Bankovní institut vysoká škola Praha
Ústavní soud ČR bakalářská práce
Klára Augustinová
leden 2011
Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy
Ústavní soud ČR bakalářská práce
Autor:
Klára Augustinová Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha
Mgr. Ilona Kostadinovová
leden 2011
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury.
V Praze dne 6.1.2011
Klára Augustinová
Poděkování Ráda bych poděkovala paní Mgr. Iloně Kostadinovové za její trpělivost, cenné rady a odborné vedení celé práce. Dále bych ráda poděkovala celému Exekutorskému úřadu pro Prahu 10 za důleţité informace a podklady pro tuto práci.
Anotace práce: Bakalářská práce se zabývá popisem a analýzou činnosti Ústavního soudu a jeho významu v našem právním systému. Dále by tato práce měla přiblíţit širší veřejnosti i problematiku exekucí a jejich vymáhání, jelikoţ v dnešní době se toto téma stává stále aktuálnějším. Práce je tématicky rozčleněna do tří částí, kdy první část se zabývá teoreticko - metodologickou částí, kde jsou uvedeny a objasněny základní pojmy týkající se Ústavního soudu. Druhá část je věnována především praktickému zaměření práce a klíčová je zde otázka, zda je exekuce v souladu s Listinou základních práv a svobod. Třetí část práce je věnována návrhové části, kde jsou uvedeny moţné postupy, jak se s tímto stále aktuálnějším tématem vypořádat či sníţit jeho dopady a případné právní úpravě.
Klíčová slova:
Ústavní soud, Ústava, Listina základních práv a svobod, stíţnost, nález, exekuce, pohledávka, vymáhání, zákon, věřitel, dluţník, exekutor, věc, sráţka, peníze, povinný, usnesení, rozhodnutí, návrh.
Annotation: This thesis describes and analyzes the activities of the Constitutional Court and its importance in our legal system. Furthermore, this work should bring the general public and the issue of execution and enforcement, because today this issue is becoming more recent. The work is thematically divided into three parts, the first part deals with theoretical - methodological components, which are listed and explained the basic concepts of the Constitutional Court. The second part is devoted to practical work and focus a key question is whether the execution in accordance with the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The third part is devoted to the design section, which lists the possible approaches how to deal with this increasingly hot topic, or deal to reduce its impacts and possible legislation.
Keywords:
The Constitutional Court, the Constitution, the Charter of Fundamental Rights and Freedoms, the complaint, award, execution, debt, recovery of debts, law, creditor, debtor, executor, thing, drawback, money, required, resolutions, decisions, proposal.
Obsah 1
Úvod .............................................................................................................................. 7
2
Právní úprava a základní pojmy .................................................................................... 9 2.1
Ústavní řád .............................................................................................................. 9
2.2
Ústavní pořádek ČR ................................................................................................ 9
2.2.1
Ústavní pořádek ČR tvoří: ............................................................................. 10
Funkce ústavního práva ........................................................................................ 10
2.4
Ochrana ústavnosti jako proces ............................................................................ 10
3
2.3
Historie ústavního soudnictví ...................................................................................... 12 3.1
Počátky ústavního soudnictví ............................................................................... 12
3.2
Historie ústavního soudu....................................................................................... 13
3.3
Pojem Ústavní soud .............................................................................................. 16
4
Předmět činnosti Ústavního soudu .............................................................................. 17
5
Organizace Ústavního soudu ....................................................................................... 20 5.1
6
Sídlo Ústavního soudu .......................................................................................... 21
Soudce Ústavního soudu ............................................................................................. 22 6.1
7
Současné sloţení Ústavního soudu ....................................................................... 24
Řízení před Ústavním soudem..................................................................................... 25 7.1
8
Typy řízení před Ústavním soudem ...................................................................... 25
Ústavní stíţnost ........................................................................................................... 27 8.1
Průběh řízení ......................................................................................................... 28
9
Závaznost nálezů Ústavního soudu ............................................................................. 31
10
Zakotvení lidských práv a základních svobod v právním řádu ................................... 34 Ústava České republiky..................................................................................... 34
10.2
Listina základních práv a svobod ...................................................................... 35
11
10.1
Exekuce versus Listina základních práv a svobod ...................................................... 37 11.1
Exekuce ............................................................................................................. 38
11.2
Soudní exekutor ................................................................................................ 39
11.3
Způsoby provedení exekuce .............................................................................. 40
11.4
Právo vlastnictví a exekuce ............................................................................... 46
11.5
Nedotknutelnost obydlí ..................................................................................... 48 5
11.6 12
Statistika exekucí Exekutorského úřadu pro Prahu 10 JUDr. Igor Ivanko ....... 52
Exekuce a ústavní stíţnosti .......................................................................................... 55 Obrana proti exekuci ......................................................................................... 55
12.2
Ústavní stíţnosti pod lupou – výběr rozhodnutí Ústavního soudu.................... 58
13
12.1
Neoprávněná exekuce .................................................................................................. 61 13.1
Falešní soudní exekutoři ................................................................................... 62
13.2
Veřejný ochránce práv ...................................................................................... 63
14
Návrhy na změnu právní úpravy ................................................................................. 65
15
Závěr ............................................................................................................................ 68
16
Seznam pouţité literatury a dalších pramenů .............................................................. 70
17
Seznam příloh .............................................................................................................. 71
6
1 Úvod Práce se zabývá stále aktuálnější tématikou a to jsou exekuce a otázka, zda je exekuční řízení v souladu s Listinou základních práv a svobod. Je zde dána společenská potřeba orientace v problému, a proto jsem si tuto oblast vybrala. Druhým důvodem je i osobní zkušenost a praxe v tomto oboru, protoţe jsem zaměstnána u JUDr. Igora Ivanka Exekutorský úřad pro Prahu 10, kde uţ třetím rokem pracuji na pozici Garant - správce spisu. Této zkušenosti bych ráda vyuţila při objektivním hodnocení a vysvětlení uvedených statistik a při rozboru problematiky jako celku, většinově z pohledu dluţníka, ale i příklady z mé kaţdodenní činnosti. Dluhy existovaly jiţ od dávných dob a exekutoři byli vţdy hrozbou dluţníků. I z literárních děl známe půjčování peněz za nekřesťanský úrok tzv. “lichvu“. Ničím výjimečným nebyl v minulosti např. nekrytý účet směnečných dluţníků a následný úpadek šlechticů, továrníků a v neposlední řadě také podnikatelů. V dnešní době můţeme být svědky i krachu bank, coţ je velmi otřesné. Je to jakýsi rozpad stávajícího systému, protoţe banka představuje pro většinu lidí určitou jistotu a málokdo si umí představit, ţe by o tuto jistotu mohl přijít. Ale denně najednou ztrácíme i další jistoty - práci, postavení nebo zázemí. Kaţdý z nás se s tím samozřejmě vyrovnává jinak, nastat můţe ale i problém v podobě nedostatku finančních prostředků. V nezáviděníhodné roli dluţníka se tak můţe ocitnout kaţdý z nás, jak z vlastního přičinění, tak i bez něho. K vymáhání pohledávek jiţ bylo vymyšleno mnoho postupů, jak efektivně pohledávky vymoci a na toto téma byla vydána i celá řada odborných publikací. Soustředila jsem se proto ve druhé části své práce především na základní otázky, jako je například samotná oprávněnost exekuce či zda je proces vymáhání přiměřený k výši pohledávky. Cílem této práce je hlavně objasnit souvislost mezi Ústavním soudem ČR a exekučním procesem a názorně ukázat, jak je tento problém závaţný pro celou společnost, protoţe zasahuje do mnoha oblastí a ovlivňuje i další osoby. Závěr pak věnuji úvaze o moţné změně právní úpravy. V první řadě bych ale ráda představila instituci Ústavního soudu ČR a jeho významnou roli v tomto procesu.
7
Můţeme si ho představit jako určitý “protipól“ k exekučnímu řízení a mnoho lidí to také tak
vnímá.
Exekutor
má
pro
ně
barvu
černou
se
symbolikou
zla,
neoprávněnosti,“vydřidušství“ a lichvy, kdeţto Ústavní soud naopak barvu bílou se symbolem čistoty, rovnosti, spravedlnosti a často v něm vidí víru ve “vyzmizíkování“ jakéhokoli neoprávněného úkonu, který byl proveden vůči jejich osobě a naději, ţe protistrana bude muset dokonce přijít s omluvou. Dalo by se to přirovnat k pohledu dítěte a asi bychom si měli poloţit otázku, proč tomu tak je? Vysvětlení je triviální - neinformovanost. Člověk se dnes setká s pojmem Ústavního soudu jiţ na základní škole, ale uchování v paměti je velmi mlhavé. Střední škola nám v tomto ohledu také moc nepomůţe, zvláště máme-li jiný obor neţ je například všeobecné gymnázium. A na závěr je zde vysoká škola, taktéţ rozdělena oborově a hlavně kolik % naší populace ji absolvovalo? V roce 2009 měla Česká Republika podle Českého statistického úřadu 10 491 492 obyvatel a z toho studentů všech forem VŠ bylo 369 619. A i po absolvování víme, co pojem Ústavní soud znamená a čím se zabývá, ale nic bliţšího. Proto tedy věnuji první část své práce pouze instituci Ústavního soudu a také právní úpravě této oblasti.
sídlo Ústavního soudu v Brně, zdroj: http://www.zsmorava.adam.cz/pamatky.php
8
2 Právní úprava a základní pojmy 2.1
Ústavní řád
Je subsystém práva tvořený nejdůleţitějšími právními předpisy určitého právního řádu.1 V České republice se skládá z Ústavy České republiky2, Listiny základních práv a svobod3 a z ústavních zákonů přijatých podle Ústavy, coţ jsou klíčové dokumenty našeho státu. Pro občany naší republiky představují záruku demokratického státu a ochranu lidských práv a svobod. Pro Ústavní soud znamenají tyto dokumenty hlavní bod jeho činnosti, co se týče kontroly a dohledu nad dodrţováním pravidel ústavnosti a Ústavní soud je jimi vázán.
2.2
Ústavní pořádek ČR
Představuje pojem ústavy v širším smyslu a zahrnuje ústavní zákony a další stanovené prameny ústavního práva na úrovni nejvyšší právní síly. Je to neuzavřený soubor všech ústavních zákonů v platném znění. Rozlišení můţeme najít uţ v samotném názvu ústavy při změně velikosti počátečního písmene. Uţijeme-li termín “Ústava ČR“, rozumí se jím pouze jediný ústavní zákon, kdeţto termín “ústava ČR“ zahrnuje všechny ústavní zákony, které dohromady tvoří ústavní pořádek ČR. V odborných kruzích se vedou diskuze, zda je tento pojem zvolen správně, protoţe lépe vnímán by byl v Ústavě ČR termín ústavní řád, jeţ byl odjakţiva chápán jako soubor ústavních zákonů. Ústavní pořádek mají mnozí spojeni s ústavním dekretem prezidenta republiky ze dne 3.8.1944 č.11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku, coţ znamenalo úpravu tehdejšího “právního nepořádku“ z důvodu platnosti několika právních řádů na našem území. Pan František Šamalík4 v Rudém Právu5 ze dne 4.3.1993 uvádí, ţe: „ústavní pořádek právního státu znamená právní jistotu, zákonnost státního provozu, ochranu nabytých práv. Nastoluje mír uvnitř občanské
1
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ústavní_řád Wikipedia : the free encyclopedia. St. Petersburg (Florida) Wikipedia Foundation, 5.9.2005, last modified on 31.8.2010 [cit. 2010-08-15] 2 Zák. č. 1/1993 Sb. Ústava České Republiky 3 Zák. č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod 4 František Šamalík (1923–2008) český právní vědec a politolog 5 Rudé právo - Československý deník – ústřední tiskový orgán Komunistické strany Československa, zaloţený 21.9.1920 jako orgán levice sociálně demokratické strany
9
společnosti i mezi ní a státem, neboť všichni jsou podrobeni – v případě konfliktu – vládě práva. Žádné důvody nemohou oprávnit vymknutí se z jeho rámce. Dojde-li k tomu, musí příslušné instituce obnovit jeho autoritu.“
2.2.1
Ústavní pořádek ČR tvoří:
a) Ústava České republiky b) Listina základních práv a svobod c) Ústavní zákony ČR přijaté po 6. 6. 1992 d) Ústavní zákony přijaté podle Ústavy z roku 1993 e) Ústavní zákony Národního shromáţdění Československé republiky, Federálního shromáţdění Československé socialistické republiky a České národní rady, upravující hranici České republiky
2.3
Funkce ústavního práva
Regulační působení ústavněprávních norem na společenské vztahy, týkající se základních prvků státu, jeho formy a organizace, aby byl zajištěn trvale udrţitelný rozvoj institutů (volby, zákl. práva a svobody) a institucí (Parlament, vláda, Ústavní soud).6
2.4
Ochrana ústavnosti jako proces
Samotný pojem ochrana ústavnosti není Ústavou přesně definován, proto se k výkladu vyuţívá pravomocí a věcné působnosti Ústavního soudu. Obecně to lze chápat jako souhrn prostředků k zajištění dodrţování práv a působnosti subjektů ústavního práva, zaloţených dle ústavního pořádku a dalších pramenů ústavního práva. Základem ochrany ústavnosti jsou ústavní zákony a Listina základních práv a svobod a patří sem právo kaţdého občana, domáhat se zákonným způsobem svých práv u
6
Doc. JUDr. KLÍMA Karel CSc. Ústavní právo. 1.vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk, 2002. Předmět ústavního práva, s. 19 - 25. ISBN: 80-86473-20-1
10
nestranného soudu a garanci, ţe pouze tento soud rozhoduje o vině a trestu a ţe postupuje přesně dle zákona. Ústavnost je v naší společnosti sloţitý systém vztahů mezi subjekty ústavního práva, coţ mohou být orgány veřejné moci, orgány samosprávy, fyzické osoby, právnické osoby, apod. Tyto subjekty získávají svůj statut přímo z Ústavy, kde jsou vymezena jejich práva, povinnosti a působení ve společnosti. Ústava reguluje vztahy mezi subjekty a tvoří společenská pravidla, která by měla být dodrţována. Činnost subjektů je ale ovlivňována různými zájmy (politickými i soukromými) a vede to ke konfliktu. Připojí-li se nesprávný výklad, pochopení či aplikace pravidel ústavy, včetně neúmyslného či záměrného porušení těchto pravidel, je střet nevyhnutelný. Při vzniku takového rozporu je třeba nalézt pravdu a tuto pravdu autorizovat. Nejlépe se tato pravda dokazuje v postupu, kde stojí tvrzení proti tvrzení a postupně se ověřuje jejich věrohodnost aţ do konečného verdiktu autorizovaného orgánu. Tímto orgánem je Ústavní soud. Tento orgán převyšuje ostatní pouze ve výlučnosti být jediným arbitrem pro řešení těchto sporů.7 Ústavní soud jako jediný státní orgán svého druhu má tedy na starosti kontrolu ústavnosti.
7
Doc. JUDr. KLÍMA Karel CSc. Ústavní právo. 1.vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova : Aleš Čeněk, 2002. Ochrana ústavnosti, s. 454. ISBN: 80-86473-20-1
11
3 Historie ústavního soudnictví 3.1
Počátky ústavního soudnictví
Ústava představuje základ, na kterém se musí shodnout mínění všech zúčastněných, aby mohli být pospolu. Ústava tak nahrazuje pro občany podobu ideálního a spravedlivého vládce. Hlavní důraz je kladen na dva principy - princip suverenity lidu a princip dělby moci. Suverenita lidu je základním prvkem demokracie, protoţe občan je nadřazen státu a princip dělby moci znamená, ţe moc je rozdělena do tří sloţek (zákonodárná, výkonná, soudní), které se vzájemně ovlivňují a kontrolují (systém vzájemných garancí a brzd). V případě konfliktu musí tedy existovat někdo, kdo je oprávněn takové neshody v případě potřeby řešit a s konečnou platností a závazností o nich rozhodovat. Dále musí existovat někdo, kdo bude hlídat samotné dodrţování pravidel, která jsou v ústavě zakotvena a do jaké mocenské skupiny bude tato instituce spadat. Za teoretického otce návrhu, který za takového stráţce ústavy určil moc soudní, je většinou označován jeden z autorů Ústavy Spojených států amerických Alexander Hamilton8. Ten své přesvědčení o tom, ţe ústava musí být jako základní zákon chráněna před zákony vytvářenými mocí zákonodárnou, vyjádřil jednoznačně: „Žádný legislativní akt, který by byl v rozporu s ústavou, nemůže být ústavní. Odmítnutí tohoto principu by znamenalo, že zástupce je více nežli ten, koho zastupuje, že sloužící je více než jeho pán, že reprezentant lidu je více než lid sám.“ Soudní moc je z jeho pohledu mocensky relativně nejslabší a neschopná moc uchvátit, proto ji povaţuje za nejlepšího prostředníka mezi občany a zákonodárnou mocí. Tento názor podporuje i přesvědčení, ţe neshody mezi mocí soudní a mocí zákonodárnou, nikdy nemohou být tak rozsáhlé, aby mohly váţněji ohrozit celý politický systém. Na těchto principech vznikl v USA v podstatě dodnes existující klasický model všeobecného ústavního soudnictví.9
8
Alexander Hamilton-Gordon (1817 - 1890) - skotský voják a politik Ústavní soud České republiky 2004 [cit. 2010-08-16]. Historie ústavního soudnictví. Dostupné z WWW:
. 9
12
3.2
Historie ústavního soudu
Ústavní soud započal svou činnost krátce po vzniku Československé republiky v roce 1921. Jeho zřízení proběhlo na základě ústavy z roku 192010. Tato ústava byla povaţována za nejctihodnější a byla oceněna jako jedna z nejlepších ústav tehdejší doby pro svou demokratičnost a její právní obsah byl velmi přesný. Autorem textu byl profesor Jiří Hoetzel a politickým tvůrcem státník Antonín Švehla. Systém civilních a občanských soudů se skládal ze soudů okresních, krajských a vrchních a dále ze soudu nejvyššího. Působily zde i soudy mimořádné jako soudy pojišťovací či pracovní. Do nestátní kategorie byly zařazeny soudy rozhodčí. Sbor Ústavního soudu se skládal ze sedmi členů a byl vytvářen tak, ţe tři soudce, včetně předsedy, jmenoval prezident republiky, další čtyři byli do svých funkcí delegováni Nejvyšším soudem11 a Nejvyšším soudem správním12. Jejich funkční období bylo desetileté. Po uplynutí prvního funkčního období však vláda jeho působení neobnovila, protoţe byl zhodnocen jako nadbytečný a nestalo se tak ani do začátku druhé světové války13, kdy by veškeré snahy stejně vyšly naprázdno a ustavení by navíc bylo trochu groteskní, vzhledem k situaci v naší zemi. Činnost prvorepublikového Ústavního soudu byla hodnocena jako málo frekventovaná a nepříliš významná, protoţe jeho pravomoc a působnost byla velmi omezená. Největší efektivnosti dosahoval Nejvyšší správní soud, avšak základní myšlenku a samotnou realizaci prvotního ustavení hodnotím jako velmi přínosnou pro budoucí ústavní vývoj. Ústava z roku 194814 v období komunistického reţimu formálně zachovávala demokratickou podobu, skutečné poměry se ale radikálně odlišovaly. Její rozpolcenost dosáhla toho, ţe se skutečné ústavní poměry nakonec téměř kompletně odchýlily od původního znění ústavy a proto zůstala jen prázdným dokumentem. Ústavní soud byl touto ústavou zcela zrušen. Jeho pravomoci částečně převzala nová instituce, vystupující pod názvem prokuratura. Generální prokurátor se stal samostatným ústavním orgánem a měl dohled nad dodrţováním zákonů a právních předpisů státní správou i občany. Odpovědný byl vládě a jeho nezávislost byla pouze formální, protoţe ve všech směrech převaţovala politická účelovost a stranická disciplína. 10
Zák. č. 121/1920 Sb. Ústavní listina Československé republiky Zák. č. 6/2002 Sb. O soudech a soudcích 12 Zák. č. 1/1993 Sb. Ústava České Republiky čl. 91 13 2. světová válka 1.9.1939 - 2.9.1945 14 Zák. č. 150/1948 Sb. Ústava Československé republiky 11
13
Ústava z roku 196015 se zaměřovala pouze na jednotu státní moci a zakotvila vizi budování socialismu v naší zemi. Stranické vedení v čele s prezidentem Antonínem Novotným totiţ povaţovalo za prestiţní, být mezi zeměmi socialistického tábora a připravovat se na přechod ke komunismu. Rozpor mezi faktickou podobou a skutečnými poměry byl menší neţ v předchozím případě, protoţe právo bylo podceňováno a nahrazeno idejemi. Novou institucí, kterou jsme převzali podle sovětského vzoru, byly tzv. místní lidové soudy16. Pracovat měly v obcích a hlavní náplní jejich činnosti bylo rozhodování v méně závaţných případech majetkových sporů, narušování soudruţského souţití a pořádku či přestupky proti socialistické zákonnosti. Občané si sami zvolili členy těchto soudů jako laiky z řad veřejnosti. Nebyl zde tedy nikdo právnicky vzdělaný a navíc se ukázalo, ţe tato instituce nemá dlouhou ţivotnost a pozbývá smyslu, proto byla v roce 1969 zrušena. Krize systému způsobila výměnu ve funkci prvního tajemníka Ústředního výboru KSČ a Antonína Novotného vystřídal Alexandr Dubček. Prezidentem se stal generál Ludvík Svoboda a následně po jeho dlouhodobé nemoci ho nahradil Gustav Husák. K poněkud zvláštní situaci došlo po federalizaci státu v roce 1968, neboť Ústavní zákon o československé federaci17 zřizoval po vzoru socialistické Jugoslávie Ústavní soud federace a měly existovat i podobné instituce na území obou republik. Tento soud měl mít rozsáhlé pravomoci, jeho nálezy o rozporu právních předpisů měly zajišťovat nápravu v dané oblasti do šesti měsíců. Federální shromáţdění (nejvyšší orgán státní moci) by volilo dvanáct členů na sedm let. Podrobnosti měl obsahovat zákon vydaný Federálním shromáţděním. To se však nestalo. Ústavní soud ČSFR nebyl nikdy ustaven a tato fakticky nenaplněná ústavní úprava zůstala v platnosti dalších více neţ dvacet let. Politické vedení státu totiţ povaţovala zřízení ústavní a nezávislé kontroly za vysoce protisocialistický čin a to i přes fakt, ţe “bratrské země“ Polsko a Maďarsko tento systém zaveden měly. Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky byl zřízen aţ po pádu komunistického reţimu na základě federálního ústavního zákona č. 23/1991 Sb. Tento federální soud měl dvanáct členů a kaţdá republika zde byla zastoupena šesti soudci, jejichţ funkční období mělo být sedmileté. Sídlem soudu bylo město Brno.
15
Zák. č. 100/1960 Sb. Ústava Československé socialistické republiky Zák. č. 38/1961 Sb. O místních lidových soudech 17 Zák. č. 143/1968 Sb. Ústavní zákon o československé federaci 16
14
Přes svoji krátkou existenci posoudil federální ústavní soud více neţ tisíc věcí a na řadu jeho rozhodnutí ideově navázal ve své činnosti i Ústavní soud České republiky.18 Ústava samostatné České republiky ze dne 16. prosince 1992 počítala s existencí Ústavního soudu. Jeho činnost byla zahájena 15. července 1993. Prezidentem republiky bylo jmenováno do funkce na dobu deseti let dvanáct soudců tohoto soudu. V tomto období byl také Poslaneckou sněmovnou schválen zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, který v návaznosti na č1. 88 Ústavy upravil zejména organizaci soudu a řízení před ním a za sídlo soudu určil město Brno. Tímto tedy započala nová etapa ústavního soudnictví v nově se formujícím státě. Sluší se proto připomenout sloţení prvního Ústavního soudu České republiky. Předsedou Ústavního soudu byl aţ do své rezignace ze zdravotních důvodů v únoru 2003 Zdeněk Kessler, místopředsedou Miloš Holeček (po rezignaci Zdeňka Kesslera byl do skončení svého funkčního období prezidentem republiky Václavem Klausem jmenován předsedou Ústavního soudu). Soudci Ústavního soudu od 15. července 1993 byli Iva Broţová, Vojtěch Cepl, Vladimír Čermák, Pavel Holländer, Vojen Güttler, Vladimír Jurka, Vladimír Klokočka, Vladimír Paul, Antonín Procházka a Vlastimil Ševčík. V listopadu 1993 byl soudcovský sbor doplněn o Ivanu Janů, která se stala další místopředsedkyní soudu, a o Evu Zarembovou. V závěru března 1994 pak prezident republiky jmenoval posledního, patnáctého soudce, Pavla Varvařovského. V tomto sloţení zasedal Ústavní soud aţ do 8. prosince 1999, kdy došlo k personálním změnám. 19
18
Ústavní soud České republiky 2004 [cit. 2010-08-16]. Historie ústavního soudnictví. Dostupné z WWW: . 19 Ústavní soud České republiky 2004 [cit. 2010-08-16]. Historie ústavního soudnictví. Dostupné z WWW: .
15
3.3
Pojem Ústavní soud
Ústavní soud je orgánem zvláštního soudního typu a není součástí soustavy obecných soudů. Základním úkolem této instituce je ochrana ústavnosti a jeho postavení a kompetence jsou zakotveny přímo v Ústavě České republiky a dále v zákoně č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, který upravuje zejména jeho pravomoci. Vyznačuje se také tím, ţe je to orgán samostatný, nezávislý, neodvolatelný a nerozpustitelný a jeho rozhodnutí jsou konečná a nepřezkoumatelná. Jeho doménou je tedy chránit ústavnost, základní práva a svobody vyplývající z Ústavy, Listiny základních práv a svobod a dalších ústavních zákonů České republiky a garantovat ústavní charakter výkonu státní moci. Přísluší mu i další kompetence, jako je rozhodování v některých věcech týkajících se volebního práva a posuzování souladu mezinárodních smluv s Ústavou před jejich ratifikací.20
20
Ústavní soud České republiky 2004 [cit. 2010-08-16]. Postavení a pravomoci ústavního soudu. Dostupné z WWW:
16
4 Předmět činnosti Ústavního soudu Ústavní soud stojí v pomyslné hierarchii výše neţ zákonodárci. Je to instituce nacházející se na samé špičce justice a vnímáme její váţnost. Významně přispívá ke stabilitě našeho právního řádu a zabraňuje jeho zneuţívání. Působnost ústavního soudu je přesně vymezena Ústavou. Jelikoţ se řadí mezi nejvyšší ústavní orgány, má z této pozice určené i vztahy k ostatním nejvyšším orgánům republiky. Samotné ustavení je v pravomoci prezidenta, s tímto jmenováním souhlasí Senát a ten také můţe rozhodovat o stíhatelnosti soudce Ústavního soudu. Hlavní zásadou je, ţe Ústavní soud platná pravidla v ústavních normách pouze nalézá a interpretuje je, nikdy však nevytváří pravidla nová. Ústavní soud má pravomoc přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, ovšem pouze z hlediska ústavnosti. Většina podání však směřuje proti rozhodnutím řádných soudů a Ústavní soud tak opakovaně ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, ţe není běţnou třetí instancí v systému obecného soudnictví ani jeho součástí. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běţných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Stejně rezervovaně se Ústavní soud většinou staví i k hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Pravidelně uvádí, ţe se můţe zabývat správností hodnocení důkazů jen tehdy, pokud zjistí, ţe v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.21 Tento vztah ale není vţdy dobře přijímán např. soudci Nejvyššího soudu a někde můţeme slyšet i pojem “válka soudů“. Problematičtější se ale jeví fakt, ţe některé obecné soudy neakceptují nález ústavního soudu, kterým ruší jejich rozhodnutí. Ústavních stíţností proti rozhodnutím obecných soudů je sice 95%, ale naštěstí ruší Ústavní soud pouze malý zlomek z nich a většinu podání odmítá.
21
PAVLÍČEK, Václav. Ústavní právo a státověda : Ústavní právo České republiky. Vyd. 1. Praha: Linde Praha a.s., 2001. Vztah Ústavního soudu k jiným ústavním orgánům, s. 419. ISBN 80-7201-273-8
17
Ústavní soud podle čl. 87 Ústavy dle věcné působnosti rozhoduje: 1. o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, 2. o zrušení jiných právních předpisů (např. nařízení vlády, ministerských vyhlášek, obecně závazných vyhlášek a nařízení obcí a krajů) nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo se zákonem, 3. o ústavní stíţnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu, 4. o ústavní stíţnosti právnických nebo fyzických osob proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do jim ústavně zaručených základních práv a svobod, 5. o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, 6. v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25 Ústavy České republiky, 7. o ústavní ţalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2 Ústavy České republiky, 8. o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy České republiky, 9. o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak, 10. o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony, 11. spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu, 12. o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a 49 Ústavy České republiky s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací.
18
Ústavní zákon o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii (č. 515/2002 Sb.) svěřil Ústavnímu soudu další dvě pravomoci, které však jsou vzhledem k výsledku provedeného referenda jiţ nepouţitelné, a to: - rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutí prezidenta republiky, ţe referendum o přistoupení k Evropské unii nevyhlásí, - rozhodování o tom, zda postup při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii je v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a se zákonem vydaným k jeho provedení.22
22
Ústavní soud České republiky 2004 [cit. 2010-08-17].Postavení a pravomoci ústavního soudu. Dostupné z WWW:
19
5 Organizace Ústavního soudu Ústavní soud je institucí samosprávnou a řídí se pouze Ústavou a zákonem o Ústavním soudu, to znamená, ţe do jeho vnitřních vztahů nemůţe nikdo zasahovat. Výjimku tvoří jiţ zmiňovaná pravomoc Senátu stíhat soudce Ústavního soudu. Organizaci Ústavního soudu zajišťují vnitřní předpisy Ústavního soudu, upravující jednak jeho organizační strukturu a správu, jednak vlastní výkon ústavního soudnictví. Základními vnitřními předpisy upravujícími vlastní výkon ústavního soudnictví jsou: rozhodnutí o ustavení senátů Ústavního soudu, přijímané plénem Ústavního soudu podle § 11 odst. 2 písm. m) zákona o Ústavním soudu, pravidla rozdělení agendy, přijímaná plénem Ústavního soudu podle § 11 odst. 2 písm. m) zákona o Ústavním soudu, rozhodnutí o atrakci senátních věcí plénem, přijímané plénem podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu, kancelářský a spisový řád, přijímaný plénem Ústavního soudu podle § 11 odst. 2 písm. l) zákona o Ústavním soudu. Tyto předpisy přijímá a schvaluje plénum Ústavního soudu a předseda Ústavního soudu vydává pro kaţdý kalendářní rok rozvrh práce Ústavního soudu a jeho změny. Proto je moţné na oficiálních webových stránkách získat informace o nadcházejících jednáních soudu spolu se základním popisem kaţdého případu a místo, kde se jednání bude konat. Základními vnitřními předpisy upravujícími organizační strukturu a správu Ústavního soudu jsou organizační řád, bezpečnostní a návštěvní řád, knihovní řád, spisový a skartační řád. Předpisy schvaluje a vydává předseda Ústavního soudu podle § 3 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, případně ředitel soudní správy.23
23
Ústavní soud České republiky 2004 [cit. 2010-08-17].Postavení a pravomoci ústavního soudu. Dostupné z WWW:
20
5.1
Sídlo Ústavního soudu
Zákon o Ústavním soudu ustanovuje jako sídlo Ústavního soudu město Brno. V době vzniku Ústavního soudu v Československu totiţ došlo k hádce, na jaké “polovině“ tohoto území bude ústavní soud sídlit. Jako kompromis bylo zvoleno město Brno a to z toho důvodu, ţe se nacházelo napůl cesty mezi Prahou a Bratislavou a nebylo tím nadsazeno ani jednomu z nynějších hlavních měst obou zemí. V roce 1875 se začala stavět monumentální budova Zemského stavovského domu v Brně, který byl budován pro potřeby moravské sněmovny. O tom, jak by měla budova vypadat, se vedla diskuse a nakonec se přistoupilo k vyhlášení soutěţe. Vítězný návrh Zemského domu od vídeňských autorů Antona Hoffta a Roberta Raschka slohově čerpá ze zkušeností a poznatků severoitalské renesance. V prvním a druhém patře se nachází sněmovní sál, který je dnes vyuţíván pro konání veřejných ústních jednání před plénem Ústavního soudu. Dále je zde vestibul a po jeho stranách menší salónky, původně slouţící jako restaurace sněmovny a klubovna, dnes vyuţívané jako jednací místnosti pro tříčlenné senáty Ústavního soudu.
21
6 Soudce Ústavního soudu Soudce Ústavního soudu musí splňovat poţadavky dle zákona o Ústavním soudu. Jelikoţ je tato funkce velice náročná, jsou i poţadavky velmi přísné. Soudcem můţe být pouze občan České Republiky, který získal vysokoškolské právnické vzdělání, má nejméně desetiletou praxi v právnickém povolání, jeho věk dosahuje 40 let a nebyl trestně stíhán. Nepředpokládá se sloţení odborné právnické zkoušky a soudce musí být nezávislý, nestranný a měl by rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. K zajištění své nezávislosti je soudce vybaven imunitou, tudíţ ho nelze trestně stíhat bez souhlasu Senátu. Soudce nesmí být angaţován v ţádné politické straně nebo politickém hnutí. Tato funkce je neslučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu či s jinou funkcí ve veřejné správě ani s jakoukoliv jinou placenou funkcí nebo výdělečnou činností. Personálně je Ústavní soud obsazen 15 soudci a jejich funkční období je desetileté. Své funkce se soudce ujímá sloţením slibu do rukou prezidenta republiky. Slib zní: „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně.“.24 Pokud soudce poruší výše uvedené podmínky nebo se dopustí závaţného kárného provinění, můţe být odvolán. Dalším důvodem k jeho odvolání je také neúčast na jednání delší neţ jeden rok nebo se můţe své funkce sám vzdát, a to prohlášením učiněným osobně do rukou prezidenta republiky. Ústavní soud jako subjekt jedná prostřednictvím svých orgánů, kterými jsou předseda, plénum, senáty, předsedové senátů, soudci zpravodajové, kárný senát a asistent soudce. Předseda Ústavního soudu zastupuje Ústavní soud navenek, vykonává jeho správu a svolává a řídí jednání pléna. V jeho kompetenci je také ustanovit generálního sekretáře, který odpovídá za chod určitých odborů a má tak na starosti výkon správy Ústavního soudu. Vedle generálního sekretáře jmenuje předseda i ředitele soudní správy, jehoţ teritoriem je provozní a ekonomický odbor. 24
Ústavní soud České republiky 2004 [cit. 2010-08-18]. Postavení a pravomoci ústavního soudu. Dostupné z WWW:
22
Zástup předsedy zajišťuje místopředseda, který jinak plní úkoly, jimiţ ho předseda pověřil. Kaţdý soudce můţe podat návrh na přidělení asistenta. Tento návrh podá soudce předsedovi a ten jmenuje tři právníky jako asistenty. Asistent pak většinou připravuje podklady dle pokynů soudce a můţe být pověřen i vykonáváním některých procesních úkonů, např. vyzývá účastníky řízení k vyjádření. Asistent však nevystupuje jako orgán soudní, ale pouze pomocný a tudíţ neskládá ani slib jako soudci. Často se setkáme s pojmem soudce zpravodaj. To je soudce, kterému byl přidělen návrh na zahájení řízení dle rozvrhu práce a on musí shromáţdit všechny podklady o případu pro rozhodnutí a předkládá návrh na rozhodnutí. O nejdůleţitějších věcech rozhoduje podle zákona Ústavní soud v plném sloţení, tzn. v plénu. Plénum tedy tvoří všichni soudci a je usnášeníschopné, pokud je přítomno alespoň deset soudců. Důleţité věci pro rozhodování v plénu jsou např. návrhy na zrušení zákonů či jiných právních předpisů, kompetenční spory, ústavní ţaloba Senátu proti prezidentu republiky. O ústavních stíţnostech rozhodují s konečnou platností tříčlenné senáty. Konkrétní informace o projednaných i právě projednávaných plenárních věcech lze nalézt na oficiálních webových stránkách soudu a dle statistiky (příloha č. 1) se takto rozhodovalo např. v roce 2009 pouze ve 38 případech, z čehoţ aktuální věci se týkaly např. návrhu na zrušení části šesté zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů. Plénum také stále řeší návrh na zahájení řízení ve sporu o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, který by určil, zda je systém poskytování prostředků na úhradu regulačních poplatků v kompetenci kraje nebo státu. A posledním příkladem je návrh na zrušení sedmi nařízení Správy Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava, vydaných dne 15. dubna 2009, vţdy s uvedením, ţe nabývají účinnosti dne 1. května 2009, kde se napadenými nařízeními omezuje vstup do určitých částí území Národního parku Šumava.
23
6.1
Současné složení Ústavního soudu
Dne 6.8.2003 byl prezidentem republiky jmenován do funkce současný předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, spolu se znovu jmenovanými Vojenem Güttlerem a Pavlem Holländerem. Další odcházející soudci byli postupně v druhém pololetí roku 2003 nahrazeni Dagmar Lastoveckou (29. srpna 2003), Janem Musilem (27. listopadu 2003) a Jiřím Nykodýmem (17. prosince 2003), následující rok pak byli jmenováni Stanislav Balík (26. května 2004), Michaela Ţidlická (16. června 2004) a opětovně i Ivana Janů (16. září 2004). Soudcovský sbor však stále nebyl naplněn, nadto ho postihly další odchody, neboť 9. listopadu 2003 vypršelo funkční období Evě Zarembové, 29. března následujícího roku Pavlu Varvařovskému a o dva měsíce později (8. května 2004) se funkce soudce vzdal Jiří Malenovský, který se stal soudcem Soudního dvora Evropských společenství v Lucemburku. V plném počtu tak Ústavní soud zasedl aţ v prosinci roku 2005, kdy po soudkyni Vlastě Formánkové jmenované 5. srpna 2005 byl jmenován i patnáctý ústavní soudce Vladimír Kůrka (15. prosince 2005). 25
25
Ústavní soud České republiky 2004 [cit. 2010-08-18]. Historie ústavního soudnictví. Dostupné z WWW: .
24
7 Řízení před Ústavním soudem Řízení před ústavním soudem má procesní charakter. Je zde rozhodováno o Ústavou stanovených otázkách. Existuje devět zvláštních typů řízení a neexistuje jeden univerzální proces, ale koncepce zákona je postavena na oddělení druhů řízení podle jednotlivých otázek věcné působnosti. V těchto typech řízení se zpravidla odlišují navrhovatelé, účastníci řízení, průběh ústního jednání, způsob dokazování, obsah nálezu a jeho právní následky, způsob vyhlášení a publikace rozhodnutí ústavního soudu apod. Samotné řízení je odděleno od řízení před jinými soudy a není na nich obsahově závislé. Platí zde ale zásada součinnosti – Ústavní soud si můţe vyţádat pomoc při opatřování podkladů pro svá rozhodování od soudů, orgánů veřejné správy a jiných státních orgánů. Po procesní stránce není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a jiţ nemůţe na sebe vztahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud soudy postupují v souladu s obsahem Listiny základních práv a svobod. Zvláštností řízení, je rozhodování nikoli o vině a trestu, ale o tom, zda ústavní norma byla porušena či nebyla. Řízení před Ústavním soudem je jednoinstanční, je konečné a platí o něm princip res iudicata - zásada věci pravomocně rozsouzené. Autoremedura není v tomto případě přípustná, i kdyby zde bylo věcné nebo procesní pochybení. Vykonatelná rozhodnutí jsou závazná a mají všeobecný význam.
7.1
Typy řízení před Ústavním soudem
Podle toho, v čem stěţovatel spatřuje porušení ústavního práva orgánem veřejné moci, můţeme rozlišovat ústavní stíţnost procesní a hmotněprávní. Procesní stíţnost je taková stíţnost, kde jde o spravedlivý proces. To znamená, ţe rozhodnutí orgánu veřejné moci bylo učiněno protiústavním způsobem (např. nebyli k jednání obesláni všichni účastníci). Naproti tomu hmotněprávní stíţnost nezpochybňuje způsob procesního řízení, nýbrţ jeho závěr (např. porušení vlastnického práva). 25
Podle typu orgánu veřejné moci ústavní stíţnosti dále dělíme na ty, které směřují proti soudním rozhodnutím nebo které směřují proti ostatním orgánům veřejné správy např. obec. Podle zásahu orgánu veřejné moci můţeme rozlišovat ústavní stíţnosti napadající rozhodnutí orgánu veřejné moci (např. rozsudek soudu) a stíţnosti vystupující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci (např. průtahy v řízení). řízení o ústavních stíţnostech ústavní stíţnost zastupitelstva územního samosprávního celku
- nezákonným
zásahem státu bylo porušeno zaručené právo na samosprávu návrh politické strany podle čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy - proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, které konstatuje její rozpuštění nebo jiné rozhodnutí, týkající se její činnosti. Tento návrh má odkladný účinek. řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy - spravedlnost ve vztahu ke vzniku mandátu poslance nebo senátora. řízení o pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25 Ústavy - ústavněprávní konflikt související s eventuelním zánikem, tedy zachováním či nezachováním mandátu poslance nebo senátora řízení o ústavní ţalobě Senátu proti prezidentu republiky - prezident můţe být stíhán pro velezradu řízení o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy - pokud se PS a Senát rozhodnou, ţe prezident nemůţe ze závaţných důvodů vykonávat svůj úřad. řízení o opatřeních nezbytných pro provedení rozhodnutí mezinárodního soudu řízení o sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10 a čl. 49 Ústavy s ústavními zákony
26
8 Ústavní stížnost Ústavní stíţnost představuje právní prostředek k nápravě nezákonných nebo protiústavních rozhodnutí. Slouţí k ochraně základních práv a svobod, ale není povaţována za mimořádný opravný prostředek. Pro její podání musí být splněna základní podmínka a tou je, ţe musí dojít k nerespektování či porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Její uţití přichází v úvahu aţ v okamţiku, kdy jsme vyčerpali všechny jiné zákonné prostředky k ochraně práva. V rámci celého procesu nepředstavuje zjednodušený postup, který by navazoval na předcházející řízení, ale jejím podáním se zahajuje řízení nové a nezávislé na tom předešlém, protoţe se v tomto novém řízení zkoumá pouze dané porušení základních práv a svobod. Ústavní stíţnost musí být vţdy namířena proti rozhodnutí orgánu veřejné moci a podává se k ústavnímu soudu. Základní funkcí ústavní stíţnosti je subjektivnost a objektivnost, coţ je ochrana ústavních práv jedince a garance těchto práv. Reparativnost nám zaručuje, ţe po nálezu bude vydáno nové rozhodnutí, které bude v souladu s Ústavou a důleţitá je zde i prevence, coţ znamená vyvarování se do budoucna podobných protiústavních aktů. Jelikoţ tuto moţnost zaručuje občanům Listina, mohou tak tyto stíţnosti podávat téměř v jakékoli věci. Stačí ji zdůvodnit porušením práva na spravedlivý proces a průtahy v řízení a vede to k enormnímu počtu těchto stíţností. Střetává se tu opět zájem občana o přezkoumání daného rozhodnutí, coţ mu přiznává Listina a neustále opakovaný fakt, ţe Ústavní soud není odvolacím soudem či třetí instancí v řízení.
27
8.1
Průběh řízení
Řízení před Ústavním soudem začíná podáním ústavní stíţnosti. Ústavní stíţnost můţe podat fyzická i právnická osoba, jestliţe tvrdí, ţe zásahem orgánu veřejné moci došlo k porušení jejího základního práva nebo svobody, zaručované ústavním pořádkem. Tato podávající osoba se nazývá stěţovatel. V ústavní stíţnosti musí být obsaţeny základní náleţitosti a to, kdo stíţnost podává, jaké základní právo bylo porušeno a který orgán veřejné moci jej svým rozhodnutím narušil, co tím stěţovatel sleduje, musí být podepsán a datován. Dále by měla obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů, pokud se na ně stěţovatel odvolává. Pokud návrh tyto náleţitosti neobsahuje, je stěţovatel vyzván k doplnění návrhu nebo k odstranění vad. Neučiní-li tak, je návrh zamítnut. Podle zákona o Ústavním soudu nemůţe stěţovatel vystupovat v řízení sám, ale musí být před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Toto zastoupení je povinné z toho důvodu, aby Ústavní soud nebyl zahlcen nekvalifikovanými podáními, která by ve většině případů musel odmítat a prodluţovalo by to celé řízení a činnost soudu. Advokáti nejsou soudem přidělováni a vyskytnou-li se problémy s jeho zajištěním, odkazuje soud na Českou advokátní komoru.26 Forem pro podání stíţnosti existuje několik. Můţeme ji klasickým způsobem zaslat poštou nebo ji podat elektronicky, faxem či osobně na podatelně soudu. Elektronické podání musíme ale doplnit do tří dnů o podání písemné. Ústavní stíţnost není přípustné podat ústně. Vzor ústavní stíţnosti (příloha č. 2). Na podání stíţnosti nám zákon o Ústavním soudu poskytuje lhůtu 60 dnů od doručení posledního procesního rozhodnutí, proti kterému se nelze odvolat u obecného soudu. Při nevyuţití této lhůty tato moţnost propadá a není moţné ji ani prodlouţit. Ústavní stíţnost je moţné vzít i zpět po celou dobu řízení, ale jen do okamţiku, neţ se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě. 26
Česká advokátní komora (ČAK) je největší právnickou profesní organizací v České republice. Vykonává samosprávu advokacie, chrání a garantuje kvalitu právních sluţeb a obsahuje seznam advokátů.
28
Dalším předpokladem k úspěšnému podání je samotná přípustnost návrhu, jinak je návrh odmítnut. Nelze podávat návrh, který se týká věci, o které Ústavní soud jiţ nálezem rozhodl nebo o ní jedná. Pokud Ústavní soud shledá ústavní stíţnost důvodnou, tj. pokud zjistí, ţe bylo porušeno nějaké základní právo nebo svoboda, je v jeho pravomoci zrušit napadené nebo vydat příkaz, aby v porušování práv nemohlo být pokračováno. Ústavní soud ale nemůţe změnit napadené rozhodnutí a nemůţe ani rozhodnout namísto příslušného státního orgánu nebo soudu. V případě zrušení napadeného rozhodnutí se věc vrací zpět k novému rozhodnutí orgánu veřejné moci. Veškeré důleţité dokumenty, související v konkrétní věci, jsou zakládány do spisu. Účastník a vedlejší účastník má právo nahlíţet do spisu a činit z něj výpisy a opisy. Ústavní soud daný případ projednává zásadně veřejně. Vyloučeny mohou být nezletilé osoby, které by mohly narušovat důstojný průběh jednání nebo veřejnost, pokud se jedná o důleţité zájmy státu nebo mravnost. Jednání řídí předseda a po ukončení přednesů se soud odebere k závěrečné neveřejné poradě a hlasování. Tam mohou být přítomni jen soudci a zapisovatel. Na dobu vydání rozhodnutí zákon nestanoví Ústavnímu soudu ţádnou lhůtu. Obvyklé rozmezí se pohybuje podle sloţitosti případu zhruba od dvou měsíců do dvou let. Případy rozhodnuté později neţ za tři roky od podání jsou výjimkou a téměř vţdy se jedná o spory veřejnoprávního typu, například mezi jednotlivými sloţkami státu. Pojem, který se u Ústavního soudu často vyskytuje a někdy se mylně vykládá jako nález, se nazývá usnesení. Je to rozhodnutí, ale nikoli ve věci samé a nejčastěji se jím rozhoduje o odmítnutí ústavní stíţnosti nebo např. o předběţném opatření. Rozhodnutí Ústavního soudu v dané věci se nazývá nález. Je to rozhodnutí ve věci samé, je konečné a vykonatelné po nabytí právní moci (u ústavní stíţnosti). Té nabývá po řádném doručení písemného nálezu účastníkům řízení. Další podmínkou pro vykonatelnost je vyhlášení ve Sbírce zákonů nebo den, který je v rozhodnutí výslovně určen či vyhlášení nálezu.
29
Nález obsahuje návětí výroku, kde je uveden orgán Ústavního soudu, který v dané věci a v jakém sloţení rozhodoval, účastníci řízení a rozhodnutí či právní předpisy, proti kterým návrh směřoval. Druhou důleţitou částí je výrok. Zde nalezneme samotné rozhodnutí, zda bylo návrhu vyhověno či byl zamítnut a rozsah obou moţností. Předposlední část tvoří odůvodnění, kde je zdůvodněno a shrnuto, co bylo rozhodováno, okolnosti rozhodnutí a konečné důvody pro toto rozhodnutí. Poslední pojem je poučení, ţe se proti tomuto rozhodnutí nelze odvolat.
30
9 Závaznost nálezů Ústavního soudu O otázce závaznosti nálezů Ústavního soudu se jiţ nějakou dobu vede celkem napjatá diskuse. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelné nálezy Ústavního soudu závazné pro všechny orgány a osoby. Na první pohled je to zcela srozumitelná věta, ale v praxi není její výklad jednoznačný a dokonce jej odlišně vykládají i samotní ústavní soudci. Obecně jsou nálezy Ústavního soudu povaţovány za jeden z pramenů práva a zachází se s nimi jako s precedenty. Bezprostředně závazné jsou samozřejmě pro účastníky řízení, kteří jsou povinni se jím řídit. Pro další orgány a osoby jsou nálezy závazné v rozsahu důvodnosti rozhodnutí. Ve svém nálezu č. III.ÚS 425/97, N 42/10 SbNU 285 ze dne 2.4.1998 i soud praví: "Otázka závaznosti nálezů Ústavního soudu, která, navzdory tomu, že představuje conditio sine qua non ústavního soudnictví, přináší za současného právního stavu nemálo obtíží. Problémy spojené s jejím výkladem, zejména a především ve vztahu k jurisdikci obecných soudů kteréhokoli stupně zůstávají - v teorii i v praxi - stále nevyjasněny z řady příčin; patří k nim nekonzistentnost samotných procesních předpisů (v obou odvětvích obecné justice), které s jurisdikcí (a kasační pravomocí) Ústavního soudu nepočítají a pro případ zrušení rozhodnutí obecného soudu nálezem Ústavního soudu přímý procesní postup pro následné řízení nestanoví. Všechny naznačené sporné problémy dotýkají se výlučně tzv. absolutní závaznosti nálezů Ústavního soudu, nikoli však závaznosti, která - konkrétní a Ústavním soudem posouzené (rozhodnuté) věci (materie) se týká; vykonatelný nález Ústavního soudu je totiž závazný pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), a tedy - jak se ostatně rozumí samo sebou - je závazný i pro samotný Ústavní soud a v důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu, představuje nepominutelnou procesní překážku v tomto smyslu rei iudicatae (§ 35 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), která přirozeně brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci, včetně takového, který by - in eventum měl vyplynout ze stanoviska pléna Ústavního soudu; předpoklady plynoucí z ustanovení § 23 zák. č. 182/1993 Sb. se proto na již jednou Ústavním soudem rozhodnutou věc nevztahují.“
31
Nejoţehavější je otázka absolutní závaznosti nálezů Ústavního soudu v oblasti justice. Proti absolutní závaznosti ostře vystoupil svým usnesením 5 TZ 250/2001 ze dne 10.10.2001 Nejvyšší soud České republiky: "Pro obecné soudy až dosud není upravena a neexistuje jakákoliv závaznost nálezů Ústavního soudu pro jejich rozhodování, pokud nejde o rozhodování ve věci, v níž Ústavní soud již zrušil rozhodnutí obecného soudu a vyslovil přitom právní názor o tom, které úkony a doplnění je obecný soud povinen provést. Soudci obecných soudů jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat (čl. 82 Ústavy) a soudce je při rozhodování vázán zákonem (čl. 95 odst. 1, věta před středníkem Ústavy)." Ústavní soud také nepopírá výrok, ţe rozhodnutí o ústavní stíţnosti jsou závazná pouze pro daný případ a nemají precedenční povahu. Toto byla tedy ukázka odmítavých postojů k absolutní závaznosti nálezů. Existuje ale i názor zcela opačný, který naopak podporuje absolutní závaznost a vychází přímo z nálezu Ústavního soudu č. II. ÚS 287/96, N 132/9 SbNU 193 ze dne 29.10.1997: "rozhodnutí Ústavního soudu je podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 87 Ústavy), jsou obecné soudy per analogiam vázány názorem Ústavního soudu rovněž podle ustanovení §226 o.s.ř.27" Dalším faktem svědčícím ve prospěch absolutní závaznosti nálezů je jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů České republiky. Ústavní soud navíc přispěl do debaty tímto výstiţným nálezem č. 5/2001 Sb. n. a u. ze dne 13.5.2002: "argument, že Ústava nezná právo Ústavního soudu podávat závazný výklad Ústavy, je scestný. Ústavní soud sice není oprávněn podávat závazný výklad Ústavy obecně, kdykoliv a komukoliv, avšak tam, kde jedná na základě své kompetence, není jeho činnost koneckonců ničím jiným, než právě závazným výkladem Ústavy." Tímto deklaruje, ţe své nálezy pokládá za absolutně závazné. Z výše uvedených příkladů vyplývá, ţe se ani Ústavní soud neshodl na tom, zda jsou ústavní nálezy absolutně závazné nebo závazné pouze v konkrétních případech. Na řešenou otázku je nutné podívat se z hlediska účelového. Úkolem Ústavního soudu je chránit ústavně zakotvená práva a soulad právních předpisů s ústavním pořádkem státu. 27
Zák. č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád
32
V případě, ţe bychom nálezům Ústavního soudu odejmuli absolutní závaznost, ztratily by dle mého názoru z velké části svůj smysl. Vzhledem k tomu, ţe by byly závazné pouze v konkrétním případě, zmizela by tím právní jistota občanů v jednotný výklad zákonů nejvyšší právní síly. Důsledkem toho by byl i odmítavý postoj k celému právnímu řádu. Uznání absolutní závaznosti nálezů by tedy znamenalo sjednocení výkladu, ale neukládalo by to Ústavnímu soudu povinnost rozhodnout v dalším případě shodně, pouze by musel vyloţit stejným způsobem dotčené ustanovení. Tímto mechanismem by byla zabezpečena spravedlnost rozhodování, protoţe by nikdy nevznikla pochybnost, proč soud danou normu vyloţil jednou tak, jindy onak. Je také s podivem, ţe mnoho soudců naznačený přístup absolutní závaznosti odmítá. Chránit ústavnost mají podle nich především obecné soudy. Kdyţ zklamou, vykoná za ně tuto funkci Ústavní soud. Tím, ţe obecné soudy nerespektují rozhodnutí směřující k ochraně obecných přirozenoprávních principů, základních práv a svobod a ústavního pořádku, a dokonce proti nim brojí zpochybňováním absolutní závaznosti, nejenom, ţe neplní svou vlastní funkci, ale ještě napadají celistvost a základy našeho právního řádu. Přehnané zdůrazňování pozitivního práva, které má být interpretováno zejména pomocí přirozeného práva, vede k omezování ústavně zaručených svobod. Nejen soudy, ale i další orgány a osoby by tedy měly uznat nálezy Ústavního soudu za absolutně závazné, aby tyto nálezy mohly spolehlivě plnit svou funkci. Kaţdá osoba na to má odlišný názor a pohled a někdy bývá pozoruhodné, jak názory na absolutní závaznost ústavního práva kopírují skutečné politické názory svého nositele a názory na výklad jakéhokoli zákona či normy. Většina běţných občanů je přikloněna k absolutní závaznosti nálezů a podle mého názoru by mělo být vydáno konečné stanovisko, aby se předešlo vzniku pochybností, mylným informacím a scestným výkladům.
33
10 Zakotvení lidských práv a základních svobod v právním řádu V České republice existuje značné mnoţství dokumentů, které vytvářejí základní právní rámec, podle kterého jsou upravena lidská práva. Na našem území je také ratifikováno poměrně mnoho mezinárodních smluv a dohod, mezi které patří Všeobecná deklarace lidských práv28, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech29, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech30, Evropská úmluva31, apod. Základní dokumenty k ochraně lidských práv a k zaručení základních svobod pro nás představuje Ústava a Listina základních práv a svobod.
10.1 Ústava České republiky Ústava České republiky byla přijata Českou národní radou dne 16. 12. 1992, její platnost nastala 1. 1. 1993 současně se vznikem nového samostatného státu České republiky. Náš stát se vyznačuje jako svrchovaný, jednotně demokratický, ale také právní a zaručuje úctu k právům i svobodám kaţdého člověka a občana. Ústava České republiky je tvořena Preambulí a 113 články, které jsou rozděleny do osmi hlav. Preambule, neboli vstupní prohlášení, odkazuje na tradice české státnosti, ale také státnosti československé a je zde zakotveno odhodlání budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku podle moderních hodnot a ideálů. V České republice se vychází z toho, ţe zdrojem veškeré moci je lid, tato moc je vykonávána prostřednictvím jednotlivých orgánů státní moci zákonodárné, výkonné a soudní. Ústava také ovlivňuje politický systém, který je zaloţen na svobodném a dobrovolném vzniku politických stran, které jsou povinny dodrţovat základní principy demokracie, ale 28
1948 nezávazný dokument, obsahující nejznámější katalog lidských práv Zák. č. 120/1976 Sb. Vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 10. května 1976 o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech 30 Zák. č. 120/1976 Sb. Vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 10. května 1976 o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech 31 Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950), sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., dodatkový protokol č. 9, zák. č. 41/1996 Sb. 29
34
také odmítat násilí k prosazování svých zájmů a názorů a je moţné ji upravit nebo doplnit pouze na základě ústavního zákona. Změna podstatných částí ústavy v demokratickém a právním státě je nepřístupná. V poslední době jsme zaznamenali ve výrocích našich zákonodárců náznaky na nutnost změnit Ústavu do modernější podoby a zároveň do ní zahrnout i zvyklosti, protoţe přichází doba neúcty k těmto zvyklostem či jejich neznalost. Při projednávání ústavních zákonů platí určité odchylky od obecných pravidel schvalování zákonů. Proces probíhá stejně aţ do závěrečného hlasování, kde se hlasuje většinou tří pětin všech poslanců. V případě pochybností, zda se skutečně jedná o ústavní zákon, rozhoduje Sněmovna taktéţ hlasováním, ale není vyţadována kvalifikovaná většina. Poté teprve následuje hlasování o vyslovení souhlasu. Senát musí hlasovat kvalifikovanou většinou tří pětin senátorů. Je tedy potřeba, aby obě komory Parlamentu návrh ústavního zákona schválily.
10.2 Listina základních práv a svobod Je výrazem plnohodnotného zapojení České republiky do celoevropských snah o ochranu lidských práv. Lidská práva a svobody jsou nezcizitelné, nepromlčitelné, nezrušitelné a jejich omezování nebo zeslabování lze pouze ve výjimečných případech, při splnění přísně stanovených podmínek a při zabezpečení soudní ochrany. Listina základní práv a svobod je součástí ústavního pořádku ČR z toho důvodu, ţe Ústava ČR sama neobsahuje základní práva a svobody, které patří k základním znakům demokratického státu. Byla přijata Federálním shromáţděním Československé federativní republiky dne 9. 11. 1991. Tato Listina je nadřazena dalším právním úkonům a tyto úkony se jí musí přizpůsobit. Je v ní upraveno ústavní právo hmotné, ale také další normy ústavního práva. Listina základních práv a svobod je povaţována za samostatný dokument, který je nezávislý na ústavním zákoně č. 23/1991 Sb., ale přesto tento zákon neurčil, jakým postupem mohou být přijímány nebo měněny součásti této Listiny.
35
Listina vychází ze základních dokumentů mezinárodního práva a mezi její základní znaky patří moţnost přímé aplikace a vynutitelnosti ustanovení, která jsou v Listině uvedena. Interpretaci Listiny můţeme provést dvojím způsobem. První moţností je pohlíţet na ni jako na maximum norem, které je moţné za určitých podmínek regulovat. V druhé moţnosti Listina stanoví podstatu daného institutu. Listina zakotvuje převáţně práva, ale je zapotřebí si uvědomovat, ţe z těchto práv vyplývají i povinnosti a určitá omezení, která jsou nutná k ochraně práv a svobod. Většinou je za povinnou osobu označován stát a jeho orgány. Je však moţné sem zařadit i orgány veřejné moci. V některých ustanoveních Listiny základních práv a svobod se také setkáváme s tím, ţe povinnosti nebo omezení jsou ukládány jiným osobám neţ státu, ale většinou kaţdému.
36
11 Exekuce versus Listina základních práv a svobod V dnešní době se toto téma stává stále aktuálnějším neţ kdy jindy. Lidé v hojné míře vyuţívají nejrůznějších půjček, úvěrů, hypoték a podobných finančních produktů a dále vynakládají určité finanční prostředky za nemalé mnoţství sluţeb, které potřebují v běţném ţivotě jako elektřinu, telefon apod. I samotný stát nám ze zákona ukládá povinně platit daně či zdravotní a sociální pojištění. Stačí však jakákoli nečekaná situace jako je nemoc nebo ztráta zaměstnání, a pokud není navrţen alternativní plán financování, dostává se člověk do platební neschopnosti. Věřitel ale čeká na zaplacení pohledávky v řádném termínu, a pokud tak není učiněno nebo není-li sjednáno alespoň částečné hrazení formou splátek, je celý případ předán soudnímu exekutorovi. Ten vyhotoví ţádost o pověření k provedení exekuce na základě předloţení návrhu na nařízení exekuce a pravomocného exekučního titulu, jako je například platební rozkaz nebo rozsudek a se všemi těmito dokumenty ji zašle k příslušnému soudu, který jej následně pověří vymoţením dané pohledávky. Takto jednoduše se tedy člověk můţe dostat do exekučního řízení. Z pohledu věřitele je tento postup spravedlivý, ale co pohled dluţníka a soulad s Listinou základních práv a svobod? Samozřejmě záleţí na tom, jak daný dluh vznikl, ale to by soud musel před vydáním samotného exekučního titulu nebo následně usnesení o nařízení exekuce sloţitě zkoumat kaţdý případ jednotlivě a ve výsledku by to byl ještě zdlouhavější proces neţ dosud, a ani by se to dle mého názoru nedalo objektivně zhodnotit a docházelo by ke střetům mezi tvrzením dluţníka a tvrzením věřitele. Soud tedy rozhoduje na základě podané ţaloby a důkazů o tom, ţe dluh vznikl. Takovým důkazem je například smlouva. Obvykle se v tomto případě vydává platební rozkaz, coţ je nejrychlejší způsob vyřízení, je vydán do 30 dnů a podmínkou pro jeho vykonatelnost je, ţe ho ţalovaný převezme. V tomto případě připadá důkazní břemeno na věřitele, který tedy dokládá všechny podklady o tom, ţe mu dluh skutečně vznikl. Druhá moţnost je ta, ţe dluţník sám uzná, ţe dluh věřiteli způsobil a soud vydá rozsudek pro uznání dluhu a případ není dále prošetřován. Všeobecně se tedy má za to, ţe dluh vznikl a musí být uhrazen věřiteli, tudíţ vinu a odpovědnost nese jedině dluţník. Ve sloţitějších případech přichází na řadu řádné šetření a další jednání. 37
Zaměříme-li se na statistiku exekucí, které byly monitorovány od roku 2001 do roku 2008 přímo exekutorskou komorou, je zde zcela patrný nejen nárůst počtu nařízených exekucí a exekutorských zápisů, ale i nárůst počtu dosud neskončených exekucí a větší neúspěšnost ve vymáhání. (příloha č. 3) Náš právní řád ale hájí práva dluţníků více neţ práva věřitelů. V minulosti měl člověk, neschopný splácet své finanční závazky, z ostudy kabát a kvůli dluhům se lehce mohl dostat i do vězení. Dnes hodně lidí s dluhy nemá ţádný morální problém a v podstatě jim nehrozí ani trestní postih. Věřitel se svých práv musí sloţitě a zdlouhavě domáhat. Přitom má proti sobě nejasné právní předpisy, pomalou justici, laxní policii i veřejné mínění.
11.1 Exekuce Z historického hlediska byla exekuce povaţována za výkon trestu neboli popravu. Jedna z nejznámějších historických exekucí je poprava 27 českých pánů. Tato poprava se uskutečnila v roce 1621 na Staroměstském náměstí v Praze. Byli popraveni tři příslušníci panského stavu, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů. Jejich poprava byla zastrašovacím činem, jímţ vídeňská vláda usilovala o svrţení české stavovské opozice. Jakmile přestaly být popravy tak masivně rozšířeny, nabyl tento pojem jiného rozměru. Jeho další význam je totiţ zabavení, únos, konání či náprava, proto se tento pojem snadno přenesl do nové oblasti. Dnes je to především zákonem stanovený postup státních orgánů. Vynucuje se jím rozhodnutí, které nebylo naplněno dobrovolně či ve stanovené lhůtě. V případě, ţe je dluţník předluţen, můţe dojít k likvidaci majetku. Hlavními exekučními prostředky jsou sráţky ze mzdy, prodej movitých věcí a nemovitostí, odebrání věcí, rozdělení společné věci, provedení prací a výkonů.
38
11.2 Soudní exekutor Instituce soudního exekutora byla zřízena v září 2001 a je to soukromá osoba, kterou stát pověřil výkonem exekuční činnosti. Exekutor je nucen fungovat rychle a efektivně, protoţe na rozdíl od soudů je na výsledcích své činnosti přímo ekonomicky závislý. Jeho odměna se vypočítává z vymoţené částky, a pokud nic nevymůţe, nic nevydělá. Soudní exekutor je fyzická osoba splňující předpoklady dle zákona. Exekutor vykonává exekuční činnost nezávisle. Při výkonu exekuční činnosti je vázaný jen Ústavou České republiky, zákony, jinými právními předpisy a rozhodnutími soudu, vydanými v řízení o výkonu rozhodnutí a exekučním řízení. Dne 8.11.2010 činí aktuální počet soudních exekutorů 147 a kaţdý exekutorský úřad spadá do příslušného obvodu. Podle § 8 písm. b) a § 126 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti určil ministr spravedlnosti JUDr. Jaroslav Bureš svým rozhodnutím ze dne 2.5.2001 pro obvody okresních (obvodních) soudů počty exekutorských úřadů, tudíţ je stanovena jasná hranice, kolik exekutorských úřadů můţe vzniknout a pro jaký obvod. (příloha č. 4) Oţehavá je ale otázka teritoriality jednotlivých exekutorských úřadů. To znamená, ţe by si věřitel nemohl i nadále vybírat exekutora sám, ale soud by jejím provedením pověřil automaticky exekutora, který má sídlo v okrese, kde bydlí nebo sídlí dluţník. A pokud by v okrese působili exekutoři dva nebo tři, vylosoval by z nich jednoho třeba počítač. Podle mého názoru to není moudré řešení. Z praxe totiţ dobře vím, ţe mezi exekutory jsou nebetyčné rozdíly. A proto kdybych byla v pozici věřitele, chci mít právo vybrat si toho, kdo bude moji pohledávku vymáhat. Na této klíčové myšlence stojí dnešní exekuční zákon a mělo by to tak určitě zůstat i do budoucna. Vzájemná konkurence mezi nimi je jedině prospěšná. Jak pro ně samotné, tak především pro společnost jako celek. Věřitel si vybírá jen výkonné a rychlé exekutory, a ţe jsou na tom hůře menší exekutorské úřady, to je dnešní trh a tento jev se vyskytuje snad ve všech oblastech. Pokud by měli ze zákona dílčí lokální monopoly, ztratili by tím jakoukoli motivaci k práci, k rozvíjení vlastního úřadu a zkvalitňování jeho sluţeb.
39
11.3 Způsoby provedení exekuce O způsobu provedení exekuce rozhoduje exekutor po zjištění majetkových poměrů povinného, přičemţ můţe vést exekucí více, popřípadě i všemi způsoby zároveň. Finanční a majetková situace dluţníka se zjišťuje na základě ţádostí o poskytnutí součinnosti. Exekuci ukládající zaplacení peněţité částky lze provést: a) sráţkami ze mzdy a jiných příjmů b) přikázáním pohledávky c) prodejem movitých věcí a nemovitostí d) prodejem podniku Způsob exekuce, ukládající jinou povinnost neţ zaplacení peněţité částky, se řídí povahou uloţené povinnosti. Takovou exekuci lze provést: a) vyklizením b) odebráním věci c) rozdělením společné věci d) provedením prací a výkonů Exekuci lze vést i na patenty, průmyslové vzory, ochranné známky a licence. Exekutor můţe také postihnout jiná majetková práva, tedy provést exekuci postiţením podílu povinného jako společníka nebo komanditisty ve společnosti nebo postiţením členských práv a povinností povinného jako člena v druţstvu.32 Informovanost povinných se postupně rozšiřuje a zajišťuje ji v tomto směru např. Občanská poradna Jiţní Město33, která navrhla informační letáky se stručným přehledem všech základních pojmů, týkajících se exekučního řízení (příloha č. 5). Doufám, ţe v budoucnu se tento způsob rozšíří i na všechny exekutorské úřady a na jejich webové stránky, aby povinní rozuměli, jakému problému čelí.
32
Zák. č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti Občanská poradna o. s. Společnou cestou (dříve Občanská poradna Jiţní Město) poskytuje sociální sluţbu odborného sociálního poradenství v oblasti práva. 33
40
V návrhu na nařízení exekuce nemusí oprávněný navrhovat konkrétní způsob exekuce, tedy znát do detailu majetkové poměry dluţníka, protoţe exekutor na základě vlastních zjištění rozhodne o nejúčelnějším způsobu provedení exekuce. Samozřejmě na základě včasných informací oprávněného o majetku povinného roste pravděpodobnost úspěšného provedení exekuce. Po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat s veškerým svým majetkem pod sankcí neplatnosti takového právního úkonu. Pohledávku za povinným, proti kterému je vedena exekuce soudním exekutorem, lze uplatnit jako výdaj vynaloţený k dosaţení, zajištění a udrţení příjmů. V poslední době začala být aktuální otázka přiměřenosti exekuce. Přiměřenost znamená, ţe by výše zabaveného majetku měla odpovídat i výši pohledávky. Byla-li pohledávka dluţníka v částce několika tisíc korun a exekutor obestavil majetek v hodnotě několika milionů, mohl se vůči tomu leckdo ohradit. Soudní exekutor blokoval jakýkoli zjištěný majetek povinného bez ohledu na výši pohledávky. Toto bylo vyřešeno tak, ţe se nyní blokuje prvotně bankovní účet a mzda povinného a v případě, ţe pohledávka přesahuje 50.000,-Kč lze přistoupit i zablokování nemovitosti povinného. Od tohoto postupu bude ale dle mého názoru upuštěno, neboť sniţující se úspěšnost vymoţených pohledávek a nárůst počtu exekucí donutí soudní exekutory blokovat opět jakýkoli zjištěný a postiţitelný majetek. Při exekuci prodejem movitých věcí exekutor nemůţe zabavit věci, které dluţník nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů. Jde zejména o oděv, obvyklé vybavení domácnosti, snubní prsteny a jiné osobní předměty, zdravotnické potřeby a hotové peníze do částky dvojnásobku ţivotního minima jednotlivce. Také nelze zabavit věci, které povinný – podnikatel – nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti, coţ neplatí pro případ vymáhání pohledávky zajištěné zástavním právem k takové věci. Nadále platí, ţe v současnosti exekuci nepodléhají například dávky pomoci v hmotné nouzi34, jednorázové dávky státní sociální podpory a z opakující se dávek státní sociální podpory příspěvek na bydlení. Tyto dávky jsou totiţ v nízké výši a jejich účelem je pomoc 34
Zák. č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi
41
v nepříznivé finanční a ţivotní situaci. Jejich blokací by byl tento účel zcela zmařen. Mzda, důchod, nemocenské dávky, peněţitá pomoc v mateřství, ostatní opakující se dávky státní sociální podpory (například rodičovský příspěvek, sociální příplatek) a další vymezené příjmy, je moţné postihnout exekucí jen částečně, formou sráţek. Avšak i toto má svoje úskalí. Při blokaci podpory v nezaměstnanosti často sděluje úřad práce, ţe podpora je tak nízká, ţe z ní nelze provádět sráţky nebo je povinný v evidenci tak dlouho, ţe na podporu nemá nárok. Blokace důchodu je také velmi rozšířenou formou vymáhání, protoţe v České Republice evidujeme přes 80 tisíc důchodců, kteří mají alespoň jednu exekuci. Jejich věková hranice je kolem 65 let a většinou nepočítali s tím, ţe v okamţiku konce jejich ekonomického ţivota začne být splácení úvěrů a půjček daleko obtíţnější. Část z nich je schopna pohledávku splácet měsíční splátkou kolem 1.000,-Kč, ale ojedinělé nejsou ani ţádosti o splátkový kalendář na 50,-Kč či 100,-Kč měsíčně. Sráţky z penzí provádí Česká správa sociálního zabezpečení, avšak ani ta situaci seniorům neulehčuje, protoţe začíná provádět sráţky se značným zpoţděním, sraţené částky neoprávněně deponuje, nezasílá je soudním exekutorům neprodleně, sráţky provádí i v okamţiku, kdy je pohledávka jiţ uspokojena nebo došlo k zastavení exekuce a nereaguje ani na stíţnosti. V budoucnu by mělo dojít ke zlepšení efektivnosti práce této instituce prostřednictvím automatizovaného počítačového systému, protoţe dosud vše prováděly úřednice jednotlivě. První časový odkaz na tuto změnu zněl na červen letošního roku, nyní máme leden a dosud ţádnou větší změnu soudní exekutoři nezaznamenali. Soudní exekutor můţe dále vydat exekuční příkaz na mzdu povinného. Z té se však mohou strhávat 2/3 v případě přednostní pohledávky a 1/3 při nepřednostní pohledávce. Většina z nich je samozřejmě nepřednostních, ale dopátrat se toho, ţe je povinný zaměstnán, kdyţ jeho zdravotní pojišťovna ţádného plátce pojistného neeviduje a příslušný úřad práce či správa sociálního zabezpečení také nemá ţádnou informaci, to připomíná výkon detektiva. A pokud úspěšní jste, vydáte exekuční příkaz a doručíte jej zaměstnavateli, můţete očekávat dopis, ţe s daným povinným rozvázal pracovní poměr nebo ţe povinný má další exekuce a proto je tento exekuční příkaz v pořadí. K prodlevám ve sráţkách ze mzdy dochází také v případě, ţe povinný přejde do pracovní neschopnosti a náleţí mu podpora od příslušné správy sociálního zabezpečení. Tyto orgány většinou o této skutečnosti neinformují a navíc poţadují vydání nového exekučního příkazu adresovanému přímo této
42
instituci. Neţ soudní exekutor toto splní, můţe povinný pracovní neschopnost ukončit a opět vykonávat činnost u zaměstnavatele a toto se můţe opakovat několikrát za sebou. Část dluţníků musí být dle mého názoru zaměstnána nelegálně, bez řádně sjednané pracovní smlouvy či dohody o pracovní činnosti, protoţe se nezvykle mnoţí případy, ţe jejich zdravotní pojišťovna neeviduje ţádného plátce pojistného, ţádné jiné dávky nepobírají ani nejsou osobami samostatně výdělečně činnými. Často se také můţeme setkat i s tím, ţe povinný není u ţádné zdravotní pojišťovny ani registrován. Povinní mají dále sjednána stavební spoření a penzijní připojištění. Stavební spořitelna má povinnost ponechat na účtu dvojnásobek ţivotního minima a penzijní fond zase nevyplatí důchodové připojištění, dokud povinný sám nepoţádá o zrušení smlouvy o penzijním připojištění. Naštěstí penzijní fond většinou nesděluje povinnému, ţe na jeho připojištění je nařízena exekuce, tudíţ je zde zvýhodněn soudní exekutor. Ale pokud povinný nedisponuje obecně větším mnoţstvím finančních prostředků, těţko můţeme očekávat, ţe se z důchodového připojištění uhradí většina jeho pohledávky a to nepřihlíţím k obvyklé výši měsíčního příspěvku na tento bankovní produkt. Vedle těchto pravidel od 20. července 2009 platí, ţe se obestavení účtu (jednoho z účtů povinného) nedotkne částky odpovídající dvojnásobku ţivotního minima.35 Tuto částku banka povinnému vyplatí a vyrozumí o tom soudního exekutora. Částka má povinnému slouţit na nákup základních ţivotních potřeb. Kolikrát si však dluţníci smí o vyplacení zaţádat, se ale uţ v zákonu nepíše. Záměr byl vyplácet částku pouze jednou a současně na všechny exekuce. Ţádnou roli neměl hrát počet exekucí, které jsou na dluţníka nařízeny, nebo kolika účty dluţník disponuje. Prvotní myšlenka ombudsmana Otakara Motejla, který novelu inicioval, tedy nebyla špatná. Není však dotaţena do konce a proto se míjí účinkem. Nyní je totiţ situace taková, ţe dluţníci vybírají peníze opakovaně a pokud mají účty ve více bankách, neváhají finanční prostředky získat od všech. Měsíčně tak získají několikanásobně více, neţ na kolik mají teoreticky nárok. Jako jediné řešení se jeví změna novely. Dluţník dostane moţnost výběru dvojnásobku ţivotního minima ze svého bankovního účtu i poté, co mu byl účet blokován. Obdrţet tuto částku bude moci pouze jednou. Proto musí být výklad novely jednoznačný, jen tak nebude docházet k jejímu zneuţívání. Nyní je sporných situací spojených s výkladem příslušného paragrafu několik. Novela by měla ujasnit ne zcela jednotné situace, které mohou nastat tehdy, kdyţ si 35
§304 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
43
dluţník o vyplacení dvojnásobku ţivotního minima zaţádá opakovaně nebo kdyţ poţádá o vyplacení částky kaţdou banku, ve které vlastní účet. Další neopomenutelný případ můţe nastat tehdy, kdyţ si dluţník zaţádá o vyplacení na kaţdou exekuci zvlášť – skutečnost, ţe je na dluţníka nařízeno hned několik exekucí, je běţnou praxí. Díky celé této novele přichází varování, ţe se kvůli novým pravidlům zmenší počet úspěšných exekucí a zvýší se administrativa. S tímto problémem uţ se samozřejmě potýkají exekutorské úřady i v praxi. Obestavíte dluţníkovi účet, ten má následně moţnost vybrat z něho veškeré finanční prostředky, protoţe mu banka vyhoví, dokud exekuční příkaz nenabude právní moci a dokud banka neobdrţí dokument nazvaný Příkaz k úhradě nákladů exekuce, kde jsou samostatně uvedeny náklady soudního exekutora. Eviduje-li banka na tento účet více exekučních příkazů, záleţí především na rychlosti prvního exekutora v pořadí, aby dodal příslušné dokumenty, ale v jaké fázi se toto nachází, banky většinou nesdělují. Stihne-li povinný tedy vybrat všechny prostředky a podaří-li se mu na účtu zanechat debetní zůstatek, banka po určité době přistoupí ke zrušení účtu. Zanechá-li nulový zůstatek, obdrţí soudní exekutor sdělení, ţe z důvodu nedostatku finančních prostředků vyřazuje banka účet z reţimu sledování (obvykle po 6 měsících). Tato novela je tedy jen nástrojem k přehození práce do rukou exekutorů, procesní zjednodušení znamená jen výjimečně a umoţňuje dluţníkům vytvořit větší prostor pro nekalé chování. Věřitelům nepřináší nic, exekutorům přidává práci a soudům ubírá mnohem méně, neţ se původně očekávalo. Zkušenost z praxe je totiţ taková, ţe většina dluţníků nemá na účtech nic a čím dál více jich čerpá státní sociální dávky. Uspokojení pohledávky je pak jen otázkou odvozu a prodeje movitých věcí nebo zpeněţení nemovitostí, ale neţ smí exekutor přistoupit k tomuto kroku, povinný je dávno o exekuci informován, movité věci se v bytě nenacházejí a nemovitost můţe být převedena na jiného vlastníka. Exekuční řízení není jednoduchým procesem a v zásadě je v souladu s Listinou základních práv a svobod. Dluţníci jsou opravdu zvýhodňováni zákonem, a pokud bylo kdysi toto řízení vůči nim nepřiměřené, exekutor byl jeden velký vyděrač, který je nechával bez střechy nad hlavou, na dlaţbě a sebral jim všechno, co měli, tak dnes se s nimi zachází jako v bavlnce.
44
Ráda bych se krátce zmínila o insolvenčním řízení36, k němuţ se všichni dluţníci upínají jako k záchrannému lanu. Pokud chce dluţník řešit svoji špatnou finanční situaci, má moţnost podat k soudu tzv. insolvenční návrh. Podání insolvenčního návrhu můţe být za dané situace pro povinného tím nejlepším řešením. Doručením tohoto návrhu k soudu je insolvenční řízení zahájeno, soud vydá vyhlášku o zahájení řízení a zveřejní ji v insolvenčním rejstříku, který je volně přístupný na internetu. V tomto okamţiku se dluţník můţe přestat obávat příchodu exekutora, protoţe zveřejnění v insolvenčním rejstříku má ten účinek, ţe zablokuje jeho věřitele a ti uţ nadále nemohou vymáhat jeho pohledávky exekucí. Pokud navíc podá s insolvenčním návrhem tzv.“návrh na oddluţení“, postačí k tomu, aby se „oddluţil“ uhradit věřitelům 30% jejich pohledávek, event. i méně, ale to pouze se souhlasem věřitelů. V praxi to vypadá i tak, ţe například jednomu věřiteli z pěti připadne 50,-Kč od povinného měsíčně s čímţ, konkrétně v tomto případě, věřitel naprosto nesouhlasil a celé insolvenční řízení bylo jen průtahem celého případu a znemoţnění vykonávat exekuční činnosti po dobu trvání tohoto řízení. Dluţník je povinen zdrţet se od okamţiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní můţe náleţet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, vyuţití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Dluţníkovi bude přidělen insolvenční správce, který provede soupis jeho majetku, zjistí jeho věřitele, kteří musí přihlásit své pohledávky u něj. Tento správce povede téţ za dluţníka případné soudní spory týkající se jej a jeho majetku. Poté insolvenční soud spojí rozhodnutí o způsobu řešení úpadku s rozhodnutím o úpadku v zákonem stanovených případech, jinak rozhodne do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku. Tudíţ soudní exekutor musí podat přihlášku s vyčíslením svých nákladů do insolvenčního řízení a vyčkat, zda dluţník splní sjednanou povinnost a pokud se přihlásit nestihne, nemůţe aţ do ukončení insolvence provádět další kroky v dané exekuci. Samotný věřitel tedy přihlašuje svoji pohledávku sám a soudní exekutor ho vţdy informuje o zahájení insolvenčního řízení.
36
Zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)
45
11.4 Právo vlastnictví a exekuce Vlastnictví je v právním řádu České republiky jedním z ústavně chráněných základních lidských práv a svobod. Vlastnické právo je nejširším věcným právem. Vlastnictví opravňuje k široké škále moţností nakládání s věcí. Vlastník můţe předmět vlastnictví především uţívat, poţívat jeho plody a uţitky. Dále je to právo věc prodat, pronajmout či jinak s ní disponovat. Základním právem s vlastnictvím spojeným, je právo věc drţet a tato drţba věci nám nejzřetelněji ukazuje projev vlastnictví. Listina základních práv a svobod obsah vlastnického práva nevymezuje, ale předpokládá, ţe toto bude upraveno v zákonech práva veřejného a soukromého. Právní úprava je tedy zakotvena v čl. č. 11 Listiny základních práv a svobod a stěţejní část úpravy pak najdeme v Občanském zákoníku37. Řada dalších zákonů upravuje nakládání se státním majetkem nebo vlastnické poměry k nestandardním předmětům vlastnictví, jako např. vlastnictví nebezpečných zbraní a střeliva nebo úprava vlastnictví k bytům. Toto důkladné zakotvení přispívá i k rozvoji trţního ekonomického systému. Obsah a ochrana vlastnického práva platí pro všechny subjekty stejně a ţádný není nijak zvýhodněn. Taktéţ nemá nikdo ţádné výhody v případě, kdy je třeba vlastnické právo chránit, např. v majetkoprávních sporech. Ústavní soud ČSFR se k tomu vyjádřil ve svém nálezu č.16/1992 Sb.38, kde konstatuje, ţe: “zamítnutí žaloby soudem pouze z procesních důvodů je porušením principu plné ochrany vlastnického práva ve smyslu čl. č. 11 odst. 1 Listiny“, nicméně konkrétnější úpravu či vymezení pojmu plná ochrana nijak nedefinoval. S vlastnictvím se nespojuje jen právo, ale také povinnost a odpovědnost. Vlastník se musí chovat tak, aby nedošlo při uţívání k újmě na právech druhých, a musí dbát na to, aby při uţívání postupoval v souladu se zákonem. Zavazuje se také k ochraně přírody, ţivotního prostředí a lidského zdraví.
37
Zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník Nález Ústavního soudu ČSFR pod č. 16 publikovaný ve sbírce usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, ročník 1992, str. 80 38
46
Vlastnické právo můţe být omezeno zásadně pouze se souhlasem vlastníka. Zákon však stanoví několik omezení vlastnického práva, kdy se tak můţe stát i proti vůli vlastníka. Jsou to především omezení vyplývající z vlastnických práv ostatních, kdy nikdo nemůţe realizací svého vlastnického práva zasahovat do stejně chráněných práv ostatních (otázka emisí a obecně tzv. sousedského práva). Vlastník je také povinen strpět, aby ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu byla na nezbytnou dobu v nezbytné míře a za náhradu pouţita jeho věc, nelze-li dosáhnout sledovaného účelu jinak.39 Listina chrání vlastnictví před všemi akty, které nejsou podloţeny zákonem a tímto se musí řídit i soudní exekutor při výkonu rozhodnutí. V médiích se exekuce prodejem movitých věci staly známými především v souvislosti s případy, kdy exekutor zabavil věci, které ve skutečnosti náleţely někomu jinému neţ povinnému. Nejčastěji jde samozřejmě o případy, kdy byly zabaveny věci, jejichţ vlastníkem byla osoba sdílející s dluţníkem společnou domácnost, resp. bydlela s ním v jednom bytě nebo naopak dluţník bydlel s ní. Výjimečné ovšem nejsou ani případy, kdy exekutor sepsal a odvezl věci, které se nacházely v bytě, v němţ se dluţník fakticky vůbec nezdrţoval ani jej jinak neuţíval, ale měl v něm jen doručovací adresu či tam byl pouze formálně přihlášen k trvalému pobytu. Vlastníci těchto věcí jsou po právu rozhořčeni a pobouřeni jednáním soudního exekutora, ale exekuce prodejem movitých věcí by byla fakticky takřka neproveditelná, pokud by exekutor nemohl při sepisování věcí vycházet z vyvratitelné právní domněnky, ţe ten, kdo je v určitém místě hlášen k trvalému pobytu nebo zde má doručovací adresu, se tam nenachází ani zde nemá ţádný majetek. Tato domněnka je ale většinou podloţena alespoň výpisem z centrální evidence obyvatel40, ze kterého soudní exekutor vychází. Bohuţel neexistuje jiný způsob ani moţnost ţádosti o součinnost ke zjištění těchto informací, protoţe není veden ţádný veřejný registr vlastnických vztahů k movitým věcem. Naštěstí u nemovitostí toto nehrozí, neboť jsou registrovány na katastru nemovitostí a přehled vlastnictví vozidel vede v evidenci příslušný městský úřad. Exekutor se tedy řídí tím, ţe kdo má dané movité věci ve své faktické moci a nakládá s nimi, je tedy jejich vlastník, coţ je navenek dobře rozpoznatelné (např. sekačka v garáţi, televizor v bytě). Výjimkou jsou pouze věci, které se sice nacházejí v bytě povinného, ale zcela zjevně náleţejí někomu jinému (např. luxusní dámský šperk v situaci, kdy je 39
Zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník Centrální evidence obyvatel je vedena Ministerstvem vnitra v podobě Informačního systému evidence obyvatel (ISEO), podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech. 40
47
povinným muţ). Všechny ostatní věci je exekutor oprávněn pojmout do soupisu a tím dojde k jejich zabavení. Ten, kdo tvrdí, ţe má k některé věci vlastnické právo, se můţe bránit ţalobou na vyloučení dotyčné věci z exekuce (tzv. vylučovací či excindační ţaloba), přičemţ na něm leţí důkazní břemeno a musí prokázat, ţe vlastníkem opravdu je. Exekutorský úřad Přerov za první tři měsíce roku 2010 provedl o 25% více exekucí prodejem movitých věcí neţ ve stejném období minulého roku. Jednalo se o realizaci téměř 5470 exekucí mobiliárních. Důvodem je zejména neútěšná situace dluţníků, kdy nestačí provést exekuci platu a bankovních účtů, ale za dluţníkem je nutno vyrazit i do terénu. Tímto způsobem u nás dluhy vymáhá paradoxně jen několik exekutorských úřadů, ale v budoucnu jiţ bude přibývat. Benevolentnější úřady totiţ pořizují efektivnější software pro rychlejší administrativu a vykonavatelé soudního exekutora nebudou mít o práci nouzi.
11.5 Nedotknutelnost obydlí Pojem obydlí není v Listině přesně definován, ale obecně můţeme dovodit, ţe je to prostor, který člověk vlastní či uţívá dle zákonných podmínek. Listina chrání tento prostor před násilnými vstupy či podobnými neţádoucími stavy za výrazné pomoci trestního zákona41. Tato nedotknutelnost je směřována proti všem, tzn. i proti veřejné moci. Vyznačuje se rozsáhlostí a neomezeností a existují pouze dvě výjimky, kdy je zákonem dovoleno vstoupit do obydlí. První je domovní prohlídka a pod druhou se ukrývají jiné zásahy, které jsou provedeny z důvodu ochrany ţivota a zdraví nebo je-li tím chráněna svoboda a práva druhých. Povolit vstup do našeho obydlí tedy musíme policistům, hasičům, stavebním úředníkům, zeměměřičům, spojařům, energetikům, vlastníkům vodovodu, kanalizace a vodního díla a exekutorům. Některé z těchto osob však musí předem vlastníkovi oznámit, ţe na náš pozemek či do našeho obydlí chtějí vstoupit. Provedení domovní prohlídky a následné zabavování věcí je nepochybně významným zásahem do práv a svobod občana. Soudní exekutor je ale vázán pověřením soudu k výkonu této činnosti a pouţívá při ní ochranu veřejného činitele a můţe poţádat o ochranu i Policii ČR. Pokud povinný v době provádění exekuce není doma, povolá 41
Zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
48
exekutor zámečníka k odvrtání zámku a k jeho následnému vyměnění, aby mohl byt opět uzamknout. K zabaveným věcem patří většinou nadstandardní vybavení bytu jako je televize, sedačka, mikrovlnná trouba nebo myčka, dokonce i pračka a lednička, ty ale většinou ponechá. Tyto věci jsou podle závaţnosti buď pouze sepsány do protokolu a oblepeny ţlutými nálepkami nebo rovnou odvezeny do úschovy pro případnou draţbu. Pokud toto k umoření dluhu nepostačuje, přistupuje exekutor k zabavení domu nebo bytu. O provedení domovní prohlídky a zabavení věcí nerozhoduje soud, ale sám exekutor. Vstoupit přitom můţe nejen do bytu, který povinný vlastní a prokazatelně uţívá, ale prakticky do kteréhokoliv bytu, v němţ povinný někdy v minulosti bydlel nebo si tam třeba nechal posílat poštu. Někdy dokonce stačí informace od oprávněného potvrzená sousedy nebo jinými osobami, ţe povinný byt navštěvuje a má tam své věci. Tímto zásahem to pro laika vypadá jako porušení práva a často se v mnohých diskuzích na toto téma vyskytují názory, ţe exekutora prostě do bytu nepustí, ţe ho raději zastřelí nebo přirovnání - můj dům, můj hrad. Z právního hlediska je ale vše v pořádku a podíváme-li se na to z jiného úhlu, toto by se vůbec dít nemuselo, kdyby lidé platili to, co mají a nepůjčovali si peníze, pokud nemají jistotu příznivější finanční situace v budoucnosti. Časté jsou stíţnosti na chování exekutora či jeho vykonavatelů při výkonu činnosti. Obecně jsme národem, který si rád na všechno stěţuje. Počátek našich stíţnosti připadá vládě a její péči o nás a náš stát, stěţujeme si na práci či na spolupracovníky a rozsáhlý výčet končí u front u pokladen v obchodních domech. Proto nás nemůţou uţ nijak překvapit stíţnosti, ţe vykonavatelé chodí v bytě v botách (copak se kaţdý z nás v práci zouvá), ţe se povinných ptají, zda nemají větší finanční hotovost u sebe či někde ukrytou (vychytralost povinných je totiţ bezmezná) a také jsem se setkala se stíţností, ţe byla zabavena kytara a housle dcery povinné, které však patřily základní škole, kterou dívka navštěvovala. Samozřejmě se toto vysvětlilo, ale na otázku, proč místo těchto dvou věcí nebyla zabavena myčka s televizorem povinné, kaţdý z této oblasti odpoví, ţe psychický nátlak je nejúčinnější zbraní v rukou těchto pracovníků. Moţná je toto jednání na hraně zákona, ale nutí povinné jednat a to exekutor potřebuje. Rozčilovat se a dělat z exekutorů zloděje umí kaţdý, ale měli by si toto povolání vyzkoušet a zaţít nátlak od oprávněného, aby byla jeho pohledávka co nejdříve vymoţena. 49
Vykonavatelé soudního exekutora mohou být však uţiteční i celé společnosti. Do této kategorie spadá odhalení nelegální pěstírny marihuany nebo záchrana týraného psa. V minulosti se jim mnohokrát podařilo vypátrat dluţníky, kteří byli celostátně hledanými osobami, odhalili černou stáčírnu lihu či přispěli ke zlepšení osudu zanedbaných dětí. Dokazuje to, ţe zdaleka nejsou těmi arogantními nevzdělanci, za které jsou často povaţováni. Jak jsem jiţ zmiňovala výše, exekutor nemá jinou moţnost a pokud dojde k vyčerpání všech předchozích prostředků k vymoţení pohledávky, přistupuje se k draţbě nemovitosti. V praxi to vypadá tak, ţe exekutor přistoupí k draţbě nemovitosti, je-li pohledávka nad 50.000,-Kč a z provedených ţádostí o poskytnutí součinnosti je zřejmé, ţe povinný nevlastní ţádný jiný majetek či příjem, z něhoţ by mohla být uhrazena. Celý proces je velmi zdlouhavý, je nutný například znalecký posudek a tudíţ má povinný stále ještě dost času pohledávku uhradit nebo si sjednat splátkový kalendář. Pak nastává samotná draţba, kde nejniţší podání činí dvě třetiny odhadní ceny. Pro kupující je to velmi výhodná nabídka a počet draţeb se kaţdý rok zvyšuje. Příkladem je Exekutorský úřad v Přerově, kde se v roce 2009 vydraţilo 452 nemovitostí, coţ je o 78% více neţ v roce 2008. Tohoto zájmu u kupujících si všimly i banky jako poskytovatelé hypoték, tudíţ uţ kupujícím nabízejí financovaní draţených nemovitostí či předhypoteční úvěry, kdy v obou případech ručí jinou nemovitostí. A začarovaný kruh se opět uzavírá, protoţe trh je neúprosný a nabídka musí být vţdy o krok napřed, aby poptávka mohla stoupat. Draţbou bylo obydlí nejen dotčeno, ale i prodáno. Postačuje-li výtěţek z draţby k uhrazení pohledávky, můţe povinný očekávat ukončení exekuce. V horším případě musí stále ještě splácet zbytek vymáhané částky. Stovky lidí, kteří si prošli exekucí a dluh uţ uhradili, ale řeší opačný nezáviděníhodný problém. Jejich majetek na katastru nemovitostí totiţ zůstává stále zablokovaný. Katastrální úřady totiţ odmítají vymazat vyznačené zástavní právo exekutora na základě jeho dokladů, ţe exekuce uţ skončila. Úředníkům to jednoduše nestačí. Chtějí potvrzení od věřitele. Získat ho ale můţe být v řadě případů obtíţné. Soudní exekutor totiţ můţe vystavit pouze zrušení exekučního příkazu a dále vydává oznámení o skončení exekuce. Potvrzení od věřitele tedy povinnému nevydává. Katastrální úřady si však exekutorské zástavní právo vykládají tak, ţe je zřízeno pro toho, komu dluţník dluţil. A ten musí být tím, kdo jim jako jediný následně potvrdí, ţe zástavní právo můţe být vymazáno. 50
Věřitel by toto potvrzení měl na ţádost vlastníka vystavit, ale kolikrát se věřitel ani nedostihne. Pro majitele nemovitosti, u které je vyznačeno exekutorské zástavní právo, to můţe být hotové neštěstí. Na takový dům nebo pozemek se kupci dívají stejně, jako by byl prokletý. Případný kupující od své nabídky většinou odstoupí, protoţe nikdy není jasné, jak dlouhé bude čekání na výmaz z listu vlastnictví. Změna v exekučním řádu je tedy nevyhnutelná a toto vidím jako porušení vlastnického práva, protoţe vlastník po uhrazení pohledávky nemůţe se svým majetkem nakládat. Toto porušení ale nevzniká ze strany soudního exekutora.
51
11.6 Statistika exekucí Exekutorského úřadu pro Prahu 10 JUDr. Igor Ivanko Celkem
2009
2010
Počet exekucí
51 017
7 215
25 981
Aktivní
41 566
6 380
25 706
3 369
8 360
Ukončené vymoţením Ukončené zastavením
182
Úspěšnost vymáhání
30%
Uhrazeno během jednoho roku
60%
Odvolání proti usnesení soudu
50%
Odvolání proti rozhodnutí SE
32%
Podání stíţnosti k ÚS
1
Více neţ dvě exekuce
1 128
Sjednání splátkového kal.
79%
Plnění splátkového kal.
47%
256
EPZP
203
EP prodejem nemovitosti
300
EP prodejem movitých věcí
17
Zdroj: Exekutorský úřad pro Prahu 10 stav ke dni 30.11.2010 a společnost AISoft spol. s.r.o.
Tato statistika ukazuje ta nejdůleţitější čísla, která zajímají média a širokou veřejnost. Bohuţel z důvodu přechodu na nový systém v evidenci exekucí, zde nejsou uvedeny všechny údaje ani přehled všech kalendářních let. Vidíte zde názorný příklad narůstajícího počtu exekucí. Aktivní spisy znamenají stále rozběhlé exekuce a toto číslo také není zanedbatelné. Vezmeme-li v potaz, ţe tento úřad zahájil svojí činnost v roce 2000, je počet aktivních spisů velmi vysoký. Vymoţených spisů v roce 2010 je sotva třetina ze všech nařízených exekucí.
52
Úspěšnost vymáhání má tento úřad celkem nízkou, ale nadpoloviční většina všech exekucí je uhrazena v tentýţ rok, kdy jsou nařízeny. V budoucnu si myslím, ţe se toto procento bude zvyšovat, protoţe se evidentně neúspěšné exekuce budou zastavovat hned a nebudou se tolik přesunovat do dalších let. Například ve své vlastní evidenci budu nyní zastavovat kolem 300 spisů z roku 2006 pro nemajetnost povinných. Odvolání proti usnesení o nařízení exekuce k příslušnému soudu podává polovina povinných. Intenzita tohoto postupu se rychle zvyšuje, protoţe se zvyšuje i povědomí povinných o této moţnosti a je to relativně dostupná moţnost. Povinní ale často nezvolí správnou formu odvolání nebo není relevantní argumentace a soud toto musí odmítat pro formální vady. Proti rozhodnutí soudního exekutora se odvolává vcelku málo povinných, protoţe většinou jim připadá jako lepší moţnost odvolat se proti usnesení o nařízení exekuce neţ proti exekučnímu příkazu. Většinu odvolání proti rozhodnutí soudního exekutora tvoří námitky do Příkazu k úhradě nákladů exekuce, protoţe dluţník odmítá výdaje exekutora zaplatit a je poučen, ţe tyto námitky podat můţe a rozhoduje o nich soud. Jsou-li tyto náklady správně vyčísleny, pak povinnému ale nezbývá nic jiného, neţ je uhradit. Stíţnost k Ústavnímu soudu byla podána pouze v jediném případě, který i s citovaným nálezem uvádím v další kapitole. Nárůst počtu exekucí na jednoho povinného je alarmující a dává zřetelně najevo, ţe povinný nikdy nebude schopen zaplatit všechny tyto exekuce. Předejít tomu nelze, protoţe není moţné právně upravit počet exekucí, které mohou být na jednoho člověka nařízeny. Dluhy si totiţ můţe nadělat u tolika společností, ţe to nelze nijak ošetřit. Lze ale právně zabezpečit počet poskytovaných úvěrů a půjček díky společnému registru bank, který kdyby ještě zvětšil svou působnost na další subjekty poskytující půjčky, by mohl být dobrým nástrojem pro regulaci v této oblasti. Splátkové kalendáře povinní opravdu vyuţívají a náš úřad je vcelku rád poskytuje, protoţe je to nejmenší zlo, které na povinném vykonáme, a dobrovolné splátky jsou příjemným řešením pro obě strany. Ostatní úřady tak benevolentní nejsou a stanovují vysoké výše splátek či prvotní vysokou splátku, aby pohledávku rychle vymohli. Plnění těchto ujednání takovou úspěšnost nemá, ale zde musíme brát v úvahu určitou toleranci, protoţe někteří
53
povinní si v průběhu splácení ţádají o odklad splátek např. o měsíc a toto do statistiky nelze zahrnout. Exekuční příkaz zástavní právo na nemovitost (EPZP) je aktuální aţ po zmiňované novele, ale vyuţíváme jej v hojné míře. Katastrální úřad ale provede zápis aţ po nabytí právní moci tohoto příkazu, coţ znamená malou prodlevu v procesu. Exekučních příkazů prodejem nemovitosti nebylo v letošním roce tolik jako v minulých letech, kdy neexistovalo EPZP i kdyţ stále je toto číslo uspokojující pro náš úřad v souvislosti s tím, ţe draţba byla provedena pouze přibliţně ve 30 případech a co se týče exekucí prodejem movitých věcí, byl soupis majetku v bytě povinného proveden pouze jednou. Zabavených vozidel máme za rok 2010 kolem 17 a předané do úschovy byla dvě. Draţba na movité věci byla uskutečněna taktéţ pouze jedna. Z této ukázky jasně vyplývá, ţe se exekutorské úřady od sebe velmi liší, ale jejich dravost se postupně zvyšuje. Pro Ústavní soud to ale dle mého názoru nepřinese vyšší počet stíţností z této oblasti. Chybovost by se měla díky zmenšené působnosti lidského faktoru zmenšit, protoţe většinu administrativy vykonává systém sám a pracovníci rozhodují jen ve způsobu provedení exekuce a kontrolují, aby celé řízení probíhalo správně. Pro povinné také zůstává Ústavní soud stále ne tak dobře dostupný, jako běţné soudy a raději se na něho obracet nebudou. Jenom musíme doufat, ţe toho exekutoři nebudou při své činnosti zneuţívat a nebudou porušována základní lidská práva a svobody.
54
12 Exekuce a ústavní stížnosti Kaţdý druhý dluţník si při doručení usnesení o nařízení exekuce, výzvy k úhradě či exekučního příkazu pomyslí, ţe se někde stala chyba a ţe on nic a nikomu nedluţí. Denně vyřídí menší exekutorský úřad o 30 zaměstnancích od povinných cca 210 telefonátů, přibliţně 20 e-mailů, příchozích dopisů cca 250 (z toho závaţných případů pro právnické oddělení je přibliţně 20) a odchozích dopisů cca 400. Komunikace probíhá nově i formou datové schránky, která je ze zákona povinná pro právnické osoby. Průměrný počet obdrţených zpráv činí 500 a odeslaných pak 600. Z těchto počtů vyplývá nejen vytíţenost samotného úřadu, ale i mnoţství povinných, kteří se na úřad obrací, protoţe mají pocit, ţe exekuce je vůči jejich osobě neoprávněná. Ve většině případů samozřejmě pravdu nemají, ale klíčovým bodem je zde právě jejich pocit či domněnka. Z psychologického hlediska je proto nejnáročnější práce na pozici telefonního operátora úřadu, který jim musí tento pocit vyvrátit a podloţit ho průkaznými fakty. Kaţdý si ale umí představit, kolik povinných reaguje agresivně aţ nepříčetně a o nevhodné výrazy u nich není nouze. Operátor jim však můţe sdělit i jejich moţnosti na obranu proti exekuci, zvláště pokud shledá, ţe by zde mohlo být jisté pochybení. V kaţdém případě i zde platí, ţe neznalost zákona neomlouvá a ţe povinný si můţe veškeré informace zjistit sám nebo se nechat na základě plné moci zastupovat obecným zmocněncem či advokátem.
12.1 Obrana proti exekuci Pokud povinný nesouhlasí s exekucí a nařízeným výkonem rozhodnutí, má na výběr následující moţnosti: odvolání proti usnesení o nařízení exekuce - rozhoduje příslušný obvodní/okresní soud odvolání proti rozhodnutí soudního exekutora - rozhoduje příslušný krajský soud a soudní exekutor předkládá celý exekuční spis návrh na odklad exekuce - rozhoduje soudní exekutor návrh na zastavení exekuce - pokud druhá strana souhlasí, rozhoduje soudní exekutor, jinak rozhoduje soud 55
Nejčastějším případem je podání odvolání. Odvolání proti usnesení o nařízení exekuce však nemá odkladný účinek, tudíţ proces vymáhání pokračuje i nadále. Je nutné jej podat ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení o nařízení exekuce. Exekuční řád však výrazně omezuje za účelem zamezení průtahů ze strany povinného případy, kdy se odvolání věcně projedná, kdyţ stanoví, ţe soud usnesením odvolání odmítne, neobsahuje-li skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce nebo neobsahuje-li ţádné skutečnosti. Je to jediná moţnost povinného vyjádřit se k návrhu oprávněného, protoţe se jako povinný aktivně neúčastní fáze řízení před nařízením exekuce. Přijatá právní úprava v této věci výrazně preferuje zájmy věřitelů v procesním postavení oprávněných, kteří v řízeních o nařízení výkonu rozhodnutí museli často čelit nepodloţeným a neodůvodněným odvoláním povinných, jimiţ se provedení výkonu odkládalo fakticky na několik měsíců i více neţ rok, čímţ docházelo ke sníţení vyhlídky, ţe výkon bude proveden úspěšně. Pokud soud vydá usnesení o odmítnutí odvolání, není dovolání přípustné, v důsledku čehoţ nemá povinný v obecné soudní soustavě moţnost přezkumu tohoto rozhodnutí. Povinnému v danou chvíli nezbývá nic jiného, neţ se obrátit na Ústavní soud se stíţností proti usnesení o odmítnutí odvolání pro porušení práva na spravedlivý proces. Pro představu o tom, o kolika případech ústavní soud rozhoduje ve věcech exekučního řízení, stačí vyhledat rozhodnutí ústavního soudu systémem NALUS a bude vám zobrazeno 12 860 případů od roku 1996 do současnosti. Druhým nejčastějším případem je podání návrhu na zastavení exekuce. Po podání povinným následuje výzva oprávněnému, zda s tímto návrhem souhlasí. Pokud druhá strana souhlasí, je exekuce zastavena. V opačném případě se celá záleţitost postupuje soudu, aby o ní rozhodl. Návrh na odklad exekuce můţe povinný podat za stanovené podmínky, ţe se bez své viny ocitl přechodně v takovém postavení, ţe by neprodlené provedení exekuce mohlo mít pro něj či jeho rodinu zvláště nepříznivé důsledky a oprávněný by nebyl odkladem exekuce váţně poškozen. Návrh na odklad musí být řádně odůvodněn a musí být přiloţeny důkazy prokazující tvrzení obsaţená v návrhu.
56
Jednání soudního exekutora je samozřejmě kontrolováno. Orgánem s touto pravomocí je Exekutorská komora České republiky se sídlem v Brně, byla zřízena zákonem č. 120/2001 Sb. a je stavovskou organizací profesní samosprávy sdruţující soudní exekutory. Členství v ní je pro všechny exekutory povinné ze zákona. Exekutor se stává jejím členem okamţikem jmenování exekutorem. Exekutorská komora je právnickou osobou. Jménem Exekutorské komory jedná prezident/ka, kterou je v současné době JUDr. Jana Tvrdková. Státní dohled nad exekuční činností pak vykonává Ministerstvo spravedlnosti, předseda okresního soudu, do jehoţ obvodu je exekutor jmenován, a v konkrétní věci také předseda okresního soudu, který exekutora pověřil provedením exekuce. V rámci státního dohledu je prověřována zákonnost postupu soudního exekutora, dodrţování kancelářského řádu a plynulost a délka exekučního řízení. Ochránci v konkrétním případě přísluší posoudit, zda ministerstvo, případně předseda soudu, vykonávají státní dohled v souladu s právem a principy dobré správy, ale nemůţe zasáhnout přímo vůči exekutorům ani jejich komoře. Stíţnost na postup exekutora k orgánům dohledu nikdy nemůţe nahradit nezbytný procesní postup povinného (oprávněného, vlastníka exekucí postiţené věci) v samotném exekučním řízení (odvolání proti rozhodnutí o nařízení exekuce, návrh na zastavení exekuce, apod). Názor na důslednější dohled nad činností exekutorů vyslovil Ústavní soud v nálezu vedeném pod sp.zn. III.ÚS 316/05 ze dne 3.3.2009. Ústavní soud se v tomto řízení zabýval ústavní stíţností, kterou se stěţovatelka (právnická osoba) domáhala zrušení exekučního příkazu, protoţe jím byla dle jejího vyjádření porušena základní práva zakotvená v čl. č. 2 odst. 2 a čl. č. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěţovatelka se domnívala, ţe chybným postupem soudního exekutora byla porušena její základní práva garantovaná ústavou a také, ţe současná právní úprava jí neumoţnila, aby se proti takovému protiústavnímu zásahu exekutora bránila opravnými prostředky před soudem. Stěţovatelka zároveň spojila svou ústavní stíţnost s návrhem na zrušení ustanovení § 47 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, které zní: „Proti exekučnímu příkazu není přípustný opravný prostředek.“ Stěţovatelka poukazuje na nemoţnost přezkoumání rozhodnutí vydaná exekutorem podle § 47 odst. 3 exekučního řádu, a to ani soudem, coţ je dle jejího názoru v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ve svém vyjádření dále vyslovila názor na soudní exekutory s tím, ţe právní úprava v zákoně č. 120/2001 Sb. nevytvořila 57
dobře fungující systém a ţe činnost soudních exekutorů je nedostatečně kontrolována, coţ vedlo k jejich libovolnému provádění exekuce bez ohledu na přiměřenost zásahu nebo zjišťování, zda bude jejich činností zasaţen majetek náleţející skutečně do vlastnictví povinného. Jako hlavní negativní bod současné právní úpravy označil Ústavní soud hybridní postavení soudního exekutora, který disponuje určitými pravomocemi veřejné moci a zároveň sleduje svůj majetkový prospěch v rámci soukromého podnikání. Je nezbytné, aby riziko bylo sníţeno zejména kárnou odpovědností a dohledem státních orgánů v čele s Ministerstvem spravedlnosti. Je důleţité si uvědomit, ţe svěření konkrétních pravomocí do rukou jiného subjektu, neznamená ztrátu odpovědnosti státu za výsledek realizace této přenesené pravomoci.
12.2 Ústavní stížnosti pod lupou – výběr rozhodnutí Ústavního soudu V praxi se na Ústavní soud obrátil povinný v případě rozhodnutí Městské policie Česká Lípa (bloková pokuta) na 1.000,-Kč. Okresní soud v České Lípě vydal usnesení o nařízení exekuce. Pověřený soudní exekutor JUDr. Igor Ivanko, zakázal povinnému nakládat s jeho majetkem, včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manţelů. Krajský soud v Ústí nad Labem po odvolání povinného rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uloţil stěţovateli zaplatit oprávněnému náklady odvolacího řízení. Stěţovatel ve své stíţnosti argumentuje, ţe měl být vyzván k zaplacení pokuty v náhradní lhůtě dle ust. § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků a nesouhlasí ani se závěrem Krajského soudu v Ústí nad Labem. Ústavní soud po přezkoumání stíţnosti a rozhodnutích obou soudů došel k závěru, ţe stíţnost je zjevně neopodstatněná. Ve svém usnesení č. IV.ÚS 2793/09 ze dne 25.11.2009 připomíná: “že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Z ústavní stížnosti je na první pohled zřejmé, že argumentace stěžovatele nepřináší do posuzované věci nic nového a postrádá ústavně právní rozměr, přičemž je především polemikou s rozhodnutím obecného soudu. Stěžovatel od Ústavního soudu zřejmě očekává, že přehodnotí právní závěry, k nimž dospěl obecný soud, čímž však staví tento soud do role další soudní 58
instance, která mu ovšem s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu nepřísluší. Podle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručeným ústavními normami České republiky, a proto mu nezbylo než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. (příloha č. 6) Jako další uvádím stíţnost povinného, který se domáhal zrušení rozhodnutí obecného soudu. Stěţovatel se totiţ neformálně prostřednictvím svého zaměstnavatele seznámil s obsahem exekučního příkazu sráţkami ze mzdy, který vydal pověřený soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický. Tento exekuční příkaz byl vydán na základě proběhlého soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové, o němţ však stěţovatel nevěděl. Stěţovatel byl v řízení zastoupen opatrovníkem, a to i přes to, ţe soud nevyčerpal všechny dostupné moţnosti ke zjištění jeho pobytu. Konkrétně pak nevznesl dotaz na matku stěţovatele, neučinil dotaz na Českou správu sociálního zabezpečení či na příslušný finanční úřad. Opatrovníkem mu byl ustanoven justiční čekatel, který zůstal ve věci zcela nečinný. Nevyjádřil se k ţalobě a mlčky souhlasil s tím, aby nalézací soud rozhodl bez jednání. Takové jednání bylo velmi rozšířené a dodnes se potýkáme s jeho následky. Ústavní soud po seznámení se spisem dospěl k názoru, ţe stíţnost je důvodná. Ve svém nálezu č. IV.ÚS 450/09 ze dne 29.04.2009 připomněl, ţe: “ Problematika totožná s nyní posuzovanou situací stěžovatele byla v judikatuře Ústavního soudu již opakovaně řešena srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. II. ÚS 171/06, sp. zn. I. ÚS 264/06, sp. zn. II. ÚS 1090/07 či sp. zn. II. ÚS 2704/07. Ve svých rozhodnutích Ústavní soud opakovaně rozvedl právní principy a práva a povinnosti obecných soudů související s aplikací § 29 odst. 3 občanského soudního řádu, coby institutu sloužícího k naplnění ústavní zásady rovnosti účastníků řízení a zásady audiatur et altera pars v případech komplikovaných obtížnou dosažitelností nebo nedosažitelností účastníka řízení. V předmětném případě byla snaha soudu o zjištění bydliště stěžovatele relativně široká, nicméně nebyla efektivní. Z centrální evidence obyvatel je přitom zřejmá adresa matky stěžovatele, kterou soud neobeslal. Přitom opatrovníka je nanejvýš vhodné hledat především v okruhu osob blízkých osobě zastupovaného, resp. těch, jež jsou schopny skutečně reprezentovat zájmy účastníka. Při ustanovení opatrovníka je nutno přísně vážit, aby nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a 59
zastoupeného.
Ústavní soud si dovoluje připomenout, že šetření, jež má předcházet
ustanovení opatrovníka účastníku, jehož pobyt není znám, musí být dostatečně důkladné a aktuální, aby mohlo být oporou pro závěr, že jsou dány důvody pro jeho ustanovení. Ustanovení opatrovníka nemůže být toliko formálním úkonem, jenž by měl pouze urychlit soudní řízení prakticky pouhým zřízením doručovacího místa. I nepřítomnému účastníkovi řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. Funkce opatrovníka byla vytvořena právě proto, aby hájila zájmy nepřítomného, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření, a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. Z vyložených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnosti směřující proti části rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona toto rozhodnutí zrušil. Další nález Ústavního soudu č. III.ÚS 1226/07 ze dne 19.12.2007 přímo uznal porušení základního práva stěţovatele na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Zde vydal soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána exekuční příkaz prodejem nemovitosti a zároveň vyzval povinného k uhrazení části pohledávky. Povinný tuto výzvu převzal a dobrovolně ji splnil, přesto však obdrţel ještě exekuční příkaz sráţkami ze mzdy. Následně vydal soudní exekutor celkem pět příkazů k úhradě nákladů exekuce (první v roce 2005), protoţe po včasné námitce povinného do vydaného příkazu jej okresní soud vţdy zrušil. Poslední příkaz k úhradě byl vydán v roce 2007 a exekutor si v něm vyčíslil náklady na 7.735,-Kč a po námitce povinného byl i potvrzen okresním soudem. Proto byla podána ústavní stíţnost. Soudní exekutor se totiţ neřídil platnou právní úpravou v době zahájení řízení a aplikoval zde vyhlášku č. 330/2001 Sb. a čl. II bod 1 přechodného ustanovení vyhlášky č. 291/2006 Sb., kterou posléze Ústavní soud nálezem č. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) ze dne 1. 3. 2007 označil za protiústavní. Z tohoto důvodu Ústavní soud stíţnosti povinného vyhověl a zrušil napadené rozhodnutí.
60
13 Neoprávněná exekuce Tento pojem znamená nařízení a provedení výkonu rozhodnutí, ale osoba označená jako povinný z určitého důvodu nic nedluţí. Situace můţe nastat několika způsoby: - osoba skutečně nikdy nic nedluţila, tuto skutečnost by měl hlídat příslušný soud při vydávání exekučního titulu, a pokud byl jiţ vydán, měl by se dotyčný v dané lhůtě odvolat. Je-li i přesto nařízena exekuce, musí se celá záleţitost prověřit a oprávněný musí doloţit příslušné dokumenty, vypovídající o dluhu povinného. - osoba má podobné generálie s povinným (liší se například jen koncovka rodného čísla) a je jí zablokován majetek, v tomto případě je moţné podat ţalobu na soudního exekutora s náhradou škody - osoba uhradila celou pohledávku ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce, oprávněný tedy nemá nárok ji znovu vymáhat a povinný většinou musí zaplatit náklady soudního řízení, případně náklady právního zástupce Pokud uţ byla provedena exekuce obestavením majetku, je nutné podat u příslušného soudu ţalobu o vydání věcí. Ţaloba se zdůvodňuje tím, ţe osoba nikomu nic nedluţí, exekuce je v rozporu s § 36, odst. 3, exekučního řádu, věci byly odebrány neprávem a podle § 126, odst. 1, občanského soudního řádu ţádá soud, aby se exekutor zavázal je vrátit. V ţalobním návrhu je nutné všechny věci vyjmenovat, k ţalobě přiloţit kopie dokladů od nich a policejní protokol se jménem exekutora, který věci odvezl. Kopie ţaloby se zasílá doporučeně exekutorovi. Další častý pojem je tzv. vylučovací ţaloba. Vylučovací ţalobu můţe podat jen dluţník, jeho manţel/ka a osoby, které jsou s dluţníkem spoluvlastníky zabavené věci, a tato věc můţe být ze soupisu movitých věcí vyloučena. Na exekutora, který do bytu vstoupil, aniţ by předem dotyčného vyzval, lze podat trestní oznámení pro porušení domovní svobody (§ 238, odst. 2, trestního zákona) a stíţnost Exekutorské komoře ČR. Vznikla-li osobě škoda (cestovné, poškození věci, ušlá mzda za neplacené pracovní volno, ale i psychické utrpení z omezení v běţném ţivotě 61
poloprázdný byt a nejistota o osudu zabavených věcí), je moţnost u okresního soudu podat ţalobu na Ministerstvo spravedlnosti ČR o náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Informační leták pro občany jiţ existuje a naleznou zde veškeré rady a postupy na svoji obranu a ochranu (příloha č. 7). Jako názorný příklad neoprávněné exekuce uvádím osobní zkušenost anonymního autora (příloha č. 8), který výstiţně popsal, co se můţe přihodit po ztrátě občanského průkazu a jaký je postup soudního exekutora po nařízení exekuce. Samozřejmě věrohodnost tohoto příkladu nelze ověřit, proto je povaţován jen za ukázkový případ, jak můţe řízení probíhat.
13.1 Falešní soudní exekutoři Před falešnými soudními exekutory varuje sama exekutorská komora. I tímto způsobem totiţ můţe nastat neoprávněná exekuce. Jedná se o běţné vymahače dluhů, kteří se snaţí vzbudit dojem, ţe disponují stejnými pravomocemi jako státem jmenovaní exekutoři. Některé soukromé firmy nebo občanská sdruţení navíc matou občany i tím, ţe ve svém názvu pouţívají přímo slova exekutor nebo exekutorský. Společnost nebo osoba vymahače se snaţí v dluţníkovi vyvolat pocit strachu, ţe uţ je na něho opravdu vedena exekuce. Pouţívají i metody vykonavatele soudního exekutora, jako je odvrtání zámku, vstup do objektu a zabavení cenných věcí, uţívají kulatá razítka a ţluté nálepky. Obranou je samozřejmě nic neplatit a poţadovat soudní rozhodnutí a exekutorský průkaz. Exekutorská komora taktéţ na svých webových stránkách uvádí seznam neplatných průkazů, neplatných odznaků, neplatné průkazy zaměstnanců soudních exekutorů a neplatná razítka, coţ vidím jako velmi přínosné, protoţe kaţdý občan si toto hned můţe vyhledat a prohlédnout.
62
13.2 Veřejný ochránce práv Instituce veřejného ochrance práv neboli ombudsmana se po světě rozšířila ze Švédska do mnoha zemí v nejrůznějších podobách i právních formách a u nás působí dle zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Jeho hlavní činností je ochrana osob před jednáním úřadů a dalších institucí, vykonávajících státní správu je-li toto jednání v rozporu s právem, neodpovídá demokratickému státu nebo jsouli tyto orgány nečinné. Prvním ombudsmanem byl u nás v roce 2001 zvolen JUDr. Otakar Motejl. Do našeho podvědomí se zapsal například úspěšným bojem proti kamerám v dětských ústavech nebo zpřístupněním zdravotní dokumentace pozůstalých a prosazoval i zlepšení péče v léčebnách pro dlouhodobě nemocné, kde je situace velice závaţná. Zemřel dne 9.5.2010 a novým ombudsmanem byl zvolen dne 13.9.2010 JUDr. Pavel Varvařovský. Vzájemnou propojenost s Otakarem Motejlem dokazuje fakt, ţe v roce 1994 byl Varvařovský samotným Motejlem navrţen tehdejšímu prezidentovi republiky Václavu Havlovi na funkci soudce Ústavního soudu ČR a následně byl do této funkce jmenován. Zajímavostí je, ţe ani jeden z nich nebyl členem ţádné politické strany ani politického hnutí. Pavel Varvařovský bude mít před sebou těţký úkol navázat na tak úspěšného předchůdce v této funkci. Jeho hlavním cílem bude zakotvit postavení veřejného ochránce práv v ústavě a také aby se ochránce mohl obrátit na Ústavní soud v případě, ţe dojde k názoru, ţe zákon nebo jeho konkrétní ustanovení v rozporu s ústavou. Tuto moţnost má totiţ zatím jen u podzákonných předpisů. Kancelář ombudsmana obdrţí ročně kolem 7.500 podání a převaţuje oblast sociálního zabezpečení, ale v našem případě se na něho můţe dluţník obrátit pouze v jediném případě a tím je podání stíţnosti proti orgánům soudu a státního zastupitelství při výkonu státní správy (zejména otázka průtahů v řízení, nečinnosti soudů a nevhodného chování soudců), nikoliv proti samotnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce. Obecně můţeme stíţnost podat i proti ministerstvům a jiným správním orgánům, orgánům územní samosprávy, České národní bance, Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, Policii České republiky, Vězeňské sluţbě České republiky, zdravotním pojišťovnám, Armádě České republiky a Hradní stráţi.
63
Na základě této stíţnosti vede ochránce nezávislé šetření, ale není v jeho kompetenci nahrazovat činnost orgánů státní správy, nemůţe rušit nebo měnit jejich rozhodnutí a není odvolacím místem proti jejich rozhodnutí. Při zjištění pochybení můţe od dané instituce poţadovat, aby zjednaly nápravu, nebo můţe podat návrh na zahájení kárného řízení proti předsedům a místopředsedům soudu v případě, ţe porušují povinnosti spojené s výkonem jejich funkcí.
64
14 Návrhy na změnu právní úpravy Nedostatky platné právní úpravy jsou jiţ v samotné novele exekučního řádu, která zde byla několikrát zmiňována. Tato novela platí přesně jeden rok, ale efektivní zlepšení nepřinesla. Jako krok zpět vidím to, ţe jakmile soudní exekutor obdrţí usnesení o nařízení exekuce, tak ho nezasílá i příslušnému katastrálnímu úřadu i kdyţ povinný ţádnou nemovitost nevlastní. Takto to činil před novelou. Tuto praxi má nyní nahradit exekutorské zástavní právo. Původním smyslem zasílaného usnesení bylo zajistit, aby v případě, ţe dluţník nějakou nemovitost nabude, byla tato nemovitost ihned obestavena. Dnes se exekutor tedy nemusí dozvědět o nabytí tohoto majetku a jedná-li povinný rychle, výhodně nemovitost zase prodá a ještě můţe vydělat. Exekutor nemá moţnost takovému jednání zabránit. Nový institut exekutorského zástavního práva si vyloţily katastrální úřady po svém a pro jeho výmaz poţadují potvrzení přímo od věřitele. Je tedy nutné ujasnit výklad s tím, ţe zástavní právo sice vzniká přímo pro věřitele, ale pro jeho výmaz postačuje oznámení o skončení exekuce vydané soudním exekutorem, který je částečně sám věřitelem, protoţe uplatňuje i své náklady. Tudíţ by zde byl z právního hlediska stejný postup jako při výmazu exekučního příkazu prodejem nemovitosti. V souvislosti s urychlením činnosti soudu byla část jejich agendy přenesena na exekutora. Co se týče podávání návrhů na nařízení exekuce, se to vcelku povedlo, ale v případě rozšíření rozhodovacích pravomocí (např. zastavení exekuce) ve většině případů povinný či oprávněný s navrhovaným postupem nesouhlasí a celá záleţitost se opět protáhne z důvodu postoupení soudu k rozhodnutí. Spisy tak putují mezi soudy a exekutory a zatěţuje to řízení. Proto by se ještě dle mého názoru daly zákonně vymezit případy, kdy by, i při obdrţení nesouhlasu jednoho z účastníků, mohl soudní exekutor sám rozhodnout o dalším postupu a pouze ve věcech sporných a závaţnějších by rozhodoval soud. Datové schránky a nové metody doručování písemností hodnotím jako skvělé a velmi úsporné opatření. Jediný bod, který by měl být v zákoně upraven, je moţnost mít trvalý pobyt hlášen v sídle městského či obecního úřadu. Kaţdý občan musí mít ze zákona nahlášen trvalý pobyt. Můţe se jednat i o rekreační objekt nebo ubytovnu. Pokud je to ale sídlo úřadu, nevztahuje se na něj účinnost doručení a nelze doručit fikcí na tuto adresu. Pak je exekutor vyzván soudem k provedení pátraní po jiné adrese povinného a případně mu je 65
ustanoven opatrovník. Opatrovník se ale ustanovuje soudem tehdy, pokud pobyt osoby není znám anebo jí nebylo úspěšně doručeno na adresu v cizí zemi. Jenţe v tomto případě adresu známe a navíc se novelou chtělo zamezit masovému ustanovování opatrovníků, kdyţ si povinný nepřebíral zásilky. Proto bych navrhovala, aby v tomto případě bylo doručení fikcí povoleno nebo aby byla moţnost hlásit TP na úřadě zrušena. Lepší by byla první varianta, protoţe je zde situace podobná jako při doručování na P.O.BOX, kde je fikce povolena. A proto zřízení takových schránek na úřadech by stálo za úvahu. Povinný totiţ ani nemá moţnost si zde zásilku jinak vyzvednout, nechodí-li na úřad pravidelně, protoţe se celá zásilka vrací zpět k exekutorovi i s výzvou, která by případně mohla být vhozena právě do schránky. Případy s podvodným prodejem automobilů v exekuci se musí vyřešit razantním způsobem. V úvahu připadá rychlejší zápis do centrálního registru exekucí a hlavně musí být i po zápise zcela patrné, ţe s daným vozidlem můţe disponovat pouze exekutor a nikdo jiný. Kontrolní dohled by měly vykonávat příslušné městské úřady a při pokusu o převedení či odhlášení vozidla informovat nejen nového majitele ale i soudního exekutora. Dochází i k případům, ţe povinný chce nechat vozidlo zlikvidovat a o tom by měl být exekutor od likvidační společnosti taktéţ informován. Dále by měl být lépe hlídaný systém půjček a úvěrů z bankovního i soukromého sektoru. Nemělo by se dle mého názoru stávat to, ţe na povinného je vedeno dvě a více exekucí. Banky mezi sebou mají moţnost spolupráce a mohou si poskytovat informace o svých klientech. U soukromých poskytovatelů úvěrů a podobných produktů je toto výrazně ztíţené, protoţe jim jde o to, poskytnout co nejvíce těchto sluţeb. Centrální registr dluţníků sice úspěšně funguje, ale jak vidíme, tak to nedonutí věřitele neposkytovat dluţníkům další prostředky s výjimkou bank, kde musí být klient bonitní, aby měl na úvěr nárok. Kaţdá půjčka by se dle mého názoru měla jednak dokládat, ţe byla pouţita opravdu na daný účel a měla by být zavedena do společného registru pro banky a další finanční instituce. Klient by měl při ţádosti o úvěr dokládat nejen příjmy, ale i potvrzení, ţe nemá ţádné jiné pohledávky (např. dluhy za telefon, elektřinu, nájem). Soudní exekutor v případě exekuce prodejem movitých věcí nebo vyklizení, ponechává zabavené věci na místě a povinný s nimi nesmí nakládat. Toto je sporné. Trochu to sice vystraší povinného, ţe by mu věci mohli opravdu odvézt, ale exekutor tím nic nezíská. Rozdělila bych tedy moţný majetek povinných do více skupin, a to dle jeho hodnoty. 66
Při prokázání, ţe je to opravdu majetek povinného a v závislosti na výši pohledávky a předchozímu neúspěšnému průběhu exekuce, bych povolila zabavení určitého majetku tak, aby jeho hodnota nepřesáhla polovinu celkové pohledávky a aby byl vhodný ke zpeněţení. Zbývající majetek by byl zastaven do určité doby (např. pět měsíců) a pokud by po jejím uplynutí nedošlo k úhradě zbytku pohledávky, byl by taktéţ zpeněţen exekutorem. O případných draţbách movitých věcí by měla být více informována veřejnost a exekutoři by měli spolupracovat a případné draţby vyhlašovat společně. Poslední větší akce, kterou hodnotím velmi kladně, byla draţba Exekutorského úřadu v Přerově dne 29. a 30.10.2010, kde bylo draţeno 1750 movitých věcí. Soudy musí urychlit řízení o vyloučení věci z exekuce. O vylučovací ţalobě mají být schopny rozhodnout do 14 dnů. Je sice přínosné, ţe na návrh třetích osob či věřitele můţe danou věc vyloučit ze soupisu sám exekutor, ale byla-li podána vylučovací ţaloba, řízení u soudu se táhne i půl roku. Jednak je tím vlastnické právo třetích osob k dotyčným věcem po nepřiměřeně dlouhou dobu omezeno a pochopitelně se protahuje i samo exekuční řízení. Je také potřeba rozšířit povědomí o moţnostech řešení předluţenosti občanů, jelikoţ všude se nám nabízí moţnost získat za výhodných podmínek finanční prostředky, ale nemáme informace co dělat v případě nesolventnosti. Myslím si, ţe dobrým způsobem by bylo, kdyby vzniklo více míst, kde je moţné tyto informace získat. Zde působí pracovníci v oboru, kteří těmto lidem poskytují fundované informace, jak mají v jejich případě postupovat. Mnoho občanů, kteří obdrţí exekuční příkaz či rozhodnutí vůbec neví, jak se v této situaci zachovat, jelikoţ v mnoha případech je exekuce nařízena po delší době, kdy jiţ svůj závazek zapomněli či o něm ani nevěděli. Nesmí docházet k prohlubování finančních závazků rodin či jedinců jen z důvodu jejich nevědomosti. Ze zákona by také kaţdý dluţník měl mít moţnost sjednání splátkového kalendáře. Nezáleţelo by pak na exekutorovi, zda návrhu povinného vyhoví a měla by být stanovena i minimální výše splátky, aby se zamezilo nátlaku na dluţníka ke splácení vyšších splátek, neţ je schopen hradit.
67
15 Závěr Tato problematika je velmi sloţitá a vydala by na daleko obsáhlejší práci. Snaţila jsem se přijatelnou formou spojit dva pojmy a ukázat jak vzájemně fungují. Činnost Ústavního soudu je nezastupitelná, ale měl by být dostupný všem občanům. Soudní exekutor vykonává jen to, co mu bylo soudem uděleno a pouţívá k tomu prostředky dle zákona. To, ţe se naše zákony dají lehce obcházet, různě interpretovat a nejsou domýšleny jejich důsledky, je věc jiná. Exekutorovi jde o zisk a rychlé vymoţení dluhu. Dluţník si na jeho přítomnost zvykl a tolik se ho nebojí. Co s těmi lidmi dělat? Nařídit jim nucené práce, aby měli alespoň nějakou mzdu? Ale kde tu práci vzít, kdyţ ji nemají ani ti, kteří by pracovat chtěli. Nepůjčovat jim další a další půjčky a nechat je zcela bez prostředků? Pohybujeme se stále v kruhu. Nejspíš si budeme muset zvyknout na myšlenku, ţe pohledávky nebudou nikdy uhrazeny, bankovní instituce snad časem pochopí a nebudou úvěry poskytovat a věřitelům zůstane víra v uhrazení. Na zadluţené občany neplatí uţ ani hrozba vězením. Začínají být neteční a ještě se Vám budou vysmívat a ptát se, o co, ţe se to vlastně snaţíte. A nejvíc na to budou doplácet ti, kteří za pohledávku vůbec nebudou moct, jako jsou manţelé/ky povinných, blízcí příbuzní či jejich děti. Ústavní soud by měl hájit hlavně jejich práva a nemělo by se stát, ţe budou exekutorem postaveni před rozhodnutí, buď zaplať za povinného, nebo ti zabavíme majetek, o kterém se domníváme, ţe je povinného. Kaţdá osoba je za dluh sama odpovědná a nesmí se stát, ţe tato odpovědnost bude nezákonně vyţadována po jiné osobě. Pečlivě si budeme schovávat kaţdý doklad o zakoupení či nabytí věcí, které jsou naším majetkem, abychom měli důkaz, aţ nám je bude chtít někdo zabavit. Kaţdý se také nevyzná v právní problematice a neví, kde a jakým způsobem se můţe bránit. Ano, můţe se poradit s právníkem, ale jak víme, nic není zadarmo. Je-li to navíc dluţník bez prostředků, kde by je měl vzít ještě na tyto konzultace a soudní řízení? Naštěstí existuje právnické poradenství bezplatně na internetu, ale informovanost by měla být ve větším rozsahu. Finanční negramotností našich občanů byli překvapeni i politici, ale náprava situace je zatím v nedohlednu. Některé příběhy o podivných úvěrech a exekucích napovídají, ţe se v České republice rozmáhá to, čemu se v angličtině říká “loan sharking“ a čím se právníci i sociologové 68
v poslední době dost zabývají. Jde o to, ţe některým zpravidla méně vzdělaným jedincům je poskytnut úvěr za účelem zmocnit se jejich majetku. Politici by se měli starat o lepší osvětu, která bude občany varovat. Pozornosti politiků by také nemělo uniknout, ţe zde vzniká celá sociální podtřída lidí (jsou jich desetitisíce, moţná uţ statisíce), kterým bude nadosmrti exekuován jakýkoli příjem nad existenční minimum. Politici by se měli zaměřit i na to, ţe těmto lidem jsou exekuovány i sociální dávky, které jim ze svých daní platíme proto, ţe se oni a jejich děti ocitli v naléhavé sociální situaci a hmotné nouzi. Namísto toho jsou sociální dávky ziskem exekutorů. Nesmyslný kolotoč dluhů, dávek a exekučních sráţek pokračuje a to jen proto, ţe jsme to v rámci celé společnosti nechali zajít příliš daleko. Zkuste domyslet důsledky, aţ se další mladá generace bude chtít osamostatnit. Bez solidní práce nelze, bez hypotéky na bydlení nelze, bez výpomoci kontokorentů na našich kreditních kartách nelze. A nabídne nám k tomu náš stát nějaké výhody či pomoc? Ústavní soud by se také mohl přičinit v informační oblasti. Jelikoţ se pro školy pořádá mnoho exkurzí či tematických besed, myslím si, ţe Ústavní soud či obecné soudnictví je dobrým tématem a dá se vhodně zpracovat pro všechny stupně základních i středních škol. Hlavně by to pomohlo budoucí generaci, aby věděla, ţe Ústavní soud nesmí být zahlcen neopodstatněnými stíţnostmi, ale i ţe se na něho nesmí bát obrátit, protoţe jejich základní práva a svobody nemohou být porušována. Na úplný závěr bych jen ráda připomněla, ţe kaţdý člověk je odpovědný sám za sebe a za své činy. Nechť tedy domýšlí důsledky svých činů a zdrţí se ukvapeného jednání a je-li mu činěno jakékoli příkoří, pak ať ví, ţe obrana a ochrana mu je dána zákonem, činěná újma nesmí být strpěna a povinností jeho je bránit se. Vše je korunováno vírou ve spravedlnost.
69
16 Seznam použité literatury a dalších pramenů Odborné publikace [1] KLÍMA Karel, Ústavní právo. 1.vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova : Aleš Čeněk, 2002. Předmět ústavního práva, s. 19 - 25. ISBN: 80-86473-20-1 [2] PAVLÍČEK Václav, Ústavní právo a státověda : Ústavní právo České republiky. Vyd. 1. Praha : Linde Praha a.s., 2001. Vztah Ústavního soudu k jiným ústavním orgánům, s. 419. ISBN 80-7201-273-8 Prameny mezinárodního práva [3] Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950), sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., dodatkový protokol č. 9, zák. č. 41/1996 Sb [4] Zák. č. 120/1976 Sb. Vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 10. května 1976 o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech Legislativa [5] Zák. č. 1/1993 Sb. Ústava České Republiky [6] Zák. č. 100/1960 Sb. Ústava Československé socialistické republiky [7] Zák. č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi [8] Zák. č. 121/1920 Sb. Ústavní listina Československé republiky [9] Zák. č. 143/1968 Sb. Ústavní zákon o československé federaci [10] Zák. č. 150/1948 Sb. Ústava Československé republiky [11] Zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) [12] Zák. č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod [13] Zák. č. 38/1961 Sb. O místních lidových soudech [14] Zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník [15] Zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník [16] Zák. č. 6/2002 Sb. O soudech a soudcích [17] Zák. č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád [18] Zák. č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti Internetové prameny [19] http://cs.wikipedia.org/wiki/Ústavní_řád [20] http://www.zsmorava.adam.cz/pamatky.php [21] http://www.concourt.cz/clanek/1813 Periodika [22] Rudé právo 1920 – 1995, t. č. Deník Právo 70
17 Seznam příloh Příloha č. 1
Statistika podání k ÚS
Příloha č. 2
Vzor ústavní stíţnosti
Příloha č. 3
Statistika exekucí
Příloha č. 4
Přehled exekutorských úřadů
Příloha č. 5
Informační leták Občanské poradny Jiţní Město
Příloha č. 6
Ústavní stíţnost na případ JUDr. Ivanka
Příloha č. 7
Informační leták při neoprávněné exekuci
Příloha č. 8
Zkušenost anonymního autora s exekučním řízením
71
Příloha č. 1 Statistika podání k Ústavnímu soudu
Zdroj: Ústavní soud ČR
72
Příloha č. 2 Vzor ustavní stížnosti Navrhovatelka podává ústavní stíţnost podle § 72 odst. 1 zákona č. 182/93 Sb. o Ústavním soudu proti rozhodnutí ředitele Střední průmyslové školy stavební, Dušní 17, Praha 1 a rozhodnutí Obvodního školského úřadu, Staroměstské náměstí 12, Praha 1. PŘIKLADMÝ VZOR ÚSTAVNÍ STÍŽNOSTI V Praze, 10. 4. 2000 DOPORUČENĚ Ústavní soud České republiky Joštova 8 600 00 Brno Navrhovatelka: Jitka Černá, trvale bytem Sekaninova 12, Praha 2, nar. 27. 11. 1946, práv. zastoupena JUDr. Karlem Choděrou advokátem, Advokátní kancelář Sokol, Bělina, Choděra se sídlem Karlovo náměstí 25, Praha 2. Účastníci: Ing. Josef Dvořák, ředitel Střední průmyslové školy stavební, Dušní 17, Praha 1, Obvodní školský úřad, Staroměstské náměstí 12, Praha 1 Ústavní stížnost Navrhovatelka podává ústavní stíţnost podle § 72 odst. 1 zákona č. 182/93 Sb. o Ústavním soudu proti rozhodnutí ředitele Střední průmyslové školy stavební, Dušní 17, Praha 1 a rozhodnutí Obvodního školského úřadu, Staroměstské náměstí 12, Praha 1. TŘIKRÁT Přílohy: - Rozhodnutí ředitel Střední průmyslové školy stavební z 12. 1. 2000, - Rozhodnutí Obvodního školského úřadu, Staroměstské náměstí 12, Praha 1 ze 7. 2. 2000, - plná moc. 73
I. Navrhovatelka se touto ústavní stíţností ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/93 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení rozhodnutí ředitel střední průmyslové školy stavební a rozhodnutí Obvodního školského úřadu. II. Navrhovatelka pracovala jako zaměstnankyně střední průmyslové školy, kde vyučovala dějepis a matematiku. Výuka dějepisu probíhala dle řádně schválené osnovy, v duchu odborné literatury doporučené studentům a na základě znalostí a zkušeností získaných dlouhodobým studiem a vyučováním předmětů. Navrhovatelka byla po výkladu událostí roku 1945 v Československu, tedy událostí týkajících se osvobození naší republiky, nařčena skupinou studentů a jejich rodičů z tendenčně zkresleného výkladu s neúměrnou váhou větší důleţitosti přítomnosti Sovětských vojsk, s údajně minimální zmínkou o osvobození západních Čech americkými vojáky. Ing. Josef Dvořák, coby ředitel střední průmyslové školy, navrhovatelku poté, co vyslechl skupinu studentů a rodičů nesouhlasících s takovým výkladem dějin roku 1945 odvolal z výuky dějepisu. Navrhovatelka se hájila tvrzením, ţe dnes v době, která není vázána na politickou ideologii, můţe kaţdý volně posuzovat dějiny a nabídnout podle svého nejlepšího svědomí a vědomí reálnou variantu výkladu osvobození našeho území roku 1945. III. Navrhovatelka se odvolala proti rozhodnutí ředitele střední průmyslové školy k Obvodnímu školskému úřadu, kde poţadovala zrušení rozhodnutí ředitele střední průmyslové školy. Ke svým výše zmíněným argumentům dodala ještě nezanedbatelný fakt, ţe ředitel školy odmítl s navrhovatelkou diskutovat na odborné úrovni o historických událostech roku 1945. Toto později také neučinil ani Obvodní školský úřad a potvrdil rozhodnutí ředitele střední průmyslové školy. IV. Rozhodnutím ředitele školy i rozhodnutím Obvodního školského úřadu bylo porušeno navrhovatelčino Listinou zaručené právo svobody myšlení a svědomí, tak jak to má na mysli čl. 15 odst. 1 Listiny, neboť nikdo nemůţe zamezit tomu, aby člověk přemýšlel, a aby dospěl k jakýmkoli závěrům, a nikdo nemůţe být nucen, aby interpretoval dějiny určitým způsobem bez ohledu na jeho vlastní myšlení, neboť jak vyplývá z čl. 2 odst. 3 Listiny, kaţdý můţe činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Další porušení základních práv a svobod spatřuje navrhovatelka v čl. 15 odst. 2 Listiny, neboť kaţdému vědeckému a rozumově zaměřenému jedinci je vlastní jeho vědecké bádání v daném oboru, coţ je určitý výsledek konstruktivní tvorby jeho ducha se zaměřením na jeho zkušenosti a priority. Daná rozhodnutí jsou také následně v rozporu s čl. 17 odst. 1 a 2, neboť kaţdý má právo se svobodně vyjadřovat ke všem skutečnostem, coţ zvláště platí pro profesora dějepisu. Na toto navazuje i čl. 17 odst. 4 kde ve světle tohoto článku platí jiţ výše zmíněný čl. 2 odst. 3 Listiny.
74
V neposlední řadě téţ zmíněná rozhodnutí porušují čl. 10 Listiny, neboť kaţdý jedinec si svou profesionální činností získává určité jméno a osobní ohodnocení v oboru, coţ zde bylo danými rozhodnutími velmi výrazně porušeno. Čl. 10 Listiny poskytuje kaţdému právo na zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti a to nejen v okruhu odborníků v oboru, ale i v tomto konkrétním případě i mezi ţáky školy, coţ přispívá k důvěře mezi studentem a profesorem a v ochotě studentů věnovat se výuce profesora. V. Navrhovatelka, s ohledem na výše uvedené, tedy dle ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, navrhuje, aby Ústavní soud této ústavní stíţnosti vyhověl a zrušil rozhodnutí ředitele Střední průmyslové školy stavební z 12. 1. 2000 a rozhodnutí Obvodního školského úřadu ze 7. 2. 2000 pro jejich zásah do práv zajištěných článkem 15 odst. 1a 2 Listiny, článkem 17 odst. 1, 2 a 4 a článkem 10 odst. 1 Listiny. Jitka Černá PLNÁ MOC Já, Jitka Černá, trvale bytem Sekaninova 12, Praha 2, zmocňuji podle § 29 a 31 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu JUDr. Karla Choděru, advokáta, Advokátní kancelář Sokol, Bělina, Choděra se sídlem Karlovo náměstí 25, Praha 2, k zastupování ve věci ústavní stíţnosti proti ţalovanému řediteli Střední průmyslové školy stavební a Obvodnímu školskému úřadu. Tato plná moc zahrnuje podání ústavní stíţnosti k Ústavnímu soudu ČR, jakoţ i všechny procesní úkony činěné v souvislosti s řízením o ní. V Praze dne 20.3. 2000. Jitka Černá Zmocnění přijímám. V Praze dne 20. 3. 2000 JUDr. Karel Choděra Informace byla publikována 15.12.2000 v Českém právnickém publikačním a informačním prostoru www.juristic.cz v části Ústavní právo - vzory podání. Poslední změna proběhla 15.12.2000. Autor: Ján Matejka
75
Příloha č. 3 Statistika exekucí
76
Příloha č. 4 Přehled exekutorských úřadů
Rozhodnutí č. 5/2001 ministra spravedlnosti o určení počtu exekutorských úřadů v České republice Podle § 8 písm. b) a § 126 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) určuji pro obvody okresních (obvodních) soudů počty exekutorských úřadů takto: Obvod Městského soudu Praha Obvodní Obvodní Obvodní Obvodní Obvodní Obvodní Obvodní Obvodní Obvodní Obvodní
soud soud soud soud soud soud soud soud soud soud
pro pro pro pro pro pro pro pro pro pro
Prahu Prahu Prahu Prahu Prahu Prahu Prahu Prahu Prahu Prahu
1 2 exekutorské úřady 2 2 exekutorské úřady 3 5 exekutorských úřadů 4 8 exekutorských úřadů 5 4 exekutorské úřady 6 3 exekutorské úřady 7 2 exekutorské úřady 8 5 exekutorských úřadů 9 3 exekutorské úřady 10 6 exekutorských úřadů
Obvod Krajského soudu Praha Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní
soud soud soud soud soud soud soud soud soud soud soud soud
Benešov 2 exekutorské úřady Beroun 2 exekutorské úřady Kladno 5 exekutorských úřadů Kolín 2 exekutorské úřady Kutná Hora 2 exekutorské úřady Mělník 3 exekutorské úřady Mladá Boleslav 3 exekutorské úřady Nymburk 3 exekutorské úřady Praha-východ 3 exekutorské úřady Praha-západ 2 exekutorské úřady Příbram 4 exekutorské úřady Rakovník 2 exekutorské úřady
Obvod Krajského soudu České Budějovice Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní
soud soud soud soud soud
České Budějovice 7 exekutorských úřadů Český Krumlov 3 exekutorské úřady Jindřichův Hradec 3 exekutorské úřady Pelhřimov 2 exekutorské úřady Písek 3 exekutorské úřady 77
Okresní soud Prachatice 2 exekutorské úřady Okresní soud Strakonice 2 exekutorské úřady Okresní soud Tábor 4 exekutorské úřady Obvod Krajského soudu Plzeň Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní
soud soud soud soud soud soud soud soud soud soud
Domaţlice 2 exekutorské úřady Cheb 3 exekutorské úřady Karlovy Vary 5 exekutorských úřadů Klatovy 2 exekutorské úřady Plzeň-město 6 exekutorských úřadů Plzeň-jih 2 exekutorské úřady Plzeň-sever 2 exekutorské úřady Rokycany 2 exekutorské úřady Sokolov 3 exekutorské úřady Tachov 2 exekutorské úřady
Obvod Krajského soudu Ústí nad Labem Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní
soud soud soud soud soud soud soud soud soud soud
Česká Lípa 4 exekutorské úřady Děčín 4 exekutorské úřady Chomutov 6 exekutorských úřadů Jablonec nad Nisou 3 exekutorské úřady Liberec 5 exekutorských úřadů Litoměřice 2 exekutorské úřady Louny 3 exekutorské úřady Most 6 exekutorských úřadů Teplice 5 exekutorských úřadů Ústí nad Labem 5 exekutorských úřadů
Obvod Krajského soudu Hradec Králové Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní
soud soud soud soud soud soud soud soud soud soud soud
Havlíčkův Brod 2 exekutorské úřady Hradec Králové 5 exekutorských úřadů Chrudim 4 exekutorské úřady Jičín 2 exekutorské úřady Náchod 3 exekutorské úřady Pardubice 5 exekutorských úřadů Rychnov nad Kněţnou 2 exekutorské úřady Semily 2 exekutorské úřady Svitavy 3 exekutorské úřady Trutnov 4 exekutorské úřady Ústí nad Orlicí 3 exekutorské úřady
Obvod Krajského soudu Brno Okresní Městský Okresní Okresní Okresní
soud soud soud soud soud
Blansko 2 exekutorské úřady Brno 11 exekutorských úřadů Brno-venkov 4 exekutorské úřady Břeclav 3 exekutorské úřady Hodonín 5 exekutorských úřadů 78
Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní
soud soud soud soud soud soud soud soud soud
Jihlava 3 exekutorské úřady Kroměříţ 4 exekutorské úřady Prostějov 3 exekutorské úřady Třebíč 3 exekutorské úřady Uherské Hradiště 3 exekutorské úřady Vyškov 3 exekutorské úřady Zlín 5 exekutorských úřadů Znojmo 3 exekutorské úřady Ţďár nad Sázavou 3 exekutorské úřady
Obvod Krajského soudu Ostrava Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní Okresní
soud soud soud soud soud soud soud soud soud soud soud
Bruntál 5 exekutorských úřadů Frýdek-Místek 6 exekutorských úřadů Jeseník 2 exekutorské úřady Karviná 8 exekutorských úřadů Nový Jičín 4 exekutorské úřady Olomouc 6 exekutorských úřadů Opava 5 exekutorských úřadů Ostrava 10 exekutorských úřadů Přerov 3 exekutorské úřady Šumperk 4 exekutorské úřady Vsetín 6 exekutorských úřadů
V Praze dne 2.května 2001
JUDr.Jaroslav Bureš ministr spravedlnosti
Zdroj: http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?o=23&j=33&k=395&d=10849
79
Příloha č. 5 Informační leták občanské poradny Jižní Město
Obecné informace o problematice exekucí Co je účelem exekuce? Účelem exekuce je zajistit rychlou a účinnou ochranu věřitelových práv, které mu byly vůči dluţníkovi přiznány vykonatelným rozhodnutí soudu anebo jiným exekučním titulem. Důrazně upozorňujeme, ţe exekuční řízení není jakousi další instancí, kdy by bylo možno přezkoumávat věcnou správnost atd. pravomocného rozhodnutí soudu, které se stalo vykonatelným. Exekutor se v rámci exekučního řízení nemůţe zabývat tím, zda nárok věřitele vymáhaný v rámci exekuce je vskutku po právu. S touto otázkou se musel vypořádat soud, popř. jiný orgán v nalézacím řízení, z něhoţ vzešlo rozhodnutí, k jehoţ autoritativními vynucení byla exekuce nařízena. Klíčový význam zde má způsobilý právní titul svědčící o opodstatněnosti poţadavku věřitele (tzv. exekuční titul). Z obsahu vykonatelného rozhodnutí vyplývá, kdo je věřitelem a kdo dlužníkem, jakož i předmět povinnosti, která má být vynucena. Exekuční titul Mezi takové exekuční tituly, na jejichţ základě můţe být na věřitelův návrh nařízena exekuce, mj. patří: rozhodnutí soudu či rozhodčí nález v občanskoprávním řízení, resp. rozhodnutí soudu a jiného orgánu činného v trestním řízení, pokud přiznává právo, zavazuje k povinnosti nebo postihuje majetek, exekutorský zápis nebo notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, rozhodnutí orgánu státní správy a územní samosprávy včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků, jakoţ i smíry schválené těmito orgány, rozhodnutí a výkaz nedoplatků ve věcech nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení. Výkon rozhodnutí podle OSŘ versus exekuce dle exekučního řádu Exekutor je státem jmenovaná fyzická osoba pověřená exekutorským úřadem, která provádí exekuční činnost – nucený výkon exekučních titulů – nezávisle a za úplatu. Exekutor je při výkonu exekuční činnosti vázán ústavou, zákony a jinými právními předpisy, jakoţ i rozhodnutími soudu, vydanými v řízení o výkon rozhodnutí a exekučním řízením. Exekuční činnost vykonává jako svobodné povolání, avšak podléhá státnímu dohledu (ze strany ministerstva spravedlnosti). Exekutor můţe vykonávat exekuční činnost jen zákonným způsobem. Úkony exekutora v exekučním řízení jsou povaţovány za úkony soudu a exekutor sám rozhoduje o způsobu provedení exekuce a sám také vydává rozhodnutí, s výjimkou těch rozhodnutí, které exekuční řád výslovně svěřuje soudu. Soud ovšem má i u tohoto druhu exekuce výraznou pozici, neboť rozhoduje o samotném nařízení exekuce, pověřuje jejím provedením konkrétního soudního exekutora, rozhoduje o zastavení exekuce či odkladu jejího provedení atd. Exekuce dle exekučního řádu se od klasického soudního výkonu rozhodnutí dle OSŘ liší především v těchto ohledech: exekutor je bezprostředně finančně zainteresován na účinném a rychlém vymáhání plnění od dluţníků; na rozdíl od soudního výkonu rozhodnutí, kde věřitel musí sám navrhnout konkrétní způsob, jakým má být výkon rozhodnutí proveden (např. sráţky z dluţníkovy mzdy), u exekuce dle exekučního řádu je to exekutor, kdo si zjistí dluţníkovy majetkové a finanční poměry a podle toho sám zvolí ten způsob provedení exekuce, který v daném případě povaţuje za nejvhodnější, resp. za nejúčinnější.
80
Jednotlivé způsoby provedení exekuce Exekuční titul ukládající povinnost zaplatit peněžitou částku lze provést těmito způsoby:
sráţkami ze mzdy a jiných příjmů, přikázáním pohledávky, prodejem movitých věcí, prodejem nemovitostí, prodejem podniku.
Srážky ze mzdy a jiných příjmů Předmětem exekučního postihu tu je dluţníkovo právo na mzdu za vykonanou práci; jsou tu tedy postiţeny dluţníkovy budoucí mzdové nároky, a to aţ do úplného uspokojení věřitelovy pohledávky. Právní předpisy stanoví maximálně přípustný rozsah srážek ze mzdy. Cílem tu je zajistit, aby dluţníkovi a členům jeho rodiny zůstala zachována taková část dluţníkovy mzdy, která jim umoţní i nadále uspokojovat základní ţivotní potřeby. Zákon dále klade některé další dlužníkovy příjmy na roveň mzdě (srov. § 299 OSŘ) – např.: příjmy, které dluţníkovi nahrazují odměnu za práci (zejména důchod, nemocenské, peněţitá pomoc v mateřství, podpora v nezaměstnanosti aj.), dávky státní sociální podpory, které nejsou vypláceny jednorázově (např. přídavky na dítě, sociální příplatek, rodičovský příspěvek aj.). Všechny výše uvedené příjmy lze exekučně postihnout jen srážkami ze mzdy a tudíž jen v zákonem přesně uvedeném maximálním rozsahu. Pokud by exekutor např. nemocenské nebo opětující se dávky státní sociální podpory postihnul např. exekucí přikázáním pohledávky, šlo by o nepřípustný způsob provedení exekuce a bylo by to důvodem k tomu, aby soud (zpravidla z podnětu dluţníka) exekuci vedenou tímto způsobem zastavil. Přikázání pohledávky Exekuce přikázáním pohledávky můţe mít tři základní formy: přikázání pohledávky z dluţníkova účtu u peněţního ústavu, přikázání jiné dluţníkovy peněţité pohledávky, postiţení jiných dluţníkových majetkových práv (např. obchodní podíl v s. r. o., členský podíl v bytovém druţstvu). Podstatou tohoto způsobu provedení exekuce je, ţe je exekučně postižena pohledávka, kterou má dlužník vůči třetí osobě (tzv. „poddlužník“), a z této pohledávky se uspokojuje exekučně vymáhaný nárok. Tak např. jde – li o exekuci přikázáním pohledávky z účtu povinného u peněţního ústavu, exekučně je postihnut nárok povinného vůči peněţnímu ústavu na výplatu peněţních prostředků z jeho bankovního účtu, přičemţ tyto prostředky jsou následně vyplaceny oprávněnému, tj. věřiteli. Věci nepodléhající exekuci Dluţník nesmí být exekučním zásahem zbaven toho, co je pro něj či jeho rodinu životně nezbytné anebo co nezbytně potřebuje k výkonu své pracovní či podnikatelské činnosti. Věci ve vlastnictví povinného, které nepodléhají exekuci, jsou obecně vymezeny v prvním odstavci ust. § 322 OSŘ. Z exekuce jsou vyloučeny: věci, které dluţník nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů, a věci, jejichţ prodej by byl v rozporu s morálními pravidly. Zákon dále výslovně uvádí příklady věcí, které jsou takto vyloučeny z exekuce: běţné oděvní součásti a obvyklé vybavení domácnosti,
81
snubní prsten a jiné předměty podobné povahy, zdravotnické potřeby a jiné věci, které dluţník potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě, hotové peníze do částky 1000 Kč. Je – li dluţník podnikatelem (viz. definici podnikatele v ust. § 2 odst. 2 obchodního zákoníku), pak jsou z exekuce vyloučeny rovněţ i věci, které dluţník nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti. „Obvyklé vybavení domácnosti“ Skutečnost, ţe určité věci tvoří – se zřetelem k aktuálním sociálním standardům - typické vybavení domácnosti (kupř. barevný televizor, přehrávací aparatura, sedací souprava apod.), ještě sama o sobě neznamená, ţe jsou tyto věci vyloučené z exekuce. Exekučně nelze postihnout jen takové věci tvořící „obvyklé vybavení domácnosti“, které jsou nezbytné k uspokojování těch životních potřeb dlužníka či jeho rodiny, které lze hodnotit jako základní. „Věci nezbytně nutné k podnikání“ Při řešení otázky, zda dotyčnou věc dluţník nezbytně nutně potřebuje ke svému podnikání, soudy vycházejí z předmětu jeho podnikání, vymezeném např. v ţivnostenském listě. Z ustálené judikatury přitom vyplývá, ţe dluţník ke svému podnikání (vymezenému předmětem podnikání) nezbytně nutně potřebuje jen takové věci, které mu umoţní v tomto podnikání alespoň v minimálním rozsahu pokračovat. Jinak řečeno, exekučně nesmí být postiţeny takové dluţníkovy věci, bez nichţ by vůbec nebyl schopen dosavadní podnikání i nadále provozovat. Exekučním postihem věcí slouţících k podnikání tedy nesmí být zcela znemožněno další podnikání povinného. Co dělat, když exekutor zabaví věc, která nepodléhá exekuci? Dluţník se v takovém případě můţe bránit podáním návrhu na zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. d) OSŘ („výkon rozhodnutí postihuje věci, které jsou z něho podle § 321 a 322 OSŘ vyloučeny“). Půjde typicky o zastavení exekuce částečné, tj. bude se týkat konkrétních věcí, které byly pojaty do soupisu, ačkoli jsou dle § 322 OSŘ exekučně nepostiţitelné. V návrhu na zastavení exekuce je třeba přesně specifikovat dotyčné věci, a to tak, aby nebyly zaměnitelné s jinými věcmi - např. i poukazem na pořadové číslo, pod nímţ jsou uvedeny v soupisu zabavených věcí. Za návrh na zastavení exekuce se v tomto případě soudní poplatek nevybírá. Současně s návrhem na zastavení exekuce se zpravidla podává i návrh na odklad provedení exekuce dle § 266 odst. 2 OSŘ (jde o odklad provedení exekuce z důvodu, ţe lze očekávat zastavení exekuce). Vedle toho má i samotný exekutor, resp. soudní vykonavatel pravomoc vyloučit ze soupisu věc, která nepodléhá exekuci, avšak jen tehdy, souhlasí – li s tím věřitel, v jehoţ prospěch je exekuce vedena.
Tento leták vznikl v rámci projektu o. s. Společnou cestou „Vzděláváním proti předluženosti“, který je financován z prostředků EU v programu Transition Facility a vychází ze stavu platnému k 30. dubna 2007 Vydala Občanská poradna Jiţní Město Donovalská 1862, Praha 4 www.spolcest.cz, [email protected]
82
Příloha č. 6 Ústavní stížnost na případ JUDr. Ivanka
83
Zdroj: Ústavní soud ČR
84
Příloha č. 7 Informační leták při neoprávněné exekuci
85
Zdroj: Informační materiál Exekutorského úřadu Praha 10
86
Příloha č. 8 Zkušenost anonymního autora s exekučním řízením
87
88
Zdroj: Informační materiál Exekutorského úřadu Praha 10
89
90
91
