O historii školy v Perninku Nejstarší písemné doklady o historii školství a školy v Perninku pocházejí z roku 1568. Tehdy byl učitelem pan Heinrich Koller, nebyl však pedagogem prvním. Jména jeho předchůdců se nám ale nedochovala. Je tedy prvním jménem známým na naší pouti historií. Bylo to v roce 1568, kdy do učitelského místa nastoupil pan Heinrich Koller. Mimo své učitelské povolání, které by jej ostatně neuživilo, vykonával v obci funkci soudního písaře. Protože v té době neměla obec vlastního faráře, patřily k učitelské profesi i povinnosti duchovního. Sloužil v kostele nedělní mše, křtil, oddával i pohřbíval. Kromě toho, jak bylo tehdy zvykem, vedl i obecní matriku, zapisoval do pozemkových knih a evidoval půjčky obyvatel, ať už u obce nebo mezi sebou. Ve volném čase pak vyučoval hře na hudební nástroje a sborovému zpěvu. Při takovém vytížení není divu, že roku 1596 po 28 letech služby požádal a penzionování. Na jeho místo nastoupil pan Mikoláš Ullman, ale i on ani jeho nástupce, pan Samuel Schwarzenbach, nevykonávali svoji funkci dlouho. Teprve Daniel Buttendorfer, povolaný do Perninku rychtářem a obecní radou z Božího Daru, působil zde 12 let a po něm David Buttendorfer 10 let. Také oni byli pověření kromě vyučování vedením obecních knih a vykonáváním bohoslužeb. V následujících letech se učitelé v krátkých intervalech střídali, teprve roku 1697 byl přijat na učitelské místo Jan Jakub Bauer. Ten požíval v obci úcty pro své úspěchy pedagogické a především pak pro své krásné a dobře čitelné písmo. Kromě povolání učitelského vykonával i on funkci městského a markraběcího písaře, varhaníka a sbormistra chrámového zpěvu. Přes veškerou úctu a vážnost však nebyl v obci spokojen, neboť mu obecní rada dlužila mzdu a palivový deputát za celých 11 let. Finanční poměry učitelů nebyly ani tehdy, jak patrno ze zápisu, nijak záviděníhodné. Výjimku zřejmě tvořil pan Jan Zachariáš Endt z Božího Daru, vzatý do přísahy jako učitel a soudní písař roku 1712. Ten mohl ze svých příjmů věnovat místnímu kostelu křtitelnici a nechal vyzdobit i varhany. Další významnou osobností, která se zasloužila o mnohé změny v obci byl učitel Franz Leopold Josef Karel Parthl z Kovářské. Ten zde působil celých 55 let až do své smrti v roce 1798. Také on byl zaneprázdněn řadou mimoškolních povinností a úkolů. Zavedl v obci číslování domů podle nového císařského patentu z roku 1771, provedl evidenci obyvatel a mládeže školou povinné. Vyučoval hře na několik hudebních nástrojů a sborovému zpěvu. To mu zabíralo spoustu času, proto se obrátil na obec s žádostí o povolení držet si preceptora. To mu bylo laskavě povoleno pod podmínkou, že se s ním bude dělit o svoji mzdu a obec nebude mít další výdaje. Jelikož obec neplatila dostatečně ani Parthla, byla práce preceptora převážně charitativní činnosti. A to bylo v té době do školy zapsáno 224 dětí! I za těchto podmínek si zdejší žáci odnášeli do života značné vzdělání, především v oblasti hudební. Mnozí odcházeli pak do zahraničí, kde se hudbou živili. Až v roce 1798 určil krajský úřad v Lokti, že v Perninku je třeba dvou učitelů. Od té doby nebyla už obci škola jednotřídní. Původní školní budova stála v blízkosti kostela a fary. Postavena byla pravděpodobně někdy v 1. polovině 16. století a není tedy divu, že se i při péči obce o budovu v roce 1653 zřítila. Bylo to ostatně pouhá dřevěná přízemní budova. V posledních letech své existence byla už patrně v povážlivě havarijním stavu, neboť obec uvažovala o stavbě nové budovy, na jejích výstavbu se jaksi stále nedostávalo peněz. Vedle zřícené školní budovy stála opuštěná, a po odchodu protestantského kněze do exilu nevyužitý fara - i vyučovalo se v následujících letech na faře. Když však roku 1765 získal Pernink vlastního faráře, vyvstal problém školní budovy nanovo. I tentokrát však bylo bez velkých investic obci pomoženo. Tehdejší učitel Franz Parthl měl v Perninku vlastní dům a byl ochoten zřídit v něm školu, za což mu byla odpuštěna domovní daň. Když však vypověděl obci svou učitelskou smlouvu, byl tu zase problém
s budovou. Tehdy obec zakoupila dům č. 101, což bylo opět řešení levnější než stavba. Teprve když se ukázalo, že budova neodpovídá předpisu o výstavbě a vybavení škol, uznala obec, že stavba nové budovy je skutečně nevyhnutelná. Nově vystavěná škola byla slavnostně otevřená 19. listopadu 1789. Úřední správa říká, že tehdy to byla jedna z nejkrásnějších škol v celém loketském kraji. Brzy se však ukázalo, že budova nebyla dobře postavena. Záhy byly nutné opravy, pro učitele musela být přistavěna komora a ukázalo se, že stavba je i zdraví škodlivá. Po stěnách tekla voda, proto musely být dodatečně obkládány cihlami, děti trpěly zimou a budova vlivem vlhka rychle chátrala. V roce 1817 byla podle hodnocení školního dozorce blízka zřícení. Všechny opravy byly nouzovým řešením a nezbylo než situaci řešit radikálně. V roce 1820 byla vystavěna již na místě dnešní školy nová budova, i když jen přízemní. O 70 let později byla zvýšena na jednopatrovou díky místním mecenášům Karlovi a Adalbertovi Meinlovým. V letech 1920 - 1922 došlo k přistavění 2. patra a současně byla postavena i tělocvična. Tak dostala škola svou téměř už dnešní podobu. V průběhu celého 18. století docházelo do školy kolem 200 dětí. Aby se školní docházky mohly zúčastnit i děti nemajetných rodičů, založili Anton a Franziska Eiglerovi nadaci, z níž byly hrazeny školní učebnice a psací potřeby pro chudé děti. Snahy o pozdvižení úrovně vzdělanosti v obci nebyly marné. V roce 1735 uměl ze 14 radních číst a psát 6 členů, v roce 1753 jich byla gramotných polovina, v roce 1801 už čtení a písmo ovládalo 70% radních. O pozdvižení úrovně vzdělání se snažili i nadřízené školské orgány. Aby se zlepšila píle dětí při školní práci, vypláceli školní inspektoři nejlepším žákům finanční odměny. Zatímco žáci byli takto motivováni, o platových podmínkách si můžeme udělat obrázek z následujících údajů. Učitel měl k dispozici loučku nad panských mlýnem, malou zahrádku a zahradu na trávu. Byl z valné většiny závislí na vlastní zemědělské produkci, jak je patrné z výše finančních prostředků vyplácených obcí. V penězích dostával učitel týdenní mzdu podle počtu žáků, za soudní písařství byla suma o něco vyšší. Zvlášť se platilo za každý církevní obřad (svatba, křtiny), za péči o kostel a psaní pamětních listů. Kromě toho měl učitel nárok na deputátní dřevo pro vlastní potřebu i zajištění provozu školy. Školné tvořilo necelou třetinu celkové částky, živili učitele především činnosti vedlejší. Mzdu od obce si měl učitel vybírat čtvrtletně, často se však stávalo, že musel na svou mzdu čekat, což obec zdůvodňovala nízkými výtěžky, špatným odváděním poplatků občanů a celkovým neutěšeným stavem obecní pokladny. Pak učiteli nezbývalo než nakupovat na dluh a ten pak splácet i s úroky. Se zvýšeným počtem pedagogických pracovníků se situace nezlepšila, naopak v souvislosti se zavedením povinné školní docházky stoupl počet žáků navštěvujících školu. Teprve počátkem 20. století si učitelé polepšili. Za stejný plat mohli vykonávat už „jen“ své pedagogické povinnosti.
O české škole v Perninku V roce 1934 byla v Perninku otevřena česká škola. Do té doby dojížděly české děti do obecné školy v Potůčkách. Časem jejich počet vzrostl nad 20 a tak se čeští obyvatelé rozhodli požádat o zřízení školy s českým vyučovacím jazykem. Rodiče Jaroslav Černý, místní poštmistr, Jaroslav Frkal, telegrafní dozorce a Josef Jiskra, státní lesník, podali žádost na ministerstvo školství. To jim vyhovělo a výnosem z 29. srpna 1934 povolilo zřízení první české jednotřídní obecné školy v Perninku. Vyučování bylo zahájeno po nejnutnějších stavebních úpravách 12. listopadu 1934. Prvním učitelem a současně správcem školy byl ustanoven pan Jindřich Bušek, který se přistěhoval do Perninku ze Dvorů u Karlových Varů. Vyučování bylo zahájeno s 28 žáky, z nichž ale většina pocházela se smíšených manželství a český jazyk příliš neovládala. Po volbách v roce 1938 byl vyvíjen tlak proti české škole. Potěšitelné bylo, že rodiče ze smíšených nebo i německých rodin své děti nepřehlásili a škola byla uzavřena až po mnichovském diktátu. Po šesti válečných letech a po odsunu německého obyvatelstva zůstalo v obci jen několik německých rodin. Teprve postupně přicházeli původní obyvatelé nebo dosídlenci z vnitrozemí. Mezi těmi, kdo zůstali, byl i pan Franz Hoffmann, který skrýval po celou dobu války českou školní kroniku. Hned po osvobození byly zahájeny přípravy ke znovuotevření školy. Budova sice stála, ale chybělo vybavení školními pomůckami a potřebami. Přesto se podařilo opatřit alespoň nejzákladnější vybavení a 16. září 1945 byl v bývalé německé měšťanské škole zahájen první poválečný školní rok. První a v té době jediným učitelem byl pan Jan Kučera, který přišel do Perninku z okresu Přeštice. Na počátku bylo na obecnou a měšťanskou školu zapsáno celkem 120 žáků z českých a německých rodin. Vyučovalo se v jedné třídě střídavě pro všechny postupné ročníky. Současně byl při škole zřízen internát pro přespolní žáky. V prvním roce provozu jej obývalo 36 dětí. Od listopadu 1945 byla mateřská škola, obecná škola i měšťanská škola pod společnou správou odborného učitele pana Stanislava Rohana. V září 1948 byla provedena reorganizace školy a správa bývalé měštanky (nyní střední škola) byla oddělena od mateřské a obecné školy, které získaly samosprávu. Při škole se začala rozvíjet i mimoškolní činnost, vznikly zájmové kroužky, došlo k nebývalému rozkvětu tělovýchovné činnosti. Už prvních lyžařských závodů v Kraslicích se zúčastnilo družstvo žáků a získalo v jednotlivých disciplínách celkem pět medailí (Alois Fischer, Jindřich Mach, Josef Wüsetschläger, Ferdinant Kettner a Alfréd Wagner). Během školních prázdnin se měnila školní budova na ozdravovnu pro děti Jáchymovského okresu. Školní rok 1951-1952 zahájila jednotná devítiletá škola vzniklá se škol národní a střední. Současně byly k obci přiděleny i další spádové obce, takže se sem začínají sjíždět děti z Potůčků, Horní Blatné, Abertam, Pstruží a Merklína. Celkem jich bylo 270, což byl nejvyšší dosud zaznamenaný počet. V následujících letech počet školních dětí pomalu stoupl až na 300, teprve v sedmdesátých letech opět nastal pokles. Školní děti se od počátku aktivně zúčastňovaly dění v obci, žáci pomáhali při obnově lesního hospodářství, parkových úpravách, sběru druhotných surovin. Více než polovina dětí se pravidelně zapojovala do práce v zájmových kroužcích a úspěšně reprezentovala školu na okresních soutěžích. V roce 1960 se 40 žáků zúčastnilo celostátní spartakiády v Praze. V lednu 1961 došlo k likvidaci Jáchymovských dolů, což znamenalo zásadní změnu v životě jak obce tak i školy samotné. Horníci se stěhovali na Příbramsko a počet ve třídách se snížil. V dalších dvou letech byly podmínky pro vyučování značně ztíženy, protože probíhala
rekonstrukce školní budovy a třídy byly rozmístěny v náhradních po celé obci. Dvě třídy byly umístěny v klubovně mládeže a cvičné kuchyňce (budova vedle školy) a v klubovně Sboru požární ochrany. Ačkoliv plán předpokládal ukončení celé akce do října 1963, ještě celý rok pokračovala výuka v provizoriu. Teprve školní rok 1964-1965 se učilo zase ve škole. Nekvalitně provedená oprava střechy však způsobila, že za jarního tání byla budova vytopena. Promáčené parkety se o metr zvedly a budova se opět stala neschopna provozu. Karanténa na žloutenku v roce 1964 vyřadila žáky perninské školy z účasti na celostátní spartakiádě. Změny v politickém životě ve 2. polovině 60. let se odrazily i v životě školy. Poklesl zájem o mimoškolní práci s dětmi, především ze strany dospělých vedoucích. Od 2. poloviny 60. let měla škola každoročně potíže s personálním obsazením školy. Učitelé sem přicházeli jen na přechodnou dobu především proto, že obec pro ně neměla k dispozici byty a dojíždění bylo časově i finančně náročné. Současně došlo k poklesu počtu žáků ve třídách, jen z Perninku vysídlilo během jednoho roku 40 rodin, další odešly z okolních obcí. Přesto škola žila dál bohatým vnitřním životem. Každoročně pořádala akademií, pracoval zde sportovní, výtvarný i modelářský kroužek. Žáci se úspěšně účastnili okresních soutěží. Mezi školní budovou a tělocvičnou byl vybudován koridor a šatny, v budově školní družiny vznikla nová cvičná kuchyňka a dílny pro výuku, modernizovanou pracovnu fyziky obdivovali i účastníci exkurze z plzeňské fyzikální katedry Pedagogické fakulty. V roce 1979 oslavili žáci a učitelé 45. výročí založení české školy v Perninku. V následujícím roce se starší žákyně zúčastnili celostátní spartakiády. Zajímavý údaj jsme objevili v zápisu v kronice z roku 1984, kdy škola oslavila 50 let svého trvání. Za tu dobu se zde vystřídalo 10 ředitelů, 187 pedagogů, 15 vychovatelek a 4 skupinové vedoucí PO SSM. V posledních deseti letech stojí za zmínku úspěchy žáků ve střeleckých soutěžích, minikopané i lyžařských závodech. Pěkných umístění dosáhli žáci i v okresní literární soutěži Dětí, mír a umění a v regionální literární soutěži, kde získali žáci školy 2. místo v okrese.
Novodobé dějiny školy Škola je od 1.1.1994 je právním subjektem. Od 1.9.1996 se stala součástí školy i mateřská škola. Obec Pernink, která je zřizovatelem školy, každý rok ve svém rozpočtu pamatuje nemalou částkou na modernizaci školy. Například došlo k vybudování plynové kotelny a škola přešla na ekologické vytápění plynem, budova školy dostala novou střechu a fasádu, ve školní jídelně byla vybudována vzduchotechnika, vybudovaly se prostory pro MŠ a byt pro učitele. Dále byly ve škole zrekonstruovány WC, zařízena počítačová učebna, ve všech třídách bylo vyměněno osvětlení a postupně byly třídy vybaveny novým nábytkem. V minulých letech byla v MŠ vybudována pohybová třída, v budově školy byla zřízena moderní učebna pro besedy vybavená počítači s přístupem na internet, audiovizuální technikou a interaktivní tabulí. Jako poslední akci uvádíme vybavení zahrady mateřské školy hradem se skluzavkou,řetězovou sítí, provazovým žebříkem a šikmým chodníkem a novým pískovištěm pro radost nejmenším. Škola každým rokem pořádá velké množství sportovních a kulturních akcí. Největší tradici má každoroční „Akademie“.
