Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy
Nejvyšší správní soud
Bakalářská práce
Autor:
Kateřina Veličková, DiS. Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha
prof. JUDr. Richard Pomahač, CSc.
Duben 2013
PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
…………………………… V Praze dne
Kateřina Veličková, DiS.
PODĚKOVANÍ Děkuji svému vedoucímu bakalářské práce prof. JUDr. Richardu Pomahači za cenné rady, připomínky a metodické vedení práce.
ANOTACE Cílem mé bakalářské práce je analyzovat postavení a pravomoc Nejvyššího správního soudu České republice a srovnat úpravu správního soudnictví v České republice s úpravou na Slovenské republice. První část je zaměřena na historii Nejvyššího správního soudu. Druhá část je věnována pravomocem a postavení Nejvyššího správního soudu. Třetí část je zaměřena na rozhodování Nejvyššího správního soudu. V poslední části porovnávám rozdíly mezi správním soudnictvím v České republice a na Slovensku. Klíčová slova: Nejvyšší správní soud, správní soudnictví, správní rozhodnutí, správní řízení, judikatura, organizace správního soudnictví
ANOTATION The aim of this thesis is to analyse the status and authority of the Supreme Administrative Court and compare the adjustment of administrative justice in the Czech republic and compare it with the administrative justice in the Slovak republic. The first part focuses on the history of the Supreme Administrative Court. The second part deals with the powers and position of the Supreme Administrative Court. The third part focuses on the decision of the Supreme Administrative Court. In the last section I compare the differences between the administrative judiciary in the Czech Republic and the Slovak Republic. Keywords: The Supreme Administrative Court, administrative justice, administrative decisions, administrative proceedings, case law, the organization of administrative justice
OBSAH 1
Úvod.......................................................................................................................... 7
2
Zvolené metody zpracovaní ...................................................................................... 8
3
Vývoj správního soudnictví v českých zemích......................................................... 9
4
3.1
Historický vývoj správního soudnictví .............................................................. 9
3.2
Význam pojmu správní soudnictví................................................................... 12
3.3
Správní soudnictví v Československu .............................................................. 12
3.4
Omezení soudní kontroly ve veřejné správě .................................................... 14
3.5
Konec 80. let 20. století.................................................................................... 15
Pravomoc a postavení Nejvyššího správního soudu ............................................... 17 4.1
Správní soudnictví s nástupem samostatné České republiky ........................... 17
4.2
Uspořádání správního soudnictví ..................................................................... 21
4.3
Kompetence soudů ........................................................................................... 21
4.4
Funkce a uspořádání Nejvyššího správního soudu .......................................... 22
4.5
Soudcovská rada Nejvyššího správního soudu ................................................ 25
4.6
Organizace Nejvyššího správního soudu ......................................................... 25
4.7
Druhy řízení před Nejvyšším správním soudem .............................................. 27
4.7.1
Ţaloba proti rozhodnutí správního orgánu................................................ 27
4.7.2
Ţaloba proti nečinnosti ............................................................................. 27
4.7.3
Ţaloba proti nezákonnému zásahu ............................................................ 28
4.7.4
Soudnictví ve věcech volebních a ve věcech místního referenda ............. 28
4.7.5
Řízení ve věcech politických stran a politických hnutí ............................ 29
4.7.6
Řízení o zrušení opatření obecné povahy ................................................. 29
4.7.7
Kompetenční ţaloby ................................................................................. 29
4.7.8
Opravné prostředky proti rozhodnutí správných soudů ............................ 30
4.7.9
Rozhodování správního orgánu ve věcech soukromého práva ................. 33
4.7.10 4.8 5
Statistika kasačních stíţností ............................................................................ 35
Významná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu .............................................. 36 5.1
Rozsudek čj. 1 As 51/2012............................................................................... 36
5.1.1
6
II. kasační stíţnost a replika stěţovatele ................................................... 37
5.2
Rozsudek čj. 3 Ads 42/2010 – 92..................................................................... 41
5.3
Rozsudek čj. Pst 1/2009–348 ........................................................................... 42
5.4
Rozsudek čj. 2 As 49/2011– 170...................................................................... 44
5.5
Volba prezidenta republiky .............................................................................. 45
Srovnávání správního soudnictví v České a Slovenské republice .......................... 47 6.1
Prameny právního uspořádání .......................................................................... 47
6.2
Představitelé hájící zájem státu ........................................................................ 48
6.2.1 6.3
8
Konflikt kompetencí mezi mocí výkonnou a soudní ................................ 34
Funkce generálního prokurátora ............................................................... 49
Organizace správního soudnictví ..................................................................... 49
6.3.1
Česká republika......................................................................................... 49
6.3.2
Slovenská republika .................................................................................. 50
6.4
Blanketní norma ............................................................................................... 51
6.5
Rozhodování ve správním soudnictví .............................................................. 51
6.5.1
Česká republika......................................................................................... 51
6.5.2
Slovenská republika .................................................................................. 52
Závěr ....................................................................................................................... 54
Seznam pouţité literatury ............................................................................................... 56 Bibliografie ................................................................................................................. 56 Internetové zdroje ....................................................................................................... 56 Právní dokumenty ....................................................................................................... 56
1
ÚVOD
Česká republika patří k moderním státům, jejichţ základy jsou zaloţeny a deklarovány na principech demokratického právního státu. Vychází z ústavního pořádku, který je vybudován na zásadách demokracie a ochrany základních lidských práv a svobod. Právní stát zabezpečuje svým občanům zákonnou ochranu práva prostřednictvím systému právních záruk zákonnosti. Soudní kontrola ve správním soudnictví vychází ze vzájemného pouţití práva a kontroly k dosaţení rovnosti mezi nezákonnými zásahy veřejné správy do práv občanů a zajištění sjednání nápravy s integrací právní odpovědnosti. Moje bakalářská práce je rozdělena do 4 částí. V první části se budu věnovat vývoji správního soudnictví na našem území, který se postupem času vyvíjel a měnil. Správní soudnictví bylo pouze formální, psané na papíře, ale ve skutečnosti neplnilo ţádnou funkci. Aţ konci 80. let 20. století nastala éra znovuzrození správního soudnictví a vrcholem bylo vytvoření Nejvyššího správního soudu roku 2003. V tu dobu nám začíná dynamická revoluce Nejvyššího správního soudu, kdy tento soud na začátku zahajoval svou činnost se 13 soudci bez asistentů a pár pracovníků soudních kanceláří a skončil s 22 soudci 23 asistenty a téměř tolika pracovníky soudních kanceláří. V dnešní době uţ se stav soudců stabilizoval na číslo 30 soudců, zhruba 60 asistentů a 20 pracovníků soudní kanceláře. Ve druhé kapitole objasním pravomoci a postavení Nejvyššího správního soudu, jeho současnou úpravu, uspořádání v rámci postavení soudu a kompetencí ve správním soudnictví. Následně se zaměřím na funkci a uspořádání Nejvyššího správního soudu, soudcovskou radu a její postavení, funkci, hlasování a zánik. Dále se budu zabývat organizační strukturou Nejvyššího správního soudu, na kterou naváţu legislativou a judikaturou. Třetí část se bude zabývat významnými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, např. rozhodnutí o zrušení Dělnické strany, rozsudek o odvolání vedoucího státního zástupce JUDr. Vlastimila Rampuly, rozsudek ve věci očkování nezletilých dětí a jiné. Na závěr své práce budu porovnávat správního soudnictví v České republice a na Slovenské republice. Srovnávat budu organizace, pravomoci a příslušnost jednotlivých správních soudů a průběh řízení před správními soudy.
7
2
ZVOLENÉ METODY ZPRACOVANÍ
V rámci své bakalářské práce jsem vycházela z poznatků a informací, které jsou uváděny v dostupné odborné literatuře a platných zákonů. Rozhodnutí soudu jsem si opatřila z důvěryhodných internetových zdrojů Nejvyššího správního soudu.
8
3
VÝVOJ SPRÁVNÍHO SOUDNICTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH
3.1
Historický vývoj správního soudnictví
Správní soudnictví v českých zemích a jeho začátky spadají uţ do období rakouskouherské monarchie. V období 60. a 70. let 20. století byly zřízeny orgány kontroly, které dohlíţely na dodrţování zákonnosti při rozhodování orgánů státní správy a územní samosprávy. V roce 1867 byl na základě ustanovení prosincové ústavy zřízen Říšský soud, který působil také v oblasti správního soudnictví, přestoţe jen omezeně. 22. října 1875 byl zřízen Správní soudní dvůr ve Vídni, který rozhodoval ve věcech, kdy se osoba domáhala svých práv, jelikoţ rozhodnutím, nebo nařízením správního, státního, zemského, okresního nebo obecního orgánu byly skutečně porušeny její práva. Jeho hlavní pravomocí bylo rozhodování o negativním kompetenčním konfliktu mezi zemským zastupitelstvem a státnímu úřady. Mezi další kompetence patřili pro spolkové záleţitosti, záleţitosti týkající se obecních voleb, určování jazyka v obecných školách nebo řešení sporů vojenské daně. Vlastní příslušnost zkoumal ex officio a v případě kompetenčnímu sporu rozhodoval říšský soud. Jiţ v této době probíhala řízení před Správním soudem ústně a za účasti veřejnosti, která mohla být z jednání vyloučena z důvodu mravnosti a veřejného pořádku. Stíhaná osoba musela být povinně zastoupena advokátem. Osoba domáhající se svých práv u Správního soudního dvora byla srozuměna s tím, ţe podaná stíţnost nemá odkladný účinek pro výkon napadeného rozhodnutí. V rámci exekuce byla udělena výjimka, stěţovatel si mohl zaţádat o odklad, pokud doloţil, ţe výkonem daného rozhodnutí by vznikla nenahraditelná škoda, a ţe výkonu nebrání veřejné ohledy. Správní soudní dvůr plnil funkci dnešního Nejvyššího správního soudu, jakoţto soudu kasačního, to znamená, ţe příslušný správní orgán byl vázán názorem Správního soudního dvora. Hlavou soudního dvora byl prezident a příslušný počet předsedů senátu a soudních radů. Část členů Správního soudního dvora musela splňovat zákonné podmínky pro výkon funkce soudce. Do funkce byli jmenováni císařem na návrh ministerské rady. Rozhodování správního soudního dvora se skládalo z pětičlenných senátů. Pokud ovšem bylo předsedou senátu zjištěno, ţe rozhodování bylo protizákonné, sešli se všichni členové a rozhodovaly v plénu. Přípravná opatření a incidenční spory byly rozhodovány v tříčlenných senátech. Pokud se rozhodovalo o právních předpisech vyšší právní síly, 9
tak se senát skládal ze sedmi členů. Dne 28. října 1918, Československý stát přijal recepční normou celý Rakousko uherský systém veřejné správy a právní řád, vyjma správního soudnictví. Československo se řídilo modelem rakouského právního soudnictví a díky tomu, bylo brzy schopné přijmout zákon č. 3/1918 Sb., o Nejvyšším správním soudu. Změny, které tento zákon obsahoval, byly obecného charakteru, a týkaly se jen kompetencí Nejvyššího správního soudu. Nejpodstatnější změnou bylo, ţe u přezkumného řízení správního soudu nepřipadaly věci, u kterých úřady postupovaly dle svého uváţení. Důvod, proč to tak bylo je prost. Správní orgány jsou nedotknutelné a zkoumá se pouze zákonnost správního aktu. Zákon v tomto případě nesmí být přestoupen, jelikoţ úřad uţil volnosti zákonem povolenou. V zákoně o Nejvyšší správním soudě nebylo ponecháno ustanovení, které by umoţnilo řešit policejní věci. Následný vývoj správního soudnictví se vyvíjel na základě dané politické situace. Jiţ od počátku první republiky se objevovala snaha o vytvoření správní reformy. Vznikaly první návrhy a následné diskuse o tom, jak by měly vypadat administrativně správní celky. V rámci ministerstva vnitra dokonce vznikla anketa, na kterou odpovídali lidé jak z oblasti odborných pracovišť, tak z různých politických kruhů. Zakončením plánů o úsilí se stal zákon ţupních a okresních úřadů z roku 1920. (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 304-307) Podle Schelleová a kol. (2004) základními administrativními jednotkami měly být tzv. ţupy dělené na okresy a obce. V návaznosti na uskutečnění ţupního zákona byl přijat i zákon č. 158/1920 Sb., o správním soudnictví u úřadů okresních a ţupních. Tento zákon počítal i s vytvořením okresních a ţupních senátů. Z důvodů neustálého odkládání realizování ţupního zákona, bylo nakonec rozhodnuto tento zákon nerealizovat. Správní soudnictví v období první republiky bylo postaveno pouze a jen na existenci Nejvyššího správního soudu, jehoţ členové byli jmenováni prezidentem republiky na návrh vlády. Museli splňovat podmínku, ţe alespoň polovina ze členů tohoto soudu musela mít sloţenou buď soudcovskou, nebo advokátní zkoušku. Rozhodování správního soudu probíhalo v senátech. Senát se skládal ze čtyř radů a předsedy, nebo dvou radů a předsedy dle platebního zákona. Pokud se rozhodování týkalo sjednocení
10
judikatury, bylo pro toto rozhodování zřízeno dvanáctičlenné odborné pléna. (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 307) Hlavní funkcí pléna bylo sjednocování judikatury. Mezi další funkce patří: a) „funkce normotvorná, usnášelo se na jednacím řádu, k jeho platnosti však bylo třeba schválení vládou, b) volební shromáždění volilo dva členy a dva náhradníky Ústavního soudu, c) vznášelo návrhy na zkoumání ústavnosti zákonů republiky a sněmu Podkarpatské Rusi, d) funkce konzultativní.“ (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 307) Do rozhodovacích pravomocní Nejvyššího správního soudu nepatřily stíţnosti proti rozhodnutím vydaným při výkonu vojenské kázeňské pravomoci. Nejvyšší soud také nerozhodoval o jmenování do funkcí ve veřejných úřadech a sluţbách, jestliţe nebylo navrţené tvrzení opřeno o porušení práva navrhovacího nebo obsazovacího. V té době byl Nejvyšší správní soud jediný svého druhu a docházelo k časté přetíţenosti a následným průtahům vyřizování stíţností. Volebním zákonem č. 125/1920 Sb. byl kompetenčně začleněn k Nejvyššímu správnímu soudu soud Volební. Hlavou Nejvyššího správního soudu byl prezident, kterého v plenární schůzi zastupoval druhý prezident. Volební soud jednal ve čtyřčlenných senátech, kterým předsedali senátní prezidenti Nejvyššího správního soudu s referenty Volebního soudu a dle zákona č. 145/1924 Sb., čtyři volanti rozšířeného pléna Volebního sodu. Pokud se rozhodování týkalo ztráty mandátu v národním shromáţdění či v zastupitelstvu, nebo rozhodování o nesnášenlivosti podle zákona č. 144/1924 Sb., byli volebnímu soudu přikázáni z radů Nejvyššího správního soudu, a to prezidentem tohoto tribunálu. Do agendy Nejvyššího správního soudu patřil také patentní soud dle zákona č. 305/1919 Sb. Návrh na volbu předsedy patentního soudu a jeho náměstka dvou přísedících a náměstků vznikal z řad prezidentů a radů Nejvyššího správního soudu, kteří byli voleni na pět let. (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 307-308)
11
3.2 Význam pojmu správní soudnictví Pojmem správní soudnictví se zabývalo mnoho osobností a kaţdý jej vykládal rozdílně. K prvním průkopníkům patřil profesor JUDr. Jiří Praţák, který v období 1895 aţ 1898 sepsal čtyřsvazkové dílo Rakouské právo ústavní, ve kterém popisuje, jakou úlohu měl soudní dvůr správní. Podle něj je to instituce, která se„ jeví sice býti právní kontrolou zřízenou uvnitř správy samé, nemaje se soudy řádnými naprosto žádné souvislosti, avšak s druhé strany přes není tento soud článkem v řetězu pravidelné organisace úřadů správních, nýbrž institucí mimořádnou, ke kteréž (…) lze stěžovat tenkráte, nemá-li místa odvolání k soudu řádnému (…) a má-li kdo za to že, rozhodnutím, neb opatřením úřadu správního zkrácen jest v právu svém.“ (Praţák, J., 1902: str. 351. In: Sládeček, V. 2010: 17-18). Mezi další velice významnou osobnost patřil prezident Doc. JUDr. Emil Hácha, který zastával názor, ţe správní soudnictví jeho kompetence a vývoj je ovlivněn daným státem, ve kterém je správní soudnictví zřízeno. Další osobností je autor osnovy Ústavy z roku 1920 Jiří Hoetzel, který klade důraz na vhodné uplatnění zákonů veřejného práva. (Sládeček, V., 2010: str. 18) Podle Doc. JUDr. Vladimíra Mikuleho pojem správní soudnictví „v sobě obsahuje dva základní prvky: především jde o soudnictví tedy o činnosti soudů, a za druhé (…) se jedná o soudnictví, jehož předmětem jsou záležitosti správní.“(Mikule, V, 1968: str. 41. In: Sládeček, V., 2010: str. 19-20) Dokonce uvedl skupiny osmi vlastností, které mělo definovat správní soudnictví, skupinu čtyř úloh správního soudnictví a jednu doplňkovou. Sám si byl vědom, ţe význam správního soudnictví je enormně rozsáhlý na výklad a tudíţ by se měl nenásilně aplikovat. (Sládeček, V., 2010: str. 20) Jako posledního zmíním profesora Prof. JUDr. Josefu Macurovi, DrSc., který vytvořil dílo s názvem Správní soudnictví a jeho uplatnění v současné době. Jeho práce je zaměřena především teoreticky a přiklání se k názoru, ţe správní soudnictví je „pouze určitý druh soudnictví, který se vyznačuje určitým vztahem ke správě.“ (Macura, J., 1992: str. 9. In: Sládeček, V., 2010: str. 22)
3.3 Správní soudnictví v Československu Československo navazovalo v období předmnichovské dohody na činnost institucí vzniklých jiţ za Rakouska–Uherska, kde byl zákonem č. 36 ř.z. z roku 1875 zřízen 12
Nejvyšší správní soud. Působnost Nejvyššího správního soudu obecně vztahovala na případy, kdy se osoba domnívala, ţe jí bylo prokazatelně ublíţeno na jejich právech u nezákonných rozhodnutí nebo opatřením správního úřadu. Jak uţ jsme zmínili výše, zákonem č. 3/1918Sb., byl zřízen Nejvyšší správní soud, který podle §c88 Ústavní listiny měl působnost na celém území republiky a zajišťoval soudní ochranu proti správním úřadům. Prvorepublikovou soudní provázanost nelze přehlédnout. Nejvyšší správní soud a Nejvyšší soud volili ze svého pléna dva soudce jakou soudce Ústavního soudu a při té příleţitosti byli zvoleni dva náhradníci na základě zákona č 162/1920 Sb., o Ústavním soudě. Funkce prezidenta Nejvyššího správního soudu se zároveň slučovala s funkcí prezidenta Volebního soudu. Stejně tak působil jeho místopředseda, senátní radové a stálí referenti Nejvyšší správní soud. V případě pravomocí byl na tom Nejvyšší správní soud lépe jak za RakouskaUherska. Ústavní listina zakotvovala, ţe soud má poskytovat soudní ochranu proti správním úřadům a tudíţ byla ochrana brána i jako ochrana proti správním aktům, proti chování úředníků na správních úřadech, ve věcech disciplinárních a na zákonné přezkoumání rozhodování správních orgánů. Dále měl Nejvyšší správní soud deklarovat pozitivní kompetenční spory mezi státními úřady samostatnými orgány jednotlivých zemí a zemskými zastupitelstvy. Rozhodovalo se kasačním principem a přezkoumávaly se individuální správní akty. Za první republice byl vytvořen systém jediného správního soudu s celostátní kompetencí. Podle zákona č. 158/1920 Sb., o Nejvyšším správním soudu, se mělo vytvořit několik instancí správního soudnictví, avšak k tomu nikdy nedošlo. Zákon dokonce umoţňoval zřízení soudních senátů v rámci okresních a ţupních úřadů. Senáty zřízené tímto zákonem měly za úkol přezkoumávat rozhodnutí okresních a ţupních úřadů v čele s ţupním náčelníkem a přísedícími. K tomu, aby došlo ke zřízení těchto senátů, bylo zapotřebí zvláštní zřízení správní, ale po té co v roce 1927 nedošlo k zavedení zemského zřízení, nebylo moţné tento zákon zrealizovat. Zákon č. 158/1920 Sb. byl v roce 1937 byl novelizován, protoţe snaha o urychlení a zkvalitnění řízení před soudem byla válkou dost poznamenána. A přesto v tomto období vznikla sbírka Bohuslavova, jeţ se skládá z rozhodnutí nálezů Nejvyššího správního soudu, ze kterých čerpá rozhodování ve správním soudnictví i dnes.
13
Dalším rozhodujícím momentem správního soudnictví v období 30. a 40. let 20. století byl rozpad Československa a vznik samostatné Slovenské republiky. Po rozdělení republik si Slovenská republika zřídila dne 7. května 1940 Najvyšší správny súd. Jeho kompetence se týkaly stíţností k nezákonným rozhodnutím, či porušení práva administrativního úřadu. Najvyšší správny súd nebyl po vzoru rakouského uherským kasačním soudem, jelikoţ mohl rozhodovat ve věcech týkajících se daní a poplatků. Je důleţité ještě zdůraznit to, ţe na činnost jak Nejvyššího správního soudu tak Najvyššího správného súdu měla vliv i současná politická situace. Na základě zákona č. 166/1949 Sb. o sídle správního soudu, bylo sídlo Nejvyššího správního soudu přesunuto do Bratislavy, kde následně v roce 1953 zanikl. (Pitrová, L., Pomahač, R., 1998: str. 193194)
3.4 Omezení soudní kontroly ve veřejné správě Zákon č. 65/1952 Sb., o prokuratuře, byl označován za zákon, který zrušil správní soudnictví. V rámci tehdejší politické situace se kontroly zákonnosti ve státní správě začlenily do všeobecného dozoru prokuratury. V tomto období docházelo k potlačení soudní kontroly správních rozhodnutí. Kontrolovaly se jen rozhodnutí ve věci důchodového a nemocenského pojištění. V Ústavě z roku 1960 nebylo počítáno se zřízením samostatných správních soudů, avšak v obecné povaze byla zakotvena jako soudní kontrola administrativních rozhodnutí. Úlohu měly hrát soudy obecné, které měly přezkoumávat rozhodnutí dle pravidel civilního řízení podle Občanského soudního řádu z roku 1963. To znamená, ţe pokud se jakýkoliv občan cítil dotčený rozhodnutím správního orgánu, měl moţnost se dovolat ochrany svých práv proti danému rozhodnutí jedině cestou řádného, popřípadě mimořádného opravného prostředku na základě správního řízení. Rozhodoval správní orgán nadřízený orgánu rozhodujícím v prvním stupni. Na konci 60. let 20. století se v Československu začal šířit názor o rozšíření soudní kontroly. Touto otázkou se zabývali jak významné osoby, tak obyčejní lidé. (Pitrová, L., Pomahač, R., 1998: str. 194-196) Hromadův článek správně poukazuje na to, jakým způsobem se budou právní teoretici klonit k začlenění správních soudů do soustavy obecného soudnictví v organizačním i procedurálním ohledu. V pozadí byla i politická situace, která určovala, jaká rozhodnutí by vlastně měly soudy přezkoumávat. Orientace ukazovala 14
dva směry. První byl zaměřený na rozhodování v otázce civilních sporů (statkové otázky, zásahy do majetkových práv apod.) a druhý směr představoval veškerá správní rozhodnutí, o nichţ bude moci ţalobce tvrdit, ţe porušila nebo alespoň ohrozila jeho subjektivní práva. Dále se zabýval úvahami jak přezkoumávat všechna rozhodnutí, kam aţ zajít v právním posouzení legality správního uváţení. Politická situace v té době dokonale nahrávala ke zmizení veškerých návrhů zaobírajících se správním soudnictvím a monology, jimiţ se ti, kteří je vytvářeli a vedli, staly neţádoucími. Na území Československa bylo velice málo správních rozhodnutí, kterým bylo umoţněno, aby byly na základě speciálního zmocnění prozkoumány obecnými soudy. (Pitrová, L., Pomahač, R., 1998: str. 194-196)
3.5 Konec 80. let 20. století V období konce 80. let 20. století začal sílit hlas lidu protikomunistické opozice, který dal podnět ke vzniku nové ústavy zaloţené na principech pluralitní demokracie. Sám tento návrh byl v pozdějších letech v období roku 1989 aţ 1990 jediným návrhem nové demokratické ústavy. Tento návrh byl strategickým tahem předvolebního boje, jelikoţ, jak následně ukázaly výsledky voleb, široká veřejnost tento návrh podpořila. (Pitrová, L., Pomahač, R., 1998: str. 196) V roce 1990 se Občanské fórum usneslo, ţe soudní ochranu proti rozhodnutí federálních orgánů státní správy bude vykonávat Nejvyšší soud Československé republiky. Avšak přezkoumávání rozhodnutí místních a republikových orgánů bude upravena ve zvláštním federálním zákoně. Podle tohoto návrhu měly být téţ upraveny méně zřetelné ustanovení, v rámci kterých soudy pro zvláštní obory mohou být zřízeny ústavním zákonem jen tehdy, mají-li být příslušné pro sporné věci určené předem a všeobecně. Návrh, který podalo Občanské fórum, počítal se začleněním ústavního soudnictví, které mělo být minimálně na federální úrovni subsidiární funkce ve vztahu ke správnímu řízení v případech, kdy došlo k poručení nebo ohroţení základních práv. Ústavní stíţnost byla podávána, kdyţ nebylo vydáno správní rozhodnutí, i kdyţ být vydáno mělo. Mohlo se stát, ţe správní orgán případ před soudem úspěšně popřel a v tu chvíli mělo napadené jednání formu rozhodnutí. V tomto návrhu nebyly navrţeny výjimky, které by stanovily, kdy je rozhodnutí nepřezkoumatelné v rámci správního soudnictví. Zaráţející však bylo to, ţe jiţ zmiňovaný návrh umoţňoval federálnímu 15
ústavnímu soudu zahájit řízení i na základě vlastního rozhodnutí. Tímto mohlo docházet k upřednostnění jiných osob či zájmových skupin. Vítězství Občanského fóra ve volbách bylo jednoznačné, avšak návrh se jim nepodařilo prosadit. Důvod byl prostý. Nebyl mířený tlak, který by prosadil zásadní soudní reformu. (Pitrová, L., Pomahač, R., 1998: str. 196-203)
16
4
PRAVOMOC A POSTAVENÍ NEJVYŠŠÍHO SPRÁVNÍHO SOUDU
Nejvyšší správní soud rozhoduje jako nejvyšší instance ve věcech patřících do speciálních krajských soudů správního soudnictví, soudního řádu správního a zvláštního zákon §12 odst. 1 s.ř.s. nebo pokud tak stanoví zákon. Jeho role je důleţitá z hlediska sjednocování právní úpravy a má vliv na další rozhodování v niţší instanci. Rozhoduje v kasačních stíţnostech proti rozhodnutím krajských soudů o ţalobách a návrzích na ochranu veřejných subjektivních práv. Nejvyšší správní soud návdavkem také rozhoduje v prvním stupni v určitých okruzích práva, například ve věcech volebních, ve věcech týkajících se rozpuštění politických stran a politických hnutí, omezení popřípadě jejich následné obnovení chodu, v oblasti rušení ustanovení obecné povahy, nebo jejích částí pro rozpor se zákonem, a dále zde spadají i specifické druhy kompetenčních sporů mezi orgány veřejné správy navzájem. (Nejvyšší správní soud, 2013) Nejvyšší
soud
i
Nejvyšší
správní
soud
jsou
rozhodujícími
soudy
o
kárné odpovědnosti soudců, státních zástupců a exekutorů. Novela č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, platná od 1. ledna 2012 stanovuje, ţe k řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části pro rozpor se zákonem příslušné krajské soudy rozhodující ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud nově rozhoduje o kasačních stíţnostech (§ 110 s. ř. s.) proti rozhodnutí krajských soudů. Nejvyšší správní soud v rámci svých kompetencí řídí nařízení upravujícími organizaci, pravomoci a řízení před Nejvyšším správním soudem. (Nejvyšší správní soud, 2013)
4.1 Správní soudnictví s nástupem samostatné České republiky Co se týče organizační struktury v letech 1992 - 2002, byla neustále napadána nejen Ústavním soudem, který následné ustanovení páté části občanského soudního řádu zrušil. Konečného zrušení celé páté části občanského soudního řádu Ústavním soudem přistoupil rozhodnutím Pl. ÚS 16/99 ze dne 27. června 2001, působnost od 1. ledna 2003. Stěţoval si mimo jiné i na veřejnou správu a na její organizaci a nečinnost, které nebyly pod soudním dozorem. (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 311) „Dále pak ne každý, kdo může být ve svých právech dotčen správním rozhodnutím, má právo obrátit se na soud.“ (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 311) Jelikoţ vystavené soudní rozhodnutí je pak 17
definitivní a (výjimkou ústavní stíţnosti) nereformovatelné, coţ následně vede k nejednotné judikatuře a také k nerovnému statusu správního úřadu. V ústavě v článku 91 je zařazen Nejvyšší správní soud jakou součást soustavy soudů. Ústavní soud podotkl, ţe mnoţství ustanovení této části a institutů v ní uspořádány neústavní nejsou a můţou být v té, či oné formě vyskytnuty i ve formě nové. Ústavní soud si uvědomoval zákonodárskou obtíţnost řešení popsaných potíţí, bránil se, ţe na neústavnost dosavadních zákonodárných řešení jednotlivých problémů upozorňoval v sérii plenárních i senátních rozhodnutí, zvláště upozorňoval, ţe není jeho povinností nahrazovat neexistenci Nejvyššího správního soudu a vykládat správní právo a skýtat soudní ochranu jako jediná soudní instance. Na základě apelů se Ústavní soud rozhodl přeloţit vykonatelnost anulovaného výroku do 31. prosince 2002. Ústavní soud si byl jist o nezbytnosti další „vacatio legis“ u takto důleţité změny. Existence opravných prostředků proti rozhodnutím soudů vede k rozchodu judikatury. K ucelení judikatury ve správním soudnictví dochází jen zřídka prostřednictvím Nejvyššího a Ústavního soudu. Jediným problémem byl ten, ţe Nejvyšší správní soud jako soud existoval devět let pouze v písemné podobě v Ústavě a jako soud nebyl ani zřízen, ani zrušen. Mezi hlavní vady patřilo: -
platná uspořádání správního soudnictví se vymezovala pouze na přezkum na legálnost správních rozhodnutí;
-
správní soudnictví nedávala ţádoucí záštitu proti jiným zásahům, postupům správních orgánů neţ proti rozhodnutím;
-
ve věcech soukromého práva nebylo dostatečně správně a systémově vyřešeno přezkoumávání rozhodnutí;
-
nebylo dostatečně vyřešeno uspořádání rozhodování kompetenčních sporů mezi správními a územními orgány (ty spadaly pod správu Ústavního soudu);
-
vně správní soudnictví byly rozhodovány věci týkající se voleb a činností politických stran. (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 311-312)
Podle nové úpravy byly učeny následující poţadavky: -
základním stanoviskem, ze kterého mělo, správní soudnictví vycházet byl čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; 18
-
dále zde mělo být stanoveno, jak schopná bude Česká republika při přijímání potřebných zákonů se stále narůstající judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, kterou je Česká republika vázána. (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 313)
-
podle Listiny základních práv a svobod, „kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím správního orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví- li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.“; (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 313)
-
zřetel se kladl hlavně na to a správní soudnictví jeho působnost, úpravy zřízení ale také jeho uvedení do platného souladu s úpravou čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy. V tomto směru se České správní soudnictví mohlo nechat inspirovat ze systémů, které, úspěšně fungují v jiných státech. (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 313-314)
V roce 2002 byl přijat zákon o soudním řádu správním, zákonem č. 150/2002 Sb., která završila etapu vývoje správního soudnictví, která vedla k následné změně zákonem č. 192/2003 Sb., a zároveň byla upravená pátá část občanského soudního řádu. Nově právní uspořádání správního soudnictví vycházelo z těchto zásad: -
přezkoumávání v plné soudní pravomoci, u rozhodnutí podléhajících reţimu podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy;
-
o působnosti soudů;
-
o vydání rozhodnutí správních orgánů ve věcech:
nečinnosti správních orgánů;
vydáním nesprávné formy rozhodnutí, vydal stanovisko, ačkoli měl rozhodnout;
nesprávný argument, kdy nesprávně odloţí věc, či zastaví, aniţ by vydal rozhodnutí;
průtahy, kdy ve věci není rozhodnuto ve stanovené lhůtě;
nově, kdy rozhodnutí bylo anulováno příslušným správní soudem, nebylo vystaveno nové rozhodnutí, ačkoliv být vydáno mělo; 19
-
dále by se měl brát zřetel na individuální správní akt orgánů státní správy a na to, jak ho posoudí z hlediska vydání a obsahu aktu samotného;
-
rozhodování proti zasahování správních orgánů z moci úřední, popřípadě ochrany proti zásahům do práv a svobod, nemohou být nazývána rozhodnutími ani individuálními právními akty, proti těmto zásahům bylo moţné navrhnout ústavní stíţnost;
-
justiční kontrola podzákonných právních nařízení měla pravomoc takový nezákonný právní předpis anulovat;
-
rozhodování o návrzích a stíţnostech v kauzách týkajících se voleb;
-
rozhodování o ukončení činnosti politických stran či hnutí nebo o pozastavení jejich činnosti;
-
s reformou správního soudnictví vznikla otázka, jak řešit kompetenční spory o:
rozhodování sporů o pravomoc mezi soudy a orgány státní správy
rozhodování sporů o rozsah a kompetencí mezi státními orgány územní samosprávy, pokud šlo k přenesení této působnosti ve smyslu článku 87 odst. 2 písm. b) Ústavy soudu na Nejvyšší právní soud;
-
dále se kladl důraz na rozhodování soudů, aby se veškeré rozhodování soudů konalo v jediné řádné soudní instanci, coţ bylo důleţité hlavně z ekonomických a personálních důvodů;
-
z vymezení správního soudnictví bylo zrušeno rozhodování správních orgánů ve věcech soukromého práva, avšak v situaci, kdy správní orgán rozhoduje v mimořádné věci soukromého práva, tato korekce umoţňuje, aby kaţdý, kdo byl omezen na svých právech, se mohl domáhat ţalobou na soud v nalézacím řízení;
-
pro problematiku správního soudnictví byl vytvořen předpis - správní řád soudní – tento předpis byl navrhnut jako nezávislý právní akt;
-
v důsledku pouţití zákona v rámci nezávislých soudních tribunálů, se pouţití zákona nepočítá;
20
-
správní soudnictví se bude uskutečňovat na půdě obecných soudů a věčně příslušných krajských soudů, případně jejich specializovaných senátů a Nejvyššího správního soudu, ten tvoří nejvyšší bod správního soudnictví;
-
i nadále bylo ponecháno jmenování předsedy a místopředsedy Nejvyššího správního soudu prezidentem republiky na návrh předsedy vlády nebo pověřeného člena vlády. (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 314-317)
4.2 Uspořádání správního soudnictví Poţadavky na rozhodování byly zařazeny do soudního řádu správního, jenţ upravuje: -
pravomoc a příslušnost soudů, které konají a rozhodují ve správním soudnictví, na určité otázky týkající se organizace a postavení soudů;
-
kroky soudů, účastníků a dalších osob ve správním soudnictví ve věcech veřejnoprávních.
Od uzákonění soudního řádu správního a páté části občanského soudního řádu, ve správním soudnictví podle soudního řádu správního rozhodují krajské soudy ve specializovaných senátech nebo se specializovanými samosoudci a Nejvyšší správní soud. Podle občanského soudního řádu se pravomoci rozdělují mezi okresní soudy se specializovanými samosoudci dle zákona a specializované krajské soudy. Rozhodování ve věcech soukromoprávních řeší soudy obecné, popřípadě krajské podle páté části občanského soudního řádu. V rámci veřejnoprávních věci rozhodují krajské soudy a Nejvyšší správní soud podle soudního řádu správního. (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 317-318)
4.3 Kompetence soudů Správní soud rozhoduje o: -
o ţalobách, proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, nebo fyzickou a právnickou osobou, či jiným orgánem, podle toho, komu bylo předáno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy;
-
jako záštita proti nečinnosti správního orgánu;
-
jako záštita proti nelegitimním zásahům správního orgánu;
-
o kompetenčních ţalobách; 21
-
o volebních věcech;
-
o věcech politických stran a hnutí.
Pokud není určeno jinak v soudním řádu správním nebo ve zvláštním zákoně jinak, lze se domáhat ochrany soudních práv ve správním soudnictví aţ po vybrání řádných opravných prostředků, přiznává-li to určitý zákon. Pokud neurčí soudní řád správní nebo zvláštní zákon jinak, je oprávněný věc řešit krajský soud. Místně kompetentní je soud, v jehoţ obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí, v posledním stupni, nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhal ochrany. Řeší – li, se důchodové pojištění nebo důchodové zabezpečení je k řízení příslušný krajský soud, v jehoţ obvodu má navrhovatel bydliště, nebo se zde zdrţuje. V rámci nemocenského pojištění, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti je k řízení příslušný krajský soud, v jehoţ obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Stane-li se, ţe návrh je zaslán soudu, jenţ není věcně příslušný k jeho vyřízení, postoupí tento návrh k soudu místně i věcně příslušnému, pokud byla věc nesprávně postoupena Nejvyššímu správnímu soudu, zašle ji krajskému soud, který ji postoupil, nebo ji zašle soudu věcně i místně příslušnému. Pokud krajský soud nesouhlasí s postoupení věci tak rozhodne Nejvyšší správní soud a soudy jsou tímto rozhodnutím vázány. (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 319-321)
4.4 Funkce a uspořádání Nejvyššího správního soudu Nejvyšší správní soud byl s definitivní platností zřízen soudním řádem správním, čímţ byla naplněna Ústava České republiky. Sídlem se stalo Brno. Funkce Nejvyššího správního soudu jako soudu nejvyšší instance spočívá v opatřeních, jednotnosti a zákonnosti v rozhodování. Zejména rozhoduje o kasačních stíţnostech, v případech stanovených v soudním řádu správním a dalších případech stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Mimo jiné Nejvyšší správní soud monitoruje a hodnotí pravomocná rozhodnutí soudů ve správním soudnictví na jejich podkladě a zároveň v zájmu sjednocení rozhodování soudů přijímá stanoviska k rozhodovací činnosti právních orgánů v konkrétní oblasti práva. V rámci jednotnosti rozhodování se Nejvyšší správní soud můţe usnést na zásadním usnesení. 22
Funkční uspořádání na Nejvyšším správním soudě je následující: hlavou je předseda soudu, za ním následuje místopředseda, poté předseda kolegií, přes předsedu senátů a nakonec jsou další soudci. Jak jiţ bylo zmíněno, předsedu a místopředsedu Nejvyššího správního soudu jmenuje a odvolává prezident republiky z řad soudců. Na Nejvyšším správním soudu provádí soudci rozhodovací činnost. Předseda a místopředseda kromě rozhodování, také vykonávají státní správu v oblastech vymezených soudním řádem správním. Předsedové kolegií a senátů vedou činnosti řídící, činnost kolegií a senátů. Nápomocni při rozhodování soudců mají být jejich asistenti. Kaţdý ze soudců můţe mít minimálně jednoho asistenta. Jeho pracovní poměr začíná jmenováním předsedou Nejvyššího správního soudu a řídí se zákoníkem práce, pokud zákon nestanoví jinak. Ukončení funkce se řídí buď odvoláním, nebo zánikem funkčního místa soudce. Asistent musí splňovat poţadavky bezúhonnosti, musí mít vysokoškolské vzdělání ukončené v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice. Při podepisování pracovní smlouvy se asistent zavazuje k zachovávání mlčenlivosti o věcech, se kterými přijde do styku v souvislosti s výkonem své funkce a i po zániku své funkce, pokud jen předseda Nejvyššího soudu nezprostí mlčenlivosti. Rozvrh práce se určuje podle kolegií a vymezuje hlavní segment práce. Co se týče počtu kolegií, o nich rozhoduje plénum Nejvyššího správního soudu na návrh předsedy Nejvyššího správního soudu. V rámci rozhodovací činnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud v senátech, nebo pokud se to týká širší oblasti správního práva, tak rozhoduje v rozšířených senátech, pokud zákon nepřisuzuje, ţe o rozhodnutí a jednotlivých krocích rozhoduje předseda senátu. Sloţení senátu je rozdílné, podle toho jaké oblasti se senát věnuje. Pokud se to týká věcí volebních, politických stran, politických hnutí a řízení o kompetenčních ţalobách, rozhoduje předseda a šest soudců. V dalších případech stanovených zákonem rozhoduje předseda a dva soudci. Pokud rozhoduje rozšířený senát, tak rozhoduje předseda a osm soudců. Pokud je to věc postoupená senátem, rozhoduje předseda a šest soudců. Pokud dojde k rozkolu při rozhodování, tedy senát Nejvyššího správního soudu zaujme jiné stanovisko neţ rozhodnutí správního orgánu, můţe postoupit tuto právní otázku rozšířenému senátu k posouzení. Jestliţe rozšířený senát zaujme stanovisko, 23
které bude v souladu s rozhodovací činností Nejvyššího správního soudu, příjme jej jako zásadní usnesení. Následně je zásadní usnesení uveřejněno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, po té je rozhodnutí zasíláno správnímu orgánu, kterého se dané rozhodnutí týkalo a následně ústřednímu správnímu úřadu. Předseda Nejvyššího správního soudu můţe dle jednacího řádu Nejvyššího správního soudu nařídit, jaké další případy budou svěřeny k rozhodnutí rozšířenému senátu k posouzení jiné právní otázky. Pokud je zapotřebí přijetí určitého stanoviska, je zapotřebí souhlasu většiny všech členů kolegia. Stane-li se při zaujetí stanoviska, ţe vznikne rozpor, můţe jen na návrh předsedy Nejvyššího správního soudu rozhodnout plénum. Plénum se stává usnášeníschopné, pokud je přítomno dvě třetiny členů. Aby bylo přijetí usnesení platné, je zapotřebí souhlasu nadpoloviční většiny přítomných členů k zaujetí daného stanoviska. K rozhodnutí o počtu kolegií je třeba svolení nadpoloviční většiny všech členů. Plénum je svoláváno na základě pokynu předsedy Nejvyššího správního soud, který určuje jeho program a řídí jeho zasedání. Lhůta pro svolání pléna je jednoměsíční poţádá-li o to nejméně třetina všech soudců Nejvyššího správního soudu. V tomto případě předseda Nejvyššího správního soudu určí program pléna dle návrhu toho, kdo o svolání pléna zaţádal. Zasedání pléna je vţdy neveřejné. Při jednání pléna můţe být přítomen ministr spravedlnosti nebo jiné osoby, mají-li na řešení podnětu společný zájem. V jednacím řádu Nejvyššího správního soudu je uspořádán zřetelně post senátů a rozšířených senátů při tvorbě rozvrhu práce, při prověrkách rozhodovací činnosti soudců Nejvyššího správního soudu, při kontrolách a vyhodnocení pravomocných rozhodnutí soudů, při přijetí rozhodujících usnesení, při zaujímání stanovisek, při publikování Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a vnitřní organizaci Nejvyššího správního soudu. Ve Sbírce Nejvyššího správního soudu jsou zveřejňovány vybraná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajských soudů uváděné ve správním soudnictví, stanoviska a jedinečná usnesení Nejvyššího správního soudu. (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 319-322)
24
4.5 Soudcovská rada Nejvyššího správního soudu Soudcovská rada je stanovena v soudním řádu správním. Skládá se z předsedy, místopředsedy. Funkce předsedy kolegia Nejvyššího správního soudu je neslučitelná s funkcí člena soudcovské rady. Soudcovská rada byla zřízena jako poradní orgán předsedy Nejvyššího správního soudu. (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 323) Hlavou soudcovské rady je její předseda, který radu svolává a určuje její pracovní náplň. Poţádá-li člen rady o svolání schůze, je předseda nebo místopředseda rady povinen svolat radu do jednoho měsíce od poţádání. Aby bylo platné hlasování soudcovské rady, je zapotřebí přítomnosti nadpoloviční většiny všech členů. K přijetí usnesení je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech svých členů. Stejně jako u kolegia, zasedání soudcovské rady jsou neveřejná. Mezi činnosti soudcovské rady spadá: -
navrhování kandidátů do funkce předsedy kolegia a předsedy senátu Nejvyššího správního soudu;
-
posuzování soudců, kteří mají být rozděleni nebo přeloţeni k výkonu funkce u Nejvyššího správního soudu, nebo kteří mají být přeloţeni k jinému soudu;
-
projednávání rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu a jejich změn;
-
posuzuje otázky státní správy Nejvyššího správního soudu;
-
podávání podnětu na svolávání pléna a mohou i určit jeho program;
-
plnění úkolů stanovené zákonem. (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 323)
„Návrhy předkládá soudcovské radě předseda Nejvyššího správního soudu, současně určuje lhůtu, do které má být návrh soudcovskou radou projednán, a lhůta nesmí být kratší než 5 pracovních dnů. Nevyjádří-li se soudcovská rada v této lhůtě, platí, že s návrhem souhlasí“ (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 323)
4.6 Organizace Nejvyššího správního soudu Zřizujícím orgánem Nejvyššího správního soudu je ministerstvo spravedlnosti. Státní správa je uskutečňována prostřednictvím předsedy Nejvyššího správního soudu. Předseda spolu s místopředsedou vykonávají státní správu v rozsahu stanovenou zákonem a místopředseda navíc vykonává práci přidělenou předsedou Nejvyššího
25
správního soudu. Pokud předseda svěří důvěru dalším soudcům, mohou se i oni podílet na chodu správy Nejvyššího správního soudu. Funkce ředitele správy Nejvyššího správního soudu je zřízena dle soudního řádu správního, ten zákonem stanoveným způsobem zajišťuje provoz soudu. Předseda Nejvyššího správního soudu jmenuje a odvolává ředitele správy. Ministerstvo spravedlnosti zaštiťuje chod správy Nejvyššího správního soudu tím, ţe: -
obstarává chod soudu po stránce organizační, kaţdoročně zajišťuje s ohledem na náplň práce počty soudců, asistentů, a dalších zaměstnanců;
-
obstarává financování, kontroluje hospodaření a materiální zabezpečení;
-
zajišťuje odbornou přípravu zaměstnanců, reguluje pouţívání informačních technologií;
-
zaštiťuje a kontroluje zabezpečení úkolů obranného a civilního nouzového plánování, ochrany utajovaných skutečností, bezpečnosti osob majetku, poţární ochrany a úkolů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Předseda se na chodu státní správy podílí tím ţe: -
obstarává chod soudu po stránce materiální, personální, organizační, především dbá na správné obsazení soudu a vyřizuje personální věci;
-
dozoruje chod kanceláří;
-
poskytuje informace;
-
dozoruje činnost ředitele správy soudu;
-
zaručuje bezpečnost, plní úkoly stanovené zákonem;
-
dbá, aby se dodrţovala důstojnost jednání, dodrţovala soudcovská etika a plynulost řízení;
-
prověřuje soudní spisy;
-
kontroluje formát soudního jednání;
-
vyřizuje případné stíţnosti. (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 324-325)
26
4.7 Druhy řízení před Nejvyšším správním soudem Díky reformě trvající 10 let v letech 1993 aţ 2003 získala Česká republika plnohodnotnou ochranu veřejných práv fyzických a právnických osob před nezákonnými opatřeními veřejné správy. Zároveň tímto krokem byl naplněn i ústavní pořádek České republiky. S těmito rozhodnutími se potkáváme téměř denně. Je to například daňové nebo celní řízení, ţivnostenské oprávnění, stavební řízení, dopravními předpisy. Patří sem i placení poplatků (poplatek za svoz komunálního odpadu, poplatek za psa a jiné) a dokonce i stát, který plní funkci zaštiťující obecné blaho a v rámci své funkce dohlíţí na úseku sociálních práv, zajišťuje zdravé ţivotní prostředí v celé jeho působnosti, dohlíţí na o ochranu kulturních památek, zajišťuje právo na informace a další. Podle zákona, který byl schválen, je moţné, aby kaţdý, kdo se cítí poškozen rozhodnutím státního orgánu, se měl moţnost domoci účinné ochrany. Proto byla upravena kontrola správního soudnictví platná od roku 2003, která ochraňuje a kontroluje poskytnutí soudní ochrany proti zásahu veřejné autority ve větším rozsahu neţ dosud, poskytuje to účastníkům více práv neţ dříve. (Nejvyšší správní soud, 2013) 4.7.1 Ţaloba proti rozhodnutí správního orgánu Ţaloba proti nezákonnému rozhodnutí patří mezi nejzákladnější druhy ţalob. Navrhnout ji můţe osoba, která je přesvědčena, ţe byla zkrácena na svých právech rozhodnutím správního orgánu. Ţalobou se oprávnění osoba domáhá zrušení rozhodnutí, popřípadě vyslovení její neplatnosti. Zde soud můţe rozhodovat za předpokladu, ţe rozhodnutí je jiţ pravomocné. (Sládeček, V., 2010: str. 49) 4.7.2 Ţaloba proti nečinnosti Ţalobou proti nečinnosti správního orgánu (§ 79 a násl. s. ř. s.) se můţe domáhat ten, kdo v řízení před správním orgánem poţadoval vydání rozhodnutí nebo osvědčení, ţe správní orgán nekonal a ţadatel bezúspěšně vyčerpal všechny řádné opravné prostředky, které mu správní řád stanoví pro ochranu před nečinností. Nekonání úřadu v praxi má za následek to, ţe konkrétní věc není včas vyřízena. Mezi další nejasnosti patří i to který orgán má dané rozhodnutí nebo osvědčení vydat. Lhůta pro podání ţaloby je jednoroční a běţí ode dne, kdy podle zvláštního zákona mělo být rozhodnutí nebo osvědčení vydáno dle § 49 správního řádu. Pokud soud 27
rozhodne, ţe ţaloba je oprávněná, rozsudkem stanoví správnímu orgánu vydat o věci rozhodnutí nebo vydat osvědčení ve lhůtě, kterou mu současně stanoví. Pokud nebude stanovená lhůta správním orgánem dodrţena, přichází na řadu donucovací prostředky formou ukládání pokut. (Sládeček, V., 2010: str. 52-53) 4.7.3 Ţaloba proti nezákonnému zásahu Řízení o ţalobách proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu dle § 82 a násl. s. ř. s. se stává prevencí proti nezákonným rozhodnutím a ochrana před nečinností je tak doplněna o ochranu před zásahy, které nejsou rozhodnutími, ale přesto je jimi poškozena právní sféra ţalobce. V důsledku toho, aby správní soudy nezaplavovaly právní otázky, je důleţité vědět, za jakých podmínek lze ţalobu správně podat. Ţalovaný musí doloţit, ţe zásah dosud trvá nebo má pokračovací tendenci co do důsledků, nebo hrozí-li jeho opakování. Ţaloba je podávána ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se ţalobce o zásahu dozvěděl, nejpozději však do dvou let ode dne, kdy k němu došlo. Rozhodne-li soud, ţe daná ţaloba je důvodná, uloţí správnímu orgánu, aby v dané věci nekonal, přikáţe správnímu orgánu, aby obnovil stav do původního stavu před zásahem. (Sládeček, V., 2010: str. 53) 4.7.4 Soudnictví ve věcech volebních a ve věcech místního referenda Správní soudy vykonávají soudní dohled ve věcech volebních a věcech místního referenda (§ 88 a násl. s. ř. s.). U správních soudů se tak nyní lze domáhat nápravy ve věcech veřejnoprávní povahy (např. voličských seznamů), ve věcech registračních (např. odmítnutí kandidátní listiny nebo přihlášky k registraci, škrtnutí kandidáta na kandidátní listině nebo naopak proti registraci kandidátní listiny nebo přihlášky k registraci), dále pak ve věcech neplatnosti voleb a neplatnosti hlasování, a konečně poskytnutí ochrany ve věcech zániku mandátu člena zastupitelstva. Ve věcech místního referenda se potom lze u správních soudů domáhat určení, ţe návrh na konání místního referenda nemá nedostatky, dále vyhlášení místního referenda, vyslovení neplatnosti rozhodnutí přijatého v místním referendu, a také vyslovení neplatnosti hlasování v místním referendu. Novelou zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, účinnou od 1. ledna 2012, Nejvyšší správní soud rozhoduje o kasačních stíţnostech ve věcech místního a krajského referenda. 28
Ve volebních věcech a ve věcech místního referenda se rozhoduje v krátkých, zákonem stanovených lhůtách. Věcná příslušnost je svěřena krajským soudům, ovšem o některých otázkách týkajících se voleb do Parlamentu České republiky a Evropského parlamentu rozhoduje přímo Nejvyšší správní soud. (Sládeček, V., 2010: str. 54-56) 4.7.5 Řízení ve věcech politických stran a politických hnutí Specifické řízení ve věcech politických stran a politických hnutí (§ 94 a násl. s. ř. s.) se řídí jednak zvláštním řízením u krajského soudu proti opatření Ministerstva vnitra, pokud toto ministerstvo neprokáţe ţadateli, ţe návrh na registraci politické strany má nedostatky, jednak řízením před Nejvyšším správním soudem o tom, ţe se politická strana nebo politické hnutí rozpouští nebo se pozastavuje, či obnovuje jejich činnost. (Sládeček, V., 2010: str. 56-57) 4.7.6 Řízení o zrušení opatření obecné povahy Řízení o zrušení opatření obecné povahy je zakotveno do právního řádu České republiky zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, v němţ je koncipováno jako postup, které není právním předpisem ani rozhodnutím. K řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části (§101a - §101d s. ř. s.) je příslušný Nejvyšší správní soud, který při svém rozhodování zkoumá soulad se zákonem, jestli jej vydal správně místně příslušný soud, jakým způsobem soud postupoval při rozhodování, a zda opatření obecné povahy má formu vydání. Novelou zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, který nabyl účinnosti od 1. ledna 2012, jsou k řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části pro rozpor se zákonem příslušné krajské soudy rozhodující ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud nově rozhoduje o kasačních stíţnostech (§110 s. ř. s.) proti rozhodnutí krajských soudů. (§101 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní) 4.7.7 Kompetenční ţaloby Nejvyšší správní soud rozhoduje řízení o kompetenčních ţalobách (§97 a násl. s. ř. s.). Kompetenční spor vzniká buď mezi orgánem státní správy a orgánem samosprávy nebo mezi orgány samosprávy vzájemně o to, kdo je oprávněný v konkrétní věci vydat rozhodnutí. Nejvyššímu správnímu soudu rozhoduje rozepře mezi ústředními orgány státní správy navzájem. (Sládeček, V., 2010: str. 57-58)
29
4.7.8 Opravné prostředky proti rozhodnutí správných soudů Jak jiţ bylo zmíněno výše, správní soudnictví rozhoduje v jediném stupni. Není moţné se proti nim odvolat, je však moţné podat mimořádný opravný prostředek formou kasační stíţnosti a obnovou řízení. (Nejvyšší správní soud, 2013) 4.7.8.1 Kasační stížnost Řadí se mezi mimořádné opravné prostředky proti jiţ pravomocnému rozhodnutí speciálního krajského soudu ve správním soudnictví. Účastník řízení, který dané rozhodnutí obdrţel, nebo osoba zúčastněná na řízení, tzv. stěţovatel se domáhá zrušení soudního rozhodnutí. Kasační stíţnost je přípustná proti kaţdému takovému rozhodnutí, není-li zákonem stanoveno jinak. Dále v kasační stíţnosti musí být stěţovatel zastoupen advokátem a poplatek za kasační stíţnost činní 5000,-Kč. (Nejvyšší správní soud, 2013) Kasační stíţnost lze oprávněně podat pouze z následujících důvodů: a) pokud naznal účastní řízení, ţe soud nesprávně posoudil právní otázku věci v předchozím soudním řízení; b) nedostatky v řízení týkajících se nalezení skutkové podstaty, ze kterých konkrétní správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, které není právně zakotveno v dokumentech nebo je s nimi v nesouladu, můţe se stát, ţe správní orgán nepostupuje při šetření dle zákonných nařízení a to mělo za následek nesprávné posouzení při rozhodování, správního orgánu a soud by na základě podání kasační stíţnosti měl danou výtku zrušit; c) ke zmatečnostem v řízení můţe dojít při špatném obsazení soudu, nebo kdyţ rozhoduje vyloučený soudce nebo se při rozhodování postupovalo v neprospěch účastníka a to mělo za následek obvinění z trestného činu soudce nebo přísedící; d) z důvodu nezřetelnosti, nemoţnosti revize nebo pochybení ve výroku či v jiném nedostatku v řízení před soudem, ale jen pokud daný nedostatek měl za následek vydání vadného rozhodnutí ve věci samé; e) rozpor se zákonem a zrušení návrhu či ukončení řízení. (§103 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní) Kasační stíţnost ve věcech volebních je nepřípustná. To ovšem neplatí, jde-li o řízení ve věcech porušení pravidel financování volební kampaně. Kasační stíţnost, která
30
směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná. Kasační stíţnost je také neoprávněná tehdy, a) pokud soud rozhodoval znovu v dané věci, kdy jeho prvotní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to se netýká případu, kdy je jako důvod kasační stíţnosti namítáno, ţe se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, b) kdyţ je upravováno vedení řízení, c) pokud je podle své povahy dočasné. Kasační stíţnost není přípustná, pokud jsou napadány jiné důvody, neţ které jsou striktně uvedeny v § 103 zák. 150/2002 Sb., nebo důvody, které stěţovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehoţ rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. (§104 zák. 150/2002 Sb., soudní řád správní) Kasační stíţnost je nepřijatelná tehdy, (1) jestliţe kasační stíţnost vtahující se k mezinárodní ochraně nepřevyšuje svým obsahem vlastní prospěch stěţovatele a Nejvyšší správní soud ji ze zákona můţe zamítnout; (2) ke schválení usnesení je zapotřebí souhlasu všech členů senátu a zároveň jej ze zákona nemusí argumentovat; (3) usnesení podle odstavce 1 není nutno odůvodňovat. (§104a zák. 150/2002 Sb., soudní řád správní) Podle §105 zák. 150/2002 Sb., soudní řád správní: (1) Účastníky řízení jsou všechny zainteresované osoby, o jejichţ právech se rozhodovalo v předchozím řízení; (2) Stěţovatel musí být ze zákona zastoupen advokátem; výjimku tvoří stěţovatel, který má právnické vzdělání dle zvláštních zákonů, jenţ je nezbytné pro vykonávání advokacie. Kasační stíţnost dle §106 zák. 150/2002 Sb., soudní řád správní, má následující náleţitosti, místo a lhůtu podání:
31
(1) z kasační stíţnosti musí být patrné, kdo ji podává, spisová značka rozhodnutí, kdy rozhodnutí převzal, proti čemu směřuje, v jaké šířce je pojata a proti čemu se stěţovatel vymezuje; (2) lhůta pro podání kasační stíţnosti je dva týdny od doručení rozhodnutí nebo usnesení; pokud se řízení týká více účastníků, běh lhůty se začne počítat od doručení poslednímu účastníku; opoţděné podání kasační stíţnosti je nepřípustné; (3) je –li účastník soudem vyzván k doplnění podání, má na to ze zákona lhůtu třicet dní od doručení usnesení; v této fázi řízení můţe stěţovatel rozšířit kasační stíţnost i na výroky, kterými se soud v prvotní kasační stíţnosti nezabýval; na ţádost stěţovatele můţe soud lhůtu pro podání doplňujících informací prodlouţena o maximálně třicet dní; (4) Kasační stíţnost se doručuje na Nejvyšší správní soud, je však přípustná i tehdy, pokud účastník řízení podá kasační stíţnost k soudu, který vydal napadené rozhodnutí; tento soud zároveň bez jakýchkoliv průtahů kasační stíţnost spolu se spisem postoupí na Nejvyšší správní soud. Kasační stíţnost nemá převáţně odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej má moţnost přiměřeně na návrh stěţovatele přiznat. Jediná kasační stíţnost má odkladný účinek ve věcech porušení pravidel a to při financování volební kampaně. (§107 zák. 150/2002 Sb., soudní řád správní) 4.7.8.2 Obnova řízení Řízení je moţné obnovit na návrh účastníka, jestliţe vyšly najevo nové důkazy nebo skutečnosti, které bez jeho viny nemohly být v prvotním řízení uplatněny, popřípadě bylo jinak rozhodnuto o předběţné otázce, jestliţe výsledek obnoveného řízení můţe být pro něj příznivější. (§111 zák. 150/2002 Sb., soudní řád správní) Obnova řízení je předloţena na návrh účastníků řízení a dalších osob, které se zúčastnili soudního řízení, proti kterému podnět na obnovu řízení míří. (§112 zák. 150/2002 Sb., soudní řád správní) Návrh na obnovu řízení je přípustný proti pravomocnému rozsudku uloţenému v řízení a chrání před zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran a hnutí.
32
Není moţná přípustnost proti rozhodnutí o kasační stíţnosti a dále proti výroku o nákladech řízení. (§114 zák. 150/2002 Sb., soudní řád správní) Návrh na obnovu řízení musí být podán ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy ten, kdo obnovu řízení navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy. Po uplynutí třech let od právní moci napadeného rozhodnutí však můţe být návrh podán jen tehdy, jestliţe byl zrušen trestní rozsudek, jímţ byl soud při svém rozhodování vázán. Zmeškání lhůty nelze z jakéhokoliv důvodu prominout. (§115 zák. 150/2002 Sb., soudní řád správní) Podávaný příslušný návrh musí obsahovat konkrétní rozhodnutí, na které se orientuje, v jaké míře je napadáno, zdali je napadán zákonem stanovený důvod, vystiţení faktů, které dokazují, ţe návrh je podán v řádně stanovené lhůtě, a návrh na vykonání důkazů, jimiţ má být oprávněnost návrhu prokázána. (§116 zák. 150/2002 Sb., soudní řád správní) Předloţený návrh nemá odkladný účinek, avšak soud jej můţe na návrh přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 aţ 5 se uţije přiměřeně. Nabytím právní mocí rozhodnutí o povolení obnovy se účinnost obnovou dotčeného rozhodnutí odkládá do právní moci rozhodnutí v obnoveném řízení. (§117 zák. 150/2002 Sb., soudní řád správní) Soud se řídí konkrétními důvody, které jsou uvedeny v návrhu. To nepouţije v případě, ţe na napadeném výroku je závislý výrok, který napaden nebyl. Rozhodně-li soud ţe návrh byl opodstatněný, usnesením povolí obnovu řízení, v opačném případě návrh usnesením zamítne. (§119 zák. 150/2002 Sb., soudní řád správní) Pokud soud usnesením vyhověl obnově řízení, postupuje soud v řízení o původním návrhu. Soud shledá podstatu skutkového stavu, který tu byl v době jeho původního rozhodnutí, vykoná nově předloţené důkazy a rozhodne o původním návrhu. Vydáním nového rozhodnutí se ruší původní rozhodnutí v dané věci. Ve výroku se soud vyčíslí náklady řízení dle platných tarifů a současně také o nákladech řízení o povolení obnovy řízení. (§119 zák. 150/2002 Sb., soudní řád správní) 4.7.9 Rozhodování správního orgánu ve věcech soukromého práva V rámci reformy, která rozdělila veřejnoprávní soudnictví od soudnictví ve věcech soukromého práva, muselo být také vymezení parametrů, které stanoví, aby ve věci soukromého práva nerozhodovaly správní soudy a naopak, aby věci veřejného práva
33
nerozhodovaly soudy, které rozhodují ve věci práva občanského, obchodního, pracovního nebo rodinného. Vymezení parametrů je děleno na část procesní a institucionální. Občanský soudní řád a soudní řád správní stanoví, kdo rozhoduje ve věci soukromého práva, dává mu pravomoc zastavit řízení. Je to v případech veřejnoprávních ţalob, kdy se účastník domáhá přezkoumání rozhodnutí, ve kterém rozhodoval správní orgán. V daných případech soudy postupují vţdy tak, ţe ţalobce poučí, který soud je v dané věci místně příslušný, a na který se má ve své věci obrátit. Správně by soud dané podání měl bezodkladně zaslat na místně příslušný správní soud, aby ţalobce neztrácel zákonem stanovenou lhůtu. Soud můţe nahlíţet na uplatněný nárok, o kterém rozhodoval správní orgán, zda je nárokem práva soukromého nebo veřejného. To však můţe být komplikované. Východisko otázek zdvojeného práva patří k nejproblematičtějším právním otázkám. Stává se, ţe dochází ke kolizím o to, zda konkrétní věc má rozhodovat soud správní nebo soud civilní. Pro vyřešení daného sporu je zřízen zvláštní senát. Je zřízen zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Zvláštní senát se skládá ze šesti členů senátu, jeho období tříleté a je sloţen ze tří soudců Nejvyššího soudu jmenovaných předsedou Nejvyššího soudu a ze tří soudců Nejvyššího správního soudu jmenovaných předsedou Nejvyššího správního soudu. V kompetenci tohoto senátu je společnými silami usnesením rozhodnout o tom, který soud je příslušný o konkrétní věci rozhodovat. Současně usnesením zruší všechna rozhodnutí soudů civilních nebo správních. Výrokem zvláštního senátu se musí řídit rozhodovací činnost všech soudů. (Nejvyšší správní soud, 2013) 4.7.10 Konflikt kompetencí mezi mocí výkonnou a soudní Nejvyšší správní soud má v pravomoci vydávat stanoviska, kterými se judikují spory na jedné straně a orgány výkonné moci, územní, zájmové nebo profesní samosprávy na straně druhé. V dřívější době dané spory rozhodovaly vrchní soudy, jelikoţ mohlo dojít k případu, kdy se rozhodující soud mohl stát „soudcem ve své vlastní věci“. V rámci ochrany a k zamezení střetu zájmu bylo nutné, aby vznikla instituce, jakoţ to speciální orgán, na bázi soudu, který věc samu neměl v kompetenci rozhodovat a měl by umět rozhodnout otázku o tom, jestli danou věc má v kompetenci rozhodnout správní orgán nebo soud. 34
4.8 Statistika kasačních stíţností Počet kasačních stíţností se za poslední roky zvyšuje. Je to moţné vidět v následujících tabulkách, které znázorňují počet kasační stíţností za měsíc leden (tab. 1) a měsíc únor (tab. 2) v letech 2010-2013. Tabulka 1: Kasační stíţnosti za měsíc leden v období 2010-2013 VĚC
1/2010
1/2011
1/2012
1/2013
KASAČNÍ STÍŢNOST
835
748
823
1235
OSTATNÍ
165
166
157
112
Zdroj: Nejvyšší správní soud. Autor: Kateřina Veličková
Tabulka 2: Kasační stíţnosti za měsíc únor v období 2010-2013 VĚC
2/2010
2/2011
2/2012
2/2013
KASAČNÍ STÍŢNOST
836
740
1149
1256
OSTATNÍ
170
187
140
112
Zdroj. Nejvyšší správní soud Autor: Kateřina Veličková
35
5
VÝZNAMNÁ
ROZHODNUTÍ
NEJVYŠŠÍHO
SPRÁVNÍHO
SOUDU Rozhodování Nejvyššího správního soudu vytváří nové rozměry chápání zákonných a podzákonných opatření, který zásadním způsobem usměrňuje a napomáhá při rozhodování správních soudů.
5.1 Rozsudek čj. 1 As 51/2012 Asi nejzásadnějším rozhodnutím poslední doby byl rozsudek Nejvyššího správního soudu v projednávané věci týkající se JUDr. Vlastimila Rampuly, vrchního státního zástupce Vrchního zastupitelství v Praze. Je to častý úkaz poslední doby, kdy ministerstvo spravedlnosti není schopné napoprvé ukončit svými argumenty dané řízení. Odvolání z funkce doktora Rampuly bylo dáno na základě podmětu Nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, ministra spravedlnosti. Z návrhu vyplynulo, ţe doktor Rampula závaţným způsobem porušil čtyři povinnosti týkající se výkonu funkce vedoucího státního zástupce. Poprvé se provinil tím, ţe podepsal protokol o vzájemném porozumění mezi státním zastupitelstvím v Astaně a Vrchním státním zastupitelstvím v Praze dne 9. dubna 2010. Druhé provinění se mělo týkat řízení Vrchního státního zastupitelství v závaţné kauze hospodářské a finanční kriminality. Třetí provinění je přisuzováno nesprávnému nakládání a hospodaření s finančními prostředky tvořící rozpočet Vrchního státního zastupitelství v Praze. A čtvrté obvinění se týká kauzy IPB a nezákonného postupu při vydání pokynu dozorované státní zástupkyni Darje Dunajové, vedené u Vrchního státního zastupitelství v Praze (státní zástupkyně údajně neměla podávat ihned odvolání do protokolu o hlavním líčení, ale měla si ponechat lhůtu pro případné odvolání aţ po doručení a prostudování písemného rozsudku soudu). Po té, co ministr spravedlnosti řádně prostudoval návrh nejvyššího státního zástupce, byly body 1. a 3. uznány v souladu s činností Vrchního státního zástupce. Naopak v bodě 4. ministr spravedlnosti spatřil důvodný a opodstatněný návrh na odvolání a v bodě 2. shledal částečně opodstatněný návrh na odvolání Vrchního státního zástupce. Ministr spravedlnosti ve svém výroku vytkl dva „skutky“. V prvním skutku vytýká doktoru Rampulovi, ţe coby Vrchní státní zástupce nepostupoval podle zákona a nepodílel se při oznamování častých, opakujících se pochybení při dozorovací činnosti 36
státních zástupců v trestních činech. V době, kdy mu byly tyto pochybení vytýkány, měl jakoţto vrchní státní zástupce přijmout odpovídající opatření, která by zamezila jejich opakování. V druhém případě kauzy IPB, jak jiţ bylo zmíněno, spatřuje ministr spravedlnosti pochybení v tom, ţe Vrchní státní zástupce nebyl jednoznačně obeznámen se spisem, a přesto vydal pokyn státní zástupkyni, jakým směrem bude její práce pokračovat, čímţ se ministr spravedlnosti domnívá, ţe ohrozil důvěru v nestranný a odborný výkon působnosti státního zastupitelství, jakoţto i samotného státního zástupce. Porušením výše uvedených skutečností bylo deklarováno jako hrubé porušení výkonu funkce vedoucího státního zástupce ve smyslu §10 odst. 4 zák. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Proti tomuto porušení podal ţalovaný rozklad, který byl ministrem 13.10.2012, pod č.j.: 633/2011-LO-SP/19 zamítnut. Následně proti rozhodnutí o rozkladu podal ţalobce správní ţalobu k Městskému soudu v Praze. Městský soud ve svém rozhodnutí zastává stanovisko, ve kterém argumentuje, ţe napadené rozhodnutí je částečně nepřezkoumatelné pro nedostatek řádných argumentů směřujících k závaţnému porušení povinností vyplývajících z funkční činnosti vedoucího státního zástupce. Z tohoto důvodu napadené rozhodnutí bylo zrušeno. Jednak z důvodu vad v řízení a jednak pro jiţ zmiňovanou nezákonnost. (Rozsudek č.j. 1 As 51/2012, str. 242-243) 5.1.1 II. kasační stíţnost a replika stěţovatele Z důvodu nesouhlasu proti rozhodnutí městského soudu v Praze, podal v zákonně stanovené lhůtě ţalovaný blanketní kasační stíţnost, kterou na ţádost Nejvyššího správního soudy dle §106 odst. 3 zák. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, měl moţnost relevantně podloţit. Následně po vyslovení podal ke kasační stíţnosti stěţovatel v rámci zákonných prostředků repliku. Stěţovatel v mezích zákona vytyčil důvody, ve kterých se neztotoţňuje se stejným názorem jako soud. Široce rozsáhlá kasační stíţnost byla strukturovaná do 5 kapitol, z nichţ relevantní byla pouze čtvrtá část, která se zabývala důvody kasační stíţnosti. Stěţovatel zastává názor, ţe soud se odchýlil od rozhodnutí správního orgánu tím, ţe řádně nezkoumal, zda rozhodnutí není neuváţené a zavádějící při rozhodování o individuální povahy řízení v rámci postavení vrchního státního zástupce. Na závěr stěţovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud věc zrušil a vrátil ji k dalšímu řízení dle §110 odst. 1 zák. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Vyjádření ţalobce ke kasační stíţnosti se jasně opíralo o zcela 37
jasné argumenty městského soudu a kasační stíţnost hodnotil jako zcela běţnou, nemířenou proti důvodům, podle kterých bylo rozhodnuto. Ţalobce spatřuje stíţnost jako neopodstatněnou a navrhuje zamítnutí a ţalobci přikázání nákladů řízení. Nejvyšší správní soud o kasační stíţnosti rozhodoval bez nařízeného soudního jednání. V první fázi Nejvyšší správní soud řešil, zda jsou naplněny podmínky řízení a uznal kasační stíţnost jako opodstatněnou splňující zákonem stanovené poţadavky. Dále konstatoval, ţe kasační stíţnost byla podána včas a oprávněnou osobou. Po prostudování spisu došel k závěru, ţe projednávané rozhodnutí netrpí vadami a tudíţ na ně z úřední povinnosti nebude brán zřetel. Soud zdůrazňuje, ţe obě strany měly stejné postavení a ani jedna nebyla krácena na svých právech. V rámci řízení soud jednal v přednostním reţimu dle §56 odst. 1 zák. 150/2002, soudní řád správní. Nejvyšší správní soud zkoumal, zda argumenty, které obě strany uvedly, jsou zákonné a opodstatněné, jelikoţ strana stěţovatele vyuţila nespočet názorů obsaţených v odborné literatuře, o kterou se opírala. Tyto argumenty povaţuje za zavádějící
a
odmítá
se
danými
citacemi
zabývat,
jelikoţ
nijak
nesouvisí
s projednávanou věcí. Dále se stěţovatel domáhal konstatováním judikatury Ústavního soudu, podle kterého by řádným řízením měla být v jeho případě kárná ţaloba. V souvislosti s velkým zájmem medií o daný případ, se stěţovatel obává, ţe by mohlo dojít k ohroţení důvěryhodnosti státního zastupitelství. Stěţovatel také klade důraz na rozdílnost řízení o kárné ţalobě oproti řízení o odvolání. Ţalobce stále zastává názor, ţe se stěţovatel pohybuje pouze v povrchní rovině bez jakýchkoliv jasných a hmatatelných tvrzení. Samozřejmě se ţalobce domáhá urychlení řízení z důvodu veřejného zájmu a zároveň, aby nedošlo k destabilizaci státního zastupitelství. V daných odůvodnění spatřuje soud nedostačující argumentace pro odvolání ţalobce. Ţalobce zastává názor, ţe co se týče kárné ţaloby proti státnímu zástupci, tak se v daném případě jednalo o zcela scestnou situaci, která s projednávaným případem nikterak nesouvisí. K tomuto Nejvyšší správní soud zaujal stanovisko, které náleţitě zváţil a dospěl k závěru, ţe státní zastupitelství je zakotveno v Ústavním pořádku České republiky a je jasně a zřetelně zákonnou formou stanovena role, funkce, postavení a jeho činnost. Nejvyšší správní soud se usnesl, ţe daný případ by měl náleţet přezkumu ve správním soudnictví. Vedoucí státní zástupce můţe být odvolán jen na základě zákonem 38
stanovených důvodů a v náleţitém řízení. I podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá zvláštní postavení vedoucího státního zástupce a tudíţ jej nelze připodobnit k deliktním nebo kárným řízením. Nejvyšší správní soud se také ztotoţňuje s ţalobcovým tvrzením, ţe v rámci veřejného zájmu a specifické povahy řízení nemůţe být povaţována za kasační námitku. Také Nejvyšší správní soud nepřihlíţel k citacím judikatury, která není jednoznačně mířená důvodům rozhodnutí městského soudu v Praze. Dále se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou nepřezkoumatelnosti a došel ke stanovisku, ţe konstatování pojmu porušení povinnosti závaţným způsobem je nekonkrétní formulace s různorodým obsahem. Správně by měl správní orgán konkrétně a jasně ohraničit daný skutkový stav. Nejvyšší správní soud v tomto bodě dává jasně najevo, ţe pokud není zcela zřejmé, v jakém konkrétním výkladu je neurčitý pojem, řídí se názorem správního orgánu. Nejvyšší správní soud se zabýval otázkou pravomocí a postavením stěţovatele. Je nutné přihlíţet k tomu, jaké následky mělo nedbalé jednání vedoucího státního zástupce a v jakých konkrétních případech mu byly kladeny za vinu. Jeho postavení je natolik prestiţní, ţe jakýkoliv, byť minimální odklon, můţe mít za následky fatální destrukci. Stěţovatel si musí uvědomit, co jeho postavení obnáší a jak by měl řídit úřad jemu svěřený. Je to funkce manaţerská, musí dodrţovat daný řád, podílet se na dodrţování fungování státu a dodrţovat platné zákonné uspořádání. V rámci institutu vnitřního dohledu by vedoucí státní zástupce měl včas reagovat na pochybení, spravit nápravu a tím zamezit jejich opakovaní. Dalším tématem, kterým se Nejvyšší správní soud zabýval, byla legendární kauza „Gripeny.“ V rámci rozhodování Nejvyšší správní soud upozornil na to, ţe Nejvyšší státní zastupitelství má na starosti i následnou kontrolu skončeného případu. Po prostudování spisu došel Nejvyšší správní soud k názoru, ţe daná kontrola je nedostačující a měla by být rozsáhleji pojata, neţ jak tomu bylo doposud. Ze spisů také vyplývá, ţe pan Rampula byl s veškerou skutkovou podstatou případu obeznámen a dokonce dostal jasné pokyny, jak má postupovat, ale z nejasných důvodů tak neučinil. Mezi dalšími kauzami byla jiţ zmiňovaná kauza IPB. Tato kauza je zahalena spoustou nejasných okolností a prazvláštních situací. Dle hodnocení Nejvyššího
39
správního soudu po přezkoumání bylo jasně prokázáno pochybení. Nejvyšší soud se zabýval dvěma hlavními otázkami. Jak je moţné, ţe státní zástupkyně po té, co ji bylo voláno vedoucím státního zastupitelství, poslechla pokynu nadřízeného, který ji sdělil do telefonu, aby nepodávala odvolání do protokolu a vyčkala aţ na písemné rozhodnutí soudu? Státní zástupkyně, jakoţ to nezávislá osoba, která stojí na straně zákona proti zločinu, by se měla ve svých výrocích vymezovat v mezích zákona a podle platných právních norem. Z titulu státní zástupkyně v tomto konkrétním případě měla dokonce oporu v zákoně o státních zastupitelstvích a mohla se jí drţet. Rozhodovala podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a bez narušení věrohodnosti institutu státního. Ze své funkce by měla vţdy řádně stíhat trestné činy, o nichţ se dozvěděla, a postupovat s úřední povinnosti, jak jí to ukládá zákon. Překvapivé je také zjištění, ţe zmíněnou státní zástupkyni telefonát takovým způsobem rozhodil, ţe v dané kauze ztratila motivaci danou kauzu dále řešit. Státní zástupkyně danou věc správně nezhodnotila a zákonné prostředky po doručení rozhodnutí nepodala v řádné lhůtě odvolání. Přestoţe, jak uvedla do protokolu, si byla vědoma toho, ţe soudkyně danému případu nerozumí a v rozhodnutí nalezla dost závaţná pochybení, měla ze své funkce dozorujícího státního zástupce odvolání podat. Další z otázek se nabízí docela snadno. V jakém rozsahu byl vedoucí Nejvyššího státního zastupitelství informován o celé kauze? Vedoucí Nejvyššího státního zastupitelství tvrdil, ţe o celé kauze byl informován, ovšem toto neakceptoval Nejvyšší správní soud. Odůvodnění je následující: za dobu této kauzy od února 2002 do října 2005 bylo popsáno přes 2 500 stran. Není proto relevantní, ţe by se jím stěţovatel měl moţnost zabývat. Dokonce neexistují jakékoliv hmatatelné důkazy o tom, ţe by si stěţovatel patřičný spis nechal předloţit k nahlédnutí. Z dokazování také vyplynulo, ţe státní zástupkyně se radila s ostatními kolegy a i oni si pamatují na vzájemnou spolupráci. Ovšem, kdyţ se jednalo o stěţovatele a jeho informovanost k případu, výpovědi byly nedostačující. Na daném případu je i zajímavé to, ţe stěţovatel volal přímo dozorující státní zástupkyni v den, kdy měl padnout rozsudek, aniţ by jí to sdělil přes její přímé nadřízené. Dále Nejvyšší správní soud konstatoval, ţe zásahy vedoucího státního zástupce do činnosti jednotlivých dozorovaných státních zástupců by měly mít především 40
systémový. Počínaje vytvářením pracovních podmínek, perfektní organizaci práce, dohledem nad plynulostí řízení, zákonnosti prováděných úkonů, eliminaci průtahů, provádění pokynů nadřízeného státního zastupitelství. (Rozsudek č.j. 1 As 51/2012, str. 243-263) Dostáváme se k závěru a vyhodnocení přezkumu Nejvyššího správního soudu. Zde je asi nepodstatnější, ţe kasační stíţnost stěţovatele je z části důvodná. A rozsudkem bude vrácena zpět městskému soudu v Praze, spolu se závaznými stanovisky, kterými se městský soud v Praze bude zabývat.
5.2 Rozsudek čj. 3 Ads 42/2010 – 92 Toto rozhodnutí ministerstva zdravotnictví proti rodičům nezletilých dětí jsem si vybrala z toho důvodu, ţe jsem se s ním jiţ setkala ve dřívějším zaměstnání. Kdyţ se toto rozhodnutí dostalo na Celní úřad v Brně, vyvolalo paniku, jelikoţ si nikdo z tamních zaměstnanců nedokázal představit z jakého důvodu, odmítli rodiče své děti očkovat. Rodiče, jakoţ to právní zástupci nezletilých se hájili tím, ţe nedostavení se v daném termínu k očkování, nevede k porušení povinnosti a to znamená, ţe se zde nejedná o spáchání přestupku. S tímto odůvodněním se Městský soud nevyslovil souhlas, naopak přišel s tvrzením, ţe „fyzická osoba, je povinna podrobit se prováděcímu právnímu předpisu upravených v případech a termínech stanovenému druhu pravidelného očkování.“ (Rozsudek č.j. 3 Ads 42/2010–92) Městský soud zastával také ten názor, ţe výrok výše uvedený je v souladu s Ústavním pořádkem České republiky. Ţalobci toto odůvodnili tvrzením, ţe daná vyhláška nepoukazuje na konkrétní hranici věku, do kdy má být dané očkování uskutečněno, a tím pádem se nenaplnila skutková podstata přestupku. U ţalobců je jejich orientace k danému problému radikální a nepochopitelná. Jednak z protokolu je zřejmé, ţe se na očkování odmítli jakkoliv objednat a k aktu očkování jako takovému byli ochotni přistoupit za podmínky, ţe by se jednalo o epidemii, jak uvedli do protokolu. Pokud by k infekčním onemocněním u dětí došlo, byli ţalobci rozhodnuti nechat projít děti onemocněním s tím, ţe by si tak samy děti vytvořili imunitu proti onemocnění. Tuto námitku odmítl soud akceptovat. Dalšími argumenty, které ţalobci uvedli, byla Úmluva o lidských právech a biomedicíně s tím, ţe tato úmluva je nadřazena zákonům v České republice a tím, ţe děti nenechávali očkovat v dobré víře, jelikoţ se domnívali, ţe tak jednají v nejlepším 41
zájmu dětí. Ţalobci také svoji obhajobu stavěli na rodičovských právech a na tom, ţe oni, jako rodičové, vědí, co je nejlepší pro jejich dítě a oni rozhodují o tom, zda dají děti očkovat či nikoliv. Také se ţalobci orientovali na státy, ve kterých daná očkování nejsou povinná, ale na to nemohl soud brát zřetel. Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podali ţalobci kasační stíţnost. V kasační stíţnosti ţadatelé uvedli své stanovisko, ve kterém se neztotoţnili s názorem, ţe musí nechat děti očkovat. Dále se stěţovatelé odkazovali na poučení, ve kterých dle jejich názoru nebyli řádně o všech výhodách, rizicích a dalších nástrahách nikým řádně poučeni. V rámci tohoto stanoviska poukazovali na rozhodnutí Spolkového soudního dvora ze dne 15.02.2000 sp. zn. VI ZR 48/99, kde kladli důraz na doporučení Stálé komise pro očkování, podle které měli být rodičové o rizicích, bez ohledu na komplikace týkajících se vedlejších účinků, upozorněni. Stěţovatelé se opírali o další tvrzení související s minulostí a současností a uváděli příklady, ve kterých se odkazovali buď na zastaralost zákonů, nebo na ústní projev odborníka. Další argumentem bylo tvrzení, ţe oni jako rodiče ví, co je pro jejich dítě nejdůleţitější a tak o tom mají právo rozhodovat pouze oni. Dále tvrdí, ţe jako rodiče jsou ochotni přistoupit na očkování, kdyby měli v rukou lékařskou zprávu o tom, ţe jejich dítě nemá vytvořenou dostatečnou imunitu. To však u jejich dětí zkoumáno nebylo. Dále se stěţovatelé odkazovali na doporučení Veřejného ochránce práv z roku 2002. Po přezkoumání napadeného rozsudku uznal Nejvyšší správní soud kasační stíţnost jako důvodnou. Nejvyšší správní soud vycházel z rozsudku ze dne 27.10.2004 – 6A 126/2002-27. Soud zde zastává stanovisko, ţe pokud není vše jasně a zřetelně zapsáno v zákoně, tak podzákonný právní předpis není dostačující. Dále soud poukazuje na neúplnost zákona a tím pádem dává ţalobcům zapravdu. Pokud není taxativně stanoveno a ustanovení se týká pouze obecných formulací, tak po té nelze vyvozovat správněprávní odpovědnost. Ţalobci tento spor vyhráli a svá tvrzení mají rozhodnutím potvrzená. (Rozsudek č.j. 3 Ads 42/2010, str. 92-100)
5.3 Rozsudek čj. Pst 1/2009–348 Tento rozsudek Nejvyššího správního soudu se vztahuje k rozpuštění Dělnické strany. Napodruhé se návrh vlády iniciující rozpuštění Dělnické strany stal právně skutečný. V 42
mediích byl zdokumentován téměř kaţdý okamţik kauzy. Stalo se poprvé v historii současné České republiky, ţe na návrh vlády byla rozpuštěna politická strana. Na začátku se zabýval Nejvyšší správní soud judikaturou a na straně druhé zkoumal protiprávní jednání a skutky politické strany. V dané věci bylo konstatováno, ţe Dělnická strana porušila Ústavu a ústavní pořádek, jelikoţ narušila demokratický chod státu a tím pádem ohroţuje mravnost a veřejný pořádek. Dále bylo zjištěno, ţe Dělnická strana svým chováním a vystupováním podněcuje k rasové nesnášenlivosti a etnické diskriminaci. Nutno podotknout, ţe se vše odehrávalo v době, kdy sílilo postavení této politické strany a také se mnoţily rasově motivované útoky a demonstrace. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zamítnutí návrhu na rozpuštění Dělnické strany můţe mít za následek další návrh na rozpuštění politické strany. Pokud by se rozhodovalo v dalším řízení, nebude brán zřetel na jiţ dříve uskutečněné výroky a důkazy, ale v poměru s novými souvislostmi nebude potlačeno projednání stanovisek i deklarující chod politické strany před nabytím právní moci původního rozhodnutí. Bytí nových otázek či konstatování, které navrhovatel nemohl bez svého zavinění uplatnit v původním řízení, má vést k návrhu na obnovu řízení podle §11, §114 odst. 1 písm. b) zák. 150/2020, soudní řád správní, nikoliv k novému návrhu na rozpuštění politické strany. Nezákonný chod Dělnické strany podle §4 zákona č. 424/1991 Sb., o sdruţování v politických stranách a politických hnutích, nemůţe být pouze v jejím hodnocení ústavního a právního pořádku státu ani ve sporných a konstruktivních projevech zabývajícího se odlišnými společenskými jevy. Nezákonnost, ve významu shora uváděného nařízení, se však jiţ nemůţe projednat, pokud dělnická strana nedodrţí jasně dané mantinely, a bude navazovat v jednání a skutcích vycházejících z totalitní ideologie a ve své působnosti nabádat a podněcovat k násilí. Dělnické straně lze přičíst nejen projevy, kterými se deklaruje jako oficiální, ale i jednání a projevy jejích čelních představitelů. Je zřejmé, ţe je činí dle stranické doktríny. Projevy a jednání jejích členů, příp. i nečlenů, mají souvislost s činností strany (např. s jejím shromáţděním) a v souladu s programovou orientací a činností strany je zřejmé, ţe politická strana akceptuje tyto projevy jako své vlastní. Bezprostřednost rizika ohroţení demokracie jako podmínka pro vyhovění návrhu na rozpuštění politické 43
strany můţe nastat i tehdy, pokud je strana schopna třeba jen na lokální úrovni účinně destabilizovat institucionální a právní systém a zejména, kdyţ tak činí opakovaně. Bezprostřednost riziko můţe souviset i se schopností politické strany poskytnout organizační platformu jinak roztříštěným extremistickým subjektům a uskutečňovat a legitimizovat jejich cíle. (Rozsudek č.j. Pst 1/2009, str. 348-469)
5.4 Rozsudek čj. 2 As 49/2011– 170 Následující rozhodnutí se týká evropských dotací a dotýká se mě do té míry, ţe na evropských dotacích přímo pracuji. Obecně se má za to, ţe kdokoliv si zaţádá o dotace, tak je dostane. Veřejnost si myslí, ţe zemědělci jsou podnikatelé jako jiní a tudíţ, aby dostávali kompenzaci, či příspěvky za sucho nebo neúrodu, je pro některé nepředstavitelné. Chci jen upozornit, ţe ţadatelé dostávají dotace jen tehdy, pokud splní specifické podmínky pro příjemce dotace, které mnohdy bývají přísnější neţ zákony a evropská nařízení. Pokud nesplňuje specifické poţadavky příjemce dotace, nedosáhne na dotace, popřípadě pokud poruší některé z pravidel, tak musí dotace vrátit. Tento rozsudek se týká jedné konkrétní společnosti, která se snaţila získat dotace na restrukturalizaci podporu pro rok 2008/2009. Státní zemědělský intervenční fond, Ministerstvo zemědělství a následně i Městský soud v Praze ţádost rozhodnutím zamítli. Důvod byl následující:: „mohou pěstitelé cukrové řepy nebo cukrové třtiny, která má být zpracována na cukr podléhající kvótám, podat členskému státu přímou žádost o podporu podle čl. 3 odst. 6 a čl. 3 odst. 7 provázanou závazkem, že přestanou prodávat určité množství cukrové řepy nebo cukrové třtiny podléhající kvótě podniky, s nimiž uzavřeli smlouvu o dodání v předcházejícím hospodářském roce.“ (Rozsudek č.j. 2As 49/2011–170) K tomuto ţadatel doloţil jednostranný právní úkon a to čestné prohlášení, ve kterém se zavazuje, ţe danou smlouvu se společností ukončí. Jenţe smlouva s daným subjektem byla dlouhodobá a obnovovala se kaţdým rokem, tudíţ zde mohlo nastat, ţe vznikne soukromoprávní spor mezi cukrovarem a pěstitelem za nedodrţení smluvních podmínek. Kdyţ tuto kauzu dostal Nejvyšší správní soud, rozhodl se, ţe poţádá o stanovisko Soudní dvůr Evropské unie. Po dobu, neţ Nevyšší správní soud dostal od soudního dvora svoje stanovisko, přerušil řízení. V rozhodnutí Evropský soud upozornil na nemoţnost donucení ţadatele, aby před podání ţádosti musel ukončit smlouvu o 44
dodávkách uzavřených mezi pěstitelem a cukrovarem. Ono se totiţ mohlo stát i to, ţe pěstitel by nedosáhl na dotace, a pokud by vypěstoval nějakou řepu, neměl by ji komu prodat. Rozhodnutí Soudního dvoru bylo ku prospěchu ţadatele. Soudnímu dvoru stačilo, ţe ţadatel podal čestné prohlášení, kterým prohlašuje ukončení pěstování cukrové řepy a ukončí smlouvu s cukrovarem. A zároveň upozornil na to, ţe pěstování cukrové řepy je omezené stanovenou kvótou nařízením. A nakonec konstatoval moţnost nastolení situace, kdy se cukrovar v budoucnu můţe domáhat kompenzací za nedodrţení smluvních podmínek. Po stanovisku Soudního dvora Nejvyšší správní soud rozhodl, ţe kasační stíţnost byla oprávněná a rozhodnutí pro nezákonnost zrušil. Současně napadené rozhodnutí vrátil zpět k projednání Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu, který se bude řídit názorem Nejvyššího správního soudu. (Rozsudek č.j. 2As 49/2011–170)
5.5 Volba prezidenta republiky Poslední vybrané rozhodnutí se týká přímé volby prezidenta. Nejvyšší správní soud byl zaplaven celkem 109 návrhy týkajících se volby prezidenta, z nichţ 64 odmítl pro opoţděnost nebo z jiného důvodu (např. neodstranění vad návrhu), 24 se zabýval meritorně a zamítl je. Další ţádosti zastavili jednotliví soudci volebního senátu přípisy. Zjistili, ţe u těchto podání se nejedná o volební stíţnosti ve smyslu zákona, o kterých by soud mohl rozhodovat. Mimo jiné se zde objevila procesní chyba na Buštěhradu na Kladensku, kde v poznámce bylo napsáno, ţe sourozenci nemohli volit, jelikoţ byli omezeni způsobilostí, avšak volit mohli. Jelikoţ pan Miloš Zeman zvítězil, nemělo by hlasování na výsledek ţádný vliv. Nejvyšší správní soud se nejčastěji zabýval rasistickými, nacionalistickými a xenofobními argumenty, přílohou deníku Blesk, transparentností volebních účtů, algoritmem počítání hlasů kandidátů a vyřazením z voleb Tomia Okamury a Vladimíra Dlouhého. Asi nejrozhodnější otázka voleb byl strach z argumentace vzbuzující obavy z majetkových nároků odsunutých sudetských Němců. K významným osobnostem, které podávaly své stíţnosti, patřily: Věra Čáslavská, Olga Sommerová, protikorupční sdruţení růţový panter, Tomáš Pecina, Jiří Šinágl.
45
Nejvyšší správní soud měl o stíţnostech rozhodnout do 20.02.2013. Dne 19.02.2013 vyvěsil na svých stánkách, ţe jiţ ve všech stíţnostech rozhod a tudíţ nic nebrání jmenováním Miloše Zemana jako prezidenta České republiky. (Patria.cz, 19.2.2013)
46
6
SROVNÁVÁNÍ
SPRÁVNÍHO
SOUDNICTVÍ
V ČESKÉ
A
SLOVENSKÉ REPUBLICE V následující kapitole budu srovnávat rozhodování ve správním soudnictví v České a Slovenské republice.
6.1 Název vrcholného soudu, jeho nejvyšší přestavitel a funkční období Uţ samotný název nejvyšší instance správního soudnictví se v obou zemích liší. V České republice jej nazýváme Nejvyšší správní soud a sídlí v Brně. V jeho čele stojí JUDr. Josef Baxa a jeho funkční období je 10 let. Nejvyšší správní soud publikuje Sbírku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. (Sládeček, V., 2010: str. 45-48) Na Slovensku je nejvyšší instance nazývána Najvyšší súd a sídlí v hlavním městě Bratislava. V jeho čele stojí JUDr. Štefan Harabin, jehoţ funkční období je 5 let. Předseda můţe být zvolen ve dvou po sobě jdoucích období na základě vítězství ve volbách Súdné rady. Najvyšší ssúd publikuje Sbírku stanovisek Najvyššího súdu. (Sládeček, V., 2010: str. 86-89)
6.1 Prameny právního uspořádání V případě pramenů právního uspořádání není mnoho odlišností. Vychází ze stejných nebo podobných zákonů, kdy hlavním pramenem v obou zemích je ústava. V České republice máme následující prameny: -
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR;
-
usnesení č. 2/1993 předsednictva ČNR o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR;
-
zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; ve znění pozdějších předpisů;
-
zákon č.151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního; ve znění pozdějších předpisů;
-
zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. (Sládeček, V., 2010: str. 42-44)
Prameny ve Slovenské republice: -
Ústava;
47
-
ústavní zákon č. 460/1992/Zb.; ve znění pozdějších předpisů;
-
zákon č. 99/1963 Zb. , občiansky súdny poriadok v znení neskorších predpisov, část pátá; ve znění pozdějších předpisů;
-
zákon č. 46/1994 , zákon Národnej rady Slovenskej republiky, ktorým sa mení a dopĺňa Občiansky súdny poriadok; ve znění pozdějších předpisů;
-
zákon č. 424/2002 Z.z. zákon, ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok; ve znění pozdějších předpisů;
-
zákon č. 757/2004 Z.z. o súdoch a o zmene a doplnení niektorých zákonov, ve znění pozdějších předpisů. (Mazák, J., 2009: str. 457-460)
6.2 Představitelé hájící zájem státu Odlišnosti můţeme najít mezi představiteli hájící zájem státu. Do ledna roku 1994 v České republice hájil zájmy státu prokurátor, po nabytí platnosti zákona o státním zastupitelství převzali jejich funkci státní zástupci a nejvyšší státní zástupci. (Nejvyšší správní soud, 2013) Na Slovensku zůstala funkce prokurátora. V období let 1998 -2003 měl moţnost generální prokurátor podávat mimořádná dovolání. Byl to v té době jediný uskutečnitelný opravný prostředek proti rozhodování v jednoinstančním správním soudnictví. Od roku 2003 bylo zakotveno dvojinstanční správní řízení. Soudní rada Slovenské republiky je uzákoněna v Ústavě Slovenské republiky a zákonem č. 185/2002 Z.z. o Súdnej rade Slovenskej republiky a o zmene a doplnení niektorých zákonov, ve znění pozdějších předpisů. Předseda Soudní rady rady je zároveň i předseda Najvyššího súdu. Členem se můţe stát osoba s 15 letou praxí, na období pěti let a maximálně dvakrát po sobě navazujícím období. Tato funkce nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů, prezentují nabídky kandidátů na jmenování a odvolávaní soudců, podklady ke jmenování předsedy a podpředsedy Najvyššieho súdu Slovenskej republiky, vyjadřují se k návrhu na rozpočet soudů a další. Ke schválení je zapotřebí nadpoloviční většiny všech členů soudní rady. (Najvyšší súd Slovenskej republiky, 2011)
48
6.2.1 Funkce generálního prokurátora V období mezi roky 1998 -2003 měl moţnost generální prokurátor podávat mimořádná dovolání, je to opravný prostředek v jednom instančním správním soudnictví, který byl hojně vyuţíván. (Sládeček, V., 2010: str. 83-90)
6.3 Organizace správního soudnictví Podstatný rozdíl ve správním soudnictví mezi těmito zeměmi je právě v organizacích správního soudnictví, kdy Česká republika má svoje specializované orgány a zákony, zatímco Slovenská republika je teprve začíná vytvářet. 6.3.1 Česká republika Správním soudnictví je v České republice dvoustupňové. Na prvním stupni rozhodují specializovaní krajští samosoudci nebo specializované krajské senáty. Specializovaný samosoudce krajského soudu rozhoduje ve věcech důchodového pojištění, důchodového zabezpečení, nemocenského pojištění uchazečů o zaměstnání a jejich podpory v nezaměstnanosti, sociální péče, pomoci v hmotné nouzi a státní sociální podpory. V postavení první i druhé instance dle zákona rozhoduje taktéţ Nejvyšší správní soud. Na jednotném výkladu spolupodílí Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud a Ústavní soud. Soud řídí svou činnost rozvrhem práce. Nejvyšší správní soud je sloţen z předsedy a místopředsedy soudu, z předsedů kolegií předsedů senátu a dalších soudců. Počet soudců aktivně působících na Nejvyšší správní soudě je 32. (Nejvyšší správní soud, 2013) 6.3.1.1 Soudcovská rada a kolegia Kolegium se soustřeďuje u nejvyšších soudů. Jsou to soudci, kteří mají danou oblast správního soudnictví upravenou v rozvrhu práce. Na Nejvyšším správním soudu v dnešní době jsou dvě kolegia a to finančně-správní kolegium a sociálně-správní kolegium. Dále soud koná rozhodování v senátech ve sloţení tří soudců nebo v rozšířených senátech sedmičlenných, např. pokud řeší otázku ve věcech volebních či politických stran, kompetenční ţaloby. V mezinárodních otázkách rozhoduje pětičlenný senát. Pokud se soudci v senátu neujednotí v právním názoru, tak věc předloţí rozšířenému senátu. Tyto senáty můţou být jak sedmičlenné, tak devítičlenné. Senátu je sloţen z předsedy a příslušného počtu soudců nebo jiných osob s právnickým vzděláním. 49
Další institucí je soudcovská rada, která je doporučujícím orgánem předsedy Nejvyššího správního soudu. Podává stanoviska o uchazečích na jmenování do funkce předsedy kolegia a předsedy senátu Nejvyššího správního soudu, doporučuje soudce k přidělení nebo přeloţeni k výkonu funkce u Nejvyššího správního soudu. Náleţí ji také doporučování přesunutí soudců od Nejvyššího správního soudu k jinému soudu, vyjednávají o návrzích rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu a jeho uspořádání, vyslovují se k hlavním otázkám státní správy Nejvyššího správního soudu, podávají ţádost k předsedovi Nejvyššího správního soudu o svolání pléna a podávají podnět na program k zasedání pléna a další. Dále Nejvyšší správní soud projednává kárnou odpovědnost soudců, soudních funkcionářů, státních zástupců a soudních exekutorů, rozhodují o fyzických i právnických osobách. (Sládeček, V., 2010: str. 45-48) 6.3.2 Slovenská republika Na Slovensku není zatím přijat zákon, který by upravoval postup správních soudů a jiných orgánů státní správy. Správní soudnictví je dvojinstanční a rozhodují zde obecné soudy. Na okresních soudech rozhodují pouze ve dvou otázkách, a to v otázce volební a v otázce týkajícího se správního soudnictví. V převáţné většině rozhodují samosoudci, avšak na návrh předsedy okresního soudu a po schválení plénem okresního soudu můţe rozhodovat právní grémium. Proti rozhodnutí krajských soudů rozhoduje o opravných prostředcích Najvyšší súd Slovenskej republiky. Na krajském soudu rozhoduje samosoudce řízení ve věci ochrany před nečinností orgánů veřejné správy, v ostatních věcech rozhoduje senát sloţený z předsedy a dvou soudců. Na krajských soudech jsou ze zákona zřizovány kolegia. Jsou sloţena z pěti členů a hlavou je předseda kolegia, jehoţ funkce je usměrňování a ladí procesy kolegia po právní stránce. Kolegium nerozhoduje, ale podává stanoviska k námětům ke schválení stanoviska, pokud došlo k rozporu při výkladu. Zároveň je obeznámen s rozhodováním Najvyššího súdu, Soudního dvora Evropských společenství, soudu prvního stupně Evropských společenství a Evropského soud pro lidská práva. Zároveň také rozhoduje o předloţení podnětu k ucelení judikatury k Najvyššímu súdu. Najvyšší súd rozhoduje v pětičlenných senátech, které rozhodují o řádných či mimořádných opravných prostředcích. V ostatních případech týkajících se správního soudnictví rozhoduje tříčlenný senát. Také na Najvyšším súdě je vytvořeno kolegium, které je sloţeno ze všech soudců v čele s předsedou, který usměrňuje a řídí činnost při 50
sjednocování výkladu. Při rozhodování je důleţitý řádný přezkum a kontrola dodrţování zákonných předpisů v oblasti orgánu veřejné správy. Soudy ve správním soudnictví mají za úkol vykonávat dohled, pokud veřejná správa nekoná nebo se daná oblast týká nezákonných zásahů veřejné správy. (Mazák, J., 2009: str. 471-474)
6.4 Blanketní norma Blanketní normou mají soudy moţnost pravomocně rozhodnout podle mezinárodních úmluv, pokud je jimi Slovenská republika v rámci mezinárodních dohod a úmluv zavázána. V rámci své agendy soudy rozhodují o vykonatelnosti rozhodnutí cizích správních orgánů, např. to mohou být pokuty udělené policií České republiky. Okresní soudy mají jen malou pravomoc v působnosti v oblasti volebního správního řízení a tak nejsou téměř vyuţívány. Zde se rozhoduje pouze o fyzických osobách. (Sládeček, V., 2010: str. 90)
6.5 Rozhodování ve správním soudnictví Další zásadním rozdílem je rozhodování ve správním soudnictví. České správní soudnictví se přiklání především ke kasačnímu principu, kdeţto slovenské k apelačnímu principu. (Sládeček, V., 2010: str. 83) 6.5.1 Česká republika V českém správním soudnictví se rozhoduje podle zákona č.150/2002/ Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů. Činnost soudů se řídí na základě rozvrhu práce. I Nejvyšší správní soud ve své sjednocovací činnosti napomáhá k rozhodovací činnosti tím, ţe zaujímá stanoviska, kterými napomáhá ke sjednocení dané právní otázky. Na prvním stupni správního soudnictví rozhoduje specializovaný krajský soudce. Ten rozhoduje ve věcech důchodového pojištění, důchodového zabezpečení, nemocenského pojištění uchazečů o zaměstnání a jejich podpory v nezaměstnanosti, sociální péče, pomoci v hmotné nouzi a státní sociální podpory. Ve věcech přestupků, ve věcech mezinárodní ochrany a v situaci dle zvláštního zákona č. 267/2006 Sb., o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o úrazovém pojištění zaměstnanců, bude od 1. ledna 2013 náleţet specializovanému senátu krajského soudu rozhodování ve věcech úrazového pojištění a v postavení první i druhé instance dle zákona rozhoduje
51
taktéţ Nejvyšší správní soud. Nejčastěji Nejvyšší správní soud nejčastěji rozhoduje o kasační stíţnosti. Je to mimořádný opravný prostředek. Na okresních soudech rozhodují pouze ve dvou otázkách - v otázce volební a v otázce týkajícího se správního soudnictví. V převáţné většině rozhodují samosoudci, avšak na návrh předsedy okresního soudu a po schválení plénem okresního soudu můţe rozhodovat právní grémium. (Sládeček, V., 2010: str. 45-48) 6.5.2 Slovenská republika V Najvyšom súdě kolegium rozhoduje o ucelení stanovisek ke komentářům rozhodnutí v rámci sjednocování směrnic a nařízení ze Soudního dvora evropských společenství, Evropského soudu pro lidská práva, a následně je formuluje a sjednocuje ve Sbírce stanovisek a rozhodnutí Najvyššího súdu. Najvyšší súd Slovenskej republiky dále koná přezkum u rozhodnutí, které vydalo ústřední orgán státní správy, a další orgány stanovíli tak zákon. Dále řeší i nezákonný zásah pokud je ţalovaným státní orgán územní samosprávy nebo jiný orgán s působením na celém území Slovenska. (Mazák, J., 2009: str. 471-479)
52
7
ZMĚNA SLOVENSKÉHO SPRÁVNÍHO SOUDNICTVÍ
Ministr spravedlnosti Slovenské republiky se zavázal, ţe v průběhu roku 2015 bude postupně schvalováno nové rekodifikované Občianské súdně konanie. Jeho ambice jsou podporovány premiérem Slovenské republiky, Robertem Ficem. Ministerstvo je přesvědčeno, ţe pro tuto rozsáhlou restrukturalizaci slovenského soudnictví má kolem sebe vytvořenou komisi těch nejlepších, jak z řad slovenských, tak i zahraničních expertů. Jeden z mnoha důvodů proč chce Slovensko takto radikálně měnit Občianský súdný poriadok je skutečnost, ţe daný kodex prošel mnohačetnými změnami a stává se nepřehledným a špatně se orientujícím právním předpis, jak pro zákonodárce, tak i advokáty. Na Slovensku chtějí zmodernizovat dosavadní Občianský súdný poriadok z roku 1963 během jednovo volebního období. Hesly tohoto nového zákoníku budou hospodárnost, efektivita, rychlost a kvalita, která budou upraveny zákony o Exekučném poriadku, Notárském poriadku, zákon o Rozhodcovskom konaní. Cílem je zefektivněné vymáhání práva, ochrana slabších stran a posílení práv občanů. Komise vytvářející nový právní kodexy bude připravovat úpravu procesního řádu tak, aby byly upraveny jednotlivé druhy sporů. Kodexy budou zaměřeny na kodex pro nesporné soudnictví a kodex pro správní soudnictví. Dále se chce komise pokusit vyčlenit správní soudnictví do samostatné kapitoly a zváţí vytvoření Najvyššího správného súdu. (Zlatohlávková, J., 12.7.2012)
53
8
ZÁVĚR
Nejvyšší správní soud České republiky vznikl 1. ledna 2003, avšak vývoj sáhá k letům 1867, kdy na našem území vládlo Rakouské císařství. Často se píše, ţe právě Rakouská ústava byla vzorem pro československé správní soudnictví. V době prezidentování Emila Háchy mělo být správní soudnictví orientováno k severoněmeckému vzoru. V minulosti se soudní moc podřizovala moci výkonné. Kdo byl u moci, určoval směr a nezávislost soudů. Nejvyšší správní soud byl spíše soudem formálním, nikoliv vykonávajícím svoje pravomoci. Zřejmě nejpřetíţenějším a zároveň nejvyuţívanějším soudem byl Nejvyšší správní soud v letech první republiky. V této době řešil Evropské právo. V období protektorátu nastal útlum. V následujících letech byla činnost soudu ovlivněna zřizujícím Správním soudem v Bratislavě, coţ mělo za následek zánik Nejvyššího správního soudu. Okolo roku 1989 začala revoluce ve správním soudnictví a byl znovu ústavně zakotven Nejvyšší správní soud, avšak konečná fáze jeho zoficiálnění nastalo 1.1.2003. V druhé části se zabývám správním soudnictví, které poskytují specializované krajské soudy a Nejvyšší správní soud jako ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob v řízení o ţalobách proti rozhodnutím správních orgánů. Zároveň jsou účastníci chráněni před nečinností správních orgánů a před nezákonnými zásahy, instrukcemi a donuceními správních orgánů. Krajské soudy také rozhodují ze zákona spory ve věcech voleb a místního referenda. Pravomocí Nejvyššího správního soudu náleţí rozhodování o kasačních stíţnostech proti rozhodnutím krajských soudů o ţalobách a návrzích na ochranu veřejných subjektivních práv. Nejvyšší správní soud činí rozhodování v jediném stupni v zákonných okruzích práva, například ve věcech volebních, ve věcech rozpuštění politických stran a politických hnutí, pozastavení nebo znovuobnovení jejich činnosti, jakoţ i v řízení o některých kladných a záporných kompetenčních sporech mezi orgány veřejné správy. Do pravomocí Nejvyššího správního soudu náleţí i rozhodování v oblasti kárné odpovědnosti soudců, státních zástupců a exekutorů. Nejvyšší správní soud rovněţ má rozhodující činnost v kasačních stíţnostech proti rozhodnutím krajských soudů ve věcech zrušení opatření obecné povahy nebo jejich částí pro rozpor se zákonem, stejně tak i v kasačních stíţnostech ve věcech místního a krajského referenda.
54
Třetí část je zaměřená na rozhodování nejvyššího správního soudu a jako příklad jsem si vybrala pět rozhodnutí. První rozhodnutí se týkalo vrchního státního zástupce doktora Rampuly. Je fascinující, jak právníci na Ministerstvu spravedlnosti nejsou se svým vzděláním schopni sestavit napoprvé stíţnost, kterou by se soud mohl řídit a dle ní rozhodnout. Podle podkladů, které nejvyšší správní soud měl, bylo evidentní, jak státní zástupce můţe ovlivňovat nezávislost státních zástupců a následně i jejich konání v řízeních, se kterými nebyl obeznámen. Další rozhodnutí se týká Ministerstva zdravotnictví a rodičů odmítajících podrobit své dítě pravidelným očkováním. Respektuji rozhodnutí Nejvyššího správního soud, ale nesouhlasím s tímto tvrzením. Tyto děti nebudou ţít ve vakuu, ale budou chodit do školy, práce a jiných zařízení, kde se budou setkávat i s různými menšinami, a pokud nebudou mít dostatečnou obranyschopnost organismu, můţe to mít na jejich zdraví následky. Otázkou pak bude, pokud se něco takového stane, jestli budou ochotny zdravotní pojišťovny hradit jejich nákladnou péči. Třetí rozhodnutí se týkalo rozpuštění dělnické strany. Ani toto se na první pokus nezdařilo. Nastane chvíle, kdy dělnická strana přijde v obměněném stavu k moci a vláda ani ministerstvo s tím nic nenadělá. Dokud budou špatné zákony chránící menšiny převaţovat nad ochranou většiny, tak potu dobu budou mít podobné strany moţnosti dostat se k moci. Ve čtvrtém rozhodnutí bylo pochybeno jiţ na začátku Státním zemědělským intervenčním fondem, kdy si tato instituce měla spolu s ministerstvem zemědělství obstarat stanoviska z Evropské unie a jimi se řídit při tvorbě pravidel určování dotací. V pátém rozhodnutí, týkajících se prvních voleb prezidenta České republiky, mohu jen souhlasit se stanoviskem Nejvyššího správního soudu. Za zmínku stojí i to, ţe Nejvyšší správní soud stihl vyřídit v řádném termínu všech 109 volebních stíţností. V poslední části jsem se chtěla poukázat na odchylky u slovenského správního soudnictví oproti českému a její budoucí rektifikaci.
55
SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Bibliografie MAZÁK, Ján. Základy občianskeho procesného práva. 4., podstatne prepracované a doplnené. Vyd. Bratislava: Iura Ed., 2009, 897 p. ISBN 80-807-8275-X. PÍTROVÁ, Lenka a Richard POMAHAČ. Evropské správní soudnictví. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 1998, xv, 343 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 80-717-9183-0. SCHELLEOVÁ, Ilona a Karel SCHELLE. Soudnictví: (historie, současnost a perspektivy). Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2004, 592 s. ISBN 80-864-3265-3. SLÁDEČEK, Vladimír a Veronika TOMOSZKOVÁ. Správní soudnictví v České republice a ve vybraných státech Evropy. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010, 257 s. ISBN 978-807-3575-182.
Internetové zdroje ČTK. NSS zamítl stíţnosti na prezidentské volby, potvrdil vítězství Zemana. In: Patria online [online].
19.2.2013
[cit.
2013-04-07].
Dostupné
z:
http://www.patria.cz/zpravodajstvi/2269962/nss-zamitl-stiznosti-na-prezidentske-volbypotvrdil-vitezstvi-zemana.html Nejvyšší správní soud [online]. Brno, 2013 [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://www.nssoud.cz/Uvod/art/1 Najvyšší súd Slovenskej republiky [online]. 2011 [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://www.nssr.gov.sk/ ZLATOHLÁVKOVÁ, J. Občianske súdne konanie sa zásadne zefektívni. In: Ministerstvo spravedlnosti Slovenskej republiky [online]. 12.7.2012 [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://www.justice.gov.sk/Lists/Aktuality/DispForm.aspx?ID=1618
Právní dokumenty Rozsudek 1 As 51/2012. In: Nejvyšší správní soud [online]. 2012 [cit. 2013-04-07]. Dostupné
z:
http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2012/0051_1As__120_2012061210541 1_prevedeno.pdf
56
Rozsudek 2 As 49/2011– 170. In: Nejvyšší správní soud [online]. 2011 [cit. 2013-0407].
Dostupné
z:
http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2011/0049_2As__110_2013012210204 6_prevedeno.pdf Rozsudek 3 Ads 42/20110. In: Nejvyšší správní soud [online]. 2010 [cit. 2013-04-07]. Dostupné
z:
http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2010/0042_3Ads_1000_4b8f69fd_26f9 _4764_88bf_96327f971070_prevedeno.pdf Rozsudek Pst 1/2009. In: Nejvyšší správní soud [online]. 2009 [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://www.nssoud.cz/docs/Delnicka_strana_original.pdf Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
57