Andrew Hall. Stopy hrůzy 98 Africký démon

Andrew Hall Stopy hrůzy 98 Africký démon

AFRICKÝ DÉMON Andrew Hall

NAKLADATELSTVÍ

SIGNET

2

Copyright © 1999 by Andrew Hall Translation © 1999 Romana Havránková ISBN 80-86021-56-4 3

I. Městečko Borgentown se toho sychravého říjnového podvečera celé zahalilo do mlhavého šera. Vydechovalo na povrch mírumilovný klid, ale byl to klid dřímající šelmy, jak napadlo Barbaru Langovou. Svištěla právě v otcově bílém chevroletu po ponuře liduprázdné Sheridan street. Chvíli zaváhala a pak obrátila vůz na cestu, vedoucí k vyhlídce nad jezerem Green Lake. Zkušeně zaparkovala, neboť řídit ji naučil neboţtík strýc Ronald. Při vzpomínce na něho zesmutněla. Nebylo to dlouho, co zemřel. Vše, co jí po něm zbylo, byla jen záliba ve všem tajemném a spousta herbářů a starých knih zabývajících se bílou magií. Ty byly bohuţel většinou napsány v hebrejštině. Vystoupila a kolem ní se rozprostřela malebná pahorkatina Sleeplandu objímající malé jezero, na jehoţ hladině se uţ začal přízračně zrcadlit bledý měsíc. Nebe v tu chvíli ještě více potemnělo. Barbarou projelo zimničné mrazení při prvním z poryvů větru. Temné siluety holých stromů k ní začaly vztahovat kostnaté, hrůzně zkroucené paţe větví a od jezera se ozval havraní křik. „Teď bych nechtěla být za nic na světě sama v Hawskhillu,“ zabrumlala si sama pro sebe a prohrábla si neposedné tmavohnědé mikádo. „Se mnou by ses tam nemusela bát,“ ozval se jí u ucha sametový hlas. Lekla se, aţ nadskočila. „Čekala bych Lady spíš hradní strašidlo, neţ tebe, Veene.“ „Nebo vraha,“ zašklebil se v šeru Michael Veen. 4

Barbary se opět zmocnil nepříjemný pocit, ţe od té doby, co se o ni Michael Veen začal zajímat, má ve všem smůlu. Nebo spíš, ţe ji obestupuje jakési nedefinovatelné démonické fluidum vyzařující z jeho osoby. „Špehuješ mně?“ vyjela na něho. Jen se opět usmál a pokrčil rameny. „Co mně pořád otravuješ, Veene!“ vybuchla jako malá rozběsněná sopka. „Kvůli mně umřel tvůj strejda Ronald, to uţ znám,“ rozhodil bezmocně rukama. „Nemůţeš si uţ vymyslet něco lepšího?“ „Jo, je to tak. Nebýt toho, ţe jsi ho tak rozčiloval svými diletantskými názory, kdyţ ti u nás tenkrát vysvětloval, jak pracovat s magnetickým kyvadlem, byl by ještě naţivu.“ „Dostal infarkt, malá. Dostal by ho tak jako tak. A řekni mi, kdy uţ se konečně naučíš říkat mi Michaeli.“ Barbara pohlédla do jeho tmavých záhadných očí. Mohla se do nich dívat jen proto, ţe na ni právě hleděl. Veen byl totiţ o hlavu a půl větší neţ ona. V šeru, které kolem nich zavládlo, ačkoliv bylo teprve něco po páté, jenom tušila obrysy jeho dlouhatánské postavy. Poodešla tedy k chevroletu a rozsvítila dálková světla. Veen ji následoval. „A kdy ty se odnaučíš říkat mi malá?“ prohrábla si Barbara lesklé vlasy. Proč ji neustále tenhle podivný kluk sleduje, blesklo jí hlavou. Radši se ho na to nezeptala. „Znáš historii hradu Hawskhill?“ nadhodil Michael místo odpovědi. „Myslíš naši školu? Jo, straší tam duchové mrtvých,“ pokývla Barbara hlavou. „Hrad Hawskhill byl panským sídlem v Anglii, někde poblíţ skotských hranic…“ „… a pak ho ten milionářský náfuka Blackstone nechal převézt na lodích kámen po kameni do Borgentownu a přes léto v něm ţil,“ pokračovala Barbara. „K stáru ale odkázal hrad městu. Myslím, ţe tu udělali nějaké provinční muzeum.“ „Jeho sbírky potom rozprodali na velké aukci,“ přikývl Michael 5

hlavou, „a z výtěţku přestavěli hrad Hawskhill na naši střední školu.“ „Brrr, straší tam v noci, říká se to.“ „To víš, ţe jo, starý lord Parsley a jeho kocour,“ smál se Veen. Přešel aţ těsně k Barbaře a vztáhl k ní ruku. „V sobotu pořádám mejdan u nás doma. Hrozně rád vás s Dianou uvidím.“ „Nezlob se, ale musím uţ jet, Veene.“ „Ahoj malá,“ dotkl se její tváře. Kdyţ Barbara zdvihla hlavu, uţ vedle ní nestál. Vypařil se. Jako přízrak. Snaţila se nastartovat auto a tiše u toho klela. Kdyţ motor zabručel, vyrazila prudce, aţ pneumatiky zasvištěly. Pokoušela se urovnat myšlenky v hlavě, ale neustále myslela na to, jak ten dlouhán na ni civěl. V tom se jí zatočila hlava, jako by byla omámená a ke všemu místo brzdy sešlápla plyn. Jenom koutkem oka zahlédla, jak se před kapotou chevroletu mihl stín. Něco bouchlo a přes přední sklo přelétlo cosi černého. Barbara vyšla z auta a nevěřícně se dotkla tmavé tekutiny na něm. Byla to krev. Zabila snad někoho? Cítila, jak se chvěje a jak do ní poprvé vstupuje jakási podivná nadzemská síla, která ji téměř nadnášela nad zem. Hledala tělo na silnici za autem, ale všude byla tma. Klesla na kolena a tápala rukama. Nahmátla psí srst. Dotáhla mrtvé zvíře aţ k autu. Po tvářích jí stékaly velké slzy. Byl to černý ohař a zjistila, ţe jeho srdce uţ nebije. Všimla si, jak zvířecí krev barví rukávy její bílé blůzky. Ruce měla jako dva rudé květy. Rychle si je otřela o trávu. Zdálo se jí, ţe zdálky slyší zvuk bubnů a vzpomněla si, ţe se jí o něm uţ mnohokrát zdálo. Viděla v duchu africkou savanu a na ní se u malé chatrče muţ tmavý jako půlnoční krajina sklání nad zabitou černou šelmou. Dál si sen uţ nepamatovala. Nasedla do vozu a odbočila na Woodland street směrem ke Garden City. Byla rozrušená svojí večerní příhodou natolik, ţe ke staré vile s novou fasádou jela téměř automaticky. Byla doma. V oknech kuchyně se svítilo. Barbara kolem ní tedy proklouzla a zamkla se v koupelně, kde z potřísněných rukou smyla nejprve zasychající zvířecí krev. Pak se převlékla a šla se navečeřet. 6

Otec zdvihl hlavu a zabrumlal: „Ahoj, kotě, rád tě vidím.“ Byl šéfem restaurátorské firmy, která právě opravovala školní kapli, která jako jedna z mála částí školy zůstala prakticky v téţe podobě, v jaké byla dovezena z Anglie. Jako vţdy drţel v ruce mobilní telefon. „Ahoj, tati! Kdy uţ ti ten mobil přiroste k uchu?“ řekla Barbara. Paní Langová se zasmála. „Hned ti opeču steak,“ obrátila se ke své dceři. „Díky, mami.“ Pan Lang rozevřel noviny a hledal jako obvykle pro rodinu nejzajímavější zprávy. Dnes se zarazil a tiše hvízdl. „Lidi, píše se tu o nás. Tedy skoro o nás. Vţdyť Woodbridge je odsud, co by kamenem dohodil.“ A četl: „Ve městě Woodbridge došlo včera ve večerních hodinách k brutálnímu zločinu. Dva krámky na West Street prodávající staroţitnosti navštívil maskovaný lupič a odnesl odtud tradiční vyřezávané předměty, zvláště sošky. Jedná se zřejmě o loupeţ na objednávku. Jeden z prodavačů ze zmíněných staroţitnictví byl zavraţděn mezi desátou hodinou a půlnocí.“ Rodina pozorně naslouchala. „Ještě, aby se ten někdo nezačal zajímat také o Borgentown,“ podotkla matka. Barbarou projelo opět to zvláštní zachvění. „V domě u Evertů mají přece takovýchhle staroţitných ptákovin plno,“ ozvala se. „Musím to jít Dianě říct.“ „Vrať se domů do deseti,“ zavolala ještě paní Langová za mizející dcerou. „Neměla by se radši nikde toulat sama,“ podotkl Barbařin otec a sloţil noviny. „Kdo jí v tom pořád podporuje a půjčuje jí auto?“ ohradila se jeho ţena. Henry Lang radši mlčel. „Nikdo nemůţe vědět, co všechno se ještě můţe stát po té vraţdě ve Woodbridge,“ dodala paní Langová se svou obvykle neomylnou intuicí.

7

II. Barbara

to měla jen kousek cesty přes park mezi ztemnělými křovinami. Zdálo se, ţe z nich směrem k ní vystupují obludné, dotěrné stíny. Pocítila chlad a zavrtala se ještě hlouběji do nového rudého svetru od matky. Náhle něco napravo od ní zašramotilo. Vyjekla. Cosi jí prolétlo těsně nad hlavou. „Tati,“ vykřikla. Byl to nejspíš noční pták nebo netopýr. Zastyděla se za svou trochu dětskou reakci a rozeběhla se směrem k velkému oprýskanému domu naproti ní. Zdálo se jí, ţe za ní někdo běţí, ale moţná to byla jen ozvěna jejích vlastních kroků. Neohlíţela se. Vtrhla do domu Evertových téměř bez dechu a pevně za sebou přibouchla dveře. Jestli to nebyl zas Michael Veen, přemítala s nelibostí. Špehuje ji, je to jasné. V domě Evertových se nikdy nezamykalo. O bezpečnost početné rodiny se staral jen hluchý retriever Benny. Co se má stát, stejně se stane, jako by slyšela osudový hlas paní Evertové. Ostatně ta uţ jí také spěchala vstříc. „Nazdar, Barbie,“ halekala v rozlehlé vstupní hale. Takhle si ji překřtila právě ona. Pracovala jako úřednice v pojišťovně, coţ jejímu typicky uvolněnému chování příliš nenasvědčovalo. Nedělala si s tím nikdy hlavu. „Ta moje drnda se tě nemohla dočkat, tak se šla na chvíli natáhnout. Jen ji klidně vzbuď, spí tak často, ţe se z ní za chvíli stane jezevec.“ Šibalsky přitom zamrkala. 8

„Nebojte se, paní Evertová,“ odpověděla Barbara a hnala se raději nahoru po starodávném točitém schodišti lemovaném hlavami vycpaných zvířat. Pamatovala si, ţe kdyţ byla malá, tak se jich bála. Stejně jako Dianina stařičkého dědy Franka Cottona. Otevřela vrzající dveře do Dianina útulného doupěte, které bylo aţ nahoře v podkroví. Diana uţ byla vzhůru a protírala si ospale oči. „Ahoj, Barbie,“ napodobila svou matku a obě se rozesmály. Pak odloţila učebnici zeměpisu, se kterou předtím unaveně usnula. „Co Michael, doufám, ţes ho zase – úplnou náhodou – potkala,“ dobírala si ji zrzka dál a uvolnila s výmluvným gestem místo vedle sebe na posteli. „Ţe váháš, dokonce nás obě pozval na mejdlo v jejich bejváku.“ „Půjdem tam?“ „Ne.“ „Jak myslíš,“ pokrčila Diana rameny. „Víš, ţe našli zavraţděného staroţitníka ve Woodbridge?“ oznámila jí spoluţačka. „Nekecej,“ vykulila Diana oříškové oči a pak se zarazila. „Slyšíš to?“ drcnula do Barbary. „Co?“ pohlédla na ni její kamarádka nechápavě. „Jak to – co. Kroky. Někde na půdě. A zase. Barbie, já mám strach…“ Obě se k sobě přitiskly jako poděšená ptáčata. „Co kdyţ je to děda Frank,“ zamţikala Barbara dlouhými řasami. „Pojď se tam podívat,“ navrhnula jí Diana. Teprve cestou po červotočem rozeţraných schůdkách je napadlo, kdo by to také mohl být. Ten vrah z Woodbridge.

9

III. Barbara Langová sáhla na kliku. Ozvalo se hlasité cvaknutí a zrezlé panty pomalu povolily. Obě kamarádky ovanul zatuchlý vzduch půdy a zároveň slyšely, jak praskají stará prkna podlahy. Barbara zahlédla koutkem oka, jak podkrovním oknem mizí dlouhý stín. Někdo jí sald na rameno. Vykřikla. „To jsem já,“ zašeptala Diana. „Někdo tu byl,“ zakňourala Barbara. „Vyskočil oknem.“ „Nešil, taková výška,“ uklidňovala ji kamarádka. „Asi tu jen praská rozeschlé dřevo. Je to tu staré jako babylonská věţ.“ Barbara vešla jako zhypnotizovaná dovnitř. Z temných koutů se tu na ni šklebily dřevěné masky ověšené peřím z exotických ptáků, ze stojanů trčely domorodé oštěpy a všude bylo plno zajímavých starodávných truhel a zaprášených loveckých trofejí. Bylo to království cestovatele Franka Cottona. Jedna z masek se s rachotem zřítila na zem. Obě se ohlédly tím směrem. Nic, neţ závěje pavučin. „Tady je nepořádek,“ řekla Barbara, aby zahnala nepříjemný pocit kolem ţaludku. „Jé, pojď se podívat,“ zavolala na ni Diana. Otevřela právě jednu z truhel plnou starodávného oblečení. „To je senza,“ zaplesala. Drţela v rukou barevný kašmírový šátek, z jehoţ záhybů náhle něco vypadlo a s bouchnutím se skutálelo na zem. Barbara přiskočila a rychle ten předmět zdvihla. Vnímala, jak se 10

potí a po celém těle jí naskakuje husí kůţe. Znovu ji dnes přepadla slabost následovaná pocitem nezvyklé síly. V její hlavě se ozvalo dunění tamtamů provázené řvaním divokých šelem. V tom jí Diana předmět vytrhla z ruky. „Ukaţ,“ zavelela. V ruce drţela nevelkou, hrubě otesanou sošku z tmavého dřeva. „Vypadá to jako malý moai,“ řekla Barbara nepřirozeným hlasem, jaký mají lidé v transu. „To je nějaký debílek,“ zachechtala se Diana ztřeštěně. „Podívej na ten prasečí ksicht,“ smála se uţ úplně nekontrolovatelně. A pak se to stalo. Diana se začala prudce chvět a její údy roztančil divoký třes. Pohlédla na Barbaru, která bezděčně ustoupila o krok zpět. Tvář měla hrůzně zkřivenou a z úst jí vytékala pěna. Ale nejhorší byly její oči. Pojednou v šeru půdy zaplály jako světla divého zvířete a Diana, nebo to, co ji ovládalo, řekla hlubokým hlasem: „Kulunga!“ Vztáhlo to Dianinu křečí sevřenou ruku, podobnou pojednou ptačímu pařátu, směrem k Barbaře. Barbara si zoufale vzpomněla, co by asi udělal strýc Ronald. „Ve jménu sedmera světů světla, vyjdi z ní, démone…!“ zadeklamovala a opsala ve vzduchu magické znamení. V tom okamţiku spadlo Dianino tělo bezvládně na zem. Vypadalo nějaké scvrklé, jako tělo vypuštěné nafukovací panny. „Zrzečku,“ dotkla se Barbara zlehka její hlavy. Její kamarádka leţela naznak a oči měla obrácené v sloup. Barbara zazmatkovala a chtěla jít zavolat pomoc. Pak se znovu vrátila a pořádně Dianu profackovala. Ta slabě zavrněla „Gombala…“ a začala se pomalu probírat k ţivotu. „To jseš ty, malá,“ ozvala se Diana ještě z polospánku. Teprve teď se Barbary opravdu zmocnila panika. „Veene…“ zatřásla poddajným tělem. Zdálo se jí, ţe v té chvíli zaslechla hlas Michaela Veena. „Co je?“ vydechla Diana a posadila se. „Pojď, doprovodím tě do pokoje,“ řekla dlouhonohá tmavovláska a podepřela vyčerpanou kamarádku. Sošku malého moai přitom zastrčila pod svetr. 11

Uloţila Dianu opět do postele a vydala se do suterénních místností domu Evertových, kde ţil podivín děda Cotton. Chtěl být stále sám se svými vzpomínkami, které občas vyplouvaly z jeho zpola šíleného mozku a jimiţ pak oblaţoval příslušníky rodiny a nejen je. Zaklepala. Jako obvykle se nic neozvalo, a tak vešla dovnitř. Frank Cotton seděl mlčky ve velkém houpacím křesle a kouřil, ponořen do sebe. Měl jeden ze svých stavů, kdy vůbec nemluvil na nikoho z okolí. Barbara došla aţ k němu, ale on hleděl jakoby skrze ni. Aţ kdyţ vytáhla zpod svetru dřevěného moai, vytřeštil zrak a řekl jí: „Neuneseš sama řeč šelem.“ Potom si odkašlal a znovu nesmyslně promluvil: „Kolébka a její dítě.“ Do pokoje právě vstoupila paní Evertová. „Jestli chceš něco od dědy vědět, přečti si raději některou z jeho knih… Počkej,“ poloţila na stůl tác s jídlem a natáhla se do jedné z polic pro zaprášený tlustý sešit popsaný Cottonovými pamětmi. „Cestoval všude moţně po světě a natahal domů plno haraburdí.“ Paní Evertová se trochu rozčilovala. „Snad Diana zase nešla spát?“ pohlédla na Barbaru. Barbara se starostlivě usmála. „Nebylo jí dobře.“ „Tak to já se na ni radši dojdu podívat,“ řekla Dianina matka a zatřásla dědou Cottonem. „Franku, vystydne ti jídlo! Kdo se má s tebou pořád zlobit!“ „Lvice vţdycky krmily své lvy,“ odsekl nejstarší člen domácnosti Evertových. Kdyţ viděl, ţe obě odcházejí, zavolal za Barbarou: „Něco sis tu zapomněla. Je tvoje,“ vtiskl jí sošku moai do ruky. „Ber, dokud děda dává,“ podotkla paní Evertová. Zběţně figurku ohodnotila pohledem: „…můţe to mít i nějakou tu cenu, ale pro mě je to jenom krám navíc.“ Tím skončila. Stále ještě zmatená Barbara zastrčila tedy tu věc do kapsy a po hlasitém „na shledanou“ odcházela pryč. Zdálo se jí, ţe jí retriever Benny tiše odpověděl. „Uţ asi šílím,“ zamumlala pro sebe a zabouchla za sebou dveře. „Kulunga,“ zaznělo najednou dunivě někde uvnitř její bytosti. Cítila se silná jako nikdy před tím. Co se to s ní děje? A co se dělo s Dianou tam nahoře na půdě? Na 12

tyhle otázky zatím prostě neznala odpověď. Doma uţ Langovi seděli v patře u televize. Barbara dostala naléhavý, mučivý hlad. Začala do sebe po tmě ládovat studený steak z ledničky, a po chvíli se zarazila, kdyţ uţ pila třetí syrové vejce. Ještě abych začala jíst lidské maso, připomněla si scénu z hororu, který nedávno dávali v kině. Udělalo se jí zle. Neţ vykročila do koupelny, hodila prokletou sošku do koše na odpadky. Aţ tam zjistila, ţe má ruce znovu od psí krve. Moţná, ţe krev byla na klice domovních dveří, kdyţ šla poprvé domů. Moţná. Moţná taky ne. „Nebojím se tě, démone,“ řekla do prázdna a pak se sama sobě rozesmála. Šla nahoru do svého pokoje a otevřela před sebou poprvé zaţloutlý sešit Franka Cottona.

13

IV. Ráno se Barbara vzbudila s hlavou opřenou o desku stolu. Byl čas jít do školy. Naházela na sebe oblečení a popadla tašku s učebnicemi, do níţ ještě zastrčila v rychlosti Cottonův sešít. Prokousávala se včera večer několika desítkami stránek se vzpomínkami na Afriku popsanými sotva čitelným rukopisem a nic týkajícího se prokletí domorodými duchy nenašla. Pádila po schodech, kde potkala slečnu Hodovou, která k nim chodila dvakrát týdně uklízet. „Dobrýtro,“ pozdravila s plnou pusou sendviče. Dnes brzy po ránu odjel pan Lang chevroletem do práce, tak jí nezbylo, neţ u silnice počkat na Dianu, aby ji svezla. Místo toho nedaleko ní zastavil stříbrný jaguár Michaela Veena. Odevzdaně nasedla a zabořila se do vypolstrované sedačky. „Jedu náhodou kolem,“ vyslal k ní Michael půvabný úsměv. „Doufám, ţe jsem tě včera moc nepolekal.“ Barbara nevěděla, zda mluví o jejich včerejším setkání, či o příhodě v domě Evertových. „Ne, funebráků se nebojím,“ naráţela na jeho typicky černé oblečení. I dnes byl celý v černém, jen na krku se mu houpal masivní zlatý amulet ve tvaru hada. Vyrazili směrem k Borgentownské střední škole. „Vypadáš unaveně,“ prohodil Michael. Barbara zatvrzele mlčela. „Neřekl jsem tím, ţe ti to nesluší, malá. Jen se ptám, co jsi včera v noci prováděla.“ „Jsi horší neţ policajt,“ ušklíbla se Barbara. Před nimi se vynořila nesourodá budova Borgentown High School. Nad celou tou okázalou 14

stavbou se tyčila prosklená věţ školní observatoře. Michael zastavil. „Na, vezmi si tic-tac,“ podával jí krabičku s bonbony z přihrádky auta. Barbara v ní zahlédla zdobenou dýku v koţeném pouzdře. „Ty nejdeš do školy, Veene?“ optala se ho podezíravě. „Musím si napřed něco zařídit.“ Zdálo se, ţe jeho hlava nějak začíná zplošťovat a oči se zdály kulatější a uhrančivé. Barbara raději odvrátila zrak a vystoupila. Veen ji ale chytil za ruku. „Počkej, chci ti ještě něco říct,“ zasyčel, ale jeho spoluţačka se mu prudkým pohybem vymanila a zabouchla dveře vozu. O nohy se jí otřela kočka. „Boj se stínů!“ zamňoukala plačtivě. Barbara si zakryla uši dlaněmi a běţela k hloučku středoškoláků. Uţ na ni zdálky volali. Byla tu Susan, Mary i svalnatý Brad Trawen, který se tak líbil Dianě Evertové. „Diana nám všem vyprávěla o té sošce, a jak se jí včera večer udělalo špatně,“ řekla Susan místo pozdravu. „Na vás čarodějnice by si měl dávat člověk majzla,“ zubil se holohlavý Hank, který byl také příleţitostným členem jejich party. Diana byla centrem pozornosti. Dělalo jí to evidentně dobře. „No řekni, Barbie, bylo to tak, nebo ne?“ rozpřáhla ruce směrem k Barbaře. „Jak vypadala ta soška?“ zajímal se Hank a Diana mu to popisovala, zatímco všichni procházeli vstupní branou bývalého Hawskhillu, zdobenou dvěma obřími kamennými psy s vyplazenými jazyky. Diana se poté zavěsila do vysněného svalovce Brada. Byla v sedmém nebi. „To je zvláštní. Michaela zajímalo totéţ.“ obrátila se na Barbaru. „Ráno se s náma o tom bavil.“. Veen. To jméno začínalo být jejím prokletím. Obě kamarádky se nemohly příliš soustředit na vyučování. Byly rády, kdyţ skončila poslední hodina dějepisu a mohly si sbalit učení. „Jde se k Alexovi, ne? Je přece pátek,“ nadnesl Hank a celá parta ochotně souhlasila. Diana s Barbarou vyšly z budovy školy jako poslední. Procházely právě parkem, kdyţ se zrzka zeptala: „Co jsi udělala s tou figurkou?“ 15

Barbara měla obavy, ţe se opět stane něco nepříjemného, a tak odpověděla úplně tiše a jako by se bála, ţe ji někdo nebo něco uslyší: „Hodila jsem ji do koše na odpadky.“ Nemýlila se. Zaslechla hrozivé praskání. „Poběţ,“ vyzvala strnulou Dianu a obě se daly do běhu. S hlasitým sténáním se jim nad hlavami odlomila mocná větev staletého javoru a dopadla jim rovnou za zády na asfalt cesty. „Kulunga trestá,“ rozlehl se strašlivý hlas, ale nikdo kolem se neohlédl, takţe moţná ho slyšela jen sama Barbara. Všichni ještě zaraţeně zírali na spadlou větev. „Mohlo být uţ po nás,“ pípla Diana. „Ten park by měli váţně líp udrţovat,“ rozhorlila se brýlatá Mary, premiantka třídy. Chvíli nerozhodně přešlapovali a pak se zase rozproudila obvyklá zábava. Vyráţelo se jako obvykle koncem týdne do pizzerie U Alexe. Majitel pizzerie Alex si pohvizdoval nějaký starý italský šlágr a volal na ně: „Tak mládeţi, jako vţdycky,“ a oni pokřikovali: „Pálí se ti hranolky, Alexi,“ a on: „Mama mia, neděste mně, bando!“ A tak to chodilo mezi nimi pořád. Panovala tu rozverná atmosféra. Zapadli na lavice s vybledlými potahy a rozebírali události dne. Barbara se necítila po tom všem zrovna nejlépe. Hank do ní drcnul. „Hele, víš proč mají čápi tak dlouhý nohy?“ snaţil se ji rozveselit. „No přece aby je ţáby nemohly nakopat do zadku!“ Všichni jeho vtípek ocenili uznalým „he he he“ a Diana, která seděla Bradoví na klíně, se snad z toho důvodu také byla ochotná smát všemu. Barbara udělala jeden ze svých obličejů, naštvaná, ţe nemůţe před sebou v klidu rozevřít Cottonovy zápisky z Afriky. „Uţ se to nese,“ zapěl Alex a postavil před ně talíře s nádherně vonící pizzou. „To je celkem príma odpoledne,“ zhodnotila to Mary a zamnula si ruce. 16

„Uţ musím padat,“ oznámil jim Brad po jídle. „Nevíme, jestli to Diana přeţije,“ dloubla si Susan. Ostatní ještě zhruba hodinku poseděli. Teprve v obvyklý čas se zdvihli k odchodu. Diana Barbaru hodila svým broukem domů. Barbara musela celou cestu přemýšlet o Veenovi. Pořád dokola. „Jsme tady,“ probrala ji Diana. „Díky.“ Tmavovláska vystoupila a došla pomalu směrem k vile. Klika vstupních dveří jí zůstala v ruce. „Krám jeden… proč ta Hodová ani jednou za sebou nezamkne?“ Vešla dovnitř. Ušla sotva pár kroků. Tam spatřila tu hrůzu. Scéna jak z brutálního akčního filmu. V úděsné louţi krve tam leţela slečna Hollová v malé zástěrce, kterou si brala na úklid. Ruce měla rozhozené a v široce rozevřených očích náznak údivu. Přes její tvář zely hluboké škrábance… jakoby od nebezpečné, dravé šelmy. V ruce svírala rozbitou láhev od leštěnky. Všechno kolem bylo divoce zpřeházené, jako by tu někdo něco strašně důleţitého hledal. Ale to nebylo to, co právě upoutávalo Barbařin zděšený pohled. Byla to ozdobná dýka, trčící z hrudi zavraţděné. Právě taková, jakou zrovna dnes viděla u Michaela Veena v autě.

17

V. Sirény zaplavily poklidné ulice města jako příval. První na místo činu dorazil policejní náčelník Hurst ve svém Jeepu Cherokee. „To nic. Barbaro,“ uklidňoval bledou dívku, které se zdvihl ţaludek. „Uklidni se a jeď s kolegou na policejní stanici. Sepíše s tebou výpověď. Tvým rodičům jsem uţ zavolal.“ „Chci, abyste mně vyslýchal vy,“ pípla Barbara a znovu se jí udělalo Spatně. „Znám tu dýku,“ řekla. „Děvenko, takové dýky se prodávají v New Old Snope, sám jsem je viděl ve výloze. Mohl ji koupit kdokoliv. Směrodatné budou otisky prstů, jestli ovšem nějaké naleznem,“ povzdychl si Hurst. Barbařino podezření tím ale nijak nezesláblo. Hurstův kolega, obtloustlý čtyřicátník, ji doprovodil do zabláceného vozu. Za chvíli uţ jeli na křiţovatku Main Street a Western avenue, kde se nacházela policejní stanice. Byla jen kousek od pizzerie U Alexe. Policisto, který se představil jako Harry Cross, jí řekl, ať chvíli počká. Barbara byla v malé místnosti se zešedlou omítkou a hned, jakmile osaměla, podlehla nutkavé potřebě pročítat Cottonův zápisník. Vytáhla ho z tašky. Zdálo se jí, ţe s případem nějak souvisí. „Seděl jsem za bezmračného večera sám se svou zbraní, zatímco se kolem rozkládala nedohledná, zdánlivě osamělá savana,“ začala Barbara znovu číst tam, kde včera přestala, „ale přítomnost nepřeberného mnoţství zvěře se dala téměř instinktivně tušit všude kolem. Občas tmu protrhl vzdálený řev osamělého lvího samce a před sebou jsem 18

měl celé údolí jako na dlani. Nedaleko ostraţitě pospávalo stádo pakoní. Věděli, ţe se mohou plně spolehnout na starou samici, která je pečlivě hlídá. Potom se náhle něco velkého pohnulo v houští nedaleko mně a krev mi ztuhla v ţilách…“ „Barbaro!“ Do místnosti vešla vyděšená, starostlivá paní Langová, provázená svým manţelem. Henry Lang byl jaksi ponořen sám do sebe. „Dcerunko moje, taková hrůza! Tolik jsem se o tebe bála…“ pohladila ji po lesklých vlasech. Objaly se. Po výslechu odvezl pan Lang Barbaru k Dianě. „Myslel jsem, ţe bys přespala raději tady neţ v hotelu.“ „Jasně, tati.“ Snaţila se usmát. „Ať si mamka nedělá starosti, jsem v pořádku.“ „Drţ se,“ vztyčil její otec palec směrem vzhůru. „Oukej.“ Díval se, jak maličká postava jeho dcery mizí v monstrózním domě Evertových. Barbara musela rodičům Diany vyprávět, co viděla, a zase jí polil studený pot. „Slečna Hollová měla ve tváři takový překvapený výraz, byla bledá… moc bledá a celá zem kolem nasákla krví… něco na ní bylo nezvyklého, asi ty škrábance na obličeji, jako by ji napadl tygr…“ „Uţ ji nechte, je hrozné o tom i vyprávět,“ přerušila je Diana a vzala unavenou Barbaru za ruku. „Jdem nahoru,“ oznámila pak. Cestou po schodišti se Barbary zmocňoval stejný pocit, jaký měla, kdyţ byla ještě malá holka. Ţe se některé z vycpaných zvířat kolem probudí k ţivotu, seskočí ze stojanu a poškrábe ji. Stejně jako slečnu Hollovou… proč si jen namlouvá, ţe to muselo být zvíře. Zvířata přece nezabíjejí noţem. Alespoň ne v reálném ţivotě. Zatočila se jí hlava. Tváře jí začaly sálat horečkou. Nahoře usedli a rozebírali to s Dianou stále dokola. Mohl to přece být ten démon, co se ozýval v Barbařině mysli. Moţná nabyl reálné fyzické podoby a zabil Hollovou. Třeba zabije i je… 19

„Nešil, ten démon nemůţe být tak mocný,“ snaţila se ji uklidnit Diana. Viděla, ţe je Barbaře opravdu zle a přivolala paní Evertovou. Ta jí dávala studené obklady a uţ chtěla zavolat lékaře, kdyţ Barbara konečně usnula v Dianině posteli. Paní Evertová nechala rozsvíceno a odešla. Barbara se chvíli neklidně převalovala a pak široce rozevřela oči. „Jdi pryč… ne, odejdi… nezabíjej ji!“ „Kdo má odejít? Kdo?“ ptala se bezradně Diana. Nad Barbařinou hlavou ve snu krouţili draví ptáci a vydávali odporné skřeky. Jeden z nich, velký orel, podobný tomu vycpanému nad schodištěm se pojednou střemhlav zřítil z rudě zářící oblohy na její hlavu a vší silou ji kloval do temene. Byla to nesnesitelná bolest a Barbara znovu vykřikla. Pak se rudé mlhavé cáry mraků pomalu začaly rozestupovat a zašklebila se na ni obrovská démonova tvář. Ze tmy jeho úst vystupovaly malé tváře podobné lidským a vztahovaly k ní prosebně ruce, ale mlčely. Démon se k ní naklonil, aby pozřel i ji, ale někdo mu v tom zabraňoval. Byla to zářící postava, které vycházel z prsou kuţel jasného světla. Barbara v ní poznala strýce Ronalda. Něţně se k ní sklonil: „Holčičko moje, uţ se neboj.“ Vše kolem zmizelo. „Jak mám pomoct těm lidem, jak mám překonat prokletí?“ zašeptala Barbara. „Pamatuj si, ţe všechny bytosti, i ty nelidské, jsou ve své podstatě dobré,“ usmál se na ni strýc optimisticky. „Najdi klíč k jejich trápení a ulev jim samým, pak ti uţ nikdy neublíţí. Laskavost přemůţe kaţdého démona, ve kterém je alespoň jiskra soucitu. Kdyţ ji objevíš, zaleskne se jako démant, v němţ zmizí zlé skutky.“ Dotkl se jemně jejího čela. „Jsi vyvolená, abys to všechno překonala, vţdyť ses narodila 7. 7., a to ti dává sílu dvou magických čísel pohromadě. Bojuj, moje holčičko, a ať jsi do rána zdravá.“ Barbaře se ulevilo. Leţela teď klidně a jako by se i trochu 20

usmívala. „Neboj se, Barbie, ţádný Kulunga neexistuje. Je to jen představa,“ ozvala se Diana, jako by se snaţila přesvědčit sama sebe. Bylo ticho, jen hodiny rozváţně kývaly kyvadlem. Pak se ozvalo zasyčení a ţárovka nad jejich hlavou bez výstrahy sama zhasla. „I kdyţ teda vlastně nevím…“ dodala Diana sklíčeně.

21

VI. Život

v Borgentownu se vracel do vyjetých kolejí. Ráno za aţ zázračně zregenerovanou Barbarou přišly Susan s blonďatou Betty, která byla samou zvědavostí bez sebe. „To se ví, ţe nepůjdeš v pondělí do školy… to je zas skvělý, ne? Vţdyť jseš hlavní svědek případu, jsou toho plné noviny. A váţně jsi viděla opravdovou mrtvolu?“ Betty byla trochu naivní. „Co je senzačního na tom, ţe zemřel nevinný člověk?“ ohradila se Susan. „Proč to říkáš tak, jako bych tu ţenskou zabila já?“ vyfoukla Betty velikou růţovou bublinu. „Já ji ani neznala.“ „Nechceš jít třeba nakupovat do Borgen Mail, abys přišla na jiný myšlenky?“ nabídla Barbaře. Barbara souhlasila. Stejně uţ z toho studování okultních kníţek strýce Ronalda začíná bláznit. Jely pozvolna po Woodland street a pozorovaly rodiny, které vyjíţděly na víkendové výlety. Bylo sobotní dopoledne, krámky v nákupním středisku Borgen Mali měly otevřeno a brzy se tak pod taktovkou bezstarostné Betty plně odevzdaly pohodě nákupů. Nejprve navštívily butik s oblečením a Barbara se začala zuřivě hrabat v řadě šatů pověšených na ramínkách vedle sebe. Nemá ţádné pořádné šaty a chodí neustále jen v dţínách jako kluk. Zaujaly ji tmavě modré, úpletové, bezvadně jí padly k barvě očí a jistě by v nich vypadala sexy. Kam by si je tak vzala? Na mejdlo k Veenovi! 22

Nechtěla tam sice zprvu jít, ale teď ji to tam neodolatelně táhlo. Musí zjistit nějakou souvislost mezi vraţdou slečny Hollové a ním. Nějaká jistě bude. V tom okamţiku si povšimla černocha, stojícího nehnutě před proskleným výkladem. Jasně, ţe ji pozoroval! Co kdyţ ji chce zabít? Nebo uţ začínala být paranoidní? Šla si vyzkoušet šaty do kabinky, Padly, jako by byly šité na ni. Všimla si, jak jí nenásilně prodluţují linii postavy, takţe vypadala poměrně vysoká. Kdyţ je zase sundala, kouzlo pominulo. „Ach jo, jsem prcek,“ povzdychla si. Vyšla ven z kabinky. Hubený černoch uţ před výkladem nestál. Moţná váţně paranoia. Nechala si šaty zabalit. U pokladny uţ stála mrzutá Susan. „Nic jsem si nevybrala, mám nemoţnou postavu.“ „Jdi,“ uklidňovala ji Betty. „Vypadáš bezvadně. Tak… zdravě.“ „Jen řekni na rovinu, ţe mám o deset kilo víc, neţ bych měla mít,“ durdila se Susan. „Ukaţ, co sis koupila,“ naklonila se k Barbaře. „Já být tak štíhloučká jako ty,“ mnula tmavomodrý úplet mezi prsty. „Jsou bezva, Michael Veen zezelená úţasem,“ zasmála se jejich prapodivnému vztahu. Dobírali si ji proto uţ všichni. „Náhodou je to fešák, Zajímat se tak o mně,“ protáhla Betty rozmazleně hlas. „Ty jeho oči!“ „No právě, jako by se ti díval aţ do ţaludku,“ zamručela Barbara nespokojeně. Řeči o Veenovi ji rozčilovaly. „Škoda, ţe Diana nemohla jít s námi, musela se postarat o dědu,“ řekla ještě Betty. „Divnej patron, ten starej Frank Cotton. Vyšly mu prý ale nějaký kníţky o domorodcích v Africe,“ podotkla Susan. „Kníţky?“ podivila se Barbara. A ona čte nějaké zápisky o lovu zvířat. „Máme jednu doma, je taky uţ stará jak Metuzalém. Jestli chceš, táta ti ji půjčí.“ 23

„Díky, Susan. To bych byla ráda.“ „Vezmu ti ji v pondělí do školy,“ slíbila jí kamarádka. „Teda jestli lam půjdeš.“ „Asi jo,“ zamyslela se Barbara, které docela záleţelo na školním prospěchu. „A teď pojďte prošmejdit New Old Shope!“ navrhla ještě Susan. To Barbaru zaujalo. Všechny tři nasedly do starého Susanina fordu. Cestou potkaly jeep policejního náčelníka Hursta. Přibrzdil. „Máte uţ někoho?“ zavolala na něho Barbara otevřeným okénkem. Hurst zavrtěl hlavou. „Je zvláštní, ţe se u vás doma nie neztratilo. Typická loupeţná vraţda to nebude, můţe jít o nějakého maniaka. Děvčata, drţte se raději pohromadě.“ Náhle si Barbara vzpomněla na sošku moai. Téměř podobnou těm velikým na Velikonočních ostrovech. Mohl neznámý vraţdit kvůli ní? „Kdyby sis ještě něco vybavila, zavolej,“ prohodil Hurst a rozjel se. Musí to časem náčelníkovi policie říct. Nebo vyšetřovateli Grossovi. Třeba se ale mýlí a v Borgentownu opravdu řádí zvrhlý sadista. Za chvilku uţ stáli před New Old Shoppe. Barbaru zaujala ve výkladu dýka se zdobenou rukojetí. S koţeným pouzdrem. Právě taková, jakou viděla ve Veenově autě v pátek ráno. Mohl si ji tu opravdu koupit kdokoliv. Bylo zvláštní, vidět ji tady, nablýskanou a zářící, o tolik jinou, neţ tu, co trčela nebohé paní Hollové z hrudi. Spoluţačky se uţ hrnuly dovnitř. Bylo tu ke koupi nepřeberné mnoţství pomůcek, slouţících dílem duchařině, dílem k jiným výstřednostem. Vedle amuletů a skleněných koulí se tu vršily haldy levného orientálního oblečení, Betty dokonce objevila turban. Nasadila si ho a houpavě se s ním za smíchu ostatních procházela po obchodě. Do obchodu právě vstoupil Brad Trawen. Poněkud se zarazil, 24

kdyţ je uviděl. „Ahoj, Romeo, co ty tady?“ pozdravila ho Betty stále s turbanem na hlavě. Brad přešlápl na silných nohách a něco zahučel. Znělo to jako: „Diana tu není?“ „Vidíš ji tu snad někde?“ opáčila Susan nevrle. Mnohokrát uţ si i Diana povzdychla, ţe má Brad místo mozku svaly. Neřekl na to většinou vůbec nic, jen se tak divně zatvářil. Zato má hezkej zadek, dodala vţdy hned Diana a nakřenila uličnicky nos. Barbaře neušlo, jak se Brad tentokráte cítil nesvůj. Nebylo to pro něj příliš typické, byl jinak suverén. Sportovec. Co mohl on chtít v New Old Shoppe? Alo hned v příští chvíli to vypustila z hlavy. Sotva nasedly do Susanina fordu, spatřila bzučící mobil. Susan po něm sáhla. „Pro tebe,“ podala jej vzápětí Barbaře. Jestli to není zase Veen, nedalo ji. Nějak dlouho uţ se kolem neochomýtal. Snad jí to nakonec scházelo. Nepřiznala by si to ale ani za nic. „Nazdar zlato,“ uslyšela matčin hlas. „Všechno v pořádku?“ „Jasně, mami.“ „U nás doma se právě teď uklízí. Je tu hrozný binec. Ani my s Henrym, ani policie neví, co by tu mohl ten lump hledat. Nejsme ţádný kuvajtský šejci, ale i tak se naprosto nic neztratilo.“ Na lince se rozhostilo ticho. „Počkej, teď jeden z lidí co nám pomáhaj, vytáhl z odpadkovýho koše nějakýho dřevěnýho pidimuţíka. Henry, teda táta se na to právě dívá a máš prej ihned přijet domů.“ Prostě průšvih. Málem se jí na chvíli moai podařilo vypudit z mysli. A to, ţe nosí smůlu… Snad se ho uţ nikdy nezbavím, ovinula Barbaru beznaděj jako jemný perský závoj. Kamarádky na ni raději nemluvily a hodily ji do Garden City. 25

VII. Zase ji zalily ty dva pocity. Nejprve slabost a pak náhlý příval síly. Síly temné jako vody řeky smrti Jamuny. Vešla do haly. Bylo tu uţ uklizeno. Na místě, kde byla nedávno louţe krve a bezduché tělo slečny Hollové, teď leţel nový koberec. Bylo přesto nezvyklé procházet znovu těmi místy. V domě panovalo naprosté ticho. To nebyla dobrá předzvěst. Vešla do obýváku. Byl vybaven supermoderním nábytkem a vše tu tvořilo jediný barevně sladěný celek, včetně stolku s kouřovým sklem a sedačky ze světle šedé koţenky. Na ní seděl Henry Lang. Tvářil se nezvykle přísně. Na stolku vedle jeho brýlí trůnil nezmarný moai. Soška řekla téměř neslyšně: „Jsem Kulunga – vítěz.“ Barbaru polilo horko. „Kdo tenhle umělecký klenot hodil do koše na odpadky?“ zamračil se otec a sevřel ruce v pěst. Snad mně neuhodí, lekla se Barbara. Ještě to nikdy neudělal. „Já,“ pípla nešťastně. „Doufám, ţe si uvědomuješ, ţe ses zachovala jako kulturní barbar,“ zvítězila u něho na chvíli profesionalita známého restaurátora nad vlastním údivem. „Kdes to proboha vzala?“ vzpomněl si vzápětí na svou původní otázku. Barbara mu to v kostce řekla. „Víš, jak je tahle soška vzácná? Nikdy jsem nic podobného neviděl, a to se pohybuju občas mezi pěkně vzácnými_ kusy,“ začal figurku znovu se zaujetím otáčet v dlaních. „Je to ojedinělá práce. Starý Cotton nemá páru, co ti vlastně věnoval. Ani celá rodina 26

Evertových. Musíš to vrátit!“ Byl to příkaz. „Nejdřív se na tenhle… poklad lidové kultury ale přijede podívat náčelník Hurst. Je to moţná dost dobrý důvod pro vraţdu, vzhledem k ceně, kterou předpokládám.“ „Já váţně nechtěla, tati, já…“ „Nemohla jsi to vědět, kdyţ si tu sošku přinesla,“ zakroutil Henry Lang rezolutně hlavou. „Byla to prostě nešťastná náhoda, souhra okolností… netrap se tím zbytečně.“ Barbara sledovala se zaujetím, jestli se jejímu otci nezačnou měnit zorničky na zvířecí, nebo jestli se nezačne válet po zemi s bílou pěnou v ústech. Jako Diana. Místo toho jen vstal a donesl sošku do loţnice. Tam se s ní zavřel. „Profesionální deformace,“ usmála se na Barbaru matka. „Je posedlý starými vzácnými kusy, neodtrhlo by ho od nich, ani kdyby v Borgentownu přistálo ufo.“ Nesla pro ně dvě horkou čokoládu ve skle. Chvíli obě mlčely. Vyhýbaly se oţehavému tématu posledních dní. Vraţdě, která se stala pod donedávna bezpečnou střechou jejich domu. Pak si paní Langová povšimla igelitky s nápisem Borgen Mail. „Co sis koupila?“ projevila zájem. „Nějaké šaty.“ „Minulý týden sis koupila tu bílou blůzu. A poslední dobou se nějak dlouho načesáváš. Nemáš kluka?“ Barbarou to trhlo. „Co šílíš, mami, jasně ţe ne. A češu se stejně dlouho jako celý svůj ţivot,“ rozdurdila se. „Jak myslíš… nemusíš mi to říkat, kdyţ nechceš… jseš uţ velká holka. Poslední dobou jsem si ani nevšimla, jak jsi dospěla.“ Paní Langová si povzdychla. „Člověk si najednou uvědomí, jak pomalu stárne.“ „Jsi pořád stejně krásná,“ objal ji manţel, vracející se z loţnice. „Neblázni, miláčku.“ Barbara se taktně vytratila. Kaţdý někoho má. Diana svého Brada, Susan Freda, táta mamku a ona jen svoje představy. Mnohokrát v nich sice viděla nějakého nejasného prince, jak se k ní sklání, ale pak jeho oči dostaly většinou podobu očí Michaela Veena a ona se vytrhla ze snění. 27

Ne, to nebyl v ţádném případě její pohádkový princ. Byl to spíš obyčejný mazánek z East Parku, náfuka se svojí matkou zpěvačkou a otcem námořním admirálem. Pokud ví, vychovává ho jen babička. A to zanechává stopy na jeho charakteru. Je takový povýšený, jako by se nechtěl zabývat drobnými problémy a radostmi, které jí a spoluţákům z Borgentown High School přinášel kaţdodenní studentský ţivot. Je prostě divný. A moţná je i nějak zapletený do té vraţdy. Uvědomila si, ţe dnes v osm se koná mejdan u něj doma. Prostě tam musí a zjistí něco, co ho z toho usvědčí. Třeba u něho najde černou punčochu nebo rovnou pokoj plný svíček jak z hororu a na zdi krví napsaná jména příštích obětí. „Asi jsi v poslední době přečetla moc brakový literatury,“ řekl by jí moţná strýc Ronald. Kdyby byl ještě na ţivu. Začala se chystat na mejdan u Veena. Zrcadlo jí vrátilo zpět odraz souměrné tváře s dlouhými řasami, na něţ byla celkem pyšná, a zadumanýma velkýma očima, o nichţ mladý opravář v servise Stubs řekl, ţe by se v nich jeden utopil. Trvalo opravdu déle neţ jindy, neţ byla se svým zevnějškem úplně spokojená. Dokonce si podmalovala nepatrně oči matčinými očními stíny a rty přejela mandlovým leskem. Vychutnávala jeho nahořklou chuť. Fajn. Lépe vypadat snad skutečně nedokáţe. Za jejími zády se mihl stín. Lekla se. Byl to náčelník policie Hurst. „Proč jsi mi neřekla nic o té figurce?“ podivil se. „Chtěla jsem, váţně jsem chtěla zavolat, ale pak to udělal táta… snad jsem nezkomplikovala vyšetřování.“ „Sice by ta soška moţná byla důvodem k zločinu, ale moc dalších stop po pachateli, co se uţ zřejmě objevil v staroţitnictvích ve Woodbridge, zatím nemáme. Důleţité ale je, komu jsi o té figurce řekla,“ podíval se na ni Hurst naléhavě. „Ví to pravděpodobně kaţdý z naší školy, díky Dianě a mým kámošům,“ řekla Barbara. „Jasně,“ řekl policejní náčelník stroze. „Stav se v pondělí ráno na stanici, Cross to s tebou sepíše.“ A odešel. 28

„Tak teď ještě šaty,“ zanotovala si Barbara. Celou ji pohltila atmosféra očekávání. Snad se nakonec těší. Uţ dlouho si nikam nevyšla a přípravy jí tudíţ trvaly třikrát tak dlouho. Matka má pravdu. Nasoukala se do tmavomodrého voňavého úpletu. Opět to malé kouzlo a vynikla plně štíhlost její postavy s dlouhýma nohama, pro kterou jí občas přezdívali „Barbie.“ „Být tak ještě o hlavu větší,“ zasnila se dramaticky, zatímco šla chodbou k telefonnímu aparátu zavolat Veenovi, aby pro ni přijel. Věděla, ţe rodiče jí nebudou dělat ţádné problémy. Vţdycky ji pouštěli na akce jejích spoluţáků. Skoro vţdycky. Zvlášť kdyţ se jedná o Michaela Veena. Matka ho prostě baštila. Telefon dlouze vyzváněl. Potom to na druhé straně cvaklo a uslyšela zastřený Michaelův hlas. „Halo… jseš to ty, malá?“ Hrůza. Veen je snad jasnovidec. „No jsem.“ „Jsem u tebe tak do deseti minut, vydrţ.“ „Pro mě za mě to můţe trvat dýl,“ prskla do sluchátka. Slyšela, jak se nenuceně rozesmál. „Uţ se těším na svoje rozdurděný koťátko.“ Řekl jí koťátko. Dvakrát hrůza. „Veene, neříkej mi tak.“ „A mám ti snad říkat hrošíku?“ Barbara nadskočila. „Aţ tě zas uvidím, rozškrábu ti obličej.“ V tom si vzpomněla na obličej slečny Hollové. Na ty hrozné šrámy na její tváři. Jako od tygra. „Tak zatím ahoj.“ Telefon umlkl. Docupitala v černých střevíčcích do obýváku a sdělila rodičům tu novinu. „Vţdyť jsem si říkala, ţe máš nějakýho kluka,“ uculila se na ni matka. „Nemám, mami… Veen přece není ţádný kluk.“ „Je to snad převlečená ţenská?“ přisadil si otec. Barbara byla rozrušená. Proč všichni dnes mají tendenci si ji dobírat. Moţná se jí snaţí po tom šoku trochu zvednout náladu. Také k nim tedy vyslala jakýs takýs úsměv, který jí pohasl na rtech, sotva se ocitla sama v hale. Musí se soustředit. Vyráţí právě pátrat na 29

vlastní pěst. V tu chvíli zatroubil před vchodem Veenův stříbrný jaguár. Prohrábla si mikádo a rozváţně vyšla ven.

30

VIII. Kolem byla uţ říjnová noc a ta promlouvala k rozechvělé Barbaře tisícerými hlasy. Zdvihla hlavu ke hvězdám, nostalgicky zářícím z hlubin nekonečných dálek vesmíru. Byly jako jiskry ve Veenových očích. Odkdy jsem tak romantická, překvapila samu sebe. Michael otevřel tiše dvířka nejnovějšího modelu vozu a probodl Barbaru zkoumavým pohledem. Za chvíli uţ ujíţděli po setmělé Woodland street směrem k East Parku. „To ses tak ohákla kvůli mně?“ ušklíbl se Michael. Relativní šero Garden City vystřídal lesk světel vil bohatých prominentů. „Ne, kvůli tvýmu bráchovi,“ odsekla kysele Barbara. Veen ji zkoumavě přeměřil očima. „Nebyla bys to ty, kdybys mě nesetřela.“ Barbaře to nedalo a jakoby mimoděk otevřela přihrádku v palubní desce jaguára. Zdobená dýka v ní uţ nebyla. „Kde máš ten nůţ?“ zeptala se ostře. „Moc se mně ptáš, opravdu nevím. Někam jsem ho nejspíš zahrabal.“ „Na co potřebuješ takové věci?“ podívala se na něj. „Taková hračka… kupovali jsme ji ještě s Bradem a Hankem.“ „Stejnou?“ „Jo,“ odsekl otráveně. Zabočili na bíle vysypanou cestu vedoucí k jedné z architektonicky nejzpitvořenějších staveb Borgentownu. Tedy aţ po Hawskhillu. „Já to tady taky nesnáším,“ prohodil Michael, jako by jí četl myšlenky. „Je to veledílo nějakýho moderního Frankensteina, 31

pořádně se na něm vyřádil.“ Skutečně, aby někdo na novodobý sloh stavby připlácl hradní věţičky a k prosklenné obrovské verandě z bílého mramoru umístil něco, co vypadalo jako lovecký altánek z minulého století, k tomu bylo třeba pořádný kus odvahy. Všude podél cesty stály velké imitace starodávných lamp. „Tátovi se to takhle líbí,“ řekl Michael. Bylo to vůbec poprvé, co se o něm zmínil. „Vlastně ho ani neznám, je pořád někde pryč, létá občas aţ do Evropy a tak. Posílá mi kaţdý měsíc tučné kapesné, asi myslí, ţe to pro náš vztah úplně stačí.“ „Chudáku,“ sekla po něm Barbara. V tom ji napadlo, ţe se asi chová opravdu nemoţně. Veen zabrzdil a popadl jí pevně za zápěstí. „Tohle mi uţ nikdy neříkej,“ zasyčel nějak nezvykle ze tmy a jeho obličej jako by se v tom okamţiku poněkud protáhl. Barbary se zmocnil strach a vyběhla ven z auta. „Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsil. Po tom všem. Jsem váţně pako,“ doběhl ji na cestě. Barbara po něm loupla očima. Vypadal naštěstí zase úplně normálně. „Vţdycky to zvorám,“ dodal nějak unaveně a začal se věnovat svým hostům, jejichţ dost luxusní vozy stály všude kolem. Obklopil ho houf většinou neznámých dívek. Přihlouple se všemu hihňaly. I kdyţ některé z nich Barbara viděla uţ dřív a některé dokonce chodily do jiných tříd na Borgentownské střední, začala raději hledat Dianu a ostatní spoluţačky. Přihrnula se ale jenom Betty, zavěšená do kluka ze čtvrťáku, kterému přezdívali Tryskáč Billy pro jeho úspěchy v běhu na krátké tratě. Byl asi ale jenom „křoví“, protoţe Betty se začala hned ţivě zajímat o Michaela. Zajímala se ale skoro o kaţdého kluka, takţe na tom nebylo zas nic tak divného. Michael, jako vţdy celý v černém, se nějak vymanil z toho obleţení a vzal Barbaru za ruku, tentokrát o poznání jemněji. „Pojď dovnitř a nevšímej si jich. Ty chtěla mít pozvaný máma, jsou to dcerušky z lepších rodin.“ Povšimla si, jak pohrdlivě to Michael řekl. 32

„Diana přijede za chvilku, volal jsem Bradovi, aby se pro ni stavil.“ „Tvoje máma je tady?“ uvědomila si konečně Barbara. „Jo, dokončila teď nějakej muzikál, tak se stavila na skok doma,“ pokýval hlavou. Vcházeli vysokými dveřmi do přeplněné osvětlené vily. Vtom se to v její mysli ozvalo znovu a ještě naléhavěji neţ jindy. Vířivý zvuk tamtamů a do toho sílící hřmění. „Kulunga je propast mrtvých,“ zazněl v ní hluboký strašlivý hlas. Jako by po ní sáhl kostnatý pařát smrti. Udělalo se jí nevolno. „Je ti něco?“ sklonil se k ní starostlivý Michael. Vše pod jeho dotykem náhle ustalo. „Ne, nic,“ řekla plaše. V pravém koutě haly si povšimla vlasáčů s kytarami. Začali něco pomalého hrát. Na schodišti stála zářící, dlouhovlasá Michaelova matka, kterou párkrát zahlédla v televizi. Ţivě diskutovala s Rawesonem, postarším milovníkem umění, který se nedávno přistěhoval do Borgentownu. „Zatancujem si?“ navrhl najednou Michael Barbaře. Neţ se nadála, přitáhl ji k sobě a začali se pomalu pohybovat v rytmu hudby. Ostatní páry se k nim zvolna přidávaly. Vpil se ţíznivě hluboko do temné modře jejích očí. Cítila se v jeho náruči jako v pevném přístavu. „Co je to za skupinu, Veene?“ „Řekni mi aspoň jednou Michaeli,“ zaprosil tiše. „Proč na mně tak zíráš?“ ošila se a trochu se odtáhla. Uvědomila si, proč sem vůbec přišla. Michael si povzdychl. „Máš nádherný oči. Jako Green Lake při západu slunce.“ Vymanila se mu a začala se rozhlíţet. Příleţitosti se chopila iniciativní Betty a odtáhla Michaela znovu na parket. Na druhé straně haly u schodiště Barbara zahlédla zrzavou hlavu Diany. Kulturista Brad Trawen jí stál po boku a občas nerozhodně přešlápl. Zamávala na ně. Prodrala se přeplněnou místností aţ k nim a odvedla Dianu stranou. „Váţně se dobře bavím,“ prohlásila zrzka rozjíveně a hned 33

zhodnotila několik kluků na mejdanu, který Betty vznešeně nazývala párty. „Brad má nějaké zranění na hlavě?“ ukázala Barbara na rudě se táhnoucí škrábanec na jeho čele. Všimla si ho uţ dopoledne v New Old Shoppe. „Jen nějaká maličkost, škrábla ho kočka,“ mávla Diana rukou. „Ta rána vypadá hlubší… měl by si zajít k doktorovi na injekci proti tetanu,“ mudrovala Barbara. „Nech uţ Brada na pokoji, nejsem jeho matka,“ táhla ji Diana nahoru po schodišti. „Nevíte, kde jsou tady toalety?“ halekala aţ příliš nahlas a aspoň pět lidí se za nimi pohoršeně ohlédlo. „Nahoru a doleva, dušinko,“ pronesla distingovaným hlasem paní Veenová. Mírně se k Barbaře naklonila. „Zajímavé šaty,“ usmála se filmově a odhalila řadu oslnivě bílých zubů. Proklouzly kolem ní. Barbara si všimla, jak si ji brunátný Raweson zkoumavě přeměřil. „Všude je tolik barevných šatů, ţe se mi dělají před očima mţitky,“ postěţovala si Diana. Barbaře se vzrušením zaleskly zorničky. „Trochu se tady porozhlédnu.“ Přemýšlela, které schodiště by mohlo vést k Veenově pokoji. Vybrala si to nejbliţší a vydala se nenápadně nahoru. Vyšla do poschodí. Na stěnách kolem visely samurajské meče. Jejich odlesk osvětloval úzké kamenné schody vedoucí do jedné z věţiček. Přímo ji to tam táhlo. Připadala si jako lupič, ale její odhodlání bylo pevné. Zjistí o tom klukovi v černém něco, co ho odhalí. Něco velkého. Prostor kolem ní se najednou zúţil a na konci uviděla dveře s velkou tepanou klikou. Zamířila k nim a opatrně je pootevřela. Byla zklamaná. Veenovo království, které objevila, se skládalo z prostě zařízeného pokojíku s pár kusy staroţitného nábytku. Přešla k velkému sekretáři a zvědavě prohlédla listy popsaného papíru. K jejímu údivu obsahovaly básně, psané opravdovým perem s násadkou ze slonové kosti. S široce rozevřenýma očima se začetla do 34

jedné z nich: Snad pro ty slzy, moje malá, snad pro ten pláč se samotných hvězd ptám, co je to láska, dar či zatracení, zpěv dálek, či mrazivý strach Půlnoční vojsko válčí za krásu Kadete nocí hrůzyplných, tak pozvedni už číš, plá rudá pochodeň na hradbách kamenných, svit svíce nebo mlčení Barbara sebou polekaně trhla. Na chodbě něco cvaklo. Pak se rozhostilo zase ticho. Začala se rozhlíţet po místnosti a uvědomila si, ţe nic zvláštního tu opravdu není. Pak koutkem oka zahlédla u okna pozoruhodnou sochu. Přešla aţ k ní a zvědavě se jí dotkla. Byla to socha znázorňující velkého vztyčeného hada v klubku malých hádků. Byla vyrobena z tmavého, moţná ebenového dřeva a Barbara po ní přejela opatrně rukou. Pak její prsty sklouzly do prohlubně ve středu sousoší. Prohlubeň vytvářela cosi jako malou kolébku. „Kolébka a její dítě,“ zazněl v ní hlas dědy Cottona. Na stůl plavě vklouzla Veenova kočka Pompadour. Nějaké ruce se vynořily ze šera a pohladily ji po hřbetě. „Čekal jsem tě tady,“ uslyšela Michaelův hlas. Zněl naštěstí přátelsky. „Taky mně to uţ napadlo,“ ukázal očima směrem k hadí soše. „Ty dvě, tvoje a moje k sobě asi patří. Jejich síla pak bude úplná. Naši tuhle koupily ze sbírek Borgentownského muzea v Hawskhillu, kdyţ je město rozprodávalo.“ Vzal svoji ţelvovinovou kočku do náruče a něţně ji pohladil. „No, moje Pompadour, jen hezky přeď.“ Přitom se zasněně díval na Barbaru. „Můţeš si něco přát,“ řekl nad hadím sousoším. Velký had na něm je upřeně pozoroval. „Napřed ty,“ přijala Barbara hru a laškovně na Michaela pohlédla. Byl náhle úplně váţný. 35

„Kéţ by ses do mě zamilovala,“ zadrhl se mu hlas. Barbara pohodila vzdorovitě hlavou. „Kéţ bys zmizel,“ zasmála se mu do očí. Pompadour v tu chvíli prskla a vytrhla se Veenovi z náručí. Obloha za oknem potemněla a Barbarou proběhl chlad. Kdyţ se rozhlédla kolem, Michael Veen uţ v pokoji nebyl.

36

IX. Barbara se rozeběhla po schodišti dolů. Zase jedno z Veenových záhadných zmizení. Tentokrát ji ale nepoleká. Téměř vrazila do jeho bratra Roberta. „No, no, bejby, skočila jsi mi přímo do náruče,“ odtáhl ji od sebe a prohlédl si ji zadumaně. „A jsem celkem rád,“ usmál se na ni hřejivýma očima. Byl o tolik jiný neţ Michael. Vlastně o něm zatím jen slyšela, ale hned poznala, ţe to musí být on. Věděla jen, ţe studuje někde v Evropě. „Já… nechtěla jsem,“ začervenala se snad poprvé od doby, kdy na ni jako desetiletou pokřikovala sousedka, jakého ţe to mají Langovi pěkného kloučka. „Vůbec, vůbec nic se nestalo,“ prohodil pobavený Robert Veen. Barbara od něho rychle odskočila. „Mohli bychom si někdy někam vyjít,“ nasadil tomu korunu Michaelův starší bratr. Barbara něco zakoktala a upalovala pryč. „Co se ti stalo? Jseš celá rudá,“ našla si ji Diana v houfu lidí. „Nic,“ opáčila naštvaně. „Neviděla jsi někde Veena?“ „Kterýho?“ zeptala se zrzka. „Mýho Veena,“ vyštěkla Barbara, vykolejená nečekaným trapasem. „Odkdy je tvůj? Myslela jsem, ţe ho nemůţeš vystát. A jak mám vědět, který je tvůj,“ zakřenila se. „Tys… tys to viděla?“ řekla Barbara mrzutě. „To byl jen omyl.“ „Tak omyl… takové omyly se mně bohuţel nestávaj,“ táhla ji kamarádka k bílé prostřenému jídelnímu stolu. „Podívej, támhle je 37

Susan s Fredem.“ Fred byl mladý malíř moderních obrazů, šlachovitý, nevelký mladík. Dokonce menší neţ Susan, i kdyţ jen o nepatrný kousek. Tušil, ţe by se svou mlčenlivou povahou do party z Borgentownské střední nezapadl, a tak se drţel většinou stranou. Seznámila je jeho sestra Mary, známá premiantka třídy. Nepřišla, protoţe momentálně neměla s kým a nechtěla se tím ztrapňovat. „Měl jsi vzít Mary,“ nakousla samozřejmě to téma Diana, kdyţ se přivítali. „Vy dva ale nemáte snad vůbec nic společného.“ „Neděs mi Freda, je plachej,“ komentovala to Susan a vzala svého trochu nesmělého kluka za ruku. „Nejsem,“ zahučel Fred a zadíval se do podlahy. „Prosím tě, ty toho taky napovídáš,“ zašišlala na něj ještě Susan a Fred jen rezignovaně vzdychl. „Viděly jste toho frajera z Evropy… toho Michaelova bráchu?“ přitočila se k nim rozzářená Betty s jednou odbarvenou blondýnkou. „Tady Barbie ho má omrknutýho docela zblízka,“ zahihňala se Diana. „A kde je vůbec Michael?“ Nikdo nevěděl. Zakousli se tedy s chutí do připravených, lákavě vypadajících chlebíčků a různých titěrných pastiček obkládaných zeleninou a do hory dezertů, doplněných kandovaným ovocem z celého světa. Za chvíli se řeč stočila na hudbu. „Já děsně rád poslouchám klasiku,“ vzácně se rozpovídal Fred. „Osobně miluju Bernsteina, ale i orientální, hlavně indickou hudbu.“ „Copak ty, to já si radši poslechnu něco modernějšího,“ přerušila ho Susan. Betty si zatím psala něco špičkou střevíčku po podlaze. Jen Barbara byla nezvykle zamlklá. Musela neustále myslet na Michaelovo náhlé zmizení. Moţná vyšel ven, na terasu. Jakou hudbu asi poslouchá on? Nikdy by si nepomyslela, ţe ten většinou cynický kluk píše básně. Patřila snad ta, kterou četla, jí? Měla ta podivná socha moc splnit jejich vzájemná přání? Vţdyť se jednalo o ţert. Ale proč byl tedy Michael tak váţný? Uvědomila si, ţe se ho vlastně bojí. Ale proč? Přišla sem objasnit jeho imaginární tajemství a nezjistila nic nového, jen se zapletla do dalších záhad. 38

„Gombala je síla tmy,“ ozvalo se jí v hlavě najednou silněji neţ jindy. Poznala dunivý hlas démona Kulungy. Bála se, ţe se zblázní. Octla se mimoděk na opuštěné terase. Zaslechla tiché kvílení větru, který se náhle zdvihl a hnal po cestě bílý písek. Viděla před očima domorodou vesnici, kterou běţeli poklusem polonazí hrozivě pomalovaní muţi a cosi křičeli. Jsou na lovu, napadlo Barbaru a sledovala dál výjev. Pak se muţi seskupili do houfu kolem jednoho z nich, velmi vysokého domorodce s barbarskými ozdobami po celém těle a on propíchl za rytmického zpěvu dlouhým oštěpem bok šelmě, černé jako noc. Nabral její tryskající krev do dlaní a začal si pomazávat nahé údy. Pak strašlivě zařval démonovo jméno a skácel se v extázi na udusanou zem. Vidina pominula. Uţ jednou toho muţe s šelmou viděla, uvědomila si. Vzpomněla si, jak sama srazila chevroletem černého ohaře a měla ruce celé od jeho teplé krve. Určitě to má souvislost. Někdo jí sald na rameno. Vykřikla a obrátila se. Byl to naštěstí jen Brad Trawen. Leskl se potem a nesouvisle dýchal. „Máš ještě tu africkou sošku?“ optal se Barbary hledící na šrám na jeho čele. Zranění nevypadalo ani tak jako škrábnutí od kočky, jako spíš… jako rána od lahve s leštěnkou, kterou svírala v bezvládné ruce slečna Hollová. „Tebe ta figurka opravdu hodně zajímá, viď,“ odsekla Barbara nepřátelsky. „Co tím chceš říct? Jen se ptám, to je snad dovoleno,“ hájil se Brad a otřel si pot z čela. „Znal jsi Hollovou?“ zeptala se Barbara přímo. „Blázníš? Nikdy jsem ji neviděl. Aţ mrtvou. Teda v novinách,“ dodal rychle. „Bydlela kousek od naší školy, musel si ji občas vídat, tak jako ostatní,“ nedala se odbýt Barbara. „Nehraj si na detektiva,“ zatvářil se Brad nějak výhruţně a postoupil o krok směrem k ní. 39

„Jinak co, taky mně zabiješ?“ vyštěkla na něho a upřeně se mu zahleděla do očí. Náhle se něco zalesklo v jeho ruce. Byla to ta prokletá dýka z New Old Shoppe. Barbaru strach přimrazil k podlaze. „Podívej, to je ta dýka. Já tu svou pořád ještě mám. To Hank, Hank ji ztratil. Prý mu ji vzal někdo ze školní brašny, ale je to blbost… Hank ji nemá, ne já!“ Barbara si připadala jak v absurdním divadle. Začíná uţ podezírat všechny své spoluţáky, má halucinace a ve všem vidí souvislosti té hrozné vraţdy. „Promiň, potřebuju asi psychiatra,“ řekla a kvapem zamířila z verandy ke skleněným dveřím. Téměř běţela. „Jedu domů,“ zavolala na své překvapené kamarádky věcně. Kdyţ vybíhala před dům, všimla si, ţe měsíc je zrovna v úplňku. Jeho tklivé světlo ozařovalo parkoviště. Úplně zapomněla, ţe nemá čím odjet. Rozhlíţela se bezradně kolem. Náhle se jí zazdalo, ţe se z jedné z křovin směrem k ní upínají dvě ţluté ţhnoucí oči. Uviděla zploštělou, téměř dračí hlavu. Stála jako hypnotizovaná a to podivné zvíře se pohnulo a vydalo jakýsi podráţděný zvuk. Cítila, jak se začíná pohybovat směrem k ní. Snad to byl spíše pocit. Vykřikla. Viděla jak ji někdo směrem od vily Veenových dobíhá. Byl to Robert. Nikdy nikoho neviděla tak ráda. Zmateně mu začala vyprávět o velikém zvířeti v houští, které ji moţná chtělo napadnout, a on ji s úsměvem chlácholil. „Tam – támhle se to na mně dívalo, vypadalo to jako pravěký ještěr,“ ukazovala rukou do tmy. „To jsi asi viděla Jurský park a všechno se ti to popletlo, malá,“ řekl Robert skřípavým hlasem, který nemohl být jeho, ale byl jí povědomý. „Nestraš mně uţ, Michaeli,“ řekla se slzami na krajíčku. Byla uţ schopná věřit, ţe se Michael Veen dokáţe zmocňovat těl druhých lidí, tak jako těla Diany tam u nich na půdě. Co mi to napadá za podivné myšlenky, projelo jí hlavou střízlivě. „Myšlenky jsou jen kruhy na vodě,“ odpověděl ještě Robert nesvým hlasem a pak se probral z transu. „Chceš hodit k vám domů?“ zeptal se jakoby nic. 40

„Ne, snad ani ne.“ Vylekaně k němu vzhlédla. „Neboj se, já ti přece neublíţím,“ vzal ji Robert přátelsky kolem ramen. Barbara si rezignovaně povzdychla. „Jedem,“ řekla odhodlaně. Nesmí se uţ nechat zastrašit. Nesmí. Byla ráda, kdyţ parkoviště zůstalo rázem daleko za nimi. „Jseš statečná holka, mně by asi uţ dávno ruply nervy… po tom všem.“ Robert Veen se snaţil být příjemným společníkem, to bylo beze sporu. Horší však bylo – nebo se jí to jen zdálo? – ţe se z jedné z temných bočních uliček vyhouplo auto, které je sledovalo, a seděl v něm týţ černoch, co ji šmíroval v nákupním středisku Borgen Mail. Aniţ věděla proč, začala se se vším svěřovat Robertovi. Pěkně od začátku. Mlčky ji vyslechl. „Zdá se ti, ţe na tebe mluví i zvířata?“ zeptal se starostlivě. „Ne všechna, jen psi a kočky.“ „Prostě šelmy,“ pokýval zamyšleně hlavou Robert. „Máme známého doktora ve Woodbridge, máma ho občas potřebuje, kdyţ přijede z turné a vyplivnou jí nervy. Chodí tam spousta lidí, nemusíš mít strach, ţe se tím ztrapníš. Jmenuje se Collins. Napiš si, prosím, jeho telefonní číslo. Udělej to pro mne, bejby,“ usmál se povzbudivě. Barbaře se téměř úplně ulevilo. To, co v sobě dusila, se teď dostalo na povrch a zdálo se, ţe se neděje zase nic tak hrozného. Kaţdý se čas od času můţe cítit přetaţený. I oslnivá paní Veenová, do níţ by to nikdy neřekla. Slovo psychiatr uţ neznělo tak děsivě. Kdyţ zabočili směrem na Garden City, zdálo se, ţe černochův vůz zůstal úmyslně daleko za nimi. Moţná jen nějaký pošuk, odbyla Barbara nutkání vidět všude kolem vrahy slečny Hollové. Navíc ji Michaelův bratr doprovodil aţ k domovním dveřím. „Jseš moc hezká holka, kotě. Málem bys někomu dokázala poplést hlavu,“ řekl tak nějak leţérně. Stál blízko ní, viděla svůj vlastní odraz v jeho panenkách. Teď mně políbí, napadlo ji, ale on místo toho odstoupil a škádlivě se na ni zadíval. „Zítra po škole se pro tebe stavím a vyjedem si někam. Kam jen si poručíš.“ Přikývla a přejela pohledem jeho vypracovanou postavu. Povšiml si toho a ješitně se ošil. Vzpomněla si přitom téměř bolestně na 41

Michaela. Nevyznala se příliš ve svých vlastních pocitech. Neţ vstoupila do domu, ještě jednou se ohlédla. Jako by se s Robertem Veenem loučila déle neţ jen do zítřejšího odpoledne. Právě odbíjela půlnoc.

42

X. Barbara vstoupila potichu do domu. Bála se výčitek rodičů, i kdyţ věděla, ţe večírky v East Parku tak nějak všichni tolerují a ţe je sobota. Viděla světlo v otcově pracovně. Chtěla se kolem proplíţit nenápadně do svého pokoje, kdyţ zaslechla z druhého konce chodby matčin hlas. Dveře loţnice byly zavřené. Pomalu je otevírala a přitom zahlédla matnou rudou záři kolem Kulungovy sošky. Překvapeně zírala do tmy, kdyţ ji matka znovu zavolala. Barbara se konečně vzpamatovala a pohlédla na ni. Nevěřícně vydechla. Její matka se vznášela bez jakékoliv opory asi dvě stopy nad postelí. Normálně levitovala ve vzduchu. Upírala k Barbaře zamlţené bílé oči, jako jsou oči slepců, a její rty se pohybovaly v jakési nesrozumitelné řeči afrických šamanů. Pak vymrštila ruce prudce před sebe a začala plout pokojem jako velká ryba v akváriu. Náhle zamířila k oknu otevřenému dokořán do noci a na chvíli se v něm vztyčila. Zasmála se dunivým smíchem a zmizela znenadání ve tmě. Barbaru polilo horko. Prchala chodbou k otcově pracovně. Vtrhla dovnitř jako uragán, oči vytřeštěné. „Co se stalo, holčičko, vypadáš, jako bys viděla právě ducha,“ pronesl Henry Lang klidným hlasem. „Něco je s mamkou, tam… v loţnici.“ O Barbaru se pokoušela hysterie. „Létala po pokoji a pak zmizela oknem ven.“ „Tak naše maminka umí létat, no, pojďme se na to spolu podívat.“ Pan Lang se tvářil starostlivě. Šel k loţnici a rozsvítil světlo. Pokoj byl prázdný. Vyklonil se ještě ven z okna a pak se otočil ke své dceři. 43

„Barbaro, máma se šla nejspíš na chvíli projít, víš, ţe to dělá a větrá tady. Něco se ti zdálo, broučku, měla by ses jít natáhnout. Vůbec, víš, kolik je uţ hodin?“ „Tati, nejsem přece uţ malé dítě,“ ohradila se. „Dej, prosím odsud pryč toho moai, nosí smůlu.“ „Tak té figurce říkáš? Zdá se mi, ţe začínáš věřit pohádkám. Maminka nikam neodlétla a tohle je jen obyčejná, i kdyţ hodně cenná soška. Na, vezmi si ji tedy a vrať ji Evertovým.“ Barbara vzala neochotně Kulungu do dlaní a šla do svého pokoje. „Dobrou noc, holčičko, jdi uţ spát,“ zavolal za ní otec. Začala se hrabat ve své školní brašně, aţ našla trochu pomačkaný sešit dědy Cottona. Listovala v něm a začetla se do jedné ze zaţloutlých stránek. „Nejkrásnější byly ty západy slunce, kdy se tvořily průsvity mezi větvemi obrovského baobabu, pod kterým jsem sedával. Slunce, ten dárce všeho ţivota, nám poutníkům, co jsme k němu ve stejnou chvíli zdvihli pohled, ukázalo krajinu v jedné z mnoha svých proměnlivých tváří…“ Barbařiny prsty náhle nahmataly cosi pod obalem sešitu se vzpomínkami na Afriku. Sáhla pod něj a vytáhla ven volný list papíru. Netrpělivě jej rozloţila a zůstala strnule sedět. Uviděla perem nakreslenou, pravěkému plazu podobnou obludu a pod ní bylo připsáno: „Gombala znovu přijde v říši světel.“ Nebyl to rukopis Franka Cottona, o tom nebylo pochyb. Barbara vzala moai do ruky. Potměšile se na ni šklebil, aţ z něj šel strach. Schovala jej tedy do tašky. Zítra jej vrátí, ale před tím zavolá Dianu a provedou jeden z magických obřadů, jaký viděla u zemřelého strýce Ronalda. Lehla si a nutila se do spánku. Netrvalo to dlouho a dostavil se. Zdálo se jí o ţenách, které drtí semena na mouku na kulatých kamenech a zpívají si rytmickou píseň. Bezzubá stařena je přitom doprovázela tleskáním do dlaní a její šíje byla ověšena barbarskými ozdobami. Pak náhle uviděla Michaela, tvářil se váţně a v hlubokých tmavých očích měl smutek. Vyprávěl nějaký starodávný příběh a jí z toho kanuly ve spánku slzy. Vzbudila se a v hrudi měla bolestné prázdno. 44

Po ránu potkala v kuchyni matku. Prozpěvovala si při přípravě snídaně jako vţdycky v neděli touhle dobou. Barbara na ni překvapeně zírala, aţ si toho povšimla a usmála se na ni. „Co je, Barbaro, koukáš, jak kdybys mně týden neviděla. Jsi nějaká bledá a pohublá, vezmi si sendvič,“ posunula po stole modrý talířek s jídlem. „Nebo nemáš hlad?“ „Díky, mami,“ zakousla se s chutí do své oblíbené pochoutky. „Byla jsi včera večer někde?“ zeptala se. „Nemluv s plnou pusou, pořád ti to říkám. Šla jsem se trochu projít, nemohla jsem usnout. Proč tě to zajímá?“ „Víš určitě, ţe jsi odešla dveřmi?“ zadívala se na ni Barbara. „To jsou divné otázky, a kudy bych asi měla jít. Myslíš, ţe šplhám po hromosvodu? Radši jez a srandičky si nech na jindy.“ Paní Langová třískla rezolutně noţem do stolu, jako ţe rozhovor na toto téma je u konce. Barbara dojedla a šla podle plánu prozvonit telefon u Diany. Čekala několik dlouhých okamţiků, neţ se ve sluchátku ozval ospalý hlas paní Evertové. „Halo… to jsi ty, Barbie? No co myslíš, ţe děláme přes víkend, spíme celá rodina jako jezevci, chytli jsme to asi od Diany. Vyprávěla mi něco málo o tom večírku u Veenových. Apropo, jaká je paní Veenová?“ Barbara chtěla říct – taková umělá, ale vyšlo jí z toho jen nesouvislé chroptění. Měla totiţ pocit, jako by ji někdo zezadu škrtil, ale ţádné ruce na krku necítila. Zmítala se, ruce zatnuté do telefonního přístroje. Pomalu ztrácela dech. „Kulungo, ty jedna potvoro,“ vykřikla a sevření na jejím hrdle povolilo. „Prosím?“ zaznělo z telefonu nevěřícně. „To bylo… chci říci, to nebylo nic, mohla bych mluvit s Dianou?“ „Tak jo, vydrţ.“ Diana měla spoustu naráţek na Roberta Veena a zdála se být po včerejšku zcela v pohodě. „Brad volal, ţe si myslíš, ţe je vrah a ţe jseš asi vůbec přetaţená. Nevím, jestli je to s tím magickým obřadem dobrý nápad a jestli bysme spíš neměly vyrazit do bijáku.“ 45

„Diano, Kulunga se mně před chvilkou snaţil uškrtit, je ztělesněné zlo a já ho přemůţu, ale potřebuju, abys mi pomohla. Asi si uţ taky myslíš, ţe mi straší ve věţi, ale já vím, ţe jsme obklopeny temnými silami a je potřeba je překonat. Strýc Ronald by mně pochopil, ale bohuţel uţ ho nikdo nevzkřísí. Víš přece, ţe zemřel na infarkt těsně po návštěvě Michaela.“ „Jseš moţná moc podezíravá, Barbie, říkám ti to jako dobrá kámoška. Myslím, ţe si to všechno moc připouštíš k tělu, a kdybych věděla, co ta africká soška přinese za trápení, asi bych dědu vlastnoručně picla, kdyţ ti ji dával.“ „Diano, já… nevím přesně, co je realita a co sen z toho, co proţívám, ale je to učiněný peklo a chci tomu jednou provţdy učinit konec. Věř mi, prosím.“ Diana si na druhém konci telefonního kabelu povzdychla. „Za chvíli jsem u tebe. Udělám pro tebe všechno, co můţu, vţdyť to víš.“ „Tak kdyţ uţ jsi u toho, vezmi sebou nějaké svíčky a také tarotové karty, ty moje se někam ztratily. A díky moc.“ „Jen vyvenčím Bennyho a vyráţím. Nevím, jestli děláme dobře, ale je to senzační dobrodruţství.“ „Ničeho se neboj, všechno jsem se naučila od strýce Ronalda. On pěstoval magii, ale jen tu bílou. Bylinky a tak. Jdu zatím připravit obětiště.“ „Obětiště?“ zděsila se Diana upřímně. „Neboj, obětujeme kaţdá jen svůj oblíbený předmět. Aby s námi spolupracovaly duchové sedmi astrálních sfér. Musím se soustředit před samotným obřadem, čekám tě.“ „Jsem napjatá jak struna,“ řekla ještě nadšeně Diana a Barbara s tajuplným výrazem ve tváři šla do bývalého pokoje strýce Ronalda. Nikdo se ho od pohřbu ani nedotkl a vše bylo ponecháno v původním stavu. Bylo nejprve třeba najít klíč od něj, coţ se ukázalo jako jeden z největších problémů. Pak uţ šlo všechno jako po másle. Kdyţ na Barbaru dýchl z pietního pokoje uţ trochu zatuchlý vzduch, zcela jistá svou věcí se vnořila do role vymítačky zlých duchů a otevřela poprvé od strýcovy smrti velikou dubovou skříň plnou tajuplných tyglíků a lahviček. 46

Začala odnášet ze stolu desítky herbářů a knih v cizím jazyce a pak na něj rozprostřela magickou mapu s nákresy postavení planet a čarovnými značkami. Přinesla asi desítku sáčků různého koření. Mezi nimi dobromysl, kterým se dá údajně přičarovat i láska, hadí mord španělský – neboli černý kořen, či pelyněk kozalec zvaný estragon, jímţ se lidé kdysi chránili před hady a draky. Seshora ze skříně sundala dva obrovské voskem pokapané svícny. Doprostřed stolu posadila sošku moai Kulungy na velikou ručně vázanou bibli a začala potichu odříkávat přípravné formule. Magický obřad mohl kaţdou chvílí začít.

47

XI. Diana

se přihnala jak velká voda. Oči měla navrch hlavy, kdyţ viděla připravené obětiště a trochu s nelibostí podstoupila Barbařino zaříkávání vládců duchů čtyř světových stran, ale posléze i ona zcela propadla atmosféře příprav. „Teď jsme obě chráněny proti zlým mocnostem, ale pro jistotu ještě připravím ochranný kruh,“ poučila kamarádku Barbara. Odzátkovala lahvičku se svěcenou vodou a kropila zem rovnoměrně kolem nich. Doprostřed umístila dřevěný kříţ strýce Ronalda. Cítila jeho vibrace všude kolem a věřila, ţe jim dnes pomůţe vyváţit duchovní síly pro zdar jejich obřadu. Za odříkávání magických formulí zaţehly očistný oheň a umístily tlusté svíce do starých svícnů. Diana zatáhla vybledlé sametové závěsy a pohlédla na Barbaru, jíţ odlesky světla ozařovaly soustředěnou tvář. Vyvolávala pomocné síly sedmi duchovních světů. „Podej mi svůj oblíbený předmět, co nosíš pořád u sebe.“ Diana neměla nic neţ vyšívaný kapesníček a Barbara ho bez meškání vhodila do ohně. Sama si sňala z krku amulet, který jí věnoval strýc Ronald pro osobní ochranu a i ten nabídla duchům prostřednictvím magických plamenů. Napřáhla obě paţe těsně nad ně a začala pevným hlasem vzývat duchy světla. Ve jménu Archeona pra stvořitele, buďte nám nápomocny síly sedmi světů se svou mocí! I síly duchů hor se svou mocí! 48

I síly duchů větru se svou mocí! Magické síly duchů čtyř světových stran, veďte nás a buďte nám nápomocny k vymítání černých sil démona! Přitom vhazovala postupně do ohně po špetce koření z kaţdého sáčku a přidala i Černobýl, který podle starých pověr chrání před zlými mocnostmi. Za chvíli vonné výpary naplnily místnost. Barbara vnímala zvláštní napětí a za chvíli uţ jí defilovaly před duchovním zrakem zástupy pokřivených oblud z pekelných světů, jejichţ tváře byly na pohled odporné. Zaslechla jejich temný řev, ale nepřibliţovaly se aţ k ní, protoţe ji chránila magická zaklínadla. Pak vztáhla paţe k africké figurce, jejíţ pekelné síly zatím mlčely a s trochu chvějícím se hlasem vyslovila: „Vzývám tě, zlý démone Kulungo, odejdi z našeho světa do propastné tůně věčného zatracení. Neškoď uţ lidem a ztrať navţdy svou černou moc zabíjet nevinné bytosti a mluvit jejich ústy!“ Stůl se zatřásl. Ozvalo se funění jakéhosi tvora a Diana sebou škubla. Kdyţ si Barbara povšimla, jak se oči její kamarádky začínají měnit a opět zeleně ţhnou podobny zrakům šelmy v noci, zakřičela na ni: „Diano, hned se schovej do ochranného kruhu!“ Zrzka ji poslechla a zlý duch se zasyčením opustil její tělo. „Dej si pozor, Barbaro,“ křikla na ni. „Kulunga tě zničí,“ rozlehl se hluboký hlas celou Barbařinou myslí. Opájel ji přitom divoký zpěv afrických domorodců tančících kolem ohně. Cítila, jak jí ubývají síly. Pak zahlédla onoho vysokého tmavého šamana. Měl Michaelovy oči. Sklonil se k ní a cosi jí pošeptal. „Nebojím se tě, démone Kulungo. Sluţ mi, a já ti slibuji vysvobození!“ pronesla slavnostně. Vše utichlo. Náhle se ozvalo bolestné zasténání. „Kulunga je unavený, moc unavený. Neslouţí nikomu, jen šamanu Gombaly.“ „Jak se stát šamanem Gombaly?“ „Jsi ta vyvolená dívka dvou magických čísel. Zabij sama černou 49

šelmu.“ „Ale tu jsem zabila, černého ohaře, svým autem. A narodila jsem se 7. 7.“ „Jaké je mé vysvobození,“ zpozorněl démon. „Musím se na to zeptat, počkej jen malou chvilku,“ řekla a pokývla směrem k Dianě. Přinesly desku s písmeny a Barbara vzala do ruky magnetické kyvadlo. Soustředěně se zadívala na jeho zvolna se pohybující osu a zavřela oči. Snaţila se duchovně spojit se strýcem Ronaldem. Za několik okamţiků tu byl, jako vţdy jasný a laskavý. „Budeš potřebovat ještě hodně sil, osud si s tebou škaredě zahrává, nebohá Barbaro. Je mi to líto.“ „Strýčku, jaké je vysvobození pro démona Kulungu?“ zeptala se Barbara zamyšleně. „Slíbila jsem mu je.“ „Nikdy neslibuj, co nemůţeš splnit,“ pousmál se strýc. „Kulunga je nelidská bytost, co ráda škodí, ale i ona má v tom velkém duchovním světě své poslání. Uvázl momentálně mezi dvěma sférami bytí, a proto je ještě nevrlejší a krutější neţ jindy. Nesmím ti na tvou otázku odpovědět přímo, ale sdělím ti to tajně prostřednictvím psací desky.“ Obě spoluţačky se zadívaly na její plochu a Barbařina ruka začala krouţit po jednotlivých písmenech. Četla postupně se vybavující odpověď: „Tři skutky dobra.“ „Kulunga má vykonat tři skutky dobra?“ vykřikla zaujatě. „Pak bude moci odejít do své duchovní sféry,“ přikývl strýc Ronald. Barbařina ruka ještě vykreslila na desku slovo „Atlantic“. Nebyla z toho moudrá. Ale duch strýce Ronalda uţ zmizel. Podívala se na Dianu, která se snaţila tvářit neutrálně, ale asi uţ také přemítala o duševním zdraví své kamarádky. Ona jen viděla Barbaru, jak si neustále povídá sama pro sebe a všechno to zaklínání ji děsilo. „Co ti říká Atlantic?“ zeptala se jí. „Moře,“ pokrčila Diana rameny. Nic z toho nevyplývalo. Barbaře se připomněl duch Kulungy. Uţ se jí nesnaţil nahnat hrůzu. Byl nějaký zamlklý a choval se téměř pokorně. 50

„Mé vysvobození,“ řekl stroze. „Musíš vykonat tři skutky dobra, aby ses mohl vrátit domů.“ Vzpomněla si na večírek u Veenů a dodala v duchu: Hned můţeš začít, vrať zpátky Michaela. Nebyla si jistá, jestli ho ta podivná hadí socha u něho v pokoji skutečně nezačarovala. „Má síla není úplná,“ zavyl Kulunga. Pak dodal: „Ano, vysvoboditeli. Od této chvíle ti slouţím…“ „Jak jsi mi to řekl?“ zpozorněla Barbara. Zdálo se, ţe tentokrát něco zaslechla i Diana. „Jsi ta vyvolená, dívka dvou magických čísel,“ zadeklamoval démon. „To jsem uţ slyšela,“ pronesla Barbara velitelsky. „Chceš mi slouţit – to znamená, ţe snad jsem…“ „Ano, jistě,“ zahřměl temný baryton. „Přemoţiteli černé šelmy, vítám tě ve světě kouzel magického kruhu.“ Barbara se nestačila divit. „Sláva novému šamanu hadího krále Gombaly,“ řekl Kulunga dojatě.

51

XII. Bylo krásné pozdně říjnové ráno, jako by se příroda snaţila vlít svou sílu do posledního teplého dne tohoto roku. Ulice se zalidnily, kdyţ tudy Barbara projíţděla v bílém chevroletu směrem k budově Borgentownské střední Školy. Na rohu Woodland street vystoupila a běţela k telefonnímu automatu, u něhoţ postával chlápek podivného vzezření s hubeným dobrmanem. Pes se na ni podíval a pak zavrčel: „První skutek dobra byl vykonán, vysvoboditeli.“ Barbara chtěla sice původně telefonovat policistovi Crossovi kvůli dodatečné výpovědi, ale nyní její prsty bezděčně vyťukaly číslo psychiatra Collinse, jehoţ jí doporučil Robert Veen. Zvláštní, ţe si jej pamatovala. „Psychiatrie,“ ozvalo se ve sluchátku. Všimla si, ţe onen chlápek se psem na ni neomaleně civí a sleduje kaţdé její slovo. Znechuceně se obrátila. „Já… mám takový problém, mohla bych někdy mluvit s doktorem Collinsem?“ zablekotala. „Uklidněte se a sdělte mi své jméno. Podívám se, na kdy vás mohu objednat,“ zapištěl ţenský hlas. „Langová,“ řekla Barbara tiše. „Prosím? Jaké ţe máte problémy?“ vyptávala se zdravotní sestra rutinně. „Musíte na mně tak zírat?“ vyjela Barbie na stojícího chlápka a přikryla mluvítko rukou. Muţ trhl vodítkem a poodešel. Věnoval jí jen mrazivý pohled, aţ se otřásla. V jedné ruce cosi schovával pod bundou. Domluvila si rychle se sestrou termín návštěvy a byla ráda, kdyţ 52

za ní zacvakly dveře chevroletu. Ten muţ, jenţ zřejmě na někoho čekal, se jí vůbec nelíbil. Měl v uších, rtech i nose nejrůznější kovové ozdoby. Musí být trhlej, kdyţ v tomhle věku si ještě potrpí na piercing. Kdyţ odjíţděla, všimla si ke svému zděšení, ţe se s ním dal do řeči někdo, kdo vyskočil z vozu a vypadal jako… ano, byl to bezpochyby Hank. Barbara si připomněla rozhovor s Bradem Trawenem na terase u Veenů. Jak zbledl, kdyţ se stočil rozhovor na dýku, kterou byla zavraţděna slečna Hodová. „Hank, Hank ji nemá, ne já,“ obhajoval se z nařčení ze zločinu. Ten Hank, který se stýká s podivnými existencemi, jeţ by se vyjímaly snad nejlíp ve vězení nebo v Downhillu, té čtvrti, kde by se měl člověk bát i ve dne. Věděla, ţe Hank neustále zápasí s nedostatkem financí… mohl snad on… zdálo se to mít i logiku. Ta soška je dost cenná na to, aby jeho problémy vyřešila a věděl o ní od samého začátku. Stačilo najmout nějakého šílence z Downhillu… Barbaře se o tom uţ nechtělo dál přemýšlet. Má snad jít za Hankem a zeptat se ho, jestli snad náhodou „neztratil“ tu dýku z New Old Shoppe? Ne, rozhodla se. Napřed si promluví s doktorem Collinsem, neníli náhodou paranoická a pak se uvidí. Rozlehlá budova Borgentownské střední po ránu oţila zástupem studentů. Sotva vešla dovnitř, uviděla Susan, jak k ní pádí. „Tady máš tu slíbenou kníţku od Franka Cottona. Dalo mi to práci ji vyhrabat v tátově knihovně, má několik tisíc knih a je v nich strašný nepořádek,“ oznamovala a upravila si sloţitý drdol na hlavě. Barbara se mrkla na přebal. Kniha měla název Africké mýty. „Tenhle účes jsem si dělala celé ráno, vstávala jsem kvůli tomu v pět hodin,“ švitořila Susan. „Fred mně totiţ vezme hned po škole do ateliéru, chce mně malovat. I kdyby ale maloval něco jiného, těţko bys rozeznala, co to je. Jeho obrazy jsou totiţ úplná moderna. Nikdy neuhádnu, co má který z nich představovat.“ V tom si Barbara uvědomila, ţe má dnes po vyučování schůzku s Robertem Veenem. Nedalo jí to a řekla to Susan. „To ti bude Betty děsně závidět. Nechat si utéct šanci sbalit takového ukázkového hezouna, to ji bude mrzet ještě v hrobě.“ 53

Kdyţ vcházely do třídy, zahlédly na konci chodby Michaela. Barbařinu hruď zalil na okamţik hřejivý plamínek. Rozeběhla se k němu. Uviděla přátelský záblesk v jeho zorničkách. Pak zalovil v kapse u kalhot a podal jí maličkou modrou krabičku. „To je pro tebe, detektive,“ pozlobil ji s příhodou u nich na mejdanu. Barbara otevřela víčko a vyndala drobnou stříbrnou broţ ve tvaru lotosového květu. Zatřpytila se stejně jako její oči. „Je váţně moje, Veene?“ „Jenom tvá, kotě,“ ušklíbl se sebevědomě. „A… ta básnička, co jsem našla na sekretáři?“ „Nepoznala jsi, pro koho je?“ přešlápl na místě. „Díky, váţně je ta broţ moc krásná, nevím, jestli ji vůbec mohu přijmout.“ Všimla si, ţe Michael visí pohledem na jejích rtech. „Můţeš si ji vzít do kina, dnes odpoledne hrají senzační film. Zvu tě.“ „Dnes odpoledne nemůţu,“ zadívala se Barbara do podlahy. Michaelův hlas ztvrdl. „Proč nemůţeš, máš snad něco jiného?“ Barbara nevěděla jak mu to říct. Kdyţ ho uviděla, měla téměř radost a teď ji jako obvykle ovanul chlad z jejich setkání. „Kam jsi zmizel z toho pokoje ve věţi? Hledala jsem tě všude. Po tom přání nad hadí sochou…“ Přičaroval Veena zpátky skutečně démon Kulunga? „Neptej se mně na to, prosím,“ řekl Michael měkce. „Tak proč nemůţeš jít se mnou do kina?“ „Jsem pozvaná na dnešní odpoledne na výlet s tvým bráchou,“ odpověděla nějak provinile. „S Robertem?“ zdrsněl mu hlas. „Jen aby mohl přijít,“ zachmuřil se. „Michaeli, já opravdu nevěděla ţe…“ snaţila se mu to vysvětlit Barbara. „Hezké odpoledne, malá,“ odsekl jí Veen a téměř do ní vrazil, jak kvapem odcházel. Zamyšleně za ním hleděla. „Pojď honem, za chvíli začíná anglina,“ zavolala na ni Susan ze třídy. Šla přetrpět tu neoblíbenou hodinu. Pod lavicí otevřela starou knihu Africké mýty. Zdálo se, ţe děda Cotton měl i určitý spisovatelský talent, neţ ho přepadla skleróza a 54

napáchala své dílo na jeho těle i inteligenci. Začetla se tak, ţe nevnímala nic kolem sebe. Našla totiţ kapitolu o kultech a byla tam k jejímu překvapení zmínka i o uctívání starověkého ochránce vesnic před kobylkami – Kulungy. Právě pročítala stať o obřadech, která byly vykonávány k naklonění si různých ochranných boţstev, kdyţ uslyšela ječivý hlas profesorky: „Barbaro, vy nám určitě lépe neţ já povíte, jak se provádí větný rozbor, jestliţe nejste právě duchem nepřítomna.“ „Já… je třeba nejprve…“ zablekotala Barbara nesouvisle, „Pokud vás náhodou ruším při četbě,“ došla profesorka aţ k ní, „mohu si zatím dojít uvařit kávu do kabinetu.“ Ozval se nejistý smích. Kostnatá profesorka angličtiny vzala knihu do dvou prstů jako odpudivého brouka a dodala: „Tohleto si můţete vyzvednout po vyučování v ředitelně. Budu tam referovat o vašem studijním nadšení.“ Prostě další nepříjemnost. Po poslední hodině, kterou byl tělocvik, se šly dívky osprchovat. Ţivě se debatovalo o zápase v basketbalu, který právě sehrály. Betty si myla hlavu a vyprávěla přitom, jak ji ráno zastavil nějaký černoch a ptal se jí, jestli neví, kde bydlí Veenovi. Barbara zpozorněla. „Co chtěl?“ vybafla zaujatě. „No to nevím, řekla jsem mu, kudy se dostane nejrychleji do East Parku, a on nasedl do auta a odjel.“ „Neměl lincolna?“ zeptala se Barbara a rychle vklouzla do šatů. „Jak to víš?“ zeptala se Betty překvapeně. To uţ Barbara neslyšela. Vyběhla rychle ze sprch a za chvilku netrpělivě přešlapovala před školou vedle sochy Richarda Blackstonea, kde měla sraz s Robertem Veenem. Zaslechla poznámky trousících se spoluţaček a rychle se upravila. Brzy v parku osaměla, ale čekala ještě asi další půlhodinu. Robert nepřijel. Měla z toho hořko v ústech. Neslibovala si sice od jejich schůzky nic zvláštního, ale přesto se jí náhlý nezájem z jeho strany dotkl a cítila se uraţená. Naposledy se rozhlédla po opuštěném parkovišti, nasedla do elegantního chevroletu a nechala celou Borgentownskou střední školu i s jejími problémy daleko za sebou. 55

Alespoň si to myslela.

56

XIII. Přišlo

to jako rána z čistého nebe. Barbara se po tom telefonátu posadila do křesla, protoţe se jí začaly slabostí podlamovat nohy. Matka s otcem byli ještě v práci a ona zůstala s tou zprávou sama: Robert, ten kluk s věčně usměvavou tváří, byl zavraţděn! Městečkem letěla tragická novina, ţe starší syn zpěvačky Veenové byl nalezen v East Parku uškrcený, s modrou tváří a očima vystouplýma z důlků na podlaze v pokoji svého mladšího bratra. A ona ho málem proklela, ţe nepřišel na domluvenou schůzku před školou. On prostě nemohl přijít. Byl v tu dobu uţ mrtvý. Znovu ji přepadl pocit, ţe smrt obchází nepozorována kolem ní. A poslední rozhovor s Michaelem ji děsil. Doufala jen, ţe neuškrtil v záchvatu zuřivosti staršího bratra ve svém pokoji ve věţi. Ale jeho hlas se zdál být v telefonu upřímně posmutnělý a navíc se zmínil, ţe se ztratilo jeho hadí sousoší z černého dřeva. Moţná, ţe Robert opravdu překvapil v domě zloděje a ten neváhal vztáhnout ruku na jeho ţivot. Šla si do kuchyně namíchat drink a slyšela vodu kapající z kohoutku. Kap, kap, Roberta uţ vezou do mrazivé márnice, kap, kap, jeho tělo pomalu stydne a jeho tvář má zsinalou barvu, kap, boţe můj, uţ se nikdy neusměje a nevezme mně do náruče – brr, jaké to je, být sám s mrtvolou blízkého člověka s očima upřenýma v sloup, kap, kap, kap… Barbara rázně dovřela vodovodní baterii a pravidelné ťukání vody ustalo. Všude v domě bylo takové ticho, ţe jí téměř povolily nervy, kdyţ náhle zapraskala velká skříň na chodbě. Pustila rádio a snaţila se myslet na jiné věci. Napadlo ji jen, kam asi zmizel Michael tu noc 57

za úplňku, kdyţ si to právě ţertem přála nad tajemnou hadí sochou, která je pozorovala uhrančivýma krutýma očima. Šla do svého pokoje a vyndala z prádelníku dřevěného moai Kulungu. Měl lhostejný, nehnutý výraz a Barbara s ním zlostně zatřásla. „To ty za to můţeš? Znovu nosíš smůlu, právě kdyţ jsem ti uvěřila, ţe hledáš své vysvobození?“ Moai se v jejích dlaních nepozorovatelně pohnul. „První skutek dobra jsem vykonal, dle tvých rozkazů, šamane. Má síla není úplná. Jsem paprsek a on je slunce. Zařiď to.“ „Neříkej mi šamane, pidimuţíku,“ rozčilila se na cenný moai Barbara. Tušila, ţe asi Kulunga hovoří o černé hadí soše. Byla kolébkou, ze které vzešel a on je jejím dítětem, jak říkal Frank Cotton záhadně. Ta socha musela být tedy ještě starší a cennější, napadlo Barbaru. Nahlas ale řekla: „Nevěřím ti, démone. Moţná, ţe Michael tenkrát váţně jen někam odešel a tys ho nemusel odnikud vracet.“ „Vracet z jiných sfér bytí, to jsem musel, můj šamane.“ „Nejsem pro tebe ţádný šaman.“ „Tak ne,“ zahřměl Kulunga. „Kdyţ sedmkráte sedmero očí hledí na jednu věc, nevidí sedmkráte sedmero věcí, to ty víš, jsi vysvoboditel,“ pronesl démon slavnostně. „Můţu ţít bez tvých pouček,“ odsekla mu Barbara. „Jaký bude druhý skutek dobra?“ zeptal se Kulunga smířlivě. „Pomoz mi najít Robertova vraha,“ odpověděla mu bez váhání. „Jsi můj kompas a já trestající paţe. Potrestám toho, na koho ukáţeš prstem, velký šamane.“ „Říkej mi teda, jak chceš,“ povzdechla si, „ale já nevím, kdo Roberta zabil.“ „Ty nejsi vševidoucí v posvátném tranzu kouzelníků?“ podivil se démon. „Trans mám tak nanejvýš z tebe,“ zavrčela Barbara a schovala moai znovu do prádelníku. „Budu mít alespoň doktorovi Collinsovi co vyprávět,“ řekla si sama pro sebe. Uvědomila si, ţe by asi měla informovat policejního náčelníka Hursta o černochovi v lincolnu, se kterým ráno mluvila Betty, a přemýšlela přitom, co asi znamená slovo Atlantic, které jí 58

prozradil duch strýce Ronalda. Strýc nikdy neříkal něco jen tak, ale nic ji stále nenapadalo. Ozvalo se otočení klíče v zámku a ve dveřích se objevila matka. Objala svou dceru a pohladila ji po vlasech. „To je hrůza, Barbaro! Kdo mohl tušit, ţe se něco takového stane.“ Barbara jí popsala ranní rozhovor své spoluţačky Betty s cizím muţem. Ale to, ţe má pocit, jako by uţ dříve sledoval i ji, raději matce zamlčela. I tak má starostí dost. „Hurstovi zavolám sama,“ řekla paní Langová, kdyţ Barbaru vyslechla. „Můţe to být důleţitá stopa pro vyšetřování. Říkala jsi, ţe měl lincolna?“ „Nevím, jaké barvy,“ podotkla Barbie a protáhla se. „Betty by to ale měla vědět.“ V tom se opět rozdrnčel telefon. Volala Diana, ţe je u ní Michael. Všechno to prý na něho doma padalo, tak ji prosí, aby přišla. Barbara se nejprve zarazila, ale pak slíbila, ţe je za chvilku na místě. Kvapem se rozloučila s matkou, natáhla si přes svetr lehkou bundu a vydala se směrem k domu Evertových. V parku za sebou vytušila postavu muţe a okamţitě se obrátila. Kousek za ní stál onen černoch, který ji uţ dvakrát sledoval. Na pár sekund jí to vyrazilo dech. Nevěděla, co jí chce, ale nečekala, co se stane a dala se zděšeně na útěk. U domu Evertových se zastavila a čekala, aţ se trochu vydýchá. Nikdo ji nepronásledoval. Vešla tedy dovnitř. Jako vţdy ji okouzlila starodávná atmosféra haly před ní! Na schodišti potkala Dianu. „Měli byste asi zamykat, jako kaţdý kolem,“ podotkla Barbara. Zrzka jen mávla rukou. Přes její tvář přelétl stín. „Michael je nějaký špatný, před chvilkou dokonce brečel, ale opovaţ se mu říct, ţe jsem ti to prozradila.“ „Kde je?“ zeptala se Barbara, kterou v tu chvíli přemohl ochranitelský pud. Chtěla ho vidět. Hned. „Povídá si dole s dědou. Já… nebudu vás rušit,“ vytratila se Diana nenápadně. Barbara zlehka zaklepala na dveře Cottonova království. Ozval se bezbarvý Michaelův hlas. Vešla dovnitř a zděsila se toho, jak 59

Michael vypadá. Měl pod očima tmavé kruhy a zdál se najednou nějaký shrbený. Byl k nerozeznání od postavy dědy Franka. „Strašně rád tě vidím, Barbaro,“ pousmál se plaše. „Je mi to líto, uţ kvůli tobě. Měla ses s Robertem sejít.“ „Michaeli, vţdyť já ho vlastně ani neznala,“ přišla aţ k němu a zadívala se mu do tváře. Měla chuť ho pohladit. „Já jsem myslel, ţe vy dva…“ On snad ţárlil, napadlo ji. „Já jsem Roberta vídal jenom zřídka, nevychovávali nás spolu. Byl starší, měl různá privilegia a otec si na něm zakládal, myslím víc neţ na mně. Ale přeci jen, byl to brácha. Byl ve všem lepší neţ já. Kéţ bych byl mrtvej místo něj, matka by se alespoň nemusela tolik trápit.“ „Proč to říkáš?“ zděsila se Barbara. „Tvoje máma vás měla určitě oba stejně ráda a mrzelo by ji, co teď povídáš. Zbyl jsi jí jen ty. Nemluv tak.“ „Víš, malá, děje se teď se mnou něco neuvěřitelného, asi bys mi ani nevěřila. Ani já z toho nejsem dvakrát moudrý. Mám někdy pocit, jako bych ani nebyl člověk, jako tenkrát na tom večírku, mám sny, které jsou hrozivé…“ „J-já mám takové představy,“ přikývla Barbara. „Ty mi nerozumíš,“ přerušil ji Michael, „ty sny jsou úplně ţivé. Nosím moţná lidem, které mám rád, smůlu. Uţ matka málem zemřela při mém porodu a nemůţe uţ mít další děti. Babička mi vyprávěla, ţe tu noc, kdy jsem se narodil, byla velká bouřka a jejího muţe tenkrát kousl večer na zahradě jedovatý had. Zemřel na místě, stejně jako tvůj strýc Ronald dostal infarkt těsně po mé návštěvě u vás. Nemůţou to být přece všechno jen náhody.“ Podíval se sklíčeně na Barbaru. „Neříkej, ţe tebe to uţ taky nenapadlo.“ „Nevím, Michaeli, co bych d na to řekla,“ rozhodila bezmocně rukama. Oba si povšimli, ţe děda Cotton se napřímil ve svém kolečkovém křesle. Natáhl ruku k Veenovi, jako by věštil a řekl: „Prastará kletba se naplňuje. Vítej v říši světel.“ Veen o krok ustoupil, protoţe děda Frank, jindy dobrák, se 60

zatvářil opravdu hrozivě a jeho hubená paţe vypadala jako pařát kostlivce. Michael se otočil k Barbaře a náhle si ji k sobě přivinul. „Moje malá, mám strach sám ze sebe.“ Barbaře bylo v jeho náruči dobře. Cítila, jako by něco odvěkého v její bytosti bylo naplněno a chtělo se jí stulit se a příst jako kotě. Zavřela oči. Veen lehce polaskal její spánky a pak se od ní odtáhl. „Nechci, aby se ti taky něco stalo. Nesmím tě mít rád.“ „Ale Michaeli…“ namítla rozechvělá Barbara. „Říkají ti Barbie, jseš opravdu jako panenka. Taková křehoučká.“ „Všechno se to vysvětlí, uvidíš,“ napřímila se Barbara. „Najdu a potrestám Robertova vraha!“ „Jak to chceš udělat?“ zeptal se překvapený Michael. „Ještě nevím přesně,“ pokrčila rameny. „Prostě budu pátrat.“ Zdálo se, ţe Veen je o něco klidnější. „Vím, ţe to dokáţeš,“ přikývl trochu nelogicky. Barbara si zdaleka tak jistá nebyla, ale mlčela. Byla ráda, ţe se Michael cítí o trochu lépe. Na chvíli jí jeho obraz splynul s obrazem onoho afrického šamana ze snu. Napadlo ji, ţe jí není uţ zdaleka tak lhostejný jako dříve a vzpomněla si na jeho přání před hadím sousoším. Moţná je jen očarovaná. Silou vůle odehnala ty zmatené pocity daleko od sebe. Vytrhla se z Veenova náručí. „Promiň,“ řekla a utekla od něho pryč jak malá holka.

61

XIV. Toho

dne bylo všechno naruby. K Langovým přišel na kávu policejní náčelník Hurst a místo, aby je vyslýchal on, vyslýchala celá rodina včetně Barbary jeho. Stačil sotva poděkovat za stopu na onoho černocha v lincolnu a uţ se na něj snesla sprška dotazů ohledně vraţdy Roberta Veena. „Paneboţe, lidi, vţdyť já vám nic nemůţu říct, na celý případ bylo uvaleno přísné informační embargo, vţdyť víte, ţe šlo o syna námořního admirála, který má bůhví jaké známosti tam nahoře,“ ukázal prstem ke stropu. „Já vím, ţe nemůţete,“ provokovala ho paní Langová, „ale snad si alespoň s námi dáte skleničku whisky.“ „Jsem přece ve sluţbě,“ zaúpěl náčelník Hurst. „Sluţba vám před pěti minutami skončila,“ informoval ho pan Lang, kdyţ předtím mrkl na své hodinky. „Alespoň nám naznačte, jestli uţ máte nějaký tip,“ mrkal spiklenecky na Hursta. „Jedná se snad o stejnou partu, co vyplenila ta dvě staroţitnictví ve Woodbridge na West street?“ Hurst si zhluboka vzdychl. „Tak oukej, určité společné rysy by tu byly. Ale tenhle člověk hledá něco konkrétního. Něco, co bych skoro nazval loupeţí na objednávku. Vědět tak, o co přesně se jedná… Třeba u Veenů. Spoustu velmi cenných kusů zanechal pachatel na místě, například velmi zdařilou starou kopii Bitvy u Anghiari od Leonarda da Vinci. Slyšeli jste ten příběh,“ zasnil se nebezpečně Hurst, „jak čtyři sta let po narození malíře Leonarda se romantický básník Houssaye vydal hledat a znovu pohřbít da Vinciho ostatky? Ne?“ 62

Barbara protočila za jeho zády oči v sloup. Hurst však pokračoval dál. „Vykopával dávné kostry na kopci ostatků vyvezených z kaple francouzských králů po revoluci. Co se mu zdálo patřit k ostatkům Leonarda da Vinci, to políbil a odnesl do kaple Saint-Blaise. Tam dal vytesat slova: Pod tímto kamenem odpočívají kosti sesbírané v troskách starobylé královské kaple v Amboise… Tak si boţského Leonarda váţil.“ Hurst pokýval zamyšleně hlavou. „Dnes uţ to tak není. Kde jsou ty časy, kdy lidé měli k ostatkům zemřelých úctu. Dnes nacházíme těla mrtvých zabalená v pytlích podél dálnic, protoţe pohřby jsou příliš nákladné.“ Všichni na něho zaraţeně hleděli. „To… bylo poučné,“ řekl pan Lang zdvořile. Policejní náčelník se rázem vytrhl ze svého moralizování. „Promiňte, to bude profesionální deformace,“ řekl a zdvihl se k odchodu. „Nemusím vám snad připomínat, ţe vše, co jsem vám naznačil ohledně případu syna admirála Veena, je důvěrné.“ „Na nás se můţete spolehnout,“ ujistil ho Henry Lang. „Ještě whisky?“ „Ne, ne,“ mával policejní náčelník rukama. „Vţdyť já musím řídit.“ „To je chlap na svém místě, tenhle Hurst,“ řekl Lang po jeho odchodu. „Drsňák, zajímá se o umění a ještě si navíc dá se mnou skleničku. Kdyby to bylo na mně, udělal bych ho starostou.“ „Ty jsi toho spíš Henry moc vypil, to je celé,“ usadila ho paní Langová a udělala směšný obličej na Barbaru. Takhle je měla Barbie nejradši. Kdyţ se spolu pošťuchovali a měla jistotu, ţe se ještě stále po těch letech milují. „Víte co, uděláme si hezký večer,“ navrhla matka a došla pro svícen. Zapálila aromatickou svíci a zhasla světlo. „Budeme zase hrát tu hru, co by si kdo přál, aby se stalo?“ navrhla Barbara. „Tak jo,“ souhlasil otec, „Nejprve maminka.“ „Já bych si přála, abychom tady takhle všichni seděli i se slečnou Hollovou a Ronaldem, Někdy mi chybí ta jeho věčná nespokojenost se vším, co v ţivotě udělám. A taky, aby uţ nenásledovaly ţádné 63

další vraţdy v našem městě, vţdyť za necelé dva měsíce jsou vánoce.“ „To bych si sám taky přál,“ pokýval otec hlavou. „Moţná ještě dobře zrestaurovat tu starou kapli a podívat se někdy do Egypta na pyramidy.“ „A co ty Barbaro, co by sis přála ty?“ „Aby Robert Veen vstal z mrtvých a mohl mi říct, kdo ho zavraţdil. Aby byl vrah nějakým hrozným způsobem potrestán.“ „Nikdy nepřej nikomu nic špatného, Barbaro,“ řekl otec vlídně. Barbara by dala hlavu za to, ţe v jeho tváři na chvilku zahlédla rysy strýce Ronalda. Sedí tedy skutečně s nimi. Jak si matka přála. Kdyby se mi ještě podařilo pomstít ty dvě vraţdy, pomyslela si. „Určitě se mu to podaří,“ zaslechla zdálky zvonivý hlas slečny Hollové. „Děkujem, Barbaro. Hodně štěstí.“ Dojalo ji to. „Neplač, šamane,“ zaduněl v ní pojednou trochu směšný hlas démona Kulungy. Zněl, jako by někdo mluvil do roury od kamen. „Slyšel jsem přání a plním ho. Chci uţ tolik domů, vysvoboditeli,“ zalkal. Barbara se zdvihla. „Bylo to dnes večer opravdu moc hezké,“ řekla rodičům. „Musím se jít ještě chvíli učit.“ „Jen běţ, holčičko,“ zabručel Henry Lang a objal svou ţenu. Barbara se vydala do svého pokoje. Broukala si nějakou starou písničku a rázně vešla dovnitř. Nestačila ani rozsvítit. Místo skript ji tam čekalo něco děsivého. U okna stál Robert Veen. Byl i v tom šeru v obličeji děsivě promodralý a ţhnoucí mrtvé oči upíral přímo na ni. Barbara se málem zhroutila. Chtěla utíkat pryč, nebo křičet, ale nedokázala udělat ani jednu z těch věcí, jen omámeně zírala do jeho neţivé tváře. Robertovo tělo se pohnulo. „Nee!“ vykřikla Barbara, ale z úst jí vyšel jen šepot. Pak se trochu vzpamatovala. „Tvé tělo má přece leţet v márnici!“ namítla zbytečně. „Někdo mě ruší v odpočinku,“ zahučela ztuhlá ústa. „Co mi chceš?“ zeptal se nepřátelsky. 64

„Není přece ještě hodina duchů,“ zadrkotala Barbara zuby. „Ještě jsem nevystoupil z těla,“ ozval se smrtí změněný hlas Roberta Veena. „Máš pro mě prý nějakou důleţitou otázku.“ „To mám,“ přikývla Barbara. „Kdo, řekni mi – kdo tě zabil?“ Robert se téměř zamračil. „Nezahrávej si s ním, byl to…“ V tom se bezduše skácel na podlahu pokoje. Barbara zapomněla na strach, klekla si k němu a zatřásla jeho ramenem: „Kdo to byl, Roberte?“ „Muţ se spoustou krouţků,“ vydechla jeho studená ústa. Barbara si teprve teď plně uvědomila, ţe hovoří s neboţtíkem a dala se rychle na ústup. Vběhla k rodičům do obýváku, oči vytřeštěné: „V mém pokoji je mrtvola! A mluví se mnou!“ „Jdu se na to podívat,“ povzdychl si Henry Lang. „Barbaro, potřebuju si s tebou promluvit,“ řekl, kdyţ šli spolu sami chodbou. „Prve ses mi snaţila namluvit, ţe maminka létá, a teď tohle. To není dobrý způsob humoru.“ Otevřel dveře do Barbařina pokoje. Nikdo tam nebyl. Jen záclony poletovaly zběsile ve větru. Otec zavřel okno. „Jdi se prospat, Barbaro. Nemáš v poslední době nějaké potíţe? Svěř se mi. Asi toho na tebe bylo moc.“ Barbara se pokusila pousmát. „Nemám, tati.“ Kdyby to tak byla pravda.

65

XV. Nastala

podzimní bouřka. Profesor se starostlivě zadíval na pošmourné nebe. Pracovna chemie byla jeho chloubou a všem tím lezl na nervy. Měli zrovna praktická cvičení a pracovali ve skupinkách. Ta jejich sestávala z Diany, Susan, Betty, samozřejmě Barbary a jednoho brejlatého kluka, kterému všichni přezdívali Frigo, podle slavného komika. Chemie byla asi jeho zálibou, protoţe zatímco všichni debatovali o všem moţném, on jediný se skláněl nad křivulemi a odměrnými válci a zíral do nich. Po celé místnosti začpěl sirovodík a kaţdý kromě Friga si hned ucpal nos. „Váţně to páchne jak zkaţený vejce,“ zašklebila se Susan. „Doufám, ţe někoho napadne otevřít okno.“ Hned však přešla k jinému tématu. „Víš Barbie, ţe nějaký starý dědek, děsně bohatý milovník umění koupil od mýho miláčka Freda několik jeho obrazů? Má nějaké hloupé jméno, něco jako Raweson. Prý znal ještě osobně Richarda Blackstonea, toho milionáře, co nechal udělat z hradu Hawskhill naší školu.“ „Toho pupkáče, co jeho socha stojí v parku?“ zeptala se Betty. „No, toho,“ souhlasila Susan. „Přeli se prý s tím Blackstonem o nějakou sochu z Afriky, ale Blackstone ji raději věnoval po své smrti muzeu tady v Borgentownu. Tomu chlápkovi, kdyţ mu Fred řekl, ţe jsi dostala od starého Cottona taky sošku z nějakého domorodého afrického kmene, prý strašlivě starou, úplně zasvítily oči. Řekl, ţe si kompletuje nějakou sbírku a ţe o té sošce ví, ale starý Cotton mu ji prý nikdy nechtěl ani ukázat, natoţ prodat. Řekl mu, ţe uţ ji ani 66

nemá a ţe ho uţ nikdy nechce ve svém domě vidět. To se stalo tak před dvěma týdny.“ Barbara zaplesala: „Susan, ty jsi geniální. Nemusela jsi ale o té sošce všechno vyklopit i Fredovi, můţe z toho být pořádný malér. Musím se jí co nejrychleji zbavit.“ „Co blázníš, myslela jsem, ţe uţ ji dávno nemáš?“ podivila se Susan. „Ještě ji mám doma, ale nikomu o tom uţ neříkej,“ ztišila Barbara důvěrně hlas. Ze zápachu sirovodíku se jí dělalo úplně na nic. „Dejte pozor, ať nerozbijete ţádnou ze zkumavek,“ ozval se profesorův nakřáplý hlas. „Kéţ by uţ do té pracovny chemie uhodilo,“ odreagovala se Barbara nahlas. V ten moment se ozvala ohlušující rána, jak sjel blesk do školní astronomické observatoře. Oknem bylo vidět, jak se skleněná kopule roztříštila. „Barbie, ty normálně dokáţeš čarovat!“ vykulila na ni Susan oči. I Barbaru napadlo, ţe to tentokrát s tím praním přehnala. Zarytě ale mlčela. Co jsem to za Šamana, posteskla si. „Je to tak správně, vyvolená?“ zaslechla zdáli Kulungův chraplavý hlas. Ty radši mlč, pomyslela si. „Budou prázdniny,“ vypískla nadšeně Betty. Brýlatý Frigo si jako jediný ničeho nepovšiml a prováděl dál své pokusy. Jinak stáli všichni u oken. Ozval se školní rozhlas. Ředitel Horowitz ţádal profesory, aby se studenty okamţitě opustili budovu školy. „Hurá!“ rozléhalo se ze všech stran. Všichni začali vybíhat ze dveří bez ohledu na nebohého profesora, který se je snaţil seřadit. Na chodbě nastala tlačenice. Barbara zaslechla u pravého ucha hlas Michaela Veena. „Nechceš si udělat senza výlet? Můţeš sebou vzít i Dianu,“ dodal, kdyţ vycítil její rozpaky. Vyšli před budovu. Nebe ozařovaly co chvíli klikaté blesky. Michaelova vysoká postava v jejich záři vypadala téměř nepozemsky. Nasedly s Dianou do jeho stříbrného jaguára. 67

„Kam jedem?“ zeptal se Michael. „Za Fredem,“ oznámila bez váhání Barbara. „To je ten bláznivej malíř těch moderních slátanin?“ povytáhl obočí. „Právě ten,“ přitakala Barbara, zatímco se prudce rozjeli. Fred bydlel jen o pár bloků dál. „Co je tohle za výlet?“ durdila se Diana, kdyţ byly za necelých pět minut na místě. „Potřebuju si jen něco zjistit,“ vysvětlovala jí Barbara. „Můţe to být dost důleţité.“ Prostorný ateliér, který Fred sdílel ještě s jedním kolegou, je přepadl vůní nedoschlých barev. Mladý malíř je překvapeně přivítal a odloţil paletu na stolek vedle stojanu. „Co to bude, Frede?“ zajímala se Diana o rozpracovaný obraz. „To je moje pojetí armageddonu, konce světa,“ zamračil se Fred soustředěně. Barbara se ale zajímala o něco jiného. „Znáš někoho jménem Raweson?“ zeptala se přímo. „Znám, je to takový hodný starý pán. Rozumí mému pojetí umění,“ přikývl rozpačitě Fred. „Přechodně si pronajmul tu nově dostavěnou prosklenou vilu na začátku East Parku. Přivedly ho do Borgentownu určité sběratelské záměry. Například o mém obraze Snění řekl, ţe něco takového se jen tak nevidí.“ „Zajímá se prý speciálně o dvě sošky, o tu, kterou kdysi Blackstone věnoval městskému muzeu a pak…“ „Barbaro, snad si nemyslíš, ţe by nějak souvisel jeho příjezd s těmi loupeţemi v staroţitnictvích ve Woodbridge, nebo snad dokonce – s vraţdami. Milejšího člověka jsi nikdy neviděla. Vţdyť o mém obraze Zátiší řekl dokonce…“ „Co si myslím, je jen moje věc,“ přerušila ho Barbara. „Nemusel jsi mu právě hlásit, ţe jsem dostala tu dřevěnou figurku od Franka Cottona. Moţná, ţe to stálo ţivot slečnu Hollovou. A nejen ji…“ „Vţdyť on to uţ beztak od někoho věděl. Je to celé stejně blbost, věř mi,“ rozhodil Fred rukama. Diana kopla Barbaru nenápadně do nohy. „Rádi jsme to tu viděli, ţe jo, Michaeli?“ udělala posunek na Veena, který právě skončil s prohlídkou obrazů, a táhla Barbaru za 68

rukáv pryč. „Ty snad šílíš, málem ses chytla se Susaniným nejnovějším objevem. Myslí si, ţe je Fred osmý div světa. A musí mít ve všem zásadně pravdu.“ „V tom Rawesonovi se moţná ale pořádně mýlí. Musím tomu přijít na kloub.“ „Jak to chceš udělat? Snad se nechceš vloupat k němu do vily?“ pousmál se Michael. „Kdyţ to bude nutné… co takhle dneska večer,“ navrhla Barbara. „Já fakticky nemůţu,“ ošila se Diana. „A pak, kdyby něco prasklo, máma by mně asi přerazila.“ „Já s tebou klidně půjdu,“ shlédl Michael z výšky své postavy na Barbaru. „A teď pojďte, uděláme si konečně ten výlet,“ dodal věcně. Jeli pár mil pahorkatinou Sleeplandu. Zabočili na polní cestu, a kdyţ přejíţděli výmoly, pořádně to s nimi házelo. „Měl jsem si radši půjčit otcův jeep,“ prohodil Michael. „Kam to jedeme?“ zajímala se Diana a šustila přitom sáčkem křupek Pepies, který našla vzadu ve voze. „Nechte se překvapit,“ zatvářil se Michael tajemně a zakroutil volantem, aby nesjeli do příkopu. „Dál budeme muset stejně pěšky,“ zabrzdil rezolutně svého jaguára. „O tom se nemluvilo,“ zaprotestovala Diana a znechuceně zabořila podráţky lodiček do kypré půdy. Šli moţná několik desítek minut a Diana celou cestu vydrţela nevázaně nadávat, kdykoliv se jí podpatky zaklínily mezi kameny. Vylezli na nějaké skalisko, nad nímţ tekl potůček. Vytvořil ve skalní rozsedlině docela hezký vodopád. Za ním se černal vchod do jeskyně. „Snad si Michaeli nemyslíš, ţe polezem dovnitř,“ otřásla se Barbara zimou. „Já bych klidně šel, jsou tam vzadu zajímavé kresby na stěnách,“ obešel Veen vodopád a zastavil se na prahu jeskyně. „Uţ jsem tam v létě byl.“ Barbara by přísahala, ţe se mu v tom šeru ţlutě zaleskly oči. Byla ráda, ţe s ním nejela sama. „Je mi váţně zima,“ ohradila se. 69

„Rozdělám oheň,“ řekl Michael. Přinesl z jeskyně suchý mech a dva kameny, o kterých tvrdil, ţe jsou to pazourky. Sedl si na bobek a začal jimi křesat o sebe. Barbara, která měla na okamţik zvláštní vidinu, se nemohla ubránit pocitu, ţe uţ ho někdy při této činnosti pozorovala. Byl ale do pasu nahý a na krku měl nějaké podivné ozdoby… A proč vlastně nepouţil normální zapalovač? Mech začal doutnat a za chvíli vyšlehly plameny. Dívali se přes ně jeden na druhého a ona k němu pocítila na chvíli něco jako lásku. Rychle ten pocit od sebe odehnala. Michael odběhl do lesa a přinesl dřeň nějakého druhu bodláku. Začal ji opékat nad ohněm. „To se dá docela dobře jíst,“ řekl tiše. „Jen si dejte, já nebudu,“ zašklebila se Diana. Barbara kousek snědla. Chutnalo to jako kedlubna. Pomalu se začínalo šeřit. „Je na čase se připravit na návštěvu u Rawesona,“ připomněl Michael. Vraceli se zpátky. Neţ našli, kde zaparkovali auto, byla uţ téměř tma. Kdyţ vysadili Dianu v Garden City, rozjeli se pomalu směrem k East Parku. Barbaře tlouklo srdce aţ v krku, kdyţ zaparkovali a vydali se tiše jako lupiči podél vysokého zděného plotu Rawesonovy vily…

70

XVI. „Tady tudy přelezeme plot do zahrady,“ řekl Michael polohlasně. Sám byl nahoře za pár sekund a podával ruku Barbaře. Barbara se ho zachytila. Všimla si, ţe má dlaň nepříjemně chladnou jako had. Namáhavě se vyšplhala za ním. Slyšela praskot, jak to odnesly její dţíny. Seskočili mezi keře pámelníku a zadívali se na velikou supermoderní budovu před nimi. V prosklené hale se svítilo. Pohybovaly se tam dvě postavy. Vedle nich cosi zapraskalo. Ze tmy křoví se vyřítil vrčící dobrman. „Měli bychom se snad vrátit,“ vypískla Barbara a bleskově byla znovu na zdi. „Ne, stačí se mu dívat přímo do očí,“ řekl Michael Veen a upřel svůj pohled na psa. Ten začal kňučet a po malé chvilce vnitřního zápasu se převalil na záda jako vyděšené štěně. „Můţeme jít,“ zasyčel Veen a překročil bez zájmu leţícího psa. „Pojď,“ zdvihl hlavu k Barbaře. „Jak jsi to udělal?“ zeptala se ho nedůvěřivě a znovu seskočila vedle něho. „Sám nevím,“ zakroutil hlavou. „To je dar.“ Přeběhli rychle prostranství před nimi a přitiskli se ke zdi vily. Nahlédli opatrně dovnitř. Starý Raweson chodil rozčileně po místnosti a Barbaře se téměř zastavil dech. Druhým muţem byl onen pobuda, kterého zahlédla u telefonní budky. Jeho šeredná tvář, probodaná piercingem, se ve světle vyjímala jako obličej gorily na přední straně časopisu Elle. Raven přistoupil aţ k němu a dal mu políček. Byl zlostí rudý jako krocan. Muţ s tváří plnou kovových krouţků před ním o krok 71

ustoupil. Barbara přiloţila nenápadně ucho ke sklu. „Co tu děláš, ty idiote, víš, ţe mně nikdo nesmí vidět s takovou špínou, jako jsi ty!“ řval Raweson. „Slíbil jste mi vyplatit druhou část peněz po skončení úkolu. Jsem na tom blbě, potřebuju ty prachy hned,“ zašklebil se pobuda odpudivě. „Něco musíte dát i tomu holohlavýmu klukovi, co mně informoval, kde zboţí najdu.“ „Wotersi, myslel jsem, ţe ti to zapaluje víc. Toho kluka si se měl uţ dávno zbavit. Zařiď to.“ „Ano, pane,“ zatvářil se Woters podlézavě. „Potřebuju ale dostat zaplacíno předem.“ „Hank je myslím v pořádném průšvihu,“ zašeptala Barbara. „Proč zrovna Hank?“ podivil se Michael. „Viděla jsem ho s tímhle chlápkem, myslím, ţe to je placený informátor. Dává tipy, co se kde dá vykrást a teď ho chtějí zabít!“ V té chvíli pod Michaelem křupla ozdobná dlaţdice, na níţ stáli. Oba muţi se zarazili. „Někdo je tam venku, Wotersi. Dělej něco, rychle ty neschopnej parchante!“ zařval Raweson a v jeho ruce se objevila pistole. Woters ji popadl a hnal se ven. Při úprku jim nad hlavami svištěly střely a Michael pojednou zaúpěl. „To nic, jen mi to odřelo kůţi, běţ dál!“ povzbuzoval Barbaru k ještě rychlejšímu ústupu. Plot zdolali jak mistři světa v překáţkovém běhu. Udýchaně naskočili do auta. Pneumatiky zakvílely a brzo byla Rawesonova vila daleko za nimi. „Pěkný milý starý pán,“ zabrumlala Barbara. Prohlíţela Michaelovu ránu. „Nic to nebude, hoď to za hlavu, je to jen povrchový škrábnutí,“ uklidňoval ji Veen. „Je fakt, ţe se Fred v Rawesonovi pořádně mýlil,“ dodal po chvíli. „Kdyby policie prohledala jeho dům, mohla by najít třeba ty sošky z Woodbridge,“ napadlo Barbaru. „Raweson není ţádný hlupák, jestli je to jeho práce, tak ty sošky pořádně schoval. A pak, je to váţenej občan, nikdo by nám nevěřil. 72

Na to se musí jinak,“ vysvětloval jí Michael. „A jak?“ pokrčila Barbara bezradně rameny. „Musíme jet okamţitě varovat Hanka. Jestli ho opravdu přijedou zabít, zavoláme policii a oba je zavřou do lochu, kam taky patřej.“ V tu chvíli to v motoru škytlo a jaguár se s Juknutím zastavil. „Čert aby to vzal,“ rozčiloval se Michael. Vystoupili z vozu a on nadzdvihl kapotu a začal se přehrabovat v hadičkách a kabelech. Pak si to rozmyslel. „Není na to čas, poběţ, je to odtud jen kousek,“ pobízel Barbaru. I při největším spěchu jim cesta klikatými uličkami čtvrti Boylston trvala něco přes dvacet minut. Byli téměř na místě. Před nimi stály řadové domky s několika popelnicemi na chodníku. „Je to myslím tenhle barák,“ řekl Michael. V tom o něco zakopl. Byla to lidská noha. Mezi popelnicemi před vchodem do domu leţela na boku schoulená postava. Ozvalo se srdceryvné zasténání. Michael se sklonil a zadíval se do bolestí zkroucené tváře leţícího kluka. Nebyl to nikdo jiný neţ Hank. Z boku mu crčela krev. „Přiběhli jsme pozdě, ale ještě na ţivu! Rychle musíme zavolat pohotovost,“ začal bušit Michael na nejbliţší domovní dveře. Vyklonila se nějaká hospodyně v natáčkách. „Co tu chcete, chuligáni?“ vřískla na ně spatra. „Rychle, zavolejte sanitku, máme tu postřelenýho!“ zavolal Veen hlasitě. „Umírá,“ podíval se na Hanka, který uţ leţel úplně bez hnutí. „Tak mladí a uţ jste zralí pro kriminál!“ houkla ještě ta ţenská, ale za několik okamţiků se v dáli rozezněla siréna záchranky. „Pojď, padáme odsud, neţ Raweson zjistí, kdo ho dnes v noci poslouchal. Hankovi stejně nepomůţem,“ navrhl Michael. „Neměli jsme mu dát nějakou první pomoc?“ zeptala se Barbara. „Kvůli němu moţná zemřel můj brácha, udělal jsem toho pro něj aţ dost,“ odsekl Veen rezolutně. „Raweson si stejně mohl zjistit, ţe jste tu sochu koupili ze sbírek Borgentownskýho muzea. Jsou o tom jistě záznamy,“ zastávala se Hanka Barbara. „Moţná, ale uţ poběţ, nebo je konec i s náma. Zítra budou plný noviny toho, jak dva hrdinové zachránili ţivot místnímu studentovi, 73

naostro, i s celými jmény. Raweson si dá dvě a dvě dohromady a skončíme hůř neţ Hank.“ „To je fakt,“ pípla Barbara a oba zahnuli na poslední chvíli do boční uličky. Pozorovali, jak se nad jejich spoluţákem sklání doktor ze sanity, která právě dorazila. „Padáme,“ oznámil Michael. „Pro všechny případy tě doprovodím domů.“ „A já tě hodím domů tátovým auťákem,“ přejela Barbara Veena očima. Na ruce mu zasychal velký krvavý strup. Nebylo to ale zranění, na které se umírá. „Nebudu mít klid, dokud ty syčáky, Rawesona i Woterse nezavřou,“ řekla Barbara. „Osobně bych jim přál elektrický křeslo, ale nepřeháněj to s tím pátráním na vlastní pěst,“ vzal Veen pojednou Barbaru za ruku. „Michaeli…“ hlesla jen Barbara. Něţně mu pohladila zraněnou paţi a pak se to stalo. Michael se k ní pomalu sklonil a touţebně ji políbil.

74

XVII. Barbara

se vznášela od toho dne, kdy se tak nečekaně sblíţili s Michaelem Veenem, doslova s hlavou v oblacích. Ten cit, který vykrystalizoval jako vzácný démant kdesi hluboko v ní, ji opájel natolik, ţe cestou ze supermarketu na křiţovatce Main street a Western avenue vrazila nečekaně vší silou do černocha v dlouhém baloňáku. Náraz ji odmrštil stranou a ona si kecla i s nákupními taškami na zadek. Zdvihla hlavu, aby se omluvila, kdyţ to v ní zabouřilo jako v lapeném zvířeti. Byl to onen muţ, co ji uţ dvakrát sledoval. Muţ v tajemném lincolnu. Moţná Rawesonův komplic. Chce mně zabít, udeřila náhlá myšlenka do Barbařina mozku jako kladivo na kovadlinu. Chtěla se dát rychle na útěk. Černoch jí však podal ruku a pomohl jí na nohy. Je tu všude okolo plno lidí, nic mi teď neudělá, napadlo Barbaru. Sebrala odvahu a zadívala se mu zpříma do očí. „Co mi chcete? Proč mně pořád sledujete?“ zahrnula ho nepřátelskými otázkami. Muţ pokýval hlavou. „Udělal jsem asi chybu, ţe jsem se hned nepředstavil. Ostatně mé jméno není důleţité. Jsem pravnuk náčelníka bývalé domorodé vesnice na okraji afrického kontinentu a mám zvláštní poslání. Zdědil jsem po matce určité, řekněme neobvyklé duševní schopnosti a díky nim jsem vás vypátral. Jako poslední muţský potomek našeho kmene mám za úkol přivézt posvátné sochy hadího krále Gombaly a ochránce našeho lidu před kobylkami a neúrodou Kulungy zpět do Afriky. Mají podle posledního přání náčelníka vesnice spočinout v jeho hrobě, aby 75

nemohly být uţ více zneuţity.“ Barbaře to málem vyrazilo dech. „Myslela jsem, ţe se mně chystáte zabít,“ řekla nevěřícně. „Omlouvám se, ţe jsem vás tak vyděsil. Nebylo to úmyslné.“ „Démon Kulunga se mně něco natrápil, myslela jsem, ţe je to nebezpečná bytost, ne ochránce vesnice.“ „Je pod vlivem hadího krále Gombaly, který se na naši vesnici rozhněval a nechal ji vymřít nějakou neznámou chorobou. Kulunga je vlastně synem jeho zloby,“ vysvětloval černoch váţným hlasem. „Proč se hadí král Gombala tolik rozhněval na vaši vesnici?“ zeptala se Barbara zvědavě. Šli spolu zvolna, jen co noha nohu mine po Main street. „Rozhněval se na svého místního šamana, který ho urazil a neuhlídal posvátné sochy. Proklel ho podle pověsti po sedm dalších ţivotů k tomu, aby ţil napůl jako zvíře a napůl jako člověk. Vţdy za úplňku ho promění hadí král do pravé podoby a nebude-li osvobozen, jednou mu uţ ta podoba zůstane.“ „To je zvláštní příběh,“ řekla Barbara tiše. „Jak vám mohu pomoci?“ „Myslím, ţe víte, kde jsou ty posvátné sochy, nebo se to brzo dozvíte. Předáte-li mi je, odvezu je do hrobu afrického náčelníka svého praděda a kletba navţdy zmizí. Ty sochy byly totiţ z naší vesnice ukradeny a z toho plyne veškeré zlo.“ „Pátrá po vás asi mou zásluhou policie,“ řekla Barbara zahanbeně. „Já vím, sám s nimi promluvím, ale napřed jsem musel vyhledat vás. Bál jsem se, ţe je to všechno příliš neuvěřitelné a ţe se třeba mýlím, ale poté, co Borgentown zaplavily vraţdy, věděl jsem, ţe je to msta hadího krále. Touţí vyhladit vaše město jako naši vesnici. Toto vseje jen začátek.“ „Mám Kulungu, ale obávám se, ţe socha hadího krále byla ukradena a moţná uţ ani není v našem městě,“ vysvětlovala Barbara. „Ty dvě sochy patří k sobě, jen tak je jejich síla úplná,“ sdělil jí záhadný černoch. „Ale raději to nezkoušejte, ta síla je pak veliká a neusměrněná můţe přinést smrt.“ Odemkl dvířka lincolnu a nasedl do něj. „Chcete někam hodit? Jedu na policejní stanici. Vše se snad 76

rychle vysvětlí.“ „Mohl byste mně moţná odvézt domů. Dám vám moai Kulungu,“ slíbila mu Barbara. „Ještě si sošku nechte, můţe vás přivést k té druhé. Dáte mi je obě, aţ budou zase spolu,“ rozloučil se černoch a odjel. Barbara chvilku postávala bezcílně na ulici a pak zamířila k telefonnímu automatu. Vytočila číslo Borgentownské nemocnice a zeptala se, jak se daří Hankovi. Musela zdravotní sluţbě namluvit, ţe je jeho sestra. „Váš bratr je od svého umístění na lůţku intenzivní pomoci v kómatu. Ţije, ale jeho naděje na uzdravení jsou mizivé,“ sdělila jí zdravotní sestra. „Naděje ale umírá poslední,“ dodala po odmlce. V tom to Barbaru napadlo. Přímo geniální příleţitost, jak Rawesona nachytat a usvědčit ho z účasti na spáchaných zločinech. Hned zvedla znovu sluchátko a vytočila číslo Michaela Veena. Vylíčila mu svůj nápad. Napíšou Rawesonovi dopis, ţe Michael má kazetu, kterou Hank u něho nechal před svým zraněním. Obsahuje jeho výpověď s přiznáním a sdělením, ţe pracoval pro Rawesona. Michael napíše, ţe mu originál kazety přenechá za určitých finančních podmínek a domluví si s ním schůzku. To by mělo vyjít. „Aţ na to, ţe Hank Rawesona pravděpodobně ani neznal. Měl spojení na Woterse,“ namítl Michael. Potom se odmlčel. „Jak ti je, malá? Doufám, ţe toho včerejška nelituješ.“ „Ne, jsem ráda, ţe jsi… ţe jsme…“ „Milenci?“ prořízl ticho Michaelův hlas. Barbara mlčela. „Jeden čas jsi mně nemohla vystát a já se tím dost trápil,“ svěřil se náhle Veen. Pak přešel k původnímu tématu. „Zkusíme to s tím dopisem pro Rawesona. Já ho připravím a pak se pro tebe stavím.“ „A já si zatím půjčím od paní Evertové diktafon,“ souhlasila Barbara. „Stává se z tebe skutečný detektiv, miláčku,“ řekl Michael na druhé straně telefonního kabelu mazlivě. Barbara raději zavěsila. 77

S maličkým, ale výkonným diktafonem v kapse se od Evertových vydala k domovu. Stříbrný jaguár uţ tam stál. Michael na mě čeká, píchlo ji bolestivě u srdce. Uviděla tu známou vysokou postavu v černém, s čarovnýma očima a jak si také teď stydlivě vybavovala s hebkými rty. V obvázané ruce Michael svíral nápadnou obálku. „Přečti si to,“ zamračil se soustředěně. „Na to by se měl Raweson váţně nachytat,“ přikývla Barbara nad připraveným textem dopisu. „Vypadá to jako výhrůţka od prachsprostého vyděrače,“ zdvihla smějící se oči k Veenovi. „Není to ale trochu moc nebezpečné?“ namítla pak. „Jen přiměřeně,“ zaklátil se Michael frajersky a hned nadhodil: „Neskočíme si konečně do toho bijáku?“ „Moţná,“ přimrazila ho Barbara zkoumajícím pohledem. „Neměli jsme Rawesonovi ten dopis doručit aţ do schránky?“ namítla nesouhlasně. „Nemáme kam spěchat,“ usmál se Michael a vzal ji kolem ramen. „Pojďme pěšky, je hezky,“ navrhla Barbara. „Jak chceš,“ zasvitla Veenovi v očích na pár chvil zase ta podivná světélka, ale hned pohasla. Blízko Woodland Street, cestou do kina hodili obálku s výhruţným dopisem Rawesonovi bezstarostně do schránky.

78

XVIII. „Kam jdeš, šamane?“ ozval se v Barbaře hlas démona Kulungy, kdyţ kráčela na autobusové nádraţí. „Vím, naplnit druhý skutek dobra,“ zabručel si ještě démon pro sebe. „Jedu se léčit z podobných příšer, jako jsi ty,“ ohradila se polohlasně. Ošklivý muţ, který stál opodál s báglem, se na ni uraţeně podíval. „Promiňte, to nebylo na vás,“ omlouvala se Barbara a zamířila k autobusu do Woodbridge. I kdyţ se po rozmluvě s černým Afričanem ledacos vysvětlilo, přece jen chtěla vědět, do jaké míry se na zvláštních událostech minulých dní podílela její vlastní mys. Proto se nakonec přece jen rozhodla doktora Collinse navštívit. Sošku Kulungy vezla ukázat v kabelce. „Uţ mně neotravuj,“ řekla do kabelky rezolutně. Nějaký cestující za ní udělal prstem krouţek u čela. Barbara si toho naštěstí příliš nepovšimla. Ve Woodbridge se začala naštvaně rozhlíţet. Škoda, ţe mi otec dnes nepůjčil chevrolet, pomyslela si nespokojeně. Prošla po West street, kde se staly ony v novinách rozmazávané loupeţe ve staroţitnictvích a ocitla se na Liberty place. Vešla do výškové budovy, v níţ sídlil psychiatr Collins, a odhodlaně zaklepala na polstrované dveře. Byla v ordinaci velmi dlouho. Doktor Collins nejprve Barbaru pozorně vyslechl a pak si zamyšleně posunul brýle na nose. „Zkouším různé alternativní způsoby léčby, jedním z nich je návrat do minulých ţivotů v hypnóze,“ řekl suše a pokynul Barbaře, aby ulehla na bílé lůţko v 79

rohu místnosti. Potom zapnul oslnivé světlo a za zvuků lékařova hlasu se Barbara za krátkou chvíli dostala do změněného stavu mysli. Pamatovala si aţ to, kdyţ ji psychiatr probudil. Tvářil se dost překvapeně. „Co se stalo, doktore?“ zajímala se Barbara a posadila se na lůţku. „Začala jste na mně mluvit jazykem, který vůbec neznám,“ řekl Collins. „Z náznaků jsem se dozvěděl, ţe jste byla v některém z minulých ţivotů ţenou nějakého afrického šamana. Je to neuvěřitelné, protoţe…“ „Myslíte snad, ţe to nějak souvisí s mými halucinacemi?“ zeptala se Barbara zděšeně. „Nechte mně domluvit. Je to neuvěřitelné, protoţe vy jste v Africe podle všeho opravdu musela být. Necestovala jste tam snad za vašeho současného ţivota?“. „Ne,“ zakroutila hlavou. „Pak je to famózní potvrzení mé nejnovější lékařské studie. Dívka, která se vrátila za rámec svého současného ţivota. Skutečně obdivuhodné.“ Barbara na tom sice nic obdivuhodného neviděla, ale snaţila se být k lékaři, který jí připadal jako šarlatán, co nejvíce slušná. Podstoupila dokonce test osobnosti, ale byla ráda, kdyţ se za ní dveře ordinace zavřely. Roztrhala lísteček s datem příští návštěvy a hodila jej do koše. Vyšla ven. Svěţí vítr jí ovanul tvář a ona pohodila hlavou. Chodila bezcílně po Liberty place, kdyţ ji náhle nějaká vyšší síla přinutila zdvihnout hlavu. Stála před ponurým hotelem, jehoţ velký nápis ji přiměl zastavit se. Jmenoval se Atlantic. Dveře hotelu se pojednou rozlétly a Barbara ke svému zděšení uviděla gorilí postavu zabijáka Woterse, který z něho právě houpavým krokem vycházel. Minul bez povšimnutí strachem ztuhlou Barbaru, která se snaţila být co nejméně viditelná a krčila se jako kuře. Magický obřad, který prováděly s Dianou za pomoci ducha strýce Ronalda, se jí v jediném okamţiku vybavil jako na dlani. Tam se přece setkala s názvem Atlantic a teď uţ věděla, co to mělo 80

znamenat. Duch strýce Ronalda ji chtěl přivést na stopu loupeţného vraha. Příliš nad tím neuvaţovala a vstoupila po chvíli do haly hotelu. Její strach zcela zmizel, vystřídán dávkou spravedlivého rozhořčení i zvědavosti. Zamířila rovnou k recepci. Odulý recepční k ní zdvihl krhavé oči. Barbara se na něho bezelstně usmála. „Přijela jsem právě z Wyomingu a hledám svého otce. Uţ mně neviděl od mých pěti let. Strašně se na mě těší a chci mu přichystat překvapení. Bydlí tady u vás v hotelu.“ Recepčnímu přeběhl po obličeji záchvěv porozumění. „Máni taky dceru, ţije se svou matkou někde v Kalifornii. Jak ţe se jmenuje tvůj otec?“ „Woters,“ vyslovila Barbara nahlas to nenáviděné jméno. „Počkej chviličku, podíváme se na to,“ zacvakal recepční na klávesnici počítače. „Ano, Woters, tady to máme. Pokoj 313, třetí patro.“ „Mohl byste mi půjčit klíče, abych tátu překvapila, aţ se vrátí? Bude mít strašnou radost,“ lhala dál Barbara a odzbrojovala přitom recepčního nasládlým úsměvem. „Nemá se to, ale kdyţ jste sem jela aţ z Wyomingu,“ povzdechl si a sundal z háčku klíč od pokoje 313. „Tady máš, ať má tatínek radost,“ dodal dobrácky. „To bude mít,“ zabrumlala si Barbara pro sebe, kdyţ nastoupila do výtahu, který čpěl vodou po holení. Ozvalo se cinknutí výtahu a Barbara vstoupila do dlouhé chodby s odrbaným běhounem. „308, 309,“ šla podél tmavých hotelových dveří a četla si polohlasně jejich čísla. Pokoj 313 byl aţ úplně na konci. Nadechla se a otočila klíčem v zámku. Šlo to ztuha. Uslyšela zakňučení. V místnosti musel být zavřený pes. Vyřítil se na ni dobrman z Rawesonovy vily. Okamţitě strnulou Barbaru poznal a začal ji nečekaně radostně vítat. Barbara ho pohladila po úzké hlavě a vešla dovnitř. Místnost byla strohá jako většina hotelových pokojů. Vedle postele uviděla válet se hromadu plechovek od piva a jiných „pokladů“. Začala místnost důkladně prohledávat. 81

Ve staré skříni pod hromadou ponoţek našla konečně to, co hledala. Vyndala z ní ven těţké sousoší z černého dřeva, které viděla naposled v Michaelově pokoji. Lesklo se na světle, jako by bylo z kovu. Uprostřed stočených hadů s hadím králem Gombalou byla jakási kolébka, o které zřejmě mluvil Frank Cotton. Vylekaně sebou trhla. Na chodbě se ozvaly houpavé kroky. „To se vrací Woters!“ pronikla Barbařiným mozkem zděšená myšlenka. Byla v pasti. Kroky se daly do běhu, to jak zabiják uviděl pootevřené dveře pokoje. Barbara se zmateně přitiskla ke zdi a snaţila se skrýt za Wotersův kabát na věšáku. Tušila, ţe je to marné. Chlupatá ruka ji popadla a surově s ní smýkla na podlahu. „Nechci umřít!“ vykřikla zoufale. Postava se k ní sklonila a ona si zakryla chvějícíma se rukama zsinalý obličej. Uviděla mezi prsty, jak se k ní blíţí hlaveň revolveru. Zavřela oči.

82

XIX. Barbara vzdáleně vnímala, jak se jí chladná hlaveň revolveru tiskne ke spánku. Její tělo se rezignovaně uvolnilo, ale její mysl pracovala na plné obrátky. „Jo, to jseš ty, slídíš tu, co?“ řekl mrazivě zabiják. „Probuď mocnou sílu Gombaly,“ rozlehl se v jejím nitru démonův hlas. „Kulunga,“ vydechla Barbara nahlas. „Co si to říkala?“ nastavil se zájmem ucho Woters. „Cungula, nebo co?“ „Vy jste zabil slečnu Hodovou,“ vyštěkla na něho v náhlém návalu odvahy. „Je to moţný,“ řekl Woters nevzrušeně. „Nebyla určitě první, ani poslední. Můţeš ji ihned následovat,“ přitiskl znovu revolver k Barbařině hlavě. Pak si to zřejmě rozmyslel. „Ani se nehni,“ houkl na ni, vyndal ze skříně tlumič a začal ho šroubovat na hlaveň pistole. „Probuď sílu hadího krále Gombaly, má moc tím bude úplná,“ kvílel netrpělivě démon v jejím vědomí. „Ukáţu vám něco, co jste ještě nikdy neviděl,“ snaţila se odvrátit svůj konec Barbara. „Nikdy na to nezapomenete.“ „A co to má jako bejt?“ obrátil k ní Woters hrozivou tvář zhyzděnou piercingovými krouţky. „Zabil mě muţ s krouţky…“ vzpomněla si na posmrtná slova Roberta Veena. Bleskově popadla ze země svou kabelku. Sáhla dovnitř. 83

„Pomalu, ty děvko,“ namířil na ni Woters ústí zbraně. Barbara vyndala opatrně dřevěný moai. Woters zastrčil revolver za pásek kalhot a vzal sošku do ruky. „Hezký zboţí,“ roztáhl hubu do blaţeného šklebu, „za tohle mi Raweson vysolí pěknejch pár táců. A teď to skoncujeme,“ sáhl znovu po pistoli za pasem. „T-to není všechno,“ zablekotala Barbara. „Máš pro mě ještě něco jinýho?“ vycenil na ni Woters zaţloutlé zuby. „Jinak nezdrţuj, chci si ještě dojít na oběd, jen co tě oddělám.“ „Ty dvě sochy patří k sobě,“ vysvětlovala Barbara hlasem, v němţ bylo slyšet nejistotu. Mrkla po očku na uvaţujícího Woterse. „Jen tak mají svojí pravou hodnotu,“ snaţila se o co nejpřesvědčivější tón a vloţila moai Kulungu do kolébky z hadích těl na ebenovém sousoší. Nestalo se nic. Čekala cokoliv. Zázrak. Policisty. Ale stále nic. Napětí by se dalo krájet. „Uţ mám dost těch kravin,“ řekl Woters hlasem, z něhoţ bylo slyšet, ţe je u konce s trpělivostí a jeho prst se přesunul na spoušť. Ve stejnou chvíli se silně zatřásly obrazy na stěnách a místností se rozlila krvavě rudá záře. Lampa na nočním stolku se převrhla. Všude se rozlehl řev neviditelných bytostí a ze stěny někdo nehmotný vyrval polici i s kusem zdi a vrhl jí vší silou na stojícího vraha. Ten zasténal a upadl, ale pistoli stále ještě svíral v křečí ztuhlých prstech. Řev zesílil a nabral na jakési rytmičnosti, jako by podsvětní bytostí vzývaly svého vládce. Za děsivého kvílení začaly pokojem létat bez jakéhokoliv gravitačního řádu kusy nábytku. Kovová ţidle se vymrštila a roztříštila se kousek nad hlavou strnule stojící Barbary. Skříň se rozhoupala a převalila se s rachotem na bok. Její dveře neviditelné paţe vyrvaly z pantů a doslova rozervaly na kusy. Pak se pokojem rozlehl ten nejhrůznější z hlasů, jaký kdy Barbara slyšela. „Pojď do pekla, Wotersi!“ rozesmál se ten hlas šíleně a zároveň zaslechla Kulungovo zaříkávání. Vše nabylo ještě děsivějších rozměrů. 84

Na okně se ozvalo nějaké chaotické ťukání, jako by začaly padat kroupy. Celé bylo vmţiku pokryto jakýmisi malými hemţícími se tvory a v tutéţ chvíli ledový listopadový vítr rozrazil okenice. „Kulunga, vládce nad smrtonosnými kobylkami, přináší pomstu krále Gombaly!“ rozesmál se ten hlas ještě šíleněji a pak dodal: „Vítej v pekle, prokletá duše!“ Woters cosi nesouvislého mumlal a v čiré hrůze si zakryl rukama obličej. Tisíce a tisíce okřídlených kobylek začaly vlétávat oknem dovnitř a brzy pokryly celé Wotersovo tělo. Nespočet drobných kusadel ostrých jak břitvy mu začal způsobovat nesnesitelnou bolest. O pár sekund později mu oţraly kůţi a pod jejich hmyzími tělíčky prosvítalo ţivé, krvavé, lidské maso. Woters do posledního okamţiku řval nesnesitelnou bolestí a střílel bezhlavě kolem sebe. Za necelé tři minuty ztichl. V tutéţ chvíli v hotelovém pokoji vyšlehly plameny a začaly uţírat ze zařízení pokoje i samotného Wotersova těla. Barbara celý ten výjev pozorovala ve dveřích neschopná pohybu. Hubený Wotersův dobrman se k ní bázlivě tiskl, a kdyţ se konečně dala na útěk, následoval ji, ponechávaje zohavenou mrtvolu nenáviděného pána svému osudu. Na ulici viděla, jak z okna pokoje 313 vyšlehly plameny. Obě sošky ještě svírala zbělalými prsty v rukou. Vydala se pomalu, v očích hrůzu, po Liberty place směrem k zastávce taxi. Hubený dobrman jí šel v patách a oddaně k ní zdvíhal hlavu.

85

XX. Barbara

dojela do Borgentownu díky laskavosti taxikaře z Woodbridge. Neměla peníze a nebyla si nejprve schopna ani vzpomenout na adresu domova. Vystoupila se psem před svým domem a šla duchem nepřítomná do svého pokoje. Henry Lang zaplatil taxi a na nic se své dcery, kdyţ viděl, v jakém je stavu, nevyptával. Chtěl se jít přesvědčit, ţe je v pořádku, ale zanedbaně vypadající dobrman, který leţel před jejími dveřmi, na něho vrčel a nechtěl ho pustit dovnitř. Teprve pozdě v noci se Barbara vzbudila nesnesitelnou ţízní a proklouzla tiše do kuchyně. Oba rodiče, kteří dosud nezamhouřili oka, tam na ni čekali. „Holčičko, jestli nechceš mluvit o tom, co se dnes dopoledne stalo, tak nemusíš,“ začal na ni mluvit otec. „Svěříš se nám, aţ budeš sama chtít. Ale ten pes musí okamţitě z domu. Chová se nepřátelsky a víš, ţe má maminka alergii na zvířecí srst. Čí vůbec je?“ Barbara mlčela. „Odveď odsud hned to hrozné zvíře,“ povolily nervy paní Langové. „Nehodlám o tom diskutovat.“ Bledá Barbara jen přikývla a šla zatelefonovat Michaelovi. „Hned si pro něj přijedu, miláčku,“ řekl jí Veen do aparátu. „Za chvilku jsem u tebe.“ „Díky, Michaeli,“ hlesla Barbara a vyšla čekat ven před dům. Michael přijel skutečně rychle, jak říkal. Vyskočil z auta a objal drobounkou, jakoby ve tmě ztracenou Barbařinu postavu. Vyslechl úryvky z té hrůzy dnešního dopoledne v hotelu, a čím 86

strašlivější to vyprávění bylo, tím více ji k sobě tiskl. „Říkal jsem ti přece, abys nepátrala na vlastní pěst a vţdycky se se mnou o všem poradila,“ vyčítal plačící Barbaře, ale hned se jí omluvil. „Jsem hlupák, ţe jsem té nechával samotnou. Uţ se to víckrát nestane.“ „Michaeli, nemůţeš si nechat toho psa? Nemá teď ţádného majitele a u nás zůstat nemůţe.“ „Nechám si ho, bude mi připomínat neustále tebe. Víš, ţe tě miluje? Nenechal by na tebe sáhnout, jako já.“ Zdvihl dvakrát ruku, jako by chtěl Barbaru uhodit a dobrman vţdy hrozivě zavrčel. Michael ho vzal za obojek a odváděl ho ke svému jaguáru. „Hezkou dobrou noc, maličká. Zítra se uvidíme.“ Skutečně, druhého dne hned po škole za ní přijel. A nejen on. Přišly ji navštívit i Diana a Susan z jejich třídy, protoţe se rozkřiklo, ţe je nemocná. „Víte co se stalo včera ve Woodbridge? Uhořel tam v hotelovém pokoji nějakej chlap. Prý moţná poţár od nedopalku cigarety, píšou o tom ve všech novinách,“ hlásila Susan. Veen i Barbara tu zprávu raději nekomentovali. Jen si vyměnili vědoucí pohledy. „A taky se včera zabil jeden kluk ze čtvrťáku na dálnici v autě. Autohavárie. Ty dvě města, který spojuje, jsou snad prokletý,“ pokračovala Susan rozhořčeně. „Je fakt, ţe tu za poslední dobu umřela spousta lidí,“ zhodnotil to Veen. „Ale všechno se dá vysvětlit logicky,“ zauvaţoval poté. „Je to zajímavý, ale uţ musím letět, lidi,“ oznámila jim Susan a Diana taktně zmizela s ní. „Drţte se,“ nakoukla ještě mezi dveře a poťouchle se pousmála. Ti dva byli poslední dobou tak proměnění, ţe si toho musel všimnout i slepý. „Michaeli, musím ty dvě sošky odevzdat jednomu Afričanovi,“ zalezla Barbara pod postel a vyndala moai Kulungu a dřevěnou sochu hadího krále Gombaly, které si přivezla sebou z Woodbridge. Michael na ně hleděl jako hypnotizovaný. 87

„Proboha, ne aby tě napadlo sesazovat je dohromady. Přináší to smrt,“ zděsila se Barbara upřímně. Veen pohlédl do hlubin Barbařiných modrých očí. Trochu se ušklíbl. „Bojíš se tak o mě, malá?“ „Ale ne, je mi to volný,“ urazila se tmavovláska. „Dělej si vlastně, co uznáš za vhodné.“ Veen se zdvihl a odcházel. „Počkej, Michaeli,“ zavolala za ním Barbara prosebně. „Co vlastně ode mě chceš, Barbaro?“ řekl Veen unaveně a vypadal ve svých černých luxusních šatech pojednou shrbený a přepadlý. „Myslím, ţe se poslední dobou dost snaţím, aby to mezi námi klapalo, tak uţ si nehraj na nedobytnou princeznu, i kdyţ vím, jak tě ta hra těší,“ řekl příkře. „Mám sám co dělat se sebou, není mi v poslední době nějak dobře a taky nezapomínej na ten dopis Rawesonovi. Zařídím to s ním sám. Ostatně je zodpovědný za smrt mýho bráchy, tak mi to zbytečně nekomplikuj.“ „Budu u toho s tebou, aţ se ozve,“ slibovala Barbara a on nejistě přikývl. „Asi na tom budeš trvat, ale musíme to zařídit tak, aby to bylo úplně bezpečné. Namontuji do pokoje kameru, která bude snímat kaţdý Rawesonův pohyb. Bude to ten nejlepší důkaz pro policii.“ „Co dělá pes?“ usmála se smířlivě Barbara. „Je oukej. Nevěděl jsem, jak ho mám pojmenovat. Říkám mu prozatím Conan,“ opětoval jí Michael úsměv. Pak se zamračil. „Zajímalo by mě, jestli ten recepční z hotelu Atlantic dal policii tvůj popis. Raweson je prozatím i s policií jedna ruka, vím to od mámy, a mohl by si tě pamatovat z toho mejdanu u nás doma,“ vysvětlil jí. „Nemohl si mně pořádně všimnout, bylo tam toho večera tolik lidí…“ „Tebe je těţké si nevšimnout. Ţádná z holek, co znám, není ani z poloviny tak hezká jako ty,“ zalichotil jí Michael. „Silně přeháníš, co třeba Betty, má krásné vlasy a postavu jako filmová hvězda,“ nakřenila nos Barbara. „Vím, ţe holky rády poslouchají, kdyţ obdivuji jejich předností, ale teď na to není váţně čas.“ 88

„Jak to víš? Jaké holky?“ zareagovala Barbara ţárlivě a dotčeně zamrkala dlouhými řasami. Michael se rozesmál. „To je poprvé, co vidím, ţe ţárlíš, kotě. Moţná, ţe my dva… ţe k sobě patříme víc, neţ si myslíš. Mám někdy pocit, ţe tě znám uţ strašně dávno. Kdyţ jsem tě poprvé uviděl…“ „Tak co,“ vyhrkla Barbara nedočkavě. „Musím uţ váţně jít dělat domů přípravy na Rawesonovu návštěvu. On se na ten dopis chytí, uvidíš.“ „Snímací kamery uţ máš?“ zeptala se Barbara trochu zklamaně. Čekala, ţe jí Michael konečně vyzná lásku. Místo toho byl tak strašlivě praktický. „Mám. Dopis uţ musel dostat a teď se rozhoduje, jak celou záleţitost vyřeší. Dává si sice na čas, ale nakonec ho usvědčíme z těch všech krádeţí staroţitností. Stačí jen čekat.“ „Stačí čekat,“ opakovala Barbara a stiskla palec pro štěstí.

89

XXI. „Druhý skutek dobra byl naplněn,“ zahřměl démon Kulunga, kdyţ Barbara osaměla. „Nechat někoho zaţiva oţrat kobylkami není právě nejlepší, i kdyby to byl ten nejhorší ničema,“ namítla Barbie nesouhlasně. „Vydat prokletou duši mučení věčného zatracení je z hlediska démona dobrým skutkem,“ pronesl Kulunga hlasem, který nepřipouštěl námitek. „Nechápu, co jsem udělal špatně.“ „To nic,“ povzdychla si Barbara. „Kdybys chtěl vykonat skutečně něco dobrého, zkus probudit Hanka z kómatu. Moţná, ţe jinak by zemřel, ale ty mu dokáţeš pomoct.“ „Vţdyť on je tím, který…“ podivil se démon. „Ano, upozornil Woterse, kde jsou ty sošky, a moţná za to bral nějaké peníze, ale největším uměním lidí je odpouštět,“ vzpomněla si náhle na motto strýce Ronalda. „Uzdrav ho a budeš se moct konečně vrátit domů. Kde je vlastně domov démonů?“ zeptala se zvědavě. „Jako je domovem lidských duchů věčné světlo, je domovem démonských bytostí věčná tma,“ vysvětlil jí Kulunga váţně. „Dám moc tvým rukám uzdravit Hankovo tělo. Aţ se ho dotkneš, probudí se. Ale svou duši musí vyléčit sám,“ dodal znaveně. „Co je ti?“ zajímala se Barbara tak, jako by šlo snad o některého z jejích přátel. Uvědomila si, ţe si na démona od té doby, co ji poprvé oslovil, téměř zvykla. „Slouţím uţ několik set let různým šamanům bez oddechu a nikdo se mně ještě na tohle nezeptal. Jsi dobrý šaman,“ řekl Kulunga mírně a poté zmizel. Barbara zatelefonovala Dianě ohledně Hanka a ta jí slíbila, ţe ji 90

vyzvedne se svým broukem. Před domem se ozval veselý zvuk klaksonu. Barbara na sebe rychle hodila modrý vlněný svetr, dlouhý aţ skoro ke kolenům a vyběhla ven z domu. „Proč chceš zrovna ty jet navštívit Hanka do nemocnice?“ podivila se Diana upřímně, ale hned dodala: „Je to vlastně tvoje věc, já tě tam ráda hodím. Ostatně, byla s ním občas sranda, ne? A kaţdý můţe někdy ujet.“ Diana byla prostě fajn. Kdyţ jeli po nově opraveném asfaltu Woodland street, Diana začala brebentit o svém miláčkovi Bradoví, něco o tom, „jakej je sladkej, kdyţ něco neví a jenom tak blbě kouká, a on prý neví skoro nic, protoţe se zajímá jen o ten sport a nemá tudíţ všeobecný rozhled…“ a Barbara by si nejraději zakryla dlaněmi uši. Zaparkovaly před podlouhlou budovou nemocnice. Za chvilku stály před skleněnými dveřmi jednotky intenzívní péče. Procházeli chodbou mezi místnostmi plnými pacientů, obklopenými kapačkami a desítkami rozmanitých blikajících přístrojů. Jeden asistent jim řekl, kde najdou Hanka. Leţel bez hnutí na jednom z lůţek a vypadal jako vosková socha. Nezdálo se, ţe by jevil nějaké známky ţivota. Jen křivky na obrazovkách dokazovaly, ţe ještě není mrtvý. Stály nad ním bezradně a Diana špitla: „Zdá se mi, ţe to bude mít brzy za sebou.“ Barbara si odhrnula vlasy z čela a přistoupila aţ těsně k lůţku. Pomalu zdvihla ruku a dotkla se jí Hankovi bílé paţe. Skoro nedýchala. Hankovi se zachvěla téměř nepozorovatelně víčka a poté otevřel udiveně oči. „Hanku, to jsme my,“ mávala mu před nimi dlaněmi Diana a chovala se tak hlasitě, ţe Barbaru napadlo, ţe je přijde odsud někdo vyvést. Hank se podíval provinile a něco se snaţil vyslovit nehybnými rty. Barbara přiloţila ucho aţ těsně k jeho ústům a uslyšela, jak zašeptal: „Promiň mi to…“ „Já uţ se na tebe nezlobím, hlavně se rychle uzdrav,“ snaţila se ho Barbara potěšit. Byl to pro ni šťastný okamţik. 91

Z nemocnice jely s Dianou rovnou domů k Evertovým. Otevřely dveře a Diana zavolala, jestli je někdo doma. Nikdo se neozval. „Kde jsou všichni?“ podivila se zrzka. V suterénních místnostech zůstal pravděpodobně jen děda Cotton, ale toho nemínily rušit. Šly tedy nahoru do Dianina pokoje. Barbara odhrnula záclonu u okna a podívala se ven na ztichlou ulici před domem. Všimla si tmavého luxusního auta, které bylo jako jediné zaparkované kousek stranou u parku. Okna vozu byla neprůhledná a nebylo vidět, jestli někdo sedí uvnitř. Cítila ale takový nepříjemný pocit, ţe ji odtud někdo pozoruje, a tak zatáhla závěsy. „Co děláš, je tu šero,“ ohradila se její spoluţačka. „Od té doby, co chodíš s Michaelem, jseš nějaká potrhlá,“ usmála se ţertovně. „Zamilovat se by mělo být trestný.“ „Neslyšíš něco?“ trhla sebou Barbara. „Jo, vítr. Nestraš, Barbie, nejsme v domě z hororu Alfreda Hitchcocka, ani ve špionáţním filmu, jsme v domě uprostřed Garden City, té nejobyčejnější čtvrti, jaká můţe být.“ Ozvalo se sotva slyšitelné klapnutí dveří dole v hale. Barbaře se prudce rozbušilo srdce. „Diano, musíme se schovat. Někdo asi po mně jde a tuším, kdo by to mohl být. Mohl by nás obě zabít!“ „Neblbni, to můţe být třeba máma,“ ohradila se Diana a vykoukla směrem ke schodišti. Uviděla na protější stěně stín muţe s maskou na obličeji. Potichu vběhla zpátky do pokoje a bez dechu to pošeptala Barbaře. „Schováme se sem,“ ukázala Barbara prstem na Dianino lůţko. V tu ránu byly obě dvě pod postelí. Bylo tam těsno. Dveře zavrzaly a ony zpod postele viděly, jak do pokoje vkročily velké nohy obuté do semišek s měkkými podráţkami. Ten muţ hlasitě dýchal a začal se rozhlíţet po pokoji. Došel aţ k šatníku a prudce rozrazil jeho dveře. Zacinkala kovová šatní ramínka, jak prohledával prostor mezi oblečením. Pak se se supěním otočil. Obešel celou místnost a vyšel potichu ven na chodbu. Bylo slyšet, jak pod ním praskají schody na půdu. „Barbaro, hrozně se bojím,“ pípla Diana a chtělo se jí brečet. „Proboha, mlč,“ sykla Barbara a zakryla jí dlaní ústa. Uslyšely rámus nad nimi na půdě, jak se ten někdo zuřivě 92

přehraboval v Cottonových krámech. Doléhalo k nim i nesouvislé nenávistné klení. Obě dívky se krčily pod postelí jako vyplašené myši. Přehrabování věcí na půdě přestalo a napjaté ticho, které náhle zavládlo, by se dalo téměř krájet. Ozvaly se zvuky kroků, jak neznámý násilník šel po schůdcích dolů. Diana potichu vzlykla. Kroky se zarazily v půli cesty. Zase ticho. „Diano, vydrţ to,“ zaprosila sotva slyšitelně pod postelí Barbara. V tom ucítila, jak ji něčí ruka popadla za kotník. Vykřikla. „Pomóóóc!“ drţela se křečovitě za ruku své kamarádky, kdyţ ji funící muţ začal vytahovat zpod postele. Nebylo to nic platné. Ten člověk měl aţ neuvěřitelnou sílu. Vytáhl zmítající se Barbaru a vztyčil se nad ní. Nemělo smysl zalézat znovu pod postel a upozornit tak ještě na Dianu. Barbara se obrátila. Před sebou uviděla odpornou halloweenskou masku. Vymrštila se a dala se na zoufalý útěk.

93

XXII. Seběhla dolů po schodech. Dole v hale ji muţ dostihl a začal s ní zápasit. Všimla si, ţe má na rukou gumové rukavice. Začala panikařit. Muţ zachroptěl: „Kde jsou ty sochy, musím je mít! Znám jejich zázračnou moc, díky které Blackstone jen s jedinou z nich rozšířil své impérium na celý svět.“ Zdál se být zpola šílený. Oči pod maskou mu divě planuly a neustále opakoval: „Musím mít ty sochy, musím je mít…“ Vytáhl z kapsy silonovou šňůru a omotal ji Barbaře kolem krku. Zatmělo se jí před očima. „Dám vám ty sochy, dám vám je!“ zakřičela z posledních sil a stisk na jejím hrdle povolil. „Špehovala jsi Woterse, ty malá čubko,“ zasípal muţ pod maskou. Barbaru napadlo mu ji strhnout, ale netroufala si. Dívala se nenápadně po velké staroţitné váze na stolku v hale a říkala si, ţe ji přinejhorším roztříští o jeho lebku. Muţ namáhavě dýchal. „Kde jsou ty sošky?“ řekl mrazivě. Bylo to evidentně to jediné, co ho zajímalo. Barbaře došlo, ţe pravděpodobně stejně zemře, a tak řekla: „Jedna shořela ve Wotersově pokoji. Přísahám, sama jsem to viděla. Tu druhou mají zamčenou Veenovi v sejfu.“ „Umíš otevřít ten sejf?“ zajímal se násilník, a kdyţ Barbara neodpovídala, udeřil ji do tváře. „A-ano, umím,“ zaštkala přes slzy. Před domem se ozval zvuk přijíţdějícího vozu. Muţ v masce znejistěl a začal se rozhlíţet po hale. Všiml si zadního východu a rozeběhl se k němu. 94

Netrvalo to ani deset sekund a ve dveřích stanul překvapený Michael. „Co se ti stalo?“ zeptal se, kdyţ uviděl Barbaru se slzami v očích a s tváří zarudlou od rány pěstí. „Někdo tu byl, utekl zadním východem, tam…“ ukazovala Barbara. Michael se dal do běhu. Za chvílí byl zpátky. „Nějaký muţ odsud právě odjel autem, viděl jsem značku. Nepřej si vědět, kdo to byl,“ hlásil jí udýchaně. „Já to vím,“ řekla Barbara a třela si bolavou tvář. „Ukaţ,“ podíval se na její zranění starostlivě Michael. Lehce ji políbil na čelo. „To se zahojí, maličká. Věděl jsem, ţe tě nemám nechávat samotnou. Měl jsem takové neblahé tušení, ţe se něco děje, a tvoje máma mi řekla, ţe tě pravděpodobně najdu tady.“ Z pokoje nahoře vyhlédla vyděšená Diana. „Uţ je to dobrý, můţeš jít dolů,“ zavolala na ni Barbara a statečně zamáčkla slzy. „Já se omlouvám, ţe jsem ti nepomohla, ale nebyla jsem schopná se pohnout,“ zaprosila Diana úpěnlivě. „To se dá pochopit, sama nevím, jak jsem doběhla do haly. Úplně se mí podlamovala kolena,“ přiznala se Barbara, „Zavoláme policii?“ zeptala se Diana. „Klidně jí zavolej, ale uţ je po všem. Nic neobjeví, ten neřád měl gumové rukavice,“ oznámila jí Barbara. „Stejně to pro jistotu oznámím,“ usoudila Diana a šla k aparátu. Byl hluchý. „Mám v kapse mobil,“ podával jí Michael černý přístroj. „Ale úplně nejbezpečnější by bylo, kdybyste konečně začali zamykat dveře jako všichni normální lidi.“ „Máma říká, ţe je to stejně holt osud, a ţe ten nezměníš,“ zamudrovala ještě Diana a vytočila číslo na policii. „Zdvihl mi to nějakej nováček a řekl, ţe pošlou Grosse. Bude tady za pár minut,“ ohlásila jim. Její obličej pomalu dostával zdravější barvu. „Co budem mezitím dělat?“ zeptala se. Bylo vidět, ţe se uţ úplně vzpamatovala. „Hrát šachy, asi,“ navrhnul Michael sarkasticky. „Napřed to tu 95

trochu zabedníme, kdyby toho lumpa napadlo vrátit se zpátky. Jsem tu sice s vámi, ale promiňte mi, nejsem Rambo,“ řekl ještě. Měl evidentně mizernou náladu. Nebylo divu. Dostrkal velkou polici na boty k domovním dveřím a s klením přistrčil těţkou skříňku z haly i k zadnímu východu. Velká staroţitná váza, která stála na ní, přitom spadla s rachotem na zem. „K sakru, musíte tu mít takových krámů,“ ozval se Michael uţ opravdu dopáleně. „Neklej, miláčku,“ zahlaholila Barbara a s potěšením pozorovala, jak se Veen jeţí. „Jestli jsi dnes vstal z postele opačnou nohou, tak za to ani jedna nemůţem. Řešíme tady přece docela banální záleţitost,“ našla Barbara dokonce svůj poťouchlý humor. „Stačilo ještě pár chvil a mohlo být po tobě, ty hloupá. Naposledy ti říkám, nehraj si na Jamese Bonda, nebo na to pořádně doplatíš.“ Nescházelo mnoho a ti dva by na sebe pořádně vyjeli. „Nehádejte se, prosím vás, není na to teď vůbec pravá chvíle,“ snaţila se je uchlácholit Diana. „Svý milenecký vyznání si nechte na jindy.“ Naštěstí před domem zastavilo policejní auto a tělnatý Cross se z něho začal soukat ven. „Ten by tak někoho dohonil,“ neudrţel se Michael a naštvaně si povzdychl. Odstrčil botník a otevřel dveře. Policista Cross je vyslechl a několikrát se kradmo podíval na Michaela, který házel takové obličeje, ţe by se ho musely leknout i exponáty z domu hrůzy. „Povídám vám, byl to Raweson. Je to zločinec! Jak vám to mám ještě říct?“ soptil na Grosse. „To není absolutně moţné. Je to jeden z nejváţenějších občanů města, milovník umění a lidumil, mimo jiné se znal osobně s Richardem Blackstonem, kterému Borgentown vděčí za tolik věcí… Je mu podobný svou touhou sponzorovat různé dobročinné akce a vůbec… není moţné, ţe by se vloupal k někomu do domu. Museli jste se splést. Říkali jste přece, ţe ten muţ měl masku, ne?“ „Měl, ale taky si myslím, ţe to byl on,“ řekla rezignovaně Barbara. „Málem mě zabil.“ „My to tedy nějak taktně prověříme,“ pokýval rozpačitě hlavou 96

policista Cross. „Pojedeme to sepsat na stanici. Myslím si ale podle svých zkušeností, ţe uţ vám relativně ţádné nebezpečí nehrozí. Toho lumpa jste vyplašili, a jestli to byl nějaký recidivista, dá si uţ pozor. Takoví parchanti mají před policií respekt,“ dodal bodře. „Cítíš se nějak obzvlášť bezpečně?“ zeptala se zaraţeně Barbary Diana. „To se uvidí, ale Michael měl pravdu, ţe policii jsme tentokrát zavolali zbytečně,“ ušklíbla se Barbara. „Pan dokonalej si mimoto zajistí určitě neprůstřelné alibi, takţe budeme vypadat před policajty jako banda hňupů.“ „Neřekli jsme ale ještě zdaleka poslední slovo,“ objal je Michael kolem ramen a všichni tři vyšli za Crossem ven k policejnímu vozu.

97

XXIII. Policejní náčelník Hurst, kdyţ dorazili s Grossem na stanici, seděl v otáčecím křesle a studoval velký sborník obrazů od Leonarda da Vinci. Jeho posedlost da Vincim v poslední době byla obdivuhodná. „Víte, ţe modelem slavné Verrocchiovy sochy Davida byl pravděpodobně sám boţský Leonardo?“ Nikdo na to nic neřekl. Jen Cross se zašklebil jako slimák nad hlávkou salátu z umělé hmoty a pak se pomalu dokolébal k psacímu stolu. „Mladý da Vinci poté nahlíţel do mistrových rukou i při vzniku sousoší Krista a Nevěřícího Tomáše…‘“ nechal se jako obvykle unést náčelník Hurst. „Aţ si vyslechnete, co vypověděli tady mladí,“ podíval se Cross nespokojeně po trojici kamarádů, „budete koukat zrovna tak jako ten… no, nevěřící Tomáš. Tak povídejte, mládeţi.“ Hurst odloţil rozsáhlý sborník a s neodhadnutelným výrazem ve tváři naslouchal Barbařinu vyprávění. „Tak ty tvrdíš, ţe vás přepadl Raweson,“ kroutil si zamyšleně palci u rukou. Barbara mrkla nejistě na Dianu a Michaela. „Ano,“ řekla rezolutně. „Museí to být on.“ Nebylo patrné, zda jim Hurst tu historku věří, či nikoli, protoţe na rozdíl od Crosse si svůj úsudek nechal sám pro sebe. „Podíváme se na to. Nezdá se ti, ţe se v poslední době nějak vaše rodina přitahuje zločince?“ poškádlil ještě Barbaru a pak řekl: „Tak dobře, můţete jít a dávejte uţ na sebe pozor.“ Cestou z policejní stanice se díval Michael pokradmu na Barbaru. 98

Byla pobledlá a jemu jí přišlo skoro líto. „Bylo toho uţ na tebe hodně, viď,“ řekl měkce. Všiml si, jak jí tmavé vlasy poletují ve větru kolem obličeje a zdála se mu přes únavu vepsanou ve tváři neskutečně krásná. „Víš, Michaeli, potřebuju být myslím chvíli sama. Jestli hodíš Dianu domů, půjčím si na chvíli jejího brouka a projedu se jen tak sama po krajině. Chápeš mě?“ „Jo, kaţdý někdy potřebuje trochu rozjímání. Srovnat si všechno v hlavě a tak. Já ti večer zavolám.“ Odcházel a jeho vysoká postava vypadala pojednou tak osamělá, ţe by ji Barbara nejraději objala. Nasedla do auta a projíţděla se asi hodinu jen tak sama po opuštěném Sleeplandu mezi mírně zvlněnými kopci a malebnými údolími a bylo jí najednou ze všeho do pláče. Zastavila a konečně se tiše rozplakala. Pláč jí přinesl určitou úlevu z deprese, která na ni náhle dopadla. Bylo v něm skutečně cosi osvobozujícího, téměř si ani nepovšimla mírné červánkově rudé záře, která se rozţehla nad její hlavou. „Co je ti, šamane?“ zazněl jakoby odnikud vzdálený hlas démona Kulungy. „To jsi ty?“ zdvihla Barbara hlavu z volantu. „Myslela jsem, ţe uţ si odešel domů, do kraje démonů.“ „Moţná na to není ta pravá chvíle, ale přišel jsem se vlastně rozloučit,“ řekl démon skoro laskavě. „Opravdu, můj vysvoboditeli, smím uţ konečně odejít z vašeho světa.“ „Jednou jsi vyprávěl, ţe jako je domovem lidí po smrti věčné světlo, je domovem démonů tma. Nebude ti smutno v té věčné tmě, Kulungo?“ „Světlo můţe být ze tmy strašlivě krásné, vyvolená. I záře té nejposlednější z hvězd tmu překoná a zahřeje mou duši. Někdy stačí maličká jiskřička, ze které můţe světlo vzejít. A já si takovou jiskřičku odnáším díky tobě ve svém srdci.“ „Jsem ráda, ţe jsem ti mohla dát takový dar,“ zašeptala Barbara a otřela si rukou oči. „I já ti chci něco darovat, abys věděla, ţe údělem démonů nemusí být jen rozsévat zlo. Chci darovat tvým rukám onu zázračnou moc uzdravovat nemocné lidi. Já odejdu, ale ta schopnost, kterou sis uţ 99

jednou vyzkoušela, ti uţ zůstane po celý ţivot. Na památku. I za to, ţe jsi mi uvěřila a potěšila mé srdce.“ „Děkuju, ale nevím, jestli takovou schopnost budu potřebovat právě já…“ zarazila se Barbara. „Proč ne? Myslela jsi uţ někdy na to, ţe bys jednou třeba pomáhala lidem? Sbohem, šamane a děkuji ti.“ Záře kolem Barbařiny hlavy pomalu slábla, aţ uslyšela podivuhodný táhlý zvuk podobný trubce z volského rohu, provázený vířením bubnů. A zahlédla na chvíli ponuře tmavou krajinu plnou zářících plastických obrazců z hmoty, která vypadala jako skleněné krystaly. Také uviděla desítky, ba stovky bytostí podobných Kulungovi, jak odpočívají nad útesem vedoucím k rozţhavenému moři smrti. Zívaly, protahovaly se a jejich svítící oči byly upřeny k trůnu z koster obřích zvířat, na němţ jednou usedne ve své pravé podobě sám hadí král Gombala, aţ se k nim zase vrátí z „říše světel.“ Výjev pomalu pohasl a Barbara se znova ocitla sama na zastrčené silničce vedoucí k Sleeplandu. Náhle spatřila, jak nedaleko ní zaparkovala toyota s kouřovými skly. Vzpamatovala se a začala bleskurychle startovat. Starý brouček několikrát škytl a pak vyrazil po opuštěné silnici směrem k městu. Toyota se odlepila od krajnice a začala ji pronásledovat. Barbara byla naštěstí zručný řidič a vymáčkla z Dianina jezdítka v krátké chvíli maximum, přesto jí řidič toyoty neustále „dýchal na paty“ a byl vzdálen sotva několik desítek metrů za ní. Zdálo se, ţe si s ní zvláštním způsobem hraje a jen pozvolna ji doháněl. Barbara prudce dýchala a po čele jí začaly stékat ledové krůpěje potu. Bála se, ţe Dianino staré auto pro nějakou poruchu zastaví a ona se ocitne sama daleko za Borgentownem, vydaná na milost a nemilost krutému jezdci za ní. Tušila, kdo ji to sleduje jako sup krouţící kolem své kořisti. Mohl to být jedině šílený Raweson. Napadlo ji, ţe se ze své nenasytné touhy vlastnit dvě čarodějné africké sošky zřejmě docela pomátl a věděla, ţe její jedinou šancí na záchranu je ujíţdět jako o ţivot a vůbec se neohlíţet zpět. Toyota, která se leskla v zapadajícím slunci jako naolejovaná, náhle ladně, jako šelma zrychlila a začala pomalu zkracovat 100

vzdálenost mezi oběma vozy. Její čumák se bez jakékoliv námahy za chvíli objevil vedle pravých bočních dveří broučka. Řidič, skrytý za kouřovými skly náhle trhl volantem doleva. Ozvala se dutá kovová rána zároveň se zvuky plechů drhnoucích o sebe a ţlutý brouk poskočil po silnici jako dětská hračka. Barbara musela pouţít veškerých svých schopností, aby neskončila smykem v příkopu porostlém hustým křovím. Toyota o kousek dál hravě zastavila a dala pomačkanému autu zase malý náskok. Blíţili se kvapem k takzvané Vlčí skále, která čněla vyzývavě do okolí jako skutečný tesák vlka. Na jejím okraji se toyota opět rozjela a narazila do zadku volkswagenu. Kapota se promáčkla jako krabička sirek a Barbara ucítila bodavou bolest v krční páteři. Bylo to právě v okamţiku, kdy do ní toyota najela po třetí a odmrštila ji i s vozem do protisměru. Zpoza Vlčí skály vyrazil několikatunový náklaďák a zoufale zamanévroval, aby se Barbařině vozu vyhnul. Minul ji o vlásek, ale znejistělá Barbara ztratila zcela orientaci a rozjela se proti skále na plný plyn. Ozvalo se řinčení skla, jak to napasovala do nevelké skuliny mezi skalisky. Narazila do něčeho hlavou. Napadlo ji, ţe to odnesly nějaké zuby, protoţe v ústech ucítila nasládlou krev. Vše kolem se jí zmateně míhalo. Trvalo to pár chvil, moţná i několik minut. Nebyla schopná říci, co to slyší kolem za hlasy. Viděla mlhavě, jak k autu kráčí mohutná postava. Cítila se ospalá a unaveně zavřela oči. Raweson ji má, konečně ji dostihl. Uţ mu více neuteče, dolehlo jí pomalu do otřeseného mozku. S touto rezignovanou myšlenkou ztratila vědomí a propadla se bezmocně do tmy.

101

XXIV. Něčí paţe se pro ni natáhly do vozu. Barbara se pozvolna probírala k vědomí a vyděšeně se zachvěla. „Ne, já vám ty sošky dám, nezabíjejte mně, prosím!“ zaúpěla a vzápětí se rozkašlala. „Neboj se, musíš okamţitě ven z auta, neţ začne hořet. Cítím všude benzín,“ řekl ten muţ. Barbara zaostřila zrak a uviděla řidiče náklaďáku, který ji málem rozmašíroval na kaši. Projíţděl tudy zřejmě směrem k dálnici. Mozek jí znovu začínal horečně pracovat. Druhý muţ, zřejmě spolujezdec, zařval: „Nevybavuj se tam a pohni sebou Stevene, neţ to auto vybouchne!“ Všude skutečně byly cítit benzínové výpary a ze zdemolovaného motoru brouka se kouřilo. „Můţeš hejbat nohama?“ zeptal se řidič náklaďáku, kterému říkali Steven, a Barbara přikývla. „Tak polez ven! Rychle!“ křikl a podal jí ruku. Dveře byly beznadějně zablokované, a tak se Barbara začala soukat ven rozbitým předním sklem. Zdálo se, ţe to nijak váţněji neodnesla. Dokonce i zuby byly v pořádku, jen se bolestivě kousla do jazyku. Hlava jí třeštila, jako by se jí měla rozskočit. Všichni tři běţeli od kouřícího vraku směrem k náklaďáku. „Jseš celá?“ houkl na ni Steven a v tom zazněl směrem od havarovaného auta výbuch. Muţ ji strhl na zem. Vyšlehly plameny a začaly olizovat ţlutý lak. Barbara nevěřícně zírala směrem k autu, v němţ ještě před pár okamţiky seděla. „No, to nic, uţ je po všem,“ uklidňoval ji Stevenův spolujezdec a zdvihl ji z prachu silnice. „Jedeme do nemocnice. Zavolám tvému 102

manţelovi… nebo spíš rodičům,“ dodal, kdyţ si ji pořádně prohlédl. Všichni nasedli do náklaďáku a rozjeli se směrem k Borgentownu. „Vůbec nic mi není, nevolejte rodičům, nebo uţ nikdy nebudu moct sednout za volant,“ prosila je uţ klidnějším hlasem. „Jak myslíš, je to vcelku tvoje věc,“ podrbal se Steven na neholeném strništi. „Ale do nemocnice tě prostě odvezu,“ oznámil jí rezolutně a podal jí láhev s minerálkou, aby se napila. Zaparkovali před známou obdélníkovou stavbou nemocnice a oba muţi ji doprovodili dovnitř. „Drţ se,“ houkl Steven za Barbarou, kterou odváděla zdravotní sestra. Barbara se jí vytrhla a doběhla k nerozhodně stojícím řidičům. „Zapomněla jsem vám poděkovat,“ upřela na ně oči s rozšířenými panenkami. „Bez vás by uţ ze mě byl nejspíš jen škvarek.“ „To auto jsi roztřískala na kusy, ale ţivot je přednější. Buď ráda, ţe jsi z toho vyvázla takhle. Vjela jsi mi na silni ci rovnou před kola, ještě ţe mám rychlou reakci. Jinak by z tebe byla váţně sekaná.“ Barbara se nejistě pousmála. „Vidím, ţe je ti uţ líp,“ řekl druhý muţ a oba vycouvali k odchodu. Ještě jim pokynula na pozdrav a zašla za zdravotní sestrou do výtahu. Strávila dlouhou dobu různými vyšetřeními, neţ ji konečně propustili domů. Nevěděla, jak oznámí Dianě, ţe z jejího brouka zbyla jen hromada šrotu. Odevzdaně si povzdychla. Snad to Diana nějak kamarádsky přenese přes srdce. Pochopila ale, ţe se to rodiče stejně dozví. Vypadá to, ţe bude asi muset v nejbliţší době chodit pěšky. To všechno Raweson… Nenáviděla ho. Nezapochybovala ani na chvíli, ţe v té toyotě seděl on. Ale uţ věděla, ţe na policii by příliš nepochodila. Cross by nejspíš zase vytáhl nějakou Rawesonovu veřejně prospěšnou činnost a vypadala by jen jako potrhlá ţába, která si vymýšlí. Na to se musí jinak, řekl by určitě Michael. Ale jak? zeptala se Barbara sama sebe. Stopla si taxíka a ten ji odvezl před vilu Langových. Vešla dovnitř a raději hned všechno vyklopila otci. Henry Lang 103

chvíli nevěřil svým uším. Pak jí řekl, ţe škodu sice Evertovým samozřejmě uhradí, ale aby zapomněla v nejbliţší době na jeho chevrolet. Mámě ţe pro jistotu nebudou nic říkat, alespoň ne dnes večer. Dopadlo to přesně tak, jak Barbara předpokládala. Zavřela se raději ve svém pokoji a začala si třít znaveně spánky. Pak si všimla, ţe zpod její postele prosvítají dvě záhadná, sílící světla. Uslyšela syčivý zvuk prostoupený nesmiřitelnou zlobou. Nepodobal se hlasu Kulungy. Nepodobal se ničemu, co do této chvíle zaţila. Nevěděla, co má dělat. Přitiskla se zděšeně zády k protější stěně a pomalu se sesouvala do dřepu. Pak si vzpomněla, ţe ten hlas jiţ vlastně jedenkráte zaslechla. V prokletém pokoji 313 hotelu Atlantic. Vykřikla. „Nehodná ţeno šamana stihnutého kletbou, přichází ten Nej vyšší z desatera světů temnot – pán zloby vchází do říše světel,“ zazněl pokojem strašlivý hlas a okenní tabulky se otřásly. Barbara uviděla pod postelí vztyčenou sochu hadího krále, upírající na ni oslnivě zářící oči. „Gombala,“ vydechla. „Chci spočinout v domovské půdě, v hrobě afrického náčelníka, do tří dnů, jinak postihnu vaše město chorobou horší neţ sama smrt,“ řekl Gombala ledově a jeho oči pohasly. „Jak mám najít toho černocha?“ posteskla si Barbara nahlas. Vydala se ho bezradně hledat do setmělých ulic Borgentownu. Bloudila bezcílně městem. Potkala pár stařečků, co se drţeli za ruce, a ti jí němě přikývli na pozdrav. Sotva přešli, slyšela, jak za ní tiše zastavilo tiše auto. Zaparkovalo u chodníku. Z vozu se vymrštila postava muţe v oné halloweenské masce a pevné ruce Barbaru obemkly, zadrţujíc tím její volání o pomoc. Kopala kolem sebe nohama a snaţila se kousnout muţe do ruky, ale ten ji během pár sekund zatáhl k otevřenému kufru auta a zamkl ji tam. Slyšela, jak maskovaný muţ startuje a pak se rozjeli neznámo kam. V Barbaře byla čím dál menší dušička. Tentokrát uţ neuteče svému osudu. Zdálo se, ţe se její ţivot proměňuje v hrůznou noční 104

můru. Byla v kufru auta přikrčená a zmatená, ale ani nehlesla, protoţe si velice dobře uvědomovala, ţe by ji nikdo stejně neuslyšel. Co dělá asi Michael, napadlo ji smutně. Uvědomila si, ţe by ho moc ráda ještě někdy viděla a řekla mu… stejně se to zdálo marné. Jak dlouho to potrvá, neţ se tady udusím, následovala v jejím mozku další myšlenka. Prostoru bylo tak akorát, aby trochu pozdvihla hlavu. Cítila ještě stále tupou bolest v týle po havárii v Dianině volkswagenu. Vzpomněla si náhle na Michaelovu báseň. Ano, patřila určitě jí, o tom nebylo pochyb. Začala si ji kdoví proč polohlasně v té naprosté tmě odříkávat. Zdálo se, ţe vůz zastavil a ozvaly se kroky mířící ke kufru auta. Omámeně zírala ven na hloupou masku na muţově obličeji. Muţ se k ní sklonil a ona ji z posledních chabých sil, co jí zbývaly, strhla dolů. Uviděla brunátnou Rawesonovu tvář. Natáhl se k ní a omotal jí zatuchlou šálou celou hlavu. Cítila, jak jí také svazuje zesláblé ruce. Podvolila se tomu násilí. Byla skutečně na konci sil. Napadlo ji, jestli není podobně zvířatům, která vedou na poráţku. Betty je uţ měsíc vegetariánka a dělá asi dobře. V mysli se jí míhaly samé naprosto zbytečné myšlenky. Začala blouznit a zdálo se jí o velkém svatebním obřadu s Michaelem Veenem. Všude bylo plno světla a za svědka jim byli démon Kulunga a úplně maličká socha Svobody. Náhle světlo začalo nějak poblikávat a působilo to značně rušivě. Barbara zamrkala řasami a uviděla kolem sebe nevelkou sklepní místnost s jediným malým okénkem s mříţí a ţárovkou u stropu. Ta v nepravidelných intervalech blikala a tím ji probrala z horečného snu. Šála, kterou měla zavázaná ústa i oči byla naštěstí z dost pruţného materiálu, takţe se jí svezla aţ k nosu, jak sebou mlela a ona se začala rozhlíţet kolem sebe. Pochopila, ţe sama se odsud nikdy nedostane. Pak se znovu rozlehly kroky a dveře sklepa se otevřely. Na prahu se objevil Raweson s bičem v ruce. Tvářil se úplně nepříčetně a slintal. Barbara se zachvěla a s hrůzou se dívala, jak starý, ale neuvěřitelně silný muţ s šílenstvím vepsaným ve tváři míří k ní.

105

XXV. Nachýlená

Rawesonova postava se stále přibliţovala. Uţ cítila starcův páchnoucí dech, jak se nad ni naklonil. Bělma jeho očí byla zaţloutlá a viděla v nich drobné rudé ţilky. Jeho tvář byla naběhlá rozčilením, kdyţ si omotal koţený bič kolem ruky a výstraţně jím dvakrát práskl. Ten svištivý zvuk se rozlehl všude po stěnách kolem. Barbara se otřásla. Nemohla promluvit, protoţe měla ještě stále ústa omotaná sterou šálou. Raweson došel aţ k ní a prudkým pohybem šálu strhl. „Pusťte mně odsud, prosím,“ řekla Barbara téměř plačtivě a snaţila se násilníka alespoň obměkčit svýma velkýma modrýma očima. Na toho to ale vůbec nezapůsobilo. Zuřivě zařval: „Přinášíš mi potíţe od samého začátku! Nebýt tebe, měl bych uţ svou africkou sbírku kompletní! Schází mi uţ jen ty dvě zázračné sochy. Musím je mít! Potřebuji ty sochy, chci je, chci je hned!“ provázel kaţdé ze slov zasvištěním biče. Barbara při kaţdém novém prásknutí vyděšeně zamrkala. „Proč ses do toho pletla, ty malej zmetku?“ naklonil se Raweson ve tváři celý rudý k Barbaře a jak mluvil, prskal jí do obličeje. „Nechte mně být, smrdíte jak tři dny starý mlíko!“ vyštěkla na něho Barbara. Uţ jí bylo všechno jedno. Raven se zarazil a přemýšlel chvíli o té uráţce. Pak se nadechl a z jeho rtů se staly jen dvě tenké staţené čárky. „Uvidíme, kdo se bude smát naposled,“ řekl a rozmáchl se pravicí s bičem. Barbaře olízl koţený pruh lýtka u nohou, aţ vykřikla. Raven ji znovu švihl a rozesmál se přitom krutým krákoravým smíchem. „Ještě máš chuť mně uráţet?“ zeptal se najednou klidně. 106

Barbara vylekaně mlčela. „Kde jsou ty sošky, parchante!“ švihl ji Raven potřetí do stejného místa a Barbaře stouply do očí slzy. „Dám vám je, mám je doma,“ vykřikla bolestně a vzápětí zaraţeně zmlkla. „Říkala jsi přece, ţe jedna uhořela v hotelu Atlantic společně s Wotersem a druhou ţe mají Veenovi v sejfu! Neustále mi lţeš! Měl bych tě zabít,“ řekl stařec nenávistně. Barbara zoufale pozorovala kaţdý jeho pohyb. Zbraň u sebe neměl, alespoň si jí do této chvíle nevšimla. „Kde máš doopravdy ty sochy? Jsou pro mě moc vzácné, cennější neţ pár lidských ţivotů, včetně toho tvého,“ svěřil se jí sarkasticky. „Kdyţ vám to řeknu, necháte mně naţivu?“ zeptala se Barbara. Raweson se zamyslel. „Nechám.“ „Skutečně?“ „Ano, máš mé čestné slovo,“ ušklíbl se odpudivě. Na čestné slovo zločince by se sice Barbara za jiných okolností nespoléhala, ale teď se ho chytala jako spásného stébla. „Ty dvě sochy jsou u nás doma pod mou postelí,“ prozradila a zalitovala, ţe se jich uţ dávno nezbavila, jak plánovala. „Přinesu vám je, jestli chcete.“ „Ne, dojdu si pro ně sám,“ řekl Raweson. „Uţ nenechám ţádného troubu, aby něco zpackal.“ Rozesmál se a odcházel. „Teď uţ mně pustíte?“ zeptala se Barbara s nadějí v hlase. „Slíbil jsem ti, ţe tě nechám naţivu, ne ţe odtud odejdeš ţivá. Pro mě za mě si tu zůstaň, jak dlouho chceš! Třeba do té doby, neţ umřeš ţízní a hladem,“ vysmál se jí do očí. „Křič si tu podle libosti, nikdo kromě mě sem nepřijde. Sbohem!“ řekl s krutostí v hlase a zabouchl dveře. Barbary se na okamţik zmocnila panika. Kolem se prostírala neproniknutelná tma. Ruce měla stále ještě svázané a hned, jakmile se trochu vzpamatovala, začala hledat nějaký ostrý předmět, kterým by pouta přetnula. Nakonec začala provaz dřít o roh jedné ze stěn. Trvalo to několik desítek minut, neţ pouta povolila a ona si mohla rozhýbat ztuhlá zápěstí. Došla pod okénko a nadechla se čerstvého vzduchu. Cestou 107

vrazila do nějakých beden a začala je stavět na sebe, aby se dostala blíţe k oknu. Uviděla hvězdnaté nebe a měsíc, který byl uţ opět téměř v úplňku. Věděla, ţe jediné malé zamříţované okénko vede pravděpodobně do rozlehlé zahrady, protoţe zahlédla v dálce siluety stromů a zaslechla sotva slyšitelný zvuk projíţdějícího auta. Začala volat o pomoc. Po několika minutách marné snahy poznala, ţe je to zbytečné. Slezla z beden a stulila se v koutku chladné sklepní místnosti. Byla jí zima. Noční hodiny se nekonečně vlekly. Přemýšlela o rodičích, jestli uţ ohlásili její zmizení na policii a jestli ji vůbec někdo hledá. Volala ze zoufalství démona Kulungu, ale ten byl jiţ pravděpodobně velmi daleko a neslyšel ji. Vzpomněla si na ultimátum hadího krále Gombaly, ţe jeho socha musí do tří dnů spočinout v hrobce náčelníka africké vesnice. Jinak ţe lidé v Borgentownu vymřou na nevyléčitelnou chorobu stejně jako ona domorodá vesnice, o které jí vyprávěl černý muţ. Zvláštní, ţe se více bála o lidi, kteří teď poklidně spali pod střechami svých domů, neţ sama o sebe. Musí je zachránit. Ta myšlenka jí dodávala sílu. Dívala se, jak začíná pomalu svítat. Nikdy by nevěřila, ţe úsvit můţe být tak dlouhý. V domě a vůbec všude kolem bylo naprosté ticho. Čas ve sklepení se nekonečně vlekl. Nikdy tak ráda ale neviděla chladné listopadové slunce, kdyţ se vyhouplo na oblohu. Jak dlouho vydrţí člověk bez vody? napadla ji zásadní otázka. Zbývá jí kaţdopádně ještě několik dní ţivota. Lidem ve městě ale uţ ne. Musí se odtud nějak dostat. Vylezla znovu na bedny a zacloumala prochladlýma rukama mříţkou v okně. Zdálo se, ţe se trochu viklá, ale vytrhnout ji sílu neměla. Přibliţně v poledne zaslechla, jak kolem projíţdí policejní auto se zapnutou houkačkou. I kdyby se přišli Rawesona zeptat, jestli ji neviděl, asi by ji přesto pravděpodobně jen těţko hledali u toho „lidumila“ ve sklepě. Byla ztracená. K večeru si začala jen tak z nudy opakovat poslední látku ze školy a pak se tiše rozbrečela. Roztřásly ji vzlyky a otírala si slzy zašpiněnýma rukama. Navíc ji začali obtěţovat pavouci, kteří lezli 108

všude po stěnách, a jednoho velkého si s hnusem shodila z vlasů. Pomalu se začala přibliţovat další noc. V kapse lehké bundy nahmatala něco tvrdého. Byl to diktafon, který si půjčila od paní Evertové. Mohla by namluvit nějaký nekrolog, který by tu pak jednoho dne nalezli společně s její kostrou. Otřásla se. Pozdě večer, kdyţ uţ rezignovaně seděla na holé zemi, zaslechla, jak kolem domu něco šustí. Zavolala zkusmo o pomoc zesláblým hlasem. Uviděla, jak si nějaká vysoká postava u okénka klekla a zaslechla znovu lidský hlas. „Miláčku, jseš to ty?“ poznala tichý Michaelův hluboký hlas. Bylo jí znovu do pláče. Horečně začala šplhat po bednách směrem k okénku. „Michaeli, já jsem tady zavřená!“ ozvala se mu sklíčeně. Bezmocně zacloumala mříţkou v okně a Michael se dotkl něţně jejích prokřehlých prstů. „Ukaţ,“ řekl a oči mu v tom šeru ţlutě zaplály. Opřel se celou svou silou do mříţí a ty po malé chvíli povolily. Vydrolil se beton a jeho jemný prach se snesl na netrpělivou Barbaru. „Můţeme jít, malá,“ řekl Michael a podal jí ruku. Barbara se protáhla okénkem ven do zahrady a zamířili společně pryč. V té chvíli zahlédli z prosklené verandy Rawesonovu skoro udivenou tvář. Stařec vztekle zvedl zaťatou pěst a potom se zuřivě rozeběhl směrem k nim. Nebyli si jistí, jestli je ozbrojen a proto se dali před ním na ústup. Raven je začal pronásledovat se zběsilostí raněného buldoka.

109

XXVI. Běţeli ztemnělou zahradou a slyšeli dusot kroků za sebou. Barbara běţela ze všech sil a zbičovaná lýtka ji přitom nesnesitelně pálila. „Vydrţ, ještě pár metrů,“ povzbuzoval ji Michael. Zahlédla siluetu zaparkovaného jaguára, ale nohy ji uţ nechtěly nést dále a ona upadla do zvlhlé trávy. Cítila, jak ji v tu chvíli objaly Michaelovy paţe a zvedly ji do jeho náruče. „Za chvíli to uţ bude dobrý,“ utěšoval ji a nesl její drobnou postavu směrem k stojícímu vozu. Barbara schovala tvář do jeho prošívané bundy. Michael odemkl a jemně ji poloţil na přední sedadlo. Sám naskočil do auta v posledním okamţiku a zabouchl za sebou dveře. Na skle se objevily Rawesonovy ruce a zabušily do střechy vozu. Michael nastartoval a vyrazil ven z rozlehlé zahrady. Raweson se ve svém voze vyřítil okamţitě za nimi. Přilepil se na ně a neustále se přibliţoval. „Dej pozor, ať tě nevytlačí ze silnice. Mně se to uţ stalo,“ varovala Barbara Michaela. Ten se jen nevyzpytatelně zatvářil a řekl: „Teď se drţ, trochu na to šlápnem!“ Jaguár zaúpěl a oni se během chvilky závratnou rychlostí řítili silnicí, Podařilo se jim Rawesonův vůz na chvíli setřást. Projeli bleskově East Parkem a zabočili po cestě vedoucí k vile Veenových. Gumy auta zakvílely, jak prudce zabrzdili. Michael se naklonil k Barbaře. „Můţeš jít?“ zeptal se jí. Raději ji ale vzal opět do náruče a nesl ji cestou vysypanou bílým pískem směrem k vile. Barbara se mu po 110

chvilce vymanila. „Zkusím jít po svých,“ řekla tvrdohlavě. Stálo ji to sice dost sebezapření, přesto rozhýbala bolavé lýtkové svaly a konečně zmizeli v bezpečí vily. Michael zamkl a obrátil se k Barbaře. „Nikdo tady dnes není kromě mé skoro hluché babičky a její soukromé ošetřovatelky. Ta ale touhle dobou tvrdě spí. Bere prášky na spaní, aby jí nerušilo babiččino pochrupování. S babičkou musí totiţ neustále někdo být, kdyby se objevily komplikace…“ „Takţe jsme si moc nepomohli, jsme tu prakticky sami,“ řekla Barbara zděšeně. „Jdu radši rychle zavolat policii.“ Došla k telefonnímu přístroji a vymačkala číslo policejní stanice. Viděla, ţe Michael kráčí po schodech někam nahoru, směrem ke svému pokoji ve věţi. Ohlásila se jí policejní sluţba a ona nesouvisle sdělovala, aby okamţitě přijeli do East Parku. Ţe je to otázka ţivota a smrti. Byla opravdu rozrušená a málem zapomněla do telefonu uvést adresu, protoţe slyšela, jak k domovním dveřím doběhl Raweson a začal se dobývat dovnitř. Měla nervy napjaté k prasknutí. Něco se mihlo kolem ní a ona zděšeně vykřikla. Byl to Michaelův dobrman Conan, který ji začal radostně vítat. V tom se ozval výstřel a zámek domovních dveří se rozlétl na kusy. Conan strašlivě zavrčel a vrhl se kupředu. Ve dveřích stanul brunátný Raweson a pes, který ho poznal, ho začal radostně vítat. Stařec k němu obrátil ústí pistole a vystřelil. Dobrman zavyl a začal se zmítat na podlaze. Barbara se dala na zmatený útěk nahoru po schodech. Třeskly další tři výstřely, ale ani jeden z nich ji nezasáhl. Běţela neustále chodbou a zabouchla za sebou dveře jediného otevřeného pokoje. Zoufale přemýšlela, kam se poděl Michael. Pak si povšimla malé kamery umístěné nade dveřmi a vzpomněla si na Michaelův plán s usvědčením Rawesona. Přinejhorším bude alespoň nafilmováno, jak ji zabije, a policie ho usvědčí, i kdyţ to nebyla moc radostná vyhlídka. Raweson doběhl aţ ke dveřím a opřel se do nich vší silou. Barbara 111

se snaţila mu v tom zabránit, ale stařec ji hravě přetlačil a stanul náhle před ní. Okamţitě na ni namířil zbraň. Pak se nějakou intuicí obrátil a zahlédl namontovanou kameru. „Dobrý nápad,“ řekl cynicky a jednou ranou kameru sestřelil. Barbara si vzpomněla na diktafon v kapse své bundy a zapnula ho. „Máme tu kazetu s výpovědí Hanka, ta vás stejně usvědčí ze spáchaných zločinů,“ blafovala. „Nikdo mně nikdy neusvědčí, mám přátele na nejvyšších místech. To všechno ten hňup, kterého jsem si bohuţel najal – Woters. Pozabíjel zbytečně moc lidí a obrátil tak na sebe pozornost. Ani mi nedodal všechno slíbené zboţí z loupeţí, musel jsem si pro ty dvě nejcennější sošky dojít sám včera v noci k vám do baráku. Tvoje rodiče jsem musel přivázat k ústřednímu topení, protoţe mají moc slabý spánek. Celá vaše rodina mi přináší jenom problémy, teď mě mrzí, ţe jsem je rovnou neoddělal. Jako tebe,“ řekl a mířil přitom na Barbaru stále hlavní pistole. „Napřed mi koukej dát originál té kazety s výpovědí toho holohlavého zmetka a ţádný podraz, jinak okamţitě střílím.“ „Je nahoře v pokoji,“ vymýšlela si dál Barbara snaţící se oddálit osudný výstřel. Na Rawesonův pokyn se pomalu vydala nahoru po schodech do věţe a stařec ji následoval. Neustále měla hlaveň zbraně nedaleko týla. Vteřiny se nekonečně vlekly. Najednou se z pootevřených dveří Michaelova pokoje ozvalo podivné, strach vzbuzující zafunění a vzápětí zasyčení ne nepodobné hadímu. Bylo ale mnohem silnější a neustále přibývalo na intenzitě. „Co je to zase za podraz!“ rozčílil se Raven a namířil hlaveň pistole směrem ke dveřím. V té chvíli oba dva zůstali doslova přimraţeni ke schodišti a zírali na výjev, který předčil všechno, co doposud mohli zaţít. Ozvalo se zařvání tak nenávistné a silné, aţ se podlaha vily zachvěla. V pootevřených dveřích se objevila obrovská černá hadí hlava s krví podlitýma očima a tlamou schopnou pozřít ovci. Neslyšně a zvolna se ohromné hadí vysoukalo na ztemnělou chodbu vily a oči obludy se strašlivě zaleskly ve světle, které sem 112

dopadalo z otevřeného pokoje. Had se vztyčil do ohromující výšky a otevřel masivní tlamu s dvěma zuby silnými jako tesáky tygra. „Gombala,“ zašeptala Barbara ohromeně. Raven začal couvat dolů po schodišti a pak vystřelil hadovi do tlamy. Obluda vydala zlostný zvuk a vymrštila se vpřed. Zakousla se do Rawesonovy levé paţe a domem se rozlehl bolestný, nelidský výkřik, odráţející se od stěn schodiště. Ze zločincovy paţe vytryskl gejzír rudé krve a postříkal bílou stěnu za jeho zády. Pistole mu vypadla a Barbara ji bleskurychle zdvihla ze země. Hadí král se obrátil směrem k ní a ona mu namířila mezi oči. V tom kratičkém okamţiku se Gombala podivně zachvěl a pak řekl povědomým hlasem: „Rychle uteč, malá!“ V Barbaře se téměř zastavilo srdce. „Michaeli,“ vydechla a pistole jí vypadla z rukou. Raweson trpící nesnesitelnou bolestí náhle strhl ze stěny chodby jeden z ozdobných mečů, které visely podél schodiště. Hrozivý Gombala se k němu prudce obrátil. Raweson se vší silou, která v něm ještě zbývala, rozmáchl obrovskou šavlí. Zbraň se zaleskla ve vzduchu a usekla hadovi hlavu. Zkrvavený stařec klesl vyčerpaně na podlahu a nepravidelně dýchal. Hlava hadího krále se děsivě kutálela dolů po schodech a jeho vztyčené tělo bezduše kleslo na zem. Z krku obřího plaza se vyvalil proud krve smíšené se slizem a jeho ocas sebou začal v křeči mrskat. Barbara zděšeně poodstoupila. Náhle ucítila, jak jí Rawesonovy pomalu tuhnoucí prsty obemkly kotník. Vykřikla a pokusila se utéci. Stařec na ni poulil skelné oči a z hluboké rány na ni stříkala jeho krev. Zločinec se napůl vztyčil a sebral z podlahy zkrvavený samurajský meč. V tu chvíli ho zasáhl plnou silou švihající ocas hada Gombaly a mrštil jím o protější stěnu. Trn na ocase strašlivého hadího krále mu rozpáral obličej aţ na kost a roztrhl mu ústa. Objevily se Ravenovy obnaţené krvavé čelisti podobné čelistem mumie a Barbara začala hrůzou křičet. Poté bezmocně klesla na kolena nedaleko zhyzděného 113

umírajícího starce.

114

XXVII. Barbara byla polomrtvá hrůzou. Vteřiny děsivého divadla míjely, jako by ji od dění kolem dělila skleněná stěna. Viděla tvář zkroucenou děsivou grimasou kousek od svého obličeje a nebyla schopna od ní odvrátit zrak. Myslela přitom jen a jen na Michaela, na to, jak sjel dolů po schodišti zakletý v těle hadího krále Gombaly a vybavila si i neuvěřitelný příběh, který jí vyprávěl pravnuk afrického náčelníka. Vzápětí si povšimla, ţe bok mrtvého hada se v pravidelných intervalech vzdouvá jako by v jeho těle něco – nebo spíše někdo – dýchal. Doplazila se k obřímu tělu mrtvé stvůry a uviděla v otvoru po šavli lidskou ruku. Zavzlykala. Stiskla ještě teplou ruku a vší silou se snaţila vyprostit to bezvládné lidské tělo ven. Zapřela se nohama o bok hada a napjala svaly téměř k prasknutí, neţ se jí podařilo vytáhnout z něj ven Michaela nejevícího uţ známky ţivota. Otírala mu obličej a pak vzala bezmocně jeho hlavu do dlaní. „Michaeli, otevři oči, prosím,“ naříkala a hladila ho po slepených vlasech. Vše se zdálo marné. Michael leţel bezvládně v jejím klíně a ani se nepohnul. Vybavila si zázračnou uzdravující moc svých rukou, kterou jí přislíbil darem démon Kulunga, a soustředila veškerou svou sílu do konečků prstů, jimiţ začala pozvolna masírovat Michaelovo ztichlé srdce. Po několika dlouhých okamţicích zdrcující nejistoty se zdálo, ţe 115

se Michaelovo srdce znovu ozvalo. Barbara vlila celou sílu své lásky do jediného oţivujícího impulsu, který projel tělem spočívajícím odevzdaně v jejím klíně jako znovuvytrysklý pramen nové ţivotní síly. V témţe okamţiku se mrtvé tělo hadího krále rozplynulo. Michael se zachvěl, otevřel oči a pousmál se na šťastnou Barbaru. „Díky, lásko,“ řekl přerývaně a pomalu se zdvihl ze země. Barbara nevěděla, jestli se má smát nebo plakat, a proto udělala obojí současně. Michael ji vděčně objal. „Sejmula jsi ze mě prokletí v pravý čas, dnes byl poslední den za úplňku, kdy jsem mohl být ještě vysvobozen z věčné podoby hadího krále Gombaly. Nemohl jsem o tom ale nikomu říct ani slovo, protoţe jinak bych v té podobě zůstal aţ do konce svého ţivota. Nevím, jak ti mám poděkovat,“ díval se Michael váţně do Barbařiných očí naplněných citem. „Neříkej nic, jen mně polib,“ řekla Barbara tichounce a šťastně se schoulila v Michaelově náruči. Všude kolem nich se začali míhat policisté. Za chvíli při jela sanita a muţi v bílém odnesli znetvořené, ještě ţivé Rawesonovo tělo pryč z domu. K do sebe zahleděné dvojici přistoupil policejní náčelník Hurst. „Měli jste z pekla štěstí,“ řekl jim bodře a poplácal Michaela po ramenou. „Vyjeli jsme dnes večer napřed k vám domů,“ obrátil se poté na Barbaru. „Podívali jsme se totiţ po vaší výpovědi trochu na zoubek Rawesonovým podnikatelským iniciativám a dostali jsme hlášku, ţe policie nalezla v jeho washingtonském bytě kradené umělecké předměty z loupeţí provedených v několika státech. Měl bych vám vlastně poděkovat za tip na vůdce jednoho z nejnebezpečnějších zločineckých gangů zabývajících se loupeţemi na objednávku.“ Michael se s jakousi pýchou podíval na Barbaru. „To tady Barbie si nedala říct a pátrala neustále na vlastní pěst. Díky ní můţe konečně Raweson, jestli zůstane na ţivu, dostat co mu patří. Celu ve vězení, z které se moţná uţ do konce ţivota nedostane…“ Hurst pokýval hlavou. „Vypadá to přesně tak, jak říkáš.“ Barbara se netrpělivě zavrtěla a vymanila se z Michaelova náručí. „Co mí rodiče?“ zeptala se napjatě. „Slyšela jsem, ţe je Raweson 116

přivázal včera v noci k ústřednímu topení…“ „Jsou v nemocnici. Neboj se, Barbaro, nic váţného se jim nestalo. Tvého otce udeřil Raweson do hlavy, ale způsobil mu tím jen povrchové zranění. Teď uţ jsou oba v pořádku, nemusíš mít víc strach.“ „Máte ty dvě dřevěné sošky?“ zajímala se Barbara. „Jedna z nich patřila Michaelovi a druhá mně. Musíme je někomu odevzdat, závisí na tom osud Borgentownu.“ „Jsou to v současné době předměty doličné, ale kdyţ na tom závisí osud našeho města, řeknu chlapcům, ať vám je vydají,“ zasmál se Hurst. „I tak máme na Rawesona spoustu důkazů k obţalobě.“ „Já vám ještě jeden přidám, moţná ten nejdůleţitější. Jeho vlastní výpověď zachycenou na diktafonu,“ vyndala Barbara z kapsy malý černý přístroj. „Co by si policie bez tebe počala,“ ţertoval Hurst a poodešel stranou, aby si výpověď v klidu přehrál. Barbara zatahala Michaela za rukáv. „Musíme jet pro ty sošky, ráda bych sice viděla rodiče, ale tohle je strašlivě důleţité. Zbývá uţ jen poslední den do zkázy Borgentownu, jak to slíbil hadí král Gombala.“ „Kdyţ neodevzdáš ty sošky, stane se co?“ zajímal se Michael. „Celé město onemocní a zemře na nějakou nevyléčitelnou nemoc, stejně jako africká vesnice, o které mi vyprávěl ten černoch. Ber to váţně, prosím,“ zdvihla k němu Barbara zoufalý pohled. „Nevím, jak mám toho pravnuka domorodého náčelníka najít.“ „Cítím nějaké vibrace,“ řekl Michael a oči mu ještě více ztmavly. „Myslím, ţe mně v právě v tuto chvíli slyší. Jestli jsme opravdu duchovně spojeni, najde si nás uţ sám. Pojď,“ řekl zamyšleně a vyšli společně ven k stojícímu jaguáru. Na policejní stanici si vyzvedli obě sošky. Sotva vyšli z budovy, rozprostřela se kolem nich mléčně bílá mlha. Oba jen stáli a čekali. Po několika napjatých minutách z ní vystoupila vysoká postava. Michael k ní vykročil. „Mám pocit, jako bych vás uţ viděl,“ řekl Michael směrem k černochovi. „Je to moţné, kaţdý z nás proţil mnoho ţivotů a mohli jsme se 117

potkat třeba právě v Africe,“ řekl černoch hlubokým hlasem. „Někdy si vzpomínám na nějaké útrţky z toho ţivota,“ přiznal se Michael. „Moţná ţe jsi právě ty byl tím šamanem, který neuhlídal posvátné sochy a byl za to stihnut kletbou hadího krále,“ řekla Barbara a černoch se jen neurčitě usmál. „Víš o tom své,“ prohodil a natáhl ruce pro dvě figurky, kterým bylo předurčeno spočinout brzy opět v hrobě afrického náčelníka. Barbara se naposledy zadívala na moai Kulungu a vybavila si všechno, co s ním proţila. Pak obě sochy zmizely pod dlouhým černochovým pláštěm. „Vydám se na cestu domů pokud moţno ještě dnes v noci,“ řekl. „Co ale teď hrozí za nebezpečí, kdyţ je hadí král Gombala mrtvý?“ podivil se Michael. „Gombala není mrtvý, to je jen zdání. Má tisíce podob, a kdyţ jedna z nich zemře, zrodí se dalších. Není moţno zabít nejvyššího z démonů, je nesmrtelný ve své věčné podstatě jako sám ţivot.“ „Je čas se rozloučit?“ zeptala se Barbara. „Ano, ten čas nadešel,“ řekl černoch a dotkl se lehce Barbařina čela. „Sbohem,“ řekl. Kdyţ se Barbara rozhlédla, zjistila, ţe zůstali s Michaelem na chodníku sami. Mlha se začala pozvolna rozplývat a s ní i temné síly, které se chystaly pohltit Borgentown.

118

Andrew Hall

AFRICKÝ DÉMON Z anglického originálu African Demon, vydaného nakladatelstvím Koala Book Inc., New York 1999, přeloţila Romana Havránková Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet jako svou 68. publikaci, Praha 1999 Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum Vytiskl Signet Ţatčany s. r. o. 1. vydání Cena 45 Kč ISBN 80-86021-56-4

119

120