Andrew Hall. Stopy hrůzy 90 Pomsta ze záhrobí 2

Andrew Hall Stopy hrůzy 90 Pomsta ze záhrobí 2

POMSTA ZE ZÁHROBÍ 2 Andrew Hall

NAKLADATELSTVÍ

SIGNET

2

Copyright © 1998 by Andrew Hall ISBN 80-86021-50-5 3

I. Málem mě dostal netvor. Leţím v posteli, zírám do stropu, noc ubíhá a hlavou se mi honěj všelijaký myšlenky. Mohla jsem bejt mrtvá. Rozsápaná a roztrhaná a pohozená v křoví. Pak by mě našli a v Borgentownským Heraldu by stálo: „Neznámá šelma opět řádila. Tentokrát zavraţdila sedmnáctiletou Tinu Showbuddyovou, tlustou dceru slavného newyorského spisovatele Leonarda Allena.“ A dál by tam stálo: „Tina měla v ţivotě jenom samou smůlu. Nejdřív se její táta přejmenoval ze Showbuddyho na Allena, aby se dobře prodávaly jeho kníţky, potom ztloustla, ţe nemohla dopnout dţíny, a nakonec jí umřela máma. Další neštěstí na sebe nedalo dlouho čekat. Pan Allen se zbláznil…“ Ne, to by tam nebylo, to by je táta mohl ţalovat. Spíš by napsali: „Pan Allen usoudil, ţe by bylo nejlepší, kdyby se z New Yorku odstěhoval, a tak se se svou tlustou dcerou usadil v našem městě a ještě ke všemu v nejhorší čtvrti, v Downhillu. Tina nikoho neměla a děsně chtěla s někým chodit, a tak se ve škole nechala sbalit…“ Blbost, takhle se v novinách nepíše. „Tina se zamilovala do krásného blonďatého Johnnyho Morassa, nejlepšího hráče basketbalu celé školy a snad i všech středních škol USA, aniţ by tušila, co je zač. Onoho odpoledne spolu odjeli na rande…“ Nejinak: „… na výlet do kopců nad Green Lake. Procházeli se, probírali učivo, těšili se do školy, kdyţ vtom z lesa vyběhla neznámá šelma a Tinu zakousla. Příšerně chrčela, trhala svými ostrými tesáky její bezvládné tělo a s mlaskotem si pochutnávala na 4

jejím tučném masíčku. Johnny Morasso jen tak tak unikl…“ Jasně! To je ono! Lidi by to četli a říkali by si: „Chudák, ta tlustá Tina! Ani se v našem městě neohřála a teď tohle!“ A profesor Olsen by byl v koncích. Zase – pokolikátý uţ? – by nedokázal identifikovat šelmu, kterou věda dosud nezná, a která se vyskytuje jenom v okolí Borgentown. Za poslední školní rok devět obětí! Byla bych desátá. A Johnny Morasso by klidně dál hrál basket a chodil na oběd ke starostovi a moţná i ke guvernérovi… Húúúú, to by bylo šílený! Vlastně ono to bylo šílený i tak. Nikdo netušil, ţe ţádná neznámá šelma neexistuje, nikdo nevěděl, ţe Johnny je divnej, ţe se v noci přeměňuje v netvora… teda věděl. Snookie Woodová od nás ze školy to věděla, vţdyť ji taky málem zakousnul, ale místo, aby to někomu řekla, nebo šla na policii a Johnnyho udala, koukala jako tele a drţela zobák. Boţe, my holky jsme někdy děsný! Johnny Morasso byl prej nejdřív úplně normální, ale pak se skamarádil s jedním klukem, indiánem z Kanady, kterej byl medicinman a vyznal se v tajemnejch indiánskejch kouzlech. Jednou spolu vyvolali ducha dávno mrtvýho mistra basketu z mexickýho kmene Aztéků (basket je totiţ původně indiánská hra) a Johnny toho ducha poţádal, aby mu předal svoje geniální baskeťácký umění. Podařilo se. Od tý chvíle hrál Johnny jako Michael Jordan a naše škola byla čím dál tím slavnější. Jenţe nic není zadarmo a kouzla uţ vůbec ne. Kdo to neví, ať se jde podívat na Fausta! Duch nebo ďábel, víla nebo čaroděj, všelijaký ty strašidla ti udělaj pomyšlení, třeba způsoběj, abys byla štíhlá a neodolatelná a podobně, jenţe za to musíš strašlivě zaplatit. Třeba se upíšeš krví a nakonec přijdeš do pekla, nebo se z tebe stane netvor a pak musíš za noci vycházet do temnejch míst a číhat na bezbranný lidi a vrhat se na ně a rdousit je a chlemstat jejich krev, abys měla sílu… no nic. Johnny se oplátkou za to aztécký baskeťácký umění vţdycky 5

jednou za čas změnil v netvora a někoho zakousnul. Potřeboval čerstvou krev, potřeboval se nadopovat na další utkání v basketu. Město svírala hrůza. Profesor Olsen si rval vlasy. Ach jo! No, mě naštěstí Johnny nedostal. Jak jsem tak leţela a zírala do stropu, viděla jsem se, jak jsem s Johnnym v lese nad Green Lake a stmívá se a on se před mejma očima mění v něco strašnýho, černýho, chlupatýho, v tvora s vlčí hlavou. Myslela jsem, ţe je to vlkodlak, ale pozdějc mi Černá Betty vysvětlila, ţe nebyl vlkodlak, jenom netvor. Černá Betty je vůbec sladká. Je duch, mrtvá holka z hrobu, to je fakt, ale hodná. Johnny ji pomlouval, říkal, ţe mě chce zabít, a já mu věřila. Bála jsem se jí zbytečně. Nakonec to byla ona, kdo mě vytáhl z toho děsnýho lesa u Green Lake. Hodila mě na svoji motorku, zelenou Kawasaki Ninja, a uháněla se mnou po Long street zpátky k Borgentownu. Jenţe netvor byl děsně rychlej. V ţivotě jsem něco takovýho neviděla. I kdyţ jsme to řezaly snad stovkou, děsně za náma sprintoval a rychle nás dotahoval. Skočil mi na záda, otevřel tlamu a chtěl mě zakousnout. Naštěstí tamtudy zrovna jel v bílým otevřeným jaguáru krásnej, bohatej Jimmy Osborne ze čtvrťáku a v posledním okamţiku vytáhl bouchačku a netvora zastřelil. Tomu říkám happy-end jako ve filmu. Ošklivej, chlupatej netvor leţí zastřelenej pod svodidlama a krásnej, bohatej Jimmy Osborne mi fačuje poraněný dţíny… éééé totiţ nohu. Načeţ mě naloţil do toho svýho drahýho bílýho jaguáru a odvezl domů. A potom ve dveřích, kdyţ od nás odcházel… v tý chvíli se to stalo. Něco fantastickýho. Něco krásnýho. Něco nečekanýho. Něco, čemu pořád ještě nemůţu uvěřit. Jimmy se mě zeptal, jestli bych s ním v neděli nešla do kina! Fakt, ţe jo. Jimmy Osborne, syn samotnýho majitele podniků Osborne Enterprises, jednička naší školy, sousto pro Hardvard, kluk, o kterým 6

marně snily všechny holky od prváku po čtvrťák, pozval mě, tlustoprdku vypasenou newyorskejma hot-dogama, na rande! Je to moţný? A ještě řekl: „Tino, ty nejsi tlustá. Jsi velice milá. Půvabná bytost, nejkrásnější ţena, co znám. Miluji tě, lásko. Vţdycky jsem si tě přál potkat, ó, jediná.“ No, „miluji tě“ a „ó, jediná“ moţná úplně přímo neřekl, ale to ostatní takhle nějak řekl. Zatočila se mi hlava, ţe jsem musela jít a padnout do postele. Dokonce jsem tátovi ani sobě neudělala večeři, ale na tom nezáleţelo. Táta pořád píše, ani neví, jestli je noc nebo den, zima nebo léto, a já stejně drţím dietu, tak co? Probděla jsem skoro celou noc. A v půl čtvrtý ráno jsem dostala nápad: Podívat se do zrcadla a prozkoumat, jestli na mě opravdu není něco, co by se mohlo Jimmymu líbit. Kdoví? Ještě v New Yorku mi jeden fotograf řekl, ţe jsem neobyčejně zajímavá, fotogenická… no nevím, jestli to byl fotograf, ale říkal to. Vzal mě na ulici kolem ramen a mluvil a mluvil a nakonec mi dal adresu, abych prej přišla pózovat, ţe by ze mě mohla bejt slavná modelka. Měla jsem radost, dokonce jsem i zapochybovala o svý obezitě, ale nic z toho nebylo. Chvíli nato, o ulici dál, jsem ho viděla běţet a uhánělo za ním policejní auto. Poldové ho chytili, nasadili mu klepeta, šoupli ho do toho auta a odvezu pryč. Stáhla jsem si noční košili, pořádně rozsvítila a postavila se ve svým pokoji před zrcadlo u dveří. Zarazila jsem se. Co to je? V zrcadle byla hezká holka s kaštanovejma vlasama a šedozelenejma očima a zafačovanou nohou. Smrtelně zraněná Tina Showbuddyová, ale štíhlá! Tý jo! To zrcadlo je divný, řekla jsem si. Zkresluje, nebo co? Otáčela jsem se vpravo vlevo, prohlíţela si tu holku shora dolů a zezdola nahoru a ze všech stran a – bylo to neuvěřitelný – ta holka byla fakt 7

štíhlá a docela hezká. Jsem to vůbec já? Štípla jsem se do ruky. Ne, nespala jsem a nezdálo se mi to. Byla jsem to já. Zafačovaná noha byla důkaz. Jsem blázen, nebo co? Vţdycky jsem byla tlustá, do zrcadla, teda do ţádnejch zrcadel jsem se radši nedívala (teda pokud to nebylo nezbytně nutný), abych nemusela brečet, a teď tohle! Přestala jsem se hejbat. Ta buchta fakt vypadala docela dobře… Houby! Jasně, ţe jsem blázen. Ta buchta vypadala hrozně. Jimmyho sladký slova mě omámily, nebo tak něco. Kaţdej věděl, ţe jsem prasátko růţový, a já stála před zrcadlem a namlouvala si, ţe nejsem. Zoufalej člověk někdy dokáţe zhypnotizovat sám sebe. Ušklíbla jsem se na ten zjev. Mám hrozný nohy, usoudila jsem. A velkej zadek. A vůbec jsem nahoře kratší a dole delší, prostě splácaná ze dvou různejch kriplů. Normální zrůdička, to teda jo. Ne, Jimmy Osborne na mě nemohl nic vidět. Buď je slepej, nebo kecá… Vtom to se mnou škublo. Těsně za mejma zádama někdo zachrčel. Srdce se mi zastavilo. Na těle mi naskočila husí kůţe. A ještě jednou. Proboha, co to je? Kdo to je? V zrcadle jsem nikoho neviděla. Duch! Neviditelnej duch! Chrčel znovu a znovu. Dlouze a pravidelně. Lačně. Myslela jsem, ţe padnu. 8

Duch netvora přišel! Vrátil se!

9

II. Byla jsem jako socha. Nedokázala jsem se pohnout. To něco ještě třikrát děsivě zachrčelo a pak to zmlklo. Bylo ticho. Husí kůţe mi začala slejzat. Srdce se rozhejbalo. Nadechla jsem se. Otočila jsem hlavu. Boţe! vydechla jsem nahlas. Já jsem přece pako! Měla jsem na školním stole starej telefon Bell z padesátejch let. Uţ nezvonil, jenom chrčel. Táta ho koupil na blešáku, ţe prej ho popíše v románu „Armáda spásy“ na kterým zrovna makal, ale pak si to rozmyslel a popsal mlejnek na maso. Telefon skončil v kumbálu. Zkusila jsem, jestli funguje, a nechala si ho. Věděla jsem, ţe chrčí jako raněnej mafián, ale tu noc jsem na to dočista zapomněla. Byla jsem z toho všeho, co se minulej večer stalo, úplně mimo. Ulevilo se mi, ale jenom na okamţik. Kdo k nám mohl volat tak pozdě v noci? Co mohl chtít? Tátův agent to byl těţko. Literární agenti bejvaj dotěrný, to je fakt, ale aby otravovali v půl čtvrtý ráno, tak důsledný zase nejsou. Nebo New York? Stalo se něco bráškovi Ronovi, kterej po máminy smrti zůstal v New Yorku u babičky, poněvadţ mu byly teprve čtyři a potřeboval pevnou ţenskou ruku? Hrklo ve mně. Vypadalo to nejpravděpodobnějc. Naše rodina byla stiţená samým neštěstím: Táta spisovatel, dcera 10

zrůda, bráška začal mluvit pozdějc neţ ostatní děti, máma umřela a ani babička nebyla úplně normální. Na starý kolena začala cvičit jógu a často stála na hlavě. Museli jsme kvůli ní převrátit televizi… no nic. Řekla jsem si, ţe zalehnu a třeba ještě usnu. V sedm jsem měla vstávat do školy. Nepovedlo se. Telefon zachrčel znovu. Rychle jsem popadla sluchátko. „To jsi ty, babi?“ Ve sluchátku někdo dejchal. Úplně úchylně. Pak se ozvalo: „To jsem já.“ „Kdo já?“ „Nepoznáváš mě, Tino? To jsem já, Johnny.“ Proboha! Ztuhla jsem. To není moţný! Vţdyť je mrtvej! Úplně zastřelenej! Byl to on! Netvor Johnny Morasso… Ale jak to? Nebyl mrtvej? Hrůza, která mnou v tom okamţiku projela od kořínků vlasů aţ po nehty na nohou, se ani nedá vylíčit. Snad jsem padla a pak zase vstala, nebo jsem pořád stála, nevím. Měla jsem sluchátko na uchu a nedokázala jsem ze sebe vypravit slovo. Hlas pokračoval: „Chtěla jsi mě zabít, Tino. Chápeš vůbec, co jsi udělala? Chtěla jsi zabít kluka, kterej tě miluje, Tino.“ Konečně jsem se z toho úleku vzpamatovala. Uţ magořím, řekla jsem si. Usoudila jsem, ţe je to nějakej úchyl od nás ze školy, kterej se baví tím, ţe mě straší. „Kdo je to?“ zasípala jsem. „Přece já, Tino. Víš odkud volám?“ „Ne.“ „Z telefonní budky, která před padesáti lety stála na rohu Mayfair Square a Brook street. Je červená s černejma písmenama. Takový budky uţ dneska neexistujou.“ Co to ten blb vykládá? Ţe volá z budky, která neexistuje? Něco mi to připomínalo. Ano, uţ to mám! Bylo to ze sci-fi „Mlha nad zátokou“. Jak ten plešatej dědek v tom kabátě volal ze starý telefonní budky, která neexistovala. Nebyl to duch, byl z jiný doby. Ze dřív. 11

Kdo mohl bejt tohle? Někdo, kdo neumí nic vymyslet, a tak se opičí po televizním filmu? Bylo to jasný! Dostala jsem vztek. „Nemůţeš spát, chlapečku?“ řekla jsem tvrdě. „Potřebuješ drţet za ručičku, aby ses nepolulal strachy?“ Hlas pokračoval: „Myslela sis, ţe ses mě zbavila. Všichni jste si mysleli, ţe jste se mě zbavili. Ţe jste mě sprovodili ze světa. Jenţe mě nejde sprovodit ze světa. Jsem nesmrtelnej. Zradila jsi mě, Tino. Za to budeš pykat. Zaţiva zemřeš!“ Znovu jsem se rozklepala. Byl to Johnny, uţ jsem nepochybovala. Jeho hlas nemohl nikdo napodobit. Cvak! Telefon ztichl. Zírala jsem. Jaký, ţe jsem ho zradila? Já jeho? Snad on zradil mě, nebo ne? Jasně, ţe to byl Johnny Morasso. Kdyţ se uměl přeměňovat v netvora, proč by nemohl bejt třeba strašidlo, přízrak, nebo tak něco? Nesmrtelnej… něco, co nejde zahubit, jak říkal. Něco… Nedokázala jsem to domyslet. Hlava mi na to nestačila. Tak jo, řekla jsem si nakonec. Zemřu zaţiva a budu mrtvá a bude to. Alespoň nebudu muset pořád myslet na to, ţe jsem tlustá. A drţet dietu, která stejně nikam nevede. Poloţila jsem sluchátko, hodila na sebe noční košili a vykročila zpátky k posteli. Vtom jsem se zarazila. Něco se ozvalo. A znovu. Rány. Jedna za druhou. Ten zvuk přicházel od domovních dveří. Někdo byl venku a klepal. Ne, bušil na dveře. Kdo by to mohl bejt v pátek v půl pátý ráno? Nikdo. Jedině… Polila mě hrůza. Je to on! A jde si pro mě. 12

Zemřu zaţiva!

13

III. Vyšla jsem z pokojíčku a nakoukla ze schodů do přízemí. Kromě bušení na dveře jsem slyšela i klapot klávesnice, jak táta v pracovně makal na svý knize. Byl v tom aţ po uši. Jako vţdycky. Klidně mohl nastat konec světa a on by to vůbec nezaregistroval. Spustila jsem nohu na první schod. Kolena se mi podlamovaly. Nevěděla jsem, jestli mám ječet, zeptat se, kdo je?, nebo utýct do suterénu a zabarikádovat se tam krabicema, lyţema, štaflema a filtrama do ventilace. Vtom se za dveřma ozvalo: „Otevřete, tady policie!“ Ţe by? „Kdo… o?“ vykřikla jsem se zajíknutím. Drsnej muţskej hlas odpověděl: „Borgentownská policie, serţant Gordon. Našli jsme váš vůz.“ A dodal: „Slečna Tina?“ „Jasně, ţe jsem to já!“ zvolala jsem radostně a seběhla schody jako fretka. Odemkla jsem postupně pět zámků (v Downhillu musíte bejt pořádně zamčený, jinak vás vykradou a prodaj to na blešáku) a otevřela. Musela jsem bejt v seţvejkaný flanelový noční košili, se zafačovanou nohou a s rozcuchanejma vlasama trapná, ale to mi nevadilo, hlavně, ţe jsem se uţ nemusela bát. Stáli tam dva poldové, jeden v uniformě a druhej v civilu. „Omlouváme se,“ řekl ten v uniformě, „nechtěli jsme vás budit. Přijel profesor Olsen a…“ Civil ho přerušil: „Dovolte, slečno Showbuddyová, jsem poručík Emery, detektiv. Zaprvé vám musím oznámit, ţe jsme u Green Lake 14

našli vaše auto a bundu…“ Podal mi rozervanou dţínsku, kterou ze mě Johnny v lese strhnul. Měla jsem v ní důleţitý věci, řidičák a rtěnku, co jsem vyhrála v kvizu časopisu Cosmopolitan. A taky fotku svý umřelý hodný mámy. Projela jsem prstama kapsy. Nic nechybělo. „Vůz jsme přivezli. Stojí za rohem,“ řekl civil a předal mi moje klíčky. „Teď vám ale… tedy, zadruhé bych se vás rád zeptal, proč jste po tom incidentu na Long street nevyčkala příjezdu policie a odjela domů. Kdyby nám nezavolali svědci, hlavně jistá Elizabeth Kaminska, motorkářka, kterou jste stopla na dálniční přípojce, těţko bychom vás našli. Co se stalo v lese nad Green Lake, ţe jste tam nechala auto a šla stopovat?“ Elizabeth Kaminska, Černá Betty! Holka duch! Tak ona zavolala na policii! Odkud? Ze záhrobí? A proč? Vţdyť říkala, ţe pospíchá, ţe v záhrobí budou soudit Johnnyho duši. Bylo to divný. A proč řekla, ţe jsem ji stopla. Nechtěla poldům povědět o Johnnym? Asi ne. Asi měla nějakej speciální, záhrobní důvod. Ţe bych taky neměla o Johnnym mluvit? Jasně, ţe ne. Ještě by se vyptávali, kde je. „No, nepočkala jsem na policii, to je fakt,“ vydechla jsem. „Já nevím, asi jsem byla v šoku, nebo tak něco.“ Co bych asi policii řekla? Ţe to, co mě pronásledovalo, nebyla šelma, ţádný zvíře, ale můj bejvalej miláček Johnny, kterej se před mejma očima proměnil v netvora? Nevěřili by mi ani slovo a ještě by si mysleli, ţe mám na svědomí jeho zmizení, aţ nepřijde do školy a bude nezvěstnej… nebo přijde do školy, kdyţ vtom telefonu byl ţivej? Ukázala jsem detektivovi Emerymu nohu. „Zranila jsem se o svodidla. Pořád ještě to bolí.“ „Kaţdého přece v první řadě napadne…“ spustil serţant Gordon, ale detektiv ho znovu přerušil. „Mluvili jsme s mladým Osbornem, studentem Borgentownské střední školy, který vás po tom incidentu vezl domů. Je to velice inteligentní chlapec. Prý vás chtěl odvézt na policii a k řádnému ošetření, ale vy jste to odmítla.“ Upřel na mě podezřívavej pohled a zeptal se: „Tajíte něco?“ 15

Zatřepala jsem hlavou. „Co bych jako měla tajit? Byla jsem se project a zastavila se u Green Lake a pak jsem nemohla nastartovat, tak jsem šla… dík, ţe jste mi to auto přivezli. Šla jsem normálně na stopa. A stopla jsem tu… jak jste to říkal? Kaminskou na motorce. Cestou na mě skočil netvor a Jimmy Osborne jel náhodou kolem a zastřelil ho. K ţádnýmu zločinu přece nedošlo, nebo jo?“ Detektiv se přinutil k úsměvu. „Samozřejmě, ţe nedošlo. Ale snad čtete noviny, posloucháte zprávy. Víte, ţe po neznámé šelmě pátráme uţ rok. A vy se s ní setkáte, dokonce přispějete k jejímu zneškodnění a nenapadne vás, ţe by nás to mohlo zajímat?“ Nasadila jsem přiblblej obličej. „Jo? Já o tom moc nevím. Jsem tu nová. Před nedávnem jsme se přistěhovali z New Yorku.“ „Měla byste se obléci a jet s námi. Zaprvé to musíme sepsat a zadruhé byste si to zvíře, co vás na silnici napadlo, měla ještě jednou prohlédnout. Profesora Olsena zajímá kaţdý detail jeho chování. Tak velkého vlka prý ještě neviděl. Ve škole vás na dnešek omluvíme.“ Vykulila jsem se. „To nebyl vlk. Byl to netvor. Ta neznámá šelma.“ „Jistě. Byli bychom rádi, kdybyste s námi jela. Hned teď.“ Vzala jsem si zelenou mikinu s nápisem Planet Hollywood, černý levisky a boty Nike, pročísla vlasy, ušklíbla se na tu zrůdičku do zrcadla a šla říct tátovi, ţe jedu na policii. Před pracovnou jsem si to rozmyslela. Ťukání do klávesnice bylo tak sveřepý… ještě bych mu zaplašila múzu, nebo co. Poldové mě odvezli prázdnejma nočníma ulicema k policejní stanici na rohu Western avenue, kde celý dny stál traktor. Nedalo mi to, zeptala jsem se: „Čí je ten traktor, co tu pořád stojí?“ Detektiv Emery pokrčil ramenama. „Těţko říct. Uţ tu stojí dlouho.“ Skvělý. Největší buranov, jakej jsem kdy viděla, to teda jo. Sepsali se mnou hlášení, jako ţe jsem nechala v lese auto a jela stopem a oni mi to auto v pořádku předali a tak dále. Potom mě zavedli do vedlejší místnosti s holejma stěnama, jedním oknem a rozlehlým kovovým stolem uprostřed. Na stole leţelo na igelitu ohromný mrtvý zvíře. Bylo chlupatý, 16

špinavý, šedočerný a vypadalo jako pes, nebo teda jako vlk. Ohromnej vlk s vlčíma nohama a vlčí tlamou. Za uchem zela krvavá rána. Ten vlk měl smutný oči a díval se na mě. Jako by ani nebyl mrtvej. Zachvěla jsem se. Co to je? Nebyl to ţádnej netvor! Nebyl to Johnny změněnej ve vlkodlaka, nebo jak bych ho nazvala! Byl to normální velkej vlk. Vešel brejlatej chlap s rozcuchanejma dlouhejma vlasama a bradkou. Na první pohled profesor, kterej pro samý bádání nemá čas se učesat, natoţ zajít k holiči. „A, tady jsi!“ vyhrkl, aţ jsem se lekla. „Měla jsi obrovské štěstí, ţe ten statečný student přesně zamířil a vystřelil. Tenhle exemplář by zadávil buvola.“ „To není…“ pípla jsem. Ale vlasatý muţ pokračoval: „Vlastně jsi nepřímo zachránila ţivot dalším lidem, kteří mohli přijít na řadu po tobě.“ Rozhodil sebevědomě rukama. „Já to vţdycky říkal. Ţádná záhada. Vlk. Prostě velký vlk.“ Nafoukl se a dodal: „Neznáma šelma, to ano. Takhle velkého vlka totiţ věda dosud nezaznamenala. Jsem jeho objevitelem. Canis horribilis Olsenae! Moje jméno vstoupí do historie!“ „Vy jste profesor Olsen?“ zeptala jsem se. Zarazil se. „Ano, Olaf Olsen. A ty jsi ta… ehm, Snowboardová…“ „Showbuddyová,“ opravil ho detektiv Emery, kterej stál vedle mě. „Showbuddyová?“ podivil se profesor a zahleděl se na mě jako nějakej návštěvník v zoo. Pak řekl: „Buď ráda, ţes to přeţila. A teď mi pověz, jak na tebe ten vlk skočil. Seděla jsi na motorce a najednou vběhl na silnici a srazil tě z té motorky…“ „Ne,“ přerušila jsem ho. Ukázala jsem ke stolu. „To nebyl tenhle vlk. Skočil na mě netvor. Takhle vůbec nevypadal.“ „Ne?“ podivil se profesor znovu. „A jak vypadal?“ „Nó…“ protáhla jsem. „Jako člověk s vlčí hlavou. Vlkodlak nebo tak něco. Prostě netvor. Měl na sobě dţíny a utíkal taky jako člověk. 17

Akorát děsně rychle, úplně šíleně rychle. Skočil na mě zezadu a chtěl mě zakousnout…“ „Počkej, nevykládej nesmysly…“ řekl profesor a vtom se zarazil. Ozvalo se zavrčení. Podíval se na detektiva Emeryho. „Slyšel jste to?“ „Co?“ „Ten zvuk.“ Naklonil se k vlkovi. „Přece by musel dýchat, kdyby ještě ţil…“ Nedomluvil. Vytřeštil oči. Vlk na stole pohnul hlavou a znovu zavrčel. „Ţije?“ vykulil se Emery. „Ale to není moţné! Dostal zásah přímo do hlavy.“ Co se dělo potom, bylo tak něco šílenýho, ţe se ještě teď rozklepu, kdyţ si na to vzpomenu. Vlk otevřel tlamu a strašlivě, srdceryvně zařval. Otočil hlavu a podíval se na mě. A já… přísahám, ţe jsem to slyšela, slyšela jsem, jak šeptá: „Tino, cos mi to udělala?“ Byl to Johnnyho hlas. Úplně jsem zcepeněla. Profesor odskočil od stolu. Vlk se zvedl na všechny čtyři. Byl obrovskej a strašnej, to teda jo. Znovu zařval. Ten zvuk otřásl prázdnou místností. Jediný okno, který tam bylo, zadrnčelo. A pak se na mě vrhnul. Neměla jsem nejmenší naději na záchranu. Byl to můj konec.

18

IV. Zakryla jsem si rukama hlavu. „Neeeeeee!“ Ozval se výkřik a hned nato příšernej řev. Něco s temným ţuchnutím dopadlo na zem. Řev člověka se slejval s chrčením rozzuřený psovitý šelmy. Spustila jsem ruce z očí. Spatřila jsem něco šílenýho. Vlk se vrhnul na profesora Olsena. Házel sebou ze strany na stranu, škrábal drápama podlahu a svejma hroznejma tesákama trhal na podlaze bezbranný lidský tělo. Rudá krev stříkala na stěny i na strop. I na mě. I na detektiva Emeryho. Bylo to strašný! Profesor měl rozervanej hrudník. Vlk zvedl hlavu, otevřel zkrvavenou tlamu a zařval. Znovu se sklonil ke svý oběti a zakousl se jí do hrdla. Vytryskl další gejzír krve. Profesorova vlasatá hlava odletěla od trupu a narazila na zeď. Brejle rotovaly po podlaze a zastavily se aţ v rohu. ■ Byla jsem hotová. Napůl mrtvá. Detektiv Emery se konečně vzchopil. Vytrhl z podpaţního holstru pistoli, zamířil a vystřelil. Byla to pecka, slyšela ji aţ v mozku. Ucejtila jsem zápach spálenýho střelnýho prachu. Rvala jsem: „Pomóóóc! Pomóóóc! Pomóóóc…“ Rozletěly se dveře a do místnosti vběhl serţant Gordon. „Co se to tu děje?“ Vlk zavyl bolestí, odskočil od zkrvavenejch ostatků profesora 19

Olsena a upřel zuřivej, krvelačnej pohled na detektiva Emeryho. Další pecka. Hlava se mi málem rozskočila. Tentokrát vystřelil Gordon. Vlk znovu zaúpěl, ale jinak mu ty výstřely – zdálo se – moc neublíţily. Přikrčil se, odrazil a skočil Gordonovi po krku. Křuplo to, vytryskla krev a Gordon se s prokousnutým hrdlem skácel k zemi. Pistole udělala ve vzduchu oblouk a dopadla na igelit na stole, sklouzla po něm a cvak! přistála na podlaze. Stála jsem v tratolišti krve. Vlk mrtvolu pustil, skokem se otočil ke dveřím a vyrazil. Ještě jsem ho zahlídla, jak zahýbá chodbou vlevo, k hlavnímu vchodu, a byl pryč. Zmizel v temnotách. Zůstal po něm zápach starýho psa a pach krve. Obraz smrti a zkázy. Stála jsem a třeštila oči. Od protější stěny na mě zíral detektiv Emery s pistolí v ruce. Po jedny straně leţel v krvi trup profesora Olsena a z druhý strany serţant Gordon s prokousnutým hrdlem. Z obnaţenejch tepen pořád ještě prýštila krev. Sáhla jsem si na pusu a ucítila jsem lepkavou krev na prstech. Myslela jsem, ţe budu zvracet, nebo co… nebo nevím, bylo to šílený, stála jsem tam a lapala po dechu. Určitě mi tekly slzy, vţdyť jsem to všechno viděla na vlastní oči, byla jsem u toho od začátku do konce. Potom mě někdo vzal za ramena a vyvedl někam, kde bylo hodně světla. Seděla jsem a pila vodu, nevím, jak dlouho, pořád jsem v duchu viděla toho vlka, jak oţívá na stole potaţeným igelitem, jak vstává a trhá na kusy profesora Olsena. Kdyţ se venku rozednilo, přijel táta. Přivezl mi nový oblečení. Omejval mě u nějakýho umyvadla, převlíkal… Krev, krev, krev… Pořád jsem slyšela ten hlas… slyšela jsem Johnnyho hlas, jak šeptá z vlčí tlamy: „Tino, cos mi to udělala?“ „Tino, cos mi to udělala?“ „Tino, cos mi to udělala?“ „Tino, cos mi to udělala?“ 20

„Tino…“

21

V. Vzpamatovala jsem aţ doma. Koukám, leţím ve svým pokoji v posteli, okno je zataţený, svítí lampička na nočním stolku a sedí u mě táta. Něco mi podával. „Vezmi si prášek,“ řekl. „Co je to?“ zeptala jsem se. „Diazepam, půlka. Abys usnula.“ „Kolik je hodin?“ „Pět odpoledne. Teď uţ určitě usneš.“ Obraz smrti a zkázy se mi v mysli nějak rozsypal, nebo co. Jako kdybych se dívala na plátno a byly v něm díry. Nebo prázdný místa. Zbyla jenom červená barva. Krev, krev, krev… Odstrčila jsem tátovu ruku se sklenicí vody. „Uţ je to dobrý.“ „Nemáš hlad?“ zeptal se. „Vůbec nejíš.“ Ţaludek jsem měla někde jinde, jenom ne tam, kde měl bejt. Ne, nepozřela bych sousto. Uviděla bych kečup a hned bych si představila krev. Húúúú, to je dieta! Takhle by zhubnul kaţdej. „Nemůţu jíst,“ řekla jsem. „Jdi psát, tati, budu chvíli přemejšlet a pak se uvidí. Kdybych něco potřebovala, tak tě zavolám.“ Táta se zvedl. „Proč jsi mi nic neřekla? Víš, jak mi bylo, kdyţ volali z policie, ţe tě málem zabilo to zdivočelé zvíře? Já dole pracuju a zatím se dějí takové hrozné věci.“ „Co se stalo s tím vlkem?“ Pokrčil rameny. „Zmizel. Policie pročesává město i okolí, ale po tom obrovském vlkovi jako by se země slehla.“ Tý jo! 22

Bylo to jasný. Nebyl to obyčejnej vlk. Byl to Johnny! Bůhví, co se ještě stane… Kdyţ táta odešel, začala jsem inteligentně přemejšlet. Buď jsem cvok já, nebo se zbláznil celej svět kolem. Přece jsem byla přitom, kdyţ Jimmy Osborne Johnnyho-netvora zastřelil. Leţel na silnici a vypadal, jak jsem říkala: Chlupatej, lidská postava s vlčí hlavou, na sobě Johnnyho dţíny, zásah přímo do hlavy. Jenţe na policii z tý silnice přivezli vlka. Fakt je, ţe byl divnej, hrozně velkej. Takoví vlci neexistujou. Johnny v něm byl převtělenej, nebo jak bych to nazvala. Jak se do něj dostal? Nějak obţivnul a… jenţe předtím mi volal ze starý, neexistující budky… proč volal zrovna z budky, která neexistuje, kdyţ je všude spousta normálních budek, který existujou? Co to mělo znamenat? Číhá na svou příleţitost? Ţe by cestoval v čase? Jako ten plešatej chlap v tom kabátě ve filmu „Mlha nad zátokou“? A co Černá Betty? Přece ho znala. Říkala, ţe ho v záhrobí budou soudit. Jestlipak Černou Betty ještě někdy uvidím? Třeba jo. Říkala přece, ţe jsme kamarádky. Co bude, aţ Johnny nepřijde do školy? Budou ho hledat. Budou se mě zase vyptávat. Húúúú, to je zamotaný! Bylo to nad mý duševní síly. Černá Betty byla duch, neměla jsem šanci ji někde sehnat. Duchům se nedá volat… vlastně moment! Duchům se sice nedá volat, ale daj se vyvolat. Kdyţ se to umí. A kdo umí vyvolávat duchy? Ten indián Brandon, ten Johnnyho kamarád s tím divným indiánským jménem. Half-Moon-Light, Světlo půlměsíce. Co kdybych ho vypátrala a zašla za ním? Určitě bych se dozvěděla něco zajímavýho. Ta myšlenka mi vlila do ţil novou energii. Ţlutý stránky! 23

U Půlměsíců přece musej mít doma telefon! Kaţdej má doma telefon. Dokonce i bába, co v naší ulici vybírá odpadkový kontejnery, má ve svý chatrči za městem telefon… no, nevím to přesně, ale říká se to. To je ono! Najdu toho indiánskýho kluka a zmáčknu ho. Nejsem ţádná chudinka, jsem drsňačka z New Yorku. Mně nějaký indiánský tydlencti… medicinmani neoblbnou. Dozvím se pravdu, i kdybych kvůli tomu měla jít třeba aţ do věčnejch lovišť, nebo kam! Howgh. Vylezla jsem z postele. Měla jsem na sobě čistý bílý tričko a kalhoty od pyţama. Vlasy mi voněly jako jarní kvítí v Central Parku. Obvaz z nohy byl pryč, zbyl jenom tmavej šrám na noze. Musela jsem se po návratu z policie vykoupat. Vůbec jsem si to koupání nepamatovala. Boţe! Uţ jste někdy měli okno? Roztáhla jsem závěsy, vyndala ze skříně ţlutý stránky a posadila se s nima na pelest. Half-Moon-Light, Half-Moon-Light… opakovala jsem si v duchu a projíţděla prstem jména od há. Tady! Half-Moon-Light, Andrew, M. D. Coţe? Táta toho kluka… toho Brandona, je doktor?! A to bydlej v Downhillu? Adresa seděla. V ţivotě by mě nenapadlo, ţe by nějakej doktor mohl bydlet v Downhillu… i kdyţ, kdoví? My jsme tam taky bydleli a můj táta je slavnej spisovatel ověnčenej Pulitzerovou cenou. Jo, klidně jsme mohli bydlet třeba v Beverly Hills, a zatím jsme bydleli v borgentownským Downhillu. Moţná se ten pan doktor Světlo Půlměsíce taky zbláznil. S takovým jménem… ani bych se nedivila. No, uvidíme, řekla jsem si, natáhla ruku ke stolu a zvedla sluchátko svýho staroţitnýho telefonu Bell. Vytočila jsem číslo a čekala. „Ordinace doktora Halfmoona,“ pravila nějaká ţenská. Tak oni měli doma ordinaci! Dobrý. Řekla jsem: „Prosím vás, mohla bych mluvit s Brandonem?“ V telefonu bylo chvíli ticho a pak se ozval muţskej hlas: „Kdo 24

volá?“ „Tady Tina Showbuddyová. Hele, Brandone, ty mě asi neznáš, nebo… moţná ti o mě říkal Johnny Morasso, ale na tom nesejde, prostě bych potřebovala…“ Hlas mě zarazil: „Tady Andrew Halfmoon“. (Uch, já pako! Byl to Brandonův táta.) „Slečno, nevím, co vás přimělo k tomuto telefonátu, ale kdyţ uţ spolu mluvíme, asi bych vám měl připomenout, ţe můj syn Brandon před dvěma lety zemřel.“ „Coţe?“ vyjekla jsem. „Je mi líto. Patrně jste ho neznala.“ Co jsem v tý chvíli měla dělat? Nic. Byl to trapák. „Ne,“ řekla jsem rychle. „Promiňte, někdo mi dal špatný číslo.“ Zavěsila jsem. Seděla jsem na pelesti se Ţlutejma stránkama na klíně a třeštila oči před sebe. Ty blázne! Ţádnej Brandon Světlo půlměsíce neexistoval… teda existoval, ale umřel. Před dvěma lety! A Johnny vykládal, ţe s ním kamarádí, ţe spolu vyvolávaj duchy. Ţe přivolali toho dávnýho Aztéka a Johnny od něj dostal baskeťácký umění. Dokonce prej přivolali i moji umřelou mámu a mluvili s ní. Prej mě varovala před Černou Betty. Byly to normální kecy! Všechno, co mi kdy Johnny řekl, byly kecy. Chytila jsem se rukou za hlavu. Kdo byl Johnny Morasso? Kde byl? Scházel se s tím umřelým indiánským klukem medicinmanem na onom světě? Sešel se tam taky s tím záhadným Aztékem? Potkal i moji chudinku mámu? Asi jo. Musel ji vidět, kdyţ ji tak perfektně popsal: Blondýna, modrý oči, plný rty, pětatřicet aţ čtyřicet let, trochu při těle. Ráznej typ, šéfka domu, nohy do ix, na lícní kosti a na bradě bradavici nebo spíš pihu… Húúúúúúúúúúú! A ještě jednou húúúúúúúúúú! Vtom mě napadlo něco šílenýho. Co zkusit zavolat Johnny mu domů? Číslo jsem měla v hlavě: 6720081. Co kdyţ vůbec nezmizel? Co kdyţ ten, kdo byl se mnou nad Green Lake, nebyl vůbec on… 25

Jenţe, kdo by to potom byl? Někdo jinej. Johnny Morasso, to jo, ale jinej Johnny Morasso. Duplikát, nebo jak bych to řekla. Jeden a ten samej, a přitom jinej. Nevím, jak bych to vysvětlila. Za pokus to stálo, i kdyţ jsem měla blbej pocit. Znovu jsem zvedla sluchátko a vytočila staroţitným kolečkem: 672-0081. Měla jsem sevřenou hruď. Připadala jsem si placatá jako cédéčko v přehrávači. Moje srdce mělo co dělat, aby tlouklo. Dvakrát to zazvonilo a pak se ozval hlas. JOHNNYHO HLAS! „Johnny Morasso, haló?“ Cédéčko se zaseklo. Naskočila mi husí kůţe. Ruka se sluchátkem se mi rozklepala. On byl doma! Tý jo!

26

VI. „Tady Tina,“ zasípala jsem. Johnny spustil: „Konečně! Čekal jsem, ţe zavoláš. Hele, já se na tebe nezlobím… teda po tom, co se ti stalo na Long street. Musel to bejt šok. Jsi v novinách, víš to? Zvláštní vydání Heraldu. Jestli ho nemáš, tak já ti ho přinesu. Přijeli poldové ze všech okresů. Město je neprodyšně uzavřený. Určitě toho vlka chytej, uvidíš. Hele, přijdeš zejtra na ten prestiţní basket s Golden Eagles?“ Zírala jsem. On mluvil, jako by se vůbec nic nestalo! Jako by se mnou vůbec nikde nebyl. Boţe, to je bláznivej svět! Musela jsem udeřit hřebíček na hlavičku, nebo jak se to říká. „Kde jsi byl včera večer?“ „Coţe? Spíš bych se měl já zeptat tebe…“ Zarazil se. „Hele, Tino, s tebou se něco děje nebo co. Jsi úplně mimo. Jsi ještě v šoku, nebo co? Proč jsi zdrhla z toho rande? Necháš mě tam, i auťák, a zdrhneš. Připadá ti to normální?“ Zírala jsem ještě víc. Svět se fakt zbláznil. Podívala jsem se, jestli to, co drţím v ruce, je vůbec telefon. Byl. Hovořila jsem s Johnnym. Byl ţivej. Mluvil docela logicky. Jenom jsem tomu nějak nerozuměla. „Ty…“ vydechla jsem. Co jsem to chtěla říct? „Ty jsi tam byl… teda… jak ses dostal domů?“ Řekl: „Stopnul jsem dodávku. Náhodou v ní jel známej od nás z ulice.“ Pak se zeptal: „Proč jsi v lese řvala jako praštěná? Proč jsi utíkala? Co jsem ti udělal?“ Teda, to uţ na mě bylo moc. 27

Nejdřív místo netvora najdu na policii mrtvýho vlka, ten vlk obţivne a zabije profesora Olsena a serţanta Gordona, pak volám Brandonovi Half-Moon-Lightovi a dozvím se, ţe je dva roky po smrti, a nakonec odchytím doma na telefonu ţivýho Johnnyho Morassa a on mi vykládá, ţe jsem mu utekla z rande. Jako by vůbec nevěděl, ţe se změnil v netvora a honil mě a chtěl mě zakousnout. Jako by vůbec nevěděl, ţe je mrtvej, ţe ho Jimmy Osborne na Long street zastřelil… Bylo to na palici, to teda jo. Vtom mě napadla geniální otázka. „Jo, utekla jsem. A divíš se? Byla tma a v lese se něco hejbalo. Jestli můţeš, tak mi to promiň. Ale teď jsem se tě chtěla na něco zeptat. Kdy jsi naposled mluvil s tím svým kamarádem… jak se jmenoval? No, s tím, jak jste spolu přivolali ducha mý mámy, jak jsi říkal.“ „S Brandonem?“ Chytil se. Tak přece něco. Světlej bod v temnotách. „Jo, s tím.“ „Proč se ptáš?“ Boţe! Na tohle jsem nebyla připravená. Co honem odpovědět? „No… já… třeba bych se s ním taky ráda seznámila.“ „Ty? A proč?“ „Pořád musím myslet na to, jak to udělat, abych se ještě někdy setkala se svojí mrtvou mámou. Kdyţ jste ji uţ jednou vyvolali, tak byste to třeba mohli zopakovat, ale abych byla u toho.“ V telefonu bylo chvíli ticho, načeţ Johnny řekl: „Co kdybysme si dali spicha, řekněme za půl hodiny, v pizzerii U Alexe. Zavolám Brandonovi, aby přišel. Uvidíš, je to senzační kluk. Co říkáš?“ Hrklo ve mně. Co kdyţ je to léčka? Vyláká mě z domu, a jak se setmí, změní se zase v netvora a vrhne se na mě a bude to. Hm, U Alexe by se na mě těţko vrhal. Chodili tam kluci a holky ze školy, hlavně v pátek večer. Rozhodla jsem se, ţe tam půjdu. Byla jsem na Brandona Half-Moon-Lighta děsně zvědavá. Moment, zapomněla jsem říct, ţe moje zkrvavený věci, levisky, mikina a boty Nike zůstaly na policii. Táta poldům řekl, ţe je můţou vyhodit. Škoda, mikina byla úplně nová. Hodila jsem na sebe 28

světlemodrý letní šaty, přetřela šrám na noze make-upem, obula si bílý sandály a stočila si svý kaštanový vlasy do uzlu, jako bych šla do divadla, nebo kam. Zase jsem si v zrcadle připadala štíhlá a hezká, ale byla to jenom sugesce nebo autosugesce, hypnóza, nebo něco v tom smyslu, prostě přelud. Řekla jsem tátovi, ţe uţ jsem oukej a čau, nasedla do svýho červenýho Mitsubishi Colt a vyrazila přes Sand river do centra Borgentownu. Bylo pořád světlo, i kdyţ uţ slunce zalezlo. V ulicích bylo ţivo, obchody otevřený, auťáky narvaný jeden na druhým, všude plno lidí, prostě pátek večer. Před pizzerií U Alexe stálo několik aut povědomejch ze školního parkoviště, a jak jinak, uvnitř sedělo nejmíň patnáct kluků a holek od nás ze školy. Byla tam dokonce i chudinka vychrtlá Snookie Woodová stiţená bulimií nebo anorexií, nebo čím. Jak jsem vešla, lidi ztichli a upřeli na mě zrak. Někdo řekl: „To je ta buchta, co jí přepadl ten vlk.“ A kluci od nás ze třídy na mě houkli: „Čau, Tino, pojď si k nám sednout.“ No jo, byla jsem hvězda, která se ubránila šelmě. Hejbla jsem frajersky pravicí a řekla: „Sorry, mám tady důleţitýho spicha.“ Rozhlíţela jsem se, ale Johnnyho jsem nikde neviděla. Mrkla jsem na hodinky. Sedm pryč. Trvalo mi to dýl neţ půl hodiny, skoro hodinu, a on ještě nedorazil. Ani tam nebyl ţádnej kluk, kterej by vypadal jako indián… teda, pokud by se to dalo poznat. V New Yorku jsem znala jednu indiánku a vůbec to na ní nebylo vidět, akorát ţe měla černý vlasy. Myslela, jsem, ţe pochází z jiţní Asie, z Finska, ale pak jsem se dozvěděla, ţe Finsko není v jiţní Asii, ale v Evropě a dokonce na severu, a ţe tam ţijou většinou blonďáci… no nic. Sedla jsem si do posledního boxu a jala se čekat. Naklusal Alex, magor, kterej si hraje na Itala a pořád prozpěvuje árie z italskejch oper (aspoň doufám, ţe je to z italskejch oper), ale jinak hodnej člověk s břichem. My tlouštíci jsme hodný a navzájem 29

se ctíme, to jo. „Tak, co to bude?“ zanotoval. „Cola, nebo snad martini, ó, rodná vlasti, sladké Torino!“ „Dám si colu, Alexi,“ řekla jsem a zeptala se. „Nebyl tu Johnny Morasso?“ „Nebyl,“ odpověděl Alex a odklusal. Přinesl colu, spiklenecky se zašklebil a usedl naproti mně. „Jsi slavná, amore mio.“ Vykulil oči. „Co jsi dělala, kdyţ na tebe ta obluda skočila? Já bych se snad na místě potento.“ Usmála jsem se. „Horší to bylo dneska ráno na policii. Byla jsem při tom, kdyţ ten vlk zavraţdil profesora Olsena a jednoho poldu. Bylo to strašný.“ „To jo,“ vydechl Alex. „Je to hrůza. Jak ti je? Nechceš něco?“ „Uţ mám colu.“ Sekl očima vpravo vlevo a špitl: „Myslím něco ostřejšího. Já vím, ţe jsi nezletilá, ale nenápadně, do kelímku.“ „Alexi, nezkoušej to na mě.“ „Já myslel jako po tom šoku…“ Zarazil se. „Člověče, holka, amore mio, ty jsi dneska nějaká vylepšená, zhubla jsi, zkrásněla. Jak to děláš? Porad!“ „Drţím dietu.“ „Já taky. A přitom – podívej.“ Poplácal se po svým velkým břiše a odklusal obslouţit nějakýho dědka u baru. U dveří se zvedla Snookie Woodová a zamířila ke mně. Ţe by si se mou chtěla popovídat? pomyslela jsem si. V ţivotě s ní nebyla kloudná řeč. Posadila se. „Tino, hrozně mě trápí svědomí. Víš, jak jsme spolu mluvily o Johnnym? Říkala jsem ošklivý věci. Neměla jsem tak mluvit. Víš, jako ţe je divnej a proměňuje se ve zvíře. Jsem pitomá. A nemocná. Teď uţ je jasný, ţe to byly halucinace, kdyţ policie našla toho děsnýho vlka. Doktor Planter měl pravdu. Je to se mnou špatný. Uţ se asi neuzdravím.“ „Co to říkáš? Ty se uzdravíš, uvidíš.“ „Fakt?“ „Jasně, ţe jo.“ „Jseš fajn. Děkuju,“ pípla a zase vstala a odešla zpátky ke dveřím. 30

Senzační popovídání, to teda jo. Seděla jsem a přemejšlela, jestli s Johnnym vůbec ještě chodím. Zajímavá otázka. Pokud byl Johnny netvor, duch, přízrak nebo tak něco hroznýho, pokud to včera večer byl opravdu on a opravdu mě honil (a ne nějakej praštěnej vlk) a chtěl mě zakousnout, pokud byl i v tom telefonu, jak říkal, ţe volá z neexistující budky a ţe zaţiva zemřu, tak to bych s ním teda chodit nemohla, to ne. Ale jestli nebyl netvor, jestli vůbec nic neudělal, jestli v tom byl nevinně… hm, co potom? Asi bych s ním musela dál chodit, to je fakt. Jenţe, co Jimmy Osborne? Měla jsem s ním domluvený rande na neděli… a vůbec, Jimmy se mi Ubil úplně strašně. A úplně strašně jsem se na to rande těšila. Z přemejšlení mě vytrhl černovlasej Moshe Rosenberg ze čtvrťáku, šéfredaktor školního časopisu „Cupola“. Měl na sobě manšestrový khaki sako a bílý dţíny H.I.S. a na očích silný brejle. Přihnal se k mýmu boxu s pizzou v ruce, posadil se a řekl: „Uţ mám v počítači skoro hotovej článek o tom, co se stalo. Tino, byla bys tak hodná a poskytla mi interview?“ Prej interview! Jako nějaká superstar! Dobrý, co? „Jasně. Co chceš vědět?“ Abych to zkrátila, ptal se, jak to bylo na Long street, a šlo mu víc o Jimmyho Osborna neţ o mě, normálně z něj v tom svým článku chtěl udělat šílenýho akčního hrdinu, supermana, terminátora, nebo tak něco. Dokonce mi řekl, ţe je škoda, ţe Jimmy místo v jaguáru nejel v dţípu a místo revolveru neměl lehkej kulomet. Novináři jsou prolhaný, dokonce prolhanější neţ spisovatelé. Spisovatelé si vymejšlej a lidi to vědí a čtou ty vejmysly, je to taková tichá dohoda. Novináři si taky vymejšlej, ale narozdíl od spisovatelů předstíraj, ţe píšou pravdu. A lidi tomu veřej a zíraj a pak se doma zamykaj na pět zámků – jako například my. Johnny Morasso ani Brandon Half-Moon-Light nepřišel, Bylo to divný. Proč Johnny alespoň k Alexovi nezavolal, jestli mu do toho něco vlezlo? Hovořila jsem s Rosenbergem skoro do půl desátý, pak jsem se zvedla a vypadla. Jo, na vteřinku jsem se zamyslela, jestli bych neměla Johnnymu zavolat, co si jako myslí, ale hned jsem to zavrhla. Drsňačka z New Yorku a superstar se přece nebude 31

vnucovat. Řekla jsem si, nepřišel, takţe mám důvod jít v neděli s Jimmym do kina. A je to vyřešený. A ještě jsem si řekla, a na ten basket zejtra taky nepůjdu. Ať vidí, ţe mě naštval. Mezi náma je konec. Venku byla tma, Main street jako vymetená, z dálky se ozejvaly policejní houkačky. Městem obcházel přízrak. Děsnej obrovskej vlk. Rosenberg mi řekl, ţe poldové nechápou, kam mohl zmizet. Nepřihlásil se jedinej svědek, kterej by ho někde zahlídnul. Hlídky pročesávaly celý širý okolí a nic. Vlk jako by se do země propadl. Byla jsem klidná. Pojedu domů, moţná i něco sním a budu se dívat na televizi. Myslela jsem, ţe kdyţ všude hlídkujou poldové, tak se mi nemůţe nic stát. Ach, kdybych jenom tušila, jak hrozně se pletu!

32

VII. Nasedla jsem do mitsubishi a zamířila k Downhillu. Hned se na mě nalepilo policejní auto, jako by mi chtělo udělat ochrannej doprovod. Na Centrálním náměstí jsem se zamyslela, jestli to mám vzít kolem parku u historický pevnosti Fort Sheridan, nebo kratší cestou přes most za Crossing avenue. To by znamenalo project kolem downhillskýho hřbitova, kde prej straší a vůbec se dějou šílený věci. Zachvěla jsem se při tom pomyšlení, ale pak jsem si řekla, klídek, kdyby odněkud vyběhlo strašidlo, poldové ho chytěj a zavřou a bude to. Byla to blbost, já vím, ale fakt jsem si to řekla. Tak jsem teda zatočila do Crossing a přefrčela Písečnou řeku. Nahoře na downhillským viaduktu svítily výbojky a dole v ulici taky. Vlevo ve tmě se rýsovala hřbitovní zeď. Znovu jsem se zachvěla. Mrkla jsem do zrcátka. Policejní auto zmizelo. Bylo pryč, fakt ţe jo. Um, pomyslela jsem si, jestli se teďka objeví strašidlo, tak jsem vyřízená. Neobjevilo. Zatím. Podjela jsem viadukt a byla kousek od Mayfair square. Ulevilo se mi. Lidi toho nakecaj… Vtom jsem vytřeštila oči. Co to je? V Clay street něco bylo. Něco velkýho. Stálo to rozkročený uprostřed vozovky a upíralo to na mě ţlutý svítící oči. Měla jsem spuštěný okýnka. Slyšela jsem vrčení. Na asfalt s mlaskotem dopadla lačná slina. Neeeeeeee! Prudce jsem zabrzdila. Vlasy se mi zjeţily hrůzou. Byl to on. Ohromnej vlk z policie. Děsná psovitá šelma, která před mejma očima zavraţdila serţanta Gordona a profesora Olsena. 33

Vrčela, slintala, dívala se na mě, jako by mě chtěla seţrat. Kde se tam vzala? Odkud? Jak se jí to povedlo? Vţdyť město pročesávaly policejní hlídky! Musely by ho objevit… Vtom mi to došlo! Jasně, vyšla ze hřbitova! Vlk zřejmě přes den odpočíval v hrobě a po setmění vyrazil do akce. Čekal na mě. Věděl, kudy pojedu. Věděl všechno předem. Byl to Johnny Morasso, přízrak ve vlčí podobě! Přišel mě ztrestat za to, ţe jsem poţádala Jimmyho Osborna, aby ho zastřelil. Tak proto nedorazil k Alexovi. Bůhví, s kým jsem v tom telefonu mluvila! Temný záhrobní síly dokáţou lidi natolik mást, ţe si potom chudák holka připadá jako magor. Nemělo smysl nad tím hloubat. Přízraky se neříděj lidskou logikou. Můţou na sebe vzít jakoukoli podobu. Můţou bejt všude. A kdy chtěj. Není proti nim obrany… nebo ano? V časopise Mystery jsem četla, ţe jedna stará paní zapudila záhrobního černýho psa jednoduchou kouzelnou formulí. Normálně zvedla ruce nad hlavu a pronesla: „Odejdi, krásné zvíře!“ Přízraky, hlavně ve zvířecí formě, bejvaj ješitný. Věděj, ţe je lidi povaţujou za hnusný obludy, a to je drtí, dohání k zuřivosti. Jakmile jim však dáš najevo, ţe se ti líbej, kdyţ třeba řekneš, ţe jsou krásný a štíhlý, nebo tak něco, uklidněj se, zjihnou, sklopěj uši a fakt odtáhnou. To bylo dobrý, jenţe jak jsem mohla vědět, ţe by to zabralo i na ohromnýho vlka. Kdybych vylezla z auta, ani bych nestačila zvednout ruce, natoţ něco pronýst. Vlk by skočil, chlamst, chřuplo by to, hlava by mi odletěla a bylo by po mně. Nějak jsem se v tý situaci vzchopila. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale fakt mi to myslelo, jako bych vůbec nebyla vyděšená. Zatáhla jsem okýnka, zařadila zpátečku a rozjela se k Battery street. Sekala jsem očima střídavě dozadu a dopředu. Najednou… co se to děje? Vlk zmizel. Několikrát jsem zamrkala. Byl pryč. Koukala jsem jako blázen. Nevěděla jsem, jestli se mi to předtím zdálo, nebo tam opravdu stál. Ale jo, stál tam, viděla jsem ho. Byl to on. 34

Co teď? Zatočila jsem zádí do Battery a zastavila. Rozhodla jsem se vzít to podle viaduktu ke 4. avenue, která vede přímo k náměstí May fair a jsou v ní lokály s lidma, který pijou alkohol, aby přeţili ţivot. Šlápla jsem na to a vyrazila zase kupředu. Bylo to ponurý místo. Z jedny strany otlučená zeď viaduktu a z druhý strany baráky s černejma neosvětlenejma oknama. Konečně 4. avenue! Do tmy jako spásnej maják zářil restaurant Big One Café na rohu. Myslela jsem, ţe uţ jsem z toho venku, ale nebyla jsem. Bylo to marný. Záhrobní síly se jen tak nevzdávaj. Vlk se zjevil znovu. Šlápla jsem na brzdu, aţ to zaskřípělo. Neeeeeeeeeeee! Zastoupil mi cestu. Zleva na něj dopadalo světlo z restaurantu. Vypadal ještě hroznějc neţ předtím v temný Clay street. Co jsem měla dělat? Stála jsem s autem proti němu, skrčená za volantem, a čekala, co bude. Zařadit zpátečku a couvat mě uţ ani nenapadlo. Bylo jasný, ţe můţe bejt všude. Neměla jsem šanci na únik. Byl hrozně velkej, snad dvoumetrovej. Měl ohromnou tlamu, z kterýmu tekly krvavý sliny. Upíral na mě ţlutý oči a vztekle vrčel. Slyšela jsem ho i přes zataţený okýnka. Kde jsou poldové? napadlo mě. Od rána pročesávaj město, pořád houkaj, a kdyţ je člověk potřebuje, tak nejsou. Vlk zvedl hlavu k nebi a strašlivě zavyl. A vyrazil. Představila jsem si, jak drtí kapotu, rozbíjí skla, zakusuje se do mýho obézního těla a vytahuje mě ven. A trhá mě na kusy… Krev mi ztuhla v ţilách. Moje ruce křečovitě sevřely volant. Myslela jsem, ţe omdlím. Ucejtila jsem na jazyku smrt. Ţlutý vlčí oči byly uţ hrozně blízko. 35

Sbohem, tatínku…

36

VIII. Vlk stál u mě. Z huby mu visel dlouhej střapatej jazyk. Zastavil se u dvířek. Díval se na mě přes sklo. Viděla jsem v jeho očích touhu… touhu po čem? Po mně? Po pomstě? „Nech mě!“ zařvala jsem. A on promluvil. Fakt ţe jo. Ten děsnej vlk normálně promluvil lidským hlasem. Johnnyho hlasem. „Tino,“ zachrčel, „miloval jsem tě. Proč jsi přede mnou utíkala? Nelíbil jsem se ti s vlčí hlavou? Nelíbil se ti Johnny ve zvířecí podobě? Líbil jsem se ti jenom jako blonďatej kluk s hladkou tvářičkou? Kdyţ jsem se v lese nad Green Lake proměnil ve zvíře, přestala jsi mě milovat? Kam se tak rychle poděla tvoje láska, co? Byla to vůbec láska?“ Odmlčel se. Po skle stekla krvavá slina. Pak pokračoval: „Jsem nesmrtelnej. Tu člověk, tu zvíře. Můţu na sebe vzít jakoukoli podobu… sama vidíš. Mě nemůţeš zabít, Tino, i kdyţ jsi chtěla…“ „Nechtěla!“ vykřikla jsem. „Co jsem mohla dělat? Byl jsi nerv… teda vlkodlak, nebo co. Skočil jsi na mě, chtěl jsi mě zakousnout. Musela jsem se bránit.“ „Ale já tě miluju, Tmo. Miluju tě, ţe bych tě samou láskou snědl,“ řekl vlk. „Ano, sním tě, musím tě sníst, protoţe tě miluju. Nesmíš se bránit, Tino. Miluju tě.“ „Tomu říkáš láska?“ 37

„Jo, láska. A prokletí. Není v tom ţádnej rozdíl. Láska je prokletí.“ „Jsi hnusnej…“ uniklo mi. Boţe, co jsem mu to řekla? „Teda… nejsi hnusnej… já jenom…“ Vlk bolestně zavyl. „Jsem hnusnej? To říkáš mě, Johnnymu Morassovi?“ Krutě zavrčel a řekl: „Otevři dvířka, Tino. Sním tě. Touţím po tobě. Miluju tě nade vše.“ Došlo mi, ţe stojí u mýho auťáku ze strany. Kdybych na to šlápla, třeba by se mi ještě podařilo uject. Neţ jsem to ale stačila udělat, vyhrnula se z restaurantu Big One Café parta chlapů. Snad patnáct, moţná dvacet „Tady je to zvíře, ten vlk! Tady je…“ hulákali. Měli v rukou ţelezný tyče a ţidle. „Rychle!“ zvolal někdo. „Nesmí nám uniknout!“ Vlk nastraţil uši a ohlédl se k restaurantu. Zlostně zachrčel. Uf! Sesypala jsem se za volantem úlevou. Ti chlapi byli moje záchrana. Vrhli se na vlka ze všech stran jako horda barbarů a začali ho mlátit tyčema a ţidlema. „Do něj! Zabijeme ho!“ „Má na svědomí nevinný lidský ţivoty!“ křičeli jeden přes druhýho. Vlk uhýbal před prudkejma úderama a skučel bolestí. Skoro mi ho bylo líto. Byl to přece Johnny Morasso… nebo nebyl? Co to vlastně bylo? Uţ jsem ničemu nerozuměla. Jeden silnej chlap mu vrazil ţeleznou tyč do tlamy. Druhej mu mocnou ranou rozrazlil lebku. Vytryskla krev. Z Big One vyběhl hospodskej (poznala jsem ho podle bílý zástěry omotaný kolem pasu) s velkou puškou. „Hoši, ustupte!“ zahalekal. „Napálím to do něj.“ Chlapi přestali vlka mlátit a rozestoupili se. Vlk stal uprostřed jízdní dráhy. Byl shrbenej, zkrvavená hlava mu visela k zemi, z tlamy čouhal vlčí jazyk. Zuřivě dejchal a upíral na hospodskýho nenávistnej pohled. Blesklo to a zazněl výstřel. 38

Vlk ještě jednou strašlivě zavyl a pak se skácel. Dostal to do levýho oka. Bylo po něm. Zírala jsem. Tohle jsem nečekala. Byl Johnny nesmrtelnej, nebo nebyl? Jako netvor s vlčí hlavou taky leţel na Long street a vypadal jako mrtvej, ale pak na policii znovu obţivnul. Chlapi se kolem něj shlukli, ukazovali na něj a říkali: „Je hotovej. Panečku, to je macek! Uţ nikomu neublíţí. Pomstili jsme všechny ty nešťastný holky, co za poslední rok zadávil a roztrhal. Jo, vlci maj tuhej ţivot, ale my jsme to s ním skoncovali.“ A tak dále. Konečně se vzduchem rozlehlo houkání sirény. Ze 4. Avenue se do Battery street vřítil policejní auťák. Vyskočili dva poldové v uniformách, rozhrnuli chlapy a podívali se na vlka. „Zabili jste ho?“ zeptal se jeden. „To já, pane,“ ohlásil se hospodskej a ukázal tu velkou pušku. „Tímhle.“ Druhej polda si ho změřil od hlavy k patě a naopak. „Máte na tu pušku povolení?“ Hospodskej začal koktat: „Já… já… pře… přece jsem zbavil město příšery, která uţ zamordovala tolik lidí!“ „Nemáte, co?“ vyštěkl polda. Ukázal k otevřenýmu auťáku. „Tak si nastupte, pojedete s námi!“ Hospodskej koukal jako blázen. „A… ale to nemůţete, pane. Přece jsem zbavil…“ Nedomluvil. Polda mu vytrhl pušku, strčil ho do vozu a nasedl za ním. Chlapi ty nespravedlnosti mlčky přihlíţeli. První polda se jich zeptal: „Má ještě někdo u sebe nějakou zbraň?“ „Ne, pane,“ ozvalo se z hloučku. „Tu mršinu odtáhněte na chodník. Pošleme sem speciální oddíl,“ dodal polda, obešel auťák a usedl za volant. Znovu se rozječela siréna a policejní auťák zmizel stejnou cestou, kterou předtím přijel. Húúúú, to byla nespravedlnost! Poldové sebrali statečnýho hospodskýho, kterej mi normálně zachránil ţivot. Boţe, proč jsem se ho nezastala? Proč jsem nic neřekla? Nešlo to. Nebylo to k ničemu. Ti poldové by se se mnou 39

vůbec nebavili. Znovu jsem se rozjela a za chvíli jsem byla doma. Vlítla jsem k tátovi do pracovny a vyrušila ho od „Armády spásy“. „Uţ ho dostali,“ vydechla jsem. „Zastřelil ho hospodskej z Big One.“ „Koho?“ zeptal se táta. „Přece toho vlka!“ „Jakého vlka?“ Boţe, byl zase tak soustředěnej na psaní, ţe vůbec nechápal, co mu říkám. „Toho děsnýho vlka, co na policii zavraţdil serţanta Gordona a profesora Olsena!“ „To je dobře,“ řekl táta s očima upřenejma na monitor počítače. „Kruci, teď jsem zapomněl, co jsem chtěl napsat.“ Protáhla jsem ksicht a šla mu do kuchyně ohřát Uncle Ben’s fazole s uzeným. Přinesla jsem mu to na talíři a postavila vedle počítače. Vůbec mě nevnímal. Sobě jsem namixovala dietní koktejl z mlíka a jahodovýho prášku Ultra Fit & Slim. Tak proběhla naše rodinná večeře. Na dívání na televizi jsem neměla ani pomyšlení. Dolehla na mě šílená únava. Musela jsem si jít lehnout. Vešla jsem do svýho pokoje právě ve chvíli, kdyţ zachrčel můj starej telefon. Zase jsem se toho zvuku lekla. Zvedla jsem sluchátko. „Haló?“ „Tino,“ ozval se dívčí hlas. „musím tě varovat.“ Lekla jsem se ještě jednou. Byla to Černá Betty, duch ze záhrobí. Odkud volala? „Betty,“ pípla jsem. „nevoláš náhodou z neexistující červený budky, která před padesáti lety stála na rohu Mayfair Square a Brook street?“ „Ne. Nezáleţí na tom, odkud volám. Chci tě varovat, Tino. Johnnyho duše do záhrobí nevstoupila. Nemohli jsme ho soudit. On nezemřel. Nemohl zemřít, protoţe je uţ dávno mrtvej. Souvisí to s prokletím hradu Hawkshill, v kterým je vaše škola.“ Řekla jsem: „Jo, Borgentownská střední je ve starým hradu dovezeným z Anglie, ale o nějakým prokletí nic nevím.“ 40

„Proto ti volám,“ pokračovala Betty. „Mluvila jsem s duchem mrtvýho šlechtice George Parsleye, kterýmu kdysi hrad v Anglii patřil. Zavraţdili ho jedny noci v Londýně. Tu vraţdu zorganizoval původní americkej majitel hradu Richard Blackstone, ten Blackstone, jehoţ socha stojí před školou.“ Tý jo! Před školou stojí socha zločince! „Mám to říct na policii?“ zeptala jsem se pitomě. „Nesmysl, Richard Blackstone je nejmíň padesát let po smrti. Zjistila jsem, ţe sir George Parsley na smrtelným loţi uvrhl na hrad Hawkshill prokletí, aby se ztrestal kaţdýho, kdo by se ho v budoucnu odváţil obejvat. Chtěl především ztrestat, Richarda Blackstonea, coţ se taky stalo. Blackstoneova smrt byla strašlivá a stejně strašlivá byla i smrt jeho příbuzných. Ale o to nejde. Horší je, ţe tím prokletím sir Parsley mimoděk vyvolal z minulosti všechny strašidla, co kdysi na Hawkshillu strašily, dokonce i duše proklatou, který někoho zamordovali a byli zaţiva zazděný v hradním sklepení. Aniţ Richard Blackstone něco tušil, přivezl ty strašidla a proklatce s rozebraným hradem do Ameriky, a kdyţ potom hrad tady v Borgentownu znovu postavil, byli v jeho zdech zase svěţí, připravený škodit lidem u nás, jako to ve středověku dělali v Anglii. Právě od tý doby se v našem městě dějou samý záhadný věci.“ „Vyvolal je z minulosti?“ podivila jsem se. „Jo. A teď si představ, kdo byl mezi těma…“ „Mezi kým?“ „Mezi těma zaţiva pohřbenejma proklatcema.“ „Kdo?“ „Jeden čaroděj, kterej ve zvířecích podobách vraţdil lidi a chlemstal jejich krev. Třikrát ho chytili a upálili na hranici, ale on vţdycky zase obţivnul, aţ ho nakonec museli zazdít v hradním sklepení. Potom uţ se celá staletí neobjevil. Aţ teď, u nás v Americe.“ „Ty blázne!“ „A víš, jak se ten čaroděj jmenoval?“ „Jak?“ „Johnny Morasso.“

41

IX. Myslela jsem, ţe padnu. Musela jsem si sednout na ţidli. To, co Černá Betty říkala… to teda potom… to teda potom bylo šílený! Johnny Morasso byl duch středověkýho čaroděje, proklatce, vraha, upíra a bůhví čeho všeho! „Jo,“ řekla jsem, „dějou se záhadný věci. Johnny byl ještě před rokem úplně normální kluk. Neţ začal tak geniálně hrát basket. Najednou se změnil. Řekl mi, ţe s jedním kamarádem, indiánem Brandonem, vyvolávaj duchy. A dneska se ukázalo, ţe ten Brandon je uţ dva roky po smrti. Jak to jde dohromady?“ V telefonu bylo chvíli ticho. „Nad takovejma věcma nemůţeš moc přemejšlet. Řekni někomu, ţe jsi mluvila v telefonu s duchem. Vysmějou se ti, budou si myslet, ţe ses zbláznila,“ řekla Betty a pokračovala: „Kdyţ Johnnyho duše nevešla do záhrobí, měla jsem důkaz, ţe je duch. Jo, tušila jsem, ţe je mrtvej, ale nemohla jsem ti nic říct, to je jasný. Alespoň jsem se ti snaţila pomáhat. Pořád jsem nevěděla, jestli patří k nám, dobrejm duchům, nebo k těm druhejm. Aţ těsně předtím, neţ jste spolu jeli do lesa nad Green Lake, mě napadlo, ţe by to mohl bejt on, kdo vraţdí nevinný lidi. Jako čaroděj Morasso ve středověku v Anglii. Jméno souhlasilo. Dvakrát jsem se tě pokusila zachránit. Myslela jsem, ţe se mi to povedlo. Teď vím, ţe nepovedlo.“ Řekla jsem: „Johnny mě vylákal z domu do pizzerie U Alexe a nepřišel tam. Čekal, aţ bude tma a budu sama. Pak se zjevil v podobě toho děsnýho vlka. Říkal, ţe mě miluje a musí mě sníst. Bylo to strašný. Myslela jsem, ţe je se mnou konec. Naštěstí z jednoho restaurantu vyběhli chlapi a zabili ho.“ 42

Betty řekla: „Nezabili… tedy zabili, ale jenom na čas. Johnny je pořád tady. Teď si hledá jinou podobu.“ „To není moţný!“ „Bohuţel je. Proto ti volám. Aby ses měla na pozoru. Hlavně po setmění. Určitě se zase někde objeví a půjde po tobě. A já nejsem tak mocná jako jiný duchové… jako třeba vládce duchů Kara-moor. Nevím, jestli bych tě dokázala ještě jednou zachránit“ Rozklepala jsem se. Z očí mi vytryskly slzy. „Boţe, proč? Za co jsem takhle trestaná? Co jsem komu udělala?“ „Takhle se nemůţeš ptát“ pokračovala Betty. „Duch čaroděje Johnnyho Morassa je zrůda, hyena. Musí pít krev. A touţí po tvý krvi.“ „A – co… co mám dělat? Jak se mu můţu ubránit?“ „To nevím. Moţná by ti mohl poradit někdo, kdo se vyzná v okultních věcech, nějakej věštec, jasnovidec nebo tak někdo.“ „Volala jsem Johnnymu domů. Byl doma a mluvil úplně normálně. A dneska moţná byl normálně ve škole. A zejtra má hrát v prestiţním utkání s Golden Eagles. To je šílený!“ „Měli byste se z Borgentownu okamţitě odstěhovat,“ řekla Betty. Hm, to určitě! Táta se z Borgentownu nehne. Zamyslela jsem se. Třeba bych mohla na čas zmizet. Jenţe kam? K babičce do New Yorku? A kdo by potom tátovi vařil? A pral. A uklízel. Bylo to marný. A vůbec, by to ode mě bylo hnusný. Johnny Morasso by se dál přeměňoval v děsný šelmy a vraţdil by další holky. Nikdy by to neskončilo. Já jediná jsem znala pravdu. Já jediná jsem mohla proti Johnnymu něco podniknout. Nikdo jinej. Jenţe co? Povzdechla jsem si. „Dík, Betty, ţes mi zavolala,“ řekla jsem. „Něco vymyslím.“ Padla jsem na postel oblečená, a ani nevím, jak jsem usnula. Probudila jsem se aţ ráno, vlastně skoro v poledne. Táta dole ťukal do klávesnice. Spal vůbec? Kdoví. Naši kluci uţ hráli ve škole s Golden Eagles. Johnny byl zase určitě jednička. Zašla jsem do Johnsonova drugstoru na náměstí pro čerstvej chleba a udělala tátovi a sobě toasty. Jedla jsem a koukala na televizi. Dávali další pokračování Mr. 43

Beána. Vůbec mě to nebavilo. Nechápu, jak se na takový blbosti můţe vůbec někdo dívat. Najednou přerušili vysílání. Vytřeštila jsem oči. Na obrazovce byla mrtvola. Za městem, v pahorkatině Sleepland, byla časně ráno nalezená dvacetiletá servírka z hotelu Madison Ella Madiganová. Všechno nasvědčovalo tomu, ţe ji zardousila neznámá šelma. Rozsápala její tělo a vypila všechnu krev. Pak ukázali policejního náčelníka Hursta. Tvářil se sveřepě a říkal, ţe poldové dělaj všechno, co můţou, a dokonce ještě víc. To jo, kdyţ místo chránění lidí zatýkaj statečný hospodský jenom proto, ţe maj u sebe nepovolenou pušku! Profesor Olsen se prej spletl, kdyţ ohromného vlka označil za neznámou šelmu. Taky se spletl, kdyţ usoudil, ţe je mrtvej. Vlk se na policii probral z bezvědomí a zakousnul nejen profesora, ale taky jednoho policistu, kterej byl u toho. Pak utekl. Poldové ho ještě tentýţ den vypátrali a zastřelili. Takţe Ellu Madiganovou zakousla neznámá šelma. A bylo to. Boţe, jak můţe bejt někdo takhle neskutečně blbej! Všechno bylo zase při starým. Neznámá šelma opět vraţdila. A Johnny Morasso opět nastřílel padesát bodů. Nejmíň. Samozřejmě, kdyţ se v noci ve Sleeplandu napil lidský krve! Měl sílu. Určitě bude zase pozvanej na oběd ke starostovi. Udělalo se mi z toho nanic. Odloţila jsem toast, vypnula televizi a vrátila se do svýho pokoje. Lehla jsem si na postel a upřela oči ke stropu. Co teď? ptala jsem se sama sebe. Co mám dělat? Johnny mě zabije. Zjeví se a určitě mě zabije… Vtom jsem dostala nápad. Jak to Betty říkala? Ţe mi můţe pomoct jenom někdo, kdo se vyzná v okultních věcech? Věštec. Jasnovidec! Jasně, Madam LeClaire, jasnovidka, kartářka, co mi vyloţila tarot, kterej tak perfektně vyšel! Madam LeClaire by mi mohla poradit! ■ Kdyţ jsem u ní byla poprvé, tvrdila, ţe přijdu znovu. Věděla to, byla přece jasnovidka. Asi tušila, jak to se mnou dopadne… To je ono! pomyslela jsem si. Zajedu za ní a zeptám se jí, jak bych se mohla Johnnymu ubránit. Bylo rozhodnuto. 44

Zvedla jsem se z postele, vzala si na sebe tyrkysový střevíčky, tyrkysovou sukni a bílou halenku a vyrazila do Bullet street, Kulkový ulice.

45

X. Cestou jsem si uvědomila, ţe je sobota, a napadlo mě, jestli madam LeClaire v sobotu vůbec věští. No, uvidíme. V Bullet street to bylo jasný. Krám s nápisem Světoznámá paříţská jasnovidka Madame LeClaire byl bez ozdob a na temnejch dveřích visela cedulka „Sorry, zrovna máme zavřeno. Určitě zase přijďte“. Opřela jsem se o střechu svýho mitsubishi a přemejšlela, co teď. Mám zazvonit a říct, ţe nerada ruším v sobotu, ale děsně potřebuju poradit, protoţe jinak se zblázním… Vtom se ty temný dveře otevřely a vyšla madam LeClaire. Připadala mi starší a tlustší, neţ kdyţ jsem u ní byla poprvé, ale nejspíš to bylo tím, ţe tentokrát nebyla zmalovaná a měla na sobě tričko a vypasovaný dţíny. Nasadila sladkej úsměv a zapěla: „Pojď dál, milá Tino. Věděla jsem, ţe přijdeš, cítila jsem to. Pro tebe je vţdycky otevřeno.“ Taky jsem se usmála. „Děkuju. Uţ jsem myslela, ţe mi není pomoci.“ „Jen se neboj, u mě je ti vţdycky pomoci,“ řekla madam. „Od toho jsem tady.“ Vešla jsem do krámu a zamířila rovnou dozadu, kde byla věštírna, nebo jak bych to nazvala. Madam kráčela těsně za mnou. Ocitla jsem se v temný cimře, osvětlený lampičkou. Černej kocour tam nebyl. „Kde máte Persifala?“ zeptala jsem se. „Má volno. Musí se taky někdy proběhnout.“ Madam zapálila svíčku, posadila se k čarodějnýmu stolku s křišťálovou koulí a vybídla mě, abych si sedla naproti ní. Pak na mě 46

upřela ty svý hluboký, černý jasnovidecký oči. Úplně mě s nima rentgenovala. „Něčeho se bojíš,“ řekla. „Jo, bojím. Jsem v děsným nebezpečí.“ Madam zvedla nataţenou dlaň. „Vím, ţe karty, které jsem ti posledně vyloţila, tě vedly správným směrem…“ „To jo,“ přerušila jsem ji, „vyšlo to úplně přesně. Jenom nevím, jestli jsem uţ doplula na ten druhej břeh, jak jste říkala. Potkala jsem novýho kluka a zejtra spolu jdeme do kina, jenţe já se bojím, ţe toho třeba nedoţiju.“ „Počkej, nic mi neříkej, Cítím, ţe situace je váţná. Tentokrát karty nepomohou. Bude třeba nahlédnout do magického zrcadla.“ „Do magickýho zrcadla?“ podivila jsem se. „Magické zrcadlo není nic jiného neţ tahle křišťálová koule zde na stolku. Kdo se do ní umí dívat, tomu ochotně odkryje věci minulé, současné i budoucí.“ Tý jo! Znělo to záhadně. Co v tý kouli mohlo bejt? Vzala ji do levý ruky a nastavila proti plamínku svíčky. Dlouho se nic nedělo. Sledovala jsem její obličej a fakt, ţe jsem z toho neměla dobrej pocit. Tvářila se váţně, úplně smrtonosně. Hm, nevypadalo to dobře. „Něco špatnýho?“ zeptala jsem se, kdyţ uţ jsem to nemohla vydrţet. S madam to škublo. Podívala se na mě a řekla: „Proč myslíš?“ „Já nevím, totiţ… myslím… teda vím, ţe mě nic dobrýho nečeká. Johnny je nesmrtelnej. Kdyţ mě bude chtít zabít, nebudu se mu moc nijak ubránit.“ Madam pozvedla obočí. „Nic není nesmrtelné, jenom Bůh.“ „Já vím, ale Johnny byl tenhle tejden uţ třikrát zastřelenej a Betty říkala… Betty je duch, ale hodná… říkala, ţe Johnny je uţ dávno mrtvej, takţe se mu nemůţe nic stát. Není proti němu obrany.“ Madam zírala. „Třikrát zastřelený? Kdo ho třikrát zastřelil?“ Rychle jsem jí pověděla, jak to bylo, jak se Johnny Morasso změnil v netvora a potom v ohromnýho vlka a jak to dostal od Jimmyho Osborna i od poldů a stejně se z toho vylízal. „A včera večer ho zastřelil hospodskej z restaurantu Big One,“ uzavřela jsem. 47

„Určitě zase obţivne.“ Madam zírala ještě víc. Takhle těţkej případ snad ještě nezaţila. „Co mám dělat?“ zeptala jsem se. Madam se pokusila o úsměv. „Ničeho se neboj, něco vymyslíme.“ Byla jsem netrpělivá. „Já fakt potřebuju vědět, co mám dělat?“ „Ne tak hrr,“ zpraţila mě. „Musím přemýšlet. Na tohle zřejmě ani magické zrcadlo nestačí. Jedině…“ Odmlčela se. „Co?“ „Jedině snad… snad, kdybychom vyvolali nějakého ducha. Otázka však zní, koho?“ Okamţitě jsem si vzpomněla na mámu. „Co třeba mojí umřelou mámu? Stejně pořád touţím ještě jednou se s ní setkat. Zeptat se jí, jak se jí na onom světě vede.“ Madam zavrtěla hlavou. „Ne, to nejde. Ještě bys ji vyděsila. Musíme vyvolat někoho zkušeného, kdo uţ je v záhrobí dlouho a vyzná se. Někoho hodně starého. A mocného.“ Zklamaně jsem protáhla obličej. „Hm, asi uţ mámu nikdy neuvidím.“ „Mám to!“ zvolala. „Vyvoláme samotného Kara-moora, kavkazského vládce duchů!“ Lekla jsem se. Viděla jsem Kara-moora ve filmu a děsně jsem se v kině bála. Víckrát bych na ten film nešla. „Kara-moora?“ pípla jsem. „Ano. Jedině Kara-moor nám můţe poradit, nikdo jiný.“ „Ale co kdyţ nám něco udělá?“ Madam se zasmála. „Nesmysl. Mrtvé těší, kdyţ je člověk vyvolá a pohovoří s nimi. Hrozně se na onom světě nudí.“ „A jak to uděláme? To jako někde seţeneme nějaký médium…“ „Kdepak, tak se to uţ nedělá. Dneska máme techniku.“ Vstala od stolku a rozhrnula za sebou černej závěs. Do cimry proniklo světlo z okna do dvora. Objevil se kout s psacím stolem, na kterým stál počítač. „Nepotřebuješ médium,“ řekla madam a usedla na otočný křeslo. „Stačí, kdyţ máš počítač a jseš napojená na internet. Musíš ovšem umět zadat správnou cestu do záhrobí.“ Vykulila jsem se. „To jde?“ 48

„Ano,“ řekla madam a zapnula tlačítko na počítačový krabici. „Je to ovšem tajemství, které známe jenom my jasnovidci… přesněji řečeno, jenom několik jasnovidců na světě.“ Naskočila pracovní plocha s internet explorerem. Madam explorera spustila, naťukala do pole „heslo“ nějaký slova a párkrát cvakla myší. Koukala jsem, ani jsem nedutala. Obrazovka zčernala. Z repráků se začala linout ponurá pohřební hudba. Za pár vteřin se objevilo okýnko s otázkou: „Opravdu se chceš spojit se záhrobím? Ano – Ne.“ Madam odcvakla Ano. Začalo se dít něco, o čem bych v ţivotě neřekla, ţe to vůbec můţe existovat. Počítačový spojení se záhrobím! Tý jo! Kdyby to viděl pan Bowlby, náš učitel informatiky, asi by normálně padnul naznak. Hudba ustala a místo ní se ozval jakoby kosmickej šum, nebo co. V reprácích to strašidelně praskalo a hučelo, jak se vzdálený internetový šmátradla někde bůhví kde prohmatávaly do hlubin věčnosti. Konečně se objevilo okýnko: „Zadej záhrobní adresu.“ Madam vyťukala: „Video. www.Kara-moor.ete.“ Napadlo mě, jestli taky existuje počítačový spojení do nebe, jestli se třeba někde nějakej farář podobně nekontaktuje například s archandělem Gabrielem. Zeptala jsem se na to madam. Zasmála se. „Kdepak. Církev je strašně staromódní.“ Čekaly jsme. Kosmickej šum sílil. Občas se obrazovkou mihly strašidelný čáry, který se ztrácely v nekonečnu. Pak naskočil bílej rámeček s černým polem jako DOS, ale nebyl to DOS. Madam mi vysvětlila, ţe je to okénko samotného Kara-moora, vlastně přímo Kara-moor osobně. Coby duch v temným záhrobí nebyl samozřejmě vidět. Repráky ztichly. Spodní čelist mi poklesla. Co se teď bude dít? Madam vzala se stolu mikrofon a pravila: „Ozvěte se, veliký Kara-moore! Jste přítomen?“ Z repráků vyšel děsivej, dutej záhrobní hlas: „Jsem přítomen. Kdo se opovaţuje vyrušovat mě z věčného spánku?“ 49

Začala jsem se bát. Úplně stejně jako v tom kině. Bylo to hustý.

50

XI. Madam řekla: „Já se opovaţuji, já, madame LeClaire. Omlouvám se, veliký Kara-moore, ale situace je váţná. Nějaký duch či přízrak, jistý Johnny Morasso, ohroţuje na ţivotě nevinnou sedmnáctiletou Tinu Showbuddyovou, studentku střední školy v Borgentownu.“ Bylo ticho. Civěla jsem na monitor a chvílema jsem měla pocit, ţe v černým okýnku něco vidím. Bledou tvář v mlţným oparu, nebo co. Tmavý prázdný oční důlky, vystupující zuby a tak. Třásla jsem se po celým těle. Konečně Kara-moor promluvil znovu. „A co já s tím?“ zeptal se. Madam na mě povzbudivě mrkla. „Nerada vás obtěţuji, veliký Kara-moore, ale nevím, na koho jiného bych se mohla obrátit. Prosím vás o radu, o odpověď na otázku, jak by se mu Tina mohla ubránit. Je příliš mladá na to, aby odešla z tohoto světa.“ Dočista jsem na monitoru viděla, jak se Kara-moor zamyslel. Pak pravil: „Nad Johnnym Morassem visí strašné prokletí. Je to krutý čaroděj. Byl zavrţen. Odchází ze záhrobí a zase se vrací. Nenachází klidu. V současné době se převtěluje do zvířat a opět vraţdí. V ţádné zvířecí podobě však nevydrţí déle neţ do východu slunce. Cestuje časem, z roku na rok, z léta do zimy, z věků do věků. Hledá tmu, neboť jen ve tmě můţe uţívat své hrozné moci…“ Neudrţela jsem se. Vyhrkla jsem: „Jak můţe cestovat? Vţdyť je kaţdej den ve škole. Vypadá jako úplně normální kluk a je docela hezkej!“ „Kdo se to opováţil skočit mi do řeči?“ zahřměl Kara-moor. Madam rychle řekla: „Odpusťte, veliký Kara-moore, to byla Tina. Je ještě mladá, neukázněná.“ Sekla po mně pohoršeným pohledem. 51

Pokrčila jsem omluvně ramenama. „Je hezká?“ zeptal se duch. „Ano, ano,“ odpověděla madam LeClaire. „Je krásná. Štíhlá. Velice přitaţlivá.“ Pche, prej krásná, štíhlá! Takhle lhát! Kdyby mě Kara-moor mohl vidět, ten by koukal, co jsem za obézní zrůdičku! „Pak jí tedy odpouštím,“ pokračoval duch. „Mám slabost pro hezká děvčata. Kdyţ jsem ještě ţil, unášel jsem spanilé dívky do hor. Bylo to roztomilé stádečko…“ Zarazil se. „Ale to sem nepatří.“ „Ano,“ pokračoval, „student Johnny Morasso je dalším v řadě nekonečných převtělení čaroděje Johnnyho Morassa. Tohoto převtělení se drţí jako klíště. Chodí do školy a dokonce se pilně učí. Touţí po tom, aby mu tato podoba zůstala na věky. Chce ţít mezi lidmi. Dopustil se však chyby. Ve své nezkrotné ješitnou se chtěl stát nejlepším sportovcem své školy. Spřátelil se s nedávno zemřelým indiánem Brandonem a pomocí jeho indiánských kouzel ukradl duchu dávno mrtvého Aztéka jeho sportovní umění. Za takové přečiny se strašně pyká. Od té doby musí vţdycky před sportovním utkáním vycházet za noci do kraje a pít krev lidských obětí, aby měl sílu. Věřím, ţe konečná odplata na sebe nedá dlouho čekat.“ Odmlčel se. A promluvil ke mně: „Tino, posloucháš mě?“ „Jasně ţe jo,“ vydechla jsem. Byla jsem vykulená, ţe kdyby mě někdo viděl, asi by si myslel, ţe jsem spadla z Marsu. „Bude na tobě, abys nás všechny zbavila toho hrozného vyvrhele. Není moţné ho zabít, ani mu jinak ublíţit. Musíš ho donutit, aby opustil svou současnou podobu a převtělil se do něčeho neškodného, nehybného, do neţivého předmětu.“ „Do čeho? A jak to mám udělat?“ zeptala jsem se. „Není to snadný úkol. Kdyţ se ti nepovede, kdyţ uděláš chybu, můţe tě to stát ţivot. Teď mě dobře poslouchej…“ „Pořád vás poslouchám.“ „Cítím, ţe jsi inteligentní děvče. Johnnymu Morasso vi se ubráníš jedině tak, ţe ho v noci vylákáš na hřbitov a přesně o půlnoci vyslovíš kouzelnou formuli, která ho změní v kámen…“ Významně 52

si odkašlal a dodal ponurým hlasem: „V náhrobní kámen!“ Vykulila jsem se. „Ale v noci to nejde. Co kdyţ se zase změní v nějakýho děsnýho netvora a zavraţdí mě? A vůbec, jak ho můţu vylákat v noci na hřbitov? Vţdyť na hřbitově straší.“ „Jak říkám, není to snadný úkol, ale je to tvoje jediná naděje na záchranu. Musíš to riziko podstoupit Jinak tě jednoho dne… jedné noci tak jako tak zavraţdí. Touţí po tobě, po tvé krvi. Před čarodějem Johnnym Morassem není úniku.“ Nadechla jsem se a zase vydechla. „Asi mi nic jinýho nezbejvá.“ „Přesně tak,“ řekl Kara-moor. „Nikdy jsi s ním neměla chodit. Jsi v tom aţ po uši.“ „Ale já uţ ho nemiluju!“ vyhrkla jsem. „Tím lépe. Teď ti povím, jak zní ona kouzelná formule, kterou vyslovíš o půlnoci na hřbitově.“ Čekala jsem, co to bude. Hlavně, aby to nebylo moc sloţitý. Monitor zablikal. Černý okýnko bylo hned nahoře, hned dole. Počítačový čipy byly vyhulený na maximum. Bylo jasný, ţe se chystá něco významnýho, osudovýho. Kdyţ se okýnko znovu ustálilo uprostřed obrazovky, Kara-moor pravil: „Ta kouzelná formule zní: ‚Černá půlnoci, máš ho ve své moci, amen, amen, ať se změní v kámen!‘“ Zírala jsem. Znělo to jako v nějaký pošahaný pohádce pro děti. Je to vůbec moţný? Na konci dvacátýho století? V době raketoplánů a ţvejkaček Orbit, který vydrţej úţasně dlouho! „Zapamatovala sis to?“ zeptal se duch. „Ano, zapamatovala.“ Nato oslovil madam LeClaire. „Doufám, ţe jsem vám pomohl.“ Madam úplně celá zářila. „Nesmírně, veliký Kara-more. Věděla jsem, ţe mě nenecháte ve štychu.“ „V čem?“ „Ach, promiňte, to se tak v naší branţi říká. Věděla jsem, ţe mi pomůţete. Dovolte, abych vám za sebe i za Tinu s celého srdce poděkovala.“ „No, to nic… to nic,“ řekl Kara-moor se zjevným potěšením. „A teď mě propusťte zpátky do hlubin mého věčného spánku.“ 53

Madam LeClaire stiskla klávesu Escape a na černým pozadí se objevilo okno s hlášením: „Spojení se záhrobím bude přerušeno. Ano – Ne.“ Madam odcvakla myší Ano a postupně se vrátila na pracovní plochu Windows. Vypnula počítač a vstala z otočnýho křesla. Sladce se na mě usmála a řekla: „Zmákly jsme to perfektně, co říkáš?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ach, já mám takovej strach!“ Zachmuřila se. „Nesmíš se bát. Věřím… tedy vím, ţe to zvládneš. Jsi statečná dívka z New Yorku, Američanka. A posláním Američana je zvítězit. Všude a za všech okolností.“ Odmlčela se a dodala: „Tím ovšem nemyslím naše hokejisty, kteří na poslední olympiádě prohráli, co se dalo. Myslím to jinak, filozoficky.“ „Já myslela, ţe jste Francouzka, z Paříţe. Máte to napsaný venku na krámě.“ Madam znervózněla. „Jo, to jsem. Původně ano… tedy…“ Rozkašlala se a pak řekla: „Dělá to šedesát dolarů.“ Málem jsem sebou švihla. Šedesát dolarů! Ty blázne! Ta bába je normální vydřiduch. Čím dál tím větší. „Jestli u sebe tolik nemáš, nevadí,“ dodala. „Zaplatíš příště.“ „Myslíte, ţe jako přijdu ještě potřetí?“ „Samozřejmě. Víš snad o někom jiném, kdo by se tě tak ochotně ujal v nejsvízelnějších ţivotních situacích a skutečně ti pomohl?“ „Nevím.“ „Tak vidíš.“

54

XII. Doma jsem byla ještě asi hodinu vyděšená. Nemohla jsem se na nic soustředit. Zapnula jsem televizi a zase ji vypnula. Zkusila jsem poslouchat písničky z walkmana. Zkusila jsem i rádio, místní stanici. Neznámá šelma pořád uniká! Jasně, jak jinak? V Borgentownský nemocnici maj novej počítačovej program brainfeedback k léčení epilepsie. Děsně zajímavý, to teda jo. Sport. To mě zaujalo. Borgentown Hawks porazili Golden Eagles 89:70. Johnny Morasso nastřílel padesát bodů. Odhadla jsem to přesně. V noci se napil krve nešťastný Elly Madiganový a udělal padesát bodů. Starosta města ho prej objal a předal mu Blackstoneovu cenu pro nejlepšího baskeťáka sezóny… Húúúú, zločincova cena zločincovi! Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Najednou zachrčel telefon. Sáhla jsem po něm, ale hned jsem se zarazila. Co kdyţ je to on? Co budu dělat? Srdce se mi rozbušilo. Okamţik jsem nevěděla, jestli to mám vzít, nebo ne. Pak jsem se rozhodla, ţe to vezmu a řeknu mu, ţe Brandon Half-Moon-Light je po smrti. Schválně, jak se z toho vykroutí. „Haló?“ Jasně ţe to byl on. „Čau, to jsem já. Tino, zmákli jsme to! Porazili jsme nejlepší středoškolský muţstvo státu New York. Proč jsi nepřišla? Nejsi ještě 55

v pořádku? Vyhrávala kapela. Byla to šou, to bys viděla! Dostal jsem cenu pro nejlepšího hráče a příští rok moţná dostanu univerzitní stýpko. To je co?“ „To jo,“ řekla jsem kysele. „Nepřišla jsem na basket, stejně jako ty jsi nepřišel k Alexovi. Divíš se?“ „Jo, promiň, Tino, chtěl jsem tam jít, ale pak mě strašně rozbolela hlava. Skoro jsem neviděl. Ještě jsem stačil zavolat Brandonovi, ţe se to ruší, a padnul jsem do postele. Bylo to strašný. Nervozita před zápasem, nebo tak něco.“ „Do pizzerie jsi uţ zavolat nestačil, co? Bylo ti úplně jedno, ţe tam čekám jako pitomá?“ „Fakt promiň. Byl jsem z tý bolesti úplně mimo.“ Nadechla jsem se. Teď to na tebe rozbalím, ty hajzle. „Johnny, našla jsem si v seznamu Brandonovu adresu a číslo. Vzal to jeho táta, doktor. Řekl mi, ţe Brandon je uţ dva roky po smrti.“ Na druhým konci drátu se rozhostilo ticho. „No, co tomu říkáš?“ Po několika vteřinách Johnny řekl: „Brandon není mrtvej. Skrejvá se, protoţe… protoţe… teda, kdyţ ještě bydleli v Kanadě, zavinil strašnou bouračku. Bouchlo to, zbyly samý ohořelý mrtvoly. Jenom on vyváznul. Neměl ještě řidičák, a tak utekl. Potom se doma přiznal. Táta ho schoval a na policii identifikoval jednu z těch mrtvol jako svýho syna. Brzy nato se odstěhovali sem do Borgentownu. Jo, vydává ho za mrtvýho a Brandon zatím sedí doma.“ Zatřepala jsem hlavou. Byla to leţ jako věţ. Kterej doktor s vlastní ordinací by takovým debilním způsobem riskoval existenci? „Jak se můţe skrejvat? Říkal jsi, ţe chodí na střední školu tady v Downhillu. Do Pakárny.“ „To chodí… ale pod jiným jménem.“ „Pod jakým?“ „Nevím. Nikdy jsem se ho na to neptal.“ Zvedla jsem oči k nebi. „Johnny, ty tak lţeš.“ „Počkej!“ přerušil mě. „Můţeš se přesvědčit. Co třeba za hodinu U Alexe? Přijdu tam s Brandonem. Uvidíš sama.“ „To známe. Zase tě rozbolí hlava.“ 56

„Ne, fakt. Je mi skvěle. Dostal jsem cenu a… a vůbec, to se přece musí oslavit. Zvu tě na večeři.“ „Drţím dietu.“ „Tak dneska uděláš výjimku. Dáme si kuřecí prsíčka na roţni. A ovocnej salát co říkáš?“ Rychle jsem přemejšlela. Mám se bát, nebo nemám?. Kdyţ se budu bát, stejně mi to nebude nic platný. Kara-moor říkal, ţe mě Johnny tak jako tak zavraţdí. Takţe nebylo úniku. „Ukecal jsi mě,“ řekla jsem. „Za hodinu U Alexe. Uţ se na toho tvýho Brandona těším.“ „A na mě ne?“ Nadechla jsem se a přinutila k větě: „Jasně, ţe jo.“ Mlasknul, jako ţe mi posílá pusu, a zavěsil. Bylo to šílený. Připadala jsem si, jako bych se chystala vstoupit, do jámy lvové. Co kdyţ je to léčka? Jako včera. Bude mé zdrţovat a pak bude tma a on se promění ve vlka a zavraţdí mě. A bude to. Budu zavraţděná a odejdu na onen svět. Třeba mě někdy vyvolá madam LeClaire a popovídá si se mnou. Húúúú, to byly vyhlídky, to teda jo! Ale třeba bych se taky na onom světě mohla setkat se svojí umřelou mámou. Za celej svůj krátkej, smutnej ţivot jsem měla jenom ji. Jenom ona mi rozuměla. Fakt, senzační máma. Táta byl stranou. Úplně zapomínal, ţe má rodinu. Občas mě místo „Tino“ oslovil mě jménem nějaký přiblblý hrdinky ze svýho románu, kterej zrovna psal, například „Stephanie,“ nebo „Rito,“ nebo dokonce „Hildegardo“. No nic. Musela jsem se sebou něco udělat. Musela jsem se vzchopit. Jsem drsňačka z New Yorku, Američanka. Jak řekla madam LeClaire, posláním Američana je zvítězit. A nejlepší obrana je útok. Jasně, přejdu do útoku a bude to. Američanka se přece nezalekne anglickýho ducha… Hm, jenţe to bych se nejdřív musela přestat bát. Kdyby na to byly nějaký prášky! No, moţná jsou, ale já ţádný neměla. Musela jsem se 57

přestat bát sama od sebe. Nadechnout se, zatnout pěsti, vzít si z někoho příklad, z Johanky z Arcu, z Jany Eyrový, z Louise Armstronga… éééé totiţ Neila Armstronga, z doktorky Quinnový, z kačera Donalda. Příkladů bylo hodně, jen si vybrat. Tak jo! rozhodla jsem se. Nebudu se bát, budu bojovat. Nejsem ţádná chudinka. Jsem tlustá buchta činu ošlehaná vichrama Manhattanu. Jdu na to. Budou se divit, duchové! Bylo to statečný rozhodnutí, to je fakt. Nemohla jsem uvěřit, kde se ve mně vzalo. Ale tak to u hrdinů bejvá. Nevěděj, ţe jsou hrdinové, přijdou na to aţ v boji. Normálně bojujou a najednou viděj, ţe jsou hrdinové, a zíraj. Pokud nepadnou. A hrdinové padaj často. Skoro bych řekla, ţe úplně nejvíc. Um, nevypadalo to dobře. Ale nedalo se nic dělat. Kdyţ uţ jsem se jednou rozhodla, musela jsem do toho jít. A tak jsem šla.

58

XIII. Měla jsem na sobě tyrkysovou sukni a bílou halenku. Přečísla jsem si vlasy, přetáhla pusu rtěnkou z Cosmopolitanu, obula si svý tyrkysový střevíčky a za čtvrt hodiny jsem byla U Alexe. Venku stál Johnnyho tmavomodrej chevrolet Takţe ten zločinec uţ byl uvnitř. Moţná i s tím svým záhadným indiánem. No, uvidíme. Zaparkovala jsem a vešla. Bylo tam skoro prázdno, Johnny seděl v zadním boxu vlevo. Sám. Brandon Half-Moon-Light nikde. Já to věděla. Kecy, kecy a zase jenom kecy. Blonďatý vlasy měl učesaný dozadu a na sobě měl – to mě podrţ! – sako a bílou košili s kravatou. Chtěl se ţenit, nebo co? Posadila jsem se. „Kde máš kamaráda?“ „Menší zádrhel,“ řekl. „Brandon slíbil mámě, ţe vyčistí klec, a ještě s tím nebyl hotovej.“ „Jakou klec?“ Mávl rukou. „Ale maj doma takovýho ţlutýho ptáka, kanára nebo papouška, nebo co to je, a Brandon se o něj stará.“ Zajímavá vejmluva. Skoro geniální. „Takţe nepřijde.“ „Klídek, přijde, ale aţ tak v šest.“ Podíval se na hodinky. „Ještě je brzo. Co kdybychom zatím někam vypadli. Víš, někam, kde budeme sami.“ Hrklo ve mně. „Nad Green Lake? Tak to ne, řádí tady ta šelma a já uţ nad Green Lake nikdy nepojedu.“ Usmál se. Docela hezky. Vzal mě za ruku. „Já myslím ke mně, ještě jsi u mě nikdy nebyla.“ Úplně jsem se lekla. 59

K němu domů? Aby mě tam zavraţdil? To určitě! Vytrhla jsem se mu. „Na to zapomeň. To bych…“ Zarazila jsem se. Ţe bych se zase bála? Hm, to bych potom nebyla ţádná hrdinka. A já jsem se rozhodla, ţe budu. Húúúú, to hrdinství je ale makačka! „No tak, Tino,“ zaškemral. Děsnou silou vůle jsem v sobě potlačila nával strachu a statečně jsem vykoktala: „A… nebo jo. Jsem… jsem docela zvědavá, jak to u tebe vypadá.“ Od baru na mě křikl Alex: „Co si dáš, amore mio?“ „Nic. Uţ zase padáme.“ Johnny bydlel v centru, ve starým baráku, dva bloky od Alexe. Nejdřív jsme se dohadovali, jestli má cenu ject tam autem, a nakonec jsme šli pěšky. Byl to starej ošklivej barák. Obnaţený cihly a vzadu rezavý poţární schodiště. A přes celou boční zeď zašlá reklama na předpotopní krém na boty. V podobným baráku Robert de Niro zavraţdil Miu Farrowovou. Jak se ten film jmenoval? Ale to jedno. Johnny u svejch dveří odemkl jenom jeden zámek. Ţe by se nebál lupičů? Nebo doma neměl nic, co by mu mohli ukrást? Vešla jsem a bylo to jasný. Měl akorát kníţky. Mraky kníţek. Byly všude. To lupiči nekradou. Kníţky kradou známí a příbuzný. Něco si vypůjčej a víckrát to nevrátěj. No nic, v rohu stála kovová postel a uprostřed stůl s dvěma ţidlema. Proti vchodu bylo okno a nalevo dvoje dveře. Jedny vedly do koupelny, druhý do kumbálu. Sedla jsem si. Johnny otevřel okno, aby do místnosti vpustil čerstvej městskej vzduch. Pak mi nalil colu. Sobě taky. Posadil se vedle mě a zeptal se: „Jak se ti tady líbí? Ţe je to dobrý pro osamělýho vlka…“ Rychle se opravil, „… kluka, kterej studuje, co?“ „Nemáš ţádnou muziku? Ani televizi?“ „Nemám čas se bavit. Učím se, nebo čtu.“ Upřel na mě roztouţenej pohled, vzal mě kolem ramen a začal mě líbat. Naskočila mi husí kůţe. 60

Co to dělám? Líbám se s čarodějem ze záhrobí! S děsným vrahem! Líbám pusu, která mě chtěla ve čtvrtek večer zakousnout! Pusu, na který ještě snad neoschla nevinná krev ubohý servírky Elly Madiganový! Ne, to nejde! Fuj! Začalo se mi dělat špatně. Odstrčila jsem ho. Zuřivě jsem dejchala. Ucejtila jsem na čele krupičky potu. „Co je s tebou?“ podivil se. „Já…“ Co teď říct? „Johnny, nech mě, já nemůţu.“ „Jsi pořád naštvaná, ţe jsem včera nepřišel k Alexovi?“ „To ne…“ Vtom mi padl do očí telefon na nočním stolku. Řekla jsem: „Hele, co kdybys zavolal Brandonovi? Jako třeba, jak je daleko s tou klecí, nebo tak něco.“ Znervózněl. „To je blbost.“ „Nebo třeba proto, abys mi dokázal, ţe existuje.“ Kysele se usmál. „Vydrţ. V šest bude u Alexe. Uvidíš, ţe nelţu.“ Zavrtěl hlavou. „Ty jsi hrozná. Proč bych si vymejšlel? Co bych z toho měl?“ Boţe, to byla práce! Cejtila jsem, ţe se blíţí okamţik, kdy budu muset něco udělat, něco, co se uţ nedá odkládat, něco statečnýho, něco jako hra vabank. Zuřivě jsem přemejšlela. „Co na mě tak koukáš?“ zeptal se Johnny. Uţ jsem to měla! Skončím s ním a bude to. Teď hned. Zejtra mám rande s Jimmym Osbornem, měla bych bejt volná, svobodná, bez závazků, jak se říká. Nastala akce kopačky. Musela jsem se na to třikrát zhluboka nadechnout. „Johnny, nezlob se,“ řekla jsem tvrdě, „ale uţ spolu nebudeme dál chodit. Já…“ Vytřeštil oči. „Přece se milujeme…“ Zarazil se. „Nebo sis našla někoho jinýho? Třeba Jimmyho Osborna? Zamilovala ses do toho jeho bílýho bouráku, kdyţ tě ve čtvrtek vezl z Long street domů?“ „Fakt nemůţu. Ty jsi jako doktor Jekyll a pan Hyde, jako… prostě 61

dva různý lidi v jednom těle, nebo co…“ Boţe, co jsem to řekla? Teď se rozzuří! Poklesla mu spodní čelist. „Co to blábolíš? Jaký dva lidi v jednom těle?“ Nadechla jsem se počtvrtý. „Tak já ti teda řeknu, co jsi zač. Nejsi Johnny Morasso, student Borgentownský střední… teda jsi, to taky, ale ve skutečnosti jsi někdo jinej. Duch. Nesmrtelnej. Nikdo tě nemůţe zabít. Sám jsi to říkal, kdyţ jsi mi v noci volal z tý budky, co před padesáti lety stála na rohu Mayfair square a Brook street. Byla červená s černejma písmenama. Takový budky uţ dneska neexistujou.“ Spodní čelist mu poklesla ještě víc. „Tino! Ty jsi zešílela! Mluvíš úplně z cesty.“ Zahleděla jsem se do těch jeho ţlutejch vlčích očí. Zkoumala jsem, co v nich je. Láska nebo touha po krvi? Pravda nebo faleš? Přes to všechno, co jsem zaţila, přes to, co jsem se dozvěděla od Černý Betty i od Kara-moora, pořád jsem si nebyla stoprocentně jistá, jestli třeba náhodou, nějakou zvláštní, nepochopitelnou náhodou, nedělám někde chybu, jestli toho hezkýho kluka před sebou neobviňuju nespravedlivě. Nic zvláštního jsem v jeho očích neobjevila. Johnny byl normálně lidsky vyplesknutej. Ţe by přece jen nebyl čaroděj? Třeba jsem opravdu zešílela a v lese nad Green Lake jsem měla halucinace? Co kdyţ uţ z tý svý věčný diety mám bulimii nebo anorexii jako Snookie Woodová a magořím z toho? A ty všechny ty hrozný věci se mi jenom zdály. Moment, něco tady nehrálo. Johnny bydlel sám. Neměl ţádný rodiče? Kde byli? Zeptala jsem se ho na to. Zase se pokusil vykroutit: „Jsi detektiv, ţe mě vyslejcháš?“ „Co je na tom? Slušně se tě ptám, kde máš tátu a mámu, tak mi můţeš slušně odpovědět.“ Výraz jeho očí se změnil. Ztvrdnul nebo tak něco. „Jsem prostě sám. To ti musí stačit.“ – „A kdo tě ţiví? Kde bereš peníze?“ 62

Ušklíbl se. „Mám v bance úspory.“ Taky jsem se ušklíbla. „Ukaţ mi poslední výpis z účtu.“ Vyskočil ze ţidle a zařval: „Co si to dovoluješ? Co to na mě zkoušíš, ty debilko?“ Bingo! Dostala jsem ho. „Lţeš!“ řekla jsem. „Pořád lţeš! Ţádnej Brandon k Alexovi nepřijde. Nemůţe, protoţe je mrtvej. Jsi čaroděj Johnny Morasso, kterej má toho tolik na svědomí, ţe ho zavrhlo i záhrobí. Vím o tobě všechno. Mluvila jsem s Kara-morem, kavkazským vládcem duchů! Na internetu. Adresa: www.Kara-moor.ete. Řekl mi, co jsi zač. Jsi hnusnej vrah. Cestuješ časem. Zabil jsi spoustu nevinnejch lidí. V různejch stoletích. Piješ jejich krev. Mě jsi chtěl taky zabít!“ Vstala jsem ze ţidle a sekla očima po dveřích. Dokončím to, vyběhnu na chodbu a uteču. „Tím se s tebou rozcházím, ty vrahu. Nemůţu chodit s vrahem. Musela bych zvracet,“ řekla jsem a dala se na útěk. Nepovedlo se. Johnny mě u dveří chytil. Popadl mě zezadu za krk a kolem pasu a táhl mě od těch dveří pryč. Děsně funěl. K jinejm dveřím. Ke dveřím do kumbálu, Otevřel je, strčil mě dovnitř a zamknul. Byla jsem v pasti.

63

XIV. Stála

jsem ve tmě mezi krabicema, smetákama a nástavcema k vysavači. Vpravo na zdi viselo něco chlupatýho, na druhý straně kovová skříňka s klíčkem. Přemejšlela jsem, jestli mám ječet, nebo prosit, abych byla puštěná. Hm, to druhý bylo nadějnější. „Johnny, prosím tě, otevři.“ Nic. „Johnny, slyšíš?!“ Zase nic. „Tak jsi tam, nebo nejsi?“ Něco se ozvalo. Šustění, štrachání, škrábání, nebo co. Nebylo to v místnosti. Bylo to u mě, v kumbále. Někde dole. Hejbalo se to. Lezlo mi to po nohou. Bylo jich víc. Z hrdla se mi vydralo: Jííííííííííííííííííí! Myši! Z nějakejch děr, nebo odkud, vylezly myši! Kvičela jsem jako blázen, poskakovala, dusala podlahu. Šátrala jsem rukama nad sebou. Mamě. Nebylo tam nic, čeho bych se chytila, abych se vytáhla do vejšky. Třásla jsem děsem a odporem. Strhla jsem ze zdi smeták a začala jím pod sebou mydlit na všechny strany. „Neeeeeeeeeee! Pomóóóc! Pusť mě ven! Johnny!“ Cvaknul zámek. Dveře se otevřely. Vystřelila jsem z toho děsnýho kumbálu jako šíp. Dívala jsem se po zemi. Myši za mnou naštěstí neběţely. Zastavila jsem se aţ o Johnnyho postel. 64

Děsně jsem dejchala. Kdyţ jsem se vydejchala, otočila jsem se a… Proboha, co to je? Zešílel?! Johnny stál široce rozkročenej před dveřma na chodbu a v ruce drţel velkej kuchyňskej nůţ. Svíral rukojeť, aţ mu na ruce zbělaly klouby. Byl přikrčenej, bradu měl vysunutou dopředu, vlasy mu na hlavě trčely vzhůru jako ryzímu šílenci. Ve ţlutejch očích se mu zračila vraţda. Hnusně funěl. Udělal krok směrem ke mně. „Co… co chceš?“ vydechla jsem ustrašeně. „Teď budeš mluvit!“ zachrčel. Z pusy mu odkápla zpěněná slina. „Jinak odsud ţivá neodejdeš. Kdo tě spojil se záhrobím? Kdo zná internetovou adresu Kara-moora? Jméno! Tyhle věci jsou přísně tajný. Jestli nepromluvíš, tak tě zabiju. Musím toho hajzla najít! Musím ho zničit!“ Zírala jsem na Johnnyho jako ptáče v kleci, do který se dobejvá kočka. Nebyla jsem schopná vypravit ze sebe slovo. Udělal další krok. Bylo jasný, ţe kdyţ mu nepovím o madam LeClaire, bude po mně. Jenţe to jsem nemohla. Chtěla jsem bejt statečná, a kdybych řekla její jméno, nebyla bych statečná, ale zbabělá. Johnny by madam zabil a já bych ji měla na svědomí. Byla bych hnusnej zrádce. Z válečnejch seriálů vím, ţe hrdinové nemluvěj. Hrdinové mlčej, i kdyţ je mučí gestapo, i kdyţ jdou na popravu. Maximálně těsně před smrtí zvolaj: „Ať ţije Francie!“ nebo tak něco podobnýho. Tahle představa mi dodala odvahy. „Nech mě,“ vykřikla jsem. „Podívej se na sebe, jak vypadáš. Jsi normální magor!“ „Kdo tě spojil se záhrobím? Kdo?!“ „Nikdo, ty esesácká stvůro,“ odsekla jsem přesně, jak jsem to viděla ve filmu. Tiskla jsem se na nohy postele a tak hrozně jsem se klepala, ţe kovová konstrukce pod mým tlustým zadkem řinčela. Johnny se ke mně blíţil. Zvedl ruku s noţem a zachrčel: „Teda 65

tohle! Chceš mě uráţet?! Víš, kdo já jsem?“ „Jasně, ţe vím. Jsi čaroděj. Jsi nesmrtelnej. Třikrát tě upálili a pokaţdý si zase obţivnul. Museli tě zazdít, aby se tě zbavili. A stejně to nebylo nic platný. Uţ zase jsi venku. Vylezl jsi z hradního sklepení a dál vraţdíš nevinný lidi.“ Mluvila jsem fakt statečně. Úplně jsem se divila, kde se to ve mně bere. Zůstal stát. Ruka s noţem poklesla. Napřímil se. „Uţ vím, kdo to je!“ zvolal. „Černá Betty! Jedině ona ví, ţe jsem byl třikrát upálenej, nikdo jinej. Neví to ani sám Kara-moor. Betty jezdí na motorce. Určité se vyzná i v počítačích.“ Otočil se k oknu, zvedl zaťatou pěst a zahrozil někam ven. „Jen počkej, ty mrcho! Zničím tě! Zničím ti tu tvojí japonskou motorku! Budeš vyřízená, hotová. Vrátíš se zpátky do hrobu a uţ navţdy tam zůstaneš!“ Chudák Betty, pomyslela jsem si. Zelená Kawasaki byla zřejmě jejím jediným pojítkem s lidským světem. Zachránila mi ţivot. A v tomhle byla úplně nevinně. Kdyţ jí Johnny motorku zničí, uţ nikdy se nedostane mezi lidi. Nemělo cenu mu vysvětlovat, ţe Černá Betty nemá s Kara-moorovou adresou nic společnýho, ţe mě jenom varovala do telefonu. Stejně by mi nevěřil. Byla jsem v hrozný situaci, ale na druhý straně jsem aspoň měla jistotu, ţe Johnny není ţádnej můj kluk, ale fakt strašnej starodávnej čaroděj Johnny Morasso. Uţ jsem nemusela váhat, nalhávat si, ţe je třeba nevinnej, bát se abych mu omylem neukřivdila. Mezi náma byl konec. Můţu jít na rande s Jimmym Osbornem a dokonce se do něj můţu i zamilovat… teda jestli to teďka přeţiju. A nebyla jsem blázen s halucinacema. V lese nad Green Lake to byl skutečně Johnny. Jenom mi nešlo do hlavy, proč se potom proměnil v toho ohromnýho vlka. Asi aby měl větší sílu, aby byl ještě strašnější, nebo tak něco. Jak uţ jsem říkala, nad takovejma věcma nemá smysl hloubat Přízraky se neříděj lidskou logikou. Johnny znovu pevně sevřel nůţ. „Stejně tě zabiju, Tino,“ řekl. „Víš toho příliš mnoho, abych tě mohl pustit zpátky do ulic. Prozradila bys mě a moje plány by byly v tahu. Chci ţít jako člověk. Chci dodělat střední školu a jít na vysokou. Chci se stát 66

nejslavnějším baskeťákem NBA. Chci bejt slavnější neţ Michael Jordan.“ „A dál vraţdit nevinný lidi a pít jejich krev.“ Pokejval hlavou. „Musím. Je to daň za to, jak hraju. Moţná se budeš divit, ale platím ji rád.“ V očích mu zahořely fanatický plamínky. Rozkřičel se, aţ mu od pusy lítaly sliny: „Budu strašně slavnej! Nejslavnější ze všech! Bude se o mně psát v novinách! Budu v televizi. Lidi mě budou prosit o autogram. Budu pozvanej do Bílýho domu. Celej svět mně bude znát. Dovedeš si to vůbec představit, Tino?“ Ušklíbla jsem se. „Chceš bejt bohatej, co?“ „O to vůbec nejde. Jde mi o slávu. Dovedeš si to představit? Já neznámej venkovskej čaroděj, kterýho poniţovali, pronásledovali, mučili, upalovali a nakonec zazdili, budu nejslavnější člověk na světě!“ „Jim, a co jako?“ Znejistěl. Oči mu pohasly. „Jak to, co jako? Přece nejslavnější člověk na světě! Nechápeš?“ „Je to ubohý,“ řekla jsem. „Tak dost!“ zařval. „Nebudeš mi to kazit, nebudeš to znevaţovat, to teda ne! Je konec. Teď tě zabiju.“ Ještě víc jsem se přitiskla k nohám postele. Johnny vykročil. Nůţ se leskl odrazem světla z otevřenýho okna. Upřela jsem oči na ostrej hrot. Bylo to strašný. Úplně jsem viděla, jak mi vniká do těla, jak ze mě stříká krev. A Johnny bodá a bodá, dokud neklesnu k jeho nohám a nejsem mrtvá. Neměla jsem šanci na únik.

67

XV. „Neeeeeeee!“ Johnny byl u mě. Chrčel zlobou. Oči měl jako dvě štěrbinky. Skřípal zubama. Zakryla jsem si loktem hlavu. Kaţdým okamţikem jsem čekala poslední ránu. Bylo to strašný. Koutkem oka jsem sekla po otevřeným okně! A po poţárním schodišti venku! Boţe! Tohle je jediná šance! Odrazila jsem se od postele. Vší silou jsem do Johnnyho vrazila. Odletěl nejmíň dva metry a spadl po zádech na podlahu. Nůţ mu vypadl a zabodl se do parkety. Vyskočila jsem na okenní římsu a spustila se na ţelezný schody. Au! Co to je?. Málem jsem si utrhla nohu. Podívala jsem se pod sebe. Schody byly udělaný z takovejch těch ţeleznejch zkříţenejch plátů, co dohromady tvořej něco jako silný sejto. Uvízla jsem levým podpatkem v díře. Zvedla jsem hlavu. Johnny byl v okně. Nůţ měl uţ zase v ruce. Proboha! Trhala jsem sebou, ale nebylo to nic platný. Podpatek drţel jako privařenej. Zbejvala mi jediná moţnost. Shodit střevíčky a dál utíkat naboso. Rychle jsem se sehnula, stáhla pravou botu a škubla levou nohou, abych se uvolnila. Nešlo to. Johnny uţ seskakoval na schodiště. Nůţ se blyštěl v záři zapadajícího slunce. Musela jsem si pomoct rukama. Znovu jsem se sklonila a zabrala. Bylo to marný. 68

Měla jsem nohu zaklíněnou v takovým úhlu, ţe jsem si botu prostě nedokázala zout. „Ty bestie!“ zařval Johnny. „Chceš mi zdrhnout?!“ Snaţila jsem se rozepnout přezku. Šlo to špatně. Ruce mi děsně třásly. Ta pitomá přezka byla ohnutá nebo co. Teda to je šmejd, zaúpěla jsem v duchu. Odkud tyhle tyrkysový boty mám? Uţ vím, z výprodeje v obchoďáku Borgen Mall! Jestli to přeţiju, tak si tam víckrát ţádný boty nekoupím. Ucejtila jsem na zádech Johnnyho ruku. „Pojď sem! Pojď sem!“ chrčel. „Zabiju tě!“ Ohlédla jsem se. Napřahoval se k ráně. „Johnny, nééééééééé!“ vykřikla jsem. Vtom přezka povolila. Vytáhla jsem nohu, odrazila se a přistála o čtyři schody níţ. Nůţ proletěl vzduchem těsně za mejma zádama. Škrtnul mi vzadu o halenku. Moţná ji prořízl. Unikla jsem jenom o vlásek. Húúúú, byla to síla! Na těle mi vyrazil smrtelnej pot, nebo jak se to říká. Johnny se hnal za mnou. Seskakoval po třech schodech naráz. Já taky. Jenţe já jsem na rozdíl od něj byla naboso. Ţelezný pláty se mi zařezávaly do chodidel. Kaţdej doskok byl bolestivej. Začínala jsem ztrácet rychlost. Měla jsem pod sebou ještě dvě rampy. Ohlídla jsem se. Johnny byl tři čtyři schody nade mnou. Kdyby se pořádně odrazil, přistál by mi na ramenou – „Zabiju tě! Zabiju tě…“ křičel a funěl přitom. Vypadal v saku s kravatou a s noţem v ruce na poţárním schodišti jako blázen. Sekla jsem očima dolů, jestli nás někdo nevidí. Neviděl. Nikdo tam nebyl. Poţární schodiště vedlo do zadní uličky s odpadkovejma kontejnerama. Protáhla jsem se na předposlední rampu. Johnnyho jsem nikde neviděla. Nemohla jsem. Byl uţ těsně za mejma zádama. Mohl mě kaţdým okamţikem zasáhnout. 69

Co teď? Tatínku! Zoufale jsem vykřikla: „Johnny, prosím tě, nezabíjej mě!“ No, nebylo to moc statečný, ale nemohla jsem za to, vylítlo to ze mě samo. Vtom mě něco napadlo. Vzpomněla jsem si, co v jednom filmu udělal Harry Mardock, kdyţ ho v prérii pronásledoval zlej indián. Nečekaně se zastavil, skrčil se k zemi a indián se o něj přerazil a při pádu se nabodnul na vlastní kopí. Udělala jsem to taky tak. Prudce jsem zabrzdila, skrčila se. Johnny do mě narazil, zařval, vyletěl do vzduchu a v děsným drţkopádu se zřítil na spojnici před poslední rampou. Byl to randál, jako kdyţ se z kuchyňský skříňky vysypou špatně naskládaný kastroly a zároveň v komoře spadne z regálu kufr. Nůţ mu vyklouzl, spadl dolů na kontejner, zazvonil a skončil v hromádce igelitovejch tašek napěchovanejch smradlavejma odpadkama. Bleskurychle jsem se přehoupla přes zábradlí, zavěsila se nad poslední rampou, seskočila na schody. „Aúúúúúúúú!“ Byla to pecka do chodidel, to teda jo! Johnny se mezitím vydrápal na nohy a hnal se za mnou. Poslední rampa byla vytaţená tři metry nad úrovní ulice, aby na ni nedosáhl nějakej pobuda a nevlezl někomu do bytu a nepřespal tam. Na konci jsem se spustila dolů, přidrţela se rukama okraje a pak jsem se pustila a dopadla na asfalt. Kolena se mi podlomily. Nezvládla jsem to a ţuch! uţ jsem leţela. Hned nato seskočil i Johnny. Jenom se zhoupnul v kolenou a byl na mě. Popadl mě za krk, vytáhl zpátky na nohy a přirazil na špinavou cihlovou zeď. Děsně dejchal. Já jsem taky dejchala. Dejchali jsme na sebe navzájem. „Uţ mi neutečeš, zmije! Uškrtím tě,“ zafuněl a sevřel mi svejma velkejma baskeťáckejma dlaněma hrdlo. 70

Zalapala jsem po dechu. Škrábala jsem ho a kopala, ale nic si z toho nedělal. Dusila jsem se. Dělaly se mi mţitky před očima. Neměla jsem naději na záchranu. Bylo pozdě. Síly mě opouštěly. Přestala jsem se bránit. Umírala jsem.

71

XVI. „A hele, hodnej chlapeček a hezká holčička.“ Co to bylo? Někdo promluvil. Sevření povolilo. Do plic mi vniknul vzduch. Rozkašlala jsem se. Otevřela jsem oči. Stáli u nás čtyři drsňáci v odřenejch dţínách a s náušničkama v uších. Dva z nich měli na hlavách čepice kšiltem dozadu. V rukou se jim pohupovaly těţký baseballový pálky. Ukázala jsem na Johnnyho a chtěla říct, ţe mě chce zavraţdit, ale nešlo to. Ještě víc jsem se rozkašlala. Jeden kluk se ušklíbl na jeho ohoz. „Ty jsi nějakej vyfešákovanej. Byl jsi v bance pro prachy? Abys nás mohl z vděčnosti obdarovat? Za to, ţe jsme si vůbec nevšimli, jak jsi nám tady škrtil rodnou sestru, co?“ Ty blázne! Přepadení! Takovej buranov a přepadení za bílýho dne! Něco podobnýho jsem nezaţila ani v New Yorku. Úplně jsem zírala. Johnny vytáhl ze zadní kapsy kalhot dvacku. Kluk se zařehtal. „Nejspíš ses přehmátl. Chtěl jsi vytáhnout stovku, ale smekla se ti tlapička a omylem jsi vytáhl dvacku, viď, sponzore?“ Drsňáci se začali drsně pochechtávat. Johnny znovu sáhl do kapsy a vyndal ještě padesátidolarovku. „Víc nemám.“ Kluk si ty peníze strčil do kapsy a pokračoval: „Nemáš? To asi bude nějaká chudá banka, kdyţ tam nemaj víc peněz.“ Našpulil rty a 72

pokejval hlavou. „No, nevidím to s tebou dobře, synovce. Bejt takhle nevděčnej k hodnejm strejčkům! Asi ti strejčkové budou muset připomenout, co se sluší a patří, aby sis to zapamatoval a příště přišel na návštěvu líp opeřenej, co říkáš, synovce?“ Drsňáci se smáli. Pak se ten kluk podíval na mě. Projel mě hnusným pohledem od hlavy k patě. Otočil se ke kámošům. „Pěkná buchta, bráchové. Aţ toho frajera vyřídíme, tak ji odtáhneme do sklepa a uděláme si s ní perfektní mejdan. Bude prosit, abychom jí dorazili, co říkáte, bráchové?“ „Moudrá myšlenka, brácho.“ Zděsila jsem se. Úplně jsem viděla, jak mě ti gauneři zatahujou do nějaký černý kobky a dělaj tam se mnou hrozný věci. Sekla jsem očima do stran, jestli mám nějakou šanci na útěk. „Nemysli si, ţe zdrhneš, kočičko,“ zachrčel kluk, jako by četl moje myšlenky. Vyndal z odrbaný dţínsbundy vrhací hvězdici s ostrejma hrotama. „Tohle by tě dohonilo. Zabodlo by se ti to do ţeber a hned bys byla hodnější, to víš.“ Bylo to marný. Bosý chodidla mě bolely a síly mě opouštěly. Uţ jsem nekašlala, ale zato jsem děsně dejchala. A třásla jsem se. Jeden drsňák ke mně přistoupil a několikrát mě šťouchnul prstem do břicha. Zařehtal se. „Jseš pěkná buchta. O takový se mi vţdycky zdá, kdyţ ţeru ovesný vločky. Teď jsem se dočkal. Bude to skvělej mejdan, co říkáš, lásko?“ Měla jsem strach, tak děsnej strach, ţe jsem úplně zapomněla bejt statečná. Rozbrečela jsem se. „Prosím vás, nechte mě. Nic jsem vám neudělala. Já chci domů.“ Kluk na mě namířil ukazovák a řekl: „Tady budeš stát, ani se nehneš, jinak…“ Zahrozil mi hvězdicí. Tekly mi slzy, třásla jsem se. Nemohla jsem dělat nic jinýho, neţ teda stát a dívat se, jak ti gauneři mlátěj mýho kluka… éééé, co to povídám, ne mýho kluka, 73

ale Johnnyho Morassa, přízrak v lidský podobě, vraha, kterej zavraţdil spoustu lidí a mě chtěl taky zavraţdit. Bylo to zvláštní. Normálně byste řekli, dobře mu tak, krvavýmu vrahovi, ale mně ho najednou bylo líto. Třískali ho do hlavy, do břicha a vůbec všude pěstma a baseballovejma pálkama. Za chviličku byl celej zakrvácenej. Byla to úplná sprška ran, kaţdej jinej by řval bolestí, ale z Johnnyho nevyšlo jediný hlesnutí. Byl to statečnej anglickej čaroděj, to se musí nechat. Křičeli na něj: „Braň se, debile! Troufneš si akorát na holky? My ti to sako přešijem…“ a podobně. Kdyţ upadl na zem, začali do něj kopat a ještě víc ho mlátili pálkama. Krev stříkala na všechny strany. Bylo to strašný. Nemohla jsem se udrţet. Zařvala jsem: „Nechte toho, vy mizerný hajzlové! Vţdyť ho zabijete!“ Úplně jsem zapomněla, ţe mě ještě před pár minutama chtěl zabít on. Člověk v takovejch situacích neví, co dělá. Kdyţ v Dallasu střelili prezidenta Kennedyho, Jacqueline Kennedyová lezla po zadní kapotě prezidentskýho auťáku někam, bůhví kam pryč, jako by to bylo něco platný, kdyby jí ten atentátník chtěl taky zastřelit. Dokonce by se mu ještě Up mířilo… teda alespoň myslím. No nic. Johnny leţel v prachu a nehejbal se. Drsňáci ho přestali bít. Jeden se k němu sehnul a nadzvedl mu oční víčko. „Přehnali jsme to. Je po něm.“ Druhej ho pobídnul: „Prošácni tu zdechlinu, jestli nemá ještě nějaký prachy.“ Neměl. Kluk se ke mně otočil a řekl: „Udělal si to sám. Spadnul z poţárního schodiště. Je to jasný?“ „Já… já… ne… nevím,“ vykoktala jsem. Jinej drsňák se zasmál. „Správně. Kdo nic neví, nic neřekne. A teď půjdeš s náma a poznáš…“ „Počkej,“ přerušil ho kluk, „přece ho tu nenecháme takhle leţet. Někdo ho najde a půjdou po nás poldové.“ 74

Sebrali Johnnyho ze země a hodili ho do odpadkovýho kontejneru pod schodištěm. „Tak jdeme, kočičko.“ Přitiskla jsem se zádama na cihly. „Ka… kam?“ „Na procházku růţovým sadem,“ řekl drsňák a rozeřval se smíchy, jako by to byl bůhvíjakej fór. Popadli mě za ruce a táhli. Vzpírala jsem se, škubala sebou, myslím, ţe jsem i volala o pomoc, ale nebylo to nic platný. Byli čtyři a měli svaly. Jeden měl na předloktí vytetováno: „Zrozen k zabíjení.“ Táhli mě k výklenku, z kterýho vedly schody do sklepa. Úplně jsem viděla, jak tam maj doupě se starejma matracema, flašky s něčím k pití a moţná i magič. A taky jsem úplně viděla, jak jsou opilí a vrhaj se na mě. A ještě jsem úplně viděla, jak jsem zavraţděná a bezvládná a hozená do kontejneru za Johnnym. Byla to hrůza. Ocitla jsem se v rukou kriminálníků. Ztratila jsem naději. Čekala mě hrozná smrt. Přestala jsem brečet. Nebrečela jsem, fakt ne. Nebylo proč. Bylo po všem.

75

XVII. Na

schodech ve výklenku leţely odpadky. Určitě tam nikdo nechodil. Dole byly rezatý dveře s navařeným řetězem a visacím zámkem. Drsňák vytáhl z kapsy klíč a zatřepal mi s ním před očima. „Hele, klíček od růţovýho sadu, chácháchá chá chá…“ Kluk vykřikl: „Něco se děje!“ Zastavili se. Uslyšela jsem rachot silný motorky. Byl hrozně blízko, ale ţádnou motorku jsem neviděla. „Mohl by to bejt fízl na mašině,“ řekl drsňák s tetováním. Další se ušklíbnul. „Blbost, je to jenom…“ Nedomluvil. Jako by se v cirkuse náhle roztrhla opona a do manéţe vletěl splašenej trojskej kůň, nebo tak něco, náhle se zvednul prach a z toho prachu vyrazila nádherná zelená Kawasaki Ninja. Byl to duch. Černá Betty! Moje kamarádka ze záhrobí. Moje zachránkyně. Našla mě. Vzpomněla si na mě. Věděla, co se děje. Přijela. Drsňáci byli jako opařený. „Co… co to je?“ Betty udělala na svý nádherný mašině prudkou otočku a rozjela se přímo na nás. Měla černou přilbu a černou koţenou motorkářskou soupravu s třásněma. Vypadala jako černej mstitel Západu v tornádu pomsty. Drsňáci mě pustili, zahodili baseballový pálky a upalovali zpátky k poţárnímu schodišti, odkud mě předtím přitáhli. „Je to nějakej magor!“ křičeli. „Chce nás zabít!“ Betty jim byla v patách. Motor řval, vybuzenej na plný pecky. Od zadního kola svištěl prach. 76

Z drsňáků se rázem stala banda srabů. Jeden dokonce křičel: „Pane, prosím vás, nechte mě…“ Betty na ně najíţděla, rozráţela je jako kuţelky. Za pár vteřin všichni čtyři leţeli na zemi. „Pane, nechte nás!“ křičeli. „Vţdyť nás zabijete!“ Konečně zastavila. Vypnula motor. Stáhla si z hlavy přilbu. Blond vlasy se jí zavlnily a klesly na ramena. Upřela na nejbliţšího kluka svý průhledný bulvy bez zorniček a pronesla pomalým, mocným, rozléhajícím se záhrobním hlasem: „Víš, kdo já jsem?“ Kluk zíral. Klepal se hrůzou. „Ne… ne.“ „Jsem z hlubin věčnosti. Jsem sama smrt. Chceš jít se mnou tam, odkud přicházím?“ Znělo to úplně jako z nějakýho velkýho repráku v tunelu. „Ne… nechci,“ vykoktal kluk upřímně. Pohrdavě se ušklíbla. Pak zahřměla na všechny čtyři: „Chtěli jste ublíţit mojí nejlepší kamarádce! Udělali jste velkou chybu. Teď odsud vypadnete, neţ se zapomenu a vyslovím kletbu, která vám rozeţere kosti v těle a vaši krev změní v bahno!“ „Ano, ano,“ vyráţeli ze sebe kluci a rychle se drápali na nohy. „Uţ to víckrát neuděláme, slibujeme.“ Za okamţik po nich zbyl jenom zápach nemytejch těl a hrůza… vlastně mocná úleva. Spadlo to ze mě, kolena se mi podlomily, znovu jsem se rozbrečela. Tentokrát radostí. „Betty, Betty, jak jsi mě našla?“ Černá Betty neboli Elizabeth Kaminska slezla z motorky a uchopila mě za ramena. „Jsi v pořádku?“ Ukázala jsem nahoru k poţárnímu schodišti. „Byla jsem u Johnnyho doma. Chtěl mě zavraţdit. Vyskočila jsem z okna a zachytila se podpatkem na schodech. Moje boty jsou tam nahoře.“ „Počkej,“ řekla. Nato mi zmizela z očí, teda nezmizela, hned jsem ji zase viděla. Vznesla se do vzduchu, nebo co, prostě v jednom okamţiku byla nahoře na schodišti a pak zas hned dole, zpátky u mě. Podala mi moje tyrkysový střevíčky. „Jak jsi to udělala?“ 77

Usmála se. „Maličkost. Jsem přece duch, ne?“ Obula jsem se. Júúúú, to byla úleva! Šmejd střevíce za devět devadesát z výprodeje v Borgen Mailu – a jak jsem najednou byla ráda, ţe je mám! To jsou věci! Ukázala jsem směrem pod schodiště a řekla: „Johnny Morasso je mrtvej. Hodili ho do kontejneru.“ Betty zavrtěla hlavou. „Není mrtvej. Za hodinu za dvě zase obţivne. Víš přece, ţe je nesmrtelnej. Ledaţe…“ Zarazila se. „Co?“ „Zlí duchové jsou prakticky totéţ co upíři. Zabít je samozřejmě nemůţeš, ale můţeš se jich jednou provţdy zbavit tím, ţe jim sváţeš ruce a nohy a probodneš srdce ostrým dřevěným kolíkem. Nakonec oddělíš hlavu od těla.“ Zhrozila jsem se. „To nedokáţu. Nemohla bych se ho dotknout.“ „Já to zařídím,“ řekla Betty. Vyhrabala z odpadků u zdi kus ostrýho dřeva (uštíplou nohu od ţidle) a pár praktickejch provázků. Nato jsme se spolu přesunuly ke kontejneru. Betty odtáhla poklop a vlezla dovnitř. Co tam dělala, muselo bejt strašný. Nemohla bych se na to dívat. Nepřeţila bych to, nebo co. Nejdřív bylo slyšet štrachání, jak mu svazovala ruce, pak to křuplo, jak mu tím ostrým dřevem probodla srdce, a nakonec… byl to tupej zvuk, takový jako pluc! Jako kdyţ spadne strašidelná halloweenová lucerna a pukne. Utrhla mu hlavu. Vylezla ven a oprášila se. „Tak a je to. Zbavily jsme se ho.“ „Pakt jo?“ vydechla jsem. Kejvla. „Myslím, ţe jo. Moje prababička mi v záhrobí vyprávěla, ţe kdyţ ještě ţila v Polsku, lidi u nich ve vesnici se tímhle způsobem zbavili černýho Švéda, kterej za letních nocí jezdil po kraji a ničil úrodu. Taky nebyl přímo upír, ale záhrobní přízrak jako Johnny, a zabralo to na něj.“ Zírala jsem. „A… ale, Betty, to teda… ty jsi mě zachránila, uţ se mi nemůţe nic stát!“ „Tak nějak,“ řekla, jako by se nechumelilo. Byla fakt skvělá. „Dík,“ řekla jsem. „To je oukej.“ 78

Pak pronesla smutně: „Sbohem, Tino. Třikrát jsem se tě pokusila zachránit. Napotřetí se mi to – snad – podařilo. Do třetice všeho dobrýho. Uţ pro tebe nemůţu nic udělat. Byly jsme kamarádky, ale teď se musíme rozejít. Vracím se do záhrobí.“ Chtěla skočit na motorku, ale já ji zadrţela. „Počkej! Uvidím tě ještě někdy? Mohla bych si s tebou třeba popovídat na internetu?“ Betty se vykulila. „Na internetu? Odsud do záhrobí? Co tě to napadlo?“ „Mluvila jsem na internetu s Kara-moorem. Řekl mi kouzelnou formuli, kterou mám vyslovit o půlnoci na hřbitově, kdyby mě chtěl Johnny zavraţdit. No, uţ ji asi nebudu potřebovat.“ Betty se rozesmála. „S Kara-moorem? S kavkazským vládcem duchů? Na internetu? Tino, z tebe si někdo pěkně vystřelil. Nějakej podvodník.“ „Byla jsem u madam LeClaire, světoznámý paříţský jasnovidky. Sama jsi mi přece řekla, ţe mám jít za někým, kdo se vyzná v okultních věcech. Věštec, jasnovidec nebo tak.“ „A ta madam zapnula počítač a spojila se záhrobím?“ „Jo.“ Betty se smála ještě víc. „To je starej trik. Vůbec se nespojila se záhrobím, byla to komedie. Někde měla schovanýho asistenta, kterej s tebou přes počítač hovořil jako Kara-moor a tys tomu uvěřila a nakonec jsi zaplatila šedesát dolarů, nebo i víc.“ Koukala jsem jako blázen. „Jasně, stálo to šedesát dolarů. Ta bába je podvodnice. Teda tohle! Pronesla bych na hřbitově: ‚Černá půlnoci, máš ho ve své moci, amen, amen, ať se změní v kámen!‘ a nebylo by to k ničemu. Johnny by mě zavraţdil.“ Zatřepala jsem hlavou. „Ta bába by mě měla normálně na svědomí.“ „Musíš bejt opatrná, Tino,“ řekla Betty. „Nesmíš věřit kdejakýmu ţvástu. Lidi si kvůli obţivě dokáţou vymejšlet šílený kraviny, horory a tak. Nakonec, tvůj táta je přece spisovatel, tak to dobře víš.“ Vtom jsem si vzpomněla na Johnnyho. Jemu můj rozhovor s Kara-moorem nepřipadal jako podvod. Vţdyť mě chtěl kvůli tomu zabít a taky vykřikoval, ţe Černý Betty rozbije motorku, protoţe si myslel, ţe mi prozradila internetovou adresu do záhrobí. „Jenţe Johnny…“ vyhrkla jsem, ale nedomluvila. 79

Betty skočila na motorku a byla pryč. Zmizela. Jako duch. Podivila jsem se: S kým jsem to teda mluvila na internetu, kdyţ ne s Kara-moorem? Nejspíš s nějakým debilem. Jasně ţe jo!

80

XVIII. Co teď? Rychle pryč! Naposled jsem sekla ustrašeným pohledem po tom hrůzným kontejneru, kterej skrejval Johnnyho zohavenou mrtvolu, a rozběhla se zpátky k Alexovi, jak jen to na podpatkách šlo. Kdyby mě někdo viděl, asi by myslel, ţe hoři. Na rohu Main street a Boylston avenue jsem se zastavila. Něco mi došlo. Ty blázne! řekla jsem si. Jsem v průšvihu. Buď někdo Johnnyho v kontejneru najde, nebo bude nezvěstnej a já budu první, po kom poldové půjdou. Vţdyť naposled byl viděnej se mnou. U Alexe. Já odjedu a jeho tmavomodrej chevrolet tam zůstane. Bude to znamenat, ţe něco vím, a budu podezřelá. Húúúú, to byla situace! Uţ jste někdy byli podezřelí? Já ne. Bejt podezřelej je jako bejt ušpiněnej od něčeho, co v ţivotě nesměješ. V New Yorku byla jedna paní podezřelá, a i kdyţ se potom ukázalo, ţe vůbec nic neudělala, to podezření na ní zůstalo. Nakonec z něj chytila streptokoka a umřela. Zuřivě jsem přemejšlela a dostala geniální nápad: Budu dělat blbou. Znovu jsem se rozběhla a vpadla k Alexovi. Alex za barem na mě vykulil oči. „Co se děje, amore mio?“ „Není tu Johnny… nebo nebyl? Před chvílí?“ „Vţdyť jste odešli spolu.“ „To jo, jenţe se ztratil. Řekl, počkej, skočím se domů převlíct do dţínů, a uţ nepřišel. Šla jsem nahoru, bouchala u něj na dveře a nic. 81

Nikdo tam nebyl. Napadlo mě, jestli třeba neslezl po poţárním schodišti a nevrátil se sem.“ Alex pokrčil ramenama. „Nebyl tu, ale venku má auťák. Určitě se objeví.“ Šibalsky na mě zamrkal. „Posad se, naleju ti do kelímku něco ostřejšího, abys ten ţal zapila.“ „Jakej ţal?“ „Přece zhrzená láska. Kluk holce uteče, a co má chudák holka dělat? Já bych doporučoval whisky.“ „Dík,“ řekla jsem. „Jedu domů.“ Dodala jsem: „Alexi, aţ se tu objeví, řekni mu, ţe mě naštval. Ať uţ mi v ţivotě nevolá.“ „Jak si přeješ, krásko.“ Húúúf, oddechla jsem si. Vyběhla jsem ven a skočila do auťáku. Geniální nápady pokračovaly. Vím, co udělám. Zatelefonuju změněným hlasem na policii, ţe v Pull drive leţí v kontejneru mrtvola, a bude to. Alespoň budu mít čistý svědomí. Splním občanskou povinnost, nebo jak se to říká. Přejela jsem Písečnou řeku a zavolala z automatu u parku Fort Sheridan. Úplně geniálně jsem změnila hlas. Sama bych se nepoznala. Poldové si museli myslet, ţe jim volá stará bába. Tak, řekla jsem si, teď ho najdou a strčej v pitevně do lednice, ze který se nedostane, ani kdyby třeba ještě nějakou náhodou obţivnul. Skvělá práce, Tino, pochválila jsem se. Doma jsem si pustila rádio a sledovala, jestli budou něco hlásit. Nehlásili nic. V půl osmý jsem zapnula televizi. Zase nic. Vypila jsem Ultra Fit & Slim s mlíkem a pořád nic. Znovu jsem poslouchala rádio. Uvařila jsem tátovi fazole a odnesla mu je do pracovny. Ani nezvedl oči od počítače a zeptal se: „Jak bylo ve škole?“ Protáhla jsem ksicht. „Dneska je sobota.“ „To je skvělé,“ řekl a psal dál. Boţe, bejt spisovatel musí bejt strašnej osud! Dávala jsem bacha na rádio aţ do půlnoci a nic. Nic, nic, nic… Byla jsem z toho nervózní. Nakonec jsem si řekla: Půjdu spát, a kdyţ nebude nic ani v 82

ranních zprávách, tak… tak co? To kdybych věděla. No, ani v ranních zprávách o nálezu mrtvoly v Pull drive nemluvili. Co to mělo znamenat? Otevřeli poldové kontejner a nic tam nenašli? Proměnil se Johnny v ţíţalu nebo mravence a vylezl ven? Nebo to tajej? Jasně, to je ono! usoudila jsem. Poldové to tajej, protoţe takhle strašlivě zavraţděnou a zohavenou mrtvolu ještě neviděli. Musej z toho bejt úplně hotový. To mě uklidnilo. Potřebovala jsem to. Měla jsem přece večer rande s Jimmym Osbornem. Měl pro mě přijet se svým bílým jaguárem přesně v půl devátý. Chtělo to dokonalou, celodenní přípravu. Musela jsem vypadat co nejlíp, kdyţ uţ si v kině Paramount bude dělat ostudu s tlustoprdkou. Nesmírně jsem se těšila, ale zároveň mnou cloumaly pochyby. Jak to rande asi dopadne? Jak jen? Jak…? Ale abych to zkrátila, do večera jsem ze sebe udělala hollywoodskou hvězdu. Kdyţ jsem se nakonec v tmavomodrým kalhotovým kostýmu a s kaštanovejma vlasama stočenejma do svislýho uzlu postavila před zrcadlo vedle dveří, tak lekla jsem se, ţe jsem málem utekla. Ne, ţe bych se lekla svýho tradičně děsnýho zjevu, naopak. Lekla jsem se tý cizí buchty, co se proti mně v zrcadle zjevila. Dokonce jsem vyjekla. Kdo to je? Kde se tu vzala? Co chce? Pak jsem se zklidnila. Nebyla to ţádná cizí buchta, byla jsem to já. Jenţe jiná já. Úplně nová Tina Showbuddyová. Zírala jsem na sebe jako sova. Byla jsem štíhlá a perfektně tvarovaná. Měla jsem souměrnej obličej, smyslně zasněný oči s dlouhejma řasama, rozkošnej nosánek pršáček. A měla jsem taky rudou, vyzývavou, úplně líbací pusu. Aţ jsem se zastyděla. Tý jo! Usoudila jsem, ţe jsem to dokázala silou vůle. S nesmírným 83

sebezapřením jsem kaţdej den pila Ultra Eat & Slim a jedla dietní blafy, aţ jsem zhubla. Nebo to bylo z těch hrůz, co jsem v poslední době proţila? Jo, nejlepší dieta je, kdyţ se člověk pro samý vraţdy ani nemá čas najíst. No nic. Koukla jsem na hodinky. Bylo půl devátý a tři minuty. Kino začínalo v devět. A Jimmy Osborne nikde.

84

XIX. Sedla jsem si na postel. Byla jsem vytočená. Normálně jsem trpěla. Co kdyţ nepřijede? Neměla bych mu zavolat? Ne, to by vypadalo, ţe se vnucuju. Počkám, a kdyţ nepřijede, bude to znamenat, ţe si to se mnou rozmyslel, ţe kecal, kdyţ mi ve čtvrtek řekl, ţe jsem nejkrásnější holka na světě, kterou si vţdycky přál potkat, nebo tak něco podobnýho. A budu brečet. Normálně budu brečet aţ do rána. A bude to. Vtom se ozval zvonek. To je on! Srdce mi poskočilo, ale vzápětí zase pokleslo. Co kdyţ to není on, ale Johnny Morasso? Co kdyţ přece jen obţivnul, vylezl Z kontejneru a přišel si pro mě? Aby se mi pomstil? Aby mě konečně zavraţdil? Opatrně jsem otevřela dveře a houkla dolů: „Kdo je?“ „Já, Jimmy. Omlouvám se…“ Povídal ještě něco, ale uţ jsem to neposlouchala. Vrhla jsem se ze schodů a otevřela dveře. Stál tam a byl krásnej. Měl na sobě drahou černou koţenou bundu a drahý bílý dţíny Versace. Byl perfektně učesanej… ne, byl čerstvě ostříhanej! Ty blázne, on snad kvůli mně zašel k holiči! Voněl denimem a usmíval se. „Jimmy, tobě to sluší!“ vydechla jsem. „Tobě taky, Tino,“ řekl. „Jsi dokonalá. Máš vytříbenej vkus. Je na tobě vidět, ţe jsi z New Yorku.“ Nasedli jsme před barákem do bílýho jaguáru a vyrazili přes řeku směrem k Main street a Western avenue, kde byl obchoďák Borgen 85

Mall a hned vedle kino Paramount. Pořád ještě bylo světlo. Řekla jsem: „Doufám, ţe mě z toho kina hodíš zase domů. Bude skoro půlnoc a víš, ţe tu řádí ta šelma.“ Jimmy se usmál. „Samozřejmě. Jak se vůbec můţeš ptát?“ „Člověk nikdy neví,“ pronesla jsem moudře. V kině jsme seděli v poslední řadě a já ani nevnímala film (stejně jsem to uţ viděla s Johnnym), byla jsem celá napjatá, čekala jsem, kdy mě Jimmy vezme za ruku, nebo dokonce políbí. Některý kluci bejvaj ostejchavý. Jodie Fosterová na plátně pořád pobíhala, vlastně všechny postavy pořád pobíhaly. Musely pobíhat. Kdyby nepobíhaly, nic by se nedělo a diváci by byli otrávený a víckrát by na ten film nešli. Nejvíc mě vzalo, jak se nakonec Jodie Fosterová dostane na onen svět a setká se tam se svým umřelým tatínkem. Z očí mi vytekly slzy… ale abych nepředbíhala. Kdyţ ještě Jodie luštila signály od mimozemskejch civilizací, v tý chvíli se to stalo. Jimmy mě vzal za ruku! A zašeptal: „Tino, já jsem se do tebe zamiloval.“ „Já do tebe taky,“ vypadlo ze mě. Zaplavil mě pocit štěstí. Uţ jsem nebyla tlustoprdka a měla jsem kluka, kterýho mi musela kaţdá holka závidět. Nebyl sice slavnej baskeťák jako Johnny Morasso, ale byl krásnej a bohatej a byl seniorák (chodil do čtvrťáku) a po prázdninách šel na Harvard. Osud se mi za mý celoţivotní strádání konečně odměnil. Přece jenom existuje spravedlnost. Přitiskl se ke mně, vzal mě kolem ramen a dal mi pusu. „Miluju tě,“ řekl. „Koukal jsem po tobě od prvního dne, co ses objevila v naší škole. Pořád jsem na tebe myslel. Přál jsem si s tebou chodit. No, snad se mi to vyplnilo.“ Usmála jsem se. „Ty tak lţeš. Nemohl jsi po mně koukat. Byla jsem tlustá a ošklivá. Zhubla jsem teprve v posledních dnech.“ „Nesmysl,“ řekl Jimmy. „Nikdy jsi nebyla tlustá, jenom sis to namlouvala. Jednou ses přejedla a nemohla dopnout kalhoty a od tý doby sis myslela, ţe jsi tlustá. Byl to zbytečnej mindrák, nic jinýho. Vţdycky jsi byla štíhlá a krásná, jenom jsi o tom nevěděla. No vidíš, dneska ses dala do pucu, ohodila se, namalovala a konečně ti to došlo. Jsi krásná, Tino, fakt děsně krásná.“ Dal mi další pusu a pak ještě jednu a znovu… zkrátka líbali jsme 86

se v tom kině a bylo to nádherný a Jodie Fosterová pořád pobíhala. Kdyţ ke konci filmu přišla ta smutná scéna s umřelým tatínkem, odstrčila jsem jemně Jimmyho a dívala se. Řekla jsem: „Umřela mi máma. Jak se jí asi na onom světě daří? Jimmy, ty ani nevíš, co bych za to dala, kdybych se s ní mohla ještě někdy setkat.“ „To bohuţel nejde.“ „Třeba jo. Slyšel jsi někdy o tom, ţe by se člověk mohl spojit na internetu se záhrobím?“ Usmál se. „To je nesmysl…“ Zarazil se. „Vlastně nevím. Nikdy jsem nevěřil v nadpřirozený jevy, ale kdyţ jsem viděl toho netvora, co se na tebe vrhnul, člověka s vlčí hlavou, uţ ničemu nerozumím.“ „Já taky ne.“ V řadě před náma se otočila nějaká drţka a zasyčela: „Ticho!“ Pomyslela jsem si: Trhni si nohou! Jimmy mi dal mi další pusu a řekl: „Nebudeme si s tím lámat hlavu. Budeme myslet jenom na nás dva.“ „Ano.“ Kdyţ jsme potom vyšli z kina, uviděly nás dvě holky ze školy, jak se drţíme za ruce. Málem to s nima švihlo. Nasedli jsme do bílýho jaguáru a holky stály před kinem a zíraly za náma s otevřenejma pusama. Takovej šok ještě nezaţily. Byla tma a příjemnej vzduch. Nebe bylo posetý hvězdárna, prostě nádhera. Všechno bylo najednou krásnější. Celej svět. Jimmy to rozpálil temnou nocí směrem k Downhillu. Za mostem, místo aby to vzal přímo k Mayfair square, náhle zatočil ke hřbitovu. „Kam jedeš?“ zeptala jsem se. „Zastavíme u hřbitova a budeme sami,“ odpověděl. „Nikdo do těch míst touhle dobou nejezdí.“ Zděsila jsem se. „Ne, to ne! Kaţdej přece ví, ţe na downhillským hřbitově děsně straší. A ještě k tomu se blíţí půlnoc.“ Neodpověděl. Jel dál ke hřbitovu. Po pravý straně se objevila zeď downhillskýho viaduktu. Zděsila jsem se ještě víc. Podívala jsem se na něj. Byl divnej. Napadla mě šílená myšlenka: Co kdyţ Jimmy není člověk, ale duch, přízrak. Jako Johnny. Taky z toho prokletí hradu Hawkshill? 87

Zatáhne mě na hřbitov a zavraţdí mě tam! Zachvátila mě panika. „Zastav!“ vykřikla jsem. „Já tam nechci. Strašně se bojím.“ Zpomalil a zajel k viaduktu. Zastavil a řekl: „Máš pravdu. Po tý šou s tím netvorem se ti nedivím. Jenom jsem chtěl bejt s tebou ještě chvíli někde, kde by nás nikdo nerušil.“ Vtom se do ticha zaříznul děsivej zvuk. Pí pí pí pí pí pí pí pí… Po zádech mi přeběhl mráz. „Co… co to je?“ Byl to určitě duch. Nikdo jinej v těch místech nebyl. Úplně jsem ztuhla. „To je můj mobil,“ řekl Jimmy a vytáhl z pouzdra u pasu telefon. Fuj, to se mi ulevilo. Uţ zase magořím, pomyslela jsem si. Nepoznám telefon! Přiloţil si mobil na ucho a řekl: „Jimmy Osborne. Haló?“ Ruka mu poklesla. Podíval se na mě. „To je divný. Nějakej kluk, nebo co. Chce tebe.“ Zírala jsem. „Mně?“ Vzala jsem si od Jimmyho telefon a zeptala se: „Kdo je to?“ A stalo se něco strašnýho. Hlas v telefonu řekl: „Čau, Tino. Víš, odkud ti volám? Z budky na rohu Mayfair square a Brook street. Z červený telefonní budky s černejma písmenama. Takový budky uţ dneska neexistujou.“ Byl to Johnny! Srdce se mi zastavilo. On opravdu obţivnul! Tak proto v rádiu ani v televizi nic nehlásili! Poldové ţádnou mrtvolu nenašli. Bylo to jasný. Vrátil se. A šel po mně!

88

XX. Ruka s mobilem se mi rozklepala. „Co… co chceš?“ „Tebe, Tino,“ řekl Johnny. „Dostanu tě. Sbalila jsi Jimmyho Osborna. Myslíš, ţe tě miluje? Myslíš, ţe tě ochrání? Ještě nevíš, v jaký podobě se zjevím. Aţ mě uvidí, vykašle se na tebe a zdrhne. Touţím po tobě. Sním tě, Tino. Budeš ve mně. Budeme jedno tělo. Navţdy spolu! Uţ nic nás nerozdělí.“ Vytryskly mi slzy. „Proč to děláš? Proč mě takhle mučíš?“ Jimmy se na mě díval. Viděl, co se se mnou děje. „Dej mi to.“ Vytrhl mi telefon z ruky a řekl: „Hele, ty debile, jestli musíš opruzovat lidi, tak si najdi někoho jinýho. My nejsme na tvoje úchylný aktivity zvědavý.“ Vypnul to a hodil mobil na zadní sedadlo. Očistil mi kapesníčkem slzy a řekl: „Neplač, nějakej úchylák tě přece nemůţe rozházet.“ Utřela jsem si nos. Zavrtěla hlavou. „To nebyl úchylák. Byl to zase ten netvor, ten vlk, co obţivnul na policii. Vţdycky obţivne. Nejde ho zabít. Je nesmrtelnej.“ „Ale…“ Jimmy zrozpačitěl. „Já nevím, uţ ničemu nerozumím.“ Rozhodil rukama. „Kde to proboha ţijem? V pohádce nebo v normálním světě?“ „V prokletí,“ řekla jsem. „Kaţdej ví, ţe hrad Hawkshill, co je v něm naše škola, kdysi Blackstone zakoupil v Anglii a rozebranej ho převezl do Ameriky a potom ho znovu postavil v tomhle městě. Nikdo ale neví, ţe v něm převezl přes oceán i strašidla, přízraky, proklatce a podobný hrůzy, který ve středověku trýznily jeho obyvatele.“ Jimmy zíral. „No, a ty hrůzy teď tady po strašně dlouhý 89

době oţily a pro změnu zase trýzněj nás.“ „Ale proč?“ vydechl. „Za co by nás měli trýznit, kdyţ jsme jim nic neudělali?“ „Jak jsem řekla, je to prokletí. Sir… ten… Parsley, nebo jak se jmenoval, kterýmu hrad v Anglii původně patřil, ho totiţ před svou smrtí strašlivě proklel. Ano, hrad Hawkshill je prokletej. A to prokletí se vztahuje na kaţdýho, kdo ho teď vlastní a obejvá a vůbec nějak vyuţívá. Na celý tohle město, na nás všechny. Jsme v tom aţ po uši.“ Jimmy zíral ještě víc. „Kde ses to všechno dozvěděla?“ Uţ uţ jsem mu chtěla povědět o Černý Betty a o tom internetovým rozhovoru s Kara-moorem, ale hned jsem si to rozmyslela. Nebyla vhodná chvíle. Nebyl čas. Temnou nocí obcházel přízrak. Museli jsme něco udělat. Zachránit se. Zvedla jsem ruku. „Někdy ti to řeknu, ale teď musíme zmizet. Jinak je po nás.“ „Hodím tě domů,“ řekl Jimmy. „Sejdeme se zejtra po škole U Alexe. Všechno mi povíš. Platí?“ Hlava mi poklesla. „Jo. Jenom jestli ještě zejtra budu mezi ţivejma“ Lomcoval klíčkem v zapalování. Nic. „Co to blbne?“ zasyčel. „V ţivotě se mi nestalo, abych nenastartoval.“ Řekla jsem: „Asi baterka, nebo tak něco. Nevyznám se v tom.“ „Tohle je jeden z nejlepších auťáků na světě.“ Ukázal na palubní desku. „Tady je displej, něco jako počítač. Kdyby nastal problém, přesně by mi ukázal, o jakou závadu se jedná.“ Znovu zuřivě zalomcoval klíčkem. Nic. Po zádech mi přeběhl mráz. Začínala jsem tušit, co to znamená. Temný záhrobní čáry. Udělal to Johnny Morasso, čaroděj. Obcházel kolem. Chystal se zaútočit. Podívala jsem se vpravo vlevo a dozadu. Byla ona, ticho a nikde nikdo. Jenom na nebi svítil měsíc a zářily hvězdy. „Nech toho!“ řekla jsem. „Utečeme. Utečeme, dokud je čas!“ Jimmy zavrtěl hlavou. „Ne. Nechat tu tenhle auťák! 90

V Downhillu! V ţivotě bych se s ním uţ neshledal.“ Sáhl na zadní sedadlo pro mobil. „Zavolám expres odtahovou sluţbu…“ Zarazil se. „Telefon taky nefunguje!“ Ţaludek se mi rozklepal. „Já se bojím.“ Jimmy klesl zády na opěradlo. Ruce mu padly na klín. „Boţe, co se to děje?!“ Popadla jsem ho za paţi a řekla: „Pojď, Jimmy! Musíme odsud!“ „Tak jo. Taky nemám dobrej pocit.“ Chtěl otevřít dvířka, ale uţ to neudělal. „Hele, vidíš to?“ Jasně, ţe jsem to viděla. Bylo to před náma v jízdní dráze. Vrčelo to. Temná rozkročená postava ozářená bledým měsíčním světlem. Bylo to strašný. Tak strašný, ţe snad ani nebylo moţný, aby bylo něco strašnějšího. Vypadalo to… jak to říct? Jako člověk, i kdyţ to nebyl člověk. Mělo to lidskou postavu, ale dvě hlavy. Dvě zubatý vlčí hlavy se svítícíma ţlutejma očima a čtyři silný ruce s dlouhejma drápama. Bylo to chlupatý a mělo to na sobě dţínovej komplet. Johnnyho dţínovej komplet! Byl to Johnny změněnej v tak děsivýho netvora, ţe si to člověk ani nedokáţe představit. „Co teď?“ vydechla jsem. „Nevím,“ řekl Jimmy. „Nemám s sebou bouchačku.“ Naděje na záchranu pohasla. Proti něčemu takovýmu jsme neměli šanci. Johnny Morasso mě dostal. Nechal si narůst dvě hlavy, aby mě snědl. A čtyři ruce, aby ho nikdo nepřemohl. Smrt na mě vycenila zuby. To byl konec.

91

XXI. Bylo

nešťastný, ţe jsme seděli v otevřeným voze se sundanou střechou. Jimmy ji měl doma v garáţi. Moţná, kdybychom seděli v uzavřeným voze… ba ne, to by nám taky nebylo nic platný. Netvor byl velkej a silnej. Promlátil by se dovnitř a bylo by to. Co teď? Nic. Utíkat jsme nemohli. Johnny Morasso by nás chytil. Vţdyť ve čtvrtek na dálniční přípojce vyvinul snad stodvacetikilometrovou rychlost. Musela jsem něco říct, promluvit na něj, zalichotit mu. Zapůsobit na jeho netvorskou ješitnost. Vzpomněla jsem si, jak jsem chtěla bejt statečná, a rozhodla se, ţe budu statečná právě teď. No, nevím, jestli je moţný bejt statečnej jen tak, zničehonic, na povel, ale jinou moţnost jsem neměla. Nadechla jsem se a řekla: „Johnny, moţná si myslíš, ţe jsi ošklivej nebo tak něco, ale nejsi. Máš dvě hlavy a čtyři ruce. Je to náhodou hezký. A taky jsi…“ Nedomluvila jsem. Johnny zvedl obě hlavy k hvězdnatýmu nebi a mocně, dvojhlasně zavyl. Zachvěla jsem se. Bylo to marný. Nevnímal mě. Uţ zase z něj bylo jenom tupý chlupatý zvíře řídící se svejma vraţednejma pudama. Přišel, aby mě snědl, a nic jinýho ho nezajímalo. Jimmy Osborne mi sevřel dlaň. „Nedám tě, lásko!“ vyhrkl. 92

„Miluju tě, moc tě miluju. Ať teda zemřu, kdyţ to musí bejt. Alespoň ho zdrţím a ty mezitím utečeš.“ „Jimmy, ne!“ Vyskočil z auta, zatnul pěsti a rozběhl se proti netvorovi. Zírala jsem. Netušila jsem, ţe je Jimmy Osborne statečnej. Dětičky bohatejch rodičů bejvaj většinou zbabělý. V tý chvíli jsem pochopila, ţe je to on, jedinej muţ mýho ţivota, kterýho bych vţdycky milovala, kdybych zůstala naţivu. Ne, nesměla jsem dovolit, aby se pro mě obětoval. Kdyţ uţ musím zemřít, tak ať to mám za sebou, pomyslela jsem si a vyskočila z auta za ním. Vykřikla jsem: „Taky tě moc miluju, Jimmy. Uteč! Tebe nechce zabít. Chce zabít mě.“ Zastavila jsem se. Vytřeštila jsem oči. Přede mnou se odehrávala hrůzná scéna. Jimmy zasadil netvorovi několik ran pěstí a to bylo všechno. Ten vrah je snad ani necejtil. Zachrčel, popadl Jimmyho všema čtyřma rukama, přitáhl si ho k sobě, otevřel obě tlamy – v záři měsíce se zaleskly čtyři řady bílejch tesáků – á zakousnul se mu do krku. Zepředu i zezadu. Vytryskla krev. Bylo to strašný. Začala jsem ječet: „Pomóóóóóc! Vraţdáááááááá!“ Nikdo mě nemohl slyšet. Vpravo byla temná zeď viaduktu a vlevo za silnicí trávník před downhillským hřbitovem. Netvor odhodil Jimmyho na zem a zahleděl se na mě. Z obou tlam mu odkapávaly krvavý sliny. Hrůza mnou otřásala od hlavy k patě. Jimmy se na zemi svíjel, drţel si dlaněma hrdlo a lapal po dechu. Chrčel. Jeho krev se na asfaltu rozlejvala v temnou, lesklou kaluţ. Nebylo mu pomoci. Umíral. Ještě několikrát sebou škubnul a pak znehybněl. Byl mrtvej. Můj miláček byl hnusně zavraţdenej. Tak nesmírně mě miloval, ţe pro mě obětoval ţivot. Měli jsme jenom jedno rande a takhle to dopadlo! Zachvátil mě běs, děsná nenávist. „Nejsi hezkej!“ zařvala jsem na 93

netvora. „Jsi hnusnej! Odporná obluda! Hnusnej, krvavej vrah!“ Bylo mu to jedno. Tupý zvíře nemůţeš urazit. Zaklonil se a znovu strašlivě zavyl. Najednou jsem utíkala. Hm, nebylo statečný. Uţ jsem se neřídila vlastní vůlí. Moje tělo se samo otočilo a nohy se daly do pohybu. Rozběhly se. Prchala jsem někam do tmy, vůbec jsem nevěděla kam, prostě pryč. Netvor mi byl okamţitě v patách. Hrozně funěl. Chrčel. Lačně mlaskal. Dusal nohama asfalt. Ohlídla jsem se. Neeeeeeeeeeee! Byl fakt děsně rychlej. Běţel těsně za mnou. Ne, nemohla jsem mu uniknout. Věděla jsem, ţe mi kaţdým okamţikem zatne do zad ty svý strašný dlouhý drápy. Ach, boţe, ne!

94

XXII. Uţ je to tady! Po zádech mýho tmavomodrýho kabátku mi přejely drápy. Zatím se nezasekly. Ucejtila jsem pach starýho, zanedbanýho psa. Netvor otevřel jednu se svejch tlam těsně za mým zátylkem. Chystal se mě zakousnout. Vypláznul hruběj jazyk a olízl mi uzel na vlasech. Hladově chrčel. Bylo to strašný. Myslela jsem, ţe padnu. Ale nepadla jsem. Místo toho jsem se shrbila a vysekla prudkou kličku doprava. Okamţitě jsem vybrala rovnováhu a zase jsem to vší silou natáhla směrem pryč. Tohle ten hnusnej netvor nečekal. Taky se pokusil o kličku, ale nevyšlo mu to. Vyletěl do vzduchu a v těţkým drţkopádu udělal několik kotrmelců a zastavil se o starou oprejskanou zeď. Húúúaaaahúúúúaaaahúúúú! zavyl bolestí a hněvem. Naskočila mi husí kůţe. Zdrhala jsem podle zdi. Netvor byl v mţiku zase na nohou. A znovu se za mnou pustil. Kde to jsem? Co je to za zeď? Proboha! Byla to obvodová zeď downhillskýho hřbitova. Blíţila jsem se ke starý, zpola vyvrácený hřbitovní bráně. Strašně jsem se bála, ale musela jsem dovnitř, neměla jsem jinou moţnost. Jedině zahučet na hřbitov a pokusit se tam někde ukrejt. 95

Netvor mě rychle dotahoval. Profrčela jsem branou a spatřila před sebou stromy a starý kamenný náhrobky strašidelně ozářený měsícem. Húúúú, to byl ale odváţnej čin. Vrazit na downhillskej hřbitov a ještě k tomu v noci… vlastně, moment! O půlnoci. No, jasně! O půlnoci! Mrkla jsem se ve světle měsíce na hodinky. Bylo za dvě minuty dvanáct. Úplně ve mně hrklo. Měla jsem ještě jednu šanci. Maličkou, ale přece jen šanci. Jestli madam LeClaire nelhala, jestli se opravdu na internetu spojila se záhrobím a já mluvila se skutečným kavkazským vládcem duchů Kara-moorem, tak to by mě potom… to by mě potom… boţe! Ještě by mě třeba mohla zachránit ta magická formule, co mi Karamoor řekl. Srdce mi poskočilo novou nadějí, ale hned zase zvadlo. Ne, nemám šanci. Mezi jasnovidcema je hodně podvodníků. Černá Betty to dobře věděla. Řekla mi, ţe madam LeClaire měla někde schovanýho asistenta, kterej se mnou mluvil, abych si myslela, ţe mluvím s Karamoorem. Jenţe tonoucí se stébla chytá. Honil mě čaroděj Johnny Morasso přeměněnej v netvora a blíţila se půlnoc a byla jsem na hřbitově – všechno mi hrálo do ruky, nebo jak se to říká. Musela jsem to zkusit. Zabrat vabank. Co jinýho mi zbejvalo? No, uvidíme! Znovu jsem mrkla na hodinky. Za minutu dvanáct Chvíle osudovýho rozhodnutí se blíţila. Jenţe minuta je někdy děsně dlouhá doba. Netvor se zjevil v bráně. Hnala jsem se tmou někam dopředu, přeskakovala hroby, protahovala se mezi náhrobkama. Větve stromů mě šlehaly do obličeje. Ustrašeně jsem se ohlíţela, jestli odněkud nevyleze nějaký děsný strašidlo. Zatím byl klid. Pohled na hodinky: Jedenáct padesát devět patnáct. Boţe, ten čas vůbec neutíkal! Netvor uţ byl zase těsně za mnou. Chrčel, funěl, slintal. 96

Skočila jsem za nejbliţší strom. Skrčila se. Netvor mě přeběhl, ale hned se zarazil. Otočil se. Chtěla jsem vyběhnout z úkrytu, ale nepovedlo se. Zakopla jsem o nějakej hrbol a upadla. Uţ jsem nedokázala vstát. Netvor udělal obrovskej skok a přistál mi na zádech. Sevřel mě všema čtyřma rukama. Padla jsem pod tíhou jeho těla zpátky na zem. Otevřel nade mnou obě svý tlamy a strašlivě zavyl: „Húúúú-húúúú-húúúú…“ Zaskřípal zubama a vyplázl jazyk. Olízl mi tím svým odporným, horkým, hrubým jazykem zezadu obě tváře. Připravoval se k hostině. Neeeeeeeeee! Nestihla jsem to. Nastal okamţik mý smrti.

97

XXIII. Netvor mě jednou svou rukou uchopil za bradu a zaklonil mi hlavu, aby obě jeho tlamy měly snazší přístup k mýmu hrdlu. Z nozder vycházel strašnej zápach. Po tváři mi stekla slizká slina. Mezi listím stromu jsem spatřila hvězdnatý nebe. Naposledy… Ucejtila jsem na pokoţce ostrý tesáky. Začaly mi pronikat do masa. Kolik je hodin? Snad uţ je půlnoc. Musím to říct, musím vyslovit tu kouzelnou formuli od Kara-moora! Musím to zkusit. Teď! Za okamţik bude pozdě. Z posledních sil jsem vypravila ze sevřenýho hrdla: „Černá půlnoci, máš ho ve své moci, amen, amen, ať se změní v kámen!“ Nic se nestalo. Zavřela jsem oči. Odevzdala jsem se neodvratný smrti. Byl konec. Ne, nebyl konec. Něco se přece jen stalo. Tíha netvorova těla ze mě spadla. Byla jsem volná. Mohla jsem se narovnat. Zvedla jsem se na nohy. Stála jsem na downhillským hřbitově a rozhlíţela se tmou. Nic jsem neviděla. Jenom hroby a stromy. Netvor zmizel. A vedle mě trčel ze země úplně novej náhrobek ozářenej měsíčníma paprskama. Sklonila jsem hlavu, abych si přečetla písmena, který do něj byly vytesaný. Bylo tam: JOHNNY MORASSO, NAR. L. P. 1271, ZEM. L. P. 1998. Teda tohle! Chodila jsem s někým, komu bylo sedm set dvacet sedm let! 98

Jedna sedmnáctiletá holka v New Yorku chodila s pětačtyřicetiletým dědkem. Tak to já jsem teda chodila s prapraprapradědečkem, nebo co. To by stálo za zápis do Guinessovy knihy rekordů! No nic. Děsně se mi ulevilo. Madam LeClaire nebyla podvodnice. Neměla nikde schovanýho asistenta. Skutečně jsem mluvila se samotným kavkazským vládcem duchů Kara-morem. Byla jsem ţivá! Úplně zachráněná. Zvedla jsem hlavu a samou radostí jsem zvolala proti hvězdnatýmu nebi: „Díky, veliký Kara-moore!“ A přísahám, ţe jsem v tý chvíli měla pocit, jako by ke mně odněkud z hlubin hřbitova dolehlo slaboučký: „Není zač, Tino.“ Zachvěla jsem se. Vzpomněla jsem si na Jimmyho. Můj miláček! Moje jediná láska! Leţel mrtvej v krvi pod downhillským viaduktem! Musela jsem za ním. Vyrazila jsem zpátky k hřbitovní bráně a vyběhla na ulici. Spatřila jsem v temnotách Jimmyho bílej jaguár. Překlusala jsem vozovku a vrhla se k jeho tělu. Z otevřených ran pořád ještě vytejkala krev. Zvedla jsem ze země jeho bezvládnou ruku. Chtěla jsem ji stisknout a podrţet na svým srdci. Na rozloučenou… Ne! Co to je? Ucítila jsem tep! Ano, nahmatala jsem na Jimmyho zápěstí tep! Nebyl mrtvý. Ještě ţil. Strhla jsem ze sebe kabátek a ovázala mu s ním prokousnutou šíji. Krvácení se zpomalilo. Vrhla jsem se k jaguáru a nahmatala na zadním sedadle mobil. Zapnula jsem ho. Uţ zase fungoval. Zlý záhrobní čáry pominuly. Stiskla jsem číslo tísňovýho volání. „Vraţda!“ vykřikla jsem do mikrofonu. „Těţce zraněný člověk. Sanitku k downhillskýmu viaduktu. Rychle, neţ vykrvácí!“ A pak jsem se skácela. 99

Mobil mi s tupým ţuchnutím vypadl z ruky na asfalt. Ztratila jsem vědomí. *** Kdyţ jsem se probrala, bylo všude plno poldů a mě nakládali zdravoťáci na nosítkách do sanitky. Jimmyho tělo bylo pryč. Uţ ho odvezli. Jimmy leţel v nemocnici skoro dva měsíce. Po čtrnácti dnech jsem ho mohla poprvé navštívit. Usmál se na mě a řekl: „Tino, naše láska nikdy neskončí.“ Taky jsem se usmála. „Nikdy, Jimmy. Dokázali jsme si, ţe se opravdu milujeme.“ Byla to nejkrásnější chvíle mýho ţivota. Jo, několik dní předtím jsem byla potřetí u madam LeClaire. Přinesla jsem jí gerbery.

100

Andrew Hall

POMSTA ZE ZÁHROBÍ 2 Z anglického originálu Revenge from Eternity 2, vydaného nakladatelstvím Koala Book Inc., New York 1998, přeloţil Václav Mikolášek Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet v edici Buldok jako svou 62. publikaci, Praha 1998 Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum Vytiskl Signet Ţatčany s. r. o., 1. vydání Cena 45 Kč ISBN 80-86021-50-5

101

102