Bankovní institut vysoká škola Praha
Stres v činnosti pracovníků podnikatelských subjektů Bakalářská práce
Jan Bajgar
Duben 2009
Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra ekonomických a sociálních věd
Stres v činnosti pracovníků podnikatelských subjektů
Bakalářská práce
Autor:
Jan Bajgar Bankovní management
Vedoucí práce:
Praha
Mgr. Ingrid Matoušková, Ph.D.
Duben 2009
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury.
V Jablonci nad Nisou, dne 13. 4. 2009
Jan Bajgar
Anotace Tato práce se zabývá specifickou reakcí lidského organismu na vnější a vnitřní podněty, moţnými dopady těchto bouřlivých reakcí na optimální činnost zaměstnanců podnikatelských subjektů a na jejich objektivní hodnocení kaţdodenních situací v pracovním, ale i soukromém ţivotě. Také se zabývá mírou, do jaké můţe být dlouhodobý a opomíjený stres odpovědný za lidská selhání a jeho podílem na poklesu zpočátku silné pracovní motivace a nárůstu pochybností o svých vlastních kvalitách, profesních znalostech a zkušenostech. Práce posuzuje rozdílné myšlení a vyrovnávání se s různými zátěţovými situacemi u konkrétních muţů a ţen prostřednictvím sestaveného dotazníku a jeho následné analýzy a hledáním příčin v odchylkách zjištěných výsledků. Nedílnou součástí dokumentu jsou příklady metod pouţívaných k úspěšnému vyrovnávání se se stresem a metod pomáhajících stresu se účinně vyhýbat a rozbor způsobů jak si zachovávat svou maximální fyzickou, ale i duševní výkonnost a vyhnout se nepříjemným, konfliktním situacím, které jsou v současné době jednou z hlavních příčin přetíţení a následného postupného selhávání zejména u aktivně ţijících jedinců. Annotation This study is concerned with reactions of human body to inner and outer stimuli, possible impacts of these tempestuous reactions to optimal activity of employees in enterprise terms and to their objective assessment of daily activities both at work and private life. It also deals with the extent to which a long term and neglected stress can be accountable for human breakdowns, and with its participation in decrease of once strong work motivation, and growth of doubts about personal qualities and professional knowledge and experience. Using a questionnaire set to a group of men and women, this piece of writing assesses different ways of thinking and coping with various challenging situations and it also analyses and discusses diversions in the results. An indivisible part of the document is introducing some of the methods used to cope with the stress successfully and to avoid stressful situations. Furthermore, it also discusses the ways of maintaining physical and mental work standard and avoiding annoying confrontations which are one of the main reasons for overburdening and consequential gradual failure of actively living individuals.
Obsah Úvod a cíl práce ................................................................................................................ 6 1 Stres ............................................................................................................................... 9 1.1 Stres vymezení pojmu ........................................................................................... 9 1.2 Stres v průběhu ţivota ......................................................................................... 12 1.3 Druhy stresorů a stresových situací ..................................................................... 14 1.4 Stres jako zátěţ .................................................................................................... 17 2 Syndrom vyhoření ....................................................................................................... 25 2.1 Syndrom vyhoření – vymezení pojmu................................................................. 25 2.2 Symptomy............................................................................................................. 27 2.3 Fáze vývoje syndromu vyhoření .......................................................................... 29 2.4 Prevence syndromu vyhoření .............................................................................. 32 2.5 Psychosomatika ................................................................................................... 34 2.6 Posttraumatické stresové poruchy ........................................................................ 35 2.7 Vyrovnání se se stresem ....................................................................................... 37 3 Dotazník ...................................................................................................................... 39 4 Výsledky průzkumu a jejich analýza ........................................................................... 45 Zhodnocení a závěr......................................................................................................... 49 Seznam pouţité literatury: .............................................................................................. 52 Seznam příloh: ................................................................................................................ 54
Úvod a cíl práce
S problematikou stresu se setkáváme kaţdý den. Stres je nedílnou součástí našeho ţivota jiţ od dětství a provází nás celým ţivotem. V produktivním věku, kdy jsme obvykle zapojeni do pracovního procesu, se setkáváme s problémem pracovního stresu, který můţe přinášet jakákoli profese či profesní situace. Samotné slovo stres je anglosaského původu, do češtiny bylo přijato z angličtiny a znamená tíseň, nesnáz, tlak, zátěţ, napětí. Je to širší psychologický a biomedicínský pojem, jenţ zahrnuje souhrnné označení náročných ţivotních situací, k nimţ patří konflikty, frustrace, strach, úzkost a nepříjemně pociťované situace vůbec. Stres a stresová situace měly svůj historický význam jiţ v pravěku. V nebezpečných situacích zachraňoval člověku ţivot. Pokud se pračlověk setkal s jeskyním lvem nebo s medvědem, byl oproti člověku dnešnímu v poměrně jednoduché situaci. Buď se dal do boje nebo do běhu o ţivot, vţdy však došlo k nadměrné tělesné aktivitě, k velkému fyzickému výkonu, čímţ se stresová reakce hormonální i nervová naplnila, proběhla a plně odezněla. Dnešní člověk ţije ve zcela jiných situacích. Dnes jiţ nejde o ţivot, ale o jiné hodnoty, jako je postavení, společenský status, sociální zajištění a tak dále. Jedná se o situace konfliktní, ve kterých člověk nemůţe vyuţít nic z toho, na co byla cílena stresová alarmující reakce. Tím všechny fyziologické mechanismy vyzní zcela naprázdno, nervové reakce se neodreagují, neodezní a nadále zjevně nebo skrytě přetrvávají. Chemické látky se nespotřebují, nahromadí se do toxických mnoţství
a doslova
otravují organismus. Pokud se tyto procesy denně a neustále opakují, potom uţ psychika i tělo podlehne a dochází pak ke vzniku civilizačních chorob. Pracovní přetíţení se projevuje tehdy, kdyţ poţadavky organizace přesahují kapacitu jedince. Mnoho stresujících profesí lze popsat jako činnosti vyvolávající přetíţení. Mnoho lidí příliš pracovně zatíţených, s nedostatkem času na odpočinek, můţe pociťovat a proţívat pracovní činnost jako stresující. 6
Stres na pracovišti má velmi rozmanitou podobu. Jsou to otázky organizační, a to jak samotného pracovního procesu, tak nejistoty při změně vlastníka závodu nebo při restriktivních reorganizacích, tak v komunikaci s nadřízenými a ostatními pracovníky. Významnou roli hraje vývoj postavení nebo-li kariéra na pracovišti. Stresově můţe působit jak nepřiměřený postup se zvýšením nároků, tak i frustrace z vynechání při povyšování nebo tarifním postupu. Neujasněná role a budoucnost pracovníka v organizaci a z toho plynoucí pocit nejistoty. V našem kaţdodenním ţivotě, který je naplněn drobnými i většími povinnostmi, úkoly, problémy, ale i radostmi, si stres získal své pevné a významné místo. Je jako nezvaný host, který bez klepání otevírá dveře od našich domovů, kanceláří, automobilů a plíţí se pomalu a nepozorovaně aţ do těch nejzaţších částí, kde se spokojeně zabydlí, roste, sílí a čeká na nejvhodnější okamţik, kdy se nám v plné své síle představí. Stává se naším „věrným“ společníkem, jakýmsi vetřelcem, který vyuţívá svého hostitele.
Cílem této práce je objasnit význam a důleţitost pojmu stres. Zabývat se jeho silnými negativními, destruktivními, ale i mocnými pozitivními, motivačními účinky na široké spektrum obyvatel, zejména pak na zaměstnance podnikatelských subjektů. Po analýze stresu a jeho nejběţnějších příčin vzniku, takzvaných stresorů, sledovat vliv pracovního kolektivu, kladených nároků a osobních pocitů z pracovní činnosti na výkon zaměstnanců. Hledat souvislosti mezi poklesem pracovního nasazení, radosti z prováděné činnosti a narůstajícím stresem. Pokusit se nastínit moţné způsoby prevence a vyrovnání se se stresovou zátěţí, která se při nedostatečné informovanosti a následné nevhodné úpravě ţivotního stylu a přístupu můţe lehce stát příčinou nejen výrazného poklesu pracovního výkonu, ale také hlavním důvodem mnoha vleklých, chronických onemocnění.
7
Tato práce neslouţí jako přesný návod pro eliminaci všech problémů spojených se stresem, ale měla by být zdravou motivací pro všechny, kteří pociťují, ale současně i podceňují všude přítomný a kaţdého obklopující stres a jeho sílící dopady na naši výkonnost, zdraví a spokojenost. Měla by motivovat všechny k zamyšlení se nad svým dosavadním ţivotem a nad případnou změnou ţivotní či pracovní situace. Pro kvalitní ţivot člověka totiţ není důleţité pouze uspokojování základních fyziologických potřeb jako je tomu u zvířat. Lidský ţivot dostává smysl aţ při realizaci konkrétních záměrů a představ. Současně je třeba nalézat a udrţovat křehkou rovnováhu mezi tím co přijímáme a dáváme, mezi prací a odpočinkem a mezi zlostí a radostí. Kaţdý z nás má trochu jiný ţebříček hodnot a tím pádem i jiné ţivotní cíle, kterých by rád dosáhl. Je pouze na kaţdém z nás, jak naloţíme s časem, který nám byl dán. Správná volba cílů a jejich realizace se velkou měrou podílí na naší spokojenosti nejen se sebou samými, ale i s celým okolním světem.
8
1 Stres 1.1 Stres vymezení pojmu Stres je soubor reakcí našeho organismu na podněty nebo-li stresory, které narušují normální funkci organismu. Přesto stres nemusí být vţdy škodlivý, jak ho chápe většina z nás, ale můţe být i uţitečný, aktivující pro jedince. Vţdy záleţí na míře daného stresu, kterému je člověk vystaven a do jaké míry je mu schopen ve svém současném psychickém i fyzickém stavu čelit. Bez stresu by bylo málo pozitivních změn a konstruktivních činností, protoţe kaţdý ţivý organismus stres potřebuje. K maximálnímu výkonu, před důleţitou schůzkou, v náročných podmínkách potřebujeme určité napětí, při kterém se mobilizují síly – jsme schopni „překonávat sebe sama“. Jedná – li se o stres, který nás motivuje k lepším výkonům, mluvíme o eustresu. EUSTRES je příjemný druh stresu, který můţeme proţívat při sportu, zábavě či erotice. Jedná se o normální, aktivující stres, který nás motivuje k tvořivým změnám aktuálně nevyhovujících vnějších i vnitřních podmínek a po kterém zavládne nová vyváţenost, homeostáza. DISTRES je negativně, emočně působící stres, kterému se kaţdý jedinec vyhýbá. Tento druh stresu vzniká především v případě, jestliţe nejsou pro pracovníky vytvořeny vhodné pracovní podmínky, mezi které řadíme například prostředí, kolektiv, druh a náročnost pracovní činnosti atd. Oba typy stresu jsou stejné svojí chemickou povahou, ale liší se tím, jak na ně reagujeme. Zatímco u eustresu zaţíváme příjemné napětí a po něm radost z dosaţení cíle, u distresu začneme ztrácet pocit jistoty a adekvátnosti. Cítíme přetíţení, zoufalství, bezmoc a ztrátu.
9
V reakci na stres nacházíme individuální rozdíly. Pro někoho můţe být zkouška, dopravní zácpa nebo neshoda s přítelem či členem rodiny vyčerpávajícím záţitkem, který velice negativně působí na jeho nervový systém, zatímco jiného člověka tytéţ situace téměř nevyvedou z klidu. Následující obrázek ukazuje vztah mezi účinky stresu na straně jedné a silou individua a náročností zátěţe na straně druhé. Obr. 1 - účinky stresu
[Švingalová, č. 11 ze seznamu literatury]
10
Pokud lidé, na které dolehne nadměrná zátěţ, nejsou právě ve svém optimálním rozpoloţení, nebo pokud ignorují techniky zvládání stresu, pak je pravděpodobné, ţe neodolají ani první překáţce, ať uţ je jakkoli náročná. Dále můţeme stres rozlišovat podle intensity na hypostres, který je slabší a organismus si na něj můţe zvyknout a na hyperstres, přesahující hranice adaptability, který způsobuje selhání, psychické nebo fyzické zhroucení a v krajním případě i smrt. Obr. 2 - základní rozměry stresu
[Comby, č. 3 ze seznamu literatury]
Stres nelze celkově povaţovat pouze za škodlivou zátěţ. Niţší míra stresu zvyšuje odolnost jedince vůči kaţdodenní zátěţi. Za škodlivou se povaţuje vysoká a chronicky se opakující míra stresu vedoucí k poškození organismu.
11
Obr. 3 - vliv stresujících činitelů
[Comby, č. 3 ze seznamu literatury]
Díky neustálému přísunu stresujících činitelů nás stres přetěţuje. Jedná se o neustálý tlak, jenţ je vyvíjen na naši pruţinu ţivota. Tento tlak je potřeba čas od času upustit pomocí
bezpečnostního
ventilu
v podobě
relaxace
a
odpočinku
nervového
a fyziologického systému.
1.2 Stres v průběhu života Při studiu literatury mě zaujal pojem vývojový stres, který se v určité podobě vyskytuje v dětství, dospělosti a stáří. Řada zkušeností jedince má generační souvislost a většinou se vyskytuje v určitém období lidského ţivota, třebaţe se zase generaci od generace liší. Jedná se o tzv. vývojový stres, charakteristický pro určitou ţivotní etapu. Stresory a stresové situace jsou typické pro různé věkové skupiny lidí.
12
rané dětství (0-2 roky) Nikdo si sice nepamatuje, co v tomto věku proţíval, ale studie ukazují, ţe v průběhu prvních dvou let ţivota dítě proţívá stres, který souvisí s jeho potřebou jídla, čistoty a péče. V tomto věku se dítě učí důvěřovat dospělým, kteří ho krmí udrţují v čistotě a chrání před okolím, které se dítěti jeví jako nepřátelské. Pokud není péče o dítě dostatečná, dítě trpí nejen stresem, ale také psychickým poškozením, které jej můţe provázet po celý ţivot. předškolní věk (3-5 let) V tomto věku dělají děti velké pokroky v řeči a v psychomotorické koordinaci. Zdokonalují se ve schopnosti samostatně se obléci, najíst. Učí se základům morálního chování, jsou schopny rozpoznat věci dobré a špatné. Napětí mezi morálními a sociálními poţadavky a tím co si přeje a po čem touţí dítě, můţe vytvářet stres. mladší školní věk (6-12 let) Stresující mohou být nároky, jeţ provázejí začátek školní docházky, nebo kdyţ se utvářejí první vztahy hlubšího přátelství. Ve společnosti svých spoluţáků a ostatních dětí se dítě musí učit ţít ve světě, kde jsou důleţitá také přání a potřeby druhých. puberta a dospívání (12-18 roků) Je to období plné změn. Menstruace, vývoj genitálií a růst prsou jsou nejnápadnější změny u dívek. Vývoj genitálií, tvorba semene a sníţení hlasu jsou jedny z největších změn u chlapců. Tyto změny jsou fyziologické. Dochází však také k psychologickým změnám a to kdyţ mladý člověk začíná přemýšlet o rodinných hodnotách, kdyţ si buduje názor na sebe sama, kdyţ proţívá první citové zkušenosti. Všechny tyto změny jsou důleţité a mohou vyvolávat značný stres. mládí a dospělost (18-40 let) V tomto ţivotním období člověk zakládá rodinu a získává uplatnění v zaměstnání. Na počátku tohoto období se člověk potýká s problémy, které mohou být provázeny stresem: výběr ţivotního partnera a začátek manţelského ţivota, začátek pracovní kariéry, narození dětí se všemi problémy, které s tím souvisejí. Všechny tyto události mohou přinášet velké uspokojení a radost, ale mohou být také významným zdrojem stresu.
13
střední věk (40-65 let) Ve středním věku člověk dosahuje největších profesionálních úspěchů. Příčiny stresu v tomto období jsou především: práce (zodpovědnost), rodina (dospívající děti, manţelské neshody), zdravotní stav (alkohol, špatné stravovací návyky, málo pohybu). V těchto letech také muţi proţívají tzv. krizi středního věku a ţeny přechod. Tyto ţivotní změny někdy provází vysoká hladina stresu, hormonální změny tohoto období pak mohou celkově ovlivnit i chování člověka. nástup do důchodu a následující roky S nástupem do důchodu nastává nový ţivotní styl. I kdyţ se zdá, ţe je v tom určitý rozpor, stres v tomto období je často důsledkem příliš malé aktivity. Dalším zdrojem stresu v tomto období můţe být sníţení příjmů. Člověk je nucen omezit vydání, na která byl doposud zvyklý. Co se týče manţelství, jeden z partnerů se obvykle doţije vyššího věku. V tomto případě se vţdycky ten z partnerů, který zůstane sám,
potřebuje
vyrovnat se ztrátou milované osoby. Jedním z nejobtíţnějších úkolů stáří je vyrovnat se se skutečností nevyhnutelné smrti.
1.3 Druhy stresorů a stresových situací Podněty vyvolávající stres nazýváme stresory. Termín stresor lze chápat jako podmínky nebo vlivy negativně působící na člověka. Jak uvádí Dana Švingalová stresorem můţe být nedostatek v uspokojování základních lidských potřeb ( potrava, tekutiny), dále změny sociální ( rozpad rodiny, zhoršení ţivotní úrovně), vlivy přírodního prostředí ( změny počasí a barometrického tlaku). Autorka dělí stresory na následující skupiny.
14
Druhy stresorů Fyzikální stresory
Emocionální stresory
Fyzikální stresory
Emocionální stresory
-
alkohol
-
úzkostnost
-
nikotin
-
lítost
-
kofein
-
zármutek
-
radiace
-
zloba
-
vibrace
-
nepřátelství
-
hluk
-
obava a strach
-
změny ročních období
-
senzorická deprivace
-
meteorologické vlivy
-
frustrace
-
změny tlaku vzduchu
-
vztek
-
přírodní katastrofy
-
nenávist
-
nehody
-
agrese
-
úrazy
-
znásilnění
Druhy stresorů Mikrostresory
Makrostresory
Mikrostresory – vyjadřují poměrně mírné okolnosti či podmínky vyvolávající stres. Makrostresory – jde o děsivě působící vlivy, které mohou být krátkodobé jako například krátké zemětřesení. Jedná se o stresory jenţ mají pro všechny zúčastněné velmi závaţné důsledky.
15
Druhy stresových situací Vnější Časové Ze zodpovědnosti Sociálně psychologické Z vnitřního nesouhlasu Pracovní a profesní
Vnější – bývají zapříčiněny nejčastěji působením fyzikálních a chemických stresorů jako jsou teplo, zima, hluk, nedostatek světla atd. Časové – jsou to takové situace, kdy je třeba zvládnout mnoho činností v krátkém časovém úseku. Ze zodpovědnosti – nastávají při uvědomění si důleţitosti úkolu a moţných rizik. Do popředí se dostává strach ze selhání. Do této kategorie můţeme zařadit i takzvaný zkouškový stres. Sociálně psychologické – vyskytují se v pracovním i mimopracovním ţivotě. Patří sem komplikované nebo konfliktní sociální situace všeho druhu, vztahy mezi lidmi, stále se stupňující nároky na výkonnost, řešení sloţitých úkolů, časová tíseň, frustrace, sociální nejistoty, ohroţení ţivotního standardu, nezaměstnanost či hrozba války. Za nejzávaţnější psychosociální zátěţ je všeobecně pokládána ztráta emočně blízké osoby ( úmrtí, rozvod, rozchod). Z vnitřního nesouhlasu – má-li člověk plnit příkazy, které současně vnímá jako subjektivně nesmyslné. Pracovní a profesní – jde o specifický druh stresu, který se váţe na konkrétní pracovní a profesní situace. [Švingalová, č. 11 ze seznamu literatury]
16
Ze stresorů nejčastěji se objevujících v pracovním prostředí podnikatelských subjektů lze uvést zejména pracovní přetíţení, konflikty, nejistotu, mimořádnou zodpovědnost, profesní kariéru, změny organizační, interpersonální vztahy v organizaci, konflikt rolí. Pracovní přetíţení se projevuje tehdy, přesahují-li poţadavky organizace kapacitu jedince. Mnoho pracovně přetíţených lidí, s nedostatkem času na odpočinek, můţe pociťovat a proţívat pracovní činnost jako stresující. Člověk, který se ocitl v situaci slabé zátěţe bez přiměřených poţadavků a zároveň zaměstnavatel jeho přítomnost na pracovišti vyţaduje, aniţ by mu dal nějaké úkoly, pociťuje stres a nudu. Lze tedy říci, ţe nejen pracovní přetíţení, ale i příliš slabá zátěţ vytvářejí kaţdému jedinci podmínky pro získání zkušenosti se stresem. Na míru stresu zaměstnanců podnikatelských subjektů má velký vliv i nevhodné pracovní prostředí, které zapříčiňuje pokles pracovní výkonnosti. Špatné osvětlení, hluk, nesprávná teplota, nedostatek kyslíku a špatná či ţádná klimatizace vytvářejí negativní stresory z prostředí. Kumulace těchto stresorů v čase a propojení s jinými druhy stresorů zesiluje stres a sniţuje jejich výkonnost.
1.4 Stres jako zátěž Lidé jsou neustále vystaveni různým podnětům, na něţ reagují. Některé podněty znamenají zátěţ, s níţ se člověk nějak vyrovnává. „Stres je nespecifickou odpovědí organizmu na jakýkoli poţadavek, který je na organizmus kladen." Autorem této výstiţné definice stresu je Hans Selye, kterého cituje Charly Cungi ve své knize. [Cungi, 2001, s. 15]
Stupně zátěže Běţné nároky Zvýšená zátěţ Hraniční zátěţ Extrémní zátěţ
17
Běžné nároky – jde o ţivot v obvyklých a osvojených kontextech, patří sem zvládání kaţdodenních, pravidelně se opakujících situací, řešení rutinních záleţitostí za stále stejných, opakujících se podmínek. Zvýšená zátěž – jedná se o přiměřenou zátěţ stimulující a podmiňující psychický rozvoj osobnosti, současně nedochází k nepřiměřeným poţadavkům a nárokům kladeným na jedince. Hraniční zátěž – jde o limitní nároky s nimiţ se člověk vyrovnává s mimořádným vypětím psychických sil, ale je schopen je na subjektivně přijatelné úrovni řešit. Extrémní zátěž – nastane tehdy, kdy jedinec není schopen rozvinout integrovanou interakci s prostředím, prosazují se zde rozmanité struktury a obsahy dezintegrace (rozkladu) a psychického selhání. Zátěţové situace mají na konkrétního jedince vţdy individuální dopad. Některé podněty jsou tak silné a jedincem nezvladatelné, ţe vyvolají traumatickou odpověď jeho organismu. Psychické trauma se vyznačuje tím, ţe příčina působí z vnějšku, je extrémně zatěţující, navozuje proţitek ohroţení ţivota, tělesné nebo duševní integrity, pocity bezmoci. Marie Vágnerová v knize Psychopatologie pro pomáhající profese říká, ţe obranné taktiky, které člověk pouţívá, vycházejí z jeho předchozích zkušeností, a ţe pro jedince typický způsob reagování je podmíněn temperamentem, inteligencí, sociokulturními zvyklostmi a zkušenostmi. Cílem obranných reakcí je obnovení nebo zachování psychické pohody a rovnováhy. Tyto reakce vycházejí ze dvou velmi starých mechanizmů útoku a úniku. Útok znamená, ţe člověk můţe zaútočit přímo na zdroj ohroţení nebo na náhradní objekt. Agresi můţe namířit i sám proti sobě.
18
Únikem jedinec řeší situaci, s kterou se nedovede vyrovnat, uniká buď změnou postoje k této situaci, hledáním podpory a nebo rezignuje na uspokojení. Únik můţe znamenat i faktický odchod jedince, např. z rodiny. Obranou můţe být i zkreslování ohroţující reality. Tyto reakce většinou fungují neuvědoměle. Mezi únikové obranné reakce patří: Popření - člověk přijímá jen určité informace, které ho neohroţují, popírá skutečnost a chová se i nadále stejně. Potlačení a vytěsnění - jedinec se snaţí zbavit pocitů, pohnutek a myšlenek, které jsou mu nepříjemné a nepřijatelné a vyvolávají v něm napětí či pocit ohroţení. Fantazie - můţe pomáhat nahrazovat nesnesitelné záţitky jinými, kdy si člověk vymýšlí příběhy, které kompenzují jeho problémy, člověk se v nich stává úspěšným, oblíbeným, i kdyţ tomu tak ve skutečnosti není. Racionalizace - snaha o zvládnutí situace jejím logickým přehodnocením, situaci si vykládá přijatelnějším, i kdyţ zkreslujícím způsobem. Regrese - jedinec uniká na vývojově niţší úroveň chování a vyjadřuje tak, ţe má větší potřebu závislosti na podpoře okolí. Identifikace - snaha o posílení vlastní hodnoty ztotoţněním se s někým, kdo je obdivován, jedinec si připisuje vlastnosti a úspěchy jiné osoby či skupiny, posiluje sebevědomí, sniţuje pocity méněcennosti, ale můţe vést k asociálnímu chování. Substituce - je to hledání náhradního cíle za překáţku, která je povaţována za nepřekonatelnou, je to náhrada nedosaţitelného uspokojení dostupným, člověk můţe hromadit majetek, aby kompenzoval neúspěšnost ve vztazích.
19
Rezignace - obvykle při dlouhodobé zátěţové situaci, kdy se jedinec vzdává předem uspokojení, neboť je povaţuje za nedosaţitelné, vyjadřuje apatii, pasivitu, odmítání jakéhokoli jiného řešení situace, obranný efekt je v tom, ţe kdyţ jedinec nic nečeká, nemůţe být zklamán, tento postoj vyjadřuje také únavu a vyčerpanost. [Vágnerová, č. 12 ze seznamu literatury]
Útěk a útok patří k tzv. reakci typu A, neboli k aktivní, ale existuje také reakce typu B, která je pasivní. Tato reakce bývá nazývána ,,mrtvý brouk“ a je vývojově starší. Tato reakce se vyskytuje méně často neţ útěk a útok a to ve velmi závaţných případech. Do popředí z fyziologického hlediska se dostává nervus parasympatikus. Obě reakce jsou popsány v knize Krizová intervence od Daniely Vodáčkové a kolektivu. Při prosazení obranné reakce typu A, kdy jsou rychle mobilizovány síly, aby se člověk mohl bránit aktivně, můţeme vidět tyto změny týkající se těla, emocí a chování: svalové napětí, třes rukou, nohou nebo celého těla zrudnutí v obličeji i jinde, krev se přesouvá do periferie silné pocení, návaly horka všechny fyziologické projevy se zrychlí (tep, dech) mimika je výrazná a rychle se mění psychomotorický neklid, člověk můţe dělat neúčelné pohyby nebo činnosti jedinec disponuje neobyčejnou silou, koordinace můţe být narušena emoce jsou výrazné a jsou výrazně projevovány z emocí převaţuje smutek, zlost, křik, nářek, zloba objevují se emoce, které se k dané situaci nehodí agresivní projevy, agrese obrácená vůči vlastní osobě tempo řeči je překotné, člověk mluví rychleji, neţ myslí zrakem kontroluje okolí, pohled těká, vyhlíţí nebezpečí čas se subjektivně zkracuje nesoustředěnost, těkání, zhoršená schopnost komunikace [Vodáčková, č. 13 ze seznamu literatury]
20
Pokud se při setkání se zátěţí prosadí reakce typu B, projevuje se takto: ztuhlost, strnulost, omezení pohybu pokud se člověk pohybuje, pohyb je nekoordinovaný, nemotorný zblednutí, promodrání kolem úst, periferní části těla se odkrvují ledové ruce, nohy zpomalení fyziologických procesů pot je studený, člověk se chvěje zimou mimika je minimální, výraz obličeje je maskovitý emoce nejsou pociťovány ani projevovány rozšíření zornic sníţení vnímání těla aţ neschopnost cítit tělo, snaţí-li se citlivosti dosáhnout, můţe se poranit časová distorze: krátký okamţik je proţíván jako nekonečný proţitky derealizace: to, co se děje, není skutečné proţitky depersonalizace: to, komu se to děje, nejsem já výrazně sníţená schopnost porozumět verbálním sdělením pohled je upřen dovnitř, neschopnost navázat oční kontakt jedinec můţe působit dojmem, ţe je rozumný a statečný, protoţe se neprojevuje [Vodáčková, č. 13 ze seznamu literatury]
Mezi základní typy zátěţových situací patří: Frustrace Frustrující situací je ta, kdy je člověku znemoţněno uspokojit nějakou subjektivně důleţitou potřebu, je to ztráta naděje na uspokojení. Jedinec proţívá zklamání a snaţí se vyvolávat reakce, které by zvrátily tuto nepříznivou bilanci. Frustrace je relativně častým typem zátěţe, která nemusí vyvolávat nepřiměřené reakce, naopak můţe být do jisté míry ţádoucí, neboť nutí člověka hledat jiná řešení a rozvíjí tak jeho schopnosti.
21
Konflikt Konflikt je povaţován za specifickou variantu frustrace. Patří mezi kaţdodenní potíţe. Pro jedince významným aţ patogenním se stává tehdy, kdyţ je závaţný, trvá dlouho, zahrnuje pro člověka důleţitou oblast a člověk jej není schopen řešit. Z hlediska psychopatologií mohou být významné vnitřní konflikty, které se odehrávají ve vědomí jedince a znamenají střetnutí dvou navzájem neslučitelných, přibliţně stejně silných tendencí. Deprivace Deprivace je stav, kdy některá z objektivně významných potřeb, biologických i psychických, není uspokojována v dostatečné míře, přiměřeným způsobem a po dostatečně dlouhou dobu. Deprivační zkušenost patří k nejzávaţnějším zátěţovým vlivům, který můţe způsobit narušení psychického vývoje jedince, pokud tento vliv působil v určité etapě ţivota. Stres Z psychologického hlediska je moţno chápat jako stav nadměrného zatíţení nebo ohroţení. [Vágnerová, č. 12 ze seznamu literatury]
Ve 20. století řada vědců provedla experimenty týkající se studia dějů probíhajících v těle a psychice těch, kdo se ocitají v zátěţové situaci. Odborníci se nejdříve zaměřili na výzkum fyziologických změn v organizmu zvířat, která se dostala do těţké konfliktní situace. Mezi nejvýznamnější fyziology zkoumající změny v organizmu psů patřil I.P.Pavlov. Ve 20. století Walter Cannon, americký fyziolog, také studoval fyziologické změny v organizmu zvířat v těţkých situacích. Vystavoval je nadměrnému hluku, teplotě a zjistil, ţe v zátěţové situaci dochází u zvířat ke zvýšení činnosti sympatického nervového systému (sympatoadrenální systém při stresu). U psů a koček vzniká poplachová tělesná reakce ,,boj - únik“, která je fyziologickou přípravou pro svalovou činnost.
22
Walter Cannon zjistil, ţe u zvířat se stereotypně při různých druzích napadení vybavuje vţdy jedna z těchto dvou obecných forem chování. Projevy byly různě intenzivní v závislosti na intenzitě ohroţení. Hans Selye navázal na Waltra Cannona. Na začátku pracoval také se zvířaty (s krysami), uváděl je do těţkých situací a zaměřoval se na změny fyziologických funkcí, na činnost endokrinního systému (systém činnosti ţláz s vnitřní sekrecí). Bez ohledu na druh zátěţe se u zvířat objevovaly vţdy stejné fyziologické reakce. Tento stabilní nespecifický soubor odpovědí organizmu na zátěţ nazval GAS „General Adaptation Syndrom“ obecný adaptační syndrom, pomocí něhoţ se jedinec adaptuje na stresory. [Křivohlavý, č. 7 a 8 ze seznamu literatury]
Rozvíjí se ve třech fázích: fáze poplachové reakce, fáze rezistence a fáze vyčerpanosti.
23
První fáze poplachová reakce – vnitřní prostředí organismu je narušeno Organizmus reaguje šokem, srdce se rozbuší, svalové napětí se zmenší, krevní tlak poklesne. Tělo pouţije obranné mechanizmy a adaptuje se na zátěţovou situaci, krevní tlak stoupne, svaly se napnou a jedinec je schopen zátěţi čelit. Druhá fáze rezistence – adaptace na stres, zvykání si na stresující podnět Pokud je člověk vystaven dlouhodobějšímu působení stresorů, nastupuje tato fáze, která se vyznačuje tím, ţe organizmus je v napětí, v pohotovosti. Třetí fáze vyčerpanosti - organismus vyčerpal zdroje na adaptaci Tato fáze nastává ve chvíli, jestliţe získaná rezistence je nedostatečná a výsledkem můţe být celkové selhání adaptační a regulační funkce organismu. [Vodáčková, č. 13 ze seznamu literatury]
24
2 Syndrom vyhoření 2.1 Syndrom vyhoření – vymezení pojmu Syndrom vyhoření také syndrom vyhasnutí, vyhaslosti, vyprahlosti byl poprvé popsán v roce 1975 H. Freudenbergerem. Pojem „burn – out“ se pouţíval v počátcích jeho objevení v 70.- letech 20. století ve Spojených státech amerických v souvislosti s narkomany či lidmi, kteří se ocitli na samém dně fyzických a psychických schopností. Běţně se však tento termín začal pouţívat v souvislosti s jevem, který se v té době začal běţně ve Spojených státech amerických objevovat na pracovištích. Američané tento jev nazývali epidemií letargie, zoufalství, nervozity a bezmocnosti. Naopak v zemi vycházejícího slunce, v Japonsku,
se tento jev nazýval „karoši“
a známe jej jako smrt v důsledku přepracování. Z tohoto důvodu umírá v této zemi několik stovek lidí ročně. V Evropě a Americe tyto extrémy kořeny nezapustily. Metaforické označení syndromu vyhoření zprostředkovává obraz vyhasnutí vnitřního zdroje energie „ohně ţivota“. Dokud oheň hoří, je člověk v rovnováze. Hoří-li slabě, jen doutná a dostatečně nás nezahřeje. Hoří-li naopak příliš silně, vše spálí. Důsledkem obou extrémů je vyhasnutí naší aktivity, zájmu a angaţovanosti. Člověk se jiţ nepohybuje v rovnováze mezi napětím a uvolněním. Spotřebovává více energie, neţ je schopen doplnit a překračuje hranici svých fyzických a psychických moţností. Kaţdý druhý aţ třetí člověk, který je v práci vystaven neustálému kontaktu s lidmi, s nimiţ musí komunikovat a být k nim vstřícný, je ohroţen takzvaným syndromem vyhoření. Tvrdí to psychologové, kteří se touto civilizační chorobou zabývají jiţ od sedmdesátých let minulého století. V České republice se první zmínky o této nemoci objevily aţ po roce 1989. Moţná i proto je u nás stále podceňovanou hrozbou.
25
Burn – out je reakcí našeho organismu na situaci, která uvádí člověka do stresového stavu. Tato situace je přitom tak silná, ţe by se dotkla negativně kaţdého člověka, který by se do ní dostal. Je známo, ţe nejnadšenější lidé upadají do nejtěţších forem vyhoření nejčastěji. Závaţnost jejich fyzického a psychického stavu je do jisté míry ukazatelem jejich původního nadšení, kdy tito lidé svou práci povaţují více za povolání neţ zaměstnání. Je to soubor typických příznaků vznikající zejména u pracovníků všech pomáhajících profesí, důsledek nezvládnutého pracovního stresu, výsledek interakce podmínek k práci vytvořených organizací a subjektivního očekávání pracovníka. Popis syndromu vyhoření je to stav vyčerpání, citového staţení, ztráta důvěry v osobní výkonnost je to vyčerpání z kontaktu s okolím je to pocit vlastní neschopnosti, neschopnosti proţívat uspokojení a radost z práce je to stav osob, které pracují s lidmi, jako například lékaři, učitelé, psychologové, právníci, dispečeři, manaţeři, úředníci v bankách, osoby samostatně výdělečně činné, lidé v armádě či u policie a další je to stav lidí, kteří hledají smysl ţivota především v práci (workoholici, perfekcionisté, pedanti apod.) Základní charakteristikou pracovní činnosti, která můţe vést k vyhoření, není pouze práce s lidmi, ale i trvalý a nekompromisně prosazovaný poţadavek na vysoký a stálý výkon, pokládaný za standard, s malou či ţádnou důsledky v případě omylu a chyb.
26
moţností úlevy, se závaţnými
2.2 Symptomy Lidé postiţení syndromem vyhoření trpí těmito symptomy: deprese a úzkosti poruchy paměti a soustředění se poruchy spánku únava a pokles výkonu tělesné potíţe (trávící trakt, dýchací systém, kardiovaskulární systém apod.) nespokojenost, neschopnost uvolnit se tendence k návyku na psychoaktivní látky (alkohol, tabák apod.) sníţení sebedůvěry a poruchy v interpersonálních vztazích. ztráta profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí u příslušníka některé z pomáhajících profesí jenţ se projevuje pocity zklamání a hořkosti postiţený ztrácí zájem o svou práci, spokojuje se s kaţdodenním stereotypem a rutinou, nevidí důvod pro další sebevzdělávání a osobní růst, snaţí se pouze přeţít a nemít problémy
Příznaky syndromu vyhoření
Příznaky vyhoření dochází především na pracovištích, kde se daný jedinec nachází, a to zejména v pracovním prostředí, kde je nedostatek pracovního personálu. Na zbylé jedince je vyvíjen zvýšený nátlak týkající se jejich vysokého nasazení na pracovištích, kde je pracovníkům bráněno v moţnosti rozvíjet své pracovní schopnosti a dovednosti. Dále se mohou příznaky syndromu vyhoření objevit i na pracovišti, kde dochází k negativním vztahům mezi lidmi a v neposlední řadě i v důsledku samotného prostředí pracoviště.
27
Příznaky syndromu vyhoření psychické ( kognitivní, emocionální rovina) tělesné sociální vztahy
Psychické příznaky Kognitivní rovina nebo-li poznávací a rozumová ztráta nadšení, schopnosti pracovního nasazení, zodpovědnosti nechuť, lhostejnost k práci negativní postoj k sobě, k práci, k instituci, ke společnosti, k ţivotu únik do fantazie potíţe se soustředěním, zapomínání Emocionální rovina sklíčenost, pocity bezmoci, popudlivost, agresivita, nespokojenost pocit nedostatku uznání Tělesné příznaky poruchy spánku, chuti k jídlu, náchylnost k nemocím, vegetativní obtíţe (srdce, dýchání, zaţívání) rychlá unavitelnost, vyčerpanost, svalové napětí, vysoký krevní tlak Sociální vztahy ubývaní angaţovanosti, snahy pomáhat problémovým klientům omezení kontaktů s klienty a jejich příbuznými omezení kontaktů s kolegy přibývání konfliktů v oblasti soukromí nedostatečná příprava k výkonu práce
28
Syndrom vyhoření je neustále se vyvíjející proces, který prochází různými fázemi, které mohou být různě dlouhé. Je to proces, jehoţ vrcholem je vyhoření a většinou trvá mnoho měsíců aţ let.
2.3 Fáze vývoje syndromu vyhoření Syndrom vyhoření se vyvíjí v jednotlivých fázích, a to poměrně plíţivě, často mnoho let. Kaţdá z těchto fází
má své specifické znaky, díky nimţ lze objektivně posoudit
psychický stav pracovníků podnikatelských subjektů.
Fáze vývoje syndromu vyhoření Nadšení Stagnace Frustrace Apatie Celkové vyčerpání – syndrom vyhoření
Nadšení – pracovník má velkou angaţovanost pro svoji práci, často i vysoké ideály, kterých se snaţí dosáhnout i za cenu chronického pracovního přetěţování Stagnace – pracovníkovi se nedaří realizovat vytyčené ideály, mění se jejich zaměření. Poţadavky klientů, jejich příbuzných, či zaměstnavatele ho začínají obtěţovat. Frustrace
–
dosaţené
výsledky
práce
neodpovídají
původní
představě
ani vynaloţenému úsilí, pracovník se cítí nedoceněn.Vnímá klienta negativně, pracoviště pro něj představuje velké zklamání.
29
Apatie – člověk polevuje ve své pracovní aktivitě i v nadšení pro práci, soustřeďuje se pouze na rutinní profesní postupy. Mezi pracovníkem a klientem vládne nepřátelství, pracovník se vyhýbá odborným rozhovorům s kolegy a jakýmkoliv aktivitám. Celkové vyčerpání nebo-li syndrom vyhoření – dostavují se obtíţe v psychické, sociální a tělesné oblasti, které přetrvávají i po snaze o regeneraci sil. Jedná se o dosaţení stadia úplného vyčerpání, ztráty smyslu práce, odcizení se a vymizení reflexe vnitřních norem. Základní charakteristikou pracovní činnosti, která můţe vést k vyhoření není pouze práce s lidmi, ale i trvalý a často nekompromisně prosazovaný poţadavek na vysoký, stabilní výkon, který je povaţován za standard, s ţádnou či malou moţností úlevy, vysazení, odchylek a se závaţnými důsledky v případě omylů a chyb. Dle Švingalové lze konstatovat, ţe k syndromu vyhoření vedou zejména tři hlavní cesty. Ztráta ideálů, závislost na práci a neschopnost říkat „ne“. [Švingalová, č. 11 ze seznamu literatury]
Ztráta ideálů Na počátku profesionální kariéry je nadšení. Avšak ten, kdo hoří, můţe vyhořet. Mladý člověk se vrhne do své nové práce, je zvídavý, ochotný , má radost ze své práce, která má dle něj smysl. Postupně se však objevují překáţky, narůstají obtíţe, vše se nemůţe ideálně dařit. Člověk ztrácí ideály a tím se sniţuje také jeho pozitivní motivace. První negativní myšlenky potlačuje další aktivita, která způsobuje zvýšení pracovního zatíţení. Další angaţovanost ještě více vyčerpává, monotonie a apatie jsou bránou k vyhoření. Závislost na práci Další, často se vyskytující moţností je workoholismus. Jeho hlavním znakem není jen přemíra práce a pracovitosti, nýbrţ také skutečnost, ţe práce nahrazuje jiné činnosti mnohdy i rodinné, intimní, volnočasové a brání jejich vykonávání. Nutkavá potřeba práce a vyčerpání posléze vedou k vyhoření.
30
Neschopnost říkat NE Pro některé lidi je těţké odmítnout zbytečné poţadavky nebo vůbec říci ne, vyskytne-li se „dobrá příleţitost“. Je to nejen projev slabošství, ale také nedostatek odhadu vlastních časových moţností a špatná organizace práce. Díky nim se člověk natolik zaplete do svých pracovních úkolů, ţe je jimi v konečném důsledku pohlcen a následně vyhoří. Tím, ţe se člověk neumí ubránit slovu „ne“ v konečné fázi nepomůţe ani sobě, natoţ organizaci u které pracuje. Pro moderní společnosti je důleţité, aby člověk pracoval „svým“ tempem jenţ odpovídá nárokům na něj kladených a to po dlouhá léta, neţ aby v jeho práci docházelo k rapidním výkyvům jak na vzestupu, tak při pádu v krátkých časových sledech. Z hlediska časového lze odlišit akutní a chronický syndrom vyhoření. Akutní syndrom vyhoření Nastává například po nadměrné pracovní zátěţi, kdy například onemocní někdo ze spolupracovníků. Dotyčný jedinec musí pracovat nad rámec svých povinností, ve směnném provozu slouţit více směn. Jedná-li se o akutní syndrom vyhoření, pak většinou stačí, ţe se podmínky, které takto vznikly, opět po krátké době vrátí do původního stavu, nebo si dotyčný má moţnost vzít dovolenou či delší volno a odpočinout si. Poté se bude cítit a dále pracovat stejně tak, jak před touto zátěţí. Chronický syndrom vyhoření Přichází zpravidla po létech praxe, kdy práce jiţ dávno zevšedněla, kdy se po období prvotního nadšení a postupné stagnace dostaví fáze frustrace. Následuje apatie a pokud jedinec nevyhledá odbornou pomoc či nesebere všechny své síly, projeví se syndrom vyhoření. Takto postiţený člověk potřebuje intervenci, jakýkoliv krok, který pomůţe vystoupit z tohoto koloběhu, který vede ke změně a v důsledku i k záchraně emočně vyhořelého jedince. [Švingalová, č. 11 ze seznamu literatury]
31
2.4 Prevence syndromu vyhoření Moţnému syndromu vyhoření by se měl člověk vyhnout a vyvíjet alespoň nějaké úsilí v účinné obraně a to zejména : Snížit příliš vysoké nároky. Kdo na sebe klade příliš vysoké nároky, má blíţe ke stresovým situacím. Nepropadat syndromu pomocníka. Čím více budete pomáhat ostatním, tím více budou oni bezmocní, člověk by měl udrţovat v rovnováze své soucítění i emocionální přístup. Naučit se říkat „NE“. Člověk se nesmí nechat přetěţovat, neznamená to, ţe by měl přestat dělat, ale vědět, kde končí jeho hranice. Stanovit si priority. Člověk by neměl být vţdy a všude za kaţdou cenu a neplýtvat svojí energií. Sestavit dobrý plán. Člověk by si měl uvědomit, ţe den má pouze 24 hodin, natáhnout nelze, práci by si měl rozdělit stejnoměrně, větší úkoly na menší díly. Dělat přestávky.
Člověk by si měl uvědomit, ţe není robot, ţe jeho síla
a energie má své hranice při jejichţ překročení není cesty zpět. Vyjadřovat otevřeně své priority. Člověk by měl umět dávat najevo své moţné výhrady, avšak s citlivým přístupem, aby neublíţil místo sebe jiným. Hledat emocionální podporu. Člověk se nesmí bát dát najevo svojí bolest, o své problémy se podělit s někým, kdo by jim uměl naslouchat. Hledat věcnou podporu. Člověk nemůţe vyřešit všechno sám, musí se umět o práci rozdělit, musí umět přijmout i dobrou radu jiného. Vyvarovat se černého myšlení. Člověk by se měl naučit pracovat s tím co umí, co ovládá, vyuţívat svých pozitivních vlastností
a čerpat dobro i z okolí
a nenechat si honit v hlavě „černé myšlenky“. Předcházet
komunikačním
problémům. Člověk pracující v
silných
kolektivech by měl umět otevřeně říci, co od své práce očekává, jaké má cíle a potlačit zbrklá rozhodnutí a chybné závěry. 32
V kritických okamžicích zachovat rozvahu. Člověk by měl umět řádně zhodnotit danou situaci a své moţnosti. Najít pro ni nejlepší moţné řešení, ne však vţdy za kaţdou cenu. Následná konstruktivní analýza. Člověk by měl zpětně porovnat kritické situace a vyvarovat se z dřívějších chyb, vycházet z nových, alternativních rozhodnutí. Doplnit energii. Člověk by se neměl naplno ponořit jen do své práce, ale měl by se věnovat i jiným aktivitám ve svém ţivotě, jako je například oblíbený koníček, rodina, přátelé, relaxování, pobyt v přírodě apod.. Vyhledávat věcné výzvy. Člověk by se neměl bát přijímat a naslouchat dobrým radám, měl by si rozšiřovat zorné obzory a zlepšovat schopnosti zvládat stres. Využívat nabídek pomoci. Člověk by se měl snaţit změnit své chování, pokud v kritických situacích nereaguje tím správným způsobem. Zajímat se o své zdraví. Člověk si musí uvědomit, ţe není stroj, který potřebuje ke svému chodu někdy jen minimální péči, měl by své tělo i duši začít laskat například dostatkem spánku, duševní očistou, sportem, hrou, dobrou náladou, smíchem a humorem . Vzhledem k mnoha negativním dopadům syndromu vyhoření je třeba dobře zváţit své nároky a představy. Příliš vysoké nároky v kombinaci s nedostatkem času jsou ideální pastí, ze které je těţký únik. Správné zvolení priorit a rozumné zacházení s omezeným časovým fondem mohou výrazně přispět k dobrému pocitu řádně splněných cílů. S rostoucím pracovním tempem a specifickými nároky, které jsou kladeny na kaţdého z nás je nutné naučit se odmítnout úkoly přesahující naše moţnosti. Správné je i oddělení pracovní činnosti od svého soukromého ţivota, naučit se efektivně relaxovat a nebát se vyjadřovat své pocity. Podporu pro své pozitivní vnímání a jednání lze čerpat z jiţ dříve dobře odvedené práce. Je třeba se radovat ze svých dovedností a zkušeností a nenechat se pohltit negativními myšlenkami či pocity. Při pocitu tlaku, nezvládání svých povinností či jiných potíţí je třeba smířit se s faktem, ţe vše nelze řešit svépomocí a nebát se přijmout nabízenou pomoc. 33
2.5 Psychosomatika Psychosomatika jako pojem má svůj původ ve starověké řečtině a to z dvou slov „psyché“ duše a „soma“ tělo. Jejich úlohou je zkoumat vztahy mezi těmito dvěma pojmy a to hlavně z hlediska vlivu psychických funkcí a pochodů na organizmus. V současnosti je člověk stále v interakci s jinými lidmi. V této interakci kaţdý člověk reaguje jinak. Kaţdý z nás má různé postoje, zájmy, vlastnosti a schopnosti, které v rámci interakce aplikuje. Na světě se nenajdou dva lidé, kteří by měli stejné chování. Určité vlastnosti a schopnosti jsou specifické pro konkrétní osobnost. Stejně i člověk s psychosomatickým onemocněním má většinou některé vlastnosti, které předpokládají větší náchylnost k těmto onemocněním. Kaţdý člověk se bojí onemocnět, protoţe tím vţdy o něco přichází. Z biologického, respektive somatického pohledu můţe dojít k úbytku sil, coţ má za následek především to, ţe se člověk stává indisponovaný v rámci různých fyzických aktivit. Co se psychiky týká, tak se kaţdý snaţí vyvarovat psychické únavě, či vyčerpanosti, ale i negativizmu. Nemoc samozřejmě ovlivňuje i sociální prostředí člověka pro moţnost odmítnutí kontaktu s jinými lidmi, ale i pro moţnou práce neschopnost a s ní spojený nedostatek finančních prostředků. Důleţité je však i existencionální hledisko související s moţným omezením seberealizace. Důraz se klade na postoje člověka k určitým situacím. Například k situaci náhlé nezaměstnanosti můţe osoba zaujmout různý postoj, který je zjednodušeně negativní či pozitivní. Vţdy existuje více moţností jak se se situací vyrovnat. Člověk se jí můţe poddat anebo s ní bojovat. Nechat se situací ovlivnit anebo ovlivnit ji. Hodně záleţí na schopnosti člověka bojovat s překáţkami. Jak uţ bylo řečeno, ohroţeni jsou nejvíce lidé častěji podléhající depresím, pesimisté, ale i lidé, kteří mají problémy projevit svoje pocity. Při různých psychosomatických onemocněních je přítomný i pocit méněcennosti a negativní vztah k vlastní osobě.
34
2.6 Posttraumatické stresové poruchy Některé závaţné stresové situace mohou velmi negativně ovlivnit psychiku člověka a to nejen krátkodobě, ale také dlouhodobě. Mnoho cenných poznatků v tomto směru bylo získáno především po vietnamské válce. Několik let po jejím skončení začali američtí vyslouţilí vojáci trpět zvláštními potíţemi, mezi které patřila zejména nespavost, silné deprese, vysoká agresivita a častý neklid. Tento stav byl americkými psychiatry nazván jako „postvietnamský“ syndrom. Podobné obtíţe byly pozorovány jiţ před mnoha lety. V první světové válce se hovořilo o „granátovém šoku“, ve druhé světové válce o „únavě z boje“ nebo o „bombovém šoku“. Ukázalo se, ţe obdobnými potíţemi často trpí i lidé, kteří prodělali nějaký otřesný, traumatický záţitek, který se války netýkal. Reakce na zátěţ se můţe projevit opoţděně i měsíce či roky po události, která ji vyvolala. Projevuje se řadou změn ve fyzické, emoční a sociální rovině, a protoţe ani jedinec, kterého se tyto změny týkají, si je nedává do souvislosti s minulým traumatem, budí to v něm pocity zmatku a nepochopitelnosti. Tato závaţná, psychická porucha vznikající jako opoţděná, ale dlouhodobá reakce na traumatickou ţivotní událost je nazývána jako posttraumatická stresová porucha. Je mnoho situací, které mohou vést k posttraumatické stresové poruše. Mezi obvyklé patří například dopravní nehody, povodně, zemětřesení či násilné přepadení. Základními symptomy, které jsou popisovány osobami trpícími posttraumatickou stresovou poruchou, patří stavy úzkosti, deprese, poruchy spánku, nesoustředěnost, zvýšená ostraţitost, pocity viny z přeţití, potíţe s plánováním budoucnosti, neschopnost těšit se z činností a situací, které dříve člověku činily radost. Velice nepříjemné jsou opakující se a vnucující se vzpomínky na událost, opakování traumatu v úzkostných vzpomínkách a snech či pocity emocionální otupělosti a odcizení se lidem. Tyto příznaky výrazně negativně zasahují do pracovního, společenského, ale i osobního ţivota postiţených. [Švingalová, č. 11 ze seznamu literatury]
35
Posttraumatická stresová porucha se projevuje: znovuprožíváním traumatického obsahu - děsivé sny, opakující se myšlenky a obrazy v pocitech, jako by událost znovu nastala, úzkost při setkání s někým či něčím, co událost připomíná vyhýbáním se myšlenkám či pocitům spojeným s traumatem - vyhýbání se místům, odmítání určitých aktivit, otupělost, neschopnost vybavit si událost, pocity izolace od druhých, nezájem o dříve oblíbené aktivity, citová otupělost, neschopnost těšit se na budoucnost přetrvávajícím zvýšením dráždivosti - jedinec je nastraţen, proţívá psychomotorický neklid a nesoustředěnost, dostavuje se obtíţné usínání, zvýšená bdělost, hněv a podráţdění na malý podnět, přemrštěná úleková reakce na podněty připomínající trauma
Mezi hlavní způsoby léčby posttraumatické stresové poruchy patří kromě emoční podpory okolí a krizové intervence také psychoterapie. V oblasti psychoterapie je za vhodnou povaţována například kognitivně-behaviorální psychoterapie, která umoţňuje v bezpečném a tolerantním prostředí konfrontovat se plně s tím, co se stalo. Je třeba naučit postiţeného přijmout trauma jako součást své minulosti bez nároku ovlivňovat jeho současný či budoucí ţivot. Během této terapie je třeba poškozené mimo jiné naučit změnit pohled na okolní svět i na sebe sama. Účinnou pomocí je také nácvik relaxace. Efekt psychoterapie můţe být zesílen vhodnou farmakoterapií. [Vodáčková, č. 13 ze seznamu literatury]
36
2.7 Vyrovnání se se stresem Stres představuje velkou zátěţ pro organismus, který se při dlouhodobém působení stresových vlivů značně vyčerpává a přestává optimálně fungovat. Pro účinné zvládání a vyrovnání se se stresem je třeba analyzovat a řešit problém, řešit své pocity, využívat sociální oporu a redukovat fyziologické reakce vyvolané stresem. Nedojde-li ke včasnému a účinnému řešení problému, problém přetrvává a s ním i stresová reakce. Je třeba se tedy problémem zabývat, pochopit ho a vyvinout patřičné úsilí ke změně situace, ve které problém vznikl. Stresovou situaci vyvolávají nejen problémy, ale i city a emoce, které vznikají u kaţdého člověka. Emoce jsou součástí holistické reakce člověka, která aktivuje tělo. Například hněv aktivuje osoby chápající hrozbu jako přípravu k boji. Jinou reakcí na hrozbu je strach. Ten pomáhá aktivovat osoby k útěku. Není moţné si vybírat své reakce na pocity, ale lze tyto reakce usměrnit. Je důleţité řešit nejen problémové situace, ale také vzniklé pocity. Kaţdý by se měl naučit vyjadřovat své pocity způsobem, který neškodí ostatním a jeho samotného současně vychovává. K tomu napomáhá asertivita a tělesná aktivita. Při zvládání asertivního chování a jednání dokáţe jedinec vyjádřit své pocity způsobem, který respektuje nejen jeho samotného, ale i ostatní. Tělesná aktivita je společensky přijatelným způsobem rozptýlení aktivity těla. Společenská opora sniţuje negativní dopady stresu a pomáhá lidem lépe se vyrovnat s vysoce stresovými situacemi. Faktem je, ţe lidé méně nemocní, ţijící déle a těšící se dobrému duševnímu zdraví mají obvykle silnou společenskou oporu. Je prokázáno, ţe u lidí s nejvyšším stupněm opory se výskyt chorob zvyšuje pouze slabě, zatímco u těch, jejichţ společenská opora je velmi malá je počet onemocnění významně vyšší. Stres také spouští fyziologickou stresovou reakci, která můţe vymizet tím, ţe dojde buď k vybytí nadbytečného vzrušení tělesným cvičením, pouţití relaxačních technik, biologickou zpětnou vazbou a nebo s pomocí humoru. 37
Vlivem stresu dochází k biochemickým a svalovým změnám a k nahromadění energie, kterou je třeba vyčerpat. Teprve pak dojde k uvolnění a odeznění reakce. Zdravou cestou je tělesné cvičení, které podporuje pohodu, zvyšuje rezistenci těla ke stresu, zvyšuje respirační odolnost a příjem kyslíku, stimuluje imunitní systém, sniţuje celkové procento tuků v těle a je také přirozeným potlačovatelem hladu. Relaxace je dalším ze způsobů jak se stresem bojovat. Existují různé metody, jejichţ podstatou
je fyzická a psychická relaxace (uvolnění) prostřednictvím sugesce
a imaginace. Mezi nejuţívanější techniky patří autogenní trénink. Pravidelným uplatňováním relaxačních technik lze stresu předcházet a udrţovat organismus v rovnováze mezi napětím a uvolněním. Při relaxaci klesá srdeční tep a krevní tlak, krevní tok se koncentruje do vnitřních orgánů, dýchání je pomalejší a hlubší. Celé tělo odpočívá, revitalizuje se a nabíjí se energií. Mizí napětí a připravenost bojovat či utíkat je nahrazena pocitem klidu a pohody. Na relaxaci úzce navazují lekce biologické zpětné vazby, které jsou obvykle doprovázeny autogenním tréninkem. Jde o opakované sdělování relaxujícímu, který tiše opakuje to, co slyší. Pouţívá se pomalý monotónní hlas. Důleţité je hluboké dýchání a pohodlná poloha relaxujícího. Účinky antistresových programů podporuje klidné, příjemné, bezkonfliktní sociální zázemí jedince, kladný přístup k ţivotu a jeho ţivotní perspektivy. Příjemnou moţností jak mobilizovat organismus nestresovým způsobem je humor. Ten vyvolává smích a se smíchem se z psychologického hlediska stává problém menším. Úsměv nic nestojí a přeci udělá mnoho. Obohacuje ty, kterým patří a přitom neubírá těm, kteří jej dávají. [Mastiliaková, č. 9 ze seznamu literatury]
38
3 Dotazník
K získání dat byla vyuţita metoda dotazování formou dotazníku. Výhodou této metody je moţnost rychlého získání dat od velkého počtu dotázaných. Dotazník jsem zadával respondentům osobně v únoru roku 2009. To mi umoţnilo dotazovaným vysvětlit smysl šetření, poskytnout informace týkající se zaručení anonymity a vyplňování dotazníku. Byl jsem si vědom moţného kladného nebo záporného vlivu mé osobní přítomnosti při vyplňování otázek. Dotazník obsahoval 24 poloţek, v úvodní části byly zjišťovány údaje o pohlaví, věku, vzdělání a pracovním zařazení dotazovaných. Odpovědi ano nebo ne byly zaznamenávány respondenty přímo do formulářů dotazníku zakříţkováním či zatrţením. Obsah dotazníku byl rozdělen do tří podskupin: 1. Začátek profesní kariéry - nástup do zaměstnání 2. Vaše nynější pocity 3. Prevence syndromu vyhoření
Do první podskupiny bylo zařazeno 6 , do druhé 12 a do poslední 6 otázek. Výzkum byl proveden u zaměstnanců podnikatelských subjektů v Jablonci nad Nisou. Dotazník vyplnilo celkem 30 (100 %) respondentů se středoškolským vzděláním, z toho 15 (50 %) ţen a 15 (50 %) muţů. Dále ho vyplnilo celkem 10 (100 %) respondentů s vysokoškolským vzděláním, z toho 5 (50 %) ţen a 5 (50 %) muţů. Všichni respondenti byli ve věku 27 - 50 let.
39
Dotazník Dobrý den, jmenuji se Jan Bajgar a jsem studentem 3. ročníku Bankovního institutu vysoké školy v Jablonci nad Nisou, obor bankovní management.Touto cestou Vás prosím o vyplnění anonymního dotazníku. Dotazník je součástí mé bakalářské práce, která je zaměřena na problematiku stresu v činnosti pracovníků podnikatelských subjektů a bude vyuţit pouze k tomuto účelu, po zpracování výsledků budou dotazníky znehodnoceny. Poloţky dotazníku zodpovíte zakříţkováním jedné z nabídnutých odpovědí, která je nejblíţe Vašemu názoru. Děkuji Vám za Váš čas a za vyplnění dotazníku.
Pohlaví:
□
Muţ
□
Ţena
Věk:……………
Dosaţené vzdělání:…………………..
Délka zaměstnání:………………………………..
Funkce v zaměstnání:…………………………….
40
Začátek profesní kariéry - nástup do zaměstnání
1. Byl(a) jsem plná energie a nadšení, práce mě bavila. Chtěl(a) a snaţil(a) jsem se být výborným pracovníkem.
□
Ano
□
Ne
2. Pracoval(a) jste často nad rámec svých povinností, protoţe jste chtěl(a) pro klienty udělat maximum?
□
Ano
□
Ne
3. Cítil(a) jsem se dobře ve svém novém pracovním kolektivu.
□
Ano
□
Ne
4. Cítil(a) jsem uspokojení ze své nové pracovní činnosti.
□
Ano
□
Ne
5. Do práce jsem chodil(a) kvůli výplatě. Bylo mi jedno, kde pracuji.
□
Ano
□
Ne
6. Dokázal(a) jsem si představit, ţe bych mohl(a) pracovat v jiném oboru neţ jsem pracoval(a)?
□
Ano
□
Ne
41
Vaše nynější pocity 1. Cítíte se často ze zaměstnání vyčerpán(a)?
□
Ano
□
Ne
2. Zevšedněla Vám práce?
□
Ano
□
Ne
3. Máte pocit, ţe pracujete stále více, ale s menším potěšením?
□
Ano
□
Ne
4. Myslíte, ţe by většina lidí Vaši práci konala lépe neţ Vy?
□
Ano
□
Ne
5. Býváte podráţděn(a) z věcí, které Vám dříve nevadily?
□
Ano
□
Ne
6. Myslíte, ţe další odborné vzdělávání a získávání nových informací ve Vaší profesi je zbytečné?
□
Ano
□
Ne
42
7. Trpíte častěji neţ dříve pocity smutku, beznaděje, depresivní náladou?
□
Ano
□
Ne
8. Domníváte se, ţe je Vaše práce dostatečně ohodnocena?
□
Ano
□
Ne
9. Cítíte, ţe Váš zájem o klienty je nyní daleko niţší neţ dříve?
□
Ano
□
Ne
10. Máte problémy se spánkem?
□
Ano
□
Ne
11. Začali jste kouřit či kouříte více neţ dříve?
□
Ano
□
Ne
12. Pijete více alkoholu neţ dříve?
□
Ano
□
Ne
43
Prevence syndromu vyhoření 1. Věnujete se pravidelně nějaké oddychové aktivitě?
□
Ano
□
Ne
2. Zajímáte se a pečujete o své zdraví?
□
Ano
□
Ne
3. Máte ve svém okolí někoho, s kým hovoříte o Vašich pracovních i osobních problémech (starostech)?
□
Ano
□
Ne
4. Jste spokojeni v kolektivu spolupracovníků?
□
Ano
□
Ne
5. Myslíte na pracovní starosti i doma?
□
Ano
□
Ne
6. Bojíte se změn ve Vašem ţivotě?
□
Ano
□
Ne
44
4 Výsledky průzkumu a jejich analýza
Důleţitou součástí této práce, hrající významnou roli pro objektivní posouzení míry stresu a jeho dopadů na pracovní výkon, ale i na jiné oblasti v ţivotech pracujících, je dotazník. Prostřednictvím odpovědí čtyřiceti zaměstnanců jabloneckých soukromých subjektů na specificky formulované otázky jsem se snaţil o nalézání shod a rozdílů v reakcích na konkrétní zátěţové situace mezi muţi a ţenami. Zajímalo mě téţ, hraje-li dosaţené vzdělání nějakou roli v míře, kterou stres ovlivňuje pocity a jednání dotázaných. Z odpovědí na první část dotazníku „Začátek profesní kariéry“ bylo zřejmé, ţe zatímco na začátku své profesní kariéry byla většina dotázaných bez ohledu na pohlaví a dosaţené vzdělání plna odhodlání a chuti do práce, tak po uplynutí několika odpracovaných let lze zaznamenat podstatný rozdíl v odpovědích muţů a ţen coţ je zřejmé z odpovědí na otázky druhé části dotazníku nazvané „Vaše nynější pocity“. Téměř polovina dotázaných středoškolsky vzdělaných ţen začíná pociťovat určité zevšednění a začíná se vytrácet jejich původní nadšení a radost z práce . Na druhou stranu u dotázaných středoškolsky vzdělaných muţů je situace zcela jiná. Velká většina z nich je se svou prací i nadále spokojena. Menší rozdíl v odpovědích týkajících se spokojenosti se svou pracovní náplní a kladných pocitů z dosaţených výsledků jsem zaznamenal mezi vysokoškolsky vzdělanými muţi a ţenami. Na otázku číslo čtyři druhé části dotazníku „Myslíte, ţe by většina lidí Vaši práci konala lépe neţ Vy?“ dali všichni dotázaní najevo přesvědčení, ţe svou práci zvládají velice dobře, tedy tak, ţe by většina lidí na jejich místě a v jejich současné pozici nemohla dosahovat lepších výsledků. Dále téměř všichni byli přesvědčeni o významu dalšího vzdělávání. V otázce číslo sedm, tj. zda dotázaní častěji proţívají pocity smutku, beznaděje či depresivní nálady, bylo z odpovědí muţů zřejmé, ţe u nich v této oblasti nedošlo k výrazným změnám. Jinak tomu bylo u ţen středoškolsky i vysokoškolsky vzdělaných, které více neţ z poloviny pociťovaly nárůst těchto stavů a pocitů. 45
Co se týká míry podráţdění z věcí či činností, které dříve toto podráţdění nezpůsobovaly jsou zde markantní rozdíly. U muţů středoškoláků je zde nárůst o jednu třetinu zatímco u muţů s vysokoškolským vzděláním ke změně nedošlo. Téměř devadesát procent ţen se středoškolským vzděláním připouští nárůst rozladěnosti a podráţdění. U ţen s vysokoškolským vzděláním jde pouze o šedesát procent. Spánek je jednou ze základních fyziologických potřeb člověka a jeho nedostatek se můţe negativně projevit ve všech oblastech lidského ţivota. Na otázku týkající se problémů se spánkem odpovědělo osmdesát procent dotázaných ţen, a to jak středoškolsky tak i vysokoškolsky vzdělaných kladně. To znamená, ţe potvrdily určité potíţe týkající se spánku. U muţů bylo procento těch, kteří mají určité problémy v této oblasti, podstatně niţší. Ze skupiny vysokoškolsky vzdělaných muţů nepociťoval potíţe se spánkem nikdo a u muţů středoškoláků to byla přibliţně čtvrtina dotázaných.Velmi malé procento dotázaných uvedlo, ţe začali ve větší míře poţívat alkoholické nápoje nebo kouřit. Ve třetí části dotazníku jsem zaznamenal velkou odlišnost v přístup ke svému zdraví u muţů a ţen se středoškolským vzděláním. Zatímco z dotázaných ţen jich devadesát tři procent uvedlo, ţe pečuje o své zdraví, u muţů toto potvrdilo pouhých padesát tři procent. Z odpovědí vysokoškolsky vzdělaných muţů i ţen je zřejmé, ţe nikdo z nich nemá pocit, ţe by zanedbával péči o svůj zdravotní stav. Při srovnávání obav z moţných změn v ţivotě byly odpovědi středoškolsky vzdělaných muţů a ţen téměř shodné. V odpovědích zaměstnanců vysokoškoláků se o budoucnost bojí šedesát procent dotázaných ţen. Na rozdíl od muţů, kde z budoucího vývoje neprojevil obavy nikdo. Při hodnocení odpovědí z dotazníku jsem si byl vědom, ţe je třeba brát v úvahu skutečnost, ţe získané výsledky jsou obrazem pouze velmi malé skupiny pracovníků podnikatelských subjektů a tudíţ závěry, ke kterým jsem dospěl nelze brát za jednoznačné a zcela objektivní. Přesto si myslím, ţe jsem ze získaných odpovědí dospěl k určité obecné představě o vlivu stresu a jeho rozdílných dopadech na muţe a ţeny.
46
Všeobecně se má za to, ţe tělesné i citové vybavení, kterým disponuje ţena, jí umoţňuje lépe zvládat stres. Ţena je nepochybně fyzicky i psychicky odolnější. Ovšem i její schopnosti mají své hranice. Příroda vybavila ţeny vyšší odolností neţ muţe. To je dáno zřejmě tím, ţe ţeny musí ve svém ţivotě zvládnout některé vysoce stresující situace a události. Jeden z významných rozdílů mezi pohlavími, pomineme-li zjevnou fyzickou odlišnost, se projevuje právě v tom, jak se vyrovnávají se stresem. Muţi se soustředí a stáhnou, kdeţto ţeny jsou stále vzrušenější a citově zaujatější. V těchto situacích se potřeby obou pohlaví liší. Muţ potřebuje k tomu, aby se cítil dobře něco docela jiného neţ ţena. Muţi se cítí dobře, kdyţ se problémy řeší, zatímco ţena, kdyţ se o nich hovoří. V průběhu vývoje se muţská a ţenská těla, mozky a hormony specializovaly, aby co nejlépe vyhovovaly jejich rozdílným úlohám a činnostem. Všeobecně můţeme říci, ţe muţovo proţívání je uzpůsobeno tak, aby se se silnými city vyrovnával tichým řešením problémů. Naproti tomu se ţeny naučily vypořádávat se se svými pocity především hovorem a podílením se o ně s ostatními. Mnoţství aktuálních vědeckých studií prokazuje řadu rozdílů mezi muţským a ţenským mozkem, mezi způsoby jejich uţívání. Můţeme konstatovat, ţe ţeny mají sklon uţívat obou polovin mozku současně, zatímco muţi uţívají střídavě jedné nebo druhé. Z toho vyplývá, ţe muţ má sklon uţívat buď jazykových dovedností levé mozkové hemisféry nebo schopnosti řešit problémy, soustředěné v pravé části mozku, kdeţto ţena uţívá obou zároveň. Studie ukázaly, ţe ţeny mají vyvinutější spojovací tkáň mezi oběma mozkovými hemisférami, coţ by mohlo vysvětlovat jejich schopnost uţívat obou mozků zároveň. Je zajímavé, ţe muţi s vyvinutější spojovací tkání mají přesto tendenci uţívat v danou chvíli jen jedné hemisféry. Ţenský mozek je uspořádán způsobem, který ţeně umoţňuje účinné sdělování vlastních pocitů. Vývoj dívčího mozku směřuje ke komunikačním schopnostem, zatímco chlapci mají sklon rozvíjet své prostorové dovednosti. Rozvoj prostorových dovedností je pro chlapce nedílnou součástí řešení problémů.
47
Ţena je s velkou pravděpodobností rychleji schopna vyjadřovat své pocity a muţ bude nejspíš rychleji jednat, aby situaci vyřešil. Pro ţeny je typické, ţe chtějí nejprve daný problém hlouběji prozkoumat a to tím, ţe o něm hovoří. To se však neslučuje s muţským jednáním. Muţ musí zpravidla o pocitech nejprve uvaţovat, neţ o nich dokáţe mluvit. Ţena můţe cítit, mluvit a myslet současně, své myšlenky a pocity nejúčinněji uspořádává mluvením na rozdíl od muţe, který je v tichosti nosí v sobě. Je-li muţ špatně naladěn či ve stresu, nikdy se nebaví o tom, co ho trápí. Muţ většinou zachovává klid a přemýšlí, aby dospěl k nějakému řešení. Obvykle se chytne toho nejzávaţnějšího a nejaktuálnějšího problému, ostatní méně významné problémy zanikají v pozadí. V takových situacích je muţ uzavřený, zapomětlivý a málokdy reaguje na své okolí. Kdyţ příhodné řešení objeví, cítí se mnohem lépe a opouští samotu. V opačném případě se zabývá něčím, co mu pomůţe na daný problém zapomenout. Vyhledávají rozptýlení, aby se zbavili kaţdodenního tlaku. S intenzitou stresu roste náročnost vykonávaných aktivit, které muţům napomáhají se odreagovat. Zatímco ţena, která je ve stresu a chce se ho zbavit, vyhledá někoho, komu důvěřuje a dopodrobna se s ním o denní strasti podělí. Ţeny se cítí mnohem lépe, kdyţ se scházejí a otevřeně o svých problémech hovoří. Povaţují svěřování se se svými problémy za projev důvěry, ne za obtěţování. Ţena má na rozdíl od muţe sklon nechat na sebe působit všechny problémy najednou. Při sdílení problému zkoumá své pocity a zjišťuje, co je vlastně příčinou jejího znepokojení a kdyţ cítí, ţe jí někdo naslouchá, její stres zmizí. V případě, ţe nenachází porozumění, začnou jí na mysl přicházet další a další problémy. Ať uţ však ţeny hovoří o svých nebo cizích problémech, vţdy jde o jejich typickou reakci na stres. Z výše uvedených odlišností muţského a ţenského uzpůsobení mozku, je zcela nepochybné, ţe vyrovnání se stresem u obou pohlaví je odlišné a ţe je velmi důleţité pochopit v čem se od sebe navzájem liší a na základě toho se snaţit najít zdravou úroveň zátěţe pro kaţdého z nich.
48
Zhodnocení a závěr
Moje zaměstnání je úzce spojeno s komunikací s lidmi. Na základě svých osobních zkušeností z této oblasti vím, ţe výsledky mé práce jsou do značné míry ovlivněny tím, jak dokáţi analyzovat jednotlivé zákazníky. Správné poznání a pochopení různých charakterových ale i emočních projevů a k tomu „na míru“ ušitý způsob jednání s nimi je základním stavebním kamenem pro budování systému motivace. Má-li být můj zákazník spokojený je třeba ho vhodně motivovat a zavést ho správným způsobem na cestu aktivní účasti, která je nutným předpokladem pro náš společný, kvalitní výsledek. Pravdou ovšem zůstává, ţe i ti nejšikovnější a nejaktivnější se všemi předpoklady pro „dobrý výsledek“ často nedokáţí pod přemírou stresu způsobeného okolním světem tyto své přednosti naplno vyuţít. Důsledkem toho dochází ke zkreslení výsledků naší společné práce a nezřídka také k nepřiměřeným reakcím jednotlivců, kteří se nedokáţí vyrovnat s neúspěchem. Zpravidla pak hledají viníky své prohry. Málokdo je ochotný zamyslet se a objektivně posoudit celou situaci. Většina mých klientů hledá nějakého „hmotného“ viníka a to v někom jiném neţ v nich samotných. Důvod? Nedokáţí přijmout nepříznivá fakta a hodnocení, které jim nelichotí. Je to vlastně jakýsi únik před sebou samým. O stresu jsem samozřejmě věděl dávno před tím neţ jsem se jím začal hlouběji, prostřednictví této práce, zabývat. Díky podrobnějšímu seznámení se se stresem jsem však nabyl mnoho nových a uţitečných informací. Jeden ze základních poznatků je pro mě fakt, ţe vnímání stresu, jeho proţívání i způsoby vyrovnávání se s ním se v mnohém liší u muţů a u ţen. Je to do značné míry dáno jiným tělesným, ale i citovým vybavením ţen. Dalo by se říci, ţe ţeny jsou vůči stresové zátěţi výrazně odolnější neţ muţi. V ţádném případě to ale neznamená, ţe ţeny jsou méně často pod vlivem stresu. Z výsledků mého dotazníku naopak v některých bodech vyšlo najevo, ţe ţeny vnímají většinu situací citlivěji neţ muţi a tudíţ musí stresu čelit dokonce častěji. Otázkou tedy není ani tolik to, jak často čelíme stresu, ale spíše jakými způsoby se sním vyrovnat? Jak rozeznat „škodlivý“ stres od „prospěšného“? Ţivot bez určitého napětí by byl prázdný a pro kvalitní ţivot je optimální úroveň stresu dokonce prospěšná.
49
Kaţdý by se ale měl naučit sledovat varovné signály svého těla a seznámit se s moţnými alternativami zvládání stresu. Vzhledem k výše uvedeným rozdílům mezi muţi a ţenami ale i vzhledem k faktu, ţe kaţdý člověk vnímá okolní podněty jinak nelze doporučit obecný postup jak bojovat proti škodlivému stresu. Je však jisté, ţe určitá doporučení budou účinná pro většinu lidí, kteří jsou často pod tlakem. Patří mezi ně zejména vhodné rozvrţení svých povinností a stanovení priorit. Dále pak rovnováha mezi pracovními povinnosti a odpočinkem. Neméně důleţitý je kladný a optimistický přístup ke svým úkolům, problémům a ţivotním výzvám. Také dobrý pracovní kolektiv a dostatečně silné sociální zázemí jsou účinnými prostředky pro úspěšné zvládání stresu. Za cíl své práce jsem si stanovil vyjádřit vliv stresu na pracovníky podnikatelských subjektů a téţ analyzovat nejčastější stresory, které tento stres vyvolávají. Jako významný negativní dopad stresu u skupiny mnou dotázaných zaměstnanců bych označil slábnoucí chuť do práce a pocity frustrace spojené s poměrem vynaloţeného úsilí a dosahovanými výsledky u části z nich. Povaţuji toto zjištění za zcela zásadní, jelikoţ upadající pracovní angaţovanost jde ruku v ruce se zhoršujícími se pracovními výsledky. Pocity zklamání z vykonávané práce jsou zase jedním z oslabujících činitelů, které mohou mít spolu s nezdravým ţivotním stylem odpovědnost za vyšší nemocnost a tím pádem sníţení pracovní schopnosti jednotlivců. Mezi významné stresory bych zařadil rostoucí poţadavky nadřízených, které často není moţné zvládat v průběhu běţné pracovní doby. Následuje zkracování času, který by měl slouţit k odpočinku, zábavě a seberealizaci v jiných oblastech. Některé činnosti a to i ty vyţadující vyšší pozornost a soustředění se po určité době stávají rutinou. Stejně tak jako příliš vysoké poţadavky mohou být i příliš malé poţadavky či rutinní situace důvodem ke vzniku stresových situací. Jsem přesvědčen, ţe jedním z podstatných nedostatků velké části dnešních moderních podnikatelských subjektů je absence či malá míra komunikace v oblasti vnímání a proţívání mezi zaměstnanci a vedením. Jedná se při tom o velmi významnou, ale současně i o velmi citlivou oblast, kdy dlouhodobé ignorování či neregistrování určitých varovných signálů můţe vést k narušení pracovní morálky, pracovního kolektivu a pracovních výsledků.
50
Stres nás obklopuje po celý ţivot a je odpovědný za mnohá selhání, ale i za mnohé úspěchy. Není moţné se ho zcela zbavit, ale je moţné naučit se ho rozeznávat, krotit a správně vyuţívat. Jedině tak se nestaneme otroky svého stresu.
51
Seznam použité literatury: 1. BOENISCH, Ed; HANEYOVÁ, Michele, Stres. Přehledné testy a návody, jak zvládat stres. Books s.r.o., Brno, 1998. Překlad Sládek Jan. ISBN 80-7242-015-1 2. CLEGG, Brian. Stress management. CP Books, a.s., Brno, 2005. Překlad Kalová Jana. ISBN 80-251-0617-9 3. COMBY, Bruno. Stres pod kontrolou. X – Egem, Nova s.r.o., Praha, 1997. Překlad Paukertová Ivana. ISBN 80-7199-024-8 4. CUNGI, Charly. Jak zvládnout stres. Metody a praktická cvičení. 1. vydání. Praha, Portál 2001. ISBN 80-7178-465-6 5. MELGOSA, Julián, Zvládni svůj stres. Advent – Orion s.r.o., Praha, 1997. Překlad Hlouch Milan. ISBN 80-7172-240-5 6. RENAUDOVÁ, Jacqueline. Stres. Práce s.r.o., Praha, 1993. Překlad Kalfiřt Oldřich. ISBN 80-208-0297-5 7. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. 2. vydání, Praha, Portál 2003. ISBN 80-7178-774-4. 8. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. Grada Publishing, Praha, Portál 1998. ISBN 80-7169-551-3. 9. MASTILIAKOVÁ, Dagmar. Holistické přístupy v péči o zdraví. Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví. Brno, 1999. ISBN 80-7013-277-9 10. MAYEROVÁ, Marie. Stres, motivace a výkonnost. Grada Publishing, spol. s r.o., Praha, 1997. ISBN 80-7169-425-8
52
11. ŠVINGALOVÁ, Dana. Stres a vyhoření u profesionálů pracujících s lidmi. Technická univerzita v Liberci, 2006. ISBN 80-7372-105-8. 12. VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. Variabilita a patologie lidské psychiky. Praha, Portál 1999. ISBN 80-7178-214-9. 13. VODÁČKOVÁ, Daniela a kol. Krizová intervence. Krize v životě člověka. Formy krizové pomoci a služeb. Praha, Portál 2002. ISBN 80-7178-696-9.
53
Seznam příloh: 1. Vyhodnocení odpovědí ţen středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaných na tři části dotazníku. 2. Vyhodnocení odpovědí muţů středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaných na tři části dotazníku. 3. Procentuální porovnání odpovědí muţů a ţen se středoškolským vzděláním na první část dotazníku „Začátek profesní kariéry“. 4. Procentuální porovnání odpovědí muţů a ţen s vysokoškolským vzděláním na první část dotazníku „Začátek profesní kariéry“. 5. Procentuální porovnání odpovědí muţů a ţen se středoškolským vzděláním na druhou část dotazníku „Vaše nynější pocity“. 6. Procentuální porovnání odpovědí muţů a ţen s vysokoškolským vzděláním na druhou část dotazníku „Vaše nynější pocity“. 7. Procentuální porovnání odpovědí muţů a ţen se středoškolským vzděláním na třetí část dotazníku „Prevence syndromu vyhoření“. 8. Procentuální porovnání odpovědí muţů a ţen s vysokoškolským vzděláním na třetí část dotazníku „Prevence syndromu vyhoření“.
54