Cahiers du CEFRES N° 13, Politika paměti
Françoise Mayer (Ed.)
_____________________________________________________________ Emmanuel TERRAY Berlín: křižovatka pamětí
_____________________________________________________________ Référence électronique / electronic reference : Emmanuel Terray, « Berlín: křižovatka paměti », Cahiers du CEFRES. N° 13, Politika paměti (ed. Françoise Mayer). Mis en ligne en janvier 2012 / published on : january 2012 URL : http://www.cefres.cz/pdf/c13/terray_1998_berlin_krizovatka_pameti.pdf Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE http://www.cefres.cz Ce document a été généré par l’éditeur. © CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE
120
E. TERRAY
Berlín: křižovatka pamětí Emmanuel Terray
Během jediného století se na území Berlína vystřídalo nebo spolu hraničilo pět různých politických a společenských zřízení a v každém z nich sehrál Berlín úlohu hlavního města Německa. Můžeme proto rozlišit pět Berlínů: – Berlín jako hlavní město Pruska a pak, od roku 1871, císařství, a to až do 9. listopadu 1918. – Berlín Výmarské republiky, od 9. listopadu 1918 do 30. ledna 1933. – Berlín Třetí říše, od 30. ledna 1933 do 8. května 1945. – Berlín sovětského okupačního sektoru ve východní části města, jenž byl od 7. října 1949 až do pádu zdi a sjednocení Německa hlavním městem NDR. – Západní Berlín, okupační sektor západních spojenců, se v západní části města stává jednou z Länder Spolkové republiky. Dnešní Berlín je výsledkem – obtížného – splývání těchto dvou posledních. Každému z uvedených režimů však odpovídá něco více než různé politické systémy a instituce: každý z nich předpokládá určitý světový názor a určité životní způsoby, které jsou mu vlastní. Jsme téměř v pokušení mluvit o odlišných, a v řadě ohledů dokonce protichůdných civilizacích. Přechod od jedné epochy k druhé se proto vždy odehrává jako náhlá změna; ve dvou případech, roku 1918 a roku 1945, tuto změnu doprovází otevřené násilí, ale jakmile zbraně umlknou, přechod je okamžitý a rychlý. Každé z uvedených období samozřejmě město zvláštním způsobem poznamenává. Nelze je však srovnávat s geologickými vrstvami, ležícími jedna na druhé bez toho, že by na sebe vzájemně působily. Každá epocha stojí ve skutečnosti před problémem dědictví minulosti a jeho správy (Vergangenheitsverwaltung): co si počít se zbytky zděděnými od předchozích režimů, které se nepříjemně dotýkají přesvědčení a cítění těch, kteří přicházejí po nich? Jak rozhodnout o tom, co bude uchováno a co vyloučíme? Jak přeměnit to, co bude zachováno? Při každé změně se kladly tyto otázky a byly na ně dávány rozmanité odpovědi, jejichž škála činí z města Berlína křižovatku pamětí.
KRÁLOVSKÝ A CÍSAŘSKÝ BERLÍN Královský a císařský Berlín představuje východisko našeho postupu. Již on sám je složeným městem, ale přechody od jednoho prvku k druhému, od jedné epochy k druhé, zde byly postupné, a tak je celek města na počátku našeho století sestaven poměrně harmonicky. Lze v něm rozlišit přinejmenším tři různé zóny. Nejprve je zde oficiální Berlín, Berlín trůnu, koruny, dvora, státu a církve, což vše je shromážděno kolem třídy Unter den Linden. Nacházíme zde Schlüterův zámek, Knobelsdorffovu operu, Langhansovu Braniborskou bránu, Gontardův a Schinkelův Gendarmenmarkt, k nimž se mezi lety 1861 a 1869 přiřadí Rotes Rathaus od Wassermanna a mezi lety 1884 a 1894 Wallotův Reichstag, a konečně mezi lety 1894 a 1905 Raschdorfův Dom (katedrála). Na západě, z druhé strany zoologické zahrady, prosperuje po obou stranách Kurfürstendamm nová čtvrť velkých obchodních domů a divadel, za níž se rozkládají rozsáhlé sídelní zóny Charlottenburg, Grunewald a Wilmersdorf se svými bohatými vilami, svými jezery a lesy. Na jihovýchodě, na východě a na severu města se po oblouku otevřeném směrem na západ střídají průmyslové a lidové čtvrtě, se svými velkými továrnami – Siemens, AEG, Borsig – a jejich dělnickými ubytovnami, mezi něž patří slavné Mietskasernen (nájemní kasárna) se svými řadami alejí. Tento Berlín je rudým městem, se svými baštami Moabitem, Weddingem, Friedrichshainem, Lichtenbergem a Neuköllnem. K těmto třem zónám je třeba přičíst několik zvláštních enkláv, například židovskou čtvrť poblíž Alexanderplatzu a velké synagogy na Oranienburgerstrasse. Tento první Berlín jistě prožil svůj díl kvasu a nepokojů, od napoleonské okupace roku 1806 po boje, které se odehrály v březnu 1848 v okolí zámku. Tyto příhody a tato střetnutí nezanechaly prakticky žádné stopy: několik skromných hrobů pod listovím parku ve Friedrichshainu. Celkově byl růst města zároveň pravidelný i harmo-
CAHIERS DU CEFRES
121
nický. Jeho růst pochopitelně působil obyvatelům stejně jako úřadům mnohé problémy; tyto problémy však byly v podstatě vyřešeny v pořádku a klidu.
VÝMARSKÁ ÉRA: ZLATÝ VĚK Výmarská republika začíná v Berlíně výbuchem násilí. Po salvách z 9. listopadu a 6. prosince 1918 následuje v předvečer vánoc obležení zámku; generál Lequis, velitel pravidelného vojska, neváhá k vypuzení revolučních námořníků, kteří se tam opevnili, použít dělostřelectva. Začátek roku 1919, od 10. do 15. ledna, je ve znamení krvavého týdne, na jehož konci jsou Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová, zatčení důstojníky gardy, barbarsky zastřeleni na jedné cestě poblíž Tiergarten. V březnu mají nové střety za následek několik tisíc mrtvých v západních čtvrtích města. Dne 13. ledna 1920 zahájí vojenská jednotka palbu na demonstranty před Reichstagem; v březnu dochází při Kappově puči k poslední řadě smrtících bojů. Po pravidelných bitvách přicházejí politické vraždy: jejich nejslavnějšími obětmi jsou poslanec Erzberger a ministr Rathenau, kteří umírají kulkami mladých zfanatizovaných nacionalistů. Právě v této bouřlivé atmosféře se dne 27. dubna 1920 rodí „Velký Berlín“: sedm měst a padesát devět různých obcí je napříště spojeno do jednoho jediného velkoměsta, rozděleného do dvaceti čtvrtí. Během stejné doby se utvářejí hlavní instituce komunální správy: BWB (rozvod vody), BEWAG (elektřina), GASAG (plyn) a BVG (městská doprava). Takto se tedy za rachotu děl a štěkání kulometů ustavuje infrastruktura opravdové metropole. Jakmile znovu nastává mír, Berlín usiluje o to, aby získal postavení předvoje modernosti. V první řadě modernosti technické: roku 1921 je zahájen provoz na první dálnici v Evropě, AVUS, která prochází přímo lesem Grunewald; roku 1924 je v Tempelhofu otevřeno první mezinárodní letiště v Evropě. O dva roky později je na západě města postavena rozhlasová věž. Dále jde o modernost „urbanistickou“, na niž má rozhodující vliv Bauhaus: v Berlíně v této době pracuje celá plejáda nesmírně významných architektů – Gropius, Mies van der Rohe, Bruno Taut, Hans Scharoun, Hans Poelzig –, kteří zde realizují velké stavební celky, představující mezníky vývoje oboru: „chaloupky strýčka Toma“ v Zehlendorfu, bílé město v Reinickendorfu, městskou „Podkovu“ v Britzu. Jiné, ještě ambicióznější projekty nejsou uskutečněny kvůli hospodářské krizi roku 1929; patří k nim četné mrakodrapy, jejichž tvary, vzájemně soupeřící o cenu největší odvahy, zůstanou ve stadiu náčrtů v Gropiových deskách. Úsilí o modernost se týká rovněž estetiky a kultury. Berlín je jednou z metropolí expresionismu, a to jak v literatuře tak v malířství, ale silně přítomné je rovněž Dada, a rovněž v Berlíně píše své nejvýznamnější romány tak novátorský spisovatel, jakým je Alfred Döblin; tyto romány si ostatně vypůjčují svou „látku“ od města. V hudbě se město proslavilo několika velkými dirigenty – Otto Klempererem, Bruno Walterem, Wilhelmem Furtwänglerem – v případě klasického repertoáru, ale své věrné posluchačstvo zde nalézají také Hindemith a Schönberg. Kromě toho je Berlín rájem estrádní zábavy: opereta, kabaret a písničkářství zde září naplno; díla Kurta Tucholského umožňují, aby jasně prokázali svůj talent umělci jako Gussy Holl, Rosa Valetti, Claire Waldorff, Fritzi Massary, Paul Graetz. V divadelní oblasti přichází po éře Maxe Reinhardta doba Erwina Piscatora, Kurta Weilla a Bertolda Brechta: obě období činí z Berlína výsadní místo invence a novátorství. Malířství, literatura, hudba, divadlo jsou starodávnými druhy umění. Berlín se vyznamenává také v nových uměních, mezi nimiž lze uvést fotomontáže Johna Heartfielda, ale především film: díky studiím Babelsberg a síle UFA je Berlín nepochybným hlavním evropským městem sedmého umění. Berlín je konečně také významným místem modernosti společenské a mravní; město se cele oddává závrati společenských experimentů a emancipaci mravů. Mnozí cizí návštěvníci – například Christopher Isherwood a Stephen Spender – podávají svědectví o tom, že sexuální život ve všech svých podobách zde dochází bezpříkladné svobody, a právě to vynáší městu zavánějící pověst prostopášnosti a zvrácenosti, kvůli níž se o několik let později stane předmětem rozhořčení a nenávisti „pravého Německa“. Důkazem toho, že Berlín záměrně usiluje o to, aby byl uznán za metropoli avantgardy, jsou pro nás mnohá díla, v nichž jej umělci oslavují jakožto „velkoměsto“, s jeho kosmopolitními a horečnými rysy, jeho smělostmi, sny, nočními můrami a pomateností: vzpomeňme si jen na obrazy, které mu věnují Ludwig Kirchner, Ludwig Meidner, Georg Grosz a Otto Dix, na Döblinův Berlin Alexanderplatz, na Metropolis Fritze Langa, na Symfonii velkoměsta Waltera Ruttmanna. Ve všech těchto dílech vystupuje Berlín zároveň jako Bábel a Gomorra; současně svádí, fascinuje a zneklidňuje. Výmarské období tak v dějinách Berlína představuje paradoxní moment: na rovině architektury po sobě zanechala jen málo stop; je stvořena spíše ze snů než ze skutečnosti. Život Berlíňanů je ostatně v této době často plný obtíží, poznamenán zároveň inflací z roku 1923 a krizí z roku 1929; o krutosti té doby si lze udělat správnou představu z malby Otto Nagela. Přesto zůstávají 20. léta zapsána v paměti Berlína jako jakýsi zlatý věk: ni-
122
E. TERRAY
kdy nebylo toto město inteligentnější, vynalézavější, a také tolerantnější. Ještě dnes oslavují nesčetné umělecké texty nebo výtvory tuto požehnanou éru, a mnoho lidí sní o jejím znovuoživení.
OD BERLÍNA KE GERMÁNII Od konce 20. let se nicméně nebe zatahuje, když propuká současně hospodářská krize a krize politická. Od roku 1929 je Berlín zasažen růstem nezaměstnanosti, zatímco městskými úřady tvrdě otřásá vlna skandálů. Prvního května 1929 a v následujících dnech dochází ke krvavým střetům mezi komunistickými demonstranty a policií sociálně–demokratického prefekta Zörgiebela; je napočítáno několik desítek obětí. Od roku 1930 vstupují na scénu v hojném počtu nacisté vedení Goebbelsem a zmnožují své provokace; bojují o nadvládu v ulicích se svými rudými protivníky; pouliční boje a vraždy se tak stávají něčím každodenním. Hitler a jeho pobočníci se sice dostávají k moci cestou voleb, ale ty jsou stále méně a méně svobodné, stále více a více ovlivňované nátlaky a hrozbami. Navzdory zdání je přechod od výmarské éry k éře Třetí říše rovněž přechodem násilným. Hitler se narodil v Rakousku a svůj válečný křest dostal v Bavorsku. Tento muž z jihu nemá rád severní metropoli a ta mu to plně vrací: ve volbách z 5. března 1933 – v době, kdy je Hitler již čtyři týdny kancléřem a všechny mocenské prostředky jsou mobilizovány, aby mu sloužily – získává v Berlíně o deset procent hlasů méně než ve zbytku země; Berlín je posledním z velkých německých měst, které odmítá dát nacistům a jejich spojencům absolutní většinu hlasů. „Sjednocení“ (Gleichschaltung) je zde také obzvlášť tvrdé. Strany a odbory jsou rozpuštěny a jejich sídla propadají státu; městské rady a úřady jsou podrobeny čistkám, a pak obsazeny nacisty. Nazítří po požáru Reichstagu jsou komunisté zatýkáni po tisících; ve městě jsou otevírány stovky primitivních žalářů; libovůle a krutost SA v nich vládnou zcela bez omezení. Na Prinz-Albrecht Strasse se brzy usídlují Gestapo a SS; jejich odpůrci jsou zavřeni do dvou opravdových koncentračních táborů, z nichž jeden je u městských bran, v Oranienburgu, druhý přímo v jeho obvodu, nedaleko letiště Tempelhof, v Columbia Haus. Dne 10. května 1933 řídí Goebbels proslulé pálení knih na Opernplatz: studenti a nenávistí zpití členové SA spálili tisíce knih. O měsíc později jsou na řadě lidé: při trestné výpravě proti čtvrti Köpenick hyne pod údery SA devadesát obětí. Dvě vrstvy společnosti jsou zvlášť těžce zasaženy. Intelektuálové a umělci jsou doslova decimováni. Novinář Carl von Ossietzky a básník Erich Mühsam jsou zatčeni; jiní, a jich je mnohem víc, odcházejí do exilu: z těch nejznámějších volí tuto cestu Fritz Lang a Bruno Walter, Fritzi Massary a Kurt Tucholsky, Otto Grosz a Bertold Brecht. Pokud jde o židovskou komunitu, ta je od samého počátku přednostním cílem nacistické brutality; čistky zasahují především její členy; dne 1. dubna 1933 nařizují SA bojkot židovských obchodů. Krátkého uklidnění se berlínským Židům dostane během olympijských her roku 1936, neboť Hitler chce, aby město ukázalo svým zahraničním návštěvníkům vstřícnou tvář. Persekuce však začínají velmi rychle znovu; před válkou a „konečným řešením“ dosahují prvního kulminačního bodu strašnou „křišťálovou nocí“ z 9. listopadu 1938. Dvě největší berlínské synagogy, synagoga z Oranienburgerstrasse na východě a synagoga Fasanenstrasse na západě, přitom skončily v plamenech. Ze 160 000 členů, které čítá židovská komunita roku 1930, jich 90 000 emigruje a 50 000 je zabito; mnoho z těch, kdo budou zabiti, odjíždí z nádraží Grunewald a směřuje přímou cestou do Osvětimi. Třetí říše chce rovněž vtisknout městu něco svého. S tímto cílem se pouští do několika ambiciózních projektů. Po některých z nich dnes nezůstala žádná stopa; tak je tomu s přejmenovanými ulicemi: kdo si vzpomíná, že současné Theodor-Heuss Platz bylo kdysi Adolf-Hitler Platz, že Rosa-Luxemburg Platz poté, co se jmenovalo Bülow Platz, dostalo jméno Horst-Wessel Platz, že Goebbels měl svou ulici v Siemensstadtu? Kdo si pamatuje přesnou polohu Nového kancléřství, otevřeného 12. ledna 1939 mezi Vossstrasse a Wilhelmstrasse? Jiné realizace jsou naopak ještě dnes dobře viditelné: budovy na Fehrbelliner Platz; olympijský stadión, nad nímž bdí kamenné kolosy Arno Brekkera; letiště Tempelhof, na němž lze bez námahy rozpoznat původní umístění orlic a hákových křížů, odstraněných roku 1945; a konečně ministerstvo letectví, postavené roku 1936 pro Göringa, v němž bude po válce působit Rada ministrů NDR, a poté v ní od roku 1990 bude sídlit Treuhand, úřad pro privatizaci státních podniků, zděděných po zesnulém socialismu. Pompézní a mrazivý styl, přísná symetrie, mohutná sloupořadí, nekonečný sled vzájemně dokonale identických, pravoúhlých oken, to vše pokaždé znovu neklamně ohlašuje nacistický původ stavby. Některé stopy nacismu jsou méně nápadné; v obytných čtvrtích se množí domy se šikmými střechami: v řadě případů jde o výsledek nacistického nátlaku. Bauhaus dával jasně přednost střechám plochým; následkem toho budou nacističtí architekti propagovat šikmé střechy, považované za více „německé“. V Berlíně Třetí říše, stejně jako v Berlíně výmarském, zaujímá sen – nebo noční můra – důležitější místo než skutečnost. V Hitlerově duchu byl Berlín předurčen k tomu, aby se po konečném vítězství německých armád stal hlavním městem světa a dostal jméno Germania. Již roku 1940 vyzývá Führer svého oblíbeného architekta, Alberta Speera, aby začal kreslit plány budoucí metropole. Tyto plány se dochovaly a umožňují učinit si přesnou představu o tom, jaká paranoia ovládla režim a jeho Vůdce. Předvídají pět kilometrů dlouhou severo-jižní osu,
CAHIERS DU CEFRES
123
podél níž by bylo jedenáct ministerstev, radnice, policejní prefektura a palác říšského maršála (Reichsmarschall). Na jižním konci této osy se má tyčit 117 metrů vysoký vítězný oblouk, na jehož stěnách budou vyryta jména vojáků padlých v boji; na severním konci pak Velký Dóm, zastřešený kupolí, vysokou 290 metrů, korunovanou obrovskou orlicí, držící ve svých spárech svět; uvnitř Dómu může být přítomno 180 000 osob, zatímco AdolfHitler Platz, rozkládající se před touto stavbou, je dost velký na to, aby se jich tam sešel jeden milión. Rozhraní mezi Dómem a náměstím tvoří sloupová síň; její konce zdobí dvě sochy, Atlas podepírající nebe a Tellus nesoucí Zemi. Budoucí kancléřství, ležící nedaleko Dómu, je dlouhé 670 metrů; jeho vnější zdi jsou žulové, zatímco vnitřní obležení je z mramoru; všechny okenice jsou neprůstřelné. V těchto plánech se setkáváme se všemi již výše zmíněnými rysy nacistické estetiky: neoklasický chlad, jednotvárnost, záliba v pravých úhlech a pravoúhlých tvarech. Jsou však uplatněny v tak kolosálním měřítku, že najednou začínají vyvolávat především dojem šílenství. Víme, že porážka a invaze znemožní Hitlerovi uskutečnit své šílenství v hmotné podobě; a tím, co Führer městu odkazuje, je nakonec oceán trosek. Dne 26. dubna 1940 svrhává RAF na Berlín první bomby. Počínaje prvním březnem 1943 se hlavní město říše stává cílem mohutných spojeneckých náletů; zvlášť početné a ničivé jsou tyto nálety v zimě 1943–1944. Berlín prodělal celkem 360 rozsáhlých vzdušných bombardování; k jejich strašlivým následkům se přidávají následky tankové a dělostřelecké bitvy, k níž dochází v dubnu a květnu 1945 ve vodních čtvrtích. Na konci války je berlínská půda pokryta přibližně devadesáti milióny krychlových metrů sutin. Z 1 560 000 bytů, obyvatelných roku 1940, zůstalo jen 370 000 nedotčeno; dlouhé úseky tunelů metra jsou zbořené, a stopy některých ulic se hledaly jen obtížně. Urbanistům budoucnosti je tak nabídnuta tabula rasa.
ZÁPADNÍ BERLÍN: MĚSTO JAKO VÝKLADNÍ SKŘÍŇ Rozdělení města, dovršené v létě roku 1948, vede k zahájení rekonstrukčních prací dvojího, odlišného, a po mnoha stránkách opačného druhu. Na západě, poté co přestálo zkoušku blokády, vstává město dosti rychle ze svého popela díky podpoře spojenců, kterou brzo doplní a jejíž roli pak převezme značné úsilí Spolkové republiky. Neboť Berlín se má stát výkladní skříní úspěchů a lákavosti „svobodného světa“; zároveň se snaží získat zpět část role majáku, která mu náležela před válkou. V tomto duchu je roku 1951 založen Filmový festival. Roku 1957 je díky mezinárodní architektonické výstavě rekonstruována Hansaviertel, obytná čtvrť lemující Tiergarten; k tomuto dílu, vydávajícímu se mnoha originálními cestami, přispívají největší světoví architekti. Roku 1961 je na Bismarckstrasse otevřena novátorsky pojatá opera. Roku 1963 se otevírá Kulturforum, a spolu s ním Scharounova Filharmonie a galerie výtvarných umění od Mies van der Roheho. Navzdory těmto záslužným realizacím se Západnímu Berlínu nepodaří oživit zlatý věk dvacátých let. Neboť k němu rozhodujícím způsobem přispívala svou inteligencí a svým humorem židovská komunita; ta však za nezájmu nebo nepřátelství ostatních obyvatel města zmizela. Na konci šedesátých let se osud Západního Berlína ubírá směrem, který jeho vládnoucí elita jistě nepředvídala. Berlín je nepochybně i nadále Frontstadt , město v první linii, obklíčené od roku 1961 ze všech stran zdí; zároveň, a možná ještě více se však stává oblíbeným územím krajně levicových studentů a bojovníků za alternativní způsoby života. Obytné komunity, squaty, družstevní dílny se množí a pokoušejí se zasívat zárodky jiného života, osvobozeného od moci a peněz. Většina těchto experimentů se odehrává v Kreuzbergu, ve stínu zdi; Zelení zde žijí vedle turecké imigrace, jejíž přítomnost se během let stává stále nápadnější a bez níž by město dnes nebylo tím, čím je.
BERLIN, HAUPTSTADT DER DDR Západní Berlín je navzdory všemu město „přítomné“, jehož kontinuita sahá nepřetržitě až do dnešních dní. Jeho památníky nejsou zbytky zašlé minulosti; náleží naší době. Zcela jinak je tomu s Východním Berlínem: bývalé hlavní město NDR vydává svědectví – svědectví občas velkolepé – o epoše, která dnes neodvolatelně zmizela. Dědictví, které dnešku odkázal Východní Berlín, obsahuje tři různé prvky. První z nich je přímo sovětského původu: jsou jím tři památníky, věnované vojáků Rudé armády, kteří padli během bitvy o Berlín v dubnu a květnu 1945. Nejstarší a nejmenší ze všech tří se tyčí nedaleko Braniborské brány; v době rozdělení města se ocitl v západním sektoru; zeď se proto dvakrát denně otevírala, aby jí mohla projít stráž službu končící a stráž službu nastupující. Druhé dva památníky leží na severu a na jihu města, jeden v Schönholzu, druhý v Treptowě, a byly odhaleny roku 1949. V obou případech si návštěvník nemůže nepovšimnout zároveň „faraonské“ povahy stavby a způsobu, jímž jejich stavitelé systematicky užívali křesťanské symboliky: sovětská matka vlast, oplakávající své děti, není ničím jiným než pietou; sovětský voják, rozšlapávající hákový kříž, je dědicem svatého Jiří a sva-
124
E. TERRAY
tého Michala. Schönholz a Treptow jsou navíc podle všeho posledními místy na světě, kde lze číst úryvky ze Stalinových projevů, vyryté do kamene zlatými písmeny. Dědictví Východního Berlína tvoří ještě dva jiné celky, které jsou dílem samotné NDR a které odpovídají po sobě jdoucím obdobím její historie. Velmi zhruba můžeme skutečně rozlišovat mezi érou Ulbrichtovou (1949– 1971) a érou Honeckerovou (1971–1989). Během první z nich dochází k vymazání minulosti a pohled se tvrdošíjně obrací k Východu. V urbanistických záležitostech se jedno z prvních rozhodnutí, provedených mladou vládou NDR, týká zničení královského zámku. Spojenecké nálety jej jistě vážně poškodili, ale restaurace by bývala byla možná. Ulbricht, dbalý toho, aby se demonstrativně rozešel se starým Německem, se staví proti ní a zámek stržen až do základů. Stejným způsobem přemisťuje střed města směrem na východ. Slavná třída Unter den Linden, příliš blízká západnímu sektoru a příliš poznamenaná vzpomínkami na Prusko a na císařské Německo, je opuštěna ve prospěch nové tepny: Stalinallee, z niž se od roku 1961 stane Karl-Marx Allee. Stalinallee vychází z Alexanderplatzu a míří směrem k východu; je dílem Hermanna Henselmanna, oblíbeného architekta nového režimu. Henselmann se záměrně rozhoduje pro moskevský styl třicátých let: pravoúhlé budovy s nepravými sloupořadími a vystupujícími balkóny, balustrádami, vlysy, monumentálními pouličními svítilnami; v letech 1951 až 1961 bdí nad tím vším šest metrů vysoká socha Stalina. Budovy po obvodu Alexanderplatzu – Dům učitelů, Nakladatelský dům, Dům cestování – jsou stavbami novějšího data a klasičtějšího provedení. Na první z těchto tří budov můžeme ve výši třetího patra obdivovat mozaiku, která je dílem Waltera Womacky; toto mistrovské dílo socialistického realismu obepíná celou budovu a je příčinou její přezdívky Bauchbinde (břišní pás). Poslední realizací Ulbrichtovy doby je Televizní věž, která měla být výzvou Západu, protože je dost vysoká na to, aby zaujímala místo na obzoru všech městských čtvrtí, a to i těch nejvzdálenějších čtvrtí západního sektoru. Pokud jde o monumenty, Ulbrichtova éra snadno podléhá pokušení gigantismu: tak například v dubnu 1970 je odhalena obrovská Leninova socha, vysoká 19 metrů; toto dílo sovětského sochaře Nikolaje Tomského je zcela přirozeně vztyčeno na náměstí Leninplatz, jímž prochází Leninallee. Již roku 1957 pomýšlely úřady na to, aby byla na Marx-Engels-Foru vztyčena dvacet pět metrů vysoká Marxova socha, jejíž projekt nakreslil Gerhard Kosel. Jedině ekonomické problémy doby vedly k odkladu tohoto díla. S nástupem Ericha Honeckera k moci jsme svědky návratu k německé historii, německé kultuře, německému dědictví. Nejdříve ze všeho se aleji Unter den Linden vrací její postavení první třídy města. Mimo jiné se na ní objeví nový Palác republiky, postavený mezi lety 1973 a 1976, jehož úkolem je svědčit o technických a kulturních úspěších NDR. Mimo to začíná v městském historickém jádru několik rekonstrukcí a restaurací, zejména kvůli blížícím se oslavám 750. výročí vzniku města: svou dřívější podobu tak dostávají například čtvrť Saint-Nicolas a náměstí Akademie; o něco dříve se jezdecká socha Friedricha II. vrací na své tradiční místo před Humboldtovou univerzitou. Honecker a jeho pobočníci, uvědomující si křehkost základového státu, zjevně usilují o jeho zakořenění v pruské minulosti. Protože si navíc chtějí usmířit židovskou komunitu, zahajují rekonstrukci synagogy na Oranienburgstrasse. Pokud jde o sochy, sochařům NDR se – na podnět veterána Fritze Cremera – dočasně daří prosadit lidštější a skromnější pojetí monumentálnosti. Dobrým dokladem nového stylu je památník bojovníků z mezinárodních brigád, vztyčený na mýtině Volksparku ve Friedrichshainu. Stoupenci gigantismu se přesto svých názorů nevzdávají. Roku 1986 vytváří Gerhardt Engelhardt sousoší Marxe a Engelse, které je umístěno na Marx-Engels Forum. Toto dílo nevelkých rozměrů je však mnoha ústy odsuzováno jako nehodné jak svého námětu tak lokality, v níž je postaveno. Téhož roku je na Greifswalderallee postavena kolosální hlava Thälmanna; na pozadí vlajícího praporu měří tato podobizna 13 metrů na výšku a 16 metrů na délku. Aby obešli odpor umělců NDR, vládnoucí politikové se obrátili na sovětského sochaře Lva Kerbela.
CAHIERS DU CEFRES
125
ZNOVUSJEDNOCENÝ BERLÍN Po pádu zdi a opětném sjednocení města se problém „správy minulosti“ (Vergangenheitsverwandlung) vynořuje v celé své palčivosti. Některé případy lze vyřešit snadno: sovětské památníky jsou chráněny mírovou smlouvou a Němci svědomitě udržují památníky, které připomínají jednu z nejhorších katastrof jejich dějin. Kolosální Leninova socha je odstraněna, navzdory zdrženlivému postoji obyvatel čtvrti, kteří si na ni nakonec zvykli. Stejný osud postihl sousoší znázorňující pohraniční stráž nebo dělnické milice (Kampfgruppe): jejich zmizení nevyvolává žádný odpor. Sejmuty jsou různé pamětní desky, některé ulice jsou přejmenovány, a také v tomto případě dochází k odporu jen vzácně: díky koalici „rudých“ a feministek jsou nejvíce slyšet hlasy na podporu Klary Zetkinové. Některé díla jsou naopak pro úřady zdrojem neřešitelných obtíží. Nesmiřitelný boj mezi obhájci Paláce republiky a zastánci rekonstrukce královského zámku jsem dlouze probíral na jiném místě. Palác, od roku 1991 úředně uzavřený kvůli azbestovým obkladům, stále stojí na svém původním místě; přestože zůstává nepřístupný veřejnosti, přetrvává v samém srdci města jako obří zkamenělina, odkázaná zapomenutou historií. Basreliéfy na Marstallu – z nichž jeden oslavuje Komunistický manifest a druhý výzvu k revoluci, vydanou 9. listopadu 1918 Karlem Liebknechtem – by bývaly rovněž zmizely, jen kdyby se přistoupilo k realizaci doporučení příslušné komise. Všechno ale probíhá tak, jako by se správa města nechala prodchnout moudrou zásadou, podle níž každý problém, jehož řešení je donekonečna odsouváno na později, nakonec jakožto problém prostě zmizí… Neboť přehnaný spěch může způsobit mnohé nepříjemnosti. Toto tvrzení budu ilustrovat na příkladu Neue Wache (Nové hlídky). Je známo, že toto jméno označuje nevelkou Schinkelem navrženou budovu s trojúhelníkovým tympanonem a dórským sloupořadím, postavenou v letech 1817–1818 na Unter den Linden, mezi Humboldtovou univerzitou a Historickým muzeem. Tato budova, původně určená pro stráž královského paláce, byla po první světové válce přeměněna v památník mrtvých. Po poškození roku 1945 byla v roce 1960 restaurována a vláda NDR ji pak zasvěcuje „obětem fašismu a militarismu“; uvnitř budovy hoří věčný plamen, osvětlující zdi, nesoucí pouze toto jediné věnování. Dochází ke sjednocení; popichováni svrběním změny, noví páni se rozhodují obměnit rozvrh tohoto místa. Plamen je nahrazen pietou od Käthe Kollwitzové, která symbolizuje německou matku, oplakávající svého syna; navíc je památník napříště věnován „obětem války a diktatury“. Ještě před svým oficiálním odhalením vyvolává toto nové uspořádání bouři odporu; Käthe Kollwitzová byla komunistka a její obdivovatelé odsuzují to, co považují za zneuctění jejího díla. Feministky jsou pohoršeny takto předvedeným obrazem německé ženy, vyloučené z řad obětí války a uzavřené ve své úloze matky. Bývalí komunisté nejsou ochotni přistoupit na to, aby bylo politické zřízení NDR pod jménem „diktatury“ postaveno naroveň režimu Třetí říše. Konečně a především odmítají nápis jako svatokrádež také židovská komunita a všichni ti, kdo přežili nacistické pronásledování: směšuje ve svém politování všechny válečné mrtvé, ať už byla jejich úloha jakákoli, ať už byli členy SS, Wehrmachtu nebo odboje, ať už zahynuli kvůli spojeneckým bombám nebo ve vyhlazovacích táborech. Vlna emocí je tak silná, že donutí úřady umístit ke vchodu do památníku plaketu, která přesným a vymezujícím způsobem vyjmenovává různé kategorie mrtvých, jejichž památka zde má být oslavena.
SPRÁVA MINULOSTI Tím vším kladená otázka – co dělat s odpudivou minulostí? – je stejně obtížně zodpověditelná pro společenství i pro jednotlivce. Stoupenci politiky tabula rasa jsou početní a patří ke všech oblastem politického spektra: Walter Ulbricht byl jedním z nich, stejně jako ti, kdo by dnes chtěli anulovat jeho dílo. Podle jejich slov by měl vlastně každý nový režim vyhladit stopy svých předchůdců: přejmenovat ulice, zbořit sochy, srovnat se zemí domy. Nebezpečí spočívá v tom, že by minulost nebyla tímto způsobem zničena, ale prostě jen potlačena, a že by se jednoho dne vrátila v patologické podobě. Jde rovněž o to, že takový postup se stává precedentem: způsobem, jímž zacházím se svými předchůdci, se mnou budou zacházet mí následníci, a společnost nakonec zdědí diskontinuální paměť, rozřezanou na plátky podle mínění, které v danou chvíli převládá. Mnoho historiků a někteří jiní naopak tvrdí, že minulost a její stopy musejí být uchovávány jako takové: těší se samozřejmosti a nedotknutelnosti, které jsou vlastní tomu, co je hotovou věcí. Co se stalo, stalo se, a žádné kouzlo to nemůže zrušit. Takové mínění má na své straně jistý zdravý rozum, ale přikládá jen malou váhu pocitům obětí: podle historických zkušeností lze soudit, že uklidnění nastane až po dvou nebo třech generacích. Je lhostejné rovněž k estetické stránce problému: tím, že se monument stává dokumentem, se ještě nutně nestává krásným. Tváří v tvář takovéto alternativě je zdrženlivost patrně tím nejmoudřejším postojem. Vše odmítnout nebo vše zachovat: v obou případech dochází ke vpádu promyšleného rozhodnutí do oblasti, které bychom měli ponechat její „volný průběh“. „Spravovat minulost“ znamená zpochybnit její nezávislost, svěřit ji pod dohled přítom-
126
E. TERRAY
nosti: nebylo by rozumnější „nechat ji žít“? Postupem let se v Berlíně krok za krokem prosazuje pragmatismus, který by bylo chybné ztotožňovat s netečností. Tím, že se k minulosti staví s odstupem, odmítaje jí přiznat větší důležitost než se sluší, se mi zdá být nepochybným znamením pokroků demokracie a tolerance ve městě, kde za dobu méně než jednoho půlstoletí řádili postupně Adolf Hitler a Walter Ulbricht.
