Bohemia centralis Praha, 10: 71—92, 1980
Houby Kokořínska Die Kokoříner Pilze
Věnováno památce učitele prof. dr. Jaroslava Pekla ANTONÍN PŘÍHODA
ÚVOD Skalní města tvořené kvádrovými pískovci jsou velmi vděčnými místy pro studium nejrozmanitějších hub, velkých i mikroskopických, fytopatogenních, saprofytických i mykorhizních. Velká různorodost mikroklimatických podmínek od vyprahlých skalních plošin až po chladné a stále vlhké rokle a štěrbiny v skalních soutěskách, kam nikdy nezasvitne slunce, umožňují život četným druhům hub s nejrůznějšími ekologickými požadavky. Na dně dolin a zvláště úzkých roklí se hromadí množství humusu i hrubších rostlinných zbytků, které jsou vynikajícím živným substrátem pro houby. Protože poměry vlhkosti, světla i teploty a někde i složení půdy jsou velmi rozmanité, byl i původní vegetační kryt velmi pestrý. Zbytky tohoto krytu se zachovaly zvláště na místech pro lesní hospodářství špatně přístupných; k tomu pak přistoupily porosty uměle založené člověkem s introdukovanými dřevinami, s nimiž se dostaly do těchto oblastí další nové druhy hub. Je proto s podivem, že se výzkum pískovcových skalních měst po mykologické stránce značně zanedbával a někde téměř úplně opomíjel. Obdivovatelem těchto území po mykologické stránce byl profesor Vysoké školy zemědělské, dr. Jaroslav Peklo, který v nich studoval především fytopatogenní houby a mykorhizy v okolí Hrubé Skály a v Broumovských stěnách. Po druhé světové válce chtěl rozšířit tento výzkum i na rozklad hrabanky a antibiotika produkované houbami žijícími v lesních společenstvech těchto oblastí.
71
Byl si dobře vědom toho, jaký význam může mít pro člověka bohatství genofondu hub nejrozmanitějších typů, jež se tam udržely díky kontinuitě vegetačního krytu, který se tam uchoval často jen díky nepřístupnosti, byť někdy i jen na malých, ale ekologicky velmi vyhraněných stanovištích. Bohužel, i když po odchodu z Vysoké školy zemědělské soukromě pokračoval v tomto výzkumu a trvale si k tomu pronajal pokoj v chatě Hvězda na Broumovsku, jehož používal jako terénní biologickou stanici, nemohl již tuto práci dokončit a nic z ní uveřejnit. Výzkumu Broumovska a Českého Ráje se sice věnovalo ještě několik mykologů, ale publikací z této oblasti je velmi málo. Nejsoustavněji snad studuje velké houby skalních měst u Mnichova Hradiště dr. Josef Herink, v Dolnolabských pískovcích studoval houby především dr. M. Svrček. Nejvíce publikovaných nálezů hub z pískovcových oblastí se týká mikroskopických hub, rzí a snětí. Kokořínsko, ač je nejblíže Praze, zůstávalo v mykologickém výzkumu snad na posledním místě. Ve Velenovského díle České houby je pouze několik údajů z Kokořínska ze sběrů M. Mickové, Kříženeckého a Reisnera. V monografii břichatkovitých hub, vydané ve Flóře ČSR, je jen velmi málo údajů z Kokořínska. Mikroskopické houby sbírali v této oblasti Bubák a Kabát. Některé sběry velkých hub od Kříže (z října 1934) a Šimonkové jsou v herbáři dr. J. Herinka, nebyly však zveřejněny.
DOSAVADNÍ ÚDAJE O HOUBÁCH NA KOKOŘÍNSKU
Nejpozoruhodnější houbou Kokořínska je battarrovka, určované původně jako battarrovka pochvatá - Battarrea phalloides (DICKS.) ex PERS. Prvně našel tuto houbu J. Kříženecký v srpnu 1917 v písku pod skalou v místě zvaném "Nedoma" u Kokořína. Jeho nález uveřejnil SMOTLACHA ( 1919) a cituje jej VELENOVSKÝ (1920-22). Po několika desítiletích byla battarrovka nalezena na jiném místě poblíž Kokořína a donesena do vinohradské pobočky Čs. mykologické společnosti bez bližších údajů. V tomto případě šlo o battarrovku Stevenovu - Battarrea stevenii (LIB.) FR., jak jsem měl možnost se přesvědčit srovnáním této plodnice s plodnicemi sbíranými v Řecku. Potvrdily to pak i další nálezy mladších plodnic této houby u Kokořína. Dokladový materiál battarrovky nalezené v roce 1917 se neuchoval a houba byla tehdy určena jen podle popisu a jednoduchého nákresu. Protože se tehdy soudilo, že v mírném pásmu roste pouze battarrovka pochvatá, zdálo se určení jednoznačné, ale je pravděpodobnější, že tehdy šlo rovněž o battarrovku Stevenovu i 72
podle ekologie nalezené houby. Battarrovka pochvaté, známá z okolí Brna, roste v dutých stromech. 24. Další význačné břichatkovité houby písčitých borů uváděné z Kokořínska jsou kořenovec žlutavý - Rhizopogon luteolue FR. et NORDH. emend. TUL. -a kořenovec náčervenalý Rhizopogon roseolus ( CORDA in STURM ) TH. M. FRIES. Kořenovec žlutavý je podle KAVINY (1918) všeobecně rozšířen v polabských borech a zvláště význačný je pro písčité bory křídových pískovců na Mělnicku, kde se místně nazýval dokonce mělnické lanýže. Do Národního muzea se však nedostala ani jedna položka této houby z uvedené oblasti. Kořenovec načervenalý zápašný - Rhizopogon roseolus var. foetens SVRČEK - sbíral dne 2.5.1934 u Liběchova Hošek. Kořenovce jsou podzemní houby s hlízovitými plodnicemi rostoucími mělce pod povrchem půdy. Kořenovec žlutavý je vázaný na borové lesy na
24. Battarrovka Stevenova - Battarrea stevenii : plodnice, vlákna kapilicia s výtrusy a mrštník.
25. Kořenovec žlutavý - Rhizopogon luteolus: plodnice a výtrusy.
73
písčitém podkladu, kořenovec načervenalý není tak přísně ekologicky vázaný, neboť roste jak v lesích listnatých nebo smíšených, tak i jehličnatých a na rozmanitých geologických podkladech, nejčastěji se však vyskytuje na písčitých nebo písčitohlinitých půdách. Další břichatkovitou houbou, známou z Kokořínska, je hvězdák vlhkoměrný - Astraeus hygrometricus (PERS.) MORG. Tato houba je vázána na dub nebo borovici a roste na výslunných, skalnatých, kamenitých nebo i hlinitých svazích nejrozmanitějších geologických podkladů. Z Kokořínského údolí byla popsána nová forma, a to hvězdák vlhkoměrný rezavý Astraeus hygrometricus f. ferrugineus J.V. STANĚK. Od typické houby se liší robustnějšími červenohnědými plodnicemi. Sbíral ji v únoru 1951 J. Böhm. Z Kokořína popsal VELENOVSKÝ (l.c.) nový druh pýchavky, který nazval pýchavka česká - Lycoperdon bohemicus VEL.
26. Kořenovec načervenalý - Rhizopogon roseolus; plodnice, průřez plodnicí a výtrusy
. 27. Hvězdák vlhkoměrný - Astraeus hygrometricus: uzavřená plodnice za sucha a postupné otevírání za vlhka.
74
Tuto houbu sbírala M, Micková u Kokořína. Herbářovou položku této houby z humózní smrčiny z místa zvaného Potočky z roku 1916 revidoval F. ŠMARDA ( 195l), který zjistil, že se houba mikroskopicky shoduje s druhem Calvatia saccata (VAHL.) MORG. (non PERS.) a označil ji jako Calvatia saccata f. capitata. V monografii břichatkovitých hub, vydané ve Flóře ČSR, tato houba se nazývá plešivka palicovitá typické - Calvatia excipuliformis ( PERS. ) PERD. var. excipuliformis. Hollósem popsaná C.e. var. capitata HOLL, se vyznačuje dlouhou tenkou stopkou, rozšiřující se ve velmi široký teřich, což je znak bez větší systematické hodnoty. Jde o houbu běžně rozšířenou v listnatých i jehličnatých lesích. Z písčitých borů kolem Kokořína uvádí VELENOVSKÝ (l.c.) jako další druh pýchavku stopkatou Lycoperdon uteriforme BULL., při revizi této houby však Fr. Šmarda zjistil, že jde rovněž o plešivku palicovitou - Calvatia excipuliformis (PERS.)PERD.
28. Plešivka palicovitá - Calvatia excipuliformis: plodnice, výtrusy a povrch mladé plodnice.
29. Kotrč kadeřavý - Sparaesis crispa: plodnice a výtrusy.
75
Z hub význačných pro borové lesy zaznamenává VELENOVSKÝ (l.c.) z okolí Kokořína jako hojný druh kotrč kadeřavý - Sparassis crispa ( WULF.) ex FR. Je to cizopasná nebo i saprofytická dřevokazná houba, které roste při patě kmenů živých borovic nebo u borových pařezů. Její podhoubí napadá živé kořeny borovic a působí jejich hnilobu. Z napadených kořenů, z kterých se roní pryskyřice, houba proniká až do jádrového dřeva při patě kmene. Napadené dřevo nejprve černá a nakonec se mění v drobivou žlutohnědou hmotu s protáhlými dutinkami vyplněnými bílým podhoubím. V posledním stadiu podhoubí proniká i do běli nebo až pod kůru, kde vytváří blanité nažloutlé vějířovité útvary a napadená borovice usychá. Na mrtvém dřevě může tato houba žít ještě několik let jako saprofyt. Z lesnického hlediska je to tedy houba značně škodlivá. Její mohutné plodnice jsou jedlé a velmi chutné. Z kyjankovitých hub VELENOVSKÝ (l.c.) popisuje a vyobrazuje od Kokořína palušku sítinovitou - Typhula juncea FR. Častěji se tato houba uvádí pod jménem Clavaria juncea ALB. et SCHW. ex FR. - kuřátka sítinovitá; někteří autoři ji řadí také do rodu Clavariadelphus. Její nitkovité, 4 - 12 cm dlouhé, jakoby voskovité plodničky vyrůstaly pozdě na podzim ze zetlelých opadalých listů bříz. Jinak rozkládá také bukové a dubové listy, a tak účinně přispívá k rozkladu hrabanky bohaté na třísloviny, které jinak brzdí rozvoj mnoha druhů hub. Z lesnického hlediska je to tedy velmi užitečná houba.
30. Paluška sítinovitá - Typhula juncea: plodnička na březovém listu a výtrusy (podle VELENOVSKÉHO).
76
Z hřibovitých hub VELENOVSKÝ (l.c.) uvádí z písčin u Kokořína hřib siný -Gyroporus cyanescens (BULL. ex FR.) QUÉL., rostoucí jinak také v horských bučinách. Je to dosti dobrá jedlá houba, tvořící mykorhizy jak s borovicí, tak i s bukem ve značně rozdílných ekologických podmínkách. Není u nás příliš hojná, ale tam, kde roste, tvoří někdy značné množství plodnic. Z velmi vzácných hřibovitých hub zaznamenal VELENOVSKÝ (l.c.) z Kokořínska podloubník siný - Gyrodon lividus (BULL. ex FR.) SACC, který našel O. Reisner u Mšena v roce 1915. Je to jedlá houba, tvořící mykorhizy v nižších polohách s olší lepkavou, v horách s olší šedou. Z lupenatých hub popisuje a vyobrazuje VELENOVSKÝ (l.c.) alzivku vláknicovitou Hebeloma etrophosum ( FR.) SACC, kterou našla u Kokořína Micková. Jde o houbu, připomínající spíše vláknici, rostoucí ve smrkových lesích. Většina slzivek patři k významným mykorhizním houbám jehličnatých i listnatých dřevin. Z vláknic sbírala Micková, který určil u Kokořína druh, VELENOVSKÝ (l.c.) jako vláknici tmavohnědou (PILÁT ji nazývá plavohnědá) - Inocybe cincinnata (FR.) QUÉL.
31. Hřib siný - Gyroporus cyanescens: plodnice, výtrusy a průřez
32. Podloubník siný - Gyrodon lividus: plodnice, výtrusy a průřez plodnicí.
77
Podle VELENOVSKÉHO (l.c.) je tato vláknice rozšířená v lesích všeho druhu a je snadno poznatelná. Vláknice odpovídající popisu tohoto druhu (VELENOVSKÝ, 1920-22, PILÁT, 1951) rostou na Kokořínsku ve vlhkých, uměle vysázených smrčinách ve stinných roklích, např. v oblasti Planého dolu, zvláště v těch částech, kde je podklad bohatší vápníkem. Houba se patrně účastní na rozkladu smrkové hrabanky. SVRČEK (1960) ji uvádí z umělých smrčin na Karlštejnsku, FR. ŠMARDA ( 1960) jako humusovou houbu teplomilné habrové doubravy společenstva Querco-Carpinetum primuletosum veris KLIKA z Čebínky u Brna. Podrobnější studium by si zasloužila ještě další lupenatá houba, u které mezi šesti nalezišti uvádí VELENOVSKÝ (l.c.) také Kokořínsko, a to penízovka řidkolupenná Collybia xanthopus FR. O této houbě, patřící do okruhu penízovky dubové - Collybia dryophila (BULL. ex FR.) KUMM., VELENOVSKÝ (l.c.) píše, že roste v lesích a hájích řidčeji než Collybia dryophila, velmi často však roste také v trávě na zahradách a na paloucích mimo les. V hraběnce smrkových porostů Kokořínska (např. v oblasti Planého dolu) roste houba uvedeného typu, která se poněkud liší od penízovky dubové rostoucí v hrabance
33. Slzivka vláknicovité - Hebeloma strophosun : plodnice, výtrusy a cystidy (podle VELENOVSKÉHO).
34. Vláknice tmavohnědé - Inocybe cincinnata: vlevo - plodnice, výtrusy a cystida (podle VELENOVSKEHO), vpravo - orig. podle Velenovského položky z Hrusic.
78
listnatých dřevin,a to především nápadně řidšími a vyššími lupeny. Třeň má tato houba poněkud zploštělý, po celé délce stejně tlustý, dole nerozšířený, zato bílými vlákénky podhoubí hřebílkatý a prodloužený v kořenovitý výběžek. Houba se výrazně uplatňuje při rozkladu smrkové hrabanky. Z vřeckatých hub uvedl VELENOVSKÝ (l.c.) z Kokořínska dva druhy. Kořenitka nadmutá - Rhizina undulata FR. - je dosti hojné houba v jehličnatých lesích, kde se objevuje především na spáleništích a někdy působí hynutí sazenic nebo mladých stromků jehličnatých dřevin (poblíž Tuchořic u Loun způsobila hynutí také bukových sazenic, kterými bylo zalesněno rozsáhlé spáleniště na opukové stráni). Druhou houbu našla v říjnu 1919 u Kokořína M. Micková a VELENOVSKÝ (l.c.) ji uvádí pod jménem chřapáč bledý - Helvella pallescena SCHAEFF., i když v poznámce podotýká, že pochybuje, je-li to samostatný druh. Podle MICHAELA a HENNIGA (1960-75) jde o vzácnou houbu, rostoucí hlavně pod lískami. Z podnětu recenzenta rukopisu, V. Skalického, jsem dne 4.V.1960 zrevidoval některé položky z Velenovského sběrů, které by mohly být sporné, s tímto výsledkem: Sparassis crispa - v herbáři pouze položka s označením Velenovský - Fungi bohemici bez bližších dat. Typhula juncea - není ve sbírkách, stejně jako Hebeloma strophosum. Inocybe circinnata - vyschlý zčernalý preparát ve válci č. 333 s označením Hrusice, 4.X.1914; odpovídá Velenovského popisu. Collybia xanthopus - v herbáři jedna malé suchá plodnička s označením Babice,
35. Penízovka řídkolupenná - Collybia xanthopus (vlevo) a penízovka dubová - Collybia dryophila (vpravo): průřez plodnicí a výtrusy.
79
VIII. 1918, Zvěřinové; makroskopicky odpovídá houbě z okruhu Collybia dryophila, hustotu lupenů na vyschlém preparátu lze však těžko posoudit. Ve válci č. 129 jsou dva druhy hub s označením Collybia xanthopus a Flammula squamosa z Mnichovic. Plodnice druhu Collybia jsou však zcela jiné, statné, se silným třeněm, odpovídající spíše penízovce kuželovité Collybia asema (FR.) KUMM. - nebo penízovce máslové - Collybia butyracea (BULL . ex FR.) KUMM. 36.
Kořenitka nadmutá - Rhizina undulata: plodnice, nad ní výtrusy, vpravo
vřecko a parafýzy.
37. Chřapáč bledý - Helvella pallescens: a - podle MICHAELA a HENNIGA; b - originál obrázku podle Velenovského položky z Kokořína: plodnice ze dvou pohledů, výtrusy, parafýza a vřecko (odpovídá spíše chřapáči kadeřavému - Helvella crispa (SCOP.) FR.).
80
Helvella pallescene SCHAEF. - ve válci č. 464 je dobře zachovalé plodnice s označením Kokořín, X. 1919. Vřecka jsou velké 150 - 172 x 14 - 15,-, parafýzy jsou dlouhé 180 185µ, tlusté 2,5µ, nahoře rozšířené až na 3,5µ. Výtrusy jsou elipsoidní, s velkou olejovou kapkou; jejich velikost je 16,5 - 21 x 12,5 - 14 µm. Houba odpovídá spíše chřapáči kadeřavému - Helvella crispa (SCOP.) FR. Zhodnocení taxonomické hodnoty druhu Helvella pallescens SCHAEF. stejně jako to, zda popis tohoto druhu pod tímto jménem splňuje podmínky, aby toto jméno bylo platné, vymyká se účelu i rozsahu této publikace. F. BUBÁK (1906) zaznamenává z Kokořínska a Liběchovska pět druhů rzí, a to Uromyces inaequtaltus LASCH pod jménem Uromyces silenes (SCHLECHT.) FUCKEL na Silene nutana L. ze Želíz u Liběchova, Uromyces geranii (DC) FR. na Geronium palustre L. od Kokořína, Puccinia dispersa ERIKSS. et HENK, na Anchusa arvensis (L.) M. BIEB. od Kokořína, Puccinia phragmitis (SCHUM.) KÖRNICKE na Rumex hydrolapathum HUDS. od Kokořína a Puccinia longissima SCHRÖT, na Sedum sexangulare L. od Želíz.
VLASTNÍ POZOROVÁNÍ Studiu hub byly věnovány především čtyři exkurze, a to 20.IX.1969, 24.VI.1972, 19.IX.1972 a 24.X.1979; avšak rovněž i při příležitostných rekreačních zájezdech na Kokořín a Pokličky byla věnována pozornost houbám. Vzhledem k zaměření pracovních úkolů na rozklad smrkové hraběnky a smrkového klestu byla věnováno pozornost především houbám smrčin. Hlavní trasou exkurzí 20.IX.1969 a 19.IX.1972 byl Kokořínský důl a postranní doliny v úseku mezi Harasovem a Vojtěchovem. Exkurze 24.VI.1972 vedla déle Planým dolem na vrch Zbrázděný, Střezivojice, Nedvězí, Rač, Pustý Zámek, dále do údolí Liběchovky k Bukoveckému mlýnu a do Zakšína a exkurze 24.X.1979 byla věnována smrčinám v oblasti jižně od Libovic, lokalitě Liščí díry u Brusného a roklím jižně od Ráje a rybníka Stříbrník. Z vzácnějších druhů byla dne 20.IX.1969 nelezena štítovka sametonohá -Pluteus plautus (WEINM.) GILLET, a to na odumřelém, asi 0,5 cm tlustém smrkovém kořínku, který byl zarostlý mechem, na svislé, vlhké pískovcové skalní stěně pod hradem Kokořínem. VELENOVSKÝ (l.c.) uvádí tuto štítovku pod jménem Pluteus praestabilie BRITZ. a našel ji na ztrouchnivělém borovém pražci ve své zahradě v Mnichovicích v srpnu 1920. Vacek sbíral tuto houbu opakovaně od roku 1938 do roku 1945 na smrkovém pařezu u Žarošic na Moravě. Na některých plodnicích sbíraných v srpnu 1945 pozoroval hnědé ostří lupenů. Plodnice z Kokořína měla klobouk průměru 2 cm, sépiově hnědý, na okrajích popraskaný; třeň byl vysoký 2 cm a tlustý 1 mm, na bázi byl hákovitě ohnutý a poněkud ztluštělý, tmavohnědý a 81
hnědě šupinatý. Lupeny, promíšené četnými kratšími lupénky, byly růžové, s hnědým ostřím. Při exkurzi 19.IX.1972 byla tato houba nalezena v blízké rokli znovu na smrkové větvi zčásti zasypané humusem a pískem. Plodničky byly větší, s kloboukem v průměru kolem 3 cm, černohnědým, šupinkatým, s třeněm, který je vysoký 3-4 cm a tlustý 2 mm, dole rozšířený až na 4 mm, na bílém podkladu, hnědě až černohnědě zrnitý, dutý. Lupeny měly rovněž ostří alespoň zčásti hnědavé. Pod jménem Pluteus plautus QUÉL. byla popsána ještě jiné houba, která se nyní označuje jako štítovka zrnitá - Pluteus granulatus. Roste rovněž na trouchnivém dřevě jehličnatých stromů, především jedlovém. Plodnice má větší, s kloboukem v průměru až 6 cm, červenohnědým, pouze na středu černohnědě zrnitým, na okraji rýhovaným. Třeň je bělavý až nahnědlý, podélně rýhovaný. Na velmi jemném a provlhlém smrkovém klestu, promíšeném jehličím, zde rostla ještě houba příbuzné štítovkám, a to kukmák smrkový - Volvariella hypopithys (FR. ex KARST.) MOSER; měla kloboučky široké až 3 cm, bílé, na povrchu jemně vláknité, polokulovité, s kuželovitě zahroceným vrcholem. Válcovitý třeň nebyl příliš delší než průměr klobouku a byl bílý, jemně pýřitý až lysý. Vyrůstal z volné, špinavě bílé až nahnědlé pochvy rozeklané ve tři laloky. Nejčastější houbou na smrkovém klestu, vzácněji i na spadlých borových větvích a běžně na opadalých větvích listnáčů s měkkým i tvrdým dřevem, je trepkovitka zploštělá Crepidotus applanatus (PERS. ex FR.) KARST.
38. Štítovka sametonohá - Pluteus plautus: plodnice, výtrusy, průřez plodnicí, cystidy a pokožkové buňka z vrcholu klobouku.
82
Tvoří polokruhovité plodnice mušlovitého tvaru, nestejné velikosti, dosahující průměru až 4 cm. Roste jednotlivě, v malých skupinách nebo v řídkých trsech, často pospolitě ve velkém množství (což bývá častější na spadlých větvích listnatých dřevin); na smrkových větvích se vyskytuje spíše ojediněle. Plodnice mají kratičký třeň nebo jsou přímo bokem, popřípadě hřbetem přirostlé ke kůře. Svrchu jsou jemně hnědavě plstnaté až přitiskle šupinkaté. Lupeny jsou v mládí bílé, pak okrové až skořicově rezavě hnědé, husté a dosti vysoké. Výtrusný prach je hnědý, rovněž výtrusy jsou hnědé, kulovité, s olejovou kapkou, na povrchu velmi jemně bradavkaté, velké 5 - 6µ. Drobné větévky listnáčů a odumřelé stonky bylin rozkládá na Kokořínsku trepkovitka měnlivá - Crepidotus variabilis (PERS. ex FR.) KUMM.; má drobnější plodničky, široké 0,5 2,5 cm, vždy bez třeně, ledvinité nebo mušlovité, čistě bílé a bíle pýřité až chlupaté, bez okrového až nahnědlého (isabelového) odstínu, který je charakteristický pro dospělé plodnice trepkovitky zploštělé. Výtrusy jsou oválné až jádrovité, velmi jemně tečkované, velké
39. Kukmák stromový - Volvariella hypopithys : plodnice, výtrusy a cystidy.
40. Trepkovitka zploštělá - Crepidotus applanatus: plodničky, výtrusy a cystidy.
83
5,5 - 7 x 3 - 3,5 µm. Mikroskopický rozdíl je i v neplodných buňkách na ostří lupenů (cheilocystidách). U trepkovitky zploštělé jsou tyto buňky většinou rovnoměrně válcovité, nanejvýš na vrcholu mírně kyjovitě zduřelé, u trepkovitky měnlivé jsou někdy kyjovitě, jindy lahvicovitě nebo vřetenovitě zduřelé, nebo na vrcholku laločnaté až nepravidelně větvené. Plodničky trepkovitky měnlivé vyrůstají vždy jednotlivě; i když rostou pospolitě, nikdy netvoří ani malé trsy. Z oblasti Kokořínska pochází Dostálův sběr trepkovitky měnlivé ze srpna 1940 s nalezištěm Nebužely prope Mšeno, který cituje PILÁT (1948). Velmi podobná je trepkovitka Crepidotus subsphaerosporus (LANGE ) KÜHN, et ROMAGN., které se liší širšími, oválně jádrovitými až skoro mandlovitými výtrusy, velkými 5,7 - 8,5 x 4,5 - 6 µm a výrazně, ale kratičce ježatě tečkovanými. Plodničky jsou velmi drobné, velké 0,4 - 1,2 mm; rostou jak na dřevě listnáčů, tak i jehličnanů. LANGE uvádí tuto houbu jako varietu trepkovitky měnlivé, KÜHNER a ROMAGNESI jako samostatný druh. Protože v Pilátově monografii trepkovitek ani v Klíči není tato houba uvedena, není vyloučeno, že její případné nálezy nebyly správně určovány. Smrkové jehličí, větévky, odřezky dřeva i staré pařízky na Kokořínsku rozkládá penízovka nahloučená - Collybia acervata (FR.) KUMM., rostoucí v trsech až po deseti plodnicích; má červenohnědé klobouky široké 2-5 cm, velmi husté, pleťově narůžovělé lupeny a dutý, červenohnědý, pod kloboukem bíle ojíněný třeň; jehličí a drobné větévky pod trsy plodnic jsou prorostlé špinavě bílým až červenohnědým podhoubím a snadno se drolí. Borové jehličí a drobné větévky podobným způsobem rozkládá penízovka masová Collybia putilla (FR.) SING., zařazovaná také někdy mezi špičky s označením Harasmius putillus FR.;
41. Trepkovitka měnlivá - Crepidotus variabilis: plodničky, výtrusy a cystidy.
84
její plodnice rostou jednotlivě a jsou celé skořicově hnědé, za vlhka tmavší, stářím blednou. Dutý třeň je dole kyjovitě zduřelý a obrostlý bílým vatovitým podhoubím, které prorůstá a intenzívně rozkládá okolní hrabanku. Odumřelé borové kořeny, pařezy i části dřeva, použité např. pro schůdky na příkrých úsecích stezek, intenzívně rozkládá houževnatec šupinatý - Lentinus lepideus (FR. ex FR.) FR. (např. v okolí Pokliček). Postižené dřevo ztrácí pevnost, až změkne a skořicově voní. Při exkurzi 24.X.1979 byla věnována pozornost zdravotnímu stavu smrku vzhledem k počínajícím škodám exhalacemi z mělnické elektrárny. Na smrcích první věkové třídy bylo patrné značné zaprášení jehlic a větévek a oslabení sáním mšic. Na jehlicích všech ročníků bylo lze najít počáteční příznaky nákazy houbou rodu Lophodermium jako malé hnědavé až nafialovělé skvrnky v okolí průduchů a příčné fialové až fialově hnědé proužky napříč jehlici.
42. Penízovka nahloučená Collybia acervata
43. Penízovka masová - Collybia putilla: plodničky, průřez plodničkou a výtrusy.
85
Tyto příznaky jsou shodné pro nákazy houbou Lophodermium macrosporum (HARTIG) REHM i Lophodermium piceae (PUCKEL) HÖHNEL. Houba Lophodermium macrosporum však napadá pouze jehlice posledního ročníku, takže na starších ročnících jde pouze o napadení houbou Lophodermium piceae. Plodničky Lophodermium macrosporum se podařilo najít jen zcela ojediněle na jednotlivých jehlicích, ačkoli v údolích s větší vzdušnou vlhkostí má tato houba optimální podmínky k vývoji a bývala tam zcela běžná. Lophodermium piceae za normálních okolností u zdravých smrků napadá přirozeně odumírající jehličí nejstarších ročníků a plodničky se vyvíjejí až na opadalém jehličí na zemi. V hrabance pod smrky omezuje rozvoj této houby mikroskopické vláknitá houba Sphaeridium
44.
Houževnatec šupinatý - Lentinus lepideus: plodnice a výtrusy
. 45. Lophodermium piceae - smrková jehlice s příčnými proužky a plodničkami a vřecko s výtrusy (vlevo); Lophodermium macrosporum - smrková jehlice s dlouhými plodničkami a vřecko s výtrusy (vpravo).
86
candidulum SACC., rozkládající opadalé jehličí tak rychle, že plodničky Lophodermium piceae, které potřebují k vývoji asi rok, nestačí se vyvinout a dozrát. U nějak oslabených smrků, např. suchem, kůrovcem, podvýživou apod., začne napadat Lophodermium piceae všechny ročníky jehličí a způsobí tzv. sypavku smrku. Postiženy mohou být smrky v každém věku, od sazenic ve školkách až po mýtné porosty. K hromadné nákaze touto houbou dochází také ve smrčinách oslabených kouřovými exhaláty v počátečním stadiu. Kromě vlastního oslabení smrků napomáhají množení houby i změny v mikroflóře hrabanky způsobené exhaláty, především ústup antagonistické houby Sphaeridium candidulum. Plodničky Lophodermium piceae se pak někdy ještě vyvíjejí na neopadalém jehličí na přízemních větvích smrků, zarostlých trávou; zjistilo se to i při exkurzi 24.X.1979, kdy byly plodničky této houby nalezeny va větším množství v Liščích dírách na Kokořínsku. Ústup houby Lophodermium macrosporum, pravděpodobně citlivé na exhaláty, a nástup Lophodermium 46. Bělochoroš hořký - Tyromyces stipticus: plodnice ze strany a zespodu, průřez plodnicí a výtrusy.
47. Helmovka mléčná - Mycena galopoda: vývoj plodnice, průřez plodnicí, výtrusy a cystidy.
87
piceae s popsanými průvodními jevy se projevil ve velkém množství stejným způsobem v Krušných horách po roce 1950, při počínajících kouřových škodách v Jizerských horách po roce 1970 a v západní části Krkonoš u Harrachova po roce 1975. Lze tedy očekávat pokračující odumírání smrků i na Kokořínsku, ale jeho rychlost nelze zatím předem odhadnout, neboť postup hynutí, trvající v Krušných horách více než 25 let, proběhl v Jizerských horách již za 7 let. Z chorošovitých hub byl pozorován v Liščích děrách a okolí 24.X.1979 bělochoroš hořký - Tyromyces stipticus (PERS. ex FR.) KOTL. et POUZ., a to nejen jako dřevokazná saprofytická houba rozkládající pařezy, ale i jako ranový cizopasník živých smrků, působící intenzívní červenohnědou hnilobu dřeva. Z hub rozkládajících opadalé smrkové jehličí tam byla nalezena helmovka mléčná Mycena galopoda (PERS. ex FR.) KUMMER, která se snadno pozná podle toho, že z křehkého třeně po přelomení roní kapénku čistě bílého mléka. Z hub rozkládajících odumřelé dřevo smrku byly zjištěny dva zajímavější druhy hub. Staré pařízky a odumřelé kořeny rozkládala šupinovka žlutavé - Pholiota flavida (SCHAEFF. ex FR.) SING. Její plodnice vyrůstaly po dvou nebo třech z kořenujícího výběžku podhoubí pronikajícího do rozloženého dřeva. Klobouk měl v průměru 3-5 cm, na okraji byl bledožlutý, směrem ke středu přecházel do žlutorezavé barvy a na vrcholku byl rezavohnědý, na okraji s bílými zbytky závoje; lupeny jsou u mladých plodnic žluté, později rezavě hnědnoucí od výtrusného prachu. Žlutý třeň přecházel směrem dolů do nahnědlé až temně rezavohnědé barvy, dole byl kyjovitě rozšířený, dutý, v horní části byly na něm zbytky závoje jako jemná prstencovité kortina poprášená rezavě hnědým výtrusným prachem. Dužnina v klobouku byla citrónově žluté, v dolní části třeně až rezavě hnědé, bez chuti, ale s nepříjemným, hnilobně zemitým pachem. Na menších úlomcích smrkového dřeva, ponořených v hrabance a zaplavených vlhkým pískem, rostly v malých skupinkách plodničky šupinovky drobné - Pholiota scamba (FR.) MOSER. Klobouk měl nanejvýš 3 cm v průměru, byl nízce kuželovitý až plochý, někdy s nízkým hrbolem, okrový, na povrchu jemně vláknitý. Třeň byl prohnutý, dlouhý 2 - 3 cm a tlustý 2 - 3 mm, světle okrový a v dolní části bíle vlnatý. Světle hnědé lupeny byly široce přirostlé k třeni.
88
ZÁVĚR
Mykologický výzkum Kokořínska je teprve v samých počátcích a lze očekávat, že tam bude nalezeno ještě značné množství dalších druhů hub. Protože Kokořínsko je bezprostředně ohroženo exhaláty z nových mělnických elektráren, které vyvolají nežádoucí změny v bicenozách této oblasti, je nutno počítat s tím, že tím bude ovlivněna i mykoflóra. Bylo by proto potřebné podchytit dosud z valné části neznámé bohatství hub tohoto území, sledovat dále jeho změny a porovnávat je e jinými oblastmi podobného rázu už dříve ovlivněných exhaláty, jako jsou Tiské skály a Děčínský Sněžník v severních Čechách, i s pískovcovými skalními městy dosud co nejméně postiženými, jaké jsou např. v Českém ráji. 48. Šupinovka žlutavá - Pholiota flavida; plodnice, výtrusy a cystidy
. 49. výtrusy.
Šupinovka drobné - Pholiota scamba: vývoj plodniček, průřez plodnicí, cystidy a
89
Protože většina hub ekologicky přímo souvisí s životem dřevin a mnohé jsou i citlivými ukazateli rozmanitých ekologických podmínek i jejich změn, lze z výsledků mykologického výzkumu odvodit i závěry pro lesní hospodářství. Jako první lze očekávat ústup a odumíraní smrku a podle stupně změn ve smrkových porostech by bylo účelné včas zahájit převod smrkových porostů na porosty odolnějších dřevin. Pečlivě je pak třeba chránit a studovat porosty těch dřevin, kde nebude docházet k nápadnějším změnám, a z nich pak vycházet při lesních hospodářských plánech.
Zusammenfassung Im ersten Teil der Arbeit sind die ökologischen Bedingungen in den Sandsteinstellen für die günstige Verbreitung der grossen Zahl verschiedener Pilze kurz charakterisiert. Zu diesen Bedingungen gehören: die grossen Unterschiede in dem Mikroklima, das Reichtum der Vegetation, die Reste des ursprünglichen Waldbestendes, die sich bis in unsere Zeit erhalten haben, und schließlich auch die Fülle der pflanzlichen Reste in den schlecht zugänglichen felsigen Schluchten; dies alles bildete Bedingungen, die weder von der Forstwirtschaft, noch von einer anderen Tätigkeit des Menschen beeinflusst werden konnten. Die Aufforstung des zugänglichen Teiles dieses Gebietes durch neue Baumarten hatte eine Bereicherung von neuen Pilzsorten (die immer in solchen Wäldern wachsen)zur Folge. Der weitere Teil dieser Abhandlung schildert die Geschichte der mykologischen Forschung der in den Kokořín-Wäldern wachsenden Pilze. Zu den bedeutsamsten Funden gehört der Pilz Battarrea stevenii (LIB.) FR. Dan wird die eigene Pilzforschung des Verfassers erwähnt, die vor allem an das Studium der in den Fichtenwäldern und in dem Fichtennadelstreu wachsenden Pilze gerichtet war. Der Autor verfolgt dann den Einfluss der Eskalationen der nahe gelegenen Elektrizitätswerke an den Gesundheitszustand der Fichten und Pilze, besonders des Lophodermium macrosporum (HARTIG) REHM, dessen Rückgang schon festgestellt wurde, und des Lophodermium piceae (PUCKEL) HÖHNKL, (das das vorzeitige Abfallen der Fichtennädeln verursacht (dessen Verbreitung - ähnlich wie in den anderen durch die Eskalationen beschädigten Gebieten - durch die beginnende Schwächung und Beschädigung der Fichtenwälder angezeigt wird. Im Abschluss wird die Bedeutung der Pilze für die ökologischen Bedingungen und deren Änderung erwähnt. Der Verfasser setzt den Rückgang des Fichtenwaldbestandes voraus und empfiehlt den rechtzeitigen Übergang an widerstandsfähigere Baurasorten, die die Eskalationen besser aushalten, sowie den Schutz und das Studium dieser Baumsorten, die zugleich die Grundlage der neuen Aufforstung und deren Planung bilden sollten.
90
Literatura BENEŠ,J.; ROULOVÁ.Z.; ROHLÍK,J. (1978): Kokořínsko-Liběchovsko. - Soubor turistických map. BOURDOT,H.; GALZIN,A. (1927): Hyménomycétes de France. Sceaux. BUBÁK,F. (1906): Houby české I. Rezy (Uredinales) - Archív pro přírodovědecké prozkoumání Čech XIII. č. 5, Praha. DENNIS, R.W.G. (3968): British Ascomycetee - Lehre. DOMIN,K. (1942): Prodromus květeny mšenské. - Acta botanica bohemica 13. HARTIG,R. (1874): Wichtige Krankheiten der Waldbäume. - Berlin. HILITZER,A. (19291: Monografické studie o českých druzích řádu Hysteriales a o sypavkách jimi způsobených. - Praha. KAVINA,K. (1916): Nový český kořenovec. - Časopis Musea království českého 92 : 87-89. KREISEL,H. (1963): Ergänzungen und kritische Bemerkungen zur "Flora ČSR Gasteromycetes". - Če6ké mykologie 17 : 203-206. KÜHNER,R.; ROMAGNESI.H. (1974): Flore analytique des Champignons supériurs. - Paris. LANGE,J.E, (1935-1940): Flora Agaricina Danica I.-V. - Copenhagen. MICHAEL,E.; HENNIG,B. (1960-1975): Handbuch für Pilzfreunde I.-VI. - Jena. MOSER,M. (1978): Die Röhrlinge und Blätterpilze. - Kleine Kryptogamenflora II b (2. Jena. PILÁT,A. (1948): Evropské druhy trepkovitek - Crepidotus Fr. - Atlas hub evropských 6, Praha. PILÁT,A. (1951): Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. - Praha. PILÁT,A. et alii (1958): Gasteromycetes. Houby břichatky. - Flora ČSR, B 1, Praha. PILÁT,A. (1969): Houby Československa ve svém životním prostředí. Praha. PŘÍHODA,A. (1952): Sypavka smrku (Lophodermium abietis Rostr.). - Preslia 24 : 339-341. PŘÍHODA,A. (1953): Houby a bakterie poškozující dřevo. - Praha. PŘÍHODA,A. (1959): Lesnické fytopatologie. - Praha. PŘÍHODA,A. (1970): Battarrea etevenii (LIB.) FR. v Řecku. - České mykologie 24 : 40-43. SAVULESCU,T. (1953): Monografia Uredinalelor din Republice populara Romana I.-II. Bucuresti. SINGER,R. (1975): The Agaricales in modern taxonomy. - Vaduz. SIRŮČEK,M.; PAYER,M. (bez data): Orientační mapa okolí Mšena v Kokořínsku.Mšeno. SMOTLACHA,M. (1919): Dva nové rody vyšších hub v Čechách. - Časopis československých houbařů 1 : 8-9, 158-161. SVRČEK,M. (I960): Eine mykofloristische Skizze der Umgebung von Karlštejn (Karlstein) im Mittelböhmen. - České mykologie 14 : 67-66.
91
SVRČEK.M. (1965): Současný stav mykofloristického Česká mykologie 19 : 85-99, 155-174.
výzkumu
Československa.-
ŠMARDA,F. (1951): Lycoperdinearum in opere J. VELENOVSKÝ: "České houby" (Fungi Bohemiae, Pragae 1922) descriptarum revisio critica. - Studio botanica čechoslovaca 12 : 233-243. ŠMARDA,F. (i960): Mykofloristická charakteristika rostlinných společenstev Čebínky u Brna. - Česká mykologie 14 : 222-228. VACEK,V. (1948): The Bohemian and Moravian Species of the genus Pluteus. - Studia botanica čechoslovaca 9 : 30-48. VELENOVSKÝ,J. (1920-1922): České houby. - Praha. VESELÝ,R.; KOTLABA.F.; POUZAR.Z. 1972 : Přehled československých hub. Praha. Adresa autora: Doc, ing. Antonín Příhoda, CSc, 252 67 Tuchoměřice 26
92
