Andrew Hall Stopy hrůzy 99 Malý mstitel
MALÝ MSTITEL Andrew Hall
NAKLADATELSTVÍ
SIGNET
2
Copyright © 1999 by Andrew Hall Translation © 1999 Eva Kopecká 3
(1)
Duchu temnot! Duchu temnot, vzývám tě! Povstaň z hlubin zapomnění a zjev se mi! Ukaž mi svou nelítostnou tvář, která děsí nepřátele! Cítíš vůni posvátného ohně? Vidíš obětiny, které jsem ti přinesl? Slyšíš má pokorná, prosebná slova? Zjev se mi, Duchu temnot! Potřebuji tvou pomoc. Potřebuji tvou sílu, abych mohl zničit ty, které nenávidím. Oni jsou špatní. Poskvrňují místa, která vždy patřila jen tobě a tvým dětem. Nemají úctu. Berou si všechno. I mně to chtějí vzít. Budu nástrojem jejich zkázy. Ve tvých rukou a ve tvých službách, Duchu temnot! Ano… Jsi tu, vím to. Cítím tě. To je dobré. Dej mi sílu! A dej mi nové jméno, protože od téhle chvíle jsem nový člověk. Jiný. Nebojím se ničeho a nikoho. To oni se budou muset bát. Dej mi nové jméno, Duchu temnot! ……… MALÝ MSTITEL?
4
(2)
Peteův dţíp zmizel v prašných oblacích. Ještě chvíli jsem slyšela doznívající zvuk motoru, ale i ten se nakonec vytratil a všude kolem se rozhostilo ticho. Zůstala jsem sama. Srdce mi splašeně tlouklo. I kdyţ jsem se na tuhle chvíli dlouho připravovala a byla jsme pevně rozhodnutá nepodlehnout panice, nemohla jsem si pomoct. Byla to prostě normální reakce. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla. Nemohla jsem si ţádnou paniku dovolit. A strach uţ vůbec ne. Schylovalo se k večeru. Myslím, ţe do setmění chyběly tak dvě, dvě a půl hodiny. Za tu dobu se dá urazit dvanáct kilometrů. Spíš deset – byla jsem přece v úplně neznámé krajině. Aspoň bylo poměrně teplo a obloha byla čistá. Nevypadalo to, ţe by mě překvapil liják, který by všechno pekelně zkomplikoval. V noci se ochladí, to je jasný. Ale ne tolik, aby se to nedalo přeţít. Přeţít… No, zatím jsem toho ještě nelitovala. Zatím. Rozhlídla jsem kolem. Nikde ani ţiváčka, kdyţ nepočítám siluetu černýho ptáka, kterej krouţil vysoko na nebi. Ušklíbla jsem se. Jestli čeká, aţ tu zhebnu, tak to se teda zatraceně mejlí. Ale to byl jen takovej fórek. Nic podobnýho mi nehrozilo ani omylem. Všude, kam se dalo dohlídnout, se rozkládaly nízký pahorky porostlý vysokou travou a sem tam nějakým křovím. Občas se výjimečně vyskytoval i osamělej strom. Ţádný asfaltový silnice nebo aspoň prašný cesty. Zóna byla dost bezútěšný místo. Uţ jsem byla dost zblblá na to, abych tomu taky říkala Zóna. 5
Moţná bych mohla nějakou dobu sledovat stopy kol Peteova dţípu, neţ by se slehlá tráva zase narovnala. Jenomţe on docela určitě nejel přímým směrem k Borgentownu – naopak, docela určitě zvolil dlouhou okliku, všelijaký smyčky, a kdybych mu na to naletěla, mohla bych si cestu zpátky prodlouţit o pěknejch pár kilometrů. Jak jsme vlastně mohla bejt daleko od města? V dţípu jsem samozřejmě měla zavázaný oči. A neměla jsem hodinky. Jasně, ţe jsem zkoušela odhadnout, jak dlouho jedeme, jenomţe to je hrozně ošidný. Tipovala jsem tak hodinku, ale moţná to bylo míň, protoţe člověk podvědomě odhaduje, ţe čas ubíhá rychleji, neţ tomu ve skutečnosti je. To je vědecky ověřený. Počítat jsem nemohla, poněvadţ Pete na mě skoro celou cestu mluvil, asi pávě proto. Takţe 40 minut? Tři čtvrtě hodiny? Házelo to se mnou ze strany na stranu, ale přesto nemohl v Zóně ani se svým Jeepem Cherokee jet nějak zvlášť rychle. Čili bych si dovolila jako horní hranici určit třicet kiláků. To není tak strašný, ne? Znamenalo to přeţít jen nějakých šest, sedm hodin. Houby! Uvědomila jsem si, ţe v noci nejspíš nebudu moci jít, čímţ se doba skoro zdvojnásobila. Zatrnulo ve mně. Ale byla jsem rozhodnutá to dokázat. Byla jsem rozhodnutá přeţít. Tohle je seznam věcí, který mě to měly usnadnit: Krabička se třema sirkama v mikrotenovým sáčku, kapesní nůţ, co měl jen jedno ostří, ale taky malou zubatou pilku, otvírák na konzervy a nůţtičky, list papíru, dvacet metrů tenký a nepřetrhnutelný kevlarový šňůry, dvě náplasti a zavírací špendlík. Nic moc, co? Jenomţe to byla základní výbava, s kterou se B-Rangers vydávali do Zóny. Nacpala jsem si to do ledvinky a pověsila na pásek kalhot. Allison prskala, ţe pásek není povolenej, ale Pete nakonec rozhodl, ţe si ho můţu nechat, kdyţ jsem skuhrala, ţe by mi padaly kalhoty. To byl jedinej podfuk, kterej mi prošel – jiný jsem ale radši ani nezkoušela. Jsem sice hubená, ale kalhoty ze mě nepadaj. Nevím, k čemu by mi ten pásek mohl bejt dobrej. 6
Ledaţe bych se na něm chtěla oběsit. Byla jsem ostatně přesvědčená, ţe ani ty ostatní věci nebudu potřebovat. Prostě naberu správnej směr a půjdu, dokud nedorazím ke Green Lake, kde na mě budou B-Rangers čekat. Deset nebo dvanáct hodin bez jídla a pití klidně vydrţím. Akorát budu trošku utahaná, no a co? Oni s tím nadělají! Prošla jsem přece všema jejich zkouškama a tohle měla bejt poslední. Určitě je poslední. Řekli to. B-Rangers byli moţná potrhlí, ale na jejich slovo se člověk mohl spolehnout. Nikdy bych si s nimi nezačala, kdyby nebylo Dextera. Dexter se mi děsně líbil a asi jsem do něj byla zamilovaná. Nevěděl to. On měl oči jen pro B-Rangers. Anebo spíš pro Peteho. Pete byl jeho bůh. Jamie a Allison ho taky baštili, obdivovali a respektovali, ale Dexter se v něm viděl. On ho zboţňoval. Neměla jsem jinou moţnost, jak dosáhnout toho, aby si mě všiml, neţ se pokusit dostat se do tý jejich hermeticky uzavřený party. Ne ţe bych byla první, jenţe nikomu se to zatím nepovedlo. Ale já uţ zbyla skoro u cíle. Zbejvalo jen přeţít. Bylo na čase s tím začít. Mírně zarudlé slunce se pomalu klonilo k západu. Protoţe jsem věděla, kde leţí Zóna a ţe je severozápadně od Borgentownu, nebylo nijak těţké určit směr pochodu. Kdyţ půjdu na jihovýchod, nemůţu se seknout. V duchu jsem si nakreslila kříţ světovejch stran, rozdělila trojúhelník mezi jihem a východem a protáhla přímku aţ k obzoru. V dálce přede mnou se dotkla pahýlu nějakýho stromu, nebo co to bylo. Výbornej orientační bod. Mrkla jsem na černého ptáka. Ještě pořád krouţil. Tak čau, řekla jsem mu a vyrazila.
7
(3)
Jak to vlastně všechno začalo? Seděli jsme s Dickem ve studentský pizzerii U Alexe, pili colu a jen tak klábosili. Občas se u našeho stolku zastavil nějakej spoluţák, prohodil pár slov a zase šel. Nejspíš nechtěl rušit – celá škola si totiţ myslela, ţe s Dickem spolu chodíme. Nebyla to pravda. Dick Foley byl můj kamarád. Nejlepší kamarád. Znali jsme se úplně od malička, protoţe Foleyovi bydleli ve vedlejším domě, přátelili se s našima a vzájemně si s nima vyměňovali děti, kdyţ je potřebovali pohlídat. Má ségra Del byla o tři roky starší a hrát si se mnou bylo vţdycky pod její úroveň, takţe mi zbejval sousedovic stejně starej Dick, kterej byl jedináček, a tak taky nikoho neměl. Stala se z nás holt nerozlučná dvojka a vydrţelo nám to aţ doteďka a bylo to pořád fajn kamarádství, i kdyţ někdo za tím moţná viděl něco jinýho. Ale já si neuměla ani představit, ţe bych s Dickem chodila. Ne, ţe by byl ošklivej, to ne, byl to úplně normální kluk s nahnědlejma vlasama, šedohnědejma očima a trošku moc placatejma ušima, coţ se ovšem dalo přehlídnout, ţádná bedna, ale zase děsně chytrej a sečtělej. Vtip byl v tom, ţe o mně věděl úplně všechno, jako já o něm. V lásce musíte na tom druhým pořád něco objevovat, musí vás něčím překvapovat, ne? Jak bych mohla něco objevovat na Dickovi, kdyţ jsem věděla i kolik má zaplombovanejch zubů? Jasně, ţe to mělo háček. Kluci se zrovna kolem mě nerojili, kdyţ si mysleli, ţe jsem Dickova holka. Coţ mi začínalo maličko vadit. 8
Hlavně kvůli Dexterovi. Zrovna kdyţ jsme se chystali zvednout, zaslechla jsem zvenku známej rachot motorek a hned jsem si to rozmyslela. Jen jsem koukala, jak na parkovišti zastavujou Dexter a Jamie se svejma harleyema, slejzaj, věšej přilby na řidítka a rozepínaj si černý koţený bundy. Allison, která přijela s Jamiem, si prstama prohrábla svý hustý, na jeţka ostříhaný černý vlasy. Neměly jsme se rády. O pár vteřin později dorazil Pete ve svým jeepu. „Hele,“ řekla jsem úplně zbytečně, protoţe si jich u Alexe musel všimnout kaţdej, „B-Rangers.“ Dick předvedl otrávenej ksicht. „No a co?“ ucedil krátce. No a nic. Fakt je, ţe uţ si na ně všichni zvykli. Ti čtyři to spolu táhli uţ od prváku. Pánbůví, jak se dali dohromady, ale docela jistě to vyprovokoval Pete. Pete byl zvláštní. Vlastně ne zvláštní, byl výjimečnej. Tak za prvý. Vysloveně muţnej typ jako vystřiţenej z nějakýho akčního bijáku. Ocelový oči, hranatá brada, široký ramena, útlej pas, svalnatý paţe a stehna. Patka slámovej vlasů hozená do čela. Frajer. Absolutní jednička ve všech sportech, co se na borgentownský střední pěstovaly. Za druhý. Ţádnej náfuka. Nikdy se nevytahoval, bavil se s kaţdým a uměl bejt neskutečně milej. Jasně, ţe s učením taky neměl ţádný problémy. Za třetí. Od začátku prohlašoval, ţe chce jít k námořní pěchotě. To bylo na místní poměry dost nezvyklý, protoţe naprostá většina študáků borgentownský střední měla namířeno na nějakou univerzitu. Peteův otec byl penzionovanej kapitán vojenskýho námořnictva a můj táta, kterej s ním seděl ve správní radě přepravní a zásilkový firmy Kondor, tvrdil, ţe je to správnej chlap. Coţ moţná ledacos vysvětlovalo. Čili Pete to nejspíš dal dohromady, ale proč si vybral zrovna ty tři, to jsem mohla jen hádat. Jamie Henderson byl podsaditej, kudrnatej a usměvavej kluk se snědou pletí, Dexter Grant štíhlej hezoun s malým copánkem na temeni a zasněným pohledem, po kterým bláznilo 9
spousta holek, včetně mě, a Allison McKinlyeová byla taky kluk. Teda vypadala tak a chovala se tak. Uţ jsem vám říkala, ţe ji nemám ráda? Prostě vytvořili tuhle čtyřčlennou partu, chodili všude spolu, hodně sportovali, navštěvovali různý kurzy sebeobrany a japonskejch bojovejch umění, koupili si motorky a hodně podobný oblečení. Někdy v tý době se objevil název B-Rangers. Nevím, jestli si tak začali říkat sami, nebo jestli to někdo jen tak plác a ono se to ujalo, spíš to druhý, ale oni se tomu nebránili. Nevím ani, co znamená B, mohlo to znamenat třeba black, jako Černí jezdci, kdyţ měli ty koţený černý bundy, anebo tiky Borgentownští jezdci, nebo něco úplně jinýho, ale to není důleţitý. Byli trochu podezřelí, to jo, některý učitelé se dívali divně a ve městě se taky za nima otáčeli, jenomţe nikdy nelítali v ţádným průšvihu, školu nezanedbávali, tak co, ţe jo? No a definitivně se to změnilo, kdyţ se jednou nachomejtli k přepadení drugstoru v Downhillu a vlastníma rukama zlikvidovali dva ozbrojený lupiče. Do školy jim přišel osobně poděkovat sám policejní náčelník Hurst a BRangers měli rázem o popularitu postaráno. Bylo jim to proti mysli. Poněvadţ se okamţitě vyrojila spousta nadšenců, který chtěli bejt taky B-Rangers, všelijak se vlichocovali a otravovali. Ale oni mezi sebe nikoho nechtěli, jenţe to nemohli veřejně moc prohlašovat, aby nevypadali jako fouňové. Takţe si vymysleli (to určitě Pete) mnoţství předběţnejch podmínek a všelijaký drsný zkoušky, kterejma musel eventuální uchazeč projít. Nadšenců ubylo, ale furt se nějací vyskytovali, jenomţe nakonec se stejně nikomu nepovedlo mezi ty čtyři dostat. Kaţdej, kdo to zkusil, musel slíbit, ţe neprozradí, v čem spočívaly zkoušky, takţe podrobnosti se spíš „proslýchaly.“ To byla taky jediná věc, o který se mnou Dick nemluvil. Jo. Jste překvapený? Já byla taky a děsně, kdyţ jsem se dozvěděla, ţe Dick to taky zkoušel, to bych do něj teda neřekla. Tvrdil mi, ţe nechtěl bejt B-Rangers, ale ţe se chtěl o tom něco bliţšího dozvědět a jiná moţnost neexistovala. No, já teda nevím. Kdyţ jsem na něj naléhala, aby mi něco prozradil, odmítl, poněvadţ dal čestný slovo, nebo co, ale pak z něj vylezlo, ţe to, co 10
měl udělat, ho uráţelo a poniţovalo to jeho lidskou důstojnost. To mohla bejt pravda, poněvadţ Dick si na takový věci, jako je lidská důstojnost, potrpěl. Ale mohly to bejt taky jen kecy. B-Rangers teda vešli do pizzerie a se všema se přátelsky zdravili, akorát Allison byla jako vţdycky chladná a odměřená, kráčeli lokálem jako nějaký slavný komando z nekonečnýho televizního seriálu ke svýmu vyhrazenýmu boxu, kde uţ stál Alex, kterej se taky moh přetrhnout, a pitvořil se. No a kdyţ šli kolem našeho stolku, Dexter se na nepatrnej zlomek sekundy zastavil (nebo se mi to jen zdálo?), mrk na mě, děsně zářivě se usmál a pravil: „Ahoj, Sheeno!“ To mě dorazilo. Normálně mě píchlo u srdce, coţ je jasná známka zamilovanosti. Civěla jsem za ním jako umírající labuť. To se ví, ţe si toho Dick všiml. „Hele,“ řekl, „děje se něco?“ Odtrhla jsem oči od Dexterových zad a podíval se na Dicka, jako bych si nemohla vzpomenout, kde se tu vzal. Pak jsem zavrtěla hlavou. „Ne. Proč?“ Pokrčil rameny a ušklíbl se. „To je přesně to, co Amerika potřebuje,“ prohlásil sarkasticky. „To teda jo.“ „A co jako?“ chtěla jsem vědět. „Spoustu drsňáků. Bouchačů, Rambů, Terminátorů, Robocopů a podobnejch zabijáků. S nima to zaručeně vyhrajem.“ „Nepřeháníš to náhodou?“ Věděla jsem, ţe to přehání. Nejspíš kvůli tomu, jak jsem se koukla na Dextera. „Kdy uţ si konečně uvědomíme,“ pokračoval Dick ve svý tirádě, „ţe skutečný hodnoty spočívají v něčem jiným? Ţe daleko větší cenu má vzdělání, znalosti, slušnost, lidská důstojnost?“ No jo, uţ to tu bylo zas. „Koukni,“ řekla jsem smířlivě, „tohle nikdo nepopírá, ne? Ale Spojený státy jsou taky ochráncem demokracie na celým světě, takţe potřebujou i profesionální vojáky a protiteroristický jednotky a…“ „… B-Rangers,“ přerušil mě. Švihla jsem po něm naštvaným pohledem. 11
„Neměla bys tolik čučet na tývý,“ zaryl ještě. Fakt je, ţe to byl dost praštěnej a naivní rozhovor. Ale odehrál se skoro před dvěma roky a to mně bylo sotva šestnáct. Člověk se vyvíjí, ne? Jenţe tenkrát mě doţral a já se v tý chvíli pevně rozhodla. Dostanu se mezi B-Rangers! Teď mi chyběl poslední krok. Přeţít.
12
(4)
Nenasadila jsem ţádný pekelný tempo. Nebyla jsem tak hloupá, abych se hnala jako blázen a pak někde vyplivla duši. Prostě jsem normálně šla a koukala kolem. Moc k vidění tu nebylo, to ne. Zóna je opuštěný místo. Asi dvakrát jsem zahlídla pohyb ve vysoký trávě, nejspíš divokej králík nebo malej hlodavec, na kterýho vytrvale číhal ten černej pták nade mnou. Zóna tomu začali říkat aţ B-Rangers. Oficiální jméno pro ně nebylo dost tajemný. Ve skutečnosti a na mapách mělo název Sleepland. Rozkládalo se na zhruba šedesáti čtverečních kilometrech severozápadně od Borgentownu a nebylo tam nic, co by stálo za řeč. Víkendový výlety končily u Green Lake, malýho jezera s nazelenalou vodou sedm kilometrů za městem. U něj bylo hezky, ale hned za ním uţ začínala pustina. Pahorky, rokliny, tráva a křoví. Ani potůček, kterej by aspoň trochu narušil fádní a nepřitaţlivej vzhled krajiny. Říčka Sand River, která napájela jezero, tekla po východním okraji Sleeplandu, ale dohromady na ní taky nic zajímavýho nebylo. Nikdo tam neţil, nenašli byste tam jedinej srub. Kdysi to prej bejvalo území malýho indiánskýho kmene, kterej se z nejznámejch důvodů odtrhl od Čerokíjů. Nějakej čas tu ţili, ale zhruba v době, kdy vznikl Borgentown se zase vytratili. Přestěhovali se, vymřeli, nikdo to pořádně nevěděl. Jen Shorty Smoke, pobuda a opilec, kterej o sobě tvrdil, ţe mu v ţilách koluje indiánská krev. Někdy. Jindy totiţ zase tvrdil, ţe jeho babička byla kojnou prezidenta Trumana, nebo ţe je nemanţelským dítětem Garryho Granta. Nikdo mu nevěřil ani slovo. Nevěřili mu, ani ţe se jmenuje Shorty Smoke a on se tak 13
nejspíš opravdu nejmenoval. Kaţdopádně po odpadlejch Čerokíjích nezbylo ve Sleeplandu absolutně nic, i kdyţ Shorty občas nadhodil, ţe je tam pohřebiště jejich náčelníka Běţícího jelena, Dlouhého bílého copu, Dvou sokolích per, eventuálně jinýho jména, který mu zrovna slina na jazyk přinesla. Takţe se z toho nedala vytlouct ani ţádná, patřičně nafouklá turistická atrakce, která by Sleepland oţivila, a městská rada se uţ dávno vzdala veškerejch plánů, jak z tohohle území vy třískat nějaký prachy. Aţ přišli B-Rangers a udělali z něj Zónu. Kráčela jsem pořád dál, s očima upřenejma na pahýl stromu před sebou. Začínala jsem se potit. Ne ţe by bylo takový vedro, nebo ţe bych se moc hnala. Spíš to pramenilo z nějakýho vnitřního pocitu. Nebyl to strach, jen taková podivná úzkost. Ono totiţ ujít pár kilometrů k určenýmu cíli není ţádnej problém. To, co dělá tuhle zkoušku těţkou, je osamění. Nikdo z nás není zvyklej bejt sám. Pořád se kolem vás někdo motá, rodiče, sourozenci, kamarádi, učitelé, lidi… a civilizace vám všechno, co potřebujete, přistrčí pod nos. Kdyţ něco potřebujete, dodá vám to aţ do domu, co byste se honili, ne? Kolikrát v ţivotě jste se octli sami na neznaným místě? Já teda ani jednou. Jo, jsme pěkně zhejčkaný. Takţe jsem se nejspíš potila kvůli tomuhle. Nedokázala jsme se ubránit úzkosti, i kdyţ jsem se dlouho připravovala, i kdyţ mi nic nehrozilo, i kdyţ to byla jen hra. Stísněnej pocit mi zalez pod košili, svědil a já se potila. Budu ráda, aţ to budu mít za sebou. Jak dlouho Jdu? Hodinku? Přede mnou byla skupinka velkejch ohlazenejch kamenů s červenohnědým povrchem. Obešla jsem je, třebaţe se blíţil večer a hadi uţ nejspíš zalezli. Vyskytovali se tu. Měla jsem sice vysoký šněrovací koţený boty, ale po přátelským setkání s chřestýšem jsem nijak zvlášť netouţila. Ještě tak bych si pokecala se svištěm. Ti se tu nevyskytovali. Nic nezachřestilo, a tak jsem začala sestupovat po nepříliš prudkým svahu do oválnýho údolí, který se tu pravidelně střídaly s 14
pahorkama. Byl to jen takovej úvoz. Strom na obzoru mi na chvíli zmizel z očí. Přestoţe jsem se koukala pod nohy a dávala bacha, stejně mi nakonec podráţky uklouzly po hladký trávě a posledních pár metrů jsem velmi nedůstojně sjela po zadku. Sranda. Ještě, ţe tě nikdo nevidí, Sheeno! ulevila jsem si v duchu. A pak jsem zařvala. Něco na mě totiţ civělo. Lebka! Zírala na mě neţivejma červenejma očima. Proto jsem zaječela. Jinak na ní totiţ nebylo nic hroznýho. Normální vybělená lebka nějakýho většího zvířete. Jelena nebo tak. Ti se tu taky nevyskytovali. Někdo ji nasadil na klacek zapíchnutej do země. To se dalo pochopit. Ale ty červený oči! A pentličky. Třema dlouhejma nádechama jsem uklidnila bušící srdce a prohlídla si lebku zblízka. No jo. Neznámej vtipálek jí zasadil do očních důlků červený kuličky, nějaký větší korále, nebo co to bylo. A na temeno zavěsil tři stuţky. Červenou, bílou a černou. Byly fungl nový. Ušklíbla jsem se. Tohle mě jako mělo vylekat? No, vylekalo mě to, ale jenom díky tomu, ţe jsem k tý lebce doletěla po zadku a nevšimla si jí dřív. Jinak to byla fakticky dost pouťová atrakce. „Hodně laciný, Pete,“ řekla jsem nahlas. Váţně jsem nečekala, ţe se B-Rangers uchýlej k takovejmhle vtípkům. Co si o mně, proboha, myslej? Dalo se odhadnout, ţe půjdu právě tudy. No, zřejmě na pár podobnejch blbůstek ještě narazím. Jděte do háje! poslala jsem tichou nadávku komandu svejch slavnejch spoluţáků. A abych jí dodala na váze, nakopla jsem lebku špičkou terénních bot. Odlítla elegantním obloukem a křachla o zem. Ozvalo se temný, vzdálený zadunění. Vykulila jsem oči. 15
Na chvilku mě to spletlo, ale rychle jsem se zorientovala. A uţ jsem sprintovala do protějšího svahu. Vykmitala jsem nahoru jako skutečnej jelen v ţivotní formě a rozhlídla se. Do prkna! Na západě se zničehonic objevila zlověstná hradba černejch mraků. Blíţila se bouřka. Ještě před hodinkou tomu nenasvědčovalo vůbec nic. Jenţe tady to takhle chodí – má to něco společnýho s větrným prouděním od Atlantiku. Bouřky se objevujou znenadání, bývají prudký, ale obvykle naštěstí netrvají dlouho. To byla ovšem mizerná útěcha. Mraky a zadunění hromu totiţ znamenaly, ţe se budu muset poohlídnout po nějakým úkrytu. A to fofrem, neţ se úplně setmí. Potíţ byla v tom, ţe najít úkryt v Zóně je skoro nemoţný. Aspoň já měla ten dojem. Při pomyšlení na to, ţe se budu v lijáku krčit pod nějakým řídkým křovím a pak mě bude čekat noc v mokrým oblečení, jsem se otřásla a pot na mým těle rázem vystřídala husí kůţe. Rozběhla jsem se. Dorazím k tomu pahýlu a tam se rozhlídnu. Něco se snad najde. Zachovej klid, Sheeno! No, kaţdopádně uţ to teď nevypadlo na nezávaznou procházku. Začalo se to komplikovat. Ţe by si B-Rangers objednali i bouřku? Asi ne, ale určitě z ní měli radost. Allison jistě nadšením nadskakovala metr dvacet. Nelíbilo se jí, ţe bych mohla být jednou z nich. Nikomu se to nelíbilo. Ani Dexterovi ne. Ještě nejlíp snášel mou snahu Pete. Kaţdej má šanci, říkal. Rovnou a spravedlivou. No a co říkal Pete, bylo svatý. Makala jsem. Ne jako blázen, to ne. Teď mi byl můj běţeckej trénink dobrej. Ten strom se přibliţoval. Uţ se dalo poznat, ţe do něj nejspíš někdy uhodil blesk, takţe z něj zbyl jen očazenej pahýl. Asi to měl bejt trest za tu drzost, ţe se tu odváţil vyrůst. Upírala jsem na něj zrak a udrţovala rovnoměrný tempo. Nahoru, dolu, nahoru, dolu, fakticky dost náročný cross country. Ale ještě 16
jsem měla dost sil. Na tom pahýlu něco bylo. Na závěrečnou stovku jsem nasadila sprint. Další zahřmění za zády mě pohánělo. Kolik času mi zbejvá? Konečně jsem byla u cíle. Funěla jsem jako jezevec. Opřela jsem se rukama o stehna a vydechovala. Ani mě nenapadlo, abych vyjekla. Podruhy mě nenachytáte, milánkové! Z poničeného kmene trčel indiánskej šíp. Ještě jsem funěla, ale uţ jsem po něm házela očkem. Samozřejmě byl úplně novej. Samozřejmě měl pod stabilizačníma křidýlkama z pravýho peří tři krouţky v bílý, červený a černý barvě. Akorát, ţe byl vyrobenej ručně. (Krámy s indiánskejma věcma se v Borgentownu nevyskytovaly. Takţe co.) A ţe jím byl připíchnutej kus papíru. Popošla jsem aţ k pahýlu. Dech uţ se mi zklidňoval. Byla jsem zvědavá, co mi chtěj B-Rangers sdělit. Vzkaz byl stylově načmáranej dřevěným uhlíkem. Říkal mi tohle: ZEMŘEŠ!
17
(5)
Asi byste o mně měli něco vědět. Jsem zarputilá. Moţná to není správný slovo a taky to neznamená, ţe takhle funguju pořád. Nýbrţ jen kdyţ jde o něco váţnýho. Normálně jsme obyčejná holka, která si z ničeho nedělá moc velkou hlavu a většinu věcí bere tak, jak přicházejí, jak se přihodí. Někdy nad nima dokáţu klidně mávnout rukou, aţ to málem vypadá tak nějak lehkomyslně. Třeba je to výchovou. Jestli jo, můţe za to máma. „Podívej, Sheeno,“ promlouvala ke mně, kdyţ jsem brala rozum, „ţivot je krásnej, ale krátkej. Nemá smysl kazit si ho zbytečným trápením.“ „Ovšem,“ přidal se okamţitě táta, „jsou i věci pro ţivot důleţitý a těm je zase potřeba věnovat se se vší vehemencí.“ „Amen,“ zasmála se máma a táta se přidal. Ale poslední slovo musel mít on. „Zkrátka je nezbytný rozeznat podstatný od nepodstatnýho a soustředit se jen na to, co má smysl.“ Naši byli fakticky ideální pár, bezvadně se doplňovali a já je měla ráda. Máma byla krásná a oblíbená, táta elegantní a úspěšnej, a oba se mě i ségře věnovali. Nevím, jestli tímhle způsobem rozmlouvali i s Del, ale u ní se to svezlo bokem, byla totiţ pouze cílevědomá a všechno brala smrtelně váţně. Já se taky dokázala cílevědomě a smrtelně váţně zakousnout do nějakýho problému, ale musela jsem se nejdřív ujistit, ţe to opravdu stojí za to. Ovšem pak mě od něj nikdo neodtrhl, dokud jsem ho 18
nevyřešila. To jsem pak byla fakt zarputilá. Za to zase moh táta. Prostě se jejich geny ve mně zkombinovaly tímhle zajímavým způsobem a spolu s výchovou ze mě vytvořily týpka, co kráčel ţivotem lehce a s úsměvem, dokud nenarazil na překáţku, do který by se zahryzl. Takovej kříţenec modrýho ptáčka s buldokem. Poslední moje překonaná překáţka byly čtyři kila nadváhy. Všechno to povídám jen kvůli tomu, abyste pochopili, ţe kdyţ jsem se rozhodla dostat se mezi B-Rangers, nebylo to jen takový plácnutí do vody. Představovalo to pro mě zásadní věc, na kterou jsem se vrhla s tvrdošíjnou zarputilostí, co vůbec nepřipouštěla, ţe by se mi to nemohlo povést. Nakonec v tom ani nehrál ţádnou podstatnou roli Dexter – byl jen startovacím stimulem. (A moţná, říkala jsem si ve slabších chvilkách, bude i sladkou odměnou.) Zkrátka jsem to musela dokázat. Následkem toho jsem začala tvrdě makat. Kaţdý ráno před školou jsem hodinu běhala a kaţdý odpoledne po škole chodila do fitcentra cvičit a posilovat. Učení jsem zvládala snadno, takţe mi večer ještě zbejval čas na meditace, házení noţem, vázání uzlů, otuţování, orientaci a podobný serepetičky, o víkendech jsem chodila plavat a potápět se. Taky jsem se učila jezdit na motorce. Našim jsem jen oznámila, ţe pracuju na zlepšení svý tělesný kondice. Zkusila jsem to namluvit i Dickovi, jenţe u něj to samozřejmě neprošlo. Vţdyť jsme vám říkala, ţe jsme se znali jak svý boty. „Sheeno,“ začal o tom jednou, kdyţ jsme se vraceli jeho golfem ze školy. Vţdycky jsme jezdili spolu, ráno i odpoledne, jednou mým, jednou jeho auťákem. „Nepřeháníš to trochu?“ „A co jako?“ hrála jsme naivku, jenţe pochopitelně zbytečně. „B-Rangers nejsou nic pro tebe.“ „A proč?“ najeţila jsem se okamţitě. „Hele, to není ţádný podceňování. Prostě si myslím, ţe holky…“ „A co Allison?“ přerušila jsem ho. „Allison není ţádná holka,“ zabručel, ale stejně si asi uvědomil, ţe přestřelil. „Jen si myslím, ţe bys to enormní úsilí mohla věnovat jinejm, lepším věcem. Sakra, Sheeno,“ rozčílil se a na tvářích mu 19
naskočily červený fleky, „co vlastně chceš? Chceš se stát hvězdou akčních bijáků nebo mistryní světa v kulturistice? Chceš se taky dát k námořní pěchotě? Nebo co?“ „Ne,“ řekla jsem uţ klidně. Sebeovládání budu muset ještě vylepšit. „Mý dlouhodobý plány se nijak nemění, Dicku.“ Na chvíli se odmlčel a já se dívala na jeho legračně odstálý uši a váţnej výraz, s nímţ sledoval hustej provoz na Main street. Byli jsme dohodnutí, ţe se po škole oba pokusíme o přijetí na univerzitu, Dick chtěl bejt právníkem a já přemejšlela o historii. Ta mě fascinovala. Ţe by se bál, ţe mě ztratí? Ach jo. „Tak proč?“ ozval se nakonec. Nevěděla jsem, jak mu odpovědět. Kvůli Dexterovi? To nebyla úplná pravda a stejně bych mu to nemohla říct. Kvůli sobě? Kvůli tý věci samotný? Mohla bych taky nadhodit, jestli se náhodou nebojí, ţe obstojím tam, kde on selhal. Ale to by byla vyslovená rána pod pás a tu si Dick nezaslouţil. „No…“ zamumlala jsem teda váhavě, „proč lidi lezou na osmitisícovky? Plavěj se sami kolem světa? Chtěj ho obletět v balónu? Je to něco jako… výzva, ne?“ Sama jsem cejtila, ţe tohle přirovnání skřípe. „Aha,“ řekl Dick trpce a skepticky. Zahnul doprava na 5th street. Ještě kousek a budem doma. Nechtěla jsem se s ní hádat. „Dicku…“ Okamţitě mě přerušil. „Oukej, oukej, vzdávám se,“ zašklebil se a zvedl ruce z volantu v přehnaně rezignovaným gestu. „Ale odteďka tě budu sledovat jako stín, poněvadţ někdo na tebe musí dávat pozor. Aby sis neublíţila,“ dodal rychle, kdyţ viděl, ţe chci protestovat. Přišlo mi to směšný. Natáhla jsem se k němu a trochu mu pocuchala kštici. „Jsme jedno tělo ty a já, bratříčku Mauglí.“ „Řekl Ká a nedbaje skřeků lesního národa, svinul své mohutné tělo k spánku,“ doplnil s úsměvem Dick a oba jsme se v tom okamţiku na chvilku vrátili do dětství, kdy jsem si u Foleyů na 20
zahradě hráli na Knihu dţunglí. Pořád to ještě fungovalo. V báječný pohodě jsme dorazili domů. O B-Rangers mezi náma od tý doby nepadlo ani slovo. Ale Dick se mnou chodil běhat a posilovat a plavat a choval se jako perfektní kámoš. Byla jsem mu vděčná. Moţná si s ţádným klukem uţ tolik rozumět nebudu. Škoda, ţe jsem ho nemohla milovat.
21
(6)
To slovo jako by na mě cenilo černý zuby. ZEMŘEŠ! Bylo to divný. Mrkla jsem přes rameno. Černá hradba mraků se posunovala jen zvolna, ještě to chvilku potrvá, neţ překryje klesající kotouč slunce. Mohla jsem si dovolit chvilku přemejšlet, aspoň neţ se pořádně vydejchám. Ten vzkaz přibodnutej šípem byl něco jinýho neţ vyparáděná lebka. Nedokázala jsem si představit, ţe by za něčím takovým vězel Pete. Bylo by to hluboce pod jeho úroveň. Jak jsem ho znala, k ničemu takovýmu by se neuchýlil. Nikdy. A Pete a B-Rangers byli jedno a totéţ. Takţe co? Rozhlídla jsem po krajině, jako bych tam mohla najít odpověď. Nejspíš tam někde B-Rangers byli. Někde blízko. Ale nikoho jsem neviděla. Jasně. Takţe sakra co? A pak mě napadla jediná moţná odpověď. Allison! Byla to soukromá akce mý soukromý nepřítelkyně Allison. Nikdy se nesmířila s tím, ţe bych se mohla dostat k B-Rangers. A ohrozit tak její výlučný postavení jako ţenskýho elementu v tyhle uzavřený partě. Nijak se s tím netajila a dávala mi to okatě najevo. Navíc jsme jí dvakrát zesměšnila. Třebaţe to kromě ní nikdo takhle nebral, ani já ne. Kdyţ jsem se dostala aţ k poslední zkoušce a vypadalo to, ţe ji třeba taky zmáknu, udělala Allison všechno, aby mi v tom zabránila. 22
Lebka i tahle nejapná výhrůţka byly její sólová akce. Jo. To dávalo smysl. Pete by s tím nikdy nesouhlasil, tak mou zkoušku přeţití vylepšila sama. To bylo rafinovaný, ţensky rafinovaný. Přes mý uráţlivý řeči byla Allison asi opravdu ţenská. Jenomţe si mohla spočítat, ţe tohle mě nezastaví. Tím pádem jsem si zase já mohla spočítat, ţe má záloze ještě něco horšího. Něco zákeřnějšího. Budu si muset dávat děsnýho bacha. Takţe jsem si to vyjasnila a mohla se v klidu věnovat předpovědi počasí. Moţná ani pršet nezačne. Moţná se bouřka Zóně vyhne. Moţná bude jen tak zpovzdálí hrozit. Zahřmělo. Takţe spíš ne. No dobrá, dobrá, tak se připravím na nejhorší. S něčím takovým jsem při přípravě počítala, musela jsem počítat s nejhorším a mít připravenej plán. Vycházel nejen z příručky Přeţití v pustině od T. C. Francise, kterou B-Rangers ctili jako bibli, nýbrţ taky z vlastních zkušeností a tréninku. Ten se sice místo v Zóně odehrával na zahradě, ale pršelo při něm, tak co. Do toho! Vytrhla jsem šíp (můţe se k něčemu hodit), cár papíru vstrčila do jedný z mnoha kapes svejch plátěnejch khaki kalhot a vyrazila hledat úkryt na deštivou noc. Bylo mi jasný, co musím hledat. Nejlepší by byla jeskyně. Ale ty se v Zóně nevyskytovaly. Budu se muset spokojit s nějakým převisem nebo aspoň trochu chráněným dolíkem. Přímo přede mnou byla krajina zbrázděná spoustou proláklin a strţí, většina jich však byla mělkých, s pozvolně se svaţujícími stěnami, typických pro Sleepland a navíc bez vzrostlejší vegetace. Takové jsem nepotřebovala. Klíčovala jsem po jejich okrajích a občasné, na síle nabírající zahřmění mě pohánělo. Jestli brzy nenarazím na něco vhodnýho, budu namydlená. Ne ţe bych propadala panice, to ne. Panika byla něco, co jsem si 23
nemohla dovolit. B-Rangers něco takovýho prostě neznaj. Měla jsem kliku. Automaticky jsem mířila ke shluku křovin, protoţe v příštích hodinách budu potřebovat nějaký dřevo, a kdyţ jsem k nim dorazila, ukázalo se, ţe rostou na svahu poměrně příkrý, úzký a rozeklaný rokle. To by mohlo být ono. Nijak jsem se nerozmýšlela a začala se spouštět dolů. Šlo to špatně, protoţe jsem se musela proplétat trnitým křovím a přidrţovat se větví, abych se na dno nezřítila po hlavě. Ale na pár škrábancích momentálně nezáleţelo. Dole křoví nebylo, jen pár suchých klacků, kameny a kupodivu i odpudivě vypadající a páchnoucí louţe vody, která tu zřejmě vydrţela od posledního deště. Vodu jsem k ničemu nepotřebovala a navíc si jí v nejbliţších okamţicích uţiju víc neţ dost. Strţ mohla na délku měřit nějakých třicet metrů, široká byla dole sotva tři. Stála, jsem někde uprostřed a těkala očima kolem. Ţádná šance. Popošla jsem na její jiţní konec a měla jsem to! Z úpatí prudkého svahu, kterým strţ končila, vyčnívaly dva omšelé balvany. Mezi nimi bylo místo, kde by se bez problémů vedle sebe schoulili dva dobře ţivení králíci. Kdyţ zadrţím dech, vcucnu se tam taky. Teď ještě střechu, aby mi slejvák neponičil účes. Náhle a bez varování se setmělo. Viděla jsem sice jen úzký výsek oblohy nad sebou, ale domyslela jsem si, co se stalo. Hradba mračen překryla slunce. Budu sebou muset hodit. Našla jsem asi dvanáct suchejch a pokřivenejch klacků, dva nejsilnější jsem zarazila koncem do hlíny a opřela o kameny, kříţem přes ně poloţila další. Spoje jsem nahrubo převázala kevlarovou šňůrou – bude foukat. Kevlarová šňůra je fantastickej vynález. Je děsně tenká, takţe ji klidně můţete pouţít třeba jako rybářskej vlasec a přitom děsně pevná a bez problémů udrţí člověka. Pro přeţití je skoro stejně důleţitá jako nůţ a sirky. Teda podle mně. Pak jsem začala trhat trávu a svazovat ji do došků, který jsem kladla na konstrukci střechy, hezky přes sebe, aby nikde nezůstala 24
ani skulinka. Tohle byla dost blbá práce. Tráva vzdorovala a občas jsem musela pouţít kudlu, stébla mě řezala mě do prstů a ty silnější, který jsem pouţívala na svazování trsů, praskaly. Podle příručky jsou k tomu nejlepší stonky kopřiv. Kopřivy se v Zóně nevyskytovaly. Nakonec mi nezbylo nic jinýho, neţ vţdycky dvě tři stonky nejsilnějších trav zkroutit dohromady, pak to jakţ takţ drţelo. Mordovala jsem se tím nejmíň půlhodiny a viděla jsem na to čím dál tím míň. Ale zmákla jsem to a měla jsem střechu, která dokonce o půlmetru přesahovala okraj kamenů, takţe jsem se uvnitř nemusela krčit jako ti králíci. Ještě jsem nahoru poloţila jeden tlustej, zkroucenej kořen a pár lehčích placatých šutráků, aby mi střechu neodnesl vítr. Byla jsem z toho dost utahaná, ale taky pyšná. Dokázala jsem si poradit. Dramatickej efekt přikazuje, aby se, jakmile jsem poloţila poslední stýblo, okamţitě spustil liják. Musím vás zklamat. Bouřka uţ sice byla nad mou hlavou, zvedl se vítr a houstnoucí šero občas proťal blesk. Ale ještě nepršelo. Natáhla jsem si svetr, do tý doby uvázanej kolem pasu. A co takhle malej ohníček, Sheeno? otázala jsem se sama sebe povzbuzená dosavadním úspěchem. Pro člověka osamělýho v noční pustině je oheň něco jako kamarád. Samozřejmě, můţete si na něm ohřát něco k jídlu nebo uvařit kafe. Nic takovýho jsem po ruce neměla. Můţe taky zaplašit krveţíznivý šelmy. Ty se v Zóně nevyskytovaly. Vytáhla jsem z ledvinky kus papíru a svý tři sirky. Na okraji chatrče jsem udělal prťavý ohniště ze tří šutrů, poloţila jsem do něj zmuchlanej papír a trošku suchý trávy. Z jednoho klacku jsem noţem sloupla kůru a opatrně odřízla plátky suchýho dřeva pod ní tak, aby se zkroutily do střapatejch peříček. Připravila jsem si drobný větvičky. Pak jsem se několikrát zhluboka nadechla a vydechla, abych se stoprocentně uklidnila. Tři sirky nejsou zas tak moc. Ale uţ jsem to několikrát zkoušela a s rozděláváním ohně jsem měla svý zkušenosti. 25
Na zem dopadly první kapky. Škrtla jsem první zápalkou. V kaţdým dramatickým bijáku by se to hrdinovi povedlo aţ na poslední pokus. Byla jsem o moc lepší. Oheň vzplál ochotně a ihned. Nechala jsem ho rozhořet, přihodila pár silnějších klacků a pohodlně se uvelebila ve svém doupěti, zády opřená o jeden z balvanů. Rozpršelo se. Blesky nebyly příliš častý a hřmění následovalo s jistým odstupem a z dálky. Vypadalo to, ţe bouřka se přece jen stočila víc na sever a tuhle část Zóny zasáhl pouze její okraj. To bylo fajn. Déšť šustil na travnatý střeše a stékal z jejího okraje. Odvedla jsem váţně perfektní práci, dovnitř se nedostal. Nachytala jsem ho trochu do spojenejch dlaní a napila se. Nebyla to zrovna cola. Měla jsem trošku hlad, ale to se dalo vydrţet. Nejhorší ze všeho bude čekání na úsvit. Ale třeba se mi povede na nějakou tu hodinku usnout. Ráno uţ bude všechno oukej. Zrak mi padl na indiánskej šíp, kterej jsem vytáhla ze stromu. Úplně jsem zapomněla na Allison a její zákeřný plány. No, déšť jí je moţná trošku zkomplikoval. V mihotavým světle ohníčku se ocelový hrot šípu zlověstně blýskal. B-Rangers střelbu z luku taky trénovali, i kdyţ ne nějak intenzívně. Příručka o přeţití (a Pete) tvrdila, ţe v nouzi si člověk můţe z kevlarový šňůry a vhodnýho prutu vyrobit luk, zabít zajíce, veverku, nebo nějakýho ptáka a zachránit se tak od smrti hladem. Při jedny z těch jejich zkoušek jsem trefovala terč skoro tak často jako oni. Dvakrát z pěti ran. Pochybuju, jestli by to na veverku stačilo. Veverky se v Zóně taky nevyskytovaly. Šípy, který pouţívali, nebyly pomalovaný. Chvíli jsem přemýšlela, jestli ty tři barvy něco neznamenají, ale na nic jsem nepřišla. Nejspíš to, stejně jako u tý lebky, byla jen parádička. Pršelo pořád stejně. Pár kapek si přece jen našlo cestu dovnitř, ale to bylo v normě. Najednou jsem v tom tichém, monotónním šumění deště zaslechla cizí zvuk. 26
Zvuk, kterej sem nepatřil. Nahoře nade mnou zapraskalo křoví. Ţe by se tu přece jen vyskytovala nějaká šelma? Ztuhla jsem a nastraţila uši. Má ruka sevřela nůţ. Co to bylo? Ale neţ jsem mohla najít přijatelnou odpověď, ozval se praskot lámanejch větví. Něco se řítilo dolů strţí přímo na mě. Vystřelila jsem se svýho úkrytu jako dělová koule. Jen jsem vytáhla paty, něco velkýho prorazilo střechu. Dopadlo to na zem, rozmetalo oheň a zůstalo nehybně leţet. Náhle bylo zase šílený ticho. Jen déšť, co teď padal přímo na mě, jemně šustil. Byla jsem vyděšená, ale zachovala jsem si chladnou hlavu. Pár uhlíků ještě doutnalo. Nevydávaly však ţádný světlo a já neviděla nic jen nezřetelnej, temnej obrys. Nedalo se poznat čeho. Chvíli jsem čekala, jestli se ta věc nepohne. Pak jsem dostala nápad. Měla jsem přece ještě jeden kus papíru. Ten, co jsem sebrala ze stromu. S tím idiotským vzkazem. Vytáhla jsem ho z kapsy, přiloţila k doutnající větvi. Naklonila jsem nad ní a foukala. Trvalo to jen chviličku, neţ papír vzplál. Zvedla jsem ho nad hlavu. Plamínek pomalu polykal slovo ZEMŘEŠ. Ale jako by to poselství bylo tentokrát určený někomu jinýmu. Mezi polámanými větvemi a svazečky mokrý trávy leţelo lidský tělo. Ze zad mu trčel šíp.
27
(7)
Duchu temnot, vzývám tě! Zjev se mi! Malý mstitel přichází. Hle, zapaluji obětní oheň a kladu k němu dary. Zhluboka vdechuji vonný dým z kouzelných trav. Jsem očištěn a připraven. Je to docela legrační, Duchu temnot. Oni nic netuší. Nemají vůbec ponětí o tom, co jim s tvou pomocí chystám. Musím se potichu Smát, když vidím jejich nafoukaný ksichty. Budou čučet, až se jim zjevím v podobě, kterou mi propůjčíš, samo že jen na chvíli. Ten okamžik se blíží. Někdy se už nemůžu dočkat. Dostaneš jejich duše a zase se staneš velkým, Duchu temnot, zase budeš vládnout. A já budu do smrti tvým věrným služebníkem. Je to dobré jméno, Malý mstitel. Nejdřív se mi nelíbilo, ale teď vím, že je dobré. Jsem malý a nenápadný, ale nosím v sobě pomstu a smrt. Pamatuješ, jak jsme se setkali poprvé? Byl jsem zoufalý, protože mi brali to, co je mi nejdražší. Ale ty, kterému sebrali všechno – tvou zem, tvé služebníky, tvou moc – jsi mi vyprávěl o pomstě, která chutná sladce. Nebudu na ni čekat dlouho. Ano, přinesl jsem mléko a maso tvému poslovi. On mi tenkrát ukázal, že jsem opravdu vyvolený. Nezabil mě, neboť jsi mu to přikázal. Bude to už brzy. Až se znovu setkáme, mí nepřátelé pocítí tvůj hněv a okusí mou pomstu. Musím se smát. Ha ha ha. Sbohem, velký Duchu temnot! 28
(8)
Byla jsem zkamenělá hrůzou. Papír dohořel a spálil mi přitom konečky prstů. Sykla jsem a pustila ho na zem. Všechno znovu pohltila tma. Nedokázala jsem se pohnout. Déšť moţná slábl, ale i tak uţ jsem byla mokrá. Na to jsem nemyslela. Myslela jsem na mrtvolu s šípem v zádech. Třeba je to jen nějakej Allisonin fórek, zkoušel jsem se přesvědčit. Ale moc mi to nešlo. Setkání s mrtvolou jsem netrénovala. Blbej vtip, já vím. Jen jsem tím bojovala s panikou. Nesměla jsem dovolit, aby mě ovládla. Musela jsem něco podniknout. Ale co? Ucítila jsem divnej zápach. Chvilku mi trvalo, neţ mi došlo, z čeho pochází. Jak se neznámý zřítil do mého úkrytu, spadl na oheň a teď mu doutnal oděv. A co kdyţ není úplně mrtvý? Takţe jsem ho ze všeho nejdřív musela odtáhnout z ohniště. To si pište, ţe si do toho moc nechtělo. Ale udělala jsem to. Se zaťatými zuby jsem ho popadla za nohu a smýkla jím stranou. Byl těţkej. Pod jeho tělem byla spousta řeřavejch uhlíků. S troškou štěstí se mi podaří znovu rozdělat oheň. Kamarád oheň. Nebudu tu s tím mrtvým sama. Dřepla jsem si na bobek a rukama šátrala kolem sebe. Párkrát jsem se spálila, ale nakonec nahmatala zbytky ohořelejch klacíků z 29
původního ohně. Nahrnula jsme uhlíky k sobě, přihodila dřevo a foukala. Déšť mi tančil po zádech, ale k ohništi nemohl. Věděla jsem, ţe jestli se mi to povede, déšť uţ není tak silný, aby oheň uhasil. No tak, chytni! Paneboţe, ať to chytne! Foukala jsem jako blázen, v plících mi píchalo a kouř mě štípal do očí. Konečně vyšlehl plamínek. Sláva! Teď uţ jsem trochu viděla, takţe jsem mohla přihodit další kousky dřeva. Oheň se rozhořel. Super! Měla jsem z toho takovou radost, ţe jsem málem zapomněla na tu mrtvolu. Ale stačilo jen zvednout slzící oči. Viděla jsem černý adidasky, prohořelý dţíny a koţenou bundu se Šípem, jehoţ konec byl bíle, červeně a černě omalovanej. Leţel tváří k zemi, takţe jsem nevěděla, kdo to je, ale tušila jsem… Srdce se mi strašně rozbušilo. Musela jsem se přesvědčit. Poloţila jsem s přemáháním dlaň na hustý, kudrnatý vlasy a otočila mu hlavu. Podívala se na mě vytřeštěnejma, nevěřícím, mrtvejma očima. Nechápala jsem, jak to, ţe jsme nezačala ječet. Byl to Jamie. Jamie Henderson. Pustila jsem jeho hlavu a vyděšeně couvla. Nehty se mi zaryly do tváří, jak jsem se snaţila překonat hrůzu. Pak jsem se rozklepala. Nebylo to zimou, ačkoliv jsme byla promočená na kůţi, nýbrţ děsem a strachem. Fakticky jsem dostala strach; protoţe jsem ničemu nerozuměla, nic jsem nechápala. To, co postrádá smysl, co nemá vysvětlení, dokáţe člověka vystrašit ze všeho nejvíc. Příručka o přeţití neustále zdůrazňovala, ţe nejdůleţitější v kaţdé situaci je snaţit se zachovat si chladnou hlavu. Příručce se to povídalo. Horečnatě jsme uvaţovala, co se vlastně stalo. A napadla mě strašná věc. B-Rangers samozřejmě sledovali, jak si vedu. To byla nepsaná a 30
nevyslovená součást zkoušky – ne, aby mě nachytali při nějakým podvodu, jako spíš aby mi píchli, kdybych se dostala do nějakýho průšvihu. Vsadila bych se, ţe sledovali kaţdej můj krok, Pete měl dokonce dalekohled s nočním viděním. Takţe kdyţ začalo lejt, poslal Jamieho, aby se nenápadně mrk, co je se mnou, protoţe do tý rokle vidět nemohli. Jamie se připlíţil, a kdyţ chtěl nakouknout dolů, ujely mu nohy, on se zřítil dolů a napích se na šíp, kterej jsem nechala opřenej o ten šutr. Ocelovým hrotem vzhůru. Vlastně jsem ho zabila já. Mohlo se to tak stát? Byla by to sice děsná náhoda, ale mohlo. Kristepane! V zoufalství jsem si začala hryzat nehty. Já nechtěla, Jamie! Bylo to hrozný a já si najednou vzpomněla na Dicka, kterej mě neustále přesvědčoval, abych se na B-Rangers vykašlala, a já ho neposlechla, protoţe jsem byla zarputilá. Vlastně to spíš byla nafoukanost, pýcha, co předchází pád a ten se teďka dostavil. Zavinila jsem Jamieho smrt. Bylo to stejný, jako bych ho zabila vlastní rukou. Celá zkouška přeţití byla v háji, B-Ranges ztratili smysl a já byla v děsným průšvihu. S tím se nevypořádám. Na to ţádná příručka neexistovala. Strašně jsem si přála, aby tu byl Dick se mnou. Uvědomila jsem si, jak je bezvadnej a jak jsem na to v poslední době zapomínala. Musel tím trpět, ale nedával to na sobě znát. Teď mi chyběl, nemohl mi poradit, nemohl mě utěšit. Ach, Dicku, odpusť mi, prosím tě! Měl jsi pravdu a já byla fakt husa. Jsem. No, asi nemělo ţádnou cenu litovat se a vyčítat si. Musela jsem něco udělat. Takţe jsem silou vůle zahnala svý ufňukaný myšlenky a jednu po druhý probírala moţnosti. Aby mi to šlo líp, přihodila jsem na ohýnek ještě pár klacků a dřepla si k němu. Snaţila jsem se nevnímat Jamieho mrtvý tělo za svejma zádama. Přestalo pršet. První, co mě napadlo, bylo sebrat se a upalovat odsud pryč. Do města na policii, ze všeho se vypovídat a pak se nechat utěšovat Dickem. S rodičema jsem počítat nemohla, byla pryč. Jeli za Del, 31
která měla nějakou školní slavnost na svým slavným Pittsburgským ekonomickým institutu. Vůbec nevěděli, ţe nejsem přes noc doma, nýbrţ ţe se pokouším uspět ve zkoušce z přeţití, abych se dostala mezi B-Rangers. Radši jsem jim o tom neřekla. Nebylo to ode mě pěkný a uţ jsem toho litovala. Taille moţnost stejně nepřicházela v úvahu, poněvadţ jsem v noci nikam jít nemohla. Nenašla bych správnou cestu: Uměla bych sice určit směr podle hvězd, jenomţe ty se momentálně na obloze nad Zónou nevyskytovaly. A stejně bych se uţ po prvních metrech přerazila vejpůl. Zůstat na místě do svítání se mi taky nechtělo, ačkoliv mi to velel zdravej rozum. Jenomţe do rána chybělo odhadem nějakejch šest, osm hodin. Nedokázala jsem si představit, ţe je strávím s mrtvým Jamiem. To bych se taky mohla zbláznit. Má u sebe baterku, blesklo mi hlavou. To bylo dost pravděpodobný. On zkoušku z přeţití neskládal. Kdybych měla baterku, mohla bych zvolit třetí moţnost. Pete musel být někde poblíţ. Nejspíš seděl ve svým jeepu a čekal, aţ se Jamie vrátí. Moţná by stačilo vylézt nahoru a zavolat, nebo párkrát zamávat baterkou. A všechno by skončilo. Jenomţe to znamenalo prohledat mrtvolu. Normálně jsem se otřásla, kdyţ jsem na to pomyslela. Ale byla to jediná schůdná cesta. Stejně mi za chvíli dojde dřevo a oheň uhasne. A hlavně – nechtěla jsem tu zůstat. Takţe jsem se teda přemohla. Váhavě jsem se přesunula k leţícímu tělu a asi deset minut se odhodlávala, neţ jsem vstrčila třesoucí se ruku do kapsy Jamieho bundy. Byla prázdná. Ta druhá taky. Málem jsem se rozbrečela. Ještě vnitřní kapsa. Odtáhla jsem chlopeň bundy a vsunula ruku dovnitř. Dotkla jsem se přitom Jamieho těla. Bylo ještě teplé. Zvedl se mi ţaludek. Ale neucukla jsem a se zaťatými zuby vjela prsty do kapsy. Nahmataly tvrdý pouzdro, asi na doklady, a podlouhlou oválnou věc. Propisovačka. Vytáhla jsem ji ven a přitom se modlila, aby to nebyla obyčejná 32
tuţka, ale taková, co má na druhým konci malou baterku. T. C. Francis ji doporučoval jako součást větší výbavy pro přeţití a BRangers ji pouţívali. Byla to ona! Teď mi vhrkly slzy do očí doopravdy. Úlevou. Cvakla jsem uzávěrem a malý kulatý světýlko, který dopadlo na zem, mi připadalo jako dar od stráţnýho anděla. Tuhle noc jsem nějakýho fakticky potřebovala. Mohla jsem se vydat na cestu. Chvilku jsem přemejšlela, jestli nemám vymotat z toho chaosu svou kevlarovou šňůru, ale dalo by to děsnou práci a musela bych hejbat s Jamiem. Ani náhodou! Stejně uţ ji nebudu potřebovat. Naposled jsem přejela baterkou po místě, kde jsem našla úkryt a Jamie smrt. Bylo to strašný a smutný. Proč tu nejsi se mnou, Dicku? Hrozně tě potřebuj u. Byl to skoro tak silnej pocit jako láska, ačkoliv s láskou ţádný zkušenosti nemám. Ale moţná je podobná tomu, co jsem teď cítila. V úzkým kuţelu světla dopadajícího na zem se něco zablesklo. Sklonila jsem se k tomu. A ze změti přelámanejch větví a trávy jsem vytáhla neporušenej indiánskej šíp se třema barevnejma krouţkama. Civěla jsem na něj vytřeštěnejma očima nejmíň hodinu, neţ mi to konečně došlo. Odmítala jsem tomu totiţ věřit. Jamie se na něj nenapích, kdyţ se zřítil se svahu. Někdo ho nahoře střelil do zad.
33
(9)
Dřela jsem asi půl roku a pak jsem se konečně odhodlala poţádat BRangers, aby to se mnou zkusili. První, a hned velice těţko překonatelnou překáţkou bylo doporučení jednoho z nich. Vymysleli si to chytře. Kdyţ se vyskytl nějakej uchazeč, musel ho někdo z B-Rangers ostatním „doporučit“, coţ nebylo jednoduchý, protoţe se s nikým příliš nestýkali a podplatit se samozřejmě nedali. Asi uhádnete, ţe jsem se obrátila na Dextera. Dala jsem si s ním rande U Alexe a neřekla jsem mu, o co jde, takţe byl trošku zvědavej a koukal na mě nebesky modrejma očima, aţ se mi točila hlava. Dala jsem si práci, abych nevypadala moc dychtivě, takţe jsem k Alexovi přišla o deset minut později, ale Dexter tam stejně ještě nebyl a můj první trik tak absolutně nevyšel. Nakonec jsem seděla u coly, srdce mi bušilo a kaţdý tři vteřiny jsem a koukala z okna, jestli uţ nejde. Přihasil si to na harleyi zrovna, kdyţ uţ jsem naštvaná chtěla odejít. Neţ jsem na něj stačila vyjet, omluvil se. „Promiň, Sheeno, ale měl jsem malej problém s karburátorem,“‚ řekl s odzbrojujícím úsměvem a natáh před sebe pracky zamazaný od oleje. Šel si je umejt na toaletu a já se mezitím uklidnila. Pak se posadil proti mně, objednal si hamburger a zkoumavě se na mě podíval. „To se mi nestává kaţdej den, aby mě tak krásný holky samy zvaly na rande,“ zašklebil se vesele a já cejtila, jak červenám. Sakra, takhle se to vyvíjet neměl. I kdyţ to od něj bylo milý. To teda jo. „Miluješ mě, Dextere?“ vypálila jsem na něj smrtelnou střelu a se 34
zadostiučiněním jsem zaregistrovala, ţe tentokrát postihly rozpaky jeho. Neměl si začínat. Jeho prsty nervózně obracely ubrousek, ale pořád se ještě usmíval. Byla fakticky k pomilování. „Já nevím,“ zamumlal, ale pak se vzchopil. „Měl bych?“ S potěšením jsem převzala iniciativu. „Neboj, nehodlám tě k tomu nutit. Tak špatně na tom nejsem.“ „Fajn,“ protáhl obličej. „Takţe co? Chceš, abych ti udělal úkol z matiky?“ Ba ne, ten se jen tak zadarmo nevzdá. Naštěstí se objevil Alex s hamburgerem doprovázený falešně zpívanou árií z Rigoletta. Alex vyváděl podobný věci nepřetrţitě, jako by chtěl všechny přesvědčit, ţe je rodilej Ital. Bůhví proč. V pauze jsem se rozhodla jít rovnou na věc. „Dextere, chci se dostat k B-Rangers,“ řekla jsem s ledovým klidem. Málem se tím hamburgerem zadusil. „Ty?“ vykuckal nakonec. „Jo, já. Doporučíš mě?“ Zavrtěl hlavou a otřel si pusu ubrouskem. „Co tě to napadlo, Sheeno? To… není nic pro tebe. Hele, nechci, aby sis myslela, ţe… ale my… bereme to váţně a není to ţádná legrace a…“ „Já vím,“ přerušila jsem jeho nejapný vytáčky. „Doporučíš mě?“ „Proč já?“ rozhodil rukama a pak se pokusil o vtip. „Radši bych to zkusil s tou láskou.“ „Na to zapomeň,“ řekla jsem ledově a pak se ve mně vzedmula vlna rozhořčení. Copak se ho musím takhle doprošovat? Vystřelila jsem z boxu a práskla o desku stolu drobnejma za colu. „Tak mi vlez na záda, Dextere!“ prohlásila jsem zbytečně hlasitě a za pobaveného zájmu publika jsem se vztyčenou hlavou opustila pizzerii. Tady vidíte, jak mě B-Rangers pošramotili mozek, a jak vypadala má sveřepost a zarputilost v tý nejčistší podobě. Vţdyť za normálních okolností bych byla celá vedle z toho, ţe mám rande s Dexterem a ţe zvaţuje, jestli by opravdu neměl se mnou zkusit 35
chodit, vrhala bych na něj sladký cukrbliky a tak a pak bych z toho nemohla šest hodin usnout. Místo toho jsem ho poslala do háje a ještě si myslela, ţe jsem morální vítěz. Ach jo. Udělala jsem chybu. Měla jsem jít za Petem, pro kterýho bych si sice musela vymyslet závaţný důvody, ale kterej byl strašně spravedlivej a zastáncem rovnej cli šancí pro kaţdýho. Ale ne, já musela prosit Dextera, poněvadţ se mi líbil a poněvadţ jsem si, já husa, myslela, ţe ho moţná napadne, ţe chci k B-Rangers kvůli němu. Mizera jeden. No a teď jsem byla namydlená, za Petem se mi nechtělo, protoţe Dexter mu všechno určitě řekne a připadala bych si trapně. Měla jsem na sebe vztek a z toho vzteku jsem začala chodit na judo. Nejspíš jsem si myslela, ţe se mi uleví, kdyţ budu mít občas šanci praštit s někým o zem. To bylo moc i na Dicka. „Nezlob se, Sheeno, tohle vynechám. Mám taky jinou práci.“ „Já to po tobě nechci, Dicku,“ řekla jsem, ale trochu mě to mrzelo, poněvadţ on byl jedinej, s kým jsem si mohla o všem pokecat. Skoro o všem. Protoţe fiasko s Dexterem jsem mu pochopitelně nevylíčila. „Stejně bys měla… trochu přibrzdit,“ pronesl s váháním a nejistě na mě mrkl. „Nebo tě zničí.“ „Cítím se báječně,“ řekla jsem. Byla to pravda. Po počátečních nesnázích si mý tělo zvyklo a nacházelo se v pohodový formě. Na některý věci, jako třeba na ranní běhání, jsem se vysloveně těšila. „Za chvíli budeš samej sval,“ zabručel. „Jako…“ Bleskla jsem po něm vraţedným pohledem, takţe zmlkl. Kdyby byl řek jako Allison, tak jsem s ním praštila o zem. Jenomţe uţ jsem taky byla daleko vyrovnanější, takţe jsem místo toho pouţila rafinovanější trik. „Chceš říct, ţe uţ se ti nelíbím?“ Vzdechl, jako by ho zrovna odvázali z mučidel. „To ne,“ zaprotestoval. „Jseš pořád krásná. Jako…“ „… kdyţ jsme se tenkrát pomazali blátem a přepadli Bustera Stearse?“ přerušila jsem ho vzpomínkou na jeden z našich dětskejch záţitků a on se rozesmál, takţe nebezpečí nějakýho neuváţenýho vyznání bylo zaţehnaný. Jednou k tomu stejně dojde. 36
Fakt jsem zvědavá, co budu dělat pak. Celá záleţitost s B-Rangers se naprosto nečekaným způsobem vyřešila o dva měsíce později. Bylo to na jarních lehkoatletickejch přeborech naší školy. Borgentownská střední si na sport nijak zvlášť nepotrpí, spíš na strašidla, poněvadţ je to přestěhovanej a přebudovanej anglickej hrad strašlivě prokletej jeho posledním majitelem. Pche! Jedinou výjimkou je basketball, baskeťácký druţstvo Jestřábů je docela úspěšný. Ono to asi záleţí na učitelích, protoţe v minulosti se tu prej pěstovalo plavání, americkej fotbal, baseball a další sporty. Atletický přebory se konaj dvakrát do roka, nejspíš aby se neřeklo, a tělocvikářům dá vţdycky děsnou práci sehnat dostatečnej počet závodníků. Teď to bylo ještě horší, jelikoţ skoro ve všech disciplínách byla jasný, ţe vyhraje někdo z B-Rangers. Na ně prostě nikdo neměl. Mezi klukama si to Pete, Dexter a Jamie rozdělili – Pete se přihlásil do všech běţeckejch disciplín, Dexter do skokanskejch a Jamie do těch technickejch – mezi holkama Allison zmákla všechno. Dámy z Borgentownský střední si stejně potrpěly na úplně jiný koníčky neţ na honičku na atletický dráze. Claire Matlocková, naše tělocvikářka, byla úplně na větvi z toho, ţe jsem se přihlásila na běhy sama od sebe a úplně mylně si to vysvětlovala jako výsledek svýho pedagogickýho úsilí; Ale pro mě to byla jen příleţitost oficiálně si vyzkoušet, jak na tom jsem. Zejména ve srovnání s Allison. Přebory se odehrávaly na poměrně slušně vybaveným a ošetřovaným hřišti, za coţ škola vděčila panu Baileymu, kterej býval v mládí zápasníkem a zaujetí pro sport mu vydrţelo i při náročným povolání školníka. Zájem diváků byl mizívej, kromě závodníků postávalo kolem pár študáků a učitelé, který to ovšem měli povinný. B-Rangers vyhrávali rozdílem třídy. Snad jediní to brali váţně a ještě si vzájemně fandili, kdyţ to šlo, takţe jsem v jednu chvíli pocítila bodnutí závisti – byla to fajn parta, to se muselo nechat. Ještě přitom stíhali spoustu srandiček. Sakra, fakticky jsem chtěla bejt jednou z nich! S Allison jsme se potkaly ve finále sprintu a půlky, na víc 37
běţeckejch disciplín Matlocková holky nesehnala. Celkem bez problémů a s rezervou jsem vyhrála svůj rozběh na stovku a Allison svůj a obě jsme postoupily rovnou do finále, kterým mělo lehkoatletický odpoledne vrcholit. Allison pak vyhrála vrh koulí a z fleku nastoupila na osmistovku, ve který se ţádný rozběhy nekonaly. Na startu se nás sešlo šest, ale třeba Linda Reyová tam byla vysloveně do počtu, protoţe ta vrhala trpitelský ksichty, kdyţ měla oběhnout tělocvičnu. Asi si chtěla šplhnout. Chvilku před startem jsme nenápadně omrkávala Allison, která si ničeho a nikoho nevšímala a byla pekelně soustředěná, jako by tohle byla olympiáda v Atlantě a ne školní šaškárna. Vzbuzovala respekt, to jo. Fakticky to byla děsná bedna, široký ramena, svaly, vypracovaný stehna… a k tomu nakraťoučko sestřiţený černý vlasy a chladný tmavý oči. Černej přiléhávej trikot, v jakým se opravdu běhá na olympiádách a kterej jedinej prozrazoval, ţe je to váţně ţenská. Moţná. No co, řekla jsem si v duchu. Nějak to dopadne. Ale uklidňovala jsem se marně. Ve skutečnosti jsem byla vytočená a hrozně mi na tom záleţelo. Pověsím se za ní, umiňovala jsem si a budu koukat, aby mi moc neutekla. Pak se uvidí. Jo, to se řeklo. Allison totiţ po startu vystřelila jako dělová koule a řítila se dopředu takovým tryskem, jako by před ní nebylo osm set metrů, ale maximálně šedesát, a ještě jí ujíţděl autobus. Neţ jsem se stačila vzpamatovat, byla mezi náma mezera jako Velkej kaňon. Pověsit jsem se mohla akorát za krk. Co jsem mohla dělat? Zbejvalo mi akorát doufat, ţe to přepálila, a tak jsem zaťala zuby a pozvolna zrychlovala. Po první čtyřstovce se nezdálo, ţe by se na našem odstupu něco změnilo. S očima zabodnutejma do jejích zad jsem vpelášila do druhýho kola. Dobrý bylo, ţe mě nic nebolelo, netuhla jsem a s dechem jsem zatím taky stačila. Ţádný problémy. Tak přidej, Sheeno! Najednou koukám, ţe se to černý tričko přibliţuje. Nejasně jsem od cíle slyšela mohutný povzbuzování. Ještě jsem to natáhla a vzdálenost mezi mnou a Allison se začala neuvěřitelně rychle zkracovat. Dodalo mi to novejch sil. Blíţ a ještě blíţ! Uţ jsem ji skoro měla. Ještě pár metrů. Ještě 38
kousek! Cíl! Potřebovala bych ještě takovejch třicet, padesát metrů. Allison vyhrála! Pete, Dexter a Jamie poskakovali kolem ní ve vítězným tanci, něco halekali a plácali ji po zádech. Já stála s rukama opřenejma o kolena, dejchala jsem jako uštvanej pes a byla jsem zklamaná, div jsem se nerozbrečela. Stačilo tak málo! Nikdo si mě nevšímal. „Sheeno, bylo to úţasný! Málem jsi ji porazila,“ ozvalo se za mejma zádama. Narovnala jsem se. „Jo,“ řekla jsem. „Díky, Dicku!“ „Kdybych to neviděl, tak tomu nevěřím,“ rozplýval se dál můj nejlepší kámoš Dick Foley. „Jak to, ţes to vůbec viděl?“ zeptala jsem se, uţ ne tak zklamaně. „Říkals, ţe nepřijdeš. Ţe tě to nebaví.“ „Nebaví,“ zaváhal. „Ale chtěl jsem tě vidět. Vedla sis fakticky dobře.“ „No, mám něco naběhanýho, ne? Jako ty. Proč ses taky nepřihlásil?“ Koukl na mě a pak zas rychle stočil pohled pryč. „Nerad prohrávám,“ zamumlal. To já taky. Pořád jsem cejtila nepříjemnou hořkost, ţe jsem Allison neporazila. „Jedeš domů?“ zeptal se Dick. Zavrtěla jsem hlavou. „Běţím ještě finále stovky.“ „Rád bych to viděl,“ přešlápl Dick z nohy na nohu, „ale slíbil jsem našim, ţe se s nima sejdu v Borgen Mail. Chtějí nakoupit nějakej zahradní nábytek a bez mý rady se neobejdou.“ „Stejně to zase bude debakl,“ povzdychla jsem si. Dick ještě chvíli okouněl a pak jsme se rozloučili. Allison mezitím hravě vyhrála skok do dálky. Seděla jsem na lavičce a chmurně zvaţovala svý vyhlídky. Přece Allison nemůţe bejt nějakej Terminátor, nebo co, aby zvládla šest disciplín a nebyla přitom utahaná. A zrovna pro sprint, kdy člověk potřebuje děsnou výbušnost a energii. 39
Dostala jsem šílenej nápad. Finále se přiblíţilo. Ostatní disciplíny uţ skončily a všichni se pomalu stahovali k cíli stovky. Moc lidí uţ ovšem na hřišti nezbylo. Popošla jsem k Allison, která seděla na trávníku a profesionálníma pohybama si uvolňovala svaly na nohou. Zastavila jsem se nad ní. „Allison,“ řekla jsem. „Co je?“ vzhlédla ke mně. V hlase měla asi tolik zájmu, jako by ji obtěţovaly mouchy. „Pobiju tě, Allison,“ oznámila jsem jí. „Tu stovku vyhraju já –“ Vůbec to s ní nehnulo. „Nemáš nárok,“ řekla nevzrušeně. „Muţem se vsadit,“ navrhla jsem jí. „Klidně o co chceš.“ „Nezájem,“ utrousila koutkem úst. „Bojíš se?“ popíchla jsem ji. Vrhla na mě rychlej, zkoumávej pohled. Tohle samozřejmě nemohla nechat jen tak. „Fajn,“ kejvla hlavou. „Kdyţ prohraješ, přijdeš zejtra do školy ostříhaná dohola.“ Fjúúú! To teda bylo hustý. Ale uţ jsem nemohla couvnout. „A kdyţ vyhraju?“ Pokrčila rameny, jako ţe je to na mě. „Kdyţ vyhraju, Allison,“ pronesla jsem důrazně, „budu mít tvoje doporučení pro B-Rangers.“ Její oči najednou zabíjely. Ale navenek na sobě nedala nic znát. Neřekla nic a znovu se vrátila k péči o svý svalstvo. „Tak platí,“ ujistila jsem se a šla poslední chvilky před startem strávit neutěšeným rozjímáním nad tím, ţe budu s holou lebkou vypadat jako největší pako v celým Borgentownu a všichni se budou moci strhat smíchy. Na start jsem nastupovala s malou dušičkou, ale dokázala jsem ji potlačit zarputilým odhodláním. Pete, Dexter a Jamie se shlukli kolem Allison a povzbuzovali ji. Sakra, proč tu nemůţe být aspoň Dick! Taky jsem potřebovala teplý slovo. Nakonec se mi ho dostalo z dost nečekaný strany. „Dokáţeš to, Sheeno!“ řekla mi Matlocková, kdyţ jsem 40
kontrolovala startovací bloky. „Sledovala jsem tvůj finiš, jseš vysloveně sprinterskej typ!“ Já si tím jistá nebyla, ale nevymlouvala jsem jí to. No, aspoň ţe mi někdo věřil. I kdyţ moţná to samý říkala před chvílí Allison. S dvěma dalšíma holkama, co se dostaly do finále, jsem si nemusela dělat starosti. Ani jsme je pořádně neznala, ale v rozbězích skončily daleko za mnou a Allison. Kdepak! Rozhodne se mezi náma. Kdyţ jsem zaklekávala do bloků, byla jsem uţ pekelně soustředěná. Věděla jsem, ţe všechno bude záleţet na startu. Jestli Allison vypálí tak jako na půlce, nebudu mít šanci za těch pár vteřin udělat vůbec nic. Akorát se jí zase koukat na záda. Připravte se! Vypjala jsem se a svět kolem mne přestal existovat. Celá moje bytost čekala na startovní výstřel. Vpadla jsem přesně do něj! Musela to bejt světově rekordní reakce. Kdyţ jsem zvedla oči, nikoho jsem před sebou neviděla. Nikoho jsem necejtila ani vedle sebe! Pádila jsme jako o ţivot. No, o ţivot to nebylo. O vlasy. Cílová čára se blíţila děsně rychle. Na posledních metrech jsem riskla mrknutí vlevo. Černej trikot! Allison byla vedle mě! Předklonila jsem se a vrhla svý zničený tělo do cíle. A pak jsem to uţ nestačila vyrovnat a práskla jsem sebou na zem. Bylo ticho. Ale to znamenalo, ţe jsme vyhrála! Protoţe kdyby vyhrála Allison, B-Rangers by docela určitě halekali jako na lesy. Posadila jsem se a čekala. Přiřítila se Matlocková a začala mě zvedat. „Nestalo se ti nic? Jsi v pořádku?“ „Jo. Jsem oukej,“ vypravila jsem ze sebe. Byla jsem teda dost vyplivaná, to je fakt. „12.37, senzační čas,“ jásala Matlocková a mávala stopkama. „To je rekord školy!“ 41
„Vyhrála jsem?“ zeptala jsem se zpitoměle. Pořád jsem tomu ještě nemohla věřit. „No ano! Bylo to dost těsný, ale jsi první, Sheeno!“ Zalila mě vlna blaha a pyšně se rozhlídla kolem. Sunuli se ke mně B-Rangers. Rychle jsem si na vítězoslavnou tvář nasadila příslušnou maskou skromnosti. „Gratuluju,“ pravil Pete a podal mi ruku. „Prima běh, Sheeno!“ „Díky,“ usmála jsem se na něj. „Koukal jsem jako blázen,“ potřásl mi pravicí Dexter. „To bych do tebe neřek.“ Jen počkej, milánku. Ještě uvidíš. „Joynerová se klepala strachy,“ zubil se Jamie. „Gratuluju, Sheeno!“ Úplně mě splet. Ţádnou Joynerovou jsem neznala. Musela jsem zapojit vypnutý mozkový závity, aby mi došlo, ţe je to drţitelka světovýho rekordu na 100 metrů. „Dík, Jamie,“ zašklebila jsem se uličnicky. „Příště si to s ní rozdám.“ Byli fajn, to se musí uznat. Sportovci. Ţádní sobci a ješitové. Pak přišla na řadu Allison. Taky mi sportovně podala ruku. „Ty mrcho!“ zasyčela nenávistně.
42
(10)
Stála jsem tam jako solnej sloup. V jedný ruce šíp, v druhý baterku. Všechno na sobě jsem měla promočený a pomalu se do mě začínala dávat zima. Akorát nohy jsem měla v suchu. A v hlavě velkou černou díru. Ničemu jsem nerozuměla a na nic jsem nedokázala přijít. Co se tady, sakra, dělo? Tohle přece měla být jen zkouška přeţití. Poslední stupínek k vytouţenýmu cíli. Aţ skončí, budu členkou B-Rangers. Nic na tom‘ nebylo. Vysadili mě v Zóně s pár maličkostma a já se měla do nedělního poledne dostat k jezeru Green Lake. Byla to jen hra. Nešlo o ţádné skutečné přeţití. Těch dvacet hodin by přeţil i kojenec, akorát by víc fňukal neţ já. B-Rangers strávili tímhle způsobem v Zóně celý dny. Pohybovat se mimo civilizaci, v pustině, a všechny věci si opatřovat jen na základě vlastních dovedností, šikovnosti a nápaditosti bylo pro ně vzrušující záleţitostí, která měla připravit člověka na nejrůznější nepředvídaný ţivotní situace. Zkrátka naučit ho, aby se dokázal vypořádat se vším, co ho potká. To bylo náhodou dobrý a prospěšný. Mně by se to taky líbilo. Kdyby se do toho nepletly lebky, šípy a mrtvoly; Nejdřív jsem si myslela, ţe je to jen soukromá iniciativa mý úhlavní nepřítelkyně Allison. Ale mrtvý Jaime to zpochybnil. Ba ne, úplně to vyloučil. Ať byla Allison, jaká chtěla, nestřelila by Jamieho šípem do zad jen proto, abych v týhle zkoušce neuspěla. V ţádným případě. Takţe co? 43
Ţe by se tu potloukal nějakej Indián a v pominutí smyslů střílel kolem sebe? To byl ještě šílenější nesmysl neţ Allison. Zádní Indiáni se v Zóně nevyskytovali. Uţ nejmíň sto padesát let. Jenţe… O tom, ţe se tuhle sobotu podrobím zkoušce přeţití, věděli jen Pete, Dexter, Jamie a Allison. Zatloukla jsem to i před Dickem. Normálně jsem mu řekla, ţe jedu s našima za Del. Existovala moţnost, ţe se o tom někdo z B-Rangers zmínil někomu cizímu. Ale byla svrchovaně nepravděpodobná. Uţ jste si snad udělali dojem o tom, ţe to byla dost uzavřená parta. A i kdyby, proč by se do toho pletl někdo cizí? Proč by zabíjel? Musím se přiznat, ţe jsem měla strach. Protoţe jsem tomu nerozuměla. A setkat se s něčím nepochopitelným, to zamává s kaţdým. Navíc, kdyţ to po sobě zanechává mrtvoly. Ze všeho nejvíc jsme touţila vypadnout. Nejen z týhle rokle. Nejen od zabitýho Jamieho. Ale vůbec. Uţ jsem nechtěla být B-Rangers, ale obyčejná holka z borgentownský střední, která se normálně učí a sem tam zajde na pizzu k Alexovi se svým klukem. Třeba s Dickem. Tohle bylo na mě moc. Musím najít Peteho. Noc byla temná. Uţ nepršelo, ale oblohu pořád zakrývaly černý mraky. Kdyby aspoň vysvitl měsíc! Promočený oblečení taky zrovna k pocitu pohody nepřispívalo. Musela jsem se vrátit na místo, kde jsem do rokle sestoupila, poněvadţ odsud bych nahoru nevyšplhala ani za zlatý prase. Z ohně zbyly jen ţhavý uhlíky. Vrhla jsem poslední pohled na svůj poničenej úkryt. A znovu mě obešla hrůza, kdyţ se dotkl bezvládnýho těla. Proboha, Jamie, kdo ti to udělal?! A nechystá se náhodou zabít taky mě? Proč? Nemělo cenu hledat odpověď na nezodpověditelný otázky. Musím vyrazit. 44
Byla mi zima a moţná by se mi hodila Jamieho koţená bunda. Jenomţe jenom představa, ţe bych ho z ní musela vysvlíct, mně zvedala ţaludek. Rozsvítila jsem prťavou baterku a vydala se roklí nazpátek. Pod nohama mi čvachtala voda a bláto. No, snad se aspoň trochu zahřeju pohybem. Vybrala jsem si místo, kde se svahy rokle zdály být povlovnější a začala se drápat nahoru. Bylo to těţší, neţ jsem si myslela. Děsně to klouzalo a nebýt sem tam nějakýho křoviska, nejspíš bych to vůbec nezvládla. Kaţdou chvíli mi podjely nohy a já sebou práskla, občas jsem se nedokázala včas zachytit a sjela kus zpátky. Neţ se mi podařilo dostat se do polovičky svahu, byla jsem obalená bahnem. Ale nebrečela jsem, ani nenadávala, jen jsem se sveřepě škrábala nahoru. Teď mi má zarputilost byla dobrá. Pinoţila jsem se po tý stráni jako nějakej ochrnutej krab. Kdyţ jsem byla kousek před vrcholem, uslyšela jsem ten zvuk. Strnula jsem s prstama zaťatejma do trsu ostrý a mokrý trávy a poslouchala. Motorka! Nepochybně jeden ze dvou harleyů B-Rangers. Bylo to někde blízko. Zalil mě šílenej příliv šťastný naděje. Najdou mě! Vyskočila jsem na nohy a zaječela. To byla chyba. Okamţitě jsem zase sjela o pěknej kus zpátky. Naštěstí mě zarazil nějakej keř, a tak jsem se zase okamţitě začala hrabat nahoru, tentokrát po čtyřech. Byla jsem málem bez sebe hrůzou, ţe to nestihnu a oni odjedou. Bublavej zvuk motoru neutichal. Nakonec jsem se celá zadejchaná vyškrábala na hranu strţe, postavila se na třesoucí se nohy a rozhlídla se po noční Zóně. Tam, vpravo přede mnou, nějakejch dvěstě, třista metrů se kolíbavě pohybovalo světlo reflektoru. „Héééj,“ zařvala jsem a začala mávat rukama. Byla to blbost. Slyšet mě nemohli a vidět uţ vůbec ne. Namířila jsem tím směrem světlo Jamieho baterky a párkrát 45
zablikala. Byl to jen zoufalej pokus, poněvadţ ten, kdo řídil harleye, měl co dělat, aby se ve tmě a na rozbahněným terénu vůbec udrţel v sedle. Sotva mu zbejval čas na to, aby se rozhlíţel kolem. A navíc – motocykl se vzdaloval směrem ode mě. Ačkoliv to bylo proti zdravýmu rozumu, poskakovala jsem jako praštěná, ječela a mávala baterkou. Přece mi nemůţe ujet! Z očí mi vytryskly slzy. To je konec. Ruce mi klesly podél těla, sklopila jsem hlavu a brečela jako malá holka. Z přetrénovaný supermanky rázem nezbylo vůbec nic. Zvuk motoru náhle změnil tóninu, zachrčel a zmlkl. Přes záclonu slz jsem viděla, ţe světlo reflektoru znehybnělo. Bylo teď těsně nad zemí a mířilo ke mně. Skoro. Co je? Vzápětí jsem si uvědomila, ţe jezdec na harley to nezvlád a práskl sebou. Motorka spadla na zem a chcípla. Kdybych se teď dostala do kuţelu jejího světla, třeba by si mě všimli. Rozběhla jsem se tím směrem. Ačkoliv jsem si svítila pod nohy tou malou baterkou, stejně jsem sebou kaţdejch dvacet metrů sekla. Ale naštěstí to nikdy nebylo nic váţnýho. Za takovejch pět minut jsem to zvládla. Slabý, rozptýlený světlo reflektoru teď oblejvalo mou zablácenou postavu. Zastavila jsem a začala znovu křičet a mávat rukama. Ţádná reakce. Nechala jsem toho. Do mý vyjukaný mysli se prodral zlomeček rozumnýho uvaţování. Za tu dobu, co jsem utíkala, se světlo ani nepohnulo. Neznámej jezdec se nepokusil harleye zvednout a znovu nastartovat. To znamenalo jediný. Něco se mu stalo. Měla jsem jedinou moţnost, jak si to ověřit. Vydala jsem se k tomu světlu. Zdálo se být docela blízko, ale nebyla to ţádná procházka růţovým sadem. Nemohla jsem kráčet přímo, protoţe v cestě se nacházely všelijaký dolíky a rokle, který jsem musela obcházet. Baterka byla skoro nanic. Ale reflektor harleye zářil jako maják, takţe se mi to nakonec podařilo. Nevím, dlouho to trvalo. Uţ jsem nedokázala ani odhadnout čas. 46
Udejchaná a vyčerpaná jsem se doplacatila na jednu z mála polních cest vedoucích Zónou. Vlastně to byly jen dvě nehluboký koleje vyjetý terénním auťákem. Mohla jsem je teď v klidu a pohodě sledovat a i s tou prťavou baterkou bych byla doma coby dup. Kdyby ovšem… Harley leţel na boku jako nějaká prehistorická nestvůra zasaţená bleskem. V nočním vzduchu pročištěném nedávnou bouřkou ostře čpěl pach benzínu. Opsala jsem Jamieho baterkou pár kruhů. Nikde nikdo. Pátrala jsem dál, ve větší vzdálenosti. A pak se světlo zastavilo na nehybné, zhroucené postavě. Běţela jsme k ní. Kdo z nich to je? Klekla jsem si k ní a snaţila jsem se ji otočit obličejem k sobě. Nešlo to. A něco mě zarazilo. Nějakej nepříjemnej pocit. Blikla jsem baterkou. Měla jsem ruce samou krev!
47
(11)
Po tom vyhraným závodě se opravdu uskutečnila moje první schůzka s B-Rangers. Allison svýmu slovu dostála, to musím uznat. Ale radost z toho pochopitelně neměla. A kluci? Nevím. Dexter a Jamie se na mě koukali se zvědavostí. Pete byl naprosto nezúčastněnej a svrchovaně korektní. Jako vţdycky. Seděli jsme v suterénní místnosti vily v East Parku, kterou obejval kapitán Robins se svou rodinou. B-Rangers si z ní udělali takovou klubovnu. Byla tam pohovka a pár křesel, ve vitrínách různý součástky výstroje a výzbroje, fotky a poháry, kníţky, na stěnách trochu kýčovitý obrazy letadlovejch lodí, torpédoborců, ponorek a taky Indiánů na koních, který se spíš podobali chromejm srnám. Jak jsem zjistila později, byly to všechno výtvory paní Robinsové, která se tím zřejmě snaţila trochu zahnat nudu poté, co jejího manţela penzionovali. Pete vyndal z ledničky plechovku coly a nabídl mi. „Sheena ţádá o přijetí mezi B-Rangers,“ řekl stručně. „Má Allisonino doporučení. Ţe?“ obrátil se k Allison. Sice se šklebila, jako by uţ jedla třetí citrón, ale přece jen mlčky přikývla. Jamieho oválnou tvář ozdobil čtveráckej úsměv. „No, jestli jí všechno půjde jako běh…“ pokrčil rameny. Pete to zřejmě pokládal za dostatečný vyjádření souhlasu, a tak mrkl na Dextera. Docela mi záleţelo na tom, co řekne. „No, já nevím…“ soukal ze sebe a vyhejbal se přitom přímýmu 48
pohledu na mě. „Jestli to má vůbec cenu. Za rok a pár měsíců se všichni rozejdem a bude po B-Rangers…“ Pete se před něj postavil a zaloţil ruce na svý štíhlý, ale vypracovaný hrudi. Podíval se na něj jako na špatně připravenýho ţáka. „Já myslel, ţe uţ ti to došlo, Dextere,“ pravil poučně. „Tady přece nejde jen o nás. Je to otázka ţivotního stylu a ţivotních postojů. Mně by vůbec nevadilo, kdyby po našem rozchodu B-Rangers existovali v Borgentownu dál, s jinejma klukama a holkama. Dokonce by mě to těšilo. Tebe ne?“ Mluvil jako kniha. A způsobem, ze kterýho uţ teď čišela důleţitost budoucího velícího důstojníka. Moc mi to nesedělo. Dexterovi asi taky ne. „Jasně, Pete,“ zamumlal. No, ještě ţe neřekl, Rozkaz, šéfe! „Oukej,“ řekl spokojeně Pete. „Takţe, Sheeno,“ vrátil se ke mně, „podstoupíš několik zkoušek, který rozhodnou. Musím tě upozornit, ţe bud uspěješ, nebo ne – ţádná moţnost opravy neexistuje. Nebudeš mít ţádný výhody vyplývající z toho, ţe jsi holka a nikdo se na to nebude ohlíţet. Jasný?“ Vţdycky jsem ho obdivovala, ale teď mi najednou připadal nějakej nafoukanej. Ještě se uvidí, námořníku. „Jo,“ řekla jsem děsně ledabyle. „Nechceš si to ještě rozmyslet, Sheeno?“ ozval se znovu Dexter. O co mu, sakra, šlo? – „Jen ji nech,“ smál se Jamie. „Třeba bude legrace.“ „Jamie,“ pronesl Pete varovně a Jamie sklapl. Ten s nima mával, to teda jo. Z Allison za tu dobu nevypadlo ani slůvko. Pak uţ mě vypakovali s tím, ţe mi dají vědět, aţ to vypukne. Šla jsem domů a nevěděla pořádně, co si tom mám myslet. Nakonec jsem teda vyuţila druhý stránky svý komplikovaný povahy a hodila to za hlavu. Ono se uvidí. Nazítří mě na školní chodbě odchytil Dexter. Vynořil se jako duch, zrovna kdyţ jsem cpala batůţek do skřínky a jedním uchem poslouchala, jak si vedle Lynn Fosterová a Maggie Crawnshavová s chichotem vyměňujou zkušenosti z nějakýho rande. Koukaly jak 49
Vrány, kdyţ mě Dexter poklepal po rameni. „Sheeno,“ řekl tiše a odtáhl mě trochu stranou. „Musím ti něco říct.“ Maggie a Lynn zmlkly a jen zíraly. Budou drby. „O co jde?“ řekla jsem mrazivě. Ještě jsem mu ten včerejšek nezapomněla. Ale kdyţ jsem mrkla na jeho přitaţlivou tvář s legračně ohrnutým spodním rtem a na ty zasněný modrý oči, ledy okamţitě začaly tát. Fakticky pěknej kluk, to teda jo. „Já…“ začal rozpačitě a modrý oči mu nejistě těkaly, „chtěl jsem tě… varovat. Teda říct ti, ţe některý ty zkoušky jsou… dost nepříjemný. Nemůţu prozradit ţádný podrobnosti, ale nechtěl bych…“ „Hele,“ přerušila jsem rázně jeho kličkování, „o co ti jde, Dextere? Proč najednou takovej zájem?“ Rozhlíd se vyplašeně kolem, jako by se bál, ţe ho šmíruje korejská rozvědka. No, pár lidí opravdu špicovalo uši. „Nechtěl bych, aby ses nějak to… ztrapňovala, nebo tak,“ zablekotal. „Já… nerad bych se na to díval.“ Jeţíš! Jak to, ţe mě vţdycky tak naštval? „A to jako proč, milánku?“ zasyčela jsem jedovatě. Moţná to ještě moh napravit, kdyby řek: Protoţe tě miluju, Sheeno. To bych ho pak zkusila pochopit. Ale to bych samozřejmě chtěla moc. „Sheeno,“ ozvalo se mými zády. Otočila jsem se. Stál tam Dick a koukal se strašně podezřívavě. A jéje! „Myslel jsem to dobře,“ zahuhlal rychle Dexter, otočil se a mizel do třídy. „Co s ním máš?“ zakvičel Dick. To mě teda dorazilo. Poslední dobou to sice v našem kamarádství uţ tak stoprocentně nefungovalo, ale tohle fakticky přehnal. A navíc jsem byla uţ dost naţhavená. „Co je ti potom?“ vyjela jsem na něj. „Myslíš si, ţe jsem nějakej tvůj majetek, nebo co?“ Podíval se na mě ukřivděně. Jako bych mu sebrala lízátko. „Já…“ „Starej se o svý, Dicku!“ dorazila jsem ho a odfrčela směrem 50
západním. Maggie, Lyn a pár dalších sledovali celej výstup s neskrývaným potěšením. Já si uvědomovala, ţe jsem to asi maličko přehnala, ale uţ se s tím nedalo nic dělat. To je teda den! Dick to vzal váţně a ani na mě po vyučování nepočkal, takţe jsem se musela domů plácat autobusem. Trucoval jako malej kluk. Sheeno, měla bys moţná trošku přibrzdit, přesvědčovala jsem se cestou domů. Jo. Dicka si usmířím, to nebude problém. A Dexter… Dexter je pro mě prostě jen jedním z B-Rangers. Nic víc. Ty jejich zkoušky! Kdyţ jsem se konečně dočkala, měla jsem z toho dost smíšený pocity. Některý byly normální, jiný dost drsný a další zas poněkud naivní a pitomý. Nemám ponětí, jak na ně přišli, ale s největší pravděpodobností pocházely z Peteovy hlavy – kdyţ je vymejšlel, měl na ní určitě naraţenou čepici námořní pěchoty. Normální byly ty fyzický testy, nebo jak bych to nazvala. Prostě takovej vylepšenej tělák – kliky, sklapovačky, činky, šplh po laně a tak, ţádnej problém pro trénovanou Sheenu. Akorát ţe je korunovala rvačka. No, rvačka – vlastně to byl zápas, vţdycky jeden proti jednomu, ale dost naostro, to se musí nechat. Vypadalo to, Ţe se kluci přede mnou spíš předvádějí a nemusím dodávat, ţe Pete byl samozřejmě nejlepší. Dexter ani Jamie mu nedokázali vzdorovat moc dlouho. A pak mě vybídli, ať si to rozdám s Allison. „Není to tak, ţe ji musíš porazit, Sheeno,“ uklidňoval mě Pete. „Ani zabíjet ji nemusíš,“ zavtipkoval Jamie. Ten mi byl čím dál tím sympatičtější, protoţe to většinou bral s úsměvem. „Jde jen o posouzení tvých schopností,“ dodal Pete. Dexter čučel do země, jako by tím nesouhlasil, a mě napadlo, jestli si to náhodou celý nevymyslela Allison. Bylo na ní vidět, ţe se nemůţe dočkat, aţ mě spráská. No, jinak to asi dopadnout nemohlo, protoţe Allison byla proti mně děsná bedna. A byla vyšší. A měla delší ruce. Vzdychla jsme a šla do kruhu z ţíněnek. Allison uţ tam stála v rozepnutý teplákový bundě, cenila zuby a vrčela (to přeháním). Jen jsem tiše doufala, ţe mi nic nezlomí. Dokonce jsem zbaběle uvaţovala o tom, ţe by se tu mohla 51
znenadání objevit Madocková nebo dokonce ředitel Horowitz a tohle laškování ve školní tělocvičně zarazit. Jenţe B-Rangers to všechno měli posichrovaný a ve škole byli oblíbení. Takţe jsem se akorát zase zašprajcovala a vybudila svou zarputilost na nejvyšší moţnou míru. Na co jsem mohla spoléhat? Na těch pár lekcí juda? Zvládala jsem s určitejma potíţema asi čtyři chvaty a perfektně kotouly. Ty mi budou dobrý, poněvadţ v kotrmelcích skončím docela určitě, říkala jsem si. Pete tleskl a Allison se na mě vyřítila, jako bych byla lupič, co jí šlohnul oblíbenou marmeládu. Švihla po mě pravačkou, který jsem se jakţ takţ uhnula, ale vzápětí jsem schytala kopanec bosou nohou do stehna. Jouvajs! Kristepane, šla po mně s nějakým thajským boxem, nebo co! Ruce, nohy, hlava, nestačila jsem uhejbat. Akorát jsem si lokty kryla obličej, aby mi nezničila fasádu. Slyšela jsem Petea, jak na ni křičí: S citem, Allison! Nevím, jestli ho poslechla, ale jestli ty rány byly vedený s citem, jak by to asi vypadalo, kdyby se do mě pustila doopravdy? Uţ tak budu zejtra samá modřina! Zajímavý bylo, ţe jsem zůstávala klidná. Bušila do mě, ale já necítila ţádnej vztek, spíš mi to najednou připadalo směšný. Co je to za blbost rvát se v tělocvičně? Uhnula jsem jednomu děsně prudkýmu kopu mířenýmu pod ţebra, kterej by mě nejspíš zabil, a najednou jsem se octla těsně u Allison. Smrtící výpad jí trochu vyved z rovnováhy, a tak jsem to zkusila, chytla jsem klopy její bundy, jako by to bylo kimono, zahákla jí nohu, skrčila se a nasadila ušimatu. Nebyl to teda zrovna vzorně provedenej chvat, ale zabral. Práskla jsem s Allison o zem, jako by to byl pytel rejţe. Jasně, ţe jsem se hned pokusila o drţení, ale na to bych musela bejt jiná váhová kategorie. Jenţe neţ se jí podařilo dostat se z mýho sevření, Pete to odpískal. Odtrhla jsem se od Allison a koukla se na ni s lehkým zadostiučiněním. Ale to jsem neměla dělat. V očích měla vraţdu.
52
(12)
Neměla jsem čas ječet hrůzou. Znovu jsem si klekla do bláta ke zhroucený postavě a nadzvedla jí hlavu. Z Allisoniných rtů se vydralo bolestný zaúpění. Jo, byla to Allison. Má úhlavní nepřítelkyně. Ale to teď nehrálo ţádnou roli. Musela jsme jí pomoct. Trvalo mi celou věčnost, neţ jsem ve slabounkým světle tý prťavý baterky objevila, v čem je problém. Jak Allison vyletěla ze sedla a spadla, napíchla se na nějakou zlomenou větev, nebo co to bylo. Projela bundou a ramenem a vysloveně jí přišpendlila k mokrý zemi. Allison hrozně krvácela a byla v bezvědomí. To bylo špatný, moc špatný. A baterka dodělávala. Vrátila jsem se k motorce a otočila ji, aby světlo reflektoru dopadalo na Allison. Dalo mi to šílenou práci, poněvadţ takovej harley něco váţí. Ale to nejhorší mě teprve čekalo. Sklonila jsem se, popadla bezvládnou Allison pod oběma paţema, zapřela se, nadechla a pak prudce škubla. Allison strašlivě vykřikla. Ale podařilo se mi ji urvat z toho vraţednýho klacku. Převrátila jsme ji na záda. Bolest ji přivedla k vědomí a teď tiše naříkala. Klekla jsem si k ní. Ve světle reflektoru vypadalo všechno přízračně jako scéna z nějakýho hororu. „Allison, slyšíš mě?“ sklonila jsem nad její obličej. „Uţ je to dobrý. Prosím tě, drţ se, jo? Já ti to nějak obváţu a pak seţenu pomoc. Oukej?“ 53
Její oči nepřítomně bloudily po mý tváři, jako by mě nepoznávaly. Vlastně ani nebylo divu – musela jsme vypadat děsně. Ale pak jí to přece jen došlo. „Sheena?“ vydechla chraptivě. „Jo, to jsem já.“ „To mě teda podrţ!“ vypravila ze sebe s obtíţemi Allison. Musela jsem se tomu zasmát. To byla legrační reakce. A docela statečná, vţdyť musela mít hrozný bolesti a sotva asi náladu na vtipkování. Dala jsem se do práce a přitom jsem soustavně něco mlela, poněvadţ jsem měla dojem, ţe konverzace by mohla Allison udrţet chvíli při vědomí a taky trochu odvrátit pozornost od toho, co budu dělat. „Lékárničku asi s sebou nevozíš, co?“ Allison jen trochu zavrtěla hlavou. „No jo. Teď bych ti měla svlíct bundu, ale to bych asi nezvládla.“ No, ona by to nezvládla. Musela bych hejbat tou její zmasakrovanou rukou. „Hele, máš díru v rameni, dost to krvácí. Budu tu bundu muset rozřezat, abych se k tomu dostala,“ vysvětlovala jsem jí a vytahovala přitom z ledvinky nůţ. „Kruci,“ zašeptala Allison. „No jo,“ ţertovala jsem, „já ti pak koupím novou, neboj se. Ona uţ je tahle stejně nepouţitelná.“ Pomalu a opatrně jsem odřízla rukáv bundy ve švu a pak ji rozdělila příčným řezem. Nůţ byl ostrej, ale šlo to stejně ztěţka, kůţe byla pevná a neţ jsem přepiţlala límec, byla jsem zpocená jak eskymáckej pes. Allison po celou dobu zatínala zuby a nevyšlo z ní jediný zasténání. „Fajn,“ řekla jsem nadšeně, ačkoliv se mi z pohledu na zkrvavený tričko dělalo zle od ţaludku. „Obávám se, ţe o tričko taky přijdeš.“ Allison zareagovala neurčitým bublavým zvukem. Moţná to měl být smích, nevím. Velmi obezřetně jsem rozřezala tričko. Musela jsem se hrozně ovládat, abych nedala najevo svý zděšení. Byla to ošklivá rána. Roztřepené okraje, rozervaný svalstvo a 54
mezi tím všude krev. Potoky krve. Snad aspoň vyplavila všelijaký nečistoty, co by mohly způsobit infekci. Moc jsem se v tom nevyznala. Shodila jsem ze sebe svetr a svlíkla plátěnou khaki košili, kterou jsem si pořídila speciálně kvůli B-Rangers a zkoušce přeţití, abych vypadala stylově. Všechno bylo pořád ještě mokrý, ale naštěstí se vítr uţ uklidnil a nebylo nijak zvlášť chladno. Svetr jsem si zase oblíkla a košili nařezala na dlouhý pruhy. „Allison,“ obrátila jsem se ke svý pacientce, „teď to bude asi trošku bolet. Nemlať mě, jo? Dělám, co můţu.“ „Jdi do háje,“ zamumlala Allison. Pustila jsem se obvazování zraněnýho ramene. Z jednoho kusu košile jsem udělala čtvercovej polštářek a přitiskla ho na ránu. Pevně jsem ho převázala několika pruhy plátna a ty pak upevnila zavíracím špendlíkem ze svý základní výbavy. Musela jsem uznat, ţe v ní fakticky byly samý uţitečný věci. Taky jsem jich uţ většinu pouţila. Někde uprostřed celý procedury Allison znovu omdlela. Nedalo se nic dělat, musela jsem s tou rukou několikrát pohnout a to jí určitě ţádnou radost neudělalo. Nebyla jsem si jistá, jestli to bude stačit, a tak jsem si vyvlíkla pásek z kalhot a stáhla jím ovázaný rameno. Vzpomeň si, Allison, jak jsi protestovala, ţe pásek není povolenej, myslela jsem si. Teď se hodí, co? Podloţila jsem jí hlavu tím uříznutým rukávem a posadila se vedle ní do mokrý trávy. Najednou mě přepadla šílená únava. Celý to bylo šílený. Nejdřív lebka, pak šíp s varováním, bouřka, zastřelenej Jamie a teď havarovaná Allison, z který musely vytýct litry krve. Co se dělo v tyhle příšerný noci? Tohle uţ dávno nebyla ţádná zkouška přeţití. Vypadalo to spíš na zkoušku zdravýho rozumu a já si nebyla jistá, jak dlouho mi ještě vydrţí. Totiţ, co teď? Podívala jsem se na oblohu. Noc uţ nebyla tak temná a mraky se trhaly. Moţná se opravdu objeví měsíc, ale to byla jen chabá útěcha. Měsíc mi moc nepomůţe. Byla tu moţnost zkusit nastartovat harleye a vydat se pro pomoc 55
do Borgentownu. Jenţe nejspíš bych ho ani nezvedla. A kdyby – skončila bych na zemi uţ pro deseti metrech. Nebyla jsem zrovna supermotorkářka. A co s Allison? Kde je Pete? A Dexter? Přece někde nesedí a nevyprávějí si fóry! Musí být znepokojený, ţe se Jamie ani Allison neobjevují. Stačí vylézt si někam na kopeček a rozhlídnout se, aby spatřili světlo motorky. Ještě pořád svítilo. Měla bych teda radši počkat? Fakticky jsem nevěděla. Allison se pohnula a zasténala. Něco zamumlala. „Co je, Allison?“ sklonila jsem se těsně k jejím rtům. „Pít,“ prosila nezřetelně. „Jo, moment,“ řekla jsem. „Hned to bude.“ To jsem kecala. Kde bych tu asi vzala něco k pití? Ţe bych se porozhlídla, jestli tu po dešti nezůstala nějaká louţe? Ale kupodivu mi to pořád ještě myslelo, takţe jsem místo hledání louţí zamířila k harleyi. B-Rangers zkoušku s přeţití tuhle noc neskládali a jistě s sebou měli víc neţ jen mizernou základní výbavu. Dobrej odhad! V sedlovejch brašnách jsem našla skoro plnou láhev nějakýho iontovýho nápoje. A velkou baterku! Byla tam spousta jinejch věcí, lano, nářadí, mapa, ale nic z toho jsem momentálně nepotřebovala. Vrátila jsem se k Allison a přitiskla jí láhev ke rtům. Byla jsem na sebe pyšná. Pila dychtivě. Nechala jsem ji být, i kdyţ jsem nevěděla, jestli jí to náhodou neuškodí. Asi ne – pokud teda nemá ještě nějaký vnitřní zranění. Taky jsem si lokla. Nějaký ty ionty jsem fakt potřebovala. Allison to vysloveně bodlo a trochu oţila. „Sheeno,“ ozvala se, „tos udělala ty?“ „A co jako?“ nechápala jsem. „Ten drát, nebo co to bylo.“ „Jakej drát?“ Moţná Allison dostala horečku a začínala blouznit. „Myslíš si, ţe jsem z tý motorky sletěla jen tak?“ pokračovala slabým hlasem. „Byl tam… něco tam bylo nataţenýho přes cestu.“ „Nekecej!“ vydechla jsem úţasem. Jen se zašklebila. Popadla jsem baterku a šla se přesvědčit. Ušla jsem jen pár metrů 56
nazpět po těch vyjeţděnejch kolejích a našla jsem to. Od křoví ke křoví byl přes cestu napnutej ocelovej drát. Civěla jsme na něj a po zádech mi přebíhal mráz. Ne proto, ţe jsem našla, co způsobilo Allisonin pád. Ani ne proto, ţe jsem nechápala, kdo ho tam mohl nastraţit. Ale proto, ţe jsem si uvědomila jednu děsivou věc. Stačilo totiţ málo a bylo po Allison. Pár centimetrů. Kdyby na něj narazila krkem a ve větší rychlosti, kterou jí ovšem tma a bahno nedovolovaly, moh jí klidně a čistě ufiknout hlavu. Celá jsem se roztřásla a nedokázala se pohnout. Vyšel měsíc a v jeho stříbrným světle se tenkej drát zlověstně zaleskl.
57
(13)
Sice jsem tenkrát v tý rvačce s Allison obstála, ale pak jsem si ještě dva dny připadala, jako bych prolítla turbínou. Celý tělo mě bolelo a měla jsem fakt pár výstavních modřin. Zrovna jsem si je se zálibou prohlíţela, kdyţ do koupelny nešťastnou náhodou nakouk táta. „Proboha,“ povídá, „jak jsi k tomu přišla?“ Normálně jsem se doma pokoušela nelhat. Někdy to nešlo, to je fakt, ale snaţila jsem se, to jo. „Asi bys mi nevěřil, kdybych ti řekla, ţe jsem spadla ze schodů, co?“ prohodila jsem ledabyle. „Nic to není, tati. Jen pár modřin.“ Mlčel a čekal. Takţe jsem se to zkusila oklikou. „Tati, co si myslíš o BRangers?“ Souvislost mu asi rychle došla. „No, já o nich zas tak moc nevím, akorát od starého Robinse. Kapitán je z nich dost nadšenej, nejvíc samozřejmě z Petea. Občas něco prohodí, hlavně v tom smyslu, ţe právě tohle dnešní změkčilá mladá generace potřebuje,“ uchechtl se táta. „Něco na tom asi je. Pokud se to nepřehání.“ „Oni to nepřeháněj,“ řekla jsem, i kdyţ jsem o tom nebyla úplně přesvědčená, a natáhla si svetr, aby ho barevný fleky na mým těle zbytečně neprovokovaly. „Jednou mi vyprávěl, jak trénujou přeţití, a to se mi docela líbilo. Myslím, ţe to není nebezpečný a vlastně… musím se ti přiznat, Shee, ţe bych si to sám rád zkusil. Je to romantický a dobrodruţný – kde vlastně dneska potkáš nějaký dobrodruţství?“ zasnil se můj bezvadnej otec. „Já to chci taky zkusit, tati.“ „Aha,“ řekl a mě bylo jasný, ţe tím ty modřiny vyřídil. „No 58
pokud… ale nejspíš se na tebe můţu spolehnout, ne?“ Ani nečekal, ţe mu to potvrdím. „Moţná bude lepší zatím se o tom nezmiňovat před mámou, co myslíš? Měla by zbytečný starosti,“ dodal ještě. „Jasně, tati,“ řekla jsem. „Díky.“ Hned mi bylo líp, poněvadţ jsem měla aspoň částečně posvěcený to, co jsem dosud dělala tajně. B-Rangers mě dusili dál. Musím se taky zmínit o těch drsnejch zkouškách, i kdyţ bych na ně radši zapomněla. Ta ve sklepě byla dost hustá. Řekli mi, ţe musím přečkat sama noc v uzavřený místnosti, samozřejmě bez jídla, pití a taky bez světla, zkrátka bez všeho. Odvezli mě někam do Downhilu a vstrčili do sklepa v jedný barabizně – ani nevím, jak němu přišli, jestli si ho pronajímali, nebo co. Zamkli mě tam a nechali na pospas osudu. Downhill je ostuda Borgentownu, rozpadávající se čtvrť plná špíny, zločinců a všelijakejch divnejch existencí. V tom sklepě nebylo vůbec, ale vůbec nic. Holá, betonová podlaha, holý zdi bez oken. Ze začátku jsem si myslela, ţe to bude hračka vydrţet tam do rána. Vţdyť o nic nešlo. Jo, houby! Myslela jsem, ţe se zblázním. Především tam byla absolutní tma, neviděla jsem si ani na špičku nosu. Velice brzy jsem poznala, jak musí bejt člověku, kterej znenadání oslepne. Je to hrozný, nevidět. A potom čas. V samotě a ve tmě ubíhá nesnesitelně pomalu. Kdyţ jsem si myslela, ţe uţ kaţdou chvíli musí přijít ráno a oni mě pustí ven, uběhla ve skutečnosti sotva polovina noci. Pochopitelně jsem přes veškerý odhodlání jednu chvíli propadla panice a začala si namlouvat, ţe uţ je dávno den a oni mě tam schválně nechali a ţe tu nakonec umřu. Musela jsem zatínat nehty do dlaní a kousat se do rtů, abych to přemohla. Kdybych totiţ například začala ječet, nebo mlátit na dveře, někdo z B-Rangers by se dozajista objevil a vysvobodil mě. Jenţe bych ve zkoušce neobstála. Nakonec jsme to zvládla tím, ţe jsem nahlas počítala vteřiny. Odpočítala jsem jich 3600, celou hodinu. Ale tím mě zas vyschlo v hrdle a já měla ţízeň. A za další krysy. Nebo potkani. Nebo jen velký myši, nevím, co to bylo, neviděla jsem na ně. Ale jak jsem seděla na studený podlaze 59
opřená a zeď a v mátoţným otupění na chvilku zadřímala, probudily mě najednou šustivý zvuky a neţ jsem si stačila uvědomit, co to je, přeběhlo mně něco slizkýho a hnusnýho přes ruku. Přidušeně jsem vyjekla, vyletěla na nohy a mý uši zaregistrovaly bezhlavej úprk neviditelnejch hlodavců. Fujtajbl. Tma ještě ke všemu nějak násobí představy, či co, takţe jsem si okamţitě představila, jak usnu, ty potvory na mě nalezou, jedna velká, tlustá krysa se mi zahryzne do krku, ostatní se přidaj a ráno tu mí mučitelé najdou akorát dočista ohlodanou kostru. Od tý chvíle, jsem se bála sednout si a místo toho chodila pořád dokolečka, rukama přitom tápala po zdech, abych se nepřerazila, pak jsem zase dělala dřepy a nakonec jsem si k tomu všemu začala potichu zpívat všechny písničky, který jsem znala. Ale znala jsem jich málo na tak nekonečnou noc. Váţně byla nekonečná. Jasně, ţe skončila. Nic na světě jsem neviděla radši, neţ ten prouţek mdlýho světla z otevíranejch dveří. Rychle jsem se dala do kupy, aby na mně nepoznali, jak moc mě to sebralo. Byl to Dexter, na kterýho vyšlo mý propuštění. Jeho hezká tvář byla staţená úzkostí, kterou vystřídalo znatelný ulehčení, kdyţ viděl, ţe ţiju. „Jsi v pořádku?“ zeptal se přiškrceným hlasem. „Já…“ „Čau, Dextere,“ prohodila jsem děsně vesele a plácla ho po rameni. „Myslel sis, ţe mi zbělaj vlasy hrůzou, nebo co?“ „Ne, to ne,“ protestoval honem. „Ale přece jen… není to ţádná legrace, tohle.“ Byla jsem šťastná, ţe jsem venku a královsky jsem se bavila. „Normálka nuda,“ řekla jsem frajersky. Hlavně, ţe jsem to měla za sebou. Ale noc ve sklepě nebyla ještě nic proti tomu, co mě čekalo za týden. Říkali tomu zkouška sebeovládání a musel to vymyslet Pete svým zeleným mozkem. Seděli jsme v klubovně a Pete vedl ušlechtilý řeči, jaká jsou BRangers skvělá parta, schopní se obětovat jeden pro druhýho, nikdy si nic nezazlívat, snášet ty nejhorší ústrky pro dobro věci a tak dál. Dost mě to nudilo. Ale byla to předehra k tomu, co následovalo. Útok na mou 60
psychiku, a to tak, ţe strašně brutální. Pete si zničehonic sedl proti ně, přiblíţil svůj hezounskej obličej k mý tváři a zařval na mě: „Jseš děsná uboţačka, Sheeno! Úplná nicka, bláto, kterýmu se kaţdej radši vyhne, aby mu nepošpinilo boty! Smradlavej spratek!“ Vyvalila jsem oči a chtěla se ohradit, ale v poslední chvíli jsem zabrzdila, protoţe jsem si uvědomila, ţe tohle má bejt zkouška sebeovládání a jediným cílem těch řečí je vyprovokovat mě k nějakýmu neuváţenýmu činu. Kterej by nejspíš znamenal, ţe ve zkoušce neuspěju. Takţe jsem drţela jazyk za zuby a snaţila se nebrat jeho zupácký ječení na vědomí. Ale nešlo to – byly to pěkně hnusný řeči. Vydrţely mu dobrejch pět minut, a kdyţ se odmlčel a podíval se na mě s očekáváním, byla jsem na tom ještě tak dobře, ţe jsem se zmohla na správnou odpověď: „Ano, pane!“ Asi by ho potěšilo, kdybych navíc ještě vyskočila a zasalutovala mu. Podobný manýry v armádě existovaly, to věděl kaţdej, a Pete se uţ asi nemoh dočkat, aţ je bude moct taky uplatňovat. V B-Rangers to podle mě nutný nebylo, to ne. Ale to nebyl konec. Vystřídali se všichni. Bylo to zřejmě povinný. Jamie ani Dexter se Peteovi samozřejmě nemohli rovnat. Nesypali ze sebe tak strašný uráţky. Ale bolelo to, fakticky to bolelo. Čím dál víc. Jamie se snaţil dělat z toho trošku legraci a pouţil k tomu všechny moţný trapasy, co se mi kdy přihodily ve škole, přidal k tomu spoustu vymyšleností, jako třeba ţe jsem děsnej šprt a všichni ve třídě mě nenáviděj, ţe donáším řediteli Horowitzovi, kterej mi za to dává ţvejkačky… Za normálních okolností bych se tomu třeba od srdce zasmála, ale takhle to bylo krutý. Nedá se zabránit tomu, abyste si nemysleli – a co kdyţ je na tom něco pravdy? Co kdyţ mě třeba opravdu všichni nenáviděj? A tak. Zkrátka na konci jeho pěti minut jsem musela sebrat všechny svý síly, abych se nerozbrečela. Bylo to o fous. Dexter. Dexterovi to bylo očividně proti mysli, coţ mně malinko zvedlo náladu. Ale musel se do toho zapojit, byl přece B-Rangers! 61
Vzal si na mušku mou rodinu. Začal tím, jakej jsem mazánek, co se akorát spolíhá na svýho zazobanýho tatíčka a drţí se máminejch sukní, coţ byly v podstatě neškodný řeči a nijak mě nezasahovaly. Ale pak přišel s opravdu hnusnejma pomluvama o tátovi a mámě, tak hnusnejma, ţe je nedokáţu opakovat. Měla jsem hroznou chuť ječet, ţe to není pravda, nebo si aspoň zacpat uši, abych to neslyšela, ale jen jsem zatínala zuby, drţela se křečovitě okraje ţidle, strnulá a bledá a zničená. Jak mi to můţeš dělat, Dextere? A v tý chvíli jsem si vzpomněla, co mi říkal Dick o lidský důstojnosti, a pochopila, ţe nejspíš selhal v týhle zkoušce, i kdyţ v ní člověk musel snášet jen slova, nikdo ho nebil, nemučil, jen poniţoval. Jenomţe to stačilo, stokrát to stačilo. Bylo to hnusný, hnusný, hnusný. Nevím, jak jsem to vydrţela. Nechápu, jak jsem mohla přeţít to, co na mě křičela Allison. Ta totiţ věděla, kde je holka nejzranitelnější a navíc nejspíš to jediná z nich myslela váţně, protoţe mě skutečně nenáviděla. S obrovským pohrdáním mi Allison vmetla do tváře, jak jsem nemoţná. Ţe si o sobě myslím bůhvíco, ale v podstatě jsem tuctová, ošklivá myš, která není schopná ani sbalit kluka, protoţe nikoho nepřitahuje. „Musíš bejt, chudinko, ráda za toho blbečka Dicka s ušima jako rogalo! Toho ochočenýho a ukňučenýho pejska, co se ti odmalička motá pod nohama!“ plivala ze sebe Allison jedovatý sliny. „Uţ se nemůţu dočkat, aţ se vezmete a zplodíte spoustu stejně pitomejch parchantů. Jaký to je, Sheeno, mít pocit, ţe by se tě nikdo nedotk ani násadou od koštěte?“ pitvořila se. Bylo to hrozný, navzdory tomu, ţe jsem si o sobě myslela, ţe jsem docela hezká, rozhodně hezčí neţ Allison, jenomţe takový řeči se vás prostě nemůţou nedotknout. Málem jsme to nevydrţela, vrhla se na ni a vyškrábala jí oči, ne, to by bylo málo, uškrtila bych ji těmahle rukama. Kdyţ skončila, byla jsem bledá jako smrt. Prsty jsem měla úplně dřevěný, jak jsem je zatínala do ţidle, hrdlo sevřený vztekem, studem a poníţením. Brečet se mi nechtělo. Chtělo se mi vraţdit. „Stačí,“ řekl zničehonic Pete. Chvíli bylo ticho, on se na mě díval 62
a pak se usmál. „Fajn, Sheeno,“ povídá. „A nezlob se na nás. Všechno dobrý, ano?“ A podal mi ruku. Stiskla jsem ji a jen jsem něco zamumlala, protoţe mi to všechno připadalo jako nějaký pokrytectví. Ale pak ke mně přistoupili Jamie a Dexter, taky se usmívali, říkali, Všechno dobrý, Sheeno, a tiskli mi ruce a ten mizernej pocit začal ustupovat a já si najednou začala připadat jiná, tak nějak svobodnější a volnější. Totiţ všechno, co mi říkali, byly věci, který by mi (moţná) přišly na mysli samotný, třeba v nějaký chvilkový depresi, a tím, ţe byly vyřčený nahlas a pak spláchnutý úsměvem a podáním ruky, ztratily svou hrozivost. Jistě v tom svou roli hrálo i ulehčení, ţe tuhle děsnou zkoušku mám za sebou, ale cítila jsem zvláštně očištěná. A Allison tomu nasadila korunu. Doplazila se ke mně s očima sklopenejma, a kdyţ je zvedla, byl v nich pořád chlad a nenávist. Ale najednou jako by začal tát, ztrácet se a mizet a k mýmu úţasu je vystřídal lehounkej úsměv. Vůbec ne posměšnej, jen kupodivu trochu nejistej. „Všechno dobrý, Sheeno?“ zeptala se tiše a natáhla ruku. Nikdy bych nevěřila, ţe to dokáţe. A ještě před minutou bych se vsadila, ţe nic podobnýho nedokáţu ani já. Podala jsem jí ruku, usmála se a potvrdila to: „Všechno dobrý, Allison.“ Takovým kouzlem působili B-Rangers. Bude senzační být jednou z nich.
63
(14)
Velký Duchu temnot! Cítím tvou přítomnost a jsem připraven mstít se. Čas nadešel. Než vyjde nové slunce, nepřátelé zemřou a ty dostaneš jejich duše a znovu získáš ztracenou moc. I já získám, co jsem ztratil. Nebojím se. Dal jsi mi sílu, která teď koluje v mých žilách. Jsem silný, nepřemožitelný a spravedlivý. Tolik se toho změnilo od onoho dne, kdy jsem tě poznal. Byl jsem slabý a neuměl jsem čelit zlu, které je všude kolem. Nedokázal jsem se mstít za křivdy, jen jsem mlčel a trpěl. Teď přišla chvíle, kdy budou trpět jiní. Na tvář si nanáším tvé barvy, Duchu temnot. Jsem tvůj bojovník a přede mnou je válečná stezka.
64
(15)
„Tak co?“ zeptala se Allison. „Jo,“ řekla jsem zaraţeně. „Mělas pravdu. Někdo natáh přes cestu drát. Já to nebyla.“ Allison mlčela. „Jeţíš, Allison, co se tu vlastně děje?“ naléhala jsem nervózně. Byla jsem dost vystrašená, fakt ţe jo. „Nevím,“ potřásla hlavou. „Je to divný. Moc divný. Jako by se někdo zbláznil.“ „Ale kdo? Nikdo přece o dnešku nevěděl, jen my.“ „Pete,“ řekla Allison váhavě, „v poslední době některý věci dost přeháněl…“ „Nešil!“ přerušila jsem ji. „To je nesmysl.“ Nedokázala jsem jí říct, proč je to nesmysl. Ţe Pete by musel úplně zešílet, aby zabíjel. A Jamieho někdo zabil. Měla bych jí to povědět, ale nemela jsem to srdce. „Co budeme dělat?“ zeptala jsem se místo toho. Jako by tušila, o čem jsem přemýšlela. „Je to divný. Jamie… Sel se po tobě podívat a nevrátil se. Jela j sem ho hledat.“ Hlas měla slabý a unavený. Bylo to zvláštní vidět suverénní Allison takhle zkřísnutou a mně jí bylo líto. Ale pak se přece jen vzchopila. „Musíme se dostat k ostatním. Jsou na stanovišti… v hlavním stanu, jak tomu říká Pete,“ ušklíbla se s námahou. „Není to daleko. Pár kilometrů.“ 65
„Allison,“ vykřikla jsem, „ty přece nemůţeš!“ „Nohy mám v pořádku,“ zamumlala. „Sama bys to nenašla.“ „Ale,“ namítala jsem, „ztratila jsi spoustu krve.“ „Zvládnu to,“ řekla a v hlase se jí zase objevila obvyklá tvrdost. Velice jsem o tom pochybovala, ale nevymlouvala jsem jí to. Lepší moţnost stejně neexistovala. „Kdyţ myslíš,“ pokrčila jsem rameny. „Sheeno,“ ozvala se tiše, „děkuju ti. Asi jsi mi zachránila ţivot.“ Úplně jsem zrudla, ale naštěstí to nebylo vidět. Nakonec z nás ještě budou kamarádky. To bych nikdy neřekla. „No jo, no jo,“ zabručela jsem a přidala kouzelnou formulku. „Všechno dobrý?“ Zasmála se tomu. „Jasně. Tak mi sakra pomoz na nohy!“ Uchopila jsem jí za zdravou paţi a pomohla jí vstát. Povedlo se to, i kdyţ Allison párkrát zasykla bolestí a trochu se potácela. „Hele, nestyď se a klidně se o mě opři, jo?“ nabádala jsem ji. Ani nic nenamítala, takţe na tom fakticky asi nebyla nejlíp. Vyrazily jsme. Uţ se skoro úplně vyjasnilo a měsíc jen sem tam a na chvíli překryly cáry trhajících se mračen. Jednou rukou jsem podpírala Allison, druhou svírala baterku. Snaţila jsem se vyhnout blátivejm kolejím a všem nerovnostem, ale to bylo v Zóně těţký i za denního světla. Allison zatínala zuby a kaţdejch pět minut se zastavovala, aby si trochu odpočinula a nabrala sil. Nevím, jestli bych dokázala bejt takhle statečná. Napadlo mi, ţe opravdu bojujeme o přeţití. Uţ to nebyla ţádná hra, ţádná zkouška. Někde ve tmě se skrejval zákeřnej vrah. A zrovna teď jsme mu byly vydaný na milost a nemilost. Nemělo smysl myslet na to a zbytečně se děsit. Radši jsem zkusila trochu konverzace. „Ničeho jste si nevšimli, Allison? Byli jste tu přece od začátku, ne?“ „Jo. Nic divnýho,“ procedila mezi zuby. Mluvení jí asi dělalo potíţe. „Všechno bylo normální. Ze začátku. Já s Jamiem jsme tě měli sledovat do půlnoci. Pak Pete s Dexterem.“ 66
„Myslela jsem si, ţe jste někde poblíţ.“ „Šlo ti to dobře,“ sykla Allison. „Ono o tom nebylo pochyb.“ „O čem jako?“ „Ţe to zmákneš. Všichni říkali, ţe to pro tebe bude hračka.“ „Všichni?“ Zastavila se a obrátila ke mně strhanej obličej. Vypadala hrozně. „Jasně. I já.“ „Měla jsem pocit, ţe…“ „Hele,“ zašklebila se Allison, „moţná ze začátku. Ale pak… přesvědčila jsi mě.“ To mě fakt potěšilo. Chvíli jsme se posunovaly mlčky. Při zastávkách jsem napínala uši, ale marně – Zóna byla tichá a mlčenlivá. Jako bychom v ní byly ţivé jen my dvě. Allison měla hodinky. Blíţila se půlnoc. Kdyţ jsem to zjistila, byla jsem překvapená. Myslela jsem, ţe uţ je víc. Ale do rána bylo ještě strašně daleko. A kdoví, co nás ještě čekalo. A čas se vlekl. Kráčely jsme uţ přes hodinu a šlo nám to stále pomaleji. I ten sebemenší dolík jsme musely obcházet. „Je to ještě daleko?“ zeptala jsem se. Allison namáhavě oddechovala a její odpověď byla sotva slyšet. „Nevím. Ne… potmě je to… kde jsou? Přece tam jen tak nesedí!“ Zastavily jsme se. „Pete!“ zařvala jsem z plných plic. „Pete!!!“ Allison ani neprotestovala. Stejně se nikdo neozval. Zóna byla pustá a v měsíčním světle vypadala strašidelně. Ušly jsme další kus. Allison se potácela a spočívala na mně stále větší vahou. Začínala jsem toho mít taky dost. Najednou se mi vysmekla a svezla se na zem. Nedokázala jsem ji udrţet. „Co je ti?“ sklonila jsem se nad ní. Byla voskově bledá, z rozkousanejch rtů jí vyteklo pár kapek krve, oči měla zavřený. Ale ještě byla při vědomí. „Je mi blbě,“ zachraptěla. „Chvíli si odpočinem.“ Pomalu a s obtíţema zavrtěla hlavou. „Já… uţ nemůţu. Promiň… Sheeno.“ 67
Slzy mi zaplavily oči. Chudák Allison! „Nemůţe uţ to bejt daleko…“ šeptala z posledních sil. „Jdi sama. Je to… nejvyšší místo v Zóně. Pět velkejch balvanů… To poznáš. Pete má auto… Běţ!“ „A co ty?“ Allison, má úhlavní nepřítelkyně, byla fakt báječná holka. Ještě se pokusila o fór. „Trošku si schrupnu, mami.“ Napřímila jsem se. „Vydrţ, Allison. Vrátím se pro tebe. Vrátím se brzy.“ Uţ neodpověděla. S vlhkejma očima jsem se dala do běhu. Praštila jsem sebou jen dvakrát a pokaţdý jsem to přeţila. Netrvalo to ani deset minut a zahlídla jsme ten pahorek. Rýsoval se proti obloze, o kousek vyšší neţ všechny ostatní, a na rozdíl od nich narušovaly jeho oblou linii bradavice balvanů. Kuţel světla z mý baterky k nim bez problémů dosáhl. Jenţe nevyvolal ţádnou reakci. Takţe jsem se znovu rozběhla přímo k němu a drápala se po povlovném svahu, nohy mi ujíţděly, ale já nepovolovala a sápala se nahoru po čtyřech, abych se uţ konečně dočkala rozluštění, aby mi konečně někdo vysvětlit, co se vlastně stalo. Dorazila jsem k těm balvanům a uviděla Petea. Nic mi nevysvětlil. Byl mrtvej.
68
(16)
Od tý poslední roztrţky byly mý vztahy s Dickem poněkud napjatý. Uţ se mnou ani nechodil běhat, do školy jsme jezdili kaţdej sám, a kdyţ jsem za ním párkrát odpoledne zašla, nebyl doma. Paní Foleyová se divila – prej myslela, ţe je někde se mnou. Vina byla asi z větší části na mý straně, takţe jsem přilezla ke kříţku a zatáhla ho po vyučování k Alexovi. Tvářil se jako aljašskej ledovec. Poloţila jsem svou ruku na jeho a ledovec začal tát. „Hele,“ řekla jsem, „co se děje? Moţná jsem to tuhle trochu přepískla, tak promiň. Přece se z nás kvůli takový blbosti nestanou nepřátelé.“ „Stejně na mě nemáš čas, Sheeno,“ zahuhlal s trpkostí v hlase. „Máš teď jiný zájmy, ne?“ „Kaţdej máme nějaký zájmy, to je přece normální,“ zakličkovala jsem. „Ale to nic nemění na tom, ţe jsi a budeš můj nejlepší kamarád.“ Hodil po mě krátkej pohled a hned zase sklopil oči a začal si hrát s brčkem od svýho vanilkovýho koktejlu. Vypadalo to, ţe tomu moc nevěří. Kdyţ jsme nad tím tak uvaţovala, ani mě nebylo jasný, jak to s náma bude, aţ budu větší část volnýho času trávit s B-Rangers. Těţko jsem teď mohla soudit, jestli tím získám víc, neţ ztratím. Dicka jsem ztratit nechtěla, to ne. „Co pořád děláš?“ zeptala jsem se, abych nějak vybředla z těch rozpaků. „Byla jsme za tebou doma.“ 69
„Různý věci,“ řekl a pořád bloudil očima po stole. „To by tě nebavilo. Máš plnou hlavu těch svejch… komandos.“ Znělo to příkře a Dick si to asi uvědomil a honem dodal poněkud přívětivěji: „Jak to jde?“ „Dobrý,“ prohodila jsem nedbale. Nehodlala jsem se o tom šířit – a uţ vůbec ne mu nějak připomínat, ţe já uspěla tam, kde on selhal. Tak jako tak mu to muselo bejt jasný a nejspíš z toho ţádnou radost neměl. „Přál bych si, aby ses na to vykašlala, Sheeno,“ řekl se zvláštní naléhavostí. „Nebuď jak malej,“ odsekla jsem otráveně. „Proč bych to dělala?“ „Kvůli mně,“ špitl. Ajajaj! Nevěděla jsem, co mu na to mám říct, abych ho zase neranila. A ke všemu jsem si zničehonic vzpomněla, jak na mě Allison ječela, ţe Dick je jako pejsek, co se mi motá u nohou. A kňučí, dodala jsem si v duchu, coţ bylo ode mě pěkně ošklivý. Radši jsem mlčela a čekala, jestli z Dicka ještě něco nevypadne. Brčko uţ bylo celý rozlámaný. Nakonec se přece jen odhodlal. „Sheeno, já…“začal a celej zčervenal, takţe mě přepadlo neblahý tušení, „… totiţ chtěl jsem ti říct, ţe… já tě…“ Koktal a oči mu splašeně těkaly. Jeţíši, on se chystá říct, ţe mě miluje! To teda bude průšvih. Ale Dick se k tomu nedostal. Naštěstí. „Maucta, mládeţi!“ ozvalo se nad námi. „Jak se vede, šéfe?“ Překvapeně jsem vzhlédla. Byl to Shorty Smoke, ten pobuda a flákač, co krmil za panáka důvěřivý lidi spoustou šílenejch, vymyšlenejch historek. Co tady hledá? A Shorty se okamţitě nacpal na ţidli vedle mě, šklebil se a mrkal na Dicka. Copak oni se znají, nebo co? U stolu se okamţitě zjevil Alex a tvářil se nepříjemně. Stočilo by slovo a hned by Shortyho vyhodil. „Jednu dvojitou, Alexi,“ zahalasil Shorty. Alex se tázavě podíval na Dicka, ale kdyţ se nedočkal ţádnýho pokynu, pokrčil rameny a odešel, aby se vzápětí vrátil s dvojitou 70
whisky. Se zřetelným nesouhlasem ji poloţil před Shortyho. Koukala jsem jako sněţná sova. Shorty byl fakt zvláštní figurka. Měl na sobě potrhaný a ne zrovna čistý dţíny, černý triko s obrázkem Cher a ţlutomodře kostkovaný sako, v kterým nejspíš nějakej podomní obchodník okouzloval místní paničky před čtyřiceti lety. Ale nebyl špinavej, nesmrděl, nebo tak, to ne, takţe jsem ho vzala na milost – vzhledem k tomu, ţe se zjevil přesně v právej čas. „Co chceš, Shorty?“ ozval se Dick. „Nic, šéfe, nic,“ rozhodil rukama. „Jdu kolem, vidím milý tváře, tak jsem se stavil na kus řeči, vţdyť to znáte, ne, člověk je osamělej a rád pokecá.“ Popadl skleničku. „Tak na mou indiánskou babičku!“ Napil se a labuţnicky mlaskl. Dick mlčel, a tak jsem se zapojila do debaty, aby Shorty hned zase nevypad a my se nevrátili k tomu trapnýmu rozhovoru. „Váţně jste měl babičku Indiánku?“ „Jasně, dámo,“ zahlaholil Shorty, „jako ţe je pánbu nade mnou. Byla to čistokrevná Čerokíjka z toho odpadlickýho kmene, co se usadil nahoře ve Sleeplandu. No jo.“ „Odpadlickýho?“ Nevěřila jsem mu, ale stejně mi to nedalo. Říkala jsem, ţe mě zajímá historie. „Voni vyznávali nějaký špatný duchy a věřili, ţe jsou mocnější neţ ten jejich… Buddha.“ „Manitou,“ opravila jsem bezděčně toho lháře. „Jo, ten,“ řekl klidně Shorty. „Taky na to dojeli.“ „Jak dojeli?“ „No, vymřeli, vyvraţdili se navzájem, nebo tak něco. Já u toho nebyl. Ale moje babička jo.“ Shorty se znovu napil. „Nic z toho není doloţený,“ ozval se tiše Dick. Shortyho to rozčílilo. „Jak to, šéfe? Přece jsem říkal, ţe jsou tam pohřbený. Je tam pohřebiště. Kdyby tam někdo kopal, určitě by narazil na kosti velkýho náčelníka Letícího oblaka.“ „Fakticky se tak jmenoval?“ zeptala jsem se ironicky, poněvadţ touhle historkou byl Shorty pověstnej, akorát jméno náčelníka se pokaţdý měnilo. „Tak nějak,“ mávl Shorty nedbale rukou. „Ale je tam pochovanej. 71
Já vím, kde to místo je. Od svý babičky.“ „Tak proč jste ho nevykopal sám? Třeba byste se stal slavnej,“ dělala jsem si z něj legraci. Přestal ţvanit, podíval se na mě a v jeho malých pichlavých očích se objevil strach. „Já bych tam nešel, ani za zlatý prase, dámo,“ pronesl váţně. „To je zlý místo. Ty duchové tam furt jsou. Nechtěl bych bejt v kůţi toho, kdo je probudí k ţivotu, to teda ne.“ Najednou se změnil, mlčel a koukal zadumaně před sebe. Pak naráz dopil whisky, zvedl se a beze slova odešel. Jasně, ţe nezaplatil. Divnej patron, fakt ţe jo. Mrkla jsem na Dicka, kterej taky mlčel a koukal zadumaně. „Dicku! Ty se s ním znáš nějak blíţ, nebo co?“ probrala jsem ho. Trhl sebou. „Ale ne. Jednou jsem na něj narazil a on do mě hustil ty svý řeči. O indiánský babičce a ještě spoustu jinejch,“ zamumlal Dick neochotně. Asi mu vadilo, ţe se rozhovor dál ubírá tímhle směrem. Ale já nechtěla, aby se vrátil k původnímu tématu. „Věříš tomu?“ „Prosím tě,“ odfrkl si. „Jsou to jen povídačky.“ „Ale co kdyţ na nich přece jen něco je?“ Dick trpitelsky vzdychl. „Kdyby na nich něco bylo, uţ by si to dávno někdo ověřil. A věděl by o tom celej Borgentown.“ „Ale nějací Čerokíjové přece ve Sleeplandu opravdu kdysi ţili, ne?“ „Čerokíjové byli všude.“ Dick mluvil čím dál tím otráveněji. „Byl to velkej kmen, a kdyţ je osadníci vytlačili z Georgie, potulovali se nějakej čas skoro po celý Americe.“ „To jsem nevěděla.“ „Ona to není zrovna slavná kapitola americkejch dějin,“ řekl Dick s výčitkou. Radši jsem zmlkla. Moc se mi ta smiřovací schůzka nevyvedla, to jsem si musela přiznat. A navíc mi v hlavě pořád strašila myšlenka, co bych mu odpověděla, kdyby řek, ţe mě miluje. Jednou k tomu dojde a já se bála, ţe pak bude konec. Konec našeho kamarádství. Co kdyţ jsem i kvůli tomuhle pocitu tolik chtěla být s B-Rangers? 72
Měla jsem v tom pěknej zmatek. Jeli jsme domů, Dick řídil a oba jsme mlčeli. Pořád jsem čekala, ţe s tím zase začne. Ale promluvil, aţ těsně předtím, neţ jsem vystoupila. „Sheeno,“ řekl a já jsem trnula, co z něj vyleze. „Co kdybysme… v sobotu něco podnikli, někam si vyšli, nebo tak. Jen my dva.“ Jejda! Sobota byla dnem D. Měla jsem sloţit poslední zkoušku. Zkoušku přeţití. „Já nemůţu,“ vypravila jsem ze sebe. „Slíbila jsme našim, ţe s nima pojedu do Pittsburghu za Del. Nezlob se, Dicku.“ Radši jsem se přitom na něj nedívala, poněvadţ jsem lhala, jako kdyţ tiskne. Mlčel. Bylo to nepříjemný ticho. „Někdy příště, jo?“ řekla jsem proti svý vůli. Zase nic neřekl. A tak jsem zbaběle vypadla z auťáku, řekla mu ahoj a mazala domů. Zkouška přeţití. Kdybych jen vzdáleně tušila, co mě při ní čeká, šla bych Dickem, kam by si přál. A nechala si celej den říkat, ţe mě miluje.
73
(17)
Stála jsem tam, udejchaná, zablácená, špinavá a nic nechápala. Jako by to byl výjev z nějakýho strašnýho snu. Teprve po chvíli se dostavila hrůza. Ale zato se mně zmocnila celé. Narvala jsem si pěst do pusy, bych nezačala ječet. Chutnala po blátě. Cítila jsem, jak se celá třesu. Nedokázala jsem to zastavit. Třásla jsem se jako třtina a vrtěla hlavou ze strany na stranu. Ne, ne, ne! To není moţný. To nemůţe bejt pravda. Byla. Pete napůl leţel, napůl seděl opřený o jeden z těch pěti velkejch načervenalejch balvanů, který na vrcholu pahorku vytvářely nepravidelnej kruh. Oči měl vytřeštěný, tvář zmodralou a napuchlou. Ve vlhkejch vlasech měl obrovskou bouli s trochou krve. Ale to ho zabít nemohlo. Pořád jsem se třásla a nebyla schopná se pohnout. Rozsvícená baterka v mý ruce se třepetala a její světlo poskakovalo po mrtvým těle Peteho Robinse. I kdyţ jsem byla hrůzou bez sebe, moje mysl přece jen automaticky registrovala detaily. Všechno, co měl na sobě, bylo mokrý. Musel umřít ještě před tou bouřkou. Proč měl tak napuchlej obličej? A modrej? Uškrtil ho někdo? Ale kdo by si troufl na Peteho, nejsilnějšího, nejostraţitějšího, nejlepšího z B-Rangers? Nedokázala jsem se přinutit přistoupit blíţ, abych tu záhadu aspoň 74
trošku objasnila. Jeho mrtvý oči mě přikovaly na místě. Kde je Dexter? Vzlykla jsem. Třesoucí se baterkou jsem několikrát za sebou projela kruh z balvanů a čekala, ţe se kaţdou chvilkou ve světelným kuţelu objeví i Dexterovo tělo. Ale ne, naštěstí ne. Jenţe to byla jen malá úleva. Téměř ţádná. Protoţe Dexter mohl být kdekoliv v Zóně. Mrtvej. Uţ jsem nevěřila, ţe ţije. Byl by o sobě dal vědět. Rozbrečela jsem se. Páni, vţdyť to přece bylo něco šílenýho, úděsnýho, hrůznýho. A nesmyslnýho. Jamie byl mrtvej. Pete byl mrtvej. Allison zraněná. Jestli jí někdo rychle nepomůţe, umře. Dexter byl nezvěstnej a nejspíš taky mrtvej. A ještě ke všemu… Teď jsem byla na řadě já! O tom nemohlo být pochyb. Sesula jsem se na zem, naprosto zoufalá a rezignovaná, slzy mi tekly proudem a pořád jsem se ještě třásla. Uţ jsem to vzdala. Zbejvalo mi jen jedno. Čekat na smrt. Nevím, jak dlouho to trvalo. Ale smrt nepřicházela a ve mně se pomaloučku začala probouzet stará dobrá zarputilost. Nesmíš se tomu poddat, Sheeno, říkala mi, musíš se vzchopit. Musíš něco udělat. Uţ kvůli Allison, která tam někde ve tmě čeká, přemáhá bolest a doufá, ţe jí pomůţeš. Musíš! Sakra! Zakázala jsem si slzy, třesavku, rezignaci a zoufalství. Zakázala jsem si i strach. Vstala jsem a ještě jednou si pořádně posvítila na to místo. Hlavní stan. Ach jo. Nebylo tam – kromě mrtvoly – vůbec nic, ţádná z věcí, které by si pro tenhle účel B-Rangers vzali s sebou. Třeba baterky, vařič, infradalekohled, jídlo, pití a tak. Jen malá plastiková miska pod jedním kamenem s trochou bílé tekutiny. Mlíko? Co to sakra mělo znamenat? Vzali si sem kočku, nebo co? Přesunula jsem se blíţ. Na Peteho jsem se snaţila nedívat. Miska s mlíkem, na mou duši. A nad ní… 75
V balvanu, tak dvacet třicet centimetrů nad zemí byla mělká prohlubeň. V ní stály dvě malý hliněný sošky pomalovaný známejma barvama – červenou, bílou, černou. Byly udělaný jen tak nahrubo, dva hliněný panáčkové, byli by docela legrační, kdyby se nevyskytovali na tomhle místě a za těchhle okolností. Jasně, ţe mě nejdřív napadli Čerokíjové, ale hned jsem je zavrhla, protoţe bylo vidět, ţe paňáci můţou bejt starý sotva pár dní. Rozbolela mě hlava z úsilí přijít na to, jakej mají smysl. Lebka s pentlema. Šípy. Hliněný sošky. Červená, bílá, černá. Kdyţ se to srovnala za sebou, vycházeli z toho jedině Indiáni. Jenţe kde by se tu vzali? Moţná jen někdo chtěl, aby to tak vypadalo. Ale kdo? Třeba Shorty Smoke. Ale proč? Nesmysl. Z tupýho zírání na hliněný panáky nic nekouká. Musím něco podniknout a ne zbytečně koumat. Ale co? Například najít Peteho jeep a zajet pro Allison. A pak pro policii. Jasně. Jenţe neţ jsem se stačila pohnout, zaslechla jsem nějakej šramot. Zhasla jsem baterku a strnula. Měsíc jako na potvoru zrovna zakryl mrak. Ani jsem se nepohnula. I dejchat jsem přestala. Jo. Někdo tam byl. Někdo nebo něco. Tam za těma balvanama. Šel sem. Nebyla úplná tma, takţe jsem viděla, jak se v mezeře mezi kameny vztyčuje temný obrys čísi postavy. Srdce mi bušilo jako divé. Kdo je to? Vrah? Pomalu jsme zvedla ruku s baterkou a namířila tím směrem. Zhluboka jsem se nadechla, zaťala zuby a stiskla knoflík. Světlo dopadlo na něco, čemu jsem nemohla věřit. Stál tam obrovskej, polonahej, barvama pomalovanej Indián. Omdlela jsem.
76
(18)
Kdyţ jsem se probrala, nikdo tam nebyl. Teda kromě mrtvoly. Pořád jsem svírala baterku a měsíc uţ zase svítil. Všude vládl klid, nic se neozývalo. Indián zmizel. Vyškrábala jsem se na nohy a probírala to v hlavě. Fuj, ten mě ale vyděsil. V ţivotě jsem se ničeho tak nelekla, to teda ne. Co to bylo zač? Nejlepší by bylo, kdyby se mi to jen zdálo. Kdyby to byl jen přelud, výplod mejch rozjitřenejch smyslů. Jenomţe na halucinace jsem si nikdy nepotrpěla. Takţe bohuţel. Opravdovej Indián? Kde by se tu vzal? Co by tu dělal? A co kdyţ to byl duch? Najednou mě napadlo, jestli tohle místo není zrovna tím starým indiánským pohřebištěm, o kterým mluvil Shorty Smoke. Špatný duchové se probudili a oţivili náčelníka Letícího mraka, nebo jak se jmenoval, a ten se mi zjevil mezi balvanama. Tohle vypadalo hrozně pravděpodobně i přesto, ţe obyčejně na duchy nevěřím. Teď jsem ale byla pěkně vyjukaná a ten Indián – zjevil se jako duch a zmizel jako duch, ne? Mělo to jednu malou chybičku. Duchové obyčejně nezabíjejí. Nebo jo? No, moţná jo, ale rozhodně nestřílejí z luku a nenatahujou přes cestu ocelový dráty. Na takový věci jsou krátký. Jenţe na druhý straně, co já o tom věděla? Co kdyţ jsou starý indiánský kouzla děsně mocný? Duch neduch, hlavně je to vrah. A jde po tobě, Sheeno. 77
Jenomţe… Proč mě teda nezabil? Vţdyť jsem byla úplně bezmocná, omdlela jsem, nemohla jsem se bránit. Ne ţe by mi to bylo něco platný, kdyţ se mu neubránil ani Pete. Ale stejně. Proč mě nezabil? Na mudrování nebyl čas. Allison na mě čekala. Musím najít Peteho auto. Někde na cestě k němu na mě číhal vrahounskej Indián. Co jsem mohla dělat? Vyndala jsem z ledvinky svůj kapesní nůţ a otevřela ho. Vůbec nepůsobil hrozivě, ale byla to jediná zbraň, kterou jsem měla k dispozici. S kudlou v jedné, s baterkou v druhé ruce jsem se dala na pochod. Prošla jsem mezi balvany s bušícím srdcem, protoţe právě tady jsem přízrak, nebo co to bylo, viděla, a moh tam teda klidně dřepět schovanej. Ale nedřepěl. Baterku jsem zhasla, světlo měsíce postačovalo a já na sebe nechtěla upozorňovat víc, neţ je nutný. Našlapovala jsem opatrně a kaţdou chvíli se zastavovala a natahovala uši, jestli nezachytím nějakej podezřelej zvuk. V potemnělý Zóně jsem však ţádný známky ţivota nezaregistrovala. Sestupovala jsem po povlovném svahu na opačnou stranu pahorku, neţ kudy jsem se hnala nahoru. Mohla jsem přehlídnout velkej kus Sleeplandu před sebou – v měsíčním světle se krajina zdála podivně neznámá a hrozivá. Asi je to taky následek civilizačních efektů, poněvadţ kaţdýho člověka celej ţivot obklopujou ulice, domy, lidi, auta a s úplnou pustinou se vlastně nesetkává. Takţe mu pak připadá divný, ţe najednou nikde nevidí neonovou reklamu nebo neslyší kvílení brzd nějakýho splašenýho auťáku. Auťák! Najednou jsem ho zahlídla! Stál dole pod pahorkem, jen nejasnej krabicovej obrys, tak evidentně kontrastující s ostatními tvary v noční Zóně, ţe to muselo bejt dílo lidskejch rukou. Jasně, jasně, Peteův Jeep Cherokee. Taky divná náhoda. Cherokee. Čerokí. V kaţdým případě pro mě představoval záchranu, pro mě a pro Allison taky. Jak jsem to k němu měla daleko. V noci je odhad vzdáleností 78
ošidnej, no, třista metrů? Moţná dokonce míň. Přímou cestu k němu přehrazoval dlouhej pás křovisek. Jestli se tu opravdu vyskytuje vrah, na jeho místě bych se schovala přesně tam, do toho křoví. Obejít ho by zabralo strašně času a já ten auťák potřebovala rychle a nutně. Budu to muset risknout. Bez dlouhýho rozmýšlení jsem teda nabrala kurz přímo k jeepu. Pravačkou jsem pevně svírala ten směšnej kapesní noţík, aţ mi zbělely klouby. Byla jsem rozhodnutá bránit se do posledního dechu. Do poslední kapky krve. Dorazila jsem na úpatí pahorku a pohled na auto mi zakrylo křoví. Opatrně jsem se k němu přiblíţila. Byla to pěkná houština, to se musí nechat. Měsíc nedokázal proniknout zelenou střechou z listí a uvnitř byla tma, strašidelná a hrozící. Jako by to byla rozevřená tlama nějakýho lidoţravýho zvířete. A já do ní musela vstoupit. Ačkoliv jsem si to zakázala, strach se zase ozval. Nemohla jsme čekat, aţ se mě zmocní a zase mě celou rozklepe. Nejlepší obranou je útok. S noţem připraveným k ráně jsem zahučela do první skuliny mezi větvemi. Odhrnovala jsem je levačkou, v které jsem drţela baterku, a prodírala se skrz, co nejrychleji to šlo. Bylo mi fuk, ţe přitom dělám děsnej hluk, bez něj to nešlo a já potřebovala bejt na druhý straně co nejdřív. Vůbec nic mě nevarovalo. Skočil na mě zezadu. Jednou rukou mi zacpal ústa a zároveň mě srazil k zemi. Marně jsem se zmítala, snaţila se zpod svýho těla vyprostit ruku s noţem, abych ho mohla bodnout. Nešlo to. Byl daleko silnější. To byl konec. Zabije mě.
79
(19)
Ale smrtelný sevření kupodivu trochu povolilo a mně se podařilo vyprostit pravačku. Teď ho bodnu! Byla jsme šílená strachy a vůbec jsem nevnímala, ţe na mě mluví. Slova ke mně pronikly na poslední chvíli. Uţ jsem se chystala k ráně. „Sheeno,“ šeptal, „no tak, přestaň!“ Ještě jsem sebou instinktivně Škubala, ale uţ jsme ho vnímala. „Sheeno, uklidni se, sakra! To jsem já, Dexter.“ Dexter? Dexter?!! Naráz jsem zplihla a zalila mě obrovská vlna úlevy. Byl to Dexter! Dexter ţil! Málem jsem se zase rozbrečela. „Dextere!“ vydechla jsem. Pustil mě a odsunul se stranou. Posadila jsem se. Skoro jsem ho neviděla, ale to nevadilo. Věděla jsem, ţe je to on. „Buď teď chvíli ticho, jo?“ zašeptal. Oba jsme naslouchali. Nic. Hmatala jsme kolem sebe, protoţe mi při tom zápase vylítla baterka. „Nemám baterku,“ špitla jsem. „To nevadí, najdem ji. Ale nerozsvěcuj. Je tady. Někde blízko.“ Dexter mluvil hrozně potichu, v hlase měl napětí a… strach? „Kdo? Kdo je to, Dextere?“ „Já nevím. Nevím,“ řekl zoufale. „Indián. Je šílenej.“ Paneboţe! „Co se stalo, Dextere?“ Strašně jsem to potřebovala vědět. 80
Vzdychl. „Povím ti to, ale moc tomu nerozumím. Hlavně… sem za náma nemůţe. Uslyšeli bysme ho. To je dobrý, ale stejně dávej bacha, jo?“ Jen jsme nasucho polkla. Dexter chvíli mlčel, jak sbíral myšlenky, a pak se pomalu rozhovořil. „Kdyţ tě Pete vysadil v Zóně, vrátil se pro mě a jeli jsme sem. Pete to místo vybral jako hlavní stan. Jamie a Allison tě měli sledovat do půlnoci a my je pak měli vystřídat. Přijeli jsme sem a usadili se nahoře mezi těma balvanama. Bylo tam něco divnýho…“ „Ta miska,“ přerušila jsem ho. „A sošky.“ „Jo. Ale Pete říkal, ţe si tu nejspíš hrály nějaký děti. Utábořili jsme se a Pete návrh, ţe bysme si mohli trošku zdřímnout, poněvadţ nás čeká dlouhá noc, a tak jsme se uloţili, sotva se začalo stmívat. V polospánku jsem slyšel nějaký zvuky, ale neţ jsem se zmátořil, někdo mě praštil do hlavy. Pete schytal to samý, asi.“ Odmlčel se a pak pokračoval s tichým zoufalstvím. „Sakra, já vím, měli jsme bejt opatrnější. Jenomţe s ničím takovým se nedalo počítat ani ve snu. Vţdyť to byla jen hra, kterou jsme předtím hráli mockrát.“ „A pak… bylo to hrozný, Sheeno. Nevím, jak dlouho jsem tam leţel, ale kdyţ jsem se probral, bylo ještě vidět. Blíţila se bouřka. A Pete… Pete byl mrtvej. A na klíně mu leţel had.“ „Had?“ vykulila jsem se. „Jo. Velkej chřestýš. Většího jsem nikdy neviděl. Musel ho uštknout, kdyţ byl v bezvědomí.“ Páni! Proto byl tak modrej a opuchlej. Od hadího jedu! „Jak jsem se pohnul, ta potvora se probudila a začala se plazit ke mně,“ šeptal Dexter vzrušeně. „Byl podráţděnej, moţná taky z toho, jak se měnilo počasí, já nevím. Já byl ještě zpitomělej z tý šlupky, a tak jsem ani nemoh zdrhnout, jen jsem leţel a koukal, jak se ke mně blíţí a div jsem se z toho…“ „To se ti teda nedivím,“ uklidňovala jsem ho. „Já bych hrůzou umřela.“ „Taky jsem k tomu asi neměl daleko. Ale on se mi přeplazil přes nohy a zmizel pod balvanem s těma soškama. Trošku jsem se 81
vzpamatoval, Petemu jsem uţ nemoh pomoct, a tak jsem šel pro auto. Jo, všechny naše věci zmizely. Někde tu musel bejt někdo, kdo je sebral a kdo nás uzemnil, takţe jsem dával bacha, ale stejně mě málem dostal. Šípem! Věřila bys tomu?“ To si piš, ţe věřila, pomyslela jsem si smutně. Nebyl bys první, Dextere. „Zahučel jsem tady do toho křoví. Začalo lejt a já slyšel, jak auto odjíţdí. V bouřce se nedalo nic dělat, jen čekat, a kdyţ skončila, jeep se zase vrátil. Párkrát jsem zkusil vystrčit hlavu, ale on tam byl… vţdycky tam byl, dost daleko, abych se mu nemoh dostat k tělu, ale dost blízko, aby mě prošpikoval jako jehelníček. Má Peteův infradalekohled a tma mu nevadí. Já nevím, kdo to je, ale musí bejt úplně šílenej. Šílenej.“ „Víc, neţ si myslíš, Dextere,“ souhlasila jsem. „Zabil Jamieho.“ A pak jsme mu řekla, co všechno se přihodilo mně. To ho dorazilo. „Kristepane!“ vydechl, kdyţ jsem skončila. „To je děsný. To nemůţe bejt pravda.“ „Hele,“ řekla jsem mu, „teď uţ jsme na něj dva. Čas letí a my musíme pomoct Allison. Musíme. Jinak…“ Nemusela jsem nic dodávat, bylo mu to jasný. „Bez auťáku to nepůjde,“ mínil Dexter. „Jdem pro něj,“ řekla jsem. „Jo,“ přitakal a začal se zvedat. „Jdem. Sheeno…“ „No?“ zeptala jsem se uţ taky na nohou. „Čeká tam na nás.“
82
(20)
Vykoukli jsme z křoví. Jeep stál přímo před námi, nějakejch padesát metrů. Jestli byl někdo schovanej za ním, to se nedalo poznat. „Co teď?“ řekla jsem tiše. Dexter se na mě zkoumavě podíval a já si najednou uvědomila, jak se mi vţdycky líbil a jak jsem si přála bejt s ním chvilku sama. No, splnilo se mi to. Ovšem způsobem, kterej se mi ani trošku nelíbil. „No?“ pobídla jsem ho. Potřásl hlavou. „Ţádnej velkolepej trik mi nenapadá. Vypadá to na čistej sprint, čistej a hodně ostrej.“ „Jo,“ kývla jsem. „Nejdůleţitější závod našeho ţivota, co?“ Trošku se usmál. Nelíbilo se mu to, ale zdálo se, ţe jiná moţnost neexistuje. „Poběţím první,“ řekla jsem. „Ne!“ zaprotestoval okamţitě. „Koukni, Dextere,“ vysvětlovala jsem mu to, „teď není chvíle na nějaký gentlemanský gesta. Poběţím první a ty za mnou, těsně za mnou, jo? Ne vedle mě. Za mnou!“ „Proč?“ „Mám takovej pocit. Uţ mě moh zabít jednou a neudělal to. Třeba zaváhá i teď. A pak budem mít šanci.“ „Sheeno,“ ozval se Dexter podezřívavě. „Ty víš, kdo to je?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne.“ 83
Ale moţná jsme to věděla. Byl to hrůznej, šílenej a nesmyslnej nápad. „Tak jdem?“ zaplašila jsem ho. „Jdem.“ Hrdinové nějakýho praštěnýho thrilleru by se teď nejspíš políbili a pak šli čelit jistý smrti. Ne, ţe by se mi to v případě Dextera nelíbilo. Ale nic podobnýho nám na mysl nepřišlo ani náhodou. Vystartovala jsem a Dexter se vyřídí za mnou. O co jde? Je to jen padesát metrů. I po všem, co mám za sebou, to musím zmáknout za sedm vteřin. Tak o co jde? O ţivot. Sedm vteřin je dlouhá doba. Někde vpůli cesty jsem zaslechla zadrnčení tětivy, tenkej svist letícího šípu, kterej mě těsně minul, Dexterův výkřik, pád jeho těla, ale nezastavila jsem se a řítila se dál, aţ jsem byla u jeepu. Pomalovaná postava se vynořila zpoza něj. Šíp mi mířil přímo na srdce. „Ty ses do toho neměla plést, Sheeno,“ řekl Indián. Řekl Dick.
84
(21)
Zírala jsem na něj neschopná jedinýho slova. Byl polonahej, za pasem měl děsnou kudlu, na zádech toulec se šípama, v ruce luk. Tváře a tělo měl pomalovaný červenou, bílou a černou. Jindy by mi to přišlo docela legrační. Ale teď jsem dokázala myslet jen na jedno – můj nejlepší kamarád je vrah. Kdyţ jsme seděli s Dexterem v tom křoví a já poslouchala, co mi vypráví, v jednu chvíli mi blesklo hlavou, ţe by za tím vším mohl být Dick, jenomţe jsme to okamţitě zavrhla jako absolutní nesmysl. Pletla jsem se. Ale vţdyť to přece byl Dick! Ten malej kluk, s kterým jsem si hrávala na Knihu dţunglí! S kterým jsem trávila skoro kaţdý odpoledne! O kterým jsem si myslela, ţe ho znám jako nikoho. Nerozuměla jsme tomu, ale bylo to strašný. Šíp namířenej na mý srdce se sklonil. „Neměla ses do toho plést, Sheeno,“ opakoval smutně Dick a najednou se z něj vyřinul nezastavitelnej vodopád slov. Nevěřila jsem svejm uším. „Já je nenávidím! Poníţili mě, okradli o mou důstojnost, ale to bych moţná přeţil, jenţe pak mi chtěl vzít i tebe! Nevěděl jsem, co mám dělat! Začal jsem chodit sem, do Sleeplandu a přemejšlel jsem. Pak jsem našel to místo, o kterým mi řekl Shorty, indiánský pohřebiště, tam nahoře, mezi těma balvanama. Byl to den, kdy se můj ţivot změnil. Zapálil jsem si tam malej ohníček, hodil na něj pár hrstí suchý trávy, co tam rostla, dým nestoupal a krásně voněl, tak omamně voněl… A pak jsem uslyšel hlas. Byl to duch toho místa, Duch temnot, kterýho 85
Vzývali Indiáni, co tu kdysi ţili, dávno zapomenutej duch. Mluvil ke mně, o tom, ţe se člověk musí postavit svejm nepřátelům, a o tom, jak sladká věc je pomsta.“ „To je nesmysl,“ vybuchla jsem. „Musela to bejt nějaká halucinace!“ Moţná v tý trávě byly nějaký byliny, co fakt můţou mít takový účinky. „Nevíš, co říkáš, Sheeno!“ rozlobil se Dick. „Byl to Duch temnot a vybral si mě jako svýho sluţebníka. Dal mi o tom důkaz. Zpod jednoho balvanu se vyplazil velkej had a vztyčil se přede mnou. Vůbec jsem se nebál, protoţe jsem věděl, ţe ho posílá on. Díval se mi zblízka do očí a pak se přiblíţil těsně k mýmu obličeji, dotkl se ho, jako by mě zkoumal, ale neuštknul mě! Neuštknul! Chápeš? Pete by tomu nevěřil,“ zasmál se krátce a jeho zmalovaná tvář se stáhla do krutýho šklebu. „Věděl jsem, co musím udělat. Všechny je zabiju!“ „Dicku,“ zaúpěla jsem, protoţe tohle bylo fakt šílený, „proboha, vţdyť to byli tví kamarádi!“ Tvrdě a zle se na mě podíval. „To ne. Byli to mí nepřátelé a nic jinýho si nezaslouţili. Chovali se, jako by jim všechno patřilo, všechno tady kolem a taky ty. Já jsem tě miloval, Sheeno! Copak jsi to nevěděla?“ Jo, tušila jsem to, Dicku. Jenţe na lásku musí bejt dva. A vraţdit v jejím jménu… Ale neřekla jsem to. Mlčela jsem. „Byl jsem tu kaţdou volnou chvilku. Znám Sleepland, jako bych tu ţil celej ţivot. Znám ho tisíckrát líp neţ tví kamarádi kovbojíčkové, který mu tak pitomě říkali Zóna. Chodil jsem sem a rozmlouval s Duchem temnot, nosil potravu jeho poslovi, mléko a myši, měl mě rád a pomohl mi. Naučil jsem se střílet z luku, Duch temnot byl se mnou a vedl mou ruku, takţe jsem dokázal trefit cokoliv a na jakoukoliv vzdálenost, učil mě bojovat jako své mrtvé děti, Čerokíje, na kterejch jsme se tolik provinili. A čekal jsem, aţ přijde den mý pomsty.“ Byla jsem úplně ohromená. Tohle nebyl Dick, jakýho jsem znala. Byl to šílenec. Děsně nebezpečnej šílenec. 86
„A nakonec jsem se dočkal. Den mý pomsty přišel a já jsem jim ukázal, kdo je opravdu silnej, kdo je opravdovej muţ. Všichni jsou mrtví a jejich duše putovaly k Duchovi temnot.“ Trochu se pletl, protoţe Allison ještě ţila. Alespoň jsme v to doufala. Rozhodně jsem mu to nemínila prozrazovat. „Dicku, vzpamatuj se!“ řekla jsem místo toho naléhavě. „Jsi vrah, chápeš to? Vrah! Chytnou tě a budeš do smrti ve vězení nebo v nějakým ústavu pro pomatence.“ Díval se na mě, jako bych spadla z višně. Ale mý slova přece jen k jeho šílenýmu mozku pronikla. „A proč? Nikdo neví, ţe jsem tu byl. Najdou čtyři mrtvoly, ale ke mně ţádná stopa nepovede. A kdyţ tak… potvrdíš jim, ţe jsme byli celej víkend spolu.“ To mě fakticky vyrazilo dech. „S tím nepočítej!“ řekla jsem tvrdě. Zmátlo ho to a v očích se mu poprvé objevila vyplašená nejistota. „Ale… je to přece taky tvoje vina, Sheeno. A já to dělal hlavně kvůli tobě. Miluju tě a ty mě taky. Musíme drţet při sobě.“ Vzedmul se ve mně vztek. „To se pleteš!“ vyrazila jsem ze sebe. „Nemůţu přece milovat vraha. Všechno řeknu!“ Zesmutněl. „Neměla ses do toho plést, Sheeno, Kdyby ses do toho nezamíchala, udělal bych svou práci, ty by ses to nikdy nedozvěděla a mohli bysme zase bejt spolu jako předtím.“ To bylo hrozný pomyšlení. „Takhle tě teda budu muset zabít taky,“ řekl zamyšleně. A já se šokovaná dívala, jak zvedá luk. Nedokázala jsem si představit, ţe vystřelí i na mne. Zavrtěla jsem hlavou. „To neuděláš, Dicku,“ řekla jsem přiškrceným hlasem. „Myslíš?“ zeptal se zamyšleně. „Říkals, ţe mě miluješ,“ vyhrkla jsem. Najednou mi to bylo dobrý. „Ano,“ přikývl. „Miluju tě a budu tě milovat, i kdyţ odejdeš. Duch temnot tě chce, slyším, jak tě volá. Budeš se u něho mít dobře. Sbohem, Sheeno!“ A jeho prsty začaly napínat tětivu. 87
Moţná jsem se mohla zachránit, kdybych mu teď řekla, ţe ho miluju. Ale já mu nedokázala lhát ani tváří v tvář smrti. Tětiva se napínala. Šíp se ani nepohnul a mířil přesně na mý srdce. Zavřela jsem oči.
88
(22)
Ale smrt nepřicházela. Místo toho jsem zaslechla výkřik, pak tupý náraz, a kdyţ jsem otevřela oči, leţel Dick na zemi a vedle něj Dexter. Takţe on nebyl mrtvej! Bylo to divný, protoţe z hrudi mu trčel šíp. Ale hýbal se a snaţil se udrţet překvapenýho Dicka. Zatímco mi vykládal ty svý šílenosti, přikradl se zraněnej Dexter za jeho záda a praštil ho mou baterkou. Muselo ho to stát strašný úsilí. Rána asi nebyla a ani nemohla bejt moc prudká, takţe Dick se hned otřepal a začal se s Dexterem rvát. Nebylo pochyb, jak to skončí. Mrskla jsem sebou. Zrovna kdyţ se Dick začal znovu napřimovat, vrazila jsem s rozběhem do něho, pěkně kolenem do břicha jako v americkým fotbalu a smetla ho do trávy. Vyhekl a nemohl popadnout dech. Přitom se na mě díval zoufalým pohledem, jako by nemoh uvěřit tomu, ţe jsme mu tohle provedla já, jeho milovaná Sheena. „Sheeno…“ hekal namáhavě a hrabal se zpátky na nohy, ale to uţ tu byl Dexter a majznul ho do hlavy baterkou podruhý a to uţ stačilo. Sesul se a zvadnul. A jak tam leţel, najednou uţ nevypadal jako hrozivej Indián na válečný stezce, přes všechny ty barvy, který se při rvačce trochu rozmazaly, ale spíš jako neškodnej, malej ubohej klaun. Skoro mi ho bylo líto a musela jsem si připomenout, ţe zabil dva z mejch kamarádů a u zbylejch dvou se mu to nepovedlo jen náhodou. Ne ţe by se o to nepokusil. Odvrátila jsem od něho pohled a koukla se na Dextera. Taky leţel 89
na zemi, namáhavě oddychoval a tvář měl zkřivenou bolestí. Pořád z něj koukal šíp, kousek pod pravou klíční kostí. „Dextere,“ sklonila jsem se k němu, „jsi v pořádku?“ Hloupá otázka! Jasně, ţe nebyl. Jeho pohled sklouzl na šíp. „Myslím,“ řekl s úšklebkem, „ţe není hluboko. Co kdybys… vytáhni ho, Sheeno!“ Tohle uţ jsem jednou absolvovala s Allison a dobře si pamatovala tu spoustu krve, kterou bych teď neměla čím zastavit, čím ránu obvázat. I kdyţ v jeepu určitě byla lékárnička. Ale stejně jsem zavrtěla hlavou. „Radši ne, Dextere. Necháme to doktorům, jo? Zvládneš to takhle?“ „Jasně,“ řekl můj hrdina a pomalu se zvedl. Postavil se na nohy, trochu se zapotácel, ale udrţel to. „Moţná bych potřeboval něco na povzbuzení.“ Nejspíš myslel kapku alkoholu, nebo něco takovýho, ale nic podobnýho se v širým okolí nevyskytovalo. A tak jsem k němu přistoupila a velice opatrně mu dala pusu. „Bude to stačit?“ zeptala jsem se laškovně a připadala si přitom jako husa. Ale Dexter se celej rozzářil a povídá: „Jasně! Uţ jsem oukej!“ A asi aby mi to dokázal, popadl ten šíp a neţ jsem stihla cokoliv udělat, prudkým pohybem ho zlomil nad místem, kde mu vnikal do těla. Muselo ho to hrozně bolet, ale nevykřikl, jen zbledl jako stěna a chvíli to vypadalo, ţe sebou znovu praští. „Takhle to bude lepší,“ zamumlal. „Ty jsi číslo, Dextere,“ usmála jsem se na něj. „Tak jedem, Allison čeká.“ „A co s ním?“ ukázal bradou na omráčenýho Dicka. No jo, to byl problém. Dalo by nám děsnou práci nacpat ho do auta a ještě by tam zabíral místo Allison, která bude muset leţet, a taky bysme ho asi sotva udrţeli v klidu, kdyby se probral. „Necháme ho tady,“ rozhodla jsem nakonec, i kdyţ s těţkým srdcem. „Neměl bych ho aspoň svázat, nebo něco?“ uvaţoval Dexter. 90
„Ne,“ řekla jsem, „nemá kam utýct.“ Ale v duchu jsem si říkala něco jinýho. Všechno jsi zničil, Dicku, všechno a já si uţ nikdy nebudu moci vzpomenout na ty hezký kamarádský chvíle, který jsme spolu proţili, abych přitom zároveň neviděla tvou pomalovanou tvář a tváře lidí, který zbytečně zemřeli. Který jsi zabil. Nemůţu pro tebe nic udělat, Dicku. Jen ti ponechat tu jednu jedinou, poslední šanci. Strašně smutnou šanci. Sbohem, Dicku. Otevřela jsem dvířka jeepu, aby Dexter mohl nastoupit. Šlo mu to těţko, pravou rukou vůbec nemohl hejbat a byl pořád děsně bledej. „Moţná bych potřeboval…“ zamumlal. Ani jsem ho nenechala domluvit. Dala jsem mu velkou pusu a nacpala ho dovnitř.
91
(23)
Vzývám tě. Duchu temnot! Všechno skončilo. Pomstil jsem se, ale v mé duši není radost nad smrtí těch, které jsem zničil. Je v ní jen prázdno. Nekonečný, necitelný prázdno. Ona to nepochopila. Nemiluje mě. Zůstal jsem tu sám a nechci už žít. Noc pomalu končí a za chvíli se nad tvou zem vyhoupne slunce, které přináší nový den a novou naději. Ale ne pro mne. Už nemám nic. Možná to všechno byl omyl. Nevím. Chci jít k tobě, Duchu temnot. Snad tam má duše najde klid. Probuď svého služebníka s ostrými zuby a poruč mu, ať mě zavede k tobě a já, Malý mstitel, půjdu. Vzývám tě, Duchu temnot! Už přichází. Slyším ho. Chce se mi plakat…
92
Andrew Hall
MALÝ MSTITEL Z anglického originálu Little Revenger vydaného nakladatelstvím Koala Book, Inc., New York 1999 přeloţila Eva Kopecká Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet v edici Stopy hrůzy jako svou 68. publikaci, Praha 1999 Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum Vytiskl Signet Ţatčany s. r. o. Vydání první Cena 45 Kč
ISBN 80-86021-57-2
93
94
