Autor nápisu: Martin Pekár; autorka obrázku: L;-)
3. ročník PRÁZDNINOVÉ ČÍSLO 2013 1
Slovo úvodem Milé čtenářky a milí čtenáři, ráda bych Vám představila prázdninové číslo, v němž se dočtete něco o černobylské havárii, zamyslet se můžete nad přátelstvím, sportovní téma Vám přinese článek o frisbee či o hokejovém zápase, který navštívila jedna z našich autorek článků. Za obdiv určitě stojí obrázky, které pro Vás namalovala další členka našeho týmu. A přečíst si můžete i vlastní tvorbu – tentokrát se jedná o zdařilé slohové práce Vašich spolužáků.
To a ještě více najdete na dalších stránkách našeho časopisu.
Užívejte si čtení, léto i odpočinek.
L;-)
Redakční rada: Kuka Olen – autorka úvah Лукаш Ридл – autor článků o sportu Monikas – autorka kreseb Poilo-smile – autorka recenzí a článků Sherlock – autor článků o kapelách a zpěvácích L;-) – korektorka textů, autorka úvodníků k článkům a toho, co je třeba
2
Obsah 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
Havárie černobylské elektrárny ..............................................................................................................4 Svátky české republiky ......................................................................................................................... 10 Máš se mnou problém? ........................................................................................................................ 15 Přátelství ............................................................................................................................................... 17 České hokejové hry 2013 ...................................................................................................................... 18 Frisbee ................................................................................................................................................... 20 Vlastní tvorba........................................................................................................................................ 24
3
Havárie černobylské elektrárny
Vážení čtenáři, rozhodl jsem se psát o této závažné tématice i přes to, že bych měl psát o něčem více „militaristickém“. Jak má rubrika napovídá. I přes to vše mé rozhodnutí převážil fakt, že velký počet mých vrstevníků vlastně ani neví, co si pod pojmem „Černobyl“ představit. Mnozí nevědí, že někdy došlo k největší jaderné havárii v historii lidstva. Někteří naopak žijí v domněnce, že šlo o jaderný útok z USA v rámci studené války. A objevují se i další podobné konspirační teorie. Havárie jako taková mě vždy fascinovala, ať už jejím dopadem na svět, nebo zkrátka tím tajemnem, které se kolem oné události dodnes snáší. Budu se snažit sepsat pokud možno co nejvíce pochopitelný článek, jelikož články, které jsem četl já, byly často nepochopitelně napsané a mnohdy se rozcházely s ostatními údaji. Píše se rok 1986. Právě je 25. dubna a elektrárna Černobyl prožívá jeden z mnoha rutinních dnů. V nedalekém městě Pripjať běží život tak jako všude jinde ve městech. Děti si hrají na hřišti. Matky řeší každodenní starosti v domácnostech. Manželé pracují na dobře placených místech v elektrárně. Nikdo ani netušil, co se v následujících 24 hodinách stane a jak to změní jejich životy.
4
Něco o elektrárně Elektrárna je v té době chloubou Sovětského svazu. Byla postavena na území Ukrajiny, v oblasti Kyjeva, na severních hranicích s Běloruskem. V roce 1977 byl dostavěn první jaderný reaktor elektrárny Černobyl. Reaktory zde byly celkem čtyři plně funkční, z nichž ten nejmladší byl tři roky starý. Ještě za sebou neměl splněné některé bezpečnostní zkoušky, ale i přes to už byl v provozu. Další dva reaktory byly v době havárie rozestavěny. Každý reaktor měl výkon 3,2 GW – tepelné energie, což činilo 10% produkci elektrické energie Ukrajiny. Reaktory byly chlazené vodou a ovládané grafitovými tyčemi.
Město energetiků Kdo by neznal pojem „město duchů“, tedy pseudonym města Pripjať, které bylo postaveno pro zaměstnance elektrárny a jejich rodiny. Byla to chlouba Sovětského svazu, město bylo také nazýváno „město energetiků“. Žilo v něm zhruba 49 tisíc lidí s průměrným věkem 26 let. Město bylo dobře zásobované, plné škol, školek, obchodů atd.
Hodiny před havárii …Ale vraťme se zpátky k 25. dubnu 1986. Vše začalo už ráno toho dne, kdy byla naplánovaná odstávka čtvrtého reaktoru. V rámci této odstávky se rozhodlo, že dojde k běžnému experimentu, kterým by si měl projít každý reaktor ještě před plným zavedením do pracovního procesu. Experiment byl naplánovaný na noční hodiny, protože v tu dobu je potřeba mít energii na nejnižším bodě. Přípravy začaly už během dne, odstávka pomalu začala. Postupně se snižuje výkonnost, test je plánovaný na nejnižší výkon, který činí 25 – 30 %. Proč ne rovnou na 0 %? Pro provedení experimentu je potřeba elektrický proud v turbínách – na řídicí středisko a osvětlení.
Na obrázku lze vidět ovládací panel 4.5reaktoru po výbuchu. Foto: internet
K večeru se střídají směny. Hlavní technici a celkově vedení jde spát. Zde vidíme první zásadní chybu. Plánovaný experiment měli řídit zkušení technici. Situace byla taková, že zde byl hlavní technik Datlov a dva technici, kteří arogantnímu Datlovi podle jeho slov „nesahali ani po kotníky“. Dále ve velíně bylo ještě několik dalších zaměstnanců, u reaktoru byla obsluha a u turbín taktéž. Podle plánů měl experiment začít na nízkých hodnotách: 700 MW. Bohužel z neznámých důvodů výkon klesl rapidně až na 30 MW. Oba technici Datlovovi říkali, že z bezpečnostního hlediska se musí experiment zastavit a reaktor okamžitě odstavit. To Datlov razantně odmítal s tím, že jsou nemehla a že tomu nerozumí. Datlov byl obětí vlastní arogance a komunistického smýšlení, kde bylo hlavní si nepřipustit chybu. Dává pokyn zvýšit výkon pomocí regulačních tyčí. Podařilo se výkon zvýšit na pouhých 200 MW, ale i tak byl rozkaz pokračovat v experimentu. Jako součást experimentu byly 26. dubna v 1:05 spuštěné dvě turbíny poháněné reaktorem. Vodní tok překročil povolený limit a došlo k odstranění regulačních tyčí. Díky tomu se stal reaktor velice nestabilní a neovladatelný.
Experiment a následný výbuch Samotný experiment začal v 1:23:04 místního času. Nestabilnost reaktoru se v řídicím stanovišti nějak neprojevovala. Přívod energie do vodních pump byl vypnut, běžely na setrvačnost, cílem bylo zjistit, zda takto vypnuté turbíny dokáží chladit reaktor setrvačností, než se přepne na nouzový režim. V reaktoru se začíná zahřívat voda a vzniká pára doprovázená velkým tlakem. V této situaci už je reaktor tak nestabilní, že už nepomáhá ani nouzové tlačítko „AZ“, které slouží k vypnutí reaktoru. Regulační tyče, které se po zmáčknutí tlačítka zasunuly automaticky, ještě přilily olej do ohně. Díky grafitu teplota ještě více stoupla. V 1:23:47 se hodnota vyšplhala na 30 GW, což je desetkrát více, než je běžný operační výkon reaktoru. Následuje výbuch par, který odhodí 1000 tun těžký kryt reaktoru, který zničí střechu. Následuje řada výbuchů – a to kvůli přístupu kyslíku. Začíná velký požár. Je spuštěn poplach a hasiči jsou povolání k zásahu. Nikdo z nich si neuvědomuje závažnost situace. Nevnímají to, že se kolem nich rozptýlil neviditelný zabiják. K zásahu je svoláno cca 60 hasičů. Byli vybaveni dozimetry, které vypověděly službu už kilometr před elektrárnou. Veškeré dozimetry v elektrárně vypověděly taktéž službu, takže obsluha věděla jen to, že úroveň radiace je nepředstavitelná. Už 2 hodiny po zásahu začínají zasahující hasiči zvracet a cítit žár na pokožce…
6
Když ranní svit ukázal zkázu
Ráno už byl požár uhašen. Přijíždí komisař vyslán vládou, aby zjistil, co se stalo. Pripjať se probouzela a zaměstnanci jeli jako normálně do práce. Všem zasahujícím hasičům a personálu bylo přikázáno vypít sklenici lihu proti následkům z ozáření. V noci z 26. na 27. dubna komisař připouští poškození reaktoru a je sestaven evakuační plán. Co je nejzajímavější, je to, že tajná policie KGB se informaci o výbuchu dozvídá ve 3 hodiny ráno. Generální tajemník SSSR Gorbačov, považovaný za nejmocnějšího muže planety, se dozvídá až po páté hodině ranní, že došlo k požáru, nikoliv výbuchu. 24 hodin po výbuchu bylo přes 200 lidí odvezeno do moskevské nemocnice, kde 31 z nich zemřelo na následky ozáření. Následující dny bylo z oblasti evakuováno 135 tisíc obyvatel. V průběhu následujících dnů byli povolání tzv. likvidátoři. Byla to především armáda a dobrovolníci, kteří se obětovali pro odklízení spadu v okolí. Vrtulníky denně sypaly tisíce tun prachu, písku atd., aby neutralizovaly šíření radiačního spadu. K čištění 30 km pásma kolem elektrárny bylo za celé dva roky využito až 800.000 lidí.
7
(na fotografiích zachyceni „likvidátoři“)
Ostatní info Veřejnost Sovětského svazu žila v absolutní nevědomosti. Svět se dozvěděl o havárii díky naměřené radiaci ve švédské jaderné elektrárně, kde si mysleli, že únik radiace proběhl právě u nich. Po jaderné havárii se zvýšil výskyt rakoviny štítné žlázy a podobně. Dodnes je kolem elektrárny ostnatý plot přísně střežený vojáky. V zóně žije cca 500 starších lidí, kteří i přes hrozící nebezpečí nechtějí svůj domov opustit. K zabránění úniku radiace byl postaven sarkofág, který dnes už koroduje, a proto by jej měl v roce 2013 nahradit nový, na který se skládají státy celého světa. Datlov, viník nehody, byl obviněn z nedbalosti s trestem na 10 let, ale v roce 1993 byl propuštěn. Svou vinnu odmítal až do své smrti (1995). Poslední reaktor v Černobylu byl odstaven v roce 2000. Lidé při výbuchu dostali až 7000 krát větší ozáření, než lze dostat při rentgenu. Použité stoje (autobusy, vrtulníky atd.) jsou shromážděny na jednom místě, protože jsou kontaminované a nepoužitelné. 8
Závěrem bych chtěl přidat několik fotografií o tom, jak Černobyl a okolí vypadá dnes. Názory si udělejte sami, fotografie bez komentáře.
Autor článku: Лукаш Ридл 9
Svátky v České republice Rozhodla jsem se, že Vám přiblížím státní svátky, které se v naší zemi slavívají. Určitě by stálo za to se o nich rozepsat, protože mají zajímavou historii, tradice či se třeba jedí nezvyklé pokrmy. Kdybych ovšem měla rozepsat všechny tyto svátky tak, jak by si zasloužily, vydalo by to na knihu, nikoli jen na článek do školního časopisu. Podívejme se tedy na dny, kdy se „nemusí do práce a do školy“.
1. leden Tento svátek se slaví od roku 2001, do té doby se jednalo „jen“ o významný den. V tento den si připomínáme „Den obnovy samostatného českého státu“, který vzniká 1. 1. 1993 rozdělením Československa. Na rozdělení jednoho státu na dva suverénní státy celky se dohodli politici stran, které ovládly parlamentní volby z května 2002 – tedy ODS (předseda Václav Klaus) a HZDS (předseda Vladimír Mečiar). Bylo tak vyslyšeno přání většinové části veřejnosti. V poslední čtvrtině roku 1992 byly projednány základní dokumenty, které se týkaly spolupráce obou nově vznikajících státních celků (tj. např. vytvoření celní unie, smlouva o dobrém sousedství, zákon o dělení majetku federace aj.). V návaznosti na vznik nového státu byla ČR dne 19. ledna 1993 přijata do OSN. Jejím prvním prezidentem se stal Václav Havel (zvolen 26. ledna 1993) a od 8. února 1993 pak platila měnová odluka obou států. Jako zajímavost bych uvedla, že společný stát fungoval 74 let, 2 měsíce a 3 dny. Typickým pokrmem, který se tento den prý jídává, je čočka – a to proto, že prý do dalších měsíců daného roku zajišťuje konzumentovi dostatek finančních prostředků.
Velikonoční pondělí Pro křesťany je tento svátek tím největším z celého roku. Kromě státního svátku se tento den označuje i jako „den pracovního klidu“. Tento křesťanský svátek označuje vítězství Ježíše Krista nad smrtí – to se označuje jako vzkříšení. Tento den je mj. označován i jako „Červené pondělí“. V lidové tradici se užívá mnoho zvyků, které jsou s tímto dnem spojené. Jedná se např. o to, že chlapci a muži v tento den chodí od domu k domu, aby pomocí různých proutků, jalovců aj. vyšlehali dívky a ženy, kterým má tento rituál zajistit mládí, krásu a plodnost. Na Moravě k tomuto zvyku bývá přidáváno i polévání děvčat a žen ledovou vodou. V některých oblastech se po poledni role otáčí a na koledu chodí dívky. Mezi oblíbené odměny za „provedenou práci“ patří sladké pamlsky a kraslice, v dnešní – moderní – době pak i lihoviny a peníze. Zajímavostí je jistě to, že samo vejce je chápáno jako symbol nového života (obsahuje totiž zárodek života). Pomlázka se datuje již do 14. století a zmiňuje se o ní pražský kazatel Konrád Waldhauser.
1. květen – Svátek práce Také tento den je mimo státního svátku chápán jako den „pracovního klidu“. Z historického pohledu se jedná upomínku na vypuknutí stávky amerických dělníků v Chicagu – a to 1. května 1886. Místní dělníci se snažili svým protestem prosadit osmihodinovou pracovní dobu. Celá akce ale vyvrcholila tzv. Chicagskou tragédií, při níž došlo k ozbrojenému střetnutí stávkujících a policie. O tři roky později, tj. 1889, schválila tento den jako státní 10
svátek i Francie. Německo ho přijalo až o několik desítek let později – a to přes fakt, že jej Hitler původně odmítal. U nás se vlna oslav tohoto svátku objevila s fungováním komunistického režimu. Tento svátek u nás tehdy patřil mezi ty nejdůležitější, pořádaly se masové průvody. Účast na průvodech byla de facto povinná (i když v zákoně nebo ve vyhlášce se o tom nepsalo) a učitelé (u žáků) i nadřízení (u dospělého obyvatelstva) měli dohlížet nad jejím plněním. V západní Evropě měl tento den ještě jeden zajímavý důvod k oslavám – jednalo se o začátek jarní setby, který byl zasvěcen bohu slunce a plodnosti. V současnosti slouží tento den ku příležitostem setkání různých ideově odlišných skupin, které v té době manifestují proti různým faktům (případně za ně). Poslední důvod oslav v tento den vychází z pohanské tradice, kdy bude žena políbená v tento den pod rozkvetlou třešní celý rok přitažlivá a krásná
8. květen – Den osvobození od fašismu V tento den si připomínáme konec 2. světové války, za který lze z pohledu historie považovat kapitulaci německých vojsk, což vstoupilo v platnost právě 8. května (ve 23.01 středoevropského času). Toto datum je ale vnímáno ve východních zemích jinak – připadá až na 9. května (vychází to z časového posunu). Zajímavostí pro ČR je to, že se zde válčilo až do 11. května 1945, kdy bylo definitivně poraženo zbylé německé vojsko (a v Tichomoří se válčilo až do září 1945). Za zmínku určitě stojí i fakt, že během komunistického režimu u nás tento svátek slaven nebyl, dokonce se nejednalo ani o památný nebo významný den.
5. červenec – Cyril a Metoděj V tento den vzpomínáme na příchod slovanských věrozvěstů, kteří na naše území (přesněji na Velkou Moravu) přinesli křesťanství a vzdělanost. Zajímavostí je jistě to, že přišli asi již na jaře 863, nikoli až v létě. Na Velkou Moravu dorazili na žádost knížete Rastislava, která byla adresována Michalu III., byzantskému císaři. V žádosti se psalo, že by k nám měli dorazit duchovní, kteří by kázali ve slovanském jazyce tak, aby bohoslužbě rozuměl i prostý lid (jinak se kázalo latinsky, popř. německy). Konstantin k tomu účelu vytvořil i písmo – hlaholici, která byla dále zjednodušena na cyrilici, z níž vzešla azbuka užívaná v Rusku dodnes. Oba učení mužové museli své učení několikrát hájit, což se jim dařilo. S nástupem Svatopluka na moravský knížecí stolec však opět nastupuje latina, Konstantinovi a Metodějovi žáci (neboť oni sami jsou již dávno mrtví) jsou vyhnáni nebo vězněni. Oběma velkým mužům víry se dostalo ocenění z rukou papeže Jana Pavla II., který je prohlásil v prosinci roku 1980 za spolupatrony Evropy. V současnosti existuje na našem území několik poutních míst, která mají tyto hlasatele víry a vzdělanosti uctívat a připomínat.
6. červenec – Den upálení Mistra Jana Husa Jde o uctění památky českého církevního reformátora a kazatele, který byl upálen 6. července 1415 v Kostnici na koncilu, kdy neobhájil své učení. Na začátku svého působení byl podporován králem Václavem IV., který mj. vydal Dekret kutnohorský – upravoval poměr hlasu na univerzitě (3:1 ve prospěch Čechů proti cizincům). Když však začal Hus umravňovat i krále samotného, podpora ustala. Veřejně vystupoval pro bohatnutí církve, zejména proti prodeji odpustků, což mu přineslo uvalení klatby (nesměl kázat) a vyhlášení interdiktu (zákaz českých bohoslužeb) nad Prahou. Do Kostnice byl povolán novým králem (bratrem 11
Václava IV.) Zikmundem, který mu zaručil bezpečný návrat do české vlasti. Nutno podotknout, že Zikmund opravdu věřil, že Husa zpět do vlasti dostane i přes fakt, že by své učení a tvrzení neodvolal. I když byl Zikmund nejen český král, ale i císař, proti církvi nezmohl ani on nic. Jan Hus neodvolal, byl tedy označen za kacíře. Vlivní představitelé z řad české šlechty zaslali koncilu protestní list, na němž se objevilo 452 pečetí. Nepomohlo ani toto a Mistr Jan byl upálen přímo v Kostnici. U Husových následovníků a obdivovatelů tento čin vyvolal obrovskou vlnu odporu proti církvi, zášť vůči Zikmundovi. Když byl o rok později upálen ze stejných důvodů také Husův následovník – Jeroným Pražský – přidaly se k nevolím i rozsáhlé vojenské nepokoje, které dnes označujeme jako husitská revoluce. Mistr Jan Hus je uznávanou osobností i v soudobém světě.
28. září – Den české státnosti Tento den odkazuje na rok 935, kdy byl pravděpodobně zavražděn kníže Václav z rodu Přemyslovců, znám také jako svatý Václav, tedy český světec a symbol české státnosti. Kníže Václav, syn Vratislava a Drahomíry, vnuk svaté Ludmily a Bořivoje (prvních pokřtěných i historicky doložených knížat na našem území), byl poražen Jindřichem Ptáčníkem, ale i přesto si náš stát zachoval suverenitu – a to díky Václavovu diplomatickému jednání. Podle Františka Palackého (historika, specializujícího se mj. na husitské období) musel Václav Jindřichovi platit 500 hřiven stříbra a 120 volů (toto však není doloženo), aby tak zajistil suverenitu i mír. Václav založil chrám sv. Víta, na svou dobu byl vzdělaný a obratný politik, podle různých legend (např. „Kristiánova legenda“) pečoval o chudé, kácel šibenice, pěstoval víno i obilí apod. Václavova mírná zahraniční politika se však nelíbila jeho bratru Boleslavovi I., a tak jej v Boleslavi zavraždil, resp. dle legend nechal zavraždit svými třemi druhy. Zajímavostí je jistě to, že den a měsíc Václavova zavraždění je jasný – tj. 28. 9. – liší se však rok. Udávají se dva možné letopočty: 935 a 929, ale výsledky moderního bádání se kloní spíše k roku 935. Svatý Václav je jako světec vnímán a prezentován již od konce 10. století a svou mučednickou smrtí se stal druhým českým svatým (první byla jeho babička Ludmila, kterou nechala zavraždit vlastní snacha, Václavova matka Drahomíra).
28. říjen – Den vzniku samostatného Československého státu Tento svátek se vztahuje k roku 1918. I přesto, že se v současnosti objevují hlasy, které říkají, že není potřeba oslavovat vznik státního celku, který již dávno neexistuje a trval poměrně krátce, je jasné, že 1. ČSR měla klíčový význam i pro současné dějiny. Mimo křesťanskou společnost je 28. říjen vnímán asi jako nejdůležitější svátek v roce. Toho dne má být uctěna památka těch, kteří se o vznik 1. ČSR zasloužili (a mnohdy za to i položili život). Vznik samostatného Československa předcházel našemu působení v rámci Rakouské monarchie (od roku 1848 pak Rakousko-Uherska), kdy se naši předkové snažili prosadit více práv a případnou samostatnost. Marně. Proces úplného osamostatnění začal až během 1. světové války, kdy bylo jasné, že tvář Evropy se změní. Velkou zásluhu na vzniku 1. ČSR má T. G. Masaryk, E. Beneš a M. R. Štefánik, kteří jednali s mocnostmi Dohody (vítězná strana 1. světové války, která diktovala podmínky pro ty státy, které prohrály). TGM se stal i 1. prezidentem nového státu, moci se ujal Národní výbor v čele s „muži 28. října“ (Rašín, Švehla, Soukup, Stříbrný, Šrobár), prvním premiérem byl zvolen Karel Kramář.
12
17. listopad – Den boje za svobodu Tento svátek je také označován jako „Den boje za svobodu a demokracii“. Jedná se o zajímavý svátek, který se vztahuje hned ke dvěma letopočtům: 1939 a 1989. V roce 1939 byl splněn Hitlerův rozkaz o uzavřených českých vysokých škol, několik vysokoškoláků bylo popraveno a cca 1.200 studentů bylo uvězněno. Na základě těchto události byl v Londýně vyhlášen Mezinárodní den studentů. O 50 let později, tj. roku 1989, vypukla v Praze tzv. sametová revoluce. Označení získala díky tomu, že de facto při ní nebyla prolita krev (což je pro revoluci nevídaný fakt). Šlo o pád komunistického režimu na našem území. Odpoledne se v Praze na Albertově sešly stovky studentů, kteří demonstrovali, tato poměrně klidná akce se změnila v pochod za svobodu a politické změny. Po této demonstraci následovaly rozsáhlé (zejména politické) změny.
Autorka: Monikas
24. prosinec – Štědrý den Asi není nutné tento svátek dlouze představovat. Je to první z řady tří po sobě jdoucích státních svátků. Ač je většinovou veřejností vnímám i jako první den vánočních svátků, křesťané by měli vědět, že vánoční svátky začínají až 25. prosincem a končí 6. lednem. Jde o oslavu narození Ježíše Krista (ač se historicky dokládá, že se narodil jindy, nejspíše v březnu). 24. prosinci je připisována magická moc. Naši předkové v tu dobu dělali řadu úkonů, které zajišťovaly hojnost úrody, bohatství i zdraví a štěstí celé domácnosti. Se specifickými zvyky se u nás setkáváme již ve 14. století, ale zdobení vánočního stromku se k nám dostalo až ve 40. letech 19. století. Používaly se převážně zdoby ze dřeva, perníku či jiného pečiva. Se samotným průběhem večera byly spojeny různé zvyky: pouštění lodiček ze skořápek 13
vlašských ořechů, lidí olova, házení střevíce apod. Důležitým symbolem tohoto dne je i večeře: v dřívějších dobách byla mnohem tradičnější i skromnější. Jedla se oplatka s medem, hrachová nebo čočková polévka, kroupový nákyp s houbami či sušené domácí ovoce. Na závěr se popíjel čaj (v majetnějších domácnostech punč). Štědrovečerní jídelníček však má několik krajových variant a specialit.
25. prosinec – Boží hod vánoční Křesťané od tohoto dne (až po 6. leden následujícího roku) oslavují narození Ježíše Krista. Podle Bible se vydala těhotná dívka Marie se svým snoubencem Josefem, tesařem z Nazaretu, do Betléma. Tento svátek v soudobém světě probíhá ve znamení rodinných návštěv a oslav. V našich zemích se obvykle podává pečená husa či kachna – a to se zelím a knedlíky. V historii se tento významný den měl slavit pouze v rodinném kruhu, neměl se poskvrnit prací ani zbytečným vycházením z domu.
26. prosinec – svatý Štěpán Tento den se běžněji označuje jako tzv. 2. svátek vánoční. Katolická církev na celém světě uctívá svatého Štěpána jako jednoho z vůbec prvních mučedníků. Byl ukamenován před damašskou bránou do Jeruzaléma, protože se přiznal, že věří ve vzkříšení Krista a zároveň tvrdil, že Ježíš je rovný Bohu a Židé jsou vinni za jeho smrt. V našich zemích je tento svatý spojen s tradiční vánoční koledou, kterou vykonávali koledníci po staletí; v současné společnosti však koleda téměř zanikla (resp. se objevuje jen v některých krajích). V 19. století např. chodily děti s betlémskou hvězdou a bedýnkou, v níž se nalézaly malé jesličky, které si děti postavily. Koledou si chudé rodiny často zabezpečily obživu na několik měsíců. Svatý Štěpán je chápán jako patron koní a vinné révy. Autorka článku: L;-)
14
Máš se mnou problém? Někdo s námi má třeba problém a my si v duchu říkáme: „Máš se mnou problém?“ Přitom tato otázka by měla znít nahlas, neměli bychom si to jen myslet v duchu. Musíme přijít za tím člověkem a zeptat se ho, protože to, že se nám vyhýbá, nebo se s námi nebaví, může být jen nedorozumění. Musíte za ním jít – a to chce odvahu. Vím, je to těžké, ale jinak to vyřešit nejde… Vím, že se mnohdy bojíte, že se vám ten člověk vysměje, ale třeba se taky nevysměje, ale to nezjistíte, pokud to nezkusíte… Opravdu za ním musíte jít vy, neboť ten člověk sám to neudělá, protože jemu je to jedno, ale vám by být nemělo… Nikdo jiný to totiž za vás nevyřeší… Proč by to taky dělal? Je to váš problém. Musíte si ho vyřešit sami. Ovšem je to o odvaze. Ta člověku často chybí, protože si nevěří a bojí se. Strach je něco co nás dokáže dostat tzv. „na dno.“ Je to špatná věc… Strach nás nutí někdy dělat šílené až špatné věci. Nebýt strachu, bylo by to úplně jiné. Jenže zase na druhou stranu, kdyby nebyl strach, tak by si asi všichni moc věřili – a to by nemuselo dopadnout dobře. A navíc si myslím, že je to právě strach, co nás nutí dělat, co nechceme, ale také nás nutí ten strach něco překonat. Prostě strach je asi to nejhorší, co nás může potkat… Ale jak už jsem psala, bez strachu by nebylo co překonávat. My musíme překonat ten strach a jít za tím člověkem. Třeba to dopadne dobře a ten člověk se vám nevysměje, protože to opravdu bylo jen nedorozumění… A pokud se vám ten člověk vysměje, tak je to špatné (protože ten člověk asi není v pohodě), ale zase si můžete říct, že jste to aspoň zkusili. Nemusíte si pak říkat: „Mohl/a jsem to aspoň zkusit, třeba by mi to řekl/a.“ Vím, to se mi to lehko píše, přece psát a udělat danou věc, to je rozdíl… Vím, jak se asi cítíte, ale taky už jsem to zažila… Ten strach z výsměchu, ale už jsem to i překonala. Jde to. Jenže se nám nechce právě kvůli tomu strachu, ale jde to překonat, jen se nám musí chtít a taky si musíme trochu věřit a ne se jen tzv. schovávat v koutě. Překonávejte svůj strach… Bude to hned lepší… Tak co uděláte příště? Budete se schovávat ve strachu, nebo půjdete za tím člověkem a zeptáte se ho: „Máš se mnou problém?“
Autorka článku: Kuka Olen
15
Autorka: Monikas
16
Přátelství Je to něco, co zná a má každý. Neboť každý se s někým kamarádí. Přátelství je vlastně vzácný dar. Je to něco, bez čeho se nedá obejít. Přátelství je něco tak skvělého, ovšem to bychom tomu někdy nesměli bránit tím, že si říkáme: „Já přátele nepotřebuju.“ To je chyba. Přece každý potřebuje přítele, někoho, s kým si popovídá, případně se mu svěří se svým problémem. Ale nesmíme si plést pravé přátelství s falešným. Proč vznikají taková falešná přátelství? Nejčastější případ tohoto přátelství je třeba tento: jeden chce být oblíbený, a tak se začne kamarádit s někým, koho nemá rád, jen proto, aby byl prostě oblíbený. Tento případ je velmi častý… A jak se dá poznat, že přátelství je falešné? Úplně jednoduše. Přece se říká: „V nouzi poznáš přítele.“ – a je to tak. Pravý přítel vám pomůže, vždy když máte problém, ale falešný se na vás tak leda „vykašle“. Nebo se ještě říká: „Pravý přítel ví o tobě vše a má tě pořád stejně rád.“ A tato věta je opravdu velmi pravdivá. Opravdovému kamarádovi můžete říct úplně vše a je mu to jedno, protože ví, jací jste teď a má vás rád. Je mu jedno, jací jste byli. Jde mu o to, jací jste teď, ne jací jste byli před pěti lety – to už jste udělali. Je mu úplně fuk, že před těmi pěti lety jste udělali nějakou věc, za kterou se stydíte ještě teď. Je mu to jedno, protože už to bylo a dál to neřekne, protože vám to slíbil. Ovšem dělá-li váš/vaše kamarád/ka přesný opak, je to falešné přátelství… Bohužel… Ale nejhorší (horší než falešné přátelství) je to, že vy máte „pravé“ přátelství, ale nevážíte si ho a začnete si ho vážit, až když ho ztratíte… A to je špatně! Svého/své kamaráda/ky si máte vážit vždy. Ne, až když ho/ji ztratíte. To už je potom pozdě. Važte si kamaráda/ky pořád, ne až bude pozdě. Vždyť ta/ten kamarád/ka vás má rád/a. Tak proč si ho/jí nevážíte? Přece vás má rád/a a nezradí vás. Pokud takového přítele máte, jste šťastný člověk, neboť teď je více falešných přátelství. Tak si svého kamaráda važte.
Autorka článku: Kuka Olen
17
České hokejové hry 2013 ČESKO vs. FINSKO Už od ledna jsem den co den sledovala stránky hokej.cz s očekáváním, kdy se na webu konečně objeví informace o předprodeji vstupenek na České hokejové hry do Brna. Dočkala jsem se někdy na přelomu února a března. A 13. března už jsem měla lístky doma. V Brně na Českých hokejových hrách jsem byla už 2×, pokaždé s někým jiným, ale pokaždé jsem si koupila lístky na stání, protože by mě hokej bez pořádného fandění a super atmosféry snad ani nebavil. Letos jsem si vybrala utkání Česko vs. Finsko, které se konalo 25. 4. 2013. Na Finech jsem už sice byla, ale zápas mi nejvíce vyhovoval, co se týče času konání. Ostatní zápasy: proti Švédsku, nebo proti Rusku se totiž konaly o víkendu, a vstupenka byla celodenní i na zápas např.: Finsko vs. Rusko, což pro mě jako osobu nebydlící v Brně není moc vhodné. Ve čtvrtek 25. 4. 2013 se den ve škole strašně táhl a já jsem se nemohla dočkat, až konečně s přítelem vyrazíme na vlak a pojedeme směr BRNO. Koupili jsme si zpáteční jízdenku a šli na nástupiště. Po cestě na nástupiště jsme si všimli, že jde odněkud zápach a kouř. Šli jsme se podívat, co se děje, a překvapení bylo příjemné. V dlouhém vlaku mezi vagóny byla zapřáhnuta stará parní lokomotiva na uhlí, pocházející ze Slovenska (to jsme poznali podle vlajek). Trochu jsme se pokochali, vyfotili si tak krásný unikát a šli na naše nástupiště. Vlak přijel včas. Při kontrole jízdenek nám paní průvodčí oznámila, že je mezi Vyškovem a Brnem výluka, tudíž musíme přesednout na autobus a dojet do Brna autobusem. Tahle informace mě celkem zneklidnila, jelikož mívám vždy zjištěné přesné časy, tj. v kolik a kde budu a s jakou časovou rezervou. Nevěděla jsem, jak dlouho jede autobus z Vyškova do Brna a i přes to, že jsme měli hodinovou rezervu, měla jsem strach, že utkání nestihneme. Po cestě jsme si povídali různé historky, které se mi na hokeji stávají, jako například že přijedu domů, kde se mě zeptají, jak hokej skončil a já si prostě nemůžu vzpomenout. Jen vím, jestli jsme prohráli, nebo vyhráli. Do Vyškova dorazil vlak včas. Rychle jsme šli před vlakové nádraží, nasedli do autobusu a já už jsem myšlenkami popoháněla všechny lidi, aby přišli do našeho autobusu, a mohli jsme tak vyrazit. Cesta autobusem utekla celkem rychle, nejdéle trvalo dostat se v Brně na vlakové nádraží. Kochala jsem se krásnými auty a děs mi naháněla kvanta lidí všude na ulicích. Když jsme dorazili na vlakové nádraží, šli jsme se hned zeptat, odkud nám pojede večer autobus do Vyškova. Paní u okýnka na informacích nám oznámila, že výluka je do dneška (25. 4. 2013) do 18:00, takže zpátky pojedeme vlakem už z Brna. Cestu na zimní stadion už moc dobře znám, a tak jsme za 15 minut byli na místě. Prošli jsme kontrolou a vešli do haly. V našem sektoru na stání bylo už úplně narváno, a v sektoru naproti nám bylo tak 20 lidí. Stáli jsme kousek od bubnů, takže o zábavu bylo postaráno. Při nástupu hráčů na led jsme skandovali jejich jména a při zahájení hry hnal celý stadion české reprezentanty kupředu.
18
První třetina se obešla bez gólu. Až v druhé části utkání skóroval oblíbený, bývalý brněnský útočník Petr Hubáček a publikum mělo obrovskou radost. Druhá třetina byla na góly velmi bohatá, Češi dali dva rychlé góly po sobě a Finové na ně uměli odpovědět. Stav po druhé třetině byl 2:2 a já jsem se začala obávat prodloužení. Museli bychom odejít dříve, kvůli vlaku. Na začátku třetí třetiny padl třetí gól českého týmu. Do konce utkání to byly velké nervy, zda Finové dorovnají, či nikoliv, ale stav 3:2 se podařilo českému týmu bránit. Během děkovačky jsme už pomalu odcházeli, protože nám bylo jasné, že se potom budou k východu ze stadionu tlačit všichni lidé. Na vlakové nádraží jsme dorazili opět za nějakých 15 minut. Koupili jsme si něco k jídku a čekali jsme na vlak. Vlak byl poloprázdný a unaveni jsme jeli domů. Po cestě svítil krásný měsíc, a dokonce bylo částečné zatmění Měsíce, takže bylo na co koukat. Po příjezdu do Hranic jsme šli k autu, po cestě nás oslovil starý pán, zda bychom ho zavezli do Stříteže, že taxi stojí moc peněz. I když je Střítež úplně na jinou stranu, než bychom jeli, pána jsme zavezli. Po cestě jsme se velmi bavili, jelikož byl velkým fanouškem sportu a mého přítele pořád oslovoval „mládenče“. Řekl nám svůj názor na reprezentačního hokejového trenéra pana Hadamczika, porovnával ho s trenérem slovenského týmu, ale i o fotbalu věděl mnoho a dělil se s námi o jeho poznatky a zážitky. Ve Stříteži jsme milého pána vysadili. Zaplatil příteli pomalu více, než by dal za taxík, se slovy: „Já vám platím za ochotu, mládenče, v dnešní době už je totiž vzácná.“ Čtvrteční výlet jsme vyhodnotili jako velmi zábavný a úspěšný a kolem půlnoci jsme dorazili domů.
Autorka článku: Poilo-smile
19
Frisbee
Vážení čtenáři, pokud máte občas chuť si s přáteli „zařádit“, nebo si jen tak „zahrát“ s vašimi čtyřnohými miláčky, máte jedinečnou možnost zavítat ve světě frisbee a dovědět se vše, co se kolem něj točí. Kdo by neznal ten hezký plastový „létající talíř“ nebo disk, který tak hezky létá, že ano? Ale jestlipak víte, jaká historie je s ním spjatá a k čemu vlastně byl určený? Co se s ním dá vše dělat, případně jak si s ním hrát? To vše se vám budu snažit zodpovědět. Přeji příjemné čtení.
HISTORIE: Frisbee je házecí, nebo taktéž létající talíř, který pochází z USA. Ano, země nekonečných možností. Ve 40. až 50. letech minulého století byl vymyšlen pravděpodobně v univerzitním kruhu. První sériově vyráběné disky se objevily už v roce 1955. Ještě by stálo za zmínku vysvětlit název frisbee, jedná se pravděpodobně o zobecnění názvu americké firmy Frisbie Pie Company of Bridgeport, která vyrábí mimo jiné i obaly na koláče podobné tvaru, to se americkým studentům tak líbilo, až se název uchytil.
20
Jak lze z první fotografie vidět, dokážete si domyslet ten „důvtip“, kterým studenti vymysleli létající disk takový, jak ho známe dnes. Jednoduše si házeli krabicí od koláče. Na druhé fotografii je kresba firmy prodávající koláče s těmito formami.
TECHNIKA HRY: Jeden z nejdůležitějších prvků je házení létajícím talířem alespoň tak, aby letěl na našeho spoluhráče nebo kamaráda. Je mnoho technik, jak se dá házet, ale já sem napíši dvě základní a jednu „specialitku“. První technika hodu, kterou každý použije instinktivně, se nazývá hod backhandem. Je důležité, abyste při hodu stáli bokem k cíli a pevně drželi disk v ruce. Hod učiníte švihem loktu a zápěstí. Doporučuji pro upřesnění shlédnout video, kde se to dá odkoukat.
(obrázek techniky hodu – backhandem)
Druhá technika hodu se nazývá forehand. Je trochu obtížnější, ale dá se naučit. K cíli stojíme čelem. Disk držíme třemi prsty. Disk hodíme jakoby „od boku“. Nejlépe uvidíte na videu, nebo na fotografii pod textem. Opět dodáváme švih zápěstím a loktem.
21
Třetí typ hodu se nazývá over (hammer). Disk se drží jako při forhendu třemi prsty, s tím rozdílem, že hodíte jakoby od hlavy. Disk letí obloukem a prudce dolů.
(obrázek techniky hodu – over)
Jak správně chytat disk? I zde lze použít několik způsobů, pro začátečníka se určitě vyplatí chytat dvěma rukama. Tento způsob se nazývá „na čápa“ (mezi dlaně). Dalším způsobem je chytání do jedné ruky (do dlaně). Snažte se používat oboje ve sprintu, ve skoku, zkrátka v jakékoli pozici, v níž to jde.
(obrázky: chytání „na čápa“ a do jedné ruky)
SAMOTNÁ HRA: S létajícím talířem se mimo poklidného házení s kamarády dá zahrát i nějaká ta hra. Je jich hodně, takže se nemusíte bát, že by vás házení omrzelo. Já vám představím typ hry, kterou sám hraji, a baví mě. Je asi nejhranější a zaručuji, že si ji užije každý, kdo ji zkusí. Nevýhodou je potřeba minimálně pěti hráčů na každé straně. Samozřejmě se to dá zahrát i ve třech na každé straně, ale už to není ono. Tento druh hry se nazývá ultimate frisbee…
22
Ultimate frisbee
Ultimate frisbee je kolektivní bezkontaktní hra, kde se hraje na dva týmy po pěti až sedmi hráčích. Hra probíhá na hrací ploše 100×37 metrů. Na obou stranách je koncová zóna. Cílem je pomocí přihrávek dostat disk do koncové zóny s tím, že disk zachytí spoluhráč, tím boduje. Poté se strany prostřídají a mužstvo, které inkasovalo, dělá „výhoz“. Jde o vyhození disku co nejdále na půlku soupeře. Obrana se snaží uhájit svou zónu tím, že disk buď chytí, nebo srazí k zemi. Takže pokaždé, když můj hozený disk letí do autu (mimo hřiště), nebo je sražen, či chycen protihráčem, vynutí si změnu držení disku. Co je hodně zajímavé, že v této hře nenajdeme rozhodčího, jelikož je to hra o fair play.
(Na obrázku hrací plocha pro hru ultimate frisbee)
Závěrem bych dodal jen to, že vám přeji hodně zdaru a veselých her s přáteli v této zábavné hře s „talíři“.
Autor článku: Лукаш Ридл 23
Vlastní tvorba …facka ho ještě pálila na tváři, ale nemohl se ubránit úsměvu Tento příběh se stal mému kamarádovi Jardovi asi před dvěma lety v Bystřici pod Hostýnem. Jarda je zcela normální teenager, má spoustu kladných, avšak i záporných vlastností. Pochází z neúplné rodiny, bydlí s matkou, ale protože pracuje v Liberci, často se o něj stará babička, které je asi 78 let. Podle mne je to velice milá a spravedlivá paní, dbá na dobré chování, dochvilnost a nesnáší lži. Naštěstí právě tyto vlastnosti Jarda nemá. Jednoho dne, když přišel do školy, shodil ze zad těžký a velký batoh. „Už to doma nevydržím, pořád mě jen všechno zakazuje a dusí mě. Však si toho bába nevšimne a matka taky ne, vždyť není nikdy doma!“ Začal si sám vyprávět, co se děje. „Jardo, nedělej to, uvidíš, že se to spraví,“ byla moje reakce. Poté už odmítal se se mnou o téhle situaci dále bavit. Snažila jsem se mu to vymluvit, asi málo. Hned druhý den nepřišel do školy, nebylo mi to divné, často na školu kašlal, ale pro dobrý pocit jsem se šla podívat k nim domů. Dveře mi otevřela jeho babička, po tváři se jí koulely slzy a kapesník, kterým si je otírala, měla úplně zmáčený. „Jarda včera ze školy domů už nepřišel, večer jsme se pohádali a on splnil to, čím mi vyhrožoval, utekl!“ Vzlykala. Nevěděla jsem, co dělat, a tak jsem ji podpořila dobrými slovy, poděkovala a odešla jsem. Zkoušela jsem mu celý den volat, napsala jsem i pár desítek SMS, ale nereagoval. Další den do školy přišla policie, takže už ho hledají; vyptávali se na naše vztahy. Jediné, co jsem mohla o něm 100% říct, bylo, že je komplikovaná osoba, podle něj mu nikdo nerozumí, snad už ani já. Jardovu babičku jsem potkala na ulici, vylepovala plakáty s jeho podobiznou. Neodolala jsem a znovu mu zavolala, vzal mi to! „Jardo, prosím tě, vrať se! Tvá babička se trápí, tvá mamka tě všude hledá…“ Nestačila jsem nic dalšího říct, protože mi to položil. Policie pročesávala lesy, místa, o kterých jsme se zmínili, že je má rád, ale po Jardovi jakoby se slehla zem. Už jsem ani nedoufala, hledala jsem na místech, kam chodil přemýšlet, aby byl sám, ale ani tam jsem ho nenašla. Jenže stal se zázrak, přibližně po týdnu se přihlásil sám, nikdy nikomu neřekl, kde celou tu dobu byl, jen řekl, že by už takovou hloupost neudělal. Na policii si ho šla vyzvednout jeho babička, plakala, on plakal. Teď už si byl vědom toho, co udělal a hlavně jakou bolest způsobil svým blízkým. Babička k němu přišla blíž a vrazila mu facku. Musela ho pálit na tváři ještě dlouho, ale nemohl se ubránit úsměvu. Autorka: Martina Pekařová, CH1
24
Genius loci: Nepostihnutelný duch místa aneb co zůstává oku skryto Byl jasný podvečer a vítr si pohrával s listy, které odpovídaly uspokojujícím třepetáním. Větve ukazovaly na srnky ohýbající svůj krk pro bohatý zelený trávník pokrývající neveliký studený palouk. Na konci palouku vesele zbarvený míč neposedně podskakoval od rukou dětí a létal do výšin, kam slunce odcházelo spát a ještě posílalo poslední paprsky na rozloučenou. Oblohou se přihnal velký černý mrak, předhánějící sám sebe, jako by sama noc posílala svého posla. Náhle se začala rozlévat tma po lese i palouku a mrak začal jakoby lkát a na listy dopadaly osvobozující kapky. Stromy se začaly hluboce klanět pod nápory větru. Pod stromy proběhly malé nožky dětí odrážející se od již napitých a veselých mechů, tvořících cestičku k malé, kouzelné chaloupce. Skřípající dveře, upozorňující na své stáří, se pootevřely, aby pustily děti do svého nitra. Poslední paprsky světla dopadaly na svíci, která držela stráž nad celou zaprášenou místností. Ruka dítěte chňapla po zápalkách ležících vedle svíce a začala česat hlavičku zápalky o škrtátko. Hlavičku obalila zářivá a oslnivá koule, která přeskočila na svíci a dodala jí poslední zbytky moci pro vládu nad chaloupkou. Místnost prolilo teplé světlo a ukázalo tajnosti chaloupky. Za svící útočily kapky na okno a vydávaly strašidelný zvuk rozléhající se po okolí. Naprasklé tabulky okna ukazovaly na záhadnou skříň, mluvící o své historii. Nánosy prachu vířily směrem k rozpadlému stolu, lkajícímu, protože mu chyběla noha a loupal se mu lak, tudíž již nemohl vystavovat svou krásu. Naproti stolu zaujímaly své místo dveře, skrz které vítr dával najevo svou moc. Vystrašené děti nakonec spokojeně usnuly. Ranní slunce začalo šimrat svými tenkými paprsky, které probudily ratolesti do teplého dne, kde zajíci pokojně snídali a stromy si tiše šeptaly s vánkem o včerejším dešti. Autor: Jakub Tihelka, CH2
25
Autorka: Monikas
Genius loci: Nepostihnutelný duch místa aneb co zůstává oku skryto Ocitla jsem se na velké louce, která je obklopena krásným a přitom strašidelným lesem. Uprostřed paseky stála napůl rozpadlá chaloupka. Objevila se tu právě včas, protože se nezadržitelně blížila bouřka. Vše začalo nesnesitelným dusnem a tísnivým tichem, jež přerušoval jen beznadějný bzukot much, které jako smyslů zbavené narážely do oken a snažily se najít aspoň malou skulinku, do níž by se mohly schovat před tím, co se chystalo venku. To vše ale jen umocňovalo strach, který pohltil celé okolí a nezadržitelně prostupoval i celým mým tělem. Přes špinavé sklo pokryté prachem a drobným dávno mrtvým hmyzem šla vidět obloha potažená těžkými černými mraky připomínajícími ohromné balvany připravené rozdrtit vše, co se jim postaví do cesty. Najednou se venku setmělo, jako když někdo sfoukne svíčku a s ní i poslední zbytky naděje. Do toho tísnivého ticha se ozvala rána, až se celé stavení otřáslo. Zvedl se silný vítr a zkoušel utrhnout vše, co mu ztrouchnivělé dřevo na chatrči dovolilo. Na pomoc mu přišel i déšť padající v dlouhých provazcích na zem. Bičoval okolní trávu, jež se bezmocně tiskla k půdě, u níž hledala úkryt, ale marně. Oblohu prořízl blesk a odkryl pohled na okolní stromy, ze kterých vítr rval listí i kusy větví, jako by chtěl ukázat, že on je tu pánem. Jedna okenní tabulka tento nápor nevydržela a praskla. Střípky se rozsypaly po podlaze jako malé drobné perličky pokryté třpytivými slzami. Domek skřípal a úpěl pod náporem větru, který, jak se zdálo, začal chatku pomalu a jistě dobývat. Nejspíše to byl její poslední dobrý skutek, ale ani tak se nevzdávala a věřila, že jí někdo pomůže tak, jako ona pomáhala celé roky ostatním. Autorka: Pavla Hodinková, CH2 26
