Ročníková práce o historii Krnova Alexander Michl-Bernard. 1. Úvod

Ročníková práce o historii Krnova © Alexander Michl-Bernard

1. Úvod Když jsem před více jak dvěma lety začal pomalu uvažovat nad tématem mé ročníkové práce, marně jsem přemýšlel nad tím, jaké oblasti a časového rozhraní se bude týkat. Ani jediné z nabízejících se témat ve mně neprobouzelo žádnou motivaci. Tu jsem nalezl až v možnosti navázat na práci zabývající se tématem Krnovsko za markraběte Jošta. Přišel jsem tak s vlastním návrhem, že zpracuji dějiny města Krnova v letech 1411- 1523, což podporovala i skutečnost, že problematice středověkého Krnova nejen v tomto časovém rozpětí, ale v období středověku vůbec s výjimkou 13. století a problematiky vzniku Krnova, nebyla dosud příliš věnována systematická pozornost. Vzhledem k tomu, že politické dějiny Krnova respektive Krnovského knížectví byly již zpracovány více autory, měla si má práce povícero všímat dějin hospodářských, popřípadě, pokud by to prameny umožňovaly, i dějin sociálních. Jak však moje bádání pokračovalo, zjišťoval jsem, že pro období, jež jsem se snažil zmapovat, se materiálů zachovalo velmi málo, v žádném případě z nich nebylo možno sestavit nějaký ucelenější pohled na hospodářské či sociální dějiny Krnova v 15. a počátku 16. století. Ucelenější pramen představovala konfirmační listina Marie Terezie obsahující opisy většiny privilegií, která Krnov obdržel od předešlých panovníků či zeměpánů. Krom tohoto téměř kompletního opisu všech starších privilegií od 13. do 15. a počátků 16. století jsem tak měl v rukou víceméně útržky, které se aspoň částečně týkaly převážně hospodářských a politických záležitostí. Souvislejší obraz by bylo možno sestavit skutečně jen z politických dějin, které by se navíc týkaly převážně dějin opavského, respektive krnovského knížectví, čemuž jsem se chtěl, z důvodu uvedeného výše, vyhnout. Zbýval mi tak pouze onen opis většiny krnovských privilegií. Zaměřil jsem proto svou pozornost na ně a rozhodl se práci pojmout jako hlubší analýzu městských privilegií Krnova, pouvažovat nejen nad jejich jakýmsi významem, ale hlavně nad všemi důsledky, které to či ono privilegium městu mohlo přinést, přičemž jsem oproti původnímu záměru oblast bádání rozšířil dále do minulosti, až na 13. století a k počátkům Krnova, kde však problematice krnovských dějin již určitá pozornost věnována byla. Určitou výhodou tak možná bylo, že privilegia byla převážně povahy hospodářské, nebo, dalo by se říci, samosprávné, což mi dávalo alespoň nějaký prostor pro nastínění problematiky ekonomické nebo samosprávy města, na druhou stranu však nebylo možné se zcela vyhnout politickým souvislostem. V určitých případech jsem se pokusil i o naznačení zámyslů vydavatelů jednotlivých listin. Má práce tak není souvislým textem popisujícím ucelený obraz středověkých či politických dějin Krnova, skládá se spíše z jednotlivých kapitol, které na sebe volně chronologicky navazují a jejichž jádrem jsou jednotlivá privilegia, což na druhou stranu práci tematicky poměrně rozdrobuje. Moje práce si tak nemůže klást nároky na příliš objevnou práci přinášející celým svým obsahem zcela nová fakta, je spíše prohloubením faktů známých a naznačením některých možností či hypotéz.

1

1.2.Prameny a literatura Stav pramenů a literatury k dějinám města Krnova jakoby částečně odrážel historii tohoto města. Rukopis běhu dějin na něm místy bývá čitelný, což se týká, aspoň u Krnova, období nejstarších. Množství válečných konfliktů či požárů, jež Krnov v průběhu jeho historie postihovaly nechávají nejednou pro historická bádání jen holá místa. Jinak tomu je již pro období raného novověku a dále k současnosti, kdy materiálu značně přibývá a badateli se skýtají postupně stále větší možnosti. V odborné literatuře zpracování dějin Krnova nechybí, převážně se ale jedná o práce regionálních historiků, navíc z počátku minulého či předminulého století, v novější literatuře bývá Krnov poněkud opomíjen, v druhé polovině devadesátých let tento stav ale napravily studie Radka Fukaly a na přelomu 20. a 21. století monografie Hrady českého Slezska, o které ještě bude řeč později. Přestože zájem historiků v moravskoslezském kraji poutá především Opava či Ostrava, nebyl Krnov opomenut v některých slovnících, topografických příručkách a v jiných podobných souhrnných pracích. Mezi prvními tak badatel určitě vezme do rukou Historickou topografii země Opavské od Vincence Praska. Jiné takové dílo je Historický místopis země moravskoslezské II., jejímž autorem je Ladislav Hosák1. Společné pro tato dvě díla českých autorů je, že se ani jeden z autorů v případě Krnova nevyvaroval jedné zásadní chyby a to uvádění chařovského privilegia jako nejstarší zmínky o Krnově, podle níž by byl Krnov městem již roku 1221, a tomuto falzu jak Prasek tak Hosák klidně důvěřují. Na druhou stranu je nutné přiznat, že pro rozsah jejich práce by bylo dosti obtížné u každé obce i města kriticky přezkoumávat kdejaký údaj. Praska lze navíc omluvit i tím, že v době, kdy svou práci psal, se chařovské privilegium bralo jako vcelku spolehlivé a nikoho zas tak moc nenapadlo tuto písemnost za falzum považovat, Prasek vlastně vycházel z tehdejších nejnovějších výzkumů a vzhledem k tomu, že nebyl vystudovaný historik, nelze mu dávat za zlé, že se sám nepustil do důkladné kritiky pramenů. Jinak je tomu u práce Hosákovy, neboť roku 1933 vychází článek krnovského historika Ernsta Königera, který pravost chařovského privilegia vyvrací a rozvíří tak menší diskusi o jeho pravosti.2 Teprve daleko novější práce Karla Kuči: Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku mající krom jiného možnost využít modernějších výsledků bádání na tento problém upozorňuje,3 nicméně ani tento autor se ve svém díle v případě krnovských dějin nevyvaroval některých menších nepřesností a chyb, vzhledem k rozsáhlosti jeho díla mu to snad lze odpustit. 1

Hosák, L.: Historický místopis země moravskoslezské II. Brno 1938. Chařovskému privilegiu důvěřovala řada autorů z konce 19. a počátku 20. století: Berger, K.: Die Kolonisation der deutschen Dörfer Nordmährens. ZVGMS, 1905 (roč. 9), č. 1- 4, s. 33. ; Týž: Die Besiedlung des deutschen Nordmährens im 13. und 14. Jahrhundert. Brno 1933, s. 107. ; Hosák, L.: c. d., s. 817. ; Latzke, W.: Die Besiedlung des Oppalandes im 12. und 13. Jahrhundert. ZVGS, 1938, sv. 72, s. 54. ; Láznička, Z.: Půdorysy slezských měst. Slsb, 1945 (roč. 43), č. 3, s. 85. ; Liška, K.: Výročí severomoravských měst a městeček v roce 1986. ZKGH, 1986, č. 25, s. 16. ; Prasek, V.: Historická topografie země Opavské. Opava 1883, s. 493. ; Pravost chařovské listiny naopak vyvracejí: Bakala, J.: K otázce kontinuity osídlení v lokovaných městech opavské provincie. ČSlm- B, 1973 (roč. 22), s. 55. ; Týž: Vznik městského zřízení na středověkém Opavsku. ČSlm- B, 1977 (roč. 26), s. 104. ; Blucha, V.: Historie města Krnova. Krnov 1969, s. 11. ; Blucha, V.- Zapletal, L.: Krnov, Krnov 1969, s. 12. Obzvláště podrobně se problematikou chařovského privilegia zabývali E. Königer a J. Kejř: Kejř, J.: Počátky města Krnova. Krnov 1968, s. 17. ; Königer, E.: Das Krotendorfer Erbrichterprivilegium und die Anfänge von Jägerndorf. ZKGS, 1930- 33 (roč. 20), s. 30. ; Dále ještě drobnější zmínky: Kuča, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III. Kolí- Mi. Praha 1998, s. 194, s. 195. ; Schulig, H.: Ein Heimatbuch für die Bezirke Jägerndorf und Olberdorf. Opava 1923, s. 200. 3 Kuča, K.: c. d., tamtéž. 2

2

Díky nedaleké zřícenině hradu Cvilína, stojící na katastru města, a zámku v Krnově, na jehož místě předtím bezpochyby stál městský hrad, byl Krnov zahrnut do prací pojednávajících o hradech, zámcích či tvrzích na našem území. Takovou prací je například Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku od Miroslava Plačka. Pro badatele majícího zájem o dějiny Krnova obsahuje spíše základní fakta, důležitější je opravdu převážně z hlediska obou fortifikací. Mezi pracemi tohoto typu velmi vyniká dílo trojice Martin Wihoda- Pavel Kouřil- Dalibor Prix: Hrady českého Slezska.4 V této práci je, ať už pouze zájemcům či badatelům, předloženo velké množství souvislostí jak po stránce historické tak po stránce archeologické a v plné kráse je v této práci předvedeno, kam lze dojít při úspěšném propojení výsledků archeologického a historického bádání. Pochopitelně historikovi, zaměřenému hlavně na dějiny a vývoj měst této oblasti, jedno jestli Krnova nebo třeba Opavy, tato práce, zaměřená v prvé řadě na hrady českého Slezska, příliš materiálu neposkytne. Velmi nápomocna mu ale může být velkým množstvím odkazů na prameny a literaturu. Z českých prací lze taktéž zmínit Role Jana Jiřího Krnovského ve stavovských hnutích od Radka Fukaly.5 Tato práce, která, jak již sám název napovídá zkoumající působení posledního krnovského knížete z rodu Hohenzollernů, patří svým časovým a tematickým okruhem do období raného novověku, tudíž zde badatel zajímající se o středověkou problematiku města Krnova stěží najde nějaké informace, velmi hodnotné však pro něj mohou být některé odkazy na prameny a literaturu. Pro historika, jehož zvoleným úkolem by bylo město Krnov ve středověku a případně i jeho počátky, má zásadní význam také monografie Jiřího Kejře Počátky města Krnova. Jak vyplývá z názvu, autor se zamýšlí nad dobou vzniku Krnova jako lokovaného města a své vývody pak dokládá řadou argumentů založených na kritickém rozboru nejen nejstarších dochovaných listin týkajících se města Krnova. Velmi cenný je jistě jeho rozbor chařovského privilegia, kterým definitivně tento dokument vyvrací jako nejstarší listinu, v níž v nějaké podobě Krnov vystupuje, navíc zde kriticky rozvádí i předchozí literaturu, která se touto listinou zabývala. Byť se jeho názor na lokaci Krnova jako města neshoduje s jiným významným českým poválečným badatelem v oblasti českého Slezska, Jaroslavem Bakalou, patří jeho dílo mezi ta zásadní co se problematiky vzniku města Krnova týče. U německé literatury je zastoupení poněkud početnější. Snad na prvním místě si připomenutí zaslouží Hermann Aubin či Colmar Grünhagen a jejich práce shodných názvů Geschichte Schlesiens. Problémem může být, že obě práce si všímají poněkud více Slezska pruského, takže Dolního a té části Horního Slezska, které se po roce 1742 stalo součástí království Fridricha Velikého. Nelze pak opomenout především práci Gottlieba Biermana: Geschichte der Herzogthümer Troppau und Jägerndorf.6 Obdobně jako u práce Wihody, Prixe a Kouřila i práce Biermanova podchycuje spíše, jak již sám název napovídá, dějiny obou vévodství a zeměpánů samotných, o městech obou území se toho tak samozřejmě dozvíme přeci jenom méně. Jinak se ale jedná o dosti kvalitní práci, již autor sepsal na základě pečlivého pramenného studia, při němž využil i krnovský archív. Byť již bylo řečeno, že dějiny Krnova nebyly zas tak moc v permanenci badatelů, našly se výjimky. Jednalo se převážně o regionální historiky, spíše by se dalo ve většině případů, hlavně u starších autorů, říci, že se jednalo o různé středoškolské učitele a spíše amatérské badatele české a převážně německé, důsledek 4

Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: Hrady českého Slezska. Brno- Opava 2000. Fukala, R.: Role Jana Jiřího Krnovského ve stavovských hnutích. Opava 1997. 6 Biermann, G.: Geschichte der Herzogthümer Troppau und Jägerndorf. Teschen 1874. 5

3

osídlení tohoto prostoru. Takovým je například Vladimír Blucha se svým dílem Historie města Krnova,7nebo již dříve zmiňovaný Vincenc Prasek. Pracem ani jednoho z těchto autorů nelze upírat určitou hodnotu, byť obsahují v podstatě základní fakta, což platí hlavně u práce Bluchovy. U Praska je navíc nutné vyvarovat se přílišné důvěře všem informacím, které jeho dílo obsahuje- viz. problematika chařovského privilegia. Jako snad každý region i české Slezsko mělo a má svá periodika. Povětšinou to byla německojazyčná jako Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte Österreichisch Schlesiens (dále jen ZGKÖS), nebo jeho pokračování Zeitschrift für Geschichte und Kulturgechichte Schlesiens (dále jen ZGKSch ). Problémem je, že někteří autoři ve svých příspěvcích nepřistupovali ke zkoumanému materiálu zcela kriticky. Platí to obzvláště u Emila Rhezaka a jeho příspěvku Regesten über die Rechte und Freiheiten der Bürger der Stadt Jägerndorf8 a ještě víc u Ernsta Bednary v jeho článku Jägerndorf. Sein Name und die Herkunft der ersten deutschen Bürger.9 Ne že by jejich články byly zcela nepoužitelné, ale po kritičtějším přístupu k informacím v nich obsažených, hlavně těch týkajících se starších období zjistíme, že bývají poněkud nepřesné, ne- li přímo účelové. Obzvláště u Bednary platilo, že o kritice pravosti pramenů neuvažoval tehdy, pokud se mu to nehodilo, jak na to ve svých článcích někdy upozorňoval i J. Bakala či Kejř ve své monografii o počátcích Krnova.10Emil Rhezak zase do své studie o právech a privilegiích města Krnova zařazuje údajné privilegium z roku 926, kdy měl Krnov založit císař Jindřich I., a informaci, podle níž měla radnice v Krnově stát již. roku 1082.11 Autor zde totiž přistoupil nedostatečně kriticky k informacím obsaženým v Hosenmannově kronice. To vše v článku, ve kterém najdeme regesty všech privilegií obsažených v konfirmačních listinách Marie Terezie a Josefa II. pro Krnov. Na druhou stranu se v těchto periodikách objevovaly i příspěvky hodnotné, byl to právě Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte Schlesiens, v němž v první půli třicátých let zveřejnil krnovský historik Ernst Königer svou studii o chařovském privilegiu a počátcích Krnova a rozhodně nebyl autorem jediným. Zastoupení má v našem regionu i čeština a to v periodikách Věstník matice opavské, Slezském sborníku (dále jen Slsb) či v Časopise slezského muzea řady B (dále jen ČSlm- B). Krom jazyka je od jejich německých příbuzných odlišuje i mírně vyšší objektivita, což se týká hlavně let poválečných. Primát pak mezi badateli v poválečné éře drží s největší pravděpodobností Jaroslav Bakala zaměřený právě na medievistiku. Jeho články K otázce kontinuity osídlení v lokovaných městech opavské provincie, Zrod městského zřízení na středověkém Opavsku či Venkovské majetky měst a měšťanů na severní Moravě v předhusitské době a řada jiných, publikované v Časopise Slezského muzea převážně v sedmdesátých letech, patří k základní literatuře, kterou nemůže nikdo opomenout ať už za účelem hlubšího zájmu o středověkou problematiku českého Slezska či za účelem vlastního bádání v tomto regionu pro období středověku. Z řady různých periodik by určitě nemělo být vynecháno vlastivědně- historické periodikum Krnovsko vycházející v 50. a 60. letech na území okresu Krnov, mající krom jiného za úkol vytvořit jakýsi vztah k tomuto koutu republiky v srdci nových

7

Blucha, V.: Historie města Krnova. Krnov 1969. Rhezak, E.: Regesten über die Rechte und Freiheiten der Bürger der Stadt Jägerndorf. ZKGÖS, 1905/ 6 (roč. 1), s. 112- 135. 9 Bednara, E.: Jägerndorf. Sein Name und die Herkunft der ersten deutschen Bürger. ZVGS, 1940 (roč. 74), č. 2. 10 Bakala, J.: K otázce kontinuity osídlení v lokovaných městech opavské provincie. c. d., s. 56. ; Kejř, J.: c. d., s. 26. 11 Rhezak, E.: c. d., s. 115. 8

4

přistěhovalců. Sice se pochopitelně jednalo spíše o periodikum historicko- populární, nicméně některé články obsahují zajímavá fakta. Ani s prameny to k starším dějinám Krnova, jak již bylo řečeno výše, není vždy nejrůžovější, vzhledem k různým katastrofám, jež Krnov několikrát postihly a nakonec to nemusely být jenom katastrofy. V důsledku toho je pramenný podklad pro dějiny Krnova až téměř do počátků 16. století víceméně torzovitý, některé písemnosti však přesto přečkaly až do dnešních dnů. Navíc zde ještě zbývají také edice pramenů. Co se edic pramenů týče, je pro krnovské dějiny podstatná především řada Codex diplomaticus Silesiae (dále jen CDS)12 editorovaná převážně Colmarem Grünhagenem a Karlem Wutkem. Jinou studnicí pramenů může být Scriptores rerum Silesiacarum (dále ScRS). Další řadou, jejíž některé svazky se týkají Krnova je pochopitelně díky jeho stejně jako celého Opavska dřívější příslušnosti k Moravě Codex diplomaticus necnon epistolaris Moravie (dále CDM)13 a nakonec i Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (dále CDB). Některým svazkem mohou posloužit rovněž Regesta Imperii (dále RI). Na závěr bych ještě neměl zapomenout na Archív Koruny české (dále AKČ) vydaný Antonínem Haasem či od Augusta Sedláčka Zbytky register králův římských a českých z let 13611480.14 Nyní zbývají již prameny samotné. Jak jsem již několikrát připomínal, z nejstarších dob města Krnova se písemností příliš nedochovalo, nepočítám- li i písemnosti, jež jsou obsaženy v edicích. Nevelké množství listin, které se dochovaly, neskýtají badateli zas tak velké možnosti. Tento stav aspoň částečně zlepšují konfirmační listiny. Dochovaly se dvě- od Marie Terezie z roku 174715 a od Josefa II. z roku 1780. To, co z nich dělá pro badatele natolik důležitou písemnost jsou totiž opisy všech starších krnovských privilegií, které jsou v nich uvedeny včetně pochopitelně těch privilegií, které sama Marie Terezie uděluje. Takže byť se nám originály nedochovaly, máme možnost se přeci jenom dozvědět kdy, kdo a jakou výsadu městu udělil. Dosti bohatým pramenem, hlavně s přibývajícími roky, jsou městské knihy, z nichž ta první a zároveň tak i nejstarší je z roku 1513, nebo urbáře krnovského knížectví dávající rovněž další možnosti, byť pochopitelně z nich lze čerpat jen pro dobu již trochu novější. Naprostá většina těchto materiálů je uložena ve Státním okresním archívu v Bruntálu. Jiným zdrojem důležitých informací taktéž mohou být pozůstalosti místních badatelů. Týká se to např. pozůstalosti krnovského lékárníka Jana Spatziera, bohatou a rozsáhlou pozůstalost zanechal také Vincenc Prasek atd. Tyto prameny jsou pro změnu uloženy v Zemském archívu v Opavě.

12

Např. svazek XVI.- Grünhagen, C.- Wutke, K.: CDS, XVI. Regesten zur Schlesischen Geschichte 1301- 1315. Breslau 1892. Např. svazek XII- Brandl, V.: CDM XII (1391- 1399). Brno 1890. 14 Sedláček, A.: Zbytky register králův římských a českých z let 1361- 1480. Praha 1914. 15 Státní okresní archív Bruntál, Městský archív Krnov, Listiny- Listiny vydané ve prospěch města jako celku, inv.č. 1. 13

5

2. Městská privilegia Krnova 2.1. Listina z 31. 8. 1279 Toto privilegium je nejstarším, přesněji nejstarší dochovaným, privilegiem pro město Krnov. Nebylo tomu tak vždy. Téměř jedno století převážně regionální historici považovali za první listinu města Krnova tzv. chařovské privilegium hlásící se do roku 1221. Roku 1850 jej náhodně zachránil při likvidací písemností z krnovské radnice krnovský lékárník Johann Spatzier, neúnavný sběratel krnovských památek Nálezce jej pečlivě zapsal a opis opatřil řadou věcných poznámek. Přestože autoři významnějších děl včetně například autorů diplomatářů této dosti podivně působící písemnosti důvěru nedali, jinak na ni nahlíželi badatelé regionální. Tak se téměř na jedno století stala tato písemnost nejstarší písemností se zmínkou o Krnově, navíc o Krnově jako městu. Je v ní skutečně zmínka o krnovských měšťanech, v roce 1221! V její pravdivost věřil například i Vincenc Prasek. Teprve Ernst Königer v třicátých letech minulého století svým článkem v ZGKSch učinil velký průlom do věrohodnosti této písemnosti a přestože se na něj snesla kritika, samozřejmě z řad jeho německých soukmenovců, byla pozice této listiny vážně oslabena. Krom toho, že jsou v listině zmiňováni krnovští měšťané, je zde užit německý název města Jägerndorf, zatímco v listině z roku 1240 je ještě slovanský název Kyrnow, což dosvědčuje slovanské počátky Krnova, bylo- li by chařovské privilegium pravdivé, ukazovalo by to naopak na dosti časný vliv německý. Německým autorům ani nevadilo, že zatímco chařovská listina mluví o měšťanech, dle listiny z roku 1240 Krnov městem není, až roku 1253 v zakládací listině Horního Benešova městem je,16 přitom nesrovnalostí je v chařovském privilegiu celá řada. V roce 1968 ji definitivně vyvrací Jiří Kejř a v sedmdesátých letech tyto závěry potvrdil Jaroslav Bakala. Tudíž nejstarší listinou, v níž je Krnov zmíněn tak je listina z roku 1240, v níž král Václav I. daruje tišnovským cisterciačkám újezd Krnov a nejstarším dochovaným krnovským privilegiem zůstává privilegium z roku 1279. Stejně jako téměř všechna privilegia se zachovalo pouze v opise. Královna- vdova Kunhuta jím potvrzuje privilegia, jež měla být údajně již dříve získaná od Přemysla Otakara II., ponejvíc bývá zmiňován rok 1262.17 Tato konfirmace přichází v dobách pro české země více než pohnutých, kdy se po smrti krále „Železného a Zlatého“ Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli Morava dostává pod vládu Habsburků a Čechy zas pod správu Oty Braniborského. Vydání této listiny by bylo samozřejmé i v časech mírových natož v tolik nejistých, neboť privilegia musela být potvrzena každým novým panovníkem či zeměpánem a 16

Např. Karl Berger problém, kdy Krnov nejdříve městem byl, poté ne a mezi léty 1240- 1253 opět ano, vyřešil tak, že roku 1241 bylo město patrně zničeno a tak se objevuje slovanský Kyrnow.: Berger, K.: Die Besiedlung des deutschen Nordmährens im 13. und 14. Jahrhunderte. C. d., s.108. 17 Tento údaj byl převzat ze ztracené konfirmační listiny vydané Karlem VI., i v ní prý byl ale dopsán pouze na okraj Dále tento údaj zmiňují: Blucha, V.: c. d., s. 12. ; Kejř, J.: c. d., s. 19. ; Prasek, V.: c. d., s. 493. ; ZAO, Pozůstalost V. Praska, kart. 9., inv. č. 838. ; Prix, D.: Příspěvek ke středověkým dějinám minoritského kláštera v Krnově. ČSLm- B, 1993 (roč. 42), č. 1, s. 106. ; Schulig, H.: c. d., tamtéž. ; ZAO, Pozůstalost F. Tillera: Opisy listin k dějinám Slezska. Díl II. 1262- 1302 (mikrf.), inv. č. 2, fol. 3- 4.

6

jelikož tomu bylo pár dní přes rok, co král Přemysl Otakar II. našel svou smrt u Suchých Krut, bylo životně důležité si někým nechat své výsady pojistit. A Hradec nad Moravicí se někdy uprostřed léta 1279 stává novým sídlem královny- vdovy Kunhuty, která je tak pro krnovské měšťany ani ne den cesty daleko. Osob, které by mohly být pevnější záštitou dostupných mnoho nebylo. Na stranu druhou zde královna měla jen menší dvůr složený převážně ze zdejších šlechticů a podporu měst Opavské země jistě potřebovala, naklonit si tak Krnov pro ni mohlo být velmi žádoucí. Krom konfirmační listiny vydané Marií Terezií na tuto písemnost narazíme, ať už v úplném znění či jenom jako zmínce, i v pracích převážně regionálních autorů.18 Kunhuta, královna česká a paní země Opavské, potvrzuje měšťanům krnovským vsi Bližčice, Chomýž, Kostelec a Chařovou, které jim udělil její zemřelý manžel král Přemysl Otakar II. V Hradci u Opavy, dne 31. 8. 1279 Kunhuta, z boží milosti královna česká a paní země opavské, všem na věčné časy. Panovnické svrchovanosti sluší naslouchati spravedlivým a přiměřeným prosbám věrných poddaných a je dobrotivě z plnosti přízně a své milosti zvelebovati nepřetržitými prospěchy, aby všichni podřízení jejímu panství cítili, že nesou mírné jho, a vladařova je podnítila horlivě setrvávat ve stálé jejich věrnosti. Proto chceme, aby vešlo ve známost nynějších a v paměť budoucích, že předstoupivše před naši milost nám milý rychtář Tilman a veškerá obec našich měšťan z Krnova předložili naší výsosti výsady někdy od nejjasnějšího pána a nejdražšího manžela Otakara, slavného krále českého blahé paměti, oddaně a pokorně prosíce, abychom jim řečené výsady a jejich obsah z naší milosti ráčili potvrditi. Tudíž, když jsme viděli a srozuměli znění řečených výsad, seznali jsme, že vsi Bližčice, Chomýž, Kostelec a Chařová s rychtami a jejich příslušenstvími byly zmíněnému rychtáři Tilmanovi a obci našich měšťan z Krnova uděleny od řečeného pána a manžela našeho k věčnému držení právem dědičným. Protož my, jimž přísluší říditi prospěch věrných poddaných, zříce nadmíru milostivě horlivost čisté věrnosti a stálost upřímné oddanosti, jimiž řečený rychtář Tilman a měšťané našeho svrchu psaného města neustále zahrnují vznešenost našeho majestátu, a proto snažíce se usilovně starati se vhodně o jejich pokoj, uvedené vsi se všemi jejich právy a jejich příslušenstvím rychtáři a řečeným naším měšťanům potvrzujeme, obnovujeme a záštitou tohoto listu upevňujeme tak, aby tímto měli svobodnou a plnou moc soudit a vykonávat vše ostatní, co patří ke správě těch vsí. Ale aby toto potvrzení a obnovení naší milosti zůstalo trvale stálé a neporušené, na to přikázali jsme tuto listinu sepsati a utvrditi pečetí naší milosti; za svědectví dále uvedených, jež tehdy byli přítomni, kteří jsou: pan Protiva z Borovska, pan Kuno z Kunštátu, pan Milota z Dědic, pan Herbord z Fulštejna, pan Vok z Kravař, pan Beneš z Úvalna a jiných více. Stalo se a dáno v Hradci, léta páně 1279, 31. srpna.19 Nutno však nejdříve dodat, že si nemůžeme být zcela jistí tím, že se skutečně jednalo o potvrzení starší listiny, dost možná mohlo jít taktéž o zlistinění tradovaných výsad.20 Malým náznakem, že se přeci jenom jednalo o potvrzení starší 18

Bakala, J.: Venkovské majetky měst a měšťanů na severní Moravě v předhusitské době. C. d., s.107. ; Berger, K.: Die Besiedlung des deutschen Nordmährens im 13. Und 14. Jahrhunderte. c. d., s. 108. ; Biermann, G.: c. d., s. 86. ; Blucha, V.: c. d., s. 12. ; Ens, F.: Das Oppaland IV. Wien 1837, s. 25. ; Hosák, L.: c. d., s. 817. ; Kejř, J.: c. d., s.45. ; Kuča, K.: c. d., s. 194, 195. ; Prasek, V.: c. d., s. 493. ; Prix, D.: c. d., tamtéž. ; Rhezak, E.: Regesten über die Rechte und Freiheiten der Bürger der Stadt Jägerndorf. ZKGÖS, 1905- 06 (roč. 1), s. 115, č.2. ; Schulig, H.: c. d., tamtéž. ; ZAO, Pozůstalost F. Tillera: c. p., fol. 117. 19 SOkA Bruntál, Městský archív Krnov, Listiny vydané ve prospěch Krnova jako celku, inv. č. 1., fol. 5- 7. ; celé znění také v Kejř, J.: c. d., s. 46. 20 Za tuto připomínku vděčím vedoucímu této práce panu Martinovi Čapskému.

7

listiny, by mohla být pasáž: „…když jsme viděli a srozuměli znění řečených výsad….“ Nebyly- li by ony výsady zlistiněny již dříve, nemohla by si patrně taky královna nic přečíst, musíme však uznat, že stoprocentní jistotu o zlistinění těchto výsad již za krále Přemysla Otakara II. mít nemůžeme. Při snaze o osvětlení významu tohoto privilegia pro Krnov zajisté nebude na škodu pokus o pohled na Krnov v obraze, v jakém se ve 13. století mohl pro tehdejší lidi naskytnout. Po právní stránce se Krnov stal městem někdy mezi léty 1240- 1253. V roce 1240 se objevuje první zmínka o Krnovu vůbec, v níž v žádném případě „újezd“ ještě nemůžeme považovat za město, v zakládací listině Horního Benešova z roku 1253 již naopak můžeme mluvit o zeměpanském městě, byť se našly výhrady zpochybňující ustanovení Krnova jako města již v této době. Je tedy bez debat, že na místě lokovaného města existoval již nějaký sídelní útvar a Krnov je tak vyloučen ze seznamu měst založených na zeleném drnu. Obě listiny nám pak zachycují ještě jednu skutečnost, v oné listině Václava I. z roku 1240 je užito slovanského, či českého, názvu Kyrnow,21 zato zakládací listina Horního Benešova uvádí již německý název Krnova Jegerdorf,22 což dosvědčuje lokaci Krnova jako města po právní stránce a na přítomnost kolonistů ve městě. I přes nespornou určitou rozvinutost osady, jež byla centrem újezdu, nemuselo být zas tak jisté, že právě tato osada se promění v město se vším všudy. Byl- li zhruba od poloviny 13. století po právní stránce Krnov městem, trvala hlavně i po architektonické stránce jeho proměna v město daleko déle. Opevněním je sice Krnov obehnán již v druhé polovině 13. století, kdy se tak stalo přesně známo ale není. Kamenné měšťanské domy bychom zde touto dobou hledali marně. Z kamene byly až církevní budovy, které se v Krnově objevují do konce 13. století. Jako první to jsou roku 1273 minorité, z 80. let je doložen kostel sv. Ducha, nad kterým zase držel ochranou ruku Řád německých rytířů a někdy na přelomu 13. a 14. století se v Krnově objevuje již třetí církevní stavba, což by bylo na nepříliš velkou osadu už moc a pokud by Krnov stále byl spíše nevýznamnou osadou, pak jej mimo jiné i tyto stavby rychle předurčovaly k výraznějšímu rozvoji. Spíše lze ale počítat s již určitou rozvinutostí Krnova pro poslední čtvrtinu 13. století, neboť minorité by asi stěží stavěli svůj klášter v malé vesnici. Ostatně, církevní instituce se obvykle usazovaly právě v těch rozvinutějších osadách. V poslední čtvrtině tohoto století je těch předpokladů pro rozvoj Krnova a jeho úplnou proměnu ve město opravdu dost a konfirmace královny Kunhuty se tak ukazuje spíše jako jeden z několika stavebních kamenů krnovské prosperity. Zkusíme- li se však vrátit o několik desítek let zpět, význam tohoto privilegia nám hned bude o něco výraznější. Chceme- li se totiž pokusit jej nějak hodnotit, musíme se přenést do doby, kdy bylo Krnovu uděleno poprvé, snad právě do roku 1262. A tehdy byla situace Krnova ještě poněkud jiná. Opevnění již snad město má, není zde však žádná církevní stavba, každopádně se o žádné nedochovala žádná písemná zmínka či jiný pramen. Jen necelých dalších deset let zpět to s Krnovem vypadá ještě o něco hůře. Byla již řeč o tom, že v roce 1253 byl Krnov již bezpochyby městem. Když téhož roku na Opavsko vpadla spojená polsko- haličská vojska, zachycuje velmi podrobně tzv. Ipatijevský letopis tažení těchto vojsk a připomene každé město, na které toto vojsko narazilo. Dočteme se tedy o Opavě, kterou tato vojska marně obléhala, poté čteme o Hlubčicích, které se tato vojska pokusila spálit, ale není zde jediná zmínka o Krnově. To bylo argumentem některých badatelů k tvrzení, 21 22

CDB III. sv. II. s. 305, č. 227. CDB IV. s. 458, č. 267.

8

že Krnov roku 1253 ještě městem nebyl.23 Spíše se lze ale klonit k názoru, že Krnov už městem naopak byl. Patrně tehdy ale nebyl tolik rozvinut a byl- li vůbec opevněn, pak nejspíš ještě ne natolik, aby dělal haličsko- polskému vojsku nějaké větší problémy.24 Nebylo výjimkou, že osada, jež byla původně lokovaná jako město nakonec stagnovala a zakrněla a městská práva se přenesla na jinou nedalekou osadu. Tak tomu je, podle výsledků nejnovějších archeologických výzkumů, například u Bruntálu, kde původní lokovaný Bruntál je dnešní nedaleká ves Staré Město u Bruntálu.25 Nemohl podobný osud potkat i Krnov? Vesnice Kostelec, Chařová, Chomýž a Bližčice neleží od historického centra města daleko. Měřeno zhruba od míst, kde ve středověku přibližně stály městské hradby,26 jsou Bližčice vzdáleny kolem 2- 3 km, Chařová 1- 2 km, Chomýž 2- 3 km a podobnou vzdálenost má i Kostelec.27 Krnov měl ze všech těchto obcí pravděpodobně nejvýhodnější polohu, chránily jej dvě řeky, křížily se v něm 3 cesty, nebylo však přesto možné, aby se těžiště osídlení přesunulo jinam? Není doloženo, že by v Krnově existovala v té době nějaká církevní stavba ani nějaká jiná významnější stavba. Samozřejmě, pokud byla, byla s největší pravděpodobností ze dřeva, takže její zachování by bylo nesnadné. Rovněž neexistence písemné zmínky o nějaké takové stavbě v první polovině 13. století nelze brát jako stoprocentní doklad neexistence takové stavby. Uvažujme tedy, že žádná taková stavba skutečně nebyla. Nicméně i v Bližčicích, Chařové či Chomýži bychom takovou stavbu hledali obtížně, v Kostelci bývala zmiňována románská rotunda z první poloviny 13. století, která se měla zachovat v sakristii kostela sv. Benedikta a která by mohla být pro Kostelec nemalým trumfem, avšak poslední archeologický průzkum, který zde probíhal, toto tvrzení nepotvrdil.28 Možnost, že by tehdy Kostelec v případě, pokud by v něm skutečně ona rotunda existovala, mohl převzít postavení Krnova, je pak poněkud umenšována jeho polohou. Na rozdíl od Krnova je dále na jihozápad v údolí Opavy, kde se toto údolí začíná již zúžovat a jeho dno je zde poměrně zvlněné a řeka samotná dnes spíše tvoří jednu z os vesnice. Ostatně Kostelec sám svým dnešním půdorysem je typickou vsí ulicovitého typu. A nakonec, prochází- li jím ona cesta z Olomouce, pak cesta z Opavy a z Hlubčic je již poněkud bokem a byť kopce ze dvou stran obepínající Kostelec nedosahují zas tak strmých výšek, žádnému obchodníkovi by se zajisté nechtělo se do těchto kopců plahočit, a tak nějaké přesměrování těchto cest přímo do něj by těžko přicházelo v úvahu. Možná teoreticky o něco lépe by na tom byly Bližčice ležící severozápadně od Krnova. Cesta z Hlubčic by se v jejich případě nemusela odklánět zas tak moc, nemusela by přes žádné kopce a do Opavy by bylo o něco blíže. Ani opavští pocestní by na tom při cestě z Opavy do Bližčic nebyli zas tak zle, museli by pouze dříve 23

Soudí tak například J. Kejř- Kejř, J.: c. d., s. 18. Za tuto poznámku vděčím panu docentu Bakalovi na jeho přednášce ze Starších dějin Slezska. 25 Tato poznámka zazněla pro změnu z úst pana Vladimíra Goše na jeho přednášce z Úvodu do archeologie středověku. 26 Aspoň přibližný obrys linie hradeb se zachoval v průběhu okružních ulic jdoucích kolem historického jádra města. Od západu po směru hodinových ručiček to jsou Jesenická, Smetanův okruh, Dvořákův okruh, Soukenická a Říční okruh. Horní brána stojící hned vedle zámku stála na dnešní Revoluční ulici, která přetíná Jesenickou ulici a pokračuje dále na Olomouc, dost možná tak více či méně sleduje původní cestu na Olomouc. Na ulici Sv. Ducha, která po přetnutí Soukenické ulice pokračuje jako Hlubčická ulice, stála brána Hlubčická a na náměstí Minoritů, které po přetnutí Soukenické pokračuje jako Opavská ulice, stála brána Opavská. Nejznámějším zbytkem městského opevnění , který se dochoval, je tzv. Švédská zeď v městských sadech mezi budovami gymnázia a 2. základní školy na Smetanově okruhu. Kus hradební zdi se zachoval také za zámkem, který byl rovněž součástí opevnění a mezi zámkem a budovami Karnoly na Říčním okruhu (ulice Na hradbách) a za poštou mezi zahradou minoritského kláštera a synagogou. 27 S výjimkou Bližčic, které dnes leží na polském území, jsou v současnosti všechny tyto obce součástmi Krnova. 28 Tento archeologický průzkum, jež nepotvrdil existenci rotundy z 13. století, zde proběhl v letech 2002- 2003 a měl jsem tu čest a štěstí se jej zúčastnit, byť pouze jako brigádník. 24

9

překročit řeku. Kupci jedoucí od Olomouce by patrně museli přes řeku hned dvakrát, což pokud pokračovali z Krnova na Hlubčice nebo na Opavu museli tak jako tak. Byla- li by tu nějaká opravdu velká nevýhoda Bližčic vůči Krnovu, pak hlavně právě fakt, že zatímco Krnov byl chráněn vodstvem ze tří stran, pak Bližčice jen z jedné. Problém Chomýže je podobný tomu kosteleckému. V případě cest z Opavy a Hlubčic by nebyly žádné větší komplikace a mírné odklonění cesty z Hlubčic a protažení cesty z Opavy by nemuselo být nic neuskutečnitelného, ale cesta z Olomouce by se protáhla o něco více a zkrácení přes kopce by patrně nešlo. Krom toho přítomnost církevní stavby, která by byla starší než církevní stavby v samotném Krnově, nijak doložena není. Žádnou výjimku by netvořila ani Chářová. Její poloha na jihovýchod od Krnova, byť by mohla dávat dostatek místa pro město, by souhrnem znamenala obdobné problémy jako u předešlých vsí. Cesty z Opavy a Olomouce by se musely nejspíš trochu odklonit, cesta z Hlubčic by se trochu protáhla a Chařová byla řekou Opavou chráněna jen ze západu a částečně severu, kostel zde tehdy nejspíš nebyl, koneckonců není ani v současnosti. I přestože až do poslední čtvrtiny 13. století nemáme v Krnově doloženu žádnou významnější církevní ani jinou stavbu, byly možnosti okolních vsí na to, že by některá z nich převzala městská práva a krnovské postavení velmi malé a jeví se to hlavně ve srovnání poloh těchto vsí s Krnovem jako dosti nepravděpodobné. Mezi léty 1240- 1253 pak Krnov dostává městská práva a snad roku 1262 jsou mu tyto vesnice, u nichž za určitých okolností nelze vyloučit možnost, že by městské zřízení bylo přeneseno na některou z nich, přikázány do mílového obvodu. V listině je to nakonec jasně řečeno: „…že vsi Bližčice, Chomýž, Kostelec a Chařová s rychtami a příslušenstvími byly zmíněnému rychtáři Tilmanovi a obci našich měšťan z Krnova uděleny…Protož my…uvedené vsi se všemi jejich právy a jejich příslušenstvími rychtáři a řečeným našim měšťanům potvrzujeme, obnovujeme a záštitou tohoto listu upevňujeme tak, aby tímto měli svobodnou a plnou moc soudit a vykonávat vše ostatní, co patří ke správě těch vsí. …“ Ocitnutí se těchto vsí v mílovém okruhu Krnova znamenalo omezení konkurence pro krnovské měšťany, podřízení vsí městu, vlastně by se dalo říct jejich připojení k městu, znamenalo obohacení městské pokladny o platy jdoucí od usedlíků v těchto vesnicích. Někdy v druhé půli 13. století je Krnov opevněn a v poslední čtvrtině tohoto století začínají v Krnově vyrůstat i církevní budovy. To vše dohromady již bezpečně upevňuje postavení Krnova jako města. Co se nakonec s Bližčicemi, Chařovou, Chomýží a Kostelcem stalo? Pravděpodobně se dostaly do postavení tzv. šosovních vesnic.29 Jednalo se o obce, které prostorově navazovaly na předměstí a jejich území se pokládalo za městské, vybírala se tam stejná daň jako za městskými hradbami a obyvatelé měli podobná práva jako obyvatelé předměstí. Kromě Krnova se tyto vesnice vyskytovaly ještě u některých jiných měst- Českých Budějovic, Jihlavy, obzvláště to platí i o Opavě, Hlubčicích, Olomouci a v menší míře i o Litovli a Uničovu, časté byly taktéž u horních měst.30 Až po husitské revoluci se přehrada mezi městem a těmito vesnicemi zvýšila a pohyb obyvatel byl pak znesnadněn. V kontextu rozvoje Krnova v druhé polovině 13. století a hlavně v jeho poslední čtvrtině se toto privilegium nejeví jako příliš cenné obdarování mající výrazný vliv na vývoj města. Onoho roku 1279, kdy toto privilegium potvrzuje královna Kunhuta, 29

Bakala, J.: Venkovské majetky měst a měšťanů na severní Moravě v předhusitské době. c. d., s. 106- 107. ; Hoffmann, F.: České město ve středověku. Praha 1992, s. 95. 30 Bakala, J.: Venkovské majetky…. Tamtéž. ; Hoffmann, F.: c. d., tamtéž.

10

je postavení Krnova jako města minimálně vůči jeho okolí již dostatečně silné, minorité v něm mají svůj klášter a město je již zřejmě i opevněno. Teprve po přenesení se do poloviny 13. věku či do doby, kdy snad byla vydána, máme možnost si lépe uvědomit skutečný či aspoň možný význam této listiny, neboť situace Krnova v té době byla ještě poněkud jiná. V třetí čtvrtině 13. století mohla tato listina být naopak silným kamenem do základů města Krnova, která stabilizovala a posilovala jeho postavení jako města i jeho postavení jako takové jeho posílením vůči jeho okolí. Byť je roku 1279 již situace poněkud jiná, svůj význam má privilegium stále. Bylo- li totiž postavení Krnova po stránce právní a ekonomické již silné a město bylo pevně včleněno do ekonomicko- urbanistických struktur, pak právě politická situace je násilnou smrtí krále Přemysla Otakara II.u Suchých Krut naopak velmi nejistá a nutnost nechat si potvrdit privilegia se nyní stává téměř životně důležitou. Stěží bychom v tuto dobu v českých zemích našli město, které by svá práva a bezpečnost bylo schopno bránit samo, aniž by bylo zaštítěno nějakou autoritou, rozhodně by jím nebyl Krnov. Kdo by mu zaručil, že mu tyto vesnice zůstanou i nadále? Že v případě válečného tažení, při němž by třeba lehly popelem se za ně dostane Krnovu nějaké náhrady? V danou chvíli se tak jako velmi výhodná možnost jevila královna Kunhuta, vdova po zemřelém králi, navíc s titulem paní země Opavské, což pro krnovské v konečném důsledku znamenalo klidnější spaní. Stejně tak pro samotnou královnu nebylo na škodu přátelsky si naklonit jedno ze čtyřlístku nejdůležitějších měst Opavska.

2.2. Listina z roku 1281 Konfirmační listina královny Kunhuty není poslední listinou, kterou byl pro svůj prospěch Krnov obdarován v převratném 13. století. Ještě roku 1281 Krnovu dává další listinu opavský vévoda Mikuláš I., příčin a důvodů, kvůli kterým ji Mikuláš vydal, však bylo několik. Tento nemanželský syn Přemysla Otakara II., byť byl uznán za legitimního syna svého slavného otce, nesměl nastoupit na český královský trůn. Otec mu tedy jako kompenzaci dal území opavské provincie, kde by patrně Mikuláš poklidně žil. Jenže jako správný syn, již dosti dospělý a jehož život zároveň nebyl pro království tak veledůležitý, se Mikuláš po boku svého otce zúčastnil bitvy u Suchých Krut. V této bitvě ale dopadl o něco lépe než jeho otec, byl „pouze“ zajat. Vzhledem k porážce českého vojska a k celkové situaci v českém království vůbec to nebyla pro Mikuláše situace nikterak růžová. Zároveň také nebyl jako ne bezvýznamná osoba v postavení zcela beznadějném či dokonce v ohrožení života. A tak bylo spíše otázkou času, kdy a kdo jej ze zajetí vykoupí či prostě nějak jinak dostane. Sám Mikuláš pravděpodobně očekával pomoc od své opavské země. Ta však momentálně již jeho nebyla. Někdy uprostřed léta roku 1279 se totiž vlády v této části českého království ujímá královna Kunhuta, kolem níž se na jejím sídle v Hradci nad Moravicí soustředil malý dvůr, složený převážně z místních šlechticů a ještě v srpnu tohoto léta královna v Hradci vydá potvrzení privilegií Krnovu. Stěží lze očekávat, že by se královna nějak dobrovolně tohoto území vzdala, sama si ale pod sebou začne řezat větev. Asi někdy na sklonku roku 1280 se totiž do její přízně vetřel Záviš z Falkenštejna. Bylo by těžké královně nějak radit či ji vyčítat, že nerezignovala na životní štěstí, druhou stranou mince ale bylo dítě, jež se Závišem zplodila. Tato

11

skutečnost totiž velmi silně otřásla královninou autoritou a vedla nakonec k tomu, že se od ní postupně odvrátila jak církev, tak většina šlechty a bohatá zeměpanská města.31 Jestli bylo propuštění Mikuláše dílem Rudolfova pragmatismu či nespokojenosti opavských měšťanů se dnes již asi nedovíme, každopádně je Mikuláš na svobodě a rozhodně míní získat zpátky vládu nad opavskou zemí. A zájmům habsburské diplomacie jeho návrat plně vyhovoval a Mikuláš sám už v pozdním létě jasně ukázal, kdo bude na Opavsku pánem.32 Už 6. září 1281 se mu při návštěvě Nisy povedl velmi dobrý diplomatický tah, když odškodnil vratislavského biskupa Tomáše II. S takhle lepšícím se postavením pak v průběhu září 1281 zamíří Mikuláš do Krnova, ve kterém se mu dostane velmi vřelého přivítání. Za s nadšením otevřenými branami jej vítaly hojné zástupy jeho věrných, mezi nimi nechyběli např. Vok z Kravař, Beneš ze Cvilína, Blud z Jičína či opavští měšťané s rychtáři Kraftem a Winandem v čele.33 Pro Krnov už tak dost významná událost, tolik důležitých osob této provincie na návštěvě v Krnově. A právě tímto velmi vřelým přístupem ke svému staronovému pánovi si krnovští měšťané vysloužili další výsadu. I tato listina se vyskytuje v literatuře poněkud častěji. Samozřejmě kromě oné konfirmační listiny Marie Terezie o ní pochopitelně pojednává Biermannovo Geschichte der Herzogthums Troppau und Jägerndorf, není vynechána v pojednání Rhezakově a dokonce se objevuje i ve čtvrtém svazku moravského diplomatáře.34 Mikuláš I., kníže opavský, věnuje krnovským měšťanům do věčného užívání 24 lánů lesa ze svého dědičného majetku při řece Opavici. V Hlubčicích, ?(blíže nedatováno) 1281 Ve jménu páně, Amen. Skutky života upadnou zkázou valící se smrti konečně do zapomnění a stanou se bez výjimky zbytečné- svědectvím si ale zachovají svůj život, nyní zestárne časem také navždycky svědecky prokázané a zpečetěno písmo, a proto chceme, aby se dostalo následující na vědomí těch, kteří žijí a budou žít- totiž, že My Mikuláš, z boží vůle vévoda Opavy, syn Otokara, krále českého oplatí našim milovaným věrným občanům v Krnově kvůli zásluhám jejich podmanění, čímž se k naší výsosti příjemně projevili a ještě mile tím, že nás mají ve vědomí, že jsme spravedlivým a přirozeným vládcem těch, které jsme přivítali v naší zemi Opava a nás věrně a počestně podle své věrnosti a cti vítají, a tím nám prokázali dále snahu, potom píli a služby po našem přijetí v nejhlubší úctě. Dále je třeba také zlepšit měšťanský majetek těch a ulehčit jim nevýhody, které utrpěli před naším příchodem roztržkou a nenávistí, s ohledem na radu naší šlechty a našich měšťanů a ve shodě se stejnými 24 lány lesa v našem dědictví Opavice, jehož velikost a počet má být, aby začalo mezi řekou tekoucí vesnicí Hošťálkovy (Godesalci) a leželo až ke kopci, který je proti Opavě po levé ruce a byl ohraničen výše jmenovanými řekami. Lze je vlastnit dobrovolně, věčně a nedotknutelně, abychom my nemohli později odstoupit od našeho daru. Tak jsme nechali našim výše jmenovaným měšťanům na věčnou 31

Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., s. 454. ; Wihoda, M.: Mikuláš I. Opavský mezi Přemyslovci a Habsburky. ČČH, 2000 (roč. 99), č. 2., s. 216. 32 Wihoda, M.: Tamtéž, s. 217. 33 Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., s. 455. 34 SOkA Bruntál, Městský archív Krnov, Listiny vydané ve prospěch Krnova jako celku, inv. č. 1, fol. 8. ; Bakala, J.: Venkovské majetky měst a měšťanů na severní Moravě v předhusitské době. c. d., s. 107. ; Bakala, J.: Vznik městského zřízení na středověkém Opavsku. c. d., s. 116. ; Biermann, G.: c. d., s. 23, 86. ; Blucha, V.: c. d., s. 13. ; CDM IV. s. 265, č. 200. ; Ens, F.: c. d., tamtéž. ; Hosák, L.: c. d., tamtéž. ; Kuča, K.: c. d., tamtéž. ; Prasek, V.: c. d., tamtéž. ; Prix, D.: c. d., tamtéž. ; Rhezak, E.: c. d., s. 116- 118. ; Schulig, H.: c. d., s. 201. ; Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., s. 455. ; Wihoda, M.: c.d., s. 218.

12

památku vystavit dopis potvrzený naší pečetí a předali ho. …Stalo se léta páně 1281. Rukou našeho kancléře v uvedeném roce….35 Takovéto obdarování města majetkem na venkově nebylo v této době zas tak nic neobvyklého. Zcela podobné případy, byť z odlišných pohnutek, najdeme u více měst. Stalo se tak v případě pražských měst i Brna, nemalé venkovské majetky měl Uničov roku 1213 a Opava byla obdarována zase roku 1224. Nemalé pozemky však získala i taková Litovel. V druhé polovině 13. století takový majetek získaly od Přemysla Otakara II. i Hlubčice v podobě 20 lánů lesa určeného ke kolonizaci. Stejně tak opavští měšťané v druhé polovině 13. století rozhojnili svůj pozemkový fond o 40 lánů lesa, který částečně vymýtili a založili tam pak vesnici Skřípov, která zůstala v jejich vlastnictví.36 Naopak les, který krnovští dostali od Mikuláše I. nebyl výslovně určen k vymýcení a rekultivaci a i jeho další využívání spočívalo v městském lesním hospodářství. V listině rozhodně není uvedeno žádné konkrétnější určení, k čemu má les sloužit. Dočteme se v ní pouze: „ ...Dále je třeba také zlepšit měšťanský majetek...“a krom tohoto dosti obecného určení mluvícího pouze o nějakém hospodářském využití, je zde ještě formulace, podle níž toto obdarování mělo či mohlo být i jakousi náhradou za škody, které krnovští před Mikulášovým příchodem utrpěli: „... jim nevýhody, které utrpěli před naším příchodem roztržkou a nenávistí...“ Navíc za takový vesnický majetek je nutno považovat vesnice získané v onom obdarování potvrzeném roku 1279 Kunhutou- Bližčice, Chařovou, Chomýž a Kostelec. V jakých souvislostech se tedy získaný les v Krnově projevuje? Jak již bylo řečeno, les v listině není přímo určen ke kolonizaci a krnovští jej tak ani nikdy nevyužili, spíš jeho využití vážně spočívalo v onom „zlepšení stavu hospodářství.“ O tom, jak lze využít les, který máme ve vlastnictví, snad netřeba vést dlouhé diskuse. Jsme ve třináctém století, není to zas ta dávno, kdy Krnov získal po právní stránce statut města, byť aspoň určitou městskou funkci v menší míře vykonával Krnov zajisté již dřív, a žádná veledůležitá evropská obchodní trasa přes něj nevedla. Z toho všeho vyplývá, že Krnov byl bezpochyby ve velké míře dřevěné město, či přesněji chce- li někdo město, jehož stavby, hlavně obydlí měšťanů, byla ve větší míře ze dřeva. Snad netřeba zdůrazňovat úlohu a využití dřeva v tehdejší době, kdy dřevo, stejně jako většinou i dnes, sloužilo k výrobě nábytku, ale navíc třeba i soch, vozů, částí zbraní, různých předmětů denní potřeby i nádobí, u kterého ale bylo použití pochopitelně omezené. Je nám pak hned zřejmější, jakým způsobem se ono „ zlepšení hospodářství města“ projevovalo. Byť lze pochybovat o existenci a taktéž dochování pramene, který by nám v této době písemně zachytil v číslech spotřebu dřeva a finanční náklady na její pokrytí, určitě nebudu chybovat při tvrzení, že vlastnictví vlastního lesa ušetřilo měšťanům z Krnova nemalé peněžní prostředky. Toliko případy ryze praktického využití městského lesa měšťany. Projevilo se ale vlastnictví lesa ještě v jiné souvislosti? Zkusme se nyní začíst do článku Vznik městského zřízení na středověkém Opavsku od Jaroslava Bakaly, asi nejlepšího českého badatele v oblasti Slezska hlavně na období 13. století. Na straně 114 je započat nesnadný pokus o zjištění přibližného počtu obyvatel měst středověkého Opavska v průběhu 13. století. Svým způsobem to je postup vcelku jednoduchý, stanoveným koeficientem se znásobí 35

SOkA, Městský archív Krnov, Listiny vydané ve prospěxh Krnova jako celku, inv. č. 1, tamtéž. Celý text listiny, ale v němčině, také v Rhezakovi, Schuligovi a Tillerovi- Rhezak, E.: c. d., 116- 118. ; Schulig, H.: c. d., s. 201- 202. Text rovněž v CDM IV, s. 265, č. 200. ; ZAO, Pozůstalost F. Tillera: Opisy listin k dějinám Slezska. Díl IV. 1394- 1441, inv. č. 4 (mikrofilm 308), fol. 149. 36 Bakala, J.: Venkovské majetky měst a měšťanů na severní Moravě v předhusitské době. c. d., s. 107.

13

počet odhadnutých domů ve městě.37 Jenže, které domy považovat za ty stojící ve městě od jeho lokace? Karel Berger za ně považuje domy s právem vařit pivo, Jaroslav Bakala naopak za základ nejstarších domů považuje domy s právem nálevu vína.38 Když je pak provedeno srovnání s domy právovárečnými, hodnoty se u většiny měst příliš neliší od hodnot, které označují počet domů s právem vinného nálevu, u Krnova a Hlubčic jsou dokonce téměř zcela shodné. J. Bakala tak jasně usuzuje, že v řadě měst se zmíněná práva překrývala., jedinou výraznější výjimku představovala Opava.39 J. Bakala se pozastavuje nad tím, že počty domů s právem vinného šenku u Krnova a Hlubčic značně převyšují počty těchto domů u ostatních měst, z pozdějších tří měst krnovského knížectví Krnov s Hlubčicemi jasně dominují. Dle autora tak lze soudit, že tento rozdíl vznikl spojením dvou nejstarších měšťanských vrstev, které od sebe časově nejsou příliš vzdáleny. To se opírá také o to, že v Opavě nevznikla jedna vrstva měšťanů, která by zároveň měla jak právo vinného šenku tak právovárečné. Jako druhá kategorie totiž existovali měšťané s právem právovárečným bez práva nálevu vína.40 U Krnova a Hlubčic tudíž nemůžeme vyloučit, že zdejší šenkovní usedlosti byly nástupci měšťanských domů, které existovaly v těchto městech v době, kdy tato města získala městský les, zatímco u Opavy byl naopak patrně rozhodující původní vztah k výnosům z majetku, který Opava získala velkým privilegiem roku 1224 pro první kategorii velkoměšťanů a majetku získaným o něco později pro onu druhou kategorii.41 Hlubčice získaly tento les o něco dříve, už roku 1265 a Krnov jím byl podarován roku 1281. Ano, jednalo se samozřejmě o ten les, který krnovští dostali od vévody Mikuláše I. V této souvislosti teda ještě vystupuje městský les věnovaný vévodou a zároveň nám dává další aspekt svého významu. Při čtení donačních privilegií bychom mohli dojít k názoru, že udělování půdy panovníkem vážně sloužilo pouze či převážně jako prostředek k posílení města jak po jeho existenční tak ekonomické stránce. Ono to tak v dotyčných listinách, hlavně v jejich naracích, bývá formulováno, nicméně nemůžeme očekávat, že by panovníci svou půdu rozdávali jen tak, aby neležela ladem. Města vznikala jako pevný článek osidlovacího programu a panovníci tím, že jim nejdřív něco podarovali, sledovali pochopitelně cíle, které by jim silná opora v podobě prosperujících a dobře opevněných měst mohla přinést. Za svou půdu očekávali od města nějaké služby či možná přesněji protislužby, často v dosti konkrétní podobě, což platilo u Uničova, Opavy a Hlubčic, kterým byl les určen ke kultivaci a kolonizaci.42 Bylo již řečeno, že les věnovaný Krnovu nebyl v listině přímo určen k přeměně v úrodné lány či prosperující ves. Rozhodně i vévoda Mikuláš musel tímto obohacením Krnova něco sledovat, těžko bychom jsme si to mohli vysvětlit jako čistě pouhou odměnu za projevenou vstřícnost, s níž v září 1281 krnovští svého staronového pána přivítali. Vévoda se potřeboval po ekonomické i vojenské stránce o někoho opřít, o někoho spolehlivého. Krnov se za někoho takového jevil a navíc jeho odměněním oním lesem a tím i posílením po ekonomické stránce mohl vévoda do budoucna zpětně očekávat od měšťanů podporu nejen politickou a vojenskou, ale také ekonomickou. Vévoda logicky jistě počítal, nebo mohl počítat s tím, že čím silnější bude město, tím silnější mu bude moci poskytnout podporu, samozřejmě za 37 38 39 40 41 42

Bakala, J.: Zrod městského zřízení na středověkém Opavsku. c. d., s. 114. Tamtéž. Tamtéž, s. 115. Tamtéž. Tamtéž, s. 116. Bakala, J.: Venkovské majetky měst a měšťanů na severní Moravě v předhusitské době. c. d., s. 107.

14

předpokladu, že s městskou radou bude zadobře. Krom toho, s nejvýznamnějším městem Opavska, Opavou, nebyly vztahy vždy zrovna nejlepší. Svým způsobem tak odkázání tohoto lesa Krnovu přinášelo prospěch oběma stranám. Městu Krnovu vlastní les přišel zajisté velmi vhod a o tom, že s ním krnovští hospodařili velmi uváženě svědčí fakt, že jej město mělo ve svém vlastnictví až do roku 1949.43 Krom jiného nechalo toto podarování svou stopu v majetkoprávním uspořádání v Krnově, kdy v Krnově zaznamenáváme vůči ostatním městům Opavska dosti vysoký počet domů s právem vinného šenku, což bylo nejspíš zapříčiněno splynutím dvou měšťanských vrstev časově od sebe nepříliš vzdálených. Vévoda pak na nějaký čas spokojeně vládne na Opavsku, Záviše s Kunhutou odtud zcela vytlačí a zpětně si zajišťuje větší a silnější podporu. Krnov tak získal další privilegium vylepšující a posilující jeho postavení.

2.3. Listina z 18. 12. 1306 Přelom 13. a 14. století zastihuje české království opět ve velmocenském vzestupu. Je tomu jen několik let, co král Václav II., syn slavného krále Přemysla Otakara II. získal v posledních desetiletích 13. století hornoslezská knížectví a navíc roku 1301 i polskou korunu a aby toho nebylo málo, roku 1305 pro svého syna Václava III. získal i korunu uherskou. Takováto politická situace byla jistě to pravé pro populační vývoj a ekonomiku českých zemí vůbec, i když na druhou stranu dosti bohaté doly stříbra zlákaly jak krále tak šlechtu, aby zboží případně nakupovala v cizině, což domácí výrobě neprospívalo. Roku 1304 se sice římský král Albrecht pokusil útokem motivovaným více skutečnostmi a vedeným na Kutnou Horu, stříbrnou pokladnici rozsáhlé české říše, moc Václava když ne zničit, tak aspoň oslabit. Kutná Hora se ale ubránila a Albrecht odtáhl s nepořízenou. K sladké odvetě Václavově však již nedošlo, roku 1305 totiž král s velmi nalomeným zdravím, jako ještě dosti mladý, zemřel. Jeho mladičký syn se sice vzdal uherské koruny, polskou byl však proti Ladislavu Lokýtkovi připraven bránit. Při tažení do Polska se se svým vojskem zastavil roku 1306 v Olomouci, kde byl zavražděn. A právě po jeho smrti se, už podruhé, vrací vévoda Mikuláš na Opavsko. Ano, vrací, neboť vévoda několik let pobýval mimo území svého panství. Vévodu Mikuláše jsme opustili roku 1281, kdy vydává v Hlubčicích listinu, v níž Krnovu daruje 24 lánů lesa ze svého dědičného majetku. První problémy, které mu vládnutí na Opavsku připravuje, zvládá vévoda velmi uspokojivě a s diplomatickým umem, jako byl roku 1282 střet hlubčických měšťanů s johanity v Hrobnikách či soukromá válka rodu Benešoviců, kteří přitom nechtě do pustošeného území připletli statky olomouckého biskupství a premonstrátské kanonie na Hradisku u Olomouce.44Jeho sebevědomá a úspěšná vláda však neměla dlouho být tak poklidnou a spokojenou. V květnu roku 1283 se totiž české království dočká vytouženého návratu syna Přemysla Otakara II. Václava a ten se jako Václav II. ujímá toho, co z říše jeho otce zbylo. Mikuláše tak čekaly horké chvilky, neboť si přisvojil zeměpanský regál v jedné z provincií a navíc mladý král podlehl osobnímu kouzlu Záviše z Falkenštejna.45 Důsledky pocítil Mikuláš již ke konci roku 1283, kdy král, dost 43

Blucha, V.: c. d., s. 13. Wihoda, M.: c. d., s. 219. 45 Tamtéž, s. 221. 44

15

možná na popud právě Záviše,46 udělil Opavě soubor velmi důležitých výsad. Velmi nemile překvapený Mikuláš s největší pravděpodobností ostře protestoval, možná natolik, že se uchýlil až k vyhlášení války. Otevřený střet s bohatou Opavou však pro něj nedopadl dvakrát nejlépe a na jaře 1284 přistoupil vévoda na podmínky Opavanů, když 3. dubna uznal platnost starších privilegií včetně oné listiny od Václava II., v níž se Opavě dostalo práva ražby mince, výkonu hrdelního práva a práva nuceného skladu, navíc musel slíbit, že si v Opavě ani u jejích hradeb nepostaví hrad a taktéž mínil uhradit škody způsobené boji. V oplátku mu Opavští slíbili, že se bez porady s ostatními městy nezapojí do střetu mezi králem a Mikulášem. S Rudolfovou podporou má Mikuláš ještě na čas vyhráno, v únoru roku 1285 dokonce Rudolf souhlasil s jeho sňatkem se svojí vzdálenou příbuznou Adelheidou. Navíc 9. září 1285 nečekaně umírá královna Kunhuta, čímž Záviš výrazně oslabil. Nějaký čas vystupoval sice společně s králem Václavem, roku 1288 je ale zajat a končí neslavně. Mikulášovi se ale snadněji nežilo, Václav mu totiž neopomněl připomínat, že je jen trpěným levobočkem s budoucností ve hvězdách a neustálé drobné ústrky ze strany krále Mikuláše přinutily k odchodu do Polska, kde nejpozději roku 1295 začal fungovat v úřadu krakovského hejtmana.47 Roku 1284 totiž ve smlouvě Václav II. souhlasil s tříletou správou Opavska pod podmínkou, že na Opavsku zůstanou zachována všechna zeměpanská a tím pádem královská správa, což v konečném důsledku vedlo k dualismu moci a král Václav do chodu správních záležitostí zasahoval nemálo. Navíc 15. července 1291 umírá Rudolf a Mikuláš se tak ocitá i bez spojence. Teprve až po vymření hlavní přemyslovské větve se situace změnila a vévoda se na Opavsko vrací již po druhé. Je to ke konci roku 1306, v době, kdy Albrecht Habsburský ovládl Prahu.48 18. prosince 1306 tak v Opavě vydává tři listiny. První souborně potvrzovala starší privilegia Opavy, Krnova, Hlubčic a Bruntálu, druhá byla určena speciálně pro Krnov a poslední byla určena zase Hlubčicím.49 Tato písemnost je pro badatele zas ještě o něco dostupnější, než písemnost předchozí. Lze na ni narazit v pátém svazku moravského diplomatáře a v šestnáctém svazku Codex diplomaticus Silesiae, zmiňuje ji Biermann a její regest je i v Rhezakovi.50 Mikuláš, kníže opavský, potvrzuje Krnovu starší výsady a slibuje, že bez soudu nepotrestá žádného krnovského měšťana. V Opavě, 18. prosince 1306. ...My Mikuláš, z Boží vůle vévoda z Opavy jsme věnovali našim milým a věrným občanům naší obce Krnov, každému jednotlivci a všem dohromady, přízeň našeho majestátu, a podle dostatku naší přízně jsme jim svěřili dobrovolně a milostivě, tím totiž, že My jsme obdrželi celková privilegia, ústupky, dary a práva těch nebo jsme je nabyli před dobou, než se nedávno podrobili našemu majestátu a laskavě jim je udělili a získali našim milosrdenstvím nedotknutelně a neporušeně, v naši věrnosti slibujeme a ochranou současně písma utvrzujeme, aby věrná pokora našich výše jmenovaných

46

Tamtéž. Tamtéž, s. 225. 48 Tamtéž, s. 229. 49 Tamtéž, s. 227. ; Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., s. 464. 50 Biermann, G.: c. d., s. 41. ; CDM V, s. 210, č. 199 na s. 209, č. 198 listina se souborným potvrzením i pro Opavu, Hlubčice a Bruntál. ; Hosák, L.: c. d., tamtéž. ; Kuča, K.: c. d., tamtéž. ; Prasek, V.: c. d., s. 494. ; Prix, D.: c. d., tamtéž. ; Rhezak, E.: c. d., s.119- 120, č. 4. 47

16

měšťanů, se kterou se podrobili našemu pánovi, byla příkladem pro obyvatele jiných oblastí, aby přistoupili k naší vládě. Zatímco My ve zvláštní náklonnosti a laskavosti jim zároveň potvrzujeme jejich ústupky a prerogativa, která jim byla námi udělena, slibujeme jim, aby je opatrovali celou dobu bez újmy, a totiž způsobem, že nesmíme způsobit žádnému měšťanovi zmíněné lokality nějaký útisk, neprávo, násilný čin nebo vězení bez práva a rychtářského výroku. Také ještě našim dědicům a následníkům v budoucnu, když vznikne nějaká žaloba, trestní jednání nebo nějaký proces mezi měšťany našeho zmíněného města, tak slibujeme, že toto všechno bude doloženo a urovnáno za zprostředkování práva, spravedlností a slušností. K osvědčení jsme nechali vystavit současně právo pro ně a jejich potomky do budoucna. Vše jsme označili naší pečetí. Napsáno v Opavě 17. prosince léta Páně 1306.51 To že vévoda jednu konfirmační listinu poslal speciálně krnovským lze s největší pravděpodobností přičíst snaze připomenout náladu z roku 1281, kdy mu rozjásaní Krnované dobrovolně otevřeli brány města. Něco takového by se zajisté Mikulášovi hodilo i teď, nakonec ani vztahy s Opavou nemohly být zas tak špatné, neboť roku 1307 v Opavě vydal listinu pro opavské klarisky a roku 1308 zde hájil práva johanitů z Hrobnik.52 Jenže vévodovi Mikuláši nebylo ani tentokrát dopřáno trvalejší spokojené vládnutí na Opavsku, zanechme ale na chvíli pohnutých osudů prvního opavského vévody a podívejme se blíže na listinu, kterou krnovské Mikuláš podaroval. Zda byla listina vydána spíše z iniciativy krnovské městské rady či samotného Mikuláše už asi stěží zjistíme, důvod k ní však měly obě strany. I když Prahu ovládl jeho ochránce, bylo stejně lepší si naklonit hlavní a nejbohatší města Opavska nevelkým otálením s potvrzením privilegií a aby byla podpora měst a jejich uznání Mikuláše za svého vévodu o to pevnější, přihodil Mikuláš ještě něco navrch. Tím „přihozením navrch“ měl být slib, že bez řádného soudu nepotrestá žádného měšťana těchto čtyř měst. Neměli bychom totiž zapomínat, že Mikulášův dřívější vzletný titul „pán Opavy“ byl dosti nejistý a právně poněkud nepevný. Proto taky jeho intitulace v těchto listinách zní sice trochu neobvykle, ale zato zcela jasně: „ Mikuláš, z Boží milosti vévoda, pán a pravý Dědic Země Opavské.“ A na druhou stranu jsou jak Krnov, tak Opava, Hlubčice i třeba Bruntál v podobné situaci jako například po smrti Přemysla Otakara II. Navzdory tomu, že Albrechtova vojska kontrolují hlavní město království, nelze rozhodně říci, že by doba oplývala nějakou jistotou mírových a bezpečných zítřků a krom toho zde byl i ten prostý fakt nutnosti nechat si privilegia potvrdit každým novým panovníkem, respektive zeměpánem. Obzvlášť pro krnovské, ke kterým byl vévoda roku 1281 tak štědrý, tento staronový vévoda rozhodně nebyl špatnou partií. Takže prospěch to přineslo oběma stranám, královským městům i vévodovi. K části narace, v níž vévoda potvrzuje Krnovu starší privilegia, není v podstatě co dodat. Obecnější důvody byly zmíněny již výše, získané výsady si bylo nutno nechat potvrdit a potvrzením novým vévodou byla opětovně obnovena jejich platnost. Byloli by možno se něčím zaobírat trochu déle, pak snad oním slibem nepotrestání žádného měšťana nejen města Krnova bez řádného soudu. To byl ze strany vévody nemalý ústupek.

51

SOkA Bruntál, Městský archív Krnov, Listiny vydané ve prospěch Krnova jako celku, inv. č. 1, fol. 11. Německy Rhezak, E.: c. d., tamtéž. 52 Wihoda, M.: c. d., tamtéž.

17

Na území Opavska byl totiž Mikuláš vcelku stále suverénem omezeným pouze samotným králem, což v nastalé době interregna znamenalo, že jeho postavení bylo suverénní o to více. Přesto se zaváže, že nebude bez řádného soudu trestat měšťany nejdůležitějších měst Opavska. Snad, uvážíme- li situaci, se vévoda cítil docela silný v kramflecích a byl si jist, že mu v budoucnu nebude vadit ztížená možnost vypořádat se s měšťanem toho či onoho města jak by mu bylo libo, obzvláště k uvážení to mohlo být po nedobré zkušenosti s Opavou roku 1284. Zároveň ale na druhou stranu potřeboval upevnění svého postavení jak z hlediska právního tak mocenského, naklonit si města, získat si jejich uznání a věrnost, vždyť vévoda několik let na Opavsku fakticky nevládl. A to nešlo dělat pouze neustálý potvrzováním privilegií, která města již dávno dostala, navíc třeba Opava dostala jedna z nejdůležitějších zrovna za okolností vůči Mikulášovi dosti ambivalentních a uhájit si je musela právě vůči tomuto muži. Tudíž zrovna v případě Opavy bylo nutno ukrojit ze svých pravomocí nějaký významnější kus, k tomu potvrzení všech privilegií včetně těch, která tehdy tolik vévodovi hnula žlučí, mohlo už dohromady tvořit pro toto již poměrně bohaté a mocné město dostatečně zavazující dar. Snad ještě o něco snadnější patrně bylo získat si věrnost a uznání vlády u měšťanů Krnova. Město se znakem tří loveckých trubek obrátilo svou tvář k Mikuláši velmi přívětivě už roku 1281, za což jej také Mikuláš velmi štědře odměnil a nyní mu to vévoda se vším všudy nejen potvrdil, ale ještě další neméně důležité privilegium přidal. A aby svou vlídnost chovanou ke Krnovským opravdu zdůraznil, vydal listinu s tímto potvrzením ještě jednou speciálně přímo pro ně. Měli by Krnovští důvod provádět svému vévodovi nějaká protivenství? S Hlubčicemi vévoda žádné velké problémy neměl a nová výsada s potvrzením těch dřívějších to měla zabezpečit i do budoucna. A Bruntál, touto dobou již patrně po všech stránkách poněkud zaostávající za trojlístkem „velkoměst“ Opavska, si už nejspíš vůbec nemohl stěžovat. A jaký možná mohl být pohled měst? Jeden byl již zmiňován a byl zajisté společný, města potřebovala potvrdit svá privilegia od nového krále popřípadě zeměpána a o to nutněji v ne zrovna nejjistějších časech. Rovněž další aspekt bude možno nahlížet z celkového pohledu celé čtveřice, které byly písemnosti určeny. Vévoda jako neomezený vládce nad svými poddanými měšťany si de facto mohl s nimi dělat co chtěl. Čistě teoreticky by se také mohlo stát, že by vévoda z důvodů rozličných zavíral měšťany do vězení či je rovnou popravoval, aniž by se musel zdržovat soudem a vysvětlováním, proč takovéto zacházení se zástupci stavu měšťanského. Teď ale měšťanům dal slib, že bez řádného soudu žádného z nich nepotrestá. Ono lze říct, sliby chyby, ale v tehdejší kultuře daný slib, navíc zvěčněný písemně, se jen tak nerušil, navíc si vévoda vcelku zakládal na rytířském chování a do tohoto kodexu rušení daných slibů daných k tomu písemně zajisté nepatřilo. A měšťané se v případě takovéhoto chování mohli odvolávat na onu listinu a dožadovat se spravedlnosti. Vévoda by případnou při nejspíš prohrál a pokusil- li by se snad zkusit měšťanům domluvit po zlém a vzít do rukou meč, nelze opomenout, že toto řešení vévoda na Opavu zkusil už před 22 lety a neuspěl. Navíc ani Krnov a Hlubčice a patrně ani Bruntál již také nebyli jen vesnicemi s polozemnicemi, ale na dobu jistě kvalitně nebo aspoň přiměřeně opevněnými městy a vévoda by teda ani tentokrát v případě ozbrojené akce stěží mohl počítat s úspěchem. Měšťané tak získali další jakousi záruku pro své právní postavení. Před případnou nevolí zeměpána byli ochraňováni nejen hradbami, ale nyní i tímto příslibem, na nějž se v případě potřeby mohli odvolávat. Pokud by byla doba hodně

18

zlá, pak by patrně tak jako tak byly opět rozhodující pro život a bezpečí měšťanů hradby, tento slib stojící již jednou na papíře však k tomu rovněž napomáhal a dával větší jistotu pro dovolání se spravedlnosti vůči samovolnému počínání zeměpána, neli každého, pak aspoň samotného Mikuláše. Při uvažování nad tím, jak významný a prospěšný pro obyvatelstvo nejdůležitější městské čtveřice na Opavsku byl tento slib, zvěčněný ve dvou listinách, by se nemělo zapomenout na fakt, že takto byli zaopatřeni všichni měšťané daných měst, ale měšťané ve smyslu obyvatel města mající v něm určité postavení jak po stránce majetkové, tak po stránce právní, tudíž takto nebylo chráněno všechno obyvatelstvo města, které za jeho hradbami žilo. Skupin obyvatelstva, žijících na společenském okraji, se tato výsada s největší pravděpodobností netýkala, stejně jako třeba duchovních, kteří ale byli dostatečně chráněni jinými výsadami a vlastně vůbec nespadali do jurisdikce města. Rovněž řadoví obyvatelé města, nejsoucí sice svým jměním či způsobem obživy mimo „slušnou“ společnost, ale zároveň nejsoucí v městě usazení dostatečně dlouho či nemající odpovídající bohatství a případně právně dobře pojištěný dům, si taktéž mohli o takovéto výsadě nechat pouze zdát. V Krnově, Hlubčicích, Opavě a v Bruntálu se tak toto privilegium týkalo patrně pouze oněch měšťanů vlastnících domy s právem vinného šenku a vaření piva.

2.4. Listina z 2.7. 1316 Ač se vévoda Mikuláš, s jakousi jistotou případné podpory krále Albrechta kontrolujícího v té době Prahu, pevně chopil vlády na Opavsku, nevydrželo zde opět jeho panování dlouhou dobu. 1. května 1308 je totiž král Albrecht odstaven z mocenských pozic způsobem tehdy velmi oblíbeným, totiž vraždou, čímž jsou mocenské ambice Habsburků utlumeny. A ve znojemském míru 14. srpna roku 1308 Albrechtovi synové Friedrich a Leopold přenechávají český trůn Jindřichovi Korutanskému a opavský vévoda, hlásící se k rodu vládců rakouských zemí, je rázem bez jejich podpory.53 Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Patrně roku 1311 se vévoda z nám neznámých důvodů znelíbil opavské šlechtě a odchází z Opavska již podruhé. Mikuláš se pak stáhl do ústraní, patrně na plumlovské panství, spíše ale do Brna.54 Co se však mezitím dělo s Opavskem, respektive Krnovem samotným? Na počátku 14. století si nároky na Krnov začali činit opolští vévodové Bolek a Jindřich, kteří roku 1302 potvrdili řádu německých rytířů patronát farního kostela, Krnov ale ještě nezískali. Cesta k opavskému vévodství se jim otevírá až po oné vzpouře opavské šlechty roku 1311. Téhož roku se v českých zemích objevuje Jan Lucemburský a právě tento muž nakonec vyšel ze zápasu o dědictví přemyslovské říše vítězně. 16. června 1311 se tak v Opavě sešly legace krnovských, opavských a hlubčických měšťanů a přísahaly zde věrnost nejen novému českému králi, ale i novým vévodům až do vyplacení zástavy55, do které bylo Opavsko dáno 11. června 1311. O osudech Krnova pak prameny mlčí a nedovolují nám poodhalit roušku věků dávno minulých. Mlha minulosti je protržena až roku 1316, kdy 2. července ve Fulneku král Jan Lucemburský Krnovu dává výroční trh. 7. 6. 1316 skonal Petr Angelov, biskup 53

Tamtéž, s. 228. Tamtéž. 55 CDS XVI. s. 196, č. 3211. ; Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., s. 465. ; Mezník, J.: Lucemburská Morava 1310- 1423. Praha 2001, s. 16. ; Prasek, V.: c. d., tamtéž. 54

19

olomoucký, který byl navíc vyšehradským proboštem a kancléřem Českého království. Tyto úřady získal mistr Jindřich a král Jan se tak v létě 1316 spolu s Petrem z Aspeltu vypravil na Moravu, aby slavnostně dosadili nového biskupa. A právě při této příležitosti král urovnal také několik místních záležitostí. Ve chvíli, kdy prodléval ve Fulneku, vydává pro Krnov novou listinu.56 Toto privilegium je dochováno pouze v krátkém regestu.57 2. červenec. Fulnek ( u Opavy). Jan, král český a polský, potvrzuje městu Krnovu58 na svátek Nanebevzetí panny Marie připadající výroční trh. Dále jsou již jen připojeny věcné poznámky o regestech tohoto privilegia v jiných edicích.59 V samotné konfirmační listině Marie Terezie obsažena není, krátká zmínka o ní se objevuje až v opisu konfirmační listiny prvního krnovského knížete z rodu hohenzollernského Jiřího Fridricha z 1. 1. 1528.60 Privilegium, kterého se Krnovu dostalo s touto listinou, je úzce spjato s otázkou ekonomicko- obchodní. K jeho pochopení se musíme nejdříve trochu blíže podívat na středověký systém obchodu. Základní směnu ve středověkém městě zajišťoval místní trh. Úžeji tento trh znamenal tržní směnu ve městě, takže směnu, na níž se podíleli „domácí“ měšťané, v širším zahrnoval směnu i s venkovským zázemím, v případě Krnova by to bylo s Kostelcem, Chomýží, Bližčicemi a Chařovou, zřejmě ale s ještě větším množstvím vesnic. Zatímco v malých poddanských městech tvořila tato směna hlavní hospodářskou činnost, ve větších městech, kam bezesporu můžeme počítat i Krnov, byla pouze základním kamenem.61 Městský hospodářský život si však od počátků vynucoval určitou míru regulace a to především v zájmu samotných obyvatel města,řemeslníků a obchodníků. Jejich živobytí měla usnadňovat podpora odbytu jejich vlastního zboží, což zákonitě vynucovalo omezování prodeje zboží pocházejícího odjinud. Tak to ale nebylo možné provádět neustále, už tehdy byly zkušenosti s tím, že trvalé omezování by po delší či kratší době mělo nakonec pro městské obyvatelstvo a jeho řemeslníky ještě horší následky, došlo by k snížení výběru zboží, zvyšování cen, zhoršení jakosti výrobků, konzervativní nehybnosti a v konečném důsledku k zaostávání. Protiopatření se objevila ve formě různých trhů s volným přístupem pro prodávající odjinud, které byly bez cenových a jiných omezení. Nejnižší formu takovéhoto trhu s volným přístupem představovaly svobodné nebo týdenní trhy. V některých městech se konal častěji či dokonce denně a jeho hlavní náplní bylo rychle zásobovat město potravinami z okolních vsí, pro velká města, například pro Prahu, byl tento trh životně důležitý. Nabídka na trzích měla i tu výhodu, že udržovala nízkou hladinu cen, ovšem za předpokladu, že bylo potravin dostatek. Pokud došlo třeba k neúrodě, nedokázal vzhledem k potížím s dopravou a dovozem držet ceny nízko ani tento svobodný trh. Ve velkých městech se konaly také zvláštní trhy obilní, ovocný, senný či dobytčí nebo třeba koňský.62 O tom, zda se tyto svobodné trhy a jakého druhu konaly v Krnově se nám zřejmě žádné písemné zprávy nedochovaly, můžeme jen předpokládat, že se svobodné trhy v Krnově konat musely. 56

Spěváček, J.: Jan Lucemburský a jeho doba 1296- 1346. Praha 1994, s. 242. CDS XVIII. S. 18, č. 3588. 58 V originále uvedeno Krnovia, v závorce něm. název Jägerndorf. 59 Krátké regesty či zmínky o tomto privilegiu dále v : Biermann, G.: c. d., s. 45. ; Blucha, V.: c. d., s.14. ; CDM VI. s. 74, č. 105. ; Hosák, L.: c. d. s. 818. ; Kuča, K.: c. d., tamtéž. ; Prasek, V.: c. d., tamtéž. ; Prix, D.: c. d., tamtéž. ; RBM III. s. 132, č. 324. 60 SOkA Bruntál, Městský archív Krnov, Listiny vydané ve prospěch Krnova jako celku, inv. č. 1., fol. 84. 61 Hoffmann, F.: c. d., s.192. ; Týž: Řemeslník a kupec. In: Nodl, M.- Šmahel, F.: Člověk českého středověku. Praha 2002, s. 380. 62 Hoffmann, F.: c. d., s. 193. ; Týž: Řemeslník a kupec. C. d., tamtéž. 57

20

Na další směně, vyšší úrovně, se podílela všechna královská města a většina poddanských. Jednalo se o tzv. oblastní trh, který ale většinou nelze přesně geograficky vymezit. Kupci se pravidelně zúčastňovali trhů konajících se v okolních a za určitých předpokladů i těch ve vzdálenějších městech. Nejobvyklejším projevem oblastního trhu byly výroční trhy neboli jarmarky. Podložené byly buď starou zvyklostí, nebo nově získaným právem na základě panovnického privilegia. Jejich počátky lze hledat již na poutích, posvíceních a jiných slavnostech a takovýto ráz lidových shromáždění si udržovaly i v době, kdy se již zcela projevil jejich hospodářský účel.63 Již ve 13. století měla jarmark Praha, Most, či Znojmo, spousta dalších měst, mezi nimi i Krnov, dostala jarmark za doby Jana Lucemburského, za jeho syna Karla IV. měla leckterá města jarmarky dokonce dva, na přelomu 14. a 15. století se dočkala dokonce i poddanská města. Výroční trh se konal většinou jeden až dva týdny, neboť by se nevyplácel, pokud by trval krátkou dobu. Prodávali či nakupovali na nich nejen domácí kupci či řemeslníci, ale i lidé z okolních vesnic a kupci z blízkých i vzdálenějších měst. Výroční trh znamenal otevření bran volné konkurenci a dočasné pozastavení monopolu domácích řemeslníků a obchodníků, tak pečlivě hájeného. A aby se obchodníkům jelo do města, kde se zrovna jarmark konal, ještě snadněji, bylo k tržní svobodě přidáno i osvobození od cel a mýt.64 Jenže absolutní volnost se nakonec podle doby a místních podmínek přeci jenom různě omezovala. Byť byla organizace jarmarků ustálená, v jednotlivých městech měla své zvláštnosti. Například krámce na náměstí stavěla a pronajímala obec za tržné nebo si je někdy dováželi i sami účastníci. Prodej byl zahajován vyvěšením praporce, víchu či jiného znamení. U prvních nákupů byli upřednostněni domácí obyvatelé, hlavně řemeslníci nakupující suroviny. Na klidný průběh a pořádek dohlíželi rychtář a biřici nebo zvláštní zřízenci. Rychtář rychle řešil případné spory, dluhy se zapisovaly do městské knihy. Pokud nestačila jedna váha, byly v provozu dvě, jedna na vážení v drobném a druhá ve velkém, někdy byl v případě neshod používán i vzorový loket. Dozíráno bylo na ceny a obzvlášť tvrdě se trestalo překupnictví. V případě provinění docházelo k zabavování zboží a to leckdy z malicherných příčin, je tedy nasnadě že dozor přecházel k šikanám a zneužívání. Kruté tresty, které se zde objevovaly, platily nejen pro zloděje, například litkupníci přítomni všech obchodů s cizinci byli potrestáni přibitím za jazyk na pranýř, z kterého se museli sami odřezat. Naopak na rozdíl od ostatních trhů nesměl být nikdo zatčen pro dluhy.65 Bohužel z onoho krátkého regestu privilegia krále Jana pro Krnov se nedozvíme nic bližšího o tom, jak jarmark v Krnově vypadal, respektive jaké byly jeho zvláštnosti. Jediné, o čem nám vypovídá je, kdy se tento jarmark konal nebo přesněji, kdy začínal, v den Nanebevzetí panny Marie- 15. srpna. Jak se zdá, nezachoval se či nebyl objeven ani žádný jiný písemný záznam o tom, jak jarmark v Krnově vypadal ani o tom, jaké zboží či suroviny na něm byly k mání a o délce jeho trvání. O té můžeme předpokládat, že se nepříliš lišila od doby popsané již výše z důvodu zmíněného taktéž. Zvláštnosti krnovského výročního trhu nám na druhou stranu zůstanou patrně zcela neznámé. Naopak nad zbožím či surovinami, které na něm byly k dostání, bychom se mohli pokusit trochu zamyslet. V prvé řadě se zajisté jednalo o potraviny, jarmark začínal v polovině srpna, takže obzvláště v případě klimaticky příhodných předešlých měsících bylo po sklizni či právě probíhala a trh mohl být bez problému zásoben čerstvým obilím. Počty domů 63

Hoffmann, F.: c. d., s. 194. ; Týž: Řemeslník a kupec. C. d., s.381. Hoffmann, F.: c. d., tamtéž. ; Týž: Řemeslník a kupec. C. d., tamtéž. ; Mezník, J.: c. d., s. 82. 65 Hoffmann, F.: c. d., tamtéž. ; Týž: Řemeslník a kupec. C. d., tamtéž. 64

21

s právem vinného nálevu a právovárečných domů zas dávají předpoklad piva a vína, v případě prodeje vinné révy a chmele jako surovin je spekulace již obtížnější. Víme, že ve starších dobách se vinná réva pěstovala například na svazích okolo Opavy. Krnov sám je položen o něco výše než Opava a tak asi nelze příliš předpokládat pěstování révy i zde, jenže ve směru na Hlubčice po překročení pahorků obepínající Krnov i ze severu se rozprostírá nížinatější krajina s postupně kvalitnější a kvalitnější černozemí. Ta by již, aspoň v dobách, kdy byla vinná réva sklízena na svazích kolem Opavy, byla příhodnější jak pro révu samotnou tak zřejmě i právě pro chmel, navíc by se jednalo o ještě menší vzdálenost od Krnova než v případě Opavy. Pro případ možného pěstování chmele je však tato hypotéza trochu vrtkavější. Něco ze svých darů snad mohly poskytnout ne zas tak vzdálené jesenické hvozdy, i když obzvláště se zvěřinou zřejmě pro trh ve městě příliš počítat nemůžeme. Krnovští měšťané naopak zajisté mohli využít svého lesa, jež jim byl dán do používání Mikulášem I., takže se na krnovském výročním trhu pravděpodobně objevovalo různé dřevěné zboží či přímo dřevo samotné. Řeky Opava a Opavice jistě určitým množstvím ryb také oplývaly, i když určitě zůstane velkým a zřejmě nezodpověditelným otazníkem, o jaké množství se jednalo a zda bylo schopno pokrýt poptávku už jenom místního trhu. Výpomoci by zajisté mohly rybníky, dodnes jich je v okolí Krnova nemálo. Pro nás je ale podstatné, jak to vypadalo před sedmi stoletími. A zřejmě nejstarší doklad o nějakých rybnících v okolí Krnova se nám objevuje až v opisu konfirmační listiny Ladislava Opolského z roku 1385.66 Tvrzení o existenci rybníků v krnovském okolí již v této době bude opět velmi spekulativní, jiná naopak zřejmě byla v případě mořských ryb, o tom ale později. Chybět nemohly ani textilní výrobky. Doklady o existenci a rozvoji textilní výroby v Krnově, která se zde nakonec stala tradičním a nejrozšířenějším průmyslovým odvětvím až do sklonku dvacátého století, máme až o několik desetiletí později. Existovat ale musela i na počátku 14. století prostě již jen z důvodu, že lidé se potřebovali oblékat a spotřeba nemohla být pokrývána pouze dovozem, nehledě na to, že by to patrně bylo i ekonomicky nevýhodné. V krámcích zajisté byly k dostání také výrobky keramické patřící k základním předmětům denní potřeby. Pestřejšímu sortimentu zboží na jarmarku v Krnově určitě napomohla nevelká vzdálenost od Bruntálu, Hlubčic a Opavy. Všechna tři města totiž ležela na dálkových trasách. Z Bruntálu vedla cesta od Olomouce na Nisu, z Hlubčic, kam přicházela cesta od Krnova a Opavy, na Horní Hlohov a z Opavy na Olomouc na Odry a dále na jihovýchod,67 přičemž nesmíme zapomenout, že Opava byla navíc obdařena právem nuceného skladu. Těmito uzly, hlavně v případě Hlubčic a Opavy pak do Krnova patrně doputovalo další zboží, které Krnov a jeho okolí již nebyl schopen dodat nebo ne v takovém množství a kupci nejen z těchto měst zajisté neváhali do Krnova přijet. Setkat se tak kupující mohli například s mořskými rybami od Baltu ať už solenými, sušenými či nakládanými. Dost možná bylo až do těchto končin přihnáno nějaké stádo dobytka od Polska, zato zcela jistě byla k dostání sůl. Krom místního vína, pokud bylo, zde bylo na prodej pravděpodobně víno z užšího opavského okolí, dostalo- li se i na krnovský jarmark nějaké víno italské je již velmi hrubý dohad. Objevilo- li se v Krnově i něco z přepychového zboží by bylo také hodně závislé na tom, zda v Krnově byl někdo, kdo by jej měl čím zaplatit. Sortiment zboží, které bylo na jarmarku v Krnově nabízeno, mohl být a asi i byl dosti široký, přesunout se z oblasti domněnek a hypotéz by nám ale umožňoval 66

SOkA Bruntál, Městský archív Krnov, Listiny vydané ve prospěch Krnova jako celku, inv. č. 1, fol. 14. Aubin, H.: Geschichte Schlesiens. Breslau 1938, s.310. ; Grünhagen, C.: Geschichte Schlesiens I. Gotha 1884, s. 397. ; Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., s. 509.

67

22

zřejmě jen písemný záznam či archeologické nálezy. Žádný písemný záznam nám bohužel zřejmě nezbyl k dispozici či zatím zůstal neobjeven a ani archeologické prameny by nemusely být rozhodujícím způsobem průkazné, neboť ze spousty nálezů by bylo pravděpodobně velmi nesnadné určit, zdali je jejich původ místní nebo se do Krnova dostaly jako předměty směny, s výjimkou takových surovin či produktů, u nichž bychom mohli bezpečně vyloučit domácí, respektive přímo krnovský původ. Byly by to pak právě tyto nálezy, které by bylo možno zcela bez debat prohlásit za předměty objevující se zde v důsledku obchodu nabízené zde pravděpodobně hlavně na onom jarmarku. Když tedy shrneme význam tohoto privilegia, musíme konstatovat, že se jednalo o vcelku podstatnou výsadu ekonomicko- obchodní povahy, již na důležitosti nic neubírá fakt, že jarmark neboli výroční trh, kterého se Krnovu tímto privilegiem dostalo, mělo každé královské město a většině měst se ho dostalo právě v době Jana Lucemburského. K hlubší analýze a pochopení by ale bylo zapotřebí přesnější znalosti průběhu tohoto jarmarku, jeho zvláštností a zboží, které na něm bylo k dostání, k čemuž se nám ale aspoň prozatím nedostává písemných pramenů ani průkazných archeologických nálezů. Jsme tak bohužel opět odkázáni, jako nejednou, do roviny hypotetických úvah.

2.5. Listina z 16. 6. 1325 Další z řady privilegií, kterými byl Krnov nadán v 14. století, byla tato listina, kterou vydal opavský vévoda Mikuláš. Nebyl to ale Mikuláš I., první vévoda opavský a nemanželský syn slavného českého krále Přemysla Otakara II., nýbrž jeho stejnojmenný syn, který na Opavsku vládl jako Mikuláš II. Když ale jeho otec Opavsko ztratil, jak se pak jeho syn jako představitel vedlejší přemyslovské větve dostal zpět na stolec opavského vévodství? Pro zodpovězení této otázky se musíme vrátit o několik let zpět od roku vydání této listiny. Mikuláš I. přišel o Opavské vévodství patrně roku 1311, nicméně on a patrně i jeho syn to pociťovali jako křivdu, což se odrazilo ve vztahu Mikuláše II. ke králi Janovi Lucemburskému. Roku 1312 byl totiž král Jan nucen vytáhnout na Moravu proti vzpouře šlechticů a v dokumentu z 20. 7. najdeme mezi omilostněnými účastníky této vzpoury i Mikuláše II.68 To naznačuje, že jednou z možností tohoto šlechtického odboje mohla být i nespokojenost s faktem, že opavským Přemyslovcům nebylo Opavsko vráceno. Do konce července 1312 bylo tažení na Moravu skončeno a poměry se načas uklidnily. Spory v českých zemích pro krále Jana ale neskončily. Snad nebude škodit, když vynechám celý rozsáhlý popis všech okolností, které nakonec vedly k tomu, že se na jaře 1317 poměry opět vyhrotily. V listopadu 1317 se Jan Lucemburský vrátil do Čech v čele cizích žoldnéřů odhodlán jejich meči vzbouřence potlačit.69 Zpočátku jeho tažení probíhalo dobře, jeho bojovníci zvládli Prahu a dosáhli některých úspěchů, jeho postup ale nakonec vyústil v to, že se proti němu postavili i šlechtici doposud mu loajální a co hůř, v prosinci začali někteří z pánů, například Jindřich z Lipé, vyjednávat s Habsburkem Filipem Sličným, úhlavním nepřítelem Ludvíka Bavora, spojence Jana Lucemburského a tím pádem i krále Jana, který opozici slíbil vojenskou pomoc. Počátkem ledna 1318 Jan zamířil do Brna, jeho pozice se ale stávala neudržitelnou a počátkem března odjel do 68 69

Mezník, J.: c. d., s. 18. Tamtéž, s. 25.

23

Chebu, kde se setkal s Ludvíkem Bavorem, který rozhodně nebyl nadšen tím, že jeho nejvýznamnějšímu spojenci hrozí ztráta trůnu a nakonec se mu podařilo dosáhnout toho, že se král Jan 23. 4. 1318 sešel se vzbouřenými pány v Domažlicích a nakonec se dohodli. Páni se vzdali spojenectví s Fridrichem Habsburským a opět přísahali věrnost Janu Lucemburskému, on pro změnu vzal na milost odbojné české šlechtice a propustil cizince jak ze svého vojska, tak z úřadů.70 Samozřejmě se to muselo týkat i Mikuláše II. Mladý Mikuláš tak přijel za králem do Prahy a 3. 7 . 1318 mu bylo králem Opavsko uděleno v léno.71 Kolem poloviny července 1318 se v Opavě sešel výkvět této provincie a vybral ze svých řad legaci, jež měla stanout před novým opavským vévodou.72 Pro dvakrát vyhnaného a nyní značně zestárlého Mikuláše I. to jistě bylo určité zadostiučinění a Mikuláš II. se konečně ujal země, v níž vládl jeho otec a již po konzultacích s králem Janem rozmnožil tamější zemské svobody na úroveň, jaká byla obvyklá v Čechách a na Moravě, což ale tuto bývalou provincii nasměrovalo na cestu, která ji nakonec dovedla po několika staletích do Slezska.73 Jako akt vnitřní politiky ve svém vévodství tak roku 1325 vydává Mikuláš II. listinu pro nejdůležitější města Opavska. V listině Marie Terezie opis tohoto privilegia není vůbec, neobjevuje se ani v onom opise listiny Jiřího Fridricha z roku 1528, jinak je tomu naštěstí v případě edic. V CDS XVIII. a RBM III. jsou pouze krátké regesty, zato v sedmém svazku moravského diplomatáře je přetištěna tato listina celá. Zmínky o ní se pak vyskytují ještě v některé literatuře.74 Mikuláš, vévoda Opavský, podstupuje svým měšťanům z Opavy, Hlubčic, Krnova a Bruntálu hrdelní právo nad vrahy, smilníky, zloději a žháři. V Opavě, 16. června 1325. My vévoda Mikuláš Opavský z Boží milosti oznamujeme přede všemi kdo budou tento list vidět nebo slyšet číst, že naší knížecí milostí a s uvážením rad našich věrných služebníků jsme uznali věrnost již jsme nalezli u našich milých měšťanů Opavy, Hlubčic, Krnova, Bruntálu, a jimž jsme učinili tuto milost. Tedy že jim ráčíme ponechat všechna práva, protože byla v našich městech velká bída a válka, proto jsme jim dali na radu našich měšťanů následující plné moci. Kdo zabije muže, s vědomím fojta a radních města, vraždu mají posuzovat svědomitě a podle práva, totéž se má činit bez výjimky, ať se jedná o zranění v boji, uražky na cti a všechny neřesti, zloděje, přepadení, požáry, všechny hanebné činy, a všechny lidí, kteří se nechovají správně a dobře, a to aniž by umožnili nějaké výjimky. Pokud se ale nějakému muži, který se choval dobře a správně, přihodí bezpráví, ať už jakékoli, zůstane při plném právu […] dále jsme dali našim milým měšťanům s uvážením a radou dali následující plnou moc, tedy: pokud vychovává řádný člověk dítě a to mu bude odebráno násilím, viník nemá mít žádná práva v našich městech ani v naší zemi, […] bude na věky v našem achtu, a dítě má být/ zůstane odloučeno od dědictví a statku svého otce a matky, a také pokud ten muž zemře, má dítě nastoupit jako jeho dědic, na svůj dědický podíl a statek proto, že se tak stalo proti jeho vůli. Ale pokud panna nebo žena dobrovolně následuje muže na radu svých rodičů, tato panna nebo žena bude odloučena od dědictví a statku svého otce a matky na 70

Tamtéž, s. 26. Mezník, J.: c. d., s. 27. ; Spěváček, J.: c. d., s. 265. ; Wihoda, M.: c. d., s. 229. 72 Wihoda, M.: c. d., s. 209. 73 Mezník, J.: c. d., tamtéž. ; Wihoda, M.: c. d., s. 210. 74 Blucha, V.: c. d., s. 14. ; CDS XVIII. s. 272, č. 4432. ; Hosák, L.: c. d., tamtéž. ; Kuča, K.: c. d., tamtéž. ; Prasek, V.: c. d., tamtéž. ; Prix, D.: c. d., tamtéž. ; RBM III. s. 438, č. 1119. ; Wihoda, M- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., s. 469. 71

24

věky, a tento muž nemá bydlet ve městě kde se to stalo. A když jsme našim věrným měšťanům a městům tyto plné moci jsme dali, chceme, aby se dodržovaly, jak stojí v tomto listu. To jsme učinili tímto listem a tyto plné moci potvrdili a našimi pečeťmi opatřili. Tento list byl dán v Opavě léta od narození našeho Pána tisíc tři sta pětadvacátého v neděli po Svatém Vítu.75 Z hlediska vévody se patrně jednalo o elegantní reorganizaci soudního systému, neboť tímto činem Mikuláš vědomě přesunul vymáhání vyššího práva na půdu městských vikbildů, které koneckonců pokrývaly podstatnou část Opavska.76 Právní poměry na Opavsku se zajisté minimálně částečně lišily od poměrů v jiných oblastech českých zemí, nicméně byly rysy z právního řízení, práva trestního a soukromého, které měly obecnější platnost. Dlouho neexistovala veřejná moc, která by automaticky stíhala přečiny a zločiny. Postižený sám musel žalovat viníka a dokonce mu prokázat jeho provinění, což samozřejmě nebylo vůbec snadné.77 Ordály, tzv. boží soudy, kdy potopení obviněného, rozpálené železo, nebo dokonce souboj měly boží mocí rozhodnout o vině či nevině, doznívaly ještě ve 13. století. Díky vývoji společnosti a vlivu kanonického a římského práva začaly přeci jenom nabývat převahy racionální důkazní prostředky a místo ordálů zaujala přísaha.78 I v ní však doznívala starodávná kletba a svědkové, kteří se zde objevují, měli v počátku spíše úlohu rukojmích či pomocníků v přísaze. Navíc se stále nedařilo z trestního řízení odstranit torturu, byť ji odsuzovalo jak římské, tak kanonické právo a proti byli i přední právníci. Přiznání se tak v drtivé většině stále získávala pomocí natahování na žebřík, pálením ohněm, drcením prstů či údů a jinými praktikami,které leckdy byly i součástí trestu. Z dnešního pohledu to nebyly jediné bolístky tehdejšího trestního zřízení. Výkon spravedlnosti dlouho ovlivňovaly i majetkové poměry. Bohatý měšťan se mohl i z nejtěžší viny vyplatit pokutou, méně majetný měšťan býval v právech omezován a na chudáka většinou již žádná práva nezbyla. Ale i přesto, že městská svoboda a rovnost před zákonem měly své meze, objevovaly se ve vývoji řízení dvojí pozitivní tendence: jednak se prosazovala racionalita a jednak zároveň s tím vývoj směřoval k tomu, aby se postih trestných činů stal veřejnou záležitostí.79 V trestní oblasti byla zpočátku snaha především o to, aby viníka postihla odplata a poškozenému se tak dostalo odškodnění. To se ostatně odráželo i v tom, že ještě na přelomu 15. a 16. století se pro označení trestu používalo i slova pomsta.80 K tomu sloužila i instituce „nápravy.“ Když se však trestné činy staly záležitostí veřejnou, nastoupil trest v podobě pokuty, nebo fyzického postihu viníka a majetkové náhrady postiženému. Onen fyzický postih v „menším a mírnějším rozsahu“ zahrnoval škálu tělesných trestů, jimiž byla ztráta očí, uší, nosu, údů či mrzačení jiných částí těla, zůstávající pochopitelně odsouzenému doživotně. Křivopřísežníci a původci zlé pomluvy byly trestáni vyříznutím jazyka. V případě trestu smrti končil viník nejčastěji na šibenici, na níž těla popravených byla nechávána i několik let.81 Jinými smrtelnými a o trochu řídčejšími tresty bylo lámání v kolo či stětí měčem, vláčení nebo trhání koňmi. U obzvláště těžkých zločinů pak přišly ke slovu tzv. násobné 75 76 77 78 79 80 81

CDM VII. S. 830, č. 231. Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., tamtéž. Hoffmann, F.: c. d., s. 254. Borovský, T.: Měšťan. In: Nodl, M.- Šmahel, F.: Člověk českého středověku. C.d., s. 393. ; Hoffmann, F.: c. d., tamtéž. Hoffmann, F.: c. d., s. 255. Macek, J.: Jagellonský věk v českých zemích 3. Města. Praha 2002, s. 186. Hoffmann, F.: c. d., tamtéž. ; Macek, J.: c. d., tamtéž.

25

smrti. Tak paliče čili žháře čekalo řezání a stahování pruhů kůže rozžhavenými kleštěmi a na závěr upálení. Nevěrné nebo z nevěry obviněné ženy byly zaživa zasypány, jinou a o nic příjemnější alternativou pro ně bylo probodení kůlem nebo utopení v pytli. K trestání menších provinění sloužil pranýř. Krom toho bylo viníkovi vypalováno cejchem znamení zločince a velmi často jej taky postihlo vypovězení z města. Tresty se nám mohou zdát velmi tvrdé, musíme si ale uvědomit, že odpovídaly vývojovému stupni společnosti. Trestem byla chápána tělesná muka a protože se o duchovním světě lidí vědělo velmi málo, těžko bychom mohli chtít po tehdejších lidech psychologicky promyšlené tresty.82 Tomu odpovídala i skutečnost, že vězení nemělo tu funkci, kterou má dnes, funkci dlouhodobé obecné formy trestu. Neexistoval žádný trest ve formě doživotního vězení či odsezení si aspoň několika let. Vězení prostě pouze bylo, jak to říká Josef Macek: „ jen rozcestí…, přes něž odsouzenec kráčí buď k smrti, na pranýř a na popraviště…“ Koneckonců budovy věznic v tehdejších městech ještě nestály, vězení většinou byly přístavky k radnicím tvořené několika kobkami nebo doplňky k hradům a hradním věžím.83 Navíc nebylo pro města proveditelné, aby celá léta živila nemajetné vězně, stravu si totiž vězeň musel platit sám.84 V některých privilegiích si panovník vyhrazoval podíl na pokutách z tzv. „hlavních vin,“ mezi něž patřila vražda a zabití, odlišované od konce 13. století, smilstvo, žhářství, vpád do domu, falšování mince, měr a vah a někdy i další zločiny, zejména majetkové povahy jako krádež. Do církevní jurisdikce naopak spadaly znásilnění, únos, bigamie, nevěra a tehdy velmi řídký rozvod, provedení případného trestu ale nakonec stejně leželo na bedrech orgánů městských.85 Listinou Mikuláše II. přesně k tomuto dochází, výkon trestu se již přesunul na městské orgány Opavy, Krnova, Hlubčic a Bruntálu. Ve všech těchto čtyřech městech měly být souzeny a trestány vraždy, poranění způsobená v boji i urážky na cti, které také leckdy končily nějakým ozbrojeným soubojem. Naplnění svého osudu měly v Krnově či Opavě dojít nyní také zloději, loupežníci i žháři. Pasáž: „…, a to aniž by umožnili nějaké výjimky. …“86 by bylo možno chápat jako připomenutí toho, že právo platí nebo by mělo platit pro každého. Pamatováno je i na navrácení dřívějšího postavení nebo reputace a všech, aspoň dřívějších, práv poškozenému, jak se praví v listině: „…Pokud se ale nějakému muži, který se choval dobře a správně, přihodí bezpráví,…, zůstane při plném právu…“ Městský život přinášel mnoho případů z oblasti práva majetkového, rodinného, dědického i dalších práv speciálních a ustanovení pamatující na problémy takovéto povahy najdeme i v Mikulášově listině, byť se v některých případech vlastně jedná o tresty. Taková jsou obsažena v asi nejzapeklitější části písemnosti: „…pokud vychovává řádný člověk dítě a to mu bude odebráno násilím, viník nemá mít žádná práva v našich městech ani v naší zemi,[…] bude na věky v našem achtu, a dítě má být/ zůstane odloučeno od dědictví a statku svého otce a matky, a také pokud ten muž zemře, má dítě nastoupit jako jeho dědic, na svůj dědický podíl a statek proto, že se tak stalo proti jeho vůli. …“87 Zpočátku všemu porozumíme bez potíží. Jestliže někdo unese spořádaně a bezproblémově vychovávané dítě, je poté onen únosce dán do věčné klatby vévody a má se ocitnout v bezprávném postavení nejen v kterémkoliv městě Opavského 82 83 84 85 86 87

Macek, J.: c. d., s. 185. Tamtéž, s. 186. Hoffmann, F.: c. d., tamtéž. Tamtéž. CDM VII., tamtéž. Tamtéž.

26

vévodství, ale i ve vévodství samotném. Pokračování je ale již horší. Které to dítě má zůstat odloučeno od dědictví, to unesené, nebo vlastní dítě onoho únosce? Pasáž pak pokračuje: „…, a také pokud ten muž zemře,…“ čímž by mohl být myšlen onen únosce, nyní však mohou vyvstat pochybnosti vyvolané tím, co čteme dále: „, má dítě nastoupit jako jeho dědic, na svůj dědický podíl a statek proto, že se tak stalo proti jeho vůli. …“ a jsme tak opět u otázky, zda dědicem toho únosce se stane jeho případné vlastní dítě či to unešené. Zdá se, že z opisu listiny tento problém nevyhádáme, pokusme se jej tedy ne- li přímo rozlousknout, pak aspoň částečně naznačit jeho možný výsledek. Pomožme si hypotézami. V první uvažujme, že tím nešťastným dítětem, které je odloučeno od dědictví svých rodičů, bude skutečně dítě onoho únosce. Na jednu stranu tak můžeme říci, že zamezení mu převzetí dědictví po svých rodičích je trest za únos, který provedl jeho otec. To působí vůči dotyčnému dítěti dosti nespravedlivě, navíc zrovna toto jeho otce tolik netrestá. To ale pouze na první pohled. Pokud to byl otec o budoucnost svého dítěte aspoň trochu starostlivý, pak mu zajisté nebylo lhostejné, že jeho potomek zůstane bez majetku, jež by po něm za normálních okolností zdědil. Tato nespravedlnost by pak byla ale přeci jen napravena nebo minimálně zmírněna tím, že po únoscově smrti by jeho potomek směl majetek svého otce podědit. Nyní uvažme, že to dítě, které ztratilo nárok na dědictví po svých rodičích, bude tím dítětem uneseným. Svým způsobem se pak zbavení jej nároku na dědictví svých rodičů jeví jako nemálo důležité, vždyť únosce by si taky mohl jeho prostřednictvím činit nárok na majetek pravých rodičů dítěte, které unesl, nebo z něj přinejmenším chtít nějaký podíl. Až po smrti únosce by se obnovil jeho nárok na dědictví po svých rodičích. I formulace : „…, že se tak stalo proti jeho vůli. …“ by více souhlasila pro dítě unešené, únos by byl zajisté daleko více proti vůle dítěte unešeného, za podmínek, že by se nejednalo o dítě velmi nízkého věku, které by si to brzo mohlo přestat uvědomovat, než vlastního dítěte únosce. Nicméně bych u této hypotézy viděl dvě slabiny. Tou první je přeci jenom fakt, že ona pasáž: „…, že se tak stalo proti jeho vůli. …“by mohla být myšlena i pro první hypotézu, že by tím dítětem zbaveným dědických práv, které by nabylo po smrti otce, únosce, protože trestný čin jeho otce se stal proti jeho vůli, bylo dítě únosce. A pak, byť byl středověk dobou v jistých ohledech zajisté tvrdší než dnes, s právem, které se stále ještě vyvíjelo a užívalo dosti tvrdých trestů a rozdělenou společností, ve které si všechny vrstvy nebyly rovnocenné a nepodílely se na moci, přeci se mi jen zdá vcelku nepravděpodobné, že by nebylo pamatováno na rodičovský cit. Bylo by sice zabráněno únosci v získání nějakého majetku či nějakých nároků odstavením uneseného dítěte od dědictví svých rodičů či pěstounů, jaksi by to ale neřešilo problém rodičovské lásky, žádný řádný rodič by se zajisté nespokojil s tím, že mu jeho milované dítě bylo uneseno, můžeme očekávat, že by vyvinul maximální úsilí o jeho nalezení a navrácení. Ustanovení ale působí tak, že se pouze vyřeší případné majetkové problémy, ale problém rodičovských pudů by však již řešen nebyl. Možnost nalezení dítěte a jeho navrácení jeho rodičům přece nemohla být tak jednoduše odbyta. Z tohoto tedy vyvozuji, že tím dítětem zbaveným dědictví svých rodičů bylo patrně vlastní dítě onoho únosce. Za onen únos je únosce vyhnán z města, kde k tomuto trestnému činu došlo a je do bezprávného postavení uvržen ve všech městech Opavska a v celém Opavsku samotném. Rodina, měl- li nějakou, jde s ním a jeho potomci jsou zbaveni dědických práv na majetek, který jejich otec kde na Opavsku měl. Po jeho smrti jim však jsou tato práva navrácena. Osobně bych se tedy nakonec přiklonil k názoru, že tím ublíženým dítětem mělo skutečně být dítětem únosce.

27

Zbývá nám již poslední pasáž listiny: „ Ale pokud panna nebo žena dobrovolně následuje muže na radu svých rodičů, tato panna nebo žena bude odloučena od dědictví a statku svého otce a matky na věky, a tento muž nemá bydlet ve městě, kde se to stalo.“ V regestu této listiny v CDS XVIII. je zmíněno, že měšťanům zmíněných čtyř měst dal vévoda vyšší právo mimo jiné i nad únosy panen a žen.88 První věta nás však může trochu zmást, konkrétně slůvkem dobrovolně a spojením na radu rodičů, které rozhodně nevytváří dojem, že dotyčná panna nebo žena by byla unesena. Spojení na radu rodičů snadno rozlouskneme jednoduchým převedením do dnešní řeči, kdy bychom prostě řekli dejme tomu navzdory radě rodičů, čímž se nám věc hned jeví jasnější. Nicméně zde stále zůstává ono slůvko dobrovolně. Přece dívka či žena, která dobrovolně odejde s nějakým mužem není unesena, ani pokud se to rodičům nelíbí. Ano, tak to skutečně je, avšak až v dnešních moderních časech. Ještě na přelomu 15. a 16. století platilo, že pokud si nějaký muž, byť by to byl ženich, odvedl nějakou ženu či dívku bez souhlasu jejích rodičů a případně i jejích přátel a to i kdyby s ním ona žena či dívka šla dobrovolně, stále to byl únos.89 Nejinak tomu bezpochyby bylo i na počátku století 14. Oba jsou pak potrestáni ztrátou dědických práv, přesněji řečeno, rodičů neposlušná žena či dívka navždy ztrácí právo podědit majetek po svých rodičích, je tak jasné, že jej nemá ani její „únosce,“ navíc je tento muž- únosce navždy vykázán z města, ve kterém se tohoto činu dopustil. Všimněme si ještě začátku této listiny. V arenze čteme: „…jsme uznali věrnost, již jsme nalezli u našich milých měšťanů Opavy, Hlubčic, Krnova, Bruntálu…“ a o něco dále: „…Tedy že jim ráčíme ponechat všechna práva,…“ Z těchto vět nám ještě zaznívají upomínky na ne zas tak přehnaně dávno uběhlé události. Vévodovu uznání věrnosti, kterou nalezl u svých měšťanů, můžeme rozumět jako opakování usmíření se s nimi, že vévoda již učinil tlustou čáru za minulostí a dávno měšťanům odpustil, že se ocitli na straně stojící proti jeho otci nedlouho po jeho druhém návratu na Opavsko. A tak jim ponechává i všechna práva, jež jim tak zároveň i potvrzuje a stvrzuje tak bezproblematický vztah mezi ním a městy. Byť tehdejší vzpoura proti jeho otci byla dílem převážně šlechticů, zajisté se neobešla bez podpory nebo aspoň tichého souhlasu královských měst. Vždyť to nakonec byli zástupci měšťanů z Krnova, Hlubčic a Opavy, kteří na setkání v Opavě 16. 6. 1311 přísahali věrnost jak novému králi Janu Lucemburskému, tak svým novým vévodům, čímž de facto uznali status quo. Formulace v arenze této listiny již jen podtrhuje dávné nastolení klidu a důvěry do vztahů mezi vévodou a nejdůležitějšími městy Opavska. Pro Krnov samotný to znamenalo rozšíření jeho samosprávného postavení tím, že i dosti těžká provinění měla být ve městě nejen trestána, ale už i souzena. Za druhé to pak také znamenalo obohacení krnovské pokladny o pokuty či aspoň jejich podíl plynoucí právě z vin, které se zde nyní soudily. Vždyť z činnosti městského soudu plynuly značné příjmy, obzvlášť v trestních záležitostech dosahovaly pokuty značných sum. Tak se např. podle jihlavského práva za zabití platilo rychtáři 5 hřiven o 48 groších a přísežným 2 hřivny, za zchromení 3 a 1 hřivna, za krvavé poranění 16 a 8 grošů, pokutami byla stíhána i falešná míra a váha, provinění proti požární bezpečnosti nebo rvačky.90 Pokladnu Krnova to ale možná zas tolik neobohatilo, neboť na největších vinách bral podíl panovník a ostatek se dělil mezi představitele

88

CDS XVIII. tamtéž. : „ …über die Entführung von Jungfrauen und Frauen. …“ Macek, J.: Jagellonský věk v českých zemích 4. Venkovský lid, národnostní otázka. c. d., s. 461 cituje selské zřízení z Loučan z roku 1525: „ žádný z sedlákuov,…dcery neb dievky aby žádnému nebral mocí…..bez vuole otce, mateře a přátel.“ 90 Hoffmann, F.: c. d., s. 170. 89

28

města, takže jen výjimečně část došla až do městské pokladny.91 Svým způsobem to bylo potvrzení tehdejšího postavení a významu Krnova, neboť spolu s ním se takovéhoto privilegia dostalo už jen Hlubčicím, Bruntálu a především Opavě, přestože bychom na Opavsku našli více sídelních jednotek, které by se daly označit jako města nebo přinejmenším za městečka. Je ale logické, že takovýmito značně významnými privilegii byla obdarována právě ta nejdůležitější města, navíc když vévoda tímto převedením vymáhání práva na města očekával zajisté odebrání části úkolů a povinností ze svých beder. Postavení Krnova se ještě zvýraznilo vůči jeho okolí a ostatním městům Opavska, s výjimkou oněch tří stejně obdarovaných jako nyní Krnov, a vytvářelo předpoklady pro stále silnější konstituování Krnova jako jednoho z center opavského vévodství, což mělo mít zanedlouho své důsledky.

2.6. Listina z 31. 8. 1379 Větší množství dětí, sourozenců mívalo pro rody šlechticů či panovníků své výhody i nevýhody. Nejstarší syn podědil majetek či jeho většinu, nastoupil na stolec ať už vévodský či dokonce panovnický a ti mladší pak dostali zbytek rodinného majetku, končili duchovní dráhou či jako manželé, popřípadě manželky, protějšků z jim přiměřeně situovaných rodin, čímž měli zajistit další vzestup rodu či významné spojenectví, někdy i stvrzení příměří. Stávalo se však, že se bratři příliš neshodli na tom, který z nich by to měl být povolán převzít žezlo po otci a nejstaršímu to zpravidla nemínili nechat. To v horším případě přerostlo až do ozbrojených konfliktů, v tom lepším si pouze zděděný majetek a území rozdělili. A přesně to potkalo potomky Mikuláše II.. Vévoda sám vládl až do své smrti 8. 12. 1365, po něm pak nastoupili jeho čtyři synové Jan, Mikuláš, Václav a Přemek. Vládli nejen na Opavsku, ale prostřednictvím Jana i na Ratibořsku, neboť tento syn Mikuláše II. pocházel z manželství s Annou Ratibořskou a vévodství jeho otec získal až po zásahu krále Jana Lucemburského, zůstalo však při podmínce, že z Mikulášových potomků bude moci na Ratibořsku vládnout pouze ten, který bude zplozen s Annou. Zbylí tři bratři tak na toto vévodství neměli žádný nárok, neboť s Annou měl Mikuláš II. již jen dceru Markétu. Už sám fakt, že až na Václava a Přemka, kteří měli za matku Jitku Falkenberkskou, měli každý jinou matku, jistě napomáhal tomu, že se bratři nebyli schopni dohodnout na vládě a jak by měla vypadat a bylo tak nastoleno řešení- dědictví si rozdělit. 18. 4. 1377 tak došlo k rozdělení celého Opavska na čtyři díly. Nejstarší Jan si spolu s Mikulášem, vystupujícím jako Mikuláš III., vylosoval severní polovinu, přitom mu pochopitelně zůstalo Ratibořsko. Se svým nevlastním bratrem Mikulášem III. patrně neměl nejvřelejší vztah a 21. 4. došlo k rozdělení i jejich společného údělu.92 Kromě Ratibořska získal Jan hrad Fürstenwalde, území o rozsahu krnovského a bruntálského vikbildu, polovinu Cvilína a hrady Heraltice, Vartnov, Zátor a tvrze Kravaře a Bergfrit. Z bratrů tak na tom byl přeci jenom nejlépe. Krnovsko se tak poprvé v historii začalo pomalu konstituovat jako samostatné vévodství, byť Jan užíval titulu vévody Opavského a Ratibořského. Krom toho na Krnovsku a v Krnově samotném ani příliš nepobýval. Vévoda se pohyboval ve vyšších politických sférách, lidnatější a rušnější Ratiboř mu patrně více vyhovovala, neboť svou trvalou rezidenci měl právě tam, vyřizoval odtamtud i některé krnovské 91

Tamtéž. Blucha, V.: c. d., tamtéž. ; CDS VI. s. 195- 201, č. 14.- 16. ; Hosák, L.: c. d., tamtéž. ; Kuča, K.: c. d., s. 195. ; Prasek, V.: c. d., s. 495. ; Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., s. 475, 481 a 509.

92

29

záležitosti.93 Právě zde vydal také spolu se svým stejnojmenným synem pro Krnov další listinu. Její opis poskytuje ona konfirmační listina Marie Terezie a zmínky o ní jsou i v některé literatuře.94 Jan Starší a Jan Mladší,vévodové opavští a ratibořští, potvrzují Krnovu bělidla. V Ratiboři, 31. srpna 1379. …My Jan Starší a Jan Mladší, jeho syn, z Boží vůle knížata opavská, a ratibořská…městu Krnovu a měšťanům tam, že oni tam před městem bělidlo postavili, a dělat měli, kde jim to je vše nejpohodlněji, a hodí se, též bělidlo my zapůjčili, a propůjčujíce jim, sílou tohoto listu svrchu zmíněnému našemu městu Krnovu půlku ke stavění, k zaplacení, a k držení, a druhou půlku části propůjčujeme, a propůjčili ke stavění k zaplacení a k vlastnění, počestnému muži Hansi Vectorovi z Opavy, jeho dětem, jeho dědicům a všem jeho následovníkům, k věrným druhům Niklasi Vectorovi a Vítkovi Vectorovi jeho bratrům, dědičným, starší dědičné právo je k ujmutí se majetku a věčně touž půlku bělidla, chtěl svrchu zmíněný Hans Vector svým dědicům nebo následovníkům prodat, zastavit, […], nebo pronajmout okolo jednoho platu, komu on chce, a na jeho potřebu použít, s právem, kde by mu to úplně nejpohodlnější […] bylo, on je pod námi usedlý nebo jinde, tak má být, tak měl on, a chtěl je svobodně pronajímat, nebo pronajmout za plat, a měl platů, volný být, a to využívat, tak on lépe chtěl, na to my máme povinnost ho, jeho dědice a následovníky nikdy neobtěžovat vznášením nároků, nyní a věčně v žádný poukázat, a to úplně lépe též bělidlo a postaveno může být, tak dáno. My svrchu zmíněnému našemu městu Krnovu, a svrchu zmíněnému Hansi Vectorovi obnovujeme osvobození poplatků na čtyři celé roky, takže to my můžeme naše knížecí práva včas pozdvihnout, a neměl si vybírat, to mám na témž bělidlu, všechny roky, po roce měl připadnout osvobozeným, to je, mělo se to dávat, od každého kusu plátna k bělení plat šest grošů našemu rodu, a našim následovníkům jeden, městu jeden, Hansi Vectorovi, a jeho dědicům jeden, a správci bělidla tři, tak se má také dávat od každého kusu ohavného dvakrát dva groše a od dvou loktů plátna tři haléře, a od jednoho kusu vlašského plátna osm grošů, to nám má také k našemu knížecímu právu, od připadnutí šest feniků, také má nám, a našim následovníkům dříve jmenované město, a Hans Vector, nebo kdo půlku bělidla bude držet, s navzájem od celého bělidla, jeden kus vlašského plátna, a jedny kalhoty dávat, a platy, všechny roky po osvobození, našim právům, také chceme, že nikdo nemusí ještě mít rád obtěžování vznášením nároků, na vodě, ještě na valchovny, tak nemají oni také žádné sukno valchovat, ve valchovně, jež přísluší k bělidlu, nýbrž mají svou valchovnu, a vody využívat, k jejich potřebě, tak oni můžou být zavázáni k náhradě, k neobtěžování vznášením nároků, také my vážně a slibujeme, to proti, ještě někomu druhému, v našem okolí Krnova, ve vesnicích ale někde jinde, žádné bělidlo ještě mandl neměli dělat, ještě měli, jež svrchu zmiňovanému bělidlu k uškození, nebo v rozporu žlázy[?] může přijít, v žádném vím, to slibujeme my v budoucnu, bez zlých úmyslů to my dříve zmiňovanému našemu městu Krnovu, a často zmiňovanému Hansi Vectorovi, všem jeho dědicům a následovníkům chceme nechat a také zachovat chceme při všech právech ve všech způsobech, jak oni tam nahoře jsou podepsáni, ale a škodlivě našim právům, stalo se v Bruntále, po božím narození 1379, dáno v Ratiboři příští neděli po dni svatého Jakuba.95 93

Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., s. 509. Blucha, V.: c. d., tamtéž. ; Hosák, L.: c. d., tamtéž. ; Kuča, K.: c. d., s. 194. ; Prasek, V.: c. d., tamtéž. ; Prix, D.: c. d., tamtéž. ; Rhezak, E.: c. d., s. 105, č. 5. 95 SOkA Bruntál, Městský archív Krnov, Listiny vydané ve prospěch Krnova jako celku, inv. č. 1., fol. 18- 24. 94

30

V nejpřednější řadě je tato listina nezpochybnitelným dokladem existence textilní výroby v Krnově. Zajisté do data listiny nespadá její počátek, každopádně se jedná o bezpečný doklad nejen o existenci samotné, ale také o určitém rozvoji. Existence textilní výroby ve městech nebyla zpravidla nic výjimečného. Různá odvětví potravinářská a textilní tvořila základ průmyslové výroby ve městech dokonce na sklonku 15. století a často i déle. Většinou bohužel i platilo, že čím větší byla ve městě převaha řemesel potravinářských či textilních, tím méně byla vyvinuta městská ekonomika.96 Na druhou stranu to byl právě tento obor průmyslové výroby, kde se prosazovala dělba práce. Krom kůže a kožešin se oděvy zhotovovaly také z tkanin. Jednou ze surovin byl len nebo konopí, nicméně zrovna tato výroba nepatřila k významným odvětvím městské řemeslné výroby. Tkalci plátna či pláteníci se vyskytovali vcelku řídce a patřili k chudším vrstvám.97 To jinak tomu bylo již u soukeníků, kteří vyráběli tkaniny z vlny. Toto odvětví dosáhlo naopak značného rozvoje svým rozsahem, kvalitou i organizací práce. První impulzy přicházely již za kolonizace, kdy se mezi nově příchozími objevovali i Valoni z tehdy bujících středisek textilní výroby na území dnešní Belgie a Nizozemí. Za dalšího rozvoje pak postoupila dělba práce do takové hloubky, jako v žádném jiném odvětví. V nejvyspělejších částech Evropy, hlavně v Belgii a severní Itálii vedla dělba práce už ve 14. století nakonec k tomu, že celou textilní výrobu ovládli buď příslušníci jednoho z řemesel, která spadala do oblasti textilní výroby, nebo obchodníci se suknem, z ostatních řemeslníků se stali de facto dělníci.98 Něco takového v českých zemích samozřejmě ještě delší čas nebylo k vidění. Krom méně rozvinutých hospodářských poměrů a s tím související nedostačující akumulace kapitálu to byla koneckonců vina i cechovního systému. Na obtíž soukenictví u nás byl i fakt, že obchodování s domácí vlnou bylo v rukou šlechtických podnikatelů, kteří odmítali organizovaný nákup vlny soukenickými cechy a nijak tomu nenapomohli ani překupníci zvyšující neúměrně ceny vlny, čemuž se soukenické cechy nemohly bránit. I přesto však o textilní výrobě u nás platí to, co jsem již vyřkl výše. Velmi úzce soukenictví souviselo s opatřováním surovin i rozprodáváním výrobků za přispění obchodu. Nitě z vlny často soukali lidé na vesnici, přadleny bylo možno najít ale i ve městě, jako např. v Brně. Ve větších soukenických střediscích se obor členil na opatřování vlny a barviv, výrobu příze, kterou zajišťovali vlnaři, vlastní výrobu sukna, kterou měli na starosti tkalci, zušlechťováním a konečnou úpravou se zabývali valchaři valchující utkané sukno na valchách. Po nich přišli postřihači, kteří pomocí velkých nůžek zbavovali sukno vyčnívajících uzlů a po nich barvíři, členící se ještě, aby toho nebylo málo, na černobarvíře a krasnobarvíře. Velmi výnosný obchod se suknem ve velkém včetně prodeje dovážených luxusních suken byl obživou kroječů. Ve větších městech vznikaly společné valchy a prostory s rámy, na něž bylo možno napnout celé stavy o délce až 20 metrů.99 V některých městech se také ojediněle vyskytovali barchaníci vyrábějící tkaniny ze směsi vlny, lnu a bavlny, nebo i hedvábníci, šlojířníci, tkaničníci, nitníci a provazníci. Tak tomu bylo s textilní výrobou v českých zemích obecněji, budeme- li se ale chtít konkrétněji a podrobněji zaměřit na situaci v Krnově, bude taková snaha obtížnější. Aspoň částečně by nám v tom mohla napomoci ona listina opavskoratibořských vévodů. 96

Macek, J.: Jagellonský věk v českých zemích 1. Hospodářská základna a královská moc. Praha 1992, s. 89. Hoffmann, F.: c. d., s. 183. 98 Mezník, J.: c. d., s. 79. 99 Hoffmann, F.: c. d., tamtéž. 97

31

V prvé řadě to je zmínka o bělidle, jež má být teprve postaveno, a valchovně. Obě stavby dokládají nebo přinejmenším naznačují značnou rozvinutost výroby. Můžeme- li si skutečně bezpečně odvodit z označení bělidlo a podle pasáže: „…od každého kusu plátna k bělení…“ činnost, která se v této stavbě prováděla, tudíž bělení, pak můžeme bezpečně předpokládat přítomnost barvířů nebo minimálně fakt, že brzo do Krnova přibili. Stejně tak valchovna s jistotou dokládá valchaře. Zdá se tak, že v Krnově nebo v jeho nejbližším okolí byla zastoupena všechna odvětví soukenictví. O postřihačích sice žádné zmínky nemáme, ale vzhledem k přítomnosti jak barvířů, tak valchařů můžeme počítat s tím, že mezi městskými řemeslníky nechyběli. Rovněž o tkalcích a vlnařích snad netřeba pochybovat. Kroječi, jakožto obchodující se suknem, chybět také nemohli. Zajímavá je z tohoto hlediska pasáž: „…od jednoho kusu vlašského plátna…“ dokazující nám výskyt sukna vyráběného zřejmě až v samotné Itálii, jedné z tehdejších Mekk soukenictví. Za takových podmínek lze stěží očekávat, že by v Krnově kroječi chyběli. Literatura často uvádí, že: „… kníže Hanuš se svým synem Janem potvrdil Krnovu bělidla…,“ z opisu listiny to vyznívá trochu rozdílněji. Zatímco polovina bělidla má být přenechána Krnovu, druhá se má stát vlastnictvím Jana Vectora, opavského měšťana: „…, též bělidlo my zapůjčili, a propůjčujeme jim,…našemu městu Krnovu půlku ke… …, a druhou půlku části propůjčujeme, …, počestnému muži Hansi Vectorovi z Opavy,….“ Tento opavský měšťan se stává jakýmsi spolumajitelem, je však zajímavé sledovat další ustanovení, která se této osoby týkají. Z následujících řádků totiž vyplývá, že Hans Vector se stává dědičným majitelem své poloviny bělidla: „…, jeho dětem, jeho dědicům a všem jeho následovníkům, k věrným druhům Niklasi Vectorovi a Vítkovi Vectorovi jeho bratrům, dědičným….“ Ba co víc, z toho, o čem nás následující řádky informují můžeme jasně dojít k závěru, že Hans Vector mohl se svou polovinou bělidla nakládat, jak chtěl. Od vévody měl dovoleno svou část prodat, dát do zástavy či pronajmout ve výši jednoho platu komukoliv by chtěl: „…prodat, zastavit…, nebo pronajmout okolo jednoho platu, komu on chce,….“ Žádná pasáž listiny neobsahuje zmínku, ze které by vyplývalo, že podobně svobodně mohlo se svou polovinou bělidla nakládat také město. Pasáž: „…. My svrchu zmíněnému městu Krnovu, a svrchu zmíněnému Hansi Vectorovi obnovujeme osvobození od poplatků na čtyři celé roky,…,“ v níž se mluví o osvobození města i Hanse Vectora od poplatků po čtyři léta, může možná vyvolat malý otazník, zdali se jednalo o osvobození od veškerých poplatků nebo těch, které se měly týkat bělidla, že je osvobození obnoveno nám tento otazník smazat nepomůže. Že by se v případě Krnova ono osvobození od poplatků týkalo úplně všech poplatků, které město odvádělo do královské pokladny, se zdá poněkud zavádějící. Za víc jak jedno století své existence coby lokované město byl Krnov zajisté po všech stránkách dosti silný na to, aby bylo nutné jej zcela osvobodit od všech poplatků kvůli polovičnímu podílu na financování stavby bělidla. Osobně bych se tak domníval, že se jednalo o odpuštění poplatků, jež by byly odváděny z bělidla, přesněji řečeno, po čtyři roky se nemělo na odváděných daních jak Krnova, tak onoho Hanse Vectora projevit vlastnění v Krnově postaveného bělidla.100 Nicméně i do vévodské pokladny měly brzo plynout stříbrňáky, které bělidlo svým vlastníkům vydělalo. Vévoda Hanuš krom svobod pro stavitele a vlastníky bělidla zároveň stanovil, kolik má za jaké zboží bělidlo získat a kolik a do čích měšců se budou peníze sypat. Za kus plátna, nebo spíše pravděpodobněji sukna, měl zákazník zaplatit 6 grošů, z čehož měl vévodovi přijít jeden groš, jeden si mělo 100

Toto bělidlo stávalo pravděpodobně někde v místech dnešního Říčního okruhu, kde řeka Opava obtéká jižní část historického centra. Soudí tak např. V. Blucha- Blucha, V.: c. d., tamtéž.

32

nechat město a jeden měl dostat Hans Vector. Zbývající tři měl mít správce bělidla. Dále je zde ohavné plátno, patrně sukno či plátno horší kvality, z něhož se má dávat dvakrát dva groše, tudíž po jednom groši každému ze čtyř výše zmíněných. Pokud zákazník na obílení přinesl dva lokty plátna a méně, měl zaplatit 3 haléře, těžko ale říct komu, z oněch čtyř zmíněných připadly. Za jeden kus kvalitního a ceněného italského sukna se mělo platit dokonce 8 grošů, dělili- li si je vévoda, město Krnov, Hans Vector a správce bělidla nadále pokud možno rovným dílem, pak zřejmě každý z nich dostal po dvou groších. Vévoda si však pro sebe a své potomky zajistil ještě něco. Jak Krnov, tak i druhý vlastník bělidla, Hans Vector či nějaký jeho dědic nebo následovník, měl dát vévodovi a jeho následovníkům jeden kus italského plátna a kalhoty. Jak často v listině bohužel řečeno není, formulace: „…všechny roky po osvobození…,“ následující hned za pasáží o této dani vévodovi, znamená, jak se zdá, že tak má být činěno pravidelně po uplynutí lhůty oněch čtyř let, po které jsou město a Hans Vector osvobozeni od poplatků z bělidla. Tato velmi zajímavá část listiny by byla ještě zajímavější, pokud by se nám zachoval nějaký písemný pramen zachycující, jaké množství sukna prošlo krnovským bělidlem aspoň měsíčně, díky čemuž bychom si mohli učinit dosti přesnou představu, jaký měsíční nebo roční příjem jak vévoda, tak město nebo onen Hans Vector z bělidla měli. Bohužel, existoval- li nějaký takový pramen, pak se nám zřejmě nedochoval. K zajímavému závěru může vést i následující pasáž: „…nikdo nemusí mít už rád obtěžování vznášením nároků, na vodě, ještě na valchovny, tak nemají oni také žádné sukno valchovat, ve valchovně, jež přísluší k bělidlu, nýbrž mají svou valchovnu a vody využívat, k jejich potřebě….“ Krom toho, že správce bělidla nemusel na valše patřící k bělidlu nechat valchovat někomu jinému, nám zřejmě tato pasáž naznačuje, že v Krnově valch muselo být více. Ono by to bylo možné předpokládat i tak, byla by to však pouze ničím nepodložená domněnka. Pravda, v celé listině nenajdeme ani zmínky o nějaké další valše, zdá se mi ale dosti nepravděpodobné, že by tkalci z Krnova museli dát sukno valchovat někam jinam, možná až do jiného města, když ve valchovně patřící pod bělidlo to měli zakázané a od vévody bylo přikázáno, že: „…mají svou valchovnu, a vody využívat…,“ z čehož všeho lze vcelku bezpečně vyvodit závěr, že v Krnově minimálně ještě jedna valchovna stát musela. Osvobození od poplatků na čtyři roky, o kterých byla zmínka dříve, mělo význam pro vznik bělidla a počátky jeho fungování, v listině je ale i ustanovení, jež by v podstatě bylo možno označit za mílové právo a které dokládá, že vévoda pamatoval i na budoucnost bělidla: „…a slibujeme, to proti, ještě někomu druhému, v našem okolí Krnova, ve vesnicích ale někde jinde, žádné bělidlo neb mandl neměli dělat….“ Vévoda si zajisté uvědomoval, že pouze osvobození od poplatků na čtyři léta by nakonec bělidlu nemuselo stačit, a že případně druhé bělidlo, které by se někde v okolí objevilo, by mohlo: „…svrchu zmiňovanému bělidlu k ubližování, nebo v rozporu žlázy[?], může přijít….“ Jak již bylo řečeno, rok 1379 by sotva bylo možno považovat za počátek textilní výroby v Krnově, každopádně se ale jednalo o důležitý milník. V Krnově je postaveno privilegii zajištěné bělidlo, dokládající již svou samotnou existencí značnou rozvinutost tohoto průmyslového odvětví, přičemž další potvrzení, nebo aspoň náznaky tohoto faktu vyplývají z listiny. Tento výčet dokladů rozvitosti textilnictví v Krnově by však nebyl úplný bez údaje, který ve svém díle o Krnově uvádí V. Blucha. Dočteme se tam totiž: „ Textilních výrobků v Krnově asi značně přibývalo, neboť v témže roce [tj. v roce 1379- pozn. aut.] je založen v městě obchodní dům se suknem, osvobozený od daní.“ Stavba měla mít šestnáct komor,

33

v nichž se prodávalo zboží vyrobené v Krnově a v hodinu vzdáleném okolí,101 což by přinejmenším odpovídalo Bližčicím, Chomýži, Chařové a Kostelci. Snad tedy nebude přehnaný závěr, že takový dům vznikal jen ve městě, ve kterém nabyla textilní výroba značnějšího objemu.

2.7. Listina z 27. 2. 1385 Ke sklonku 14. století se Krnov zařadil mezi hospodářsky poměrně významná centra Opavska, přičemž po rozdělení tohoto vévodství jeho význam ještě vzrostl, byť ještě nebyl správním centrem vznikajícího krnovského vévodství. Tím byl totiž zpočátku hrad Fürstenwalde a někdy v letech 1436- 37 hrad Cvilín u Krnova,102 který jím zůstal až někdy do let 1531- 1534, kdy byl městský hrad v Krnově Hohenzollerny přestavěn na zámek.103 I tak město evidentně prosperovalo a čtyři a půl roku od listiny vydané vévodou Janem I. a jeho stejnojmenným synem dostává další listinu. Jenže není ani od Jana I., ani od jeho syna, ale od Vladislava Opolského. Jak se tento hornoslezský vévoda dostal na krnovský vévodský stolec? V předcházející kapitole bylo již zmiňováno, že vévodu Jana tížily značné dluhy, které mu nejednou nemile překážely. Samozřejmě, že do své smrti dluhy vyrovnat nedokázal a tak když roku 1380 zemřel a byl pochován v pohřebišti ratibořských vládců ve vévodské kapli v kostele sv. Ducha v ratibořském klášteře dominikánek,104 ujal se vlády jeho tehdy dvacetiletý syn Jan II. Zvětšujícímu se tlaku věřitelů mladý vévoda nakonec podlehl a zbylo mu jen jediné řešení. Dohodl se se svým sousedem a manželem své sestřenice Ofky Mazovské Vladislavem Opolským na ceně a roku 1384 mu prodal celý svůj dědický díl Opavska.105 Byla- li to rána pro mladého vévodu, neboť tak přišel nejen o hospodářsky prosperující Krnov a jeho okolí, ale i Bruntál, který naopak zřejmě již tehdy ekonomicky stagnoval, a hlavně o řadu hradů,106 Krnovu naopak změna pána patrně nijak nevadila. Vladislav Krnovsko navštívil koncem února 1385 a svou vládu potvrdil vydáním listiny 27. února za přítomnosti množství šlechtických předáků.107 Vladislav, vévoda opolský, velínský a kujavský, povoluje Krnovu koupi vsi Trmantice od Ješka Čelma. V Krnově, 27. února 1385. My Ladislav z Boží vůle vévoda opolský, velínský, kujavský a dobryn [?]…s Pavlem z Úvalna přátelské rady, pána Ješka Čelina toho času býval vykonavatelem závěti, a slíbil ves Trmantice, v zemi ke Krnovu náležející se všemi poplatky, důchody, příjmy, výnosy, dávkami užívání, a se vším majetkem, svobodami a právy, jak on a jeho předci, totéž zboží Trmantic míval, a usazeni byli, a jako to v jeho mezích a hranicích ležící, a usazený je, jednotlivě s poli, loukami. Pastvinami, lesy, dřívím, křovinami, s rybníky, vodami a vodními toky, právy rybolovu, rychtou a společně se vším příslušenstvím, jak oni byli přísahali, jež k též obci náleží, nic nevyjímaje, kolem 75 marek pražských grošů, moravského platu, práva, a řádný, dědičný, a věčný prodej a úředně předal, našim milým věrným, radním a celé obci 101 102 103 104 105 106 107

Blucha, V.: c. d., tamtéž. Dle Bluchy je listina uložena ve sbírce domovského archivu Lichtenštejnů na zámku ve Vaduzu. Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., s. 520 a 526. ; Kuča, K.: c. d., s. 195 a 196. Plaček, M.: Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku. Praha 1996, s. 201. Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., s. 510. Tamtéž. Tamtéž, s. 511. Tamtéž.

34

města Krnova, a jejich dědicům a následovníkům, to samé zboží dědičně a věčně k ujmutí se, k užívání, k prodeji, k zastavení, k směňování, k darování a na jejich užitek k použití, jako ti samí měšťané, a celé obci toho samého města Krnova, všechny užitečněji nakloněny budou, také jsme my svrchu zmíněný vévoda Ladislav věrnost vidouce dovolili, že titíž naši měšťané z Krnova, k nám věrně smýšlejí, a že oni se a město z toho proto to zlepšení mohou, máme my tutéž vesnici Trmantice, se všemi jejími příslušenstvími, týmž měšťanům, a městu Krnovu, a všem jejich následovníkům ze zvláštní knížecí vůle věčně dali k vhodnému, předepsali, dáváme, věnujeme, připsali jim to silou tohoto listu ve všech právech a k takovým právům, jaké oni první dědí, potom město, k prvnímu vystaveno a postaveno je… dáno je v Krnově v pondělí po neděli, kdy se zpívá Reminiscere, po božím narození léta třináct set osmdesátého pátého… 108 Jako většina krnovských privilegií je i toto zmíněno v některé literatuře.109 Jaký význam pro Krnov mělo, že koupil ves? Získávání vsí městy nebyl ojedinělý jev. V první podkapitole této kapitoly již byla řeč o tzv. šosovních vsích, které měl i Krnov, ty ale od počátku náležely městu jako celku. Kromě nich tu však byly také vsi mající charakter zemských či deskových statků, v důsledku čehož se majetková pořízení, která se jich týkala, zapisovala do zemských desk. Měšťané se již od vzniku měst hlásili vedle panovníků a šlechtických a církevních vrchností jako další uchazeči o pozemkové vlastnictví s vrchnostenskými právy.110 Přitom u jednotlivých měst měl pozemkový majetek dosti rozmanitou podobu. Například pražští měšťané, ve větší míře staroměstští, vlastnili k roku 1360 dvě městečka, 55- 75 vsí či větších majetků na venkově, 36 menších majetků a navíc patronátní práva na 30 farách. Plzeň zase ke konci 15. století vehementně skupovala dvory a jiné pozemky, aby si zajistila spolehlivější zásobování obilím. Poněkud překvapivě 28 vesnic v různých vlastnických vztazích měl Slaný, který však při revizi majetku roku 1454 musel 7 vrátit, neboť je v dobách husitských zabral církvi. Zcela ojedinělá situace vznikla na Chebsku, kde patriciát tohoto bohatého města v této oblasti ovládl zcela vše, dokonce i tamější šlechtu. Na druhou stranu třeba ne zrovna velký majetek brněnských měšťanů se rozplynul do konce 14. století, což bylo ale vyváženo vlastnictvím vinic. Z měst českého Slezska vlastnila majetek na venkově Opava a právě Krnov.111 Shrneme- li celkově vývoj pozemkové držby měst, můžeme jej rozdělit do několik etap. Vedle šosovních vesnic mající zvláštní postavení získávali další majetek na venkově jednotliví městští patricijové koupěmi ze svých kapitálových prostředků či při horním podnikání nebo jako lokátoři, přičemž období do poloviny 14. století lze považovat za vrchol tohoto městského pronikání na venkov. Poté následovala převážně stagnace a ústup, ve chvíli vypuknutí husitské revoluce se však naskytla další příležitost, jíž se pochopitelně chopila hlavně města v Čechách. I tak však v 15. století opět města získávají majetek na venkově, což bujně pokračuje ve století 16. Nejsou to však již jednotliví měšťané, ale městské obce jako celek.112 Nazírat na snahu měšťanů získat majetek na venkově, což z nich v případě takového zisku postupem času dělalo ve vztahu k získané vesnici feudální vrchnost, 108

SOkA Bruntál, Městský archív Krnov, Listiny vydané ve prospěch města Krnova jako celku, inv. č. 1, fol. 13- 17. Biermann, G.: c. d., s. 216. ; Blucha, V.: c. d., tamtéž. ; Hosák, L.: c. d., tamtéž. ; Kuča, K.: c. d., tamtéž. ; Prasek, V.: c. d., tamtéž. ; Prix, D.: c. d., tamtéž.; Rhezak, E.: c. d., s. 120, č. 6. ; Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., tamtéž. 110 Hoffmann, F.: c. d., s. 96. ; Borovský, T.: Měšťan. In: Nodl, M.- Šmahel, F.: Člověk českého středověku. c. d., s. 409. 111 Bakala, J.: Venkovské majetky měst a měšťanů na severní Moravě v předhusitské době. c. d., s. 108- 109. ; Hoffmann, F.: c. d., tamtéž. 112 Hoffmann, F.: c. d., s. 97. ; Macek, J.: Jagellonský věk v českých zemích 3. c. d., s. 86- 94. 109

35

pouze jako na snahu vyrovnat se šlechtě, by bylo příliš jednostranné, i když z části tomu tak skutečně bylo. Snaha získat pozemkový majetek byla vážně na jednu stranu motivována touhou vyrovnat se šlechtě. Odráželo se to ještě ve dvou skutečnostech. Tou první bylo pohrdání měšťanů, jak to ve svém díle uvádí J. Macek: „sprostými chlapy selskými.“ Vzhledem k tomu, že se měšťané sami stávali vůči vesničanům vrchností, nedokázali ani oni prolomit zábrany, které mezi nimi a vesničany byly. Měšťanská mentalita nadřazenosti byla vyjadřována i odporem měšťanů ke slovu „člověčenstvie“ a to natolik silně, že ze staré přísahy Bohu, Panně Marii, všem svatým a králi, kde se slibovala upřímná věrnost a člověčenstvie, chtějí někteří měšťané na počátku 16. století slovo člověčenstvie vypustit, k čemuž nakonec dojde.113 Druhá skutečnost poukazující na snahu měšťanů přiblížit se šlechtě je touha po zisku a případně různém polepšení erbů, nejen toho městského, ale i jednotlivých měšťanů jako jednotlivců. Je to příklad třeba kutnohorského písaře Jindřicha z Chocenic, který roku 1522 získal od krále Ludvíka erbovní listinu.114 Skutečně to ale nejsou jen tyto aspekty, které vysvětlují vztah měšťanů k venkovu. To totiž velmi silně ovlivňovala tehdejší mentalita a životní podmínky většiny měšťanů. Ať se panovník, vrchnost či města sama snažila jak chtěla, trvale bezpečné časy v době středověku nebyly nikdy, nehrozily- li domácí války, loupežníci a vpád cizích vojsk, mohly to zas být nešťastné náhody a ekonomické zvraty, které spolu s neovladatelnou přírodou mohly řemeslníky a obchodníky vystavit a také často vystavovaly sociálním zvratům. I ten nejbohatší patricij mohl docela snadno o vše přijít. A byla to právě půda, která se nejen šlechticům, ale i měšťanům zdála být tou nejbezpečnější pokladnicí jejich zisků, tím nejpevnějším základem pro jejich živobytí. Vlastní ves, ale i třeba usedlost, pole nebo zahrada je i pro měšťana jistotou ne- li klidného živobytí, tak aspoň jistotou přežití téměř čehokoliv. Vztah k zemědělské půdě měšťanů byl tvarován i stálou přítomností zemědělské výroby ve městech. Nebyly to jen zahrady a vinohrady uvnitř hradeb. J. Macek cituje ve své knize scénu: „…vyzní i příhoda vyprávěná Jeníkem Butzbachem, který neznaje česky, zdraví dívku nadávkou tak, jak mu škodolibí čeští kamarádi poradili. Rozzlobené děvče žene drzého cizince z městského domu a Butzbach na útěku zašlápne několik housat, batolících se u prahu.“115 Něco takového by nás na vesnici nijak nepřekvapilo, jenže i v tehdejším českém městě takováto každodennost nebyla ničím výjimečným. Podobné scénky a takovéto vztahy měšťanů k půdě měly zajisté svou platnost jak na přelomu 15. a 16. století, tak o sto let dříve. Nashromážděné groše se mohly snadno rozkutálet, půda naopak v očích měšťana představovala jistotu, místo touhy po větším zisku a radosti z rizika sázejí čeští měšťané na jistotu v podobě zemědělského pozemku. Ani krnovští měšťané s jistotou neuvažovali jinak. Víme, že město již vlastnilo vsi Kostelec, Chařovou, Chomýž a Bližčice, ty však měly postavení tzv. šosovních vsí. Trmantice ( Türmitz ; Ciermięcice) se rovněž staly majetkem města, již od začátku však měly postavení vsi poddanské, Krnov byl vůči této obci vrchností, mohl s ní koneckonců nakládat zcela svobodně dle svého uvážení: „…a celé obci města Krnova, a jejich dědicům a následovníkům, to samé zboží dědičně a věčně k ujmutí se, k užívání, k prodeji, k zastavení, k směňování, k darování… .“ Zajímavé může být, že majetek na venkově získávali z měšťanů v těchto dobách, jak uvádí F. Hoffmann, jednotlivci. Trmantice ale kupuje celá obec: „…, našim milým věrným radním a celé 113

Macek, J.: c. d., s. 92. Tamtéž, s. 93. 115 Tamtéž, s. 87. 114

36

obci města Krnova,…,“ což podle Hoffmanna byla fáze započatá za husitských válek. Zdá se, že krnovští tak svým způsobem předběhli dobu skoro o padesát let. Takovéto tvrzení by patrně ale potřebovalo podložení hlubším průzkumem. Možná by tak bylo možno najít i jiné jednodušší vysvětlení. Privilegia, která Krnov obdržel v průběhu času od svých pánů spoluvytvářela podmínky pro ekonomický rozvoj Krnova. To dokládá i listina z roku 1379, která byla již probírána v předešlé podkapitole a která sama zároveň tomuto rozvoji napomohla. Asi bude trochu problematičtější udělat si přesnou představu, jak velkou sumou bylo: „…75 marek pražských grošů,…,“ nesmíme přitom zapomínat, že groše ke konci 14. století ještě stále nebyly tak špatnou měnou. Ať již byl po ekonomické stránce Krnov velmi silný, nebo ve srovnání s ostatními městy zemí Koruny české nijak obzvlášť, bylo v jeho pokladně či pokladnách městských představitelů dost peněz na to, aby bylo možno zakoupit vesnici. Proč si ji ale nekoupil jen nějaký jednotlivý patricij, který by ji poté sám vlastnil tak, jak tomu bylo v těchto případech v ostatních městech českého království? Možná proto, že v Krnově, byť město samo patrně nijak chudé a ekonomicky stagnující nebylo, žádný takto bohatý patricij nebo patricij v takovém smyslu slova, v jakém je mluveno o patricijích v souvislosti s Prahou nebo Kutnou Horou, prostě nebyl. Velmi zajímavé by mohlo být zjistit přesné důvody, které vedly Ješka Čelmu k prodeji Trmantic. Odpověď je pochopitelně nasnadě, potřeba rychlých peněz v hotovosti, takže snaha by měla směřovat k zjištění pravých příčin, které Ješka nutily k zisku většího množství peněz v hotovosti, tady si však nemůžeme být jistí, zdali nám prameny umožní na tuto otázku odpovědět. Když tak tedy shrneme význam pořízení, o kterém nás listina zpravuje, pro Krnov, budeme mluvit hlavně o hledisku společenském a ekonomickém. Zakoupení vesnice, vůči níž pak město vystupovalo jako vrchnost, bylo záležitostí nemálo prestižní. Bylo tím vyjádřeno určité přiblížení se šlechtě a oddálení se od prostých vesničanů, kterými koneckonců měšťané povětšinou zřejmě pohrdali, v neposlední řadě i krnovští předvedli svou ekonomickou sílu, ukázali, že „ na to mají.“ Budemeli se na věc dívat i z pohledu měšťanů a jejich tehdejší mentality, nebylo pro ně bez významu, že své nadbytky uložili do „ věky přetrvávající“ půdy. Po stránce ekonomické koupení Trmantic přivedlo zpětně do krnovské pokladny určité peněžní prostředky ve formě vrchnostenských dávek, které nyní Trmantice místo Ješkovi Čelmovi platily Krnovu. Svou roli mohlo ale taky sehrát, jak tomu bylo u Plzně v 15. století, snadnější a jistější zásobování obilím a případně i dalšími zemědělskými produkty, skutečnost pro další prosperitu Krnova zajisté nezanedbatelná.

2.8. Listina z 1. 3. 1390 Jan II. Opavsko- Ratibořský se rozhodl vyřešit dluhy svého otce zastavením celého svého dědičného dílu Opavska, totiž Krnovska a Bruntálska Vladislavovi Opolskému. Nadšen tím ale nebyl, hlavně ztráta Krnova s jeho okolím jej zajisté dosti trápila a proto zanedlouho začal vyvíjet snahu o získání svého území zpět. Po dlouholetém úsilí se mu to skutečně podařilo, něž se tak ale stalo, musel vévoda Jan překousnout v tomto boji nejeden neúspěch. Vladislav Opolský mu totiž nehodlal Krnovsko zas tak snadno navrátit. Byl vévodou největšího z hornoslezských vévodství a nadto mužem angažujícím se ve vysoké politice. Za vlády Ludvíka Velkého byl palatinem v Uhrách, působil posléze

37

v Haliči a získal velké statky jak v Polsku, tak v Čechách.116 Sám pocházel z Piastovců a když se polským králem stal litevský kníže Vladislav Jagello, postavil se Vladislav Opolský proti němu. To ho však částečně sblížilo s markrabím Joštem, který se zas na úrok Přemka I. Opavského, strýce Jana II., snažil o zisk Opavska. Naopak Jan II. Opavsko- Ratibořský již zřejmě sympatizoval s mladším moravským markrabětem Prokopem.117 To vedlo ke krátké válce na moravsko- slezském pomezí, která zanedlouho zase utichla, což zřejmě souviselo s rezignací Vladislava Opolského na polskou kandidaturu Viléma Habsburského a jeho uznání polským králem Vladislava Jagellonského.118 Na smíření se Vladislava Opolského se situací v Polsku měl zřejmě vliv i postoj českého krále Václava IV. a jeho rádců, kteří se naopak ve stejné době snažili o navázání přátelských styků s novým polským králem.119 Po svém neúspěchu ohledně obsazení polského trůnu se Vladislav Opolský dostal do nevýhodné politické a finanční situace. Jan II. tak zintenzivnil své snahy o získání Krnovska zpět. Zájem však projevil i Vladislavův švagr Jošt a jak on, tak Jan II. se pokusili s Vladislavem dohodnout. Vladislav s navrácením Krnovska souhlasil, požadoval za něj však 29 000 hřiven českých grošů, což bylo na vévodu Jana příliš. Dohodl se tak s Joštem, který navrhl, že částku zaplatí celou. Vše se tedy vyřešilo tak, že Jošt získal bohatší Krnovsko za 11 050 hřiven a vévoda Bruntálsko za sumu nepříliš menší- 10 950 hřiven.120 K tomu došlo počátkem února 1390. Markrabě Jošt zřejmě rozpoznal ekonomický potenciál Krnova a nemínil Krnovsko jen tak pustit z ruky. Patrně na konci února 1390 Jošt Krnov navštívil a 1. března zde pro město vydal listinu, jejímiž ustanoveními ekonomické prosperitě Krnova velmi napomohl. Jošt, markrabě moravský, osvobozuje Krnov od placení cel a mýt po celé Moravě. V Krnově, 1. března 1390. My Jošt z Boží vůle markrabě a pán Moravy, vyznáváme…listem, že oni a každý jejich se vším jejich zbožím a majetkem, že je vedena hráz přes celou naši zem a oblasti moravské, mýta a cla volně táhnout mají, a jezdit, a proto my tak rozkazujeme všem výběrčím mýt a celníkům na Moravě, naše věrné, že oni od svrchu zmíněných radních, konšelů, obyvatelů, obce, a jejich každých zvláštních blízkých, od jejich majetku nemají požadovat žádné mýto a clo, stále brát, nýbrž je, a jejich každé mýto a clo- volně nechat táhnout, bez překážek, jak často se to patří, od vlastní naší vůle…dáno v Krnově, po Kristově narození 1390, příští úterý po druhé neděli postní.121 I tato listina patří mezi většinu těch, které jsou badateli přístupné v diplomatáři nebo jsou zmiňovány v literatuře.122 Pro krnovské měšťany, jejichž hlavním životním posláním byl obchod, bylo toto privilegium markraběte Jošta „darem z nebes.“ Je to sice řečeno s mírnou nadsázkou, pravdou ale zůstává, že po ekonomické stránce se jednalo o privilegium vcelku mimořádného významu.

116

Mezník, J.: c. d., s. 241. Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., tamtéž. 118 Tamtéž, s. 511- 512. 119 Mezník, J.: c. d., tamtéž. 120 AKČ I. 5. s. 49, č. 75. ; Mezník, J.: c. d., tamtéž. ; Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., s. 512. 121 SOkA Bruntál, Městský archív Krnov, Listiny vydané ve prospěch města Krnova, inv. č. 1., fol. 25- 26. 122 Blucha, V.: c. d., s. 14. ; CDM XII. s. 37- 38, č. 49. ; Hosák, L.: c. d., tamtéž. ; Kuča, K.: c. d., tamtéž. ; Mezník, J.: c. d., tamtéž. ; Prasek, V.: c. d., tamtéž. ; Prix, D.: c. d., tamtéž. ; Rhezak, E.: c. d., tamtéž, č. 7. 117

38

Nejen špatné cesty, obtížný přechod hor či toků a loupeživé bandy kolem cest, ale i různá mýta, cla, ungelt a další poplatky velmi zatěžovaly obchod. Striktní vybírání těchto poplatků pak bylo leckdy pro obchodníky horší překážkou než kus utrhlé skály, obzvláště pokud se na nepříliš dlouhé trase sešlo několik cel a mýt123 Přitom tyto poplatky zaváděli i šlechtici. Částky, které vybírali šlechtici, byly sice nižší, než částky vybírané městy, i tak to ale nebyly částky zanedbatelné. Tak ke konci 15. století nastal zápas obchodníků se šlechtici i preláty o svobodu cest a dopravních spojů a vzhledem k tomu, že neměli dost sil na to, aby si vynutili zrušení cel a mýt stávajících, zaměřili se na to, aby již nebyla zaváděna nová.124 Obtíže, jež cla a mýta způsobují, si začali postupně uvědomovat jak král, tak někteří šlechtici a roku 1484 dokonce i moravští stavové. Téhož roku je král Matyáš na Moravě zakázal a i král Vladislav dal na zemském sněmu projednávat záležitost nových cel. Sněm tak nakonec rozhodl o tom, že kdo králi a jeho radě nepředloží dotyčná privilegia, nesmí clo a mýto vybírat.125 To mělo nakonec stejně účinnost nevalnou, neboť roku 1489 se moravský sněm musel znovu zabývat přílišným množstvím cel a mýt.126 Krom toho cla a mýta nebyla pouze brzdou ekonomickou, ale pro samotné obchodníky leckdy i časovou. Skutečně, roku 1513 povoz s cínem zbytečně čeká ve vsi, kde se vybírá clo pro pana Jana z Vřesovic a na Žluticích a to jen proto, že rychtář je na louce a nikdo neví, kolik se má zaplatit. Obchodníkovi nakonec dojde trpělivost a odjede. To však neměl dělat, neboť čin byl vzápětí zhodnocen jako podvod a v Chyších je obchodník chycen vrchnostenskými úředníky, náklad je mu zabaven a nešťastník musí čekat opět, jakoby toho prve nebylo dost.127 Nebylo tak divu, že se proti novým poplatkům obchodníci tolik bránili. Zároveň však nepřekvapilo, že jak vrchnost, tak samotná města se přinejmenším těch starých nemínila vzdát. Tyto poplatky plynoucí z hospodářské činnosti obyvatel původně náležely panovníkovi. Panovník však část z nich začal postupně městu přenechávat na zaplacení různých stavebních a jiných potřeb, které sám městu nebyl schopen zajistit. Velké množství takovýchto privilegií dostávala města od vlády Jana Lucemburského.128 Za co se vlastně clo a mýto platily? Vše se vybíralo za zboží, které se dováželo do města. Clo bylo obecnou dávkou ze zboží, mýto mělo spojitost s dopravous ulicemi, silnicemi, mosty a přívozy. Kromě nich se platil také ungelt, za potraviny a hlavně za nápoje. Poplatkům tak podléhalo všechno zboží provezené městskými branami, od potravin až po výrobky řemeslníků. Postupem času se rozdíly mezi jednotlivými druhy poplatků stíraly a jednotlivých názvů se začalo používat bez přesnějšího rozlišování, jindy se zas jednotlivým poplatkům dávaly zvláštní názvy. Tak mýto na mostě se nazývalo mostné, v Praze v Podskalí se mezi mýta počítal výton, nazvaný tak podle dřeva vytínaného z vorů a prodávaného k užitku města.129 Nyní již zajisté není nutno více rozebírat význam privilegia Jošta Lucemburského, který krnovské zbavil těchto obchodníky tolik nenáviděných a městy a šlechtou tolik žádaných cel a mýt po celé Moravě. Možná by bylo možné zjistit, kolik krnovští takto mohli ušetřit, museli bychom ale v tom případě zřejmě přinejmenším znát zboží, které se z Krnova vyváželo, přičemž nejbezpečněji bychom mohli počítat s textilními výrobky. 123 124 125 126 127 128 129

Hoffmann, F.: c. d., s. 197. Macek, J.: Jagellonský věk v českých zemích 1. Hospodářská základna a královská moc. c. d., s. 117. Tamtéž, s. 119. Tamtéž. Tamtéž, s. 118. , kde tuto úsměvnou, leč pravdivou příhodu J. Macek popisuje. Hoffmann, F.: c. d., s. 170. Tamtéž.

39

Možná by tak bylo záhodněji se spíše pídit po důvodech, které Jošta k vydání takovéhoto privilegia právě pro Krnov vedly. Za prvé to bylo Joštovo bystré rozpoznání hegemonní úlohy města Krnova na jeho malém teritoriu a jeho lukrativnost z hlediska komorních příjmů a věrnost si tak mínil pojistit.130 Za druhé tím sledoval svou politickou linii, jejímž cílem bylo sjednotit historické území Moravy, včetně Opavska a Olomouckého biskupství.131 Prvním projevem této jeho ideje byl pokus o získání čísti Opavska, kterou držel vévoda Přemek I. Opavský, tu však neuspěl. Využil tedy příležitosti, která se naskytla v případě Krnovska a byť díl Jana II. nezískal celý, získal aspoň ten důležitější a ekonomicky výnosnější. Tímto dosti štědrým privilegiem si nejen zajistil věrnost krnovských a pravděpodobně poměrně hojné výnosy z Krnova, ale hlavně dokořán otevřel brány Moravy krnovským obchodníkům, čímž muselo logicky dojít k pevnějšímu obchodnímu spojení Krnova s Moravou. Žádné prameny nám takový vývoj zřejmě nezachycují, lze to ale logicky předpokládat. Který obchodník by nezajížděl se svým zbožím do země, kde jej nesvazovala žádná mýta a cla? Pro obnovení a utužení starých svazků Krnova k Moravě nemohl Jošt udělat snad už nic lepšího. Jednalo se vlastně o „zabití dvou much jednou ranou,“ jelikož moravský markrabí tak velmi elegantně v případě Krnovska vyřešil jak záležitost politickou, tak hospodářskou a mocenskou. A o významu této listiny pro Krnov snad již ani není nutno se více zamýšlet.

2.9. Listina z 4. 2. 1402 Jošt Lucemburský měl být téměř po sto letech prvním krnovským pánem, po kterém se nám dochovalo více, než jedna listina. Vůbec po stránce podarování privilegii bylo panování Jošta pro krnovské do té doby zřejmě nejplodnějším. Nemíním zde zcela dopodrobna rozebírat veškeré události mezi léty 1390 a 1402, které se týkaly markraběte Jošta. Nicméně aspoň hlavní děje těchto převratných let bude nutno zmínit. V devadesátých letech totiž začíná docházet ke sporům mezi příslušníky lucemburského rodu, které vyvrcholily v domácí války. Špatná vláda Václava IV. vyvolávala rostoucí opozici jak v Čechách, tak v říši, čehož důsledkem byla vzpoura českých pánů podporovaná i markrabětem Joštem, a sesazení Václava IV. z trůnu římského krále.132 Přičemž první léta posledního desetiletí 14. století zas tolik nedávala tušit budoucí vývoj, byť některé skutečnosti tomu mírně nasvědčovaly, jako například schůzka Jošta, Albrechta III. Habsburského a Zikmunda v Bratislavě na počátku roku 1392, kde 13. ledna uzavřeli smlouvu proti každému s výjimkou římského krále Václava, bratrů, bratranců a potomků všech tří signatářů, přičemž mezi vyjmuté je započítán i Prokop, Joštův bývalý i budoucí soupeř číslo jedna. Nicméně stále se vztahy mezi Lucemburky nevyostřily natolik, aby přerostly v ozbrojený konflikt. K tomu došlo až někdy v únoru nebo březnu 1393 na Moravě mezi Prokopem a Joštem, přičemž příčina bojů není známa, ostatně příliš se toho neví o všech bojích vedených mezi Joštem a Prokopem na sklonku 14. věku. V létě 1393 pak došlo k pokusu o mír. Jošt 4. 8. 1393 vydal v Praze česky psanou listinu, v níž prohlásil, že za čtyři týdny bude jednat s Prokopem o škodách, které mu způsobil a pro případ neshody stanovuje jako 130

Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., s. 513. Tamtéž, s. 515. 132 Mezník, J.: c. d., s. 250. 131

40

arbitry moravské pány Beneše z Kravař a z Krumlova a Erharta z Kunštátu.133 Ke shodě ale nedošlo a k novým jednáním došlo až počátkem následujícího roku, když se v Praze sešli téměř všichni členové lucemburského rodu. Zde se markrabě Prokop zavázal za sebe a za své spojence, obzvláště za Konráda Olešnického, Jana II. Opavského a Ratibořského, Svantibora Štětínského a Přemka Těšínského, že se ve sporu s Joštem podřídí rozhodnutí Viléma Míšeňského. To je vše, co je o bojích na Moravě z roku 1393 známo, lze pouze předpokládat, že boje byly značného rozsahu, když se do nich zapletl i štětínský vévoda.134 Na nějakou dobu tak zřejmě zavládlo příměří, jenže od jara 1394 boje propukly nanovo a tentokrát už i v Čechách. Vše začalo zatčením krále Václava IV. v Králově Dvoře u Berouna skupinou pánů s ozbrojenci, ke kterým se přidal jak Jošt, tak posléze i všechna tři pražská města. Markrabě Jošt se dokonce stal faktickým vládcem, když jej Václav jmenoval starostou. Jošt tak využil situace a vynutil si na králi vydání listin, v nichž měl Václav vyzývat alsaská města, aby zase Jošta uznávala za alsaského zemského fojta, na druhou stranu mínil patrně zavést v Čechách řádnou správu a navíc donutit Václava IV. k cestě do Říma, aby si na hlavu mohl nasadit císařskou korunu.135 Během června se ale situace velmi změnila. Za svého nejstaršího bratra se totiž velice energicky postavil Jan Zhořelecký. Získal si Kutnou Horu a podařilo se mu získat početné vojsko, které vytáhlo na Prahu. Pražská města si rychle další setrvání v odporu proti králi Václavovi rozmyslela a páni museli uprchnout, přičemž krále vzali samozřejmě s sebou, po několika přechodných místech jej umístili na hrad Viltperk u Lince. Jan Zhořelecký přitáhl na konci července k Českým Budějovicím, kde dorazily také oddíly říšských knížat, která se postavila za Václava, pod vedením Ruprechta Falckého. 30. 7. 1394 nakonec došlo k jednání mezi vzbouřenými pány a Janem Zhořeleckým a Ruprechtem Falckým a Václav byl propuštěn, byť zajisté byly pánům dány nějaké záruky týkající se jejich požadavků. Jošt se jednání nezúčastnil, neboť ihned po podřízení se Prahy Janu Zhořeleckému se vrátil na Moravu, kde se již patrně opět bojovalo, na což J. Mezník usuzuje mimo jiné i z toho, že se Prokop nezúčastnil akcí na osvobození Václava společně s Janem Zhořeleckým.136 O těchto bojích není opět nic bližšího známo. Dokladem bojů je nepřímo také to, že v letech 1394- 1396 nezasedal v Olomouci a Brně moravský zemský soud. Konec bojů však mohl přinést až smír mezi všemi Lucemburky. Po ještě několika vyjednáváních a pokračováních bojů, za nichž na stranu panské jednoty přešel dokonce i Jan Zhořelecký, se vše definitivně k dobrému obrátilo v únoru 1396, kdy do Čech přijel Zikmund.137 Zikmundovi se podařilo dosáhnout toho, že Jošt i čeští páni dostali glejt na cestu do Prahy a že Václav svěřil rozhodnutí o sporu s pány právě jemu a Joštovi. Ti pak 2. dubna 1396 vynesli výrok, který se stal základem usmíření mezi aktéry bojů. Mezi Joštem a Prokopem došlo k usmíření na Moravě patrně již před uzavřením dohody v Praze. Jošt na Moravě musel řešit více problémů. Za prvé se musel vyrovnat se svým bratrem Prokopem a s olomouckým biskupem Mikulášem z Riesenburgu. Navíc po Moravě řádily bojové družiny vytvořené za válek a sloužící pánům, které se nyní živily loupežemi. Obecný mír tak měl být zaručen až landfrýdem zpečetěným v druhé polovině listopadu nebo v prosinci 1396. Jeho hlavní náplní bylo zamezit řádění loupeživých družin a „ samosoudcování“ šlechty. V prvé řadě tak bylo 133

Tamtéž, s. 255. Tamtéž. 135 Tamtéž, s. 259. 136 Tamtéž. 137 Tamtéž, s. 263. 134

41

v landfrýdu nařízeno, aby přepadený nebo oloupený nebral spravedlnost do vlastních rukou, ale aby se obrátil buď na markraběcí soud nebo na biskupa a jeho lenní soud podle toho, zda by mu tak bylo učiněno při majetku markraběcím nebo biskupském. Proti rušiteli klidu a pořádku v okolí mají vytáhnout páni, ale na markraběcí útraty.138 Ještě na sklonku roku 1396 trvaly nepřátelské vztahy mezi Václavem IV. a Joštem, ale již na počátku roku 1397 Jošt získává na královském dvoře rozhodující slovo, což se odráží i v zisku Horní a Dolní Lužice, které Joštovi počátkem února 1397 Václav přenechal a 3. 4. 1397 byla mezi Václavem a Joštem uzavřena spojenecká smlouva, v jejímž rámci mu Václav udělil Marku braniborskou spolu s titulem arcikomorníka Římské říše a tím pádem i s titulem kurfiřta.139 Svůj vliv na královském dvoře a vládu v Horní Lužici Jošt neudržel. Počátkem května 1397 se Prokop vrátil na Moravu ze svého tažení do Uher a vydal se do Prahy. Jeho pozici posilovalo i to, že významnou osobností v královské radě se stal jeho spojenec, Jan II. Opavsko- ratibořský, krom toho získal oporu v podkomořím Zikmundu Hulerovi. 11. 6. 1397 pak byli na Karlštejně zavražděni čtyři vlivní členové královské radyPurkart Strnad z Janovic, Štěpán z Opočna, Štěpán Poduška z Martinic a velkopřevor české provincie johanitského řádu Markolt z Vrutice, kteří úzce s Joštem spolupracovali.140 Pro Jošta to ale ještě žádnou pohromu neznamenalo, před Vánocemi 1397 byl dokonce spolu s Prokopem na zasedání českého zemského soudu. V létě roku 1398 odjel do Braniborska, kde na něj čekaly neodkladné záležitosti, v březnu 1399 se však urychleně musel vrátit na Moravu, kde vypukly nové boje. Ty vyvolal jednoznačně markrabě Prokop. V únoru 1399 nařídil olomouckému biskupovi Janu Mrázovi, aby mu vydal k užívání všechny biskupské majetky, ten se mu ale vzepřel. Jako obvykle se o bojích nezachovalo příliš velké množství zpráv. Jistými stopami jsou pouze různé úlevy od poplatků pro města v důsledku utrpěných škod, často však ani nelze s určitostí tvrdit, zda škody byly způsobené boji.141 Citelnou ztrátu pro Jošta v průběhu bojů znamenalo dobytí Znojma bojovníky jeho bratra Prokopa. Roku 1400 se tak do věci vloží Zikmund a počátkem ledna 1400 je v Jihlavě uzavřena smlouva mezi Zikmundem, Joštem, biskupem Janem Železným a dvanácti českými pány proti markraběti Prokopovi, k boji proti němu však nedošlo a ještě během ledna 1400 došlo k mírovým jednáním prostřednictvím krále Václava, neboť dorazily zprávy, že se chystá sesazení Václava z říšského trůnu. K tomu 20. 8. 1400 skutečně došlo. Václav se sice v první chvíli rozzuřil, nic ale nakonec nepodnikl, přičemž z celé rodiny mu nejúčinnější podporu vyjadřoval právě Jošt, který mu slíbil žoldnéře na chystanou výpravu do Německa, ke které nakonec nikdy nedošlo. Boje na Moravě tak nadále pokračovaly. Nový římský král Ruprecht Falcký vtrhl roku 1401 na české území v Horní Falci, v létě však dochází k jednání mezi ním a králem Václavem, které vede markrabě Prokop, ten se ale poté dává do Ruprechtových služeb. Možná to byl jeden z důvodů, kvůli kterému začal být Prokop pro české pány nepřijatelný, navíc Václav IV. porušoval dohody, které s nimi uzavřel.142 To nakonec přivedlo vojska českých pánů, Jošta a Viléma Míšeňského pod pražské hradby. Václav se nijak nebránil a nakonec se se všemi dohodl, takže vojska zase odtáhla. 14. 9. 1401 udělil Václav Joštovi doživotně Dolní Lužici. Další zvrat znamenal příjezd Zikmunda do Čech poté, co se 138

Tamtéž, s. 265. Tamtéž, s. 268. 140 Mezník, J.: c. d., s. 270. ; Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., s. 513. 141 Mezník, J.: c. d., s. 273. 142 Tamtéž, s. 279. 139

42

dostal ze zajetí, do nějž byl uvržen odbojnými uherskými magnáty v dubnu 1401. Na Vánoce 1401 jednal se samotným českým králem v Kutné Hoře a v únoru 1402 s Václavem i Prokopem v Hradci Králové. V prvé řadě se jednalo o Zikmundově návrhu, aby Václav využil porážky Ruprechta Falckého v Itálii a zároveň také Zikmund předložil návrh, jak by se měli Jošt a Prokop usmířit. Prokop se měl vzdát svých majetků na Moravě a v Čechách, za což měl být odměněn svídnickým a javorským vévodstvím. K smíru ale opět nedošlo, a jelikož si Prokop v mnoha případech počínal jako by byl vládcem Moravy, uzavřeli proti němu v červenci 1401 smlouvu opavský vévoda Přemek, olomoucký biskup Jan Mráz a někteří moravští páni jako Erhart z Kunštátu či Lacek a Petr z Kravař.143 K nejznámějším bojům došlo na počátku roku 1402. V noci z 19. na 20. února 1402 se vojáci Jana Sokola z Lamberka a Zikmunda z Křižanova pokusili zmocnit Jihlavy a byť do ní přes špatně hlídané opevnění pronikli, nakonec špatně pochodili, neboť probudivší se měšťané byli více než čilí a nepříliš početné oddíly z části zahnali, z části pobili a zajali.144 O obdobný kousek se pokusil Prokopův spojenec Proček z Bouzova a Vildenberka v Šumperku a to dokonce za bílého dne, kdy rovněž menší oddíl do města pronikl v době konání trhu a rovněž dopadl stejně, jako Jan Sokol z Lamberka a Zikmund z Křižanova v Jihlavě. V takovýchto časech tedy vydal již na začátku února Jošt Krnovu další listinu. Jošt, markrabě moravský, potvrzuje Krnovu všechna privilegia a posiluje městské právo. V Krnově, 4. února 1402. My Jošt z Boží vůle markrabě braniborský, markrabě a pán moravský, Svaté říše římské arcikomoří, vyznáváme…, na všechny časy vytrvale, s celou pílí beze změny mají činit, a tím lépe v budoucích časech mají činit, a chtějí, tak máme my svrchu zmíněným měšťanům z Krnova, jejich obci a jejich obyvatelům, činěno naší vlastní vůlí s dobře uváženou úvahou, a od pravého našeho vědění, a konáno tímto silou tohoto listu, že my potvrzujeme, všechny jejich listy a písemná pojištění, která mají. Na jejich práva svobod, kterákoliv jsou, která od starších mají, od našich předchůdců, a také všechna městská práva, ze znění jejich městských knih, a chtějí, oni při tom[?] po sobě věčně zanecháni zůstat chceme je obdařit zvláštní milostí, že každý, kdo jim dříve k určení má, co soudní pře bývá, žádnou nevyjímaje, která pro svrchu řečené měšťany porušena bude, že se tentýž nebo titíž, má nebo mají nechat postačit, na jejich městská práva a předchozí v žádném případě se někde jinde na žádné jiné právo odvolat, potom na nás, nebo naše dědice, a následovníky markrabata moravská, zboží to ale něčí bylo, které se na jejich práva, a rozhodnutí se nechtěli spokojit po sobě zanechat, a někde jinde se chtěli odvolat, a jim, a nám odmítli, a zničení jež má nám tělem a majetkem propadnout, bez všech námitek. Se svědectvím této listiny, zapečetěn…dáno v Olomouci po Kristově narození čtrnáct stého roku a druhého roku nejbližší sobotu po dni naší paní očištění.145 Tato listina již není tak často zmiňována v literatuře, nechybí ale samozřejmě v Rhezakovi a zmiňována je i v Biermannovi.146 Pasáž listiny, v níž Jošt pouze potvrzuje Krnovu starší výsady, nemíním již příliš rozebírat. Není k ní co nového dodat a důvod, čím bylo toto potvrzení důležité, je již znám. Spíše trochu překvapí, že konfirmace od Jošta nepřišla hned onoho roku 1390. 143

Tamtéž. Tamtéž, s. 280. 145 SOkA Bruntál, Městský archív Krnov, Listiny vydané ve prospěch města Krnova, inv. č. 1, fol. 30. 146 Biermann, G.: c. d., s. 218. ; Kuča, K.: c. d., tamtéž. ; Prix, D.: c. d., tamtéž. ; Rhezak, E.: c. d., s. 120, č. 8. ; ZAO, Pozůstalost Fr. Tillera: Opisy listin k dějinám Opavska IV. 1394- 1441, tamtéž, fol. 18. 144

43

Je dost možné, že už tehdy Jošt Krnovu privilegia potvrdil, konfirmační listina se nám nedochovala a bylo tomu tak nějakou jinou listinou, ne tou, kterou Krnov osvobozuje od mýt a cel v moravském markrabství. Bylo by vcelku zvláštní, že by si krnovští nenechali své výsady potvrdit hned, jakmile měli nového pána, dost možná právě proto jim je Jošt potvrzuje až v této listině z roku 1402. Zajímavější již může být pokračování listiny. Na rozdíl od předchozích tří listin obsahujících ustanovení ekonomického rázu se tentokrát jedná o privilegium svým způsobem rozšiřujícím samosprávu města, přesněji, jeho jurisdikci. Například v poznámce článku D. Prixe o krnovském minoritském klášteře se dočteme , že Jošt Krnovu: „…posílil městské právo.“ Co si pod tím představit? Víme již, že posledním privilegiem samosprávného charakteru, které Krnov obdržel, bylo privilegium z roku 1325 od Mikuláše II. a týkalo se rovněž soudnictví. Tehdy vévoda podstoupil Krnovu souzení a vymáhání některých těžších trestů. A nyní je pravomoc městského soudu v Krnově opět rozšířena Joštem. Konkrétně mám na mysli pasáž: „…, že každý, kdo jim dříve k určení má, co soudní pře bývá, žádnou nevyjímaje, která pro svrchu řečené měšťany porušena bude, že se tentýž nebo titíž, má nebo mají nechat postačit, na jejich městská práva a předchozí v žádném případě se někde jinde na žádné jiné právo odvolat…“ Po stránce jurisdikční se Krnovu dostalo rozsáhlé samosprávy, vždyť proti rozhodnutí městského soudu v Krnově nemá být odvolání, jak nám to je řečeno ve výše citované pasáži listiny. Jasně z ní vyznívá, že pro odsouzeného či souzeného má platit právo platné v Krnově, že mu zdejší právo má postačit. To znamenalo i mimo jiné plynutí poplatků za pokuty do krnovské pokladny či přinejmenším do kapes krnovských radních. Kolik mohlo být takto v Krnově odsouzených, jakého mohli být postavení a jak vysoký příjem pro město nebo pouze městskou radu znamenali? To dnes zřejmě sotva zodpovíme, nicméně trochu si tyto počty ujasnit můžeme. V prvé řadě bychom asi stěží před městským soudem v Krnově viděli stanout šlechtice, počítat dost možná nelze ani s tím nejchudším zemánkem, v žádném případě patrně ne s nějakým z pánů nebo i třeba vyšší šlechty z krnovského dílu Opavska. Pro ty platil zemský soud, byli zvláštním stavem, kterému se v našich podmínkách ještě dlouho města neměla vyrovnat, natož snad, aby měla aspoň možnost mít nad ním navrch. V praxi mohlo dojít k problémům i u měšťanů některých jiných měst, obzvláště z těch po ekonomické a samosprávní stránce velmi dobře situovaných. Dokážeme si takhle představit měšťany z Brna, Olomouce, Jihlavy, Kutné Hory, Prahy či Vratislavi? Dost v takových případech pravděpodobně záleželo jednak na majetnosti souzených cizích měšťanů a jednak na tom, jak byla po právní stránce situována jejich městská obec. Byť ustanovení Joštovy listiny jasně zakazují, aby se souzený kamkoliv odvolával, můžeme minimálně předpokládat, že nároky krnovských mohly v praxi nejednou narážet na různé právní či jiné překážky a výkon práva tak byl nakonec stejně nemálo složitý. Na druhou stranu díky tomuto posílení městského práva v trestním a jiném právu platícím v Krnově bylo patrně polapeno ve městě majícím ve znaku tři lovecké trubky daleko více lidí než před tímto právním počinem. O něco níže pak zaznívá i sankce: „…, zboží to ale něčí bylo, které se na jejich práva, a rozhodnutím se nechtěli spokojit po sobě zanechat, a někde jinde se chtěli odvolat, a jim, a nám odmítli, a zničení jež má nám tělem a majetkem propadnout, bez všech námitek. …“ Tudíž dotyčný nespokojenec, snažící se dovolat spravedlnosti či jiného trestu jinde, měl podle všeho přijít o majetek i život. Význam tohoto privilegia pro krnovskou samosprávu jsme si již naznačili, mohlo však toto posílení městského práva mít nějaké hlubší pozadí? Co vedlo Jošta

44

k takovémuto posílení v daných letech nejsevernějšího moravského města? Musíme mít na mysli, že Krnov byl v tu dobu spojen s Moravou pouze díky tomu, že jeho držitelem byl Jošt. Zcela jistě důvody a cíle tohoto Joštova počínání není možno naprosto pravdivě odhalit, je však možno stanovit alespoň několik domněnek a hypotéz, které možná nebudou zase tolik vzdáleny pravdě. Vraťme se znovu k poloze Krnova. Když si roku 1318 nechal Mikuláš II. Opavský od krále Jana Lucemburského udělit Opavsko v léno, bylo tak Opavsko de facto odtrženo od Moravy a počalo se konstituovat jako samostatné vévodství, byť počátky tohoto procesu byly započaty již dříve. Spolu s Opavskem tak byl od Moravy odtržen i Krnov. To trvalo víc jak půl století, přičemž se samotné Opavské vévodství počalo tříštit. Markrabě Jošt Lucemburský pak přichází s ideou sjednocení původní Moravy, to znamená zpět získat přinejlepším všechny části Opavska. Jeho ekonomicky vcelku významnou čtvrtinu představovanou v podstatě městským vikbildem Krnova dokázal Jošt získat. Už listinou vydanou hned v roce, kdy se mu tento úspěch podařil, si pojišťoval připoutání Krnova nejen ke své markraběcí osobě, ale i k Moravě. Nyní tak přidal další privilegium, které posílilo městské právo a tím pádem i samosprávu. Nesmíme totiž zapomínat, že Jošt získal pouze Krnovsko, Bruntálsko však zůstalo v držení Jana II. Opavsko- ratibořského, který nejpozději několik let poté bývá zaznamenán mezi spojenci markraběte Prokopa či ve službách krále Václava IV., se kterým vždy Jošt nevycházel zrovna nejlépe, o jeho mladším bratru Prokopovi ani nemluvě. Krnovsko patřící Joštovi tak většinou bylo v obklopení nebo přinejmenším od Moravy odděleno državami majitelů vůči Joštovi ne zrovna přátelsky naladěnými. Dost možná mělo toto posílení městského práva posílit i životaschopnost tohoto územního útvaru jsoucího tak trochu osamoceného a mimo vlastní Moravu. Mohl mít markrabě Jošt v době, kdy nechával pro Krnov sepsat tuto listinu, na paměti ještě jiné záměry kromě udržování a utužování prosperity Krnova a oddanosti tohoto města ke své osobě? Byla již zmínka o tom, že roku 1400 přišel Jošt o Znojmo, což byla ztráta dosti citelná. Nepříliš velké oddíly tehdy dobyly hrad a poté donutily ke kapitulaci celé Znojmo. Podobný pokus se však udál i u Šumperka a ke konci února i u Jihlavy. V obou městech, kam opět vpadly malé oddíly, však tito útočníci dopadli velmi špatně. Ti co nebyli zahnáni, byli buď pobiti či zajati. Co se s nimi dělo dál již není tak jasné, buď byli někým ze zajetí vyplaceni, nebo je možná někdo postavil před nějaký soud. Přepadení Jihlavy přišlo o několik týdnů později, ale přesto si nemůžeme být jistí, zdali markrabě Jošt nemohl mít na paměti takovouto situaci, když natolik posílil krnovské městské právo? Uvažujme situaci podobnou jako v případě Šumperka a Jihlavy. Tudíž, že Krnov by byl přepaden nevelkým nepřátelským oddílem, kterému by se i podařilo proniknout do města, nedokázal by jej ale ovládnout a stejně jako v případě Jihlavy a Šumperka by dejme tomu část utekla, část by byla pobita a část by padla do zajetí. Jenže, co by krnovští s těmito zajatci dělali? Mohli by je pochopitelně nechat vykoupit za tučné výkupné. Sotva bychom však v těchto skupinách našli nějakého bohatého šlechtice, pána, ti tyto akce většinou jen řídili a najímali ty, kteří tyto akce prováděli. Tyto skupiny byly často z různých žoldnéřů pocházejících spíše z těch nižších vrstev obyvatelstva, jejich sociální složení bylo vcelku pestré a obzvlášť mezi vůdci těchto skupin bylo možno nalézt i zemany, zbytek byl tvořen buď rovněž zemany nebo hlavně bývalými poddanými a příslušníky měst, přičemž se

45

v loupeživých skupinách objevují i jména německá.147 A nyní si položme otázku, zdali by někoho takového šlechtici chtěli vykoupit, přiznat se, pokud by to ze zajatých již nebylo dostáno, že tito „nájezdníci“ patří k nim. Možná by je skutečně vykoupili, možná ale taky ne. Co by s nimi poté krnovští měšťané dělali? Byla- li v Krnově tehdy již nějaká šatlava přesně nevíme, lze pouze předpokládat aspoň nějakou menší. Jak již ale bylo řečeno v předešlé podkapitole, u tehdejších vězení se nepočítalo s tím, že by v nich byli vězni drženi delší dobu či si právě pobytem v nich vykonávali trest. Takže řešení by pravděpodobně bylo jediné- soud a po něm trest, pravděpodobně poprava, stačí vzpomenout na listinu Mikuláše II. z roku 1325. Ustanovení o zabití a vraždách by jistě byla splněna. Nemohlo by se ale stát, že v případě takovéhoto soudu by se obvinění útočníci pokoušeli dovolávat práva jinde? Existovala přece možnost odvolávat se od městských soudů k podkomořímu, tento úřad však většinou zastávali přední představitelé panstva.148 Nemohlo by se dokonce stát, že i bez zaplacení nějakého výkupné by byli útočníci vydáni jinam, kde by možná nakonec trestu dokonce unikli? Za okolností, kdy však Krnov obdržel privilegium, které posílilo natolik městské právo a nakazovalo, že se nikdo nemůže jinam odvolávat, mohli krnovští útočníky klidně odsoudit i popravit a nikam je nevydávat. Nebo by je taky mohli vydat svému pánovi, markraběti Joštovi. Samozřejmě se jedná pouze o hypotézu, k zamyšlení ale snad stojí. Nyní vezměme ještě v úvahu i sankci, v níž je stanoveno, že porušení ustanoveních o zákazu odvolání může být trestáno ztrátou majetku a hrdla. Zvažujme tedy, že po by po tomto nezdařeném útoku v právních ustanoveních a šatlavách Krnova uvízl i přinejmenším nějaký zeman, nebo dokonce, což je na jednu stranu dosti nepravděpodobné, i nějaký vyšší šlechtic. Obzvláště někdo takový by se před městským soudem v Krnově objevil stěží, kdyby však přec, mohli by tak krnovští markraběti odstavit nejednoho nepřítele, navíc by Joštovi v případě odporu dotyčného „připadl“ jak jeho život, tak jeho majetek. I ten nejmenší majetek se Joštovi mohl za určitých okolností hodit, přinejmenším jako zástava pro některého z věřitelů či odměna pro některého svého spojence. Je známo, že v průběhu válek s Prokopem jak v osmdesátých, tak v devadesátých letech 14. století měl Jošt nemalé výdaje.149 Kde a jak snadněji by Jošt mohl přijít k nějakému majetku? A i když hlavně v případě zajetí vyššího šlechtice, což je dosti nepravděpodobné už jenom z důvodu, že významnější pánové se do takovýchto loupeživých tlup povyrazit nechodili, nelze zároveň naprosto vyloučit, že by za případné podpory aspoň Jošta samotného s dotyčným šlechticem krnovští, jimž by po úspěšném odražení takového útoku nepochybně vzrostlo sebevědomí, nenaložili obdobně jako s lidmi postavení nižšího. Pravděpodobněji se jeví že pokud by došlo k zadržení výše postaveného šlechtice a k jeho souzení a odsouzení, spíše než poprava na krnovském popravišti by nakonec skončil v rukou markraběte Jošta, jež by si jej zajisté mohl vyžádat. Krnov byl tudíž po posílení svého městského práva o něco životaschopnější a měl i právní prostředky se vcelku svépomocí vypořádat s případnými loupeživými bandami, což bylo obzvláště důležité v neklidných časech přelomu 14. a 15. století v situaci, kdy byl Krnov se svým územím obklopen državami jiných či vůči jeho pánovi Joštovi nepřátelsky naladěných vlastníků. Přitom pro Jošta tak Krnov mohl zároveň působit jako „síť“ na nepohodlné spojence svých odpůrců, na jejichž zajetí městem mohl leccos získat, včetně jejich majetku.

147

Mezník, J.: c. d., s. 407. Tamtéž., s. 158. 149 Tamtéž, s. 246- 250, s. 281. 148

46

Jsou to vše samozřejmě pouze domněnky, hypotézy, na nichž může být pravdy velice málo nebo taky nic. Jaké myšlenky a záměry se Joštovi honily hlavou, když se rozhodl Krnovu takové právo vydat, dnes nezjistíme, Jošt si to nikam nepoznamenal. Budeme- li ale mít na mysli, že se Jošt pohyboval ve vysoké politice a patřil mezi muže velmi ctižádostivé, jimž nechyběla ani politická bystrost, nelze snad takové úvahy zcela zavrhnout.

2.10. Listina z 7. 3. 1408 Politické události na Moravě jsme opustili počátkem roku 1402 v době konání jednání mezi Zikmundem Lucemburským a Václavem a Prokopem v Hradci Králové. K smíru mezi Joštem a Prokopem by dost možná došlo, jenže došlo k událostem, které celé jednání v Hradci Králové zhatily. 6. 3. 1402 nechal totiž Zikmund českého krále Václava v Praze zatknout a v červnu téhož roku přitáhl k Bezdězu, kde zrovna přebýval Prokop a i ten byl Zikmundem zatčen, přičemž na legitimitě tomuto činu zajisté nepřidal fakt, že Zikmund nejdřív Prokopovi nabídl jednání a vystavil pro něj glejt, který Prokopovi ve chvíli, kdy se na jednání skutečně dostavil, k ničemu nebyl.150 Jošt byl v té době na Zikmundově straně a těmto činům nijak nezabránil, Zikmund mu vydal Prokopa, pak jej ale donutil, aby mu Prokopa zase vrátil. Václav se ocitl až ve Vídni a Prokop dokonce v Bratislavě. Za této situace Jošt velmi zásadně změnil svou politiku, když se v září 1402 postavil proti Zikmundovi. Vydal manifest, ve kterém tvrdě odsoudil Zikmundovy kroky a vyzval jak pány, tak města v Čechách, aby se rovněž postavila proti Zikmundovi, čímž stanul v čele protizikmundovské opozice. J. Mezník uvádí důvodů pro změnu Joštovy politické orientace několik. Za prvé se Joštovi nemusel líbit příliš tvrdý Zikmundův postup, pak to bylo ohrožení Joštova postavení v českém království, což tento ctižádostivý muž nesl zajisté nelehko. Současná situace jej uvrhla do stínu Zikmunda, většina jeho spojenců z řad českých pánů přešla navíc na stranu Zikmunda a pod kontrolou uherského krále byly i majetky olomouckého biskupství. Krom toho musel být Jošt finančně zcela vyčerpán a přestože mu tato politická změna připravila mnohé těžkosti, dávala mu i nové možnosti. Pro změnu jej zajisté aspoň těšilo, že byl zbaven svého největšího odpůrce- Prokopa.151 Již v srpnu 1402 Jošt zastavil Ludvíkovi Orleánskému Lucembursko za dosti značnou sumu, přičemž na takovýto akt neměl Jošt právo. Do práce se Jošt pustil rázně, vyrazil s vojskem do Čech a dobyl Čáslav, následně k němu tak přešlo několik významných českých pánů. Zikmund taktéž nelenil a v prosinci 1402 dobyl Kutnou Horu, což byl ale jeho poslední úspěch. Ještě v březnu 1403 se pokusil Zikmund oslabit Joštovu pozici v Braniborsku, kdy tamějším stavům poslal list, v němž tvrdil, že Joštovi byla tato země pouze zastavena a jejím pánem nadále zůstává on, což se ale nesetkalo s větším ohlasem. Roku 1403 vypukla v Uhrách proti Zikmundovi vzpoura, čehož Jošt využil a po spojenectví se vzbouřenci donutil Zikmunda k vyjednávání, jež bylo završeno uzavřením příměří 14. 4. 1403. Jakmile však příměří vypršelo, bojovalo se dál. Jošt se tou dobou patrně již dostatečně finančně vzchopil, neboť začal kupovat statky v Čechách a v srpnu se vydal do Dolní Lužice a Branibor. Přibližně ve stejnou 150 151

Tamtéž, s. 280. Tamtéž, s. 281.

47

dobu uzavřel Václav IV. 25. 7. 1403 přátelskou smlouvu s rakouským vévodou Vilémem, který byl jeho věznitelem a ten mu umožnil daleko volnější pohyb, čehož Václav využil a v neděli 11. 11. 1403 uprchnul z Vídně, v čemž mu pomohl Jan z Lichtenštejna a po několika zastávkách v různých městech a hradech se na přelomu let 1403 a 1404 vrátil do Prahy na Staré město.152 Navrátivšímu se králi se velmi rychle podrobil zbytek země včetně bývalých Zikmundových spojenců z řad českých pánů. Jošt se s ním sešel počátkem prosince 1403 v Kutné Hoře a získal, co potřeboval. Byla legitimizována jeho zástava Lucemburska a navíc bylo nařízeno českým městům, aby Joštovi vyplácela z královské berně určité částky, které mu Václav zastavil. Na Moravě však stále trval neklid. Zikmund si totiž dojednal s rakouským vévodou Albrechtem IV. společné tažení na Moravu. Rakouské vojsko oblehlo počátkem roku 1404 Znojmo a Zikmund zase vtrhl na jihovýchodní Moravu, jeho oddíly dokonce přitáhly až severovýchodní Moravu a do Ratibořska, krom velkého pustošení ale žádný úspěch výprava nepřinesla a někdy před půlí srpna Zikmund onemocněl a z Moravy se stáhl. Zbytek jeho vojska se tak přesunul ke Znojmu, posilou ale příliš nebyl, neboť se zde rozšířila epidemie a obléhání skončilo.153 Tím započal konec bojů mezi Lucemburky. V listopadu 1404 došlo k setkání Václava IV. s Vilémem Habsburským v Českých Budějovicích, na němž bylo uzavřeno příměří a obnoveny dědické smlouvy, které mezi sebou uzavřeli Karel IV. a Jan Jindřich s Rudolfem IV. Habsburským. Počátkem roku 1405 jmenoval Václav nové krajské popravce převážně z řad pánů a schválil usnesení pánů vydaná za jeho zajetí, čímž definitivně skončily panské bouře. I Joštovi se dařilo, zřejmě v únoru téhož roku získal zpátky Znojmo a přibližně v téže době získal i Jemnici, tu ale po zaplacení značného výkupného. Po tomto posílení Jošta vše vzalo již rychlý spád. Ještě v únoru 1405 bylo dojednáno urovnání mezi Joštem a rakouským vévodou Vilémem a 26. 4. 1405 byl v Budíně uzavřen mír mezi Joštem a Václavem na straně jedné a Zikmundem na straně druhé, po němž byl propuštěn Prokop. Markrabě Prokop na tom však již byl fyzicky patrně nepříliš dobře, odešel do kartuziánského kláštera v Králově Poli, kde 24. 9. 1405 zemřel.154 Jošt byl nyní bez odpůrce, s Václavem IV. spolupracoval a se Zikmundem, do českých záležitostí již nezasahujícím, nebylo k sporům důvodu a to až do roku 1410, kdy se s ním po smrti Ruprechta Falckého střetl o římskou korunu. Ani přes zástavu Lucemburska a jistou finanční pomoc od Václava IV. však Jošt z finančních problémů patrně nevybředl, neboť například roku 1407 zapsal krnovskému hejtmanovi Hansi Küchenmeistrovi a jeho bratru Čáslavovi za půjčku a služby 1000 kop na městu a hejtmanství v Krnově.155 Městu Krnovu samotnému pak roku 1408 posílá další listinu. Jošt, markrabě moravský, přepouští měšťanům podací právo ke špitálnímu kostelu sv. Ducha. V Olomouci, 7. března 1408. My Jošt z Boží vůle markrabě braniborský a moravský, vyznáváme, že my shledali velký nedostatek a zkázu, chudých nemocných, našeho krnovského špitálu, a že takový špitál, tím způsobem vůbec nezničit nýbrž, že to dále v budoucnu zaopatřeno bude, a proto my tak máme po zralé úvaze správně vědět, a dobře chceme, takový 152

Tamtéž, s. 283. Tamtéž, s. 284. 154 Tamtéž. 155 Mezník, J.: c. d., s. 290. ; Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., s. 515. 153

48

náš špitál počestným, a moudrým radním z Krnova našim milým věrným, kteří nyní jsou, nebo v budoucí časy budou, dáno a zapsáno, dáno a zapsáno jim to sílou tohoto listu, to k bránění, k spravování, a k vlastnění, a také oltářníkovi v témž špitálu, počestným a řádným kněžím, […] a často svobodní budou, k dání, a k udělování lénem, bez překážky…dáno v Olomouci po Kristově narození čtrnáct stého roku, a osmého středu před Anežkou.156 V literatuře na tuto listinu najdeme odkazy, objevují se však některé drobné nesrovnalosti.157 Týká se to zakoupení vsi Jindřichovice městskou radou pro špitál, které patrně proběhlo 18. 8. 1409. Tak v Bluchovi chybí vročení jak pro tuto listinu Jošta, tak pro zakoupení oné vsi. O její koupi se pochopitelně vůbec nic nedozvíme z opisu Joštovy listiny z roku 1408, celé konfirmační listině od Marie Terezie však o tomto počinu zmínku najdeme. Je v opisu listiny Jiřího Fridricha Hohenzollernského.158 Každopádně se listina z roku 1408 týká krnovského špitálu. Jak to se špitály ve středověku bylo? Zakládání špitálů mělo v prvé řadě zmírňovat bídu chudiny a pomáhat nemocným. Zapomeňme ale na obraz, který máme vžitý z dnešních nemocnic, už jen kvůli technickému a vědeckému stavu středověku, hlavně v našich zemích. Jejich prvotní funkce byla ubytovat pocestné-tak tomu bylo například u křižáckých špitálů v Palestině.159 V klášterech měly zase podobu místností pro nemocné a pro pouštění žilou, nechyběla skříň na léky a zahrada léčivých rostlin. Infirmarius, bratr pověřený v podstatě špitálními úkoly, měl vše pod dohledem a přitom léčil. U městských špitálů naopak funkce pohostinská ustoupila a sloužily už jen k podpoře chudých a uzdravování nemocných. Velmi brzy měla špitál Praha pro cizí obchodníky, který ještě plnil funkci pohostinskou, z prvních desetiletí existence měst jsou doklady o špitálech také z Brna, Olomouce, Jihlavy, Znojma, Litoměřic, Mostu, velmi brzo měla špitály také horní města, neboť bylo nutné se trvaleji postarat o postižené po úrazu v dolech. Zřizovány byly špitály převážně soukromými fundátory mající pojištěná takzvaná zakladatelská práva. Ta zacházela někdy tak daleko, že členům rodiny zajišťovala útulek ve špitále pro případ, že by zchudli. V průběhu času se vytvořila představa panovníka jako vrchního fundátora s nejvyšší mocí nad špitály. Někdy špitály přecházely do správy řeholních řádů, to byl případ špitálů v Litoměřicích a Českých Budějovicích, které převzali pražští křižovníci s červenou hvězdou.160 Zakládání a rozšiřování špitálního majetku často podněcovala církev. Ve městech existovaly v podstatě dva druhy sociálních ústavů. Špitál měl širší funkci a kromě nemocných a invalidů v něm byli umístěni i staří lidé neschopní se obsloužit, takže takový špitál pak sloužil i jako chudobinec a starobinec.. Někdy špitál ležel ještě uvnitř hradeb nebo v jejich blízkosti. U měst pak také býval lazaret pro těžce nemocné nakažlivými chorobami, kteří byli všichni jednoduše zahrnováni pod pojem malomocných. Tyto stavby už stávaly dále od hradeb a většinou se kolem nich chodilo velkým obloukem. Tady také byli umisťováni první nemocní v období moru.161

156

SOkA Bruntál, Městský archív Krnov, Listiny ve prospěch města Krnova, inv. č. 1, fol. 30- 31. Biermann, G.: c. d., s. 218. ; Blucha, V.: c. d., s. 15. ; Hosák, L.: c. d., tamtéž. ; Kuča, K.: c. d., s. 197. ; Prasek, V.: c. d., s. 496. ; Prix, D.: c. d., tamtéž. ; Rhezak, E.: c. d., s. 121, č. 9. ; ZAO, Pozůstalost F. Tillera: Opisy listin k dějinám Opavska IV. 1394- 1441, tamtéž, fol. 45. 158 SOkA Bruntál, Městský archív Krnov, Listiny vydané ve prospěch města Krnova, inv. č. 1, fol. 87. 159 Hoffmann, F.: c. d., s. 338. 160 Tamtéž. 161 Tamtéž, s. 339. 157

49

Nadace obvykle postačovaly na malý počet špitálníků. Jakmile jich bylo přes deset, jednalo se již o větší špitál. Pravděpodobně se umístění ve špitále poskytovalo chudým a nemocným s určitou protekcí. Na druhou stranu ani umístění ve špitále neznamenalo pro nemocné a chudé přílišnou úlevu, špitály totiž neřešily a ani nemohly řešit tíhu bídy a nemocí ve středověkém městě. Často měli špitálníci postaráno též o jídlo a určité služby, záleželo na výši nadací. Bylo to ale právě jídlo, na které si špitálníci nejvíce stěžovali ať už kvůli jeho nedostatku, špatné kvalitě nebo prostě jen ze své neskromnosti. Zatímco špitály v Kremži v Rakousku či v Marseille na počátku 15. století vydaly na nákup masa 30% všech výdajů, což převyšovalo sumu za chléb, v českých špitálech se nejčastěji podávalo pivo, něco chleba a utrácelo se jinak za žito, jáhly a hrách. Kvalitu a chutnost jídla podávaného ve špitálech odráží i fakt, že v českém prostředí byla špitální strava synonymem pro odpadky a pomeje.162 V určitých intervalech byla špitálníkům poskytována koupel, nemocným se pochopitelně dostávalo ošetření. U špitálů byl velmi často postaven také kostel či aspoň nějaký kostelík nebo kaple, což bylo nejenom proto, aby bylo pamatováno na duševní péči nemocných, ale hlavně proto, aby tito nechodili do města a kostelů společně se zdravými lidmi, pokud tedy byli schopni chůze.163 Aby špitál mohl nějak fungovat, měl zpravidla zajištěn trvalý příjem úrokem z nemovitostí, ten nepravidelný přicházel většinou z některých pokut a jednorázových peněžních darů. Byly špitály skutečně nuzné, jiné naopak měly jakési malé panství, měl zpravidla zajištěn trvalý příjem úrokem z nemovitostí, ten nepravidelný přicházel většinou z některých pokut a jednorázových peněžních darů. Byly špitály skutečně nuzné, jiné naopak měly jakési malé panství. Šlechtici i měšťané postupem času více a více odkazovali platy, krčmy, dvory či celé vesnice.164 Přesto však ve srovnání s vyspělejšími oblastmi Evropy bylo špitálů v českých zemích málo, měly malé prostory a hlavně úroveň jejich péče o špitálníky byla poněkud horší.165 Až okolo přelomu 15. a 16. století však začal počet špitálů pomalu stoupat. Ku pomoci špitálům aspoň částečně mohli být i různí „léčitelští odborníci.“166 Stejně takovým „řadovým“ špitálem byl bezpochyby špitál v Krnově. Nějakých starších zpráv o něm máme málo a ani neznáme dobu jeho vzniku. Je možné, že byl založen již v 80. letech 13. století Mikulášem I., doložen je až roku 1371.167 Onoho roku 1408, kdy jej Jošt daruje městu, byl špitál zřejmě dosti zpustlý, jak nám to koneckonců oznamuje i listina: „…my shledali velký nedostatek, a zkázu, chudých nemocných, našeho krnovského špitálu, a že takový špitál, tím způsobem vůbec nezničit….“ Jošt, mající v té době sám finanční prostředky, by zřejmě stěží špitálu nějak pomohl a tak vše jednoduše převedl na Krnov. Jak víme, nějaké pohledávky vůči Joštovi měl už krnovský hejtman Jan Küchenmeister se svým bratrem, mohli bychom tak předpokládat nějaké i v případě Krnova, hledět na podarování špitálu jako na způsob vyrovnání bychom ale mohli těžko, vždyť špitál peníze sám potřeboval, obtížně je mohl sám někomu poskytovat. Krnovští tak mohli zaznamenat asi jen výhodu „duchovní,“svou podporou špitálu dostali možnost zmírnit či zcela zahladit své hříchy. Příliš něčeho jiného významného pro Krnov z tohoto zřejmě 162 163 164 165 166 167

Hoffmann, F.: c. d., tamtéž. ; Macek, J.: Jagellonský věk v českých zemích 3. c. d., s. 147. Hoffmann, F.: c. d., tamtéž. Hoffmann, F.: c. d., tamtéž.; Macek, J.: Jagellonský věk v českých zemích 3. c. d., s. 148. Macek, J.: Jagellonský věk v českých zemích 3. c. d., s. 146. Tamtéž, s. 149. Kuča, K.: c. d., s. 197.

50

neplynulo. Na druhou stranu je ale nutné se na věc podívat očima tehdejších pobožných lidí. Možnost prokázání milosrdenství chudým a nemocným pro ně byla jistě nemálo důležitá. Možná by se na problém, jakého významu pro Krnov mělo vlastnictví špitálu, dalo nahlížet i z úhlu pohledu celého města, z pohledu radních. Po poskytnutí určitého finančního obnosu za celé město dost možná nejen radní očekávali, že „všemohoucí“ bude nad Krnovem aspoň o trochu více držet ochranou ruku. Ostatně, necelý rok a půl poté, co byl na krnovské špitál převeden, poskytla krnovská městská rada značný takovýto finanční obnos, když pro špitál zakoupila ves Jindřichovice, o čemž se dovídáme ze zmínky o kupní smlouvě z 18. 8. 1409. Skutečně by ale nebylo možno vidět žádnou jinou souvislost, než v tomto duchovním rozměru? Již výše bylo zmiňováno, že v případě zřizování špitálů soukromými fundátory měli pak tito pojištěná tzv. zakladatelská práva, což někdy zašlo tak daleko, že špitál pak mohl poskytnout jakýsi útulek zchudlým členům rodiny. Když bylo vlastníkem město, nemohli radní nebo obec mít špitál taky jako takovou „rezervu“ pro své blízké? Bylo by možno najít ještě nějaké materiální výhody pro Krnov skrze vlastnictví špitálu? Bylo, musíme ale vzít v úvahu právě onu koupi vsi Jindřichovic. Ta touto koupí náležela špitálu a špitál přece patřil Krnovu. Dokud patřil špitál městu a byl na něm finačně závislý, nemohl přinést zas tolik materiálních výhod, rozhodně nemohl poskytnout žádné případné finanční částky, ve chvíli, kdy však vlastnil svou vlastní vesnici tomu ale již tak být mohlo, minimálně za předpokladu, že ves Jindřichovice špitálu poskytovala hojný dostatek financí. Bylo by tak možno předpokládat, že v případě nahromadění se finančních přebytků špitálu mohl být, a to asi nejen v případě krajní nouze, nějaký peněžitý či jiný vklad poskytnut městu. Přímou správu špitálu obstarával totiž buď duchovní kaple, nebo zvláštní správce a stávalo se dosti často, že někteří špitální správci zpronevěřovali špitální prostředky. Ostatně, na tohoto správce dohlíželi měšťané určení městskou radou.168 Můžeme si tak snadno představit situaci, že správce špitálu byl někdo, kdo do této funkce byl dosazen přímo městskou radou nebo aspoň s jejím souhlasem a měšťané, kteří tohoto správce kontrolovali, byli městskou radou přímo určeni. Nebylo by tudíž vůbec divu, pokud by nejpozději od konce roku 1409 neplynuly nějaké peníze naopak ze špitálu do pokladny města Krnova či jeho radních. Samozřejmě je to jen hypotéza, kterou asi nebudeme moci přímo doložit prameny, jenže ani vyvrátit, proto si troufám tvrdit, že určitá pravděpodobnost zde býti může. Můžeme tak konstatovat, že přes špitál byl v podstatě Krnov vlastníkem další vesnice, která se tak v konečném důsledku připočítala ke krnovskému panství, ke kterému již náležely Trmantice a již od 13. století Bližčice, Chomýž, Kostelec a Chařová. Nebylo by to koneckonců nic vyloženě neobvyklého, je znám případ Litomyšle, kde taktéž počátkem 15. Století slavný Vavřinec Toulovec, údajně loupeživý rytíř, ale ve skutečnosti měšťan, odkázal tamějšímu špitálu příjem z několika vsí, které se nakonec skutečně staly základem městského panství.169 Na první pohled se nám může zdát, že takovéto podarování chřadnoucího špitálu mohlo městu přinést užitek tak maximálně v rozměru duchovním, při podrobnějším pohledu se nám však mohou vyjevit i souvislosti rázu ekonomického a i přesto že se jedná převážně o domněnky, možnost minimálně částečné pravdivosti jim nemůžeme zcela upřít. 168 169

Hoffmann, F.: c. d., tamtéž. Tamtéž.

51

2.11. Listina z 21. 3. 1411 Listina z roku 1408 je poslední, kterou pro Krnov vydal markrabě Jošt. Jaká byla poslední léta markraběte, který k Moravě na nějaký čas opět vrátil Krnovsko? Po Prokopově smrti a rozpadu jeho strany přestala být Morava již ohrožována jednotkami opavských a slezských vévodů, rovněž z uherské strany byl klid. Válčilo se již jen na rakousko- moravském pomezí. Roku 1405 zde Albrecht Bítovský z Lichtenburka zmocnil městečka Drosendorf, Vilém Habsburský proti němu podnikl roku 1406 výpravu, kdy se mu podařilo Drosendorf dobýt zpátky.170 Po smrti Viléma převzal v Rakousku poručnickou vládu Leopold Štýrský a s ním začal Jošt a jeho zástupci vyjednávat o mír. Na konci roku bylo skončeno dohodou, v níž se oba panovníci zavázali žít v míru, bránit loupežím a proti násilníkům si vzájemně pomáhat. Už v následujícím roce však Erhart z Kunštátu a ze Skal vypálit město Marchegg a Jan Sokol z Lamberka se zmocnil pohraničního města Laa, opustil ji teprve po Leopoldově slibu, že zaplatí Joštovi 23 000 dukátů.171 To dokazuje, že mír na moravsko- rakouských hranicích nezávisel jen na vůli panovníků. Navzdory těmto šlechtickým „výstřelkům“ se situace na Moravě po dlouhých letech navracela k normálu, což dokazují i opět zasedající zemské soudy. Předpokladem pro nové zklidnění situace byl nový landfrýd, který byl vyhotoven patrně již roku 1405. Nedochoval se, ale v pramenech se o něm objevují zmínky.172 Hlavní boje tak nakonec ustaly, zcela klidná však Morava nebyla stále. Klid nadále ohrožovaly pouze různé bojové družiny vzniknuvší již v osmdesátých letech 14. století. Odzvonilo jim roku 1409, kdy se jednak podařilo dobýt Kraví Horu a Rabštejn a jednak velká část šlechticů i se svými bojovníky zamíří si obstarávat živobytí za pomoci meče za hranicemi českého království, například do Polska. To se Joštovi již také dařilo mít hlavní slovo na Václavově dvoře. Už koncem roku 1405 získal Jošt jako zástavu Kladsko a Frankenštejn a roku 1407 se Joštovi vrátilo Lucembursko. Chvíle velké politiky měly pro Jošta přijít na závěr jeho života. 18. 5. 1410 zemřel Ruprecht Falcký, volbu nového římského krále ale stěžovala situace v církvi, kurfiřti se totiž shodli pouze na tom, že Václava považují za sesazeného, z papežů však jedni uznávali „pisánského“ Jana XXIII., druzí zase římského papeže Řehoře XII.173 Došlo tak k dvojí volbě římského krále. Václav a stoupenci Jana XXIII. zvolili 1. 10. 1410 Jošta, kdežto stoupenci Řehoře XII. už 20. 9. 1410 Zikmunda. Vznikla tak velmi kuriózní situace, neboť tři panovníci užívali titul římského krále- Václav, Jošt a Zikmund, přičemž po právní stránce na tom nejlépe byl Jošt, jeho finanční situace ale již nebyla nejlepší a se svými fyzickými silami na tom byl snad ještě o něco hůře, nepokusil se totiž ani vypravit do Německa na korunovaci. Životní dráha tohoto muže se uzavřela 18. 1. 1411. Krnovsko po Joštově smrti přešlo na samotného krále Václava IV. Smrt moravského markraběte zaktivizovala bývalého krnovského pána Jana II. OpavskoRatibořského, který doufal, že část svého dávno ztraceného dědictví získá zpět. Nicméně Václav IV. coby nový moravský markrabě pokračoval v ideji svého

170

Mezník, J.: c. d., s. 293. Tanmtéž, s. 294. 172 Tamtéž. 173 Tamtéž, s. 301. 171

52

bratrance, totiž sjednocení původní Moravy a proti svému králi, kterému tak dlouho sloužil, se nemínil vévoda vzpouzet, čekal tedy na svou příležitost.174 Václav IV. ponechal v úřadě zemského hejtmana Jana Küchenmeistra, díky čemuž šikovně obešel povinnost vyplatit jeho rodině zástavní sumu 1000 kop grošů.175 Krnovsko se tak dostalo v rámci zemí Koruny české pod přímou vládu českého krále a Krnov měl pozici královského města. Až ze samotné Prahy pak od krále krnovským přichází další listina. Václav, král český a římský, potvrzuje městu Krnovu všechna privilegia a zaručuje se, že Krnovsko neodcizí od České koruny a moravského markrabství. V Praze, 21. března 1418. My Václav z Boží milosti římský král, na všechny časy rozmnožitel říše, a král český vyznáváme…všechna a každá jejich privilegia, písemná potvrzení, a listiny, jež oni svojí paměti poselství snad o vysoce urozeném Joštovi…, nad jejich městskými právy, a tamtéž dobré zvyklosti, nad lesy, hranicemi, vesnicemi, platy a mýty, pravým a poctivým vlastněním od dřívějška, a nabyté mají po zralé úvaze, dobrou radou, a správně víme, stvrdit milostivě potvrzujeme, a potvrdit máme, stvrzujeme, upevňujeme a potvrzujeme. A utvrzujeme v něm…, že tatáž jejich privilegia, písemná pojištění a listiny, ve všech jejich bodech, klausulích a článcích, stále úplně, a beze změny mají zůstat, pokud tak daleko ta práva oni a řádným vlastněním od dřívějška a mají nabyté rovněji, než když on v tom slovo od slova, přesně do vlastnictví napsáno bylo, od všech bez překážky, bez újmy, ale nám a jinak kdekomu na jejich právech my slibujeme také svrchu zmíněným našim měšťanům z Krnova, že my je všechna, dokud my žijeme, od nás, a Koruny české, a markrabství moravského, nezcizit, neoddělit, neukazovat, ještě neodejmout, žádného knížete jim za hejtmana nebo zástupce nedávat, ještě chtějí ustanovit, v žádné […], udělit všeobecného […] nebo knechta, který nám a zemi samotné užitečný a vhodný by byl, upřímně bez zlého úmyslu a postranního úmyslu, se svědectvím tohoto listu pečetí…Dáno v Praze, po Kristově narození čtrnáct stého a osmnáctého, v den svatého Benedikta ve svátek.176 Vzhledem k tomu, že v první části listiny král Václav pouze potvrzuje privilegia již získaná a tudíž již probíraná, nemíním se touto částí listiny nijak zabývat, nemá nám již přinést co nového. Zaměřme se proto raději na druhou část. Krnov měl doposud statut zeměpanského města, patřil buď opavským nebo popřípadě slezským vévodům. Za markraběte Jošta se formálně stal městem markraběcím a nyní byl, byť opět formálně, pozvednut na město královské. Nad městem tak stál již jen samotný panovník. Ten krnovským slibuje, že je nikdy nijak neoddělí ani od české Koruny ani nedá do zástavy. Z možnosti daní do zástavy měla královská města téměř až „panický“ strach. Úpadek na roveň měst poddanských, majících nad sebou vrchnost, zpravidla šlechtice, který si jakožto pán mohl s městem činit téměř čehokoliv a omezení jejich svobod, o moci a prestiži ani nemluvě byly častým strašákem téměř každého královského města. Nic to však neměnilo na tom, že panovníci města zastavovali vcelku často i se všemi důsledky, které z toho pro města plynuly. Například Domažlice byly do husitské revoluce zastaveny sedmi držitelům na 54 let. Rovněž Tachov byl zastavován velmi často, roku 1477 se dostal do majetku rodu Gutštejnů.177 Ještě hůře 174

Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., tamtéž. Tamtéž. 176 SOkA Bruntál, Městský archív Krnov, Listiny vydané ve prospěch města Krnova, inv. č. 1, fol. 31- 35. Zmiňována je potom listina v další literatuře: Biermann, G.: c. d., s. 219. ; Blucha, V.: c. d., tamtéž. ; Hosák, L.: c. d., tamtéž.; Kuča, K.: c d., tamtéž. ; Prasek, V.: c. d., tamtéž. ; Prix, D.: c. d, tamtéž. ; Rhezak, E.: c. d., tamtéž, č. 10. ; ZAO, Pozůstalost F. Tillera: Opisy listin k dějinám Opavska IV. 1394- 1441, tamtéž, fol. 50. 177 Hoffmann, F.: c. d., s. 287. 175

53

na tom byla královská, nebo přesněji řečeno, markraběcí města na Moravě. Zde postupem času s přispěním například i markraběte Jošta z původních 18 měst zbylo v markraběcích rukou měst pouze 6- Brno, Olomouc, Jihlava, Znojmo, Uničov a Uherské Hradiště. Stalo- li se, že bylo některé královské město zastaveno, začalo okamžitě vyvíjet horečnou aktivitu a shánět peníze, aby zástava byla vyplacena a město se opět vrátilo do rukou královských. Tak tomu bylo s Kadaní. Roku 1475 byla zastavena Mikuláši z Lobkovic a na Hasištejně jako odměna za vojenské služby a peníze, které král dlužil. Kadaňští neváhali a počali okamžitě shánět potřebnou sumu peněz. Obec mezi měšťany vybírala půjčky, ostatní česká královská města půjčovala hotové peníze a po osmi letech splácení sumy 18 000 kop grošů, kterou si žádali Lobkovicové, bylo město opět počítáno mezi města královská.178 Podobně se zachovali i měšťané Ústí nad Labem, kde roku 1486 dostal zástavou komorní plat Bezdružický z Kolovrat a měšťané rychle vyberou několik set zlatých, aby byla zástava zrušena. Ostatně, při pohledu na chování šlechtice Šebastiána Šlika ke kdysi královskému městu Lokti se nelze měšťanům královských měst ani příliš divit. Tento zástavní pán Lokte, Karlových Varů a Ostrova měl k loketským prohlásit: „ Já nic na krále nedám. Já jsem váš král a město je mé i vy jste mí a musíte dělat, co vám přikážu.“179 Něco takového měšťané slyšeli velmi neradi, nelze se tak divit jejich aktivní snaze o vykoupení se v případě daní do zástavy. Krnov zastavování postihlo také často, možná měl ale trochu štěstí v tom, že se vždy jednalo o slezské vévody, takže statutárně se toho pro Krnov tolik nezměnilo. Nic to však nemění na tom, že si krnovští být zastavováni patrně nepřáli. Krom toho, že již krnovští nebudou nijak zastaveni, slíbil král i to, že nebude ustavovat žádného knížete, hejtmana či nějakého zástupce. Král, který byl jinak pánem královských měst, mohl svou moc delegovat na své úředníky, měšťané stejně ale dávali přednost tomu, aby byli podřízeni přímo králi.180 Krnovským tak šlo nepochybně o něco obdobného. Na počátku 16. století se v Čechách rytíř Burián Trčka na Lipnici pokoušel omezit moc královských měst, která nejvíce strašil po stránce právní, neboť s nepřítelem měst hofrychtéřem Janem řečeným Vražda z Kunvaldu se pokoušel obnovit komorní soudy, fungující v době předhusitské, kdy podkomoří zajížděl do měst a jménem krále konal tyto soudy nadřazené soudům městským. To se jim nakonec nepodařilo. Velmi nepříjemným zatížením se tak stali pro městské pokladny, neboť na počest podkomořího se museli vystrojit hostiny. Pro královská města se pak situace ještě více zhoršila poté, co královský dvůr přesídlil do Budína. Byl tak velmi ztížen přímý styk s královskou kanceláří, který se krom toho silně prodražil. Podkomoří sice mohl být v tomto ohledu městům nápomocen, avšak nechával si za to takové úplatky, že roztrpčení měst dorostlo natolik, že se roku 1515 přeměnilo v otevřenou vzpouru a král Vladislav nakonec oba nenáviděné muže zbavil těchto úřadů. Podkomoří a hofrychtéř byli pro královská města často jak nebezpečnými politickými protivníky, tak stejně i nepříjemnými výběrčími daní a poplatků.181 Jedná se sice o události staré více jak 100 let od privilegia krále Václava, dít se ale podobným způsobem mohly i o století dříve. Nebylo by nijak divu, pokud by i krnovští měli nějakou podobnou zkušenost. Z hlediska samosprávného se nepochybně jednalo o poměrně významné privilegium. Krnovu se jím dostalo potvrzení poměrně velké samostatnosti, neboť Krnov nyní 178

Macek, J.: Jagellonský věk v českých zemích 3. c. d., s. 23. Tamtéž. 180 Tamtéž, s. 40. 181 Tamtéž, s. 42. 179

54

spadal přímo pod krále Václava IV., což mělo nepochybně i jistou stránku prestižní. Krom toho měli krnovští měšťané aspoň teoreticky pojištěno, že se nestanou předmětem různých obchodů, výměn či zástav a neklesnou na úroveň obyčejného poddanského města nebo nedostanou pána, jehož prostřednictvím by se Krnov dostal zcela mimo českou Korunu. Výsada, jakou by mohlo v českém království patrně závidět nejedno město. V praxi však situace mohla být dost odlišná a pokud panovník sám chtěl, nebo nemohl, jinak, ztěží by krnovští něco nadělali i kdyby se jim to sebevíc nelíbilo. To byla koneckonců slabina patrně každého privilegia, jeho platnost do jisté míry závisela také na tom, zdali bude uznáváno i silnějšími a mocnějšími, případně, jestli proti nim bude mít v tomto případě Krnov zastání v nějaké větší a silnější autoritě, což by v případě neuznání dané výsady českým králem bylo dosti problematické. Přesně takový problém se po uplynutí jednoho desetiletí měl vyskytnout.

2.12. Listiny z 25. 1. 1420, 16. 7. 1421 a 14. 9. 1422 Tyto tři listiny, vydané Zikmundem Lucemburským, břežským a lehnickým vévodou Ludvíkem a vévodou Janem II. Opavsko- Ratibořským, zde uvádím takto v jedné kapitole z důvodu jejich obsahu. Ani král Zikmund a ani jeden z obou vévodů totiž žádnou novou výsadu Krnovu nepřidali a všichni tři se omezili na „pouhé“ potvrzení všech privilegií starších. A tak přestože konfirmace privilegií měla hlavně pro ty, jimž byly jejich výsady potvrzovány, nemalou důležitost, nemělo by smysl zde příliš podrobně tyto konfirmační listiny rozebírat. Výsady, jejichž platnost tyto listiny potvrzovaly, byly už totiž řádně probrány v příslušných podkapitolách. Tyto konfirmační listiny zde uvádím pouze pro úplnost. Nutné bude snad pouze trochu připomenout osudy Krnova a Krnovska po tyto časy. Byť měl Krnov od krále Václava IV. výsadu, že nebude nikdy nikomu dán do zástavy a nezcizen z Koruny české, nemělo mu nakonec být toto privilegium nic platné. Král Václav zemřel 16. 8. 1419 na Novém Hrádku u Kunratic a po něm vládu nastoupil poslední žijící Lucemburk, Zikmund, který tak také automaticky převzal Krnovsko.182 Krnovští za svým novým pánem poslali posly až do Vratislavi, aby jim všechna jejich privilegia a výsady potvrdil.183 Zikmund, král římský, český a uherský, potvrzuje městu Krnovu jeho privilegia. Ve Vratislavi, 25. ledna 1420.184 Jenže navzdory potvrzení všech privilegií, včetně toho zaručující Krnovu, že nebude dán do zástavy, se Zikmund, potřebný peněz, nijak nerozpakoval a 23. 4. 1421 vévodovi Ludvíkovi Břežskému Krnov prodal výměnou za hrad Trenčín, který mu zastavil již dříve za 40 000 zlatých, a za 55 000 rýnských florénů.185 Ludvík Břežský se Krnovska ujal, do Krnova zajel a v první půli po holdu stavů a města zde Krnovu všechna privilegia potvrdil. Ludvík, vévoda Břežský a Lehnický, potvrzuje Krnovu všechna privilegia. 182

Blucha, V.: c. d., tamtéž. ; Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., tamtéž. Literatura, která tuto konfirmaci zmiňuje: Biermann, G.: c. d., tamtéž. ; Blucha, V.: c. d., tamtéž. ; Hosák, L.: c. d., tamtéž. ; Kuča, K.: c. d., tamtéž. ; Prasek, V.: c. d., tamtéž. ; Prix, D.: c. d., tamtéž. ; RI XI. s. 279, č. 3972. ; Rhezak, E.: c. d., tamtéž, č. 11. ; ZAO, Pozůstalost V. Praska, tamtéž. ; ZAO, Pozůstalost F. Tillera, inv. č. 4, fol. 95. 184 SOkA Bruntál, Městský archív Krnov, Listiny ve prospěch města Krnova, inv. č. 1, fol. 35- 41. 185 Blucha, V.: c. d., tamtéž. ; Prasek, V.: c. d., tamtéž. ; Sedláček, A.: Zbytky register králův římských a českých z let 13611480. Praha 1914, s. 163, č. 1170. ; Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., tamtéž. 183

55

V Krnově, 16. července 1421.186 Avšak ani v rukou tohoto vévody Krnov dlouho nezůstal. Od Joštovy smrti totiž dění kolem Krnovska bedlivě sledoval jeho dávný pán Jan II. Opavsko- Ratibořský. Nejraději by zřejmě na svou bývalou rodovou državu vztáhl ruku okamžitě, vyčkal však, co jak s ní naloží král Václav IV., neboť jak již bylo dříve zmíněno, Krnovsko připadlo jemu. Ten si je však v přímé držbě ponechal a vévoda tak nadále vyčkával. Jak víme, Jan se Krnovska roku 1384 vzdával tuze nerad, jinou možnost tenkrát neměl a hned jak se mu naskytla příležitost, snažil se svůj díl získat zpátky. Tento pokus mu však nevyšel, Vladislav Opolský stanovil až příliš velkou sumu a navíc zde byl další zájemce, Jošt, který měl jak více peněz, tak lepší vztahy s Vladislavem, než Jan a tak opavsko- ratibořský vévoda získal jen část svého dědictví, Bruntálsko. Aby byla šance, že se mu někdy i ta druhá a bohatší část jeho dědictví vrátí, musel mít mladý vévoda především dostatek peněz. K těm ale nemohl přijít na Bruntálsku, obzvlášť, když se o něj musel rozdělit se svým bratrem, k tomu ale došlo až někdy během roku 1405.187 Vévodovi pocházejícímu v přemyslovské krve nezbylo nic jiného, než hledat možnost „výdělku“ ve službách samotného krále, Václava IV. Někdy počátkem roku 1397 je na královském dvoře viděn pravidelně a touto dobou získal nejvyšší dvorský úřad královského hofmistra, čímž se mu dostalo jednoho z nejpřednějších míst v královské radě a navíc obsadil také úřad královského hejtmana v Kladsku a Frankenštejnu, kde je doložen 7. 6. 1397.188 Byl to v prvé řadě on, kdo se s podobně smýšlejícími šlechtici 11. 6. 1397 v královském paláci na Karlštejně postaral o Purkarta Strnada z Janovic, Štěpána z Opočna, Štěpána z Martinic a Markolda z Vrutic a vražda těchto šlechticů tehdy značně zkomplikovala plány markrabího Jošta Lucemburského.189 To však vyvolalo pobouření a vévoda Jan byl odklizen, úřad hofmistra ztratil, Václav IV. mu však 14. 6. 1397 potvrdil úřad královského hejtmana v Kladsku a Frankenštejně, které mu navíc dal do zástavy. I přesto, že se vévoda Jan II. musel podělit se svým bratrem, začínal na tom být bezpochyby po finanční stránce daleko lépe. Po smrti Jošta se vévodovi opět naskytla šance zpětného zisku Krnovska, ale ať už nějak kontaktoval Václava IV. nebo počkal, až mu král sám Krnovsko nabídne, pochodil špatně, neboť král si Krnovsko ponechal. A tak nová příležitost přišla až po smrti krále Václava IV. Z toho, že král Zikmund Krnovsko prodal Ludvíkovi Břežskému, vévoda vytušil, že Zikmundovi na Krnovsku nebude záležet zas tolik, jako předtím Joštovi a Václavovi a začal tak vyjednávat jak se Zikmundem, tak nejspíše s Ludvíkem. Konečně po tolika desetiletích se pro vévodu Jana II. počal rýsovat úspěch, když mu Zikmund dal v létě 1421 souhlas, aby se Krnovska ujal. Jan se navíc králi nabídl, že Krnovsko od Ludvíka Břežského vyplatí a před 18. zářím 1421 dostal Ludvík první splátku ve výši 2 500 kop grošů a Jan II. OpavskoRatibořský se konečně po předlouhých letech opět uvázal v držbu dlouho ztracené své části Opavska.190 Zikmundovi se za jeho vstřícný postoj vévoda odměnil tím, že zorganizoval zajetí husitského poselstva, jež mělo namířeno k polskému králi a někdy krátce po 23. září 1421 je poslal Zikmundovi do Brna.191 Roku 1422 si Jan 186

SOkA Bruntál, Městský archív Krnov, Listiny vydané ve prospěch Krnova, inv. č. 1, fol. 41- 45. Originál listiny je zachován v pozůstalosti J. Spatziera: ZAO, Pozůstalost J. Spatziera, inv. č. 26, fol. 124. 187 Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., s. 513. 188 Tamtéž. 189 Tamtéž. 190 Tamtéž, s. 515. 191 Tamtéž, s. 516. K tomuto zajetí mělo dojít někdy v první dekádě září. Dále k tomu i Biermann, G.: c. d., s. 222. Podle Biermanna mělo husitské poselstvo nabídnout litevskému velkoknížeti českou korunu, zajato pak bylo ratibořským

56

nechal Krnovsko od Zikmunda udělit v léno, čímž bylo znovunabytí Krnovska potvrzeno i formálně.192 Kolotoč různých záležitostí a událostí však Jana zaměstnával natolik, že neměl kdy do Krnova zavítat a reprezentace krnovské městské rady za ním ohledně žádosti potvrzení privilegií musela až do Falkenberku, kde ji vévoda po slibu věrnosti privilegia potvrdil a přislíbil navíc brzkou návštěvu Krnova. Jan, vévoda opavský, ratibořský a krnovský, potvrzuje městu Krnovu starší privilegia. Ve Falkenberku, 14. září 1422.193 20. 9. 1422 pak vévoda Krnov skutečně navštívil a po přijetí holdu stavů potvrdil i jim jejich svobody. Nicméně vévodu v té době tížily převážně velké události odehrávající se v drtivé většině v Čechách a to husitská revoluce a vše, co přinesla. Vévoda svou obranu jistil již tím, že ihned po zisku Krnovska obsadil zemské hrady spolehlivými purkrabími.194 Vévoda si u husitů už udělal vroubek oním zajetím husitského poselstva, k jeho potrestání se však nakonec přes halasné výhružky nikdo neměl. Nelze ale říci, že by se dění kolem husitské revoluce vévody Jana nijak nedotklo. V červnu 1424 se přes území Jana II. bleskově protáhlo vojsko Zikmunda Korybutoviče o síle 1 500 jezdců spěchající na pomoc husitům. Navíc se Korybut pokusil vytvořit si zde opěrný bod, když v dobyté Osoblaze zanechal posádku. Manové Jana II. jej však dostihli a po bojích si Zikmund Korybut musel nechat na trvalejší kontrolu Osoblahy zajít chuť. Zanedlouho se toutéž cestou přes Osvětim, Ratiboř, Opavu a Krnov prohnalo pro změnu zase polské vojsko, vyslané králem Vladislavem na pomoc husitům na Moravě. Území Jana II. tak ze všeho vyšlo koneckonců bez vážnější újmy, vévoda se z toho ale neradoval dlouho, neboť již 12. 8. 1424 se jeho životní dráha uzavřela.

2.13. Listina z 25. 5. 1425 Ještě za svého života nakázal Jan II. Opavsko- Ratibořský, po svých zkušenostech z mládí a pamatujíc na rodovou tradici, aby se Mikuláš samostatné vlády ujal až ve chvíli, kdy bude dospělým i jeho mladší bratr. Jelikož tak Mikulášovi v době úmrtí jejich otce bylo teprve 15 let a mladší Mikuláš byl ještě dítě, vládla nějaký čas spolu s Mikulášem V. vévodkyně- vdova Helena Korybutovna, jejich matka.195 Ti pak necelý rok po Janově smrti přidají Krnovu další listinu. Helena, vévodkyně Ratibořská a Mikuláš, vévoda Opavský, Ratibořský a Krnovský, zastavují Krnovu fojtství. V Ratiboři, 25. května 1425. Helena, vévodkyně Ratibořská a Mikuláš, vévoda Opavský, Ratibořský a Krnovský slavnostně prohlašují, že jsou připraveni přijmout od rady města Krnova dohodnutých 100 kop českých grošů na totéž jejich fojtství, dále přijmout 100 kop měšťanstvem. Družina vyslanců byla v Brně nakonec setnuta a vyslanci samotní drženi ve vězení v Trenčíně, aby později byli vyměněni za zajatce věrné císaři, které husité získali po dobytí Německého Brodu. 192 Sedláček, A.: c. d., s. 118, č. 827. ; Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., tamtéž. 193 SOkA Bruntál, Městský archív Krnov, Listiny vydané ve prospěch města Krnova, inv. č. 1, fol. 46- 50. Zmínky dále: Biermann, G.: c. d., tamtéž. ; Hosák, L.: c. d., tamtéž. ; Prasek, V.: c. d., tamtéž. ; Prix, D.: c. d., tamtéž. ; Rhezak, E.: c. d., tamtéž, č. 13. ; ZAO, Pozůstalost F. Tillera, inv. č. 4, fol. 112. 194 Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., tamtéž. 195 Blucha, V.: c. d., tamtéž. ; Prasek, V.: c. d., s. 497. ; Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., s. 518.

57

českých grošů, tak to fojtství má jmenované radě zůstat v zástavním držení tak dlouho, dokud zástavní částka o 200 kopách vyplacena nebude. …dáno v Ratiboři v pátek před letnicemi po Kristově narození 1425.196 Na první pohled se nám zástava fojtství, neboli rychty, vcelku nemusí jevit jako nějak obzvlášť významná skutečnost, z hlediska samosprávy však naopak šlo o počin téměř zásadní. Základem městské samosprávy byli rychtář a představitelé měšťanů konšelé nebo taky přísežní. Rychtář, zvaný v oblasti magdeburského práva taky fojt nebo šoltys, si až do 14. století udržoval převahu. V prvé řadě měl funkci soudcovskou ať už jako soudce samostatný nebo jako předseda městského soudu a jeho autorita se odvozovala od autority boží.197 V královských městech jmenoval rychtáře do úřadu panovník, byl tedy nazýván královský, v poddanských městech vystupoval rychtář také, dosazoval jej zde pochopitelně šlechtic nebo církevní instituce. Rychtář tak pochopitelně vždy předně hájil zájmy krále nebo vrchnosti a teprve poté byl hlavou městské samosprávy, což však nemělo až tak dlouhého trvání. Prvním rychtářem býval nejčastěji lokátor, zakladatel města. Mezi důležité znaky městské autonomie patřilo, aby byl rychtář zároveň i měšťanem daného města, toho ale zpočátku dosahovala pouze nejvýznamnější města. Vrchnost rychtářský úřad buď pronajímala, nebo postupovala do trvalého dědičného držení, za což rychtář platil vysoké částky.198 V prvních stoletích existence měst v českých zemích byl totiž rychtářský úřad velmi výnosný. Rychtáři, neboli fojtovi, náležely v různém rozsahu příjmy z masných a chlebných krámů, lázní, cel, trhů a jarmarků, z vína, soli, spousty jiného zboží, z městských vsí, polí, luk, rybníků a hlavně z podílů na soudních pokutách a poplatcích i různých dávek. Krom toho byla rychta obvykle osvobozena od městské sbírky a dalších povinností.199 Rozhodujícím v rychtářově postavení byla soudní pravomoc, někdy se tak pro něj užívalo názvu soudce nebo sudí. Předsedal městskému soudu, jednak u drobnějších případů a běžné agendy vykonával tuto pravomoc sám nebo s několika konšely jako přísedícími. Tak tomu však nebylo natrvalo. Jakmile se totiž městské zřízení upevnilo, počaly sílit samosprávné snahy měšťanů, kterým rychtář brzo vadil a začal tak tlak na královského rychtáře, jehož úsilím byla volba rychtáře zástupci města. Ani tím snaha měšťanů neskončila, zálusk si dělali i na jeho důchody, snažili se omezit jeho pravomoci a vše končilo výkupem rychty. Tento poslední rok ale většině měst trval notnou dobu, někde desetiletí, jinde staletí.200 Ústup rychtářovy moci tak souvisel s postupem samosprávy, ta měla základ v městské obci. Postupný úpadek rychtářovy pravomoci se někdy projevoval i tím, že v některých městech volily městské rady podrychtářského, který přejímal část rychtářovy policejní pravomoci. Postupně se tak z prvního představitele města a pověřence králova nebo vrchnosti rychtář proměňoval v městského rychtáře jsoucím pouze výkonným orgánem městské samosprávy. Dostal se do jedné řady s ostatními měšťany a jakmile byl vytlačen ze sboru konšelů, zbyli v jeho pravomoci již jen biřic a kat jsoucí v jeho pravomoci odjakživa.201 196

ZAO, Pozůstalost F. Tillera, inv. č. 4, fol. 128. Hoffmann, F.: c. d., s. 258. 198 Tamtéž. 199 Hoffmann, F.: c. d., s. 259. ; Borovský, T.: Měšťan. In: Nodl, M.- Šmahel, F.: Člověk českého středověku. c. d., s. 394, s. 396. 200 Hoffmann, F.: c. d., s. 258. 201 Tamtéž, s. 261. 197

58

Jak moc výnosná rychta v Krnově byla nebudeme mít zřejmě možnost nikdy zjistit, i když určitý obrázek, na základě předešlých podkapitol, bychom mít mohli. Třeba v Nymburce byla rychta výnosná natolik, že ji roku 1293 král Václav II. prodal za 220 hřiven stříbra a sud vzácného vína.202 Nedostatek pramenů nám bohužel ani nedává možnost zjistit, zdali byly v Krnově podobné tlaky na rychtáře jako v jiných městech, můžeme jen předpokládat, že tomu tak rovněž bylo. Nicméně co se týče zbavení se rychtáře jakožto, v případě Krnova zeměpanského, zástupce, Krnov přeci jenom poněkud zaostal. Kadaň se o to pokusila již roku 1291a Znojmo roku 1307, ale v předhusitské době se to doopravdy podařilo pouze Brnu roku 1376 a snad některým méně významným městům. Jihlavská městská rada si zase roku 1364 vymohla, že rychtář nesmí vstoupit do rady, není- li tam zavolán, ba dokonce měl přísahat konšelům, že jich bude poslušen. Pro velkou většinu měst, hlavně samozřejmě těch husitských a v Čechách vůbec se stala mezníkem husitská revoluce, kdy se závislosti na rychtáři zbavila nejen Praha. Panovníci se sice někdy pokusili o obnovení královské moci ve městech formou rychtářů a jejich pravomocí, jako byl pokus krále Ladislava, nicméně se již jednalo ve většině o již nezvratný stav, byť byly různé výjimky a odchylky.203 Budeme- li se ptát, proč se krnovští rychtu ještě nepokusili vykoupit, je nasnadě hned odpověď, že se o to pokusit mohli, nám se ale o tomto pokusu žádný doklad patrně nezachoval. Každopádně však do byl roku 1425 rychtář v Krnově zřejmě stále do jisté míry zeměpanským zástupcem, míra jeho případného omezení nám odnikud není známa. Hledat na toto odpověď v privilegiích, která se pro Krnov zachovala, může být rovněž ošidné, rychtář se objevuje v listině Kunhutině z roku 1279, což nijak neudiví, poté se mihne taktéž v listinách z roku 1306 a 1325, kdy je to zase pochopitelné vzhledem k jeho soudcovské funkci. Nezbývá nám tak než konstatovat, že ziskem rychty do zástavy udělal Krnov velmi důležitý, byť neúplný a jen do vykoupení rychty zeměpánem časově omezený, krok k větší samostatnosti, kterou užívala již některá města. Jak dlouho Krnov městskou rychtu v zástavě držel bohužel zaznamenáno není, můžeme jen bezpečně tvrdit, že do jeho vlastnictví ještě nepřešla. Zbývá nám již jen jeden otazník. K čemu vévodkyně vdova Helena a její syn Mikuláš V. potřebovali tolik mimořádných peněz, že museli dát do zástavy rychtu v Krnově? V tomto případě bude možná odpověď rovněž snadnou. Jedny z nejtíživějších finančních nákladů přicházejí vždy hlavně v dobách válečných a rok 1425 byl rokem, kdy v Čechách, ale i na Moravě, zuřila husitská revoluce. Jaké přípravy a kroky na obranu a kolik jich vévodkyně se svým synem provedla, nám známo není. Těžko říci, zdali šlo jen o nějaké opevňovací práce, či o najímání žoldnéřů, spíše bychom mohli předpokládat to druhé, co se týče fortifikací, spoléhalo se bezesporu na řetězec hradů a městských hradů. V letech 1421- 29 byl totiž postaven městský hrad v Bruntále.204 Pokud jde o nějakou aktivní obranu, víme jen, že její oddíly se podílely na obraně obležené Opavy počátkem března roku 1428205 a roku 1427 bylo na protihusitském sněmu v Grotkově pamatováno i na Krnov, neboť zde mimo jiné bylo dohodnuto, že na obranu území věrných katolické víře bude do Krnova umístěno k posílení posádky 50 jezdců.206 Možná že se i někdo z jejích 202

Tamtéž, s. 259. Tamtéž, s. 258. 204 Wihoda, M.- Kouřil, P.- Prix, D.: c. d., s. 520. 205 Tamtéž., s. 518. 206 ScRS VI. s. 11: „ …Item so sullen die von Ratibor Jegerdorff selbir mit 50 pferden besetzen.“ ; Wihoda, M.- Kouřil, P.Prix, D.: c. d., s. 515. Jak v ScRS VI., tak v Hradech českého Slezska je datum konání Grottkovského sněmu stále kladeno do roku 1421. 203

59

vojáků účastnil neúspěšného pokusu Přemka Opavského o znovudobytí Oder, kterých se zmocnili husité vedení Janem Tovačovským z Cimburka, nelze to ale ani nijak prokázat. Ať se jednalo o jakákoliv opatření, přestaly na ně zřejmě postačovat pravidelné výnosy plynoucí z rodových držav. Jinak by zajisté vévodkyně nedávala do zástavy rychtu v jednom z nejdůležitějších měst jejího panství, ať už v něm úloha fojta byla v té době jakákoliv. Jeho prostřednictvím stále mohl zeměpán vykonávat určitou kontrolu města, nebo přinejmenším dění v městě ovlivňovat. Krnov zas na stranu druhou udělal z hlediska samosprávného významný posun, kterým se přiblížil k některým městům a některá svým způsobem i předběhl, byť se ještě jednalo o posun neúplný a omezený. Navíc ona půjčka v celkové sumě 200 kop českých grošů byla bezpochyby i v krnovském zájmu.

2.14. Listina z 8. 1. 1478 Ať to způsobili války husitské či jiné pozdější pohromy, což je koneckonců pravděpodobnější, dlouhá léta se nám neobjevují téměř žádné písemné zmínky o ničem, co se v Krnově samotném dělo. Jen o trochu lépe na tom jsme se zprávami o obecnějším dění v krnovském vévodství. Nemáme ani žádné zprávy, jež by nám přímo oznamovaly, nebo aspoň naznačovaly, zdali se Krnovsko stalo cílem či tranzitním územím některé husitské výpravy, ale právě proto, že nám takové zprávy chybí se můžeme domnívat, že jak Krnovsku tak Ratibořsku se husité převážně vyhýbali. Možná to bylo díky podílu na obraně Opavy roku 1428. Krom toho se mladí vévodové Mikuláš a Václav zřejmě zas tolik neangažovali, rozhodně ne koncem září 1431, kdy husité zkrotili jejich prastrýce Přemka I. Opavského, nutno ale dodat, že pro pomoc svému příbuznému zřejmě neměli dostatečné síly a prostředky, krom toho je Přemek zřejmě ani nestihl požádat o pomoc.207 Vévodové však zajisté situaci pozorovali a byli ve střehu stejně jako jejich vojska. Husité se nakonec tažení na Krnovsko a Ratibořsko vyhnuli, přestože ani jeden z vévodů nedával najevo nějaký strach z husitů, ani jeden z nich s nimi neuzavřel žádné příměří, byť tak roku 1431 učinila většina slezských vévodů.208 Teprve roku 1433 si polní obce částečně došlápla i na opavsko- ratibořské vévody. Taženími v letech 1430 a 1431 si husité podmanili nebo aspoň dočasně zneškodnili většinu vévodů ve Slezsku a Krnovsko a Ratibořsko tak zůstávalo jediným územím, přes které se ještě nepřehnal uragán husitských vojsk. Za dobu útoku bylo zvoleno velké tažení do Polska a Uher, během něhož si mínili i Mikuláši V. ukázat, zač je toho loket. Kolem 22. 3. 1433 zaútočili na jižní hranice Ratibořska a za pustošení nezadržitelně postupovali, přitom se ale nijak nepokusili ani o Ratiboř, ani o vévodský hrad na Ostrohu. Z Ratibořska zamířili na severozápad proti Falkenberku a do Niska, jelikož ale ani tímto útokem nevylákali hlavní síly opavskoratibořských vévodů k rozhodující bitvě, obrátili se zase zpátky na jih, opět obešli Ratiboř a dobyli město Rybnik i s městským hradem, které pak postoupili do správy svému spojenci Bolkovi Opolskému a když si už na Ratiboř netroufli, celou zemi aspoň řádně zpustošili, v rámci čehož také vypustili na 300 rybníků a rozbořili jejich hráze.209 207

Tamtéž. Tamtéž. 209 Tamtéž. 208

60

Bouře husitských válek nakonec oba bratři přečkali bez větších nesnází, Mikuláš dokonce ukončil správní reformu započatou jejich otcem. Jeden veliký problém však oběma bratřím husitské války přeci zanechaly, značné dluhy, které bývají tradiční poválečnou přítěží každé bojující strany. V roce 1437 se tak bratři rozhodli pro řešení mající v jejich rodě téměř stejnou tradici jako zadlužení, po projednání s zemskými stavy Ratibořska a Krnovska ustanovili šlechtickou komisi, která jejich společné vévodství rozdělila a 15. 10. 1437 v Ratiboři rozhodla o tom, že Václav dostane ratibořský obvod a téměř celý zbytek rodových držav dostal Mikuláš V.210 Za své sídlo si vévoda Mikuláš, stále si ponechávající titul Opavsko- Ratibořský, vybral nakonec někdy v letech 1436- 37 hrad Cvilín. Vévoda sám pak náhle uprostřed aktivní činnosti zemřel 22. 12. 1452 ve věku pouhých 43 let v Rybniku, který patřil mezi jeho oblíbená sídla a byl pochován do rodinné hrobky v Ratiboři.211 Po svém otci nastoupil jeho syn Jan z prvního manželství, vládnoucí na Krnovsku jako Jan III. Ten v době vypuknutí česko- uherských válek v druhé polovině 15. století stál na straně Jiřího z Poděbrad a poté zůstal na straně Vladislava Jagellonského. Za to se mu v létě roku 1474 dostalo od krále Matyáše „odměny“v podobě válečného tažení. Králi Matyáši neodolal nejen Vartnov, ale ani Cvilín, samotný Krnov a tvrz v Městě Albrechticích.212 Vévoda byl sražen na kolena. Opory v jeho zemi byly dobyty a země popleněna hůře než za časů husitů. Vévodovi Janovi, jehož prapředkem byl slavný český král Přemysl Otakar II. nezbylo nic jiného, než se vzdát, což učinil 30. 8. 1474 v ležení krále Matyáše pod albrechtickou věží. Vévoda Jan českým reversem, zpečetěným krnovskými měšťany,213 odevzdal své vévodství Matyášovi jako záruku, že se dostaví ke králi do vězení. Král Matyáš mu pak měl Krnovsko vrátit, král si to však patrně rozmyslel a na Krnovsku vládl bezprostředně, spravovat jej nechal Jana Bělíka z Kornic a jeho hejtmany Mikuláše Hrdého z Klokočné a Urbana.214 Vévodovi Janovi tak zůstala pouze Vladislav, kde tento Přemyslovec roku 1483 završil svou životní vládu.215 Podstatněji lépe se dařilo Krnovu, který necelé čtyři roky poté, co jeho hradby nedokázaly zadržet Matyášovy šiky, dostává od krále Matyáše, jakožto českého krále, nové privilegium. Matyáš, král uherský, povoluje Krnovu pečetit červeným voskem a uděluje výsadu na […] jarmark. V Kornewenburgu, 8. ledna 1478.216 Tento krátký regest vyskytující se pouze v onom opisu Jiřího Fridricha je obsažen ještě v některé literatuře, narazit ale na něj je jinak vcelku obtížné. Jásání nad významností milosti krále Matyáše dovolující Krnovu používat červeného pečetního vosku, což byla výsada „vyšší společnosti,“ pánů a panovníků, poměrně výrazně ochladne ve chvíli, kdy provedeme aspoň menší srovnání se situací v Čechách a na Moravě tehdejší doby. Nutno však uznat, že se jedná o města nemálo významná. Po celý středověk více či méně z Čech se vymykající Cheb právo na červený vosk získal od Fridricha III., brzo jej získala také Plzeň, už roku 1466, avšak díky zásahu papeže Pavla II., kterému se velmi znelíbil český král Jiří z Poděbrad. Rovněž od císaře Fridricha III. získal roku 1474 toto právo i Tachov a o 19 let později tentýž panovník takto 210 211 212 213 214 215 216

Tamtéž, s. 520. Tamtéž. Biermann, G.: c. d., s. 228. ; Blucha, V.: c. d., tamtéž. AČ IV. Praha 1846, s. 338, č. 16. ; Blucha, V.: c. d., tamtéž. ; Prasek, V.: c. d., s.498. Blucha, V.: c. d., tamtéž. Biermann, G.: c. d., tamtéž. SOkA Bruntál, Městský archív Krnov, Listiny vydané ve prospěch města Krnova, inv. č. 1, fol. 89.

61

podaroval i Prachatice. Zřejmě prvním tak asi bylo Brno, které červeným voskem pečetilo již od roku 1453, další významné moravské město Jihlava měla pečeti červené barvy od roku 1479. V Čechách nakonec smělo pečetit červeným voskem 20 měst, všechna samozřejmě královská.217 Každý krnovský patriot tak může nyní přeci jenom trochu zajásat, bezesporu nebyl Krnov prvním městem v českých zemích , který byl takto obdarován, byl však mezi prvními a dokonce předběhl i takovou Jihlavu. Nyní nám však zajisté vyvstane otázka, jak důležitou skutečností bylo pro Krnov ale i pro jiné město právo používat červený pečetní vosk. V sedmé podkapitole pojednávající o listině z roku 1385, v níž vévoda Vladislav Opolský povoluje Krnovu koupit ves Trmantice, byla mezi důvody, které vedly měšťany či město k nakupování majetků na venkově, mimo jiné uvedena i určitá snaha měst a měšťanstva vyrovnat se takto šlechtě, což byla částečně pravda a stejně tak tomu bylo i u práva pečetit červeným voskem, zároveň však jako u kupování majetku na venkově by byla chyba, brát v úvahu jen tento důvod, byla by taktéž chyba a zjednodušování vidět motivaci v boji o právo pečetění červeným voskem pouze ve snaze o vyrovnání se šlechtě. Touha po zabarvení městské pečeti červenou barvou měla doopravdy více motivů. V prvé řadě červená barva pečeti velmi povznášela sebevědomí neboť ještě do první půle 15. století to „odpradávna“ byla výsada panovníků, vysokých šlechticů a také úředníků, rovněž se to týkalo písemností vzešlých ze zemského soudu.218 Nesmíme však zapomínat, že středověk byl dobou symbolů a gest, a červená barva vosku byla v očích měšťanů symbolem jejich svobod a nezávislosti a pro každého, kdo jejich pečeť mající tuto barvu viděl, byla důkazem vysoké úrovně politické pravomoci města. Na první pohled bylo každému zřejmé, že dotyčné město patří mezi města královská, poddanská směla totiž používat jen zelenou nebo červenou pečeť. Červená barva městské pečeti se skutečně stala nemálo významným znakem samosprávného a společenského postavení. Když Vyšehrad poklesl z města královského na poddanské, ztratil i právo pečetit červeným voskem.219 Význam zisku práva pečetit červeným voskem Krnov zdůraznil své samosprávné postavení, svou příslušnost ke královským městům podobného postavení jako města v Čechách, neboť Krnovské knížectví bylo drženo přímo Matyášem Korvínem. Už tak měl Krnov v od roku 1436 definitivně Krnovském vévodství výlučné postavení, jež přetrvávalo pro tuto část bývalého Opavska po staletí. Krnov měl již určitého významu hospodářského a samosprávného, který byl nyní právem pečetění červeným voskem jen stvrzen a to i přesto, že nebyl jediným ani prvním takto privilegovaným městem v českém království. Listina krále Matyáše z roku 1478 však neposkytovala Krnovu jen tuto výsadu. Je v ní zmínka také o nějakém jarmarku. Hlavně hospodářský význam jarmarku byl již vysvětlován ve čtvrté podkapitole, není proto nutno jej zde opět rozpitvávat, zajímavé by spíše bylo pouze zjistit, kdy že se to tento výroční trh konal a zdali tento jarmark tak nějak nenahrazoval onen starší jarmark, který se v Krnově konal od počátku 14. století. Husitské vpády, byť nikdy nezamířily přímo na Krnovsko, zajisté nikterak nepobízely obchodníky k obchodním výpravám do politicky a vojensky neklidných oblastí a vezměme v úvahu, že okolní vévodství byla téměř po polovinu desetiletí pustošena polními obcemi. Na druhou stranu to nebyla natolik dlouhá doba, aby kupci na Krnov a jeho jarmark zcela zapomněli, rozhodně ne ti z nepříliš 217

Macek, J.: Jagellonský věk v českých zemích 3. c. d., s. 36. Tamtéž. 219 Tamtéž. 218

62

vzdálených měst. Vyvstává tak zároveň možnost, že Krnov měl tedy minimálně dva jarmarky. Slovo předcházející v originále listiny Marie Terezie slovu Jahrmark znamená Galler. S největší pravděpodobností se jedná o německé Galus, takže Havel. Král Matyáš tak Krnovu dával potvrzení na jarmark začínající pravděpodobně na svátek opata Havla, což připadá na 16. října. První jarmark, který Krnov dostal od krále Jana Lucemburského, připadal na 15. srpen. Krnov tedy dostal druhý výroční trh konající se téměř na den a dva měsíce po prvním jarmarku. Obdarování Krnova dalším výročním trhem bezpochyby souviselo se vzmáhajícím se obchodem, výrazně utlumeným po husitských válkách a válkách česko- uherských, a snahou panovníků o jeho obnovu. Obě výsady, kterých se Krnovu touto výsadou dostalo, měly svůj nemalý význam. Právo pečetit červeným voskem krom toho, že zdůrazňovalo postavení Krnova jako královského města, plnilo svou značnou prestižní úlohu. Poukazovalo na přiblížení se města jiným privilegovaným vrstvám a na jeho oddálení od těch nižších, poddanských, nesvobodných. Nový výroční trh, ať už svým způsobem nahrazoval jarmark starý, nebo byl novým do počtu, pak opětovně vylepšoval ekonomickou situaci Krnova a jeho obyvatelstva, které minimálně nějaké otřesy způsobené válkami zažilo.

2.15. Listina z 28. 3. 1485 Byť roku 1474 Matyášova vojska s Krnovem nezacházela zrovna v rukavičkách, v nadcházejících letech jakoby městu s třemi loveckými trubkami ve znaku a jeho měšťanům začal nahrazovat utrpení způsobené dobytím města onoho neslavného léta. Krom privilegia z roku 1478 již v druhém roce svého panování na Krnovsku nechal v Krnově razit královskou minci- groš a půlgroš, přičemž oba platily nejen na Krnovsku, ale i v ostatním Slezsku. O tom, kde v Krnově mincovna ležela, se nám bohužel žádné zprávy nedochovaly, některé domněnky mluví o krnovském zámku nebo o minoritském klášteře.220 Roku 1485 se navíc krnovští od krále dočkali privilegia z hlediska tak trochu ekonomického ale hlavně samosprávného velice značného významu.221 Matyáš, král český, uherský, dalmatský, chorvatský etc., potvrzuje Krnovu odúmrť. My Matyáš z Boží milosti maďarský, český, dalmatský, chorvatský král, markrabě moravský, lužnický, lehnický a vévoda ve Slezsku…urozeným Janem Liličkem z Černovic, hejtmanem Horního Slezska, od nich svého času bývávalo panování našich předchůdců, od starodávna byli obdařeni milostí, že všechna, a každá odúmrť, a úmrtím někomu připadnuté ve městě, a všude na panství města, jim, a ostatním žádné jiné příslušenství, a ale jim takové na to mající listy v čase našeho vládnutí v letošním požáru zničené, jak nás oni nechali nejvýše pilně prosit, my chceme je a jejich následovníky, s dříve zmíněnou milostí na novo milostivě obdařit, pak my takové jejich levné prosbě nakloněni, a s tím uvažujeme, zvažujeme jejich věrnosti vykonali, kterou my na nich skutečně shledali, my jim na památku milosti […] nám předali, máme my s dobrým pokrytím [?], a předchozí poradou našich milých věrných, dříve jmenovaných měšťanů a rady, a celé obce města Krnova, dáno nynějším a budoucím, a dáváme jim mocí tohoto listu, z českého královského 220

Blucha, V.: c. d., s. 16. ; Hosák, L.: c. d., tamtéž. ; Prasek, V.: c. d., tamtéž. Literatura, která privilegium zmiňuje: Biermann, G.: c. d., s. 228. ; Blucha, V.: c. d., tamtéž. ; Hosák, L.: c. d., tamtéž. ; Kuča, K.: c. d., tamtéž. ; Prasek, V.: c. d., tamtéž. ; Rhezak, E.: c. d., tamtéž, č. 15.

221

63

majestátu, na to oni všechna prokázání a úmrtím uprázdněné zboží, a jejich městském majetku, všude v jejich opatrování, správě a vyrovnání brát, táž držet, a být s to jejich práva, a městská používání, až k prokázání dospělých let též ochraňovat mají, ještě ale že oni tímto prokázáním žádné bezpráví zkrácení nečiní. Stává se ale v jmenovaném městě, nebo na městském majetku, s nějakými usedlými, tak k městskému právu patří, že on bez přátel a bez řádné závěti se smrtí odešel, tak chceme my tímto odpustit a rozkazujeme na věčné časy na toto svoje pozůstalé zboží, k společnému užitku a přilepšení městského použité bylo, my a jakýkoli v budoucnu příští český král, nemají jim v tomto jejich dědickém právu odúmrti zasahovat, pročež my následovně poroučíme svrchu psanému Bělíkovi z Kornic hejtmanovi a jiným našim úředníkům a poddaným nynějším a budoucím, tímto listem opravdově nařizujeme složit často jmenovaným měšťanům z Krnova a jejich následovníkům, při takovém našem privilegiu proti utiskování ještě k někomu druhému činění připustit…Dáno v městě Haynburgk, pondělí po Benediktovi po Kristově našeho milého pána narození čtrnáct stého a osmdesátém pátém roce.222 Zrušení odúmrti patřilo téměř k základním předpokladům prosperity měšťanů, neboť jim umožnilo svobodně nakládat se svým majetkem. Zpočátku se jednalo o movitost a dům, nebo pozemky ve městě, později však majetků přibývalo a to i na venkově.223 V raném středověku mohl být poddaný pánem klidně z půdy vyhnán, po zavedení emfyteutického práva měl pán sice stále vrchní právo nad půdou, poddaný měl ale již zajištěno její trvalé užívání. V návaznosti se tak vyvinulo i dědické právo, zpočátku omezené pouze na přímé mužské potomky, zemřel- li muž bez přímých mužských potomků, tudíž aniž by měl syna, připadla půda a majetek pánovi jako odúmrť.224 Postupně se však i v tomto ohledu začalo postavení poddaných zlepšovat, dědická práva dostala i žena a vzdálenější příbuzní a poddaní začali mít právo sami rozhodnout o svém majetku v případě smrti. Ostatně, rušení odúmrti na první pohled trochu paradoxně napomohly morové rány v 13. a 14. století, které mnohdy vylidnily celé vesnice a města.225 Princip volného disponování majetkem bez zasahování vrchnosti pro městské obyvatele znamenal opravdu mnoho. Co se týkalo dědických práv ve městě, obzvláště odúmrtě, určoval je, povoloval a upravoval privilegii, jako spoustu jiných záležitostí, panovník.226 U Krnova je tomu nejinak. Odúmrť je zrušena privilegiem, vše je v listině ale ještě rozepsáno, není zde pouze napsáno něco ve smyslu „ odúmrť se ruší.“ V prvé řadě je zdůrazněno, že se bude jednat o městský majetek a o veškeré úmrtím uprázdněné zboží, které je nyní dáno automaticky městu, doposud by totiž náleželo panovníkovi. Pasáž: „ …, a být s to jejich práva, a městská používání, až k prokázání dospělých let též ochraňovat mají…,“ zřejmě s největší pravděpodobností pamatuje na pozůstalé děti či pravděpodobněji sirotky, jejichž majetek, jež mají zdědit, má být městem opatrován až do doby jejich dospělosti. Pod formulací : „…, nebo na městském majetku, s nějakými usedlými, tak k městskému právu patří, že on bez přátel a řádné závěti se smrtí odešel,…“ bych si představil řešení co s majetkem měšťana, který patrně vlastnil nějaký dvůr nebo dokonce vesnici nebo aspoň nějakou její část. Pak má takovéto zboží nebo majetek připadnout městu. Zrušení odúmrti má samozřejmě platit na věčné časy, žádný příští král již nemá do dědických práv krnovských měšťanů zasahovat a stejně tak mají být 222

SOkA Bruntál, Městský archív Krnov, Listiny vydané ve prospěch města Krnova, inv. č. 1, fol. 50- 54. Borovský, T.: Měšťan. In: Nodl, M.- Šmahel, F.: Člověk českého středověku. c. d., s. 394. 224 Hoffmann, F.: c. d., s. 100. 225 Hoffmann, F.: c. d., s. 335. 226 Tamtéž, s. 290. 223

64

krnovští tímto privilegiem chráněni proti zvůli někoho jiného, kdo by snad měl nad těmito ustanoveními nějaké pochyby. Při čtení pasáže, v níž se praví: „…jakýkoli v budoucnu příští český král, nemají jim v tomto jejich dědickém právu zasahovat,…,“ se neubráním úvaze, zdali by bylo privilegium krnovským něco platné, pokud by vévoda, nebo dokonce král, odmítl tuto výsadu uznat a krnovští by nebyli schopni si jeho uznání uhájit zbraněmi či jiným způsobem, případně by nebyli zaštítěni nějakou jinou významnou autoritou. Za takových podmínek patrně nikoliv. Jak vévodovi, tak králi, nezapomínejme, že Matyáš Krnovsko držel bezprostředně až do své smrti roku 1490, by však takováto snaha o návrat poměrů asi příliš užitku nepřinesla, navíc uvážíme- li podmínky, za jakých v českých zemích k rušení odúmrti docházelo. U Matyáše pak motivů bylo zřejmě více. Jednak to mohla být snaha o ekonomické oživení Krnova a Krnovska, obzvláště po česko- uherských válkách a hlavně vpádu Matyáše Korvína z léta 1474 dosti poničeného. Na druhé straně taktéž k jeho zámyslům dost možná přistupovala snaha více si naklonit krnovské měšťany, čemuž by nasvědčovalo i to, že v Krnově nechal razit krnovský groš, nikdy dříve ani později v Krnově mince raženy nebyly. K čemu by mu získání si měšťanů bylo? V prvé řadě šlo bezpochyby o finanční podporu, stálé války stály krále Matyáše značné peněžité obnosy, vždyť kolik jen musela finančních nákladů spolykat taková „černá rota“ složená z českých a moravských žoldnéřů majících zkušeností na rozdávání z různých válek a střetů polipanského období zcela závislá na králi a jsoucí vojenskou perlou v jeho vojsku. V neposlední řadě je pak faktem, že král Matyáš se obklopoval lidmi z řad měšťanstva nebo dokonce i nižších vrstev obyvatelstva a cizími odborníky, což bylo vedeno nejen potřebou peněz, ale i tvrdým postupem proti uherským magnátům a nutností vybírat si své služebníky z lidí mu naprosto věrných, oddaných a navíc ještě schopných. To vše jej pak vedlo k podpoře obchodu a městských zájmů.227 A tak plody této královy politiky okusil i Krnov. Přidejme navrch královu snahu o zajištění trvalé příslušnosti získaných území k Uhrám, což nemuselo být v době jiného chápání národnosti zas takovým problémem, obzvláště ne v Krnově, v němž mělo minimálně ve významnějších postech německy mluvící obyvatelstvo převahu a nemůžeme mít o králových pohnutkách již žádných pochyb.

2.16. Listina z 16. 4. 1497 Po smrti krále Matyáše Korvína roku 1490 a po zvolení krále Vladislava uherským králem došlo nejen k opětnému spojení vedlejších zemí Koruny české s Čechami, ale vůbec k vytvoření rozsáhlé česko- uherské personální unie. Krnovští tak samozřejmě neváhají nechat si potvrdit od nového krále všechna privilegia. Vladislav, český, uherský, dalmatský král etc., potvrzuje Krnovu všechna privilegia a povoluje vozit sůl bez cla po celé Moravě.228 V Praze, 16. dubna 1497. Myslím, že není nutné zde uvádět celý text příslušné listiny. Zbavením cel a mýt na sůl pro celou Moravu se přeci jenom částečně podobá svými ustanoveními listině markraběte Jošta z roku 1390, tedy co se týče výsady, jež je touto listinou udělena. Může se nám zdát, že u této listiny není co řešit, ale pár otázek se nám naskýtá. 227 228

Macek, J.: Jagellonský věk v českých zemích 1. c. d., s. 277. SOkA Bruntál, Městský archív Krnov, Listiny vydané ve prospěch města Krnova, inv. č. 1, fol. 63- 67.

65

Po prvním přečtení dospějeme k názoru, že krom jiného zboží či plodin, které směli krnovští obchodníci dovážet na Moravu bez cel, jak jim to bylo povoleno listinou markraběte Jošta z roku 1390, byli nyní takto osvobozeni i ti, kteří dováželi sůl. Možná bychom se ale mohli ptát, nešlo- li nějakým způsobem naopak o náhradu výsady bezcelního dovozu po celé Moravě. Jednak by to mohla být bouře husitských válek a jednak roku 1474 Krnov postihl požár, při němž Krnovu shořely mimo jiné i listiny se staršími privilegii,229 které si pak krnovští nechali znovu potvrdit. Nemohlo by se taky stát, že by při opětovné konfirmaci shořelých listin bylo na tuto výsadu zapomenuto? Patrně ne. V konfirmační listině krnovského vévody Jiřího Fridricha Hohenzollernského z roku 1528 se totiž ve výčtu konfirmovaných privilegií objeví i ona výsada od markraběte Jošta. Stěží by byla v této konfirmační listině připomenuta, pokud by na ni bylo zapomenuto, navíc bychom o ní s největší pravděpodobností dodnes vůbec nevěděli. Přestalo- li tedy z nějakých důvodů pro Krnov platit právo volného dovozu na Moravu, stály za tím spíše zmatky a minimálně krátkodobé přetrhání obchodních svazků s Moravou způsobené husitskými válkami. Nebylo by v takovém případě divu, kdyby krnovští toužili po novém právu bezcelního dovozu. S přijetím takové výsady na celnicích mohli možná mít krnovští na Moravě problémy. Stejně jako se zvedal odpor proti novým clům a mýtům, bránili se všichni, kteří výsadu na vybírání nějakého cla či mýta měli, tomu, aby jim dotyčné poplatky byly placeny.230 Čteme- li ale v listině dále, zjistíme, že je vcelku jedno, zda právo bezcelního dovozu na Moravu povolené markrabětem Joštem v této době zaniklo, nebo ne, neboť král Vladislav uděluje právo bezcelního dovozu pro krnovské nejen na sůl, ale: „…jejich měšťanovi se solí, nebo jiným kupcům nevyjímaje žádného zboží…,“takže v konečném důsledku tedy není podstatné, zda byl bezcelní dovoz čehokoliv na Moravu potvrzen nebo obnoven. O něco dále pak král měšťanům slibuje, že Krnovsko nebude nijak zcizeno z českého království, nebo přesněji ze zemí Koruny české. Protože význam takovéhoto privilegia byl již v podstatě řešen v podkapitole osmé, nebudeme jej zde opětovně opakovat. Připomenout snad stačí jen, že tato výsada byla vydána v době, kdy v českých zemích probíhaly neustálé snahy o zavádění nových cel a poplatků a na druhé straně snahy zabránit přinejmenším vzniku nových. Proč takovouto výsadu dostal zrovna Krnov? To bude otázka zřejmě nezodpověditelná, snad když měl Krnov již právo bezcelního dovozu po celé Moravě na cokoliv, rozhodl se král Vladislav dát mu povolení na bezcelní dovoz i co se týkalo soli? Zde bude zřejmě dosti nelehké pokusit se odhalit záměry krále Vladislava, jisté je, že peníze potřeboval o nic méně, než jeho předchůdce Matyáš, čekal- li tedy tímto od Krnova nějaký mimořádnější přísun hotových peněz ve chvíli potřeby, bylo by to poměrně očekávané. Snažil- li se případně Vladislav opětovně zpevňovat vazby Krnovska a Krnova samotného s Moravou můžeme už nanejvýš uvažovat, pevnějšího podkladu pro to však nemáme. Ať byla tato výsada Krnovu darována z jakýchkoliv důvodů, jednalo se z ekonomického pohledu o privilegium značného významu.

229 230

Biermann, G.: s. d., s. 228. ; Blucha, V.: c. d., s. 15. ; Kuča, K.: c. d., s. 195. Macek, J.: Jagellonský věk v českých zemích 1. c. d., s. 118- 119.

66

2.17. Listina z 30. 9. 1520 Stanovy olomoucké smlouvy, podle kterých měl Vladislav v případě, že by Matyáš zemřel dříve, vedlejší země vykoupit za 400 000 zlatých uherských, se po smrti krále Matyáše s zvolení Vladislava uherským králem v podstatě vyřešily bezproblémově. Menší spory naopak vypukly kolem Krnovska. Když král Matyáš zemřel, prohlásil Vladislav Krnovsko za odumřelé léno českého království a nabídl jej roku 1493 svému příteli, věrnému služebníkovi a kancléři českého království v letech 1479- 1503 Janu ze Šelenberka a Kosti. Jenže již roku 1491 nastoupila na vévodský stolec krnovského vévodství vévodkyně Barbora, dcera předešlého krnovského vévody Jana III. pocházejícího z přemyslovské krve. Ustoupit nemínil ani jeden ze zúčastněných a král přitom vládu Barbory odmítl uznat. Spor byl nakonec vyřešen tehdejším oblíbeným a osvědčeným diplomatickým aktem, kdy sňatek spojil Janova syna Jiřího ze Šelenberka a Kosti a Barbořinu dceru Helenu. Jiří ze Šelenberka a Kosti pak na Krnovsku vládne 1506- 1523 a Barbora je přitom spoluvládkyní až do své smrti roku 1510 nebo 1511. Po ekonomické stránce se Krnov nadále rozvíjí, roku 1513 potvrzují purkmistr a rada artikule koželužského cechu231 a roku 1516 artikule cechu rybářského.232 Jedním ze znaků krnovské prosperity bychom určitě mohli považovat privilegium z roku 1520, vydané krnovským vévodou.233 Jiří ze Šelenberka a Kosti, vévoda krnovský, prodává Krnovu městskou rychtu. V Krnově, 30. září 1520. Já Jiří ze Šelenberka a Kosti, dědičný pán knížectví krnovského, činíme prohlášení pro mě a mé dědice…, a od všech a každého přicházejícího, tak jim a k městu náležející roční platy, 400 marek, které 711 zlatých, a 4 groše vykonané, placené, kdysi svého času ale několik vesnic, které oni podrželi, zpustly, a poustky jsouce, také jim několik jiných příchozích odešlo, takže, že oni svrchu zmíněnou sumu nikdy více zaplatit, nebo dávat nemohou, mě jako jejich dědičného pána nejvyšší pilností také Boží vůlí prosili, s tím toto všechno s úvahou pozorujíce, a v takové míře jejich velkých nemocí s to požádali urovnání vložit s jejich milostí zmíněnou sumu, a podle toho jim ihned, přijatelněji, levněji, které oni mě, mým dědicům a následovníkům, na budoucí časy shánět, a můžou docílit, položit, ukládat, a taková jim listinná potvrzení stvrdit a potvrzovat chceme, …, tak jsem je já obdařil milostí, a obdařuju je tímto, že oni ročně, a každý rok zvlášť, mě, mým dědicům a následovníkům, 500 zlatých, každý zlatý za 36 grošů, a groš za 6 bílých feniků počítaných, platy k placení, a k dání mají být dlužni, a takové ve dva termíny, počáteční na příští budoucí den Jiřího půl 300 zlatých, a druhý půl 300 zlatých, na den Václava, a následovníkům tím způsobem nadále, každý rok po jednom, 500 zlatých v oznámené dříve zmíněné časy, a k několik z jejich šlechty a městských stavů, od mých předků, a ode mě mají privilegia na několik domů ve městě, že oni tohoto platu jsou volni, do […] termínu a dvakrát mají výnos a mají dodržovat, kterak o tom na to takové mající listiny vypovídají, tak mám já také svrchu řečeným měšťanům přidávat, a dávat jim tímto k, že když, a tak svobody na tytéž domy obnovujeme, a jejich konečného dosáhnuto bude, od týchž platů města, na to oni ty 231

SOkA Bruntál, Archív města Krnova, kart. č. 1, inv. č. 895. ZAO, Pozůstalost V. Praska, tamtéž. 233 Biermann, G.: c. d., s. 316. ; Hosák, L.: c. d., tamtéž. ; Kuča, K.: c. d., tamtéž. ; Rhezak, E.: c. d., s. 122- 123, č. 18. ; ZAO, Pozůstalost F. Tilllera, inv. č. 8, fol 26. 232

67

k výpomoci, a vyrovnání 500 zlatých mají, potom požadují, a vzít mají, také mám já svrchu psaný Jiří pro mě, moje dědice, a následovníky dříve zmíněných měšťanů, tato privilegia udělali, činí toto mocí tohoto listu s tím, po té moji předci fojtství v tomto městě, měšťanům, obsahující zástavu v jedné sumě zlatých na to mající listinné zápisy, a já moc mající, tentýž z nich, tak, a kdy se mi líbí, opět k vyplacení…Dáno v Krnově, středu na den Hieronyma, po Kristově našeho milého pána narození patnáct stého a dvacátého roku. 234 Privilegia povolující výkup rychty dále rozvíjela politickou samosprávu měst a byla navíc aktem doslova protifeudálním.235 Bývalo vcelku obvyklé, že místa rychtářů popřípadě fojtů obsazovali šlechtici, povětšinou nižšího stavu. Města, která rychtu vykoupila se tak zbavila dozoru šlechty, která často měla z královského pověření svrchovanou vládní moc nad městem.236 V některých královských městech, která se dostala do panské zástavy se poté objevily pokusy o obnovení moci rychtáře, nicméně bezúspěšně. Vykoupení rychty tak pro městskou obec znamenalo zbavení se nadřízeného orgánu a posílení své moci ve městě, pro město celé posílení své samosprávné nezávislosti. Listina Jiřího ze Šelenburku však neřeší jenom výkup městské rychty v Krnově. Hned v počátečních formulacích se dozvídáme o ročním poplatku 400 marek, který platilo evidentně nejenom město, ale zřejmě i celý vikbild, nebo přinejmenším vsi patřící přímo pod Krnov- Trmantice a onen čtyřlístek vsí poručených do krnovského obvodu již Přemyslem Otakarem II. Vzápětí nám však je oznámeno, že krnovští již nejsou schopni tuto sumu platit, protože: „ …ale několik vesnic, které oni podrželi, zpustly, a poustky jsouce, také jim několik jiných příchozích odešlo,….“ Poslední velké boje, které proběhly na Krnovsku, proběhly v rámci tažení Matyáše Korvína roku 1474. Ničemu jinému, než válečným událostem a všemu, co s nimi souviselo, zřejmě nelze tento trvající úbytek obyvatelstva přičíst. Patrně ani téměř po padesáti letech nebyly některé oblasti na Krnovsku schopné se vzpamatovat. Krnované tedy svého vévodu prosí, aby jim stanovil poplatky jiné výše, které by byli schopni zaplatit: „…, přijatelněji, levněji, které oni mě, mým dědicům, a následovníkům, na budoucí časy shánět můžou docílit,….“ Dosáhnou toho, že roční poplatek jim je skutečně snížen z předchozích 711 zlatých na 500 zlatých a jsou rovněž stanoveny termíny, ve které mají být splátky položeny- 250 zlatých na den svatého Jiří a druhou půlku 250 zlatých na den svatého Václava. Aby se krnovským peníze na onen roční plat 500 zlatých sháněly snadněji, jsou osvobozeni od poplatků z některých domů, které byly odváděny šlechtě a které nyní můžou použít krnovští na onen roční plat pro zeměpána. V následujících řádcích dochází k asi tomu nejdůležitějšímu pořízení listiny, kdy Jiří ze Šelenberka krnovským prodává fojtství. Zajisté nelze říci, že by předchozí pasáže, v nichž je upravován krnovský roční poplatek, neměly svůj význam a důležitost, ale koupení rychty znamenalo podstatný samosprávný krok, který nemálo královských měst již podniklo minimálně o několik desetiletí dříve. Hlavním důsledkem nebylo to, že je tak Krnov svým způsobem „dohonil,“nešlo tu především o nějakou otázku prestižní, ale hlavně o onu daleko zaručenější nezávislost na šlechtě a menší možnosti zeměpána na kontrolu města, které se tak po samosprávné stránce stalo daleko nezávislejším stejně jako města, jimž se povolení na vykoupení rychty podařilo získat již dříve.

234

SOkA Bruntál, Archív města Krnova, inv. č. 1, fol. 67- 73. Macek, J.: Jagellonský věk v českých zemích 3. c. d., s. 37 236 Tamtéž. 235

68

3. Závěr Každý závěr by měl sloužit pro nějaké konečné shrnutí získaných poznatků a uzavření badatelských výsledků. U této práce bude provedení takovéhoto uzavření více než důležité. Výsledky jednotlivých podkapitol druhé kapitoly totiž práci dosti rozdrobily a tudíž bude nyní důležité vše nějak ujednotit. Předtím však bude nutné ještě jedno rozčlenění. Všechny výsady, které Krnov v průběhu dvou století získal je možno rozdělit do dvou skupin dle oblastí, v nichž měly dané výsady působit. Samozřejmě toto rozdělení neplatí jako nezměnitelně pevné, ale spíše je nutné je brát jako pomocné. První skupinu by bylo možno označit jako privilegia ekonomické povahy. Za taková bychom s jistými výhradami mohli označit privilegia obsažená v devíti listinách, z roku 1281, 1316, 1379, 1385, 1390, 1408, 1478 a z roku 1497. Druhá skupina by mohla být nápomocně označena jako privilegia právní a samosprávné povahy, kam by byly, byť ne zcela rigorózně, zařazeny listiny z let 1279, 1306, 1325, 1402, 1411, 1425, 1485 a listina vydaná roku 1520. Jako poslední nám zůstávají listiny, které pouze konfirmovaly všechny předešlé listiny a výsady, aniž by samy obsahovaly nějakou novou výsadu. V takovéto skupině se nám octnou listiny s ročním datem 1420, 1421, 1422 a listina z roku 1523, kterou jsem ani v druhé kapitole neuváděl, která je však jako první vydaná za Hohenzollernů a jako poslední před nástupem Habsburků na český trůn. Toto rozdělení je však nutné chápat volněji a opravdu jen pomocně na základě těch nejpodstatnějších výsad, které ta která listina obsahuje, velká většina listin obsahuje totiž buď i pořízení, která jsou zároveň povahy jiné nebo dokonce zasahující do více oblastí, z některých zas jejich význam, podle kterého jsem je takto zařadil do některé skupiny, nevyplývá přímo, respektive právní pořízení v nich obsažené není přímo povahy daného významu. Tak tomu je například u listiny vydané roku 1408, kterou markrabě Jošt Krnovu přenechává špitál ve městě. Mezi privilegia ekonomické povahy jsem ji zařadil pouze kvůli tomu, že roku 1409 krnovská městská rada pro špitál kupuje ves Jindřichovice, což finančně bezesporu zajistilo nejen špitál, ale po finanční stránce tak mohlo být vypomoženo i městu popřípadě městským radním, neboť město onou listinou z roku 1408 vlastnilo špitál, který byl vlastníkem oné vesnice. Tak trochu opačným příkladem by naopak mohlo být privilegium z roku 1281, v němž darování lesa sleduje v prvé řadě ekonomické záměry, ale zanechává výraznou stopu i v majetkoprávním rozdělení městského obyvatelstva. Možná bychom se mohli pokusit ještě o jedno takové pomocné rozčlenění, tentokrát na základě toho, v jakém období vývoje měst či přímo Krnova bylo privilegium vydáno, zdali výsady měly zajistit jakési upevnění teprve vznikajícího města jako nového a odlišného sídelního útvaru či téměř zajistit jeho existenci, nebo jej pouze dále rozvíjely a nechávaly jej vyzrávat ve vyšší sídelní jednotku, která měla navíc významnou funkci obrannou, hospodářskou a do určité míry již politickou. Z takového hlediska by bylo možno městská privilegia Krnova rozdělit do tří vývojových fází města Krnova. V první fázi se město teprve rozvíjelo, přeměňovalo se ve vyšší sídelní jednotku a začínalo postupně plnit i funkce, které nebyla schopna plnit vesnice nebo ne v takové míře, v jaké ji začalo plnit město. Panovníci při zakládání měst sledovali tři hlavní cíle- vojenské, politické a hospodářské, které postupně byla města schopna skutečně plnit. První privilegia, která Krnov dostal, tak měla napomoci upevnění jak jeho ekonomickému, tak politickému, právnímu a společenskému postavení. Zde by bylo zařazeno bezesporu privilegium z roku 1279, 69

které ze starších dob potvrzovalo podřízení čtyř vesnicí nejbližších Krnovu do jeho mílového obvodu, což mělo důsledek nejen správní, ale rovněž ekonomický. Zajisté zde patří také privilegium z roku 1281, které jako určitá odměna za věrnost krnovských mělo především ekonomický charakter a podarovalo Krnovu tak v podstatě jeho první venkovský majetek, rovněž mělo i další důsledky, mimo jiné na vytvoření poměrně dosti široké privilegované měšťanské vrstvy. Tato skutečnost pak měla následovně důsledky na upevnění nejen ekonomického postavení Krnova v rámci tehdejší Opavské provincie. A jako poslední bych zde zařadil privilegium z roku 1306, kterým dával vévoda Mikuláš nejen krnovským měšťanům jakési základní právní záruky proti případné zvůli zeměpána a na řádný soud. Druhá vývojová fáze by mohla být označena jako vyzrávání Krnova po sídelní, hospodářské a politické a samosprávné stránce a jeho postupný rozmach, byť omezený a menší než tomu bylo u jiných tehdejších měst v českých zemích, a to opět ve vícero oblastech, ekonomické, právní i správní, k čemuž napomohlo i rozdělení Opavského vévodství. Patřilo by zde privilegium z roku 1316, dávající Krnovu důležitý předpoklad dalšího ekonomického rozvoje v podobě svobodného trhu. Nechybělo by privilegium z roku 1325, které na Krnov přeneslo vyšší soudní pravomoce. Zařadit by zde bylo možno i privilegia z let 1379 a 1385 a také privilegia markraběte Jošta z let 1390, 1402 a 1408. Přidat by bylo možno i listiny z let 1411 a 1425, přičemž listinou z roku 1425 Krnov dělá částečný krok k poslední třetí fázi, kdy se začíná po stránce samosprávní dostávat k značné nezávislosti, ke které se již propracovala v tehdejší době hlavně husitská města, nicméně tento krok není doveden do konce, neboť Krnov rychtu ještě nezískává do trvalého vlastnictví. V poslední třetí fázi by šlo o jakési završení středověkého vývoje města, popřípadě o dosažení tehdejšího horizontu vývoje města nebo o obnovu po válkách, které v 15. století buď přímo nebo nepřímo Krnov a Krnovsko postihly. Patřilo by zde několik závěrečných privilegií z let 1478, 1485, 1497 a 1520, přičemž právě privilegium z roku 1520 završilo samosprávný vývoj Krnova tím, že vévoda Jiří ze Šelenberka povolil Krnovu vykoupit rychtu. Jen samotná privilegia samozřejmě nemohou podchytit celý vývoj Krnova ani v ekonomické ani v jiné oblasti. Mohou však být, po podrobném prozkoumání a uvážení všech možností, které skýtají a všech důsledků, ke kterým mohly vést, jedním z kamínků mozaiky historie tohoto slezského města. Pro úplnější obraz by bylo zapotřebí většího množství písemných pramenů a řádného využití pramenů archeologických, jsou- li k dispozici v dostatečném množství. Teprve po spojení analýzy všech těchto pramenů bychom si mohli být jistí, že se podařilo vytvořit velmi věrohodný a přesný obraz historického vývoje Krnova. Analýza privilegií je spíše jakousi pomocnou rukou, naznačením směrů, kterými se vývoj ubíral nebo mohl ubírat. V případě vytváření celkového obrazu by byla jednou ze součástí tohoto obrazu. Takovýto obraz, aspoň v základní podobě, však již byl vytvořen. Proto jsem se snažil zaměřit převážně na ekonomický a samosprávný vývoj Krnova, na jeho zdůraznění a na upozornění na možnosti, které se přinejmenším ve chvílích udělení privilegií naskytly. Pokoušel jsem se podchytit i různé politické a jiné souvislosti, kterým se nebylo možno vyhnout, snažil se uvažovat nad důvody a zámysly, které vedly panovníky či zeměpány k vydání toho kterého privilegia. Mým cílem není přinést zpracování krnovských dějin čistě po stránce politické, které tak již byly aspoň v základu zpracovány, ale přinést hlubší pohled na městská privilegia, která jsou ve větším množství tím jediným, co nám ze středověkých dějin Krnova zbylo.

70

Seznam použitých zkratek AČ: Archív český AKČ: Archív Koruny české CDB: Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae CDM: Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae CDS: Codex diplomaticus Silesiae ČČH: Český časopis historický ČSlm- B: Časopis Slezského muzea, řada B mikrf: mikrofilm RBM: Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae RI: Regesta imperii ScRS: Scriptores rerum Silesiacarum Slsb: Slezský sborník SOkA: Státní okresní archív ZAO: Zemský archív Opava ZGKÖS: Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte Österreichisch Schlesien. ZGKSch: Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte Schlesiens ZKGH: Zpravodaj Klubu genealogů a heraldiků ZVGMS: Zeitschrift des deutschen Vereins für die Geschichte Mährens und Schlesiens ZVGS: Zeitschrift des Vereins für Geschichte Schlesiens.

71

Seznam použitých pramenů a literatury

Prameny Státní okresní archív Bruntál, Městský archív Krnov, Listiny vydané ve prospěch města Krnova jako celku, inv. č. 1. Zemský archív Opava, Pozůstalost Vincence Praska, kart. č. 9, inv. č. 838. Zemský archív Opava, Pozůstalost Jana Spatziera, inv. č. 26. Zemský archív Opava, Pozůstalost Franze Tillera, Opisy listin k dějinám Slezska díl II. 1262- 1302, inv. č. 2. ; díl IV. 1394- 1441, inv. č. 4. ; díl VI. 1484- 1514, inv. č. 6.(vše mikrf)

Edice pramenů Palacký, František (ed.): Archív český IV. Praha 1846, 608 s. Haas, Antonín (ed.): Archiv Koruny české I. Katalog listin archivu Koruny české z let 1378- 1437. Praha 1947, 301 s. Kristen, Zdeněk (ed.): Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae III. díl 2. 1238- 1240. Praha 1962, 357 s. Šebánek, Jindřich- Dušková, Sáša (ed.): Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae IV. díl. 1. 1241- 1253. Praha 1962, 589 s. Boček, Antonín (ed.): Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae IV. 12681293. Olomouc 1845, 412 s. Boček, Antonín- Chytil, Josef (ed.): Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae V. 1294- 1306. Brno 1850, 300 s. Chytil, Josef- Chlumecký, Petr (ed.): Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae VI. 1307- 1333. Brno 1854, 398 s. Chytil, Josef- Chlumecký, Petr (ed.): Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae VII. 1334- 1349. Brno 1858, 1006 s. Brandl, Vincenc (ed.): Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae XII. 13911399. Brno 1890, 539 s. Grünhagen, Colmar- Wutke, Karl (ed.): Codex diplomaticus Silesiae XVI. Regesten zur Schlesischen Geschichte 1301- 1315. Breslau 1892, 312 s. Grünhagen, Colmar- Wutke, Karl (ed.): Codex diplomaticus Silesiae XVIII. Regesten zur Schlesischen Geschichte 1316- 1326. Breslau 1898, 391 s. Emler, Josef (ed.): Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II. (1253- 1310). Praha 1882, 1483 s. Emler, Josef (ed.): Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae III. (1311- 1333). Praha 1890, 952 s. Altmann, Wilhelm (ed.): Regesta Imperii XI. Die Urkunden Kaiser Sigmunds (1410- 1437). Innsbruck 1896, 427 s. Grünhagen, Colmar (ed.): Scriptores rerum Silesiacarum VI. Geschichtsquellen der Hussitenkriege. Breslau 1871, 177 s. Sedláček, August (ed.): Zbytky register králův římských a českých z let 13611480. Praha 1914, 374 s.

72

Monografie Aubin, Hermann a kol.: Geschichte Schlesiens. Breslau 1938, 495 s. Biermann, Gottlieb: Geschichte der Herzogthümer Troppau und Jägerndorf. Teschen 1874, 690 s. Berger, Karl: Die Besiedlung des deutschen Nordmährens im 13. Und 14. Jahrhunderte. Brno 1933, 475 s. Blucha, Vladimír: Historie města Krnova. Krnov 1969, 60 s. Blucha, Vladimír- Zapletal, Ladislav: Krnov. Krnov 1969, 181 s. Ens, Faustin: Das Oppaland IV. Wien 1837, 334 s. Fukala, Radek: Role Jana Jiřího Krnovského ve stavovských hnutích. Opava 1997, 271 s. Grünhagen, Colmar: Geschichte Schlesiens I. Bis zum Eintritt der habsburgischen Herrschaft 1527. Gotha 1884, 421 s. Hoffmann, František: České město ve středověku. Praha 1992, 453 s. Hosák, Ladislav: Historický místopis země Moravskoslezské II. Brno 1938, 1144 s. Kejř, Jiří: Počátky města Krnova. Krnov 1968, 47 s. Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 3. Kolí- Mi. Praha 1998, 952 s. Macek, Josef: Jagellonský věk v českých zemích 1471- 1526 1. Hospodářská základna a královská moc. Praha 1992, 342 s. Macek, Josef: Jagellonský věk v českých zemích 1471- 1526 3. Města- 4. Venkovský lid a národnostní otázka. Praha 2002, 599 s. Mezník, Jaroslav: Lucemburská Morava 1310- 1423. Praha 2001, 562 s. Plaček, Miroslav: Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku. Praha 1996, 439 s. Prasek, Vincenc: Historická topografie země Opavské. Opava 1883, 551 s. Schulig, Heinrich: Ein Heimatbuch für die Bezirke Jägerndorf und Olbersdorf. Troppau 1923, 700 s. Spěváček, Jiří: Jan Lucemburský a jeho doba 1296- 1346. Praha 1994, 658 s. Wihoda, Martin- Kouřil, Pavel- Prix, Dalibor: Hrady českého Slezska. BrnoOpava 2000, 645 s.

Časopisecké studie a sborníky Bakala, Jaroslav: K otázce kontinuity osídlení v lokovaných městech opavské provincie. Časopis Slezského muzea- B, 1973 (roč. 22), s. 50- 65. Bakala, Jaroslav: Monopolizace tržních vztahů a mílové právo v městech severní Moravy a Opavska do počátku 15. století. Časopis Slezského muzea- B, 1973 (roč. 22), s. 114- 133. Bakala, Jaroslav: Venkovské majetky měst a měšťanů na severní Moravě v předhusitské době. Časopis Slezského muzea- B, 1975 (roč. 24), s. 106- 119. Bakala, Jaroslav: Zrod městského zřízení na středověkém Opavsku. Časopis Slezského muzea- B, 1977 (roč. 26), s. 97- 122. Bednara, Ernst: Jägerndorf. Sein Name und die Herkunft der ersten deutschen Bürger. Zeitschrift des Vereins für Geschichte Schlesiens, 1940 (roč. 74), č. 2, s. 95107.

73

Berger, Karl: Die Kolonisation der deutschen Dörfer Nordmährens. Zeitschrift des deutschen Vereins für die Geschichte Mährens und Schlesiens, 1905 (roč. 9), č. 1- 4, s. 1- 69. Königer, Ernst: Das Krotendorfer Erbrichterprivilegium und die Anfänge von Jägerndorf.. Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte Schlesiens, 1930- 3 (roč. 20), s. 1- 33. Latzke, Walther: Die Besiedlung des Oppalandes im 12. und 13. Jahrhundert. Zeitschrift des Vereins für Geschichte Schlesiens, 1938 (roč. 72), s. 44- 135. Láznička, Zdeněk: Půdorysy slezských měst. Slezský sborník, 1945 (roč.43), č. 3, s. 81- 99. Liška, Karel: Výročí severomoravských měst a městeček v roce 1986. Zpravodaj Klubu genealogů a heraldiků, 1986, č. 25, s. 15- 16. Nodl, Martin- Šmahel, František: Člověk českého středověku. Praha 2002, 500 s. Prix, Dalibor: Příspěvek ke středověkým dějinám minoritského kláštera v Krnově. Časopis Slezského muzea- B, 1993 (roč. 42), č. 1, s. 97- 110. Rhezak, Emil: Regesten über die Rechte und Freiheiten der Bürger der Stadt Jägerndorf. Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte Österreichisch Schlesiens, 1905- 6 (roč. 1), s. 112- 135. Skutil, Jan: Nejstarší osídlení Opavska ve světle místních jmen. Časopis Slezského muzea- B, 1986 (roč. 35), č. 3, s. 201- 209. Wihoda, Martin: Mikuláš I. Opavský mezi Přemyslovci a Habsburky. Český časopis historický, 2000 (roč. 99), č.2, s. 209- 229.

74