Bohemia centralis, Praha, 12:91-113,1983
Současný stav přírodního prostředí Křivoklátska podle výpovědi malakofauny Gegenwärtiger Zustand der Naturumwelt des Křivoklát - Gebietes nach der Aussage der Weichtierfauna
VOJEN LOŽEK
ÚVOD Cílem této studie je shrnout poznatky získané dlouholetým výzkumem fauny suchozemských i sladkovodních měkkýšů Křivoklátska z hlediska zachování přírodních poměrů jako jednoho z dílčích podkladů pro vyhodnocení významných přírodních i společenských hodnot této chráněné krajinné oblasti. Náš příspěvek se zaměřuje především na tyto okruhy otázek: a/ vytyčení biocenóz, jejichž měkkýši složka mé charakter blízký přírodě; b/ topografické rozložení těchto biocenóz ve vztahu k podkladu, reliéfu a vegetaci; c/ reprezentativnost těchto biocenóz v širším geografickém rámci, především rozlišení společenstev výjimečné povahy a unikátních ukázek vyhraněných stanovištních poměrů; d/ podchycení územních celků z hlediska zachování co nejúplnějších souborů charakteristických stanovišť /tj. zachování úplné místní katény biotopů/; e/ sledování antropogenních zásahů a jejich následků; f/ odhad přirozeného trendu vývoje křivoklátských malakocenóz; g/ možnosti uchování a dalšího rozvoje vybraných ploch, kde se zachoval stav blízký přírodě nebo kde se lze vhodnou péčí tomuto stavu přiblížit.
91
METODIKA Měkkýši jsou zde využiti jako skupina bezobratlých, která je dnes natolik prozkoumaná z hlediska geografického rozšířeni a ekologických nároků, že ji lze využít jako modelovou skupinu, jejímž rozborem lze získat opravdu spolehlivé výsledky bez nebezpečí chyb podmíněných nedostatečným počtem dokladů. Zvláštní výhodou měkkýšů však je, že lze ověřit závěry odvozené z rozboru současného stavu pomoci fosilních nálezů (LOŽEK 1981b). Při tomto ověřování se vychází z rozšíření jednotlivých druhů i celých společenstev ve vztahu ke stanovištním podmínkám v daném území a dosažené výsledky se srovnávají s podobnými pozorováními v širší oblasti, tedy především ve středních Čechách, ale i jinde v ČSSR, popřípadě i v jiných částech střední Evropy. Přímým podkladem jsou rozsáhlé sběry na husté síti nalezišť v celé CHKO, doplněné na vhodných mlatech kvantitativními rozbory a v rámci možností vývojovými sledy fauny v poledové době. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v těsném sousedství Křivoklátska leží Český kras, kde lze nalézt takřka neomezený počet fosilních dokladů v nejrozmanitějších stanovištních poměrech, což je možno většinou velmi dobře využít i pro posouzení poměrů na Křivoklátsku.
STAV VÝZKUMŮ Jak dokládá poměrně hustá sít nalezišť, rozložená na celém území CHKO i v jejím bezprostředním sousedství, zejména na Kačáku, tzn. v části Křivoklátska, která nebyla pojata do CHKO, jsou již v současné době k dispozici bohaté doklady ze všech částí Křivoklátska. Jde o výsledky sběrů prováděných v rozpětí více než 40 let, které se na mnoha místech opakovaly, takže lze podchytit některé změny podmíněné jak přírodním vývojem, tak i lidskými zásahy, zejména v souvislosti se změnami novodobého hospodářství. Většinu těchto dokladů obsahuje malakofaunistický přehled Křivoklátská (LOŽEK 1975), který shrnuje i veškeré údaje uveřejněné již dříve a opírá se o sít 165 zpracovaných nalezišť. Od té doby se tato síť rozšířila o dalších 71 lokalit, které jsou uvedeny v přehledu. Oblast na severním břehu Berounky Hřebečníky, Hřebečský luh /1977/, Skřivan, Pavlův luh /1981/, Skřivan, údolí Všetatského potoka /1981/, Skřivan, Komorní luh /1981/, údolí Tyterského potoka mezi Kohoutovým mlýnem a gypsárnou /1981/, V. Buková, sráz mezi Lítým luhem a Višňovou /1976/, Velká Buková, Nad řekou /1981, Velká Buková, školní naučná stezka /1981/, Pustověty, údolí Rakovnického potoka u stanice Lašovice /1978/, Městečko, údolí Rakovnického potoka 92
pod Hučavkou /1978/, Kalubice, Kalubická rokle /1978/, Kalubice, loužek jihovýchodně pod Vrchovou - 409 m /1978/, Městečko, Hučavka /1978/, Pustověty, údolí od N. Domu /1978/, Velká Buková, Trnový loužek /1978/, Křivoklát, srázy k Rakovnickému potoku západně pod Amalínem /1980/, Křivoklát, obec - zahrada Správy CHKO /1977/, Křivoklát, rokle pod Amalínem /1981/, Křivoklát, ústí Rakovnického potoka do Berounky /1981/, Luzná, Krásná dolina /1978/, Lužná, Belšanka /1978/, Luzná, údolí od Merklovky k Čistému rybníku /1978/, Křivoklát, Sokolí /1978/, Křivoklát, Špičatka /1978/, Křivoklát, rokle v Brdatce /1976/, Řevničov, Kraclavská luka /1981/, Řevničov, Horní Kracle /1981/, Ruda, Dolní Kracle /1981/, Lány, Husákův loužek /1980/, Lány, Myší díra /1980/, Ruda, Brejl-Klíčavská Stráň /1980/, Městečko, luh pod tratí Svinská - pobočka Stříbrného luhu /l980/, Městečko, Svatá Alžběta /1980/. Oblast na Kačáku /mimo hranice CHKO/ Ptice, meandr Kačáku u Podkozl /1976/, Ptice, údolí západně pod ostrohem Odersko /1976/, Ptice, údolí jihovýchodně pod ostrohem Odersko /1976/, Úhonice, údolí západně pod ostrohem Kbel /1976/, Libečov, údolí Kačáku u Rejnova /1980/, Úhonice, západně od úpatí Modrého vrchu /1980/, Chrustenice, údolí Kačáku - luh /1980/. Oblast na jižním břehu Berounky Lišná, Svatý Petr /1976/, Skryje, Malý Vlastec - 565 m /1979/, Broumy, Hřeben - východ /1979/, Skryje, Míza nad Bušohradem /1976/, Broumy, Míza pod Bušohradem /1976/, Karlova Ves, Vápenný vrch nad Týřovem /1975/, Karlova Ves, Holubí loužek /1974/, Karlova Ves, Ševcova cesta /1974/, Branov, Kouřimecké skály /1978/, Branov, vršek vedle sedla Velké Pleše /1978/, Branov, rokle proti Kněžské skále /1975/, Branov, rokle západně od rokle proti Kněžské skále /1975/, Branov, Čertův luh - pobočka Havlouše /1978/, Branov, Zimavý vrch - 513 m /1974/, Roztoky, pravostranná pobočka Klucné severně od Dlouhého hřebene /1974/, Roztoky, hřeben mezi Beraníkem a Dlouhým hřebenem /1974/, Roztoky, Čadkův luh - hranice SPR Stříbrný luh /1981/, Újezd n. Zbečnem, hřbet nad Čadkovým luhem /1981/, Újezd nad Zbečnem, Hák - 473 m /1978/, Újezd, prostřední loužek pod Hákem - u pěnovcového pramene /1978/, Újezd nad Zbečnem, sráz Bílé hory k Berounce /1978/, Újezd nad Zbečnem, spilitové skály severně od ústí Čertova luhu /1978/, Újezd nad Zbečnem, Bílá hora /1974/, Račice, vršek u Leontýnského rozcestí /1980/, Újezd nad Zbečnem, spilitové skály u nádraží Zbečno /1981/, Račice, spilitové skály nad trati do Zbečna /1981/, Račice, údolí východně od Pueté seči /1980/, Račice, loužek jižně od Chlumu - levostranná pobočka Žloukavy /1980/, Račice, luh jižně od Račic /1980/, Broumy, Malá Věrovka /1975/, Svatá, loužek Pod Vraním -západně pod Vraní skálou /1980/.
93
Z těchto nových sběrů byl zatím uveřejněn jen výzkum rezervace Sv. Alžběta, kde se podařilo zjistit pozoruhodně zachovalá lesní společenstva (LOŽEK 1981a). Z holocenních nalezišť pak byl zaznamenán podrobný sled měkkýších thanatocenóz U Eremita nedaleko Branova, který zachycuje vývoj fauny v autových porostech a dokládá, že zde nikdy nebyl výrazněji narušen člověkem (LOŽEK 1976a). Mimoto jsou dnes k dispozici i materiály z Čertova luhu a jeho pobočky, které svědčí pro podobný stav. Jak vyplývá z našeho přehledu, představuje současný malakozoologický materiál z Křivoklátská jeden z největších nálezových celků sebraných v ČSSR. Protože sousední území Českého krasu je zpracováno ještě podrobněji a i ze severního, severovýchodního a jižního sousedství CHKO jsou k dispozici materiály ze stovek nalezišť, poskytují dosavadní doklady spolehlivý základ k hodnocení přírodního prostředí oblasti. Není cílem této studie uvést plný výčet nových nálezů, avšak je účelné alespoň se v přehledu zmínit o nových nálezech některých indikačních druhů, o jejichž výskyty nebo absence se opírají naše závěry /tab. 1 a 2/. Nové nálezy některých indikačních druhů Ancylus fluviatilis (MÜLLER - Ševcova cesta. Cochlicopa lubricella (PORRO) - Prachoviště, Vysoký Tok, Malá Věrovka, vršek u sedla Velké Pleše, Kouřimecké skály, Sokoli. Vertigo substriata (JEFFREYS) - Husákův loužek, Kraclavská luka. Vertigo alpestris (ALDER) - Malá i Velká Věrovka. Orcula doliolum (BRUGUIERE) - Holubi loužek, údolí západně pod Oderském. Pupilla triplicata (STUDEH) - Jezírka /droliny/. Pupilla eterri (VOITH) - Špičatka. Ena obecura (MÜLLER) - údolí západně pod Úderskem. Arion silvaticus (LOHMANDER) - Čadkův luh, Pavlův luh, Všetatský potok, Kraclavská luka, Tyterský potok atd.; na Křivoklátsku zřejmě daleko rozšířený, dosud však nerozlišovaný! /det. S. Mácha/. Eucobresia diaphana (DRAPARNAUD) - Meandr Kačáku u Podkozí, údolí západně pod Kbelem, Husákův loužek. Vitrea diaphana (STUDER) - Kalubická rokle, sráz Bílé hory, Čadkův luh, Pavlův luh, Velká Buková - Nad řekou. Vitrea contracta (WESTERLUND) - Malé Věrovka.
94
Deroceras sturanyi (SIMROTH) - Tyterský potok. Tandonia rustica (MILLET) - meandr Kačáku u Podkozí, údolí jihovýchodně pod Úderskem, Trnový loužek, Malý Vlastec, Myší díra, hřbet nad Čadkovým luhem, Pavlův luh, školní stezka Křivoklát, Nad řekou. Euconulus alderi (GRAY) - Kraclavská luka. Cecilioides acicula (MÜLLER) - spility severně od Čertova luhu. Bulgarica cana (HELD) - Svatá Alžběta, loužek jižně od Chlumu /na Žloukavě/. Bulgarica nitidosa (ULIČNÝ) - sráz Bílé hory, spility u Račic, Ruthenica filograna (RÖSSMASSLER) - rokle proti Kněžské skále, Hák, prostřední loužek pod Hákem, západní loužek pod Hákem, loužek jižně od Chlumu. Trichia unidentata bohemica (LOŽEK) - prostřední loužek pod Hákem, Míza nad Bušohradem, spility u Račic, Trnový loužek, Čertův luh /Havlouš/, západní loužek pod Hákem, sráz Bílé hory, Sv. Alžběta, Tyterský potok. Trichia hispida (LINNÉ) - Kalubická rokle, Krásná dolina, Pavlův luh, Všetatský potok, Tyterský potok, Klíčavské stráně. Helicodonta obvoluta (MÜLLER) - Holubí loužek, Bílá hora, Malá Věrovka, rokle v Brdatce, Trnový loužek, Čertův luh /Havlouš/, Hák, pod Hučavkou, Malý Vlastec, Hřeben, loužek jižně od Chlumu, spility u Račic. Isognomostoma holosericum (STUDER) - Zimavý vrch /513 m/, hřeben mezi Beranikem a Dlouhým hřebenem, M. Věrovka, Sv. Petr u Lišné, Hák, Malý Vlastec, Hřeben. Fisidium amnicum (MÜLLER) - Kačák u Rejnova. Pisidium supinum (A. SCHMIDT) - Kačák u Rejnova /zde i Bithynia tentaculata (L.) /.
ROZBOR SOUČASNÝCH MALAKOCENÓZ Podobně jako v jiných pahorkatinách a vrchovinách vnitřních Čech se i na Křivoklátsku nápadně projevují rozdíly mezi ostrými údolními zářezy, které vznikly vlivem mladé kvartérní eroze, a starým zarovnaným povrchem, který je pokrytý jak starými zvětralinami, tak i mladšími pokryvy kvartérních hlín, jež zastírají skalní podklad a tlumí jeho vliv. Příznivou okolností na Křivoklátsku je přítomnost některých odolných hornin, především algonkických buližníků, kambrických vulkanitů a v menším množství i ordovických křemenců, které vlivem selektivního odnosu místy vytvořily členitější reliéf s výraznými, obvykle skalnatými nebo aspoň kamenitými vrcholy. Tyto vrcholy jsou význačné zejména pro oblast na jižním břehu Berounky, kdežto na severu se velkoplošně uplatňují zmíněné
95
jednotvárné plošiny, které se bohatěji člení jen tam, kde síť vodních toků dosahuje velké hustoty /Lánský luh, střední Kačák/. Hlavní vegetační formací na Křivoklátsku jsou lesy, dodnes zachované na velkých plochách. Přirozené bezlesí zaujímá jen nepatrné okrsky na extrémních stanovištích, především skalních. Nicméně je zde značný počet drobných bezlesých ploch, takže jde o významný prvek, který výrazně zpestřuje stanovištní diverzitu křivoklátské krajiny. Tento stav podmiňuje jednak příznivý reliéf, jednak suché podnebí. Ráz měkkýší fauny Křivoklátska určují lesní společenstva, která jsou nejbohatší ve vlhčích lesích na svazích a na dně údolních zářezů, především v suťových a roklinových porostech svazu Tilio-Acerion. Na tato společenstva se váži právě nejcitlivější druhy křivoklátské malakofauny, jako např. Bulgarica cana (HELD), Cochlodina orthostoma (MKE), Ruthenica filograna (RSSM.) a Vitrea diaphana (STUD.); k těmto druhům se dále řadí i Oxychilus depressus (STERKI), Isognomostoma isognomostoma (SCHR.), Macrogastra plicatula (DRAP.) a mnoho dalších druhů, kromě jiných i teplomilné prvky Orculadoliolum (BRUG) a Helicodonta obvoluta (MÜLL.) . Místy, např. na Lánském luhu, sem proniká na spilitech i endemická Bulgarica nitidosa (UL.), která je jinak spíše skalním druhem s vyššími nároky na vápno. Vlhkomilnější plži, jako např. Trichia unidentata bohemica (LŽK) nebo Acicula polita (HTM.), se soustředí na úpatí svahů nebo na dno svahových roklí, popřípadě na úpatí vlhkých skalek. Zvláštní poměry vykazují skalnaté vrcholy, kde se na malém prostoru rychle střídají různé typy nebo spíše fragmenty stanovišť, od stinných vlhkých sutí přes světlé vrcholové porosty až po otevřené poloxerotermní pleše lemované křovinnými plášti. Většina uvedených citlivých druhů význačných pro svahové suťové lesy se zde nevyskytuje, zato však je zde běžná horská Isognomostoma holosericum (STUD.), ale rovněž Helicodonta obvoluta (MÜLL.), na světlejších místech pak Bradybaena fruticum (MÜLL.) a Euomphalia strigella (DRAP.)j častý je kromě dalších ještě Helix pomatia L., Cepaea hortenais (MULL.) a někdy i Vitrea contracta (WBST.). Místy jsou na vrcholech pozoruhodná společenstva e druhy např, Cochlicopa lubricella (PORRO), Aegopinella minor (ST.) a dříve zmíněnými helicidy; tato společenstva se váži na místa s příznivým moderovým humusem a vyšším obsahem dusíku. V plném rozvoji lze tyto malakocenózy najít pouze na jižním břehu Berounky. Údolní nivy se jako jinde ve středních Čechách vyznačují značným bohatstvím malakofauny, a to i tehdy, jsou-li pozměněny antropogenními zásahy. Způsobuje to jednak
96
stálá vlhkost, jednak splavování živin do nivních poloh. Mnohé nivy Křivoklátska si dosud zachovaly ráz blízký přírodě. V těchto nivách lze nalézt především druhy a vyššími nároky na vlhko, a to z lesních zejména Macrogastra ventricosa (DRAP.), Urticicola umbrosa (C.PFR.), Aegopinella nitens (MICH.), Trichia hispida (L.) a ovšem Clausilia pumila C.PFR., která se však právě na Křivoklátsku nezřídka objevuje i v překvapivě suchých vrcholových a někdy i svahových polohách. Ve větších údolích na sever od Berounky jsou na nivy vázané Perforatella bidentata (GM.) a Eucobresia diaphana (DRAP.), kdežto Pseudotrichia rubiginosa (A.SCH.) je vzácnější a dává přednost nivám upraveným člověkem. Její šíření zřejmě podpořily lidské zásahy v minulosti, především odlesnění. Arianta arbustorum (L.) se udržela jen v povodí Klíčavy a v menším množství i v prostoru rezervace Stříbrný luh na Berounce; podobně se vyskytuje, ale na mnohem větší ploše i boreomontánní prvek Vertigo substriata (JFFR.). Kromě těchto méně častých druhů se v nivách Křivoklátska objevují i běžné daleko rozšířené prvky, jako např. Cochlicopa lubrica (MULL.), Succinea oblonga DRAP., Succinea putrie (L.), Zonitoides nitidus (MÜLL.) a Kesovitrea hammonis (STR.), dále druhy rodu Carychium a vlhkomilné prvky z rodu Vertigo. Je třeba zdůraznit, že tyto druhy jsou početně hojnější tam, kde nivy byly změněny na louky nebo byly jinak upraveny. Výskyt těchto druhů se zmenšuje teprve s vysušením niv vlivem intenzivního odvodnění. Je třeba zdůraznit, že se nivy v jednotlivých částech Křivoklátska vzájemně dosti odlišují. Ve větších údolích na severním břehu Berounky, např. na Vůznici, Klíčavě a Lánském luhu, jsou poměrně široké a skládají se z poměrně jemnozrnného materiálu, v němž potoky snadno meandrují a kde lze objevit celé soustavy odstavených ramen v různém stupni zazemnění, což umožnilo rozvoj poměrně bohaté malakofauny. Jinak jsou zde lužní olšiny se střemchou a bohatou faunou s převahou lesních i nivních druhů. Lesní prvky sem pronikají hojně z úpatí svahů. Tyto nivní malakocenózy jsou nejzachovalejší a z ochranářského hlediska nejcennější. Podobný ráz nepochybně kdysi měly i nivy Kačáku a Rakovnického potoka, avšak byly přetvořeny mlýnskými úpravami a namnoze změněny na kulturní louky, které dnes buď zarůstají, nebo se naopak mění v ornou půdu. Na západě, v údolí Tyterského potoka a zejména Javornice, převládá v nivě drobný břidličný štěrk a velké plochy nivy jsou vyvýšené jako nízká terasa, která mé poměrně suchý ráz. V těchto údolích, kde svahové porosty byly více dotčeny lidskými zásahy, většina původní lesní fauny se zachovala v těch úsecích niv, kde se udržely lužní porosty.
97
Na jih od Berounky v členitějším terénu kambrických vulkanitů převládají v nivách hrubší štěrky, které jsou čas od času přemísťovány povodňovými přívaly /Oupoř, Klucná/. V těchto místech nivní cenózy ztrácejí svůj význačný ráz a stanovištně bezprostředně navazuji na úpatí svahů. Jejich společenstva pak tvoří lesní druhy. Společenstva tohoto vývoje lze nalézt na Oupoři i na Klucné a zčásti též na Zbirožském potoce. Typy niv, které jsme zatím popsali, se nacházejí na dně hlubokých údolních zářezů se strmými svahy, tedy v oblasti blízké Berounce, kde se víceméně uplatňuje říční fenomén (JENÍK, SLAVÍKOVÁ 1964). V horních částech údolí, tedy dále od řeky, je zahloubení podstatně menší a zářezy jsou buď mělké, jako je tomu třeba na Lučním potoce pod Kublovem, nebo údolí přechází v plochý úpad, jako je tomu v pramenné oblasti Klíčavy, na Mize nad Broumy, při pramenech Habrového potoka aj. Pokud jsou údolí zalesněná, jako třeba na středním úseku Lučního potoka a jeho pobočky od Kolen, soustředí se v nivě lesní fauna s několika vlhkomilnými druhy. Na dně úpadovitých údolí je dnes zachována především fauna vlhkých luk a olšin, většinou bez význačných lesních prvků. Příkladem je První a Druhý luh včetně Kraclavských luk a podobný ráz mají i Belšanka, Krásná dolina a jiná údolí v nejsevernější části. Pokud široké okolí i údolní dno kryje les, pronikají sem i některé lesní druhy, jako Trichia unidentata bohemica (LŽK) na Mízu nad Bušohradem. V oblasti plošiny a mírných svahů s hlubšími půdami, kde se původně rozkládaly porosty odpovídající místnímu klimaxu, se dnes zachovala společenstva měkkýšů jen v ochuzených zbytcích. Roztroušeně je možno se zde setkat s některými běžně rozšířenými lesními druhy, jako je Monachoidea incarnata (MÜLL.), dále s některými druhy s velkým ekologickým rozpětím, jako Nesovitrea hammonis (STR.), na zavlhčených místech někdy i s Clausilia pumila C.PFR. a s dalšími druhy. Místy, a to zejména tam, kde původní smíšené a listnaté lesy nahradily jehličnaté monokultury, pak zbývají jen nečetní nazí plži, jako např. Arion subfuscus DRAP., Malacolimax tenellus (MÜLL.) a někdy i Limax cinereoniger WOLF, které se často vyskytují na houbách.
98
Dnes je na Křivoklátsku jen málo míst, kde by se zachovala bohatší malakofauna v klimaxových porostech, např. v některých bučinách. V minulosti, kdy tyto porosty měly ještě pralesní ráz, žilo zde nepochybně mnoho druhů, které se soustředily především na padlé dřevo a na poškozené staré stromy, tzv. dendrofilní prvky. Protože však právě v těchto polohách jsou lesy nejvíce přeměněny lidskými zásahy, jsou právě tato společenstva měkkýšů na Křivoklátsku nejvíce postižena a prakticky se téměř nezachovala. Nicméně však ani ve zcela přirozeném stavu nebyla tato společenstva asi nijak druhově bohatá, a pokud jde o diverzity, stála vždy daleko za popsanými společenstvy údolních svahů, skalnatých vrcholů nebo údolních niv. To, co jsme popsali, představuje soubor společenstev Křivoklátska zákonitě se opakující podle utváření reliéfu /katéna společenstev/. Zvláštní postavení pak zaujímají společenstva na stanovištích extrémní povahy, především na skalách a skalnatých srázech včetně otevřených drolin. Soustředí se v údolí Berounky a jednotlivě zasahují i do hlubších údolí některých velkých přítoků, kde však jejich druhové bohatství rychle klesá. Xerotermní skály obrácené k jihu, západu až východu pokrývají formace skalních stepí. V měkkýších společenstvech se uplatňují jak reliktní prvky, jako Pupilla triplicata (STUD.) a vzácně i P. sterri (VTH), tak i teplomilné druhy klimatického optima, jako Balea perversa (L.), a rovněž i novodobí přistěhovalci, jako Cecilioides acicula (MÜLL.). Lze sledovat závislost na velikosti skalních partií, která se projevuje v tom, že čím vyšší a rozlehlejší jsou skály, tím bohatší společenstva hostí. Významné je ovšem i složení podkladu. Nejpříznivější jsou proterozoické spility, kdežto kambrické porfyrity jsou v exponovaných vrcholových partiích zcela chudé, což platí i pro většinu proterozoických břidlic a drob. Zvláštní postavení zaujímají ordovické diabasy a jejich tufy při východním okraji oblasti, které hostí vysoce xerotermní společenstva. Jedině zde /Stará Ves u Hudlic/ žije submediteránní Granaria frumentum (DRAP.). Spilitové a porfyritové skály obrácené k severu nebo ležící ve vlhčím a chladnějším prostředí pokrývají Seslerieta s lomikamenem Saxifraga paniculata, tedy společenstva označovaná obecně jako dealpínská. Malakofauna je druhově chudší než na jižních expozicích, ale objevuje se v ní většinou význačný neoendemit povodí Berounky Bulgarica nitidosa (UL.).
99
Malakozoologicky méně výrazná je fauna menších skal a skalnatých srázů pokrytých formacemi xerotermních křovin a ostrůvky skalních stepí, jako je tomu třeba na Brdatce, u Višňové nebo mezi ústím Vůznice a Výbrnice. Na skalách zde žijí drobné rasy Alinda biplicata (MTG.), Truncatellina cylindrica (FÉR.) a Cochlicopa lubricella (PORRO), v křovinách pak Euomphalia strigella (DRAP.) a v sutích často Oxychilus glaber (RSSM.). Zvláštní postavení zaujímají otevřené sutě - droliny, typicky vyvinuté nad Jezírky na Zbirožském potoce, na úpatí Týřovských skal, na Sokolí u Křivoklátu, na Bílé hoře a v menším množství i na některých buližníkových kamýcích, např. na Jouglovce a Velké Věrovce. Zde se soustředí především výskyt reliktního druhu Vertigo alpestris ALD. a v nejteplejších polohách, např. nad Jezírky, zde žije i Pupilla triplicata (STUD.). Obecně lze říci, že skalnaté okrsky patří mezi nejzachovalejší stanoviště Křivoklátska vzhledem k své špatné přístupnosti a k nepatrným možnostem hospodářského využití. Kromě toho jsou tato stanoviště vývojově konzervativní, protože jsou nepřístupná lesu, a proto do určité míry podržují stav odpovídající obdobím s převahou otevřených formací, což umožňuje přežití některých reliktů /druhy rodu Pupilla/. Svým výskytem se většinou váží na oblast, kde se plně projevuje říční fenomén, tedy v našem případě na údolí Berounky. Výrazně zvyšují stanovištní diverzitu krajiny.
TYPY STANOVIŠŤ Z HLEDISKA HISTORICKÉHO VÝVOJE Pro posouzení vzniku jednotlivých geobiocenóz lze využit srovnání současných měkkýších společenstev s vývojem malakofauny od vrcholu poslední ledové doby do současnosti, který lze sledovat jednak na některých lokalitách v centru Křivoklátská, např. U Eremita (LOŽEK 1976), Čertův luh a jeho pravostranná pobočka, a jednak v sousedství, především v Českém krasu (LOŽEK 1974) a také ve Džbánu /Kalivody, okolí Bílichova/. Biocenózy autových lesů se ve své dnešní podobě vytvořily v mladším úseku středního holocénu - epiatlantiku, tj. zhruba před 5000 lety. V průměru byly tehdy o něco bohatší než nyní. Vyskytoval se v nich i alpský druh Macrogaatra densestriata (RSSM.), který v mladším holocénu opět vymřel; roztroušeně sem pronikla a opět vymizela Laciniaria plicata (DEAP.) ; rovněž Bulgarica nitidoaa (UL.) i Bulgarica cana (HELD) byly hojnější než v dnešní době. Jinak však současná fauna suťových a roklinových lesů má těsné vztahy k fauně pozdního
100
klimatického optima a v lokalitě U Eremita, jakož i v Čertově luhu podávají sledy malakofaun v pěnovcových ložiscích přímý důkaz, že zde existuje bezprostřední vývojová kontinuita, která nikdy nebyla přerušena vážnějším antropogenním zásahem (LOŽEK 1976). To zřejmě platí i pro další okrsky Křivoklátska, jako jsou Lánský a Klíčavský luh, Vůznice a střední Žloukava, a déle pro velké komplexy od Branova po Skryje a údolí Zbirožského potoka. Podobný vývoj zřejmě prodělala i fauna klimaxových lesů na plošině, které však byla zdecimována v době, kdy tyto porosty ztratily pralesní ráz, a to i tehdy, když zůstala zachována původní druhová skladba dřevin. Složitější poměry lze nalézt na vrcholech, kde se zachovala aspoň mozaikoví tě reliktní společenstva ze starého holocénu v blízkosti pleší, v jejich plášti i v řídkých, často zakrslých porostech. Druhy, jako např. Bradybaena fruticum (MÜLL.), Euomphalia strigella (DEAP.) nebo Cochlicopa lubricella (PE.), které se zde běžně vyskytují, měly své optimum v nejstarším holocénu - preboreálu a boreálu. Rovněž další druhy těchto stanovišť, jako Aegopinella minor (STAB.) nebo Helix pomatia L., jsou běžnými členy časně holocenních společenstev. Podobně je tomu i s drolinami, které se často vyskytují pod vrcholovými skalními sruby. Jde především o plže Vertigo alpestris ALD. a V. pusilla MULL. nebo i o Vallonia costata (MÜLL.). Význačnou složkou vrcholových formací Křivoklátska jsou tedy relikty společenstev ze starého holocénu. Ještě výrazněji se tento vztah projevuje u skalních stepi a xerotermních skalnatých srázů s teplomilnými křovišti, soustředěných především v údolí Berounky. Rovněž zde lze opět nalézt zmíněné druhy, i když Bradybaena fruticum (MÜLL.) zde ustupuje do pozadí. Zato se však zde vyskytuji obě Pupilly, a to Pupilla triplicata (STUD.) a na nejteplejších stanovištích i P. sterri (VTH), všude pak Truncatellina cylindrica (FÉR.) a oba běžní zástupci rodu Vallonia. K nim se ovšem druží i někteří mnohem pozdější přistěhovalci, jako Oxychilus glaber (ESSM.) nebo teprve v nedávné době přišlá Cecilioides acicula (MÜLL.). Jinak však převládá reliktní ráz společenstev. Pozoruhodný je slabý výskyt druhu Clausilia dubia DRAP.
101
Nivní formace pak z hlediska faunogeneze představuji směs nejrůznějších prvků - je možno zde nalézt jak složku mající svůj původ již na sklonku pleistocénu /např. Eucobresia diaphana (DRAP.), Vitrea crystallina (MÜLL.)/, tak i zcela mladé přistěhovalce, jako je Pseudotrichia rubiginosa (A.SCH.). Rovněž velké rozšíření některých starousedlých prvků v nivách, např. Cochlicopa lubrica (MÜLL.) nebo Neeovitrea hammonis (STR.), je druhotné, což platí patrně i pro Trichia hispida (L.), rozšířenou především ve větších údolích severně od Berounky. Po shrnutí těchto poznatků lze konstatovat, že na Křivoklátsku je poměrně mnoho reliktních geobiocenóz nebo aspoň jejich složek, které mají na určitých stanovištích i dnes velký význam a podstatně zvyšují stanovištní i druhovou diverzitu v této oblasti. Udržely se zde po dlouhé tisíciletí v krajině, kde mezitím nabyly převahu jiné formace, které na méně extrémních stanovištích tyto starší prvky potlačily. Na Křivoklátsku mělo při uchování reliktů z počátku holocénu nepochybně značný význam suché podnebí, takže se relikty mohly v malých ostrůvcích udržet i uprostřed velkých zapojených lesů pozdního klimatického optima, čemuž nasvědčuje malakofauna hřbítku vystupujícího uvnitř pralesovitých porostů v rezervaci Svatá Alžběta (LOŽEK 1981a). V souvislosti s postglaciální faunogenezí je třeba se zmínit i o problému gradace druhového zastoupení lesní fauny na Křivoklátsku. Tato gradace je dvojího druhu. Stanovištní gradace je vidět v tom, že diverzita lesních malakocenóz klesá spolu s úbytkem energie reliéfu. To znamená, že v místech, kde je území málo členěné, kde údolí mají ráz mělkých úpadů a kde nevystupuji výrazné vrcholy, je fauna podstatně chudší než tam, kde výškové rozdíly jsou velké a svahy prudké. Typickým příkladem je krajina v pramenné oblasti Klíčavy a vůbec v nejsevernějším úseku Křivoklátska. Na Křivoklátsku se však projevuje i gradace podmíněná celkovým vývojem krajiny v poledové době, a to zhruba podobně jako v sousedním Českém krasu,, kde je nápadný rozdíl v zastoupení lesních druhů mezi severovýchodní a jihozápadní polovinou území (LOŽEK 1974a), který se podařilo bezpečně doložit i historicky (LOŽEK 1974b). Mnoho lesních druhů totiž během postglaciálu nikdy neproniklo do území bližšího ku Praze, tj. do povodí Prokopského a Radotínského potoka a zčásti i na Karlík a do údolí Švarcavy. Na Křivoklátsku lze podobný jev sledovat v podílu současných lesních druhu směrem k severovýchodní hranici území, tj. do údolí středního Kačáku, které je přes celkem příznivé stanovištní podmínky podstatně chudší na lesní druhy než většina ostatního Křivoklátska a kam naopak pronikají i
102
některé xerotermy ze sousedního Kladenska, např. Cepaea vindobonensis (FÉR.) a Helicella obvia (HTM.) u Nenačovic. V údolí Berounky je tento vliv méně patrný. Je třeba zdůraznit, že se uvedený stav projevuje jen v okrajové části oblasti, která z větší části již nebyla pojata do CHKO a má své kořeny v pravěkém i pozdějším osídlení a využití středních Čech.
OKRSKY VÝZNAMNÉ Z MALAKOZOOLOGICKÉHO HLEDISKA Na základě předchozího rozboru lze vytyčit okrsky Křivoklátska, které mají podle výpovědi malakofauny poměry blízké přírodnímu stavu, a proto zasluhují ochrany. Předem je třeba říci, že se hodnota jednotlivých celků různí, čemuž by bylo vhodné přizpůsobit stupeň ochrany. Pro toto hodnocení jsem použil tato hlavní kritéria: a/ bohatství a zachovalost původní malakofauny, b/ stupeň stanovištní diverzity v rámci uzavřených územních celků, v nichž se zachovaly poměry blízké přírodnímu stavu, c/ reprezentativnost malakocenóz v širším územním rámci, d/ výjimečnost stanovišť a příslušných společenstev v širším územním rámci, e/ možnost uchování a rozvoje daných geobiocenóz. Dále je třeba rovněž uvést, že při užití jednotlivých kritérií a hodnocení jednotlivých celků je třeba vzít v úvahu i srovnávací kritérium, tj. vzájemné porovnání různých celků mezi sebou, popřípadě i s jinými chráněnými územími nebo územími mimo rámec oblasti zasluhujícími ochrany. Náplň uvedených kritérií lze rozvést a objasnit zhruba takto: a/ Základem hodnocení je počet druhů citlivých na lidský zásah a mizících již po mírném a třeba jen dočasném narušení přírodních poměrů. Každý takový druh indikuje stanoviště, které nejsou jako stanoviště blízká přírodě vážněji narušena ani v minulosti. Význačným zástupcem takových druhů je na Křivoklátsku čistě lesní dendrofilní prvek Bulgarica cana (HELD). b/ Přednost maji celky, které sdružují co nejrozmanitější stanoviště tvořící dosud katénu biotopů blízkých přírodě. To znamená, že se izolovaný úsek třeba sebe lépe zachovalého suťového lesa hodnotí níže než okrsek, kde se zachoval celý sled stanovišť od údolní nivy přes svahy až po jejich horní hrany, popřípadě vrcholy. Jedině takové soubory dovoluji skutečně nahlédnout do někdejších přírodních poměrů. Na Křivoklátsku jsou tyto soubory
103
dosud zachovány na několika místech na poměrně velkých plochách, a to v Oupořském údolí, v oblasti Pleši včetně Havlouše a Prantů, v Lánském luhu a Vůznici. c/ Pod pojmem reprezentativnosti malakocenóz se rozumí jejich zachovalost a typičnost pro určité stanoviště ve srovnání s poměry v širší oblasti, a to zhruba ve škále: střední Evropa - ČSSR - ČSR - Čechy - vnitřní Čechy. Nejvyšší hodnotu mají ta společenstva, která se nejlépe zachovala v rámci co nejširší geografické oblasti v daném stanovištním kontextu. Na Křivoklátsku jde o některé formace vrcholové, suťové a také lužní. d/ Za výjimečné je možno pokládat ekosystémy, které v jiných oblastech nejsou vyvinuté, a proto je lze označit jako unikátní. Na Křivoklátsku jde především o buližníkové kamýky, xerotermní objekty na ordovických diabasech, popřípadě pěnovcová prameniště uprostřed území budovaného silikátovými horninami. Stejně je třeba hodnotit i objekty mimořádných rozměrů, jako např. Čertova skála nebo Týřovské skály. e/ Odhad možnosti rozvoje lokality představuje doplňkové kritérium, které respektuje vývojový trend odhadnutelný podle poměrů na lokalitě samé i v jejím okolí, tedy zejména možnost, zda vhodnou péčí /managementem/ lze stav lokality optimálně upravit. Příkladem je diabasový Trubínský vrch jako nejlepší případ skalní stepi na ordovických diabasech, který je sice narušen výsadbou akátu a černé borovice, avšak má dobré vyhlídky k uchováni a dalšímu rozvoji, budou-li tyto dřeviny postupně odstraněny. Podle daných kritérii lze malakozoologicky významná území Křivoklátska rozdělit do 3 kategorií podle jejich hodnoty. Do první kategorie se řadí území, která svým bohatstvím, diverzitou a zachovalostí, popřípadě svou unikátní povahou mají význam daleko přesahující rámec Křivoklátska a vnitřních Čech, tj. mají význam nejméně v rámci celé ČSR nebo i Širší. K těmto územím patří jednak velké soubory stanovišť blízkých přírodě /oblast Lánského luhu a střední Klíčavy, oblast Vůznice, Oupoř včetně Týřovských skal, Pleš včetně Havlouše a Prantů a některých přilehlých okrsků, svahy na pravém břehu Berounky mezi Roztoky a Újezdem nad Zbečnem - v podstatě oblast SPR Stříbrný luh, střední úsek Žloukavy, údolí Zbirožského potoka včetně přilehlých vrcholů v úseku Lípa-Jezírka, kde je sice částečně narušena živá složka, avšak toto narušeni vyrovnává mimořádný geologický a geomorfologický význam/ a jednak menší celky zahrnující plochy s vyhraněnými stanovištními poměry, často unikátního rázu /Čertova skála - skalní step na spilitech s přechody do suťových lesů a dealpínských formací, Baba-Sokolí jako komplex skalních stepí, xerotermních zakrslých porostů a suchých hájů na různých podkladech, Svatá Alžběta porosty blízké přírodě, které nemají ráz suťového lesa a místy se značně blíží klimaxovým porostům, Trubínský vrch jako nejzachovalejší skalní step na ordovickém diabasu, Stará Ves u Hudlic jako příklad xerotermních formací na diabasových tufech, tj. na hlubších půdách/.
104
Kromě těchto prvořadých objektů je zde ještě několik dalších okrsků, které svým významem nesporně přesahují rámec Křivoklátska a většinou i vnitřních Čech a spadají do 2. kategorie, přičemž u některých okrsků lze uvažovat i o zařazení do 1. kategorie. Ze známějších objektů sem patří: Lítý luh a stráně mezi Nezabudicemi a Višňovou, Brdatka, Kabečnice, Výbrnice, stráň U Eremita, údolí Klucné, Vysoký Tok, Zimavé vrchy, Sirská hora, Vlastec a několik dalších vrcholů v kambrických vulkanitech, dále buližníkové kamýky, především Jouglovka a Velká i Malá Věrovka, u nichž lze vzhledem k jejich unikátnosti uvažovat i o zařazení do 1. kategorie, Čerchov u Nižbora, spility v údolí Berounky od Zbečna ke Žloukovicím, Vraní skála a její okolí aj. Objekty 3. kategorie, tj. území s víceméně zachovalými malakocenózami, které mají význam v rámci středních Čech a Křivoklátska, jsou rozloženy na mnoha místech v celé CHKO i na její periférii. Jde především o údolní nivy a vrcholy. V této studii nelze vyjmenovat všechny plochy 2. a 3. kategorie, jednak pro jejich značný počet a jednak proto, že v mnohých případech je hodnocení zatím sporné. Souhrnně však lze říci, že v žádném jiném území v podobných geografických poměrech není soustředěno tolik objektů zasluhujících ochranářskou pozornost jako právě na Křivoklátsku.
ZÁVĚR Hlavní výsledky odvozené z rozboru měkkýší fauny Křivoklátska z hlediska jejich vývoje a zachovalosti lze shrnout takto: 1.Na Křivoklátsku se na četných místech zachovaly malakocenózy přirozeného rázu, které v některých případech přímo navazují na stav v období před výraznějšími antropogenními změnami. Tyto malakocenózy blízké přírodě se zřetelně váží na určité prvky reliéfu, jako např. na suťové svahy hlubších údolních zářezů, skalnaté vrcholy a skály a vzácněji na údolní nivy. Malakocenózy klimaxových porostů se zde ve stavu blízkém přírodě nezachovaly.
105
106
Mapa 30. Přehledná mapka CHKO Křivoklátsko zachycující přírodně hodnotné okrsky stanovené na základě malakozoologie: 1 - územní celky, na nichž se zachovaly souvislé soubory stanovišť blízkých přírodě, které jsou rozloženy podle morfologie terénu, 2 údolní úseky s výrazně vyvinutým říčním fenoménem; 3 - vrcholy na kambrických vulkanitech s vyvinutým vrcholovým fenoménem, 4 - vrcholy na kambrických vulkanitech s výrazně a bohatě vyvinutým vrcholovým fenoménem, 5 - buližníkové kamýky a křemencové vrcholy s vyvinutým vrcholovým fenoménem, 6 - buližníkové kamýky s výrazně a bohatě vyvinutým vrcholovým fenoménem, X - okrsky, zejména méně rozsáhlé, s mimořádně zachovalými nebo jinak pozoruhodnými měkkýšími společenstvy; významná skalní stanoviště: B - břidlice, D - diabas, p - porfyrit, s - spilit.
3. V rámci pahorkatin a vrchovin České vrchoviny představuji tyto malakocenózy nejlépe dochované ukázky stavu blízkého přírodě. Jde především o lesní společenstva, která se zde místy zachovala v celých velkých komplexech, kdežto v jiných srovnatelných oblastech jde většinou o roztroušené fragmenty. 4. Zvláštní význam mají především některé velké údolní komplexy zachycující úplný sled stanovišť od okrajové hrany až po údolní nivu, dále vrcholy se zachovalou mozaikou stanovišť rozloženou podle reliéfu a světových stran a jako místní zvláštnost skalní stanoviště na spilitech a kambrických vulkanitech. 5. V současné době jsou již ojedinělým jevem přírodě blízké malakocenózy vyvinutých údolních niv s volnými živými meandry, které se dosud uchovaly na několika málo místech, např. v povodí Vůznice /Benešův luh/, na Lánském luhu a ve zbytcích i výše na Klíčavě. 6. Uzavřené celky, které zachycují úplné sledy stanovišť blízkých přírodě, zasluhují mimořádnou ochranářskou péči a trvalé sledováni. 7. Lidské hospodářství změnilo především klimaxové porosty a zčásti údolní nivy. Ostatní stanoviště byla zasažena méně a jsou buď zachována ve stavu blízkém přírodě nebo jsou schopna samovolné regenerace. 8. Aktuální otázkou jsou negativní vlivy zasahující na Křivoklátsko ze sousedství i vzdálenějšího okolí, jako např. průmyslové exhalace, kyselé srážky a znečištění vod pramenících mimo CHKO. Dosavadní pozorování měkkýši fauny zatím nedovoluji průkazně stanovit nějaký dopad těchto vlivů na složení společenstev nebo jednotlivé druhy, kromě vodní a bažinné fauny na znečištěných vodních tocích. 9. Z dosavadních pozorování vyplývá, že vývoj malakocenóz Křivoklátska blízkých přírodě bude pravděpodobně příznivý, jestliže se udrží aspoň současný stav. V některých okrscích poškozených různými zásahy v minulosti lze při vhodné péči poměrně snadno dosáhnout toho, aby se vývoj obrátil k obnově stavu blízkého přírodě.
108
10. Na Křivoklátsku je podstatně více hodnotných ploch, než se zde v současné době chrání nebo má chránit. V některých případech, např. v údolí Zbirožského potoka nebo na Lánském luhu, jde dokonce o plochy nejvyšší hodnoty, kterým by v budoucnosti měla být poskytnuta přiměřená ochrana. Zusammenfassung Der vorliegende Aufsatz soll malakologische Befunde zusammenfassen, die für eine kritische Bewertung des Erhaltungszustandes der Naturumwelt im Landschaftsschutzgebiet "Křivoklát" von Bedeutung sind. In diesem Rahmen werden vor allem folgende Fragenkomplexe in Betracht gezogen: 1. Feststellung von Lebensgemeinschaften, deren Weichtierkomponente einen naturnahen Charakter aufweisen. 2. Topographische Verteilung dieser Biozönosen in Korrelation mit dem Substrat, Relief und der Vegetation. 3. Repräsentative Stellung dieser Biozönosen im breiteren geographischem Rahmen, vor allem Herausstellung von ausserordentlichen Biozönosen und von einzigartigen Beispielen bestimmter ausgeprägter Standortverhältnisse. 4. Erfassung von Gebietseinheiten, die durch möglichst vollständige Komplexe von bezeichnenden Standorten charakterisiert sind. 5. Verfolgung der anthropogenen Eingriffe und deren Folgen. 6. Abschätzung des natürlichen Entwicklungstrends der Weichtiergemeinschaften im Křivoklát-Gebiet. 7. Möglichkeiten einer Erhaltung und weiteren Entwicklung von Flächen, die in naturnahem Zustand erhalten blieben oder auf denen naturnahe Verhältnisse durch eine zielbewusste Pflege noch hergestellt werden können. Als Unterlage dazu steht die malakofaunistische Erforschung des gesamten Gebietes zur Verfügung, die im Jahre 1975 veröffentlicht (LOŽEK 1975) und in den letzten Jahren durch weitere Untersuchungen an der rezenten und nacheiszeitlichen Weichtierfauna wesentlich ergänzt wurde (vgl. auch LOŽEK 1976, 1981a). Die Mollusken werden hier als Modellgruppe von Wirbellosen (LOŽEK 1981b) mit folgenden Ergebnissen behandelt: - Im Křivoklát-Gébiet blieben an zahlreichen Stellen naturnahe Weichtiergemeinschaften erhalten, die in einigen Fällen die Bestände aus dem Zeitabschnitt vor der anthropogenen Umwandlung der Landschaft direkt anknüpfen. - Diese naturnahen Malakozönosen sind an bestimmte Reliefelemente z.B. anschuttreiche Abhänge in tieferen Taleinschnitten, anfelsige Gipfel und Felsen, seltener auch an Talauen deutlich gebunden. Hingegen blieben hier keine naturnahen Malakozönosen der Klimaxbestände erhalten.
109
- Im Rahmen der Hügelländer der Böhmischen Masse steilen diese Weichtiergemeinschaften die besten Beispiele eines naturnahen Erhaltungszustandes dar. Dies bezieht sich vor allem auf die Waldgemeinschaften, die hier stellenweise in vollständigen Komplexen grossflächig erhalten blieben, wflhrend sie in anderen vergleichbaren Gebieten meist nur als verstreute Fragmente vorliegen. - Von besonderer Bedeutung sind einige grosse Talkomplexe, die eine vollständige Standortreihe von der Plateaukante bis in die Talaue umfassen, ferner die felsigen Gipfel mit einer Mosaik von Standorten, die nach Relief und Weltrichtungen verteilt sind, und als lokále Besonderheit die Felsstandorte auf proterozoischen Spiliten sowie kambrischen Vulkaniten. - Als seltene Erscheinung sind auch Molluskengemeinschaften in gut ausgebildeten Talauen mit freien Mäandern anzusehen, die an einigen wenigen Steilen erhalten blieben, so z.B. im Vůznice-Tal /Benešův luh/, im Tal Lánský luh sowie in Fragmenten im benachbarten Klíčava-Tal. - Die erwähnten geschlossenen Komplexe mit vollständigen Abfolgen naturnaher Standorte bedürfen einer ausserordentlichen Pflege und beständigen Verfolgung, die im Rahmen der Naturschutzmassnahmen zu organisieren sind. - Die wirtschaftlichen Eingriffe haben vor allem die Klimaxbestände und z.T. auch die Talauen umgewandelt. Die übrigen Standorte wurden weniger betroffen, so dass sie entweder in naturnahem Zustand vorliegen oder spontan regenerationsfähig sind. - Ein aktuelles Problem steilen die negativen Einflüsse dar, die in das Křivoklát-Gebiet von der näheren und weiteren Umgebung eingreifen. Es handelt sich um schädliche Exhalationen, sauere Niederschlagswässer sowie verunreinigte Wasserläufe, die aus der Nachbarschaft in das KřivoklátGebiet fliessen. Abgesehen von der Verarmung bzw. Vernichtung der Wasserfauna in verunreinigten Wasserläufen
lassen
die
bisherigen
Beobachtungen
keinen
nachweisbaren
Wandel
von
Weichtiergemeinschaften bzw. Rückgang von Einzelarten erkennen, der auf die obenerwähnten Einflüsse zurückgeführt werden könnte. - Aus den bisherigen Beobachtungen geht hervor, dass die Perspektiven der naturnahen Weichtiergemeinschaften im Křivoklát-Gebiet gunstig sind, allerdings unter der Voraussetzung, dass zumindest die gegenwärtigen Verhältnisse erhalten bleiben. In einigen, durch verschiedens frühere Eingriffe betroffenen Gebieten kann unter einem geeigneten Management eine Rückentwicklung zum naturnahen Zustand eingeleitet werden. - Im Křivoklát-Gebiet gibt es wesentlich mehr wertvolle Flächen als diejenigen, die gegenwärtig unter dem Schutz stehen bzw. stehen sollen. In bestimmten Fallen, z.B. im Zbirohbach-Tal oder im Lánský luh liegen sogar Flächen von höchstem Wert vor, die in der Zukunft entsprechend geschützt werden sollten.
110
Literatura JENÍK, J.; SLAVÍKOVÁ, J., 1964: Střední Vltava a její přehrady z hlediska geobotanického. - Vegetační problémy při budování vodních děl, str. 67-100. Nakl. ČSAV, Praha. LOŽEK,V., 1974a: Měkkými Českého krasu z hlediska ochrany přírody. -Bohemia Centralis, 3: 163-174, 2 tab., 3 mapky. Praha. LOŽEK,V., 1974b: Příroda Českého krasu v nejmladší geologické minulosti. -
Bohemia
Centralis, 3: 175-194, 2 tab., 2 př. LOŽEK,V., 1975: Přehled měkkýšů Křivoklátska. - Bohemia Centralis, 4: 104-131, 1 tab., 4 mapky. LOŽEK,V., 1976: Měkkýši pěnovců U Eremita na Křivoklátsku. – Bohemia Centralis, 5: 147157, 1 př. LOŽEK,V., 1981a: Měkkýši Státní přírodní rezervace Sv. Alžběta na Klíčavě. - Bohemia Centralis, 10: 207-214. LOŽEK,V., 1981b: Měkkýši jako modelová skupina v ochranářském výzkumu. -Památky a příroda, 6,3: 171-178. Praha.
Adresa autora: RNDr. Vojen Ložek, DrSc, Kořenského 1, 150 00 Praha 5
111
Tabulka 1 Snímek z lokality Malá Věrovka
Ekologická skupina
Druhy
Zapojeného lesa 1
2
Převážně lesní, pronikající i do křovin, plášťů, sutí a na menší otevřené plochy
Druhové zastoupení
Počet jedinců
Cochlodina laminata (MTG.) Isognomostoma isognomostoma (SCHR.) Macrogastra plicatula (DRAP.) Monachoides incarnata (MÜLL.) Semilimax semilimax (FÉR.) Vertigo pusilla MÜLL. Alinda biplicata C MTG.) Cepaea hortensis (MÜLL.) Discus rotundatus (MULL.)
3 2 6 3 1 57 40 1 3
Aegopinella minor (STAB.)
3
3
Vlhkého lesa
Urticicola umbrosa (C.PFR.)
3
6
Lesa i bezlesí - suchomilné
Cochlicopa lubricella (POHRO)
140
7
Lesa i bezlesí - se středními nebo různými nároky na vlhkost
Euconulus fulvus (MÜLL.) Punctum pygmaeum (DRAP.) Vitrina pellucida (MULL.) Vertigo alpestris ALD.
10 37 6 55
Poznámka: Charakteristika lokality: malakofauna z hrabanky na povrchu velkých buližníkových balvanů, suťový les /lípy, javory/, pseudomulový humus na buližníku, bylinný porost kopřivy, bažanta a kakost smrdutý. Odběr vzorku 15.8.1975. Uvedené společenstvo se vyvinulo na buližníkových skalkách kde veškerá půda se vytvořila biologickou činností, popřípadě přínosem částic ze vzduchu. Pod touto pokrývkou leží nezvětralá hornina skládající se z téměř čistého Si02. Jde o typickou ukázku, jak může zachovalé lesní společenstvo ovlivnit poměry na zcela neúživném substrátu. V hrubé suti pod skalkami byly dále zjištěny tyto druhy: Helicodonta obvoluta (MÜLL.), Isognomostoma holosericum (STUD.), Vitrea contracta (WEST.) a Helicigona lapicida (L.) .
112
Tabulka 2 Snímek z lokality Kraclavská luka
Ekologická skupina
Biotop, druhy
1
Les
2
Převážně les
Druhové zastoupení
A
B
2
-
-
3
-
8
Euconulus fulvus (MÜLL.)
1
7
Nesovitrea hammonis (STRÖM.)
6
32
Punctum pygmaeum (DRAP.)
1
18
Vitrina pellucida (MÜLL.)
-
1
Carychium tridentatum (RISSO)
5
90
Succinea oblonga DRAP.
-
10
Vertigo substriata (JEFFR.)
1
34
Monachoides incarnata (MÜLL.) Eucobresia diaphana (DRAP.) Cochlicopa lubrica (MÜLL.)
7
8
9
Lesa i bezlesí - se středními nebo různými nároky na vlhkost
Lesa i bezlesí – s vyššími nároky na vlhkost
Zamokřených suchozemských stanovišt
Carychium minimum MÜLL. Succinea putris L.
15
28
1
1
Euconulus alderi (GRAY)
2
33
84
24
1
-
Pisidium casertanum (POLI) 10
Počet jedinců
Vodní /drobné vody/ Lymnaea truncatula (MÜLL.)
Poznámka: A - snímek z olšiny na prameništní slatině na boku deprese. Stanoviště je silně podmáčeno a mezi kořeny jsou četné deprese vyplněné vodou. B - snímek ze zamokřené ostřicové louky na glejové půdě. Charakteristika lokality: malakofauna mokrých luk a olšin v zamokřené depresi na karbonském bezkarbonátovém podkladu jižně od nádraží Řevničov. Lokalita leží mimo údolní zářezy. Odběr vzorků 11.6.1981. Jde o typickou ukázku poměrně chudých společenstev obývajících zamokřené biotopy v oblasti parovinné plošiny v severní části oblasti.
113
114
