N 20, Co nevíme o první Československé republice. Záznam z diskuse pořádané 25. března 1999 v Cefres v Praze Josef Harna, Antoine Marès (Ed

Cahiers du CEFRES

N° 20, Co nevíme o první Československé republice. Záznam z diskuse pořádané 25. března 1999 v Cefres v Praze Josef Harna, Antoine Marès (Ed.)

________________________________________________________________ Antoine MARES, Josef HARNA Co nevíme o první Československé republice

________________________________________________________________ Référence électronique / electronic reference : Antoine Marès, Josef Harna: « Co nevíme o první Československé republice » , Cahiers du CEFRES. N° 20, Co nevíme o první Československé republice. Záznam z diskuse pořádané 25. března 1999 v Cefres v Praze (ed. Josef Harna, Antoine Marès). Mis en ligne le / published on : mars 2010 / march 2010 URL : http://www.cefres.cz/pdf/c20/Diskuse_2000_Prvni_Ceskoslovenska_republika.pdf Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE ://www.cefres.cz Ce document a été généré par l’éditeur. © CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE

CO NEVÍME O PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLICE

Záznam z diskuse pořádané 25. března 1999 v Cefres v Praze

Cefres Historický ústav Praha 1999

Uspořádali:

Josef Harna Antoine Marès

Technická redakce:

Jaroslava Bucharová Hana Netuková

© Cefres Praha © Historický ústav Praha ISBN

ÚVOD Před několika lety uspořádalo UNESCO v Paříži velkou světovou konferenci s názvem: “Co nevíme”. Při zahájení zasedání přirovnal Jean d’Ormesson vědění k balonu: čím více máme znalostí, tím větší je objem balonu. Ale čím je větší objem, tím větší je také plocha toho, co neznáme. Konference organizovaná v Senátu v říjnu 1998 Historickým ústavem AV ČR a CEFRES byla velice úspěšná tím, že vzbudila velký zájem u vědecké komunity. Dokladem toho je počet příspěvků i bohatství pojednávaných témat. Bohužel nebyl dostatek času pro diskusi, i když některé diskuse proběhly. To je důvod, proč CEFRES a Historický ústav uspořádaly 25. března 1999 setkání sledující cíle: provést rychlou bilanci konference a určit směry, kterými by se mohl výzkum ubírat. Na základě bilancování konference bylo třeba shrnout současný stav výzkumu, včetně probíhajících projektů, které nebyly prozatím dokončeny. K usnadnění průběhu zasedání jsme postupovali podle následujících témat: zrod Československa, politický život První republiky, slovenská otázka, otázka menšin (nejenom německé, ale také maïarské, ukrajinské, podkarpatské a polské), zahraniční politika, vojenská politika, hospodářská a sociální politika, církevní život, kulturní a umělecký život. Nejedn á se o p řed ěláván í toho , co již bylo učiněno ve vynikající publikaci Reflexe dějin. První československá republika v české a slovenské historiografii, nýbrž o doplnění této studie. Při návratu k těmto tématům bylo třeba sestavit seznam otázek, které doposud nebyly nastoleny, nebo byly málo zpracovány: - vznik Československa (české, slovenské a německé veřejné mínění v roce 1918, nastolení státních struktur na lokální úrovni, vytvoření rozličných státních institucí, formy a druh demokratizace ...) - politický život První republiky: veřejné mínění, úloha T. G. Masaryka, organizace a fungování některých stran, biografie velkých československých politických postav - slovenská otázka (stav slovenské společnosti a jejích elit, slovenské strany, akceptování a odmítání čechoslovakismu ...) - otázka menšin (kdo z nich rozhoduje o opozici proti Československu? jaké jsou elementy menšin, které podporují československou politiku? ...) - zahraniční politika (rozhodovací proces, vliv “hlubokých sil”, Československo a kolektivní bezpečnost ...) - vojenská politika (vztahy mezi kruhy vojenskými a civilními, interní diskuse v armádě o geopolitickém vývoji, historie sboru důstojníků, dopad národní služby na společnost, vztahy společnosti k vojenským záležitostem, váha “legionářů” ... - hospodářská a sociální politika (vliv ekonomického prostředí na politický život, problém bydlení v Československu, sociální politika jako zdroj útlumu ekonomické situace ...)

4

- kulturní a umělecký život (zdá se, že v této oblasti jsou výzkumy velmi četné, ale velmi rotříštěné: problém spočívá pravděpodobně v potížích se shromážděním odborníků z různých disciplín. Doufám, že zaznam z diskuse minulého roku bude užitečný pro každého, kdo se zabyvá československými dějinami XX. století.

Antoine Marès

5

K prioritám výzkumu dějin první Československé republiky (úvod do diskuse) Jestliže konference k 80. výročí vzniku Československa uspořádaná v prostorách Senátu Parlamentu ČR v Praze ve dnech 5.-8. října 1988 spíše rekapitulovala současný stav poznání této tématiky, zorganizoval Historický ústav AV ČR z podnětu ředitele Cefres dr. Antoine Marèse a ve spolupráci s touto institucí 25. března 1999 diskusi na téma "Co nevíme o první Československé republice", která měla, jak vyplývá již z jejího názvu, v prvé řadě upozornit na dosud chybně nebo zcela nedostatečně zpracované otázky vztahující se k této fázi vývoje československého státu a společnosti žijící na jeho území. Stejně jako již zmíněná jubilejní konference, tak ani diskuse v Cefres ovšem nejsou ojedinělými akcemi. Jsou jen dílčími zastaveními v souvislém úsilí poměrně širokého okruhu specialistů snažících se již od počátku 90. let o překonání tíživého dědictví minulosti, jež se v poznání dějin první Československé republiky zvlášť silně odrazilo. Výsledky nejnovějšího studia přirozeně nejlépe dokládá rozsáhlá bibliografie prací vztahujících se k sledovanému historickému období. 1 V této produkci se samozřejmě odrážejí také výsledky diskusí k dílčím i obecnějším otázkám, jež se v uplynulém desetiletí odehrály během řady konferencí, kolokvií či seminářů. Z předcházejících diskusí tohoto druhu si dovolím připomenout alespoň dvě, jež měly komplexnější charakter. Tak v roce 1993 při příležitosti 75. výročí vzniku republiky uspořádali pracovníci Historického ústavu AV ČR konferenci s vědomě provokujícím názvem "Československo 1918-1948 (Nahodilost nebo logika dějin?)". Tehdy chtěli kromě jiného reagovat na četné dobové pochybnosti o obecném smyslu československé státnosti, pochybnosti, vznikající ovšem převážně mimo vědeckou sféru. 2 Druhým setkáním tohoto druhu bylo kolokvium z 18. listopadu 1997 organizované opět Historickým ústavem AV ČR v Praze s cílem pokusit se v potřebném předstihu před 80. výročím vzniku první republiky o kritické zhodnocení dosavadní historiografie věnované této problematice. 3 Kolokvium i diskuse, jež se v jeho průběhu rozvinula, vzbudily poměrně velký zájem specialistů a byly tehdy vhodnou přípravou k nadcházejícímu jubilejnímu roku. Aktuální posun v přístupu odborné veřejnosti ke studiu dějin první republiky je patrný i při srovnání impulzů vedoucím k jednotlivým krokům. Zatímco je dosud povětšinou vyvolal vnější podnět (jubileum), myšlenka uspořádat diskusi v Cefres již vznikla jednoznačně z potřeb výzkumu. Mezitím již také začala i v zahraničí živá diskuse vztahující se k našemu tématu věnovaná konkrétně stavu a perspektivám německé bohemistiky, diskuse probíhající zejména na stránkách časopisu Osteuropa. 4 Zájem o dějiny první Československé republiky zřejmě neutuchá. Aktuální diskuse v Počáteční nástup dokumentuje dostatečně Bibliografie českých/československých dějin 1918-1995. Výběr knih, sborníků a článků vydaných v letech 1990-1995, sv. I-II. Zpracovali V. Břeňová, S. Rohlíková, O. Tůma, Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 1997, 421 + 142 s. 1

2

Materiály byly otištěny ve sborníku Moderní dějiny 2, vyd. Historický ústav AV ČR, Praha 1994.

Viz Reflexe dějin první Československé republiky v české a slovenské historiografii. Red. Josef Harna, Praha, Historický ústav AV ČR 1998, 190 s. 3

4

Viz Osteuropa. Zeitschrift für Gegenwartsfragen des Ostens. Hrsg. Deutsche Gesellschaft für Osteuropakunde, Stuttgart 1998, 1999.

6

Cefres se zúčastnilo na 40 historiků působících na řadě výzkumných historických center České republiky. Bylo by záhodno dosáhnout přitom i těsnějšího kontaktu se slovenskými badateli; na tomto setkání byla přítomna pouze jedna zástupkyně slovenských historiků. Otázek nabízejích se k projednání je pochopitelně značné množství. Pozornost účastníků bylo třeba orientovat na vybraný okruh témat. Konkrétně byly dotčeny: otevřené otázky studia vnitropolitických poměrů v republice, mechanismy tvorby zahraniční politiky státu, názorová hladina slovenské společnosti a otázky jejího vztahu ke státu, vojenská politika státu, hospodářská a sociální politika, náboženský život církve a stát a okrajově i kulturní atmosféra tehdejší společnosti. Jednotlivá diskusní témata byla vždy uvedena vstupním referátem předneseným některým ze specialistů věnujících se danému problému. Navzdory selekci diskusních okruhů byl obsah celého setkání ještě příliš široký a jednotlivé příspěvky mohly pouze nastínit existující desiderata. Užitečnější pro příště bude koncentrovat pozornost vždy k jednomu okruhu problémů. Přesto však měla celá akce nepochybně význam. Ostatně jsme přesvědčeni, že setkání tohoto druhu budou mít nezastupitelné poslání nejméně do té doby, než se podaří zajistit kontinuální diskusi na stránkách odborných časopisů. Vzhledem k tomu, že v průběhu diskuse zazněla celá řada zajímavých myšlenek a podnětů k další práci, rozhodli se organizátoři zprostředkovat převážnou část jejího průběhu širšímu okruhu zájemců z řad odborné veřejnosti publikováním přítomného spisku. Záznam z diskuse předkládáme pokud možno v úplnosti (referáty i diskusní vystoupení), jen se nám bohužel nepodařilo získat od několika autorů texty jejich uvodních referátů. Josef Harna

7

1. OTEVŘENÉ OTÁZKY STUDIA VNITROPOLITICKÝCH PROBLÉMŮ PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY Eva Broklová Co nevíme o první republice Z námětů, které nabídli pořadatelé setkání, CEFRES a Historický ústav AV ČR resp. jejich zástupci, k diskusi, jsem si vybrala témata uvedená níže. Nikoli proto, že by nebylo možné uvažovat o dalších nebo jiných z celého širokého okruhu otázek, jež nebyly a v dohledné době nebudou zpracovány, ale zejména proto, že navržená témata představují diskutované, málo probádané a sporné problémy. Kromě několika zjištěných faktů mohu proto nabídnout pouze teze, případně hypotézy. České, slovenské a německé veřejné mínění v roce 1918 Vzhledem k uvedenému datu předpokládám, že jde o postoj tří národních společenství ke vzniku státu. Budiž řečeno hned na počátku, že navzdory pokusu o secesi území osídleného značným procentem německého obyvatelstva, využilo práva opce cca 300 000 Němců (kteří tedy vyvodili důsledky ze svého negativního naladění vůči ČSR). Snaha o odtržení historických oblastí českých zemí neměla dostatečné zázemí v zahraničí, neboť rakouský volební zákon z ledna 1919 nezahrnoval toto území, a tudíž pro ně nepředpokládal provedení voleb. Sousední Německo bylo natolik zachváceno vlnou komunistických povstání, že ústavodárné Národní shromáždění muselo být přeneseno do Výmaru. Sebeurčení v americkém ani v evropském pojetí nepředpokládalo sebeurčení pro menšiny. Až do Prohlášení nezávislosti československého národa zatímní československou vládou 18. 10. 1918 nebylo zcela zřejmé, zda anglické slovo autonomy ve 14 Wilsonových podmínkách znamená autonomii potlačovaných národů v rámci Rakousko-Uherska nebo zřízení nezávislých států. V případě československého národa, tj. lidu sídlícího v českých zemích a na Slovensku (nikoli etnického národa), bylo nezávislosti dosaženo až uvedenou deklarací. Slovenští političtí představitelé, kteří se sešli v Turčianském Sv. Martině a vyhlásili Martinskou deklaraci, zařadili do textu dokumentu pasáž o československém národě o dvou větvích, která se v jiných dokumentech zakládajících československý stát nevyskytuje. Později autonomii pro Slovensko (v rámci Československa) požadovala jen Slovenská ľudová strana.

8

V roce 1920 se však autonomie jejím politikům jevila jako předčasná a v roce 1923 byli ještě ochotni pokládat za její náhradu župní svaz. Roku 1927 byl hlasy občanských stran, československých ľudové a německých, přijat zákon o reformě veřejné správy. Pouze absenci ľudové strany by bylo možné pokládat za nesouhlas s novým uspořádáním. Vlastní výzkum českého, slovenského a německého veřejného mínění se v roce 1918 nekonal. Existuje samozřejmě možnost využít zástupné prameny a pokusit se veřejné mínění na jejich podkladě rekonstruovat. To by vyžadovalo poměrně rozsáhlý dlouhodobý výzkum. Soudím tak po zkušenostech se zkoumáním obrazu Němců, Rakouska a Německa v české společnosti 19. a 20. století, na němž tým badatelů pracoval po tři roky. Nicméně bych si dovolila o problému zapřemýšlet. Za řešení metodologického přístupu nepokládám např. souhrn typu, který napsal A. Maurois, v odstavci o dějinách Francie před první světovou válkou. Jeho konstatování skutečnosti, že se rozšířila loajalita vůči republice, se sice opírá o zjistitelná data, ale není to výsledek průzkumu veřejného mínění. Jsou to fakta, na jejichž základě lze uvažovat o vytvoření konsenzu. 5 Zobecňující závěry na toto téma nepokládám za validní, pokud nemají za sebou alespoň pokus o reprezentativní výběr. Příklady a názor na problém nemohou výzkum nahradit. Problému veřejného mínění je ale dost blízká otázka po obecné vůli, kterou lze přece jen poněkud exaktněji řešit poukazem na výsledky voleb a programy politických stran. V roce 1918 se ale volby nekonaly. Výsledky z obecních voleb roku 1919 svědčí spíše o zrevolucionování obyvatelstva ve směru sociálním, než o chuti přijmout demokratický stát, od něhož se dala očekávat opatření ve sféře sociální. Právě tehdy také napsal německý křesťanskosociální politik Mayr-Harting článek První krok, který lze pokládat za projev ochoty některých německých politiků jednat (tehdy šlo o ochotu vstoupit do Revolučního Národního shromáždění). Vzhledem k setrvání těchto politiků na antidemokratických postojích mohl vstup německých zástupců tehdy jen zkomplikovat přípravu ústavy. Jak málo svědčila ochota ke vstupu do parlamentu o změnách postojů k demokratickému systému, dokazuje ještě pozdější žádost téhož politika, kterou přednesl E. Benešovi v r. 1921, aby se nevyjadřoval pozitivně o straně křesťansko-sociální a Bundu der Landwirte, neboť to tyto strany poškozuje v očích německého obyvatelstva. 6 Při tématu zjišťování veřejného mínění v minulosti, pokud bychom se o ně chtěli pokusit, je prvořadý problém druhu pramenů, jež by mohly být k výzkumu využity, a také problém metodologický, otázka, jak dalece jsou názory v nich tlumočené, reprezentativní. Pokud jde o prameny, šlo by patrně především o prameny zástupné, zmíněné shora. Tady by se mohly uplatnit zvláště prameny dobové, zprávy tisku, zprávy ministerstva vnitra o situaci mezi obyvatelstvem a ovšem i prameny vyprávěcí ap. Mnohem problematičtější jsou z hlediska věrohodnosti např. paměti vzniklé o několik desetiletí později. Jako příklad je možné uvést paměti české Němky vydané v roce 1997. 7 Autorka se jen velmi obtížně vyrovnává s problémem, jak spojit v textu útěšné vzpomínky na dobu svého dětství a mládí s ideologickými pasážemi evidentně pozdější provenience o tom, jak se Češi proti Němcům během první republiky proviňovali. Obecně je tedy třeba položit si otázku, co můžeme pokládat za veřejné mínění v roce 1918 i později za republiky a zda je vůbec možné je zjistit. 5

A. Maurois, Dějiny Francie. Praha 1994, s. 409-415.

E. Broklová, Politická kultura německých aktivistických stran v Československu 1918-1938. Praha 1999, 51 s. (v tisku). 6

7

Gerda Eckelt, Wo ist mein Heim, mein Vaterland. Albis international 1997. Úvod Jan Horský, Memoáry jako historické prameny pro dějiny naší doby.

9

Ještě závažnější je otázka, co vlastně znamená veřejné mínění, jak se může projevit a ovlivnit činnost politických činitelů. Zda se vůbec kdy děly dějiny na základě výsledku průzkumu veřejného mínění. Domnívám se, že odpověď bude záporná. Vznikají státy na základě rozhodnutí plynoucího z převažujícího veřejného mínění? Jsou rozhodnutí mocenské elity, udělaná bez ohledu na veřejné mínění nutně špatná? Proč by taková otázka měla být kladena v případě Československa? Zeptám se ještě jinak, aby byla zřejmá problematičnost kladení takových otázek: jaké bylo veřejné mínění německého obyvatelstva v Německu poraženém ve druhé světové válce? Co to znamenalo vzhledem ke státu, v němž žili? K tomu existuje rozsáhlá literatura. Ale dá se soudit, že si obyvatelstvo přálo nastolit demokratický systém? A přece se tehdy rozhodli bývalí spojenci, váleční nepřátelé nacistického Německa, že vybudují Německo demokratické. Byla to chyba? Spíše to bylo dobré rozhodnutí. V současné době se pokládá za veřejné mínění názor obyvatelstva, zpracovaný na reprezentativním vzorku, přičemž otázky nemají ovlivnit dotazovaného. A i tehdy jsou odborníky kladeny otázky metodologického rázu a výsledky bývají zpochybňovány. Na základě výzkumů názorů obyvatelstva se často veřejné mínění teprve tvoří. Co potom při usuzování ze zástupných a nereprezentativních pramenů? Další moje otázka navazuje na předchozí úvahu o Německu. Stalo se do určité míry zbraní oponentů vzniku a existence Československa a také svým způsobem módou, jak operovat proti tomuto státu poukazováním na to, že obyvatelstvo tento stát nepřijalo. A to nejen obyvatelstvo německé, ale i slovenské a také české, které nepočítalo s republikou, ale s monarchií, jak se v poslední době také tvrdí. Pokud jde o představitele českých Němců, je známo, že se postavili na odpor vůči novému státu, u Slováků se poukazuje na problém reprezentativnosti politické skupiny, která spolupracovala s českými politiky. Na druhé straně byla doba po válce plná dobrých předsevzetí. Také americký prezident Wilson se domníval, že se mu podaří rozšířit demokracii a zabránit další světové válce. Ale ani jeho Amerika neměla pro jeho činnost pochopení (ani pro vstup do války, ani pro jeho evropskou politiku). Přitom to byla doba ze všech hledisek příhodná pro to, aby byl učiněn pokus o soužití českého a německého obyvatelstva na bázi demokracie a možnost pro záchranu slovenského obyvatelstva tím, že bude nějakým způsobem definováno jeho území a bude včleněno do demokratického státu, v němž budou zaručeny poměry pro svobodný rozvoj státu. (Ostatně je možné klást také otázku, zda by mělo smysl zkoumat veřejné mínění u obyvatelstva kulturně i jinak zdecimovaného maďarskou nadvládou. 8 A byl tu, pro Masaryka jistě živý příklad Spojených států, v nichž Jižané a Seveřané se zcela odlišnou politickou kulturou, znesváření nadto občanskou válkou, vytvořili do první světové války americký národ. Odtud patrně Masarykův požadavek dalších 30 let klidného vývoje, formulovaný v první polovině 30. let. Zde je významné podívat se na výsledky vývoje. Podpora německých aktivistických stran 69 procenty německého obyvatelstva v roce 1925 a 71 procenty v roce 1929 svědčí pro vytvoření širokého konsenzu pro širokou spolupráci Němců nejen v orgánech moci zákonodárné, ale i ve vládě. Na této pozici setrvali němečtí voliči do roku 1931 (obecní volby). Výsledky parlamentních voleb v roce 1935 jsou dokladem antidemokratických hodnotových měřítek německého obyvatelstva, jež se staly rezonanční deskou pro Henleinovu Sudetoněmeckou stranu. Podobně jako v Německu a Rakousku, na rozdíl od západních zemí se srovnatelnými dopady hospodářské krize, znamenala krize příklon k extrémistickým nedemokratickým politickým stranám. Slováci podporovali ve všech parlamentárních volbách velkou většinou československé strany a vítězství Slovenské ľudové strany mezi slovenskými stranami v roce 1925 vedlo 8

Archiv Parlamentu, Těsnopisecké zprávy, 73. Schůze Národního shromáždění čs. 18. 9. 1919, s. 2274-2275.

10

k jejímu vstupu do vládní koalice. Veřejné mínění se tedy utvářelo pročeskoslovensky. 9 V souhrnu dvoutřetinový konsenzus voličů, který stál za vládou široké koncentrační koalice po volbách roku 1929 lze interpretovat jako podporu veřejného mínění veškerého obyvatelstva demokratickému politickému systému. Podobně je významná podpora voličstva na Slovensku Slovenské jednotě za Československú republiku a demokraciu (43,93 %) dokladem, že Slováci byli pro republiku získáni. Těžko tedy lze poukazem na pravděpodobně negativní veřejné mínění třeba i větší části obyvatelstva soudit, jak se to stává, že založení Československa nebylo oprávněné. Nastolení státních struktur na lokální úrovni, vytvoření rozličných státních institucí Pokud jde o státní struktury na lokální úrovni, zahrnují se problémy s nimi spojené obvykle pod souhrnné téma ”pražského centralismu”. A priori je centralismus připisován českým politikům proto, že si ”jednak přivlastnili rámec historických zemí... včetně oblastí obývaných ... [Němci], jednak připojili ke svému státu území, obývané... Slováky”. Údajně proto také byli Němci a pak i Slováci ”vůči novému státu nepříznivě naladěni”. 10 Varianty takového přístupu zůstávají v rámci publicistiky a nejsou výsledkem seriózního bádání. Ale i v historické literatuře se setkáváme s podobným přístupem. S demokracií je tradičně spojována spíše samospráva, kdežto decentralizovaná veřejná správa stojí, často z neznalosti, mimo sféru úvah o autonomii. Ideologický charakter stížností na pražský centralismus první ČSR je zřejmý i z toho, že se Němci stali státními příslušníky totalitního německého státu a také ve Slovenském štátě byla odbourána parlamentní demokracie. Odmítání centralismu má ovšem tradici v podobě soudu z Revolučního národního shromáždění: ”Starý rakouský zlořád, že totiž všecko se centralizuje.” Za zdroj čs. centralismu je možné pokládat existenci zemské autonomie za Rakouska, kdy byly soustřeďovány všechny síly národa, což nebylo příliš příznivé rozvoji místní samosprávy. Jen snad ještě upozornění na připojení oblastí obývaných Němci Československem v zájmu hospodářského přežití nového státu, o němž se zmiňuje J. K. Hoensch11 – tato území byla historickou součástí zemí Koruny české, nebyla k novému státu připojena. Právě německých obstrukcí využil panovník těsně před válkou k provedení centralizačního opatření a zrušil zemský soud. Zemská samospráva byla tak prakticky zlikvidována. Tendence ke sjednocení státu spolu s budováním decentralizované veřejné správy se prosazovaly v parlamentních demokraciích po první světové válce. V demokratické teorii odpovídá takový stát myšlence suverenity lidu s jednokomorovým parlamentem a vládou závislou na parlamentu. Pojetí decentralizovaného jednotného státu jako lépe odpovídajícího zájmům nového státu a potřebám moderní společnosti a roli státu v ní, tehdy převládajícímu, korespondovaly snahy o župní zřízení a správní reformu. V určitém smyslu župní zřízení sjednocovalo stát více než pozdější správní reforma. V demokratickém státě je teze o jednotě E. Broklová, Češi a Slováci 1918-1938. In: Sociologický časopis XXIX (1993, 1), s. 25-42. Anglicky Czech and Slovaks, 1918-1938. In: Czech Sociological Review. Vol. I, 1, Spring 1, 23-42. 9

10

B. Doležal, polemika in: Denní telegraf 28. 6. 1994. V mém záznamu v notebooku z r. 1994 není bohužel uveden název článku a stránka a dohledat tyto údaje nelze, protože uvedené noviny nejsou dostupné ani v Národní, ani v Městské knihovně. 11

J. K. Hoensch, Einleitung. In: Das Scheitern der Verständigung. Tschechen, Deutsche und Slowaken in der Ersten Republik 1918-1938, Ed. Hoensch, J. K., Essen 1994, s. 9. Česky titíž, Ztroskotání spolužití, Praha 1993, s. 6.

11

zájmů státu a občana vždy přijatelnější než ve státě totalitním, neboť je vůle voličů pravidelně zjišťována ve volbách, a to na různých úrovních. Společnosti po převratech, jež se snaží prosadit nové poměry, mají obvykle tendenci ke sjednocování států. Princip územní samosprávy vychází z myšlenky, že existují přirozené společenské útvary, které mají jistá přirozená práva. Podle míry kompetence lze mluvit o větší či menší decentralizaci, resp. centralizaci veřejné správy a soudnictví. Zákon o zřízení župních a okresních úřadů přenesl na centrální vládu legislativní moc dřívějších zemských sněmů (znamenal omezení zemské autonomie). Podle důvodové zprávy šlo o centralizaci a směřování k jednotnému státu; ne ve prospěch ústředního zákonodárství, ale exekutivy. V čele každé župy stál župan, jmenovaný ústřední vládou v Praze a jí podřízený. Také předsedou župního zastupitelstva byl župní úředník, vedle něhož bylo v zastupitelstvu ještě pět dalších státních úředníků se stejným hlasovacím právem jako členové volení. Župní zřízení bylo uvedeno v život na Slovensku, čímž vznikl správní dualismus. Ministr vnitra nakonec prohlásil, že župní zákon po finanční stránce není únosný a není životaschopný. Nová správní reforma z roku 1927 pak uvedla v život zemské zřízení. Směřovala k odstranění dvojí koleje v administrativě. Bylo zrušeno Slezsko jako samostatná země, což nepříznivě nesla tamější 40procentní německá menšina, a řada okresů, které měly být větší. (Zásahy ve prospěch jednotného státu se v ČSR zdaleka nerovnaly zmenšení Pruska v zájmu jednotného německého státu.) Státní správa byla v důvodové zprávě charakterizována nikoli jako správa nad parlamentem, ale jako vláda a parlament. Autonomie už nebyla v pojetí této zprávy obranou proti státu, ale integrující částí demokratické veřejné správy. Autonomní elementy se měly uplatnit v okresních a zemských zastupitelstvech: dvě třetiny se volily, jedna třetina byla jmenována ministrem vnitra a vládou. Systematicky sem náleží ještě dohlédací moc, kterou v historických zemích vykonávaly úřady politické a samosprávné. Řada ustanovení o dohlédací moci směřovala k omezení laického vlivu ve prospěch byrokracie. Hospodářské poměry veřejné správy utrpěly II. finanční novelou z roku 1927. Byly poškozeny obecní a okresní příjmy. Při byrokratizaci státní správy se uplatnila jako faktor i okolnost, že to mělo přispět k vytvoření konsenzu (podobně jako ve Francii, kde se soudilo, že centralizovaná veřejná správa vyrovnávala důsledky klasického parlamentarismu). Žádné instituce nejsou tak dokonalé, aby trvale zajišťovaly potřeby, k jejichž řešení byly vybudovány. Deset let po zákonu o správní reformě z roku 1927, kterým byl novelizován zákon o zřízení župních a okresních úřadů z roku 1920, se došlo k závěru, že nová veřejná správa dobře postihla okruh zájmů okresních a zemských, ale působnost obecní samosprávy zůstala nezměněna. Obecní zřízení pocházelo z let předválečného liberalismu, nevyhovovalo potřebě moderních obcí a pociťovalo se jako správní anachronismus. Stotisícové město bylo spravováno stejně jako malá venkovská obec. Přitom vzrůstala agenda tzv. přenesené působnosti, kterou starosta vykonával z příkazu orgánů státní moci. Tato agenda činila ze starostů první státní úředníky. Volání po přenesení těchto agend na orgány státní moci vyznělo naprázdno. Také proto, že se čas první Československé republiky nachyloval ke svému konci a řešení těchto problémů ztrácelo svoji váhu vzhledem k problémům existenčním. Formy a druhy demokratizace I toto téma by mělo být výsledkem rozsáhlého studia, k němuž jsme se zatím v posledních deseti letech nedostali. Je to stejný deficit jako v jiných oblastech. Nicméně se mi tato otázka nezdá zcela přesně formulovaná. Hned to vysvětlím. Demokracie totiž představuje určité formální principy, které jsou zajištěny její výstavbou. Jakmile jsou nastoleny, lze o demokratizaci už jen velmi těžko mluvit. Je to tedy spíše téma pro časově omezené období

12

počátků státu, který nastolil dovršení modernizačního procesu. 1. O demokratizaci se mluvilo a psalo, dokonce jako o silné, v oblasti veřejné správy vůči Rakousku. Demokratizace veřejné správy a autonomie ve věcech hospodářských se zabezpečovala tak, aby neutrpěly státní zájmy. Hospodářská autonomie a vytvoření čistě německých žup v době boje českých Němců proti státu se nesrovnávaly s bezpečností státu. 2. Demokratizace jako dovršení protifeudálních opatření (ve smyslu teorému Th. Nipperdeye) 12 byla provedena také prvními zákony - proti jiným zemím se jeví jako velmi důsledná: zrušení šlechty, provedení pozemkové reformy a zrušení fideikomisů. 3. K demokratizačním opatřením se řadí i program reforem v prvních dvou letech po vzniku státu, i když nebyl uskutečněn celý. Sem do určité míry patří i omezitelnost vlastnictví zákonem (podle návrhu sociální demokracie). 4. Pokud jde o ekonomické základy moderní společnosti, byla čs. ústava proti výmarské ústavě hodnocena jako zakrnělá. Čs. zákonodárci nereflektovali na experimentování v hospodářské dimenzi, zůstali věrní normám ústavní vlády, což se dlouhodobě vyplatilo. Sociální práva ve výmarské ústavě totiž nebyla žalovatelná a demokratickému systému jejich deklarování spíše uškodilo (např. nežalovatelné právo Němce, ne občana, na byt, na práci ap.). Také tímto způsobem byla ve výmarské ústavě na rozdíl od československé porušena formálnost demokratických principů, jimž byl přiřčen určitý obsah. 5. Demokratická praxe byla v ČSR nastolena v mnoha oblastech, i nepolitických. Demokratizace byla provedena v dopravě (telegraf, telefon, železnice, pouliční dráhy, elektřina, plyn a voda ve vlastnictví a správě městské samosprávy), bydlení a ve výchově i ve vlastnění přírodního bohatství (lesy, některé minerální prameny a lázně, vodní cesty, radiové doly v Jáchymově, hrady a zámky) a v sociálním zákonodárství. Demokratický charakter měla i pozemková reforma (půda nebyla znárodněna, ale rozdělena mezi jednotlivce). 13

Jana Burešová Společensko-politická a veřejná aktivita žen v první Československé republice Problematice výzkumu postavení žen ve společnosti, vnímání žen ze strany společnosti, přístupu samotných žen ke společnosti a veřejnému životu byla, ať už v celém komplexu daného problému či z nejrůznějších dílčích pohledů, pro období let 1918-1938 historiky v České republice doposud věnována minimální pozornost. 14 Vnímání role žen ve společnosti jak ze 12

Th. Nipperdey, Nachdenken über die deutsche Geschichte. München 1990, s. 52 an.

13

E. Broklová, Československá demokracie 1918-1938. Praha 1992, kap. Veřejná správa, s. 49-60.

Ve světě je počínaje USA, ale také ve Francii, Německu i středoevropském prostoru věnována historickému výzkumu ženské otázky pozornost už řadu let, čemuž odpovídají i výsledky v podobě poměrně početných publikačních výstupů z různých směrů daného výzkumu i časových období. Pro ilustraci alespoň uvádím Michaela Kronthaler, Die Frauenfrage als treibende Kraft, Graz 1995; Histoire des femmes en Occident, vol. 1-5, ved. kol. George Duby, Michelle Perrot, Paris 1991, 1992. Od počátku devadesátých let byl daný výzkum zahájen v Polsku na Institutu historie Varšavské univerzity pod vedením Anny žarnovské a Andřeje Schwarce s publikačními výstupy pod jejich redakcí: Kobieta i spoleczenstwo na ziemiach polskych w XIX, Warszawa 1990. Kobieta i edukacja, II/1, II/2, Warszawa 1992. Kobieta i swiat polityki III/1, III/2, Warszawa 1994, 1996. Kobieta i kultura 14

13

strany společnosti, tak ze strany žen samotných začali čeští historikové zkoumat a v několika málo studiích prezentovat až v průběhu devadesátých let. Šlo však převážně jen o různé aspekty pohledu na ženy v devatenáctém století či v ještě starším období. 15 Pro období první Československé republiky ucelená studie o ženské problematice neexistuje. Zabývat se ženským prvkem ve společnosti považuji za důležité ve smyslu snažení o nejúplnější a nejpestřejší obraz doby a atmosféry první Československé republiky. Sledovat ženu ve společnosti, její vliv na společnost a vliv společnosti na ni je možno z řady různých aspektů. Rozhodla jsem se proto nejprve prozkoumat společensko-politickou a veřejnou aktivitu českých žen v letech 1918-1938. Vybrala jsem si ke sledování dva nejpočetnější a nejvlivnější proudy ženské společensko-politické aktivity, a to liberálně založené ženy, označující své spolky často termínem ”pokrokové”, a pak organizace katolických žen při Československé straně lidové. Práce jsou ovšem teprve na začátku. K tématu existuje poměrně velké množství pramenných materiálů, hlavně archivních, 16 a pak dobový tisk v podobě novin, časopisů, ročenek, věstníků, plakátů, letáků a brožur ženských spolků či z pera aktivních pracovnic ženských organizací. Pro přiblížení podmínek a atmosféry sledované záležitosti je třeba aspoň konstatovat, že teprve československou ústavou z roku 1920 získaly ženy v Československé republice volební právo. Všechna předchozí ženská společenská aktivita z konce 19. a počátku 20. století právě především k tomuto cíli směřovala. Emancipační hnutí českých žen začalo v šedesátých letech devatenáctého století snahou o určité hospodářské osamostatnění a hlavně o vzdělání žen. Tyto snahy značně zesílily na počátku dvacátého století, kdy se ženy začaly hlásit o politická práva a začaly aktivně vystupovat zejména za prosazení všeobecného volebního práva. První ústava nově vzniklé ČSR sice ženám zaručila stejná politická a občanská práva jako mužům, ovšem tato zákonem daná rovnoprávnost hned nepřešla důsledně do každodenní životní praxe. Bránily tomu nejrůznější předsudky, zvyková setrvačnost a také celé hospodářské uspořádání společnosti té doby. Na základě provedeného pramenného výzkumu si dovoluji konstatovat, že velká společenská aktivita především ”pokrokových” žen z přelomu století právě přijetím všeobecného volebního práva ještě vzrostla a v první polovině dvacátých let nabyla dosud nebývalých a nikdy potom už ve dvacátém století neopakovaných rozměrů a dosahu. Můj výzkum zachycuje, čím vším se ženy ve veřejné práci zabývaly, o co usilovaly, k čemu se v dané době vyjadřovaly a co se snažily pomáhat řešit a jaká byla na tuto jejich aktivitu odezva ve společnosti. Je třeba připomenout, že zavedením volebního práva získaly ženy prostřednictvím svých volebních hlasů jinou pozici v očích mužů coby tradičních a naprosto převažujících aktérů IV, Warszawa 1996. Jako příklad: žena v dějinách Prahy, Praha 1996 (sborník příspěvků z konference pořádané Archivem hlavního města Prahy na téma ženy měst pražských od středověku do dvacátého století v roce 1993); Božena Kopičková, Historické prameny ke studiu postavení ženy v české a moravské středověké společnosti, Praha 1992; Jaroslav Čechura - Milan Hlavačka - Eduard Maur, ženy a milenky českých králů, Praha 1997; Královny a kněžny české, red. Zdena Karešová, Jiří Pražák, Praha 1996; Velké ženy české, odb. red. Josef Hanzal, Praha 1997; Marie Macková, O senátorce Anně Chlebounové, Ústí nad Orlicí 1998; Milena Lenderová, K hříchu i k modlitbě, žena v minulém století, Praha 1999. Cenné jsou dílčí studie, především demograficky zaměřené, Pavly Horské, dále Pavly Vošahlíkové, filozoficky laděné studie Jaroslavy Peškové, dotýkající se ženské problematiky. 15

Státní ústřední archiv Praha, fond Presidium ministerstva vnitra, fond ženská národní rada. Moravský zemský archiv Brno, fond B-26 Policejní ředitelství Brno, Spolky 1851-1958, fond G-86 ženské spolky, fond G-392, Písemná pozůstalost Antonie Gebauerové. Literární archiv Památníku národního písemnictví Praha, fond Honzáková Albína, fond Minerva. 16

14

jednotlivých politických stran. Hlasy žen ve volbách byly pro dosažení politických záměrů a cílů stran důležité. Nejreprezentativnějším sdružením žen liberálního směru pro Zemi českou byla Ženská národní rada se sídlem v Praze s pobočkou pro Moravu a Slezsko, ale fakticky nejaktivněji působila v Čechách. V roce 1935 sdružovala 50 členských organizací liberálního zaměření. 17 Nejaktivnější a nejvlivnější liberální ženskou organizací za první republiky na Moravě byla Zemská organizace Pokrokových žen moravských. Obě organizace byly nepolitickými zastřešujícími svazy liberálně založených ženských spolků i jednotlivkyň, žádajících kulturní, sociální, politickou a hospodářskou rovnoprávnost žen s muži. V řadě momentů v opačném duchu než liberální ženy, ale současně s jinými požadavky naopak shodně působily prostřednictvím svých velmi aktivních a početných zemských svazů katolicky orientované ženy. Existovala zastřešující organizace Svaz katolických žen a dívek Republiky československé pro Zemi českou a pak daleko aktivnější Svaz katolických žen a dívek Moravy, Slezska a Hlučínska při Československé straně lidové. Na daném tématu z doby první Československé republiky můžeme sledovat ještě jeden úhel pohledu, totiž: jak společnost let 1918-1938, po formální stránce demokratická republika s pokrokovou ústavou, v běžném životě v podstatě dotažení svých demokratických rysů daných v ústavě ještě celou první polovinu dvacátého století dopracovávala a zvykala si na ně. Podoby a směry aktivit ženských spolků nám vlastně kromě jiného ukazují, jaké mělo období první ČSR společenské, sociálně ekonomické a i jiné problémy a slabiny. Popis a hodnocení první Československé republiky může být v šíři vidění i prostřednictvím ženské otázky doplněno, rozšířeno, obohaceno a upřesněno. Veškeré i podrobné historiografické práce o první ČSR dosud činily, pokud vůbec, jen okrajové zmínky o roli žen a jejich postavení, o jejich aktivitách a vnímání jejich aktivit společností. DISKUSE J. Harna: Všechny tři otázky, které zde kolegyně Broklová nastínila, přesně vystihují záměr, který jsme s dr. Marèsem při přípravě diskuse sledovali. Zejména mě zaujal problém charakteru veřejného mínění ve vztahu k republice v jednotlivých národních prostředích. Některé formulace v referátu kol. Broklové však naznačují přesvědčení, že odpor německé reprezentace k nově vznikajícímu státu znamenal současně i její distancování se od demokracie. Domnívám se, že jak Bund der Landwirte, tak Německá křesťansko-sociální strana reprezentovala demokratické proudy. Jejich chování spíše vyjadřuje národně obranářské postoje. Nemůžeme tyto strany pokládat apriorně za nedemokratické jen proto, že vyjadřovaly protičeský nacionalismus. To, že i v době vrcholícího aktivismu např. Mayr-Harting nebo vůdci německých agrárníků vystupovali mnohdy ve vztahu ke státu nejednoznačně či kriticky ještě neznamená, že byli nedemokratičtí, a to jen proto, že vyslovovali pro českou veřejnost nepříjemné názory. V otázce poměru k demokracii se příliš nelišili třeba od českých agrárníků nebo národních demokratů. Bude ovšem zřejmě obtížné posoudit skutečnou kvalitu jejich demokratismu jen z veřejných vystoupení. Je třeba vidět, a o tom jste se již, kol. Broklová, zmínila, že byli pod tlakem veřejného mínění, které se nedokázalo smířit s novým postavením německého obyvatelstva českých zemí po roce 1918. Odtud pramenil i jejich váhavý postup na cestě k aktivismu v první 17

Podrobné informace viz Státní ústřední archiv Praha, fond ženská národní rada, celkem 66 kartonů materiálu.

15

polovině 20. let. Na veřejnosti (v tisku, v parlamentě, na veřejných shromážděních) vystupovali mnohdy až radikálně nacionalisticky, přitom v interních jednáních se Švehlou, s Masarykem či jinými českými předáky byli daleko realističtější, mírnější, až nakonec dospěli ke spolupráci ve vládní koalici. Ale i potom se projevovalo jakési jejich "schizofrenní" chování, totiž rozdíly mezi jejich veřejnými vystoupeními a mezi jejich vystupováním třeba ve vládě. To svědčí přinejmenším o tom, že se německý aktivismus pohyboval na labilní půdě, jak koneckonců ukázal i vývoj tohoto směru po vzniku SHf a potom SdP. E. Broklová: Já nevím, jestli jsem řekla, že byli němečtí aktivisté nedemokratičtí, v případě, že ano, pak jsem to tak nemyslela. Přirozeně, že chápu, jak je to složitá otázka. Spíš jsem měla na mysli některé právě jimi užívané pojmy tvořící jinak součást antidemokratického myšlení. Jiná věc je jejich konkrétní chování v politice, a to, v čem setrvávají. Třeba jejich chápání pojmu "pospolitosti", nebo pojetí národa – Volk. To jsou všechno otázky, které byly v německém prostředí velice citlivé, jejich emocionální pojetí v lidech přetrvávalo. Jsou to vlastně nejtrvalejší hodnoty, které se v myšlení širokých vrstev tvoří a bez ohledu na nějaké revoluce nebo převraty obvykle přežívají. Jsou neseny základními strukturálními složkami společnosti, tedy rodinami. Tak tyto pojmy jsem spíše měla na mysli při užití termínu antidemokratický. Jinak bezpochyby aktivismus pomohl udržet, uvnitř i navenek, československou demokracii. M. Trapl: Chtěl bych v souvislosti s postoji německé menšiny ke státu upozornit na otázku správních reforem. Představují velký problém historický, ale i badatelský. Domnívám se, že tady ještě není mnohé dořešeno. Tak třeba právě otázka župního zřízení a jeho nezavedení. Do jaké míry to bylo způsobeno, jak se někteří domnívají, českými nacionálními postoji, obavami, že by dvě župy, českolipská a karlovarská, byly v německých rukou, pod německou správou, a do jaké míry zde byly ještě jiné důvody. Zatím to nebylo nikde jednoznačně řečeno, i když známe třeba zdůvodňování správní reformy v parlamentě v roce 1927 a velmi ostré německé výpady proti němu. Je pochopitelné, že Němci proti této správní reformě protestovali, protože se např. domnívali, že mohlo být německé Slezsko, a jeho spojení s Moravou pokládali za omezení možnosti rozvinout vlastní německou samosprávu. A to se týkalo i těch dvou žup v Čechách. Tam byly velmi ostré protesty. Takže v tom je také problematičnost správní reformy a je myslím dost důležité, že to kolegyně Broklová na tomto místě připomenula, je důležité, aby se o tom mluvilo. Výzkum by měl v tomto směru pokračovat. E. Broklová: Zároveň je tady ovšem reakce Berlína, který se dotazuje vyslanectví německého, zda správní reforma z hlediska národnostního nepoškodila německé obyvatelstvo. Tenkrát němečtí zástupci vyjadřují názor, že ne, protože správa byla právě spíše byrokratizována. Jinak se vůbec vytvoření zemí zase v podobě z roku 1927 pokládalo za jistou úlitbu ľudové straně, aby ona vstoupila do vznikající občanské koalice. Takže ono to je ještě složitější. Zároveň se, myslím, Němcům také ulevilo v tom smyslu, že správní instituce a úřady v pohraničí byly do určité míry odpolitizovány. Zejména v tom hrála roli skutečnost, že armáda a četnictvo ztratily volební právo. M. Trapl: K tomu jen drobnou poznámku. Je to pravda, ale pokud jde o Slezsko, tam se uskutečnily obrovské tábory lidu, od Javorníka až po Ostravu, v celé této oblasti byly obrovské německé protestní tábory proti správní reformě. Ve Slezsku to tehdy cítili Němci jako velkou újmu.

16

J. Sebek: Co se týká referátu paní doc. Broklové, nejdříve bych zareagoval na problém správní reformy. Z počátku se tento problém skutečně vyhrotil spíše nacionálně, což se ukázalo při parlamentních volbách v roce 1929. Tehdy v nich ztratily aktivistické strany, které souhlasily s návrhem zákona o správní reformě z roku 1927 a na jejich úkor získali voličskou přízeň, zejména ve Slezsku (zde se jednalo o reakci na oslabení významu Slezska a Opavy jako přirozeného slezského centra vytvoření země Moravsko-slezské), extrémní nacionální socialisté. Domnívám se, že z tohoto pohledu by také mohlo být Slezsko zkoumáno, protože již na sklonku 20. let je tam možné pozorovat nárůst radikálního nacionálního extremismu. Ve vztahu ke zkoumání politického systému existuje řada bílých míst zejména v historiografické reflexi poválečné krize liberální demokracie, zejména v otázce zkoumání vývoje antidemokratického myšlení v období 30. let, kdy dochází v naprosté většině států střední Evropy k nástupu autoritativních nebo poloautoritativních režimů. V tomto směru by bylo nepochybně zajímavé postihnout právě vývoj těchto názorů v českém prostředí, kde dochází právě ve 30. letech k rozmachu pravicově orientovaných politických proudů. Předmětem zkoumání by nepochybně měla být i otázka, do jaké míry se jednalo o původní myšlenky a do jaké míry byly inspirovány podobnými trendy v evropských zemích. Nepochybně by si svou pozornost zasloužila i problematika stavovského státu jako jednoho z vůdčích fenoménů antidemokratických tendencí. Kritickou a důkladnou analýzu by si nesporně zasloužila různá sociální prostředí a jejich vliv na utváření politické kultury v zemi. Domnívám se, že v této souvislosti by se výzkum měl zaměřit na otázku středních vrstev a jejich vztahu k demokracii a v této souvislosti udělat komparaci mezi českým a německým prostředím. Chybí mimo jiné rovněž analýza činnosti mládežnických organizací a spolků, které byly zdrojem nacionálního, antiliberálního a autoritářského myšlení (otázka vůdcovského principu, který se začal uvnitř mládežnických formací prosazovat). Pro detailní rozbor zmíněných jevů je třeba provést komparaci s vývojem v ostatních středoevropských státech, Polskem, Rakouskem, Maďarskem a pochopitelně i s Německem. Na příkladech způsobu řešení vnitropolitických krizí a reakcí na antidemokratické tendence lze totiž ukázat přednosti i nedostatky československého politického systému, založených na základech pluralitního parlamentarismu. Problematika církevních dějin Značná část historiografické práce zůstává podle mého názoru také na poli výzkumu prvorepublikových církevních dějin, které zůstaly také na okraji historiografického zájmu. V období první republiky katolická církev v Československu procházela výrazným předělem, kdy se musela vyrovnávat s rozpadem habsburské monarchie a silnou antikatolickou vlnou, která vznik československého státu provázela. Současně byla nucena reagovat na diskreditující zátěž austrokatolicismu, který měl za následek zpovrchnění duchovního života a ideovou sterilitu. Z tohoto hlediska je nutné historiograficky důkladně analyzovat spirituální trendy uvnitř českého katolicismu. Předně je třeba zkoumat ideovou výbavu českého katolického prostředí, skutečnost, jakým způsobem akceptovalo ideje, které určovaly charakter moderního evropského katolicismu a zároveň kontakty, které v tomto směru existovaly. Tyto trendy pak samozřejmě určovaly i příklon katolického prostředí také k antidemokratickým a antimodernistickým myšlenkám, k němuž dochází zejména v období 30. let. Vedle toho by se měly objevit práce, které by se zabývaly modelem pastorační práce a zodpovědět otázku, zdali byl ovlivněn více tradičními nebo moderními přístupy, a přiblížit eventuelní vnitrocírkevní diskuse, které se touto otázkou zabývaly. Stejně jako v případě analýzy politického systému by se měla pozornost historiků

17

koncentrovat na sondy, které přecházejí i do oblasti sociálních dějin. Chybí především hlubší proniknutí do oblasti sociální stratifikace katolických věřících, charakteristiky náboženských poměrů v jednotlivých regionech (např. z hlediska srovnání mezi sociální úrovní a religiozitou) nebo zkoumání rozdílů mezi religiozitou ve vesnickém a městském prostředí. J. Hanzal: Já bych se chtěl vyjádřit k problému státní správa versus samospráva. Tento problém podle mě nebyl dostatečně v naší literatuře objasněn, přestože jde o problém závažný a řekl bych i politicky aktuální i v dnešní době. Na jeho řešení by bylo asi třeba zaangažovat víc lidí "z terénu", to znamená z krajů, či okresů, z tamějších archivů a muzeí. Problém rozvoje samospravy je starý, trvá už od Rakouska, potýká se s ním první republika, zejména pokud jde o střední článek. Spíš fungující je obecní správa, která má své tradice z Rakouska, je jednodušší a funguje poměrně lépe. Článek okresní nebo krajská samospráva, to byl problém, který se nepodařilo vyřešit. Tedy, stručně řečeno, byly tady jednak problémy personální, tedy malá ještě vyspělost a malý kádr samosprávných činitelů v celé zemi. A další problém byla otázka vymezení kompetencí, vymezení toho, co má dělat státní správa a co samospráva. Většinou to spělo k tomu, a ty tendence jsou dnes taky, že většinu věcí řeší státní správa, protože samospráva není schopná řadu problémů účinně, efektivně řešit. Tyto záležitosti bych měl za téma, jemuž by se historiografie měla věnovat. Považuji to i za problém aktuálně politický. J. Harna: Děkuji za tuto poznámku. K řešení řady témat může přispět velkou měrou regionální historiografie. Bylo to také jedním z našich cílů při koncipování témat naší diskuse navázat na některá témata, která se mohou stát velkým úkolem regionální historiografie. Nejsme schopni, pokud se pohybujeme neustále jen na centrální rovině politických dějin, pokročit dál v poznání této problematiky a v důsledku toho ani nemůžeme vyslovit relevantní obecné soudy. Myslím si, že by v tom měla být i výzva pro pracovníky okresních muzeí a okresních či oblastních archivů. Pokud již mám slovo, chtěl bych ještě reagovat na jednu myšlenku, kterou před chvílí naznačil kolega Šebek a která souvisí i s tím, co říkala kolegyně Broklová. Jde o otázku stupně demokracie a stabilizace demokratického systému a zároveň o druhou stranu téže mince, o tzv. problém krize demokracie, konkrétně československé demokracie. S tím si neumíme zatím poradit. Víme, jak intenzivní byly diskuse o krizi demokracie ve 30. letech, víme, že v historické produkci 50. let přerostla kritika poměrů první republiky v tezi o fašizaci politického systému. Vedle toho stojí teze rovněž z 30. let o potřebě tzv. silné demokracie či o vládě silné ruky. Panuje naprostý názorový zmatek nebo alespoň jisté rozpaky při hodnocení některých opatření, jež byla namířena na obranu demokracie a přitom měla, alespoň v liberalistickém pojetí demokracie, reglementující nebo limitující charakter. Myslím si že tady se odkrývá obrovské téma, které však asi bude vyžadovat spojené síly historiků, právních historiků, sociologů, příp. i politologů. Abychom v tomto tápání o skutečném charakteru první republiky, zejména pokud se týče 30. let, učinili alespoň částečně jasno, bude potřeba i srovnání s širším okolím, nejméně s vývojem situace ve střední Evropě. M. Neudorflová: Mě zaujala poznámka o tom, že německé strany, nebo spíš někteří sudetoněmečtí politikové, se chovali jinak nebo měli jiný přístup ve vztahu k oficiální politice a jiný přístup k sudetoněmecké veřejnosti a pravděpodobně i ke členům vlastních politických stran. Mám dojem, že toto je velice závažné téma, protože politikové a vedení politických stran vždycky ovlivňují názory a přístupy veřejnosti. Takže je otázka, do jaké míry tito politikové ovlivňovali či spíš neovlivňovali veřejnost ve smyslu rozvoje demokratických hodnot,

18

demokratických přístupů. To se mi zdá jako velice závažné vzhledem k tomu, jak velice snadno se sudetští Němci nechali v druhé polovině 30. let zfanatizovat. To znamená, že vlastně nebyli vychováváni dostatečně svými politiky a stranami v demokratickém duchu, v demokratických hodnotách. J. Burešová: Moje poznámka, drobná, směřuje obecně k tématu, o němž právě hovoříme. Domnívám se, že vnitropolitická situace v Československé republice je úzce provázána se sociální, se společenskou problematikou, s podobou celkové společenské situace. Napadá mě taková drobnost, která by mohla doplnit náš pohled na celkovou atmosféru té doby, a sice jde o otázku výzkumu, získání pohledu na postavení žen ve společnosti, vnímání žen ze strany společnosti, přístup samotných žen ke společnosti a k veřejnému životu. Významné je zpracování této problematiky ať již v celém komplexu problémů doby, nebo z nejrůznějších dílčích pohledů. Pro období první republiky a nakonec asi i pro jiná období v našem českém prostředí tomu byla věnována minimální pozornost. Srovnáme-li okolní státy, Německo, Francii, také i Polsko, tam se v průběhu 90. let rozšířil poměrně dost podrobný výzkum této problematiky především sice pro 19. století, ale také pro první polovinu 20. století. Přitom se k tomu, podle prvních sond, které jsem učinila, nabízejí prameny a další materiály v dostatečné míře (noviny, časopisy, ročenky, věstníky, plakáty, letáky, dobové brožury apod.). Zatím se však v podstatě žádná z prací vztahujících se k první republice celkově, ale ani okrajově nedotýká této problematiky. Já jsem se s tím začala trošku zabývat, začala jsem sledovat tuto otázku z hlediska společenskopolitické aktivity a veřejné činnosti žen a zaměřila jsem se zatím na politickoideologický proud řekněme liberálního charakteru, který si říkal (i v názvech) "pokrokový". A pak jsem se pokusila o sondu do velmi širokého a aktivního proudu katolicky orientovaných žen v Československé straně lidové. Chtěla bych jen pro přiblížení základních podmínek a atmosféry sledované doby a daného problému připomenout, že teprve československou ústavou z února 1920 získaly ženy v Československé republice volební právo. Všechna předchozí společenská aktivita z konce 19. a počátku 20. století právě především k tomuto cíli směřovala. Přijetí všeobecného volebního práva však byla pouze, i když důležitá, formalita. Pro její faktické a opravdové naplnění ideje rovnoprávnosti pak vlastně ženy vyvíjely v průběhu dvacátých a třicátých let velké úsilí. Prameny nám to ostatně dost bohatě dokládají. Ještě poznámka na závěr: zavedením všeobecného volebního práva získaly ženy prostřednictvím svých volebních hlasů také jinou pozici v očích mužů jako tradičních a naprosto převažujících aktérů jednotlivých politických stran. Hlasy žen ve volbách od té doby byly pro dosažení politických záměrů a cílů důležité. Ukazuje se to názorně v již zmíněné Československé straně lidové. Toutéž tématikou by se nesporně mělo rozšířit spektrum výzkumu dějin první republiky. E. Maur: Chtěl bych navázat na dvě věci. Jednak na to, co tady říkala kolegyně Neudorflová, když se zmínila o působení politiků na veřejnost. A to vlastně souvisí i s tím, čím začínala kolegyně Broklová, to znamená s veřejným míněním. V jejím úvodním slově byl dán důraz na výzkum obsahu, případně výzkum posunů veřejného mínění. Ale stejný význam, podle mého soudu, by se měl přikládat výzkumu formování tohoto veřejného mínění. A v tom vlastně je obrovské bílé místo, o tom nevíme vůbec nic. Samozřejmě něco z novin a tak dále, ale jaká byla třeba úloha německého učitele v základní škole pro formování historických představ, představ politických, představ občanských? Jaká byla úloha písní, třeba sokolských písní, pro formování určitého nacionálního vědomí českého člověka? Pokud si vzpomínám jenom z krátkého období let 1945-1948, co bylo skryto jenom v takovém "...a kdo se odrodí, čepelem v tu zrádnou hruď", nebo v takovém "...sokola zavolej, on ti pomůže zahnat Němce vrahy" atd. Všechny tyto

19

stereotypy, to všechno nějakým způsobem působilo na veřejnost systematicky a my o tom víme jen velmi málo. To všechno obrovským způsobem formovalo veřejné mínění, formovalo obsah představ lidí, jejich mentalitu a bez toho vlastně nepochopíme všechny ty souvislosti, které v určité době existují. R. Kvaček: Já bych jinak nehovořil, ale kolega Maur mi dodal odvahu. Jenom poznámka k veřejnému mínění: netýká se to samozřejmě jenom německého obyvatelstva, ale právě ještě více toho českého. Historické jevy se jednak zkoumají a jednak se na ně usuzuje. Co takový problém, jako je historická paměť. Ta přináší své ovoce teprve po desetiletích. Vezmu příklad z 19. století: táborové hnutí propadlo v 70. letech, ale vědomí o něm bylo neseno přes generace a vzpomínka na něj se najednou objevila v první světová válce nebo v paměti tehdejších lidí. Oni to slyšeli od dědečků. Dědeček vychovával vnuka, ta vazba už dneska není. Rodinné vazby jsou dnes povrchní, tehdy však velmi přispívaly k formování společenského i historického vědomí. To je samozřejmě záležitost, kterou zkoumat je nesnadné, ale aspoň dohadovat se metodicky, jsou tady návody, můžeme. A dokonce myslím si, že se to dělá. A to je druhý důvod, proč si beru slovo. Chci upozornit historickou veřejnost na množství materiálu obsaženého v diplomových pracích, tam bychom našli alespoň dílčí odpovědi na to, co si zde klademe jako problém. Najdeme tam jisté odpovědi na otázky správy včetně správy měst. Studenti šli v řadě případů ad fontes, do městských materiálů, do okresních materiálů. Je naším cílem dát historické obci k dispozici alespoň seznamy těchto prací, aby věděla, že se tady něco takového už léta pěstuje a mapuje. K otázce správy a samosprávy jen malou poznámku. Po válce byly centralistické všechny státy. A zvláště v nejbližším okolí. To je poválečná situace, všude to má sice své ještě specifické motivy, ale ta tendence je tady obecná. Myslím si, že látka, která je teď v centru naší diskuse, potřebuje na jedné straně opravdu zase cestu k pramenům, která se trošku omezila, na druhé straně potřebuje nadhled. Myslím, že nám právě ten nadhled maličko chybí a že přičítáme té tématice zase až přílišnou závažnost a pozornost. Je to také tím, že si některá témata necháváme vnutit. Necháváme si je vnutit historickou publicistikou nebo pseudohistorickou pseudopublicistikou. Maličko to cítím i z této diskuse, ale i jinde, spíš jinde. Historikové se stále dostávají do nějakých obranných pozic a něco vysvětlují. Nemají dost času, aby řekli své. Právě proto, že teze, které část té publicistky vznáší, jsou často tak nehorázné, že vlastně se vyžaduje obrana. A to zakrývá vlastně i možnost klidné práce. Celá tématika první republiky nemá dost klidu a to ztěžuje i možnost historiografické analýzy. Ale i ta analýza potřebuje nadhled. Jen tak se výzkum československé tématiky bude posunovat po tom podstatném.

20

2. TVORBA ZAHRANIČNÍ POLITIKY PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY Eduard Kubů K domácímu bádání o zahraniční politice meziválečné ČSR a zvláště pak k bádání o mechanismech její tvorby Poctivý a poměrně obsáhlý nástin vývoje historiografie zahraniční politiky první Československé republiky předložil historické obci na sklonku minulého roku Jindřich Dejmek (Československá zahraniční politika 1918-1938: pokus o historiografickou bilanci, in: Reflexe dějin první Československé republiky v české a slovenské historiografii, Praha 1998, s. 105144). Šlo o chronologicky řazený přehled hlavních prací, tedy toho, co bylo učiněno. A není toho málo. Zahraniční politika a diplomacie patří k badatelsky vděčným tématům, tématům viditelným, širokou historickou obcí a čtenářskou veřejností sledovaným ba hýčkaným, a to doma i v zahraničí. Odpovídají tomu badatelské výsledky? Nesnadná odpověď. Od oslavných, přímo adoračních prací dobových, jež velebí práci stále ještě politicky působícího Edvarda Beneše jakožto spolutvůrce československé samostatnosti, protřelou a zkušenou osobnost evropské diplomatické scény, se v 50. letech přešlo k novému výkladu. Ten byl koncepčně svázan s marxitickou metodologií, mající v tomto případě historicky zdůvodnit třídně podmíněný krach meziválečného Československa a dát obsah československo-sovětskému "na věčné časy" proklamovanému spojenectví. Takto až vulgárně pojatý směr interpretace však začal postupně v průběhu 60. let pod tíhou řady seriózních studií, zprvu drobnějších, ale stále častěji přicházejících prací monografických, jež byly založeny na dlouhodobém archivním studiu, blednout. Pozitivně působily i práce západoevropské provenience, které sloužily jako regulativ domácího bádání. Hrubý ideologismus ustupoval kritickému pojetí. Druhá polovina 60. let představuje vrchol dosavadního bádání, korunovaný několika obsáhlými monografiemi, časově zasazenými především do 30. let. Tyto práce zkoumaly především cestu Československa a velmocí do Mnichova, který se stal ústředním bodem bádání. Množství prací jemu věnované je neuvěřitelně rozsáhlé a pokrývá stovky bibliografických záznamů. Doma zvláště preferovanou a detailně zkoumanou kapitolu zahraniční politiky vždy představovaly bilaterální vztahy se Sověty. Léta normalizace československé bádání viditelně zbrzdila a přesunula je do dílčích menších studií. Další konjunkturu zahraničněpolitické

21

problematiky přineslo posledních deset let, kdy se zdvihly badatelské zábrany. Nové velké syntézy však nejsou zatím k dispozici. Považuji to za logické. Nejprve je třeba širší base dílčích studií, jež by pokryly dosud jen minimálně frekventované problémy a připravily půdu pro fundovaný širokospektrální výklad oproštěný od zaužívaných nezřídka i pohodlných stereotypů. Záměrem pořadatelů tohoto kulatého stolu ovšem nebyla ani tak bilance toho, co se učinilo, jako spíše bilance toho, co je třeba učinit, tedy spíše poukaz na badatelská desiderata. Pracovní program zvláště připomněl vliv tzv. "hlubinných sil" tak, jak je definovala francouzská historiografie ústy P. Renouvina a jeho následovníků, na rozhodovací proces. Podobný zahraničněpolitický výklad není k dispozici. Kloním se však k názoru a pokusím se jej dále šíře objasnit, že takovýto přístup ke zkoumání mechanismů tvorby československé zahraniční politiky není příliš produktivní. Považuji jej, s ohledem na československá specifika, za nerelevantní. Základní a trvalá úloha československé zahraniční politiky spočívala v diplomatickopolitickém zajišťování bezpečnosti státu. Je to důsledek jeho geopolitického postavení, jakož i skutečnosti, že se zrodil v době přechodné velmocenské absence ve střední Evropě. Porážka centrálních mocností a v neposlední řadě i mocenský útlum carského Ruska byly jednou z fundamentálních podmínek tohoto aktu. Mocenská rehabilitace Německa a úsilí o znovuvyplňování velmocenského vakua znamenalo pro ČSR nepříznivý vývoj mezinárodní situace a zvýšené nebezpečí ohrožení země. To vytvářelo svým způsobem paradoxní ne zcela obvyklou situaci, kdy zahraniční politika státu se logicky neodvíjela jen od jeho vnitropolitického a ekonomického zájmového milieu (jak je u velmocí pravidlem), nýbrž obráceně, politika vnitřní se v mnohém odvíjela ve 30. letech od politiky zahraniční, přičemž i zájmy klíčových hospodářských uskupení zůstávaly podřízeny zahraničněpolitickým postulátům. Byla postavena otázka, kdo zahraniční politiku koncipoval, formoval a prováděl, jak fungovaly kontrolní mechanismy, jaké měla zázemí. Odpověď není neznámá. Po celé sledované období ji řídila tzv. skupina Hradu, tedy neformální seskupení politických osobností rekrutujících se z nejvýznamnějších demokratických stran, ale i osobností bezpartijních, soustředěných kolem T. G. Masaryka a E. Beneše, jejichž osobní a možno říci téměř monopolní vliv se ukázal být v této oblasti fakticky neotřesitelným. Tito, především pak Beneš, vlastnoručně, jak nás o tom přesvědčují jejich úřední i osobní archivy, koncipovali texty základních dokumentů. Množství Benešem denně připravených písemností budí respekt a je zcela jistě netuctové. Souvisí s jeho nedůvěrou ve schopnosti druhých a přesvědčením o svém nezastupitelném poslání. Benešovo nepřetržité setrvání v křesle ministra zahraničí ve čtrnácti vládách nejrůznějších koalic stejně jako odborníků po dobu více než sedmnácti let je v evropském měřítku nesporně unikátní, přitom jeho vliv na československou diplomacii ani v následujících letech, kdy zaujal funkci prezidenta, nijak nezeslábl. Politické strany jakožto zájmová uskupení do tohoto hradního hájemství hlouběji nepronikly. Personální obsazení zahraničního úřadu bylo nepříliš ohrožovanou doménou Hradu, jenž upřednostňoval v diplomacii aktivní účastníky zahraničního odboje, spolupracovníky Národní rady a legionáře, ohlížel se však i po schopných úřednících zemské samosprávy a nižších úřednících rakouské státní služby, včetně několika osob působících v rakousko-uherské zahraniční službě. Několik, i když významných, stranických reprezentantů působících v diplomacii, jakými byli např. Chvalkovský a Mečíř (zástupci agrárníků), nebylo ke tvorbě zahraničněpolitické koncepce země připuštěno. Z větší části si ji, znovu opakuji, obstarával Beneš sám, respektuje ovšem zcela samozřejmě názor T. G. Masaryka (jeho angažovanost na tomto poli s postupem času významně slábla), jistý prostor poskytl pouze svému nástupci K.

22

Kroftovi. O tom, jak dalece se uplatňoval v první polovině dvacátých let ve vztahu k zahraniční politice vliv tzv. Pětky, tj. neústavního neparlametního gremia vůdců pěti nejvýznamnějších stran, jehož však nebyl E. Beneš členem, můžeme zatím říci jen velmi málo. V jisté míře tomu tak zřejmě bylo. Zásahy Pětky vyvolávaly u Beneše odmítavou reakci, na druhé straně Beneš nemohl Pětku zcela nerespektovat a odmítat. Z běhu diplomatických akcí, často kráčejících ve velmi rychlém sledu, kde můžeme detailně sledovat rozhodovací proces, ovšem vyplývá, že ve většině záležitostí k žádným předchozím "pětkovým" projednáváním nedocházelo. Spíše by bylo možné předpokládat jakási globální projednání hlavních trendů, informace o vývoji mezinárodní situace a také diskuse o personálním obsazení zahraničního úřadu. To se ostatně dělo jak ve vládě, která obvykle bez výraznějších změn schvalovala příslušná k Benešovu návrhu se vážící rozhodnutí, tak pochopitelně také v parlamentu, kde ministr přednášel velmi obsáhlá expozé. Polemické diskuse ve vládě byly zcela výjimečné, v Národním shromáždění sice docházelo k ostrým půtkám mezi stoupenci vládní politiky (poslanci vládních stran zpravidla zahraniční politiku nekritizovali, nýbrž hájili) a zástupci opozice, v tomto směru vynikali poslanci němečtí a Benešův nesmiřitelný oponent Karel Kramář, ale rezort ministerstva zahraničí ve skutečnosti nebyl nejvýznamnějšími českými politickými stranami napaden pro neschopnost či "špatnou" politiku, kterou je třeba změnit. Masarykova a Benešova autorita a z ní rezultující kompetentnost byly pro oblast zahraniční politiky považovány nejvlivnějšími českými politickými a hospodářskými kruhy za nesporné. Dokonce i v době, kdy se Masaryk v důsledku nemoci a rekonvalescence dočasně politice vzdálil, byla jeho nepřítomnost v kritické chvíli chystaného návratu Karla Habsburského na uherský trůn i v "Pětce" tíživě pociťována a "Pětka" se chystala "zajet za panem presidentem na Capri". Zahraničněpolitická orientace tedy vždy stála na pevných nohou konsensu nejvýznamnějších politických sil, vyznačovala se vysokou stabilitou cílů a prostředků stejně jako malým počtem proměnných. Od výše uvedeného se odvíjí limitovaná, vpravdě velmi limitovaná role "hlubinných sil". Armáda, koncipovaná jako nepolitická, nerozvinula významnější konkurenční diskusi a tlak vedoucí ke koncepčnímu profilování. Volání generality po spojenectví se sousedním Polskem, jež by podstatně zlepšilo obtížné geopolitické postavení země, zůstalo nevyslyšeno. Totéž platí i o záměrech a plánování francouzské vojenské mise první poloviny 20. let, kdy její náčelník stál současně v čele Hlavního štábu československé armády. Změna francouzské vojenské doktriny upustivší od ofenzívního pojetí ve prospěch budování protiněmeckého obranného valu navíc svazovala představitelům rezortu národní obrany ruce i z hlediska vojenskostrategických úvah a plánů. Zahraniční politika první republiky samozřejmě měla i svůj nezbytný, možno říci standardní hospodářský rozměr, vyjádřený především činností národohospodářské sekce zahraničního úřadu. Převažovala v ní agenda zpravodajská a sjednávání hospodářských smluv, zejména smluv obchodních. V mnohém to byla práce zprostředkovatelská. Zračilo se v ní prolínání agend dalších rezortních ministerstev a ministerstvo zahraničních věcí zde v mnohém sehrávalo jen koordinační roli. Jednalo se tedy o segment naplňování hospodářské politiky státu. Současně ministerstvo spolupracovalo s nezávislými institucemi, Národní bankou československou, obchodními a živnostenskými komorami, Ústředním svazem československých průmyslníků atd. V této sféře se obrážel vliv hospodářských zájmových uskupení, a dokonce i jednotlivých firem, které se na ministerstvo zahraničních věcí nezřídka obracely se svými obtížemi v mezinárodním styku a přáními směřovanými k bilaterálním hospodářským jednáním. Úřední místa se vždy snažila vytvářet hospodářským stykům příznivý

23

oficiálně podložený a definovaný podklad vyjádřený nejen uzavíráním mezistátních smluv a ujednání, nýbrž i zřizováním efektivních diplomatických a konzulárních zastoupení v exportně atraktivním zámoří. Ochotně vycházela podnikatelstvu vstříc ve výsostně ekonomické problematice, avšak pouze v záležitostech, které se nekřížily s problematikou bezpečnostní a nedotýkaly se opěrných sloupů masarykovsko-benešovské zahraničněpolitické konstrukce. Od výše naznačené běžné a v některých směrech svou podstatou každodenní péče o hospodářké styky se zahraničím je třeba oddělit průnik politických a hospodářských zájmů na mezinárodní scéně, který se zračil v zahraničněpolitických kombinacích a koncepcích. Řešení konfliktů mezi zájmem politickým a hospodářským a jejich sladění zůstalo vždy neporušitelným hájemstvím Hradu, který vždy důsledně nadřadil zájem politický a bezpečnostní zájmu hospodářskému. Pod zorným úhlem hospodářských zisků resp. ztrát sice v první polovině 20. let dílčím způsobem Hrad modifikoval své zahraničněpolitické přístupy k některým problémům (zejm. v otázce protiněmeckých sankcí odůvodněných neplněním reparačních povinností), ale i v této době byl hospodářský profit jednoznačně podřizován vojensko-strategickým záměrům, dobrým vztahům a spojenectví s Francií. Ve smyslu formování a tvorby zahraniční politiky se podnikatelstvo, jak ukazují i systematicky realizované výzkumné projekty Ústavu hospodářských a sociálních dějin FFUK z posledních let, na zahraniční politice země zásadněji nepodílelo. Platí to např. i o formulování velkého sledu plánů uspořádání střední a jihovýchodní Evropy první poloviny 30. let, jejichž zpracovávání se neodvíjelo od vnitřních ekonomických potřeb země či představ a přání dílčích československých zájmových uskupení, nýbrž bylo vyvoláno podněty - často přímo nárazy zvenčí (německo-rakouská celní unie, Tardieuův plán atd.). Úloha hospodářského faktoru jako programového koncepčního činitele v oblasti zahraniční politiky nebyla v československém podání nikdy příliš výrazná a postupně klesala. Stále naléhavější politicko-bezpečnostní otázky a problémy jej odsouvaly do aktuálně podružného úzadí. Podněty vzešlé zevnitř ekonomiky, jež oblast zahraniční politiky zasáhly, představovaly nezřídka nechtěné efekty na domácí trh orientovaných opatření (srv. zejména otázku agrárních cel). Přestože tedy hospodářská zájmová uskupení jakožto možná "hlubinná síla" zásadním způsobem koncept zahraniční politiky neovlivňovala, neznamená to, že by hospodářský rozměr zahraniční politiky neměl být nadále detailně zkoumán. Naopak. Je třeba zkoumat, proč oblast vnějších ekonomických vztahů, nahlížená i Benešem jako podklad vztahů politických, nedokázala vyztužit spojenecké svazky a přestala v relaci československo-německé působit jako katalyzátor dobrého a korektního poměru. V některých historiografických dílech, zejména slovenské provenience, je naznačován a objevován tzv. slovenský prvek či faktor v československé zahraniční politice. Samozřejmě, že hradní uskupení v sobě subsumovalo i slovenské politické milieu, nicméně stěží lze v Malé dohodě spatřovat prvek slovenský a zdůvodnit jej geopolitickým situováním státu resp. podílem Štefana Osuského na konstituování a fungování paktu. Dílčí koncepční příspěvky několika titulářů hlásících se ke slovenské národnosti obrážely v zásadě jim přesně kompetenčně vymezený okruh činnosti. Diplomatičtí zástupci ČSR v zahraničí se mohli pohybovat jen v rámci důkladných Benešových instrukcí zasílaných z ústředí, celkový koncept zahraniční politiky tak ovlivnit nemohli. Jednalo se ostatně o zahraniční politiku unitárního státu, která nebyla ani česká ani slovenská, ale prostě československá, což opakovaně připomíná i znalec této problematiky nad jiné povolaný, Robert Kvaček. Skutečnost, že T. G. Masaryk a E. Beneš neměli při koncipování československé zahraniční politiky a jejím provádění na poli diplomacie vážnější konkurenci ani opozici v

24

jiných mocenských centrech profilovaných politicky, hospodářsky, nacionálně či nábožensky, tedy odsouvá "hlubinné síly" do role marginálního významu, do sféry sekundární až terciální. Zkoumání role hlubinných sil nebude tedy zřejmě tvořit přednostní badatelský úkol. Spíše bude třeba ustoupit od tradičního výkladu vycházejícího z traumatu zániku první republiky a jeho příčin, jenž implikoval jako osu výkladu zahraničněpolitických snah globální politickobezpečnostní souvislosti a velmocenské konfrontace, a rozšířit bádání na dlouhodobý vývoj bilaterálních vztahů s jednotlivými velmocemi, na Společnost národů a s ní významně svázanou menšinovou problematiku. Charakter používaného materiálu, jenž byl v drtivé části domácí provenience (fondy Ministerstva zahraničních věcí, Kanceláře prezidenta republiky, osobní pozůstalosti Masaryka a Beneše, písemnosti vlády, Národního shromářdění atd.) napomáhal vytváření jistého soběstředného obrazu. Výklad zahraniční politiky tak ukazoval, jak ČSR viděla Evropu a svět, málo pak již vypovídal o tom, jak byla Evropou a světem viděna a vnímána ČSR. S tím souvisí i zkoumání československé propagandy v zahraničí, která badatelsky tvoří pole zcela neorané. Málo prostoru bylo věnováno hospodářské politice státu, zvláště pak pozemkové reformě a jejím mezinárodním souvislostem. Zahraničněpolitické interpretace v mnohém postrádají i hlubší mezinárodněprávní výklad. V národní tragédii Mnichova jsou zkoumáni viníci, objevují se úvahy o tom, co kapitulace učinila s národní povahou, ale nezkoumá se vyústění první republiky a způsob prohry benešovské diplomacie jako východisko nové československé zahraniční politiky za druhé světové války a po ní. Naplnit naznačené úkoly, rozšířit bádání o československé zahraniční politice i o relace se zeměmi dalších světadílů, jež bylo sotva zahájeno, však bude nesnadné a časově náročné. Limitem budou zejména skromné možnosti práce v zahraničních archivech. DISKUSE J. Jírů: Doktor Kubů tady hovořil o určitém Benešově monopolu na československou zahraniční politiku v těchto letech. Já myslím, že to je naprosto nesporné, že pokud jde o koncipování základních rysů zahraniční politiky, že na to měl Beneš rozhodně zásadní vliv, o tom nemůže být sporu. Ale poněkud už si nejsem tak zcela jist, zda měl Beneš skutečně monopolní vliv na jednu velice důležitou stránku zahraniční politiky, to jest na obsazování významných diplomatických míst. Tady už si nejsem tím tak zcela jist a také si nejsem zcela jist, zda se neobrážely na obsazování některých míst v diplomacii vnitropolitické poměry v Československé republice. Doložil bych to alespoň jedním příkladem, který jsem studoval dosti podrobně. Jde o vztah mezi Československou republikou a Francií a faktem, a to je fakt, který je v dějinách diplomacie naprosto neobvyklý, že tedy osmnáct let zastupoval Československou republiku jeden a týž člověk, Štefan Osuský. To skutečně v dějinách diplomacie nemá obdoby. Diplomaté se střídají zpravidla po čtyřech letech, dejme tomu, nebo maximálně po pěti letech. Osuský byl na tomto místě osmnáct let, a sice z důvodů, které všichni známe. Byl totiž představitelem určitých slovenských kruhů, které měly vnitropoliticky pro československou vládu velký význam, proto prostě nemohl být tedy vyměněn. Vždycky jsem si kladl otázku, jestli to Beneš věděl, jestli si byl vědom tohoto určitého problému. Něco mi naznačuje, že si toho vědom byl. Svědčí o tom fakt, že do Paříže neustále posílal, zejména ve 30. letech, své emisary. Měl prostě dojem, že není přesně informován. Posílal tam Nečase, Ripku například. A posílal tam také jednoho velice zajímavého člověka, profesora byzantologie Dvorníka, muže podle mého názoru velice chytrého a nesmírně inteligentního. Přijel do Paříže např. v dubnu

25

1938, v klíčovém období pro československou zahraniční politiku. Ve Francii se střídaly vlády, padla vláda Blumova, odešel Paul Boncourt, známý stoupenec kolektivní bezpečnosti a na jeho místo nastoupil Georges Bonnet. Den poté, co se to stalo, posílá profesor Dvorník Benešovi telegram, v němž říká: "Tato vláda nás zradí. Ta bude neustále říkat: půjdeme za vámi, budeme vás podporovat, a není to pravda, oni prostě nepůjdou s námi." Já jsem se za celou dobu, co jsem studoval Osuského dokumenty, nikdy nesetkal s tím, že by Osuský, člověk, který tam seděl tak dlouho, takto jasně řekl Benešovi, jak to bude. A pan profesor Dvorník tam byl týden a už to všechno věděl. Jeho zprávy jsou neobyčejně zajímavé a naprosto přesné. Beneš si byl vědom této slabiny pařížského zastoupení. Uvedl bych v této souvislosti to, co jsem sám zažil za dobu zase svého působení. Nedávno jsem se ve Francii seznámil s jedním zajímavým člověkem, s Jiří Opočenským, synem bývalého blízkého Benešova spolupracovníka Gustava Opočenského, který přijel do Francie v roce 1936 jako konzul. Vyprávěl mi, že Beneš si jednou jeho otce pozval. Při návštěvě došlo k následující rozmluvě. Opočenský říkal: "Koupím auto, nemám auto, Škodovku si koupím". A Beneš odvětil: "Kdepak, pane kolego, žádnou Škodovku si nekoupíte, koupíte si velmi silný americký vůz, a já vám hned řeknu proč." A probíhalo to prostě tak, že každých 14 dní v pátek odpoledne, když skončily hodiny v Paříži na úřadě, si oba Opočenští sedli do auta a jeli do republiky. Na hranicích stáli dva četníci a řekli buď na Hrad, nebo do Sezimova Ústí, podle toho, kde Beneš momentálně byl. Tam přijeli, paní Hana řekla: "Jirko, najez se a běž sp át", a tatínek refero val Benešovi o to m, co ten Osu ský tam dělá. A potom se zase vrátili zpátky. Čili Beneš věděl, že nemá v Osuském tak spolehlivého diplomata, ale z vnitropolitických důvodů ho tam musel nechat. Tady se jaksi ukazuje, že ta provázanost mezi vnitřní politikou a mezi diplomacií je přece jenom dost silná. Zakončil bych to dalším příběhem. Je to sice trošku anekdotické, já se předem omlouvám, ale sám jsem jako diplomat poznal, jak jsou pro diplomata důležité osobní vztahy a osobní styky. To je věc, jejíž v ýznam nemůžeme podceňovat. A v dokumentech se mnohdy o těchto věcech dozvíme málo. Já jsem napsal práci o francouzské zahraniční politice a Československu před válkou a dal jsem to přečíst legačnímu radovi Šafránkovi, našemu tiskovému atašé v Paříži v letech 1936-1938. Přečetl si to, neměl proti tomu zásadní námitky. Tehdy mi řekl: "Jestlipak víte, proč ten Osuský tak strašně věřil tomu Bonnetovi?" Opravdu jsem byl často překvapen tím, jak úzké vztahy měl Osuský k Bonnetovi a nedovedl jsem poznat skutečné důvody. Pan Šafránek pokračoval: "No, paní Osuská a paní Bonnetová byly dvě nejlepší kamarádky." A vyprávěl mi o tom, že každý týden přijížděla paní Bonnetová za paní Osuskou a jezdily do Boulogneského lesa a k holiči, ke stejnému kadeřníkovi a ke krejčímu a tak dále. Někdo by řekl, že to je anekdota. Ale já si myslím, že to přece jenom trošku něco prozrazuje: Kdo zná povahu Osuského a jeho pověst arbitra elegantiarum, kterou měl v diplomatickém a politickém světě, tak možná, že by z té anekdoty něco trochu pochopil. V. Průcha: Budu mít jen tři věty. Navazuji na poslední příspěvek, na otázku faktorů ovlivňujících naši zahraniční politiku. Myslím, že v rozboru, který přednesl kolega Kubů chyběl zcela slovenský aspekt zahraniční politiky. Vzal bych to šířeji, než ukazuje problém Osuský. Připomeňme si, jakou úlohu již od roku 1917 hrálo zabezpečování slovenských potřeb, od otázky hranic k dalším záležitostem. Dočetl jsem se, že v našich vyšších službách státních všeobecně byla jen 4 % Slováků, ale že na ministerstvu zahraničních věcí, vezmeme-li v úvahu vedoucí odboru a vyslance, tak ten podíl byl, myslím, asi jedna třetina. To znamená, že u Beneše bylo dosaženo maximum ze všech resortů, pokud se týče zastoupení Slovenska. Podobně zajímavý je i faktor slovenské menšiny v Americe. To jsou myslím rovněž věci, které by si zasloužily pozornost. Stejně budeme někdy později analyzovat, jak se tyto záležitosti vyvíjely

26

např. v letech 1989-1992. Jestli tam vůbec nějaký slovenský faktor byl. B. Ferenčuhová: Ja bysom sa trošku k tomu slovenskému aspektu v československej zahraničnej politike prihlásila. Dozvedela som sa od kolegov, že moje vystúpenie nedávno v Prahe, kde som povedala, že existuje aj slovenský komponent v československej zahraničnej politike, vzbudil dost nevôľu, pretože všetci tvrdia, že zahraničnú politiku v podstate určoval Beneš. Chcela by som položiť kolegovi Kubů otázku: V čom vidí Benešovu vedeckosť v politike, na ktorú sa tak odvolával, či to bola skutočne vedecká politika? Čiže, ja si myslím, že tu existoval určitý slovenský faktor aj keď to nebolo formulované priamo, že nerozhodovali Slováci o československej zahraničnej politike. Skutočne Beneš mal monopol na zahraničnú politiku. Ale súčasne tu existovalo, možno že to môžeme priradiť k určitým vnútorným hlbinným silám, určité geopolitické postavenie republiky a samotné Čechy by nikdy nemohli robiť takú politiku, ako ju robila Československá republika zložená z Čiech, Moravy, Sliezska, Slovenska a Podkarpatskej Rusi. Keď bysme si predstavili len českú politiku, politiku Českej republiky v tomto čase, tak ja si neviem predstaviť stredoeurópsku politiku Československa. Ja si neviem predstaviť Malú dohodu a tento faktor existuje aj vo vnútornej politike. Už koncom 19. storočia, okolo roku 1895, existovala spolupráca nemaďarských národov v Uhorsku, bola aj na uhorskom sneme, aj keď nemala veľký praktický význam. Existovala tu určitá mentalita, spolupráca nemaďarských národov proti Uhorsku. Na toto nadviazali aj v prvej Československej republike vo svojich koncepciách, tak Hodža, ako Osuský a v podstate aj Štefánik, keď bysom sa k nemu vrátila. U Štefánika, tam vidíme snahu oprieť sa nie o Veľkú Britániu a Francúzsko, ale o Taliansko a Francúzsko, čo potom skrátka nevyšlo . Ďalej b y som sa vrátila k Osu skému. Osuský, môžeme povedať, že možná neposielal vždy úplne presné správy, aj keď mal naozaj veľmi dobré vzťahy s francúzskymi diplomatickými a politickými kruhmi, no nie vždy mu tieto veci povedali. Ale Osuský bol významná osobnosť nielen z hľadiska slovenského zastúpenia v diplomacii, ale aj z hľadiska svojich pozícií v Spoločnosti národov. Hovoril tam nielen k otázkam bezpečnosti a výstavby budovy Spoločnosti národov, ale aj k minoritnej problematike, a to tak na zasadnutiach assemblé, ako v rámci Rady, kde zastupoval niekedy Beneša. Taktiež v rámci mnohých neoficiálnych rokovaní. To bola ďaľšia vec. Úžasne dôležitá je úloha Osuského pri rokovaní o reparáciach. V tom chápali aj Juhoslávia a Rumunsko Osuského ako jedného zo svojich zástupcov, ako zástupcu svojich záujmov. Tam je určitá úloha v Malej dohode, ktorú Osuský zohrával. Nechcem sa už vracať k tomu, že pri začiatku Malej dohody síce plnil on inštrukcie Benešove. Od decembra 1919 to vidíme v publikovaných dokumentoch, ale po februári 1920 tam vidieť celkom jasný iniciatívny prístup k tomu. On v podstate presvedčil aj Vaidu Voevodu a ďalších rumunských politikov, aby podali společnú nótu a tak ďalej. Čiže ja si myslím, že Osuský mal význam aj ako jeden z tvorcov československej zahraničnej politiky a v dvaciatych rokoch nevidím nejaký rozpor medzi Benešom a Osuským v smerovaní politiky. Z. Kárník: Původně jsem si připravil něco jiného, co se sem nehodí. Tak jenom malou poznámku. Myslím si, že je to trochu žabomyší problém, říkat zdali a jak se odvíjí domácí politika od zahraniční a zahraniční od domácí. Já se domnívám, že se to vždycky velmi úzce proplétá, že nelze vůbec například mluvit o Francii an sich, protože ve Francii vždy existovaly různé směry, které více nebo méně v určitých obdobích ovlivňují zahraniční politiku a vztahy k jednotlivým státům, a že na to reagují zase vždycky v tom kterém státě ty kruhy, které mají větší vliv atd. Mohl bych se odvolat na jeden z okamžiků, který vypadá velmi dramaticky, aby nakonec dramatický nebyl. Na začátku roku 1920 se Francie úplně otočí a pod vedením Milerandovým, ale myslím tvůrcem toho byl především Maurice Paléologue, se obrací k

27

Maďarsku a chce skombinovat úplně jinou střední Evropu. Je to pochopitelně vázáno na určitou vrstvu i ve Francii. Vyplývá to z vnitřní politiky, ale je to vázáno i na momentální situaci v Československu, v Maďarsku, v Polsku, především v těchto zemích, a zase to vyšumí, protože vyplave na povrch jiná varianta, která je únosnější pro obě strany, a ta první zapadne, protože ta druhá strana udělá určité protikladné kroky. To jest Beneš přestává v ten okamžik hrát toho hodného chlapce vůči Francii a zorganizuje určitým způsobem protiofenzívu a zase se to promění. A tak to funguje. Já se domnívám, že to je jeden z příkladů, že takových by se dalo najít mnoho, když to nevyhovuje vnitropoliticky na té nebo na oné straně, tak se to promění, upraví. Myslím si, že konstruovat tezi, že převažuje v postavení Československa ve střední Evropě zahraniční politika a diktuje především to vnitropolitické, že to je taková trošku choroba z povolání historika, který studuje diplomatické dokumenty a je ovlivněn dikcí a způsobem reakce těchto diplomatických dokumentů na realitu. Stejně tak je ovlivněn jiný, který studuje jiné dokumenty. Ale fakt je, že diplomacie, dikce diplomatická a zprávy velvyslanců a tak dále a tak dále jsou trošku svět sám pro sebe. Myslím si, že od toho je třeba se odpoutat. V. Olivová: Já jsem si samozřejmě plně vědoma vazby vnitřní politiky a zahraniční politiky. Ale období meziválečné bylo skutečně zvláštním obdobím. Bylo to vlastně období, kdy celá republika byla ve velice labilní Evropě, především v Evropě střední a východní. A že vlastně až do konce bylo hlavní otázkou vůbec tu republiku zajistit z vnějšku. Zajistit ji tedy v jejím mezinárodním postavení. To, myslím, byla skutečně klíčová otázka, od které se potom odvíjely otázky další. Vnitřní politika přitom samozřejmě působila. V labilitě Evropy, kolega Kubů už tady mluvil o tom velmocenském vakuu, tady navíc působily ve 20. letech politické proudy vycházející z revolučního Ruska. Ty rozkládaly celou Evropu a potom v 30. letech fašistické a nacistické proudy. Takže pořád se mi zdá, že politika zahraniční, mezinárodní situace byla dominantní a že působila i na situaci vnitropolitickou. Byla tu samozřejmě dvojvazba, ale zdá se mi, že právě pro meziválečné období vazba mezinárodní byla klíčová. A to i pro otázky udržení demokracie. To s tím naprosto těsně souviselo, protože za jiné mezinárodní politiky by jistě situace demokracie byla jiná. Pokud se týče Benešovy politiky; její linie je celkem dostatečně známá. Co se mi zdá, že je ještě jistým bílým místem a co není zpracované, to je Benešova politika ve Společnosti národů. Na ni vlastně, vedle vedle vlastní zahraniční politiky, kladl hlavní důraz, protože Společnost národů pro něj byla základním demokratickým mechanismem mezinárodní politiky. Dokonce říkal, že Společnost národů byla nástrojem demokratizace. Proto se také aktivně ve Společnosti národů angažoval. Jako nejvýraznější výsledek bych snad uvedla Ženevský protokol. A přes Společnost národů vlastně Beneš působil i v evropském měřítku. K tomu, co zde říkala kolegyně Ferenčuhová o Slovensku. Já si myslím, že otázka Slovenska byla dokonce klíčovou otázkou Benešovy politiky a vlastně československé zahraniční politiky vůbec. Protože to byla otázka podstaty státu. On také se od počátku o slovenskou otázku velmi staral, velmi o ni pečoval, protože to byla politika, která určitým způsobem paralyzovala politiku německé menšiny, politiku svázanou nepřetržitě s politikou Německa. O tom není sporu, to se dá naprosto bezpečně sledovat na výkyvech politiky Němců v Československu. Ty jsou zcela paralelní, dokonce bych řekla, že jsou odvozeny od politiky Německa. To bych asi chtěla zdůraznit jako jeden z dokladů mezinárodních aspektů jako klíčových momentů v chování celé řady dalších struktur Československé republiky. J. Dejmek: Chci učinit poznámku, která souvisí jak se zahraniční politikou, tak s diskusí o politickém systému meziválečného Československa. Existuje totiž otázka, jak tento stát působil navenek, jak byl vnímán v ostatní Evropě, a to nejen jeho soupeři, ale také, řekněme,

28

zaběhnutými demokraciemi v západní a v severní Evropě. To je téma, které je u nás téměř nedotčené. Přitom je to téma velmi vážné, protože obraz toho státu a jeho fungování chtě nechtě ovlivňoval, samozřejmě vedle dalších aspektů, politické rozhodování především západních velmocí. Musím, říci, že tento problém mi nápadně vyvstal pod dojmem mého pobytu ve Velké Británii, především pod dojmem četby zpráv anglických diplomatů, anglických vyslanců z Prahy z meziválečného období. Byly to pohledy přinejmenším překvapující, v některých obdobích se mně zdá, že krajně tristní. Rozhodně tedy pro Velkou Británii, tak jak to viděli angličtí diplomaté, Československo bylo lecšíms jiným, ale přinejmenším v určitých obdobích 30. let nebylo baštou demokracie, nebylo baštou fungující demokracie. Pokusím se jenom ve dvou, ve třech větách načrtnout, o co tu jde a zároveň s čím to souvisí. Není to totiž pouze problém pohledu Angličanů, je to problém mnohem širší. Západní diplomaté, tak jak jsem se s tím setkal i jinde, měli dost dlouhou dobu, nejméně do poloviny roku 1920, pochybnosti, že se Československo vůbec udrží. Existují přímo pochybnosti, že se ten stát může udržet v konfiguraci mezinárodních sil i při intenzivní francouzské pomoci. Pozici Československa mimo jiné velmi podkopala jeho role, kterou hrálo v období války s komunistickým Maďarskem. To skutečně způsobilo tak výrazný pokles akcií z hlediska potence československého státu, že to mělo vliv velmi dalekosáhlý. Na druhé straně z pohledu britských diplomatů se Československo stalo poměrně důležitou entitou v momentě, kdy začalo vstupovat aktivněji do středoevropské politiky, v momentě, kdy se pokoušelo i hospodářsky, řekněme, podílet se na sanaci Rakouska, vystupovat aktivněji ve vztazích s Maďarskem a tak dále. Nicméně musím říci, že britská optika a určitě i optika jiných států stále zůstávala velmi kritická. Stojí např. za připomenutí, že v celém meziválečném období britští diplomaté slovenskou otázku chápali zásadně jako otázku menšinovou, mimo jiné také v celé britské diplomatické korespondenci od roku 1919 až do roku 1939 se Československo psalo vždycky s pomlčkou, jako Czecho-Slovakia. Takže v jejich výročních zprávách se mezi problémovými otázkami vedle otázky německé vždy řadila otázka slovenská. A to skutečně trvalo celé meziválečné dvacetiletí. Je třeba přiznat, že některé problémy samozřejmě časem ustupovaly, a je docela překvapivé, že např. sudetoněmecký problém, který byl velmi často připomínán i badateli, se vlastně z hlediska britského zahraničně politického zájmu objevuje, tedy myslím výrazně objevuje, vedle samotného počátku republiky, až od voleb v roce 1935. Do té doby byl zájem Britů o tuto otázku skutečně velmi mizivý a byl srovnatelný se zájmem o takové věci, jako byl nepřipravený autonomní statut Podkarpatské Rusi a podobné problémy. Teprve volby v roce 1935 tu znamenají zásadní přelom. Ale tady je také zároveň další problém a další přelom v britské optice, protože skutečně jak britská delegace v Praze, tak Foreign Office se nechaly velmi snadno přesvědčit, že Henleinova strana je stranou demokratickou a rozhodně nenacistickou. A velmi důležitý další moment, který vystupoval, a to až do jara 1938 v rozhodování a v samotném fungování britského zahraničního úřadu, a sice problém, proč Henleinova strana jako nejsilnější strana po volbách 1935 nebyla přizvána do československé vlády. Kritika šla tak daleko, že na podzim 1937 bylo sestaveno britské memorandum o Československu a jeho problémech, které shrnovalo, že to je Československo, které z řady důvodů ohrožuje stabilitu ve střední Evropě, mimo jiné proto, že nejsou dodržovány minoritní smlouvy z roku 1919, není zakotven autonomní status Podkarpatské Rusi, není přizvaná SdP do vlády, jsou odloženy obecní volby a tak dále a tak dále. Čili ta kritika byla velmi dalekosáhlá. Podle mého to souvisí nejen s optikou britských diplomatů, ale s problémem dalším, opět u nás nestudovaným, a to je, jakým způsobem se tento stát mohl nebo dokázal zviditelňovat. A tady to vidíme i ze zpráv našich diplomatů, ale i z různých pamětí žurnalistů a jiných dokumentů, že např. při soutěži s propagandou maďarskou, polskou, či jiných středoevropských států to Československo jednoznačně prohrávalo. Anglosaská kritika v tom

29

převažovala. Když byl Arnold Toynbee, velký historik a ředitel neoficiálního ústavu pro mezinárodní vztahy, v roce 1936 na návštěvě v Československu, dospěl k závěru, že Československo je spartánská demokracie, která je těžko srovnatelná, respektive některé její principy jsou těžko srovnatelné s liberálními měřítky západního světa. To je jeden z dalších momentů, který by určitě stál za hlubší studium, protože to je problém, který se týká například také zemí skandinávských. Když jsem si kdysi dělal sondu do toho, jakým způsobem některé problémy traktoval švédský tisk nebo i jinde ve Skandinávii, tak jsem zjistil, že od počátku 30. let zde v podstatě bylo Československo viděno tak, jak je viděl německý pražský tisk. Jiné zdroje tam téměř nebyly. A. Marès: Zcela souhlasím s vystoupením našeho kolegy Dejmka. Napsal jsem kdysi článek o obrazu Československa ve Francii ve 30. letech. Vyjadřuji se v něm ve stejném duchu. Bylo rovněž velmi zajímavé vidět, jak byl ten obraz slabý, až se pomalu zhroutil. Je také důležité upřesnit, co všechno je obsahem zahraniční politiky. Pro mě zahraniční politika, to není jen diplomacie, ale také zahraniční obchod, geopolitická koncepce, to jest vnější vojenská politika, mezinárodní kulturní styky atd. Je to tedy něco složitějšího. A proces rozhodování v zahraniční politice je velmi složitý. Nemyslím, že zahraniční politika může být nezávislá, i když to tak v diplomatických zdrojích vypadá. Myslím, že při rozhodování o zahraniční politice hraje svou roli celá řada vlivů, i když nejsou vždy zjevné. Uvedl bych jako příklad jednání o francouzskočeskoslovenských obchodních smlouvách ve 20. a 30. letech. Je to velmi zajímavé, protože to není přímo v souladu se zahraniční politikou. Beneš má jednu politiku a obchodní jednání jsou něco úplně jiného. Ale mají určitý vliv na zahraniční politiku. A za třetí: je otázka, zda je tak úplný, jak se obvykle tvrdí, monopol skupiny Hradu. To by byl výjimečný fakt v Evropě a bylo by to zajímavé také z hlediska stavu demokracie v první Československé republice. To znamená, že je třeba obecně přemýšlet o charakteru demokracie v první republice a o důsledcích takového stavu v roce 1938. Vím, že jsem sice dost provokativní, ale schválně : proč nebyla masivní podpora demokracie po Mnichově ? Měl předcházející stav vliv na druhou Republiku, nebo ne? xxxx: K tomu, co zde řekl kolega Dejmek, bych měla jen kratičkou poznámku: a) že se Československá republika nedokázala zviditelnit pozitivně v zahraniční, to je problém i dnes; b) je sice pravda, že Anglie jednak měnila, jednak neměla moc pozitivní přístup ke střední Evropě vůbec a samozřejmě také k Československu. Ale to nebylo dáno situací v Československu samotném. Zprávy o situaci v Československu přicházely do Anglie značně zkreslené, hlavně přes Německo, ale bylo to dáno do velké míry i přístupem Anglie k Německu. Ten vztah se sice také proměňoval, my však víme, že se jednu dobu ve 30. letech dokonce uvažovalo, že by se mohlo Německo nějakým způsobem s Anglií spojit. Takže je to spíš tento aspekt, který ovlivňoval britský postoj, než samotná vnitřní situace v Československu. E. Broklová: Jen poznámka k vnímání československého státu v zahraničí. Není to až záležitost 30. let a záležitost britská. Já jsem našla dokument, který svědčí o tom, že Československo bylo velice nepříznivě vnímáno ve Švýcarsku, kde nebyli schopni rozlišit to, co bylo sociální, socialistické a bolševické. A vlastně nás házeli do pytle, který oni vnímali jako jednotný. Byl by to jejich problém, ale i náš. Ještě k otázce suverenity československého státu. Německé menšině či vůbec menšinám bylo umožněno, aby se odvolávaly v případě stížností ke Společnosti národů. To je velmi podstatná otázka. Menšiny nebyly odkázány pouze na vládu tohoto státu, ale mohly se odvolávat někam ven. Také si myslím, že otázku agrární a vůbec otázku

30

ekonomických opatření bude třeba studovat v souvislosti s celkovou mezinárodní situací v této oblasti, protože např. cla a vůbec ochranářská politika, to je kardinální problém zahraniční politiky všech států. Budeme muset srovnávat. E. Kubů: Zahraniční politika je oblíbenou tématikou. Je téměř nevyčerpatelná, mohli bychom zde sedět do rána. Přesto mi dovolte ještě alespoň několik krátkých poznámek. Ke kolegovi Jírů: Jestliže jsem uvedl zvlášť Chvalkovského a Mečíře, tak jsem měl uvést také Osuského, jako velmi zvláštní a velmi specifický případ, rozhodně není typický. Myslím, že není třeba blíže vysvětlovat, proč je případ Osuský specifický. Míra jeho loajality je různá v různých dobách. Jisté je, že Osuský je pro Beneše rivalem stále významnějším a ta rivalita se v plné nahotě ukáže potom v exilu, to je ovšem zvláštní situace. K personálním poměrům na Ministerstvu zahraničních věcí a ke slovenskému faktoru chci říci: Slovenský faktor v československé zahraniční politice nepopírám, ani malinko. Zmiňovat se o něm při této diskusi nebylo úkolem zadání. Chtěl bych říci, že kolegové na Slovensku na tom výrazně dělají a v krátké době k tomu vyjde několik věcí. Vyšel již Papánek, monografie od Michálka, kolega Michálek rovněž připravuje monografii o Osuském. Je známo, že Beneš vedle sebe nevydržel, nesnesl koncepční konkurenty a všechny je postupně likviduje. To je otázka Štěpánka, Perglera a dalších. A jestliže tam vydrželi ti tři, které jsem jmenoval, tak je pro to naprosto specifický důvod, a to je politické pozadí, plus zvláštní pozice Osuského v Paříži. Ale Osuský měl taky problémy, začínal v Londýně, kde se neuvedl nejlépe. Pak v Paříži. Byl problém jej odtamtud odvolat. On se o to Beneš dokonce pokoušel. Pokud se týče koncepčnosti zahraniční politiky, nechtěl bych podceňovat Hodžu, Štefánika, Hurbana, Szatmáryho, Papánka. Faktem je, že všichni tituláři mají omezený mandát na určitou zemi, na určitý problém. Od Beneše měli konkrétní instrukce, jichž se museli držet. Čili hovořím-li o tvorbě zahraniční politiky, hovořím o základních směrnicích. Samozřejmě že v rámci toho, v rámci Benešovy linie se diplomaté významně na zahraniční politice podepisují, o tom není sporu. A v dílčích problémech vystupují velmi významně: Osuský je v reparační komisi ve Společnosti národů i jinde skutečně velmi vidět a velmi cítit, o tom není žádného sporu. K otázce vědeckosti zahraniční politiky Edvarda Beneše: To je báječná otázka. Promiňte mi, ale já na ni rezignuji, mám o ní své pochybnosti. Ale, zkoumal někdo Masaryka jako filosofa, politického myslitele a dával to do relace s jeho politickou praxí? A v případě Benešově? Jsem přesvědčen, že by to měl udělat sociolog či politolog, já, upřímně řečeno, jako historik se pro to necítím zcela kompetentní, ale cítím, a zřejmě mnozí z vás to potvrdí, že to nebyl zrovna originální myslitel a že se jeho teorie a teze často jaksi rozcházejí, že nejsou zcela konzistentní. To je veliké téma, o němž můžeme diskutovat velmi dlouho. Děkuji profesorce Olivové, protože ona za mě odpověděla na základní otázku a potvrdila to, co si myslím i já, že totiž československá zahraniční politika se skutečně odvíjí primárně od otázky bezpečnosti státu. Tím jsem vůbec nepopřel, ale naopak jsem se snažil naznačit, že faktorů, které se do zahraniční politiky promítají, je spousta. Souhlasím s panem kolegou Marèsem, s jeho širokým vymezením zahraniční politiky, koneckonců tak to deklaruje i diplomacie od Vídeňského mírového kongresu a je to i ve Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích. Co bych chtěl podtrhnout: zdá se mi nosná a velmi podstatná myšlenka kolegy Dejmka, sledovat, jak se Československo jeví směrem navenek a jak se to zpětně odráží v československé zahraniční politice. Nevidím však tak jednoznačně deficity při zviditelňování Československa v zahraničí. Generalizovat by znamenalo extrém. Tak třeba československá politika se v některých momentech zviditelňuje na půdě Společnosti národů, to je nepochybně pozitivní. I když jsme tam utrpěli stejně tolik porážek jako vítězství. Ale to, co se udělalo na půdě odzbrojení, na půdě ženevského protokolu, to přinášelo obrovskou prestiž a to, jakou prestiž měl třeba Beneš na

31

mírové konferenci, to se také nedá přehlédnout. Nesporně bychom měli zintenzivnit práce na výkladu československé zahraniční politiky. Většina z nás je ovšem vázaná na domácí archivy, domácí dokumenty, které doplňuje jenom edicemi či částečnými, spíše krátkodobými stážemi v zahraničních archivech. Podle mě výzkum bohemik v zahraničních archivech rozhodně není systémový a systematický, ale nahodilý, směřující jen k určitým tématům. Jestliže někdo studuje v zahraniční čtrnáct dní nebo tři týdny, promiňte mi to, neliší se to příliš od nuly. To je třeba provádět jinak. Způsob výkladu se při systematickém výzkumu v zahraničí podstatně změní. xxxx: Jenom připomínku: Havaska v Praze, ve 30. letech, francouzská agentura. Její novináři, např. Němec /Růdl/, to byl později za války gestapák, který v Praze dozíral na přidělování papíru protektorátnímu tisku, a bělogvardějec Gnilorybov. Takže jaký mohl být asi obraz Československa v úředních zprávách Havasovy agentury. R. Kvaček: To je správná poznámka. Tady se nebere v úvahu, jací byli konkrétní aktéři, např. ten Paléologue, jaké měli kontakty a co měli za sebou. Lidský faktor je tady přítomen, ten je všem, nejen v diplomacii, ale všude. Musíte se podívat, s kým máte tu čest. A co slovenský faktor. Tam přece nejde v prvé řadě o Slovensko, tam jde o vztah Československa k Maďarsku, to je rozhodující. Československo brání prostě samo sebe, protože jeho hlavním protivníkem je maďarský revizionismus, a tím brání také Slovensko. Z tohoto hlediska je pak slovenská tématika důležitá. Ale jakmile vytrhnete slovenskou diplomacii z československé, pak jste trošku mimo metodicky. Protože to jde o to, že Osuský a další jsou českoslovenští diplomaté a ne slovenští diplomaté. To se nedá nic dělat, to prostě nejde. To je státní diplomacie, ne národní diplomacie. To bychom potom museli zvlášť zkoumat české diplomaty, kteří hájí české země. Mám obavu, jakkoli si vážím slovenských kolegů, kteří dělají na dějinách diplomacie a udělali tam velkou práci, že teď trošku hledají něco, co je metodicky maličko vedle, a to není úplně žádoucí. Já to nechci kritizovat, neznám ty práce, ale to, co slyším, možná slyším trávu růst, k tomu říkám: je vás, je nás na to škoda, o to mi jde. B. Ferenčuhová: Ja sa vo svojich prácach usilujem vyvarovať sa takýchto omylov. R. Kvaček: Já nehovořím přímo o vás, ale na Slovensku je teď boom Osuského, Osuský jako slovenský diplomat apod. J. Harna: Profesor Kvaček právě zcela spontánně otevřel téma: slovenská otázka v československé resp. české a slovenské historiografii. Jde o mimořádně závažné téma z hlediska teoretického, metodického i obsahového. Otvírá to však současně i téma české otázky v dějinách Československa a odtud i v české historiografii. Bude k tomu jistě užitečné rozvinout samostatnou diskusi. K problémům slovenské historiografie věnující se první Československé republice se jistě podrobněji vyjádří kolegyně Ferenčuhová.

32

3. SLOVENSKÝ FAKTOR V DĚJINÁCH MEZIVÁLEČNÉHO ČESKOSLOVENSKA Bohumila Ferenčuhová Vznik Československa - Slovensko a československá zahraničná politika. (Názorová hladina slovenskej spoločnosti) Slovenská ani česká historiografia do dnešných dní podrobne neanalyzovali postoj slovenskej verejnosti k vzniku Československej republiky a k československej zahraničnej politike medzivojnového obdobia. Výskum verejnej mienky, postoja spoločnosti k vnútornej aj zahraničnej politike je ešte pred nami. Zatiaľ stále málo poznáme zahraničnopolitické väzby a názory politických strán. Netreba zabúdať ani na potrebu zaoberať sa "obrazom iného", stereotypov v kolektívnom vedomí, a ich úlohou v procese politického rozhodovania. Aký bol obraz Čecha, Maďara, Nemca, Poliaka, Rusína v slovenskom a českom vedomí? Na základe doterajších poznatkov možno konštatovať, že slovenská intelektuálna elita v zahraničí, a koncom prvej svetovej vojny aj v Uhorsku, Československo nielen akceptovala, ale aj aktívne presadzovala. Až dovtedy svoju budúcnosť videla v rámci habsburskej monarchie: jedna časť očakávala od nástupu Františka Ferdinanda a potom aj cisára Karola odbúranie dualizmu, druhá sa plne identifikovala s Uhorskom - krajinou, nad ktorou bdela jeho patrónka (Panna Mária). Len veľmi malá časť očakávala zmenu postavenia Slovanov v habsburskej monarchii od Ruska. Slovenský národný program od roku 1848 s väčšou alebo menšou nástojčivosťou požadoval pre Slovensko samosprávu, slovenčinu ako vyučovací a úradný jazyk, všeobecné volebné právo - v 20. storočí aj pre ženy. Projekt spoločného štátu Čechov a Slovákov vypracovali počas svetového konfliktu na českej aj na slovenskej strane málopočetné skupiny intelektuálov, ktoré spolupracovali už pred vojnou. Z českej strany to bol T. G. Masaryk a českí slovakofili, na Slovensku hlasisti. Boli stúpencami idey československého národa a predstavovali najaktívnejšiu zložku ako zahraničného, tak vnútorného odboja. Čo si o československom zahraničnom odboji myslela široká slovenská verejnosť a do akej miery o ňom bola vôbec informovaná? Na túto otázku, ako viackrát upozornil Ľ. Lipták, nemôžeme dať odpoveď iba na základe výskumu ostro sledovanej a cenzurovanej uvedomelo slovenskej tlače. V kasínach uhorských malých miest však boli bežne dostupné ústredné budapeštianske periodiká, veľa informácií sa dostalo aj do regionálnej, maďarsky písanej tlače,

33

ktorá bola pod omnoho menším drobnohľadom ako "panslávske" martinské Národnie noviny. Pritom maďarčina a nemčina bola súčasťou "školy" nielen gymnazistov, na jazykovú "výchovu" rodičia pravidelne posielali aj dorastajúce dievčatá, patrila do výbavy tovarišov aj učňov. Až do sprísnenia tlačovej cenzúry v Uhorsku v marci 1918 slovenská tlač čerpala množstvo informácií aj z českých periodík. Verejnosť na Slovensku si uvedomovala, že ďalší osud slovenského národa vo veľkej miere závisí na výsledku svetovej vojny. Slovenské periodiká venovali na prelome rokov 1916-1917 veľkú pozornosť výmene nót o mierových podmienkach medzi centrálnymi a dohodovými mocnosťami. Všimli si najmä spoločnú odpoveď Veľkej Británie, Francúzska, Talianska a Ruska z 10. 1. 1917 na nótu prezidenta USA W. Wilsona. Dosť nejasne sa v nej písalo, že dohoda okrem iného bojuje za "oslobodenie Talianov, Slovanov, Rumunov a Čechoslovákov z cudzej nadvlády". Vysvetlením tejto formulácie bola neochota Talianska zmieniť sa o Juhoslovanoch a dodatočné vsunutie zmienky o Čechoslovákoch do textu. Slovenská tlač mala s termínom "Čechoslováci" problémy. Martinské Národnie noviny 16. 1. 1917 najprv vcelku presne pretlmočili obsah nóty a potom podľa vlastnej logiky uviedli, že dohoda žiada "osvobodenie Talianov, Slovincov, Rumunov, Čechov a Slovákov spod cudzieho panstva". Jurigove Slovenské Ľudové noviny prebrali 19. 1. 1917 obsah nóty z francúzskej agentúry Havas a napísali, že ide o "oslobodenie Talianov, Slovákov, Rumunov, Čechov a Slovincov". Sociálnodemokratické Robotnícke noviny publikovali nótu 21. 1. 1917 ako posledné z uvedených slovenských periodík, zato však v úplnom a najpresnejšom znení. Ani tu však nenájdeme Čechoslovákov. Podľa tu uverejneného textu Dohoda žiadala "oslobodenie Talianov, Slovanov, Rumunov, Čechov a Slovákov". Na druhej strane sa o vznik termínov "Čechoslováci", "československý" výraznou mierou zaslúžili práve slovenskí autori. Štefan Osuský, ktorý sa neskôr stal popredným československým diplomatom, za svoj prvý diplomatický úspech považoval práve vyššie spomenutú odpoveď dohodových mocností o vojnových cieľoch prezidentovi USA Wilsonovi. V decembri 1916 v Paríži totiž na porade s E. Benešom a L. Sychravom trval na tom, že Národná rada českých a slovenských krajín sa musí usilovať o to, aby sa dohodová nóta priamo zmienila aj o oslobodení Slovákov. Podľa Benešových pamätí do úvahy prichádzala požiadavka "oslobodenia Čiech spojených so Slovenskom" alebo "oslobodenie Čechoslovákov" - ako vieme práve poslednú formuláciu autori dohodovej nóty skutočne použili. V češtine neologizmy Čechoslováci-československý výrazne pripomínali zaužívané termíny Čechoslovania-českoslovanský, používané na odlíšenie slovanských obyvateľov krajiny Böhmen-Čechov, od ich nemeckých spoluobčanov. Napríklad vyhlásenie českých poslancov z 30. 5. 1917 sa chce "domáhati sloučení všech větví českoslovanského národa v demokratický český stát, zahrnující i slovenskou větev národa", avšak slovenský preklad tejto pasáže v Národných novinách z 2. 6. 1917 hovorí o "spojení všetkých vetiev česko-slovenského národa..." Počas svetovej vojny k najznámejším príkladom v tomto smere patrí Kyjevský zápis, ktorý podpísali M. R. Štefánik, Josef Dürich, V. Vondrák, J. Volf a Gustáv Košík 29. 8. 1916. Medzi iným sa v ňom uvádza, že "Česi a Slováci, súc si vedomí, že sú úzko spätí navzájom tak životnými záujmami, ako i kultúrou a menovite pokrvnými zväzkami, želajú si vyvinúť sa v jednotný, politicky nerozdielny a slobodný národ pod záštitou a protekciou štvordohody". Na Slovensku sa táto formulácia často vydáva za proklamáciu etnického a jazykového čechoslovakizmu a publiku uniká, že sa dá chápať aj ako prihlásenie sa k politickému národu, a sám Štefánik to takto chápal. Signatári zdôraznili, že chcú v budúcnosti žiť v spoločnom jednotnom štáte a neuvažujú o dvojfederácii, konzervujúcej kritizovaný rakúsko-uhorský dualizmus. V Kyjevskom zápise išlo o liberálnu koncepciu národa, ktorá sa nezmieňuje o jazykovej

34

problematike, stavia na slobode individuálnej voľby a racionálnych záujmoch, na druhej strane sa však prekvapujúco dovoláva "pokrvných zväzkov", nie je teda vzdialená od rasovej teórie, ktorá sa začiatkom 20. storočia v náznakoch objavuje aj v iných textoch niektorých slovenských autorov. Podľa zápisnice z porady Štefánika so zástupcami Slovenskej ligy a Českého národného združenia vo Washingtone 1. 7. 1917 sa Štefánik napriek nespokojnosti amerických Slovákov ku Kyjevskej dohode hlásil: "já bych neváhal ani dnes stejným způsobem náš program vyjádřit. Užívá-li se tam o Češích a Slovácích výrazu "politicky jednotný národ", neznamená to národ jednotný ethnograficky. Báti se počeštění Slováků je tak pošetilé, jako se strachovat poslovenštění Čechů". Na tej istej porade sa Štefánik neváhal priznať, že býval "slovenským šovinistom", ale je aj úprimným Francúzom, a bojuje tak za slovenské, ako francúzske záujmy. Na československej jednote trval vzhľadom na vtedajšiu situáciu Slovákov v Uhorsku a na vojnové ciele veľmocí. Jeho názory na túto tému zaznamenal obchodník Ján Országh podľa rozhovoru v Petrohrade 15. 9. 1916. Štefánik vtedy zdôraznil, že úlohu protinemeckej bariéry dôležitej pre Dohodu by mohlo zohrávať aj Veľké Maďarsko. Ak by Slovensko zostalo súčasťou Maďarska, mohli by títo utvoriť homogénny štát a pripútať si slabé Čechy a Chorvátsko ako satelity. Československý zahraničný odboj proti tejto Slovákom nebezpečnej možnosti zdôrazňoval, že z českých krajín a Slovenska sa dá utvoriť spoločný štát, ktorý bude spájať severnú (Poľsko) a južnú (Juhoslávia) bariéru. Zdôrazňovanie existencie dvoch národov českého a slovenského - by podľa Štefánika mohlo posilniť v dohodových krajinách nedôveru v životaschopnosť projektu spoločného štátu. Tento názor v ničom neprejudikoval vnútorné usporiadanie budúceho spoločného štátu. Štefánikom navrhovaný riadiaci orgán odboja Conseil national des pays tch‚ques - Národná rada českých krajín - znamenalo toľko, že uvažoval o Čechách, Morave, Sliezsku a Slovensku. Bolo preto logické, že aj Slovensko malo mať vlastný krajinský (zemský) snem. Slovenská historiografia podrobne spracovala azda všetky autonomistické projekty, ktoré sa zrodili na Slovensku. Neskúmala ich zatiaľ z pohľadu celého Československa a neúspešných spolkových alternatív vnútorného usporiadania republiky. Podobné riešenia sa ponúkali aj vzhľadom na zvláštne postavenie Podkarpatskej Rusi, ktorá bola k Československu pripojená vlastne ako samostatný štát. Podobne ako Štefánik chápal pojem politický národ aj Osuský. Stredoškolské a vysokoškolské štúdium zavŕšil v USA. Poznal, že prisťahovalec sa cíti prv Američanom, ako sa poriadne naučí po anglicky. Neskôr svoje názory neustále konfrontoval so svetovou intelektuálnou špičkou v oblasti medzinárodného práva a politiky na pôde Spoločnosti národov. Odvolávanie sa na "rasu a krv", v strednej Európe ešte komplikované prijímaním jazyka ako symbolu národa, Osuský stotožňoval s "materialistickou koncepciou", neprijateľnou v západnej Európe a USA, uprednostňujúcimi "duchovné a kultúrne" národné koncepcie. Osuského ponímanie česko-slovenskej otázky sa vyvíjalo, ale počas mierovej konferencie v Paríži sa približoval ku koncepcii československého politického národa, do ktorého patrili nielen Česi a Slováci, ale aj príslušníci ostatných národností na území Československej republiky. Na ilustráciu uvediem citát z jeho state Moje poslanie (1936, reedícia 1999 in: S. Michálek: Diplomat Š. Osuský, s. 224): "Československé riešenie pre mňa ...znamená základ a podmienku pre to, aby sa Slováci a Česi slobodne a plne, podľa vrodených im vlastností mohli uplatniť...Pretože riešenie československé, za ktoré som horlil a pracoval, nie je riešenie jazykové, pretože Československá republika nebola založená za tým účelom, aby Slovák vnucoval Čechovi to, čo považuje za svoje, a opačne, na mierovej konferencii nemal som žiadne výčitky svedomia, keď išlo o to, zahrnúť do Československej republiky 3 milióny Nemcov a 750 tisíc

35

Maďarov. Povedal som si, že keď naši Nemci a Maďari uvidia, že my im svoje nenatískame, ale že ich len poctive voláme ku spoločnej tvorivej práci, uvidia a uveria, že Československá republika je vlasť ich práve tak, ako naša, že je tak dobrá pre nich, ako pre nás, že budú mať z práce a jej výsledku osoh a radosť, ako my. Mať radosť z toho, čo robím, mať účasť na tvorení a delení hmotného, duchovného a mravného bohatstva, to hľa je československé vlastenectvo." Osuský bol presvedčený, že Slováci sa vymania z menšinového postavenia a stanú sa národom len spoločne s Čechmi. Príkladom dvoch jednotlivcov, významných činiteľov československého zahraničného odboja, ktorých koncepciu politického národa navyše v danej dobe na Slovensku veľa ľudí nechápalo, iste nemôžem dokazovať, všeobecné prijatie Československa slovenským obyvateľstvom. A až po podpísaní mierových zmlúv sa dalo prikročiť k získavaniu národnostných menšín pre Československú republiku a k pokusu o ich integrovanie do československého politického národa. Bez Slovenska však Československá republika nebola Československom, bez Slovenska neexistuje ani československá zahraničná politika, dejiny prvej republiky ako štátu v období 1918-1938 sa jednoducho nedajú zredukovať na dejiny českého štátu a českého národa. Tieto môžeme skúmať v dlhšom časovom období alebo v inom chronologickom úseku. Platí to však aj opačne. Nemôžeme skúmať iba dejiny Slovenska v prvej republike, bez toho, aby sme sa zamysleli nad dopadom týchto dejín na osud celého Československa. Pokiaľ ide o zahraničnú politiku, nemožno ju redukovať na dejiny diplomacie a na objasňovanie politiky E. Beneša bez poznania iných osobností, bez hlbšieho zhodnotenia procesu rozhodovania a objasnenia vplyvu zahraničnopolitických väzieb štátu na vnútorný život spoločnosti, teda nielen na politiku, hospodárstvo, ale aj na kultúru a každodenný život jednotlivca. Obchodná politika a obchodné záujmy československých výrobcov a vývozcov zbraní si nerobili veľké starosti s tým, že nekonajú v súlade s Benešovými mierovými prejavmi na pôde Spoločnosti národov (napríklad v čase ozbrojeného konfliktu medzi Bolíviou a Paraguayom roku 1932-33.) Československá zahraničná politika mala svoju slovenskú zložku. Pripojenie Slovenska a Podkarpatskej Rusi zásadne zmenilo geopolitické postavenie českých krajín. Dostali prístup k Dunaju, navyše spojením českých krajín, Slovenska a Podkarpatskej Rusi vznikol akýsi svorník, os, bez ktorej by boli Malá dohoda, stredoeurópske, ale aj európske ambície E. Beneša nerealizovateľné. Malú dohodu treba vidieť aj v súvislosti so slovenskými tradíciami spolupráce nemaďarských národov v Uhorsku. Pri zrode koncepcie československej zahraničnej politiky stál nielen T. G. Masaryk a E. Beneš, ale už od konca roku 1915 aj M. R. Štefánik. Prvý raz ju načrtol v liste Briandovi na prelome roku 1915-1916. Odvtedy sa usiloval o súčinnosť so Srbmi a Rumunmi - chcel budúce spojenectvo s nimi spojiť so záujmami Francúzska a získať Československu aj podporu Talianska. Pri vzniku Malej dohody, vo vzťahoch s Francúzskom, ale aj pri zastupovaní záujmov Československa v reparačnej komisii zohrával dôležitú úlohu československý vyslanec vo Francúzsku Š. Osuský. V Spoločnosti národov sa vyjadroval k mnohým problémom európskej politiky, zohrával dôležitú úlohu aj pri prerokúvaní menšinovej problematiky, rozhodné stanovisko zaujal pri obrane ľudských práv židovského obyvateľstva v Nemecku roku 1933. Netreba zabudnúť ani na Milana Hodžu a jeho koncepciu stredoeurópskej spolupráce Malej Dohody, Rakúska a Maďarska, ktorú sa československá zahraničná politika s prestávkami niekoľkokrát neúspešne pokúšala realizovať v dvadsiatych rokoch a roku 1932. Teda skôr, ako sa o ňu mohol na vládnom poste pokúsiť Milan Hodža. Všetko to asi o prvej republike vieme. Ale nemali by sme na tento uhol pohľadu zabúdať. Ďalšou úlohou je analýza tvorby mýtov a ich použitia v politickej praxi od roku 1918 do dnešných dní. V komunistickej dobe, a najmä v Čechách, sme mali občas tendenciu (tajne)

36

vidieť v prvej ČSR stratený raj a na Hrade zosobnené ideály. Na Slovensku akoby sme (poniektorí) uverili, že tu hospodárska kríza a bieda trvala celých dvadsať rokov. Proces objektívneho poznávania minulosti a toho, že každý človek je z mäsa a kostí, je často bolestivý. V ďalších troch rokoch odborníci na obdobie 1918-1939 v HÚ SAV chcú pracovať pod vedením dr. V. Bystrického DrSc. na grantovom projekte nazvanom Česko-Slovensko v strednej Európe v rokoch 1918-1939. Problémy integrácie a dezintegrácie (politický systém, menšiny, hranice). Vedeckým cieľom projektu je zhodnotiť vnútorný vývin Slovenska a Česko-Slovenska v medzivojnovom období z hľadiska ich postavenia a úloh v stredoeurópskom priestore vo väzbe na medzinárodné vzťahy, na problémy integrácie a dezintegrácie a na multikulturalitu stredoeurópskeho priestoru. Výskum sa zameria na problematiku mierových zmlúv po prvej svetovej vojne, osvetlí utváranie hraníc Slovenska v rámci versailleského systému a v čase dezintegrácie ČSR v rokoch 1938-39, hodlá zdokumentovať historické, etnické, geografické a komunikačné aspekty formovania južných, severných a východných hraníc Slovenska. Z hľadiska integrácie a dezintegrácie ČSR a stredoeurópskeho priestoru mieni osvetlíť problematiku medzinárodnej ochrany menšín, ako aj vývin politických systémov v stredoeurópskych štátoch v komparácii so spoločenskou situáciou v ČSR a na Slovensku. Okrem tohto široko koncipovaného projektu, náročného na výskum aj v archívoch ČR a na stále často ťažko dostupnú najnovšiu literatúru susedných krajín, môže mať širšiu platnosť aj monografické štúdium "prípadov", mikroštruktúr viazaných na územie Slovenska a predsa charakterizujúcich každodenný život v strednej Európe v medzivojnovom období.

DISKUSE R. Kvaček: Já chci jenom dodat několik slov k otázce zahraniční politiky a slovenského podílu na jejím zkoumání. Já si neobyčejně vážím prací svých slovenských kolegů, kteří studovali zahraniční politiku Československa a stále ji studují. Přinášejí věci, kterých jsme si my třeba nevšimli nebo jsme je považovali za vedlejší. A má starost směřovala k tomu, abychom nepodlehli tlakům, které přicházejí odjinud. Zmínil jsem se o tom již ve svém prvním příspěvku. Tlak historizující publicistiky, ten nás jaksi nutí zaměřovat se na určitou látku nebo v ní hledat nitky a aspekty, jimž je škoda věnovat síly. O tohle jde. My jsme se přece tady sešli, abychom si řekli to, co cítíme jako opravdu živé a podstatné z vnitřního oborového hlediska. Věnujme se alespoň chvíli tomu, co by snad mohlo působit jako "science pour science". Mám obavu, aby se naše síly, kterých není mnoho, nerozmělňovaly jen diskusí s druhou stranou, s tím vnějším okruhem. Ono to vlastně není diskuse, protože ta druhá strana většinou neposlouchá. Tak aby se naše síly nerozmělňovaly tímto způsobem. Situace slovenských kolegů, vždyť ji známe, je dokonce o něco ještě složitější. A to, co konají, toho jsme si možná nevšimli, je z hlediska oboru úctyhodné. Myslím, že slovenská historiografie v současné době je výkonnější a také pracovitější a dynamičtější než česká. Produkce, která je dnes k dispozici, ona jako každá produkce má samozřejmě své vrcholy, ale i druhou stránku, ta produkce je početná, její interes je rozsáhlý. Sil mnoho není, ale to soustředění mimořádné. Vlastně k čemu směřoval ten můj předchozí příspěvek. Směřoval k tomu, aby se slovenští kolegové, a mezi nimi paní doktorka Ferenčuhová je na místě z nejpřednějších, aby se věnovali zahraniční politice, ale aby přitom nebyli jenom vláčeni, tak, jako jsou často někteří čeští historici ve snaze oponovat vůči těm, kteří hledají v historii trošku něco jiného. Bylo by to škoda, protože mnohé jejich práce přetrvávají období, trvají desetiletí a stále jsou to práce živé a stále říkají něco platného k historiografii. Ke slovenské problematice: Pro nás je slovenská tématika samozřejmě také

37

tématem, které budeme zkoumat, ovšem jindy a při jiné příležitosti. Opakoval bych se, ale my to cítíme na již zmíněné Česko-slovenské komisi historiků a cítili jsme to i na té velké konferenci k výročí Československa. To je problém českých dějin, moderních českých dějin. Protože nám české dějiny po roce 1918 vlastně zmizely, a teď, co s nimi? Rozplynuly se nám v tom, co se označuje za československé. Nemyslím si, že slovenské národní dějiny, tak jak jsou zkoumány, že to je vždycky ideální přístup. Je to vlastně takové vyvození, vyčtení z toho celku. Ale my, čeští historici ani tento první stupeň či předstupeň nemáme. My ho nemáme a nevíme si dost dobře rady, jak tento předmět uchopit v praxi, jak a co budeme vlastně zkoumat. Proč Dějiny Zemí koruny české? Představte si, že taková práce existuje ale v příslušných pasážích obsahuje dějiny Československa. Na Československo se musíte soustředit, na celé, ale vedle toho musí být ještě specielní vhled na vývoj v českých zemích. Vezměte si jeden příklad za všechny. Kdo z vás zkoumal volební výsledky jenom pro české země. Kolega Šebek se o to pokusil pro rok 1929, ale analýza toho pro celou československou skutečnost 1918 až 1938 není. Další otázka dosud nezodpovězená je sama podoba české společnosti. Ta nesla z největší části vývoj celého státu. My si tuto otázku stále klademe, ale ty pohledy jsou dílčí, převážně pozitivní, ale jako s celkem si s tím zase nevíme úplně rady. A vedle toho mluvíme ještě o československé společnosti. Existuje vůbec něco takového, jako je československá společnost? Myslím, že existuje, ale musíme to definovat vzhledem k oněm národním společnostem. Kolegyně Broklová tady opět připomenula tezi: Československo se udrželo jako demokratický stát. Pokusím se tuto tezi jaksi triviálně rozšifrovat, triviálně a nacionálně. Řeknu do diskuse: stalo se to zásluhou české společnosti, protože vývoj, já si to nemyslím, ale ono to tak vypadá, šel ve všech ostatních národních společnostech uvnitř Československa směrem nedemokratickým. Vývoj v menšinách probíhá pod vlivem také "mateřských" zemí, které v 30. letech nejsou demokratické a Slovenská ľudová strana, která potom bude vést a která má zatím jen něco přes 30 % slovenských hlasů se prohlašuje za jedinou slovenskou stranu nejen proto, že je nejsilnější, ale ona se za ni prohlašuje také ve smyslu totalitním. To se ukáže v období druhé republiky a potom. Tolik určitá triviální teze. Já s tím nesouhlasím, že by jenom česká společnost byla nositelem demokratismu, jenom říkám, že to je třeba zkoumat. Takhle si položit otázku, proč tedy Československo zůstalo tak dlouho demokratické a proč se, jak upozornil kolega Marès, stalo tak snadnou kořistí. V tomto případě bych však úplně nesouhlasil, jak s jeho názorem, tak s většinou literatury o druhé republice, která říká, že české země, česká společnost propadly marasmu. Marasmus by se možná dostavil, ale měl málo času. Byl tady chaos, byl tady zmatek, to ano, a vyvřely tady určité tendence, ale nebyl tady ještě marasmus. Je to moje subjektivistické stanovisko, mohu se tudíž mýlit, ale vede to k porovnání s předcházejícím vývojem. Byly tam založeny tendence, které se pak snadno otevřou v druhé republice. Byly tam síly, část publicistiky, část pravice a ultrapravice. Ta se nezrodila v druhé republice, ta dostala jenom nový impuls, příležitost, ale její bolest nad tím, co se stalo, nebyla menší než bolest těch, kteří byli poraženi Mnichovem. Oni se stejně tak trápí českým a československým osudem, ale říkají si: "my jsme měli třeba správný recept, my jsme měli pravdu". Ale já neumenšuji jejich bolest a hloubku jejich obav a zklamání. To jsou jenom otázky, přitom otázky triviálně formulované, dovnitř naší disciplíny, já bych s tím na veřejnost nikdy nešel, jen dovnitř, protože o ten vnitřek tady jde, o to, jak si budeme stavět otázky. J. Křen: Myslím si také, že to není tak jednoduché s tou demokratickou českou společností. Ve 30. letech tam byly zjevné pravé i levé autoritární směry. Sílily, i když podle mého názoru nedosáhly žádné většiny, a byly apriorně omezeny proto, poněvadž nemohly nabídnout reálnou alternativu. Ztroskotaly, ale jejich potencionál nebyl o moc menší než na Slovensku, byl však

38

nesrovnatelně menší než u Němců českých. To je první. Druhá věc, která se mi zdá velice podstatná, je skutečnost, která je až zarážející, že totiž v české politice nedošlo ke generační střídě za celých těch 20 let. Ti, kteří založili stát, byli i na jejím konci. Na německé straně k této střídě došlo. Došlo Henleinem, došlo mladoaktivisty, ale leccos došlo i u komunistů. Ta mladší česká generace byla dvojitá a byla velmi polarizována. Byla jaksi pravě autoritární a levě autoritární. Když to velmi zjednoduším, v české společnosti byl silný demokratický střed. Ta pravá mladá garnitura v podstatě ztroskotává během roku 1938. Ta levá se ujímá vedení za války. Je to velmi hektické střídání a ztroskotá v roce 1948, vnukové možná roku 1968. To mi připadá, že je dost podstatné. Má to spoustu důvodů, proč nedošlo k střídě generací, ale podle mého soudu je to taky cena za stabilní, ale zároveň málo hybnou demokracii. Ona byla příliš stabilní a ztěžka našlapující. A ta hektická střída generací je podle mě jen dokladem tohoto jevu. V. Olivová: Přibližně před 30 lety jsem se zabývala rozborem volebních výsledků pro české země, Slovensko a německé oblasti. A z toho mi vyšla jistá čísla. Musíme si, pokud mluvíme o pravici a levici v českém politickém táboře, říct percentuelně, kolik bylo na které straně. Vyšlo mi, je to sice velice schématické, demokratické strany v českém politickém spektru tvořily 70, 71 %. Pravé strany a nacionální, ty se pohybovaly kolem 15 % a na levici to bylo také kolem těch 12 %. To znamená, že v českém politickém táboře bylo až do konce první republiky, a dokonce tam potom začíná ještě i další sbližování k demokratickému středu, těch 70 %. A to je podle mého názoru podstata demokratického vývoje. Na Slovensku vypadá tato situace trošku jinak, protože ľudová strana tam má ve volbách v roce 1935 zhruba 45 %. A přesto i v tom roce je tam, specielně jde o agrární stranu, poněvadž tam národní socialisti nebyli a sociální demokraté byli slabí, přibližně 55 % přívrženců demokratických stran. Prostě je to většina politického spektra. To znamená, že my při zobecnění neustále trošku zkreslujeme, ačkoliv výsledky voleb jsou úplně jasné. A přitom samozřejmě i Slovenská ľudová strana má svůj v ývoj. Je přece ro zd íl v jejích po stojích ve 20. a 30. letech. Německý tábo r, ten je v tomto ohledu nesmírně zajímavý. Ten ve 20. letech a v podstatě až do roku 1935 má stejně těch 70 % stoupenců demokratických stran. Byly určitým způsobem posunuté, to mně je jasné, ale je tam podle volebních výsledků těch 70 %. Rozdíl je na pravé straně a na levé straně. Na pravé straně, nacionální německé strany představují 25 % už ve 20. letech. Komunisté na levici, tam je 6 %. Možná, že mi to přesně nehraje, ale tak to, pokud si vzpomínám, přibližně vypadá. Obraz německého tábora se mění kardinálně v roce 1935, kdy tam Henleinova strana dosahuje těch asi 62 %, a to ještě potom stoupá v roce 1938. Neustále s tím vystupuji, ale zažitá klišé v literatuře se mnoho nemění. Ale nicméně je jasná existence demokratického bloku, který se vlastně rozbil jedině v německém táboře, a to totálně, ale nerozbil se zcela ve slovenském táboře. Je to však jen schéma vyjádřené volebními výsledky, proč tomu tak bylo, to je otázka druhá. M. Trapl: Mě v této souvislosti zaujala jedna věc, kterou jsem zatím opravdu nikde neviděl více rozebranou. A to byla otázka léta roku 1938 na Slovensku. Tam došlo k třem obrovským aktivitám. Na jedné straně nové vystoupení Andreje Hlinky a ľudové strany za autonomii, po tom následoval obrovský bratislavský tábor lidu, který pořádaly vládní slovenské strany v čele s agrární stranou, který převýšil počtem lidí tábor ľudácký a třetí dělali v Košicích komunisté, kteří vystupovali na tomto táboře už vyloženě protiľuďácky. Dohromady počet účastníků vystupujících aktivně proti ľudové straně daleko převažoval. A to bylo v létě 1938. Zatím se o tom nikde podrobněji nepsalo. E. Broklová: Velice ráda bych paní doktorce Ferenčuhové poděkovala za její pojetí pojmu

39

politický národ. Myslím si, že je to klíčová otázka v chápání Československé republiky, protože s tím totiž vcházel zahraniční odboj do svého boje za tento stát, a také základní dokumenty dokazují, že československý národ byl ten národ nebo ten lid, který tehdy obýval Československo, a nikoli tedy jen Češi a Slováci. Čechoslovakismus je v podstatě výplod totalitního myšlení, které nacházíme u komunistů, u ľuďáků a do určité míry i u Němců, kteří nechápou, co to byl politický národ v západním pojetí, pojem, který Masaryk použil ve známé Deklaraci nezávislosti, a mají na mysli pouze etnický národ. Nechápou obsah. V jejich antidemokratickém myšlení je pouze něco jako etnická pospolitost a nikdy se tam nevyskytuje duchovní pospolitost, kterou vyžadovala demokracie a kterou se snažili do určité míry vyvolat v život ti, kteří představovali tento demokratický stát. J. Harna: Já se domnívám, že je rozdíl mezi principy kladenými do základů státu a realitou té doby. Principy se jistě blížily obecnému pojetí politického národa, kdežto v reálné politice a v myšlení lidí se to prosadilo poměrně málo. Nejsem si jist, zda např. na Slovensku, kromě několika málo přesvědčených, převažoval pocit "politického Čechoslováka". O tom bych velmi pochyboval. Ale vrátil bych se k obecnějšímu problému, který vyvstává právě při konfrontaci s tzv. slovenskou otázkou. Upozornil na to již profesor Kvaček v jednom z předcházejících vystoupení. Jde o otázku československých dějin a v rámci toho problém zpracování českých dějin. Existuje zde jistá asymetrie v chápání, ale i ve výzkumu československých dějin. Přežívá určité spoléhání se na to, že slovenské dějiny budou i nadále výlučně předmětem zkoumání slovenských historiků. Nyní, kdy se slovenská historiografie stala historiografií zahraniční, musí čeští badatelé, kteří chtějí zvládnout problematiku československých dějin, chápat, že existují také zvláštní dějiny české, nejen slovenské. A dějiny společného státu nejsou pouhým součtem obou komponent. Problém asymetrie v historickém bádání se nám prolínal celou činností již zmíněné Česko-slovenské komise historiků od jejího založení v roce 1994, nazrál již natolik, že jsme se rozhodli věnovat mu letos na podzim při jednom z pravidelných zasedání samostatnou pozornost. Doufejme, že tam se dostaneme alespoň v teorii poněkud dále.

40

4. K DĚJINÁM HOSPODÁŘSKÝM A SOCIÁLNÍM Václav Průcha Současný stav hospodářské a sociální historiografie Československa meziválečného období Dosažený stav ve zpracování hospodářských dějin meziválečného období je výstižně popsán v článku V. Laciny a L. Slezáka, který je otištěn v knize Reflexe dějin první Československé republiky v české a slovenské historiografii (vydal Historický ústav AV ČR v roce 1998). Tento příspěvek se však nezabývá sociálními dějinami, které úzce navazují na hospodářské dějiny a v některých syntetických pracích se s nimi prolínají. Pohled na vývoj bádání v 90. letech ukazuje postupné změny v orientaci výzkumu. Hospodářský a sociální vývoj ČSR v letech 1918-1938 je zpracován značně nerovnoměrně. Tematické zaměření před listopadem 1989 a po něm se zčásti shoduje a zčásti podstatně liší. Ponecháme-li stranou kvalitu zpracování, objevují se některé oblasti trvalého zájmu, jako jsou ekonomické problémy spojené s rozpadem habsburské monarchie a vznikem státu, pozemková reforma a vývoj zemědělské výroby, vnější ekonomické vztahy, měnové otázky nebo hospodářský vývoj Slovenska. Nejmarkantnější pokles zájmu nastal u sociální problematiky včetně sociálních konfliktů a úlohy odborů. Naproti tomu se na pořad dne dostaly dříve opomíjené nebo nejvíce zkreslované otázky, jako jsou dějiny podnikatelů a podnikání, fungování bankovní soustavy, kapitálový trh, teoretické koncepce významných ekonomů, formování hospodářské politiky nebo zahraniční hospodářskopolitická orientace státu. Pozitivní posun se jeví i v přípravě syntézy hospodářského vývoje. Některé významné práce nebyly ještě publikovány, ale jsou připraveny do tisku nebo se dokončují. Z mezních disciplin byla taková práce syntetického charakteru vydána v roce 1995 zásluhou Národního technického muzea z dějin techniky (Studie o technice v českých zemích 1918–1945, 1. a 2. část, 1127 s.). I u některých uvedených prioritně zkoumaných otázek je možno najít mezery. Např. dějiny podnikání jsou zatím zaměřeny především na dějiny velkých podniků a profily podnikatelů, zejména průmyslníků a bankéřů, ale méně pozornosti je věnováno systémovým změnám ve fungování soukromého sektoru, monopolním strukturám mimo bankovnictví, specifice podnikání v různých národohospodářských odvětvích, v družstevnictví a ve státních

41

podnicích, stejně jako aplikaci zásad vědeckého řízení práce, organizaci výroby a obchodu, racionalizaci a zavádění nových mzdových systémů. V dějinách podnikání tedy postrádáme především zobecnění procesů, které probíhaly v mikroekonomické sféře. Překážkou při objasňování mnoha otázek jsou mezery ve statistice. Československo mělo v mezinárodním srovnání velmi dobrou úřední statistiku. Vynikající bylo zpracování výsledků sčítání lidu, živností a zemědělských závodů (bohužel poslední sčítání je z roku 1930 a nemohlo zachytit závažné změny v následujících krizových letech), stejně jako statistika populační, zemědělská, daňová nebo zahraničního obchodu. Podstatně méně systematicky sledovaných údajů lze získat o národním důchodu, výrobě zpracovatelského průmyslu, stavebnictví, investicích, bytové výstavbě, vnitřním obchodě, zaměstnanosti a mzdách. U tak významných indexů, jako jsou národní důchod nebo průmyslová výroba, přetiskoval Státní úřad statistický propočty soukromých osob. Protože okruh úředních statistických údajů již nelze rozšířit, je třeba jít cestou konstrukce nebo zpřesňování statistických řad na základě kvalifikovaných odhadů. Významnou pomocí pro historické bádání by bylo sestavení komentované historické statistické ročenky pro meziválečné období. Publikace Historická statistická ročenka ČSSR z roku 1985 má sice závěrečnou část o meziválečném období, ale výběr tabulek je obsahově málo vyvážený. V některých důležitých statistických otázkách panují dosud nejasnosti, které znesnadňují dospět ke spolehlivým závěrům (příkladem jsou různé odlišné indexy průmyslové výroby v roce 1929 k roku 1913 a na základě toho nejasnost v dynamice růstu čs. průmyslu a celé ekonomiky ve srovnání s Evropou a světem). Po listopadu 1989 byla nezřídka přeceňována úroveň naší ekonomiky v mezinárodním kontextu (např. jsme se zařazovali mezi desítku nejvyspělejších zemí světa). Podle retrospektivní analýzy v publikaci OSN Economic Survey of Europe in 1948 (Geneva 1949, s. 235, ceny roku 1938) zaujímalo Československo v roce 1938 velikostí národního důchodu na jednoho obyvatele 14. místo v Evropě, přičemž USA, Kanada, Austrálie a Nový Zéland daleko předstihovaly evropskou špičku. Evropský průměr bez SSSR činil 207 USD, ukazatel za ČSR byl o 31 USD nižší. ČSR tedy zaujímala ve světovém žebříčku v nejlepším případě 18. místo. V případě samotných českých zemí by došlo k posunu jen o dvě místa před Rakousko a Finsko. Za největší slabinu orientace výzkumu po roce 1989 pokládám odklon od sociálních dějin. Snad je to dáno tím, že tyto dějiny byly v minulosti zvláště silně deformovány, snad únavou ze stohu prací věnovaným stávkám a jiným sociálním bojům. Ve světě má zájem o sociální dějiny vzestupnou tendenci, ale nám zatím chybí skupina badatelů, kteří by dokázali rozpracovat tuto tematiku aspoň v takové šíři, jak se to pro období do roku 1918 podařilo hrstce lidí kolem J. Matějčka. Východiskem k dalšímu zkoumání může být kniha Z. Deyla Sociální vývoj Československa 1918-1938 (Academia 1985, 221 s.). V hospodářské a zejména sociální historiografii je žádoucí eliminovat takový přístup, který se v posledních letech často objevuje i v obecných dějinách, a to posuzování stavu společnosti i celkového společenského klimatu podle pocitů a stanovisek elit, které tvořily jen nevelkou část společnosti. Měla by být brána v úvahu početnost zkoumaných sociálních skupin – např. na jednoho duševního pracovníka (samostatného i v zaměstnaneckém poměru) připadalo osm osob v dělnických kategoriích a počet nejhůře situovaných nádeníků a zemědělských dělníků byl vyšší než úhrn všech duševních pracovníků. Z hlediska časové posloupnosti je možno vyjádřit spokojenost s dosavadními poznatky o návaznosti hospodářského vývoje v Československé republice na Rakousko-Uhersko, o kontinuitních i diskontinuitních rysech tohoto historického předělu. Na rozdíl od obecných dějin je však málo pozornosti věnováno obdobnému srovnání s následným obdobím let 1938-1948.

42

Z dosud nedostatečně zpracovaných nebo zcela opomíjených témat hospodářských a sociálních dějin Československa v meziválečném období je možno uvést: mezinárodní srovnání ekonomické a sociální úrovně ČSR s evropskými zeměmi a se světem; majetková a sociální diferenciace, rozdíly v sociálním postavení sociálních a národnostních skupin, oblastní diferenciace (zejména uvnitř českých zemí a Slovenska); agrární přelidnění a vystěhovalectví; vnitřní obchod a infrastruktura (zatím nejlépe zpracována je doprava); objem a struktura investic; bytová politika, bytová výstavba a úroveň bydlení; vývoj nominálních a reálných mezd a ostatních příjmů, rentability zemědělské výroby, zisků ze soukromého podnikání, výnosů z kapitálu, daňového zatížení obyvatelstva; osobní spotřeba obyvatelstva jednotlivých sociálních skupin (výživa, vybavení domácností aj.); pracovní a životní prostředí (u pracovních podmínek zůstávají nevyužity např. každoroční Zprávy o úřední činnosti živnostenských inspektorů). Některá ekonomická témata z meziválečných dějin ČSR analyzují způsob řešení určitých problémů, který by mohl být inspirací i pro dnešní hospodářskou politiku v České republice. Jde např. o bankovní zákony, úpravu živnostenského podnikání, řešení vlastnických vztahů v železniční dopravě, podporu bytové výstavby nebo boj s nezaměstnaností. Zkušenost několika posledních let, ale i uplynulých desetiletí ukazuje, že zejména souhrnné zpracování hospodářských a sociálních dějin lze urychlit týmovým přístupem. Potvrzuje to dlouhodobá součinnost hospodářských historiků z Vysokých škol ekonomických v Praze a Bratislavě nebo systematický výzkum oblastní problematiky na někdejším Slezském ústavu ČSAV v Opavě, stejně jako soustředění sil k výzkumu dějin několika průmyslových odvětví, bankovnictví a dějin techniky. Ocenění zaslouží aktivita Slováckého muzea v Uherském Hradišti, které pořádá každý druhý rok mezinárodní konferenci k různým obdobím dějin českého a slovenského zemědělství. Významných výsledků dosáhly mezinárodní výzkumné týmy koordinované prof. A. Teichovou z Cambridge (získány byly i zahraniční granty), což umožnilo zasadit vývoj v ČSR do širších mezinárodních, zejména středoevropských souvislostí. Úspěšně se rozvíjí spolupráce mezi hospodářskými historiky ze Slovenska, Rakouska, SRN, Polska a dalších zemí, což přineslo své plody i při společné přípravě několika sekcí na posledních dvou světových kongresech hospodářských dějin v Miláně a Madridu (1994, 1998). Každoročně se stupňuje přínos Ústavu hospodářských a sociálních dějin na Filozofické fakultě UK v Praze a několika pracovníků Historického ústavu AV ČR, orientovaných na hospodářské dějiny. Na Vysoké škole ekonomické je na základě grantu Grantové agentury ČR řešen syntetický úkol Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992. Cenné monografie o ekonomice předmnichovské ČSR se objevují na Slovensku. Při vzniku Společnosti pro hospodářské dějiny ČSFR v roce 1990 bylo konstatováno, že vážným problémem české i slovenské hospodářské historiografie je nedostatek pracovníků střední generace. Současná situace je podstatně lepší, neboť v této věkové skupině rychle dozrávají talentovaní odborníci, kteří budou schopni rozvíjet obor na kvalitativně vyšší úrovni než dosud. Bylo by však účelné provést bilanci dosud vykonané práce a cílevědoměji zaplňovat ty mezery, které při hodnocení nejen meziválečného období, ale celého 20. století stále ještě přetrvávají.

43

Ivan Jakubec Elektrifikace (Elektrizace) ČSR v česko(slovensko)-německých vztazích K téměř nezpracovaným tématům české (a slovenské) historiografie patří v oblasti hospodářských dějin první republiky ekonomické propojení pohraničních (příhraničních) oblastí ČSR se sousedními státy. Do této problematiky můžeme kromě jiného (např. vazby jednotlivých odvětví a podniků, cestovní a lázeňský ruch atd.) zařadit problematiku elektrifikace (elektrizace) z hlediska česko(slovensko)-německých vztahů. 18 Samotná elektrifikace má několik rovin. Kromě roviny technologickoorganizační, investiční a právní obsahuje však také rovinu politickostrategickou a rovinu česko(slovensko)-německých vztahů na úrovni vnitrostátní i mezistátní. Od konce 19. století se významně podílely na elektrifikaci českých zemí rakouské větve, resp. dceřinné společnosti říšskoněmeckých společností. Tyto společnosti vlastnily řadu elektráren v ČSR, převážně v etnicky německých oblastech českých zemí. Současně dodávaly na území ČSR, resp. do pohraničních oblastí elektrický proud od počátku 20. století saské, pru sk é a v malé míře i bavo srk é elektrárny. Dodávky elektrického proudu do ČSR ze sousedního Německa však pokračovaly i po první světové válce. Německá strana byla zainteresována na pokračování dodávek. Na počátku dvacátých let docházelo dokonce i k jejich rozšiřování. Systematická elektrifikace ČSR na základě elektrisačního zákona č. 438/1919 samozřejmě citelně zasahovala do stávající energetické bilance z hlediska teritoriálněetnického. Posilovala zavádění elektřiny zejména v etnicky českých oblastech i ve východních oblastech republiky. Tímto vývojem se cítily ohroženy nejen německé elektrárenské podniky v ČSR, ale i dodavatelé elektrického proudu z Německa. Československá strana po celé meziválečné období usilovala o minimalizaci dodávek proudu ze zahraničí. Za součást omezení dodávek elektrického proudu z Německa do ČSR lze považovat zavedení náhradní daně z uhlí dováženého z ciziny podle vyhlášky MF č. 23/1924 a 101/1925 Sb. z. a n. V souvislosti s postupující velkoplošnou elektrifikací ČSR a snahami o nezávislost ČSR na zahraničních, tedy německých dodávkách elektrického proudu, přišla německá vláda formou verbální nóty spolu s "Pamětním spisem" v roce 1929 s požadavkem, aby československý stát garantoval odběr proudu ve stávajícím rozsahu po dobu minimálně dvaceti let, což označilo MNO za "povážlivý" a "nežádoucí". 19 Srv. k tomu P. HORSKÁ-VRBOVÁ, Počátky elektrisace v českých zemích. Praha 1961; V. LACINA, Die Entwicklung der Elektrifizierung in der tschechoslowakei bis zum Jahr 1938. In: Energy in history, Prague 1984, s. 159-180. K některým projevům nacionalismu v elektrifikaci ČSR srv. L. HALLON, Koncepcia systematickej elektrifikácie v Nemecku a v Československu v rokoch 1918-1938. In: Konkurence i partnerství. Německé a československé hospodářství v letech 1918-1945, B. Barth, J. Faltus, J. Křen a E. Kubů (ed.), Praha 1999, s. 72-91. Z německých autorů uvedme M. JAHN, Grenzbeziehungen zwischen Sachsen und der Tschechoslowakei in der Zwischenkriegszeit. Dresdner Hefte, 1996, Jg. 14, H. 48, Nr. 4, s. 50-56; H. STARKE, Aspekte wirtschaftlicher Verbindungen zwischen Sachsen und Böhmen (um 1850 bis 1910), tamtéž, s. 40-49. Nejnověji a dosud nejpodrobněji však M. ROESER, Die grenzüberschreitende Elektrizitätsversorgung an der sächsisch-nordböhmischen Grenze bis 1938, rkp. s. 9. Za zprostředkování informace děkuji dr. E. Kubů. 18

Verbalnote. Deutsche Gesandschaft Prag, adresováno MZV, 19. 10. 1929, Archiv Ministerstva zahraničních věcí Praha (dále jen AMZV Praha), IV. sekce, k. 1142, o. 13., čj. 131203; srv. tamtéž čj. 13750/31, priora 157591/31; Abschrift. "Denkschrift über die Stromausfuhr Deutschlands nach der Tschechoslowakei"; MVP adre19

44

Naprostou většinu elektrického proudu dodávaného ze Saska do Čech vyráběla Aktiengesellschaft Sächsische Werke v Drážďanech, okolo 17 milionů kWh ročně. Hodnota proudu dováženého ze Saska do ČSR se podle "Pamětního spisu" pohybovala okolo 1,1 milionu RM a necelého 1 % spotřeby celkové spotřeby proudu v ČSR. Na zbytečné dovozy elektrické energie z Německa poukázala Národní banka československá svým podáním ze 17. října 1933 Presidiu ministerské rady. 20 Elektrická energie se však významněji na platební bilanci nepodílela. Na konci třicátých let platila ČSR za import elektrického proudu 9 milionů Kč, za export získala pouhých 100 tisíc Kč. Většina dovezeného proudu směřovala na Liberecko, Chomutovsko a Chebsko. 21 Realizace omezení dovozu elektrického proudu do ČSR z Německa však narážela na řadu jak právních, tak technických obtíží. Předně povolení přenosu elektrické energie, tedy dovoz, podle § 30 zákona č. 438/1919 Sb. z. a n. se nevztahovalo na smlouvy uzavřené před jeho účinností. Dále hospodářská smlouva s Německem z roku 1920 neobsahovala ustanovení o přenosu elektřiny. Nová hospodářská (obchodní) smlouva nebyla přes řadu jednání uzavřena. V řadě případů nebylo z technického hlediska možné okamžité napojení obcí či podniků na československé zdroje. Přesto byla postupně omezována povolení přenosu pro jednotlivé obce. Snaha MNO o eliminaci zahraničního kapitálu zúčastněného v elektrárenském průmyslu severozápadních Čech (švýcarského, belgického, saského, pruského) pomocí přeměny vybraných elektráren na všeobecně užitečné narážela nejen na nedostatek financí (odhad v roce 1931 činil 250 mil. Kč), ale i na obavu, "aby proti cizímu kapitálu nebylo postupováno příkře, tak, aby nebyl vzbuzen dojem xenofobního počínání a vyvolána nedůvěra". 22 Na vládní nařízení č. 48/1935 Sb. z. a n., resp. na § 7 (odmítnutí dovozu, pokud by tím mohlo dojít ke snížení ceny elektrické energie či zlepšení poměrů ve výrobě či ve spotřebě elektřiny) reagovala německá strana prostřednictvím vyslanectví v Praze. V německé nótě z 26. listopadu 1936 se poukazovalo na nutnost dodržování sjednaných smluv. 23 V souvislosti s realizací zmíněného elektrisačního zákona upozornilo MVP již na počátku dvacátých let na problémy slučování elektrických podniků z hlediska národnostního a na finanční zatížení při spojování všeužitečných elektrických podniků a při přeměně společností s ručením omezeným na akciové společnosti. 24 Na zasedání poslanecké sněmovny dne 17. prosince 1931 v souvislosti s projednávaným § 28 zákona č. 438/1919 Sb. z.a n., kterým se prodlužovala lhůta k označení podniků, které mají být přeměněny na podniky všeužitečné, vystoupila celá řada německých poslanců s kritikou prováděné systematické elektrifikace z sováno MZV, Praha 6. 4. 1932, AMZV Praha, IV. sekce, k. 1142, o. 13, čj. 45526/32, priora 13750/32; MNO adresováno MZV, Praha 13. 11. 1929, AMZV Praha, IV. sekce, k. 1142, o. 13, čj. 141911/29, priora 138787/29. Opis. Národní banka československá adresováno Presidiu ministerské rady, Praha 17. 10. 1933, AMZV Praha, IV. sekce, k. 1142, o. 13, čj. 120763/33, priora 119527/23. 20

M. WEIRICH, Staré a nové Československo. Národohospodářský přehled bohatství a práce. Praha, 1938-39, s. 191. 21

Informace pro pana ministra. Přeměna akc. společnosti Severočeských elektráren v Podmoklí na podnik všeužitečný, AMZV Praha, IV. sekce, k. 1142, o. 15, čj. 59482/31. 22

23

Verbalnote. Deutsche Gesandschaft, Prag 26. 11. 1936, AMZV Praha, IV. sekce, k. 1143, o. 1, čj. 154074/36.

MVP adresováno MPOž z 6. 12. 1920, Státní ústřední archiv Praha (dále jen SÚA Praha), MPOž, k. 1810, čj. 49097 in 7872/21. 24

45

hlediska národnostního, a to dokonce bez ohledu na stranickou příslušnost (Franz Kaufmann, poslanec za Německou sociálně demokratickou stranu, a Hans Krumpe, poslanec za Německou křesťansko-sociální stranu lidovou). 25 Současně však československým státem systematicky realizovaná elektrizace a elektrifikace včetně dohledu státu byla považována německým obyvatelstvem za zásah do svých "přirozených" práv, resp. do sféry, která před první světovou válkou patřila z hlediska energetického do (rakousko či říšsko) německé sféry. Další rovinou československo-německých vztahů v oblasti elektrárenství představovaly německé elektrárny v ČSR. Tyto zásobovaly především oblasti s převažujícím etnikem německým. Dne 20. května 1920 se německé elektrárny (celkem 78 podniků) spojily v Německý svaz elektráren (Deutscher Verband der Elektrizitätswerke). 26 V období 1913 až 1932 se instalovaný výkon i vyrobené množství elektrické energie v etnicky německých oblastech ČSR více než ztrojnásobily. Počet zásobených měst a obcí se ve stejném období více než zdvojnásobil a počet obyvatel zásobovaných sdružených v Německém svazu elektráren dosáhl 2,3 milionů, což představovalo zvýšení o 43,8%. 27 Prostor pro systematické zpracování načtrtnuté problematiky se rozšíří zpřístupněním fondů centrálních institucí, uložených v depotu SÚA na Chodovci, neboť v současné době je k dispozici kromě Archivu Národního technického muzea pouze Archiv Ministerstva zahraničních věcí.

Jiří Dvořák Úvaha o regionalismu V návaznosti na referát Vlastislava Laciny a Lubomíra Slezáka Hospodářský vývoj první ČSR v novější historické literatuře, předneseném na kolokviu pořádaném Historickým ústavem Akademie věd České republiky v Praze dne 18. listopadu 1997 (viz sborník Reflexe dějin první Československé republiky v české a slovenské historiografii, Praha, Historický ústav AV ČR 1998, s. 145-160), jsem si dovolil svůj krátký příspěvek zaměřit na problematiku vztahů Obchodních a živnostenských komor (OŽK) k národohospodářskému regionalismu, (na příkladu NSJ Praha a OŽK České Budějovice) - 1925-1938. Chci v něm naznačit některé aspekty výše uvedené problematiky. Na rozdíl od svých kolegů, kteří oprávněně věnovali a věnují maximum pozornosti celostátní problematice pojaté v širších evropských souvislostech, jsem svůj stávající výzkum v rámci hospodářských dějin zaměřil na záležitost možná relativně okrajovou, ale svým Těsnospisecké zprávy poslanecké sněmovny národního shromáždění republiky Československé, II. vol. období, 5. zasedání. Praha 1931-1932, s. 21.; Těsnospisecké zprávy poslanecké sněmovny národního shromáždění republiky Československé, II. vol. období, 5. zasedání. Praha 1931-1932, s. 32. 25

F. NIETHAMMER, Německé elektrárny v Československé republice. In: Sedmdesát let technické práce. Sborník vydaný k jubilejnímu sjezdu československých inženýrů v Praze roku 1935, J. Stocký a E. ženatý (red.), Praha 1935, s. 290-293; A. SEIFERT, Německé elektrárny v Československu. In: Elektrisace Československa 1918-1928, J. Tománek (red.), Praha 1928, s. 43-44. 26

27

F. NIETHAMMER, Německé elektrárny, s. 293.

46

způsobem, zejména pro mne, jako rodáka z jižních Čech, nesmírně zajímavou, na problematiku regionalismu, především pak československého, resp. českého meziválečného regionalismu, který se výrazně zviditelnil v podobě tzv. národohospodářského regionalismu. Jeho rozmach je těsně spojený s obdobím dvacátých let, s procesem vznikání jednotlivých národohospodářských sborů. Zde byl, řečeno možná s jistou dávkou nadsázky, ukázkovým vzorem, jakousi příkladnou "vlajkovou lodí" celého tehdejšího regionalistického snažení Národohospodářský sbor jihočeský - Praha (NSJ) (1925-1941). Ve svém teritoriu obsáhl značně rozsáhlé území jihozápadních Čech, na 25 politických a jim odpovídajícího počtu soudních okresů, ve kterých měl založené a většinou i pracující (nutno zmínit, že většinou zcela bezplatně) své okresní odbory. Na nich leželo těžiště práce v jednotlivých okresech, zatímco ústřední orgány NSJ měly ke své činnosti, vedle řady neplacených dobrovolníků, též placený aparát Ústředního sekretariátu NSJ Praha. NSJ usiloval též o zapojení i německé menšiny v pohraničních oblastech, i když právě zde byla velká slabina jeho práce, činnosti i vlivu. Národohospodářské sbory, včetně NSJ Praha, neměly většinou dosti vhodné podmínky pro svou existenci i činnost, neboť vlastně "suplovaly zbytečně" práci OŽK /někdy též, jako i v případě českobudějovické OŽK označené jako Obchodní a průmyslové komory (OPK)/, kterým tato činnost příslušela ze zákona a které k tomu měly náležitě odpovídající "vybavení", ale jemuž, při veškeré úctě k těmto institucím, často neodpovídaly ani očekávání, ani výsledky. Proto také z pohledu většiny OŽK byly národohospodářské sbory chápány jako celkem nežádoucí konkurence, jako zbytečný "luxus" a plýtvání státními, obecními i dalšími finančními prostředky, jako "nezodpovědný" amatérismus a diletantismus, narušování a zasahování do "výsostného terénu" OŽK a jejich ústavů, atd. Podle mého názoru nejsou zatím zcela uspokojivě zpracovány následující okruhy a otázky: Podoby regionalistického hnutí a procesy jeho utváření v regionech, formy regionalismu, včetně různých subregionálních tendencí, projevujících se pak v rámci tzv. "jihočeské otázky" třeba v prácheňském regionalismu, jeho dobové projevy, trendy a tendence, způsoby vyústění a roviny řešení, konkrétní představitelé - teoretičtí i praktičtí, jejich názory, metody, postupy, způsoby práce, prosazování jejich názorů, přístupů, problematika řešení celé škály dopravní infrastruktury, otázky budování nových železničních tratí, vleček, jejich vzájemného propojování, otázky výstavby kvalitních silnic, mostů, a jejich náležité a systematické údržby, otázky tzv. inkamerace silnic, voroplavby, dopravy po řekách, údržby vodních toků a rybníků, hrazení horských bystřin, rozvoje pravidelných autobusových spojů, letecké dopravy, rozšíření sítě rozhlasu, telegrafu a telefonu, náležité sítě zdravotnických a sociálních zařízení, etc. Další složitou a komplikovanou problematiku představuje proces vytváření nadregionálních - celostátních organizací, otázky vzniku a formování Československé regionalistické společnosti v Praze od roku 1929, její přeskupení na Československé regionalistické ústředí v Praze roku 1933, akce organizované touto institucí, její pozice v tehdejším hospodářském a sociálním životě ČSR. Podobný problém představuje NÁRUS Národohospodářský ústav Slovenska v Bratislavě a jeho působnost, kompetence, teoretické předpoklady a reálné možnosti na řešení situace, vztah k OŽK na Slovensku, národohospodářská specifika vzniku, vývoje a existence národohospodářských sborů na Slovensku a Podkarpatské Rusi, jaké byly rozdíly v práci a činnosti na Slovensku proti českým zemím, otázka, zda existoval i německý, případně maďarský regionalismus, jeho představitelé, propagátoři, jak probíhala, probíhala-li, případná regionální a regionalistická spolupráce mezi jednotlivými národy a národnostmi - její možné podoby, formy, výsledky, vztah židovských podnikatelů k národohospodářským sborům, spolkům a organizacím. Svým způsobem jde i o řešení vztahů k regionální identitě, mentalitě, každodennosti, zkoumání menších prostorů, jejich

47

vzájemné provázanosti v nadregionálních jednotkách, též v souvislostech, které rozhodujícím způsobem utvářely (a ostatně i dodnes utvářejí) regionální vývoj, zejména pak v případě regionů na "okraji", na periferii. Zde zvláštní postavení jistě zaujímá hraniční a příhraniční prostor, též ležící na okraji, mezi centrálními určujícími oblastmi a hlavními městy. Tento tzv. "meziprostor" je vždy určován z center. Přitom jednostranné zaměření na dominantní centrum ztěžovalo svým způsobem i možnost pochopit a uchopit se nadějné příležitosti, možnosti, kterou někdy nabízí momentálně výhodná zeměpisná poloha mezi centry, vše v důsledku utvářejících se hospodářských vazeb v rámci národního a světového hospodářství. Podniky se vždy stahovaly do městských průmyslových aglomerací, kde mohly vyrábět s relativně nižšími náklady, protože byly blíže jednak k potencionálnímu zákazníkovi a k patřičně výhodným odbytištím, jednak ke státním institucím jak v rovině technické, tak organizační a nikoliv nezanedbatelně se projevující rovině sociální infrastruktury. Přímo úměrně platilo, že čím větší byla závislost na centru, tím byla menší šance a možnost pro samostatný a svébytný regionální vývoj. Obtíže zpracování nejsou jen v obsažnosti a různosti tématu, řadí se k nim i problémy technického rázu. K mnoha organizacím, sborům a spolkům nejsou totiž dochovány tolik potřebné archivní pramenné materiály, mnoho se časem, bohužel, navždy nenávratně zkartovalo, ztratilo, zničilo a znehodnotilo někdy i zcela nevhodným způsobem uložení. M. Obadalová Státní bytová politika v první Československé republice Problematika bytové politiky, respektive bytové péče v období první Československé republiky je téměř výzkumem nedotčená. Především díky ucelenosti koncepce a dosahu je natolik rozsáhlou problematikou, že ji lze jen obtížně shrnout v několika větách tak, aby byly zmíněny alespoň základní myšlenky její filozofie a základní historická fakta. Pro přehlednost je proto vhodné rozčlenit legislativní opatření řešící bytovou problematiku do tří základních směrů, které jsou charakteristické v podstatě pro celé meziválečné období. Jedná se o opatření na podporu stavebního ruchu, opatření směřující k ochraně nájemníků a opatření týkající se úsporného hospodaření s b yty. So učasně s tímto v podstatě věcným vymezením je vhodné použít i časové rozlišení podle vývoje trhu s byty, neboť každé období je charakteristické využitím určitých nástrojů bytové politiky. A tak první etapa spadá do let 1919-1924 a je spojena s výrazným nedostatkem bytů, druhá etapa zahrnuje období relativní hospodářské stability let 1925-1929 a třetí nastupuje s hospodářskou krizí třicátých let, lze ji ohraničit roky 1930-1938. Opatření pro podporu stavebního ruchu. Léta 1918-1924 V podstatě se vznikem České republiky byly soustavně legislativně upravovány způsoby přímé i nepřímé státní podpory stavebního podnikání pomocí (zpočátku krátkodobých) zákonů o stavebním ruchu. Podpora podle zákonů o stavebním ruchu měla v zásadě pět podob: 1) státní záruka na poskytnuté hypoteční půjčky ve spojení s příspěvkem na úroky a úmor, 2) dlouhodobá státní půjčka na dokončení staveb s malými byty, 3) příspěvek na dobu 25 let na úroky a úmor ze stavebních nákladů (bylo určeno pro stavebníky, kteří uhradili stavební náklady vlastními prostředky nebo úvěrem bez státní záruky, k částečné amortizaci nákladů),

48

4) státní záruka spojená s podporou ve formě příspěvku na dobu 25 let (kombinace předchozích, přípustná v případě, že stát převzal záruku na půjčku nižší, než připouštěl zákon, a z rozdílu až do přípustné výše půjčky poskytl stavební příspěvek), 28 5) příspěvek jednou pro vždy na stavby provizorních budov s malými byty a na úpravy obytných i neobytných budov na domy s malými byty. Vůbec prvním zákonem o stavebním ruchu byl zákon z roku 1919, kterým vláda uvolnila pouhých 5 mil. korun na podporu bytové výstavby, a to pouze na stavby domů s malými byty. Od roku 1921 se předmětem podpory bytové výstavby staly také nástavby a přístavby obytných domů. Teprve od roku 1923 bylo možné udělit podporu na stavbu obytných domů bez ohledu na velikost bytů. 29 O podporu bytové výstavby se měly zasadit rovněž zákony, jimiž se pro stavby poskytovaly daňové úlevy. Daňové osvobození, jako jeden z nástrojů nepřímé podpory stavebního ruchu, bylo v letech 1920-1924 pravděpodobně nejúčinnější formou podpory stavebního ruchu, zejména pak soukromého, protože bylo poskytováno na poměrně dlouhou dobu. Např. zákon o stavebním ruchu z roku 1921 rozšířil daňové osvobození pro domy s malými byty dokonce na dobu 50 let. 30 Léta 1925 - 1929 V období hospodářské prosperity let 1925-1929, kdy byl dostupnější levnější hypoteční úvěr a kdy ustálené poměry na bytovém trhu zajišťovaly rentabilnost stavebního podnikání, nebylo již třeba tak vydatné finanční pomoci státu k rozvoji stavebního ruchu. V letech 19251926, pokud ještě nebyl zákon o stavebním ruchu novelizován, mohly některé obce a některá obecně prospěšná bytová sdružení využít úvěrové pomoci Státního bytového fondu. Zákon o stavebním ruchu byl novelizován až v letech 1927, 1928. Tyto novely se od předchozích již podstatně liší, podle nich podpora novostaveb spočívala pouze ve státní záruce za půjčku, nikoliv v přímé finanční podpoře - stavební ruch byl podporován především dlouholetým osvobozením od domovní daně a přirážek k daním. 31 Léta 1930 - 1938 Hospodářská krize třicátých let přinesla zvýšení poptávky po nejmenších bytech a všeobecné snížení nájemného a samozřejmě také pokles bytové výstavby, která v roce 1935 dosáhla nejnižší úrovně od roku 1921. Podpora výstavby podle zákona o stavebním ruchu z dubna 1930, jehož účinnost byla postupně prodlužována až do roku 1935, proto opět přinesla přímou finanční podporu ve formě státního příspěvku (v kombinaci se státní zárukou). Od roku 1936 přispěl k oživení stavebního podnikání (vedle rozsáhlé veřejné investiční činnosti a podstatného snížení úrokové míry z hypotečních a stavebních úvěrů) nový zákon o stavebním ruchu, jehož účinnost byla postupně prodlužována až do roku 1939. Tento zákon v sobě 28

Podpory uvedené pod body 1) - 4) bylo možno udělit na stavby započaté v době od 1. 1. 1919 do 30. 6. 1924.

S finanční podporou podle zákonů o stavebním ruchu z let 1919 až 1924 bylo na území Čech, Moravy, Slezska a Slovenska vystavěno podle dobových statistik celkem 28.521 domů s 64.260 byty. 29

30

Zákon z roku 1923 stanoví tuto dobu pro domy s malými byty na 30 let, zákony z let 1924, 1928, 1930, 1936 na 25 let, zákon z roku 1927 na 35 let. Podle zákonů o stavebním ruchu z let 1927 a 1928 bylo na území Čech, Moravy, Slezska a Slovenska vystavěno podle dobových statistik celkem 4.207 domů s 12.008 byty. 31

49

zahrnoval všechny způsoby přímé i nepřímé podpory stavebního ruchu, které se objevily v zákonech předchozích. 32 K oživení stavebního ruchu také výrazně přispěly daňové úlevy na opravy domů, které byly od července 1934 každoročně obnovovány až do roku 1938. Opatření směřující k ochraně nájemníků Právní ochrana nájemníků se na našem území vztahovala pouze na staré domy. Mezníkem, který dělil tzv. staré domy od domů tzv. nových se stala data 12. listopad 1916 a 27. leden 1917, přičemž se vycházelo ze starých zákonů Rakousko-Uherska. První český zákon na ochranu nájemníků byl zákon ze dne 8. dubna 1920, který zajišťoval vůbec největší rozsah ochrany nájemníků v období mezi světovými válkami. Demonstrativně vymezoval důvody, kdy mohl dát příslušný okresní soud souhlas k tomu, aby pronajímatel vypověděl nájemní, resp. podnájemní smlouvu. Důvody k výpovědi ze strany pronajímatele bylo možné rozdělit podle jejich povahy (ve všech zákonech na ochranu nájemníků) na důvody odvozené z viny nájemníkovy, z potřeby pronajímatelovy a z veřejného zájmu. Zákonem bylo rovněž upraveno nájemné a podnájemné. Všechny zákony na ochranu nájemníků upravovaly možnost zvýšení nájemného v různé výši, obvykle v několika časových etapách, vždy však ve vztahu k nájemnému stanovenému od 1. srpna 1914, resp. prvnímu nájemnému stanovenému později. S postupným odstraňováním bytového nedostatku byl z ochrany před růstem nájemného vylučován stále větší počet bytů. Už zákon z roku 1922 připouštěl volné sjednávání nájemného pokud šlo o byty, které se skládaly ze čtyř nebo více obytných místností, nebo pokud šlo o nájem místností užívaných k výdělečné činnosti, které nebyly částí bytu podmínkou byl pronájem minimálně na tři roky. Zákon o ochraně nájemníků z roku 1928 platil v novelizované podobě prakticky až do začátku druhé světové války, i když původně byl vydáván jako provizorium. S prodlužováním jeho platnosti byl však snižován rozsah jeho účinnosti a směřoval k postupné likvidaci ochrany nájemníků, která byla od vydání tohoto zákona prováděna prakticky dvěma způsoby - s ohledem na charakter pronajímaných prostor a s ohledem na finanční poměry nájemníka. Opatření týkající se úsporného hospodaření s byty - regulace bytového trhu V roce 1919, kdy se začal výrazně projevovat nedostatek bytů, se vláda vrátila k rakousko-uherské myšlence regulace bytového trhu formou zabírání bytů. V podstatě šlo o to, že vlastníkům domů nebo uživatelům mohla být odebrána svobodná dispozice s byty nebo jejich částmi a tyto prostory mohly být pronajaty osobám, které byly nuceny v dané obci bydlet. Ve skutečnosti opatření zákona působila spíše jako pohrůžka - vlastníci domů a bytů prostory totiž raději pronajímali sami dříve, než k tomu byli donuceni. V roce 1922 došlo ke schválení zákona o mimořádných opatřeních bytové péče (jeho účinnost byla bez výraznějších změn prodlužována až do roku 1927). Tento zákon ošetřoval mimo jiné i omezení stěhování (dříve zákon č. 181/1919 Sb. o omezení stěhovacího práva), zakázal slučování dvou bytů v jeden, zakázal vlastnit v jedné obci dva nebo více bytů, upravoval problematiku zajištění bytů státním zaměstnancům atd. Z toho je zřejmé, že rovněž výrazně omezoval dispoziční právo majitele bytu. Teprve zákon z roku 1928, jehož účinnost byla postupně prodlužována až do roku 1936, v souladu s tím, jak postupně docházelo k odbourávání ochrany nájemníků, poněkud uvolnil možnosti majitelů disponovat s obytnými místnostmi. Podle zákonů o stavebním ruchu v letech 1930-1938 bylo na území Čech, Moravy, Slezska a Slovenska vystavěno podle dobových statistik celkem 9.616 domů s 48.303 byty. 32

50

Vyjma předpisů o zajištění bytů státním zaměstnancům se v praxi regulační opatření v průběhu času v podstatě přestala uplatňovat. Proto byly zákonem č. 66/1936 Sb. ponechány v platnosti pouze předpisy o zajišťování bytů státních zaměstnanců. Závěrem dlužno poznamenat, že koncepce bytové politiky v první Československé republice byla ucelená a poměrně pružně se přizpůsobovala aktuální situaci na trhu s byty. Její dopad na konkrétní bytovou situaci teprve čeká na zpracování. DISKUSE V. Průcha: K svému úvodnímu vystoupení bych chtěl jen dodat pro upřesnění. My se teď zaměřujeme na některá témata, která jsou maximálně aktuální. Tady navazuji na něco, co bylo řečeno na začátku našeho jednání; myslím si, že kdyby naši politici tato témata zvládli, mohli jsme se vystříhat mnoha a mnoha nedostatků, jež nás trápí v současné době. Já bych tady jmenoval právě tu bytovou politiku. My jsme teď při našem výzkumu zase našli zajímavý materiál k jiné otázce. Jde o projev ministra Němce, jak řešit nezaměstnanost. Je to tak perfektně zpracováno, že jsme to rovnou předali ministru Špidlovi, aby se tím mohl třeba nějak inspirovat. Je to dále otázka bankovních zákonů z počátku 20. let, kdy u nás začaly krachovat první banky. Ten problém se vyřešil tak, že by to v mnoha směrech stačilo jen opsat, a neměli bychom to, co máme teď, kdy náš expremiér říká, že byla chyba, že se uvedlo do chodu tolik malých bank. Máme již i práci o živnostenském zákoně. Stačí porovnat živnostenský zákon, jaký byl za Rakousko-Uherska, jaký byl za první republiky, no a k tomu když připočtete, jaký je dnes ten ultraliberální, že doslova analfabet si může založit cestovní kancelář, nebo si může založit restauraci či hotel, to by se dalo při využití zkušeností naprosto eliminovat. Takových impulsů z minulosti do současnosti by se našlo velmi mnoho. L. Slezák: K těm steskům, které vyslovil kolega Průcha na adresu doslova katastrofální situace, pokud jde o využití výzkumů sociální problematiky meziválečného Československa, bych chtěl přičlenit trošku obecnější poznámku. Ona se vztahuje také k problematice národnostní; už zde několikrát o tom bylo hovořeno: vztah Češi – Němci, Češi – Slováci a celé ekonomické pozadí těchto vztahů. Není náhodou, že v roce 1934 německý velvyslanec v Praze v souvislosti s diskusí, která probíhala v době, kdy společnost byla drcena ekonomickou krizí, vyslovil údaj, který se na české straně mezi ekonomy, národohospodáři setkal s nevolí až s odporem: že totiž ekonomické pozice českých Němců v té době jsou až třikrát větší než je podíl obyvatelstva hlásícího se k německému národu na celkovém počtu obyvatel státu. Osobně si myslím, že ve skutečnosti tomu tak nebylo, ale bylo to vyřčeno, česká strana to tehdy vzala jako výzvu a kdybychom to domysleli tedy doslova, tak víme, že podle sčítání obyvatelstva z přelomu 20. a 30. let se k české národnosti (podle dobových statistik k československé národnosti) hlásilo myslím 24 % tehdejších obyvatel. Vynásobíme-li to třemi, máme 75 % ekonomické moci v rukou nečeských, tedy především německých a zčásti v rukou maďarského kapitálu. Ten údaj opravdu není správný. Na druhé straně máme údaj dalšího německého badatele, zase příliš skromný, který hovoří o 40 % podílu německých podnikatelských kruhů. Pravda je někde trochu mezi tím. Nikdy se obě strany neshodly. Obě se shodly pouze v konstatování, že po roce 1918 Němci zdědili z Rakousko-Uherska rozhodující podíl na ekonomické moci v zemi. Ale jak velký podíl, to dnes nevíme, jenom se odhaduje. Snad nejobjektivnější údaje v tomto směru shromáždil náš ekonom Hejda k roku 1928, který se k nim dopracoval po několikaletém, nesmírně pracném výzkumu a průzkumu a nejrůznějších terénních šetřeních. On sám po této

51

lopotné práci odhaduje jejich věrohodnost pouze na 80 %. A hovoří o převaze německého kapitálu v poměru 40 : 60. Jenomže to bylo v době vyvrcholení konjunktury. Po nostrifikaci, která převedla spoustu německého majetku do českých rukou. Takže ten stav na počátku první republiky byl pro německý kapitál daleko příznivější. Přicházejí 30. léta, obrovská krize a ta "nešťastná" struktura průmyslu, rozmístění průmyslu a hlavně charakter jednotlivých odvětví, který byl v rukou českých či německých, vedl k tomu, že krize dopadla daleko tvrději na německé podnikatelské kruhy a německé obyvatelstvo v pohraničí. Vzpomeňme na volání F. X. Šaldy, který při pohledu na české pohraničí říká: "Prosím vás, český národe, co chcete? Vy chcete vstřícnost ze strany Němců? Vždyť tam umírají děti hladem". Statisíce nezaměstnaných, první továrny, které se zavírají, a vůbec největší množství se zavírá v pohraničí. Já o tom hovořím proto, že i když máme určité konkrétní údaje, rozcházejí se s údaji německy píšících nebo k Němcům se hlásících tehdejších československých občanů. Myslím, že nejlakoničtěji to vyjádřil německý badatel Kissling, který se vysmál všem pokusům o přesné počty, když konstatoval, že snad ani není v silách současné doby seriózně zhodnotit ekonomický podíl těch či oněch. A to se týká nakonec i Čechů a Slováků, kdy nakonec Slováci konstatují, že první repubilka nesplnila ta očekávání v ekonomické sféře, která tady byla na počátku někdy po roce 1918. I ty údaje, které tady jsou, jsou koneckonců statické, i ty Hejdovy. Jsou z jednoho určitého období. Ale chybí nám dynamika. A my bychom, jistěže to bude výzkum pracný, tyto skutečnosti měli zmapovat, analyzovat a zhodnotit, protože určité ekonomické a sociální disproporce, které se táhnou celým dvacetiletím existence první republiky, nesmírně zatěžovaly politický, vnitropolitický život. Ovlivňovaly nahoru, dolů, doleva, doprava postoje konkrétně českých Němců, ale i Slováků, Maďarů atd. A modifikovaly je až do té podoby, které známe z roku 1938 ne 1939. Poznáme-li toto ekonomické pozadí, tuto základnu materiální, možná daleko zřetelněji budeme moci posoudit i ty hektické roky konce první republiky a vývoj, který potom následoval. A když už jsem si vzal slovo, dovolte mi ještě dvě kratičké poznámky: všichni si uvědomujeme roli, kterou sehrála agrární strana v meziválečné republice. A čím více pronikáme do všeho, co představovala, tak tím více musíme pociťovat jako veliké minus absenci obsáhlejší, fundovanější práce o celé její historii. Máme spoustu dílčích studií, článků, teď se už tady objevují někteří mladí kolegové, kteří přicházejí s příspěvky o agrární straně, o její historii, ale vyčerpávající práce, "vyčerpávající" nikdy nemůže být chápáno absolutně, taková práce nám chybí. Za první republiky, domnívám se, pro to nebylo dost předpokladů, ani časových. Časový odstup je naprosto nezbytný k takové práci. Navíc 20. léta, tam byly problémy jiné, odpoutat se od Rakouska apod., a 30. léta zas byla úplně obrácená, takže práce takového charakteru nevznikla. Samozřejmě po roce 1945 zákaz, respektive rozhodnutí o neobnovení agrární strany a po únoru 1948 desítky let mlčení, takže vlastně poprvé se setkáváme s jakýmisi pokusy o zpracování dějin agrární strany nebo prřinejmenším se vzpomínkami, které mohou posloužit alespoň jako určitý podklad. Mám např. na mysli třídílné paměti Feierabendovy a Vladimíra Dostála a jeho dvě, zatím nejlepší, i když zdaleka ne takové práce, jaké bychom si představovali. Teď nehovořím vůbec o práci Dušana Uhlíře, která má své místo a jistě je použitelná v mnoha směrech, faktograficky nesmírně cenná a bohatá, ale vlastně teprve tyto dvě první práce Dostálovy představují jakousi bílou vránu a opravňují k určitému optimismu, že bychom se mohli v relativně krátké době dočkat fundované práce z dějin agrární strany. Je tady však problém, což není problém jenom této strany, absence archivu. Úplně kratičká poznámka na závěr: Pořád mi přichází v této souvislosti na mysl, že se dosud neobjevil badatel typu Krofty, Kutnara nebo Františka Loma, který by se pokusil o zpracování dějin moderního selského stavu. Navzdory skeptikům, kteří tvrdí, že je to dnes už pasé a že do budnoucna zemědělci jako početná vrstva existovat nebudou. K tomu jen pro osvěžení paměti tři čísla, většinu z nich

52

budete znát. To třetí snad bude na tomto fóru jistou novinkou. Ještě v polovině minulého století víme, že byly české země převážně agrární, zhruba 60 % obyvatelstva bylo spjato se zemědělskou prvovýrobou. Ale už koncem 30.let 20. století, po provedené pozemkové reformě, tento podíl poklesl na 25 %. A v současné době se zabývá zemědělskou činností v prvovýrobě kolem 3 % obyvatel, to je asi 30.000 osob. Je to raketový sestup, pokles podílu toho, čemu jsme kdysi říkali "selský stav". Ale ono to pořád není ještě stav konečný, máme země, kde mají jenom 1 či dokonce méně než 1 % obyvatelstva spjatého se zemědělstvím. Přitom produktivita práce vzrostla pěti, osmi, desetinásobně, dnes jeden zemědělec u nás vyrábí produkty pro 25 lidí, za první republiky to bylo pro pět lidí. Tento vývoj je součástí celoevropských a celosvětových trendů, není ničím neobvyklým. Ale je pravda, že vzbuzuje skepsi, u sociologů, u ekonomů, u historiků. Příklad: francouzský sociolog Henri Mendras už v 60. letech vydal knížku, kterou nazval příznačně Konec venkova, český překlad možná nebude přesný, protože venkov dnes není vesnice, není to totožné, stejně jako vesnice není jenom zemědělství. Ale to není rozhodující. Autor si totiž tyto své určité obavy vtělil do závěrečné otázky, na kterou sám nenachází odpověď: jaký bude svět bez rolníků. A já tím chci říct jen to, že selský stav si přes uvedené trendy zaslouží pozornost, nejenom jaksi pro zdůvodnění jeho potřeby v současnosti, ale i pro určitou budoucnost, protože pořád v sobě koncentruje to pozitivní, čím byl formován, ovlivňován v minulých epochách. Zdá se mi však, že noví Kroftové a jemu podobní zatím ještě na obzoru nejsou. V. Průcha: Chtěl bych reagovat na poznámku kolegy Slezáka o "nacionálním" rozložení kapitálů. Ta otázka je nesmírně komplikována židovským kapitálem, který tady vůbec nebyl zmíněn. Existuje asi pětisetstránková kniha o Židech v Československu, kterou napsali sami Židé ve Spojených státech amerických. Ta kniha je tak důkladná, že v každém odvětví je řečeno, jaký tam byl židovský podíl. Čili tady máme leccos zmapováno. Ale jaká byla národnost Židů, židovská nebo německá nebo maďarská? Česká? Někteří Židé se hlásili k vlastní národní identitě, jiní se k tomu vůbec nevyjadřovali. V Čechách se odhadovalo, že to byla si polovina, která se hlásila a nehlásila. A ve vztahu k podnikání to vůbec zachyceno není. Já si myslím, že klidně i polovina německé kapitálové účasti může být účast židovská. L. Slezák: Jedinou větu: Hejda sám přiznává v předmluvě ke svým studiím, že měl právě s tímto veliké problémy. Protože nemohl posoudit, jestli jde o židovského majitele respektive českého Němce, vycházel jenom z toho, v jakém jazyce ten dotyčný majitel komunikoval se svým okolím podnikatelským, v jakém jazyce podával různá hlášení, daňová přiznání a tak dále. Byla-li to němčina, byl to příslušník německé menšiny. Ale je to naprosto nepřesné, on sám tady hovoří o 80 % průkaznosti svých údajů. Z. Kárník: Začnu obecně. Chybí mi tady sociální dějiny jako specizializace, jako obor. Kolega Průcha byl postaven do nepříjemné situace, protože měl referovat o hospodářských i sociálních otázkách a ty sociální mu zbyly zkrátka jako ten ocásek na konci. Při tomto pojetí se samozřejmě dá těžko postihnout problematika sociálních dějin jakožto taková. Protože vezmeme-li téměř jakoukoli z otázek, kterou připomněl, tak ta má silný sociální aspekt. Například pozemková reforma v meziválečném období, která změnila podstatně sociální strukturu státu a mnoho na to navázaných otázek. Tak jako mají úzkou vazbu sociální dějiny na dějiny hospodářství, tak ji mají samozřejmě i na politiku. Stojí někde přibližně uprostřed a existují problémy socioekonomické a sociopolitické. Řečeno v nejobecnější rovině. My, tedy seminář sociálních dějin na FF UK pochopitelně tak trošku jako váháme, jakým způsobem se

53

orientovat a inspirovali jsme debatu o této věci a provedli jsme ji formou česko-německého dialogu. Jednání proběhlo v Mnichově i za účasti slovenských kolegů. Zvrhlo se to nakonec především na diskusi o tom, jaký je předmět sociálních dějin a co do toho započítat, jestli jen užší pojetí, které celé tenduje k matematickým metodám, či něco více. Nakonec z toho bude sborník, který vyjde v Německu, takže se to všechno ještě do konce tohoto kalendářního roku asi objeví. Celý výklad sociálních dějin meziválečného období je těžce postižen devalvací, kterou do toho vložila komunistická éra. Na všechno, co se pronese o sociálních hnutích, už se každý dívá skrz prsty. Ale přesto si nemyslím, že ta situace je tragická. To ne. My samozřejmě od prvních počátků jsme podporovali výzkumný tým KLIO, to jest skupinu doktora Matějčka, který je zároveň naším externím učitelem a když může, tak u nás učí. Píšeme do jeho sborníku a když jsme inspirovali onu základní sestavu čtyř chronologických sborníků z novodobých sociálních dějin českých zemí, tak jsme tam samozřejmě pozvali dr. Matějčka a jeho kolegyni dr. Machačovou. Takže nejdůležitější dnes existující výzkumná centra jsou vzájemně provázána. Větším problémem je to, že v současné době teprve první naši absolventi zapouštějí vůbec někde kořeny. Mohou působit i na jiných pracovištích, my totiž zastáváme širší pojetí sociálních dějin, myslíme si, že například křesťansko-sociální hnutí a strana patří do sociálních dějin, že to není jen ta tradiční "třídní skladba" společnosti, pohyb vývoje obyvatel atd. V tomto širším pojetí se však pracuje poměrně těžko. A dost těžko se objevují finální výsledky. Ale situace ve výzkumu sociálních dějin není tak katastrofální, jak se tady říkalo. V. Lacina: Problémy, které zde nadhodil profesor Průcha, budeme muset spíš diskutovat v kruhu Společnosti hospodářských dějin, jen bych reagoval na podíl německého a českého majetku. Mám dojem, že ani zmíněná práce o židovském kapitálu pravděpodobně nebude přesná, a navíc vzniká ještě jedna velmi složitá věc. Z iniciativy židovských organizací se nyní provádí velmi podrobný soupis židovského majetku v Československu ve 30. letech. A už je to ve velmi pokročilém stadiu. A jeho rozsah, pokud jsem mohl zjistit, je daleko větší, než je uváděn v kterýchkoli dosavadních publikacích. Vznikající materiál je pochopitelně ovlivněn velice nebezpečnými utilitaristickými cíli. Takže tuto věc asi v budoucnosti těžko rozřešíme vlastním bádáním, poněvadž prostředky lidí i financí, které jsou vkládány do soupisu židovských majetků, nemáme ani snad z desetiny. Rád bych se ještě vyjádřil k další věci, totiž k otázce výzkumu dějin podnikání. Bylo dobrým činem, že se s tím začalo, ale v podstatě pracování navazovalo jen na určitou metodologii dějin závodů a některé základní věci, které bylo třeba už při zrodu této tématické oblasti objasnit. Mnohé otázky zůstávají stranou. Jednou z nejvážnějších mezer v této oblasti je otázka konkurenčních schopností našeho podnikání, a to jak pokud jde ve vztahu k domácímu trhu, tak zvláště k trhům zahraničním. To ovšem znamená, že bude třeba objasnit několik komponentů, které tvoří onu konkurenční schopnost, a to především úroveň techniky a s tím spojeného managementu, racionalizace aj. Myslel jsem, že bude možné využít perfektně zpracovaných a obsáhlých studií o dějinách techniky. Bohužel, k tolik závažné otázce konkurenčních schopností tam nenajdete vůbec odpověď. Vzniká tak další otázka, jaká byla technická úroveň jednotlivých skupin výroby a výrobků ve srovnání s poměry na světových trzích a ve srovnání s konkurencí. Studie sice pečlivě propracovávají všechny výhody, všechny nové vynálezy, ale jejich realizace v zbožní výrobě, na trhu a tak dále, úplně utekla. Stejně tak ještě dneska máme naprosto nezpracované dvě věci. A to mzdovou úroveň, o které pravděpodobně můžeme říct, že byla nevýhodně nízká z hlediska koupěschopnosti obyvatelstva, ale už není vůbec zpracovaná třetí oblast, totiž odbyt zboží, udání na světových trzích. V tomto smyslu představuje první krok práce našich diplomantů z Ústavu hospodářských a sociálních dějin UK. Ukazuje se, že v tomto směru plnily zájmové organizace podnikatelů jen

54

minimální funkci a že daleko lepší se ukázalo Ministerstvo zahraničí, které v této funkci ve 30. letech splňovalo a poměrně daleko přesahovalo všechny soukromé a jiné iniciativy. D. Jančík: V lecčems by bylo jasněji, kdyby pracovaly rychleji ediční komise, protože pokud jde třeba o proces racionalizace, nebo o otázku konkurenceschopnosti nebo vyspělosti atd., pak je zde rukopis, který jak doufám, splní očekávání, který se přímo jmenuje Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa v meziválečném období. Koneckonců kolega Lacina přispěl nemalou měrou k jeho zpracování. Pokud jde o racionalizaci, tyto záležitosti se velmi těžko postihují. Pokud jde o moderní proudy, o zařízení z Ameriky, ze západní Evropy, ty již lze postihnout. V něčem se zde již ukáže tehdy dosažený stav. Pokud jde o umístňování zboží, to je tak trochu naše záležitost, my jsme si ji jistým způsobem uzurpovali, konkrétně třeba otázku exportu do Francie. Snažíme se v rámci možností mapovat situaci i šířeji. E. Kubů: Hovořilo se tady o vlastnických poměrech, nacionálně členěných. To je problém velmi ošidný, především pokud se týče židovských odhadů. Já jsem viděl několik velmi zajímavých a pozoruhodných prací a metodik, viděl jsem odhad židovského majetku pro první republiku, který byl řešen statisticky a velmi pozoruhodně, řešen byl nějakým indexem, kdy autoři spočítali národní majetek a pak to vydělili obyvatelstvem a vynásobili to počtem Židů a ještě ty počty Židů zvýšili, protože samozřejmě ne všichni se k tomu znali. Takže z toho vyšla zajímavá čísla, naprosto neuvěřitelná, a když jsem se ptal, kde to vzali, tak řekli, že je to odhad. Ale vyšlo to tiskem, aniž by tam byla napsána užitá metodika, jakým způsobem se k tomu došlo. To je velmi ošidné. Americká práce, o níž se zmínil profesor Průcha, by potřebovala poměrně značných korektur. Ono se tam totiž započítalo, upřímně řečeno, kde co. Dále bych chtěl říct, že pokud budeme zkoumat Čechy a Němce a budeme se pohybovat někde kolem údajů Hejdových, je tam ještě jiný problém, problém statistiky. Statistika je strašně ošidná věda. Sečte údaje, ale smíchá nám velké podniky s malými, významné podniky s méně významnými, velké akciové podniky a společnosti s drobnými. Statistické vidění problémů je proto třeba kombinovat s jinými pohledy a verifikovat je. Metody k tomu vhodné bych zatím nerozváděl. Nejsem si jist, do jaké míry je to momentálně samo o sobě přínosné. Nechtěl bych ale pochybovat o tom, že československá ekonomika je v převážné míře dirigována spíše českými než německými mozky. Ale je také známá situace, že české banky ovládají německé koncernové podniky a nejznámějším případem, to tady kolega Lacina potvrdil, je Živnostenská banka, která ovládala koncern Diskontní banky, která byla židovsko-německým podnikem. Někdy se tady užívá také pojem multinacionální, ale nejsem si jist, zda kvalifikovat, co je židovské, co je české, co německé, jestli to je vůbec produktivní. ZÁVĚR J. Harna: Dámy a pánové, naše setkání se chýlí ke konci, myslím, že se mnou budete souhlasit, označím-li dnešní diskusi za jakési pokračování konference, která proběhla v minulém roce v říjnu v prostorách Senátu PČR v Praze 33 Zazněly zde desítky postřehů i námětů do další práce nad Viz sborník Československo 1918-1938. Osudy demokracie ve střední Evropě, I-II. Uspoř. J. Valenta, E. Voráček, J. Harna, Praha, Historický ústav AV ČR 1999. 33

55

dějinami první Československé republiky. Jistě jsme se nedotkli všech vážných problémů sledované doby, mám však pocit, že nám postupně krystalizují představy o aktuálních prioritách dalšího výzkumu. Kromě jiného se ukazuje, že forma volné diskuse je mimořádně produktivní metodou informace i konfrontace názorů uvnitř určitého okruhu specialistů a bude užitečné v této linii pokračovat. Vedení Cefres je nakloněno poskytnout k tomu potřebné organizační zajištění. Za dnešní setkání i za uvedený příslib patří této organizaci naše poděkování. Na úplný závěr se s námi rozloučí ředitel této instituce dr. Antoine Marès. A. Marès: Děkuji vám všem za živý zájem o téma, které jsme dnes zvolili za předmět naší diskuse. Podle toho, co jsem slyšel, jsem nabyl dojmu, že by bylo třeba zorganizovat nový kulatý stůl především o pramenné základně pro další zkoumání dějin první republiky. Je to jen otázka vhodného termínu a dohody s vámi i s dalšími specialisty zabývajícími se naším tématem. Těším se na nová užitečná setkání.

56

Účastníci diskuse: Eva Broklová, Masarykův ústav AV ČR, Praha Jana Burešová, Filozofická fakulta UP, Olomouc Jindřich Dejmek, Historický ústav AV ČR, Praha Jiří Dvořák, Jihočeská univerzita, České Budějovice Bohumila Ferenčuhová, Historický ústav SAV, Bratislava Josef Hanzal, Praha Josef Harna, Historický ústav AV ČR, Praha Ivan Jakubec, Filozofická fakulta UK, Praha Drahoslav Jančík, Filozofická fakulta UK, Praha Jaroslav Jírů, Praha Zdeněk Kárník, Filozofická fakulta UK, Praha Jan Křen, Fakulta sociálních věd UK, Praha Eduard Kubů, Filozofická fakulta UK Praha Robert Kvaček, Filozofická fakulta UK, Praha Vlastislav Lacina, Historický ústav AV ČR, Praha Antoine Marès, Cefres, Praha Eduard Maur, Filozofická fakulta UK, Praha Marie L. Neudorflová, Filozofická fakulta UK, Praha Miroslava Obadalová, Žďár n. S. Věra Olivová, Filozofická fakulta UK, Praha Václav Průcha, Vysoká škola ekonomická, Praha Jaroslav Šebek, Historický ústav AV ČR, Praha Miloš Trapl, Filozofická fakulta UP, Olomouc

57