Cahiers du CEFRES N° 6, Dějiny a paměť Françoise Mayer, Marie-Elizabeth Ducreux (Ed.)
_____________________________________________________________ František JANÁČEK Odboj a jeho paměť
_____________________________________________________________ Référence électronique / electronic reference : František Janáček, « Odboj a jeho paměť », Cahiers du CEFRES. N° 6, Dějiny a paměť (ed. Françoise Mayer, Marie-Elizabeth Ducreux). Mis en ligne en avril 2012 / published on : april 2012 URL : http://www.cefres.cz/pdf/c6/janacek_1995_odboj_pamet.pdf Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE http://www.cefres.cz Ce document a été généré par l’éditeur. © CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE
Odboj a jeho paměť František Janáček Úskalí komemorace Komemorace, paměť o prvním i druhém odboji, jeho dnešní recepce vypovídají víc o přítomnosti než o připomínané, slavené či odmítané minulosti. Současně existují období, kdy se oficiální a třeba i vědecká paměť o historických dějích natolik vzdalují od skutečnosti, že spontánní kolektivní komemorace čelí těmto falzifikacím a uchovává povědomí skutečných hodnot i souvztažností. Snad by jako příklad mohl posloužit názor na atentát na Heydricha a vůbec vztah k tzv. západnímu odboji, obzvláště k letcům, kteří bojovali na západních bojištích, respekt k prezidentu Benešovi jako představiteli národního odboje a ovšem i první republiky, a to i v době, kdy byly oficiální komunistickou ideologií traktovány odmítavě, nebo alespoň krajně kriticky. Přitom komemorace, kvantita i kvalita připomínek a vzpomínek na ten který dějinný jev závisí na jeho objektivním významu a jeho mnohostrannosti. Jestliže ta která minulost, její úsek, její událost, jev či osobnost jsou ploché a vytvářejí málo styčných vazeb s budoucností, odchází brzy v zapomnění, anebo dokonce mizí beze stop, které dějiny zanechávají v kultuře, civilizační stavbě, v politických a kulturních institucích, ve vědomí i povědomí následujících období. A naopak, čím více se ten či onen jev, ta či ona osobnost studuje a připomíná, tím více to svědčí o jejím významu. A nemusí přitom jít jenom o význam kladný, o něco, čemu lze pouze přitakávat.
Totalitní bariéry Mezi pamětí o rezistenční minulosti v zemích demokratických a v zemích totalitních existuje podstatný rozdíl, který si nelze neuvědomit. Přitom to nebrání komparaci, resp. neznemožňuje ji to. Konkrétně například je zajímavé porovnávat rytmus rozličných přehodnocování a nové recepce odbojových jevů i postav, zjišovat, zda je v totalitních a demokratických systémech shodný, obdobný anebo zcela odlišný. I v zemích, které jsou doslova proslaveny svobodomyslností, je ovšem paměť třeba o stejném jevu rozrůzněna v závislosti na politickém i sociálním rozvrstvení jejích obyvatel, anebo i na okolnostech dosahu regionálního či
skupinového. Jednotná komemorace celonárodního či celostátního významu je dosažitelná jen v řídkých případech, často záleží na různých politických obdobích, i tady dochází k rozličným "přehodnocováním". To však nic nemění na potřebě uvědomit si jeden základní protiklad mezi tímto prostředím a podmínkami i vytvářením dějinné paměti v zemích s totalitními režimy sevřenými monopolní ideologií. V porovnání kupříkladu našeho státu s Francií za posledních 40 až 50 let nelze nevyjít ze zjištění, že komemorace druhého, ale i prvního odboje u nás nebyla zcela autonomní, natož autentická. V našich zemích rozhodovala často i cizí přání, dokonce občas přímé cizí působení (konkrétně např. signály ze Sovětského svazu i z jiných sousedních zemí východního bloku). Dělo se tak ovšem většinou skrytě a zprostředkovaně. Vzpomeňme jen bezprecedentního zákazu memoárů prezidenta Ludvíka Svobody, kdy byl navíc ještě v úřadě, cizích přímých i nepřímých vlivů při hodnocení Slovenského národního povstání a Povstání pražského aj. A kromě toho byla paměť ve své větvi jak ideologické, tak vědecké usměrňována, ba přímo určována shora: o rozličných svátcích, pomnících, oslavách i hodnoceních a připomínkách událostí se rozhodovalo mocensky a totalitně způsobem direktivním, vydávala se při těchto příležitostech rozličná oficiální provolání. Na rozdíl od citované už Francie měly proměny a obměny ve vztahu k odboji (hlavně druhému, ale i prvnímu) v této zemi, v tomto státě převážně politický původ či pozadí a ideologický ráz. V Čechách je frekvence odstraňování a nastolování památných míst i vlastních pomníků, symbolů mimořádně "hustá": každý převrat začíná "fangličkářstvím", sundáváním starých a nastolováním nových symbolů a znaků. Někdy jde dokonce pouze o mimikry, o součást "převlékání kabátů", anebo o projevy jakéhosi pochybného, by čitelného revanše. Nejhorlivěji měnívají někdy svědectví historické paměti ti, kdo třeba nejsnaživěji přisluhovali anebo zcela mlčeli či přihlíželi v předchozí etapě. Proto u nás nemá množství, ani adresnost pomníků tutéž prokazatelnost, hodnotu téhož svědectví a významu jako v některých jiných zemích s větší dějinnou kontinuitou a snad i "stabilitou" myšlenkového světa. Lze z toho vyčíst nejeden důkaz o totalitní a politické regulaci komemorací, případně důkaz o ideologickém pohybu uvnitř totalitního systému.
Příliš časté změny Snad jen v málokteré zemi bylo ve dvacátém století tolik převratů jako v Československu. Docházelo ke změnám tak rychle, že zůstávalo dokonce jen u základních kamenů nerealizovaných soch a budov, že rozličné historické expozice existovaly jen velmi krátce a muzea se
zavírala a rušila brzy po svém otevření. I mnohé komemorační akty související s válkami a hlavně s druhým odbojem mají ve své poválečné recepci už vlastní rozsáhlý vývoj, i na tomto úseku můžeme mluvit o "dějinách dějin". Vzpomeňme jen, jak různě se za necelých padesát let hodnotil a hodnotí západní a východní odboj, jak různě se posuzovaly a posuzují rozličné postavy a jevy kolaborace, jak se znovu rekonstruují a posuzují projevy okupačního protektorátního systému. Málokde lze asi zaznamenávat tolik přeměn názvů ulic, výměn i záměn pomníků, střídání hrdinů v národním panteonu i na ulicích měst a v tak časté frekvenci jako u nás. Vyznačují se tím všechny revoluce i převraty našeho století v českém i slovenském prostředí. Bývá to někdy až humorné, většinou však spíše tragikomické, řadí se to do "dobových tanců". A sotva jsme nyní díky listopadu 1989 dosáhli toho, že můžeme konečně pojímat národní odboj jako celistvé hnutí různých směrů, jako úsilí, které proudilo ze všech stran, ze západu i z východu, ze zahraničí i z domácí ilegality, už jsme znovu svědky určitých snah přehlížet například ty jednotky a síly, jež se opíraly o Rudou armádu a její bojovou činnost. Je sice nezbytné, abychom při nápravě předchozích křivd přehnuli "ohnutou hůl" v zájmu narovnání na druhou stranu: nesrovnatelně více se věnujeme československému podílu na západních frontách, národním demokratickém odboji doma i v exilu, než tomu bylo za totalitního režimu. Snažíme se však vyhnout se dřívějšímu jednostrannému třídění a správně hodnotit i odboj těch, kdo přišli z východu či se k onomu směru vědomě hlásili. Myslím, že v tomto případě neplatí ani přehlíživé a historické "subjektivně jste to mysleli dobře, ale objektivně jste sloužili špatné věci". To bychom museli zrevidovat celé dějiny druhé světové války a její politiky. Historicky je to absurdita a ideově sektářství v porovnání s minulostí naruby, nehistorická reakce na předchozí ideologizaci, zpolitizování dějin. Existuje proud historického vědomí, které je formováno programově, lze říci vědecky, a proud povědomí, který má svou spontánnost a jiné prameny. Někdy mohou být výsledky vnímání a výkladu historie v obou směrech i protichůdné. Přitom povědomí vnímáme jen převážně jako falešné vědomí či jako okraj vědomí (M. Hroch). Historické vědomí naproti tomu aspiruje na určitou míru přesnosti nejen při maximálně adekvátní rekonstrukci minulých dějů, ale i na vědecké proniknutí k jejich podstatě a smyslu. Ovšem i ono se vyvíjí, jsouc ovlivňováno jak stupněm dosažitelnosti pramenů a úrovní metod a procesů, jimiž se historie poznává, vykládá a hodnotí, tak rozličnými aktuálními vlivy.
Tato zkušenost jen připomíná, že demokraticky utvářenou, vědou formovanou i formulovanou a střeženou paměť, v našem případě paměť o odboji, je třeba pěstovat a chránit a současně jí poskytnout prostor i pro autonomní utváření a vývoj.
Pokles zájmu o historii odboje V současnosti jsme svědky evidentního poklesu zájmu o věci prvního i druhého odboje. Souvisí to s mnoha důvody, jež bychom mohli v souhrnu charakterizovat a vysvětlit změnou situace ve světě a v Evropě: rozpadem totalitních systémů a sovětského impéria; rozdělením společného státu Čechů a Slováků, pozorností k rehabilitacím pronásledovaných a poškozených za posledních čtyřicet let a k problematice protikomunistického odporu; novým poměrem k německé otázce i ke Spolkové republice Německo; poklesem zájmu o antifašismus, a posléze i logicky převládající kritikou komunismu. A také tím, že u nás už historie nenahrazuje tolik politiku, jako tomu bylo dříve. Uvědomme si například, že revize v hodnocení Slovenského národního povstání v roce 1963, resp. náprava jeho hodnocení a odstranění nejhrubších padělků padesátých let přispěla tehdy až ke změnám ve vládní garnituře (k výměně předsedy vlády Viliama Širokého) a znamenala počátek politického nástupu jiných osobností tehdejšího komunistického režimu. Na zájem o tematiku odboje má nemalý vliv i střídání generací, k jejichž charakteristice patří, že každá je předznamenána jinými výchozími zkušenostmi. Jestliže poválečné generace byly silně zasaženy klíčovými prožitky světové války a rezistence, potom smýšlení dnes nastupujících pokolení je "předznamenáno" především zkušeností s předchozím totalitním systémem, s časem normalizace po roce 1968 i s posledními změnami v naší zemi. V posledních letech došlo k tak dalekosáhlým přesunům ve světě a dokonce ke změnám na mapě Evropy i světa nikoli v důsledku válečného požáru, nýbrž v mírových podmínkách. Ovšem na konci tzv. studené války a za situace mnoha desítek hrozivých válek lokálních. To mělo a má vliv i na všechny procesy komemorace dotýkající se odboje a vytváří to atmosféru revize a oživení pro všechny síly, které jsou nespokojeny jak se současností, tak i s historickými faits accomplis. Mění se v našem prostředí vztah k Německu a ožívají dokonce reminiscence na rakouskouherské soustátí. Přitom oba odboje v našich zemích byly hlavně protiněmecké. Oficiální i neoficiální pokles zájmu o dějiny obou válek a osvobozeneckých hnutí, o vytvoření a obnovu československého státu není proto náhodný. Není podmíněn jen
časovým odstupem od první i druhé světové války, ale i celkovou změnou politického klimatu a rozličnými zájmy politickými, ideologickými i hospodářskými. A navíc něčím, co lze nazvat procesem nestability, transformace i krize v nejširších souvislostech těchto pojmů. Jak jsme už naznačili, spory o dějiny ještě v nedávné minulosti, například o hodnocení T. G. Masaryka, Edvarda Beneše, 28. října 1918, o hodnocení SNP, Pražského povstání 1945, o problému poválečných mocenských zvratů, substitovaly často útok na tu kterou vládnoucí garnituru. Šlo nejednou o "jinotaje", jimiž se historikové i jiní představitelé společenských věd, kultury a vůbec veřejné činnosti vměšovali do politického dění a vytvářeli tlaky a protitlaky oficiální vládní politice. Když například čeští historici a vůbec kulturní pracovníci soustředěně obhajovali v šedesátých letech slovenský zájem a dospěli k podpoře myšlenek federace, útočili objektivně proti Antonínu Novotnému, tehdejšímu prvnímu muži v komunistické straně, nebo byl na národnostním poli falešně zaujatý i zranitelný. Nebylo proto náhodou, že tady někde se spojovaly opoziční síly a rodila se jedna z cest k Pražskému jaru a k reformním procesům vůbec. Také prosazování 28. října jako státního svátku i jeho pravdivého historického výkladu sloužilo opozičnímu zápasu s totalitní mocí, která nechtěla tento zakladatelský čin československé státnosti v plné síle přijímat a respektovat.
Vědomí dějinných událostí Dnes tedy problémy antifašismu i odboje v politických projevech a publicistice, v pěstování dějinné paměti ustupují do pozadí právem i neprávem. Patří však k povinnostem historiků zabývat se i těmi obdobími, hnutími a jevy, které zdánlivě nepatří na špici aktuálního zájmu, dokonce i těmi, které jsou zdánlivě odsouzeny k zapomnění. Osobně se domnívám, že pragmatické volání po tom, aby se žilo současností, a výroky, že přílišná pozornost vůči minulosti je zbytečná, jsou nejen neoprávněné, nýbrž i chybné. Ostatně jsem přesvědčen, že také marné, poněvadž dějiny a jejich paměť mají svoji vnitřní rezistenci, vlastní sílu, jež potlačování vědomých i povědomých souvislostí s minulými ději čelí a živelně je prosazuje. Současně patří ovšem ke svobodě poznání a slova, že se nejednou zbytečně oživují i takové problémy z minulosti, které svou aktuálnost v dějinné paměti nemají a jsou jí vinou nepřesných interpretací či dokonce senzacechtivosti vnucovány. Uvolněné prostory (někdy až vakuum) vzniklé v historiografii, ale i v jiných společenskovědních oborech, po pádu té ideologie, která u nás takřka monopolně a netolerantně vládla desítky let, zůstávají někdy bezstarostně prázdné. Nikoli však nadlouho. Vznikají nejpodivnější názory i násilné ideové konstrukce,
pozoruhodné a přitažlivé často jen tím, že jsou "senzační". Některé více, jiné méně ucelené a rozpínavé. V pohybu jsou, oživly nezávažnější společenské otázky: problém československý, dospěvší do rozdělení společného státu, vztahy českoněmecké (hlavně problém tzv. sudetských Němců), věci zahraničně politické orientace, poměru k historickým zdrojům nejrůznějších světových i domácích jevů. Značná část těchto otázek má své souvislosti v období obou světových válek a v těch politických strukturách, které byly jejich důsledkem. Některá stanoviska v této oblasti vnímáme jako jakési dalekosáhlé pokusy o revizi dějin, mimo jiné i výsledků první a druhé světové války. Jindy někteří autoři jako by zapomínali na německou okupaci, která předcházela komunistické diktatuře a jejím projevům, důsledkům i zločinům. Nejde například o ztrátu vědomí těchto souvislostí, když se napíše, že rok 1952 neměl obdoby v našich dějinách, že v běhu byl "nejhroznější útok na kontinuitu naší národní existence"?. Neměla by se právě v tomto závažném tvrzení respektovat potřeba historické srovnatelnosti? Je jistě žádoucí, že se v tisku živě debatuje o minulosti odboje, o časech první republiky a německé okupace (poválečnými otázkami se v dané úvaze nezabýváme), že se mnohé hodnocení mění a leccos doslova převrací. Zdá se naopak podivné, když se tyto otázky v národě "nemocném dějinami", s dřívější dominací historie ve společenském vědomí v "oficiální" d ějinné paměti nedoceňují. Nehistorický pragmatismus není asi nejlepším rádcem; imanentní součástí teorie historické paměti je samozřejmý předpoklad, že dějiny se nemohou "odestát" a že zanechávají, a si to kdo přeje či nikoli, ve společnosti mnoho různorodých stop, jež pak znovu a znovu ožívají v rozličných formách komemorace a veřejných aktivit. Je proto žádoucí spoléhat se jen na živelnost, když si mnohá rozhodnutí ve veřejném životě historiografickou analýzu přímo vyžadují? Hledat či dokonce spoluutvářet dnešní podobu národní a státní identity je úkol jistě živý. Avšak neproběhne spontánně či automaticky; a také nikoli jednotlivými, náhodnými gesty (nejednou diskutabilní hodnoty) bez přihlédnutí k rozličným formám dějinné paměti, recepci obou světových válek, okupaci, odboj i kolaboraci nevyjímaje.
Nehistorická obviňování prezidenta Beneše Je někdy až s podivem, jak daleko se snahy o nový obraz státní existence a komemorace rozbíhají, do jaké hloubi věků až směřují. Je to z jedné strany přirozená reakce na dějinná schémata komunistické ideologie a historiografie, na nemožnost prosazovat a obhajovat po desítky let jiné koncepce, a na druhé straně odraz současného politického proudění, stále pestřejší stupnice rozličných snah a zájmů. Co se národního odboje a jeho důsledků týče, na pořadu diskusí se zatím nesměle ocitá i problém vlastního vzniku československého státu, a přirozeně se uvažuje i o otázkách spojených s jeho existencí ve versailleské soustavě a s obnovou v letech druhé světové války. Dnes je zpochybněna, vlastně "zrušena" československá státnost (její utvoření i obroda byly přitom klíčovými cíli obou národně osvobozeneckých zápasů), zproblematizován je i sám jev "českoslovenství", československých snah existujících od devatenáctého století. Osobně se obávám, že v různých projevech komemorace teprve začne proces nelze to vyloučit přehlížení, zkreslování či dokonce vymazávání československé státnosti i vzájemnosti z dějinné paměti. Rozdělení státu se nemůže neprojevit v hodnocení odboje, přinejmenším druhého, a jeho vůdčích osobností. Zatím při všem "šumu" zůstává povědomí hlavních hodnot v této otázce až obdivuhodně na svém místě přinejmenším v českém prostředí. Ovšem lze očekávat, že onen "rozvod" teprve bude reflektován a že na pořadu dne, před "soudem dějin" se budou ocitat nejrůznější otázky a osobnosti spjaté s moderní historií jak Čechů, tak Slováků. Jako velmi vážný problém se i z tohoto hlediska jeví také hodnocení T. G. Masaryka a hlavně Edvarda Beneše. V souvislosti s Benešem se momentálně nejčastěji objevují obvinění, že dělal špatnou "východní politiku" a že přecenil faktor Ruska a Sovětského svazu ve válce a odboji; že zatáhl republiku do mocenské sféry sovětského impéria. Přitom snad nejvíc vadí paradigma jakési národní domýšlivosti či omezenosti: jako by Benešův hlas byl natolik mocný, aby mohl rozhodnout o osudu republiky za války a hlavně po válce bez ohledu na světovou situaci a hlavně vůli velmocí; jako by mohl zlomit staré dějinné konstanty včetně geopolitického postavení. Fakt, že se dnes nejvíc útočí právě na Beneše, snad víc než na kohokoli z odbojové minulosti, má i jiný důvod. Nejdiskutovanější jsou přitom Benešem podepsané dekrety, které zdaleka nejsou jen jeho dílem a které se staly nedílnou, všeobecně akceptovanou součástí zákonodárství obnovené republiky. Popřením díla Benešova je zpochybňována i věc celého národního odboje. Mnohé pokusy v tomto směru trpí popřením konkrétně historických omezení a možností a promítáním dnešních snah do minulosti války a odboje. Jako by
politikové z jiných zemí, s jinou zahraničně politickou orientací a přitom ze stejné sféry dokázali změnit postavení svých zemí. Benešova politika by měla být všestranně posouzena. Přitom není pochyb, že v mnoha svých východiscích už předválečných a předmnichovských velmi kriticky. Avšak jde právě o onu všestrannost a historičnost. Edvard Beneš je často odsuzován už ani ne za to, že podepsal mnichovskou kapitulaci 1938, ani ne za podpis vládní demise 1948 a souhlas s ustavením nové Gottwaldovy vlády. Ale hlavně za to, že prý zavedl republiku do sovětského tábora. Je právem obnažována jeho plná důvěra v sovětskou politiku, je odsuzován jeho příliš důvěřivý vztah k Sovětskému svazu za války a po válce. Beneš byl vskutku nositelem krajních iluzí o další úloze Sovětského svazu i o úloze J. V. Stalina, avšak není oprávněné klást tyto věci za vinu jenom jemu. Podobné chyby se dopouštěli lze to dnes dokázat, pomáhají tomu dnes už jak americké a anglické, tak i sovětské archívy a také nové fondy československé i mnozí představitelé západních velmocí a další představitelé rozsáhlé protihitlerovské aliance. Někdy se až zdá, že nikoli Beneš přesvědčil Roosevelta o potřebě kladného vztahu k Sovětskému svazu, jak se někdy tvrdilo, nýbrž že tomu bylo málem naopak. Časem budou vydány nové dokumenty, jež to přinejmenším naznačí. Přitom vůči dr. Benešovi budou svědectvím zdaleka ne jenom lichotivým. Prezident Beneš navštívil Spojené státy na jaře 1943. Jeho názory vstupovaly ve Washingtonu takříkajíc do otevřených dveří. O rozhovoru s Cordellem Hullem 3. června zaznamenal: "...i on mi formuloval jasně a pevně novou politiku upřímné a trvalé spolupráce se SSSR. Vyložil jsem Rooseveltovi i Hullovi jasně a upřímně naši politiku a naše plány s Ruskem". Sám interpretoval svoji představu o poválečné kooperaci s Ruskem takto: nejsme plně východní, ani plně západní a chceme být neodvislí od Ruska; přitom se nesmí opakovat už nikdy Mnichov. Při setkání s prezidentem Rooseveltem (dle depeše z Washingtonu do Londýna ze 7. června 1943) vyložil československý státník podstatu připravované dohody s Moskvou a zjistil, že "...se souhlasem bral i nyní na vědomí (Roosevelt F.J.), že mám v úmyslu v Rusku všechna ujednání skončit". Vůdčí politici protihitlerovské koalice byli mimo jiné rádi, že jim Československo nekomplikuje jejich politiku a zájmy jako například Polsko. A Beneš se ve svém sebevědomí jen utvrzoval a na šanci vyjednavače a zprostředkovatele sázel. (Tehdy se zdálo, že nebude zklamán...) Věc byla v tom, že i mnohé politické osobnosti Spojených států připustily myšlenku postupné přeměny SSSR z totalitního státu ve stát demokratický, vlastenecký a orientovaly se na politiku "upřímné a trvalé spolupráce se SSSR" (Cordel Hull v květnu 1943). F. D. Roosevelt prohlásil v létě 1943, že Sovětskému svazu "musí být naše země vždy dobrým sousedem a upřímným přítelem v budoucím světě". Sna-
hy, aby se předválečná izolace SSSR neobnovila, se tehdy setkávaly ve vládnoucích kruzích Západu vesměs se vstřícností. Taková byla v neúplném náznaku konkrétně historická tendence. Že dr. Beneš i osobně na svoje iluze po válce doplatil, to už je jiná kapitola. Neznamená však podle mého mínění, že se vedení odboje proti německým, hitlerovským okupantům měli chopit Benešovi tehdejší odpůrci; a už vůbec ne potvrzení názoru, že by byli mohli dějinný pohyb onoho válečného času změnit. (I jejich snahy však je třeba studovat a zaznamenávat.) Metoda historického přístupu a vědomí souvislostí jsou tedy nástroje, jichž bychom se neměli zříkat. Mnohé historické spory se přirozeně vracejí na pořad dne, dějepisci se z toho mohou jen těšit. Současně mají i povinnost zjišovat dějinné skutečnosti a uskutečněné i neuskutečněné plány v zájmu toho, čemu říkají vědecká dějinná paměť. A tu pak střežit a když měnit, tak po kritickém a průkazném výzkumu.
Jiný případ Julius Fučík Dalším příkladem, kdy je postava z odbojové galerie znevažována za věc, v níž je bez viny, je příběh Julia Fučíka a jeho Reportáže. Po válce byl kolem této osobnosti na desítky let rozvinut bezbřehý kult sloužící komunistické straně. A nyní se tato medvědí služba obrací nejen proti původcům, nýbrž i proti Fučíkovi jako jednomu z představitelů protinacistického podzemí. Fakt, že ubylo jeho soch, pomníků a názvů ulic i jiných míst a zařízení, by mohl znamenat jen nápravu předchozí kultovní nadměrnosti. Avšak že byla dvakrát (i po obnovené instalaci) sundána busta a deska i na rodném Fučíkově domě, je pro atmosféru těchto let jak příznačné, tak varující. Dnes už lze po studiu bezpočtu dokumentů a svědectví konstatovat, že Julius Fučík nejen nebyl konfidentem okupantů, jak někteří publicisté a novináři stále opakují, ale že ani svou výpovědí, svým protokolem na gestapu nezavinil žádný řetěz zatýkání (ten se skutečně odvíjel hlavně od výslechů Klecanových, ale i jiných). Lze považovat za prokázané (zatím ovšem jen dílčím způsobem zveřejněné), že Reportáž psaná na oprátce byla skutečně napsána a v rukopisu opravena jen jeho vlastní rukou a že není v tomto smyslu padělkem. Ke vzniku a záchraně příslušných motáků přispělo za války mnoho pozoruhodných lidí z odboje i z řad českých policistů na gestapu, a také mnoho osobitých okolností. Reportáž se stala jedním z nejvýznamnějších projevů nejen české, nýbrž i evropské rezistence a zaslouží si plný respekt. Je snad zřejmé, že Fučíka nelze vinit z onoho kultu, který se kolem jeho osobnosti rozpoutal,
natož pak z toho, že Reportáž byla vydávána nesprávně, hlavně s tou vynechávkou, v níž se autor přiznává, že na gestapu mluvil, hrál určitou hru a že vědomě předkládá svou věc k posouzení budoucího čtenáře. Dnešní pokusy o vyškrtnutí Fučíka z dějin odboje však znamenají něco jiného; skrývá se za nimi navíc útok na jiné cíle než na dílo člověka zpod šibenice. Vzniká ovšem otázka: co s vlastním příběhem Fučíkovým, co s jeho mezinárodně známým činem, jakým je jak jeho lidská obě, tak jeho poselství psané pod hrozbou smrti? Vědecká paměť o odboji snad nemůže připustit, aby se tento příběh ignoroval, vědomě potlačil a uvedl v zapomnění? Jsme ostatně zjištěním pravdy i kritikou příběhu povinnováni jak vlastní zemi a kultuře, tak také mezinárodní veřejnosti. Stačí říci, že Reportáž vyšla více než třistakrát, z toho na domácí půdě, česky a slovensky padesátkrát, ale že lidé mají právo poznat pravdivé skutečnosti. Jde přitom vlastně také o jednu kritickou prověrku, o kriticky pojatou pravdu vlastních moderních dějin. Mohli bychom snášet doklady o komplikovanosti a nejednoznačnosti působení historických postav, včetně takových odlišných osobností, jako byli kupříkladu dr. Beneš a Fučík, o nezbytnosti odstraňovat všechny legendy. Nikoli náhodou se však moje útržkovité poznámky vyvinuly poněkud jinak: v zájmu důrazu na historický přístup, a to i při soudu s časovým odstupem, v zájmu odmítnutí deformací "naruby"; přitom není žádoucí vytvářet nějaký nový národní panteon. Navíc na svoje monografie, dokonce na jakési "objevení" čeká řada dalších postav odbojového hnutí a bezpočet jeho příběhů. Dějiny jsou pro existenci a život obzvláště malých národů vážnou součástí jejich sebeutvrzování a přehlížet i zneužívat je se nevyplácí. Zkušenost minulých čtyřiceti let znovu potvrzuje, že to nemůže mít dlouhé trvání.
Poválečná období v utváření dějinné paměti Poválečná komemorace odboje měla nejen v kolektivní, ale hlavně v oficiální i vědecké paměti tolik etap, nejednou protichůdných, že nemohly nevyvolat nedůvěru k historickým výkladům i reminiscencím. První odezněla v letech 1945 až 1948, resp. 1949, kdy akcent při výkladu druhého odboje spočíval jak na národních, tak silně i na sociálních zřetelích. Padesátá léta pak založila neoprávněný, dlouhodobě pěstovaný i vynucovaný důraz na úlohu KSČ v protinacistické ilegalitě, na východní odboj, a současně zkreslování a popírání významu odboje západního a demokratické ilegality domácí. Konec padesátých let a léta šedesátá
pak znamenala snahu o obnovení integrity národního odboje západního i východního, o rehabilitace, o nápravu mnohých křivd a odstranění nemála falzifikací (a to i vůči prvnímu odboji a jeho protagonistům). Dalším mezníkem se pak stala porážka "Pražského jara 1968" a nástup normalizace. Léta sedmdesátá přinesla v mnohém recidivu let padesátých, i když se v nejednom směru i tehdy objevovaly snahy, které opravovaly jak dřívější vědeckou produkci, tak kolektivní paměť, a občas se ocitaly v rozporu či napětí i s výklady oficiálními. Některé dřívější padělky a chyby normalizace jen umocnila a ještě více než dosud přispěla k diskreditaci odboje a jeho paměti. Tři poslední roky pak znamenají snahu o maximální svobodu i nápravu dosavadních znalostí, někdy ovšem, jak už jsme naznačili, při poklesu zájmu, a vyznačují se novými, oproti dřívějšku protichůdnými pokusy o účelové výklady a posuny v rozličných hodnoceních. Občané, národy této republiky nemají ve dvacátém století mnoho takových zkušeností, jaké přinesly obě světové války i první a druhý odboj, aby se jich mohli zříkat. A ti, kdo se na boji za svobodu vlasti, za širší, nadosobní zájmy podíleli, si i nadále zasluhují plnou úctu a pozornost. Tu většinu lidí, jež se odboje mluvíme převážně o druhém nezúčastnila, nelze vinit a odsuzovat: avšak pasívní postoj není také třeba slavit nebo mu přitakávat. Zvláště ne vzhledem k našim dějinným tradicím. O to víc si však zaslouží být připomínáni ti, kdo měli z nejrůznějších pohnutek dost rozhodnosti i vůle k činu. Mnozí nebyli často odměněni, naopak, ocitli se v nových vlnách poválečné perzekuce, jiní byli třeba jen vytěsněni těmi, jejichž zásluhy byly pramalé, ne-li nulové.
Správci dějinné paměti, nikoli soudci To však začíná znít příliš nadneseně. Co dnes potřebujeme, je naopak depatetizace a demýtizace dějin i jejich aktérů. Imponuje takový přístup, který mimo jiné vidí věci ze všech stran, v doteku kladných i záporných stránek dějinné aktivity, v celé barevné škále. Znamená to, že se otevírají nové pohledy nejen na odboj, nýbrž i na jednotlivé představitele okupačního i kolaboračního systému v protektorátě, na celou problematiku tehdejších zápasů i jejich důsledků. Spor, který byl v mnoha otázkách moderních dějin Čechů a Slováků i jiných národností nastolen, přináší nemálo zají-mavých podnětů. Někdy ovšem dochází k jakési nové předpojatosti, k novým jednostrannostem; znovu se hodnotí nikoli podle historických kritérií, nýbrž podle apriorních východisek a stanovisek. Žádná otázka ani osobnost, voják či politik v dějinách právem nejsou tabu. Obnova a jakási "očista" dějinné paměti je nezbytná. Opět se však objevují názory na dějiny a dějinné postavy, řekli bychom, "prokurátorského" druhu.
Sebereflexe dějinných aktérů samých, ale ani dějepisectví není samozřejmostí. Vyžaduje si stálou péči, úsilí o to, aby se lidé zbavovali rozličných fikcí a mýtů. Snad je v tomto důrazu na potřebu historie a historiografie i oprávněná snaha, aby se staly zdrojem poznání pro současné potřeby a rozhodování. Bylo by dost podivné, kdyby historici nalézali v minulosti jen chaos a zabývali se pouze vyprávěním příběhů. Snad v ní lze vystopovat i určité archetypy a modely v jednání i dějích a jevech, snad lze alespoň v procesech s dlouhým trváním a s určitou opakovatelností či obdobností nalézt mnohé, co může pomoci i dnešnímu snažení a rozhodování. Zmíněný "prokurátorský" přístup vede jenom k staronovému třídění , vyzvedávání či odmítání jednotlivých proudů a činitelů odboje. Znovu se někdy dějiny a jejich aktéři "mistrují": jako dobří či špatní, kladní nebo záporní jednou z jednoho zorného úhlu, podruhé z jiného. Dbejme na to, aby nepřevládlo promítání současnosti do hodnocení historie (jako tomu bylo v trpké zkušenosti minuvších desítiletí), aby se historickým jevům, činům a osobnostem nevnucovala jenom aktuální politická hlediska. *** V odbojových hnutích a snahách je skryto, někdy ještě i utajeno nemálo jistot a energie, o niž se lze opřít v proměnných časech rozsáhlých přesunů a zvratů. Mnohé v historii odboje bylo a je jinak, ale není všechno naopak. Rád bych vzdal chválu francouzským annalistickým přístupům k mnoha dějinným otázkám. Pomáhají nám totiž nalézt určité nástroje, kterými lze alespoň částečně měřit, jaká je úroveň historického vědomí či povědomí, jak funguje historická paměť v té které době, v tom kterém místě, v té které instituci a sociální nebo politické vrstvě a skupině. Francouzské zkušenosti, pěstované už mnoho desítek let, umožňují mimo jiné pochopit i žádoucí míru a hranici aktualizačního úsilí historika. Míru toho, jak blízko stojí rozličné druhy historické paměti, úsilí o vědecké, objektivní poznání. Francouzská metodika je zajímavá i tím, že sleduje ty stopy dějin, které se otiskují do institucí, do kultury, do slavností, pomníků, do aktivit jednotlivců i skupin; že sleduje to, co lze s pomocí strukturalistického pojmu označit jako konkretizaci dějin a jejich paměti; že se vyznačuje snahou o teoretický přístup. Před historiky, kteří by měli být důvěryhodnými, pověřenými a přitom nezávislými "správci vědecké paměti" odboje (Karel Bartošek), se rýsuje dvojí povinnost. Předně chránit hodnoty, jež tvoří nedílnou součást základního fondu národní a státní minulosti, hodnoty, které se dlouhodobě ukládají v celkových politických i jiných strukturách země a v mysli občanů. A současně se snažit objevovat nepoznané, skryté i skrývané souvislosti
a napravovat neoprávněné či ukvapené interpretace a závěry. I takové, které se objevují a množí nově a tváří se velmi objevně a věrohodně.
