Z P R Á V A. Českého helsinského výboru o stavu lidských práv v České republice v roce 1999

ZPRÁVA Českého helsinského výboru o stavu lidských práv v České republice v roce 1999

Český helsinský výbor Praha 2000

Redakční úprava: PhDr. Libuše Šilhánová Redakční a grafická úprava: Mgr. Lucie Richterová

Tato publikace byla vydána s laskavou podporou Fordovy nadace. Její elektronická podoba je zveřejněna na Internetu na adrese http://www.helcom.cz

© Český helsinský výbor Praha 2000 ISBN 80-902393-9-0

Obsah: ÚVODEM

5

POSTAVENÍ A OCHRANA NÁRODNOSTNÍCH MENŠIN

11

PRÁVA DĚTÍ

21

PRÁVA ŽEN

27

POSTAVENÍ A PRÁVA SENIORŮ

31

LIDSKÁ PRÁVA ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÝCH OSOB

37

PRÁVA PACIENTŮ

41

BEZDOMOVECTVÍ

45

REGISTROVANÉ PARTNERSTVÍ

53

PROBLEMATIKA AZYLU A UPRCHLÍKŮ

59

PROBLEMATIKA STÁTNÍHO OBČANSTVÍ

65

STAV POLICEJNÍCH SLOŽEK A JEJICH PRÁCE

71

LIDSKÁ PRÁVA V ARMÁDĚ

79

TRESTNÍ JUSTICE A VĚZEŇSTVÍ

91

REFORMA SOUDNICTVÍ

99

PRÁVO NA VZDĚLÁNÍ

107

PODMÍNKY ROZVOJE OBČANSKÉHO SEKTORU

117

OBČANSKÉ PORADNY V NAŠÍ SPOLEČNOSTI

123

ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVA

129

PRÁVA A ODPOVĚDNOSTI NA POLI ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ 133 LIDSKÁ PRÁVA Z HLEDISKA ZAHRANIČNÍ POLITIKY

ČESKÝ HELSINSKÝ VÝBOR …147 SEZNAM AUTORŮ …151 POUŽITÉ ZKRATKY …153

141

5

Úvodem Letos už po šesté vydává Český helsinský výbor Zprávu o stavu lidských práv v ČR jako výsledek své vlastní práce, ale současně jako výsledek více či méně zúčastněného sledování, monitoringu a spolupráce v této rozsáhlé oblasti. Proto, že naše nevládní organizace nemůže ve svém monitoringu stavu lidských práv obsáhnout všechny tematické okruhy, a proto, že může referovat pouze o činnostech, kterými se přímo zabývá (to jsou např. právní analýzy určitých problémů či poradenství), nebo na nichž se nějakým způsobem podílí (to je např. vzdělávání a výchova k lidským právům na středních, a to i policejních školách, v soudnictví, poradenství aj.), je tato zpráva nazvána Zprávou ČHV o stavu lidských práv v ČR v roce 1999. Nejde tedy o ambiciózní projekt, jehož cílem by bylo pojednat o situaci dodržování lidských práv ve všech oblastech života České republiky, ale o relativně stručný popis problémů viděný z hlediska činností naší organizace, jejich pracovnic a pracovníků, členek a členů. Už z letmého přehlédnutí názvů kapitol v minulých třech obsáhlých zprávách vyplyne, že jejich tematický záběr byl dosud velmi široký a značně přesahoval reálné možnosti a okruh působnosti ČHV. I když vezmeme v úvahu, že činnost naší organizace zasahuje - v rámci nezbytné spolupráce - do činností řady nevládních organizací, státních institucí i ryze odborných útvarů, nebo s nimi souvisí, nemůže se rozhodně týkat všech problémových okruhů, které život české společnosti zahrnuje. Příkladem takového nedostatečně námi “pojednaného” okruhu je velmi důležitá sféra ekonomicko-sociálních vztahů a v nich zakotvených práv, jejichž dodržování a porušování je determinováno stávajícím ekonomickým systémem, jeho více či méně úspěšnou, často však problematickou nebo dokonce chybnou transformací. Z povahy těchto vztahů vyplývá mj. různé porušování sociálních práv, např. práva na práci a práva na odměnu za ni, jež se projevuje i hromadným, většinou systémově podmíněným

Úvodem

6 fenoménem nezaměstnanosti, práva na byt či přístřeší, na sociální bydlení aj. Těmito závažnými jevy se Český helsinský výbor zabývá jen v ojedinělých individuálních případech; nezabývá se a nemůže se zabývat jejich globální analýzou. Zcela novou skutečností v oblasti monitoringu lidských práv v naší zemi je existence zmocněnce vlády ČR pro lidská práva, který se ujal své funkce dnem 9. října 1998, a jehož posláním je sledovat a koordinovat naplňování (implementaci) principů lidských práv zakotvených v přijatých a ratifikovaných mezinárodních úmluvách o lidských právech a v ústavní Listině základních práv a svobod. Již 9. prosince 1998 vydala vláda ČR u příležitosti 50. výročí vyhlášení Všeobecné deklarace lidských práv usnesení ke zlepšení ochrany lidských práv v ČR, v jehož rámci mj. zřídila Radu pro lidská práva a současně jmenovala zmocněnce vlády pro lidská práva (dále jen zmocněnce) do funkce předsedy této Rady. Rada vlády ČR pro lidská práva je poradním a koordinačním orgánem pro otázky lidských práv a základních svobod všech osob v jurisdikci České republiky. Úkolem této Rady je sledovat plnění mezinárodních závazků ČR v oblasti ochrany lidských práv, zejména však naplňování obsahu Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace, Úmluvy o právech dítěte, Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen, Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a Rámcové úmluvy o ochraně práv národnostních menšin. Rada má prostřednictvím zmocněnce zajišťovat plnění závazku vlády spočívajícího v podávání zpráv o plnění úmluv příslušným mezinárodním orgánům, závazku, jehož plnění se v uplynulých letech opožďovalo. Nutno konstatovat s povděkem, že díky usilovné práci zmocněnce, členů Rady, tj. pracovníků příslušných rezortů, odborníků a zástupců občanské veřejnosti, také však členů odborných sekcí a pracovníků sekretariátu Rady, byly v průběhu roku 1999 tyto závazky ČR z velké části splněny; obsáhlé zprávy o plnění uvedených mezinárodních úmluv byly zpracovány anebo se dokončují.

Zpráva ČHV o stavu lidských práv v ČR 1999

7 V Radě zasedají na úrovni náměstků ministrů zástupci ministerstva zahraničních věcí, ministerstva spravedlnosti, ministerstva vnitra, ministerstva práce a sociálních věcí, ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, ministerstva kultury, ministerstva pro místní rozvoj, ministerstva obrany, Úřadu pro státní informační systém a rovněž představitelé veřejnosti. Zmocněnec pro lidská práva je zároveň předsedou Rady pro národnosti vlády ČR - poradního orgánu vlády. Členy této rady jsou: zástupkyně Kanceláře prezidenta a Poslanecké sněmovny, dále zástupci příslušných ministerstev na úrovni náměstků a zástupci příslušníků národnostních menšin; slovenské (tři), německé (dva), polské (dva), romské (tři), maďarské, řecké a ukrajinské (po jednom). Na jednání Rady pro národnosti jsou navíc pravidelně zváni: zástupce Senátu, tajemník Federace židovských obcí v ČR a náměstek primátora hl. m. Prahy. Zmocněnci bylo mj. též uloženo sledovat plnění závazků ČR v oblasti ochrany práv národnostních a etnických menšin, zejména Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin, a zajišťovat plnění závazků vlády, spočívající v podávání zpráv podle článku 25 této úmluvy. Současně bylo zmocněnci uloženo předložit vládě prostřednictvím místopředsedy vlády a předsedy Legislativní rady Zprávu o stavu lidských práv v ČR za rok 1998. Tento úkol zmocněnce nutno chápat jako průběžný, jako podávání takových zpráv vždy za uplynulý rok. Účelem této každoroční zprávy i zmíněných zpráv o plnění mezinárodních úmluv by ovšem nemělo být pouhé “vykazování”, ale především morálně i politicky významná sebereflexe stavu naší společnosti. Zmocněnec pro lidská práva je také předsedou Mezirezortní komise pro záležitosti romské komunity, ve které je svými náměstky zastoupeno dvanáct rezortů; dalších dvanáct členů jsou jmenovaní Romové. Vždy jeden Rom s jedním rezortním náměstkem tvoří pracovní dvojici k operativnímu řešení problémů týkajích se romské komunity a konkrétního rezortu. Záležitosti týkající se více rezortů jsou řešeny při zasedáních komise. Jedním z hlavních úkolů komise je sledovat plnění souboru opatření vyplynulých z usnesení vlády č. 686/97. V posledním roce věnuje komise mnoho pozornosti přípravě politiky vlády k integraci Romů.

Úvodem

8 V rámci zmíněného usnesení vlády ČR bylo též uloženo všem členům vlády a vedoucím pracovníkům ústředních orgánů státní správy, aby věnovali v rámci své působnosti zvýšenou pozornost odstraňování všech forem diskriminace, to je činění jakýchkoli neodůvodněných rozdílů na základě pohlaví, sexuálního zaměření, rasy, barvy pleti, věku, postižení, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení, a to zejména s ohledem na závazky vyplývající pro Českou republiku z článku 14 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Usnesení z 9. 12. 1998 svědčí o dobré vůli stávající vlády pečovat o naplňování principů lidských práv a vytvořit pro ně vhodný mechanizmus. V tomto usnesení, v jeho realizaci a v práci, která byla v následujícím roce 1999 v daném směru vykonána, spatřujeme důležité kroky a předpoklady pro humanizaci české společnosti. Nyní jde zejména o to, aby napsaná slova a věty nezůstaly jen v poloze dobrých úmyslů a záměrů, ale aby se uskutečňovaly ve všech místech, úsecích a oblastech života společnosti. Současně vidíme v celém tomto úsilí postupné uskutečňování ideálů občanské iniciativy Charta 77, která už v sedmdesátých letech, v době masivních persekucí ze strany komunistického režimu, volala po implementaci principů přijatých mezinárodních úmluv, zejména dvou mezinárodních paktů, do československého právního řádu. Československý a po něm Český helsinský výbor navázal na práci Charty 77 a považoval toto úsilí vždy za základní důvod své existence. Dalším důležitým krokem k realizaci a ochraně občanských práv, zvláště pak k zajištění účinnější ochrany občana před nesprávným jednáním úřadů, má být ustavení veřejného ochránce práv neboli ombudsmana. Po této instituci volal Československý a po něm Český helsinský výbor počínaje rokem 1990, neboť ve své poradenské službě občanům a dalším obyvatelům (např. běžencům a uprchlíkům) in concreto shledával, jak taková osobnost a jí podřízená instituce v ČR schází. Jestliže teprve v roce 2000 bude po vleklých diskuzích a námitkách institut veřejného ochránce práv (čili ombudsmana) podle zákona č. 349/1999 Sb. zřízen, můžeme jen poznamenat: “pozdě, ale přece”. Věříme, že i s tímto ochráncem práv našich


9 spoluobčanů a dalších obyvatel ČR navážeme plodnou a smysluplnou spolupráci. Úsilí o ochranu lidských práv vyvíjené v posledních letech státními orgány ČR samozřejmě nezbavuje Český helsinský výbor a další nevládní organizace i skupiny povinnosti monitorovat, hlídat skutečné naplňování, realizaci principů lidských a občanských práv na různých úrovních společenské praxe včetně roviny individuálních případů, a vysílat Radě pro lidská práva, zmocněnci a příslušným státním orgánům kritické signály o tom, kde a v čem se jejich záměry neplní anebo porušují. Z tohoto hlediska je vzájemná spolupráce státních orgánů a nestátních či nevládních organizací (které jsou zpravidla “blíže životu” a pružněji reagují na jeho nedostatky i na prohřešky proti přijatým ustanovením a principům) naprostou nezbytností. Díky vstřícnějšímu postoji vlády a státních orgánů k naplňování principů lidských a občanských práv by mohla být i práce nevládních organizací pro lidská práva průhlednější, průkaznější a snazší; i tím, že se budou moci zaměřit jen na ty okruhy problémů, na které svou kapacitou a svými možnostmi opravdu stačí. Tím také zprávy ČHV o stavu lidských práv budou stručnější, a budou (ve vymezených oblastech, po konfrontaci s praxí) ve větší míře kritikou nesplněných záměrů a slibů anebo nesprávných skutků, postupů, či nepravdivých referencí formulovaných v materiálech státních orgánů.

Libuše Šilhánová Autorka je místopředsedkyně ČHV, členka Rady vlády ČR pro lidská práva.

Úvodem

11

Postavení a ochrana národnostních menšin Významnou skutečností minulého roku bylo vypracování věcného záměru zákona o právech národnostních menšin, zákona, který by měl být naplněním ústavního práva a zároveň by měl přinést zásadní průlom, změnu přístupů do této oblasti. Ačkoli proběhla řada diskuzí ke zmíněnému věcnému záměru, ač bylo předloženo několik jeho verzí, vláda dvakrát prodloužila lhůtu k jeho odevzdání; nakonec to má být 31. březen 2000. Je samozřejmé, že otázka formulace a realizace práv národnostních menšin je závažná a citlivá. Přesto se ale domníváme, že by návrh zákona měl být odůvodněn jako projev politické vůle, ne jen jako splnění závazků ČR vůči ustanovením Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin. V této souvislosti poukazujeme na programové prohlášení vlády ČR ze srpna r. 1998: “Vláda se zasadí o plné uplatňování práv příslušníků národnostních a etnických menšin.” Usnesením vlády č. 131 ze 17. února 1999 ke konceptu dotační politiky financování příslušníků národnostních menšin došlo ke změně; ministr kultury může napříště povolit výjimku při poskytování dotace na vlastní činnost občanských sdružení národnostních a etnických menšin, která působí v oblasti kultury. Usnesením č. 279/1999 uložila vláda zmocněnci pro lidská práva Petru Uhlovi, aby do 31. prosince 1999 rozpracoval a předložil vládě Koncepci romské integrace. Projednávání této koncepce provázely jak námitky i nepochopení ze strany některých vládních činitelů, tak projevy nesouhlasu ze strany některých Romů. Ti vytýkají vládě, že koncepce je určena pro Romy, ale tvořena bez jejich účasti. S vědomím, že návrh koncepce musí doznat určitých změn jak z hlediska některých požadavků a představ Romů, tak z hlediska celkového ideového záměru, byl tento návrh vrácen zmocněnci k dopracování. Podle názorů zmocněnce, jeho spolupracovníků i členů

Postavení a ochrana národnostních menšin

12 Rady pro lidská práva by jedním ze základních hledisek koncepce měla být integrace na základě kulturní, sociální a ekonomické emancipace tohoto etnika. V roce 1999 podávala Česká republika též zprávu o plnění závazků plynoucích z mezinárodní Úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (OSN). Objemná zpráva, vypracovaná z podkladových materiálů a analýz jednotlivých rezortů (ministerstev) i nevládních organizací, pojednává jak o změnách provedených v legislativě, tak o reálné situaci a řadě opatření uskutečněných v praxi.

Německá národnostní menšina Zástupci této menšiny (jež zahrnuje - dle sčítání v r. 1991 - 47 789 občanů) hodnotí kladně podporu státu při rozvoji národnostních kulturních a společenských aktivit. (V ČR působí několik německých menšinových organizací; patří k nim např. Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku či Kulturní sdružení občanů německé národnosti.) Shledávají však jako neuspokojivou skutečnost, že do dnešních dnů je příslušníkům německé národnostní menšiny kladena kolektivní vina na základě právních předpisů přijatých po skončení druhé světové války, což se projevilo mimo jiné vyloučením německé menšiny jako celku z restitučních nároků. Křivda je páchána i tím, že se zapomíná na nasazování zbylých příslušníků německé menšiny na práce v zemědělství, v uranových dolech a v jiných těžkých provozech v poválečné době. V současné době jsou nedostatečně uplatněna a realizována práva německé menšiny v oblasti školství (viz stať Právo na vzdělání).

Polská národnostní menšina Zástupci polské národnostní menšiny (která zahrnuje podle přihlášení se k polskému mateřskému jazyku 52 362 občanů) hodnotí příznivě podporu svých kulturních aktivit státem. Díky ní byly uskutečněny četné folklórní a jiné kulturní akce, mj. též vydavatelská činnost národnostního tisku. V ČR působí řada menšinových polských organizací, ke známým patří Kongres Poláků v ČR a Polský svaz kulturně osvětový; obě tyto organizace mají sídlo v Českém Těšíně. Ministerstvo financí převedlo (podle zákona o bezúplatném převodu) do vlastnictví Polského kulturně-osvětového svazu 9 nemoZpráva ČHV o stavu lidských práv v ČR 1999

13 vitostí na základě podpory obecních a souhlasu okresních úřadů. Tyto nemovitosti jsou dále udržovány na vlastní náklady této organizace. Zástupci polské národnostní menšiny negativně hodnotí malou pozornost úřadů, která je věnována uplatňování práva na používání mateřského jazyka (při jednáních, zápisech jmen v polském jazyce apod.). Také není ochota k umisťování orientačních tabulí s dvojjazyčnými názvy obcí, ačkoliv je toto právo garantováno Rámcovou úmluvou. Zatím nebylo dosaženo předválečných standardů (ani v návratu k původnímu názvu hraniční řeky Olza - Olše). Kritika směřuje také k otázkám národnostního školství. Není např. vyřešen postup pro zavedení výuky polského jazyka pro příslušníky této menšiny v nadstavbových odborných školách, kde je vyučovacím jazykem čeština.

Slovenská menšina Slovenská menšina se svými 300 až 400 tisíci (aktuálně - přesně nezjištěno) je v našem státě nejpočetnější národnostní menšinou. V ČR je registrována řada slovenských menšinových organizací, ke známým patří: Obec Slovákov v ČR, Zväz Slovákov v ČR, Slovensko-český klub, Klub slovenskej kultúry a Slovenské folklórní sdružení LIMBORA. Vzhledem ke kulturní a jazykové příbuznosti s českým národem nepociťují její zástupci žádné mezietnické napětí nebo konflikty. Na druhé straně tato příbuznost způsobuje problémy v udržení a rozvoji slovenské národnostní identity v ČR. Navíc byli někteří příslušníci této menšiny v plném rozsahu vystaveni následkům rozpadu československého státu pokud jde o státní občanství (viz Zpráva o stavu lidských práv v roce 1998). V tomto ohledu byl rok 1999 rokem průlomovým, neboť novela zákona o nabývání a pozbývání občanství ČR konečně umožnila dvojí občanství většině bývalých československých občanů. Jako velký nedostatek je hodnocena mezera v národnostním školství. Ministerstvo školství nevyvíjí aktivní politiku v menšinovém školství a veškerou iniciativu přenechává menšinovým občanským sdružením, často bez potřebného finančního, metodického či personálního zázemí. Je ovšem třeba podotknout, že pokusy o organizování slovenských škol


14 (např. slovenského gymnázia v Praze) ztroskotaly na nezájmu rodičů. Jako závažný problém se jeví naprosto nepostačující výuka slovenštiny a slovenských reálií na českých školách obecně a úplná absence nabídky slovenštiny jako nepovinného předmětu, a to i v místech, kde Slováci tvoří téměř 10 procent obyvatelstva. Je nepochybné, že tento fakt - kromě opomíjení slovenštiny, slovenské kultury i historie ve sdělovacích prostředcích - je vnímán obzvláště nepříznivě vzhledem k historii společného státu. Vláda podporuje vydávání tří menšinových časopisů: Slovenské dotyky, Slovenské listy a Korene. Veřejnoprávní Česká televize - bohužel - po celý rok 1999 odmítala zřízení slovenského vysílání, ačkoli tento požadavek odpovídá ústavnímu právu na šíření a přijímání informací v mateřském jazyce národnostní menšiny. Také možnost participace příslušníků slovenské národnostní menšiny na správě věcí veřejných není uspokojivě řešena celostátně ani regionálně.

Řecká menšina Celkový počet příslušníků řecké národnostní menšiny je asi 3 500. Zatím není znám případ xenofobních projevů vůči příslušníkům této menšiny. V minulosti byli Řekové v Československu dobře přijati (jako uprchlíci občanské války), dostalo se jim dobré sociální a kulturní péče. Dnes je u nich negativním jevem stoupající nezaměstnanost, především mladých lidí. Žádné řecké obci (v ČR jich působí 10) nebyly přiděleny nebytové prostory, nezbytné pro naplňování jejích práv (společenská a kulturní činnost, zachovávání a rozvíjení řeckého jazyka). Zmíněné obce jsou sdruženy do Asociace řeckých obcí, jejíž sídlo je v Praze.

Ukrajinská menšina Tradiční národnostní menšinou v Československu (od 20. let) a posléze v České republice je ukrajinská národnostní menšina, která je přirozeně integrována do majoritní společnosti, přičemž určitá její část je zainteresována na pěstování kulturní identity a národnostní sounáležitosti, zejména v podobě rozvíjení společenských a kulturních aktivit. Menšina je reprezentována Ukrajinskou iniciativou v ČR, která pracuje převážně na dobroZpráva ČHV o stavu lidských práv v ČR 1999

15 volné bázi, neboť dosud nedisponovala provozními financemi. Aktivní činitelé iniciativy kladně hodnotí novou možnost, kterou skýtá odbor regionální kultury MK ČR, totiž žádat každoročně o grant, který umožní ze 70% pokrýt finanční náklady kulturních a společenských aktivit včetně provozních výdajů. Zástupci Ukrajinské iniciativy necítí, že by byla nějak porušována jejich menšinová práva. Za závažný považují problém Ukrajinců ne-občanů, zvláště dělníků, nedomnívají se však, že by mohli být řešení jejich svízelné situace významně nápomocni.

Romská menšina Postavení romské menšiny je na rozdíl od výše uvedených menšin výjimečné nejen tím, že jde o menšinu, která nemá a nemůže mít pevné národnostní či etnické vazby s národem jiného (např. sousedního) státu, ale i tím, že se k ní přistupuje jako k menšině sociální a nikoli národnostní. To je dáno problémy, kterým tato menšina čelí. Je to mj. nízká vzdělanost a kvalifikační úroveň, vysoká nezaměstnanost a poměrně značná účast na kriminalitě. Pro výrazné vzhledové a sociokulturní odlišnosti od většiny obyvatel se jako jediná setkává s diskriminací v každodenním životě. To v žádném případě neznamená, že by nepociťovala nedostatky menšinové politiky vlády. Vláda ČR, ačkoli je zodpovědná za realizaci menšinové politiky v souvislosti se specifiky a potřebami romské menšiny politiky integrační, která se jí jen z části začíná dařit - ponechává na obcích, aby problémy příslušníků romské menšiny řešily nástroji politiky sociální. Obce navíc důsledně sociální ani kulturní politiku často nerealizují, zvláště pokud jde o preventivní činnosti, a vláda nenabízí uspokojivou, tzn. koncepční integrační a současně emancipační menšinovou politiku. V souvislosti s neuspokojivým postavením romské menšiny v ČR je třeba zmínit dluhy týkající se absence menšinového školství vůbec, trvajících nedostatků ve výuce o kultuře a historii Romů i jiných menšin v ČR, školního vyrovnávání sociokulturního handicapu většiny romských dětí,


16 otázky participace na řešení záležitostí týkajících se problémů menšin, na veřejné správě i v politickém životě země. Významným pozitivem v postavení romské menšiny v ČR je existence mnoha menšinových romských organizací, navíc četných uměleckých skupin, Muzea romské kultury i několika redakcí dobrých periodik. Negativem v rámci těchto předností je obtížná, mnohdy kontroverzní komunikace mezi romskými skupinami a organizacemi, neschopnost domluvit se na společných zájmech, činnostech, cílech a programech. K nejznámějším romským organizacím náleží: Romská iniciativa, Společenství Romů na Moravě, Rada demokratického svazu Romů ČR, Demokratická aliance Romů ČR, Občanské sdružení přátel nadace Dženo, Sdružení olašských Romů, Občanské sdružení R-MOSTY, Romské křesťansko-vzdělávací sdružení - Matice romská a další. Důležitou roli v kulturně emancipačním procesu Romů hraje v ČR vydavatelská činnost (četné odborné publikace o historii, kultuře a jazyku) i výuka romštiny na některých vysokých i středních školách (viz str. 112 této Zprávy). Kauza Matiční ulice Problematika uskutečňování lidských a občanských práv v souvislosti s postavením romské menšiny v ČR se ostře vyjevila při řešení sporu kolem Matiční ulice v Neštěmicích (obvodu města Ústí n. L.). Šlo především o spor obyvatel rodinných domků s obyvateli čtyř nájemních domů, kdysi ubytoven, kam byly v letech 1994-1998 na základě nesprávného rozhodnutí sestěhovány tzv. problémové rodiny, většinou romské (čtyři neromské). Ve sporu šlo zejména o hluk a nepořádek, který způsobovali obyvatelé bytových domů, a který stále ostřeji ve svých stížnostech a peticích zastupitelstvu kritizovali majitelé domků. Ti mj. navrhli postavení čtyřmetrové zdi. Poté, co se spor v důsledku jednoho incidentu zostřil, slíbil starosta Ústí n. L. majitelům domků, že zeď bude postavena. Místní Romové na jaře 1998 založili občanské sdružení Romská duha a ve spolupráci s radnicí uklidili nepořádek. Sami též navrhli některá vstřícná opatření. V této době pravděpodobně zástupci městské části a města podcenili možnosti komunikace mezi znesvářenými skupinami a neuskutečnili potřebná jednání, která mohla vést ke smírné, ale zároveň akční dohodě.


17 Dne 15. 9. 1998 rozhodla rada a zastupitelstvo městského obvodu Neštěmice o stavbě keramického plotu, chodníků a hřiště (pro děti, které působí hluk v okolí domů). Stavba plotu-zdi se setkala s kritikou části české veřejnosti a sdělovacích prostředků. Dne 27. 9. 1998 navštívili Matiční ulici stálí experti Rady Evropy, kteří vyjádřili nesouhlas se stavbou plotu, jenž může být považován za projev či symbol segregace, a navrhli věnovat větší úsilí komunikaci mezi oběma stranami sporu. Přitom ocenili přístup české vlády k Romům a ochotu řešit jejich problematiku. Podle názoru expertů není problém ve vládě, ale v občanech a komunálních úřadech, kde je rasová nesnášenlivost citelná (Právo ze dne 2. 10. 1998). Vláda ČR přijala dne 11. 1. 1999 stanovisko k problematice Matiční ulice a uvedla, že záměr místního zastupitelstva považuje za znepokojující, neboť by mohl být chápán jako možný zásah do lidských práv, především do lidské důstojnosti a do rovnosti lidí před zákonem bez ohledu na sociální původ, etnickou příslušnost a majetek. Vláda pověřila zmocněnce pro lidská práva, aby s místní samosprávou projednal nutnost dodržování principů lidských práv. Jednání se uskutečnilo, nepřineslo ale úspěch a reakce na ně byly rozporné. Vláda vyjádřila svou vůli použít všech dostupných prostředků k tomu, aby zabránila stavbě plotu, pokud by neštěmické zastupitelstvo od svého záměru neustoupilo. K celé kauze se rozvinula rozsáhlá diskuze, v níž byly vyjadřovány různé názory (o právu chránit majetek, klid a prostředí, o právu ohrazení, ale také o nebezpečí intolerance a rasizmu aj.). Následovala dramatická i rozporuplná jednání na všech úrovních. Plot byl postaven (ačkoli už v srpnu okresní úřad zrušil firmě stavební oprávnění a přednosta OÚ pozastavil rozhodnutí neštěmické radnice z 15. 9.), pak byl ale Romy a aktivisty lidských práv rozebrán. Dne 5. října vyzval Okresní úřad v Ústí n. L. Magistrát města Ústí n. L., aby stavbu jako nepovolenou zastavil. Vláda vyjádřila znepokojení nad výstavbou plotu a podpořila opatření přednosty OÚ. Dne 13. 10. byl přesto plot za asistence městské policie postaven. Tentýž den jednala o kontroverzním plotu Poslanecká sněmovna, která 100 hlasy proti 58 usnesla, že rozhodnutí neštěmického zastupitelstva se ruší. Zároveň vyzvala vládu, aby pověřila nového zástupce vyjednáváním s místním zastupitelstvem. Vláda vzala na vědomí usnesení Postavení a ochrana národnostních menšin

18 Poslanecké sněmovny a mimo jiné pověřila náměstka ministra vnitra jednáním o odstranění plotu, případně o jiném uspokojivém řešení situace. Dne 12. 11. 1999 se sešel premiér se zástupci Romů, kteří pak ukončili svoje více než měsíc trvající manifestační protesty. Ministerstvo vnitra věnovalo 10 mil. Kč na náklady spojené s vykoupením rodinných domků, na odstranění zdi a další investice v Matiční ulici. Dne 25. 11. byla zeď rozebrána. Spor o plot čili zeď v Matiční ulici, jehož neblahá popularita byla do značné míry vyvolána značným zájmem domácích i zahraničních sdělovacích prostředků, doznívá v právních kruzích. Tento spor vyvolal totiž nutnost ujasnění pravomocí vlády, parlamentu, obcí, okresů, ale také otázek subsidiarity práva, platnosti i způsobů uplatňování lidskoprávních norem v souvislostech právního řádu ČR. Především se ale zmíněný spor stal mementem pro nutnost citlivých jednání se zástupci různorodých skupin obyvatelstva a pro posilování schopností mnohostranné komunikace a mediace při řešení takových otázek, jako byla stavba plotu-zdi v Matiční ulici.1 Pozn.: od zástupců organizací dalších národnostních menšin (např. maďarské a chorvatské) jsme nezískali potřebné informace.

Závěr Je zřejmé, že doposud žádný stát v Evropě nenašel ideální cestu pro naplnění práv národnostních menšin. Některé západní státy, jako např. Francie, vycházejí z názoru, že menšiny vlastně neexistují, že všichni lidé žijící na území Francie jsou buď francouzskými občany anebo cizinci. Ukazuje se, že opačný přístup, který zaujalo např. Maďarsko, umožňující naopak výrazný podíl příslušníků menšin na samosprávě, také není ideálním řešením, neboť je snadno zneužitelný příslušníky většiny. Je tedy nepochybné, že otázka realizace práv národnostních menšin a jejich postavení je úkolem pro celé společenství demokratických zemí. 1

Obsáhlejší rozbor problematiky této causy viz Tomášková, Petra. Stát a obec v procesu řešení causy Matiční ulice : pracovní text ČHV. ČHV, 2000.


19 Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin je zatím příliš mladým dokumentem na to, abychom mohli pojmenovat a zhodnotit důsledky jejího přímého působení. Má však pro ochranu práv menšin stěžejní význam, neboť svou povahou patří k nejzásadnějším mezinárodním úmluvám; deklaruje totiž náležitost ochrany práv menšin k mezinárodně chráněným lidským právům. Domníváme se, že vláda ČR by měla implementovat aktivní menšinovou politiku na základě politického konsenzu a naplňovat tak práva menšin, a to na základě ustanovení Rámcové úmluvy. Její kroky by však neměly být odůvodňovány jen závazky plynoucími z této úmluvy (i pro neurčité legislativní zakotvení názorů a doporučení Rady Evropy, která prostřednictvím Výboru ministrů hodnotí implementaci ustanovení této úmluvy), ale především potřebou řešit naléhavé a reálné otázky postavení a práv menšin žijících v ČR. Česká republika a její představitelé musí najít odvahu vypořádat se s minulostí, která do dnešní doby poznamenává postavení národnostních menšin, vytvářet podmínky pro překonávání předsudků a zakořeněných xenofobních postojů vůči některým z nich, a musí najít optimální, moderní způsoby řešení nakupených problémů v jejich společenském postavení. Poděkování Autorka děkuje za spolupráci Asociaci řeckých obcí v ČR, Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Polskému kulturně-osvětovému svazu v ČR, Slovensko-českému klubu, Obci Slováků v ČR, Klubu slovenské kultury a Ukrajinské iniciativě v ČR. Rovněž děkuje za pomoc a cenné informace dr. Andreji Sulitkovi a dr. Libuši Šilhánové za doplnění textu a jeho redakční úpravu.

Petra Tomášková. Autorka je právnička, pracovnice Oddělení právních analýz ČHV.


21

Práva dětí Český helsinský výbor soustavně sledoval situaci v oblasti ochrany práv dětí i v roce 1999. Své poznatky a zjištění čerpal z mnoha zdrojů. Za významné je třeba zmínit monitoring legislativy a soudnictví, praxi právního poradenství poskytovaného v rámci Oddělení právních analýz ČHV a projekt monitoringu sociálně-právní ochrany dětí umístěných v kojeneckých ústavech a dětských domovech do tří let věku. Ministerstvo práce a sociálních věcí připravilo návrh zákona o sociálně-právní ochraně dětí, který má nahradit příslušné části rodinného práva z roku 1963 a má zlepšit pozici dítěte jako subjektu, který je chráněn státem v příslušných procedurách. ČHV byl pozván MPSV, aby prezentoval svůj názor a připomínky. V současnosti byl zákon schválen všemi institucemi s účinností od 1. 4. 2000. Některé nevládní organizace s tímto návrhem projevily nesouhlas, hlavně co se týče zprostředkování adopcí. Ta má být organizována pouze státem bez rozhodujícího vlivu těchto organizací. Faktem je, že zprostředkování adopce má být centralizováno, má být více transparentní a účinnější. To by mělo také pomoci změnit situaci, kdy pobyt dítěte v dětském domově se prodlužuje v souvislosti s novelou zákona o rodině z r. 1998 (část o adopci tuto proceduru významně prodloužila). Na základě analýzy, kterou provedlo vedení některých ústavů, se pobyt dětí v těchto zařízeních prodloužil o více než 100%. Ve dnech 4. - 6. června 1999 proběhla v Olomouci již 6. konference o náhradní rodinné péči, která řešila závažné problémy teorie i praxe, jako např. vztah psychologického a biologického rodičovství, psychologické principy rodinné výchovy, úspěšnost a rizika pěstounské péče, právní a další problémy v náhradní rodinné péči. Konference se zúčastnilo mnoho předních odborníků. Ze soudců, kteří se významnou měrou podílejí na svěřování dětí do náhradních rodin, se jednání nezúčastnil ani jeden, přestože bylo písemně obesláno padesát soudů.

Práva dětí

22 Parlament přijal zákon, který vyřešil postavení dětí - bývalých československých státních občanů. Jedná se o děti, které po rozdělení státu pobývaly na území České republiky, ale byly považovány za Slováky nebo osoby bez státní příslušnosti. Problémy se objevují v různých sférách jejich života, zvláště v případech, kdy se o ně jejich rodiče nestarají. Jejich zákonní zástupci mohou požádat o udělení státního občanství bez povolení biologických rodičů. Jedním z problémů, jenž nebyl uspokojivě řešen, je stále roztříštěná ochrana dětských práv, která zůstala rozdělena mezi různé státní orgány (MPSV, MŠMT, MV, MS, MZV). Nepovažujeme za nezbytně nutné vytvořit nový státní orgán, ale povaha záležitosti dětí volá po více soustředěné organizaci. Tento problém nebyl vyřešen ani poté, co usnesením vlády byla zřízena Rada pro lidská práva a v jejím rámci pak vytvořena sekce pro práva dětí. Zákon o veřejném ochránci práv, tedy i práv dítěte, byl schválen v prosinci 1999. Účinnosti nabývá 28. 2. 2000. Jednou z velmi problémových oblastí je situace dítěte, u kterého soud nařídí ústavní výchovu. Podmínky pobytu dětí v těchto zařízeních jsou regulovány pouze interními pravidly (zvláště zdali a jak často mohou rodiče, event. prarodiče dítě navštívit). To vede ke konfliktům v oprávněných zájmech dítěte a také ke konfliktům se zákonem. Podle nového zákona o sociálně-právní ochraně dětí mají pracovníci orgánu sociálně-právní ochrany povinnost navštívit dítě minimálně jednou za půl roku a mají povinnost kontroly, zda důvody, pro které bylo v ústavní péči umístěno, trvají. Dalším z problémových okruhů je situace dětí rozvádějících se rodičů, kdy soud musí rozhodnout o péči o dítě po rozvodu a teprve poté může dojít k samotnému rozvodu. Tento zákon může být považován za pokrokový ve srovnání s předchozí právní úpravou, ale zdaleka neřeší všechny existující problémy. Jde více o procedurální normu než o normu zaměřenou na jednotlivosti. Pokud již soud o úpravě poměrů nezletilého rozhodl a jeden z účastníků toto rozhodnutí nerespektuje, trvá neúnosně dlouho, než je v těchto případech zjednána náprava. Počty komplikovaných sporů rodičů o dítě se tímto opatřením nepodařilo významně ovlivnit. ČHV zaznamenal několik případů, kdy došlo k neúměrným průtahům v soudním projednávání takových případů a kdy bylo z těchto důvodů porušeno práZpráva ČHV o stavu lidských práv v ČR 1999

23 vo dítěte stýkat se s oběma rodiči. Novela zákona o rodině upravuje právo dítěte být slyšeno a právo svobodně se vyjadřovat ke všem rozhodnutím rodičů týkajících se podstatných záležitostí jeho osoby v každém řízení, jakož i právo obdržet potřebné informace. Ustanovení §178 občanského soudního řádu upravuje možnost soudu, pokud to považuje za vhodné, vyslechnout názor dítěte na vhodnost a účelnost navržených nebo zamýšlených opatření. V ustanovení §8 zákona o sociálně-právní ochraně dítěte je upraveno právo na respektování názorů dítěte, které je schopno formulovat své vlastní názory. Dítě má právo tyto názory svobodně vyjadřovat při projednávání všech záležitostí, které se ho dotýkají, a to i bez přítomnosti rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte. Těmto vyjádřením se věnuje náležitá pozornost odpovídající věku a rozumové vyspělosti dítěte. Tato ustanovení jsou v praxi využívána v minimální míře. ČHV předpokládá, že všichni, kteří jsou povinni nebo mohou tato ustanovení využívat, tak učiní, včetně dětí. Nová právní úprava ukládá soudům vždy zvážit, zda nejsou důvody pro zahájení řízení o zbavení rodičovské zodpovědnosti v případě, že se dítě stane obětí trestné činnosti svých rodičů, kdy dítě bylo použito ke spáchání trestné činnosti, nebo kdy rodič nabádal své dítě ke spáchání trestného činu. Tato úprava zabezpečuje lepší ochranu dětí, které musejí snášet špatnou péči svých rodičů. Postavení dětí, které se staly obětí trestné činnosti svých rodičů, je bohužel stále v průběhu trestního řízení nevyhovující. Rodič, který se dopustil trestného činu vůči dítěti, bývá v zákonem předepsaných případech zastoupen advokátem. Dítě jako oběť je zastupováno zaměstnancem sociálního úřadu (zpravidla bez právnického vzdělání). Tyto situace bývají velmi běžné. Považujeme za nutné umožnit soudu zaměstnat právní zástupce jako agenty v případech, kdy je to nezbytně nutné. Specifická je situace dětí, které jsou týrány, zneužívány, event. zanedbávány. Podle ustanovení §167 a 168 trestního zákona je každý, kdo se hodnověrným způsobem dozví, že se dítě stalo obětí této formy trestné činnosti, povinen pod sankcí trestního zákona této činnosti zabránit, a to včasným oznámením policejnímu orgánu nebo státnímu zástupci. Je s podivem, že takové děti uniknou pozornosti pediatrů při běžném ošetření a pravidelných preventivních prohlídkách (minimálně 14 preventivních prohlídek do 5 let věku). Zdravotníci jsou významně malou skupinou Práva dětí

24 oznamovatelů v počtech ohlášených případů týrání a zneužívání dětí orgánům sociálně-právní ochrany dětí. Při vyšetřování takových trestných činů se zhusta přichází na skutečnost, že bylo dítě týráno poměrně dlouhou dobu a nikdo z povinných osob této zákonné povinnosti nedostál. Státní zástupce je ze zákona povinen stíhat veškerou trestnou činnost, o které se dozví. ČHV předpokládá, že tuto svou povinnost bude dodržovat a bude mimo pachatele trestného činu týrání svěřené osoby stíhat i ty osoby, které se o něm “hodnověrným způsobem dozvěděly” a přesto páchání této trestné činnosti nezabránily. Mezinárodní a české organizace pro lidská práva v loňském roce opět kritizovaly speciální vzdělávání romských dětí ve zvláštních školách. Vzdělávání ve zvláštních školách by mělo sloužit jako pomoc dětem se vzdělávacími a podobnými problémy, které nejsou schopny se účastnit normální výuky. V současné době tvoří romské děti 70% všech dětí ve zvláštních školách (což je 80% všech dětí romských). Toto číslo podporuje tvrzení, že zde existuje rasová (etnická) segregace a že právo dětí na vzdělání není zajištěno v souladu se standardy uvedenými v Úmluvě o právech dítěte. V červnu 1999 podali romští rodiče z Ostravy stížnost Ústavnímu soudu ČR ve věci porušování lidských práv. Dvanáct romských dětí bylo v rozporu s předpisy nebo z jiných důvodů zařazeno do zvláštních škol. V listopadu Ústavní soud stížnost zamítl s tím, že k části podnětu nebyl kompetentní a část stížnosti posoudil jako zjevně neopodstatněnou. Nicméně ty části stížnosti, k jejichž řešení nebyl kompetentní, doporučil k řešení příslušným správním orgánům ČR. Od roku 1992 je sice možno zřizovat přípravné třídy pro děti z kulturně znevýhodněného prostředí, ale jejich počet je zatím nedostatečný, i když se poměr počtu tříd zřízených při základních a zvláštních školách zvyšuje ve prospěch základních škol. V naší zemi se projevuje dost výrazná tendence ke konzervaci sociokulturně podmíněných rozdílů ve vzdělávání dětí. Ta se ovšem netýká jen dětí z romských rodin. Rozevírají se “nůžky” mezi vzdělávacími i výchovnými příležitostmi dětí, jejichž rodiče mají pochopení, podmínky a ambice, aby jejich potomci dosáhli vyšších stupňů vzdělanosti a kvalifikace, a těch dětí, jejichž rodiče takové pochopení, podmínky a ambice nemají. Pro vyrovnávání těchto rozdílů musí stát a příslušné instituce činit různá systémová, ale i velmi konkrétní opatření.


25 K právům dětí v oblasti výchovy a vzdělávání patří ovšem také právo na individuální přístup rodičů a učitelů k dítěti či mladistvému podle jeho specifik, vývojových možností a z hlediska jeho nejlepšího zájmu. To se samozřejmě týká i hledání a uplatňování optimálních vzdělávacích a výchovných postupů a metod, tvořivé výuky, učení schopnosti myslet, vyhledávat a sdělovat informace - místo přetěžování žáků a studentů nadměrnými obsahy informací. Týká se to ovšem i vstřícného a optimistického přístupu k žákům a studentům, vytváření demokratického klimatu ve školách a podpory rozvoje dětí a mladých lidí jako svobodných a tvořivých osobností. V těchto naznačených směrech naplňování práv dětí ovšem značná část českých škol stále ještě zaostává za moderními evropskými školami a trendy.

Helena Kunstová Autorka je vedoucí Oddělení právních analýz ČHV.

Práva dětí

27

Práva žen Situace, kdy jsou porušována či nenaplňována lidská práva žen, se česká společnost teprve učí identifikovat, neboť kulturní a informační bariéry jejich rozpoznání mizí jen velmi pomalu. Existuje několik druhů takových bariér. V některých případech je porušování lidských či občanských práv žen vnímáno jako něco, co se nachází v mezích našich kulturních norem, jako např. obtěžování na pracovišti, diskriminační inzeráty nebo diskriminační postupy při přijímání do zaměstnání. Jindy toto porušování zůstává v důsledku kulturní i právní praxe z velké části skryto pohledu veřejnosti. Sem patří např. všechny případy, kdy oběti domácího násilí nebo znásilnění neohlásí tyto vážné trestné činy, při nichž je porušována celá řada jejich lidských práv, příslušným orgánům, neboť zkušenost ukazuje, že společnost i právní řízení má tendenci kriminalizovat samotnou oběť. Třetím typem takové situace je mylný předpoklad důsledného uplatňování politiky rovných příležitostí. Zde chybí povědomí společnosti o existenci tzv. skleněných stropů, které v podobě nenápadných a na první pohled obtížně prokazatelných praktik brání postupu žen do vedoucích či politických pozic. Dalším důvodem nízké transparentnosti porušování práv žen je prostý nedostatek analýz a informací, jako je tomu v případě nestejného odměňování mužů a žen za stejnou práci, neboť dosud neexistovala metodika klasifikace srovnatelných výkonů. Česká společnost se však v současné chvíli nachází v nestandardní situaci, kdy změna kulturních postojů začíná být urychlována shora, v zájmu očekávaného členství v Evropské unii. Je požadováno jak rychlé slaďování českých právních norem s principem rovného postavení mužů a žen podle práva Evropské unie, tak také zavedení řady nových programů monitorování rovnosti pohlaví ve společnosti. Zavádění příslušných novel zákonů do praxe bude ovšem v každém případě vyžadovat aktivní přístup české veřejnosti.

Práva žen

28 ČHV zahrnul otázku práv žen poprvé do své Zprávy o stavu lidských práv v roce 1996, přičemž bylo využito výsledků současných sociologických výzkumů a výzkumů veřejného mínění. Upozornili jsme na nerovnoprávné postavení žen na trhu práce, především v souvislosti s mateřstvím, ba dokonce na případy požadovaného potvrzení o neplodnosti; na zhoršující se situaci venkovských žen, které doplácejí na snižování dopravní obslužnosti tím, že kvůli péči o děti jsou nuceny přijímat velmi nevýhodné pracovní úvazky; na to, že výdělky žen jsou v průměru o třetinu nižší než výdělky mužů; na diskriminační inzeráty a vyhlášky konkurzních řízení; na to, že zastoupení žen v politice zdaleka neodpovídá jejich empiricky zjištěnému skutečnému zájmu o politiku; na mimořádně závažnou problematiku obchodu se ženami; na prostituci nezletilých dívek; na relativní beztrestnost trestných činů znásilnění; na obecné podceňování fenoménu sexuálního obtěžování u nás apod. Letošní zpráva výčet problémů již nerozšiřuje, ale zaměřuje se na postup zjednávání nápravy u problémů, na něž jsme upozornili již dříve. Empirickým výzkumem postavení žen ve veřejném životě a v rodině se po roce 1989 zabývá především výzkumný tým Sociologického ústavu AV ČR vedený Marií Čermákovou, jehož výsledky jsou publikovány především v interní edici tamtéž. Paralelní výzkumy, týkající se zejména postavení žen na trhu práce, byly v posledních letech prováděny také ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí při MPSV, avšak publikace jejich výsledků jsou rovněž převážně interní. Pro interní potřebu jsou bohužel určeny i další publikace, jako např. Princip rovného postavení mužů a žen v právu Evropské unie, vydaný česky v roce 1998 Ministerstvem práce a sociálních věcí v nákladu 2000 výtisků jako neprodejný tisk, nebo stejným způsobem a v témže roce vydaná publikace Plnění úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen, která obsahuje plné znění této úmluvy v češtině, úvodní zprávu České republiky pro OSN o plnění této úmluvy z let 1993-1994, projev Běly Hejné za Českou republiku při projednávání české zprávy z ledna 1998 a závěry Výboru pro odstranění diskriminace žen OSN o této zprávě. V reakci na hodnocení výboru byl Usnesením vlády č. 236 z 8. 4. 1998 přijat dokument Priority a postupy vlády při prosazování rovnosti mužů a žen, publikovaný tamtéž. ČHV pokládá za chybu, že materiály tohoto druhu nejen


29 nejsou zpřístupněny široké veřejnosti, ale veřejnost většinou ani neví o jejich existenci. Z bodů nejvýraznější kritiky výboru OSN na adresu české zprávy vyjímáme: neexistenci zvláštní právní úpravy problematiky násilí na ženách a názor vlády, že taková úprava není potřebná, zejm. pak fakt, že tyto činy nejsou v České republice statisticky sledovány, dále fakt, že vláda se vůbec nezmiňuje o preventivních opatřeních a programech proti násilí na ženách a že otázky prostituce a obchodu se ženami se řeší pouze v rámci boje proti organizovanému zločinu. V obecné rovině nutno vyjádřit znepokojení nad tím, že český právní řád nezná jednoznačnou definici diskriminace a neřeší faktickou nerovnost mužů a žen. Základním mezinárodním dokumentem týkajícím se práv žen je tedy Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen z roku 1979 (dále jen Úmluva), která vstoupila v platnost 3. 9. 1981. Československo ji podepsalo v Kodani 17. 7. 1981 a vstoupila pro ně v platnost 18. 3. 1982. Ústavní soud České republiky potvrdil uznání Úmluvy jako mezinárodního dokumentu, na nějž se vztahuje článek 10 Ústavy ČR. O české zprávě o plnění Úmluvy za léta 1993-1994 jsme se zmínili; druhá periodická zpráva za léta 1995-1999 byla zpracována v roce 1999 a předložena vládě, která ji vzala na vědomí 22. 11. 1999. Na světové konferenci o ženách v Pekingu v roce 1995 byla kromě toho v návaznosti na Úmluvu přijata tzv. Pekingská deklarace, formulující nový mezinárodní závazek. Při Ministerstvu práce a sociálních věcí byla vytvořena Komise pro rovné příležitosti, která v dubnu 1999 předložila Valnému shromáždění OSN zprávu o plnění závěrů Pekingské konference. Dalším souborem norem, jenž se pro Českou republiku stává závazným, je Princip rovného postavení mužů a žen v právu Evropské unie. České vlády se tedy v souvislosti s právy žen podrobují hodnotícím procedurám ve vztahu ke zmíněným dokumentům OSN a Evropské unie. Obsáhlé materiály, které takto vznikají, však prozrazují, že s výjimkou Ministerstva práce a sociálních věcí jsou úkoly zadané ostatním rezortům netermínované, mají být plněny “průběžně”. Důsledkem je prozatím minimální aktivita těchto rezortů. Jediný skutečný posun proto nastal v přípravě novely čtyř zákonů, připravených MPSV: zákona o zaměstnanosti, zákoníku práce, zákona o mzdě a průměrném výdělku a zákona o platu v rozpočtových a dalších organizacích. Práva žen

30 Dalším důležitým dokumentem je připravovaná novela občanského soudního řádu, v níž je v případě porušení zásady rovného zacházení s muži a ženami přeneseno důkazní břemeno na osobu, která se dle žaloby porušení dopustila. Velmi významným krokem je také připravovaný nový zákon o policii, v němž dochází k přehodncení vztahu k obětem trestné činnosti včetně obětí sexuálního násilí. Do dubna 2000 pak má být posouzeno, zda případné přijímání “mimořádných dočasných opatření k vyrovnání výrazných rozdílů v zastoupení mužů a žen”, tzv. kvót, má dostatečnou oporu v českém právním řádu. Celkovou revizi platných právních předpisů týkajících se rovnosti pohlaví z hlediska jejich souladu s požadavky práva EU se vláda zavázala provést do prosince 2000.

Hana Havelková Autorka je předsedkyně ČHV, socioložka, působí v Institutu základů vzdělanosti Univerzity Karlovy.


31

Postavení a práva seniorů Vzhledem k růstu nejstarší věkové skupiny obyvatel a k některým varovným signálům z této oblasti se ČHV zabývá již od minulého roku problematikou porušování lidských práv seniorů jak z hlediska evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tak i české ústavní Listiny základních práv a svobod. Jak známo, na celosvětové úrovni byly přijaty Principy OSN pro starší občany (z 16. 12. 1961), na evropské úrovni pak Evropská charta práv a svobod pro staré občany (z 24. 9. 1993). Ve Zprávě z minulého roku jsme uveřejnili stručný rozbor porušování lidských práv starších občanů se všemi důsledky i z hlediska příčin, které se zdají být specifické jak pro současnou evropskou generaci, tak i pro země střední Evropy bývalého východního bloku. Problematika je natolik závažná a aktuální, že je nezbytné zabývat se jí hlouběji a trvale. Specifický problém seniorů v naší republice se odvíjí od toho, že tito lidé neměli většinou příležitost si za svůj život vytvořit pro starší věk finanční rezervu. Problémem je i odlidštění části mladší generace a podceňování funkce rodiny, nedostatek lásky a úcty ke starší generaci a ztráta pocitu povinnosti k ní. K odstranění těch nejvýraznějších problémů, zejména ekonomických a lidských, je proto velmi důležité zaměřit se na úroveň domovů pro seniory, na jejich dostupnost, na trpělivou preventivní a pečovatelskou práci v rodinách, na zlepšení a rozšíření služeb pro seniory, na aktivizaci široké veřejnosti k trvalé spolupráci a výchově ve zmíněné sféře. Vyhlášení Mezinárodního roku seniorů pro rok 1999 a množství více či méně užitečných aktivit potvrdilo, že sociální, zdravotní, psychická a morální situace starých lidí není jen českým národním problémem, ale že je to - v různých podobách a proporcích - problém celoevropský a celosvětový. Základní principy spokojeného stáří jsou: nezávislost, společenské zapojení, péče, seberealizace a zachování důstojnosti do posledních chvil. Tyto principy, podrobně rozvedené do jednotlivých kapitol, přijímají

Postavení a práva seniorů

32 všechny vyspělé evropské státy. Bohužel - mnohde dochází k jejich porušování. Podle potřeby nezbytné péče je nutno rozdělit seniory do dvou hlavních skupin: ٠

plně soběstační,

٠

nesoběstační s různým stupněm závislosti na službách.

U soběstačných seniorů je starost o ně zaměřena na rovnoprávnost v zaměstnání či při hledání zaměstnání, na úsilí o zvyšování důchodu za účelem zvyšování či udržování životní úrovně, na přístup ke vhodným vzdělávacím a zájmovým aktivitám, případně výcvikovým programům. Mají často dost energie k tomu, aby hájili svou důstojnost a bezpečí, aby protestovali proti případnému vykořisťování, psychickému a fyzickému týrání. Jejich postavení je daleko lepší než postavení skupiny druhé, která je plně závislá na sociálním okolí, rodině, institucích, úřadech, léčebných zařízeních apod. Zneužívání starých lidí se děje jak v rodinách (ze strany dětí, vnuků, sourozence, partnera aj.), tak mimo rodinu a v institucích (ze strany nevhodného pečovatele, prodavače, úředníků, obsluhujícího personálu, zdravotníka apod.). Nezájem o své seniory má asi polovina ze všech rodin, kde žijí staří lidé. Někteří potomci neprojeví lásku, nepřijdou se na babičku či dědečka podívat do bytu či domova někdy i celý rok, nebo jen tehdy, když oni sami potřebují jejich pomoc (finanční nebo jinou). Typy zneužívání seniorů jsou následující: ٠

Fyzické zneužívání, tzn. fyzický útok, bití, poranění předmětem nebo zbraní, vypnutí topení, vystavení drsnému počasí, nevhodné podávání léků, fyzické omezování... Zdravotnická zařízení i pracovníci sociálních služeb mají obsáhlé zkušenosti s případy těžce poškozených starých lidí, zejm. lidí vyššího věku, kteří v krátké době umírají na následky takového zacházení.

٠

Sexuální zneužívání se týká jak přepadení cizími osobami, tak vynucených sexuálních aktivit. O těchto formách zneužívání není veřejnost


33 dostatečně informována, protože oběti se svěřují téměř výhradně zdravotníkům, kteří jsou vázáni lékařským tajemstvím. ٠

Psychické a emocionální zneužívání, verbální i neverbální, např. vyvolávání úzkosti a bolesti, ponižování, izolace, zastrašování, ohrožování, vydírání aj. Jeden příklad za všechny: jeden obvodní humanitární odbor vydal formuláře žádosti o umístění v domě s pečovatelskou službou, jimiž si nechává od žadatelů slibovat finanční dar, a stejně tak žádá finanční dar za uvolnění bytu od majitele domu, kde senior bydlí.

٠

Zanedbání, odmítnutí či selhání osoby mající zodpovědnost za nutnou péči (rodina nebo pečovatel odjede na dovolenou či jinam a nezajistí péči o bezmocného seniora v domácnosti).

٠

Opuštění osoby, o kterou se dotyčný/á či dotyční starali. Odstěhování se jinam, nezajištění opuštěné staré osoby, kterou mají v péči.

٠

Finanční nebo materiální zneužívání či vydírání. Odnímání důchodu, nelegální a podvodné hospodaření s hotovostí, majetkem, bytem, padělání podpisu na smlouvách, závěti, nevhodné poručnictví.

Jak pomoci v takových případech? Staří lidé žijící v nevhodné rodinné péči většinou velice stojí o ubytování v domovech, kde je zajištěna jejich ochrana, celodenní péče včetně stravování, společná nebo individuální aktivita, přiměřená jejich věku. Čekací doba na takové domovy byla před deseti lety i patnáct roků. Dnes je situace značně lepší, jak pokud jde o počet míst, tak pokud jde o úroveň vybavení (vlastní sociální zařízení, telefon aj.). Vyšší úroveň těchto domovů ovšem není jen otázkou peněz. To dokládá např. skutečnost, že úroveň některých soukromých domovů pro přestárlé, kde se platí měsíčně l5 000 Kč a více, zdaleka nedosahuje úrovně dobře vedených domovů zřizovaných státem, obcí, křesťanskou diakonií nebo charitou. (Jedná se zejména o citlivější psychologický přístup, lepší ošetřovatelskou péči a respekt ke klientům.) Pokud jde o čekací doby, je situace na venkově lepší; někde jsou tyto doby sníženy jen na pár týdnů. Špatná je ovšem situace ve velkých městech, zejména v Praze, kde je čekací doba až 5 let a korupce bohužel není výjimkou. Také se projevuje špatné hospodaření s byty s pečovatelskou službou natrvalo seniory opuštěnými, které zůstávají z nepochopitelných důvodů neobsazené i po několik let a čekatelé zatím doma strádají anebo umírají. Postavení a práva seniorů

34 Větší problém je se seniory, kteří chtějí za každou cenu zůstat se svou rodinou ve svém bytě i za cenu velkého osobního strádání či utrpení. V takových případech jsou jak zdravotníci a sociální pracovnice, tak právníci bezmocní. Problematika porušování lidských práv seniorů vyššího věku je stále aktuální, protože se jedná o predilekční, zvláštní skupinu lidí, kteří jsou fyzicky i mentálně oslabení, a proto velice často neschopní racionální obrany a sebeobrany. Na problematiku zlepšování jejich situace je třeba obrátit pozornost veřejnosti nejen během Mezinárodního roku seniorů, jímž byl rok 1999. Mělo by být trvalou složkou našeho společenského života. Neustále je třeba připomínat fakt, že za dvě desetiletí po roce 2000 bude činit podíl seniorů 40% z celkového počtu obyvatel republiky. Je proto třeba zaměřit se na podporu budování obytných domovů s pečovatelskou službou, dlouhodobých léčeben, specializovaných ústavů pro staré občany s odborným dohledem (psychiatrie, alkoholizmus, drogové závislosti, neurologická onemocnění apod.), na přípravu a výchovu sociálních a zdravotních asistentů pro seniory i jejich rodiny apod. Neméně důležité je zřizování a budování dalších hospiců pro klidné a důstojné ukončení života. Je nutno neustále kontrolovat dodržování a naplňování lidských práv seniorů a vychovávat v tomto ohledu ošetřující personál jak ve zdravotnických, tak i v sociálních službách. Neméně důležitá je výchova obyvatel všech věkových skupin. Nevšímavost a neláska ke starým lidem v rodinách totiž není jen výsadou primitivních lidí; nejrafinovanější psychické i fyzické týrání je časté i v rodinách vzdělaných, movitých a vysoce postavených lidí. Jejich ovlivnění a převýchova jsou tím těžší. V mnoha státech, které jsou na vyšší ekonomické a kulturní úrovni, začínají s výchovou dětí ke vstřícnosti vůči seniorům už v mateřských školách a pokračují v ní přes základní a střední školy až do univerzit. Vesměs se setkávají s výbornou odezvou u mládeže a získávají mezi ní cenné pomocníky. Velmi potřebné a občany žádané je školení v ošetřování starých lidí v rodinách či domácnostech. V uplynulém roce bylo provedeno několik takových školení a také seminářů s velmi kladným ohlasem. Jsou velkou pomocí pro laické ošetřovatele v domácnostech i pro seniory samotné. Granty, které se zaměřují na tuto problematiku, jsou významnou podporou dobré věci. Velice vyhledávanou se např. stala brožura Příručka pečovatele : Zpráva ČHV o stavu lidských práv v ČR 1999

35 Starší dlouhodobě nemocný člověk v rodině a co dál, kterou vydala ambulance pro poruchy paměti v rámci grantu Ministerstva zdravotnictví. Kdo může pomoci? Jsou to především zkušené a vzdělané sociální pracovnice, které pozorují porušování lidských práv seniorů. Jsou to i zdravotničtí pracovníci, kteří závažný případ oznámí, aniž by porušili lékařské tajemství. Mohou to být sousedé a další lidé z okolí, kteří vidí, že starý člověk nevychází ven, nebo jeví známky násilí (modřiny, zlomeniny), případně psychického strádání... V současných podmínkách se již lze obrátit o pomoc na obecní či okresní úřad, Bílý kruh bezpečí, linku pro seniory (tel.: 02/2423 8948), v závažných případech i na policii. Účast české veřejnosti na ochraně seniorů je z humánního hlediska naprostou nezbytností. ČHV se bude nadále této problematice věnovat jako důležité kapitole lidských práv.

Jarmila Stojanová Autorka je lékařka, členka předsednictva ČHV.

Postavení a práva seniorů

37

Lidská práva zdravotně postižených osob Podle mého názoru lze situaci 500 milionů zdravotně postižených mužů, žen a dětí ve světě v předvečer nového milénia charakterizovat jedním slovem. Tím slovem je exkluze vyloučení ze společnosti. Bengt Lindqvist, zvláštní zpravodaj OSN pro otázky zdravotního postižení

Jsme bohužel jednou ze zemí, kde exkluze je i nadále základní charakteristikou života zdravotně postižených osob, kde není obecně přijímán fakt, že zdravotní postižení je primárně otázkou lidských práv a teprve na druhém místě problémem medicínským a kde je mnohým zdravotně postiženým osobám upírána možnost zapojit se plně do života společnosti. Potvrzením této skutečnosti je nejnovější vývoj v oblasti sociálních služeb, bez kterých není integrace této skupiny občanů možná. Je obecně přijímaným faktem, že stávající legislativa upravující tuto problematiku je zastaralá a z hlediska současného vývoje naprosto nevyhovující. Platné předpisy totiž definují pouze dvě formy sociálních služeb: pečovatelskou službu a ústavní sociální péči. Obě tyto služby staví jejich příjemce do role nesvéprávného subjektu, jehož právo rozhodovat o svém vlastním životě nikdo nerespektuje. Tuto skutečnost kritizoval ve své zprávě o situaci v České republice i zvláštní zpravodaj OSN pro otázky zdravotního postižení, pan Bengt Lindqvist, již v roce 1996. Jeho výtky nevzal s výjimkou nevládních organizací nikdo na vědomí. Právě nevládní organizace začaly po roce 1989 poskytovat moderní formy sociálních služeb, jako jsou služby osobní asistence, chráněné bydlení, respitní péče, denní stacionáře atd. Stát sice na provozování těchto služeb přispívá, ale pouze prostřednictvím Lidská práva zdravotně postižených osob

38 nenárokových dotací poskytovaných nevládním organizacím na základě podaných projektů na jeden rok. Tato skutečnost působí negativně na klienty služeb; nemají jistotu, že služby budou poskytovány kontinuálně, a navíc de facto upevňuje nerovné postavení státních a nestátních subjektů. Není proto divu, že nabídka sociálních služeb je v České republice naprosto nedostatečná. Nepostižená populace zůstává k této skutečnosti netečná, zdánlivě se jí netýká, ale to jen do chvíle, kdy se po úraze nebo v případě závažného onemocnění život do té doby zdravého jedince od základu změní. Diskuze o transformaci celého systému sociálního zabezpečení začala již v roce 1991. Prošla mnoha peripetiemi, nicméně pokud se týká sociální pomoci, věcný záměr zákona, který respektoval vývojové trendy a vycházel z mezinárodně uznávaných principů rovnoprávnosti a vyrovnání příležitostí, byl schválen vládou v únoru roku 1998. Zákon měl nabýt účinnosti dnem 1. ledna roku 2000. Skutečnost je však taková, že v legislativním plánu práce vlády, který stanoví legislativní úkoly s výhledem až do roku 2002, se s projednáním nového zákona o sociální pomoci vůbec nepočítá. Důsledkem je paradoxní situace, kdy zatímco ve světě v souvislosti s přijetím Standardních pravidel OSN pro vyrovnání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením řada států přinejmenším proklamuje změnu politiky v oblasti zdravotního postižení, naše vláda schválila uvolnění finančních prostředků (více než 4 miliardy Kč) na výstavbu dalších velkých ústavů. Pro srovnání: Nejvyšší soud Spojených států rozhodl v červnu roku 1999 v případu dvou mentálně postižených osob, že “pokud neexistuje žádný lékařský důvod pro umístění zdravotně postižené osoby do ústavu, potom - pokud se tak děje - je to forma diskriminace, která porušuje federální zákon týkající se zdravotního postižení.” Podle soudu: “neoprávněná izolace … je správně považovaná za diskriminaci na základě zdravotního postižení”. U nás bude vybudováno celkem 64 nových ústavů s 5 086 místy, a to celkovým nákladem 6,665 miliard Kč (cca 3 miliardy byly již prostavěny). Pro ilustraci uvádíme náklady na jedno místo v některých budovaných ústavech: ÚSP Mačkov 1,968, ÚSP Kvasiny 1,694, ÚSP Kroměříž 1,272 mil. Kč.


39 Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) zdůvodňuje výstavbu hlavně potřebou umístit osoby až dosud žijící v ústavech sídlících v restituovaných budovách a dlouhými seznamy čekatelů na místa v ústavních zařízeních. Všichni však velmi dobře víme, že tyto seznamy jsou tak dlouhé proto, že lidé, kteří potřebují dopomoc jiné osoby při uspokojování svých každodenních potřeb, kvůli chybějícím komunitním službám prakticky jinou možnost nemají. Kdo by chtěl žít v jedné místnosti s dalšími pěti, deseti, či patnácti stejně postiženými lidmi, se kterými nemá jinak nic společného, kdyby měl možnost volby, mohl využívat terénních služeb a žít v místě, kde má zázemí, na které je zvyklý? V této souvislosti je nutné se ptát, z jakého důvodu neexistuje evidence žadatelů o služby osobní asistence a pečovatelskou službu. Nebyly by tyto seznamy přinejmenším stejně dlouhé? Sekretariát Vládního výboru pro zdravotně postižené občany požadoval, aby za uvolněné finanční prostředky nebyla alespoň postavena žádná instituce s kapacitou větší než 15 osob. Tento přinejmenším oprávněný požadavek byl ale MPSV striktně odmítnut. Důvodem nemohou být ekonomické úvahy, protože výstavba menších zařízení je o poznání levnější. Navíc je obecně známo, že i samotná péče poskytovaná ve velkých ústavech je nesmírně drahá. Pomineme-li tedy náklady na výstavbu, potom například průměrné celkové měsíční náklady na jednoho obyvatele v ústavech sociální péče pro zdravotně postižené osoby, řízených MPSV, byly v roce 1999 34 800 Kč 2 . Daňoví poplatníci neprotestují, přestože za shora uvedené sumy by se dal koupit například celý domek, případně luxusní byt, nikoliv pořídit jen jedna postel v ústavu sociální péče. Ve Standardních pravidlech OSN, schválených Valným shromážděním v roce 1993, se v kapitole týkající se legislativy doslovně uvádí: “Státy nesou zodpovědnost za vytvoření právního základu pro opatření k dosažení cílů plného zapojení a rovnosti osob se zdravotním postižením.”

2

Podrobnější statistické údaje viz: J. Hrubý In Konference o sociální pomoci: Sborník příspěvků. Vládní výbor pro zdravotně postižené občany: Praha, 1999. Lidská práva zdravotně postižených osob

40 Bengt Lindqvist k tomu dodává: “Pokud je zdravotně postiženým osobám upírána možnost zapojit se plně do společnosti, nikdo nemůže prohlašovat, že cíle Všeobecné deklarace lidských práv byly splněny. Je odpovědností jednotlivých vlád zajistit plnou integraci a ukončit diskriminaci zdravotně postižených osob.”3 Činnost zodpovědných činitelů v České republice je s tímto požadavkem v příkrém rozporu.

Stanislava Makovcová Autorka je členka předsednictva ČHV.

3

Disability 99, The World Disability Report


41

Práva pacientů Práva pacientů v České republice jsou ve srovnání se zeměmi Evropské unie výrazně zanedbána. Pro české zdravotnictví a též pro pacienty i profesní pracovníky bylo v minulém roce typické všeobecné očekávání, že v té době nový ministr zdravotnictví Ivan David předloží návrhy kroků směřujících k celkovému zlepšení situace v rezortu. V polovině roku 1999 však nastalo znatelné vystřízlivění těch, kdo si od nové vlády slibovali potřebné kroky pro skutečnou kultivaci zdravotnické legislativy i praxe. V té době se totiž zasvěcenější část veřejnosti seznámila s návrhy věcných záměrů zákona o veřejném zdravotním pojištění a zákona o zdravotní péči. Při porovnání těchto předloh se zákony vyspělých demokratických států se ukázalo, že I. David bohužel není tím činitelem, který by byl schopen a ochoten zbavit české zdravotní právo nánosů minulosti. Zatímco obdobné zahraniční zákony jsou koncipovány s cílem dosáhnout vysokého stupně demokratičnosti ve zdravotním systému a vysoké míry humanizace podmínek poskytování zdravotní péče, I. David se svými spolupracovníky uvízl v zajetí zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, který - podle sovětského vzoru - naopak staví na vysoké míře centralizace řízení i kontroly a na převážně proklamativní humanitě; tedy nikoli na humanizaci zdravotnictví, kterou by si řadoví občané mohli skutečně v praxi (od institucí a profesních pracovníků) vynutit. Na legislativní návrhy MZ ČR si ostatně stěžovali i pracovníci ministerstva vnitra, kteří připravují reformu státní a veřejné správy, a povšimli si, že zdravotnický rezort zůstává z tohoto hlediska za ostatními pozadu, že jeho činitelé nepochopili smysl převádění některých povinností na budoucí krajské úřady a samosprávu apod. Ve vztahu k pacientům se pak v návrzích MZ projevovala zejména tendence udržet podřízenost nemocného člověka vůči profesním pracovníkům a institucím (zdravotnickým zařízením, pojišťovnám, úřadům) a nedostatečná starost o uplatňování jeho lidských a občanských práv, nedostatečná připravenost a kultivace Práva pacientů

42 advokacie a soudů pro danou oblast - samozřejmě daná nedostatečnou spoluprací s rezortem spravedlnosti aj. Část roku 1999 poznamenal i zmatek kolem výběrových řízení na lůžkovou péči, kdy ministerstvo zdravotnictví nejprve rušilo ortopedická oddělení a vzápětí své stanovisko dementovalo. I tento příklad ukázal, že rozhodování státní správy je nutné podrobit veřejné kontrole, aby občané znali údaje o kvalitě a dostupnosti zdravotní péče a mohli uplatnit své názory. Ministru I. Davidovi bylo vytýkáno, že neumí komunikovat se zástupci zdravotnických pracovníků. V jeho práci se ale projevila také neochota jednat s těmi zástupci pacientů, kteří přicházeli s kritickými výhradami a nabízeli alternativní řešení. Zástupce Občanského sdružení na ochranu pacientů sice přijal předseda sněmovního Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku Zdeněk Škromach a náměstek ministra zdravotnictví pro legislativu Karel Hlaváček, avšak “přímluva” poslance Škromacha za realizaci některých podnětů zástupců pacientů skončila na neochotě vedení Ministerstva zdravotnictví ČR. Náměstek K. Hlaváček pak ukončil na MZ pracovní poměr, a to vzápětí poté, co začal studovat zahraniční zdravotnické zákony, zprostředkované zmíněným občanským sdružením (OSOP). V atmosféře nezájmu o skutečnou humanizaci a demokratizaci českého zdravotnictví bylo nemožné dosáhnout zkvalitnění právních předpisů a exekutivní činnosti rezortního úřadu. Důsledkem tohoto stavu je rozrůstající se agenda stížností pacientů na nekvalitní, někdy trestuhodně podceněnou zdravotní péči, na nedostatek informací, jež mají být poskytovány pacientům, na nedostatečný respekt k právům pacientů, k požadavkům na jejich kvalifikované zastoupení v různých orgánech a institucích, a na špatně fungující instituce. Na různá sdružení na ochranu pacientů (jako je OSOP) se stále častěji obracejí občané, kteří negativně pociťují neprovázanost zdravotní péče se sociální problematikou (jsou někdy nuceni vést dva spory najednou, neboť rezorty MPSV a MZ pracují odděleně). Roste i počet stížností na psychiatrickou péči, neboť v této oblasti chybí zákonné řešení, ač je předpokládá ústavní Listina základních práv a svobod. Komplexní zákon o zdravotní péči je nyní zamítnut, neboť jeho příprava byla nad síly Ministerstva zdravotnictví. Měl by se týkat i specifické oblasti péče o duševní zdraví, jež vyžaduje Zpráva ČHV o stavu lidských práv v ČR 1999

43 zvláštní právní ošetření, jaké je známé v některých vyspělých zemích (Kanada). Podobně jako Český helsinský výbor, tak i OSOP se setkalo se stížnostmi vězňů na úroveň zdravotní péče a na absenci její důkladné kontroly, ať už jde o záruky kvalifikovanosti lékařů, nebo o dostupnost specializované péče tak, aby práva vězňů na adekvátní diagnostiku a léčbu byla rovna právům občanů na svobodě. Závěr roku 1999 poznamenala rezignace ministra zdravotnictví a absence jeho nástupce, což ještě více oslabilo možnost občanů a občanských sdružení komunikovat s vedením rezortního úřadu a předkládat podněty k nápravě systémových nedostatků. Ať už rok 2000 přinese ve zdravotnictví stagnaci nebo změny, je zřejmé, že vyspělé evropské země a zejména příslušné instituce EU nás dříve či později svým tlakem dovedou k lepším výkonům i v oblasti zdravotních a zdravotně sociálních služeb. Zejména větší pohyb pracovní síly přes hranice států si bezpochyby vynutí výraznější kompatibilitu systémů zdravotního, nemocenského a sociálního pojištění i s jejich návazností na správní či soudní řízení a rovněž na výkony státní i veřejné správy v oblasti zdravotnictví a zdravotního práva.

Vladimíra Bošková Autorka je novinářka a předsedkyně Občanského sdružení na ochranu pacientů.

Práva pacientů

45

Bezdomovectví z hlediska jedné občanské poradny a azylového zařízení V České republice roste počet osob i rodin, které se velmi rychle dostanou do situace klientů azylového zařízení. Jedná se o občany, kteří nemají finanční rezervy pro překlenutí náhlých změn ve svém životě, jako je ztráta zaměstnání, nemoc, rozpad rodiny aj. Nemožnost získání cenově dostupného bydlení přivádí do azylových zařízení klienty z různých sociokulturních vrstev, často vyčerpané a v dluzích. Přestože bezdomovectví se týká převážně mužů, lze říci, že roste počet žen ocitajících se v tomto postavení. Přitom stávající legislativa nezaručuje dostatečnou ochranu zejména žen-matek a týraných žen. Velmi často se ocitají dlouhodobě v azylovém zařízení ženy s dětmi, zatímco muži a otcové dále žijí v bytech, které manželé do té doby společně užívali. Je paradoxní, že lidé, kteří nejvíce potřebují společenskou ochranu, nenacházejí často jinou možnost bydlení než v podmínkách ekonomického nájemného a nebo v “podnájmu” v obecních bytech s regulovaným nájmem, za vyděračské - nelegální ceny. Kategorie sociálního bydlení se v ČR - na rozdíl od řady západoevropských zemí - rozvíjí velmi nedostatečně. Celkový počet lidí bez domova v ČR není znám. Vykazování klientů-bezdomovců je mnohdy duplicitní. Vzhledem k tomu, že chybí návaznost azylové péče na možnost získání bytu, migrují klienti mezi zařízeními poskytujícími sociální služby. Lze pozorovat, že velké skupiny občanů jsou v současné době dezorientovány změnami a nejasnostmi v legislativě a v úředních postupech a také rostoucím množstvím někdy i protichůdných informací. Je nezbytné poskytovat občanům komplexní služby. Znamená to spojovat přímou pomoc občanům s oborovým poradenstvím i všeobecným občanským poradenstvím.

Bezdomovectví

46 Sdružení zástupců provozovatelů azylových domů (S.A.D.) propojuje do sítě různé typy azylových domů, vytváří předpoklady pro koordinaci činností, platformu pro jednání se státními a zákonodárnými orgány na různých úrovních i s dalšími zainteresovanými institucemi. Jako nezbytná se jeví potřeba dobudovat informační síť tak, aby bylo možné aktuální propojení mezi azylovými domy. Skutečností však je, že nestátní azylové domy mají problémy udržet současný provoz, nemají dostatečnou podporu státu ani okresních úřadů. Sociální odbory nejsou připraveny na návrat romských rodin ze zahraničí. S výše popsanými problémy se setkávají pracovníci azylových domů i některých občanských poraden každodenně. Z jejich zkušeností plyne, že je žádoucí poznávat a jasně formulovat jejich příčiny, aby byl možný odpovídající zásah na celospolečenské úrovni. Zatím se snaží v rámci svých možností rozmanité problémy efektivně řešit tak, jak dovedou. V září r. 1997 pronajalo o.s. Společnou cestou v Praze na Jižním Městě nevyužívaný objekt bývalých jeslí. Záměrem bylo vybudovat občanské poradenské centrum s azylovým zařízením. Klientům, kteří potřebovali k vyřešení své obtížné životní situace nutné zázemí, zde bylo poskytnuto ubytování, hygienické podmínky, potravinová pomoc, popř. i ošacení. Tito klienti se v prvním roce existence zmíněného sdružení podíleli zásadním způsobem na vybudování azylového zařízení a občanské poradny. Z pohledu získávání finančních prostředků nebylo zahájení činnosti vhodně načasováno. Zdroje, které byly pro obdobné iniciativy k dispozici na začátku 90. let, již nebyly tak snadno dostupné. Důvěra Nadace ROS, Výboru dobré vůle Olgy Havlové a Spojených holandských nadací však přesto umožnila realizaci projektu. Občanské poradenství je poskytováno a rozvíjeno v souladu se základními dokumenty - Chartou občanských poraden a Minimálními standardy občanských poraden. Občanská poradna na Jižním Městě je členem sdružení Asociace občanských poraden ČR. Od září 1997 do 15. 3. 2000 se na ni obrátilo přes 2000 klientů. Azylové ubytování. Klienty azylového ubytování jsou v naprosté převaze matky nebo neúplné rodiny s dětmi. Podle aktuální situace klientů je možné nabídnout různé formy ubytování.


47 ٠

Krizové ubytování s předpokládanou délkou pobytu 5 dní. V jeho průběhu je kladen důraz na zklidnění klienta a na pomoc s orientací v osobní situaci.

٠

Azylové ubytování předpokládá dobu pobytu 3 měsíce, realita je ovšem v průměru 7 měsíců. Pobyt je spojen se zajištěním sociální pomoci a terapie, odborného poradenství. Vyřešení situace klientů je závislé na součinnosti s dalšími zainteresovanými institucemi, zejména s příslušnými obvodními nebo okresními úřady.

٠

Velká pozornost je věnována dětem, které jsou v azylu ubytovány se svými matkami nebo rodiči. Pracovníci zařízení se snaží docílit zmírnění negativních dopadů zážitků a situací, které si prožily než se dostaly do zařízení, i stresů vyplývajících z tohoto pobytu. Zaměřují se na pomoc s přípravou na vyučování ve škole, na doučování, využití volného času. (Působí zde hudební a výtvarný kroužek, pořádají se biblické hodiny, je možnost práce s počítačem a využívání internetového klubu, který je přístupný i veřejnosti. Práce s počítačem umožňuje také jejich maminkám, aby získaly nové dovednosti a vylepšily si předpoklady pro uplatnění v “normálním” životě.)

٠

Tréninkový byt představuje možnost připravit se na “samostatný život” pro ty klienty, jejichž bytová situace je již v řešení.

٠

Bydlení v Černěvsi umožňuje dlouhodobé ubytování (1 až 2 roky) pro mnohočetné rodiny, jejichž bytová situace se řeší velmi obtížně. Zajímavý je fakt, že se podařilo pro řešení aktuálních a akutních případů získat objekt rodinného domu v soukromém vlastnictví.

Poplatek za všechny typy azylového ubytování je určován individuálně, podle konkrétní situace klientů či rodin tak, aby měly zajištěny alespoň své základní životní potřeby. V této souvislosti doporučují pracovnice uvedeného zařízení více využívat možnosti potravinových poukázek; finanční částky dávek státní sociální podpory a sociální péče jsou velmi často zneužívány. V současné době je v azylovém zařízení 15 matek a 32 dětí. Za dobu svého trvání, tj. za dva a půl roku, prošlo pouze tímto zařízením 210 lidí, z toho 115 dětí! Rovněž byly zaznamenány žádosti o ubytování, kterým

Bezdomovectví

48 nelze z kapacitních důvodů vyhovět. Od 1. 5. 1999 do 15. 3. 2000 se na zařízení obrátilo 192 zájemců o ubytování. V roce 1999 bylo složení klientů azylového zařízení následující: ٠

matky s dětmi: 56%, rodiny: 18%, jednotlivci: 26%;

٠

ženy: 34%, muži: 12%, děti: 54%. Vyřešení situace klientů z roku 1999 uvádíme v následující tabulce: Řešení k 15 .1. 2000 stále v azylovém zařízení podnájem odchod do jiné organizace neznámé přidělení obecního bytu odchod k rodině

Počet klientů v procentech 32% 24% 20% 13% 7% 4%

Tab. 1: Řešení situace klientů azylového zařízení

Občanské poradenské centrum s azylovým ubytováním je otevřené těm skupinám občanů, kteří zůstali bez možností bydlení a uplatnění. Jsou jimi velmi často jsou matky či rodiny s více než třemi dětmi. Centrum jim konkrétními kroky pomáhá při řešení jejich osobních situací, které jsou dány složitými sociálními a životními souvislostmi, a zároveň jim poskytuje pomoc a podporu, radu a informaci v občanské poradně. Pracovnice se snaží “nepřehazovat” problémy klientů jiným institucím, ale řešit je společně s nimi, s důrazem na klientovu odpovědnost za výběr a uskutečnění řešení, která se v konkrétní situaci nabízejí. Zde uvádíme některé příklady klientek azylového ubytování, které doplácejí na nedostatečnou legislativní ochranu matek s dětmi.

Paní K. Občanka ČR, věk: 42 let, stav: rozvedená, děti: 2 zletilé, 2 nezletilé; středoškolské vzdělání; trvalý pobyt v Praze. Přijata na doporučení sociálního odboru. O byt přišla ne vlastní vinou - bývalý manžel byt bez jejího vědomí před 3 lety prodal; probíhá soudní řízení o společném jmění manželů.Vzhledem ke zdlouhavému soudnímu řízení je vyřešení bytové situace vlastními silami v nedohlednu. Je na mateřské dovolené, přivydělává si Zpráva ČHV o stavu lidských práv v ČR 1999

49 večerním úklidem. Pobírá dávky SSP a SP, bývalý manžel neplatí výživné; má žádost na bytovém odboru. Je bez rodinného zázemí, oba rodiče zemřeli. Ubytována 10 měsíců.

Paní U. Občanka ČR, věk: 30 let, stav: vdaná, manžel turecký státní občan, děti: 2 nezletilé (2 r, 7m); středoškolské vzdělání. Trvale hlášena v Praze. Přijata na vlastní žádost. O byt a veškeré prostředky přišla při zemětřesení v Turecku (srpen 1999). Je na mateřské dovolené, manžel se snaží vydělávat na živobytí v Turecku - vzhledem k tamní situaci neúspěšně. Pobírá dávky - rodičovský příspěvek pouze na starší dítě, na druhé nemá ještě vyřízený český rodný list. Konkrétní místní úřad nemá zájem její naléhavý humanitární případ řešit. Má sestru (vdaná s dítětem, žije v bytě 1+1), matka zemřela. Ubytována 5 měsíců. Paní V. Občanka ČR, věk: 38 let, stav: rozvedená, děti: 3 nezletilé. Vysokoškolské vzdělání, trvalý pobyt v Praze. Přijatá na doporučení OPD. Týraná svým druhem a otcem svých dětí, který ji nakonec z bytu vyhodil. Nadále se potýká s projevy syndromu týrané ženy. Zaměstnaná, pobírá přídavky na děti a výživné. Má podanou žádost na bytovém úřadu, zatím nevyřešena. Ubytována 1,5 roku.

Paní B. Občanka ČR, věk: 30 let, stav: rozvedená, děti: 3 nezletilé; vyučená. Trvale bytem Praha - východ. Přijatá na doporučení OPD. O bydlení přišla po rozvodu, dům byl ve vlastnictví manželových rodičů. Již více než dva roky žije v azylových zařízeních, toto je třetí. Je na mateřské dovolené, pobírá dávky SSP a SP, bývalý manžel neplatí výživné. Všechny tři děti jsou silně alergické, těžko umístitelné do kolektivních zařízení. Obecní úřad v místě trvalého bydliště nedisponuje obecními byty, jedná se o malou obec. Paní nemá naději na získání bytu od státu a komerční nájmy značně převyšují její příjmy.

Paní P. Občanka ČR, věk: 35 let, , děti: 5 dětí (2 předškoláci, 5 let, 3 roky, 18 měsíců), stav: vdaná. Rodina se dlouhodobě pohybovala v prostředí ekonomických nájmů, zadlužili se. Manžel byl původně podnikatel, přišel o zaměstnání. Manžel opustil rodinu, matka s 5 dětmi zůstala sama. Byla jí pozastavena výplata dávek z důvodu propadlého občanského průkazu otce dětí. Paní P. je na mateřské dovolené.

Paní V. Bezdomovectví

50 Občanka ČR, věk: 26 let, děti: 3 (6 let, 3 roky, 2 roky), středoškolské vzdělání, stav: rozvedená. Paní doporučena krizovým centrem. Je na mateřské dovolené, pobírá sociální dávky. Bydlela s druhem v rodinném domku (majitelem je druh). Po fyzickém napadení dcery i jí samé přijata do našeho azylového zařízení. Trvalé bydliště má v malé obci, není naděje na přidělení obecního bytu. Další skupinou klientely našeho azylového ubytování jsou lidé se shodnými prvky v rodinných anamnézách. Mezi hlavní příčiny jejich problémů patří následující. 1.

2.

Pobyt v dětských domovech a jiných výchovných zařízeních Azylantky často pocházejí z nefunkčních rodin a prošly nejrůznějšími výchovnými zařízeními (dětské domovy, diagnostické ústavy, výchovné ústavy), které je nedostatečně připravily na problémy praktického života. Důsledkem pobytu v těchto zařízeních je jejich určitá citová plochost. Většinou se zde setkaly se šikanou, která na nich zanechala stopy. Tyto ženy přivedly na svět první dítě téměř ihned po svém odchodu z daného zařízení. Jejich sociální postavení jim neumožňuje zajistit si bydlení z vlastních prostředků. Většinou jsou na mateřské dovolené, mají více dětí a jsou zcela závislé na sociálních dávkách. Nastěhování do bytů, na nichž je dluh na nájemném; neplacení nájemného Po dovršení osmnácti let se některé mladé ženy vracejí z výchovných zařízení ke svým rodinám. Často je to nutnost, protože jiné řešení jejich bytové situace neexistuje. Střídají ubytování u příbuzných, se kterými se tísní v přeplněných bytech. Dochází k mnoha konfliktním situacím. Podnájmy mají pouze krátkodobé. Žijí vesměs v obecních bytech nižší kategorie, často s nevyhovujícími hygienickými podmínkami. Byty, ve kterých žijí se svými příbuznými, mohou být zatíženy dluhem, který vznikl ještě před jejich nastěhováním. Dluh nevznikl tedy jenom jejich vinou. Posléze jsou nuceny se vystěhovat a ocitají se tak i se svými malými dětmi “na ulici”. Neuspokojivá bytová situace v nich vyvolává neustálý strach o to, aby jim nebyly odebrány děti. Nechtějí, aby zažily to, co prožily ony samy.


51 3.

Nespolehliví partneři Již v dospívání cítí některé mladé ženy touhu k někomu patřit, mít vlastní rodinu. Bohužel tato skutečnost vede k ukvapenému výběru životního partnera. Manžel žije nezodpovědným stylem, někdy páchá trestnou činnost, pobývá ve výkonu trestu a o rodinu se řádně nestará. Na takovou situaci ženy doplácejí trvalou sociální nejistotou.

4.

Určitá nedůvěra k institucím, sociálním pracovnicím, problémy v komunikaci s úřady Klientky mají problémy v komunikaci s úřady, což často vede ke zpomalení řešení jejich tíživé situace. Projevuje se u nich také určitá lehkomyslnost. V azylovém domě je problém s přizpůsobením se pravidlům. Špatně vycházejí s některými spolubydlícími, zejména na počátku svého pobytu. Může docházet i k agresivním projevům. Je velmi těžké získat si jejich důvěru a přimět je, aby se přizpůsobily.

5.

Problémy se získáním českého občanství Dnes již je sice jednodušší získat české občanství, ale je potřeba předložit doklady a projít určitou procedurou. Klientky to mnohdy podceňují, nestarají se o to a doplácejí na to svou nepříznivou sociální situací.

6.

Nezaměstnanost Nezaměstnanost vede k dalšímu sociálnímu propadu, posiluje sklony ke kriminální činnosti, zhoršuje podmínky pro výchovu mladší generace a jejího vzdělávání a hlavně: vede k nemožnosti obstarat si bydlení za tržní ceny.

Bezdomovectví

52 V následující tabulce jsou uvedeny důvody, který přivedly klienty do azylového zařízení. Důvod umístění Neshody s příbuznými - vztahy s příbuznými, popř. nevlastními rodiči a dětmi jsou narušeny Podnájem za tržní ceny bez dluhů Uprchlíci - klienti doporučení Poradnou pro uprchlíky Českého helsinského výboru Přechod z azylového domu - ukončení pobytu v jiném azylovém zařízení nebo krizovém centru Útěk - útěk žen s dětmi před agresivním mužem Rozhodnutí majitele - majitel nebo pronajímatel využil bezprávní užívání bytu klientem a znemožnil mu do něj přístup Soudní spor o byt - v době příchodu probíhá soudní spor o byt, do kterého se klienti nemohou vrátit Legální prodej bytu - jedná se o navrátilce z Kanady, prodej bytu bez vyplacení kupní ceny Výpověď z bytu bez náhrady Podnájem - ukončení podnájmu z důvodu vzniku dluhů na tržním nájemném a na službách nebo z neschopnosti platit dále tržní nájemné (8 000 Kč a více za měsíc) Nelegální prodej bytu - prodej obecního bytu prostřednictvím realitní kanceláře Výpověď s náhradou - klient nevyužil nabídky bytové náhrady a zanikl mu na ni nárok Vystěhování bez právního důvodu

Počet klientů 16 10 8 8 7 7

3 3 3 3

2 1 1

Tab. 2 Klienti azylového zařízení Společnou cestou v roce 1999

Milena Svobodová Autorka je ředitelkou Občanského poradenského centra s azylovým zařízením, o.s. Společnou cestou. Zpráva ČHV o stavu lidských práv v ČR 1999

53

Registrované partnerství krok ke skutečné rovnoprávnosti gay minority V roce 1995 smetla vláda ČR svým usnesením možnost předložit poslanecké sněmovně k projednání vládní návrh zákona, který by umožnil gayům a lesbičkám legalizaci partnerského soužití a zrovnoprávnění jejich vztahu s dvojicemi různého pohlaví, které mají možnost volby - žít ve volném svazku nebo vstoupit do institutu manželství. 2. dubna 1998 zamítla Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR o pouhé tři hlasy poslanecký návrh zákona o registrovaném partnerství v prvním čtení a rozhodla tak o tom, aby se tento návrh dále neprojednával. V prosinci 1998 předložila sněmovně skupina poslanců (Jitka Kupčová - ČSSD, Monika Horáková - US, Zuzka Rujbrová - KSČM a Jan Zahradil - ODS) nový návrh, připravený opět společně se SOHO v ČR, který dostal název Zákon o partnerském soužití osob téhož pohlaví. Kromě KDU-ČSL, jež se profiluje jednomyslným negativním postojem k tomuto záměru, zastupovali předkladatelé úplné politické spektrum současné poslanecké sněmovny. Už tento fakt dával novému návrhu značné naděje, které posiloval i fakt, že v tomto spektru chyběla ODA a SPR-RSČ, tedy strany, které v minulém hlasování byly rovněž jednomyslně proti přijetí zákona o registrovaném partnerství. 11. února 1999 proběhl pro poslance a senátory v budově poslanecké sněmovny seminář o problematice registrovaného partnerství, na kterém předkladatelé a zástupci SOHO v ČR objasnili záměry předlohy a v diskuzi odpověděli na otázky poslanců. Ty svědčily o značné neinformovanosti nejen o problematice života gay a lesbické minority u nás, ale i o praktickém dopadu uvedení zákona v život. 17. března 1999 byl schválen návrh zákona usnesením vlády ČR, a to prakticky jednomyslným. To byl povzbudivý průlom. Registrované partnerství

54 31. března 1999 po velmi rozsáhlé diskuzi, ve které odpůrci návrhu neváhali použít homofobní výpady (za všechny cituji výrok roku poslance Tollnera - KDU-ČSL: “…Často nechutná mediální kampaň pro zákon je spíše vedena pro ten humbuk a cirkus sám. Tato kampaň, jíž jsme všichni adresáti - pochopitelně mladí více než staří - vyúsťuje pak v nepřijatelnou apoteózu jednání homosexuálního, bisexuálního a jiných zvráceností. Chtěl jsem říci prasečin, ale rozmluvili mi to.”), hlasovala sněmovna opět v prvním čtení o tom, zda se návrhem zákona bude i nadále zabývat. Velkým úspěchem bylo odmítnutí návrhu na zamítnutí a předání návrhu zákona k posouzení ústavně právnímu a výboru petičnímu, pro lidská práva a národnosti. Tím návrh postoupil z prvního do druhého čtení. Ústavně právní výbor poté přijal pozměňovací návrhy a petiční výbor přijal usnesení, kterým sněmovně doporučil, aby poslanecký návrh schválila. 29. června 1999 při projednávání ve druhém čtení byl KDU-ČSL předložen podruhé a vzápětí i potřetí návrh na zamítnutí návrhu zákona. Sněmovna oba návrhy na zamítnutí neschválila. Před podrobnou rozpravou, ve které měla být sněmovna seznámena s výsledky práce ústavně právního výboru, prošel nelogicky návrh na vrácení textu výborům k přepracování. Oba výbory tedy opět zasedly, petiční výbor zopakoval hlasováním své usnesení, ve kterém vyzývá sněmovnu, aby návrh zákona přijala, a ústavně právní výbor ještě upřesnil pozměňovací návrhy. 12. října 1999 se sněmovna měla opět seznámit s prací výborů v opakovaném druhém čtení návrhu zákona. Cyril Svoboda z KDU-ČSL stereotypně navrhl zamítnutí, v případě neúspěchu pak vrácení výborům k dalšímu přepracování. V pořadí již čtvrtý návrh na zamítnutí sněmovna nepřijala. Přestože opět nedošlo k podrobnému seznámení s pozměňovacími návrhy, vypracovanými ústavně právním výborem, sněmovna podruhé rozhodla vrátit předlohu výborům. Jednání výborů pak trvalo jen několik minut. Ústavně právní výbor považoval svou práci za ukončenou a odhlasoval, že to, co odhlasoval minule, platí. Petiční postupoval stejně; znovu přijal usnesení, kterým vyzývá sněmovnu, aby návrh zákona přijala. 2. prosince 1999 tragikomedie vyvrcholila. Hned v úvodu Cyril Svoboda (KDU-ČSL) znovu před podrobnou rozpravou podal návrh, aby


55 poslanci hlasovali (již popáté) o zamítnutí. Při prvním pokusu o hlasování potřebovali odpůrci 88 hlasů. Přesně tolik - 88 - jich skutečně získali. Poslanec Stanislav Křeček (ČSSD) si vzal slovo a oznámil sněmovně, že hlasoval proti zamítnutí, ale v zápise se objevilo, že hlasoval pro ně. Sněmovna uznala, že muselo dojít k chybě, a rozhodla, že o návrhu na zamítnutí bude hlasovat znovu. Na poslední chvíli se někteří z těch poslanců, kteří se zdrželi hlasování, rozhodli přiklonit k zamítnutí. Prošlo o čtyři hlasy. Pětkrát v podobě návrhů na zamítnutí se tedy během roku 1999 odpůrci registrovaného partnerství snažili odvrátit ve sněmovně to, aby gayové a lesbičky měli důstojnou, rovnoprávnou možnost soužití, podobnou jako heterosexuální dvojice. Až popáté - po nedůstojných obstrukcích ze strany KDU-ČSL - se jim to podařilo. Jejich argumenty, že šlo o nekvalitní předlohu, byly jen zástěrkou pravého smýšlení - z principu nepřipustit tento prvek do legislativy České republiky. Celá KDU-ČSL i ostatní odpůrci neusnesli pomyšlení, že ti, kteří jsou přece “úchylní a dělají prasečiny”, by mohli mít stejná práva jako oni, morálně bezúhonní. Zvrhlí však nejsou homosexuálové; zvrhlé je odmítnout zákon, který nikomu neublíží a mnohým prospěje, ať už v rovině právní nebo lidské. Zákon by vyjma osvojení a adopce dětí umožnil dvojicím téhož pohlaví řešit majetkoprávní vztahy a další vztahy a danosti praktického života obdobně jako je to umožněno manželským párům. Registrované partnerství - základní filozofie tohoto zákona - dodá navíc dotyčným dvojicím starší generace pocit satisfakce po útrapách z let, kdy byla homosexualita trestná ze zákona; jedincům mladší, nastupující generace poskytne identifikační prvek do úvah o řešení budoucnosti. Tento moment navíc výrazně posílí stabilizaci heterosexuálních rodin, do kterých se homosexuální děti rodí, ve kterých žijí, a kde musí dříve nebo později řešit realitu své odlišné orientace ve vztahu k odlišným představám rodičů o budoucnosti svého potomka. Klid v rodině většinou neohrozí fakt citové orientace potomka (pokud otec, matka či sourozenci nepropadnou hysterii, co tomu řeknou sousedé, lidé ve škole či v zaměstnání). Rozruch kolem syna či dcery se zklidní a rodiče začne přirozeně zajímat řešení nejisté budoucnosti ve světle stávajících právních a lidských vztahů, jakož i vyřešení praktických problémů v okamžiku, kdy chlapec nebo děvče zakotví v žádoucím pevném Registrované partnerství

56 vztahu. Přijetí zákona o partnerském soužití (registrovaném partnerství) by tak vhodně doplnilo snahu státu o zkvalitnění života rodin, kterých se odlišná citová orientace jejich příslušníků týká, a dvojic, které ke zvláštní citové náklonnosti a potřebě žít spolu nepřivedla svévole nebo nezřízenost, ale vrozené dispozice. Partneři - gayové či lesbičky - by měli mít (a chtějí mít) i povinnosti, jako je starost a péče o partnera v době nemoci či v jiných krizových situacích, vyživovací povinnost aj., které odpovídají vzájemným povinnostem manželského páru. Co je gayům a lesbičkám v České republice platné, že pracují, platí daně - když o své úspory, byty, zkrátka majetek, mohou přijít? Odpůrci zákona se vzmohli pouze na argument, že “si to mají zařídit jinak”. Mnozí z nich nevědí jak, neumějí se orientovat, nejsou úspěšní na komplikovaných cestách byrokracie a práva. Mnohdy ani podstoupení těchto složitých cest nevede k úspěchu. Principiálně však nebyl předložen jediný argument, který by zdůvodnil, proč by dotyční občané v rovnoprávné společnosti měli stejného cíle dosahovat různými křivolakými cestami. Co je platná gay a lesbickým dvojicím demokracie, když musejí žít s pocitem věčného sváru o práva, která jen proto, že se narodili s jinou citovou a sexuální orientací, nezískávají automaticky. V průběhu projednávání návrhu zákona i krátce po jeho zamítnutí probíhala intenzivní celospolečenská diskuze. Z dvojího průzkumu veřejného mínění (STEM, IVVM) vyplynulo, že 70 procent občanů ČR podporuje založení institutu řešícího soužití dvojic stejného pohlaví a ještě vyšší procento homosexualitu neodsuzuje. Svými prohlášeními podpořili přijetí zákonného zakotvení oprávněných požadavků gay a lesbické minority i významné osobnosti kulturního, společenského a politického života (včetně prezidenta Václava Havla), významné instituce a občanská sdružení (za všechny Český helsinský výbor, Národní komise pro boj s HIV/AIDS, Rada pro lidská práva). Organizace sdružené v SOHO v ČR pořádaly po celé republice setkání a diskuze s poslanci - odpůrci. Veřejnoprávní i soukromé rozhlasové a televizní stanice neváhaly zařadit živě vysílaná diskuzní fóra i dokumentární


57 pořady, které vesměs vyznívaly ve prospěch záměru zavést registrované partnerství. Situaci velmi napomáhalo i dění v okolních zemích, kde po severských státech byla v průběhu roku obdobná norma přijata i v Holandsku, Francii a Belgii, přišly signály příprav v Německu, Finsku, Kanadě a Novém Zélandu. Odpůrci však ke všem těmto signálům zůstali slepí a hluší. Až s fanatickou a dogmaticky nenávistnou argumentací strašili ohrožením konzervativních hodnot a rodiny. Charakterizovala je většinově sounáležitost ke katolické církvi - ať už to bylo občanské sdružení Zdravý rozum, které vedlo válku proti přijetí návrhu po internetu, nebo oficiální rozsáhlá petiční akce po kostelech, kterou provázel pastýřský list České biskupské konference ze dne 9. května 1999. Věřící byli vyzýváni k podpisu petice protestující proti zavedení registrovaného partnerství. Menšina hlásající křesťanskou vzájemnost, sounáležitost a pochopení pro utrpení druhých neváhala vystoupit proti právům jiné menšiny, prohlubovat její utrpení a svým pokrytectvím popírat hodnoty, na kterých se sama profiluje. Náboženské důvody, na něž se odvolává, nemohou být v liberálním a sekulárním státě přípustnými argumenty pro rozhodování o právech jiné skupiny. Takováto petice navazuje na tradici netolerantních proudů obsažených v katolické historii, a nikoliv na veskrze pozitivní příklady moderní tolerance, kterou dnes katolická církev v mnoha zemích reprezentuje. Tím se ukázala být velmi nešťastná. Mnozí z věřících petici odmítli podepsat, mnoho kněží jí odmítlo v kostele vůbec předložit. Rovněž neomalené výroky poslance Tollnera (KDU-ČSL) se dočkaly veřejného odsouzení ve sdělovacích prostředcích. To dosáhlo takové intenzity, že předsednictvo KDU-ČSL bylo nuceno vyjádřit 6. dubna 1999 s výroky Tollnera nesouhlas a veřejně se omluvilo všem, kterých se jeho vystoupení dotklo. Klub mladých KDU-ČSL vyzval poslance Tollnera, aby se vzdal mandátu. Odmítl. Česká republika byla jednou z prvních zemí, která homosexualitu v roce 1961 legalizovala. Společenské klima je vůči gay a lesbické minoritě u nás nadějně vstřícné. Na registrované partnerství - významný prvek demokratické zákonnosti - si však budeme muset zřejmě ještě nějakou chvíli

Registrované partnerství

58 počkat. Věříme, že to nebude do doby, kdy bude tato norma zavedena ve všech zemích Evropské unie, nebo až nám bude příkladem - třeba Zimbabwe. Zástupci SOHO v ČR opět připravují ve spolupráci s poslanci další návrh zákona, který bude usilovat o dosažení konsenzu vedoucího nakonec ke konečnému schválení. Trpělivost a vůle jim rozhodně nechybí. Jednoznačný signál vyslal demokratickému světu v závěru roku 1999 Nejvyšší soud amerického státu Vermont svým rozhodnutím, že: “práva párů před zákonem musejí být zcela stejná bez ohledu na jejich sexuální složení”.

Jiří Hromada Autor je novinář a prezident SOHO v ČR.


59

Problematika azylu a uprchlíků a práce Poradny pro uprchlíky ČHV V uplynulém roce prudce stoupl počet žadatelů o přiznání postavení uprchlíka (ze 4 086 v roce 1998 na 7 219 v roce 1999). Největší počet žadatelů (76%) přešel z Asie, nejvíc z Afghánistánu, 19% z Evropy, 4% z Afriky a 1% bez státní příslušnosti. Na počátku roku 1999 vzrostl počet žadatelů z Kosova, po ukončení válečného konfliktu příliv uprchlíků z této oblasti poklesl. Zákon č. 498/1999 Sb. o uprchlících byl dlouho předmětem kritiky pro své nedostatky, např. z hlediska osob, které byly neúspěšnými žadateli o status uprchlíka, také však pro absenci některých právních institutů (např. institutu třetích bezpečných zemí). Tyto a další nedostatky vyřeší nový zákon č. 325/1999 Sb. o azylu, který nabyl účinnosti 1. 1. 2000. Zákon se má vyrovnat s požadavky azylové praxe ČR, s požadavky Evropské unie a mezinárodními závazky ČR. ČHV uplatnil připomínky k návrhu tohoto zákona. Nový zákon zavádí institut strpění pro osoby, které podaly správní žalobu, a upravuje otázku jejich sociálního zabezpečení. Upravuje též institut zjevně neodůvodněných návrhů na zahájení řízení o azylu, zvláště, pokud jde o nově zaváděný institut třetí bezpečné země. Proti předchozí právní úpravě rozšiřuje okruh osob, jimž může být udělen azyl za účelem sloučení rodiny. Podobně jako v zákoně z roku 1990 je zde opět zakotven institut azylu z humanitárních důvodů. Navíc zákon č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území ČR obsahuje nový právní institut dočasné ochrany, což je - vedle azylové formy - forma mezinárodní ochrany osob, které ji nutně potřebují. Dříve poskytovala Česká republika dočasné útočiště na základě usnesení vlády.

Problematika azylu a uprchlíků

60 Problémem aplikace nového azylového zákona je právní vakuum, do kterého se dostali cizinci, kteří obdrželi druhé zamítavé rozhodnutí své žádosti o azyl, a kteří se rozhodli požádat o vízum za účelem strpění podle azylového zákona; v den, kdy obdrželi toto zamítnutí, museli opustit pobytové středisko (dříve uprchlický tábor). Ocitli se tak bez přístřeší. Poradna pro uprchlíky ČHV (dále jen PPU) se snažila alespoň rodinám s malými dětmi zajistit nocleh. Malý počet lůžek v existujících azylových domech je buď obsazen, nebo tyto domy nepřijímají cizince. PPU předpokládá brzké vyřešení tohoto problému. Cizinci, kteří se ocitnou v této situaci, se snaží co nejrychleji podat žalobu k Vrchnímu soudu se sídlem v Praze, aby mohli požádat o vízum za účelem strpění podle azylového zákona. Tím se v podstatě omezuje jejich právo na podání řádně vypracované žaloby v zákonné lhůtě 30 dnů. Žalobu lze totiž podle občanského soudního řádu dodatečně doplnit pouze tak, aby právní zhodnocení žaloby zůstalo zachováno. Aplikace části zákona o azylu č. 325/1999 Sb., §73-75, týkající se strpění, nebyla včas exekutivně zajištěna. V době rozpočtového provizoria nebyly vypláceny finanční dávky, na něž zákon přiznává nárok. Vzhledem k tomu, že nový zákon o azylu představuje určitý pokrok, dá se předpokládat, že počet žadatelů se ještě zvýší. Naopak zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, působí od samého začátku své účinnosti tak velké problémy, že jeho novela je nezbytná. Z hlediska lidských práv je zejména zarážející jeho diskriminační charakter. Například neposkytuje možnost cizincům usazeným v České republice upravovat svůj pobyt z území ČR, slučovat zde své rodiny a získat povolení k trvalému pobytu pro nově narozené děti, děti rodičů, kteří trvalý pobyt již získali (v tomto konkrétním případě ztrácejí nárok na sociální dávky i ostatní děti v rodině, nemluvě o komplikacích se zdravotním pojištěním).

Z činnosti Poradny pro uprchlíky ČHV Poradna jako v předchozích letech nadále poskytovala poradenskou právní, sociální a psychologickou pomoc uprchlíkům po celou dobu správního řízení o přiznání postavení uprchlíka a poté, co podali žalobu k Vrchnímu soudu.


61 Velkou pozornost věnovala také uprchlíkům de facto, kteří hledali útočiště v České republice před humanitárními katastrofami, způsobenými převážně válkou. Pro tento typ uprchlíků, původem z bývalé Jugoslávie, kteří se v České republice zdržují na základě zákona o pobytu cizinců, pomáhala získat trvalý pobyt v ČR z humanitárních důvodů. Jednalo se převážně o dobře integrované rodiny, které žily v ČR již od počátku devadesátých let. V některých humanitárních případech byla tato pomoc poskytována i cizincům z jiných oblastí, např. ze zemí bývalého Sovětského svazu, Afriky nebo Asie. V roce 1999 rozhodnutím vlády ČR bylo poskytnuto dočasné útočiště uprchlíkům z Kosova. Také v tomto případě pracovníci poradny poskytovali svou asistenci, shromažďovali od českých občanů humanitární pomoc, zařizovali přístup kosovských dětí do českých škol aj. Právníci a sociální pracovníci navštěvovali pravidelně uprchlické tábory v Bělé-Jezové a v Červeném Újezdu. Během roku získala poradna celou řadu dobrovolných spolupracovníků, praktikantů a stážistů z různých typů škol. S jejich pomocí byla práce právníků a sociální pracovnice obohacena o náplň volného času uprchlíků, jedna skupina dobrovolníků se již několikátým rokem ve svém volném čase věnuje uprchlickým dětem. Velkým problémem byla skupina osob, které po převzetí definitivního zamítnutí své žádosti o azyl využily možnosti podat žalobu k Vrchnímu soudu, ale z hlediska zákona na ně bylo pohlíženo jako na cizince. Na základě dohody se Správou uprchlických zařízení MV ČR a za částečné finanční pomoci UNHCR platila poradna za tyto osoby, pokud neměly platný cestovní doklad a nemohly svůj pobyt upravit formou dlouhodobého pobytu, ubytování a poplatky za prodlužovaná víza. Vzhledem k nedostatku financí, které by zejména rodinám s dětmi pomohly překonat nejhorší bídu, Centrum pro otázky migrace, občanské sdružení vzniklé při poradně, získávalo finanční prostředky různými benefičními akcemi a sbírkami. Vznikl rovněž projekt výroby recyklovaného papíru a následně počítačový kurz, o který projevoval zájem stále větší počet osob, a to i z řad žadatelů o azyl. Významnou roli v táborech plnili psychologové, kteří pracovali s traumaty uprchlíků, poskytovali krizovou intervenci a zejména vzhledem


62 k atmosféře v táborech vypracovali programy vhodné ke snížení napětí a prevenci vzniku konfliktních situací. Učitelé ve všech čtyřech uprchlických táborech a v době poskytování dočasného útočiště ve dvou dalších zařízeních nejen vyučují českému jazyku a připravují děti na školní docházku, ale napomáhají orientaci uprchlíků v českých poměrech formou vycházek, výletů a přímého výkladu v terénu. Organizují rovněž různé kulturní programy, směřující ke sblížení a vzájemnému poznání různých etnik a českých občanů. K zajištění rozšířených potřeb v různých oblastech činnosti poradny byla v roce 1999 vypracována celá řada projektů. V prosinci 1999 byl činnosti poradny věnován jeden ze čtyř adventních koncertů České televize. Poradna vítá zájem různých středních škol o besedy s tématem “Uprchlíci a cizinci v České republice”, které stejně jako besedy na různých úrovních a ve sdělovacích prostředcích pomáhají zlepšit chápání složité a pro naši zemi nové problematiky, často zatížené skrytou xenofobií až rasismem. Pracovníkům poradny byla svěřena péče o nezletilé žadatele bez doprovodu po dobu azylového řízení. Problém nezletilých pod patnáct let věku vidíme v tom, že jsou rozhodnutím soudu umísťováni do různých zařízení, která nejsou tomuto úkolu přizpůsobena. Tím, že jsou vytrženi ze své jazykové komunity, trpí osamělostí a neschopností navazovat kontakt. Pracovníci poradny uplatnili na půdě parlamentu své připomínky k návrhům nových zákonů o azylu a o pobytu cizinců, k nimž bohužel nebylo přihlédnuto. Vedoucí poradny byla v roce 1999 jmenována členkou české sekce programu Phare Horizontal pro aplikaci norem EU souvisejících s uprchlickou problematikou v přidružených zemích. Stala se spolu se sociální pracovnicí poradny členkou Sekce pro práva cizinců při Radě vlády ČR pro lidská práva. Zástupkyně vedoucí poradny byla vládou ČR jmenována členkou Rady vlády ČR pro lidská práva a ministrem vnitra členkou Komise pro integraci cizinců v ČR.

Anna Grušová Autorka je vedoucí Poradny pro uprchlíky ČHV.


63

Dana Němcová Autorka je zástupkyně vedoucí Poradny pro uprchlíky ČHV.


65

Problematika státního občanství činnost Poradny pro občanství ČHV a legislativní změny v roce 1999 Legislativní změny, schválené v září 1999, měly pro činnost Poradny pro občanství ČHV zásadní význam. V této souvislosti je třeba zmínit rozsáhlou novelizaci zákona o občanství č. 194/1999 Sb., jakož i zákon o státním občanství některých bývalých státních občanů č. 193/1999 Sb. Již předtím se pracovníci poradny pro občanství podíleli na jejich připomínkování a mohli tak sledovat celý průběh přípravy návrhů těchto zákonů, jehož základem se stalo programové prohlášení současné vlády. Poradna pro občanství rovněž poskytovala konzultace a právní pomoc bývalým občanům ČSFR žijícím trvale na území ČR nebo v cizině, kteří naráželi na potíže při své snaze státní občanství ČR nabýt, případně získat doklady, jimiž by trvání tohoto občanství prokázali.

Nabytí státního občanství ČR dle zákona č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých státních občanů Samostatný zákon č. 193/1999 Sb. znamená další průlom do koncepce jednoho státního občanství. Jeho účelem je umožnit nabytí státního občanství ČR těm osobám, jež pozbyly československého nebo českého občanství propuštěním ze státního svazku republiky, nebo naturalizací ve Spojených státech amerických v době od 25. února 1945 do 28. března 1990. Tyto osoby mohou učinit prohlášení o státním občanství republiky. Problematika státního občanství

66 Zákon tak chce přispět ke zmírnění některých křivd, způsobených v době komunistického režimu. Ačkoliv důvodová zpráva k zákonu uvádí, že se tyto osoby budou moci zapojit do politického života v České republice, nelze v této souvislosti pominout fakt, že získané volební právo lze uplatnit pouze na území České republiky. Aby mohlo být volební právo plně využíváno, bylo by prospěšné, kdyby byla upravena možnost volit v zahraničí, např. přes zastupitelské úřady, nebo jinou, třeba korespondenční formou. K tomu je třeba poznamenat, že velké většině českých nebo československých občanů, kteří v době nesvobody emigrovali z Československa, zůstalo české nebo slovenské občanství zachováno; výjimku tvořili ti, kteří je pozbyli naturalizací ve Spojených státech amerických na základě naturalizační úmluvy, a pak také ti, kterým bylo odňato nebo byli propuštěni ze státního svazku republiky na vlastní žádost. Samotný fakt opuštění republiky ovšem neměl nevyhnutelně za následek ztrátu státního občanství, takže existuje i značný počet českých občanů žijících v zahraničí, kteří nemají dodnes doklad o českém občanství, ačkoliv je nikdy nepozbyli. Tyto osoby také mají většinou vícero státních občanství. Na poradnu pro občanství se zatím obracejí spíše tyto osoby, pro které zpráva o nově schváleném zákoně znamenala podnět k tomu, aby o získání dokladů usilovali.

Státní občanství ČR dle §18 zákona č. 194/1999 Sb. Nová úprava odstranila s konečnou platností dohady o trvání státního občanství ČR českých občanů, kteří v době od 1. 1. 1993 do 31. 12. 1993 zvolili slovenské státní občanství. První krok v tomto směru učinil Ústavní soud svým nálezem, ten však neměl v praxi důsledky, s nimiž tito občané spojovali své naděje na uznání zachování českého státního občanství. V praxi totiž až do účinnosti novely č. 194/1999 okresní úřady odmítaly těmto občanům vydávat osvědčení o státním občanství ČR s tím, že Ústavní soud rozhodl v individuální věci, takže jeho rozhodnutí nelze aplikovat obecně. Zásadní dopad mělo zejména stanovisko ministerstva vnitra, které se k obecnější aplikaci zmíněného nálezu postavilo negativně. Novela naopak v §18 deklarovala, že takovým občanům bylo české občanství zachováno. Tato novela také významně prolomila zásadu jednoho státního občanství, když umožnila těmto osobám požívat vedle slovenského občanství také práv občanů ČR. Zpráva ČHV o stavu lidských práv v ČR 1999

67 V této souvislosti je ovšem třeba zmínit významný rozdíl mezi postavením občana ČR, který v ČR trvalý pobyt nemá, a občana ČR, který je v ČR hlášen k trvalému pobytu. Na hlášení k trvalému pobytu je vázáno množství oprávnění v oblasti zaměstnanosti, zdravotního pojištění či sociálního zabezpečení, právě tak jako vydání občanského průkazu. Občan ČR bez hlášeného trvalého pobytu v ČR je v mnoha ohledech v mnohem nevýhodnějším postavení než cizinec s povoleným pobytem v ČR. Také občané ČR žijící na Slovensku mohou právem poukazovat na to, že rozpad ČSFR si nepřáli a toto své znevýhodnění mohou považovat za dosud nezhojenou křivdu. V této souvislosti lze také zmínit skutečnost, že i volební právo lze dosud uplatnit výlučně na území České republiky. Zatímco obtíže se získáním oprávnění vázaných na hlášení k trvalému pobytu by měla v budoucnosti odstranit již navržená nová úprava evidence trvalého pobytu občanů, umožnění volit v zahraničí nebylo dosud v zájmu občanů znovu zváženo.

Prohlášení o nabytí státního občanství ČR dle §18a zákona č. 194/1999 Sb. Rozsáhlá novelizace zákona č. 40/1993 Sb. přinesla také posílení postavení bývalých československých občanů, kteří žijí na území ČR nejpozději od 31. 12. 1992, ale dosud nezískali státní občanství ČR, ačkoliv měli o jeho získání zájem. Nově vložený §18a zavedl nárok na nabytí státního občanství ČR vázaný na provedení prohlášení o nabytí českého státního občanství a splnění zákonem stanovených podmínek - tedy novou, časově neomezenou formu opce, prostou restriktivních podmínek volby státního občanství prohlášením, tak, jak byla pojata v původním znění zákona. Znamená také obrovský posun oproti stavu před platností novely, kdy tito bývalí českoslovenští občané mohli získat státní občanství ČR jen udělením dle §7 zákona č. 40/1993 Sb. V případě zamítnutí své žádosti se tedy nemohli domoci soudního přezkumu pravomocného rozhodnutí ministerstva vnitra. Nová úprava také zavedla možnost prokázat listinnými důkazy, že osoba skutečně v ČR žije nejpozději od 31. 12. 1992, a to jako alternativní způsob prokazování nároku učinit prohlášení - vedle předložení potvrzení o hlášení trvalého pobytu. Skutečnost, že se splnění podmínky trvalého pobytu nejpozději od 31. 12. 1992 nevyžaduje u nezletilých do patnácti let, Problematika státního občanství

68 pokud jsou zahrnuti v prohlášení rodičů nebo pokud již alespoň jeden z rodičů státní občanství ČR nabyl, významně do budoucna omezuje notorický problém předchozí úpravy, tedy vznik rozdělených rodin. Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že novela respektuje příslušná kritéria Evropské úmluvy o státním občanství, týkající se podmínek přiznání státního občanství v souvislosti se státním nástupnictvím. Naproti tomu se jeví poněkud nešťastnou úprava samotného nabytí státního občanství dle §18a. V případě splnění podmínek prohlášení vydá okresní úřad osvědčení o státním občanství ČR a státní občanství se nabývá dnem vydání tohoto osvědčení. Lze poukázat nejen na to, že toto osvědčení má konstitutivní charakter (a nahrazuje rozhodnutí), což je neústrojné vzhledem k povaze osvědčení a jednostrannému charakteru prohlášení, ale hlavně to umožňuje situace, kdy se prohlašující osoby stávají občany ČR, aniž by se o tom musely nutně samy dozvědět; doručení osvědčení totiž nemá na nabytí státního občanství ČR žádný vliv. Prakticky stejně problematická je také úprava posuzování žádostí o udělení státního občanství ČR podaných před nabytím účinnosti nové úpravy. Ty mají být totiž považovány za podání dle ustanovení §18a, pokud o nich nebylo rozhodnuto do nabytí účinnosti nové úpravy. Ačkoliv to text zákona přímo nestanoví, je ze systematického hlediska zřejmé, že jsou tím míněny pouze ty žádosti, jež splňují podmínky prohlášení dle §18a. Zákon bohužel nespecifikuje kdo ani na základě čeho o splnění těchto podmínek rozhodne. V praxi tak dochází k tomu, že ministerstvo vnitra odesílá spisy žadatelů, o nichž má za to, že se na ně vztahuje ustanovení §19, na okresní úřad. Ten se však necítí povinen tuto domněnku respektovat a zároveň mu také není přímo uloženo příslušné skutečnosti si zjistit z úřední povinnosti. Tuto povinnost přenáší opět na prohlašovatele. Vyžaduje se tak od něj předložení všech dokladů, které již jednou předložil, např. doložení trvalého pobytu nebo matričních dokladů. Dochází tedy přesně k tomu byrokratickému postupu, jemuž měl zřejmě zákonodárce v úmyslu zabránit vložením §19 do zákona. (Typický příklad toho, jak daleko může být od správné legislativní úpravy určitého práva k jeho praktické realizaci.) Možnost prokázat trvalý charakter pobytu i jinými listinnými důkazy než je potvrzení o hlášení k trvalému pobytu otevřelo cestu k českému občanství mnoha osobám, které nikdy nebyly na území ČR hlášeny, ačkoliv Zpráva ČHV o stavu lidských práv v ČR 1999

69 zde trvale žily a žijí. Jedná se hlavně o osoby propuštěné z ústavů náhradní rodinné péče, bezdomovce a další osoby v neuspokojivé bytové situaci. Je ovšem pravda, že existují neúměrné rozdíly v rozsahu dokladů, považovaného různými okresními úřady za dostačující doložení trvalého charakteru pobytu. Tyto rozdíly by samozřejmě mohlo sjednotit rozhodování odvolací správní instance, případně soudu. Mnohé okresní úřady však v rozporu s platnou úpravou odmítají vůbec přijmout prohlášení, pokud mají za to, že byl předložen nedostatečný rozsah dokladů prokazujících trvalý charakter pobytu nebo jeho délku. Tak nejsou v mnoha případech vůbec vydávána rozhodnutí o odmítnutí prohlášení a jakýkoliv přezkum nadřízeným orgánem, nebo dokonce postupné utvoření konzistentní praxe posuzování tzv. faktického trvalého pobytu, jsou vyloučeny. Příklad. Josef spolu s družkou a svým dítětem, které se mu narodilo v ČR, žije v České republice od roku 1991. Vzhledem ke špatné bytové situaci bydlí rodina střídavě na ubytovnách a v podnájmech. Na okresním úřadě, kde chtěl učinit prohlášení o státním občanství České republiky, předložil Josef potvrzení podniku o svém nepřetržitém zaměstnání od roku 1991 až dodnes, rodný list svého dítěte, potvrzení ubytovny, jména a návrh na svědectví osob, které mu poskytovaly podnájem v obdobích, kdy nebydlel na ubytovně. Okresní úřad odmítl prohlášení a doklady převzít s tím, že Josef musí ještě předložit doklad příslušné správy domu o tom, že bydlel v domě v podnájmu s jejím vědomím a souhlasem. Tento doklad ovšem nebylo možné obstarat. Josef se obrátil na okresní úřad bezvýsledně ještě dvakrát a nakonec své prohlášení s doklady zaslal úřadu poštou. Teprve poté úřad prohlášení rozhodnutím odmítl s odůvodněním, že “žadatel nemůže prokázat svůj trvalý pobyt”. Josef se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Jak již bylo konstatováno, znamenalo přijetí zmíněných předpisů značný posun praxe poradny ČHV, která tak řeší mnohem více případů tzv. faktického trvalého pobytu nebo zjišťování státního občanství krajanů ze zahraničí než dříve. Bohužel nadále narážíme na úřadech státní správy na svévolné postupy, které nemají nic společného s platnými předpisy. Z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že se jedná zejména o porušování práv stanovených v odstavci 1 článku 36 Listiny základních práv a svobod, který zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Pavla Boučková Problematika státního občanství

70

Autorka je vedoucí Poradny ČHV pro otázky občanství bývalých občanů ČSFR.


71

Stav policejních složek a jejich práce Směřování policie V porovnání se stavem policejního sboru a jeho práce, který byl popsán v obdobných pasážích zpráv o stavu lidských práv v České republice za léta 1997 a 1998, lze - podle ČHV dostupných informací a fakt - konstatovat mírný pokrok ve smyslu zřetelnějšího přibližování se standardům států Evropské unie. Zaznamenat je možné poněkud lepší komunikativnost a otevřenost ze strany části policejního vedení, odpovědných služebních funkcionářů. Na druhé straně dosud uskutečněné či započaté systémové a personální změny, jež jsou nevyhnutelné a opakovaně požadované, je nutno označit za nedostatečné, neuspokojující, spíše vynucené legitimním mimopolicejním tlakem nežli dobrovolně provedené. Důvěra občanů v policii se v průběhu roku 1999 dostala statisticky až ke hranici 50%, kolem které se nadále pohybuje, a zdá se, že nemá tendenci se vracet na dřívější velmi nízkou úroveň (okolo 30%). Tento příznivý ukazatel však automaticky neukazuje na znatelně větší spokojenost občanů s prací policistů, jejich konkrétní zkušenosti ze styku s policií zůstávají spíše negativní (neochota, nedostatečná pohotovost a důslednost, nedostatek lidských sil, neodpovídající technické vybavení apod.). Signalizuje však, že značná část populace si policii přestává nutně spojovat se zlem a nebezpečím, které představovalo její dřívější sepětí s totalitní mocí. Hlavní příčinou přetrvávajících nedostatků v policejní práci zůstávají nedořešené systémové změny, některými policisty (i vysoce postavenými) nedůsledně odváděná práce, často nedostatečná kvalifikace k vykonávané činnosti. Zřetelný progres bylo možno zaznamenat u jediné vysoké školy zaměřené na policisty (policejní sbor a jeho úkoly) a další bezpečnostní služStav policejních složek a jejich práce

72 by, to jest u Policejní akademie ČR v Praze. Profiluje se jako otevřené akademické prostředí s výukou (i lidskoprávní) dobré kvality, která vykazuje zlepšující se tendenci. V této souvislosti je žádoucí věnovat patřičnou pozornost možnosti budoucího zavedení magisterského studijního programu na akademii. Trvale příznivá situace panuje na Střední policejní škole MV ČR v Praze, jejíž vedení přeje výchově a vzdělávání policistů v oblasti lidských práv a výuce práva jako takového. Obdobnou situaci se daří navozovat i na Střední policejní škole MV ČR v Holešově. Prezídium Policie ČR není podle všeho dostatečně ofenzivní ve svém přístupu a důrazu kladeném na etiku policejní práce, na potírání korupce v řadách policie, na nekompromisní postup proti všem formám organizovaného zločinu a proti xenofobním, násilnicky orientovaným skupinám. Zvláštní pozornost je třeba věnovat personální práci uvnitř prezídia i v rámci celého policejního sboru. Prezídium musí být prosto politických tlaků, současně musí vycházet z demokratických požadavků na svou řídící činnost. Kontrolní mechanizmus Policie ČR je důsledně koncipován jako interní, rezortní. Velmi tudíž záleží na přístupu, zkušenostech, lidských i profesionálních kvalitách policistů - členů kontrolních policejních útvarů a Inspekce ministra vnitra. Kvalita šetření jednotlivých kauz a jejich závěry jsou různé, často nevyrovnané. Vhled nepolicistů, a to i oborových expertů, do vlastního chodu policejní struktury je omezený, vliv na kontrolní proceduru nízký či nulový.

Způsob vedení sboru Celková úroveň řídící práce v Policii ČR je jednoznačně slabým a bolavým místem, které se nedaří ani postupně řešit. Přetrvávají nesrovnalosti všeho druhu, hrubé profesní chyby, nízké morální i obecné předpoklady pro výkon velmi náročných činností ve vedoucích policejních funkcích. S vytvářením speciálních skupin pro řešení společensky negativního, naléhavého jevu (např. pokud jde o zjišťování a vyšetřování rasově motivované trestné činnosti) nejsou nejlepší zkušenosti. Výsledná efektivita je nízká, náklady vysoké, posléze zpravidla dochází k opětovné reorganizaci či Zpráva ČHV o stavu lidských práv v ČR 1999

73 zrušení - rozpuštění takto ustavené skupiny. Finanční a technické prostředky by spíše měly být využívány ve prospěch stabilizace tradičně fungujících článků, s důrazem na důsledný výkon služby. Dvě složky Policie ČR byly již dříve vytvořeny a nadále působí v oblasti svého druhu speciálních, zvláště náročných úkolů - jde o Útvar pro odhalování organizovaného zločinu a Službu pro odhalování korupce a závažné trestné hospodářské činnosti. Postupně bylo možné zaznamenat protichůdné informace o jejich činnosti. Jedny poukazují na zajímavé výsledky, celkově progresívní a úspěšně se rozvíjející práci (nezřídka “obtěžující” politické a stranické špičky), druhé - namnoze anonymní - uvádějí jejich nedostatečnou výslednost, špatné vedení a podezření z nezákonných postupů. Je na čase, aby se nejvyšší představitelé Policie ČR i resortu vnitra k této situaci jednoznačně veřejně postavili a ve věci zjednali pořádek. Tušené politickostranické tlaky na policejní práci je nutné systematicky vyhledávat, důsledně potírat a tvrdě postihovat. Případná destabilizace (zejména záměrně vyvolaná) těchto důležitých složek je nepřípustná a znamenala by výrazné oslabení základních funkcí policie a její znevěrohodnění. Nepříznivá a znepokojivá situace přetrvává u vyšetřovatelů Policie ČR. V jejich případě autor plně odkazuje na příslušný odstavec na str. 37 Zprávy ČHV o stavu LP v ČR v roce 1998. Popisovaný stav zůstal bohužel téměř beze změn, nelze mluvit o znatelném posunu k lepšímu ve smyslu vypočtených nutných opatření k nápravě (zvýšení motivace vyšetřovatelů, personální změny, důsledné vyžadování předepsaných kvalifikačních předpokladů, odpovědnosti, důslednosti, vyváženosti a objektivity při vyšetřování) - to vše dle odborné metodiky vypracované i nepolicejními experty. Ve věci vyšetřovatelů - viz dále legislativní předpoklady.

Legislativní předpoklady Platná trestněprávní úprava nedoznala ve sledovaném období zásadních změn, avšak v průběhu roku 2000 se očekává nabytí účinnosti podstatné rekodifikace, zvláště trestního řádu jakožto procesní normy. Vlivem této zásadní reformy dojde - za předpokladu jejího schválení - k podstatné změně stávajícího systému trestního řízení, a to potlačením přípravného řízení (dopady na vyšetřovatele - ztráta jejich významného postavení, pří-

Stav policejních složek a jejich práce

74 prava převodu úřadů vyšetřování do vlastní policejní struktury) ve prospěch vlastního řízení před soudem. Připravené změny jdou ve své podstatě správným, moderním evropským směrem. Z hlediska pokud možno plynulého přechodu na dosud nepraktikovaný systém bude však zřejmě zapotřebí dalších expertních debat a stanovení jistého přechodného období. Byl přijat nový tzv. cizinecký zákon. Ten sliboval progresivní a moderní řešení situace v pobytových záležitostech cizinců na území ČR, avšak jeho výsledná platná podoba je velkým zklamáním. Připomínky ČHV nebyly vzaty v potaz a důsledkem je nekvalitní legislativní úroveň a hrubé nesrovnalosti v textu zákona, který spolu se zákonem o azylu žádá okamžitou novelizaci.

“Policejní zdraví” Existence společensky vysoce nebezpečného jevu zvaného korupce se nevyhýbá ani policejním složkám. Její výskyt je podle dostupných informačních zdrojů a signálů neúnosně četný. Zasahuje všechny složky Policie ČR včetně pravděpodobného permanentního výskytu ve vrstvách středního i vrcholného managementu policejního sboru. Tuto okolnost (pochopitelně bez možnosti exaktního změření či ověření) je nutno považovat za velmi závažnou a nebezpečnou. Zvláště intenzívně je nezbytné trvat na důsledném a mimořádně kvalifikovaném výkonu inspekční činnosti v řadách policistů ze strany Inspekce ministra vnitra, na solidní, pokud možno otevřené spolupráci s relevantní částí občanské společnosti (nevládní, neziskové a přitom odborně zdatné subjekty). Tradičně velmi zasaženými korupcí z pohledu statistiky i z pohledu legitimních předpokladů zůstávají nadále dopravní inspektoráty (Služba dopravní policie) a Služba cizinecké a pohraniční policie.

Ilustrace kazuistikou Několik případů policejních zákroků v průběhu roku zřetelně odhalilo dlouhodobou slabinu české policie. Tou je neuspokojivá úroveň organi-


75 zační a velící práce vysoce postavených a zodpovědných služebních funkcionářů. Vedle toho se při zásazích zvlášť transparentně odhaluje kvalita lidského faktoru jak u velících, tak i řadových policistů, a to prostřednictvím množství a závažnosti individuálních či skupinových excesů. Excesy se na jedné straně nevyskytují příliš často a pravidelně, na druhé straně jejich závažnost bývá značná. Nezřídka přesahuje možnost pouhého služebního (kázeňského) postihu a z hlediska míry společenské nebezpečnosti patří do kategorie trestné činnosti. Za příklad může posloužit zásah Policie ČR proti demonstraci anarchistů (levicových radikálů) dne 28. října 1999 v Praze na Tylově náměstí. Přes rozporné reakce a hodnocení (samotných policejních představitelů, Inspekce ministra vnitra, nezávislých a profesních organizací, masmédií i některých politiků) je ho nutno považovat za zásah vykazující závažná pochybení, za zásah celkově nezdařilý. V rámci tohoto zákroku došlo nejen k jeho nedobré koordinaci a k neodpovídajícímu strategicko-taktickému vedení, ale také k nezákonným excesům jednotlivých policistů. Navíc přítomný a zásah dokumentující švýcarský novinář byl podroben fyzickému násilí, zadržení a následnému několikahodinovému výslechu. Vyvození odpovědnosti konkrétních policistů na všech úrovních a jejich odpovídající postihy (jakož i transparentnost tohoto procesu) by v demokratické společnosti měly být samozřejmostí. Bohužel tomu tak dosud není. Jak se ukazuje, někteří policisté dosud nepřijali plně roli ochránců občanů a jejich práv. O tom svědčí i skutečnost, že zatímco projevy anarchistů (projevujících vesměs ostrý nesouhlas s neonacistickými projevy) byly tvrdě potlačovány, skinhedskému pochodu vnitřní Prahou byl dán volný průchod. Zejména tato skutečnost byla kritizována demokratickou veřejností. Také z některých dalších policejních zásahů, např. ze zásahu proti skinům řádícím dne 20. listopadu v českobudějovickém zábavním podniku Modrá hvězda, který si pronajali Romové, vyplynulo, že tamní policisté nebyli dostatečně pohotoví, aby zasáhli okamžitě, tj. v začátku konfliktu, a ochránili tak fyzickou bezpečnost napadených Romů i majetkové hodnoty. Z tohoto a z obdobných policejních zásahů je patrná nedostatečná připravenost policistů, nejistota v tom, koho a jak mají chránit, a rovněž jejich nedostatečná citlivost a současně razance v případech rasově motivovaných trestných činů. Stav policejních složek a jejich práce

76

Policie jako služba občanům, stát a občan Tíživým problémem stále zůstává nízké procento objasněnosti krádeží motorových vozidel, krádeží vloupáním a tzv. banální kriminality. Přesto, že lze pozorovat počínající stagnaci a stabilizaci v počtu spáchaných a oficiálně vykázaných trestných činů v ČR, nedaří se objasňovat víc než 30% této trestné činnosti. Právě ona je však pro řadového občana velice nepříjemná, osobně tíživá. Poměry na místních služebnách a u běžných výkonných součástí Policie ČR se lepší jen zvolna. Přitom na pracovním prostředí, technickém vybavení a s tím úzce související personální sestavě závisí míra motivace, kvalita a množství odváděné práce. Jestliže finanční situace rezortu vnitra je rok od roku napjatější, pak o Policii ČR jakožto “podkapitole” vnitra platí toto konstatování násobeně. Policie je nezřídka nucena neúnosně šetřit na pohonných hmotách, neproplácejí se přesčasové hodiny, nejsou plné personální stavy atd. Faktické naplňování práva na bezpečnost vnímá veřejnost (poplatnické občanstvo) oprávněně citlivě a kriticky. Hovoří se dokonce o nedostatečné pohotovosti a o neochotě policistů zasahovat na obranu občanů proti kriminálním živlům. Jak se ukazuje, nevyplácí se šetřit na policii takovým způsobem, aby tím byly ochromovány její základní funkce. Zkušenost z některých amerických měst ukázala, že důsledný postup proti tzv. drobné kriminalitě vedl vzápětí k poklesu kriminality “velké”.

Policejní dvoukolejnost Ani v průběhu roku 1999 nedošlo ke konsenzu ve věci další existence obecní (městské) policie podřízené představitelům obcí. Ve smyslu závěru loňské zprávy ČHV lze zopakovat námět ke konečnému vyhodnocení činnosti a celkové přínosnosti tohoto sboru. Zamyšlení nad ním, koncepční rozvaha nad touto otázkou by mohly vyústit ve volbu jediného oficiálního policejního sboru - Policie ČR. Ten by ovšem musel být dostatečně vnitřně silný, konsolidovaný, a musel by získat prestižní postavení i opravdovou důvěru ve společnosti. Tento proces by se jednoznačně neobešel bez výrazných koncepčních, organizačních a personálních změn v rámci Zpráva ČHV o stavu lidských práv v ČR 1999

77 stávající policejní struktury. Bohužel, ochota k výraznějším změnám je dosud malá, nikoli převládající.

Shrnutí tíživých problémů české policie Z hlediska principů lidských práv a základních svobod se tedy aktuálně (ne však nově a překvapivě) v policejní praxi jeví jako nejzávažnější následující problémy: 1. Nikoli pravidelné, přesto četné případy nepřípustného policejního násilí (na podezřelých ze spáchání trestné činnosti i na náhodných lidech bez existence důvodného podezření ze spáchání trestné činnosti). 2. Kompetenční a komunikační problémy ve vztahu dvou oficiálních policejních sborů v ČR - Policie ČR (policisté) a obecní či městské policie (strážníci). Převládající zkušenost s druhým sborem je přitom spíše negativní. 3. Nedostatečný vzdělávací a výchovný policejní systém, projevující se často v oblasti ochrany lidských a občanských práv (viz příliš tvrdé, radikální, někdy xenofobní a krajně netolerantní postoje některých policistů) a v oblasti jazykové vybavenosti. Špatná úroveň řídící práce, nedostatek kvalifikovaných lidí. 4. Neexistence institucionalizované kontroly práce policie vně policejní struktury, problematické postupy a výstupy vnitřní policejní a rezortní kontroly. 5. Obecně malá vstřícnost policie vůči občanům a dalším obyvatelům, nedůsledný výkon služby, dlouhodobě nízká důvěra lidí v policii a její příslušníky (přes relativně příznivější vývoj v období posledních dvou let). 6. Špatné materiální vybavení policie, zejména jejích základních výkonných součástí, které jsou v přímém styku s občany. Nedostatečný zájem a podpora výkonných policejních článků ze strany policejního vedení. 7. Jednostranně negativní mediální prezentace policie, skandalizace za každou cenu bez ohledu na pozitivní skutečnosti.

Stav policejních složek a jejich práce

78

Probíhající projektové aktivity ČHV monitoring a výchovně vzdělávací působení Průběžná komunikace se zástupci Ministerstva vnitra ČR, s policejními funkcionáři a výkonnými články všech úrovní (specializované semináře, kulaté stoly, přednášky, diskuze), cílený kontakt a výstupy ČHV na základě zjištěných policejních excesů (podle stížností občanů či jiných obyvatel, z médií atd.), systematická výchovná a vzdělávací činnost (na Policejní akademii ČR, Střední policejní škole MVČR v Praze - pro frekventanty i učitele, kurzy pro policejní management a představitele Inspekce ministra vnitra), sledování a připomínkování právních předpisů týkajících se policie a jejich případných novelizací. Cílem je výrazně napomoci zlepšení situace na zmíněných úsecích policejní práce, a to jak aktuálně, tak zejména koncepčně, systémově. V budoucnu nelze nežli pokračovat v intenzívní výchovné a vzdělávací činnosti, v pomoci při budování objektivní a efektivní kontroly uvnitř i vně policejního aparátu, v tlaku na striktní dodržování principů platných mezinárodních úmluv, Listiny a zákonů policisty, i v tlaku na odpovídající zabezpečení (důstojné pracovní podmínky a technické vybavení) policistů a tím přirozeně posilovat prestiž policejního sboru a jeho příslušníků. Náležitá pozornost by měla být věnována služebním funkcionářům působícím na vedoucích místech Policie ČR, jejich systematické a účinné kontrole, průběžnému vzdělávání, důrazu na jejich vysoké lidské a profesní kvality.

Pavel Bílek Autor je právník, zástupce ředitelky ČHV.


79

Lidská práva v armádě Rok 1999 nebyl pro armádu České republiky jen významným rokem přistoupení k Washingtonské smlouvě (NATO). Byl také rokem změny právního režimu pro ozbrojené síly. Dne 1. 12. 1999 nabyly účinnosti zákony, které presumoval zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti ČR, a to: ٠

zákon č. 218/1999 Sb., o rozsahu branné povinnosti a o vojenských správních úřadech (branný zákon),

٠

zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách ČR,

٠

zákon č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze,

٠

zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání,

٠

zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany ČR.

Nejdůležitější zákon, který byl zrušen, branný zákon, byl současně nejstarší. Platil od roku 1949 a za celou dobu platnosti byl dvanáctkrát novelizován, čímž byl neustále přizpůsobován novým podmínkám. Nový branný zákon mj. zohledňuje princip Úmluvy o právech dítěte pokud jde o posun počátku branné povinnosti ze 17 na 18 let. Dřívější branný zákon umožňoval, aby byly některé úkony související s brannou povinností učiněny v roce, kdy občan dosáhne 17 let, tedy i před nabytím plnoletosti. Současně umožňoval převzít dobrovolně, na základě žádosti, brannou povinnost včetně služby před 18. rokem věku. Tato možnost byla využívána především žáky vojenských středních škol. Nový zákon č. 218 vylučuje brannou povinnost před nabytím plnoletosti za všech okolností.

Lidská práva v armádě

80

Omezení některých občanských a lidských práv Již podle zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 76/1959 Sb.), existoval v ozbrojených silách zákaz pořádání politických shromáždění. S účinností od 1. 12. je v novém zákoně problematika shromažďovacího práva upravena podobně. Voják v základní (náhradní) službě, voják v záloze, povolaný na vojenské cvičení, jakož i voják z povolání nesmí po dobu výkonu vojenské služby pořádat politická shromáždění ve vojenských objektech. Omezení se týká i práva sdružovacího. V ozbrojených silách nelze zakládat ani zřizovat politické strany a politická hnutí ani jejich organizační jednotky. Politické strany a politická hnutí nemohou také v ozbrojených silách jakkoli působit (§4 zák. č. 219/1999 Sb.). Tento zákaz je rozveden i v obou zákonech týkajících se vojáků. Vojáci v základní (náhradní) službě a vojáci v záloze povolaní na vojenská cvičení nesmí po dobu výkonu vojenské služby vyvíjet činnost ve prospěch politických stran a politických hnutí. Voják z povolání nesmí být členem politické strany nebo hnutí. V občanských sdruženích a odborových organizacích může voják v základní (náhradní) službě nebo voják povolaný na vojenské cvičení vykonávat činnost pouze v době svého osobního volna, nebrání-li mu v tom povinnosti, které vyplývají z výkonu vojenské činné služby. Vojáci z povolání se mohou sdružovat v profesních sdruženích, jejichž činnost musí být zabezpečena dohodou o spolupráci s MO a vnitřní normou MO. Zákaz pro vojáka z povolání být členem odborové organizace je nyní s účinností od 1. 12. explicitně stanoven i v ustanovení §45 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb. Dříve byl tento zákaz stanoven jen v ustanovení §2 odst. 4 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Pokud jde o uplatnění petičního práva, do 30. 11. bylo možné omezit toto právo u vojáků v činné službě ve věcech souvisejících s výkonem služby, a to na žádosti, návrhy a stížnosti jednotlivých osob. Od 1. 12. bylo toto omezení zrušeno. Petice mohou nyní podávat vojáci v činné službě jako jednotlivci i kolektivně.


81 Pokud jde o právo projevovat náboženské vyznání a uplatňovat princip náboženské svobody, je upraveno následujícím způsobem. Od 1. 12. je v ustanovení §21 zákona č. 220/1999 Sb. zakotveno, že “voják může svobodně projevovat své náboženství nebo víru v době osobního volna, nebrání-li tomu povinnosti, které vyplývají z výkonu vojenské činné služby”. Co se týče omezení práva pohybu, do 30. 11. 1999 nebylo v právních předpisech zakotveno právo vojáků v základní (náhradní) službě na vycházku. Toto právo - včetně jeho omezení - bylo stanoveno pouze v Základním řádu ozbrojených sil ČR (s výjimkou kázeňského trestu zákazu vycházek; ten byl upraven zákonem č. 76/1959 Sb.). Kritizován byl - i ze strany hlavního inspektora ochrany lidských práv v rezortu Ministerstva obrany - zákaz vycházek během základního výcviku vojáků v základní (náhradní) službě. Podle ust. čl. 197 Základního řádu ozbrojených sil ČR vznikl nárok na vycházku až po absolvování základního výcviku a složení vojenské přísahy. De facto tento princip neopuštění vojenských objektů měl charakter “zákazu vycházek”, aniž by se jednalo o trest zákazu vycházek (dle ust. §17 zákona 76/1959 Sb.). Od 1. 12. jsou vycházky upraveny (dle ust. §7 zákona č. 220/1999 Sb.) následovně: “(1) Voják má nárok po skončení zaměstnání na opuštění vojenského objektu… nebrání-li tomu služební úkoly… (3) Vojákovi v základní nebo náhradní službě vzniká nárok na vycházku nejdříve po 3 týdnech výkonu vojenské činné služby. (4) Ustanovení odstavce 3 se nevztahuje na vojáky v základní nebo náhradní službě, kteří byli povoláni k dokončení této služby. ” V zájmu dodržování disciplíny, jež je jednou z důležitých podmínek výcviku vojáků a udržování kázně v armádě, je v nových zákonech o vojácích upravena podrobněji problematika kázeňského práva. Podle nového zákona č. 220/1999 Sb. je kázeňský trest vězení mimořádným trestem, který lze ukládat pouze za nejzávažnější kázeňské přestupky. Vojínovi v základní nebo náhradní službě (vojínovi v záloze povolanému na vojenské cvičení) lze uložit kázeňský trest vězení v délce do 14 dnů (4 dnů). Vojákyním se kázeňský trest vězení neukládá. Kázeňský trest vězení se vykonává ve vojenské věznici; nástup trestu určí nadřízený po lékařské prohlídce, které je voják povinen se podrobit. Výkon kázeňského Lidská práva v armádě

82 trestu vězení spočívá v omezení osobní svobody pobytem ve vojenské věznici a v nařízení pracovní činnosti, která se vykonává nejvýše 8 hodin denně. Ve výkonu kázeňského trestu vězení je voják střežen. Voják má právo na vycházku ve vojenském objektu v doprovodu v celkovém trvání 60 min. denně.

Způsoby ochrany lidských práv v Armádě ČR Rok 1999 je už šestým rokem existence specifického organizačního celku MO, který se zabývá problematikou lidských práv. Navíc je počínaje tímto rokem otázkám lidských práv věnována pozornost i ze strany náměstka ministra obrany, který je členem Rady pro lidská práva při vládě ČR. K 1. 1. 1994 bylo na Inspekci ministra obrany (IMO) zřízeno specializované oddělení kontroly lidských práv. Od roku 1997 byla na MO zřízena funkce hlavního inspektora ochrany lidských práv v rezortu MO (dále jen hlavní inspektor). Nejvýznamnější úkoly hlavního inspektora lze shrnout do těchto bodů: ٠

podle rozhodnutí ministra obrany a vrchního ředitele IMO zabezpečuje aplikaci mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách a vnitrostátních obecně závazných právních předpisů o lidských právech v působnosti MO,

٠

z pověření ministra obrany se účastní mezinárodních a celostátních jednání dotýkajících se ochrany lidských práv v rezortu,

٠

zabezpečuje expertní a analytickou činnost v oblasti ochrany lidských práv v rezortu,

٠

řídí nesložitější kontroly (ve smyslu vnitřním, a to včetně prošetřování peticí a občanských stížností) rezortního charakteru v oblastech dodržování lidských práv.

Nedílnou součástí oddělení kontroly lidských práv IMO je Otevřená linka armády jako centrum prvotní psychologické pomoci pro vojáky, kteří se dostali do obtížné situace - zejména v souvislosti se šikanováním - a také jako právní informační servis pro vojáky, občanské zaměstnance a veřejnost ve věcech služebního a pracovního poměru (o tom viz dále).


83 Od 1. 12. 1999 jsou postavení, hlavní úkol a některé pravomoci IMO upraveny v zákoně o ozbrojených silách ČR, a to v ustanovení §7 odst. 5, takto: “Kontrolu armády provádí Inspekce ministra obrany, která je nejvyšším kontrolním orgánem ministerstva, a je přímo podřízena ministrovi”. V důvodové zprávě k tomuto ustanovení zákona je zdůrazněna role IMO i v oblasti lidských práv takto: “Kontrolu armády zabezpečuje ministerstvo svým kontrolním orgánem - Inspekcí ministra obrany, která uskutečňuje všechny druhy vojenských kontrol včetně šetření stížností na porušení lidských práv…” Je však nezbytné podotknout, že hlavní inspektor nemá pravomoc zrušit rozhodnutí velitelů, která by se týkala porušování lidských práv. Vrchní ředitel IMO má však v souladu s předpisem Kontrolní činnost v působnosti MO právo sistovat protiprávní rozkaz. Pravomoci tedy v tomto směru směřují spíše jako doporučující stanoviska ministru obrany, resp. příslušným velitelům.

Kontroly dodržování lidských práv u vojenských útvarů Oddělení kontroly lidských práv IMO spolu s hlavním inspektorem provádí každoročně kontrolu dodržování lidských práv u vybraných útvarů a zařízení Armády ČR. Tyto kontroly mají především charakter prevence. Co všechno je obsahem takových kontrol? Pokud jde o dodržování a ochranu lidských práv, jde o tato témata: rovnost lidských práv s důrazem na záruku rovnosti bez rozdílu příslušnosti k národnosti či etnické menšině; zákaz mučení, týrání, ponižujícího a nelidského chování s důrazem na výkon trestu vězení; zákaz nucených prací; právo na zachování lidské důstojnosti a osobní cti; právo na ochranu osobních údajů; listovní tajemství; svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání; svoboda projevu; právo na informace; právo petiční; právo na ochranu zdraví a zdravotní péči. Pokud jde o právní vědomí vojáků, zjišťuje se stupeň informovanosti vojáků o jejich právech a úroveň právního vědomí vojáků vůbec. Pokud jde o aplikaci kázeňského práva a trestněprávních principů, soustřeďuje se kontrola na porovnání úrovně kázně podle statistických


84 údajů a také na aplikaci kázeňského práva s důrazem na procesní stránku (postup velitelských orgánů při udělování kázeňských odměn, řízení o kázeňských přestupcích a trestech, ochrana procesních práv podezřelých a obviněných a další). Kontroly se zabývají také interpersonálními vztahy. Jde hlavně o výskyt sociálně patologických jevů v útvaru, zejména šikanování a zneužívání návykových látek; o prevenci sociálně patologických jevů ze strany velitelů; o postoje vojáků v základní službě k šikanování; o hodnocení preferovaného stylu vedení vojáků z povolání, zejména velitelů. Při zmíněné kontrolní činnosti vychází příslušné oddělení IMO z principů lidských práv zakotvených v ústavní Listině základních práv a svobod a z přijatých mezinárodních úmluv. Ke zjištění skutečného stavu věcí se volí následující postupy: l. studium příslušné dokumentace, 2. anonymní písemné ankety, 3. osobní strukturované rozhovory s vojáky, 4. osobní prohlídka lokality. V roce 1999 uskutečnilo oddělení kontroly lidských práv IMO spolu s hlavním inspektorem kontrolu dodržování lidských práv u tří vojenských útvarů a ve dvou vojenských zařízeních vzdělávacího typu. Ankety a strukturované rozhovory podstoupilo 280 vojáků. Problémem, s nímž se hlavní inspektor setkal u jednoho vojenského útvaru, bylo nedodržování zákazu nucených prací, tj. zneužívání vojáků k mimoslužebním úkonům. Vojáci byli využíváni k pracím pro soukromé osoby i zájmové skupiny přesto, že nucená práce je v ČR zakázána. U dalšího útvaru se nejčastější odpovědi týkaly problémů spjatých s rasovou a xenofobní nesnášenlivostí mezi vojáky. V tomto směru odpovídali jako oběti nejen vojáci, kteří se cítili být diskriminováni pro svou jinou barvu pleti, ale i vojáci, kteří se cítili být diskriminováni tím, že vojáci minorit jsou zvýhodňováni. Při rozhovorech bylo zjištěno, že jde hlavně o problémy se začleňováním do kolektivu. I když kontrolní tým neshledal výraznější projevy rasové nesnášenlivosti, doporučil velitelům zabývat se těmito otázkami a svým chováním dávat příklad rovného přístupu ke všem vojákům.


85 Součástí kontroly bylo i naplňování principu rovného přístupu mužů a žen ke vzdělání. Přijímání uchazeček ke studiu střední vojenské školy je upraveno tak, že jsou stanoveny druhy studia a specializace, ke kterým lze přijmout ženy. Bylo zjištěno, že uchazečky studují v jednom jednoletém praporčickém kurzu a v jedné specializaci. Na ostatní specializace v jednoletém studiu nebyl vydán pokyn k přijímání uchazeček. Ke čtyřletému studiu nebyly dosud ženy přijímány. Přitom z dosavadních zkušeností velitele střední školy vyplývá, že ženy přijaté do jednoletých praporčických kurzů patřily vždy k nejlepším studentům.

Kontrola aplikace vojenského kázeňského práva Tato oblast byla zkoumána prostřednictvím dokumentace a v rozhovorech s veliteli i vojáky. Ačkoli se zpočátku mohlo zdát, že problémy, s nimiž se kontrolní týmy setkaly, jsou marginální, ukázalo se, že v mnoha případech se jedná o porušení procesních práv podezřelých resp. potrestaných. Navíc přísná kontrola v této oblasti je nezbytná i proto, že voják má právo podat správní žalobu proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, kterým se omezuje osobní svoboda. Ač není známo, že by to bylo kdy učiněno, mohly by soudy značné množství rozhodnutí o uložení kázeňských trestů pro porušení zákona zrušit. Velitelé všech stupňů sice znají svou pravomoc při udělování kázeňských odměn a ukládání kázeňských trestů, dopouštějí se ale řady chyb při šetření přestupků. Nejsou většinou schopni odlišit kázeňské přestupky a vojenské trestné činy a často je řeší pouze kázeňsky. Zcela nejednotný je postup velitelů ve správním řízení o přestupcích. Je tomu tak zejména proto, že neznají dobře kázeňské právo. Tato skutečnost může mít značný vliv na zákonnost v přechodném období, kdy budou platit nové zákony a nový Základní řád ozbrojených sil ČR ještě nebude přijat. Také praktické výuce kázeňského práva není věnována náležitá pozornost, není zaveden systém odborné přípravy v této oblasti. Pro kontrolu výkonu kázeňského trestu vězení si tým kontrolorů vzal příklad z kontrol evropského Výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení a trestání, jež se uskutečňují v rámci plnění příslušné


86 evropské úmluvy. Kontroluje se samotný objekt, tedy věznice, její vybavení, dokumentace k výkonu kázeňského trestu vězení, při rozhovorech s potrestanými vojáky se zjišťuje, zda nedochází k mučení či jinému nelidskému, ponižujícímu zacházení a trestání. Jaké byly výsledky kontroly? Vybavení některých věznic útvarů vykazují závady, které neúměrně ztěžují výkon trestu. Denní řád věznice je z hlediska uplatnění základních lidských práv nevyhovující. Způsob záznamů o pracích vězňů neumožňuje kontrolovat, zda nejsou nuceni k pracím nad stanovený limit. U některých útvarů směrnice pro povinnosti dozorčího věznice obsahují nelogická a nesmyslná ustanovení. Vzhledem k nedostatečnosti současné úpravy vězeňského řádu (přílohy Základního řádu ozbrojených sil ČR) hlavní inspektor spolu s pracovníky oddělení kontroly lidských práv IMO předložili zpracovatelům nového Základního řádu ozbrojených sil ČR oponentní návrh vězeňského řádu, ve kterém se upřesnila nejen práva vojáků, ale zároveň se odstranily nedostatky dosud platného vězeňského řádu (evidence práce, vycházek, kontroly CPT, návštěvy duchovních apod.), a to zejména proto, že výkon kázeňského trestu vězení představuje mnohdy nadměrné omezení osobní svobody vojáků.

Výchova k lidským právům v armádě Už během základního výcviku jsou vojáci v základní službě v rámci vojensko-občanské přípravy seznamováni s problematikou lidských práv, jakož i s problematikou mezinárodního humanitárního práva. Zpravidla vojenský policista, případně právní poradce velitele seznamuje vojáky v základní službě s právními aspekty vojenských trestných činů s důrazem na šikanování. Budoucí vojáci z povolání jsou s problematikou lidských práv seznamováni ve vojenských školách při hodinách sociologie, psychologie, pedagogiky, profesionální etiky managera, základů personálního řízení a práva, a to v rozsahu několika desítek hodin během celého studia. V daleko větším rozsahu je otázkám lidských práv, humanitárního a válečného práva věnována pozornost na středních školách.


87 Je ovšem třeba přiznat, že kvalita seznamování vojáků s jejich lidskými a občanskými právy má v armádě různou úroveň. Často se stává, že tato tematika je velmi podceňována - už tím, že seznámením s ní jsou pověřováni nejnižší velitelé bez elementárních znalostí. Výuka se pak redukuje na předčítání určitých pasáží Základního řádu ozbrojených sil ČR.

Kontrola interpersonálních vztahů a šikany V rámci šetření interpersonálních vztahů mezi vojáky, které se provádělo pomocí písemných dotazníků, anket, strukturovaných rozhovorů a posléze i detailnější psychologické analýzy, byly získány následující poznatky. Byla potvrzena existence neformálního strukturování vojáků základní služby podle nástupních termínů, jež se projevuje rozmanitými formami ekonomického šikanování, plněním úkolů za služebně starší vojáky, úsluhami vůči nim a snižováním osobní důstojnosti služebně mladších vojáků. Porušování práv a chráněných zájmů vojáků v základní službě se nejvíce projevuje zejména v ekonomických formách (donáška cigaret, příprava a donáška jídla a nápojů, poškozování nebo krádež součástí výstroje apod.). Před odchodem vojáků služebně nejstarších do zálohy jsou stávající nováčci u řady útvarů povyšováni do “mazáckého stavu”. Tento rituál je mj. spjat s vynucovaným placením útrat v restauraci za vojáky služebně starší nebo přímo vymáháním určité částky (500-1000 Kč) od vojáků služebně mladších. Opakovaně se potvrzovalo neadekvátní rozdělení úklidu rajónů, svévolné rušení spánku, čištění ústroje a oděvů vojákům služebně starším, špinění umývané podlahy, zákaz sledování televize, trhání knoflíků, rozhazování osobních věcí aj. Ochota vojáků služebně nejmladších k podrobení se ekonomickým formám šikany je dána jednak jejich obecně rozšířenou konformitou k tradici staromazáctví, jednak jejich více či méně odůvodněnou obavou z možné fyzické agrese ze strany služebně starších. Taková forma šikany je totiž vnímána jako více znevažující než forma ekonomická. Zjištěna byla i vysoká míra verbální agresivity. Je překvapivé, že asi 40% vojáků tvrdilo, že se s šikanováním nesetkalo. To proto, že některé jeho formy nejsou za šikanu považovány. Lidská práva v armádě

88 Z dotazníkového šetření přesto vyplynulo, že k některým sociálně patologickým projevům dochází, zejména u jednotek, kde společně žijí a pracují vojáci různých nástupních termínů. Nejčastěji byly zjišťovány u strážní jednotky. U mechanizovaných praporů, kde působí převážně vojáci jednoho nástupního termínu, jsou projevy “běžné” šikany mezi vojáky základní služby uváděny jen ojediněle. K porušování práv a chráněných zájmů vojáků (trestněprávní termín pro šikanování) v základní službě ale dochází ze strany vojáků v další službě, resp. vojáků z povolání, zařazených do funkcí velitelů družstev, velitelů čet, ale i výkonných rotmistrů. Jde např. o svévolné bránění v odchodu na vycházku, případně o nepřiměřené formy výcviku. Pod záminkou oprávněných nároků na fyzickou a psychickou připravenost k výcviku dochází ke snižování osobní důstojnosti vojáků. Lze zaznamenat tendenci ke zhoršování interpersonálních vztahů mezi vojáky základní služby a vojáky z povolání. Projevuje se vzájemnou nedůvěrou mezi nimi, až po opakující se případy napadení vojáka v základní službě ze strany vojáka z povolání. Takové napadení vojáka lze považovat za absolutní selhání autority velitele a vyvrcholení obecněji rozšířené tendence. Ta se projevuje neochotou velitelů (zejména rot a čet) systematicky pracovat a komunikovat s podřízenými vojáky základní služby, pravidelně se s nimi scházet k řešení jejich problémů a k upevňování dobrých mezilidských vztahů. Místo toho velitelé často řeší situaci nařízením jednorázových besed či přednášek právního poradce, duchovního či externího psychologa. Charakteristická je neochota velitelů motivovat podřízené nejprve pozitivně. Lze zaznamenat spíše jejich orientaci na neosobní přístup k podřízeným a jejich negativní motivaci prostřednictvím trestů. Pokud jde o prevenci sociálně patologických jevů, příslušné komise sociálně patologických jevů u útvarů pracují mnohdy formálně, a pokud činnost vyvíjejí, omezují se pouze na organizaci aktivit volného času pro vojáky základní služby a pro vojáky z povolání. Je zřejmé, že šikana není výlučně specifikem armády (i když její útvary představují více či méně uzavřené systémy, které jsou pro ni “příznivým” prostředím), ale že se ve značné míře přenáší z nevojenských prostředí, to znamená z rodiny, škol, učilišť, případně neformálních part. Z toho plyne,


89 že pro vymýcení šikany je nezbytná pomoc a spolupůsobení celé společnosti. Významnou roli zde mohou hrát masmédia, která mohou účinným způsobem uvádět jak pozitivní, tak i negativní případy a příběhy. Je nutné potlačovat intoleranci ve všech jejích formách, ve výchově preferovat důstojnost lidského jedince i skupiny, zvyšovat úroveň právního vědomí se všestranným zaměřením na ochranu lidských práv. Respekt k vlastní osobě a k druhému člověku, k druhým lidem je třeba považovat za základní princip celé koncepce lidských práv Při zmíněném šetření se také ukázalo, že v armádě není věnována dostatečná a trvalá pozornost otázkám vzdělávání, upevňování znalostí a aplikace základních lidských práv a svobod. Více než polovina vojáků základní služby je přesvědčena, že o svých právech a povinnostech nebyla řádně poučena. S tím korespondují výsledky testu znalostí relevantních ustanovení zákonů a interních norem. Neznalost právní úpravy vede např. K tomu, že 1/6 vojáků vnímá některé formy porušování práv a chráněných zájmů vojáků (včetně šikanování) jako protiprávní jednání pouze tehdy, je-li spojeno s násilím. Vojáci nejsou dostatečně seznamováni s režimem vycházek, s právní úpravou pravomoci udělování kázeňských trestů, s ochranou listovního tajemství aj.

Otevřená linka armády (OLA) byla zřízena jako informační servis pro vojáky, jejich rodiče či blízké a pro veřejnost, a to s účinností od 1. 12. 1998, jako nedílná součást oddělení kontroly lidských práv IMO. OLA jako poradní a informační služba vyřídila v roce 1999 celkem 3038 telefonátů. Ty se z 53,4% týkaly průběhu činné služby, ze 4,9% pracovního poměru, z 1,9% interpersonálních vztahů vůbec, ze 2,5% šikanování, z 0,6% drog, 36,6% činily ostatní hovory. Z toho je patrné, že sdělení o šikaně netvořila velký podíl telefonátů, a je možné se domnívat, že některé nesmělé stížnosti mohly být schovány v jiných “kategoriích”. Pokud telefonáty či dopisy vojáků nebo jejich blízkých obsahují informace o trestných činech, postupují se orgánům činným v trestním řízení. Ostatní poznatky, zejména poznatky týkající se nežádoucích sociálně Lidská práva v armádě

90 patologických jevů, shromažďuje a vyhodnocuje hlavní inspektor, který je využívá pro další šetření a následnou práci. Vážným problémem, jenž komplikuje řešení krizových situací vojáků, je anonymita telefonujících, např. oznámení typu: “Můj syn slouží u útvaru…, je tam šikanován…, ze strachu ale nikdo vypovídat nebude, tak s tím něco udělejte.” I takové informace jsou ovšem využívány pro další šetření, zejména pro již zmíněné kontroly dodržování lidských práv. Otevřená linka armády je prezentována i na Internetu na adrese http://www.army.cz/linka/index.htm, kde se veřejnost může seznámit s odpověďmi na nejčastěji kladené dotazy, s radami “Jak se bránit šikanování”, popř. S publikací Vojna do kapsy aneb Průvodce vojenskou službou. Telefonní číslo OLA je 02/ 2021 0255 nebo 02/ 2021 0200, faxové číslo: 02/ 2021 0257, e-mailová adresa: [email protected].

Závěr Závěrem lze říci, že lidská práva už nejsou v armádě, potažmo v celém rezortu Ministerstva obrany ČR, neznámým pojmem. Přesto se ale na ně mnohde - v hierarchicky uspořádaném organizmu - nahlíží jako na jakýsi cizorodý a nadbytečný prvek. Ačkoliv nejedno prohlášení ze strany velení armády směřuje ke starosti o člověka jako k prioritě, zužuje se tato starost často spíše na vojáka z povolání. Nelze zapomínat, že vojáci v základní službě, ale i vojáci z povolání jsou jen občané v uniformě (podřizující se určitým omezením a disciplíně), a proto ochrana jejich lidských práv je stejně důležitá jako je ochrana lidských práv kteréhokoli občana České republiky.

Podle Zprávy o stavu lidských práv v okruhu působnosti MO, kterou napsali J. Daněk, J. Řadová, V. Tetur, J. Vavrek, J. Vítek.


91

Trestní justice a vězeňství Český helsinský výbor sledoval v rámci své činnosti v roce 1999 mimo jiné rovněž situaci v trestním soudnictví a vězeňství. Tyto vzájemně navazující systémy tvoří stěžejní pilíře justice, prosazování a výkonu práva, spravedlnosti. Probíhající transformace naší společnosti, jež nezbytně zasáhla také vězeňství a soudnictví, nebyla dosud dovršena. Při sledování činnosti soudů a poměrů ve vězeňství naráží Český helsinský výbor na množství systémových nedostatků, legislativních mezer, neefektivity a nehospodárnosti. Staré a nové koncepce se střetávají jak na poli teoretickém a legislativním, tak v každodenní praxi. Po několik let známé a artikulované problémy v justici byly řešeny nesystematicky, “záplatováním”, popřípadě i zakrýváním nejviditelnějších nedostatků. Odborná veřejnost - podobně jako ČHV- požadovala zásadní a systémové změny v oblasti trestního procesu, výkonu alternativních trestů a výkonu trestu odnětí svobody. Ty však vyžadovaly odvážné politické rozhodnutí. Teprve v roce 1999 lze říci, že ze strany ústředních orgánů, zejména ministra spravedlnosti Otakara Motejla, došlo k uskutečnění nezbytných a rozhodných kroků k realizaci dlouho očekávané systémové reformy.

Délka řízení Trestní řízení je zbytečně zdlouhavé. Dochází k opakování výslechů, které v prvním kole probíhají v přípravném řízení, v druhém kole pak před soudem. Přitom výslech před soudem bývá uskutečněn většinou s delším časovým odstupem, takže vypovídající v zásadě opakuje, co si zapamatoval z výslechu v přípravném řízení. Jeho vzpomínky na událost, kvůli níž je vyslýchán, jsou poznamenány časem, ale i zkresleny vzpomínkou na předchozí výslechy. Reforma by měla snížit počet výslechů na minimum s tím, že těžiště dokazování proběhne před soudem. Tak se urychlí a zpřesní soudní proces.

Trestní justice a vězeňství

92 Je nutno poukázat na neefektivní způsob průběhu trestního řízení před soudem, kdy výslechy se zapisují na psacím stroji tak, že soudce přeformuluje a přediktuje zapisovatelce, co bylo řečeno. Tím dochází nejen ke zbytečným průtahům jednání, odročování, ale někdy také ke zkreslení obsahu a formy výpovědi. Odvolací soud, popřípadě další instituce, nemohou tedy z formy výpovědi posoudit osobnost vypovídajícího, z jejího obsahu pak není vždy patrný skutečný smysl výpovědi, ale spíše jen to, jak daný soudce věc v dané situaci chápal. ČHV konstatuje, že tento problém je nutno odstranit. Řešením by bylo používání zvukových záznamů nebo pořizování doslovného zápisu průběhu jednání zapisovatelem bez diktování, tedy přímo, popřípadě kombinace obou variant. Vzhledem k tomu, že i v méně závažných a důkazně jednoduchých věcech probíhá řízení mnohdy déle než rok, nelze se divit přetíženosti soudců na straně jedné a všeobecné stagnaci respektu k soudnictví ze strany naší veřejnosti. Spravedlivý rozsudek musí nejen odpovídat skutečným událostem, opírat se o kvalitní řízení a zákon, ale musí rovněž přijít včas.

Vazba Soudy v ČR stále nadměrně užívají vazby (v roce 1999 bylo v ČR nad 7000 vazebně stíhaných osob, oproti předchozím letům dochází tedy k pozvolnému snižování počtu vazeb). ČHV se setkal s celou řadou případů, kdy bylo možno použít alternativního postupu, například přijetím peněžité záruky atp., ale soudce rozhodující o vazbě se přiklonil k tradičnímu a rovněž nejtvrdšímu postupu, tedy k vazbě obviněného. Finanční náhrady za nezákonnou vazbu v případech, kdy se nepodaří prokázat vina, pak zatěžují státní rozpočet. ČHV doporučuje vyvinutí a častější používání postupů, které zajistí účast obviněného v řízení a zároveň nepovedou k tak drastickému zásahu do jeho práv, jakým je vazba. S přílivem cizinců narůstá také podíl jejich trestné činnosti (ve výkonu trestu odnětí svobody je cca 1000 cizinců). Pokud soud uloží pachateli trestného činu, který je cizincem, vyhoštění, pak dochází často k využití tzv. vyhošťovací vazby. Ta by měla sloužit k zajištění osoby pachatele k výkonu trestu do doby, než bude zabezpečen výkon rozhodnutí. ČHV shledává nepřípustným, aby doba vazebního věznění byla delší než několik


93 týdnů. Na naši Právní poradnu se obrací cizinci, kteří jsou ve vyhošťovací vazbě déle než rok (!).

Alternativní tresty, odklony od trestního řízení Podle poznatků ČHV soudy stále téměř ignorují moderní (ve vyspělém světě již desítky let praxí prověřené a fungující) alternativní způsoby trestního řízení a alternativní tresty. Narovnání dle §309 a násl. TŘ (přípustné jen u méně závažných trestných činů) dává za souhlasu poškozeného a obviněného možnost dohodnout podmínky vzájemného vypořádání tak, aby mohlo být zastaveno trestní stíhání. Obviněnému je navíc uložena povinnost zaplatit určitou částku na obecně prospěšné účely. Výhodou narovnání je rychlost a efektivnost s jakou umožňuje nápravu situace způsobené trestným činem. Tato náprava má přednost před represí vůči pachateli. Používání narovnání, zejména už v přípravném řízení, by mělo rovněž značnou měrou odlehčit soudům a snížit jinak vysoké náklady řízení. Nicméně státní zástupci a soudci využívají možnosti schválit narovnání (až na výjimky, jakou je například soud v Karlových Varech) v mizivém procentu případů. Podmínečné zastavení trestního stíhání dle §307 a násl. TŘ upřednostněním nápravy škodlivého dopadu trestného činu před represí umožňuje zjednodušení, zrychlení a zlevnění trestního řízení. Využívání tohoto institutu je sice asi trojnásobné oproti narovnání, nicméně se stále jedná jen asi o 3% všech trestních věcí. Orgány činné v trestním řízení přehnanou represivitou v bagatelních resp. méně závažných případech (drobná majetková trestná činnost, neplacení výživného, nedbalostní trestné činy apod.) zatěžují samy sebe, státní rozpočet, pachatele, svědky a zejména poškozené neúměrně zdlouhavým, nepraktickým trestním řízením, které ve svém důsledku mnohdy vede ke zbytečnému trestu odnětí svobody, nárůstu nesplatitelných dluhů odsouzeného, jeho společenské degradaci a opomíjení zájmů poškozeného a státu. Trest obecně prospěšných prací dle §45 a násl. TZ, 335 - 340b TŘ je alternativou k trestu odnětí svobody. Vzhledem k tomu, že trest odnětí svobody v kratším časovém trvání neplní výchovnou funkci a podle vyjádTrestní justice a vězeňství

94 ření několika vězeňských psychologů a dalších odborníků jeho odstrašující účinek je minimální a časově omezený většinou jen na několik měsíců, doporučuje se kratší tresty odnětí svobody nahrazovat trestem obecně prospěšných prací. Tak pachatel, který není nebezpečný, svou prací vrátí společnosti újmu způsobenou trestným činem. Zároveň zůstává plně zachována možnost kontaktu s rodinou a udrží se prospěšné vazby, jež bývají při odnětí svobody často přetrhány a nahrazeny škodlivými vazbami na kriminální prostředí. Využívání této alternativy však ČHV shledává rovněž naprosto nedostačujícím (přibližně 3-4% všech případů). Parole - velice užitečný a ve světě běžný způsob podmínečného propuštění z výkonu trestu do polouzavřeného zařízení s dohledem a sociální i právní pomocí - v našem právním řádu bohužel chybí. Příčiny nechuti orgánů činných v trestním řízení využívat výše naznačených alternativ tkví dle ČHV zejména v chybách v trestně právní a trestně procesní úpravě, v nedůsledném dořešení podmínek výkonu obecně prospěšných prací (odpovědnost za škodu, zdravotní pojištění), dále v nedostatku odborně způsobilých probátorů a mediátorů, jejichž úkolem je právě vyjednávání a příprava alternativního postupu, a patrně i v obyčejné lidské nedůvěře k novinkám. Nelze opominout skutečnost, že využití alternativ na našem území je velice nerovnoměrné. Dochází tak k určité teritoriální nespravedlnosti, kdy některé soudy ukládají trest odnětí svobody ve věcech, v nichž by jiné soudy přistoupily k alternativě. Je nutné, aby rozhodování soudů o alternativách bylo metodicky unifikováno a sblíženo. Vzhledem k tomu, že soudce je vázán jedině zákonem, bude patrně nutno tuto skutečnost zohlednit úpravou příslušných ustanovení trestního zákona a trestního řádu. Ve vyspělých zemích západní Evropy činí podíl alternativ na celkovém počtu případů všeobecně více než 50%. V některých zemích je to až 70%. V ČR je to zatím jenom asi 5-20% případů. Trest odnětí svobody je v ČR ukládán asi v 80% případů, z toho polovina nepodmíněně.

Podmínečné propuštění Rozhodování o podmínečném propuštění z výkonu trestu je bohužel ze strany soudu velmi schematické a neadekvátní. Jak si ČHV ověřil i v roz-


95 hovorech se soudci, kteří o podmínečných propuštěních rozhodují, posuzování žádosti o podmínečném propuštění se nezaměřuje na vývoj osobnosti pachatele, provádí se jen povrchní posouzení jeho osobnosti a téměř výlučně se soud opírá o kvantitativní a mnohdy zavádějící údaje o předchozích odsouzeních, o chování pachatele ve výkonu trestu, jak se odráželo v ukládání kázeňských odměn a trestů apod. Rozhodování soudců v různých obvodech se i v podobných případech bohužel často velice liší. Tento stav pak vede odsouzené ke snaze dosáhnout přemístění do věznice, kde k podmínečnému propouštění dochází častěji.

In dubio pro reo (V případě pochybnosti - ve prospěch obžalovaného) V rozhodování soudů o meritu věci, tedy o vině pachatele, projevil ČHV v průběhu roku v několika desítkách případů pochybnost o dostatečném zjištění skutkového stavu, jež vedlo k odsuzujícímu rozsudku. V této souvislosti ČHV participoval na několika podnětech ke stížnosti pro porušení zákona a konzultačně i na ústavních stížnostech. Lze říci, že právníkům známá obecná zásada In dubio pro reo, která by soud v pochybnostech měla vést k rozhodnutí ve prospěch obžalovaného, není aplikována důsledně.

Poznámka k trestní politice Základní prioritou trestní politiky v naší zemi by mělo být dosažení ochrany naší společnosti před kriminalitou jinak, než často mechanicky užívaným odnětím svobody pachatelů, tedy represí. Zejména je nutno hovořit o prevenci, odborné kontinuální práci s ohroženými skupinami, o pomoci sociálně slabým (například mladí dospělí opouštějící dětské domovy, výchovné ústavy apod.). V trestním řízení je nutné častější využívání alternativ, jak bylo pojednáno výše. Malá efektivita naší justice v současném stavu se mimo jiné odráží ve vysoké míře recidivy již jednou trestaných pachatelů trestné činnosti.

Trestní justice a vězeňství

96

Trest odnětí svobody Statistika Jak bylo již řečeno, česká justice stále inklinuje k nadměrnému ukládání trestu odnětí svobody, dochází k ukládání trestu odnětí svobody v neúměrné výši (lze připomenout kauzu devatenáctiletého mladíka, Stanislava Pobudy, který byl za šíření marihuany (18 cigaret) odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody; ČHV řeší více obdobných případů, kdy státní orgány opomíjejí rozlišit nebezpečnost měkkých drog od drog tvrdých). V současnosti se ve výkonu trestu odnětí svobody nachází více než 16 000 osob. Celkem vězněno (včetně vazby) je tedy v ČR více než 23 000 vězňů. Tím Česká republika zaujímá v Evropě jedno z čelných míst co do počtu vězňů na 100 000 obyvatel. Přitom podmínky ve výkonu trestu, ale i finanční možnosti naší země lze řadit spíše na opačný konec tohoto pomyslného žebříčku. Přeplněnost věznic činí 120%, místy však dosahuje až 180%. V důsledku takové stísněnosti (až pod 2 m2 na vězně, přitom v západoevropských zemích se běžně požaduje 6-11 m2) selhává celá řada systémů, od hygieny až po výchovné programy a práci s vězněm.

Nepokoje v lednu 2000 Český helsinský výbor po celou dobu své činnosti poukazuje na závažné hygienické, stavební, personální, kapacitní a další nedostatky ve vězeňství. Vzhledem k tomu, že situace nebyla po dlouhou dobu systémově řešena ústředními orgány ČR a naše veřejnost byla vůči kritickým hlasům o nevhodnosti vězeňských podmínek v podstatě hluchá, došlo v lednu 2000 k vyhrocení situace, k nepokojům mezi vězni. Jejich příčiny shledává ČHV nikoli v pohodlnosti, náročnosti nebo senzacechtivosti vězňů - jak by se mohlo jevit neinformovanému pozorovateli - nýbrž v dlouhodobé ignoranci skutečných problémů ze strany státní moci. Nevhodné, až nelidské zacházení a podmínky vězňů pak nelze přičítat na vrub pouze Vězeňské službě ČR, ale - a to zejména - ústředním státním orgánům (parlament, vláda, ministerstvo spravedlnosti) a jejich dosavadní pasivitě. Zpráva ČHV o stavu lidských práv v ČR 1999

97

Nedostatek financí Stresová situace dlouhodobě nutí Vězeňskou službu ČR volit při řešení každodenních krizí mezi nevhodnými řešeními vždy to nejméně problematické, přesto nikoli optimální; celkový špatný stav ve věznicích se tedy řešit nedaří. Věznice jsou nuceny zaměstnávat množství nekvalitního personálu, neboť nejsou schopny zaplatit dostatek odborníků. Řada věznic má připravené projekty na modernizaci, zlidštění podmínek, ale stát není schopen a odmítá je financovat. Na druhé straně stát plýtvá finančními prostředky tím, že používá naprosto nadbytečně a nepřiměřeně vazby a trestu odnětí svobody. Je známo, že výdaje ze státního rozpočtu na jednoho vězně kolísají mezi 300 až 1000 Kč na den. Vězňové nemají práci, stát není schopen ji zabezpečit a nečiní ani zásadních kroků zajistit pro vězně pracovní příležitosti, aby se alespoň část nákladů na chod věznic zaplatila. Za úvahu by stálo vytvářet vedle samoobslužných provozů (které už existují) podniky, kde by vězňové pracovali a měli možnost výdělku.

Podmínky výkonu trestu a jeho účel V řadě věznic dochází k vydávání silně omezujících nařízení zasahujících do již téměř neexistujícího soukromí vězňů. Jde o zákazy jakékoli výzdoby, zákaz praní špinavého prádla, zákaz ležení či sezení na posteli. (V některých věznicích, např. ve Vinařicích, vstávají vězni už ve 4 hodiny ráno; po návratu z těžké práce v 15 hodin pro ně až do 19 hodin platí zákaz ležení na postelích.) Přitom věznice i pokoje bývají nesnesitelně přecpány a postele jsou pro vězně jediným volným prostorem - to vše při nedostatku sedaček (např. 5 kovových sedaček na 11 vězňů). Existují zákazy obdarovat příbuzné, zákazy telefonátů, walkmanů, zákazy vlastních hudebních nástrojů, příkazy zasedacího pořádku v jídelnách atd. Život ve věznicích je ovládán podobně nesmyslnými omezeními, které obvykle bývají vydávány z důvodů neschopnosti pracovníků Vězeňské služby ČR (respektive státu) zajistit normální chod těchto zařízení. Kolektivní ubytování vězňů na pokojích je další z příčin neúnosnosti výkonu trestu odnětí svobody. Postupně je třeba snížit počet vězňů a zavést jednolůžkové cely. Jedině tak bude možno z věznic úspěšně odstranit nekontrolovatelné šikanování, vydírání, ponižování, vzájemné násilí a Trestní justice a vězeňství

98 negativní ovlivňování mezi vězni. Teprve tehdy bude šance, že převáží výchovný vliv trestu odnětí svobody. Současné vězeňství - pokud pomineme snahy nadšenců a altruistů mezi řediteli a personálem VS ČR - plní své funkce jen do té míry, že odsouzené a vazebně stíhané izoluje na omezenou dobu od vnějšího světa. Velmi nedokonale se dařilo plnit minimální požadavky na stravu (pouze 35 Kč na vězně na den - služební pes má normu asi 43 Kč, tedy vyšší než člověk!), ošacení (často potrhané, v některých věznicích platí zákaz praní prádla) a na hygienu (jedna rolička toaletního papíru na měsíc, nedostatečné možnosti mytí a koupání apod.). Tím spíše pokulhávají jakékoli výchovné, pracovní a terapeutické aktivity, které by měly být těžištěm a hlavním smyslem výkonu trestu, aby již nedocházelo k recidivě.

Závěr Z výše uvedených výtek je patrné, že vězeňství trpí celou řadou vzájemně podmíněných a provázaných problémů. Ačkoli veřejnost má patrně tendenci prostor za vězeňskou zdí považovat za jiný izolovaný svět, je nutno si uvědomit, že spoluobčané, kteří se dopustili trestného jednání, se dříve či později ocitnou na svobodě. Málokdo si patrně také uvědomuje, že do věznice se za současných podmínek trestání a trestního stíhání může např. za nedbalostní trestný čin, popř. pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu, dostat i řádný a jinak zákonů dbalý občan. Veřejnost by měla pochopit, že je to výchova, práce s vězněm, vzdělávání, zaměstnání, podpora jeho pozitivních sklonů a dovedností, a nikoli ignorance, špína, násilí, šikana a ponižování, co umožní, aby z výkonu trestu vyšel člověk schopný nadále žít v souladu se zákonem a všeobecně uznávanými mravními principy. Veřejnost (a nikoli jen vězni sami) by měla své politiky a odpovědné pracovníky donutit, aby zajistili funkčnost a hospodárnost vězeňského systému v ČR i širší uplatnění alternativních trestů.

Miroslav Krutina Autor je právník, pracovník Oddělení právních analýz ČHV. Zpráva ČHV o stavu lidských práv v ČR 1999

99

Reforma soudnictví V uplynulém roce - jak se zdá - došlo k zásadnímu obratu ve směřování českého soudnictví. Jistě nelze ani o tomto období říci, že by nebylo prosté více či méně závažných nedostatků. Ale poprvé od zásadní reformy v roce 1993 došlo právě v roce 1999 k dostatečně hluboké reflexi negativ současného stavu, která na rozdíl od předchozích let je doprovázena ambiciózním projektem modernizace českého soudního řízení, a to jak civilního, tak trestního. Stěžejní materiál, který obsahuje přehled všech kroků, na jejichž realizaci reforma stojí, publikovalo ministerstvo spravedlnosti jako Koncepci reformy soudnictví na základě vládního usnesení o zásadách reformy soudnictví. Tento materiál nastiňuje jednotlivé dílčí úpravy, které hodlá ministerstvo spravedlnosti postupně prosadit. V obecné rovině se zde především poukazuje na nezbytnost naplnění vzájemně provázaných materiálních, personálních a finančních požadavků, na kterém úspěch celé reformy nepochybně stojí. Významnou součástí musí také být i změna práce celé justice spočívající v uvědomění si vlastního významu nikoli pouze jako vykonavatele státní moci, ale zároveň a především jako veřejné služby občanům a jiným osobám. Bez posílení důvěry v justici nelze totiž předpokládat ani zlepšení důvěry občanů v právní systém, důvěry, která tvoří jeden ze základních pilířů efektivního fungování moderního demokratického právního státu. Zmíněna je i samostatnost právní úpravy platů soudců jako nezbytná záruka nezávislosti a nestrannosti. Tato samostatnost ovšem - jak se ukazuje - není takovou zárukou samou o sobě. Situace, kdy musel až Ústavní soud řešit zrušení jednoho z platů soudců a kdy Parlament ČR vědomě jednal v rozporu s ústavou, by se již napříště neměla opakovat. Zásada nesnižovat v průběhu výkonu funkce soudci jeho plat, která je v některých zemích západní Evropy výslovně jednou ze záruk ústavně zakotvené nezávislosti, by měla být respektována i v České republice. Chyba v nesystematičnosti právní úpravy, kdy je soudce jako ústavní činitel stavěn do stejné Reforma soudnictví

100 roviny jako představitel zákonodárné či výkonné moci, by měla být odstraněna. I ochrana poskytovaná v této věci Ústavním soudem pak může být vnímána a interpretována nesprávně a může narušovat právě důvěru v justici jako celek. Se zvyšováním významu justice musí jít ruku v ruce i zvyšování nároků kladených na jednotlivé soudce. Ty musí zahrnovat jednak vysokou úroveň profesní etiky, jednak zvyšování odborné způsobilosti, k níž pochopitelně patří osvojování mezinárodního práva a práva Evropské unie, zejména vlivu judikatury Evropského soudu pro lidská práva a vývoje v oblasti mezinárodní právní úpravy ochrany lidských práv. Dlouho neřešenou otázkou bylo v rámci správy soudnictví nezbytné oddělení ryze státní správy soudů (obsluhy výkonu soudní moci) a soudcovské samosprávy (správy výkonu samotné soudní moci) prostřednictvím soudcovských rad. Nezbytnou je v této souvislosti i angažování neveřejné odborné právní praxe vedle vlivu ministerstva zastupujícího státní správu a soudců reprezentujících stavovský profesní prvek. To nepochybně přispěje i k možnosti změn v disciplinární odpovědnosti soudce, vedoucí k uplatňování vyšších nároků na výkon funkce soudce při zachování všech záruk spravedlivého kárného řízení. V neposlední řadě se v tomto novém systému sníží nebezpečí konfliktů mezi justicí a státní správou, jako tomu bylo v případě odvolání předsedů vybraných soudů v uplynulém roce.

Změny v soudní organizaci Hlavním krokem k odbřemenění soudní soustavy mají být změny v soudní organizaci, přesunutí věcí od krajských soudů k soudům okresním a zrušení vrchních soudů. V souvislosti s tímto krokem však vyvstává otázka, zda budou vůbec za současného personálního a logistického stavu okresní soudy schopny zvládnout tímto krokem nepochybně vyvolaný nápad věcí, způsobený buď jejich zvýšeným počtem nebo odlišností a jistým zvýšením náročnosti rozhodovaných věcí. Územní organizace justice se má dle návrhu také lišit od organizace veřejné správy, což vyvolává pochyby ve vztahu ke správnímu soudnictví, zejména pokud jde o navržené řešení, jež je spatřováno ve zřizování poboček krajských soudů dle sídel správních úřadů. Toto nesystémové opatření jen dokládá, jak nejasno má ministerZpráva ČHV o stavu lidských práv v ČR 1999

101 stvo spravedlnosti pokud jde o reformu správního soudnictví. V trestním řízení je pak otázkou, zda se skutečně krajské soudy mají stát v podstatě soudy odvolacími, když navrhovaná dělba věcí se zdá být disproporční, má-li zahrnovat jen velmi úzký okruh věcí rozhodovaných v prvním stupni. Všechny změny týkající se vnitřní organizace soudnictví musí být doprovázeny respektováním základních zásad, zejména zásady zákonného soudce, jemuž musí sloužit transparentní rozvrh práce, dělba práce zajišťující stejnou rychlost řízení stejnoměrně vytíženými soudci. Zkvalitnění práce by měla napomoci i nezbytná specializace soudců podle povahy agendy a jejich odpovídající odborné školení.

Správní soudnictví Zásadně neřešena stále zůstává otázka správního soudnictví, když ani přiznané porušování evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (z roku 1950) nevede k návrhu odpovídající úpravy. Navržené řešení je pouze částečné a nekoncepční, novelou občanského soudního řádu je zcela opominut význam institutu, když se pouze v zásadě zavádí dvojinstančnost řízení před soudem. Nezbývá než se konečně jednoznačně vyslovit pro jednotnou soustavu bez Nejvyššího správního soudu (mít jej v ústavě je věc jedna, mít fungující instituci věc jiná). Vrcholem soudní soustavy by i zde byl Nejvyšší soud se svým správním kolegiem. Zásadně je třeba vyhovět evropské Úmluvě zavedením plné jurisdikce ve věcech ochrany občanských práv a závazků (a nepochybně i ve věci správního trestání), rovněž je třeba zavést systém opravných prostředků odvolání i prostředku umožňujícího sjednocování judikatury. Naděje na zlepšení ochrany práv v oblasti veřejné správy je spojována se zřízením úřadu veřejného ochránce práv (ombudsmana). Tento úřad, o jehož ustavení se ČsHV a později ČHV zasazoval od r. 1990, zahájí svou činnost v první polovině roku 2000. Jeho zřízení bude nepochybně přínosem, ale zásadně nelze považovat úřad ombudsmana za pilíř kontroly veřejné správy. Jedná se totiž o pouhý doplněk systému kontroly veřejné správy, který bez řádně fungujícího základního kamene, jímž je plnohodnotné správní soudnictví, může pouze přispět ke zlepšení stávajícího stavu. Reforma soudnictví

102 Zároveň není pozitivní, když je v ochraně před nezákonností veřejné správy dávána přednost instituci představující spíše vnitřní kontrolu veřejné správy vykonávanou opět veřejným úřadem, oproti tomu, aby byla svěřena důsledná možnost domáhat se takové (a nepochybně potenciálně široké) ochrany u nezávislých soudů přímo dotčeným osobám.

Civilní proces V civilním procesu jsou navrhována především opatření mající za cíl urychlení řízení a znemožnění průtahů samotnými účastníky. Že jde o hlavní problém soudního řízení, vyplývá opakovaně i z posudků bruselské Evropské komise. Ta se pochopitelně zaměřuje především na průtahy vyskytující se v hospodářsky významné části soudem rozhodovaných věcí, ale nedostatky se vyskytují i jinde, byť z různých důvodů. U obchodních věcí vedou průtahy v řízení nejen ke snížení vymahatelnosti závazků, ale mají za důsledek i přenášení problémů do trestní roviny (namísto obchodního soudu se těmito případy zabývají státní zastupitelství po podaných trestních oznámeních), což pochopitelně neúměrně zatěžuje i systém trestní spravedlnosti. Průtahy se ovšem vyskytují i v jiných než obchodních věcech. Jedná se nejen o věci týkající se osvojení, ale v souvislosti s novelou zákona o rodině z roku 1998 dochází také k nedůvodnému prodlužování řízení i v případech rozvodů rodičů nezletilých dětí. Ve snaze řešit pasivitu účastníků se zavádí sankce neúspěchu ve věci v případě pasivity žalovaného ve sporném řízení, které nastoupí v případě neplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, jíž lze obecně pokládat za výjimku narušující samu podstatu sporného civilního procesu. Povinnost tvrzení i důkazní jsou typickými povinnostmi žalobce a fikce uznání žalovaného nároku pasivním žalovaným nemá důvodu. Stejně tak je třeba tak významnou změnu, jíž je koncentrace řízení, koncipovat jako výjimku omezenou zákonem přesně stanovenými podmínkami. Pozitivní je v tomto duchu povinnost soudu vždy při odročení jednání stanovit datum dalšího jednání a vyloučit tak průtahy odročováním na neurčito. Problematickým může být i to, jestliže se upustí od odůvodnění rozhodnutí v případech,


103 kdy to bude možné na základě nepodání odvolání účastníky, zvláště v případech obnovení řízení nebo žaloby pro zmatečnost. Ve věcech tzv. bagatelních se účastníkům nepřiznává právo napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním. Toto lze pokládat za odepření spravedlnosti (bereme-li dvojinstančnost soudní ochrany za normu vlastní spravedlivému soudnímu řízení, s tím, že tato dvojinstančnost bývá často pokládána za ústavní zásadu soudního procesu), neboť stát takto odnímá plnohodnotnou ochranu určité skupině práv občanů. Zásadní jsou změny v exekučním řízení, kterými se rozšiřují způsoby výkonu rozhodnutí a které umožňují odlehčit soudům, zvláště v exekuci na nemovitosti, takže se soud může soustředit na jiné druhy výkonu rozhodnutí. Problematickou se jeví snaha o zavedení institutu soukromých soudních exekutorů, jednak pro ojedinělost tohoto institutu v zemích EU (pouze Francie a Belgie), jednak pro ne zcela jednoznačně pozitivní zkušenost východních sousedů (Slovensko).

Trestní řízení V trestním řízení jsou navrhované změny zásadnější a rozsáhlejší než je tomu u civilního procesu a lze je označit za jednoznačně pozitivní, snad jen s následnými drobnými výtkami. Nové pojetí shromažďování důkazů, vyšetřování a provádění důkazu před soudem lze uvítat jako výrazné urychlení trestního řízení za předpokladu splnění následujících podmínek: osobě obviněné či obžalované bude fakticky činností orgánů činných v trestním řízení zaručeno plné uplatnění jejích práv dle článku 6 evropské Úmluvy (jde zejména o informovanost obhájce a o možnost jeho autentické účasti na příslušných úkonech) a zároveň bude brán plný ohled na zásadu presumpce neviny, zvlášť když lze důvodně předpokládat, že takovou novou úpravou vzroste určitou měrou počet obžalovaných osob, k nimž ovšem musí být i nadále přistupováno jako k osobám nevinným až do pravomocného rozhodnutí soudu. Zjednodušení řízení odstupňované dle společenské nebezpečnosti by rovněž nemělo být na újmu práv obviněných osob.

Reforma soudnictví

104 Zrušení institutu vyšetřovatele by nemělo vést k odstranění institutu procesně nezávislého orgánu provádějícího fakticky významnou zásadní část současného trestního řízení. Jeho činnost se přesune na obecné složky policie, jejichž bližší specifikace bude zřejmě předmětem budoucí úpravy. V této souvislosti je třeba trvat na přísném zachování procesní nezávislosti takových policistů, stejně jako na jejich odpovídající vysoké odborné způsobilosti (jistě odhlížejíc od jejich hodnosti a finančního zařazení). Za současného stavu věcí již nelze tolerovat možnost libovolného vysokoškolského vzdělání vyšetřovatele (policejního orgánu činného v trestním řízení dle nové úpravy), nová úprava bude striktně vyžadovat svěření určité činnosti výlučně právnicky vzdělaným osobám. Významným se jeví posílení pozice poškozeného v trestním řízení. Pozitivní je především možnost přidělení bezplatného zástupce, bez jehož pomoci není možná v některých případech skutečná ochrana jeho práv (pravidlem by měla být v případech, kdy je poškozeným nezletilý, o jehož způsobilém zastupování okresním úřadem jako kolizním zmocněncem poškozeného lze často s úspěchem pochybovat). Zachování odpovídajících oprávnění poškozeného by ovšem nemělo být vyvažováno omezením definice poškozeného nebo snad dokonce faktickým opomíjením postavení poškozeného, jak se dnes občas děje. Urychlení řízení stanovením lhůt orgánům činným v trestním řízení je všestranně pozitivní, jakkoli je třeba pamatovat na jedinečnost každého případu a zachování práv obviněných a obžalovaných. Nedostatečnou se také jeví ochrana osob, které svědčí v případech mimořádně závažné trestné činnosti a jež jsou vystaveny odpovídajícímu nebezpečí ze strany osob blízkých pachateli. Zde je třeba hovořit nejen o jejich ochraně v průběhu řízení, ale i o účinném programu na ochranu svědků po ukončení řízení. Za mimořádný pokrok je třeba označit zavedení dovolání jako mimořádného opravného prostředku v dispozici účastníků i v trestním řízení. Současná úprava stížnosti pro porušení zákona neumožňuje obracet se přímo na soud. Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, s nímž je možno se obracet na ministra spravedlnosti, nelze pokládat za prostředek umožňující dostatečnou ochranu práv v trestním řízení.


105 Zásadní změny musí postihnout i vazební řízení. Je třeba upustit od tristní skutečnosti, kdy se stalo pravidlem uvalovat na všechny osoby obviněné z trestné činnosti vazbu. Pozitivní je diferenciace vazební doby dle společenské nebezpečnosti (je třeba také vyloučit případy, kdy je při udílení trestu tak zvaně pokrývána vazba) a též umožnění pružného propuštění vazebně stíhaných osob státním zástupcem. Oproti tomu je vhodné setrvat na rozhodování o prodlužování vazební doby nad přípustnou mez vyššími soudy (v odůvodněných případech i Nejvyšším soudem). Odstranění nadužívání vazby jistě pomůže i kauční probace jako jedna z alternativ trestní represe před vynesením odsuzujícího rozsudku. Alternativní sankce je třeba nejen uzákonit, ale zároveň efektivně využívat, ať už mají přispět pouze k resocializaci pachatele (a individuální prevenci) nebo zároveň k reparaci spáchané újmy (hmotné i nehmotné). Je třeba přivítat jak autentickou probaci, tak zamýšlené mediační programy, sloužící nejen společnosti, ale zároveň i obětem trestné činnosti. Primární otázkou ve fungování trestního řízení bude, zda personální prvek neselže, zda bude fungovat jak policie, tak státní zastupitelství. Zejména to bude muset přijmout zcela jinou, a to zásadně aktivní roli, neboť na rozdíl od soudu bude právě státní zástupce pánem trestního řízení, on ponese hlavní odpovědnost za jeho řádné vedení. To si nepochybně vyžádá i vyšší nároky na odbornou způsobilost státních zástupců a na jejich odpovídající odborné školení. Zásadní otázkou je technické zajištění chodu soudů. Sama Koncepce hovoří v této oblasti u zmiňovaných parametrů o pouhém dohnání v minulých letech vzniklého dluhu. Je více než pravděpodobné, že i díky navrženým a postupně uskutečňovaným změnám dojde k růstu těchto požadavků, které budou mít přímý vliv na úspěch reformy jako celku.

Petr Smolík Autor je právník, působí na Právnické fakultě UK a v Oddělení právních analýz ČHV.

Reforma soudnictví

107

Právo na vzdělání Právo na vzdělání patří k těm lidským právům, jejichž význam pro jedince, skupinu i společnost nabývá dynamiky. Zpráva ČHV za rok 1998 se věnovala právu na vzdělání obecně, konkrétně pak právu na vysokoškolské vzdělání. V průběhu roku 1999 nenastaly dramatické změny, přesto došlo k některým jevům, jimž je třeba věnovat pozornost. Uvedu některé obecnější i dílčí problémy, na jejichž sledování či řešení se ČHV nebo jeho jednotliví členové podílejí nebo k nimž zaujímali stanoviska či dávali své připomínky.

Změny v legislativě Právo na vzdělání je zaručeno Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod, právním pořádkem státu i závazky vyplývajícími z mezinárodních úmluv, které ČR ratifikovala. Legislativně je tedy do značné míry zajištěno, nebo se na změnách pracuje - např. 1. 9. 1999 přijal Parlament ČR věcný záměr zákona o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a mimoškolním vzdělávání (k němuž lze mít jistě dále připomínky), budou přijaty pravděpodobně některé novely současného školského zákona o odstranění diskriminace (jde tu o §19, odst. 1 zák. č. 29/1984 Sb. - na střední školu se mohou přihlásit žáci, kteří ukončili povinnou školní docházku nebo dovršili věk 16 let, což odstraňuje tzv. “vzdělávací smrt” po ukončení zvláštní školy, nebo zákon o poskytování dotací soukromým školám. Zde vydal stanovisko i ČHV, neboť je považoval za finanční diskriminaci žáků soukromých škol. Experimentálně bylo rovněž umožněno domácí vzdělávání). MŠMT zveřejnilo Koncepci vzdělávání a vyzvalo k celonárodní diskuzi (dlužno říci, že zatím nenabrala velkých obrátek). Byla publikována některá data, která ukazují, že ve srovnání se světem nejsme na tom špatně pokud jde o kvantitativní údaje (dostupnost vzdělání, dosažené sekundární vzdělání, podíl dívek na dosaženém vzdělání

Právo na vzdělání

108 apod., údaje viz Prameny). I zde, přes relativně optimistická data, je naznačena řada problémů našeho vzdělávání.

Rovnost v přístupu ke vzdělání Zůstaneme-li ještě u kvantitativního hlediska - koncepce předpokládá prodloužení průměrné délky vzdělávání ze 14,7 na 16,7 věku, probíhají diskuze o prodloužení povinné školní docházky, o povinném posledním roku mateřské školy atd. Koncepce zdůrazňuje rovnost v přístupu ke vzdělání, snížení zátěže rodin pro děti z mateřských škol a uměleckých škol, zvýšení úrovně maturit, zvýšení nabídky terciárního vzdělávání atd. Jaké jsou však současné problémy? Školství a vzdělávání nejsou rozpočtovou prioritou a nedostatek financí výrazně brzdí změny. Rovnost šancí je pak jedno z nejdůležitějších kritérií uplatňování práva na vzdělání, které je možné v ČR zpochybnit. Vyjdeme-li od předškolní výchovy - OSN, UNESCO, OMEP a další upozorňují stále více na význam výchovy a vzdělávání v raném dětském věku, na to, že nedostatky v rodinném nebo šířeji sociokulturním prostředí mají v tomto věku vážnější negativní důsledky než kdykoliv jindy. K faktorům, které mohou v budoucnosti přispět k úspěchu dítěte ve škole, patří zvýšení vzdělanostní úrovně matek. Příprava na školu nespočívá v předčasném začátku školní výuky, ale v možnosti rozvíjet schopnosti, dovednosti a zvídavost dětí. Důležitost tohoto období je u nás celkově stále podceněna (i když průměrná délka pobytu dítěte v předškolním zařízení činí podle údajů Ústavu pro informace ve vzdělávání téměř 2,5 roku, což je lepší evropský průměr), mateřské školy nejsou vždy v obcích dostupné, jsou i finančně náročné pro rodinu. Povinný předškolní rok by byl dílčí řešení, nicméně pro děti se sociálním handicapem je to pozdě, pozdní je i zřizování přípravných ročníků při ZŠ pro děti s odloženou školní docházkou - i když asi i zde platí lépe pozdě než nikdy. Pokud jde o základní školy, jejich počty se příliš nemění, vzdělávání je bezplatné, složitější je však situace ve složení žáků a jejich úrovni. Základní škola se kvůli odlivu dětí do víceletých gymnázií (a dlužno říci i těch dětí, které tam nepatří) stává tzv. zbytkovou školou a její úroveň často klesá; to je však problém spíše týkající se kvality. Rovněž hrozí nebezpečí předčasné selekce. Klesající demografická křivka by mohla vést - v důsledku financoZpráva ČHV o stavu lidských práv v ČR 1999

109 vání per capita a tudíž i “boje o žáka”- ke zvyšování kvality a “atraktivity” ZŠ (zatím se alespoň snižují počty žáků ve třídě, což má své ekonomické kritiky). Velmi specifické jsou pak problémy zvláštních škol a speciálních škol pro děti se specifickými edukativními potřebami, o kterých bude řeč jinde. Pokud jde o střední vzdělání, lze konstatovat, že ačkoliv se míry participace v posledních letech zvyšují (u osmnáctiletých za poslední 3 roky o více než 20%), jsou zejména u kohort 18 let a více výrazně nižší než činí průměr v EU. Je to dáno především strukturou školské soustavy, tradicí získávat odbornou kvalifikaci na střední úrovni (tj. bez maturity) atd. Roste míra uspokojení zájmu o studium: na gymnázia je přijímáno 56%, na střední odborné školy 77%, na maturitní obory středních odborných učilišť 87% uchazečů. Dochází ovšem ke změnám ve struktuře vzdělávaných v odborném školství, která není optimální, otázky otevírá i skutečné či avizované rušení a slučování středních škol. Diskuze odborníků je vedena také o trendu rozšířit všeobecné vzdělání, ve fázi diskuze je i zavedení povinného středního vzdělání. Pokud jde o terciární vzdělání, nedošlo od loňské zprávy k velkým změnám, zejména v dostupnosti vysokoškolského vzdělávání. Počty nepřijatých zájemců o VŠ studium jsou stále vysoké (60% maturantů), soukromé vysoké školy se rozbíhají pomalu a s mnoha problémy, nový vysokoškolský zákon sice nezavádí školné, leč studium na VŠ je i tak drahé (rostou ceny ubytování, menz, skript, dopravy atd., úvěry na studium prakticky neexistují, a tak stále více rodin si nebude moci dovolit zaplatit studium svého potomka). Navíc výběr na VŠ je do značné míry nespravedlivý, nejen proto, že kvůli přijímacím zkouškám je více či méně náhodný, jak upozorňují odborníci, ale i vinou nepoměru nabídky a poptávky, která vede ke zvyšování nebezpečí korupce. Takže ačkoliv se míra participace na VŠ vzdělání v příslušné věkové kohortě zvyšuje a zrychluje (oproti zemím EU je ovšem nízká), ačkoliv ukazatele dosaženého vzdělání jsou poměrně příznivé, lze nabídku vzdělávacích příležitostí považovat stále za nedostatečnou. Rovněž koncept permanentního vzdělávání, celoživotního učení, který tvoří osu dnešní vzdělávací politiky EU, má v ČR značné mezery. Není dosud dostatek stimulů pro jedince i společnost, které by motivovaly


110 všechny, aby “byli schopni, chtěli a mohli se celoživotně učit” (pro práci, volný čas, aktivní stáří). Do popředí se však dostává již výše zmiňovaná otázka rovných šancí. Sociologové (P. Matějů, J. Večerník, I. Možný aj.) poukazují na rostoucí význam vzdělání pro úspěch v životě a současně upozorňují, že klesá podíl dětí, které dosáhnou vyššího vzdělání než jejich rodiče. Mezinárodní srovnávací výzkumy podle nich ukazují, že rostou sociální nerovnosti v přístupu k VŠ vzdělání. Tyto sociální nerovnosti tvoří vlastně jakousi skrytou diskriminaci, a to nejen ve VŠ vzdělávání. Jde tu o děti znevýhodněné nízkou sociokulturní úrovní rodiny, o děti, jejichž rodiče nejen že nedosáhli vyššího vzdělání, ale jejich aspirace na vzdělání dětí je nízká. A kompenzační programy státu jsou minimální (až snad na již zmíněné přípravné ročníky ZŠ). Nedostatečné je také sankcionování rodičů, kteří neposílají své děti do školy (ZŠ je povinná!), či jejich motivování např. ekonomickým zvýhodněním. Podmiňování různých sociálních dávek právě návštěvou vzdělávacího zařízení (tedy i předškolního) by pravděpodobně bylo účinné. Sama “návštěva” vzdělávacího zařízení ovšem není všelék, např. expertizy pro OECD upozorňují, že škola často blokuje šance na vzestup dětí z nižších (méně vzdělaných) vrstev, které mají horší výchozí podmínky - a děti neúspěšné ve škole, předčasně opouštějící školu, nemají nic z rozvoje příležitostí ke vzdělání. Naše školská soustava má tendenci nerovnosti pocházející z rodin spíše udržovat, než je tlumit či překonávat (způsobem výběru žáků, obsahem výuky, celkovou povahou). Vzdělávací systém se tak místo otevírání části společnosti spíše uzavírá. To, že u nás téměř není negramotnost, nestačí… Dalším faktorem je i charakter naší školy, jejíž nároky jsou značné, vnitřní reforma však pokulhává. Jde tu o celkové klima školy, o respekt k potřebám dětí, individuální přístup, vše to, co se zahrnuje pod pojmy humanizace a demokratizace školy. Více než o reformu obsahu tu jde o kvalitu školy jako sociálního prostředí, kvalitu vztahů, o vytvoření prostředí vstřícného k lidským právům, o tzv. skryté curriculum… Snahy o takovéto změny existují (např. Program podpory zdraví ve škole, v jehož rámci a pod patronací Světové zdravotnické organizace, EU a Ministerstva zdravotnictví ČR je vytvářena síť škol, podporujících zdraví tělesné, duševní i sociální, nebo různá sdružení typu NEMES či Přátelé angažovaného učení, nebo některé


111 nevládní organizace, např. Nadace charty 77, Humanitas - Profes, o.p.s., výchovná sekce ČHV, Nová škola a další, které pořádají více či méně systematické akce, semináře, besedy, přednášky na školách, vydávají manuály, příručky, metodické pomůcky atd.). Výchova k lidským právům je součástí těchto požadovaných změn, členky a členové ČHV se na ní usilovně podílejí. Byla zřízena Rada pro lidská práva jakožto poradní orgán vlády, v jejímž rámci pracuje mj. sekce pro výchovu k lidským právům. Její činnost bude zřejmě směřovat k plnění programu UNESCO Desetiletí výchovy k lidským právům - aktivitu v rámci tohoto programu zatím vyvíjí Středisko pro výchovu k lidským právům Univerzity Karlovy. Aktivní jsou i učitelé občanské výchovy v rámci svých sdružení a programů a další.

Právo na vzdělávání v mateřském jazyce Určitou subkapitolu tvoří právo na vzdělávání v mateřském jazyce. Současné právní normy umožňují vznik škol, popř. tříd pro výuku dětí jiné národnosti než české, jejichž rodiče jsou občany ČR, v mateřském jazyce. Jejich zřízení je zpravidla závislé na zájmu rodičů, deklarovaném prostřednictvím občanských sdružení. Cílem je zabezpečení vzdělání odpovídajícího úrovni vzdělání většinové společnosti. Vylučuje se tím diskriminace při vzdělávání z důvodů národnosti. Zvýšen je i finanční normativ na žáka. Potřebám polské menšiny odpovídá síť škol s polským vyučovacím jazykem na severní Moravě, dotováno je i vydávání časopisů a rovněž Občanské sdružení polských učitelů. Počet žáků ovšem klesá (např. SŠ má 21 tříd s 584 žáky oproti 2 753 žákům v r. 1997). Zájem slovenské menšiny je malý - 1 škola se slovenským vyučovacím jazykem v Karviné, slovenské gymnázium v Praze nezahájilo činnost pro malý počet zájemců. Dostatečně je však zajištěno vydávání slovenského tisku. Německé národnostní školství je ovlivněno disperzním charakterem usídlení, Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku navrhuje plošné zřizování bilingvních tříd ZŠ s němčinou pro děti německé národnosti. MŠMT deklaruje připravenost podpořit výuku německého jazyka nad rámec učebních plánů ZŠ (totéž deklaruje i v případě řecké a maďarské menšiny, kde je výuka mateřského jazyka zajišťována formou nepovinného předmětu). Ostatní menšiny své školství nemají a údajně o ně dosud neprojevily zájem. Příčiny mohou být různé - od přesvědčení o snazší integraci do majoritní společPrávo na vzdělání

112 nosti až po event. neschopnost shody v rámci menšiny. Od r. 1998 je do sítě škol zařazena Lauderova základní škola Gur Arje s výukou hebrejského jazyka a se zaměřením na historii a kulturu Židů, v r. 1999 bylo do sítě škol zařazeno i židovské gymnázium. Vzdělávání cizinců, kteří nejsou občany ČR, upravuje Pokyn MŠMT (podmínkou je získání povolení k trvalému či dlouhodobému pobytu; pokud je nemají, povinností školy je žáka přijmout, plní-li povinnou školní docházku; to ale prakticky znamená zredukování možností zejména středního vzdělání). V praxi to znamená, že ředitel školy zabezpečí pro “své” cizince výuku českého jazyka nad učební plán a výuku mateřského jazyka a reálií jako nepovinné předměty. V místech, kde se kumulují cizinci jedné národnosti, záleží často na iniciativě ředitele (např. ve Znojmě založil ředitel přípravný ročník pro děti mongolské národnosti s intenzívní výukou češtiny).

Romská komunita a vzdělávání Hraničním problémem je příprava dětí romské národnosti - nově komunity, což samo terminologicky naznačuje jeden z klíčových problémů romského etnika. Chtějí Romové sami využít možností, které nabízí národnostní školství, nebo naopak považují oddělené vzdělávání romských dětí za segregaci? Odpověď není jednoduchá a bude se zřejmě stále vyvíjet. Zatím totiž u nás nefungovaly romské školy ve smyslu národnostních škol, romskými se staly pouze pro umístění v určité lokalitě a dosti často to byly právě školy zvláštní, což umocňovalo segregační nádech. Kromě toho se mění i názory zejména romské elity na otázku vzdělávání v mateřském jazyce - romštině. Ještě v roce 1993 převažovaly (podle dílčích sond, které jsme dělali) názory, že výuka romštiny, event. v romštině, by zhoršovala integraci romských dětí do společnosti, a také řada vzdělaných Romů romsky neumí. S rostoucím sebeuvědomováním, s hledáním vlastní identity nabývá na významu i romský jazyk. Navíc platí doslova vše, co bylo řečeno o znevýhodněných dětech a o jejich “rovných šancích”; k tomu přistupují kulturní, antropologické, biologické, mentální zvláštnosti - a problémy v naší monokulturní, příliš české a také značně náročné škole jsou nasnadě…


113 Pozornost v r. 1999 upoutal medializovaný soudní spor, kdy několik romských rodičů podalo žalobu na stát k Ústavnímu soudu ve věci systematického zařazování romských dětí do zvláštních škol pro mentálně postižené, čímž je jim podle dosavadní právní úpravy (výše zmíněná novela jednak ještě nenabyla platnosti, jednak přichází pro generace Romů pozdě) znemožněno právo na další vzdělání (přesněji na dosažení jiného než dalšího zvláštního vzdělání). Stížnost byla zamítnuta jako neopodstatněná, mj. i proto, že nebyly vyčerpány všechny předchozí možnosti a nebylo prokázáno poškození státem. Kromě toho romští rodiče neprojevili zájem o přechod svých dětí (po příslušné rediagnostice) do základní školy. Přesto Evropské centrum pro práva Romů zvažuje stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, neboť přeřazování dětí do zvláštních škol považuje za systematickou rasovou segregaci a diskriminaci českých Romů ve vzdělání. Široká, mnohdy z obou stran neobjektivní diskuze upozornila důrazněji, než mohli učinit někteří odborníci, na problém neodůvodněného zařazování nejen romských dětí do zvláštních škol na základě sociokulturního handicapu, nikoliv tedy mentální retardace. Tento problém lze považovat spíše za selhání odborné (např. je tu otázka psychologických testů, na jejichž základě jsou děti zařazovány do škol) než za opatření diskriminační, snad si uvědomíme i nutnost integrovaných opatření (práce s rodiči, aby jejich zájem o vzdělávací dráhu byl odpovědnější, potřebu motivace včetně finanční i sankce při neposílání dětí do školy…). Dalším krokem je transformace základní školy, včetně modifikovaných programů pro děti, které nestačí tempu. Jakékoliv zjednodušené řešení znamená nebezpečí, že se zvýší pouze “úmrtnost” dětí v rámci povinné školní docházky. Je velmi obtížné doložit čísly současné tendence. Např. snaha MŠMT získat údaje o rozmístění žáků romského etnika, kteří ukončili povinnou školní docházku ve školním roce 1998/1999, nebyla příliš úspěšná, neboť chybí racionální metoda zjišťování. Získaná čísla jsou nepřesná a nesouměřitelná, některé školské úřady uvádějí jen žáky, kteří se přihlásili k romské národnosti, další prezentují tzv. fundované odhady, jiné se vzhledem k současné politické situaci a citlivosti romské problematiky odmítají vyjádřit. Problémy s evidencí a odhady přinášejí jistě i problémy s hledáním vhodné pomoci. Situace je rozdílná podle regionů, lze však shrnout některé společné tendence - většina úřadů upozorňuje, že rodiče si výslovně přejí, aby byla v osobních listech uvedena jiná národnost než Právo na vzdělání

114 romská. Počty umístěných žáků na vyšší stupeň škol či učiliště jsou ovlivněny zájmem (bohužel často naprostým nezájmem) rodičů o další vzdělávání. Počty žáků, kteří po krátké době školu nebo učiliště opouštějí, činí dle odhadů cca polovinu z přijatých; situace je opět rozdílná podle regionů. Dílčím pozitivním krokem se zdá být zřízení funkce romského pedagogického asistenta, jehož statut se od loňského roku změnil (nejde již o experiment, nepracuje pouze v přípravném ročníku, ale i tam, kde je více romských dětí pohromadě, v družině, při volnočasových aktivitách atd.). Tato činnost představuje krok k modernímu přístupu práce s komunitou, tedy nejen s dětmi, ale též s rodiči. V současnosti je těchto asistentů 170, jejich povinností je absolvovat desetidenní kurz pedagogického minima (tyto kurzy hradí MŠMT a zajišťuje Humanitas-Profes, o.p.s. a podílejí se na nich členové i pracovníci ČHV). Je třeba vyzvednout pozitiva, která se týkají nejen pomoci romským dětem ke stejnému startu, ale i postojů těchto romských asistentů, u nichž lze vysledovat rostoucí zájem o další vzdělávání a především uvědomění si významu vzdělání pro zlepšení života vlastní komunity. Velkou práci zde koná mj. i romská koordinátorka pro romské vzdělávání na MŠMT Albína Tancošová. Ve své vzdělávací činnosti pokračuje i Nová škola. Dále je zde Projekt stupňovitého vzdělávání romských sociálních poradců ve Střední evangelické škole sociální práce v Praze 4, do sítě škol je zařazena Soukromá romská střední škola sociální v Kolíně.

Vzdělávání uprchlíků Specifický problém tvoří právo na vzdělání a jeho naplňování u dětí uprchlíků. Úmluva o právním postavení uprchlíků jim ve vztahu k základnímu vzdělávání zaručuje stejné možnosti jako všem ostatním občanům (tedy povinná školní docházka) a co nejpříznivější zacházení pokud jde o přístup ke studiu. Realita je složitější a její řešení vyžaduje systémový přístup centrálních orgánů, zatímco dosud jde buď o činnost nevládních organizací (výuku češtiny a občanských reálií v uprchlických táborech zajišťuje např. ČHV prostřednictvím učitelů Poradny pro uprchlíky), nebo o spoléhání se na okresní orgány, které tuto složitou problematiku zvládají jen částečně (jak po stránce organizační a finanční, tak metodicky).


115 Podmínky na školách, kam spádově patří děti z uprchlického tábora, jsou velmi složité. Pro ilustraci si uveďme některé údaje ze ZŠ Bělá pod Bezdězem, kterou navštěvují - nebo by měly navštěvovat - děti z utečeneckého tábora Bělá-Jezová. Škola je schopna za stávajících podmínek zabezpečit výuku pro 35 cizinců, požadavek tábora je umístit 110-120 žáků. Nedostatečná je kapacita školy, financování provozu i mezd, chybí řadoví učitelé i speciální odborníci, o dalším vzdělávání učitelů, které by je sdostatek připravilo na problémy neustále se měnícího multikulturního a multietnického mikroprostředí, ani nemluvě. Počty dětí, jejich úroveň, jejich jazyková připravenost, jejich snaha se vzdělávat atd., to vše je velmi různorodé a proměnlivé, jako je proměnlivá situace ve světě. Pokud jde o další stupně vzdělávání, jsou téměř nedosažitelné pro ty, kteří nezískají občanství, nebo (v případě dlouhodobého pobytu) sponzory. Realizace práva na vzdělání zahrnuje tedy jak obecné, tak velmi specifické otázky a problémy, na jejichž řešení se nepodílí pouze legislativa. Ne všechny zde mohly být uvedeny. Prameny : Priority pro českou vzdělávací politiku. ÚIV: Praha, 1999. Předškolní výchova a UNESCO. Predškolská výchova, č. 1, roč. 1999. Školství na křižovatce. MŠMT, ÚIV: Praha, 1999. Alternativní přístupy k financování celoživotního vzdělávání. NVF: Praha, 1999. České vzdělání a Evropa: Strategie rozvoje lidských zdrojů při vstupu ČR do EU. MŠMT: Praha, 1999. Děkuji K. Goulliové, A. Tancošové, M. Rauchové a J. Švecové za ochotné poskytnutí údajů.

Marie Hradečná Autorka je pedagožka, pracuje ve Středisku pro výchovu k lidským právům UK. Je místopředsedkyní ČHV.


117

Podmínky rozvoje občanského sektoru Opatření státní politiky vůči nestátním neziskovým organizacím Z hlediska lidských práv jsou nestátní neziskové organizace (dále NNO) především výrazem naplňování práva na sdružování. Současně jsou prostředkem, jímž různé skupiny podporují naplňování a ochranu svých lidských práv a práv spoluobčanů. Neziskový sektor tvoří z hlediska státní politiky několik typů právnických osob. Jsou to především občanská sdružení, která by principiálně měla být členskými korporacemi. Jejich členové, především fyzické osoby, realizují prostřednictvím těchto organizací vedle svého práva na sdružování další cíle, které jsou jim společné. K poskytování služeb veřejnosti jsou určeny především obecně prospěšné společnosti, které jsou koncipovány jako “podnikatelské subjekty” mezi NNO. Mezi poskytovatele charitativních služeb patří také účelová zařízení církví (nebo církevní právnické osoby), která zřizují jednotlivé církve (katolické Charity, evangelické Diakonie apod.). Posledním typem, zahrnovaným mezi organizace neziskového sektoru, jsou nadace a nadační fondy, které jsou svou podstatou účelovými sdruženími majetku a plní roli finančních zdrojů pro aktivity neziskového sektoru. Tento organizační typ prodělal působením zákona č. 227/1997 Sb. během let 1998 - 1999 největší strukturální změny.

Podmínky rozvoje občanského sektoru

118 Úkolem státu a jeho orgánů je plnit vůči NNO čtyři základní funkce: 1. 2. 3. 4.

vytvořit právní prostředí pro jejich činnost a rozvoj, být pro NNO jedním z finančních zdrojů, resp. nakupovat jeho služby (dotační politika státu), monitorovat jeho stav a potřeby jako východisko změn v legislativní a finanční oblasti (RNNO), podporovat vznik nezávislých zdrojů pro vícezdrojové financování NNO (NIF, daňová zvýhodnění).

AD 1 Vznik, činnost a zánik NNO se v roce 1999 řídily podle následujících čtyř hlavních zákonů: ٠ ٠ ٠ ٠

zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, zákon č. 308/1991 Sb., o svobodě víry a postavení církví a náboženských společností, zákon č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech, zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech.

V roce 1999 se přistoupilo k přípravě změn několika uvedených zákonů. Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů Dne 17. ledna 2000 schválila vláda svým usnesením č. 71 nový zákon o spolcích, který byl předán k projednání Parlamentu ČR. Tento zákon nahradí současný zákon o sdružování občanů. Přináší několik zásadních změn. Procedurou registrace zrovnoprávňuje mezinárodní nevládní organizace s tuzemskými subjekty. Přináší přesnější vymezení spolků, které nahradí stávající občanská sdružení a pravidla jejich činnosti. Současně zakotvuje vznik veřejně přístupného registru spolků, který povede Ministerstvo vnitra ČR. Je naděje, že zákon přinese zpřehlednění málo čitelné oblasti, ve které působí současná občanská sdružení.


119 Zákon č. 308/1991 Sb., o svobodě víry a postavení církví a náboženských společností Dne 13. prosince 1999 schválila vláda ČR svým usnesením č. 1308 Teze nového zákona o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, předložené Ministerstvem kultury ČR. Zákon se chystá přinést významné změny ve způsobu zakládání církví. Současně přinese nový registrační princip účelových zařízení církví a zřízení veřejného seznamu Evidenční list církevních právnických osob. Tím by i v této oblasti mělo dojít ke zpřehlednění subjektů, které v ní působí. Zákon č.248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech V současné době přikročilo Ministerstvo financí ČR k přípravě novely tohoto zákona. Zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech Jde o zákon účinný od 1. ledna 1998, který je nejnovější platnou právní úpravou v oblasti neziskového sektoru. Vlivem tohoto zákona došlo k “pročišťení” nadačního prostoru a výraznému snížení počtu nadací a nadačních fondů.

AD 2 Státní dotační politika vůči NNO je realizována prostřednictvím dvanácti rezortních ministerstev. V roce 1999 činil souhrn státních dotací na projekty NNO 2,128 987 tis. Kč. V současně době má dotační politika státu vůči NNO řadu nedostatků. Chybí mezirezortní přístup k dotační politice, např. v oblasti výměny informací, sdílení priorit, jednotného výkladu příslušných právních předpisů. Chybí jasné a navenek srozumitelné rozhodnutí státu, zda hodlá nakupovat vybrané činnosti a služby NNO ve prospěch občanů, nebo prostě jen podporovat rozvoj neziskového sektoru, nebo rozvíjet oba způsoby ve výslovném a proporcionálním vztahu.


120

AD 3 Rada vlády pro nestátní neziskové organizace (RNNO) je jedním z poradních orgánů vlády ČR. Vznikla transformací zrušené Rady pro nadace v roce 1998. RNNO má v současné době 25 členů, jmenovaných ministrem bez portfeje, z nichž 14 reprezentuje neziskový sektor ve všech jeho typech. Druhou část RNNO tvoří zástupci ústředních orgánů státní správy, které plní své úkoly ve spolupráci s NNO. RNNO, v jejímž čele stál v r. 1999 ministr Jaroslav Bašta, plní několik základních funkcí: ٠

administruje rozdělování finančních prostředků vyčleněných pro Nadační investiční fond (dále jen NIF);

٠

iniciuje opatření, týkající se dostupnosti informací o NNO, o politice státu vůči neziskovému sektoru apod. Na návrh RNNO schválila vláda dne 22. prosince 1999 svým usnesením č. 1357 zřízení a provozování veřejně přístupného informačního systému o NNO při informačním systému Ministerstva financí ČR CEDR;

٠

zabývá se mezirezortní analytickou činností v oblasti poskytování státních dotací NNO. Dne 6. října 1999 vzala vláda ČR svým usnesením č. 1031 na vědomí Rozbor financování NNO ze státního rozpočtu, který připravila RNNO jako první analýzu tohoto druhu. Vláda současně určila, že podobný rozbor bude její schůzi předkládán každoročně.

AD 4 Nadační investiční fond podle zákona č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů ČR ve věcech převodu majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku ČR, vznikl v roce 1992. Je určen nikoliv pouze pro prostou podporu nadační činnosti, ale jeho cílem je vytvořit relativně nezávislé nadační zdroje pro aktivity dalších subjektů neziskového sektoru. Rozdělení těchto finančních prostředků je plánované ve dvou etapách. První etapu, ve které bylo rozděleno 500 mil. Kč, administrovala RNNO v roce 1999; byla dokončena schválením výsledků výběrového řízení Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR. Částka 500 mil. Kč byla rozdělena mezi 38 nadací, které uzavřely smlouvu s Fondem národního majetku ČR a na základě této smlouvy vložily příspěvky z NIF do svého nadačního Zpráva ČHV o stavu lidských práv v ČR 1999

121 jmění. Tento proces byl ukončen v prosinci roku 1999. Koncem roku 2000, resp. počátkem roku 2001, tyto nadace poprvé rozdělí výnosy z nadačního jmění, tvořeného příspěvkem z NIF, na projekty ostatních organizací neziskového sektoru. Na základě návrhu zpracovaného RNNO schválila vláda ČR dne 29. září 1999 Základní pravidla pro rozdělení finančních prostředků získaných prodejem akcií určených pro Nadační investiční fond v druhé etapě. Návrh vlády schválila dne 9. prosince 1999 Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR. Na základě těchto principů bude během roku 2000 připravena druhá a poslední etapa rozdělování finačních prostředků vyčleněných pro NIF. Příprava výběrového řízení vyvrcholí jeho vyhlášením vládou ČR zhruba počátkem roku 2001. Uvedený způsob financování neziskového občanského sektoru nesporně přispěje k jeho dalšímu rozvoji.

Hana Frištenská Autorka je tajemnice Rady vlády pro nestátní neziskové organizace.


123

Občanské poradny v naší společnosti V roce 1999 působilo v České republice 7 občanských poraden, které jsou členy Asociace občanských poraden - v Děčíně, Brně, Havířově, Jihlavě, Plzni a dvě v Praze. S koncem roku 1999 ukončila asociace pilotní projekt, protože základy nového systému již byly vybudovány a začaly být přijímány nové poradny (ke konci března 2000 přibyly dvě - v Brně a v Praze). Posláním Asociace občanských poraden je sdružovat občanské poradny do sítě a podporovat je v jejich práci tak, aby poskytovaly kvalitní služby. Občanské poradny poskytují rady, informace a pomoc všem, kteří se na ně obrátí. Jsou nezávislými místy bezplatné, důvěrné a nestranné pomoci, provázejí občany při jejich obtížích. Usilují o to, aby občané netrpěli neznalostí svých práv a povinností, neznalostí dostupných služeb nebo neschopností vyjádřit své potřeby či hájit své oprávněné zájmy. Podílejí se na činnosti Asociace občanských poraden a společně upozorňují příslušné státní a místní orgány na nedostatky legislativy a na neřešené problémy občanů ve snaze ovlivnit vývoj politiky a sociálních služeb. Asociace občanských poraden poskytuje poradnám zejména metodickou podporu, školení a informační databázi, která slouží poradcům jako zdroj aktuálních informací o právní úpravě problémů, s nimiž se lidé na poradny nejčastěji obracejí. Asociaci se podařilo dosáhnout kvalitativně vyššího stupně zpracování informační databáze jak po stránce obsahové, tak i formální. Tento hlavní zdroj informací byl doplněn o základní knihovničku právnické literatury. V roce 1999 dobíhala školení, která zajišťovali britští partneři, a zároveň se asociace intenzivně připravovala na zahájení vlastního školení (zejména byla zpracována koncepce školení poradců). Významnou složkou práce všech poraden je využívání práce dobrovolníků. V tomto ohledu získaly poradny již mnoho cenných zkušeností. Asociace

Občanské poradny v naší společnosti

124 spolupracuje s Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR na přípravě standardů poradenství pro akreditační řízení. Základním údajem pro posuzování objemu práce občanské poradny je počet zodpovězených dotazů. Jeden klient může mít několik dotazů, nebo může navštívit poradnu kvůli zodpovězení jednoho dotazu opakovaně. Počet dotazů je tedy údajem, který nejlépe odpovídá charakteru práce občanských poraden. Uváděné údaje se týkají činnosti 7 pilotních občanských poraden.

počet klientů počet dotazů počet kontaktů průměrný počet kontaktů pohlaví průměrný věk klientů

3776 6500 6158 1,6 49% mužů, 51% žen 40 let

Tab. 1: Statistika činnosti poraden

Co se týče povahy dotazů, jednoznačně převládalo bydlení (22%), poté rodina a mezilidské vztahy (17%), pracovněprávní vztahy (13%) a sociální dávky (11%). Klienti se také na poradny často obraceli s problémy z oblasti majetkoprávních vztahů a náhrady škody (10%) a právní ochrany a právních úkonů (9%). Celkové rozdělení dotazů podle absolutních i relativních četností je vidět v následující tabulce:


125 Klasifikace dotazů Bydlení Rodina Pracovní vztahy Sociální dávky Majetkoprávní vztahy Právní ochrana Pojištění Finanční problematika Sociální pomoc Zdravotnictví Ostatní Spotřebitelství Školství celkem

Počet 1410 1083 817 742 630 596 368 261 225 117 118 102 31 6500

% 21.7% 16,7% 12,6% 11,4% 9,7% 9,2% 5,6% 4,0% 3,4% 1,8% 1,8% 1,6% 0,5% 100%

Tab. 2: Klasifikace dotazů

Za tři roky existence Asociace občanských poraden výrazně vzrostl počet zodpovězených dotazů - viz tabulka. Rok 1997 1998 1999

Počet dotazů 321 2181 6500

Tab. 3: Nárůst dotazů v poradnách

Je zajímavé, že ve srovnání s předešlými roky začalo navštěvovat poradny více mužů (nyní je počet mužů a žen téměř vyrovnán, kdežto dříve navštěvovalo poradny téměř o 20% více žen). Co se týče proporčního zastoupení problémů, se kterými občané chodí do poraden, zaznamenaly největší nárůst dotazy z oblasti majetkopráv-


126 ních vztahů a náhrady škod. V ostatních kategoriích nedochází k velkým změnám. Asociace ověřuje v pilotním projektu Bezplatná právní pomoc spolupráci právníků s občanskými poradnami. Po třech měsících fungování jsou zde již první výsledky, které jsou velmi zajímavé. Podle dosavadních zkušeností se lépe osvědčuje konzultace právníka s poradcem než přímá konzultace právníka s klientem. Většinou se jedná o řešení složitých případů, kdy si klient není schopen zaplatit právníka. Nejčastěji konzultovanými oblastmi dotazů jsou majetkoprávní záležitosti (27%), bydlení (25%) a právní ochrana (24%). Při analýze využívání služeb právníků v poradnách se objevily dva okruhy problémů klientů, které nejsou českým právním řádem uspokojivě řešeny. Prvním z nich je zneužívání §53 zákoníku práce, kdy zaměstnavatel rozvazuje pracovní poměr tzv. okamžitým zrušením, zpravidla pro hrubé porušení pracovní kázně. Tento způsob ukončení pracovního poměru je zaměstnavateli zneužíván, protože jim umožňuje rozvázat pracovní poměr bez odstupného a mzdy za výpovědní dobu. Lidé, kteří jsou takto propuštěni, potom nemají nárok na příspěvek v nezaměstnanosti a na dorovnání do výše životního minima a velice obtížně shánějí zaměstnání. I když podají žalobu na svého bývalého zaměstnavatele, dostávají se při tempu našeho soudnictví do velice obtížných situací. Druhou oblastí, která se ukazuje jako problematická, je vypořádání společného jmění manželů a úprava práv a povinností ze společného bydlení při souhlasném rozvodu (§24 zákona o rodině). Asociace občanských poraden učinila v roce 1999 vývojový skok od začínající nové nevládní neziskové organizace, postavené na nadšení a obětavosti několika lidí, k profesionálně fungující organizaci, která si vytvořila díky systematické práci - předpoklady pro dlouhodobý úspěšný rozvoj. Občanské poradny vycházejí ve své práci z Minimálních standardů občanských poraden, připravují se na supervizi a strategický plán, snaží se o profesionální přístup k vedení poradny a uvědomují si nezbytnost formalizace svých procesů. Mají přitom na zřeteli potřeby svých klientů a požadavek, že jim musí poskytovat kvalitní služby. Největším problémem, se kterým se po-


127 radny v roce 1999 potýkaly, byla finanční nejistota, kterou byl vážně ohrožován dopad veškeré práce. V současné době je už zcela zřejmé, že občanské poradny našly své místo v systému sociálních služeb, protože mnoho lidí jejich pomoc a informace potřebuje. Je velice důležité, aby v naší zemi existovaly instituce, na které se budou moci lidé obracet při všech změnách, které v naší společnosti probíhají a které ji čekají.

Petra Francová Autorka je ředitelka koordinačního centra Asociace občanských poraden.


129

Územní samospráva Základní ústavní rámec pro uplatňování územní samosprávy poskytuje Ústava České republiky v čl. 8 a čl. 99 až 105 a Listina základních práv a svobod v čl. 21. Tato ústavní úprava je provedena především zákonem č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení) ve znění pozdějších předpisů, zákonem č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze ve znění pozdějších předpisů či zákonem č. 152/1994 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích ve znění pozdějších předpisů. Dle těchto ústavních i zákonných ustanovení byla územní samospráva uplatňována i v roce 1999. Účinnosti však ještě v roce 1999 nenabyl ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, schválený 3. prosince 1997. Tento zákon nabývá účinnosti až 1. ledna 2000. V rámci probíhajících politických jednání mezi smluvně opozičními stranami o změně Ústavy České republiky nebyl vlastní text Ústavy ČR ani Listiny, týkající se místní samosprávy, zpochybňován. Z těchto jednání vzniklý návrh na změnu Ústavy ČR se netýká článků upravujících tuto oblast. Ani návrh na změnu Ústavy ČR vypracovávaný senátní komisí by se přímo neměl dotýkat územní samosprávy. Naopak kolem přijatého ústavního zákona 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, se v roce 1999 nadále projevovaly nejasnosti. Tímto zákonem předpokládaných 14 budoucích krajů bylo zpochybňováno z různých politických sfér, např. jihomoravská ČSSD navrhovala snížení krajů např. na 12, 9 či 8 krajů nebo zavedení 3 zemí. Vytýkána byla především příliš malá rozloha a nízký počet obyvatel budoucích krajů, především ve vztahu ke standardům Evropské unie. Je proto stále otevřená otázka, zda nebude tento zákon i po nabytí účinnosti novelizován. Skutečností ovšem zůstává, že ani v roce 1999 nemohla být uplatňována Ústavou ČR předpokládaná samospráva vyšších územních samo-

Územní samospráva

130 správných celků, a že ani v roce 1999 nebyl přijat žádný prováděcí zákon, týkající se vyšších územních celků, aby tak tyto celky mohly skutečně bezprostředně po 1. lednu 2000 vstoupit v život. Pravdou však na druhé straně je, že Ministerstvo vnitra ČR připravilo koncepční materiál a posléze i konkrétní návrhy zákonů týkající se dlouho očekávané reformy veřejné správy. Především byly navrženy: zákon o krajích, zákon o obcích, zákon o hlavním městě Praze a související zákony o okresních úřadech, zákon o změně a zrušení zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě Praze. V závěru roku 1999 bylo započato projednávání těchto předloh Parlamentem ČR. Je nutno proto doufat v jejich urychlené schválení, aby volby do vyšších územních samosprávných celků mohly proběhnout již na podzim roku 2000 společně se senátními volbami. Ozývají se však hlasy, především ze strany ODS, že by zřízení těchto krajů mělo být odloženo minimálně o dva roky. V dané souvislosti se diskutuje i problém hlavního města Prahy, jež po zřízení VÚSC bude zároveň krajem i obcí. Jelikož zastupitelstvo hlavního města Prahy bylo zvoleno v řádných komunálních volbách v roce 1998 a jeho mandát vyprší na podzim roku 2002, je nastolena otázka, zda jeho funkční období o dva roky zkrátit nebo prodloužit. Prodloužení funkčního období by však patrně bylo v rozporu s ústavním pořádkem České republiky (čl. 21 odst. 1 Listiny) i s obecně uznávanými principy reprezentativní demokracie. Velké politické vášně vyvolal návrh na uzákonění instituce vládního delegáta v hlavním městě Praze, který by byl jmenován a odvoláván vládou na návrh ministra vnitra. Tento vládní delegát by mohl bez zbytečného odkladu pozastavit výkon právního předpisu hlavního města Prahy, nebo jeho části, pokud by odporoval zákonu. Podle zastupitelů Prahy by šlo o nepřiměřený zásah do práva na samosprávu hlavního města Prahy. Návrhu zákona o hlavním městě Praze bylo ze strany menších městských částí hlavního města taktéž vytýkáno, že neupravuje počet a pravomoci městských částí, ale tuto úpravu ponechává pouze na statutu hlavního města Prahy. Tímto ustanovením návrhu zákona o hlavním městě Praze je vážně ohrožena existence většiny z 57 pražských městských částí i ústavně zaručené právo občanů na územní samosprávu; jde naopak o zjevný prvek Zpráva ČHV o stavu lidských práv v ČR 1999

131 centralizmu, který však měl být reformou veřejné správy silně oslaben a pravomoci měly být přesunuty na nižší úrovně veřejné správy. Rok 1999 nebyl rokem volebním na úrovni místní samosprávy, a proto byly obce spravovány zastupitelstvy zvolenými v závěru roku 1998 v řádných komunálních volbách. V těchto zastupitelstvech zasedalo přes 60 tisíc zastupitelů, kteří se vesměs s většími či menšími úspěchy snažili o naplňování úkolů obecní samosprávy, jak je vymezuje Ústava České republiky a další zákony, ku prospěchu obcí a jejich obyvatel. V tomto roce proběhlo pouze několik nových voleb, především v menších obcích. Výjimkou byly pouze opakované volby v Českých Budějovicích, kde byla sestavena většinová rada, avšak bez účasti nejsilnější strany. Tato strana využila možnosti vyvolání nových voleb, avšak ani tyto volby nezměnily nic na složení rady, neboť zmíněná strana sice volby opět vyhrála, avšak její koaliční potenciál byl velmi malý, a proto opět zasedla v opozičních lavicích. V souvislosti s kauzou v Matiční ulici bylo ze strany dotčených místních zastupitelstev upozorňováno na to, že angažovaností vlády či parlamentu v této záležitosti by mohlo dojít k zásahu do práva na samosprávu. Nakonec je nutno vysoce ocenit dlouho očekávanou ratifikaci Evropské charty místní samosprávy. Tato charta byla přijata dne 15. října 1985 ve Štrasburku a Česká republika ji podepsala 28. května 1998 jako 36. stát. V platnost pro naši republiku vstoupila dnem 1. září 1999. Snad je možné vyslovit naději, že uskutečnění nové územní samosprávy přinese demokratizaci řízení věcí veřejných České republiky a bezprostřednější naplňování práv a potřeb jejích obyvatel.

Viktor Hodek Autor je právník, člen ČHV.

Územní samospráva

133

Práva a odpovědnosti na poli životního prostředí Každý jedinec má právo žít v prostředí přiměřeném jeho zdraví a pohodě a má povinnost, jako jednotlivec i spolu s ostatními, chránit a zlepšovat stav životního prostředí ve prospěch dnešních i budoucích generací. Mají-li občaFné uplatňovat toto právo a dostát této povinnosti, musí mít přístup k informacím o životním prostředí, musí mít právo podílet se na rozhodování týkajícím se životního prostředí a musí mít právní ochranu. (preambule Aarhuské úmluvy) Listina základních práv a svobod zakotvuje právo na příznivé životní prostředí a právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Především v otázce práva na informace o životním prostředí došlo v posledních dvou letech v České republice k výraznému posunu.

Přístup k informacím o životním prostředí Dne 1. července 1998 vstoupil v platnost zákon č. 123/98 Sb., o právu na informace o životním prostředí, který měl především zajistit přístup k informacím, jimiž disponují státní orgány, na základě stanovení (pokud možno jednoznačných) pravidel komunikace mezi veřejnou správou jakožto správcem dat a žadateli - uživateli dat. Přijetí zákona č. 123/1998 Sb. bylo do značné míry vyvoláno mezinárodními závazky a nutnou harmonizací s legislativou Evropských společenství. Zákon plně splňuje požadavky směrnice Evropských společenství (č. 90/313/EHS) o volném přístupu k environmentálním informacím. Dalším důležitým krokem pro zajištění přístupu k informacím bylo přijetí zákona o svobodě informací (č. 106/99 Sb.) v květnu 1999. Zákon umožní přístup veřejnosti i k ostatním informacím, které nesouvisí přímo s oblastí životního prostředí. Některé právní analýzy ale již poukazují na to, Práva a odpovědnosti na poli životního prostředí

134 že oba zákony upravují režim poskytování informací se značnými odchylkami, což může v praxi přinést potíže spojené s nejistotou, zda na poskytnutí informací byl aplikován správný právní předpis. Zákon č. 123/1998 Sb. zajišťuje občanům informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů a vytváří tak základní a výchozí podmínku pro změnu chování občanů pokud jde o zamezení negativních vlivů na životní prostředí a jejich aktivní účast v řešení problémů, které ohrožují okolní prostředí i další vývoj lidské společnosti. Podle tohoto zákona mají být především zpřístupňovány informace, které vypovídají o stavu životního prostředí a jeho složek, o příčinách a důsledcích tohoto stavu, o využívání přírodních zdrojů a jeho vlivu na prostředí, živou přírodu a společnost, o chystané činnosti ovlivňující životní prostředí a naopak o opatřeních na jeho ochranu, o vlivech staveb, činností, technologií a výrobků na životní prostředí. Žádat informaci může občan sám za sebe nebo jako člen či statutární zástupce jakékoliv organizace. Svou žádost o informace nemusí nijak zdůvodňovat. Veřejnost získala možnost ptát se na informace o vlivu firem na životní prostředí, získávat dokumentaci ze správních řízení i jiné dříve nepřístupné informace. Srozumitelné informace o vlivu výrobků na životní prostředí umožní občanům v roli spotřebitelů vědomě se na trhu rozhodovat pro šetrnější alternativy a podpořit tak environmentálně šetrnější způsoby výroby. Rok 1999 přinesl první zkušenosti s fungováním nového zákona. Nenastal kolaps ze zavalení úřadů žádostmi, předpovídaný především “postiženými” úředníky. Ti si nyní spíše stěžují, že se na ně se žádostmi stále více obracejí zástupci komerční sféry a získané informace využívají pro vlastní marketingové účely. Úřady se musí v zájmu efektivního poskytování informací vypořádat s některými technickými problémy. Získávaná a shromažďovaná data jsou často nedostatečně zpracována a analyzována. Množství starších dat není také k dispozici v uživatelsky přístupnější digitální formě, ale pouze v papírové podobě. Pro širší využití zákona veřejností je často překážkou, že lidé nevědí, jakými informacemi by měly jednotlivé úřady disponovat, nebo získané Zpráva ČHV o stavu lidských práv v ČR 1999

135 informace nedokážou interpretovat a využít. Předpokladem pro schopnost umět pracovat s informacemi o životním prostředí, tj. informace vyhledávat a správně vyhodnocovat, jsou alespoň základní znalosti z této oblasti. Tzv. environmentální výchova a osvěta zatím není v České republice na dostatečné úrovni. Pro systematickou výuku na školách zatím neexistuje jasná koncepce a toto bílé místo zatím vyplňují především nevládní neziskové organizace. Jejich činnost je však často závislá na každoročně schvalované podpoře ze státního rozpočtu realizované formou grantů, která neumožňuje uskutečňování víceletých projektů a zajištění dlouhodobého financování mimoškolní výchovy a osvěty v této oblasti. Ta je důležitá mimo jiné také proto, že kromě dětí a mládeže se zaměřuje i na skupinu dospělých. Ovlivňování dospělé veřejnosti je velmi obtížné. Dospělí obtížně mění jednou vytvořené názory, postoje, zájmy. Z toho vyplývá velká náročnost a nesnadnost zvyšování úrovně ekologického vědomí dospělé populace. Zákon 123/98 zcela nově zakotvuje - v ustanovení §13 o osvětě, vzdělávání a výchově veřejnosti v oblasti životního prostředí - úkol, v němž se ukládá MŽP ve spolupráci s MŠMT a ostatními ústředními orgány “podporovat osvětu, výchovu a vzdělávání široké veřejnosti v oblasti ochrany životního prostředí se zvláštním zaměřením na výchovu dětí a mládeže” a vytvářet pro ni podmínky. Tato výchova má vycházet ze státní politiky životního prostředí ČR. Česká republika se v návrhu její novely, kterou vzala vláda ČR na vědomí v dubnu 1999, zavazuje např. k podpoře environmentálního vzdělávání a osvěty, a dále k zajištění přístupu veřejnosti ke srozumitelně interpretovaným informacím o stavu životního prostředí. Environmentální výchova je zde řazena mezi významné specifické informační nástroje, které ovlivňují postoje společnosti k myšlence udržitelného rozvoje jako perspektivy lidstva. Zákon poprvé přímo formuluje povinnost ministerstev podporovat osvětu, výchovu a vzdělávání veřejnosti v oblasti životního prostředí a vedle výslovně zmíněné spolupráce MŽP a MŠMT uplatňuje tzv. princip integrace, tedy zapojení všech orgánů veřejné správy. V polovině roku 1999 se začal připravovat strategický dokument Koncepce environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v rezortu životního prostředí, jePráva a odpovědnosti na poli životního prostředí

136 hož přípravy se účastní i pracovní skupina nevládních organizací pro ekologickou výchovu; s jeho dokončením se však počítá až v průběhu roku 2000. Koncepce, která by měla definovat politiku státu v této oblasti, by tak měla umožnit i dlouhodobé financování aktivit nevládních neziskových organizací. V prosinci 1999 byla mimo to podepsána Mezirezortní dohoda o spolupráci v oblasti environmentální osvěty, vzdělávání a výchovy mezi MŠMT a MŽP, která deklaruje závazek společného postupu obou ministerstev při zabezpečování environmentální osvěty, vzdělávání a výchovy. Pro efektivní prosazování zákona o právu na informace o životním prostředí je nutné, aby orgány veřejné správy dostatečně znaly stávající informační zdroje a způsoby evidence, zpracovávání i zveřejňování informací. Zároveň je nezbytné, aby tyto orgány měly pravomoci a technickou kapacitu informace získat, zpracovat a zpřístupnit. V zájmu toho by měly vyžadovat maximum informací v elektronické podobě a pod tlakem opakujících se žádostí informace zpracovávat a aktivně zveřejňovat ve formě vhodné k dalšímu použití (databáze, data modelů, data pro GIS). To samozřejmě s sebou následně přinese i potřebu rozvoje integrovaných environmentálních informačních systémů (např. registry úniku a přenosu znečištění, tzv. registry PRTR, databázové evidence emisí z jednotlivých firem. V současné době se pracuje na přípravě na zákona, který by v České republice PRTR konečně zavedl.). Postup, kdy zákon dává veřejnosti právo žádat informace od státních orgánů a kdy úřadům ukládá povinnost poskytovat na žádost informace (“pasivní přístup veřejné správy”), by se měl časem transformovat do formy, kdy maximum environmentálních informaci bude aktivně státní správou shromažďováno a rozšiřováno (=zveřejňováno) bez potřeby specifického požadavku (“aktivní přístup”). Aktivní formu informací dnes představují pouze ročenky, některá periodika a jen pomalu se rozvíjející domovské stránky na Internetu. Role Internetu zatím není státními orgány zcela doceněna. Překážkou je nedostatek technických znalostí úředníků, chybějící vůle učit se novým postupům, na druhé straně ale také nevyhovující technické vybavení úřadů, finanční náročnost provozu a omezený přístup veřejnosti k Internetu ze stejných důvodů.


137

Právo na příznivé životní prostředí Zajištění odpovídající ochrany životního prostředí je zásadní lidské právo a přímo souvisí s tím, že každý člověk má právo žít ve zdravém životním prostředí a zároveň má povinnost a odpovědnost prostředí chránit. Již předchozí Zprávy o stavu lidských práv v České republice uvedly, že zajištění práva na příznivé životní prostředí v podmínkách České republiky předpokládá naplnění dvou základních okruhů podmínek: kvalitní a funkční právní úpravu ochrany životního prostředí a účinnost prosazování práva na odpovídající životní prostředí v praxi. Účinné prosazování a uplatňování zákonů je však stále obrovskou slabinou. Postup při zabezpečování právní úpravy ochrany životního prostředí je - stejně jako v dalších oblastech - podřizován požadavkům na postupnou harmonizací našeho práva s právem Evropského společenství. Jednou z podmínek vstupu České republiky do Evropské unie je převzetí závazků vyplývajících z členství, tj. souboru práva Evropských společenství, tzv. acquis communautaire. Stejně důležitou podmínkou pro zajištění příznivého životního prostředí je ale také dostatečné vědomí odpovědnosti každého z nás za stav prostředí, ve kterém žijeme a které předáme příštím generacím. Bohužel v současné české společnosti (není však výjimkou) převládá neochota a neschopnost přijmout vlastní odpovědnost za udržování či poškozování životního prostředí. To se týká i čistoty bezprostředního okolí našich domů, pozemků, sídlišť, pracovišt, obcí atd. Současná právní úprava již částečně vytváří podmínky pro účast veřejnosti na rozhodování o záležitostech životního prostředí. Účast veřejnosti je určována třemi aspekty: ٠

účast veřejnosti, která může být ovlivněna nebo je zainteresována na rozhodování o specifických aktivitách;

٠

účast na přípravě plánů, programů a politik týkajících se životního prostředí a

٠

účast při přípravě zákonů a právně závazných norem.

Práva a odpovědnosti na poli životního prostředí

138 Právní základ účasti veřejnosti na povolovacích řízeních o specifických činnostech vyplývá především z několika ustanovení zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (tzv. EIA zákon). Podle něj se může i u nás určitá část veřejnosti, tzv. “dotčená veřejnost”, zúčastnit jak veřejného projednávání některých stupňů dokumentace či posudků během procedury hodnocení vlivů na životní prostředí, tak i jednotlivých správních řízení, ve kterých se o povolení záměru rozhoduje s konečnou platností. Dotčená zájmová veřejnost, pokud je sdružena v občanských sdruženích, může k účasti na rozhodovacích procesech využít ještě ustanovení §70 zákona č. 114/1992 Sb., které ji za určitých podmínek přiznává postavení účastníka v povolovacích řízeních. Platný zákon EIA také obsahuje v §14 ustanovení o účasti veřejnosti na posouzení koncepcí schvalovaných na úrovni ústředních orgánů státní správy ve specifických oblastech. Toto ustanovení bylo již v několika případech uplatněno; např. při posuzování návrhu rozvoje dopravních sítí v ČR do roku 2010, při posuzování koncepce zemědělské politiky nebo energetické koncepce. Zcela proti duchu ustanovení výše uvedených právních norem i v rozporu s cíli řady mezinárodních dohod byl v parlamentu z iniciativy skupiny poslanců, vedené Karlem Sehořem, poslancem za ODS, v roce 1999 předložen k projednání návrh novely zákona o ochraně přírody a krajiny č.114/92 Sb. Novela by omezila účast občanských sdružení ve správních řízeních s dopadem na životní prostředí. Poslanecký návrh počítal se změnou §43 zákona v tom smyslu, že pro stavby, vyhlášené v územním řízení za stavby “veřejně prospěšné” by nadále nebylo třeba ve zvláště chráněných územích žádat výjimku ze zákona od orgánů ochrany přírody. Přijetí návrhu novely zákona se podařilo zabránit i díky úsilí nevládních organizací, které upozorňovaly na to, že přijetí novely by znamenalo mimo jiné také porušení mezinárodních dohod, například Bernské konvence o ochraně evropské fauny a flory nebo Ramsarské úmluvy o ochraně mokřadů. Navržená novela by nepochybně vedla k oslabení přímé účasti veřejnosti na správě věcí veřejných. Zpráva ČHV o stavu lidských práv v ČR 1999

139

Mezinárodní závazky S otázkami práva na informace a účast veřejnosti přímo souvisí mezinárodní závazek, ke kterému se Česká republika přihlásila. Česká republika se stala v červnu 1998 signatářskou zemí Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (tzv. Aarhuská úmluva) u příležitosti IV. Konference životního prostředí evropských zemí v dánském Aarhusu, konané v červnu 1998 pod záštitou Evropské hospodářské komise OSN. Jako signatářská země úmluvy na sebe ČR vzala závazek, že tuto úmluvu bude ratifikovat. Úmluva vychází z jedné ze zásad moderní environmentální politiky, kterou je zásada co nejširší účasti veřejnosti na rozhodování ve věcech životního prostředí. Maximální informovanost v této oblasti je pro účinnou účast občanů na ochraně životního prostředí důležitým předpokladem. Aarhuská úmluva zakotvuje základní principy: ٠

volný přístup k informacím o životním prostředí;

٠

účast veřejnosti v rozhodování o záležitostech životního prostředí (účast při řízeních týkajících se environmentálního rozhodování v orgánech veřejné správy);

٠

právo občanů na přiměřeně rychlé a účinné soudní vyřízení stížností vztahujících se k Úmluvě;

٠

opakovaná setkávání signatářů Úmluvy, na nichž budou sledovat její zavádění a plnění v jednotlivých zemích, vyměňovat si zkušenosti a připravovat protokoly k Úmluvě, zavazující strany ke zpracovnání zpráv a hlášení o konkrétních aktuálních otázkách týkajících se životního prostředí. Česká republika začala od roku 1999 připravovat ratifikaci Aarhuské úmluvy a podmínky pro její postupnou implementaci. Proces ratifikace by měl být dokončen v roce 2000. Aarhuská úmluva je mezinárodní smlouvou týkající se lidských práv a svobod. Z toho důvodu spadá do kategorie (prezidentských) smluv vyžadujících úplný ratifikační proces, to znamená, že před ratifikací prezidentem republiky je třeba získat souhlas Parlamentu ČR.

Práva a odpovědnosti na poli životního prostředí

140 Přijetí Aarhuské úmluvy přinese právní, institucionální a jiné změny, včetně změn současné české legislativy. Především v oblasti přístupu veřejnosti k rozhodování a právní ochraně bude nutno navrhnout opatření na modifikaci některých zákonů. Sama Aarhuská úmluva má (především z pohledu ekologů a ekologických organizací) určité nedostatky; obsahuje totiž “změkčení” některých ustanovení, ke kterým došlo v procesu přípravy Úmluvy. Její přijetí ve stávající podobě je však nepopiratelným přínosem pro rozvoj demokracie v české společnosti a pro posun na cestě k trvale udržitelnému rozvoji naší společnosti a k zachování zdravého životního prostředí pro další generace.

Simona Šulcová Autorka je ředitelka české kanceláře Regionálního enviromentálního centra pro země střední a východní Evropy. Je členka ČHV.


141

Lidská práva z hlediska zahraniční politiky Ochrana lidských práv je deklarována jako jedno ze základních východisek zahraniční politické koncepce ČR. To obnáší trojí: za prvé důsledné a zejména ne pouze formální plnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv o lidských právech, k nimž ČR přistoupila a které se tak staly součástí českého právního řádu a mají přednost před zákonem (crf. článek 10 Ústavy); za druhé zahraničněpolitická podpora vnitropolitických opatření, jejichž cílem je zlepšovat situaci v ČR pokud jde o oblast lidských práv; za třetí zapojování České republiky do mezinárodního dialogu o lidských právech a aktivní podpora procesu jejich internacionalizace. V souvislosti s přípravou na náš vstup do Evropské unie je nutné usilovat nejen o to, aby ČR splňovala kritéria kladená na kandidátské země, ale aby se již nyní aktivně podílela - vycházejíc ze svých vlastních zkušeností a vedena poctivou snahou o řešení vlastních problémů - na utváření evropské lidskoprávní politiky. Na rok 1999 lze z hlediska takto definovaných úkolů pohlížet v zásadě dvojím způsobem. Jednak lze zaujmout kritický postoj a poukazovat na problémy a nedostatky - na prvním místě v ochraně práv národních menšin, zejména Romů - o kterých se pojednává v jiných částech této zprávy. Slova, která zazněla na adresu České republiky v souvislosti se stavbou zdi v ústecké Matiční ulici, zřetelně ukázala, že pro mezinárodní společenství - aspoň pro tu jeho část, k níž chceme patřit a s níž chceme úzce spolupracovat - jsou jakákoli segregacionistická řešení otázek soužití mezi “bílou” většinou a romskou menšinou nepřijatelná; že rozhodnutí tohoto typu - připusťme na okamžik, že na místní úrovni přijatá s úmyslem hledat reálná řešení reálných problémů - mohou dramaticky snižovat prestiž České republiky v zahraničí a vážně poškozovat naše společné “státní zájmy”.

Lidská práva z hlediska zahraniční politiky

142 Podobně negativně na mezinárodní postavení České republiky působí i pokračující romský exodus do některých západoevropských zemí (především do Velké Británie), dokreslující povážlivou skutečnost, že mezi českými Romy přibývá těch, kdo ztratili naději na zlepšení obecných poměrů u nás a nevidí pro sebe jiné než radikální řešení. To, že zeď v Matiční ulici se stala v letošním roce jedním z mezinárodních symbolů rasizmu a xenofobie, to, že Česká republika má dnes ve světě pověst země, kde bují netolerance a kde dochází - byť třeba jen sporadicky - k aktům rasově či etnicky orientovaného násilí, i to, že nad ní kvůli romskému exodu visí hrozba znovuzavedení víz od dnes již spojeneckých západoevropských zemí, je více než povážlivé a mělo by vést nejen politiky, ale všechny občany, kterým není lhostejné mezinárodně politické postavení našeho státu a jeho obraz v zahraničí, k vážnému zamyšlení. Jestliže je na jedné straně rozhodně co kritizovat - a proto je třeba trvat na tom, aby zástupci České republiky při její prezentaci v zahraničí a při obhajobě jejích zájmů v mezinárodním kontextu před kritickým popisem stavu věcí neuhýbali a účelově nelakovali skutečnost narůžovo - nelze na druhé straně přehlížet zásadní pozitivní změny, které rok 1999 v oblasti lidských práv přinesl, zejména zásluhou neutuchajícího úsilí v roce 1998 jmenovaného vládního zmocněnce pro lidská práva. Usnesením vlády z prosince 1999 (č. 809) byla zřízena Rada pro lidská práva složená ze zástupců vybraných ministerstev, nezávislých odborníků a představitelů nevládních organizací. K úkolům tohoto poradního a koordinačního orgánu vlády patří sledovat, jak jsou v ČR plněny mezinárodní závazky v oblasti ochrany lidských práv, zejména pak zajišťovat plnění závazků vlády ČR plynoucích z mezinárodních úmluv o lidských právech, a v součinnosti s ministerstvem zahraničních věcí předkládat zprávy (v rámci kontrolních mechanizmů těchto úmluv) příslušným mezinárodním orgánům. V tomto ohledu znamenal rok 1999 zcela určitě pozitivní průlom. Byla vypracována celá řada obsáhlých zpráv k jednotlivým úmluvám: ٠

třetí a čtvrtá (periodická) zpráva o plnění závazků plynoucích z Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace; zprávu už vláda vzala na vědomí, poté byla odeslána příslušnému výboru;


143 ٠

druhá (periodická) zpráva o opatřeních přijatých k plnění závazků plynoucích z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání; i tuto zprávu již vzala vláda na vědomí;

٠

druhá (periodická) zpráva o plnění závazků vyplývajících z Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen; také tuto zprávu vzala vláda na vědomí;

٠

druhá (periodická) zpráva o opatřeních přijatých k plnění závazků plynoucích z Úmluvy o právech dítěte;

٠

a zejména byl odstraněn letitý dluh, který vzhledem k historii boje za lidská práva v období totality byl téměř ostudný: konečně byly vypracovány návrhy úvodních (to jest prvních!!) zpráv o opatřeních přijatých k plnění závazků plynoucích z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, tedy oněch základních mezinárodněprávních instrumentů v této oblasti, jichž se od druhé poloviny sedmdesátých let dovolávala Charta 77 a další nezávislé občanské iniciativy. Všechny výše uvedené zprávy byly vypracovávány ve spolupráci mezi vládními orgány, nezávislými odborníky a zástupci nevládních organizací, mj. i v rámci odborných sekcí, vytvořených Radou pro lidská práva v roce 1999 pro jednotlivé oblasti lidskoprávní problematiky. Lze tedy konstatovat, že konečně se podařilo vytvořit institucionální základ pro otevřenou a efektivní komunikaci mezi vládou a nevládním sektorem (samozřejmě, že nic není dokonalé a je tedy možné a žádoucí i nadále vztahy zlepšovat); že o lidských právech probíhá mezi státem a občanskou společností věcný dialog a že právě díky němu jsou předkládané periodické zprávy k výše uvedeným mezinárodním smlouvám o lidských právech mnohem kvalitnější než byly ty dosavadní. Stejné pozitivní změny je možno v roce 1999 konstatovat i pokud jde o druhý aspekt, který jsem zmínil v úvodu: o součinnost mezi aktivitami ČR vůči našim zahraničním partnerům a opatřeními přijímanými na ochranu lidských práv uvnitř našeho státu. I zde došlo - a opět je nutno zmínit v této souvislosti působení vládního zmocněnce pro lidská práva ke kvalitativnímu zvratu. Je samozřejmě diskutabilní, do jaké míry je tato součinnost efektivní, věcná, ne jen formální a vnějšími okolnostmi vynuLidská práva z hlediska zahraniční politiky

144 cená; zda například jsou státní úředníci s to se v této oblasti dostatečně “odrakouštit” a oprostit se od hluboce zažitých státně paternalistických a vůči zahraničí někdy agresivně obranářských návyků. Nicméně považuji za nezpochybnitelný fakt, že komunikace mezi jednotlivými stranami tohoto dialogu je dnes mnohem otevřenější než kdykoli předtím, že státní orgány si konečně přivykají na partnerské a nikoli jen byrokraticky definované a odosobněné vztahy v oblasti lidských práv. Zkrátka nouze, zdá se, skutečně “učí Dalibora housti”, a to právě tam, kde jde o problémy nejpalčivější - například při úsilí jak řešit otázku romské emigrace lze konstatovat celou řadu pozitivních příkladů. Na nejrůznějších úrovních, tzn. mezi vládami, v mezinárodních organizacích a platformách (Rada Evropy, EU, OBSE, OSN), mezi státními představiteli a zástupci nevládních organizací (jak domácích tak mezinárodních) dnes existují mnohé pracovní vazby, dochází k výměně názorů a uskutečňují se nejrůznější programy, jejichž cílem je reagovat na často ještě zcela nepřijatelný stav věcí, a třeba jenom v malých krůčcích hledat a nacházet pozitivní řešení. Jistě se najdou země, jejichž přístup k vlastním problémům v oblasti lidských práv je ještě otevřenější, více internacionalistický a méně obranářský. Nicméně pokrok, který zde Česká republika zaznamenala, je nepřehlédnutelný, a ten, komu jeho kritické výhrady ke stavu lidských práv v ČR toto neumožňují vidět, by se měl aspoň pokusit porovnat, kde jsme byli - například ještě před třemi lety - a kde jsme nyní. Ve stejném duchu lze hovořit i pokud jde o třetí oblast, kterou je třeba zkoumat a hodnotit: podíl České republiky na mezinárodním dialogu o lidských právech, aktivní politika v jejich prospěch, která se dnes považuje nejen za nezbytnou součást dobrých vztahů mezi jednotlivými členy mezinárodního společenství, ale také za nutnou podmínku ke zvládání všech nových problémů, s nimiž je lidstvo konfrontováno v souvislosti se zvyšováním “vzájemné komplexní závislosti” jedněch na druhých a se stále dynamičtěji probíhající globalizací. Z hlediska našeho budoucího členství v EU je nabíledni, že přijetí všech lidskoprávních standardů a zvyklostí představuje bezpodmínečný předpoklad pro úspěšné převzetí acquis communataire. V této souvislosti je zřejmé, že co nejrychlejší a co nejintenzivnější zapojení do dialogu, který již


145 dnes probíhá mezi členskými státy a orgány EU, jehož cílem je definovat “společnou strategii” na poli lidských práv (požadavek zformulovaný v Amsterodamské smlouvě) a zde vytvářet instrumenty pro těsnější spolupráci, představuje vitální zájem České republiky. Avšak nejen na regionální, ale i na globální úrovni platí svým způsobem totéž. Aktivní politika a podpora lidských práv se stále zřetelněji jeví jako důležitá forma, jakou se malý (či nanejvýše: středně velký) stát, jako je Česká republika, může zapojovat do světového dění. Postup české delegace v Komisi pro lidská práva v roce 1999 a způsob argumentace používaný při prosazování rezoluce poukazující na stav lidských práv na Kubě je ilustrací nového, mnohem aktivnějšího přístupu České republiky k této problematice. Angažovanost ČR při řešení problematiky lidských práv ve světě se ale projevuje i nedocenitelnými aktivitami některých lidskoprávních a humanitárních organizací. Mám na mysli takové organizace, jako je Člověk v tísni, Adra, Česká katolická charita, Diakonie Českobratrské církve evangelické a mnohé další., ale také Český helsinský výbor, který se v roce 1999 podílel na lidskoprávních misích IHF do Běloruska, na Ukrajinu a do pobaltských zemí, který se výrazně vyjádřil ke genocidě v Kosovu a jako jedna z prvních organizací důrazně varoval před katastrofálními důsledky ruského válečného tažení do Čečenska. Tyto kroky a aktivity dotvářejí významně obraz zahraniční politiky ČR na poli lidských práv.

Martin Palouš Autor je náměstek ministra zahraničních věcí ČR a bývalý předseda ČHV.

Lidská práva z hlediska zahraniční politiky

147

Český helsinský výbor ČHV je nevládní nezisková organizace pro lidská práva.

Základní oblasti působení Českého helsinského výboru ٠

Sledování zákonodárné činnosti, zasahující do oblasti lidských a občanských práv. ČHV předkládá stanoviska k návrhům zákonů a novel a návrhy k aktuálním otázkám právní a sociální praxe, pokud souvisejí s ochranou lidských práv.

٠

Výchova k lidským právům, pořádání diskusí a seminářů s touto tematikou.

٠

Vydávání textů, publikací (Zpráva o stavu lidských práv v ČR, časopis Lidská práva aj.).

٠

Bezplatná právní pomoc občanům, kteří se domnívají, že jejich lidská práva byla nějakým způsobem poškozena.

٠

Sledování situace těch skupin obyvatelstva, u nichž ochrana lidských práv vyžaduje speciální pozornost (děti, osoby bez občanství, uprchlíci aj.).

٠

Zprostředkování informací, rad, kontaktů a spolupráce v oblasti lidských práv různým skupinám, organizacím, institucím i jednotlivcům v České republice i v zahraničí.

٠

Mezinárodní spolupráce v rámci IHF (International Helsinki Federation, Mezinárodní helsinská federace).

Historie ČHV Československý helsinský výbor byl založen v roce 1988 skupinou disidentů, převážně z okruhu Charty 77. Výbor si kladl za cíl sledovat, nakolik jsou závěry helsinských dohod, principy OBSE a také dalších mezinárodních paktů a úmluv o lidských právech aplikovány v československém právním řádu a v praxi.

Český helsinský výbor

148 Československý helsinský výbor tvořila skupina asi 30 občanů, která se v obtížných podmínkách, s riziky pronásledování, vyjadřovala k rozsáhlému porušování lidských práv v Československu na konci 80. let. Úzce přitom spolupracovala s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a s mluvčími Charty 77. Některá stanoviska vydávaly tyto skupiny společně. Po listopadu 1989 se ČSHV přeměnil v organizaci s mezinárodním prvkem (podle ust. §3 odst. 1 zákona č. 116/1985 Sb.) a takto byl registrován. Po rozpadu Československa koncem r. 1992 došlo k rozdělení ČSHV na Český helsinský výbor a Slovenský helsinský výbor. Český helsinský výbor je členem Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva (IHFHR), která sdružuje helsinské výbory z 38 zemí, podílejících se na helsinském procesu. IHFHR má poradní hlas v Radě Evropy. Od samého počátku spolupracuje ČHV s mnoha zahraničními organizacemi obdobného zaměření, například s Refugee Studies Programme v Oxfordu, Mezinárodní organizací pro migraci IOM, Běloruským helsinským výborem aj.

Struktura ČHV ČHV má asi 90 členů, dobrovolných spolupracovníků. Ti pracují ve třech sekcích: právní, sociální a výchovné. Z řad členů je voleno předsednictvo, které koordinuje spolupráci sekcí s úřadem a dále uvedenými středisky ČHV: Oddělení právních analýz (dříve Sociálně-právní poradna ČHV) provádí monitoring dodržování lidských práv v České republice dle Listiny základních práv a svobod a poskytuje právní informace, zejm. v diskriminačních případech. Jednotlivcům, kteří se domnívají, že jejich práva byla porušena, poskytuje poradna základní právní pomoc (neprovádí právní zastupování a úkony s tím spojené). Poradna sídlí v Jelení ulici č. 3, Praha 1, tel.: 02/2437 2338, 2437 2333, e-mail: [email protected]


149 Poradna pro uprchlíky ČHV zprostředkovává pomoc a poskytuje základní poradenské služby při řešení právních, sociálních a jiných problémů uprchlíků a běženců na území České republiky, organizuje kurzy češtiny, spolupracuje s uprchlickými tábory, s vládními institucemi i s nevládními organizacemi, které se zabývají problematikou uprchlíků a běženců. Poradna sídlí v Senovážné ul. č. 2, Praha 1, tel.: 02/2422 4379, e-mail: [email protected] Poradna ČHV pro otázky občanství bývalých občanů ČSFR poskytuje pomoc bývalým československým občanům, kteří dosud nezískali státní občanství ČR, ačkoliv žijí na území ČR dlouhá léta nebo se zde narodili. Zvláštní pozornost je věnována rodinám s dětmi, vězňům a osobám ve vazbě a také dětem umístěným v dětských domovech nebo v náhradní rodinné péči. Poradna sídlí ve Vladislavově ulici č. 10, Praha 1, tel.: 02/2494 6635, e-mail: [email protected] Dokumentační a informační středisko - lidskoprávní knihovna shromažďuje monografie, sborníky, konferenční materiály a periodika týkající se lidských práv, vede výstřižkovou službu z denního tisku a provádí rešerše z Internetu a několika databází na CD-ROM. Rovněž vytváří a distribuuje publikace ČHV (především každoročně vydávanou Zprávu o stavu lidských práv v ČR). Čítárna střediska je přístupná široké veřejnosti. DIS sídlí v Jelení ulici č. 5, Praha 1, tel.: 02/2437 2334 e-mail: [email protected] Oficiální adresa ČHV: Český helsinský výbor Jelení 199/5, P.O.Box 4, 119 01 Praha 012-Hrad, tel./fax 2437 2335, e-mail [email protected] Další informace o Českém helsinském výboru jsou k dispozici na internetové stránce: http://www.helcom.cz Český helsinský výbor

151

Seznam autorů Mgr. Pavel Bílek Vladimíra Bošková Mgr. Pavla Boučková Mgr. Jaroslav Daněk PhDr. Ing. Petra Francová JUDr. Hana Frištenská Mgr. Anna Grušová PhDr. Hana Havelková Dr. Marie Hradečná Mgr. Jiří Hromada Mgr. Viktor Hodek Mgr. Miroslav Krutina Helena Kunstová Mgr. Stanislava Makovcová Mgr. Dana Němcová RNDr. Martin Palouš Mgr. Jana Řadová Mgr. Petr Smolík Milena Svobodová MUDr. Jarmila Stojanová PhDr. Libuše Šilhánová Mgr. Simona Šulcová Mgr. Vladimír Tetur Mgr. Petra Tomášková Ing. Josef Vavrek Ing. Jaroslav Vítek

153

Použité zkratky CEDR - Centrální evidence dotací z rozpočtu (Ministerstvo financí ČR) ČHV - Český helsinský výbor ČsHV - Československý helsinský výbor ČSSD - Česká strana sociálně demokratická EHS - Evropské hospodářské společenství EIA - Enviromental Impact Assessment EU - Evropská unie GIS - geografické informační systémy IHF (IHFHR) - International Helsinki Federation for Human Rights (Mezinárodní helsinská federace pro lidská práva) IMO - Inspekce ministra obrany KSČM - Komunistická strana Čech a Moravy KDU-ČSL - Křesťanská a demokratická unie - Čs. strana lidová MKČR - Ministerstvo kultury České republiky MO - ministerstvo obrany MPSV - ministerstvo práce a sociálních věcí MS - ministerstvo spravedlnosti MŠMT - ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy MV - ministerstvo vnitra MZ - ministerstvo zdravotnictví MZV - ministerstvo zahraničních věcí MŽP - ministerstvo životního prostředí NEMES - Nezávislá mezioborová skupina pro transformaci vzdělávání NIF - Nadační investiční fond NNO - nestátní nezisková organizace o.p.s. - obecně prospěšná společnost OBSE - Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě

ODA - Občanská demokratická aliance ODS - Občanská demokratická strana OECD - Organisation for Economic Co-operation and Development OLA - Otevřená linka armády OMEP - Organisation mondiale pour l'éducation préliminaire (Mezinárodní organizace pro předškolní výchovu) OSF - Open Society Fund OSN - Organizace spojených národů OSOP - Občanské sdružení na ochranu pacientů OÚ - okresní úřad PRTR - Pollutant Release and Transfer Register RNNO - Rada pro nestátní a neziskové organizace SOHO - Sdružení organizací homosexuálních občanů SPR-RSČ - Sdružení pro republiku Republikánská strana Československa TŘ - trestní řád TZ - trestní zákon UNESCO - United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization (Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu) UNHCR - United Nations High Commissioner for Refugees (Vysoký komisariát OSN pro uprchlíky) US - Unie svobody ÚSP - ústav sociální péče VSČR - Vězeňská služba České republiky VŠ - vysoká škola VÚSC - vyšší územně správní celky ZŠ - základní škola

Zpráva Českého helsinského výboru o stavu lidských práv v České republice v roce 1999 Vydal Český helsinský výbor, Praha 2000. Redakční úprava: PhDr. Libuše Šilhánová Redakční a grafická úprava: Mgr. Lucie Richterová Vydání 1. Publikace se zveřejňuje na Internetu na adrese http://www.helcom.cz Tisk: Tiskárna FOCUS, spol. s r.o., Dolákova 24, Praha 8. ISBN 80-902393-9-0

Z P R Á V A. Českého helsinského výboru o stavu lidských práv v České republice v roce 1999

Recommend Documents