Z P R Á V A O STAVU LIDSKÝCH PRÁV V ČESKÉ REPUBLICE V ROCE 1998

ZPRÁVA O STAVU LIDSKÝCH PRÁV V ČESKÉ REPUBLICE V ROCE 1998

ČESKÝ HELSINSKÝ VÝBOR PRAHA 1999

Redakční rada: Mgr. Martina Štumpfová PhDr. Libuše Šilhánová Dr. Ivan Gabal ing. Rostislava Křivánková Mgr. Petr Smolík

Tato publikace byla vydána s laskavou podporou Fordovy nadace. Její elektronická verze je zveřejněna na Internetu na adrese http://www.helcom.cz

© Český helsinský výbor Praha 1999

ISBN 80-902393-3-1

Obsah: ÚVODEM K ROKU 1998 Z HLEDISEK LIDSKÝCH PRÁV NĚKOLIK MYŠLENEK ÚVODEM

5 13

I. ZÁKLADNÍ PRÁVA A SVOBODY

15

PRÁVA DĚTÍ PRÁVA ŽEN

15 18

UPLATŇOVÁNÍ PRÁV ŽEN OBCHOD SE ŽENAMI V ČESKÉ REPUBLICE JAKO PORUŠOVÁNÍ LIDSKÝCH PRÁV

18 20

OCHRANA A DODRŽOVÁNÍ LIDSKÝCH PRÁV SENIORŮ OBČANSTVÍ

23 27

PORADNA PRO OBČANSTVÍ ČHV. ČEŠTÍ SLOVÁCI V ROCE 1998

27

POSTAVENÍ UPRCHLÍKŮ

32

PORADNA PRO UPRCHLÍKY ČHV ZDRAVOTNÍ PÉČE O UPRCHLÍKY

32 34

K CIZINECKÉ PROBLEMATICE POLICIE A LIDSKÁ PRÁVA

35 36

STAV POLICEJNÍCH SLOŽEK A JEJICH PRÁCE V ROCE 1998 NEDOSTATKY V ČINNOSTI POLICIE

36 39

SITUACE VE VĚZEŇSTVÍ PRÁVO NA SVOBODU VYZNÁNÍ

43 47

II. OBČANSKÁ A POLITICKÁ PRÁVA

54

PŘÍSTUP K INFORMACÍM NEZISKOVÝ SEKTOR

54 55

POSTAVENÍ NEZISKOVÉHO SEKTORU - REALIZACE PRÁVA NA SDRUŽOVÁNÍ JEŠTĚ K NEZISKOVÉMU SEKTORU A K REALIZACI PRÁVA NA SDRUŽOVÁNÍ

55 59

ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVA LIDSKÁ PRÁVA V OZBROJENÝCH SILÁCH

61 62

III. PRÁVA NÁRODNOSTNÍCH MENŠIN

68

VÝVOJ SITUACE ROMSKÉ MENŠINY Z PERSPEKTIVY PLNĚNÍ RÁMCOVÉ ÚMLUVY

68

IV. HOSPODÁŘSKÁ, SOCIÁLNÍ A KULTURNÍ PRÁVA

78

PRÁVO NA PRÁCI PRÁVO NA ZDRAVOTNÍ PÉČI V SOUČASNÉ SITUACI ČESKÉHO ZDRAVOTNICTVÍ LIDSKÁ PRÁVA ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÝCH PRÁVO NA VZDĚLÁNÍ

78 80 82 84

MÁ KAŽDÝ PRÁVO NA VYSOKOŠKOLSKÉ VZDĚLÁNÍ?

86

VÝCHOVA K LIDSKÝM PRÁVŮM PROBLEMATIKA DROG Z HLEDISKA LIDSKÝCH PRÁV REGISTROVANÉ PARTNERSTVÍ OSOB STEJNÉHO POHLAVÍ PROBLEMATIKA OSOB BEZ PŘÍSTŘEŠÍ Z POHLEDU SOCIÁLNÍHO KURÁTORA

88 90 92 94

V. PRÁVO NA SOUDNÍ A JINOU PRÁVNÍ OCHRANU

99

UPLATŇOVÁNÍ PRÁVA NA SOUDNÍ OCHRANU SOUDNICTVÍ

99 103

ÚSTAVNÍ SOUDNICTVÍ SPRÁVNÍ SOUDNICTVÍ VOLEBNÍ SOUDNICTVÍ TRESTNÍ SOUDNICTVÍ INSTITUT MILOSTI

103 104 105 106 108

OBČANSKÉ PORADNY

109

Motto: „…uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě.“ (Úvod Všeobecné deklarace lidských práv, 1948)

Úvod

Úvodem k roku 1998 z hledisek lidských práv Všeobecná deklarace lidských práv OSN Rok 1998 byl především rokem 50. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv valným shromážděním Organizace spojených národů. Ani po půl století nelze říci, že by tento akt a z něj vzniklý standard patřily historii. Naopak, z pohledu roku 1998 i z pohledu vývoje v ČR je patrné, že v roce 1948 si mezinárodní společenství - po strašlivých katastrofách způsobených nejen válkou, ale především ideologií a režimem rasové a národnostní nenávisti - dalo oprávněně vysoký standard právě v oblasti lidských práv. Jejich porušování stálo u kořene neúcty nejen k druhým národům, zemím a jejich kultuře, ale nakonec i neúcty k samotnému lidskému bytí, k lidem a k jejich životu. Po půlstoletí má deklarace nadále charakter platného, potřebného a zdaleka ne univerzálně respektovaného právního i civilizačního imperativu. Zločiny v bývalé Jugoslávii, dnes souzené před mezinárodním tribunálem Haagu, dokumentují, že i zde vyústila neúcta k normám obsaženým v deklaraci lidských práv do válečných zločinů, které mezinárodní společenství musí nejen soudit a odsoudit, ale také potrestat. Liknavost či kompromisy v otázkách lidských práv a jejich pošlapávání jednotlivci, skupinami či celými státy nadále znemožňují důsledné prosazení principů civilizovaného soužití odlišných etnických, národnostních či náboženských skupin, a v důsledku toho i trvalé zastavení balkánského konfliktu. Naplnění deklarace bylo dlouhá desetiletí nedostižným cílem i pro nás. Od doby, kdy jsme konečně získali šanci k uplatňování a naplňování litery i ducha deklarace, se v této oblasti naše systémové i faktické podmínky zásadně změnily; především tím, že stát neupírá občanům jejich práva, ale naopak je garantuje a usiluje o jejich naplnění. Přesto však nelze situaci považovat za optimální. Některé mezinárodní aspekty postupu ČR v roce 1998 Český helsinský výbor oceňuje, že se Česká republika nadále aktivně podílela na mírové misi v rámci mezinárodních sil SFOR v Bosně a Hercegovině. Svou činností čeští vojáci prokazují vůli ČR k prosazení a uplatnění standardů soužití národností a etnických skupin v mezinárodním měřítku. Naši vojáci navíc v rámci své působnosti pomáhají posilovat a stabilizovat ty prvky každodenního života obcí v jejich působnosti, které snižují etnickou tenzi a posilují vzájemný respekt, práva a závazky komunit. Přestože zdaleka ne všichni váleční zločinci byli předáni soudu a pouze menšina lidí vyhnaných etnickým násilím se mohla vrátit do svých domovů, posuzujeme aktivitu ČR a působení našich vojáků jako podstatný přínos k mezinárodnímu uplatňování a prosazování principů Všeobecné deklarace a na ni navazujících úmluv. Jasným projevem mezinárodního respektu vůči této aktivitě ČR bylo i jmenování a působení J. Dienstbiera v roli zmocněnce pro lidská práva generálního tajemníka OSN v zemích bývalé Jugoslávie. Česká republika je tímto způsobem aktivně zapojena i do hledání schůdného řešení akcelerujícího konfliktu v Kosovu, jehož kořeny, průběh i následky rovněž mimořádně naléhavě dokumentují význam principu respektování lidských práv pro mezinárodní a evropskou bezpečnost. Z mezinárodní perspektivy Český helsinský výbor rovněž zaznamenal a oceňuje zřetelnou podporu ČR dodržování lidských práv v Tibetu, a to díky deklaraci Senátu Parlamentu ČR, na rozdíl od Poslanecké sněmovny. Smutné výročí násilného ukončení samostatnosti Tibetu, které si připomínáme v roce 1999, je rovněž jedním z těch případů, kde se nepodařilo naplnit ducha a literu deklarace ani po pádu železné opony a ukončení studené války. Příčinu tohoto 5

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1998

stavu vidíme především v ochotě vyspělých zemí nadřadit svou hospodářskou prosperitu hrubému porušování lidských a občanských práv, i právu na sebeurčení v Tibetu respektive v ČLR. Český helsinský výbor rovněž oceňuje snahy ČR o ulehčení obtížné pozice disidentů na Kubě, ať již prostřednictvím humanitárních aktivit některých českých diplomatů, nebo snahou o poskytnutí prostoru pro veřejnou prezentaci zkušeností, postojů a názorů demokratické opozici v rámci neoficiálních projektů a diskusních fór (Forum 2000). To vše navzdory evidentnímu faktu, že oficiální místa Kuby neumožnila vycestování a účast předních opozičních osobností na diskusních fórech. ČHV však zároveň zaznamenal poněkud zmatečný a zbytečně ustrašený postup MZV ČR pokud šlo o na snahu oficiálních kubánských míst o ukončení mise právě těch českých diplomatů, kteří se věnovali humanitární pomoci kubánským disidentům a zvýraznili jejich existenci, názory a vůli k demokratizaci, k posílení lidských a občanských práv v rámci dnešního nedemokratického režimu na Kubě. Zástupce ČHV při svém dialogu s MZV ČR, KPR i odpovědnými výbory Parlamentu usiloval o to, aby oficiální politika ČR zřetelněji vyjadřovala naši vlastní historickou zkušenost s porušováním občanských a lidských práv a také náš zájem na rychlé a úplné demokratizaci kubánských poměrů pomocí dialogu a jednání, nikoli však upíráním lidských práv. Český helsinský výbor se rovněž musel samostatně a bez výraznější podpory odpovědných institucí, na které se obrátil, zasazovat o odstranění neodůvodněných diskriminačních opatření a sankcí vůči našim občanům v zahraničí, a to např. v konkrétním případě odmítnutí krátkodobého vstupu romskému hudebnímu souboru Romano Romnija do Rakouska na pozvání rakouským spolkem s následným omezením volného bezvízového styku pro tyto občany ČR. ČHV zároveň oceňuje schopnost rakouské strany o korekci a odstranění vlastních nepřiměřeně tvrdých opatření vůči těmto českým občanům. Podle informací ČHV rakouská strana na základě případu těchto českých občanů změnila svůj přístup k obdobným přeshraničním stykům obcí a komunit. Z oblasti zahraničních aktivit a problémů spjatých s ČR ještě musíme zmínit pokračující problémy ve vztazích s Velkou Británií v důsledku emigrace našich romských spoluobčanů z ČR a jejich imigrace do Velké Británie. Tento nepříznivý vývoj pokračoval i v roce 1998. Jakkoli neměl tak masivní charakter jako v předchozím roce, nepodařilo se zájemce o odchod z ČR a získání azylu v zahraničí přesvědčit o zásadním obratu v domácích poměrech v ČR. V dané souvislosti považujeme za podstatné zdůraznit následující: 1. ČHV si plně uvědomuje, že kořeny problémů netkví v přílišné otevřenosti britských imigračních norem, ale ve špatných a ve svých důsledcích diskriminačních poměrech, a to rasových, vzdělanostních, sociálních i ekonomických, v nichž Romové žijí v ČR. Stav, kdy z ČR odcházejí příslušníci etnické menšiny, protože se cítí být diskriminováni, ať třeba ekonomicky, ale nejen ekonomicky, nadále považujeme za zcela nepřijatelný, a to jak mezinárodně, tak vnitřně. Tento stav pokračoval i v roce 1998. 2. ČHV oceňuje úsilí hlavy státu i odpovědných vysokých úředníků o ovlivňování britských oficiálních míst ve prospěch udržení bezvízového styku s ČR a směrem k větší toleranci vůči stávající situaci v ČR, nicméně by uvítal, aby odpovídající koncentrované úsilí bylo věnováno i řešení problémů v ČR; a to dlouhodobě a systematicky, v celé zemi. 3. Jakkoli považujeme podmínky, vinou kterých musí naši občané opouštět ČR, za nepřijatelné, je podle informací ČHV podíl Romů přicházejících do Velké Británie z ČR srovnatelný, ne-li nižší, než z některých dalších postkomunistických zemí. Tato skutečnost, jakkoli nemůže být omluvou našich existujících problémů, by měla být bází pro další dialog s britskou stranou na dané téma, pokud jde o případné sankce Velké Británie vůči ČR.

6

Úvod 4. Velká Británie má podle ČHV plné právo k ostré mezinárodní kritice ČR, a to jak v důsledku existence etnické emigrace z ČR, tak i proto, že britská vláda, obdobně jako vláda kanadská, holandská a mnohé další, vynakládají nemalé prostředky na programy posilující integraci romské menšiny do české společnosti; v minulých letech bylo její úsilí cílevědomější a viditelnější než úsilí našich vlastních orgánů. Domníváme se však, že stávající situace vyžaduje spíše věcný tón kritiky i transferu zkušeností z realizace programů integrace menšin, než nepřiměřeně emocionální kritická vyjádření vysokých úředníků, jichž jsme byli svědky v minulém roce. Cílem všech zainteresovaných činitelů by mělo být spíše zvětšování prostoru pro integrační programy vlády ČR i zvyšování efektivnosti mezinárodního vlivu, než posilování xenofobních názorů, že zahraniční zkušenosti i pohledy na naši situaci jsou nepřenosné a pro tuto situaci nekvalifikované. Přetrvávající a dlouhodobě neřešené problémy související s integrací romské menšiny se rovněž objevily ve zprávě Evropské komise, která hodnotila náš postup v přípravě na integraci do EU. ČHV považuje toto hodnocení nejen za odpovídající skutečnosti, ale musí bohužel konstatovat, že opakovaná upozornění na možný význam těchto vážných problémů v dodržování standardu ochrany menšin a laxní přístup exekutivy k těmto otázkám mohou hrát vážnou roli v našem mezinárodním zařazení. ČR je nadále spíše společností většiny Z pohledu výročí Všeobecné deklarace lidských práv nelze říci, že by vnitřní poměry v ČR toto výročí rezonovaly nad rámec několika oficiálních připomenutí a akcí. Nelze říci, že by výročí bylo podnětem k tomu, aby se otázka lidských práv začala systematičtěji prosazovat nejen v politickém, ale i v každodenním životě české společnosti, a stala se tak bodem obratu v nesporně problematicky nízkém právním vědomí a respektu k právu, který se nepříznivě projevuje ve všech oblastech života, hospodářstvím počínaje a úctou k lidským právům menšin konče. Ani v roce 1998 nezapočalo v ČR období, v němž by otázky právní kultury, občanské společnosti, úcty k lidem a přírodě alespoň vyvážily otázky hospodářství, materiální prosperity a bohatství. Jakkoliv se změnil kontext a dikce, v nichž jsou hospodářské problémy nadřazovány otázkám občanské, právní, ale i enviromentální kvality - nyní je to především dikce hospodářské stagnace a krize - i nadále pro ČR platí, že je státem „většiny“; že je společností, ve které se lépe a snadněji žije majoritě než menšinám, a to jak ve smyslu menšinových práv, tak ve smyslu standardních občanských práv těch, kteří jsou v menšině. I v roce 1998 v ČR platilo, že jsme zemí, v níž se kvalitativně lépe žije těm, kteří jsou doslova i přeneseně bílí, zdraví a bohatí. V detailu se popisu a dokumentaci těchto problémů věnují jednotlivé kapitoly této zprávy. Za základní skutečnost považujeme toto: Česká republika sice naplňuje základní systémovou vlastnost právního a demokratického státu tím, že stát většinou neupírá lidská a občanská práva, ale naopak, tato práva legislativně a rostoucí měrou i justičně zajišťuje. Nicméně právě ta kvalita, která je vlastní plnokrevným právním a občanským systémům, totiž stejný standard lidských a občanských práv pro menšiny a marginální skupiny jako pro většinu, rozhodně České republice chybí. Popsaný stav, který lze charakterizovat jako systémově správný, ale v konkrétním provedení deficitní, je mimo jiné i důsledkem přetrvávající uzavřenosti ČR vůči menšinám a marginálním skupinám. Ta má nesporně původ v postkomunistické snaze o ochranu a udržení kulturní stejnorodosti většinové společnosti. Bylo to patrné jak pokud jde o vztah české společnosti k Romům a k cizincům, tak pokud jde o naladění těch, na nichž právní stav závisí, totiž zákonodárců (viz průběh diskuse týkající se zákona o registrovaném partnerství homosexuálně

7


orientovaných občanů), ale i pokud jde o některé soudce a státní zástupce (viz některé detailně zmiňované případy posuzování rasového násilí). Zvýšený a rostoucí akcent na kulturní homogenitu české společnosti a v tomto smyslu i kulturní uzavřenost země byl patrný i v některých reakcích na mezinárodní kritiku našich vnitřních poměrů, ať již ze strany Evropské komise a jejího hodnocení, nebo ze strany jednotlivých zemí a jejich reprezentantů. Volby, politický vývoj a jejich vliv na institucionální situaci v oblasti lidských práv Rok 1998 byl především rokem politických změn a změn vlád, ať již v důsledku koaliční krize nebo - a to především - v důsledku parlamentních voleb. V kontextu voleb poukážu na tři významné okolnosti. a) V prvé řadě: jakkoli není sporu, že troje volby, které jsme v roce 1998 absolvovali, byly otevřené a demokratické, došlo v komunálních volbách v jednom volebním místě k jejich zmanipulování, zrušení a opakování. Tato okolnost, která v historii našeho vývoje od roku 1989 nemá precedens, je vážným porušením základního práva občanů; dosud nebyla úspěšně vyšetřena ani souzena. Poukazujeme na vážnost této události a nutnost jejího vyšetření a objasnění. Do téže kategorie patří i zpochybnění mandátu jednoho ze zvolených kandidátů, ke kterému došlo v senátních volbách, a které v poslední instanci musel řešit Ústavní soud. ČHV upozorňuje na to, že ochrana legality a legitimity výsledků volby občanů je jedním z pilířů, na nichž náš systém i právní stav stojí. Proto je třeba institut voleb jako jeden z pilířů naší demokracie adekvátně zajišťovat a chránit. b) Výsledné složení všech volených orgánů nadále vyjadřuje výše zdůrazněnou tezi o české společnosti jako společnosti se silnými prvky diskriminace, týkající se základních politických mechanismů. Nedostatečné zastoupení různorodých skupin - zmiňme například nízké zastoupení žen, ale i národnostních, etnických a dalších skupin - je realitou našich zákonodárných sborů, která negativně ovlivňuje výše zmíněnou nepříznivou situaci. Současně ovšem také platí, že zástupci romské menšiny se nedokázali dohodnout a prosadit své zástupce na kandidátky hlavních politických stran. c) Ve volbách do poslanecké sněmovny občané odmítli pokračující parlamentní účast Republikánské strany Československa (SPR-RSČ) jako strany programově a militantně sledující omezení lidských a menšinových práv cestou omezení demokracie. Tento výsledek voleb podle našeho názoru ukazuje, že česká společnost nepostrádá základní demokratické instinkty a eliminuje z politického a zákonodárného života země právě ty, kteří ohrožují systémové principy demokracie, mezi něž patří rovnoprávné a diskriminace prosté postavení menšin. Právě v tomto smyslu mohou výsledky parlamentních voleb signalizovat změnu, a to významný odklon od militantních a rasistických postojů části občanů, kteří tvořili volební zázemí SPR-RSČ. Nepokrytý rasismus, který republikáni zvolili pro svou volební kampaň, vyhrotil rozhodovací situaci jejich voličů a potažmo všech občanů tak, že voliči museli tuto politickou stranu odmítnout a všichni ostatní byli rasistickými výzvami přinejmenším konfrontováni. Tento dílčí výsledek voleb dává pozitivní vyhlídky k postupnému překonání etnických problémů a konfliktů v české společnosti. Rok 1998 byl charakteristický i změnami vlád, v jejichž kontextu se citelně a pozitivně měnilo jak postavení problematiky lidských práv, tak ochota exekutivy pojmenovat a řešit nejvážnější problémy v této oblasti. Pro přechodný kabinet vedený J. Tošovským lze konstatovat razantní a symbolickou změnu týkající se zejména otázky postavení a diskriminace romské menšiny, a to jak z hlediska přímé politické podpory a vyjádření respektu k obětem násilného rasismu, tak v symbolické poloze řešení problémů souvisejících s památníkem na místě koncentračního tábora v Letech u Písku. Změnu rezonovalo i programové prohlášení této přechodné vlády. Ta m.j. spočívala v tom, že odpovědný ministr nemusel vládu přesvědčovat o

8

Úvod existenci vážných problémů, ať již cestou písemné dokumentace těchto problémů, nebo veřejnou kritikou kabinetu. Zejména v důsledku přechodného mandátu se tato vláda nedostala ke splnění dvou podstatných úkolů, a to k systematickému posouzení míry splnění všech závazků, které si uložily předchozí kabinety, a dále ke zpracování základů či východisek ucelené koncepce řešení problémů integrace menšin, zejména romské menšiny, což by výrazně pomohlo kabinetu, který vzešel z parlamentních voleb. Nicméně i přesto lze krátké období prvých pěti měsíců roku 1998 hodnotit jako zásadní změnu. Jedním z výrazných pozitivních počinů a úspěchů kabinetu J. Tošovského bylo zahájení seriozní práce na restituci majetku židovských obětí holocaustu, na který pak mohl úspěšně navázat kabinet vzešlý z červnových voleb. Vše nasvědčuje tomu, že by tento dlouhodobý a zbytečně neřešený problém mohl být uzavřen. Přechodný vládní kabinet rovněž výrazně a pozitivně ovlivnil legislativu týkající se dostupnosti důležitých informací pro občany a celkové transparentnosti státu a jeho exekutivy z perspektivy občanů. Z hlediska lidských práv přinesl výraznou změnu i kabinet vytvořený Českou stranou sociálně demokratickou (ČSSD) na základě parlamentních voleb, a to především vytvořením Úřadu vládního zmocněnce pro lidská práva, v jehož kompetenci se soustřeďuje celá a komplexní agenda, která byla dříve rozptýlena v různých resortech. Kabinet rovněž pokračoval v posilování dimenze lidských práv v oblasti zahraniční politiky a zdůraznil orientaci na boj s organizacemi zaměřenými na násilný rasismus. ČHV také zaznamenal zvýšenou intenzitu zájmu o konzultace vládních legislativních předloh se specifickým vztahem k problematice lidských práv. Na hodnocení činnosti klíčového Úřadu vládního zmocněnce pro lidská práva je zatím brzy, neboť těžištěm činnosti prozatím bylo konstituování, personální obsazení a finanční zajištění nového orgánu, koncipování a personální obsazování expertních poradních sborů, řešení ad hoc agendy (například problém „zdi“ v Ústí nad Labem, konzultace s britskými partnery ve věci emigrace českých Romů apod.) a agendy nastolené již předchozím kabinetem (problematika památníku v Letech). Přesto je však na místě upozornit na některé aspekty působení a možných, resp. očekávaných výsledků nově budovaného vládního orgánu: 1. Klíčovým cílem úřadu by měla být dlouhodobá koncepce integrace romské menšiny do české společnosti, a to nikoli jen na principu její ochrany před diskriminací, ale v souladu s požadavky Rámcové úmluvy na plnou integraci této menšiny do české společnosti. Jakkoli zrod takové koncepce nebude jednoduchý, měla by být zpracována co nejrychleji a poskytnuta k veřejným konzultacím v odborných i zainteresovaných kruzích (na rozdíl od zprávy vypracované v roce 1997), a posléze případně projednána v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR tak, aby se mohla stát páteří dlouhodobého programu, jehož uplatňování nebude závislé na střídání vlád a oscilaci politických programů. Prozatím v ČR platilo, že každá nová vláda přináší do oblasti lidských práv a specifické oblasti menšinové politiky nový institucionální i koncepční přístup. To v plné míře platí i o vládách v roce 1998. Celkové důsledky takového vývoje však zatím nelze hodnotit jinak, než jako v praxi velice problematické. Program integrace, který by obsáhl domácí, především místní podmínky i různorodé zahraniční zkušenosti, se jeví jako naprosto centrální, ale zatím neexistuje. 2. V poměrně vypjatém etnickém klimatu, které v české společnosti vládne, by nová instituce měla budovat svůj kredit a autoritu na systematickém, fundovaném a konsensuálním principu a dlouhodobém zaměření své práce. Proto by měla vyhledávat spíše konsensuální, předem důkladně připravené kroky a řešení, namísto kroků improvizačních, nekonzultovaných a v důsledcích kontroverzních. ČHV, díky vlastním aktivitám, zaznamenal značně vypjatou atmosféru obklopující otázku optimálního postupu ve věci památníku koncentračního tábora v Letech, která se nevyhnula ani postupu a návrhům vládního zmocněnce 9


v této otázce. Při důkladnější přípravě a systematičtějších konzultacích nemuselo k této kontraverzi s některými romskými reprezentanty v takto závažné otázce dojít. 3. Bylo by ideální, pokud by se vládnímu zmocněnci podařilo prosadit, aby také vláda každoročně předkládala zprávu o stavu a dodržování lidských práv v ČR, a aby tuto zprávu také projednával a posuzoval Parlament ČR, a to za účasti příslušných nevládních organizací. Některé faktické aspekty vývoje v roce 1998 V reálném vývoji obsahoval rok 1998 spíše trend k udržení nepříznivých tendencí, a to ve většině sledovaných oblastí. Přesněji: hodnotíme-li stav ve sledovaných oblastech, má situace ČR daleko k požadovaném stavu. Právě tyto aspekty samozřejmě zdůrazňuje předkládaná zpráva ČHV. Hodnotíme-li však trend vývoje, patří oblast lidských práv k jedné z těch, kde lze pozorovat rostoucí institucionální snahu o přijetí a doufejme i prosazení žádoucího standardu. Například Parlament ČR v roce 1998 konečně ratifikoval Rámcovou úmluvu o právech menšin Rady Evropy. Je sice patrné, že vysoký standard, který tato úmluva nastoluje, zatím nejsme s to plnit a nevyvíjíme se ani směrem ke stěžejní ideji této úmluvy, vyjadřující žádoucí situaci romské menšiny, její postavení a šance. Na druhé straně je to právě tento dokument, který nastoluje a při pravidelných hodnoceních situace bude nastolovat evropské standardy integrace menšin. Český helsinský výbor v roce 1998 zaznamenal další a podstatnou kontroverzi provázející přijetí mezinárodně vyžadované zákonné normy, a to tzv. „drogového zákona“, který zavádí do naší praxe trestnost nejen výroby a distribuce, ale také držení drog a omamných látek. Míra kontroverznosti, kterou tato norma vyvolala zejména u zastánců liberálního přístupu k drogám, vysoká emocionálnost diskuse, lobbying i nátlak na obě komory parlamentu - to vše značně zkomplikovalo věcnou diskusi, opřenou jak o podrobnou znalost nebezpečně se šířící spotřeby drog a růstu počtu drogově závislých u nás, tak o podrobnější a věcnou srovnávací perspektivu existující a uplatňované legislativy zejména v zemích EU a norem OSN. Z perspektivy ČHV tato kontroverze zvýraznila několik podstatných bodů a nároků. a) Poměrně silné zakořenění a široké používání názoru o nízké výkonnosti a tendenci ke zneužívání zákonů a pravomoci na straně policie a justice jako argumentu proti přijetí diskutovaného zákona a proti existenci legislativní regulace držení drog vůbec. Připustíme-li však, aby se neuspokojivý stav policie a justice stal jedním z faktorů, které budou utvářet naši legislativu, pak neuspokojivý stav našeho právního státu těžko překonáme. b) Poměrně malá znalost evropské legislativy a situace v zemích EU, a to včetně celkové dynamiky, národních rozdílů a variance. Diskuse provázející zmíněný zákon zvýraznila otázku ochoty a vůle k naplňování mezinárodních standardů a závazků, které ČR přijímá a bude přijímat. c) Zásadní nejasnost v tom, zda se má stát s existencí a šířením drog smířit, přijmout je a zabývat se spíše následky než bojem proti drogám, ochranou společnosti před průnikem drog a spojenou hospodářskou kriminalitou, organizovaným zločinem apod. V dané situaci bude ČHV vycházet z existence a uplatňování zmíněného zákona, zaměří se však přednostně na (1) zákonnost jeho uplatňování vůči držitelům drog, (2) situaci a ochranu práv drogově závislých osob, a to jak z hlediska přístupu policejních a justičních orgánů, tak z hlediska přístupu k těmto nemocným ve zdravotnictví a v léčebných zařízeních; (3) hlubší diskusi k celé problematice, zejména s ohledem na zásadní zvýšení efektivnosti a výkonnosti široce pojaté prevence, která se jeví jako výrazně problematická, pokud ne nejproblematičtější stránka problému drog u nás.

10

Úvod Český helsinský výbor jako organizace zaměřená na ochranu lidských a občanských práv a na vznik sebevědomé občanské společnosti nehodlá vystupovat na podporu těch jevů a tendencí, které nezávislost, sebevědomí a schopnost obhájit svá práva oslabují a podlamují. Mezi takovéto faktory řadíme i rostoucí výskyt drogově závislých a šíření drog i jejich spotřeby v české společnosti. V uplynulém roce zaznamenal ČHV událost, při níž bylo možné podezírat státní orgány z ochoty podřizovat postup vůči možnému podezření z porušování lidských práv politickým a volebním zájmům. Konkrétně taková situace nastala tehdy, kdy měl ČHV k dispozici vážné svědecké výpovědi účastníků konfliktní Global Street Party, které indikovaly podezření na neadekvátní postup policie a možná zneužití pravomocí ze strany některých zasahujících policistů. Jakkoli se ČHV obrátil v této věci na ministra vnitra a premiéra Tošovského, nebyl postup policie odpovědně přešetřen a prozkoumán. ČHV má vážné podezření, že se tak stalo s ohledem na blížící se volby a volební zájmy některých členů vlády. Konstruktivní dialog s vládou je jedním z podstatných cílů ČHV. Takový dialog však předpokládá, že vládní orgány budou přistupovat nepoměrně seriózněji k podnětům, které ČHV po zralé úvaze a konzultacích předkládá, než tomu bylo v průběhu roku 1998. I tak je ovšem nutno přiznat, že tento rok přinesl zvýšenou vládní aktivitu v oblasti prosazování lidských práv. Jednou z oblastí, kde by ČHV uvítal větší míru aktivity a autonomního postupu, jsou příslušné orgány Parlamentu ČR. Obě komory by v oblasti dodržování lidských práv a spolupráce s nevládními organizacemi měly prokázat více autonomie, silnější kontrolní roli vůči exekutivě a méně stranický přístup. Tato poznámka plnou měrou platí také o legislativní aktivitě ČR, kde jsme v uplynulém roce zaznamenali vážný nedostatek odpovědného přístupu zejména v otázkách občanství, zvláště pokud jde o řešení situace těch, kteří byli zbaveni občanství svévolí komunistického režimu a žijí v zahraničí, dále v oblasti práv občanů s odlišnou sexuální orientací, v otázce práva na informace aj. Ve všech těchto i dalších otázkách je ČHV připraven k aktivní spolupráci se státními orgány. Jejím předpokladem je však cílevědomá snaha a vůle k řešení existujících, evidovaných a evidentních problémů. Jedním z vážných problémů, které akcelerovaly v roce 1998, je podle našeho názoru dosud zanedbatelný, avšak v minulém roce v řadě konkrétních případů naléhavě se projevující fenomén antisemitismu, jehož extrémní a násilné projevy nelze přehlížet a tolerovat. To vše tím spíše, že česká společnost představovala v tomto ohledu vyjímku ve svém regionálním a historickém prostředí. Zároveň se domníváme, že otázka lidských práv a stav české společnosti z tohoto hlediska by měly být daleko seriózněji zvažovány a posuzovány v perspektivě integrace ČR do Evropské unie. V dosavadním vývoji měl tento proces spíše expertní povahu, jakkoliv otázka lidských práv, etnické a kulturní otevřenosti představuje jednu ze stěžejních dimenzí integračních příprav. Poznámka k předkládané zprávě Jako nevládní organizace, financovaná z nevládních zdrojů, pociťuje Český helsinský výbor rostoucí potřebu občanů k ochraně a uplatnění jejich občanských a lidských práv, a to jak v konkrétních případech, řešených ve třech poradnách, kde poskytujeme právní i sociální a humanitární pomoc, tak i v celkovém posuzování situace v dodržování a naplňování lidských práv Českou republikou. ČHV si v tomto směru uvědomuje jak svou odpovědnost, tak závazky vůči těm, kteří se na nás obracejí se žádostmi o pomoc. Předkládaný dokument a přehled situace v oblasti lidských práv v roce 1998 v žádném případě nepředstavuje úplný kritický výčet všech problémů a otázek. 11


Rostoucí měrou se ve svém hodnocení opíráme o konkrétní poznatky z činnosti a praxe našich poraden a expertů ČHV. I tento poměrně úzký přehled však dává jasný obraz situace v konkrétních oblastech a otázkách, právy dětí počínaje a situací marginalizovaných skupin konče. Zpráva rovněž poukazuje na některé nové, rodící se a dosud nepojednané problémy (například problém nezaměstnanosti nebo problémy neuspokojivého postavení žen). ČHV však usiluje především o zdůraznění reálně existujících problémů, a to včetně poznatků získaných z výzkumných projektů či ze studií expertů. Jednotliví autoři zde podávají vlastní empirické zkušenosti, které jsou dosud využívány spíše zahraničními institucemi, než odpovědnými orgány exekutivy ČR. Zpráva se systematicky věnuje problémům menšinových a marginalizovaných skupin. V těchto oblastech se ČHV obrátil se žádostí o spolupráci k odborníkům v dané oblasti. Proto také ve zprávě ponecháváme prostor autorskému pohledu těch, kteří jednotlivé kapitoly zpracovávali. Nepovažujeme je vždy za zcela perfektní, prosté nevyhnutelně subjektivního pohledu autorů. ČHV je však nadále otevřen širší diskusi a spolupráci s těmi, kteří mají k dané problematice kvalifikovaně co říci. Ivan Gabal místopředseda ČHV

12

Úvod

Ještě několik myšlenek úvodem Je nepochybné, že tato zpráva je zveřejňována v nové atmosféře; že bude nepochybně pozorně čtena v nevládních i vládních sférách, a že kritéria, podle nichž bude posuzována, budou náročná. Ostatně - položíme-li vedle sebe řadu zpráv vydaných Českým helsinským výborem v letech 1994, 1995, 1996, 1997 a 1998, je na první pohled patrné, k jakému kvalitativnímu posunu na straně ČHV i autorů textů za ta léta došlo. Součástí nové situace je zejména to, že nynější vláda na rozdíl od vlád Klausových jasně a nedvojznačně projevuje zájem o dialog k problematice lidských práv, a sama do něj aktivně přispívá. Nový vládní zmocněnec pro lidská práva, Petr Uhl, až do svého jmenování člen Českého helsinského výboru, předložil vládě svou koncepci nového, daleko aktivnějšího přístupu k naplňování lidských práv v České republice, a jeho zásluhou vnikl do této dosud značně zanedbávané oblasti nový duch a nový život. Ministerstvo vnitra ČR se ještě pod vedením ministra Cyrila Svobody (za minulé, dočasné vlády) rozhodlo vypracovat ze svého pohledu kritickou analýzu loňské zprávy ČHV. Tuto analýzu předložil začátkem ledna 1999 ministr vnitra sociálně demokratické vlády Václav Grulich. V závěrech, k nimž ministerští experti došli, se konstatuje: ◦ Program vlády ČR se v řadě bodů vztahuje k problémům z oblasti lidských práv, kterých si všímá ČHV a jejichž nedostatečné řešení kritizuje. ◦ Jsou to v prvé řadě nevládní organizace, které mohou vládní sféře signalizovat vznikající problémy a pomáhat jí nejen rozeznávat jejich příčiny, ale přispívat i k jejich řešení. ◦ Vládní a nevládní sféra mají různé priority a různé poslání. O sporných otázkách by měly vést vzájemný dialog, který by měl předcházet „zmezinárodňování“ problémů. ◦ Nepostradatelnost nevládních organizací spočívá i v jiném aspektu. Státní orgány do jisté míry postrádají „lidský rozměr“, které právě nevládní organizace mohou poskytnout lidem obracejícím se na ně se svými problémy. ◦ Nevládním organizacím přísluší sledovat činnost státních orgánů na poli dodržování lidských práv a svobod. Svými aktivitami se spolupodílejí na budování občanské společnosti, bezpochyby patří mezi tzv. „pojistky demokracie“, a mají nezadané právo na kritiku. Oproti státním orgánům mají nevládní organizace větší možnost detailních terénních znalostí a pohledu na problematiku z tohoto zorného úhlu. Protože „v pluralitní společnosti je existence různých postojů legitimní a nutná“ (zaplať pánbůh, že to české vládě konečně došlo), dochází analýza k odvážnému závěru: z toho, že mezi vládní a nevládní sférou může a měla by existovat při mnoha jejich činnostech synergie, nikterak nevyplývá, že názory na všechny otázky musí být shodné; nelze ani přijmout závěr, že to, co je z té či oné strany kritizováno, je automaticky nesprávné. Ve svém hodnocení Zprávy o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 pak ministerská analýza vyslovuje své kritické připomínky. Uvádím alespoň některé z nich (zároveň poznamenávám, že ne vždy cituji přesně, místy sumarizuji a parafrázuji). ◦ Zpráva postrádá celoevropský vývojový kontext, takže zpracovatelé, ať už záměrně nebo ne, staví Českou republiku mimo něj a vnímají problémy v České republice odděleně. Dochází tak k evidentnímu „odtržení“ hodnocení České republiky od obecných trendů. ◦ Jiným nedostatkem zprávy je neuvádění zdrojů, z nichž autoři čerpali své informace... 13


řada faktografických a jiných chyb může zajisté vyplývat z nedostatečnosti či polovičatosti informačních zdrojů různé provenience. Používání nepodložených tvrzení a nedostatečných či nekvalitních faktografických údajů a různých dezinterpretací není ospravedlnitelné. ◦ Byla zveřejněna plná jména, včetně dalších dat některých pachatelů rasistických útoků, aniž by tito byli pravomocně odsouzeni. Takovéto praktiky jsou z hlediska presumpce neviny a zákonů platných v České republice nepřijatelné. ◦ V některých částech zprávy je navozován dojem, že řešení dané problematiky v řadě oblastí stagnuje. ◦ Místy je zpráva jen obecným pojednáním o stavu společnosti... řadou konstatování, která zpráva ČHV uvádí v obecné rovině, prolíná představa, jak by měl vypadat „ideální“ stav společnosti.... Je třeba mít na paměti, že ideální stav je filosofická konstrukce, kterou je možné ustavičně aproximovat, ale již nelze nikdy dosáhnout. Budiž ještě jednou zdůrazněno, že analýzu třeba vnímat jako seriózní pokus o navázání dialogu, a že všechny otázky a výhrady, které vznesla, musí být brány s největší vážností. S mnoha námitkami se lze po mém soudu ztotožnit a vyslovit naději, že předkládaná zpráva si aspoň některé z nich „vzala k srdci“. Dovolil bych si ale zmínit se o jediné, s níž po mém soudu nelze souhlasit ze zcela principiálních důvodů a kde se dosud projevuje na straně státu - lze-li za bernou minci považovat analýzu ministerstva vnitra - podstatné neporozumění problému, o který ve věci ochrany lidských práv běží. Mám na mysli argument, který tvrdí, že dialog mezi vládou a nevládními organizacemi o stavu lidských práv v České republice by měl předcházet nežádoucí „zmezinárodňování“ vnitrostátních problémů. Jestliže jsme si v loňském roce připomněli 50. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv a přemýšleli při této příležitosti nad jejím významem, pak internacionalizace (tedy ono „zmezinárodňování“) lidských práv je nejvýraznější charakteristikou jejich moderního pojetí. Mezinárodní dialog o lidský právech stál u zrodu Charty 77, a i dnes představuje základní předpoklad dynamického rozvoje jak české, tak i celoevropské politiky. Lze jej bezpochyby považovat za nutnou, samozřejmě nikoli jedinou a postačující podmínku dalšího rozvíjení procesu evropské integrace. To, že se na něm podílejí jak vlády a jejich mezinárodní organizace, tak představitelé evropské občanské společnosti, je všeobecně považováno za naprosto samozřejmou věc. A jestliže to dosud některým našim vládním představitelům připadá nezvyklé, měli by si tento návyk nejen na domácím poli, ale i v mezinárodním prostředí, co nejrychleji osvojit. Kooperativní vztahy mezi vládní a nevládní sférou, užší propojenost mezi vnitrostátní a mezinárodní ochranou lidských práv představují základní výzvu dneška. Otevírají nové otázky a kladou na práci nevládních organizací jako je Český helsinský výbor daleko větší nároky než jaké byly kladeny dříve. Věřím, že Zpráva o stavu lidských práv v České republice v roce 1998 odráží do značné míry pravdivě naši společenskou skutečnost, že její editoři a předkladatelé jsou si dobře vědomi zvyšující se odpovědnosti, kterou svým edičním počinem přijímají. Doufám zároveň, že zpráva se u poměrně široké čtenářské obce setká se živým ohlasem, možná někdy i s nesouhlasným stanoviskem, přesto ale s porozuměním. Martin Palouš náměstek ministra zahraničí ČR, dříve předseda ČHV Pod čarou musím ještě připojit poznámku osobní. Vzhledem k tomu, že od října loňského roku působím ve funkci náměstka zahraničních věcí, nemohu se - podotýkám jenom po dobu svého „vyslání“ z nevládní sféry do této vládní mise - již na práci ČHV přímo podílet. Chtěl bych ale všechny ujistit, že učiním vše proto, abych mu byl v této pozici vnímavým, otevřeným a pokud mi to moje role dovolí, spolupracujícím partnerem. 14

I. Základní práva a svobody

I. Základní práva a svobody Práva dětí Vizitkou každé společnosti je do značné míry úroveň péče, kterou poskytuje slabším a potřebným, mimo jiné také dětem. V roce 1990, 30. září, přijala bývalá ČSFR Úmluvu o právech dítěte. Úmluva přizpůsobuje jednotlivá lidská práva požadavkům, které vyplývají z postavení, situace, zájmů a potřeb dětí. K ratifikaci Úmluvy ČSFR došlo 7. ledna 1991. Pro ČR je Úmluva o právech dítěte závazná od 1. ledna 1993. Přijetím ústavní Listiny základních práv a svobod (na základě usnesení ČNR č. 2/1993 Sb.), Úmluvy o právech dítěte a dalších mezinárodně právních dokumentů se náš stát zavázal zaručit dětem a mladistvým zvláštní ochranu, která však dosud v našem právním řádu není vyčerpávajícím způsobem upravena. Úmluva o právech dítěte Úmluva o právech dítěte rozděluje dětská práva do čtyř skupin. První skupinu představují práva na přežití. Sem je řazeno právo každého dítěte na život a s tím spojený závazek států zabezpečit zachování života a rozvoj dítěte v nejvyšší možné míře (článek 6). Dále pak je to právo na zajištění zdravotního stavu nejvýše dosažitelné úrovně a na využívání léčebných a rehabilitačních ústavů. Státy mají učinit potřebná opatření ke snížení kojenecké a dětské úmrtnosti, k zajištění nezbytné lékařské péče, k potírání nemocí a podvýživy, k poskytnutí odpovídající péče matkám před a po porodu a další (článek 24 a 25). Řadíme sem i právo na dostatečnou životní úroveň (článek 27). Do druhé skupiny patří právo dítěte na rozvoj. Jde o právo na informace (článek 17), právo na vzdělání, zahrnující zavedení bezplatného a povinného základního školství pro všechny bez rozdílu, vyššího školství dostupného podle schopností (článek 28) a o právo na volný čas i odpočinek (článek 31). Patří sem i právo dítěte na svobodu myšlení a náboženství (článek 14) a právo na svobodu projevu (článek 13). Třetí skupinu tvoří ochranná práva, která směřují jednak k poskytnutí ochrany před porušením práv uvedených v Úmluvě, a jednak k ochraně před hospodářským vykořisťováním a všemi ostatními formami vykořisťování (článek 32 a 36), před narkotiky a psychotropními látkami (článek 33). Zvláštní články jsou věnovány ochraně před sexuálním zneužíváním a vykořisťováním (článek 34), před obchodováním s dětmi (článek 35), před krutým a nelidským zacházením (článek 37) a před zneužitím justice (článek 40). Článek 39 je věnován reintegraci dětí, které se již staly obětí vykořisťování, zneužívání nebo týrání. Zvláštní pozornost je věnována i právu dítěte na život v rodině se svými rodiči. Toto právo zahrnuje právo na jméno a registraci ihned po narození, a - pokud je to možné - i právo znát své rodiče a právo na jejich péči. Dále jde o právo na zachování totožnosti včetně státní příslušnosti. Dítě také nemůže být odděleno od rodičů, pouze v případě, je-li to v jeho zájmu (v případech jeho zneužívání, týrání samotnými rodiči). V rámci práva na život s rodiči je dítě chráněno před nezákonným přemisťováním do ciziny a nevracením zpět (článek 7 až 11). Do čtvrté a významné skupiny patří participační práva. Jde o práva, kterými je dítěti dáno právo svobodně se vyjadřovat ke všem věcem, jež se ho dotýkají, včetně práva být vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, s tím, že názorům dítěte bude dána náležitá váha, odpovídající jeho věku a zralosti (článek 12). Do této skupiny patří i právo na svobodu sdružování a pokojného shromažďování (článek 15).

15


Pro zjišťování, zda jsou zásady Úmluvy o právech dítěte naplňovány v jednotlivých státech, které jsou smluvními stranami této Úmluvy, byl v rámci OSN zřízen Výbor pro práva dítěte, jemuž jsou státy povinny podávat zprávy o plnění Úmluvy. První zpráva má být podána do dvou let od ratifikace Úmluvy v dané zemi, další pak každých pět let. Na tuto zprávu je pak Výborem vypracován posudek. Teprve v říjnu 1997 byla naší republikou předložena vládní zpráva o plnění úmluvy za léta 1993 - 1994. Nevládní, alternativní zpráva o plnění Úmluvy o právech dítěte, která byla zpracována nevládními organizacemi zabývajícími se ochranou práv dětí a pomocí dětem ohroženým, byla projednána týmž výborem v téže době jako zpráva vládní. Výbor pro práva dítěte OSN má vůči České republice zejména výhradu ke článku 7 Úmluvy, která se týká práva dítěte znát své rodiče. Jde o prohlášení připojené z naší strany při ratifikaci v roce 1991 (ještě bývalou ČSFR). Dále Výbor pro práva dítěte České republice vytýká, že zásady nediskriminace (čl. 2), nejlepší zájem dítěte (čl.3) a respekt k názoru dítěte (čl. 12) nejsou plně začleněny v legislativní politice, a to zejména ve vztahu k dětem patřícím k národnostním menšinám. Tato situace se od doby projednávání zprávy nijak výrazně nezměnila. Výbor též doporučil zřízení orgánu pro práva dítěte na vládní úrovni, ten však do konce r. 1998 zřízen nebyl. Dne 6. října 1997 Výbor pro dětská práva OSN na jednání se zástupci zdravotně postižených rozhodl ustavit skupinu pro zdravotně postižené osoby. Úkolem pracovní skupiny je monitorovat aktivity jednotlivých vlád týkající se postižených dětí. Členové Výboru pro práva dítěte OSN zdůraznili, že všechny články Úmluvy o právech dítěte se týkají i zdravotně postižených dětí, a v tomto smyslu by mělo být její dodržování také hodnoceno - včetně práva na život v rodině aj. Zákon o rodině a zákon o sociálně právní ochraně dětí Praxe ani právní úprava již delší dobu neodpovídají dnešnímu společenskému vývoji, ani potřebám ochrany dětí, které jsou ohrožovány stále se rozšiřujícím spektrem negativních jevů. Je třeba, aby byla vytvořena nová právní úprava, která by reagovala na tyto nové skutečnosti a také na mezinárodní dokumenty o právech dítěte, ke kterým Česká republika přistoupila, nebo v nejbližší době přistoupí. Vláda již počátkem roku 1995 uložila ministerstvu spravedlnosti zpracovat návrh novely zákona o rodině a ministerstvu práce a sociálních věcí zadala vypracovat zákon o sociálně právní ochraně dětí, který v České republice chybí již od roku 1964. Oba návrhy měly být zpracovány v součinnosti s ostatními zúčastněnými rezorty (s ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, ministerstvem zdravotnictví, ministerstvem vnitra, ministerstvem zahraničních věcí). Dne 3. 4. 1998 schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR zákon č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění pozdějších předpisů a o změně a doplnění dalších zákonů. Zákon nabyl účinnosti dnem 1. 8. 1998. Došlo jím k velmi významným změnám v oblasti úpravy vztahů rodičů a dětí, jednak upřesněním vzájemných práv a povinností rodičů a dětí, zejména však byla posílena ochrana majetkových zájmů nezletilých dětí (správa majetku a vyživovací povinnost k dětem). V oblasti osvojení dětí zákon spíše proceduru zkomplikoval. V důsledku této úpravy se naplňují kojenecké ústavy a dětské domovy dětmi, které by již dávno mohly prožívat svůj čas v rodinné výchově. Pozitivně je možno kvalifikovat fakt, že pojem blaho dítěte se výslovně projevil v zákoně o rodině v nově formulovaném ustanovení § 41, podle něhož je cílem sociálně právní ochrany blaho dítěte. V současnosti je sociálně právní ochranou dítěte pověřeno ministerstvo práce a sociálních věcí a ministerstvo spravedlnosti, a to na základě zákona č. 100/1988 Sb. ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 114/1988 Sb. ve znění pozdějších předpisů a vyhlášky 182/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Právní postavení dětí upravuje zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodi16


ně ve znění pozdějších předpisů. Ochrana práv dítěte se promítá i do dalších předpisů, jako např. do Občanského soudního řádu nebo Trestního řádu. Sociálně právní ochranu dětí dnes zabezpečují oddělení péče o rodinu a děti při okresních úřadech (OPD OkÚ). Tato oddělení evidují ročně více než půl milionu případů. Mezi nejčastější činnost sociálních pracovnic (v této profesi pracují z velké části ženy) patří zastupování dětí ve funkci opatrovníka při soudních jednáních v řízeních o úpravě poměrů nezletilých, při určování nebo popírání otcovství, při rozhodování o náhradní výchově a v dalších situacích, které se týkají dětí. V poslední době dochází k prudkému nárůstu případů zastupování dětí ze strany OPD OkÚ při soudních řízeních. Ne vždy jsou však sociální pracovnice plně kvalifikovány k zastupování práv dětí. Nejsou a ani nemohou být plně kvalifikovaným protivníkem advokáta protistrany. Zastupování kvalitním advokátem by bylo jistě pro dítě výhodnější. Tady shledáváme určitou mezeru v právní úpravě zastupování poškozeného, kdy právo na právní pomoc, vyplývající z článku 37, odst. 2 Listiny základních práv a svobod, není naplňováno, resp. realizováno. Podle návrhu nového zákona o sociálně právní ochraně dětí by poskytováním sociálně právní ochrany dětí měla být pověřována různá jiná státní i nestátní odborná pracoviště, která k tomuto výkonu obdrží od státu oprávnění. Jako jedno z řešení je to jistě chvályhodné, nicméně pomoc kvalifikovaného, právně vzdělaného odborníka je ve složitých případech (např. v případech dětí týraných, zneužívaných a zanedbávaných) nenahraditelná. Podle odborných předpokladů (kvalitní statistika není dodnes zavedena) je 1-2% dětské populace týráno a ročně zemře v ČR na následky týrání 40 až 50 dětí. Ani soudní praxe v minulé i současné době neodpovídá potřebám dětí. Např. v trestním řízení je dítě jako oběť trestného činu týrání svěřené osoby sice účastníkem soudního řízení, ale pokud je pachatel rodič - a podle odborníků se většina těchto trestných činů odehrává v rodinách - pak dítě nemá v řízení svého zástupce, ačkoliv ho soudce může ustanovit. To však nejsou jediné případy, kdy dochází k porušování práv dětí. Soudy si často nevědí rady a oddalují rozhodnutí v případech sporů rodičů o děti, v případech vyměřování výživného pro děti, o případech výchovných opatření ani nemluvě. Nový samostatný zákon o sociálně právní ochraně dětí byl sice již zpracován, dokonce již v podobě paragrafovaného znění, ale na pořad jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR se v plánovaném termínu (v r. 1998) již nedostal. Podle dosavadních zjištění by mělo dojít k jeho projednání a schválení do konce roku 1999. Nový zákon o sociálně právní ochraně dětí by měl implementovat zásady Úmluvy o právech dítěte, k čemuž se Česká republika její ratifikací zavázala. Návrh zákona předpokládá úpravu práv dítěte ve smyslu Úmluvy o právech dítěte, a to zejména postavení dítěte jako subjektu sociálně právní ochrany, jemuž je přiznáno právo na vlastní názor a na slyšení ve věcech, které se ho týkají. Dále pak jde o přiznání práva dítěte na zachování vlastní identity a na výchovu ve vlastní rodině. Návrh zákona též stanovuje povinnosti státu a státních orgánů, a to hlavně povinnost státu poskytovat účinnou pomoc rodinám s dětmi, povinnost státních orgánů chránit děti před tělesným a duševním násilím, povinnost státu zajistit reintegraci a zotavení dítěte, které se stalo obětí týrání, zneužívání, zanedbávání nebo jiného krutého zacházení, povinnost evidovat děti žijící mimo rodinu a další. Doporučení Rady Evropy č. 1286 z roku 1996 o Evropské strategii pro děti vyzývá všechny členské státy Rady Evropy, aby se ztotožnily s myšlenkou „dítě především“. Reagování na zájmy a potřeby dítěte považuje toto doporučení za politickou prioritu spolu s aplikací Úmluvy o právech dítěte. K dokumentům, které ještě naše republika neratifikovala, patří Úmluva o občansko-právních aspektech mezinárodních únosů dětí, sjednaná v nizozemském Haagu 25. října 1980 a Českou republikou, respektive ČSFR, podepsaná 28. prosince 1992. Úmluva byla ratifikována 15.12.1997 a vyhlášena pod číslem 34/1998 Sb.; je tedy součástí českého právního řádu. Cí17


lem úmluvy je především vzájemná spolupráce ústředních orgánů jednotlivých členských států při neprodleném návratu dítěte do státu, z něhož bylo nezákonně přemístěno, nebo ze státu, v němž bylo nezákonně zadrženo. Dalším dokumentem, který je připraven k ratifikaci, je Úmluva o ochraně dítěte a spolupráci při mezinárodním osvojení, sjednaná také v Haagu v květnu 1993. I tato úmluva předpokládá vzájemnou spolupráci států v otázkách mezinárodních adopcí. V kojeneckých ústavech a dětských domovech vyrůstá mnoho dětí, o které nemají osvojitelé z ČR zájem, a které již dávno mohly vyrůstat v adoptivních rodinách ve vyspělých státech Evropy. Aktuálním problémem v ČR je nutnost znemožnit přístup dětí (do 18 let) k pornografii všeho druhu. To se týká i připraveného návrhu tiskového zákona, jenž by měl tuto problematiku upravit. Je mnoho diskutovaných témat v oblasti dětských práv, kde se jedná spíše o jejich omezení, např. snížení věkové hranice trestní odpovědnosti. Zde někteří odborníci argumentují „vyspělostí dítěte“. Na druhé straně jsou s jinými odborníky vedeny diskuse v souvislosti s nárůstem odkladů školní docházky z důvodů „nezralosti dětí“. Česká republika má vůči svým nezletilým občanům velké dluhy v ochraně jejich práv. Vše jak se zdá - je připraveno k pozitivním změnám, ale mnohde chybí vůle k uskutečnění. Helena Kunstová vedoucí Právní poradny ČHV

Práva žen Uplatňování práv žen Český svaz žen v rámci celé republiky uskutečnil diskusi na téma „rovné příležitosti“, a to mezi ženami organizovanými v ČSŽ, zejména mezi ženami z obcí do 2000 obyvatel. Následující poznatky vycházejí z názorů právě této skupiny žen. Signalizují oblasti, kde se vyskytují problémy, které mohou souviset s naplňováním lidských práv. Ženy dále uvedené skutečnosti vnímají jako porušování lidských práv, avšak v současné době neexistuje žádná právní studie ani reprezentativní sociologické šetření, na jejichž základě by se tato podezření mohla prokázat. A proto i tento příspěvek má svou omezenou vypovídací schopnost. Pokud jde o diskriminaci, panuje jednoznačný názor, že i když legislativa zaručuje rovnoprávnost, praxe, konkrétní zkušenosti vypadají jinak. Ženy se potýkají s diskriminací na každém úseku života, i když často jde o skrytou diskriminaci, jak v rodině (i vlastní vinou), v zaměstnání (nadřízeným), tak ve veřejném životě. Protože se nikdo systematicky nezabývá kontrolou dodržování právních norem ve společnosti, zejména zákoníku práce, neuplatňují se postihy za nedodržování zákonů. Stále platí, že jsou pro ženy uzavírány nevýhodné pracovní smlouvy, není dodržována ani minimální mzda, zaměstnavatel neplatí pojistné atd. V praxi je patrná jen minimální znalost zákoníku práce, zejména u soukromníků. Specifiku tvoří cizí státní příslušníci, kteří zaměstnávají většinou ženy. Pravidla si stanovují vlastní, především v malých provozovnách, obchodech. Není dodržována pracovní doba u mladistvých, dokonce jsou problémy s umístěním žen vracejících se z mateřské dovolené, které nemají zajištěné stejné pracovní zařazení podle pracovní smlouvy. Nejsou dodržovány podmínky pro práci těhotných žen, není brán zřetel na ochranu zdraví žen. Znevýhodněny jsou především ženy s malými dětmi, nejvíce pak ženy samoživitelky a ženy starší padesáti let. Při hledání nového zaměstnání se staly normou diskriminační otázky : „Kolik máte dětí, jak často jsou nemocné, kolik je vám let?“. Tato skupina žen má 18


nejhorší situaci při hledání zaměstnání. U žen s dětmi zaměstnavatelé vyžadují potvrzení nebo prohlášení o tom, že žena nebude využívat právní nárok na péči o své nemocné dítě, a že má zajištěnu tuto péči jinak. Diskriminace věková je uváděna i v nabídce volných míst na úřadech práce, a inzeráty ve všech masmediích upřednostňují muže nebo věk do 35 let (tento problém je již delší dobu uváděn, a proto se připravují zákonná opatření). Zároveň ženám není umožněno uplatnění znalostí a zkušeností na základě jejich vzdělání. Často jsou nuceny přijímat v důsledku nedostatku pracovních příležitostí v místě bydliště jakoukoliv práci, i pod úrovní jejich dosažené kvalifikace. Velmi častá je praxe, že ženy jsou přijímány do zaměstnání na 3 měsíce a potom se najde důvod, proč se smlouva nemůže prodloužit. Další praktikou je, že pracovní smlouvy se uzavírají na nižší mzdu, „na ruku“ se vyplácí více, anebo jsou uzavírány jen dohody na dobu určitou. Při rozvázání pracovního poměru pak ženy nemají nárok na odstupné, výpočet pro případné další dávky se jim tím snižuje. V České republice je vysoká zaměstnanost žen. Dvoupříjmové rodiny jsou nezbytností k udržení životní úrovně. Pro mnohé ženy je práce nedílnou součástí života, je důležitá, umožňuje ženě být nezávislá. Za diskriminaci považují ženy i dělení práce na mužskou a ženskou, což vede k nerovnosti v platech. Souvisí to i s tím, že není stále vyřešena otázka odměňování mužů a žen, a především samotné definování výkonů. Ženy jsou nespokojeny s platy, s možnostmi postupu a se svými odměnami. V podnikatelské sféře není možno zaměstnavateli prokázat, že ženy vykonávají stejnou funkci jako muži, např. ředitel ekonomického úseku a personální ředitelka. Nelze tedy srovnat dvě stejné funkce, zaměstnavatel má vždy možnost jedná-li se o ženu - toto odlišit. Ženy se i ve vedoucích funkcích cítí diskriminovány. Muži by za stejnou práci byli odměňováni více, resp. by tuto funkci vykonávalo více mužů. Ženy by rády řešily svoji nezaměstnanost tím, že se rozhodnou pro drobné podnikání (např. jako kadeřnice, švadlena či pod.). Zpracují projekt a potřebují získat na vybudování dílny a její provoz finanční prostředky. České banky spíše půjčí miliony než 50 tisíc. Proto je poukazováno na těžkosti malých podnikatelek při získávání úvěrů, což je považováno za diskriminaci žen v přístupu k drobnému podnikání. Za diskriminaci považují ženy i výpočet při penzijním připojištění. Ženy mají během svého produktivního věku menší příjmy, tudíž i menší důchody. Při výplatě penzijního připojištění měsíčně je ženám určena menší částka s odůvodněním, že se ženy dožívají vyššího věku. Takže díky malému důchodu a menší částce z penzijního připojištění mají ženy - důchodkyně menší finanční prostředky na život v postproduktivním věku, přesto, že po celý život byly zaměstnány. Ženy se nebrání, protože mají obavy ze ztráty zaměstnání. Proto nebudou o svých problémech vypovídat, zvlášť v menších městech, kde není žádná další pracovní příležitost. Mají obavy, že zaměstnavatel „upozorní“ nového zaměstnavatele na to, že přijímá „rebela“. Proto nelze uvést mnoho konkrétních příkladů. Ze strachu o zaměstnání, z obavy před dalšími problémy ženy odmítají jít i do soudních sporů. V současné době převládá diskriminace „skrytá“, postihující především ženy. Pracovní úřady o této situaci vědí, i o tom, jaká pravidla si zaměstnavatelé určují. Při kontrole však není možné tyto praktiky postihnout, protože je nikdo veřejně nepřizná pro obavu z dalších nepříjemností, a proto, že neexistuje obranný mechanizmus. V minulém období ženy u nás o svá práva nebojovaly, a proto se dnes snadno svých práv vzdávají nebo je neumějí hájit. Je však nutno konstatovat, že mnohdy i neznalost práv omezuje ženy v jejich prosazování. Ve veřejnosti stále platí různé mýty nepodložené realitou. V komunálních volbách 1998 se potvrdilo, že politika stran je maskulinní. Při sestavování kandidátek jednotlivých politických stran jsou preferováni jednoznačně muži. Přitom na kandidátkách nezávislých kandidátů bylo zvoleno více jak 50% žen. To se nedá říci o kandidátkách politických stran. Stálo by za to provést důkladnou analýzu statistiky komunálních voleb. Pravděpodobně bychom dospěli 19


k závěru, že často užívané „mužské klišé“, hlásající, že ženy nemají zájem o politiku, nebude pravdivé. Účastnice diskuse chtějí podpořit program paritní demokracie tak, jak o tom hovoří materiály Rady Evropy. Jsou toho názoru, že by pomohlo větší zastoupení žen v těch orgánech, kde se o nich rozhoduje, a zejména v těch nejvyšších, které přijímají a schvalují zákony (parlament, vláda). Sama současná vláda však porušila rovnost příležitostí tím, že do vlády nezařadila ani jednu ženu. Nezbytným předpokladem je nutnost specifikovat diskriminaci žen, která by vedla k formulování „diskriminace“ a k přijetí antidiskriminačních zákonů. Vypracování konkrétního a kontrolovatelného plánu k odstranění existujících forem diskriminace by jistě přispělo k naplňování mezinárodních dohod a zejména k lepšímu postavení žen v naší společnosti. Toto plnění by musela garantovat vláda na všech úrovních řízení. Všechny snahy však budou marné, pokud se nezmění celospolečenské mínění o rovných příležitostech mužů a žen. Je nezbytně nutné odstraňovat stereotypy v myšlení i chování lidí. Dodnes je běžně přijímán názor, že muž je „hlava rodiny, živitel rodiny“1 apod., ačkoliv ve značném počtu rodin plní tuto úlohu žena, nejen samoživitelka. To ovšem není ojedinělý příklad mýtů v naší společnosti. Na základě diskuse členek Českého svazu žen k naplňování vládního usnesení č. 236 ze dne 8. dubna 1999 Zdeňka Hajná, předsedkyně Českého svazu žen

Obchod se ženami v České republice jako porušování lidských práv Zdá se, že po listopadu 1989 se v České republice velmi rozšířila prostituce, a s tím i její kriminální rozměr - nucená prostituce a obchod se ženami. Médii jsou tato témata většinou prezentována jako patologické jevy konzumní společnosti, kde malá skupina společnosti (prostitutky, kuplíři) „vydělávají velké peníze“, rozšiřují pohlavní nemoci, devastují města a vesnice v pohraničních oblastech a ohrožují mravní výchovu mládeže. Pouze zřídka je obchod se ženami a nucená prostituce chápána jako závažné porušování lidských práv žen, které často neměly na výběr, případně neměly možnost ovlivnit situaci, ve které se ocitly. Ženy a dívky mohou být uneseny, pašovány přes hranice, zavřené v sex klubu, a fyzickým i psychickým násilím nuceny k prostituci. Obchodem se ženami však může být i prodej prostitutky, která je následně nucena k práci např. v cizině, a která nemá žádný vliv na své pracovní podmínky nebo výdělky. Ve všech případech obchod se ženami závažně porušuje lidskou důstojnost, fyzickou i psychickou integritu ženy, svobodu pohybu a svobodný výběr povolání. Souhrnná definice obchodu se ženami a nucené prostituce byla formulována mezinárodní sítí neziskových organizací Global Alliance Against Traffic in Women: „Obchod se ženami je definován jako jakákoli pomoc nebo spolupráce při zprostředkování služeb a/nebo zabezpečení dopravy do místa výkonu práce, a to jak na území daného státu nebo do ciziny, pomocí násilí nebo pod pohrůžkou násilí, zneužitím pravomoci či postavení, zadlužením dotyčné ženy, podvodným jednáním anebo jinými donucovacími metodami. Nejznámější formou obchodu se ženami je jejich únos do ciziny za účelem prostituce.”2 1

Pozn. red. Dosud nedostatečně sledovaným problémem v ČR (a nejen v ČR) je domácí násilí na ženách. Jde z velké části o skrytý a skrývaný fenomén, takže policejní a soudní statistiky o jeho rozsahu vypovídají jen zčásti. Evropský parlament vyhlásil rok 1999 Evropským rokem proti násilí na ženách. (O této problematice pojedná příští zpráva ČHV.) 2 Lap-Chew, Lin a Wijers, Marjan: Trafficking in Women Forced Labour and Slavery-like Practices in Marriage Domestic Labour and Prostitution. Utrecht, 1997. Překlad z AJ: Dáša Frančíková.

20


V zemích západní Evropy, především v rámci ženských hnutí, začínaly v 70. a 80. letech aktivity proti sexuální turistice a obchodu se ženami, které jsou nyní reprezentovány poradnami pro oběti obchodu se ženami. Po pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě se radikálně změnil profil klientek poraden pro oběti obchodu se ženami v západní Evropě. Zatímco v 70. a 80. letech pocházela většina klientek z asijských a afrických zemí, na počátku 90. let začaly tvořit až 80% klientek ženy ze zemí střední a východní Evropy. Z tohoto důvodu začala v polovině 90. letech aktivní spolupráce mezi nevládními organizacemi ze západní, střední a východní Evropy, jejichž společným programem je prevence a podpora obětí obchodu se ženami.1 Na základě této spolupráce vznikla v roce 1995 mezinárodní síť La Strada program prevence obchodu se ženami ve střední a východní Evropě. Západním partnerem je organizace STV v Nizozemí, ve střední a východní Evropě tvoří v současné době tuto síť organizace v Polsku, České republice, Bulharsku a na Ukrajině. Základní činnost této sítě je financována Evropskou unií (programem Phare a Tacis) a různými granty nizozemské vlády. V České republice zahájila La Strada svoji činnost v roce 1995, zpočátku jako projekt nadace ProFem, a v roce 1998 byla zaregistrována jako samostatná organizace s právním statutem obecně prospěšné společnosti. La Strada ČR se zaměřuje na prevenci obchodu se ženami, pomoc obětem obchodu se ženami, ovlivňování zákonodárství a informování veřejnosti o tomto problému. V rámci prevence obchodu se ženami pořádá La Strada ČR informační akce pro dívky a mladé ženy po celé České republice. Tyto přednášky mají za cíl posílit sebevědomí dívek a mladých žen a informovat je o rizikách práce v zahraničí a práce v prostituci. V rámci této kampaně jsou používány brožurky Tvé tělo patří jenom Tobě určené pro žákyně základních škol a studentky středních škol. Další přednášky a školení jsou určeny pracovníkům a pracovnicím okresních úřadů po celé České republice, kteří by dále měli šířit informace o možnostech prevence, a studentkám sociální práce, které by působily jako dobrovolnice pro práci v prevenční kampani. Ve spolupráci se streetworkerskými organizacemi rozdává La Strada ČR tyto informační brožurky prostitutkám pro větší bezpečnost práce v sex-businessu. Informační linka poskytuje užitečné rady ženám a dívkám, které mají zájem studovat, cestovat nebo pracovat v zahraničí. V oblasti lobbyingu a práce s veřejností se společnost La Strada ČR snaží ovlivnit české i mezinárodní zákonodárství, aby byla zesílena a chráněna práva žen, které pracují v prostituci, a také těch, které se staly obětmi obchodu se ženami. Prostřednictvím petic, veřejných slyšení v Parlamentu ČR, diskusí odbornic a odborníků u kulatého stolu, organizování a účasti na odborných konferencích v České republice i v zahraničí se La Strada ČR zasazuje o vytvoření politické platformy k řešení problematiky obchodu se ženami. V kanceláři La Strady ČR bude vytvořen archív právních a politických dokumentů týkajících se obchodu se ženami a nucené prostituce. Tyto materiály budou určeny zákonodárcům, studentům a studentkám i novinářům. Mezi materiály bude k dispozici i česko-anglická dokumentace z Česko-ukrajinské konference o problematice obchodu se ženami s názvem Obchod se ženami v postkomunistických zemích střední a východní Evropy. (Česko-Ukrajinská konference. Praha, 27.- 28. listopad 1997.) Přímá pomoc, kterou La Strada ČR nabízí obětem obchodu se ženami, zahrnuje bezplatné anonymní ubytování, psychologickou pomoc, právní konzultace a zajištění lékařského vyšetření. Délka podpory činí maximálně šest měsíců. V rámci dlouhodobé podpory pomáhá La Strada ČR při hledání zaměstnání, vlastního ubytování apod. Cílem této činnosti je umožnit 1 Viz dokumenty, např. STV: Report on Polish-Dutch Seminar on Traffic in Women. 10.-17. June 1994, Driebergen, The Netherlands. Utrecht, 1995. Nadace Heinricha Bőlla: Prostituce, sexuální turistika a obchod se ženami: Nová skutečnost ve východní Evropě? Konference v Praze, prosinec 1994. Praha, 1995.

21


ženám postavit se na vlastní nohy. Klientky podporované La Stradou ČR nejsou jenom Češky, ale i cizinky, které byly prodány do České republiky. Ženy a dívky v nouzi nebo rodiče pohřešující dceru se mohou obrátit na SOS linku (tel. č. 02/5731 3132), která je v provozu každé úterý vždy od 12:00 do 18:00. V rámci této kampaně distribuuje La Strada leták Informace pro ženy a dívky přicházející do ciziny za prací v zábavním průmyslu, dostupný v češtině, ruštině a bulharštině, a Informační samolepky pro ženy pracující v sex-businessu s číslem SOS linky. Obchod se ženami a česká legislativa Problematika obchodu se ženami v České republice existuje pouze v trestním zákoníku a týká se jen postihu pachatele1. Pro oběti obchodu se ženami a jejich specifické problémy (oběti často nemají doklady, mnohdy jsou cizí státní příslušnosti, vyžadují anonymitu atd.) neexistuje žádný státní program pomoci. Mezi největší nedostatky patří chybějící azylové ubytování, absence možnosti nárokovat sociální dávky mimo místo trvalého bydliště a pro cizí státní příslušnice. V České republice je velice obtížné vypracovat účinné strategie proti obchodu se ženami, zejména z následujících důvodů: ◦ Česká republika je zároveň zemí původu, zemí cílovou i zemí tranzitní. Oběti obchodu se ženami jsou tedy nejenom Češky, které byly vyhoštěny ze západní Evropy, ale i cizinky (zejména Ukrajinky a Bulharky), které byly prodány do České republiky. ◦ Strategie proti obchodu se ženami se z toho důvodu nemohou týkat pouze českých občanek, ale i ochrany cizinek na území ČR. Ochrana a podpora obětí obchodu se ženami, českých i cizích státních příslušnic, jsou důležité pro Českou republiku ze dvou důvodů: 1. Zaručení lidských práv, tedy i pro oběti obchodu se ženami, je povinností garantovanou Ústavou České republiky a základem pro vývoj demokracie. 2. Policejní pátrání a vyšetřování se může stát úspěšným pouze na základě obsažné výpovědi oběti. Je známou skutečností, že čím lepší ochranu a podporu oběti dostanou (ubytování, psychologická pomoc atd.), tím užitečnější jsou jejich výpovědi pro policii. Ochrana obětí obchodu se ženami je proto důležitá pro vnitřní bezpečnost České republiky a potlačování kriminality. Změna legislativy je nutná zejména ve třech následujících oblastech. Spolupráce mezi vyšetřujícími orgány a odbornými poradnami Obchod s lidmi je násilným zločinem, který u obětí způsobuje nepředvídatelné fyzické a psychické poškození, vyžadující intenzivní ošetření, jež mohou dát jen kvalifikované odborné poradny. Odbornou poradnu je proto nutné zabudovat bezprostředně již do činností orgánů trestního stíhání a veřejné správy, aby bylo možné k obětem obchodu s lidmi a potencionálním svědkyním získat důvěryhodný vztah a podpořit je skutečně kvalifikovanou poradenskou službou a podporou. Spolupráci mezi policií a poradnou je nutné koncepčně definovat. 1

Ve vyspělých zemích se v potírání obchodu se ženami a ve snaze zlepšit podmínky pro oběti obchodu se ženami nevychází pouze z národní legislativy, ale také z následujících mezinárodních dokumentů a směrnic: - CEDAW, Úmluva o odstranění všech forem diskriminace OSN, článek 6 - Doporučení OSN Comission on the Status of Women z roku 1993 (nevyhošťování a právo na pobyt pro oběti obchodu se ženami) - Vídeňská deklarace konference OSN k lidským právům z roku 1993 - Pekingská platforma ze 4. světové OSN-konference žen z roku 1995 - Rezoluce Evropského parlamentu k obchodu se ženami z ledna 1996 - Výsledky zasedání Evropské unie k obchodu se ženami, Vídeň, červen 1996 - Rezoluce programu EU Joint Action z listopadu 1996 - Haagská deklarace ministrů Evropské unie z dubna 1997

22


Sociální podpora Boj proti obchodu se ženami vyžaduje koordinovaný, strukturovaný a konsekventní přístup všech zúčastněných stran, protože se tu jedná o komplikovaná a časově náročná vyšetřování. Podání obžaloby na trestný čin tu často následuje až po výpovědi svědkyň-obětí. Účinná ochrana a profesionální pomoc obětem-svědkyním je základním předpokladem pro dosažení výpovědi, která by byla z procesně právního hlediska plnohodnotná. Znamenají tak důležitý krok k zajištění celého trestního řízení. Ochrana a pomoc musí zajišťovat ◦ tělesnou nedotknutelnost a jistotu, ◦ ubytování, ◦ živobytí, ◦ status pobytu - povolení k pobytu. Jelikož oběťmi obchodu se ženami nejsou, jak už bylo uvedeno, jen české státní občanky, ale i cizinky, musí být nárok na sociální pomoc a na jisté ubytování v zákonu rozšířen nezávisle na národnosti a státní příslušnosti. Krátkodobé povolení k pobytu pro cizí státní příslušnice (oběti obchodu se ženami) V mnoha případech jsou oběti obchodu se ženami současně tzv. pachatelkami z hlediska zákona o pobytu cizinců na územi ČR, protože se v zemi zdržují ilegálně. Důsledkem této okolnosti je až příliš často rychlé vyhoštění dotyčné ženy. Vyhoštění resp. nedobrovolné navrácení do země původu je jako takové životu nebezpečné, protože tam na ní většinou čeká dobře organizovaná kriminální skupina. Kromě toho pak v případě svého vyhoštění žena již není k dispozici jako svědkyně pro trestní řízení a v zemi původu je často nedosažitelná. Bärbel Butterweck, ředitelka La Strada ČR, o.p.s.

Ochrana a dodržování lidských práv seniorů Dodržování a ochrana lidských práv starých lidí je jedním ze základních předpokladů vývoje každého kulturního národa. Tato práva jsou zakotvena jak v Listině základních práv a svobod, tak v přijatých a ratifikovaných mezinárodních úmluvách. Existuje též Evropská charta práv a svobod pro staré občany, přijatá v Maastrichtu 24.9.1993. Přesto, že dodržování lidských práv je všeobecně platnou eticko-právní normou, setkáváme se s jejich porušováním v životě seniorů na všech možných úrovních. Jde o fyzické a psychické násilí páchané jak v rodinách, tak ze strany veřejnosti, ze strany institucí, dokonce i těch, které mají péči o seniory v náplni svého poslání. Někdy jsou to jednotlivci, jindy celé skupiny lidí, kdo přirozená lidská práva starých lidí porušují a nerespektují. Zdá se, jako by odchodem do důchodu a postupnou ztrátou fyzických sil a duševních schopností ztráceli senioři také na lidské důstojnosti, respektu a úctě ze strany ostatních občanů a institucí. Stávají se namnoze jakousi obtížnou složkou národa bez perspektivy, která stojí peníze a nic už nevytváří. Tento nehumánní postoj není jen české specifikum. Ve světě existují různé jeho varianty, závislé na náboženském vyznání a národních tradicích. Komunizmus způsobil, že senioři ve východo- a středoevropských zemích byli odkázáni jen na starobní penze, které jim poskytoval stát, a že za celý život neměli možnost vytvořit si finanční rezervu na stáří z vlastního jmění, jak je tomu u velké části obyvatel civilizačně vyspělých zemí. Podle rezoluce Valného shromáždění OSN z 16.10.1992 k vyhlášení roku 1999 za Mezinárodní rok seniorů nebyla odstraněna diskriminace a porušování lidských práv seniorů v celém světě, a proto je nanejvýš nutné obrátit pozornost na tyto otázky. 23


Problematika starých lidí, zejména těch v pokročilém věku, má mnoho společného s problematikou práv dítěte. Senioři vyššího věku již nemají schopnost sami se rozhodovat, neumějí si zařídit potřebné životní záležitosti a nemají v mnoha případech potřebnou soudnost. Často nejsou schopni pochopit i jednoduchou problematiku věcí, které se jich bytostně týkají, často slepě důvěřují lidem, které neznají. Podepíší například peněžní doklady nebo ukončení nájemní smlouvy na byt, aniž vědí, co podepisují. Velký problém tkví v tom, že jsou většinou svéprávní, a tedy - z právního hlediska - plně odpovědní za své činy. Tím problematičtější je pak snaha dostat je ze svízelných životních situací a mnohdy neřešitelných problémů. A právě na jejich fyzickou a psychickou slabost se zaměřují kriminální podvodné živly a násilníci, kteří zneužívají jejich nemohoucnosti či pouhé nepozornosti. Z dospělé populace jsou senioři vedle dětí nejčastěji zneužívanou a trýzněnou skupinou obyvatel. Vzhledem k jejich perspektivní nepoužitelnosti a nemohoucnosti bývají jejich případy řešeny okrajově, pozdě, nebo zůstávají neřešeny. Hlavní tíha pomoci starým lidem zůstává většinou na nevládních humanitárních organizacích. Tyto a podobné poznatky a domněnky nás vedly k provedení poměrně rozsáhlé sondáže v dané oblasti. Předběžný průzkum ČHV byl proveden v roce 1998 jak v pražské, tak v mimopražských oblastech, v Čechách i na Moravě, ve větších i menších obcích. Hovořili jsme s pracovnicemi a pracovníky sociálních odborů městských i místních úřadů, s pečovatelkami a pečovateli seniorů v terénu, se zaměstnanci domovů důchodců, domů s pečovatelskou službou, stacionářů, rehabilitačních center pro seniory, s pracovníky různých nadací a občanských sdružení zabývajících se zmíněnou problematikou, s pracovníky charitativních, např. církevních institucí. Dotazovali jsme se samotných seniorů, asi 500 lidí nad 60 let, a četných rodinných příslušníků, aby obraz dané skutečnosti byl pokud možno celistvý, objektivní a viděný z obou zainteresovaných stran. Navštívili jsme 10 domů s pečovatelskou službou, 6 domovů důchodců, opakovaně centrum rehabilitační péče pro seniory hl. m. Prahy, několik stacionářů, a využili jsme cenných informací organizace Život 90. Navštívili jsme i řadu odborných pracovišť. Tato poměrně rozsáhlá sondáž nám umožnila udělat si přesnější obraz dané problematiky a potvrdila nám, jak důležité je věnovat se jí právě z hledisek ochrany lidských práv. V dost velkém měřítku se dopouštějí občané ČR mírnějších nespravedlností, jako je psychický nátlak, podceňování, odpírání základních lidských a občanských práv a požadavků či potřeb starých lidí. Děje se tak v rodinách i na veřejnosti, v úřadech, v sociálních a zdravotních zařízeních apod. Diskriminačním faktorem v životě starých lidí je nedostatečná úroveň a organizace zdravotnictví, čím dále horší dostupnost zdravotnických zařízení, zvláště pak ve venkovských oblastech, kde je lékař vzdálen i desítky kilometrů, a do menších obcí a osad nejezdí ani vlak, ani autobus. Pokud senioři nebydlí se svými dětmi či jinými příbuznými, kteří je mohou k lékaři odvézt, nemají často žádnou možnost, jak se do zdravotnických zařízení či lékáren dostat. Ani v rodinách nebývají mezilidské vztahy na takové úrovni, aby nebyly potřeby starých lidí řazeny na poslední místo naléhavosti. V takové nepříznivé situaci jsou senioři nuceni obracet se na veřejné instituce, úřady, sociální služby, domovy důchodců či domy s pečovatelskou službou, kde jsou jejich potřeby lépe zabezpečeny. V domovech mají možnosti bydlení, stravování, úklidu, nákupu, praní, mají zajištěnu zdravotní péči a možnost kontaktu s osobami stejného věku s podobnými životními problémy. Pro mnohé staré občany je varianta takové existence lepší než bydlení s příbuznými, kteří se o ně nechtějí a nedovedou starat. Problém však je, že čekací doby na umístění v uvedených zařízeních jsou mnohdy dlouhé, zvláště ve

24


velkých městech. Nejdelší jsou v Praze, často až pět let, takže se mnohdy stává, že se žadatelé svého ubytování v takovém domě ani nedožijí. Není také dostatečný počet domů s pečovatelskou službou a moderních penzionů pro důchodce, chybí specializované ústavy pro nemocné a postižené staré lidi, např. psychiatricky či neurologicky nemocné, se stavy po mrtvici, s Alzheimerovou chorobou apod. Často není spolehnutí na pečovatelskou službu v domácnostech. Sociální odbory městských úřadů bojují nejen se stále se snižujícími rozpočty, ale také s neuváženým rušením existujících zařízení, ať už kvůli restitucím, nebo kvůli chybějícím finančním prostředkům na provoz, opravy a rekonstrukce chátrajících budov. Chybí též lůžková zařízení pro umírající a pro pacienty ve finálním stadiu života, jako je např. Hospic Anežky české v Červeném Kostelci. Otázka důstojného a klidného umírání v přátelském prostředí, plném porozumění, citlivého lidského přístupu namísto odložení do nevyhovujících místností (za plenty) v nemocnici u nás dosud není řešena. Také personál musí být pro tuto problematiku a službu lidem ve finálním stadiu života náležitým způsobem vyškolen. Život seniorů je značně komplikován různými úředními zásahy a omezeními. Senioři nejsou mnohdy schopni sami si vyřizovat své záležitosti na úřadech, stát fronty za dveřmi a čekat, až přijdou na řadu. Mnozí mají špatnou orientaci, paměť, obtížně se pohybují. V této situaci jsou hlavními aktéry členové rodiny, kteří by jim měli všestranně pomáhat. Pokud tak nečiní z lásky a úcty, měli by si uvědomovat, že tato pomoc je povinná a vyplývá ze zákona. Ale co ti staří lidé, kteří žijí zcela osamoceni? Není jich málo. Jak známo, ani v rodinách nežijí senioři bez problémů. Zejména v Praze se vyskytují časté případy týrání seniorů ze strany vlastní rodiny, dětí a vnoučat. Pro srovnání: v Brně a v menších městech mají sociální pracovnice podobné zkušenosti jen ojediněle. Týrání ze strany majitelů domů se vyskytuje všude. Případy drobných či větších podvodů, neoprávněného vymáhání peněz, krádeží, přepadávání, vyhrožování, zastrašování a násilí jsou daleko častější u seniorů než u mladší dospělé populace. V případech uvedené diskriminace mají staří občané možnost využít Senior linky, tel. č. 02/2423 8948. Řešení a pomoc v těchto případech velmi stěžuje špatná paměť, strach z pomsty, neschopnost osobní akce a spolupráce seniorů. Důležitou roli tu hraje výše věku a zdravotní kondice. Zhruba do 70-75 let je jednání s nimi většinou snadné, je na ně relativně dobré spolehnutí, že budou se sociálními či jinými činiteli spolupracovat. Je mnoho dalších různých příčin, které znesnadňují či znemožňují starým lidem dožít v klidu a pohodě zbytek života. Je samozřejmou morální povinností mladších spoluobčanů hájit lidská a občanská práva starých lidí, protože oni sami už toho často nejsou schopni. Jsou to v první řadě rodiny, které by jim měly být pokud možno nápomocny, pak teprve sociální a zdravotní instituce a celá občanská společnost. Bohužel, v současné době jsou porušována lidská práva starých spoluobčanů, nejsou plněny morální a zákonné povinnosti vůči nim, a to jak ze strany rodin, tak ze strany státní správy a k tomu určených institucí. Stav péče v domovech důchodců, domech s pečovatelskou službou, penzionech pro důchodce, stacionářích, léčebných a sociálních ústavech pro seniory je velice rozdílný. Na jedné straně jsou tu otřesné zážitky seniorů, kteří žijí s mnoha dalšími lidmi, často i psychicky nemocnými, v jedné místnosti, kde životní prostor jedince je omezen na plochu postele, na druhé straně jsou tu již krásné příklady moderních zařízení, kde jsou jedno- až dvoulůžkové pokoje s balkonky, se sociálním zařízením a přilehlými společenskými místnostmi.

25


Také jednání ústavního personálu se starými lidmi je různé. Od vzorných skupin ošetřovatelek, které vykonávají svou práci s laskavostí, ochotou, na vysoké etické i odborné úrovni, až po skupiny či jednotlivce, kteří každým svým činem prokazují, jak velice se pro tuto práci nehodí, nemají k ní vztah, jak jim chybí základní pochopení potřeb a povah starých lidí, pochopení problému stáří. Podobné problémy jsou na úřadech, na veřejnosti. Je nezbytné hlouběji analyzovat daný stav a důvody, které k němu vedly a vedou. Které jsou hlavní negativní skutečnosti či faktory tohoto stavu? ◦ ◦

◦

◦ ◦ ◦ ◦ ◦

Nedostatek domovů důchodců, domů s pečovatelskou službou, penzionů pro seniory, a zejména specializovaných ústavů s léčebným zaměřením. Nejhorší stav je v Praze. Nedostatek kvalifikovaného personálu na odpovídající morální a odborné úrovni. Nedostatek asistentů, kteří by pečovali o staré lidi v rodinách. Dosud nevyřešené právní a sociální postavení asistentů. Špatné zacházení se seniory v ústavech a jiných zařízeních ze strany jednotlivců, ať už z neznalosti problematiky, z důvodů nevhodných osobních vlastností, ale také přetížení neúměrnými pracovními úkoly. Špatná organizace zdravotních a sociálních služeb, nedostupnost zdravotní péče, dlouhé čekací doby, neochota, nevlídné zacházení. Nedostatečná pečovatelská služba. Nedostatek finančního zázemí a finančních zdrojů pro modernizaci technického a jiného vybavení pro obsluhu nemocných, bezmocných a méně pohyblivých starých lidí. Malá zainteresovanost sponzorů na dané problematice, jejich nedostatečná vstřícnost. Malý zájem ze strany sdělovacích prostředků o různé problémy starých lidí. Všeobecný nezájem o problematiku starých lidí na všech úrovních - od centra až po okresní a místní úřady - s ohledem na neperspektivnost této věkové skupiny a na nesnáze při odstraňování příčin stávající neuspokojivé situace.

Jak dál? V první řadě je nutné zviditelnit problematiku seniorů v našem veřejném životě a neustále poukazovat na chyby, omyly, špatné příklady a přestupky, k nimž na tomto poli dochází. Zároveň je nezbytné pokračovat v monitorování současné situace seniorů a pomáhat odhalovat její negativní vlivy a jevy. Na podkladě získaných informací je nutno provádět cílené školení a výchovnou činnost zaměřenou jak na studenty medicíny, tak na studující škol se sociálními programy. Také široká veřejnost - dospělí, mládež i děti - musí být mnohem lépe než dosud informována a seznamována s problematikou starých lidí. Spoluobčané musí být nabádáni k ohleduplnému zacházení se seniory, k trpělivosti s nimi, k pochopení důvodů jejich pomalejšího jednání i myšlení, jejich zvláštní psychiky. To vše vyžaduje budování dalších služeb a poradenských center pro seniory, vydávání instruktivních letáků a brožur, pomoc odborníků při uskutečňování potřebných kroků a nápravy daného stavu, získávání nových spolupracovníků pro zmíněnou problematiku, optimalizaci lidských a institucionálních kontaktů, vzájemné spolupráce, získávání a sdružování finančních prostředků pro zmíněnou oblast. Nikoliv na posledním místě musí jít také o pomoc a účast v právní oblasti, zejména při prosazování potřebných a chybějících právních norem i reálné právní a morální ochrany jednotlivců. Jarmila Stojanová členka předsednictva a členka sociální sekce ČHV

26


Občanství Poradna pro občanství ČHV. Čeští Slováci v roce 1998 Poradna pro občanství vděčí za svou existenci rozhodující podpoře UNHCR. Její činnost je financována převážně ze zdrojů úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky. Na jejím financování se ale podílí i Open Society Fund a Nadace ROS. V převážné většině jsou klienty poradny bývalí českoslovenští občané, kteří na území ČR trvale žijí minimálně od rozpadu federace a kteří dosud nenabyli státní občanství ČR. Věcně je činnost poradny do značné míry závislá na spolupráci se státními úřady. Je to především spolupráce s ministerstvy vnitra ČR a SR, která přispěla k vyřešení některých administrativních překážek při vyřizování státního občanství pro klienty poradny, a spolupráce s Vězeňskou službou ČR, jež už od roku 1996 pomáhá při vyřizování státního občanství osobám ve výkonu trestu a ve vazbě. Na druhé straně se opakovaně setkáváme s některými typickými problémy, které dosud nebyly odpovídajícím způsobem vyřešeny. I. Obecné problémy praxe Institut trvalého pobytu Je všeobecně známo, že republiková občanství federace nebyla - a ani nemohla být - samostatnými republikami recipována beze změny. Se vznikem nových států došlo fakticky i formálně k vytvoření kvalitativně nových institutů státního občanství, pro které již nebyla charakteristická rovnost práv a povinností občanů ČR a SR na území obou států. Naopak, práva a povinnosti podmíněné ve federálních předpisech občanstvím a územím ČSFR měly být napříště na území ČR spojeny jen s občanstvím a územím ČR. Tato obecná zásada měla zvlášť neblahé důsledky pro občany SR nebo ČR trvale žijící na území druhého státu. Kvalitativní změna se promítla do institutu trvalého pobytu, který je tradičně spojen s příslušností a oprávněními různého druhu. Zatímco však občan místo svého trvalého pobytu svobodně zvolí a následně mu vzniká povinnost tento pobyt hlásit, cizinci je napřed třeba udělit oprávnění trvale pobývat a na jeho základě se teprve může k pobytu přihlásit.1 Problémy, které vyvstaly poté, co se z občanů přihlášených k trvalému pobytu stali přes noc cizinci bez oprávnění trvale v ČR pobývat, nebyly nikdy systematicky upraveny, a jak tomu už v takových případech bývá, praxe si musela poradit, jak nejlépe dovedla. Za šest let existence samostatného státu vyvinuly orgány státní správy řadu různorodých svépomocných postupů. Problém se přitom dále komplikoval sám od sebe, když občané SR nadále v ČR žili své jedinečné lidské životy, které již nezapadaly do všeobecných kategorií právních předpisů. Tak některé ohlašovny nadále přihlašují děti občanů SR narozené po rozpadu federace do evidencí občanů, kde jsou již vedeni jejich rodiče. Naopak jiné ohlašovny takový úkon odmítají provést. Někdy jsou slovenští občané, kteří měli trvalý pobyt na území ČR k 31.12.1992, z obecních a městských evidencí občanů vyřazováni - většinou na základě namátkového zjištění, z vlastního podnětu správního orgánu - aniž by byl tento postup upraven konkrétním předpisem. Jiní jsou naopak v těchto evidencích nadále vedeni. Občané SR, kteří si během uplynulých šesti let vyřídili povolení k pobytu pro cizince, jsou převáděni z evidence občanů do evidence cizinců, které jsou navzájem oddělené. Vede to k situacím, kdy jsou osoby hlášeny na dvou adresách současně - na jedné podle zákona o pobytu občanů, na druhé dle zákona o pobytu cizinců. Většina ohlašoven pobytu občanů již také neumožní občanu SR provést úkon přehlášení na novou adresu v ČR. 1

Zákon č. 135/1982 Sb. a zákon č. 123/1992 Sb.

27

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1998 Sestry Sylvie a Monika se narodily na území ČR a sledovaly státní občanství SR svých rodičů. Od narození byly přihlášeny k trvalému pobytu na území ČR. Státní občanství ČR dodnes nenabyly. Devatenáctiletá Sylvie tedy nikdy nebyla držitelkou občanského průkazu. SR jí doklad nevydá, protože je sice občankou SR, ale na území SR nemá trvalý pobyt. V ČR je stále vedena ohlašovnou příslušnou vést evidenci pobytu občanů, ale zase není občankou ČR. Ohlašovna naopak z vlastního podnětu v roce 1997 zrušila záznam o hlášení trvalého pobytu její sestry Moniky, která je ve stejném postavení, a byla přihlášena ve stejném bytě u svých rodičů jako Sylvie. Ohlašovna svůj úkon odůvodnila „pozbytím státního občanství“ přihlášené. Monika je ovšem od narození občankou SR, tohoto občanství nikdy nepozbyla, právě tak jako nikdy nenabyla jiné občanství. Občanství československé federace pozbyla v důsledku jejího zániku, ovšem k tomu došlo k 31.12.1992. Žádná z obou sester na adrese, kde jsou přihlášeny, již dávno nebydlí, přesto se do nového bydliště přihlásit nemohou. Jako cizinky je již ohlašovny nepřehlásí.

II. Správní řízení o udělení státního občanství ČR Samospráva I v případech našich klientů, to znamená bývalých občanů ČSFR, kteří měli na území ČR trvalý pobyt k 31.12.1992 a dále v ČR nepřetržitě žijí, se k otázce udělení státního občanství vyjadřuje orgán místní samosprávy. Okresní úřad dle instrukce MV1 vyžádá stanovisko obecního úřadu podle místa trvalého pobytu žadatele. Tento předpis jen administrativně komplikuje a prodlužuje řízení. Orgány místní samosprávy nezřídka pohlížejí na tuto pravomoc jako na možnost postihu „nepřizpůsobivých“ obyvatel obce. Případy negativních stanovisek jsou paradoxně méně na závadu, protože MV k nim v praxi při posuzování žádostí této kategorie žadatelů nepřihlíží. Někdy ovšem obecní úřad odmítá vydat stanovisko vůbec, nebo se na jeho vydání čeká nepřiměřeně dlouho. Okresní úřad přitom nemá možnost práci obecního úřadu v této věci urychlit ani ovlivnit. Zcela tristní jsou pak případy obecních samospráv, které odmítají vydat stanovisko k žádosti dítěte umístěného v dětském domově, protože se domnívají, že tak dítěti zabrání nabýt státní občanství ČR a po propuštění ze zařízení uplatňovat nějaké nároky v obci, v níž je trvale hlášeno. Okresní úřady Skutečnost, že poradna pro občanství pracuje s klienty po celém území České republiky (podíl pražských klientů činí jen 6% procent z celkového počtu našich klientů), zároveň znamená, že naše práce do jisté míry spočívá na úzké spolupráci s okresními úřady, jež jsou příslušné k přijímání žádostí o občanství. V této souvislosti je velmi zajímavé pozorovat, jak velkou podporu má případná změna zákona o státním občanství - a to změna ve prospěch těchto osob - mezi úředníky odborů vnitřních věcí okresních úřadů. Rozšířená praxe úředníků okresních úřadů odmítat přijetí žádostí, o nichž úředník soudí, že jsou neúplné, je ve zřejmém rozporu s platnými předpisy.2 Žádost o občanství přijímá úřad, který není příslušný k rozhodnutí, z čehož mnozí pracovníci okresních úřadů vyvozují, že ministerstvu vnitra vůbec nelze postoupit spis, který neobsahuje některý stanovený doklad (nebo doklad, o němž se úřad domnívá, že je ho zapotřebí). Úřady, které tak postupují, navíc o tomto postupu většinou nevydávají žádná písemná rozhodnutí či výzvy k doplnění. K odmítnutí přijetí žádosti dochází převážně pouze ústně, což svědčí o tom, že dotyčné úřady své praktiky za zcela ortodoxní přece jen nepovažují. Protože se jedná o poměrně časté pochybení, zdá se, že úřady nemají k dispozici dostatečně přesnou písemnou směrnici, která by osvětlovala aplikaci příslušných ustanovení správního řádu.

1

Instrukce Ministerstva vnitra ČR č.j. VSC/2-50/8200/92 o postupu orgánů místní správy při realizaci zákona ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR §19 a 20 správního řádu

2

28


Některé úřady sice podání přijmou a případně vyzvou účastníka řízení k odstranění nedostatků, jež v něm shledaly, pokud ovšem žadatel trvá na tom, že jeho podání je úplné a proto žádné další doklady doplňovat nebude, úřad podání příslušnému orgánu nepostoupí. Vyjímečně tak dochází k tomu, že podání, o němž se pracovník okresního úřadu domnívá, že je neúplné, leží několik měsíců na okresním úřadě. Samozřejmě k tomu lze namítnout, že český správní řád je ve věci lhůt striktní pouze vůči účastníkům řízení, zato správní orgány váže jen velmi vágními formulacemi. Věci by tedy velmi prospělo, kdyby byly procesní náležitosti správního řízení o udělení státního občanství České republiky náležitě upraveny v zákoně o občanství, včetně přesných lhůt k postoupení. Vítáme skutečnost, že v současnosti navrhovaná novela zákona o občanství již taková ustanovení obsahuje. Doplnění vyžadovaná úřady jsou někdy zcela nadbytečná. Úřady například s oblibou vyžadují matriční doklady rodičů či potvrzení o trvalém pobytu, ačkoliv si relevantní skutečnosti z těchto dokladů vyplývající mají zjistit úřední cestou. Žadatelům tak svévolně ukládají povinnosti, které jdou nad rámec zákona.1 V ojedinělých případech pak žadatel čeká na rozhodnutí ministerstva vnitra i déle než půl roku. Veronika se narodila v ČR a strávila zde celý život. Po rodičích nabyla státní občanství SR. Veronika je držitelkou pasu SR i osvědčení o státním občanství SR. Ačkoliv její žádost o udělení státního občanství ČR byla doplněna všemi zákonem stanovenými doklady, byla úřadem vyzvána, aby doložila i rodné listy rodičů. Bez nich prý není možné určit, zda žadatelka skutečně je občankou Slovenské republiky. Namítli jsme, že klientka doložila všechny doklady stanovené zákonem. Kromě toho prokázala svou státní příslušnost pasem a osvědčením o státním občanství SR, což je rozhodně průkaznější než zjišťování prostřednictvím matričních dokladů, z nichž lze zjistit pouze státní příslušnost žadatelky k datu jejího narození, ale již ne změny, k nimž mohlo následně dojít. K udělení státního občanství ČR rodičům žadatelky navíc došlo na témže úřadě, takže není ani problém vyhledat kopie matričních dokladů ve spisech. Poté, kdy jsme vyslovili tyto námitky, úřad již dále na předložení předtím požadovaných dokladů netrval. Posléze jsme bohužel zjistili, že úřad postoupil Veroničinu žádost až více než dva měsíce po jejím podání. Důvodem byly „chybějící“ matriční doklady rodičů. Pracovnice úřadu si je vyžádala sama z příslušných matrik narození a žádost postoupila ministerstvu vnitra až poté, kdy je obdržela. Při dodržení všech dalších nezbytných náležitostí úředního postupu tak žadatelka nakonec převzala rozhodnutí ministerstva vnitra po bezmála půl roce.

Nežádoucím vedlejším produktem správního řízení o udělení státního občanství ČR bývají ojediněle i nové případy apatridů. Nejedná se většinou o slovenské občany, již vzhledem k tomu, že státního občanství SR se pozbývá až převzetím dokladu o jeho pozbytí. Dále proto, že slovenští občané většinou přebírají doklad o propuštění ze státního svazku společně s listinou o udělení státního občanství ČR. Problém se tedy většinou týká státních příslušníků jiných států. Vzhledem k závažnosti dopadu postavení apatridy na osobní práva jednotlivce je zcela nežádoucí, aby nové případy osob bez státní příslušnosti vznikaly za přispění státní správy. Bohužel k tomu - i když ojediněle - dochází právě při naturalizačním řízení. Zákonem stanovená podmínka předložení dokladu o pozbytí státního občanství cizího státu v sobě obsahuje nebezpečí tohoto druhu, ačkoliv se je státní správa snaží eliminovat postupem, při němž žadatel nejprve podává žádost doplněnou patřičnými náležitostmi s výjimkou dokladu o pozbytí svého původního státního občanství. Ministerstvo vnitra nejprve v rámci své diskreční pravomoci předběžně posoudí, zdali žadateli státní občanství udělí, pokud splní všechny zákonné podmínky. Teprve poté vydá žadateli tzv. příslib státního občanství2 a vyzve jej, aby předložil doklad o pozbytí původního státního občanství.

1 2

§ Zákon č. 40/1993Sb. To konkrétně znamená, že rozhodne o přerušení řízení dle §29 odst. 3 správního řádu.

29


Některá rizika nelze eliminovat zcela. Ta spočívají především v rozmanitosti způsobů, jimiž se pozbývá státní občanství různých států, a následně v tom, že žadatel může např. pozbýt svého původního státního občanství v souvislosti s tím, že mu již bylo státní občanství ČR přislíbeno, a poté být odsouzen za úmyslný trestný čin, takže přestane splňovat jinou podmínku zákona, a státní občanství ČR mu již udělit nelze. Častější jsou však případy, kdy pracovníci státní správy v dobré víře radí žadatelům, aby si doklad o pozbytí svého státního občanství obstarávali s předstihem, protože tím údajně řízení „urychlí“. Vyskytl se i případ, že matrikářka podmínila pouhé přijetí žádosti o občanství předložením tohoto dokladu - a jen doufáme, že se jednalo o případ v praxi ojedinělý. Soudíme, že by bylo možno tyto nešvary do jisté míry odstranit, pokud budou procesní pravidla naturalizačního řízení podrobněji upravena zákonem o nabývání a pozbývání státního občanství ČR, a nikoliv pouze obecně správním řádem, jak je tomu nyní. B.T. navštívil příslušný okresní úřad, aby se informoval o podmínkách nabytí státního občanství ČR. Zde mu bylo sděleno, že kromě dalších náležitostí musí matrikářce předložit doklad o pozbytí svého státního občanství. Žadatel se tedy obrátil na svůj zastupitelský úřad a učinil zde prohlášení, jímž svého státního občanství v souladu s právním řádem konkrétního státu pozbyl. Na velvyslanectví pak odevzdal pas. S dokladem o pozbytí původního státního občanství se dostavil zpět na matriku. V tu chvíli se situace začala komplikovat, protože na úředním překladu prohlášení bylo uvedeno, že žadatel se vzdal svého státního občanství. Česká matrikářka ovšem vyžadovala jiné znění - dle jejích představ mělo velvyslanectví deklarovat, že žadatel byl propuštěn ze státního svazku. Opět tedy odmítla žádost o české občanství přijmout a poslala žadatele zpět na zastupitelský úřad, aby si zde vyžádal doklad dle jejích požadavků. Zastupitelský úřad samozřejmě odmítl o záležitosti diskutovat. Konzulární úředník navíc žadateli sdělil, že s ním již úřad vlastně nemá co do činění, když občanství své vlasti pozbyl. Poté, co byl opakovaně odkazován velvyslanectvím na české úřady a českou matrikářkou opět na velvyslanectví, získal žadatel poměrně přesnou představu o tom, co obnáší postavení apatridy. Zřejmě i odlišné sociokulturní prostředí, z něhož pocházel, přispělo k tomu, že pocit existence na jakémsi území nikoho mezi právními řády obou zemí u něj vyvolal výčitky svědomí a depresi. Žádost o občanství ČR přijal příslušný úřad až po naší intervenci.

II. Statistiky případů Rozdělení případů a jejich počty vyjadřuje následující tabulka. Evidované případy jsou pouze občané SR s trvalým pobytem v ČR k datu rozpadu federace, kteří stále v ČR žijí.

počet řešených případů celkem vyřízeno státní občanství ČR vyřízeno v %

Děti v zařízeních ústavní péče

Osoby ve výkonu trestu/ve vazbě

Individuální případy

celkem

787

3 107

2 152

6 127

301

1 032

1 056

2 389

38.24

32.47

49.07

38.99

Jedním z nejvážnějších problémů, které v současné době existují, je skutečnost, že většina našich klientů již nemá vůbec žádné doklady totožnosti. Narážejí tak na těžko překonatelné potíže již při vyřizování dokladů potřebných k podání žádosti, jako jsou například výpisy z rejstříku trestů SR a ČR. Prakticky tak klesá pravděpodobnost, že si budou schopni vyřídit státní občanství ČR sami, bez pomoci zvenčí. Ta ostatně není velká ani v případě, že dosud jsou držiteli federálního občanského průkazu nebo pasu SR, vzhledem k náročnosti správního řízení a celkově nízkému právnímu vědomí našich klientů, z nichž většina jsou Romové. 30


V této souvislosti je ovšem zarážející, že naturalizační řízení je patrně příliš složité i pro některé instituce zřízené státem. Jinak si nelze vysvětlit skutečnost, že ze zařízení ústavní péče jsou stále propouštěny děti bez dokladů a bez vyřízeného občanství ČR, ačkoliv na tento problém opakovaně a bezvýsledně upozorňujeme ministerstvo školství, v jehož kompetenci je většina těchto zařízení. Ačkoliv se jedná o děti většinou narozené v ČR, s rodiči žijícími v ČR, které nemají ke Slovensku vůbec žádné vazby, stále se setkáváme s tím, že se na nás obracejí se žádostí o pomoc děti samy teprve po propuštění ze zařízení. Ocitají se bez dokladů, bez možnosti pracovat, registrovat se na úřadu práce a bez oprávnění požadovat jakoukoliv pomoc ze strany státu. Zbývá již jen dodat, že naturalizační řízení trvá nejméně půl roku. Samostatnou kapitolu by představovaly problémy vážící se k oprávněním podmíněným trvalým pobytem, k oblasti sociálního zabezpečení, sociální podpory nebo zdravotní péče. Nejsou samozřejmě příčinou, ale jen následkem přehlížení podstatných nedostatků legislativy. Když starý stát zanikl, nový odmítl vzít na vědomí existenci některých skupin jeho občanů. Zřejmá nespravedlnost dopadů tohoto stavu však nedovolila, aby se na slovenské občany v ČR postupně zapomnělo. Dana se narodila v ČR a žije zde celý svůj život. Připadalo jí proto zcela přirozené, když jí příslušná úřadovna policie v roce 1993 vyznačila do občanského průkazu státní občanství České republiky. Dana však ve skutečnosti je státní občankou SR a k zápisu došlo omylem policie. Ta pak svůj omyl zjistila o čtyři roky později, když si Dana přišla vyměnit občanský průkaz. Ten jí policie okamžitě odebrala. Vzápětí jí byly zastaveny dávky státní sociální podpory včetně přídavků pro tři malé děti. Dana je rozvedená a o děti se stará sama. Ačkoliv se v této situaci ocitla zcela bez vlastní viny, jedinou možností řešení bylo požádat o státní občanství ČR a nějak přečkat šest až deset měsíců, než bude žádost vyřízena - bez nároku na jakoukoliv pomoc ze strany státu, který problematickou situaci zavinil.

III. Závěrem V průběhu roku 1998 došlo i k administrativním změnám, jež je třeba hodnotit jako jednoznačně pozitivní. Díky spolupráci s centrálními orgány státní správy v SR i v ČR se podařilo sblížit nebo sjednotit postoje k některým problémům. Bylo možno vyřešit některé kategorie sporných případů, došlo ke zjednodušení některých postupů naturalizačního řízení pro některé skupiny klientů. Spíše pro úplnost pak chceme krátce zmínit významné iniciativy uplynulého roku, s vědomím, že by byly tématem pro samostatné pojednání. V první řadě je to příprava ratifikace evropské Úmluvy o občanství, dále legislativní práce na návrhu zákona o státním občanství některých státních občanů a příprava novely zákona o nabývání a pozbývání státního občanství ČR č. 40/1993 Sb. V případě novelizace zákona o občanství se zřejmě jedná o dosud nejrozsáhlejší novelu tohoto zákona, která si klade za úkol vyřešit celou řadu problémů - mezi jiným deklarovat nárok na podržení státního občanství ČR českých občanů, kteří zvolili státní občanství Slovenské republiky a také vytvořit novou úpravu volby státního občanství ČR pro občany SR, kteří na území ČR trvale žili k datu rozpadu ČSFR a i nadále zde trvale žijí. Nová úprava by měla do možnosti volby výslovně zahrnout i nároky občanů SR s tzv. faktickým trvalým pobytem v ČR nejpozději od data rozpadu federace, odstranit ve stanovených případech prokazování tzv. podmínky beztrestnosti a její následné promíjení a předkládání dokladu o propuštění ze státního svazku SR. Navrhovaná úprava tak po šesti letech trvání samostatného státu konečně uznává specifické nároky obyvatelstva území, na němž došlo ke změně státní suverenity, zvolit si státní občanství nového státu bez dalších omezujících podmínek. V této souvislosti lze opět zmínit význam evropské Úmluvy o občanství jako kodifikace některých základních zásad, jež ve spojitosti s občanstvím váží nástupnické státy. Návrh zákona o státním občanství některých bývalých státních občanů, který má umožnit nabytí státního občanství ČR bývalým státním občanům Československa, resp. České republiky, kteří toto občanství pozbyli v období komunistického režimu propuštěním ze státního svazku 31


republiky nebo naturalizací v USA, spolu s již zmíněnou novelou zákona č. 40/1993 Sb. otevírá možnost získání dvojího nebo vícero státních občanství pro poměrně vysoký počet osob. Soudíme, že v případech obětí komunistického režimu nebo československých občanů postižených důsledky rozpadu federace se jedná o naprosto oprávněný krok, který je třeba jednoznačně přivítat. Určité pochybnosti budí navržená forma nabytí státního občanství ČR prohlášením, jež byla zvolena v případech obou navrhovaných úprav. Toto řešení je u některých skupin emigrantů spojeno s rizikem automatické ztráty jiného státního občanství v důsledku volby občanství ČR. Automatické nabytí ze zákona by také lépe vyloučilo problémy některých zranitelných skupin obyvatel, jako jsou nesvéprávné osoby, nezletilí nebo staří a postižení. Zastáváme názor, že vůli jednotlivce je možno respektovat i formou ponechání možnosti vzdát se ze zákona nabytého státního občanství. Domníváme se, že takové řešení by bylo plně v souladu s evropskou Úmluvou o občanství. Životnost navržených úprav, budou-li přijaty, bude prověřovat až praxe. V zásadě však lze již dnes odhadnout, že reprezentují velmi radikální řešení, které může zcela odstranit mnohé problémy, zmiňované v našem příspěvku. Pavla Boučková vedoucí Poradny pro občanství ČHV

Postavení uprchlíků Poradna pro uprchlíky ČHV Při posuzování stavu lidských práv v České republice vycházíme také ze zkušeností nabytých v činnostech Poradny pro uprchlíky Českého helsinského výboru. Ve spolupráci s vládními i nevládními organizacemi, s médii i s jednotlivci a za jejich podpory poskytuje nebo zprostředkovává poradna uprchlíkům již pět let především právní, sociální, ale i další pomoc (např. zdravotnické služby, psycho-sociální služby, pomoc v nejrůznějších obtížích apod.). Poradna je uprchlíkům dostupná od pondělí do pátku, každý týden navštěvují její pracovníci klienty v uprchlických táborech (Červený Újezd a Bělá-Jezová), případně v azylových domech, zdravotnických zařízeních nebo bytech. Poradna organizuje pro žadatele o postavení uprchlíka kurzy výchovy k občanství na základě výuky českého jazyka. Praktikanti a dobrovolníci se věnují převážně dětem žadatelů o azyl. Pracovní náplň právníků poradny spočívá mj. v seznamování klientů s právním řádem, kterým se řídí azylová procedura, a v pomoci při podávání rozkladů či žalob Vrchnímu soudu. Na žádost klienta mohou být právníci poradny přítomni u vstupního pohovoru, vedeného pracovníky Ministerstva vnitra ČR. Kromě informativních rozhovorů a poradenství poskytují sociální pracovnice poradny konkrétní pomoc, jakou je například zprostředkování kontaktu se státními či mezinárodními organizacemi, vyhledávání a kontaktování příbuzných apod. Poradna rovněž přispívá ke snahám o provedení patřičných změn v nedostatečné a často si protiřečící legislativě, snaží se ovlivnit veřejné mínění množstvím veřejných vystoupení v médiích atd. Klientelu poradny tvoří žadatelé o přiznání statutu uprchlíka v ČR, uprchlíci uznaní de iure, uprchlíci de facto a zamítnutí žadatelé, kteří podali žalobu k Vrchnímu soudu. Problémy, s nimiž se setkávají pracovníci Poradny pro uprchlíky při realizaci výše uvedených aktivit, lze přibližně shrnout do následujících, vzájemně provázaných oblastí:

32


◦ nepříznivý obraz cizinců a uprchlíků ve sdělovacích prostředcích a povědomí veřejnosti, ◦ různé formy diskriminace cizinců, ◦ nejasná legislativa, ◦ dramatický nárůst počtu žadatelů . České sdělovací prostředky a činitelé, kteří v nich vystupují, bohužel často podporují či dokonce vyvolávají v povědomí veřejnosti obraz cizinců a uprchlíků, který neodpovídá skutečnosti a je nadsazeně nepříznivý. Občas se například v televizi objevují zcela nepravdivé zmínky o nárůstu kriminality v oblastech uprchlických táborů, dochází k ničím nepodloženým spekulacím o zločinnosti uprchlíků a cizinců obecně, jež má být údajně vyšší než mezi českým obyvatelstvem. Údaje prezentované některými oficiálními činiteli jsou nepřesné, odrážejí neznalost situace, a dochází i k případům, kdy jsou podávány pejorativním způsobem. V rámci boje proti xenofobii a za lidská práva vystupují pracovníci poradny často na veřejnosti, ať už prostřednictvím televize, rozhlasu, novin a časopisů, nebo na různých setkáních a konferencích, například na mezinárodní konferenci „Xenofobie a média“ (organizované Syndikátem novinářů České republiky, Nadací pro svobodu slova, Českým helsinským výborem a Českým rozhlasem), na konferenci Středoevropského fóra „Populační migrace v Evropě: mýty a skutečnosti“, či na „Fóru občanské společnosti k 80. výročí moderní české státnosti“. Je důležité zpřístupňovat veřejnosti obraz cizinců v naší společnosti, který by odpovídal skutečnosti. Neméně důležité je bojovat proti různým formám diskriminace cizinců, k nimž dochází na všech úrovních. Uprchlíci, kteří se snaží řešit své problémy zdravotní, rodinné, problémy spojené se vzděláváním (zejména dětí), často narážejí při jednání s různými úřady na nepřekonatelnou jazykovou bariéru, neznalost či neochotu pracovníků zabývat se cizinci. Přibývá i netolerance vůči lidem s jinou barvou pleti. Zaměstnanci úřadů a policie často podrobují uprchlíky nedůstojnému zacházení a libovůli v rozhodování, dochází i k zastrašování a obtěžování ze strany policie. Chování policie je neúnosné zvláště k uprchlíkům, kteří překročili české hranice ilegálně - jakoby naše společnost zapomínala, že se uprchlíci pouze dožadují práv zakotvených ve Všeobecné deklaraci lidských práv, zvláště v článcích 13 a 14. Množí se stížnosti cizinců na diskriminaci v zaměstnání a na otevřené projevy xenofobie nebo rasizmu. Vzhledem k těmto jevům je patrné, že k právům, jichž se cizincům v ČR zdaleka nedostává v plné míře, patří právo na integraci. Je nezbytně nutné umožnit cizincům přístup k informacím a právům, ve kterých jsou kráceni. V rámci této snahy se zástupci Poradny pro uprchlíky účastní setkání a aktivit mezinárodní pracovní skupiny „Round Tables on Community Relations in Newer Immigration Countries“, iniciované Radou Evropy, kde usilují řešit tyto problémy v souladu s ostatními evropskými organizacemi (Migration Policy Group, Population Migration Division of the Council of Europe, European Cultural Foundation), se zástupci české státní správy, místní samosprávy a neziskových, etnických a vědeckých organizací. Nejasné a nedostačující zákony způsobují a přispívají k množství problémů. Patrně i díky těmto nejasnostem vykazují úředníci v různých funkcích příliš často tendenci uchylovat se k restriktivním postupům a výkladům zákonů. Skupinou, která má nejvíce problémů, z velké části způsobených mezerami v legislativě, jsou zamítnutí žadatelé, kteří podali žalobu k Vrchnímu soudu, ale nemají platné cestovní doklady, a nemohou proto upravit svůj pobyt v ČR podle zákona o pobytu cizinců. Mimo jiné to znamená, že v ČR nesmějí pracovat, což kromě nedostatku nezbytných finančních prostředků také přispívá ke zhoršení jejich duševního stavu (po dlouhodobé nucené nečinnosti a pobytu v táboře), a navíc nemohou jednat se zastupitelskými úřady země svého původu. Jsou zcela 33


závislí na pomoci poradny, která pro ně na základě dohody se správou uprchlických zařízení a z prostředků UNHCR hradí ubytování a stravu v uprchlickém táboře (Bělá-Jezová). Problematické je též hrazení zdravotní péče, poskytnuté čekatelům na rozhodnutí Vrchního soudu. Mnohdy se bohužel setkáváme se zavrženíhodným přístupem lékařů, pro něž je zajímavější úhrada ošetření než nemocný člověk. V posledních 3 měsících roku prudce narostl počet žadatelů o azyl. Zatímco v prvních 9 měsících roku žádalo o azyl asi 200 uprchlíků měsíčně, v posledním čtvrtletí se počet uprchlíků přicházejících do ČR více než zečtyřnásobil (jen v říjnu bylo podáno na 800 nových žádostí). Podmínky, v nichž jsou uprchlíci v táborech nuceni žít, jsou přinejmenším nedůstojné. Změnila se též struktura uprchlíků přicházejících do ČR. Zatímco v minulosti pocházela většina uprchlíků z Bulharska, Rumunska, Arménie a Afgánistánu, dnes převažují lidé z Kosova, Srí Lanky, Afgánistánu a Pákistánu. Poradna pro uprchlíky ČHV při své práci opětovně zjišťuje, jak nebezpečný je nacionalizmus a všechny formy násilného řešení rozporů. Zjišťuje stále zřetelněji, že nerespektování lidských práv a hrozba vyvolaná etnickou, rasovou a náboženskou nesnášenlivostí přerůstá hranice jednotlivých států. Pracovníci poradny se snaží působit na veřejné mínění českých občanů v jejich vztahu k uprchlíkům a cizincům obecně. Tento vztah je do značné míry deformován xenofobií a latentním rasizmem.

Zdravotní péče o uprchlíky se týká tří okruhů osob: ◦ žadatelů o status uprchlíka, kteří žijí v uprchlických táborech, ◦ žadatelů o status uprchlíka, kteří žijí mimo uprchlické tábory v soukromí, ◦ lidí po druhém negativním rozhodnutí žádosti o status uprchlíka. U žadatelů o status uprchlíka, kteří žijí v uprchlických táborech, hradí náklady na zdravotní péči ministerstvo vnitra. Péče v táborech však není zajišťována na dostatečné úrovni. Důvodů tohoto stavu je celá řada. Jedním z hlavních je v současné době znatelný nárůst počtu uprchlíků. Tábory jsou přeplněné, což má za následek možnost šíření infekcí, ale i zvýšení psychického tlaku na osoby, které zde žijí. Následně lze pozorovat nárůst psychosomatických onemocnění a psychických poruch. V této vypjaté situaci není čas na prevenci a nejsou v dostatečné míře zajištěny služby psychologů a psychiatrů. V zásadě není možné říci, že lidé z uprchlických táborů nemají možnost vyšetření u specialistů v jednotlivých medicínských oborech; ve většině případů se k nim však dostanou pozdě a náklady na následnou léčbu jsou proto vyšší. U druhé skupiny uprchlíků způsobuje řadu nedorozumění nedostatečná informovanost. Pokud tito žadatelé o status uprchlíka odejdou do soukromí, hradí náklady na jim poskytovanou zdravotní péči ministerstvo zdravotnictví. Přitom při odchodu z tábora musí osoby, které jsou ochotné se o ně postarat, podepsat na formuláři vydávaném ministerstvem vnitra prohlášení, že budou kromě jiného hradit i tyto náklady na zdravotní péči. Přestože pracovníci Poradny pro uprchlíky ČHV upozorňovali opakovaně na nepravdivost údajů uvedených v tomto formuláři, k nápravě dosud nedošlo. Tím se zhoršují možnosti uprchlíků pobývat v rodinách mimo tábor, protože zmíněné formulace se většina lidí zalekne. Lidé po druhém negativním rozhodnutí žádosti o status uprchlíka se ocitají ve zvláště obtížné situaci. Pokud se odvolají k vrchnímu soudu, na jehož rozhodnutí se čeká v průměru dva roky, jejich postavení je velmi nejisté. Žijí pod obrovským tlakem, neboť se obávají návratu do země původu. Podle dřívějšího právního výkladu zákona byli stále ještě žadateli o status uprch34


líka, nyní jsou posuzováni podle zákona o cizincích, a měli by si tedy zdravotní péči hradit sami. Pokud nemají doklady, nemohou pracovat, nemají možnost si vydělat, a není tedy z čeho péči uhradit. Pokud doklady mají, mohou požádat o dlouhodobý pobyt, ale zdravotní péči si také hradí sami. Pojištěny jsou pouze osoby, které pracují. Zbytek rodiny, většinou manželka a děti, ale ze zákona pojištěny nejsou. Pojištění cizinců je velmi drahé a navíc jsou v některých případech odmítáni; pojišťovny nejsou povinny je pojistit. Stalo se tak například v případě matky s dítětem, které trpí leukémií. Do budoucna je nutné zajistit v uprchlických táborech zdravotní péči, jež by odpovídala zdravotnímu stavu a počtu osob, které zde žijí. Zejména je třeba si uvědomit, jakému psychickému stresu jsou tito lidé vystaveni, a na tuto situaci reagovat. Je nezbytné zabývat se také problematikou uprchlíků, kteří si zdravotní péči nemohou z objektivních důvodů hradit sami. Anna Grušová David Komínek Poradna pro uprchlíky ČHV

K cizinecké problematice Problematika migrantů ve smyslu volně se přemísťujících či pohybujících osob je jednou ze stěžejních pilířů konceptu Evropské unie, která trvá na jejich zásadně neomezené, „bezhraniční“ cirkulaci mezi členskými státy, tedy v evropském prostoru. Česká republika jakožto kandidát plnohodnotného členství v EU není však tímto trendem dosud (dle všeho) příliš oslovena. Pomineme-li tradiční nevelkou vstřícnost české společnosti vůči cizímu a tudíž podezřelému, celkově negativní dojem umocňuje hojně se vyskytující pasivita, arogance, dost časté korupční postupy či obyčejná neochota státních úředníků v cizineckých záležitostech. Jde o závažný problém v rezortu vnitra na úrovni vyšších i běžných úředníků, policistů i civilistů. Český helsinský výbor opakovaně shledával velmi nevyvážený přístup při posuzování žádostí o udělení státního občanství, a to zejména ze strany ministerstva vnitra, civilně správního úseku. Na tuto skutečnost autor soustavně upozorňoval nové vedení ministerstva a setkal se se zásadně kladnou odezvou, přičemž považuje za nezbytné věnovat věci stálou a intenzívní pozornost. Co se týče oblasti uprchlické, legislativně ani fakticky není situace (i díky aktivitám a spolupráci Poradny pro uprchlíky ČHV s ministerstvem vnitra) příliš napjatá. Přestože za rok 1998 bylo evidováno cca 4.000 žádostí o přiznání postavení uprchlíka v ČR, což představuje zhruba dvojnásobek oproti minulým letům, je nutné pokračovat v důsledném, konkrétně založeném zkoumání oprávněnosti žádostí orgány vnitra. Z hlediska platných mezinárodních standardů se nejeví žádoucí sahat k restriktivní legislativě, ani k zužující interpretaci legislativy stávající. Připravené návrhy zákonů (o pobytu cizinců na území ČR, azylový) dosud nebyly doporučeny a vyžadují dalších úprav, přičemž ČHV k nim formuloval v rámci připomínkového řízení četné, nikoli okrajové výhrady. Česká republika se nemůže vyvazovat z evropské mobility osob. Naopak, je velkým úkolem především rezortu vnitra vytvářet pro ni příznivé podmínky, avšak za současného zachování účinného postupu proti případným rizikům pro vnitřní pořádek a bezpečnost občanů. K aktuální situaci emigrantů z hlediska jejich bývalého československého státního občanství

35


Významným dluhem v oblasti státního občanství nadále zůstává situace těch bývalých občanů Československé socialistické republiky, kteří byli po odchodu z republiky na demokratický Západ svého státního občanství zbaveni. Jde o stav, kdy odnětí občanství podle zákonů o nabývání a pozbývání státních občanství z let 1949 a 1969 (československého státního občanství a státního občanství České socialistické republiky) neumožňuje těmto lidem nabýt zpět české státní občanství. Je tomu tak proto, že současné znění zákona o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky váže takové nabytí na zřeknutí se původního (stávajícího) státního občanství cizího státu, aniž by rozlišovalo mezi skutečnými zcela cizími státními občany (kteří nikdy v minulosti nebyli občany předchozího československého státu v období socializmu) a těmi cizími občany, jimž bylo dle socialistického práva československé a české státní občanství odňato proti jejich vůli a v rozporu se všemi mezinárodně uznávanými demokratickými principy. Proklamovaný posun v chápání institutu státního občanství - nahlíženo zejména z pozice ústavního principu jednotnosti státního občanství - by neměl být zaměřen pouze na řešení situace bývalých občanů České a Slovenské Federativní Republiky, jimž má být umožněno (jako výjimka) nabytí druhého státního občanství vedle ponechání stávajícího. Rovněž by mělo dojít ke změně v postavení emigrantů, kteří o obnovení svazků s Českou republikou upřímně a legitimně usilují, a to tak, aby nebyli nuceni přetrhat svazky, jež jim umožnily přežít těžké období, v němž se k nim zachoval jejich původní stát v době nesvobody tak hanebným způsobem. Neřešit v současné době, již 10 let po návratu k demokracii a otevřené společnosti, jejich problém, by mohlo tuto společnost postavit před velmi nepříjemné otázky. Nakolik tento stát zpřetrhal vazby s minulostí a napravil křivdy, jichž se kdysi dopustil? Jak se nyní v těchto záležitostech zachová stát, který tak dlouho udržuje a konzervuje výsledky napáchané kdysi socialistickou státní zvůlí? Mgr. Pavel Bílek Mgr. Petr Smolík právníci ČHV

Policie a lidská práva Stav policejních složek a jejich práce v roce 1998 Směřování policie V porovnání se stavem policejního sboru a jeho práce, který byl popsán v obdobné pasáži Zprávy o stavu lidských práv v České republice v roce 1997, lze - podle názoru autora - konstatovat převládající stagnaci a celkově nepříliš optimistický výhled. Policii ČR se dlouhodobě nedaří iniciovat a prosadit nutné systémové i personální změny, vymanit se ze spíše nedůvěryhodného, izolovaného, občansky málo kooperativního postavení ve společnosti. Důvěra občanů ČR v policii se podle opakovaných průzkumů veřejného mínění pohybuje ve velmi nízkém pásmu kolem 30%. Devět let po listopadové revoluci už nelze za hlavní příčinu této situace označovat přízrak komunistické StB, i když nemálo stávajících příslušníků Policie ČR v této složce pracovalo a jména některých „zdobí“ titul JUDr. získaný na VŠ SNB. Je chybou (ať už jde o záměr či trestuhodnou liknavost), že jmenovaní - byť je nelze paušálně označit za nekvalifikované a nevzdělané - působí nezřídka ve vedení sboru. Hlavní příčina neuspokojivého stavu je v nedořešených systémových aspektech, v profesně a lidsky nekvalitně odváděné, nedůsledné práci některých, namnoze vysoce postavených pří36


slušníků Policie ČR. Tito ani zdaleka nemusí tvořit většinu, leč přesto velmi snadno (např. svým zapojením do skutkově i procesně složitých či mediálně atraktivních kauz) kazí obraz a věrohodnost policie. S tímto problémem úzce souvisí současný model kontroly policejní práce (nikoli funkční vnější, pouze vnitřní, přesto ke konci sledovaného období vykazující změny k lepšímu) a systém přijímání i výchovy a vzdělávání příslušníků ve služebním poměru. Na tomto místě je příjemné sdělit, že kupříkladu vedení Střední policejní školy MV ČR v Praze 9 pečlivě dbá na zabezpečení dobrého standardu právní i lidskoprávní výuky a výchovy. O to hlouběji by tato oblast měla být rozpracována a zkoumána na Policejní akademii v Praze, kde však podle dosavadních poznatků existují značné rezervy v kvalitě výuky i ve spolupráci s vlastním policejním sborem. Ani prezídium Policie ČR není „světlonošem“ koncepční práce s rezervoárem zdatných odborníků, neškodilo by otevřenější hledí zejména v interní i externí personální politice a ofenzivnější postup proti organizovanému zločinu a rasisticky či xenofobně orientovaným skupinám. Bezpochyby by z takového postupu proudily pozitivní signály z hlediska důrazu kladeného na etiku policejní práce. Způsob vedení sboru Jednotlivé standardní součásti Policie ČR byly nezřídka chaoticky přeskupovány či rušeny, ne zcela standardní naopak vytvářeny, aby se posléze ukázala primární potřeba lepší funkčnosti součástí tradičně existujících. Spokojenost nemůže panovat ani pokud jde o personální politiku uplatňovanou uvnitř policejního sboru, zvláště pak pokud jde o policejní management. Nedostatečný důraz byl dlouho kladen na jazykovou vybavenost (zejména u vedení, předních policejních funkcionářů, ale i u řadových příslušníků - při současné neexistenci kodexu specifických potřeb těchto skupin), na motivační mechanizmy profesního i kariérního růstu při neúspěšném náboru a nedostatečné saturaci vysoce kvalifikovaných lidí. Charakteristická je přitom poměrně značná vnitřní nevyváženost pokud jde o kvalitativní rozdíly mezi prací různých policejních složek. U vyšetřovatelů Policie ČR, kteří tvoří jeden z důležitých orgánů činných v trestním řízení, jsou jmenováni ministrem vnitra a procesně podléhají státním zástupcům, stále existují velké rezervy, a stav této složky lze hodnotit jako velmi znepokojivý. Většina z nich nesplňuje kvalifikační předpoklad vysokoškolského právnického vzdělání, mnozí nejsou vysokoškolsky vzděláni vůbec. Práce některých z nich vykazuje četná procesní pochybení, neopodstatněné průtahy, někdy nekvalifikovaný, liknavý, v případu nevyvážený postup. Bylo by zapotřebí zvýšit motivaci dobrých vyšetřovatelů vyššími platy (dle autora by plat vyšetřovatele měl činit zhruba 65-70% platu státního zástupce) a současně nekompromisně vyžadovat jasně pojmenované lidské a profesionální kvality, dosaženou i další kvalifikaci, odpovědnost, aktivní a objektivní přístup. To samozřejmě předpokládá personální změny. Na vypracování důležité metodiky hodnotících kritérií by se měli podílet odborníci na policejní problematiku - nepolicisté. Legislativní předpoklady V souvislosti s tím, co bylo uvedeno, je nezbytné zdůraznit, že platnou trestněprávní úpravu ČR (Listina základních práv a svobod, trestní zákon, trestní řád, který je procesní normou) nelze považovat - přes dlouho očekávanou zásadní rekodifikaci - za zásadně pochybenou, nevyhovující a neumožňující účinný postup policie a následný trestní postih pachatelů. Problém spatřujeme hlavně v nedostatečně důsledném uplatňování zákonem daných možností či povinností ze strany orgánů činných v trestním řízení. Přesto je velmi žádoucí, aby byly v krátkém čase dokončeny expertní práce na pečlivé a důsledné rekodifikaci trestněprávních předpisů, dosud dílem spjatých s totalitním obdobím (ta je slibována již řadu let s neustálým časovým „skluzem“) a aby výsledky byly v odpovídající podobě předloženy Parlamentu k projednání. Posun v hodnotové hierarchii chráněných zájmů i v některých trestních sazbách 37


by byl žádoucí jako konkrétní pomoc v rámci trestního řízení, represivního i preventivního účinku. Co se týče změny ustanovení Listiny základních práv a svobod pokud jde o prodloužení doby zadržení podezřelého policií z 24 na 48 hodin (účinnost od 1.1. 1999), autor tím na rozdíl od mnohých odsuzujících hlasů pobouřen ani zásadně znepokojen není. I tento časový interval je plně v souladu s mezinárodním lidskoprávním standardem. Může být užitečný tím, že v některých případech zachovává dostatečnou ochranu zadrženému, legitimně posiluje ochranu občanů, a policii umožňuje shromáždění potřebných a průkazných poznatků k zadržené osobě a skutku. „Policejní zdraví“ Ani Policie ČR není ničím jiným nežli reprezentativním výsekem české společnosti, celkového prostředí a atmosféry, kterou jsme prosyceni a v níž žijeme. Proto tento sbor není uchráněn korupčních tlaků a rozmanité trestné činnosti svých příslušníků, které jsou však obzvláště společensky nebezpečné. Obrannými faktory proti těmto negativním jevům jsou: co nejkvalitnější přijímací řízení, průběžné vedení a výchova pracovníků profesionály, koncepce a důsledné provádění systematické i náhodné kontroly. Poslední zkušenosti s prací Inspekce Ministerstva vnitra ČR (konec roku 1998) naznačují možné zkvalitnění této instituce prvořadého významu, kde v uplynulých letech panoval prazvláštní duch personálních čistek, ostrých konfrontací, nepřípustných excesů, bezkoncepčnosti, neprofesionálního mlžení a bezzubosti. Funkčnost, vysoká profesionalita, nezpochybnitelný lidský kredit jejích pracovníků a zejména kvalitní vedení jsou nutné předpoklady pro řádné plnění náročných úkolů. Užitečné by mohlo být navázání spolupráce s odborníky vně policie, i s představiteli nevládních, nepolitických struktur. Korupce v policejním sboru existuje. Ze strany ministerstva vnitra i policejního prezídia by měla být věnována maximální pozornost právě jejímu systematickému, intenzivnímu potírání, přičemž zvláštní pozornost si v tomto ohledu zasluhuje Služba cizinecké policie a dopravní inspektoráty. Také vysoce postavení služební funkcionáři by měli být (v zájmu charakteru, dobré pověsti a autority policie) pod drobnohledem protikorupčního programu. (Podobný materiál již na ministerstvu vnitra vznikl, vyžaduje však další úpravy.) Ilustrace kazuistikou Neuspokojivá úroveň organizační a velící práce vysoce postavených služebních funkcionářů se ukázala v některých akcích - zejména při policejních zásazích v průběhu roku. Byla příčinou několika nepřijatelných excesů a nezvládnutých situací. Zmínce nemůže uniknout dnes již pověstná pražská GLOBAL STREET PARTY z května 1998, která jasně odhalila nízkou kompetentnost odpovědného policejního vedení. Vina za nezvládnutí situace padá především na ně, nikoli pouze na zasahující řadové policisty. Padá ovšem i na tehdejší vedení ministerstva vnitra, které zprvu zásah hájilo a teprve pod následným legitimním tlakem občanských organizací (rovněž i ČHV) a některých sdělovacích prostředků stanovisko postupně upravovalo. Také v četných případech s pravděpodobnou rasistickou motivací (a celkově ve věcech tzv. stigmatizovaných a periferních skupin i jednotlivců) se policii vyčítal přístup charakterizovaný jako jistá pasivní rezistence až apatie. Skutečnou nápravu a regulérní postup v naznačených směrech, zvláště ve směru nezbytné ochrany občanů, a to i těch kritických, musí zabezpečit profesionální kontrolní mechanizmus. Policie jako služba občanům, stát a občan Zatímco v oblasti násilné trestné činnosti policie stabilně dociluje poměrně vysoké objasněnosti, v tzv. banální (majetkové) kriminalitě rozhodně neplní určenou roli fungující služby

38


občanům a společnosti. Objasněnost oscilující kolem 25% je dlouhodobě nepřijatelná, občanům bere pocit právní jistoty, důvěru v policii i v právo. Poměry na místních služebnách jsou nezřídka srovnatelné s těmi za rakousko-uherského mocnářství. Na druhou stranu v řadě případů došlo k otevření nových či renovovaných služeben, které již lépe vyhovují náročným úkolům. V některých lokalitách (malá, odloučená místa) místní oddělení Policie ČR úplně chybějí. Výkonní policisté obecně trpí nedostatečnou materiální vybaveností i slabou podporou policejního vedení, fakticky mají jen velmi omezený přístup ke zvyšování kvalifikace (takový jejich zájem bývá považován spíše za přítěž). Nemálo policistů přitom cítí a vykonává svou práci jako poslání, s vysokou profesionalitou, a stále hůře snáší obtížné podmínky svého postavení i pocit nedocenění. Kupící se problémy rozhodně nelze donekonečna omlouvat stálým nedostatkem finančních prostředků ze státního rozpočtu, už proto, že rok od roku je situace napjatější. (Současně je nutné konstatovat problematické přerozdělování určeného peněžního objemu v rámci jednotlivých policejních součástí a stanovovaných priorit.) Policie plní jednu ze základních funkcí státu po celou dobu, co je stát státem. Bude-li stát tuto oblast trvale a hluboce podceňovat (co do významu, prestiže povolání, finančně), krutě se nám tento alibizmus v budoucnosti vymstí. Policejní dvoukolejnost I ve zkoumaném období pokračovala v policejní sféře dvoukolejnost. Vedle Policie ČR a její struktury působí v ČR dle zákonného podkladu také obecní (městská) policie. Její příslušníci se nazývají strážníci a jsou pouze v pracovním, nikoli služebním poměru, který se uplatňuje u Policie ČR. Autor se po několikaletém zkoumání situace přiklání k existenci pouze jednoho oficiálního státního policejního sboru v republice, a to Policie ČR. Celá řada vážných excesů strážníků i jejich logicky omezené kompetence nutí k zamyšlení nad opodstatněností samostatné existence obecních a městských policejních sborů. Neobstojí ani námitky, že v malých místech, kam nedohlédne Policie ČR, je strážník životně důležitý. Policie ČR zkrátka dohlédnout musí, jinak by její název a zákonné pravomoci i povinnosti byly jen cárem papíru, pouhou fikcí v pseudodemokratickém prostoru. V každém případě však současný stav vyžaduje provedení prvořadě systémových, koncepčních změn ve stávající Policii ČR za spoluúčasti kvalitních odborníků a s využitím policejních zkušeností západních demokracií. Odhodlá se k tomu Česká republika nejen ústy, ale také skutky svých odpovědných představitelů? Pavel Bílek právník, zástupce ředitelky ČHV

Nedostatky v činnosti policie Úloha policie - vlastně všech policejních složek - v moderní společnosti neustále nabývá na významu. Vývoj společenských vztahů a nové formy ohrožení veřejného i soukromého zájmu vedou často k nezbytným reakcím represivních složek státní moci na negativní celospolečenské jevy. Jejich projevům a důsledkům se ovšem ani sama policie nedokáže zcela vyhnout. Jedině důsledné poukazování na tyto neduhy může vést k jejich odstranění a k zefektivnění činnosti policie. Škála problémů, s nimiž se potýká, je vzhledem k rozsahu plněných úkolů rovněž značná a zahrnuje poklesky méně i více nebezpečné. Snad právě diskuse o nich a jejich řešení může vést k nápravě. Korupce policie je bohužel jevem, který - jak se zdá - se nedaří účinně potírat. Situace se zlepšuje alespoň v tom, že případy korupce jsou brány stále vážněji, a snad lze hovořit o zlomu v atmosféře, jež by měla usnadnit odhalování korupce a její rychlý a účinný postih. Méně 39


radostným jevem je skutečnost, že korupce se týká ve větší míře i vysokých policejních důstojníků. Nejedná se pouze o podezření z malé korupce, např. při řešení dopravních přestupků nebo v postupu cizinecké policie. Příkladem je podezření z vydírání a přijímání úplatků, jimž čelí důstojník policejního prezídia a státní zástupce jihočeského krajského státního zastupitelství - pobočky v Táboře. Obecně platí, že se trestné činnosti dopouštějí především policisté se služební praxí kratší pěti let a ve věku do třiceti let, kteří jsou denně vystaveni stresu pouliční práce a mají možnost páchat korupční i jinou trestnou činnost související s plněním svých služebních povinností. Aféra bývalého policejního ředitele správy severomoravského kraje, jenž byl zproštěn podezření z korupce pro zahraniční zájezd na náklady vítkovického fotbalového klubu, ukazuje, že jakkoli určité jednání nemusí být trestným činem nebo jiným deliktem, může vyvolávat otázky týkající se profesionální etiky policisty a vážně ohrožovat důvěru ve schopnost policejních orgánů plnit služební povinnosti. Takové jednání, o jehož souladu s profesní etikou lze rozhodně pochybovat, může zahrnovat i bezplatné zapůjčení motorového vozidla místního podnikatele vysokému policejnímu důstojníkovi nebo přijímání tzv. „sponzorských darů“. Takovéto praktiky by měly vést k vyvození jasných závěrů nadřízenými. Bylo by především vhodné zvážit, zda by jim nešlo zabránit vypracováním etického kodexu policistů, jenž by zároveň vyloučil případné nejistoty pokud jde o kvalifikaci povahy určitého jednání a jeho následků. Zároveň by se vyloučilo případné zneužívání takových situací k řešení služebních neshod. Institut Inspekce ministra vnitra jako orgánu příslušného k šetření trestných činů policistů je jak vyplývá z mnoha případů - zcela neudržitelný. Situace, kdy trestnou činnost policistů šetří sami policisté, neumožňuje dostatečně nezávislou a nestrannou kontrolu. Vede často ke vzniku atmosféry, která neumožňuje objektivní a nezpochybnitelné vyšetření případu. Ochrana před eventuální profesní podjatostí je dána pouze v rámci stížnosti k dozorujícímu státnímu zástupci. Jeho úkol je ovšem omezen jenom na přezkoumání činnosti vyšetřovatele inspekce. Nemá možnost sám se přesvědčit o jednotlivých provedených úkonech; vnější kontrola je tedy omezená a není zajištěna adekvátně v celém rozsahu. Pozitivně tedy přijímáme návrh vlády, dle něhož by mělo celé vyšetřování - nikoli pouze dozor nad vyšetřováním - trestných činů policistů přejít na státní zastupitelství s tím, že vyšetřovací úkony by byly prováděny vyšetřovateli státního zástupce, jenž by byl nadán stejnými zárukami nezávislosti a nestrannosti vůči policii jako jsou státní zástupci sami. Rozhodně by však nemělo dojít k vyslyšení některých hlasů volajících po zřízení zvláštních vojenských státních zastupitelství (prokuratur) a soudů, čímž by došlo k narušení jednotného systému státního zastupitelství a soudní moci. Významnou změnou v policejní práci je novela Listiny základních práv a svobod a taktéž trestního řádu, která nově umožňuje zadržení osoby policií bez soudního souhlasu na 48 hodin. Až praktické zkušenosti s jejím využíváním dají odpověď na otázku, zda napomůže stíhání pachatelů trestné činnosti nebo zda na straně policie bude svádět k excesům týkajícím se nejen obcházení limitu 48 hodin. Po zhodnocení těchto zkušeností bude třeba zvážit, jak se nová lhůta osvědčila, a zda je možno ji ponechat, případně jaká jiná opatření budou nezbytná k odstranění negativních praktik policie. Jedním z nich by určitě měla být i zvýšená kontrola režimu zadržení osoby v cele předběžného zadržení, aby nedocházelo k nezákonnostem, jaké se odehrály při květnové Global Street Party v Praze (např. bezdůvodné a nepřípustné bití zúčastněných osob) nebo jakým byl případ policisty z obvodního oddělení v Mladé Boleslavi, jenž měl v cele předběžného zadržení způsobit poranění člověku podezřelému z trestné činnosti a byl pak na základě sděleného obvinění postaven mimo službu.

40


Významnou úlohu v činnosti policie sehrává vzdělávání policistů, a to na všech úrovních. Situace, kdy naplnění stavu ve funkcích v policii a na ministerstvu vnitra, které vyžadují vyšší vzdělání, je umožňováno v zásadě na základě udělování výjimek ministrem vnitra, není dlouhodobě udržitelná. Jistě je omluvitelná stavem rezortu na počátku 90. let, ale současný počet 8 tisíc osob, které pracují ve funkcích bez požadovaného vzdělání a nesplnily povinnost do 4 let si je doplnit, je alarmující; proto je třeba daný stav postupně řešit. Z praxe je známá zejména skutečnost, že ve velkém rozsahu jsou tyto výjimky poskytovány především vyšetřovatelům bez právnického vzdělání, což se v mnoha případech odráží v neuspokojivých výsledcích jejich práce. Otázky vzdělávání policistů souvisí také úzce s potřebou specializace policistů určitých útvarů. Jedná se o oddělení úřadů vyšetřování zaměřená na závažnou hospodářskou kriminalitu, zásahové jednotky přepadové i pořádkové, speciální týmy zaměřené na internetovou a jinou technologicky náročnou kriminalitu apod. V neposlední řadě pak jde o specialisty na drogovou problematiku, zejména v souvislosti s novelou trestního zákona, která kromě jiných aplikačních obtíží zákonitě zvýší náročnost práce policistů týkající se rozlišování jednání pachatelů z hlediska posuzování kvality a kvantity zjištěné omamné látky, z hlediska vyvození závěrů o společenské nebezpečnosti činu a přijetí odpovídajících rozhodnutí. Problémem se vloni při přijímání nových policistů ukázalo podezření z diskriminace při přijímání žen do služeb policejního sboru v Praze. Zejména prohlášení ředitelů některých zvláštních pražských policejních oddílů v tom smyslu, že „brát někoho, aby po výcviku otěhotněl, je hrozné“ nelze tolerovat. Taková tvrzení vážně snižují nejen pověst policie, ale vážně též narušují obecnou společenskou atmosféru z hlediska diskriminace na základě pohlaví a věku. Zároveň veřejná diskuse k této otázce ukázala, že policie jako zaměstnavatel nenabízí dostatečné pracovní podmínky právě pro ženy (pracovní zázemí a infrastruktura odpovídající specifickým společenským nárokům žen v některých služebních objektech postrádá oddělená sociální zařízení a jiné nutné vybavení). K náležitému vyšetřování rasově motivovaných trestných činů by měla sloužit především řádně motivovaná a uvědomělá policejní práce, kterou by mohly další orgány činné v trestním řízení náležitě využít. Důslednost policistů může být však ohrožena i jejich samotnou intolerancí k menšinám, která může dosáhnout až trestné činnosti. Případ, kdy byl na Karlovarsku stíhán policista obvodního oddělení za propagaci fašizmu, protože na veřejnosti nosil stejnokrojovou pásku s hákovým křížem, jednoznačně vyžaduje rychlý služební zásah nadřízených, aby bylo potrestáno neetické a protiprávní jednání a aby nedocházelo k ohrožení plnění služebních úkolů. Zabezpečování úkolů vyplývajících ze zákona není myslitelné bez náležitého finančního zázemí. Předpokládané škrty v rozpočtu mohou negativně ovlivnit délku vyšetřování (zejména ve vazebně stíhaných věcech je třeba takové případné důsledky vážně kritizovat). Situace by v žádném případě neměla dospět k tomu, aby se někteří okresní policejní ředitelé museli uchylovat k obcím se žádostmi o finanční výpomoc, jako se tomu stalo loni například na Novojičínsku. Už vůbec by neměla situace vést k tomu, aby - byť žertem - hovořili příslušní nadřízení o nutnosti vyžadovat od občanů podávání oznámení na vlastních formulářích s tím, že na oficiální nemá policie dost prostředků. Otázka případného slučování státní a obecní (městské) policie byla v loňském roce v neprospěch věci - odložena. Nedostatky v součinnosti obou policejních sborů však nebyly řešeny žádným organizačním způsobem. Stejně tak nebylo umožněno přijetí vhodných organizačních opatření v těch městech, kde obecní zastupitelstva vyjádřila přání týkající se užší spolupráce nebo dokonce organizačního začlenění obecní policie do struktur státní policie v rámci posílení místního bezpečnostního systému. Ani situace ve financování obecní policie 41


není dosud ideální, protože připravované řešení bylo odloženo s odkazem na přijetí nových státních rozpočtových pravidel. Nejistotu v otázce definitivního řešení dokládá i názorové rozdělení politických stran „půl na půl“. Ke zlepšení statutu obecní policie může přispět i zavádění nových kontrolních mechanizmů, které napomohou větší průhlednosti její práce a ulehčí řešení případných problémů a vyřizování stížností. V Rakovníku byl navržen nový způsob kontroly obecní policie tou cestou, že ji nadále nebude vykonávat pouze starosta, ale též pověření členové městského zastupitelstva. Nové formy kriminality a omezenost účinnosti tradičních forem boje proti trestné činnosti vede nezbytně k potřebě využívat nové, dříve neznámé formy policejní práce, jež zahrnují jak aktivity represivní, tak preventivní. Stále více by měla policie mít na paměti, že starost o bezpečnost a dodržování zákonů není jenom její prací a výkonem svěřených pravomocí, ale především službou občanům. V tomto duchu se jeví pozitivně myšlenka zřizování schránek důvěry v rámci programu Prevence 2000, zřizování informačních a poradenských programů, linky pro ohrožené sociální skupiny jako jsou senioři (zřízená např. městskou policií v Brně), pořádání osvětových akcí ke zvýšení zájmu o bezpečnost sousedů (projekt Ostře sledované sousedství v Krnově) s využitím iniciativy například pojišťoven, informační letáková kampaň varující před výskytem kapesních krádeží v pražské hromadné dopravě, besedy s občany upozorňující je na možná nebezpečí a na vhodné metody předcházení rizikovým situacím, plzeňské nabídky sprejerům k využití jiných ploch, bránící vandalství a jiné. Na straně druhé je otázkou, zda současná neexistující zákonná úprava součinnosti občanských iniciativ s policií není také příčinou vzniku spíše divoce vyhlašovaných iniciativ (nuselská domobrana), zatímco vážně míněná, i samotnými městy (například Plzní) podporovaná činnost sousedských hlídek, která by zachování veřejného pořádku napomohla a nijak by ho vedlejšími projevy nekomplikovala, není pro údajnou organizační nejistotu dostatečně realizovatelná. Nedostatek personální lze při péči o veřejný pořádek a bezpečnost nahradit v moderní době i jinými prostředky. Velmi účinným se zdá být monitorování vybraných veřejných prostranství prostřednictvím centralizovaného videokamerového systému. V uplynulém roce začala využívat jeho služeb nejen nejzatíženější Praha, ale rovněž Kroměříž, Přerov, Olomouc, Teplice, Cheb, Dubí, Kladno, Ústí nad Labem a dalších nejméně dvacet měst v celé ČR. Výsledky z prvních měst, v nichž už lze vyvodit určité závěry, ukazují, že se jedná o efektivní metodu boje proti pouliční kriminalitě. Pokud bude s obrazovými záznamy po jejich pořízení nakládáno v souladu se zákonným standardem ochrany osobních údajů, umožní zmíněné monitorování využít policejní personál k plnění jiných služebních úkolů. Zvyšující se kriminalita mládeže do 15 let je ze strany státu, včetně policejních představitelů, doposud v praxi reflektována výlučně úvahami o snížení hranice věku 15 let pro možné trestní stíhání pachatelů. Skutečnost je taková, že stát sice umožňuje řešení případů delikvence nejzávažnější trestné činnosti dětí mladších 18 let, ale děje se tak zcela nedostatečným a nesystémovým způsobem. Rovněž akcent na případné řešení formou uplatnění trestní sankce není vhodný a jeho použití je myslitelné - vzhledem k subjektivním vlastnostem pachatelů zcela výjimečně, a to jak ve vztahu k možným sankcím (záměrně nikoli trestům; je třeba pečlivě vážit přiměřenost opatření a vyváženost jejich výchovného a až v druhé řadě sankčního účinku), tak k povaze obecného modelu trestního řízení. Důraz by měl být kladen na aktivní a účinnou sociálněprávní ochranu mládeže, pro níž by měl stát vytvářet jak legislativní, tak organizační a motivační podmínky. Ty by neměly vylučovat ani součinnost zainteresovaných policejních složek, například v rámci různých osvětových, informačních a preventivních programů.

42


Zásadní význam ve vztahu k rozhodování o právech a povinnostech cizinců v ČR měly dva nálezy Ústavního soudu týkající se protiústavního postupu policejních orgánů v případě ukládání trestů zákazu pobytu na území republiky, v případě porušení obecně závazných právních předpisů a při poskytování právní ochrany účastníkům řízení o vyhoštění obecně. Ústavní soud rozhodl, že praxe policie vede k porušování lidských práv cizinců, a zrušil svými nálezy příslušná ustanovení zákona o pobytu cizinců k polovině roku 1999. Nadále však v individuálních případech pokračovala negativní praxe policie vůči cizincům. Výše naznačené problémy policie se zdají nasvědčovat tomu, že jak policie státní, tak policie obecní jsou institucemi veskrze zkaženými, u nichž lze jen těžko předpokládat progresi směrem k lepšímu. Taková však skutečnost naštěstí není. Ve všech složkách Policie ČR působí dostatek svědomitých, odborně fundovaných a vlastní profesionální cti si vědomých lidí, jejichž píle a úsilí dává záruku toho, že celkové směřování policie, tak jak bylo zahájeno po roce 1990, jednoznačně míří k vytvoření moderního policejního sboru, jehož prvořadým účelem nebude výkon represe, ale ochrana práv občanů tohoto státu. Věřme, že maxima požadující po jednotlivých složkách státní moci, aby jejich činnost byla nesena povinností sloužit občanům, budou postupně naplněna i v případě policie. Právě poukázání na negativní zkušenosti, jež dodnes nejsou ojedinělé, pokládáme za jeden z nezbytných předpokladů, aby s tímto zlepšením spojená sebereflexe byla doprovázena i úsilím o eliminaci zmíněných chyb a závad. Takový vývoj by jistě umožnil změnu pohledu na činnost policie jako celku, a umožnil by, aby mimořádně záslužná práce většiny policistů mohla být náležitě a odpovídajícím způsobem oceněna. Petr Smolík pracovník Právní poradny ČHV

Situace ve vězeňství V rámci mikroprojektů Demokracie Programu Phare, při finančním zajištění ze strany Nadace pro rozvoj občanské společnosti a Ford Foundation, realizoval Český helsinský výbor v období od 1.1. do 31.12. 1998 projekt monitoringu stavu vězeňství v ČR, jehož obsahem bylo zjištění stavu vězeňství v ČR se zaměřením na dodržování zákonných ustanovení, a jeho porovnání s evropskými standardy, zejména v souvislosti se snahou ČR o začlenění do struktur Evropské unie. Návštěvy ve vězeňských zařízeních na celém území České republiky byly organizovány na základě dohody mezi ČHV a Generálním ředitelstvím Vězeňské služby. Původně byl projekt založen na distribuci dotazníků mezi vězni, a to náhodně vybranými a těmi, kteří se na ČHV již obrátili. Bohužel generální ředitelství zakázalo jakoukoliv distribuci psaných dotazníků ve věznicích. Na základě návštěv ve věznicích a dotazníků jsme zjistili následující fakta. Vzhledem k přeplněnosti věznic nejsou do důsledku dodržována kritéria platná pro rozdělování vězňů. Zásadně je dodržováno oddělení mužů od žen a mladistvých od dospělých obviněných a odsouzených. Vězni jsou dále diferencováni na základě rozhodnutí soudu do čtyř základních typů věznic podle závažnosti spáchaného trestného činu. V každé věznici existuje ještě tzv. vnitřní diferenciace. O zařazování vězňů a o jejich přeřazování mezi jednotlivými typy rozhoduje soud. Dochází přitom k jisté fluktuaci vězňů, která může mít pozitivní motivační vliv na vězně. Odsouzení v závažných trestních věcech tak mají možnost postupně přejít do věznice s mírnějším režimem. Jejich kontakt s odsouzenými pro trestnou činnost s nižší společenskou nebezpečností by měl mít i pozitivní vliv na další převýchovu. Bohužel po43


znatky z praxe mnohdy poukazují na efekt opačný, tedy negativní. Citlivé posouzení vhodnosti přeřazování vězňů při zvážení veškerých rizik s takovým přeřazením spojených předpokládá dlouhodobější sledování vězně. Vážným problémem se zdá tzv. „prouklízení se“ vězně - recidivisty, který má zkušenosti s vězeňskou subkulturou. Vězeň-recidivista z oddělení s ostrahou je na základě udělení většího počtu kázeňských odměn soudem přeřazen do oddělení s dozorem či dohledem, přestože vedení věznice příslušnému soudci přeřazení vězně vzhledem k jeho morálním vlastnostem nedoporučí (!). Nejzávažnějším problémem českého vězeňství je přeplněnost a nedostatečná kapacita věznic. V ČR je 33 vězeňských zařízení pro výkon vazby a trestu s celkovou kapacitou 19 356 míst. Ke dni 31.10.98 bylo ve věznicích 22 067 vězňů1. Uváděné oficiální statistiky jsou z celkového hlediska pro jednotlivá vězeňská zařízení zkreslující, protože nevystihují skutečný stav. Vždy se uvádí pouze průměrná přeplněnost vězeňského ústavu. Existuje několik hledisek rozmisťování vězňů, která není možné porušit (např. mladiství by zpravidla měli být umísťováni po dvou, dle § 84 vyhl. ministerstva spravedlnosti č. 110/94 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody). V některých věznicích však ČHV zjistil, že „šéfové“ vězeňské samosprávy mívají celu o nadstandardní výměře pouze pro sebe. V rámci jedné věznice tedy některé cely splňují či překračují zákonné kapacitní požadavky. Naopak jiné cely bývají přeplněny až o 100%. Tyto údaje se však ve statistických údajích ztrácejí. Přeplněnost věznic nedovoluje realizaci čl. 14 odst. 2 Evropských vězeňských pravidel, aby při společném ubytování byli vybíráni takoví vězni, kteří jsou vhodní a schopni umístění ve společných celách. To vede k nárůstu negativních jevů (např. vydírání psychické i finanční, šikana mezi vězni atd.). Pozitivně lze hodnotit záměr postupného přechodu od kolektivního způsobu ubytovávání vězňů k výstavbě nízkokapacitních cel pro menší počet vězňů. Tento proces je třeba urychlit. Mnohé věznice zatím prakticky nemají potřebná oddělení pro prvotrestané, pro skupinu tzv. mladých dospělých, předvýstupní oddělení atd. Hygienické podmínky jsou v mnoha věznicích na hranici únosnosti (plíseň ve sprchách, na toaletách, vlhká a oprýskaná malba v hygienických i ubytovacích prostorách). Hygienická služba v řadě případů vyslovila ultimátum na uvedení provozu do souladu s hygienickými předpisy. Věznice jsou uzpůsobeny na určitou kapacitu, při přeplněnosti dochází i k přetíženosti WC a sprch, jejich konstrukce v současné době neodpovídá počtu vězňů v jednotlivých ložnicích. V některých věznicích jsou WC odděleny pouhou příčkou či zástěnou. Do budoucna by bylo vhodnější sanitární zařízení konstruovat jako zděné a oddělené dveřmi. Z principiálních důvodů je třeba zachovávat důstojnost vězňů, k čemuž patří i kvalita a čistota ošacení a ložního prádla. Pracovníci ČHV zde zjistili v řadě případů nedostatky. Oblečení včetně osobního prádla bývá z nevyhovujícího materiálu. Matrace jsou ve stavu, který mnohdy naléhavě vyžaduje jejich výměnu, popřípadě chemické vyčištění. Obdobná situace je i ve stravování. Ve většině věznic jsou technologicky zastaralé kuchyně. Časté jsou stížnosti vězňů na kvalitu, množství a teplotu stravy, zvláště v případech, kdy je strava převážena z kuchyně na jednotlivá oddělení věznic (někdy i několik kilometrů vzdálených) v zastaralých nádobách - tzv. várnicích. Vzhledem k tomu hrozí ve věznicích vznik epidemických situací. Za vážný problém považujeme rozšířené užívání zdravotně nevhodných hliníkových nádob (ešusů). V několika věznicích, kde jsou již nově zrekonstruované kuchyně a jídelny, se užívají stejně nevhodné plastikové nádoby. Nerezové nádobí se pro svou nákladnost neužívá. Kvalitu stravy zajišťuje ve věznici odborný civilní pracovník - vedoucí kuchy1

Informace o stavu a složení vězňů ve vazebních věznicích a věznicích VS ČR k 31. prosinci 1998.

44


ně. Dohled nad kvalitou a kvantitou vykonává stravovací komise, složená z pracovníků vězeňské služby a v některých věznicích i ze zástupců vězňů. Z přímých ochutnávek vězeňské stravy v některých věznicích si troufáme tvrdit, že kvalita stravy určená ve věznicích pro obviněné i odsouzené je v rámci finančních možností dostačující. Je ale nutné zvýšit stravovací denní normu na vězně (současná výše činí Kč 35,- na vězně a den). V rámci preventivní zdravotní péče podstupuje každý vězeň vstupní prohlídku. Je pečlivě zjišťován jeho aktuální stav, a to i formou speciálních vyšetření (TBC). Pokud vězeň odmítne podrobit se vyšetření, je umístěn do zdravotní izolace. Na základě těchto přísných opatření se podařilo ve věznicích eliminovat rozšíření TBC a dalších nakažlivých chorob. V mnohých věznicích se rozvíjí protidrogový program, většinou v rámci Programu prevence kriminality. V oblastech prevence či osvěty - jako např. u HIV/AIDS a sexuálně přenosných chorob (STD) je prevence podceňována, a to nejen pro vězně, ale i pro samotný personál Vězeňské služby. V odděleních pro ženy je nedostatečně zajištěna osvěta v oblasti STD chorob, HIV/AIDS či plánovaného rodičovství. Lékaři jsou informováni o lécích, které mají být podány drogově závislým obviněným při abstinenčních příznacích. Vzhledem k očekávanému nárůstu drogově závislých v souvislosti s novelizací trestního zákona však doporučujeme budování detoxikačních oddělení přímo ve věznicích. Dle vyjádření VS ČR je v souboru protidrogových opatření i zřizování dalších speciálních krizových oddělení. Pokud se pracovníci ČHV setkali se stížnostmi na zdravotní péči, týkaly se převážně jednání a chování lékaře vůči pacientovi-vězni. Jednou z velmi častých stížností je stížnost na neetické chování lékaře a jeho údajný nezájem o osobu vězně a jeho zdravotní stav, dále na přizpůsobování léčby finančním možnostem vězňů, např. léčba paralenem. Problematické je, že stížnosti vězně na lékaře a jeho postup v léčbě řeší pouze ředitel odboru zdravotní služby GŘ VS ČR. Pracovníci ČHV se domnívají, že by tyto stížnosti měl řešit lékařský orgán nezávislý na VS ČR. Na jaře 1998 bylo v jedné věznici v ČR zřízeno specializované oddělení pro léčbu sexuálních deviací zároveň s výkonem trestu odnětí svobody (cca do čtyřiceti míst). Tento pozitivní trend zatím bohužel nepokrývá potřebu. Ve věznicích jsou zřizována krizová oddělení, avšak jejich využití v některých případech neodpovídá určení, nýbrž slouží k umístění problematických vězňů. Tým ČHV uvítal zřízení specializovaného oddělení pro psychopatické vězně (vězně se zvýšenou agresivitou), kde jsou uplatňovány nové terapeutické metody. V souvislosti s tzv. drogovou novelou ČHV považuje za nutné zřizovat ve všech věznicích oddělení s bezdrogovou zónou. Na základě nařízení generálního ředitele VS ČR č. 32/94 a 20/96 je ve věznicích kladen důraz na předcházení násilí. Ve věznicích jsou vyhledáváni agresivní jedinci, jakož i možné objekty násilí. Těmto vězňům je věnována zvýšená pozornost jak ze strany lékaře, tak dalších pracovníků Vězeňské služby ČR. V některých věznicích jsou pro takové jedince vytvářena speciální oddělení. Tato preventivní činnost umožňuje omezovat negativní jevy. Bohužel je nutno konstatovat, že toto nařízení není ve všech věznicích důsledně naplňováno. Ve svých stížnostech vězni často poukazují i na nepřiměřené užívání donucovacích prostředků ze strany dozorců nebo na nedostatečnou ochranu v případě, kdy upozorní na násilí ze strany spoluvězňů, kteří je připravují o majetek, nutí je k různým úsluhám či službám nebo je jinak šikanují. Podloženost těchto informací v konkrétních případech je těžko zjistitelná, nicméně z četnosti lze usuzovat, že k takovým situacím dochází. Vážným problémem je i nízká zaměstnanost odsouzených. Podle odhadů má o práci zájem až 90% odsouzených. Uzavírání krátkodobých smluv se soukromým sektorem (různé nárazové práce) brání v některých případech i silná centralizace řízení ve VS ČR a zdlouhavý systém 45


schvalování smluv, který vyplývá z dosavadní platné právní úpravy. Chybí právní úprava povzbuzující především soukromé podnikatele k většímu zaměstnávání vězňů. V nedostatečném zajištění zaměstnávání vězňů se projevuje silná absence činnosti státních orgánů. ČHV podporuje myšlenku rozšíření zaměstnávání vybraných odsouzených v nemocnicích, stacionářích aj. Nabídka volnočasových aktivit se v jednotlivých věznicích liší, celkově lze však konstatovat, že aktivity jsou omezeny přeplněností věznic a personálním zajištěním. Podobně jako u vzdělávání jsou i u volnočasových aktivit upřednostňováni mladiství, mladí dospělí a ženy. U většiny vazebně stíhaných dospělých jsou tyto možnosti využití volného času velmi omezené. Stížnosti vězňů jsou řešeny oddělením prevence a stížností ve věznici. Ředitelé věznic mají většinou pevně stanovený den v týdnu, kdy řeší stížnosti vězňů. Současný způsob vyřizování stížností nelze charakterizovat jako nestranný a objektivní. Neexistuje nezávislý orgán, který by systematicky dohlížel na objektivní vyřizování stížností a dodržování základních lidských práv a svobod ve věznicích. Ve věznicích s delším výkonem trestu je třeba rozšířit užívání institutu nestandardního způsobu návštěv. Pro udržení rodinných vztahů je důležité např. přerušení výkonu trestu, volná vycházka s rodinou, ale i tzv. nestandardní návštěva. I přes případná rizika je zřejmé, že takové návštěvy pozitivně ovlivňují psychiku všech rodinných příslušníků a jsou většinou vysoce motivačním faktorem pro odsouzené; především při dlouhodobějších trestech napomáhají k udržení rodin. Ve většině věznic chybějí tzv. „předvýstupní oddělení“, kde se vězni mohou připravovat na pobyt na svobodě. Jsou nahrazována několika přednáškami, výjimečně i vycházkou mimo věznici. Zejména v případech dlouhodobých trestů je taková příprava dle názoru ČHV nezbytná. Narůstá počet vězňů v poměru k odbornému personálu. V některých věznicích má sociální pracovnice na starosti cca 300 až 500 vězňů se všemi jejich sociálními problémy. Kvalita odborné sociální práce se tím značně snižuje. Podobná situace je i u vychovatelů, pedagogů a psychologů. Např. na jednoho vychovatele připadá až 80 vězňů. Individuální přístup a práce s vězněm je za těchto podmínek neuskutečnitelná. Ve věznicích je nedostatek kvalifikovaného, odborného personálu s praktickými zkušenostmi, který je nutný pro naplnění zásad a principů správného zacházení s vězni. Náročné pracovní podmínky personálu věznic vedou k těžkostem při snaze o naplňování stavu zaměstnanců. Dochází také k výrazné fluktuaci zaměstnanců. Důvody pro tento jev spatřuje tým ČHV v obtížnosti povolání, neúnosné psychické zátěži, špatných platových podmínkách apod. Nástupní kurzy zaměstnanců jsou vzhledem k náročnosti profese krátkodobé. Proto se ve věznicích občas vyskytují málo připravení či málo zkušení pracovníci, kteří nejsou schopni řešit vyhrocené situace. Je třeba zlepšit i platové ohodnocení pracovníků Vězeňské služby ČR s ohledem na náročnost jejich profese a práce a dokončit zcivilňování pracovníků-příslušníků VS ČR. Chybí ucelený systém odborného celoživotního vzdělávání pracovníků VS ČR počínaje zřízením střední odborné školy VS ČR. Pro zkvalitnění práce pracovníků VS ČR je nutné organizovat častější setkávání a výměnu zkušeností mezi jednotlivými pracovníky. Mnohé je třeba ještě vykonat pro zlepšení kontinuální práce s nimi, pro následnou postpenitenciární pomoc, pro setkávání se sociálními kurátory a kurátory pro mládež. Závěrem lze konstatovat, že projekt splnil svůj vytyčený cíl tím, že zmonitoroval nejproblematičtější oblasti vězeňství. Obvinění a odsouzení jsou v mnoha věznicích vystavováni nedůstojným podmínkám a stresovým situacím, především v důsledku přeplněnosti vězeňských zařízení. V tom ČHV spatřuje porušování jejich lidských práv. Tento alarmující stav by měl 46


vyvolat již tak dlouho diskutovanou reformu trestní politiky, která by vedla k reálnému uplatňování alternativních trestů a probační sociální práce, a jež by posílila preventivní činnosti. Zkrácená verze zprávy, na které se podíleli pracovníci projektu Monitoring vězeňství v ČR Marta Jeklová, Miroslav Krutina, Helena Kunstová, Markéta Nejedlá, Martina Štumpfová

Právo na svobodu vyznání Úvodem Postavení věřících v ČR se po sametové revoluci nepochybně zlepšilo, a to už prostým faktem, že jsou skutečně zrovnoprávněni s ostatními spoluobčany a spolu s nimi požívají reálných demokratických svobod. Jak v legislativě, tak i v exekutivě se však projevuje určitá ostražitost a někdy i obava ze vzrůstu religiozity. Náboženský život je i dnes (nepochybně zčásti ještě pod vlivem marxistické výchovy) vnímán někdy jako překonaný jev, odporující vědeckému poznání. Dialog mezi státem a církvemi probíhá na úrovni filozofie první republiky, přičemž se zdůrazňují prvky absolutního oddělení církve a státu. V tom se klima v ČR liší od vyspělých demokracií, které ve většině případů dospěly k modelu pozitivní kooperace mezi státem a církvemi při zachování jejich autonomie. Na rozdíl od těchto zemí v České republice jsou často vyslovovány pochybnosti o významu a přínosu náboženství pro morálku a pro vzdělanost, stejně jako nejsou pozitivně vnímány úkoly církví v oblasti rodinného práva. Největší problém ve vztahu mezi registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi ke státu představuje otázka financování činnosti církví. Řešení této otázky je spojováno s dokončením restitucí, což se podstatně dotýká především římskokatolické církve. Vedle toho se ale ukazuje nezbytnost definovat úkoly, které církev vykonává pro společnost, a kde jsou důvody pro to, aby se na financování aktivit církve podílel stát (např. na charitativní a vzdělávací činnosti, ale také na údržbě památkových objektů). Zejména v legislativě se projevuje tendence ukládat církvím povinnosti a omezení v širším rozsahu, než jak tomu je u jiných společenských institucí a organizací, a kladou se na ně požadavky, které by nikoho ani nenapadlo vymáhat u jiných společenských organizací či sdružení. Nejcitelnější omezení přetrvávají v řízení o registraci nových církví a náboženských společností. V registračním řízení se například vyžaduje prohlášení o dodržování právních předpisů. Rozsah otázek, které správní orgán zkoumá před registrací církve, se libovůlí správních orgánů - s odvoláním na specifika registračního řízení - nepřiměřeně rozšiřuje, a tak v konečném důsledku téměř znemožňuje legální působení nových církví. K tomu přistupuje klausule ukládající církvi ještě před návrhem na registraci nové církve či náboženské společnosti shromáždit 10 tisíc jmen osob, které se k církvi hlásí. Striktní přístup v registračním řízení je odůvodňován tím, že církve jsou dosud nárokově napojeny na státní rozpočet a registrací jim vzniká nárok na další daňové a jiné úlevy. Přitom některé církve a náboženské společnosti již registrované se ekonomické podpory ze strany státu zřekly. Další církve a náboženské společnosti jsou připraveny z obavy před závislostí na státní moci těchto výhod se zříci, a jediné, oč usilují, je legalizace působení a možnosti plynoucí ze získání právní subjektivity, např. kvůli vlastnictví kultovních objektů apod. V činnosti ministerstva kultury jako registrujícího orgánu se projevuje nejednotnost v přístupu k církvím a náboženským společnostem již registrovaným a vůči subjektům, které nově usilu47


jí o registraci. Pro nové subjekty je dodržování podmínek zákona č. 308/91 Sb. vyžadováno striktně a jsou jim ukládány podmínky, jejichž plnění od existujících církví není vyžadováno, a to v rozporu s dikcí zákona. Tato zdánlivě benevolentní praxe vyvolává další diskriminaci. Právní úprava svobody vyznání, platná v ČR Česká republika je vázána Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, vyhlášeným v ČSSR pod č. 120/76 Sb., také však evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, publikovanou v ČSFR pod č. 209/92 Sb. Tyto mezinárodní smlouvy jsou pro ČR závazné ode dne přistoupení a uplatňují se před vnitřními předpisy ČR podle čl. 10 Ústavy ČR. Součást ústavního pořádku České republiky od jejího vzniku v roce 1993 tvoří Listina základních práv a svobod, která v článku 16 upravuje náboženskou svobodu a stanoví: „Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.“ Ve zmíněném článku se pak v odstavci 4 praví: „Výkon těchto práv může být omezen, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.“ Právě v tomto bodě není v praxi státních orgánů litera zákona naplněna, a v řadě případů dochází k omezování práva na svobodu vyznání ve zcela neodůvodněném rozsahu. Základní právní normu představuje zákon č. 308/91 Sb. „O svobodě náboženské víry a o postavení církví a náboženských společností“, přijatý Federálním shromážděním ČSFR. K provedení ustanovení § 11 tohoto zákona přijala Česká národní rada dne 19. března 1992 zákon č. 161/92 Sb. „O registraci církví a náboženských společností“. (Tento název je poněkud zavádějící, neboť se v tomto zákoně upravuje pouze jediná podmínka registrace, a to počty osob, které se musí hlásit k církvi, aby ji stát registroval. Vše ostatní bylo upraveno zákonem předchozím.) Nicméně formálně právně teprve ode dne vyhlášení zákona č. 161/92 Sb., a to dne 1.4.1992, bylo možné registrovat nové církve a náboženské společnosti. Zákon č. 308/91 Sb. sice v § 1 odst. 4 stanoví, že „Věřícím je každý, kdo vyznává náboženskou víru“, nikde však neužívá pojem člen církve, a nejčastěji ho nahrazuje termínem „osoba hlásící se k církvi.“ Tuto definici doplnil posudek Právnické fakulty University Karlovy ze dne 17.2.1998 tak, že vedle zákonného požadavku dovodil také nutnost „relativně zřetelně definovaného a relativně trvalého pouta.“ Komunistický režim zrušil evidenci vyznání, kterou prováděla okresní hejtmanství nebo magistrát, a tak ani dnes nejsou k dispozici zcela spolehlivé informace o stavu religiozity v ČR. Orientaci také znesnadňuje rozdílný přístup církví k evidenci jejich členů. Na počátku 90. let byla zjišťována religiozita v rámci statistického sčítání (ještě před rozdělením ČSFR). Na území České republiky tehdy svoje náboženské vyznání uvedlo 44,1 % osob. Dalších 16,2 % osob údaje o této skutečnosti neuvedlo, a jenom 39,7% osob uvedlo, že je bez vyznání. Zákon v ustanovení § 4 odst. 1 označuje církev i náboženskou společnost jako „dobrovolné sdružení osob stejné náboženské víry v organizaci s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy a obřady“. Zákon nevysvětluje rozdíl mezi pojmem církve a náboženské společnosti. Z literatury však lze dovodit, že termín církev se užívá pro křesťanské náboženské společnosti. Termín náboženská společnost je zřejmě širší a zahrnuje další monoteistická a polyteistická náboženství. Nelze říci, že by dikce zákona vylučovala jeho aplikaci i na náboženství, která někteří autoři označují jako neteistická (jako např. budhizmus). 48


Lze tedy říci, že již sám název vyděluje křesťanské náboženské společnosti z ostatních náboženských společností a tím naznačuje jejich preferenci. Registrace církví a náboženských společností Podle ust. § 4 odst. 2 zákona „církve a náboženské společnosti působí na území ČR na základě registrace“. V ustanovení § 4 odst. 4 zákona se zdůrazňuje, že stát „uznává jako církve a náboženské společnosti jen ty, které jsou registrovány podle tohoto zákona“. Orgánem příslušným k registračnímu řízení je Ministerstvo kultury ČR, prakticky toto řízení provádí odbor církví tohoto ministerstva. Svůj úkol ministerstvo vnímá jako závazek ochránit společnost před šířením blíže nedefinovaných nových náboženských směrů. V činnosti ministerstva se projevuje velmi malá snaha ochránit také práva věřících menšin, a poskytnout jim například vodítko, jak si mají počínat, a co mají ve své činnosti napravit, aby se jejich působení stalo přijatelným pro stát. Od doby přijetí zmíněných zákonů se hovoří o jejich blízké novelizaci, a tak dosud nebyla věnována náležitá pozornost výkladu problémů, které zákony přinášejí. Tím dochází k situaci, kdy teprve v řízení o registraci zjišťuje ministerstvo kultury, jak má jednotlivé pojmy vykládat. Ve své činnosti si ministerstvo nepřipouští, že by předpis mělo vykládat shodně pro subjekty již registrované, a že u nových církví a náboženských společností by mělo zkoumat jen ty skutečnosti, které je připraveno přezkoumat u těch skupin, které již registraci získaly. Ke dni přijetí zákona č. 308/91 Sb. působilo v ČR 19 církví a náboženských společností, z nichž jako poslední byla registrována Církev Ježíše Krista svatých posledních dní (mormoni). V zájmu obnovení jejich činnosti byly tyto církve a náboženské společnosti taxativně uvedeny v příloze zákona č. 308/91 Sb. Všechny ostatní církve a náboženské společnosti mohou právní subjektivitu k působení v ČR získat teprve po provedení registračního řízení. To se netýká jen nových náboženských směrů, nýbrž také některých církví a náboženských společností, které již v Čechách působily, a jednalo by se v podstatě o obnovení činnosti. Některé skupiny jsou nově aktivní na území ČR, ale představují historicky nikoliv nová náboženství. V současnosti ke dni 31.12.1998 působilo v ČR 21 registrovaných církví a náboženských společností uvedených v následujícím přehledu :

Apoštolská církev v České republice Bratrská jednota baptistů Církev adventistů sedmého dne Církev bratrská Církev československá husitská Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů 7. Církev řeckokatolická 8. Církev římskokatolická 9. Českobratrská církev evangelická 10. Evangelická církev metodistická 1. 2. 3. 4. 5. 6.

11. Federace židovských obcí 12. Jednota bratrská 13. Křesťanské sbory 14. Náboženská společnost českých unitářů 15. Novoapoštolská církev 16. Pravoslavná církev v Českých zemích 17. Slezská církev ausburgského vyznání 18. Starokatolická církev v ČR 19. Evangelická církev ausburgského vyznání 20. Náboženská společnost Svědkové Jehovovi 21. Luterská evangelická církev ausburgského

vyznání

Církve a náboženské společnosti, které jsme zde vyznačili kurzívou, se zřekly státních peněz. Adventisté pobírají příspěvky na provoz, nikoli na platy duchovních. Registrace je podmiňována požadavky, které vedly k tomu, že ani po ukončení komunistického režimu nedošlo k registraci žádného skutečně nového subjektu v oblasti svobody vyznání.

49


Podle sdělení ministerstva kultury v období od 1.1.1990 do přijetí zákona č. 308/91 Sb. a z. č.161/92 Sb. požádalo o státní uznání 18 církví a náboženských společností. S odůvodněním neexistence legislativní úpravy jim nebylo vyhověno. Po vydání uvedených předpisů (nepochybně zejména s ohledem na klausuli 10 tisíc osob hlásících se k církvi) bylo podáno již jen 7 návrhů. Na jejich základě došlo k 1.9.1993 k registraci Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi, která fakticky působila ještě za komunistického režimu. Tato společnost odmítla příspěvek státu na svou činnost. Dne 15.11.1993 byla registrována Luterská evangelická církev a.v. v ČR, vzniklá oddělením od registrované Slezské církve evangelické ausburgského vyznání. Ani v tomto případě nedošlo k navýšení nároků církví na státní rozpočet. Tento fakt vyvolává obavu, že v řízení o registraci církví hraje svou roli otázka ekonomických požadavků na státní rozpočet. Další čtyři zahájená řízení skončila zastavením (zpravidla zřejmě pro nesplnění formálních požadavků). Pouze v případě řízení o návrhu církve Společenství ducha Svatého pro sjednocení světového křesťanství došlo k zamítnutí návrhu (dne 29. ledna 1999). I v tomto zamítnutí byla podstatná podmínka 10 tisíc osob hlásících se k církvi. Tyto statistické údaje jsou alarmující. Po převzetí moci komunisty v 50. letech totiž došlo k násilnému potlačení svobody vyznání, a okolo 20 organizací působících v náboženské oblasti bylo nuceně rozpuštěno (pokud tak neučinily „dobrovolně“) a byla povolena činnost jen 12 církví a náboženských společností, též Rady Židovských náboženských obcí. Je tedy zřejmé, že do současnosti nedošlo ani k obnovení činnosti všech tehdy zrušených církví a náboženských společností. Nedemokratické podmínky registrace nových církví a náboženských společností Jak již bylo naznačeno, kladou zákony registraci nových subjektů takřka nepřekročitelné překážky. A) První z nich je požadavek ust. § 11 ve spojení s § 12 pís. d) z.č. 30891 Sb. Podle těchto ustanovení návrh na registraci může být podán, jestliže se k němu hlásí počet zletilých osob stanovený republikovým předpisem. Tuto dikci pozměnilo ust. § 1 zákona č. 161/92 Sb., kterým Česká národní rada určila, že se k církvi a náboženské společnosti musí hlásit 10 tisíc zletilých osob se sídlem na území České republiky. Tento později vydaný právní předpis je nadřazen původnímu zákonu, přičemž představuje zřejmou diskriminaci pro subjekty, které nespadají pod běžné křesťanské denominace. V důvodové zprávě k zákonu č. 161/92 Sb. se uvádí, že „Členové početně malých církví a církví, jejichž návrh na registraci bude zamítnut, nejsou zbaveni základních práv, která jim zaručuje ústavní Listina základních práv a svobod.“ V rozporu s tímto odůvodněním je ovšem ustanovení § 1 písm. b) z. č. 161/92 Sb., které snižuje početní census pro církve a náboženské společnosti, jež jsou členy Světové rady církví (SRC), na pouhých 500 členů. Je třeba zdůraznit, že značná část již registrovaných církví počet 10 000 členů nedosahuje, a přitom nemohou být přímým členem SRC, neboť tato organizace přiznává přidružené členství od počtu 10 tisíc věřících a plné členství až u církví nad 20 000 členů. Snížený census je diskriminační především proto, že členy SRC mohou být jedině křesťanské církve při splnění podmínky, jíž je přijetí věroučné baze, podle které : a) Ježíš je Bůh podle Písma; b)

50

Bůh je trojičný - otec, syn a duch.


V praxi tak zákonodárce přiznal jednomu hlasu křesťana váhu hlasů např. 20 muslimů, hinduistů, anglikánů apod. Přísné podmínky registrace podle zákona č. 308/91 Sb. umocňuje fakt, že zákon č. 83/90 Sb. vysloveně zakazuje registraci církví a náboženských společností ve formě občanského sdružení, a praxe ministerstva vnitra, příslušného k registraci občanských sdružení, je taková, že již použití slova církev v názvu vede k zamítnutí návrhu na registraci občanského sdružení bez ohledu na proklamovanou faktickou činnost. B) Druhou těžko překonatelnou podmínku vytváří registrující orgán vlastním širokým výkladem ustanovení §15 zákona č. 308/91 Sb. Podle tohoto ustanovení má přezkoumávat, „zda založení a činnost církve není v rozporu s tímto zákonem a ostatními zákony, ochranou bezpečnosti občanů a veřejného pořádku, zdraví a mravnosti, zásadami lidskosti a snášenlivosti, nebo zda nejsou ohrožena práva jiných právnických osob a občanů.“ Registrující orgán toto ustanovení vykládá tak, že si osobuje pravomoc přezkoumávat celé učení církve a nikoli pouze základní charakteristiku, kterou předkládá žadatel o registraci ve svém návrhu. To pak logicky vede k přezkoumávání žadatelova učení z teologického hlediska, kdy je zkoumána slučitelnost učení se základními křesťanskými naukami. K tomu užívá metodu znaleckých posudků, přičemž ovšem logicky nemůže vymezit přesně znalecký úkol. Obrací se na odborníky se specializací religionista, jejichž úkolem ale nemůže být přezkoumávat soulad učení s obecnými právními předpisy. Pokud pak znalec přikročí ke zkoumání souladu učení s výklady jiných právnických osob, dostává se nutně na pozici teologické konfrontace, což ovšem představuje zásah do práva zkoumané církve na vlastní pojetí a výklad svého učení. Tento základní nedostatek v přístupu registrujícího orgánu lze dokumentovat na řízení o registraci církve „Společenství Ducha Svatého pro sjednocení světového křesťanství“, které bylo zahájeno 20. června 1997. Obraz nových náboženských směrů a církví Na obraz, jaký si veřejnost utváří o nových náboženských hnutích, mají nepříznivý vliv některé studijní a osvětové aktivity, které bohužel jednostranností svých přístupů působí také na rozhodování státních orgánů. a) Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů Samostatnou kapitolu představují aktivity Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů. Jedná se o občanské sdružení, které vzniklo v návaznosti na sdružení tradičních křesťanských církví s názvem Exodos. Toto občanské sdružení si klade za hlavní úkol informovat o nových náboženských směrech a sektách. Rozhodujícími členy tohoto sdružení jsou křesťansky motivované osoby spjaté s registrovanými církvemi. Tito odborníci vycházejí z teologické kritiky téměř všech nových náboženských směrů. Protože jsou si vědomi, že na argumenty z oblasti křesťanských vědeckých disciplin není veřejnost citlivá, používají argumenty z oblasti trestněprávní a lékařské. Hlavním cílem je objasnění nebezpečí, jež plyne pro jednotlivce, kteří učení sekt podlehnou. Ve skutečnosti tato skupina využívá obecně existující netolerantnosti k názorovým odlišnostem a téměř všechny nově působící náboženské menšiny označuje jako sekty. Členové tohoto sdružení se označují za odborníky pro oblast sekt a používají jazyka vědy. Zdůrazňují přitom tendenčním způsobem tragické případy některých okrajových náboženských skupin, všechny nové směry uměle spojují a tímto způsobem stigmatizují. Jejich východisko je ovšem teologické a skutečnou jejich motivací je snaha zabránit „zkomolenému“ výkladu Písma. To se

51


projevuje i v tom, že spojují skupiny uctívající nesprávného Boha se skupinami uctívajícími Satana, protože podle pravého křesťana obojí učení pochází od satana. Závěry tohoto sdružení přejímají naprosto nekriticky média, a zdá se, že jeho činnost ovlivňuje i registrující orgán, jehož pracovníci jsou s touto skupinou v úzkém kontaktu. Toto sdružení je velmi aktivní také v oblasti školství a pravidelně pořádá přednášky, ve kterých ze svého subjektivního pohledu tendenčně vykládá učení jednotlivých církví a nových náboženských společností. b) Medializace Zdrojem informací o nových náboženských směrech pro média je právě zmíněná Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů, což vede k jejich démonizaci a stigmatizaci. Jen ojediněle vystupují v médiích skutečně nestranní odborníci zabývající se religionistikou. c) Kriminalizace Zpráva policie ČR, zpracovaná z podkladů a konzultací se Společností pro studium sekt a nových náboženských směrů v roce 1994, definuje znaky sekt (tento pojem užívá pro nové náboženské směry, a to pro všechny společně), a dodává, že u některých těchto sekt se projevuje psychické postižení, jejich členové jsou vlastně jako nemocní. Musí se s nimi zacházet obdobně. Údajně je velice těžké odejít ze sekty, aniž by to zanechalo následky na členovi, neboť má „vymytý mozek“. Právě toto „nebezpečí“ má zdůvodnit kriminalizaci nových náboženských směrů. Ta samozřejmě nemá vždy za cíl ochranu práv jednotlivce, nýbrž potlačení růstu nových náboženských směrů. Nejvýrazněji se tendence ke kriminalizaci nových náboženských směrů projevila v závěrech Zprávy o projevech extremistických postojů v České republice v roce 1995. Tato zpráva podnítila vznik speciálního pracoviště pro sledování extremizmu, přičemž v ní byly okrajově zahrnuty také nové náboženské směry a sekty, které se tak staly předmětem sledování, a následně se dostaly i na seznam skupin podezřelých z extremizmu. Ve zprávě bylo těmto skupinám vytýkáno například i porušování společenských (nikoli právních!) norem. Kriminalizace náboženské skupiny se může projevit i v určitých přístupech specializovaného odboru Policie ČR. Zástupci skupiny1 jsou předvoláváni k podání vysvětlení, a aniž by byli informováni o důvodu předvolání, jsou i několik hodin vyslýcháni. Kromě toho jsou sbírány údaje o členech skupiny, o jejich „dosaženém duchovním stupni“, i o případných stycích se zahraničím. Získané informace byly - prý neoficiálně - sděleny tisku. Je samozřejmé, že každá společnost musí čelit nebezpečí takových sekt a dalších skupin, které mohou ohrožovat životy lidí, jejich zdraví, morálku a jiné lidské hodnoty. Musí však mít pro posuzování těchto jevů kritéria, jejichž pomocí lze oddělit skutečně nebezpečné a škodící projevy od ušlechtilých snah a aktivit, které přispívají k rozvoji duchovního života v jeho rozmanitosti a pluralitě. Podle ustanovení § 6 z.č. 308/91 Sb. dává stát pouze registrovaným církvím a náboženským společnostem právo „poskytovat duchovní a hmotné služby, organizovat bez oznámení svá shromáždění, vyučovat náboženství, provozovat tisk, vlastnit movitý a nemovitý majetek atd.“. Z tohoto ustanovení plyne, že církve, které registrovány nejsou, mohou být v podstatě libovolně označeny za nelegální. Protiprávnost jejich působení plyne již ze skutečnosti, že nemohou splnit formální podmínky registrace. Právní subjektivita církví a náboženských společností 1

Konkrétně mám na mysli pořadatele kurzů občanského sdružení Dianetické centrum (Scientologická církev).

52


Již při přijetí zákona č. 308/91 Sb. někteří poslanci upozorňovali, že je nešťastné svěřit ochranu tak významného ústavního práva, jakým je svoboda vyznání, exekutivním orgánům. Praxe tyto obavy potvrzuje, neboť rozhodnutí ministerstva kultury ve věci registrace obecné soudy nechápou jako rozhodnutí statusová, a poměrně volně s nimi nakládají. Tak v rozsudku čj. 6 A 236/95 ze dne 23. října 1998 Vrchní soud v Praze jako předběžnou otázku řešil, kdo je oprávněn zastupovat Náboženskou společnost českých unitářů. Formálně sice potvrdil, že jen ministerstvu kultury přísluší tyto subjekty registrovat. Na rozdíl od stanoviska ministerstva však dospěl k závěru, že teprve registrací náboženská společnost vzniká. Odtud dospěl k závěru, že pouze rozhodnutí o registraci církve nebo náboženské společnosti má konstitutivní povahu, takže další rozhodnutí ministerstva o registraci změn údajů již tuto povahu nemají. Tím ovšem zcela zpochybnil praxi opřenou o zákon č. 308/91 Sb., kdy ministerstvo vede rejstřík právnických osob v této oblasti, včetně údajů o tom, kdo (funkčně) je oprávněn jejich jménem jednat. Ve skutečnosti náboženská společnost a církev vzniká nezávisle na státu, a na rozdíl od jiných subjektů požívá relativní autonomii, která se projevuje v tom, že má vlastní pravidla pro vnitřní uspořádání (určená ústavou, statutem apod.). S registrací je spojeno působení církve jako právního subjektu a dále registraci podléhají pouze změny v zákoně taxativně vymezených údajů, přičemž cílem této registrace je především ochrana třetích osob. Jestliže údaje rejstříku právnických osob vedeného ministerstvem kultury nejsou chápány stejně závazně jako např. údaje obchodního rejstříku, může dojít (a dochází) k vážnému zásahu do práv třetích osob, které ani z podkladů ministerstva kultury nezískají jistotu o tom, kdo je oprávněn v právních vztazích jednat jménem dané právnické osoby. Financování činnosti církví a náboženských společností, restituce církevního majetku Jak je uvedeno v pasáži o registrovaných církvích, převažující většina církví a náboženských společností je nárokově přímo napojena na státní rozpočet a od státu čerpá prostředky ke krytí provozních nákladů, ale i na platy duchovních. V tomto smyslu dosud nebyla překonána úprava přijatá komunistickým režimem v roce 1949 po rozsáhlé konfiskaci církevního majetku. Smyslem této úpravy bylo v prvé řadě ekonomicky podvázat církve a prostřednictvím financování ovlivňovat a omezovat jejich činnost. I dnes může rozhodnutí příslušného státního orgánu (odboru církví) v ekonomických otázkách nepřímo (a třeba i nechtěně) nepříznivě zasáhnout do vnitřních poměrů církve nebo náboženské společnosti. Karel Salajka advokát

53


II. Občanská a politická práva Přístup k informacím Listina základních práv a svobod ukládá státním orgánům a orgánům územní samosprávy poskytovat přiměřeným způsobem informace o své činnosti; podmínky a provedení má stanovit zákon (čl. 17 odst. 5). Každému také zaručuje právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů (čl. 35 odst. 2), jehož se však lze domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí (čl. 41 odst. 1). Ačkoliv i dokumenty Rady Evropy a Evropské unie zdůrazňují, že přístup k informacím, které mají v dispozici orgány veřejné správy, je jedním z pojmových znaků demokratického právního státu, zůstávala tato problematika v pozadí zájmu politických orgánů. Do popředí se dostala v letech 1994 a 1995, kdy navrhovaný tiskový zákon chtěl tzv. masmediím odejmout výsady v přístupu k informacím, které jim dává dosavadní tiskový zákon z r. 1966, aniž by však byl přístup k informacím zákonem obecně upraven. Proti tomu se tehdy postavil i ČHV a návrh zákona nakonec nebyl přijat. Tehdejší vládu to však k zákonodárné iniciativě nepřimělo, a tak se stalo, že této mimořádně složité a náročné problematiky se ujali sami poslanci: ještě v roce 1997 byl předložen poslanecký návrh zákona o právu na informace o životním prostředí a paradoxně později, až počátkem roku 1998, poslanecký návrh obecného zákona o svobodném přístupu k informacím. Zákon o právu na informace o životním prostředí byl v květnu 1998 přijat (č.123/1998 Sb.) a 1. 7. 1998 nabyl účinnosti. Pro vyjádření k poslaneckému návrhu zákona má vláda lhůtu pouhých 30 dnů, takže takový návrh nemůže projít důkladným připomínkovým řízením, jehož by bylo zvláště u takovéto složité úpravy třeba. Přijatý zákon je sice významným krokem na cestě ke splnění povinností státu vůči veřejnosti v této oblasti, zdá se však, že není natolik úplný a přesný, aby byl bez potíží použitelný pro veřejnost a aby nestavěl veřejnou správu před výkladové a aplikační potíže, které by ji mohly nepřiměřeně zatěžovat časově i jinak. Oprávněnost či neoprávněnost takových obav však prokáže teprve budoucí praxe. O druhém návrhu nebylo vzhledem k předčasnému ukončení volebního období Poslanecké sněmovny definitivně v Parlamentu rozhodnuto. S jistými modifikacemi si jej však osvojil Senát a předložil jej v červnu 1998 jako vlastní návrh zákona. Návrh nebyl do konce roku 1998 Poslaneckou sněmovnou schválen a v jeho projednávání se pokračuje. Věcné problémy i obavy o výsledek jsou tu obdobné. K tomu je třeba dodat, že v červnu 1998 byl přijat zákon o ochraně utajovaných skutečností (č. 148/1998 Sb.), jímž byly nahrazeny dosavadní předpisy o ochraně státního, hospodářského a služebního tajemství, pocházející ještě ze 70. let. Je to zákon značně obsáhlý, doprovázený četnými prováděcími předpisy, jehož iniciace souvisela zřejmě především se zamýšleným vstupem ČR do NATO. Poslanecká sněmovna do vládního návrhu zákona v některých směrech pozitivně zasáhla (např. pokud jde o definici utajované skutečnosti, oprávnění prověřovaných osob a organizací podat opravný prostředek). Teprve praxe ukáže, nakolik je tato úprava harmonická s vůdčími myšlenkami úpravy zaručující přístup k informacím, které má veřejná správa v dispozici (seznamy utajovaných skutečností stanovila vláda nařízením č. 246/1998 Sb. způsobem celkem umírněným, takže bude především záležet na jejich správném výkladu). Vladimír Mikule vedoucí katedry správního práva PF UK, člen ČHV 54

II. Občanská a politická práva

Neziskový sektor Postavení neziskového sektoru - realizace práva na sdružování 1. Vymezení termínu nestátní neziskové organizace a jejich funkcí Termín neziskový nebo také „třetí“ sektor zahrnuje organizace, pro něž je charakteristické, že nebyly založeny pro dosahování zisku, že působí nezávisle na státu, a že vznikly z dobrovolného rozhodnutí občanů. Další používaný termín „třetí“ sektor vyjadřuje skutečnost, že organizace, které jej tvoří, vyplňují a „zlidšťují“ prostor, vznikající mezi dvěma tvrdými segmenty, z nichž jeden tvoří stát a druhý soukromé podnikatelské organizace. Umí v mnoha oblastech „obalit“ hrany spíše konzervativního a málo citlivého státního aparátu i konkurenčního a na výkon zaměřeného podnikatelského prostředí. Nestátní neziskové organizace jsou zřizovány k plnění dvou základních cílů. Je to za prvé vzájemně prospěšný cíl, a k jeho naplňování jsou zakládány typicky členské organizace, jejichž prostřednictvím členové těchto organizací realizují nejen své občanské právo na sdružování, ale i další cíle, které jsou jim společné (např. národnostní organizace, organizace lidí s určitým tělesným postižením, nebo ryze zájmové organizace, např. kluby milovníků starých aut apod.). Za druhé je to veřejně či obecně prospěšný cíl, jímž je především poskytování neziskových služeb veřejnosti. K veřejně prospěšným aktivitám neziskového sektoru patří také financování nevýdělečných činností a služeb (nadační činnost). Neziskový sektor jako určitý celek plní v nejobecnější rovině několik základních funkcí. Především jde o funkci ekonomickou a sociální, která je naplňována nejenom poskytováním různých služeb v oblasti sociální, charitativní, v kultuře, v oblasti vzdělávání, v ochraně lidských práv či v oblasti ochrany životního prostředí, ale i vytvářením nabídky pracovních míst, vyhledáváním možností získat kvalifikaci či vytvářením příležitostí k dobrovolnické práci apod. Další funkcí je podpora demokracie. Neziskový sektor je prostředkem rozvoje angažovaného občanství, slouží tedy k obhajobě menšinových zájmů, a je nástrojem, jímž lze identifikovat nedostatky v uplatňování demokratických pravidel a poškozování oprávněných zájmů a práv. Poslední funkcí je funkce humanizující, protože k práci neziskových organizací patří altruizmus, filantropie a angažovanost v případech a oblastech, které daleko překračují zájmy jednotlivce. V roce 1998 zahrnoval neziskový sektor několik právních typů organizací. Jsou to především občanská sdružení, která by principiálně měla být členskými korporacemi sdružujícími na základě členství fyzické osoby, jež realizují prostřednictvím těchto organizací různé společné zájmy a cíle. K poskytování služeb veřejnosti jsou především určeny obecně prospěšné společnosti, které jsou koncipovány jako „podnikatelské subjekty“ mezi neziskovými organizacemi. Tyto organizace jsou typické poskytováním služeb různým cílovým skupinám osob (např. seniorům), ale i různými profesionálními uměleckými aktivitami, ekologickými službami apod. Pro obecně prospěšné společnosti by měla být charakteristická vyšší míra profesionality, nižší podíl dobrovolnické práce, a zejména princip, že příjmy za poskytované služby tvoří podstatnou část jejich financování. Mezi poskytovatele charitativních služeb patří také účelová zařízení církví (jde např. o síť katolických Charit, evangelických Diakonií apod.). Posledním typem zahrnovaným mezi organizace neziskového sektoru jsou nadace a nadační fondy, které jsou svou podstatou účelovými sdruženími majetku neboli nástroji na přerozdělování finančních prostředků, a plní roli nezávislých finančních zdrojů pro aktivity neziskové55


ho charakteru. Tento organizační typ prodělal působením nového zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, během roku 1998 největší strukturální a jednoznačně pozitivní změny, o čemž svědčí prudký pokles počtu nadací nově zapsaných do nadačních rejstříků obchodních soudů. Nadace, které dosud plnily jiné funkce než funkci finančního zdroje, postupně zanikají nebo se transformují do jiných typů neziskových organizací. 2. Statistika počtu subjektů tvořících neziskový sektor Neziskový sektor patří k těm oblastem života společnosti, které po roce 1990 prodělaly nejdynamičtější změny. Z bodu nula před rokem 1989, kdy nelze o neziskovém sektoru vůbec mluvit (tzv. společenské organizace, kontrolované komunistickou stranou a povinně sdružené v Národní frontě, měly s demokratickým chápáním neziskového sektoru málo společného), začaly vzápětí po roce 1990 velmi rychle vznikat iniciativou zdola desítky neziskových subjektů. Jestliže v roce 1990 bylo založeno cca 2 500 jednotek tvořících neziskový sektor, k 31. červenci 1998 Český statický úřad evidoval 36 380 občanských sdružení, 138 obecně prospěšných společností, 169 účelových zařízení církví a 5 241 nadací. Lze očekávat, že působením nového zákona o nadacích a nadačních fondech zbude z tohoto počtu po ukončení transformačního procesu cca 300 až 400 nadací a nadačních fondů. 3. Hlavní problémy neziskového sektoru ◦ V žádném zákonném předpisu není vymezen rozdíl mezi vzájemně a veřejně (obecně) prospěšnými neziskovými organizacemi. Tato situace se odvíjí především od zastaralého zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, jehož působením dochází ke směšování rolí občanských sdružení (členské organizace) a obecně prospěšných společností (organizace poskytující služby veřejnosti). ◦ Příliš velká vnitřní diverzita neziskového sektoru, projevující se nadměrným množstvím organizací, malou vnitřní dělbou práce a zbytečně velkou konkurencí při hledání finančních zdrojů. ◦ Neexistuje ucelený veřejně dostupný informační systém o neziskových organizacích, kde by každý občan získal informaci o jednotlivých subjektech, způsobu jejich financování, včetně poskytnutých státních dotací apod. ◦ Finanční zdroje pro činnost neziskového sektoru jsou slabé a kromě toho obtížně dostupné, a to včetně státních dotací, které se vyznačují malou transparentností a nedokonalým mechanizmem rozdělování i kontrol. ◦ Zatím neexistují silné nadace s větším finančním zázemím, nutné pro vícezdrojové financování. ◦ Nedostatečná profesionalizace většiny nestátních neziskových organizací a obtížná možnost stabilizovat v tomto typu organizací kvalifikované odborníky. ◦ Malé daňové motivace pro sponzory, a tím i slabý rozvoj filantropie u podnikatelského sektoru i veřejnosti. 4. Státní politika ve vztahu k neziskovému sektoru Úkolem státu a jeho orgánů je plnit vůči neziskovému sektoru tři základní funkce: a) vytvořit právní prostor pro jeho činnost a rozvoj, b) být pro nestátní neziskové organizace finančním zdrojem (dotační politika státu a Nadační investiční fond), c) komunikovat s ním a monitorovat jeho stav a potřeby (Rada vlády pro nestátní neziskové organizace). Realizace všech uvedených oblastí má však dosud nemalé nedostatky. Právní rámec není dobudován, i když v roce 1998 zaznamenal velkou a pozitivní změnu působením zákona o na56


dacích a nadačních fondech. Pokud jde o roli státu jako finančního zdroje, pak paradoxně hlavní nedostatek je to, že stát je v současné době absolutně nejsilnějším finančním zdrojem pro činnosti nestátních neziskových organizací. Svůj vliv by měl stát namísto toho spíše uplatnit pro podporu vzniku jiných nestátních zdrojů a svoji dotační politiku spíše koncipovat jako nákup služeb, potřebných pro jeho občany. 4.1. Chronologické pořadí zákonů, upravujících problematiku neziskového sektoru a jejich charakteristika Zákon č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů přinesl základní organizační formu pro naplňování práva občanů na sdružování v podobě občanského sdružení, které je charakteristickou členskou korporací pro naplňování určitých vzájemně prospěšných cílů svých členů. Z občanských sdružení se však, s ohledem na příliš dlouho chybějící právní úpravu o obecně prospěšných společnostech, postupně vyvinul také základní organizační typ neziskové organizace pro poskytování různorodých služeb veřejnosti (veřejně prospěšný cíl). ◦ Zákon č. 308/1991 Sb. o svobodě víry a postavení církví a náboženských společností přinesl nejen náboženskou svobodu, ale i možnost, aby církve zakládaly svá účelová zařízení, která v současné době tvoří velmi důležitou síť organizací poskytujících služby různým cílovým skupinám občanů. ◦ Zákon č. 248/1995 Sb. o obecně prospěšných společnostech konečně přinesl možnost založit „podnikatelský“ subjekt uvnitř neziskového sektoru. Obecně prospěšné společnosti však stále vznikají zřídka. Zřizovatelé raději zakládají obchodní společnosti (pokud lze očekávat zisk) nebo občanská sdružení, protože jsou vzhledem k nedostatku srovnatelných povinností výhodnější. ◦ Zákon č. 227/1997 Sb. o nadacích a nadačních fondech, účinný od 1. ledna 1998, je nejnovější právní úpravou v oblasti neziskového sektoru. V současné době dokončuje „pročištění“ nadačního prostoru, protože stávající nadace musely do 31. prosince 1998 požádat o zápis do nadačního rejstříku a současně splnit příslušné podmínky. ◦ Výraznou a pozitivní změnu pro fungování neziskového sektoru bude nesporně znamenat zákon o spolcích, který nahradí současný platný zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Jeho věcný záměr v současné době dokončuje ministerstvo vnitra; jeho obsahem jsou ustanovení, která nahradí nečitelnou organizační formu občanských sdružení mnohem transparentnější formou spolku. ◦ Změnu do oblasti poskytování státních dotací přinesou nová Rozpočtová pravidla republiky a na ně navazující předpisy. Tento nový zákon dává šanci změnit nynější málo transparentní dotační politiku státu vůči organizacím neziskového sektoru. 4.2. Dotační politika státu ◦

Poskytováním státních dotací organizacím neziskového sektoru se v současné době zabývá zhruba jedenáct rezortních ministerstev. Rozdělená částka na projekty, především občanským sdružením, se od roku 1995 pohybuje téměř kolem 2 mld. Kč ročně. V roce 1998 činila tato částka cca 1,9 mld. Kč. Do budoucna by však měl vývoj nesporně směřovat k posílení jiných než státních finančních zdrojů, aby byla posílena nezávislost nestátních neziskových organizací. Státní dotace byly i v roce 1998 v drtivé většině poskytovány na projekty občanských sdružení, případně účelových zařízení církví. Ministerstva se řídila Zásadami poskytování dotací občanským sdružením ze státního rozpočtu - pravidly, která v roce 1992 přijala vláda. Působením tohoto předpisu, jenž nemá právní sílu zákona, ministerstva ve své dotační politice neúměrně preferovala občanská sdružení a vyloučila z ní obecně prospěšné společnosti, a to navzdory skutečnosti, že Rozpočtová pravidla republiky, která jsou základním právním před57


pisem v této oblasti, nevylučují poskytování dotací na činnosti tohoto organizačního typu. Teprve pro rok 1999 počítají některá z dotujících ministerstev i s podporou projektů obecně prospěšných společností. V současně době má dotační politika státu vůči nestátním neziskovým organizacím řadu nedostatků. Výše uvedené předpisy, jimiž se řídí, jsou vesměs zastaralé. Chybí mezirezortní přístup k dotační politice, který se projevuje např. v oblasti výměny informací. Struktura poskytovaných dotací není vyvážená, stát neurčil nadrezortní priority, které hodlá v oblasti neziskového sektoru podporovat. Chybí jasné a navenek srozumitelné rozhodnutí státu, zda hodlá především nakupovat vybrané činnosti a služby neziskových organizací, nebo podporovat rozvoj určitých organizačních typů neziskového sektoru, a deklarovaný vztah mezi oběma těmito principy. Způsoby, jakými se poskytují dotace, jsou nejednotné. Kromě doporučených výběrových řízení používají některá ministerstva další postupy, např. poskytování dotací stále stejnému okruhu nestátních neziskových organizací apod. 4.3. Rada vlády pro nestátní neziskové organizace Rada vlády pro nestátní neziskové organizace (dále jen Rada) je poradním orgánem vlády ČR pro problematiku neziskového sektoru. Vznikla transformací Rady pro nadace, která svou činnost ukončila v roce 1998. Tento poradní orgán, který byl ustaven již v roce 1992, byl až do roku 1997 nečinný. Současná Rada, v jejímž čele stojí nyní ministr Jaroslav Bašta, aspiruje na to, aby plnila několik základních funkcí. Jednak je zpracovatelem vládního návrhu na rozdělení prostředků z Nadačního investičního fondu (dále jen NIF). Postupně se stává informačním místem k obecným otázkám neziskového sektoru pro potřeby vlády a státní administrativy. Připravuje návrh vzniku informační databáze pro potřebu veřejnosti v souladu s úkolem, který jí vláda uložila svým usnesením č. 223 ze dne 30. března 1998. Vládě bude tento návrh předložen v prvním pololetí roku 1999. Donedávna neziskový sektor postrádal pravidelnou komunikaci s vládou, srozumitelnost vládní politiky v oblastech, které se ho týkají, i ohodnocení svých prospěšných činností. Od nečitelného postoje vlády se odvíjely a dosud ještě odvíjejí i rozpačité postoje lokální státní správy a samospráv k občanským neziskovým organizacím. Úkolem Rady je tedy postupně vytvořit prostor, kde se budou kontinuálně setkávat zástupci státní administrativy a neziskového sektoru. 4.4. Nadační investiční fond V současné době spravuje Fond národního majetku ČR zvláštní účet s celkovou částkou 1 700 mil. Kč a zbylé akcie určené pro Nadační investiční fond (NIF). NIF podle zákona č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů ČR ve věcech převodu majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku ČR, vznikl v roce 1992 a je určen nikoliv pouze pro prostou podporu nadační činnosti. Jeho cílem je vytvořit relativně nezávislé nadační zdroje pro neziskové aktivity. V roce 1998 schválila vláda první etapu rozdělení finančních prostředků ve výši 500 mil. Kč, a to na základě návrhu, který připravila vládní Rada pro nestátní neziskové organizace. K rozdělení NIF dochází po dlouhé časové prodlevě, způsobené především nedostatkem politické vůle k dořešení této záležitosti. Vláda svým rozhodnutím ze dne 27. května 1998 umožnila vyhlásit výběrové řízení na první etapu rozdělení NIF, které bylo vyhlášeno dne 27. června 1998 a uzavřeno bude 31. ledna 1999. Týká se nadací, transformovaných podle nového zákona, které rozdělily v letech 1996 a 1997 nejméně 1 mil. Kč, a přihlásí se do některé ze sedmi oblastí činnosti nestátních neziskových organizací. Po ukončení výběrového řízení bude vybrán omezený počet nadací působících v šesti neziskových oblastech (sociální a charitativní, zdravotní, ochrany lidských práv, ochrany životního prostředí, vzdělávání, kultuře). Dále bude vybráno v sedmé oblasti několik 58


nadací, které mají regionální působnost nebo jejichž činnost je zvláště pozoruhodná či výjimečná. Vybrané nadace získají příspěvek z NIF do nadačního jmění a budou povinny každoroční výnos rozdělit na aktivity neziskového sektoru. Druhá etapa rozdělení NIF by měla být vyhlášena zhruba za rok po ukončení první etapy a předmětem jejího dělení bude cca 1,2 miliardy Kč. Vyhlášení druhé etapy a jeho podmínek je přímo závislé na úspěchu etapy první. Hana Frištenská tajemnice Rady vlády pro nestátní neziskové organizace

Ještě k neziskovému sektoru a k realizaci práva na sdružování Sektor neziskových občanských organizací sice ušel od roku 1990 velký kus cesty a zaznamenal řadu úspěchů, nicméně jde o oblast života, která se mění v důsledku stagnující legislativy i v důsledku navyklých životních postojů jen velmi pomalu. Mezi pozitiva patří například to, že ◦ zásluhou občanských organizací vznikly nové humánnější formy služeb v sociální a zdravotní oblasti, které kladou důraz na klienta, člověka hledajícího a potřebujícího pomoc; vycházejí z jeho potřeb, a snaží se nabízet mu takové služby, které umožňují zachovat pro něj podmínky života v rodině či v jeho soukromí, umožňují mu co nejsamostatnější formu existence ve společnosti. ◦ Přes značnou pasivitu veřejnosti, uvyklou na všeobjímající paternalistickou pomoc státu, dochází k určitému pozvolnému posunu v chápání neziskových organizací, které mohou být prostorem pro chybějící služby a aktivity (např. kulturní či ekologické), pro získávání nezávislých informací, pro ochranu práv a zájmů slabších skupin, např. starých lidí, dětí, mladistvých, neúplných či problémových rodin, příslušníků minorit, pacientů, zdravotně postižených, spotřebitelů, nájemníků, obyvatel obcí aj. vůči zájmům podnikatelů, vůči státní správě, státní moci apod. ◦ Občanské organizace se přes dlouholetý nezájem mnoha českých politiků dokázaly udržet v životaschopné podobě (i díky značné finanční podpoře ze zahraničí, např. programům PHARE, ale i řady nadací). V poslední době se stávají předmětem stále většího politického zájmu, a to napříč politickým spektrem. To dokazuje např. zájem politiků o akci „30 dnů pro občanský sektor“, společné semináře ve Sněmovně a v Senátu, účast nevládních občanských organizací na připomínkování návrhů zákonů nebo jmenování několika členek a členů občanských organizací do vládních poradních útvarů, jako je Rada pro nestátní neziskové organizace, Rada pro lidská práva aj. Velké změny transformačního rázu však neziskové organizace teprve čekají. Půjde o 1. dokončení legislativních prací, transformaci organizací do jiných právních typů (např. z nadací na nadační fondy a obecně prospěšné společnosti, z občanských sdružení, později spolků, které nebudou moci vyvíjet výdělečnou činnost, rovněž na obecně prospěšné společnosti; 2. vyjasnění otázek právního postavení a daňových pravidel pokud jde o příjmy z vlastní činnosti (ve většině evropských zemí činí příjmy z vlastní činnosti, poplatků a služeb kolem 40% celkových příjmů nevládních organizací); 3. úpravu daňových zákonů, jež by více motivovala k dárcovství a filantropii; 4. vnitřní strukturalizaci neziskového sektoru, vytváření silnějších oborových a regionálních uskupení podle společných potřeb; 5. změnu centrálního systému dotací, například na základě zákona o sociální pomoci - financování z hlediska potřeb klienta; na základě vzniku vyšších územně správních cel59


ků - přenos financování z centra do regionů; na základě změny způsobu financování, např. z formy dotací na formu veřejné zakázky apod. V důsledku nového zákona o nadacích a nadačních fondech se očekává velký pohyb mezi jednotlivými právními typy. Dosavadní počet registrovaných nadací (asi 100) a nadačních fondů (asi 150) ukazuje na slabinu neziskového sektoru, kterou je bezesporu nedostatek stabilních místních nezávislých finančních zdrojů, tzn. neexistence majetkově silných nadací. Určitou nápravou v tomto směru může být rozdělení části prostředků z Nadačního investičního fondu (500 mil. Kč z celkové sumy asi 2,5 mld. Kč), které by naplnilo původní myšlenku jakési „restituce“ nadační činnosti, jež byla v důsledku znárodnění majetku nadací zcela zlikvidována. Nový zákon o nadacích bude mít také řadu důsledků pro praktické fungování nadací, které se projeví teprve v příštím roce. Nadace může podle zákona použít svoje prostředky pouze na nadační příspěvky (podpory) nebo na správu nadace, přičemž výdaje na správu nadace si sama musí určit poměrem k nadačnímu jmění, jeho výnosům, nebo k poskytnutým nadačním příspěvkům. To nutí nadace omezit radikálně své dosavadní „vlastní činnosti“, např. vzdělávací, publikační či j., a naopak maximum prostředků věnovat na nadační příspěvky třetím osobám. (Triviálně: uspořádá-li např. nadace seminář pro své žadatele či klienty, zvyšuje to její náklady na správu nadace, jejichž podíl musí být přesně vymezen.) Dotace ze státního rozpočtu čekají na radikální změnu. Současný systém neodpovídá potřebám neziskových občanských organizací, které na rozdíl od tohoto ustrnulého systému prodělaly zásadní změny a staly se v mnoha případech z pouhých sdružení občanů profesionálně fungujícími organizacemi s desítkami stálých pracovníků. Tyto organizace poskytují v řadě oblastí nezastupitelné služby, včetně lůžkových a denních center, na jejichž fungování jsou závislí velmi potřební klienti, kteří by jinak museli být v péči státních organizací (např. bezdomovci, mentálně a psychicky nemocní, staří lidé, zdravotně různě postižení, opuštěné a ohrožené děti, drogově závislá mládež aj). Systém centrálních státních dotací, o něž je třeba každoročně žádat na základě přesně formulovaných projektů činností, se pro takto profesně fungující organizace nehodí. Organizace nemají jistotu, že budou moci v příštím roce zaměstnat své pracovníky, a proto je obtížné plánovat a rozšiřovat svou činnost. Obtížná je také situace začínajících občanských organizací, jejichž záměry a cíle nejsou na první pochopení zřejmé, protože jsou novátorské, jsou však velmi žádoucí. Někdy jsou to organizace, které chtějí vykonávat určité kontrolní funkce, např. organizace pro obhajobu práv pacientů nebo tzv. konzumentské organizace, ve vyspělých demokratických zemích naprosto běžné a samozřejmé. Zaběhnutý systém státních dotací se obtížně přizpůsobuje novým potřebám a tedy i novým organizacím, a dává přednost těm tradičním (často ustrnulým), uplatňuje třeba kritérium velikosti členské základny před kritériem potřebnosti záměru apod. Tím se značně omezuje prostor pro nové iniciativy, jejichž rozvíjení je z hlediska občanské společnosti krajně potřebné. Navíc - dotace chodí organizacím se zpožděním, jež nutí tyto subjekty žít i několik měsíců na dluh. Pak ale, když peníze dojdou, musí být utraceny a vyúčtovány do konce kalendářního roku, což může vést k nehospodárnosti a zbytečným výdajům. Velmi často jsou dotace poskytovány neracionálně, nikoli na základě jasné koncepce státu v daných oblastech, ale na základě jakési setrvačnosti, která se řídí spíše jakýmsi „zvykovým právem“ než jasným záměrem vlády a stanovením jejích priorit. Sektor občanských organizací je nesmírně významným prostorem pro naplňování našeho práva na sdružování a pro realizaci nejrůznějších skupinových, veřejných i individuálních zájmů. Proto je důležité, aby o jeho uspořádání nerozhodovaly jenom státní orgány a činitelé, ale také - ve větší míře než dosud - sami občané. Hana Šilhánová, ředitelka Nadace rozvoje občanské společnosti 60


Územní samospráva I v roce 1998 byla v České republice uplatňována územní samospráva, jejíž ústavní rámec poskytuje Ústava ČR (čl. 8 a čl. 99 až 105) a Listina základních práv a svobod (čl. 21). Ústavní zákon č. 347/1997 Sb. o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, schválený v prosinci roku 1997, nenabyl dosud účinnosti (nabude ji až dnem 1. 1. 2000). Zatímco text vlastní Ústavy ČR ani Listiny týkající se místní samosprávy nebyl zpochybňován, a tudíž se s největší pravděpodobností nestane ani předmětem zásadnějších úprav Ústavy, předpokládaných ve Smlouvě o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice (uzavřené mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou po předčasných volbách do Poslanecké sněmovny 9. 7. 1998 v tzv. „opoziční smlouvě“), pokračovaly i v roce 1998 nejasnosti ohledně vyšších územních samosprávných celků. Ústavní zákon č. 347/1997 Sb., resp. jím předpokládaných 14 budoucích krajů bylo zpochybňováno i z oficiálních míst; též proto, že jejich předpokládaná velikost neodpovídá standardům Evropské unie. Je proto pravděpodobné, že tento ústavní zákon bude ještě před nabytím své účinnosti novelizován. Faktem zůstává, že i v roce 1998 nemohla být uplatňována Ústavou předpokládaná samospráva vyšších územních celků, a že v roce 1998 nebyl přijat ani žádný prováděcí zákon, týkající se vyšších územních samosprávných celků, aby tak tyto celky - kraje mohly skutečně bezprostředně po 1. 1. 2000 vstoupit v život. Podle Ústavy České republiky je obec samostatně spravována zastupitelstvem. V těchto zastupitelstvech zasedalo i v roce 1998 přes 60 tisíc zastupitelů, kteří se vesměs s většími či menšími úspěchy snažili o naplňování úkolů obecní samosprávy, jak je vymezuje Ústava České republiky a zákon o obcích (č. 367/1990 Sb. v platném znění), ku prospěchu obcí a jejich obyvatel. To se výrazněji projevilo zejména v exponovaných situacích, k nimž patřily v roce 1998 letní povodně na Moravě a ve východních Čechách. Na druhé straně byl rok 1998 pro obecní samosprávu rokem volebním. V listopadu (13. a 14.) se konaly volby do zastupitelstev v obcích. To nepochybně ovlivnilo i práci jednotlivých zastupitelů; u těch, kteří nechtěli kandidovat, aktivita poklesla, a ti, kteří chtěli kandidovat, se po část roku soustřeďovali (zejm. ve větších městech) na své znovuzvolení. Komunální volby byly prezidentem republiky vyhlášeny pro všechny obce (i pro městské části statutárních měst). Přesto v 53 obcích zastupitelstvo zvoleno nebylo (volby proběhly v 6 184 obcích, ve 134 městských obvodech a místních částech statutárních měst). Tento fakt je zarážející tím, že v některých obcích, kde volby neproběhly, se nepodařilo sestavit kandidátní listinu též z důvodu nezájmu tamějších občanů. Dalším, až alarmujícím faktem je stále se snižující účast voličů v komunálních volbách, která v roce 1998 nebyla ani nadpoloviční (ze všech oprávněných voličů). Některé volby, resp. jejich výsledky, byly zpochybněny u soudu; dohru až u Ústavního soudu měly volby v městské části Praha Dubeč a Dubeček, kde Městský soud Praha uznal oprávněnost stížnosti na neregulérnost komunálních voleb. Volby v převažující většině obcí daly vzniknout zastupitelstvům, z nichž byli zvoleni starostové (primátoři) a obecní (městské) rady, jež jistě k naplňování úkolů obecní samosprávy budou přistupovat poctivě, odpovědně, někdy i s nadšením pro věc. Za negativní jev je však třeba označit některá povolební jednání při obsazování míst starostů (primátorů) a obecních, resp. městských rad v některých obcích. I když voliči dali ve volbách největší důvěru nezávislým kandidátům, povolební dohody mezi některými politickými stranami vedly v nemalé části obcí k tomu, že vedení „radnice“ neodpovídá volebním výsledkům. Vítěz voleb byl prostě „politicky vyšachován ze hry“. Tato situace nejen že je částí obyvatelstva vnímána jako degradace výsledků voleb, ale vede i k nestabilitě samotných zvolených orgánů obce. Příklad 61


stotisícových Českých Budějovic, kde vývoj z naznačených důvodů směřuje k novým volbám, je v tomto směru dostatečně výmluvný. Nepřispívá tento postup k apatii občanů vůči věcem veřejným? Bez pozitivního posunu zůstal i v roce 1998 nikoli bezproblémový vztah obecní samosprávy a státní správy, a nezměnily se ani zřejmě nedostatečné kompetence obecní samosprávy pro efektivní ochranu oprávněných práv a právem chráněných zájmů obyvatel jednotlivých obcí, zejména při udržování veřejného pořádku. V roce 1998 (28.5.) podepsala Česká republika v pořadí jako 36. stát Evropskou chartu místní samosprávy, dokument Rady Evropy z roku 1985. Vzhledem k tomu, že neproběhl ratifikační proces, není tento dokument prozatím právně závazný. Rovněž tak bez mezinárodně právního základu zůstalo zapojení některých obcí České republiky v Euroregionech. Bez členské účasti obcí České republiky zůstala i Rada evropských obcí a oblastí, jež byla založena v r. 1951 a sídlí v Paříži. Jiří Hřebejk odborný asistent katedry ústavního práva PF UK

Lidská práva v ozbrojených silách Úvodem Tato stať si neklade za cíl podrobně analyzovat stav lidských práv v armádě. Spíše má za úkol upozornit na některé problémy, které mají systémový charakter a které se dotýkají vojenské základní služby. Jde zejména o vojáky v základní službě, kteří představují skupinu z hlediska lidskoprávního nejohroženější a nejvíce postiženou. Její stav si můžeme ověřovat hned ve třech vztahových rovinách: srovnáváním s občanskou mládeží, s vojenskou mládeží vyspělých armád a nakonec i s vojenskými profesionály. Nepohlížejme však na ony rozdílnosti konfrontačně či arbitrážně. Vždyť harmonizace práv, resp. pracovních a životních podmínek, není jen v subjektivním zájmu samotných vojáků základní služby, ale také zájmem společnosti, což trefně vystihují programová hesla realizovaných projektů: „Voják je občan v uniformě“ a „Jen šťastný voják je dobrý voják“. Považujeme za zcela opodstatněné, když stát zavazuje své občany k podílu na zajištění obrany jejich vlasti. Z toho hlediska ji chápeme nejenom jako čestnou povinnost, ale i právo. Polistopadové právní úpravy však zůstaly těmto rovnovážným pojetím v mnohém dlužné, včetně ústavního zakotvení. Snaha o inovaci branného zákonodárství, zejména v souvislosti s charakterem nastupující etapy společenského vývoje, zajisté i tady uvede mnohé do žádoucího souladu. Poněvadž Listina základních práv a svobod je jako celek součástí Ústavy České republiky, jde o obecně závazný předpis nejvyšší právní síly, jenž má přednost vůči zákonům. Týká se to samozřejmě i vymezení role ozbrojených sil a jejich vnitřního režimu. Platí-li v právním státě dvojprincip, dle něhož se jedincům dovoluje vše, co není výslovně zakázáno, kdežto institucím se zakazuje vše, co jim není výslovně povoleno (pochopitelně, že obojí se děje toliko na zákonné bázi), týká se to v plném rozsahu rovněž služby u zbraní. Jedná se nejen o personál vojenský, ale i civilní, jedná se o vojáky povinné základní služby a o vojáky z povolání anebo v záloze. Míru povinností a práv každé z těchto kategorií zákonné i další normy pochopitelně diferencují na bázi obecné závaznosti, přiměřeně jejich postavení v systému a odpovědnosti z něj plynoucí. Úměrně tomuto začlenění dochází k omezování některých práv, ať se jich voják vzdává svým dobrovolným závazkem sám, či jsou mu oklešťována z moci úřední. Zčásti se musí, nebo je nucen, zříci dokonce některých občanských 62

Komentář [ÚOZ1]:


svobod, zvláště těch politicky laděných a orientovaných. Ve všech případech je to však možné pouze formou zákonnou. Jako daleko závažnější pak kvalifikujeme skutečnosti, kdy jsou překračovány už také zákonné meze, ať jakkoliv stanovené. V současnosti musíme počítat s nárůstem toho, čemu se říká „civilní demokratická kontrola ozbrojených sil“. V moderním světě, do něhož se postupně propracováváme, to platí jako nezadatelný princip. Zvěcňuje se jím absolutní primát politiky a práva před vojenstvím. Dne 22. září 1998 přijalo Valné shromáždění Rady Evropy ve Štrasburku Rezoluci č. 1166, jejímž obsahem jsou právě lidská práva vojáků základní služby, která - kromě jiného - definuje dva klíčové požadavky: ◦ garanci, že vojáci v základní službě nebudou vykonávat zaměstnání resp. práce, které nesouvisejí s výkonem jejich občanské povinnosti, ◦ výzvu členským státům, aby ustanovily civilní kontrolu nad výkonem vojenské služby. Zvláště se doporučuje vytvořit organizaci či službu specializovanou na vojenské otázky s pravomocí případového vyšetřování a poskytování informací. Bohužel, zatím zůstává právně neupraven systém institutů zaměřených na ochranu práv, potřeb a zájmů vojáků v základní službě. Zatím není ani teoreticky zcela jasné, jaká forma takové ochrany bude zvolena. Zda bude dohled svěřen do působnosti úřadu ombudsmana, o jehož zřízení se znovu vážně začíná uvažovat, či zda tu bude zvoleno specifické účelové řešení, kde vstřícně tomu všemu zvnějšku (z civilního sektoru), dostane své místo i kontrola zevnitř armády, včetně nezbytné kontroly zdola (od vojáků základní služby). Na toto téma se zaměřoval projekt, který byl realizován už v polistopadovém období, Systém volených mluvčích. Rozdělením republiky a federální armády však skončil, neboť tehdy nově vydaný Základní řád prostě nevstřebal to, co předtím řešil „pouze“ Rozkaz ministra obrany. V dubnu 1994 o tom dokonce jednal branně bezpečnostní výbor Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Nyní se tu znovu nabízejí možnosti zákonného řešení v souvislosti s právě probíhající novelizací branného zákonodárství, konkrétně s právní úpravou vojenské základní služby. Podporou této snahy je i nový projekt Sdružení vojáků a mládeže ČR, navazující na již zmíněný projekt. Přibližme si daný rámec ještě v jednom ohledu, rovněž celoevropském. Organizace ECCO (European Council of Conscripts Organisations) velice pohotově zareagovala i na zmíněnou Rezoluci Rady Evropy č. 1166. Její aktuální zpráva doporučuje vládám i parlamentům ustanovit komise, jež by byly utvořeny jednak z pracovníků státních institucí, také však ze zástupců subjektů zabývajících se lidskými právy a z členů organizací sdružujících vojenskou mládež. Měly by podpořit přípravu příslušných materiálů, zahrnutých do oficiálních schvalovacích procedur, a výsledky své práce prezentovat veřejně. Snad nebude bez významu připomenout, že rada ECCO je autorkou a editorkou závažného dokumentu nazvaného Evropská sociální charta branců. Zabývá se jak jejich postavením, tak i právy, včetně politických. Zvláštní pozornost přitom věnuje sociálním otázkám, které u vojáka základní služby rozhodně nejsou zanedbatelné. Jde o více než jenom „erárem“ zajištěné a bezplatně poskytované ubytování, stravování, výstroj, léčení.... Ostatně i úroveň těchto samozřejmostí může být nezřídka diskutabilní. Vedle toho je tu však ještě značná škála problémů, jimiž se programově inspiruje i Sdružení vojáků a mládeže (SVM). Usiluje například o přiměřené služné, odpovídající soudobým finančním relacím, bezplatné jízdné ve veřejné dopravě včetně městské, nošení civilního oděvu mimo službu a ubytovací prostory. V porovnání se světem jsou to požadavky vskutku minimální. Přitom rozdílností, které bychom se měli chystat co nejrychleji a pružně odstranit, je dlouhá řada. Za všechny drobná ilustrace. Zatímco náš voják musí žádat o povolení opustit kasárna, pro jeho západní protějšek je to naprosto bezproblémově hladká záležitost, závislá pouze na jeho vlastním přání. Paradox 63

Komentář [ÚOZ2]:


a něco pro nás asi nepředstavitelného. V zahraničí jde vlastně o docházku z města do kasáren; zaměstnání má charakter intenzívně naplněné pracovní doby. (Přesně začíná i končí, což je sankčně kryté pravidlo, dobře zavedené a za všech okolností přísně dodržované.) Naproti tomu v ČR se zaměstnání prolíná s dobou osobního volna - voják je v podstatě „pouze uvolňován“ na vycházku z kasáren do města. Z toho vyplývá, že nelze mluvit o klasickém typu zaměstnání, spíše lze hovořit o permanentním výcviku. Už jenom to, co jsme zde naznačili, vyznívá varovně z hlediska lidských práv mladých mužů ve vojenských stejnokrojích. Leč neaspirujeme na vyčerpávající rozbor, dokonce opomíjíme i výčet eventualit, kdy jsou předmětná práva porušována či nenaplňována důsledně. Zastavme se však u dvou okruhů dané problematiky. Jestliže v prvém jde o porušování lidských práv, je druhý ukázkou jejich zneužívání. Šikanování (jakožto příklad porušování lidských práv) nepochybně platí obecně za negativní, doslova patologický jev. Česká specifičnost šikany oproti jiným armádám světa či aspoň Evropy spočívá ve dvou stěžejních rysech: ◦ není spojena s výcvikem, nýbrž s dobou osobního volna, ◦ neděje se od velitelů k mužstvu, nýbrž mezi mužstvem samým. Znamená to, že její založení se neodvíjí od vztahů nadřízenosti a podřízenosti, jak bývalo a stále je obvyklé, kdežto staví na protekci seniority. Ta je umocňována skupinovou solidaritou a hladké fungování kryje dohodnutá mlčenlivost mužstva. Vše dohromady vychází z ideologie staromazáctví, která v podobě nepsaného kodexu zapustila hluboké kořeny, a „propracováním“ až do rituálových detailů se v armádě rozprostřela „celoplošně“. Jako taková je „mazácká vojna“ protikladem vojny „lampasácké“ nebo též „gumácké“, což jsou slangové výrazy pro pevný vojenský režim. Jeho ignorace signalizuje něco víc než jeho deformační důsledky pro sociální vztahy v jednotkách. Měla by alarmovat potřebu revize přežitých norem a souběžně s tím i přehodnocení resp. nápravu s nimi spojeného stylu vedení v profesionálním sboru armády. Projevy šikanování představují širokou škálu způsobů. Mají nejen své vyhraněné náplně a tvary, ale i trefná pojmenování. V tabulce lze nalézt nejběžnější formy šikany. Formy šikany

% vojáků, kteří se s touto formou šikany setkali

Sahara (E)

42,9

Bufet (E)

41,3

Křišťálová noc (P)

19,1

Deka (F)

11,1

Diskotéka (P)

10,2

Motokros (P, F)

8,3

Metro (P)

7,8

Závody šneků (F)

4,4

Pupendo (F)

3,9

Sexuální obtěžování (P)

2,7

Pro zjednodušení a poučení méně zainteresované veřejnosti je lze začlenit do několika kategorií, které si nečiní nárok na úplnost. 1. Šikana ekonomická (E) - dnes patrně nejrozšířenější, kam řadíme například úsluhy spojené s obstaráváním kuřiva, pití a jídla mazákům, vydírání a vymáhání peněz (např. vstupné na 64


televizi či zpětný výkup „ztracených“ výstrojných součástek), ale i nucení ke krádeži a prodeji vojenského materiálu (pohonných hmot). 2. Šikana fyzická (F) - spočívající v tělesném trestání, působení bolesti, týrání a mučení, poškozování zdraví, omezování osobní svobody, přejímání pracovních povinností a plnění úkolů za starší vojáky (úklid „rajonů“, ošetřování zbraní a techniky, směny v kuchyni, výkon služby atd.). 3. Šikana psychická (P) - kam náleží ponižování a zesměšňování, často jen pro zábavu a zahnání nudy, „dusení“, arogantní jednání, nesmyslné přikazování, úmyslné ztěžování činností apod. Ať tak či onak, jde o fenomén reálně existující. Proto není podstatné bádat, odkud se vzal, ale spíše hledat způsoby, jak se s ním vypořádat. Vše totiž dokazuje naprosto přesvědčivě, že zdaleka neběží o jev přechodný, jehož vymýcení představuje náročný úděl všech, jichž se třeba jen okrajově dotýká. Konstatování, že si to pravděpodobně vyžádá delší čas, nesmí být v žádném ohledu pardonem odkladu toho, abychom na konkrétní výskyt šikany. byť jen jejího podhoubí, reagovali hned a tam, kde k němu dochází. Jsme povinni tento jev zaregistrovat a nemáme právo zůstat vůči němu netečnými. V roce 1998 se v české armádě řešilo asi 300 případů šikany. Neohlášených případů je ovšem daleko více. Pokrokem je, že byla zřízena otevřená linka armády s tel. č. 02/2021 0200 a 02/2021 0255, fax 02/2021 0257. Pro písemný styk platí adresa Otevřená linka armády MO ČR, Tychonova 1, 160 01, Praha 6, e-mail: [email protected]. Telefonní služba je k dispozici od 7 do 17 hodin. Ti, kteří byli postiženi šikanováním nebo byli jeho svědky, mají nyní možnost takové skutečnosti oznámit. Vždyť máme co činit s případy, které v oblasti porušování lidských práv patří mezi nejhanebnější a nejotřesnější svou povahou i důsledky. Směřují totiž proti všem demokratizačním zásadám, jež se v armádě i mimo ni prosazují. Ve hře tak není pouze ztráta důvěryhodnosti ozbrojených složek. Šikanování se odráží v krajně nepříznivé a nepříjemné atmosféře života vojenských součástí. Přeneseně pak vzbuzuje i nechuť k plnění občanských povinností, které jsou státní brannou politikou považovány za vrcholně čestné, vlastenecké a takto i deklarovány. Jestliže u nás evidujeme strach z vojenské základní služby a snahu všemožně se jí vyhýbat, příčinou toho je bezesporu šikana. Tento fenomén se ostatně projevuje i v nepříznivé bilanci rekrutačních zdrojů pro profesionální vojenskou dráhu, kde začíná být ohrožována už jen prostá reprodukce velitelského sboru. Konečně nemusíme hledat široké zdůvodnění pro zavržení šikany, když stačí jednoduché konstatování. Jde přece o trestný čin porušování práv a chráněných zájmů vojáků podle § 279 trestního zákona. Nadto pak jde o zjevný rozpor s Listinou základních práv a svobod, a to hned ve dvou stěžejních článcích. Čl. 1. Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Čl. 7, odst. 2 Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Civilní služba (jakožto příklad zneužívání lidských práv) Listina základních práv a svobod připouští možnost odmítnutí branné povinnosti občanem, jeli to „v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským přesvědčením“ (Čl. 15, odst. 3), zvláště jde-li o službu ve zbrani resp. se zbraní, což u nás dříve bývalo předmětem trestního stíhání. Bezprostředně po listopadu 1989 došlo v souvislosti s demokratizačním kursem i k přijetí zákona č. 73/1990 Sb. ze dne 14. března 1990 o civilní službě. Původní znění bylo později novelizováno v podobě zákona č. 18/1992 Sb. Smyslem obou těchto norem bylo zajištění 65


svobody občanů odepřít výkon vojenské služby v případech, kdykoliv se příčí jejich náboženskému vyznání či svědomí. Civilní službou se v nich rozumí služba občana podléhajícího jinak vojenské služební povinnosti, kterou je podle zákona povinen konat, jestliže z důvodů svědomí nebo náboženského vyznání odmítá vykonávat vojenskou základní nebo náhradní službu nebo vojenská cvičení. V žádném případě se však nejedná o zproštění či osvobození od oné povinnosti. Mění se pouze způsob jejího plnění, aby mohl být v souladu s jeho vnitřním přesvědčením. Přitom tento druh služby je orientován ve prospěch společnosti. Proto výkon civilní služby probíhá povětšinou v obecně prospěšných zařízeních, a ten, kdo ji vykonává, podléhá po celou stanovenou dobu povinnostem vymezeným v uvedeném zákoně. Jím se také striktně stanovuje, že občanu, který civilní službu vykonává, nesmějí vzniknout neodůvodněné výhody proti těm občanům, kteří vykonávají vojenskou základní nebo náhradní službu. Výhody výkonu civilní služby (jako zaměstnání) jsou tudíž vyváženy tím, že je o polovinu delší než vojenská základní služba. Poněvadž tato trvá 12 měsíců, prodlužuje se civilní služba na 18 měsíců. Její správa je v kompetenci rezortu ministerstva práce a sociálních věcí, nikoliv ministerstva obrany. Důvodem tohoto opatření je, aby nedocházelo k porušování takto řešeného a poskytovaného práva odpíračů vojenské služby. Jde hlavně o zabezpečení řádné realizace a kontroly. Ostatně - např. ve Švédsku spadá i civilní služba pod ministerstvo obrany, avšak je zajištěna u neozbrojených složek, jako jsou třeba hasičské či zdravotnické jednotky záchranných útvarů civilní obrany resp. ochrany. Pomiňme otázku, nakolik jsou vytvořeny dostatečné podmínky, aby adepti mohli civilní službu dle přísné dikce zákona vykonat. Míníme tím jak dostatek subjektů, k nimž jsou zařazováni, tak současně i vlastní obsah a organizaci činností či prací, jimiž jsou zde pověřováni. Jde přece o společenský prospěch požadovaný zákonem, o smysl oné služby. Tudy může bohužel také vést jeden ze směrů zneužívání civilní služby, příslušného zákona, a koneckonců i lidských práv deklarovaných Listinou. Daleko závažnějším a frekventovanějším - což s tím ovšem rovněž koresponduje - se stává předstírání zábran svědomí či vyznání tam, kde chybí. Pak se ovšem stává únikovým počínáním, snahou vyhnout se vojenské službě vůbec, bez ohledu na to, že jistou roli může hrát obava ze šikany, v armádě rozšířené. Uvedený fakt dokumentují následující tabulky. Podíly mužů v civilní službě1 Rok

%

Rok

%

1993

7

1994

27,4

1997

33,7

1995

20,7

1998

45,1

1996

18,0

1997-8

cca 16

Tab. 1 Podíly mužů v civilní službě z celkového počtu vojáků základní služby

Tab. 2 Podíly vysokoškoláků nastupujících základní vojenskou službu

Je nasnadě, že se trend volby civilní služby začíná křížit s možnostmi kontinuálního doplňování armády.

1

viz Plán lidských zdrojů na léta 200-2009. Ministerstvo obrany.

66


I v tomto případě navazují kvantitativní ukazatele na kvalitativní. Ty jsou obsaženy v samotných zákonných ustanoveních. Na rozdíl od demokratických zemí, kde startem k přestupu z vojenské služby na civilní je žádost, která se obvykle komisionálně obhajuje a někde i ověřuje (třeba cestou různých dobrozdání), postačuje v našich poměrech pouhé prohlášení, které se dále nezkoumá, neboť je považováno za nezpochybnitelné. Netroufáme si posuzovat právní souvislosti problému, toliko ho konstatujeme jako jistou tendenci, jež je v rozporu se zájmy společenskými, i vzhledem k tomu, že prostřednictvím základní vojenské služby jsou zajišťovány rovněž zájmy a potřeby individuální. Také o nich hovoří Listina základních práv a svobod, deklarující právo na život, a zároveň právo na uplatnění všech deklarovaných práv a svobod. Zajisté se i tady dá najít schůdné řešení, aniž by se civilní služba měla principiálně měnit anebo dokonce rušit. Cesta zpátky možná není. Jde o řešení rozporu mezi častou ultraliberální praxí a potřebami zabezpečit obranu vlasti a současně naléhavé potřeby společnosti v jejich různých formách a podobách. Rekapitulace Před časem proběhla na zámku Chudobín u Olomouce mezinárodní konference o perspektivách vojenské základní služby v zemích střední a východní Evropy, pořádaná Sdružením vojáků a mládeže pod přímou patronací ECCO. Aktivně se jí účastnilo přes 60 delegátů, reprezentujících 15 států. Úvodní projev přednesl ex-president ECCO Gielt Algra z Nizozemí. Když hovořil o sociální diskriminaci branců, připomněl, že vojenská služba z povinnosti, ať jakkoliv důvodná i právně dořešená, vždy zůstane omezováním občana: existencí, náplní, průběhem i dopady, neboť už jen pouhé vytržení z běžných sociálních vazeb a zasazení do nezvyklého prostředí přináší mnoho napětí i rizik. Toho by si vojenské velení mělo býti dobře vědomo a mělo by volit přiměřené nástroje k prevenci negativních účinků a jevů. Omezení občanských práv, jež se může dít výlučně cestou zákonnou, by zároveň mělo být na stejných základech státem patřičně a do důsledků kompenzováno. Jestliže vojáci riskují službou ve zbrani dokonce i život na obranu demokratických práv a svobod, zaslouží si, abychom na ně pohlíželi jako na ostatní mladé muže mimo armádu. „Principy demokratické společnosti nemohou být prostě hájeny lidmi, kteří jsou z nich během vojenské služby vylučováni. Demokratická práva může bránit jen člověk, jemuž nejsou upírána.“ (G.A.) V těchto souvislostech připomeneme, že snaha o zrovnoprávnění vojáků základní služby postupně získala podporu většiny západoevropských politiků. Ti si uvědomují skutečnost, že pro dobrou spolupráci armád různých zemí je nutné, aby vojáci základní služby (ale i vojenští profesionálové) měli obdobná práva ve všech armádách. „Těžko mohou společně cvičit, natož pak bok po boku bojovat, mají-li velmi odlišná postavení uvnitř svých armád“ (Gielt Algra). Závěrem Na prahu vstupu České republiky do NATO se procesy transformace armády soustřeďují spíše na otázky udržování základních funkcí armády, než na otázky ochrany lidských práv, a to zejména u vojáků základní služby. Tvorba adekvátních podmínek pro vojáky v základní službě bude zřejmě ovlivněna dokončením stávajících transformačních procesů a uvedením Rezoluce č.1166 Rady Evropy do praktického života. Jaroslav VÍTEK, ředitel projektu PHARE „Civilní kontrola armády a důstojníci v demokratických společnostech“ Václav VLČEK, prezident Evropské rady braneckých svazů (ECCO) a předseda Sdružení vojáků a mládeže ČR (SVM ČR) Felix ČERNOCH, správní rada Sekce personální a sociální politiky Ministerstva obrany ČR

67

Komentář [ÚOZ3]:


III. Práva národnostních menšin Vývoj situace romské menšiny z perspektivy plnění Rámcové úmluvy Cílem této kapitoly je shrnout události roku 1998 z hlediska postavení romské komunity v České republice s přihlédnutím k mezinárodním standardům a požadavkům. Rok 1998 byl charakteristický zejména politickými změnami, které s sebou samozřejmě přinášely i změny další. Úřednická vláda Josefa Tošovského nejen uznala problém vztahu státu k národnostním menšinám, ale projevila i snahu v rámci svých možností jej řešit. Ve svém programovém prohlášení se m.j. ztotožnila se závazkem vybudovat na místě bývalého romského internačního tábora v Letech důstojný památník. Po volbách v červnu 1998 dochází k výměně vlády. Vláda sociální demokracie pokračuje ve snahách o řešení problému diskriminace romské menšiny a poprvé institucionálně zakotvuje úřad vládního zmocněnce pro lidská práva. Jmenuje jím Petra Uhla, známého bojovníka za lidská práva, čímž stvrzuje opravdovost svého záměru i programu samotného úřadu a dodává mu na významu. Policie a státní zastupitelství nadále věnují zvýšenou pozornost stíhání rasově motivovaných trestných činů. Na nátlak ze zahraničí je Poslaneckou sněmovnou schválena dílčí novela zákona o občanství, která stanoví, že občanům Slovenské republiky, kteří měli nejpozději k 31.12.1992 trvalý pobyt v ČR, může být odpuštěna podmínka pětileté beztrestnosti. Romové se však necítí bezpeční ani za nové vlády, a mnozí opět volí odchod z České republiky, což je nadále předmětem zahraniční kritiky. Od 1.4. 1998 platí v České republice Rámcová úmluva o právech národnostních menšin, která vyžaduje další legislativní a administrativní změny. Tento dokument Rady Evropy představuje obsahem svých ustanovení novou fázi vývoje mezinárodního standardu ve zmíněné oblasti. Historie a vývoj mezinárodních standardů ochrany práv menšin byly již mnohokrát podrobně popsány, proto je pouze stručně zmíníme. Od počátku 20. století patřila k cílům mezinárodního společenství ochrana národnostních menšin pojímaná jako ochrana před násilnou asimilací, ochrana teritoriálního a místního usídlení, existence komunit, jazyka, kultury a náboženství. Dalším vývojem nabyla tato ochrana podoby nediskriminace, to znamená zajištění rovnosti před zákonem, požívání základních lidských práv, ochrany před násilnou diskriminací. Všechny tyto požadavky byly vymezovány především negativně (tj. ve smyslu, co se nesmí dít) a byly obsaženy např. ve Všeobecné deklaraci lidských práv OSN z roku 1948. Již od počátku 70. let se v západní Evropě a USA projevují tendence ke změně politiky pasivní v aktivní, tedy specifická podpora menšin z hlediska integrace do většinové společnosti, jejich rozvoje, rovného postavení a srovnatelných šancí v životě společnosti. Kodaňská schůzka KBSE věnovala zvláštní pozornost situaci a postavení romské menšiny, a to jak v celoevropském rozměru, tak pokud jde o situaci v jednotlivých zemích, legislativu i politiku vůči menšinám. Rámcová úmluva o ochraně práv menšin jako další vývojový stupeň pokračuje v pojetí ochrany národnostních menšin jako součásti lidských práv. Zvyšuje standardy ochrany práv menšin tím, že zakotvuje posun od pasivních opatření k aktivní politice smluvních stran v oblasti ochrany práv menšin. Ukládá smluvním stranám závazek, který spočívá v zajištění rovnosti společenského postavení příslušníků menšin, a to jak v oblasti vzdělání a kultury, tak 68

III. Práva národnostních menšin

v zaměstnání a politice. V příloze této kapitoly (viz poznámka na konci) uvádíme plné znění Rámcové úmluvy, jakož i její kontrolní mechanizmy. Výbor ministrů Rady Evropy přijal už dne 10. listopadu 1994 Rámcovou úmluvu na ochranu práv národnostních menšin. Česká republika podepsala tuto úmluvu ve Štrasburku dne 28. dubna 1995, parlament České republiky vyslovil s Úmluvou souhlas a schválil ji podle článku 39 odst. 4 Ústavy jako mezinárodní smlouvu o lidských právech a základních svobodách ve smyslu článku 10 Ústavy ČR („Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem“). Prezident ČR Úmluvu ratifikoval, ratifikační listina byla uložena u generálního tajemníka Rady Evropy dne 18. prosince 1997. Podle článku 28 odst. 2 Úmluvy je tento dokument v České republice platný od 1. dubna 1998. Všechny smluvní strany mají povinnost dle čl. 25 Úmluvy do jednoho roku po vstupu této Úmluvy v platnost poskytnout generálnímu tajemníkovi Rady Evropy úplné informace o legislativních a dalších opatřeních, která byla přijata k naplnění zásad zakotvených v této Úmluvě. Při hodnocení adekvátnosti opatření, jimiž smluvní strany zajišťují implementaci této úmluvy, pomáhá Výboru ministrů Rady Evropy poradní výbor. Poradní výbor také monitoruje, jak příslušná smluvní strana naložila se závěry a doporučeními přijatými na základě periodické zprávy, přičemž dostává instrukce od Výboru ministrů. Jako zdroj informací, z nichž Výbor ministrů a Poradní výbor vycházejí při hodnocení implementace Rámcové úmluvy v jednotlivých zemích, mohou sloužit i zprávy nevládních organizací. Čl. 4, odst. 2 Rámcové úmluvy Strany se zavazují přijmout, kde je to nezbytné, odpovídající opatření k prosazování plné a účinné rovnosti příslušníků národnostních menšin a příslušníků většiny ve všech oblastech hospodářského, společenského, politického a kulturního života. V tomto ohledu berou náležitě v úvahu specifické podmínky příslušníků národnostních menšin. Jak z výše uvedeného vyplývá, ČR se ratifikací Rámcové úmluvy zavázala k zajištění určitého standardu. Spolu s ústavními zákony a mezinárodními úmluvami o lidských právech tvoří základní právní koncepci ochrany práv menšin. Tato koncepce však již není dále rozvedena v podobě zákonů, ač např. Listina základních práv a svobod na ně odkazuje. V souvislosti s problematikou diskontinuity vládní politiky vyvstává nezbytnost legislativně upravit podmínky ochrany práv příslušníků národnostních menšin. Budeme-li považovat za výchozí bod Listinu základních práv a svobod, tedy ústavní zákon z roku 1993, nemůžeme se spokojit se skutečností, že za celých 6 let nebyly přijaty zákony, které by prováděly práva garantovaná příslušníkům menšin. Za toto období nedošlo ani k vytýčení cílů, kterých je třeba dosáhnout. Rámcová úmluva navíc ještě zpřísnila požadavky na smluvní státy v daném směru. Ratifikací tohoto dokumentu na sebe ČR vzala závazek dosáhnout stanovených standardů, k čemuž samozřejmě musí nalézt cestu. Je nepochybné, že standardy nelze naplnit jinak než aktivní politikou státu, spočívající ve specifické podpoře národnostní menšiny, na kterou sama menšina svými silami nestačí. Rozsah a intenzita této podpory je přímo úměrná faktickému stavu a postavení menšiny, a to z hlediska věcných dopadů a důsledků pro její postavení ve společnosti.

Standardy ochrany práv menšin budeme sledovat ze čtyř hledisek vyplývajících z Rámcové úmluvy. Jsou to: 69


◦ ◦ ◦ ◦

ochrana před násilnou diskriminací (negativně vymezená) ochrana před nenásilnou diskriminací v oblastech významných pro vstup do majoritního společenského prostředí právo na seberealizaci a rozvoj vlastní etnické, národnostní či kulturní identity plná integrace menšiny do společnosti

Ad 1) Ochrana před násilnou diskriminací (negativně vymezená) Jak již bylo zmíněno, negativně vymezená ochrana před násilnou diskriminací je definována jako něco, co se nesmí dít. V minulém roce byla uveřejněna ve Zprávě ČHV o stavu lidských práv v roce 1998 rozsáhlá analýza českého právního řádu z pohledu postihu rasizmu a diskriminace. Ministerstvo vnitra po její analýze dospělo ke stejnému závěru, alespoň v několika bodech. Některé z nich zde uvádíme: ◦

potřeba posoudit návrh, zda by v prováděcím vládním nařízení k trestnímu zákonu nemělo být explicitně uvedeno užívání kterých pozdravů, hesel a symbolů je veřejným projevováním sympatií k fašizmu nebo jinému podobnému hnutí nebo propagací a podporou hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní či náboženskou zášť ◦ dát k legislativnímu posouzení návrh na novelizaci ustanovení podle § 198 odst. 1 písmeno b) trestního zákona tak, aby byla chráněna bezpečnost a integrita „skupiny osob“ a nikoli „skupiny obyvatel“ ◦ navrhnout zrušení dosavadního omezení aplikovatelnosti § 263a na dobu války, neboť realizaci apartheidu si lze představit i v době míru ◦ uvážit možnost úpravy trestního řádu tak, aby oznamovatel nebo poškozený měli možnost podat stížnost proti překvalifikování trestného činu na přestupek ◦ rasový motiv je natolik společensky nebezpečný, že se nemůže vejít do hranic přestupků Od 1.1.1998 do 18.5.1998 bylo dle Nejvyššího státního zastupitelství spácháno celkem 93 trestných činů motivovaných rasovou a národnostní nesnášenlivostí, v 69 bylo zahájeno trestní stíhání sdělením obvinění celkem 150 osobám, z toho bylo vyšetřování ukončeno celkem ve 25 trestních věcech. Následující tabulka popisuje situaci v jednotlivých krajích (SZ = státní zastupitelství). Celkem evidováno

Prověřování podle §158 odst. 3 TŘ Věcí Osob Počet věcí MSZ Praha 14 20 5 KSZ Praha 5 8 1 KSZ Plzeň 5 5 1 KSZ České Budějovice 4 7 0 KSZ Hradec Králové 13 20 1 KSZ Ústí nad Labem 17 20 5 VSZ Praha 58 80 13 KSZ Brno 14 38 4 KSZ Ostrava 21 32 7 VSZ Olomouc 35 70 11 Celkem ČR 93 150 24 Nejvíce pozornosti bylo v médiích věnováno těmto případům:

70

Trestní stíhání Věcí 9 4 4 4 12 12 45 10 14 24 69

Osob 20 8 5 7 20 20 80 38 32 70 150


◦

24. 9. 1993 utonul v Písku Tibor Danihel poté, co ho skupina skinheadů vehnala do řeky Otavy a nedovolila mu vystoupit na břeh. 17. 10. 1994 - bylo 19 skinheadů obžalováno z rasově motivovaných trestných činů. 20. 11. 1995 - 15 osob bylo zproštěno obžaloby z důvodů důkazní nouze, stíhaná zůstává čtveřice skinheadů. 2. 5. 1996 - byla podána nová obžaloba na tyto čtyři skinheady pro spolupachatelství rasově motivovaných trestných činů. 12. 3. 1996 - Okresní soud v Písku vynesl rozsudky nad čtveřicí obžalovaných: 31, 31 a 22 měsíců nepodmíněně a jeden podmíněný trest na 24 měsíců s odkladem na pět let. 13. 8. 1998 - je obnoveno soudní řízení. Případ na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu projednává senát táborské pobočky Krajského soudu v Českých Budějovicích. O znovuprojednání této rozporuplné kauzy se zasloužila tehdejší ministryně spravedlnosti, která podala stížnost pro porušení zákona.

◦

Z 13. na 14. 1995 - čtyři sympatizanti z hnutí skinheads napadli 42-letého Roma Tibora Berkiho ze Žďáru nad Sázavou, který na následky zranění zemřel. 13. 12. 1995 - Krajský soud v Brně odsoudil hlavního obžalovaného Zdeňka Podrázského k trestu odnětí svobody v délce trvání 12 let za trestný čin vraždy. Rasový podtext trestného činu však nebyl brán v úvahu. Další skinhead, který nabádal k trestnému činu, byl odsouzen k 18 měsícům nepodmíněně. Zbývající dva pachatelé byli odsouzeni k 6 a 2 měsíců odnětí svobody za vniknutí do domku a za rozbíjení oken. 23. 5. 1998 - Vrchní soud uznal rasový motiv vraždy a zvýšil tresty hlavním viníkům na 13 let do věznice s ostrahou a na 20 měsíců do věznice s dozorem.

◦

Ze 16. na 17. 1. 1998 - byly spáchány dva žhářské útoky s rasovým podtextem. Při prvním byl v Krnově napaden byt rodiny Kováčových. Při požáru utrpěla družka Milana Kováče těžké popáleniny, poškozený Kováč byl zraněn lehce. O hodinu později neznámý pachatel zapálil auto, rovněž patřící Romovi. 4. 2. 1998 - byli zatčeni tři mladíci podezřelí z útoku. Obvinění se týkalo pouze obecného ohrožení a násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci.

◦

15. 2. 1998 - ve Vrchlabí dva údajní členové hnutí skinheads nejprve zbili 26-letou Romku Helenu Biháriovou, poté ji shodili do řeky. Příčinou její smrti bylo utonutí. Dopadeni byli dva pachatelé (24 a 26 let) a obviněni z ublížení na zdraví s rasovým podtextem. Obvinění bylo později překvalifikováno jako rasová vražda. 23.6.1998 obžaloval státní zástupce oba obviněné z trestného činu vydírání s následkem smrti a z trestného činu výtržnictví. 29. 9.1998 odsoudil Krajský soud v Hradci Králové oba obžalované k trestu odnětí svobody v délce trvání 8,5 a 6,5 let. Rasový motiv trestného činu nebyl zahrnut do obžaloby. Elišce Pilařové, novinářce, která se pokoušela Helenu Biháriovou zachránit, byl udělen dne 28.10.1997 Diplom za hrdinství Záchrany lidského života a Medaile za hrdinství.

◦

17. května 1998 - Rom Milan Lacko byl v Karviné kolem půlnoci napaden skupinou čtyř skinů, kteří jej zmlátili a nechali ležet na silnici, kde Lacka přejel kamion a za několik minut ještě jiné auto. Lacko tuto událost nepřežil. Okresní soud v Karviné odsoudil 26.10. 1998 mladíky pro pokus o lehké ublížení na zdraví a výtržnictví k podmíněným trestům. 71


◦

Kauza vraždy súdánského studenta Hasana Elamína Abdel Radího (z 8.11.1997) měla dohru v roce 1998. Městský soud v Praze odsoudil 23.3.1998 hlavního viníka k trestu odnětí svobody v délce trvání 14,5 roku ve věznici s ostrahou a druhého útočníka k trestu odnětí svobody v délce trvání 7,5 měsíce. Odvolací soud v září 1998 zmírnil hlavnímu viníkovi trest o jeden rok a druhému výkon trestu odložil na zkušební dobu 3 let.

◦

Čtveřice mladíků z Trutnovska dne 2.2.1998 zničila čtyřicet pískovcových náhrobních kamenů umučených židovských dívek a popsala je hanlivými antisemitskými nápisy. Ještě v noci je zadrželi tamní policisté. Tři nezletilé učně ve věku 16 až 17 let a jednadvacetiletého dělníka obvinili policisté z trestných činů hanobení národa, rasy a přesvědčení, z podněcování rasové a národnostní nenávisti, z podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů, z výtržnictví a z poškozování cizí věci. Dospělému mladíkovi hrozí až tříleté vězení, nezletilým učňům pak poloviční trest.

Z výše uvedených případů vyplývá, že rasově motivované trestné činy v České republice nejsou výsledkem problematického soužití majority a romské menšiny, ale především agresivity rasisticky a xenofobně zaměřených násilnických skupin. Za zvlášť alarmující je třeba považovat projevy antisemitizmu, které svědčí o historickém přežitku této formy xenofobie. Tyto útoky nejsou vedené cíleně jako reakce na určité problémy, čímž se někdy u sympatizující veřejnosti omlouvají útoky proti Romům. Jsou to projevy xenofobních nálad, které u části společnosti existují. Je nepochybné, že při postihu rasově motivovaných trestných činů je nejsložitější prokázat právě rasistický motiv. Orgánům činným v trestním řízení nelze upřít snahu postihnout tyto trestné činy. Domníváme se však, že k plnění tohoto závazku, tedy závazku k ochraně před násilnou diskriminací, nelze dojít pouhou represí. Velmi nezbytná je cílevědomá výchovná činnost. Statistiky hovoří o nárůstu počtu rasisticky a xenofobně motivovaných činů, kde je poměrně vysoké procento podílu mladistvých pachatelů - 30%, v Praze dokonce 80%. Vzrůstá též brutalita a agresivita pachatelů, posílená lhostejností, někdy i sympatiemi veřejnosti. S tím vzrůstá počet ohrožených příslušníků národnostních menšin, někdy ústící v odchod z České republiky. Je proto zapotřebí zaměřit se víc na prevenci. I v tomto ohledu se citelně projevuje absence vládní politiky, která by koordinovala činnost jednotlivých rezortů. Na veřejnost bezesporu kladně působí odsouzení rasistických útoků veřejně známými osobnostmi, jak je projevila například Dagmar Havlová a rovněž Vladimír Mlynář svou účastí na pohřbu Heleny Biháriové. Jak vyplývá ze závěrů Evropské komise proti rasizmu a intoleranci, jež jsou uvedeny v příloze této kapitoly, je nezbytné ve větší míře informovat veřejnost o problémech rasizmu a intoleranci, a vést ji k větší snášenlivosti. Naléhavá je také potřeba odpovědného zpravodajství ve sdělovacích prostředcích. Stejný názor zastává i Výbor pro odstranění rasové diskriminace, jehož závěry tvoří též přílohu této části Zprávy. Ad 2) Ochrana před nenásilnou diskriminací v oblastech významných pro začlenění menšiny do majoritního společenského prostředí Jak jsme upozorňovali již v minulém roce, v České republice patří ke zcela běžným jevům neobsluhování Romů v restauracích, zakazování jim vstupu na diskotéky apod. Český stát zatím nenašel cestu, jak dostát smluvnímu závazku plynoucímu z této Úmluvy, v němž je formulován jasný požadavek zaručení práva rovnosti před zákonem, nikoli pouhá existence zákona. Poskytovatelé služeb jsou ovšem rychlejší a vynalézavější. V roce 1998 se stalo praxí „klubové členství“. To znamená, že v oblastech s větší koncentrací romské populace jsou re72


staurace, bary a ostatní zařízení opatřena upozorněním, že vstup je umožněn pouze členům klubu. Pokud jste tedy Rom, jste odmítnut s tím, že nejste členem. Pokud pátráte po možnosti, jak se členem stát, zůstanete bez odpovědi. K diskriminaci ale jakoby nedochází! Přetrvávajícím problémem taktéž zůstává nízká zaměstnanost Romů; nedošlo ani ke změně příčin tohoto stavu. Jak bylo uvedeno již v loňské Zprávě, za hlavní příčiny nízké zaměstnanosti Romů jsou považovány především jejich nízká vzdělanost a nekvalifikovanost, a dále také demotivující systém sociálních dávek. Není na místě zabývat se zde touto problematikou systému sociálního zabezpečení. V každé společnosti se objevuje jev, že někteří lidé prostě neradi pracují a žijí raději z dávek. Bylo by ale diskriminující omezit tuto charakteristiku jen na Romy. Žhavým problémem však zůstává situace Romů, kteří pracovat chtějí, ale nemohou. I v roce 1998 se objevily případy, kdy romští uchazeči o práci byli odmítnuti s odůvodněním, že pracovní místa jsou již obsazena, ačkoli bylo ověřeno, že jsou stále volná. Ochrana práva však v těchto případech selhává, neboť i kdyby takto poškozený člověk vyhrál soudní spor, patrně by na takto získaném místě dlouho nevydržel. K těmto situacím docházelo i v případech, kdy se jednalo o Romy s požadovanou kvalifikací. Od roku 1994 se nevedou statistiky zaměřené na zjišťování národnosti. Tato praxe je naprosto v souladu jak s Listinou, tak i ostatními dokumenty o lidských právech. Současně se ale uvádí, že nezaměstnanost Romů činí 70 - 80%. Proto byl také ministerstvu práce a sociálních věcí uložen úkol vypracovat systém motivace zaměstnavatelů k zaměstnávání obtížně se uplatňujících osob a osob romského původu. Samo MPSV uvádí jako jeden z důvodů, proč není schopno uspokojivě úkol plnit, že nemůže určit, kolik Romů je vlastně nezaměstnaných. Podle našich informací získaných od romských organizací však úřady práce vedou vlastní statistiky, kdy odhadují, kdo z uchazečů o zaměstnání jimi registrovaných je romského původu. Tyto informace jsou závažné z toho důvodu, že jsou údajně zneužívány a existují dohody mezi úřadem práce a zaměstnavateli, aby jim nebyli posíláni uchazeči romského původu. Je však zřejmé, že pokud by MPSV mělo skutečný zájem problém řešit, nebylo by složité, třeba prostřednictvím Mezirezortní komise pro záležitosti romské komunity, požádat romské představitele z jednotlivých lokalit o odhad romských obyvatel v té které oblasti. Nedošlo by k porušení ústavních ani jiných zákonů, neboť žádný jednotlivec by nebyl považován za příslušníka národnostní menšiny proti své vůli, a zároveň by MPSV mělo kvalitní údaje pro to, aby jimi přijatá opatření byla skutečně adresná. Ze závazku ČR vyplývá povinnost přijmout odpovídající opatření k prosazování plné a účinné rovnosti menšiny ve všech oblastech společenského života. Proto se nemůžeme spokojit se zdůvodněním daného stavu zmíněným ministerstvem, že se pohybujeme v tržním prostředí a je vlastní odpovědností Romů, zda jsou konkurence schopni či nikoli. Zde se opět důrazně hlásí požadavek aktivní politiky státu podporující romskou menšinu, kde cílem není odstranění volné soutěže, ale skutečné prosazení rovnosti menšiny a většiny. Ad 3) Právo na seberealizaci a rozvoj vlastní etnické, národnostní a kulturní identity Toto právo je v ČR zčásti naplňováno, m.j. státní finanční podporou některých romských aktivit. Není ale dostatečně vytvářen objektivní obraz Romů v masmédiích. Jediný pravidelný romský pořad v České televizi se objevuje jednou za čtrnáct dní mimo hlavní vysílací čas, což brání i příslušníkům většiny jej sledovat. Domníváme se, že by bylo na místě zpřístupnit jeho sledování zařazením do hlavního vysílacího času. Kromě toho by bylo žádoucí, aby některé, zejména umělecké romské pořady byly zařazovány i do základních programových bloků. To se zajisté týká i ztvárnění krásných romských pohádek, např. pro večerníčky. Týká se to třeba i populárních zábavných pořadů včetně silvestrovských.

73


Na obrazovkách se už konečně objevili Romové, což považujeme za pozitivní za předpokladu, že tento trend bude pokračovat. Naprosto nedostatečná je situace v knihovnách, kde většinou nejsou žádné v ČR vydávané knihy romské literatury, odborné ani umělecké. Nezpochybnitelnou součástí národnostní a kulturní identity je uctění památky obětí holocaustu. Spolu s táborem v Hodoníně u Kunštátu se Lety u Písku staly místem, kde v důsledku genocidy zemřelo nejvíce Romů. Po válce byly budovy lágru vyhozeny do povětří. Dnes se na tomto místě nachází vepřín. Pouze 135 metrů od letského vepřína je postaven skromný pomník. Na odstranění vepřína je potřeba 300 až 400 miliónu korun, které stát nemá. V současné době je navrhovaným řešením veřejná sbírka spojená s protirasistickým apelem. Dle našich zjištění však někteří Romové toto řešení odmítají. Domnívají se, že jestliže Lety byly českým koncentračním táborem, pak by měl dnešní český stát přijmout odpovědnost za toto místo a velkovýkrmnu odstranit. Je proto potřeba přijmout takové řešení, se kterým se budou moci ztotožnit obě zúčastněné strany, tedy jak vláda, tak romská menšina. V opačném případě dojde ke zbytečnému zvýšení napětí. Je nepochybné, že konsensuální řešení tohoto bolestivého problému se hledá těžko. Jeho nezbytným předpokladem je dialog. Lety se nacházejí v okrese Písek, který patří v současnosti k nejméně problematickým okresům co se týče napětí mezi majoritou a romskou menšinou. Obě strany potvrzují nekonfliktní soužití, o čemž svědčí i jednání z prosince 1998, kdy se u kulatého stolu úřadu práce se zástupci místních Romů sešli starostové Písku, Milevska a Protivína. Předmětem jednání bylo začleňování příslušníků romské komunity do veřejného života měst. Jednání skončilo kromě jiného závěrem, že Romové budou pracovat v přestupkových komisích při městských úřadech, což pouze potvrzuje tezi, že efektivním řešením je pouze řešení konsensuální, tedy dialog mezi většinou a romskou menšinou. Ad 4) Plná integrace menšiny do společnosti Je nepochybné, že základními oblastmi pro plné začlenění romské menšiny jsou oblasti pracovního trhu a vzdělávání. V obou oblastech nelze hovořit o rovném postavení většiny a menšiny. Romská menšina je handicapována pro svůj sociokulturní základ, zejména pro celkově nízké dosažené vzdělání, od kterého se odvíjejí malé šance na pracovním trhu. Z této situace není jiného východiska než je aktivní politika státu a dalších struktur zaměřená právě na zvýšení vzdělanostních šancí romské menšiny. Romská komunita je jako celek charakterizována nižším vzděláním a z velké části životem v nižších vrstvách společnosti. Z údajů z roku 1990 vyplývá, že 80-85% romské populace všech věkových kategorií má základní vzdělání, většinou získané ve zvláštních školách. Učební obory absolvuje úspěšně 8,4% Romů, střední školy 1,2% a vysoké školy 0,3%. Zcela bez vzdělání zůstává 5% romské populace. Je proto nepochybné, že těžištěm integrace zůstává vzdělávací proces, jako nezbytný předpoklad pro srovnatelné postavení menšiny v ostatních sférách života společnosti. Situace je natolik závažná, že je třeba zvláštní podpory romských dětí i učitelů v základním školství, aby romské děti tento stupeň vůbec dokončily. Východiska pro integraci jsou následující: ◦ ◦

74

zaměření se na přípravu dětí romského původu k získání vzdělání, tzn. předškolní vyrovnávání odlišností založených na kultuře, specifická podpora romských asistentů, aby se zvýšila šance romských dětí dokončit základní školu a pokračovat ve studiu na středních školách,


◦

podpora kulturní otevřenosti ve školství a podpora neasimilačního pohledu školy na etnickou odlišnost a kulturní diverzitu. Česká republika byla mnohokrát kritizována za segregaci romských dětí ve zvláštních školách. V současné době již nelze umístit dítě do zvláštní školy bez souhlasu rodičů. Je známo, že romští rodiče netrvají vždy na tom, aby jejich dítě navštěvovalo školu základní, a s umístěním do školy zvláštní souhlasí. Jako důvod svého souhlasu mnohdy uvádějí, že je to pro jejich dítě snazší cesta k dosažení nějaké, aspoň nízké kvalifikace. V souladu s přijatými mezinárodními závazky, jakož i zákonem o rodině (§ 37 odst. 1 „Žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde - li o právní úkon ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů“), by však bylo zcela na místě, aby byl v takovém případě dítěti ustanoven kolizní opatrovník, neboť takovýto souhlas je zcela v rozporu se zájmy dítěte (!). Je proto potřebné, aby sociální pracovnice věnovaly pozornost romským rodinám s dětmi předškolního věku a sledovaly, aby nedocházelo k neodůvodněnému zařazování romských dětí do zvláštních škol, popřípadě iniciovaly ustanovení kolizního opatrovníka. Romové sami postupně mění postoj k otázce vzdělání, jež v tradičních romských hodnotách nezastávalo významné místo, zatímco nyní je už chápáno jako zásadní krok k plné integraci. Z jejich iniciativy byla od 1.9.1998 v Kolíně zřízena Romská střední sociálně-právní škola. Výuka je určena Romům. V této škole studuje 45 studentů a studentek. Většina z nich bydlí v internátě, který je umístěn přímo v budově školy. Po dokončení čtyřletého studia, končícího maturitou, budou z absolventů odborně vzdělaní sociální pracovníci, kteří by měli pracovat v oblasti integrace etnické minority, nebo u okresních a městských úřadů. Je to jediná škola svého druhu nejenom v naší republice, ale i v celé Evropě. Škola je financována ze soukromých prostředků ze zahraničí a od tuzemských sponzorů, zejména Romů. Provoz školy bude částečně hradit Nadace Rajka Djuriče. Významnou roli v multikulturním vzdělávání a výchově k toleranci hrají nevládní organizace, např. Nadace Nová škola. V současné době jsou to především nevládní organizace (české a romské), které oživují romskou kulturu a posilují romskou identitu. Je však odpovědností státu vytvořit takové podmínky, aby Romové mohli rozvíjet svoji kulturu a jazyk. Tato povinnost však doposud není plněna, není zabezpečeno ani ústavní právo na používání vlastního jazyka v úředním styku. Dle našich zjištění jsou v seznamu soudních tlumočníků v celé České republice zapsáni pouze dva tlumočníci pro romský jazyk. Dalším závazkem státu je zajistit posílení informačních toků do všech stupňů škol co se týče dostupné odborné literatury k otázkám multikulturních společností a výchovy k toleranci. Pro ilustraci uvádíme některé aktivity spojené s plněním tohoto úkolu. Dětský romský časopis „Kereka“ byl rozeslán do základních a zvláštních škol s nabídkou objednávek k pravidelnému odebírání. Kniha romských pohádek „Zpívající housle“ (M. Voříšková) byla rozeslána převážně do zvláštních škol a základních škol s větším počtem romských žáků. Všem základním a středním školám byl distribuován odborný titul „Historický kalendář“ (C. Nečas) o historii Romů. Do škol byla též distribuována publikace pro učitele základních a středních škol „Základní informace o dějinách Romů“ (J. Horváthová), do škol středních pak byla rozeslána kniha „Jdeme dlouhou cestou“ (M. Preussová) atd. Pro učitele ZŠ a SŠ byl ve dnech 27. - 29. srpna uspořádán seminář „Letní škola tolerance“ za spoluúčasti Nadace Open Society Fund, Romského muzea v Brně, vzdělávacího střediska Židovského muzea v Praze a Ústavu výzkumu a rozvoje školství při Pedagogické fakultě UK. Tento seminář by měl pokračovat i v příštích letech. V roce 1999 by se kromě jiného měl 75

Komentář [Č4]:


uskutečnit seminář „Romové a etika multikulturních vztahů“ a „Romové a alternativní pedagogika“, jakož i celá řada jiných akcí a vzdělávacích programů s tematikou multikulturní výchovy, tolerance, programů zaměřených proti rasizmu, xenofobii a extremizmu. Také jsme však zaznamenali používání problematické učebnice Občanské výchovy pro 9. ročník zvláštních škol (Alena Pleskotová, Septima, 1996). Autorka zde žákům velmi kontroverzním způsobem přibližuje historii Romů v českých zemích. V této souvislosti je třeba znovu připomenout, že osazenstvo zvláštních škol tvoří zhruba z poloviny romští žáci. Díky této učebnici se tak mohou sami o sobě dozvědět např. toto: „Jakmile (Romové) odváděli dobrou práci, uklidnily se i jejich vztahy k českým obyvatelům a docházelo i ke smíšeným sňatkům.“ Člověk, který zná trochu historii Romů, se nestačí divit. Za veškerou perzekuci si zřejmě mohli Romové sami, neboť asi neplnili tehdejší pracovní normy. Jako další krok dopředu je také třeba hodnotit skutečnost, že na univerzitě v Ústí nad Labem byl od loňského akademického roku do společného základu studijního oboru učitelství prvního stupně se speciální pedagogikou a vychovatelství se speciální pedagogikou zařazen kurs Kultura a dějiny Romů a kurs romského jazyka. Zájemci z jiných oborů si je mohou vybrat jako volitelné předměty. Podobně je tomu i na pražské a olomoucké pedagogické fakultě. Je však nezbytné, aby tyto předměty byly rozšířeny do výuky všech budoucích učitelů, nejen studentů speciální pedagogiky. Dosavadní systém jako by předem počítal s tím, že romské děti se v základních školách neobjeví. Vzhledem k tomu, že oblast vzdělávání je stěžejní oblastí z pohledu integrace Romů, jsou snahy českého státu zatím zcela nedostatečné. Ačkoli lze v této oblasti za poslední rok zaznamenat jistý posun, stále ještě není situace řešena dostatečně. Výsledky ukazují, že jednou z možných cest překonání handicapu romských dětí ve školách je působení romských asistentů. Přesto je toto řešení stále ještě ve fázi experimentu. Pozornost MŠMT se zatím zaměřila jen na základní školství, chybí komplexnost řešení, zahrnující jak předškolní výchovu, tak vyšší školy. Doposud nebylo uspokojivě vyřešeno ani vlastní postavení romských asistentů, což může být do jisté míry způsobeno neustále trvajícím problémem nedostatku komunikace mezi jednotlivými rezorty, jehož příčinou je nedůslednost, namnoze i absence politiky v zájmu integrace romské komunity. Ačkoli se ČR zavázala k vyvíjení aktivní politiky, objevují se aktivity nikoli integrační, ale segregační, což se samozřejmě stává předmětem celoevropské pozornosti a působí negativně ve snahách ČR o začlenění do EU. Jednou z takových aktivit je plánovaná stavba zdi v Matiční ulici v Ústí nad Labem, která má neprůchodně oddělit obydlí „bílých“ obyvatel od obydlí Romů. Závěrem je třeba konstatovat, že přes veškeré snahy obou vlád v roce 1998 se tento rok podle kritérií Rámcové úmluvy nezapíše do vědomí mezinárodního společenství výrazným písmem. Zatímco ČR má vyhovět náročnému požadavku integrace romské menšiny, není schopna zajistit ani její elementární ochranu. Je však nepochybné, že ČR bude muset dříve nebo později realizovat aktivní integrační politiku, neboť protipólem integrace menšin je jejich diskriminace, marginalizace a diskvalifikace v životě společnosti, narůstající etnická tenze, jakož i slábnoucí identifikace menšin se společností a státem, a to bez ohledu na závazky, které na sebe ČR vzala ratifikací mezinárodních úmluv o právech menšin. Zatím však nebyly podniknuty ani přípravné fáze této politiky. Dosud nevyřešenou a obcházenou otázkou zůstává identita Romů. Dle sociologa Ivana Gabala je třeba rozlišit, zda jsou etnickou menšinou, anebo jsou menšinou sociální, která je spojena etnickou, rasovou a diskriminační zátěží ze strany většinového společenství. Tato otázka je 76

Komentář [Č5]:


zásadní pro rozhodování, zda podporovat identitu Romů coby svébytné menšiny, anebo integrace dosáhnout prostřednictvím nástrojů sociální a kulturní politiky jako u ostatních marginálních skupin, tedy především soustředěním se na jednotlivce a rodiny. Pro důkladnou analýzu - žel - chybí podrobnější informace o romské menšině, zejména o její sociální, hospodářské, kulturní situaci, o jejích postojích a vlastním vnímání. Teprve analýza těchto a dalších skutečností může vyřešit otázku, jakou politiku zvolit pro její integraci do většinové společnosti. Situaci komplikuje neexistence skupinového partnera na straně Romů (romské organizace dostatečně nespolupracují), ale to není omluvou pro vládní nečinnost. Naopak, výše zmíněná analýza by mohla přispět k pochopení této problematiky a na základě toho i k vlastnímu řešení podstatných otázek romskou reprezentací. Je třeba jasně formulovat cíle, kterých chce vláda v dané oblasti dosáhnout, a vytvořit odpovídající vládní politiku. To také zprůhlední přístup vlády jak k majoritní veřejnosti, tak k příslušníkům minorit. Neboť v současné situaci, kdy vládě nelze upřít snahu nepříznivý stav řešit, se jedná spíše o dílčí kroky bez širšího kontextu, které nemají podporu veřejnosti; možná právě proto, že nejsou jasně formulované. Při skutečné a cílené snaze vytvořit takovou politiku nelze do budoucna izolovat výkonnou moc od akademické půdy a nevládní sféry, které mohou uspokojivě pokrýt mezery ve vládních znalostech, zkušenostech a aktivitách. Na všechny tyto skutečnosti upozorňoval Český helsinský výbor ve své Zprávě o stavu lidských práv již v roce 1995. Znovu na to upozorňuje nyní, naléhavěji vzhledem k čtyřletému odstupu, který dosud nepřinesl žádný zásadní obrat v politice ČR vůči romské menšině. Petra Tomášková právnička, Právní poradna ČHV Autorka děkuje za konsultace a cennou pomoc při zpracování stati dr. Ivanu Gabalovi a Evě Schmiedové.

Přílohy - viz domovská stránka ČHV na Internetu: http://www.helcom.cz 1) ECRI a závěry o České republice 2) Závěry Výboru pro odstranění všech forem rasové diskriminace 3) Demonstrativní přehled vládních usnesení 4) Projekt „Permanentní konference nevládních organizací k Rámcové úmluvě“ 5) Případ „Halámky“

77


IV. Hospodářská, sociální a kulturní práva Právo na práci Pro rok 1998 v ČR je možno kromě jiných přiléhavých charakteristik použít i výstižného názvu „rok eskalující nezaměstnanosti“. Všechny základní údaje vypovídají nejen o razantním nárůstu její celkové úrovně (měřeno mírou nezaměstnanosti dosáhla tato úroveň koncem r. 1998 hodnoty 7,5%), ale i o setrvalém zhoršování jejích strukturálních charakteristik. Navíc zároveň všechny odhady předpovídají další urychlení tohoto trendu a už v tomto roce dosažení hranice 10%, což znamená v absolutních číslech asi 500 000 nezaměstnaných. V této situaci je stále aktuálnější otázka, jak hodnotit fenomén nezaměstnanosti v kontextu problematiky lidských práv a různých přístupů k jejich uplatňování. Zmíněný vývoj v této oblasti probíhající v globalizovaném ekonomickém prostředí, nejen v podmínkách ČR, prohlubuje mezeru existující mezi formálně právními úpravami práva na práci a důstojnou obživu a jeho reálným prosazením. Právní řád ČR se při formulaci principů souvisejících s právem na práci v zásadě opírá o příslušné články Všeobecné deklarace lidských práv a z ní vycházejícího Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, kde je toto právo definováno jako právo na práci, svobodnou volbu povolání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti. Tyto obecné principy jsou v našem právním řádu určitým způsobem vyjádřeny v Listině základních práv a svobod a v zákoně o zaměstnanosti (1/91 Sb.) v podobě, která do značné míry umožňuje redukovat výklad a náplň práva na práci ve smyslu splnění některých formálních podmínek, které nemají přímou souvislost s reálnou situací na pracovním trhu a činí z práva na práci nenárokovou kategorii. V těchto dokumentech je konstatováno, že každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací a každý má právo na svobodnou volbu povolání. Formulace obsažená ve zmíněném zákonu o zaměstnanosti uvádí charakteristiky, které naplňují tuto formulaci práva na práci, a to právo na zprostředkování pracovního uplatnění ve vhodném zaměstnání, právo na rekvalifikaci nezbytnou k pracovnímu uplatnění a právo na hmotné zabezpečení v případě ztráty zaměstnání. Jak je patrné, z takto vymezených podmínek nelze dovodit žádný nárok na pracovní uplatnění, tím méně opřený o hrozbu sankcí. Je koneckonců typické, že v této formulaci stojí vedle sebe tvrzení o právu získávat prostředky k životu prací a věta, která připouští situaci nezaměstnanosti, což je možno (odmyslíme-li si různé formy tzv. dobrovolné nezaměstnanosti) chápat jako určitý rozpor. V každém případě formulace tohoto typu pomáhají vytvářet atmosféru, kdy „právo na práci“ nabývá do značné míry deklaratorní charakter, atmosféru, v níž se snižuje míra odpovědnosti příslušných (státních) orgánů za prosazení tohoto sociálního a hospodářského práva. K právu na práci se hlásí i Evropská sociální charta, ve které je způsob realizace tohoto principu formulován jasněji a je přímo spojen s dosažením maximální úrovně zaměstnanosti. V tomto dokumentu je tedy obsažen apel vůči vládám, aby svou politikou umožnily reálné naplnění příslušného principu. Jde tedy o krok směřující k určitému posílení míry realizace práva na práci. Pokud jde o význam práva na práci, pak asi je vhodné na tomto místě připomenout, že práci a zaměstnání nelze v žádném případě redukovat pouze na prostředek získávání obživy, ale že je také významným faktorem umožňujícím začlenění individuí do společnosti - významným faktorem jejich osobnostní seberealizace a sebezdokonalování. Není tedy možné plnohodnot-

78

IV. Hospodářská, sociální a kulturní práva

ně nahradit začlenění individua do společnosti prostřednictvím práce pouhou náhražkou ve formě zabezpečení určité úrovně spotřeby, totiž ve formě sociálních dávek. Známým negativním důsledkem nezaměstnanosti, zvláště dlouhodobé, je i jev tzv. hystereze, kdy dochází v zásadě k trvalému vyloučení mnoha jednotlivců i celých skupin obyvatelstva z pracovního trhu v důsledku ztráty pracovních i sociálních návyků, často přenášeného i na další generace. Nenaplnění práva na práci vede tedy nutně nejen k ekonomickým ztrátám, ale i k postupné sociální devastaci celé společnosti. V této souvislosti se někdy argumentuje tím, že nezaměstnanost sice znamená určitou ekonomickou ztrátu (v podobě nevyrobené produkce a dodatečných výdajů na sociální dávky), ta je však kompenzována stimulačním efektem ovlivňujícím pozitivně pracovní výkonnost a produktivitu práce. K tomu je možno poznamenat, že tato vazba se snižuje s růstem složitosti a kvalifikovanosti práce, kdy se předpokládá vysoká míra identifikace s prací a určitá úroveň kontinuity, takže vyšší nebo vysoký stupeň sociální nejistoty má v těchto případech kontraproduktivní efekt. V moderních ekonomikách proto neexistuje žádná přímá souvislost mezi vysokou úrovní nezaměstnanosti a rostoucí výkonností ekonomiky. Souhrnně je proto možno říci, že uspokojení práva na práci je předpokladem plnohodnotné realizace ostatních lidských práv. Jestliže není dostatečně uskutečněno právo na práci, ostatní lidská práva ztrácejí reálný obsah. Vraťme se k problematice práva na práci a jeho konkrétní realizace v našich podmínkách. Již jsme zmínili eskalaci nezaměstnanosti v loňském roce (1998), kdy její úroveň - měřeno mírou nezaměstnanosti - dosáhla 7,5%, což znamená více než 386 tisíc osob, evidovaných na úřadech práce. Skutečná nezaměstnanost je pravděpodobně ještě o něco vyšší, neboť někteří nezaměstnaní z různých důvodů nejsou zachyceni v příslušných evidencích. Masivní rozšíření tohoto jevu s sebou přináší i vyšší hrozbu porušování pracovněprávních předpisů, větší prostor pro různé typy diskriminací. Kromě diskriminace podle pohlaví a rasy je v našich podmínkách nejčastější formou diskriminace podle věku a diskriminace žen s malými dětmi. Chvályhodná je snaha vytvořit legislativní bariéry různým těmto formám diskriminačních praktik, také z podnětu odborů. Je ale bohužel realitou, že v atmosféře masové nezaměstnanosti je velmi nesnadné těmto praktikám účinně čelit. V tomto prostředí se rovněž rozšiřuje okruh skupin ohrožených vyšší nezaměstnaností, které mohou být vymezeny podle různých kritérií. Tímto kritériem může být věk (nejohroženější je kategorie mezi 20 - 29 lety a nad 50 let), dále pohlaví (ženy tvoří větší část nezaměstnaných, ačkoliv představují méně než polovinu zaměstnaných osob), kvalifikace či nedostatek kvalifikace (v současnosti jsou nejohroženější skupinou kromě nekvalifikovaných absolventi SOŠ), zdravotní způsobilost (roste nezaměstnanost zdravotně postižených) a ve značné míře také etnický původ (zejména romský). Jak už bylo řečeno, zhoršující se situace na pracovním trhu snižuje šance na důsledné prosazení právní ochrany těchto skupin. Kromě toho zaznamenáváme i snahy o politickou diskriminaci. Pomineme-li diskutabilní lustrační zákon, pak se nejčastěji setkáváme s odmítáním realizovat právo na ochranu zaměstnanců prostřednictvím ustavení odborové organizace, zvláště v malých podnicích a některých zahraničních firmách. Na závěr můžeme znovu zdůraznit, že „právo na práci“ je velmi komplexním právem, které je možno těsně přiřadit k právu na lidskou důstojnost. Zhodnocení jeho dodržování nelze vyčerpat pouze posouzením, nakolik jsou naplňována ustanovení příslušných smluv a paktů. Skutečnou úroveň naplňování práva na práci je možno posoudit pouze z konkrétních situací na pracovištích a v odvětvích, také bohužel na úřadech práce a v jejich celkových statistikách. Pavel Janíčko Českomoravská komora odborových svazů

79


Právo na zdravotní péči v současné situaci českého zdravotnictví Bez komplexních systémových změn se naše zdravotnictví nezlepší. Do roku 1996 se negativně promítlo několik změn v osobách ministrů zdravotnictví, kdy Jana Stráského vystřídala ve funkci Zuzana Roithová a po volbách nastoupil ministr za ČSSD Ivan David. Jak Z. Roithová, tak I. David působili v úřadu v minulém roce jen několik měsíců. Tak krátké období objektivně neumožnilo připravit potřebné změny, jimiž je nutné napravit chyby transformačních pokusů z předchozích let. Práva pacientů v ČR se dosud opírají převážně o zákon č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu a o zákon č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění. Tyto právní normy jsou ve srovnání se zahraniční legislativou zcela nevyhovující. Neupřesňují dostatečně povinnosti institucí ve zdravotnickém systému vůči pojištěncům, neumožňují vliv občanů na rozhodování o zdravotní péči a ponechávají jak státním úředníkům, tak pojišťovnám a poskytovatelům péče velký prostor k mimozákonným postupům. Jedním z takových postupů, které nejsou dostatečně upraveny zákony a mají negativní důsledky pro pacienty, jsou dohody mezi pojišťovnami a poskytovateli, následně potvrzené vládou, o úhradách zdravotní péče. V porovnání s praxí zemí Evropské unie se ukazuje, že v ČR dochází ke zbytečnému plýtvání prostředky zdravotního pojištění (náklady zdravotnických zařízení nejsou objektivizovány). Dohody o úhradách péče v roce 1998 příliš improvizovaným způsobem reagovaly na dluhy nemocnic i pojišťoven, takže došlo k limitování výkonnosti jak lůžkových zařízení, tak privátních ordinací. Bohužel tato limitace lékařských výkonů (paušalizace úhrad) nebyla provázána odbornou regulací kvality a dostupnosti zdravotní péče. Pacienti se tak začali v masovém měřítku setkávat s tím, že nemocnice i ambulantní lékaři je buď zcela odmítali přijmout, nebo vyšetření a zákroky příliš oddalovali. Pojišťovny, stát ani lékařská komora nevypracovaly žádná pravidla k tomu, aby se sjednotily čekací doby na plánované operace a aby bylo možno objektivně rozlišovat výkony nezbytné od výkonů nadbytečných. Množící se stížnosti, s nimiž se setkává jak ministerstvo zdravotnictví, tak i občanské organizace pacientů, signalizují další výrazně negativní jev, totiž přílišnou benevolenci státní správy i lékařské komory v udílení licencí lékařům a statutů nemocnicím na činnosti, které neumějí provádět dostatečně kvalitně nebo pro ně nejsou patřičně vybaveni. To potvrzují zejména fakultní nemocnice, které se stále častěji setkávají s důsledky chybně poskytnuté péče privátními lékaři a nemocnicemi nižšího typu. Občanské sdružení na ochranu pacientů (OSOP) se v roce 1998 setkalo s desítkami případů, kdy odborné pochybení zdravotnických zařízení nižšího typu následně potvrdilo zařízení vyššího typu. Ze srovnání se zahraniční praxí v udělování licencí a akreditací vyplývá, že v ČR bude muset dojít k nápravě i v této oblasti. Na činnost lékařských komor v západních zemích - pokud jde o školení lékařů, licence i postihy - dohlíží stát, který má právní nástroje k tomu, aby lékařskou samosprávu mohl přimět k plnění zákonných úkolů. V ČR bude také třeba vymýtit konflikt zájmů ve státní a veřejné správě; v demokraticky vyspělých zemích na ministerstvech ani v okresních úřadech nepůsobí lékaři s pracovními úvazky ve zdravotnických zařízeních. Jako první dílčí krok k nápravě se jeví rozhodnutí ministra Ivana Davida soustředit náročnější lékařské výkony do specializovanějších nemocnic a ponechat městským i okresním lůžkovým zařízením jen ty výkony, které mohou zajistit na dostatečné kvalitativní úrovni. Je však dosud otázkou, v jakém časovém horizontu se tento záměr, shodný s praxí vyspělých demokratických států, podaří naplnit. 80


Další výraznou slabinou českého zdravotnictví, která se však týká i všech ostatních oblastí ve společnosti, je přetrvávání systému správního (odvolacího) řízení, jenž vznikl v době totalitního režimu. Bohužel i v nových právních předpisech, vzniklých po roce 1989, nebyla odstraněna jeho absurdnost, kdy se postižený pacient nebo i zdravotník odvolává převážně k institucím, které již rozhodly v jeho neprospěch, a nemají patřičnou odbornost ani skutečný zájem na nestranném přešetření sporu. Pacienti, kteří mají podezření na lékařské pochybení, se mají podle článků stávajících zákonů odvolat k vedoucímu zdravotnického zařízení nebo k lékařské komoře. Protože tyto články jsou zjevně ve střetu zájmů, nakonec se pacienti obracejí na ministerstvo. Postupy šetření se však ve velké míře odvíjejí jen od vnitřních předpisů rezortního úřadu. V další fázi se pak pacienti ocitají v rukou advokátů, zpravidla komerčních právníků, kteří jsou pro občany finančně nároční a navíc nemají k dispozici pevná právní pravidla pro oblast veřejných zdravotnických služeb. Sociálně slabší pacienti sice mohou požádat soud o částečné či plné krytí nákladů na právní zastoupení, ale jedná se o velmi zdlouhavý proces předkládání žádostí občanem, rozhodování soudů a následného hledání právníků prostřednictvím České advokátní komory. Tyto podmínky jsou neúnosné především pro vážně nemocné či trvale zdravotně postižené občany. Evropská unie nás opakovaně upozorňuje na nutnost převzít systém správního i soudního řízení ze západních zemí. Podobný systém jako je nyní v EU byl u nás uplatňován v době první republiky. Pacient i zdravotník podali stížnost u pojišťovny v místě svého bydliště a ta byla povinna ji předat rozhodčímu orgánu při okresním soudu. Předsedou rozhodčího soudu byl soudce z povolání, přísedícími pak zástupci pojištěnců nebo lékařů (podle charakteru sporu) a řízení se konalo zdarma (resp. na účet pojišťoven a lékařských organizací). Poté se mohl dotčený občan odvolat k rozhodčímu soudu na krajské úrovni. Závažnější spory se v EU řeší u tzv. pojišťovenských soudů, opět na okresní a krajské úrovni. Jde o soudnictví specializované na spory v oblasti veřejného zájmu (veřejného zdravotnictví), kdy zákon stanovuje včasné termíny řízení, ukládá osobní odpovědnost soudců za kvalifikaci a nestrannost znalců apod. Po nástupu sociální demokracie do vlády došlo ke konci roku 1998 k důležitému jednání mezi ministerstvem zdravotnictví a ministerstvem práce a sociální věcí o zajištění zdravotní péče v domovech důchodců a v ústavech sociální péče. Zdravotní pojišt‘ovny získávají od státu prostředky i na pojištěnce v sociálních ústavech, avšak nároky občanů nejsou vhodně upraveny ani zákony, ani smlouvami. Zatím se uvažuje o alespoň přechodném řešení regulovaným navazováním smluv mezi pojišťovnami a ústavy. Do budoucna si však i tato oblast zřejmě vyžádá komplexní právní úpravu podle vzoru EU, která by měla zahrnovat funkční propojení uvažované sociální pojišťovny se strukturou zdravotních pojišťoven v okresech, aby došlo ke sjednocení financování zdravotně sociální péče, ale i k potřebné kontrole kvality služeb, která dosud prakticky neexistuje. Vladimíra Bošková redaktorka Zdravotnických novin, místopředsedkyně Občanského sdružení na ochranu pacientů

81


Lidská práva zdravotně postižených V roce padesátého výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv se zdravotně postižení na celém světě zamýšleli nad tím, zda tato deklarace platí opravdu pro všechny, tedy i pro ně. Závěr byl jednoznačný: není tomu tak vždy a všude. Pokud se týká České republiky, došlo za posledních devět let k mnoha významným a pozitivním změnám. O problémech zdravotně postižených osob se mluví ve sdělovacích prostředcích, vážně zdravotně postižené osoby mohou nyní lidé potkávat na ulici, se zdravotně postiženými dětmi se setkají žáci v běžných školách. Řada problémů však byla vyřešena pouze polovičatě, nebo není řešena vůbec. Informovanost veřejnosti o zdravotně postižených osobách a jejich potřebách je větší než byla kdy v minulosti. Stále však dochází k tomu, že jsou zdravotně postižené osoby stereotypně líčeny jako hrdinové nebo naopak jako bezmocné bytosti, které potřebují, aby se o ně někdo staral a hlavně za ně rozhodoval. Při jednáních s představiteli sdělovacích prostředků v mnoha případech zaznívá argument: veřejnost to tak chce a my se tím musíme řídit, abychom uspěli. Jedním z důsledků je, že řada zdravotně postižených osob odmítá vystoupit ve sdělovacích prostředcích, pokud se vyskytne problém, který by bylo opravdu třeba zveřejnit. Informovanost samotných zdravotně postižených osob o věcech obecných, i o těch, které se jich bezprostředně dotýkají, je v řadě případů malá. Zejména mimo větší centra je dostupnost informací velkým problémem. Největší překážky stojí zřejmě v cestě osobám s omezenou pohyblivostí, osobám se smyslovými vadami a osobám mentálně postiženým. Úřední dokumenty nejsou například až na výjimky vydávány v Braillově písmu nebo nahrávány na pásky pro nevidomé. Přestože byl přijat zákon o znakové řeči, řešili jsme případ několika osob, které měly velké problémy při hospitalizaci v nemocničních zařízeních, protože neměly možnost se s personálem domluvit o svých obtížích a následně nemohly být ani informovány o léčbě, která jim byla poskytována. Není třeba zdůrazňovat, že takový přístup většiny zdravotnických zařízení neprospívá zdraví těchto osob a v některých případech může vést až k jejich poškození. Na špatnou komunikaci s lékaři si stěžují i nepostižení pacienti, jistě si proto každý dovede představit, jaká musí být situace u osob zdravotně postižených. Pokud se týká samotné zdravotní péče, došlo nepochybně k jejímu zlepšení. Až na výjimky se pacienti nesetkávají s odmítáním péče, jak tomu bylo někdy v minulosti, např. u osob s mentálním postižením. U zdravotně postižených osob, jejichž jediným zdrojem příjmu je invalidní důchod, se však stává problémem výše úhrady za léky a zdravotní pomůcky, která v řadě případů přesahuje jejich finanční možnosti. Přes veškerou snahu se nepodařilo vytvořit komplexní síť rehabilitačních zařízení, kde by byla poskytována tzv. ucelená rehabilitace. Naprosto nedostatečná je provázanost s úřady práce. Pokud zůstane například dospělý člověk po úraze tři nebo pět let doma, jeho šance na opětné zařazení do společnosti a uplatnění v práci jsou velmi omezené. V řadě míst „zaskakují“ za stát občanská sdružení zdravotně postižených osob. Současná legislativa jim však často paradoxně brání v činnosti a navíc je omezuje neochota lékařů spolupracovat. O řadě osob, kterým by mohla tato sdružení efektivně pomoci, se tak jejich pracovníci vůbec nedovědí. Přestože jsou již v ordinacích informace o nabízených službách, lékaři je mnohdy nevyužívají. S rehabilitací úzce souvisejí sociální služby. To je oblast, o které se již od roku 1990 nejvíce mluví, ale bohužel většinou jenom mluví. Je velmi hezké ztotožnit se s názorem, že integrace zdravotně postižených osob do společnosti je nezbytná, ale bez podpůrných služeb není tato integrace vůbec možná. Jednoznačně musíme konstatovat, že síť sociálních služeb všech forem je naprosto nedostatečná. I nepostižení jedinci se s touto situací stále častěji setkávají, 82


pokud například pečují v rodině o starší osoby. Teprve tehdy si uvědomí, co vlastně služby pro potřebné osoby znamenají. Velkým nedostatkem v této oblasti je neschválení zákona o sociální pomoci. V jeho rámci by měl být upraven příspěvek na péči a možnost volby služeb pro zdravotně postižené osoby. Dnes je volba až na výjimky omezena na dvě možnosti - ústav nebo nedostatečně finančně i personálně zabezpečená pečovatelská služba v rodině. Nikdo z nepostižených jedinců si asi nedovede představit, že by jedl tehdy, když na něj vyjde řada a snídal třeba v deset a obědval ve dvanáct hodin, protože tak to vyhovuje personálu. Osobní asistence, která by umožnila jejím uživatelům důstojný život, existuje pouze na základě projektů v rámci občanských sdružení. I nadále je minimální podpora poskytována rodinám se zdravotně postiženými dětmi. Samostatnou kapitolou jsou ústavy sociální péče. I kdyby v nich všechno fungovalo tak, jak má, život v nich je nepřirozený. Situaci v těchto zařízeních navíc nikdo zvenčí soustavně nemonitoruje, ojedinělé případy zneužívání nebo špatného zacházení s klienty, které vyjdou najevo, jsou bagatelizovány s poukazem na to, že se jedná o jevy výjimečné. Přitom z nejnověji zveřejněných zpráv ze zahraničí vyplývá, že na určité formy zneužívání si tam stěžuje až 50 % klientů takovýchto zařízení. Není možné očekávat, že na zneužívání upozorní sami klienti, kteří zejména při nefunkčním rodinném zázemí nemají kam z ústavu odejít, nebo rodiny osob, které v ústavu žijí. I ty při současné neexistenci služeb nemají často jinou volbu než mlčet. Opakovaně se stává, že se členové těchto rodin odmítnou byť jen vyjádřit k jednotlivým kauzám, o soudním projednávání zjištěných případů nemůže být ani řeči. Situaci podle našeho názoru plně vystihuje výrok představitele hnutí zdravotně postižených osob z Británie: „V ústavech je asi možné zdravotně postižené osoby uskladnit, ale v žádném případě nejsou místem, které by jim umožnilo plnohodnotný život“. Stálým problémem zůstává přístupnost prostředí. Po schválení novely stavebního zákona se zlepšila situace u nových a rekonstruovaných budov, zákon však často není dodržován. Budovy dříve postavené zůstávají i nadále bariérové. Jedná se o kulturní a sportovní zařízení, školy, atd. Nejpalčivější je tento problém v případě úřadů. Stále ještě dochází k tomu, že žádosti, případně stížnosti osob se sníženou pohyblivostí jsou vyřizovány na chodníku před budovami úřadů, v lepším případě v jejich vstupní hale či vrátnici. Takovouto praxi považujeme za nedůstojnou. Bezbariérová doprava je řešena nahodile, nemá žádnou koncepci, neexistuje návazná infrastruktura. Většinou se poukazuje na nedostatek finančních prostředků. Speciální doprava pouze pro zdravotně postižené osoby je skutečně velmi drahá a v řadě případů neefektivní; přesto se nedaří dosáhnout toho, aby namísto jejího provozování jezdil například jednou za půl hodiny nebo hodinu na běžných linkách bezbariérový autobus nebo tramvaj, jak je tomu běžně v jiných zemích. Pomohlo by to nejenom zdravotně postiženým osobám, ale i dalším skupinám občanů - starším osobám, matkám s dětmi atd. Od přijetí novely školského zákona uplynulo devět let, přesto stále není hotova prováděcí vyhláška, která by řešila integrované vzdělávání dětí se zdravotním postižením. Zákonem je dána zdravotně postiženým dětem možnost navštěvovat běžnou školu, o přijetí takového dítěte rozhoduje ovšem ředitel školy. V mnoha případech rozhodne negativně, zejména pokud jsou v místě speciální školy či škola pro zdravotně postižené děti a on má dobré vztahy s jejím ředitelem, kterému ubývají žáci. Důvody, proč rodiče odmítají speciální školu, jsou různé. Stále častěji jde o nedostatečnou dopravní dostupnost. Mám-li školu za rohem, proč mám vozit dítě na druhý konec města nebo dokonce do jiného místa, zvláště pokud nemohu s dítětem použít hromadnou dopravu. Dalším důvodem je obecně nízká úroveň znalostí absolventů speciálních škol a možnost jejich uplatnění při dalším studiu nebo při vstupu na trh práce. Zatím se dařilo většinu stížností rodičů týkajících se nepřijetí jejich dětí do běžných škol vyřešit, ale stojí to velké úsilí všech zúčastněných. Proto v novém zákoně budeme požadovat jasně garantovanou možnost volby, kdy bude na rodičích a dítěti, kterou školu se rozhodne navštěvovat. 83


Zaměstnávání zdravotně postižených osob je stále větším problémem, a to nejen u nás. V rámci Evropské unie byla přijata řada opatření pro zvýšení zaměstnanosti zdravotně postižených osob, jejich dopad ale zatím není zřetelný. V naší zemi je nezaměstnanost mezi zdravotně postiženými osobami vyšší než v obecné populaci; ještě horší je situace pokud se týká postižených žen. Existují sice kvóty určující počet zdravotně postižených osob, které by měly jednotlivé podniky zaměstnávat, ale možnost vyhnout se této povinnosti je značná. Pokuty za neplnění kvót nejsou vybírány, a pokud k tomu v ojedinělých případech přece jenom dojde, nejsou získané prostředky využívány ve prospěch zvýšení zaměstnanosti zdravotně postižených, ale jdou zpět do státního rozpočtu. V řadě zemí byl již vytvořen fond, do kterého jdou takto získané finanční prostředky a jsou následně využívány pro rehabilitaci, rekvalifikaci nebo úpravu pracovního prostředí pro zdravotně postižené osoby. Mnohé zdravotně postižené osoby nejsou ani na úřadech práce jako uchazeči o zaměstnání evidováni, po mnoha neúspěších své snahy vzdali. Setkávají se často také s argumentem, že mají invalidní důchody, takže jsou vlastně zabezpečeni. Nehledě na nedostačující výši důchodů, která zvláště u mladých rodin s dětmi působí velké obtíže, plní zaměstnání přece i řadu jiných funkcí. V souvislosti s integrací do evropských struktur bude v budoucnu určitě činit značné problémy nedostatečně legislativně ošetřené postavení opatrovníků zdravotně postižených osob, které mají omezenou svéprávnost nebo byly zbaveny svéprávnosti. Současná legislativní úprava nevymezuje přesně povinnosti opatrovníků a dochází k tomu, že ředitel jednoho ústavu je opatrovníkem třeba 50 osob, které v ústavu má. V tomto konkrétním případě se může velmi snadno stát, že zájmy obyvatel ústavu a zájmy jeho ředitele jsou v příkrém rozporu, a rozhodnutí opatrovníka může jemu svěřené osoby poškodit. Na tento problém jsme naléhavě upozorňovali zejména při diskusích o Úmluvě o ochraně lidských práv a důstojnosti člověka v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, ke které měly řadu výhrad organizace zdravotně postižených osob z celé Evropy. Obavy vzbuzují zvláště ta ustanovení zmíněné Úmluvy, jež se týkají léčebných zákroků na osobách, které z nich nemají přímý profit, a transplantace orgánů. V obou případech lze podle navrhovaného znění Úmluvy toto připustit za určitých specifikovaných podmínek na základě souhlasu opatrovníka (obecně: zákonného zástupce). Zde vidíme velké nebezpečí a možnost zneužití osob s mentálním postižením. Stanislava Makovcová Sbor zástupců organizací zdravotně postižených

Právo na vzdělání náleží do skupiny kulturních práv, která jsou pro nás formulována jednak v ústavní Listině základních práv a svobod, jednak též v přijatém a ratifikovaném Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (OSN). Podobně jako práva sociální jsou to práva nároková, závisející na možnostech dané společnosti a jejích institucí tato práva naplňovat. Právo na vzdělání je tedy především kulturním právem, i když zahrnuje významné složky a aspekty sociální a hospodářské (např. z hlediska ekonomických a sociálních možností daného státu, z hlediska uplatnění získané kvalifikace a vzdělání apod.). V Listině základních práv a svobod je právo na vzdělání formulováno v článku 33. (1) Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon. (2)

84

Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopnosti občana a možností společnosti též na vysokých školách.


(3)

Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu. Zákon stanoví, za jakých podmínek mají občané při studiu právo na pomoc státu.

V České republice dosud nebyla a není právu na vzdělání v obecném smyslu, zejména pak v teoretické poloze, věnována dostatečná pozornost, podobně jako není věnována pozornost kulturním právům vůbec. Z toho pramení mimo jiné mnohé nejasnosti při koncipování vzdělávací soustavy, při tvorbě příslušných zákonů i při formulaci a realizaci vzdělávací politiky, výchovně vzdělávacích programů, osnov apod. Právo na vzdělání rozhodně nelze chápat jen ve smyslu kvantitativním, např. ve smyslu vytváření reálných hmotných, sociálních, organizačních, personálních podmínek a rámců, a současně ve smyslu sociální dostupnosti a kapacity různých stupňů a forem, různých škol dané vzdělávací soustavy. Přesto je kvantitativní hledisko nesmírně důležité a do značné míry determinující. Jde např. o zodpovězení otázky, kolika jedincům bude a může být umožněno vzdělávání v různých stupních a typech škol i v jednotlivých školách. Jde o závažná rozhodnutí, jaké institucionální, hmotné a personální podmínky, rámce a možnosti budou vytvořeny pro naplňování a uskutečňování jednoho ze základních kulturních práv. Nedávné a vlastně pokračující rušení některých školských zařízení, například odborných učilišť, jež jsou a budou - v moderní podobě - i nadále nutná pro přípravu kvalifikovaných pracovníků průmyslu, zemědělství, stavebnictví a jiných výrobních odvětví, i pro oblast nepostradatelných služeb, může pro určitou část mladé generace znamenat nežádoucí úbytek vzdělávacích příležitostí, nedostatečnou dostupnost škol pro získávání kvalifikace, a tím i závažné omezení práva na vzdělání. Také nevraživý vztah určité části odborníků a politiků k nezbytné větší diferenciaci forem a typů středoškolského a vysokoškolského vzdělání s přihlédnutím k potřebám společenské praxe a rostoucímu zájmu o studium svědčí o přítomnosti tendencí vedoucích k omezování práva na vzdělání. Zatím není také věnována pozornost koncepcím celoživotního vzdělávání, především: tyto koncepce a představy, plně odpovídající formulaci práva na vzdělání v Listině, jsou u nás naplňovány jen ve velmi malé míře. Pojem práva na vzdělání zahrnuje nepochybně vedle kvantitativních a strukturálních hledisek také důležité hledisko kvality. Přestože zmíněný pojem toto hledisko jaksi samozřejmě, latentně obsahuje (v podobě obsahu, metod a úrovně vzdělávání), není dostatečně bráno v potaz, není náležitě rozpracováno, a hlavně: neuplatňuje se v široké a diferencované vzdělávací praxi. Problematika kvality, povahy vzdělávání, vzdělávacích systémů a subsystémů není například chápána a zkoumána z hlediska moderních, především demokratických a humánních kritérií. To se jistě týká nezbytného odbourávání a negace zastaralých autoritářských přístupů a postupů, například přílišného důrazu na otrocké memorování často neúměrně velkých obsahů učiva bez požadavku na pochopení smyslu, významu, dynamiky a souvislostí jevů a procesů. Týká se to omezování humanitních předmětů a programů ve školní výuce. Týká se to rovněž povahy vztahů vzdělávajících a vzdělávaných, učitelů a žáků, vztahů, jež by měly být založeny především na demokratické autoritě, vzájemném respektu osobností, na optimální kooperaci v rámcích škol, na demokratickém chápání povahy a zdrojů učitelovy autority a zároveň na demokratickém chápání postavení žáka a studenta z hlediska jeho práv a povinností. Týká se to samozřejmě uplatňování aktivujících, motivujících a participativních postupů a metod, jež mají vést k formování osobností moderní demokratické společnosti, k aktivnímu lidství a občanství, k respektování lidských práv žáků - studentů, ale i učitelů, k sebevýchově a celoživotnímu vzdělávání ve smyslu poznávání sebe sama, společenského i přírodního prostředí a světa v jeho přítomném stavu, ale také v jeho kontinuitě a historii. Mimochodem : nedostatek

85


vědomí a znalosti kontinuity, zejména pokud jde o soudobé (moderní) dějiny, je u velké části dnešních mladých lidí v ČR alarmující. Kvalitou vzdělávání a výchovy nutno ovšem rozumět i utváření příznivého demokratického prostředí ve společnosti, podporu celkové prestiže vzdělání a s ní souvisejícího odměňování skutečné kvalifikace. Nutno jí rozumět i vytváření tvůrčího demokratického mikroklimatu škol i jiných výchovných zařízení, samozřejmě také ovlivňování demokratického charakteru rodin, obcí a jiných komunit. Přitom nelze pominout, že kvalita vzdělávání je do značné míry určována reálnými potřebami jednotlivých oborů lidské činnosti, rozvoje dané společnosti, jejích mezinárodních vztahů i světa jako celku. A nikoliv na posledním místě jde o vyrovnávání příležitostí pro děti a mladé lidi, kteří jsou z hlediska svého zdravotního stavu, sociokulturního či ekonomického postavení nějak znevýhodněni či handicapováni. Mám na mysli jednak děti zdravotně postižené a nemocné, jednak romské děti. Jde o hledání a nacházení způsobů, jak tyto děti a mladé lidi ke vzdělávání motivovat, jak je vzděláváním provázet, a jak jim pomáhat hledat optimální příležitosti pro jejich seberealizaci a uplatnění. Jak známo, existuje u nás veliké rozpětí mezi možnostmi dětí rodičů se základním vzděláním a dětmi rodičů s vysokoškolským vzděláním. Toto rozpětí je v ČR mnohem větší než ve vyspělých západoevropských zemích. Právo na vzdělání by mělo být chápáno ve všech těchto a dalších významech, a jeho problematika by měla být mnohem hlouběji a obsáhleji analyzována a studována než dosud. Poznatky získané z takového studia by pak měly být bezprostředně uplatňovány nejenom ve vzdělávacích koncepcích a programech, ale především ve vzdělávací praxi a v kulturní politice. Libuše Šilhánová místopředsedkyně ČHV

Má každý právo na vysokoškolské vzdělání? Odpověď na tuto otázku není a nemůže být jednoznačná. Vysokoškolské vzdělávání - anebo v nové terminologii: terciární vzdělávání - není zakotveno v Listině základních práv a svobod ve stejném smyslu jako vzdělání v základních a středních školách. Především jeho bezplatnost není zaručena stejně jako u primárního a sekundárního vzdělání, ale svým způsobem pouze doporučována v závislosti na „schopnostech občana a možnostech společnosti“. Tato definice ovšem může být (a je) předmětem mnoha nejrůznějších interpretací. Kdo a jak definuje „schopnosti občana“? Jsou „možnosti společnosti“ otázkou čistě nebo především ekonomickou (otázkou existujících finančních zdrojů, potřeb pracovního trhu atp.) nebo jsou také, a do jaké míry, problémem kulturních hodnot? Právo na vysokoškolské vzdělání je všude na světě závislé na odpovědi na tyto a podobné otázky. Není to tedy právo absolutní, jakým je právo na vzdělání odpovídající povinné školní docházce, ale podle našeho názoru se ve většině zemí Evropské Unie a OECD1 tímto směrem vyvíjí. Lépe řečeno, politika těchto zemí směřuje k tomu, aby každý občan s dokončeným středoškolským vzděláním (a často i bez něho) měl umožněný a zajištěný přístup k vysokoškolskému vzdělání. Nemusí se vždy jednat o přístup ke studiu v kterémkoliv oboru nebo na kterékoliv univerzitě, ale stát se svým způsobem zavazuje k tomu, aby každý kvalifikovaný občan měl přístup alespoň k jedné z existujících forem terciárního studia. Pokud existující formy nestačí, vytváří alternativní možnosti. Bývalé komunistické země tímto vývojem neprocházely a jejich dědictví v tomto směru stále přetrvává i v dnešní České republice. Skoro 60% uchazečů o vstup na vysokou školu není 1

Organization for Economic Cooperation and Development

86


přijato, ať už proto, že jejich znalosti a schopnosti nejsou považovány za dostatečné (i když všichni mají maturitu), anebo proto, že kapacity a zdroje existujících vysokých škol jsou omezené. Jedním z výsledků tohoto vývoje jsou veliké rozdíly mezi účastí na vysokoškolském studiu ve většině zemí OECD a v České republice. Ve věkové skupině 18 až 21 let je zapsáno na vysokých školách a v jiných terciárních institucích v ČR necelých 17% příslušné věkové skupiny, zatímco v zemích OECD v průměru více než 23%. Podstatně větší rozdíl je ve věkové skupině 22 až 25 let (8,3% v ČR oproti 16,9% OECD) a ve věkové skupině 26-29 let jde dokonce o trojnásobek (2,1% v ČR a 6,8% OECD). Z uvedených srovnání je zřejmé, že Česká republika zatím nedospěla k interpretaci práva na vysokoškolské studium tak, jak je chápáno ve většině zemí Evropské Unie a OECD, kde jde o uspokojení individuální poptávky po tomto studiu. Nutno ale zdůraznit, že vývoj za poslední léta (prakticky od roku 1990) přispěl k rozmachu terciárního studia a k alespoň částečnému překlenutí rozdílu mezi ČR a zeměmi EU a OECD. Počet studentů přijímaných na vysoké školy v ČR vzrostl o víc než 70% a celkový počet studentů skoro o 50%. Nesporným pokrokem je také nový zákon o vysokých školách (z dubna 1998), který umožňuje vznik tzv. neuniverzitních institucí vysokého školství a soukromých vysokých škol. Nová legislativa by tak měla přispět k nezbytné diverzifikaci terciárního vzdělávání v ČR. Jak už řečeno, právo na vysokoškolské studium nemůže být a nikde není interpretováno jako právo na přístup ke kterémukoliv oboru na kterékoliv univerzitě podle vlastní volby („chci a musím studovat medicínu či práva na Univerzitě Karlově“). Problémem České republiky byla až donedávna absence alternativ k tradičním univerzitám či vysokým školám. I v tomto směru došlo k pokroku vznikem vyšších odborných škol, které jsou jakýmsi mezistupněm středního a vysokého školství. Až doposud je ale jejich statut nejasný; nejsou uznány za součást vysokého školství. Jsou proto často vnímány jako jakési nouzové východisko pro ty, kteří se nedostali na tradiční vysokou školu. Závěrem je tedy možné konstatovat, že v ČR je právo na vysokoškolské vzdělání zatím velmi omezené, i když za poslední léta došlo k významnému pokroku. V mnoha evropských zemích, právě tak jako v USA, se dnes často hovoří o univerzálním přístupu k vysokému školství, přičemž některé z malých zemí, např. Finsko, dosahují 50 až 55% účasti a předpovídají 70% v prvních letech 21. století. Od těchto ukazatelů je Česká republika jistě daleko. Přitom hlavním důvodem pomalého vývoje zůstává určitá představa - hlavně uvnitř akademické obce - že přístup k vysokoškolskému studiu musí být vyhrazen pouze určité elitě a přílišný kvantitativní růst vysokoškolského systému vede nutně ke snížení jeho kvality. To je ovšem zásadně nesprávný argument, který popírá jak vývoj a zkušenost většiny západních zemí, tak prostá skutečnost, že kvalitu vysokého školství je nutno posuzovat z nejrůznějších hledisek a nejen tedy z pohledu tradičních univerzit. Nutno doufat, že k tomuto vývoji a chápání dojde i v ČR, především pod tlakem nezadržitelné poptávky po vysokoškolském studiu a také pod tlakem požadavků trhu práce a technologického vývoje. Dříve nebo později se tak právo na vysokoškolské vzdělání stane i v ČR - jako už v mnoha zemích - nikoli privilegiem, ale skutečnou a integrální součástí naplňování moderních lidských a občanských práv. Ladislav Čerych Ústav výzkumu a rozvoje školství při PdF UK

87


Výchova k lidským právům Závěr roku 1998, kdy velká část světa oslavovala 50. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Valným shromážděním OSN, naléhavě připomněl význam výchovy k lidským právům, osobní odpovědnosti, vzájemné toleranci a spolupráci. Vždyť jde o cestu, která výrazně přispívá k praktickému uplatňování a dodržování principů lidských a občanských práv, přijatých státy v rámci mezinárodních úmluv, o cestu, která současně preventivně zabraňuje porušování lidských práv, a tím i vzniku případných konfliktů. Právě v tomto smyslu je role výchovy k lidským právům nezastupitelná. V rozrůzněném, avšak cílevědomém procesu výchovy k lidským právům jde totiž o formování morálky jednotlivých lidí, jejich postojů a názorů, jejich jednání a vzájemných vztahů ve smyslu posilovaní jejich odpovědnosti k sobě i k druhým, ve smyslu naplňování lidsky pozitivních eticko-právních principů a norem, na jejichž společensky závazné podobě se shodli představitelé většiny států současného světa. Ostatně už v preambuli Všeobecné deklarace lidských práv se praví: „Valné shromáždění vyhlašuje tuto Všeobecnou deklaraci lidských práv jakožto společný cíl pro všechny národy a všechny státy za tím účelem, aby se každý jednotlivec a každý orgán společnosti, maje tuto deklaraci stále na mysli, snažil vyučováním a výchovou rozšířit úctu k těmto právům a svobodám a zajistit postupnými opatřeními vnitrostátními i mezinárodními jejich všeobecné a účinné uznávání a zachovávání jak mezi lidem členských států samých, tak i mezi lidem území, jež jsou pod jejich pravomocemi.“ Osvojování zásad a norem vzájemného respektu se zpravidla projevuje v ohleduplném chování, ve schopnostech tolerance vůči druhým lidem, zvláště pak vůči lidem odlišným, ve schopnostech vzájemné spolupráce a solidarity se znevýhodněnými jedinci či skupinami, jakož i v zájmu o rozvoj humánního a demokratického státu. Takovou výchovu nelze realizovat jen jako výuku lidským právům, ale přednostně jako výchovu k lidským právům a k osobní odpovědnosti, při současném vytváření příznivého, laskavého a optimisticky laděného prostředí, v němž mohou být lidská práva uplatňována. Výchova k lidským právům je tedy investicí do blízké i vzdálenější budoucnosti pro dosažení humánnější a spravedlivější společnosti. Je též kritickým příspěvkem k omezování intolerance, násilí, xenofobie, rasizmu, k odstraňování různých konfliktů jak v mikrosociálním, tak makrosociálním významu. Přesto, že jde zejména o výchovu a vzdělávání dětí a mládeže ve školách i mimoškolních zařízeních a prostředích, zároveň běží o celoživotní proces (uskutečňovaný mnohými cestami a prostředky), v němž se člověk jako jedinec či jako příslušník určité profesní, zájmové nebo jiné skupiny učí osvojovat respekt k lidské bytosti, její důstojnosti a svébytnosti. Proto jsou k lidským právům vzděláváni a vychováváni učitelé, právníci, sociální pracovníci a asistenti, lékaři, novináři, úředníci, policisté i lidé dalších profesí, zejména ti, kteří pracují s lidmi, tím či oním způsobem jim slouží, mají na starosti ty či ony lidské situace, problémy, činnosti a zájmy. Jak bylo mnohokrát konstatováno, mimo jiné i v loňské Zprávě o stavu lidských práv v ČR, vydané Českým helsinským výborem, výchova k lidským právům je u nás přes sílící snahy jednotlivců, skupin a organizací, i přes rozšiřující se zájem mezi mladými lidmi některými významnými činiteli a institucemi nadále ignorována. A tak hlavní podíl na jejím uvádění do života mají i nadále nevládní organizace. Je to snad částečně pochopitelné i proto, že k prosazení této koncepce nestačí pouhá úřední direktiva, státem vyhlášený program, ale že je tu nezbytná lidská i občanská angažovanost a kultivovaná 88


tvořivost. Jde však o tak závažnou oblast pro život demokratického státu, že aktivní podíl státních institucí na jejím cílevědomém rozvoji (zejména ve školství) je naprosto nezbytný. Pro výchovu k lidským právům ve školách existují kromě textů přijatých mezinárodních úmluv o lidských právech i mezinárodně ověřené výchovné dokumenty a programy. Avšak všechny tyto materiály - podobně jako texty a učebnice z „domácích dílen“ - jsou jenom podklady. Nestačí pouze se na takové informace odvolávat, citovat z nich nebo je dokonce předčítat a pak vyžadovat jejich zapamatování. Rozhodující je pochopení jejich smyslu a pak osobní angažovaný a tvůrčí přístup vzdělavatelů, jejich schopnost probudit v posluchačích citový, morální a intelektuální potenciál, aby byli schopni proměnit informace ve znalosti, osobní zaujetí a praktické uplatnění. Pozitivní zkušenosti Střediska pro výchovu k lidským právům při EIS University Karlovy (dále jen SVLP) s přístupem studentů, žáků i učitelů ve školách zapojených do projektů přidružených škol UNESCO (jedná se o školy základní, zvláštní, střední, vyšší i vysoké) potvrzují, že takto pojatá výchova k lidským právům je pro mladé lidi i děti zajímavá. Je to zřejmě i proto, že se tu v přirozené reakci mládí na běžnou agresivitu, intoleranci a egoizmus dospělých i dospívajících probouzí touha a potřeba přijímat rozdílnost, vzájemně se tolerovat a také společně pomáhat. Jde tu o výsledky každodenní mravenčí práce vzdělávacích institucí i jednotlivců, kteří pomocí vlastních příkladů a postojů pomáhají vychovávat jedince nastupující generace jako vzdělané, tolerantní, zdravě sebevědomé lidi a občany, schopné starat se nejenom o sebe, ale i o druhé, a ve spolupráci s druhými také o společný demokratický stát. Vzhledem k dějinnému zakořenění některých negativních postojů, jako je neúcta k zákonům, pohrdání jejich dodržováním, nedůvěra ke společenskému okolí, zvláště k cizincům, spoléhání na autoratitativní rozhodování a „pomoc shůry“, by se (podle našich zkušeností) celostátní, ale především regionální a místní vzdělávací a výchovné aktivity, poučené poznáním místních specifik, měly přednostně soustředit na ◦

uznání rozdílností národů, států, etnických skupin i jednotlivců; na jejich znalost a respekt k nim, ◦ znemožnění diskriminace (s velmi omezenými výjimkami pozitivní diskriminace), ◦ nediskriminativní vyjadřování a zacházení, ◦ participativní a aktivující výuku ve školách, ◦ předvádění principů a norem lidských práv na příkladech každodenního života, ◦ stálé profesionální vzdělávání učitelů. V souladu s Programem OSN pro Desetiletí výchovy k lidským právům (1995-2004), určeným vládám jednotlivých členských států, dokončilo Středisko pro výchovu k lidským právům v roce 1998 překlad tohoto programu a může ho zájemcům distribuovat. Program vyzývá k vytvoření podmínek pro vznik širokého spektra národních programů. SVLP připravuje regionální semináře pro učitele k praktickému využití dvou vydaných metodických pomůcek: Výchova ke kultuře lidských vztahů v multietnickém prostředí a První kroky. (Středisko pro výchovu k lidským právům EIS UK má adresu: Jeruzalémská 9, Praha 1, 110 00.) V duchu doporučení uvedeného programu OSN a ve shodě se závěry mezinárodního fóra Lidská práva a vzdělávání, které koncem roku 1998 pro učitele středních škol (včetně škol policejních) středisko zorganizovalo, připravuje na rok 1999 funkční doškolování všech učitelů pro výchovu ke kultuře lidských práv, tolerance a vzájemného porozumění. Úspěšné absolvování těchto kursů by mělo mít vliv i na jejich finanční hodnocení.

89


Neboť podle F. Majora, generálního ředitele UNESCO, „v době rozmachu informatiky, rušení hranic mezi národy, je nejvyšším cílem výchovy a vzdělávání tolerance, která umožňuje dětem být občany nejen vlastní země, ale celého světa. Umět být tolerantní, dodržovat a rozvíjet lidská práva a osobní odpovědnosti je tak mnohdy důležitější než jen umět číst a psát v jednom jazyce.“ Na tomto místě není možno vyjmenovat všechny nevládní organizace a instituce, které se v České republice významným způsobem podílejí na vzdělávání a výchově k lidským právům. Patří k nim nesporně i Český helsinský výbor, jenž se mimo jiné zabývá šířením znalostí týkajících se aplikace principů mezinárodních úmluv o lidských právech v českém právním řádu a společenské praxi, a to jak mezi právníky (soudcovské semináře), policisty, novináři, učiteli a studenty, tak mezi žáky základních a středních škol (besedy). Při této vzdělávací a výchovné práci využívají pracovníci ČHV s úspěchem bohatých zkušeností ze tří poraden Českého helsinského výboru, z monitoringu situace lidských práv a také vydatného zdroje informací, jaký už představuje Dokumentační a informační středisko ČHV i jeho publikační činnost. Svou rozsáhlou vzdělávací, monitorovací, poradenskou a informační zkušenost přenáší Český helsinský výbor i do jiných zemí, účastní se např. lidskoprávních seminářů v Bělorusku, na Ukrajině, v Moldavii a v pobaltských republikách. Významnou roli plní také pracovnice Právní poradny ČHV soustavnou výukou a výchovou romských asistentů. Alena Kroupová ředitelka Střediska pro výchovu k lidským právům EIS UK

Problematika drog z hlediska lidských práv Všeobecná deklarace lidských práv (jež je ideovým základem všech později vyhlašovaných smluv, listin a paktů o lidských právech) je dokument, ke kterému se často obracejí osoby nebo skupiny osob ve snaze obhájit své postavení, názory a práva ve společnosti v situacích, kdy se cítí být ohroženi. Při té příležitosti bývá zvykem vytrhnout příslušný článek z kontextu a na něm stavět své argumenty, protože každý jednotlivý článek to umožňuje. Ovšem pouze za předpokladu, že nebudeme brát příliš vážně článek 29, kde je psáno, že každý má povinnost vůči společnosti, a že musí být vyhověno spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha. A to je ten kámen úrazu, protože ve jménu morálky, veřejného pořádku a obecného blaha lze prosazovat omezení práv ve velké řadě případů. V tomto smyslu nejsou lidská práva bezbřehá, jsou vždy spjata s odpovědností a povinnostmi, a to jak k sobě samému, tak ke svému společenství, ke svému společenskému okolí (prostředí). Z hlediska tohoto duálního pojetí a chápání lidských práv je tedy možné posuzovat i prohřešky proti lidským právům v oblasti drogové problematiky, a to i z pohledu různých skupin populace, které reagovaly na události loňského roku na tomto poli. Snad nejvíce diskutovanou záležitostí bylo přijetí novely zákona, který kriminalizuje držení drogy ve větším než malém množství, a tudíž i konzumaci tohoto množství drogy. Další událostí byly dozvuky soudního procesu s nakladatelstvím Votobia, který se zabýval otázkou údajné nedovolené propagace drog. A v neposlední řadě jsou to též informace o nehumánním zacházení s lidmi drogově závislými ze strany policistů. Pohled uživatelů drog na novelu zákona je jednoznačný. Uživatelé drog považují experiment s drogou za soukromou záležitost. (Článek 12. Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života....Článek 19. Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu...) Uživatelé drog nechápou, proč jim zákon dovoluje měnit své vědomí za pomoci různých 90


psychosomatických cvičení (např. meditace a holotropního dýchání), alkoholem nebo pomocí jiných látek (např. léků a rozpouštědel), ale nikoli pomocí látek dalších. To, že jsou považováni za občany nižší kategorie ve srovnání třeba s těžkými alkoholiky, považují za diskriminaci. Většina odborníků zabývajících se drogovou problematikou se dívá na novelu zákona podobně kriticky, i když s důrazem na jiné důvody. Nebudu zde popisovat ty ryze profesionální. Cílem této stati není zabývat se hlouběji a odborně problematikou drog, ale pouze posoudit tuto problematiku z aspektu lidských práv. V tom případě se zdají být opominuta ta, která se týkají svobody projevu, a to i projevu odborného. Dochází k tomu, že odborníci jsou laickou veřejností, někdy ale i politickými činiteli, nazýváni šarlatány ve službách drogové mafie (což je obzvláštní paradox, protože mafii represe nevadí, ale spíše svědčí). Odborníci se ale spolu se závislými - podle Světové zdravotnické organizace WHO: nemocnými - osobami obávají právě o práva těchto pacientů, kteří nemají v ČR dostatek možností adekvátní péče. Tato výtka se týká hlavně nedostatečné možnosti pro lidi závislé na opiátech zapojit se do metadonového programu, který je všeobecně uznávaným způsobem péče. Velmi problematické je i nucené léčení, které v podstatě odporuje zdárnému psychoterapeutickému přístupu. Obavy, že nemocní nebudou uplatňovat své právo na léčbu a péči, plynou právě z možnosti trestního postihu, který zákon umožňuje. Často bývá zmiňována možnost zneužití znění zákona a obava o zbytečnou kriminalizaci mladých lidí, kteří - stigmatizováni nálepkou narkomana - budou mít stížené uplatňování svých různých práv na vzdělání, práci atd. Nesmíme opomenout pohled té velké části veřejnosti, která drogy ani nebere, ani není v této oblasti zaměstnána. Veřejnost, zvláště pak rodiče, zdůrazňují svá práva na bezpečnost a nutnost ochrany dětí a mladých lidí před nabídkou drog. Tato naše práva se snaží stát více či méně úspěšně naplňovat a ochraňovat. Bohužel, mnozí rodiče nechápou svou vlastní odpovědnost za postoje dětí k drogám a vyžadují od státu bezbřehou ochranu. Pro nepoučenou veřejnost je každý experimentátor roven závislému a ten zase kriminálnímu živlu. I když obavám o zdraví a bezpečnost lze velmi dobře rozumět, nelze se ztotožnit s názory části veřejnosti, že závislí lidé by se měli potrestat a zavřít, a že by jim neměla být poskytována drahá zdravotní a sociální péče. Zapomíná se při tom na fakt, že tato zdravotní péče je poskytována i nejtěžším zločincům, a že je poskytována také lidem, kteří si své zdraví poškozují jinými způsoby. Diskriminující postoje se zmírňují s mírou informovanosti o problematice. Tento fakt může potvrdit výzkum Institutu Filia, při jehož školení stovek pedagogů se prokázalo, že vhled do problematiky v celé šíři významně snižuje diskriminující a represivní postoje. Míra informovanosti souvisí s právem na šíření a získávání informací. To se ve zmíněné drogové oblasti zdálo být ohroženo soudním procesem s nakladatelstvím, které v hojné míře vydává publikace o drogách. Podávání informací bylo označeno jako propagace a návod na užívání drog. Zdá se však, že v tomto případě nakonec právo na informace o drogách zůstalo zachováno. V souvislosti s právem na vzdělání i informace je třeba zmínit preventivní působení v oblasti drogových závislostí. Dá se říci, že loňský rok přinesl další rozšíření této činnosti, ale prevence jako nedílná součást výchovy a vzdělávání na školách stále ještě není dostatečně naplňována. I přes to, že prevence je zahrnuta do výukových osnov již od prvních tříd základních škol, a program minimální prevence je povinný pro všechny typy škol, není naplněno právo každého dítěte být v této oblasti dostatečně vzděláno a poučeno. Drogy, podobně jako další kontroverzní témata, budou vždy ohniskem sváru různých pojetí lidských práv. Snad je to proto, že postoje společnosti jako celku k tomuto problému jsou ří91


zeny více různým pojetím morálky a životního stylu než chladným rozumem, více politickým či politizujícím přístupem než skutečnou snahou problém drog a drogových závislostí minimalizovat. Vyřešit jej úplně v dohledné době nelze. A nelze tudíž ani jednoznačně naplnit pomyslná i skutečná lidská práva. Dagmar Nováková ředitelka Institutu Filia

Registrované partnerství osob stejného pohlaví Přestože od roku 1990 se z legislativy i ze života České republiky podařilo odstranit podstatnou část diskriminačních momentů vůči gay a lesbické minoritě, postrádáme dosud zákonnou normu, která by upravila soužití dvojic stejného pohlaví. Homosexualita je tak v České republice legální, partnerské vztahy těchto dvojic však nejsou dosud legitimní. Proto Sdružení organizací homosexuálních občanů SOHO v ČR (1) společně se skupinou poslanců (Jaroslavem Zvěřinou, Hanou Orgoníkovou a Zuzkou Rujbrovou) dopracovalo návrh zákona o registrovaném partnerství dvojic stejného pohlaví, který byl díky poslanecké iniciativě předložen v lednu 1998 k projednání Parlamentu ČR. Vláda České republiky svým usnesením ze dne 21.1.1998 vyjádřila s tímto návrhem nesouhlas. Přestože neměla zásadní námitky proti koncepci návrhu, která vycházela ze smluvního vztahu tohoto partnerství, s tím, že nebude mít rodinně právní charakter, přiklonila se spíše ke koncepci dílčích úprav v řadě zákonů v souvisejících právních oblastech, než k obecné zákonné normě o obdobné aplikaci institutu manželství na vztahy osob stejného pohlaví. Během rozpravy v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR zazněly především od poslanců SPR-RSČ a KDU-ČSL - kromě věcných argumentů, týkajících se dikce navrhovaného zákona - i nezakryté homofóbní invektivy vůči občanům s touto orientací. Rozprava se neúměrně prodlužovala vinou obstrukcí, jež měly zabránit tomu, aby byl zákon projednán do konce června 1998, tedy volebního období.1 Přesto se podařilo rozpravu ukončit a 2.4. 1998 došlo k hlasování o tomto návrhu. Poslankyně KDU-ČSL Michaela Šojdrová předložila protinávrh, aby byl návrh zákona zamítnut. V době hlasování bylo přítomno 161 poslanců (ze 200). Pro schválení návrhu na zamítnutí byl potřebný počet 81 hlasů. Pro zamítnutí nakonec hlasovalo 83 poslanců. Pouhé tři hlasy rozhodly o tom, že sněmovna tento návrh zákona dále neprojednávala. Ke způsobu projednávání i k samotnému výsledku hlasování se veřejnost prostřednictvím sdělovacích prostředků vyjadřovala živě a vesměs kriticky. Návrh si získal podporu dvou třetin občanů ČR, významných společenských institucí (Český helsinský výbor, Národní komise boje proti AIDS) a významných osobností společenského a politického života. Dá se říci, že se stal lakmusovým papírkem chápání kvality demokracie v naší zemi. Přijetí zákona by totiž ve svých důsledcích přispělo k uvádění v život základních lidských práv a svobod, jak jsou zakotveny v ústavním pořádku ČR. Předložený návrh byl pokusem o 1

Sdružení organizací homosexuálních občanů (SOHO) v ČR je nevládní nezisková organizace, která působí v České republice od 1.1.1991. Sdružuje aktivity působící ve prospěch gay a lesbické (G/L) minority. Pracuje formou demokratického parlamentu (tvořeného ze zástupců sdružených aktivit), který se setkává čtyřikrát do roka. Činnost SOHO v ČR má dva základní směry: 1) Dovnitř minority v rámci projektu Comming out (sebepřijetí své citové orientace), vytvořením zázemí v podobě regionálních informačních center, klubů, vydáváním časopisů, pořádáním velkých společenských akcí a realizací projektu Prevence HIV/AIDS. 2) Mimo minoritu ovlivňující společenské povědomí o G/L minoritě, působením na legislativu a prolomením informačních bariér. SOHO v ČR všemi svými prostředky a získanou autoritou usiluje o zkvalitnění partnerských vztahů dvojic stejného pohlaví.

92


konkrétní naplnění obecné zásady uvedené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž jsou lidé „rovní v důstojnosti...“, a to jak pokud jde o právní a sociální postavení dané minority, tak pokud jde o specifický vztah společnosti k homosexuálně orientovaným občanům. Přijetí zákona by ve svých důsledcích přispělo k dalšímu naplnění čl. 3, odst. 1 Listiny, který zaručuje základní práva a svobody „všem bez rozdílu pohlaví, …rodu nebo jiného postavení“. Přijetím návrhu zákona by zákonodárce dostál také imperativu čl. 8 Ústavy, věty druhé, která přikazuje, aby rozhodování většiny dbalo o ochranu menšin. Uznání rovné důstojnosti homosexuálně orientovaných osob společností není zajištěno pouhou dekriminalizací sexuálního jednání (k níž u nás došlo částečně v roce 1961 a úplně v roce 1990), jak se část veřejnosti mylně domnívá. Druhou fází je zákaz diskriminace homosexuálně orientovaných osob ve všech oblastech života, především pokud jsou tyto sféry právně regulovány. Návrh jednoznačně vylučuje, aby uzavřené partnerské soužití mělo stejné následky jako manželské soužití pokud jde o úpravu vztahu k nezletilým dětem. Tím padají námitky těch, kteří vidí v přijetí zákona možné ohrožení tradiční rodiny. Návrh nemůže ohrozit institucí manželství již proto, že není alternativou pro ty, kteří hodlají manželství uzavřít, ale naopak je alternativou pro ty, kteří vzhledem ke svým vrozeným dispozicím manželství uzavřít nechtějí anebo nemohou. Díky velkému tlaku veřejného mínění a určitému dozrávání pojetí celého problému se v krátké době po volbách v červnu 1998 opět vytvořila skupina poslanců - zástupců všech parlamentních stran kromě KDU-ČSL. Tvoří ji poslanci: Jitka Kupčová - ČSSD, Monika Horáková - US, Zuzka Rujbrová - KSČM a Jan Zahradil - ODS. Společně se SOHO v ČR připravili nový návrh pod názvem zákon o partnerském soužití osob stejného pohlaví. Nové vypracování návrhu zákona respektovalo některé věcné připomínky z rozpravy, i zkušenosti zemí, ve kterých byl obdobný návrh přijat. Jsou to severské státy a Holandsko. V prosinci 1998 byl návrh opětovně předložen k projednání. Návrh zákona se má znovu projednávat v 1. polovině roku 1999. Jeho přijetím v Parlamentu by se česká společnost přiřadila k nejhumánnějším a nejliberálnějším zemím z hlediska přístupu k příslušníkům gay a lesbické minority. Stalo by se tak nikoli pouze ve prospěch této minority, ale také ve prospěch společnosti jako celku. Jiří Hromada prezident SOHO v ČR

93


Problematika osob bez přístřeší z pohledu sociálního kurátora1 Počet bezdomovců rok od roku stoupá. Odborníci odhadují, že v ČR jich je více než 10 000. Jenom v evidenci sociálního kurátora stoupl počet zaevidovaných osob, kterým byla jednou i vícekrát poskytnuta pomoc, zhruba o 50%. Příčiny tohoto stavu jsou obdobné jako v letech minulých, ale jejich nedostatečné a nekoncepční řešení neustále ztěžuje možnost regulovat a kontrolovat tento narůstající sociálně patologický jev. Bezdomovci a stát Srovnáme-li zájem státu o řešení problematiky bezdomovectví oproti ostatním jevům, jako jsou drogy a kriminalita mladistvých, je zjevně menší. Tento přístup je pochopitelný, protože společnost se cítí být bezprostředně ohrožena právě těmito zdánlivě aktuálnějšími problémy. Je ovšem nutno poukázat na potřebu důrazně a věcně se zabývat problematikou bezdomovectví v jejích raných fázích, protože odsouvání nutných řešení komplikuje jejich možnou kontrolu a regulaci. V žádném případě to neznamená, že by bezdomovectví u nás bylo v počátcích, naopak, jde už o chronický stav tohoto jevu. Převážně na takovýchto problémech - zdánlivě okrajových - stát ukazuje svou schopnost koncepční sociální politiky. Až dosud bylo řešení problémů spojených s bezdomovectvím neuspokojivé a nekoncepční. Přesto je nutno konstatovat, že v poslední době se začínají pozvolna podnikat některé pozitivní kroky. V rámci „Součinnostního kontinuálního programu prevence kriminality“ byly poskytnuty prostředky na splnění podmínek pro nástup do zaměstnání osobám žijícím na ulici, také však na resocializační a socioterapeutický program, který pomáhá zmírnit negativní dopady změn životního stylu. Bezdomovci a obce Na této úrovni se řešení hledá ve spolupráci s charitativními organizacemi. Je možné pozorovat mírný nárůst pomáhajících zařízení i mimo hlavní centra, jakými jsou Praha a Brno. Pro zodpovězení otázky, proč jsou i přesto bezdomovci zatížena především tato města, je nutno zmínit dva nejzávažnější aspekty. Prvním je zdánlivě větší možnost řešení problémů právě ve velkých městských aglomeracích, druhým je anonymita nabízející prostor k novým začátkům. Samozřejmě, pracovní příležitosti v Praze i v Brně jsou do určité míry větší, a právě proto přitahují nejen bezdomovce, ale i ostatní uchazeče o zaměstnání z ČR i ze zahraničí. Tím ovšem dostupnost nabídky pracovních míst klesá, a vzniká konkurence, ve které mají bezdomovci jen malou šanci obstát. To souvisí i s nárůstem cen u tak již nedostatečného objemu kapacit pro levnější ubytování. Velká část menších obcí (okresního charakteru) dává najevo, že se jich tato problematika netýká, protože nevykazují velký počet osob žijících na ulici, a tím přesouvají zodpovědnost na větší města. Takový přístup však problémy jen umocňuje: když člověk v krizi nenajde ve svém bydlišti či blízkém okolí zařízení, které by mu mohlo pomoci řešit jeho situaci, nezbývá mu nic jiného, než hledat pomoc jinde. Vzniká tak nerovnoměrná koncentrace bezdomovectví, kterou pak velká města nemohou sama zvládnout. Domnívám se, že minimálně na každém okrese by měla vzniknout jedna noclehárna zřízená státem, která by byla alternativou pro charitativní ubytovny. To proto, aby klient měl možnost výběru, a získal pocit, že se o něj stará i stát. 1

Všechny údaje a informace uvedené v této stati vycházejí z velké části z dostupných pramenů a praktických zkušeností Poradny pro osoby bez přístřeší Městského centra sociálních služeb a prevence (MCSSP) v Praze.

94


Není potřeba zřizovat nákladná azylová zařízení, protože takováto zařízení jsou poměrně dobře zajišťována charitativními organizacemi. Noclehárna by měla nabídnout ne příliš pohodlný, ale přesto účelný prostor pro přenocování za symbolickou cenu při dodržení základních pravidel (střízlivost, nevyvolávání konfliktů atd.). Člověk v nouzi by tak měl a mohl pochopit, že má právo si vybrat, zdali mu vyhovuje spíše státní nebo charitativní zařízení, že má vždy možnost skrovného ubytování, které sice zdaleka není ideální, ale právě tím může motivovat ke změně. Bezdomovec a zaměstnání Toto je základní problém, který je i častou příčinou vzniku bezdomovectví. Možnost zaměstnání vytváří v člověku pocit vědomí o vlastních schopnostech. Pokud člověk ztrácí - často ne svou vinou - zaměstnání, a delší dobu nemá šanci získat nové, vzniká u něj pocit frustrace, který nezřídka končí v rozpadu jeho dosavadního životního stylu. Nejen že díky zaměstnání získává prostředky na bydlení, ale v případě mnoha našich klientů se ubytování váže přímo na zaměstnání. Vzhledem k novým trendům porevoluční doby se prudce snížil počet pracovních míst s ubytováním. To má za následek otevření zjevného problému, který je do určité míry důsledkem praxe minulého režimu a jeho snah ukrýt společensky nepohodlné a nevhodné osoby tak, že budou pod nátlakem umisťovány do podnikových ubytoven, v horších případech zavíráni pro příživnictví. Žel, neubývá pouze pracovních příležitostí s možností ubytování, ale i pracovních nabídek dostupných pro lidi bez čistého trestního rejstříku, ucházejícího vzhledu, produktivního věku, doložitelného vzdělání atd. Nezaměstnanost začíná být prioritním problémem ve společnosti jako celku a v důsledku toho se zájem o nezaměstnanost bezdomovců přesouvá na okraj pozornosti. Toho využívají někteří zaměstnavatelé (především v soukromých firmách) a vykořisťují levnou pracovní sílu, kterou se naši klienti stávají. Pro představu - například: ◦

◦

neuzavírají pracovní smlouvy, a pokud je uzavřou, nerespektují zákonné náležitosti (neplatí zdravotní a sociální pojištění, nedodržují pracovní dobu, pracovní podmínky, zásady bezpečnosti práce, atd.); nevyplácejí řádně mzdu;

◦ libovolně propouštějí; ◦ odebírají osobní doklady atd. Možné řešení, které by částečně pomohlo zmírnit diskriminaci osob bez přístřeší a osob trestaných, se nabízí ve zřízení chráněných pracovních míst, a to buď v organizacích, které by přímo zaměstnávaly takto sociálně handicapované lidi, anebo zvýhodněním zaměstnavatelů, kteří by pro ně vytvářeli tato pracovní místa. Efekt by byl několikanásobný: ◦ ◦ ◦

klient by mohl okamžitě nastoupit do zaměstnání; klient by získal garanci, že se již osvědčil jako práceschopný; klient by pochopil, že není dvakrát trestaný (tzn. předtím odnětím svobody, podruhé diskriminací ve společnosti); ◦ snížení kriminality vyplývající z nemožnosti legálního získání prostředků; ◦ klient by získal pocit, že společnost o něj má zájem. Tento způsob řešení vyžaduje zainteresování nejenom příslušných státních orgánů, ale i postupné přesvědčování společnosti o účinnosti takových řešení. Bezdomovci a policie Následující argumentace je založena převážně na výpovědích klientů. Nicméně moje zkušenosti z následného řešení některých problémů tyto výpovědi potvrzují. 95


Ve vztahu k lidem žijícím na ulici je nutno rozlišovat mezi Policií ČR a Městskou policií. Zkušenost klientů je taková, že je to především Policie ČR, která ve vztahu k bezdomovcům spíše než Městská policie - překračuje své zákonné pravomoci. Často se setkáváme s tím, že klienti jsou perzekuováni v souvislosti s chybějícími doklady, které jim v převážné většině případů byly odcizeny při každodenním pohybu na ulici. Policie dává občanům bez dokladů najevo, že se ocitají z hlediska zákona v nepřípustném stavu. S tím je možné částečně souhlasit, ale není možné, aby to byl důvod k fyzické represi. Otázka zní, zdali případy, kdy policisté surově zbijí bezdomovce při nepředložení osobních dokladů, jsou jen výrazem individuálních zcela nepřípustných „kvalit“ policistů, či zda se jedná o projev skrytého a skrývaného zájmu policie jako celku. Na straně jedné se setkáváme s neopodstatněným fyzickým násilím ze strany policie, s urážkami, nerespektováním lidské důstojnosti, trháním úředních dokumentů potvrzujících vyřizování osobních dokladů, svévolným umísťováním do cel předběžného zadržení atd., na straně druhé nelze opominout snahy některých policistů o nalezení náhradních a účinných způsobů, jak společně se sociálními pracovníky, kurátory a jinými problém bezdomovectví řešit schůdnou a legální cestou. Bezdomovci a zákony Chtěl bych zdůraznit závažný problém, kdy dochází k porušování lidských práv v důsledku špatného zákona o občanství. Jedná se o několik případů (v evidenci sociálního kurátora MCSSP 6 osob), kdy se občan ČR za doby ČSFR přihlásil k trvalému bydlišti na území SR a po rozpadu federace, když se rozhodl vrátit se do ČR, pozbyl veškerých výhod a práv občana této republiky. V praxi to vypadá tak, že do doby, než tento člověk získá trvalé bydliště na našem území, je vystaven těmto závažným situacím:

◦ občan nemůže získat občanský průkaz; jediný doklad, který může obdržet, je pas ČR (v mnoha situacích je nedostačující);

◦ ◦ ◦ ◦

občan si nemůže zažádat o státní byt; občan se nemůže přihlásit do evidence úřadu práce; občan nemůže uzavřít pracovní smlouvu;

občan nemůže plnit další podmínky k získávání základních společenských nároků vyplývající z vlastnictví občanského průkazu. Již několikrát jsme (společně s Českým helsinským výborem) jednali se zástupci Ministerstva vnitra ČR a příslušnými orgány o novele zákona o nabývání a pozbývání občanství a o uvedených problémech řady lidí. Výsledkem byla pouze odpověď, že se takovýto občan může přihlásit k trvalému pobytu, i na kteroukoliv ubytovnu. Přesto, že se nám to zdálo nemožné, pokusili jsme se oslovit několik ubytoven převážně sociálního charakteru se žádostí o zmíněnou službu. Setkali jsme se s negativní odezvou. Pro takto postiženého občana je nečinnost státu při řešení jeho svízelné situace na pokraji lidské existence krajně nehumánní. Přitom možnost skutečně zásadního řešení je pouze v rukou kompetentních státních institucí. Mělo by se k němu přistoupit v zájmu dodržování demokratických zásad, principů lidských práv i v zájmu prevence kriminality a omezování dalších negativních jevů.

96


Bezdomovci a společnost Problém negativního postoje společnosti vůči bezdomovcům je obdobný jako je problém postoje ke všem okrajovým skupinám. Společnosti byla po dobu 40 let předkládána nepravda o skutečné podobě jejího sociálního složení. Tak jako jsme si nikdy nebyli všichni rovni ve všech sociálních potřebách, nemohli jsme si být rovni ani v sociálních dovednostech a schopnostech k uplatnění. Sociální patologie byla schovávána jako vada na kráse (přestože sociálně nepřizpůsobiví a vyvržení lidé se vyskytují v každém systému, i v tom, který hlásá ty nejušlechtilejší ideje). Z toho dnes pramení překvapivé zjištění, že „jsou zde najednou bezdomovci, kteří tu před rokem 1989 nebyli“. V souvislosti s negativním postojem národa se k problému bezdomovectví vyjadřují i média. Vytvářejí většinou zdeformovaný obraz tohoto jevu, který má spíše nádech senzace než povahu seriózního popisu či rozboru. Tak například převážná část veřejného mínění je přesvědčena, že žebrání je jedna z nejlukrativnějších možností, jak získat finanční prostředky, a že žebráci jsou bezdomovci, kteří působením na city získávají od poctivých pracujících prostředky na život. A tak je vlastně vše v pořádku a není důvod cokoliv řešit. Pravda je však daleko bolestivější a pro povrchní lidi nezajímavá. Pokud si chceme udělat co nejobjektivnější názor na to, jak posuzovat otázku bezdomovectví, měli bychom - alespoň jako laici - získat co nejvíce informací, jež by měli zajišťovat odborníci, kteří se touto problematikou se zabývají. Především je nutné předestřít veřejnosti, jakými cestami a zákruty osudu se lidé v podobných situacích ocitají (ztráta rodinného zázemí, zaměstání a bydlení apod.) a že často není v jejich silách dostat se z nich a zařídit si lepší život. Proto vidím jako jedno z řešení v dostatečné nabídce objektivnějších informací, které vyprovokují větší zájem občanů dozvědět se o problémech lidí na ulici více, a více také prosazovat schůdné odpovídající řešení. Bezdomovci a bezdomovci Člověk žijící nedůstojným způsobem života je vystaven dvěma základním tlakům. 1) Vlivem přetrvávající traumatizující životní situace dochází k potlačení přirozeného sebevědomí, dostavuje se zmalomyslnění, skepse k možnosti nových začátků, ztrácí se důvěra ve vlastní schopnosti a víra v přirozený řád základních lidských a společenských hodnot. 2) Zaujatý negativní pohled společnosti, který lidé získali jednak přetrvávajícími předsudky, jednak nezájmem řešit cizí problémy; v neposlední řadě jde o odmítání výrazně odlišných skupin. Dalo by se předpokládat, že jedinci vyznačující se podobnými charakteristickými znaky se budou snažit o vybudování společného zázemí, díky kterému budou čelit vnitřním i vnějším problémům. Skutečnost je však taková, že bezdomovci se stydí za svůj sociální status a nechtějí být spojováni se špatným příkladem několika jiných jedinců. Výsledkem toho je destrukce pocitu sounáležitosti, který by mohl přispívat ke kolektivnímu řešení nastalé situace. Ad 1) Řešení se nabízí ve vybudování prostor, kde by mohl člověk žijící na ulici získávat zpět pocit sounáležitosti se společností, vědomí vlastní hodnoty a učil se prolamovat bariéry mezi sebou a „zdravou společností”. (Naše pracoviště realizuje resocializační program s psychosocio-arteterapeutickými prvky, pečuje o tyto lidi i pokud jde o jejich kulturní a společenské vyžití i duchovní rozvoj.) Ad 2) V zahraničí se můžeme setkat s tím, že bezdomovci se sdružují, aby dali srozumitelně najevo, o co jim jde. Kladu si společně se svými kolegy za cíl dát podnět a vytvořit podmínky pro vznik asociace bezdomovců v ČR. Ta by měla plnit tyto funkce:

97


◦

◦ ◦ ◦ ◦ ◦

zastávat se práv lidí, kteří se ocitli bez přístřeší a rodinného zázemí, i těch, kteří byli propuštěni z výkonu trestu a z výkonu vazby a nenalézají uplatnění; zastávat se práv těch, kteří se - většinou ne vlastní vinou - dostali do obtížně řešitelných situací a nemohou nalézt sami cestu; být mediálním partnerem v případech, kdy se jedná o bezdomovcích bez nich, a tehdy, když bezdomovci sami chtějí prosadit své názory a požadavky; stát se zázemím pro každého, kdo chce svoji situaci řešit; důstojně se - jako asociace bezdomovců - přihlásit do občanské společnosti; spolupracovat s občanskými organizacemi, obcemi a dalšími subjekty; prosazovat projekty na podporu ubytování a zaměstnání.

Závěr Pro komplexní představu o vývoji a současném stavu „bezdomovectví”, o způsobech možných řešení a nutné účasti všech zainteresovaných složek by bylo zapotřebí podrobné analýzy. Jsem si vědom, že tato zpráva je pouze hrubým a velice stručným náhledem na danou problematiku. Pavel Pěnkava sociální kurátor

Poznámka red. Podle rozhovoru s Antonínem Plachým, předsedou Sdružení provozovatelů azylových domů (jež má 57 členů a celkem 2331 lůžek) jsou hlavní důvody bezdomovectví tyto: (1) rozvrácená rodina, (2) ztráta domova z různých příčin, (3) mladí lidé propuštění ze zařízení pro mládež, kteří nenašli vhodnou možnost existence, (4) propuštění z vězení. (Do druhé skupiny patří též ženy a matky s dítětem, ženy vyhozené mužem - např. alkoholikem, alkoholici vyhození ženami apod.)

98

V. Právo na soudní a jinou právní ochranu

V. Právo na soudní a jinou právní ochranu Uplatňování práva na soudní ochranu Pokud jde o stav soudnictví v ČR, nelze rok 1998 označit za rok významného posunu směrem k lepšímu. Jistě lze zaznamenat několik spíše dílčích změn v různých oblastech soudnictví, z nichž každou lze mít za příslib určitého zlepšení. Bohužel, nelze se nedotknout ani určitých změn k horšímu, které se snad podaří co nejdůsledněji napravit. Pokud jde o institucionální obsah soudnictví, je třeba vyjít ze skutečnosti, že ty výtky, které byly proti jeho negativním jevům v minulosti vyslovovány, je bohužel možno jen zopakovat. Obecně vzato, jsou tyto výtky velmi podobné závěrům Evropské komise, vysloveným na počátku listopadu. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že jejich odstranění není otázkou nějakého jednorázového kroku, nýbrž vyžaduje velmi pečlivě plánovanou, odborně náležitě zajištěnou a po odborné diskusi provedenou reformu, která bude buď přímo výsledkem důsledné rekodifikace procesního práva občanského i trestního, nebo bude - alespoň v první etapě - uskutečněna další vlnou významných novel procesních předpisů v duchu dlouho zamýšlené a zcela nezbytné rekodifikace. Úvodem je třeba zmínit vývoj v oblasti ústavního soudnictví a novelu zákona o Ústavním soudu, kdy nově o odmítnutí zjevně neodůvodněných ústavních stížností rozhoduje místo jediného soudce senát Ústavního soudu. (který dnes může svého jednoho člena přehlasovat a stížnost projednat věcně). Během roku došlo k vydání několika významných nálezů Ústavního soudu. Za zmínku stojí zejména nález, jímž byla zrušena některá ustanovení zákona o pobytu cizinců, týkající se vyhoštění cizinců. Ústavní soud také snad již s definitivní platností vyřešil otázku, která v jeden okamžik hrozila přerůst v zásadní konflikt mezi obecnými soudy a jím samotným (hovořilo se o válce soudů), tedy zda je možno trestat odpírače vojenské služby jednou či vícekrát. Z doby zcela nedávné pak pochází jeden z nálezů Ústavního soudu, který se vyjadřoval v konkrétní věci k průtahům v občanském soudním řízení. Nejednalo se o první nález v tomto směru. Například v lednu či únoru rozhodoval Ústavní soud o této otázce rovněž, a konstatoval průtahy v řízení u Městského soudu v Praze (v případě, kdy shledal jako neodůvodněné průtahy v řízení dobu šesti měsíců, v nichž soud učinil jediný úkon - vyzval právního zástupce účastníka k zaplacení soudního poplatku a dále již nekonal). Délka soudního řízení, která je v mnoha případech předmětem kritiky (a nutno říct, že často oprávněné) se totiž - jak se zdá dostává konečně do popředí zájmu a i na tento neduh českého soudnictví je pamatováno v připravovaných změnách civilního procesu. Jde o to, že za současné situace je třeba přijmout taková opatření, která v rámci občanského soudního řízení umožní rychlejší a efektivnější vedení řízení, odstraní stávající průtahy zaviněné účastníky tím, že bude důsledně za procesní nečinnost vyvozována patřičná odpovědnost, a v neposlední řadě dojde ke změně týkající se absence lhůt pro činnost soudu při vedení řízení. Lhůta k doručení písemného vyhotovení rozsudku od jeho vyhlášení není zjevně dostatečnou zárukou rychlého a efektivního řízení. Je ovšem nepochybné, že zavedení např. lhůty, v níž bude soud povinen učinit první procesní úkon, musí být - včetně definice takové procesní povinnosti - velmi obezřetně zváženo. Jediným větším zásahem do občanského soudního řádu byla novela zákona o rodině. Tento legislativní počin byl v diskusi odborné i širší reflektován zejména vzhledem ke změnám v rodinném právu, ať šlo o problematizovanou otázku změn v osvojování nebo změny týkající se ochrany zájmu dítěte v jednotlivých fázích právního vývoje rodiny. I přesto tento právní předpis zasáhl významně do oblasti civilního procesu, a to ne zrovna nejšťastnějším způso99


bem. Pozitivem novely zákona o rodině je jednoznačně proklamované posílení postavení dítěte, nahlíženého z hlediska dítěte jako účastníka rodinně právních vztahů. Na shrnutí zkušeností je sice v současné době příliš brzy - reakce soudní výkladové praxe na změny v souvisejících institutech bude jistě vyžadovat určitý čas - ale snad dojde konečně po zásadních změnách v jiných právních oblastech i ke změně reflektující proměnu právního prostředí pokud jde o postoj současné české společnosti k dítěti a jeho aktivní ochraně. Jde totiž o změnu ve smyslu moderních evropských trendů, kdy dítě nebude jak zákonnou úpravou, tak na jejím základě rozvíjenou soudní praxí chápáno jako pasivní subjekt, jenž je vydáván na pospas rozhodování okolního světa, aniž by byla jeho osobnost náležitým způsobem zohledňována a respektována. Doufejme, že prvotní spíše rozpačité zkušenosti pramení z nutnosti soudů hledat odpovědi na složité výkladové otázky, nikoli z neochoty měnit dosavadní chybné postupy. Dosavadní praxe, kdy dítě není v soudním sporu dostatečně chráněno - ač je stejně jako jeho rodič či rodiče účastníkem řízení - není udržitelná. Práva dítěte zpravidla obhajují a zajišťují zástupci orgánů sociálně právní ochrany dětí. Při absenci právní kvalifikace tak ovšem často činí způsobem, který vede k pochybnostem, zda práva, potřeby a nejlepší zájem dítěte budou dostatečně zohledněny. Přestože součástí novely zákona o rodině byla i ustanovení procesní, která změnila zejména řízení rozvodové a řízení o osvojení, je třeba konstatovat, že změny v hmotném právu se nepromítly do práva procesního důsledně, z čehož plynou určité potíže. Ty ve svých důsledcích mohou mít za následek zpomalení řízení v uvedených kauzách, takže soudy budou muset velmi pečlivě postupovat tak, aby se takovému nebezpečí vyhnuly. I v případě, že o to budou usilovat, nemusí tomu tak být ve všech případech. Původ těchto nedostatků je zřejmý. U této novely se jednalo o zákonodárnou iniciativu poslaneckou, což se projevilo právě v nedostatečné důslednosti výsledného díla. Příště by se v případě tak závažného legislativního počinu mělo jednat o iniciativu vládní. To je myšleno jako výtka předchozím vládám, které sice práci na novele zákona o rodině měly v legislativním programu, a práce na ní byly v relativně pokročilém stadiu, v závěru ale nikdy nedošlo k podání příslušného návrhu. V rámci občanského soudního řízení nelze řešit situaci související s průtahy obecným poukázáním na špatnou práci soudců a návrhy na zpřísnění jejich kárné odpovědnosti takovým způsobem, jakým se o to pokoušela vláda na přelomu loňského a letošního roku. Jistě je smutnou skutečností, že se v české justici vyskytují soudci, kteří neplní svědomitě své povinnosti a působí průtahy v řízení. Otázka jejich kárné odpovědnosti je však jen jednou stránkou mince. Mnohem významnější je to, aby v zájmu urychlení soudního řízení docházelo ke změnám v příslušných procesních institutech tam, kde se doposud vyskytují nedostatky, které přímo napomáhají případným průtahům v řízení. Může se jednat o průtahy objektivně nikým nezaviněné, ale i o průtahy, které současná právní úprava umožňuje účastníkům řízení. V tomto směru bude třeba prosadit jejich vyšší odpovědnost za procesní aktivitu tak, aby sami nemohli bez následků přispívat k prodlužování řízení a poškozovat tak ostatní účastníky. V nemálu případech jsou průtahy zaviněny i nedostatečnou materiální vybaveností soudů. Jedná se o nedostatečně vybudovanou informační infrastrukturu, nevyhovující kancelářský servis (ať jde o nevyváženost práce soudců, kteří stále ještě nejsou zbaveni činností spíše úřednické povahy, nebo o nedostatek zapisovatelek). Kritiku si rovněž zaslouží skutečnost, že stále není naplněn tabulkový stav soudců v určitých oblastech, což má za následek prodlužování řízení a v jeho důsledku zeslabování základního účelu řízení, tedy ochrany práv účastníků, popřípadě i veřejného zájmu na projednávání a sankcionování trestné činnosti. Právo na soudní ochranu není právem sociálním, jakkoli by se snad mohlo z několika posledních odstavců zdát. Je nepochybné, že řešení uvedených nedostatků je přímo závislé na fi-

100


nančních možnostech státu. Je tomu tak ovšem pouze v rovině faktické, nikoli právní. Nic nemůže zbavit odpovědnosti stát, pokud nedostatečně naplňuje právo na přístup k soudu tím, že uvedené nedostatky omlouvá fiskálními, hospodářskými a sociálními důvody. Na významu začíná v ČR nabývat právo na právní pomoc pokud se týká ochrany práv v rámci soudního řízení. Jedná se o to, jakým způsobem stát zajišťuje, že osoby, v jejichž možnostech není zajistit si právní pomoc obvyklým způsobem, tedy za úplatu, nebudou v důsledku tohoto stavu zkráceny na svých právech. Jedná se o otázku velmi zásadní, které je věnována mimořádná pozornost i na půdě Rady Evropy. Jde o to, že stávající situace neumožňuje dostatečnou ochranu určitých skupin osob. Nejedná se ani zdaleka o jejich vymezení z hlediska sociální slabosti jako takové (v klasickém chápání institutu právní pomoci v někdejší době jako tzv. práva chudých), ale jde o zajištění moderního systému poskytování právní pomoci takovým způsobem, aby nebyla ohrožována jiná práva účastníků soudního řízení. V oblasti trestního práva je situace relativně dobrá, neboť institut tzv. nucené obhajoby je velmi rozšířený a tradiční. Právní pomoc je tedy dostatečně zajištěna obviněnému, respektive obžalovanému. Jinak je tomu pokud jde o postavení poškozeného. Byl sice přijat zákon, který se zabývá pomocí obětem trestné činnosti, ale jedná se o zákon s omezeným rozsahem působnosti (dopadá jen na některé trestné činy a podle něj poskytovaná pomoc je spíše fiskální povahy). Je třeba prosazovat, aby právní pomoc v kvalifikované podobě byla zajištěna i straně poškozených, má-li být v trestním řízení dbáno o ochranu jejich práv. Právo na právní pomoc může být u těchto skupin osob (zahrnuje nejen sociálně slabé, ale i děti, svobodné matky, osoby nezpůsobilé k právním úkonům a jiné skupiny) realizováno především prostřednictvím advokáta přiděleného soudem (na základě přiznaného osvobození od soudních poplatků podle stávající úpravy). Zde má naše úprava ještě daleko k modelům klasických západoevropských zemí (ať jde o Německo nebo Rakousko - jako příklady). Jinou variantou je model britský, kde je právní pomoc zajišťována prostřednictvím občanských poraden s fiskální účastí státu s návazností na klasický model přímé právní pomoci. Právě fiskální účast státu je základem řešení celého problému i v České republice. Ani v tomto případě se samozřejmě nejedná o právo sociální, ale o součást práva na právní ochranu. Aktuálnosti nabyde tato otázka i v souvislosti s uvažovanými změnami v civilním procesu, tedy zda bude častěji vyžadován tzv. advokátní přímus (existující již dnes u ústavních stížností u Ústavního soudu, u dovolání k Nejvyššímu soudu a u správních žalob), kdy jsou účastníci povinni být zastoupeni advokátem. Stát je povinen zavést systém, který umožní každému právo na právní pomoc (samozřejmě s respektováním určitých podmínek). V tomto směru zahájila určitou aktivitu Česká advokátní komora, která vyzvala k diskusi na dané téma příslušná ministerstva. Tuto iniciativu vítáme a doufáme, že přes počáteční potíže, související zejména se současnou legislativní situací (je třeba zmapovat příslušné právní předpisy a zvolit nejvhodnější institucionální řešení), dojde za aktivní účasti státu ke zlepšení v této oblasti, jímž bude naplňování práva na právní pomoc zajištěno. V oblasti soudnictví trestního je třeba zmínit několik problémů. Především to, že 1. ledna 1999 nabývá účinnosti ústavní zákon, jímž se poprvé od roku 1991 zasahuje do vnitřního katalogu základních lidských práv a svobod, tj. do Listiny základních práv a svobod. Dochází k prodloužení lhůty, po níž může být policejními orgány omezena osobní svoboda člověka před tím, než bude předán soudu k následnému rozhodování o případném dalším omezení osobní svobody, a to z 24 na 48 hodin. Tato změna byla vyvolána neustálým tlakem policie, která si dlouhodobě stěžovala na příliš krátkou původní lhůtu a na to, že ta v mnoha případech způsobuje nemožnost trestního stíhání podezřelých osob. Změna byla velmi široce diskutována a měla a má své zastánce i odpůrce. Pozitivní na této změně je to, že byla doprovázena novelou trestního řádu, která dala soudu oprávnění výrazněji chránit práva osoby, u níž policie a státní zástupce navrhují uvalení vazby. Nově totiž soud přezkoumá nejen důvodnost na101


vrženého uvalení vazby, ale zároveň i to, zda sdělení obvinění má oporu v zákoně, tedy zda je odůvodněno zákonem předvídanými důvody. V případě, že zjistí, že tomu tak není, nemůže soud návrhu na uvalení vazby vyhovět. Budoucnost ukáže, zda při aplikaci změněného ustanovení Listiny a odpovídajícího ustanovení trestního řádu převáží pozitiva nad negativy či naopak. Mezi pozitiva lze řadit možnost obviněného předložit větší množství důkazů ve svůj prospěch, mezi negativa obavu z pokračující laxnosti vyšetřovatelů a snahy o generalizaci důvodů žádostí o uvalení vazby. Teprve první praktické zkušenosti ukáží, jak se nová úprava projeví a zda se potvrdí očekávání možného zlepšení situace, nebo naopak, obavy z pokračujícího nadužívání institutu vazby. (Touto otázkou se chce ČHV zabývat.) Trend změn v trestním řádu, rozšiřující soudní kontrolu činnosti vyšetřovacích orgánů, by se však neměl zastavit. Pozitivním trendem v zákonné úpravě je rozšiřování druhů trestů, které umožňuje trestní zákon ukládat za trestné činy. Je ovšem nezbytné, aby tento zákonodárný trend byl doprovázen i trendem aplikačním, tedy důsledným využíváním všech zákonem umožněných alternativních druhů trestů, pokud je to účelné. Je třeba upozornit na to, že trest odnětí svobody vykonávaný ve věznicích by měl být skutečně posledním prostředkem ochrany společnosti. Měl by představovat ultima ratio trestního postihu. Je na soudech, aby důsledně využívaly všech forem alternativních postihů, a to jak sankcí - trestů (probace, veřejně prospěšné práce apod.), tak i zvláštních způsobů zastavení nebo přerušení trestního stíhání (narovnání apod.). V oblasti správního soudnictví nedošlo - pokud jde o stav právní úpravy - k žádné změně, takže výtky vyslovené v loňském roce lze pouze zopakovat. Výjimkou je situace týkající se častého rozhodování správních žalob a soudních opravných prostředků bez jednání. Za stávajícího nového znění příslušného ustanovení občanského soudního řádu je tak právo na projednání věci za přítomnosti účastníka dostatečně zajištěno. Stále platí ta výhrada, že v určitých věcech, které jsou v současné době rozhodovány v tzv. správním soudnictví, není splněna podmínka článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech, protože i v těchto věcech - které mají povahu občanských práv nebo trestných provinění - je v řízení přezkoumávána pouze zákonnost rozhodování správních orgánů a nikoli i věcná správnost. Doposud nebyla rovněž vyřešena situace týkající se Nejvyššího správního soudu. Diskuse o jeho naplnění je možné pokládat mj. i za střet dvou koncepcí správního soudnictví, tedy civilistické koncepce, která pokládá soudní moc obecnou (tzn. soudnictví jako celek s výjimkou soudnictví ústavního) za jednotný systém, v jehož čele by měl být jediný Nejvyšší soud, s koncepcí administrativistickou, která v duchu československé prvorepublikové tradice chápe správní soudnictví jako svébytnou odnož veřejného soudnictví, nezávislou do určité míry na obecných soudech. Problém je ale v něčem zcela jiném: to, že ve správních sporech rozhodují okresní a krajské soudy (s výjimkou menšího počtu věcí rozhodovaných převážně vrchními soudy), má za následek absenci jednotné judikatury a slabší právní jistotu. Soudní výklad právních norem by měl být v celém státě zajišťován jednotně a věci správního soudnictví by neměly být výjimkou. Není důvod, proč by pak vrcholem soudní soustavy nemohl být Nejvyšší soud jako soud stále fungující, s tím ovšem, že v jeho rámci by bylo vytvořeno specializované oddělení (a kolegium) rozhodující ve věcech správně soudních. Jednou ze slabin českého systému správního soudnictví se v praxi ukazuje být výkon rozhodnutí, jimiž jsou rušena nezákonná rozhodnutí správních úřadů a jimiž soudy nařizují těmto úřadům v mezích pravomocí závazný postup v navazujícím správním řízení. Pokud tyto pokyny soudu nejsou respektovány a správní úřad opakovaně vydá nezákonné rozhodnutí, je jedinou možností opět správní žaloba a možnost přiznat náhradu nákladů proti správnímu úřadu, tedy v podstatě proti všem daňovým poplatníkům (státnímu rozpočtu). I zde se ukazuje potřeba přijetí státně služebních norem, zahrnujících i normy sankčního služebního práva.

102


Kromě často diskutované kárné odpovědnosti soudců za průtahy v řízení jsou veřejností často probírány i jiné otázky týkající se české justice. Jednou z nich je například otázka zrušení čtrnáctého platu soudců společně s ostatními ústavními činiteli. Mimořádně nebezpečné je na této věci zvláštní paušalizování, které lze vysledovat z podtextu některých vyjádření. Pokud soudy pracují pomalu nebo nekvalitně (teď je otázkou, zda lze vůbec takovéto generální hodnocení objektivně vyslovit - problémy jsou buď u jednotlivých soudců v jednotlivých případech nebo v nevyhovující procesní úpravě), zaslouží si soudci svůj čtrnáctý plat nebo ne? Není namístě vést zde v této věci diskusi, ale za pozornost stojí dvě poznámky. V České republice je sice ústavně zaručena nezávislost soudců, ale neexistuje ústavní norma, která by expresssis verbis zakazovala snížit soudci plat po dobu výkonu jeho funkce, jako jedna ze speciálních záruk soudcovské nezávislosti. Tak je tomu v některých západoevropských zemích. To vede k tomu, že je možné zákonem za určitých podmínek upravovat platové otázky soudců, a to i způsobem, kterým k tomu došlo v letošním roce. Další otázkou je, zda je vhodné, aby jedním zákonem byly upravovány příjmy tzv. ústavních činitelů politických (prezidenta republiky, poslanců, senátorů a jiných osob, jež jsou součástí zákonodárné nebo výkonné moci) a současně osob soudních. Významem nemalý, leč v současné době poněkud opomíjený, je problém absence soudcovské samosprávy. Vhodnost jejího zřízení je třeba opakovaně zdůrazňovat, ač před zákonodárcem stojí v oblasti soudnictví naléhavější a legislativně náročnější problémy. Významnou otázkou, která si rovněž zasluhuje pozornost, je způsob vzdělávání českých soudců. Tato otázka navíc velmi úzce souvisí s mírou specializace českých soudců, tedy s tím, do jaké míry v rámci jednotlivých soudů působí ve zvláštních okruzích zvlášť specializovaní soudci. (Nemáme na mysli pouze dělení na soudce „civilní“ či „obchodní“ a „trestní“, popřípadě „správní“. Situace, kdy rozhoduje ve vazebních věcech soudce obvykle rozhodující např. věci bytové, by měla být minulostí. Jde ale také o specializaci uvnitř těchto jednotlivých rezortů.) Důležité je i vzdělávání soudců v oblasti mezinárodních dokumentů upravujících otázky lidských práv, počítaje v to zejména aplikační praxi soudních nebo kvazisoudních orgánů v jednotlivých případech. Zde je třeba stávající praxi nadále rozšiřovat, a to i s ohledem na blížící se vstup ČR do Evropské unie a nutnost aplikace komunitárního práva v zájmu ochrany práv občanů EU a ČR. V neposlední řadě je třeba poznamenat, že již důvěrně známý systém evropské ochrany lidských práv zaznamenal zásadní změnu spočívající v odbourání mezičlánku - Evropské komise pro lidská práva. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku je tedy za předpokladu, že v příslušném řízení byly vyčerpány všechny „domácí“ prostředky právní ochrany včetně stížnosti k Ústavnímu soudu ČR, jediným a plně nezávislým mezinárodním soudním orgánem ochrany lidských práv a základních svobod i pro případy jejich porušení Českou republikou. Petr Smolík právník, Právní poradna ČHV

Soudnictví Ústavní soudnictví Zákonem č. 77/1998 Sb. byla konečně alespoň zčásti odstraněna dávno kritizovaná anomálie spočívající v tom, že - na rozdíl od bývalého federálního ústavního soudu - o odmítnutí návrhu podaného Ústavnímu soudu rozhodoval vždy jen jediný soudce, soudce zpravodaj, a to aniž by byl vázán dříve vyslovenými názory Ústavního soudu a aniž by proti jeho usnesení o odmítnutí návrhu byl přípustný opravný prostředek. Důvodem odmítnutí přitom mohou být 103


nejen okolnosti procesní povahy (leckdy ovšem právně značně složité), nýbrž také tzv. „zjevná neopodstatněnost“ návrhu, tedy okolnost svou povahou již meritorní. Zákonem bylo rozhodování o odmítnutí návrhu přeneseno do rukou tříčlenného senátu, pokud jde o všechny důvody odmítnutí návrhu na zrušení zákona nebo jiného předpisu a pokud jde o zjevnou neopodstatněnost ostatních návrhů (zejm. též ústavních stížností); ve zbytku zůstalo rozhodování v rukách soudce zpravodaje. Senát i soudce zpravodaj nejsou v těchto věcech vázáni právními názory Ústavního soudu vyslovenými v jeho dřívějších nálezech nebo usneseních, takže přinejmenším teoreticky - nadále hrozí nebezpečí nejednotnosti judikatury. Uvedený zákon však přinesl také změnu, která radost sama o sobě nevyvolává: ačkoli asistenti soudců rozhodovací činnost Ústavního soudu via facti výrazně ovlivňují, nepožaduje se již, aby byli státními občany ČR, aby byli bezúhonní a aby měli praxi v právnickém povolání. V judikatuře Ústavního soudu k žádným zásadním zvratům v roce 1998 nedošlo. Značnou část agendy zabírají stále ještě tzv. restituční věci; z dosud publikovaných nálezů z r. 1998 (sv.10 Sbírky nálezů a usnesení ÚS) lze upozornit např. na tyto nálezy: ◦

◦

◦

z oblasti věcí trestních č. 2 (náležitosti sdělení obvinění), č. 18 (výklad pojmu organizátorství trestného činu), č.28 (použití pachové stopy k důkazu), č.29 (vyhýbání se výkonu civilní služby poté, co za to byl občan pravomocně odsouzen, nelze pokládat za nový trestný čin - tento výklad, který Ústavní soud použil i pro případ vyhýbání se výkonu vojenské služby, vedl k rozsáhlým polemikám), č. 25 (i cizinci, který má být administrativně vyhoštěn, náleží právo obhajovat se před soudem osobně), č. 47 (vztah individuální a generální prevence, jde-li o cizince - exemplární trest je nepřípustný); z oblasti věcí civilních jsou zajímavé nálezy č. 8, 21, 23 a 31, které kladou důraz na poučovací povinnost soudů, a nálezy č. 34, 35 a 38, zabývající se protiústavní nečinností soudů; z oblasti správního soudnictví je zajímavý nález č. 9 (exekuční příkaz správního orgánu na prodej nemovitosti není rozhodnutím procesní povahy, které je z přezkoumání ve správním soudnictví vyloučeno), který charakterizuje obecnou tendenci Ústavního soudu bránit zužování soudní ochrany před správními rozhodnutími.

Správní soudnictví Právní ochrana před rozhodnutími veřejné správy vykonávaná Nejvyšším správním soudem jakožto speciálním soudem veřejného práva má u nás dávnou tradici (1875 až 1952), která byla teprve minulým režimem přerušena. Listina základních práv a svobod zaručuje každému, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 2), a od 1. ledna 1992 byla skutečně tato soudní ochrana pod názvem „správní soudnictví“ opět v obecné podobě zavedena. Nyní však správní rozhodnutí přezkoumávají obecné soudy v řízení upraveném občanským soudním řádem. Problémy vyvolává už sama okolnost, že okresní, krajské nebo vrchní soudy rozhodují v jediném stupni, což ztěžuje sjednocování jejich judikatury; Ústavní soud, který rozhodnutí vydaná ve správním soudnictví na základě ústavních stížností poměrně často přezkoumává, chrání pouze práva ústavně zaručená. Jako nedostatek je většinou vnímáno, že ve správním soudnictví není poskytována ochrana proti podzákonným právním předpisům, proti nečinnosti veřejné správy atd., protože předmětem jeho působnosti jsou pouze skutečně vydaná správní rozhodnutí. Ústava ČR uvádí jako součást soudní soustavy i Nejvyšší správní soud postavený naroveň Nejvyššímu soudu, jeho působnost však nevymezuje. Již v roce 1993 byl zpracován návrh zákona o Nejvyšším správním soudu, kterým měla být provedena i zásadní reforma správního soudnictví, v letech 1996 a 1997 byly vypracovány další návrhy s podstatně menšími ambicemi, přesto však doposud ke zřízení Nejvyššího správního soudu a k žádoucí reformě správ104


ního soudnictví nedošlo. Zdá se, že to je důsledek nechuti některých politických kruhů k účinnější soudní kontrole správy, také však sporů o to, má-li jít o „civilní“ správní soudnictví, vykonávané podle anglosaského vzoru civilními soudy současně s jejich ostatní agendou, anebo o specializované soudnictví, vykonávané jedním nebo více soudy veřejného práva. Legislativní plán vlády počítá s řešením až v letech následujících (účelná by byla návaznost na nový správní řád, jehož přípravy jsou však zatím jenom v počáteční fázi). Odpovědnost veřejné moci za škodu V březnu 1998 byl přijat zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (č. 82/1998 Sb.), jímž byl nahrazen starší zákon z roku 1969. Realizuje se jím ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Zásadní změna oproti předchozí úpravě spočívá v tom, že zákon upravuje nejen odpovědnost státu, ale i odpovědnost územních samosprávných celků (zatím jen obcí, v budoucnu i celků vyšších), čímž zaplňuje závažnou mezeru trvající od roku 1990. Pozitivně je třeba hodnotit i to, že v § 13 odst. 1 zákona se za nesprávný úřední postup výslovně označuje také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (zatím takový výklad závisel na úvaze soudu). Celkovou účelnost zákonné úpravy ukáže samozřejmě až budoucnost. Už nyní lze však poukázat na námitku, uplatněnou ostatně již při projednávání návrhu zákona, že totiž rozsah náhrady škody v některých výjimečných případech nemusí být adekvátní škodě skutečně vzniklé (např. když podnikatel v době, kdy se nacházel ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, ztratil možnost řídit svůj podnik a utrpěl značné finanční ztráty).

Volební soudnictví Specializovaný volební soud (soud veřejného práva) byl u nás zrušen již v roce 1946, v režimu monopolní nadvlády komunistické strany let 1948 až 1989 byla představa volebního soudnictví představou zcela absurdní. Od r. 1990 se soudní ochrana ve věcech volebních podstatně rozšířila, podle vzoru správního soudnictví však i zde byla zvolena cesta ochrany obecnými soudy v civilním řízení. Právní úprava ochrany je nejednotná a roztříštěná (zákon o volbách do parlamentu, zákon o volbách do zastupitelstev v obcích, zákon o místním referendu) a nedostatečná je i úprava procesní (§ 200j až 200n občanského soudního řádu). Nejde jen o to, že ve věcech tzv. stížností proti vydání osvědčení o zvolení nedává zákon soudcům jasnou direktivu o čem a jak mají rozhodovat (ve skutečnosti jde o rozhodnutí o platnosti volby nebo voleb). Zásadní námitky jsou často vznášeny i proti tomu, že soud rozhoduje bez jednání; stejně jako ve správním soudnictví zaslouží i zde úvahu, že rozhodování je pouze jednostupňové. Přístup státu k této problematice ostatně charakterizuje i to, že již v roce 1996 Ústavní soud zrušil v § 200l občanského soudního řádu ustanovení o účastnících řízení. Bylo totiž protiústavně úzké, dodnes však toto ustanovení nebylo v intencích Ústavního soudu doplněno; takže zůstává v oblasti pouhých dohadů, kdo je vlastně účastníkem řízení o stížnosti proti vydání osvědčení o zvolení členem zastupitelstva v obci. Vladimír Mikule vedoucí katedry správního práva PFUK, člen ČHV

105


Trestní soudnictví Český helsinský výbor se v minulém roce zabýval více než pěti sty případy stížností na postup orgánů činných v trestním řízení a na podmínky výkonu vazby a trestu, zejména odnětí svobody a vyhoštění. Nejvyšší podíl stížností připadal na následující okruhy problémů: 1. Průtahy resp. neúměrná délka řízení, jeden ze zvláště závažných nedostatků, zejména vazebně stíhaných věcí. Hlavní příčiny : ◦

nemožnost zrychleným řízením (v trvání několika dnů) rozhodnout v jednoduché věci, kde nejsou pochybnosti o obsahu a naplnění všech zákonných znaků trestného činu, jedná-li se o trestný čin nepříliš vysoké společenské nebezpečnosti; ◦ nekvalitní doručování písemností; ◦ samotný průběh hlavního líčení, kdy namísto aby se pořizoval doslovný, např. elektronický nebo stenografický záznam jednání, je soudce dle stávající právní úpravy nucen zapisovatelce přediktovávat výpovědi, popř. otázky osob - účastníků jednání. Důsledkem toho je nejen zkreslení textu a někdy i významu výpovědí, ale také dvojnásobná délka jednání, která vede k odročování a tedy až několikaměsíčním prodlevám v řízení; ◦ materiální nezaopatřenost soudů zejména počítači a jejich síťovým propojením, která by velice urychlila (z týdnů na dny) komunikaci mezi orgány spolupracujícími v rámci trestního řízení. 2. Nerespektování procesní zásady In dubio pro reo v přípravném řízení, ale také v hlavním líčení, nedůsledné posuzování všech okolností svědčících o vině a adekvátnosti určitého trestu, vliv veřejného mínění na rozhodovací činnost některých soudců atd. Příčiny lze spatřovat v pracovní přetíženosti některých soudců, plynoucí mimo jiné i z nepříliš objektivních ukazatelů stanovených Ministerstvem spravedlnosti ČR pro ohodnocení obtížnosti kauz, jakož i výkonnosti soudce. Významným prvkem pro zlepšení daného stavu by mohlo být jmenování soudců - výrazných osobností, které probudí v účastnících řízení náležitý respekt, osobností, jež snadno nepodlehnou tlaku veřejného mínění, popřípadě související politické objednávce, jež budou určitým vzorem svému okolí v otázkách mravních, a i jinak budou vzbuzovat úctu k českém soudnictví, zejména nestranným rozhodováním po zvážení a odstranění všech pochybností. Prostředkem k dosažení kvalitního personálního obsazení našich soudů je - jak se ČHV domnívá - přenesení vlivu na řešení personálních otázek v soudnictví na připravovanou soudcovskou samosprávu. 3.

Vynucování přiznání, jakož i jiné nezákonné opatřování důkazů orgány Policie ČR, zneužívání ochrany veřejných činitelů proti útoku (ochrany poskytované trestním zákonem v ustanovení § 155 a násl.) k zakrývání agresivního chování policistů.

4.

Snaha v mezích zákona znemožnit obhájci obviněného účast v přípravném řízení (je-li obhájce ze vzdálenější oblasti, nařizují někteří vyšetřovatelé provádění procesních úkonů např. na sedmou hodinu ranní apod.).

5.

Nedůsledné posuzování odůvodněnosti vazby, kdy soudce nemá mnohdy k dispozici dostatečné podklady k odstranění případných pochybností. Obecný zájem na ochraně společnosti před možnými pachateli trestných činů a nutnost zajistit, aby nedošlo ke zmaření účelu trestního řízení, jakož i nutnost rychle rozhodnout vedou mnohdy soudce navzdory určitým pochybnostem k rozhodnutí o uvalení vazby.(Povinnost rozhodovat o vazbě, stanovená dle rozpisu služeb - cca dva týdny v roce - koliduje časově s ostatní agendou soudce.)

106


6.

Neadekvátně přísné trestání trestných činů menší společenské nebezpečnosti (drobná majetková kriminalita).

7.

Nedostatečné využívání možnosti ukládat alternativní tresty, pro něž chybí prováděcí legislativní podklad a efektivní systém financování (trestního sytému jako celku), jenž by uložení alternativního trestu činil smysluplným.

8.

Neochota využít zákonem upravené odklony od trestního řízení.

9.

Nejednotné až diametrálně odlišné rozhodování soudů v podobných věcech (používání různého „metru“ různými soudci).

10. Nepřipuštění svědků, jejichž svědectví prospívá obviněnému resp. obžalovanému, a mechanické ignorování „alibi“ poskytnutého osobami blízkými obžalovanému. 11. Nepřesná protokolace výpovědí osob slyšených v přípravném a hlavním líčení, která může a někdy vede k nepřesnému posouzení skutkových okolností, zdánlivým rozporům ve výpovědích apod. 12. Mechanické posuzování podmínek pro podmínečné propuštění z výkonu trestu, o němž rozhoduje soudce. Další problémy trestního soudnictví ◦ Inkviziční proces, v jehož rámci soudce, namísto aby v hlavním líčení vážil argumenty obhajoby a obžaloby, hraje „schizofrenní“ roli - na jedné straně vyšetřovatele, osobně provádí výslech, jakož i všechny důkazy, nese důkazní břemeno, ale zároveň je na druhé straně povinen nezaujatě a nestranně rozhodovat. Nehledě na další zbytečná zatížení soudce povinnostmi administrativního charakteru považuje tým ČHV za vhodné zvážit možnost přenesení důkazního břemene na státního zástupce. V případě nekvalitně provedeného přípravného řízení by se věc až na výjimky nevracela k došetření, nýbrž stát by „ztrácel“ spor ve prospěch obžalovaného. ◦ Nevyužití vyšších soudních úředníků v trestním řízení, kteří by mohli převzít až padesát procent stávající agendy soudce, samozřejmě nikoli meritorní rozhodování sporu. Tím by se soudní systém zefektivnil a patrně i zlevnil. ◦ Nemalý politický tlak na výkon soudnictví. Tento tlak by měl slábnout po úpravě soudcovské samosprávy, která by měla převzít množství dozorující a organizační pravomoci od Ministerstva spravedlnosti ČR. Úloha Českého helsinského výboru Úlohou Českého helsinského výboru je zejména sledovat stav naplňování lidských práv a přispívat k jejich dodržování. Prostředky umožňující pracovníkům a aktivistům ČHV objektivně zjistit skutečný průběh událostí, při nichž došlo v trestním řízení k porušení lidských práv, jsou sice nesrovnatelně skromnější v porovnání s možnostmi státních institucí, avšak množství vyřizované agendy stížností a systematická práce umožňuje ČHV získat poměrně jasný obraz reálné situace. Na základě svých praktických i teoretických poznatků provádí ČHV v oblasti lidských práv osvětu a v rámci svých zákonem stanovených možností intervenuje v případech zásadního významu. S vývojem české společnosti se samozřejmě transformuje i směřování ČHV. Již se v podstatě nesetkáváme s případy osob nespravedlivě stíhaných pro své politické či morální přesvědčení, pro výkon přirozených práv člověka, avšak stále existuje nezměrné množství problémů, systémových i dílčích chyb, objevuje se řada nových nebezpečí, které s sebou nese civilizační vývoj atd. ČHV svou činností v oblasti trestního soudnictví usiluje o vytvoření určité zpětné vazby, občanské kontroly funkčnosti mechanizmů a řízení, při nichž řadový občan stojí vstříc státní a úřední moci. 107


Významným počinem ČHV ze září r. 1998 byla kritická výzva vládě ČR a dalším orgánům k právnímu postavení cizinců v ČR. Podnětem k ní byla jednak zkušenost z vlastní poradenské činnosti ČHV, jednak petice a stať advokáta JUDr. Josefa Lžičaře (uveřejněná ve Zpravodaji ČHV č. 2/98) týkající se protiprávní praxe pokud jde o ochranu a respektování práv cizinců v trestním řízení, zejména pokud jde o jejich práva v postavení podezřelých, obviněných, obžalovaných a odsouzených, kdy nemohou rozumět jednáním a příslušným dokumentům (obviněním, obžalobám, svědeckým výpovědím, rozsudkům apod.) formulovaným v českém jazyce. Výzva vydaná šéfredaktorkou Zpravodaje ČHV ( podle ust.§ 14 odst. 1 zák. č. 81/ 1966 Sb. o periodickém tisku... ) měla kladný ohlas a zdá se, že v naznačeném směru budou provedena náležitá opatření. (Jeden příklad: cizinci marockého původu, jenž nezná jiný jazyk než svůj vlastní, byl v rámci trestního řízení přidělen tlumočník pro afghánštinu.) Jak sdělil ministr vnitra V.Grulich šéfredaktorce, Ministerstvo spravedlnosti ČR na popsaný problém reagovalo, a v době odeslání dopisu (16. 12.) je zpracován návrh věcného záměru zákona, kterým se mění zákon č. 141/ 1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů a některé další související zákony, jenž má být předložen vládě k projednání. Přijetím tohoto návrhu by měl být dnešní nežádoucí stav odstraněn. Za laskavou odbornou konzultaci aktuální problematiky děkuje ČHV váženým pánům: JUDr. Janu Vyklickému, předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 10, bývalému předsedovi České soudcovské unie a JUDr. Liboru Vávrovi, soudci Městského soudu v Praze, stávajícímu předsedovi České soudcovské unie.

Institut milosti Na rozdíl od amnestie k udělení milosti nepožaduje zákon pro rozhodnutí o udělení milosti kontrasignaci předsedou vlády. Právo milosti upravené článkem 62 písmeno g) Ústavy je tedy osobním právem prezidenta republiky. Ve své podstatě se jedná o právo prezidenta odpouštět a zmírňovat tresty uložené soudem (viz § 366 a násl. trestního řádu). To s sebou nese určitá procesní oprávnění: možnost prezidenta zajistit propuštění z vazby, odložení nebo přerušení výkonu trestu, dočasně (po dobu vyřizování milosti) nebo trvale (abolice) zabránit zahájení nebo pokračování v trestném stíhání. Ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) trestního řádu stanoví nepřípustnost trestního stíhání, nařídí-li to prezident republiky uživ svého práva udílet milost. Jedná se o akt moci výkonné zasahující do moci soudní. Prezident republiky nemá v rukou moc soudní, pouze právo svým jednostranným rozhodnutím zasáhnout do výkonu justice. Toto právo má svůj mimořádný význam, ale bývá v poslední době předmětem kritiky, zvláště pro svůj monarchistický nedemokratický charakter. V podstatě ponechává na osobnosti prezidenta, jakým způsobem bude se svým právem nakládat. Na druhé straně mechanizmus volby prezidenta je demokratický, prezidentovi je svěřován úřad včetně práva udělovat milost, které mu je ostatně přiznáno Ústavou ČR, ta je schválena zákonodárným sborem ČR, jenž má k takovému aktu mandát od obyvatelstva státu. Právo udělovat milost se tedy opírá o vůli české veřejnosti a jako takové je legitimní. Prezident republiky může svým rozhodnutím přenést právo provést řízení a zamítnout bezdůvodnou žádost o milost na ministra spravedlnosti. Toto prezident učinil svým rozhodnutím č. 33/1994 Sb., a tím do určité míry zajistil určitou míru vnější kontroly nad výkonem svého práva udělovat milost. Svým původem spadá právo udělovat milost do historie, kdy právo k udělování milosti bylo výrazem nejvyšší moci soudní, soustředěné obvykle v rukou jediné osoby (např. hlavy státu), a tato měla právo dle vlastního uvážení korigovat a rušit rozhodnutí učiněná v rámci soudní soustavy podléhající její pravomoci. Starší úpravu institutu milosti nalezneme např. v ustanoveních zákona č. 144 ř.z. z roku 1867 o moci soudcovské a v Ústavní listině z roku 1920. 108


Praxe žádosti o milost a jejího vyřizování Po doručení žádosti do Kanceláře prezidenta republiky je žádost postoupena k šetření ministru spravedlnosti. Ten po shromáždění veškeré související dokumentace rozhodne v případě, že si toto rozhodnutí nevyhradil prezident republiky, o zamítnutí žádosti, je-li bezdůvodná, nebo vypracuje návrh na udělení milosti. Milost byla v roce 1998 z 3.528 došlých žádostí udělena v 72 případech. Ačkoli to zákon prezidentovi republiky umožňuje, prakticky nevyužívá možnosti odložit výkon trestu po dobu vyřizování žádosti, zcela výjimečně užívá abolice - zastavení nebo nezahájení trestního stíhání. Milost se zpravidla, je-li udělena, podmiňuje splněním určitých podmínek, které může vést k řádnému životu omilostněného v určité lhůtě. Většinou bývá milost udělena ve formě agraciace a konkrétně zmírněním následků odsouzení (snížení trestu). Důvody udělení milosti spočívají v rodinných, sociálních, zdravotních a popřípadě i v procesních okolnostech, přihlíží se rovněž k závažnosti trestné činnosti, pro kterou byl žadatel odsouzen. Délka vyřizování žádostí o milost je bohužel zejména kvůli nedostatku personálu (pět až sedm referentů zabývajících se touto problematikou na ministerstvu spravedlnosti, to znamená přibližně 500 - 700 žádostí na každého z nich ročně) a kvůli technickým problémům postupování spisů mezi úřady velice zdlouhavá. Nejkratší doba vyřízení činila tři až čtyři měsíce, nejdelší několik let. V takových případech se lze mnohdy oprávněně tázat po smysluplnosti celého řízení. Nicméně Český helsinský výbor je - navzdory vědomí možných výhrad - zastáncem institutu milosti nejen jako určité korekce soudního systému, jenž byť by byl sebedokonalejší, nemůže se zcela vyhnout přehmatům, justičním omylům a dílčím nespravedlnostem, ale zejména jako projevu lidskosti a odpuštění, jež někdy mohou vést k nápravě lépe nežli trest. Miroslav Krutina právník, Právní poradna ČHV Za odbornou konzultaci děkuje ČHV vážené paní Mgr. Lence Hoffmanové, vedoucí oddělení trestněprávního a milostí Kanceláře prezidenta republiky.

Občanské poradny V České republice byly vybudovány legislativní a institucionální základy pro fungování demokratického státu. Lidské vědomí se ale mění pomalu. K tomu, aby se lidé s těmito změnami vnitřně sžili a aby nacházeli konkrétní právní a sociální pomoc při řešení svých problémů, mohou svým dílem přispět i občanské poradny. Význam občanského poradenství nespočívá pouze v poskytování rad a informací. Nedílnou součástí této koncepce je spolupráce poraden s neziskovými i státními organizacemi, důraz na vlastní rozhodnutí klienta, princip nestrannosti, který si musí osvojit všichni poradci, poskytování služeb poraden prostřednictvím proškolených dobrovolných poradců, pomoc jednoho občana druhému na principu svépomoci a také výrazný komunitní aspekt práce poraden. V občanském poradenství jde o budování demokracie v té nejelementárnější rovině. Posláním občanských poraden je být průvodcem a poskytovat pocit jistoty všem klientům při řešení jejich tíživých životních situací a být institucí bezplatné, diskrétní a nestranné pomoci. Aby poradny mohly tuto pomoc poskytovat kvalitně, jsou propojené v síti. Jednotnost poskytovaných služeb je zajišťována koordinačním centrem, které dohlíží na plnění cílů a zásad, slouží jako zdroj informací a zajišťuje školení a jednotnou metodiku. 109


Občanské poradenství je specifickou formou všeobecného poradenství. Protože všeobecné poradenství v ČR nemělo jednotící koncepci a bylo provozováno jednotlivými organizacemi spíše nahodile, Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR zařadilo občanské poradenství do typologie sociálních služeb a do připravovaného návrhu věcného záměru zákona o sociální pomoci jako jednu z forem poradenství, které bude poskytováno občanům a které bude financováno státem. První čtyři občanské poradny začaly fungovat ke konci roku 1997. V roce 1998 jich působilo šest - v Brně, Děčíně, Havířově, v Plzni a dvě v Praze - a v průběhu roku 1999 se počítá s otevřením dalších. Jak činnost poraden, tak i činnost koordinačního centra byla umožněna díky finanční podpoře Nadace rozvoje občanské společnosti. Poradny jsou sdružené v Asociaci občanských poraden a vznikají buď transformací existující organizace, která se zabývá podobnou činností, nebo založením nové poradny. Celý proces je od samého začátku podporován britskou nadací Know-How Fund, který zprostředkovává přenos zkušeností z tradičních občanských poraden typu Citizens Advice Bureaux, jichž ve Velké Britanii funguje přes dva tisíce. Projekt občanských poraden u nás byl od samého začátku výrazně podporován Informačním centrem nadací, které této iniciativě pomohlo na svět. Za rok 1998 navštívilo poradny 1190 klientů. Poradenství z oblasti lidských práv a legislativy je velmi frekventovanou oblastí. Jedná se zejména o problematiku občanství ČR, základních lidských práv, občanského soudního a správního řízení, přestupkového řízení, právních úkonů a jejich náležitostí. Četnost těchto dotazů postupně vzrůstá. Poradny sdružené v Asociaci občanských poraden odvedly během roku 1998 velký kus práce. Systematicky pracovaly jak na místní úrovni (kde poskytovaly své služby klientům, propagovaly svou činnost a spolupracovaly se státními úřady i s nevládními organizacemi), tak na úrovni asociace, kde soustavně pracovaly na celkové koncepci občanského poradenství. Tato jejich společná činnost je soustředěna kolem koordinačního centra, které je organizační složkou asociace a poskytuje poradnám služby. Koordinační centrum zprostředkovalo několik školení pro poradce a vedoucí poraden, jež byla vedena britskými lektory, a zpracovalo podstatnou část informační databáze, jejímž základem jsou srozumitelnou formou interpretované zákony a vyhlášky z oblastí bydlení, rodiny, pracovněprávních vztahů, dávek sociální péče a podpory, vlastnických vztahů, ochrany spotřebitele, správního řízení, podávání stížností apod. Na asociaci se obrací řada organizací i jednotlivců, kteří chtějí založit občanskou poradnu. Asociace chce v roce 1999 rozšířit svou činnost a otevřít další poradny, což může ale zodpovědně udělat až poté, kdy bude moci novým členům nabídnout jasnou organizační strukturu, jasná pravidla vzájemné spolupráce, vypracovanou metodiku činnosti včetně informační databáze a školení pro poradce. Členové asociace jsou si vědomi své odpovědnosti a chtějí v budoucnu stavět na pevných základech. Asociace občanských poraden si klade za cíl nejen poskytovat přímou pomoc klientům, ale i přispívat ke zkvalitňování politiky a zákonodárství na místní i celostátní úrovni a působit tak na vývoj sociální politiky. Lidé přinášejí své problémy do poraden sami a jejich sběr, analýza a vyhodnocení poskytuje společnosti cennou zpětnou vazbu. Tuto funkci začne asociace plnit v průběhu roku 1999. Je přitom velmi důležité, aby činnost poraden nebyla ovlivňována žádnými politickými stranami. Petra Francová ředitelka koordinačního centra Asociace občanských poraden

110

Seznam autorů a dalších a osob, které se podílely na přípravě Zprávy: Mgr. Pavel Bílek, zástupce výkonné ředitelky ČHV Vladimíra Bošková, redaktorka Zdravotnických novin, místopředsedkyně Občanského sdružení na ochranu pacientů Mgr. Pavla Boučková, vedoucí Poradny pro občanství ČHV Dipl.-Pol. Bärbel Butterweck, ředitelka La Strada, o.p.s. Doc. PhDr. Felix Černoch, CSc., správní rada Sekce personální a sociální politiky Ministerstva obrany ČR prof. Ladislav Čerych, Ústav výzkumu a rozvoje školství při PedF UK PhDr. Ing. Petra Francová, ředitelka koordinačního centra Asociace občanských poraden JUDr. Hana Frištenská, tajemnice Rady vlády pro nestátní neziskové organizace PhDr. Ivan Gabal, sociolog, místopředseda ČHV Mgr. Anna Grušová, vedoucí Poradny pro uprchlíky ČHV PhDr. Zdeňka Hajná, CSc., předsedkyně Českého svazu žen Jiří Hromada, prezident SOHO v ČR JUDr. Jiří Hřebejk, odborný asistent katedry ústavního práva PF UK Doc. Dr. Pavel Janíčko, CSc., Českomoravská komora odborových svazů Marta Jeklová, sociální pracovnice David Komínek, pracovník Poradny pro uprchlíky ČHV Ing. Alena Kroupová, ředitelka Střediska pro výchovu k lidským právům EIS UK Miroslav Krutina, právník Právní poradny ČHV Ing. Rostislava Křivánková, tajemnice úřadu ČHV Helena Kunstová, vedoucí Právní poradny ČHV Mgr. Stanislava Makovcová, Sbor zástupců organizací zdravotně postižených Doc. JUDr. Vladimír Mikule, CSc., vedoucí katedry správního práva PF UK Markéta Nejedlá, sociální pracovnice Mgr. Dagmar Nováková, ředitelka Institutu Filia RNDr. Martin Palouš, náměstek ministra zahraničí Pavel Pěnkava, sociální kurátor JUDr. Karel Salajka, advokát Eva Schmiedová, asistentka projektu Sociálně právní pomoc příslušníkům romské komunity Mgr. Petr Smolík, právník Právní poradny ČHV, asistent na katedře občanského práva PF UK MUDr. Jarmila Stojanová, lékařka, členka předsednictva ČHV PhDr. Hana Šilhánová, ředitelka Nadace rozvoje občanské společnosti PhDr. Libuše Šilhánová, socioložka, místopředsedkyně ČHV Mgr. Martina Štumpfová, koordinátorka projektů ČHV Mgr. Petra Tomášková, právnička Právní poradny ČHV Ing. Jaroslav Vítek, ředitel projektu PHARE Civilní kontrola armády a důstojníci v demokratických společnostech Ing. Václav Vlček, prezident Evropské rady braneckých svazů (ECCO) a předseda Sdružení vojáků a mládeže ČR (SVM ČR) Redakční rada: Mgr. Martina Štumpfová, PhDr. Libuše Šilhánová, Dr. Ivan Gabal, Mgr. Petr Smolík, Ing. Rostislava Křivánková Redakční a grafická úprava: Mgr. Lucie Horáková

Komentář [ÚOZ6]:

Zpráva o stavu lidských práv v České republice v roce 1998 Zpracoval kolektiv autorů. Vydal Český helsinský výbor, Praha 1999. Redakční rada: Mgr. Martina Štumpfová, PhDr. Libuše Šilhánová, Dr. Ivan Gabal, Mgr. Petr Smolík, ing. Rostislava Křivánková Redakční a grafická úprava: Mgr. Lucie Horáková Vydání 1. Publikace se zveřejňuje na Internetu na adrese http://www.helcom.cz Tisk: Vydavatelství FOCUS, spol. s r.o., Dolákova 24, Praha 8. ISBN 80-902393-3-1

Z P R Á V A O STAVU LIDSKÝCH PRÁV V ČESKÉ REPUBLICE V ROCE 1998

Recommend Documents