Andrew Hall. Stopy hrůzy 87 Pomsta ze záhrobí

Andrew Hall Stopy hrůzy 87 Pomsta ze záhrobí

POMSTA ZE ZÁHROBÍ Andrew Hall

NAKLADATELSTVÍ

SIGNET

2

Copyright © 1997 by Andrew Hall ISBN 80-86021-48-3 3

I. Postihlo mě hrozný neštěstí… moment, nejdřív se musím zmínit o Downhillu. Je to čtvrť Borgentownu. V noci to tam hučí neřestí a ve dne se kolem odpadkovejch kontejnerů potloukaj odrbaný existence. Slušný čtvrti jako Boylston, Garden City, East Side nebo dokonce načančanej East Park jsou od Downhillu oddělený viaduktem, po kterým jezděj vlaky z Pittsburghu, Detroitu, Chicaga i odjinud, tam a zpátky. No, a do těchhle děsnejch končin jsme se přistěhovali, teda táta a já. Bráška Ron, kterýmu jsou teprve čtyři, zůstal v New Yorku u babičky. Umřela nám máma. Jo, umřela mi máma. Komu se to stane? Nikoho druhýho neznám. Jsem normální holka, chodím do školy, ještě mi ani není sedmnáct a najednou mi umře máma. Kdo to nezaţil, neumí si to představit. Pořád jsem brečela a na náhrobku bylo napsáno: „Zůstala jsi s námi v našich srdcích,“ a já brečela ještě víc. Táta z toho zcvoknul… teda náš světově proslulej táta. Táta je totiţ Leonard Allen, ten spisovatel, co napsal „Armádu zmaru“, za kterou dostal Pulitzerovu cenu, a po jejímţ přečtení chtěl prej newyorskej starosta spáchat sebevraţdu… nebo jeho manţelka? Uţ nevím. No nic, kdo nás zná, ví, ţe se normálně jmenujeme Showbuddyovi a ţe Leonard Allen je uměleckej pseudonym. Táta říká, ţe slušnej spisovatel se nemůţe podepisovat Showbuddy, poněvadţ by ho potom nevydali ani v Tupelu, natoţpak v New Yorku! A kdo 4

nevychází v New Yorku, můţe to rovnou zabalit. Čili táta zcvoknul. Musel z New Yorku pryč. Prej na vzduch. A vybral tenhle zapadákov, Borgentown, město, který ani není ve školním atlasu, a v něm ještě ke všemu tu nejhorší čtvrť – Downhill. Koupili jsme barák, za tři tejdny byl zrenovovanej a za další tejden z nás byli burani. Táta má pracovnu s oknem na náměstí Mayfair a občas stojí v plandavý soupravě Adidas u okna a čučí na Johnsonův drugstore, jak lidi choděj dovnitř a ven a říká: „Ano, ano…“ nebo: „Krásné, krásné…“ Od máminy smrti neřekne nic negativního. Zcvoknul pozitivně, jak by řekli psychiatři. A místo „Armády zmaru“ tentokrát píše „Armádu spásy“, za kterou prej dostane další Pulitzerovu cenu. No, nevím. Lidi, co v Downhillu bydlej, buď nedělaj, nebo je honěj poldové, a jejich dětičky – teda ty odrostlejší, jako jsem já – choděj do „highschool“, který se ve slušný části Borgentownu říká Pakárna. Je to pomalovaná panelová krabice se školníma šerifama, který kaţdou chvíli někomu zabavěj nůţ nebo dokonce pistoli. Ale co je mi po tom? Já tam nechodím. Já jezdím ve svým červeným Mitsubishi Colt za viadukt, na druhej břeh Sand riveru, do školy s bezvadným trávníkem zvaný Borgentownská střední, která je zřízená v originál středověkým hradu jménem Hawkshill dovezeným obrovskou zaoceánskou lodí přímo z Anglie. To jsou věci! Chodí tam, vlastně jezdí mládeţ z rodin s příjmama od padesáti tisíc vejš a podobně. Kdyţ jsem se ve škole zjevila, všichni zírali, ţe bydlím v Downhillu, ale jak se rozneslo… teda kdyţ ředitel Horowitz při uvítání vykecal, ţe můj táta je Leonard Allen, zírali ještě víc a hned se mnou začali kamarádit a ten Downhill mi dokonce přičetli k dobru. Jako nějaký válečný hrdince, nebo tak něco. Slavnej rodič je totiţ děsně praktickej. Například ošklivá dcera můţe mít hezkýho kluka nebo synáčka z nejbohatší rodiny, ţe jo. A já taky nejsem ţádná modelka. Bum! A je to venku! Jsem normální tlustoprdka. Fakt, ţe jo. Cvalíček vypasenej 5

newyorskejma hot-dogama. To odmalička chodíte po Broadwayi a jíte hot-dogy a najednou koukáte, máte pusu a zadek a ruce a prsty a stehna a všechno! Bylo mi čtrnáct a patnáct a šestnáct a líbili se mi kluci a já byla tlustá. Ale, cha, díky svýmu slavnýmu tátovi jsem v New Yorku chodila se synem ředitele Safeway a v Borgentownu mě sbalil Johnny Morasso, premiant ročníku a nejlepší baskeťák a vůbec hezkej kluk s blond patkou, jednička ve všem, muţ předurčený pro Harvard. Nevěděla jsem, jestli mám pořád jásat nebo pořád brečet. Vlasy si češu dozadu. Vypadám jako inteligentní osoba. Často o něčem přemejšlím. V těch dnech jsem přemejšlela hrozně moc. Bylo to šílený, ale neodbytný. Co bych za to dala, kdybych ještě někdy mohla spatřit svojí hodnou mámu? A mluvit s ní? Některý kluci a holky říkaj, ţe stačí bejt o půlnoci na hřbitově. Neboţtík se prej zjeví jako duch a něco mi poví. Moţná, kdybych se rozjela do New Yorku a počkala o půlnoci u máminýho hrobu… bylo to fakt šílený! A vtom přišel do Borgentownu film s Jodií Fosterovou, ve kterým hraje astronomku, která zachytí signál od mimozemskejch civilizací, přímo plán na výrobu stroje, jehoţ pomocí lze odfrčet ze zajetí zemský přitaţlivosti někam pryč, do cizích galaxií. A ona v tom stroji skutečně odfrčí, jenţe – k údivu vlastnímu i všech ostatních astronomů – místo v cizích galaxiích přistane na onom světě a setká se tam se svým umřelým tatínkem. V sobotu odpoledne jsme vyšli s Johnnym Morassem z kina Paramount a já byla úplně hotová. Nasedli jsme do jeho tmavomodrýho chevroletu a já řekla: „Kdybych tak měla taky takovej stroj a mohla se v něm podívat za mámou!“ Johnny zpomalil. „Moţná bys mohla svojí mámu vidět,“ řekl. „Kdyţ se zapřísáhneš, ţe to nikomu neřekneš, prozradím ti tajemství.“ Srdce se mi na okamţik zastavilo. „Mluvíš váţně, Johnny?“ „Jasně, Tino.“ 6

Zvedla jsem dva prsty a vydechla: „Přísahám.“ Johnny zatočil na Main street. Byl květen a uţ dost teplo. Dlouhý kaštanový vlasy mi v otevřeným okýnku čechral příjemnej vánek. Obchody svítily a měly otevřený dveře. Drţela jsem prsty ve vejšce očí. Čekala jsem, co z Johnnyho vyleze. „Bojíš se duchů?“ Vykulila jsem se. „Duchů? Proč?“ Johnny sevřel rty. Pak vydechl a řekl: „Jsem…“ zarazil se. „Teda já a ještě jeden kluk… totiţ… jsme s nima ve styku.“ Znovu se nadechl a dodal: „Je to hrozně nebezpečný.“ Ruka mi poklesla. Lehce jsem se zasmála. „Ve styku s duchama? S mrtvejma z onoho světa? Jako Jodie Fosterová? Ty si tak vymejšlíš!“ Johnny zajel k chodníku a zastavil. Pak se na mě otočil. „Tino, myslíš si o mně, ţe jsem nějakej pubertální tydýt?“ zeptal se popuzeně. „Ne, promiň!“ vyhrkla jsem a zváţněla. Podívala jsem se mu do očí. Měl je ţlutý, zlatý. Ještě nikdy jsem u nikoho takový oči neviděla. „Zlatý voči!“ jak se říká, kdyţ se mluví o planejch nadějích. Ale Johnny byl jinej. Byl to můj kluk. Skutečná naděje. Vidět mámu! Vědět, jak se jí bez nás daří! Děsně jsem to chtěla. Nemohla jsem couvnout. Umřelej tatínek Jodie Fosterový byl na onom světě docela spokojenej. Chodil v dţínách po pláţi s kokosovejma palmama, bylo hezky a teplo, a vůbec to tam vypadalo jako v katalogu cestovní kanceláře Pacific Holiday. „Udělám všechno, co řekneš,“ pronesla jsem pevně. Boţe, neměla jsem nejmenší ponětí, co mě čeká!

7

II. Večer byl v televizi Mr. Bean a já se chechtala, aţ mi stříkaly slzy. Na Johnnyho řeči a přísahu jsem zapomněla. Načeţ zazvonil telefon. Řekla jsem: „Tady Tina Showbuddyová.“ Nesnáším lidi, který říkaj jenom haló. Člověk aby z nich potom pracně páčil, jestli jsou to oni nebo někdo jinej. „Miluješ Johnnyho?“ ozval se kyselej dívčí hlas. „Kdo je tam?“ „Myslíš, ţe tě taky miluje? Ţe takovej kluk, kterej můţe mít kaţdou holku, miluje prasátko růţový…“ Dostala jsem vztek. „Ty debilko!“ vyhrkla jsem. Hlas pokračoval: „Vybral si tě, protoţe jsi tlustá, věří, ţe se do něj zblázníš a budeš ho poslouchat na slovo. Dej si velkej pozor! Johnny má na svědomí hrozný věci. Hodně holek uţ mu nalítlo. Irene Daltonová mu jen taktak unikla. Taky je tlustá, ale dala si pozor. Varovala jsem ji. Jsi jeho další oběť. Dej si pozor, nebo to s tebou špatně dopadne!“ „Jaká Irene?…“ Hlas se mi zadrhnul. „Jaká oběť?“ Ve sluchátku to cvaklo a bylo to. Okamţik jsem z toho byla vyplesknutá, ale pak jsem se ušklíbla do zrcadla na zdi. Nějaký žárlivý pako, pomyslela jsem si. Uţ jsem to zaţila v New Yorku, kdyţ jsem byla na dýze s bubeníkem od Lucky Strikes. Jeho holka mi do telefonu hnusně nadávala a říkala, ţe má ruční granát a ţe ho na mě hodí. Ţádnej neměla. Přemejšlela jsem, kdo zná moje číslo. Měli jsme novej telefon a 8

nebyli jsme v seznamu. Pak jsem si řekla: Hm, každej může zmáčknout nulu a zeptat se operátorky. Musela jsem na to jinak. Některý kluci jsou pěkný plazové. Ţe by i Johnny? Namačkala jsem Johnnyho číslo, změnila hlas a řekla: „Tady Irene Daltonová.“ Na druhým konci drátu se rozhostilo ticho. „Nejsi rád, ţe ti volám, Johnny?“ Konečně se ozvalo: „Kdo volá?“ „Přece Irene, lásko. Nejsi rád…“ Cvak! Hm, moc jsem neuspěla. Ale začal ve mně hlodat červíček pochybnosti. Jestli to ta anonymka takhle chtěla, tak se jí to povedlo! Zamyslela jsem se a vymyslela, ţe není nic jednoduššího, neţ se druhej den Johnnyho zeptat. Kdyţ bude divnej, nebo bude zapírat, tak to s ním skoncuju. Lidi bejvaj různě pošahaný. Jednou si prej jedna holka v Itálii vzala kluka a po svatbě zjistila, ţe to není kluk, ale holka. A uţ se nemohla rozvést, protoţe rozvod byl v Itálii zakázanej. Musela s tou holkou zůstat navţdy. Jedna chodila do práce a druhá doma stlala a prala a vařila… no nic. Ráno jsem na Johnnyho čekala před tělárnou. Baskeťáci měli trénink před mistrovským mačem přeboru Interscholastic se sandvillskejma Flyers v sobotu. Přihnal se na poslední chvíli. Dali jsme si ranní pusu a já řekla: „Ten hlas, co ti včera volal jako Irene Daltonová, jsem byla já. A víš proč, Johnny?“ Ostře jsem sledovala jeho rysy. Zdálo se, ţe mu ztuhly. „Ty?“ vydechl. „Volala mi nějaká debilka, jako ţe prej máš na svědomí děsný věci a Irene Daltonová ti jen taktak unikla. Tak jsem si tě chtěla vyzkoušet.“ „Ţádnou Irene Daltonovou neznám.“ To mě zarazilo. Myslela jsem, ţe ta Irene je z naší školy. Ušklíbla jsem se. „Na kaţdým šprochu pravdy trochu.“ Johnny z toho měl vlhký oči. Vzal mě za ramena a řekl: „Tino, 9

já… máš mě ráda, nebo se mnou chodíš jenom proto, ţe jsem byl první, kdo se ti v Borgentownu namanul?“ Taky mi zvlhly oči. „Mám tě ráda, Johnny, a bojím se, aby naši lásku něco nezkazilo, něco, co jsi třeba někdy dřív…“ Ze šatny se ozvalo: „Johnny, makej!“ „Ţádný třeba někdy dřív nebylo,“ řekl. „Chodil jsem před tebou s jednou holkou. Taky jí otravovali do telefonu a ona dostala strach a byl konec.“ „S kterou?“ „Se Snookií Woodovou.“ Zírala jsem. Boţe, Snookie Woodová! Největší tele z naší třídy! Teda… moc jsem ji neznala a nic jsem o ní nevěděla, ale Snookie byla přesně ten typ buchty, na který je přímo vidět, ţe je tele. Pořád koukala, a kdyţ na ni člověk promluvil, tak zčervenala a začala koktat. Sedala si dozadu a měla hlásek jako maminčin vlásek. Učitelé ji radši ani nevyvolávali, aby nemuseli pořád opakovat, ţe ji neslyšej. Vůbec nebyla tlustá, naopak, byla úplně děsně hubená. S něčím takovým přece nemohl Johnny chodit! Dělal si srandu, nebo co? Byla jsem z New Yorku, holka činu. O přestávce jsem Snookii odchytla na chodbě a udeřila na ni: „Hele, prej jsi chodila s Johnnym. A dokonce jsi mu dala kopačky.“ Snookie zrudla a zapípala: „S kterým Johnnym?“ Zvedla jsem oči k nebi. „S Johnnym Morassem, s kterým jiným?“ Chvíli bylo ticho. Pak řekla: „Víš, nezlob se na mě, je to uţ dlouho, skoro půl roku. Ještě jsi tu nebyla. Kdybych věděla, ţe se sem přistěhuješ a budeš s ním chodit, tak bych s ním nechodila, věř mi.“ Znovu jsem zvedla oči k nebi. „Snookie, já se na tebe nezlobím. Jenom jsem se tě chtěla zeptat, proč jste se rozešli. Je lepší mít předem nějaký informace, neţ bejt pozdějc nepříjemně překvapená.“ „To jo,“ pípla Snookie. „No, tak proč ses s ním rozešla?“ Snookie se nadechla jako před zkouškou u tabule a projela si prstama svý dlouhý černý vlasy. Šnytlíky. Měla na sobě nemoţnou turistickou mikinu s nápisem WAIKIKI HAWAII a černobíle 10

prouţkovaný kalhoty, který musely vyjít z módy snad uţ za mládí její mámy. „Já nevím,“ vydechla nešťastně. „Jak to, ţe nevíš? Prej ti volal anonym a ty jsi dostala strach a byl konec. Měla jsi Johnnyho vůbec ráda?“ „Já nevím.“ Chytila jsem ji za ramena a zatřásla s ní. „Jsi natvrdlá, nebo co? Ptám se tě přece jasně. Tak odpovíš mi?“ Byla vylekaná. Sekala očima vpravo vlevo. „A – ano. Mě… měla jsem ho ráda. Pořád ho mám ráda. Nemůţu za to… a… ale nesmím ho mít ráda.“ „Proč? Máma ti to zakázala?“ „Ne. Oni říkali, ţe to se mnou špatně dopadne.“ Byla jsem na mrtvici. Uţ jsem se učitelům nedivila, ţe Snookie nevyvolávaj. „Hele, popořádku,“ řekla jsem. „Chodila jsi s Johnnym a někdo ti řekl, aby ses s ním rozešla, jinak ţe se ti stane něco špatnýho, hroznýho, smrtelnýho, nebo tak něco?“ Snookie pořád sekala očima do stran. A rozbrečela se. Zabořila tu svou pitomou hlavu do dlaní a zaštkala: „Tino, prosím tě, neptej se mě. Nesmím mluvit. Oni jsou všude. Slyšej nás. Mi… milovala jsem ho a oni mi řekli, ţe ne… nesmím… nebo to se mnou špatně dopadne.“ Uchichtla jsem se. „Hele, Snookie, nějakej kretén tě straší a ty se kvůli tomu rozejdeš s klukem. Víš, ţe jsi normální pako?“ Snookie řvala, tekly jí slzy. Otočila se ke zdi. „Pusť mě! Nech mě bejt! Taky se s Johnnym rozejdeš, uvidíš. Půjdou po tobě. Oni ho hlídají. Je jedním z nich.“ Vykulila jsem se. „Kdo ho hlídá? S kým je?“ Ozval se bzučák. Bylo po přestávce. Snookie se mi vytrhla a zapadla do třídy na děják. Já šla o patro vejš na biolku. Měla jsem hlavu jako vylitou konev. Jak mohl Johnny, muţ předurčený pro Harvard, chodit s takovou chudinkou? Ať na místě padnu a je po mně, tohle prostě nebylo moţný! 11

III. Po škole jsem měla s Johnnym rande. Odfrčeli jsme za město, do kopců nad Green Lake. Bylo krásně a jezero bylo modrý. Objímali jsme se a líbali a říkali si, ţe se milujeme a ţe se milujeme úplně strašně. Bylo to super, ale rychle to skončilo. Začínalo se smrákat. Napadlo mě, ţe bysme mohli zaject do motorestu Truck 76, kterej stál pod kopcema na druhý straně, u nájezdu na dálnici. Bylo to něco jako Jedová chýše. Scházeli se tam drsný řidiči náklaďáků a taky prej zločinci, podvodníci, zloději, vrazi a podobně. V ţivotě jsem v něčem tak strašným nebyla. Ani v New Yorku. Johnnymu se nechtělo. „To je takový… blbý,“ vylezlo z něj. „Kdyby nás tam někdo viděl, mohl by si myslet bůhvíco.“ „Kdo by nás tam měl vidět? Normální lidi tam přece nechoděj.“ Ukázal na svůj tmavomodrej chevrolet. „No, ale třeba někdo pojede z města a uvidí můj auťák venku.“ Nakonec jsem ho ukecala. Sjeli jsme z kopce a zaparkovali mezi boţskejma nablejskanejma „truckama“, jaký prej nejsou nikde jinde na světě, jenom v Americe. A vešli jsme dovnitř. Normálně se mi klepaly kolena. U baru vpravo seděli šoféři ze Západu, který nosej kovbojský klobouky, a vlevo místňáci v kšiltovkách a plandavejch montérkách. A na jedný stoličce seděla, fakt ţe jo, pravá nefalšovaná „Dolly,“ buchta v červený minisukni, co balí šoféry, a pila pivo a byla sama! Rozhlíţela jsem se a ţádný zločince jsem neviděla. Lidi v boxech a u stolů vypadali úplně normálně. Jeden kluk byl 12

dokonce podobnej mýmu bratrancovi Henrymu z Baltimoru. Mimochodem, Henry je strašnej dobrák, kterej by neublíţil kuřeti. Trochu se mi ulevilo. Sedli jsme si ke vchodu (kdyby přece jen něco) a objednali si vaječný placičky s topinkama… éééé, totiţ topinky s vaječnejma placičkama, ale to je jedno, a jahodovej koktejl. Řekla jsem: „Vůbec to tady není tak strašný, jak se říká.“ Johnny nebyl zrovna dvakrát klidnej. Pořád někam koukal a měl přiškrcenej hlas. Naklonil se ke mně a řekl: „Vy z New Yorku jste zvyklí na jinej rachot, to víš.“ „Myslíš jako na pouliční přestřelky a tak?“ „Jdete po ulici, a kdyţ se před váma na chodníku svíjí prostřílenej chlap, tak ho klidně překročíte, nebo obejdete a jdete dál. Jako by se nechumelilo.“ V duchu jsem se zasmála. Prostřílenýho chlapa jsem ještě nikdy neviděla a vlastně jsem v ţivotě ani neslyšela opravdickej výstřel. Jenom z děla na oslavách Dne nezávislosti ve Washingtonu. Byla to řacha, to teda jo! Usmála jsem se. „Kdyby ses měl starat o kaţdou mrtvolu nebo volání o pomoc, tak bys v New Yorku nemohl ţít. Člověk si zvykne.“ „Právě proto mě tak přitahuješ,“ vypadlo z Johnnyho úplně váţně. „Děsně tě miluju, Tino!“ Zírala jsem. „Miluješ mě, protoţe jsem z New Yorku?“ Johnny zamával dlaní, jako by odháněl mouchu. „Tak to není… i kdyţ taky… teda jako ţe jsi holka z tvrdý školy… statečná a tak. Rozumíš mi?“ Nafoukla jsem se. „No, kdyţ myslíš.“ Kousali jsme topinky a já řekla: „Prosím tě, a co ta Snookie Woodová? Jak jsi s ní mohl chodit? To je přece úplně jinej typ. Je taková… takový chcípátko. Natvrdlá.“ „To ne, ona taková nebyla… aţ potom… teda nejdřív…“ Johnny blekotal, jako by něco tajil. Vtom přišel barman a zeptal se: „Jste Tina Showbuddyová?“ To nebylo moţný! Jak mě v tom děsným podniku mohli znát?! „Ano. Proč?“ 13

„Máte u baru telefon.“ „Já? Telefon?!“ Jak mi mohl někdo volat do Trucku 76? Nikdo nemohl tušit, ţe tam budu. Vţdyť ani já sama jsem to ještě před hodinou netušila! Koukla jsem na Johnnyho. „Jsi s někým domluvená?“ zeptal se. Pokrčila jsem ramenama a šla k baru. „Haló?“ ohlásila jsem se tak, jak jsem to u druhejch neměla ráda. „Miluješ Johnnyho?“ Zase ta debilka ze včerejška. Chtěla jsem jí říct něco ošklivýho, kdyţ vtom mi to došlo. Ta holka musela mít nadpřirozený schopnosti. Takhle mě najít! To nemohla bejt obyčejná holka, lidská bytost… Kdo to byl? Nebo: Co to bylo? „Poslouchám tě,“ řekla jsem. „Slyšela jsi někdy o tarotu?“ „Kdo jsi?“ Holka pokračovala: „Tarot jsou vykládací karty, který nelţou. Vyloţila jsem si o tobě. A víš, co mi vyšlo?“ „Nevím.“ „Vyšlo mi, ţe jsi s Johnnym v Trucku 76! Zapomněla jsi na moje varování? Musíš okamţitě zdrhnout.“ Nohy se mi podlomily. Chytila jsem se baru. „Jak můţeš bejt tak zlá? Proč tejráš lidi, který ti nic neudělali? A vůbec, trhni si nohou!“ Zavěsila jsem. Byla jsem z toho pitomá. Kdo mě mohl tak nenávidět? Snookie Woodová to určitě nebyla. Měla Johnnyho ráda, ale uţ s ním nechodila. A byla strašně vyplašená. Ta by tohle v ţivotě nedokázala. Bože! Co jsem komu udělala? Vracela jsem se ke stolu – a vtom jsem vytřeštila oči. Brada mi poklesla. Johnny byl pryč! Náš stůl sklízela servírka. Zeptala jsem se jí: „Kam šel ten kluk, co tu se mnou seděl?“ „Zaplatil, zvedl se a vypadl.“ „Ale to není moţný!“ vyhrkla jsem. 14

Servírka se trpce usmála. „Nejseš první, holčičko. Ten můj se taky jednoho dne zvedl… ţe prej jde na záchod. Od tý doby jsem ho neviděla.“ Vrhla jsem se do dveří. Zadní světla Johnnyho tmavě modrýho chevroletu právě zatáčely z parkoviště směrem na Borgentown. Rozběhla jsem se za ním s křikem: „Johnny! Johnny…!“ Auťák mi zmizel z očí. Zastavila jsem se ve tmě. Co to mělo znamenat? Ta záhadná holka v telefonu měla pravdu! Johnny byl fakt divnej! Vtom jsem zaslechla kroky. Někdo se ke mně odzadu blíţil. Opatrně našlapoval. Duch? Duchové nenašlapujou. Člověk. Zločinec. Vrah! Krev mi ztuhla v ţilách. Byla jsem sama. Nic mě nemohlo zachránit.

15

IV. Na čele mi vyrazil pot. Se zatajeným dechem jsem se otočila. Proboha! Co to je? Dívalo se to na mě. Černá bytost ve skafandru! Mimozemšťan! Science-fiction! Záhady světa! Arthur C. Clark… éééé totiţ, Jodie Fosterová! Ocitla jsem se snad v tom šíleným filmu? „Promiň, ţe jsem tě vylekala,“ řekla bytost. „Chci ti pomoct.“ Byl to docela sympatickej dívčí hlas. „Kdo jsi… jste?“ „Moje jméno ti nic neřekne. Vím, co se stalo. Mám tady motorku. Odvezu tě domů.“ Konečně jsem se vzpamatovala. Já pako! Byla to holka v černý koţený soupravě a s motoristickou přilbou na hlavě. Ukázala jsem na vchod do Trucku 76. „Ty… ty jsi byla… tam?“ „Jsem na odchodu.“ Zatřepala jsem hlavou. Nezaregistrovala jsem uvnitř ţádnou osamělou holku v černý kůţi. Ale kdoví, kdyţ jsem měla oči jenom pro Johnnyho… „Jsi z Borgentownu?“ zeptala jsem se. „Jasně. Jedem.“ Ve světle z okna motorestu jsem na parkovišti spatřila nádhernou zelenou motorku. Byla jsem si skoro jistá, ţe kdyţ jsme s Johnnym přijeli, tak tam nebyla. „To je super mašina!“ vydechla jsem. Holka řekla: „Kawasaki Ninja. Jsem do ní blázen.“ Nasedli jsme a já řekla: „Jenţe já nemám helmu!“ 16

Holka se zasmála. „Řekněme, ţe uţ je ti osmnáct pryč.“ Zírala jsem. Jak mohla vědět, kolik mi je? My bachoři běţně vypadáme starší. Já například tak na dvacet. Nastartovala jako závodník a s děsným rachotem jsme vypálili z parkoviště. „Hele, ty mě znáš?“ zařvala jsem. „Ne.“ „A proč mi pomáháš?“ Holka nic neříkala. Pádili jsme snad sto padesát po Long street. Před náma svítily první baráky East Sidu. Najednou se zeptala: „Víš, proč ti pomáhám?“ „Na to jsem se tě zrovna ptala.“ Holka zase chvíli mlčela a pak řekla: „Protoţe Johnny Morasso si tě nezaslouţí.“ „Ty ho znáš?“ „Je s těma… jak bych to řekla? Nesprávnejma.“ Myslela jsem, ţe špatně slyším. „Coţe?“ „Uţ se mě na nic neptej. Není čas.“ Projeli jsme první křiţovatku se semaforama a zamířili k severnímu mostu přes Písečnou řeku. Obchody byly plný lidí. Před policií na rohu Western avenue stál traktor. V ţivotě jsem něco takovýho neviděla. To by byla fotka! Prostě buranov. Párkrát jsem na holku zkusila rafinovanou otázku, ale uţ jsem z ní nic nedostala. Za řekou jsme minuli památnej Fort Sheridan (v roce 1872 tu prej několikrát přespal sám generál Custer), podjeli viadukt a byli jsme v temným Downhillu. Holka zatočila k našemu baráku, zastavila a řekla: „Oukej.“ Teď jsem zírala úplně nejvíc. Slezla jsem z motorky. „Jak víš, kde bydlím? Říkala jsi, ţe mě neznáš…“ Rozhodila jsem rukama. „Dobrý, ale… počkej, hele, o co tady jde? Kdo jsi? Proč to děláš? Co se to v tomhle šíleným městě, proboha, děje?“ Mlela jsem pantem zbytečně. Holka odfrčela a byla pryč. Zmizela tak rychle, ţe jsem to sotva postřehla. Bylo v tom něco nenormálního. Vešla jsem do baráku. 17

Táta stál v obejváku u okna. „Přivezl tě kluk na motorce,“ pravil a dodal: „Hm.“ „Ne kluk, holka,“ řekla jsem a zalhala: „Irene Daltonová od nás ze školy.“ Pozvedl obočí. „Holka na Kawasaki Ninja ZX-7R? Výborně! Pouţiji to do svého románu. Tohle by nikdy nikoho nenapadlo!“ „Co je na tom divnýho?“ zeptala jsem se. Táta udělal krok ke stolu s počítačem. „Ţena jako šoférka rollsroyce!“ zvolal. „Muţ coby dětská sestra v blázinci! Trpaslík indiánským medicinmanem! Holka na Kawasaki Ninja ZX-7R! Nádherné! Geniální!“ Oči mu zářily. Chudák táta, ach jo! Tu noc jsem nemohla spát. Pořád jsem probírala, co se to děje. – Normálně se s Johnnym líbáme, říkáme si, ţe se milujeme, vypadá to na celej ţivot – a najednou taková pecka! Nechá mě v Trucku 76 a uteče! A přijde holka a odveze mě domů. Normálně ví, kde bydlím. Ne, to nebylo normální! Bylo to jako z jinýho světa? Z jakýho světa? Jodie Fosterová myslela, ţe letí na cizí planetu a ocitla se v záhrobí. Jsou věci mezi nebem a zemí, jak napsal ten… Shakespeare, nebo kterej. Přemlouvala jsem se, ţe to s Johnnym tvrdě skoncuju, ale nešlo to. Fakt jsem ho milovala. Paneboţe! Proč mě nechal? Co za tím bylo? Musela jsem tomu přijít na kloub. Ţe by to se mnou skoncoval kvůli basketu? To snad ne! Nakonec jsem usoudila: Jsi z New Yorku, buchta z tvrdý školy. Nějakej pošahanej basket přece nemůže bejt důvod k rozchodu! Jestli je Johnny zapletenej do něčeho nebezpečný ho, tak… Tak co? Hm, to kdybych věděla! Usnula jsem aţ k ránu.

18

V. Johnny stál ve škole u mý skříňky. Měl na sobě baskeťácký tepláky a vypadal špatně. Blond patka mu padala do očí. Namířila jsem na něj ukazováček. „Ty na mě nemluv!“ Obešla jsem ho, otevřela skříňku a sáhla po kníţkách. Co jsme měli první hodinu? Byl pátek. Anglinu? Matiku? Ach ne, byla jsem jako praštěná gumovou hadicí! Řekl: „Tino, nezlob se. Kdyţ jsi odešla k telefonu, něco se stalo… víš, byla jsi u toho telefonu… neměl jsem čas ti to vysvětlovat. Musel jsem okamţitě vyrazit.“ Otočila jsem se. „Vyrazit? Kam? Proč?“ Prohrábl si patku. „Víš… já… miluju tě, ale… přece víš, ţe jsem… zejtra je ten mistrák s Flyers… totiţ, kdybych okamţitě nezmizel, tak bysme prohráli. Ale zařídil jsem, aby tě Černá Betty… éééé totiţ, aby tě jedna holka odvezla domů. Přece tě odvezla, ţe jo?“ Vykulila jsem se. „Co to plácáš?“ Johnny pokračoval. „Kdyţ to je těţký. Uţ se asi… to… neuvidíme. Totiţ… nemůţeme spolu chodit, Tino. Nesmíme. Miluju tě, ale nesmíme! Ty nevíš, co se děje. Je to strašně nebezpečný.“ Nasadila jsem kyselej ksicht. „Takţe kopačky?“ Johnny mě popadl za ruku. „Ne, to ne! Já tě miluju, ale kdybychom spolu dál chodili, tak zejtra ten mistrák prohrajeme.“ To uţ bylo moc. Viděla jsem různě praštěný seriály, ale aby nějakej tým prohrál školní mistrák v basketu jenom kvůli tomu, ţe nějakej kluk chodí s nějakou holkou – něco takovýho by nevymysleli snad ani v „Beverly Hills“! Rvalo mi to srdce, ale zatvrdila jsem se a řekla: „Jak chceš, 19

Mistře, končíme. Asi jsem fakt udělala chybu, ţe jsem se nechala sbalit prvním klukem, kterej se mi tady v tomhle Blbákově namanul.“ Vytrhla jsem se mu. „A uţ na mě nesahej!“ Pak jsem seděla na různejch předmětech, ale místo vnímání výkladů, kvá, kvá, kvá… šlo mi to jedním uchem tam a druhým ven, jsem zuřivě přemejšlela. Úplně detektivně. Protoţe to nebylo moţný! Protoţe to nebylo normální! Buď byli lidi v Borgentownu cákly a úchylný a paranoidní, nebo… nebo jsem byla blázen já sama. Takţe, co jsem věděla? Johnny říkal, ţe je ve styku s duchama. Volala mi nějaká holka, ţe má na svědomí hrozný věci, ţe mu nalítla spousta holek. Jediná nějaká Irene Daltonová mu unikla. Byla taky tlustá… jenţe… ţádná Irene Daltonová neexistovala. Johnny přede mnou chodil se Snookií Woodovou a Snookie říkala, ţe ho miluje, ale nesmí! Húúúú, to je záhul na palici, to teda jo! A Johnny uteče z rande a mě se ujme další neznámá holka. Normálně ví, kde bydlím. No, Johnny jí to mohl říct. Zřejmě s ní v Trucku 76 mluvil, kdyţ jsem byla u telefonu. Jakţe jí to nazval? Černá Betty? Co je to zájmeno? A nakonec se se mnou rozešel, protoţe jinak to jejich pošahaný místní muţstvo prohraje mistrák… Neměla bych zajít k psychiatrovi? Ne! Dostala jsem geniální nápad! Občas mívám geniální nápady. Jako třeba, kdyţ jsem byla na základce a nevěděla hlavní města všelijakejch států, vymyslela jsem si takovou rýmovačku: Berlín – o Německu nic nevlím, Moskva – letadlem do Ruskva, Haag – holandskej klikyháák, Lima – v Peru není zlima… teda jako zima, to je jasný, a tak dále. No nic, vzpomněla jsem si, jak mi ta anonymka řekla, ţe si o mě vyloţila karty. Tarot. A vyšla jí pravda. Nejsem tak dutá, abych nevěděla, co je to tarot. Jsou to nejtajuplnější karty na světě. Táta říkal, ţe tarot je „jediné dílo, které se zachovalo ze ztracených pokladů egyptské knihovny.“ Něco o tom 20

psal, nebo co. A taky říkal, ţe kdo ovládá tarot, můţe se dozvědět všechno. Jenţe kdo v Borgentownu ovládá tarot? Jedině ta záhadná holka v telefonu. Nebo taky někdo jinej? Jasně! Na něco jsem si vzpomněla. V kaţdým městě existujou kartářky, sprirituální poradkyně, jak si dneska říkaj. Jsou to báby s černejma kocoura ma a křišťálovejma koulema. Nedělaj jenom karty, ale i jiný věci, věštění, varování, různý kouzla a tak. Ještě nikdy jsem u kartářky nebyla, ale myslím, ţe karty fakt nelţou… teda, kdyţ se to s nima umí. Kde je v Borgentownu nějaká kartářka? Kolik to můţe stát? Oukej, podívám se doma do Ţlutejch stránek a bude to! „Showbuddyová!“ ozvalo se odněkud. Úplně to se mnou trhlo. Za oknem poletovali ptáci a usedali na školní stromy. Měli jsme matiku a oslovila mě profesorka Motinelliová. Zeptala jsem se: „Co je?“ „Budíček,“ řekla Motinelliová a několik šplhounů se zasmálo. Starej fór. Jinak po mně nic nechtěla. Ještě ţe tak!

21

VI. Byla jsem nešťastná, protoţe jsem Johnnyho milovala a nemohla jsem to v sobě jen tak zadusit. Plaz jeden! Takhle mi ublíţit! Vykládá, jak mě má rád, jaká jsem skvělá a statečná, a vzápětí mi dá kopačky! Dokáţe to někdo pochopit? A k tomu ty kecy, ţe je ve styku s duchama a ţe bych mohla vidět svojí mrtvou mámu a mluvit s ní! Taková to byla krásná naděje! Zlatý voči! Johnnyho hnusný zlatý voči! Já nána! Normálně bych měla brečet. Ale nebrečela jsem. Místo toho jsem jednala. Doma jsem si ve Ţlutejch stránkách našla, ţe nejbliţší spirituální poradkyně v Downhillu působí v Bullet street… Brrrr! Bullet street, Kulková ulice! Mělo to znamenat, ţe kdo se tam odváţí, zůstane leţet na chodníku s kulkou v těle? No, nedalo se nic dělat. Všude ţijí lidé. I v Bullet street. Šla jsem nahoru do svýho pokojíčku a namačkala číslo. „Madam LeClaire, jasnovidka,“ ozval se divnej hlas. Uf! Řekla jsem: „Tady Tina Showbuddyová. Potřebovala bych to… poradu.“ „Výborně, Tino, uţ na tebe čekám.“ To bylo divný. „Vy… vy mě znáte?“ „Ještě ne, ale věděla jsem, ţe zavoláš. Vím, co tě trápí.“ Hrklo ve mně. Ta bába asi fakt byla jasnovidka, kdyţ věděla, ţe jí zavolám. „Slyším tvé srdce, vidím tvou duši,“ pokračovala. „Trápí tě láska. 22

Potřebuješ mou pomoc.“ Tý jo! Ona mě normálně pitvala po telefonu! „Máš strach, Tmo, ale neboj se. Uţ jsem pomohla mnoha lidem. Dostávám spousty děkovných dopisů.“ „Co… kolik to stojí?“ „Tím se netrap, miláčku. První seance je zdarma. Platí se aţ při dalších návštěvách.“ Prej seance! Znělo to jako něco o vyvolávání duchů. Jak mohla takhle hned předem vědět, ţe přijdu víckrát? Moţná bych se jí mohla zeptat i na svou mrtvou mámu. „A kdy… kdy bych jako mohla přijít?“ „Přijdeš ještě dnes. Vím to.“ Bylo to čím dál tím hustší. Jasně, ţe jsem musela přijít „ještě dnes“. Do zejtřka bych to nevydrţela. „Děkuju. Tak já teda jedu.“ „Já děkuji tobě,“ řekla ta bába. „A pospěš si.“ Srdce mi bušilo aţ v krku. Měla jsem co dělat, abych poloţila sluchátko na správný místo. Ani nevím, jak jsem se tam dostala. Skočila jsem za volant a najednou jsem byla v Bullet street. Vypadalo to tam přesně, jak jsem tušila. Otlučený baráky, starý auťáky, popelnice obloţený odpadkama a všude otlemený kluci v rozdrbanejch dţínách, který buď čuměli, nebo trojčili jako praštěný spadlým drátem vysokýho napětí. Jeden blbeček na mý krásný červený Mitsubishi vyplázl jazyk. Zastavila jsem u nezvykle upravenýho krámu s nápisem: SVĚTOZNÁMÁ PAŘÍŢSKÁ JASNOVIDKA MADAME LECLAIRE. Krám byl natřenej lesklou černou barvou a ozdobenej umělejma chryzantémama a holografickejma očima, který mrkaly. „Húúúú!“ vydechla jsem. Nadechla jsem se a vešla. Klepala jsem se. Úplně jasně jsem cejtila, ţe se toho odpoledne stane něco, co nějak zasáhne do mýho krátkýho, smutnýho ţivota. Něco šílenýho! Fakt, ţe jo. Uvnitř byl pult a visely tam kříţe a holografický obrazy, vlastně to byly fotky, i kdyţ zobrazovaly věci, který se normálně nedaj nafotit, 23

jako třeba ukřiţování, útok domorodců na modlící se jeptišku, mučedník propíchanej šípama, madona, Johanka z Areu nebo co, všelijaký jesličky a podobně. Jako v nějakým přeplácaným svatostánku. To samý prodávali i na pohlednicích, hrnečkách a na talířkách a na lţičkách a tak. Za pultem stál malej kluk a koukal. Řekla jsem. „Jsem Tina Showbuddyová. Přišla jsem… totiţ volala jsem…“ Nato vyšla zezadu Madam LeClaire. Měla na sobě černej hábit a na hlavě čarodějnickou kápi, nebo jak bych to nazvala, pošitou zlatejma a stříbrnejma půlměsícema a sluncema. Nevypadala ani moc staře, spíš mladě, ale kdoví, byla strašlivě zmalovaná. Pusu měla rudou, tváře taky a nad očima měla silný zelený stíny a na čele přilepenou stříbrnou hvězdu. Oči měla černý a hluboký. To je jasný, kdyţ byla jasnovidka. Usmála se na mě, rozevřela náruč a zvolala: „Tino, miláčku, konečnější ke mně našla cestu!“ „Dobrý den.“ Otevřela pult a řekla: „Pojď dál. Hned se ti uleví, uvidíš.“ „Já nemám…“ Ani nevím, co jsem chtěla říct. „Nic mi neříkej, všechno vím.“ Prej, ţe všechno ví! No, uvidíme. Zavedla mě do černý cimry se zapálenejma svíčkama, černým kocourem na sametovým štokrleti a červeným stolkem s křišťálovou koulí. Bylo to tam strašidelný, to teda jo. Bojovala jsem s myšlenkou, jestli se nemám otočit a zdrhnout, dokud je čas, neţ se dozvím něco, co snad ani nechci vědět. Pohladila kocoura a řekla: „Výborně. Parsifal nezavrčel. To znamená, ţe jsi upřímná osoba. Kdyby zavrčel, znamenalo by to, ţe jsi osoba neupřímná, která mi nevěří a jenom mě zkouší. To bych potom pro tebe nemohla nic udělat.“ „Děkuju.“ Úplně stoprocentně přesvědčená o jejích schopnostech jsem zase nebyla, to ne. Nerada bych byla neupřímná osoba, na kterou vrčej kocouři, ale přece jen jsem si Madam LeClaire chtěla trochu 24

oťuknout. Posadila mě na stoličku u toho stolku s koulí a řekla: „Chceš vyloţit tarot, viď.“ Teda tohle!? Jak to věděla? Rafinovaně jsem řekla: „Tarot? Co to je?“ Madam se zachmuřila. „Mon dieu!“ řekla francouzsky. „Ty přece dobře víš, co je to tarot. Jsi rozrušená, viď?“ Ona snad fakt četla moje myšlenky, nebo co! „A jo, vlastně vím,“ řekla jsem rychle. „Chtěla bych vědět…“ „Nic neříkej,“ opakovala. „Vím, proč jsi tady. Přistěhovala ses do našeho města z daleka. Umřela ti maminka. Nechal tě chlapec.“ „A… ano.“ Teda to byla síla! Uţ jsem o jejích schopnostech nepochybovala. Jenom jsem zírala.

25

VII. Madam mi podala paklík karet a řekla: „Pevně karty sevři pravou rukou a poloţ si otázku, na kterou chceš dostat odpověď. A neříkej mi ji, jen si ji mysli.“ Sevřela jsem paklík a pomyslela si: Proč se ke mně Johnny Morasso tak hnusně zachoval, jestli jsem se mu přestala líbit, nebo co, nebo jestli je v tom něco jinýho. A když jo, tak co je v tom jinýho. Madam pravila: „Teď karty důkladně zamíchej a roztáhni je v dlani do vějíře, rubem nahoru.“ Pak řekla: „Teď na svou otázku zapomeň, zavři oči a vytáhni levou rukou sedm libovolných karet a poloţ je na stolek opět rubem nahoru, jednu na druhou.“ Srdce se mi rozbušilo. A co bylo divnýho, začaly mě svrbět konečky prstů! Vytáhla jsem sedm karet. Madam pravila: „Teď karty, jednu po druhé, otočíš a poloţíš před sebe na stolek tak, ţe první přijde nahoru doprostřed, další tři na levou stranu a zbývající tři na pravou stranu.“ Otáčela jsem karty. Objevovaly se tarotový magický obrázky. Kdyţ jsem otočila poslední, na který bylo rudý srdce probodnutý třema mečema, madam ztuhla a vytřeštila na stolek oči. Úplně jsem se lekla. „Co je?“ zeptala jsem se. „Něco špatnýho?“ Madam pozvedla dlaň. „Počkej, karty ke mně mluví. Musím jim naslouchat.“ Chvíli naslouchala a pak za pomoci ukazováčku s dlouhým 26

černým nehtem zahájila výklad: „Zde nahoře uprostřed, na prvním místě, ţezlová královna znamená sebedůvěru, podnikavost, chytrost a silnou vůli. A také touhu po plném, aţ bujném ţivotě. Jsi to ty. Jsi veselá, srdečná a odváţná. Ke vztahu, na který se ptáš, karta říká, ţe se chceš vymanit ze závislosti na svém chlapci a znovu nabýt své hrdosti.“ Tý jo! A pokračovala: „Zde vlevo, na druhém místě, ţezlová devítka znamená odpor proti nastalé situaci. Učinila jsi rozhodný krok na svou obranu. V tomto případě je význam karty kladný, avšak zároveň poukazuje na to, ţe před něčím utíkáš a bojíš se, aby tě to nepronásledovalo. Aby ses tohoto strachu zbavila, musíš proţít určitou zkušenost, a to aţ do konce a beze zbytku. Naštěstí vlastníš ochranný krunýř, takţe se tě nic nemůţe dotknout, ani tě zranit. Cena za to však je vysoká: zklamání a bolest duše.“ „Hm…“ Pak pravila: „Zde vlevo, na třetím místě, mečová šestka s převozníkem na loďce znamená změnu situace po dosaţení protějšího břehu. Hovoří o bolestném rozloučení se starou pevninou, o strachu z nového, ale i o určité zvědavosti a napětí z toho, co přijde. Naznačuje, ţe se přibliţuješ novému, zatím ještě vzdálenému poznání. Ve vztahu, na který se ptáš, věští velké vnější i vnitřní změny. Opouštíš svůj dosavadní vztah, abys navázala vztah nový, zatím neznámý.“ Zeptala jsem se: „To jako, ţe kdyţ se se mnou Johnny rozešel, budu pozdějc chodit s jiným klukem?“ Madam po mě sekla pohoršeným pohledem. „Nebuď netrpělivá. Opakuji jen to, co mi karty říkají.“ A pokračovala: „No, vidíš, a právě hned zde vlevo, karta na čtvrtém místě, mečový rytíř, představuje tvého chlapce Johnnyho, který se s tebou rozešel. Je to karta vzdušného elementu, chladu. Symbolizuje vypočítavost, záludnost, prohnanost, krutou zradu. Je předzvěstí strachu, útrap a smrti.“ Zděsila jsem se. „Smrti?“ Madam znejistěla. „Ne doslova. Lépe řečeno zmaru. Zmaru 27

něčeho, co souvisí se strachem a útrapami pocházejícími z tvého zmařeného vztahu s Johnnym.“ Začínala jsem z toho bejt pitomá. Pokračovala: „A dále zde vpravo, na pátém místě, mincová devítka… vidíš… to je karta, která věští konečné vítězství a značný zisk. Hovoří o záţitku citelného vnitřního obohacení, ba co víc, o velkém, nečekaném štěstí. V osobních vztazích znamená nalezení nového ţivotního partnera, náhodné setkání, které tě vysvobodí z útrap a naplní láskou. Jindy můţe znamenat výhru v loterii. Kdybys byla vdaná, mohla by být i předzvěstí bezstarostné dovolené s manţelem na některém z Karibských ostrovů.“ Zatřepala jsem hlavou. „To tam taky je?“ „Ovšem,“ řekla Madam a pokračovala: „Zde vpravo, na šestém místě, mečová dvojka tě varuje, abys při všem štěstí, které tě čeká, nezapomněla na chvíle poznamenané zklamáním, strádáním a urputnými, trýznivými pochybnostmi. Svědčí o tvé snaze dobrat se poznání toliko pomocí rozumu, avšak zároveň připomíná, ţe ke skutečnému štěstí lze dojít jen tehdy, jsou-li do procesu poznání zapojeny i city. Takto tato karta symbolizuje nepříjemnosti, do nichţ se člověk dostává ve svém tvrdém boji o poznání, pokud zároveň nenaslouchá hlasu svého nitra.“ Jaký poznání? Jaký nitro? Co to mělo znamenat? Moje otázka byla přece úplně jasná a ty karty mluvily tak nějak divně, rozplizle, všeobecně, nebo co. Madam zaťukala černým nehtem na poslední kartu, rudý srdce probodnutý třema mečema. „Zde poslední karta, na sedmém místě, mečová trojka je z celého výkladu nejdůleţitější, poněvadţ jej shrnuje. Hovoří o tvé bolestné zkušenosti v lásce. Prozrazuje, ţe ses ve svém vztahu s Johnnym řídila víc potřebou někoho mít neţ skutečným citem. Bude-li důsledkem tohoto vztahu nějaký pochybný, nebezpečný čin nebo naopak akt osvobození, lze posoudit jen podle pozadí poloţené otázky a společného významu všech vyloţených karet.“ Slastně se na mě usmála. „A co jako?“ zeptala jsem se zklamaně. 28

„Řeč karet je přece jasná. Chtěla jsi vědět, proč se s tebou Johnny rozešel. A karty ti odpověděly.“ Zamrkala jsem. Ta bába znala moji otázku, kterou jsem jí vůbec neřekla. „To jo… jenţe jsem taky chtěla vědět, co za tím bylo.“ Madam ukázala na mečovýho rytíře. „Vzdušný element, chlad. Johnny není takový, jak sis myslela. Je vypočítavý, sobecký, je v něm něco dravčího.“ „Říkala jste, ţe tahle karta je předzvěstí strachu, útrap a smrti. Mám si myslet, ţe mi hrozí nebezpečí?“ Chvíli mlčela a pak řekla: „Víš, Tino, musíš být statečná. A velice opatrná. Neţ dopluješ na druhý břeh, proţiješ útrapy, moţná i smrtelné nebezpečí.“ Zvedla prst. „Dobře ti radím. Uţ nikdy nesmíš být s Johnnym sama. Hlavně ne v noci. Cítím, ţe ti chce ještě víc ublíţit, neţ ti zatím ublíţil. Musíš na něj zapomenout. Mysli na to, ţe na druhém břehu na tebe čeká hodný, bohatý muţ, který tě bude milovat a s kterým proţiješ krásný ţivot.“ Tohle uţ bylo srozumitelnější, jenţe blbý. Po nějakejch útrapách a smrtelným nebezpečí jsem rozhodně netouţila, to teda ne. Jenţe, co jsem mohla dělat, kdyţ mi to vyšlo v kartách a karty nelţou? Madam LeClaire mě vyvedla z cimry do krámu. Pohladila po hlavě toho malýho kluka, kterej tam pořád stál, a ukázala na stojánek s pohlednicema. Řekla mi: „První seance byla samozřejmě zdarma, ale jistě si za dvacet dolarů koupíš pohlednici. Bylo by osudné, kdyby sis ji nekoupila. Ochrání tě. Aţ přijdeš podruhé, dáš mi za pravdu.“ Pohlednici za dvacet dolarů! Ty blázne! Normální pohlednice stojí dvacet centů. Teda to byl podraz! Bába jedna! Ale musela jsem si pohlednici koupit, kdyţ mě měla ochránit, poněvadţ co kdybych si ji nekoupila a něco se mi stalo, ţe jo? Byl na ní holograficky vyfocenej nějakej kostel a byla zřejmě z Francie. Vzadu bylo napsáno „Imprimé en France“. Vypotácela jsem se z krámu na ulici jako po narkóze. Zarazila jsem se. Boţe, ještě něco! 29

Zapomněla jsem se Madam LeClaire zeptat, jestli bych se nemohla nějak spojit se svojí mámou na onom světě! Vracet jsem se nechtěla, to rozhodně ne. Uţ mi to stačilo. No nic, zeptám se jí příště, kdyţ říkala, ţe zase přijdu.

30

VIII. Ať mi poradí někdo, kdo v sobě dokázal zadusit lásku! Doma jsem si pustila televizi, ale nemohla jsem se soustředit. Pořád jsem myslela na ten děsnej podraz od Johnnyho. Co kdyţ karty přece jen lţou? A ta bába je podvodnice… Hm, těţko, kdyţ věděla věci, který prostě normálně vědět nemohla. Jenţe Johnny mi nikdy nepřipadal vypočítavej ani… jak to říkala?… dravci. Sobeckej asi byl, kdyţ se na mě vykašlal kvůli basketu. Jo, kluci – ty posedlí sportem – takoví bejvaj. Sport jim je nade vše a jediný, na co myslej, je vyhrát nějaký pošahaný utkání. To jde potom všechno stranou, i láska. Něco mě napadlo. Co kdyţ má jinou?! Hned jsem tu myšlenku zavrhla. To by náš rozchod vypadal jinak a kromě toho, v kartách Madam LeClaire nic takovýho nebylo. Ani náznakem. Ať jsem přemejšlela sebevíc, vypadalo to, ţe je v tom jenom ten basket. Řekla jsem si: Třeba když naši kluci zejtra vyhrajou, tak se ke mně zase vrátí. Boţe, jak jsem mohla bejt tak slepě zamilovaná! Vypnula jsem televizi. Chtěla jsem si pustit do hlavy nějakou muziku, ale akorát z walkmana, abych nerušila tátu, kterej vedle v pracovně prodělával tvůrčí muka, „tangerský drcení kostí“, jak říkal podle Ginsberga. Ginsberg tím ovšem myslel heroinovej absťák. Walkman nic. Byl němej. Došly baterky. 31

Doma jsem ţádný neměla, a tak mi nezbejvalo, neţ skočit pro nový do Johnsonova drugstoru. Byl pátek a skoro deset večer, ale Johnson má otevříno pořád a celej tejden. Kdy spí, nebo jí, to je záhada. Vylízt takhle pozdě v Downhillu na ulici! Nikde nikdo a všude tma. Kromě rozzářenýho drugstoru. Bylo slyšet vzdálený kvílení policejních sirén a na náměstí mi přeběhla přes cestu kočka. Nebyla sice černá, jenom strakatá, ale i tak jsem měla blbej pocit. Zlý tušení, nebo co. Vešla jsem do krámu a civěla po regálech, kde jsou baterky, kdyţ vtom se ozvalo: „Irene!“ Od mrazáku se zmrzlinama ke mně klusala zrzavá holka v bílým tričku a černejch leviskách. „Kde se tady bereš?…“ Zastavila se a koukala. Já jsem taky koukala. Pak z ní vypadlo: „Promiň, s někým jsem si tě spletla. Jsi hrozně podobná Irene Daltonový!“ Krve by se ve mně v tý chvíli nedořezal. Irene Daltonová! Jméno holky, o který mluvila ta anonymka v telefonu! Jako ţe je taky tlustá a chodila s Johnnym a unikla nějakejm jeho děsnejm nástrahám. Johnny říkal, ţe ţádná Irene Daltonová neexistuje! A ona existovala! Musela existovat, kdyţ ji ta holka v drugstoru znala. Bylo to šílený. Chtěla se otočit a odejít, ale já vyhrkla: „Počkej!“ Pak jsem řekla: „Jsem tu nová. Přistěhovali jsme se z New Yorku. Jeden kluk od nás ze třídy chodil s nějakou Irene Daltonovou. Třeba je to ta tvoje známá, co jsem jí podobná.“ „Johnny Morasso?“ Myslela jsem, ţe padnu a bude to. Ona vyslovila jméno mýho miláčka… totiţ bejvalýho miláčka! Osud, vlastně vybitý baterky, mi přihrál do cesty někoho, od koho jsem se mohla dozvědět zajímavý věci! „Jo, Johnny Morasso.“ „Ty chodíš na Borgentownskou střední?“ „Jo, do třeťáku.“ 32

„Já chodím do školy tady v Downhillu. Jsem v druháku, v áčku. Irene je z béčka, ale chodíme na stejný předměty a do stejnejch krouţků. Loni o Halloweenu jsme spolu vydlabaly dýně na strašidelný lucerny kolem školy. Celkem třicet.“ „To jste dobrý,“ řekla jsem schválně, abych se jí vlichotila. „To nic není,“ pokračovala. „Na vánoce jsme vyzdobily celou…“ Přerušila jsem ji: „Hele, můţu se tě na něco zeptat?“ „Jasně.“ „Nevíš, proč se Irene Daltonová a Johnny rozešli?“ „Náhodou vím. Před ní chodil s nějakou Snookie od vás z Borgentownky. Byla to senzační, docela hezká holka, trochu při těle… Johnnymu se totiţ líbej tlustý…“ zarazila se. „Promiň, nemyslím to na tebe… ale… hele, nevyjel taky náhodou po tobě?“ „Ne,“ zalhala jsem. „Mám svýho kluka.“ „To buď ráda. Na Johnnyho si dej bacha. On je totiţ divnej.“ Zírala jsem. „Myslíš jako úchylnej?“ „Ještě něco horšího.“ Rozklepala jsem se. Co mohlo bejt horšího? Holka se opřela loktem o regál s dţusama a pokračovala: „Sbalil Irene v kině, takţe o něm nic nevěděla, ale kdyţ zjistila, ţe ta Snookie od vás ze školy kvůli němu skončila špatně, tak se s ním rychle rozešla.“ Najednou jsem měla sucho v puse. „Jak špatně?“ zasípala jsem. „Nóóóó,“ protáhla, „byla to skvělá holka a pak byla úplně vyřízená. Mluvila z cesty, stáhla se do sebe a pořád brečela. A strašně zhubla. To je sice dobrý, jenţe ona to měla z Johnnyho. On ji totiţ chtěl zakousnout.“ „Coţe?!“ Zírala jsem, ţe to na mě muselo bejt i vidět. Holka pokrčila ramenama. „Irene říkala, ţe se dozvěděla, co se Snookií prováděl. Ve dne byl celkem normální, ale jak se setmělo, tak se z něj stalo zvíře.“ Zamyslela jsem se, jestli jsem byla s Johnnym někdy někde po setmění. Nebyla. Jenom včera v Trucku 76. A kdyţ se setmělo, tak zdrhnul. „Zvíře?“ vydechla jsem. 33

„Jasně. Kdyţ s ním byla Snookie na rande a bylo to ve dne, tak se normálně objímali a líbali, všechno bylo oukej, ale jak se setmělo…“ zarazila se. „Hele, já nevím, jestli ti to můţu říct. Nevykecáš to nikomu?“ Rychle jsem řekla: „Přísahám, ţe nevykecám!“ „Prostě, kdyţ se setmělo, tak se najednou změnil. Oči mu svítily a z jeho chlupatýho těla vycházelo temný vrčení.“ „Nekecej!“ „Fakt,“ pokračovala holka. „Začal Snookii kousat. Z pusy mu tekly horký sliny a on ji kousal do obličeje, do hlavy, do rukou a nakonec se jí zahryznul do krku. Stalo se to v kopcích nad Green Lake. Byli spolu v auťáku, zuby uţ pronikaly Snookii do kůţe, dusila se, chtěla volat o pomoc, ale nemohla ze sebe dostat slovo. Aţ teprve ve smrtelným zápasu se mu vytrhla, vystrčila ho z auta, šlápla na to a ujela.“ Zapotácela jsem se a narazila bokem na regál. „A… co bylo dál?“ „Doma to nemohla říct, protoţe by ji zabili uţ jenom proto, ţe s někým chodí, a tak nějakej čas nosila rolák a podlitiny v obličeji a na rukou okecala tím, ţe jako po sobě s holkama házely v lese šišky.“ Ušklíbla jsem se. „To je debilní vejmluva!“ „To je, ale její máma jí prej seţere všechno, co řekne.“ „A co bylo dál?“ „Snookie se z toho děsnýho záţitku pomátla. Nejedla, nemluvila, nespala, a tak. Je z ní úplná troska. Kdo ji znal předtím, ten jenom zírá, vůbec ji nepoznává. Máma s ní dochází k psychiatrovi.“ „Jo, to vím,“ zalhala jsem. Uţ jsem tušila, ţe jsem padla na pěkně ukecanou buchtu. „Jenom jsem nevěděla, ţe je to kvůli Johnnymu. Dík, ţes mi to řekla.“ Spiklenecky se ke mně přišoupla. Sekla očima vpravo vlevo, i kdyţ jsme byly v drugstoru samy… teda samy úplně ne, u dveří za pokladnou stál pan Johnson s brejlema na špičce nosu a v něčem se vrtal. Zašeptala: „Ještě něco ti povím. Můţeš si to ve škole ověřit. Johnny prej má delší a ostřejší špičáky, neţ je tomu běţně u lidí. Normálně zvířecí tesáky.“ Skoro jsem vyprskla smíchy. Natolik jsem Johnnyho znala, abych 34

věděla, ţe tohle je kec jako pec. „Fakt, jo?“ „Jasně,“ řekla a přišoupla se ke mně ještě víc. Vypoulila oči a zašeptala: „Doma dokonce ani nepije ze sklenice, ale chlemstá z misky. Jako zvíře.“ To uţ byla síla! Debilní ţvásty, který zřejmě běţně kolujou po Pakárně. „Jsi skvělá, ţes mi to řekla,“ pronesla jsem na rozloučenou. „To já jenom, aby sis dala pozor, abys třeba taky někdy nebyla zakousnutá. Zatím čau.“ Odklusala zpátky ke zmrzlinám. Paneboţe, jenom jsem s tou buchtou ztrácela čas! Byla to normální školní drbna, nic víc. Doma na mě čekal opuštěnej walkman. Ale stejně jsem se rozhodla, ţe si zjistím, jak Snookie Woodová vypadala před tím, neţ začala chodit s Johnnym, jestli byla tlustá a tak, a kdyţ jo, tak proč najednou zhubla. Ono přece jen: na kaţdým šprochu pravdy trochu. A Johnnymu vpálím do tváře, ţe Irene Daltonová existuje. Byla jsem moc zvědavá, co na to řekne.

35

IX. Před spaním jsem přemejšlela, jestli mám jít na ten zápas našich baskeťáků se sandvillskejma Flyers, nebo ne. Ve škole jsem slyšela, ţe Flyers vloni mistrák vyhráli uţ potřetí a ţe bude záleţet jedině na Johnnym, jestli s nima něco zmůţeme. Johnny byl fakt jednička. V minulým školním roce prej nic moc, ale přes prázdniny se jakoby zázrakem změnil. Všichni zírali, kdyţ ho na podzim viděli, jak dusá palubovku jako „šílenej kůň“ a sází jeden koš za druhým. Naše škola díky němu v novým ročníku ani jednou neprohrála. Mistrovskej titul si zaslouţila, to teda jo. A ráno jsem dostala pecku do hlavy! Snídám nějakej dietní blaf s vajíčkama a koukám na televizi – místní stanici – kdyţ vtom hlásej, ţe v noci byla v lese za Green Lake nalezená mrtvola. Brenda Townsendová, třicet let, manţelka realitního agenta z Borgentownu. Nejdřív jsem myslela, ţe je to vraţda, ale pak řekli, ţe se stala kořistí neznámý šelmy. Měla prokousnutý hrdlo a vůbec byla celá pokousaná a potrhaná. A nejšílenější na tom bylo, ţe ta děsná neznámá šelma ji nejen zakousla, ale navíc z jejího těla vypila krev! Lţička mi vypadla z ruky a zazvonila o talířek. Vajíčka vystříkly na ubrus. Jako bych slyšela tu holku u Johnsona: „Začal Snookii kousat. Z pusy mu tekly horký sliny a on ji kousal do obličeje, do hlavy, do rukou a nakonec se jí zakousnul do krku…“ Uţ jsem jí věřila. Nebyla to školní drbna, ale inteligentní, dobře informovaná studentka. 36

Můžeš mi odpustit, krásná neznámá? Úplně jsem viděla Johnnyho, jak v noci číhá v tom lese za Green Lake, z pusy mu trčej tesáky a on se vrhá na bezbrannou manţelku realitního agenta a zakusuje se jí do hrdla, trhá její bezvládný tělo a chlemstá jako zvíře horkou krev, aby… Jasně! Vtom mi to došlo! Aby měl sílu. Aby hrál jako ďábel. Aby nastřílel sto košů. Aby naše škola porazila sandvillský Flyers. Bylo to jasný! Johnny nebyl normální člověk. Byl to upír! „Húúúú!“ Znala jsem tyhle věci, protoţe jsem v New Yorku četla Terror, Mystery, Dark Stories a podobný důleţitý časopisy. Upíři existujou a vyskytujou se hlavně v Rumunsku, Srbsku, Bosně a Hercegovině a podobnejch ponurejch zemích, ale klidně můţou bejt i v Americe. Myslela jsem, ţe se s nima nikdy nesetkám. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nemohla jsem na ten basket jít. Musela bych se na Johnnyho vrhnout a… a co? Byla jsem úplně rozhozená. Vyskočila jsem od stolu. Myšlenky mi vířily hlavou jako hejno vrabčáků. Přistoupila jsem k oknu a podívala se na Johnsonův drugstore. Asi jsem se domnívala, ţe tam pořád bude ta holka ze včerejška. Z drugstoru vyšla nějaká bába a bylo to. Pak jsem se zklidnila. Vypnula jsem televizi, usedla zpátky ke stolu a začala inteligentně přemejšlet. Člověk se stane upírem, kdyţ se jinej upír napije jeho krve a nechá ho dál ţít. Johnny se nějakým způsobem stal přes prázdniny upírem a začal pít lidskou krev. Dostal nadlidskou sílu. A všichni zírali, jakej je z něj najednou skvělej baskeťák. 37

Bylo to jediný vysvětlení. Jasně ţe jo! Další souvislosti se mi nabízely jako na stříbrným podnosu. Ujel z Trucku 76, protoţe se setmělo a on nechtěl, abych viděla jeho pusu. Přes den mají upíři normální chrup, avšak po setmění jim vyrůstají špičáky, který vypadaj jako tesáky a čouhaj jim z pusy ven! Proto říkal, ţe je ve styku s duchama a ţe by mě mohl spojit s mojí mrtvou mámou. Lhal. Jasně ţe jo. Chtěl mě vylákat na nějaký temný, opuštěný místo, nejspíš na hřbitov, a zakousnout mě tam! Upíři vyhledávají baculatý oběti. Jsou jako feťáci. Krev tlusťochů je silnější a vydatnější a oni pak vydrţej dýl bez krevního absťáku, čili nemusej kousat lidi tak často. Ty blázne, hrozilo mi nebezpečí, ţe se to ani nedá domyslet! Ta anonymka v telefonu mluvila pravdu: Johnny má na svědomí hrozný věci. Byla na mě vlastně hodná, varovala mě. A já jsem jí nadávala! Můžeš mi odpustit, krásná neznámá? Kdo to mohl bejt? Oběť, která mu unikla… Nebo neunikla? Johnny ji kousnul, ale nezabil? Nová upírka, nebo jak se jim říká, kdyţ jsou ţenský? Vampýra! Co kdyţ jich v Borgentownu působí víc…? Zarazila jsem se. Kdyby jich v našem městě bylo víc, to by potom ta šelma v lese za Green Lake nemusela bejt jenom Johnny. Mohl to bejt kdokoli… jenţe… jenţe Johnny měl super motiv. Ten basketovej mač dneska! Potřeboval čerstvou krev! Potřeboval se nadopovat! Vzpomněla jsem si, co říkala Snookie Woodová: Oni jsou všude. Slyšej nás. Hm, těţko mohla myslet upíry. Nejsou to duchové, aby byli všude a všechno slyšeli. Jsou to lidi… teda nejsou to lidi, vlastně jsou to lidi… Bylo to nad síly mýho mozku. Mnohem zajímavější věc vypadla z tý holky na mašině Kawasaki: Johnny Morasso si tě nezaslouží, protože je s těma nesprávnejma. Mělo to znamenat, ţe nějaký ty „správný“ si mě zaslouţej? Moje lahodný masíčko? Moje sádlíčko? Moji výţivnou krev? Šlo jich po 38

mně víc? Tý jo! Jestli je to pravda, tak to abych si rovnou hodila mašli! A pak ty karty. Tarot. Madam LeClaire to řekla přesně: Je v něm něco dravčího. Cítím, že ti chce ještě víc ublížit, než ti zatím ublížil. A taky řekla: Karta na čtvrtém místě, mečový rytíř, symbolizuje vypočítavost, záludnost, prohnanost, krutou zradu. Je předzvěstí strachu, útrap a smrti. Strach uţ jsem měla to teda jo! A teď útrapy? No, ale nemělo se mi nic stát. Mám prej krunýř, nebo co. Jako ţelva. Plavu někam ke druhýmu břehu a potkám tam hodnýho, bohatýho chlapa, kterej mě bude milovat, a já s ním budu šťastná. Zase jsem nevěděla, jestli mám jásat nebo brečet. Jak se můţe chudák holka proti upírům bránit? Jsou určitý prostředky. Například česnek. I jiný věci. A upír prej není vidět v zrcadle, kdyţ se tam na něj člověk podívá. Horší je to s fyzickou obranou. Upíři jsou nesmrtelný. Nedaj se uškrtit, otrávit, utopit, ani zastřelit. Lze je zničit jedině tak, ţe se jim probodne srdce dřevěným kůlem. V Terroru psali, ţe jeden upír se rozmlátil v auťáku na kaši a stejně se z toho vylízal. Upřela jsem nešťastný oči na protější zeď s obrazem velehor. Co teď? Co mám, proboha, dělat? Mám jít na ten basket, nebo ne? Mám Johnnymu říct, co je zač, nebo ne? Já nevím, fakt nevím. Nemám ţádný důkazy. Velehory mě posílily. Vypadaly jako pevnej, nepřemoţitelnej štít. Jako by se na mě dívaly a říkaly: „Nedej se, buchto!“ Jasně, ţe se nedám! Rozhodla jsem se, ţe na ten basket přece jen půjdu. Začnu pátrat. Jako detektiv. Ve škole na chodbách jsou zrcadla. Počkám si na Johnnyho a zkusím, jestli ho v některým zrcadle uvidím. Kdyţ ne, bude to jasný! Vezmu si česnek a opatřím si dřevěnej kůl. Usvědčím ho. Dostanu ho. A jestli po mě Johnny… nebo někdo jinej, například nějaký ty „správný“ půjdou, budu se bránit. Jsem z New Yorku, holka z drsný 39

školy. Mně nedostanou jako nějakou uťápnutou Snookii Woodovou. Budou se divit, frajeři!

40

X. Ruce

se mi třásly. Tričko jsem si natáhla naruby a málem jsem upadla, kdyţ jsem soukala nohy do dţín. Kde mám tenisky? Uţ vím! Po návratu z drugstoru jsem je kopla pod postel. Projela jsem svý dlouhý kaštanový vlasy kartáčem, vyběhla z baráku a nastartovala auťák. Zápas začínal v deset. Húúú, za pět minut! Profrčela jsem pod viaduktem, odbočila do Front street a zapíchla to na studentským parkovišti. Stál tam bílej autobus s nápisem „First Line, Sandville Transport Co.“ Oběhla jsem fotbalový hřiště a vzala to po třech schodech najednou do postranní budovy, kde se nacházela obrovská tělárna, prej jedna z největších v celým státě. Budova se otřásala v základech. Z tělárny burácel bojovej řev. Uţ se asi hrálo. Jasně, ţe jo. A naši kluci vedli 7:4! Na dlouhejch lavicích, který byly po obou stranách nastavený do kaskád, seděli kluci a holky a všelijaký rodiče. Ksichty, který jsem neznala, byly fandové ze Sandvillu. Nějaký lidi stáli i nahoře na galérce. Hubený povzbuzovačky v červenejch šatečkách skákaly a řičely jako nějaký hubený kobyly. Snookii Woodovou jsem nikde neviděla. Asi byla s mámou u psychiatra. Po pravý straně stály lavičky hráčů a mezi nima zapisovatelskej stůl. Byl to zápas století! 41

Naše škola měla poprvé v ţivotě vyhrát přebor Interscholastic. Nacpala jsem se do druhý řady, mezi áčko a béčko, a jen jsem si trochu vydechla, začala jsem vřískat. Ne, ţe by mě ten basket zajímal, ale aby se neřeklo. Naši kluci měli modrý dresy, sandvilláci byli v červeným. A uţ to bylo 9:4! Bodoval Johnny, kdo jinej? Padal jeden koš za druhým. Naši byli jako větrná smršť. Sandvilláci zírali, i kdyţ to museli tušit. Výsledky naší školy za poslední ročník byly fascinující. Za jakou cenu?! Johnny byl absolutní jednička. Do hlavní přestávky nasázel šestadvacet bodů. Pobíhal po palubovce… vlastně nepobíhal, on přímo lítal vzduchem. Jak dostal míč, nic ho nedokázalo zastavit. Po dvou čtvrtinách to bylo 34:27 pro nás! Jedna holka řekla: „Tohle v Sandvillu ještě nezaţili.“ Lidi byli úplně v transu. Hlavně rodiče. Kaţdej viděl toho svýho troubu a určitě byl přesvědčenej, ţe se v naší škole prodribluje na Harvard nebo kam. Rodiče jsou děsný. Všelijakejma kravinama si zmastěj ţivot a pak si myslej, ţe jejich dětičky ho budou mít lepší. Houby s octem! Dětičky taky nasekaj všelijaký kraviny a zaměřej se zase na svý potomky – a tak to jde pořád dokola. Určitě by bylo na světě líp, kdyby kluci a holky vychovávali svý rodiče. Jenţe to nejde. Zbytek zápasu proběhl v jednolitým řevu. Naše povzbuzovačky byly snad zpocenější neţ hráči. Původně načančaný vlasy jim leţely na tvářích jako chlupy zmoklejch pinčů. Ozval se závěrečnej gong. Všechno se vyhrnulo na plac. Nedalo se poznat, kdo je kdo. Lidi vyváděli, jako by právě skončila třetí světová válka. Vyhráli jsme 63:56 a Johnny udělal čtyřiapadesát bodů! Já jediná jsem zůstala sedět. Jednak jsem neměla koho objímat a líbat a jednak jsem byla zdrcená. Ten zápas byl důkaz. Čtyřiapadesát bodů! Tohle před ním ještě nikdo nedokázal. Johnny nebyl normální kluk. Byl to upír nadopovanej lidskou krví. Temný záhrobní síly! 42

Musela jsem vypadnout. Vyšla jsem na chodbu a pak před školu. Nadejchat se vzduchu. Vyčistit si hlavu. Nabrat sílu do další akce. Naproti dveřím z klukovský šatny viselo zrcadlo. Jestli v něm Johnny nebude vidět, bude to důkaz nad důkazy. Hm, jenţe co potom? Ohlásit to v ředitelně? Jít na policii? Vyvolat poplach? To nešlo. Označili by mě za blázna. Vím, co udělám! Řeknu mu, ţe je upír, ţe to vím, a bude to! A ţe jich je víc. (Kolik? Deset? Dvacet?) Ţe řáděj v Borgentownu a v celým širým okolí. Ţe to vím. Pro upíra není nic horšího, neţ kdyţ je odhalenej. V Dark Stories jsem četla, jak jedna paní v Německu odhalila upíra a řekla mu to. Byl z toho úplně hotovej. A odtáhl do Polska. Bůhví, kolik lidí Johnny zakousl. Asi hodně. Ta anonymka v telefonu říkala, ţe uţ mu nalítla spousta holek. Měla bych zjistit, jestli se uţ někdy dřív nenašla v Borgentownu mrtvola… nebo víc mrtvol s prokousnutým hrdlem. Průměrnej upír se potřebuje napít lidský krve minimálně jednou za měsíc. Městská knihovna byla v sobotu otevřená do dvou. Mohla bych tam zaject a prohlídnout si místní noviny, Borgentown Herald, za poslední školní rok. To byl nápad! Lepší neţ čekat před tělárnou, jestli uvidím Johnnyho v zrcadle. Bude velká sláva, na chodbě plno lidí, kluci se vyhrnou ze šatny jako stádo mustangů, bůhví, jestli bych ho v tom blázinci zaregistrovala, i kdyby třeba ani nebyl upír.

43

XI. Knihovna byla kousek od školy, v honosný starobylý budově, na Centrálním náměstí. Nechala jsem auťák vedle, před hotelem Madison. Vyklusala jsem po schodišti do haly a zpomalila. Musela jsem. Nedalo se tam pobíhat. Kaţdej krok se rozlejhal a z výklenků ve zdech na mě pohoršeně hleděly busty starověkejch myslitelů. Vţdycky jsem si představovala, ţe takhle nějak to vypadá na Harvardu. Opatrně našlapujíc jsem vešla do studovny. Nikdo tam nebyl. Za pultem seděla paní Hedwicková. Měla brejle a rovný vlasy. Vypadala nesmírně inteligentně. Nasadila jsem inteligentní tón. „Dobrý den, velice nutně bych potřebovala nahlédnout do starších čísel Borgentownského Heraldu.“ „Ach, ano,“ řekla a ukázala na regály. „Támhle naproti nalezneš svázané poslední dva ročníky. Předchozí ročníky by sis mohla prohlédnout na mikrofilmech.“ „To bude stačit. Děkuji, paní Hedwicková.“ Odebrala jsem se k regálu. Vytáhla jsem minulej rok, děsně velkou bichli a odvlekla ji na studijní stůl. Paní Hedwicková se na mě usmála. Měla takový divný, lesklý, rozplizlý oči. Usedla jsem a nalistovala září. Okamţitě jsem narazila na výsledek prvního basketovýho zápasu naší školy. Porazili jsme Pakárnu 73:49. Přes polovinu košů nastřílel Johnny Morasso. Byl to jeho vůbec první šokující úspěch. Noviny o něm psaly jako o „našem Michaelu Jordanovi.“ 44

Detektivně jsem se zamyslela: Když byl tak dobrej, tak se v noci před zápasem… maximálně několik nocí předtím musel napít lidský krve. Projíţděla jsem zrakem předcházející stránky. Na downhillským hřbitově prej straší. No, a co? Na kaţdým hřbitově straší, to je normální. Bouračka pod nájezdem na dálnici. Dva mrtví. Princezna Diana prej ţije. Skrejvá se pod cizím jménem v nějaký cizí zemi. Hm, to uţ jsem četla v New Yorku. V dalším článku pomlouvali naší školu. Prej z ní vycházejí omezení, jednostranně orientovaní tupci neschopní praktického ţivota. Ušklíbla jsem se. Ze který školy nevycházejí? Tady! Tak přece! Zpráva přes celou stránku. Fotka zohavený mrtvoly. Srdce se mi zastavilo, oči vystoupily z důlků. Hltala jsem řádky jako šílená. Mrtvola pod downhillským viaduktem… šestnáctiletá Maria Francová… prokousnuté hrdlo, vypitá krev… stopy zvířecích tesáků… má se přihlásit kaţdý, kdo někdy slyšel o neobvyklém zvířeti v našem městě… teorie vzteklý pes zavrţena… teorie puma zaběhnutá z hor zavrţena… teorie šílenec chovající v úkrytu divou zvěř zavrţena… ţádná vědecky dosud popsaná šelma… profesor Olsen v koncích… Mrkla jsem na datum. Dva dny před zápasem s Pakárnou. Bylo to jasný! Johnny! Musel to bejt on. Uţ kvůli tomu zápasu. Musel. Nikdo jinej. Řádil v našem městě skoro rok a nikdo ho ani v nejmenším nepodezříval… vlastně moment! Irene Daltonová. A ta její kamarádka z drugstoru. A co Snookie Woodová? Málem dopadla podobně! 45

I ta holka na motorce Kawasaki něco věděla. Paneboţe, jsou všechny tak zabedněný? Ţádnou nenapadne dát si to do souvislosti s těma mrtvolama? S neznámou šelmou? Asi ne. (Jenom já jsem geniální!) Holky si vyprávěj hrůzostrašný příběhy, kulej bulvy, a přitom tomu ţádná nevěří. Zuřivě jsem hledala zprávu o dalších utkáních našich kluků. Ruce se mi potily a třásly. Tady! Konec října. BORGENTOWN HAWKS VS. HANSEN BOBCATS 101:60 Nejlepší skóre v historii naší školy vůbec. Johnny Morasso dal šestaosmdestát bodů! Dostal ředitelskou pochvalu a byl na obědě u starosty města. Ty blázne, ten byl slavnej! A pak jdi a někde o takovým borcovi řekni, ţe je upír! Zakousli by tě místo něj. Rychle jsem zalistovala zpátky. A uţ jsem to měla. Zase článek přes celou stránku a palcový titulky: NEZNÁMÁ ŠELMA OPĚT VRAŢDILA!!! Tentokrát jí tři dny před zápasem padla za oběť pětadvacetiletá servírka z motelu Evergreen. Ani jsem nevěděla, kde to je. Všechno sedělo: prokousnutý hrdlo, vypitá krev. Dokonce se našly stopy obrovskejch tlap s drápy. Profesor Olsen opět v koncích. Nějakej občan šelmu vyfotil, ale pak se ukázalo, ţe to byl podvrh. Doma posadil svýho vořecha pod bonsai, aby vypadal jako velká obluda, a do drţtičky mu strčil napodobeninku ukousnutý ruky. Paní Hedwicková za pultem upíjela něco z placatky a sekala přitom po mně koutkem oka. Podívala jsem se na hodinky. Půl druhý. Asi bych měla vypadnout. No, stejně jsem uţ nepotřebovala dál listovat. Bylo to jasný. Moje detektivní práce mi přinesla první strašlivý plody. Určitě bych před kaţdou další zprávou o basketu objevila článek o neznámý šelmě. Chudák profesor Olsen si uţ moţná hodil mašli. Zhluboka jsem vydechla a zavřela bichli. Odtáhla jsem ji na své 46

místo. „Děkuji, paní Hedwicková.“ „Našla jsi, co jsi hledala?“ „Ano, jistě. Potřebovala jsem vidět výsledky starších basketbalových utkání.“ „Ach tak.“ Vyšla jsem před budovu a zastavila se. Oslepilo mě sluníčko. Co teď? Situace byla váţná. A děsně nebezpečná. Neměla bych to pustit z hlavy a dělat, jako ţe nic? Valit bulvy a šeptat po kamarádkách, ţe Johnny je divnej? Ţe je chlupatej a temně vrčí? Ţe doma nosí rukavice, protoţe má na rukou drápy? Ţe mě chtěl ve čtvrtek večer v Trucku 76 zakousnout, ale já se mu ubránila, načeţ ujel? Ne! Byla jsem jiná. Statečná. Drsňačka z New Yorku. Nemohla jsem uhnout. V tarotu mi vyšlo, ţe mě čekaj útrapy, ale nakonec všechno dobře dopadne. Třeba se ještě někdy setkám se svojí mrtvou mámou. Jak bych se jí mohla podívat do očí, kdybych se na to vykašlala, kdybych Johnnyho nechala dál lovit nevinný lidi, vraţdit bezbranný oběti? Takţe další akce: V pondělí po škole si najdu Snookii Woodovou a vypáčím z ní, jak to s ní a Johnnym doopravdy bylo.

47

XII. V pondělí pršelo. Zastavila jsem u školy a vylezla. Měla jsem na sobě nepromokavou bundu Nike s kapuci a bílý dţíny 501 Levis. O něco dal zaparkovala Snookie se svým malinkatým bílým Daihatsu Cuore. Taky měla na hlavě kapuci. Zamávaly jsme si. Doběhla jsem ji pod schodama do hlavní budovy. „Snookie, co kdybychom po škole zajeli k Alexovi na colu? Potřebuju s tebou mluvit.“ „Musím hned domů.“ „Jenom na chvilku,“ hučela jsem do ní. „Fakt nemůţu. A stejně vím, o co ti jde.“ „Nebudu se tě vyptávat na nic blbýho. Jenom s tebou potřebuju mluvit, fakt.“ „A o čem?“ Bezelstně jsem se usmála. „Tak. O všem moţným.“ „Já fakt nemůţu,“ řekla a bylo to. Ze školy hřměly ovace. Na chodbě bylo srocení, kluci a holky tleskali a skandovali: „Ať ţije Johnny, ať ţije Johnny…“ Můj bejvalej miláček u svý skříňky vyskakoval, bušil pěstí do vzduchu a křičel: „Nandali jsme jim to! Smetli jsme je! Jsme mistři světa…“ a podobně. Bylo to hnusný. Jak asi muselo bejt příbuznejm tý zakousnutý Brendy Townsendový? V televizi říkali, ţe má děti a manţela, toho 48

realitního agenta, a ukazovali jejich sousedku v zástěře, jak brečí a říká, ţe to byla dokonalá manţelka a matka a hodná ţenská, která kaţdýmu pořád pomáhala vyndávat z auta nákupy. Taky říkali, ţe chlapi z města utvořili rojnici a celou sobotu a neděli s puškama v rukou pročesávali okolí. Šelma nikde. Jako by se do země propadla. Nepropadla. Já jediná jsem to věděla. V sobotu oslavovala s baskeťákama v pizzerii U Alexe a v neděli zase obědvala se starostou. A kdyby jenom se starostou! Přijel dokonce i náměstek guvernéra, sám „Velkej Joe“ Ormsby! Kdyby se tak tím hnusným obědem chtěla zalknout! Húúúú! Byla jsem napruţená, to teda jo! Odpoledne pořád ještě pršelo. Měla jsem tvrdej plán. Vyběhla jsem ze školy mezi prvníma, překlusala s kapuci na hlavě parkoviště, otevřela dvířka Snookiinýho bílýho daihatsu a zapadla na vedlejší sedadlo. Po sklech tekly čůrky vody. Pak přišla Snookie. Vůbec si mě nevšimla a zapadla za volant. „Čau,“ řekla jsem. Příšerně se lekla. Chytila se za prsa… teda spíš za srdce, poněvadţ ţádný prsa nemá. „Ty jsi…“ vydechla. „Co tady děláš?“ „Čekám na tebe.“ „Vypadni! Nech mě bejt! Jdi pryč!“ Chtěla nastartovat, ale já jsem podrţela ruční brzdu. Začala fňukat jako malý dítě. „Tino, ty jsi přece tak zlá! Tak strašně zlá…“ „Nech toho! Buď se mnou budeš mluvit, nebo odsud neodjedeš! Víš, ţe jsem z New Yorku. Zmáčknu tě a bude to.“ Upřela na mě zděšenej pohled. „Zmáčkneš mě?“ „To si piš.“ Otřela si oči a řekla: „Vím, co chceš vědět. Jak to bylo s Johnnym, jenţe… proč?“ „Hele,“ pokračovala jsem tvrdě, „dozvěděla jsem se různý věci. Prej jsi nebyla vţdycky vyţle. Byla jsi vazba jako já. A dokonce se s 49

tebou dalo normálně mluvit…“ „Jsem nemocná,“ zakuňkala. „Měla jsem bulimii.“ Nerozuměla jsem. „Buli… co?“ „To je… pořád musíš jíst. Pořád jsem jedla a byla jsem čím dál tím tlustší. Z nešťastný lásky.“ „Z nešťastný lásky?“ „Jo. Šíleně jsem se zamilovala do Michaela Jacksona…“ Zarazila se. „Prosím tě, neřekneš to nikomu?“ „Neřeknu, přísahám.“ „Nemohla jsem spát, ani se učit, nic, jedině kdyţ jsem jedla. Tak jsem pořád jedla, ale taky jsem se pořád dívala na jeho videoklipy. Bylo to zamotaný. Milovala jsem ho čím dál tím víc.“ „Tomu říkáš nešťastná láska?“ Podívala se na mě. „No dyk! Víš, jak je to strašný, kdyţ někoho šíleně miluješ a přitom víš, ţe ho v ţivotě nepotkáš? Ţe s ním nikdy nebudeš mluvit? Ţe si tě nevezme?“ To jsem musela uznat. „Myslím, ţe vím,“ řekla jsem. „A ještě ho miluješ?“ „Uţ moc ne. Nakonec jsem pochopila, ţe to nemá smysl, kdyţ je takovej slavnej a daleko a můţe mít, kterou chce.“ „A zhubla jsi z toho.“ „No právě,“ řekla nejistě. Nadechla se a dodala: „Teda… máma mě odtáhla k doktorovi. Dali mi prášky a dojíţděla jsem na psychoterapii.“ „A uţ nedojíţdíš?“ „Dojíţdím, ale teď zase kvůli tomu, abych jedla.“ Zírala jsem. „Vţdyť jsi říkala, ţe jsi jedla aţ moc.“ „Jo, jenţe jsem po těch práškách neměla chuť k jídlu a nakonec jsem nejedla vůbec. Teď mi zase dávaj prášky, abych jedla. Je to nemoc. Anorexie.“ Tý jo! Ode dneška přestávám drţet dietu! „Já myslela, ţe jsi zhubla kvůli Johnnymu. Jako po nějakým šoku, nebo tak. Jako ţe ti provedl něco strašnýho a ty ses z toho zhroutila.“ „Nic mi neprovedl,“ odsekla. Tvrdě jsem do ní šťouchla loktem. „Nekecej! Mluv! Vyklop to!“

50

XIII. Snookie civěla na čůrky deště na předním skle. Pak řekla: „Kdyţ to je těţký. Asi jsem blázen. Moţná mám halucinace, nevím. Někdo mi volal. Říkal, ţe s ním nesmím chodit, ţe na to strašně doplatím, a já jsem s ním stejně chodila. On je totiţ Michaelu Jacksonovi děsně podobnej.“ „Johnny? Vţdyť je blond a má svaly.“ Zavrtěla hlavou. „Já nemyslím zjevem, ale tak nějak jinak. Taky je slavnej – i kdyţ jenom v našem městě – a při tancování dělá stejný pohyby. V tý chvíli máš pocit, ţe s tebou tancuje opravdickej Michael Jackson, fakt ţe jo.“ „Kdo ti volal?“ „Nějaká holka. Říkala, ţe Johnny je úchylnej a nebezpečnej. A vyhroţovala mi, ţe to se mnou špatně dopadne, kdyţ se s ním nerozejdu.“ „A ty ses zalekla a rozešla ses s ním.“ „Tak to nebylo.“ Přitvrdila jsem tón. „Co ti Johnny udělal? Vyklop to!“ „Nic.“ Boţe, to byla makačka! Musela jsem zahrát vabank. Buď to z tý nešťastnice vyleze, nebo ne. „Hele, Snookie, mám zjištěno, ţe jsi byla s Johnnym na rande a on se na tebe vrhnul a začal tě kousat. Jako zvíře. Tak uţ nezapírej, nebo tě fakt zmáčknu.“ Rozbrečela se. „Nebyl to Johnny… teda já jsem myslela, ţe jo, ale doktor Planter, co k němu chodím, mi vysvětlil, ţe mám fobii. Pořád jsem četla noviny, ty články, jak ve městě řádí neznámá šelma, aţ 51

jsem ji všude viděla. Měla jsem halucinace. Nejsem blázen, jenom jsem se tak strašně bála, aby na mě taky někde neskočila a nezavraţdila mě, aţ jsem z toho dostala tu fobii.“ Vzala jsem ji soucitně za ruku. „Snookie, bude to jenom mezi náma. Řekni mi, jak to bylo, a já ti zase povím, jak po mně jedna holka v New Yorku chtěla hodit ruční granát.“ „Tý jo! A přeţila jsi to?“ „Jo, dobrý. A teď mi řekni o tom rande.“ Snookie se nadechla, vydechla a konečně spustila: „Normálně jsme si vyjeli do lesa u Green Lake. Všude byl sníh a nikde nikdo. Všelijak jsme v tom sněhu blbli a pak se začalo stmívat. Vzpomněla jsem si na šelmu a dostala strach. Nasedli jsme do auťáku, ţe jako pojedem, ale Johnny ještě musel… víš kam. Zase vylezl a zmizel mezi stromama. Cekám pět minut, deset minut, dvacet minut, pořád se nevracel. Byla uţ tma a já se bála čím dál tím víc. Říkala jsem si, co kdyţ ho ta šelma přepadla a zavraţdila a teď ještě zavraţdí mě? Zamkla jsem dvířka a klepala se. Johnny nešel. Byla jsem na mrtvici. Konečně se objevil. Byla uţ tma, nic jsem neviděla. Poznala jsem ho podle červený bundy s bílejma pruhama. Odemkla jsem a on nasedl a dal mi pusu. Měla jsem pocit, ţe má najednou na tváři dlouhý vousy, štětiny. Předtím byl oholenej. A pak jsem z místa, kde seděl, zaregistrovala takový slabý, temný vrčení.“ „Tý jo!“ vydechla jsem. Naskočila mi husí kůţe. „No, a tak jsem se na něj pořádně podívala a představ si, Tino…“ „Co?“ „Vedle mně sedělo něco strašnýho! Bylo to černý a mělo to Johnnyho ţlutý oči. A z pusy tomu čouhalo takový bílý, špičatý. Chtěla jsem vykřiknout, ale nemohla jsem. Ztratila jsem vládu nad svým tělem. Vrhlo se to na mě a začalo mě to kousat do hlavy a do obličeje a do krku. Byla jsem v šoku. Myslela jsem, ţe je to ta šelma, ale to nebylo moţný, protoţe kde by vzala červenou bundu s bílejma pruhama? Byl to Johnny… totiţ nebyl to Johnny, protoţe to byla halucinace… vlastně halucinace to taky nebyla, protoţe jsem byla pokousaná a před mámou jsem to musela skrejvat, aby z toho neměla smrt.“ 52

„Já bych se na místě zcvokla,“ řekla jsem. Snookie pokračovala: „Chtěla jsem to od sebe odtrhnout, ale mělo to strašnou sílu. Dál pořádně nevím, co se dělo, ale najednou to vypadlo z auta ven a zůstalo leţet na sněhu. Asi se mi to v tý hrůze povedlo nějak vystrčit. Nastartovala jsem a upalovala pryč. Řvala jsem jako malá holka, vůbec jsem nevěděla, kudy jedu. A pak si pamatuju jenom, ţe stojím doma v koupelně a maskuju si ty kousance krémem Margaret Astor.“ Byla jsem z toho úplně hotová. Něco takovýho jsem nečetla ani v Dark Stories… nebo moţná četla, ale co je nějaká story v časáku proti opravdickýmu vyprávění! Johnny byl jasnej. Byla to největší zrůda, jaká mohla bejt. „A co Johnny potom? Druhej den?“ zeptala jsem se. „Byl naštvanej. Vyčítal mi, ţe jsem ho tam nechala a ujela. Prej ve tmě zabloudil a pak slyšel motor a já byla pryč. Došel ve sněhu k silnici a stopnul náklaďák.“ „A co jsi mu řekla?“ „Nic. Chtěla jsem mu říct, ţe je divnej, ale on byl tak strašně normální a upřímně naštvanej… nešlo to, nemohla jsem. Říkala jsem si, to není moţný, asi se mi to opravdu zdálo.“ „Přece jsi měla ty kousance!“ „To jo, jenţe jsem o tom nemohla mluvit, protoţe by se to doneslo mámě a ta by z toho měla smrt. Říkala jsem, ţe jsem upadla a ţe to mám od šišek a tak.“ „Ty jsi pitomá,“ vyhrkla jsem. „Mělas jít na policii.“ Snookie zatřepala hlavou. „To je těţký vysvětlit. Řekla jsem to aţ pozdějc doktorovi Planterovi. Jenţe to uţ jsem na krku nic neměla. Prohlídl mě a pak mi řekl, ţe to byla halucinace. Jako ze strachu z tý šelmy. Dneska si myslím, ţe ty štětiny, vrčení a tesáky mohla bejt halucinace, ale jinak…“ „Byl to Johnny,“ řekla jsem. „To je stoprocentní.“ „Doktor Planter říkal, ţe chlapi ţenský někdy koušou. A naopak. Je to prej z děsný vášně. Z šílený lásky.“ To byl fakt. Kdysi jsem o tom četla v kníţce „Bude ti patnáct“. Jenţe mně to Johnny nikdy neudělal. Snookie řekla: „Víš, nechtěla jsem s tebou o tom mluvit, abych ti 53

nezkazila lásku.“ „Uţ spolu nechodíme,“ řekla jsem smutně. „Abych řekla pravdu, zničehonic mi dal kopačky.“ „To jsou kluci,“ povzdychla si Snookie. „Kdyţ někdo chodí s tlustoprdkou, tak si z něj utahujou a on se s ní nakonec rozejde.“ Teda… to byl fakt! Jestli kluci do Johnnyho šili, Ţe jsem tlustá… pak bylo jasný, proč mi ty kopačky pořádně nezdůvodnil. Nemohl říct, jo, Tino, já tě miluju, ale musím se s tebou rozejít, protoţe jsi normální bachor a děláš mi ostudu. Bylo by to moc krutý. Slabší povaha by si mohla něco udělat. Jo, to je ono! Nej lepší baskeťák mi dal před mistrákem kopačky, protoţe jsem tlustá. Jak by před sandvillákama vypadal, kdyby ho na plac přiběhlo objímat a líbat prasátko růţový? Plaz jeden! Nemůţu za to, ale dech se mi zastavil při pomyšlení, ţe se ke mně třeba zase vrátí, kdyţ uţ je po mistráku a do konce školního roku se ţádnej další basket nekoná. Řekla jsem Snookii: „Ale s tebou se nerozešel on. Ty s ním.“ Pokrčila ramenama. „Nějak to vyšumělo samo. Já jsem se s ním od tý doby bála bejt sama a on ztratil zájem. Ale stejně na něj nemůţu zapomenout. Pořád ho miluju.“

54

XIV. Omyl! Byl ještě jeden basket. Musel bejt. Na nástěnce se snad uţ měsíc psalo, ţe kdyţ naši kluci vyhrajou přebor Interscholastic, budou hned příští sobotu hrát prestiţní utkání s Golden Eagles, slavným tradičním mistrem středních škol mýho rodnýho státu New York! Čili za pět dní! Komu bych měla fandit? Nám nebo jim? A kdo byl „my“ a kdo „oni“? Pořád ještě jsem se cejtila Newyorčankou. Ale to teď nebylo důleţitý. Důleţitější bylo, co udělá Johnny. Půjde se napít lidský krve? Bude neznámá šelma opět vraţdit?… Zemře nějaká cizí ţenská nebo to tentokrát – konečně – bude někdo z naší školy? Některá holka, třeba já?… Moment! Napadlo mě něco geniálního! Tak geniálního, ţe mě z toho úplně píchlo pod hrudní kostí. Konečnej rozbřesk mozku! A přitom to bylo tak prostý. Geniální nápady bejvaj prostý. Jak to, ţe mi to nedošlo dřív? Bylo to jasný! Stoprocentní! Úplně to bilo do očí nebo do čeho. JOHNNY MĚ NEMOHL ZAVRAŢDIT! JOHNNY NEMOHL PŘED ZÁPASEM ZAVRAŢDIT NIKOHO Z NAŠÍ ŠKOLY! 55

MUSEL SI VŢDYCKY NAJÍT OBĚŤ, KTERÁ S NAŠÍ ŠKOLOU NEMÁ NIC SPOLEČNÝHO! KDYBY ZAVRAŢDIL NĚKOHO OD NÁS, BYLA BY TO STRAŠNÁ AFÉRA! ŠKOLNÍ SMUTEK AŢ DO POHŘBU! A ZÁPAS BY SE NEKONAL! „Húúúú!“ Celá jsem se zpotila. Popadla jsem Snookii za ruku. „Kdy to bylo? Kdy se na tebe Johnny v tom lese sápal? Byl hned potom nějakej zápas v basketu? Druhej den, za dva dny nebo tak nějak?“ Snookie zírala. „Ne. Proč? Stalo se před vánocema. Na začátku prázdnin. Další utkání Interscholastic bylo aţ někdy za měsíc. A co jako?“ Jasně, ţe za měsíc! Jestli chtěl Johnny Snookii, holku z naší školy, zakousnout, nemohlo to bejt před utkáním. Muselo to bejt jindy. A taky bylo. Měla jsem důkaz jako hrom! To znamenalo, ţe jsem v bezpečí. Nemohlo se mi nic stát. Byl to asi ten krunýř z tarotu u Madam LeClaire, kterej mě měl ochránit. Imunita z toho, ţe jsem s Johnnym chodila do stejný školy. Do soboty jsem byla mimo hru. Měla jsem pět dní na to, abych ho odhalila. Abych ho dostala. Abych zachránila Borgentown od dalších tragédií. Rozzářila jsem se jako ohňostroj. Dala jsem Snookii pusu, řekla dík a vyskočila z jejího auta. Snookie seděla za volantem a pořád zírala. To mě uţ nezajímalo. Půjdu za Johnnym, napadlo mě. Zahraju, jako ţe dolejzám, a zatím ho budu pozorovat, sledovat. Hlavně v nějakým zrcadle. Dozvím se pravdu, i kdybych… nebo… Zarazila jsem se. Zhasla jsem. Srdce se mi svíralo. Na takovou přetvářku jsem nebyla stavěná. Pořád jsem ho milovala. Něco mi říkalo, ţe chci dolejzat opravdu, ţe se mi po něm stejská, ţe bych mu snad odpustila i to, ţe je upír. Boţe, já jsem nána! Přeběhla jsem deštěm ke svýmu červenýmu mitsubishi a zapadla za volant. 56

Shodila jsem z hlavy kapuci a prohrábla si prstama vlasy. Bylo mi strašně. Nejsem ţádná drsňačka. Jsem normální holka. Milovala jsem Johnnyho a on zatím… ne, to není moţný! Někde jsem udělala chybu. Splašila jsem se, nebo co. Zcvokla. Snookie měla pravdu. Byla to halucinace. Určitě jo. Johnny nemohl bejt taková zrůda. Nemohl. Nebo ano? Byla jsem v koncích. Co teď? Nějak jsem nastartovala a nějak jsem se dostala domů. Táta se v pracovně věnoval „tangerskýmu drcení kostí“, nikdy pořádně nevěděl, kdy jsem doma a kdy ne. Musela jsem uvařit večeři. Jemu jiţanskou jambalayu, kterou miloval a pořád chtěl, a sobě zeleninovej dietní blaf. Měla jsem hlad jako zvíře… jako ta šelma. Nutriční absťák. Kašlu na dietu, rozhodla jsem se. Ještě dostanu bulimii! A uvařila jsem jambalayu i pro sebe. Kdyţ jsem ji tátovi přinesla do pracovny (a taky chleba), zvedl oči od počítače a zeptal se: „Jak jde škola?“ „Jo, dobrý,“ odpověděla jsem. „To jsem rád.“ Takhle vypadala naše kaţdodenní rodinná konverzace.

57

XV. Tejden utíkal a já chodila do školy a byla jsem jako uhranutá. Co se tyče pátrání po Johnnym, nedokázala jsem se k ničemu přinutit. Jenom jsem čekala, kdy dojde k další vraţdě. Kupovala jsem noviny, doma jsem koukala na zprávy a děsila se, co se mnou bude, aţ řeknou, ţe neznámá šelma zase někoho zakousla. Asi se zblázním. Bude to moje vina. Já jediná znám pravdu a nic nedělám. Proţívala jsem útrapy. Přesně, jak mi to Madam LeClaire vyčetla z tarotu. Pak přišel čtvrtek, den, kdy se uţ rozhodně muselo něco stát. Cejtila jsem to v kostech, v zubech, ve vlasech, všude. Ta hrůza z kaţdýho dalšího okamţiku se ani nedá popsat. A tehdy – poprvé od kopaček – jsem Johnnyho o přestávce potkala na chodbě… teda nepotkala, čekal tam na mě. Měl na sobě modrý wranglerky a novou dţínovou košili. Bylo na něm vidět, ţe je rozrušenej. „Tino,“ řekl. „Já… víš… musím s tebou mluvit… stalo se něco šílenýho.“ Krve by se v tý chvíli ve mně nedořezal. Už je to tady! „Na… našla se mrtvola?“ vykoktala jsem. Chodba se se mnou zatočila. Byla jsem hotová, to teda jo. Johnny vykulil oči. „Coţe?“ „Co… co se stalo?“ Popadl mě za ruku a zatáhl do výklenku u dívčích záchodů. Pak řekl: „Jsem idiot. Byl jsem z toho mistráku úplně mimo. Myslel jsem, ţe na nic jinýho nedokáţu myslet… teda jako na ten 58

basket…“ zarazil se. „Boţe, co to kecám? Nechtěl jsem ti ublíţit. Já tě miluju… a ty… teda myslel jsem, ţe se mnou chodíš jen tak, tak jsem myslel, ţe to nemá cenu… a ty mě zatím miluješ. Nebo ne?“ „Co?“ Zatřepal hlavou. „Jo, jsem debil, já to uznávám. Chci jenom vědět, jestli mě miluješ. Můţeš se mnou dál chodit? Ţe jo, viď.“ Nějak jsem se vzpamatovala. V mezích moţností. Ale stejně jsem nevěděla, co mu na to mám říct. Jo, Johnny, miluju tě a je mi úplně jedno, že jsi upír… Vtom jsem si uvědomila, ţe ho vidím v zrcadle! No jasně! Ve výklenku u dívčích záchodů byly zrcadla na obou stěnách a Johnny byl vidět v tom vzdálenějším. O to bliţší jsem byla opřená. Byl vidět úplně celej, vůbec nic z něj nechybělo! V tý chvíli jako bych dostala elektrickej šok. Z duše mi spadl kámen velkej jako hora Svatý Heleny. Nemohl bejt upír, kdyţ byl vidět v zrcadle! Nemohl nikoho zakousnout! Nepil lidskou krev! Nebyl vrah! To jenom já jsem byla pitomá! Vytvořila jsem si konstrukci a vší silou jsem se jí drţela, jen aby se mi nezhroutila. Mohla jsem s ním zase klidně chodit. A o to snadnějc, ţe mě asi fakt miloval. Boţe! To jsou zvraty! Uţ nikdy nebudu nikoho odsuzovat předem. Ze záchodu vyšla jedna holka ze čtvrťáku a posměšně se na mě ušklíbla. Pomyslela jsem si: Trhni si nohou! Civěla jsem na Johnnyho v zrcadle a připadala si jako sněhulák na jaře, kterej se rozpouští pod náporem slunečních paprsků. Otočil se a spatřil v zrcadle můj rozjařenej výraz. Začal si vzadu prohlíţet dţíny. „Mám na zadku díru, nebo co?“ Rozchechtala jsem se. Poprvé od… od kdy? Nevím. Zvedla jsem k němu oči. „Říkal jsi, ţe se stalo něco šílenýho.“ Ozval se bzučák. Měli jsme naklusat do třídy, kaţdej na svůj předmět. 59

Johnny mě popadl za ramena. „Nechoď nikam. Tohle je důleţitější. Alespoň budeme mít klid.“ „Tak jo.“ Chodba ztichla. „Víš, jak jsem po tom kině říkal, ţe jsem ve spojení s duchama a ţe by se dalo zařídit, abys viděla svojí mrtvou mámu?“ „No, a co?“ Sekl očima vpravo vlevo, jako by se ujišťoval, ţe nás nikdo neslyší. Pak řekl: „Mám kamaráda. Od loňskýho léta. Bydlí v Downhillu. Chodí do Pakárny. Jmenuje se Brandon Half-Moon-Light…“ „Světlo půlměsíce?“ přerušila jsem ho. „Co je to za jméno?“ „Indiánský. Je napůl indián. Přistěhovali se z Kanady. Jeho táta je z kmene Kríjů.“ „Tý jo!“ „No, a ten můj kamarád Brandon má zvláštní indiánský schopnosti. Vyzná se v tajemnejch věcech. Je medicinman. Dokáţe přivolat duchy zemřelejch. Normálně obţivnou, fakt. Jsou s tebou, jako jsme teďka spolu my dva, a můţeš s nima rozmlouvat. Je to hrozně nebezpečný, ale jinak něco fantastickýho.“ Spodní čelist mi poklesla. „To myslíš váţně?“ „Jasně. Jedu v tom s ním. Přivoláváme mrtvý a normálně s nima obcujeme.“ „Obcujete?“ „Jako ţe s nima spolupracujeme. A oni s náma.“ Vyprskla jsem. „Johnny, ty si tak vymejšlíš!“ „Nevymejšlím,“ řekl. „Proč myslíš, ţe jsem tak dobrej v basketu? V druháku jsem nebyl vůbec nic. Nula. Kaţdej zírá. Lidi o mně vykládaj, ţe piju krev a podobný hovadiny. A pravda je zatím taková, ţe to mám od jednoho dávno mrtvýho indiána.“ Koukala jsem jako blázen. „Basket je stará indiánská hra,“ pokračoval. „Aztékové hráli o ţivot. Byli to mistři, jaký uţ se neroděj. Muţstvo, který prohrálo, bylo obětovaný bohům. Za ţiva jim vyrvali srdce z těla. No, a Brandon dostal nápad. Přivolal ducha nejslavnějšího aztéckýho basketbalovýho hráče všech dob a poţádal ho, aby na mě přenesl jeho umění.“ 60

„To jde?“ „Jo, mrtví tyhle věci dělaj běţně. Nejen indiáni, všichni. Chtěj, aby jejich dílo pokračovalo. Vyberou si člověka, nejčastejc dítě krátce po narození, a vdechnou do něj základy svejch schopností, znalostí a taky svý povahový rysy. Ať uţ dobrý nebo špatný. Tak vznikaj vrahouni jako třeba Stalin nebo géniové jako třeba Michael Jordan.“ Kdyby mě v tý chvíli někdo viděl, musel by si myslet, ţe jsem svoje socha. Johnny řekl: „Je to nebezpečný. Musíš si dávat ohromnýho bacha, abys nepřivolala nějakýho takovýho Stalina nebo Jacka Rozparovače. Mohl by tě na místě zavraţdit.“ „Zavraţdit?“ „A teď to nejdůleţitější, proč jsem tady na tebe vlastně čekal.“ Odmlčel se. „Víš, nesmíš se na mě zlobit, ale jak jsi říkala o tý svý mámě… totiţ, chtěli jsme to s Brandonem zkusit… jako jestli by to šlo…“ Vytřeštila jsem oči. „Coţe? Vy jste chtěli přivolat mojí mámu.“ Johnny najednou nevěděl, co s rukama. Začal se nípat ve cvočkovejch knoflíkách na košili. „No, víš… my jsme ji přivolali!“

61

XVI. On se snad zbláznil. Takhle mě mučit! Nemohla jsem tomu věřit. Všemu, ale tomuhle ne. Zaloţila jsem v ruce v bok a pronesla tvrdě: „Tak hele, Mistře, to by stačilo. Víš vůbec, co říkáš?“ „Povím ti, jak vypadala.“ Hrklo ve mně. Ţe by přece jenom nekecal? „Tak jo.“ „Blondýna, modrý oči, plný rty, pětatřicet aţ čtyřicet let, trochu při těle. Ráznej typ, šéfka domu. Nezlob se, ale nohy spíš do ix. A na levý lícní kosti a na bradě měla takový to znamínko, bradavici nebo spíš pihu…“ „Neeee!“ vykřikla jsem. „Ty jsi přece takovej hajzl!“ Z očí mi vytryskly slzy. Zabořila jsem hlavu do dlaní. Byla to moje máma. A oni ji probudili z věčnýho spánku! „Tino, nešil. Ona byla ráda. Děkovala nám. Mám od ní pro tebe důleţitej vzkaz.“ Na to jsem zabrala. Zvedla jsem hlavu. „Fakt?“ „Je v pořádku a má se dobře. Ví, ţe jste se s tátou přestěhovali sem do Borgentownu. Někdy v noci, kdyţ spíte, k vám přichází a dívá se na vás. Na tvýho brášku v New Yorku taky.“ Tekly mi slzy jako z vodovodu. „A co ještě říkala?“ Johnny mlčel. Rejpla jsem do něj pěstí. „No, co ještě říkala?“ „Víš, je to trochu sloţitý,“ vylezlo z něj. „Jsou mrtvoly, který vystupujou z hrobů… strašidla, kostlivci, poltergeisti, bílý paní, noční příšery a tak. Některý vypadaj jako lidi a nejde je jen tak odhalit. My s Brandonem o nich víme. Nemůţou nám nic udělat, ale 62

jinejm lidem jo. Máma ti vzkazuje, aby sis dala pozor na Černou Betty.“ Utřela jsem si oči. „Na tu holku, co mě vzala domů, kdyţ jsi mi ujel z Trucku 76?“ „Jo. Černá Betty je duch. Myslel jsem, ţe je při nás, ale tvoje máma říkala, ţe ne. Prej to jenom předstírá. Chce tě dostat.“ „Jak dostat?“ Johnny pokrčil ramenama. „Nevím přesně. Ale jestli patří k těm druhejm… teda myslím jako k těm, co sami od sebe vystupujou z hrobů, tak tě chce určitě zabít.“ „A proč… proč uţ to neudělala? Proč mě odvezla domů? Byla na mě hodná.“ „Protoţe jsem jí to poručil. Kdo zná správný zaklínadla, toho musí duch poslechnout, ať uţ chce, či nechce.“ Něco tady nehrálo. Cejtila jsem to. Dřív aby člověk z Johnnyho páčil kaţdý slovo a najednou to z něj padalo jako z hracího automatu v Las Vegas. Coţe taková změna? Co za tím bylo? „Hele, proč jsi musel z Trucku 76 zmizet? Pak jsi ve škole blekotal, ţe něco bylo nebezpečný, nebo co.“ Pěkně znervózněl, to teda jo. Křečovitě se usmál. „Ale ne. Prostě jsem si vzpomněl, ţe máme ještě jeden trénink a ţe uţ jsem tam měl bejt. Zeptej se kluků. Byla jsi u telefonu, nebyl čas ti něco vysvětlovat. Naštěstí jsem zahlídl Černou Betty. Nebyla nadšená, ţe jí poroučím, aby tě hodila domů, jenţe co mohla dělat.“ Hm, tak asi jo. „Co s náma bude dál?“ zeptala jsem se. Objal mě a přitiskl k sobě. „Já tě pořád miluju. Musíme mít rande. Zajedeme si do kopců na Green Lake a budeme tam sami.“ Bylo to krásný. Vlastně jsem na to čekala. Chtěla jsem mu dát pusu, kdyţ vtom… Co to bylo? Něco se ozvalo. Kroky. Po chodbě se někdo blíţil. Odstrčila jsem Johnnyho a špitla. „Slyšíš to?“ „Rychle!“ vydechl. „Schováme se na záchod.“ Bylo pozdě. Před náma se zjevil profesor Foster, dějepisář. 63

Zastavil se a zanotoval: „Ale? Vy dva nejste ve třídě?“ Vypadala jsem strašně. Byla jsem rozcuchaná a ubrečená. „Udělalo se jí špatně,“ vyhrkl Johnny. „Chtěl jsem ji odvést na ošetřovnu.“ „Avšak neodvedl, ţe?“ řekl Foster. „Jestlipak víš, kdy vypukla první světová válka?“ „Devatenáct set čtrnáct.“ „Správně,“ zalebedil si Foster, načeţ zařval: „A teď oba okamţitě do třídy!“ Já musela vpravo, Johnny vlevo. Ještě stačil křiknout: „Počkej na mě odpoledne na parkovišti!“ Měli jsme výtvarku, blázinec – kaţdej si dělá, co chce. Vešla jsem do třídy, jako by se nechumelilo, a nikdo mě ani nezaregistroval. Vzala jsem si kříďák a tuţku a zůstala zírat. Zase jsem přemejšlela: Johnny není upír. Vůbec kvůli basketu nepotřebuje pít lidskou krev. Má zázračný schopnosti od toho starodávnýho indiána, to je jasný. Je génius. Jako Michael Jordan, jenže… Jenže jak je to potom s tou neznámu šelmou? Vraždí vždycky před utkáním naší školy s někým… ne, nějaká pitomá šelma nemůže mít o rozvrhu sportovních aktivit naší školy ani páru. Je to shoda náhod. Určitě jo. No, ale proč vraždí jenom občas? Čím se živí jindy? Třeba má větší revír. Celej okres, nebo dokonce stát. Jednou je tady, jindy támhle… moment! To je nesmysl. V televizi v životě neřekli, že by se podobný případy děly i jinde. Vždycky jenom u nás. Čím se živila například včera, předevčírem, v pondělí? Velká šelma spořádá denně sto šedesát liber masa. A tahle šelma je velká. Už podle stop tesáků a těch otisků s drápama, co se našly… Mám to! Jasně! Živí se lovem zvěře, jelenů, jelenců ušatých, jezevců, tetřevů a tak. Úplně normálně. A občas přitom dostane chuť na lidskou krev. Pak jde a zakousne někoho z Borgentownu. Jsem dobrá, pochválila jsem se v duchu. 64

Po škole jsem se na parkovišti posadila do auťáku a cekala na Johnnyho. Bylo hezky a teplo, počasíčko jako stvořený na piknik u Green Lake. Kluci a holky šli buď na autobus, nebo startovali auťáky. Některý hubeňouři jezdili do školy na kole. A jak tak sedím, najednou slyším rachot silný mašiny. Mrkla jsem do zrcátka. Na parkoviště zatáčela černá jezdkyně na zelený Kawasaki Ninja ZX-7R! Černá Betty! Tý jo! Mířila přímo ke mně.

65

XVII. Ztuhla jsem. Úplně jasně jsem cejtila, jak se mi krev stahuje z mozku k srdci a do příčně pruhovanýho svalstva. Rozklepala jsem se. Nevěděla jsem, jestli mám nastartovat a uject, sehnout se, abych nebyla vidět, nebo se rovnou zastřelit, kdybych měla čím. Alespoň jsem vytáhla skla a zamkla dvířka. Mašina s rachotem zastavila vedle mě. Černá Betty vypnula motor a sundala si černou přilbu. Dělala jsem, jako ţe ji nevidím, a přitom jsem ji ostře sledovala koutkem oka. Byla to blondýna se světlejma očima, hezká holka. Neměla jsem tušení, proč se jí říkalo Černá Betty. Asi ţe jezdila celá v černým. Přehodila levou nohu přes sedadlo na asfalt, poloţila přilbu na mašinu a přistoupila k mýmu okýnku. „Tino!“ zakřičela, abych ji slyšela přes sklo. „Otevři. Musím s tebou mluvit.“ Chtěla jsem dělat mrtvou myš, ale nešlo to. Bylo to blbý a stejně by to k ničemu nevedlo. Nezbejvalo mi, neţ zahrát příjemně překvapenou. Vţdyť předtím na mě byla hodná. Stáhla jsem u sebe sklo a vyloudila milej tón. „Jé, čau! Kde se tady bereš?“ Zeptala se: „Čekáš na Johnnyho?“ „Já…“ nevěděla jsem, jestli jí to mám říct. „Jo.“ Ty blázne, to byla situace! 66

Johnny říkal, ţe moje mrtvá máma mi vzkazuje, abych si na Černou Betty dala pozor. Jestli nekecal, tak… co teď?! Hrozilo mi nebezpečí, nebo ne? Podle tarotu Madam LeClaire by mělo. Klídek, buchto, máš krunýř. Nemůţe se ti nic stát, jenţe, co kdyţ?… Všechno v těch kartách taky nemuselo vyjít úplně přesně. Kdo to můţe předem vědět? Betty se opřela rukama v černejch rukavicích o střechu, naklonila se ke mně, přívětivě se usmála a řekla? „Jedu pro tebe. Nech tady auťák a pojeď se mnou. Pořádáme senzační mejdan.“ Krev se mi vracela do mozku pomalu. Byla jsem úplně vygumovaná. „Co? Mejdan? Jak to?“ Betty pohodila hlavou. Blond vlasy se jí zavlnily. „Teď ti to nemůţu vysvětlovat. Dělej! Johnny to nesmí vědět.“ Nadechla jsem se. Začínalo mi to myslet. Konečně! „Proč bych s tebou měla jezdit na mejdan?“ odsekla jsem. „Vůbec tě neznám. A ty lidi tam (byli to vůbec lidi?) taky ne.“ Znejistěla. „Ale… přece jsme kamarádky. Odvezla jsem tě z Trucku 76 domů. Kamarádky by si měly důvěřovat.“ „Ani nevím, jak se jmenuješ.“ Sundala si z levý ruky rukavici a strčila ke mně nataţenou dlaň. „Elizabeth Kaminska. Hraju na klavír a skládám. Písničky, různý melodie a tak.“ Kaminska? Polský jméno! Tý jo! Do Polska odtáhl ten upír, co ho odhalili v Německu, jak jsem se dočetla v Dark Stories! A vůbec, Polsko je strašná země, kde se to upírama a všelijakejma duchama a strašidlama jen hemţí. Pomalu jsem zvedala ruku, zvědavá, jestli její dlaň bude studená. Duchové nemaj v těle krev, protoţe jsou vlastně mrtví. Kdyţ jo, tak to bude jasný… A taky ţe jo! Nemohlo to bejt z tý jízdy na motorce? Ne! Bylo to jasný. Betty byla duch! Jak jsem její dlaň sevřela, okamţitě jsem to cejtila. Byla to mrtvá ruka. Studená a tuhá, kostnatá, jakoby bezmasá. Po zádech mi 67

přeběhl mráz. Chtěla jsem ucuknout, ale nešlo to. Drţela mě a nepouštěla. Byl to ocelovej stisk. „Co děláš?“ vyhrkla jsem. Začala mě táhnout z auťáku, jako by mě chtěla propasírovat otevřeným okýnkem ven. Zděšeně jsem na ni pohlédla. Měla krutej výraz. A oči neměla světlý, měla je prázdný, průhledný. Jako ze skla. Úplně zřetelně jsem viděla její oční pozadí bez ţilek. Húúúú! Byla jsem v tak šíleným nebezpečí, ţe si to nikdo nedokáţe ani představit. „Pusť mě!“ zaječela jsem zsinalá hrůzou. „Pojedeš se mnou na mejdan. Musíš! Nebo to s tebou špatně dopadne.“ Špatně dopadne? Uţ jsem to někde slyšela. Jasně! V telefonu. Říkala to ta anonymka. A Snookie taky někdo vyhroţoval do telefonu, ţe to s ní špatně dopadne. Byla to Černá Betty! Volala kaţdý holce, která chodila s Johnnym. Moţná i Irene Daltonový z Pakárny. A Johnny to věděl, protoţe má s duchama svý zvláštní, indiánský zkušenosti. Třeba taky proto se se mnou chtěl rozejít. Aby mě ochránil před nástrahama temnejch záhrobních sil. Chudák Johnny. Byl to hodnej kluk – a já jsem ho podezřívala, ţe je upír! Můžeš mi odpustit, má lásko? Betty mě pořád táhla. Dvířka pod náporem mýho tlustýho těla začínaly povolovat. Něco v nich praskalo a skřípalo. Strčila dovnitř i druhou ruku a popadla mě za límec. Narazila jsem hlavou na okraj okna. Zbláznila se, nebo co? Zařvala jsem: „Pusť mě, nebo tě kousnu!“ Ušklíbla se. „To mi nemůţe ublíţit.“ Sekala jsem očima vpravo vlevo, jestli neuvidím nějaký lidi, nebo jestli uţ nejde Johnny. Nic. Parkoviště uţ bylo prázdný. Kdybych volala o pomoc, nikdo by mě neslyšel. „Neeeeeee!“ rozeřvala jsem se. Betty venku začala kopat do dvířek, jako by je chtěla rozbít. Byla jsem uţ napůl v okně. Betty mě táhla dál. S mým tlustým tělem to musela bejt pěkná makačka. „Neeeeeee!“ 68

Betty zachrčela: „Vylez ven, ty prasátko růţový, nebo ti ten auťák roztřískám na kusy!“ Prasátko růžový! Jasně ţe to v tom telefonu byla Betty. Ale proč? O co jí, proboha, šlo? Neměla jsem ponětí. Volnou rukou jsem se drţela dvířek. Zatínala jsem nehty do plechu. Bylo to marný. Síly mě opouštěly. Moje tělo povolilo. Dopadla jsem na asfalt. To snad není moţný! Ta kreatura mi roztrhla dţínovou bundu Levi Strauss! To někdy nedokáţe ani výrobce. Musela mít sílu, to teda jo! „Neeeeeee!“ Chytila mě v pase, zvedla do vejšky a začala cpát před sebe na sedadlo svý Kawasaki. Nemohla jsem se bránit. Byla jsem v její moci. V jejich moci! V moci záhrobních sil. Neměla jsem šanci na únik.

69

XVIII. „Neškubej

sebou!“ okřikla mě Černá Betty. Drţela mě mezi loktama a chňapala po řídítkách. Házela jsem sebou ze strany na stranu jako šílená. Jako zvíře v pasti. Jako tlustá ryba na suchu. „Neeeeeee!“ Zuřivě jsem dejchala. „Nee… ch!“ Sevření najednou povolilo. „Co se děje?“ „Ty zrádkyně!“ ozval se odněkud Johnnyho hlas. Otočila jsem se. Můj miláček běţel na parkoviště. Jeho dţínovej komplet se modral na šedým pozadí školní budovy. „Pusť ji! Pusť ji!“ křičel. „Okamţitě ji pusť, nebo přivolám Karamoora!“ Kara-moor byl kavkazskej vládce duchů. Znala jsem to jméno z jedný kníţky. Tý jo! Johnny měl známosti, to teda jo! Černá Betty na sedadle spustila ruce k tělu. „Jenom jsem ji chtěla pozvat na mejdan,“ řekla. Johnny k nám doběhl, popadl mě a stáhl z motorky. Ucítila jsem pod svejma teniskama pevnej asfalt. Drţela jsem se ho za paţi a nepouštěla. Srdce mi děsně bušilo. „Ty zmije!“ obořil se na Betty. „Vyklop pravdu! S kým jsi? S těma druhejma?“ Betty se zakřenila. „S tebou, Johnny.“ „Tak proč děláš takovýhle věci?“ „Pořádáme mejdan. Co je na tom? Netušila jsem, ţe máte rande.“ „Kde pořádáte mejdan? Na hřbitově?“ Černá Betty pokrčila rameny. „Kdyţ myslíš…“ Johnny na ni zařval: „Padej odsud! A pamatuj si, jestli jsi s těma 70

druhejma, tak se k nim brzo vrátíš. A uţ nikdy nevylezeš z hrobu!“ Zaskřípala zubama, nastartovala, udělala otočku a… zmizela. Fakt, normálně zmizela. Zůstal po ní ve vzduchu jenom smrad a doznívající rachot motoru. Drţela jsem se Johnnyho a dejchala. „Dík. Dorazil jsi na poslední chvíli.“ „Je to hrozný,“ vydechl, „myslel jsem, ţe Černá Betty je s náma a ona zatím… ale to je sloţitý vysvětlování.“ „Ještě ţe jsi mi řekl, ţe Betty je duch. A ţe mě moje máma varovala. Kdybych to nevěděla, mohla jsem jí naletět Bůhví, co by se mnou bylo.“ Johnny pokejval hlavou. „Asi jsme to s Brandonem přehnali. Přivolali jsme na svět různý příšery a zřejmě všechny nebyly ty správný. Začíná se nám to vymykat z rukou.“ „Myslíš, ţe mě chtěla zabít?“ „Asi jo. Někdy mám dojem, ţe je do mě zamilovaná. Ţárlí.“ Jasně, ţárlila. Holky jsou na tyhle věci citlivější neţ kluci. Leccos poznaj. Vtom jsem se zarazila. Něco mě napadlo. Johnny říkal, ţe s Brandonem přivolali na svět různý příšery. Co kdyţ přivolali i neznámou šelmu? Bylo by to docela moţný. Jestli šelma pocházela ze záhrobí, tak ji v ţivotě nikdo nemohl najít a odchytit. Nebo odstřelit, to je jedno. A profesor Olsen identifikovat. Občas vyskočí z hrobu, někoho zakousne, cucne si lidský krve a zase zaleze zpátky. Musela jsem se na to Johnnyho zeptat. Řekla jsem: „Johnny, můţu se tě na něco zeptat?“ „Ţe váháš, lásko!“ Sevřela jsem rty. „Nemysli si, ţe tě jako podezřívám… ale je to strašný. Celý město se třese, holky maj fobie, bulimie a podobný děsný nemoci… Hele, nepřivolali jste s Brandonem taky tu šelmu, jak řádí v našem městě a pije lidskou krev?“ Zasmál se. Tak nějak divně, úchylně. „To není ţádná šelma,“ řekl. „Podle mě je to člověk. Úchylnej vrah. Ty debilové pořád hledaj zvíře a on tady zatím řádí šílenec. Policie nemůţe nic dělat, protoţe do toho kecá profesor Olsen. V neděli jsem byl u starosty. Taky věří, ţe je to zvíře. Chystaj se 71

speciální opatření. Očkování a tak.“ Zírala jsem. „Očkování proti šelmě?“ „Proti vzteklině a japonský encefalitidě.“ „Proti japonský… co?“ „Proti japonskýmu zánětu mozkovejch blan.“ Zírala jsem ještě víc. „Co má nějakej japonskej zánět společnýho tady s tou šelmou u nás?“ „Nic, ale kdybys jela do Japonska, můţe se ti to očkování hodit.“ Uchichtl se. „Armáda má plný sklady vakcíny a potřebuje se jí zbavit, neţ jim projde lhůta.“ Byla jsem z toho pitomá. Uţ jsem se na nic neptala. Vlastně ptala, ale na něco jinýho. „Tak, co? Pojedem na Green Lake?“ „Jasně, lásko.“ Prohlídla jsem si dvířka. Nic s nima nebylo. Naštěstí. Johnny zapadl na sedadlo vedle mě a já se ho zeptala: „Kde máš svýho tmavomodrýho chevíka?“ „Dneska jsem tu klusem,“ odpověděl. „Kvůli kondici.“ To mě překvapilo. „Na co potřebuješ udrţovat kondici, kdyţ máš zázračný schopnosti od toho mrtvýho indiána?“ Chvíli mlčel a pak řekl: „Nic není jen tak, samo o sobě. Brzy na to přijdeš.“ Ušklíbla jsem se. „Ty jsi nějakej chytrej.“ Zase mlčel a pak řekl: „Chytřejší neţ si myslíš.“ Ukázal prstem k městu. „Chytřejší neţ všichni ti blbci tady dohromady. V ţivotě mě nedostanou.“ „Nedostanou?“ vydechla jsem. „Ne,“ řekl Johnny. „A uţ se mě na nic neptej.“ Byla jsem z toho ještě pitomější neţ předtím. Tak jsem se uţ radši neptala.

72

XIX. Něco viselo ve vzduchu. Měla jsem divnej pocit. Jako by mě někdo sledoval, nebo na mě někde čekal, nebo co. Přefrčeli jsme Cross avenue a Hlavní ulici a zatočili na Long street. Před policejní stanicí uţ zase stál traktor. Nebo ještě pořád? Od tý doby, co jsem ho viděla z Bettyiný Kawasaki, jsem v těch místech nebyla. Brzy se objevily kopce nad Green Lake. Za Woodland street jsme najeli na lesní cestu a drkotali nahoru. V lese jsem zastavila a bylo to. „Půjdem se projít,“ řekl Johnny. Vyšlapali jsme kopec Hawk Nest a usedli do trávy. Nad městem zapadalo sluníčko a nahoře bylo modrý nebe a dole modrý jezero. Kdyby to šlo, tak se rozběhnu a vznesu a poletím a zabořím se do toho modrýho jezera po hlavě a budu modrá… někdy mívám šílený nápady. Johnny mě objal, dal mi pusu a řekl: „Uţ nás nic nerozdělí.“ Vzpomněla jsem si na to exhibiční utkání s Golden Eagles, jak psali na nástěnce. „Ani basket? Nemáš zase dneska nějakej trénink?“ „Jsem volnej jako pták, divokej pták bouřlivák,“ zaveršoval do větru. A dal mi další pusu. Seděli jsme a objímali se a líbali a v oddechovejch časech jsme se kochali výhledem na celý okolí. Mohli jsme vidět kaţdýho, kdyby tam někdo byl. A taky jo. Slunce zapadlo a začalo se stmívat. Najednou jsem mezi 73

stromama pod náma zaregistrovala pohyb. Jako by se tam něco šustlo a byl zase klid. Ukázala jsem do těch míst. „Někdo tu je.“ „To se ti zdá,“ řekl Johnny. Podívala jsem se na něj. „Co bysme dělali, kdyby najednou z lesa vyběhla ta neznámá šelma?“ „Ţádná neexistuje. Je to člověk.“ „Tak co kdyby z lesa vyběhl ten člověk?“ „Netrklo tě na těch zprávách něco?“ „Co jako?“ „Vraţdí jenom holky… ţenský. Po chlapech nejde. Víš, co to znamená?“ „Ne.“ „To znamená, ţe nevyběhne, ani kdyby tu byl. Vybírá si jenom ţensky. Osamělý ţenský. A ty přece nejsi osamělá.“ Přitiskla jsem se k němu. „To nejsem.“ Ale stejně mi to nešlo na rozum. Co všechny ty zavraţděný ţenský dělaly samy v noci v lese? Nebo na jinejch odlehlejch místech? Řekla jsem to Johnnymu. „Ţenský jsou pitomý. Dělaj všelijaký kraviny.“ Hm, nebyla to zrovna nejlepší odpověď. A byla nezdvořilá, uráţlivá. Ušklíbla jsem se. „Hlavně, ţe vy chlapi jste chytrý.“ „Chlapi jsou taky pitomí. Ale vrahové po nich nejdou tak jako po ţenskejch. Chlap je přece jen silnější. Nedá se jen tak snadno zakousnout.“ Něco mě napadlo. „Ţenský maj jemnější masíčko, co? A sladší krev, co?“ řekla jsem schválně. Johnny mi najednou připadal jakoby zasněnej. „To je pravda,“ vydechl. Znělo to divně. Lačně… zkušeně… znalecky. Jako by z něj promluvil degustátor, nebo tak něco. Zachvěla jsem se. Co kdyţ byl opravdu upír? A já tam s ním seděla sama a byla uţ docela tma. Brrrr! Naskočila mi při tom pomyšlení husí kůţe. 74

Ještě ţe byl vidět v tom zrcadle ve škole. „Radši, abysme šli.“ „Je tak krásně,“ řekl. „Klid, vzdoušek. Proč se zase hnát do toho hnusnýho města?“ „Musím tátovi uvařit večeři…“ Odmlčela jsem se. „I kdyţ je fakt, ţe by si toho ani nevšiml, kdybych mu ji neuvařila.“ „Pořád píše?“ „Jo.“ Johnny se na mě zahleděl. „Čili kdybys nepřišla třeba čtyři dny domů, vůbec by to nezaregistroval?“ Uchichtla jsem se. „Moţná tak čtvrtej nebo pátej den, aţ by napsal spoustu stránek a bylo by mu to divný. Jako ţe jich napsal tolik a nic ho nevyrušilo. Podíval by se do kalendáře, kolikátýho je, a uvědomil by si, ţe mě dlouho neviděl.“ „Předtím by tě vůbec nehledal?“ „Těţko.“ „Kim, kdybys třeba dneska zmizela, tak na to nepřijde ani zejtra, ani v sobotu…“ „V sobotu?“ řekla jsem nechápavě. „V sobotu chci jít na ten váš zápas.“ „Ani v neděli,“ pokračoval a pořád na mě koukal. „Ani v pondělí… nebo moţná aţ v pondělí…“ „Moţná aţ v úterý,“ doplnila jsem ho. Jak se stmívalo, měla jsem dojem, ţe mu ty jeho zvláštní ţlutý oči začínaj svítit. Poděsilo mě to. „Co na mě tak koukáš?“ zeptala jsem se. „Strašně se mi líbíš,“ zašeptal. Kysele jsem se zasmála. „Co se ti můţe líbit na tlustoprdce?“ „Všechno,“ řekl a začal mě hladit po tváři. „Máš takovou jemnou pleť, takovou hlaďoučkou kůţičku, měkoučký masíčko…“ Najednou mě štípl, nebo spíš bolestivě sevřel tvář. „Au!“ „Jsi tak zdravá,“ pokračoval. „Úplně vidím, jak ti v tom tvým slaďoučkým tělíčku tluče srdce. Úplně vidím, jak ti ţene krev do ţil a cév a silnejma tepnama do nohou a do rukou a do krku…“ Odstrčila jsem ho. „Co to plácáš?“ 75

Spatřila jsem jeho obličej v soumraku a zhrozila se. Jeho ţlutý oči mu ţhnuly jako dva rozţhavený prsteny. Blond vlasy na hlavě mu ztmavly. A jako by tuhly a zvedaly se… Ne, to nebylo moţný! Byla to halucinace, nebo co? Tváře se mu propadly a pusu měl najednou delší, vysunutou dopředu. Co se to s ním dělo? Vzpomněla jsem si na Snookii Woodovou: Měla jsem pocit, že má na tváři dlouhý vousy, štětiny. Ty blázne! Ona neměla halucinaci! Ona říkala pravdu. Doopravdy to zaţila. Johnny byl fakticky divnej. V puse mi vyschlo. „Je tma. Jdeme odsud,“ zasípala jsem a chtěla vstát. Nepustil mě. Přitiskl mě k sobě a začal líbat. Proboha! Uţ jsem ty štětiny cítila… teda ještě ne štětiny, ale něco mu rostlo po celým obličeji. Chlupy! Do nosu mi pronikl odpornej zápach. Jako by někde blízko byl starej, zanedbanej pes. A pak jsem uslyšela temný vrčení. Vycházelo z Johnnyho, o tom nebylo pochyb. Odstrčila jsem ho. Neeeeeee! V tý chvíli mi to došlo v celý svý hrůze. Johnny nebyl upír. Byl něco mnohem horšího. Něco strašlivýho. Tak proto jsem ho viděla v tom zrcadle. Boţe, jak jsem se mohla tak osudně zmejlit?! V New Yorku jsem o nich četla v časopise Terror. Jsou silný. Jsou lačný. Jsou nelítostný. Nezabíjejí pro krev, a přesto ji chlemstají. Zabíjejí, protoţe jsou takoví. Protoţe to je samotný smysl jejich existence. Uţ jsem o tom nepochybovala. Stala jsem se obětí svý hrozný neopatrnosti. Neměla jsem nejmenší naději na záchranu. Byla noc. 76

A já jsem byla sama v lese s něčím, co se ani nedá jen tak snadno vyslovit.

77

XX. Johnny nebyl upír. Byl to… Boţe, ta hrůza! Vyslovím to a zešílím. Musím to vyslovit. Johnny byl VLKODLAK! ANO! Z člověka se stane vlkodlak, kdyţ se sblíţí s temnejma záhrobníma silama. Kdyţ s nima uzavře pakt. A Johnny ho uzavřel. Vyvolali spolu s Brandonem starýho Aztéka, aby Johnny získal jeho geniální basketbalový schopnosti. Vţdycky je něco za něco. Duch Johnnyho obdaroval vzácným darem a cenou za to bylo, ţe se z Johnnyho stal vlkodlak. Já to věděla! Moje detektivní analýzy byly správný. V Borgentownu nevraţdila šelma. Vraţdil Johnny! Musel vţdycky před zápasem vyjít na opuštěný místo, pod viadukt, do lesa a podobně a čekat, aţ tamtudy půjde osamělá holka nebo ţenská. A pak se na ni vrhal jako lítá šelma, zakusoval se jí do krku a chlemstal její krev. Aby měl sílu. Aby nastřílel nejvíc košů. Aby jeho muţstvo vyhrálo. Aby byl slavnej. Aby chodil na oběd ke starostovi. Aby se dostal na Harvard. Byl vlkodlak. A já jsem s ním seděla v lese, hrdlo staţený hrůzou, a přihlíţela, jak se přede mnou hezkej blonďatej kluk mění v ošklivý černý zvíře. Ne, nepřihlíţela jsem. Byla jsem v šoku. 78

Třeštila jsem oči na něco, co přede mnou procházelo ďábelskou proměnou, aby to mělo tlamu a tesáky a silný nohy s drápy a mohlo se to na mě vrhnout a zakousnout mě a vychlemstat z mýho těla krev, kterou potřebovalo na sobotní exhibiční zápas. Nikdo mě nebude hledat. Neţ táta zvedne hlavu od počítače, bude neděle, moţná pondělí. Ve škole se bude normálně vyučovat. A v sobotu se bude hrát. Vzpomenou si na mě aţ za tejden. Pročešou okolí města a najdou moji mrtvolu s prokousnutým hrdlem v lese nad Green Lake. Noviny napíšou, ţe zase vraţdila neznámá šelma. Profesor Olsen bude v koncích. A lidi dostanou vakcínu proti japonský encefalitidě. Húúú! Johnny zachrčel: „Miluju tě, Tino.“ Škublo to se mnou. „Coţe?“ „Miluju tě.“ Měl uţ jinej hlas. Jako starej dědek. Konečně jsem se vzpamatovala. Měl na těle dţínsku a wranglerky, ale jeho hlava a ruce uţ byla porostlá chlupama a štětinama, uši se mu zvětšily a zašpičatěly a z rukávů mu čouhaly ohromný chlupatý tlapy s drápama. „Tak přece jsi to ty,“ vydechla jsem. „Ta šelma! Ta zrůda!“ „Jsem to já,“ zahuhňal. Z tlamy mu visel vlčí jazyk a překáţel mu při řeči. Za pár vteřin se změní i jeho mozek a uţ s ním nebude moţný komunikovat. Bude z něj jenom tupý zvíře dychtící po krvi. Zvíře, který svou oběť musí dostat za kaţdou cenu. Uštvat, zardousit, roztrhat! Neměla jsem nejmenší šanci. V duchu jsem zaúpěla: A co můj krunýř, kterej mě měl ochránit? Ţádnej jsem neměla. Byly to jenom takový kecy. Temný vrčení sílilo. „Proč?“ vykřikla jsem zoufale. „Proč jsi mi lhal?!“ „Protoţe tě miluju, Tino. Protoţe tě musím mít. Tvoji sladkou krev…“ Poslední slova zanikly v chrčení. Přede mnou na zemi bylo uţ jenom zvíře… nebo ne zvíře? 79

Vţdycky jsem si vlkodlaky představovala jako velký vlky, ale bylo to jinak. Johnny se zvedl na… na zadní. Měl lidskou postavu s vlčí hlavou a neuvěřitelně velkejma prackama. Uţ to nebyla myslící bytost. Jenom netvor s vraţedným vlčím pudem. „Neeeeeee!“ zaječela jsem. Vyskočila jsem, otočila se a začala zdrhat. Vlkodlak strašlivě zavyl. A okamţitě vyrazil za mnou.

80

XXI. Prchala

jsem nazdařbůh lesem. Slyšela jsem funění, chrčení a mlaskání. Úplně jsem cítila, ţe uţ mě ta zrůda dohání, ţe cítím na zádech její drápy, ale pořád ještě jsem byla naţivu. Dusala jsem trávu, probíjela se větvema stromů jako štvaná laň. Větve mě šlehaly mě do obličeje, ho hlavy, do ramen. Kaţdou chvíli jsem o něco zakopla a málem upadla, ale kupodivu jsem to zvládala. Nikdy bych nevěřila, ţe my bachoři dokáţeme vyvinout takovou rychlost. Moţná jsem v tom děsu vytvořila novej školní rekord v běhu na šedesát yardů. Byla tma, neměla jsem potuchy, kde jsem. Ţe bych mohla narazit na svý mitsubishi, skočit do něj a uject, na to jsem neměla ani pomyšlení. Běţela jsem z kopce. Pořád ještě jsem byla naţivu. Pocítila jsem jiskřičku naděje, ţe třeba dřív, neţ na mě vlkodlak doţene, dorazím dolů k dálniční přípojce a zastavím nějaký auto. Co se to děje? Najednou jsem nic neslyšela. Funění a dusání za mnou bylo pryč. Zděsila jsem se. Co když si mě vlkodlak chce nadběhnout? Najednou jsem nevěděla, co mám dělat. Zastavila jsem se a naslouchala. Nic. Les šuměl a z dálky ke mně dolejhal hukot dálnice. Jinak nic. Pečlivě jsem prohlíţela stromy kolem sebe. Měla jsem úplně vytočený smysly. Mnohem jemnější sluch a ostřejší zrak neţ kdykoli předtím v ţivotě. Viděla jsem ve tmě. Předměty dostaly ostřejší kontury. Tmavý a 81

světlý místa. Nikde se nic nehejbalo. Po zádech mi přebíhal jeden mráz za druhým. Tohle nebylo o nic lepší, neţ kdyţ jsem měla vlkodlaka za sebou a slyšela ho. Bylo to spíš horší. Stála jsem a s hrůzou čekala, odkud na mě znenadání vyskočí. Vteřiny ubíhaly a pořád se nic nedělo. Nadechla jsem se a potichounku vykročila směrem z kopce. Našlapovala jsem jako kočka do měkký trávy, dávala si pozor, aby pode mnou nezapraskala suchá větvička. Brzy jsem ušla prvních deset kroků. Zuřivě jsem přemejšlela: Vlkodlak je strašně rychlej. Jak to, že jsem ho setřásla? To není možný. Že by se třeba nešťastnou náhodou chytil do pasti? To je blbost, v lese za Green Lake žádný pasti nejsou. Tak co v tom vězelo? Vlkodlaci určitě dobře viděj a slyšej, jako každý zvíře, o tom nebylo pochyb. Maj taky dobrej čich? Asi jo. Kdoví? Když ale běhaj po dvou a nemaj čenich u země, je to pro ně složitější než třeba pro takovýho policejního psa. Nemůžou sledovat stopu, to je fakt. Můžou jedině větřit. Hm, záleží na tom, jestli jsem k němu po větru nebo proti větru. Co já vím? Jestli mě vlkodlak zvětří, jsem ztracená. Ale když ne? Vypadalo to, ţe přece můţu vyváznout. Taky mě napadlo vylízt na strom, ale hned jsem ten nápad zavrhla, za prvé jsem bachor, těţko bych někam vylezla, a za druhý kdoví, třeba vlkodlaci uměj šplhat jako lidi. To bych se potom na tom stromě asi dočista zcvokla. Boţe, zaţil někdy někdo něco podobnýho? Zaţil. Ty oběti, který Johnny zakousl přede mnou. Kolikátá jsem byla? Desátá? Dvacátá? Utkání Interscholastic jsou vţdycky zhruba jednou za měsíc. Takţe od loňskýho září… to máme? Byla jsem nejspíš devátá. Se Snookii Woodoovou bych byla desátá. Kdyby ji ovšem Johnny před vánocema zakousl. Jenţe nezakousl. Snookie! Takový tele a dokázala se mu ubránit! Hm, kdyţ se to 82

povedlo jí, tak proč by se to nemělo povést mně? Třeba jo. Moje naděje zase o trošku zesílila. Měla jsem za sebou dalších deset kroků. Zatím jsem ani jednou nešlápla na suchou větvičku. Opatrně jsem rozhrnovala stromy před sebou. Po dalších deseti krocích to vypadalo, ţe jsem uţ hodně blízko k Long street. Zřetelně jsem slyšela auťáky, který upalovaly k dálnici a od dálnice. Vtom… co to bylo? Proboha! Temný vrčení. Byl tady. Někde blízko. Ale kde? Hrůza mě polila od hlavy k patě. Usilovně jsem naslouchala, ale nedokázala jsem určit směr. Vrčení sílilo. Ozývaly se kroky a praskání. Vlkodlak se prodíral mezi stromama směrem ke mně. Funěl. Chrčel. Zuřivě dejchal. Šel naprosto přesně, bez zaváhání. Tak přece mě zvětřil. To byl můj konec! Všechno bylo marný. Padla jsem na kolena, zabořila hlavu do dlaní a odevzdala se svýmu osudu. Sbohem, tatínku!

83

XXII. Čekala

jsem, kdy na mě vlkodlak skočí. Brečela jsem, i kdyţ potichu. Do dlaní. Slzy mi zaplavily obličej. Funění uţ bylo strašně blízko. A taky dupání, kopání nebo co. Ale pak se to všechno zase začalo vzdalovat. Nechápala jsem to. A bylo ticho. Co to mělo znamenat? Vlkodlak zmizel. Nezvětřil mě. Jasně, ţe ne! Normálně pobíhal po lese jako šílenej. Hledal mě, a jak dělal randál, tak mě minul. Zuřil a to bylo dobrý. Rozzuřený zvíře má otupený smysly. Přešel mě! Znovu jsem se vzchopila. Utřela jsem si oči a opatrně se zvedla. Rozhlíţela jsem se, naslouchala. V lese byl klid, jenom ze silnice byl slyšet rachot silný motorky. Podobnej zvuk jako Kawasaki Ninja Černý Betty. Udělala jsem další krok směrem dolů. Motorka utichla, jako by ten někdo na ní zastavil přímo pod kopcem. Zastavila jsem se. Byla jsem z toho pitomá. Co kdyţ to byla přímo Černá Betty? Duchové jsou něco jinýho neţ vlkodlaci. Viděj všude, můţou bejt všude. Klidně projdou zdí… teda, jak který. Co kdyţ si Černá Betty počkala, aţ se Johnny změní ve vlkodlaka, v tupý, neinteligentní zvíře, a ztratí nad ní moc, a 84

přijela si pro mě? Aby mě zabila… hm, proč by to ale dělala? Jestli byla do Johnnyho zamilovaná a ţárlila, tak jí stačilo počkat, aţ mě Johnny coby vlkodlak zakousne, a nemusela se vůbec namáhat. I kdyţ duchové a námaha to je blbost. Kdo je mrtvej, nemůţe se unavit. A můţe se mrtvej zamilovat? Boţe, někde kolem mě brousil vlkodlak a já jsem přemejšlela o takovejch kravinách! Udělala jsem dalších pět kroků a zastavila se. Nic se nedělo. Kde byl? Kde jenom byl? Moc daleko bejt nemohl. Přece věděl, kudy jsem zdrhala. Radši jsem zůstala stát. Bylo to lepší, neţ se řítit do neznáma. Ještě bych na něj mohla sama narazit. Pořád jsem naslouchala. Bylo mi jasný, ţe tohle čekání nemůţe dlouho trvat. Dřív nebo pozdějc mě vlkodlak najde a bude konec. Byly to poslední vteřiny mýho krátkýho, smutnýho ţivota. Neměla jsem šanci. Ty vteřiny se strašně protahovaly. O minutách jsem radši ani neuvaţovala. A pořád nic. Moment! Uţ je to tady! Jasně… ano. Vlkodlak se vracel. Buď mu došlo, ţe mě přeběhl, nebo mě konečně zvětřil. Tentokrát šel najisto. Uţ nedělal takovej randál. Ani nefuněl. Jenom dusal trávu. Jeho kroky se ke mně rychle přibliţovaly. Udrţoval naprosto přesnej směr. Nemohl mě minout. Byl konec. Znovu jsem padla na kolena a zabořila hlavu do dlaní. Nebrečela jsem, jenom jsem rozechvělá čekala na smrt. Dokonce jsem uţ chtěla bejt mrtvá. Abych tu hrůzu měla za sebou. Napadlo mě, ţe se na onom světě setkám se svojí mámou a nakonec třeba budu ráda, ţe to tak dopadlo. Kroky byly strašně blízko. Ani ne metr ode mě. Objevil mě. Jasně, ţe jo. 85

Rychle dejchal. Zastavil se. V duchu jsem ho viděla, jak nade mnou stojí a olizuje se a z tlamy mu odkapávaj hnusný sliny. Jak si mě prohlíţí a přemítá, z který strany se na mě má vrhnout a zakousnout mě. A vtom na mě skočil. Udeřila moje poslední vteřinka.

86

XXIII. Něco

mě popadlo v podpaţí a vytáhlo na nohy. Ozval se šepot: „Tino, rychle!“ Otevřela jsem oči. Co to je? Ve tmě jsem viděla blonďatou holku v černý koţený soupravě! Černá Betty! Nebyl to vlkodlak. Byla to ona. Tak přece jsem se nemejlila. Jsem fakt dobrá. Mozek mi normálně maká jako nějakej počítač. Moje úsudky jsou geniální. Kdyţ jsem slyšela tu motorku, věděla jsem, ţe je to Černá Betty. A taky byla. Otočila se a vyrazila. Táhla mě mezi stromama dolů z kopce, směrem k silnici. Byla jsem jako v kleštích. Kdyţ mě nedostal vlkodlak, tak mě dostane Betty. Odveze mě na hřbitov a zabije! Nebo ne?… Boţe, to je blázinec! S Betty jsem měla lepší naději na záchranu neţ s vlkodlakem. V jízdní dráze jsem se jí mohla vytrhnout a zamávat na nějaký auto. A k downhillskýmu hřbitovu to byl pěknej kus cesty. Mohlo se stát tisíc věcí. Mohlo třeba bejt tornádo, zemětřesení, útok mimozemšťanů na pozemní cíle, konec světa a podobně. Přidala jsem do kroku a uţ jsme klusali lesem společně. „Jak jsi mě našla?“ špitla jsem. „Nemluv! Ještě není po nebezpečí!“ A taky nebylo. Najednou něco zapraskalo, rozhrnuly se větve a vlkodlak stál přímo proti nám! Strašně jsem se lekla. Málem jsem upadla. 87

Obě jsme se zastavily, jako bychom narazily do zdi. Instinktivně jsem se vrhla Černý Betty kolem krku. „Neeeeeee!“ Vlkodlak zavrčel, otevřel tlamu a skočil na mě. Ve tmě se zaleskly bílý tesáky. Zachytil drápama moji dţínovou bundu Levi Strauss, kterou jsem uţ měla natrţenou ze školního parkoviště od Betty, a doslova ji ze mě serval. „Neeeeeee!“ Znovu jsem ucítila ten odpornej zápach starýho psa. Po krku mi přejel dlouhej, drsnej zvířecí jazyk. Chrčení, funění a mlaskání, který vlkodlak vydával, mi znělo zároveň v obou uších, jako bych ho poslouchala přímo z walkmana. O bradu mi škrtlo něco ostrýho. Tesáky! Vtom vlkodlak zaúpěl. Tesáky zmizely a chlupatý tlapy taky. Nechápala jsem to. Ohlídla jsem se, co se děje. Černá Betty mu vrazila ruku do tlamy a odhodila ho na strom. Jasně, byla duch, nemohlo se jí nic stát! Vlkodlak jí nemohl ublíţit. Nemohl! „Rychle! Zdrhej!“ křikla na mě. Na nic jsem nečekala. Vyrazila jsem jako šílená dolů z kopce. Měla jsem na sobě uţ jenom ţlutý tričko s nápisem „Calvin Klein“ a dţíny. A svý milovaný tenisky Nike. Bunda Levi Strauss zůstala leţet v trávě. Byla na cáry. Boţe, měla jsem v kapse řidičák! Kašlu na řidičák, pomyslela jsem si. Bůhví, jak tohle ještě dopadne! Upalovala jsem jako o závod. Mamě. Vlkodlakovi jsem nemohla utýct. Taková bestie se jenom oklepe a hned je zase na nohou. Slyšela jsem děsnej dupot. „Neeeeeee!“ Ohlídla jsem se. Byla to Betty. Vlkodlak byl aţ za ní. Konečně se vpředu objevily světla. Výbojky na dálniční přípojce. Silnice uţ musela bejt na dosah. Profrčela jsem mezi posledníma stromama a zahlídla Bettyinu mašinu u svodidel. 88

Přeskočila jsem svodidla a natáhla to do jízdní dráhy, abych třeba vlastním tělem zadrţela nějakej auťák. Betty mě v posledním okamţiku strhla zpátky k sobě a odvlekla k mašině. Nasadila si přilbu, skokem se vznesla do vzduchu a dopadla rozkročmo na sedadlo. Ani nevím, jak jsem se octila za jejíma zádama. Najednou jsem tam byla a mašina se za děsnýho řevu a skřípění gum otáčela do protisměru. Světlo reflektoru brousilo vozovku. Auťáky na Betty troubily, jako jestli se nezbláznila, nebo co. Zařadily jsme se do pravýho pruhu a uţ jsme to řezaly do města. Jely jsme snad dvě stě. Předjíţděly jsme jeden auťák za druhým. Blíţily se první domy East Sidu. Něco mi říkalo, abych se ohlídla. Zděsila jsem se. Ne! To nebylo moţný! Vlkodlak se hnal za náma. A uţ nás dotahoval. Přední tlapy mu vibrovaly ve vzduchu jako pneumatický drtiče, zadníma pod sebou hltal asfalt. Od tlamy mu stříkala bílá pěna. Ještě pár metrů a musel mi skočit na záda. Viděla jsem řidiče nejbliţších auťáků, jak zíraj. Něco takovýho ještě nezaţili. Ani v televizi. Z bílýho otevřenýho jaguára, kterej jsme právě míjely na mě někdo zařval: „Tino Showbuddyová! Co se to tady děje?“ Škublo to se mnou. Kdo to mohl bejt? Jo, poznala jsem ho. Byl to kluk ze čtvrťáku, Jimmy Osborne. Pěknej a děsně bohatej. Jeho tátovi patřily všechny podniky Osborne Enterprises. V září samozřejmě nastupoval na Harvard. „Jimmy!“ zařvala jsem. „zavolej policii! Pronásleduje nás netvor!“ „Nemám s sebou mobil.“ „Tak něco udělej! Chce mě zabít!“ Bylo to marný. Bylo pozdě. Vlkodlak udělal pár posledních kroků a vrhl se na mě. 89

XXIV. „Betty, pomóóóóc!“ ječela jsem. „Dohonil nás. Skočil na mašinu!“ Vlkodlak mě sevřel předníma tlapama kolem hrudi, zaklonil hlavu a strašlivě zavyl. Byla to hrůza. Myslela jsem, ţe omdlím. Asi jsem v tý chvíli nevěděla, kde jsem. Chtěla jsem utíkat, ale to samozřejmě nešlo, protoţe jsem byla na motorce a měla nohy na stupačkách. Začala jsem s sebou škubat, domnívala jsem se, ţe vlkodlaka setřesu. Sevřel mě ještě víc. Musel. Betty se ohlídla, a kdyţ ho uviděla, udělala prudkou myšku, aby ho shodila. Nepovedlo se. Vlkodlaka to jenom podráţdilo. Vztekle vrčel. Cejtila jsem na zádech vibrace jeho hnusnýho těla. „Tino!“ křičel Jimmy Osborne z bílýho jaguára. „Tino!“ Jel stejnou rychlostí těsně vedle nás. Všimla jsem si, ţe má v ruce krátkej revolver. „Střílej!“ zařvala jsem. „Zastřel ho!“ „Já chci, ale je to riskantní.“ „Musíš ho zastřelit, nebo mě zakousne!“ „Nemůţu, mohl bych tě zasáhnout.“ S některejma klukama je fakt těţká řeč. „Tak mě zasáhni! Bude to alespoň rychlejší smrt.“ Vlkodlak mi svým drsným jazykem olizoval zátylek. Ucejtila jsem na krku jeho tesáky. Byl konec. Tesáky zajedou do masa a mocná zvířecí čelist mi rozdrtí hrtan. Viděla jsem smrt. Šla si pro mě. Úplně jasně jsem ji viděla, jak mává kosou… 90

XXV. Zahřměl výstřel. Chytily jsme faleš do strany. Betty to nezvládla a najela bokem do svodidel. Ucejtila jsem bolest v noze. Betty zuřivě brzdila. Zase jsme od svodidel odskočily a po několika dalších myškách jsme zůstaly stát na krajnici. Byla jsem naţivu. Fakt ţe jo! Nic se mi nestalo… teda stalo, ale v tom šoku jsem si toho nevšimla. Jediný, na co jsem myslela, bylo: Kde je vlkodlak? Ohlídla jsem se. Leţel na asfaltu kousek za náma. Byl mrtvej. Zajíţděl k němu bílej jaguar. Seskočila jsem z motorky a… upadla. „Au!“ vykřikla jsem. Podívala jsem se na pravou nohu. Dţíny byly roztrţený a pod nima krvavá rána. Sedřela jsem si o svodidla kůţi. Bolelo to jako čert. Zatnula jsem zuby. Přidrţela jsem se motorky a s bolestným sykotem jsem se vytáhla na nohy. Černá Betty s černou přilbou na hlavě se na mě usmála. „Jsi v pořádku?“ Vydechla jsem: „Mám něco s nohou.“ Betty se podívala na hodinky a řekla. „Odvezla bych tě k doktorovi, ale nejde to. Musím se vrátit tam, kam patřím. Co jsem měla udělat, jsem udělala. Johnny Morasso uţ nikomu neublíţí.“ Vykulila jsem, oči. „Johnny?… Myslela jsem, ţe jdeš po mně.“ Znovu se usmála. „My duchové nejsme tak zlí, jak si o nás lidi myslej… teda jsou mezi náma dobrý i špatný. Jako mezi lidma. Já patřím k těm prvním. Johnny byl ještě před rokem normální kluk, ale 91

pak se pustil do nebezpečnejch věcí. Spolčil se s těma druhejma, nesprávnejma. Stala se z něj zrůda. Ne, nebyl to vlkodlak, jak sis myslela. Vlkodlak je něco jinýho. Ten vychází vraţdit za úplňku. Jak říkám, Johnny byl zrůda, netvor, napůl člověk napůl zvíře. Smrt pro něj byla vysvobozením. Má na svědomí devět obětí. Proto musel zemřít. Jeho duch uţ odchází do záhrobí. Za okamţik ho budeme soudit. Proto se musím vrátit. Zatím čau, Tino.“ Pustila jsem se motorky. Betty nastartovala a vyrazila. A byla pryč. Zmizela. Rozplynula se. Jako duch. Otočila jsem se. Jimmy Osborne stál u otevřenejch dvířek svýho jaguáru a civěl na mě jako na návštěvníka z jiný planety. „Co… co to bylo?“ vykoktal. Chtěla jsem udělat krok, ale nešlo to. Klesla jsem na koleno a dopadla na zadek. Jimmy ke mně přiběhl. „Co je ti?“ „Noha,“ řekla jsem s bolestným úsměvem. „Testovala jsem s ní svodidla.“ „Počkej, hned ti to obváţu.“ Odklusal k svýmu přepychovýmu auťáku a vrátil se s přepychovou lékárničkou. Vytáhl přepychovou vatu a kysličník, sklonil se a očistil mi ránu. Nebylo to tak strašný. Normální smrtelný zranění. Za tejden to bude dobrý. Obvazoval mi nohu přepychovým fáčem a přitom se zeptal: „Tvůj táta je ten slavnej spisovatel, Leonard Allen? Je to génius. Četl jsem všechny jeho kníţky.“ „To jsi dobrej,“ řekla jsem. „Já jsem nečetla ani jednu.“ Ukázal na mrtvýho vlkodlaka. „Aţ mu budeš tohle vyprávět, tak o tom můţe napsat.“ „Víš, koho jsi zastřelil?“ zeptala jsem se. Zavrtěl hlavou. „Ještě jsem si toho tvora nestačil prohlídnout.“ „Neznámou šelmu, která tady uţ skoro rok vraţdí bezbranný lidi.“ Upustil obvaz a narovnal se. „Coţe?“ „Jo. Dostaneš metál. Zachránil jsi město. Ta bestie uţ nikomu 92

neublíţí.“ A profesor Olsen bude zírat, pomyslela jsem si. Od města se blíţily políčení houkačky. Někdo v projíţdějících auťácích zavolal poldy. Uţ jsem je úplně předem viděla, jak s bouchačkama v rukou vybíhaj z těch svejch černobílejch policejních bouráků a neprodyšně uzavíraj místo činu. A na silnici místo zavraţděnýho člověka leţí něco šílenýho. Neznámá šelma! Ty budou taky zírat.

93

XXVI. Jimmy

Osborne mě ve svým bílým jaguáru odvezl nejdřív do nemocnice na pořádný ošetření a pak domů. Byl celej divej, aby se mohl seznámit s mým tátou. Dopadlo to špatně. Povídám: „Táto, tohle je Jimmy Osborne ze čtvrťáku. Po prázdninách jde na Harvard. Přečetl všechny tvoje kníţky.“ Táta ani nezvedl oči od počítače. Jenom zavrčel: „Těší mě, Jimmy.“ Jo, ale pak je přece jen zvedl. Podíval se na mě přes brejle a zeptal se: „Jak jde škola?“ „Dobrý.“ „To jsem rád.“ Protáhla jsem obličej stylem „já se picnu“. Odkulhala jsem s Jimmym do haly a řekla: „Nezlob se na něj. On je někde úplně jinde. Mimo reálnej ţivot. Jako všichni spisovatelé. Proto taky vycházej samý kraviny. A dík. Za všecko.“ Chtěla jsem ho vystrčit ze dveří, ale Jimmy mě zadrţel a řekl: „Tino, nešla bys v neděli odpoledne do kina? Dávaj nějakej novej film s Jodií Fosterovou.“ Uţ uţ jsem chtěla říct, ţe jsem to viděla, ale naštěstí jsem se včas ovládla. „A nebudeš se stydět, ţe jdeš do kina s tlustoprdkou?“ Jimmy zavrtěl hlavou. „Ty vůbec nejsi tlustá. Jsi náhodou pěkná holka. A bezvadná. Takovou jsem si vţdycky přál potkat.“ „Děláš si srandu.“ „Nedělám.“ Zvedl prsty do vejšky prsou, jak ho to kdysi naučili ve skautu. „Přísahám.“ 94

Tu noc jsem nespala. Jenom jsem leţela v posteli a probírala v duchu všechno, co mi vyšlo v tarotu u Madam LeClaire: A dále zde vpravo, na pátém místě, mincová devítka… vidíš… to je karta, která věští konečné vítězství… Hovoří o zážitku citelného vnitřního obohacení, ba co víc, o velkém, nečekaném štěstí. V osobních vztazích znamená nalezení nového životního partnera, náhodné setkání, které tě vysvobodí z útrap a naplní láskou… Splnilo se to posledního puntíku. KONEC *

*

Volné pokračování příběhu Tiny Showbuddyové Pomsta ze záhrobí 2 vyjde v červnu 1998.

95

Andrew Hall

POMSTA ZE ZÁHROBÍ Z anglického originálu Revenge from Eternity, vydaného nakladatelství Koala Book Inc., New York 1997, přeloţil Václav Mikolášek Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet v edici Buldok jako svou 60. publikaci, Praha 1998 Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum Vytiskl Signet Ţatčany s. r. o. 1. vydání Cena 45 Kč ISBN 80-86021-48-3

96

97