Co v historii nebylo

Co v historii nebylo. Volné pokračování prvního dílu povídání o Kosobudech, a okolních vesnicích

František Šťastný

Obrázek čp. 18 v Milešově patřící rodině Šťastných s jistotou byl namalován před rokem 1930

Autor dokumentu vlastním nákladem vytiskl pouze jeden exemplář, pro přátele a známé, kteří pomohli svými vzpomínkami a náměty ke vzniku této publikace a nemají možnost si ji přečíst na: www.kosobudy.eu

Prosím zacházej s tímto výtiskem šetrně. Kosobudy duben 2011

1

Obsah: Strana: 1 Titulní strana 2. Obsah 3. Úvodem 4. Tragická smrt dvou kurýrů pádem balonu u Krásné Hory 13. srpna 1954 5. Výbuch a následná smrt dvou občanů Hojšína u Kamýka. Rušička Svobodné Evropy u Krásné H. 6. Vystěhování některých rodin z Kosobud a Zadního Chlumu po roce 1946 do pohraničí 7. Umrznutí Marie Toužimské na Zadním Chlumu. Slouhova studánka. 8. Výbuch ztracené bomby na Onom světě. Nálet na Milín 29. duben 1945 9 až 12. Kam zmizel zlatý poklad České republiky 13. Pád meteoritů 7. dubna 1959 Luhy, Hojšín, Velká, Drážkov 14. Zápisky vojáka – 1. světová válka 15 až 18. Legionáři z Příbramska a okolních obcí. Československé vojsko na Rusi 19. Požár chemické továrny v Milešově. Letecké neštěstí nad Předním Chlumem v roce 1939 20. Havárie rogala s následkem smrti na Předním Chlumu. Zabití mladíka bleskem na Předním Ch. 21. Přední Chlum historie a pověsti. Loupežníci v našem kraji 22 až 25. Měnová reforma 30. 5. až 3. 6. 1953. Měnové reformy v předešlých letech 26. Nález dopisů M. J. Husa na Šefrovně. Historická školní pravidla 27. Pálení knih z Milešovské knihovny. K založení JZD v Podmokách 28 až 31. Pozorovatelny na vrchu Kobyla, Mirovky a dalších v okolí. Opevnění ŘOP 1936 až 1938 32. Nález pravěkých kamenných sekerek u Milešova, bludné kameny. 33 až 37. Milevský klášter. Milevsko a jeho kraj 38 a 39. Milevské maškary 40 až 42 Lašovice historie 43. Onen svět 44. Zahořany 45 a 46. Předbořice 47 až 50. Zahrádka, Klučenice 51 až 55. Kamenice a Křesina. Milešov 56. Zavraždění židovky Gätnerové v Milešově. 56 až 61. K vraždě V Mandíka v roce 1951 jiným pohledem 62. Nucené vystěhování Nykodýmů z Milešova 63 až 64. Nucené vystěhování Františka Lokoša z Klučenic. 65. Sedláci rodinných gruntů. „Vítězný únor 1948“. 66 až 70. Kdo vybíral sedláky k nuceným vystěhování, věznění, pokutám, diskrimitaci. 71 a 72. Tabulka části vystěhovaných sedláků v okresech Příbram, Sedlčany, Milevsko 73 až 76. Příčiny a mechanizmy vystěhování se skeny originálních dokumentů v akci KULAK 77 a 78. Krásná Hora Historie 79. Kam a v kterých dobách okolní vesnice patřily. 80 až 83. Vltavská vodní cesta, Vodní dílo Orlík historie a parametry stavby 84. Utopené svědomí tajemný příběh. 85. až 88. Zrádce Hejtmánek, z osobní kroniky pana Aloise Hejry. Ze vzpomínek Václava Mezery 89. a 91. Parašutisté z Anglie u Vltavy. S procesím na Makovou (Milan Mezera) 91. až 94. Aféra s Němci v Lipí podle kronikáře p. Aloise Hejry 95. Sken listu originálu „Hejrovi kroniky“ 96 až 99. Karel Cyrus – Boj s Němci. Letadlo (se zlatem?) 100 a 101. Usmrcení Němců v okolních obcích v květnu 1945 102 a 104. Fašismus. Mlynář Václav Sedlák z Milešova popraven 1942. Příběh z konce války 105. Závěrečná slova 2

106. Foto titulní stránky etnografie II. Dílu díla Aloise Hejry 107. Historie sčítání lidu 108 až 112. Tabulky počtu obyvatel a bytů v okolních obcích od roku 1850 do roku 2010 113. Přehled použitých materiálů v této knize 114. Fašistické hnutí Vlajka 115. Použitá literatura

Úvodem: První část pod názvem „Trocha historie z dobových dokumentů a vzpomínek pamětníků nejen z Kosobud a Zadního Chlumu“, jsem dokončil v říjnu 2010 a na www.kosobudy.eu prostřednictvím správce zveřejnil 3. listopadu 2010. Tentýž den na webu bylo aktivováno počítadlo shlédnutí. Vzhledem k mnoha kladným ohlasům lidí z okolí a zjištěním, že si toto moje povídání lidé tisknou a to včetně několika knihoven, jsem usoudil, že moje práce měla smysl a je o ní zájem. Proto jsem začal pracovat na pokračování, se kterým jsem původně nepočítal. Vracím se mnohem podrobněji k zabití Němců v Lipí i českého četníky Karla Cyruse, tak jak to popisuje kronikář pan Alois Hejra i Milan Mezera ve vzpomínkách svého otce Václava Mezery. Značná část je věnována nuceným vystěhováním selských rodin z rodných gruntů včetně několika skenů originálních dokumentů. Jsou to doslovné citace ze skvělé knihy Milana Růžičky nazvané Vyhnanci Akce Kulak, zločin proti lidskosti. Autorova rodina byla jednou s postižených ve Chvojínku na Benešovsku. Autor popisuje 120 vystěhovaných rodin na 480 stranách, formou vyprávění členů a potomků vystěhovaných rodin s kopiemi originálních dokumentů, pro pochopení té doby. Již ve svém prvním povídání, popisující vystěhování dvou rodin z našeho blízkého okolí, jsem se snažil sehnat písemné dokumenty, k tomu se vztahující, což se mi nepodařilo. Na internetu jsem našel několikahodinový zvukový záznam ze soudního procesu s jedním českým sedlákem, kdy chování žalobce, prokurátora a soudce v mnohém připomínají proces s Miladou Horákovou. Další značná část obsahuje historii vybraných okolních obcí, tak jak ji jedinečně a detailně popsal Josef Kytka ve své knize Milevsko a jeho kraj z roku 1940. Nic lepšího a ucelenějšího o historii našeho kraje vydáno nebylo. Při hledání a studiu dalších pozdějších publikací, nebo www. stránek obcí jsem zjistil, že podstata je čerpána z této knihy někde s doplněním o novější údaje a fotografie. Pozoruhodné, velmi podrobné, pečlivě a detailně zpracované je celoživotní dílo dlouholetého milešovského kronikáře pana Aloise Hejry z Klenovice, tak jak je zaznamenal ve svých mnoha kronikách, jejichž zlomek doslovně přepisuji. V některých případech jsem plná jména s plnými daty narození a úmrtí, včetně čísel popisných nahradil iniciálami. Značně to ubere na autentičnosti, ale považuji to za vhodné, hlavně u lidí, kteří se do historie zapsali negativně. V tomto druhém dílu mého povídání je to opis strany 230 až 272 jeho druhé kroniky a pokud i toto mé druhé povídání se setká s příznivým ohlasem, nevylučuji další pokračování. Poslední část obsahuje historii sčítání lidu v různých dobách na území České republiky, a mnou zpracované tabulky počtu obyvatel a domů ve vybraných okolních obcích od roku 1850 do 2010. Základem pro tabulku byl lexikon měst a obcí do roku 1970 a část pozdějšího lexikonu do r. 2000 a údajů statistického úřadu do roku 2010. Šťastný František 2. duben 2011

3

Tragická smrt dvou kurýrů, pádem balonu u Krásné Hory 13. srpna 1954. Přeprava kurýrů balonem byla několikrát vyzkoušena v letech 1952–1954. Výcvik pilotů balonů probíhal v několika kurzech v průběhu roku 1953 na letecké základně RAF v Cardingtonu u Bedfordu ve Velké Británii. Vycvičeno mohlo takto být celkem asi deset pilotů z řad československých kurýrů pro britskou i americkou zpravodajskou službu. Uskutečnilo se asi čtyři až sedm letů do Československa. První doložený byl v červnu 1953, poslední v srpnu 1954. První let byl úspěšný. Kurýr britské zpravodajské služby Miroslav Vaja (1932–1977) přistál v noci 8. července 1953 u Plzně a 13. července úspěšně překonal zátaras zpět do Rakouska. Na další misi byl v říjnu 1953 vyslán pozemní cestou, ale při pokusu překonat hranice byl zadržen československou pohraniční stráží. V březnu 1954 byl odsouzen ke dvaceti letům vězení, propuštěn byl roku 1964. Poslední známý případ skončil tragicky. Dne 13. srpna 1954 byli na kopci Kočičák u obce Krásná Hora na Sedlčansku byly nalezeny mrtvoly dvou mužů spolu s výstrojí prozrazující jejich poslání a falešnými doklady na jména František Malec a Karel Blažek. Oba zahynuli na následky pádu z výšky. Pravé příjmení „Františka Malce“ znělo Jakoubě, skutečné jméno „Blažka“ neznáme. Na misi je vyslala zpravodajská skupina generála Františka Moravce. Do rukou StB se tenkrát dostalo veškeré bohaté vybavení, mj. vysílačka či zpravodajské instrukce. Samotný balon pak byl nalezen u Vlašimi. Příčina havárie není zcela zřejmá, patrně se náhodou či omylem uvolnila plátěná gondola a posádka se zřítila. Podle letového plánu a map nalezených na místě neštěstí StB usoudila, že balon byl vypuštěn 13. 8. 1954 v 01.32 asi 1 km západně od obce Hannesried v Bavorsku, cca 5 km od čs. státní hranice. Kurýři přeletěli hranici ve výšce 2250 metrů, ale v 03.50 při přistávání u Krásné Hory zahynuli. Let měřil zhruba 120 km. V roce 1952 byli patrně někteří kurýři vysazováni v Československu pomocí padáků. Na prvním snímku je pohled na místo tragické události u Krásné Hory nad Vltavou. Vlevo za terénní vlnou byla nalezena těla kurýrů. Pohled od Krásné Hory. Na druhém snímku uprostřed je místo, kde byli nalezeni mrtví kurýři. Vrch Kočičák u Krásné Hory Na třetím snímku vpravo je skládací gondola „neviditelného“ balonu, s nímž havarovali Blažek a Jakoubě. Zdroj: Prokop Tomek Na frontě studené války Československo 1948 – 1956 strana 24 a 25

4

Výbuch a následná smrt dvou občanů Hojšína u Kamýka V Hojšíně poblíž Kamýka došlo 1. května 1969 k neštěstí s tragickými následky. V jednom z domů se neštěstí stalo podle jedné verze tím, že při montáži ústředního topení narazili majitel p. Kopřiva (byl to zdatný kameník) a zeť Pavel Klimka (narozen 1948, byl synem sanitáře pana Klinky, který jezdíval ještě s MUDr Kulandou z Krásné Hory) na zazděnou trubku, kterou se snažili autogenem odstranit. Došlo k výbuchu a oba přišli o život. Podle jiných pamětníků k výbuchu mělo dojít tím, že se trubku pokusili přeříznout pilkou, na železo, či zbraň rozebrat v dílně. Vyšetřováním se ukázalo, že se jednalo o hlaveň Pancrfaustu. (pancéřová pěst.) Pro bližší vysvětlení co zapříčinilo výbuch, připojuji popis zbraně. Pancéřová pěst, slangově pancrfaust[1] (z německého Panzerfaust téhož významu), je řada německých ručních protitankových zbraní z období 2. světové války. Varianta Panzerfaust 150 se později stala základem pro sovětské RPG-2 a RPG-7.

Historický vývoj zbraně. Zvyšující se pancéřování u tanků bojujících v druhé světové válce a nemožnost jejich likvidace klasickými protitankovými puškami vyvolalo úvahy o zkonstruování prostředku, který by dokázal nové stroje protivníků ničit. V Německu byl v roce 1942 vyvinut po předchozích pokusech prostředek zvaný Panzerfaust, neboli pancéřová pěst. Tato zbraň se sestávala z výmetné roury, obsahující nálož střelného prachu, na jejímž konci byla hlavice s kumulativní náloží. Střelec zasunul rouru do podpaždí nebo si ji přitiskl na rameno, takže proud plynů byl usměrněn neškodně za něj, pomocí jednoduchých mířidel zamířil a s vysokou pravděpodobností zásahu vystřelil hlavici. Když granát opustil rouru, sada tenkých ocelových křidélek kolem ocasního trnu se rozvinula a let hlavice stabilizovala. Trubka na jedno použití se poté zahodila. U prvních typů pancéřových pěstí byl dostřel pouhých 30 metrů, což nemělo na pancíře sovětských tanků požadovanou účinnost. Od roku 1944 byl dodáván Panzerfaust 60, který měl dostřel 60 metrů a lepší účinnost. Do prosince bylo vyrobeno 1,3 miliónu kusů. Další typ s prodlouženým dostřelem 100 metrů se vyráběl od podzimu 1944, od března 1945 byl dodáván typ s dostřelem 150 metrů. Poslední typ Panzerfaustu byl konstruován s dostřelem 250 m a s vícenásobně použitelnou nabíjecí trubkou. Jeho vývoj byl v důsledku skončení války přerušen.

Rušička Svobodné Evropy u Krásné Hory Kolem roku 1960, jak mi několik věrohodných svědků potvrdilo, byla rušička Svobodné Evropy nějakou dobu umístěna na kopci Homola po levé straně směrem z Krásné Hory na Krašovice, obsluhovali ji vojáci a současně měli sledovat pohyb letadel. (nyní je tam myslivecká střelnice) Rušička byla napojena na agregát, dodnes tam není elektrika.

5

Vystěhování některých rodin z Kosobud a Zadního Chlumu po roce 1946 do pohraničí Neměli bychom také zapomenout na důležité události po roce 1946, kdy se vystěhovalo do pohraničí z Kosobud a Zadního Chlumu celkem 8 rodin. Byli to ti nejchudší lidé, kterým se zde těžko žilo. Po odsunutí Němců z pohraničí, kde po nich zůstala půda neobdělána, bylo zapotřebí lidi, aby pohraničí dali do původního pořádku. A tak dostali tito chudí lidé příležitost, mít se trochu lépe a pracovat na svém. Byly to tyto rodiny z Kosobud: - Horovi (naproti kapličce vedle Černých) - Novákovi (zvaný Daimon) - Bardovi (bydleli ve stejném domě jako Novákovi) - Zajíčkovi (on byl invalida, v Melicharově domečku) - Václav Křížek, bývalé č.p. 12, který několikrát v Kosobudech vyhořel - Peckovi (na místě dnešního domu Benešových) A ze Zadního Chlumu (Na Zámku): - Jirouškovi a Klepačovi

6

Umrznutí Marie Toužimské na Zadním Chlumu Na Zadním Chlumu je polorozpadlá několik desetiletí neobydlená polodřevěná stavba „Kutchanka“, ve které kdysi býval ještě za první republiky výčep. Říkalo se tam u Solnařů, později se tam Kutchan přiženil. V Zahořanech byl ples a jeden z kosobudských mladíků, když se po jedenácté hodině večerní, vracel ze Zahořan, zašel k Toužimským, kteří bydleli za kopcem u Jalovčí pro Marii Toužimskou a šli spolu na Kutchanku do stodoly na seno. Po nějaké době mladík M. B. odešel domů a Marie tam zůstala. Nejspíš dostala po jeho odchodu epileptický záchvat. K neštěstí došlo v neděli 11. 1. 1987. V ten den na Chlumu byl celodenní mráz -22 °C. Druhý den když se nevrátila domů, tak ji hledali. Byla nalezena na patře stodoly „Kutchanky“ na seně úplně nahá a zcela zmrzlá. Marii našel v pondělí J. Říčánek (manžel její sestry Věry za svobodny Toužimské). Policajti ji z patra nahou zmrzlou jak prkno spouštěli na dlouhé šále, kterou jí dal policajt pod krk a druhý ji zespodu přidržoval, (podle vyprávění očitého svědka ze Zadního Chlumu, který u toho spouštění byl.) Případ se vyšetřoval, ale protože nebylo zjištěno cizí zavinění, byl odložen. Marie Toužimská se narodila 28. 3. 1951. Bylo jí 36 roků. Již dříve, když Marie Tožimská byla ještě nezletilá, se povídalo, že byla zneužívána tehdejším předsedou JZD Zadní Chlum, který možná z toho důvodu musel funkce nechat.

Slouhova studánka Za starých dob prý lidem v Kosobudech pásl ovce sluha a do této studánky, pojmenované po něm, honil napájet ovce. V obci všeobecně v místních studnách mnoho vody nebylo, ale ve „slouhovce“ bylo vždy vody dost a proto za první republiky tak hospodáři chodívali s kýbly pro vodu potřebnou jak pro dobytek tak pro domácnost. Za JZD Kosobudy byla v místě sluhovi studánky vykopána studna a z ní zřízen vodovod pro kravín a hospodářské budovy JZD, se zvyšující se potřebou byla nedaleko vykopána další studna a obě studny propojeny. Horní chalupy až do vzniku JZD Kosobudy brali vodu ze studánky u cesty pod kravínem, ale ani tam dostatek vody v parném létě nebývalo, takže hospodáři ji nabírali v noci hrníčkem, aby ráno bylo čím napojit dobytek. V prvních letech JZD Kosobudy vedle kravína nad Benešů zahradou mělo v zemi vykopané jámy, kam ukládalo siláže a tím definitivně původně dobrou vodu ve studánce znehodnotilo, takže se nedala k ničemu použít. Navíc při stavbě váhy oddrenážovali nalezený pramen drenážními trubkami vedoucími pod silážní jámou a drenáž končila v bezprostřední blízkosti studánky. Z důvodu trvalého zničení zdroje vody ze studánky JZD zřídilo u kravína kohout, kde si místní točili vodu z vodovodu JZD. V zimě však docházelo k zamrzání a tak se souhlasem JZD si od váhy na vlastní náklady vykopali a zřídili vodovod v roce 1967 pan Zelenka pro č. p 28., p. Beneš pro č. p. 29 a p. Zajíček pro č. p. 27. Na vodovod JZD byla později také napojena čp. 30 a 31 a dílny, obojí tehdy majetek JZD. V první polovině devadesátých let byla napojena celá obec na veřejný obecní vodovod, který do své správy od JZD převzala obec od 1. 1. 1994 spolu s montáží vodoměrů. Níže od dvou studen ve „slouhovce“ byla vybudována ještě za JZD studna třetí, která však nikdy nebyla využívána, protože dočasný nedostatek vody byl způsoben prasknutím potrubí u sklaďáku kravína. * O Hajném Smrtovi, který spravoval panské lesy za první republiky patřící Langovi ze Zahrádky, a Seče patřící hraběnce z Petrovic se říkávalo, že lidé v panských lesích nesměli sbírat houby ani lesní plody. Na přístupových cestách byly cedule toto zakazující. Pokud byl někdo přistižen, tak co nasbíral, musel hajnému odevzdat někdy vše, a někdy se spokojil z částí. * Podle sdělení několika věrohodných pamětníků, měl v padesátých letech vraždy, které se v kraji staly např. Mandík, Mára, údajně vykonávat na pokyn sekretariátu KSČ České Budějovice, oujezdní tajemník KSČ z Milevska, bývalý policajt, který byl za války u Vlajkařů a tím se prý chtěl vykoupit.

7

Výbuch ztracené bomby na Onom světě 29. dubna 1945 Při přeletu bombardéru směřujícím přes onen svět k bombardování Milína v neděli 29. dubna 1945 spadla a vybuchla letecká bomba asi půl kilometru od dnešní Chaty na Onom Světě, spadla do lesa nedaleko domu Taterů. Pilot odhodil i dvě přídavné hliníkové nádrže, které byly nějaký čas u Hrocha na zahradě.

Druhá světová válka a období následující Nálet na Milín – osudná neděle 29. dubna 1945 Ve dnech před 29. dubnem 1945 již několik dní po silnici Praha – Písek, Strakonice proudily kolony německých uprchlíků. Toho dne se jejich značná část s vozy usadila v Milíně, po ulicích, po dvorech i kolem kostela, všude, kde bylo jen trochu místa. V Milíně zůstali i přes protesty tehdejšího starosty Františka Cihelky. Kolem 9. hodiny dopolední prolétly nízko nad Milínem ve směru od Písku spojenecká hloubková letadla a palbou z kulometů napadla cisternový vlak s lihem na nádraží. Druhý nálet směřoval přímo na střed obce v ose státní silnice. Tady bylo nejvíce německých uprchlíků s vozy a transporty a zřejmě i maskovaných zběhů SS. Útok byl dopoledne opakován ještě dvakrát, jeden v poledne a další se opakovaly ještě v odpoledních hodinách, kdy byly shazovány bomby. Vážně byli zraněni milínští občané Anslovi, zabito bylo kolem 11 Němců, bombami bylo zbořeno šest budov, požáry zničeno a vypáleno sedm budov. Při posledním náletu dostala zásah i věž kostela, při němž byl proražen strop a zničeny varhany (dle svědka na základě střelby německých uprchlíků po letadlech z věže kostela).

Z osudů obyvatel Milínska během okupace

V r. 1942 byli z obce deportování příslušníci židovských rodin, z nichž se 13 obyvatel nevrátilo. Za účast v odboji byli uvězněni a zahynuli Josef Valenta (řídící učitel a první kronikář Milína) a Antonín Machuta (činovník Sokola v Milíně). 10. a 11. 5. 1945 tragicky zahynul Václav Šplíchal z Buku, italský legionář Richard Štěpán z Buku se svými dvěma syny (viz foto nahoře) a Václav Zelenka z Paliva.

Příbramsko a konec 2. světové války

(úryvky z článku Dr. Josefa Velfla, ředitele Okresního muzea v Příbrami) V novodobých dějinách zaujímá nezastupitelné místo v dramatickém toku událostí městečko Milín s osadou Slivice a přilehlým okolím. Tato lokalita, ležící asi 8 km jihovýchodně od Příbrami, se stala svědkem posledních vojenských operací 2. světové války v Evropě…. K tragickému krveprolití na konci války a vlastně již v době, kdy Evropa oslavovala mír, došlo poté, co do prostoru Slivice - Milín - Čimelice postoupila hitlerovská vojska odmítající složit zbraně a usilující za každou cenu proniknout před blížící se Rudou armádou do americké zóny, což bylo v rozporu s nedávno vyhlášenou německou kapitulací. Strategické ústupové trasy vedoucí přes Milín, zvláště hlavní komunikace ve směru od Prahy do Písku a Strakonic, byly v té době neprůjezdné. Vzhledem k tomu, že jižní a jihozápadní část Příbramska ležela poblíž hranic tzv. demarkační čáry, předem dohodnuté sovětskými a americkými spojenci, nastala zde paradoxní situace, neboť Američané, kteří se dostávali na Příbramsko již od 7. 5. 1945, nesměli za tuto stop-linii podle předchozí dohody se SSSR vojensky zasahovat. 8

Rudá armáda sem dorazila o čtyři dny později. Mezitím ustupující složky branné moci, často zcela bezdůvodně, jindy odvetou za akce domácího hnutí odporu, partyzánů, nebo i vlasovců (příslušníků tzv. Ruské osvobozenecké armády gen. Vlasova), terorizovaly místní obyvatelstvo. ... Pravděpodobně nejdůležitější schůzka a následné jednání amerických a sovětských vojáků, které mělo velký význam pro dění na Příbramsku a nejen zde, se uskutečnilo poblíž demarkační čáry v Čimelicích. Po 9. 5. 1945 se do prostoru okolo strakonické silnice mezi Slivicí u Milína a Čimelicemi soustředily početně silné a dobře vyzbrojené zbytky německé armády pod velením gen. SSgruppenführera Karl von Pücklera, velitele Waffen-SS v Čechách a na Moravě. Kromě SS se nacházeli na této komunikaci příslušníci wehrmachtu, bezpečnostních složek, okupačního aparátu, němečtí civilisté prchající před frontou apod. Poté, co se hlavní ústupová trasa – státní silnice ve směru na Písek a Strakonice stala neprůjezdnou, rozhodl se fanatický nacista gen. Pückler vybudovat zde opěrný rajón. Dne 9. 5. 1945 dal příkaz jednotkám zadního voje v oblasti Slivice a Milína vytvořit narychlo tři obranná pásma. Technika, včetně tanků, děl a minometů, byla rozmístěna po obvodu milínské kotliny. Hlavní síly se soustředily na linii Buk - Slivice - milínské nádraží – Kozí vrch. Mezi stanovišti těžké techniky se zakopala na strategických místech pěchota. Při této činnosti, která byla v příkrém rozporu s německým kapitulačním aktem, docházelo k terorizování okolního civilního obyvatelstva. Proti tomuto opěrnému bodu vyrazili z Příbrami dne 11. 5. 1945 partyzáni ze skupiny Smrt fašismu a členové revoluční gardy. Jeden oddíl postupoval od Brodu, další od Jeruzaléma a třetí od Hájů. V okamžiku, kdy se tito bojovníci dostali do palebného pásma německých zbraní, byli snadnými terči protivníka. Z vojenského hlediska neměla akce partyzánů sebemenší šanci na úspěch. Hitlerovci navíc využívali různých lstí a léček, při kterých nemilosrdně likvidovali soupeře. Postavení několika desítek partyzánů proti asi šestitisícové německé armádě bylo od samého počátku kritické, v podstatě beznadějné. Teprve úder sovětských vojsk 11. 5. 1945 v odpoledních a nočních hodinách znamenal definitivní konec bojů. Po předchozím průzkumu terénu následoval přepad pomocí děl a kaťuší. Palebné pozice si Rudá armáda vytvořila mezi Svatou Horou a Háji, u Brodu a před Raděticemi. Obranný rajón nepřítele pokryla sovětská dělostřelecká palba, pak přišel útok pozemních vojsk. Význam této, pravdě podobně poslední rozsáhlejší vojenské operace, 2. světové války v Evropě umocňuje skutečnost, že se na ní bezprostředně podílely útvary tří ukrajinských frontů (UF) a nepřímo také jednotky amerického XII. sboru ve směru od Čimelic. Asi ve 3 hod. ráno 12. 5. 1945 utichla u Slivice střelba, Němci opustili své pozice a kapitulovali. (konec citátů z článku Dr. Josefa Velfla) Památník vítězství u Milína (výška 11 metrů)

Kam zmizel zlatý poklad republiky převzato z www.temere.com

Dostala se mi do rukou pozoruhodná kniha Stanislava Motla, která ve svém podtitulu má napsáno: O tom, jak jsme museli spojencům platit zlatem za to, že naši vojáci mohli po jejich boku umírat ve válce proti Hitlerovi. Tenhle podtitul mne zaujal, a proto jsem se dal do jejího čtení. A aby bylo jasno, kniha nebyla napsána za dob cenzury před rokem 1989, ale v roce 2003. Z knihy jsem si odnesl vedle mnoha poznatků i ten, že jsme byli nejen pro Sovětský svaz nevyčerpatelnou studnicí, ale že i Ti, ke kterým se vždy shlíželo jako k našim spojencům a vzorům, nebyli až zase takovými přáteli, jak by se na první pohled zdálo. 9

A závěr knihy mne doslova šokoval a jsem přesvědčen, že by šokoval i vás, když se dočtete, že část zlatého pokladu v historických mincích i zlatých cihlách byla již v době demokracie po r. 1989 zcela bezostyšně prodána, aniž by o tom veřejnost věděla. Mohu zaručit objektivním potenciálním čtenářům, že budou překvapováni v každé kapitole a na mnoho věcí si udělají možná jiný názor, než měli dosud. Autor prošel mnoho různých archivů, hovořil s mnoha pamětníky, pročetl mnoho dobového tisku, neméně knih různých autorů k dané problematice, na které se i odvolává, takže jeho kniha faktů je věrohodná a je z ní cítit opravdový zájem o tajemství československého zlatého peněžního pokladu. Kniha začíná tím, jak vlastně po založení republiky v r. 1918 zlatý poklad vznikal, že to bylo obdobným způsobem, jako v případě Národního divadla. Tedy lidovou sbírkou. Čtenář se i dozví něco z historie Československé republiky. Dozvíte se, že i legionáři se významně podíleli na zlatém pokladu, stejně jako i o jejich bojích v carském Rusku a o ochraně zlatého pokladu Ruska, který nakonec předali bolševikům. Zajímavé kapitoly, plné překvapení na každé stránce pak pojednávají o době první republiky i o době, kdy se vlády chopil Adolf Hitler, dozvíte se o oficiálních i zákulisních jednáních při Mnichovské dohodě i o osudu československého zlata při začátku německé okupace. Zlatému pokladu republiky za 2. světové války je věnováno několik kapitol, z nichž stěžejními částmi je převod části zlatého pokladu do nacistické banky a část přes švýcarské banky do Anglie. V jedné z kapitol pak Stanislav Motl v souvislosti s čachry Angličanů a nechvalně známého pana Chamberlaina s československým zlatem cituje i slova Winstona Churchilla, který koncem války konstatoval, že vydání části československého zlata bylo vlastně „druhým Mnichovem“. Zajímavé pasáže jsou pak o tom, o čem vyprávěl autorovi osobní tajemník presidenta Beneše prof. Táborský. Jistou satisfakcí za zradu Angličanů v souvislosti s Mnichovem a zašantročením československého zlata mohou být Churchillova slova na slavnostní večeři, kde prohlásil: „Nevím, jak se věci dále vyvinou a nemohu ani říci, zdali Velká Britanie půjde kvůli Československu do války. Ale jsem si docela jist, že mír, který budeme uzavírat, se nebude uzavírat bez Československa. Slibuji, že pokud budu živ, budu pracovat, abych odčinil ten hrozný zločin, kterého jsme se dopustili na vaší zemi.“ Tato slova zazněla směrem k prezidentu Dr. Benešovi. Nejsmutnější kapitolou v souvislosti s československým zlatem přes slova Winstona Churchilla je, že Velká Británie účtovala vládě Československa každou pušku, každou uniformu, každé ponožky, baťoh, zkrátka museli jsme zaplatit Anglii zlatem veškerou výzbroj i výstroj československých vojáků, byť jako třeba letci zachraňovali Velkou Británii. A co je i zarážející, že jsme museli zlatem platit i za ty vojáky, kteří za Anglii padli. Tahle kapitola nese název „Umři – ale napřed zaplať“. Dalších několik kapitol pak hovoří o bojích československých vojáků včetně parašutistů a československých letců. V pozadí pak nezůstává i hrdinný boj československých vojáků u Tobruku. Kniha se zmiňuje i o zlatu, které bylo zabaveno Židům za okupace. Není v knize zapomenuto i na zlatý poklad samostatného Slovenského štátu v době, kdy se Slováci odtrhli za německé okupace od zemí Koruny české. A samozřejmě že se okrajem věnuje i odboji Slováků proti německým okupantům. Je pochopitelné, že se v knize hovoří i o pražské revoluci, příjezdu vítězné Rudé armády do Prahy a o rozličných jednáních ministra zahraničí té doby Jana Masaryka v souvislosti nejen s naším zlatým pokladem. V kapitole Vítězové a poražení je taková rekapitulace o českém zlatém pokladu. V době před Mnichovem měla naše země, tedy Československo v různých trezorech doma i v zahraničí uloženo více než 90 tun měnového zlata. 14 tun jsme ztratili po záboru pohraničí, dalších více než 6 tun 10

odvezli němečtí okupanti po příchodu do Prahy v létech 1939 a 1940, včetně velmi vzácné numismatické sbírky zlatých mincí. Přes 26 tun si vzali Britové za to, že naši vojáci bojovali i za Velkou Británii, tedy jako kompenzaci za výstroj a výzbroj našich vojáků a letců na Západě a přes 23 tun vydali Britové z Banky pro mezinárodní platby v Basileji. Dalších 15 tun zlata využili nacisté pro obchodování se strategickými surovinami. A to se již nemluví o ztraceném zlatě z brněnské Zbrojovky a plzeňské Škodovky. Po roce 1945 bylo v analýze dr. Chmela konstatováno, že výše měnových ztrát představovala 135,5 miliardy korun a připočteme-li k tomu ztráty na židovském majetku, v průmyslu, zemědělství, dopravě apod., činila celková ztráta 456,3 miliardy korun. V knize není zapomenuta ani doba „studené války“. I v té době se permanentně jednalo o československém zlatém pokladu, pochopitelně že vzhledem k okolnostem byla jednání mnohem obtížnější. V jedné z kapitol je pak i zmínka o únoru 1948 a není zapomenuto ani na politické procesy po roce 1948, byť na první pohled nijak nesouvisí se zlatým pokladem, zejména o procesu se „spikleneckým centrem“ kolem Rudolfa Slánského, ale není zapomenuto ani na proces s dr. Miladou Horákovou a generálem Píkou. Jako na okraj pak se kniha se zmiňuje o „zlatém chrámu“ ve Fort Knoxu v USA a o ochranných opatřeních, které toto největší složiště zlata chrání. To je velmi zajímavé čtení. A pak už se dostáváme ke kapitole, kde je uvedeno, jak Landsmanschaft, tedy sudetští Němci, zasahovali do jednání mezi tripartitou a Československem. Tripartita bylo spojení zástupců západních státu vč. USA. Dosti odkazů je na knihu bývalého ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka „Memoare in Laris“ a rád bych citoval pasáž jednoho z československých vyjednavačů, který žádal o uvolnění z funkce. Cituji: „Víte, velmi pečlivě jsem si prostudoval podklady, hlavně otázku vojenského úvěru. A je mi z toho nanic. Až se mi zvedá žaludek. Určitě jste viděl (hovořeno k B. Chňoupkovi) seznamy vojenské výstroje a výzbroje. Vždyť my máme platit i za šňůrky do bagančat, za spodky, za šle, které nosili naši vojáci, když bojovali i za ně, Angličany. No ale prosím, každý má jinou morálku, každý vidí jinak svět. Ale co je na tom strašné a co nemohu přenést přes srdce, že jsou mrtví. Tam je započítána i výstroj těch, co padli. A leží někde v Africe, u el-Alameinu, Tobruku, kde bojovali proti Rommelovi nejen za nás, ale i za Anglii. A jsou tam započítané i ponožky našich letců, co bránili Londýn a bombardovali tam Německo a někde je tam sestřelili a zahynuli. A jsou tam zahrnuty i uniformy důstojníků, které přesunuli do Ruska a kteří tam bojovali se svobodovci a padli možná na Dukle, nebo u Mikuláše. Až mi z toho naskakuje husí kůže, když o tom hovořím, nehněvejte se na mne, ale nemohu. Ne že bych byl slabá povaha. Němci mne zajali v Povstání a do konce války mě drželi v zajateckém lágru a tam jsme si užili své, ale na tohle nemám silné nervy. Pochopte mne, pane ministře, a vyměňte mne. Sotva bych se udržel, kdyby mi předložili účty za košile, rukavice a svetry a musel bych říci – tak a teď jdeme účtovat za krev!“ konec citátu. Autor knihy se pak i osobně setkal s Bohumilem Chňoupkem a pochopitelně i od něj získal mnoho cenných informací. Důležitým poznatkem, který jsem z knihy získal je i fakt, že na základě Postupimské dohody nám mělo Německo zaplatit válečné reparace, které jsme však do dnešního dne nedostali (a asi už nikdy nedostaneme), ač válečné reparace jsou nepromlčitelné.

11

Jak nás měli západní spojenci rádi, ukazuje i ten fakt, že všechny finanční nároky, které měla Velká Británie k Polsku, byly odpuštěny a smazány již v r. 1956. A v knize je i zmínka o nalezení části našeho pokladu v rakouských dolech, kam Němci všechny cennosti ukryli, i zajímavé zjištění, že jeden z nejmocnějších mužů normalizační doby po r. 1968 Vasil Biľak navrhoval ukončit veškerá jednání a propagandisticky využít nevrácení zlatého pokladu domů, což mu naštěstí nebylo odsouhlaseno. V poslední třetině knihy se pak již hovoří o návratu části zlatého pokladu do republiky 20. 2. 1982. Návrat byl proveden třemi speciálními letadly za všech možných bezpečnostních opatření a naprostého utajení, takže veřejnost prakticky o této události nebyla informována. A je zajímavé, že odpovědné osoby prakticky do dnešního dne neodtajnily některé dokumenty, které se týkají zlatého pokladu republiky. V době rozdělení Československa byly v sejfech Státní banky 102 tuny zlata, při čemž Česká republika (nemám rád slovo Česko, nevím proč, ale nemám) získala 63,289 tun zlata a Slovenská republika 39,137 tun zlata. A v následujících řádcích pak přicházejí šokující stránky knihy. Autorovi knihy řekl jeden z velmi dobře informovaných pracovníků Státní banky České republiky na otázku, co je s českým zlatým pokladem? Cituji: „Copak vy nevíte, že jsme před dvěma lety zlato prodali?“ A to v době, kdy na celém světě zlato získávalo na hodnotě a prakticky všechny státy zlato nakupovaly jako trvalou peněžní hodnotu. V té době se Česká republika zlata zbavila prodejem. Zlato bylo prodáno ve dvou etapách v září 1998. V první fázi šlo o 31 tun zlata a toto zlato jsme vyměnili s Německem za dluhopisy. A to se stalo v době, kdy byl guvernérem Státní banky ing. Josef Tošovský. V knize jsou pochopitelně jmenováni všichni rozhodující členové bankovní rady. A je zajímavé, jak Státní banka v souvislosti s prodejem českého zlatého pokladu mlžila, a to i prostřednictvím internetu. V souvislosti s touto otázkou jsou pochopitelně autorem knihy jmenováni konkrétní jednotliví pracovníci, kteří s touto problematikou měli co do činění. V závěru knihy pak autor pátrá po zlatých mincích ze zlatého pokladu a místo závěru pak poslední kapitolu nazval „Prodané zlato a zapomenutí hrdinové“ a jako poslední tečku uvádí tabulku o držení zlata jednotlivými státy, kterou si dovoluji z knihy opsat. USA Německo Mezinárodní měnový fond Francie Itálie Švýcarsko Nizozemsko Japonsko Portugalsko Slovensko ČESKÁ REPUBLIKA

8149,0 tun 3445,8 tun 3217,3 tun 3024,6 tun 2451,8 tun 1957,0 tun 873,6 tun 765,0 tun 606,8 tun 35,1 tun 13,7 tuny !!!

Dočetl jsem tuto knihu téměř na „jeden zátah“, jak je napínavá, nabitá fakty a informacemi, o kterých se nám normálním smrtelníkům ani nezdá. A navíc si cením i toho, že není napsána jednostranně, tendenčně ani k jednomu z kritických období dějin Československé a následně České republiky. 12

Je napsána velmi objektivně a ten, kdo by se chtěl dále zabývat výše zmiňovanou problematikou a dovědět se podrobnosti, dává autor návod, kde získávat další informace ke studiu i pro vlastní vědění. Doporučil bych každému, kdo se dívá, nebo díval, bez ohledu na skutečnosti, nekriticky ať již dříve na Východ a dnes, jak je moderní, na Západ, aby si citovanou knihu Stanislava Motla přečetl a pak by poznal, že i „přátelé“, ti i oni, nejsou zas až tak velkými přáteli, a dokážou uzmout i to, co není jejich. Ono asi stále platí, není všechno zlato, co se třpytí!!!

Pád meteoritů 7. dubna 1959 Luhy, Hojšín,Velká, a Drážkov označované také jako Příbramské. V úterý 7. dubna 1959, zanedlouho po setmění, se na sedm sekund rozzářil na nebi velice jasný bolid. Na krátkou chvíli proměnil začínající noc v den a přelétl celou oblohu. Bylo krátce po půl deváté. Bolid svou září osvětlil polovinu Čech i část Moravy. Citlivé fotografické desky deseti kamer, které let bolidu zachytily, byly po vyvolání téměř úplně černé. Bylo to, jako kdybyste stowattovou žárovkou svítili na emulzi ze vzdálenosti pouhého metru po dobu několika sekund. Desky bylo třeba nejdříve překopírovat, aby se vůbec daly proměřit. Výsledek ale předčil všechna očekávání: přesnost určení polohy na konci světelné dráhy bolidu odpovídala nejistotě pouhých dvou metrů kolmo ke dráze. Bolid se pohyboval po šikmé dráze – poprvé zazářil ve výšce 98 kilometrů. Počáteční rychlost: 20,886 kilometrů za sekundu. Mezi 44 a 23 kilometry se těleso postupně rozpadlo na 17 úlomků. Na fotografiích je bolid zachycen ještě ve výšce 22 kilometrů, ale tam pouze končila fotograficky dokumentovaná část dráhy ovzduším. Těleso definitivně pohaslo o něco níž, snad jen 13 kilometrů nad zemským povrchem. Právě pro malou výšku pohasnutí byl vysoce pravděpodobný nález nějakého zbytku – tedy meteoritu. Přestože se vše počítalo ručně na elektricko-mechanických kalkulačkách, již týden po přeletu byla vytipována oblast možného dopadu meteoritů. Šlo o území na obou březích řeky Vltavy mezi Příbramí a Sedlčany. Nebylo to nijak snadné: před přeletem tohoto bolidu nikdo neuvažoval o pádech meteoritů z fyzikálního hlediska, meteority byly vždy jen záležitostí geologickou a mineralogickou. Jaká byla poslední fáze letu po pohasnutí bolidu, tedy fáze letu po temné dráze? Navzdory všem nejistotám se pracovníci Ceplechovy skupiny pustili do hledání meteoritu. To ještě netušili, že první (a největší) kus byl již sebrán. Vyslechli přes 300 očitých svědků události a vyhodnotili jejich výpovědi, do sdělovacích prostředků předali stručnou zprávu o svém výzkumu a požádali obyvatele v oblasti možného pádu o spolupráci. Výzvy v médiích se sice s úspěchem nesetkaly, pátrací akce na místě samém však ano. Pracovník Ceplechovy skupiny Jaroslav Rajchl se v malé prodejně potravin ve vesničce Luhy u Kamýka nad Vltavou dověděl o největším spadlém kusu: již dva dny po pádu – 9. dubna – našel místní sedlák V. Vršecký na svém poli v osení čerstvě vytvořenou jamku a opodál nápadně černý kámen tvaru malého bochníku. Zprvu se domníval, že jde o valoun vhozený ze zlomyslnosti na jeho pozemek. Když pak jeho manželka zaslechla zprávu o spadlých meteoritech a řekla mu o tom, usoudil, že by to mohl být jeden z nich. Vršecký věnoval kámen své dceři provdané do sousední vesnice Višňové. Ta jej pak předala pracovníkům ondřejovské hvězdárny a meteorit nakonec, po zevrubném mineralogickém a chemickém průzkumu, skončil ve sbírkách Národního muzea v Praze.

13

Největší kus o hmotnosti 4,48 kg dopadl jen 300 metrů od předpokládaného místa dopadu. Nalezeny byly ještě další tři kusy (již menší) u okolních obcí Velká, Hojšín a Drážkov. Přes veškerou snahu se už žádný další kus z celkového počtu 17 úlomků nikde nenašel.

PŘÍBRAMSKÉ METEORITY Hojšín , Dražkov a Luhy, jsou jména tří nalezených tzv. Příbramských meteoritů, které téměř před 50 lety (7. 4. 1959) dopadly v oblasti Kamýku nad Vltavou na zemský povrch. Jsou umístněny ve sbírkách Národního muzea v Praze.

V levo je meteorit HOJŠÍN, pod ním je meteorit DRÁŽKOV a

největší je meteorit LUHY

Zápisky vojáka – 1 světová válka Dne 26. července 1914 zúčastnil se sbor hasičů z Podmok slavnosti v Krásné Hoře a okrskového cvičení počtem 14. členů. Toho dne vypukla světová válka. Také z ohlašovací knihy vojenských osob se dá usoudit, jak těžce vesnice válku nesla. V roce 1914 bylo zapsáno 16 osob i s prvním zraněným Antonínem Procházkou z 27. října 1914. V roce 1915 přišel pouze Včelák Antonín, podruhé trvale do Proudkovic. V roce 1916 nikdo a v roce 1917 pět raněných a mezi nimi byli tři invalidé. V roce 1918 jsou zapsáni dva vojáci na čtrnáct dní a jeden do domobrany a až od listopadu je přes 20 zápisů. Z této hrůzné války si dělal zápisky František Pešata z Cihelny – Podbradlí a díky jeho prasynovci Jaroslavu Hůlovi, který přepsal dochované části, můžeme si přečíst zlomky autentického svědectví znamenitého vypravěče.

14

9. 8. 1914 – Byl jsem na vartě na dráze a přišla za mnou Mařenka. Byla tu do rána a časně ráno jsem ji vyprovodil kus cesty k Voticím. Museli jsme se rozloučit. Bohužel, na jak dlouho?… Dva dny nato 40 vojáků ve vagonu jelo na frontu nejprve přes Benešov, Tábor, atd. 26. 8. – Ráno ve 4 alarm, odepjali jsme tornistry a mašírovali do 2 hodin odpoledne. Ve 4 hodiny jsme šli zpátky 6 km do vsi. Je zde studna 125 metrů hluboká. Trvá to 10 minut, než se vytáhne okov vody. V polských vesnicích je vesměs velký nepořádek atd. 30. 8. Byli jsme u Opole od 10 ráno do západu slunce v prudké palbě ze tří stran. Museli jsme ustoupit bažinami a říčkou po pás vodou. Nic jíst. Zajali jsme asi 30 Rusů – Litevců. V bitvě u Krasina jsme byli od 30 srpna do 8. září. 7. 9. Ve švarmu linii – šrapnely létaly kolem nás – málo jíst – z hladu jsem vylupoval žito z klasů, které jsem měl sebou. Děláme úkryty, abychom byli chráněni před kulkami. Tak si myslím, nekopám-li pro sebe hrob. „Když k večeru se přiblíží, tu ku nebi pohlíží, sousta chleba nepožil, a nemá, kam by hlavu složil“. 8. 9. Nic jíst – tento den byla prudká střelba. Narození pany Marie. V půl čtvrté odpoledne upadli jsme do ruského zajetí …. atd ….. 10. 9. …. 11. 9. Spali jsme v biografu ve městě Lublin. Bylo tam též mnoho zajatých německých vojáků. Byli jsme pohromadě, já, Spilka z Kosobud, Spilka a Kůrka z Předního Chlumu, Havlík ze Zhoři. Předtím je ještě zmínka o dobrém příteli Spilkovi z Kosobud, který ho vlekl po cestě. Dále zápisky popisují strasti zajetí a cestu na Sibiř, kdy v noci překročili Volhu, kdy jeho kamarádi odjeli, jak napadl sníh a v říjnu uhodil až 80-ti stupňový mráz atd…. 15. 11. – Ráno Nový Nikolajevsk. Ubytovali nás v podzemním baráku asi 100 metrů dlouhém asi 1200 mužů. Zde jsou v zajetí Jirsa z Cukavy, Škoch z Lašovic, Hubička ze Zahořan, Paukner je v nemocnici, dále z Přílepova Bílý, Z Klisince Kubíček, pak Pecka z Klučenic, a jeden z Voltýřova, Havel z Krásné Hory a Mácha provazník jsou v Tomsku. Odtud zápisky asi třičtvrtě roku nepokračují. Prý ale byla neskutečná zima, a třeba při jídle – zabalili se do všeho možného, jen štěrbinku pro oči měli volnou a rychle vyběhli pro vařící jídlo. I když hned byli zpátky tak jídlo již bylo studené. Zápisky pisky končí hrozným snem.

První světová válka

Kniha: Josef Volf, Jana Barešová, Jarmila Šárová

Legionáři z Příbramska Vydalo okresní muzeum Příbram 2002 Vypisuji pouze části vztahující se k vojákům a legionářům z blízkého okolí (FŠ) 28. 6. 1914 – Sarajevský atentát. Válka vypukla 30. června 1914, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku Mobilizace – 26. 7. 1914. Povolání byli záložníci do 32. let. Počátkem roku 1915 byli odvody mužů ve stáří 37 až 42 let. 102 benešovský pluk evidoval značnou část vojáků z Příbramska. František Ptáček padl na ruské frontě do zajetí 8. 9. 1914, byl deportován do Moskvy, kde pracoval až do roku 1919 v průmyslovém závodě. Po návratu do vlasti se živil jako rolník v Kamenné u Bohostic. V zajetí v Lublinu byli Spilka z Kosobud, Spilka z Předního Chlumu, Kůrka z Předního Chlumu. Byli transportováni na Sibiř do Nového Nikolajevska, kde byli též Jirsa z Cukavy, Hubička ze Zahořan, Pecha z Klučenic, Škoch z Lašovic a jeden z Voltýřova.

Legie v Rusku – vznikly ve druhé polovině roku 1914 102 pluk 19. 7. 1916 – Vojáci přecházeli do ruského zajetí. Vstupovali do Ruské armády a do legie – do Kyjeva Československý dobrovolnický sbor založen v Itálii v roce 1917 15

Střelecké brigády 1918. 39 pluk formován jako střelecký útvar v závěru války V legiích bojovali:

Z Kosobud: Chmátal Adolf *1898 – 9. rota 31. pluku ARCO, střelec Itálie Kormunda Václav *6. 5. 1887 – 12. rota 1. pluku M. J. HUSA, 3. pluk JANA ŽIŽKY, střelec Rusko Kubeš Josef *1886 Zadní Chlum – 9. rota 31. pluku ARCO, 6. divize, střelec Itálie Mandík Jaroslav *24. 7. 1885 Kosobudy – 21. pluk maršála FOCHE, 22. pluk ARGONSKÝ střelec Francie Mandík Rudolf *20. 9. 1894 Kosobudy – 12. rota 32. pluku výzvědného střelec Itálie Pecka Václav *2. 2. 1894 Kosobudy – 7. rota 1. pluku M. J. HUSA, 3. pluk Jana Žižky z Trocnova, Rusko, střelec Spilka Emanuel *13. 2. 1874 – technická rota 2. pluk Jiřího z Poděbrad Rusko Tůma Alois *19. 3. 1894 Kosobudy, Zadní Chlum 6. rota 2. pluku Jiřího z Poděbrad Rusko Zajíček Ferdinand *30. 5. 1890 Kosobudy – Rusko

Ze Zadního Chlumu: Kubeš Josef *1886 Zadní Chlum 9. rota 31. pluk ARCO štáb české divize střelec Itálie Skála Josef *17. 10. 1882 Zadní Chlum 24. pluk Dobrovolnický střelec Francie

Z Klučenic: Krejča František *1896 Kamenice 12. rota 1. pluk Mistra Jana Husa Rusko Hejna Šebastián *1894 – Klučenice 31. pluku ARCO střelec Itálie Řezník Josef *26. 7. 1894 Klenovice 12. rota 8. pluku Slezského, velitelství námořního oddílu u Černého moře a na Bajkale Rusko

Z Koubalové Lhoty: Máša Emanuel *17. 1. 1985 Koubalova Lhota 2. záložní pluk Rusko

Z Voltýřova: Holý Antonín *1894 Voltýřov 2. pluk Jiřího z Poděbrad Rusko Holý Štěpán *1894 Voltýřov 5. pluk T. G. Masaryka Sněžný Rusko Koubalík Josef *15. 7. 1872 Voltýřov 32. pluk Gardský, střelec, Itálie Valenta Jan *1892 Voltýřov 21. pluk Maršála FOCHE střelec Francie

Z Klenovice: Dřevo Jan *14. 11. 1895 Klenovice 10. rota 3. pluku Jana Žižky – Rusko X Habart Josef *1892, přísl. Klenovice 12. rota 5. pluku T. G. Masaryka (Pražského) Rusko X Holan Josef *6. 1. 1893 Klenovice Přísl. Krásná Hora 5. rota 34. pluku střelec Jana Čapka, střelec Itálie X Koubalík Alois *21. 6. 1891 Klenovice 3. rota 5. pluku T. G. Masaryka Rusko Novotný Vojtěch *1896 Klenovice 23. pluk Amerických Slováků střelec Francie Řezník Josef *26. 7. 1894 Klenovice příslušný Klučenice

Z Milešova: Balík Josef *1884 Milešov 24. pluk dobrovolnický, střelec, Francie Hlavatý František *1877 Milešov, 23. pluk Amerických Slováků, 22. pluk Argonský, střelec, Francie Hlavatý Prokop *1890 Milešov, 21. pluk maršála FOCHE střelec Francie 16

X Hodouš Alois *3. 6. 1893 Milešov, 1. pluk M. J. Husa, podpraporčík Rusko Holan Karel *24. 9. 1885 Milešov, 11 rota 8 pluku Slezského, Rusko X Květ Alois *12. 4. 1894 Milešov, 3. pluk Jana Žižky z Trocnova, Rusko X Květ Josef *27. 12. 1896 Milešov 3. rota 34. pluku střelec, Jana Čapka Itálie Pešata František *1881 Milešov 21. pluk Maršála FOCHE střelec, Francie X Šťastný František *3. 6. 1877 Milešov, 8. pluk Slezský, Rusko Šťastný Josef *16. 1. 1885 Milešov, 7. pluk Tatranský, jednotka strojních pušek, Rusko X Štětina Josef *6. 9. 1892, Milešov, 12. rota 5. pluku T. G. Masaryka, střelec, Rusko

Z Předního Chlumu: Čedík František *12. 10. 1874 (Solenice) Přední Chlum, jednotka strojních pušek, střelec, Itálie Květ Jan *19. 6. 1881 Přední Chlum, 3. pluk Jana Žižky z Trocnova, Rusko Lacman František Přední Chlum, Itálie Spilka Matěj *27. 7. 1876, Přední Chlum, 5. pluk T. G:Masaryka (Pražský) Rusko Trkovský Vojtěch *18. 2. 1899 Káciň, příslušný Přední Chlum (U Huptychů) 11. rota 33. pluku Doss Aho střelec, Itálie Následuje ještě řada vesnic příbramska a sedlčanska, které však již neopisuji. Poznámka: U některých legionářů z Klenovice a Milešova je před jménem znaménko X, nevím přesně, co znamená, ale protože je i u jména mého dědy Šťastného Františka a ten se z legií vrátil, předpokládám že u koho je z těchto dvou vesnic znaménko X, tak že se vrátili. Zajímavé je, že u většiny obcí znaménko není žádné (FŠ)

Československé vojsko na Rusi divize – Husitská – 1. střelecký pluk Mistra Jana Husa, Československá střelecká brigáda

I.

2. střelecký pluk Jiřího z Poděbrad, Československá střelecká brigáda 3. střelecký pluk Jana Žižky z Trocnova, Československá střelecká brigáda 4. střelecký pluk Prokopa holého

divize – 5. střelecký pluk T. G. Masaryka

II.

7. střelecký pluk Tatranský 8. střelecký pluk Slezský Vznik: 1916 Československý střelecký pluk 1916 – 1917 Československá střelecká brigáda 1917 – 1919 1. A 2. střelecká divize

Francie 1914 – 1915 rota NAZDAR 1918 – Československá brigáda ve Francii – 21. střelecký pluk Maršála FOCHE 22. střelecký pluk ARGONSKÝ 1918 – 1919 Vznik Československé střelecké divize – 23. střelecký pluk Amerických Slováků 24. střelecký pluk Dobrovolnický

Itálie 1917 – V italské armádě vznikly československé výzvědné oddíly 17

1917 – Československý dobrovolnický sbor a pracovní oddíly 1918 – Československá divize – 11. střelecká brigáda a 12. střelecká brigáda 1918 – 1919 Československý armádní sbor – 6. střelecká divize 31. čs. střelecký pluk ARCO 32. čs. střelecký pluk GARDSKÝ 7. střelecká divize 33. čs. střelecký pluk DOOS ALTO 34. čs. střelecký pluk JANA ČAPKA 35. čs. Střelecký pluk FOLIGNO 39. čs. Pluk VÝZVĚDNÝ 1918 – 1919 – Domobranecké prapory – 55 praporů

Legionáři Počty legionářů registrované z blízkého okolí na Příbramsku. Bohostice: 13; Dolní Hbity: 43; Nepřejov: 8; Hbity: 5; Horní Líšnice 3; Třtí: 5; Kamýk nad Vltavou: 25; Klučenice: 20. z toho Klučenice 3, Kamenice 1, Kosobudy 9; Kobalova Lhota 1; Voltýřov 4; Zadní Chlum 2; Rusko 10 Itálie 7 Francie 3 Krásná Hora: 81 z toho Ruská 38; Itálie 26; Francie 16; Neznámo 1 Krásná Hora: 50 z toho Francie 9; Itálie 14; Rusko 26; neznámo 1 Podmoky: 8 z toho Francie 3; Itálie 1; Rusko 4; Milešov: 22 z toho Francie 5; Itálie 5; Rusko 12 Z toho samotný Milešov 11; Francie 4; Itálie 1; Rusko 6 Klenovice: 6 z toho Francie 1; Itálie 1; Rusko 4 Přední Chlum: 5 z toho Itálie 3; Rusko 2 Prameny: Okresní muzeum Příbram – sbírka dokumentace 1. světová válka Vojenský historický ústav Praha – Zajatecký oddíl československého červeného kříže.

Legionáři

Opis části z brožury Podmoky Během první světové války utvořila se armáda státu ještě nenakresleného na mapě světa. Českoslovenští legionáři, převážně přeběhlí vojáci rakouskouherské brané moci, utvořili v kritických letech války perfektně organizované pluky, postupně se zapojující do bojů na italské, francouzské a ruské frontě. Tehdy celý svět ohromila zpráva o ovládnutí poloviny Sibiře, potažmo železniční magistrály, neznámými vojáky z nějakých Čech a Slovenska. Po vzniku republiky měli v úmyslu probít se domů, přes revolucí se zmítané Rusko. Situace nakonec ukázala obtížnou cestu kolem zeměkoule z Povolží po sibiřské železnice do Vladivostoku, pak přes dva oceány a Ameriku do Evropy, méně nebezpečnou. O dobrodružné příhody přitom nebyla nouze. Z nejznámějších bojů se legie zúčastnily bitev u Zborova, Bachmače, Vouziers (Vuzijé), Arrasu, terčinu, Dos Alta a mnoha dalších. Jinak Češi byli rozseti po všech bojištích v Evropě. Z dostupných jmen lidí z okolních vesnic, kteří bojovali v legiích a vrátili se: Josef Baloun z Mokřice. Josef Bartůšek, Josef Davídek, Karel Baloun, Jan Bočínský, Antonín Hájek a Josef Holan z Krásné Hory. Josef Bláha z Řadov. Josef Bláha, Emil Bláha z Kamýka. Josef Černý z Mrázov, František Hroník, Štěpán Michálek, a Alois Mrázek z Podmok, Rudolf Břešťál, Antonín Holan, Josef Sirotek a František Hejna ze Svatého Jánu. A z Milešova to byli: Alois Hodouš, František Šťastný (můj děda), Josef Štětina, Alois Květ, Josef Květ, Z Klenovice to byli: Josef Habart, Josef Holan, Alois Koubalík a František Maštík. Alois Tůma ze Zadního Chlumu. Další z Krásné Hory: Balatý Alois, Karel Kmoch, František Ondrák, František Šimek, František Spilka, Adolf Spilka, Leopold Dolejška, Josef Malík, Josef Volf. Václav Sedlák a František Votlučka z Bražné, Triner Josef 18

z Tisovnice, Václav ovocný z Ktrašovic, Jan Chýle ze Švastalovy Lhoty, Tatoušek Hynek ze Břehů, a Maštík Josef Dvořák a František Dvořák z Proudkovic a mnozí další. Mnozí z legionářů padli a nebo byli zajati. Na příklad Z Podmok padli v boji tito legionáři: František Procházka, Antonín Procházka, oba z čp. 1. Josef Procházka a Antonín Procházka z čp. 15; Boleslav Procházka a Antonín Procházka z č. p. 21, František Černý, Václav Cihelka, František Čedík, a František Pešata z Podmok. Z Proudkovic padli: Jan Kolka, Bohumil Kolka, Josef Bouchal, a Václav Jakoubek, dále padl Antonín Burian z Předního Chlumu. Padlých legionářů bylo mnoho i z ostatních obcí.

Požár chemické továrny v Milešově Takto jej popsali podmočtí hasiči. Dne 18. srpna 1919 vypukl na důlním závodě v Milešově požár, který doposud neměl pamětníka. Hořela chemická továrna a každou chvíli hrozilo vybuchnutí kotle. Na všechny strany sálal takový žár, že nabylo možno ani blíže přistoupit. Sbor náš spěchal co nejrychleji se stříkačkou samotažně (bez zápřahu) k místu, ale musela být dopravena hned zase zpět, neboť snadno mohli chytit i Podmoky, protože vítr v tu stranu vál a žhavé oharky létaly až 2 km daleko. Nejžalostnější naříkání prováděla však osiřelá siréna, která volala tak úzkostlivě, že toho nikdo, kdo ji slyšel, nezapomene. V začátku tak skončil místní průmysl. V lednu roku 1931 vyhořelo čp. 1. Matěje Bočínského na Předním Chlumu, pro naprostý nepřístup k vodě. Přijeli zlákovičtí i klenovští hasiči.

Letecké neštěstí nad Předním Chlumem v roce 1929 Při závěrečném vojenském cvičení 2. a 5. bývalé pěší divize se dva vojenské aeroplány se srazily, když pilot stíhacího letounu oslněn sluncem nalétl na pozorovací aeroplán. K tragické události došlo dne 5. září 1929 přesně o hodině dvanácté dopadly na zem úplně roztříštěny. Letadla patřila k 34. letce 1. leteckého pluku Praha Kbely, která vzlétla z cvičného letiště v Dlouhé Lhotě u Příbrami. Úkolem letců při těchto manévrech bylo střežení mostu přes řeku v Kamýku nad Vltavou. Podle očitého

svědka, příslušníka téhož útvaru, skupinách, každá skupina osamoceně před první skupinou. jiné letadlo. Vzájemné polohy z dálky, bývají klamné. Pravými obě o ně okamžitě přišla, létaly jen zbytky konstrukce a

letadla letěla ve tříčlenných samostatně. Jeden z letounů letěl Proti němu ve stejné výšce letělo letadel ve vzduchu viděné křídly letadla zachytila o sebe a rozpadla se na kusy a vzduchem cáry plátna.

Dvaadvacetiletý pilot, četař Josef Pekárek se svojí „jedenadvacítkou“ se podivně stočil a jako kámen padl k zemi. Letadlo se roztříštilo o stráň u Předního Chlumu u pole Jana Květa, nedaleko Hřeben. Na místě dopadu jeho stroje stojí dodnes pomník připomínající tuto tragickou událost. 19

Druhé letadlo, dvoumístný pozorovací dvouplošník A-11 opsalo svým ocasem oblouk do výšky a šikmo se zřítilo k zemi. Dopadlo u čp. 5 na Předním Chlumu, na okraj lesa Františka Zelenky, kde je rovněž pomník připomínající tuto tragickou událost. V pozorovacím dvouplošníku zahynul pilot četař Jaroslav Boll a pozorovatel Antonín Selnár. Na místo dostavila se ihned komise a po prozkoumání dala trosky odklidit, které se v den ukončení cvičení u zahrádky Mladotovy všechny spálily. Na památku této tragické události bylo nákladem legionářského spolku z Krásné Hory, jejího okolí a také z příspěvků pozůstalých zhotoveno a osazeno sousoší, jehož součástí byla socha T. G. Masaryka v životní velikosti. Tento monument byl umístněn u kostela v Krásné Hoře. Odhalení památníku se konalo 13. července 1930. Na tomto památníku jsou zachovalé fotografie všech tří pilotů, kteří při tomto leteckém neštěstí přišli o život. Krátce před vypuknutím II. světové války byla socha T. G. Masaryka ze sousoší vyjmuta a ukryta ve stodole v Krásné Hoře. O její uschování se postaral místní učitel. Po válce byla socha opět vrácena na původní místo. V padesátých letech byla socha opět odstraněna a dodnes nikdo neví, kde se nachází.

Havárie rogala s následkem smrti na Předním Chlumu. V osmdesátých a počátkem devadesátých let byl Přední Chlum hojně využíván rogalisty ke startům ve směru na Podkovu. Startovalo se z vrcholu, na němž stojí nyní stožár mobilních operátorů. Celý prostor směrem k Podkově jsou pastviny a tenkrát je využívalo JZD Orlík k pastě svého dobytka. Několikrát při startech rogala se dobytek splašil a vběhl do zalesněného prudkého svahu se skalami nad řekou, několik kusů se vážně zranilo, údajně některé bylo nutno ze svahu vyzdvihnout vrtulníkem. Pilot rogala byl z Milevska, startoval od Altánku Vzduchovských skal na opačném břehu Vltavy, havaroval na místě zvaném „Mrtvena“ a zabil se. Asi od poloviny devadesátých let již rogalisté toto místo nevyužívají.

Zabití mladíka bleskem na Předním Chlumu. Stalo se v padesátých letech, přesnější údaj se mi nepodařilo zjistit. Asi šestnáctiletý mladík přijel autobusem do Zlákovic s úmyslem navštívit svoji tetu paní Zelenkovou z Předního Chlumu. Blížila se silná bouřka a zlákovičtí mladíka varovali, aby počkal, až se bouřka přežene. On však na to nedbal, přesto v cestě na Chlum pokračoval. Nahoře na Chlumu jej zastihla velká bouřka a blesk ho zasáhl vedle skály (velké hromady kamení sebraného v polích) a na místě usmrtil. Mladík se jmenoval Kolka a byl z Řetče.

Přední Chlum – historie a pověsti Ke jménu osady Přední Chlum se váže stará pověst dochována ústním podáním. Pověst zapsal pan Josef Čaloun (*1900 – 1968) z Předního Chlumu tak, jak ji v mládí jako pasák dobytka v čp. 18 slyšel vyprávět od paní sládkové pivovaru Šefrovny, paní Geissetreiterové. Pověst sahá do 14. až 15. století. Osada Přední Chlum byla poddaná ves, kterou vlastnil Jetřich z Chlumu. Jeho hrad, či tvrz stála na vrcholu (nad místem kde se říká U Jarošů mezi Struhami a Šefrovnou. Jetřich měl tři syny, Jana, Jindřicha a Jošta. Dal pro své syny vystavět někdy v dobách husitských ještě dvě další dřevěné tvrze. Odtud také pochází i místní název“U třech knížecích vrchů“. Bratří Chlupové se hlásili veřejně k církvi českobratrské, pod obojí a v dobách pohusitských byly jejich tvrze vypáleny. Bratřím Chlumům patřila ves Chlum, osada Hřebeny a všechny polnosti dnes zvané na Podkově. Aby polnosti kolem řeky snáze obhospodařovali, stáli prý stáje, stodoly a špýchary na místě dnešní zahrady u čp. 18 (dnes u Chýlů). Kde mají na zahradě sklep, který prý pochází z té doby.

20

Podle jiné pověsti onen sklep pochází z usedlosti, jejíž majitel našel veliký poklad a místo dřevěných budov, které při povodních na Vltavě byly často ohrožovány, postavil budovy zděné, mnohem výše od Vltavy. V tehdejších dobách dle všech známek bylo dno řeky mnohem vyšší než dnes. Podle historických dokumentů byly osudy Předního Chlumu úzce spjaty s historií nejbližšího okolí. Od 14. století náležel Přední Chlum manskému statku, který patřil královskému hradu Kamýk (Vrškamýk). Po zřízení královského úřadu v Dobříši. Připadali k němu Kosobudy, Zadní Chlum, Přední Chlum. Zápisy z let 1615 a 1630 uvádějí tyto vsi v panství Dobříšském. Roku 1654 koupil Chlum Vilém Jindřich Mladota ze Solopysk. Zemřel 17. 4. 1691 a zanechal pět synů, z nichž Janu Vilémovi patřila též Zahrádka u Petrovic. Tak se Oba Chlumy a Kosobudy staly součástí panství zahrádeckého, a náležely Mladotům ze Solopysk. Po roce 1710 koupil zahrádecké panství hrabě Jan Cukr z Tamfeldu († 1781). Přední Chlum zůstal při statku Zahrádka až do zrušení roboty 1848. farností patřil do Klučenic. Od roku 1864 do roku 1906 podle zápisu byly „Kosobudy obcí ouřední Podmokům a oběma Chlumům“. Přední Chlum po té patřil farností do obce Těchnič. V letech 1906 – 1949 byl Přední Chlum přidělen Podmokům, hejtmanství Sedlčanské v kraji Táborském, později okres Sedlčany. V říjnu 1949 bylo jednáno o rozdělení majetku obce Podmoky samostatným obcím. Teprve 12. 6. 1950 došlo schválením k osamostatnění obce Přední Chlum. Obec Přední Chlum nebyla v té době spojena s okolím žádnou slušnou silnicí. Okresní silnice byla 3 km vzdálená a spojení s ní bylo pouze po kamenitých, úzkých stezkách a po pěšinách. Polní cesta z Chlumů na Hřebeny existuje dosud. V roce 1950 začaly práce na spojovací cestě do Milešova. Předpokládané náklady 200 000 Kčs hradil stát. Silnice v délce 1500 metrů umožnila řádné spojení s okolím. Občané vydatně přispěli vlastní prací. Pracovalo zde 25 občanů a 6 párů potahů. V roce 1957 byla rozšířena silnice, ze Hřeben do Klenovice. Elektrifikace Předního Chlumu proběhla z části v roce 1955 čp. Kuchař, čp. 21 Hrubý, čp. 46 Buchal. V roce 1959 se připojilo dalších 21 popisných čísel. Dne 10. 11. 1959 byly pro obec Přední Chlum slavnostní chvíle. V 6 hodin večer byla rozsvitná, kterou občané oslavili na Šefrovny, společným pohoštěním, na které se složili. Dne 24. 11. 1959 bylo vydáno povolení k trvalému provozu elektrorozvodných zařízení. Poslední volby v samostatné obci Přední Chlum se konaly v roce 1957 spolu s volbami i do ONV Milevsko. Kandidátem pro tento obvod byl Otto Dvořák, Milešov čp. 58 přednosta pošty Do KNV byl zvolen František Zajíček, tajemník MNV Kosobudy čp. 27

Loupežníci v našem kraji. Již ve středověku jsou zmínky v historických pramenech, že v Líšnickém údolí docházelo na obchodní stezce z Příbrami do Tábora, která tudy vedla k častým přepadům a olupováním pocestných. V hlubokých lesích podél líšnického potoka vlévajícího se do Vltavy před Solenicemi, docházelo k častým přepadům nejen za středověku, ale i ve dvacátých a třicátých letech minulého století. Jednou také podle vyprávění uloupili ve Zlákovicích prase a sním se vraceli směrem na Smolotely domů do Kácině. V Líšnickém údolí jej vyvěsili na stromy, kde jej porcovali a o lup se dělili. Tomu místu se říká „masné krámy“. Další místo kde docházelo k dělení kořisti loupežníků se nachází ve Stodolištích, kde se též říkalo „mastné krámy“. Za první republiky a dříve se kradlo a loupilo podle vyprávění pana Františka Balíka velmi často a to se týkalo i pytlačení. I Kosobudy byly rajonem „Zlákováků“, kteří i sem chodili krást.

21

Měnová reforma v roce 1953. Dne 2. června 1953 byla provedena měnová reforma. (Ač ještě několik hodin předtím president republiky Antonín Zápotocký v rozhlase k národu prohlašoval, že se měnová reforma nechystá!!!) Na osobu se měnilo maximálních 5000 Kč v poměru 1:5 a ostatní hotovost 1:50.

Z Předního Chlumu vyměnilo 42 občanů ve starých penězích 394 372 Kčs Nové peníze:

13 163 Kčs

Úspory byly znehodnoceny Takovéto byly ceny některých potravin před, a po měnové reformě v Kčs. Rok 1953 Rok 1956 1 kg výběrové rýže 33,00 11,00 1 kg vepřového bůčku 26,20 20,00 ¼ kg ementálu 10.00 7,25 1 kg hrachu 11,00 7,00 ½ kg slaniny 20,00 17,50

Československá měnová reforma (1953) Z Wikipedie, otevřené encyklopedie Československá měnová reforma z roku 1953 byla měnová reforma, kterou provedlo komunistické vedení Československé republiky.

Podstata reformy Reformou vláda odstranila znehodnocení měny, přídělový systém i černý trh, zároveň ale poškodila mnoho drobných i velkých střadatelů, živnostníků a obchodníků, kteří přišli o provozní kapitál. Přestože ještě 36 hodin před jejím provedením prezident republiky Antonín Zápotocký oznámil, že koruna je pevná a takový krok nepřichází naprosto v úvahu, 1. června k reformě opravdu došlo. Zatímco hotovost do 300 Kčs na osobu se přepočítávala v poměru 5:1 (pouze však u osob kteří nepoužívají námezdní práci), u všech ostatních již v poměru 50 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz. Vklady u peněžních ústavů do 5 000 Kčs včetně byly přepočítávány v poměru 5 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz, vyšší vklady do 10 000 Kčs už v poměru 6,25:1, vklady do 20 000 Kčs v poměru 10:1, ty do 50 000 Kčs 25:1 a vyšší v poměru 30:1. Právě tento krok většina obyvatel pochopila jako velkou krádež, tím spíše, že členové komunistické strany dostali často lepší kurs, který navíc nebyl vázaný na výši částky. V některých městech došlo po reformě k nepokojům zejména mezi dělníky. Nejsilnější odpor vzbudila měnová reforma v Plzni, kde byl její dopad ještě zvýrazněn tím, že plzeňská Škodovka úmyslně vyplatila mzdy dříve, před reformou (viz Plzeňské povstání). Vklady složené na nové vkladní knížky po 16. květnu 1953 se přepočítávaly v poměru 50:1. Vklady na knížky dělníků a úředníků z pravidelného podnikového spoření se přepočítávaly v poměru 5:1. Zůstatky na účtech organizací JZD se přepočítávaly 5:1. Průměrně došlo k celkovému přepočtu 10:1 (Vklady ve státní spořitelně před měnovou reformou 9 000 000 Kčs, po přepočtu 930 000 Kčs). V důsledku této reformy ještě více poklesla životní úroveň a kupní síla obyvatelstva, což se odrazilo na síle celé československé ekonomiky. 22

Některé maloobchodní ceny před a po peněžní reformě 1952 Zboží množství 1937 6/1953 1954 1955 Vázaný trh Volný trh Chléb 1 kg 2,25 8,16,2,80 2,60 2,60 Rohlíky 1 kg 5,90 37,70 56,60 8,30 6,60 6,60 Hovězí zadní 1 kg 17,- 48,200,25,- 25,- 25,Máslo 1 kg 16,50 80,450,44,- 42,- 42,Rýže 1 kg 3,05 40,300,28,- 19,- 16,Cukr kostkový 1 kg 6,35 15,70 140,14,- 11,- 11,Káva 1 kg 36,- … 1500,- 300,- 240,- 240,Rum 1l 19,- … 430,68,- 57,60 57,60 Pramen: Statistická ročenka ČSR 1958. Měnová reforma byla provedena bez předchozího souhlasu Mezinárodního měnového fondu. Byly tak porušeny základní závazky vůči této organizaci a po nátlaku bylo členství Československa v MMF v roce 1954 ukončeno.

30. 5. 1953 – 3. 6. 1953 – Měnová reforma a následné občanské nepokoje Z Wikipedie, otevřené encyklopedie Roku 1953 již bylo jasné, že československá měna a potažmo celá ekonomika nebudou schopny se vyrovnat s ohromnou zátěží, které bylo po politických změnách v únoru 1948, kdy se Československo stalo definitivně součástí sovětského bloku, vystaveno československé hospodářství. Československo se muselo podřídit a přizpůsobit úkolům, jež mu prostřednictvím RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci) v roce 1949 uložila sovětská vláda. Očekávala se válka mezi oběma mocenskými bloky, což znamenalo klást důraz hlavně na rozvoj těžkého průmyslu, hutnictví, hornictví apod. Maximálně omezit se musely i obchodní vztahy se západními zeměmi. Československo, jehož národní hospodářství se před únorem 1948 opíralo zejména o lehký a spotřební průmysl, jež byly na velmi dobré úrovni, neoplývalo nikdy přebytkem vlastních zdrojů a bylo závislé na dovozu surovin. Na základě politických rozhodnutí vynakládalo během první pětiletky (1949– 1953) obrovské finanční prostředky na výstavbu nových podniků těžkého průmyslu a to i v místech, ve kterých nebylo dostatek surovin ani energie. To sebou neslo nutnost dalších masivních investicí (přehrady, elektrárny). Velká část výroby se přeorientovala na výrobu válečnou, jež pohlcovala stále více finančních prostředků ze státního rozpočtu. Průmysl, jenž vyráběl vojenský materiál, nedokázal uspokojit vzrůstající poptávku po běžném spotřebním zboží. Ještě v roce 1952 platil na některé druhy zboží přídělový systém. Narůstající krize postihla i československou měnu, nad níž již od roku 1951 začala Československá státní banka ztrácet kontrolu. V roce 1953 se československý měnový systém dostal do velmi těžko řešitelné situace. Od listopadu 1952 se začaly podnikat první kroky k provedení měnové reformy (připravoval tým ekonomů vedených ing. Václavem Hůlou za pomoci sovětských poradců), mince se razily v Leningradě, papírové peníze se tiskly v Moskvě. Vše probíhalo za nejpřísnějšího utajení. Řešily se případné problémy, připravoval bezpečnostní aparát, rozvozy nových peněz a uvažovalo se o možném nasazení armády. Reforma však neměla řešit jen ekonomické problémy státu, měla zasáhnout i tzv. „Bývalé lidi“, tedy všechny, kdo byly spojeny s minulým, demokratickým režimem. V lednu 1953 bylo vyhláškou ministerstva vnitřního obchodu stanoveno, kdo má nárok na odběrní poukázky a potravinové lístky a může nakupovat levně na vázaném trhu a komu to nebude z politických důvodů dovoleno (vesničtí boháči i se svými rodinami, soukromí podnikatelé a živnostníci, důchodci-vyšší státní úředníci z let před rokem 1945 a další). Přes velmi přísné utajení se kolem 23

poloviny května 1953 začaly mezi lidmi šířit zprávy o chystané měnové reformě. Propukala panika a lidé začali v obchodech vykupovat všechno možné zboží. Aby zmírnil rozruch, vystoupil 30. 5. 1953 prezident Antonín Zápotocký s veřejným projevem a uklidňoval rozrušenou veřejnost, že československá měna je pevná, a že žádná reforma nebude. Ten samý den byly o 17:00 hodině uzavřeny obchody, ve kterých již stejně nebylo takřka žádné zboží, a předseda vlády Viliam Široký ohlásil v rozhlase rozhodnutí vlády. Reforma byla provedena 1. – 4. června 1953. Na její provedení vynaložil stát kolem 50 miliónů korun a získal celkem 3,5 miliardy nových korun, které v prvé řadě použil ke zlevňování některých druhů zboží. Koruna byla svázána s rublem a Československo přestalo být v roce 1954 členem MMF. Měnová reforma zasáhla veškeré obyvatelstvo Československa, jež přišlo cca o 105 miliard korun. Ceny, mzdy a důchody se snížily v poměru 5:1. Pokud hotovost člověka přesahovala 300 korun, které se měnily v kurzu 1:5, tak všechna ostatní hotovost byla měněna 1:50. Přirozeně, nejvíce na reformu doplatily ti, kdo měli větší množství finančních prostředků. Nebývale vzrostly ceny, dlužníci byli zvýhodněni před věřiteli tím, že dluh mohl být vrácen po vyhlášení reformy, státní podniky, které stály před krachem, byly rázem oddluženy apod. Přesto, že měl systém, alespoň se tak domníval, vše pod kontrolou, nedokázal zabránit obecně šířené nespokojenosti mezi ožebračeným obyvatelstvem. Již první den provádění reformy se na mnoha místech protestovalo, a spontánní protesty živelně přerostly v mnoha závodech ve stávky a demonstrace. Do dnes bohužel nevíme, kde všude se stávkovalo, někdy se uvádí přibližné číslo 120. Nejznámější demonstrace proběhly v Plzni, velké demonstrace proběhly také v Praze. Ostravě, v Bohumíně a Orlové. Demonstrovalo se však i na méně známých místech, ve Strakonicích, v Horšovském Týně, v Horažďovicích, v Ústí nad Labem, Vimperku, Táboře aj. Státní moc reagovala rychle, perzekuce se týkala stovek, možná i tisíců lidí, kteří byli v následujících měsících odsouzeni k různým trestům.

Československá měnová reforma (1919) Z Wikipedie, otevřené encyklopedie Československá měnová reforma roku 1919 také zvaná Rašínova měnová reforma měla za úkol oddělit československý peněžní oběh od ostatních částí bývalého Rakousko-Uherska. Hlavním architektem této měnové reformy byl ministr financí Alois Rašín.

Cíle reformy · · · · ·

osamostatnit peněžní oběh zlikvidovat inflační peníze, které vznikly během první světové války vytvořit novou československou měnu založit měnovou politiku na maximálním zhodnocení měny – tedy na zvyšování její kupní síly spojit korunu se zlatem – zlatý standard

Provedení V noci z 25. na 26. února byly uzavřeny hranice a byl zastaven veškerý pohyb osob a zboží přes hranice, včetně poštovního styku. V době od 3. do 9. března bylo provedeno okolkování rakousko-uherských bankovek a byla namísto rakousko-uherské koruny zavedena koruna československá v poměru 1 : 1. Reforma byla provedena kolkováním bankovek. Byla okolkována polovina předložených hotovostí. Okolkovaná hotovost zůstala v oběhu. Druhá polovina byla zadržena jako nucená státní půjčka. Byly vydány vkladní listy, tedy vládní dluhopisy, které zněly na jméno a byly nepřevoditelné. Tímto způsobem bylo staženo z oběhu asi 34 % oběživa.

24

Současně s tím byl pořízen soupis veškerého movitého a nemovitého majetku, cenných papírů a vkladů. Tento soupis byl podkladem pro dávku z majetku a z přírůstku majetku. Úkolem tohoto opatření bylo eliminovat aktiva a majetek, který byl inflačního původu. Dávky byly výrazně progresivní a měly za úkol odčerpat finanční bezhotovostní kupní sílu a zdanit válečné zbohatlíky. V dubnu 1919 byla zavedena koruna československá – peněžní jednotka nového československého státu. Proti tomuto označení protestovala řada historiků, kteří namítali, že toto jméno nemá oporu v české historii. Navrhovali jiné označení – např. sokol, říp apod. Současně s tím se připravovaly podmínky pro zavedení zlatého standardu. Hlavním úkolem bylo vytvoření potřebné zlaté rezervy – zlatého pokladu. Jedním zdrojem byly dobrovolné dary (94 tisíc zlatých mincí a medailí, 64 kg ryzího zlata) a výnos státní půjčky ve zlatě, stříbře a cizích valutách. Tak bylo získáno 3 300 kg ryzího zlata, 272 000 kg ryzího stříbra). Půjčka byla splacena do roku 1926. Provedení i výsledek reformy je dodnes považován za obdivuhodný. Československá koruna se stala jednou z nejstabilnějších měn v Evropě. Problematickou okolností byl fakt, že v době provedení reformy nebyla ještě uzavřena versailleská mírová jednání a stanovena definitivní hranice ČSR. Proto byla v některých oblastech osídlených národnostními menšinami reforma bojkotována.

Československá měnová reforma (1945) Z Wikipedie, otevřené encyklopedie Československá měnová reforma, která proběhla 1. listopadu 1945 měla za úkol snížit objem peněz v oběhu a znovu zavést československou korunu. Do té doby bylo oběživo používané na území státu velmi pestré. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku se používaly protektorátní koruny a v omezené míře i německá marka, na Slovensku slovenská koruna, na území dříve obsazeném Maďary se používalo pengő. Vojáci sovětské armády platili korunovými poukázkami z roku 1944 a americká armáda platila spojeneckými markovými poukázkami. Ihned po osvobození začalo obyvatelstvo (nejprve spontánně) na osvobozeném území také opět platit prvorepublikovými bankovkami a mincemi, tato skutečnost byla později 25. srpna 1945 legalizována. Do oběhu na Slovensku byla v létě 1945 uvedena i bankovka v hodnotě 2000 Kčs, její oběh byl však omezen pouze na území Slovenska. Všechny peníze byly vyměněny v poměru 1 : 1 za československé státovky vytištěné v Anglii. Každý si mohl vyměnit 500 Kčs. Částky převyšující 500 Kčs byly nuceně složeny na tzv. vázané vklady. Tyto vklady zůstaly zablokovány až do roku 1953, kdy byly při další měnové reformě bez náhrady zrušeny. Protože byl nedostatek mincí, zůstaly i po reformě v oběhu protektorátní mince, mince první republiky a mince Slovenského státu s tím, že byla rozšířena jejich platnost na území celého Československa. Kurs amerického dolaru byl stanoven na 50 Kčs

25

Nález dopisů Mistra Jana Husa na Šefrovně K místům na Šefrovně se váže ještě historický nález v čp. 17. ( u Spilků) Při výkopu základů, kolem roku 1920 byla objevena skrýš ve skále, v níž byly uloženy dopisy Mistra Jana Husa nejmladšímu Chlupovi Joštovi. Byly zde rovněž nalezeny knihy českobratrské. Dokumenty byly odvezeny do Prahy a uloženy v klášteře Emauzy.

Školní pravidla. (historická) 1.) Choď bedlivě do školy! 2.) Do školy přicházej v pravý čas čist a učesán! 3.) Než-li do školní světnice vkročíš, otři bláto nebo sníh s obuvi a šatův! 4.) Po chodbě a schodech kráčej zvolna a tiše! 5.) Vstoupíš-li do školní světnice, pozdrav a pokloň se učiteli, odlož svrchní šat a jdi na vykázané místo! 6.) Před vyučováním nechoď z místa, nepovykuj, nýbrž se připravuj na vyučování! 7.) Co máš učiteli oznámiti, oznam před vyučováním! 8.) Vstoupivšího do učírny učitele neb hostě pozdrav povstáním a stůj tak dlouho, až se pokyne, abys sedl! 9.) Při vyučování buď pozorným a varuj se všeho vyrušování! 10.) Nepřinášej do školy věcí nepříslušných, zejména cukrovinek! 11.) Potřebu tělesnou vykonej, než do školy vstoupíš, přičemž záchodu neznečisti! 12.) Za vyučování nejez! 13.) K odpovědi se hlas, pouze ruku zvedna! 14.) Odpovídej nebo čti hlasitě, stoje při odpovědi přímo! 15.) Jdeš-li k tabuli nebo ke stolu, pokloň se učiteli, totéž učiň odcházeje! 16.) Po vyučování slož své věci beze hluku! 17.) Ze školy odcházej podle ustanoveného pořádku! 18.) Buď svorným a laskavým! 19.) Nedaruj peněz, nevyměňuj a neprodávej věcí bez svolení svých rodičův! 20.) Nepoškozuj školní nářadí ani věcí spolužákových! Každou učiněnou škodu jsi povinen nahradit! 21.) Neškrab a nepiš po stěnách! 22.) Nedělej ve školní budově smetí! 23.) Vážné osoby slušně pozdravuj! 24.) Nevysmívej se nikomu a netup nikoho! 25.) Na veřejných místech nekřič, neházej, neper se! 26.) Nepoškozuj stromův a jiných rostlin! 27.) Zvířat netrap, ciť ona jako ty! 28.) Ptáčkův, jejich hnízd a vajíček nečiň! 29.) V zimě po chodníku se neklouzej! 30.) V soumraku nejdi, nejsa poslán od rodičův na ulici! 31.) Nenavštěvuj hostinců, veřejných tanečních zábav a divadel!

26

Pálení knih z milešovské knihovny. Po komunistickém puči v únoru 1948, který později byl nazýván „vítězným únorem“, aktivní místní komunisté přebrali začátkem padesátých let knihy v milešovské knihovně, ze které vyřadili knihy a veškerou literaturu odporující komunistickému myšlení a připomínající první republiku. Mělo se jednat o významnou část knihovny. Vybrané knihy byly uskladněny v místnosti v objektu garáží na nákladní auta milešovských dolů, které stávaly nahoře na šmaldě a byly z Milešova dobře viditelné. Dva místní kluci Pavel Květ a Josef Veselý se do této místnosti dostali malým světlíkem nad dveřmi a odnesli odtud plnou nůši „rodokapsů“ a podobné literatury, která mládež tehdejší doby zajímala. Po nějakém čase milešovští komunisté „Na Horách“ před garážemi „Na verku“ knihy spálili. Mělo mezi nimi být i knihy, které po založení československé republiky daroval T. G. Masaryk milešovské knihovně. Podle kronikáře pana Aloise Hejry měl T. G. Masaryk darovat milešovské knihovně 1000 svazků knih. Podle dalšího pamětníka při tom hrál milešovský řídící učitel pan Jaroslav Kohout na harmoniku a paní A. Řeřichová měla při tom zpívat „Proč bychom se netěšili“. * V padesátých letech po založení JZD někteří místní komunisté chtěli udělat z milešovského kostela sýpku na obilí. Tento názor prosazoval především horlivý komunista Š. Čedík. Elektrifikace V roce 1931 byla dokončena podmockým katastrem probíhající primární linka elektrického napětí vedoucí od Milešova do Krásné Hory, kde započala elektrizační činnost. Odškodněním za jeden sloup v poli dostal každý Kč 20,- v louce Kč 10,- v mezích ničeho. Za místo pro stožár Kč 100,- a za škody způsobené v osení 40 haléřů za metr2 v jeteli 20 haléřů. Toho roku si Podmoky prostřednictvím okresního úřadu podaly řádně doloženou žádost na povolení subvence pro elektrifikaci obce. Roku 1933 byla ministerstvy financí a zemědělství povolena elektrifikace a 45 % dotace státu. V kronice se dále píše: Uskuteční-li se elektrifikace jest to otázkou času neb stálým oddalováním elektrické energie si občané obstarávají a používají motory benzínové. Toho času jest v osadě 8 benzínových motorů o různé síle H.P. (H.P. koňská síla) Ale! Ve výborně vedených kronikách se o věci již v zápisu neobjevilo a tak od pamětníků víme… Z původního záměru sešlo, pro neochotu některých hospodářů vést vedení přes svá pole. Roli sehrála i váhavost při přijímání novoty, nedůvěra a snad i nedostatek finančních prostředků, či spíše nevůle doinvestovat dávanou státní dotaci. Zkrátka. Subjektivní potíže nevyužily šance. Pokrok se přece nezastavil a v roce 1940 bylo zavedeno elektrické vedení po celých Podmokách. Tentokrát už jen protektorátní z hliníku, když za stejnou cenu mohlo být před léty vedení měděné. V Kosobudech byla zavedena elektrika v roce 1948 V Milešově bylo zavedeno elektrické osvětlení v roce 131 V Milevsku bylo zavedeno první elektrické vedení roku 1921

K založení zemědělského družstva v Podmokách se v kronice píše… Přestože pokusy o združstevňování spadají jinde v Čechách, už do 19 století a po vzniku ČSR Kampeli iniciuje zakládání vesnických úvěrových družstev, až po únoru 1949 dochází k lámání chleba. Od roku 1945 se sice ustavují strojní, či jiná zemědělská družstva, ale zahájení „dobrovolné“ kolektivizace umožnil až zákon z 23 února 1949. V okolí se začala zakládat družstva. Pouze v Podmokách se sousedé dlouho scházeli a radili, zdali vstoupit, či nevstoupit. V kronice jest dopsána tato nekonečná věta: Do konce roku 1951 v Podmokách 27

jednotné zemědělské družstvo dosud nebylo, ani v roce 1952 ani 1953. Tlak doby byl ale neúprosný a k založení došlo „konečně“ v dubnu 1956. V polovině padesátých let bylo ve vsi několik větších sedláků, považovaných i za kulaky. Vystěhování nedošli k naplnění, pro obecný duch soudržnosti, přes radikální názory jednotlivců, vycházejících z atmosféry těch časů (mladým už tak vzdáleným). Faktem zůstane, že v Podmokách k vystěhování nedošlo, když zde lidé drželi více při sobě než jinde. Po vzniku JZD lidé pracovali večer dál alespoň na záhumenkách, a když nastalo jisté uvolnění, někteří hospodáři měli tendenci z družstva vystoupit. Zasáhl opět stát a omezil dokonce i počty zvířat možných doma vlastnit. Lidé si zvykli a přestali i domácí chléb. Obvykle se peklo jednou týdně. A ještě perlička. První televize byla zakoupena prý na podporu vstupu do JZD a umístněna na MNV v obecním domku. Sousedé se u ní scházeli, stejně jako při mariáši, při tom se pobavili a do obce se začínal valit proud TV informací.

Pozorovatelny na vrchu Kobyla a Brdlo (Mirovky) V lese na vrchu Kobyla u Podmok a na Mirovkách (Bradle) 512,21 nadmořské výšky, stávali dřevěné dvoupatrové pozorovatelny postavené z loupaných kmenů stromů, vyšší než okolní les. Byly to pozorovatelny německé armády, na nichž býval dřevěný stojan na připevnění kulometu a stůl s vyznačením světových stran. Stejné pozorovatelny bývali i na Předním Chlumu Kalinová (495 m.n.m) a na Bukové (562 m.n.m)nedaleko Nepřejova. Dnes již po nich nic nezůstalo. Když chátrající pozorovatelna na Bradle – Mirovkách hrozila nebezpečím, rozebrali ji Pilíkovi z Podmok.

Opevnění ŘOP vybudované v letech 1936 až 1938 Staveniště tisícovek železobetonových monolitických bunkrů, však tehdy nerostla jen na obvodu ČSR, ale i ve vnitrozemí. Název ŘOP byl odvozen od investora těchto staveb Řiditelství opevňovacích prací. Za stupňujícího se ohrožení Československé republiky, v létě 1938 se v obrovské staveniště proměnilo i střední Povltaví. Během několika měsíců zde byly postaveny stovky železobetonových pevnůstek. Aniž by se tento fakt mohla zapsat do širšího povědomí veřejnosti (přísné utajení), byla již o rok později většina bunkrů německými okupanty zničena. Pozůstatky mohutné linie navíc zmizely v poválečných letech spolu s vltavskými kaňony pod hladinami Slapské, Orlické, Kamýcké a posléze Hněvkovické přehrady. Opevňování středních Čech začalo již v roce 1936. V oblouku Mělník – Slaný – Smečno – Beroun – Slapy, mohutné opevněné předmostí vnější obrany Prahy bylo vybudováno přes osm set objektů lehkého opevnění, přičemž nejdůležitější komunikace byly přehrazovány až čtyřmi sledy pevnůstek.

Linie podél Vltavy V roce 1938 se kolem Vltavy budovala betonová opevnění, ŘOP Našli zde práci i muži z Předního Chlumu a okolí. Jako mistr tu pracoval František Mezera. Ve špatně přístupném terénu se práce prováděly bez mechanizace. Z pěti opevnění v katastru obce Přední Chlum se dochovaly dvě opevnění. Jedeno proti Solenicím a druhé na Šefrovny. V období protektorátu byly pevnosti likvidovány odstřelem. Tyto dva nemohly být odstřeleny, protože stály blízko obytných stavení a tak byly zality betonem a tím znepřístupněny. V úseku 126 Kamýk nad Vltavou bylo vybudováno celkem 64 objektů 28

firmou Emil Štěrba Beroun. Velitel stavebního dozoru: nadporučík ženista ing. Antonín Skřivánek V úseku 131 Technič bylo vybudováno 36 pevnůstek stavbu provedla firma Ing. arch. Rudolf Václav Praha 11. velitelem stavebního dozoru byl podpraporčík ženista ing. Rudolf Karajs V prudké stráni naproti Solenicím dosud stojí zabetonovaná pevnůstka 131/20/A-160z. Na pevnůstku nepůsobí prudké slunce a tak se uchovala původní kamufláž, přidáním sazí.

Z vytyčovacího návrhu pro stavební úsek 131 (Těchnič): „Řečiště je skoro v celé délce regulováno a je široké 80 až 130 m, rychlost proudu je značná. Potahová stezka se na obou březích střídá, regulační hráze jsou postaveny ze žulových nepravidelných kamenů. Řečiště Vltavy je hluboce zaříznuto a na mnohých místech doprovázeno po obou březích sráznými skalnatými stěnami, které mají relativní výšku 50 až 150 m. Severní polovinu úseku od Dolní Líšnice až nad Kamýk je třeba pojmouti do pásma přechodu Kamýk-Vestec. Jednotlivá místa přechodu by byla u Solenic, Žebrákova a jižně od Kamýku. V jižní části jsou místa přechodu u Zlákovic a severně od Těchnice. Přístup ze strany nepřítele k těmto místům přechodu je možný pouze po polních cestách, které musí překonávati značné výškové rozdíly a jsou nouzově schůdné jenom za suchého počasí. Výjimku činí pouze okresní silnice z Bohostic do Zlákovic, která je sjízdná i pro těžká vozidla. Nevýhodu pro nepřítele skýtají tyto komunikace tím, že se přibližují k řečišti soutěskami a že je možno pozorovati pohyb na nich z vysokých břehů obráncových. Na východním břehu jsou komunikační podmínky podobné, ale celkově ještě horší v důsledku značného a prudkého stoupání. Silnice z Orlických Zlákovic končí v Klenovicích a pokračuje dále jako chatrná polní cesta. Ze strany obránce lze snadno soustřediti palby na uvedená místa možných přechodů a navrhovanými doplňkovými palebnými prostředky lze nepříteli brániti v přiblížení se ke břehu. Místa vyznačená jako brody jsou v křížových palbách vždy aspoň dvou zbraní a rovněž tak jezy. Kamenité dno a rychlost proudu i za nízkého stavu vody ztěžují překročení řečiště.“ V prostoru mezi Zlákovicemi a Kamýkem nad Vltavou bylo 36 pevnůstek. V katastru obce Orlické Zlákovice jich bylo 11. V úseku 133 Žďákov u Chrástu bylo vybudováno 40 pevnůstek V úseku 135 Zvíkov bylo vybudováno 36 pevnůstek. Pevnůstky s posádkou čtyř mužů byly vyzbrojeny těžkými kulomety vzor 39, Lehkými kulomety vzor 26, puškami vzor 24 a útočnými ručními granáty vzor 34. tyto granáty nebyly příliš spolehlivé, proto pod výmetnou trubkou, byla betonová a nebo kamenná deska.

Z vyšetřování střelby na staveništi bunkru v Orlických Zlákovicích: Dělník Josef Kacerovský z Mezholez (okr. Kdyně) udává, že dne 27. května před půlnocí nosil pytle s cementem k míchačkám a když šel od míchačky umístěné vedle stavby směrem k akátu blíže převoznické boudy, viděl jíti od řeky k cestě dva vojíny, z nichž jeden byl beze zbraně s aktovkou pod paží a druhý měl pušku zavěšenou na levém rameni a pravou rukou držel prvého vojína kolem krku. Kacerovskému se zdálo, že vojíni spolu laškují. Tak jakoby z legrace spolu cloumali, a když došli až na kraj svahu k cestě, Kacerovskému se zdálo, že vojín s aktovkou do druhého vojína prudce strčil, neb ten prudce seběhl po svahu na cestu. Vojín s aktovkou pak šel směrem k převoznické boudě, a když přišel asi na vzdálenost tří kroků k druhému vojínovi, ten na něj namířil volně, skoro lenivě, avšak bez zalícení pušku a vystřelil. Po výstřelu utíkal skrčen po břehu směrem po proudu řeky (na kosu), kde se poblíž akátu přikrčil, sejmul z pušky bodlo a v témž okamžiku vyšla druhá střelná rána, po které padl na zem. Vojín s aktovkou po prvém výstřelu vykřikl, padl na zem a počal 29

volati: „Pomozte, on mě postřelil!“ Kacerovský k němu přiběhl a viděl, jak se svíjí bolestí a snaží se po rukou odplížiti z kamenné cesty do rigolu. Kacerovský jej tam proto odtáhl a nechal ležeti. Kde v této době ležela aktovka s plány, nemohl Kacerovský udati. Na stavbě mezitím vznikl poplach a dělníci se počali rozebíhati, někteří běželi k boudě ke zraněnému Vachulemu.

Dochovaná fotografická příloha vyšetřovacího spisu dokládá precizně odvedenou práci příslušníků Četnické pátrací stanice Písek.

Vzpomínky pana Václava Paluse Na události let 1938–1939 na opevňování okolí Orlických Zlákovic úsek 131 V roce 1938 bylo na pravém břehu Vltavy velmi živo. Budovala se železobetonová opevnění, (bunkry), jako druhé opevňovací pásmo, proti očekávanému vpádu německých vojáků. Mnoho obyvatel tím dostalo těžkou, ale slušně placenou práci. Téměř každých 300 metrů vyrůstala na břehu Vltavy jedna pevnost. Pracovalo se na tři směny, potah za potahem přivážel stavební materiál. V noční době agregáty zajišťovaly světlo. Pro nás školáky výjimečná podívaná. Vojáci převážně na koních zajišťovali dozor a jitřili srdíčka děvčat. Často jezdili okolo nás dva desátníci. Jeden z nich se zahleděl do sousedovic Fanynky, hezké to dívenky, sedmnáctileté, Jumbauerová se jmenovala a byla z početné rodiny. Budování pevností postupovalo časem ke Kamýku a desátník Lojzíček Malý poté neměl možnost vykonávat tak časté návštěvy. Na Fanynce se ale více a více projevovala jeho přízeň a doma bylo Boží dopuštění. Viděl jsem ji jednou plačící u studny s objemným pasem. Lojzíček se sám neměl ke svatbě, teprve po zásahu strýce Jungbauera u jeho rodičů až někde u Blatné. Ten její tatík byl poctivec, ale od rány. U jeho rodičů udělal pěknou scénu, nu a svatba byla. Od té doby jsem Fanynku neviděl. Na jaře 1938 vzrušila okolí událost ve Zlákovicích. V nočních hodinách jistý vojín Pinkas postřelil stavbyvedoucího pana Krále do nohy, po tomto činu se zmátnul, nasadil si pušku pod bradu a tím ukončil svůj život. Ráno bylo prostranství zvané „Na kose“ u přívozu uzavřeno vojáky a my jsme jen počítali auta na druhé straně, jimiž přijelo mnoho vyšetřovacích orgánů. Když jsme šli ze školy už bylo vše přístupno. Pod plachtou leželo tělo vojína. Díval jsem se, jak pan M. poodhrnul plachtu a lopatou tam přidával část hlavy. Josef Trkovský přijel s koňmi a na korbě odvážel ostatky vojína do hasičské zbrojnice, kde bylo chladno. My jsme jej doprovázeli, stojíc vzadu na korbě, v níž bylo tělo bez hlavy, v krvavé záplavě. Pohřeb byl vypraven s vojenskými poctami. Ubíral se okolo školy při melodiích vojenské hudby a mimo vojáků jej doprovázeli tři sestry zesnulého. Techničský hřbitov byl jeho posledním. 21. května byla vyhlášena částečná mobilizace, neb v pohraničí docházelo k denním výtržnostem, přepadávání četnických stanic, též k vraždám, k nimž bylo podněcováno německé obyvatelstvo žijící v Sudetech z Německa. V tomto období bylo nařízeno i zatemnění. 30

Jednoho dne přišel k nám neznámy, asi čtyřicátník, že tatínkovi pomůže v hospodářství. Stěžoval si na svůj osud, že je uprchlík z Ruska, že mu Sověti vzali čajové plantáže je rád, že si zachránil život. Já jsem měl za úkol svolat večer sousedy na besedu. Se zatemněnými okny, při sporém svitu petrolejky plno sousedů, kouříc fajfky, naslouchalo poutavému vypravěči dlouho přes půlnoc. My děti schouleni za pecí též jsme vstřebávaly každé slovo. Vyprávěl hrůzostrašné historky o upevňování sovětské moci. Zdržel se u nás několik dní a na ty večery jsme se vždycky velmi těšili. Jednoho dne odešel s tím, že se do Ruska stejně vrátí a že nám pošle pytel čaje… Potom za několik dnů k nám přišli četníci. Prý při fotografování zpod svrchníku zatkli podezřelého muže u pevnosti v Kamýku. Našli u něho řadu adres a mezi nimi i naší-byl to německý vyzvědač. Tatínek jim musel říci, jak se s ním seznámil. Dále již naštěstí žádné vyšetřování nebylo. Přicházelo léto 1938 a noviny „Venkov“naše jediné spojení se světem (rádio u nás na samotě nikdo nevlastnil), přinášely každou sobotu stále znepokojivější zprávy o situaci v pohraničí. Většími zpravodaji u nás byli potulní muzikanti, hokynáři i bývalí rodáci, kteří na „stará kolena“ chodili tzv. středou. Ti měli obecním úřadem určeno (neb byli bezdomovci) být pobytem jen třeba tři dny neb týden v každém čísle popisném ke stravě a noclehu. Podle majetku hospodáře. Většinou lidé staří a nemocní, kteří se snažili být v hospodářství i trochu užitečnými. S malým ranečkem chodili od čísla k číslu. Když došli k poslednímu, opakovalo se to znovu. Bylo nám jich líto, ale takový byl společenský řád. I voraři vracející se z Prahy byli dobrými informátory. Ač jsem tomu mnoho nerozuměl, přece jsem 23 září ráno pochopil. Na každém rohu vylepené vyhlášky o všeobecné mobilizaci do 50 let. Shluky lidí, plačící ženy a smutně odcházející sousedé s vojenskými kufry. Příliš živá byla ještě vzpomínka našich rodičů na utrpení první světové války. Vždyť od ukončení neuplynulo ani dvacet let. Tato nejistota netrvala dlouho. Po známých skutečnostech – připojení pohraničních oblastí k Německu – pomalu se vraceli naši blízcí do svých domovů. Vnitrozemí se plnilo tisíci vystěhovalci, kteří nechtěli přijmout německé občanství a raději opustili své majetky v Sudetech. Potulní harmonikáři vyluzovali tklivou píseň od Hašlera na odtržení pohraničí. „Chaloupky pod horami, co se to stalo s vámi…“. Ve škole jsme se učili znát nového prezidenta, byl jím Dr. Emil Hácha. Masarykem doporučený a v roce 1935 zvolený nástupce. Dr. Edvard Beneš nás opustil, (odletíc do Anglie), neb předvídal události příští. V předjaří 1939 jsem slýchal, že bude s námi špatně, že se Hitler nespokojí jen s pohraničím, kde zůstalo první pásmo pevností a nynější hranice jsou tak nechráněny. Přišel 15 březen 1939. Moc ošklivé počasí. Déšť se sněhem a silný vítr. Přišli jsme před měšťanku, kde byl shluk lidí a učitelů a bylo nám řečeno, že až do odvolání se učit nebude. Jsme obsazeni německou armádou a škola bude zatím zabrána pro potřeby německé brané moci. My jsme ještě důsledky toho tolik nechápali a šli jsme domů. Tatínek, který pamatoval a zažil strádání první války, jen ustaraně říkal: „Děti, bude zle, bude zase válka“. Asi po týdnu jsme nastoupili opět do školy. Podle silnice na domech a stromech bylo vylepeno „Fechte fahren – jezděte vpravo“. Do té doby se u nás jezdilo jen vlevo. Slováci se od nás odtrhli a osamostatnili pod ochranou Hitlera. My jsme se pak učili, že náš státní útvar se jmenuje Protektorát Čechy a Morava. Všechny nápisy a vývěsní štíty musely být psány nejdřív německy a pak česky. Hned byla nařízena němčina jako povinný předmět. Socha T. G: Masaryka v nadživotní velikosti u pomníku v Krásné Hoře byla odstraněna. V létě se pak malebné vltavské stráně otřásali mohutnými detonacemi. Stopadesátikilogramové nálože dynamitu trhaly železobetonové bunkry, které teprve před rokem byly dokončovány. Na vlastní oči jsem viděl odstřel jednoho z nich proti Solenicím v blízkosti dnešního Hamira, který je bývalou jídelnou stavbařů 31

přehrady proti Solenicím. (dnes již bývalého Hamira). Stál jsem v polední čas s hloučkem místních obyvatel u Zajíčků na dvorku. Z té stráně byla překrásná viditelnost. Již samotné troubení a úprk střelmistrů vzrušovalo. Po třetím zatroubení hrozná detonace, kouř, plamen a mohutné tuny betonu a oceli rozervány. Děsivá tříšť proti slunné obloze a vysoké gejzíry při dopadu trosek do řeky…

Likvidace Při ženijních zkouškách, dělostřeleckém postřelování a leteckém bombardování prokázaly bunkry mimořádnou odolnost. I simulované útoky pěchoty, prokazovaly takticky vynikající umísťování objektů. Když v březnu 1939 obsadily Němci zbytek ČSR, jedním z prvořadých úkolů okupační moci bylo právě zničení veškerého meziválečného opevnění na území tzv. Protektorátu. Protože se jednalo o náročnou destrukci 2370 objektů Lehkého opevnění, muselo mít Německé velení před našimi pevnůstkami opravdu respekt. Odstřely začaly již v červnu 1939 a ničení mělo být definitivně dokončeno před německým vpádem do Polska, aby vnitrozemské linie nemohly být využity Čechy při hrozícím povstání. Železobetonové monolity napěchované náložemi často pouze „nadskočily“ a opět si sedly. Pouze malé procento pevnůstek bylo ušetřeno odstřelu, neboť se v jejich bezprostřední blízkosti nacházely budovy a nebo mosty. Ty byly znehodnocovány kompletním zabetonováním interiéru do výšky 180 cm (byly do nich nanoseny velké kameny a prolévány cementovou směsí. Dnes zde můžeme vidět jen 9 pevnůstek (4 x Kamýk, Šefrovna, Solenice, bývalé Proudkovice, Cirhan, Dvořiště)

Nález pravěkých pazourkových sekyrek u Milešova. Bludné kameny. V Milevském muzeu jsou uloženy tři kamenné sekyrky nalezené u Milešova. Je to nález vzácný a zajímavý. Pocházejí z doby pozdně neolitické. Ze starší doby kamenné. (Starší doba kamenná od neznámé doby, snad od 60 000 do 10 000 let před Krystem (počátkem našeho letopočtu); mladší doba kamenná od 10 000 let do 2 000 let před Kristem. Do místa nálezu byly asi zaneseny později. V národním muzeu v Praze jsou nálezy z mohyl, mimo jiné i od Klučenic pocházející ze starší doby železné, kultura hallstattská (rok 900 až 500 před Kristem) První železo přišlo do Evropy z Orientu asi 1000 let před Kristem. Také u hradiště u Vepic (2 km od Kovářova) bylo nalezeno kamenné válečné kladivo, snad v době kamenné sem ze severních Čech zavlečené, a na honě ztracené. Předhistorické kameny byly nalezeny i v okolí Milevska, poblíž Milešova. Asi 1000 metrů od školy v Milešově na jih je mohutný balvan 2 metry dlouhý 120 cm široký a 150 cm vysoký, delší osou delší osou mezi sever a jih orientovaný. Na horní ploše, je lidskou rukou vydlabaná prohlubeň též obdélníkového půdorysu, 40 cm dlouhá, 25 cm široká, při západní straně 15 cm a při východní 5 cm hluboká (zde snad byl vrch v pradávné době uražen) Prohlubeň je orientována od severovýchodu na jihozápad, na délku je asi uprostřed, na šířku je však blíž k západní stěně balvanu. (kněz by podle toho byl hleděl na východ jako u křesťanských oltářů). Kámen byl podle starých lidí dříve v lese, který tam však již není, takže nyní (1939) stojí na pastvině. Lid vypráví, že tady Mistr Jan Hus kázal. U Bratřejova (u Petrovic) jsou bludné kameny, z nichž jeden nese jméno „Husova kazetelna“. Na horní ploše má také misku. Je jistě nápadné, že lid oba kameny spojuje se jménem Husovým. To je sice asi omyl, ale označuje oba kameny za předměty náboženského kultu. 32

Kameny s mísami objevil p. řiditel Novák z Petrovic. Píše o nich takto (třicátá léta minulého století): „Na zalesněném pahrbku nad rybníkem Borem mezi Petrovicemi a Zahrádkou Mladotovou jsou na velkých plochých balvanech pečlivě vyhloubeny prohlubně velikosti bochníku chleba. Některé jsou vyhlazeny velmi uměle a spojeny mělkými rýhami. Kámen na vrcholu je do červena upražený, což dokazuje, že na něm hoříval oheň. Jiný předhistorický kámen je u Žemličkovy Lhoty také u Petrovic. Je asi 2 metry vysoký, 3 metry dlouhý a 1,8 metru široký. Od západu je na něj vchod do prohlubně 80 cm široké a 60 cm hluboké. Zde prý stál kněz tváří k východu při kázání i při oběti. I tento kámen nazývá lid „Husovou kazatelnou“. Další je nejvyšší skalisko vpravo od pěšiny vpravo od pěšiny (1939), vedoucí z Kotýřiny k Pechové Lhotě. Je to obrovský, několik tun vážící balvan, na jehož vrchní ploše je kruhovitá mísa o průměru asi 75 cm, od níž běží k západnímu okraji rýha. Východní okraj balvanu je sedlovitý a mezi sedlem a mísou je ještě jedna malá prohlubeň. Obdobné kameny jsou také na Sedlčansku, jsou na návrší u Zrůbku, u Voděrad, u Kojetína, Obděnic, Držkrajova, Vysokého Chlumce, Čimelic, Ostrovce, i jinde. Roku 1939 ing. Jaromír Růžička prohlížel kameny u Petrovic a nabyl dojmu, že jde o útvary přírodní, zvětráváním „pecek“ povstalé, balvany s mísami jsou ze všech stran nepravidelně zaoblené, jsou to zřejmě bludné žulové balvany, od ledovců, ne od člověka opracované. Víra v obětní kameny u Milevska byla velmi otřesena.

Milevský klášter. (J. K. 1940) Milevský klášter byl založen v roce 1187 a prvním opatem milevským se stal Gerlach *1165 †1228, už ve věku 22 let. Narodil se v Porýní a byl tedy rodilým Němcem. Ujal se ho Želivský opat Gotschalk a dal jej na dvě léta na vychování do kláštera Oberzell u Würzburka, načeš ho vzal do Želiva, kde se stal jahnem a kaplanem (1186) a byl pak do Milevska poslán jako první opat (1187). Srostl s lidem a cítil s ním, což je viděti i z toho, že prý sám nazval „Jarloch“ Proslavil se tím, že diktoval kroniku současné doby (1167 - 1198). Je to latinský, na pergamenu psaný rukopis, který se neznámým způsobem dostal k ranhojiči v Postoloprtech, který z něho stříhal listy. Rukopis poznal kaplan Ditrich r. 1826 a zachránil jej před zničením. Nyní je chován (1939) ve strahovské knihovně, které jej daroval Dobrovský. Kromě tohoto originálu se zachovalo několik opisů. Kdežto opat Jarloch bojoval s obtížemi a byl stíhán nehodami (Roku 1191 klášter vyhořel) nastal po něm veliký rozkvět. Milevský klášter se stal nejbohatším klášterem v Čechách. Prý tu bylo až 300 řeholníků (snad včetně duchovních na farách a bratrů laiků??) Roku 1384 zaplatil (podle Dlabače) na dávkách o pětinu víc než klášter tepelský a dvakrát tolik než Strahov a pětkrát tolik než Želiv. Tehdy byl ostatně blahobyt v celých Čechách. Na tuto dobu upomínají některé stavby. Nejstarší z nich je asi opatská kaple. O něco mladší je příčná loď románské baziliky, kterou kladu asi před polovici třináctého století. Řídím se při tomto určování doby podle kostela tepelského, jehož západní část přestavěná slohem přechodním r. 1232. konečně povstala ke konci čtrnáctého století gotická část kostela svatého Jiljí a to jistě za opata Františka z Vepic (1383- 1405), jehož erb je na jižní a severní straně kostelního štítu. Z téže doby předhusitské se zachoval spodek budovy proti děkanství s gotickým vchodem, prý bývalá klášterní škola, a špýchar proti hřbitovu z hladomoru.

Milevsko a jeho kraj. (J. K. 1940) Město Milevsko vzniklo z poddanské osady, ležící jihozápadně od kláštera milevského a jemu náležející. V polovině 14 století dostala osada právo voliti rychtáře a konšely. Rychtář vedl s obecní radou 33

správu městečka pod dozorem vrchnosti. Kdy se osadě dostalo názvu město, není známo. Po prvé se vyskytuje toto pojmenování v listině z 28. srpna 1438, v níž purkmistr a rada města Tábora nařizují „rychtáři, konšelům a vší obci města Milevska, aby do příští neděle odvedli do Tábora 300 džberů žita a 50 kop grošů pod trestem vypálení“. Město bylo závislé na klášteru a jeho pánech. Za válek husitských byli jeho pány zprvu Rožumberkové, pak páni ze Švamberka a konečně Hodějovští z Hodějova. Město bylo stíháno požáry, nedostatkem a jinými neštěstími a dostalo se mu proto od jeho držitelů, různých privilegií jako stěhovati se, odkazovati majetek, obchodovati se solí, vařiti pivo, míti obecní váhu, radnici apod. Po bitvě na Bílé Hoře se panství milevské r 1623 dostalo klášteru strahovskému a opat Questenberk. 5. dubna 1623 na radnici privelegia zrušil za přítomnosti opata milevského Kryšpína Fuka. Odtud potom vznikaly různé spory o udělená privilegia, které se táhly až do roku 1781, tedy více než 150 let. Na snímku je milevská radnice 2011Ve třicetileté válce město těžce trpělo. Roku 1622 byl zde hrabě Lažanský se svým plukem, roku 1647 byly zde ubytovány 4 pluky pěchoty, mezi nimi i dva pověstné pluky Piccolomuniho. V Dubnu 1646 se ubytoval v Milevsku pražský arcibiskup, kardinál Harrach na svojí cestě z Říma do Prahy. Ve zprávě o jeho cestě uvádí, že městečko je plné domů zbořených a spustlých. V roce 1662 žilo ve městě jen 60 lidí v plné bídě. Zrovna se však město zotavovalo. R. 1784 se vykoupilo z roboty ročním výkupem 60 zlatých. V roce 1791 rozprodalo město svůj pozemkový majetek až na lesy a pastviny. Teprve však po roce 1848, kdy bylo zrušeno poddanství, a do města přišly různé úřady, začal býti růst města znatelnější. Hlavní rozmach však nastal po ukončení 1 světové války. Roku 1870 mělo město Milevsko 3102 obyvatel, r. 1880 zde bylo 2728 obyvatel, r. 1890 zde bylo 2728 obyvatel. R. 1930 pak 3298 obyvatel a 1. května 1940 bylo 3716 obyvatel. 1950 mělo 3413 obyvatel, v roce 1961 mělo 5450 obyvatel a v roce 1970 mělo 7110 obyvatel. V současnosti má Milevsko: Počet obyvatel:9158 – v produktivním věku:6470. Průměrný věk obyvatel:36 let. Katastrální výměra:4249 ha. Snímek z r. 2011 zachycuje budovu spořitelny. Domů bylo v roce 1890 celkem 405, v roce 1930 pak 654, v roce1940 bylo 723 domů. V roce 1950 mělo 769 domů v roce 1961 mělo 805 domů a v roce 1970 mělo 898 domů. Pojmenování ulic bylo provedeno r. 1845. Velká část našeho bývalého okresu, přiléhající k Vltavě, patřila za dávných dob ke kraji Prácheňskému, zvaného tak podle hradu Prácheň u Horažďovic. Kraj tento od roku 1751 zabíral u nás západní část okresu ohraničenou čarou, která vedla od Podolí přes Jetětice, Branice, Osek, Hrazany, Předbořice, Lašovice a Klučenice a odtud k Vltavě. Sídlo úřadů bylo v Práchni. Kraj tento ležící při Vltavě, po obou březích jejích se nazýval Vltavsko, či kraj Vltavský a tvořil Prácheňsko ještě s několika jinými. Tento kraj Vltavský byl ve století čtrnáctém podřízen úřadu kamýckému, jehož střediskem byl hrad Kamýk, jako sídlo všech příslušných úřadů. Počátkem století 15. náležel do pravomoci úřadu píseckého. Ve století 16 a 17. byl kraj Vltavský samostatný. Teprve v roce 1714 bylo Vltavsko spojeno s Podbrdskem a roku 1751 s Práchní. Až do válek husitských, kraj tento značně vzkvétal. Bylo zde tehdy na 40 farních kostelů. Za bouří husitských a jmenovitě za války třicetileté celý kraj však velmi trpěl. Bylo zbořeno, spáleno a zničeno mnoho vesnic, z nichž některé se už vůbec nevzpamatovaly a zanikly. Po bitvě na Bílé Hoře, bylo v těchto končinách obsazeno jen 9 far. V těchto dobách kvetoucí městečko Zahořany s 3000 obyvatelů, bylo tak zpustošeno, že v době pobělohorské mělo pouze 26 domů. Lašovice byly skoro celé v sutinách. V roce 1790 byl zde jen kostel a tři domy. Pevná tvrz Holešice vůbec zanikla. 34

Válka třicetiletá naplnila celý kraj hrůzou a bídou. Kdykoliv tudy nějaký vojenský oddíl táhl, museli obce a vesničané platiti vůdcům velké výpalné a vojáky živiti. V roce 1619 byl to Anhalt, který přitáhl 29 září toho roku z Jindřichova Hradce, přes Tábor do Milevska a odtud pak táhl na severozápad. U Krásné Hory překročil Vltavu a ve Zbenicích se sešel se švédským králem, dne 3. října. Před pustošícími houfy vojsk utíkalo obyvatelstvo do lesů. V roce 1645 byl kraj opět zaplaven Švédy. Generál Torstenson překročil 1 a 2 března Vltavu a přes Zahořany a okolní vesnice táhl směrem na Vysoký Chlumec. Dne 6. března porazil na hlavu císařského generála Götze u Jankova. V letech 1741 až 42 opět trpěla naše krajina od vojsk francouzských. Dne 16. října 1744 těmito končinami táhla armáda rakouská, vedená arciknížetem Karlem Lotrinským směrem od Orlíka na Vysoký Chlumec. Kraje trpěly za války sedmileté nesnesitelnými daněmi, stejně i tak za válek napoleonských. Potom však již nastalo zlepšení a jmenovitě zrušení poddanství roku 1848 přineslo úlevu všem. Ve čtvrtek, dne 23. března 1848 byla na Orlíku slavnostně prohlášena konstituce před shromážděnými nájemci dvorů panských, rychtáři, z nichž každý se dostavil se dvěma konšely, úřednictvem a množstvím všeho lidu z dalekého okolí. Za přítomnosti ředitele panství orlického, J Pervolfa, velkého národovce byla sloužena na Orlíku svatá mše. Zrušení roboty přijal všechen lid s velkým jásotem. Na paměť této význačné události byly v mnoha obcích sázeny stromy nebo zřízeny jiné památníky. V Předbořicích dosud (1940) ještě upomíná na tuto chvíli alej starých topolů u silnice západně ode vsi, které byly tehdy vysázeny. V Milevsku samotném bylo vysvobození ze závislosti na vrchnosti přijato jako veliké ulehčení. Přesto však ještě řadu let měla obec s vrchností spory, jmenovitě o vaření piva. Šenkýři odřekli odebírání piva z panského pivovaru. Obec uvedla ihned do pořádku svůj pivovar a od 1. ledna 1849 jej pronajala sládkovi Matěji Vinickému. Námitky vrchnosti proti vaření piva byly však nadřízenými úřady jako neodůvodněné zamítnuty. Město mohlo se pak vyvíjet vlastním životem. Rok 1662 – Žilo v městě Milevsku pouhých 60 lidí ve velké bídě Rok 1666 – Odvlékali vlci ze stavení milevských hlídací psy a v Chlumu žili ještě medvědi. Rok 1692 a předtím patřilo Milevsko k župě vltavské, ne k bechyňské, alespoň to vysvítá z francouzského atlasu toho roku vydaného a v Bechyni na zámku uloženého. Za Přemysla Otakara zavedeno první zřízení krajské, které r. 1714 a 1751 měněno. Majitelé panství měli moc správní i soudní a úřady, které je vykonávaly, měli právo odsouditi i k smrti. Na tu dobu upomíná i hladomorna v gotické budově naproti hřbitovu a vrch „Šibený“. Město Milevsko bylo šosovní (od Schutz ochrana) a stálo pod mocí a ochranou kláštera, jakožto své vrchnosti. Milevsko bylo několikráte postiženo morem v letech 1680, 1713, 1772, průtržemi mračen, jež strhaly rybníky v letech 1698, 1757, 1812, 1817 a hladem 1647, 1771, 1772, a 1805. Na tyto pohromy upomíná morový hřbitov u cesty k Osletínu snad z roku 1772. Roku 1773 byl dokončen poutní kostel v Sepekově Roku 1805 trpělo Milevsko od francouzského vojska 1840 byla zrušena robota, 1848 zrušením poddanství nastal mezi městem a klášterem nový poměr: ty pán, já pán. Přátelský poměr však tehdy ještě nenastal. Válka v roce 1866 se města nedotkla. Roku 1876 povolilo místodržitelství Milevsku 4 trhy. Toho roku také započala stavba staré školy. 20 listopadu 1889 zahájen byl provoz na železniční trati Tábor - Milevsko - Písek – Ražice. Stavbě předcházeli prudké boje o místo milevského nádraží. Pamětníci vědí, že velkostatek chtěl mít nádraží u Staňkova. Město však spor vyhrálo. Dráhou získaly chudé a zaostalé jižní Čechy spojení s celým světem. Neuvěřitelným se mi zdálo vyprávění současníků (1939), že některé vesnice proti blízkosti nádraží bránily, tvrdíce, že po dráze k nim prý budou jezdit tuláci. V roce 1903 byla zprovozněna elektrická úzkokolejná dráha mezi Táborem a Bechyní Roku 1900 byla postavena nová radnice 35

Roku 1906 bylo zavedeno na Milevském velkostatku české úřadování Roku 1908 byl v Milevsku zaveden telefon Na světovou válku 1914 až 1918 upomíná na náměstí pomník padlých od Kabeše. Roku 1918 uvítalo město odtržení od Rakouska a první republiku s ohromným nadšením a s velkými nadějemi pro budoucnost. Nikdo tehdy netušil, že tento nový stát vydrží jen 20 let! Roku 1921 bylo v Milevsku zavedeno první elektrické osvětlení připojením na síť (v Táboře 1901) proud dodávala vodní hydroelektrárna v Letošticích na Vltavě. Roku 1925 byla postavena sokolovna Roku 1930 byla na zdejším velkostatku dokončena pozemková reforma a to dohodou mezi státním pozemkovým úřadem a Strahovem. Dohodou přešlo asi 750 ha zemědělské půdy do rukou lidu. Roku 1932 byl postaven okresní úřad (budova dnešní polikliniky) r. 1935 nová škola, r. 1937 Zavoralův dům. Roku 1938 došlo k připojení značné části Čech, Moravy, Slezska, a Karpatské Ukrajiny ke státům sousedním. Rok 1939 a to dne 15. března dopoledne obsadilo německé vojsko také město Milevsko a vztyčilo před radnicí německou válečnou vlajku. Zůstalo zde jen do 31. března a chovalo se bezvadně. Obyvatelstvo města i okolí přijalo tento dějinný převrat klidně jako důsledek předcházejících událostí. Milevsko se stalo součástí protektorátu. V Milevsku existují dvě kroniky. Starší je foliant v kůži vázaný o rozměrech 42x29x 10,5 cm. Jsou v ní zprávy od roku 1180 počínajíce, ale psát se začalo r. 1840. Až do roku 1846 bylo psáno německy, pak česky a to v rocích 1846 až 1877. Pak bylo pokračováno až do roku 1892, ale zaznamenány zprávy zpět od roku 1873. Kronika končí rokem 1903, takže 8 cm výšky listů zůstalo prázdných. Roku 1926 nebylo na starší kroniku navázáno, nýbrž započata kronika nová, též v kůži vázaná, o rozměrech 45x30x7 cm. Kostel svatého Bartoloměje na náměstí v Milevsku 2011. Na děkanství v Milevsku se vede pamětní kniha od roku 1724 latinsky, od roku 1845 německy, od roku 1866 většinou česky. Do roku 1894 jsou zprávy zapsány v prvním dílu, další ve druhém dílu. Rozměry obou svazků jsou 38x24x 3,5 cm. Další pamětní knihy se vedou u farních a obecních úřadů a ve školách. Výše uvedené končí rokem 1939

Autobusová a poštovní doprava (1940) Poštovní úřad byl v Milevsku zřízen r. 1838. Spojení se světem obstarával poštovní dostavník, který jezdil denně do Tábora. Od 1. dubna 1869 bylo zavedeno také poštovní spojení s Bernarticemi. Když pak v letech 1888 až 1889 byla vystavěna transversální dráha Jihlava - Tábor - Milevsko - Písek - Ražice, na níž byla doprava zboží i osob zahájena 20. listopadu 1889, poměry se značně zlepšily. Dnem 20. června 1895 byla zavedena v Milevsku přespolní pošta a ustanoveni dva poslové. První obvod obsahoval obce: Rukáveč, Osek, Velkou, Hrejkovice, Níkovice, Dmýštice, Něžovice, Klisín, Březí, Přeborov. Schránky na psaní byly umístněny v Oseku, Hrejkovicích a Přeborově. Ke druhému obvodu náležely obce: Sepekov, Božetice, Držkrajov, Týnice, Přeštěnice, Blehov, Zhoř, Zbislav, Osletín. Poštovní schránky byly umístněny v Sepekově, Přeštěnici a Zbislavi. Telegraf byl v Milevsku zaveden v roce 1875. Druhá telegrafní stanice byla zřízena r. 1892 v Kostelci nad Vltavou. Později byly otevřeny další v Bernarticích a Milešově nad Vltavou. Další telefonní ústředny byly na okrese zřízeny až po převratu, (za první republiky) První autobusovou dopravu provozoval podnikatel p. Jirsa z Petrovic, který v letech 1928 až 1931 jezdil z Milevska přes Petrovice, Krásnou Horu a Kamýk do Prahy. 36

Dne 28. května 1931 byla zahájena doprava na soukromé koncesované autolince fy. Liška a Tuček v Praze na trati: Bechyně - Milevsko - Petrovice - Sedlčany - Netvořice - Jílové- Praha Jihočeské podniky pro autobusovou dopravu v Praze zahájily dne 4. července 1931 dopravu osob na trati: Praha - Jílové - Sedlčany - Petrovice - Milevsko – Bechyně. Současně také na trati: Praha-Dobříš Kamýk – Krásná Hora - Milevsko - Bechyně. Dopravu osob z nádraží v Milevsku do města, jakož i z Milevska do Chyšek, Sedlce, a Heřmaniček obstarávaly již od roku 1922 poštovní autobusy státní poštovní správy i soukromých podnikatelů. Od 1. října 1931 zahájily dopravu z Kostelce přes Kovářov a Milešov do Krásné Hory Dopravu na těchto linkách převzaly od poštovní správy i soukromých podnikatelů od 1. července 1933 Jihočeské podniky pro automobilovou dopravu JAS, akciová společnost v Praze na Smíchově.

Ráz a podnebí milevské krajiny (1940) Milevsko, bývalo městem okresním, se všemi úřady okresu přináležejícím. Leží v malebné kotlině, je protaženo od severu k jihu na délku po silnici od prvních Milevských domů na Petrovické silnici po ZVVZ měří 4,379 km a v největší šířce vzdušnou čarou měří 1,969 km. Údolí milevské je sevřeno od východu vrškem Hůrka (483 m), od západu vrchem Šibeným (531m), k němuž těsně k severu přiléhá vrch Netušil (531m), od severozápadu Zvíkovcem (540m). Náměstí má nadmořskou výšku 458m, klášterní nádvoří (441 m). Městem protéká potůček, pramenící v městských lesích na Hajdě a vlévá se u kláštera do potoku Milevského, přitékajícího od severu, protékající klášterním parkem a bažantnicí a tekoucím dále směrem jižním k Sepekovu. Svým geologickým složením je útvaru prahorního. Převládá žula, rula a svor. Z nerostů se vyskytují antimon a zlato u Milešova a Krásné Hory. Burel, jenž získávali v Zahořanech. Olovo a stříbro, které se dolovalo ve svaté Janě u Květova, kaolin, jehož ložiska jsou u Sepekova a Božetic a konečně žula, která se v nejlepší jakosti láme na Kovářovsku, Pechové Lhoty, Hrazánek, Kojetína a jinde. Podnebí milevského kraje se rázu vnitrozemského. Průměrná roční teplota 6 až 7,5 °C. Zimy bývají dosti tuhé, v létě jest značně teplo. V zimě klesá teplota až na-20 °C; (v zimě 1940 až na-32 °C;). V létě vystupuje až na 35 °C; Množství vodních srážek je poměrně malé. V desetiletí od r. 1929 do 1939 bylo ve srážkové stanici v Milevsku (lesní ředitelství) naměřeno nejvíce v roce 1938 a to 619,3 mm, a nejméně v roce 1933, 474,4 mm vodních srážek. Nejvíce pršívá v září, nejméně v lednu. Srážek od ledna do srpna přibývá, od září do ledna ubývá Dle měření v pozorovací stanici zbislavské byl v roce byl v roce 1937 počet dnů kdy pršelo 105, počet dnů kdy sněžilo 48. V létě toho roku bylo 11 bouřek a na podzim 8x mlha. Barometrický tlak je poměrně stálý, mezi 712 až 728 mm, nejvyšší v zimě a nejnižší na jaře. Větry vanou velmi často. Z jara jsou to prudké větry západní, způsobující tání sněhu a ledu. V Dubnu a květnu vane chladný severní a východní vítr. Deště a bouře bývají pravidelně při větrech západních směrů. Ráz počasí je drsný podhorský, vzduch je zdravý, čistý, nezkažený kouřem ani výpary z továren (1940). Drsnost počasí má vliv i na úrodu, jak na polích tak i v zahradách, které bývá o dva až tři týdny opožděnější než je např. Úroda u Prahy. Kraj je převážně zemědělský. Pěstují se hlavně brambory (jo bývávalo!) žito, pšenice, ječmen, a oves. Před první světovou válkou byl známý milevský hrách. V devatenáctém století se také hojně pěstoval len, který byl spotřebováván, silně vyvinutým řemeslem tkalcovským. Pěstování ovocného stromoví je na malé výši. Rolníci mají pro něj jen málo pochopení. Ze zvířat se chová hlavně dobytek hovězí a vepřový. Koně chovají jen větší hospodáři. Chov ovcí byl kdysi velmi rozšířený a zanikl před první světovou válkou. Po domácku se chovají kozy, králíci, slepice, husy a kachny. 37

Půda je málo úrodná a těžko se dá zpracovati. Náleží většinou drobným zemědělcům. Velkostatků je jen několik (1940). Na Milevsku se nosíval až do konce devatenáctého století krásný milevský kroj, který vynikal bílými pracně vyšívanými krajkami a zlatými čepečky. Lid mluví v kraji milevském čistou, jadrnou a cizími vlivy neporušovanou češtinou oplývající originálními obraty, výrazy a úslovími.

Milevské maškary Mají letos již sto čtyřiceti osmi-letou tradici. (podle Josefa Kytky dokonce 171 letou) Tradiční maškarní tah, který se koná vždy na masopustní úterý. Milevské maškary jsou nejvýznamnějším národopisným projevem, nejvýznamnějším zvykem v našem městě. Konají se šest týdnů před Velikonocemi na masopustní úterý – je to zakončení masopustu maškarním průvodem. Maškarní průvody ve své nynější podobě se datují od roku 1862. Vyvinuly se ze středověkých lidových her, které bývaly v kraji provozovány. Byly to hry: Barborky, Mikuláši, Lucie, Perechty, Tři králové, Liška, Řehoři, Líto, Hra o svaté Dorotě a Bakus. Konec masopustu slavili v Milevsku již od středověkých dob Bakusem, který v pondělí a úterý masopustní obcházel městem po hostincích a na Popeleční středu býval pochován nejprve v bývalém potoce, když ještě vedl přes náměstí, později v rybníce Kuklíku nebo u Sádek. Bakusův průvod tvořily komické figury jeho ženy s dítětem, hrobaři, kostelník, kněz, smuteční zpěváci, ministranti a kdesi vzadu bláznivý „ s křížkem po funuse“. Bakus byl vezen na káře a byl oblečen do oděvu vycpaného hrachovinou. Pochování Bakuse do hrobu ve sněhu u potoka či rybníka mívalo často pro občana, který jej představoval nemilé následky. Když pak jeden představitel Bakuse z nachlazení dokonce zemřel, úřady Bakuse zakázaly. Poslední obchůzka se konala roku 1864. Avšak již před tímto rokem se k Bakusovi připojovaly různé jiné komické figury, které se stávaly součástí jeho průvodu a v roce 1862 již tvořily celý pestrý a početný maškarní průvod. Po odpadnutí Bakuse měly maškarní průvody každoročně svůj určitý ráz. Během doby se některé figury staly nezbytnou součástí maškarního průvodu a také Bakus se objevil v průvodu. Pořádání maškar bývalo pro účinkující zvláštním vyznamenáním a bylo vyhrazeno jen milevským občanům. O každém účastníku, který chtěl při maškarách účinkovat, hlasovalo maškarní komité, které se časem vytvořilo z místních občanů. Podle uchovaných zpráv měly milevské maškary tento ráz: V letech 1882–1888: Žižkův tah z boje Fidlovačka Boj ženský či Šárka Vytlačení Indiánů z Ameriky Cikánská svatba 1889 Návrat Američanů do vlasti, Koňské dostihy, Karneval 1890 Reduta a mlýn na staré panny 1891 Spravedlnost 1892 Posvícenské stínání kohouta a Shazování kozla z věže 1893 Manévr 1894 Obležení Šibenného vrchu od Švédů 1895 Žižkovo tažení do boje 1896 Světový zvěřinec 38

1897 Africká karavana 1898 Cikánský průvod 1899 Selská svatba 1901 Výlet vlakem do Ameriky 1902 Skupina cizích národů 1907 Masopustní průvod prince Karnevala 1910 První gramofon 1911 Maškarní varieté - sjezd umělců -cirkus -dostihy 1912 50 let milevských maškar, selská svatba, biograf, automobil 1914 Prodaný ženich. 1. světová válka pořádání maškar na dlouhou dobu přerušila. Po válce nechtěly úřady pořádání maškar povolit. Pokus částečně je nahradit učinilo několik jednotlivců v roce 1924. Neuspěli a byli pokutováni proto, že karikovali činnost hejtmana Žáka. Maškary byly obnoveny až v roce 1933 a poslední maškarní průvod před 2. světovou válkou se konal v roce 1939. Tehdy, v době nesmírného národního ponížení, předvedly maškary lidové zvyky na Milevsku. Následovala válečná přestávka a další maškary v Milevsku byly v roce 1946. Konaly se opět každoročně s výjimkou let 1954 a 1956. V roce 1963 byly maškary odřeknuty a znovu obnoveny byly až v roce 1969. Staré kostýmy byly mezitím odvezeny, a tak Městský národní výbor financoval odkoupení kostýmů z Národního divadla v Praze. Od té doby maškarní sdružení organizuje maškarní průvody každoročně. Maškarní průvod zpravidla odcházel od Sokolovny, později od Domu kultury, prošel celým městem a vracel se zpět na náměstí, kde byla závěrečná produkce. Konání maškarního průvodu ohlašují plakáty s vtipným a humorným obsahem. Podle starých zvyklostí se v týdnu před maškarním průvodem provádí zvaní. Na tučný čtvrtek několik maškar prochází městem a zvou k návštěvě o masopustním úterý. 14 dní před vlastním průvodem chodí malíři, kteří na výlohy obchodů malují různé rýmovačky. Ráz maškar vždy mívá vztah k problémům doby nebo k časovým událostem. Vybíráme názvy průvodů v některých létech: 1936 Boj s piráty a Loď Smrtihlav 1946 Na prahu atomového věku 1947 První jarní pouť 1948 Z pohádky do pohádky 1949 Sport a hry národů všech dob 1950 Sto let v Milevsku 1958 S milevskou raketou na Měsíc 1969 Shledání milevských maškar 1972 110 let milevských maškar 1974 Staří mladí přijďte v letu do Milevska na kometu 1977 Bejvávalo, je a bude 1984 Procházka osmisty léty milevskými 1990 Maškary jaké nemohly být 1994 Milevské maškary od pravěku k demokracii 1998 I my na-to jedeme

39

Typické milevské masky jsou: Bába s nůší, Dlouhán, Bakus, Párkař, Holiči, Medvědář, Slepičí farma a řada dalších. V průběhu let se objevují sále nové masky. Milevské maškary poskytly řadu vděčných námětů milevskému malíři Karlu Stehlíkovi i rodáku z Chyšek u Milevska Aloisi Moravcovi. Československý filmový týdeník natočil reportážní záběry z milevských maškar v letech 1934, 1935, kdy se jednalo o filmy němé, v roce 1947 již záběry zvukové. V posledních letech zde natáčí televizní štáby.

Lašovice (J. K. 1940) Dnešní Lašovice jsou zbytkem velké osady, která zašla ve válce třicetileté. Leží na jihovýchodním svahu pahorkatiny zvané Hrby v této části také Babína Farní ves Lašovice s původně raně gotickým kostelem Navštívení Panny Marie patřívala v dávném středověku podle všeho ke královskému hradu Zvíkovu. První zmínka o osadě pochází z r. 1352, (podle jiného zdroje je první zmínka již v roce 1230 F. Š) kdy náležela k vltavskému děkanátu. Roku 1365 uvedl lašovický kněz Jana z Krásné Hory, který byl ustanoven do Předbořic. Roku 1370 byly zde vladičtí dvory: Mikeš, Blabut, Maršík, Bartoš, Svátek, a Šťěpán. , kteří platili arcibiskupu pražskému ročně 50 grošů. V roce 1379 ustanovil český král Václav IV., jakožto majitel hradu Zvíkova do Lašovic faráře Václava, který zde působil plných 40 let a po své smrti byl v lašovickém kostele pochován. Roku 1382 se připomíná v Lašovicích Kuneš z Lašovic, r. 1397 Otík Rus z Lašovic, r. 1469 paní Kunka z Lašovic. V 15. století vznikla ze dvora panského tvrz na níž vládl r. 1531 pan Bohuslav z Lašovic. Roku 1547 prodal pan Václav Lašovský z Lašovic tvrz dvorem poplužním s panstvím nad krčmou a částí kostelního podací, dále v městečku Zahořanech jeden dvůr kmetcí a statek v Plané panu Václavu z Nahorub za 152 a půl kopy. Od pana Václava z Nahorub koupila vše v roce 1567 paní Ludmila z Trkova na místě a k ruce Burjanovi, Jiříkovi, synům zemřelého Jana Záchrastského ze Záchrášťan, za 500 kop míš. 12. února 1604 koupil pak tvrz Lašovice (Na snímku) s domem a pustým pivovarem od Burjana pan Jan Jiří ze Švamberka za 2250 kop míš. Tvrz v Lašovicích pohled z návsi 2011. Jiří Záchrastský prodal svůj dvůr před tím, již v roce 1599 Vojtěchu Hořicovi z Prostého za 230 kop míš. A od něho koupil pak i tento dvůr v roce 1606 Jan Jiří ze Švamberka. Za pánů orlických tvrz lašovická pozbyla svého významu, až konečně zanikla docela. V roce 1616 již se o ní nečiní žádné zmínky. Lašovice a celý širý kraj těžce trpěly, obzvláště za války třicetileté. V roce 1619, dne 29 září přitáhl z Jindřichova Hradce přes Tábor do Milevska se svými vojsky Anhalt a vyčkával zde, kam zamíří vojsko 40

císařské, které bylo tehdy v Písku. Brzo pak se hnul směrem ke Zvíkovu. Hlavní voj se ubíral směrem přes Kovářov a Lašovice na Krásnou Horu a k Vltavě, přes níž se u Zlákovic přeplavil. Ve Zbenicích navštívil tyto voje švédský král dne 3. října. Vesnice, kudy vojsko táhlo, museli se starat o jeho obživu a ještě vojákům platit výpalné. Nové utrpení se přivalilo na celý kraj roku 1645, kdy sem přitáhli Švédové vedení generálem Torstesnem. Překročili u Techniče zamrzlou řeku Vltavu a odtud táhli na Sedlčany, v nichž odpočívali 2 a 3 března. V těch dobách bylo v Lašovicích i jejich okolí velké množství nekatolíků, hlavně protestantů luteránského vyznání, jmenovitě na sever od Lašovic ve vesnicích i samotách. Svědčí o tom popis duší ze dne 28. dubna 1651. V letech 1741 – 1742 opět vykořisťovala kraj vojska francouzská. Dne 17. října 1742 táhlo krajem vojsko rakouské směrem od Orlíka na Vysoký Chlumec. Všechny tyto nepřetržité válečné útrapy měly za následek, že celé osady zvolna mizely a hynuly. Za války třicetileté zanikly úplně obě vesnice Holešice, Staré i Nové. Kvetoucí městečko Zahořany pak bylo tak zmenšeno, že z něho zbyla jen malá vesnička. Z Lašovic pak zmizela větší část rozlehlé kdysi vesnice. K tomuto úpadku přispěl hlad a mor, který v Čechách řádil v letech 1771 až 1772, a za něhož v Lašovicích mnoho lidí pomřelo. Roku 1790 měly Lašovice 3 domy a sousední Lašovky 8 domů. R. 1840 bylo zde 10 domů, 88 obyvatel a 1 židovská rodina. R. 1895 měly Lašovice 25 domů a 172 obyvatelů, Lašovky 6 domů a 37 obyvatelů. V roce 1930 měli Lašovice 28 domů a 137 obyvatelů. Lidu sice hodně prospělo vydání robotního patentu dne 13. srpna 1775 a patentu o nevolnictví dne 1. listopadu 1781, avšak opět mu nové potíže způsobila válka francouzská v letech 1803 – 1813, kdy obyvatelstvo muselo živit vojsko na neustálých pochodech. Snímek lašovského kostela s novým hřbitovem je z března 2011 Kostel Navštívení Pany Marie, jest již roku 1365 připomínán jako farní. Stavěn jest ve slohu ranně gotickém. V západním průčelí jest věž, nijak významná. V presbytáři byla původní klenba gotická nahrazena ve století XVII. Klenbou bez žeber. V severovýchodní stěně chrámu se zachovalo z části zazděné původní okno. Oltář hlavní, stejně jako i oba oltáře vedlejší, jsou rokokové. Jeden z nich je zasvěcen sv. Anně, druhý sv. Josefu. Oltářní obrazy jsou z r. 1860 od Antonína Eberta, malíře vídeňského. Oltáře pocházejí ze století XVIII. (Stav z roku 1940) R 1546 dovolil král Zikmund Lašovským, aby si volili kněze za faráře ke kostelu Pany Marie. Po válce třicetileté r. 1623 fara pro nedostatek kněží zanikla. Kostel byl do roku 1639 spravován kališníky. Za války třicetileté byl těžce zpustošen. R. 1639 byly Lašovice přiděleny duchovní správou do Slivice u Příbrami, později do Petrovic a pak do Starého Sedla. Při regulaci far, nařízené Josefem II. Byla r, 1786 zřízena v Lašovicích lokalie, která byla 24. ledna 1787 osazena duchovním a 1. 8. 1795 povýšena na faru. Ve výklenku uvnitř kostela ve zdi na levé straně lodijest socha Panny Marie, 1,02 m vysoká, z lipového dřeva. Marie drží na levé ruce neoděné děcko a u nohou má půlměsíc s lidskou tváří. Socha pochází z konce XV. Století. Opravena byla v r. 1898 a r. 1935 (stav v roce 1940) Roku 1935 byly všechny oltáře restaurovány firmou Břetislav Kafka z Červeného Kostelce a zřízeny byly nové varhany od Eduarda Hubeného, varhanáře v Protivíně. Při malbě kostela v roce 1937 byla objevena v presbytáři na levé straně stará freska, znázorňující udělení zákona na hoře Sinaj. Freska byla obnovena a uchována.

41

U kostela jest farní hřbitov, na nějž se pohřbívají i evangelíci od Milešova a Klenovice. Původní farní budova stávala na tom místě, kde nyní stojí škola. R. 1793 byla postavena nová farní budova vedle kostela. Byla přízemní a roku 1905 byla od faráře Karla Němce zvýšena o poschodí. Zvony na věži jsou nyní (1940) tři. Až do války světové byly dva. Větší z nich je z r. 1498 od zvonaře Jana Kantaristy, vysoký 89 cm a mající průměru 94 cm, opatřený latinským nápisem, vážící 450 kg a zasvěcený sv. Trojici. Byl 9. září 1918 retvírován. Náhrada za ně činila 600 K. Druhý zvon na věži zůstal. Je to Jan Křtitel z r. 1501, má váhu 230 kg a český nápis: Léta Páně tisícího ccccc uno pan Jan z Krašovic dal tento zvon kostelu lašovskému ve jméno Boží ke cti chvále Pánu Bohu Marii matce Boží. Po skončení světové války koupeny byly přispěním krajanůn a rodáků z lašovické osady v Americe a konáním sbírek po obcích farnosti lašovické nové dva zvony: Větší o váze 308 kg s obrazem sv. Václava a nápisem: Nedej zahynouti nám ni budoucím! Druhý, menší zvon, váží 149 kg, má obraz pany Marie a nápis: Pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Roku 1924 na svátek sv. Václava 28. září. Byly oba zvony slavnostně posvěceny a na věži zavěšeny. Škola byla v Lašovicích zřízena r. 1790. Ježto nabylo pro ni vhodné místnosti, byla umístněna prozatímně v Blízkých Zahořanech v čp. 3. Prvním učitelem byl František Kaiser, který zde učil až do roku 1793. Když pak r. 1793 byla vystavěna nová farní budova vedle kostela, byla škola upravena ze staré farní budovy č.p. 3 v Lašovicích. Druhým učitelem byl Oldřich Osner, který zde působil do roku 1810. Přiškoleny byly tehdy obce: Zahořany, Žebrákov, Chrást, Planá, Kosobudy, Zadní Chlum, Mořice, Zlučín a Lašovice. Zprvu byla škola jednotřídní, od roku 1868 otevřena byla druhá třída, pro níž byla přistavěna nová místnost. Řídícím učitelem byl tehdy Václav Geringer, otec redaktora americké „svornosti“, který dlouho podporoval chudé v obci zahořanské. R. 1879 byla rozšířena na trojtřídní. V roce 1886 povolena byla zemskou školní radou čtvrtá třída. Vyučovalo se v najaté místnosti. R. 1887 bylo zavedeno vyučování ženským ručním pracem. Budova bývalé školy v Lašovicích. V popředí památník padlým z obce za druhé světové války snímek 2011 První učitelkou byla Antonie Honsová z bechyně. V posledním desetiletí 19. století vyučoval na škole Karel Pekař, pozdější ředitel škol v Bernarticích. Po zřízení jednotřídky v Kosobudech r. 1892 zůstala v Lašovicích škola trojtřídní. Když pak r. 1897 byla zřízena jednotřídní škola v Chrástu, zůstaly do Lašovic přiškoleny Zahořany, Pelechy, Zlučín, a část Zadního Chlumu. V roce 1925 zrušila zemská školní rada v Praze jednu definitivní třídu, takže do 1. září 1925 má lašovická škola dvě definitivní třídy postupné. Z lašovických řídících učitelů vynikli Vojtěch Sasnovec, znamenitý hudebník, který pěstoval obzvláště hudbu chrámovou, dále Jan Bukovský a Václav Janák, který zde působil od roku 1901 do r. 1925. V roce 1940 byly Lašovice připojeny k obci Zahořany. Roku 1930 měly 28 domů a 137 obyvatelů. Poštovní úřad byl v Klučenicích, kde byla i četnická stanice. Lékař v Kovářově a vlakové spojeni z Milevska.

O Lašovicích z jiného zdroje Nedlouho poté se již připomínají místní vladykové: Kuneš z Lašovic (1382) a Otík Rus z Lašovic (1397). První lašovičtí zemani zřejmě seděli na dvorci a sídlo kvalitativně vyššího řádu – tvrz – si postavili až jejich potomci někdy ve druhé polovině 15. či v první třetině 16. století. Zda tato změna nastala ještě před r. 1469, kdy se připomíná Kunka z Lašovic (1469), nevíme; první výslovná zmínka o lašovické tvrzi pochází až 42

z r. 1547, kdy ji Václav, poslední z rodu Lašovských z Lašovic, prodal společně s dvorem, vsí, krčmou, částí podacího práva a kmetcími dvory v Zahořanech a v Plané Václavovi z Nahorub. R. 1567 statek od Václava z Nahorub koupila Ludmila z Trkova, poručnice synů zemřelého Jana Zachrastského ze Zachrašťan. Jeden z těchto synů – Burian – prodal r. 1604 tvrz Lašovice s dvorem a pustým pivovarem Janovi Jiřímu ze Švamberka, který o dva roky později sjednotil celý lašovický statek ve svých rukou a připojil jej k orlickému panství. Lašovická tvrz tím ztratila funkci panského sídla, takže při vkladu do zemských desek r. 1616 už o ní dokonce není ani zmínka. Za třicetileté války ves téměř zanikla; ještě v r. 1830 stál v Lašovicích jen kostel s farou, panský dvůr s bývalou tvrzí, bývalý pivovar a dvě další stavení. Počátku 21. století se části lašovické tvrze dočkaly v budově sídelního objektu dvora, jenž po r. 1606 prošel různými proměnami. Poslední, velmi výrazná přestavba, která mohla být vyvolána požárem objektu, se uskutečnila r. 1872. V noci z 11. na 12. května 1945 přespal v budově bývalé lašovické tvrze sovětský maršál Malinovskij, který se vzápětí poté zúčastnil aktu podpisu kapitulace zbytku německé armády v Čechách.

Onen svět. (J. K. 1940) Z vrchů, ležících severovýchodně od Lašovic otevírá se návštěvníkovi nezapomenutelný rozhled do široké kotliny klučenské. Kopce se jmenují Babíny a Hrby. Na severním úbočí hřbetu Chlumu jest porůznu několik stavení, které mají jméno „Onen Svět“ nebo lidově „Onej Svět“. Stával zde kdysi zámeček, který však úplně zanikl a z něhož koncem 19. století bylo ještě znatelno několik zděných zbytků, které však již zmizely. (v roce 2011 ještě patrny malé zbytky části základů tří křídel zámku na parcele č. 11. (234 m2 – zbořeniště, současný majitel parcely Stanislav Dvořák, na této parcele stála 3 ze čtyř křídel zámku.) V tomto kraji sídlilo mnoho evangelíků, kteří se sem uchýlili v 17. století a zabrali také kostel lašovický. Když císař Josef II, vydal toleranční patent, mohli se veřejně hlásiti ke své víře. Náleželi pod církevní správu v Rybnících u Dobříše. Nyní však již zde evangelíků není. Všichni obyvatelé těchto v celku chudých chaloupek jsou již katolíci, patřící farností do Lašovic. S návrší, které leží již z velké části na území okresu Příbramského a jest vysoké 627 metrů nad mořem, za příznivého počasí jest viděti daleko k Příbrami, Březnici, a na Jih na šumavské hory. Před Šumavou se tyčí lesnatý Mehelník. Za průzračných dnů, jest viděti hřeben Brd, Boubín, Kleť a Javor. V údolí klučenském na jihozápadě svítí mezi lesy bílý zámek Orlík. Svahy řeky Vltavy, prodírající se mohutným kaňonem k severu, jsou vysoké až 250 metrů, srázy, spadající příkře k řece až 100 metrů. Na jihu vidíme Koňský vrch (586 m), u Chrástu vrch Žíkov (386 m), u Klučenic Klíčný (474 m), dále Čertova Kolíbka (468 m), Droužkov (487 m), u řeky Chachourna (391 m), s Capourem (460 m), vedle nich Ráj (448 m) Dále k severu se vypíná Kalinová (493 m), Kobyla (434 m), Mirovky (512 m), Kolečko (nyní Hotětín 577m), Radejská (576 m) a na severu Červená hora nad Svatojánskými proudy. Celé toto panoráma ohraničují na západě Brdy, které lze přehlédnouti od Skalky u Mníšku až po Třemšín nad Rožmitálem. Za řekou Vltavou můžeme viděti vrcholy: Chlum u Čimelic (520m), Krahulík (523m), Holý (539m), Sosna (508m), Baba u Kozárovic (522m), Pleč u Zbenic (633m), a Maková u Smolotel s kostelem pany Marie Karmelské (543m). Kostely jsou vidět tyto: Lašovice, Předbořice, Kovářov, Kostelec n/Vltavou, Klučenice, Staré sedlo, Milín, Slivice, Maková, Krásná Hora, pod hřebenem Brd v dálce, Dobrá Voda a Rožmitál. A jiné. K jihu se prostírá před námi pahorkatina okresu milevského s Jenšovicemi (556 m) a vršky u Svatého Jána. Obloukem se táhnou kopce na východě od Nadějkova k Chyškám (673 m) a vrchu Kozlovu (708 m) a do okresu sedlčanského. 43

Klub českých turistů v Praze, spolu s Odborem klubu českých turistů v Milevsku se rozhodly r. 1939 uskutečnit výstavbu turistické chaty „Na onom světě“ na hřebenu Hrbů, aby krásy krajiny a lyžařské možnosti v zimě mohly býti co nejdokonaleji využity. Projekt chaty vypracoval arch. Lorenc z Prahy, stavbu provedla stavitelská firma Bočan, Paukner, a Roubík v Milevsku. Chata má v přízemku vedle bytu správce chaty, hostinskou formanku a jídelnu, v podstřeší pak dvě velké noclehárny, jednu pro muže, druhou pro ženy. (stav z r. 1940). Stavbu chaty v ústředí klubu českých turistů propagoval a o ní si největších zásluh získal bývalý podplukovník duchovní sloužící a zasloužilý místopředseda klubu českých turistů v Praze, Jaroslav Jandák, který se narodil 10. prosince 1889 v Kovářově jako syn řídícího učitele a mládí své strávil v Lašovicích. Podél této chaty „Na onom světě“ vede Sukova stezka, z Krásné Hory přes Onen svět, Zahořany a Chrást na Orlík (červená značka).

Zahořany (J. K. 1940) Vesnice Zahořany leží v mírné kotlině, kterou protíná okresní silnice vedoucí od Chrásta, přes Zahořany, a Předbořice do Petrovic a dále k Sedlčanům. Vzdálenost od Milevska je 17 km, od nádraží v Milevsku 19 km. Na západní straně vesnice vystupuje pahorkatina, zvaná Babíny. Na jejich vrcholu stojí Boží muka, 5m vysoká v podobě sloupu, o průměru 2 metry. Na nich je napsán letopočet 1626. Postavena byla za rychtáře zahořanského Melichara kolem roku 1840 jako dík za zánik moru, který dlouhá léta v Zahořanech a okolí řádil a na paměť obětí třicetileté války. Zahořany přinesly této válce nejtěžší oběti. Od božích muk je krásná vyhlídka do širého okolí. Jihovýchodně od vsi se vypíná „Koňský vrch“ (586 m). Dle pověsti se tam prý odbývaly koňské trhy. Když r. 1770 řádil velký hlad a lidé pojídali otruby a padlá zvířata, vznikl mor a hřbitov Lašovický nestačil. Tehdy se pochovávalo na úpatí vrchu Koňského, kde byl založen malý hřbitůvek. Ještě dnes (1940) je na tomto vrchu znatelný oplocený čtverec na jeho úpatí. Koňský vrch patříval dříve několika místním starousedlíkům, ale nedlouho po roce 1918 přešel do obecního majetku. Zahořany bývaly ve středověku kvetoucím městečkem, které však válkou třicetiletou bylo téměř úplně zničeno. Patřívaly dříve ke hradu Zvíkovu, jenž byl v držení koruny královské. Od roku 1323 do r. 1337 byly Zahořany spolu s Milešovem a jinými vesnicemi hradu Zvíkovu zastaveny králem Janem Petrovi z Rožmberka, načež opět přešly v držení koruny. R. 1420 byly Zahořany zastaveny panu Mikuláši z Lobkovic ke zboží hlubockému. Když byl pánem na Zvíkově Jindřich ze Švamberka, byl mu poddán v Zahořanech man Vaněk, který mohl užívat svobodně lesa, polí a lovu, ale musil pánovi býti pohotově s koněm, kuší a celou výzbrojí. Dne 14 září 1575 koupil Zvíkov Kryštov ze Švamberka a do desek zemských bylo zapsáno, že „koupil Zahořany, městečko celé, kromě jednoho člověka lašovického, s domy, krčmami a dvory kmetcími s poplužním, platem i všemi předměstími“. Městečko Zahořany je zde společně uváděno s městečkem Milevskem a městečkem Mirovicemi. Když roku 1608 prodal Jiří Erenreich ze Švamberka Zvíkov Janu Jiřímu na Orlíce, připadly i Zahořany k panství orlickému. Za války třicetileté trpěli neustálými pochody vojenskými a byly až na 26 domů úplně vypáleny. Teprve počátkem století 19. byla některá obydlí obnovena a znovuzřízena, takže na troskách bývalého městečka vznikla nová vesnice. Manský statek v Zahořanech je nynější čp. 1. Na tehdejší dobu výstavný patrový dům se stal později rychtou. Po jejím zániku zde byla židovská modlitebna, která byla později přestěhována do Klučenic. V Zahořanech je hojně cihlářské hlíny a naleziště burelu, který zde doloval v letech 1921–1923 rolník a hostinský Jan Čapek. Proslul i sestrojením prvního letadla. (Pokusy konal od roku 1876 do roku 1902). Pro velkou odlehlost od dráhy muselo být však těžení zastaveno. U Zahořan jsou pozemky zvané Havířské, které jsou pozůstatkem jam po dolování. Dobývalo se tam asi železo. Západně od vsi směrem k Voltýřovu, jest opuštěný lom, obsahující vápenec. Bývala tu dříve vápenka. V roce 1940 k obci Zahořany náležejí Lašovice, Lašovky, Žebrákov, Pelechy, samoty V Hájku a nad Planou. Je zde sbor dobrovolných hasičů založený 1891, záložní spolek, založený v r. 1911 a obecní knihovna založená v r. 1921. 44

V roce 1930 bylo v Zahořanech 294 obyvatelů a 60 domů. V žebrákově 29 domů a 127 obyvatelů, V Lašovicích 28 domů a 137 obyvatelů. Škola a fara (1940) je v Lašovicích, pošta a četnictvo v Klučenicích, lékař v Kovářově, železniční stanice v Milevsku.

Předbořice Malebná vesnička Předbořice se nachází jižních Čechách, severně od městyse Kovářov a nedaleko Orlické přehrady. Rozkládá se ve výšce 500–520 m.n.m., v tzv. „Předbořické pánvi“ mezi vrchy Hrby (627m), Radešínská hora (578m), Hodětín(576m) a Višťák (563m). Prochází jí starobylá cesta, jež byla kdysi hlavní spojnicí mezi Orlíkem a Vysokým Chlumcem. Je obklopena malebnou přírodou,jejímž charakteristickým prvkem jsou obrovské balvany, které sem byli kdysi přivaleny tajícím ledovcem. Často je tato oblast nazývána „krajem kamenů“. První zmínky o naší vesničce se podle dostupných pramenů vážík roku 1219, kdy zde údajně sídlili dva bratři, vladykové Ozel a Jůra,kteří doprovázeli družinu krále Přemysla Otakara I. při jedné jeho cestě do kláštera Milevského. K místním zajímavostem nepochybně patří dominanta Předbořic, kostel svatého Filipa z poloviny 13. století, několik dobře zachovaných roubených i kamenných stavení nebo i jezero které se rozprostírá nad vsí a jehož zvláštností je, že leží přesně na hranici dvou rozvodí. Je-li voda z jezera upouštěna, míří do Slapské přehrady, přetéká-li, tak jeho vody míří do Orlické přehrady. Vesnička žije čilým kulturním životem. Je zde fotbalový klub FC Transfomátor, sbor dobrovolných hasičů, myslivecké sdružení, pravidelně se pořádají plesy a taneční zábavy, country poutě, soutěží se v mariáši, ve volejbale, nebo i ve stolním tenise. K těmto činnostem bylo vybudováno tenisové i fotbalové hřiště. Různé akce probíhají i v místní hospůdce U Kaštanu, kde je v létě příjemné posezení, jak už název sám napovídá, ve stínu vzrostlého kaštanu. Čepuje se pivo jako křen, „Svijanský máz 11°, Platan 11° a Svijanský kvasničák 13°“, k jídlu něco utopenců, pepřenek, matesů, nakládaného hermelínu a jiných pochutin studené kuchyně. Krámek se smíšeným zbožím a denně čerstvým pečivem je samozřejmostí. Nedaleko obce, na vrchu Hrby 623m, se nachází turisticky vyhledávaný cíl zvaný „Onen Svět“. Na místě se nachází turistická chata s restaurací a dřevěnou rozhlednou, ze které je nádherný výhled do kraje. Za příznivých povětrnostních podmínek můžete spatřit nejen zámek Orlík, ale třeba i chladící věže elektrány Temelín. Z Historie Obce. Předbořice leží jihovýchodně od výšin Hrbů, na silnici vedoucí od vody Orlické Přehrady naproti zámku Orlík přes Chrást, Zahořany, Předbořice do Petrovic. Hřeben Čertovy hrbatiny, který se táhne na pomezí středních a jižních Čech od Střezimíře na západ k Vltavě, se u Petrovic snižuje a rozpadá v kopcovitý reliéf. V této oblasti, 5 km západně od Petrovic a 3 km severně od Kovářova, se mezi vrchy Višťák (563 m.n.m.), Hodětín (576 m), Radešínská hora (578 m) a Hrby (623 m), nachází v nadmořské výšce 500–520 metrů, na starobylé cestě spojující Orlík s Vysokým Chlumcem, obec Předbořice. Jak vzniklo jméno Předbořice? Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Jedna verze říká, že tu kdysi byly hluboké borové lesy, kterým se říkalo“bory“. Osada mohla být postavena „před borem“, a od toho tedy název Předbořice. Druhá verze říká, že naši ves založil rytíř Předbor z Radejšína, což bude asi pravděpodobnější. K obci patří ještě osada Jalovčí, která je vzdálená 2 km severně. Dnes je zde 8 domů v řadě kolem cesty vedoucí podél obecního lesa zvaného „Obciny“. Dominantou obce je kostel sv. Filipa a Jakuba z poloviny 13. stol. postavený benedik-týnkami ze Svatojiřského kláštera na pražském hradě. Stojí uprostřed obce na žulovém pahorku a je obklopen starobylým hřbitovem. Presbytář kostela je zastropen gotickou křížovou klenbou, nesenou kamennými žebry a gotickým bohatě profilovaným žulovým portálem na jižní straně. Tento kostel patří mezi nejstarší stavby tohoto druhu v okolí a je vzácnou stavbou z období ranné gotiky typu cisterckoburgundského. Pod podlahou lodi jsou dvě hrobky pánů ze Zahrádky, které pochází ze 16. století. Kostelní věž byla postavena v roce 1812 (na krásné 45

zvonové stolici je podpis tesaře „Jakub Chanovský L. P. 1812“) a jsou zde zavěšeny dva zvony. Větší zvon se jmenuje sv. Václav, pochází z roku 1515 a váží asi 450 kg. Menší zvon sv. Filip a Jakub pochází z roku 1678 a váží 135 kg. Jedna z prvních zpráv o Předbořicích, pochází podle dostupných pramenů z roku 1219. V té době zde údajně sídlili, dva bratři, vladykové Ozel a Jůra, kteří doprovázeli družinu krále Přemysla Otakara l. při jedné jeho cestě do kláštera Milevského. V roce 1305 patřily Předbořice k ženskému klášteru sv. Jiří na Pražském hradě a téhož roku postoupila abatyše Kunhuta z kláštera sv. Jiří, směnou mezi jinými i ves Předbořice jakémusi Koldovi. Roku 1316 byl jakýsi Matěj z Předbořic svědkem u soudní pře, Domoslavě z Chrastic. Ve 14. stol. jsou doložena jména některých zdejších vladyků, například Přech, Bušek, Vilém a Aleš Bušek. Dále pak: Jíra a Puta r. 1413 a Přibík r. 1429. V roce 1344 se připomíná první farář zdejší obce – jakýsi Jan (Johannes). V letech 1344–1350 náležely Předbořice, jako farní osada, vltavskému děkanátu, který patřil pod Bechyňský arcidiakonát. Za panování krále Karla IV. jsou zde páni z Janovic a Chlumce, z nichž Předbořice přešly roku 1474 na Ojíře z Očedělic. Roku 1365 uvedl nového faráře Jakuba z Hostic na kovářovskou faru předbořický farář Mikuláš z Miličína. V roce 1391 byl Jan z Předbořic opatem konventu kláštera Milevského a roku 1403 se mluví o jakémsi Přechovi z Předbořic, který byl kanovníkem kláštera Milevského. Z roku 1401 pochází první zmínka o nejstarším předbořickém rodě Hrochů. V drážďanském archivu byl údajně uložen tento zápis: „Já Hroch z Předbořic, Pavlík z Bietova, vystříhám se proti T. M. Markrabí starý Míšeňský, žeť chceme proti tobě skutkem i radou být podle svého pána krále uherského, svými se všemi, kdož bude moci pomoci“. V roce 1420 připadly Předbořice ke hradu Zvíkov a v roce 1474 připadla část obce ke hradu Vysoký Chlumec. Od roku 1504 byly Předbořice v majetku rodu Švamberků a v roce 1534 byly dědičně přiděleny k Orlíku. Z roku 1584 pochází další dochovaný zápis v gruntovních knihách na Orlíku, ve kterých stojí psáno, že Předbořice měly v té době 12 selských statků. Z téhož roku a ze stejného pramene pochází tento zápis: „Za robotu obec Předbořická dostávala ročně 6 kop grošů českých, 1 věrtel piva a 3 strychy žita.“ V roce 1620 prošlo zdejším krajem stavovské vojsko a rozložilo se v Krásné Hoře a okolních vsích. K vojsku zavítal i zimní král Bedřich Falcký. Z Krásné Hory vedl velitel kníže Kristián Anhalt stavovská česká vojska proti císařským. Překročil Vltavu v nedalekých Zlákovicích a ustupoval před císařskými nejprve k Rakovníku a potom až ku Praze, kde došlo k nešťastné bitvě na Bílé Hoře. Po porážce českých stavů na Bílé Hoře přešly Předbořice do majetku rodu Egenbergů. Další záznam pochází z roku 1645, kdy tudy ve dnech 1. a 2. března táhlo od Zahořan směrem k Vysokému Chlumci vojsko švédského generála Torstensona. Za třicetileté války byly Předbořice zle postiženy podobně jako okolní obce. Všechna vojska žádala vysoké výpalné, a například nedaleké Zahořany, v té době malé městečko 3 km západně od Předbořic, byly prý zcela vypáleny a již nikdy nedosáhly bývalé velikosti. Po třicetileté válce byla v letech 1653–1654 sepsána k daňovým účelům tzv. Berní rula, která ve své části věnované Prácheňskému kraji (1654) uvádí v Předbořicích jména, se kterými jsme se mohli setkat i v novodobé historii obce, např. Hroch, Tatoušek, Škoch, Kvasnička, Dvořák nebo Chloud (dnes Kloud). Dne 15. října 1744 přešla císařská armáda Karla, vévody Lotrinského, Vltavu pod Orlíkem a utábořila se v Chrástu, Voltýřově a Klučenicích. Odtud se přes Předbořice přesunula k Vysokému Chlumci. Vojska prý způsobila ve vesnicích značné škody. V letech 1771–72 postihla místní kraj rozsáhlá epidemie moru při níž např. v nedalekém Kovářově zahynula více než polovina obyvatelstva. V období napoleonských válek byly Předbořice a okolní obce postiženy verbováním místních mužů k vojsku a rekvírováním povozů a potahů. Dne 24. března 1848 byla na Orlickém panství vyhlášena konstituce a zrušení roboty. Na památku této slavné události byla vysázena topolová alej kolem silnice vedoucí na Zahořany. V roce 1860 byla v Předbořicích postavena škola, která byla v činnosti až do roku 1975. Po zrušení školy zde byla provozována 46

mateřská škola, později textilní dílna a naposledy byla v této budově hospoda U Pavouka. Na bojiště 1. světové války (1914–1918) bylo z Předbořic odvedeno 102 mužů. Zpátky se nevrátilo 22 mužů, čtyři z nich byli členové hasičského sboru – „Čest jejich památce“. V letech 1848 – 1960 byly Předbořice samostatnou obcí, v letech 1960 – 1985 byly pod obcí Zahořany a od roku 1985 jsou pod obcí Kovářov. V 80. letech minulého století byl v obci postaven vodovod a v 90. letech byla v budově bývalé fary vybudována církevní školka s kapacitou asi pro 15 dětí. V obci aktivně funguje sbor dobrovolných hasičů, který dosahuje vynikajících úspěchů v oblastních soutěžích, pořádá hasičský ples v Zahořanech i oblíbenou letní country pouť.

Zahrádka (J. K. 1940) Na okresní silnici vedoucí k Petrovicům, asi 2,5 km východně od Předbořic, jest obec Zahrádka Mladotova, ležící již v okrese sedlčanském (1940) Bývala zde tvrz, na níž seděli až do r. 1609 páni ze Zahrádky. R. 1538 ji koupil Adam Zahrádecký z Vlčí Hory, který zemřel r. 1546 a byl pohřben v Předbořicích, kde měl svou hrobku. R. 1609 přešla Zahrádka v majetek Pinty Bukobvanského z Bukovan, který byl zde až do r. 1637, pak až do r. 1661 náležela Dorotě Reiterové a paní z Veitmile, pak až do r. 1663 panu Cábelickému ze Soutic, r. 1663 do 1667 zase paní z Veitmíle. V druhé polovině 18. století byl zde říšský hrabě Zuker z Tamfeldu, který vystavěl nový zámek a v něm kapli, kde býval i zámecký kaplan. Pak zde byli pány Jan Fr. Hrabě Linker, dále pan Anderle, Kalivoda, Hrabě Michna z Vacínova a paní Vobořilová, která r. 1841 prodala Zahrádku Vojtěchu Mladotovi ze Solopisk. Po něm dostala obec jméno Zahrádka Mladotova. Statek pak v r. 1854 koupil Josef Kundrath, pak Josef Valenta a konečně Jiří Lang. Po jeho smrti dne 5. května 1885 přešel velkostatek na jeho syny Čestmíra Langa a po něm jest v roce 1940 opět v držení jeho syna Čestmíra Langa mladšího. V 18. století byl k Zahrádce přikoupen Chlum Přední i Zadní. R. 1785 čítala 12 čísel, Chlum Přední 19 čísel, a Chlum Zadní18 čísel. Roku 1930 měla 28 domů a 134 obyvatel. R. 1940 měla Zahrádka Mladotova 30 čísel a 173 obyvatelů. Tvrz stávala asi severně od zámku na malém návrší. Zámek byl střízlivě stavěný, je při něm velkostatek a lihovar (1940) Hasičský sbor byl založen r. 1895. Politicky obec patří do Petrovic, kde je pošta, četnictvo i lékař. Do školy děti chodí do Předbořic.

Klučenice (J. K. 1940) Klučenice (450 m. n. m.) leží v krásném údolí západně pod svahem hřbetu Hrbů. Za vesnicí až k Vltavě se prostírají krásné, rozsáhlé lesy řádu křížovníků s červenou hvězdou. Kraj se liší svým vzhledem podstatně od pahorkatiny Českomoravské, i od blízkého rázu krajiny kol Kovářova a Milevska. Základní horninou je rula. V úvalu vltavském se objevují mohutné sloje žuly divokými útesy po obou březích Vltavy. Vyšší hřebeny, celkem rovnoběžné k Vltavě se sklánějící, jsou porfirové. Porfil vyvřel nad žulový základ. To se dá nejlépe viděti na vrchu Klíčném (474 m) u samé vsi, Kocandě a Capouru (460 m) blíže řeky. Žula sama kupí se pak v rozhárané divoké hradby (Kočičí zámek u Křesiny), nebo je uložena ve vodorovných vrstvách jako u Podskalí, na Korcích, v Ráji (448 m), nebo je rozmetena v bludné balůvany, Čertova kolíbka (480 m), Žula se zde láme v lomech na Korcích, na levém břehu Vltavy a o něco jižněji v Ráji na pravém břehu Vltavy. Ze žuly této byl vystavěn Palackého most v Praze, schodiště chrámu Křížovníků u Karlova mostu v Praze. V novější době Masarykovo zdymadlo ve Střekově a zdymadlo ve Vraném a jiné stavby. Kámen se na místě opracuje a hotové součásti se dopravují po lodích. U Techniče a Zlákovic ustupuje žula a porfyl prahorní břidlici. Jméno Klučenice odvozeno jest od slova klučeti, tolik co půdu překopávati. Klučenice jest pozemek, kterého po vykácení lesa, dobytí pařezů a zkopání půdy se používá k pěstování polních rostlin. 47

Ves vznikla jistě v dobách pradávných, o čemž svědčí i její jméno, svojí patronymickou koncovkou -ice ukazují na svůj vznik ze staré slovanské zádruhy. Důkazem prastarého osídlení kraje jest i rozsáhlé starověké sídliště a pohřebiště v lese na Hrobcích, severozápadně od Klučenic. Zachovalo se dosud asi 5 mohyl. Nalezeno bylo zde mnoho střepin a popela. Žlutý korál skleněný a úlomek bronzového srpu jsou v muzeu království Českého v Praze (skříň č. 124), některé jiné nálezy jsou v muzeu plzeňském. Původně náležely Klučenice ke královskému statku Zvíkovu. Po založení řádu křížovníků s červenou hvězdou v Praze Anežkou Přemyslovnou r. 1238 byla ves králem Václavem I., bratrem Anežčiným, tomuto řádu darována. Z r. 1344 se zachovala zmínka o Klučenicích, kdy velmistr řádu Ulbrich psal z Prahy list do Klučenic. V r. 1352 se připomíná farní kostel v klučenický, který do té doby odváděl 9 grošů desátku papežského. V r. 1415 se činí zmínka o klučenickém faráři Šebastianu. Roku 1499 se zmiňuje o Klučenicích velmistr řádu Matyáš z Třebska ve svém listě panu Jiřímu ze Švamberka. R. 1605 za velmistra a arcibiskupa Berky byly hranice statku vymezeny, upraveny a popsány. Panské stavení (dvůr) bylo přestavěno. Letopočet 1605 zachován je dosud na kamenném obložení dveří části panského stavení. V roce 1610 bylo v Klučenicích 10 sedláků. Za robotu měli choditi na hony a též 180 vorů dříví pokáceti a ke „špitálu“ do Prahy splaviti. Lesní robotu sdílela s Klučenicemi i ves Kosobudy, k jichž rychtě byla příslušna dvěma poddanými. Klučenický les na šíři i délku se prostíral na půl míle v jednom položení a slul na Špitálsku. Táhl se od Zahořan až ke Křesině, kde k němu patřilo i půl Vltavy, odtamtud až k pozemkům Jana z Bukovan, podle pozemků Myšky z Kamýka a zase zpět k Zahořanům. Poddaní orličtí i kamýčtí směli do lesů klučenských honiti dobytek na pastvu. Za to odváděli: Voltýřov 24 slepic, Podskalí 4 slepice,Myškovi lidé ze Lhoty 12 slepic a 6 džberů ovsa. Za velmistra Karla Lamberka r. 1607 – 1612 bylo mnoho lesa vykáceno. Pro hlídače lesů byla vystavěna obydlí, jež sluli Křesina (asi od slova křesati, dřevo kůry zbaviti) a to z toho důvodu, aby v lesích, jak od cizích, tak i domácích mnoho kradeno nebylo. Také zde na Křesině bývala krčma, kde plavci s vory se stavívali, aby se pivem z Klučenického pivovaru posílili na další plavbu. Křížovníci založili také ves kamenici na potůčku hraničním a malým mlýncem, o nějž bývaly časté spory mezi vrchností orlickou a klučenickou, jak svědčí zápisy z r. 1618. R. 1619 zabral Klučenice se vsí Kosobudy Petr ze Švamberka, pán na Orlíku. Po bitvě bělohorské byly však obě vsi opět řádu vráceny. R. 1620 leželo stavovské vojsko v blízké Krásné hoře a v okolních vsích. K vojsku tam zavítal i zimní král Bedřich Faltský. Z Krásné Hory vedl Anhalt svoje vojska proti císařským. Překročil Vltavu v nedalekých Zlákovicích a rozložil se ve Zbenických vršcích nad Vltavou. Odtud se pak hnul, ustupuje před císařskými k Rakovníku a ku Praze, kde došlo k bitvě bělohorské. Roku 1621, kdy císařští pod Maradasem dobývali Orlík, byla ves Klučenice těžce poškozena. Další velké škody byly způsobeny vojenskými oddíly r. 1639 a 1640. Kromě statku řádového býval ve vsi i stek Jana Jistebnického, který od něho řád r. 1638 koupil s polmi, lukami a rybníkem za 700 kop grošů míšenských. V téže době asi koupil řád i pivovar a statek Šiškův. V roce 1645 přešel Vltavu v podskalí švédský generál Torstenson se svým vojskem a táhnul odtud k Jankovu. Švédové Klučenice zle zpustošili. R. 1646 bylo v Klučenicích 8 sedláků a 7 chalupníků. Z roku 1676 pochází zpráva převorovi Jiřímu Pospíchalovi o velké chudobě klučenických poddaných, kteří ani daní platiti nemohou. 48

Roku 1720 vypukl ve vsi požár, který zničil velkou část vesnice i s kostelem, tehdy dřevěným. Řád znovu kostel vystavěl v letech 1721 – 1723. Dne 9. listopadu 1723 byl kostel vysvěcen. 15. října 1744, přešla císařská armáda Karla vévody Lotrinského Vltavu pod Orlíkem na třech místech a utábořila se v Chrástu, Voltýřově a Klučenicích. Odtud se hnula k Vysokému Chlumci. Vojska císařská i nepřátelská způsobila vesnici i kraji značné škody. Také napoleonské války zasáhly Klučenice. Nejen, že verbování k vojsku nemělo konce, ale i povozy a potahy byly rekvírovány. Sedlák Syrový z Klučenic byl s koňským potahem až u Lipska (Leipzig) a Řezáč dojel s volským potahem až do Drážďan (Dresden), kde zanechal vůz i potah a prchl domů, kamž se po četných útrapách a svízelích konečně ve zdraví vrátil. V Klučenicích bývala i tvrz. Jest patrně po ní zachován dlouhý, ve skále tesaný a z části zavalený sklep, končící pod stodolou čp. 37. Vladyka klučenický a voltýřovský přepadával prý kupce, jedoucí se zbožím od Písku. Na starém hřbitově u kostela stojí ručně tepaný kříž s letopočtem 1767, vysoký 142 cm s rameny 35 cm dlouhými. Majitelem jeho je rodina rolníka Hynka Vlny z Voltýřova. (v r. 1940) Barokový kostel sv. Jana Křtitele a sv. Antonína opata se připomíná již r. 1352. Původní kostel býval dřevěný. Po jeho požáru v roce 1720 byl zděný kostel ve slohu barokovém vystavěn řádem křížovníků v letech 1721 – 1723 za velmistra Böhma nákladem 3438 zlatých a 39 krejcarů. V západním průčelí kostela stojí čtyřboká, dvouposchoďová věž, krytá bání a lucernou. Obdélníková loď jest dlouhá 14,15 m, široká 9,15 m a 9 m vysoká. Klenba jest valená a jest opatřena třemi příčnými a dvěma hladkými pilastry se štukovými ozdobami, různě modelovanými. Presbytář 5 m dlouhý, 5,75 m široký a 8,80 m vysoký je rovněž valeně klenutý a opatřen podobnými pásy a pilastry, jako loď. Vítězný oblouk jest jednoduchý a má 8,10 m výšky. Sakristie za hlavním oltářem jest překlenuta jako presbytář. Na hlavním oltáři jest krásný a cenný obraz Petra Brandla „Sv. Jan Křtitel“ a „sv. Antonín opat“, 3 metry vysoký, 190 cm široký, v ozdobném rámci, drženém ze stran dvěma anděli velkými a nahoře několika menšími. Nad obrazem jest, rovněž anděli držený překrásný baldachýn. Nad brankami po stranách oltáře jsou sochy blahoslavené Anežky české a sv. Augustina, 1,80 vysoké. Na pobočních oltářích jsou dobré obrazy sv. Rodiny a sv. Patronů českých. Po stranách oltářů jsou pěkné sochy sv. Norberta a blahoslavené Hroznaty. Pozoruhodných je šest barokních svícnů na hlavním oltáři, 74 cm vysokých, krásně ze dřeva řezaných a zlacených, dále vkusně barokním tepáním zdobená monstrance 38 cm vysoká, ozdobně stříbřena a zlacená, pocházející z počátku 18. století a jemně tepaný kalich ze zlaceného stříbra z roku 1714. Starobylé kované dveře barokové byly v r. 1900 nahrazeny dveřmi novými ze dřeva bez kování. V hrobce chrámové jsou pohřbeni faráři Antonín Schmidt, a Ignác Knobloch. Faráři Utěšil a Mařík, odpočívají na starém hřbitově u zdi kostelní. Na jejich hrobce je krásný tepaný kříž. Od roku 1718 až do roku nynějška (1940) spravovalo farnost klučenickou 28 farářů členů řádu křížovníků s červenou hvězdou, z nichž každý byl také administrátorem velkostatku. Zvony jsou na věži dva. Větší má na výšku i průměr 92 cm a jest bohatě zdobený. Na plášti jest obdélníkovitě orámovaný nápis: Briccius Pragensis auxilio fecit me anno 1554 Laus Deo (Brikcius pražský mne s boží pomocí ulil roku 1554, sláva bohu) na protější straně jest rovněž orámovaný nápis: Non nobis Domine, non nobis, sed nomi Tuo da gloriam (Nikoli nám, nýbrž jménu Svému dej slávu). Při koruně zvonu jest 7 cm široký vlys a na zvonu je mnoho různých medailí. Při okraji zvonu jest otiosk pamětní mince, mající 49

na líci podobiznu a kolem nápis: Gilbert Longolii hum.art.et medicinale doct. (Za Gilberta Longolia, doktora věd a lékařství). Za rubu pak s poprsím císaře Fredinanda a letopočtem 1550. Zvon druhý ulitý r. 1790 za panování velmistra Antonína Suchánka, byl za světové války spolu s umíráčkem s malé věže kostelní retvírován. Oba byly po válce nahraženy novými zvony za přispění osadníků. Větší zvon zavěšený na věži, má v průměru 75,5 cm a jest vysoký 62 cm. Nese nápis: Blahoslavená Anežka česká. Po světové válce ulíti dali římsko-katoličtí osadníci klučenští v r. 1927. Ulil Rudolf Matoušekv Brně. Tentýž nápis má i nový zvonek sanktusový na malé věži. Cena obou zvonů činila 9982 Kč. Duchovní správa se připomíná poprvé r. 1352 jakožto plebanie. R, 1672 byla duchovní správa obnovena a zadána rytířskému řádu Křížovníků s červenou hvězdou v Praze. Matriky počínají rokem 1718. K faře klučenické jsou přifařeny Klučenice, Kamenice, Křesina, Voltýřov, Zadní Chlum a Podskalí. Farní osada čítá 881 duší (v roce 1940) V Klučenicích je sbor dobrovolných hasičů založený v roce 1888, hospodářská besídka od r. 1911 a spolek divadelních ochotníků. Dále je zde spořitelní, záložní spolek z r. 1897, místní osvětový svaz a obecní knihovna. V Klučenicích působil jako kaplan od října 1895 do prosince 1899 řádový kněz P. Václav Bělohlávek, básnickým jménem Svatohor. Narodil se 9. ledna 1870 v Ouhrově. Napsal na 70 různých pojednání a knih náboženského a historického obsahu, z nichž především vynikají obsáhlé dějiny českých křížovníků s červenou hvězdou, dále trilogie Božetěch, Mysterium nebe, země, peklo a mnoho duchovních dramat, původních i přeložených. Byl také redaktorem časopisu „Od Karlova mostu“. Byl knihovníkem řádovým a žije nyní v ústraní v Milevsku (1940) u své sestry. Mnoho jeho příspěvků, ponejvíce turistického, historického a kulturního rázu, bylo otištěno v Listech milevského kraje, později Zájmech milevského kraje. O vzniku školy klučenické se nezachovalo přesných zápisů. Teprve roku 1718 připomíná se jako škola farní. Jisto jest, že škola zde byla již dříve, jelikož v tomto roce se od farní školy klučenické oddělují vsi Klenovice a Koubalova Lhota, které se přidělují nově zřízené škole filiální v Milešově. Od nejstarších dob přiškoleny byly ke škole klučenické osady Klučenice, Kamenice, Křesina, které byly v poddanství statku klučenického, Voltýřov a Podskalí, poddané obce orlického panství a Zadní Chlum, poddaná obec statku Mladotova Zahrádka. Z učitelů, kteří zde působili, jsou známi školmistr Václav Vaněk a po něm Josef havránek, který zde působil od roku 1832 až do roku 1884, tedy plných 52 let, kdy odešel do výslužby. Nástupce Havránkův, řídící učitel Jan Krčmář, působil na škole jen tři roky, ježto r. 1887 byl jmenován profesorem učitelského ústavu v Sarajevu v Bosně. Od r. 1718 do 1940 na klučenické škole působilo 58 učitelských sil z toho 5 žen. Nejdelší dobu působnosti vykazují mimo uvedeného Josefa Havránka řídící učitelé Augustin Nebuška 37 roků (1882 – 1919) a Jan Polich 36 a půl roku (1901 – 1938), znamenitý kulturní pracovník, dlouholetý starosta obce, jenž založil hudební kroužek učitelský, ve kterém účinkují nejen učitelé místní, nýbrž i ze škol okolních. Od roku 1920 pak na škole působil nynější (1940) řídící učitel Josef Levý, odborný znalec a pěstitel motýlů. Zakládá sbírky motýlů pro školy. Stará školní budova bylo stavení přízemní, sešlé, o jedné třídě s jednou světnicí, kuchyní, tmavou komorou, malým sklepem a dvorkem s chlévem a kůlnou. Školní světnice o třech oknech měla deset krátkých lavic, takže většina žáků seděla na zemi, obzvláště v zimě, kdy docházka školní byla nejsilnější Na jejím místě byla vystavěna nynější školní budova, tehdy přízemní r. 1865. Plány zhotovil milevský stavitel Haman. Budovu vysvětil sedlčanský vikář a spisovatel Beneš Methold Kulda. Ačkoliv škola byla 50

navštěvována 120 až 150 dětmi, byla až do roku 1874 jednotřídní. Toho roku byla rozšířena na dvoutřídní. R. 1895 byla škola zvýšena o první patro a otevřena v ní třetí třída. V roce 1879 byl vyškolen Zadní Chlum ke škole lašovické a roku 1895 byla přiškolena osada Planá. K e škole patří nyní (1940) Klučenice s osadami Ovčínem, Hvížďalkou, Kamenicí a Křesinou, dále Voltýřov, Planá a Podskalí. V roce 1883 zřídila si v Klučenicích náboženská obec židovská soukromou školu německou, v níž vyučoval rabín. Na této škole se vyučovalo až do r. 1918, kdy se náboženská obec židovská rozešla. Býval zde i židovský kostel, který kolem roku 1930 byl přestavěn na obytné stavení. Roku 1931 postaven byl péčí a prací Dramatického odboru hasičského sboru za přispění občanů a rodáků, pomník padlým ve světové válce. Je to žulový jehlan, na jehož vrcholu stojí bronzový sokol s rozepjatými křídly. Náklad na postavení pomníku činil 8838 Kč. V obci je poštovní a telefonní úřad, četnická stanice a parní pila řádu křížovníků. Klučenice s Ovčínem a Hvížďalkou měli v roce 1890 obyvatelů 451 v 64 domech, r. 1930 bylo 81 domů a 364 obyvatelů. 1940 mají 82 popisných čísel a 365 obyvatel. V Kamenici bylo v r. 1930 12 domů, 62 obyvatelů, na Křesině 3 domy a 13 obyvatelů, v Plané 13 domů a 65 obyvatelů. Celá politická obec v roce 1940 čítá 110 domů a 505 obyvatelů. KLUČENICE v r. 1850–1950 obec v okr. Milevsko, od r. 1961 obec v okr. Příbram.

Kamenice a Křesina (J. K. 1940) Kamenice leží 2 km jihozápadně od Klučenic na kamenitých stráních potoka, který se stéká ze dvou proudů, přitékajících od Klučenic. Prodírá se pak krásným hlubokým úvalem směrem k podskalí, kde se vlévá do Vltavy. Část osady na pravém břehu potoka patří k obci Klučenice, část položená na levém břehu k obci Voltýřovu. Školou náleží obec ke Klučenicům. Asi 3 km západně od Kamenice, na břehu řeky Vltavy, bývala vesnice Křesina dnes již zatopená vodou Orlické přehrady. Josef Kytka v roce 1940 o ní píše: 3 km západně od Kamenice, na břehu řeky Vltavy, leží bývalá vesnice, nyní samota Křesina mající dvě čísla. Po obou březích Vltavy zmizelo zde více statků a chalup, které na levém břehu vykoupili Schwarzenberkové na Orlíku, na pravém břehu pak řád Křížovníků, aby jejich pozemky zalesnili. Leckde v lese leží ještě zbytky zdí těchto bývalých obydlí a nezavalené sklepy. Obcí i školou patří Křesina do Klučenic. KAMENICE v r. 1850–1950 osada obce Klučenice v okr. Milevsko, od r. 1961 část obce Klučenice v okr. Příbram

Milešov (J. K. 1940) Obec Milešov se rozkládá mezi dvěma hřebeny, z nichž východní zvaný Kolečko (414 m), (Dovolil jsem si upravit nadmořskou výšku z původně uvedených 474 m na 414 m což by výškově odpovídalo, neboť úředně uváděná nadmořská výška Milešova je 401 m. n, m. V dalším textu Josef Kytka kolečko situuje do míst nynějšího kostela) se příkře sklání v údolí, kdežto západní Bešovka (451m) má svah mírný. Středem vesnice protéká potok Milešovský (Jahodový) uprostřed návsi rozšířený v rybník a tekoucí dále severním směrem k Vltavě, 2,5 km vzdálené. Milešov je velmi starou osadou. Původní stavby dřevěné byly nahrazeny zděnými a jako poslední stavba dřevěná se uchoval statek čp. 16 patřící panu Josefu Kroupovi. Bývalo zde velmi mnoho evangelíků, mezi nimi četné rodiny Květů. V době předbělohorské patřil Milešov farností k Lašovicům a sni mi ke Zvíkovu. Po roce 1623 patřil k obci Slivici u Příbrami, kamž se odváděli také desátky. Později byl přidělen ke 51

Starému Sedlu, od r. 1786 patřil k Lašovicům, kde na hřbitově měli protestanti. Vyhrazenou svoji část. V době poddanství náležel Milešov k Orlíku a na veškeré statky byla uvalena třídenní robota v týdnu, která se vykonávala většinou na dvoře v Holešicích u Chrástu, avšak často museli sedláci až na Orlík, k honům do vzdálených lesů kolem Zlákovic, Zbenic a Bukovan.Z té doby je pověstný dráb Hacar. Soudy vrchnostenské se konaly na Orlíku, kde byl pověstný jurista Šindelář až do zrušení poddanství a roboty. Po roce 1848 patřil Milešov soudem do Mirovic, ale pro časté obtíže při přechodu přes Vltavu byl později přidělen k okresu milevskému. Vpravo je letecký snímek Milešova z jihozápadu Stará jména připomínají historii obce. Na straně jihozápadní je vrch Hradiště. Na jižní straně je nejlepší a nejúrodnější pozemek, zvaný Odměna, náležející ke statku č. 1, jehož majitelé bývali vždy evangelíky. Pozemek ten byl prý odměnou Pavlu Květovi, který první po vydání tolerančního patentu prohlásil faráři v Lašovicích, že jeho rodina je vyznání helvetského a který se pak obrátil k víře katolické. Na paměť toho nechal také před svým statkem postaviti r. 1860 kříž, který zde dosud stojí. Na jihovýchodní straně, na úpatí vrchu „Na pasekách“, stojí ve stráni boží muka, a říká se tam také „Na Hrobech“. Bývali prý zde pohřbíváni lidé zemřelí v Milešově za moru. Při kopání písku se zde nalezly zbytky lidských koster. K východu je vrch Kolečko, kde prý byli lidé pro víru kolem lámáni na místě, kde stojí dnes katolický kostel, postavený r. 1902. Dále k východu jsou návrší zvaná Šibeniční vrch a Stínadlo. Donedávna se tam ukazoval (1940) uhnilý pahýl, zbytek prý šibenice. Vypravuje se, že prý v Milešově vykonával soudní tribunál ortely smrti. Pravděpodobnější však je, že zde byli pronásledováni Čeští bratři a často trestáni smrtí. Ortel mohl býti vykonáván právě na těchto místech, ležících při hranici panství orlického a vysokochlumeckého. Na severozápadě je návrší Kalich (440 m), kde prý se konaly schůzky Českých bratří (berani) konávali své bohoslužby. Milešov je proslulý svými doly na antimon a zlato. S ním stejně známá a osudově spojená je i Krásná Hora. Z velké části bylo popsáno v mém povídání o historii Kosobud a okolí, na nějž navazuji. Historie dolů milešovských a krásnohorských sahá do dávných dob. První doly zde byly založeny již počátkem 14. století. Královna Eliška Přemyslovna, manželka Jana Lucemburského, krále českého, postoupila své právo v Krásné Hoře v dědičný nájem všem havířům i jiným občanům, kteří by se zde chtěli usaditi. Po její smrti potvrdil tyto výsady i král Jan Lucemburský dne 11. ledna 13421. Tedy kolem roku 1300 a snad následkem výsad, havířům a občanům udělených, vznikla osada a doly Milešov. Ze zlata, které se v Milešově a na Krásné Hoře dobývalo, byly za Jana Lucemburského raženy v Čechách první zlaté mince. Král Jan Lucemburský dne 3. října 1341 zastavil Krásnou Horu a Milešov panu Petrovi z Rožmberka (Pam. Arch. VIII. 70) Práva havířů milešovských a krásnohorských, udělená Eliškou a králem Janem, potvrdil dne 11. ledna 1351 i císař Karel IV., později r. 1458 král Jiří z Poděbrad, r. 1478 král Vratislav a 1539 král Ferdinand I. První zmínka o dolech krásnohorských se děje r. 1461 v listině, krále Jiřího z Poděbrad, v níž se krásnohorští odkazují svými právy do Knína, kamž obyčejně svoje zlato odváděli. Před válkou třicetiletou bylo v dolech zde zaměstnáno na 300 horníků. O pozdějším dolování a dobývání zlata píše „horní kniha“ z let 1645 – 1710, chovaná v ředitelství milešovského závodu. Po válce třicetileté nastal v dolování úpadek. Činnost tato sice stoupala v roce 1702, avšak systematické těžení rudy bylo zahájeno až po roce 1835, kdy jakýsi J. Stein Z Kardašovy Řečice dobýval rudu v okolí Zahořan a vozil ji do Prahy buď povozy, nebo po Vltavě. Když jednou obědvali na Dobříši, divil se jim hostinský, že vezou antimonovou rudu do Prahy nevypálenou, a poradil jim, aby ji dříve zpracovali v kov a ten teprve prodávali. Dal jim také návod, jak si mají počínati. Ruda se dá do menšího hrnce dírkovaného a ten pak do hrnce většího s plným dnem. V peci se pak ruda pálením roztaví a čistý kov vyteče do hrnce vnějšího. Tento způsob byl také skutečně dlouhý čas používán. 52

Když pak kolem r. 1850 se při orání u Milešova vyskytla na poli ruda Antimonová, počal ji dobývati horník J. Kubal z Příbramě a později K. Jedlička. S ním se spojil Václav Holý z Příbramě a konečně F. Huhn, drogista z Prahy. Opis z Květovi (Šourkovi) kroniky: Roku 1882 Emanuel Jedlička hledali rudu opodál starého dolu na pozemku Matěje Daneše, rolníka z čp. 3 noční doby, mezi zasetým žitem. Pozemek ten jest v Milešově na Horách, mezi bývalými haldami a dolem Václavkou u křížku, asi skoro v polovině cesty. Šel tady Emanuel Jedlička s motykou a nádeníkem Josefem Šťastným z čp. 9 v Milešově, na kterého se pisatel dobře pamatuje (byl to tehdy starého vojáka z čp. 18 bratr) a skutečně našel hned větší samý ryzí antimon, který hned dobře ukryl. Druhého dne si vynašel čísla na parcele katastrálním pozemku, kde byla ruda ukryta. Poté ihned dojel k Hornímu Hejtmanství v Táboře vyžádat si povolení k těžbě. Od Daneše si k tomu účelu část pozemku pronajal. (FŠ) Tehdy byla v Milešově zřízena první primitivní huť na dobývání antimonu. Dalšími držiteli dolů byli J. G. Vondrák, kupec z Krásné Hory a velkostatkář J. Wang z Kňovic. Práce těchto podnikatelů však neměla valných úspěchů. Na snímku je pohled na zámeček ze silnice 2010 Od Wanga koupil doly roku 1871 pražský měšťan a majitel pivovaru „U Štajgrů“, Emanuel Jan Kittl, který značným kapitálem vybudoval zde na tehdejší dobu moderní hornický a hutnický podnik. Nejstarším dolem byl důl Svatováclavský, zvaný prostě Václavka, na němž se počalo těžiti r. 1835. * Důl Václavka má hloubku 160 metrů. Za Kittla byly otevřeny zpustlý důl Jindřiška, dále štola svaté Kateřiny a důl Emilka. Důkladné úpravy a novostavby si vyžádaly náklad více než půl milionu zlatých. Během let se Kittl finančně vyčerpal a k dalšímu podnikání bylo nutno přijmouti společníky. Utvořila se cizozemsko-židovská společnost, která celou budoucnost dolů, Kittlem slibně započatou zničila. Společnost ustavila ředitelem jakéhosi Spiske, cizí národnosti a naprostého nevědomce. Inženýr Veska, dobrý znalec hor i poměrů, byl mu podřízen a musil ke všemu mlčeti. Když v roce 1893 podnik byl na tuto akciovou společnost přeměněn, pracovalo zde na 1200 horníků a hutníků. Antimonová ruda byla na místě zpracována a antimonové preparáty se vyvážely do ciziny, ba až do Ameriky. Dolová rubanina se v úpravně rozemílala a pak na bubnových sítech nebo na splavech třídila. Rozemletý jemný prach se pouštěl přes rtuťové amalgamační stoly, na nichž se zachytilo ryzí zlato, kdežto kyzy a jalovina sa splavily. Z úpravny vycházely trojí výrobky: 1) Antimonit, který měl též zlato, někdy v zrnech 3 až 5 mm velkých. 2.) Antimonit s kyzem železitým ve formě práškové, vždy zlatnatý. 3.) Amalgám zlatový. Antimonit čistý se tavil v peci, kde se postavilo na 160 kelímků prázdných a na každý pak větší kelímek s otvorem ve dně a naplněný antimonem. V žáru antimon stekl do kelímku dolejšího. Kdežto křemen a hornina zůstaly v kelímku hořejším. Antimonit s kyzem železitým se pražily a pálily s olovnatým klejtem, odstranila se struska, potom i olovo na magnesitových miskách, až zbylo čisté zlato. Amalgám zlatový se v peci zahříval, rtuť sublimovala a zbývalo čisté zlato. Po vyčerpání rudných žil však podnik začal po několika letech upadat, avšak spíše ještě čachrářstvím židovských podílníků, kteří se chtěli zbavit největšího podílníky p. Kyttla a všemožně mu život ztrpčovali. V roce 1898 bylo dílo zkázy dokonáno. Zbohatlý Spiske odešel, ale již pozdě. Podnik byl v roce 1900 prodán anglické akciové společnosti The Antimon Limited Company. Ačkoliv pak byla „Na kohoutech“ odkryta silná rudná žíla a na dole Jindřišce žíla zlatonosná, přece klesnutím ceny antimonu a zbořením se dolu Jindřišky se společnost značně zadlužila a v r. 1901 muselo být dělnictvo rozpuštěno. Majitelem podniku se pak stal ryt. Duab z Prahy a r. 1902 přešel závod do rukou bankéře Myrtila Rose a spol. v Paříži. Ředitel dolu se tu stal inž. Dr. Zikmund Metzl. Od března 1902 se pak v továrně i huti znovu pracovalo a na Kohoutech se po tři roky zpracovávaly zlatonosné křemeny. Doly však zůstaly zatopeny. Přístupna zůstala jenom štola Emilka, severozápadně od závodu v údolí potoka při cestě, vedoucí k Voznici. Štolu tuto založil pan Kittl roku 1880. 53

nedostatek komunikací a silná konkurence rudy japonské, africké a jiné, byly příčinou toho, že od července 1908 bylo nutno zastaviti chod hutě i továrny. Dne 1. března 1912 však doly koupila francouzská společnost, za vedení vikomta Jean de z Bretabne, příbuzného kardinála Richelieu. Dle výpočtu společnosti měla halda před hutěmi obsahovati asi za 5 milinů Kč zlata. Pro nedostatek finančních prostředků byla však práce brzy zastavena a celý majetek vicomtův zabaven. Dne 1. dubna 1913 koupil „svrchní“ majetek horního závodu před veřejnou dražbou ing. Zikmund Metzl za 42 000 Kč a pokračoval v týchž pracech, jako jeho předchůdce. V roce 1916 byly doly pronajaty cizí židovské společnosti za roční nájem 140 000 marek. Tato společnost postavila novou budovu pro nový parní stroj, dodala sem mačkadla a drtidla a jiné nové stroje. Výnosnost dolů byla zvýšena prohlášením, že doly jsou pod státním dozorem. V r. 1917 byly položeny koleje pro vlečnou koňskou dráhu z milešovských dolů do Krásné Hory. I po roce 1918 byly doly čítány jako „pro stát pracující“. (pohled na Milešov ze „Šmaldy“FŠ.) V srpnu 1919 celý závod, pracující na výrobě zlata vyhořel od padajících sazí. Trvalo to 14 měsíců, než byly pořízeny nové stroje. Mezitím koupila doly anglická společnost, která chtěla znovu otevřít doly, zejména dostat se. štolou Emilkou do dolu Jindřiška a ten opět znovu zřídit. Pracovalo se tu v malém měřítku, až do roku 1923 byla práce úplně zastavena. V roce 1940 majitelem dolů jsou „České montanní podniky Praha“. Ředitelem je p. Arnold Mentzl. V létě 1940 byla práce v Milešově opět zahájena, dovezeny byly nové stroje, obnoveno zařízení a počalo se s vrtáním nového dolu. Horniny milešovské a krásnohorské jsou tvořeny žulou, promísenou živcem (orthoklasem a oligoklasem). Kovy se vyskytují v podobě rudy antomonové, prostupující žilou v podobě šňůrek a prutů a v podobě kyzů, které jsou zlatonosné. Jsou to kyz železný, Pyrit a kyz arsenový, arsenopyrit. Žula nablízku rudné žíly bývá zbarvena do zelena živcem vápenatým (labradorinitem), kterážto vlastnost bývá horníkovi ukazatelem blízkosti rudné žíly. V rudě antimonové a v křemenech, které rudu provázejí, bylo často nalezeno zlato, obyčejně volné, v podobě jemných zrnek, někdy však až i ve velikosti ječného zrna. Jak jest známo, ze zlata z dolů milešovských má pražský primátor svůj slavnostní řetěz. Milešovské doly dlouho trpěli nedostatkem komunikací, silnice vedoucí z Milevska do Milešova byla postavena teprve r. 1890, Z milešova do Krásné Hory r. 1908. V Milešově je (1940) poštovní úřad, četnická stanice a trojtřídní obecná škola. Farní úřad je v Lašovicích, lékař v Kovářově. Na dráhu jezdí občané do Milevska nebo do Mirovic. Většinou však používají autobusů společnosti JAS, které tudy projíždějí mezi Milevskem a Krásnou Horou V obci je Sbor dobrovolných hasičů, založený v r. 1895, tělovýchovná jednota Sokol založená r. 1919, spořitelní a záložní spolek, osvětová komise a Masarykova obecní knihovna, která obdržela od Ministerstva školství a národní osvěty dar určený pro osvětový sbor milevský, knihovnu o 100 svazcích v ceně 3 000 Kč. Počátkem 17 století bylo mezi horníky milešovskými mnoho protestantů, kteří od r. 1615 měli v Krásné hoře svého vlastního evangelického. Pastory. Ten však r. 1620 byl vyhnán a po bitvě na Bílé Hoře byli protestanti zde krutě pronásledováni. Na tyto časy vzpomíná řada dochovaných místních názvů. V roce 1629 byli ti protestanti, kteří se nechtěli vzdát své víry pod obojí, pozatýkáno a uvězněni na hradě Vysokém Chlumci u Sedlčan. Přes toto pronásledování se však evangelíci v Milešově udrželi a jest jich tu nyní asi 50. mají zde filiálku evangelického sboru, poněvadž do evangelické osady v Rybnících u Dobříše je tuze daleko. Východně při vesnici je kostelík Navštívení Panny Marie, postavený v r. 1902. Jest filiálním kostelem chrámu lašovického. 54

V prvních dobách byla obec Milešov přiškolena do Starého Sedla, kamž náležela i farou. Když byl r. 1786 obnoven v Lašovicích kostel, bylo v Milešově vyučováno po statcích po řadě, v každém jeden týden. Nejstarší poznámka o škole se činní v roce 1778, kdy se jí říkalo „Bequemschule“. Tehdy se občan Jakub Křesina domluvil s obcí, že se rod jeho zaškolí, to jest, že syn bude vyučovat po otci a že na obecním pozemku vystaví domek na své útraty a v něm se bude vyučovat, aniž by nájemného požadoval a při jeho prodeji může být prvním kupcem pouze obec milešovská. Domek měl čp. 24 a v něm byla jedna třída. Jakub Křesina zemřel v r. 1819 a po něm podle smlouvy nastoupil jeho syn Jan Křesina. Ke škole byly přiděleny obce Milešov, Klenovice a Lhota Koubalova. Druhý učitel Jan Křesina zemřel r. 1849, po něm opět vyučoval syn jeho rovněž Jan Křesina až do r. 1853, kdy odešel do Královy Lhoty. Škola již však byla v tak bídném stavu, že na rozkaz podkrajského hejtmana Trnky musela obec najmout novou místnost pro vyučování. Byla najata v domě čp. 8 za 20 zl. Stříbra a učiteli Vojtěchu Sosnovci, který nastoupil zde od 29. října 1853 a byl mu ustaven byt v domě čp. 7 za 12 zl. Roku 1856 byla škola prohlášena za samostatnou filiální. R. 1859 za nepřítomnosti učitele dal představený obce Pavel Květ přestěhovat lavice z domu čp. 8 do svého domu čp. 1. Když měl po podání obžaloby lavice vrátit do domu čp. 8 zpět, docílil toho, že po jednoročním vyučování v čp. 1 byla škola umístěna do čp. 38, kde byla kovárna. Zde pracoval kovář ještě do podzimu, dokud mu práce v sousedství školy nebyla úředně zakázána. Učitel Vojtěch Sosnovec působil zde od r. 1853 až do 1876, kdy odešel na školu do Lašovic. Vyučovalo se v bývalé kovárně čp. 38, kterou obec koupila a trochu vyspravila. Po odchodu Sosnovcově se za 6 roků vystřídalo 6 učitelů. Dne 1 září 1882 nastoupil zde místo František Biskup (nar. 16. 2. 1859 na Březových Horách), který zde působil až do 31. prosince 1921, téměř 40 let. Ten založil pamětní školní knihu. Za něho bylo zahájeno 3. ledna 1887 vyučování ženským ručním pracím, jež učila choť správce školy Marie Biskupová. Pro vzrůstající počet dětí (178) bylo nutno otevřít druhou třídu, která byla umístěna v najaté místnosti v čp. 48, počínaje dnem 1. října 1887. prvním výpomocným podučitelem byl František Kočí. Stavba nové školy byla zahájena 17. 5. 1892 a její otevření se konalo 27 srpna 1893. Byly v ní dvě třídy a byt správce a podučitele. V r. 1911 byla z bytu správce školy upravena 3 třída a pro správce školy přistavěn pokoj. Od 1. 10. 1911 se vyučuje ve třech třídách. Od r. 1921 byl řídícím učitelem Bedřich Zítek do r. 1928, pak do r. 193 tři zatímní řídící učitelé. Od roku 1931 do 1936 Jaroslav Kouba, od 1 7. 1937 jest řídícím učitelem Kristián Blabol. Jihovýchodně od milešovské školy se táhne vrch Pasek. Na jeho severním svahu, asi 1 km od školy je skupina kamenů. Na jednom z nich o délce 2 m, šířce 1,2 m a výšce 1,5 m je na jeho hořejší ploše rukou lidskou vydlabána prohlubeň 45 x 25 cm, dosahující hloubky až 15 cm. K této misce vedou 4 stružky. Lid praví, že prý tady kázával Hus. Význam kamene není objasněn. Sloužíval prý jako obětiště pohanským kněžím, dle jiných bylo těchto kamenů používáno při dobývání smůly z lesního dřeva. Za manévrů v milešovském kraji v srpnu r. 1929 srazili se dva letci nad vrchem Chlumy, asi půl hod. severně od Milešova, při čemž se obě letadla roztříštila a dopadla daleko od sebe. Tři letci přišli při této katastrofě o život. Na místech dopadu jsou pomníky s podobiznami zabitých letců. Milešov měl v r. 1930 86 popisných čísel a 409 obyvatelů, v r. 1940 má 88 popisných čísel a 460 obyvatelů. V Milešově strávila svoje mládí nejslavnější česká pěvkyně Ema Destinnová, dcera majitele dolů pana EM. Kittla. Ema Kittlová se narodila 27. února 1878 v Praze, V Kateřinské ulici. Č. 5., v domě patřícím jejímu otci. Až do svých 14 let bydlela se svými rodiči v Milešově. Měla vrozený smysl pro hudební umění. Její matka Jindřiška Kittlová, rozená Šrůtová, byla ve svém mládí velmi nadanou zpěvačkou. Otec její byl velkým příznivcem umění a literatury. Jako mecenáš financoval Janu Nerudovi cestu do Palestiny, o níž Neruda píše ve svých Obrazech z ciziny. Od 14 let bydlela Ema v Praze v Německém penzionátu v Konviktské ulici, kde se zdokonalovala v němčině, hře na klavír a na housle. Tam poradila jí Anna Adamcová pozdější členka opery Národního divadla, aby místo hudby pěstovala raději zpěv. Otec jí dal proto přezkoušet její hlas a v důsledku toho se Ema začala učit zpěvu u vyhlášené tehdy učitelky zpěvu paní Marie Destinnové – Leweové, bývalé vynikající operní zpěvačky, která se svým chotěm, 55

bývalým kapelníkem, brzy postřehla neobyčejné vlohy své žačky a věnovala výcviku jejího hlasu největší péči. Ema se u ní cvičila 5 a půl roku. Když zpívala na zkoušku v Národním divadle a nebylo jí dovoleno vystoupit na jeho jevišti, odebrala se do ciziny. Ve svém dvacátém roce, byla přijata po svém úspěchu v opeře „Sedlák kavalír“ dvorní operou berlínskou. Z vděčnosti ke své znamenité učitelce přijala umělecké jméno Destinnová. V Berlíně zůstala 10 let a vynikla obzvláště jako pěvkyně úloh Wagnerových. Odtud několikráte hostovala v Národním divadle v Praze, Bayreuthu a jinde. R. 1908 byla jmenována prvním čestným členem Národního divadla v Praze. Potom působila v Londýně v divadle Covent-Garden a pak v metropolitní opeře v New-Yorku. Tvořila s Karlem Burianem pěveckou dvojici, která slavila po celém světě pronikavá vítězství a zjednávala tak uznání českému zpěvu. Skladatel Richard Straus pro ni napsal operu Salome. Na svých uměleckých cestách všude vystupovala jako uvědomělá Češka. Byla neobyčejně vzdělaná, měla ráda starožitnosti, knihy a především milovala přírodu. Mluvila dokonale česky, německy, francouzsky, italsky, a anglicky. Její dobrota byla příslovečná. Vydělávala velké peníze, ale nikdy jich nehromadila. Podporovala každého, kdo o pomoc žádal. Byla také literárně činná, vedle řady drobných básní, napsala sbírku veršů „Nový život“ pod jménem Ema Věra, Kittlová, veršovanou veselohru „kroužek českých žen“ a později divadelní práci „Tůně“, z vesnického života. Od roku 1920 žila na svém zámku Stráži nad Nežárkou. Dne 28. ledna 1930 zemřela v Českých Budějovicích, kam si zajela ze Stráže k lékaři, za účelem ošetření výronu krevního do sítnice, původu arterosklerotického. V ordinaci byla raněna mrtvicí, a když byla dopravena do nemocnice, zemřela tam po třech hodinách, aniž nabyla vědomí. Pohřbena byla slavnostně ve Slavíně na hřbitově na Vyšehradě. Dodatek k článku o Emě Destinové v prvním dílu: Ema Destinnová o Milešově nepíše nic šťastně. Píše, že se její otec vrhl, bez jakýchkoliv důlních zkušeností, do podnikání a přišel tam o cele jmění. Památkou na dolování, které tam začalo již počátkem XIV. století, je slavnostní zlatý řetěz pražských primátorů, který byl zhotoven z šestnácti karátového zlata z Milešovských dolů v roce 1897 až 1898

Zavraždění židovky Aloisie Gätnerové v Milešově v č. p. 50 Výpis ze staré milešovské kroniky psané Janem Válou z Milešova č. p. 8 narozeném v roce 1873. Jednopatrová budova v Milešově č. p. 50. Toto stavení postavil Jakub Gätner rodem z Milevska jak mi sám říkával, sám si dělal cihly a sušil je po stodolách ve vsi. Říkalo se mu „katolický žid“. Zde vedl jediný obchod i hostinec mnoho roků a za všechna ta dlouhá léta nezbohatl. Zemřeli zde oba a živnost vedla jejich starší dcera Aloisie Gätnerové, až do své tragické smrti. Byla sama doma a o Havelském posvícení dne 7. října 1920 byla večer zardoušena. Vedlo se vyšetřování, ale nikdo se nepřiznal a ustalo to nadobro. Dlouho to bylo zavřené a pak dům koupil Jan Nešleha, obchodník z Prahy. Vše přestavěl a dal synovi Janovi, ten se oženil s Helenou Kašparovou z Žebrákova č. p. 8 a zemřel mlád 7. října 1947 ve věku 27 roků. Pohřben je v Lašovicích, stejně jako i jeho matka. Dům ten koupilo hospodářské družstvo, které velikým nákladem v roce 1948 ho přestavělo, a vedl se obchod ve všem dále. Vedoucím prodejny se stal Václav Šlégl z Milevska narozený 1918 a zemřel 21. 1. 1999 ve věku 81 roků, ten pak pracoval na MNV jako tajemník a obchod vedla jeho manželka Marie, která zemřela 5. července ve věku 66 roků. Václav Šlégl tento dům č. p. 50 koupil. Nyní trochu o vraždě v č. p. 50 co říká kronika. Dle dochovaných vyprávění některých občanů, prý měl židovku zabíti Nynák z Bešovky, tak se tam říkalo po chalupě, ale správně se jmenoval Pešata č. p. 80, ten prý byl zavřen a pro nedostatek důkazů byl z vězení propuštěn. Motiv vraždy tedy zůstal v mysli lidí na Vopičku, ten byl soused vedle č. p. 50. Ten jistě věděl potřebné podrobnosti (a nebo mohl vědět) a další verze je ta, že židovka musela večer poznat člověka po hlase, kdo to je, jinak by těžko cizímu večer otevřela. Vopičkovi z Milešova: bylo jich pět bratrů, tří z nich odjeli do Ameriky. Otec Edy, Andy a Míly, byl Josef Vopička, zemřel v roce 1947 ve věku 67 let

56

K Vraždě Mandíka v roce 1951 jiným pohledem Popravený příbuzný

Článek Richarda Händla z časopisu Respekt 30. 5. 2009 doslovná citace Tak mě ta mrcha historie dostala, spíše však zaskočila. Snad právě proto, že se jí zabývám, cítím se zaskočen, protože se dotkla mojí rodiny, respektive dosti naruby obrátila některé informace, které jsem díky příbuzným měl. Asi tak v sedmnácti letech jsem se dozvěděl ze strany příbuzných mé maminky, že máme v rodině také jednoho popraveného v politických procesech z padesátých let. Legenda o tomto příběhu zněla v podání příbuzných (s matčiny strany) asi takto: Byl bratránkem mé babičky (samozřejmě opět z maminčiny strany), který byl sedlákem. V rámci zastrašení venkova při nucené kolektivizaci, byl Státní bezpečností vybrán spolu se dvěma dalšími vesnickými sousedy a obviněn z vraždy nějakého místního potentáta. Za to byli všichni tři v roce 1951 odsouzeni k smrti a popraveni. Tu vraždu snad estébáci měli provést sami, protože to byl sice jejich člověk (komunista), ale z nějakých důvodů nepohodlný, a tak se jim hodilo spojit užitečné s užitečným. Legenda dále říkala, že popraveni byli samozřejmě neprávem, protože babička, která jej jediná z mé blízké rodiny opravdu znala, tak říkala i všichni její příbuzní z toho kraje, kde se to odehrálo (u Milevska), že on se svou povahou by to nikdy nemohl udělat. Prostě nikdo z nich nevěřil v jeho vinu. Nakonec se to potvrdilo i tím, že v roce 1965 byli všichni tři popravení soudem posmrtně zbaveni viny. Jenže, v průběhu dalších let mi bylo od příbuzných sděleno, že můj otec (který do té rodiny vlastně nepatřil, ale byl už přiženěn), když se ta věc před, během a po procesu v rodině probírala, jako jediný z přítomných prý zastával pro mě neuvěřitelný názor. Totiž, že ho museli odsoudit právem, jinak by to přece nebylo možné, kdyby na něj nic neměli. K tomu byl přidán od příbuzných vysvětlující dovětek "no on Jirka (můj otec) byl vždycky doleva, a tak jim věřil." Nutno dodat, že době, kdy jsem tu informaci od příbuzných dostal, můj otec už nežil, a tak jsem se ho nemohl zeptat. Věděl jsem, že otec byl před únorem členem sociální demokracie, a po sloučení této strany s komunisty z ní vystoupil. Celý další život byl nestraníkem. Také jsem ale věděl, že byl spravedlivý (když mě občas potrestal), nesnášel lež, protože když jsem, jako dítě, zalhal, tak jsem si to pěkně schytal, kdežto typické klukoviny odpouštěl. Proto jsem nechápal, že u takto jasné věci mohl být tak zaslepený. No, své rodiče v mnoha směrech nemůžeme znát tak, jako oni znají nás. Rodičům se lépe daří tajit věci ze svého života vůči dětem než naopak. Pokud to tedy sami chtějí. Samozřejmě, časem jsem to pustil z hlavy, ale občas, při čtení nějakého článku o procesech, či připomínkách té doby jsem si na to vzpomněl. Nicméně nikdy jsem nabádal, jak to vlastně bylo, jenom vím, že v publikovaných seznamech popravených v politických procesech se jméno toho vzdáleného příbuzného vyskytuje (Alois Lacina). Víceméně tedy náhodou jsem dnešního dne narazil na internetu na webovky Totalita. Něco jsem tam hledal a vidím jméno, – Alois Lacina. Začetl jsem se a: Je tam poměrně podrobně popsáno co se tehdy stalo, obvinění, soudní proces a poprava. A pokračuje to i dále tím, proč byli v roce 1965 všichni tři popravení zbaveni viny. Po roce 1989 podala žádost o prošetření a současně zjištění skutečného vraha předsedy MNV Mandíka (to byl ten údajný místní potentát) nebo alespoň popření účasti Junka, Laciny a Máši na této vraždě Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Úřad šetřením dospěl k tomuto závěru: "Vzhledem k tomu, že vyšetřování, důkazná řízení a jednání soudních orgánů bylo vedeno neodpovědně a povrchně, je vyloučeno po více než čtyřiceti letech stanovit skutečného pachatele. (…) V současné době nelze ze spisových materiálů, výpovědi svědků, nalézt žádné konkrétní důkazy či průkazné skutečnosti s naprostou jistotou určující pachatele." Vše viz http://www.totalita.cz/proc/proc_lhota_koubalova_01.php Pro mě při čtení těchto materiálů vyplynuly dvě velmi překvapující skutečnosti: První to, že všichni tři obžalovaní a popravení byli členové komunistické strany, tedy včetně Aloise Laciny, který byl rodinou prezentován, jako sedlák bojující proti 57

kolektivizaci. Ve skutečnosti však všichni tři byli jenom rolníci. A za druhé, to mě úplně dostalo, dodatek k vyšetřování ÚDV: Podle názoru ÚDV nejpravděpodobnější možností se jeví, že vraždu skutečně spáchali Junek, Lacina a Máša. Důvodem byla zřejmě rivalita až nenávist a záměr obsadit poslední funkci v obci, tj. předsedu MNV, V. Junkem. Kdo si přečte materiály o vyšetřování z let 1965, tak se dočte, že popravení byli zbaveni viny z toho důvodu, že přiznání z nich bylo vynuceno násilím. A také proto, že vyšetřování vraždy bylo profesionálně odbyté, a nebyly tak zajištěny žádné přímé důkazy o jejich vině, tedy, byly odsouzeni pouze na základě vynucených přiznání. Jak se může změnit pohled člověka na věc zdánlivě zcela jasnou. Politické procesy byly svinstvo, samozřejmě. Můj příbuzný byl nešťastnou náhodou do nich zapleten a odnesl to smrtí. Tím byla postižena celá jeho rodina, manželka a děti, i jeho bratr (kterého jsem jako dítě občas vídal, i když v té době jsem o výše uvedených souvislostech neměl ani ponětí). Opět zcela zřetelné svinstvo, samozřejmě. Jenže nakonec to vypadá, že můj táta, který osobně popraveného Aloise Lacinu vůbec neznal, měl pravdu. Ten Lacina byl snad opravdu vrah?! Proč mi příbuzní neřekli, že byl členem komunistické strany? Když ho prezentovali, jako bojovníka proti kolektivizaci. Že by to nevěděli je velmi nepravděpodobné. Samozřejmě tato věc je osobní, a asi změní můj vlastní pohled na tuto událost. Rozhodně nezmění můj názor na tehdejší mizernou dobu, a svinstva co se v ní odehrávala. Jenomže pohledy i na jiné věci bohužel máme většinou jenom z jednoho směru. Pohledy z jiných směrů hledat dá práci, čas, námahu, a člověk by v případě vynaloženého úsilí často viděl to něco obdobně, jako při pohledu prvním. Vždycky ale ne! Mám trochu dilema: Moje teta (ročník 1925) je poslední žijící z těch příbuzných co mě kdysi tak "plnohodnotně" informovali o této rodinné kauze. Žije v současné době v jednom pěkném ošetřovatelském domě. Fyzicky je trochu slabší, ale hlava je velmi v pořádku. Jednou týdně za ní chodím a vždy jí donesu můj přečtený Respekt, který pilně studuje. Ty materiály o této kauze jsem si vytiskl a mám je. Mám je i tetě donést? Odpověděl jsem si sám, -donesu!

Tragédie v Koubalově Lhotě Téměř na hranici okresů Příbram a Písek leží malá vesnice. Opravdu malá. Dnes má 27 popisných čísel a obyvatele lze s lehkou nadsázkou spočítat na prstech obou rukou. Přesto té vesnici není co závidět. Stala se svědkem tragédie, jež na dlouhou dobu poznamenala osudy mnoha lidských životů. Jmenuje se Koubalova Lhota. V únoru roku 1951 zde došlo k brutální vraždě předsedy MNV Vladimíra Mandíka. Vyšetřovatelé obvinili z vraždy tři místní rolníky Václava Junka, Aloise Lacinu a Karla Mášu.

Lišily se pouze metody užívané v jednotlivých případech. Záleželo pouze na vyšetřovateli a jeho oběti. V případě Václava Junka a spol. StB "sáhla" k dlouhotrvajícím výslechům. Trvaly celý den a celou noc a dosáhly svého cíle. Podezřelí se přiznali. Psychickému nátlaku byly podrobeny i manželky vyšetřovaných

Státní soud je v březnu téhož roku poslal na smrt. Vinil je z vraždy člena KSČ, jejímiž členy byli také. Prohlásil je za vlastizrádce, protože zavražděný byl nejen komunistou, ale i předsedou MNV. Označil je za vesnické kulaky, jež svou činností vykořisťovali drobné rolníky, za nepřátele socializace vesnice. Pro takové mělo lidovědemokratické zřízení a jeho složky jediný možný trest: Smrt.

Podle vyjádření vyšetřovatelů Josefa Maxy a Vojtěcha Rybáka, byl to vedoucí skupiny vyšetřovatelů Oldřich Vejvoda, který tyto nezákonné metody používal. Vejvoda to popírá a vymlouvá se na příkazy náčelníka KS StB Antonína Nového, který dal rozkaz k použití nepřetržitých výslechů a jejich nezákonné formy. Nový se od vyšetřování distancuje a tvrdí, že jednal

Vyšetřováním případu byly pověřeny orgány KS-StB v Českých Budějovicích. Nepočínaly si dobře. Celé 58

vyšetřování a opatřování důkazů provedly neprofesionálně. Kromě doznání obžalovaných nebyly žádné přímé a rozhodující nepřímé důkazy zjištěny a provedeny. Ukázalo se, že při vyšetřování bylo použito fyzického a psychického nátlaku. Je důležité připomenout, že fyzické násilí se řadilo k často uplatňovaným metodám v průběhu vyšetřování a že na začátku padesátých let bylo každodenní samozřejmostí.

pod tlakem KV KSČ v Českých Budějovicích. Je těžké pochopit, jak mohl být takto závažný čin vyšetřen za tak krátkou dobu a navíc tak neprofesionálně. Výsledek nekvalitní práci odpovídal. I za předpokladu, že tito obvinění byli skutečně vinni, absolutní trest vynesený nad Mášou a Lacinou nebyl adekvátní k jejich účasti na trestném činu vraždy.

Tragédie v Koubalově Lhotě průběh soudu – 3 tresty smrti za 2 dny Státní soud proběhl 8. a 9. března 1951 v Milevsku.

9. března 1951 – vynesení rozsudku:

Senát Státního soudu řídil předseda Dr. Novák (předseda senátu v procesu proti Rudolfu Slánském a spol.). Státní prokuraturu zastupovali JUDr. Čížek (asistoval při vyšetřování faráře Toufara v Kartouzích – Valdicích) a JUDr. Matušínská.

Rozsudek byl vynesen v 11.20hod: Václav Junek, Alois Lacina a Karel Máša byli za velezradu a vraždu odsouzeni k trestu smrti, dále k propadnutí celého jejich jmění a ke ztrátě občanských práv na dobu deseti let.

Přelíčení se konalo v milevské sokolovně, do které bylo vpuštěno asi 600 osob. Vstupenky rozděloval OV-KSČ v Milevsku.

Všichni odsouzení si vyžádali písemné doručení rozsudku a ihned se odvolali. Na žádost prokurátora Čížka byli odsouzení ihned eskortováni do věznice na Pankráci.

8. března 1951: JUDr. Čížek se měl vyjádřit rovněž v tom smyslu, že odvolání odsouzených je bezpředmětné a pravděpodobně 14. března bude trest vykonán.

Se konaly výslechy obžalovaných a výpovědi svědků. Alois Lacina a Karel Máša se před soudem plně doznali, naopak Václav Junek vše popřel.

14. března 1951 (odvolací soud): 9. března 1951: Se navzdory tomuto vyjádření konalo odvolací řízení u Nejvyššího soudu v Praze. Ten potvrdil rozsudek Státního soudu a všechna odvolání zamítl.

Toho dne nejprve hovořili oba státní prokurátoři, poté následovaly řeči jednotlivých obhájců a poté se odebral k poradě.

Bylo řečeno, že každý proces měl svou vnitřní logiku, motiv a záměr. Zde do popředí vystoupil jeden z těch nejběžnějších: Představit Junka, Lacinu a Mášu jako nebezpečné vrahy, kteří se nezastaví před ničím, jsou pro svou touhu po moci schopni zabít předsedu MNV, člena KSČ, jenž se celou svou osobností stavěl za socializaci vesnice, za vznik JZD a který veřejně upozorňoval na prohřešky vesnických boháčů. Logicky tedy následovaly tři absolutní tresty. To vše mělo za cíl vyvolat i veliký ohlas v kraji, zastrašit jeho obyvatele a přinutit je k 59

aktivní účasti v procesu kolektivizace. Z velké části se záměr podařil. Otázka viny či neviny byla až na druhém místě. 15. 3. 1951 sdělilo ministerstvo spravedlnosti, že žádosti o milost prezident republiky nevyhověl. Rozsudek byl vykonán 16. března 1951 po páté hodině ranní v pořadí Máša, Lacina a Junek.

Tragédie v Koubalově Lhotě pozdější prošetřování případu v roce 1965:

po roce 1989:

V říjnu roku 1965 při přešetřování případu došel Nejvyšší soud k následujícímu závěru:

Možnost znovu otevřít celý případ přišla až s rokem 1989. Pobočka Konfederace politických vězňů v Příbrami podala žádost o prošetření a současně zjištění skutečného vraha předsedy MNV Mandíka nebo alespoň popření účasti Junka, Laciny a Máši na této vraždě Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV).

"(…) Zjištěné skutečnosti svědčící o neobjektivním, nedůsledném a nezákonném postupu orgánů bezpečnosti při vyšetřování této věci, stejně jako výpovědi svědků slyšených jak ve vyšetřování, tak u hlavního líčení v obnoveném řízení a prokazujících obžalovaným po dobu spáchání vraždy Vladimíra Mandíka alibi, činí doznání obžalovaných, které je jediným důkazem o jejich vině, natolik nespolehlivý, že jen na jeho podkladě nelze odpovědně učinit závěr, že se vraždy dopustili obžalovaní Junek, Lacina a Máša.

Ten šetřením dospěl k tomuto závěru: "Vzhledem k tomu, že vyšetřování, důkazná řízení a jednání soudních orgánů bylo vedeno neodpovědně a povrchně, je vyloučeno po více než čtyřiceti letech stanovit skutečného pachatele. (…) V současné době nelze ze spisových materiálů, výpovědi svědků, nalézt žádné konkrétní důkazy či průkazné skutečnosti s naprostou jistotou určující pachatele."

Vzhledem k tomu, že jiné důkazy nebyly zjištěny provedeny, nelze vůbec míti za prokázáno, že vraždu spáchali obžalovaní, a proto je nutno obžaloby zprostit."

Podle názoru ÚDV nejpravděpodobnější možností se jeví, že vraždu skutečně spáchali Junek, Lacina a Máša. Důvodem byla zřejmě rivalita až nenávist a záměr obsadit poslední funkci v obci, tj. předsedu MNV, V. Junkem.

Junek, Lacina a Máša tedy byli zbaveni viny. Soud žádné nové důkazy neobjevil.

politické procesy v 50. letech v Československu 60

Bukurešťské zasedání

dovolená u Černého moře

v červnu 48 proběhlo v Bukurešti zasedání Informačního byra komunistických a dělnických stran. Byli zde kritizováni jugoslávští komunisté, že "ustupují z pozic dělnické třídy a rozcházejí se s marxistickou teorií tříd a třídního boje..."

Tento vývoj podpořil též průběh Gottwaldovy dovolené na Krymu. V září 1948 zde byl Gottwald, který se do té doby chlubil klidným průběhem převratu, upozorněn Stalinem, že závěry bukurešťské schůzky platí pro všechny. Nepřátele je nutno zneškodnit i ve vlastních řadách.

V praxi tato teorie znamenala hledání třídního nepřítele. A to nejen mimo komunistickou stranu. Tresty smrti a roky vězněných pro nevinné.

mezinárodní souvislosti Ve většině socialistických států se soudruzi snažili. V celé řadě zemí již třídní boj probíhal.

zneužívání bezpečnostních složek Ministerstvo vnitra bylo řízeno komunistickým ministrem nepřetržitě již od roku 1945. Po celou dobu byla bezpečnost zneužívána pro politické účely. Stb, ve spolupráci s bezpečnostní komisí ÚV KSČ, sledovala a evidovala osoby nepohodlné komunistům.

Pro vývoj v naší republice mělo největší význam vyšetřování maďarského komunisty László Rajka, který byl nakonec, spolu s dalšími, odsouzen a popraven. Během tohoto vyšetřování vznikl seznam asi 60 čs. občanů, kteří měli být též agenty imperialismu. Čs. komunisté chtěli celou záležitost vyřídit po stranické linii, aby se vyhnuli přílišné medializaci.

První zatýkání těchto osob proběhla již během únorového převratu. V červnu 1948 již bylo evidováno zhruba tisíc osob, které měly vyvíjet tzv. protistátní činnost. To však brzy nestačilo.

Maďarská strana však trvala na důkladném vyšetření těchto osob. Československu hrozila podobná kritika jako v případě Jugoslávie na Bukurešťské schůzce. Záležitost byla předána ministerstvu vnitra.

zasedání předsednictva ÚV KSČ proběhlo 9. září 1948. Na jednání bylo rozhodnuto o nastolení ostrého kurzu proti reakci. To zahrnovalo vybudování táborů nucených prací a pozatýkání nepohodlných občanů. Sokolů, nekomunistických důstojníků a mnohých politiků.

sovětští poradci Na žádost Gottwalda a Slánského přijeli 23. září 1948 do Prahy sovětští poradci Makarov a Lichačov (a později další), kteří měli pomoci s organizací velkých procesů. Sovětští poradci již působili v té době i v dalších socialistických státech.

Začátkem 50. let bylo vybudováno 422 pracovních táborů a věznic. V těchto zařízeních bylo v dubnu 1950 uvězněno jen v českých zemích 6 788 osob z politických důvodů. V květnu téhož roku to bylo již 11 026 osob.

Poradci nepřijeli diskutovat, přijeli konat. Pod jejich dohledem bylo rozběhnuto vyšetřování, které mělo za cíl odhalit agenty západních imperialistů nejen v řadách lidí poražených po "vítězném únoru", ale také i v samotné komunistické straně.

Aby mohly být splněny úkoly vyplývající ze zářijového zasedání ÚV KSČ, muselo být vyhledávání nepřátel urychleno. Vždyť podle plánu ministerstva spravedlnosti mělo jen v době do 20. 5. do 15.6. 1949 proběhnout 110 procesů s 1400 osobami.

Konečným cílem bylo zincenovat velký proces, který by předčil procesy v dalších socialistických státech.

bezpečnostní pětky. Proto byly vytvořeny tzv. bezpečnostní pětky. Na celostátní a krajských úrovních se staraly o přísun nepřátel.

Spirála se začala roztáčet...

61

Zároveň bylo vyšetřování přesunuto z bezpečnostní komise ÚV KSČ na zvláštní vyšetřovací sektor pro stranické a politické delikty, který byl k tomuto účelu vytvořen na ministerstvu vnitra. Tento odbor dostal na starost vedoucí zrušené bezpečnostní komise Karel Šváb, který byl sám později popraven.

Nucené vystěhování Rodiny Nykodýmů z Milešova čp.7 Výpis ze staré milešovské kroniky psané Janem Válou z Milešova č. p. 8. narozeném v r. 1873 Antonín Nykodým nar. 25. 6. 1886, Marie Nykodýmová nar. 22. 8. 1887. Po založení JZD v obci byli vystěhováni a v obci z rodiny nezůstal nikdo. V roce 1654, na usedlosti hospodařil Jakub Máša (to bylo po Bílé Hoře) V té době vlastnil podle kroniky 8 strychů = přibližně 2,32 hektarů osetých polí, 24 strychů = přibližně 7 hektarů neosetých polí, choval 1 krávu, tři jalovice, 4 voly, 5 ovcí a 3 svině.(FŠ) V roce 1785 tam hospodařil Václav Pekárek, v roce 1831 František Nykodým a v roce 1870 Nykodým Josef, ženu měl Marii Syrovou z Klučenic, která zemřela 22. ledna 1923 ve věku 74 roků a její dcera Anastásie zemřela u Černých v Klenovici č. p. 4. 27/12 ve věku 39 roků na Španělskou chřipku. Nyní měl č. p. 7. Antonín Nykodým, který s Marií měl čtyři děti Marii *1920; Annu *1922; Boženu a Růženu. Já pisatel Hejra Alois jsem Tondu Nykodýma dobře znal a nemohu o něm říci, že to byl nějaký kulak a vykořisťovatel, ale spíše úpadkář a chudák, ač měl větší hospodářství, na kterém držel koňský potah. To si dobří milešovští občané (soudruzi) udělali triumf, že ho z obce vystěhovali jako občanastarousedlíka, jehož rod sahá daleko do minulosti a dobrého souseda. On nikomu nepřekážel, ani na žádném nic nechtěl. Živil se sám se svojí rodinou na svém hospodářství. Ti dobří, hodní občanésoudruzi za svůj čin by bylo dobré zapsat zlatým písmem do pamětní obecní knihy-kroniky, aby jejich jména byla známá těm budoucím lidem a aby tato jména nepřišla v zapomnění.

Jméno u „Mášů“ je jen přezdívka po chalupě, správné je Nykodým Mezi vystěhovanými sedláky je pod číslem 1023 uvedeno v rubrice data odsouzeného boháče: Nikodým Antonín narozen 25. 6. 1886 + 2 rodinní příslušníci vystěhováni z Okresu Milevsko dne 16. 5. 1953 do okresu Mělník obce Střednice. Oprava: V předchozí knize „Trocha historie z dobových dokumentů a vzpomínek pamětníků nejen z Kosobud a Zadního Chlumu“ bylo nesprávně uvedeno: Na tom, že nebyli vystěhováni Řezníkovi „Valkovi“ z Klenovice měl zásluhu Hrdina Josef, jak jsem uvedl v historii, (ta informace pocházela z rodiny Řezníků, kteří si to mysleli). Správně: Zásluhu na tom, že nebyli vystěhováni Řezníkovi Z Klenovice, měli tehdejší místní funkcionáři MNV té doby. Tajemník MNV pan Alois Hejra spolu předsedou MNV Petákem, ti dojeli na okres do Milevska za náměstkem předsedy ONV Bartolomějem Kloboučníkem, ten na ně řval, jak si to představují zastávat se kulaka, ale nakonec se podařilo téměř nemožné. Také někteří další občané se zastali Řezníka a především nikdo z místních se pod vystěhování nepodepsal, i když již vystěhování bylo na spadnutí a jisté, přesto rozum a soudržnost místních občanů tomu zabránila. V Té době byl předsedou okresu Řezáč. Z Předního Chlumu měli kromě Zelenky být vystěhování i Květ a Burian. Nedošlo k tomu, protože se nenašel nikdo, kdo by se z místních pod vystěhování podepsal. Naopak místní funkcionáři náměstku 62

Kloboučníkovi řekli, že honí jenom kariéru a ptali se, jestli on a jeho rodina půjde za vystěhované na jejich kamenitá pole hospodařit. K nuceným vystěhováním v padesátých letech nedocházelo jen u „sedláků“ ale i u nepohodlných lidí z měst. Herec Jan Přeučil píše, jak chtěl studovat herectví, což mu překazily politické procesy padesátých let. Jeho otec byl poslancem národně socialistické strany. „V říjnu 1950 k nám o půl páté ráno vtrhlo pět chlapů, prohledali byt a tatínkovi dovolili, aby se rozloučil. Dodneška si na jeho slova pamatuji:Honzo, teď jsi tu jedinej chlap, musíš se o holky postarat. To mi ještě nebylo třináct“, vzpomíná herec. Dostali z národního výboru příkaz, že musí opustit byt do čtyřiadvaceti hodin. „Vůbec jsme netušili, kde tatínek je. Teprve asi po měsíci nám přišel balík s Pankráce jeho šaty. To byl šok. Pak přišel ještě větší: Chystá se proces s Miladou Horákovou. A následovala jména obviněných, kteří budou souzeni s ní. Na pátém místě z třinácti byl zmíněn táta. Poslouchali jsme v ulicích i jeho výpovědi a mě bylo vždycky divné, že nemluví svou řečí, ale jako kniha, jako by to měl naučené. Pět obžalovaných bylo odsouzeno k trestu smrti, otec dostal doživotí. Bylo to vlastně obrovské štěstí“… (Doslovný opis části článku z magazínu MF dnes)

Nucené vystěhování Františka Lokoša z Klučenic. František Lokoša narozen 1900 byl od roku 1940 do roku 1949 nájemcem dvora čp. 15 V Klučenicích na Milevsku. K tomuto dvoru o výměře 45 ha orné půdy a 5 ha luk, patřilo i 90 ha lesa. Majitelem byla církev Řád Křížovníků s červenou hvězdou. Výkonná mlátička na obilí poháněná parní lokomobilou, byla součástí strojového vybavení patřící do majetku dvora. O svém otci vypráví a pokračuje jeho syn Jaromír Tatínek byl dobrý hospodář, který rozuměl polím a kterému se dařilo pěstovat vše, co bylo v klimatických podmínkách zdejšího kraje vhodné. Mimo sezónní období polních prací, byl hlavní zdroj dalších aktivit, přibližování káceného dřeva v lesích a následný jeho odvoz na pilu. Tím byly u dvora zaměstnány 3 páry koní. Tatínek se nemohl smířit s pohledem, jaké ráfové kladařské vozy používali jeho kočí na odvoz klád na pilu, a tak nelenil a nakoupil dva ocelové „klaďáky“ na pneumatikách s velikou nosností a zvýšil tak rentabilitu každého převáženého nákladu. Strojový park stále vybavoval a doplňoval novými stroji. Byl to petrolejem napájený traktor na ocelových kolech. Dále to byla výfuková řezačka s velikým výkonem i šestistopý samovazač a další. Na tu dobu, kdy ještě v obci nebyla zavedena elektřina a řezanka pro dobytek se řezala za pomoci žentourů, byl otec pokrokový sedlák. Navíc ještě vlastnil pětitunový nákladní automobil, který zakoupil po roce 1945 v Plzni, kde byl výprodej válečné techniky, kterou tam zanechala americká armáda. Za tento „UNRRA“ automobil včetně dvoukolového vleku tehdy zaplatil 107 tisíc Kčs. Všechna jeho předsevzetí a další plány do budoucna, co a jak se bude dělat, však náhle přišly v niveč. Psal se rok 1948 a poúnorová atmosféra se zahušťovala komunistickými hesly a provoláními o nutné tzv. socializaci venkova. Začínalo tažení proti církvím a náboženství. Nenávist vládnoucí KSČ vůči těmto křesťanským společenstvím se přenesla i na rodinu mých rodičů, kteří sedlačili na církevním statku. Již na podzim 1949 přišlo do dvora k rodičům několik příslušníků STB a přinesli příkaz k okamžitému 63

vystěhování celé naší rodiny. Já jsem v tu dobu studoval čtyřletou průmyslovou školu v Ústí nad Labem a těchto krušných chvil jsem se nemohl zúčastnit. Příkaz ale neuváděl a ani nezajišťoval náhradní bydlení. Otci nezbývalo než ho shánět sám a měl štěstí, že objevil v nedaleké 12 km vzdálené obci Vepice volný rodinný domek čp. 32, do kterého se rodiče přestěhovali. Se samotným převozem nábytku a ostatního příslušenství domácnosti neměl žádný problém. Jeho nákladní Unrra vše převozila. Žel více již k převážení ani nebylo. Všechen strojový inventář patřící tatínkovi i stroje církevního statku byly zabaveny ve prospěch státu. Samozřejmě, že došlo i na náklaďák Unrru, který si přivlastnilo ČSAD a otci pak bylo umožněno, aby se svým bývalým autem jezdil při výstavbě továrny v Milevsku, jež měla jméno JANKA. Po několika letech opustil Urrnu i podnik ČSAD a přešel k Vodním stavbám, kde pracoval až do penze. Ospravedlnění se však nedožil, neboť zemřel v roce 1970. Maminka jako 77 letá, zemřela v roce 1982. Syn Jaromír zakončuje vzpomínku: Po maturitě ve škole r. 1951 jsem byl poslán do Plzeňské Škodovky, odkud jsem narukoval na vojnu a co by syn kulaka, samozřejmě k útvarům PTP. Po 27 měsících vojna beze zbraně, ale veliké šikany, jsem se potom v dalším svém životě živil jako řidič těžkých nákladních aut. Za manželku jsem si vzal dívku z Vepic a ve zděné chalupě po jejích rodičích – již jako penzisté – bydlíme od jara do podzimu a na zimu máme byt v Kadani. Prožil jsem kus perného života, ale mnohem těžší to měli moji rodiče. Nemluvím už o bratru mého otce Leopoldovi, který byl jako sedlák též vystěhován a odsouzen na dva roky. Ty prožil jako horník v Jáchymovských uranových dolech. V dokumentární knize: Vyhnanci akce „kulak“, zločin proti lidskosti, popisuje autor Miloslav Růžička na 490 stránkách osudy 120 vystěhovaných sedláků, (včetně některých dobových dokumentů) z níž jsem vybral případ z našeho okolí. Toto dnes již historické období našeho národa, které nenalezneme nic srovnatelného ani v minulých staletích za feudalismu, kdy robota člověka sloužit vrchnosti byla denním zákonem. Když byl v roce 1850 venkovský člověk od poroby osvobozen, radoval se a mohl svobodně pracovat na své roli, aniž by ho vůbec napadla myšlenka, že tomu nebude tak natrvalo. Přesně za sto let, nejen venkovskému lidu, ale celému národu byla násilně vnucena ideologie, jejíž trvání po dobu dalších 41 let přineslo devastující zkázu celé zemi. Po plném převzetí politické moci komunistickou stranou v únoru 1948 docházelo v Československu k systematické likvidaci pozůstatků kapitalismu v celém národním hospodářství a jeho sociálních projevů ve struktuře společnosti. Nejdříve byly zrušeny zemědělské statky s výměrou nad 50 ha, které byly vytvořeny po 1. světové válce při vzniku Československé republiky v tehdejší poválečné reformě. Ve druhé fázi přišla na řadu kulakůvesnických boháčů, současně i odstraňování a likvidace soukromé zemědělské malovýroby. Hlavním nástrojem k likvidaci středního zemědělského stavu, byl vždy trestní postih, předem vytipovaných zemědělských usedlostí s výměrou nad 15 ha. Záměrně byly těmto sedlákům celou soustavou promyšlených opatření uměle zhoršovány až znemožňovány podmínky, pro splnění nepřiměřeně vysokých výrobních a dodávkových úkolů – byl to zákaz najímání cizích pracovních sil, odebírání zemědělských strojů a budov, zábor půdy pro hospodářsko technické úpravy katastru s tím i vytlačování kulaků na okrajové nekvalitní pozemky vzdálené od obce. Za neplnění i evidentně nereálných povinností byli takoví hospodáři v rychlém soudním procesu, či správním řízení postihování vysokými tresty, při čemž od r. 1951 byl kromě odnětí svobody a vysoké peněžité pokuty ve většině případů vyslovován i trest propadnutí jmění a zákaz pobytu v místě dosavadního bydliště, mnohdy doživotní zákaz vstupu do rodné obce. Tyto vedlejší tresty se v podmínkách celkově pokleslé zákonnosti vztahovali, kromě „provinilého“ a odsouzeného hospodáře i na jeho manželku, děti, rodiče, eventuálně i sourozence. Na takto uložené tresty navazoval ve vytipovaných případech další nezákonný akt – příkaz k vystěhování z obce nebo okresu, či i kraje. U věkově pokročilých pak úředně přikázaný pobyt v zařízení pro „přestárlé osoby“. Z dochovaných seznamů a evidenčních materiálů vychází, že v „AKCI KULAK“ od listopadu 1951 do léta 1953 bylo k vysídlení vytipováno celkem 8246 osob – z toho 3246 mužů, 2722 žen, 1606 dětí 64

a 672 starých a práce neschopných osob. Z evidovaných 1888 „rodinných celků bylo vystěhováno minimálně 1629 rodin odsouzených „vesnických boháčů“. Časově poslední zaevidované přesídlení se uskutečnilo dne 28. září 1953. (smrt sovětského tyrana Stalina a v zápětí smrt kata Gottwalda hluboce tuto rozjetou akci násilného vyhnání sedláků z usedlostí ovlivnila!) K vystěhováním docházelo i v dalších letech mimo toto kritické období, jen se již neevidovalo. Ze Zadního Chlumu byl v říjnu 1955 vystěhován pan Karel Pecka a v únoru 1956 z Kosobud byl vystěhován pan Stanislav Diviš. V roce 1956 byla též vystěhovaná rodina Hloucalova z Lašovic. V jiných pramenech jsem nalezl údaj o vystěhování sedláků ze tří až čtyř tisíc zemědělských usedlostí-gruntů. V některých případech bylo rozhodnutí o vystěhování zrušeno, odloženo, či provedeno již jen uvnitř vlastního kraje a také je jisté, že záznamy mnohde chybějí, a tím uvedený počet není úplný a vše naznačuje, že muselo jít o výrazně vyšší počty vysídlených osob.!

Sedláci rodných gruntů V naší společnosti snad nejvíce konzervativní sociální skupina byli rolníci, kteří byli jakýmsi pilířem národa. Zejména jejich rody v nichž mnoho generací po sobě dědilo a převádělo si hmotný majetek, včetně hodnot duchovních. Tito lidé měli v sobě vrozenou poctivost a mnoho jim vždy záleželo na cti, jejich slovo bylo dříve poplatné více než dnes písemné smlouvy. Tato skupina byla všestranně dovedná, uměla si vždy se vším poradit, měla smysl vypomáhat si vzájemně a při tom nezištně. Vzorem a příkladem jim byly myšlenky a slova Františka Cyrila Kampelíka: „Co jednomu zatěžklo, několika či více lidem pak snadno“. Měli proto smysl spojovat se v různých spolcích s vlastní samosprávou. Např. to byly družstevní lihovary, družstevní cukrovary, škrobárny, mlékárny, lesní družstva, myslivecké spolky a jiné. Zcela určitě byli mnozí rolníci váženými občany v obci, příkladnými pro celé své okolí a vždy za všech okolností v časech války byli stabilizačním faktorem celé společnosti. Patřili do velké rodiny křesťanů, svoji náboženskou příslušnost dávali najevo vždy svojí přítomností ve velkém počtu ve svých chrámech o nedělích a jiných svátcích. Rodná hrouda byla živitelkou nejen jich samých, ale i celého národa. Do řízení státu přicházející politici byli z velké většiny původem z rolnických rodin. Za všechny nám byl a bude jako vzor připomínán Antonín Švehla, ministerský předseda Masarykovy vlády. Pod jeho vedením se stala agrární strana nejsilnějším politickým blokem a toto uskupení rolníků, nejvíce vadilo právě komunistům. Druhá světová válka dala pak příležitost českým komunistům, připravit se na uchopení moci až válka skončí. Proto již v exilové vládě prosadili požadavek, aby agrární strana nebyla součástí nové poválečné politické scény v nově zrozeném státě a žel, president Edvard Beneš ještě v exilu tuto podmínku komunistům podepsal! Následek se brzy dostavil! Skrytá závist nemajetných soudruhů sáhla k těm nejodpornějším metodám odkoukaným od zlosyna Stalina a počala likvidovat toto jádro národa a doslova vytrhla mnoho těchto rodových sedláků úplně až z kořenů...

Vítězný únor 1948 Komunistický převrat v Československu, který proběhl mezi 17. a 25. únorem v roce 1948, byl v časech předlistopadového režimu označován komunisty a jejich příznivci jako „Vítězný únor“. V této době došlo k násilnému potlačení svobodné pluarity stran a k přechodu od demokracie k totalitě, oficiálně nazývané socialistické společnosti, pod vedením KSČ usměrňované ze Sovětského svazu. Její členové se navenek hlásili k sovětskému mocenskému bloku, avšak prosazovali své osobní zájmy. Demokracie české inteligence v Praze byla krvavě potlačena, byli popraveni někteří legionářští důstojníci, mnoho lidí bylo zatčeno, mnoho studentů a učitelů muselo opustit školy. Další působení na školách jim bylo znemožněno. Nastalo období lží a klamů, počátek útlaku obyvatelstva, myšlenkového, kulturního a později i ekonomického úpadku. V době totality byl 65

25. únor oficiálními sdělovacími prostředky prezentován jako „Vítězství československého pracujícího lidu (1948) – významný den Československé socialistické republiky“. Dnes je tento den každoročně připomínán (nejen) konfederací politických vězňů (KPV), legionáři a bývalými členy pomocných technických praporů (PTP) jako památka obětem komunistického puče. Historie a následky Někteří komunisté se dlouhodobě, už během druhé světové války, připravovali na převzetí moci v zemi, a to cestou násilí (viz: Krčmaňská aféra pokus o atentát na tři nekomunistické ministry; připravován s vědomím pražského vedení KSČ; při vyšetřování byly objeveny tajné komunistické sklady těžkých kulometů, automatických i obyčejných pušek a ručních granátů). Získávali do svých řad občany žijící v tristních materiálních podmínkách, kteří byli snadno motivovatelní k „cestě k lepším zítřkům“ a na které měly padat hlavy bohatých a inteligentních. Do řad KSČ za války pronikali lidé z jiných stran (např. Henleinovci), ve snaze rozrušit toto uskupení. Po válce tito vetřelci zůstali v KSČ jako v úkrytu. Vstupovali do ní další lidé ze stran, kterým po roce 1945 hrozilo postižení ve smyslu Benešových dekretů, např. z úřednicky zaměřené Vlajky. Tak se složení této strany stalo pestrým. Převládl v něm úřednicky zaměřený proud, zbrojící zejména proti tzv. novým pořádkům první republiky a proti sedlákům. Násilné prosazování osobních zájmů na lokální úrovni, nízké právní povědomí a úpadek lidské morálky měly za následek popravy a zmanipulované veřejné procesy. Lidé se ocitali bez soudů v novodobých táborech nucených prací. Režim se také často zbavoval odpovědnosti za své skutky „byrokratizací“, kde každé rozhodnutí prošlo velkým, počtem rukou a přitom nemělo jasného autora (kolektivní vina). Osobní zájmy, bezpráví a jednání odporující jak tehdejší, tak pozdější ústavě, byla schvalována za údajné vyšší zájmy, za údajné pokyny od ústředí, od Moskvy a stalinistického Sovětského svazu. Klam a neúcta k pravdě se stala prostředkem k nastolení totalitní moci KSČ a k jejímu udržování. Pluralitní činnosti politických stran a svobodné volby, byly nahrazeny diktátem a řídící činností akčních výborů Národní fronty složených ze členů KSČ. Postupně se podařilo komunistům ovládnout četnictvo, armádu i dělnické organizace. 2. července 1946 se tehdejší předseda Komunistické strany Československa a pozdější president Klement Gottwald stal předsedou vlády. Komunisté využívali poválečného chaosu, radikalismu obyvatelstva a „postmnichovského zklamání“ i nerozhodnosti nemocného Edwarda Beneše. V únoru 1948, kdy nastala vládní krize kolem usnesení o bezpečnosti z 13. února 1948 došlo k sérii událostí, které vedly k úplnému převzetí moci ve státě. Tyto události byly završeny 25. února, kdy prezident přijal demisi nekomunistických ministrů a doplnil vládu kandidáty navrženými komunisty. Na místních národních výborech a okresních národních výborech došlo k výměně členů a dosazení zástupců z řad KSČ. Jim pak podléhalo místní četnictvo, které bylo personálně přetvořené na Sbor národní bezpečnosti (SNB) podřízené KSČ. Následně byla 11. března 1948, jeden den po dosud nevysvětleném úmrtí ministra zahraničí Jana Masaryka potvrzena nová komunistická vláda. 9. května byla přijata nová ústava vyhlašující lidově demokraticko republiku a 30. května proběhly volby s vynucenou účastí a s možností volit jen z jednotného seznamu kandidátů komunisty ovládané Národní fronty. 2. června ze zdravotních důvodů odstoupil prezident Edward Beneš a 14. června byl zvolen jeho nástupcem předseda KSČ a dosavadní předseda vlády Klement Gottwald. Vznikla nová vláda, jejímž předsedou byl Antonín Zápotocký. Přechod moci do rukou komunistů vedl k závislosti vnitřní i vnější politiky státu na rozhodnutích Gottwalda a jeho představách a přáních reprezentace Sovětského svazu, k politickým soudním procesům, k nedůvodnému uvězňování, k nuceným emigracím a jinému pronásledování oponentů. Soudnictví bylo podřízeno sekretariátu KSČ a bylo svěřeno soudcům, kteří měli velmi nízké právní a ústavní povědomí. Prokuratura sloužila diktátu funkcionářů KSČ. Nemalou roli sehrálo i prezidentské holdování alkoholu ve špičkách KSČ. Ve všech podnicích a ve všech školách byly zřízeny kádrovací útvary z příslušníků KSČ, kteří podle svého osobního uvážení určovali kdo je vnitřní nepřítel, kdo je dobrý a kdo špatný... A měli obrovskou moc nad osudy lidí kolem sebe s minimální vlastní odpovědností. Totalitní režim trval plných 41 let. „Kulak se zavře třeba pro jednu slepici nebo sto vajíček, když to bude nutné!“ (citát tajemníka okresního výboru Komunistické strany Československa Poděbrady 1952) Jestliže stěhovací akce KULAK byla připravena na nejvyšších místech KSČ, její naplňování – tedy realizace začínala vždy na stupni nejnižším – tedy v obci či vesnici. Byli to místní funkcionáři KSČ nebo 66

členové MNV, kteří měli za úkol vytipovat a ukázat na toho sedláka, který bude tou první obětí určenou k vystěhování. A v tento moment hrály zde velikou roli závist a emoce jednotlivců. Možno říci, že v některých případech došlo k „vyřizování účtů“ ba i k pomstě… „Účel světí prostředky“… a tak bez pardonu a cílevědomě hned od počátku padesátých let docházelo i k politickým čistkám v učitelských sborech zemědělských škol – což bylo zavrženíhodné – vytlačování selského dorostu u odborných škol a omezování jeho přístupu k dalšímu vzdělávání. Byl to úsek, na kterém se velmi výrazně projevila nekoncepčnost a nekulturnost tehdejšího režimu, neboť necitlivé stranické a bezpečnostní zásahy do této oblasti, hrubě a na dlouhou dobu, přerušily dobrou tradici selských rodů, které prozřetelně nelitovaly prostředků na odbornou přípravu budoucích hospodářů. K prvnímu pokusu o vytlačování „kulackých“ studentů přikročilo ministerstvo zemědělství již krátce po únorovém zasedání ÚV KSČ v roce 1951, a to zatím na čtyřletých výběrových rolnických školách. Ti absolventi, právě končícího čtvrtého ročníku, kteří pocházeli z rodin „vesnických boháčů“, již po maturitě nesměli získat odpovědné uplatnění v JZD, STS a státních statcích a měli nastoupit k převýchově v průmyslu. Mnozí spolužáci postižených studentů v Táboře, Klatovech, Kadani, Roudnici, Ruzyni, Chrudimi dali otevřeně najevo svůj nesouhlas. V Táboře se dokonce konala večerní demonstrace, asi stovky studentů proti arogantnímu postupu ministerských úředníků, kteří i přes námitky některých učitelů během odpoledne navrhli k vyloučení ze studia před maturitou 32 posluchačů. Za těchto okolností vyzněla první vylučovací akce naprázdno a podle oficiálního odhadu pokračovalo ve studiu v novém školním roce 1951 – 1952 asi 500 studentů, jejichž rodiče vlastnili více než 13 ha zemědělské půdy. Na jaře 1952 vstoupil do příprav druhé vylučovací akce kromě ministerstva zemědělství již také ústřední stranický aparát a navíc i ministerstvo vnitra. Prověrku v zemědělských školách dostaly za úkol zvláštní komise, pod vedením zemědělským referentům KNV, v nichž zasedali zástupci KV KSČ, KV ČSM a referátu pracovních sil KNV. Rozhodujícím kriteriem prověrky studentů bylo třídní a politické postavení jejich rodičů, k jehož určení se mimo jiné písemně vyjadřovali předsedové a tajemníci, příslušníci místních národních výborů. Vyloučení studenti měli být vytrženi z rodičovského vlivu a k organizované převýchově umístěni na manuální práce v rostlinné výrobě na několika státních statcích v Olomouckém a Ostravském kraji. Prověřování neskončilo během letních prázdnin, jak si přáli iniciátoři, a protáhlo se až do konce roku 1952. K 20. lednu 1953 bylo prověřeno 8938 žáků, z toho 6466 v českých zemích. Z dalšího studia bylo vyloučeno 505 žáků. Mezi vyloučenými bylo 350 žáků ve věku do18 let. Vzhledem k tomu, že chyběl zákonný podklad pro pracovní zařazení těchto nezletilých bez rodičovského souhlasu, nastoupila na určené státní statky jen asi jedna čtvrtina předvolaných. Rodiče těchto dětí riskovali však uplatnění nepřímých donucovacích opatření jako pokuty, odebírání potravinových lístků. V létě 1952 začala další – za spoluúčasti ministra školství Zdeňka Nejedlého – utajovaná akce „Očisty vysokých škol zemědělských a veterinárních od dětí vesnických boháčů a městské buržoazie“ Ke dni 23. prosince 1952 bylo v českých zemích vyloučeno 133 studentů, z toho 18 na vysoké škole zemědělské v Praze a 126 na vysoké škole zemědělské v Brně. Z toho 39 na zemědělské a 87 na veterinární. Vyloučení nesměli pokračovat ve studiu na žádné jiné škole a jejich seznamy obdržel referáty pracovních sil příslušných KNV s tím, že mají být zařazeni k manuálním pracím v rostlinné výrobě. Pouze jednotlivci s tzv. kladným poměrem k režimu, o nichž bylo současně známo, že v této otázce se rozcházejí se svými rodiči, se směli uplatnit i mimo zemědělství. V letech 1952 a 1953 docházelo ve spojitosti s AKCÍ KULAK k individuálnímu vylučování selské studující mládeže i z nezemědělských vysokých škol. Pokud takový student patřil k vysidlované rodině odsouzeného sedláka, byl nucen nastoupit do přikázaného pracovního poměru. Proti rozhodnutí StB nebyly nic platné studentovi vynikající výsledky, či dokonce přímluvy vysokoškolských učitelů a akademických funkcionářů. Vylučování selských dětí ze škol v pozdějších letech sláblo a omezování jejich přístupu ke vzdělání začínalo již tím, že z kádrových důvodů se vůbec ani nedostali k přijímacímu řízení… 67

Pomsta: Na jedné z mnoha agitačních schůzí na chrudimsku, jejímž cílem bylo přesvědčit rolníky o nesmírných výhodách JZD, ozval se jistý sedlák, zvyklý „co na srdci to na jazyku“ a dovolil si připomenout, že s tou nezaměstnaností to tehdy nebylo vše tak pravda, že se pamatuje, jak nabízel tomuto přítomnému agitátorovi několikrát práci, ta mu však nevoněla a nikdy ji nepřijal a nyní, že chce sedláky přesvědčovat o příští radostnější práci v JZD? Prostě troch jej po pravdě zesměšnil přede všemi… Agitátor se záhy „odměnil“ a tohoto sedláka dal jako prvního vystěhovat. Slovo sedlák zněl příliš kladně, neboť zosobňoval zkušeného hospodáře a přirozenou autoritou, spjatého s tradicí vesnice i dědičného gruntu mnohdy po mnoha generací. Slovo VESNICKÝ BOHÁČ, naopak navozovalo představu o tom, jaké jmění takový vykořisťovatel nahromadil z práce zemědělských proletářů a poloproletářů. Vše podněcovalo závist a přesvědčení, že právě jim má takový majetek připadnout do společného užívání. Ještě působivější byl mechanicky převzatý ruský výraz KULAK, který nesl punc vesnického skrblíka, vydřiducha a násilníka. Oba tyto pojmy, naplněné záští a třídní nenávistí, se jako hanlivé označení příslušníků omezovaného a vytlačovaného selského stavu rychle vplížily do slovníků tehdejších stranických, bezpečnostních a justičních funkcionářů, do nejrůznějších úředních hlášení a směrnic i do soudních rozsudků. Nelze pominou skutečnost, že nemalý počet sedláků se podílel na prvotním zakládání JZD v dobré víře, že tato sdružení budou působit na dobrovolném základě a budou v nich nastoleny i uplatňovány demokratické principy. Nastávalo však velké zklamání mezi nimi, když zjišťovali, že se v JZD stávají jenom dělníky, a jsou na úrovni těch, kteří do JZD přinesli jenom svoje ruce – tedy žádný majetek a přitom měli všichni stejně silné právo hlasovací. Likvidačním nástrojem sedláků byl tzv. nucený výkup strojů, který podle údajů ministerstva zemědělství dosáhl již ve své počáteční fázi k 30. dubnu 1950 počtu 10321 traktorů, 7363 samovazačů a 8745 mlátiček. Pro velkou část selských hospodářství to byla doslova pohroma, která současně předznamenávala, že přijdou další neméně tvrdé postihy a ty přišly. Ve stejné době úřady zakázaly jako neslučitelné se socialistickými způsoby najímání a zaměstnávání cizích pracovních sil a nežádoucím se stávalo i poskytování sousedské výpomoci při sklizňových pracích. Mělo se tak souběžně dosáhnout dvou vysoce účelových účinků: snadno a rychle získat a okázalým gestem shora vybavit stávající JZD a státní statky, alespoň pro nejbližší období potřebnými stroji a současně s tím cíleně podlomit výrobně technickou způsobilost selského stavu. Dodávkové povinnosti. Rychle a prudce se utužoval režim státem řízených zemědělských dodávek a jejich výkupu a to opět především proti sedlákům. Nastává koordinovaná součinnost soudců a prokurátorů se stranickými a státně bezpečnostními orgány, jakož i nově zřizovanými trestními komisemi při okresních a krajských národních výborech – tzv. třetí referáty. Ukládání vězeňských, majetkových a finančních trestů přecházelo i do působnosti orgánů „lidosprávy“, k jejichž politickému usměrňování přibyly podle sovětského vzoru „bezpečnostní trojky“ a „pětky“. V nich hlavní slovo měli pracovníci Státní bezpečnosti, jimž přizvukovali zemědělští referenti ONV a zemědělští tajemníci. Významnou oporou byli množící se tajní spolupracovníci StB z řad občanů. Chapadla represivního aparátu sahala tak prakticky do každé vesnice, pod dohledem byl téměř každý občan. Ztráta čestných práv občanských. Tento vedlejší dodatkový trest byl vysloven téměř při každém soudním líčení, málo koho však bolel a mrzel. Vždyť mít zákaz třeba jít volit, téměř pro každého bylo potěšením už jen proto, že nemusel pod dozorem před volební komisí vhazovat do urny komunistickou kandidátku s vědomím, že výsledek voleb bude stejně i tak na 99,9 % ve prospěch KSČ... Být kulakem – smyšleným nepřítelem pracujících, byl pro mnohé s tímto označením neuvěřitelně těžký, smutný, plný stálých ústrků. Pro kulaka – politického vlastizrádce navíc bylo dopřáváno poznat vyšetřovací metody brutálních příslušníků StB. Následky si pak ti kteří to přežili, odnášeli sebou do života, někdy již jen krátkého, čemuž se nelze divit. Utiskovatelům na jednom lidském životě nezáleželo, vždyť oni budovali pro sebe lepší zítřky a jejich rudý režim bude trvat na věčné časy, tak proč by se měli čeho bát a dělat si výčitky svědomí?! Příkazy k vystěhování dopadaly jako rány z čistého nebe. Rodiny oslabené nepřítomností vězněných hospodářů, vyčkávaly do poslední chvíle, že se něco změní a že budou moci třeba i bez majetku 68

zůstat ve svých domech. Ženy, na něž přešla plná zodpovědnost za děti a staré rodiče, ve snaze, aby nedošlo k dalšímu zatýkání, se převážně staraly o uhájení nezbytných životních potřeb, přemáhaly v sobě vzdor a podřizovaly se přesile. Takto vysílené se nedokázaly spojit k organizovanému odporu, ale byly schopny jen ojedinělého osobního vzdoru. Tak při jednom nuceném stěhování z Poděbradska – někam do po Němcích opuštěné vesnice na severní Moravě, se zoufalá žena položila na domovní práh a museli jí násilím odtáhnout. Řidič a závozník nákladního auta byli před jízdou instruování, že nesmějí nikoho litovat a nikde, že nesmějí zastavit, neboť by je mohli kulaci zavraždit! Selka se cestou nervově zhroutila a po příjezdu bylo nejdříve nutno shánět lékaře. Řidič auta ČSAD po návratu prohlásil: „už mě nikdo nikdy nedostane ke stěhování kulaka!“, prosby na úřadech nepomáhaly, bylo to neuvěřitelné samo až nedůstojné ponižování, spíše se dostavovalo pokorné rezignované smíření s osudem při pocitu naprosté bezmoci. S nepříznivou politickou odezvou reagoval venkov na měnovou reformu z 30. května 1953, při níž byly zcela anulovány finanční obnosy na vázaných vkladech všech občanů. Tato akce z podzimu 1945 přinesla zmrazení všech uložených peněz občanů. Tyto vklady byly zpochybňovány tím, že prý byly získány za dobu druhé světové války a byla jim upírána plná hodnota (válečné peníze). Občané museli při potřebě větších finančních částek peněz písemně požádat o jejich uvolnění, aby mohli zaplatit to, co si pořizovali (nábytek, stroje apod.) Ne vždy jim bylo vyhověno a tak peníze nastřádané třeba i za první republiky, byly zablokovány a později měnovou reformou v roce 1953 zcela anulovány. Některé dělnické rodiny, které střádaly po celý život peníze na pořízení si sebemenšího rodinného domku, byly doslova ožebračeny, a proto plným právem byla tato komunistická měnová reforma 1953 nazývána „loupeží století“! Při ní se peněžní hotovosti a nové vklady vyměňovaly v drastickém poměru 50:1! Rolnická a selská hospodářství se tak v nejbližší době ocitla v bez finančních prostředků, neboť z loňské produkce nebylo již co prodávat a do nové sklizně zbývaly dlouhé měsíce. Některé rodiny nejen na vesnici, ale i ve městech prožívaly trudné dny doslova o bídě a hladu. Politický kredit režimu mezi vesnickým obyvatelstvem silně poklesl. Ve vystoupení politiků zněly nezvyklé tóny. Největší ohlas měly veřejné výroky A. Zápotockého o tom, že napříště nutno zakládat JZD s tužkou v ruce a že kolektivizaci nejde dělat pomocí nátlaku a ve své kritice řekl mimo jiné, že se likvidují vesničtí boháči a jejich hospodářství a přitom se nezajišťuje řádné obdělávání od nich získané půdy. Dále, že se dělá likvidace kulackých hospodářství pomocí nesplnitelných norem výkupu, nebo že není přece zločinem a nemůže být trestán někdo jen proto, že vlastní 30 i více hektarů půdy. Podobných sebekritických přiznání mezi politiky bylo více. Nebyla však nikde zveřejněna a dostala se pouze vnitřními rezortními cestami k funkcionářům, kteří v minulosti, ale ještě i výhledově přicházeli do styku s vysídlováním sedláků. Nikdo ale nebyl volán k trestní odpovědnosti. Nezákonné činy byly kvalifikovány jako politické chyby a nedostatky. Též bylo i rozhodnuto, že dosud provedená vysídlení nebudou se rušit a věci se uvádět do předešlého stavu. Vrcholné orgány se obávaly, že návrat přesídlených rodin vesnických boháčů by velmi poškodil další politickou práci na vesnici a znamenal by i velkou ztrátu pro státní statky, kde tyto rodiny podle zjištění úspěšně pracují. To však znamenalo, že se vysídlování dalších rodin konat nebude. (???) Že však k nuceným vystěhováním dále docházelo dokládá z nejbližšího okolí nucené vystěhování Pecky v říjnu 1955 a Diviše v únoru 1956 i Hloucala (FŠ) O přesídlené rodiny se dle dohody nemusel starat žádný ústřední orgán, avšak dohled na ně i nadále příslušel příslušníkům ministrstva vnitra, tedy orgánům SNB a StB. Jedním z hlavních ústupových kroků moci se stal pokyn prosincového zasedání ÚV KSČ ke zrušení praxe kulackých seznamů a zvyšování výkupních úkolů o 10 % pro ty sedláky, kteří byli v těchto seznamech uvedeni. Obdobným ústupkem byl i pokyn k tomu, aby národní výbory a jejich trestní komise ztratili možnost ukládat vedlejší trest zákazu pobytu v určitém místě. Zákaz pobytu zůstával však i nadále v pravomoci prokurátorů a soudů. Jako výsměch vesnici a současně jako alibistické uhýbání odpovědnosti a viny, zazněla však z této nejvyšší stranické půdy demagogická slova Václava Kopeckého. „Jest nepochybné, že vedení strany KSČ, razilo vždy správnou linii, pokud jde o poměr k rolnictvu... avšak je skutečností, že správná linie vedení byla v praxi mnohých organizací a orgánů strany hrubě zkreslena, mnohdy k nepoznání zkřivena, znetvořena a mnohdy změněna v pravý opak“. K formálnímu zrušení akce kulak a přiznání chyb došlo v lednu 1954 usnesením sekretariátu ÚV KSČ - Vystěhování se konalo často proti vůli vesnice (někdy i v noci), aniž by odsouzení sedláci byli 69

odhaleni jako nepřátelé malých a středních rolníků. - Komise nevybíraly správné osoby k přesídlení (často šlo o lidi přestárlé a nemocné, ženy s malými dětmi, rodinné příslušníky, kteří bydleli a byli zaměstnáni mimo vesnici) - Výkonní pracovníci si vykládali směrnice jako podklad k likvidaci vesnických boháčů jako třídy, přičemž na trestní řízení soudní či správní pohlíželi jen jako na nezbytný předpoklad pro vyslovení vedlejšího trestu propadnutí jmění a zákazu pobytu. - Malí a střední rolníci to posuzovali jako porušování socialistické zákonnosti a odmítali obhospodařovat polnosti vystěhovaného sedláka, takže takové pozemky zůstávaly neobdělány. - Pracovníci bývalých MNV mimo bezpečnostní práce zajišťovali nová zaměstnání a byty pro vystěhované rodiny a byli nejiniciativnějšími činiteli celé této akce. - Pochybný byl i právní podklad, z něhož směrnice vycházely, jmenovitě články 2 a 3 odst. 1 „typicky buržoazního „ zákona č 125/1927 Sb., který by neměl být používán v době, kdy máme vlastní lidově demokratický právní řád. Neobstojí pozdější výmluvy iniciátorů a režisérů mocenských represí, že o nezákonnosti nevěděli. Archivy i po mnoha letech svědčí proti nim, vše je černé na bílém, adresně i jmenovitě. O porušování občanských práv, o vyměřování nereálných dodávkových povinností o konstruování smyšlených obvinění, či křivých svědectvích, právě tak jako o ukládání nepřiměřeně vysokých trestů, dohodnutých předem na stranických sekretariátech, věděli nejenom výkonní pracovníci nejnižších mocenských pater. Služebním postupem, vnitřními monitory, bezpečnostními svodkami, stížnostmi, či prosbami o pomoc, dostávali informace i nejvyšší státní a straničtí činitelé. Pozdější časté tvrzení, že „nebylo možné z rozjetého vlaku vystoupit“, vypovídá hodně o ovzduší té doby i o tom, jakým rizikům vystavoval sám sebe i svoji rodinu ten, kdo v určitém momentě prohlédl a odhodlal se z jedoucího vlaku vystoupit. Jeden z takových členů KSČ o tom tehdy napsal: „Po dlouhém uvážení rozhodl jsem se, že funkci předsedy MNV nevezmu s tímto odůvodněním: V případě, kdyby OV KSČ a ONV setrval na svém stanovisku, aby rolníci, kteří jsou označováni jako vesničtí boháči, byli jimi jmenováni, byla by vina kladena i na mne. Nechci, abych třeba nevině, byl proklínán. Pozdě by pak bylo v případě tom, abych pro tento delikt se funkce zřekl, jelikož by mě nikdo funkce nezprostil. Mně tito rolníci v těžkých dobách pomohli, a jestliže je budu hájit jako poctivé a pracovité občany, došel bych k nemilosti nadřízených úřadů, kdybych funkci předsedy přijal“. Dodnes (2008) není zcela spolehlivě spočítáno, kolik vlastně bylo v AKCI KULAK z donucení vysídleno selských rodin, jejich příbuzných, případně spolubydlících pomocných sil, o nichž se soudilo, že patří do sedlákova širšího rodinného kruhu. Z údajů UV KSČ bylo k 19 srpnu 1953 zkonfiskováno asi 2000 kulackých usedlostí a současně došlo k přesídlení téhož počtu kulackých rodinných celků. Podle jedné ze zasvěcených interních informací ministerstva vnitra bylo od října 1951 do začátku roku 1954 přesídleno tři až čtyři tisíce selských rodin s dodatkem, že kvůli přerušení ústřední evidence se nelze dopočítat přesných čísel!

70

Výpis části vystěhovaných rodin z okresu Milevsko číslo

Jméno „vesnického boháče“ 685 Kotápiš Antonín nar.18. 4. 1882 686 Jankovský Bartoloměj nar. 25. 11. 1887 687 Řežábek František nar. 21. 11. 1906 858 Kálal František nar. 20. 7. 1906 1023 Nikodým Antonín 25. 6. 1886 1025 Racek Josef nar. 29. 9. 1904

Rod. Příslušníci

Vystěhováni z Okresu

Do okresu

Do místa určení

Datum vystěhování

+3

Milevsko

Doksy

Lobeč

11. 3. 1953

+3

Milevsko

Doksy

RadkoviceBezdědice

16. 5. 1953

+4

Milevsko

Doksy

Lobeč

11. 3. 1953

+5

Milevsko

Kralupy

Slatina

20. 3. 1953

+5

Střednice

16. 5. 1953

+3

Milevsko Mělník Milešov n/vlt čp. 7 Milevsko Roudnice

1026 Hořejší František 7. 7. 1893 1274 Mareš Josef nar. 15. 8. 1900 1275 Šika Jan nar. 23. 6. 1920 1276 Smetana František 30. 9. 1893

+3

Milevsko

Poděbrady Dolina

Květen 1953

+3

Milevsko

Abrechtice Hrmanovice

26. 6. 1953

+2

Milevsko

Vítkov

Svatoňovice

26. 6. 1953

+3

Milevsko

Vítkov

Svatoňovice

1309 Fořt Karel nar. 7. 10. 1895 1311 Kazimour Antonín nar. 13. 6. 1901 1315 Stejskal Josef nar. 11. 3. 1896 1836 Mácha František nar. 16.7.1906

+3

Milevsko

+2

Milevsko

Abrechtice Slezská Rudoltice Vítkov Svatoňovice

+2

Milevsko

Vítkov

+5

Milevsko

71

Loučná

Svatoňovice

Poznámka

Určení místa pobytu zrušeno

Určení místa pobytu zrušeno

10. 8. 1953

zrušeno

Výpis části vystěhovaných rodin z Okresu Příbram a Sedlčany číslo

1198

1212

1213

1214

1358

1359

1360

1406

1508

1591

1594

1595

Jméno „vesnického boháče“ Vlček Stanislav nar. 10. 1. 1889 Vlček Josef nar. 8. 3. 1917 Lacina Ladislav nar. 25. 6. 1913 Hejhal Josef nar. 4. 5. 1907 Marát Milan nar. 3. 2. 1922 Tůma Josef nar. 2. 2. 1922 Sedláček Matěj nar. 21. 7. 1914 Bartoš Josef nar. 28. 8. 1911 Míka Václav nar. 18, 9. 1905 Šiška František nar. 2. 9. 1909 Skoupý Karel nar. 26. 1. 1911 Kadlec Josef nar. 8. 6. 1904 Holeček Antonín nar 30. 11. 1898 Neuman Josef nar. 23.2. 1902

Rod. Příslušníci

Vystěhováni z Okresu

Do okresu

Do místa určení

Datum vystěhování

+3

Příbram

Bilina

Chřímce

15. 2. 1952

+2

Příbram

Most

Moraněves

18. 3. 1952

+6

Sedlčany

Trutnov

Horní staré Město

31. 5. 1953

+6

Sedlčany Krásná Hora

Trutnov

Horní staré Město

22. 6. 1953

+6

Sedlčany

Lanškroun

Čenkovice

14. 6. 1953

+4

Sedlčany

Chrudim

Vestec

6. 6. 1953

+5

Příbram

Albrechtice

Malý Valdštejn

19. 6. 1953

+6

Příbram

Albrechtice

Slezská Rudoltice

15. 6 1953

+5

Příbram

Albrechtice

Heřmanovice

18. 6. 1953

+5

Sedlčany

Žatec

Mělnice

28. 6. 1953

+4

Příbram

Broumov

Skály

15. 7. 1953

+7

Příbram

Branná

+3

Příbram

Staré město pod Sněžkou Javorník

+4

Příbram

Vítkov

Svatoňovice

Stará červená voda

Poznámka

Určený pobyt se ruší Určení pobytu zrušeno Určení pobytu zrušeno

Přečetl jsem mnoho výpovědí o osudech rodinných příslušníků sto dvaceti vystěhovaných rodin z rodinných gruntů, jejichž majetek byl neobyčejnou pílí vesnických hospodářů, shromažďován postupně 72

děděním, po mnoho generací mnohdy i více jak 400 roků. Pouhých několik let po nástupu komunistů k moci po roce 1948 stačilo zničit život mnoha tisícům rodin nejen v zemědělství. Tyto rodiny komunisté připravili o veškerý majetek, domov a ve většině případů je vystěhovali do jiného kraje i okresu. V mnoha případech byl vysloven zákaz vstupu do rodné obce na doživotí, jehož porušení se trestalo vysokými pokutami i kriminálem. Přikázali jim, kde musí pracovat, jejich dětem po dlouhá léta bránili ve studiu. Mladí muži rukovali k pomocným technickým praporům pod nechvalně známou zkratkou PTP. Takto o tom píše pan Josef Hönig syn jednoho z později vystěhovaného „vesnického boháče“: Záhy na to, 15. dubna 1952, mne místní národní výbor „doporučil“ jako jediného z obce a já musel nastoupit na vojnu do Libavy k pomocnému technickému praporu. Netušil jsem do čeho jdu... Na hospodářství zůstal otec se sestrou, z čehož měli komunisté radost. Rodina dřela a já byl na Libavě ponižován svými veliteli a jejich pohůnky. Na přivítanou jsme od „debyla“ – velitele št.kapitána: „Vy hajzlové, politicky nespolehliví, my vás tady naučíme dělat...“Ubytovali nás do rozbitých baráků, okna neměla skla a při dubnové zimě jsme si museli sehnat alespoň shnilá prkna na jejich zabednění. Tam jsem teprve pochopil „lidskou tvář komunismu... Asi po měsíci jsme byli přiděleni do Chrudimi k výstavbě bytů pro důstojníky. Nepříjemnými byly menší šarže, četaři, desátníci a svobodníci. Byli to synové z komunistických rodin, úplní „debilové“...

Na skenu originálního dokumentu výše je vyplněný formulář, podepsaný předsedou MNV, první krok směřující k řízení o vystěhování rodiny sedláka z obce.

73

Vystěhovávání největších hospodářů, kteří byli vážení mezi občany, na jejichž názor ostatní zemědělci dali, byl výstrahou pro ty, kteří odmítali zakládat a vstupovat do JZD. Byl to celostátní teror řízený komunisty shora. Vhodné sedláky však na vystěhování navrhovali komunisté v obcích. Byla to především závist, touha po moci a osobním prospěchu těch aktivních komunistů, kteří na vystěhování své mnohdy sousedy navrhovali. Je zajímavé, že v obcích kde nikdo na vystěhování nebyl navržen, nic se nestalo, nikdo vystěhován nebyl. Také stanovení výše dodávek bylo plně v kompetenci MNV, tedy v režii komunistů v obci. Tam určovali nesmyslně vysoké a z toho důvodu nesplnitelné dodávky státu. Mnohdy již nezbývalo ani na obživu rodiny. Nesplnění bylo přísně pokutováno, jak dokládají skeny částí nálezu rolnice Marie Kubátové. Když sedlák neměl na vysoké pokuty, byl soudně trestán a vězněn. Byl konfiskován veškerý majetek, který pokud již bylo v obci založené JZD byl obvykle přidělován tomuto družstvu. U některých se odsouzených se jednalo i o čtyři roky vězení. Rodiny vystěhovány, ve většině případů do jiného kraje s určeným pobytem, většinou k podřadné práci na státním statku. Tak se zacházelo s dobrými hospodáři, kteří práci v zemědělství dokonale rozuměli a byli v hospodaření úspěšní. V drtivé většině byli z obcí vystěhováni sedláci, mající největší majetek, protože ten se na rozjezd JZD výtečně hodil. JZD pak mnohdy řídili lidé se stranickými knížkami, ale mnohdy moc zkušeností s hospodařením neměli, natož s jeho řízením. Jeden osobní příklad. Pracoval jsem 30 roků u Montovaných staveb Praha a na mém pracovišti pracoval i tehdy stále přesvědčený 74

komunista o mnoho let starší, již tehdy v důchodu pan Šimko. Vyprávěl, že v padesátých letech jako funkcionář strany byl stranou pověřen prací tajemníka pro zemědělství (z povolání) na Praze 4. Na mé otázky zda někdy v zemědělství skutečně pracoval a jestli zemědělství rozumí, odpovídal záporně. Ptal jsem se, jak mohl dobře svěřenou funkci vykonávat, když tomu nerozuměl. Stále jen opakoval totéž, byl jsem stranou pověřen a tak jsem tu funkci (na plný úvazek) vykonával. Je to jen jeden z příkladů, kdy mnohdy stačila stranická knížka s velmi aktivním přístupem k řešení stranických problémů a třeba i z hlupáka se stal vysoce postavený člověk, který mohl třeba i rozhodovat o tom čemu nerozuměl a podle toho to vypadalo. (FŠ) I vystěhovávání a páchané křivdy na sedlácích byly z velké části prací místních aktivních komunistů, pracujících jako funkcionáři místních organizací KSČ a MNV. Za totality o tom kdo bude na kandidátce, rozhodovala KSČ pod pláštíkem Národní fronty, kde měla drtivou většinu. Kdo byl navržen, ten byl již předem zvolen, protože nebylo nikdy na žádné kandidátce více navržených, než bylo míst, žádný náhradník, žádná alternativa a to na všech úrovních od nejvyšší po nejnižší nejen ve státě, ale i ROH a dalších organizací. Takto se praktikovala uzákoněná „vedoucí úloha strany (KSČ)“. Žádná alternativa neexistovala a málokdo si dovolil k volbám nejít, takže kandidáti „Národní fronty“ byli voleni 99,98 % všech platných hlasů! Část vyprávění dcery sedláka Josefa Hojného. Jednou na podzim roku 1950 seděl otec se sousedy v hostinci při pivě, přitom si do něho někdo „rýpnul“ a on se neudržel a něco nepěkného jim odpověděl. Samozřejmě byl následně zatčen a pak při soudním líčení jeho vyjádření slavný soud pozměnil v jeho neprospěch. Hájit se nemohl. Rozsudek zněl na 2 roky do vězení, pokutu 50 000 Kč a ztrátu veškerého majetku. Hned po rozsudku musela maminka odevzdat klíče od všech prostor v domě a sama tam obstarávala 75

dobytek, zatímco otec pykal ve vězení. Do našeho domu se nastěhovala rodina „esenbáka“, která zabrala nelepší místnosti k bydlení. Matka, já i moje sestra jsme však s nezvanými nájemníky vycházeli dobře. Tehdy jsem měla něco málo přes dvacet let a již od roku 1949 jsem byla zaměstnaná v Hradci Králové. V prosinci 1952 mě na hodinu propustili s tím, že musím jít pracovat do zemědělství. V ten den po návratu domů mne čekalo další zklamání. Maminka mi sdělila, že u nás byla nějaká komise, která nám vše zapečetila a ráno prý nás vyvezou z vesnice. Kam to bude, to jí neřekli. Skutečně, ráno 6. 12. na Mikuláše, přijelo osobní auto a malé nákladní, na které naložily naše nejnutnější věci. Při nakládání nám přítomný policejní doprovod teprve skutečně předal písemné dekrety o vystěhování. Tam jsme se dočetly, že naše přítomnost v obci je nežádoucí a maminka, já a i mé sestry máme zákaz vstupu do okresu Hradec Králové. Naše náhradní bydlení nás čeká ve Žlebu u Hanušovic, S sebou jsme si vzali hrnec povidel a cestou si koupili dva bochníky chleba… V roce 1952 byl tatínek propuštěn z vězení. Peníze na zaplacení pokuty jsme nesehnaly, a tak měl trest prodloužen o jeden rok. Dojel za námi po propuštění z vězení v roce 1953. Byl vyhublý jako všichni, kteří prošli vězením té doby. Po odsouzení jej převezli na Pankrác a později prošel různými věznicemi v západních Čechách. Do Výravy se již živý nevrátili. Tak po 400 letech skončilo předávání statku starého rodu Hojných z generace na generaci... Toto je jen malá ukázka toho, jakých zvěrstev se v padesátých letech komunisté dopouštěli na sedlácích, či jinak nepohodlných lidech. Kdo by chtěl vědět více, doporučuji si přečíst knihu Miloslava 76

Růžičky s názvem: Vyhnanci akce „KULAK“ Zločin proti lidskosti. V knize autor popisuje na 480 stranách autentické osudy 120 vesnických rodin s výpověďmi jejich potomků. Kniha vyšla v roce 2008, obsahuje i četné skeny úředních dokumentů, z nichž několik jsem do tohoto povídání převzal, pro snazší pochopení způsobu, jakého komunistická moc k vystěhování používala. (Š.F.)

Změny zaměstnání v padesátých a šedesátých letech. Ani změna zaměstnáni v padesátých a šedesátých letech nebyla mnohdy jednoduchá, ač již na to mnozí z nás pamětníků zapomínají. Až s „novým“ zákoníkem práce platným od 1. 1. 1966, bylo možné dát výpověď a odejít ze zaměstnání i když zaměstnavatel nesouhlasil. Podle věku pracovníka pak byla prodloužená výpovědní lhůta o 6, 7, či 8 měsíců a pak, i když zaměstnavatel s propuštěním nesouhlasil, pracovní poměr skončil. Do roku 1966 platilo, že když zaměstnavatel s výpovědí nesouhlasil, musel zaměstnanec u něj pracovat. Sám jsem to zažil, když jsem v roce 1965 podal výpověď, byla zamítnuta s odůvodněním: „OSP Milevsko má cca 30 pracovníkům pod stav a z toho důvodu nemůže být vaší výpovědi vyhověno“ s poučením možného odvolání k odboru pracovních sil ONV, což jsem učinil. Zamítavé odpověď přišla do týdne, jako přes kopírák, snad doslova stejná jen s jinou hlavičkou a razítkem. Samozřejmě existovaly i výjimky, třeba do dolů nebo k bachařům, branným a bezpečnostním složkám, či na prioritní „stavby socialismu“ zaměstnavatel pustit musel. Na druhé straně politicky nepohodlní lidé byli propouštěni na hodinu a navíc měli stanoveno, kam musí na podřadnou pozici jít pracovat a jakou práci smějí vykonávat.

Krásná Hora Starobylé horní městečko leží jihozápadně od Milešova ve vzdálenosti 5 km. Leží pod vrchem strážníkem (522 m). Doly na antimon a zlato od dávných dob byly zdrojem příjmů pro město i celý kraj. Náležely koruně české. Dolování bylo započato v první polovině 14 století. Historie Krásné Hory je těsně spjata s historií Milešova. Na počátku 16. století byl pánem na Krásné Hoře rytíř Šebastián Markvant z Hrádku, po něm rytíř Václav Podhradský z Vlčí Hory (1550), dále Jáchym z Kolovrat, Ladislav Popel z Lobkovic na Chlumci a Jistebnici, za něhož (r. 1576) byla Krásná Hora připojena ke Chlumci. Historický snímek z padesátých let dvacátého století. Město kdysi velmi bohaté, zánikem dolování své zámožnosti pozbylo. Farní kostel svatého Mikuláše byl založen bezpochyby praemonstrátským klášterem v Milevsku, který měl v okolí značné statky a také nad tímto kostelem vykonával patronátní právo. R. 1839 se starý kostel sesul, obnoven byl v letech 1850–1855. V kostele je památný obraz sv. Mikuláše z r. 1792 a obraz Ježíše v Emauzích z I. Poloviny 18. století. Kdy byla Krásná Hora povýšena na město a nadána znakem není známo. Znak tvoří červený štít, na němž je věž s cimbuřím a otevřenou bránou, stojící na zeleném pahorku. R. 1930 zde bylo 150 popisných čísel a 746 obyvatelů. V Krásné Hoře se narodil učený Zelotín z Krásné Hora (Zelotyn a Farmasa Monte), který se stal r. 1564 profesorem matematiky a lékařství na Karlově vysokém učení pražském. Zemřel r. 1585. Snímek vpravo je náměstí s minaretem 2011

77

O Krásné Hoře na http://www.obeckh.cz/historie.htm se píše:Krásná Hora byla založena na planině pod vrchem Strážník (522 m n. m.), který býval důležitým strážním místem na župní hranici (od 10. století velké župy kamýcké). Název města je odvozen od původní činnosti, dolování antimonu a zlata (červená krásná ruda – hora v původní slovanštině důl). Přídomek „nad Vltavou“ byl zaveden v roce 1907, aby byla vyloučena záměna s dvěma dalšími stejně nazývanými obcemi v Čechách. Na snímku je statek na náměstí 2011. Přesné datum založení obce není známo, je však známo, že již počátkem 14. století se u Krásné Hory dolovalo zlato, z něhož král Jan Lucemburský dal razit zlaté mince. Osada však byla asi již dříve – asi koncem 13. století, kdy se zde těžilo zlato rýžováním. Doly u Krásné Hory a u Pomuk (nynějších Podmok) náležely České koruně a Krásná Hora je za krále Jana Lucemburského připomínána mezi horními městy v Čechách. Město získalo řadu privilégií, které potvrdili další panovníci: Karel IV. (1351), Jiří z Poděbrad (1456), král Vladislav (1479) a posléze Ferdinand I. (1538). Od poloviny 16. století nastaly pro Krásnou Horu důležité změny, které byly i počátkem postupného úpadku města. Od roku 1554 přestává být Krásná Hora královským městem, krásnohorští ztrácí vzácné výsady a práva a stávají se poddanými robotníky. Roku 1562 prodal Ferdinand I. zdejší doly Kryštofovi Silberovi, což mělo za následek úpadek dolů, zchudnutí města a celkový úpadek dovršila třicetiletá válka. Krásná Hora měla pak celou řadu vlastníků. Dolování ve 30-ti leté válce zcela zaniklo. Teprve na začátku 18. století se zahajují pokusy o nové dolování a to mezi roky 1700 až 1712. V roce 1839 byla založena šachta Václavka (v blízkosti Milešova), roku 1859 šachta Anna, v blízkosti šachty Václavka. V roce 1867 byl objeven zlatonosný kyz na vrchu Strážníku. Prvním významnějším podnikatelem v těžební činnosti byl Josef Vang z Kňovic, který koupil šachty Václavku a Annu a založil důl Kateřinu severozápadně od Krásné Hory v Jamném. V roce 1871 byl nucen Vang všechny doly prodat Emanu Kittlovi z Prahy (otec Emy Destinnové), který založil šachtu Jindřišku u Proudkovic (hloubka 285 m), Marii západně od Krásné Hory (hloubka 156 m), důl zvaný „Nová šachta“ 700 m od dolu Marie (150 m), důl Otto v samotné Krásné Hoře (134 m) a nejposledněji roku 1900 byl založen důl Puš asi 500 m východně od Krásné Hory. U dolů Jindřiška a Marie byly vybudovány úpravny rudy. Až do roku 1884 se těžil v okolí Krásné Hory pouze antimon, potom i zlato. Největšího rozkvětu dosáhly doly roku 1881, kdy zde bylo zaměstnáno 700 horníků a měsíčně se těžilo 1200 centů antimonu, 24 kg amalgamu a rýžovaného zlata, 25 centů kyzu, jenž obsahoval v každém centu 150 gramů zlata. Charakteristickou siluetu Krásné Hory vytváří radnice s radniční věží a kostel sv. Mikuláše. Vznik kostela není přesně znám, pravděpodobně byl založen některým z opatů bílého řádu premonstránského v klášteře milevském, kterým Václav II. postoupil roku 1285 patronátní právo v Kamýku i v Krásné Hoře. Kostel zde stál již před rokem 1350, kdy se připomíná mezi farními kostely v děkanátu vltavském.

78

Z městských památek je nutno připomenout opis privilegia krále Jana Lucemburského a vzácné originály výsadních listů Karla IV. z 11. ledna 1351, krále Jiřího z Poděbrad z 10. prosince 1456, krále Vladislava z roku 1479, krále Ferdinanda I. z roku 1538, privilegia císařovny Marie Terezie z roku 1744, císaře Josefa II. (1797) k odbývání výročních trhů. Listiny jsou uloženy v okresním archivu v Příbrami. Od roku 1789 má město obecní kroniku.

Kam a v kterých dobách okolní vesnice patřily. KLENOVICE v r. 1850 osada obce Zlákovice v okr. Mirovice, v r. 1869 osada obce Orlík-Zlákovice v okr. Písek, v r. 1880 až 1890 osada obce Orlík-Zlákovice v okr. Písek, v r. 1900 až 1910 osada obce Vorlické Zlákovice v okr. Písek, v r. 1921-1930 osada obce Orlické Zlákovice v okr. Písek, v r. 1950 osada obce Orlické Zlákovice v okr. Milevsko, od r.1961 část obce Milešov v okr.Příbram MILEŠOV v r. 1850 obec v okr. Mirovice, v r. 1869 obec v okr. Písek, v r. 1880–1950 obec v okr. Milevsko, od r. 1961 obec v okr. Příbram KAMÝK NAD VLTAVOU v r. 1850–1910 viz Kamýk, v r. 1921 až 1930 obec v okr. Sedlčany, od r. 1950 obec v okr. Příbram KOSOBUDY v r. 1850–1930 obec v okr. Sedlčany, v r. 1950 obec v okr. Milevsko, v r. 1961–1975 obec v okr. Příbram, od 1. 1. 1976 část obce Klučenice v okr. Příbram KOUBALOVA LHOTA v r. 1850 viz Koubelova Lhota, v r. 1869 obec v okr. Milevsko, v r. 1880– 1900 pod názvem Koubalová Lhota obec v okr. Milevsko, v r. 1910–1950 obec v okr. Milevsko, v r. 1961-30. 3. 1975 obec v okr. Příbram, od 1. 4. 1976 část obce Klučenice v okr. Příbram KOUBELOVA LHOTA v r. 1850 obec v okr. Milevsko, v dalších letech viz Koubalova Lhota. Leží jihozápadně od Milešova ve vzdálenosti 2,5 km. R. 1930 měla 24 popisných čísel a 115 obyvatelů. Obcí protéká potok, od jihu k severu. V obci je jedno popisné číslo, kde říkají u Koubalů. Obec patřila (1940) školou do Milešova, farou do Lašovic, pošta a četnictvo bylo v Milešově, lékař v Kovářově. Železniční stanice v Milevsku. KRÁSNÁ HORA NAD VLTAVOU v r. 1850–1930 viz Krásná Hora, v r. 1950 obec v okr. Sedlčany, od r. 1961 obec v okr. Příbram KRÁSNÁ HORA v r. 1850–1930 obec v okr. Sedlčany, v dalších letech viz Krásná Hora nad Vltavou KRAŠOVICE v r. 1850–1950 obec v okr. Sedlčany, v r. 1961 až 1979 obec v okr. Příbram, od 1. 1. 1980 část obce Krásná Hora nad Vltavou v okr. Příbram PETROVICE v r. 1850–1950 obec v okr. Sedlčany, od r. 1961 obec v okr. Příbram PLANÁ v r. 1850 obec v okr. Milevsko, v r. 1869–1950 osada obce Klučenice v okr. Milevsko, od r. 1961 část obce Klučenice v okr. Příbram

79

PODMOKY v r. 1850–1880 viz Podmokly, v r. 1890 osada obce Kosobudy v okr. Sedlčany, v r. 1900–1950 obec v okr. Sedlčany, v r. 1961 – 30. 3. 1976 obec v okr. Příbram, od 1. 4. 1976 po sloučení s obcí Krásná Hora nad Vltavou v okr. Příbram část obce Krásná Hora nad Vltavou PŘEDNÍ CHLUM v r. 1850 obec v okr. Sedlčany, v r. 1869 až 1890 osada obce Kosobudy v okr. Sedlčany, v r. 1900–1930 osada obce Podmoky v okr. Sedlčany, v r. 1950 obec v okr. Milevsko, od r. 1961 část obce Milešov v okr. Příbram ZADNÍ CHLUM v r. 1850 obec v okr. Sedlčany, v r. 1869–1930 osada obce Kosobudy v okr. Sedlčany, v r. 1950 osada obce Kosobudy v okr. Milevsko, v r. 1961 – 30. 6. 1975 osada obce Kosobudy v okr. Příbram, od 1. 7. 1975 část obce Klučenice v okr. Příbram ZHOŘ v r. 1850–1950 obec v okr. Sedlčany, od r. 1961 část obce Krásná Hora nad Vltavou v okr. Příbram

Vltavská vodní cesta Vodní dílo Orlík Úprava střední Vltavy má dlouhou a pestrou historii. Již od středověku se datují dílčí pokusy a návrhy na její splavnění. V minulosti byla na Vltavě čilá vorová plavba a doprava zboží na menších lodích, zejména soli, kamene a dřeva. Veškeré úsilí o hospodářské využití Vltavy v té době bylo zaměřeno na voroplavbu a plavbu. První ucelený projekt na splavnění Vltavy z Českých Budějovic do Mělníka byl vypracován v roce 1894 firmou Lanna – Vering. Obrat ve vývoji a řešení středovltavských úprav nastal po I. světové válce, kdy se poprvé setkáváme s myšlenkou vodohospodářské soustavy dvou vysokých vodních děl u Slap a u Orlíka. V této době se střetávají dva hlavní hospodářské zájmy té doby – doposud dominující zájem plavby a nově nastupující zájem energetického využití. Přesto první dvě vodní díla Vrané a Štěchovice byla vybudována ještě zejména k plavebním účelům. V roce 1945 nastala nová éra ve vývoji úprav střední Vltavy. Byla přijata koncepce budování co největších vodních děl (přehrad), která by akumulovala velké zásoby vody pro jejich další hospodářské využití a zlepšení vodohospodářských poměrů na Vltavě i dolním Labi. Na snímku je pohled z letadla na zámek Orlík, který stával na těžko přístupném ostrohu nad řekou Vltavou. Od roku 1961 jej obklopují vody Orlické přehrady. Foto: Libor Svaček. Dalším stupněm vltavské kaskády se tak stalo vodní dílo Slapy, které bylo uvedeno do provozu v roce 1955. Rok poté v roce 1956 byla zahájena výstavba vodního díla Orlík. Stavba byla dokončena v roce 1966. Přehrada se svou výškou i objemem zařadila na první místo mezi přehradami Vltavské kaskády, ale i v celých Čechách. Maximální zatápěná plocha nádrže je 2 732 ha, délka vzdutí na Vltavě 68 km, Lužnici 7 km a největším přítoku Otavě 22 km. Před zatopením nádrže byl proveden podrobný průzkum dotčeného území, zabezpečeny hrady Orlík a Zvíkov a řada drobných historických objektů byla přesunuta nad úroveň zátopové čáry např. kostelík v Červené z 12. stol. nebo řetězový most v Podolsku. Přes jezero byly vybudovány nové silniční mosty u Podolska, dva u Zvíkovského Podhradí a konstrukčně výjimečný most Žďákovský. U Červené na Vltavě byl vybudován nový železniční most. K hlavním účelům díla patří zlepšování průtoků, odběr vody pro energetické využití, částečná ochrana 80

území pod přehradou před velkými vodami, zajištění průtoků pro vodárnu Podolí a odběry užitkové vody. Je také využíváno pro lodní dopravu, rybářství, sport a rekreaci. Přehradním tělesem je přímá, tížná, betonová hráz. K převádění vody jsou určeny dvě základové výpusti typu Johnson, 3 přelivná pole na koruně hráze, hrazená segmentovými uzávěry a případně 4 turbiny typu Kaplan vodní elektrárny, která převádí vodu při normálních průtocích po většinu roku. Průměrný dlouhodobý roční průtok je 83,5 m3/s. Naopak hodnota stoleté vody Q100 = 2050 m3/s. Při povodni v srpnu 2002 byla přehrada vystavena největšímu průtoku za celou dobu své existence a současně svým retenčním objemem transformovala přítok do nádrže 3900 m3/s na odtok z nádrže 3100 m3/s. letecký snímek Orlické přehrady pohled ze západu od Laviček Elektrárna na levém břehu pracuje se spádem v rozmezí 44,0 – 70,5m o celkovém výkonu generátorů 364 MW. Použití Kaplanových turbin při tomto pracovním spádu je světovou raritou. Na pravém břehu je umístěno plavební zařízení. Lodní zdvihadlo pro lodě 300t má sklon 22 stupňů a délku 190 m. Vybudována je pouze jeho stavební část. Lodě do výtlaku 3,5t a šířky 2,6m jsou přepravovány na plošinovém vozíku taženém elektrickým navijákem po kolejové dráze. Celá nádrž i území okolo je hojně využíváno k rekreaci, vodním sportům, plavbě a rybaření.

Vodní dílo Orlík Bylo vybudováno na 144,65 říčném kilometru Vltavy a je největší přehradou Vltavské kaskády. Objem zadržené vody je 703,8 milionu m3 (Lipno „jen“ 309,5 milionu m3). Obvod břehů činní přibližně 300 km. O velikosti VD Orlík svědčí mj. i parametry tělesa hráze: Gravitační betonová hráz je přímá, v koruně 450 m dlouhá, v nejvyšším bodě nad základy 90,5 metru vysoká (nejvyšší přehradní těleso v ČR). Je vybavena třemi přelivy o šířce 15 m, s kapacitou 2184 m3 za sekundu, a dále dvěma spodními výpustěmi s kapacitou 2 x 185,5 m3 za sekundu. Již za protektorátu se hovořilo o výstavbě orlické přehrady a byly zde zjišťovány geologické podmínky. Později, prakticky před vlastní výstavbou se zde prováděli geologické a geometrické práce, sondovaly se břehy i koryto Vltavy. Zaměřovali se nové přístupové komunikace K Milínu, Sedlčanům a k Milevsku a další přípravné práce včetně ubykací, jídelen, dílen, skladů a pomocných provozů jako betonárky drtiče kamene, apod. V Solenicích byl postaven pomocný most přes řeku. Oficiální zahájení výstavby přehrady bylo 1. října 1954 na základě projektu vypracovaném kolektivem ing. Záruby z Hydroprojektu Praha. Práci zde na několik let našlo mnoho stavebních profesí, především tesaři, zedníci, železáři, betonáři, bagristé, řidiči, technici, montéři střelmistři a jiní. Našlo zde uplatnění i mnoho místních lidí z blízkých vesnic, kteří zde získali novou kvalifikaci. Na stavbu byli sváženi dělníci autobusy vypravovanými z Milevska, Milína, Prahy, Příbrami, Sedlčan i odjinud. Souběžně se začala stavět silnice ze Solenic Líšnickým údolím směrem k Milínu. Zároveň se stavělo celé sídliště v Solenicích, včetně vybavení (Obchod, kino restaurace, kulturní dům, jesle, zdravotní středisko). Byty se stavěli v Milíně. 81

Pro obyvatele zatopených vesnic se budovaly rodinné domky v Bohosticích, Milíně, Klučenicích a v Milešově. Finanční prostředky od státu nedostaly. Mohli si však najít nemovitosti v okolí, na jejichž koupi jim stát přispěl až do výše odhadu jejich původní nemovitosti v zatápěném území, což se týkalo i nových domků vybudovaných ve výše uvedených vesnicích. Postupně do Solenic se přesouvali zkušení „přehradáři“ ze staveb přehradních hrází Orava, Lipno, Slapy a jiných. Z počátku zde nalezlo práci asi 500 lidí nejrůznějších profesí, později zde pracovalo přes 1800 zamětnanců. Lesní dělníci po obou březích řeky káceli staleté lesy v prostorách, které později pohltily vody Orlického jezera. Obrovské množství řeziva bylo spotřebováno na bednění betonových bloků přehrady. Do stavební jámy byly první kubíky betonu uloženy v roce 1957 na pravém břehu a do žlabu pro převedení řeky po dobu výstavby. Ložem budoucí přehradní hráze musela být čistá skála. Na stavební jámě levého břehu se pracovalo v roce 1958 po převedení řeky do žlabu vybudovaného v roce předešlém. V roce 1958 byla zprovozněna železniční vlečka z Tochovic, která končila nad staveništěm přehrady v místě dřívější „Deponky“. Vlečka sloužila po dobu výstavby k dopravě materiálu. Po uložení okolo 130 000 m3. betonu na levé i pravé část přehrady byly zahájeny hlavní betonáže po dání do provozu hlavní betonárky se stovkami metrů gumových pásů. K dopravě veškerého materiálu, dřeva, železa, betonu byly používány tři kabelové jeřáby každý o nosnosti 20-ti tun, specielně pro tuto přehradu navržených a vyrobených ve Transportě Chrudim. Beton byl do přehradní hráze dopravován v ocelových „kesonech“, každý na 6m3 . Za den se zpracovávalo až 2500 m3 betonu. V letech 1959 a 1960 bylo do bednění s ocelovými pruty armatur uloženo 700 000 m3 vysoce kvalitního betonu a celkově jej při stavbě přehrady bylo použito více jak milion kubíků. Vlaky se štěrkem a cementem tehdy přivážely na Deponku, kde se materiál třídil a v betonárce zpracovával. Štěrkopísek se těžil i ze dna Vltavy v Solenicích „na Podkově“. Cement byl na staveniště dopravován ve speciálních vagonech o nosnosti 32 tun a foukáním ukládán do obrovských sil, vysokých 10 metrů s průměrem přes 5 metrů. Práce pokračují souběžně na všech doprovodných stavbách v okolí s přehradou související. Prý se udál při stavbě také tento příběh: Vytěžená zemina s kameny se odvážela na deponii (skládku) na levém břehu Vltavy nákladními automobily, kde se vršil kopec a vlivem „sedání“ se tento materiál často po stěnách kopce sesouval, až na políčko které bylo obděláváno. Žena, která na políčku sekala Vojtěšku, prý směrem k vyklápějící Tatře zvolala „čert aby tě vzal!“. Prý bezprostředně po tom se pod zadními koly nákladní Tatry se utrhl okraj naváženého kopce a Tatra se několikráte převrátila po svahu z výšky čtyřiceti metrů. Řidič stačil vyskočit, ale Tatra byla již tak zdemolována, že šla do šrotu. V době stavby přehrady vycházely závodní noviny Orlická přehrada a vůbec, byla to ostře sledovaná „Stavba socialismu“ Konalo se zde mnoho návštěv státních představitelů a hlavně i mnoho zahraničních delegací stavbu často navštěvovalo. Pracovalo se šest dní v týdnu, na hlavním díle na více směn. Ředitelem stavby byl ing. Alois Kraus. V prostoru dnešního v době stavby byla velká pila. Na „Deponce“ bylo vlakové nádraží a velké skládky písku a dalšího materiálu včetně betonárny. U Hřeben ve směru k Milešovu vlevo v lese byl drtič kamene s lomem. Na Hřebenech u autobusové zastávky ještě dnes nalezneme základy bývalé ubikace a jídelny. Další jídelna byla pod hrází v prostoru bývalého „Hamira“. Pracovalo se i v místech dnes pod hladinou Orlické přehrady. U Podolska býval přes řeku starý historický řetězový most z roku 1848, historická památka, který byl rozebrán převezen a sestaven u Stádlce přes řeku Lužnici, takže památka sice jinde, ale pře jen byla zachována. Původně stával v těsné blízkosti dnešního Žďákovského mostu, kolmo na řeku, takže oba mosty svíraly úhel 45 stupňů. Rozebrán byl v roce 1960 a u Stádlce postaven kolem roku 1970. Zachráněn byl i Románský kostel sv. Bartoloměje z 12 století v Červené nad Vltavou, který byl rozebrán a přenesen nad zátopové území. Byly injetáží zpevněny skály na 82

nichž stojí zámek Orlík. Zpevněn byl podolský most i železniční most u Červené nad Vltavou. Kolem zámku Koloděje byla z části postavena nová ochranná zeď. Postaveny v souvislosti se stavbou přehrady byly i nové jezy a mosty na Lužnici i Otavě. Dříve než došlo ke stavbě přehrady, stávalo se pravidelně, že řeka především při jarním tání a „dřenicích“ se vylévala ze břehů a zatápěla domy v okolí. Regulací vod Vltavy přehradami se tyto záplavy z velké části odstranily, ne však úplně. Vydatné srpnové deště v roce 2002 zvedly hladinu Orlické nádrže natolik, že přepadala přes korunu hráze. Tak velká povodeň se krajem nepřehnala již několik staletí. Jenom škody vzniklá na majetku správce povodí byla větší než 2 miliardy korun. Voda se dostala a zatopila, vnitřní prostory hráze a elektrárny a tak vznikla další velká škoda, při které především utrpěly generátory, vodou zaplavené. Bylo je nutno převinout, což se stalo v letech 2003 a 2004, kdy z těchto důvodů byla elektrárna mimo provoz. 11 až 14. 8. 2002 zaplavila voda prostory v tělese hráze, narušila žlaby lodních zdvíhadel na pravém břehu, středisko obsluhy elektrárny, halu strojovny, dílnu elektrárny a další prostory. Hladina Orlické nádrže stoupla o 1,5 metru nad maximální projektovanou hladinu a zaplavila i hydrocentrálu shora. Povodeň způsobila dlouhodobou odstávku celé elektrárny Na samotné hrázi došlo pouze k porušení betonové vrstvy rozrážečů a velkému poškození dna vývarů pod přelivy hráze přehrady a také v širokém okolí pod přehradou. Byla stržena dvě pole solenického mostu na levobřežní části. Byly silně poškozeny a z velké části zničeny opěrné betonové zdi a v délce 200 metrů byla zcela odplavena silnice vedoucí ze Solenic k elektrárně včetně všech inženýrských sítí. V Solenicich byly a místní komunikace zaplaveny vodou do výše 1,5 metru. Škody na majetku solenických občanů i organizací byly obrovské. Velké povodně na staré Vltavě s velkými škodami byly dost časté, zejména v r. 1888, 1890, 1915, 1925, dřenice ledů pravidelně mnohdy zatarasily řeku např. v roce 1940 a poslední katastrofální povodeň na staré řece v roce 1954 V červnu 2009 byla upouštěna voda Orlické přehrady přes přepady koruny hráze. Z neznámého důvodu se velké množství ryb především tolstolobiků, kteří se drží obvykle dále od hráze, dostalo přes přepady a padalo dolů z výšky asi 70 metrů do řeky. Podle odhadů se jednalo o více jak 30 tun těchto velkých ryb v délce okolo 1 metru, které se v tak velkém množství zmrzačené a mrtvé plavaly po hladině pod přehradou a v Solenicích. Z vody je lidé lovili pro svou potřebu. Přesto dodatečně jich z řeky při jejím čištěním od mrtvých ryb, rybáři vylovili podle zpráv v tisku okolo 30 tun, které skončili na kafilerii. Snímek metrového tolstolobika jednoho z tisíců vylovený u Solenic je ze 6. 6. 1999 Solenice – Takovýhle masakr jsme tu ještě nezažili, shodují se obyvatelé Solenic, kteří byli svědky upouštění přehrady, při kterém zahynuly tisíce ryb. Nadměrný úhyn prý způsobila pravidelná údržba hráze. Povodí Vltavy se teď prý snaží přijít na to, proč se ryby v takovém množství k přehradě stáhly. Napsal Příbramský denník. Tolstolobik je silně tažná říční ryba živící se planktonem a přehrady pro něj nejsou typické. Pokud pouštěli přehradu vrchem, tak se asi trefili do jeho touhy táhnout po proudu pryč z přehrady...

83

Utopené svědomí Tajemný příběh Vody přehrady zatopily s domy i mnoho lidských příběhů. Ukázal mimořádně živý sen v opuštěné vsi na dosud nepotrestaného vraha? Koncem padesátých let jsem byl jako dvacetiletý přijat k tehdejšímu sboru národní bezpečnosti. Služba to nebyla snadná, občas šlo o práci vyloženě nevděčnou, ale i tak jsem si našel čas na zábavu – výlety do přírody nebo tramping. Onoho léta se právě napouštěla Orlická přehrada a řada krásných zákoutí mizela pod vodou, a tak většina našich výletů mířila sem. Opuštěné vsi ještě nedávno kypěly životem, působily tísnivým dojmem. Došli jsme se soumrakem do vyprázdněných Zlákovic a uhnízdili se v sále opuštěné hospody, která jako jedna z mála stavení měla ještě alespoň nějakou střechu. Popili jsme, povečeřeli a uložili se na zašlých parketách. A najednou se v rohu sálu rozsvítilo. Hospoda zase jako by žila, všude byly stoly, židle a hospodská se u pípy dohadovala s nějakým chlapem. Hovor přešel ve křik – a najednou ji chlap držel pod krkem. Chtěl jsem něco udělat, ale nohy mě neposlouchaly. Žena chroptěla, útočník svíral dál, o mě se pokoušela hrůza. Útočník ženu svíral, bylo to hrozné… Zařval jsem „NE!“ – a tím jsem se probudil. Venku právě svítalo a byli slyšet ptáci. Ráno jsem svůj blbý sen vyprávěl, kamarádi se mi smáli, že jsem z té práce u policajtů asi celý zblblý. Vyrazili jsme na pochod a brzy dorazili do Klučenic, kde nás k osvěžení zlákala místní hospoda. Bylo tam skoro prázdno, objednali jsme si pivo, párky a čekali, až nám je ohřejí. Najednou se ke mně otočil opilec, který něco blábolil k hostinskému. Ztuhnul jsem. Byl to chlap, který v mém snu škrtil hostinskou. Byl zpocený neoholený, hubený a totálně ožralý, i když bylo teprve půl jedenácté dopoledne. Hostinský donesl párky. Zeptal jsem se ho polohlasem, co to tu má za hosta, a dozvěděl jsem se, že je to jeden z přesídlenců od přehrady. Ostatní prý stěhování docela zvládli, ale tenhle jenom chlastá. Hned v pondělí jsem běžel do archivu. Za chvíli jsem našel spis z roku 1955, vražda hospodské ve Zlákovicích. Pachatel neznámý. Na fotce jsem okamžitě poznal tu hospodu, v níž jsme o víkendu spali, a rozjel jsem se do Příbrami za vyšetřovatelem nadporučíkem N. Ten si zlákovický případ ihned vybavil. „Vím přesně, o kom to mluvíte“ prohlásil nadporučík „Toho chlapa jsme vypátrali, ale neusvědčili. Že chlastá? To mě vůbec nepřekvapuje, svědomí hryže. A vaše historka se snem je zajímavá – ale prokurátor, by s váma vyběhl!“ Záležitost mi ještě chvíli vrtala hlavou, ale za pár měsíců, jsem na ni zapomněl. Až po dvou letech mi na stole zazvonil telefon. Volal kapitán N. „Možná vás bude zajímat, že ten chlapík je po smrti. Našel ho jeden chatař od Orlických Zlákovic. Tělo bylo tři dny ve vodě, v krvi dvě promile. A zrovna v místech kde je pod hladinou bývalá zlákovská hospoda. Zvolil si svou smrt utopením sám. Dokonce nechal dopis na rozloučenou, kde se ke všemu přiznal!“ Utonutí bylo později opravdu uzavřeno jako sebevražda. Vrah vyklouzl policii, ale svědomí uniknout nedovedl. Vyprávění Hynka B. z Prahy zpracoval J. Pinkava. Zveřejněno v časopise „Chvilka pro Tebe“, toto je doslovný opis. (FŠ)

84

Zrádce Hejtmánek Z osobní kroniky dlouholetého Milešovského kronikáře pana Aloise Hejry – doslovný opis z části strany 240 Naše krajina povltavská je kopcovitá zalesněná, v té jsou vesnice i roztroušené samoty. Za německé válečné okupační doby byla jako stvořená pro pobyt partyzánů, kteří žili v lesích na obou březích vltavských. Odtud chodili provádět různé záškodnické činy a sabotážní akce a tak oslabovali německé hospodářství apod. Samozřejmě, že všichni partyzáni měli styky s našimi lidmi, kteří je živili, les jim jídlo nedal. Partyzáni žili v Bunkru v Mazném u Kamenice, ale i za Pintovým koutem nedaleko od Klenovic (Křížovnické lesy), byli to Rusové a jakýsi Vasil Molněkov byl jejich vedoucí, byl to též Rus, ten chodil do Trhovek k Jurmanovi do č. p. 36 (Jurman zemřel 10. 6. 1962 ve věku 61 let. Partyzáni neuměli česky a tak potřebovali tlumočníka a tím tlumočníkem byl Vladimír Mandík z Koubalovy Lhoty č.p. 2, který pracoval v Krásnohorské šachtě jako horník. Mandík rusky mluvit uměl, protože žil také na Volyni jako volyňský Čech, tam měl také po rodičích majetek, kterého se tam později zbavil a odstěhoval se do Koubalovy Lhoty. Odtud byla jeho žena Marie rozená Motlová. Když ale šel k partyzánům, tak ženě doma nic neřekl a musel být, jak se říká! „Jazyk svatého Jana“, tedy přísné mlčení, všude opatrnost a ona ženská by mohla leckdes lecos vydrndat. Tenkrát stačilo někde někomu říci slovo, že ví o partyzánech a už by gestapo sebralo celou rodinu, a proto, kdo neví – nepoví. Takový nešťastník by se pak dostal po hrozném bití a mučení tam, odkud není návratu, to je do ráje našich otců. Proto Mandík řek doma že jde někam na besedy do Klenovice a zatím šel večer na smluvené místo k partyzánům. Vladimír Mandík narozen 26 listopadu 1878 Špakov okres Rovno a byl bestiálně zabit 14. 2. 1951 na cestě mezi Milešovem a Koubalovou Lotou asi 50 metrů od odbočky cesty na Klenovici. Tolik k úvodu k dalšímu článku. Rok 1944 se chýlil ke konci, německá válka pokračovala v plném tempu, prohra Němců již byla viditelně jistá a to každého českého občana povzbuzuje v jeho životě. Každý člověk usuzuje podle svého rozumu, že by to již dlouho nemělo trvat. Lidé o partyzánech v Klučenských lesích věděli, samozřejmě, že ne všichni, pouze v úzkém kruhu. K Tatýrkovi na samotu Loma č. p. 52, říká se tam „u Danšů“v noci chodili až na jeho zahradu pro jídlo. Asi v tu dobu se také vetřel do skupiny Zalákovických partyzánů jakýsi Hejtmánek (Nezjistil jsem jeho křestní jméno). Někteří členové skupiny odboje ho již znali a skupině ho doporučili, že sem do Zlákovic a okolí chodil hned před válkou. Tím se dostal do partyzánské skupiny, dával nějaké peníze pro skupinu k obstarání potravin. Po Novém roce 1945 sliboval skupině, že přiveze zbraně, ale nikdy nic nepřivezl. Doposud mu všichni členové skupiny nevěřili a ani mu nebyli představeni a také nebyl zván na jejich schůzky. Sliboval také, že na Předním Chlumu budou shozeny z letadla zbraně, měli se tam pálit ohně, aby pilot letadla viděl místo kam je má shodit. K tomu také nedošlo. Hejtmánek byl původně Pražák a bydlel v Příbrami. Měl malou chatku v Líšnickém údolí u potoka, tam dnes stojí o něco výše domek Čahoje. Jakým způsobem se dostal do skupiny? Na Předním Chlumu kupoval máslo pro Němce a tam se zřejmě dověděl, že tady v okolí jsou partyzáni. Zřejmě snad ho poslal Chlumský Zelenka ke svému příbuznému Zelenkovi Vaškovi do Orlických Zlákovic č. p. 6. Tam také jednou k Zelenkům do Zlákovic přišel i s Antonem. Kdo byl Anton? Opět nové jméno na scéně. Anton byl Rus, rodák z Ukrajiny. Ten měl vyzvědět, jak se později ukázalo jména všech členů odbojové skupiny a oznámit je gestapu. Anton žil mezi zajatci. Jenomže jeden ze zajatců ho poznal, že prý když byl u Berlína v zajateckém táboře, jak ho tam Anton tloukl a nutil do práce. 85

No a vrátím se k případu do Orlických Zlákovic, k Zelenkům čp. 6. Tam Hejtmánek přišel, jak jsem již napsal, zřejmě na doporučení z Předního Chlumu od Zelenků a také se tam trochu ožral, svlékl si kabát a hodil přes židli a z kabátu mu vypadla jakási německá průkazka. U Zelenků bydlel také Fořt Václav (Fosler se psal), to byl bratr Antonie Zelenkové, kterou měl za ženu Vašek Zelenka, narozen v r. 1914 z č. p. 6. Toho si všiml Fořt, ale i Jaromír Šimůnek (říkalo se mu Jarmil) nar. 1909 ze Zlákovického mlýna na „Bláhově“ č. p. 12. To už jim všem stačilo a toto nenápadné se stalo jasným. Tak si oba druhý den na Hejtmánka počkali a v místech u řeky, kde bydlel Hajník (Mezera), tam byla cesta ke Kostíkům, kde se říkalo u Muntů. Hajník tam měl loď na převážení přes řeku. Čekali na něho na levém Vltavském břehu a tam ho obá čapli. Hejtmánek byl silnej a stanej chlap, vážil asi 110 kilo a když poznal, že mu jde o život, tak se bránil jako lev, ale nic platno, Šimůnek s Fořtem ho přemohli, převezli ho na naší pravou stranu řeky Vltavy, pak s ním šli přes Chluma, na Celinu, to je tam, kde se dnes říká „u Salaše“, ale ta tam ještě dříve nebyla a dnes již také není. Byla dřevěná, postavená v roce 1960 a byl v ní družstevní dobytek. Dále pak ho vedli do „Loužku“ a nahoru na „Písečnou“. Někdo o tom došel uvědomit partyzány do bunkru v Mazném u Kamenice. To byli, jak jsem již psal Rusové, ti hned přišli tří a tady Hejtmánka zlikvidovali. Svázali mu ruce a kamením ho utloukli. Zatáhli ho kus dále, blíže k polím do mlází, borového nízkého porostu, tam byla rovinka na hranici lesů Šimůnka (č. p. 12.) a Standy Trnečka (č. p, 62) z krámu a tam ho zahrabali do země, prý poměrně mělko, ono nebylo moc času. Místo pak zamaskovali zasazením jalovce a smrčku. Rostliny pak uschly, to už pak nebylo nebezpečné tajit místo, kde je zakopán zrádce českého lidu. Na místě byl i pařez. Aféra se zavražděním Hejtmánka se udála někdy počátkem měsíce května 1945. No a teď ještě bylo třeba rychle zlikvidovat Antona, společníka Hejtmánka, kterého Hejtmánek poslal jako zvěda. Hejtmánek si měl přijít pro adresy všech účastníků odbojové skupiny. … U nás v Klenovici nevím nic o tom, že by někdo ze vsi podporoval partyzány. Když byly na podzim brambory na poli dloubané, tak se říkalo, že to dělají asi partyzáni, že tady někde jsou. O hrdinech a zrádcích ve zdejším kraji píše i pan Milan Mezera ve své knize:

Válečná léta – Hrdinové a zrádci Ze vzpomínek a dobového materiálu zlákovického rodáka Václava Mezery Část doslovného opisu. …Svůj okamžitý postoj k nástupu A. Hitlera v Německu k moci vyjádřili zdejší obyvatelé již v letech 1937 – 1938 svojí aktivní pomocí při budování linie Vltavských pevnůstek – bunkrů (řopíků – zkrácený název provádějící firmy „Ředitelství opevňovacích prací“ – ŘOP), které v té době byly vystavěny na pravém břehu Vltavy. V oblasti Zlákovic se jednalo o přibližně deset krytů. Tato obranná linie železobetonových bunkrů, vzdálených od sebe cca 300 až 400 metrů („druhé obranné pásmo“), vedla podél mlýna Bláhov, přes Orlické Zlákovice až k přívozu do Těchiče, to všechno dávno již ukrývá jezerní hladina. Pouze v oblasti Solenic se do dnešní doby dochovaly dva tyto vojenské objekty. První se nachází u Vltavy nedaleko „Šefrovny“ a pevnůstka druhá je umístněna prakticky v úseku „Podkovy“ pod skalním hřebenem – proti obci Solenice. Další daleko menší železobetonovou skrýš (či pozorovatelnu) nalezneme ještě dnes na vrcholku skal dnešního rekreačního střediska Popelíky, přímo proti přehradní hrázi. Vybudovaná kulometná opevnění Středního Povltaví se však nikdy nedočkala svého účelu. Dne 21. 5. 1938 byla vyhlášena částečná nobilizace, všeobecná byla vyhlášena 24. 9. 1938. Tehdy se však vojáci od svých útvarů vraceli již po šesti týdnech zklamáni. Následně však v důsledku dohod a politického vývoje byla většina pevnůstek československého opevnění (a tedy i těch povltavských) německými okupanty v roce 1939 trhavinami zničena.

86

Hrdinové… Zdejší obyvatelstvo se s vývojem ve státě nikdy nesmířilo a ve vztahu k obraně vlasti „pracovalo“ pro skon „Velkoněmecké říše“ Zalesněná kopcovitá krajina v okolí Orlických a Zbenických Zlákovic byla pro aktivní činnost partyzánského hnutí vhodná. Snad proto zdejší povltavské lesy od r. 1944 staly se na čas domovem i ruských partyzánů. Občané Zlákovic, Milešova, Klučenic a dalších přilehlých vesniček o působnosti partyzánů věděli, v úzkém kruhu s nimi také spolupracovali a podporovali je. Aktivita nepřátel Říše se však pochopitelně nelíbila Gestapu, které se snažilo celé hnutí a odboj likvidovat. Část zdejší povltavské oblasti patřila pod úřadovnu Gestapa Klatovy (Zlákovice, Technič, Klenovice), část okolí podléhala pod Tábor. Velkému nebezpečí bylo vystaveno obyvatelstvo zejména zdejších samot a hájoven, jenom neohlášení nepřátelů znamenalo jistou smrt. Tak se také v roce 1942 stalo, že v důsledku schvalování atentátu na říšského protektora R. Hendricha, potravinové podpory svých spoluobčanů a ilegální držení zbraně byl gestapem zatčen a v Táboře popraven milešovský mlynář pan Václav Sedlák. Pro odbojovou činnost a spolupráci s partyzány a parašutisty byli z vesničky Technič Gestapem odvlečeni hajní „Preissových lesů“ Jaroslav Fišer (pocházející z oblasti Bohostic – „Na Nivech“) a Karel Hejna. Uvedení byli nějaký čas i s manželkami vězněni v Klatovech, poté byli posláni do koncentračních táborů, aby se domů již nikdy nevrátili. Na smrt svého bývalého kolegy Jaroslava Fišera nezapomněli zlákovičtí partyzáni – rovněž hajní – A. Šácha a V. Chocholatý a v závěru války dne 4. 5. 1945 jej také pomstili. Bylo to tehdy, když se dozvěděli, že na samotu Lipí u Milešova přijeli Němci, aby odtud odvezli a doprovodili do bezpečí dosazeného správce statku Schindlera. Došlo zde k přestřelce, při čemž jmenovaní partyzáni zastřelili dva německé četníky, které poté zakopali v blízkosti statku. Správci statku Schindlerovi se však podařilo uprchnout. V následujících dnech pak Milešov navštívili němečtí vojáci s obrněnými vozy, hledající své druhy. Ti však nalezeni nebyli, a jelikož „Rus byl za humny“, nezbyl na vyšetřování čas. Další případ nezdolné vůle místních občanů po svobodě se udál ještě těsně před koncem války dne 7. 5. 1945 v lese nad Orlickými Zlákovicemi, „u Vysokého Kamene“ se zde tehdy střeli místní partyzáni v boji s pěti německými vojáky. Kulomety „štěkaly“ a střelba se nesla celým zlákovickým údolím. Při té byl smrtelně zraněn četnický strážmistr z Milešova Karel Cyrus. Po válce, v místech přestřelky byl zde na jeho počest vystavěn pomník, který byl před zatopením Orlické zdrže v roce 1960 převezen na náves do Klenovice, kde je možno spatřiti jej dodnes. Jak je v předu uvedeno, členitá povltavská oblast, byla velice vhodným úkrytem partyzánů, operujících v tomto kraji. Velitelem dané skupiny byl Rus Vasil Melnikov, rázný to chlapík, mající svůj „hlavní stan“ – bunkr – v Mazném u Kamenice. Další podzemní skrýš měla být v blízkosti hájenky „Třepanka“ u Klučenic v místech zvaných „Pintův kout“. Zejména místní hajní věděli o těchto bunkrech (Novák a Barták), jakož i některé zdejší obyvatelstvo (paní Bambusová z Kamenice, Říhovi aj.), které je zde podporovalo. Menší bunkr (ležení) měl být i v oblasti Zlákovic. Tlumočníka této skupině dělal volyňský Čech pan Mandík z Koubalovy Lhoty. V Orlických Zlákovicích přicházela bližší spolupráce s touto skupinou zejména od Jaromíra Šimůnka, Václava Zelenky, Josefa Trkovského a dalších. Z břehu protějšího, tzn. ze Zbenických Zlákovic, to bylo pak od pana Chocholatého, Šáchy, od Mezerů (statek), Kupků (mlýn) aj. …a zrádci Naše Povltaví nemělo jen kladné hrdiny. Našli se a pohybovali se zde i kolaboranti a zrádci národa českého. 87

Je tok 1938 a o plány budovaného opevnění ve středním Povltaví projevuje zájem zde přítomný vojín Pinkas. V této souvislosti postřelí stavbyvedoucího pana Krále. Psychicky však dále nezvládá situaci a výstřelem z pušky, zasazené pod bradu, ukončuje svůj život. Získat plány povltavských pevnůstek ho údajně přiměl člověk špatné pověsti – jistý František Čampulka z Orlických Zlákovic, pocházel ze Sudet. Tuto domněnku sám jmenovaný Čampulka prakticky potvrdil tím, že se po válce v Kamýku nad Vltavou oběsil. Jedním z těch, kteří byli schopni zradit svůj národ a vlast, byl jistý Hejtmánek, občan, který v minulosti žil v Příbrami a později v Praze. Jako údajný pracovník pražské úřadovny Gestapa – Pečkova paláce, se někdy v roce 1944 vetřel do zdejší odbojové skupiny. Bylo to pravděpodobně prostřednictvím nic netušícího pana Zelenky z Předního Chlumu, který dále dal doporučení svému příbuznému aktivnímu odbojáři Václavu Zlenkovi do Orlických Zlákovic. Fotografie je z archivu paní Marie a Stanislava Čedíka ze Solenic a ukazuje nám Hejtmánkovu podobu. Tento kolaborant odboji a partyzánům mnohokrát sliboval zbraně, potraviny a jiné. V rámci své falešné aktivity, dokonce na Chlumech zorganizoval pálení signalizačních ohňů, pro účely tajného nočního shazování vojenského materiálu a potravin ze zahraničních letadel. Sliboval i dodávky zbraní auty; vždy však bezvýsledně. Jeho skutečným úkolem bylo pouze zmapovat za pomoci svého spojence – jistého Ukrajince Antona partyzánské hnutí v této oblasti, získat podrobné informace, jména, fotografie, atd. Pro účely pružného operování mezi zdejším obyvatelstvem využíval malou chatičku, kterou měl u Solenic v Líšnickém údolí. Jeho krajová působnost byla opravdu velmi široká. Je známo, že na svých cestách zdejším krajem (v pumpkách a vysokých kožených botách) se často stavoval i v hospůdkách ve Višňové, v Dolních Hbitech i jinde. Kladný vztah pana Hejtmánka k fašistům odhalili Zlákovičtí někdy v jarních měsících r. 1945. Po požití většího množství alkoholu mu totiž vypadl z oděvu při návštěvě u Zelenkových v Orlických Zlákovicích, jakýsi doklad hovořící o jeho kladném vztahu k Říši. Toho si všiml mlynář pan Šimůnek, který zde byl rovněž přítomen. V té době Hejtmánek poznal, že je zle a tak bezprostředně po skončení návštěvy poslal svého druha Antona do Milevska na Gestapo pro pomoc. Následující den si již Zlákováci (Šimůnek a další) počkali na Hejtmánka u Solenic v blízkosti dnešního rekreačního střediska Kostínek. Rval se jako lev a i přes svou statnou robusní postavu byl však přemožen. O celé události byli ihned informováni partyzáni v Mazném u Kamenice. Okamžitě se též začalo pátrat i po jeho společníkovi Antonovi. Hejtmánek byl mezitím odváděn ve směru k partyzánům, aby se všichni setkali v oblasti dnešní lokality Loužek. Zde také zrádce Hejtmánek svoji pouť na této zemi skončil ukamenován partyzány. Před svojí smrtí ještě údajně několikráte vykřikoval „Ještě nemáte vyhráno…“. To spoléhal na Antona a příchod Gestapa. Anton však byl u Předbořic dalšími partyzány rovněž chycen a zlikvidován. Pomoci svých „soukmenovců“ se tedy Hejtmánek nedočkal. V Loužku, v lesním porostu Písečná mu byl urychleně vykopán hrob. Po uložení jeho těla do země, velitel Melnikov (prý pro jistotu) oddělil hlavu od trupu těla zrádce. Následující dny pak některé ženské ze Zlákovic nějaký čas tajně docházely na toto, místo a vyměňovaly suché drny traviny za čerstvé, aby tento hrob zůstal utajen. Ještě po válce v r. 1945 vyjádřili místní svůj vztah k tomuto zrádci. Bylo to tehdy, když Hejtmánkova rodina hledala jeho hrob. Lidé však s tím nic nechtěli mít a to ani za úplatu. Ani pan farář Sobotka, který se z křesťanského hlediska snažil o důstojné uložení ostatků, je nepřesvědčil. Partyzánská skupina spolu a s jejími sympatizanty byla tehdy zachráněna. Oprávněné však zůstaly obavy Zlákovických v dalších dnech. Ve dne i v noci byl očekáván příchod Němců. Ti se také skutečně zanedlouho po stopě Hejtmánka vydali. Jeho poslední výskyt však zaznamenali na Dobříšsku. Okolí Vltavy za svého pátrání tehdy kupodivu úplně vypustili. 88

Do dnešní doby je také řada místních občanů přesvědčena, že tehdejší ohrožení Orlických a Zbenických Zlákovic bylo značné. Válka má svůj začátek, ale i konec. Je 9. 5. 1945 a hordy nacistických okupantů utíkají od Zlákovic přes Bohostic ve směru na Milín, kde se v tu dobu soustřeďují poslední zbytky německé armády, která přijížděla od Klenovice a mířila k přívozu do Orlických Zlákovic. Zde převozník Štěpán Havránek tenkrát v denní i noční době převážel rudoarmějce a jejich bojovou techniku. Radostné byly okamžiky končící války. Zlákovičtí a celý kraj spontánně vítali své osvoboditele, kteří do jejich domovů přivezli znovuzrozenou svobodu a mír. A Vltava? Ještě několik dnů po válce vydávala své oběti. To těla německých vojáků, někdy i po dvou, třech plula Vltavou. Byli to oběti střetů s Rudou armádou na Podolském mostě a jinde v okolí řeky. Mnohdy totiž němečtí vojáci volili smrt skokem z mostu apod. než ruské zajetí. Jednotlivé obce pak tato těla, zůstávající u břehů, měla za povinnost pohřbít. Mnoho let již uplynulo od těchto těžkých chvil. To všechno bylo již dávno tomu… A pamětníků ubývá. Naše Vltava dál a dál běží kolem nás. Protéká časem a dějinami českého národa. Na charaktery některých lidí, které teprve „zlá doba“ prověřila a odhalila, by však žádná generace neměla zapomenout nikdy.

Parašutisté z Anglie u Vltavy. Milan Mezera V našem povídání o válečném období nelze nevzpomenout ani na činnost armád ze západu. V letech 1944 – 1945 totiž proti hitlerovskému Německu vyvíjely značný tlak i armády tehdejších západních spojenců. Jejich součástí prakticky bylo i exilové Československé ministerstvo národní obrany se sídlem v Londýně a jeho zpravodajský aparát, který vysílal vycvičené parašutistické skupiny na území protektorátu. Účelem výsadku bylo udržení zpravodajského spojení s domácím odbojem, plnění úkolů britské zpravodajské služby a podpora té části odboje, která svojí politickou orientací měla sloužit k oslabení vlivu komunistů atd. Je duben roku 1944 a vojenští odborníci v Londýně nezapomněli na členitý a dobře zalesněný kraj kolem naší Vltavy, a tak i u nás s patřičnými úkoly vysadili v prostoru obcí Smolotely – Solenice čtyřčlennou parašutistickou skupinu. Pravděpodobně bezprostředně po seskoku byl zaznamenán výskyt těchto mužů v Líšnickém údolí, kde navštívili samotu pana Bartoše. Později bylo shledáno, že se jednalo o paravýsadek krycího názvu „Chalk“, jehož členy byli: Bednařík, Nedělka, Hauptwogel a Küngl. V držení měli radiostanici „Ludmila“ a radiomaják „Eureka“ pro navádění letadel. Kromě vojenské výstroje byli parašutisté vybaveni i adresami občanů z naší vlasti, které bylo možno žádat o pomoc. Tyto adresy však byly „mrtvé“, a tak se zanedlouho po svém seskoku ocitli ve velmi obtížné situaci. Těžko bylo výsadku bloudícímu zdejším krajem. Zásoby potravin byly vyčerpány a projevovala se únava. Okamžitě museli jednat. Za dané situace příhodná se jevila spolupráce s hajnými a obyvateli samot. Proto se hned v prvopočátku výsadkáři odvážili „naslepo“ navštívit lesního revírníka Jelínka z obce Podskalí – Anenský Dvůr. Ten však pomoc parašutistům odmítl a výskyt podezřelých neznámých mužů ohlásil na četnickou stanici Staré Sedlo. Následná informace měla pro německou státní policii obrovský význam a v Povltaví nastalo systematické pátrání po nepřátelích Říše. Mezitím parašutisté navazovali spojení s místním obyvatelstvem, hledali úkryty a spojence, ba i místa, odkud by mohli vysílat své radiogramy do Anglie. Tehdy také navázali kontakt s dalším hajným Karlem Hejnou z hájovny Olovník, patřící k Techniči. Po příslibu pomoci jmenovanému hajnému, také sdělili, kdo jsou, hovořili o úmyslu vytvoření ucelených partyzánských skupin v Povltaví a k jejich budoucí činnosti atd. U Hejny měli plné pochopení a podporu. Ten také v následujících dnech, s cílem zabezpečení širší okamžité operační působnosti, seznámil parašutisty s dalšími hajnými Preissových lesů a to s Jaroslavem Fišerem z hájenky Na Nivech u Bohostic a s hajným Petrem Ladinským z hajnice Jägerhaus – Technič. Ke spolupráci byl získán i Josef Knota z Holubic a Šťastný z Chrastíček.

89

Hluboké povltavské lesy však stále zůstávali jejich domovem. Stravování u jednotlivých hajných muselo být uskutečňováno nárazově a při maximální opatrnosti. Rovněž radiové spojení s Londýnem mělo svůj konspirativní režim – byla měněna místa, vysílací časy, v několika případech bylo spojení uskutečněno přímo z Holubic od Knotů. Nocovalo se v lese, hájenky a samoty počaly být středem pozornosti klatovského Gestapa. To také slídilo v celé oblasti a prověřovalo osoby spatřené zejména v lesním porostu. Vydány byly zatykače. Někteří občané přehlíželi přítomnost parašutistů, jiní je svými skutky a potravinami naopak podporovali. Jedním z těch byl i hajný Václav Uher z hájenky Šturmov u Vystrkova, později ve Zbenických Zlákovicích. Svoji podporu nalezli parašutisté i u pana Peterky, majitele mlýna na Korcích. Manželka vpředu uvedeného hajného pana Fišera pocházela z tohoto mlýna. Další však řádně plnili „ohlašovací povinnost“ a oznamovali podezřelé osoby ve svém regionu. Konkrétně se jednalo o tehdejší české úředníky z obcí Kolárovice, Technič, a jiných., kteří výskyt partyzánů ihned nahlásili četnictvu. V té době německá státní policie zatkla členy dalšího výsadku, krycího názvu „Sulphur“ – Horáka a Janka, kteří na území protektorátu byli vysazeni stejným letadlem – společně se členy skupiny „Chalk“. Parašutisté z obou skupin se vzájemně znali. Horák se však bezprostředně po svém zatčení dal do služeb Gestapa a v Povltaví začal pátrat po svých „kamarádech“. Mnoho bylo hájoven podél Vltavy, které jako agent gestapa navštívil. Teprve údajně u hajného leninského na Jägerhaus v Techniči , kterému se představil jako parašutista, pojali podezření, že právě on má o parašutistech určité znalosti. Postavení výsadku tak počalo být ohroženo. Na základě dalších hlášení pak Gestapo zahájilo urychlenou akci, zaměřenou na likvidaci této skupiny. V Brzkých ranních hodinách měsíce května 1944 vojska wehrmachtu, policie a četnictva obklíčila vesničku Chrastičky. Tam byl také zatčen první člen anglického paravýsadku Nedělka. Při výslech, kterému asistoval zrádce Horák, Nedělka nevydržel, a sdělil jména osob, které je podporovaly. Okamžitě byli zatčeni Fišer, Hejna, Šťastný i Konta. U Vltavy v kanceláři lesní správy Korce byl zatčen i revírník Kinský za to, že měl vědět o působení parašutistů ve svém revíru. Časem však byl propuštěn. Za přispění zrádce Horáka, který byl vyslán ke skrýši zbývajících parašutistů, došlo po jejich zdejším měsíčním působení ke kapitulaci. To když viděli beznadějnost své situace. Po zatčení celé skupiny parašutistů se při jejich převozu podařilo jednomu z nich – Haptwogelovi vyskočit z auta. Pronásledován oddílem SS byl však záhy dostižen. V přestřelce dne 13. 5. 1944 byl těžce zraněn a nakonec se sám vlastní zbraní, kterou u něho při prohlídce Gestapo nenašlo, zastřelil u obce Zbenice. Další parašutisté skončili v rukou klatovského a pražského Gestapa a časem byli přinuceni k radiové zpravodajské hře s Anglií. Z této hry s Gestapem však odešli vítězně, neselhali a později e dočkali osvobození. Nedaleko Vltavy pak pokračovalo další zatýkání. Zatčeny byly i manželky uvězněných pomocníků parašutistů – Fišera, Hejny i Knoty. Bez řádných soudních procesů byli všichni včetně Šťastného odvlečeni do koncentračních táborů, aby se pak šest z nich domů již nikdy nevrátilo. Hajný Jaroslav Fišer byl zastřelen 17. 12. 1944 v Terezíně, ostatní pak zemřeli v koncentračních táborech nebo při pochodech smrti. Nepřipravenost celé této „londýnské akce“ tak měla na svědomí mnoho životů zdejších statečných, poctivě smýšlejících lidí, vysokých morálních hodnot, toužících po míru a svobodě.

90

S procesím na Makovou Milan Mezera Poutní místo Maková u Smolotely. Pohlednice z doby okolo roku 1960 Při toulkách v Povltaví není možné v našem vyprávění zapomenout ani na jedno z nejvýznamnějších historických míst – na poutní místo Maková u Smolotely. Malebnému kraji Středního Povltaví již po staletí vévodí v nadmořské výšce 580 metrů barokní kostelíček Sv. Jana Křtitele a Pany Marie Karmelské (Škapulířové), který je umístněn na zalesněném vrchu uprostřed volně v krajině. Jeho okolí je obklopeno překrásnými a hlubokými smolotelskými lesy. Toto nádherné a významné mariánské poutní místo vždy patřilo a stále patří k živým poutním centrům a srdci zdejší oblasti. Překrásný to byl hlas zvonů z májovského kostelíčka, rozléhající se svého času v celém našem vltavském údolí. Chrám na Makové hoře nechal v letech 1719 – 1722 vystavět majitel smolotelského panství Jan Felix Chanovský-Krasejovský

Aféra s Němci v Lipí. Takto ji nazval a doslovně popsal pan Alois Hejra ve své soukromé kronice počínaje stranou 249 Samota Lipí č. p. 30 patří k obci Milešov. Tu vlastnil Alois Branšovský nar. 20. 6. 1903 a jeho manželka Marie. Bylo to větší zemědělské hospodářství a Branšovský (říkalo se mu „Lipeňák“) chalupu propil a přišel na buben. Zrovna tak tomu bylo i v Klenovici v č. p. 12, kde se říkalo u „Farčíků“. Byla to též větší chalupa a vlastnil ji František Holan (narozen asi okolo roku 1902) a ten chalupu také propil a přišel bankrot, pak se odstěhoval do Prahy. Obě tyto usedlosti koupil Evžen Kraus v roce 1937. Přišel 15. březen roku 1939 a sním německá okupace celé naší vlasti. Říšský vůdce Adolf Hitler (narozen 20. dubna 1889 v Branau na Jnnu Rakousku) Začal židy likvidovat. Rodina Krausova měla smíšené manželství, kde Kraus byl Žid a jeho manželka katolička. Proto musel jako ostatní židé z Čech a Moravy opustit domov a jít do sběrného tábora na práci a pak do terezínského Gheta. Tam byli židé likvidováni a nebo dále transportováni do koncentračních táborů, převážně do Osvětimi v Polsku. Osvětim byla za války největší vyhlazovací tábor s plynovými komorami, kde bylo zavražděno asi milion lidí, převážně židů. Z českých zemí jich tam zahynulo asi 70 tisíc. Kraus však zemřel v Terezíně. Protože Evžen Kraus jakožto žid a majitel usedlosti v Milešově v Lipí č. p. 30 a i majitel polností od č. p. 12 v Klenovici musel odejít na odsun Židů, (jeho manželka, katolička nikoliv), tak byla dosazena Němci na hospodářství nucená správa a jako správce a hospodář to převzal jakýsi Schindler (Šindler). Ten tady bydlel se svojí rodinou v Lipí. Jeho rodina, kromě jeho a manželky, byli dva synové starší Honza a mladší Bedřich a ještě byla jejich sestra Anča. Schindlerovi se hlásili k Němcům, proto také jejich oba synové museli jít bojovat do německé armády a tam oba přišli o život. Schindler byl dobrý hospodář, rozuměl zemědělství a pilně pracoval, osobně jsem ho dobře znal, protože jsme s ním sousedili v Droužkovejch, kde obdělával pole a louku od již popsaného č. p. 12 z Klenovice. Nebyl nikomu politicky nebezpečný, ani tady v okolí není 91

známo, že by někoho udal, ač dobře věděl, že zdejší okolní lidé čekají na prohru Němců. Jednou a to bylo brzy před koncem války, u nás řekl, že skoro zdejší lidé jsou proto, aby už tady byli Rusáci. Řekl také „jak rychle na ně čekáte, tak rychle budete čekat na to, aby již byli od Vás pryč“. Byla to slova pravdy, ale ještě v té válečné době zdejší lid nepochopil, každý z nás čekal na osvobození, abychom se zbavili onoho válečného zla. Jeho předpověď jako Němce se vyplnila 21. srpna 1968, kdy nás ruská vojenská armáda násilně přepadla. Jednoho psa jsme se zbavili a druhý nám skočil na krk. Tak Schindlerovi pokojně pracovali v Lipí na zemědělské usedlosti po celou dobu války, až samý konec války byl zapletený. Ani nevím, odkud Schindlerovi pocházeli, nikdy jsem se ho na to neptal a nevím ani jeho křestní jméno, to jsem také v příbramském místním archivu nenašel. Celá jejich rodina mluvila plynně česky, pravděpodobně to mohl být Sudetský Němec z některé pohraniční oblasti.

A jak to všechno začalo? V pátek 4 května 1945 přišel Ladislav Hodouš ze Hřeben do Orlických Zlákovic, že Schindler z Lipí se chce už odstěhovat pryč, že si nakládá věci, aby tam Zlákovičtí partyzáni hned šli. K doplnění: Ladislav Hodouš pocházel z Klenovice čp. 11 byl narozen roku 1915. V Klenovici Hodoušovi vlastnili větší usedlost, byl to menší statek, na kterém drželi k potahu koně. Na gruntě byli čtyři sourozenci, Jaroslav nar. 1912, Franta nar. 1913, Láďa nar. 1915; a Josef nar. 1923. Láďa se přiženil na malou chalupu na Hřebeny a vzal si Helenu Trkovskou za ženu. Jak jsem ho dobře znal, těžko nesl to, že on ze statku jako selský syn se přiženil jen na chalupu. On totiž Helenu měl v jiném stavu, a proto si ji vzít musel. Domek na hřebenech má č. p. 71, stojí tam dodnes, ač opravený a s jiným majitelem (Květ). Po roce 1945 po odsunu Němců z našeho českého pohraničí přesídlil jako další občané z Klenovice i z Milešova také do pohraničí, kde si zabral zemědělskou usedlost, na které mohl sedlačit. Bylo to v Brništi okres Česká Lípa. Tam také zemřel 19. 5. 1994. Záhy přišla zemědělská družstva, někde zase státní statky. Soukromé zemědělství bylo všude zlikvidováno. Vyprávění Františka Balíka z Kosobud nar. 5. 7. 1914, který dosud žije (v r. 1997) co on slyšel z úst Karla Hrudky, který zemřel 7. srpna 1989 ve věku 83 let. Hrudkovi bydleli na samotě, malý kousek jižně na kopci nad samotou Lipí, patřili však již k obci Koubalova Lhota a měli číslo popisné 10. Karel Hrudka k nám také chodíval, byl menší, zavalitější, silnější postavy. Žádné plané a zbytečné řeči jsem od něho neslyšel, a proto lze jeho vyprávění Fr. Balíkovi možno brát za věrohodné a pravdivé. František Balík mě celý případ vypravuje dne 6. listopadu 1996. Zlákovičtí partyzáni přišli v pondělí do Lipí k Schindlerovi a řekli mu, že nesmí do pátku opustit dům, jinak bude zastřelen. Hned mu ale sebrali kýbl sádla a vysoké boty. Když přišel pátek, došel si Schindler pro Hrudku, aby mu v sobotu ráno přišel uklidit dobytek, že musí do Tábora (tam byly německé úřady jako Oberlandrat, gestapo a jiné) a Milešov spadal pod Tábor. V sobotu ráno opravdu Schindler odjel a Hrudka přišel uklízet. Když uklidil, tak šel domů, nebyl to ani celý kilometr cesty. Když došel nad samotu Lipí, kde je cesta vedoucí od Kosobud ke Klenovici tak jej potkalo německé auto, dva němečtí četníci, ti Hrudku zastavili a vyběhli se zbraněmi k němu. Od Manového (Kostka z Plané) lesa vyšel Schindler a křičel na ně, aby ho nechali, byla to vzdálenost asi dvaceti metrů. Schindler vystoupil na cestě u Divišoveho olší a šel pěšinkou podle potoka domů k baráku, která je zarostlá z jedné strany křovím a z druhé strany lesem. V Lipí se četníci i Schindler sešli, došli znovu pro Hrudku, aby jim šel pomoci něco udělat, protože Schindlerovi se už chtěli odstěhovat z Lipí pryč. Hrudka už chuť tam jít neměl, pořád to prodlužoval, pořád prý něco hledal, ale nakonec přece šel (byl trochu natvrdlý na sluch). Jeden četník se Schindlerem zabili prase a v kolně ho pařili. Druhý četník si postavil kver vzadu u vrat co jsou na straně dvora ke Kosobudům a pomáhal strojit Hrudkovi vůz do žebřin. Paní Schindlerová prý několikrát přišla a říkala, že tady okolo po těch vrškách někdo chodí, ale četník si toho nevšímal. Někdo uhodil kamenem do vrat velkou ránu, do těch co jsou směrem na západ ke Klenovici. Ten jeden četník co pařil to prase se Schindlerem pod kolnou, vyběhl na dvůr podívat se, co se děje a jak koukal ke vratům tak padla rána a on se svalil na zem. Jakmile to uviděl ten druhý, běžel ke vratům pro 92

kver a opět padla rána a on byl střelený taky. Schindler když to viděl, utekl přes dvůr do bydlícího stavení domů a oknem vyskočil zadem do strouhy k potoku a tím se mu podařilo prchnout směrem k Divišů olší. Partyzáni se pak sešli v Lipí na dvoře, hledali Schindlera, ale ten již byl pryč. František Květ z Milešova č. p. 17 (říkalo se tam u „Šourků“) prý byl zjednán, že naložený vůz vyveze na Babíny k Lašovicům a odtamtud, že už prý Schindler pojede sám s volským potahem. Zabité Němce zatáhli partyzáni kousek za vrata (směrem ke Kosobudům) kde vykopali jámu a zahrabali je do země. Jeden ze zahrabávajících řekl, přece je tam nedáte tak, a z jednoho Němce svlékl kabát a oblékl ho na sebe. (Dodatečná poznámka FŠ: Podle vyprávění pana Balíka, který po zastřelení Němců v Lipí také byl, měl další z přítomných zout zastřelenému četníkovi vysoké boty a ty si vzít) Partyzáni i lidé z Milešova se sešli u Schindlerů na dvoře, vytáhli paní Schindlerovou s její dcerou Ančou a začali do nich strakat. Paní Schindlerová křičela na Aloise Kolína z Kosobud, který tam také na dvoře byl (zemřel 9. 7. 1990 ve věku 85 let) „Pane Kolín, zastaňte se nás“ ale on neřekl nic a jako opařený se ztratil pryč. Druhý den odvezli obě ženské do Milešova na Hory a tam prý je zavřeli do sklepa. V neděli přijelo z Tábora vojsko, kam se zřejmě Schindler dostal, bylo jich několik aut, do Milešova na šachtu, pak jeli přes Milešov do samoty Lipí a když tam nikdo nebyl, tak zase odjeli pryč. Bylo štěstí, že tam ženské Schindlerovi nebyly, nedostali žádné informace, jinak by mohli Milešov i Kosobudy rozstřílet. Kolín z Kosobud cítil něco takového, doma naložil na vůz, co potřeboval a odjel do Vrbice, kde nocoval, neboť odtamtud byl rodák. Z Kosobud není Vrbice daleko, kousek od Krásné Hory. Němečtí vojáci zastavili u Pešatova křížku, který stojí kousek jižně u silnice za Kosobudy, a namířili zbraně na Kosobudy, a když neměli žádné informace, tak odjeli pryč. Pravděpodobně s nimi přijel i Schindler pro svoji rodinu. S výše popsaným případem nesouvisející dovětek pana Hejry: Hitler židům vytýkal, že jsou příčinou všeho zla v Evropě. (FŠ) Nyní napíšu k tomuto případu opis ze Zlákovické kroniky, jak to sepsal kronikář Josef Jurman narozen 5. 3. 1901 dále je něco doplněno z ústního podání Františka Pflégra z Orlických Zlákovic č. p. 7 narozeného 1924, který dosud v tomto roce 1997 žije. Dovětek: zemřel 28. 3. 1999 ve věku 75 let. Tak tedy jmenovaný již Ladislav Hodouš z Klenovice dal avízo Zlákovským partyzánům, aby šli hned do Lipí, že prý se chce Schindler odstěhovat pryč. Ti se tam hned vypravili, bylo asi kolem jedné hodiny odpolední. Pflégr se ptal obou hajných Šáchy i Chocholatého, kam jdou a oni mu řekli, že jdou pomstít Fišera a hajného Hejnu, které oba Němci sebrali, jak již bylo o nich psáno a že jdou zastřelit Schindlera, aby také tekla německá krev. Zatím jim to tak nevyšlo, Schindler utekl a byli zastřeleni dva němečtí četníci. V Lipí byli: Karel Cyrus četnický strážmistr z Milešova později zastřelen Němci u Orlických Zlákovic, dále Jaromír Šimůnek č. p. 12; Josef Trkovský čp. 17; Václav Zelenka a jeho švagr Václav Fořt čp. 16, Václav Laňka všichni z Orlických Zlákovic a ze Zbenických Zlákovic, to je levá strana Vltavy tam šli oba hajní Alois Šách nar. 1. 6. 1907 a Václav Chocholatý, který byl asi tak stár. Jejich hajnice byly kousek nad Zbenickými Zlákovicemi postaveny proti sobě a rozdělovala je pouze silnice vedoucí od přívozu do Bohostic. To bylo polesí Dr. Jaroslava Preise. Je možné, že v Lipí bylo i více Zlákovických občanů, což není zaznamenáno. Do Lipí k Schindlerovi přijeli dva Němci a stříleli automatem holubi, zabíjeli slepice a pařili prase. Partyzáni obstoupili celé stavení, které je zastavěné kolem dokola a ze dvora jsou pouze dva vchody, uzavírají dřevěná vrata, jedny směrem k západu, druhé k východu. Při střelbě byli zabiti oba němečtí četníci, Schindlerovi se podařilo utéci úžlabinou okolo potoka pryč do blízkého Manového lesa (majitel Kostka z Plané) Jeho manželka a dcera zůstali v Lipí, ty neutíkaly. Všechny věci, které si chtěli sebou odvézt, zůstaly. To si pak Zlákovičtí partyzáni odvezli na vozíku domů, aby se o ně podělili. Bylo to jedno prase a dvacet slepic, jedna automatická puška a jedno auto. Schindler se dostal až do Tábora na Německé velitelství a do Milešova přijeli v autech Němci a Schindler prý měl být i s nimi? Na Horách v Milešově vystřelili salvy z kulometů. Občané z Milešova, Klenovice, Kosobud i z okolních samot byly vystěhováni v lesích, kam utekli, neboť se obávali. Milešáci byli v „Podělí“Od nás z Klenovice, zase lidé odešli do panských lesů Klučenských. Čekalo se, že Němci se 93

Milešovu pomstí, prostředky k tomu měli, avšak nedošlo k tomu. Když Němci odjeli pryč, tak se lidé z lesů zase vraceli do svých domovů. Paní Schindlerovou vzali partyzáni sebou, pracovala prý v proudkovských lesích (polesí Löbkowiců), pak někde v Milevsku, kde pracovali také kolaboranti. Po Schindlerovi střelil Ladislav Hodouš, ale podařilo se mu utéci okolo potoka nahoru ke Kosobudům. Střílel po něm z brokovnice, protože nikdo ještě vojenskou pušku neměl, až když je Zlákovičtí sebrali tady v Lipí Němcům. Vypráví mě Walter Kraus z Lipí (narozen 1927), syn Evžena Krause, který jako žid přišel v Terezíně o život, že byli v Lipí a že viděli, jak k nim jdou po cestě Němci, zřejmě hledat ty dva zastřelené. Říká, jak honem rychle utíkali okolo potoka pořád dolů přes Milešov až na Voznici k řece, kde se schovali. Oni jich přijeli asi tři auta do Milešova na Hory, jak již jsem o tom psal. Němci tady u nás s touto aférou nikoho nezabili, zřejmě už nebylo k tomu moc času a pak lidé byli poschováváni po lesích. Jednoho Němce střelil hajný Alois Šácha a druhého hajný Václav Chocholatý, oba ze Zbenických Zlákovic, ale o tom již je psáno. Oba měli jen brokovnice. Němce pak zakopali v zahradě u č. p. 30 v Lipí na východní straně od stavení. (Poznámka F. Š. moje maminka říkávala, že to mělo být pod břízu) Zlákovičtí partyzáni zastřelili v Lipí dva německé četníky. Nejdříve než je zakopali, tak je oloupili o všechno, co se dalo, svlékli z nich oděvy, boty a pak je zahrabali. Mě osobně tento nelidský způsob braní připadá asi, tak jako když se náš český člověk neštítí ničeho, no ale vždyť jsme přece Češi, ti to dokáží, o tom jsem se již v textu také zmínil a příklad u Hejtmánka. Vždyť mrtví se do hrobu oblékají do těch nejlepších šatů, připouštím také, že Němci byly naši nepřátelé, mučili i vraždili naše české lidi, tak proč je nezahrabat v těch jejich uniformách. Někdo se neštítí ničeho a tak jednu uniformu zabitého Němce nosil také Stanislav Hodouš ze Hřeben (ten co měl zaječí pysk) Zlákovičtí partyzáni byli partyzánami až za pět minut dvanáct. Hodně se partyzánovalo proto, aby se přineslo něco domů. Vzpomeňme, jak sebrali Šindlerovi kýbl sádla a vysoké boty kožené. (poznámka F. Š. Podle vyprávění pana F. Balíka, se jednalo spíše o rabovací bandu) Protože obě hájenky ve Zbenických Zlákovicích se nacházely v zátopové oblasti, tak oba hajní se museli z nich před zátopou vystěhovat. Šáchovi si koupili dům v Milešově č. p. 59 od Františka Buriana. František Burian a jeho manželka Zdeňka odešli ke své dceři Milce, provdané Šindelářové do Dubence u Příbrami. Tady v Milešově Šácha se svojí manželkou Emilií dožívali své stáří. Šáchovi měli dvě dcery, ale ty tady v Milešově nebydlely. Šácha, který také zastřelil jednoho z Němců v Lipí, nechtěl o tomto aktu mluvit, byl nějaký takový jako zakřiknutý. Asi si blízko své smrti vzpomínal na svůj čin, co udělal. Němci byly naši nepřátelé, násilně 15. března 1939 přepadli náš český národ, stříleli, mučili a vraždili naše české nevinné lidi. Ono, obstoupnout v Lipí, celé stavení, a zastřelit někoho, kdo o ničem neví, to snad není hrdinství, ale řekl bych, že je to vražda, něco jiného je sebeobrana, tady platí …. Pokračuji na další stránce stranou 256 originální osobní kroniky, druhého dílu na dalším listě, tak jak jsem ji digitálním fotoaparátem ofotografoval u pana Aloise Hejry, jakožto ukázku originálu. Doslovně opisuji pěkný rukopis pro snazší čitelnost, i když je to mravenčí práce, časově velice náročná. Dělám to také proto, že ne vždy jsou fotografie dělané z ruky za špatného osvětlení dostatečně kvalitní. Také ale proto, že každý obrázek skrývá obrovské množství dat oproti textu a podstatně zvětšuje objem daného dokumentu, což také na webu není zanedbatelné. Poznámka F. Š.

94

95

Karel Cyrus – boj s Němci V sobotu 5 května 1945 vypuklo v Praze povstání, kdy Češi začali bojovat proti německým okupantům. Na silnicích i v ulicích se dělaly zátarasy a barikády aby nemohli Němci projíždět. Všude se střílelo, Němci do našich českých lidí, naší zase do Němců. Na české straně, byl nedostatek zbraní. I německé jednotky SS z prostoru Neveklova (tam byla celá oblast vystěhována a zabrána pro vojenský prostor.). Táhli přes Prahu, kde proti nim bojovala Vlasova armáda (Vlasovci). Němci se potřebovali dostat k americké armádě, která byla už v Plzni, ale nesměla podle smlouvy postupovat dále do vnitrozemí, aby osvobodila Prahu – tu musela osvobodit Rudá armáda. Rusů se Němci báli jako čert kříže a nechtěli k nim padnout do zajetí, protože by je postříleli. I u nás pokud tady němečtí vojáci přejeli, chtěli se dostat na levý břeh Vltavy a odtud k Milínu, kde na státní silnici Praha-Písek byly zbytky ještě silně ozbrojené německé armády. Odtud se všichni Němci chtěli též dostat do rukou amerických ozbrojených vojenských jednotek, ty byly u Plzně a Lnář. Dne 7. května 1945, kdy bylo Pražské povstání v plném ohni jelo otevřené osobní auto od Klenovice ke Zlákovicům po silnici, ve kterém sedělo pět Esmanů (příslušníků SS) Bylo to brzo dopoledne a byl jsem právě na své zahradě poblíž silnice a vidím je jako dnes, jak měli na hlavách helmy a drželi kulomet. Koukali jak vrazi. V těchto dnech už byly silnice zabarikádované znemožněn jejich průjezd. I naše silnice vedoucí z Klenovice do Orlických Zlákovic byla neprůjezdná. Byly přes ní poraženy silné smrky a to v místech kde se říkalo „u Židovského hřbitova“. Dnes je toto místo zatopené vodou orlické přehrady, ale jen jejím okrajem, je to kousek pod samotou čp. 16 u Kotápišů, kde se říká „na Brabenci“. Tady Němci narazili na poražené smrky a rozbili sklo u auta a byli nuceni jeti zpět přes Klenovici už nejeli, nýbrž po cestě „Kubicí“, která vedla z této silnice v místech kde je dnes křižovatka „Loma“ na Trhovky. Cesta vedla podél meze okolo křížku „na Pohankách“a vedla až ke Klepačovu rybníku (kousek nad něj) a vyúsťovala na cestu vedoucí z Klenovice do Klučenic. Dnes už je tato cesta zaniklá, jsou znát pouze její zbytky. Lípy i křížek u této cesty na Pohánkách tam tehdy ještě byly. Jenomže v koleji na této cestě asi v těch místech co dnes stojí jmenovaný Hejnův křížek, bylo položené prkno a v něm natlučené hřebíky špičkami nahoru, proto nemohlo auto projeti, probodly by se u něho gumy. To prkno tam dal Josef Balatý z Klenovice č. p. 3. nar. 22. 3. 1917 a zemřel 14. srpna 1990 ve věku 73 let. Němci na toto prkno nenajeli, ale byli nuceni couvat zpět a otočit se a jeli jinudy. Tak se dostali do panských klučenských lesů a auto nechali v houští v místech, kde se říká „na Stroužkách“ tj. pod čertovou kolíbkou cestou vpravo (rovně vede k Černému kříži. Vzali sebou zbraně a šli pěšky ozbrojeni směrem k Trhovkám. Nesli si sebou lehký kulomet, pušky i pancéřovou pěst. Přímo do Trhovek nepřišli, ale šli nad ně horem do míst kde se říká „v Papočkách“o této lokalitě jsem již dříve psal na straně 239. Pod samotou Bor, kde bydlel František Trkovský a měla popisné číslo 22. v místech kde se říká „Na Vartě“ byl docela malý lesík ve stráni a tam už na ně čekali muži z Trhovek. Měli jen lovecké brokovnice to jen někteří. Když už byli Esmani na Žebrakovském poli, tak jim vyšel naproti tehdy obecní hajný z Trhovek (později dělal i obecního posla i pro Klenovici, byl nadšený komunista, zemřel 16. 3. 1965. Ten zvedal ruce nad hlavu a myslel si, že Němci pochopí, že je chce odzbrojit. Oni ale postavili kulomet na zem a začali po něm střílet. On jak viděl, že pokládají kulomet na zem, tak se otočil a utíkal zpět. Němci začali pálit, naštěstí se mu nic nestalo, jen mu kulka urazila podpatek u boty na noze. Esmani pak šli dále k Bořímu a v Bořímu (Tj. zalesněný velký kopec na Pravém břehu Vltavy. Dnes je u něho rekreační středisko Trhovky-Bor). Někde natrapírovali Frantu Klímu z Techniče, kde říkali u Vachetů“ (narozen 1924) ti bydleli v Techniči, na pravém břehu Vltavy. Byly tam dvě samoty, Klímovi a Květovi. Frantu Němci sebrali, musel s nimi jíti a nesl jim na rameně v bedničce střelivo a pasy s patronama okolo krku zavěšené do kulometu. Šli směrem dolů do hluboké rokle, kde byly chalupy a říkalo se tam „ve struhách“. Dnes jsou tyto samoty pod vodou orlického jezera. Všichni pak šli dále podle toku řeky po pravém jejím břehu, kde byla vozová cesta od Orlických Zlákovic do Techniče. Tam již je zlákovičtí občané viděli jíti po cestě a čekali na ně. Protože stáli na „Kose“ u samého přívozu a do těchto míst až k samotě „u Zvonu“ bylo odtud dobře vidět. Byl jsem tam také (já pisatel této knihy Alois Hejra) a viděl jsem je jak všichni Němci i Franta Klíma jdou v houfu ke Zlákovicům a že Franta Klíma s nimi jde, to se ve vsi nevědělo. Byl jsem tehdy mladý a žádnou zbraň jsem u sebe neměl a ani jsem neměl žádný záměr na Němce 96

střílet, tak jsem odešel pryč, šel jsem domů do Klenovice. Když Němci přišli na samý okraj vesnice Zlákovice, kde stál masivní litinový kříž v kamenném podstavci, tak se uhnuli vpravo do svahového zalesněného kopce, nahoru nad vesnici, který byl asi 1 km dlouhý a táhnul se až k silnici vedoucí z Klenovice do Orlických Zlákovic. Na snímku je dobová pohlednice Orlických na levé straně pohlednice, a Zbenických Zlákovic na pravé straně pohlednice přes řeku. Přívoz, kam se všichni prchající Němci chtěli dostat je v pravé dolní části snímku. Obrázek a text k němu vložil FŠ Tomuto zalesněnému úseku se říkalo „Paska“a až blízko silnice nad usedlostí Vacka č. p. 26 se přehýbá tato severní stráň jen kousek ke jmenované silnici. Tam už se říká „v Jedlině“, bohužel žádná jedle tam neroste, jen smrkový porost. Připomenu čtenáři, že němečtí vojáci byli zkušení a ve střelbě vycvičení, dovedli na zbrani správně nastavit hledí a odhadnout správnou vzdálenost, třeba i v zimě na sněhu. Pohotovost každého vojáka zachraňuje život. I ti mladí Němci, kteří šli do fronty, tak napřed byli cvičeni v organizaci „Hitlerjugen“ (Hitlerova mládež), kde se učili vojenské disciplíně. Proto také nebylo správné jejich schopnost podceňovat. Na dobové pohlednici jsou zobrazeny Orlické Zlákovice fotografované přes řeku ze Zbenických Zlákovic, Místo přestřelky, kde byl střelen Karel Cyrus je levý okraj pohlednice v horní třetině. Obrázek a text k němu vložil FŠ Zlákovická odbojová skupina ihned přešla na horní východní okraj vsi, kde se počítalo s tím, že tudy Němci musí přejít silnici. Bylo to místo hned nad můstkem přes potok nad čp. 26 usedlosti Vackových. Tady také tekl potok po pravé straně silnice (silnice ze Zlákovic do Klenovice) kterému se říkalo „Hraberna“ podle lesní lokality nad samotou čp. 16 u Bártíka (Na Brabenci) na levé straně ve východním okraji obce Zlákovice proti Vackovým byla též malá chaloupka č.p. 51, kde se říkalo „na Mejtě) patřící Žofii Polívkové. Tyto dvě krajní chalupy popisuji proto, že právě v těchto místech nad nimi čekali Zlákováci na Němce. Byl tam štábní strážmistr Karel Cyrus z milešovské četnické stanice na „Horách“ čp. 52, dále Jaromír Šimůnek ze mlýna ze Zlákovic č.p. 12 a Josef Trkovský z č.p. 17. Cyrus měl krátký holandský automat, Šimůnek a Trkovský měli každý jeden vojenský kver (kulovnici). Tyto zbraně získali nejspíš v Lipí. Když tam zavraždili Ty dva Němce. Jinak nikdo ze Zlákováků zbraně neměl a nikdo jiný tam nebyl. Těch pět Němců sem opravdu přišlo i s Frantou Klímou, který jim musel nést munici (střelivo) Cyrus začal po nich střílet, střelil jednoho Esmana, to byl jejich velitel s odznakem umrčí lebky na čepici, toho střelil do prsou a druhého střelil do brady, ten měl zuby vraženy až někde v krku. Nebyla prý na něho zrovna pěkná podívaná, na ten jeho zdeformovaný obličej a ještě k tomu jejich nacistické pohledy vzteku. Cyrus vystřelil pouze dvě rány, více nemohl. Zlákovická kronika uvádí, že se mu v hlavni vzpříčil náboj, což mi potvrdil i svědek František Pflégr z Orlických Zlákovic č.p. 7 a to se mu stalo osudným. Když viděl, že už nemůže střílet, tak se dal lesem na útěk nahoru do prudkého svahu, ale zbývající tři Esesmani ho už z kulometu zasáhli. Dostal jednu kulku, která mu projela bokem i břišní dutinou těsně nad přirozením. Byl těžce postřelen a z prudkého svahu se skutálel dolů k silnici vedoucí z Orlických Zlákovic do Klenovice. Bylo to ono místo, které jsem popsal, o něco výše se říkalo „u Vysokého kamene“. V místech kam se skutálel, mu byl postaven pomníček. 97

Mezi touto přestřelkou se Franta Klíma schoval do chvoje a tím se zachránil, protože by ho mohl Cyrus také zastřelit, nepoznal by ho, a kdyby se mu nestala ta nehoda, že nemohl střílet. Další mladý Esesman, to byl mladý kluk od 16 do 18 let byl zajat a ostatní dva utekli lesem nad Polívkovu chalupu do „Plačnice“ až na Hřebeny k pomníku letců. Pomník zde byl postaven v místech, kde spadlo jedno letadlo, které se srazilo 5. září 1929. Nyní napíšu, jak byla poskytnuta Cyrusovi první pomoc. Jakýsi Kozel ze Zduchovic vezl Cyruse sanitkou do příbramské nemocnice a s ním naložil i oba postřelené Němce a i toho třetího mladého esesmana zajatého. Když přijel už skoro na samý okraj města Příbrami, jsou po pravé straně silnice dvě chalupy, kde se říká na „Pohodnici“. Pohodnice tam bývala, na to se já sám pamatuji, když jsem v Příbrami v roce 1946 sloužil základní vojenskou službu. V těchto místech, u této pohodnice Karel Cyrus zemřel. Když to řidič sanitky Kozel viděl, tak zastavil a tři Němce co také vezl, utloukl a nechal je tam na pohodnici zakopat, kam se zakopávala uhynulá zvířata. Zlákovičtí partyzáni ukořistili dva kulomety, čtyři vojenské pušky a dvě pancéřové pěsti. No a ti dva esesmani co utekli na Hřebeny, ti si nesli kulomet sebou, rozebrali ho a rozházeli součástky, ale pak se našli a museli je Němci také hledat, ti dva co byli zajatí. Chybělo jen nějaké perko, proto se mohla střílet jen jedna rána, nikoliv celá dávka. Oba Němci byly chyceni u památníku na Hřebenech, byli odvezeni do Orlických Zlákovic a zavřeni v hospodě u Květů čp. 14 do porážky. Josef Květ byl řezníkem a měl doma porážku. To byla místnost, kde zabíjel prasata. Tam je vyšetřoval četník Josef Solar z Krásné Hory, byl tam i učitel František Buriánek ze Zlákovic , který učil ve Zlákovická škole a ten se Němců zastával, že prý jsou to zajatci, aby s nimi bylo lépe zacházeno, na což Solar nedbal. Němci pak byli odvedeni někam do Krásné Hory do sběrného tábora. Tak skončila přestřelka s Němci v Orlických Zlákovicích, dne 7. května 1945, což se událo někdy v poledních hodinách. Druhou světovou válku, kterou Němci začali, se ukončila u Milína a u Slivence, kde v těchto místech bylo hodně německého vojska, Byli jich tam plné lesy, tam byl zbytek německé fronty, která se chtěla dostat k Plzni k americké armádě do zajetí. U státní silnice okolo Milína a Slivence padlo hodně českých životů, někdy zbytečně a neuváženě, zvláště těch mladých nezkušených hochů. Bylo těžké, stavět se proti silně ozbrojené a moderně technicky vybavené síle německého wehrmachtu a naši čeští lidé neměli téměř nic. Tady naši čeští lidé kradli vše, co se dalo, koňské postroje, uřezávali řemeny od pušek, tady byl zbytek německé fronty a bylo tu všechno. Skutečná válka ve světě ještě však neskončila, byla definitivně ukončena až 8. srpna 1945, kdy Američané shodili na Hirošimu v Japonsku první atomovou bombu a záhy na Nagasaki druhou a tím Japonsko kapitulovalo.

Pomník Karla Cyruse převezen do Klenovice. Na místě, kde byl strážmistr Karel Cyrus střelen, tak mu byl postaven menší pomník a to asi 150 metrů od první zlákovická chalupy. Byl postaven ze žulových kamenů s mramorovou deskou. Na této původní desce byl nápis: „Na tomto místě čestně padl pro vlast Karel Cyrus, četnický strážmistr nar. 20. září. 1909 a zemřel 7. května 1945. Tato deska byla později kluky rozbita a byla nahrazena černou skleněnou deskou. Jelikož se tento pomník nacházel v zátopové oblasti vodního díla Orlík, tak byl na náklad investora této přehrady, převezen do osady Klenovice na 98

náves a postaven u zahrádky rodiny Černých č.p. 4., kde stojí dodnes (1997). Převezení i úprava okolo zahrádky, kde byl postaven také hezký žulový taras si vyžádala částku 15 000 Kč. Převezen byl v roce 1959. Protože Cyrus zemřel při převozu do nemocnice, tak jsem požádal matriční úřad v Příbrami o výpis z knihy úmrtí. Uvádím opis: Den, měsíc, rok a místo úmrtí: 7. května 1945 sedmý květen jeden tisíc devět set čtyřicet pět – Příbram II – 84

Jméno a příjmení: Karel Cyrus Povolání: četnický strážmistr Stav: ženatý Bydliště: Milešov 52, okres Příbram Pohlaví: mužské Den, měsíc, rok a místo narození: 20. září 1909, Kluky okres Mladá Boleslav Jméno, příjmení pozůstalé manželky: Marie Cyrusovi, rozená Balanová Příčina úmrtí: Několikanásobný průstřel kyčle a břicha, vykrvácení Místo a datum pohřbu: Příbram – 10. května 1945 – hřbitov V Příbrami 30. ledna 1995 Městský úřad Příbram Cyrus je jedním z mrtvých, který padl v našich povltavských kopcích a dal svůj život za naši svobodu národa.

Oslava pomníku Karla Cyruse Jak jsem již napsal, že pomník Karla Cyruse byl převezen do Klenovice a tady byl 9. května 1960, tedy podle komunistického učení k takzvanému patnáctiletému výročí osvobození sovětskou armádou naší vlasti sovětskou armádou oslaven. Vlastní oslava se prováděla v pondělí 9. května 1960, kdy shromáždění přítomných lidí, vyšlo od nově postavené budovy místního národního výboru (MNV) k pomníku dolů na náves za doprovodu dechové hudby. Mimo jiných řečníků tady promluvila i Lidická žena. Která přežila všechny muka a utrpení při vyhlazování obce Lidice na kladensku dne 10. června 1942 a i koncentrační tábor. Počasí na oslavu bylo pěkné, sešlo se hodně domácích i cizích lidí a zástupci některých složek, jako svazáci, veřejná bezpečnost v uniformách, ti stáli se dvěma partyzány čestnou stráž. V čestné stráži byli partyzáni cizí, nikoliv ti ze Zlákovic, kteří s Cyruse v den jeho smrti bojovali. Oslava se pak zakončila taneční zábavou nahoře v hospodě. Vybralo se asi 2.000 Kč. (to je výtah ze Zlákovická kroniky)

Letadlo (se zlatem?) Dna 11. 5. 1945 v poledne k nám do Klenovice začalo přijíždět od Koubalovy Lhoty Sovětské vojsko a projížděli dále do Zlákovic, kde se převáželi přes řeku. Nejvíce přijeli vojáci s koňskými povozy, ale i auty. V tu dobu také letělo německé letadlo nízko nad řekou proti jejímu proudu. Letělo pomalu a nízko, odhadem asi jen 100 metrů vysoko. Nad Zlákovicemi sovětští vojáci po něm střelili tři rány, ale pak jim již série ran z kulometu nešla. Letadlo asi bylo zasaženo, protože mělo spadnout někde u Letů na Mirovicku. Mělo „prý“ převážet Němcům zlato. Letělo nízko mezi kopci proto, aby bylo maskované. 99

Němci zahrabáni ve Zlákovicích. Od Hřeben do Orlických Zlákovic tekl malý potůček, který pramenil kousek nad Zlákovicemi u Hřeben pod lesem na svahových lukách. Jméno žádné neměl, byl bezvýznamný a pouze dával některým Zlákovickým občanům vodu. První chalupa na kraji obce u tohoto potůčku od Hřeben bylo číslo 56 a bydle v něm Hlavatý Jan a jeho syn Josef, říkalo se tam u „Bazuků“. U této usedlosti byla na potoce malá přehrádka ve které se zadržovala voda a ta již byla v posledních letech zanesená pískem. V těchto dnech, kdy přišel Cyrus ve Zlákovicích o život, byli chyceni u řeky dva Němci, kteří se potřebovali, jako ti ostatní, dostat na druhý, levý břeh Vltavy a odtud k Milínu, kde byla ještě silná německá armáda. Tito Němci nenyli z Cyrusovi případu, ale byli to jiní. Zlákováci je též zavřeli do porážky u Květů v hospodě čp. 14. Tito Němci se měli odvést do Krásné Hory do sběrného tábora, ale aby se tam s nimi nemuselo jít, tak je zastřelili. Zastřelili je pravděpodobně Rusáci, byli tam ze Zlákovic i Franta Zdomek a Vašek Laňka. A Toužimský Josef z čp. 53 je zahrabal v této přehradě do písku. Ono se mu tam pěkně kopalo, byl to měkký nános. Jenomže Toužimský byl už starší chlap, (byl kameníkem) nedomyslel to hlavní, že se z toho potoka bere voda i na jídlo. Brali jí tam Josef Palus čp. 58, byl svobodný a říkalo se mu „Palusík“ dále Kostínkovi čp. 46 a sám Toužimský čp. 53 kde se říkalo u „Cabalů“

Jiní Němci V této revoluční době přivedli do Orlických Zlákovic asi 110 Němců z milínských lesů, kteří se měli odvést do sběrného tábora do Krásné Hory, Bylo to 12. 5. 1945. Jakýsi František Čampulka z Orlických Zlákovic je hlídal, aby neutekli. Všichni Němci, kteří měli na nohou lepší boty, tak jim je sebral a pak je prodával lidem. Tehdy byla ve válečné době veliká bída o všechno a tedy i o obuv. O Čampulovi jsem již psal v díle 1, strana 70. Velký to byl gauner, měl spoustu čachrů, byl komunista a sliboval lidem blaho a pak se z toho blaha on sám oběsil 18. 11. 1946 na vazním trámu v hospodě v Kamýku. Také stříhal lidi, ale žádná škoda ho nebylo.

Němci u samoty čp. 16, to je u Václava Kotápišů, kdes se říká u Bártíka či na Brabenci. Všichni Němci jak již jsem napsal, se potřebovali dostat na levou stranu Vltavy do amerického zajetí. Rusáků se báli jak čert kříže. Tak zase ve Zlákovicích přeplavali dva Němci na druhou stranu řeky a u Větrovských, kde se říkalo u „Topinků“ chtěli něco k jídlu. Tam je chytili a převezli zpět na naší stranu řeky a zavřeli je u Květů do porážky. Byli pak vedeni do sběrného tábora do Krásné Hory. Vedl je Toužimský a Franta Zdomek. Jenže když přišli pod jmenovanou již samotu brabenec čp. 16, kde je pod silnicí most, kterým protéká potok“Hraberná“ tekoucí z Lomů od Klenovice do Orlických Zlákovic, tak tam snad náhodou přijeli Rusáci od Klenovice po silnici. Němci (byli to Rakušáci, nikoliv Němci) jim ukazovali fotografie svých rodin a říkali, že se chtějí dostat domů, ale Rusáci je postříleli. I Rakouský člověk musel jít chtěj nechtěj Hitlerovi do války, bojovat, proto tito lidé se neměli likvidovat, ale byla doba revoluce. Kdyby nám Čechům byl Hitler věřil, tak jsme museli jít také do války bojovat za jeho vítězství a nás zase mohli na samém konci války odstřelit, třeba v Rakousích, nebo jinde, ač jsme byli nevinní, válku jsme nechtěli a do války jsme museli. Tato událost se odehrála ve dnech nevím přesně buď 12. nebo 13. května 1945, protože k místu přijeli Rusáci na kobylách a to už tady Ruská armáda byla (k nám do Klenovice přijela 11. 5. 1945. Oba Rakušáci pak byli zakopáni v Kotápišů lese čp. 16 u levé strany pěšiny vedoucí ze Zlákovic do Klenovice a jen malý kousek od silnice. 100

Tento případ sepsán podle vyprávění Františka Pflégr (narozen 1924 z Orlických Zlákovic čp. 7.) Několik Němců bylo v našem okolí zastřeleno. Hodně jich plulo ve Vltavě, někteří oblečení jiní úplně nazí. Pohled na tyto utopence byl příšerný, jejich těla byla již nabobtnalá a i v rozkladu. Jak s nimi voda točila, tak se zvedla, některému ruka, jinému vyplouvala záda nebo hlava. Pod Zlákovicemi byly mrtvoly chytány a pohřbeny. (úryvek ze Zlákovické kroniky psané Josefem Jurmanem.)

Němci zastřelení na Předním Chlumu To byly revoluční dny a u nás na pravém břehu vltavském bylo hodně Němců, kteří se potřebovali dostat na levý břeh Vltavy a odtud k Milínu, kde byly poslední zbytky německé armády. Osada přední Chlum, i tam jako všude jinde měli místní občané hlídku. Nezjistil jsem přesné datum, ale nejpravděpodobnější je 11. květen 1945, kdy tudy šli tří Němci. Hlídku toho dne měli: Bohumil Šplíchal čp. 6, Šťastný Petr čp. 37 a Bedřich Mašek, který se později odstěhoval do Podmok a tam také bydlel. Šplíchal Němce uviděl, tak to řekl ostatním dvěma a ti je haltovali (stavěli). Když se nechtěli vzdát, tak po nich Šťastný střelil a jednoho postřelil. Pak přijel vedoucí partyzánů v našem kraji ruský Vasil a ten ho dotloukl. Pak ho zahrabali na Předním Chlumu poblíž kapličky. Zastřelený Němec prý v ruce držel granát, zřejmě v sebeobraně. Zjistilo se, že to byl Rakušan, a že měl u sebe fotografii své rodiny. Opět Rakušáci. Když přežili celou válku, dočkali se jejího konce a byli blízko svých domovů, tak jim osud nepřál, dostat se ke svým rodinám. Byla to horká doba. Každý si svůj život hájí i se zbraní vruce až do poslední chvíle. To je válka, to je zlo lidstva a revoluce je ještě horší. Celý příběh mě vyprávěl Alois Šplíchal z Předního Chlumu nar. r. 1934

Jeden Němec zastřelen na Ovčíně – Klučenice To byl „Vlasovec“ z armády generála Vlasoova, (Vlasov popraven v Rusku 2. srpna 1945 jako oběť Stalinismu) kterého na Ovčíně zastřelil J. K. z Ovčína. Střelil ho z brokovnice asi na 2 metry daleko, když prý si chtěl sáhnout do kapsy. Ale bylo shledáno, že u sebe nic neměl. Na čepici, kterou měl na hlavě, byl rudý znak. Ten druhý co šel s ním, si zašel na pilu (tehdy tam ještě parní pila byla) napít. Ten pak K. řekl „My si pro tebe přijdeme“. Proto K. se obával, a když jel na pole s kravami, tak prý si sebou vozil flintu. Později se K. odstěhoval do Prahy, kde bydlel. Zastřeleného pak zakopali v Křížovnickém lese, kousek pod fořtovnou, kde se říká u „Cihelny“. Případ mě vypravuje Zdeněk Bartoušek (nar. 1928) z Ovčína dne 1. 7. 1997, který u toho případu byl.

Němci zastřelení v Klučenicích Dne 9. května 1945 přijel do Klučenic autobus s několika lidmi a říkali, že utíkají před Němci. Tady přespali, ale bylo zjištěno, že mají tajně schované zbraně v autobuse. Byli to: František Machů, Zlámaný, okres Uherské Hradiště a jeho manželka Božena, dále Miloš Mikulík narozen v Olomouci, Jarmila Scheuchová, nar. V Přerově a František Oškera, autodopravce ze Slušovic. František Machů byl konfident gestapa, měl na svědomí vypálení osady Pločtiny a smrt 24 lidí. Mikulík byl též konfident gestapa, Scheuchová byla udavačkou a snoubenka gestapáka. O Boženě není nic známo, ani o dopravci není nic uvedeno. Z Milevska sem přijela revoluční garda a ta všech pět jmenovaných zastřelila v pískovně na Klíčném (Křížovnické polesí mezi Klučenicemi a Ovčínem). Podle výpovědi pamětníků, byli všichni mladí lidé. V Autobuse prý vezli i látky a zlato. Ke zlatu se hlásil šofér, že prý je jeho a tím byl s nimi také zastřelen. Není uvedeno, jak byly údaje o zastřelených zjištěny. Autodopravce Oškera byl ještě v roce 1945 101

exhumován a jeho tělo si příbuzní odvezli do Slušovic na Moravu. Ostatní zastřelení byli z pískovny odstraněni a v Holubovém lese na Klíčném zakopáni. I tito Němci (oni byli kolaboranti) se chtěli zřejmě dostat někam na druhou stranu a k Plzni k Americké armádě. Zápis byl proveden podle klučenické kroniky psanou Josefem Válou. Který zemřel 9. února 1994 ve věku 80 let. Dále zápis doplněn výpovědí pamětníků, kteří to pamatují.

Fašismus Fašismus byl za nacismu (u nás za II. Světové války) teroristická diktatura. Její zásady se poprvé našly v Itálii r. 1922 – 1945 a její vůdce B. Musolini byl popraven v r. 1945. V Německu byl vůdcem této diktatury Adolf Hitler od roku 1933 až 1945, kdy spáchal sebevraždu a ve Španělsku zase Franko (1939 – 1975). F. B. Franko zemřel v roce 1975. Fašista byl stoupenec této diktátorské strany. K nám do Milešova zatáhli fašismus dva vlajkaři. První je Štěpán Čedík z Milešova čp. 6, ten byl rodák ze severu Čech z Bíliny a zemřel 30. 4. 1976 ve věku 76 let. (po válce velice horlivý, aktivní a iniciativní funkcionář KSČ, udavač, který ve vsi nadělal hodně zla. (F. Š). Druhým byl Stanislav Lapka, mlynář z Hrachovky čp. 25 rodák z Kocourova od Klatov. Zemřel 5. 8. 1972 ve věku 71 let. 8. května 1945 přijímá Německo kapitulaci, je to prohraný stát. Revoluční boj nastal všude po celé naší vlasti, kdy už dozrál k tomu čas. U lidí nastala radost z prohry Němců, k tomu se nadšeně vítala u nás Sovětská armáda, která k nám přijela zlikvidovat poslední zbytky německých ozbrojených sil. Tato veliká radost vede naše lidi k tomu, aby zabíjeli Němce, kterých za plných šest let měl národ plné zuby. V mnohých lidech nastala jakási pomsta a dát odplatu nenáviděným Němcům, kteří mučili a vraždili naše české, nevinné lidi. V takových případech, se některý odvážný člověk vydával i v nebezpečí svého života. Já si myslím, že to byla od Karla Ciruse v případu, který jsem popisoval také nedomyšlená nerozvážnost, stavět se proti přesile ozbrojených frontových Němců a lehkomyslností přišel o život. Ono hazardovat se životem v posledních dnech války bych řekl, že to není hrdinství. Ono by bylo těch pět esesmanů přišlo na mušku někomu jinému na příhodnějším místě.

Mlynář Václav Sedlák z Milešova. I život Milešovského mlynáře Václava Sedláka byl zbytečně zmařen. K tomu mu nejpravděpodobněji dopomohl jeho konkurent mlynář S. L. z Hrachovky, aby jen on sám mohl mlít obilí lidem z okolních vesnic. Ve II. Světové válce byla bída o živobytí, všechno bylo jen na lístkový příděl a toho bylo málo. Proto mlynáři byli vyhledávaní, zvláště městským lidem ve mlýně se přece nechalo sehnat ten „štipec“ mouky, třeba i za vysokou cenu. Tak v Milešově byly v provozu dva mlýny a to u Václava Sedláka v čp. 21 a druhý na Hrachovce. Podle tehdejšího nařízení, jak já určitě vím, měl být v provozu pouze jeden mlýn a druhý měl být uzavřen a nesměli mleti. Pamatuji se velice dobře, když k nám S. L. chodil, aby můj otec Alois Hejra, nar. 1893 dojel do Písku na okres se žádostí, aby byl v provozu nechán jeho mlýn. Mimo jiné říkali: „děti pláčou, máma pláče, že nebudeme mít co jíst, když nám mlýn zavřou“. Mlynář L. byl vlajkař to nebylo nikde psáno, ale vědělo se to a v Milešově bylo v této organizaci „Vlajka“ více lidí, proto se L. také Němců tolik nebál. Organizaci „Vlajka“ měl zatáhnout do Milešova učitel Kristián Blábol, to mě říkal starý pan Nešleha obchodník z Milešova a Blábol učil na Milešovské škole. On mladý Nešleha Jenda, prý byl také vlajkař. L. měl mlynáře Sedláka udat a tím byl jeho mlýn zavřen. Opět k tomu není žádná dokumentace, ale hodně lidí z obce to usuzovalo a já sám také se k této verzi přikláním. L. jsem dobře znal a ten toho činu schopen byl. Jiní lidé věděli ledacos, ale nechtěli zase nic mluvit, drželi se starého přísloví: „Mluvit je stříbro, mlčet je zlato“. Zřejmě byla Sedlákovi podstrčena někam do jeho stavení, a to nebylo těžké nějaká nepřihlášená zbraň, ať flinta nebo revolver, stačilo jen torzo, ze které se nedalo ani vystřelit, no a pak již jen udání Němcům a za to Němci dávali automaticky trest smrti. Říkalo se, že u Sedláka měli opravdu najít nějakou zbraň. Tato aféra přišla právě v době Heydrichiády, kdy 27. května 1942 v Praze Libni (na křižovatce Vychovatelna F. Š) spáchali parašutisté atentát na říšského protektora Rainharda Heydricha, který atentát nepřežil a v nemocnici na “Bulovce„ zemřel. Nastala velmi horká doba a stanné právo a tak 8. června 1942 byl 102

mlynář Sedlák v Táboře zastřelen, že prý schvaloval atentát na Heydricha. Zase jeden nevinný Český život byl zmařen. Po revoluci v naší již svobodné vlasti se stal z L. horlivý komunista. Komunistická strana Československa (KSČ) v té době potřebovala duše a tak za členy partaje vzali kdekoho, jen když byl kus, aniž by se hledělo na jeho charakter a na minulost. Byl ve straně i Štěpán Čedík z Milešova, o kterém jsem již psal a další pochybní lidé a prospěcháři a ti vládli v obci a ti poctiví je museli poslouchat. L. pak šel studovat zootechnika od JZD Milešov (tam už bylo družstvo založeno v roce 1949) školení prý družstvo stálo 70 000 Kč, což tehdy bylo hodně (za to se dal postavit v té době rodinný dům FŠ) Válka skončila, Německá diktatura zmizela, přišla revoluce, zaplavilo nás ruské vojsko. Někdo přece Rusáklům něco o činnosti mlynáře L. řekl a ti do Hrachovky přijeli zlikvidovat „pana otce“. Říkalo se, že měli zastřelit i Štěpána Čedíka a vrchního strážmistra Churáně ze Šachty Milešov Hory, ten zase pečlivě honil lidi do Raichu na práci, zvláště ty, kteří utekli z totálního nasazení a nechtěli se už zpět vrátit a schovávali se u příbuzných, nikoliv doma. Ale oni tito provinilci byli uklizení. L. byl s rodinou schován někde v lese na Klasovci. Uklízet chodila jejich dcera Marie nar. 1926, a když jí Rusáci hledali, tak byla schována na Cukavě u Jirsů čp. 87 pod píckou založena dřívím. Rusáci, když nikoho nenašli, tak odjeli pryč a kolaboranti si zachránili život. Ono se ledacos událo, leccos lidé věděli, jenomže čas to vymazával z lidských pamětí, a jak se lidově říká: „Sejde s očí, sejde z mysli“. Ti mladí si toho už moc nezapamatovali, měli jiné poválečné starosti, odcházeli za prací pryč do měst a to, co bylo v jejich domovině, to již je moc nezajímalo. A ti staří to nikde nenapsali a své vědomost si sebou odnášejí za hřbitovní zeď do oázy ticha a klidu. * Co to byla organizace vlajka za první a druhé republiky popisuji na straně 113 této publikace (FŠ)

A ještě jedna příhoda. Rok 1945, 29 dubna a to je právě Květná neděle. V úseku státní silnice Milín, Chraštice, Čimelice až Mirotice je mnoho německého vojska, které se chtělo dostat, jak již jsem psal k Plzni a k americké armádě. Všude tam je vojenská technika, plno Německých aut jiných vozidel. Němci jsou i v okolních lesích schováni. Mělo prý jich tady být asi 200 000, to je pouze odhad, přesný počet nikdo neví. Angloameričtí hloubkoví letci je stříleli z letadel kulomety a stále na ně v intervalech nalétávali. Z těchto kulometů rozstříleli i parní lokomotivu u vlaku a nebo i přerazili i klajdu (kolejnici). Tady byli řadoví němečtí vojáci, důstojníci i esesmani. Velitelství měli v Čimelicích. V okolních vesnicích okolo Chraštic byly požáry. Němci zase ničili vojenskou techniku, kterou zapalovali, nejvíce jejich auta, aby to nedostali Rusové. Kouř z této spouště táhnul a byl cítit až u nás. Hloubkaři létali velmi rychle a nízko nad krajinou, takže se nestačil člověk ani někam schovat, na to nabylo ani pomyšlení. Naši včelaři si tuto neděli vezli domů cukr pro včely ze Zbenických Zlákovic – Zavadilky. Vezl ho koňmi na bryčce Karel Hácha z Klenovice čp. 4. Byl to bratr Marie Černé. Z tohoto popisného čísla a Háchovi pocházeli z Vepic. Tady Karel na tomto statku pracoval u své sestry i se svojí manželkou. Když se povoz převážel na prámu ve Zlákovicích přes řeku, už nad nimi letěli hloubkaři, ale nechali je, nestříleli po nich. Oni z letadla nepoznají a kdo je kdo a kdo není. Anglický rozhlas měl prý lidi varovat, aby v tuto neděli se nikam nevydávali, hlavně povozy, že budou střeženy silnice, ale kdož to věděl, když rádio lidé tehdy ještě neměli. No a jak to vše dopadlo? Včelaři vezli cukr v bryčce a seděli na pytlích. Když přijeli po silnici proti čp. 29 u Spilků (dnes je to čp. 39 a bydlí tam Karel Dubský) blízko k vysokému topolu, který stojí u silnice (ten tam stojí i dnes), to už není ten původní, ale na jeho místě vyrostl jiný. Vylétla proti nim hloubková letadla. Já osobně jsem na ně koukal ze zahrady, letěly od jihu. Jedno letělo přes Pahánkova, druhé kousek vedle přes Droužkova. Včelaři, kteří seděli na bryčce na pytlích s cukrem (můj otec tam byl také), jak letadla viděli letět přímo proti nim, tak rychle seskočili dolů a zalehli do škarpy u silnice, seskočil i kočí Karel Hácha. Vše se odehrálo velice rychle, jsou to jenom pouze vteřiny. A již začala palba z kulometů a z každého letadla vystřílely kulomety jednu dávku, což byla opět jen nějaká vteřina a letadla letěla pryč k Přednímu Chlumu a více se nevrátila. Terč měli 103

přesně zaměřený na cíl a koňský povoz se dostal do křížového ohně. V silnici (tehdy ještě prašné) vytloukly kulky značné jámy. Včelařům se na štěstí nic nestalo, jen jeden kůň byl zasažen kulkou a musel se zaříznout. Cukr v pytlích i bryčka byly rozstříleny. Kočí Hácha měl odstřelenou podrážku u boty, ale nic se mu nestalo, opět kus štěstí měl. Pro všechny to byl veliký nervový šok a jen v několika málo vteřinách mohli být všichni mrtví, kdyby byli neměli duchapřítomnost, rychle seskočit a zalehnout. Odpoledne se lidé na místo chodili dívat jako na divadlo až z Milešova a bylo jich tam hodně. Opět lidská nerozvážnost, což kdyby se hloubkaři objevili a pustili do nich palbu z kulometů, co mohlo ještě ke všemu být zmařeno lidských životů za lidskou zvědavost.

Závěrečná slova.

Tady končím stranou 272 z druhého dílu osobní kroniky pana Aloise Hejry z Klenovice, jejíž část (od str. 230 do str. 272) jsem opsal doslovně, a za laskavého svolení jejího autora zařadil do tohoto volného pokračování svého povídání o okolí Kosobud. Některá plná jména i celá data narození lidí, jsem nahradil jejich počátečními písmeny tam, kde jsem to považoval za vhodné. Pokud milý čtenáři projevíte zájem, o další pokračování mého povídání, sdělte mi jej na [email protected] a bylo by možné další stránky z osobních kronik pana Hejry, stejným způsobem zveřejnit. Jsem přesvědčen, že osobní kroniky pana Aloise Hejry velmi podrobně a detailně popisují dobu, na kterou již i starší generace zapomíná, a mladší generaci nebude na škodu, když si přečte, jak se v jejich kraji žilo a co se událo. Dlouho jsem uvažoval nad tím, zda jména v kronikách uváděná, nemám nahradit iniciálami a nebo zcela vymazat. Dospěl jsem k názoru, že pokud se někdo v dnes již v historické době dopustil něčeho nečestného a natolik významného, že to bylo v kronikách zaznamenáno, by moje jakákoliv úprava zaznamenané údaje značně znehodnotila. Kroniky jsou výpovědí doby, píšou se podle přísných pravidel a údaje v nich jsou pravdivé a ani kronikáři z jejichž kronik doslovně cituji, neměli sebemenší důvod napsat něco jinak, než to bylo. Přesto ve dvou případech jsem udělal výjimku a uvedl jen iniciály. Uvědomuji si, že pro web jsou moje povídání příliš dlouhá a rozsáhlá, ale koho toto téma z historie zajímá, ten si to rád přečte. A koho to nezajímá, nebude to číst byť by to mělo jen několik stránek. Že moje první povídání lidi zajímalo, svědčí o tom uznání lidí, kteří mi to sdělili, ale i neobyčejná návštěvnost začínajícího webu z počátku léta 2010 www.kosobudy.eu. jehož adresu znala jen hrstka místních. Moje první povídání bylo na tento web přidáno 3. listopadu 2010 a současně aktivováno počítadlo. Do 2. dubna 2011 tento web čítá 2489 přístupů, ale i to, že si moje povídání lidé tisknou. Do 19. března 2011 již vím již o 22 výtiscích. S laskavým svolením dlouholetého zlákovického a milešovského kronikáře pana Aloise Hejry z Klenovice jsem část jeho soukromé kroniky ofotografoval a postupně přepsal do tohoto volného pokračování mojí první publikace. Jsem přesvědčen, že historické události ze zdejšího kraje, pečlivě se smyslem pro detail kronikářem panem Hejrou sepsané, budou zajímat čtenáře, kteří v okolí bydlí a nebo tento kraj znají. V tomto pokračování přepisuji jen zlomek jeho rozsáhlých kronik a povídání o zdejším kraji. Pokud se i toto druhé povídání setká s příznivým ohlasem čtenářů na www.kosobudy.eu, tak časem připravím další pokračování, ve kterém určitě bude především celoživotní dílo pana Aloise Hejry. Protože přepis části osobní kroniky pana Hejry, tvoří část tohoto volného pokračování, dovoluji si Vám čtenářům, tohoto autora pár řádky přiblížit, opisem profilu autora z jeho knihy „Národopis Milešova nad Vltavou a okolí“ která byla vydána v roce 2002 v edici Podbrdsko, Fontes, číslo 2 Alois Hejra se narodil v roce 1923 v malé povltavské vesničce Klenovice, která patřívala k dnes již zatopené obci Orlické Zlákovice. Do obecné školy chodil v Milešově nad Vltavou, do měšťanské pak v Krásné Hoře nad Vltavou. Po škole se u svého otce vyučil bednářem a pracoval v zemědělství. Po válce pracoval jako lesník a myslivec, a tak mohl poznat zdejší faunu. Odtud již byl jen krůček k jeho velké zálibě – ornitologii. Je členem České ornitologické společnosti. Po otci zdědil další celoživotní koníček v chovu včel, kterému se věnuje celý život a včelky u svého obydlí má od mládí i v roce 2011, i když sám fyzicky již na to 104

nestačí a musí se spolehnout na pomoc rodiny s chovem. Po vzniku Jednotných zemědělských družstev pracoval v zemědělství, dnes je v důchodu. Alois Hejra v roce 1955 převzal funkci obecního kronikáře, tehdy ještě v Orlických Zlákovicích, později v Milešově nad Vltavou. V této funkci působil do roku 2009, kdy mu vážná nemoc zabránila v dalším pokračování této velmi prospěšné práce. Kromě psaní obecních kronik si vedl i několik velice obsáhlých, velmi pečlivě a detailně zpracovaných osobních kronik. Lze bez nadsázky říci, že i psaní historie tohoto kraje je jeho koníčkem, kterému se věnoval s neobyčejnou pečlivostí, se smyslem pro pravdu a autentičnost. Je to jeho celoživotní dílo. Naslouchal a velmi pečlivě zapisoval, vyprávění pamětníků již od svého mládí. Často navštěvoval za účelem zjištění podrobností matriky, archivy a knihovny. Velmi pečlivě ve své kronice dokumentuje podrobně dobu, což jistě především mladší generaci, která ji nezažila, pomůže k pochopení souvislostí. K jeho dalším zálibám patří dendrologie a botanika. Práce kronikáře Aloise Hejry zdaleka přesahují rámec obce, okresu i kraje. Několikrát také přispěl do knih „Podbrdska“ 2 a 6. V současné době připravuje svůj příspěvek do dalšího dílu knihy „Podbrdska“. Jmenovaný kronikář získal první místo v okresní soutěži kronikářů a v Praze – Roztokách, v krajském muzeu byly jeho rukopisy vystaveny. V krajském kole soutěže kronikářů získal druhé místo a druhou cenu. Jakožto ocenění jeho práce, byl také filmován ve svém bydlišti do dokumentárního filmu „Kroniky a kronikáři“ režiséra Rudolfa Grance v produkci p. Beneše z krátkého filmu Praha. Také ve stavení Hejrů v Klenovici se natáčela „dračka“, draní peří, tak jak to za starých časů bývalo, které i já z mládí pamatuji, tak to na vesnicích chodilo, se všemi zvyky, které draní peří provázely včetně zpěvu. (FŠ) Staří pamětníci nám odcházejí na věčnost, zůstávají po nich jen psané knihy, a když zemřou knihy, je národ bez historie a bez paměti. Kniha je kulturní bohatství národa. (slova pana Hejry) Jsem přesvědčen, že významné celoživotní dílo, by nemělo skončit v zapomnění. Proto jsem se rozhodl, že s laskavým souhlasem autora osobní kroniky pana Aloise Hejry, některé části přepsat do tohoto volného pokračování a zveřejnit na www.kosobudy.eu. Ve formátu PDF, který umožní i případný tisk. Originální kronika je psána pěkným výborně čitelným rukopisem, psaným i v nynější době, tak jako za starých časů, klasickým perem namáčeným v dokumentačním inkoustu. Do textu jsem vložil i fotografie, přestože do opravdové kroniky fotografie správně nepatří a ani on je v originálu nemá. To jsem udělal ostatně i v předešlém povídání, v případě přepisu kosobudské kroniky pro oživení a větší názornost k textu. Pokud někdo chce vyjádřit svůj názor na předešlou a nebo tuto publikaci může tak učinit na email [email protected] Uvítám i případné upozornění na události z historie o kterých jsem nepsal, mohlo by se to stát námětem pro případné další pokračování. Dále ke vzniku této publikace svými vzpomínkami přispěli především: Pavel Květ; Bohumil Holan; Alois Hejra, Václav Mezera, Anna Lacinová, Marie a Stanislav Čedíkovi, Josef Štemberk, L. Nademlýnská a další. Na další stránce je foto titulní stránky druhého dílu díla pana Aloise Hejry, které čítá 360 stran a z něhož jsem v tomto povídání doslovně opsal str. 230 až 272. Nákres babičky je též dílem A. Hejry.

105

106

Na dalších stránkách jsem vytvořil tabulky ze statistických údajů o obcích v okolí od roku 1850 do roku 2001. Právě letos k 26. březnu 2011 proběhlo sčítání obyvatelstva, domů a bytů, které má velký význam pro další plánování řízení státu. Díky minulým sčítáním lidu mohu Vám přiblížit v tabulkách, kolik lidí a v kolika domech v okolních vesnicích v různých obdobích žilo. V úvodu trochu o historii sčítání lidu.

Historie sčítání lidu na území České republiky I. PŘEDCHŮDCI MODERNÍCH SČÍTÁNÍ Sčítání lidu (populační census, soupis obyvatelstva) patří k nejdůležitějším statistickým šetřením, neboť zjišťuje údaje o stavu obyvatelstva k určitému okamžiku na celém území státu. Sčítání patří k nejstarším statistickým akcím vůbec. Na našem území se soupisy obyvatel uskutečnily již ve středověku, kdy byly prováděny k vojenským a daňovým účelům. Zpočátku tedy zahrnovaly pouze část populace. Za vůbec nejstarší dochovaný soupis na českém území je považován soupis majetku litoměřického kostela z roku 1058, který je součástí zakládací listiny knížete Spytihněva II. Jako významný mezník pak lze označit datum 13. října 1753, kdy byl vydán patent císařovny Marie Terezie o každoročním sčítání lidu - novou kapitolu v historii sčítání obyvatelstva v habsburské monarchii zahájilo sčítání provedené v roce 1754. Poprvé se konalo současně a jednotně na celém území soustátí. Soupis mělo nejprve provést duchovenstvo podle farností, posléze bylo rozhodnuto, že souběžně se uskuteční i sčítání zajišťované vrchností a jeho obsah bude rozšířen o soupis domů a o hospodářskou charakteristiku majitele domu. Sčítání konané v roce 1754 bylo výjimečným počinem. Soupisy z 60. let 18. století, i když umožňují poprvé stanovit hustotu osídlení podle krajů a poskytují některé další informace o sociálním složení obyvatel, byly vcelku neúspěšné. Stoupající míra obav ze vzrůstu daní, odpor šlechty proti centralistickým snahám dvora, k němuž se postupně přidávala i církevní hierarchie, vedly k četným zkreslením. V roce 1777 byl vydán nový konskripční patent, který se s mírnými změnami a odchylkami stal základem soupisů až do roku 1851. Opět bylo zachyceno veškeré přítomné obyvatelstvo, i když nadále bylo detailnější třídění podle sociálního postavení a věku prováděno pouze u mužů. Od 80. let 18. století byly na panstvích (později v obcích) a městech založeny tzv. populační knihy, v nichž byla zachycena zvlášť každá rodina se všemi členy domácnosti; případné změny (úmrtí, narození atd.) byly do těchto knih zanášeny na základě ohlašovací povinnosti hlavy rodiny. Další významnou etapu v novodobých dějinách sčítání lidu v Rakousku zahájil zákon přijatý v roce 1869. Na jeho základě bylo na začátku roku 1870 provedeno sčítání lidu, které zachytilo stav ke dni 31. 12. 1869 SČÍTÁNÍ LIDU V RAKOUSKO-UHERSKU (1868 – 1910) Mezi hlavní účely cenzů, které se konaly na území Rakousko-Uherska ve 2. polovině 19. a na počátku 20. století, patřilo jednak zjištění aktuálního počtu přítomného obyvatelstva, posléze i směry migrace,dále podchycení rychlých a výrazných strukturálních změn, kterými tehdejší společnost procházela,a konečně určení národnostní skladby jednotlivých regionů a míst. Zjišťování etnické skladby obyvatelstva se ovšem pro své výrazné politické aspekty stalo velmi sledovanou a kontroverzní částí sčítání. Sčítání lidu v roce 1869 se konalo na základě říšského zákona o sčítání vydaného 29. března 1869, který stanovil stálou desetiletou periodicitu sčítání s tím, že s výjimkou prvního se všechna další měla konat vždy o půlnoci z 31. prosince na 1. ledna roku končícího nulou. Toto ustanovení bylo závazné až do zániku Rakousko-Uherska. 107

Z biologických znaků se u obyvatelstva zjišťovaly věk a pohlaví. Zaznamenávaly se případné fyzické vady (např. v roce 1869 slepota a hluchota), později i mentální vady. Ze společenských znaků se zjišťovala státní příslušnost, rodinný stav, náboženské vyznání a obcovací řeč, od roku 1880 také gramotnost sčítané osoby, a to dotazem na schopnost čtení a psaní. Otázkou na obcovací řeč byla nepřímo mapována etnická skladba obyvatelstva. Z dat sčítání bylo možno zjistit rovněž ekonomické znaky (např. se obyvatelstvo dělilo podle poměru k povolání, podle odvětví činnosti, podle subjektivního povolání, podle postavení v hlavním resp. vedlejším povolání). Prováděním sčítání bylo pověřeno ministerstvo vnitra a řídily je okresní úřady. Na území jednotlivých obcí nesly za provedení sčítání odpovědnost obecní úřady. Ty také jmenovaly příslušné sčítací komisaře, kterými byli často učitelé nebo spolupracovníci obecních úřadů. Podle převládající etnické skladby obyvatelstva byly sčítací archy připraveny v jazykových mutacích. Výrazně se měnil způsob zpracování dat. Údaje ze sčítání z let 1869 a 1880 byly ještě tříděny a sumarizovány ručně. Zpracování cenzu z roku 1890 však znamenalo zásadní zlom, neboť bylo užito elektrických třídicích strojů systému Hollerith, které nejenom že urychlily zpracování sčítání, ale umožnily i podstatné rozšíření třídění. Všechny výsledky rakouských sčítání byly vydány tiskem v rámci pramenných děl rakouské statistiky v řadě sčítání lidu, i když nedostatkem finančních prostředků se vydávání zdržovala a některá třídění se omezovala nebo vypouštěla úplně. Přesto byly tiskem vydány ty nejdůležitější části včetně analytických zhodnocení. Z jednotlivých sčítání byl vydán podrobný statistický lexikon obcí, který pro každou obec (případně osadu) obsahoval základní údaje o počtech domů a obyvatel, někdy i podle jejich národnosti a náboženství. Rakouská sčítání z let 1890 – 1910 se svým obsahem, kvalitou zpracování a rozsahem publikovaných dat zařadila mezi velmi dobře organizovaná a provedená sčítání své doby. Jejich kvalitu dokládá i ta skutečnost, že po rozpadu Rakousko-Uherska byly užité metody převzaty nástupnickými státy. Dodnes jsou výsledky sčítání významným pramenem informací o obyvatelstvu středoevropského regionu na přelomu 19. a 20. století. PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÉ SČÍTÁNÍ LIDU – 1921 Poslední sčítání lidu konané na našem území před první světovou válkou se uskutečnilo v roce 1910. Nově vzniklá Československá republika potřebovala znát co nejpodrobnější demografická data nově vytvořeného státu. V roce 1919 byl založen Státní úřad statistický jako nový orgán pověřený celostátními statistickými šetřeními, mezi než patřilo i sčítání lidu jako jedno z nejdůležitějších. Podle tradice převzaté z monarchie se mělo konat v roce 1920. To však nebylo z mnoha důvodů (především dostatečné přípravy, ale také pro neujasněné hranice Československa) možné. Navíc nový zákon o sčítání lidu byl přijat teprve 8. dubna 1920. Zákon nařizoval provést prvé československé sčítání lidu nejdéle do roka a sčítání opakovat každých pět let, což byla anglosaská praxe. Sčítání lidu podle nového zákona č. 256/1920 Sb. se uskutečnilo 15. února 1921. Jeho obsah se poněkud lišil od předválečných sčítání, byl však proveden opět za přítomné obyvatelstvo (nikoli obyvatelstvo bydlící). Za důležitou charakteristiku se považovalo zjištění povolání obyvatelstva, i když nutno poznamenat, že byla zjišťována ekonomická aktivita podle hospodářských odvětví a nikoli za klasické povolání (profese). Nebylo však zjišťováno vedlejší povolání a nemovitý majetek. Poválečné povolání bylo konfrontováno s povoláním k 16. červenci 1914, aby byly zjištěny sociální a profesní přesuny mezi dobou předválečnou a poválečnou. Za politicky nejdůležitější se považovalo zjištění národnosti obyvatelstva, které mělo potvrdit oprávnění vzniku samostatné Československé republiky. Na rozdíl od předválečného zjišťování národnosti na základě „obcovací řeči“ v rakouské části bývalé monarchie byla přijata definice národnosti, podle níž „národností jest 108

rozuměti kmenovou příslušnost, jejímž vnějším znakem jest zpravidla mateřský jazyk“. Tím se měla odstranit pro české a slovenské etnikum znevýhodňující definice národnosti určované podle „obcovací řeči“, která nahrávala německému jazyku. Odkaz přiznání národnosti podle „kmenové příslušnosti“ navíc umožnil, aby se ke své národnosti přihlásili i Židé nebo Cikáni i když nemluvili hebrejsky nebo romsky. O otázku a definici „národnosti“ byly svedeny nejen boje s reprezentanty československých menšin, ale i uvnitř českého a slovenského tábora. Ačkoli oficiálně existovala „československá národnost“, bylo možno zjistit počet obyvatel české a slovenské národnosti odděleně. Jinou důležitou kulturní charakteristikou bylo náboženské vyznání resp. bezvyznání obyvatelstva. Výsledky sčítání potvrdily, že obyvatelé Československa a českých zemí zůstali nadále ve velké většině věrni některé z uznávaných církví. Obyvatelstvo bylo sčítáno s pomocí sčítacích archů pro domácnost, jak to bylo obvyklé u sčítání předválečných. Obtíže srovnávacích analýz se podle očekávání ukázaly největší u porovnání povolání obyvatelstva, které bylo v předválečné době šetřeno podle odlišných klasifikací než v roce 1921, a to i přes snahu o co největší návaznost na původní rakouskou a uherskou klasifikaci. Výsledky prvního československého sčítání lidu byly publikovány v sedmi svazcích edice Československá statistika. Nejen po stránce organizace či úplnosti a správnosti zjištění, ale zejména z hlediska zpracování je první československé sčítání považováno za úspěšné. ČESKOSLOVENSKÉ SČÍTÁNÍ LIDU – 1930 Druhé československé sčítání lidu se mělo podle zákona č. 256/1920 Sb., konat již v roce 1925. Hospodářské důvody i vliv praxe převažující ve většině zemí světa – pořádat cenzy s desetiletou periodicitou - nakonec vedly k tomu, že zákonem č. 47/1927 Sb., bylo konání druhého československého sčítání stanoveno na 1. prosinec 1930. Obsah sčítání byl v několika směrech rozšířen. Z nových znaků zařazených do sčítání je třeba uvést šetření o minulém bydlišti sčítaných, pokud osoba nebyla sečtena v obci svého narození („rodáci“). Dále se zjišťovalo místo, odkud se sčítaná osoba přistěhovala do místa, kde byla nyní sčítána. Za nejvýznamnější je však považováno zjišťování údajů o plodnosti žen. Výsledky sčítání lidu 1930 byly vydány v osmi svazcích Československé statistiky a zpracování údajů o bytech pak v samostatném svazku č. 107. Následující sčítání lidu se mělo uskutečnit v roce 1940. Jeho konání na okleštěném území Protektorátu Čechy a Morava zabránili čeští politici a demografové s odůvodněním nepřipravenosti a hlavně s úmyslem

109

Počty obyvatel v okolních obcích od roku 1850 do roku 1970. Zdroj: Retrospektivní lexikon obcí ČSSR 1950 až 1970 neuvádím všechny místní části obcí, a proto prosté součty nemusí souhlasit. Navíc během let se měnilo územní uspořádání, takže porovnání nemusí být vždy relevantní. Tučně vyznačené obce a číslo za názvem značí počet částí obce. Všechny části obce většinou neuvádím ale vtučném jsou sečteny všechny. Obec První Nadm Výměr Část Písemné výška V ha 1850 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 obce zmíňka Krás.Hora 1-7 2304 1701 1674 1721 1789 1546 1454 1369 2. Krásná Hora 1341 434 735 853 808 835 946 796 746 746 7. Zhoř 1336 385 269 277 298 284 312 263 252 210 Krašovice 1-3 1. Krašovice 2. Mokřice 3. Vrbice

800 1219 1402 1557

428 490 490

Milešov 1 až 3 1. Milešov 1323 2. Klenovice 1490 3.Přední Chlum 1603

401 398 475

1550

Kosobudy 1-2 1. Kosobudy 1336 2. Zadní Chlum 1603

470 485

Koubal. Lhota

1490

418

Klučenice 1-4 2. Klučenice 1. Kamenice 3. Planá 4. Voltýřov

1334 1394 1336 1415

457 375 470 423

Zahořany 1. Chrást 2. Lašovice 3. Onen Svět 4. Předbořice 5. Zahořany 6. Žebrákov

1394 1352 1219 1323 1395

429 540 535 512 436

Kovářov 1-8 4. Kovářov 5. Radvánov

1220 1406

525 506

Milevsko 1–2 Kamýk n/Vlt Milín Petrovice 1-7

1183 1285 1336 1219

431 274 547 450

223 220 281 498 301

527 223 220 119

505 227 168 110

456 226 131 99

462 234 118 110

426 210 119 97

408 216 104 88

365 189 98 78

1301 427 562 312

1322 464 587 274

1323 476 543 304

1403 524 770 309

1283 451 546 286

1220 446 510 256

1156 409 491 246

539

179 263

440 175 265

419 182 237

386 168 218

390 167 223

346 147 199

351 154 197

314 132 182

214

131

162

172

161

184

150

150

115

1894

552 128 229

1224 532 102 117 473

1262 546 74 129 513

1132 464 83 94 491

1092 454 67 105 466

1070 456 55 89 470

961 443 55 69 394

852 377 62 65 448

2648

354 347 478 146

1597 415 150 421 438 173

1597 410 160 424 381 222

1578 436 172 416 370 184

1550 426 169 400 389 166

1418 391 161 368 351 147

1276 347 143 335 313 138

1190 330 137 302 294 127

1919

356 333

1631 1639 1493 1455 1450 1445 1363 506 521 476 454 451 430 456 393 390 319 398 300 307 293

2095 764 734 1478

2776 420 892 1444

3310 474 1104 1353 110

3192 502 1079 1419

3372 504 1183 1338

3120 471 1103 1242

3288 473 1079 1192

3381 462 994 1144

3460 466 927 1067

Podmoky Sedlčany 1 -7 Solenice 1 - 3

1412 1294 1430

410 321 286

576 1899 754

198 219 239 239 258 228 230 203 3126 3296 3327 3437 3428 3326 3217 3105 419 434 416 380 374 363 312 294

Počet obyvatel Obec část obce Kr Hora 1-7 2Krásná Hora 7. Zhoř

Počet domů

1950 1961 1970 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1083 1133 1025 201 623 687 670 93 135 123 105 31

208 94 35

224 99 43

258 128 45

259 130 44

261 134 43

278 150 44

283 160 41

266 -

252 157 28

Krašovice1-3 1.Krašovice 2.Mokřice 3.Vrbice

258 118 86 54

238 105 88 45

192 80 72 40

69 35 19 15

72 34 23 15

74 35 24 15

78 38 23 17

76 37 22 17

74 37 21 16

73 36 21 16

73 36 23 14

63 -

57 27 20 10

Milešov 1-3 1. Milešov 2. Klenovice 3Před. Chlum

751 285 345 121

551 291 161 99

445 257 117 71

164 51 68 45

184 61 75 48

202 68 85 49

228 86 93 49

227 86 97 44

223 84 93 46

231 86 100 45

236 86 105 45

140 -

126 69 34 23

Kosobudy1-2 237 1.Kosobudy 109 2.Zad. Chlum 128

180 106 74

144 59 85

55 21 34

58 24 34

59 25 34

62 28 34

61 28 33

61 28 33

62 29 33

59 27 32

43 -

38 16 22

Koubal.Lhota

86

72

69

20

22

24

26

26

25

24

24

21

21

Klučenice1-4 2. Klučenice 1. Kamenice 3. Planá 4. Voltýřov

541 267 30 39 205

523 327 23 44 129

434 277 14 40 103

131 54 11 15 51

157 65 12 17 63

165 69 11 16 69

170 70 11 16 73

169 70 12 14 73

175 75 12 14 74

188 84 12 13 79

198 87 13 14 84

147 -

131 77 9 12 13

Zahořany 1. Chrást 2. Lašovice 3. Onen svět 4. Předbořice 5. Zahořany 6. Žebrákov

896 193 136 270 210 87

796 126 93 35 245 235 62

728 106 109 26 214 219 54

173 44 15 49 45 20

194 43 24 51 52 24

215 51 25 57 57 25

219 54 27 58 56 24

232 55 28 61 61 27

236 56 28 63 62 27

245 63 28 65 60 29

262 66 29 71 66 30

207 -

192 33 25 7 55 57 15

Kovářov 1–8 4. Kovářov 5. Radvánov

1038 997 406 417 202 204

984 449 199

191 57 41

203 59 43

220 62 45

225 63 49

234 66 50

243 72 52

252 80 54

272 92 57

252 -

255 105 61

Milevsko 1-2 Kamýk n/vlt. Milín 1 - 2

3413 5450 7110 422 401 583 531 70 730 1722 1764 121

443 73 125

462 72 131 111

467 67 135

502 73 135

561 76 154

678 89 173

769 123 183

805 119 247

898 134 256

Petrovice 1-7 Podmoky Sedlčany 1-7 Solenice 1 - 3

873 131 2944 176

841 107 3734 421

782 106 4761 567

165 29 416 55

178 34 432 56

184 34 434 59

182 39 452 62

191 38 491 64

Počet obyvatel 1991 2001 879 808 566 474 8 3 289 313 70 62 58 41 30 24 65 53 46 32

198 38 499 62

204 39 563 61

233 39 645 68

211 28 657 64

203 28 749 86

1980 162 181 5 79 23 19 11 28 16

počet domů 1991 200 237 8 107 26 23 13 38 22

2001 213 250 11 120 26 22 13 37 21

1116 767 44 48 70 19 63

314 152 22 17 27 9 26

428 226 35 19 30 14 33

431 233 31 19 31 14 30

409 96 274 39

343 74 248 21

112 33 62 17

147 40 83 24

155 42 89 24

2202 6401 1532 108 546 29993 5462 7553 23713 74 242 4571 14945 10291927 1151265 613171

2139 7466 1417 108 805 35123 7585 9238 28104 72 074 6097 14922 10302215 1122473 622889

2031 7848 1445 107 439 36898 7946 9782 29550 70 550 6248 15079 10230060 123999 625267

412 1116 389 20347 2895 1060 1166 3142 14599

483 1346 466 24849 3317 1269 1386 3336 16248

496 1456 487 26261 3386 1344 1420 3482 18631

567 27

457 14 112

374 11

74 5

Obec, části obce 38. Kamýk n/Vlt + části obce 1 a 2 39. Klučenice + části obce 1 až 7 1. Kamenice 2. Klučenice 3. Kosobudy 4. Koubalova Lhota 5. Planá 6. Voltýřov 7. Zadní Chlum

1980 939 647 14 277 59 69 40 103 85

46 Krásná Hora+části obce 1 až11 2. Krásná Hora 3. Krašovice 4. Mokřice 6. Podmoky 10. Vrbice 11. Zhoř

1323 670 80 72 106 40 105

1129 656 61 56 84 32 79

54 Milešov + části obce 1 až 3 1. Klenovice 2. Milešov 3. Přední Chlum

445 117 257 71

55.Milín+místní části obce 1 až 6 15.Dobříš+místní části obce 1 a 2 77. Petrovice + části obce 1 až 18 Okres Příbram celkem 83. Příbram + části obce 1 až 18 91. Sedlčany + části obce 1 až 10 32. Milevsko + části obce 1 až 6 47. Písek +místní části obce 1až9 Okres Písek Celkem Počet obcí v České republice Počet osad v České republice Počet obyvatel v české republice Kraj Střední Čechy Kraj Jižní Čechy 94. Solenice + místní části 1 až 3 1. Dolní Líšnice

1634304 1868541 1969018 247153 288492 307120 113807 135905 147970 107 9

106 9

2. Solenice 497 418 343 59 81 78 3. Větrov 43 25 20 10 17 19 Kovářov + místní části 1 až 17 1892 1728 1547 475 546 706 4. Chrást 106 64 69 26 28 52 6. Kovářov 449 578 666 133 165 181 7. Lašovice 109 93 72 22 27 32 8. Onen svět 26 25 16 8 8 10 9. Předbořice 214 182 164 50 65 75 10. Radvánov + Zlučín 199 170 108 48 52 58 15. Zahořany 219 195 153 50 67 91 17. Žebrákov 54 35 16 13 17 23 Vysvětlivka k předchozím tabulkám Zvýrazněný text obsahuje souhrnné údaje více částí. Počet domů: V seznamech míst za léta 1850 až 1950 je pro jednotlivé obce počet domů uváděn, ale bez zřetelného rozlišení na domy obydlené a neobydlené (v r. 1969 až 1950) V letech 1961 až 1980 se uvádějí data o počtu domů trvale obydlených. Od roku 1991 jde opět o celkový počet domů (obydlené i neobydlené) Počet obyvatel: Je převzat z výsledků sčítání lidu, počínajíc rokem 1850. V roce 1869 se zjišťovalo obyvatelstvo přítomné civilní, V letech 1880 až 1950 obyvatelstvo přítomné a v letech 1961 až 1991 obyvatelstvo bydlící, to jest obyvatelstvo hlášené v obci k trvalému pobytu, i když bylo dočasně nepřítomné. V roce 2001 zahrnuje údaj o počtu obyvatel, všechny osoby s trvalým nebo dlouhodobým pobytem (cizinci s přechodným pobytem na území ČR, pokud jejich doba pobytu přesáhla 90 dnů) Při sčítání v roce 1980, 1991, 2001 byly sečteny nejen osoby bydlící v bytech a zařízeních, ale i osoby mimo byty a zařízení. Proto se může vyskytnout v datech za tyto roky nenulový údaj o počtu obyvatel a zároveň nulový počet domů.

číslo obce 540439 540552 540749 540757 540447 541044 539911 541281 541311 541320

počet obyvatel k 1. 1. 2010 název obce Kamýk nad Vltavou Krásná Hora nad Vltavou Milešov Milín Klučenice Petrovice Příbram Sedlčany Smolotely Solenice

celkem

880 1 088 326 2 148 480 1 340 34 217 7 643 220 400

ženy

muži

429 547 166 1 028 235 653 16 522 3 655 112 172

451 541 160 1 120 245 687 17 695 3 988 108 228

průměrný věk

40,0 39,0 41,4 40,2 40,4 40,3 41,3 41,7 41,7 40,6

správní obvod obce s rozšířenou působností Příbram Sedlčany Sedlčany Příbram Sedlčany Sedlčany Příbram Sedlčany Příbram Příbram

okres Příbram Příbram Příbram Příbram Příbram Příbram Příbram Příbram Příbram Příbram

Historická města v okrese Příbram k 31. 12. 2005. Příbram, Březnice, Sedlčany, Březové Hory (Příbram), Dobříš, Krásná Hora nad Vltavou, Nový Knín, Rožmitál pod Třemšínem. Historická města v okrese Písek k 31. 12. 2005. Písek, Milevsko, Mirotice, Mirovice, Protivín

113

* Fašistické hnutí VLAJKA Vlajka bylo převážně studentské fašistické hnutí působící ve dvacátých a třicátých letech 20. století v tehdejším Československu. Po jeho zákazu se malá část bývalých členů pokoušela zformovat organizaci stejného jména a kolaborovat s nacistickou mocí. Předchůdcem Vlajky bylo Fašistické studentské sdružení, které se kvůli neshodám s Radolou Gajdou a omezování vlastní autonomie odštěpilo z Národní obce fašistické a přeměnilo se 20. 3. 1928 na Národní svaz mládeže a studentstva, který začal vydávat časopis Vlajka.

Ilegální Vlajka druhé republiky - Vlajka - Maffie V druhé republice se prodrala k moci především česká konzervativní pravice, která v čele s agrárníky ustavila 18. listopadu 1938 Stranu národní jednoty. Do SNJ vstoupily i všechny fašistické organizace mimo Vlajky, které byla jako jediné fašistické organizaci 11. listopadu 1938 zastavena činnost. Hlavní náplň této Vlajky se vyznačovala šířením antisemitských a fašistických letáků, teroristickými útoky na židovské objekty a přípravou k převzetí moci: „Až situace dozraje, přijde náš první úder, jenž zdrtí a smete do prachu shnilý židozednářský režim.“ Obsah vlajkařských letáků je zřejmý už dle úvodních hesel: „Ženy, pozor na Židy“, „ Nezapomeňte, Žid je nebezpečný“, „Kupujte jen české výrobky v ryze českých obchodech“, „Pamatujte na budoucnost svých dětí“, „Dobytek do chléva a Židé do Ghetta“, „Odbenešit“, „Židé jsou kletba národů“ apod. V Praze se úzké vedení Maffie scházelo v zadních místnostech kavárny Technika na Karlově náměstí, zde se připravovaly návrhy letáků. Mládež Vlajky vytvářela svoje vlastní letáky v místnostech Svazu mediků, jehož předsedou byl Jan Černý, který byl v listopadu 1939 zastřelen Němci po razii na kolejích. Další důležitá vlajkařská buňka se nacházela v Plzni. Jejím vedoucím byl arciděkan Antonín Havelka, zarytý antisemita, který však nebyl zapojen do „maffiánské“ konspirace, vedl místní tzv. Novočeskou besedu, jež měla působit jako osvětová a kulturní společnost pod centrálním vedením Thuna-Hohensteina a zároveň fungovat jako krycí organizace pro Maffii. Hlavním činitelem plzeňské Maffie a spojkou s pražským ústředím byl geometr Jan Konrad. Maffie se nespokojila jen s verbálními ataky proti židovskému obyvatelstvu, zorganizovala několik bombových atentátů „pekelnými stroji“ proti židovským objektům – kavárnám, domům, hřbitovům, synagogám atd. Byl naplánován i výbuch na dobu slavnostní bohoslužby v pravoslavném kostele Cyrila a Metoděje v Praze, nálož však pro poruchu nevybuchla. Antisemitistické akce postihly Prahu, Plzeň, Brno, Kroměříž, Hradec Králové, Dobříš a Příbram. Několik kolemjdoucích lidí bylo zraněno a nejvyšší daň zaplatili někteří neopatrní teroristé kvůli nekvalifikované manipulaci s explozivním materiálem. 27. února, den po dvou explozích v Praze, byli zadrženi přední členové Maffie Jan Rys, Jindřich ThunHohenstein, Zdeněk Vaněk, ing. Streibl a Polívka. Po těchto zatčeních se činnost vlajkařů relativně utlumila. Zmínění se ale příliš dlouho ve vězení neohřáli. Večer 14. března, den před příchodem okupačních vojsk, byli na příkaz ministra vnitra propuštěni na svobodu. Ještě téhož dne se sešli ve své oblíbené kavárně Technika. Zde se dozvěděli o přítomnosti německých vojsk v Moravské Ostravě. 15. března kolem deváté hodiny se v Praze objevily první jednotky Wehrmachtu. Do sídla parlamentu v Rudolfinu se začali scházet členové NOF, Akce národní obrody a vlajkaři. Fašisté chtěli využít vzniklého mocenského vakua, aby se konečně dostali k moci. Po složitých jednáních byl po ustavení tzv. Českého národního výboru (též Svatováclavského), jakési fašistické prozatímní vlády, zvolen jeho předsedou generál Gajda. Naděje Svatováclavského výboru byly zmařeny Hitlerovým vyhlášením protektorátu a uznáním dosavadní vlády. Němcům se totiž nezamlouvalo to, že by museli s českými fašisty jednat jako rovný s rovným.

114

Použitá literatura. K napsání tohoto volného pokračování bylo použito vzpomínek pamětníků z okolí a z dalších zdrojů především: Osobní kronika zlákovického a milešovského kronikáře pana Aloise Hejry z Klenovice díl druhý, strana 230 až 272 Články z Příbramského týdeníku Periskop na pokračování o středním Povltaví – Václav Mezera Částečně i z knihy Co odnesl čas a Vltavská voda – Milan Mezera 2006. U převzatých částí z knih jiných autorů s ohledem na jejich autorská práva, uvádím vždy jméno autora a cituji doslovně, což autorský zákon povoluje. Pokud je vložena moje poznámka je to v poznámce uvedeno nebo změnou písma odlišeno a označeno v závorce zkratkou FŠ. Na Frontě studené války – internet www.ustrcr.cz/data/pdf/vystavy/na-fronte.../katalog-cz.pdf Příbramské meteority http://www.tyden.cz/rubriky/veda-a-technika/veda/akademie-ved-vystavi-slavne-pribramske-meteority_118368.html

Podmoky 1999, brožurka vydaná k výročí obce Wikipedie.cz První světová válka – Kniha: Josef Volf, Jana Barešová, Jarmila Šárová Legionáři z Příbramska – Vydalo okresní muzeum Příbram 2002 Přední Chlum – Marie a Stanislav Čedíkovi Milešov 1995 Pevnosti Vltavská linie svazek 14. Radan Lášek Z různých internetových www.stránek Vývoj Milevska a okolí od pravěku až do roku 1939 ing. Jaroslav Růžička Milevsko a jeho kraj. Turistika, památky, historie. Josef Kytka 1940 Vyhnanci akce „kulak“ Zločiny komunismu proti lidskosti. Miloslav Růžička 2008

115