sebemenší heuristickou hodnotu: křivku lze rozdělit na několik cyklických prvků, jejichž relevantnost ve smyslu počtu a trvání stanoví pouze a jedině statistická manipulace. Protože tíže vysvětlení leží pouze na technikách rozčlenění, nedochází k žádnému opravdovému prověření principu prvotního dělení a významu konjunkturální rekonstrukce. Protože neexistuje adekvace mezi problematikou na straně jedné a epistemologickými předpoklady a metodou na straně druhé, program výzkumu nemůže vést k žádaným výsledkům. Existence cyklické regulace v předrevoluční Francii tak v podstatě zůstává jen věcí názoru.
Systém kontextů
8 O sociálních kategoriích: J.-C. Perrot, Caen au XVIIIe siècle. Genèse d'une ville moderne, PařížHaag, Mouton, 1975. O časových řadách: J.-Y. Grenier, "Questions sur l'histoire économique : les sociétés préindustrielles et leur rythmes", Revue de synthèse, 116, 1984, str. 451-481. O rozdělování prostoru: B. Lepetit, "Deux siècles de croissance régionale en France : regard sur l'historiographie", in L. Bergeron, ed., La Croissance régionale dans l'Europe méditerranéenne, XVIIe-XXe siècles, Paříž, Éd. de l'EHESS, 1992, str, 21-42.
10
Prováděním intenzivního studia velmi omezených předmětů (drobná místní zpráva, soudní proces, rituál, téměř obyčejný jedinec) nám microstoria již několik let nabízí jiné cesty zkoumání. Vliv francouzské historiografie a obvyklá nemožnost nalézt na italských universitách struktury nutné k tomu, aby byly prováděny seriální kolektivní výzkumy, které by umožnily naplnit její program, vysvětlují zároveň zvolený postup a jeho hlavní rysy. První epistemologická ospravedlnění mikro-historie svědčí o síle makro-analytického modelu. Mikro-historikové na jedné straně tvrdí, že vstupují do mezer seriální analýzy, čímž si zjednávají přístup k žité skutečnosti a ke zkušenosti jedince, které jsou širším studiím nepřístupné. Na druhé straně microstoria nejprve tvrdí, že na problémy potvrzení platnosti analýzy přináší odpovědi stejné povahy jako jsou ty, k nimž měla kvantitativní historie dospět zacházením s čísly. Stopu této situace nesou proměnlivé definice pojmu "normálně výjimečného", jenž vznikl proto, aby čelil otázce reprezentativnosti případů, ať už v nich jde o obhajobu schopnosti nových odhalení nebo o normálnost výjimky ve starých společnostech. 9 Zdálo se, že za tuto cenu bude zobecnění možné. Když však problém formulujeme tímto způsobem, neobsahuje možnost řešení. Jako alternativu k tehdy se rozvíjející sociální statistice navrhoval v polovině 19. století Frédéric Le Play využít při studiu dělnických rodin metodu spočívající ve třech etapách, které stojí za to připomenout. 10 Nejprve by během práce v terénu bylo třeba pozorovat konkrétní fakta týkající se jedné jediné rodiny (nebo velmi malého počtu rodin). Po ukončení této mikro-studie by bylo nutné snažit se z ní pomocí indukce vyvodit obecná tvrzení. Tyto závěry by pak nakonec byly předloženy k posouzení odborníkům, nejčastěji významným místním občanům: starostům, notářům, lékařům... Zvláštní vlastností těchto odborníků je jejich přináležitost zároveň k pozorovanému světu (žili ve stejné lidské komunitě jako rodiny, které byly předmětem výzkumů) jako ke světu učeného pozorovatele (stejně jako on, i když ze společenských důvodů, zaujímali kritický odstup 9 J. Revel, "L'histoire au ras d u sol", p řed mluva ke knize G. Léviho, Le Pouvoir au village. Histoire d'un exorciste dans le Piémont du XVIIe siècle, Paříž, Gallimard, 1989, str. I-XXXIII, uvádí odkazy na první programové texty skupiny. 10 F. Le Play, La Méthode sociale. Abrégé des "Ouvriers européens", úvod A. Savoye, Paříž, Méridiens/Klincksieck, 1989.
11
vzhledem ke způsobům života dělnických rodin). Jejich místo ve schématu výzkumu je důležité, protože vytvářejí instanci potvrzující jeho platnost, která umožňuje prolomit bludný kruh analýzy, vyvozující z konkrétních pozorování obecné závěry, aniž by však tyto závěry mohla prověřit pomocí jiných dat než právě těch, na jejichž základě byly učiněny. Kdo však sehraje úlohu odborníka, stojícího mezi kacířským mlynářem ze 16. století a dnešním historikem? Le Playova metoda je v tomto případě zajímavým náznakem. Odpověď, kterou přináší na otázku potvrzení platnosti, naznačuje a contrario, že problém reprezentativnosti, jež v tomto analytickém rámci předchází všem podobám zobecnění, nemá žádné řešení vně pravděpodobnostního uvažování a metod odebírání vzorků. Jiné interpretační postupy, které jí umožnily uniknout fascinaci kvantitativním paradigmatem, našla microstoria v oblasti anglosaské antropologie. Italští historikové se rychle zaštítili hradbou kritiky, adresované prvnímu modelu, jenž se inspiroval výroky Clifforda Geertze a nabízel prostředky interpretační vědy. 11 Je známo, že kulturní antropologie pokládá za text obdařený významem soubor jednání, chování, rituálů a různých podob víry, které dohromady tvoří společenskou tkáň, a dává společenským vědám za úkol rozluštění smyslu tohoto textu. Definuje kulturu jako svět sdílených symbolů, jako slova a struktury jednoho jazyka, které tvoří horizont možností každé promluvy. Dobrat se obecného poznání znamená v tomto případě rekonstruovat jazyk, jenž mají k dispozici aktéři, kteří se v konkrétních situacích, v nichž se ocitají, omezují na jeho artikulované vyjádření. Antropologický projekt spočívá na jednom základním implicitním postulátu: stabilitě vztahu, ztotožňujícího "text" místního společenského jednání a "jazyk" kultury, jehož je toto jednání výrazem. "Systémy znaků a symbolů jsou sdíleny jako vzduch, který dýcháme", píše Robert Darnton po vzoru Clifforda Geertze; nebo také: "Kulturní gramatiky skutečně existovaly." 12 Je samozřejmé, že každá společenská praxe a každá promluva jsou schopny pozměnit složení atmosféry nebo 11 Následující odstavce odkazují na knihu C. Geertze, Savoir local, savoir global. Les lieux du savoir, Paříž, PUF, 1986 (1. vyd. New York, 1983); dále viz R. Darnton, Le Grand Massacre des chats. Attitudes et croyances dans l'ancienne France, Paříž, R. Laffont, 1985 (1. vyd., New York, 1984); G. Levi, "I pericoli del geertzismo", Quaderni storici, 58, 1985, str. 269-277. 12 R. Darnton, Le Grand Massacre des chats..., str. 300.
12
gramatické struktury, ale na rovině lidského jednání jsou takové změny zanedbatelné. Zejména v Darntonových očích je v univerzu textů vyrovnání kontextových charakteristik daného okamžiku zárukou proti svobodné intepretaci a podmínkou zobecnění, mimo niž jsou jen nepatrné vyhlídky na zjištění, zda se historická analýza dotkla nějaké individuální idiosynkrazie, anebo základní vlastnosti, která je přítomna v celé dané kultuře. Absence autonomie společenských aktérů a interpretační nasycení analytických schémat jsou dvěma rysy, které z tohoto postulátu vyplývají a které opravňují mikrohistorii k odmítnutí tohoto modelu. Protože kontext, jenž dává "textu" smysl, je na rovině pozorování invariantem, analýza si všímá více smyslu fixovaného "textem" než společenských procesů, a zejména konfliktů interpretací, které k jeho fixování vedou. Protože text odhaluje kontext a protože kontext dává textu smysl, interpretační analýza končí v kruhu: "e insomma un processo circolare in cui i criteri di verita e di rilevanza, tutti chiusi nell'attivita ermeneutica costitutiva, appaiono (...) troppo arbitrari." 13 Analytický zvrat, naznačený těmito námitkami, je dvojí. Vede k popírání trvalosti ve prospěch změny; na předscénu, která až doposud zcela patřila interpretační aktivitě badatele, přivádí schopnosti a snahy o vyluštění světa samotných aktérů minulosti. Historie jednoho zaříkávače, Dělnické itineráře, Zrození stavovského jazyka : jak si nepovšimnout toho, že podtituly dané těmto knihám jako hesla patřící na prapor mikro-historie, dávají vyniknout jedné a té samé analytické struktuře? Změna venkovského světa a mocenských vztahů v 17. století, rodinná a individuální dynamika dělnické integrace ve městech, proměna stránek a rámců kolektivní soudržnosti v jednom hlavním městě předrevoluční Francie: ve všech těchto případech je rekonstruován pohyblivý obraz. 14 Žádná z těchto knih vedle sebe nestaví časové řezy, prováděné v pravidelných intervalech, které by měly sloužit k vytvoření inventáře svých
13 G. Levi, "i pericoli del geertzismo", str. 273. 14 G. Levi, Le Pouvoir au village...; M. Gribaudi, Itinéraires ouvriers. Espaces et groupes sociaux à Turin au début du XXe siècle, Paříž, Éd. de l'EHESS, 1987; S. Cerutti, La Ville et les Métiers. Naissance d'un langage corporatif (Turin, 17e-18e siècle), Paříž, Éd. de l'EHESS, 1990. Zde rozvíjené myšlenky jsem se pokusil uplatnit v jiném textu: srov. Les Villes dans la France moderne (1740-1840), Paříž, A. Michel, 1988.
13
podobností a rozdílů, z něhož by se pak dedukovaly probíhající procesy. Přesto není žádná z nich sestrojena ani jako kronika: nečiní si nárok ani na úplnost líčení, ani na linearitu vyprávění. Jejich postup se neřídí zřetězením epizod, ale zřetězením analytických
hledisek
a
postupných
modalit
pozorování
(volbou
"lokálních"
interpretačních rastrů, výběrem pramenů, používanými metodami). Svým výslovným uspořádáním podle dobře uvážených studijních protokolů odpovídají definici toho, čím by mohla být experimentální historie. Analýza změny není prováděna proto, že by zájem o čas příslušel v rámci společenských věd právě historii, ale proto, že společnost je svou povahou dynamická (k tomu se ještě vrátíme) a že schopnost vyložit vývoj je nástrojem ke zjištění platnosti modelů. Jestliže je v rámci experimentální historie (nebo chcete-li historie problematizující) historický předmět konstruován, a nikoli předem dán, pak jej na světlo vyvádí a výslovným činí právě postup zkoumání. Oba procesy, proces vývoje fungování společnosti a proces jeho vyjasňování, však zároveň není možné oddělit. Platnost historického modelu je podrobována zkoušce na dvou rovinách. Každý z jeho výkladových článků je lokálně podroben zkoušce pomocí příslušných empirických pozorování. Poté je jako celek konfrontován s případným popřením, které může přinést společenská dynamika: teoretické procesy, které jsou zvýslovňovány, nabývají platnosti tehdy, když neodporují pozorované společenské změně. Proces a zkušenost: svým způsobem je zobecnění prováděno analogicky. Korespondence mezi vývojem podle předpovězeného modelu a pozorovanými procesy umožňuje aplikovat na společenské fungování v minulosti výkladové principy (ověřené lokální zkušeností), které ve svém celku vytvářejí model. Jak jsme řekli, společenská mikro-historie se staví proti geertzismu a jeho historiografickým vtělením ještě ve druhém bodě: pozorností věnovanou interpretačním schopnostem aktérů. Alternativní modely jí pak nabízí společenská antropologie, která se spíše než strukturním členěním společnosti věnuje reprezentacím a společenským úlohám, a také procesům strukturace společnosti, k nimž svou interakcí napomáhají. V návaznosti na Paula-Andrého Rosentala bych chtěl upozornit na to, že microstoria se těmito modely zabydluje na pozicích, které jsou jen obtížně slučitelné s pozicemi, které jí
14
připsala určitá čtení jejího programu. 15 Nástroj analýzy a teoretický rastr skýtají mikrohistorii prostředky, jimiž lze zkoumat "hodnotu" aktérů. Metody network analysis umožňují rekonstruovat sítě vztahů jednotlivců a rodin. Tyto sítě se vynořují z prostoru společenské zkušenosti každého jedince a vytyčují její obzor. Jejich identifikace umožňuje rekonstruovat formy společenského přeskupování na základě mnohosti individuálních praktických úkonů. Nejdůležitější teoretické prvky lze nalézt u norského antropologa Fredrika Bartha. Mikro-historie si od něj vypůjčuje model aktivního a racionálního jedince, jenž sám provádí volbu uprostřed univerza, vyznačujícího se nejistotami a omezeními, která plynou především z nerovného rozložení individuálních schopností získat si přístup k informacím. Celek voleb jednotlivců pak vede k makroskopickým procesům, jako například ve 20. století k pronikání fašistické ideologie do dělnického prostředí v Turíně, nebo o tři staletí dříve k proměnlivé konsolidaci profesních korporací a formování moderního státu. Variace měřítka jsou tedy brány v úvahu nejprve na straně předmětu. Odlišná míra schopností a prostředků jednotlivých aktérů a rozmanitá šíře polí, v nichž mohou jednat, patří k základním rysům sociálního panoramatu, a vytvářejí hlavní zdroje jeho proměny. Variace měřítka není výsadou badatele, a ve svém základu není ani produktem procesu, jímž je konstruován výzkum. Je především údělem aktérů. Cílem úmyslného manipulování hry měřítek proto není otevření zcela jiného společenského prostoru: mikro-historie je schopna měnit prostředí pouze díky silné průkaznosti, kterou získaly celkové obrazy (tableaux agrégés ). Její funkcí je identifikovat systémy kontextů, do nichž se vepisují společenské hry. Ctižádostí této dynamické kartografie je vyznačit a zakreslit v celé jejich různosti soubor map, které odpovídají příslušnému počtu společenských území. Pokud jde o princip společenského fungování, je sám o sobě jedinečný a dává přednost jen jednomu měřítku, měřítku mikroskopickému, na němž působí ty kauzální procesy, na nichž pak závisejí všechny ostatní.
15 Srov. P.-A. Rosental, "Construire le «macro» par le «micro». Fredric Barth et la microstoria ", in Jacques Revel, ed., Jeux d'échelles. La micro-analyse à l'expérience, Paříž, Gallimard-Éd. du Seuil, 1996, str. 141.
15
V pracech mikro-historiků se proto objevuje ne-li přímo protimluv, pak alespoň napětí mezi postupem, jenž věnuje velkou pozornost výzkumným procedurám, odhalujícím dosud nevídané historické předměty, a úlohou posledního posvěcení, kterou připisují individuální zkušenosti aktérů minulosti. Systém kontextů, rekonstruovaný řadou variací zorného úhlu a přeostřováním podle stanoviska, má dvojí statut: je výsledkem kombinace tisíce partikulárních situací a zároveň tím, co jim všem dává smysl. Například vývoj moderního státu v 17. století procházel tisícemi vesnic jako byla Santena v Piemontu, předložený model tohoto vývoje je však zároveň zárukou toho, že kvůli potvrzení obecné hodnoty jednoho případu nebude nutné tisíckrát opakovat zkušenost
Santeny.
Soubor
kontextů,
sestrojený
během
historiografického
experimentování je současně tím nejširším rámcem a rovinou zobecnění. Bez odpovědi však zůstává otázka po úplnosti toho, co bylo rekonstruováno, nebo dokonce po tom, zda je tento soubor jediný možný. Dovolávat se zkušenosti aktérů je zřejmě prostředkem, jak se takové nejistoty zbavit. Metodologický relativismus tak dochází završení v určité formě epistemologického realismu. "Vše důležité je makro-ekonomické, vše základní je mikro-ekonomické": microstoria by snad mohla převzít formulaci, kterou má v takové oblibě ekonom SergeChristophe Kolm. Mikro-historikové by pak přispívali k tomu, aby se vynořila v historii nevídaná figura opozice dvou alternativních pojmových modelů sociálna, jejichž cíle a výkladová schémata se vzájemně rozcházejí. Některé z překážek, kritizovaných v ekonomii a sociologii, nabádají k tomu, abychom se vydali jinou cestou a během ní se neústupně drželi metody variace měřítka. Z výkladů, o nichž jsme právě četli, můžeme vyvodit, že prostředky této metody je třeba hledat jinde než pouze ve třech před chvílí uvedených disciplínách. Měli bychom se toulat po mnohem širším obvodu. Přenosy modelů z jedné oblasti vědění do jiné jsou ovšem velmi delikátní - a to tím více, pokud se týkají eklektických propozic. Domluvme se na tom, že zde budeme tyto propozice užívat metaforicky, kvůli změně kontextu a za účelem průzkumu.
Měřítko a konstrukce předmětu
16
"V geografii nebo architektuře je měřítko čarou rozdělenou na rovnoměrné části a umístěnou dole na mapě, výkresu nebo plánu, aby tak sloužila jako míra společná všem částem budovy nebo všem vzdálenostem a všem místům na mapě." 16 Definice, kterou podává Encyklopedie, umožňuje dát zkoumání směr. Označuje dvě disciplíny, které budou tvořit jeho pole (připomeňme, že jejich zakořenění v praktických vědomostech je v 18. století značné: poznání světa a teorie architektury mají utilitární cíl, jehož završením jsou Obchodní geografie a Umění stavební), a dvě základní otázky: otázku míry; otázku potenciálně dvojího zacílení měřítka, které nastoluje homologii mezi skutečností a jejím obrazem, a v každé z těchto dvou oblastí pak nastoluje proporcionální vztah mezi jejich částmi. Mechanická aplikace tohoto pojmu vysvětluje zároveň ztrátu vážnosti, kterou utpěl pojem měřítka v současní geografii, a malou teoretickou pozornost, která je mu věnována. V rejstříku "hlavních výrazů, užitečných k analýze prostoru a prostorových systémů", jímž končí geografický svazek Nové encyklopedie věd a technik, se paradoxně objevuje pouze měřítko chronologické, měřítko staleté. 17 Používání měřítka patří k postupům instrumentace a jeho znalost je součástí návodu. "Je vždy třeba si připomenout, že mapa je redukcí území. Měřítko je vztah mezi délkou měřenou na mapě a skutečným rozměrem území." 18 V pozadí kartografického úkonu stojí realismus. Geografovo měřítko vztahuje zobrazení, mapu, ke zobrazovanému, území, jehož konfigurace je dána a předchází intelektuálnímu úkonu, jímž je realizace mapy. Je tedy možné si představit dvě rovnoběžné hierarchie, hierarchii "měřítek", která patří do oboru kartografie, a hierarchii "rovin" jevů a prostorových uspořádání, která patří k 16 Encyclopédie ou Dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des métiers, Paříž, Lebleton, 1755, svazek 5, str. 248 (článek "Échelle"/"Měřítko"). 17 F. Auriac a R. Brunet, eds., Nouvelle Encyclopédie des sciences et des techniques. Espaces, jeux et enjeux, Paříž, Fondation Diderot/Fayard, 1986. Východiskem ke zkoumání pojmu měřítka mohou být P. Haggett, "Scale Components in Geographical Problems", in R. J. Chorley a P. Haggett, eds., Frontiers in Geographical Teaching, Londýn, E. Arnold, 1965, str. 148-163; J.-B. Racine, C. Raffestin a V. Ruffy, "Échelle et action. Contributions à une interprétation du mécanisme de l'échelle dans la pratique de la géographie", Geographica helvetica, 5, 1980, str. 87-94; J.-C. Boyer, "Échelles et acteurs", in Collectif français de géographie sociale et urbaine, De la géographie urbaine à la géographie sociale. Sens et non-sens de l'espace, Caen, Paradigme, 1984, str. 81-86. 18 R. Brunet, La Carte, mode d'emploi, str. 45.
17
přirozenosti věcí a ke strukturaci světa. Obtíž zacházení s měřítkem je způsobena touto dualitou: "spolu s měřítkem měníme také «optiku» a rovinu informace", 19 ale "není nikde řečeno, že jevy a struktury se mění, když se promění náš pohled na ně." 20 Vybrat si měřítko tedy znamená zvolit určitou rovinu informace tak, aby byla relevantní vzhledem k rovině uspořádání, kterou chceme studovat. Geograf, jenž by chtěl zkoumat konfiguraci oblastní silniční sítě, by se z mapy v měřítku 1:25 000 nic nedozvěděl, zatímco tatáž mapa by byla velmi cenná pro toho, kdo by si přál pochopit vztah mezi hustotou obydlení a vytýčením venkovských cest. Z tohoto epistemologického postavení vyplývají tři obtíže. První, která je v užším smyslu georgafická, se týká otázky kontinuity. Jak smířit základní kontinuitu skutečného prostoru (od vesnice přecházíme beze zlomu ke světu) s přetržitou povahou práce s měřítky? Symetrická otázka pak zní, jak smířit kontinuitu, která je vlastní kartografickému zobrazení, se vztahovými systémy, které není vždy možné kontinuálně vyjádřit v prostoru? Dvě zbývající otázky jsou obecnější. Nejprve jde o nebezpečí tautologie: jak jinak se ujistit o existenci geografické skutečnosti než předběžným zvolením měřítka, které nám přinese její obraz? Kdo zná například stupeň dokončení a charakteristiky národní sítě silnic, pokud jsou k dispozici pouze oblastní nebo krajské mapy, jak tomu bylo ve Francii až do konce Prvního Císařství? Posun od pojmu území k pojmu terénu, k němuž dochází v textech Rogera Bruneta, je symptomem druhé otázky. Výraz terén zde odkazuje k určité konfiguraci nerovností reliéfu a k úkonům triangulace a vyměřování, takže otázka měřítka se zde klade jen v jediném, topografickém univerzu míry. Území je naopak prostorovým útvarem, jenž nezávisí jen na uspořádání určitého prostoru, ale na úkonech aktérů, které se odehrávají podle různých, jen stěží souměřitelných logik. Jak může variace měřítka převzít složitost skutečnosti a její vepsání do oddělených světů různé míry? Je třeba obrátit se jinam a hledat tam méně
19 Tamtéž, str. 47. 20 R. Brunet, ed., Géographie universelle. I. Mondes nouveaux, Paříž, Hachette/Montpellier, Reclus, 1990, str. 127.
18
redukt ivní postupy. Za tímto účelem odlišíme od pojmu měřítka pojmy proporce a redukce. 21 Viollet-le-Duc je patrně první, kdo věnoval pojmu měřítka, odlišnému od pojmu proporce, zvláštní článek ve slovníku architektury. 22 Proporce neustavuje vztah mezi odlišnými světy, ale stojí zcela na straně předmětu: "Proporcemi musíme rozumět vztahy mezi celkem a částmi." 23 Jsou ustavovány na základě dvou generativních modalit: jedna, která je aritmetická, odkazuje pouze a jedině ke světu čísel a jejich kombinací (byla by typická pro architekturu Řecka a Říma); druhá, geometrická, shledává v lidském rozměru základní modul harmonického systému (což by byl případ architektur západního středověku). Odkazem k lidské postavě však ještě nelze ustavit rozdíl mezi matematickými úkony. "V těchto dvou systémech nalézáme týž prvek: vztahy čísel, vztahy úhlů a rozměrů daných podobnými trojúhelníky." 24 Aritmetické nebo geometrické měřítko vytváří harmonii, ale tato harmonie se ipso facto stává pouze vlastností samotného stavěného objektu. Architektonické měřítko je složitějším operátorem. Označuje poměr (a ne již vztah) mezi budovou a tím, co touto budovou není (a ne již mezi jejími různými částmi). Ve svém ještě trochu nejistém myšlenkovém postupu (statut středověké architektury se liší v různých článcích podle toho, jaký důraz je položen na lidské měřítko) užívá Violletle-Duc nejprve pojem rozměru, jenž mu má umožnit uvést trámoví do světa praktického užití. Tvrdí, že řecká architektura ustavuje určitou proporci mezi průměrem sloupů portika a výškou stupňů podstavce, na němž stojí, ale tato proporce nebere v úvahu vztah, jenž k sobě váže výšku těchto schodů a délku nohou občanů, kteří po nich mají stoupat: tato proporce nemá v přísném slova smyslu žádné měřítko. Západní architektura je v jiném postavení: "napříště již dveře neporostou proporčně spolu s růstem stavby,
21 Mým vodítkem přitom bude P. Boudon, "Une architecture mésurée", Critique, leden-únor 1987, str. 121-133, a tentýž, ed., De l'architecture l'épistémologie. La question de l'échelle, Paříž, PUF, 1991. 22 E. Viollet-le-Duc, Dictionnaire de l'architecture française du XIe au XVIe siècle, Paříž, A. Morel, 1861, svazek 5, článek "Échelle" ("Měřítko"), str. 143-153; 1864, svazek 7, článek "Proportion" ("Proporce"), str. 532-561. 23 E. Viollet-le-Duc, "Proportion", str. 532. 24 Tamtéž, str. 560.
19
neboť dveře jsou určeny člověku; podrží si měřítko svého určení." 25 Poté konstatuje rozmanitost prvků, které určují rozměr trámoví: jak jsme právě viděli, je to užívaní, ale také funkce stavby (a hlavně funkce symbolická) a povaha užitých materiálů. Proti jednotě měřítka kartografova staví architekt mnohost základních měřítek. Philippe Boudon tak připomíná, že Michelangelo postavil ještě před zhotovením skutečné římsy paláce Farnese, který stavěl, nejprve dřevěnou římsu o rozměrech stavby. 26 Tato římsa v měřítku 1 : 1 je přesto změnšená. Technicky vzato není model zcela týž jako skutečnost: dřevo není pochopitelně materiálem, jenž bude nakonec použit. V této fázi projektu však architekta tento rozměr objektu nezajímá. V souboru možných světů, v nichž musí dát římse určité míry, se pak jeho výběr odehrává jinak: tím, že vyloučí technické měřítko, může posoudit architektonický prvek z hlediska optického. Dřevěná římsa paláce Farnese je zmenšeným modelem, a to přesto, že se zmenšení tentokrát netýká rozměru, na který obvykle působí. Víme, jaká moc je připisována zmenšení. 27 Bylo již často řečeno, že karteziánský proces poznání překonává odpor způsobený složitostí předmětu tím, že jej předběžně rozděluje na prvky, které jsou každý zvlášť podrobeny partikulární analýze: vědění o celku prochází přes předběžné vědění o jeho částech. Postup při (hmotné či metaforické) tvorbě zmenšených modelů je právě opačný. Neprovádí rozlišení různých částí předmětu, ale různých rozměrů, v nichž se předmět rozvíjí. Neusiluje o rekonstrukci obrazu, jenž by byl předmětu podobný, ale o obraz pouze homologický. V tomto rámci, dokonce i když jde o iluzi, to jest i když je vědění neúplné, předchází poznání celku poznání jeho částí. Zmenšený model má ještě jednu vlastnost: je konstruován a jeho umělost je zjevná. Právě proto není pasivním homologem předmětu, ale výsledkem experimentování, které můžeme kontrolovat, opakovat, modifikovat podle zvolených parametrů a podle partikulárních hledisek. Zmenšený model vystavuje
25 Tentýž, "Échelle", str. 145. 26 P. Boudon, "Une architecture mesurée". 27 C. Lév-Strauss, La Pensée sauvage, Paříž, Plon, 1 9 6 2 k, ap . 1 "La science d u concret" (Myšlení přírodních národů, Praha, československý spisovatel,1971, kap. 1 "Věda konkrétního").
20
na odiv zároveň svůj metodický charakter, svou schopnost činit věci srozumitelnými a svou umělou povahu. Nakreslit plán v určitém měřítku ještě v zásadě neznamená ustavit mezi skutečností a jejím zobrazením poklidné vztahy aplikace Thalétovy věty. Nakreslit plán znamená sestrojit zmenšený model skutečnosti poté, co jsme zvolili jeho rozměr (v daném případě jeho rozvinutí kopírující zemský povrch) a ostatních rozměrů se vzdali. Mohli bychom zdůraznit ztrátu (podrobností složitosti, informace), kterou s sebou takovýto úkon nese. Správnější je ale klást důraz na volbu a na záměr, který tento úkon předpokládá, neboť předešlý názor spočívá na pohodlné představě, že skutečnost se v celém svém bohatství odhaluje spontánně, již před jakoukoli analytickou aktivitou (která je pak sama nutně nedostatečná). Na otázku, kolik měří pobřeží Bretaně, je možný nekonečný počet odpovědí. "Když vezmeme záliv nebo poloostrov, který jsme si vybrali na mapě v měřítku 1: 100 000, a překreslíme ho na mapu v měřítku 1 : 10 000, spatříme na jeho obvodu nesčetné pod-zálivy a pod-poloostrovy. Na mapě v měřítku 1 : 1000 pak před námi vyvstávají pod-pod-zálivy a pod-pod-poloostrovy, a tak dále." Nakonec pak "v případě extrémně malých měřítek přestává sám pojem pobřeží patřit do oboru geografie." 28 Nejenže je tedy volba měřítka vhodná, ale bez ní není vůbec možné uchopit skutečnost. Přesto však například voják, celník nebo rybář, stojící u moře, nemají k pobřeží Bretaně stejný vztah, a rozdíl hlediska, z něhož nahlížejí území, vede kartografii k vypracování map s různým měřítkem. Měřítko tedy neoznačuje ani tak vztah podobnosti se skutečností, ale spíše její zmenšení. Vyjadřuje vědomý úmysl zaměřit se na určitý předmět a uvádí příslušné referenční pole, v jehož rámci je předmět myšlen. Přijetí jistého měřítka je především volbou určitého hlediska poznání. Virtuální povaha předmětů, k nimž se upíná architekt (budoucí budovy nebo města), je možným vysvětlením toho, že dává pojmu měřítka komplexnější obsah, než jaký mu připisuje kartograf. Již jsme upozornili na to, že architektovo měřítko spojuje to, co je zobrazením, tedy plán nebo zmenšený model, s tím, co je zobrazováno, tedy s
28 B. Mandelbrot, Les Objets fractals, Paříž, Flammarion, 1984, 2. přeprac. vyd., kap. 2, "Combien mesure la côte de la Bretagne ("Kolik měří pobřeží Bretaně?").
21
projektovanou stavbou. Protože ještě neexistuje, skutečnost představuje pouze horizont tvorby zobrazení. Architektonické měřítko se nevztahuje k předem existujícímu předmětu, ale usiluje o zachycení různých rozměrů (prostorových, ale například také společensko-kulturních nebo technických), do nichž se vepisuje předmět budoucí. Jediné zmenšení na zvolené měřítko a vyloučení měřítek ostatních nemůže dostatečně znázornit celou jeho složitost. Je-li zmenšený model relevantní vzhledem k určitému konkrétnímu rozměru skutečnosti, architekt by jistě měl usilovat o vícero modelizací budoucí stavby. Pluralita relevancí opravňuje mnohost zmenšení. Proto je architektonický projekt dynamikou a arbitráží. Je dynamikou v té míře, v níž si jeden model žádá další, odpovídající jiným hlediskům relevance. Je arbitráží v té míře, v níž nakonec vede ke koexistenci různých měřítek a různých relevancí, a také potud, pokud vzájemná hra měřítek umožňuje kontrolu nad globálním a koherentním obrazem projektu. Na závěr se ještě vrátíme k možným epistemologickým důsledkům tohoto postupu. Předtím se však ještě musíme zastavit u poslední analýzy, která je nutná proto, že zmenšení měřítka nemá vést jen k popisu, ale také k vysvětlení.
Měřítko a kauzalita
Mapa není území: dvě zobrazení, první v měřítku 1 : 25 000 a druhé v měřítku 1 : 500 000, nám ukazují prostorové uspořádání rěznými způsoby. Tím, že vymazávají variace, které by se objevily na jiných měřítcích a poskytly jiný obraz světa, patří oběma zobrazením určité místo na zvolené rovině zobecnění, plynoucí z určitého specifického hlediska poznání a z ohledu na konkrétní užití. Jedno však není více pravdivé než druhé. Nalézt odpovídající situace v oboru historie a upřesnit jejich důsledky nám umožní mezinárodní konference, které se roku 1985 zabývala vztahem vývoje zemědělství a demografického růstu. 29 Došlo na ní k debatě, během níž se ekonomka Ester Boserupová, která pokládá demografický tlak za hlavní hnací sílu zemědelského rozvoje, střetla se skupinou historiků. Tito historikové pokládali nárůst populace za v nejlepším 29 A. Fauve-Chamoux, ed., Évolution agraire et croissance démographique, Liège, Ordina, 1987.
22
případě jednu z mnoha příčin zemědělského pokroku: technická zlepšení, otevírání se trhů, městské investice, rozrůznění způsobů spotřeby, to vše má podle nich přinejmenším stejně významné povzbuzující účinky. Nejčastěji ale tento vztah převraceli a v zemědělském rozvoji spatřovali příčinu početního nárůstu lidské populace. Typický příklad protichůdných závěrů a bezvýchodné debaty. Když se však na věc podíváme zblízka, rozdíly se netýkají pouze vysvětlovacích mechanismů. Dotýkají se rovněž rámce, v němž se vytvářejí. Boserupová se zabývá velmi rozsáhlými prostorovými celky (čína, africký světadíl) a velmi dlouho trvajícími, nejméně tisíciletými obdobími (celý starověk a celý středověk), nebo naopak velmi malými skupinami, izolovanými na velmi řídce obydleném území (domorodci z pouště Kalahari, některé amazonské kmeny). Historikové naopak vyvozují své závěry na měřítku ne větším, než je jedna oblast (jižní Anglie, Provence, Flandry) a pro období trvající od několika desítek let po dvě až tři staletí. Účastníci diskuse si nemohou porozumět právě proto, že nestojí na téže rovině. Stejně jako není mapa v měřítku 1 : 25 000 o nic pravdivější než mapa v měřítku 1 : 500 000, nejsou ani závěry historiků (jakkoli jsou blížší lidskému měřítku a zkušenosti aktérů, schopných poznat během několika desetiletí svého života hrstku vesnic nebo krajů, které jsou předmětem pozorování) pravdivější než závěry Boserupové. Předkládají různá vysvětlení skutečnosti, která by se vzájemně vylučovala, a tím stavěla proti sobě pouze tehdy, kdybychom věřili, že platí ve stejném měřítku. Protože se musí vyrovnávat s nesmírně proměnlivými časovými a prostorovými měřítky, geomorfologie je zběhlejší v zacházení s výkladovými schématy, zahrnujícími více kauzalit, které se nemusejí nutně shodovat. 30 Východiskem jednoho z jejích nejsystematičtějších projektů je úvaha o oboru platnosti fyzikálně-chemických zákonů (nebudeme posuzovat její faktickou relevanci, k čemuž nejsme kompetentní, ale bude pro nás výhodou, že se týká věd řečených exaktní). Opírá se o rozpor mezi běžným experimentálním ověřením Lavoisierova zákona o zachování hmoty na jedné straně, a na
30 J. Tricart, "La géomorphologie et la notion d'échelle", Revue de géomorphologie dynamique, III, 1952, str. 213-218; A. Cailleux a J. Tricart, "Le problème de la classification des faits géomorphologiques", Annales de géographie, LXV, 349, 1956, str. 162-186; J. Tricart, Principes et méthodes de la géomorphologie, Paříž, Masson, 1965.
23
straně druhé způsobem, jímž je užíván opačný princip její postupné degradace a atomické dezintegrace, na níž spočívají prostředky datování historie Země. Jedním ze způsobů řešení rozporu je ten, o němž jsme se právě zmínili; spočívá v tom, že připustíme, že oba principy jsou současně platné na různých rovinách: v prvním případě na rovině experimentu, ve druhém na rovině geologických období. Ze dvojího konstatování diskontinuity výkladových principů a úlohy variací měřítka v chápání této diskontinuity vyplývá určitý taxonomický projekt. Formy reliéfu, které má geomorfolog prozkoumat, jsou rozloženy do sestupných tříd podle rozlohy a trvání. První z nich, kontinenty, se vyvíjejí v měřítku několika miliónů kilometrů čtverečních a několika miliard let. Opačný pól celé klasifikace tvoří mikro-formy, které měří přibližně jeden metr a jejich život se počítá v řádu století. Kdyby tato taxonomie neměla být genetická a výkladová, nešlo by o nic jiného než o propojení dvou měřítek velikosti. Protože předmětem geomorfologie je povrch, na němž dochází k dotyku mezi pevnou částí zeměkoule a atmosférou, která ji obklopuje, každá z vytvořených tříd v sobě spojuje určitou jednotku morfologickou a určitou jednotku klimatickou, a tak definuje princip vývoje. Toto metodologické schéma je důležité proto, že se výklad dynamiky forem opírá o kombinaci jevů, z nichž některé se nacházejí v lithosféře a jiné v atmosféře, a nikoli o kombinaci kauzálních mechanismů, působících na různých úrovních. Na rovině velkých strukturních celků pokládá geomorfologický výzkum za základní generativní princip vývoje reliéfu pohyby zemské kůry. Ve středních měřítcích tektonických jednotek a elementárních nahodilých událostí (příkop, sedlo, hora) se pozornost soustřeďuje především na souběžnost klimatických výkyvů a strukturních dat (rozložení vrstev, povaha materiálě). Konečně lithologie je v zásadě ustavena výkladem proměn těch nejmenších forem (polygonální půdy, odplavování soustavným stékáním vody, deskvamace), na nichž závisí vytvarování horských úbočí. Dosažením tohoto měřítka se geomorfologie vzdaluje od geologie, a tím se blíží jiných disciplínám: fyzice, chemii, biologii. To vše samozřejmě neznamená, že by každá ze zkoumaných příčin přestávala hrát svou úlohu ve chvíli, kdy opustíme rovinu, na níž je odhalena její konkrétní
24
působnost: například povaha skal je daností, kterou musí vzít v úvahu analýza mikroforem stejně jako analýza středních rozměrů, a tektonika je důležitou proměnou zároveň na rovině střední a vyšší. Překážky mezi morfologickými třídami nejsou nepropustné. Avšak povaha jevů, kauzální vztahy a metody pozorování se liší podle časové a prostorové velikosti zkoumaných předmětů. Na každé rovině je nutné představit si zvláštní genetický model, jenž znovu od počátku ustavuje systém příčin. Typologické rozkládání univerza forem nevytváří soubor oddělených částečných poznatků. Na každé rovině vstupuje do hry výkladová schopnost této disciplíny. Neptáme se po tom, jak vzájemně vztahovat částečné formy vysvětlení, nýbrž po tom, jak dospět k úplnému vysvětlení zkoumané částečné formy. Lze namítnout, že v tomto případě jde o účinek silné individuální faktičnosti reliéfů, které analyzuje geomorfologie? To by znamenalo zapomínat, že samotné formy reliéfů jsou obdařeny pouze tou existencí, kterou jim propůjčuje pozorovatel, a že pojmy kontinentálního štítu, sedimentační pánve nebo odchlípení patří rovněž do dějin intelektuální vynalézavosti. Nedávný vývoj studia chronologických řad potvrzuje a posiluje právě předložený výklad geomorfologického schématu analýzy. Možný realismus prostorových kategorií nemá žádný protějšek v řádu časovém. Hmotná povaha míst zřejmě nabízí úkonům dělení prostoru pevnější opěrné body a linie rozrůznění, než jaké nabízí lineární plynutí času dělení chronologickému. Někteří ekonomové to zdůrazňují mnohem více než historikové: staletým nebo cyklickým pohybům, na které lze rozdělit časové řady, neodpovídá žádná realita. 31 Jde o abstraktní, idealizované pohyby, konstruované za účelem zkoumání a umožňující zmenšit zavedením pravidelností a jim příslušných výkladových principů neprůhlednost pozorovaného vývoje ekonomických veličin. Mohou se zde projevovat zcela opačné principy (například mzda a produktivita práce se během krátkého časového úseku vyvíjejí přirozeně opačně, ovšem na rovině dlouhého trvání se ubírají stejným směrem), ale hypotéza sčítání umožňovala redukovat tato protikladná měřítka skrze jakousi algebraickou totalizaci. Stejně jako historie, která si od ní ostatně v této oblasti vypůjčila všechny své metody, chovala ekonomická analýza 31 H. Guitton, Statistique et économétrie, Paříž, Dalloz, 1959.
25
naději na to, že na konci procesu rozkládání a pak kombinace vzájemně do sebe zapadajících měřítek dokáže uchopit celek. Přesvědčivé obvinění z nerealismu a kritika mechanické povahy užívaných statistických postupů dovedly analýzu časových řad prostřednictvím rychlých inovací až k zásadní obnově nástrojů, které má k dispozici. Jde především o to, že tyto nástroje převracejí celý postup a snaží se tak uplatnit metody integrálního vysvětlení a techniky souběžného rozkládání, které nepostulují žádné apriorní schéma časové strukturace, ale snaží se naopak vytěžit z časové řady klasifikaci nahodilých událostí na základě jejich periodičnosti a odhalit v průběhu času jevy závislosti. 32 Jakkoli jim nebyla věnována žádná systematická pozornost, tyto metody mají významné důsledky pro statut časového měřítka pozorování. V očekávání opravdové studie, která by přispěla k obohacení historického pojmu času, se zde omezíme na několik základních poznámek, vztažených pouze k našemu tématu. Jako východisko nám poslouží Dow-Jonesův index. Křivka, kterou tento burzovní index opisuje již celé století, je "nahodilou procházkou", a random walk. Nahodilý chod má několik matematických vlastností, díky nimž lze vysvětlit charakteristiky jeho časového chování: návraty řady do počátečního bodu jsou jisté; intervaly mezi dvěma průchody počátečním bodem nemají žádnou střední hodnotu, což znamená, že pohyb neobsahuje žádný privilegovaný cyklus; nahodilý chod s nulovým očekáváním nemá žádný sklon (osciluje kolem horizontály), ale amplituda jeho výkyvů se v čase postupně zvětšuje. Konečně, a právě tuto charakteristiku zde zdůrazníme, "všechny tyto vlastnosti nejsou spjaty s žádným privilegovaným obdobím. Ať už je měřítko jakékoli, vždy je nacházíme takové, jaké jsou (...). Říkáme, že vlastnosti nahodilého chodu jsou neměnné vzhledem měřítku, užitému při pozorování, a vzhledem k časovým ukazatelům." 33 Tato neměnnost vzhledem k časovému měřítku má několik důsledků: pro ekonoma zabývajícího se budoucností je to nemožnost jiné než nahodilé předpovědi; pro historika obráceného do minulosti je to nemožnost dát analýze řady
32 Sugestivním úvodem do této problematiky je pro historiky speciální číslo časopisu Histoire et mesure (1-2, 1991), nazvané Séries temporelles (časové řady ), editor J.-Y. Grenier. 33 D. Zajdenweber, "Chronique d'un raconteur centenaire : le Dow Jones", Histoire et mesure, 1-2, 1991, str. 132-133.
26
jinou podobu než podobu popisu - nebo racionalizace ad hoc ; pro všechny je to zbytečnost hledání vnitřního kauzálního a celkového systému, díky němuž by bylo možné pochopit celou řadu. Tato řada je sledem vzájemně nezávislých stavů. Nyní tento model převraťme. Přinejmenším v ekonomii není tento úkon jen ryze školskou hypotézou: k veličinám, jakými jsou objem kapitálu, stav výroby nebo zaměstnanosti, patří také akcie s hodnotou pozměňovanou v každém okamžiku tokem vstupních a výstupních dat, která závisejí na dřívějších stavech ekonomiky. V tomto případě je tomu opačně než v předchozím schématu, takže prokázaná existence (například spektrální analýzou, ovšem zkoumání modelů "arima" by vedlo, jakkoli trochu jinou cestou, k otázce volby měřítka) privilegovaných cyklů v rámci časové řady předpokládá zároveň možnost vypracovat výkladový kauzální systém v řádu poznání a důležitost časových orientačních bodů a zvoleného chronologického měřítka v řádu podmiňujících faktorů. V rámci hypotézy, která nám umožňuje stanovit si stále delší a delší řady, vede zejména prodloužení doby pozorování ke dvěma důsledkům. Prvním je změna délky cyklů, které spektrální analýza osamostatňuje, to jest neexistence absolutní periodičnosti záznamů: periodičnost (a tedy systém příčin, díky nimž ji lze vyložit) je relativní vzhledem k délce studované časové sekvence. Tato absolutní ne-periodičnost záznamů z hlediska procesu znamená, že proměnné zde závisejí na velmi dlouhodobých fenoménech, nebo také na velmi starých nahodilých otřesech, jejichž seznam by byl úplný jen tehdy, kdyby sahal až k počátku světa. Na jedné straně tedy "ekonomický proces, jenž se odehrává v čase, nemůže být analyzován nezávisle na své minulosti", a na druhé straně přítomný stav záznamů nezahrnuje v žádném okamžiku celou svou minulost: krátké řady jsou slepé vůči dlouhodobým účinkům. 34 Existují techniky, které umožňují odlišit řady s krátkou pamětí od řad, na které působí paměť velmi dlouhá. Nemohou však ani upřesnit jejich rozměr ani vyčerpat seznam starých otřesů, jejich účinek se v každém okamžiku posouvá z minulosti směrem do budoucnosti. K nutnosti nového přeskupení výkladového schématu spolu s každým měřítkem pozorování přidávají
34 D. Zajdenweber, Hasard et prévision, Paříž, PUF, 1976, str. 86.
27
nejnovější metody analýzy časových řad jeden rozměr: nemožnost dostat se jakýmkoli vysvětlením až k samotné skutečnosti a zachytit veškerou její složitost.
Město , širá krajina , jsou zdálky ...
Sledu hledisek, která jsme zde dosud zahlédli, bude myslím možné připsat více než jeden smysl. Já sám předložím jejich následující převedení do oboru historie jako profese: 1. často citovanému výroku Luciena Febvra, "historie je dcerou své doby", je možné přikládat slabý význam: prameny dokumentární povahy zděděné z minulosti, se nemohou prosadit vlastní vahou a historické zkoumání restituuje minulé předměty na základě dnešních otázek. Je však lépe pochopit jej silněji: minulost se neuchovává, ale je předmětem vždy znovu začínající rekonstrukce. Historie nemůže věřit zároveň tomu, že vynalézá problémy a že restituuje předměty: konstruuje zároveň jedny i druhé. 2. Model (to jest historickou srozumitelnost světa) a modelizaci (to jest proces historického zkoumání) od sebe nelze oddělit. Model především není výsledkem pohybu uchopování. On sám je procesem, jenž nabývá svého tvaru tím, že původní vědění, otázky, dokumentární materiály proměňuje v konstruovaný objekt. Procedury a kontrolní nástroje (specifické či nikoli pro povolání historika), které umožňují zhodnotit platnost systému jím ustavovaných propozic, nachází až přímo během svého postupu. Každý model je redukcí, která uchovává pouze některé rozměry předmětu. Počet těchto rozměrů však není omezen a každá redukce vede k nějaké jiné: zkoumání je nikdy nekončící dynamikou. 3. V tomto procesu vede volba určitého měřítka ke změně v utváření a uspořádání předmětů. Žádné měřítko se ovšem netěší zvláštnímu výsadnímu postavení. Makro-fenomény nejsou skutečné o nic méně, mikro-fenomény nejsou skutečné o nic více (nebo naopak): není mezi nimi hierarchický vztah. Zobrazení v různých měřítcích nejsou projekcemi skutečností, které by stály v pozadí za nimi. "Za nimi jsou jen další
28
«pohledy» (...) Skutečnost je mezi nimi, na stejné straně." 35 Kontrolované zmnožování měřítek pozorování může vést k většímu poznání, jakmile postulujeme složitost skutečnosti (principů společenské dynamiky je celá řada a lze je vykládat skrze různé kauzální konfigurace) a její nepřístupnost (slovo konec není nepadne a modelizace začíná vždy znovu). 4. Otázka zobecnění se netýká ani tak reprezentativnosti, jako spíše pole platnosti. Proces zobecnění nespočívá v dosažení celkového součtu sčítáním nebo násobením. Hledání nedostupné úplnosti (zděděné z pozitivistické historie) nebo často nemožný odhad reprezentativnosti (vypůjčený ze statistického modelu společenských věd) nepředstavují ty nejlepší způsoby kladení otázky zobecnění v oboru historie (a jistě ještě méně způsoby jejího zodpovězení). Stejně jako všechny společenské vědy, historie se ze svého vlastního hlediska a veškerými výkladovými prostředky, jimiž jako disciplína disponuje, snaží stanovit obecné principy fungování společnosti ve vždy partikulárním měřítku. Z tohoto měřítka nevyplývá jen konfigurace předmětu, ale také oblast, na niž lze ještě analýzu vztahovat (neboť je zřejmě pošetilé věřit například tomu, že studium kombinace místních zájmů umožňuje dostatečně pochopit kontstrukci státu). Otázka, v jakém poli platnosti může být vzhledem ke zvolenému měřítku pozorování podáno vysvětlení, nemůže být možná zodpovězena jinak než prakticky. Jestliže existují měřítka, která jsou oproti jiným vhodnější k rozvíjejí určité problematiky a ověřování určitých hypotéz, pak je třeba pokoušet se v případě každého konkrétního předmětu o co nejsystematičtější stanovení důsledků, vyvolaných vlivem variací měřítka zvoleného území na obsah výkladových rastrů. Z empirického podmínění prahů, které oddělují jednotlivé roviny pozorování a různá schémata uchopování příslušné skutečnosti, zachytíme v nejlepším případě pravidla korespondence (nebo prostě typologie spojování) hypotéz a měřítek analýzy. Zhodnocení účinků analytické redukce na výsledné vědění je dílem praktického vědění.
35 M. Merleau-Ponty, Le Visible et l'Invisible, Paříž, 1964 (pracovní poznámka z 20. ledna 1960, str. 279-281, citace na str. 280).
29
6. Závěry, plynoucí z analýzy prováděné v partikulárním měřítku, není možné stavět proti závěrům získaných v jiném měřítku. Sčítat je pak můžeme pouze tehdy, bereme-li v úvahu různé roviny, na nichž byly získány. Bůh netvoří svět znovu každý den, historikové tak však svým způsobem činí. Oproti existujícím částečným studiím pak například při psaní shrnující knihy vždy dochází ke změně měřítka, a tím předmětu a problematiky. S výjimkou případu, kdy by bylo vepsáno do nepravděpodobného předem určeného celkového plánu, musí být historické zkoumání podnikáno pokaždé znovu a od počátku. Navzdory běžnému pozitivistickému mínění se proto v historii srovnatelnost a sčítatelnost zřejmě podstatně netýkají výsledků zkoumání, ale hlavně postupů a metod analýzy. To je ovšem možná jeden z definičních znaků vědecké činnosti. Banality? Je každopádně nepochybné, že to vše již bylo řečeno obsažněji a elegantněji. Louis Marin věnoval krásnou úvahu, na jejíž jednotlivé momenty by bylo třeba navázat, dvěma Pascalovým myšlenkám, týkajícím se otázky nekonečné rozmanitosti světa. Poznamenává, že v systému nekonečné obměny předmětů musí pozorovatel bez ustání přizpůsobovat svůj pohled. Tento neustálý pohyb pravidelného přibližování nebo vzdalování nevede pouze k přecházení od velkého k malému nebo naopak, a to skrze souvislou řadu. Postupná akomodace zraku odhaluje prvky, které nejsou homologické, ale mají odlišnou přirozenost: přibližujeme-li se k zahradě, stává se postupně révovým loubím, vinným hroznem, zrnkem v něm, atd. "Oko postupně překračovalo hranice tříd, rodů, druhů." 36 V takové konfiguraci naráží vědění na dvě významné překážky. Na jedné straně je pozorovatel neschopen nalézt a zaujmout správné hledisko a přiměřenou vzdálenost, umožňující popsat svět: jeho lidský úděl tomu brání. Na druhé straně volba měřítka pozorování nikdy nevede ke skutečné redukci rozmanitosti světa a jedinečnosti věcí: žádný hrozen neobsahuje dvě stejná zrnka. Toto iluzí zbavené přiznání přesto nevede k rezignaci na poznání. Pascalova úvaha o jednotě přírody neodmítá zobrazení různorodosti světa, ale naopak z něj vychází (jen si
36 L. Marin, "Une ville, une campagne, de loin... : paysages pascaliens", Littérature, 61, únor 1986, str. 10.
30
vzpomeňme na velký zlomek "Neúměrnost člověka"). A jazyk, díky svým konvenčně stanoveným pravidlům, zastavuje nekonečnou regresi v momentálně zvoleném měřítku.
"Město, širá krajina, jsou zdálky městem a širým krajem, avšak jak se s nim blížíme, jsou to domy, stromy, tašky na střeše, listy, tráva, mravenci, nožky mravenců, do nekonečna. To vše je zahrnuto pod pojmem širé krajiny." 37
červenec 1992
37 B. Pascal, Pensées, č. 65-115, in Oeuvres complètes, Paříž, ed. L. Lafuma, Éd. du Seuil, 1963, str. 508.
