Bankovní institut vysoká škola Praha. Obchodní firma. Bakalářská práce

Bankovní institut vysoká škola Praha

Obchodní firma Bakalářská práce

Josef Záhořík

Duben 2015

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Obchodní firma Bakalářská práce

Autor:

Josef Záhořík Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Michal Mědílek

Duben, 2015

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu jsem uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Ústí nad Labem dne 27. 01. 2015

Josef Záhořík

5

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu práce panu JUDr. Michalu Mědílkovi za projevenou pomoc a podporu při přípravě této práce a za možnost konzultace.

6

Anotace Tématem této bakalářské práce je seznámení s výrazem Obchodní firma. Zprvu se věnuji obecně pojmu firma a povaze veřejných věstníků. První část práce obecně podává právní vymezení vzniku obchodní firmy, chápání firmy, struktuře a tvorbě obchodní firmy. Následující část práce popisuje změny obchodní firmy, zánik obchodní firmy a právní ochranu obchodní firmy dle občanského zákoníku, zákon č. 89/2012 Sb.

Klíčová slova: firma, obchodní firma, podnikatel, obchodní rejstřík, firemní právo.

Summary The topic of this Bachelor’s degree work is familiarisation with the meaning of a “company”. First I focus on the general concept of a company name and the nature of public bulletins. The first part of the work generally presents a legal definition of the establishment of a company, the understanding of a company and the structure and creation of a company. The part that follows describes changes to a company, the expiration of a company and legal protection of a company name pursuant to Act No. 89/2012 Coll., the Civil Code

Key words: company, company name, entrepreneur, Commercial Register, corporate law

7

Obsah ÚVOD .............................................................................................................................................. 10 1. Historický exkurs ......................................................................................................................... 11 1.1. Římské právo ............................................................................................................................ 11 1.2. Středověká úprava ..................................................................................................................... 12 1.3. Právní úprava v českých zemích ............................................................................................... 12 1.4 Firma .......................................................................................................................................... 14 2. Základní pojmy ............................................................................................................................ 15 2.1. Obchodní firma ......................................................................................................................... 15 2.2. Firemní právo ............................................................................................................................ 19 2.3. Podnikatel .................................................................................................................................. 19 2.4. Obchodní rejstřík ....................................................................................................................... 21 3. Vznik obchodní firmy .................................................................................................................. 31 4. Struktura a tvorba obchodní firmy ............................................................................................... 33 4.1. Firemní kmen ............................................................................................................................ 33 4.2. Firemní dodatek ........................................................................................................................ 33 5. Zásady obchodní firmy................................................................................................................. 35 5.1. Zásady práva firemního ............................................................................................................. 35 5.2. Zásada firemní povinnosti ......................................................................................................... 35 5.3. Zásada nezaměnitelnosti ........................................................................................................... 36 5.4. Zásada pravdivosti..................................................................................................................... 38 5.5. Zásada jasnosti .......................................................................................................................... 39 5.6. Zásada jednotnosti ..................................................................................................................... 40 5.7. Zásada publicity ........................................................................................................................ 41 5.8. Zásada firemní volnosti nebo přísnosti ..................................................................................... 41 5.9. Zásada legality a veřejného zájmu ............................................................................................ 41 6. Změna obchodní firmy ................................................................................................................. 42 7. Zánik vlastnictví k obchodní firmě .............................................................................................. 44 8. Používání tzv. „staré firmy“ ......................................................................................................... 45 8.1. Pojem „stará firma“ ................................................................................................................... 45 8.2. Užívání „staré firmy“ ................................................................................................................ 46 8.3. Zákaz klamavosti a zaměnitelnosti............................................................................................ 47 8.4. Nástupnický dodatek ................................................................................................................. 48 9. Právní ochrana obchodní firmy podle občanského zákoníku ....................................................... 49

8

10. Závěr .......................................................................................................................................... 51 10.1. Evropská unie a firemní právo ................................................................................................ 51 10. 2. Vlastní závěr.......................................................................................................................... 53

Použité zkratky: ZVR - zákon č. 304/2013 Sb. zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob NOZ - Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ZOK - Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) OZ - Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ObchZ.- Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník Původní úprava - právní úprava účinná do 31.12.2013, tedy především OZ a ObchZ Stávající úprava - právní úprava účinná od 1.1.2014, tedy především NOZ a ZOK

9

ÚVOD Tématem mé bakalářské práce je obchodní firma a cílem práce je objasnění problematiky obchodních společností, vazba na nový občanský zákoník a charakteristika společností. Zvolené téma jsem si jistě vybral z důvodu pragmatického, daná problematika je důležitá a zajímavá, je třeba do ni proniknout, ale musím přiznat, že určitou roli hrály i vzpomínky až z doby dětství na tajemné slovo „firma“. Pojem obchodní firma považuji vzhledem k jeho funkcím za velmi významný, proto mne zaráží neustálé zaměňování obchodní firmy se subjekty, tj. podnikateli nejen u laické, ale i u odborné veřejnosti – pravidelně je totiž pojem obchodní firma nesprávně používán jako synonymum pro obchodní společnost. Chtěl jsem zmínit chápání firmy, že to není společnost, nýbrž název, pod kterým je osoba zapsána do obchodního rejstříku. Pravdou ovšem je, že ono „firma“ mělo od nepaměti vazbu na sdružování (zprvu faktické sdružování) lidí za účelem podnikání, které dalo vznik právnickým osobám. Lidem bylo vždy známo, že dosažení ekonomických (ale i jiných) cílů bývá snazší a efektivnější ve spolupráci s ostatními lidmi než individuální snahou, proto také krátký historický exkurs je zejména o „společnostech“ vzniklých za účelem podnikání. Onomu historickému exkursu se nelze vyhnout, bylo by to jen na újmu hlubšího pochopení obchodní firmy a firemního práva. i když přesný původ firmy se není doposud jednoznačně objasněn, možno jen konstatovat, že firma nejspíš vznikla v Itálii. Vzhledem ke stanovení cílů bakalářské práce se však zaměřuji více na obchodní společnosti oproti ostatním podnikatelům. Ještě jeden postřeh na úvod. Aniž bych chtěl předbíhat a rozvádět v úvodu formy obchodních společností a přesto, že si uvědomuji, že v současné praxi jsou upřednostňovány kapitálové obchodních společností – zejména společnosti s ručením omezeným, které jsou mezi ně zahrnovány, musím uvést již nyní, že pro mě bylo velmi překvapivé, jak je v odborné literatuře omezeně rozpracován institut veřejné obchodní společnosti a jak chudý je seznam novodobé literatury k tomuto tématu, včetně rozpracování problematiky v odborných komentářích, zejména se pak zájem odborné veřejnosti téměř vůbec nesoustředil na poměrně složité, avšak právně nejzajímavější (např. téma důsledků smrti společníka ve společnosti), a to přesto, že tento právní institut s poměrně dlouhou historickou tradicí, má nepochybně své výhody ve srovnání s nejvyužívanějšími právními formami obchodních společností – a to zejména osobní účast společníků na společnosti, minimální finanční nároky při založení společnosti, poměrně jednoduchá a velmi přehledná organizační struktura a pro věřitele pak neomezené solidární ručení společníků. Forma veřejné obchodní společnosti je poměrně často volena těmi, kteří vykonávají tzv. svobodná povolání – tzn. mimo jiné i ze strany advokátů.

10

U obchodních korporací, které vznikly před účinností zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních společnostech a družstev (dále jen o obchodních korporacích (1. 1. 2014), jsou obsahem společenských smluv i stávající ustanovení obchodního zákoníku, která upravují práva a povinnosti společníků, pokud nejsou v rozporu s kogentními ustanoveními zákona o obchodních korporacích anebo, pokud nedošlo k podřízení se zákonu o obchodních korporacích jako celku. Proto bude věnována větší pozornost i úpravě provedené obchodním zákoníkem (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

1. Historický exkurs

1.1. Římské právo V oblasti právní došlo ke sdružování osob ke společné činnosti již v římském právu, a to prostřednictvím institutu societas iuris civilis. (Tento institut přetrvával společenství statků v § 1175 an obecného zákoníku občanského, následně v české právní úpravě v podobě sdružení smlouvy o sdružení. Dle § 829 an. zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, „se několik osob může sdružit, aby se společně přičinily o dosažení společného účelu.“1 V současné úpravě je zakotveno v § 2716 an jako společnost. Tato sdružení - společnosti jsou přímým pokračovatelem římskoprávních societ. Takovéto sdružení osob přetrvalo rovněž i v anglosaském právním systému common law v podobě instituce zvané partnership. Societas iuris civilis byla vytvořena přímo za účelem rozvoje obchodu a podnikání či jiné výdělečné činnosti. Mezi její hlavní pojmové znaky patří existence dovoleného účelu vzniku, přínos společníků (ať už ve formě majetkových vkladů nebo osobního vkladu např. v podobě osobních výkonů v rámci společnosti) a dále trvající souhlas společníků s existencí společnosti (animus societatis). V rámci societ lze kategorizovat více druhů, přičemž veřejné obchodní společnosti se nejvíce blíží societas questus, již lze považovat za předchůdkyni tzv. societas negotii, kterou lze již označit za obchodní společnost. Přestože v římském právu již můžeme hovořit o existenci právnických osob, hovořit o firmě by bylo přeci jen odvážné i když původ slova firma je v latině, konkrétně ve slově firmare, což znamená stvrdit, upevnit či podepisovat. . 1

Kincl. J., Urfus, V., Skřejpek, M. (1995): Římské právo, 2. Vydání, Praha, C.H.Beck, str. 54 an.

11

1.2. Středověká úprava Ve středověku došlo k dalšímu vývoji v podobě tzv. compagniích, které mají rovněž zeměpisně původ v centru Římské říše, tedy na Apeninském poloostrově. Středověké compagnie se odlišují od antické úpravy klasických římskoprávních societ v následujících znacích: 

provozování pouze výdělečné činnosti, a to v dlouhodobém časovém měřítku (nejedná se tedy o uskutečnění jednoho izolovaného obchodu; je patrná i jednoduchá forma strategického obchodního myšlení v rámci podnikatelské činnosti);



jmění společnosti je vyčleněno separátně od ostatního jmění společníků;



provozování činnosti se děje pod společnou obchodní firmou.

„Již ve statutech řady severoitalských měst (tzv. signorií) bývá veřejná obchodní společnost upravena jako zvláštní právní útvar. V 15. Století pak konečně italská compagnia dospívá k těm podstatným znakům, které jsou pro veřejnou obchodní společnost typické v německém, resp. Středoevropském právním okruhu a mnohdy přetrvávají dodnes“.2 3

1.3. Právní úprava v českých zemích Vývoj na Apeninském poloostrově samozřejmě zasáhl i do vývoje v českých zemích, když sem pronikla obchodní společnost ve formě tzv. tovaryšstva. Za úplně první právní regulaci tohoto institutu lze považovat tzv. fallitní (konkurzní) řád císaře Karla VI. z roku 1734 a dále císařské nařízení č. 168/1857 ř.z. Tato úprava však byla poměrně brzy novelizována, když v roce 1863 vstoupil v účinnost všeobecný obchodní zákoník, který upravoval veřejnou obchodní společnost ve svých článcích 85-149. I v této oblasti panoval právní dualismus, jelikož na území Slovenska a Podkarpatské Rusi, jež byly součástí Uherského království, byla právní úprava veřejné obchodní společnosti stanovena Zákonným článkem XXXVII/1875 Uherského obchodního zákoníku, který po vzniku samostatného Československého státu byl pojmenován jako Slovenský obchodní zákoník. Jako většina právních norem i výše uvedené právní úpravy byly převzaty zákonem č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého, tzv. recepčním zákonem. Díky tomuto způsobu řešení vznikla právní kontinuita, když předpisy 2

Dvořák, T. rok 2003: Veřejná obchodní společnost, ASPI Publishing, Praha, str. 2. Zákon č. 1/1863 ř.

12

říšské a zemské, které platily k 28. 10. 1918, tj. ke dni vzniku samostatného Československa, byly ponechány nadále v platnosti. Stejně tak uherské právní předpisy dosud platné na území Slovenska a Podkarpatské Rusi byly ponechány pro tuto geografickou oblast v platnosti. Politický vývoj po roce 1945 měl samozřejmě zásadní dopad i do této oblasti s ohledem na fakt, že tehdejší politická situace nepřála soukromému vlastnictví, naopak docházelo ke znárodňování, a tak nastal výrazný ústup obchodních společností z obchodního života. Formálně byl proces likvidace obchodních společností dokonán v roce 1951, když k 1. 1. 1951 nabyl účinnosti zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, který zrušil všeobecný obchodní zákoník (s působností v českých zemích) a uherský obchodní zákoník (s působností na Slovensku). V této právní úpravě byla právní forma veřejné obchodní společnosti bez náhrady zrušena a ty přetrvávající společnosti s touto právní formou, které dosud existovaly, byly ex lege zrušeny. Likvidace obchodního práva jako takového byla dovršena vrchovatě přijetím zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník. Obchodní společnosti (mimo akciových společností) se v českém, resp. československém právním řádu opětovně objevují až po změně společenských poměrů v roce 1989, kdy nastala výrazná potřeba pokusit se obnovit zdevastované hospodářství a zejména soukromé podnikání obecně. Hned v první novele hospodářského zákoníku se formy veřejné obchodní společnosti a společnosti s ručením omezeným vrátily po takřka 40 letech. Jednalo se o úpravu poměrně stručnou a již na první pohled bylo zřetelné, že se nejspíše jedná o úpravu prozatímní.4

Následnou právní úpravu přinesl zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1992. Aktuálně byla provedena rozsáhlá rekodifikace soukromého práva v podobě nového občanského zákoníku, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014. V jejím rámci vznikl nejen nový občanský zákoník, ale také zákon o obchodních korporacích a nový zákon o mezinárodním právu soukromém. Vznikl tak jeden komplexní právní kodex pokrývající uvedené oblasti soukromého práva. Nový občanský zákoník má ambici reagovat na potřebu změny v soukromém právu s ohledem na akt, že současný občanský zákoník byl přijat v roce 1964. Od té doby byl sice již mnohokrát upravován (novelizován), ale lze říci, že vychází z poměrů 60. let a z tehdejších názorů na soukromé právo, což zapříčinilo jeden z největších nedostatků tohoto zákoníku – roztříštěnost úpravy občanskoprávních vztahů v několika různých právních předpisech.

4

zákon č. 103/1990 Sb., doplňující Hospodářský zákoník zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník zákon č. 141/ 1950 Sb., občanský zákoník

13

1.4 Firma Pokud pak jde přímo o firmu obchodní firmu, tak prvním datem z dostupné literatury, od kterého se odrážím k dalšímu výkladu je rok 1764. Od toho roku byly vedeny na území Království českého firemní rejstříky Směnečným a obchodním soudem v Praze. Soudy vedoucí rejstřík a jejich názvy se postupně měnily, posledním před prvorepublikovým byl c. k. obchodní soud v Praze. Úprava vedeni obchodních protokolů obsažena v nařízení č.168/1857 ř. z. obsahovala podstatnou část ustanovení o firemním právu. Komplexně byla obchodní firma upravena v titulu třetím, článcích 15 až 27, z. č. 1/1863 ř. z., Obecného zákoníku obchodního. Článek 15 obsahoval tuto definici: „Firma kupcova jest jméno, pod kterým v obchodu svá jednání provozuje a podpis dává.“5 Tato úprava byla na svou dobu velmi komplexní, což dokládá i to, že na našem území pouze v mírně pozměněné podobě platila až do roku 1950. V druhé polovině 20. století byl u nás v platnosti z. č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, jenž ve svém původním zněni neobsahoval žádná ustanoveni tykající se obchodní firmy. Tato skutečnost vyvěrala z toho, že v prostředí centrálně plánované ekonomiky došlo k velké deformaci a potlačeni tržních mechanismů i hospodářské soutěže. Pojem obchodní firmy se do českého, resp. československého právního řadu vrátil novelou hospodářského zákoníku č. 103/1990 Sb., do § 5 byla zařazena úprava obchodního názvu (firmy). První odstavec § 5 obsahoval tuto definici: „Organizace provozuje svou podnikatelskou činnost pod svým obchodním názvem (firmou), který se musí zřetelně lišit od jiných obchodních názvů (firem). Do podnikového rejstříku nesmí byt zapsán název, který by mohl uvádět v omyl svou zaměnitelností.“ Zanikne-li organizace, zaniká i právo k jejímu obchodnímu nazvu (firmě).“ Z textu je patrno, že pojmy obchodní název a firma měly stejný význam, byly synonymní. Novou úpravu obsahoval obchodní zákoník č. 513/1991 Sb., bylo upuštěno od pojmu obchodní firmy. V § 8 bylo definováno obchodní jméno: „Obchodním jménem se rozumí název, pod kterým podnikatel činí právní úkony při své podnikatelské činnosti.“ Došlo zde k vytvoření zvláštního stavu, v obchodním jménu se prolnuly prvky francouzské úpravy (obchodní jméno) s rakouskou a německou úpravou (firma). V roce 1999 byl zpracován návrh novelizace obchodního zákoníku, který se přiklonil k přiblížení české úpravy zpět k právní úpravě rakouské a německé.

5

Pelikánova, I. Úvod do srovnávacího práva obchodního. Praha: C. H. Beck, 2000, s. 104 nařízení č.168/1857 ř. z. zákon č. 109/1964 Sb, hospodářský zákoník zákon č. 1/1863 ř.z. obecný zákoník obchodní Hospodářský zákoník ve znění zákona č. 103/1990 Sb, zákon 513/1991 Sb., obchodní zákoník

14

Důležitý krok k obnovení firemního práva byl učiněn harmonizační novelou, došlo k návratu k rakouské a německé koncepci obchodní firmy - pojem obchodní jméno byl nahrazen pojmem obchodní firma.

2. Základní pojmy

2.1. Obchodní firma Definice pojmu obchodní firma je nyní obsažena v § 423 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož je obchodní firma jméno, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku. Podnikatel nesmí mít více obchodních firem. Pokud jde o podnikatele, který nemá obchodní firmu, právně jedná při svém podnikání pod vlastním jménem (§ 422 občanského zákoníku) a má možnost k němu připojit dodatky charakterizující blíže jeho osobu nebo obchodní závod. Firma v právní terminologii tedy představuje označení podnikatele zapsaného v obchodním rejstříku. Pokud máme hovořit o obchodní firmě, nutně musíme hovořit o jménu, resp. jménu osoby, vlastním jménu, obchodním jménu a názvu. Podobnost současné úpravy s předcházející úpravou je zřejmá, v § 8 z. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, bylo znění: „Obchodní firma /dále jen "firma"/ je název, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku.“ Tato úprava pojmově navazovala na obecnou úpravu v tehdy platném občanském zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů), který v § 19b ukládal všem právnickým osobám (bez ohledu na to, budou-li podnikateli, či nikoliv) mít svůj název, který musí byt určen při jejich zřízení.

Nový občanský zákoník vychází z dosavadního pojetí, avšak výrazně je prohlubuje a rozšiřuje. To se týká nejen jména podnikatele, ale vůbec jména člověka a jména právnické osoby. Byl tak položen určitý základ – základ jména (potažmo názvu), aby z tohoto základu mohla vycházet obchodní firma a vlastní jméno, pod nímž podnikatel jedná, nemá-li obchodní firmu. Samo sebou, vzhledem k tomu, že se na tvorbu a nabytí jména, jeho úpravy a změny vztahuje zákon o matrikách, nový občanský zákoník na tuto úpravu pouze odkazuje. Totéž platí o vztahu na rodinné právo, které stanoví, jak se jméno může změnit v souvislosti se vznikem a zánikem manželství. V základním ustanovení (§ 77 odst. 1 nového občanského zákoníku) se stanoví zásada, podle níž má člověk právo na užívání svého jména v právním styku. Užívá-li někdo jiné

15

jméno než své vlastní (tj. buď jméno cizí, nebo smyšlené), musí nést následky omylu nebo újmy, která tím na straně dalších osob vznikne.

Dojde-li k neoprávněnému zásahu do práva na jméno, rozlišují se dvě situace: V první se jedná o případ, kdy někdo zpochybňuje něčí právo na jeho jméno, ve druhé situaci jde o případ, kdy někdo v důsledku neoprávněného použití jeho jména utrpí újmu. Ve druhé6 z uvedených situací dotčené osobě náleží právo na zdržovací nebo odstraňovací žalobu. Pokud se jedná o právo na náhradu nemajetkové nebo majetkové újmy, občanský zákoník tyto otázky řeší jednotně v rámci závazků z deliktu. Zakotvuje se situace, kdy z objektivních důvodů se dotčený nemůže bránit sám, v takovém případě se přiznává žalobní právo ve stejném rozsahu také jeho nejbližším příbuzným podle ustanovení § 78 odst. 2, 3 občanského zákoníku. Zároveň se respektuje, že odporovat neoprávněným zásahům do jména je především věcí dotčené osoby, a proto se jí umožňuje zabránit, aby takové řízení bylo zahájeno či aby se v něm pokračovalo. Dokonce se zakládá zvláštní ochrana pro případ, kdy neoprávněný zásah do jména jedné osoby podstatně zasahuje vážnost celé rodiny. Ochrana poskytuje i pseudonymu, avšak za podmínky, že vejde ve známost. Mluví se zde záměrně o přijetí pseudonymu, nikoli o jeho vytvoření, neboť jako pseudonym lze přijmout i pojmenování vytvořené pro určitého člověka někým jiným, což je typické zejména u přezdívek. Stejně tak se záměrně mluví o známosti pseudonymu, nikoli o jeho obecné známosti. Pro právní následek je totiž rozhodující posouzení konkrétní situace, nikoli uplatnění paušálně zvoleného kritéria. Hledisko právní jistoty třetích osob zesiluje jasné pravidlo o platnosti právních jednání učiněných pod pseudonymem. Obecný zájem na spravedlivém a rozumné uspořádání konkrétních právních poměrů nemůže preferovat neplatnost právních jednání jen proto, že byla učiněna pod pseudonymem. Jménem právnické osoby je pak její název, který musí odlišit právnickou osobu od jiné osoby a obsahovat označení její právní formy; název nesmí být klamavý (§ 132 občanského zákoníku). § 90 odst. 1 ZVR Občanský zákoník zavedl obecná pravidla o názvech právnických osob.

Vzhledem k vymezení pojmu „jméno právnické osoby“ v § 132 jako jejího jména, se zjednoduší právní text v tom smyslu, že odpadla dosud užívaná těžkopádná formule „jméno fyzické osoby nebo název právnické osoby“, již bude možné nahradit prostým výrazem „jméno osoby“, anebo jen slovem „jméno“.

zákon 40/1964 Sb., občanský zákoník zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob

16

Na název právnické osoby jsou kladeny následující požadavky: 

název musí být schopen odlišit právnickou osobu od jiné osoby a vylučovat možnost záměny,



název musí obsahovat označení právní formy právnické osoby,



název nesmí být klamavý.

V § 133 občanského zákoníku se připouští, aby název právnické osoby obsahoval jméno člověka, musí však jít o člověka, který má k dané právnické osobě zvláštní vztah, v opačném případě by se jednalo o název klamavý a tudíž zákonné úpravě odporující. Stejně tak lze použít část názvu právnické osoby v názvu právní osoby jiné (ovšem jen za stanovených podmínek). Ustanovení § 134 občanského zákoníku dává možnost použít v názvu právnické osoby příznačný prvek názvu jiné právnické osoby. Jak zdůrazňuje důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku, není to jen případ ekonomicky vzájemně propojených podnikatelských subjektů (koncernových spojení), kdy je namístě tuto skutečnost vyjádřit i v názvech takto spojených osob, je-li to odůvodněno jejich vztahem. Mohou totiž být i četné případy další (např. bude-li se jednat o spolkové svazy, o spolek s pobočnými spolky, o různé nadace založené týmž zakladatelem atd.), jimž je vhodné dát obecný normativní rámec. V § 135 občanského zákoníku je zakotvena ochrana názvu právnické osoby. Tato ochrana se vztahuje i na další práva spojená s právní osobností právnické osoby, včetně její pověsti. Jaká pověst právnické osoby si zaslouží ochranu, musí plynout z konkrétních okolností případu a z logického výkladu zákona.7 Lze shrnout, že jméno podnikatele, u právnické osoby název, který je jménem právnické osoby, je tak obecnějším, širším pojmem vyjadřujícím označeni osoby, zatímco obchodní firma je zvláštním případem jména (názvu) podnikatele. Pojmy (obchodní) jméno a obchodní firma je nutno striktně rozlišovat. Obchodní firmu získává každý podnikatel zapsaný na základě své registrační povinnosti v obchodním rejstříku. Zákon stanoví, které subjekty nejen mohou, ale také v právním styku musí používat jméno a to v podobě vlastního jména, pokud nemají obchodní firmu a jinak obchodní firmu. Obchodní firma a jméno podnikatele (pokud nemá obchodní firmu) je nezbytným atributem podnikání, nepřímo to vyplývá z ustanovení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze čj. 3 Cmo 234/93 (R 8/94), podle „něhož nelze v soudním sporu podnikatelskému subjektu uložit, aby se zdržel užívání obchodního jména, pokud je užíváno k plnění jeho základního úkolu.“

7

Devátý, S., Toman, P. Ochrana dobré pověsti a nazvu právnických osob. 2. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2001, s. 83. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze čj. 3 Cmo 234/93 (R 8/94)

17

Je třeba konstatovat, že obchodní firma je věcí v právním smyslu a významnou složkou obchodního závodu. (Podle předcházejícího občanského zákoníku a podle obchodního zákoníku byla obchodní firma považována za tzv. jinou majetkovou hodnotu /nehmotný statek/ ve smyslu rozlišování mezi věcmi, právy a jinými majetkovými hodnotami a nebyla považována za věc, ani nebyla předmětem vlastnictví, /resp. náležela mezi práva průmyslového vlastnictví/, byť tato koncepce byla postupně prolamována.)8

Obchodní firma má současně funkce, jež lze dovodit ze samotného významu obchodní firmy. Jednotlivé funkce, které opodstatňují existenci právní úpravy obchodní firmy, resp. existenci tohoto institutu vůbec, můžeme rozlišovat na: 

funkci identifikační – obchodní firma je jedním ze základních identifikačních znaků podnikatele,



funkci diverzifikační, neboli rozlišovací – umožňuje od sebe rozlišovat jednotlivé podnikatele,



funkci propagační – znění obchodní firmy může být zvoleno tak, aby vytvářelo dobrý dojem o podnikateli a přilákalo případné zákazníky. 19



funkci ochrannou – právní úprava obchodní firmy má také úlohu v ochraně podnikatele, resp. v ochraně jeho práv k obchodní firmě a ochraně zákazníka před neoprávněným podnikáním.

Základní funkcí je jistě identifikace podnikatelů, jestliže vystupují v právním styku a činí právní jednání. Proto podnikatel může mít pouze jediné obchodní jméno. Podle usnesení Krajského soudu v Ostravě čj. 15 Co318/95 (R 12/95, a R 47/96) není přípustný zápis zkrácené formy obchodního jména, neboť „by ve svém důsledku vedl k pluralitě obchodních jmen jedné a téhož podnikatele.“ Občanský zákoník ani s jinou variantou než s tou, že jeden podnikatel bude nositelem pouze jediného obchodního jména, nepočítá. K naplnění identifikační funkce obchodního jména má být toto jméno používáno vždy jednotně a v té podobě, jaká vyplývá z textu zákona, ze zápisu do obchodního rejstříku, resp. z rozhodnutí, jímž byla právnická osoba zřízena. Drobné nepřesnosti v uvádění obchodního jména lze v právním styku tolerovat pouze potud, pokud nemohou existovat rozumné pochybnosti o identitě subjektu, jenž byl takovým jménem označen. Ruku v ruce

8

Lochmanova, L. Obchodní jméno (firma) ve světle novely obchodního zákoníku. Právo a podnikáni, 2000, č. 11, s. 7. usnesení Krajského soudu v Ostravě čj. 15 Co318/95 (R 12/95, a R 47/96)

18

s identifikací podnikatele jde o rozlišení jednotlivých podnikatelů, tedy funkci diverzifikační. Dalšími funkcemi jsou funkce garanční a propagační. K jejich uplatnění postačí většinou výrazná, charakteristická část obchodního jména, která pak bývá umísťována na štítu provozovny, je používána v reklamě apod. Tu však již nejde o jméno, název, o obchodní firmu (pod nímž podnikatel činí právní jednání). Takto používaná část jména, názvu či jejich zkratka je tak zvaným zvláštním označením, které se také může zcela lišit od obchodního jména, obchodní firmy a nemusí obsahovat žádnou jeho část (obchodní firma hospodského podnikajícího jako fyzická osoba zapsaná v obchodním rejstříku je „Josef Novák“, zvláštní označení jeho pohostinské provozovny zní „U Zelené lípy“).9 Obchodní firma podnikateli poskytuje i právo ochrany proti každému neoprávněnému uživateli.10

2.2. Firemní právo Firemní právo je pododvětvím obchodního práva, přičemž jde o relativně samostatný soubor právních norem upravujících právní vztahy tvorby, užívání, změn, ochrany obchodní firmy a vztahy s nimi spojené. Patři do odvětví soukromého práva, ale nelze opominout jeho veřejnoprávní aspekty. Firemní právo v aspektu podnikatele je subjektivní právo podnikatele k firmě, kupříkladu právo mít firmu a užívat ji, právo převést firmu spolu s podnikem, právo domáhat se zdrženi zásahu do výlučného práva užívat firmu. S právem užívat firmu je spjata i povinnost ji užívat. Firemní právo v objektivním smyslu je soubor právních norem upravujících společenské vztahy, jejichž předmětem je obchodní firma. Můžeme také rozlišovat firemní právo hmotné a procesní.

2.3. Podnikatel Tento pojem je úzce spjat s definicí obchodní firmy. Podle předcházející úpravy, podle § 2 odst. 2 ObchZ se za podnikatele považovala: a) osoba zapsaná v obchodním rejstříku b) osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění c) osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů 9

Lochmanová, Ludmila. Poznámky k problematice obchodního jména. Právo a podnikání. 1996, roč. 5, č. 5, 4-10 s. ISSN 1211-1120. 10 Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku (konsolidovaná verze), [online], 2012, [cit. 8. 3. 2014]. Dostupné z http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf

19

d) osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu. Samostatně bylo definováno podnikání. Podle současné úpravy obsažené v ustanovení § 420 nového občanského zákoníku je podnikatelem ten, kdo vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Za určitých podmínek se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele. Stejně jako v minulé úpravě se za podnikatele považuje i osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Za jakých podmínek se osoby zapisují do obchodního rejstříku, stanoví jiný zákon č. 304/2013 Sb. zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. A dále jako dříve obdobně platí, že podnikatelem je osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona (například advokát – zákon č. 85/1966 Sb. o advokacii, exekutor – zákon č. 120/2001 Sb. o soudních exekutech a exekuční činnosti). Je zcela lhostejné z hlediska zákona je, zda jejich zápis do obchodního rejstříku byl obligatorní nebo fakultativní. Jestliže je osoba zapsána do obchodního rejstříku, tak je již dále bez významu, zda byl zápis proveden jako obligatorní (ustanovení § 42 až § 45 ZVR) nebo fakultativní. Žádnou roli pak nehraje ani to, zda je podnikatelská činnost fakticky vykonávána nebo nikoli. Nehledí se na to, zda jde o živnost ohlašovací nebo koncesovanou. Jistým problémem je zde spíše určeni, kdy se vlastně osoba, která získala živnostenské oprávnění, fakticky podnikatelem stává. Zde je namístě závěr, že ke statusu podnikatele u osob podnikajících podle živnostenského oprávnění je třeba, aby podnikatelskou činnost skutečně provozovaly. Do skupiny osob, které podnikají na základě jiného oprávnění, se zařazují převážně fyzické osoby, které provozuji tzv. svobodná povolání, jako jsou advokáti, daňoví poradci, exekutoři, auditoři, veterináři atd. Jejich podnikatelská činnost je komplexně upravována zvláštními právními předpisy. Patři sem i osoby, které podnikají na základě zvláštního oprávněni, ale které mezi svobodna povolání řadit nelze. Podnikateli jsou také osoby, které provozuji výrobu, a jsou zapsány do evidence podle zvláštního zákona. K zařazení těchto osob mezi podnikatele došlo na základě úpravy

20

v zákoně č. 252/1997 Sb., o zemědělství. Podnikání v zemědělství je upraveno v § 2e a evidence je upravena v § 2f zákona o zemědělství.

2.4. Obchodní rejstřík Jak již výše uvedeno (2. 1.) obchodní firma je definována jako jméno, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku. To je důvod, proč je třeba se obchodnímu rejstříku v této práci věnovat. Jistě to neznamená, že by tím (definice firmy) byl význam obchodního rejstříku vyčerpán, naopak má „sloužit“ a již v úvodu je třeba poukázat zejména na ustanovení § 125 odst. 1 občanského zákoníku, které stanoví, že právnická osoba vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku. Obchodní rejstřík je jedním z veřejných rejstříků, jež jsou upraveny ve zvláštním zákoně č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Tento zákon je vůči občanskému zákoníku zákonem speciálním (úprava provedená zákonem speciálním má přednost před úpravou provedenou zákonem obecné povahy). Tento zákon obsahuje komplexní úpravu hmotně právní ohledně jednotlivých druhů veřejných rejstříků a současně procesně právní úpravu - řízení ve věcech veřejného rejstříku. Na rozdíl od minulosti je právní úprava nyní zahrnuta do jednoho právního předpisu.

2.4.1. Pojem a povaha veřejných rejstříků Veřejné rejstříky jsou zcela nezbytné pro fungování společnosti, a to jak podnikatelského prostředí (to zejména), tak prostředí nepodnikatelského. Jde o vytvoření jistoty a bezpečnosti tržního a podnikatelského prostředí, transparentnosti, ale též o ochranu veřejnosti a jsou nezbytným předpokladem pro fungování společnosti. Veřejné rejstříky mají dlouhou historii a existují ve všech státech světa, samo sebou v různé podobě. Především poskytují objektivní informace o skutečnostech - osobách v nich zapsaných. Nalezneme v nich občanskoprávní a obchodněprávní informace o zapsaných osobách, informace statusové povahy, tj. informace o samotné podstatě právnických osob, jejich vzniku, formě a způsobu řízení, tak informace o jejich majetkové a ekonomické situaci a vzájemném propojení osob. Veřejné rejstříky nejsou, jak by se snad mohlo na první pohled zdát, jen rejstříky právnických osob a ani nejsou určeny jen pro ně. Ve veřejných rejstřících se za určitých okolností evidují i osoby fyzické, avšak v těchto případech je dán zásadní rozdíl proti důvodu u právnických osob. U fyzických osob jde především o evidenci jejich podnikatelských aktivit, zatímco u osob právnických je samotná jejich existence vázána na veřejné rejstříky, na zápis do nich (§ 126 odst. 1 NOZ) ustanovení § 45 ZVR odst. 1.

21

2.4.2. Obchodní rejstřík - Obecně

Obchodní rejstřík má v ČR dlouhou historii. V minulosti byl opakovaně měněn a upravován nikdy jako rejstřík nezanikl. V poslední úpravě byl pouze zařazen jako jeden z více druhů veřejného rejstříku mezi ostatní. Sjednocením všech typů rejstříků, tak došlo ke zjednodušení právní úpravy, kdy nadále podstatná úprava je stanovena pro všechny veřejné rejstříky a k jednotlivým typům veřejných rejstříků se dále stanoví doplňující zapisované skutečnosti. Jinak tomu není ani v případě obchodního rejstříku, kdy tyto doplňující skutečnosti jsou uvedeny v ustanovení § 48 ZVR. Obchodní rejstřík představuje nejvýznamnější typ veřejných rejstříků, když právě obchodní rejstřík slouží zejména pro podnikatelské subjekty a je v něm evidována převážná většina všech právnických osob. Do obchodního rejstříku se zapisují samostatně podnikající fyzické osoby a podstatná složka právnických osob, a to veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti, státní podniky, akciové společnosti, společnosti s ručením omezeným, družstva, příspěvkové organizace, zahraniční právnické osoby se sídlem mimo Evropskou unii, podnikající na území České republiky, evropské společnosti, evropské družstevní společnosti, evropská hospodářská zájmová sdružení, a také organizační složky a odštěpné závody právnických osob. Obchodní rejstřík je veden v oddílech A, B, C, Dr, Pr, Zs a H a každá zapsaná osoba má svoji rejstříkovou vložku v příslušném oddíle. Fyzické osoby se zapisují pokud jsou podnikateli, mají bydliště v České republice a které dosahují průměrné výše výnosů nebo příjmů snížených o DPH za poslední dvě účetní období přesahující 120 mil. Kč, jde o zápis povinný a nebo o zápis požádají, pak se zapisují dobrovolný, další osoby, jen stanoví-li povinnost jejich zápisu zvláštní právní předpis. Současná úprava obchodního rejstříku, resp. veřejných rejstříků vychází ze zásad formální a materiální publicity. Těmito principy se budeme nadále zabývat.11

11

zákon 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob Faldyna, František. Obchodní rejstřík - Pojem, podstata a účel obchodního rejstříku a řízení ve věcech obchodního rejstříku. Právní fórum: český právnický měsíčník. Praha: ASPI Publishing, 2006. ISSN 12147966. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/101/ES

22

2.4.3. Princip formální publicity Veřejný rejstřík musí být ze své podstaty veřejný, tedy každému přístupný a tak to stanoví i zákon. Nahlédnutí kohokoli do veřejného rejstříku nelze vázat na žádné podmínky či oprávnění, může do něj nahlédnout každý. Soud vedoucí rejstřík, tzv. rejstříkový soud je povinen uveřejnit údaje o zapsané osobě a listiny uložené ve sbírce listin způsobem umožňujícím dálkový přístup. Dálkový přístup k údajům ve veřejném rejstříku je zajištěn prostřednictvím internetového portálu Ministerstva spravedlnosti. Z rejstříku lze pořizovat výpisy, které jsou svojí povahou deklaratorní listina, které objektivním způsobem dokumentují právní jednání týkající se zapsané osoby. Výpisy dělíme na platné a úplné. V úplném výpise jsou obsaženy všechny informace, které byly zapsány, v částečném jen aktuální. Rejstříkové soudy vedou sbírkou listin, která je součástí veřejného rejstříku (§ 2 odst. 1 ZVR). Opis listiny uložené ve sbírce listin se převádí z její elektronické podoby, a to jako ověřený opis. S listinami je spojena záležitost jejich jazykové (cizojazyčné) verze. Zákon zná dvě skupiny jazykových verzí listin zakládaných do sbírky listin. První kategorií jsou listiny uvedené v § 74 ZVR, jedná se listiny týkající se zejména založení, zrušení právnické osoby, změny statutárních orgánů, účetní závěrky, znalecké posudky a další, které musí být vždy vyhotoveny a do sbírky listin založeny v českém jazyce. Vždy lze navíc uložit i překlad do cizího jazyka. Pokud půjde o překlad do jazyka států mimo Evropskou unii nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, musí být překlad proveden tlumočníkem s úředním oprávněním. Druhou kategorií jsou listiny uvedené v § 73 ZVR, jedná se o insolvenční rozhodnutí, zprávu o vztazích, povolení působit jako soukromá vysoká škola, doklad o koupi závodu, doklad o přemístění sídla a projekt přeshraniční přeměny, a listiny zakládané u odštěpného závodu zahraničních osob. Tyto listiny vyhotovené v cizím jazyce se zakládají v cizojazyčném (původním) znění a současně v překladu do českého jazyka. Překlad musí být opět proveden tlumočníkem s úředním oprávněním, pokud jde o jazyk států mimo Evropskou unii nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor. Soud může zapsané osobě sdělit, že překlad nevyžaduje, takové sdělení může učinit i na úřední desce soudu pro neurčitý počet řízení v budoucnu. Takové oznámení v současnosti žádným rejstříkovým soudem učiněno nebylo. Toto zákonná úprava je zcela v souladu s článkem 3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/101/ES, která stanoví, že na žádost musí být možné získat úplnou nebo částečnou kopii každé listiny nebo každého údaje,

23

které jsou uvedeny v článku 2. Článek 2 obsahuje výčet údajů, týkajících se společnosti, u nichž je stát povinen zajistit jejich zveřejnění. Této povinnosti odpovídá ustanovení § 66 zákona o veřejných rejstřících. Nahlížení do veřejného rejstříku se vztahuje pouze na samotný rejstřík a sbírku listin. Naproti tomu rejstříkový spis vedený rejstříkovým soudem je přístupný k nahlížení pouze pro účastníky řízení, případně jejich zástupce, a dále pro osoby, kterým to povolí předseda senátu na základě žádosti.

2.4.4. Princip materiální publicity Princip materiální publicity je neoddělitelně spjat s funkcí veřejných rejstříků a spočívá na principu dobré víry v provedený zápis. Má dvě stránky, stránku negativní a pozitivní. Negativní stránka principu materiální publicity je stanovena v § 121 o.z. a § 8 ZVR a spočívá v zásadě, že, proti osobě, která právně jedná důvěřujíc údaji zapsanému do veřejného rejstříku, nemá ten, jehož se zápis týká, právo namítnout, že zápis neodpovídá skutečnosti. Pozitivní stránka principu materiální publicity spočívá v tom, že údaje a obsah listin, jejichž zveřejnění zákon ukládá, jsou účinné vůči každému ode dne jejich zveřejnění, ledaže zapsaná osoba prokáže, že třetí osobě byly takové údaje nebo obsah listin známy dříve. Těchto údajů a obsahu listin se však zapsaná osoba nemůže dovolávat u jednání uskutečněných do šestnáctého dne po zveřejnění, jestliže třetí osoba prokáže, že o nich nemohla vědět. (§ 8 odst. 2 ZVR). 12

Neodpovídá-li zveřejněný údaj zapsanému údaji, nemůže se ten, jehož se údaj týká, vůči jiné osobě dovolat zveřejněného údaje; prokáže-li však, že jí byl zapsaný údaj znám, může proti ní namítnout, že zveřejněný údaj zapsanému neodpovídá. Namístě je jistě otázka ohledně rozdílu údaje zapsaného do rejstříku a údaje zveřejněného a jejich případný rozpor. Jestliže ustanovení § 2 odst. 2 ZVR stanoví, že rejstříkový soud zveřejní zápis do veřejného rejstříku, jeho změnu nebo výmaz, jakož i uložení listin do sbírky listin, mohla by zde nastat určitý časový interval od zápisu údaje do veřejného rejstříku nebo uložení listiny do sbírky listin, do doby, než bude tato skutečnost zveřejněna v Obchodním věstníku. 13

Teoreticky by však tato prodleva nastat neměla, protože je nově zaveden princip stanovený v § 13 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle kterého vyžaduje-li zákon zveřejnění zápisu 12 13

Nařízení vlády č. 351/2013 Sb., zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstev ( zákon o obchodních korporacích)

24

do veřejného rejstříku, nebo uložení listiny ve sbírce listin ve věstníku, považuje se za zveřejnění ve věstníku uveřejnění zápisu, nebo uložení listiny ve sbírce listin způsobem umožňujícím dálkový přístup podle zákona o veřejných rejstřících. To znamená, že okamžik zápisu údaje do veřejného rejstříku, případně uložení listiny do sbírky listin, nahrazuje, pokud jde o účinky, zveřejnění v Obchodním věstníku. Přesto však existuje jedna situace, kdy údaj zapsaný neodpovídá údaji zveřejněnému. Je jím zápis do veřejného rejstříku na základě usnesení rejstříkového soudu po té co nabude právní moc. S právně, ve zcela ideálním případě by usnesení, které nabylo právní moci, mělo být do obchodního (resp. veřejného) rejstříku vyznačeno v den jeho právní moci. Reálně však k vyznačování právní moci na usneseních rejstříkového soudu dochází s mírným zpožděním, zpravidla v počtu několika dnů. K vyznačení právní moci, a tedy i zápisu do veřejného rejstříku, pak dojde zpětně. Jako datum zápisu je u zapsané skutečnosti uveden den právní moci usnesení o provedeném zápisu, nikoli den skutečného uveřejnění údaje ve veřejném rejstříku. Proto zde může existovat určitá doba, po kterou byl údaj zapsaný v rejstříku zpětně ke dni právní moci změněn, a přesně v tomto okamžiku se nemůže zapsaná osoba dovolávat toho, že údaj zveřejněný neodpovídal údaji zapsanému.

2.4.5. Zapisované skutečnosti Jaké skutečnosti se zapisují do obchodního rejstříku, je stanoveny zákonem. Konkrétní zápis závisí od povahy osoby, o níž je zápis činěn a právního jednání, jemuž má zápis odpovídat. Zapisují se tyto skutečnosti:           

jméno adresa zapsané osoby, předmět činnosti nebo podnikání, právní forma právnické osoby, den vzniku a zániku právnické osoby, u fyzické osoby datum narození, rodné číslo, bylo-li jí přiděleno, a adresa místa pobytu, popřípadě také bydliště, liší-li se od adresy místa pobytu, identifikační číslo osoby, statutární orgán s uvedením způsobu, jak za právnickou osobu jedná; je-li členem statutárního orgánu právnická osoba, také osoba, která ji při výkonu funkce zastupuje, kontrolní orgán a jeho členi, prokurista, způsob jeho jednání a údaj o tom, zda se prokura vztahuje jen na určitou pobočku a zda je prokurista oprávněn zcizit nebo zatížit nemovitou věc, status veřejné prospěšnosti právnické osoby, výše základního kapitálu společnosti s ručením omezeným nebo akciové společnosti,

25

 

     





 



výše vkladu každého společníka, je-li podle jiného zákona vyžadován zápis těchto osob do obchodního rejstříku, a rozsah splnění vkladové povinnosti, údaj o tom, že byl převeden závod nebo jeho část nebo že byl dán do zástavy, nájmu nebo propachtován, případný údaj o zániku závazků z těchto smluv, a usnesení soudu o nabytí závodu nebo jeho části děděním, údaj o tom, že se obchodní korporace podřídila zákonu jako celku postupem podle § 777 odst. 5 zákona o obchodních korporacích, údaj o tom, že členovi orgánu nebo prokuristovi byl pozastaven výkon funkce, zástavní právo k podílu v korporaci, ledaže je představován cenným papírem nebo nesplacenou akcií, zákaz zatížení nebo zcizení podílu v korporaci, byl-li zřízen jako věcné právo, u veřejné obchodní společnosti jméno a sídlo nebo adresa místa pobytu, popřípadě také bydliště, liší-li se od adresy místa pobytu, jejích společníků, u komanditní společnosti jméno a sídlo nebo adresa místa pobytu, popřípadě také bydliště, liší-li se od adresy místa pobytu, jejích společníků s uvedením, který ze společníků je komplementář a který komanditista, výše komanditní sumy každého komanditisty a její změny, u společnosti s ručením omezeným jméno a sídlo nebo adresa místa pobytu, popřípadě také bydliště, liší-li se od adresy místa pobytu, jejích společníků, výše podílu každého společníka, druh podílu a popis práv a povinností s ním spojených alespoň odkazem na společenskou smlouvu uloženou ve sbírce listin a údaj o tom, zda byl na podíl vydán kmenový list, u akciové společnosti rozsah splacení základního kapitálu, počet, forma a jmenovitá hodnota akcií nebo údaj o tom, že společnost vydá akcie, které nemají jmenovitou hodnotu (kusové akcie), a v jakém počtu, údaj o tom, zda budou vydány akcie jako zaknihovaný cenný papír nebo budou imobilizovány, druh akcií a popis práv a povinností s nimi spojených alespoň odkazem na stanovy uložené ve sbírce listin a případné omezení převoditelnosti akcií na jméno; má-li společnost jediného akcionáře, zapisuje se i jméno a sídlo nebo adresa místa pobytu, popřípadě také bydliště, liší-li se od adresy místa pobytu, tohoto akcionáře, u družstva údaj o tom, zda se jedná o družstvo, bytové družstvo nebo sociální družstvo a výše základního členského vkladu, popřípadě vstupního vkladu, u státního podniku označení toho, kdo jménem státu vykonává funkci zakladatele státního podniku, výše kmenového jmění, minimální výše kmenového jmění, kterou je státní podnik povinen zachovávat, a určený majetek, další skutečnost, o které to stanoví tento nebo jiný zákon, nebo jiná důležitá skutečnost, o jejíž zápis požádá zapsaná osoba, má-li na takovém zápisu právní zájem, a den, k němuž byl zápis proveden.

26

2.4.6. Řízení ve věcech obchodního rejstříku Řízení ve věcech veřejného rejstříku, a tak i rejstříku obchodního, je soudním řízením a patří mezi specifická soudním řízením a tak na rozdíl od občanského soudního řízení vykazuje řadu odlišností a specifik, ačkoli procesní základ zůstává obdobný. Řízení je především zahajováno na návrh osoby, které se zápis týká, ale k podání návrhu soud oprávněny i jiné soby – statní orgány, ale soud je oprávněn zahájit řízené i bez návrhu. Podání se činí na formulářích. Současná právní úprava nově umožňuje provedení přímého zápisu notářem, ale jen v případě, že sám sepsal notářský zápis, který je podkladem pro přímý zápis. Zápisy provádějí a sbírku listin vedou tzv. rejstříkové soudy. Jsou jimi krajské soudy příslušné vždy pro daný kraj, pouze pro Středočeský kraj je příslušný Městský soud v Praze, který je současně příslušný pro Hlavní město Prahu. Pokud jde o procesní předpisy upravující řízení, tak od 1. 1. 2014 je řízení ve věcech obchodního rejstříku upraveno třemi samostatnými procesními předpisy, a to zákonem č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, zákonem 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a občanským soudním řádem (zákon č. 99/1963 Sb.). Do 31. 12. 2013 byly procesní otázky řízení obchodního rejstříku upraveny pouze v ustanoveních § 200a až 200e občanského soudního řádu. Hlavním procesním předpisem (ale nikoli ryze procesním) je zákon o veřejných rejstřících, ten upravuje komplexně rejstříkové řízení. 14

2.4.7. Povaha zápisů do obchodního rejstříku Významnou okolností je povaha zápisů do obchodního rejstříku. Povaha zápisů do obchodního rejstříku může být deklaratorní nebo konstitutivní. Konstitutivní je takový zápis, u něhož vznik, změna nebo zánik právních skutečností nastává až provedením zápisu do obchodního rejstříku. Naopak deklaratorní zápis je zápis, který vznik, změnu nebo zánik právních skutečnosti pouze osvědčuje. Deklaratorní jsou tedy zápisy takových skutečností, jejichž účinky nastávají bez ohledu na to, zda a od kdy byly tyto skutečnosti v obchodním rejstříku zapsány. Konstitutivní neboli právotvorné jsou takové zápisy, bez nichž by nemohly nastat právní účinky.

14

Občanský soudní řád - Zákon č. 99/1963 Sb., zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních

27

Zapisovaných skutečností, takže zápis takových skutečností je předpokladem jejich právních účinků navenek, vůči třetím osobám. Konstitutivní zápisy jsou ty, o kterých to zákon výslovně stanoví. Mezi konstitutivní zápisy patří obecně zápis právnické osoby do obchodního rejstříku (§ 126 o. z.), výmaz právnické osoby z obchodního rejstříku (§ 185 o. z.), změna obchodní firmy podnikatele (§423 o. z.), zápis výše rozsahu splacení vkladu společníka nebo komanditisty (§ 122, § 132 o. z.), zvýšení základního kapitálu společnosti s ručením omezeným z vlastních zdrojů nebo kombinací (§ 216 odst. 2 ZOK), zvýšení základního kapitálu akciové společnosti, s výjimkou společnosti jejíž akcie jsou přijaty k obchodování na evropském regulovaném trhu (§ 464 odst. 2 ZOK), změna formy nebo druhu akcií, štěpení nebo spojení akcií, omezení převoditelnosti (§ 431 ZOK), zápis vedoucího odštěpného závodu (§ 503 odst. 2 o. z.), podřízení se společnosti zákonu o korporacích (§ 777 odst. 5 ZOK), vznik zástavního práva k podílu v korporaci (§ 1322 o. z.), změny komanditní sumy (§ 131 odst. 1 ZOK). Všechny ostatní zápisy do obchodního rejstříku mají povahu deklaratorní. Podle nové právní úpravy od 1. 1. 2014 již prokura nevzniká zápisem do obchodního rejstříku, ale jejím udělením. Také došlo ke změně povahy zápisů při zvyšování základního kapitálu u společnosti s ručením omezením, kdy je zápis deklaratorní v případě, že je zvyšován základní kapitál převzetím vkladové povinnosti ke zvýšení dosavadních vkladů nebo k novému vkladu. U akciové společnosti v případě společnosti, jejíž akcie jsou přijaty k obchodování na evropském regulovaném trhu.

2.4.8. Následky porušení povinnosti předložit listiny Aby obchodní rejstřík mohl plnit své funkce je pochopitelné, že každá osoba zapsaná v obchodním rejstříku (Ve veřejném rejstříku) má povinnost zakládat listiny do sbírky listin, které jí zákon zakládat určuje, a to bez zbytečného odkladu od vzniku rozhodné skutečnosti. Porušení povinnost má své důsledky. Jde o sankce procesní povahy, hmotněprávní dokonce trestněprávní. Sankce procesní Rejstříkový soud vyzve nejdříve zapsanou osobu, aby předložila listiny povinně zakládané do sbírky listin, a stanoví ji k tomu přiměřenou lhůtu, pokud sama svoji povinnost již nesplnila. Jestliže zapsaná osoba neuposlechne výzvy soudu a nepředloží listiny, které mají být založeny do sbírky listin, může předseda senátu uložit zapsané osobě pořádkovou pokutu až do výše 100.000,- Kč. Na tuto skutečnost musí být zapsaná osoba ve výzvě soudu upozorněna, poučena a výzva musí mít formu usnesení.

28

Sankce hmotněprávní Pokud zapsaná osoba opakovaně nesplní uloženou povinnost založit listiny do sbírky listin, nesplní výzvu rejstříkového soudu, může soud zahájit řízení o zrušení zapsané osoby s likvidací. Může se tak stát za předpokladu, že nesplnění povinnosti založit listiny do sbírky listin by mohlo mít závažné důsledky pro třetí osoby a musí být dán na tomto rozhodnutí právní zájem. Zrušení společnosti provádí rejstříkový soud příslušný soud podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.

Sankce trestněprávní Trestní odpovědnost může být vyvozována jak vůči samotné zapsané právnické osobě, tak vůči osobě fyzické, která měla povinnost činit jménem právnické osoby úkony. Trestní odpovědnost právnické osoby se bude řídit zákonem č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob, a to podle § 7, kdy trestným činem právnické osoby může být zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění (§ 254 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.). Trestem pro právnickou osobu může být peněžitý trest, zákaz činnosti, zákaz plnění veřejných zakázek, účasti v koncesním řízení nebo ve veřejné soutěži, zákaz přijímání dotací a subvencí, uveřejnění rozsudku, zrušení právnické osoby. Fyzická osoba, která je osobou odpovědnou činit jménem právnické osoby úkony, tj. statutární orgán právnické osoby, může rovněž naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.. Fyzická osoba může být potrestána trestem odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. ¨ Skutková podstata pro fyzickou i právnickou osobu je shodná a spočívá v ohrožení nebo omezení na právech tím, že bez zbytečného odkladu nepodala návrh na zápis zákonem stanoveného údaje do veřejného rejstříku nebo neuložila listinu do sbírky listin. 15

2.4.9. Obchodní věstník Obchodní věstník je součástí informační systém veřejné správy svého druhu, jehož prostřednictvím jsou stanovené subjekty povinny zveřejňovat zákonem stanovené

15

zákon č. 40/2009 Sb., Trestní zákoník zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob

29

informace. Jedná se zejména o statusové otázky subjektu, informace o činnosti subjektu, ale také jiné údaje stanovené zvláštními právními předpisy. Obchodní věstník vznikl již v roce 1992 nařízením vlády č. 63/1992 Sb., a to na základě zmocnění § 770 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Orgán vydávající obchodní věstník se v průběhu jeho fungování měnil. Zpočátku byl vydáván Federálním úřadem pro hospodářskou soutěž. Od 1. 1. 2001 přešlo vydávání na Ministerstvo spravedlnosti (nařízení vlády č. 503/2000 Sb.). Dále pak od 1. 1. 2004 zajišťovalo jeho vydávání Ministerstvo informatiky (nařízení vlády č. 408/2003 Sb.). Aktuálně od 7. 6. 2007 přešlo v důsledku zrušení ministerstva informatiky vydávání Obchodního věstníku na Ministerstvo vnitra (nařízení vlády č. 127/2007 Sb.). Ministerstvo vnitra je vydavatelem Obchodního věstníku i v současné době po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, a to na základě § 12 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Obchodní věstník je vydáván prostřednictvím Portálu veřejné správy, přičemž smluvním provozovatelem tohoto portálu je obchodní společnost Economia, a.s. Obchodní věstník je vydáván jak v tištěné podobě, tak i v podobě elektronické. Přičemž údaje v elektronické podobě jsou za posledních 6 měsíců k dispozici zdarma. V Obchodním věstníku se zveřejňují údaje stanovené zákonem. Občanský zákoník i zákon o obchodních korporacích, kde je stanoveno zveřejnění, předpokládají zveřejnění v Obchodním věstníku. Nelze tak zveřejňovat libovolné údaje a skutečnosti, ale pouze ty, kde to zákon předvídá. Jedná se zejména o údaje týkající se subjektů zapsaných ve veřejných rejstřících, které jsou stanoveny občanským zákoníkem nebo zákonem o obchodních korporacích, dále může jít o údaje podle jiných zvláštních zákonů, jako např. zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. Podle § 121 o. z., byl-li údaj zapsaný ve veřejném rejstříku zveřejněn, nemůže se nikdo po uplynutí patnácti dnů od zveřejnění dovolat, že o zveřejněném údaji nemohl vědět (princip materiální publicity). Nařízení vlády č. 351/2013 Sb., však změnilo princip zveřejnění údaje zápisem ve veřejném rejstříku. Ustanovení § 13 odst. 2 tohoto nařízení stanoví, že vyžaduje-li zákon zveřejnění zápisu do veřejného rejstříku, nebo uložení listiny ve sbírce listin ve věstníku, považuje se za zveřejnění ve věstníku uveřejnění zápisu, nebo uložení 16 listiny ve sbírce listin způsobem umožňující dálkový přístup podle zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. 16

Viz VLÁDA. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. Praha: C.H. Beck, č. 21, roč. 2013, s. II. Viz LOCHMANOVÁ, Ludmila. Poznámky k problematice obchodního jména. Právo a podnikání. 1996, roč. 5, č. 5, 4-10 s. ISSN 1211-1120. DVOŘÁK, Tomáš. Osobní obchodní společnosti. In: ASPI [právní informační systém]. 14. 10. 2008 Wolters Kluwer ČR [cit. 9. 3. 2014]. PELIKÁNOVÁ, I.; PLÍVA, S.; PŘIBYL, Z.; ČERNÁ, S.; VÍT, J.; ZAHRADNÍČKOVÁ, M. Obchodní právo. I. díl. Praha: CODEX. Nakladatelství Hugo Grotia a.s., 1994. 442 s. ISBN 80-901185-2-6

30

Nařízení dále stanoví podrobnosti zápisu do veřejného rejstříku a Obchodního věstníku s tím, že se zásadním způsobem nemění principy vedení Obchodního věstníku. Zásadní novinkou ovšem je zakotvení principu, že pokud zákon vyžaduje zveřejnění zápisu do veřejného rejstříku nebo uložení listiny do sbírky listin v Obchodním věstníku, je požadavek zveřejnění v rejstříku splněn již samotným uveřejněním těchto skutečností v aplikaci rejstříku způsobem umožňujícím dálkový přístup. Lhůty důležité pro princip materiální publicity veřejného rejstříku tak budou rozhodné již od samotného zveřejnění ve veřejném rejstříku. 17

3. Vznik obchodní firmy Otázka vzniku obchodní firmy je otázkou vlastnictví. Jde o pojem, který určitě můžeme označit za základní. Přesto jsem pojem vlastnictví neuvedl výše mezi základními pojmy, protože by to bylo svým způsobem matoucí, pro účely zadání této práce je tím podstatný vlastní vznik obchodní firmy. I vlastnické právo k obchodní firmě je možné nabýt originárním nebo derivativním způsobem, tak jak platí obecně. O originárním neboli původním způsobu nabytí vlastnického práva hovoříme za takového stavu, kdy nabyvatel své vlastnické právo neodvozuje od předchozího vlastníka. Tímto způsobem tedy dochází k nabytí vlastnického práva nezávisle na původním vlastníkovi, „původní“ vlastník tu absentuje, takové vlastnické právo vzniká poprvé. Jako nejčastější příklad originárního nabytí vlastnického práva můžeme uvést vytvoření nové obchodní firmy. Za nejběžnější případ vytvoření obchodní firmy můžeme považovat vytvoření obchodní firmy při založení obchodní společnosti nebo případně v důsledku změny takového znění obchodní firmy, čímž v podstatě dochází k vytvoření znění nového. K nabytí samotného vlastnického práva k obchodní firmě pak dochází až zápisem do obchodního rejstříku, neboť i vznik obchodní společnosti je vázán na její zápis do tohoto rejstříku a obchodní firma je součástí nehmotného majetku takové společnosti. S ohledem na skutečnost, že zápis do obchodního rejstříku má konstitutivní charakter, je nemožné, aby k nabytí vlastnických práv k věcem v majetku obchodní společnosti došlo ještě před takovýmto zápisem. Mezidobí po okamžiku vytvoření obchodní firmy a před jejím skutečným vznikem však nedostálo právní úpravy a mohou tak vznikat spory týkající se povahy označení, jež se má později stát obchodní firmou a spory o práva k takovému označení. Večerková, E. In Faldyna, Fr., Pokorna, J., Tomsa, M. a kol. Obchodní právo. Praha: ASPI Publishing – MERITUM, 2005, s. 20. Eliáš, K a Outlá, A. In Eliaš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 4. vydání. Praha: C.H.Beck, 2004. s. 82-85.

31

Derivativním neboli odvozeným způsobem nabytí vlastnického práva rozumíme naopak nabytí vlastnického práva odvozením právního postavení od původního vlastníka. Derivativním způsobem lze vlastnické právo k obchodní firmě nabývat tzv. převodem nebo přechodem obchodní firmy. Samo sebou, že s obchodní firmou lze provádět určité dispozice - obchodní firmu převádět. (Stručná úprava je v ustanovení § 427 a 428 nového občanského zákoníku. Je lze konstatovat, že současná úprava již neobsahuje omezení, která obsahovala dřívější úprava obchodního zákoníku v podobě povinnosti současného převodu podniku nebo jeho části. I za současné úpravy samo sebou může nastat přechodem obchodní firmy (tzv. firemní sukcese), kterým rozumíme situaci, kdy je vlastnické právo k obchodní firmě převedeno na nabyvatele bez vůle jeho předchůdce. S ohledem na zadání této práce se již dále úpravě problematiky převodu a přechodu obchodní firmy, věnovat nebudu. 18

18

Viz KOŽIAK, Jaromír. Obchodní firma v judikatuře a právní praxi [online]. 2013 [cit. 16. 3. 2014]. Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Jarmila Pokorná. Dostupné z:

32

4. Struktura a tvorba obchodní firmy Firma se zpravidla tvoří z kmene firmy a dodatků. Dodatky mohou byt povinné (např. u obchodních společností dodatky vyjadřují právní formu těchto společnosti), nebo dobrovolné u podnikatelů fyzických osob. Dále mezi obligatorní dodatky můžeme zařadit také dodatek „v likvidaci“, o který svou obchodní firmu musí doplnit právnická osoba, která byla zrušena a vstupuje do likvidace.

4.1. Firemní kmen Firemní kmen se také označuje jako firemní zaklad („corpus firmae“). Představuje, vlastni podnikatelovo označení sloužící k identifikaci podnikatele. Zpravidla pouze tuto část používá podnikatel (zejména právnická osoba) v běžném obchodním styku, při běžném provozování své podnikatelské činnosti. Firemní kmen lze dělit na :  Osobní (kupříkladu „Pavel Novák“, „Kometa, a. s.“) - u všech podnikatelů fyzických osob je osobni firemní kmen obligatorní. Osobni firemní kmen je možný i u podnikatelů právnických osob, nejčastěji bývá u veřejných obchodních společností.  Věcný (kupř. „Důlní stavby, a. s.“, „Kovový nábytek, s. r. o.“) - odvozuje se od předmětu činnosti podnikatele.  Fantazijní („Jitřenka, a. s“, „Alfa cíl, s.r.o.“) – nepodává zásadně žádnou informaci o podnikateli, je abstraktní.  Smíšený („Novák – důlní stavby, s. r. o.“, „Josef Novák, rychlé občerstvení, s. r. o.“) – je kombinaci výše uvedených firem.19

4.2. Firemní dodatek Firemní dodatek je neoddělitelnou a plnohodnotnou součástí obchodní firmy, má funkci zpřesňující, popisnou a pomocnou při identifikaci konkrétního podnikatele. Dělení dle toho, co mají dodatky vyjadřovat: 19

Bartošíková, M. In Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 4. vydaní. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 112

33

       

osobni – kupříkladu mladší, starší, nejstarší, vdova, syn, otec, JUDr., Mgr. věcný – kupř. stolař, zedník, stavební společnost fantazijní – kupř. U Krásy, Na Břehu, Jupiter smíšený – kupř. zedník – starší, syn - majitel pohostinství U Krásy určující právní formu právnických osob – kupř. kom. Spol., s. r. o., a. s. o sídle, o místě podnikání – kupř. Ústí nad Labem, Praha, Brno, Plzeň příslušnosti ke koncernu – člen koncernu Škoda, člen skupiny Agrochemie dovětek “v likvidaci” Alfa cíl, a. s. „v likvidaci“

Dělení z hlediska povinnosti respektive možnosti k dodatku:         

obligatorní: dodatek odlišující právní formu právnických osob dodatek zabezpečující nezaměnitelnost firmy fyzické osoby nástupnický dodatek dodatek o příslušnosti ke koncernu dovětek v likvidaci fakultativní: osobni, věcný, fantazijní nebo smíšený dodatek o místě podnikání

34

5. Zásady obchodní firmy 5.1. Zásady práva firemního Za zásady můžeme označit právní myšlenky obchodního práva, které se projevují v odvětví firemního práva, zpravidla nejsou právními normami a slouží jako východiska pro tvorbu, interpretaci a aplikaci norem. Maji povahu právních pravidel v nejobecnějším smyslu, poznatelné jsou hlavně pomoci příslušné právní vědy. „Základní zásady lze dělit na obecné, zvláštní a specifické. Obecné jsou označovány také jako principy práva vůbec, zásady zvláštní se někdy nazývají jako meziodvětvové, svým významem zpravidla přesahují několik právních odvětví. Zásady specifické jsou příznačné pro určité právní odvětví či obor práva.“ Níže uvedené zásady firemního práva podřazují k posledně jmenovaným, neboť jsou charakteristické právě pro firemní právo. V obchodním zákoníku byly výslovně uvedeny jen některé zásady, zásada firemní povinnosti v § 8 odst. 1, a dále zásada nezaměnitelnosti a zákaz klamavého působení – zásada pravdivosti, tyto dvě zásady byly upraveny v ustanovení § 10 odst. 1 ObchZ. Současná úprava představovaná novým občanským zákoníkem (§ 424) uvádí výslovně jen dvě zásady – nezaměnitelnost a pravdivosti, resp. přikazuje, že obchodní firma nesmí být zaměnitelná s jinou obchodní firmou a nesmí působit klamavě. Zcela jistě lze však na obchodní firmu vztáhnout i další zásady, a to jsou tyto: zásada jasnosti, jednotnosti, publicity, firemní volnosti nebo přísnosti, legality a veřejného zajmu.20

5.2. Zásada firemní povinnosti

Nový občanský zákoník výslovně uvádí v ustanovení § 423 výslovně, že obchodní firma je jméno. Podnikatel je také povinen činit právní jednání pod svou firmou. Z toho naprosto zřejmě vyplývá pro podnikatele zapsané v obchodním rejstříku povinnost mít firmu a činit pod ní právní jednání.

20

Kulhánek, M. Pojetí a základní zásady firemního práva. Právní rozhledy, 2000, č.7, s. 296.

35

5.3. Zásada nezaměnitelnosti

Považuji tuto zásadu za hlavní. K lepšímu pochopeni obsahu a přesného významu uvedu par faktů z historie této zásady. Historické kořeny jsou v titulu třetím, článku 20 z. č. 1/1863 ř. z., Obecného zákoníku obchodního: „Každá nova firma se musí zřetelně lišiti ode všech firem, které v tomtéž místě neb v téže obci již trvají a do obchodního rejstříku byly zapsaný. Má-li kupec stejné jméno a příjmení s kupcem již zapsaným do obchodního rejstříku a chce-li také jich užívati jako firmy, musí k této připojiti přídavek, který ji zřetelně od firmy již zapsané.“ Z výše uvedeného textu je patrné, že zásada nezaměnitelnosti byla teritoriálně omezena. Úprava obchodního jmena v § 10 odst. 1 v ObchZ do roku 2001 zněla: „Obchodní jméno nesmí byt zaměnitelné s obchodním jménem jiného podnikatele. U právnické osoby postačí k odlišení od obchodního jména jiné právnické osoby, uvedení jiného sídla, jestliže tyto osoby nepodnikají v tomtéž oboru nebo v oborech zaměnitelných při hospodářské soutěži. U fyzických osob postačí k odlišení, uvedení jiného místa podnikaní.“ Teritoriální omezenost byla zcela prolomena, nezaměnitelnost se vztahuje na cele území České republiky a tyká se libovolných dvou podnikatelů, a to i v případech odlišných předmětů podnikaní. Ustanovení § 10 ObchZ dostatečně nebránilo zaměnitelnosti firmy údajem o sídle právnických osob podnikajících v různých oborech. K posunu v pojetí zásady nezaměnitelnosti došlo na základě harmonizační novely. Zákaz zaměnitelnosti byl doplněn o zákaz klamavosti, který se do té doby vyvozoval hlavně z práva nekale soutěže. Dále bylo do § 10 odst. 1 ObchZ výslovně zakotveno, že k odlišení firmy nestačí rozdílný dodatek označující právní formu. Již před harmonizační novelou Vrchní soud v Praze k tomu rozhodl: „Dodatek označující právní formu podnikaní právnických osob, není sám o sobě dostatečným rozlišujícím prvkem v jinak zaměnitelných či přímo shodných obchodních jmenech těchto právnických osob. “Přesto někteří autoři uváděli, že pravidlo, že nestačí rozdílný dodatek chybělo a judikatura byla až příliš benevolentní v tomto směru. Harmonizační novelou došlo k vypuštění druhé věty původního § 10 odst. 1 ObchZ, jeho zněny vyvolávalo dojem, že údaj o odlišném sídle právnických osob podnikajících v různých oborech dostatečně brání zaměnitelnosti firmy. Vzhledem k tomu, že fyzická osoba zpravidla podniká na menším území, připustila i harmonizační novela, aby její firma byla shodná s firmou jinou, jestliže se bude odlišovat v údaji o místě podnikání. Je ovšem třeba poznamenat, že v souvislosti s povinnosti osobni firmy nemá fyzická osoba žádný velký výběr a v případě shody příjmení je nebezpečí zaměnitelnosti značné, aniž mu může podnikatel dostatečně bránit. Výše uvedené ve spojení s § 9 odst. 1 ObchZ znamená, že firma fyzické osoby kromě dodatků tam zmíněných může obsahovat i údaj o místě

36

podnikaní. Do tohoto pravidla obsaženého v původním zněni ObchZ, bylo harmonizační novelou doplněno slovo „zpravidla“, tím bylo umožněno přihlédnout zejména k předmětu podnikání a ke konkrétním událostem, jež mohou vyvolat nutnost, aby odlišení bylo provedeno výrazněji, zejména dalším dodatkem. Přestože současná úprava provedená novým občanským zákoníkem je strohá, je třeba vyjít ze zdůraznění provedeného v důvodové zprávě k novému občanskému zákoníku, ve které je zdůrazněno, že pro jednotlivé obchodní firmy platí stejně jako dosud zásada nezaměnitelnosti (a zákaz klamavosti, který sleduje zejména ochranu zákaznické veřejnosti). Otázka nezaměnitelnosti je značně problematická, a proto se při hodnoceni, zda jsou firmy zaměnitelné či nikoli, využívá řady kritérií. „V textu právní normy nelze vyjádřit všechna kritéria, která by umožnila rozhodnout o zaměnitelnosti dvou obchodních jmen (dnes firem) – to je úkolem soudní praxe, která se při tom může opírat o výsledky teoretického bádání.“ ( srovnej § 90 odst. 1 ZVR) 21

Prvním kritériem, které zmíním, je časová priorita. „V situaci, kdy dva podnikatele užívají zaměnitelné nebo shodne obchodní jméno (dnes firmu), právo na jeho ochranu má ten, kterému svědčí časová priorita v prospěch.“22

Dalším kritériem je dojem průměrného zákazníka a to, co mu utkví v paměti. Bylo judikováno, že „při posouzení zaměnitelnosti není výlučně rozhodující znění obou obchodních jmen (dnes firem), ale je nutno přihlížet k dojmu, který vzniká u průměrného zákazníka. Tomu utkvi v paměti celkový dojem, který na něj obchodní jméno a ochranná známka učinily. I když plné zněni obchodních jmen se liší, je v přirozenosti zákazníků, že z delšího obchodního jména jim utkví jako příznačná jen určitá výrazná a rozlišující část.“ 23 Zásada nezaměnitelnosti zůstala i po harmonizační novele teritoriálně neomezena, což se mi jeví jako požadavek značně maximalistický. Se zásadou nezaměnitelnosti souvisí ustanoveni § 11 odst. 6 ObchZ, které bylo do zákona nově vloženo harmonizační novelou. Jedná se zde o to, že podnikatele, kteří mají podniky příslušející k témuž koncernu, mohou

21

Viz Hajn, P. In Faldyna, F., Bejček, J., Hajn, P., Hušek, J., Marek, K., Pokorná, J., Rozehnalova, N. Obchodní zákoník s komentářem. 1. díl. Praha: Codex, 2000 str. 34. Kulhánek, M. Pojetí a základní zásady firemního práva. Právní rozhledy, 2000, č. 7, s. 296 -299 .Bartošíková, M. Štenglova, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář, 10. podstatně rozšířené vydáni. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 25 Lochmanova, L. Práva na označení – obchodní jméno, ochranné známky, označeni původu výrobků. 1. vydáni, Praha: ORAC, 1997. Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. : (s přihlédnutím k evropskému právu). Díl I. 4. aktuální vydáni. Praha: ASPI publishing, s. 135. 22

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 71/95 Pelikánová I. Komentář k obchodnímu zákoníku : (s přihlédnutím k evropskému právu). dil I. 4. aktuální vydáni. Praha: ASPI publishing, s.r.o., 2004, s. 145. Bartošíková, M. In Štenglova, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 10. podstatně rozšířené vydáni. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 35. Kulhánek, M. Pojetí a základní zásady firemního práva. Právní rozhledy, 2000, č. 7, s. 297. 23

37

mít firmy obsahující shodné prvky, pokud tomu tak je, musí firmy obsahovat shodný dodatek označující příslušnost ke koncernu a musí být dostatečně navzájem rozlišitelné.

Dále možno uvést rozhodnuti Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 813/93: „Zaměnitelnost obchodních jmen soud posuzuje především z pohledu průměrného zákazníka účastníků“ a dále podobně rozhodnuti Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 52/98: „Za zaměnitelné je třeba pokládat obchodní jméno tehdy, pokud se shoduje (či jen nepatrně odlišuje) v určité výrazně - dominantní části s obchodním jménem jiného podnikatele. Je totiž v přirozenosti zákazníků, že jim utkví v paměti povětšinou pravě taková dominantní část obchodního jména.“24 Vložení příslušné úpravy do textu tehdejšího zákona obsahuje reakci na zavedení koncernového práva a na zkušenosti s existujícími obchodními jmeny, která byla v prvním období po roce 1990 zapisovaná často bez ohledu na zaměnitelnost. Vycházelo se z toho, v koncernu mohou mít podnikatele zájem na vyjádření společné příslušnosti ke skupině i v obchodní firmě, avšak tento zájem nesmí vest ke klamavosti. Došlo zde k pokusu o vyvážení obou zájmů. Bartošíková v komentáři píše, že je sporné, pokud se koncernové podniky v rámci koncernu rozhodnou o užívání shodného prvku vyjadřujícího koncernovou příslušnost, zda musí shodný prvek užívat ve firmě všechny koncernové podniky.

5.4. Zásada pravdivosti Přímo navazuje na výše uvedenou zásadu nezaměnitelnosti, dle zákonné dikce předcházející úpravy ji můžeme nazývat také jako zásadu neklamavosti. Do zákonného textu byla výslovně zařazena harmonizační novelou. Obchodní firma jistě firma nesmí působit klamavě. Toto ustanovení se překrývá s právem nekalé soutěže, rozdíl spočívá v tom, že ustanoveni o firmě poskytují ochranu absolutní, neomezenou jen na soutěžní vztahy, ale týkající se všech vztahů, tudíž i těch nesoutěžní povahy. Podle Kulhánka spočívá zásada pravdivosti v tom, že firma by neměla přinášet nepravdivé informace a působit klamavě. Informace obsažená ve firmě by neměla byt klamavá. Tak například firma fyzické osoby by neměla vyvolávat dojem, že jde o obchodní společnost, dokonce třeba zahraniční. Cizojazyčné výrazy ve firmě někdy mohou vzbuzovat představu původu podnikatele v zahraničí. S pravdivostí souvisí i požadavek přiměřenosti, naplňující tezi přiměřenosti charakteru podnikatele a povaze podniku. To znamená vyvarovat se toho, že by kupř. živnostník měl

38

firmu navozující pocit velké stavební společnosti, problematická jsou přídavná jmena – největší nebo první, jež se často těší oblibě. Poznámky: Teoreticky lze nalézt mezi slovy pravdivost a neklamavost významový rozdíl, ale pro účely této bakalářské práce myslím postačí, pokud je budeme dále považovat za splývající a dále používat ve smyslu zásad pouze označeni pravdivost. Zásada pravdivosti vyplývá i z norem práva nekalé soutěže. Nepravdivá firma má totiž klamavý účinek i v případě, že je řádně zapsaná v příslušném rejstříku, a proto je možné podřadit pod generální klauzuli nekalé soutěže. Podrobněji k problematice cizojazyčných výrazů níže v pojednání o zásadě jasnosti. K prolomení zásady pravdivosti dochází ustanovením v ustanoveních (týká se to jak předcházející úpravy, tak současné), která upravují tzv. staré firmy. Její úprava je reflexi požadavku na zachování firmy, se kterou se veřejnost již ztotožnila, a které přisuzuji jistou kvalitu

5.5. Zásada jasnosti Tuto zásadu je opět nutno dovodit, nikde v textu zákona není výslovně uvedena, úzce souvisí se zásadou pravdivosti a spolehlivě ji ani není možné zcela oddělit od zásady pravdivosti. Jejím obsahem je, že údaje, jež jsou obsaženy ve firmě, mají byt vyjádřeny jasně a srozumitelně, nesmí zastírat pravý stav věci, resp. nesmí znejasnit osobu majitele firmy nebo předmět podniku. Podnikatel by měl mít zájem na tom, aby jeho firma byla pro co nejširší vrstvu občanů jasná a srozumitelná. Veřejnost by měla nepochybně byt schopna rozlišit firmu fyzické osoby od firmy právnické osoby. U právnických osob musí byt jasná jejich právní forma. Podle Kulhánka má byt firma jasná také po jazykové stránce. Otázka přípustnosti výrazů v cizím jazyce ve firmě je zajímavá, neexistuje na ni jednoznačná odpověď a názory se různí. První krajní názor stoji na argumentaci, že institut obchodní firmy upravuje česky zákon s textem v češtině, který je platný a účinný na území České republiky, a proto musí byt firma zcela v češtině. Druhy názor připouští vždy výrazy v cizím jazyce, s odůvodněním, že to zákon výslovně nezakazuje. Cizojazyčný název teoreticky totiž může mít silnou rozlišovací schopnost, a tak naplňovat zásady firemní nezaměnitelnosti a volnosti. V souladu se zákonem (§ 33 odst. 5 ObchZ, § 9 odst. 2 a § 24 ZVR musí byt v češtině česká jména osob, názvy právnických osob zřízených zákonem, dodatky o právní formě právnických osob, dodatky označující sídlo nebo místo podnikaní.

39

Sám se přikláním k názoru nezakazujícím cizojazyčné výrazy. V každodenní realitě, umocněné vstupem do Evropské unie a postupující globalizaci, se v neustále rostoucí míře setkáváme s cizími výrazy, aniž bychom se nad nimi nějak pozastavovali. U mnohých slov je těžké rozlišit, zda-li se už nestaly domácími výrazy, a mnoha slova ani nemají vhodný domácí ekvivalent. Pokud užité výrazy budou v souladu se zásadou pravdivosti, neměly by byt zakázaný.

5.6. Zásada jednotnosti Další ze zásad vyplývajících nepřímo z právní upraví. V ustanoveních obchodního zákoníku tykajících se firmy se hovoří o obchodní firmě pouze v jednotném čísle. Z toho plyne, že podnikatel může mít jen jednu firmu, jedná se o zásadu opačnou k zásadě firemní plurality. V současnosti je stav takový, že u právnických osob není u pojetí této zásady vážnějších sporů, oproti tomu však nepanuje názorová shoda v pojetí jednotnosti u osob fyzických. První názor, vycházející ještě z úpravy obchodního jména, je že podnikatel – osoba fyzická, může mít za daných podmínek vice firem. Lochmanová (níže specifikováno) uvádí, že pokud fyzická osoba provozuje více živností, může mít odpovídající počet obchodních firem, ovšem pro každou živnost jen jedno a pod podmínkou, že její základ bude bezpodmínečně tvořit jméno a příjmení podnikatele. Kulhánek k výše uvedenému dodává, že v příkrém rozporu se zásadou pravdivosti a jasnosti by byl, striktní požadavek jednotnosti firmy. Opačný postoj (29) stojí na tvrzení, že podnikatel je povinen činit své úkony a podnikatelské činnosti pod jednou firmou, přestože je provozuje v několika závodech, odštěpných závodech, či v několika provozovnách. Tudíž podnikatel může mít jen jednu firmu i pro více podniků, protože se stále jedná o jeden právní subjekt – jiné řešení by znamenalo, že firmu ve skutečnosti chápeme jako označeni podniku. Domnívám se, že podle platné právní úpravy může podnikatel mít jen jednu firmu, jako praktické mi připadá řešení, podle kterého mohou mít podnikatele vedle firmy další označení běžně používaná v obchodním styku, která nejsou firmou, nikde se neevidují a nejsou ani chráněna. 25

To je zejména praktické u podnikatelů – fyzických osob, zvláště tehdy, podnikají-li s různými předměty podnikaní na základě vice podnikatelských oprávnění. Prostřednictvím dalších označení vyjadřují, že jde o různé podnikatelské činnosti, které jsou vykonávané týmž subjektem a pod stejnou firmou.

25

Viz Kulhánek, M. Pojetí a základní zásady firemního práva. Právní rozhledy, 2000, č. 7, s. 298.

Hajn, P. K úpravě obchodního jmena. Časopis pro právní vědu a praxi. 1995, č.1, s. 18-27

40

5.7. Zásada publicity Projevuje se v povinnosti uvádět dodatek o právní formě a v požadavku publikace obchodní firmy v obchodním rejstříku.

5.8. Zásada firemní volnosti nebo přísnosti Jednotlivé právní řady lze rozlišovat podle toho, zda se v nich uplatňuje spíš zásada firemní volnosti nebo spíš firemní přísnost, případně úpravy, kde se uplatňuji obě zásady. Anglo-americke právo a rovněž právo francouzské je charakteristické firemní volnosti. Naopak německy obchodní zákoník předepisuje poměrně podrobná pravidla o tom, jak má být nova firma tvořena – zde se jedná o firemní přísnost. Ta spočívá v tom, že fyzickým osobám je stanovena povinnost mít osobní firmu (např. v § 18 německého obchodního zákoníku), osobním společnostem povinnost, aby firma byla tvořena jmény společníků (také osobní firma), společnosti s ručením omezeným povinnost mít věcnou nebo osobni firmu a akciové společnosti mít zásadně firmu věcnou. Na území České republiky byla platná úprava do roku 1950 pod vlivem rakouského práva, uplatňovala se zásada firemní přísnosti. Situace nyní je jiná, současná právní úprava obsahuje prvky obou zásad, jak firemní volnost, tak i přísnost. Volnost se projevuje hlavně u právnických osob, je umožněno mít zásadně libovolnou firmu. Zákon stanoví povinnost obligatorního dodatku rozlišujícím jejich právní formu. Přísnost je obsažena v povinnosti uložené osobám fyzickým – povinnost mít osobní firmu.

5.9. Zásada legality a veřejného zájmu Obsahem je požadavek, aby obchodní firma nebyla v rozporu s platným právem. Zásada veřejného zájmu se projevuje v požadavku, že firma nesmí obsahovat například vulgární slova nebo slova propagující různé formy extremismu.

Poznámka. Jsou zde určitá omezeni, kupříkladu u komanditní společnosti soulad s předpisy z oblasti průmyslového vlastnictví (kupř. z. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, z. č. 452/2001 Sb., o ochraně označeni původu výrobků ) a dále omezeni plynoucí ze zákonů upravujících činnost bank, pojišťoven, burz, investičních společností a fondů / např.: zákon č. 21/1992 Sb., o baňkách ( § 3 ), z. č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování.

41

6. Změna obchodní firmy Změna nebo popřípadě úprava obchodní firmy může nastat buď v důsledku předchozích právních skutečností, jež představují povinný důvod k provedení změny či úpravy obchodní firmy, nebo na základě vlastního uvážení podnikatele. Z uvedeného tedy vyplývá, že změnu obchodní firmy můžeme rozeznávat na změnu povinnou a změnu dobrovolnou. Ke změně obchodní firmy dochází zpravidla změnou firemního kmene nebo změnou firemního dodatku, popřípadě také změnou obchodní firmy jako celku. K provedení změny, ať již povinné nebo dobrovolné, může dojít jak v případě právnických osob, tak i v případě osob fyzických. Jako příklad typického důvodu povinné změny obchodní firmy lze uvést rozhodnutí soudu, které směřuje k odstranění závadného stavu jakožto výsledek sporu na ochranu obchodní firmy. V případě člověka – podnikatele dalšími skutečnostmi, jež podmiňují zápis změny obchodní firmy do obchodního rejstříku, mohou být například:  





Změna nebo doplnění jména či příjmení člověka. Změna místa podnikání, je-li takové místo podnikání součástí obchodní firmy – v tomto případě dochází ke změně nebo úplnému vypuštění místního dodatku obchodní firmy. Změna předmětu podnikání, pokud se (i v modifikované podobě) jedná o věcný dodatek obchodní firmy. Získání vysokoškolského titulu, jestliže je součástí obchodní firmy člověka, ve formě odlišujícího osobního dodatku.

V souvislosti se změnou obchodní firmy člověka – podnikatele si dovolím poukázat na problematiku změny jména člověka a obchodní firmy. I nadále, za účinnosti NOZ, je obchodní firma člověka tvořena především jeho jménem. Ke změně jména člověka dochází zejména v důsledku sňatku či rozvodu manželství nebo z jiného zákonem přípustného důvodu. Stávající právní úprava umožňuje, aby podnikatel, který změní své jméno, mohl nadále používat své jméno dosavadní a oproti původní úpravě ObchZ již nemusí připojovat k obchodní firmě dodatek s novým jménem. Podnikateli postačuje pouhé uveřejnění takové změny, neboť se změnou jména totožnost člověka zůstává beze změny. Podnikatel samozřejmě také v důsledku změny jména může svou obchodní firmu změnit, nicméně podle mého názoru převládá zájem na zachování dosavadní obchodní firmy, které je již zapsáno v podvědomí veřejnosti. 26

26

LOCHMANOVÁ, Ludmila. Základy obchodního práva. 2. přepracované a doplněné vydání. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2011. 309 s. Edice PRÁVO. ISBN 978-80-7418-114-6.

42

Změnit svou obchodní firmu může samozřejmě i právnická osoba zapsaná do obchodního rejstříku. Skutečnostmi, které podmiňují zápis změny obchodní firmy v případě právnické osoby, mohou být například:  

 

Smrt společníka nebo jiné osoby, jejíž jméno je součástí obchodní firmy, v případě, že nebyl dán souhlas s jeho užíváním, a to ani dědicem. Ukončení účasti společníka nebo jiné osoby v právnické osobě, jejíž jméno je součástí obchodní firmy, a to v případě, že nebyl dán souhlas s jeho dalším užíváním. Přeměna právnické osoby změnou právní formy, kdy musí dojít k zápisu změny obligatorního dodatku vyjadřujícího právní formu. Odvolání souhlasu s užíváním jména v obchodní firmě právnické osoby. Podmínkou změny obchodní firmy právnické osoby je předně změna společenské smlouvy nebo stanov, jelikož údaj o obchodní firmě je jejich povinnou součástí. Teprve na základě platného rozhodnutí o změně společenské smlouvy či změně stanov může být podán návrh na zápis změny obchodní firmy do obchodního rejstříku.

Co se týče povahy zápisu změny obchodní firmy do obchodního rejstříku, tak zákon výslovně nestanoví, že účinky změny obchodní firmy nastávají až samotným zápisem do obchodního rejstříku, nicméně tato skutečnost vyplývá z povahy ustanovení § 423 odst. 1 NOZ, o obchodní firmě, které říká, že „obchodní firma je jméno, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku.“ Z čehož lze dovodit, že do okamžiku, než dojde k zápisu nového znění obchodní firmy do obchodního rejstříku, je podnikatel povinen právně jednat pod firmou původní (tedy aktuálně zapsanou). Jak jsem předestřel již v úvodu této části práce, je možné taktéž dobrovolné provedení změny obchodní firmy, kdy k takové změně dochází na základě vlastní vůle podnikatele a v důsledku různých skutečností. S obchodní firmou je spojena dobrá pověst podnikatele, a tedy v případě obchodní firmy, která si vytvořila dostatečně stabilní pozici na trhu, bude ke změnám firmy podnikatel přistupovat pouze sporadicky. V opačném případě, kdy je obchodní firma spojována s negativní pověstí, může mít podnikatel zájem na změně takové obchodní firmy. 27

ELIÁŠ, K.; BEJČEK, J.; HAJN, P.; JEŽEK, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. 652 s., ISBN 978-7179-583-4. 27

DVOŘÁK, Tomáš. Osobní obchodní společnosti. In: ASPI [právní informační systém]. 14. 10. 2008 Wolters Kluwer ČR [cit. 24. 3. 2014]. JANKŮ, Pavel (ŘANDA HAVEL LEGAL). Povaha zápisů do obchodního rejstříku na úsvitu rekodifikace a dnes. 9. 5. 2012, [online]. 2012 [cit. 24. 3. 2014]. Dostupné z http://www.epravo.cz/top/clanky/povahazapisu-do-obchodniho-rejstriku-na-usvitu-rekodifikace-a-dnes-82290.html

43

7. Zánik vlastnictví k obchodní firmě Pokud má být pojednáno o obchodní firmě nelze se vyhnou kategorii zániku obchodní firmy. Zánik obchodní firmy má jistě přímý vztah k obecnější kategorii vlastnictví a tak by bylo možno zopakovat to, co již bylo uvedeno o vlastnictví a vztahu k obchodní firmě v části této práce označené číslem 3. Přímou úpravu zániku vlastnického práva k obchodní firmě NOZ neobsahuje. S ohledem na skutečnost, že je na obchodní firmu nahlíženo jako na věc, lze uvažovat o tom, že k zániku vlastnictví k obchodní firmě může dojít obdobně jako k zániku vlastnického práva k jiným věcem. K zániku vlastnického práva k obchodní firmě může dojít různými způsoby a na základě různých právních skutečností. Obecně může vlastnické právo zaniknout absolutně nebo relativně. V případě absolutního zániku vlastnického práva se jedná o situaci, kdy dochází k zániku vlastnického práva k věci, aniž by bylo nabýváno někým jiným. Hovoříme tak zejména o zániku věci v důsledku jejího spotřebování nebo jejího zničení. Obchodní firmu, však jakožto věc nehmotnou, spotřebovat ani zničit nelze a zánik vlastnického práva k obchodní firmě tímto způsobem není možný. Při relativním zániku vlastnického práva dochází k zániku vlastnického práva jedné osoby a současně k nabytí vlastnického práva osoby druhé. V souvislosti s obchodní firmou k takovému zániku vlastnického práva může docházet v důsledku převodu obchodní firmy prostřednictvím kupní smlouvy nebo na základě smlouvy darovací. Dalším způsobem, kterým může zaniknout vlastnické právo na základě vůle vlastníka, je opuštění věci. Jedná se o právní jednání vedoucí k zániku vlastnického práva v důsledku vyjádření vůle vlastníka již nadále nebýt vlastníkem věci. Totéž platí i pro opuštění obchodní firmy. Zvláštností opuštění obchodní firmy jsou však důsledky, které plynou z povinnosti jejího zápisu do obchodního rejstříku, neboť obchodní firmu není možně opustit bez současného výmazu z obchodního rejstříku. „Výmaz z obchodního rejstříku však není možné provést, aniž by byly provedeny potřebné formální úkony a také podnikatel nemůže být v obchodním rejstříku zapsán bez uvedení obchodní firmy. K opuštění obchodní firmy tudíž může dojít buď se zápisem nového znění obchodní firmy, nebo s výmazem podnikatele jako takového.“ Vlastnické právo k obchodní může zaniknout i na základě dalších skutečností, a to zpravidla na základě:

LOCHMANOVÁ, Ludmila. Základy obchodního práva. 2. přepracované a doplněné vydání. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2011. 309 s. Edice PRÁVO. ISBN 978-80-7418-114-6. Srovnej Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku (konsolidovaná verze), [online], 2012, [cit. 8.3.2014]. Dostupné z http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf.

44

    

Smrti člověka – podnikatele, pokud nedojde k vyjádření souhlasu s následným užíváním staré obchodní firmy. Zrušení právnické osoby s likvidací. Přeměny právnické osoby, pokud obchodní firma nepřejde na právního nástupce. Rozhodnutí státního orgánu. Tedy na základě provedení povinné změny obchodní firmy. Provedení dobrovolné změny obchodní firmy.

Z uvedeného vyplývá, že právo podnikatele užívat obchodní firmu zaniká jeho výmazem z obchodního rejstříku. Nepřejde-li obchodní firma na právního nástupce, hovoříme o tzv. uvolněné obchodní firmě, kterou může užívat i jiná osoba, a která již dále nepožívá ochrany. V případě, že by chtěl podnikatel i nadále chránit takovou obchodní firmu, musel by využít například institutů známkového práva. Toto však neplatí v případě podnikatele – člověka, který i po výmazu z obchodního rejstříku, právně jedná pod svým jménem a příjmením.28

8. Používání tzv. „staré firmy“ 8.1. Pojem „stará firma“ Pod pojmem „staré firmy" si můžeme představit obchodní firmu nabytou od právního předchůdce. Problematiku staré obchodní firmy upravuje NOZ zejména ve svém ustanovení § 427. Právní úprava staré obchodní firmy s účinností NOZ nedoznala velkých změn od původní úpravy ustanovení § 11 ObchZ a zůstala v zásadě nezměněna.

Institut staré obchodní firmy vznikl jako důsledek toho, že se obchodní firma v průběhu své existence stává důležitou hodnotou, která současně plní významnou funkci individualizační a identifikační. Jedná se o významný prostředek podnikatele, se kterým je úzce spjata také jeho klientela či dobrá pověst podnikatele. Z toho vyplývá zájem na zachování stávající obchodní firmy při jejím převodu nebo přechodu na právního nástupce.

28

Srovnej KOŽIAK, Jaromír. Obchodní firma v judikatuře a právní praxi [online]. 2013 [cit. 16. 3. 2014]. Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Jarmila Pokorná. Dostupné z:

45

8.2. Užívání „staré firmy“ Zákonnou úpravu staré obchodní firmy je možné považovat za jeden z nejvýznamnějších ekonomických aspektů firemního práva. 62 Pro užívání staré obchodní firmy existuje zákonný rámec. Konkrétní právní úpravu nalezneme v již výše zmíněním ustanovení § 427 NOZ. Podle odstavce prvního ustanovení § 427 NOZ: „Kdo nabude obchodní firmu, má právo ji používat, pokud k tomu má souhlas svého předchůdce nebo jeho právního nástupce; vyžaduje se však, aby k obchodní firmě připojil údaj vyjadřující právní nástupnictví.“ Toto na první pohled jasné ustanovení však může vyvolávat výkladové potíže. S ohledem na možnost samostatného převodu obchodní firmy se tak toto ustanovení vztahuje na veškeré nové nabyvatele staré obchodní firmy, nikoli pouze na nabyvatele závodu, jako tomu bylo v původní úpravě v ustanovení § 11 odst. 1 ObchZ. Na rozdíl od nabyvatelů závodu, v případě nového nabyvatele staré obchodní firmy nevidím nutnost požadavku na předchozí souhlas právního předchůdce s užíváním staré obchodní firmy, neboť ten, kdo nabude starou obchodní firmu, se stává právním nástupcem předchozího vlastníka takové obchodní firmy. Stačilo by tak, aby si nabyvatel souhlas s užíváním staré obchodní firmy udělil sám, což je nemyslitelné. Obdobně jako podle původní úpravy ObchZ, je na základě možného výkladu ustanovení § 427 NOZ za právního nástupce považován zejména univerzální nabyvatel. Nabyvatelem staré obchodní firmy však obvykle bude nabyvatel individuální. V takovém případě by individuální nabyvatel neboli singulární sukcesor musel mít k používání staré obchodní firmy souhlas předchozího vlastníka takové firmy nebo jeho univerzálního nabyvatele, pod kterým si můžeme představit zpravidla dědice nebo nástupnickou právnickou osobu. Znění uvedeného ustanovení jednotlivé nabyvatele nerozlišuje, což ovšem spatřuji jako nedostatek stávající právní úpravy dotýkající se nabývání staré obchodní firmy. V opačné situaci, pokud by byl samotný nabyvatel staré obchodní firmy nabyvatelem univerzálním, je možné uvažovat o tom, že souhlas s užíváním obchodní firmy nebude potřebný. Právní předchůdce totiž v takovém případě již neexistuje a jeho souhlas není možné opatřit. Právní nástupce je pak za takové situace zároveň vlastníkem staré obchodní firmy a není nutné, aby si souhlas uděloval sám sobě. Bylo by tak možné hovořit o tom, že bude-li právní nástupce starou obchodní firmu užívat, tak také s jejím užíváním souhlasí. Jsem tedy toho názoru, že k udělení souhlasu s užíváním staré obchodní firmy dochází například již samotným prodejem obchodní firmy nebo jejím darováním. 29

29

KOŽIAK, Jaromír. Obchodní firma v judikatuře a právní praxi [online]. 2013 [cit. 16. 3. 2014]. Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Jarmila Pokorná. Dostupné z: VEČERKOVÁ, Eva. Některé ekonomické souvislosti firemního práva. In: Sborník příspěvků z mezinárodní konference studentů doktorského studijního programu "obchodní právo" Masarykovy univerzity "Ekonomické aspekty právní úpravy a jejího výkladu"

46

Ustanovení § 427 odst. 2 NOZ se věnuje problematice staré obchodní firmy z pohledu právního nástupnictví v důsledku přeměny právnické osoby. Podle tohoto ustanovení: „Při přeměně právnické osoby přejde obchodní firma na právního nástupce, pokud s tím souhlasí; souhlas jiné osoby se nevyžaduje. Má-li právnická osoba více právních nástupců a neurčí-li se, na kterého z nich obchodní firma přechází, nepřejde obchodní firma na žádného z nich.“ V případě přechodu staré obchodní firmy je při přeměně právnické osoby k nabytí obchodní firmy potřeba souhlasu pouze právního nástupce, na něhož má stará obchodní firma přejít. Není tak již potřebný souhlas právního předchůdce, jako tomu je podle prvního odstavce ustanovení § 427 NOZ. Je zároveň možné uvažovat o tom, že souhlas bude vyjádřen již v průběhu samotné přeměny právnické osoby a i v tomto případě jeho požadavek není nutný. Podle zákonné dikce právní nástupce nemá povinnost starou obchodní firmu nabýt, jedná se pouze o jeho právo. Je tedy na zvážení každého právního nástupce, zda chce využívat starou obchodní firmy a její případnou dobrou pověst. Vzhledem ke skutečnosti, že je obchodní firma považována za nehmotnou věc, je možné, aby byla oceněná v penězích. Záleží tak i v tomto případě pouze na uvážení a ochotě právního nástupce za starou obchodní firmu zaplatit určitou hodnotu a pokračovat pod ní v podnikání, nebo zda pro něho tato obchodní firma žádnou hodnotu nemá, a proto nebude mít zájem v dalším pokračování podnikání pod takovou obchodní firmou. Vlastnické právo ke staré obchodní firmě se ovšem nabývá až zápisem obchodní firmy do obchodního rejstříku. Vzhledem ke skutečnosti, že je podnikateli umožněno vlastnit pouze jednu obchodní firmu a podnikatel je povinen pod ní vystupovat, dojde-li k nabytí staré obchodní firmy (tedy k jejímu zápisu do obchodního rejstříku), vzniká již takovému podnikateli povinnost tuto obchodní firmu užívat.

8.3. Zákaz klamavosti a zaměnitelnosti V souvislosti s užíváním staré obchodní firmy právními nástupci si dovolím znovu připomenout zásady firemního práva. Úprava NOZ v ustanovení § 424 přímo stanovuje, že: „Obchodní firma nesmí být zaměnitelná s jinou obchodní firmou ani nesmí působit klamavě.“ Účelem zákazu klamavosti a zaměnitelnosti je především ochrana podnikatelského prostředí a ochrana zákaznické veřejnosti. Zachování staré obchodní firmy a její užívání je tak právní nástupce, vzhledem k zákazu klamavosti a zaměnitelnosti, povinen zvážit. Zákon na tyto zásady pamatuje povinným připojením nástupnického dodatku, který obsahuje informaci o právním nástupnictví. Ovšem, schopnost právního nástupce skutečně dostát požadavkům firemního práva pořádané dne 20. prosince 2005 Katedrou obchodního práva Právnické fakulty MU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. s. 176-179. ISBN 80-210-3952-3.

47

a platné legislativy při používání staré obchodní firmy, ponechává na jeho zvážení. Zákon totiž neupravuje přesnou podobu nástupnického dodatku. Může pak dojít k rozporu s požadavkem na pravdivost obchodní firmy, podle kterého obchodní firma nesmí obsahovat nepravdivé údaje a musí odpovídat skutečnosti. (Srovnej § 90 odst. 1 ZVR)

8.4. Nástupnický dodatek Nástupnický dodatek je využíván zejména při převodu nebo přechodu obchodní firmy. Nabývání staré obchodní firmy je spojeno s povinností nabyvatele obchodní firmy, aby k firmě připojit nástupnický dodatek neboli údaj, který vyjadřuje právní nástupnictví. Nabyvatel, který se rozhodne využít možnosti pokračování v podnikání pod starou obchodní firmou, musí obchodní firmu zapsat do obchodního rejstříku, a to spolu s informací vyjadřující právní nástupnictví. Teprve od okamžiku zápisu staré obchodní firmy s nástupnickým dodatkem do obchodního rejstříku může podnikatel pod touto obchodní firmou činit právní úkony. Nástupnický dodatek pak umožňuje bezproblémovou identifikaci současného nositele staré obchodní firmy. (Ustanovení § 427 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.) Zápis staré obchodní firmy s nástupnickým dodatkem má konstitutivní charakter. Důvodem můžeme spatřovat jednak skutečnost, že až samotným zápisem do obchodního rejstříku se tato firma stává obchodní firmou nového nabyvatele, a dále pak, že účinek zápisu do obchodního rejstříku spočívá v ochraně práv k obchodní firmě. Okamžikem zápisu staré obchodní firmy s nástupnickým dodatkem do obchodního rejstříku může takové ochrany práv požívat nový nabyvatel. Naopak právní předchůdce nebo převodce okamžikem tohoto zápisu uvedených práv pozbývá. Stejně jako původní právní úprava i stávající úprava v NOZ mlčí ohledně umístění firemních dodatků v obchodní firmě. Z toho vyplývá, že je možné takový dodatek umístit jak před, tak i za obchodní firmu člověka – podnikatele či právnické osoby. Nabízí se tedy celá řada možností, jak by takový nástupnický dodatek mohl vypadat. Příkladem obchodní firmy s nástupnickým dodatkem lze uvést – „Beta, s.r.o., dříve Alfa, s.r.o.“, „Alfa, s.r.o., právní nástupce“ nebo také například „Zahradnictví František Novotný, provozuje syn Karel Novotný“. 30

Spolu s účinností NOZ došlo k vyvrácení argumentace, že v případě staré obchodní firmy člověka – podnikatele, musí připojená informace o právním nástupnictví obsahovat rovněž jeho jméno a příjmení. Podle ustanovení § 425 odst. 1 NOZ je obchodní firma člověka tvořena zpravidla jeho jménem, nejedná se však již o povinnost. Stávající právní úprava tak přispěla k uvolnění i v oblasti nástupnických dodatků fyzických osob, které se dostaly 30

Srovnej KYSELOVÁ, Tereza (Weinhold Legal). „”Honzík Nováků” nebo “Sedící býk” – úprava obchodní firmy v novém občanském zákoníku“. 11.9.2013 [online], 2013. [cit. 18.3.2014]. Dostupné z http://www.epravo.cz/top/clanky/honzik-novaku-nebo-sedici-byk-uprava-obchodni-firmy-v-novemobcanskem-zakoniku-92158.html

48

na roveň otázky nástupnických dodatků osob právnických. V případě právnických osob nikdy nebylo pochyb o tom, že údaj o právním nástupnictví nemusí obsahovat název nástupnické právnické osoby. Pro účely nástupnických dodatků stávající právní úprava vynechává také rozlišení situací, za kterých může dojít k nabytí staré obchodní firmy. NOZ tak nevidí rozdíl mezi nabytím staré obchodní firmy samostatně, dále případem, kdy dojde k nabytí staré obchodní firmy spolu se závodem, a také případem, kdy je nabyvatel staré obchodní firmy současně univerzálním nabyvatelem předchozího vlastníka obchodní firmy. Důvodem zakotvení povinnosti nabyvatele připojit ke staré obchodní firmě údaj, jež informuje o právním nástupnictví, je zejména ochrana třetích osob, které mohou s podnikatelem přijít do styku. V případě těchto osob by totiž mohlo dojít k omylu, že jedná o stále stejného podnikatele, ačkoli již starou obchodní firmu používá jeho právní nástupce.

9. Právní ochrana obchodní firmy podle občanského zákoníku Ochranu obchodní firmy zakotvuje NOZ v ustanovení § 423 odst. 2, které ve větě první říká, že: „Ochrana k obchodní firmě náleží tomu, kdo ji po právu použil poprvé.“ Nároky z ochrany obchodí firmy NOZ, na rozdíl od taxativního výčtu v ObchZ, vymezuje, ve větě druhé ustanovení § 423 odst. 2, formou odkazu: „Kdo byl dotčen ve svém právu k obchodní firmě, má stejná práva jako při ochraně před nekalou soutěží.“ Osoba dotčená na svých právech k obchodní firmě se tedy může domáhat: 31



Zdržení se závadného jednání – domáhat se zdržení závadného jednání – užívání firmy, která byla do obchodního rejstříku zapsána pravomocným usnesením, je však velmi problematické. Dle dosavadní rozhodovací praxe soudů je nutné v těchto případech žádat odstranění závadného stavu, nikoli zdržení se užívání obchodní firmy, jež by vedlo k ukončení činnosti takového podnikatele. Zmínit lze např. rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cmo 808/1993. Nároku na zdržení se užívání obchodní firmy se lze ovšem bezpochyby domáhat v případech, kdy je obchodní firma podnikatele užívána jinou osobou, a to zcela nebo z části neoprávněně.

31

Rozsudek Vrchního soudu v Praze sp.zn.3Cmo 808/1993 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4933/2009. Ustanovení § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. ELIÁŠ, K.; BEJČEK, J.; HAJN, P.; JEŽEK, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. 652 s., ISBN 978-7179-583-4. 20

49



Odstranění závadného stavu – nárok odstraňovací směřuje vždy k nápravě závadného stavu, tedy stavu, kdy jsou v obchodním rejstříku zapsány dvě shodné či zaměnitelné obchodní firmy. Na základě návrhu na odstranění závadného stavu dochází z pravidla k uložení povinnosti žalovanému změnit svou obchodní firmu tak, aby nedocházelo k narušování práv k obchodní firmě jiné osoby. Může tak dojít například k uložení povinnosti odstranit určitý výraz z obchodní firmy26 nebo naopak k uložení povinnosti vložit určitý dodatek k odlišení obchodní firmy.



Vydání bezdůvodného obohacení – institut nároku na vydání bezdůvodného obohacení je upraven v ustanovení § 2991 a násl. NOZ. Toto ustanovení uvádí, že „kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“ K bezdůvodnému obohacení dochází zvláště získáním majetkového prospěchu plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, jež odpadl, dále protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že bylo plněno za osobu, co po právu měla plnit sama. 27 Poskytnutí přiměřeného zadostiučinění – nárok na přiměřené zadostiučinění neboli nárok satisfakční směřuje především k odstranění nemajetkové újmy, která vznikla podnikateli neoprávněným užíváním jeho obchodní firmy jiným. Zadostiučinění nemajetkové újmy je možné poskytovat jak ve formě peněžité náhrady, tak ve formě nepeněžité. K náhradě této újmy by mělo dojít primárně nepeněžitým zadostiučiněním, které spočívá typicky v tiskové opravě či ve zveřejnění omluvy. Náhrady vzniklé škody – v případě nároku na náhradu vzniklé škody hovoříme o nároku na kompenzaci na majetku v rozsahu skutečné škody a ušlého zisku v důsledku zásahu do práv podnikatele k obchodní firmě. V praxi se však v oblasti firemního práva v případě žalob na náhradu škody naráží na obtíže s prokazováním konkrétní výše škody, zejména v případě ušlého zisku, a s prokazováním příčinné souvislosti mezi škodou a porušením práva, tedy, že škoda vznikla nikoli z jiných okolností na trhu, ale přímo z porušení firemního práva. Častěji tak dochází k uplatňování nároku na výše uvedené poskytnutí přiměřeného zadostiučinění.







50

10. Závěr Nebylo možno alespoň v závěru, před „skutečným“ závěrem nezmínit aspekt Evropské unie.

10.1. Evropská unie a firemní právo Vstupem České republiky do Evropské unie v roce 2004 došlo k propojení českého trhu s trhem členských států, v důsledku čehož začaly v mnohem větší míře na český trh pronikat podnikající právnické osoby i podnikající osoby fyzické. Zahraniční osoby (jak člověk, tak právnická osoba) mohou na území České republiky podnikat za stejných podmínek a ve stejném rozsahu jako osoby české. Zahraniční subjekt tak má právo podnikat na našem území pod svou obchodní firmou. Na tvorbu takové obchodní firmy se však nevztahují podmínky českého právního řádu. Jedinou podmínkou je povinnost uvádět dodatek vyjadřující právní formu podnikatele, a to v českém ekvivalentu. Oprávnění zahraniční osoby podnikat na území České republiky pod svou obchodní firmou vzniká ke dni zápisu takové osoby do obchodního rejstříku. Okamžikem zápisu do obchodního rejstříku se zahraniční osoba stává podnikatelem ve smyslu ustanovení § 421 NOZ a podléhá jeho plné působnosti. Nestává se však českou právnickou osobou. 68 Zbylá část obchodní firmy tak podléhá právní úpravě státu původu takové obchodní firmy, a to včetně případných podmínek a možností dispozic s vlastnickým právem k obchodní firmě. Ovšem, dojde-li k převodu obchodní firmy, která podléhá české právní úpravě, je zde dána povinnost splnění všech podmínek stanovených českým právním řádem.

Obdobně jako zahraniční osoby, mohou i čeští podnikatelé působit na trzích ostatních členských států pod svou obchodní firmou. Čeští podnikatelé mají však v takovém případě také povinnost respektovat právní řád státu, ve kterém provozují svoji činnost. Z výše uvedeného vyplývá, že dispozice s obchodní firmou nejsou omezeny jen pro tuzemské subjekty. Například k převodu obchodní firmy tak může dojít za stejných podmínek i v případě, kdy je obchodní firma převáděna na zahraniční osobu. Stávající právní úprava neuvádí požadavky na osobu, na níž má být obchodní firma převáděna. Vlastník obchodní firmy tudíž požívá stejné ochrany, bez ohledu na jeho státní příslušnost. Podnikatelům na evropských trzích je dána možnost provozovat svou činnost nejen pod svou obchodní firmou, ale také možnost podnikání v rámci evropské právní formy. Touto

51

právní formou můžeme rozumět evropskou společnost. Právní základ evropské společnosti byl položen nařízením Rady Evropské unie č. 2157/2001 o statutu evropské společnosti. Český právní řád toto nařízení doplňuje zákonem č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti. Založení evropské společnosti je podnikatelům umožněno například na základě: 

 

Fúze již existujících obchodních společností, a to typu společnosti akciové nebo evropské, které podléhají právním řádům alespoň dvou různých členských států Evropské unie. Fúze může proběhnout jak sloučením, pří kterém přebírá právní formu evropské společnosti přejímající společnost, tak i splynutím, při kterém má tuto právní formu nově vytvořená společnost. Založení holdingové evropské společnosti pro dvě a více obchodní společnosti, které podléhají právu alespoň dvou různých členských států Evropské unie. Změny existující akciové společnosti na evropskou společnost. To ovšem může učinit pouze taková akciová společnost, která má nejméně dva roky dceřinou společnost, která podléhá právu jiného členského státu Evropské unie než toho, kterým se řídí samotná mateřská akciová společnost. 69

Právní řád České republiky vyžaduje také zápis evropské společnosti do obchodního rejstříku, avšak jen takové, která má na území České republiky sídlo. V takovém případě se podmínky samotného zápisu řídí českým právem. Totéž samozřejmě platí i pro zápis obchodní firmy. Případná změna vlastnického práva k obchodní firmě se tak bude řídit českým právním řádem, jen bude-li mít společnost sídlo na území České republiky. O zavedení jednotného evropského rámce pro obchodní společnosti se Evropská unie snažila mnoho let. V roce 2001 pak Rada Evropské unie přijala dva právní nástroje, které umožnily vytvoření tzv. evropské společnosti stručně popsané výše. Byla přijata pravidla týkající se evropské družstevní společnosti a dále došlo k vytvoření evropského hospodářského zájmového sdružení. Hlavním cílem harmonizace práva obchodních společností je podpora naplňování svobody usazování a také umožňování veřejnosti snazší a rychlejší přístup k informacím o společnostech. Zároveň má směřovat ke zjednodušení povinností společností zveřejňovat určité údaje a odstraňovat právní překážky rozvoje evropských společností. 32

32

Srovnej LOCHMANOVÁ, Ludmila. Základy obchodního práva. 2. přepracované a doplněné vydání. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2011. 309 s. Edice PRÁVO. ISBN 978-80-7418-114-6. Srovnej ELIÁŠ, K..; BARTOŠÍKOVÁ, M.; POKORNÁ, J. a kol. Kurs obchodního práva. Právnické osoby jako podnikatelé. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. 653 s. ISBN 80-7179-391-4.

52

10. 2. Vlastní závěr V práci jsem se věnoval posouzení všech aspektům obchodní firmy, jak byly specifikovány v zadání. Přestože jde o institut „starobylý“ je velice aktuální a to bez ohledu na předcházející i současnou úpravu, která podnikatelům byla či je podnikatelům nabídnuta, dnes ve formě základního předpisu současného soukromého práva – „nového“ občanského zákoníku. Vycházeje z provedené analýzy musím konstatovat, že předcházející právní úprava provedená obchodním zákoníkem nebyla dostačující ani po tzv. harmonizační novele. Současná úprava provedená novým občanským zákoníkem a zákonem o obchodních korporacích znamená posun dopředu, posun k lepšímu, jde o koncepční i dílčí zlepšení, avšak podle mého názoru obsahuje také nedostatky, které v praxi budou působit komplikace, které mohou vést i k obcházení právní úpravy. Jako příklad lze uvést povinnost připojení nástupnického dodatku k nabyté obchodní firmě. Přínos nástupnických dodatků je podle mého názoru je spíše iluzorní, naopak klade překážku podnikateli v tom, že obchodní firma podnikatele se stává hůře použitelná. Naopak kladně hodnotím posílení vlastnických práv k obchodní firmě tím, že obchodní firma je podle dnešní úpravy chápána v právním smyslu jako věc a tak může být lépe „uchopitelná“ jako předmětem vlastnictví. Za negativum současné úpravy považuji a to se netýká jen právní úpravy obchodní firmy, také nedostatečnou důvodovou zprávu, která řadu změn, které přinesl nový občanský zákoník neodůvodňuje a nevysvětluje dostačujícím způsobem nebo se k nim nevyjadřuje vůbec a tak jednak ponechává, zejména jistě laickou veřejnost, v nejistotě, ale jde i o takové záležitosti, kdy nedostatky nelze řešit ani pomocí soudcovského práva, byť i široce aplikovaného.

53

Literatura: Kincl. J., Urfus, V., Skřejpek, M. (1995): Římské právo, 2. Vydání, Praha, C.H.Beck, str. 54 an. Dvořák, T. rok 2003: Veřejná obchodní společnost, ASPI Publishing, Praha, str. 2. Zákon č. 1/1863 ř. zákon č. 103/1990 Sb., s účinností od 1. 5. 1990 Pelikánova, I. Úvod do srovnávacího práva obchodního. Praha: C. H. Beck, 2000, s. 104. Devátý, S., Toman, P. Ochrana dobré pověsti a nazvu právnických osob. 2. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2001, s. 83. Lochmanová, Ludmila. Poznámky k problematice obchodního jména. Právo a podnikání. 1996, roč. 5, č. 5, 4-10 s. ISSN 1211-1120 Viz Lochmanová, Ludmila. Poznámky k problematice obchodního jména. Právo a podnikání. 1996, roč. 5, č. 5, 4-10 s. ISSN 1211-1120. Dvořák, Tomáš. Osobní obchodní společnosti. In: ASPI [právní informační systém]. 14. 10. 2008 Wolters Kluwer ČR [cit. 9. 3. 2014]. Pelikánová, I.; Plíva, S.; Přibyl, Z.; Černá, S.; Vít, J.; Zahradníčková, M. Obchodní právo. I. díl. Praha: CODEX. Nakladatelství Hugo Grotia a.s., 1994. 442 s. ISBN 80-901185-2-6 Večerková, E. In Faldyna, Fr., Pokorna, J., Tomsa, M. a kol. Obchodní právo. Praha: ASPI Publishing – MERITUM, 2005, s. 20. Eliáš, K a Outlá, A. In Eliaš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 4. vydání. Praha: C.H.Beck, 2004. s. 82-85. Bartošíková, M. In Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 4. vydaní. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 112. Večerkova, E. In Foldyna, F., Pokorná, J., Tomsa, M. a kol. Obchodní právo. Praha: ASPI Publishing – MERITUM, 2005, s. 25 Kulhánek, M. Pojetí a základní zásady firemního práva. Právní rozhledy, 2000, č. 7, s. 296. Bartošíková, M. Štenglova, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář, 10. podstatně rozšířené vydáni. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 25. Kulhánek, M. Pojetí a základní zásady firemního práva. Právní rozhledy, 2000, č.7, s. 296-299. Lochmanova, L. Práva na označení – obchodní jméno, ochranné známky, označeni původu výrobků. 1. vydáni, Praha: ORAC, 1997. Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. : (s přihlédnutím k evropskému právu). Díl I. 4. aktuální vydáni. Praha: ASPI publishing, s. 135. Hajn, P. In Faldyna, F., Bejček, J., Hajn, P., Hušek, J., Marek, K., Pokorná, J., Rozehnalova, N. Obchodní zákoník s komentářem. 1. dil. Praha: Codex, 2000. Rozhodnuti Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 813/93, podobně v dalších rozhodni Vrchního soudu v Praze: „Zaměnitelnost obchodních jmen soud posuzuje především z

54

pohledu průměrného zákazníka účastníků“, rozhodnuti vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 52/98: Pelikánová I. Komentář k obchodnímu zákoníku : (s přihlédnutím k evropskému právu). dil I. 4. aktuální vydáni. Praha: ASPI publishing, s.r.o., 2004, s. 145. Bartošíková, M. In Štenglova, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 10. podstatně rozšířené vydáni. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 35. Kulhánek, M. Pojetí a základní zásady firemního práva. Právní rozhledy, 2000, č. 7, s. 297. Lochmanova, L. Práva na označení – obchodní jméno, ochranné známky, označení původu výrobků 1. vydání, Praha: ORAC, 1997, s. 13. Kulhánek, M. Pojetí a základní zásady firemního práva. Právní rozhledy, 2000, č. 7, s. 299. Bartošíková, M. In Štenglova, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 10. podstatně rozšířené vydáni. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 25. Pelikánová, I. Uvoď do srovnávacího práva obchodního. Praha: C. H. Beck, 2000, s.107. Blíže v Večerkova, E. In Foldyna, Fr., Pokorná, J., Tomsa, M. a kol. Obchodní právo. Praha: ASPI Publishing – MERITUM, 2005, s. 21. Lochmanová, Ludmila. Základy obchodního práva. 2. přepracované a doplněné vydání. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2011. 309 s. Edice PRÁVO. ISBN 978-80-7418-114-6. Eliáš, K.; Bejček, J.; Hajn, P.; Ježek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. 652 s., ISBN 978-7179-583-4. Dvořák, Tomáš. Osobní obchodní společnosti. In: ASPI [právní informační systém]. 14. 10. 2008 Wolters Kluwer ČR [cit. 24. 3. 2014]. Lochmanová, Ludmila. Základy obchodního práva. 2. přepracované a doplněné vydání. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2011. 309 s. Edice PRÁVO. ISBN 978-80-7418-114-6. Večerková, Eva. Některé ekonomické souvislosti firemního práva. In: Sborník příspěvků z mezinárodní konference studentů doktorského studijního programu "obchodní právo" Masarykovy univerzity "Ekonomické aspekty právní úpravy a jejího výkladu" : pořádané dne 20. prosince 2005 Katedrou obchodního práva Právnické fakulty MU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. s. 176-179. ISBN 80-210-3952-3. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4933/2009. Ustanovení § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Eliáš, K.; Bejček, J.; Hajn, P.; Ježek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. 652 s., ISBN 978-7179-583-4. 20 Srovnej Lochmanová, Ludmila. Základy obchodního práva. 2. přepracované a doplněné vydání. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2011. 309 s. Edice PRÁVO. ISBN 978-80-7418114-6. Srovnej Eliáš, K..; Bartošíková, M.; Pokorná, J. a kol. Kurs obchodního práva. Právnické osoby jako podnikatelé. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. 653 s. ISBN 80-7179-391-4.

55

Elektronické dokumenty: Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku (konsolidovaná verze), [online], 2012, [cit. 8.3.2014]. Dostupné z http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zpravaNOZ-konsolidovana-verze.pdf Kožiak, Jaromír. Obchodní firma v judikatuře a právní praxi [online]. 2013 [cit. 16. 3. 2014]. Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Jarmila Pokorná. Dostupné z: Jankú, Pavel (ŘANDA HAVEL LEGAL). Povaha zápisů do obchodního rejstříku na úsvitu rekodifikace a dnes. 9. 5. 2012, [online]. 2012 [cit. 24. 3. 2014]. Dostupné z http://www.epravo.cz/top/clanky/povaha-zapisu-do-obchodniho-rejstriku-na-usviturekodifikace-a-dnes-82290.html Srovnej Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku (konsolidovaná verze), [online], 2012, [cit. 8. 3. 2014]. Dostupné z http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf. Srovnej Kyselová, Tereza (Weinhold Legal). „”Honzík Nováků” nebo “Sedící býk” – úprava obchodní firmy v novém občanském zákoníku“. 11. 9. 2013 [online], 2013. [cit. 18. 3. 2014]. Dostupné z http://www.epravo.cz/top/clanky/honzik-novaku-nebo-sedici-bykuprava-obchodni-firmy-v-novem-obcanskem-zakoniku-92158.html Judikatura: Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze čj. 3 Cmo 234/93 (R 8/94) Usnesení Krajského soudu v Ostravě čj. 15 Co318/95 (R 12/95, a R 47/96) Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 71/95 Rozsudek Vrchního soudu v Praze sp.zn.3Cmo 808/1993 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4933/2009

56

Normativní právní akty: zákon č. 103/1990 Sb., doplňující Hospodářský zákoník zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník zákon č. 141/ 1950 Sb., občanský zákoník zákon 513/1991 Sb., obchodní zákoník zákon 40/1964 Sb., občanský zákoník zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstev (zákon o obchodních korporacích) Nařízení vlády č. 351/2013 Sb., Občanský soudní řád - Zákon č. 99/1963 Sb., zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních zákon č. 40/2009 Sb., Trestní zákoník zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob

57