Andrew Hall. Stopy hrůzy 79 Dárek od vraha

Andrew Hall Stopy hrůzy 79 Dárek od vraha

DÁREK OD VRAHA Andrew Hall

NAKLADATELSTVÍ

SIGNET

2

Copyright ©1996 by Andrew Hall Translation © 1997 Zdeněk Rosenbaum ISBN 80-86021-39-41 3

I. „Brr,“

otřásla se May, kdyţ zvedla oči ke kamennému portálu, zdobícímu vchod do Borgentown High School. Na tohle si teda v ţivotě nezvyknu, pomyslela si a pohodila hlavou s nakrátko ostříhanými rezatými vlasy. Stávalo se jí to téměř kaţdé ráno uţ tři roky. A pokud věděla, byla jediná, kdo měl podobné problémy. Její kámošky si o školní budově taky nemyslely nic lichotivého, ale hrůzu jim rozhodně nenaháněla. May ano. Ráda by věděla proč. Borgentownská střední byla ošklivá. O tom nemohlo být sporu. Co také mohlo vzniknout z gotického hradu, který si výstřední milionář Blackstone nechal převézt z Anglie rozebraný na jednotlivé kameny, a pak je zase sestavil do původní podoby na okraji tehdy ještě ospalého městečka Borgentown? Několik rozsáhlých přestaveb a úprav poté, co Blackstone odkázal své víkendové sídlo městu, sice nakonec vedlo k tomu, ţe se dalo pouţít pro vzdělávací účely, ale zároveň vytvořilo úplný architektonický paskvil. Bylo to něco tak zrůdného, ţe to mělo šanci vejít do dějin. Snad proto s tím uţ nikdo nechtěl nic dělat. May si nemohla pomoci. Její oči zase přitáhly ty dvě šklebící se lebky po stranách portálu a po zádech jí přeběhl mráz. Hůůů, bylo to fakticky děsné. Kdo ví, co inspirovalo starodávného kameníka, kdyţ tesal hlavy těch příšer. Měly to být nějaké stvůry z pekla nebo snad sám ďábel v jedné ze svých nesčetných podob? Anebo to byla jen stvoření z nějakého tíţivého snu? Poulily na May nehybné oči, cenily zuby a dlouhé jazyky jim visely z kamenných tlam. „Hej, May!“ ozvalo se jí za zády. „Zase si prohlíţíš naše hlídací 4

pejsky?“ Otočila se. Od parkoviště k ní běţela její nejlepší kámoška Jean Hurstová, napraná do svých oblíbených růţových dţin a zelené mikiny. Takovou kombinaci si dovolila jen ona a jen jí taky slušela – kdyţ se k tomu ovšem ještě připočetly dlouhé kaštanové vlasy a nazelenalé oči, ve kterých to neustále jiskřilo. Jean byla samá legrace a z ničeho si nic nedělala. May jí to v duchu záviděla a přála si být jako ona. Samozřejmě i tak hezká. „Ahoj,“ řekla a usmála se. „Náhodou tu čekám na tebe, aţ se přiřítíš. Uţ jsem se chtěla vsadit, ţe to dneska nestihneš.“ „Kdyţ pro mě je postel jako… no třeba jako něčí hřejivá náruč,“ zašklebila se Jean. „Myslíš Bradova, co?“ popíchla ji May, která byla ráda, ţe se řeč stočila jinam. Brad a Jean uţ spolu chodili skoro půl roku. Jak Jean říkala, byl to její dosavadní rekord. Ale May se jí moc nedivila – Brad byl fakticky pěknej kluk, vysoký ramenáč s kudrnatými vlasy, pivot a skutečná hvězda školního basketbalového týmu Jestřábů. „Moţná,“ řekla záhadně Jean, „ale třeba by se našla i jiná.“ „Nešil!“ krotila ji May, i kdyţ věděla, ţe to Jean říká jen tak. Vešly společně do budovy a vyběhly po širokém schodišti do prvního poschodí. May se stále ještě nedokázala zbavit tísnivého pocitu, který ji pokaţdé přepadal při pohledu na školu. Někdy to trvalo celý den. „Mimochodem,“ mlela Jean a cpala si přitom věci do skříňky, „kdyţ tak mluvíme o Bradovi, jdu se odpoledne mrknout na trénink. Co kdybys šla se mnou? Curtis se tuhle zmínil, ţe by tě tam rád viděl.“ Curtis Calahan, Bradův spoluhráč a kamarád, uţ o ni několikrát projevil zájem, ale May si nebyla jistá, jestli to všechno nedělá z Jeanina popudu. Ta byla totiţ úplně na větvi z toho, ţe May pořád ještě nemá ţádnou váţnou známost a pokládala to za úplně nenormální, s čím se musí okamţitě něco udělat. Kdyţ se to tak vezme, Curtis nebyl nejhorší. Jen kdyby se nesnaţil být za kaţdou cenu vtipný a něco si udělal s těmi mastnými vlasy. 5

Kdyby s ním šla na rande, určitě by ji celý večer otravoval svými připitomělými hádankami. May zamkla skříňku a zavrtěla hlavou. „Dík, Jean. Ale víš, ţe mě basket nebaví. Zpocený kluci, co se furt předváděj a ten praštěnej Jenkins, kterej si myslí, ţe s nima jednou porazí Chicago Bulls, nebo co.“ „Jak myslíš,“ pokrčila rameny Jean, které se moţná Mayino nelichotivé hodnocení dotklo kvůli Bradovi. „Jestli čekáš na prince, nech se tu zamknout přes noc. Třeba je fakt něco na těch řečech, ţe tu pořád ještě straší.“ Přerušilo je drnčivé zvonění. „Padáme!“ zavřeštěla Jean, nadskočila, bouchla May do zad a rozběhla se ke dveřím do třídy. Stejně je to bezva mít takovou kámošku, napadlo May a vydala se za ní. Ale při vyučování musela pořád myslet na Jeanina poslední slova. Ne ţe by opravdu dala na nějaké pohádky o strašidlech. Ale o borgentownské škole fakticky kolovala spousta podivných historek, z nichţ některé byly doopravdy drsné. Třeba jak před lety někdo shodil ze schodů do observatoře Connii Perkinsovou, aţ si zlámala vaz – prý někteří zahlédli mlhavou postavu v černém, jak do ní vysloveně strká. Oficiálně to bylo povaţováno za nehodu, ale řeči nikdy neutichly. A jednoho profesora prý našli oběšeného v kabinetu, který byl zamčený zvenčí. A kdyţ vyměňovali parkety v aule, která vlastně jediná zůstala z hradu, kde slouţila jako hodovní síň, zachovaná v původní podobě, objevili pod nimi dvě kostry! Aspoň se to povídalo. May ovšem měla divný pocit, ještě neţ se tohle všechno dozvěděla. Měla ho od první chvíle, kdy se přistěhovali ze Saratogy a ona uviděla nevzhlednou budovu školy, kam měla chodit. Jako by na ni z kamenných kvádrů portálu dýchl chlad a po krku se jí natáhla kostnatá ruka. Hranatá šedivá věţ, zakončená prosklenou kopulí školní observatoře, jí hrozila jako zmrzačený prst. A ty šklebící se příšery! Ještě ţe tu byla Jean. To máš z toho, ţe pořád čteš ty příšerný středověký krváky, řekla by jí. Z toho by strašilo na věţi i Průsečíkoví. A May by se 6

rozesmála při představě vyděšeného učitele matematiky Meanyho, kterému přezdívali Průsečík. Byl to naprosto největší suchar, jaký mohl existovat. Moţná, napadlo ji, bych se toho nepříjemného pocitu zbavila, kdybych se dozvěděla něco víc o tomhle hradu, přesazeném z Anglie do Ameriky, z kterého udělali školu. Jo, to je ono. Hned zítra začnu pátrat. Ale teď by se měla aspoň částečně věnovat dějepisu. Byl to koneckonců její oblíbený předmět – a zatím k ní nedolehlo ani slovo z toho, co slečna Colemanová přednášela o válce za nezávislost Texasu. Otevřela sešit. Vyjekla a hrdlo se jí sevřelo hrůzou. Z prázdné stránky svítila červená písmena. Temně červená. Jako by byla napsána krví. ZEMŘEŠ!!!

7

II. „Stalo se něco, May?“ Chvíli trvalo, neţ k ní ta slova dolehla. Slečna Colemanová. Dívala se znepokojeně. A May byla bledá. Bledá jako smrt. Zavrtěla hlavou. „Ne… to nic. Promiňte.“ Slečna Colemanová zvedla nechápavě obočí, ale pak pokračovala ve výkladu. May znovu bázlivě otevřela sešit. ZEMŘEŠ!!! Opatrně přejela písmo prstem. Srdce jí tlouklo jako splašené. Na ukazováčku jí zůstala červená šmouha. Nebyla to krev. Pokradmu se rozhlédla po třídě a rázem jí bylo všechno jasné. Curtis měl ústa přikrytá dlaní a hihňal se jako blázen. To je ale praštěnej fór, pomyslela si s úlevou. Ale tohle mu nedaruju. Najednou nechápala, proč se tak vyděsila. Kdyţ to v jídelně probírala s Jean, byla ráda, ţe to její kamarádka taky odsuzuje. Mohla se tomu přece zasmát. „Víš co,“ navrhla Jean, „řeknu večer Bradovi, aby ho trošku setřel. Curtis na něj dá.“ „Ale to nestojí za řeč. Ještě si bude připadat důleţitej.“ Jako by tušil, ţe mluví o něm, zastavil se Curtis Calahan u jejich stolu s tácem plným jídla. Šklebil se jako fackovací panák. „Hele, holky, ţe nevíte, co to je? Je to ţlutý a je to na stromě.“ Jean zvedla oči ke stropu v náznaku tichého zoufalství. „Špatně sloţená fůra písku,“ vyrazil ze sebe Curtis a začal se řehtat. „Ha ha,“ řekla May ledově. Ale Curtisovi to nevadilo. Zase odkráčel a celou cestu se smál. 8

„A ty bys chtěla, abych tomuhle chodila fandit na basket!“ pronesla vyčítavě May. „No jo, já vím. Promiň. Já to myslela dobře. Měla bys mít nějakýho kluka.“ „Neboj. Aţ se objeví ten právej, budeš první, komu to řeknu,“ uklidňovala ji May. „Ale na Curtise nesázej.“ May se rozhodla, ţe odpoledne zajde do knihovny a zeptá se paní Trentonové, zda by se tam nedalo najít něco o historii školní budovy. Jean šla na trénink, k učení toho na příští den moc neměli, a co by dělala doma? Její rodiče se obvykle vraceli dost pozdě. Otec byl právník a specializoval se na daně. Protoţe mezi jeho klienty patřily největší místní firmy, vydělával dost peněz, ale zároveň musel své práci obětovat i spoustu volného času. Matka se cele věnovala dobročinné práci, byla členkou nejmíň šestí borgentownských spolků a uznávanou odbornicí na zorganizování jakékoliv akce. May si ji uţ pomalu nedokázala představit jinak, neţ s telefonním sluchátkem u ucha a tuţkou v ruce. Někdy si z toho dělala legraci, ale paní McCormicková se na svou dceru nezlobila, zasmála se tomu s ní. Jenomţe paní Trentonová v knihovně nebyla. Za pultem stál mladík s pískovými vlasy a brýlemi v drátěných obroučkách. Uţ ho někde viděla, nejspíš spolu chodili na nějaký předmět. Nemohla si vzpomenout, jak se jmenuje. „Ahoj,“ řekl ten kluk a moc pěkně se usmál. „Potřebuješ něco?“ „Paní Trentonová tu není?“ zeptala se ho a přitom si ho prohlíţela. Nebyl k zahození. Rázem zalitovala, ţe ráno nevěnovala svému oblečení větší péči. Kdyby si vzala ty zelené šaty… „Ne. Nebylo jí dobře. Já jí sem chodím občas pomáhat, víš? Jmenuju se Elwin.“ „Elwis?“ Brýlatý kluk se útrpně usmál a May se rázem cítila trapně. Tuhle hloupou otázku musel uţ slyšet nejmíň miliónkrát. „Ne. E, L, W, I, N,“ odhláskoval jí to. „Elwin Foster.“ May to zkusila napravit. „Co je to vůbec zájmeno, Elwin?“ řekla a vzápětí si pomyslela, ţe je to ještě větší pitomost. Co se to se mnou 9

děje? ptala se v duchu. Copak se nedokáţu normálně bavit s klukem? „To je náhodou moje jméno,“ odpověděl jí Elwin a pořád se usmíval. „Mám ho, co si pamatuju. A to uţ je tak dlouho, ţe jsem si na něj docela zvykl.“ Konečně se vzpamatovala. „Já jsem May. May McCormicková.“ „Já vím,“ řekl Elwin. „Chodíme spolu na chemické laborky.“ May přikývla a náhle nevěděla, co říct. Cítila, ţe rudne. Naštěstí ji Elwin zachránil. „A jaké přání ti můţe splnit pomocný knihovník, May McCormicková?“ Konečně si vzpomněla, proč sem přišla, a zeptala se ho na to. Chvíli přemýšlel. „Nic takového tu, pokud vím, není. A víš, ţe je to zajímavý? Protoţe by to tu mělo bejt, ne? Kaţdá škola přece nebyla v minulosti anglickým hradem.“ May cítila, jak se jí zmocňuje vzrušení. „Třeba existuje důvod, proč tu taková kniha není,“ řekla tiše. „Jo,“ zasmál se zase Elwin a May si uvědomila, jak by se povahou hodil k Jean. Jenţe ta měla naštěstí Brada. „Nejspíš ten, ţe taková kniha vůbec nebyla napsaná.“ To mohla být pravda. May se zatvářila zklamaně a Elwin si toho všiml. „No, něco by moţná mohlo bejt v Aktech X,“ řekl jakoby mimochodem. „V Aktech X?“ vykulila se May. Byl to jeden z mála televizních programů, na který se ráda dívala. „Jo, agentko Scullyová,“ ţertoval Elwin. „Tak tomu říkám já. Je tu pár vzácnějších starých knih, časopisů a výstřiţků, které se můţou půjčovat jen na povolení. Ne ţe by v nich bylo něco tajnýho. Jen se prostě nesmějí poškodit, to je všechno.“ May chvíli uvaţovala. No co, nesmí opominout ţádnou moţnost. „A podíval by ses?“ otázala se. Elwin si dvakrát posunul brýle po pihovatém nose sem a tam. Tentokrát zůstal váţný. „No… víš… bez paní Prestonové to asi nepůjde.“ „Nechci si nic odnést. Jen se kouknout.“ Elwin váhal. 10

„Prosím, Elwine,“ naléhala May a vyloudila na tváři ten nejsvůdnější kukuč, který svedla. Občas to doma zkoušela před zrcadlem v koupelně. Věděla, ţe se to můţe hodit. A hodilo. „Dobře,“ řekl Elwin. „Ale nebude to zadarmo. Nemůţu přece riskovat krk jen pro krásný oči May McCormickový.“ May nevěděla, co si má myslet. Na jedné straně ji potěšila zmínka o „krásných očích“, ale na druhé straně ji mrzelo, ţe Elwin chce za svou ochotu zaplatit. „Hm,“ zamumlala. „Kolik?“ Elwin se zamračil, počítal na prstech a něco si pro sebe mručel. Pak jí oznámil výsledek. „Moţná bysme si mohli spolu někam vyjít. Na pizzu nebo tak. To by to spravilo,“ pronesl zadumaně, ale nedíval se přitom na ni. May mu nejdřív chtěla říct něco o hnusných vyděračích, ale pak se přistihla, ţe ji Elwinův nápad není zas aţ tak proti mysli. „Platí,“ řekla. „Co zítra?“ kul Elwin ţelezo, dokud bylo ţhavé. „Zítra nemůţu,“ řekla May. „Slíbila jsem Jean, ţe spolu sjedem matiku. Bude písemka. Znáš to.“ Ale kdyţ viděla jeho zklamaný obličej, dodala ještě: „V pátek to mám volnější.“ Celý se rozzářil. „Fajn. Co třeba po škole? Ve čtyři?“ Kývla a pak mu připomněla, ţe i on jí něco slíbil. „Tak co bude s těma tvejma Aktama X?“ „Hned,“ řekl. „Počkej tady, Scullyová. Kdyby někdo přišel, bez milosti ho sejmi. Bouchačku máš?“ „Neboj. A pospěš si.“ Ještě na ni vrhl speciální úsměv plný bílých zubů, pak se otočil a vešel do dveří za svými zády. May zůstala v knihovně sama. Byla to dlouhá úzká místnost s dřevěnými policemi plnými knih podél delších stěn. Okno na protější straně nestačilo, a tak nad kaţdým stolkem svítila jednoduchá lampa se širokým stínidlem. Celek působil dost ponuře, a tak tu vysedával opravdu jen málokdo – bylo ostatně daleko lepší odnést si vypůjčené knihy domů a mrknout se do nich tam. 11

May nedovedla posoudit, jestli knihovna byla také součástí původního hradu, nejspíš ano, i kdyţ určitě doznala mnoho změn. Ale bylo tu chladno, takţe pod omítkou s největší pravděpodobností byly silné, nahrubo otesané kameny, z nichţ angličtí šlechtici stavěli svá sídla. A kromě toho, May měla pocit. Stejný jako kdyţ se dívala na příšery nad portálem. Stejný jako kdyţ se ocitla ve věţi. Nebo v aule. Ve třídách nic podobného necítila. Ani v tělocvičně nebo v laboratořích. Ten pocit byl tísnivý. Jako by se něco mělo stát. Něco strašného. Uţ aby se Elwin vrátil. Slyšela ho, jak se za pootevřenými dveřmi pohybuje a šramotí. Proč mu to tak dlouho trvá? A v tom uslyšela dutou ránu a po ní pád těla na podlahu. Strnula. „Elwine?“ zakřičela. Nic. Oběhla pult, jak nejrychleji dovedla, a rozrazila dveře. Divoce se rozhlíţela po nevelké místnosti s kovovými regály. A pak ho uviděla. Elwin leţel na zemi v podivně zkroucené poloze. Brýle mu spadly a po jednom ze skel se rozbíhala tenká pavučina praskliny. Jeho hruď v černém tričku se ani nepohnula. May se chytila rukou za ústa, aby nevykřikla. Nebylo pochyb. Elwin byl mrtvý!

12

III. Nevěděla, co má dělat. Uteče! Nikdo přece neví, ţe sem šla. A nikdo tu není. Kromě Elwina. Mrtvého Elwina. Pak si přece jen dodala odvahy a přistoupila k nehybnému tělu. Sehnula se k němu. A pak to spatřila! Elwinova hruď se nepatrně zdvíhala a klesala. Ze srdce jí spadl balvan velký jako Čomolungma. Neboli Mount Everest, jak říkával při zemáku učitel Jordán. Teprve teď jí došlo, co se stalo. Elwin si stoupl na ţidli, aby dosáhl na nejvyšší polici, a jak se natahoval, ţidle se převrátila a on spadl. Navíc ještě asi dostal pořádnou pecku do hlavy tlustou bichlí v černé vazbě s kovovými rohy. Aspoň leţela těsně vedle jeho hlavy. Moc o tom nepřemýšlela. Pustila kohoutek nad umyvadlem, nabrala do dlaní trochu studené vody a chrstla ji Elwinovi do obličeje. Nic. Zkusila to ještě jednou a pak ho dvakrát lehce pleskla. Nezabíralo to. Moţná bych ho měla políbit, pomyslela si zoufale. To prý pomáhá. Uţ se skláněla, ţe to udělá, kdyţ Elwin otevřel oči. Rychle se napřímila. „Hej,“ pronesl ztěţka Elwin a potřásl hlavou, aţ se mu blonďaté vlasy roztančily. „Co to bylo?“ „Přepadení,“ zavtipkovala May, šťastná, ţe Elwin uţ je zase v pořádku. Ten se pomalu posadil a sáhl si na temeno. „Jouvajs,“ sykl. „Kdo to byl?“ 13

„Pachatel leţí vedle tebe,“ řekla May a ukázala na knihu. „Potvora,“ zašklebil se Elwin. „Ještě ţe tě mám, Scullyová.“ Konečně ji napadlo, ţe by se mu měla omluvit. „Hele, Elwine, nezlob se. Byla to má vina. Kdybych netrvala na svém…“ Jenomţe on byl bezva. „Ale houby,“ řekl a uţ měl zase na tváři svůj věčný úsměv. „Jsem prostě nešikovnej. Táta to taky říká.“ May zase měla pocit. Ovšem tentokrát jí říkal, ţe ho nejspíš začíná mít ráda. Byl fakticky sladkej. „Rozbily se ti brýle,“ řekla trochu v rozpacích a podala mu je. „Mám ještě nejmíň troje. To je moje běţná roční spotřeba brejlí. Troje aţ čtverý. A to ještě nehraju basket,“ řekl to trochu smutně. Moţná ho to mrzelo, ţe kvůli svému handicapu nemůţe být mezi školními hvězdami. Jenomţe nevěděl, ţe May to ani v nejmenším nevadí. Budu mu to muset říct, časem, umínila si. „No, já asi vypadnu,“ nadhodila May. „Mrzí mě, ţe jsem tě obtěţovala zbytečně.“ „Náhodou to vůbec nebylo zbytečné,“ zakřenil se Elwin. „Dostal jsem sice slupku do hlavy, ale s mou pamětí to nic neudělalo, říkalas v pátek, ne?“ „Jo,“ kývla May. „V pátek.“ „Prima,“ řekl Elwin a zvedl knihu, aby ji vrátil na místo. „Schválně, co mě to uzemnilo,“ dodal a otevřel ji. Pak otevřel ústa. A uţ je nezavřel. „Hej,“ šťouchla ho May. „Děje se něco?“ Otočil k ní hlavu a polkl. „To je fakticky bomba, Scullyová. Koukni!“ Nahlédla mu přes rameno do rozevřené knihy. Titul byl vyvedený ozdobným kaligrafickým písmem. Někdo si s tím dal děsnou práci. Ale písmo nebylo tím, co Elwinovi otevřelo ústa. A co z May vyrazilo hlasité vydechnutí. To měla na svědomí slova tvořící titul. Čtyři slova. KRONIKA BORGENTOWNSKÉ STŘEDNÍ ŠKOLY

14

„Máme to!“ zajásala May a samou radostí třikrát poskočila. „Ty jseš geniální, Elwine!“ „Jo,“ řekl a smál se. „Jenţe mě to muselo praštit do hlavy! Abys věděla, sahal jsem pro úplně jinou knihu.“ „To nevadí. Jseš geniální a bašta! Honem ukaţ, co je v ní,“ pobízela ho May. Poloţil kroniku na odřený psací stůl a zběţně ji prolistoval. Většinou obsahovala výstřiţky z novin a zaţloutlé fotografie, jen místy doplněné krátkými odstavci psanými rukou. Ale May od prvního pohledu věděla, ţe je to přesně to, co potřebuje. „Vezmu si to dopředu na světlo, Elwine. Můţu?“ zeptala se dychtivě. Elwin zrozpačitěl a podrbal se ve vlasech. „May,“ řekl a v hlase mu zazněla lítost, „za chvíli zavíráme. Nemůţu tady zůstat dýl. Školník Bailey to přijde zkontrolovat.“ Zklamaná May ani neprotestovala. Se školníkem se nedalo hnout. A nejen proto, ţe kdysi býval přeborníkem státu v zápase v těţké váze. „Tak já přijdu zítra,“ navrhla. Jenţe to slíbila Jean pomoci s matikou. „Ledaţe by… zítra uţ tu bude paní Prestonová. Já jsem tu takhle sám úplně poprvé, a to se ještě Prestonka doma klepe hrůzou, jestli jsem jí to tady nepodpálil.“ „Hm,“ protáhla May obličej, „to je fakt blbý.“ „Bez povolení ti to nepůjčí,“ pokračoval Elwin. „Musel by to podepsat ředitel.“ Představa, ţe by zašla za dr. Horowitzem a předloţila mu nějaký vymyšlený důvod, proč musí prostudovat Kroniku borgentownské střední školy, ji dvakrát nelákala. Jenomţe moţná jí nic jiného nezbyde. „May!“ ozval se náhle Elwin podivně napjatým hlasem. „Neslyšelas něco?“ Chytil ji přitom za rukáv, jako by ji chtěl zabránit, aby se šla podívat do studovny. „Ne,“ zašeptala. Poloţil si prst na ústa. Oba napjatě poslouchali. Chvíli bylo naprosté ticho, ale pak 15

zaslechli krátké zapraskání podlahy. A ještě jedno. Vedle se někdo pohyboval. Někdo, kdo nechtěl, aby o něm věděli. Bailey? Poslouchali dál. Ale uţ se nic neozvalo. „Počkej tu,“ řekl tiše Elwin. „Já se tam mrknu.“ „Dej pozor, Elwine!“ Usmál se na ni uklidňujícím úsměvem a vykročil. Byl koneckonců pomocný knihovník, tak co by se mu mohlo stát. Přesto se May celá chvěla. Bylo to tou atmosférou, která v knihovně panovala a kterou vnímala jenom ona, proţitým leknutím, kdyţ našla Elwina leţet na zemi, i vzrušením nad nečekaným objevem. Ten den byl prostě trošku moc na nervy May McCormickové. Najednou zatouţila, aby byla doma, v bezpečí svého pokoje. Ale byl tu ještě Elwin… Vrátil se za okamţik. „Nikdo tam není,“ oznámil jí. S úlevou vydechla. „Jen…“ zamyslel se Elwin. „Dveře jsou pootevřené. Zavíralas je za sebou, kdyţ jsi přišla, May?“ „Já…“ zkoušela si vzpomenout, „já váţně nevím, Elwine. Nejsem si jistá.“ „Ale,“ mávl Elwin rukou. „Moţná to jen zapraskalo samo od sebe. Starý dřevo to občas dělá.“ May mu to nerozmlouvala. Proč taky? Aţ na to, ţe ona za sebou zavřela. Skoro určitě. Řekla Erwinovi, ţe uţ musí jít. Nabídl jí sice doprovod, aţ to v knihovně trochu uklidí, zhasne a zamkne, ale May odmítla. Nemusí se všechno stát najednou. V pátek je taky den, ne? A kromě toho chtěla být sama. Potřebovala si ledacos promyslet. Rozloučila se s Elwinem a vyšla z knihovny. Vyučování uţ dávno skončilo a chodby byly prázdné a ztichlé. Musela se přemáhat, aby se nerozběhla. Neblázni, May McCormicková, říkala si v duchu. Nic ti tu přece nehrozí. Jen klid. Klídek. Přesto byla ráda, kdyţ se octla před budovou. Odchody byly lepší 16

neţ příchody – aby spatřila šklebící se příšery nad portálem, musela by se otočit. Ale to ji ani nenapadlo. Venku se mezitím sešeřilo. Vůbec si neuvědomila, ţe uţ uteklo tolik času. Nadhodila si batůţek a zamířila kříţem přes studentské parkoviště ke svému červenému Mitsubishi Colt. I kdyţ se někteří studenti dívali na malá japonská auta s pohrdáním, ona na něho nedala dopustit. Měla ho ráda. Na parkovišti byla spousta dalších aut, mezi nimi i Jeanin starý austin. Jasně, uvědomila si, Jestřábi mají trénink. Podívala se směrem k obrovské budově tělocvičny se dvěma hřišti na košíkovou. Z jejích oken zářilo světlo a dopadalo na sestříhaný trávník, květinové záhony a na sochu Richarda Blackstonea. Park, který začínal hned za tělocvičnou, se uţ utápěl ve tmě. Zastavila se, protoţe si vzpomněla na Jean. Přesněji na to, jak jí slíbila, ţe jí okamţitě řekne, jakmile se objeví ten pravý. Neměla by se sebrat, vtrhnout do tělocvičny a povědět jí o Elwinovi? Jenomţe co by jí tak mohla říct? Ţe ho praštila kniha a ona se lekla, ţe je mrtvý? Ţe s ním má v pátek rande? Ne. Ještě počká. A kromě toho si nebyla stoprocentně jistá. Elwin ten pravý být nemusel. Vykročila a vzápětí se znovu zastavila. Někdo vykročil s ní. Tam vzadu, ve tmě. Ohlédla se. Na parkovišti nebyla ani noha. Nebo alespoň nebyla vidět. Někdo se totiţ klidně mohl schovávat za zaparkovanými auty. Ale proč? Něco se ti zdálo, uklidňovala se. Máš asi fakt pocuchané nervy. Šla dál. A ten neznámý za ní také. Ano. Teď uţ se nemohla mýlit. Zřetelně slyšela cizí kroky. Zněly ve stejném rytmu jako její. Někdo ji sledoval. Ale kdo? Byl to tentýţ člověk, který nepozorovaně vešel do knihovny, kdyţ byli s Elwinem vedle? A který je moţná celou tu dobu poslouchal? Nebo to byl… duch? Nesmysl. Duchové nedupou. 17

May přidala. Bála se ohlédnout. Srdce jí bušilo jako splašené. Ten vzadu taky zrychlil. Co jí chce? Uţ to nemohla vydrţet a rozběhla se. K autu to měla kousek. Modlila se, aby to stihla. Upalovala, co jí síly stačily, a čekala, ţe ji kaţdou chvíli dopadne na rameno čísi ruka. Čísi vraţedná ruka. „Ááááá,“ zaječela. Výkřik prořízl ztemnělé parkoviště jako nabroušený nůţ.

18

IV. Konečně byla u auta. Vyndala z kapsy batůţku klíčky a třesoucími se prsty se snaţila zasunout je do zámku. Upadly jí na zem. Rychle se shýbla. Neměla čas naslouchat, jestli se ty kroky stále ještě blíţí. Na druhý pokus se jí povedlo auto otevřít. Vletěla dovnitř, zabouchla dveře a zajistila je. Byla zpocená hrůzou. Nastartovala a rozsvítila reflektory. Jejich světlo ozářilo temné parkoviště. Nikde nikdo. Ohlédla se. Ani za autem nikoho neviděla. Ale to nic neznamenalo. Ten, kdo ji sledoval, měl dost času schovat se za některý z vozů. Ani ji nenapadlo, aby to zjišťovala. Vyrazila, aţ zpod zadních kol colta odlétla sprška drobných kamínků. Rychle domů. Kdyţ se octla na Main Street, ozářené pouličními svítilnami, plné aut a lidí spěchajících po chodnících, pomalu se uklidnila. Tady se jí uţ nic nemohlo stát. Zvolnila a přemýšlela o tom, co se stalo. Najednou si nebyla jistá, jestli se jí to všechno jen nezdálo. Jestli to nebyl jen důsledek podráţděných nervů po celém tom rušném dni. Ale ona ty kroky slyšela. Stejně jako v knihovně. Něco se dělo. Ale co? Zabočila na Madison Street. Neměla by se se vším svěřit Jean? Jenţe ta by se jí nejspíš vysmála. Rozhodně by to nebrala váţně. Ne. 19

Ještě počká. Vypudila z hlavy myšlenky na neznámého pronásledovatele a začala uvaţovat o tom, jak by se dostala ke kronice. Kdyţ zatáčela k domu, stále ještě na nic kloudného nepřišla. Zaparkovala na příjezdové cestě a rozběhla se ke dveřím. Okna v přízemí svítila. „Uţ jsme si mysleli, ţe budeme muset večeřet bez tebe,“ přivítala ji matka. „A to jsem si zrovna dneska dala práci a vyrobila báječný zeleninový nákyp.“ „Slyšte, slyšte!“ zvolal dramaticky pan McCormick a odloţil lejstra, která drţel v ruce, na konferenční stolek. „Fajn!“ zajásala May. „Jen si umyju ruce a dáme se do toho. Mám hlad jako vlk!“ Domov byl krásné a bezpečné útočiště. Všechna nervozita, strach a obavy z ní spadly. „Kde ses vlastně toulala?“ křikl za ní otec, kdyţ se řítila do koupelny. „Někde s vlčí smečkou?“ „Zdrţela jsem se v knihovně. Potřebovala jsem si něco zjistit.“ Zasedli k večeři. Paní McCormicková jim při ní sdělila některé veledůleţité podrobnosti z přípravy nadcházejících oslav Kolumbova dne. Její manţel si přitom neodpustil pár trefných poznámek, kterým se May hrozně smála. U stolu vládl klid a pohoda. Po večeři se May zeptala otce: „Tati, nevíš náhodou něco bliţšího z historie naší školy? Myslím budovy.“ „Náhodou ne,“ řekl pan McCormick. „Jestli se pamatuješ, přistěhoval jsem se sem stejně s tebou. Nedá se tedy říct, ţe bych byl zrovna starousedlík.“ May se zatvářila zklamaně. „Vím asi tolik, co ty,“ pokračoval její otec. „Richard Blackstone musel být divný patron. Nechat si přivézt z Anglie hrad – no, bylo to přinejmenším poněkud nekulturní a nabobské. Nejspíš měl nějaký ten běţný mindrák obyčejných lidí, co přes noc pohádkově zbohatnou. Vţdyť začínal jako poslíček. A proč to vlastně potřebuješ vědět?“ „Jen tak,“ zalhala May. „Zajímá mě to.“ Vlastně to ani nebyla leţ. 20

„Hm, kdyby bylo na mě, celé bych to zboural a postavil něco moderního. Jenomţe to asi nejde kvůli Blackstoneům. Blackstone Int. Ltd. pořád posílá škole kaţdý rok pěkně okrouhlou sumičku, kterou si ovšem v pohodě odepíšou z daní. Coţ mě připomíná, ţe se musím ještě podívat na nějaké papíry. Jestli tedy dovolíš.“ Samozřejmě ţe mu to dovolila. Nechala otce daním, matku organizačním problémům a vyběhla po schodišti do svého pokoje. Chvilku zvaţovala, jestli by se neměla kouknout do učebnic, ale na zítřek nic nehrozilo a neměla ani ţádný výpadek. Učila se snadno a rychle, ve třídě patřila k nejlepším. Vypadalo to, ţe nejspíš zase sáhne po kníţce – měla zrovna rozečteného Tajemného Etruská – kdyţ zazvonil telefon. Byla to Jean. „May? Víš, co je nového?“ „Brad tě poţádal o ruku,“ řekla May a měla radost, kdyţ na druhém konci drátu May vyprskla smíchy. „Ale ne. Pouze prohlásil, ţe by pro mě udělal všechno na světě.“ „A zeptala ses ho, jestli by nechal basketu?“ „Šílíš, May? Přece ho nebudu uvádět do trapnejch rozpaků. Na basket neţárlím. Ale…“ „Copak, copak?“ „Diana Kruggová. Znáš ji, ne?“ May ji pochopitelně znala, jako všichni. Její štíhlá, vysoká postava s dlouhými plavými vlasy vyčesanými vzhůru se nedala přehlédnout. Spousta lidí si myslela, ţe Diana je úplně nejkrásnější holka z celé Borgentownské střední školy. A samozřejmě musela být kapitánkou povzbuzovaček, které nesměly chybět na ţádném zápase Jestřábů. „Jo,“ řekla May. „Co je s ní?“ „Štve mě. Pořád vrhá na Brada děsný pohledy. Ale ať si na mě dá bacha. Jestli si něco zkusí, vlastnoručně ji uškrtím.“ May se při té představě musela usmát. „Kvůli tomu mě voláš?“ „Ne. Vidíš, já bych na to kvůli tý náně málem zapomněla. Brad pořádá večírek!“ „Bezva,“ potěšila se May. „Kdy?“ „Příští sobotu. Má totiţ narozeniny. May, musím se s tebou poradit, co bych mu měla koupit za dárek.“ 21

„No, ještě máš dost času, ne?“ „Jasně. Akorát bych ho nechtěla shánět na poslední chvíli,“ souhlasila Jean a změnila téma. „S kým půjdeš?“ „S Curtisem ne,“ řekla May rychle a hned si vzpomněla na Elwina. „Nech se překvapit.“ „May,“ vydechla Jean, „ty přede mnou něco tajíš!“ „Ale ne! Jak bych mohla!“ Ještě chvilku klábosily a pak se rozloučily s tím, ţe všechno podrobně proberou zítra. Sotva May poloţila, telefon znovu zazvonil. Zatracená Jean, pomyslela si May, zase mi zapomněla říct něco děsně důleţitýho. Tohle dělá pořád. Zvedla sluchátko. „No tak co ještě, Jean?“ řekla do něho. Ale na druhé straně bylo ticho. „Jean?“ zeptala se. Nic. Slyšela jen, jak někdo dýchá. Rychle a vzrušeně. „Jean?“ zeptala se ještě jednou. „Jsi to ty, Jean? Přestaň, prosím tě, blbnout, jo?“ Jenomţe Jean to nebyla. May to nemohla říct určitě, ale ten vzrušený dech patřil muţi. Byl hluboký. May napadlo, ţe ten, kdo drţí u úst telefon, se potí. Třeba je to nějaký úchylák. „Hej!“ zavolala nazlobeně. „Je tam někdo?“ Nic. Jen dech. Těţký a zpocený dech. Co kdyţ je to tentýţ člověk, který ji sledoval na parkovišti? A předtím v knihovně? „Co chcete?“ zaječela v náhlé panice. Ani slovo. Jen oddechování. A pak to v telefonu suše cvaklo. Poloţil. May stála strnulá a křečovitě svírala sluchátko. Tohle uţ nemohla být náhoda. Někdo po ní jde.

22

V. Celý příští den nestál za nic. Špatně spala, zdály se jí děsivé sny, z nichţ se vzbouzela s vylekanými výkřiky, a tak si ráno připadala jako zmlácená. Ani nečekala na Jean a proběhla vchodem do školy se sklopenýma očima, aby se nemusela dívat na kamenné příšery, které se určitě šklebily ještě hrůzněji neţ jindy. U skříněk se rozhlíţela, jestli náhodou nespatří Elwina, ale nikde nebyl. Pak ji někdo poloţil ruku na rameno. Prudce se otočila. Stál za ní Curtis Calahan. Mastné vlasy mu padaly do čela a tvářil se, jako by se přejedl kyselého zelí. Curtis byl ten poslední, s nímţ měla chuť se bavit. Jestli na ni vytáhne zase nějakou praštěnou hádanku, asi se zblázní. „Ahoj, May,“ řekl Curtis. „Ahoj,“ řekla neutrálně. „Hele,“ pokračoval Curtis a zdálo se, ţe je v rozpacích, „já… chtěl jsem se ti omluvit za tu blbinu. Neměl jsem tušení, kdyţ jsem ti to čmáral do sešitu, ţe tě to tak vyděsí.“ Vzpomněla si, jak se připitoměle hihňal. Ale omluva byla pro Curtise něco tak neobvyklého, ţe mu nemohla nevyhovět. „To je dobrý, Curtisi,“ řekla. Celý se rozzářil. Chtěla jít do třídy, ale on měl na srdci ještě něco. Pohrával si s přívěskem ve tvaru jestřábího drápu, který mu na koţené šňůrce visel přes tričko s hlavou jestřába a nápisem Borgentown Hawks. „Víš,“ nadhodil nesměle, „napadlo mě, ţe bysme si mohli spolu někam vyjít. Třeba do kina nebo tak. Hodilo by se ti to v pátek?“ 23

A kruci! Za jiných okolností by moţná dala Curtisovi šanci. Moţná a jen jednu. Jenomţe teď tu byl Elwin. „Nezlob se, Curtisi,“ zavrtěla hlavou a rychle vymýšlela vhodnou výmluvu. „Já nemůţu. Slíbila jsem mámě, ţe jí pomůţu s přípravami oslav. Nějaký pozvánky, nebo co. Znáš to.“ Curtis byl očividně zklamaný. „To nevadí,“ řekl pak. „Co třeba někdy jindy?“ Horečnatě uvaţovala, jak se ho zbavit. Naštěstí ji zachránila Jean. Hnala se chodbou a uţ zdálky na ni halekala. Jak ji Curtis zaregistroval, okamţitě se vypařil. Jean k ní dorazila celá zadýchaná. Kaštanové vlasy jí poletovaly kolem oválné tváře s plnými rty, roztaţenými v obvyklém úsměvu. „Co to mělo být?“ vychrlila okamţitě na May. „Curtis mě pozval na rande,“ prozradila ji May neochotně. „Páni,“ těšila se z toho Jean. „Tak on se konečně rozhoupal, co? Půjdeš?“ May jenom zavrtěla hlavou. „Šlapeš si po štěstí,“ smála se Jean a cpala si věci do skřínky. „To chceš jako říct, ţe moje štěstí je Curtis Calahan? To bych dopadla!“ „Brad s ním dal řeč. On se polepší, May.“ „Nezájem,“ uzavřela May a zamířila do třídy. Ale nedokázala se na vyučování soustředit. Pořád se jí v mysli vracely události včerejšího dne. Přemýšlela o tom, kdo mohl být tím neznámým, který ji pronásledoval. Měla přitom neodbytný pocit, ţe to nějak souvisí s jejím pátráním po historii školní budovy. Neţ se o ni začala zajímat, nic podobného se jí nikdy nestalo. Muselo to mít nějakou souvislost. Jako by si někdo nepřál, aby v tom pokračovala. Skrývala snad škola nějaké strašlivé tajemství? Snad budu moudřejší, aţ se mi podaří nahlédnout do té kroniky, usoudila May. Ţe bych zašla za ředitelem a něco mu namluvila? Třeba, ţe se chystám napsat historický román? Ne, na to by mi neskočil, uvědomila si May. Moţná… Moţná by mohla zkusit přemluvit Elwina, aby jí knihu půjčil. Bez vědomí paní Prestonové. Nejspíš by si toho ani nevšimla. 24

Určitě ne. Vţdyť by stačil jediný den a pak by ji hned vrátila. Jenţe to by vlastně Elwina zneuţila. Jo. Zneuţila by city, které k ní chová. Pokud tedy existovaly. Ovšem kdyby neexistovaly, neexistoval by ani důvod, proč by ho o to měla ţádat. Problém. No, kaţdopádně na to s Elwinem zítra zavede řeč. Ono se uvidí. Pak začala uvaţovat, co si obleče, aby na něj zapůsobila. Mohla by zajít ke kadeřníkovi, aby se pokusil zkrotit její zrzavé vlasy. Všechny předešlé pokusy, ale skončily totálním neúspěchem. Nakonec vţdycky doma před zrcadlem celé hodiny ničila kartáčem to, co pracně vytvořil na její hlavě. Tuhé a nepoddajné kadeře si dělaly, co chtěly, jakmile jim dovolila, aby přerostly délku pěti centimetrů. Jenţe kdyţ byla ostříhaná nakrátko, zase děsně vyvstávaly pihy, co měla rozeseté po obličeji. A nos, maličko otočený vzhůru. Přála si mít takové vlasy jako Jean. Dlouhé a husté, které by se vlnily a dopadaly aţ na ramena. Nesplnitelný sen. A tak to šlo celý den. May by moţná ani nedokázala vyjmenovat, co měli za předměty. Ještě ţe se nevyskytlo nic neobvyklého – ţádná krvavá slova, kradmé kroky, funění do telefonu a tak. Jeanin austin zaparkoval před domem McCormickových v půl osmé večer. May uţ měla všechno připravené. Nezdálo se jí, ţe příklady, které se objeví v písemce, by byly nějak zvlášť sloţité. I kdyţ Jean a matematika nebyly zrovna nejlepší kamarádky, mohly by s tím být za hodinku hotové. Jenomţe Jean měla momentálně hlavu plnou jiných starostí. „Víš, kdo bude všechno na tom sobotním večírku?“ zeptala se, sotva sebou praštila na do křesla obloţeného malými polštářky. „No kdo – Curtis, Nick a další kluci z basketu se svejma holkama, my dvě, někdo ze třídy od Brada…“ „… a Diana Kruggová,“ dodala otráveně Jean. „Brad ji pozval?“ divila se May. „Já nevím. On říkal, ţe se mu vysloveně vnutila a ţe mu bylo blbý říkat jí, ţe ji tam nechce. Taky říkal, ţe s kapitánkou povzbuzovaček musí udrţovat dobrý vztahy. A já mu zase řekla, ţe jestli s ní bude udrţovat dobrý vztahy, normálně mu uřeţu uši. Děsně jsme se kvůli 25

tomu pohádali.“ „Nepřeháníš to náhodou?“ „Kdyţ já Brada miluju! A nechci, aby mě o něj připravila ta studená opice!“ zanaříkala Jean. „Ještě ţe tam budeš se mnou. Aspoň mi pomůţeš drţet ji Bradovi od těla.“ „Nevím, jestli na to budu mít čas,“ přiznala se May. „Chtěla bych s sebou někoho vzít.“ Jean rázem zapomněla na Dianu Kruggovou a oči jí zajiskřily. „Kdo je to, May? Honem to vysyp, nebo se zblázním! Jak to, ţe o tom ještě nic nevím. No tak, kdo je to?“ „Elwin,“ řekla May neochotně. Moţná měla ještě počkat. Vţdyť se vlastně ani Elwina nezeptala, jestli by s ní na ten večírek šel. A vůbec, jak to ţe uţ na něj myslí bezmála jako na svýho kluka? „Elwin?“ vykulila oči Jean. „Snad ne ten Elwin Foster?!“ „Jo. Elwin Foster. Co je na tom divnýho?“ zeptala se May zaraţená Jeaninou reakcí. „Nic,“ couvala rychle Jean, „totiţ… To jsou jen takové řeči.“ „No tak to vysyp, Jean. Kdyţ uţ jsi to nakousla…“ „Hele, May, nic to není. On bydlí v Downhillu, víš?“ May to nevěděla, ale okamţitě pochopila, oč jde. Downhill byla čtvrť se špatnou pověstí. Skládala se z rozpadajících se baráků, z nichţ některé moţná ještě pamatovaly zaloţení Borgentownu, otřískaných obchůdků s věčně staţenými roletami, špinavých uliček plných odpadků, velkého vrakoviště a taky starého hřbitova. Ţili tam všelijací lidé, někteří měli problémy se zákonem, jiní se sháněním obţivy a další, co neměli střechu nad hlavou, samozřejmě většina jich určitě byla naprosto normálních, jen prostě chudých. Jestli tam bydlel Elwin Poster, byl na beton jediným klukem z Downhillu, který studoval na Borgentownské střední. Poněvadţ ta se pokládala za elitní školu. „No a co má bejt?“ ohradila se May prudce. „Jeţíš, nevztekej se, May. Stejně by ses to dozvěděla, ne? I to, ţe jeho táta je zavřenej,“ řekla tiše Jean se sklopenou hlavou. „Zavřenej?“ vydechla May ohromeně. „Proč?“ „Já přesně nevím, May. Šlo o nějaký neštěstí na stavbě, nebo co. Hele, to nic neznamená. Elwin můţe bejt, vlastně určitě je, normální, 26

bezva kluk. Jen měl prostě smůlu, no. On se ve škole ani s nikým moc nekamarádí.“ Jean to říkala úplně nešťastným hlasem. Nechtěla své nejlepší kamarádce ublíţit. May z toho byla vedle. Jako by šlo o jiného Elwina. Ten, kterého poznala, byl samý úsměv a samá legrace. Nebyly na něm znát ţádné problémy. A přitom měl otce ve vězení a bydlel v tom příšerném Downhillu. „May,“ přerušila její myšlenky Jean. „Říkal ti něco… něco o tom?“ May zakroutila hlavou. „Víš, já se s ním ani pořádně neznám. Ani nevím, co mě to napadlo, s tím večírkem.“ „To je oukej, May,“ uklidňovala ji překotně Jean. „Klidně ho můţeš vzít s sebou, kdyţ bude chtít. Nikdo se o ničem nezmíní ani slůvkem, tím si můţeš bejt jistá. Skoro všechny přece znáš, nejsou to ţádný paka. Ostatně spousta lidí o tom nejspíš nemá ani páru. Já to vím od táty.“ Opravdu to moc lidí vědět nemuselo. Jeanin otec ano. Byl kapitánem borgentownské policie. A Elwin to samozřejmě nikomu na potkání nevykládá. Nebudu se ho na to vyptávat, rozhodla se May. Kdyţ bude chtít, řekne mi to sám. Ale večer uţ tak jako tak nestál za nic. Dokonce i Jean byla nezvykle zamlklá a váţná – mrzelo ji, ţe May napovídala ty věci o Elwinovi. Obě dvě se matematice věnovaly jen se sebezapřením. Mohly jen doufat, ţe zítřejší písemka nebude příliš náročná. Jean se brzy rozloučila a na odchodu ještě jednou poţádala May, aby jí prominula. Ale May se na Jean nezlobila. Jen se trápila kvůli tomu, co se dozvěděla. Kdyţ Jean odešla, stála dlouho u okna a dívala se do noční zahrady. Listí na stromech uţ zeţloutlo a začínalo pokrývat pečlivě sestříhaný trávník. Mezi potrhanými mračny občas vyšel měsíc a v jeho bledém světle vypadalo okolí neskutečně a přízračně. Ale May nic z toho neviděla. Byla myšlenkami úplně jinde. 27

Po chvíli se otočila a šla si lehnout. Zpoza mohutného javoru, který byl ozdobou zahrady McCormickových, se vynořil stín. Temný, nezřetelný stín. Tichý. Chvíli nepohnutě stál a pak neslyšně splynul s okolní tmou.

28

VI. May

ráno vstala dřív neţ obvykle. Zaplašila všechny smutné myšlenky a soustředila se na to, aby vypadala co nejlépe. Ať je to s Elwinem, jak chce, měla by se mu líbit. Se svými krátkými zrzavými vlasy toho moc udělat nemohla. Muselo stačit, ţe jí nebudou trčet na všechny strany jako bodliny. Pihy se pokusila zakrýt vrstvou pudru, ale kdyţ se pak na sebe podívala do zrcadla, připadala si jako nějaká porcelánová soška. Zase si pudr smyla. No co, tak jsem pihovatá, Elwine. Budeš se s tím muset smířit. Vyzkoušela si bezmála celý šatník, ale nakonec to samozřejmě vyhrály oblíbené zelené šaty se širokým páskem a se sedlovým výstřihem, který odhaloval její ramena. Na ty byla May fakticky pyšná. Po krátkém váhání přibrala ještě pletenou bezovou vestu s hnědými knoflíky. I kdyţ bylo na tuhle roční dobu poměrně hezky a teplo, nadcházející říjen uţ byl přece jen, zvlášť po ránu, cítit. „Fjuůů,“ hvízdl obdivně pan McCormick. „Kam kráčíte, krásná cizinko? Který šťastný vítr vás zavál přes práh mé bídné chatrče?“ May se zasmála a její otec pokračoval: „Ţe by to byl snad kouzelný vánek lásky?“ „Já mám takový pocit, ţe to bude pořádná vichřice,“ přidala se paní McCormicková. „Co kdybyste mi místo těch meteorologických předpovědí dali radši něco k snídani,“ řekla May, která trochu zčervenala. „Nebo budu tak zesláblá, ţe těm vichrům neodolám.“ Nasnídali se, pan McCormick odjel do své kanceláře a May ho o chvilku později následovala ve svém coltu do školy. 29

Jean tentokrát kupodivu dorazila téměř současně s ní, a tak May nemusela čelit kamenným příšerám sama. Vrhla na ně jen zběţný a vzdorovitý pohled. Dnešek si rozhodně zkazit nenechá. Nikým a ničím. „May,“ vychrlila ze sebe Jean nadšeně, „vypadáš fantasticky! Ani se nemusím ptát, pro koho ses tak vyparádila. Jen budu muset dávat bacha na Brada, aby ti nepadl k nohám a nevyznal ti lásku. To by mi zlomilo srdce.“ Uţ to zase byla ta stará Jean. Ani dnes Elwina nepotkala, ale kdyţ se s Jean vracely z jídelny, měla May pocit, ţe na konci chodby zahlédla jeho pískově ţluté vlasy v hloučku kluků. Ale ony šly na druhou stranu. Nedá se nic dělat, bude to muset vydrţet do konce vyučování. Jakmile skončila poslední hodina, May na nic nečekala a vyřítila se ze třídy, popadla ze skřínky své věci a pospíchala po schodišti dolů. Uprostřed se zastavila. Neţeň se tak, May, napomenula se v duchu. Vţdyť to vypadá, ţe si do něj blázen. Kluk by měl na svou holku vţdycky chvíli čekat. A taky ţe čekal. Sotva vyšla ze dveří, uviděla Elwinovu štíhlou postavu. Stál na kraji parkoviště a kopal špičkou černých tenisek do kamínků. Měl na sobě světle modré seprané dţíny, tričko a černou koţenou bundu, totéţ oblečení ve kterém ho poznala před dvěma dny v knihovně. Bolestně si uvědomila, ţe Elwin určitě dnes ráno při oblékání neměl ani zdaleka takový výběr jako ona. „Hej!“ zavolala a zamávala na něho. Okamţitě zvedl hlavu a úsměv mu rozjasnil tvář. „Ahoj,“ řekl, kdyţ k němu dorazila. „Bál jsem se, ţe nepřijdeš.“ Pak ji přejel pohledem. „Hrozně ti to sluší,“ dodal, „jseš normálně nebezpečná celýmu světu. Vlastně jeho muţský polovičce.“ „Tak dík,“ prohodila May. Cítila se v jeho blízkosti hrozně příjemně a uvolněně. Elwin tak na ni prostě působil. „Kam půjdem?“ „Myslel jsem, ţe bysme si zašli na pizzu k Alexovi. Jenţe…“ zarazil se Elwin a ukazovákem si dvakrát popotáhl brýle po nose. „Fajn,“ řekla May honem. „Pojedeme mým auťákem, ano? Nebude ti to vadit?“ „Ne,“ zasmál se Elwin s úlevou, „Vlastně se mi to hodí. Mám 30

káru v servisu.“ Moţná nelhal. Ale moţná ţádné auto neměl a styděl se za to. May to ale bylo úplně fuk. Zavedla ho k autu. Chtěla vypadnout od školy co nejdřív, nestála o to, aby je někdo okukoval. Ani Jean ne. Elwin se na mitsubishi díval se zalíbením. „Hezounká hračka,“ řekl a pohladil dlaní červený lak střechy. „Budeš řídit, Elwine?“ nabídla mu z náhlého popudu. „Můţu?“ „Jo, jistě. Bude to pro mě docela příjemná změna nechat se zase jednou svézt,“ ubezpečovala ho. Byla to leţ jako věţ. May svého colta nikdy nikomu nepůjčila a ani si to nedokázala představit. Jo, člověk se mění. Elwin otevřel a vmáčkl se za volant. May se uvelebila vedle něho, přece jen trošku nervózní. Co kdyţ neumí pořádně řídit? Ale Elwin nastartoval, plynulým obloukem opustil parkoviště a hladce vklouzl do nepříliš hustého provozu na School Street. Za chvíli uţ frčeli po Scenic Drive a May se přestala strachovat. Elwin jel jako profesionál. U Alexe bylo poloprázdno. V boxech potaţených vyrudlou koţenkou sedělo jen pár študáků, které May neznala. Zapadli s Elwinem do toho nejvzdálenějšího od vchodu. Z reproduktorů zpíval Nick Cave. Obtloustlý a holohlavý Alex osobně přispěchal, aby je obslouţil. May si dala ţampionovou pizzu a čokoládový koktejl, Elwin hamburger a colu. „Perfecto, signore e signorina,“ kývl hlavou Alex. „Bude to tu šupito presto.“ Do Itala měl stejně daleko jako do playboye roku a italsky taky neuměl. Jen prostě vedl takové řeči – asi měl pocit, ţe to patří k provozu pizzerie. Uţ si na to zvykli. Chvilku se na sebe jen tak koukali, trochu rozpačití, jako by nevěděli, jak začít. Nakonec se Elwin rozhodl, ţe bude pokračovat v duchu jejich prvního setkání. „Tak co, Scullyová,“ řekl a mile se na ni zašklebil, „jak ti jde pátrání?“ 31

May si myslela, ţe moţná mohl začít něčím jiným, ale kdyţ se to vzalo kolem a kolem, tohle jí taky vyhovovalo. „Nula bodů,“ řekla lehce. „Nemám se čeho chytit. Potřebovala bych tu kroniku.“ O tom, co se stalo na parkovišti, a o záhadném telefonátu pomlčela. Vlastně… nemohla úplně vyloučit, ţe za tím byl Elwin. I kdyţ byl tak sympatický. „Hm,“ pronesl neutrálně Elwin a provedl svůj oblíbený trik s brýlemi. Byly to jiné brýle neţ ty, co si rozbil při pádu v knihovně. „Zkusilas to s ředitelem?“ May zavrtěla hlavou. „Nemám šanci. Co bych mu asi řekla? Elwine…“ na chvíli zaváhala, ale radši by to měla za sebou, „ty bys ji nemohl…?“ Elwin zváţněl. „Myslíš čajznout? To bych nemohl, May. Nezlob se. Nemůţu riskovat průšvih.“ Neřekl proč. Ale May to tušila. „Stačil by mi jedinej den,“ řekla spíš proti své vůli. Nechtěla, aby se kvůli ní dostal do potíţí. „Je mi líto, May. Víš…“ May k němu zvedla oči a snaţila se, aby viděl, ţe ho chápe. Přišel Alex a naservíroval jim objednané občerstvení. May mu byla vděčná, ţe je přerušil, ale Elwin jen ukousl sousto, pak hamburger zase poloţil a nezvykle váţným hlasem řekl: „Chci, aby mezi námi bylo jasno, May. Určitější uţ o mně slyšela… o mně a mým tátovi. Anebo to hodně brzy uslyšíš.“ Odmlčel se a zkoumavě na ni pohlédl. „Jo,“ špitla. „Slyšela jsem to. Ale…“ „Nebyla to jeho vina, May,“ přerušil ji. „Spadlo lešení a dva dělníci zahynuli. Táta byl stavbyvedoucí a tak… říkali, ţe za to nesl odpovědnost. Ale on byl vţdycky hrozně svědomitý a…“ Bylo vidět, ţe se mu o tom špatně hovoří. „Elwine, já…“ začala, ale on ji znovu přerušil. „Mámu to hrozně sebralo. Byla dokonce pár neděl v nemocnici. Peníze nám brzy došly, a tak jsme se museli přestěhovat dolů do Downhillu. Chtěl jsem odejít ze školy a někde makat, ale máma mi to nedovolila.“ Elwin mluvil se sklopenýma očima a rukama si pohrával s 32

ubrouskem. Jídlo jim chladlo, ale nikdo teď na to nemyslel. „Elwine,“ podařilo se May konečně promluvit, „mně na tom vůbec nezáleţí. Chci říct, ţe… člověk je přece takový, jaký je… a…“ To se jí tedy nepovedlo. Elwin pohodil hlavou a popadl hamburger. „To bude dobrý,“ řekl o poznání veseleji. „Táta se uţ brzo vrátí a pak se zase všechno srovná.“ May ho musela obdivovat. Elwin byl fantastický optimista. Kdyby byli všichni lidé jako on, svět by rázem vypadal líp, napadlo ji. A v náhlém nápadu natáhla přes stolek ruku a poloţila ji na jeho. Zrudl. „May…“ řekl tiše. „Jsem hrozně rád, ţe jsem tě potkal. A díky za to, ţes přišla. Já vím, ţe to ode mne bylo tak trošku vydírání. Jenomţe… hrozně ses mi líbila, May.“ No. Takţe teď uţ byli rudí oba. May si uvědomila, ţe to bylo vlastně vyznání. Málem. Kaţdopádně by nebylo vhodné k tomu cokoliv dodávat. „Co kdybysme se do toho pustili?“ zasmála se krátce a odtáhla ruku. „Studenou pizzu já nerada.“ „Jo,“ zašklebil se Elwin. „Tak do toho.“ Pustili se do jídla. Kdyţ dojedli a kaţdý upil ze své sklenice, ozval se Elwin: „S tou kronikou, May… Moţná, ţe…“ „Zapomeň na to,“ skočila mu do řeči. V téhle chvíli neměla na školní barabiznu ani pomyšlení. „O nic nejde.“ „Myslel jsem,“ nedal se odbýt Elwin, „ţe bysme mohli zkusit přemluvit paní Prestonovou. Ona není tak strašná. Kdybych se za tebe přimluvil… Třeba by to šlo nějak udělat.“ „Myslíš?“ zeptala se May dychtivě. „No, zkusit to můţem, ne? Co se můţe stát? Maximálně s náma vyrazí dveře.“ „Tak jo,“ řekla May. „Kdy?“ „Přijď hned v pondělí. Budu tam od čtyř a bůhví do kolika. Knihovna je zavřená a my musíme zpracovat a zařadit nějaký přírůstky. Prestonka je děsnej pedant.“ 33

„Přijdu,“ řekla May a zářivě se na Elwina usmála. „May, já bych ti chtěl říct…“ ozval se Elwin a prohrábl si prsty své pískové vlasy. Ale co jí chtěl říct, se uţ nedozvěděla. „May! Hej, May! Kde se tu bereš?“ zahlaholil náhle něčí hlas. Podívala se ke dveřím. Jean. Křenila se, mávala rukama jako větrný mlýn a hnala se k nim. A za ní samozřejmě Brad. A Curtis Calahan. Curtis, kterému řekla, ţe s ním v pátek nemůţe nikam jít, protoţe musí pomáhat mámě. Kdyţ je uviděl, ztuhl. Průšvih, uvědomila si May. Curtis tam stál jako socha. A kdyby jeho oči mohly vraţdit, bylo by po Elwinovi.

34

VII. Jean na to v pondělí pochopitelně okamţitě zavedla řeč. Hned ráno volala May, ţe se jí porouchal austin a jestli by jí nehodila do školy. May se pro ni zastavila – Jean bydlela jen kousek od ní, tam kde se Constitution Avenue stýkala s Park Street, v přízemní vilce, před níţ parkoval Jeep Cherokee policejního náčelníka Hursta. Počasí se přes víkend zkazilo. Vál chladný, nepříjemný vítr, který strhával ze stromů uschlé listy a hnal je před sebou ulicemi. Obloha byla zataţená šedivými mračny, z nichţ se občas spustil studený déšť. May se cítila mizerně – neměla ráda podzim. Jean, jak se zdálo, nevadil. Vrazila do auta, kaštanové vlasy rozhozené po ramenou modré nepromokavé bundy, hodila batůţek na zadní sedadlo a hned začala mlít. „Asi trošku trapas, co May?“ nadhodila a řehnila se přitom, jako by to byla bůhvíjaká legrace. „Jo,“ přiznala neochotně May. Setkání u Alexe se fakt příliš nevydařilo. Nejen ţe ti tři přišli v nejnevhodnější chvíli, ale chovali se nemoţně. Brad aspoň prohodil pár frází, jako ţe Ahoj, a Jak se vede?, zato Curtis mlčel a jen civěl. No a Jean samozřejmě plácala strašné nesmysly, dělala různé naráţky a hihňala se jim. Elwin se snaţil být přátelský, ale asi ho to taky dost otrávilo. Odmítl Mayinu nabídku, ţe ho odveze domů, a rozloučil se s ní na stanici autobusu. Zkrátka se to celé nějak pokazilo. „Já za to nemůţu, May,“ nedala se zastavit Jean. „Nemáš bejt taková tajnůstkářka. Kdybych věděla, ţe máš s Elwinem rande u 35

Alexe, zkusila bych kluky nakormidlovat někam jinam.“ O tom May váţně pochybovala. Ale neřekla nic. „No a jak jste spolu daleko?“ vyzvídala Jean. „Tak povídej! Hořím nedočkavostí.“ May se o Elwinovi nechtěla bavit. Jenomţe Jean byla její nejlepší kamarádka. Ona opravdu za nic nemohla. „Nech toho, Jean,“ řekla mrzutě. „Nic se neděje. Jsme jenom kamarádi.“ Jean vyprskla. „To mě teda podrţ! Měla ses v pátek vidět. Koukala jsi na něj jako na svatej obrázek!“ May chtěla něco odseknout, ale musela se soustředit na řízení. Byly uţ před školou a její obvyklé místo na parkování bylo obsazené. Pomalu se sunula mezi řadami aut a hledala skulinu, kam by mohla vklouznout. Na tohle byl malinký colt ideální. „No, já se ti zas tolik nedivím,“ vedla dál svou Jean. „Já si ho nikdy předtím pořádně nevšimla, ale on je to fakticky docela pěknej kluk. Nemyslíš, ţe by vypadal ještě líp, kdyby místo těch brejlí nosil kontaktní čočky?“ „Já nevím,“ řekla May. „Zkus mu to navrhnout, May. Jeden můj bráchanec taky nosil brejle, ale pak…“ May vypnula příjem. S Jean to tak někdy bylo lepší. Konečně našla volné místo, zaparkovala a vystoupila. „Hoď sebou,“ nakázala Jean, která pořád ještě mlela svou. „Nebo začne lejt.“ Sotva to dořekla, spustil se prudký liják. Obě se tryskem rozeběhly ke škole. Pekelní psi nad portálem se po May sápali svými tupými drápy a chamtivě plazili kamenné jazyky. Dneska měla chemické laborky, jediný předmět, na kterém se mohla setkat s Elwinem. Ale předcházející hodina se protáhla, takţe s ním stačila prohodit jen pár slov. Nezdálo se, ţe by byl nějak naštvaný. Na pokus, při němţ měli prokázat přítomnost ţeleza v nějakém roztoku, se nemohla soustředit a Tanja Schneiderová musela většinu věcí udělat sama. „Co je s tebou, May?“ sykla Tanja. 36

„Nic. Nezlob se,“ omlouvala se jí. Tanju chápala – obvykle to totiţ bylo právě naopak. Jenomţe ona se teď kaţdou chvíli otáčela, aby zahlédla Elwina. Seděl vzadu za posledním stolem a skláněl se nad kahanem. Nebezpečně blízko jeho pískové kštice se nacházely vlasy Cory Singletonové se zeleným pruhem uprostřed. Cora nebyla pověstná jen svými avantgardními účesy, ale především tím, ţe uţ chodila nejmíň s pěti klukama. Jeţíš, May, okřikla se v duchu, dej si pohov! Ty snad ţárlíš! Zbytek hodiny se uţ neotočila ani jednou. S Elwinem se pak sešli na chodbě. „Jak to šlo?“ zeptala se neutrálně. „Ţelezo nikde,“ smál se Elwin. „Ale prokázal jsem přítomnost asi sedmi oxidů ve vlasech Cory Singletonový.“ Musela se taky rozesmát. Elwin byl jako balzám. Stačilo slovo, úsměv a May měla hned bezva náladu. „Dávej si na ni bacha, Elwine,“ napomenula ho ţertem. „Cora je děsně nebezpečná.“ „Myslíš kadeřníkům?“ Zasmáli se společně. Ještě mu připomněla, ţe se mají sejít v knihovně, aby se pokusili přemluvit paní Prestonovou. „Doufám, ţe na to nezapomenu,“ šklebil se Elwin. May vytáhla propisovačku a podala mu ji. „Tak si to zapiš za uši. Tímhle.“ „Rozkaz, Scullyová! Tak zatím.“ A Elwin odcházel a čmáral si přitom propisovačkou za ucho. May seběhla o poschodí níţ, zahnula za roh a zamířila ke své skříňce. Postávalo tam několik kluků a holek, ale May udeřila do očí jediná dvojice. Vypadalo to, ţe je zabraná do váţného rozhovoru. Brad a Diana. Brad jí něco rozčileně vykládal a gestikuloval při tom rukama. Diana odmítavě vrtěla hlavou a tvářila se odměřeně. May neslyšela, o čem je řeč. Ještě ţe tohle nevidí Jean, pomyslela si. Zbláznila by se z toho! Dělala, ţe je nevidí, a věnovala se zámku na své skříňce. Ale Brad si jí všiml a rychle, podezřele rychle ukončil rozhovor s Dianou a namířil si to k ní. 37

Předstírala, ţe něco hledá. Ale on se zastavil za jejími zády a oslovil ji. „Ahoj, May,“ ozval se. „Chtěl bych ti něco vysvětlit.“ Otočila se. Proboha, Brade, já to nechci slyšet, myslela si. Mně do toho nic není. A jestli si myslíš, ţe to budu vykládat Jean… Jenomţe Brad ji překvapil. „Jde o Curtise, May,“ řekl. „O Curtise?“ „Jo. Je to můj kamarád, May. On… není takovej, jak vypadá. Je to prima kluk, fakt. Měla bys mu dát šanci.“ „Já?“ divila se May. Brad se na ni díval ohromně váţně. Lícní svaly se mu napínaly, jako by přemáhal nějaký vztek. „Nedělej, ţe nevíš, jak o tebe stojí, May. Děsně se ţere. A ty zatím dáváš přednost takovýmu…“ „Komu?“ naštvala se May. Ještě slovo a vrhne se na něj, přestoţe je o hlavu větší neţ ona. „Brade!“ zazněl za jejich zády ostrý hlas. Překvapeně se obrátili. Stála tam Jean a z očí jí sršely blesky. Musela slyšet, o čem se bavili. Brad zkrotí jako beránek. „Já… ahoj, Jean… já jsem tím nic nemyslel. Fakticky. Já jen, ţe… Curtis… hraje poslední dobou dost bídně a nás čekají důleţitý zápasy. Je to nejlepší rozehrávač, a kdyţ…“ „Brade,“ přerušila ho mrazivě Jean, „pleteš se do něčeho, po čem ti nic není, rozumíš?“ Bradovi se zablesklo v očích a chvíli to vypadalo, ţe se začne hádat. Ale pak to nebezpečné světlo pohaslo. „Jo, nejspíš jo,“ připustil neochotně. „Promiň, May. Doufám, ţe přijdeš na můj večírek.“ „Samozřejmě i s Elwinem,“ dodala studeně Jean. „Jasně. S Elwinem,“ zamumlal Brad. May ho skoro přišlo líto. Moţná to opravdu myslel dobře. Nakonec – bylo to normální, ţe se zastával svého kamaráda. Zlost uţ ji přešla. „Díky, Brade,“ řekla mile. „Přijdu ráda.“ Za Elwina mluvit nemohla. 38

Jean popadla Brada za loket a táhla ho pryč. Ten dostane co proto, pomyslela si May. A to ještě Jean neví o Dianě Kruggové. Deset minut po čtvrté stála před dveřmi knihovny. Za zdí chodby čišel chlad. May uţ zase měla pocit. Pocit, ţe tu číhá něco zlého. Něco starého a zlého. Prastaré zlo. Jako by jen čekalo na svou příleţitost. Otřásla se. V domnění, ţe knihovna bude zamčená, zmáčkla tlačítko zvonku. Přes dveře slyšela, jak se drnčivé zvonění rozléhá prázdnou místností. „Elwine, jsi tam?“ Nikdo neotvíral. Zazvonila podruhé. „Paní Prestonová?“ Nic. Ani hlásek. Ani zvuk kroků. Šálila na knoflík dveří a otočila jím. Dveře bez odporu povolily a pustily ji dovnitř. Nikdo tam nebyl. Studené světlo lamp dopadalo na prázdné stolky, ţidle i na pult s rozevřenou knihou. Na konci pultu blikala obrazovka počítače. „Elwine?“ ozvala se polohlasem. Ţádná odpověď. Ţe by ještě nedorazil? Ale kde je potom paní Prestonová? Rozhlédla se. Dveře do zadní místnosti, kde s Elwinem objevili kroniku, byly pootevřené. Ale nic se odtamtud neozývalo. „Haló,“ zavolala. Hlas se jí chvěl. Kdyţ se ani teď nedočkala ţádné reakce, pomalu obešla pult a nahlédla za něj. Jeden pohled stačil. May začala ječet. A ječela a ječela, jako by tím mohla zaplašit hrůzu, která se jí zmocnila.

39

VIII. Paní Prestonová nevypadala dobře. Napůl leţela za pultem, zády se opírala o stěnu. Hlava se jí svezla k pravému rameni. Obličej měla celý napuchlý a modrý. Ale nejhorší byly oči. Velké, vytřeštěné oči, ve kterých se stále ještě zračil úděs. Mrtvé oči. A těma mrtvýma očima se knihovnice dívala na May, která si tiskla dlaně k ústům a nepřestávala ječet. Nemohla přestat. Ucítila něčí ruce, které jí třásly rameny. „May, přestaň! Slyšíš, May?“ Otočila se. Brad. Brad? Co tady dělá Brad? mihlo se jí vyděšenou myslí, ale pak se mu vrhla do náruče a smáčela mu slzami bleděmodrou košili. Byla mu tak vděčná, ţe se tu objevil. Ţe se tu vůbec někdo objevil. Brad ji nemotorně konejšil. „No tak, May. Uklidni se. Přestaň. Uţ je to dobrý, May!“ Ale nebylo to dobrý. „Brade, ona… ona…“ Nedokázala to vyslovit. Jen ukázala palcem přes rameno. Nechtěla se tam uţ nikdy podívat. Brad s ní popošel před pult. „Jo,“ řekl pochmurně. „Já vím. Je mrtvá.“ May cítila, jak se jí znovu zmocňuje hysterie. Hlasitě vzlykla a začala se třást. „May, seber se! Musíme zavolat policii.“ Natáhl se pro nejbliţší ţidli a přisunul ji k May. „Posaď se. Já poběţím zatelefonovat.“ 40

Poslušně se posadila, ale kdyţ slyšela, ţe půjde pryč, zase vyskočila. „Ne, Brade! Nenechávej mě tady, prosím tě! Nenechávej mě tu s ní, Brade!“ „Bude to jen minutka, May. Zůstaň tu a nikoho sem nepouštěj! Rozumíš?“ Snaţila se dát trochu dohromady. Zuby jí jektaly. „Do… dobře, Brade,“ vykoktala. „Vrať se brzy, Brade. Ano?“ Přikývl a vyrazil ke dveřím. May si zkříţenýma rukama pevně stiskla ramena a několikrát se zhluboka nadechla a vydechla. Trochu to pomohlo. Ale jen trochu. Paní Prestonová byla mrtvá! Někdo ji zabil! Proč? A kdo? Otázky jí vířily hlavou jako dotěrný hmyz. Kde je Elwin? Pult zakrývající mrtvé tělo paní Prestonové přitahoval její pohled. Bylo na něm něco, co si vynucovalo její pozornost. Jenomţe ona to nedokázala identifikovat. Nedokázala si uvědomit souvislostí. Nebyla to slabou modří blikající obrazovka počítače. Na té bylo jen hlavní okno programu Windows 95. Ten, kdo ho spustil, se dál nedostal. Ale ta malá červená věc vedle. Co je to? Přes slzy ji viděla rozmazaně. Z chodby se ozvaly spěchající kroky. Brad se vracel. Konečně! A najednou to May došlo. Propisovačka! Červená propisovačka, kterou dala Elwinovi! To znamená, ţe tu Elwin byl! O ničem dalším nemudrovala. Vyskočila, dvěma kroky byla u pultu, popadla propisovačku a vstrčila ji do kapsy. Kdyţ dosedala zpátky na ţidli, Brad vešel. Podíval se na ni udiveně. „Hned tu budou,“ řekl pak.

41

Zbytek dne jako by May uplynul v mlze. Všechno bylo podivné a neskutečné. Policisté se nahrnuli do knihovny, hledali stopy, fotografovali, kladli jí i Bradovi spoustu nepříjemných otázek. Pak ji ještě odvezli dolů do města na velitelství, aby s ní sepsali protokol. Vzal si to na starost, nejspíš s ohledem na její přátelství s Jean, sám náčelník Hurst. Zavolal také jejím rodičům, kteří vzápětí nato dorazili s ustaranými tvářemi. Netrvala na tom, aby byli přítomni její výpovědi. Vlastně byla radši, ţe počkají na chodbě. Musela totiţ panu Hurstovi lhát. Choval se k ní velice ohleduplně a taktně. I kdyţ došlo na nepříjemné otázky. První se týkala toho, proč šla May do knihovny, kdyţ měla být kvůli katalogizaci přírůstků ten den odpoledne zavřená. „Potřebovala jsem nutně jednu knihu,“ řekla tiše May. „Chtěla jsem paní Prestonovou poprosit, jestli by mi ji přece jen nepůjčila.“ To byla vlastně pravda. Jenţe ne celá. Nepadlo v ní ani slovo o Elwinovi. Náčelník Hurst chtěl vědět přesný čas. Chtěl vědět, jestli cestou někoho nepotkala. Byly dveře zavřené? Nevšimla si při vstupu do místnosti něčeho podezřelého? Nebo později? May jen vrtěla hlavou. Ani slovo o propisovačce. Pořád ji ještě měla v kapse. Cítila ji, jako by byla ţhavá. Znamenala snad, ţe paní Prestonovou zabil Elwin? Náčelník Hurst si všiml jejího zmatku. „May,“ řekl vlídně, „není tu něco, co nám nechceš říct? Nebo nemůţeš?“ Prudce zavrtěla hlavou. O propisovačce se nesmí dozvědět za ţádnou cenu. Musí jeho pochybnosti rozptýlit. „Ne,“ řekla rezolutně. „Nic takového neexistuje. Nemyslíte si, pane Hurste, ţe jsem to udělala já, ţe ne?“ Povedlo se jí to. „Ach ne,“ usmál se smutně Jeanin otec. „Paní Prestonová byla uškrcená, May. Obávám se, ţe na něco takového bys ty neměla dost síly.“ 42

Konečně byli hotovi. S úlevou vyšla na chodbu a připojila se k rodičům. Trochu unaveně je ujišťovala, ţe je v pořádku. Kdyţ kráčeli k východu, otevřely se dveře jedné z kanceláří a vyšli z nich dva policisté. Na krátký okamţik zahlédla May známou tvář. Vlastně jen vlasy. Pískově ţluté vlasy. Elwin Foster seděl na ţidli a hlavu drţel v dlaních. Vypadal jako provinilec, který právě učinil plné doznání. Přiznal se Elwin? Přiznal se k vraţdě? Dojeli domů otcovým lincolnem. Rodiče se pořád kolem May motali, stále se ujišťovali, ţe je opravdu v pořádku a ţe nic nepotřebuje. „Jsem jen děsně utahaná, mami,“ řekla nakonec May. „Byl to hroznej den. Půjdu si lehnout a zkusím se trochu vyspat.“ Ale spánek nepřicházel. Leţela s rukama pod hlavou, zírala do stropu a hlavou se jí honily myšlenky. Napadala ji spousta otázek, na které neznala odpověď. Například ta propisovačka. Kdy ji tam Elwin nechal? Přišel do knihovny a poloţil ji na pult, aby měl volné ruce a mohl uškrtit paní Prestonovou? Ale proč by to dělal? A co Brad? Jaký měl důvod jít do knihovny? Věděl přece, ţe je zavřená. Kaţdý to věděl. I May. I vrah. A nevšiml si Brad, kdyţ se vrátil, ţe z pultu zmizela propisovačka? Díval se na May tak divně… Uţ to nemohla vydrţet. Musela si promluvit s Elwinem. Musela se ho na všechno zeptat. Jistěji všechno vysvětlí. Bude to v pořádku. Jenţe May neznala jeho telefon. Vyskočila z postele a vyhrabala ze zásuvky telefonní seznam Borgentownu. Horečnatě nalistovala F. Forman… Fosbury… Foster! Fosterů tam bylo devět. Které z těch čísel bylo Elwinovo? Měla štěstí. Ten den snad poprvé. 43

Třetí z devíti čísel znělo na jméno Foster Elwin. Namačkala ho a plná úzkosti čekala. Telefon vyzváněl. Ale nikdo to nebral.

44

IX. Škola

hučela jako úl. Po chodbách postávaly hloučky studentů a vzrušeně diskutovaly. A všichni se dívali po May. Procházela kolem nich a oni přestávali v hovoru a stáčeli k ní zrak. Ale kdyţ se setkala s jejich očima, uhýbali. Jako by byla poznamenaná. Poznamenaná smrtí. Cítila se hrozně. Byla bledá a nevyspalá, pod očima měla kruhy. Nejradši by byla zůstala doma, ale tam by se jenom mučila strašlivou nejistotou. Potřebovala mluvit s Jean. A s Elwinem. Hlavně s Elwinem. Dívala se po něm, ale nikde ho neviděla. Jean postávala u skříněk. Jejich otevřená dvířka jim poskytla aspoň minimální soukromí před zvědavými pohledy. „Páni, May,“ začala okamţitě drmolit Jean, „to muselo bejt hrozný! Já bych to teda zaţít nechtěla. Jseš v pořádku?“ „Jo, jsem oukej,“ zamumlala Jean. „Nevíš, co je s Elwinem?“ Jean zavrtěla hlavou. „Táta přišel děsně pozdě. Já sice ještě nespala, ale on mi nechtěl nic říct. On ze zásady nemluví o nedokončenejch případech. Akorát vím, ţe Elwina vyslejchali. Ty myslíš…?“ „Já vůbec nevím, co si mám myslet, Jean,“ řekla May po pravdě. „Neumím si představit, proč by někdo zabíjel paní Prestonovou. Ničemu nerozumím.“ „Určitě to byl někdo cizí,“ nadhodila Jean. „Třeba chtěl v 45

knihovně něco ukrást a paní Prestonová ho přistihla a…“ Zmlkla. Znělo to nesmyslně. May jí věnovala útrpný pohled. „Brad mi večer volal,“ změnila Jean téma. „Říkal, ţe jsi byla v hrozným šoku.“ „A ty bys nebyla, nebo co?“ reagovala May podráţděně. „A kde se tam vůbec vzal?“ „Říkal, ţe čekal v hale na Curtise a zaslechl nějaký křik. Tak se šel podívat.“ May nad tím uvaţovala, ale nedovedla odhadnout, zda její zděšený jekot mohl z knihovny doléhat aţ do vstupní haly. Chodba byla poměrně dlouhá a v půli se lomila. Jenomţe ona asi fakticky ječela příšerně. Ve třídě vyslechli prohlášení ředitele Horowitze. O vraţdě paní Prestonové se v něm hovořilo jako o „politováníhodné a tragické události“, která bude jistě brzy objasněna a která musí „semknout řady studentů a učitelů v jeden šik.“ May měl chuť vyskočit a křičet. Mrkla na Jean. Ta se jen smutně ušklíbla a obrátila oči. Strašný kecy! Zdálo se, ţe vyučování nikdo nevěnuje pozornost a učitelé si ji ani příliš nevynucovali. Pár kluků a holek zašlo o přestávkách za May, aby jí vyjádřili svou účast, nebo co to sakra melo být. Viděla na nich, ţe by se jí strašně rádi vyptávali na spoustu věcí, ale její chladná reakce jim v tom zabránila. May měla ostatně plnou hlavu Elwina. Ale ten, jak to vypadalo, ve škole vůbec nebyl. Jean jí nabídla, ţe k ní odpoledne zajde, ale May odmítla. Neměla náladu poslouchat řeči, i kdyţ od své nejlepší kamarádky a jistě dobře míněné. Jakmile vyučování skončilo, nikoho si nevšímala, vyběhla ze dveří a rovnou zamířila ke svému autu. Pojede domů a zkusí se dát trochu dohromady. Ještě jednou si to všechno probere a… Sklonila se, aby otevřela dvířka, a vyjekla. Lekla se, aţ se jí zastavilo srdce. Na předním sedadle se choulil Elwin. Měl strhaný obličej, vlasy rozcuchané a zarudlé oči. Brýle drţel v ruce a nepřítomně si s nimi pohrával. 46

Rychle vklouzla za volant a přibouchla za sebou dveře. „Elwine,“ vydechla. „Ahoj,“ usmál se. Byl to strašlivě unavený a vyčerpaný úsměv. Úsměv za kaţdou cenu. „Zapomnělas zamknout, tak jsem vlezl dovnitř. Jsem děsně utahanej. Doufám, ţe se nezlobíš.“ Nezlobila se. Byla moc ráda, ţe ho vidí. I kdyţ měla plnou hlavu nezodpovězených otázek – a i kdyţ ji ještě včera napadlo, zda vrahem paní Prestonové není Elwin. Teď, kdyţ se dívala na jeho znavenou, ale upřímnou tvář, nechápala, jak na něco takového vůbec mohla přijít. „Měla jsem o tebe strach,“ řekla. Zdálo se, ţe ho to potěšilo. „Jsi hodná, May,“ zašeptal. „Bude to v pořádku.“ „Hledala jsem tě ve škole. Potřebovala jsem s tebou mluvit.“ Kývl hlavou. „Jo. Poslyš, May, nemohli bysme zajet někam, kde bysme si mohli promluvit v klidu? Tady je spousta čumilů.“ Podívala se ven. Měl pravdu. K zaparkovaným autům se trousili studenti, někteří z nich k nim vrhali zvědavé pohledy. „Máš pravdu,“ řekla May a nastartovala. „K Alexovi radši ne,“ pokusil se Elwin zaţertovat, ale vyšel mu z toho jen pokřivený škleb. May vyjela z parkoviště, zahnula na Sheridan Street a zamířila pozvolně stoupající silnicí k Sleeplandu, nízké pahorkatině zvedající se z krajiny asi dvě míle za městem. Říčka, která z ní vytékala, vytvářela v mělkém údolí nevelké jezero s čistou vodou. Green Lake bylo častým cílem víkendových výletů obyvatel Borgentownu a také oblíbeným místem pro dostaveníčka zamilovaných dvojic. Dnes ovšem nehrozilo, ţe tam někoho potkají. Bylo ošklivo, foukal studený vítr a občas se přehnala krátká přeháňka. May by tam s Elwinem samozřejmě jela raději za úplně jiných okolností. A z úplně jiných důvodů. Ale nedalo se nic dělat. Jela rychle, rychleji, neţ byla zvyklá, celá napjatá, co se od Elwina dozví. Ten, jako by to vycítil, se po dlouhé odmlce ozval. „Byl jsem celej den s policií v knihovně. Chtěli vědět, jestli se něco neztratilo.“ 47

Na jazyku jí svrběla otázka, ale nechtěla na něho naléhat. Jistěji všechno poví sám. Ale Elwin se zase pohrouţil do zadumaného mlčení. Pak z ničeho nic vybuchl: „Myslel jsem, ţe se z nich zblázním! Bylo to pořád dokolečka! Teď aspoň vím, jak muselo bejt tátovi.“ Zarazilo ji to. Tohle byl jiný Elwin, neţ kterého znala doposud. Elwin, který měl pořád dobrou náladu a nic ho nemohlo rozházet. Teď měl koutky úst svěšené v hořkém úsměšku a zatínal pěsti obou rukou, aţ mu zbělely klouby. Párkrát jimi prudce udeřil do přístrojové desky. Jindy by hlasitě protestovala, ale teď se raději soustředila na řízení. Projeli táhlou zatáčkou a před nimi se mezi stromy zableskla hladina jezera. May odbočila na příjezdovou cestu a za minutu uţ zastavila na okraji vyasfaltovaného parkoviště. Jezero dnes vůbec nebylo zelené, ale ponuře šedivé a hnaly se po něm nízké vlny, které se se šploucháním rozbíjely o kamenitý břeh. Po prázdné ploše parkoviště krouţilo v bláznivém tanci spadané listí. Vypnula motor, poloţila ruce na volant a otočila hlavu k Elwinovi. Srdce jí bušilo. Elwin si znovu sundal brýle a promnul si zarudlé oči. Kdyţ promluvil, zůstaly zavřené. „May, musím ti něco říct…“ Zatajila dech. Teď to přijde. Paneboţe, modlila se v duchu, ať to není nic strašného. Ať Elwin není vrah! „Víš, May…“ začal nejistě, „ta kronika… Nebyla tam. Zmizela.“ Protoţe čekala něco jiného, nejdřív nevěděla, o čem mluví. Došlo jí to aţ za chvíli. „Ale…“ Zmohla se jen na tohle jediné slůvko. Elwin se k ní obrátil, podíval se jí do očí a pronesl s děsnou naléhavostí: „Neřekl jsem jim to, May! Řekl jsem jim, ţe se nic neztratilo!“ Vůbec to nechápala. Proč o tom mluví? Nejdůleţitější přece je, jak zemřela paní Prestonová. A kde byl v tu dobu on. Ohromeně zírala do jeho napjaté, unavené tváře. A pak to konečně pochopila. 48

Kristepane! „Elwine,“ vydechla a potřásla nevěřícně hlavou, „přece si nemyslíš, ţe já… ţe bych mohla…“ Nedokázala to ani vyslovit. Ale musela, protoţe Elwin mlčel a pořád se na ni díval. „Přece si nemyslíš, ţe jsem ji vzala já?“ Konečně sklopil oči. „Já nevím…“ zamumlal. „Tolik jsi o ni stála.“ Nemohla tomu uvěřit. Jak mohl takhle uvaţovat? Přepadla ji zlost, ale přemohla ji a snaţila se, aby její hlas zněl klidně a rozumně. „Elwine, přišla jsem tam a našla paní Prestonovou mrtvou. Strašně jsem se vyděsila. Strašně. Nějaká pitomá kronika mi vůbec nepřišla na mysl. Mohla mi bejt ukradená, rozumíš?“ Vzápětí si uvědomila, jak paradoxní je to, co řekla. Protoţe kronika byla zřejmě opravdu ukradená. Ale kdo ji ukradl? Ona to nebyla. Elwin taky ne. Vrah. Byla z toho zmatená. Ale Elwinovi se zřejmě ulevilo. „Nezlob se, May,“ zaprosil. „Já nevím, co mě to napadlo. Já uţ nevím vůbec nic. Jsem úplně hotovej.“ V duchu nad tím mávla rukou. Tohle teď nebylo to nejpodstatnější. A ona se musela dozvědět pravdu. „Elwine,“ začala a znovu ji přepadla úzkost, „šla jsem do knihovny, jak jsme se domluvili. Jak sis to zapsal za uši,“ dodala se zjevnou naráţkou na červenou propisovačku. „Ale tys tam nebyl. Kdes byl, Elwine?“ S napětím čekala, co jí odpoví. Díval se přes přední sklo na vzdouvající se hladinu jezera. Nízko nad ní vzdoroval větru bílý racek. „Vůbec jsem se tam nedostal, May,“ odpověděl po chvíli tiše. Ale nepodíval se na ni. „Zdrţel jsem se po tělocviku v šatně. Clayton mi šlápl na brejle. Zkoušel jsem je dát dohromady, protoţe bez nich bych byl paní Prestonový houby platnej. Ale nešlo to. Myslel jsem, ţe to stihnu domů pro náhradní. Jenomţe máma mě zdrţela a pak uţ 49

to nemělo smysl… Přijela policie…“ May nevěřila svým uším. Copak Elwin sám necítí, jak směšně to zní? Podobalo se to naivním výmluvám malého kluka, který rozbil prakem cizí okno. Jenomţe tady šlo o vraţdu! „Řekl jsem jim to, co tobě, May.“ Jo, pomyslela si trpce. Lhal jsi jim, Elwine. Protoţe já mám tu propisovačku. Něco jí bránilo, aby mu o ní pověděla. Protoţe Elwin lhal i jí! Znamenalo to, ţe taky vraţdil?

50

X. Zamrazilo ji, kdyţ si uvědomila, co to znamená. Myslela si, ţe rozhovor s ním všechno vyjasní. Jenomţe teď to bylo ještě zamotanější. Ještě horší. Vlastně ho ani pořádně neznala. Nechala se splést těmi jeho legráckami. Agentka Scullyová! Co kdyţ to byla jen maska a Elwin je ve skutečnosti násilník? Co kdyţ i jí hrozí smrtelné nebezpečí? Radši mu nesmí dát najevo, ţe ho podezřívá. Otřásla se. V autě bylo chladno, ale to nebyl ten pravý důvod. „Musím se vrátit domů,“ řekla. „Naši by měli starost.“ S obavami čekala, co na to Elwin. Ale ten byl uţ zase myšlenkami někde jinde. Seděl vedle nijako zmoklá slepice. Otočila klíčkem, a kdyţ motor naskočil, vyrazila na zpáteční cestu. Během ní nepadlo jediné slovo. Vysadila Elwina na pokraji Downhillu. Vystoupil, ale pak se sklonil k otevřeným dvířkám, upřel na May zoufalý pohled štvance a zeptal se: „Věříš mě, May? May! Potřebuju, abys mi věřila! Aby mi někdo věřil!“ Nemohla si pomoci, bylo jí ho líto. Jenomţe. „Nevím, Elwine,“ řekla tiše. „Chtěla bych.“ Jenomţe to bys mi nesměl lhát, dodala v duchu. Ještě měl příleţitost. Ale nevyuţil ji. Přešlápl z nohy na nohu, pak se otočil a beze slova odcházel. Dívala se, jak jeho nahrbená postava s rukama v kapsách černé koţené bundy zápasí s větrem a bylo jí do pláče.

51

Seděla u večeře jako bez ducha. Nemohla se přimět, aby polkla jediné sousto. „Prosím tě, May,“ napomínala ji starostlivě matka. „Seber se konečně. Nemysli uţ nato. Teď je to starost policie.“ „Mám takový dojem, ţe moc nepokročili,“ zabručel pan McCormick zpoza stránek novin. „Nemají ţádný motiv. Zdá se, ţe ta knihovnice neměla ţádné nepřátele. A z knihovny se nic neztratilo.“ Ale ztratilo, tati, pomyslela si May. Kronika Borgentownské střední školy. Jenomţe to vím jen já. A Elwin. A ještě někdo třetí. Moţná. Nedávalo to smysl. Nakonec se přinutila sníst pár soust a pak se hned zavřela ve svém pokoji. Na nočním stolku leţela jako němá výhrůţka červená propisovačka. Vzala ji, chvilku jí otáčela v prstech a nakonec ji hodila do zásuvky. Nebudu na to myslet, řekla si. Nějak se to vyřeší. Není to moje věc. Od toho je tu policie. Ale věděla, ţe to není pravda. Přesto se usadila v křesle a zkoušela se trochu učit. Moc jí to nešlo. Nakonec na ni přišla ospalost – nebylo divu, v posledních dnech toho moc nenaspala. Vlezla si do postele a zavřela oči. Usnula téměř okamţitě. Vzbudilo ji zvonění telefonu. Rozsvítila lampičku a ospale zamţourala na digitální budík. Bylo pár minut po půlnoci. Kdo to můţe být? Vyštrachala se z postele a zvedla sluchátko. A rázem poznala, kdo to je. Těţký dech. Funění. „Haló,“ řekla, a kdyţ se nedočkala odpovědi, chtěla zavěsit. Jenomţe ten na druhé straně promluvil. „May?“ uslyšela chraplavý, zastřený hlas. Neměla ponětí, komu patří. „Kdo je to?“ vykřikla vyděšeně. „May,“ opakoval hlas. Ten, komu patřil, ho nejspíš schválně měnil. Anebo mluvil přes nějakou látku. „Přinesl jsem ti dárek.“ Vytřeštila oči. Co to mělo znamenat? „Jakej dárek?“ vykoktala. „Dárek ode mě,“ řekl hlas. „Je venku u dveří, May.“ A zavěsil. 52

Co zase bylo tohle? Copak nebude mít nikdy pokoj? Dárek? Dárek pro mě? Podívala se z okna. Noc byla temná a větrná. Za zahradou na ulici se kolébaly štíhlé stvoly pouličních svítilen. Dům byl tichý. Takţe se tam bude muset jít podívat. Bála se, ale zvědavost byla silnější. Třeba to bude něco, co jí odhalí záhadu těch telefonátů. Přehodila si přes ramena ţupan a opatrně sešla po schodech do haly. Stiskla vypínač a uviděla, jak se světlo nad vchodovými dveřmi rozsvítilo. Pomalu je otevřela. Na plošince před nimi leţel balíček. V hrubém, hnědém balicím papíře, převázaný obyčejným motouzem. Bez adresy. Dívala se na něho. Pootevřenými dveřmi se dovnitř dral vítr a šramotil v hale. Někdo by se mohl vzbudit, uvědomila si. Sehnula se a zvedla ho. Byl dost těţký. Co to můţe být? Odnesla ho do svého pokoje a poloţila na stůl. Chvilku váhala. Co kdyţ je to bomba? Nejanči, May, okřikla se. Bude to nejspíš nějaká blbost. Hloupej fór. Vyndala ze své manikúry nůţtičky na nehty a přepiţlala provaz. Rozbalila papír. A podvědomě ucukla. Ustoupila o krok. Pak natáhla krk a znovu se zadívala na obsah balíčku. Ne, nezdálo se jí to. Bylo to tak. Leţela na stolku, černá a tajemná. Kronika Borgentownské střední školy.

53

XII. Nevěřícíma

očima zírala na knihu. Knihu, která se ztratila z knihovny v ten den, co zemřela paní Prestonová. A kterou tedy mohl mít jen jeden člověk. Vrah. Vrah jí přinesl dárek. Byl tady, zatím co ona spala. Stál před domovními dveřmi a těţce oddechoval. Proč to udělal? Byl to Elwin? Mohl ten hlas v telefonu patřit jemu? Mohl. Ten mohl patřit komukoliv. Ale jediný Elwin věděl, ţe May tu knihu chce. Cítila, jak se jí zmocňuje zděšení. Jak kolem ní obchází hrůza a natahuje spáry. Elwin! Bylo to logické. Věděl o její touze prostudovat kroniku. Byl v knihovně ještě před ní. A lhal policii i jí. Zapadalo to do sebe. A přece se všechno v ní vzpíralo tomu uvěřit. Jenomţe kdyţ to nebyl Elwin… Ne. Jiné řešení hádanka neobsahovala. Znovu se její pohled stočil na knihu spočívající na stolku. Najednou vůbec neměla chuť ji otevírat. To kvůli ní to všechno začalo. Pak ale moţná skrývala nějaké tajemství. Musí se do ní podívat. Ale ne teď. Aţ ráno. Ráno bývá moudřejší večera. A jistě i moudřejší noci. Vrátila se do postele a po půlhodince převalování se jí nakonec podařilo usnout. Ale spala neklidně, zdály se jí nesmyslné sny, v nichţ kamenné příšery nad portálem oţily, leţely na parkovišti u jezera a hlídaly hromadu černých knih. Z úst, ve kterých visely rudé 54

jazyky, se jim kouřilo a jejich ocasy bičovaly zem. Probudila se s bolestí hlavy, měla sucho v ústech a připadala si celá rozlámaná. Sešla do kuchyně. Paní McCormicková připravovala snídani, pan McCormick uţ byl na cestě do práce. „Je ti něco, May?“ zeptala se matka, jakmile se pozdravily. „Jsi celá zelená.“ „Není mi nějak dobře,“ připustila May. „Ukaţ,“ řekla paní McCormicková a poloţila jí měkkou dlaň na čelo. „Otevři pusu.“ May všechno poslušně strpěla. „Vypadá to, ţe na tebe něco leze. Moţná to bude jen viróza, ale asi bys měla dneska zůstat v posteli. Co říkáš?“ May kývla. Fakticky se necítila na to jít do školy. A pak – bude mít dost času prohlédnout kroniku. „Udělám ti čaj a seţenu nějaké vitamíny. Běţ nahoru, já ti to tam donesu.“ May se vrátila do svého pokoje a zalezla pod přikrývku. Předtím ovšem schovala kroniku pod polštář a zlikvidovala balicí papír i motouz. Přitom jí došlo, ţe ty věci mohly moţná pro policii představovat uţitečnou stopu. Jenomţe ona se na policii obracet nehodlala. Zatím ne. Paní McCormicková přinesla na tácu konvici čaje a spoustu barevných pilulek, udělila May obvyklé mateřské rady a rozloučila se. „Zastavím se tu v poledne,“ řekla. „Ale to není nutný, mami,“ bránila se May. „Bude to dobrý.“ „Tak ti aspoň brnknu.“ May osaměla. Spolkla dva prášky a zapila je horkým čajem. Byl dobrý a voněl po malinách. Vypila ho ještě tři šálky a celým tělem se jí rozlilo příjemné teplo. Víčka jí pomalu klesla a ona znovu usnula. A zase, jako v noci, ji vzbudil telefon. Bylo něco po půl desáté. Máma má starost, napadlo May. Ale byla to Jean. „May, proboha, co se děje?“ hysterčila. „Proč nejsi ve škole?“ „Jsem nemocná,“ uklidňovala ji May. „Teda, bylo mi ráno trochu mizerně, tak jsem radši zůstala doma. Uţ je to lepší.“ Opravdu se 55

cítila líp. „Jo tak,“ vydechla si Jean. „Já uţ jsem se lekla.“ „Čeho?“ „May… tady je všechno vzhůru nohama,“ šeptala Jean do sluchátka. Zřejmě volala ze školy. „Zase tu byli poldové. Odvezli Elwina. Ţe se ho prej musí ještě na něco zeptat. A pak přijeli pro Brada.“ „Pro Brada?“ divila se May. Co mohli chtít od něho? „Jo,“ potvrdila jí to Jean. „Hele, já jsem z toho úplně vedle. Fakt nevím, co se děje. Táta mi nechce nic říct. A Brad se chová děsně divně.“ „Jak divně?“ Jean nejspíš jako vţdycky přeháněla. „Měli jsme včera rande,“ zachichotala se Jean, ale okamţitě zase zváţněla, „ale on byl jako duchem nepřítomnej. Vůbec neposlouchal, co mu povídám. A ani mně nedal pusu!“ No to tedy bylo fakticky na pováţenou. „Já mám dojem, ţe přede mnou něco skrejvá. Nevíš, co by to mohlo bejt, May?“ May nevěděla. Moţná Dianu Kruggovou. Doufala jen, ţe to nesouvisí s červenou propisovačkou. Pro Jean to ale stejně byla jen řečnická otázka, protoţe mlela pořád dál. „Je furt takovej ustaranej. Chápej, to je divný, protoţe Brad je normálně děsně pohodovej. Vţdyť ho znáš. Jsem z toho nervózní. A kdyţ jsi nepřišla, myslela jsem, ţe jsi taky na policii.“ „Nejsem na policii, Jean. Jsem v posteli.“ „No jo, to je asi lepší, co?“ řehtala se uţ zase Jean. „Nemám se u tebe stavit?“ May o tom chvilku uvaţovala. „Radši ne, Jean. Ještě bys mohla něco chytnout. Já… myslím, ţe do zejtřka budu v pořádku.“ „Tak jo. Kaţdopádně tě budu informovat o nejnovějším vývoji událostí. Uţ musím padat. Měj se!“ May přemýšlela. Elwina a Brada vyslýchala znovu policie. Co kdyţ objevili něco nového? Třeba uţ je vraţda paní Prestonové objasněná. Moţná se Elwin přiznal! 56

No, brzy se to dozví. Teď je na řadě kronika. S napětím, ale také s trochou strachu, knihu v černých deskách otevřela. Nadpis uţ znala. Poprvé si ovšem nevšimla řádky dole na první stránce. Sestavil T. S. Field. Jméno jí nic neříkalo. Úvodní stránky se týkaly zaloţení školy ještě v minulém století. Sídlila někde v dnešním Downhillu, ale budova uţ byla dávno zbourána. May tyhle informace prolétla jen zběţně. Zbystřila pozornost aţ za několik stránek dál. Byl na ní výstřiţek z Borgentownské polnice s fotografií. Krátký článek nesl titulek NA HRADE BUDE ŠKOLA! a podtitulek oznamoval, ţe městská rada rozhodla přeměnit původní Blackstoneovo letní sídlo na školní budovu. May si článek přečetla. Neobsahoval nic zvlášť zajímavého, snad jen to, ţe přestavbou hradu pro potřeby školy byl pověřen místní architekt Thomas Parkinson. Parkinsonové v Borgentownu ţili dodnes – a dodnes to byli architekti a stavební podnikatelé. Fotografie zobrazovala hrad v původní podobě. Byl to vlastně jen hrádek. Ke kulaté věţi se zubatým cimbuřím přiléhaly dvě nevelké patrové budovy s obloukovitými okny. May se sklonila aţ těsně k obrázku. Ano. Nad velkou, ţeleznými pásy zpevněnou branou, rozpoznala nejasné obrysy pekelných příšer, které ji tak děsily. Otočila list. A konečně na něco narazila. Zřejmě pod vlivem rozhodnutí městské rady se T. S. Field nečekaně věnoval Blackstoneovi a jeho hradu. Především tam byla podobizna výstředního milionáře a fotografie nákladní zaoceánské lodi, z jejíchţ útrob vykládaly jeřáby velké, očíslované kameny. K tomu článek z Chicago Tribune MILIONÁŘ KOUPIL ANGLICKÝ HRAD a jiný, zřejmě z téhoţ listu, s titulkem TRAGICKÁ NEHODA PŘI OTEVŘENÍ HAWKSHILLU. May se do nich začetla. A dozvěděla se zajímavé věci. Netušila dosud, ţe hrad se původně jmenoval Hawkshill, (ale teď uţ chápala, proč se basketbalové druţstvo honosí jménem Jestřábi), ţe pochází uţ někdy ze třináctého století a ţe jeho předchozím majitelem byl po 57

celá staletí šlechtický rod Parsleyů. Ve druhém článku se dočetla, ţe při slavnostním otevření znovu postaveného Hawkshillu na pokraji provinčního městečka Borgentown, na které Richard Blackstone pozval spoustu svých přátel a známých, „tragicky zahynula milionářova choť, paní Emily Blackstoneová, rozená Drummondová.“ Vypadalo to tak, ţe při sledování slavnostního ohňostroje z ochozů hradní věţe, přepadla nešťastnou náhodou přes cimbuří a zlomila si vaz. Musela to být smutná událost a May se nedivila, ţe Blackstone tak rychle na své letní sídlo zanevřel. Ale pravá bomba vybuchla na nadcházející stránce. Byl na ní jen jeden výstřiţek uprostřed listu, ale byl orámovaný červenou tuţkou pečlivého kronikáře. Ten však tentokrát neuvedl zdroj jako v předcházejících případech, a tak May nevěděla, z kterých novin článek pochází. Četla a napětím málem nedýchala. VISÍ NAD BLACKSTONEOVÝM SÍDLEM KLETBA? Jak se dozvídáme, nedávné tragické neštěstí při otevření venkovského sídla pana Richard Blackstonea, majitele Blackstoneových potravinářských závodů, mohlo mít také příčinu v kletbě, kterou vyslovil šestatřicátý hrabě z Hawkshillu, sir Wiliam Parsley, krátce před svou smrtí. Podle důvěrných informací našeho londýnského spolupracovníka 92letý sir William proklel svého rozmařilého syna Geoffreye, který bez jeho vědomí prodal rodové sídlo panu Blackstoneovi, a také všechny, kdo budou dále Hawkshillem disponovat, a vzápětí skonal. Ačkoliv naše moderní doba nedbá pověrčivosti, jeví se přesto nadmíru zajímavým fakt, že zhruba rok na to, právě v den, kdy poslední kámen Hawkshillu byl naložen na loď California, nalezla londýnská policie v jedné z městských uliček sira Geoffreye Parsleye zardoušeného. Navzdory značnému úsilí Scotland Yardu nebyla tato záhadná smrt, označená jako loupežná vražda, nikdy uspokojivě vysvětlena. Jakkoli je smrt paní Emily Blackstoneové politováníhodnou a tragickou událostí, naskýtá se otázka, zda není jen jedním z článků řetězu nešťastných příhod spojených kletbou stařičkého anglického 58

šlechtice. Nechceme je přivolávati, avšak je naší povinností pozorně od nynějška sledovat vše, co se na Hawkshillu stane. Páni! May vzrušeně vyskočila z křesla a přecházela pokojem. Prokletí! Je moţné, ţe kletba pořád ještě působí? Ţe zavinila všechny ty podivné události v minulosti, o nichţ se tu hovořilo šeptem? A také smrt paní Prestonové? Rozum jí říkal, ţe je to nesmysl. Ale ona měla pocit. Podivný pocit ohroţení a úzkosti vţdy, kdyţ se octla v těch částech školy, které zbyly z původního Hawkshillu. Nebo kdyţ pohlédla na kamenné potvory nad portálem. Teď uţ věděla, co znamená. Cítila tu kletbu. Ona tam byla! A fungovala. May se vrátila ke kronice. Neměla ponětí, co by se s tím dalo dělat. Lze vůbec zrušit takovou kletbu? Bude se na to muset někoho zeptat. Chtěla se dozvědět víc. Ale kronika uţ nic podobného neobsahovala. May měla dokonce dojem, ţe pan T. S. Field byl donucen skončit se schraňováním podobných senzačních materiálů, poněvadţ na dalších stránkách se uţ přísně drţel běţných školních událostí – změn v profesorském sboru, hospodaření školy, slavnostmi, sportovními úspěchy atd. May byla zklamaná. To, co bylo jejím původním úmyslem – získat nějaké údaje z historie školní budovy – se jí podařilo. Jenomţe mezitím se nakupila spousta jiných, závaţnějších záhad. Proč někdo kroniku ukradl z knihovny? A proč ji někdo přinesl May? Kdo to byl? A kdo zabil paní Prestonovou? May tušila, ţe to všechno nějak souvisí. Ale nedovedla si představit jak. Z přemýšlení ji vyrušil zvonek u domovních dveří. Podívala se na hodinky. To bude Jean, řekla si. Škola skončila a ona se přiřítila, aby mi 59

sdělila nejnovější drby. Teď byla ráda. A rozhodla se, ţe jí ukáţe kroniku. A všechno jí řekne. Seběhla po schodišti a cestou křičela: „Jo. Uţ letím, Jean!“ Odemkla a prudkým trhnutím otevřela dveře. Ale nebyla to Jean. Stál tam Elwin. Rty měl sevřené a díval se na May studenýma očima.

60

XIII. „Musím s tebou mluvit, May,“ řekl chraplavým hlasem. Byl to týţ hlas, který slyšela v telefonu? Nebyla si jistá. „Pustíš mě dovnitř?“ Bála se. Byla doma sama. Co kdyţ…? „Prosím, May,“ dodal. Oči za brýlemi měl smutné a nejisté. Ustoupila a Elwin vešel. Zavedla ho do kuchyně. Kdyby něco, budu křičet, umiňovala si. Nejspíš by jí to nebylo nic platné. Elwin se k ní otočil a udělal dva kroky. Polekaně couvla a protáhla se kolem něho k ledničce. „Nechceš něco?“ zeptala se zoufale. „Colu nebo tak?“ „Ne, dík,“ usmál se unaveně. „Hlavně se mě neboj, May. Já ti neublíţím.“ Jen jestli. May se nedokázala rozhodnout, zda mu má věřit, nebo ne. „Posaď se,“ řekla a ukázala bradou na jednu z ţidlí. Kdyţ ji poslechl, obešla rychle stůl a posadila se na opačné straně. To bylo lepší. Takhle to k ní měl dost daleko. Elwin pouţil své charakteristické gesto – popotáhl si brýle po nose tam a zpátky, jednou a ještě jednou. Nevěděl, jak začít. May se na něho netrpělivě a napjatě dívala. „May,“ řekl a hlas mu přeskočil, „chtěl bych se ti omluvit. Totiţ… lhal jsem ti, May.“ Zvedl k ní oči, ale protoţe na to nic neřekla, zase je sklopil k desce stolu. Čmáral po ní ukazovákem neviditelné obrazce. Najednou, jako by ho něco popadlo, to ze sebe vychrlil naráz. „Zkrátka, byl jsem v té zatracené knihovně! Jo, přišel jsem tam, 61

nikde nikdo, chci jít vedle a za pultem leţela Prestonka. Byla mrtvá, to jsem poznal. Děsně jsem zpanikařil, vypadl tam odtud a upaloval domů. Nevím, proč jsem to udělal. Nejspíš jsem se bál, ţe mě budou podezřívat. Ţe by mě mohli zavřít jako tátu. To uţ by máma nepřeţila. Jasně, teď vím, ţe to byla hloupost. Ale uţ se stalo. Jsem pako. Ale nejvíc mě mrzí, ţe jsem ti lhal. Fakticky, May.“ Ztichl. Na bledých tvářích mu naskočil ruměnec a taky uši měl červené jako signální praporek. „Já to věděla, Elwine,“ řekla May. Tohle ji napadlo první. „Věděla jsem, ţe lţeš. Našla jsem na pultu tu propisovačku, co jsem ti předtím dala.“ Elwin vykulil oči. Tvářil se, jako by mu ukradli včelstvo. „Ale…“ „Myslela jsem…“ Teď mluvili jeden přes druhého. „Ţe jsem ji zabil já? Jeţíši, May, já to nebyl! Přísahám!“ Uţ mu věřila. Vlastně za těch pár dní nechtěla nic jiného, neţ aby to nebyl Elwin. Aby mu zase mohla věřit. Ze srdce jí spadl tří tunový balvan. „A co si myslí policie, Elwine? Řekls jim to taky?“ „Jo,“ kývl neochotně. „To si piš, ţe se mi ulevilo. Koukali se divně, ale co si fakticky myslej, nevím. No, zatím jsem ještě na svobodě.“ A všechno se pomalu, pomaličku vracelo zpátky. Elwin se usmíval a ţertoval a May… May zase měla dobrou náladu. „Co chtěli po Bradovi?“ zeptala se. „To taky nevím. Vypad tam odtud chvíli po mně, čekal jsem na něj, abych se ho zeptal, jenţe byl nějakej divnej. Jen zamumlal něco o tom, ţe policajti mu nevěří, ţe tě slyšel. A ţe mu můţou vlézt na záda. A koukal se na mě… no jako bych byl váţně vrah. A ještě něco horšího. Co mu je?“ May pokrčila rameny. „To je zvláštní. Jean je taky znepokojená tím, jak se Brad chová. Je to záhada.“ To slovo ji přivedlo ke kronice. Vstala od stolu, vzala z ledničky plechovku coly a postavila ji před Elwina. 62

„Teď si uţ snad dáš, Elwine. Napij se pěkně zhluboka a pak se přidrţ stolu, aby ses neskácel. Něco ti ukáţu.“ Vyběhla do svého pokoje a za malou chvilku se vrátila s černou knihou. Poloţila ji beze slova před Elwina. Nemusel ji otevírat. Hned ji poznal. Vytřeštil oči a nasucho polkl. „May,“ vypravil ze sebe a ukázal na kroniku prstem, „to… kdes ji vzala, May?“ „Klídek, Elwine. Já ji neukradla. Nezabila jsem paní Prestonovou jenom kvůli tomu, abych si ji mohla přečíst.“ Posadila se k němu a všechno mu pověděla. O tom, ţe ji někdo sledoval na parkovišti. O nočních telefonátech a podivném dárku. A o tom, co se z kroniky dozvěděla. Elwin z toho byl fakticky na větvi. „Páni, Scullyová,“ zakroutil hlavou, „ty bys měla bejt povýšená. Je to všechno děsně divný. Co kdyţ ti hrozí nějaký nebezpečí?“ Potěšilo ji, ţe má o ni strach. „Nemyslím, Elwine. Nezdá se, ţe by ten neznámej usiloval o můj ţivot.“ „A co teď?“ uvaţoval Elwin. „Kterým směrem se bude ubírat tvoje pátrání? Jo, mimochodem – o tý kronice jsem se na policii zase zapomněl zmínit. Řekneme jim to?“ Chvilku to zvaţovala, ale pak zavrtěla hlavou. „Ne. To by na ně asi bylo trochu moc, kdyby se ještě museli zabejvat kletbou Williama Parsleye. Ostatně – řekli by, ţe je to pitomost. Jenomţe já si to tak úplně nemyslím. Mám takovej pocit, ţe to všechno nějak souvisí. Co si myslíš ty?“ Elwin opět zapojil do liry své brýle. „No,“ pronesl váhavě, „moţný je všechno. Jsme přece v Aktech X, ne Scullyová?“ Trochu ji zamrzelo, ţe to nebere moc váţně. Ale jen trochu. „Takţe,“ řekla vesele, „při nejbliţší příleţitosti ji zase vrátíme tam, kde byla. A vraţdu paní Prestonové necháme policii.“ Elwin zamyšleně přikývl. „No a my…“ nakousl. „No a my se zase budem šprtat jako správní chovanci slovutného ústavu s hrdým názvem Borgentownská střední,“ dokončila se smíchem May. „Nemyslíš, ţe po všech těch nervákách bude príma 63

ţít zase chvilku normálně?“ „To jo. Jasnačka,“ kývl Elwin a zašklebil se. Ani jeden z nich netušil, ţe to jim tedy souzeno není.

64

XIV. Venku zatroubilo auto. May vrhla poslední letmý pohled do zrcadla – docela to ušlo. Víc uţ s tím stejně nenadělám, řekla si a vystartovala po schodech dolů. Rodiče stáli v hale a dívali se na ni s pobaveným úsměvem. „Hej, zpomal!“ křikl na ni pan McCormick. „Začíná se nám kácet nábytek.“ May skutečně zvolnila tempo. Nemohla přece dorazit k Elwinovi celá zadýchaná. Vypadalo to, jako by ho uháněla! „A co kdybys ho pozvala dovnitř?“ navrhla paní McCormicková. „Jo, jo, mami, jistě,“ souhlasila May. „Ale někdy jindy, ano? Dneska máme fofr. Uţ jsem tam měla bejt. Slíbila jsem Jean, ţe jí pomůţu s občerstvením.“ Vystřelila ze dveří, nadechla se a rozváţným krokem zamířila po příjezdové cestě k ţivému plotu, který odděloval zahradu od ulice. Elwin v dţínách, tmavomodré flanelové košili a nezbytné černé bundičce stál na chodníku a opíral se dlaní o nablýskané auto. „Ahoj,“ odpověděla May na jeho pozdrav. „Páni, Elwine, co to je?“ dodala a ukázala na auto. „Ford Cortina 1968,“ pronesl pyšně a udělal vznešený pohyb rukou, jako by jí představoval anglickou královnu. „Fantastický!“ řekla nadšeně. „Nevěděla jsem, ţe něco takovýho ještě existuje.“ „Jo,“ přikývl, „uţ bych ho pomalu moh střelit do muzea. Za děsnej balík. Jenţe já nechci.“ Obcházela vůz a obdivně si ho prohlíţela. Lak vypadal jako nový, chromové díly se oslnivě leskly a béţová kůţe na sedadlech přímo 65

lákala. „Kdes to sehnal, Elwine?“ „Na jednom vrakovišti za pár babek,“ bavil se jejím úţasem. „Jenţe já jsem klikař, víš. Strejda má v Downhillu malej servis. Takţe mi s tím pomoh. Ale stejně jsme se na tom namakali asi milión hodin, neţ jsme to dali do pucu.“ „Je fakticky krásná,“ nemohla se od cortiny odtrhnout May. „Budeš kolem ní takhle chodit do rána, nebo chceš zjistit, jestli taky jezdí?“ zakřenil se Elwin a otevřel dvířka. May si nastoupila. Motor nehlučně naskočil a cortina se odlepila od chodníku. May si prohlíţela interiér. Všechno bylo tak báječně staré! Byla sobota večer, Brad měl narozeniny a pořádal večírek. Ţivot se zase vracel do normálních kolejí a o smrti paní Prestonové se pomalu přestávalo mluvit. May to připadalo děsně nespravedlivé. S Elwinem se vídala jen ve škole – chodil uţ zase pomáhat do knihovny, kde prozatímně úřadovala slečna Colemanová, a večer ještě pracoval v jednom bistru na rohu Třetí ulice. Dost neochotněji prozradil, ţe tam myje nádobí, aby přispěl aspoň trochu své matce na domácnost. May to samozřejmě nevadilo – akorát ţe čas měl jen v pátek odpoledne a pak kaţdý druhý víkend. Dnes to bylo vlastně poprvé, co s ním mohla být sama. Jenomţe místo, aby si vyjeli ke Green Lake, nebo někam jinam, museli na ten večírek. „May,“ ozval se Elwin. Řídil obratně a elegantně. Cortina lehce plula proudem vozidel na Madison Street. „Slyšelas o tý nový policejní vyšetřovací verzi?“ „Ne,“ odpověděla May. Nejradši by na všechno zapomněla. Jenomţe to nešlo. „Policie hledá nevlastního bratra paní Prestonový, nějakýho Johna Drummonda. Prej to bylo pěkný kvítko. Měl uţ nějaký trable se zákonem a paní Prestonová se s ním údajně před časem ošklivě pohádala a vyhodila ho z domu. Policie si myslí…“ „Nesmysl,“ smetla May tuhle teorii jedním pohybem ruky. „Bailey by do školy nikoho cizího nepustil – anebo by o něm věděl. Ten ví všechno, co se tam šustne. Ţádnej Drummond se do knihovny nepozorovaně…“ 66

Náhle se zarazila. Drummond… Drummond… To jméno jí něco říkalo. A pak si vzpomněla. Paní Blackstoneová, která spadla z věţe v den slavnostního otevření Hawkshillu, se za svobodna jmenovala Drummondová. Emily Drummondová. Řekla to Elwinovi. „To je moţný, May,“ prohodil. „Ale mezi těma dvěma událostma nemůţeš najít ţádnou souvislost, ani kdyby ses zbláznila. Nedává to ţádnej smysl. Nejspíš to bude jen shoda jmen. Drummond není zas tak neobvyklý jméno.“ To musela May uznat. Asi to tak bude. Nejspíš. Dorazili k domu Bradových rodičů. Venku uţ parkovalo pár auťáků, všechna přízemní okna zářila a linuly se z nich tóny techno popu. Brad pouštěl svou oblíbenou skupinu Marchmellows. Vystoupili a nahrnuli se dovnitř. Brad se odpoutal od malé skupinky a přivítal je. „Ahoj, May. Jean je v kuchyni. Elwine… Jestli chcete něco k pití, obsluţte se.“ Snaţil se chovat přátelsky, ale May viděla v jeho obličeji špatně skrývanou únavu a napětí. Co se s ním, sakra, dělo? Dali mu svůj dárek – froté čelenku, na niţ Elwinova máma vyšila velkými písmeny HAWKS – a on ji odloţil na hromádku nerozbalených balíčků. Co asi dostal od Jean? napadlo May. V blázinci posledních dní nenašla čas to s ní prodiskutovat. Omluvila se Elwinovi a zamířila do kuchyně. Jean tam ve velké míse míchala zeleninový salát a neustále si přitom odhrnovala hřbetem ruky z čela kadeře neposlušných kaštanových kadeří. Přesto vypadala fantasticky – měla na sobě krátké, vypasované šaty se skládanou sukní lososové barvy a v uších se jí houpaly nové zlaté náušnice – tenké krouţky se zavěšenými srdíčky. Jako obvykle pocítila May lehký závan závisti. Jean byla fakticky krásná. „No to je dost, May!“ přivítala ji kamarádka. „Já uţ myslela, ţe se tady z toho zblázním. To je celej Brad. Uspořádá večírek, ale skoro nic nemá připravenýho.“ 67

May hodila na ţidli šedozelené sako a vrhla se do práce. „A co Brad?“ zeptala se dychtivě. „Uţ je oukej?“ Moc na to nevypadal. Jean se zamračila. „Je to trošku lepší,“ připustila. „Zkoušela jsem z něj vypáčit, co se děje, ale on pořád opakuje, ţe nic. Zeje to dobrý. Moţná je jen utahanej. Víš přece, ţe teď trénujou kaţdej den, poněvadţ je čeká důleţitej zápas s North River.“ „Jo,“ kývla May. Na škole se o tom hodně mluvilo. „Ani pořádně nevím, jestli se mu můj dárek líbil,“ pokračovala Jean nezadrţitelně. „Dala jsem mu ho hned odpoledne, kdyţ jsme byli sami, zlatej řetízek na krk, ale on mi řek jen, díky, Jean, jsi fajn. No, co ty na to?“ May pokrčila rameny. „Znáš to,“ řekla neutrálně. „Kluci si na city moc nepotrpěj. A na velký slova taky ne.“ „Jo. Budu si s ním muset pořádně promluvit, ještě dnes. Mám pocit, jako by se ode mne odtahoval,“ prohodila Jean s nezvykle trpkou příchutí v hlase. „To bude dobrý,“ uklidňovala ji nepříliš přesvědčivě May. Soustředila se na sendviče. Musely jich ještě udělat horu. „Co Elwin?“ zajímala se Jean. „Dobrý,“ řekla May stručně. „Víš, má děsně málo času.“ „Jasně. Není to asi ţádná legrace, kdyţ jeho táta… no, víš, co myslím.“ May mlčela. „Je to príma kluk,“ dodala Jean rychle. S tím May ráda souhlasila. „Měla bych se mrknout, jak si tam vede,“ nadhodila. „S moc lidma se tu asi nezná.“ Odloţila náčiní, utřela si ruce a vyšla z kuchyně. Na prahu se zastavila. Přízemí se mezitím zaplnilo. Všude postávaly hloučky kluků a holek s plechovkami piva nebo coly. V jednom z nich kupodivu zahlédla Elwina. Zdálo se, ţe se baví docela dobře. Pocítila malinké bodnutí ţárlivosti. Několik párů tančilo uprostřed místnosti na pomalou hudbu. May vyvalila oči. 68

Brad tančil s Dianou Kruggovou! Vysoká, elegantní blondýna měla paţe poloţené kolem jeho krku a jejich tváře se téměř dotýkaly. Byla to hezká dvojice, jenomţe… Copak se Brad úplně zbláznil? Sotva na to pomyslela, zaslechla za sebou prudké vydechnutí. Otočila se. Jean stála za ní a dívala se týmţ směrem. Tvář měla úplně bílou. Oči se jí zúţily do úzkých štěrbin. „Já ji zabiju,“ sykla. A neţ jí May stačila něco říct, opakovala to Jean nahlas. Vykřikla to z plného hrdla. „Já ji zabiju, potvoru! A jeho taky!“ A vrhla se jako šílená mezi tančící páry. May si s hrůzou všimla její pravé ruky. Drţela v ní dlouhý kuchyňský nůţ, kterým předtím krájela salát.

69

XV. Dav se před ní rozestupoval. Jean jako nepřítomná kráčela pořád dál. Její prsty křečovitě svíraly rukojeť noţe. Hlasy kolem pomalu umlkaly. Pak uţ bylo hrobové ticho. I hudba dohrála. Jako by si sama od sebe uvědomila dramatickou hrůzu okamţiku. Diana pustila Brada a s vyděšeným výrazem ve tváři couvala dozadu. A Brad… Brad se hloupě usmíval. Culil se jako pětiletý spratek, kterého přistihli ve spíţi při krádeţi marmelády. May byla úplně ochromená. Nemohla se ani pohnout. Visela očima na noţi v Jeanině ruce. Ruka se chvěla. Ticho bylo naprosté a nabité děsem. Jean uţ byla těsně u Brada. „Hej! Tady je nějak mrtvo! Co se tu k čertu děje? Tohle má bejt narozeninovej večírek?“ Ve dveřích stála Cora Singletonová s vlasy trčícími jako hřebíky obarvenými na zeleno a vedle ní vysoký Paul „Piek“ Simone, druhý pivot basketbalového muţstva Jestřábů. Jako kdyţ praskne mýdlová bublina. Napětí opadlo, všichni se otočili ke dveřím a začali halekat na nově příchozí. Ticho zaplnily úlevné hlasy. Brad byl skloněný k Jean a něco do ní hučel. May jí neviděla do tváře. Neviděla ani ruku s noţem. Uf, oddechla si s úlevou. To teda bylo děsný! Kdo by to do Jean řekl, ţe bude takhle vyvádět? Ale co by dělala 70

ona, kdyby byl na Bradově místě Elwin? To bylo ve hvězdách. Otřepala se a zamířila napříč místností tam, kde z davu probleskovala písková barva jeho vlasů. Byl v báječné náladě. Nejspíš zjistil, co May logicky předpokládala. Ţe se na něj nikdo nedívá skrz prsty jen proto, ţe bydlí v Downhillu a jeho táta je ve vězení. Měl zbytečné obavy a sám se kvůli nim trochu vyčleňoval z party študáků. No, teď se to snad změní, radovala se May. Večírek nabíral obrátky. Zdálo se, ţe na předchozí incident uţ všichni zapomněli. I Diana, která házela kolem oslnivými úsměvy. Cora s Pickem předváděli na parketu divoké taneční kreace. Jean se ani na okamţik nehnula od Brada. Zdálo se, ţe uţ si všechno vysvětlili. May tančila s Elwinem a byla šťastná. Kdyţ si chtěli něco říct, museli sice křičet, aby přehlušili hudbu, řvoucí na plné pecky, ale slova nebyla příliš nutná. Stačilo jí, kdyţ ji drţely jeho ruce, a kdyţ ji hladil jeho úsměv. Poněvadţ to byl zamilovaný úsměv. O tom nemohlo být pochyb. Pak jim šel Elwin pro colu a před May se znenadání objevil Curtis Calahan. Ani si ho předtím nevšimla. Popravdě řečeno, zapomněla, ţe vůbec existuje. „Ahoj, May,“ řekl a nervózně se na ni usmál. „Zatančíš si se mnou?“ Podívala se na něho. Světe, zboř se – Curtis Calahan si umyl vlasy! No, byl to váţně docela pohlednej kluk. Jenomţe pro ni to nemělo ţádný význam. Ale souhlasila. Nebyl ţádný důvod, aby si s ním nezatančila. Byl to koneckonců kamarád, ne? Hudba hrála plouţák. Byla by pro tenhle okamţik radši něco rychlejšího, jenţe se nedalo nic dělat. Curtis ji objal a přitiskl k sobě. Ale nebylo to nijak dotěrné. Podvolila se. „Uţ jsi změnila názor, May?“ zeptal se Curtis po několika krocích. Díval se přímo na ni a ona se cítila nepříjemně. 71

„Jakej názor, Curtisi?“ zkusila zakličkovat. „Ohledně mýho pozvání,“ zašklebil se. „Ţe si spolu někam vyrazíme.“ Zavrtěla hlavou. „Nejde to, Curtisi,“ odpověděla bez vysvětlení. „Moc mi na tom záleţí, May. Líbíš se mi.“ Kristepane! Radši by poslouchala ty jeho pitomé hádanky. Znovu zavrtěla hlavou. „Nezlob se, Curtisi.“ Ale Curtis se nezlobil. Kupodivu se usmíval. Trochu pobaveně a trochu záhadně. „Já umím čekat, May. Třeba se jednou dočkám.“ Nevěděla, co by mu na to řekla. Nechtěla, aby si dělal nějaké naděje. Chvilku tančili mlčky. „Hele, May,“ ozval se Curtis. „Víš, proč se bagr nevejde do krabičky od sirek?“ „Ne,“ řekla s úlevou. „Protoţe je velkej!“ vyprskl Curtis a začal se řehtat. May ze sebe vymáčkla krátké zasmání, aby ho odměnila za své odmítnutí. Byl to naprosto nejpitomější tór, jaký kdy slyšela. Jakmile skladba skončila, vymluvila se, ţe se musí jít napít. Byla to vlastně pravda. Kolem jedenácté se první hosté Bradova večírku začali vytrácet. May také pomýšlela na odchod – chtěla být s Elwinem ještě chvilku sama. Moc si toho zatím povědět nestačili. Nevěděla, kdo všechno ten výkřik zaslechl. Ale ona ho slyšela zcela zřetelně. V záchvěvu paniky se rozhlédla kolem. Bylo tam ještě pořád dost lidí a hudba pořád hrála. Ale Jean tam nebyla. A Brad také ne. Moţná to nic nebylo. Ale pak se ten výkřik ozval znovu. Odněkud seshora. Tentokrát May na nic nečekala a ničeho si nevšímala. Rozběhla se po schodišti do prvního patra. Elwin jí byl v patách. V chodbě nahoře byly šestery dveře. Otevřené byly hned ty první. Dveře do koupelny. May tam vletěla. Udělala jen krok a zastavila se. To, co spatřila, ji proměnilo v 72

kámen. Elwin do ní zezadu narazil. Vyjekla. Podíval se jí přes rameno. A uviděl to, co May. Na béţových kachlíčkách byla krev. Temně rudá, ještě teplá krev. Tvořila kaluţ kolem leţícího těla. Vytékala z rány na hrudi, v níţ vězel nůţ. May ten nůţ uţ dneska jednou viděla. Věděla kdy a v čí ruce. Pravda na ni dolehla se strašlivou neúprosností. „Jean!“ vykřikla hrůzou. „Ty jsi ho váţně zabila!“

73

XVI. Jean k ní zvedla nechápavé, vytřeštěné oči. Klečela vedle nehybného Bradova těla a její překrásné lososové šaty byly umazané od krve. Dívala se na své ruce. Prohlíţela si je, jako by patřily někomu jinému. Byly taky samá krev. May se začala třást po celém těle. Tohle přece nemohla být pravda! Brad je mrtvý. A zabila ho Jean! Cítila, jak ji Elwin poloţil ruku kolem ramen a jemně ji odtahuje pryč. Pryč od té příšerné scény. Ale ona nechtěla. „Jean, proč jsi to udělala?“ zanaříkala. Jean neodpověděla. Pořád si prohlíţela ruce. Obracela je dlaněmi vzhůru a pak zase dolů. A kývala přitom horní polovinou těla sem a tam. Moţná zešílela, napadlo May. Určitě zešílela. Kdyby byla při smyslech, nemohla by zabít Brada. „Je v šoku,“ řekl Elwin. „Chudinka Jean.“ Policie přijela v pěti minutách. Nařídili, ţe nikdo nesmí opustit dům. Většina lidí ještě nevěděla, oč jde, ale šířilo se to rychle od úst k ústům. Tváře bledly a hovor utichal. Několik holek se rozplakalo. Postávali a posedávali dole, nikdo neřekl ani slovo. Seshora k nim doléhal šum hlasů a horečnatého pohybu. Blesky policejních foťáků vrhaly na zdi neskutečné, bílé světlo. Pak snesli nosítka. Na těch prvních leţel Brad přikrytý bílou plachtou. Někdo hlasitě vzlykl. 74

Na druhých byla Jean. Dali jí uklidňující injekci a odváţeli do nemocnice. Kdyţ procházeli halou, ozval se hysterický jek. „Zabila ho! To ona ho zabila! Ţárlila! Všichni jste to viděli! Chtěla zabít i mě!“ Diana Kruggová. Někdo k ní přistoupil a začal ji uklidňovat, ale ona nedokázala přestat. „Viděli jste to! Jean ţárlila. A já přitom s Bradem nic neměla! Jen jsme se domlouvali, jak budem fandit na příštím zápase. Ale Jean tomu nechtěla věřit, zabila ho.“ May, vysílená a otřesená, nevěřícně zavrtěla hlavou. Zarazte ji někdo, proboha, pomyslela si unaveně. Elwin seděl vedle ní a stále ji drţel kolem ramen. Byla mu vděčná, protoţe bez něho by se asi sesypala na zem. Ještě ţe je tu s ní. Ţe na tu hrůzu není sama. „Prosím o vaši pozornost!“ Na posledním schodu stál vysoký, štíhlý muţ v balonovém plášti, s krátce střiţenými vlasy a snědou pletí prozrazující hispánský původ. „Já jsem detektiv Delgado. Stala se tu vraţda, a proto vám musím poloţit několik otázek. Mí kolegové pak budou hovořit s kaţdým z vás zvlášť, zapíší vaše údaje a výpovědi a pustí vás domů. Budeme se snaţit, aby to netrvalo příliš dlouho. Oukej?“ Nikdo neprotestoval. Slovo vraţda viselo ve vzduchu jako rudý vykřičník. „Především bych potřeboval vědět, zda někdo z vás viděl Brada odcházet nahoru. A Jean Hurstovou také. Šli společně, nebo kaţdý zvlášť? A kdo dřív? Zaslechl někdo těsně předtím, o čem se spolu baví?“ Otázky zůstaly bez odpovědi. Delgada to očividně zklamalo. Náhle se ozval Elwin. „Víte, pane, bylo tu dost rušno. Kaţdý se staral sám o sebe. Maximálně o svého partnera. A Brad… Byli s Jean většinu večera spolu.“ Delgado se na něho podíval a oči se mu zúţily poznáním. „Elwin 75

Foster, ţe?“ Elwin jen kývl. Detektiv to však nechtěl nijak rozvádět. „No dobrá,“ řekl. „Teď bude mluvit kaţdý sám za sebe. Snaţte se, prosím, vzpomenout si na všechno, co se na vašem večírku událo. A především před onou osudnou chvílí.“ „Ale vraha přece máte, ne? Tedy vraţedkyni. Tak jaképak vyptávání?“ pronesla Diana Kruggová z hloučku u okna. Uţ byla zase ve své kůţi a její hlas zněl studeně a nasupeně. Delgada to z klidu nevyvedlo. „Vyšetřování má svá pravidla, slečno. Nebudeme vás zdrţovat déle, neţ to bude nutné.“ V hale i ve vedlejší místnosti mezitím policisté rozestavili čtyři stolky a jakmile dal Delgado pokyn, pustili se do zapisování výpovědí všech účastníků večírku. Delgado sám si zavolal May. „Slečno McCormicková,“ zeptal se, kdyţ mu slabým hlasem nadiktovala všechny potřebné údaje. „Vy jste ty dva objevila, ţe?“ Přikývla a řekla: „Slyšela jsem výkřik. Vlastně dva výkřiky.“ „Jak rychle za sebou?“ „Hodně rychle. Téměř vzápětí.“ Zachvěla se, kdyţ si na to vzpomněla. „Slyšel je také někdo jiný?“ chtěl vědět detektiv. Tvářil se vlídně a hovořil s ní trpělivě, bez naléhání. „Já nevím. Moţná Elwin. Asi ano. Byl vedle mě. Stáli jsme hned u schodiště.“ „A pak?“ „Hned po tom druhém výkřiku jsem běţela nahoru. Elwin se mnou.“ Odmlčela se. Nechtěla vyprávět, co tam spatřila. Nechtěla si na to ani vzpomenout. Ale Delgado se jí na to neptal. „Slečno McCormicková,“ otázal se váhavě, „vy jste před několika dny objevila také tělo paní Prestonové, ţe?“ Co tím, proboha, chce říct? zděsila se. Podívala se mu do tmavých očí, ale nic v nich nevyčetla. 76

„Ano,“ řekla tedy. „Vy a váš přítel Elwin Foster. To je zajímavé.“ Co je na tom zajímavého, chtěla vykřiknout. To vůbec není zajímavé. Je to hrozné! Ale ovládla se. „Náhoda,“ pronesla unaveně. „Nepochybně.“ Delgado se jí ještě chvíli vyptával na všechno moţné. Odpovídala podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Řekla mu i o scéně z počátku večírku – stejně by se to dozvěděl od jiných a hlavně od Diany – ale dodala, ţe Jean to určitě nemyslela váţně. Ve světle toho, co se stalo, to znělo bezmála směšně. Konečně byli hotovi a Delgado jí poděkoval. Zároveň ji poţádal, aby k němu poslala Elwina. May se rozhodla, ţe na něj počká. Stoupla si ke dveřím a opřela se o jejich zárubeň. Měla pocit, ţe tohle všechno není skutečnost. Zeje to jen sen nějakého šílence. Rozhlédla se kolem. Mladá policistka zapisovala výpověď Curtise Calahana. Cora s červenými vlasy vypadala jako strašidelné zjevení. Diana Kruggová něco rozčileně vykládala dvěma kamarádkám. Paneboţe, zaúpěla May v duchu. Jestlipak uţ to vědí Bradovi rodiče, kteří si na víkend vyjeli k moři na Cap Gull? A jak asi na tu zprávu reagoval Jeanin táta, policejní náčelník Hurst? A jak tak o tom přemýšlela, napadlo ji, ţe je to nesmysl. Jak si vůbec mohla něco takového myslet? Řekla to Elwinovi, sotva vyšli z domu a zamířili k jeho nablýskané cortině. „Je to nesmysl, Elwine. Stoprocentní nesmysl! Jean Brada nezabila!“ Podíval se na ni nechápavě. „Ale jak to? Přece jsme viděli…“ „Já vím, co jsme viděli, Elwine,“ přerušila ho netrpělivě. „Jenţe ona ho nemohla zabít.“ Elwin odemkl a přidrţel jí dvířka. „Jak to, nemohla?“ Podívala se na něho. „Prostě nemohla. Protoţe já ji znám, Elwine. Je to moje nejlepší kámoška! Já prostě vím, ţe by něčeho takového nebyla schopná. Vím to. Věř mi!“ 77

Vlezl do vozu a počkal, aţ se usadí vedle něho. Vypadal, ţe usilovně přemýšlí. „Nechápu,“ pokračovala May naléhavě, „jak jsem si to vůbec mohla myslet. Ona to neudělala, Elwine.“ Shýbl se a otočil klíčkem v zapalování. „No jo,“ řekl. „Ale kdyţ to neudělala Jean, tak kdo to byl?“ Ano. Tak teď stála otázka. Kdo zabil Brada Tannera?

78

XVII. May

si připadala jako v mrákotách. Nebyla schopná se na nic soustředit. Brad byl mrtvý. Paní Prestonová byla mrtvá. Jean leţela v nemocnici. A policie, jak se zdálo, v pátrání nijak nepokročila. Náčelník Hurst byl poslán na dovolenou, neţ se vyjasní účast jeho dcery na smrti Brada Tannera. Detektiv Delgado přišel k nim domů a znovu se May v přítomnosti rodičů na všechno vyptával. Snaţila se, ale nemohla si vzpomenout na nic, co by mu mohlo pomoci. Pan McCormick byl mírně rozezlený a dával mu to najevo. Podle něj byla May otřesená a rozrušená a policie by se měla soustředit na vypátrání skutečných viníků. Delgado neprotestoval. Taky vypadal unaveně a zřejmě se uţ dlouho pořádně nevyspal. Kdykoliv se May sešla s Elwinem, řeč se stočila na obě vraţdy. Probírali je pořád dokola, ale na nic nového nepřišli. May nevěděla kdo je vrahem. Ale věděla, kdo za to všechno můţe. Kdyţ šla do školy, kamenné příšery nad portálem se šklebily ještě ohavněji, jako by jejich jazyky ochutnaly čerstvou krev. Lidskou krev. Tohle byla pravá příčina nedávných událostí. Borgentownská střední škola byla prokletá! Elwin s tím nesouhlasil. „May,“ vysvětloval jí trpělivě. Uţ jí neříkal Scullyová. Na ţerty nebyl čas. „Tohle funguje jen v románech. Přece tomu nevěříš, ţe by kletba nějakého senilního dědy zasahovala po šedesáti letech úplně nevinné oběti. A na úplně jiném místě.“ 79

„Jenţe v budově je pořád spousta částí původního Hawkshillu, na kterých ta kletba lpí. Já to cítím, Elwine! Cítím zlo. Neříkám, ţe tu vraţdí nějakej duch. Ale kdyţ tu kletbu cítím já, můţe na někoho působit ještě víc a ještě silněji. Chápeš? I v něm probudí zlo, které ho pak celého ovládne, ţe třeba ani neví, co dělá.“ Elwin potřásl hlavou. Tohle fakticky vypadalo jako z Akt X. Nezdálo se mu to, ale váhavě připustil, ţe May můţe mít pravdu. Jenomţe to stejně k ničemu nevedlo. V úterý šla May navštívit Jean do nemocnice. Musela s ní mluvit. Ale nejdřív ji k ní vůbec nechtěli pustit. Prý to nejde kvůli vyšetřování. May se nevzdala a naléhala tak dlouho, aţ policistka, která seděla na ţidli před dveřmi Jeanina pokoje, odešla někam telefonovat. Nejspíš Delgadovi. Vrátila se a neochotně May pokynula, ţe můţe jít dál. Jean vypadala příšerně! Její krásné kaštanové vlasy byly zcuchané a nepořádně rozhozené na polštáři. Tváře měla propadlé a bledé jako voskovaný papír. A oči… byl to pohled raněného zvířátka zahnaného do pasti, z níţ není úniku. May si předsevzala, ţe se bude usmívat, ale prostě to nedokázala. Sedla si na kraj postele a vzala Jeaniny ruce do svých. Byly studené jako kusy ledu. Jean k ní otočila zrak. „May,“ vyslovila pomalu a těţce. Bylo vidět, ţe je stále ještě pod vlivem sedativ. Z očí se jí vyhrnuly slzy. Stékaly pomalu, ale nezadrţitelně po nehybném obličeji. „Jean, jak se máš?“ vypravila ze sebe May. „Nepotřebuješ něco?“ Byly to hloupé věty. Jean nebyla nemocná. Byla zdrcená. Zoufalá. Bezradná. May jí pevně stiskla dlaň. Ale její ruce byly jako mrtvé. „Musíš to překonat, Jean,“ zašeptala. „Zas to bude dobrý.“ Jean skoro neznatelně zavrtěla hlavou. „Ne, kdyţ Brad…“ Potok slz zesílil. Jasně. Bez Brada to Jean bude mít těţké. May nevěděla, co říct. Jean se trochu nadzvedla a upřela uslzené oči na svou kamarádku. „May,“ řekla naléhavě, „já jsem to neudělala. Nezabila jsem ho.“ 80

Její hlava klesla zpátky na polštář. „Já vím, Jean. Nikdo si to nemyslí,“ snaţila se ji utěšit May. I kdyţ to nebyla pravda. „Oni ano. Policie tomu věří.“ „Ale ne,“ namítla chabě May, „oni se jen snaţí tomu přijít na kloub. Myslím, ţe ten detektiv… Delgado… ţe je docela schopnej. Určitě to vyřeší.“ Jenomţe Jean tomu zřejmě nevěřila. Znovu zavrtěla hlavou. Pak ukázala bradou na noční stolek. „May, prosím tě…“ May jí dala napít trochu vody. Jeanin zastřený hlas se po dvou doušcích trochu projasnil. „Všechno bylo v pořádku, May. Brad…“ Jean vzlykla a nasucho polkla, ale pak pokračovala. „Vysvětlil mi, jak je to s Dianou. Řekl, ţe má rád jenom mě. Byla jsem tak šťastná, May.“ Jean se znovu rozplakala. May jí něţně otřela oči svým kapesníčkem. „Ptala jsem se ho, proč je poslední dobou takový divný.“ Jean mluvila s obtíţemi, ale potřebovala se svěřit. „Všechno ti povím, Jean. Ještě dneska se všechno dozvíš. Tohle mi Brad řekl.“ Odmlčela se. Vzpomínka na tragický večírek na ní leţela jako ţulový balvan. „Brad se pak šel trochu opláchnout nahoru do koupelny. Já… měla jsem jít s ním. Jenţe to se nedělá, viď, May?“ Jean se dokonce trochu pousmála. Hořce a smutně. May mlčela. Byla hrozně napjatá. „Já šla do kuchyně. Chtěla jsem se podívat, jestli tam ještě nezbyly nějaké chipsy a tak. Jídlo uţ pomalu docházelo, vţdyť víš. Nevím, jak dlouho jsem tam štrachala. Moţná deset minut, fakticky nevím. Kdyţ jsem se vrátila, Brad tam pořád ještě nebyl. Napadlo mě, ţe je nahoře nějak dlouho. A tak jsem se tam šla podívat.“ Jean se odmlčela a May viděla, jak zatíná zuby, aby se znovu nerozbrečela. „A on… tam leţel.“ Slova se jí jen obtíţně drala ze sevřených rtů. „Všude bylo plno krve. Vykřikla jsem a klekla si k němu. Chtěla 81

jsem mu pomoct, ale nevěděla jsem jak. On… ještě ţil, May,“ zašeptala Jean a May obešla hrůza. Muselo to být strašné. „Podíval se na mě. Zdálo se, ţe mi chce něco říct. Naklonila jsem se k němu. Ale on…“ Teď nastala dlouhá pomlka. Jean znovu mamě bojovala se slzami a její tělo se pod pokrývkou třáslo. May se bála, třebaţe věděla, co přijde. „On… umřel.“ Jean zavřela oči. Zpod víček se jí řinuly proudy slz. May ji lehce hladila po vlasech. A pak jsi vykřikla podruhé, Jean. Slyšela jsem tě a běţela nahoru. Viděla jsem tu příšernou scénu. A myslela jsem si, ţes ho zabila ty. Teď vím, ţe to není pravda. Promiň mi to, Jean. Do pokoje nahlédl ošetřující lékař. Jean leţela se zavřenýma očima, tvář zbrázděnou slzami, ruce bezvládně poloţené na pokrývce. Doktor May naznačil, aby vypadla. „Budu muset jít, Jean,“ řekla stísněně. „Musíš si odpočinout. Zas brzy přijdu. Neboj se. Bude to v pořádku, uvidíš.“ Ani nevěděla, jestli ji Jean vůbec slyší. Ještě jednou ji pohladila a zvedla se k odchodu. V půli cesty ke dveřím ji zastavila s námahou zašeptaná, ale zřetelná slova. „May, prosím tě, pomoz mi! Pomoz mi, May!“

82

XVIII. Pochopitelně všechno vyprávěla Elwinovi. Seděli spolu u Alexe ve stejném boxu jak poprvé. Jenţe teď bylo všechno jinak. Brad se tu objevit nemohl. Ani Jean. Elwin ji drţel za ruku. Za jiných okolností by z toho moţná byla celá na větvi. Teď to skoro nevnímala. Venku drobně mţilo. Skla pizzerie byla zamţená a celý podnik se podobal říční lodi razící si cestu deštěm. Elwin neměl moc času. „Musíme Jean pomoct, Elwine,“ opakovala May uţ podruhé. „Spoléhá se na to. Nemá nikoho.“ „Ale nemůţeme přece dělat víc neţ policie,“ řekl nešťastně Elwin. „Policie,“ prohodila trpce May. „Nejsou k ničemu. Je to na nás.“ „Našli toho Drummonda, jak jsem ti říkal. Bratra paní Prestonové. Nevlastního bratra. Zjistili, ţe ji den před vraţdou navštívil. Přiznal to a dokonce i to, ţe se znovu pohádá li. Ale pak prý zase z města odjel. Ve škole ani v její blízkosti ho nikdo neviděl.“ May to příliš nezaujalo. Drummond byl nepravděpodobný kandidát na vraha. „No a?“ zeptala se. Elwin pokrčil rameny. „Zase ho pustili. Nic na něho nemají.“ May rozčileně kývla. „Tak vidíš. Na to, kdo zabil Brada a paní Prestonovou, musíme přijít sami.“ „Nemusí to nutně bejt jedna a ta samá osoba.“ To byla pravda. Obě vraţdy neměly ţádnou viditelnou spojitost. Kromě školy. 83

Prokleté školy. „Co chceš dělat?“ zeptal se Elwin. Z jeho obličeje vyzařovalo soustředění, ochota, ale také obavy. „To je na tom nejhorší, ţe pořádně nevím. Ale něco zkusit musíme.“ „Například co?“ „Přece si na tom večírku někdo musel všimnout Brada, kdyţ šel nahoru. I toho, kdo tam šel za ním.“ „Nebo kdo tam na něho čekal,“ namítl Elwin. To May nenapadlo. Ano. Vrah mohl klidně čekat nahoře. Ale to by musel vědět, ţe tam Brad půjde. Třeba se domluvili předem… Bylo to sloţité. „Brada, toho, kdo tam šel za ním, toho, kdo tam šel před ním, Jean, kaţdého. Byla tam přece spousta lidí. Někdo si toho musel všimnout.“ „Proč by to neřekl policii?“ uvaţoval logicky Elwin. „Protoţe si to neuvědomuje. Byl to přece bezvýznamný detail, jen drobnost, chápeš? Jen střípek z celkové mozaiky. Nemohl přece vědět, ţe vidí vraha.“ Elwin se zamyslel. „Jo, to je moţný,“ řekl pak. „Někdo to mohl vidět, ale nepřikládal tomu ţádnou důleţitost. Lidi pořád chodili sem a tam. Kdyby se pořádně soustředil a vybavil si těch pár důleţitejch minut, moţná by se to z jeho podvědomí fakticky vynořilo.“ May byla ráda, ţe její nápad nezavrhl. „Jenţe to znamená se kaţdého znovu vyptávat,“ pokračoval Elwin. „Pár lidem to nejspíš bude proti srsti. Lepší by byla pořádná rekonstrukce na místě činu. Jenţe tu by mohla zařídit akorát policie – a asi ne dřív, neţ se Jean vrátí ze špitálu.“ „Jo. Takţe nám nic jinýho nezbejvá. A musíme začít sami u sebe.“ „Jak to?“ „Protoţe stejně tak jsem to mohla vidět já. Nebo ty, Elwine. Přece jsme stáli blízko schodiště,“ přesvědčovala ho May. „To je fakt,“ přiznal Elwin. „Můţeš se začít vyptávat.“ Podíval se na hodinky. „Ale ne teď. Budu uţ muset jít.“ 84

Jestlipak někdy přijde chvilka, kdy budeme spolu a nebudeme se muset bavit o ničem tak odporném, jako jsou vraţdy, napadlo May. Tohle je hroznej ţivot. „Ne, Elwine,“ řekla nahlas. „My dva uţ jsme se o tom bavili tolikrát, ţe nám ţádné otázky nepomohou. Ale asi by bylo dobrý na chvíli si někam zalézt – myslím kaţdej sám,“ zasmála se, „a tam se v úplným klidu a oproštěnej od všech vedlejších myšlenek soustředit. Pokusit se vybavit si kaţdej pitoměj detail.“ „Fajn,“ souhlasil Elwin. „Já to zkusím.“ „Já taky,“ slíbila May. Kdyţ se loučili, Elwin se na ni dlouze zadíval a provedl známý trik s brýlemi. Moţná mi chce dát pusu, zatrnulo sladce v May. Ale všude bylo plno lidí. Asi bude muset ještě nějaký čas počkat. Myslela si, ţe to zkusí, jakmile přijde domů, ale nešlo to. Musela povečeřet s rodiči a pak si s nimi ještě chvilku povídat. Byli samá starost, vyptávali se, jestli něco nepotřebuje a co je nového. Chápala je, ale nakonec se raději vymluvila na to, ţe se musí podívat do učebnic. Vlastně by měla – v poslední době učení dost zanedbávala. Ostatní na tom asi byli stejně a Borgentownská střední se jen těţko a pomalu navracela k zaţitému pořádku. Nakonec se stejně nedokázala soustředit. Před očima se jí neustále zjevovala Jeanina voskově bledá tvář, a kdyţ se jí konečně podařilo odsunout ji, objevila se místo ní tvář paní Prestonové s vytřeštěnýma očima. Snaţila se, aţ jí z toho rozbolela hlava, ale k ničemu to nevedlo. Bude to muset zkusit jindy. Zazvonění telefonují přineslo vítané osvobození. To je určitě Elwin. Moţná uţ na něco přišel. „Elwine?“ řekla dychtivě do sluchátka. „Jsi to ty?“ Ticho. Těţký dech. Paneboţe, uţ je to tady zase. Myslela si, ţe to byl jen nějaký vtipálek a ţe uţ dal pokoj. „Haló,“ zeptala se hlasem přiškrceným úzkostí. „Kdo je tam?“ 85

Dýchání jako by se zrychlilo. „Co chcete?“ zaječela May. „Tak uţ mi konečně povězte, co vlastně chcete!“ Ticho. Ale pak se ozval dutý, zastřený hlas, který neznala. Strašidelný hlas. „May,“ řekl a zaváhal. Rozbušilo se jí srdce. Měla strach. „May,“ opakoval hlas. „Nechtěl jsem to udělat.“ „Co?“ vypravila ze sebe. Ale odpověď uţ tušila. Hlas jí to potvrdil. „Nechtěl jsem Brada zabít.“

86

XIX. Mluvila s vrahem. Ale nevěděla, kdo to je. Musela to nějak zjistit. Udělala, co ji napadlo. Neměla čas o tom dlouho uvaţovat. „Já uţ vím, kdo jsi,“ řekla. „Poznala jsem tě. A brzy to bude vědět i policie.“ Zaslechla prásknutí, jak mrštil sluchátkem do vidlice. Jako by bylo horké. Jako by se bál, ţe mu to řekne. Zamyšleně poloţila. Nebyla si jistá, jestli neudělala chybu. Protoţe vraha vyprovokovala. Jestli jí uvěřil, bude muset něco podniknout. Bude ji muset umlčet. May se rázem ocitla ve smrtelném nebezpečí! Ale byla to jediná moţnost, jak vraha donutit, aby odhalil tvář. Lehla si do postele, zaloţila ruce pod hlavou a přemýšlela, co všechno by se mohlo stát. Bude si muset dávat pozor. Jenţe uţ bylo na čase, aby se stalo něco, co případ ukončí. Uţ kvůli Jean. Pořád slyšela její zoufale naléhavou prosbu. May, prosím tě, pomoz mi! Pomůţu ti. Neboj se, Jean. Hlavou se jí honily všemoţné myšlenky, úvahy a nápady. Nebyly k ničemu. Měla by se radši prospat. Ráno je moudřejší večera. Vzduch v pokoji byl dusný a těţký. Vstala a přistoupila k oknu, aby trochu vyvětrala. Uţ se odvracela, kdyţ koutkem oka zahlédla venku nějaký pohyb. Něco se mihlo na zahradě. Noc byla temná a světlo nad vchodovými dveřmi nedosahovalo daleko. 87

Byl tam někdo? Upírala zrak do tmy. Stín splynul s kmenem javoru. Ţe by vrah přišel tak rychle? Neměl šanci dostat se do domu. A byli tu rodiče. Moţná jen obhlíţel situaci. May přibouchla okno a pak ještě pro jistotu otočila klíčem ve dveřích svého pokoje. A znovu si lehla. Budeš muset ještě chvilku počkat, pomyslela si hořce. May se s Elwinem sešla příští den při obědě. Kdyţ to šlo, obědvali teď spolu pravidelně a všichni si uţ zvykli, ţe tihle dva patří k sobě. May byla ráda, ale stejně jí něco chybělo. Bezstarostné a veselé ţvatlání Jean. I Bradova ramenatá postava nahrbená nad talířem. Dokonce snad i Curtisovy pitomé fórky. Nebylo to ono. Viděla Curtise, jak se rýpe v jídle. Byl zasmušilý a nemluvný. Uvědomila si, ţe i jemu musí Brad chybět. Elwin se díval na podnos a mrmlal. „Strašně rád bych odhalil tajemství zdejšího šéfkuchaře. Vţdycky se to jmenuje jinak, ale chutná to pořád stejně.“ „UHO,“ řekla May. „Coţe? Jaký uho?“ „Univerzální hnědá omáčka,“ zašklebila se May. „Tak tomu říkala Jean.“ Jean, vrať se uţ! Jeanino jméno připomnělo Elwinovi jejich dohodu. „May, nezlob se, ale ještě jsem se nedostal k tomu, abych se pořádně soustředil na ten večírek. Jak jsme se domluvili. Víš, včera přišel dopis od táty. Psal, ţe existuje naděje, ţe by mohl být brzy podmínečně propuštěnej!“ „To by bylo senzační,“ vydechla May. „Jo,“ rozzářil se Elwin. „Máma by se konečně přestala trápit. Táta by nějakou práci určitě dostal, on je hrozně šikovnej, fakt. Byli bysme zase všichni pohromadě!“ May mu to přála z celého srdce. A ne proto, ţe by pak měli s Elwinem víc času pro sebe. 88

„Doufám, ţe to vyjde,“ řekla a pak se rychle opravila. „Určitě to vyjde.“ „Bylo by to super,“ hovořil Elwin a házel do sebe jídlo. „V nejhorším případě by moh dělat v servisu u strejdy, sám nám to nabídl. Aţ se trošku zabydlí, pozvu tě k nám, May. Chci, abys ho poznala. Určitě se mu budeš líbit.“ „To by bylo fajn.“ „Moţná bysme se po čase mohli přestěhovat zpátky do Boylstonu.“ Prima, pomyslela si May. Boylston byla slušná čtvrť – na rozdíl od toho příšerného Downhillu. A Elwin mluvil dál. Byl zcela v zajetí představy, ţe se mu vrátí táta. May ho chápala. A neměla srdce kazit mu to historkou o telefonování s vrahem. I kdyţ by se s ním ráda poradila. Jenţe to nešlo. Co se dá dělat. Ve škole se nic zvláštního neudalo. Kdyţ odjíţděla ve svém coltu, bylo parkoviště plné studentů. Jela pomalu a kaţdou chvíli se dívala do zpětného zrcátka, jestli ji někdo nesleduje. Ale nezaznamenala nic podezřelého. Byla z toho kupodivu trochu zklamaná. Chtěla, aby se něco stalo. Čekání bylo strašné. „May,“ oznámil jí pan McCormick, „jsme na večer pozvaní ke Gradyovým.“ Mrkl se, jestli se jeho ţena nedívá, a útrpně se zašklebil. Paní Gradyová byla předsedkyní Výboru pro kulturní povznesení Borgentownu, v němţ pracovala také Mayina matka. May si dovedla představit, jakou jejího otce čeká zábava. Spiklenecky mu úšklebek vrátila. „Myslíš, ţe tě tu můţeme nechat samotnou?“ Dřív byla sama často, ale poslední dobou se rodiče snaţili být večer doma. Koneckonců městem se potuloval vrah. Nebo vrahové. V May zatrnulo. Co kdyţ přijde sem? 89

Ale dům byl bezpečný a ona ho přece nebude pouštět dovnitř. „Bez obav,“ řekla veseleji, neţ se cítila. „Mám stejně děsnou spoustu práce.“ „Nebudeme tam dlouho,“ ozvala se paní McCormicková. „A od Gradyových ti zavoláme.“ „Jo,“ kývla May. „Nemusíte si dělat starosti.“ Kdyţ po večeři odjeli, ujistila se, ţe vchodové i zadní dveře jsou zamčené a všechna okna pevně zavřená. Pak se uvelebila v křesle ve svém pokoji, pustila si z cédéčka orchestrálky z amerických filmů, zavřela oči a dala se do „práce.“ Tentokrát se jí povedlo vrátit se na Bradův večírek téměř okamţitě. Rychle proletěla jeho úvodní část a zastavila se u momentu, kdy Jean kráčela k Bradovi s noţem v ruce. Okamţitě jí v mysli vyvstala nezodpovězená otázka. Kam se poděl ten nůţ? Viděla před sebou Jeaninu chvějící se ruku pevně svírající jeho rukojeť. Křečovité sevření prstů. Bílé klouby. Jean byla těsně u Brada. Pak jí někdo zakryl výhled. Za malý okamţik viděla Brada a Jean, jak si spolu něco vysvětlují. Jean uţ se zdála být klidnější. Ale May neviděla na jejich ruce. Nevěděla, co se stalo s noţem. Odloţila ho Jean někam, nebo se s ním vrátila do kuchyně? Odpověď neexistovala. Ne v jejím vědomí. Zkusila si vzpomenout, jestli v průběhu večírku nůţ někde nezahlédla. Ne. Aţ v Bradově hrudi. Tudy cesta nevedla. Soustředila se na okamţik, při němţ stáli s Elwinem blízko schodiště a povídali si. Bez problémů si ho vybavila. Elwin drţel v ruce skleničku a vášnivě gestikuloval. Ona se na něho dívala, přikyvovala, občas něco prohodila. O čem se to vlastně bavili? Aha. Uţ si vzpomněla. O filmových přepisech historických románů. Bůhví, jak se k tomu tématu dostali. Elwin se rozčiloval nad Statečným srdcem, které zrovna dostalo šest Oscarů. Jí se moc líbilo, ale Elwin měl připomínky. Něco kvůli historické věrnosti. Okouzloval ji tím, jak byl sečtělý a měl přehled. Předmět jejich rozhovoru teď nebyl důleţitý. 90

Elwin byl ke schodišti zády. Ale ona na něj viděla. Jasně si uvědomovala dřevěné, vyřezávané zábradlí. Pokud někdo šel nahoru, musela ho zaregistrovat. Zhluboka se nadechla a vydechla a ještě víc se uvolnila. Soustředila se na schodiště. Jenom na něj. A náhle se jí před očima objevil čistý a jasný obraz. Odněkud zprava se vynořil Brad. Mířil nahoru. Ale na druhém schodu se otočil. Někdo na něj zavolal. May posunula obraz doprava. Curtis. Něco Bradovi říkal. May je neslyšela. Nemohla je slyšet. Všude byl děsnej randál. I s Elwinem na sebe museli téměř křičet. Brad mu odpověděl. Určitě nešlo o ţádný Curtisův fórek. Brad se tvářil váţně. A… naštvaně? Pak pokračoval po schodišti nahoru. Sám. Odtrhla oči a upřela je zpátky na Elwina. Na něco se jí ptal. To bylo všechno. Ať se May snaţila sebevíc, nic jiného se jí z mysli vydolovat nepodařilo. Ale i to byl úspěch. Vţdyť byla do rozhovoru s Elwinem zabraná a její oči zaznamenaly Brada jen mimoděk. Tenkrát na večírku to byl naprosto nevýznamný okamţik, jakých se tam odehrávaly milióny. Teprve teď dostal význam. Opravdu? – Nic moc se z něho vydedukovat nedalo. Přemýšlela. A pak na to přišla. Musí si o tom nutně promluvit s Elwinem. Vyskočila a namačkala jeho číslo. Uţ ho znala nazpaměť. Doufám, ţe jsi doma, Elwine. Byl. Ozval se téměř okamţitě. „Elwine, to jsem já, May. Na něco jsem přišla.“ „Já taky,“ řekl. Překvapilo ji to. Tím důleţitější bylo si s ním promluvit. „Nemohl bys sem přijet, Elwine? Naši nejsou doma a tak bysme to mohli probrat,“ naléhala May. 91

„Jasně,“ souhlasil ihned. „Budu tam za pár minut.“ „Fajn,“ řekla a zavěsila. Byla zvědavá, na co Elwin přišel. Třeba se konečně případ Bradový smrti pohne kupředu. A moţná společně odhalí vraha. Přemýšlela o tom, dokud se neozval zvonek u dveří. Elwin si fakticky pospíšil. Seběhla dolů, odemkla a otevřela dokořán. Byl za nimi Curtis Calahan.

92

XX. „Curtisi,“ vydechla překvapeně. „Kde se tu bereš?“ Neodpověděl a místo toho ji vysloveně natlačil dovnitř. Zabouchl a opřel se o dveře zády. „Co šílíš?“ polekala se. Díval se na ni zarudlýma očima. Mastné vlasy plné lupů mu padaly do čela. Mračil se. „Jak jsi na to přišla, May?“ zeptal se chraplavě. „Na co?“ Pořád jí to nedocházelo. Curtis stálil ústa do křivého úšklebku. „Přece, ţe jsem to byl já kdo zabil Brada.“ May vytřeštila oči. To ne! „Ale…“ koktala a ustupovala od něho. „Byl to přece tvůj nejlepší kamarád!“ Curtis pochmurně přikývl a vydal se za ní. „Já ho nechtěl zabít, May. Jenţe on si nedal říct.“ Najednou si uvědomila souvislosti. „To tys mě vţdycky volal, Curtisi!“ „Jo. Myslel jsem, ţe to víš,“ řekl udiveně. Jen zavrtěla hlavou. Bylo to hrozné. Pořád tomu nemohla věřit. Curtis a vrah? „Proč?“ zeptala se přiškrceným hlasem. Ani nevěděla, jak docouvala aţ do kuchyně a narazila zády na dřez. Curtis zůstal stát dva kroky před ní. „Chtěl to říct policii. Přemlouval jsem ho, prosil jsem ho, ale on uţ byl rozhodnutý. Řekl mi to na svém večírku. Šel jsem za ním nahoru a hučel do něj, jenţe marně.“ May ničemu nerozuměla. Hrůza ji změnila v nehybnou ledovou 93

sochu. Vůbec nedokázala logicky uvaţovat. „Co chtěl Brad říct policii? Já nevím, o čem mluvíš, Curtisi,“ řekla plačtivě. Bylo to šílené. Třeba Curtis zešílel. „Ţe mě viděl, kdyţ jsem vypadl z tý podělaný knihovny!“ May se podlomila kolena a musela se přidrţet linky. „Ty jsi zabil i paní Prestonovou?“ zeptala se nevěřícně. „Ale proč? Kvůli čemu?“ Curtis se ušklíbl. „Kvůli tobě, May.“ Bylo to jasné. Curtis byl opravdu šílený. Nedokázala ze sebe vypravit slovo. „Všechno ti řeknu, May. Teď uţ je to jedno. Ale radši se posaď. Bude to dlouhý.“ Jen zavrtěla hlavou. „Byl jsem z tebe celej pryč, May. Hrozně jsem si přál, abysme spolu chodili. Jenţe ty sis mě ani nevšímala. Byl jsem pro tebe vzduch.“ Curtis mluvil klidným, ale jakoby mrtvým, bezbarvým hlasem. Opřel se o stůl a sklopil oči. „Ten den… Chtěl jsem se ti omluvit za tu pitomost, co jsem ti načmáral do sešitu. Šel jsem za tebou do knihovny. Ale tys byla v kamrlíku vedle a bavila ses s tím brejlatým troubou. Poslouchal jsem vás, dokonce jsem tam nahlíd. Byli jste do sebe zabraný tak, ţe jste si mě vůbec nevšimli,“ usmál se trpce. „Viděl jsem a slyšel, jak moc chceš mít tu knihu. Napadlo mě, ţe ti ji přinesu. Uvidíš, ţe to pro mě nebyl problém jako pro… Elwina a třeba se tvůj názor na mě změní.“ May pořád nevěřícně vrtěla hlavou, jako by se chtěla zbavit jeho slov. Zuby jí začaly drkotat. „Myslel jsem, ţe to bude pěknej dárek. Věděl jsem, ţe v pondělí v knihovně nikdo nebude. Vyčíh jsem si moment, kdy si Prestonka odskočila a normálně jsem ji štípnul. Jenţe ona se vrátila moc brzo. Chtěl jsem jí to nějak vysvětlit, ale ona začala ječet něco o zlodějích a vyloučení ze školy. Skočil jsem k ní a zacpal jí pusu. A najednou… najednou byla mrtvá,“ dokončil Curtis, jako by se tomu stále ještě divil. „Vypadl jsem tam odtud. Ale Brad na mě čekal v hale a viděl, ţe se řítím chodbou od knihovny. Já si ho ani nevšim. Byl to pech!“ „Curtisi…“ Nevšímal si jí. 94

„Nějak se to celý zvrtlo. Ale mohlo to bejt dobrý. Nikdy by se na to nepřišlo, nebejt Brada. To bych od svýho nejlepšího kamaráda nečekal. Tohle se nedělá,“ potřásl hlavou. Jeţíši, Curtisi, chtěla mu říct, ale nemohla. Brad s tím otálel tak dlouho právě proto, ţe byl tvůj nejlepší kamarád. Trápilo ho to. Byl nešťastný. A nakonec ho to stálo ţivot. Kdyby to řekl policii hned, mohl tu být s námi. Se mnou a s Jean, opravila se v duchu. A s Elwinem. S tebou ne. Protoţe ty bys byl ve vězení. „Dárek jsem ti přinesl. Ale nebylo to ono. Nevěděla jsi, ţe je ode mne.“ Ne, to nevěděla. Ale bylo to příšerné. Dárek od vraha. „Co budeš dělat, Curtisi?“ přinutila se promluvit. „Měl bys jít na policii…“ „Ani omylem!“ pronesl rezolutně. „Já se zavřít nenechám.“ „Ale to budeš muset…“ Nedokázala to doříct. Při tom pomyšlení se jí zatmělo před očima. Ale Curtis to dopověděl za ní. „Jo. Budu tě muset zabít, May!“

95

XXI. „Ne, ne, ne,“ opakovala a celá se rozklepala. Ale viděla, ţe to myslí doopravdy. Pokusila se proklouznout kolem něj ke dveřím. Kdyby se jí podařilo vyběhnout ven, mohla by volat o pomoc. Jenomţe Curtis byl nejlepším rozehrávačem Jestřábů a běhal stovku pod jedenáct sekund. Hravěji dostihl, popadl za rameno a prudce otočil k sobě. Bránila se, ale jeho sevření nepovolilo. „Je mi to líto, May. Fakticky líto. Myslel jsem, ţe my dva spolu…“ Strašlivě se bála. Musí mu něco namluvit. Dokud s ním bude mluvit, nezabíjejí. „Curtisi, poslouchej mě! Já to nikomu neřeknu. Nikdo se to nedozví.“ Zavrtěl hlavou a ušklíbl se. „Tomu sama nevěříš, May.“ Táhl ji zpátky do kuchyně. „Kdybys šel na policii,“ zkoušela to jinak, „třeba by tě ani nezavřeli. Jen by tě poslali někam na léčení. Jseš nemocnej, Curtisi.“ To ho pobavilo. „Blbost,“ zachechtal se. „Zdravějšího člověka jsi neviděla. A uţ taky neuvidíš.“ Drsnej fór. Curtis byl holt srandista. Ale May ani zdaleka nebylo do smíchu. Curtis ji pevně svíral levičkou, pravou se natáhl a otevřel zásuvku. Nemusela se dívat, aby poznala, pro co sahá. Byly v ní kuchyňské noţe. Curtis jeden vytáhl a přidrţel ho v nataţené paţi. Díval se na něj se zalíbením. 96

„Takovej nůţ je dobrá věcička, co May? Na tom mejdanu, kdyţ ho Jean odloţila, jsem ho hned sbalil. Myslel jsem, ţe by se moh hodit. A hodil se.“ Řekl to tak cynicky, ţe May rázem pochopila, ţe od samého začátku byl rozhodnutý Brada zabít. A teď je na řadě ona. „Tenhle není taky špatnej,“ zasyčel Curtis. „Bude to raz dva. Uvidíš, May.“ Pevněji stiskl. A ruka s noţem se začala přibliţovat k May. K jejímu hrdlu. Ještě kousek a zemře.

97

XXII. Dveře se rozletěly a do místnosti se vřítil Elwin. Úplně na něho zapomněla. Udělal pár dlouhých kroků a pak se bez rozmyslu vrhl na Curtise. Ale ten se stačil otočit a namířit nůţ. May se mu vyškubla. A s hrůzou pozorovala Elwinovo tělo letící vzduchem s rukama napřaţenýma ke Curtisovu krku. Curtis stál pevně rozkročený a svíral nůţ. Trvalo to jen zlomek vteřiny. Pak May uslyšela nepříjemný zvuk, jak nůţ protrhl Elwinovu bundu a vnikl do jeho těla. Oba spadli na zem. May zavřela oči. Bála se, ţe omdlí. Kdyţ je otevřela, byl konec. Konec jejích nadějí. Elwin leţel tváří k zemi. Brýle mu upadly a leţely kousek od něho. Zpod jeho těla vytékala struţka krve. Curtis uţ byl na nohou a šklebil se. Nůţ neměl. „No aspoň to bude jedním vrzem,“ zamumlal. „Mrtví milenci. Senzace!“ May strašlivě zavřískla a vrhla se na něho. Zabil Elwina! Mlátila ho pěstmi, kopala, kousala a škrábala, naplněná zuřivou nenávistí. Uţ jí bylo všechno jedno. Ale Curtis jako by to ani necítil. „No tak, May,“ opakoval chlácholivě. „No tak. Nech toho, May!“ A pak jí jeho ruce sevřely hrdlo. Jako paní Prestonové. A stiskly. Pokusila se smrtící stisk uvolnit, ale neměla šanci. Tlak na jejím hrdle sílil. Začalo se jí nedostávat dechu. Před očima se jí dělala rudá kola. 98

Je po všem, uvědomila si v posledním okamţiku. Umřu. A najednou zaslechla vzdálenou, tupou ránu, po níţ následoval třesk. Stisk povolil a ona se svezla na zem. Zalapala po vzduchu. Uţ jí zas proudil do plic. Bylo to báječné. Před očima se jí rozjasnilo. Curtis leţel v bezvědomí vedle ní. Všude kolem bylo plno střepů ze skleněné mísy na sušenky. Elwin drţel v ruce její zbytek a zmateně si ho prohlíţel. Z levého ramene mu crčela krev. Kdyţ viděl, ţe se probrala, zamumlal: „Průšvih, co? Vaši mně asi vynadaj.“ V očích se jí objevily slzy úlevy. Usmála se přes ně na něho a řekla: „Mně se ta mísa stejně nikdy nelíbila.“

99

EPILOG Po nevlídném počasí posledních dnů se znovu objevilo slunce. Uţ tolik nehřálo, ale bylo příjemné, zlatilo suché listy stromů, které se snášely k zemi, a na mírně zčeřenou hladinu jezera vrhalo třpytivé pablesky. Na vodě se měkce houpaly černé tečky potáplic. May s Elwinem seděli na břehu na ohlazené kládě. Elwin ji pravačkou objímal kolem ramen – levou měl stále ještě v obvazech – a mlčky se kochal krásou podzimního odpoledne. Všechno uţ skončilo, vrah byl dopaden, Jean se vrátila domů a pomalu se zotavovala. Jen May byla pořád trochu nesvá. „Víš,“ přerušila dlouhé mlčení, „pořád musím myslet na to, ţe se to všechno stalo kvůli mně. Kdybych tolik netouţila přečíst si kroniku… A kdybych věděla, co se Curtisovi honí hlavou… Kdybych si pořád nemyslela, ţe škola je prokletá…“ „Zapomeň na to,“ usmál se Elwin a přitiskl ji k sobě. „Případ je uzavřený, Scullyová.“ „Radši uţ mi tak neříkej,“ poprosila ho. „Fajn,“ řekl a jemně ji k sobě otočil. Podívala se na něho s němou výzvou a zavřela oči. No tak, Elwine. A on to konečně udělal. Políbil ji. Cítila jeho teplé rty na svých a po celém těle se jí rozlil blaţený pocit. Teď uţ opravdu bylo všechno v pořádku. Jak se jí při polibku dotýkala skla jeho brýlí, uvědomila si, ţe Jean měla pravdu. Bude ho muset přemluvit, aby si pořídil kontaktní čočky.

100

Andrew Hall

DÁREK PRO VRAHA Z anglického originálu Murders Gift, vydaného nakladatelstvím Koala Books Inc., New York 1996, přeloţil Zdeněk Rosenbaum Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet v edici Buldok jako svou 33. publikaci, Praha 1997 Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum 1. vydání Cena 45 Kč ISBN 80-86021-39-4

101

102