Cahiers du CEFRES N° 16, Vznikání demokratické praxe v České republice
Antoine Marès (Ed.)
__________________________________________ Sandrine DEVAUX Znovuvytvoření českého sektoru neziskových organizací: logika aktérů a transformace struktur
__________________________________________
Référence électronique / electronic reference : Sandrine Devaux, « Znovuvytvoření českého sektoru neziskových organizací: logika aktérů a transformace struktur », Cahiers du CEFRES. N° 16, Vznikání demokratické praxe v České republice (ed. Antoine Marès). Mis en ligne en / published on : août 2010 / august 2010 URL : http://www.cefres.cz/pdf/c16/devaux_1999_znovuvytvoreni_neziskoveho_sektor df Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE http://www.cefres.cz Ce document a été généré par l’éditeur. © CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE
68
S. DEVAUX
Znovuvytvoření českého sektoru neziskových organizací: logika aktérů a transformace struktur Sandrine Devaux * I/ ÚVOD K PŘÍSPĚVKU 1/ Definování tématu V tomto příspěvku nebudu zkoumat lokální neziskovou organizaci ve vztahu k lokální moci, ani způsob, jakým formulují své návrhy nebo požadavky například obyvatelé města, ale neziskovou organizaci jako vlastní „lokální“ prostor demokracie. 1 Termín „lokální“ je zde míněn jako protiklad termínu „zavedený“; zkoumám tedy, v čem se chování neziskových organizací liší od zavedených praktik, např. voleb, které mohou uspokojit potřebu občanů podílet se na mechanismu zavedeném politickou mocí, i když dnes, po padesáti letech mechanické rutiny, volby samozřejmě nabyly zcela zvláštního smyslu. Teoreticky ale můžeme říci, že v rámci neziskové organizace se jednotlivci aktivně a z vlastní iniciativy podílejí na fungování demokracie. Studiem neziskového prostředí chci tudíž přiblížit občanský přístup, * Sandrine Devaux připravuje druhým rokem doktorát z politické sociologie na univerzitě Paris X-Nanterre pod vedením Georgese Minka a zahájila výzkum v České republice. Tématem její doktorské práce je rozvoj českého prostředí neziskových organizací od roku 1989, a to jak z hlediska sociability, tak i jako prostoru občanských aktivit. 1 Ve svém příspěvku sleduji dva cíle: nejdříve chci vysvětlit svůj přístup k sektoru neziskových organizací, přičemž vycházím z problematiky zlom/kontinuita, a poté předložit hypotézy, k nimž jsem na základě prvních získaných údajů dospěla.
CAHIERS DU CEFRES
69
který se projevuje soukromými, formálními, dobrovolnými a neziskovými aktivitami. 2/ Problematika v případě České republiky Při aplikování problematiky zlom/kontinuita na Českou republiku musíme vycházet ze dvou skutečností. Za prvé se zdá, že období socialistického Československa charakterizovala právě absence tohoto typu aktivit, stručně řečeno neexistoval autonomní veřejný prostor, ani dobrovolná a nezávislá účast, vždy se jednalo o účast „z něčího popudu“ (Meister, Vers une sociologie des associations, 1972). Oficiální situace skutečně umožňovala pouze poněkud zvláštní identifikaci se systémem propletených referencí sociálních, ekonomických a politických, nebo ne-identifikaci „ignorováním“ norem a hodnot přisuzovaných různým veřejným i soukromým aktivitám (srov. případ členství ve sportovním klubu citovaný Potůčkem v Difficult Rebirth: The Nonprofit Sector in the Czech Republic, Symposium VOLUNTAS 1977, na téma The Nonprofit Sector at the Cross-Roads, Londýn, 17.-18. říjen 1997). Na druhé straně od konce roku 1989 dochází ke skutečnému rozmachu neziskového sektoru. V letech 1990-92 ho můžeme vyčíslit každoročním zdvojnásobením zaregistrovaných neziskových organizací a nadací. Zajímá mě proto, k čemu mezi těmito dvěma obdobími došlo, a ve své mikro-sociologické studii se toho snažím dopátrat. Vedu rozhovory s placenými i dobrovolnými členy s cílem postihnout změny, které od roku 1989 mezi jednotlivci a neziskovými strukturami nastaly. Zájem o tuto otázku ve mně vyvolal zejména způsob, jakým je rozmach neziskového sektoru obecně popisován, to znamená slovy „přirozená, spontánní hnutí“, přičemž se nikdo nepokusil tento vývoj vysvětlit. Pokusím se rovněž zhodnotit, zda vznik a legální uznání nové kategorie aktivit skutečně potvrzuje myšlenku zlomu, tedy nových praktik. Nepřipadá mi to příliš evidentní, spíše se přikláním k analýze Davida Starka a poté Jiřího Večerníka (Escaping from Socialist Paternalis: Social Policy Reform in the Czech Republic, Czech Sociological Review, 1, 2/1996), kteří „přechod“ pojímají jako transformační proces, určitou „dráhu“, ne jako nutný mezistupeň spojující dvě různá období, což mi při posuzování české postkomunistické reality připadá příhodnější. Navíc je nutné mít na paměti, že k tomu všemu dochází v průběhu rozsáhlého procesu diferenciace, který na straně jedné vede k propojení růz-
70
S. DEVAUX
ných sektorů a aktérů společnosti, tedy ke vzniku struktur, na straně druhé aktérům umožňuje volbu dokonce vícečetné identifikace, vyjádřené příslušností občanskou, odborovou nebo politickou.
II/ DVĚ PRACOVNÍ OSNOVY Vypracovala jsem dvě pracovní osnovy. První se týká právě procesu identifikace, procesu, který z účasti v neziskové organizaci činí víc, než pouhý prostředek k uspokojování soukromých nebo korporatistických zájmů. Aby se ale tento proces mohl uskutečnit, musí nejdříve proběhnout proces socializace. Ten spočívá v osvojení či osvěžení v tomto případě demokratických praktik a dává účasti v neziskové organizaci nový smysl. Do této chvíle jsem zaznamenala tři typy aktérů schopných přispět k socializaci: jsou jimi politici, tisk a někdy i sami aktéři. Co se týče politických projevů, můžeme je rozdělit do dvou kategorií: ty, které po vzoru Havla, Bratinky a Kroupy hájí občanský sektor, a ty, které stejně jako Klaus upřednostňují reprezentativní koncepci demokracie, v níž se občan vyjadřuje jen prostřednictvím hlasu odevzdaného při volbách. Pokud jde o tisk, zaujal dva postoje. Zcela oprávněně se kriticky postavil ke zneužívání statutu neziskové organizace ke komerčním účelům, zpronevěřil se ale svému pedagogickému poslání vůči tomuto sektoru, neboť opomněl definovat jeho důležitou roli v demokratickém systému, přičemž samozřejmě mohl na případné odchylky upozornit. A konečně se tohoto procesu účastní nadace VIA, NROS nebo Donor's Forum, které svým postojem a činností podporují rozvoj filantropie a občanské odpovědnosti.
CAHIERS DU CEFRES
71
Po vymezení obou procesů zůstává základní otázkou našeho výzkumu, zda v angažovanosti neziskových organizací objevíme nějaký specificky český, a tedy postkomunistický rys, nebo zda zaregistrujeme přístupy běžné v demokratických systémech, například francouzském, o němž mluví Joseph Haeringer. Pokud ano, pak se pokusíme zjistit, o jaký druh angažovanosti jde: o militantní angažovanost, jak ji známe z počátků hnutí francouzských neziskových organizací, či o „angažovanost s odstupem“, kterou již několik let pozoruje Jacques Ion. Ve snaze najít odpověď na tuto otázku jsem se rozhodla pro kombinování údajů o vývoji struktur a angažovanosti jednotlivců, což mi umožnilo vytyčit čtyři směry, kterými by se měl výzkum ubírat: nové tematické komponenty neziskového sektoru, rozpad struktur a kontinuita praktik a konečně soubor „logik dráhy“.
III/ SMĚRY VÝZKUMU 1/ Nové tematické komponenty v neziskovém sektoru Na základě klasifikace neziskových organizací podle oblastí, v nichž působí, můžeme v rozvoji tohoto sektoru zaznamenat určité změny. Tento vývoj lze rozdělit do dvou etap. Po roce 1990 jsme zaznamenali nejprve výrazný rozvoj charitativní činnosti obecně, zejména pak sociální pomoci dětem a rodinám, který trval až do roku 1994. V menším měřítku, zato však stabilně se až do roku 1995 silně rozvíjí ekologický sektor, dále sektor veřejných svobod zahrnující oblast ochrany lidských práv, podpory a rozvoje demokracie a občanské společnosti. V druhém období, zejména po roce 1992, vznikají neziskové organizace a nadace zaměřené na organizování a podporu kulturních aktivit. Z tohoto vývoje bychom mohli usuzovat, že budování občanského sektoru v prvním období nasvědčuje tomu, že se občané ujali těch oblastí společenského života, které bývalý režim ponechával ladem (mentálně postižení, drogově závislí, psychologická pomoc nemocným a jejich rodinám, rehabilitace). Mohlo by se zdát logičtější, že se bude rychleji vyvíjet například sektor kultury, za dob „reálného socialismu“ silně držený pod zámkem. Můžeme tedy vyslovit myšlenku o vzniku nových oblastí působení občanských organizací, což lze vysvětlit zejména skutečností, že bývalý
72
S. DEVAUX
režim pracoval na základě logiky dvojího nátlaku. „Společenské organizace“ nejen závisely na strukturách s monopolem rozhodování, ale stát/strana měly rovněž monopol na vytváření kategorií, přičemž existenci některých problémů, jako mentální choroby nebo užívání drog zcela popíraly. Zřejmě se tedy jedná o novou skladbu scény občanského sektoru z hlediska jeho tematických komponent. Nyní se podíváme, do jaké míry se problematika zlom/kontinuita vztahuje na struktury a aktéry a proč zastávám hypotézu transformace. 2/ Rozpad struktur a kontinuita praktik Změna politického systému v roce 1989 umožnila rozpad oficiálních struktur, ne jejich zánik, a tudíž i svobodné využití až dosud omezované občanské angažovanosti. Jsme svědky jak překrývání bývalých oficiálních organizací a organizací od konce 80. let „tolerovaných“ (jako Hnutí Duha, Zelený kruh), tak i přítomnosti aktérů, kteří se do aktivit mimo oficiální struktury zapojili již před rokem 1989. To se týká zejména oblasti ekologie, o níž pojednává Milan Damohorský ve svém článku o Svazu ochránců přírody (Vývojové tendence Českého svazu ochránců přírody, Analýza veřejné politiky v České republice, 1. díl, Praha, 1994). Myšlenku otevřeného prostoru mimo oficiální struktury zmiňovali i někteří členové ekologických sdružení, s nimiž jsem vedla rozhovory. Jednotlivci, kteří mohli jednat poměrně nezávisle, aniž by byli politicky aktivní, se museli omezit na málo zpolitizované oblasti jako ochrana přírody. To ale neplatilo například v otázce atomové energie. V některých praktikách tudíž jistá kontinuita před a po roce 1989 existuje. Zbývá nicméně ověřit, zda příslušnost k „tolerovaným“ organizacím a praktiky na okraji oficiálních struktur skutečně zůstávají relevantní proměnnou angažovanosti v neziskových organizacích po roce 1989. Na druhé straně se ale zdá, že hypotéza začleňující znovuvytvoření neziskového sektoru do kontinuity tradice občanské společnosti v českých zemích je mylná, nebo přinejmenším není jediným vysvětlujícím faktorem. 3/ Mylné vysvětlení kontinuity praktik Zjišťujeme rozpor mezi tradiční ideou občanské společnosti v českých zemích, jež bývá obvykle v souvislosti se znovuvytvořením českého neziskového sektoru otevřeně či skrytě připomínána, a projevem aktérů, kteří se o ní buď vůbec nezmiňují, nebo jen v negativním smyslu („nevím,
CAHIERS DU CEFRES
73
jestli před komunistickým režimem nějaká tradice existovala…“). Měli bychom se proto podívat, jak této prezentace občanského sektoru v českých dějinách využívají aktéři, kteří svým projevem, jak již víme, přispívají k procesu socializace. Již nyní se ale zdá, že ideologický, to znamená utopistický vztah k neziskové organizaci není v angažovanosti prvořadý. K této hypotéze mě přivedly výroky členů neziskových organizací, které nasvědčují spíše tomu, že v jejich angažovanosti hraje svou roli „logika dráhy“. 4/ Soubor „logik dráhy“ Aktéři na jedné straně trvají na systémovém zlomu, tedy rozchodu se starými organizačními praktikami, který se projevuje vytvořením nových struktur (jak jsme viděli u ekologických aktivit, platí to ale například i pro kulturu) vedle struktur zděděných po bývalém systému, nebo zavržením myšlenky federativních organizací a vytvořením autonomních jednotek. Na druhé straně, a tentokrát z hlediska vnitřní logiky, se jejich působení stává součástí individuální koherence. Ať již jde o zastánce Masarykových hodnot či ducha Sokola, jedná se o dobrovolnou účast v neziskové organizaci orientované na myšlenky, jež byly v období „socialistického Československa“ potlačovány nebo vyjadřovány jen v disidentských kruzích. Vyslovujeme tedy hypotézu, že nová je zde pouze forma angažovanosti. Zapojení do života neziskové organizace může souviset i s profesním, či profesionálním vztahem ke kolektivní organizaci. Tak je tomu v případě, že činnost v ní je chápána jako projev uznání kompetentnosti, nebo logicky navazuje na studia, která s oblastí angažovanosti úzce souvisí. Účast ve sdružení tedy zapadá do logiky předchozího reagování na podněty z příslušné oblasti (gender studies, biologie, ekologie…). Nyní budu muset zhodnotit v jakém poměru jsou tyto různé typy účasti zastoupeny, a to zejména ve vztahu k militantní angažovanosti.
IV/ ZÁVĚR Závěr tohoto příspěvku vyznívá spíše ve smyslu absence radikálního zlomu, a potvrzoval by tudíž spíše tezi transformace, ať již se jedná o struktury nebo aktéry. Proces socializace jsem však prozatím kompletně nezpracovala, a to tím spíše, že u osob v aktivním věku jsem se s případy skutečně dobrovolného zapojení nesetkala. Velká většina členů neziskových organizací, s nimiž jsem se při rozhovorech setkala, byli dobrovolní-
74
S. DEVAUX
ci z řad důchodců či studentů nebo placení členové, kteří v nich začali pracovat v prvních letech po změně systému a jejichž činnost přímo navazuje na studia. Budu si proto ještě muset ověřit, zda je slabé zastoupení generace pětatřicátníků jenom náhodné, či zda se tato generace chová odlišně. Předkládám zde první výsledky, k nimž jsem v tomto stadiu výzkumu, zabývajícím se problematikou zlom/kontinuita v českém neziskovém sektoru, dospěla. Dle mého názoru by vhodnějším vyjádřením bylo zlom/kontinuita/transformace. Teprve další výzkum všechny tyto hypotézy potvrdí, nebo vyvrátí.
