Nejvyšší správní soud R

Nejvyšší správní soud R

Page 1 of 7

Uve ejn ná rozhodnutí a stanoviska lze voln užívat k nekomer ním ú el m. K jakémukoliv komer nímu užití uve ejn ných rozhodnutí a stanovisek je t eba svolení Nejvyššího správního soudu. Citujete-li uve ejn ná rozhodnutí, ozna te je prosím jejich formou, dnem vydání, íslem jednacím a internetovou adresou Nejvyššího správního soudu; nap . rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 04.5.2006, j. 2 As 31/2005 - 78, www.nssoud.cz.

2 As 31/2005 - 78

ESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senát složeném z p edsedy JUDr. Vojt cha Šimí ka a soudc JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní v ci žalobkyn : O. M., zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph. D., advokátem se sídlem Palánek 1a, Vyškov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem U Obecního domu 3, Praha 1, o kasa ní stížnosti žalobkyn proti usnesení M stského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 10 Ca 189/2004, takto:

Usnesení M stského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 10 Ca 189/2004, s e z r u š u j e a v c s e mu v r a c í k dalšímu ízení. Od vodn ní:

Žalobkyn (dále „st žovatelka“) v as podanou kasa ní stížností brojí proti shora ozna enému usnesení M stského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta její žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 20. 7. 2004, . j. VS-142/RK/3-2003, kterým byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 10. 3. 2004, . j. VS 2848/53/2-2003, jímž nebylo podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona . 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního ob anství eské republiky, vyhov no st žovatel in žádosti o ud lení státního ob anství R. St žovatelka v kasa ní stížnosti uplat uje d vod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) zákona . 150/2002 Sb., soudní ád správní (dále jen „s. . s.“), když namítá nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby. St žovatelka reaguje na od vodn ní napadeného usnesení, proti n muž p ipomíná, že ud lením i neud lením státního ob anství se rozhodn zakládají nebo závazn ur ují práva a povinnosti dot ené osoby, když ud lením ob anství by jist došlo k založení nových práv, nap . ve vztahu k zam stnání i podnikání a s dopadem i do dalších oblastí života. Argumentace m stského soudu, podle n jž je rozhodnutí o neud lení státního ob anství rozhodnutím pouze z formálního hlediska, neur uje však práva a povinnosti, by vedla k tomu, že by rozhodnutí o ud lení státního ob anství nebylo vylou eno ze soudního p ezkumu, zatímco rozhodnutí o jeho neud lení ano. V p ípad trvání na tomto neudržitelném p ístupu shledává st žovatelka d vody pro podání návrhu podle lánku 95 odst. 2 Ústavy R na zrušení p íslušné ásti s. . s., tedy patrn ustanovení § 65 s. . s. Toto ustanovení ozna uje st žovatelka za rozporné s lánkem 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, stejn jako s právem na soudní a jinou právní ochranu podle jejího lánku 36 a podle lánku 6 Úmluvy o ochran lidských práv a základních svobod (pozn. soudu: publ. pod. . 209/1992 Sb.). ízení o ud lení státního ob anství je typicky správním ízením, v n mž správní orgán vystupuje ve vrchnostenském postavení, jak plyne i z ustanovení § 10 odst. 4 zákona o nabývání a pozbývání státního ob anství, p i emž kladné rozhodnutí má konstitutivní povahu. I m stský soud ostatn uznal, že se z formálního hlediska jedná o rozhodnutí, jakkoli už se

http://www.nssoud.cz/main.aspx?cls=anonymZneni&id=7020&mark=

12/05/2010


Page 2 of 7

st žovatelka neztotož uje s navazujícím názorem m stského soudu, že na ud lení státního ob anství není subjektivní právo, a proto na n m st žovatelka nem že být ani zkrácena. St žovatelka zd raz uje, že nemá právní nárok na ud lení státního ob anství, má nicmén právní nárok na to, aby její žádost byla správním orgánem ve správním ízení zákonem stanoveným zp sobem projednána a aby ve v ci bylo rozhodnuto, a práv toto její právo bylo porušeno, pro ež se domáhá p ed tímto nezákonným rozhodnutím ochrany. St žovatelka p iznává, že p ed p ijetím soudního ádu správního pozitivní právo podstatn zužovalo p ezkumnou pravomoc soudu ve v ci správních rozhodnutí, tato situace se však p ijetím soudního ádu správního zm nila. St žovatelka poukazuje také na to, že vylou ení ze soudního p ezkumu n kterých rozhodnutí, která nejsou pouze díl ími rozhodnutími i informacemi, by založilo nejen vylou ení ochrany subjektivních ve ejnoprávních práv, ale i nekontrolovatelnost orgán výkonné moci, což je v rozporu s eským právním ádem. P itom žádné správní rozhodování jist nem že být bezobsažné a vykazovat znaky nezákonnosti i státní svévole. St žovatelka neupírá státu jeho svrchovanost a volnou úvahu o tom, zda cizinci státní ob anství ud lí, i nikoliv. I toto volné uvážení státní výsosti však podléhá zákonem stanovenému procesu, který musí být p i výkonu státní moci dodržen. Stát nech rozhodne o ob anství jakkoliv, jeho rozhodnutí však musí být souladné se zákony a s ostatními právními p edpisy a musí vycházet ze spolehliv zjišt ného stavu v ci. St žovatelka kone n konstatuje, že ustanovení § 70 písmeno a) až f) s. . s. napadené rozhodnutí ze soudního p ezkumu nevylu uje, nebo se ve smyslu § 10 odst. 4 zákona o nabývání a pozbývání státního ob anství jedná o rozhodnutí; nejedná se zárove o úkon p edb žné povahy; ani o úkon, jímž se upravuje vedení ízení p ed správním orgánem; ani o úkon, jehož vydání závisí výlu n na posouzení zdravotního stavu osob nebo technického stavu v cí ve smyslu § 70 písm. d) s. . s.; ani o úkon ve v ci nep iznání nebo odn tí odborné zp sobilosti fyzickým osobám; a kone n nejde ani o úkon, jehož p ezkoumání vylu uje zvláštní zákon, nebo v takovém p ípad by se muselo jednat práv o zákon . 40/1993 Sb. Ze všech t chto d vod st žovatelka navrhuje napadené usnesení M stského soudu v Praze zrušit a vrátit mu v c k dalšímu ízení. Žalovaný ve svém vyjád ení ke kasa ní stížnosti rekapituluje argumentaci m stského soudu i st žovatelky. Zejména však p ipomíná, že podle § 7 odst. 1 zákona . 40/1993 Sb. lze státní ob anství ud lit fyzické osob , která spl uje vyjmenované zákonné podmínky. P itom klade žalovaný d raz práv na sloveso „lze“, z n jž dovozuje, že i v p ípad spln ní všech stanovených podmínek nemusí být žádosti o ud lení státního ob anství vyhov no. Nelze tedy tvrdit, že by p i jejich spln ní nebo prominutí z d vod stanovených citovaným zákonem muselo být státní ob anství ud leno a byl by na n právní nárok. Ve skute nosti toto spln ní nebo prominutí nemá za následek vznik právního nároku na ud lení státního ob anství, je naopak pouze základním p edpokladem k jeho ud lení, když jsou posuzována i další hlediska, nap íklad míra integrace žadatele do eské spole nosti. Ustanovení § 3 odst. 1 zákona . 71/1967 Sb., správního ádu, navíc ukládá všem správním orgán m chránit zájmy státu a spole nosti. Ud lení státního ob anství je výrazem svrchované státní suverenity, každý suverénní stát m že stanovit podmínky, za nichž mohou cizinci získat jeho státní ob anství, a samotné ud lení je zcela ve sfé e volného uvážení tohoto státu, i když cizinec splní všechny stanovené podmínky. Tento princip je nezpochybnitelný a mezinárodn uznávaný a byl uznáván i v minulosti, jak žalovaný dokládá i rozhodnutími prvorepublikového nejvyššího správního soudu a usnesením Ústavního soudu R ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 586/99. Žalovaný dále dokládá vylou ení rozhodnutí o neud lení státního ob anství ze soudního p ezkumu i celou adou rozhodnutí M stského soudu v Praze, kde byly žaloby proti tomuto typu rozhodnutí odmítnuty s poukazem na ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) s. . s. Žalovaný tak setrvává na názoru, že není základního práva, které by stát porušil tím, že cizinci své státní ob anství neud lí, a není proto ani možné, aby st žovatelka byla na takovém neexistujícím právu zkrácena, což je základní podmínkou soudního p ezkumu správního aktu. Ve správním soudnictví se lze domáhat ochrany subjektivních práv, nikoli n eho, co v bec právem není, což je i p ípad st žovatelky. Žalovaný také p ipomíná, že není pravdou, že by byl možný soudní p ezkum pouze u rozhodnutí o vyhov ní žádosti o ud lení státního ob anství. V p ípad takových vyhovujících rozhodnutí je totiž vydána pouze listina o ud lení státního ob anství eské republiky a správní rozhodnutí se v bec nevydává, což soudní p ezkum podle § 70 s. . s. zcela vylu uje. Ke st žovatel inu poukazu na hrozbu toho, že mimo soudní p ezkum by z staly i p ípadné nezákonnosti v jeho rozhodování, žalovaný odkazuje na své vyjád ení k žalob , kde se vypo ádal s námitkami st žovatelky na sv j postup v konkrétním ízení. Z jeho rozhodnutí i ze správního spisu vyplývá, že p i svém rozhodování použil v rámci diskrece pouze kritéria relevantní pro rozhodování o p ijetí cizince do státního svazku. Ze všech t chto d vod žalovaný navrhuje, aby byla p edm tná kasa ní stížnost zamítnuta jako ned vodná. Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že st žovatelka podala dne 17. 7. 2003 žádost o ud lení státního ob anství R, kde žije spolu s matkou od roku 1996. V dob podání této žádosti ukon ila maturitou studium gymnázia a byla p ijata ke studiu na vysoké škole. eskou republiku považovala podle této žádosti za sv j domov a na Ukrajinu se již nehodlala vrátit. V životopise p iloženém k této žádosti dále zd raznila intenzitu svých osobních vazeb na eské prost edí. K žádosti bylo posléze dopln no také potvrzení o tom, že nemá záznam v rejst íku trest ; dále potvrzení o tom, že pohovorem prokázala znalost eského jazyka; potvrzení M stského ú adu v Prost jov , který nem l námitek k ud lení státního ob anství st žovatelce; doporu ení kladného vy ízení st žovatel iny žádosti od Krajského ú adu Olomouckého kraje; obdobné doporu ení od Policie R, odd lení cizinecké policie Prost jov; a kone n i prohlášení st žovatel iny matky o tom, že zajiš uje její výživu a bydlení. P i ústním jednání konaném dne 1. 12. 2003 st žovatelka mimo jiné uvedla, že na území R žije se svou matkou. Její otec, s nímž se matka rozvedla, p ispívá na její výživu, krom toho žije


12/05/2010


v

Page 3 of 7

R ješt n kolik dalších p íslušník rodiny matky i rodiny otce.

ízení bylo p erušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 12. 2003, . j. VS 2848/52/2-2003, a to za ú elem vyžádání dopl ujících informací od p íslušných ú ad . Na toto p erušení ízení zareagovala st žovatelka stanoviskem svého právního zástupce, kde uvedla, že ji toto p erušení p ekvapilo, nebo se domnívala, že zákonem stanovené podmínky pro ud lení státního ob anství bez dalšího spl uje. Považovala proto toto p erušení ízení za nezákonné, nebo nenastal žádný ze zákonných d vod pro takový postup stanovených v § 29 tehdy ú inného správního ádu. Nebylo proto možno p erušit ízení a tímto zp sobem um le prodloužit devadesátidenní lh tu pro vydání správního rozhodnutí stanovenou v § 10 odst. 5 zákona . 40/1993 Sb. Právní zástupce st žovatelky žalovaného také upozornil, že jeho nezákonný postup umož uje žádat o atrakci orgánem, který by jinak byl oprávn n rozhodnout o rozkladu, a že st žovatelce vzniká zárove právo domáhat se škody zp sobené nesprávným ú edním postupem, stejn jako soudní ochrany proti ne innosti správního orgánu. Žalovaný poté obdržel také informace o pobytu st žovatel ina otce od Policie R, odd lení cizinecké policie Nový Ji ín. Na základ všech t chto informací vydal dne 10. 3. 2004 výše ozna ené rozhodnutí, kterým st žovatel in žádosti o ud lení státního ob anství nevyhov l. Zde žalovaný rekapituloval pr b h správního ízení, zejména uvedl, že st žovatelka pobývala na území R od 18. 6. 1997, kdy jí byl jako nezletilé spole n s její matkou povolen dlouhodobý pobyt na adrese ve V., od podzimu 1997 pak m la ona a poté i její matka povolen trvalý pobyt v bydlišti st žovatel ina otce v N. J.. K t mto adresám žalovaný uvedl, že byly ob pouze formální a st žovatelka se na nich fakticky nezdržovala, nebo od školního roku 1996/1997 do konce školního roku 1998/1999 bydlela v P., kde navšt vovala základní školu p i Velvyslanectví Ruské federace v R. V únoru 1999 se s matkou p ehlásily na adresu v Prost jov , kde st žovatelka fakticky žila od za átku školního roku 1999/2000, kdy za ala studovat gymnázium. Žalovaný po této rekapitulaci konstatoval, že st žovatelka spl uje podmínky obsažené v § 7 odst. 1 písm. a), c) a d) zákona . 40/1993 Sb., nespl uje však podmínku obsaženou v písmeni e) tohoto ustanovení, nebo porušila povinnosti vyplývající z ustanovení zvláštního p edpisu upravujícího pobyt a vstup cizinc na území R, a to tím, že se po ur itou ást doby povoleného trvalého pobytu v R nezdržovala v míst trvalého pobytu a porušila tak pobytový režim cizince. Zárove žalovaný neshledal d vody hodné zvláštního z etele, pro n ž by m l prominout spln ní této podmínky, jak mu umož uje § 11 odst. 4 citovaného zákona. Podmínku obsaženou v písmeni b) tohoto ustanovení st žovatelka splnit nemohla, nebo jí žalovaný nevydal p íslib ud lení státního ob anství, na jehož základ by si mohla obstarat doklad o pozbytí dosavadního státního ob anství. Pokud by si navíc tento doklad obstarala bez p íslibu ud lení státního ob anství R, z stala by apatridou, když jí eské státní ob anství nebylo ud leno. Žalovaný záv rem p ipomn l, že st žovatelce status cizinky s povoleným trvalým pobytem zcela zajiš uje její nejd ležit jší životní pot eby, když jí eský stát hradí vzd lání a zdravotní pojišt ní a m že jí vyplácet i r zné dávky státní sociální podpory. Proti tomuto rozhodnutí podala st žovatelka rozklad, kde zejména uvedla, že výrok rozhodnutí m l odkazovat spíše na § 10 než na § 7 odst. 1 zákona . 40/1993 Sb. Dále namítala porušení § 47 odst. 5 správního ádu zp sobené absencí uvedení funkce u osoby podepsané na rozhodnutí. Namítala také porušení § 33 odst. 2 a § 25 odst. 3 správního ádu. Poukázala také na p ekvapující rychlost, s níž žalovaný rozhodl poté, co obdržel výše rekapitulovaný p ípis st žovatel ina právního zástupce. Zásadní námitku pak vznesla proti samotnému d vodu nevyhov ní své žádosti. Z textu ustanovení § 7 odst. 1 písm. e) zákona . 40/1993 Sb. dovodila, že tam uvedené slovo „plní“ je t eba vztáhnout na aktuální skute nosti, jak vyplývá z p ítomného asu slovesa uvedeného v nedokonavém vidu; a nikoli na pln ní povinností od po átku pobytu na území R. Daného v domého porušení povinností cizinc se pak st žovatelka sotva mohla dopustit, když v dob , kdy k n mu m lo dojít, jí bylo teprve 13 let. Z toho, že žalovaný tuto skute nost nezohlednil, ani z ní nedovodil možnost prominutí podmínky obsažené v § 7 odst. 1 písm. e) zákona o nabývání a pozbývání státního ob anství, st žovatelka dovodila, že žalovaný rozhodoval zaujat pod vlivem skute nosti, že se nechala právn zastupovat a její právní zástupce napadl b hem ízení nezákonnost postupu žalovaného. Kone n vytkla žalovanému, že nep ihlédl k jejím intenzivním vazbám na R, které navíc v bec nezjiš oval. Tento rozklad zamítl ministr vnitra svým rozhodnutím ze dne 20. 7. 2004. Zde p ipomn l, že z ustanovení § 7 odst. 1 zákona o nabývání a pozbývání státního ob anství plyne i zmocn ní k vydání zamítavého rozhodnutí ve v ci, které bylo ve st žovatel in p ípad vydáno proto, že nespl ovala podmínky obsažené v písmenech b) a e) tohoto ustanovení. Neshledal porušení § 47 odst. 5 správního ádu, když odpov dnost za rozhodnutí nese vedoucí odd lení, u níž je uvedeno jméno i funkce, jakkoli rozhodnutí podepsala jiná zam stnankyn . Ministr vnitra zmínil i nesrovnalosti v adresách bydlišt st žovatelky uvedených v r zných dokumentech, p i emž p i posuzování žádosti se hodnotí nejen stav v ci v dob jejího podání, ale po celou dobu pobytu žadatele o ob anství na území R. Žalovaný navíc podle ministra vnitra správn p ihlédl k tomu, že oba st žovatel ini rodi e mají ukrajinské státní ob anství, p i emž st žovatelka jako studentka vysoké školy nevede život nezávislý na rodin . Na druhou stranu p iznal ministr vnitra pochybení orgánu prvého stupn p i p erušení ízení, k n muž nebyl zákonný d vod. Toto pochybení však nem lo vliv na zákonnost rozhodnutí ve v ci samé. Záv rem p ipomn l, že na ud lení státního ob anství není právní nárok a jeho ud lení se nachází ve sfé e volného uvážení státu. Proti tomuto rozhodnutí podala st žovatelka žalobu, kde v zásad zopakovala výtky obsažené již v rozkladu, tedy zejména protest proti chyb jícímu uvedení funkce u osoby podepsané na rozhodnutí a proti porušení § 33 odst. 2 správního ádu. Dále zde uvedla, že pokud ministr vnitra zmínil zásadu jednotného státního ob anství rodiny, m l p ihlédnout zejména k tomu, že jsou její rodi e rozvedeni a ona žije u matky, která také žádá o eské státní ob anství, navíc je st žovatelka ve v ku, kdy závislost na rodi ích ztrácí. Nesouhlasila také s tím, že ministr vnitra nov zmínil jako d vod neud lení státního ob anství také nespln ní § 7 odst. 1 písm. b) zákona . 40/1993 Sb., jakkoli orgán prvého stupn uvád l pouze nespln ní jeho písmene e), které navíc zpochybnila z obdobných d vod jako ve výše rekapitulovaném rozkladu. Ministru vnitra také vytkla nejen, že v rozhodnutí o rozkladu nevyhov l této její argumentaci, ale že také nep ihlédl k jejímu trvalému a úzkému vztahu k R a k nízkému v ku v dob tvrzeného


12/05/2010


Page 4 of 7

nespln ní povinností vyplývajících z právního p edpisu upravujícího pobyt a vstup cizinc na území R. Žalovaný zaslal k žalob vyjád ení, kde setrval na stanovisku, že na ud lení státního ob anství R není právní nárok, což zakládá nep ípustnost st žovatel iny žaloby, stejn jako na názoru, že st žovatelka porušovala právní p edpisy upravující pobyt cizinc na území R. Tuto žalobu odmítl m stský soud podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) s. . s. svým usnesením napadeným nyní posuzovanou kasa ní stížností. M stský soud vyšel z ustanovení § 7 odst. 1 zákona o nabývání a pozbývání státního ob anství. I p es n které novelizace tohoto zákona se podle m stského soudu nic nezm nilo na jeho základní koncepci, zejména na tom, že na ud lení státního ob anství není právní nárok, nebo je výrazem státní suverenity a nachází se absolutn ve sfé e volného uvážení státní výsosti, jakkoli zákonodárce z praktických d vod vyjímá n které p ípady z individuálního rozhodování a stanoví zákonem, že ur ité skupiny cizích státních p íslušník nabývají státní ob anství R již spln ním zákonem stanovených podmínek. Tento p ístup byl uznáván i v minulosti prvorepublikovou správní judikaturou, podle níž se dokonce p ipoušt lo, že rozhodnutí o takové žádosti nemusí být v bec ani od vod ováno. Vý et podmínek obsažených v § 7 odst. 1 zákona . 40/1993 Sb., jež musejí být žadatelem o státní ob anství spln ny, nemá ten právní význam, že by p i jejich spln ní i prominutí státní ob anství muselo být ud leno. Není-li zde právní nárok na ud lení státního ob anství, není zde ani subjektivní právo st žovatelky, na n mž by mohla být zkrácena, což takové rozhodování vylu uje ze soudního p ezkumu, jehož ú elem je podle § 2 s. . s. práv ochrana ve ejných subjektivních práv fyzických i právnických osob. To se odráží i v § 65 odst. 1 s. . s., z n jž plyne, že za rozhodnutí podléhající soudnímu p ezkumu lze považovat pouze takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, m ní, ruší nebo závazn ur ují práva nebo povinnosti. Rozhodnutí žalovaného tak je sice formáln rozhodnutím, není však rozhodnutím zakládajícím žalobní legitimaci podle § 65 odst. 1 s. . s., což jej podle § 70 písm. a) s. . s. vylu uje ze soudního p ezkumu coby úkon správního orgánu, který není rozhodnutím. Nejvyšší správní soud p ezkoumal napadené usnesení M stského soudu v Praze v rozsahu kasa ní stížnosti a v rámci uplatn ných d vod (§ 109 odst. 2, 3 s. . s) a dosp l k záv ru, že kasa ní stížnost je d vodná. Rozhodující otázkou, na níž závisí d vodnost kasa ní stížnosti, je, zda proti rozhodnutí o nevyhov ní žádosti o ud lení státního ob anství je p ípustná žaloba ve správním soudnictví, i nikoli. St žovatelka p edkládá na podporu pozitivní odpov di na tuto otázku celou adu výše shrnutých argument ; žalovaný iní totéž k podpo e odpov di opa né a zárove zmi uje rozsáhlou, zejména prvorepublikovou judikaturu trvající na stanovisku, že ud lování státního ob anství jako milosti prokazované státem cizinci je ur eno neomezeným uvážením správního orgánu. V posouzení této zásadní otázky je nyní rozhodující senát Nejvyššího správního soudu vázán závazným právním názorem rozší eného senátu. Ten tuto otázku jednozna n zodpov d l ve svém usnesení ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 6 A 25/2002, kde se p iklonil k názoru, že „žadatel o ud lení státního ob anství eské republiky je legitimován k žalob proti rozhodnutí, jímž mu státní ob anství nebylo ud leno, tvrdí-li, že v ízení o jeho žádosti byla porušena jeho práva ú astníka správního ízení.“ Tímto svým rozhodnutím se rozší ený senát postavil proti p ístupu obsaženému v rozhodnutích prvorepublikového Nejvyššího správního soudu, na n ž odkazuje žalovaný, zárove dal zapravdu právnímu názoru obsaženému již nyní v n kterých rozhodnutích z poslední doby, která Nejvyšší správní soud vydal ješt p ed tím, než byla jeho judikatura rozší eným senátem do budoucna sjednocena – jedná se zejména o jeho rozsudek ze dne 9. 1. 2004, sp. zn. 7 A 31/2002, i o rozsudek ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 6 A 94/2002. Ve svém rozhodnutí rozší ený senát poskytl odpov i na argumenty, jež p edkládají v nyn jším ízení st žovatelka a žalovaný. Vyvrátil tak zejména tvrzení, že by byl soudní p ezkum t chto rozhodnutí vylou en pouze proto, že rozhodnutí o neud lení státního ob anství nem ní nic na již existujících právech a povinnostech žadatele o n j, když shledal nesporným, že takové rozhodnutí, by svým výsledkem nezakládá práva ani povinnosti, p esto zasahuje do právní sféry žadatele o státní ob anství: „Rozhodnutí o žádosti o ud lení státního ob anství – a již kladné i záporné - se bezesporu právní sféry žadatele dotýká: pokud Ministerstvo vnitra jeho žádosti vyhoví, založí tímto konstitutivním rozhodnutím státoob anský právní vztah mezi žadatelem a státem, a tím i právní status žadatele jako státního ob ana eské republiky; jestliže žádosti nevyhoví, odep e tím žadateli možnost být nositelem práv, která vyplývají pouze ze státoob anského vztahu, tj. ústavou i zákony garantovanými subjektivními ve ejnými právy, jež sv d í práv toliko ob an m.“ Rozší ený senát tedy konstatoval, že rozhodnutí o neud lení státního ob anství sice nezakládá – z povahy negativního rozhodování ve v ci, kde by pozitivní rozhodnutí m lo konstitutivní ú inky – subjektivní práva a povinnosti žadatele o státní ob anství, p esto však zasahuje do jeho právní sféry. Zárove ve vztahu k v ci, jež byla p edm tem jeho posuzování, shledal, že tento zásah do právní sféry dává smysl otázce, zda v daném p ípad byla porušena procesní práva žadatele o státní ob anství, i nikoliv, nebo práv jejich porušení bylo v daném p ípad namítáno. K zodpov zení tak zbývá otázka, zda krom práv procesních jsou p i rozhodování o ud lování státního ob anství ve h e i práva hmotná. V nyní posuzovaném p ípad , kde je tato otázka zásadní, dospívá Nejvyšší správní soud v návaznosti na dosud e ené k záv ru, že ano. K tomuto záv ru jej vede v prvé ad sám text p edm tného ustanovení § 7 odst. 1 zákona . 40/1993 Sb.: „Státní ob anství eské republiky lze na žádost ud lit fyzické osob , která spl uje sou asn tyto podmínky: a) má na území eské republiky ke dni podání žádosti po dobu nejmén p ti let povolen trvalý pobyt a po tuto dobu se zde p evážn zdržuje, b) prokáže, že nabytím státního ob anství eské republiky pozbyde dosavadní státní ob anství, nebo prokáže, že pozbyla dosavadní státní ob anství, nejde-li o bezdomovce nebo osobu s p iznaným postavením uprchlíka na území eské republiky,


12/05/2010


Page 5 of 7

c) nebyla v posledních p ti letech pravomocn odsouzena pro úmyslný trestný in, d) prokáže znalost eského jazyka a e) plní povinnosti vyplývající z ustanovení zvláštního právního p edpisu upravujícího pobyt a vstup cizinc na území eské republiky, povinnosti vyplývající ze zvláštních p edpis upravujících ve ejné zdravotní pojišt ní, sociální zabezpe ení, d chodové pojišt ní, dan , odvody a poplatky.“ Žalovaný svou konstrukci staví na jazykovém výkladu významu slovesa „lze“ na za átku tohoto ustanovení. Podle názoru zdejšího soudu – jak byl vyjád en i v dosud zmi ované judikatu e – vyplývá z tohoto jazykového vyjád ení právní normy fakt, že na ud lení státního ob anství nemá žadatel o n právní nárok. Na stranu druhou z n j však nevyplývá, že by na n nem l ani subjektivní právo. Tyto dva pojmy totiž není možno sm šovat, ba práv v nyní posuzovaném p ípad a ve vazb na nyní vykládané ustanovení vyvstává na povrch rozdíl mezi nimi. Zatímco se totiž subjektivní právo rovná ur itému výslovnému dovolení zákonodárce, které je obsaženo v právu objektivním a je adresováno fyzické nebo právnické osob ; právní nárok p edstavuje takové výslovné dovolení, kterého se za spln ní podmínek uvedených v objektivním právu m že subjekt práva skute n domoci. Subjektivní právo tak p edstavuje možnost subjektu práva právní cestou n co požadovat, právní nárok odráží jistotu, že za spln ní stanovených podmínek musí být této žádosti vyhov no, p edstavuje tedy vyšší kvalitu poskytnutou subjektivnímu právu. V objektivním ve ejném právu p itom m že být jak subjektivní právo, tak právní nárok vyjád en textov dv ma zp soby, v závislosti na tom, kdo je klí ovým subjektem, jehož chování je normou upravováno. Subjektivní ve ejné právo tak m že být vyjád eno bu jako výslovné dovolení adresované subjektu práva požádat orgán ve ejné moci o zm nu práv a povinností, i o deklarování jejich stavu, nebo jako p íkaz tomuto orgánu zabývat se takovou žádostí. Ve ejnoprávní nárok pak m že být vyjád en bu jako výslovné povolení žádosti spojené s jistotou vyhov ní této žádosti p i spln ní zákonem stanovených podmínek, nebo jako p íkaz orgánu ve ejné moci vyhov t žádosti, která tyto podmínky splní. P itom to, zda je v právním p edpise uveden jako adresát orgán ve ejné moci, nebo fyzická nebo právnická osoba, není pro obsah normy podstatné, nebo p íkaz ur ený jednomu je zásadn možno formulovat i jako povolení ur ené druhému p i zachování identity právní normy takto vyjád ené. Aplikujeme-li výše nastín nou dichotomii mezi subjektivním právem a právním nárokem na nyní interpretované ustanovení, vidíme, že v n m vyjád ená norma p edstavuje nejen svolení zákonodárce správnímu orgánu, aby za spln ní ur itých podmínek státní ob anství ud lil, ale zárove p íkaz, aby se takovou žádostí zabýval a spln ní t chto podmínek posoudil. Je zde tedy zakotveno subjektivní právo na podání žádosti o ud lení státního ob anství. P itom fakt, že spln ní podmínek zde stanovených implikuje nad ji žadatele na ud lení státního ob anství, avšak nikoli právem vymahatelnou jistotu, sv d í o tom, že se nejedná o právní nárok, který je naopak zakotven nap íklad u získání státního ob anství prohlášením podle § 6 citovaného zákona. St žovatelce, a obecn každému žadateli o státní ob anství R, tak z ustanovení § 7 odst. 1 zákona . 40/1993 Sb. vyplývá subjektivní právo na ud lení státního ob anství, z ehož sice neplyne právo na vyhov ní její žádosti, plyne z n j však povinnost správního orgánu, tedy žalovaného, vést ádné správní ízení o žádosti spl ující zákonem stanovené podmínky. Na tom jist nic nem ní ani fakt, že se nejedná o základní právo chrán né normami ústavní síly, jak upozor uje žalovaný, ale o subjektivní právo plynoucí z oby ejného zákona, tedy ze zákona o nabývání a pozbývání státního ob anství. V tomto správním ízení p itom musejí být dodržována žadatelova procesní práva, což zd raznil i rozší ený senát; státní orgán musí p i svém rozhodování postupovat v rámci zákona, jak plyne z obecného ústavního p íkazu zakotveného v lánku 2 odst. 3 Ústavy a jak po tom volá i st žovatelka ve své kasa ní stížnosti; musí se vyvarovat diskriminace a libov le, jak Nejvyšší správní soud zd raznil nap . ve svém rozsudku ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 2 Ans 1/2005 (publ. pod . 605/2005 Sb. NSS); a celkov musí dodržovat p íkazy, které pro n j plynou z jeho zahrnutí do mechanismu ve ejné správy v moderním demokratickém, ústavním a právním stát . Tento záv r je navíc v souladu s obecnou úvahou, že subjektivní práva procesní a práva hmotná nelze neodlu iteln odpojovat a zvažovat jako skute nosti striktn odd lené, když takové odd lování neodpovídá nejen sou asné právní nauce, ale zejména neodráží reálnou spjatost hmotných a procesních práv. Na existenci subjektivního práva, by ne nároku, na ud lení státního ob anství p itom nic nem ní ani fakt správního uvážení, jež je žalovanému v jeho rozhodování ustanovením § 7 odst. 1 zákona . 40/1993 Sb. poskytnuto. I v tomto bod lze ostatn odkázat na opakovan citované rozhodnutí rozší eného senátu: „To, zda je rozhodnutí založeno na volné úvaze i nikoliv, má význam z hlediska rozsahu p ezkumu, a nikoliv z pohledu žalobní legitimace. Žalobní legitimace musí být dána i pro p ípady p ezkumu rozhodnutí založených na volném správním uvážení, nebo jinak by soud v bec nemohl p ezkoumat jeho použití ani z t ch hledisek, které mu p edepisuje § 78 odst. 1 v ta druhá s. . s. Proti tomuto záv ru nelze argumentovat ani tím, že v n kterých p ípadech je správní uvážení absolutní, a nemá tedy meze, které by v bec mohly být p ekro eny. ... Správní uvážení je v prvé ad vždy limitováno principy vyplývajícími z ústavního po ádku eské republiky; z nich lze vyvodit, že i tam, kde vydání rozhodnutí závisí toliko na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen zákazem libov le, p íkazem rozhodovat v obdobných v cech obdobn a ve stejných v cech stejn (r znost rozhodování ve stejných i obdobných v cech m že být práv projevem ústavn reprobované libov le), tj. principem rovnosti, zákazem diskriminace, p íkazem zachovávat lidskou d stojnost, jakož i povinností výslovn uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil, jaké d kazní prost edky si opat il, jaké d kazy provedl a jak je hodnotil, a k jakým skutkovým a právním záv r m dosp l. V této souvislosti je namíst poukázat i na Doporu ení Rady ministr Rady Evropy . (80) 2, týkající se výkonu správního uvážení správními orgány, které upravuje adu požadavk na výkon správního uvážení (zákaz sledovat jiný ú el než ten, pro který byla diskre ní pravomoc stanovena; objektivnost a nestrannost; rovnost a zákaz diskriminace; proporcionalita mezi negativními dopady rozhodnutí na práva, svobody a zájmy osoby, a sledovaným ú elem), jakož i požadavek na p ezkum zákonnosti správního uvážení soudem nebo jiným nezávislým orgánem.“ Stav, kdy zákonodárce sv í správnímu orgánu rozhodování o subjektivních právech osob a zárove mu textem zákona ponechá velmi široké správní uvážení, p itom nenacházíme v eském právním ádu pouze ve vztahu k ud lování státního ob anství. Setkáváme se s ním i v jiných oblastech a typickým je práv tam, kde žadatel nemá nárok na kladné vy ízení své


12/05/2010


Page 6 of 7

žádosti, a zejména tam, kde správní orgán rozhoduje o poskytnutí dobrodiní, jež by archaický právní jazyk ozna il za „milost státu“. P íkladem m že posloužit institut humanitárního azylu, k n muž zdejší soud uvedl ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 47/2003, kde se také p iklonil k tomu, že jakkoliv je jeho ud lování ur ováno správním uvážením, nevylu uje to zcela soudní p ezkum: „V otázkách p ezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytvá í kriteria, podle nichž a v jejichž rámci se m že uskute nit volba, v etn výb ru a zjiš ování t ch skute ností konkrétního p ípadu, které nejsou správní normou p edpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za pot ebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá p ezkumu soudu pouze v tom sm ru, zda nevybo ilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjišt ny ádným procesním postupem.“ Poskytování takových „milostí státu“ a fakt, že se jedná o rozhodování, které je výrazem svrchované státní suverenity, jak p ipomíná žalovaný, totiž neznamená, že by se jednalo o „milost“ rozhodujícího státního orgánu a že by bylo odrazem jeho vlastní neomezené suverenity a volnosti, jak ostatn správn p ipomíná v kasa ní stížnosti i st žovatelka. Stát totiž suverenitu, jež mu p i ud lování jeho státního ob anství (a obdobn nap . i p i ud lování humanitárního azylu) cizinc m pln náleží, p enesl na státní orgán, jemuž rozhodování o této v ci sv il, pouze v limitech omezení, která zakotvil do jiných výron své suverenity: do Ústavy a Listiny základních práv a svobod, v nichž ústavodárce zavázal své orgány k dodržování tam obsažených lidských práv, stejn jako princip vyplývajících z charakteristiky R jako moderního demokratického, ústavního a právního státu; do souhlasu s mezinárodními smlouvami zaru ujícími lidská práva – ve vztahu k subjektivnímu právu n kterých skupin osob na státní ob anství je tak R vázána nap . Úmluvou o omezení p ípad bezdomovectví z roku 1961 (publ. pod . 43/2002 Sb. m. s.), Úmluvou o státním ob anství vdaných žen z roku 1957 (publ. pod . 72/1962 Sb.), Úmluvou o právech dít te z roku 1989 (publ. pod . 104/1991 Sb.), i kone n Evropskou úmluvou o státním ob anství z roku 1997 (publ. pod . 76/2004 Sb. m. s.); a v neposlední ad do zákon , v daném p ípad zejména do zákona o nabývání a pozbývání státního ob anství a do správního ádu, a už se jedná o správní ád publikovaný pod . 71/1967 Sb., ú inný v dob rozhodování žalovaného, nebo o správní ád vydaný pod . 500/2004 Sb., ú inný nyní. Žalovaný tak musí žádost o ud lení státního ob anství posoudit nejen pohledem jediného ustanovení zákona, podle n jž rozhoduje a jež mu zdánliv sv uje ni ím neomezovanou úvahu o tom, komu státní ob anství neud lit, by i splnil všechny zákonem požadované podmínky, ale pohledem celého komplexu omezení, jež na sebe uložil stát, jehož je tento orgán sou ástí. Žalovaný tak zejména nesmí z textu ustanovení § 7 odst. 1 zákona o nabývání a pozbývání státního ob anství dovozovat, že k podmínkám zde uvedeným m že p ipojovat podmínky další, v textu zákona neuvedené, jak by vyplývalo z absolutizace významu slovesa „lze“. Takové volné rozši ování podmínek ud lení státního ob anství úvahou správního orgánu nad rámec zákona by práv bylo libov lí. Ani p i výkladu ustanovení § 7 odst. 1 zákona . 40/1993 Sb. proto není možno považovat vý et p ti podmínek za pouze demonstrativní, umož ující jejich rozší ení na základ volné úvahy žalovaného; naopak se jedná o vý et taxativní, rozši itelný jedin na základ jiného výslovného zákonného ustanovení, za jaké lze považovat nap . zohledn ní bezpe nostních zájm státu, které je žalovanému uloženo v § 10 odst. 3 p edm tného zákona. Opak, tedy volné rozši ování tohoto vý tu podmínek úvahou správního orgánu, by byl v daném p ípad o to nevhodn jší, že je žalovanému sv eno správní uvážení již u posuzování spln ní n kterých z podmínek zákonem stanovených, konkrétn v jeho § 7 odst. 1 písm. e) a v § 10 odst. 3. Pokud by bylo správní uvážení p i posuzování t chto dvou hledisek dále kombinováno s volností p i stanovení podmínek dalších, byl by tím žalovanému umožn n irý rozhodovací voluntarismus, nesouladný s pojmem racionální a dobré správy. Má-li tak být nalezen výklad ustanovení § 7 odst. 1 p edm tného zákona souladný zejména s ústavními omezeními kladenými obecn na ve ejnou moc, je t eba konstatovat, že slovesem „lze“ v úvodu tohoto ustanovení není rozhodujícímu správnímu orgánu sv ena ni ím neomezovaná volná úvaha o tom, zda ud lí i neud lí státní ob anství žadateli spl ujícímu všechny podmínky v tomto ustanovení obsažené, ale že je mu umožn no toliko zohlednit jiné podmínky výslovn stanovené zákonem, typicky zohlednit bezpe nostní zájem státu podle § 10 odst. 3 tohoto zákona. Žalovaný tedy nesmí svou úvahou libovoln rozši ovat nad rámec zákona množinu podmínek požadovaných k ud lení státního ob anství. Stejn tak však nesmí libov le existovat ani p i posuzování spln ní t ch podmínek, které v zákon výslovn stanoveny jsou. I p i jejich posuzování je totiž žalovaný vázán obecnými ústavními principy a hodnotami, jako jsou zejména proporcionalita, rovnost, d stojnost, legitimní o ekávání ú astník , právní jistota, p edvídatelnost apod. V tomto sm ru se Nejvyšší správní soud pln ztotož uje se standardním výkladem proporcionality, který – pojímán v širším smyslu jako obecný zákaz nadm rnosti zásah do práv a svobod - v sob obsahuje t i díl í principy: zp sobilost a vhodnost (Geeignetheit) dosažení zamýšleného cíle, kterým je ochrana jiného základního práva nebo ve ejného statku; princip pot ebnosti (Erforderlichkeit), podle n hož je povoleno použití toliko nejšetrn jšího z více možných prost edk a princip p im enosti (Angemessenheit) v užším smyslu, což znamená, že újma na základním právu nesmí být nep im ená ve vztahu k zamýšlenému cíli (z odborné literatury viz nap . K. Sobota, Das Prinzip Rechtsstaat, Mohr Siebeck, 1977, str. 234 a násl., Pieroth/Schlink, Staatsrecht II – Grundrechte, 8. vyd., Heidelberg, 1992, str. 74 a násl.; z judikatury n meckého Spolkového ústavního soudu namátkov viz BVerfGE 72/200, 257, BVerfGE 45/142, 173; z judikatury Ústavního soudu R viz nap . nález sp. zn. Pl. ÚS 3/02, Sbírka nález a usnesení, sv. 27, str. 177 a násl. nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 15/96, tamtéž, sv. 6, str. 213 a násl.). Z toho v projednávané v ci zejména plyne, že ve vztahu k podmínce obsažené v písmeni e) interpretovaného ustanovení, jehož nesprávný výklad namítala st žovatelka ve své žalob , nelze požadavek pln ní povinností vyplývajících z ustanovení zvláštního právního p edpisu upravujícího pobyt a vstup cizinc na území eské republiky absolutizovat zp sobem, který by byl rozporný se smyslem tohoto ustanovení, nap . zcela abstrahovat od závažnosti p ípadného porušení tohoto zvláštního právního p edpisu a od okolností podstatných pro zhodnocení této závažnosti, i v bec upustit p i úvaze od zohledn ní zásady proporcionality. Takový p ístup by ostatn proti e il i názor m zakotveným v judikatu e Ústavního soudu, jenž nap . ve vztahu k obdobn formulovanému ustanovení d íve platného zákona . 123/1992 Sb., o pobytu cizinc


12/05/2010


Page 7 of 7

na území eské a Slovenské Federativní Republiky (pozn. soudu: tento p edpis byl zrušen s ú inností od 1. 1. 2000 zákonem . 326/1996 Sb., o pobytu cizinc na území eské republiky), uvedl ve svém nálezu ze dne 29. 3. 1999, sp. zn. IV. ÚS 311/97 (Sb. n. u. US, svazek . 13, nález . 46, str. 329 a násl.): „Ustanovení § 14 odst. 4 zákona . 123/1992 Sb., ve zn ní ú inném p ed vyhlášením nálezu Ústavního soudu . 159/1998 Sb., p ipoušt lo rozhodnutí o zákazu pobytu p i každém "porušení povinnosti", takže nerozlišovalo skute n závažná porušení právního ádu eské republiky od porušení ostatních, která lze ozna it za mén spole ensky nebezpe ná. Mimo jiné i z t chto d vod Ústavní soud uvedené ustanovení zrušil pro jeho rozpor s l. 1 Ústavy a l. 14 odst. 1 v souvislosti s l. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Také ve v ci st žovatele nebylo proto možno záv ry pléna Ústavního soudu v uvedeném nálezu pominout, zejména když práv v p ípad st žovatele nabývají na významu úvahy, týkající se principu p im enosti v právu, a to v souvislosti s uvážením intenzity porušení právních p edpis st žovatelem.“ Ve svém nálezu ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. III. ÚS 153/97 (Sb. n. u. US, svazek . 12, nález . 128, str. 227 a násl.) pak k tomuto tématu ve vztahu k výkladu téhož p edpisu doplnil: „Jedním z esenciálních znak právního státu je princip p im enosti, který p edpokládá, že opat ení, omezující základní lidská práva a svobody, nesm jí svými negativními d sledky p esahovat pozitiva, která p edstavuje ve ejný zájem na t chto opat eních. Posouzení proporcionality mezi ve ejným zájmem na zákazu pobytu cizince na stran jedné a zájmem na ochran základních práv a svobod na stran druhé proto musí vycházet z výše uvedeného principu.“ Výše provedené úvahy lze shrnout konstatováním, že v ízení o ud lení státního ob anství cizinci je rozhodováno o subjektivním ve ejném právu žadatele, jakkoli není právní nárok na vyhov ní této žádosti, a tomuto subjektivnímu ve ejnému právu tak sv d í ochrana poskytovaná soudy ve správním soudnictví zaru ená ustanovením § 2 s. . s., nebo výsledkem tohoto správního rozhodování je rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. . s. Kasa ní stížnost založená na takovém tvrzení je proto d vodná, nebo M stský soud v Praze m l st žovatel inu žalobu v cn projednat coby p ípustnou. Jeho usnesení, jímž ji naopak odmítl, je proto nezákonné a Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá, než je ke kasa ní stížnosti st žovatelky zrušit a v c vrátit m stskému soudu k novému ízení. V n m bude m stský soud, jsa vázán právním názorem obsaženým v tomto rozsudku podle § 110 odst. 3 s. . s., povinen žalobu v cn projednat ve sv tle žalobních bod . Zejména tedy posoudí, zda v p ezkoumávaném správním ízení nedošlo k porušení procesních práv st žovatelky a zda se žalovaný nedopustil libov le, a už by byla zp sobena tím, že libovoln rozší il vý et d vod , pro n ž ob anství nelze ud lit, respektive p ihlížel p i posuzování st žovatel iny žádosti k jiným okolnostem, než mu ukládá zákon; nebo tím, že chybn a v rozporu s principem proporcionality posoudil spln ní t ch podmínek, jež v § 7 odst. 1 zákona . 40/1993 Sb. obsaženy jsou, konkrétn tedy podmínky obsažené v § 7 odst. 1 písm. e) tohoto zákona. Za situace, kdy zdejší soud nejprve svým rozší eným senátem a nyní i v práv posuzované v ci potvrdil, že rozhodnutí o neud lení státního ob anství je p ezkoumatelné soudy ve výše nazna eném rozsahu, již p itom není d vod reflektovat na st žovatel in požadavek na podání návrhu na zrušení § 65 s. . s. pro protiústavnost, nebo postupem zdejšího soudu byla dána p ednost ústavn konformnímu výkladu tohoto ustanovení p ed úvahami o jeho zrušení. Takový postup je p itom pln souladný s dosavadní judikaturou Ústavního soudu, který nap . ve svém nálezu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (publ. pod . 63/1997 Sb.), uvedl: „Je nutno rozlišovat p ípady, v kterých lze soulad ustanovení právního p edpisu s ústavním po ádkem zabezpe it jeho ústavn konformní interpretací a kdy tak u init nelze a je nutno p istoupit k jeho zrušení.“ Nejvyšší správní soud tedy shledal, že napadené usnesení je nezákonné ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. . s. a kasa ní stížnost je d vodná, a proto napadené usnesení M stského soudu v Praze podle § 110 odst. 1 s. . s. zrušil a v c vrátil m stskému soudu k dalšímu ízení, v n mž je podle § 110 odst. 3 s. . s. vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. O náhrad náklad ízení o kasa ní stížnosti rozhodne podle ustanovení § 110 odst. 2 s. . s. m stský soud v novém rozhodnutí. Pou ení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prost edky p ípustné. V Brn dne 4. kv tna 2006 JUDr. Vojt ch Šimí ek p edseda senátu


12/05/2010

Nejvyšší správní soud R

Recommend Documents