Andrew Hall. Stopy hrůzy 93 Voskový vrah

Andrew Hall Stopy hrůzy 93 Voskový vrah

VOSKOVÝ VRAH Andrew Hall

NAKLADATELSTVÍ

SIGNET

2

Copyright © 1998 by Andrew Hall ISBN 80-86021-52-1 3

I. Byly jsme z toho dopisu úplně hotový. Já, Shirley i Carrie jsme ho dostaly ve stejnej den a to se ví, hned jsme si brnkly a daly si spicha u Alexe, abysme to náleţitě probraly, poněvadţ to byl fakticky gól. Do konce školního roku scházelo deset dní, a tak uţ nebyla ţádná honička, nýbrţ boţskej klídek s vyhlídkou prázdnin, uznejte, ţe jsme měly nárok bejt normálka v pohodě. Dopis od Mary do toho řachnul jako bomba. Ne teda zrovna atomovka, ale pecka to byla, fakt, ţe jo. Následkem toho jsme k Alexovi dorazily všechny tři uţ deset minut před stanovenou dobou, coţ byl teda zázrak, zvlášť u Shirley, která nikdy nikam nepřijde včas a nic nestíhá, jelikoţ jí vţdycky zabere spoustu času, neţ ze sebe udělá oslnivej zjev. Pokud se mě týče, myslím, ţe to trošku přehání, poněvadţ je to normálně i tak pěkná holka, za kterou se šest kluků z deseti automaticky ohlídne. Shirleyiny pracně konstruovaný účesy, nalepovací řasy a nehty, rafinovaný líčení a tak akorát zvýší tohle číslo ze šesti na šest a půl. No jo, kaţdá jsme nějaká. Třeba Carrie to zas dělá opačně. Skoro vůbec na sebe nedbá, chodí věčně rozčepejřená, jako by v těch jejích černejch vlasech hnízdili rackové, ledabyle oblečená a nenamalovaná, občas má kaţdou adidasku jiný barvy, nebo aspoň tkaničky. Podle mýho to ovšem dělá schválně. To máte totiţ tak – kdyţ ty dvě jdou spolu po ulici a potkaj nějaký kluky, šest z nich se teda za nima ohlídne kvůli Shirley, ale pět z nich si v duchu řekne, na tu dokonale upravenou krásku nemám, ta si mě k tělu nepustí. Kdeţto Carrie působí, jako by ji znali odmalička, jako by s ní ještě včera hráli kuličky nebo co, 4

takţe jim nedělá ţádný potíţe pozvat ji na kolu, do bijáku, a tak podobně, a od prvního okamţiku s ní klábosit jako s bezva kámoškou. No a při tý příleţitosti… Carrie má tudíţ překvapivě víc úspěchů neţ Shirley, ale neţárlí na sebe, protoţe jsou kamarádky, všechny tři jsme kamarádky a ne abyste z mejch řečí získali dojem, ţe nemáme nic důleţitějšího na práci neţ balit kluky, to ne. Já jen tak. Shirley s Carrie si kvůli tomu ze mě střílejí, ţe všechno děsně rozebírám a nad vším koumám a ţe ze mě nejspíš bude nějakej střelenej psychoanalytik – neříkám, ţe ne, poněvadţ bych váţně chtěla studovat psychologii. Jako ţe mě fakt zajímá, jak se lidi chovaj a proč se tak chovaj. No, musím se krotit, protoţe kdyţ to přeţenu, Carrie mi začne říkat Psycho nebo Slečna Freudová, a to mě štve, anţto se jmenuju Hope. Hope znamená naděje. Není to zrovna nejlepší jméno a můţou za ně mý rodiče, kterejm jsem se narodila dost pozdě, takţe uţ pomalu ztráceli naději, asi. Jo, máte pravdu. Měla bych taky kriticky zhodnotit sama sebe, kdyţ jsem to udělala u svejch kámošek, aby to bylo fér. Tak dobře. Především jsem prťavá. Měřím všeho všudy 154 centimetrů a váţím 49 kilo. Jednou, kdyţ v rádiu varovali občany, ţe se k Borgentownu ţene nějaká vichřice, přinesla mi Carrie dvě pětikilový závaţí a cpala mi je do kapes, prej aby mě to neodfouklo. Ha ha. Dále jsem poněkud krátkozraká. Jako malá holka jsem byla z brejlí vysloveně nešťastná, ale teď uţ je to dobrý, díky zázračnýmu vynálezu kontaktních čoček. Kdyby mě posedla marnivost, můţu si dokonce čočkama měnit barvu očí, který mám normálně modrozelený. Nebo zelenomodrý. Podle nálady. Ale stejně se uţ nemůţu dočkat, aţ definitivně dospěju, má oční vada se ustálí a já si budu moct střihnout operaci laserem, po který budu mít oči jako rys. To je fakt senzace, tenhle laser. Vlasy mám zrzavý a to tak, ţe úplně. Ţádná barva s nima nic nezmůţe. K tomu asi neodvolatelně patří bledá pleť a pihy. Kdyţ zkouším opatrně se opalovat, naskáče mi jich další milion. Kdyţ na opatrnost zapomenu, spálím se jak sele. Z deseti kluků, který potkám, se za mnou ohlídne jeden. Ten, co se ohlíţí pořád, poněvadţ se bojí, ţe ho sledujou detektivové. 5

No, moţná jsem to trochu přehnala. Jako ţe si příliš lichotím, aby bylo jasno. To bysme měli. Moc kecám, ţe jo? Takţe šup zpátky k tomu dopisu. „Ahoj, holky! Nebudete mi věřit, ale mně se fakt stejská. Děsně ráda vzpomínám na to, co jsme spolu zažily za legraci, a mrzí mě, že se to pak tak pokazilo. V životě jsem neměla lepší kámošky, fakt. No, abych vás dlouho nenapínala, zvu vás všechny tři na prázdniny k sobě. Naši jedou na tejden do Evropy a mohly bysme mít celej barák pro sebe. Moře je tu teplý a dá se k němu dojít za minutu, když sebou trošku mrsknete. Když ne, u bazénu jste za dvacet vteřin. Príma, co? A v létě je na místních plážích spousta opálenejch krasavců… Zkrátka, těším se na vás. Okamžitě mi dejte vědět, jestli vám to v tejdnu od 10. do 16. července vyhovuje a neopovažte se mi napsat, že ne. Čau!“ Mary Hearstová Searock Road 1 New Beaufort „To by mě fakt zajímalo, co to má znamenat,“ vychrlila ze sebe Carrie, sotva jsme se uhnízdily ve svým oblíbeným boxu pizzerie U Alexe a objednaly si zmrzlinový poháry. Identický dopisy leţely před náma na mramorový desce stolku. „Jo. A proč nám napsala všem úplně to samý. Vţdyť mohla poslat ten dopis jen jedny z nás a poţádat ji, aby to s ostatníma probrala, ne?“ přidala se Shirley. Byla načinčaná jako vţdycky a s uspokojením registrovala obdivný pohledy od ostatních stolků. K Alexovi chodila celá Borgentownská střední – teda s výjimkou profesorů samozřejmě. „Třeba nám chtěla dát najevo,“ uplatnila jsem svůj psychologickej postřeh, „ţe ţádný z nás nedává přednost. Ţe jsme pro ni všechny stejný kámošky.“ Holky nad tím chvilku dumaly. V tom byl moţná fakticky zakopanej pes. Akorát nikdo z nás nevěděl, jak hluboko. Zmrzlinový poháry dorazily. Alex je přines na tácu, balancoval s 6

nima nad hlavou a pobrukoval si k tomu nějakou italskou árii vlastní výroby, v níţ se opakovala slova tutti frutti a ledo fredo. Alex byl bezva plešatej cvok. S tou zmrzlinou jako by do našeho boxu připlachtil i nějakej studenej stín. Nalepil se nám na krk, ohnul naše hlavy k pohárům a zmrazil řeči. Vsadila bych se, ţe jsme všechny myslely na zhruba stejný věci. Probíraly se zhruba stejnejma vzpomínkama. Ne zrovna příjemnejma. Mary Hearstová v nich hrála důleţitou roli. A Clay. Clay Gooodwin. Mezi těma dvěma byl ovšem jeden dost podstatnej rozdíl. Mary se svejma bohatejma rodičema si lebedila v New Beaufortu, minutu od moře, kdyţ sebou mrskla. Kdeţto Clay… Clay by mrtvej.

7

II. Asi bych vám to měla nějak vysvětlit, ţe jo. Ještě před rokem jsme já, Shirley, Carrie a Mary tvořily partu potrhlejch holek, proslulou po celý škole různejma ztřeštěnejma kouskama. Ještě teď se vypráví, jak jsme z biologickýho kabinetu přemístily kostru do skříňky Melody Houstonové, která věřila na duchy. Normálně se z toho počůrala. Skoro. Nebo jak jsme při chemickejch laborkách ilegálně vyrobily sirovodík, takţe celá škola musela bejt evakuovaná kvůli pekelnýmu smradu. Chemikář se věšel, neţ mu došlo, kdo v tom má prsty. Jenţe důkazy chyběly. Říkali nám Zelené příšery. Nevím proč. Ţe by to snad bylo kvůli tomu, jak jsme natřely nazeleno glóbus? To byla přece obyčejná, dobře míněná ekologická demonstrace. Důkazy chyběly. Nicméně ředitel školy pan Horowitz nás důrazně varoval a vůbec přitom nebral v potaz naše andělsky nevinný obličeje. Vypadalo to, ţe se řítíme do průšvihu. Naštěstí se objevil Clay. Nebo naneštěstí? Clay Goodwin chodil o ročník vejš a byl mimo jiný hvězdou baskeťáckýho týmu Borgentownskejch Jestřábů. Nás tedy basket nijak moc nebral, ale jednou jsme asi z nedostatku jiný zábavy zašly na zápas, a kdyţ uţ jsme tam byly, vytvořily jsme v hledišti pekelnou atmosféru. Oficiální roztleskávačky vedený tou příšernou Goldií Mershantovou z nás byly normálka otrávený, poněvadţ jsou furt stejný a nemaj ţádný originální nápady. Jestřábi byli v tom zápase jasnej outsider, mimochodem uţ nevyhráli devětkrát za sebou, ale my jsme je tak vyhecovali, ţe se 8

jim to tentokrát povedlo. Clay se vysloveně překonával. Nebyl to ţádnej habán a hrál rozehrávače, jenţe kaţdej správnej kouč vám řekne, ţe kdyţ nemá manšaft dobrýho rozehrávače, je namydlenej, i kdyby jeho pivoti měřili tři metry. Clay se podobal… já bych řekla hadovi, jenomţe většina lidstva má vůči plazům neoprávněný předsudky a štítí se jich, takţe bych mu tím nejspíš ublíţila. I kdyţ způsob, jakým se vţdycky hladce prosmýknul kolem obránců s míčem těsně u těla, byl fakt vysloveně hadí. Elegantně hadí. A pak přihrál do vyloţený šance anebo střílel bezchybný trojky ze střední vzdálenosti. Jo a měl takovej prďáckej zvyk. Kdyţ dal koš, obrátil se k obecenstvu, zvedl pravačku se zaťatou pěstí, dvakrát s ní pumpnul a pak si odhodil z čela patku zpocenejch blonďatejch vlasů. Byl k seţrání. No a pak utkání skončilo, kouč Borgentownskejch Jestřábů pan Jensen se vřítil na palubovku se svejma nohsledama a všichni se objímali a poskakovali jako střelený. Ale Clay se na ně vykašlal, šel přímo k nám a povídá: „Díky, příšerky! Byly jste senzační. Bez vás bysme to nezmákli!“ Vrhnul na nás tak zářívej úsměv, ţe jsme normálně omdlely, jedna jako druhá. Ani nám nevadilo, ţe nám říká příšerky. A tak jsme se do něj zabouchly. Bylo to víceméně poprvý, co některý z nás popletl hlavu kluk, a ţe se nám to stalo najednou, se podobalo přírodní katastrofě, asi jako kdyby vás smetla povodeň, nebo tak něco. Seděly jsme u Alexe a vypadalo to takhle: „Já ho miluju,“ vydechla okouzleně Carrie. Shirley po ní střelila divokejma očima. „To není pravda,“ řekla. „Já ho miluju!“ „Já taky,“ špitla jsem rychle, spíš proto, abych nezůstala pozadu, neţ ţe bych proti těm dvěma měla nějakou šanci. „Houby,“ vypískla Mary. „Je můj. Nebo vám vyškrábu oči, příšery zelený!“ To nás asi překvapilo ze všeho nejvíc. Mary, tuctová blondýnka se špičatým nosem, jejíţ otec vlastnil dvě realitní kanceláře, stavební firmu a zasedal v městský radě, byla hnacím motorem našich 9

legrácek a zatím to nevypadalo, ţe by ji zajímalo taky něco jinýho. A najednou se jí leskly oči jako divoký kočce, která je fakticky schopná vysunout ze svejch vymydlenejch ručiček naostřený drápy. Začaly na sebe normálně ječet, aţ se v Alexovi zarazily italský písničky. Koukala jsem jako šumák, poněvadţ se zdálo, ţe Clay Goodwin pouhou svou existencí zlikviduje naše letitý přátelství. „Brzděte, holky,“ vzala jsem to psychologicky do rukou. „Co vás to, sakra, popadlo? Jsme přece kámošky, ne?“ Přestaly. Ale dost neochotně. Přemejšlela jsem, aţ se mi z hlavy kouřilo. „Hele,“ řekla jsem, „nemůţeme jít za Clayem Goodwinem a říct mu, Clayi, my jsme se do tebe zabouchly, vyber si, prosím tě, jednu z nás. To snad uznáte, ne?“ To uznaly. „No a co teda?“ ozvala se naštvaně Shirley, která si automaticky myslela, ţe je pro tenhle případ jasná jednička. „Já si myslím,“ rozvíjela jsem svůj náhlej nápad, „ţe by bylo spravedlivý, aby kaţdá z nás dostala šanci. Pěkně popořádku. Ať to Clay rozhodne sám.“ Dívaly se na mě děsně podezřele. „Jo, a kdo bude první?“ šklebila se Carrie. „Budem losovat,“ řekla jsme klidně. Byl to nejblbější nápad mýho ţivota. „Losovat?“ prskala Mary. „To je nesmysl!“ „Máš nějakej lepší nápad?“ usadila jsem ji. Jasně, ţe neměla. „Kdo vyhraje,“ vysvětlovala jsem jim, „bude mít přednost, teda dá si s Clayem rande, nebo tak něco, zkrátka to zkusí a ostatní tady čestně odpřisáhnou, ţe se do toho nebudou plíst. Dostane čtrnáctidenní lhůtu a pak nám pravdivě řekne, jak na tom je. Kdyţ neuspěje, nastoupí další. Oukej?“ Nikomu se to moc nelíbilo. Ani mně ne. Akorát jsem si v nejzazším koutku svý dušičky říkala, ţe by to bylo bezva, kdybych to losování vyhrála já. To samý si určitě myslela i Shirley. A Carrie. A Mary. Tím to bylo rozhodnutý. Nakonec jsme napsaly na stejný kousky papíru svý jména. Hope Sandersová. Shirley Pattonová. Carrie Tysonová. Mary Hearstová. Poskládaly jsme je na malý čtverečky a hodily do prázdný sklenice. A to byste nevěřili, nemohly jsme se dohodnout, kdo bude losovat. Fakticky jsme se snad podezřívaly z nějakejch fíglů, nebo 10

co. To jsme to dopracovaly. Takţe jsme si na to pozvaly Alexe. Byl z toho vypletenej jako italskej řetízkovej kolotoč. Na druhý straně uţ se študákama zaţil ve svým podniku ledacos. Čili sáhl do sklenice, zamíchal lístky a jeden vytáhl. Rozbalil ho. A my jsme čučely, jako by některá z nás měla vyhrát milión dolarů. Srdce mi bušilo. Páni, to bych teda do sebe neřekla. Carrie zapomněla zavřít pusu. Shirley dělala, ţe ji to nezajímá. Alex to jméno přečetl nahlas. „Mary Hearstová.“ Mary vyletěla asi metr dvacet do vzduchu a zaječela: „Jupííí!“ My ostatní jsme to nesly statečně. Mně se ve skutečnosti ulevilo, poněvadţ mi došlo, co bych asi tak dělala, kdyby Alex vytáhl mý jméno. Šla bych za Clayem a normálně mu řekla, hele, Clayi, já si tě vylosovala, nechtěl bys se mnou náhodou chodit? Nebo tak něco? Hrůzná představa! Asi bych to rovnou vzdala. Shirley a Carrie, aspoň myslím, vzaly zavděk tím, ţe nepadlo jméno jedny z nich, poněvadţ Mary nepokládaly za nebezpečnou konkurentku. Ani je nenapadlo, ţe by Claye mohla ulovit zrovna ona. To podle nich vůbec nepřicházelo v úvahu – takţe si budou muset akorát čtrnáct dní počkat. Večer skončil docela normálně, protoţe nakonec jsme se přece jen zmohly na pár dobrejch fórů, z nichţ některý šly kupodivu na účet famózního Claye Goodwina. A kdyţ jsme se loučili na parkovišti a Mary zvedla zaťatou pěst a dvakrát zapumpovala pravačkou, řehtaly jsme se všechny naprosto bez zábran. Zdálo se, ţe Zelený příšery jsou zase v pohodě. No, bylo to naposled. Uţ nazítří jsme pěkně zkysly, teda hlavně Shirley, protoţe to vypadalo, ţe Mary podcenila. Ta totiţ vystartovala na Claye hned o polední přestávce a hrála to na něj pěkně zostra – aneb, jak by řekl kouč Jensen, těsnou osobku. Motala se kolem něj, ţvatlala a culila se, nejspíš mu pořádně lichotila a Clay vypadal docela potěšeně. Mary nás samozřejmě o svejch pokrocích neinformovala, ale neodpustila si pár vítězoslavnejch šklebů, takţe zkysla i Carrie a já si 11

pořád nadávala, ţe jsem navrhla to pitomý losování. Nakonec skončíme jako nepřátelé na ţivot a na smrt. A za to nestál ani Clay Goodwin. Tak to šlo pár dní. A takhle v pátek se ke mně po vyučování přimotala Mary, zářila jak fungl novej měsíc a povídá: „Hope, tobě to řeknu. Zejtra mám s Clayem rande.“ Ne ţe bych taky zkysla, ale radostí jsem taky nešílela, to bych kecala. „Jo? To je príma, Mary,“ řekla jsem a snaţila se, aby to znělo upřímně. „Nejspíš si někam vyjedem. Ke Green Lake, nebo tak.“ Jasně. Ke Green Lake jezdili hlavně milenci. Ačkoliv mi to Mary nijak nezakázala, vůbec jsem se nehnala, abych tuhle novinu sdělila Shirley a Carrie. Však se to dozví. Budou zírat. A zíraly. Protoţe v sobotu pozdě večer našla policie Clayův auťák rozsekanej dole pod zatáčkou Rattlesnake, sotva kilák od jezera. Dřevěný zábradlí na štěrkovým odpočívadle bylo proraţený. Stejně jako Clayova hlava. Seděl za volantem a tekla mu z ní krev. Prej umřel hned. Normální nehoda. Jasně. To se stává. Ale kde byla Mary?

12

III. Sešly jsme se u Alexe. Mary měla oči zarudlý od pláče. My tři jsme taky byly pěkně zdrblý, ačkoliv jsme vlastně Claye pořádně neznaly. A uţ ho nikdy nepoznáme. Já přitom měla úplně děsnej pocit, ţe jsem jeho smrti nějak napomohla tím svým pitomým nápadem s losováním. Byl to samozřejmě nesmysl, ale nemohla jsem se tomu ubránit. Mary byla divná. Kdyţ jsme se o tom začaly bavit, přiznala nejdřív před všema, ţe měla mít ten večer s Clayem rande. Ale vzápětí popřela, ţe by na něj šla. Podle ní za to mohl Clay. „Zavolal mi v sobotu ráno a omluvil se, ţe nemůţe. Ţe mu to nevyšlo,“ soukala ze sebe Mary a pořád se na nás zkoumavě dívala. „Nejsem blbá,“ pokračovala, „a tak jsem na něj dost tlačila, aţ z něj vylezlo… no, ţe má rande s nějakou jinou. Neřek to teda takhle přímo, ale pochybovat se o tom nedalo.“ Mlčely jsme. „Takţe,“ řekla Mary zle, „která z vás to byla?“ Vy valily jsme oči. „Co šílíš, Mary?“ vydechla Carrie. Ale Mary byla zřejmě posedlá nějakou utkvělou představou. „Tady jsme si odpřisáhly, ţe se tý, která si Claye vylosuje, nebude čtrnáct dní nikdo plíst do cesty, ţe jo?“ rozhořčovala se. „Jenţe jedný z vás se to nelíbilo, nemohla přenýst přes srdce, ţe jsem to vyhrála já, co? Zkusila to sama. To je pěkný svinstvo!“ Mary byla rudá vzteky. Pokusila jsem se nalejt olej na rozbouřený vody. 13

„Hele, Mary, brzdi, jo? Jak víš, ţe to byla jedna z nás? Clay klidně moh mít svou holku. Vţdyť jsme o něm dohromady nic nevěděly.“ Mary rezolutně zavrtěla hlavou. „S ţádnou holkou nechodil. Rek mi to. A pochybuju, ţe by se najednou nějaká objevila jen tak zničehonic.“ „Já to teda nebyla,“ řekla jsem, abych ji uklidnila. Jen kývla, jako by se mnou ani nepočítala, a otočila hlavu ke Carrie. Ta jen pokrčila rameny. „Já teda taky ne,“ řekla s takovým malým úšklebkem. Zbývala Shirley. Ta se tvářila náramně znuděně a proháněla brčkem kostky ledu ve sklenici s colou. „A co ty, Shirley?“ zaútočila Mary rovnou. „Prosím tě,“ vypustila blahosklonně z rudě namalovanejch úst. „Jo nebo ne?“ chtěla Mary přímou odpověď. „Jasně, ţe ne,“ řekla Shirley. Mary sevřela rty. „Jedna z vás lţe,“ procedila skrz zuby. „A něco vám řeknu. Clay si ke Green Lake nevyjel sám, to se můţete vsadit. Takţe někdo tady lţe hlavně kvůli tomu, ţe moc dobře ví, co se v sobotu večer doopravdy stalo!“ Normálně jsme spadly pod stůl. Co tím chtěla naznačit? Ţe to nebyla obyčejná nehoda, nebo co? Jen jsme na ni zíraly a nebyly schopny slova. „Ale já na to přijdu,“ řekla trpce Mary. „Přijdu na to a jednu z vás to bude děsně mrzet. To si pište!“ Zvedla se a vypadla, přičemţ nás ještě zdrtila smrtelným pohledem. „Hej, počkej, Mary!“ volala jsem za ní. „Neblázni!“ Ani se neotočila. Zůstaly jsme tam jako opařené krůty. „No to mě teda podrţte,“ ozvala se nakonec Carrie. „Ona to myslí váţně!“ „Je prdlá,“ utrousila s pohrdáním Shirley. „Claye nejspíš otravovalo, jak za ním furt dolejzala, a tak jí dal normálně kopačky. Nemůţe to přenýst přes srdce, a tak si vymejšlí spiknutí. To je celý.“ „Jasně,“ kývla Carrie. Vypadalo to tak. 14

Mně sice taky přišlo divný, ţe by si Clay vyjel v sobotu večer sám, ale moţný to bylo. Navíc jsem odmítala připustit, ţe by někdo z nás dokázal podrazit kamarádku. „Asi jí to budem těţko rozmlouvat,“ pronesla jsem zasmušile. Nelíbilo se mi, ţe by se naše skvělá čtyřka měla rozpadnout. Ale nedalo se nic dělat. Mary se nás od tý chvíle stranila, nezdravila nás a odmítla i mou osobní ţádost o váţnej rozhovor. „Jsi stejná jako ty dvě, Hope,“ řekla mi naštvaně. No, vyřešilo se to samo od sebe. Pan Hearst dostal skvělou nabídku, aby řídil výstavbu nového rekreačního centra New Beaufort dole na pobřeţí, přijal ji a odstěhoval se tam s celou rodinou. Mary se s námi ani nerozloučila. Skoro rok jsme o ní neslyšely. A najednou tu byl ten dopis. „Co si o tom doopravdy myslíš, Hope?“ zeptala se Shirley, kdyţ jsme zlikvidovaly zmrzlinový poháry. „Moţná,“ pustila jsem do psychologickýho rozboru, „jí došlo, ţe nás obvinila neprávem a chce se nám tímhle způsobem omluvit. Pokud jde o mě, docela bych ji zase ráda viděla.“ Carrie si s tím nedělala velký starosti. „Proč ne? Na ten tejden zrovna nic nemám. Bylo by to určitě lepší, neţ trčet v Borgentownu.“ Ale Shirley zavrtěla hlavou. „Mně to připadá nějaký divný. A kromě toho, naši by mě asi nepustili. Chtějí, abych s nima jela do Paříţe.“ „Jeţíši, Shirley,“ divila se Carrie, „Paříţ ti neuteče. A neříkej mi, ţe tě láká vymetání nějakejch památek, muzeí, všech těch Louvrů, Lucemburskejch zahrad a Sixtinskejch kaplí víc, neţ tejden nádherný volnosti bez dohledu rodičů! To bych se teda divila.“ Já taky. A ani jsem Carrie neopravila, ţe Sixtinská kaple není v Paříţi, nýbrţ v Římě. „A nezapomeň na ty opálený fešáky na pláţích,“ vynesla Carrie rozhodující trumf. Načeţ se Shirley zhluboka zamyslela a pak pravila, jako by nám tím dělala nějakou milost: „No, můţu to zkusit…“ A bylo rozhodnuto. Strávíme týden prázdnin u Mary v New Beaufortu. Všechno bude 15

zase takový jako v časech, kdy na Borgentownský střední škole řádily Zelený příšery. Docela jsem se těšila. Kdybych jen vzdáleně tušila, co se stane, zahrabala bych se třicet metrů pod zem.

16

IV. Sobotní

ráno 16. července nás tudíţ zastihlo na cestě do New Beaufortu. Napsaly jsme Mary, ţe teda přijedem a ona nám obratem poslala podrobnej plánek cesty s ujištěním, ţe se fakticky těší, aţ dorazíme. Bez problémů jsme zmákly lehkej odpor rodičů, před nimiţ jsme se radši moc nezmiňovaly, ţe Hearstovi ten tejden nebudou doma. Nacpaly jsme bágly do kufru Shirleyina fordu – mimochodem Shirley si zřejmě sbalila kompletní šatník, takţe to vypadalo, jako by se chystala na turné kolem světa obsahující jedenáct módních přehlídek. Nejmíň. Vtípky na tohle téma nám vydrţely skoro celou první hodinu cesty. Ale Shirley se nijak nečuřila a v auťáku vládla báječná nálada. Vţdyť před náma byl pohodovej tejden u moře. Byl krásnej, teplej den, svištěly jsme si to po dálnici I 75, vítr nám čuchal vlasy a slunce nám slibovalo perfektní prázdniny. Carrie na předním sedadle pořád začínala nějaký potrhlý písničky, občas jsme se přidaly, občas jsme ji nechaly bejt, najedly jsme se v jednom motorestu, vystřídaly se u volantu, a cesta ubíhala. Nebyly ještě ani tři, kdyţ jsme pořád v dobrý náladě zastavily v Revelstocke. Revelstocke byla podle Maryina plánku poslední civilizovaná bašta před New Beaufortem. Ne ţe by nám teda učaroval. Bylo to ospalý, zaprášený městečko, původně nejspíš rybářskej přístav, znechucenej tím, ţe teď uţ si musí hrát na něco jinýho. Borgentown, kde jsme bydlely a kterej nám místy připadal jako zapadákov, by ho strčil do kapsy. Na konci mírně se svaţujících uliček probleskovala matná hladina moře, na níţ se houpalo pár tuctovejch plachetnic. No co, my jsme jely do New Beaufortu. 17

Zajely jsme k pumpě, abysme dočerpaly benzín. Protoţe jsem zrovna řídila, vylezla jsem z auta a uţ se chtěla obslouţit sama, kdyţ se odněkud vyšoural takovej dědula v lacláčích a placatý čepici a ţe to jako zařídí. Chtěla jsem se mu odvděčit několika laskavejma slovama, a tak jsem prohodila něco o počasí a zeptala se ho, kudy se jede do New Beaufortu, ačkoliv jsme měly ten plánek. No, aby řeč nestála, ţe jo. Dědula se na mě podíval, jako bych ho kousla do zátylku. „Beaufort?“ povídá. „Fuj tajksl!“ A odpliv si do prachu těsně vedle mejch tenisek. Vykulila jsem oči. „Vrahové!“ zamumlal stařík. „Vrahové jsou to!“ „Koho zabili?“ zeptala jsem celá popletená. „Mě,“ odtušil. „A všechno tohle,“ mávl neurčitě volnou rukou kolem. „Pět babek.“ Ţe by se tu odehrála masová vraţda pěti stařenek? „Prosím?“ špitla jsem. „Bude to pět dolarů,“ zabručel a zavěsil hadici do stojanu. A jo. Dala jsem mu peníze a on se zase odšoural, přičemţ svůj odchod ze scény ozdobil dalším plivancem. Holky se chechtaly. „Na první kontakt s domorodým obyvatelstvem to nebylo špatný,“ šklebila se Shirley. „Nezdá se, ţe by tu vládlo svatý nadšení, pokud se týče díla věhlasnýho pana Hearsta,“ přidala se Carrie. Dědulovo rozhořčení jsme pochopily, kdyţ jsme při výjezdu z Revelstocku míjely rozestavěnou čerpací stanici firmy Shell s velkou sámoškou. Přijde o kšeft, to bylo jasný. „Starousedlíkům to asi vadí,“ mudrovala jsem, „ale na druhý straně to tomuhle městečku musí prospět, ne? Myslím příliv prachů, pracovní příleţitosti, turisti a tak.“ „Jo, ale kdy?“ řekla Shirley a ukázala prstem. To uţ jsme jely po Rockroad, úzký asfaltce vinoucí se podél pobřeţí. Před našima očima se táhl dlouhej záliv s písečnejma pláţema, který po pár metrech přecházely v hromady rozeklanejch skalisek. Mezi skalami i na nich vyrůstaly skelety budoucích hotelů, apartmánů a bungalovů v různejch stádiích rozestavěnosti, kolem 18

nichţ momentálně odpočívaly všelijaký stavební stroje, jeřáby, buldozery, skrejpry, míchačky a tak dál. Úplně hotovo ještě nebylo nic. Nijak přitaţlivě to nevypadalo – moţná příští rok. „Vidíš nějakýho opálenýho naháče?“ utrousila Carrie. Na pláţích nikdo nebyl. Bodejť by jo. „Moţná Mary myslela ty, co tu přes tejden makaj. Opálený určitě budou,“ pokusila jsem se o fór. Viděla jsem totiţ, jak Shirley tuhne. Minuly jsme obrovskou tabuli s nápisem New Beaufort – perla v náhrdelníku vaší dovolené! Shirley si jen odfrkla. „Doufám, ţe Rockroad 1 nebude nějaká maringotka,“ uchechtla se Carrie. Uţ jsme totiţ ujely podél zálivu aspoň šest kiláků a v dohledu nebylo nic, co by se podobalo příbytku, kterej by byl důstojnej pana Hearsta a jeho rodiny. Blíţily jsme se k mysu, kterým záliv končil. Pomalu na nás padala depka. Ale pak jsme ho zahlédly, nejdřív teda jen zeď, co ho obklopovala, a nakonec i dům, a nálada se nám okamţitě zlepšila. Protoţe to teda fakticky bylo něco! Asfaltka nás dovedla aţ k bráně a tam skončila. Zíraly jsme. Přízemní, bíle natřené stavení se spoustou arkýřů v podkroví a oken s namořenými dřevěnými ţaluziemi stálo v mělké prohlubni a svým tvarem mírně rozevřeného U jako by nabízelo náruč moři, k němuţ se svaţovala upravená, pískem vysypaná cesta. Končila u dlouhýho mola s dřevěnou budovou loděnice. U mola se pohupoval, bílej motorovej člun. Dům, přes celý jehoţ průčelí se vinula veranda s francouzskými dveřmi, obklopoval pečlivě udrţovanej trávník, uprostřed něhoţ se modral vykachlíčkovanej bazén třídy super. U zdi na levé straně se skromně krčil jednoduchej zahradní domek s prejzovou střechou. „Tý brdo!“ hvízdla obdivně Carrie. „To beru!“ „Docela dobrý,“ přemohla se Shirley. Já byla vysloveně unesená. Něco takovýho bych si taky dala líbit. Usínat kaţdej večer s hukotem moře a ráno se vzbouzet křikem racků, nebo tak něco. 19

Ale nic jsme neřekla a radši zmáčkla klakson. Čekaly jsme, ţe se z těch francouzskejch dveří vyřítí Mary a bude ječet jako na lesy a mávat rukama. Jenomţe nic. Dům byl tichej. Zatroubila jsem ještě jednou. Nic. Koukly jsme se na sebe. To bylo divný. Brána byla otevřená. Pokrčila jsem rameny, nastartovala, projela jí a po úzký obloukový cestě se přišourala k baráku. Zase jsem zmáčkla klakson. Kdyţ jsme se ani teď nedočkaly ţádný reakce, vysypaly jsme se z fordu a o dvou schodech vyběhly na verandu. „Mary,“ vykřikla jsem, „uţ jsme tu! Hej, Mary!“ Ţádná odpověď. „Hele,“ řekla Shirley. Na vstupních dveřích byl připíchnutej přeloţenej list papíru. Carrie ho bez váhání odtrhla a rozloţila. „To je od Mary.“ Ahoj, příšerky, stálo tam, musela jsem si odskočit něco zařídit. Kdybych tu nebyla, až přijedete, jděte klidně dovnitř a ubytujte se. Pokoje máte připravený a lednice je plná. Zatím čau! Mary „To je jí podobný,“ zahučela Shirley. „No fakticky se nás nemohla dočkat,“ přisadila si Carrie. „Já jí za to tu ledničku vymetu.“ „Klídek, holky,“ řekla jsem. „Nic se neděje.“ A vzala jsem za kliku. Vešly jsme do prostorný haly obloţený tmavým dřevem. Vévodil jí opravdickej krb s připravenejma polenama a šest hlubokejch koţenejch klubovek kolem oválnýho stolu. Pak tu byla ještě suprácká televize značky Panasonic a hi-fi věţ od stejný firmy, leštěnej bar s vestavěnou chladničkou, věšák, palma a pár dalších blbostí. Z haly vedly troje dveře, jedny napravo, dvoje vlevo. Po chvilce očumování jsme vlezly do těch vpravo. Za nima byla dlouhá lomící se chodba plná dveří. Hned na těch prvních bylo na kousku papíru napsáno mý jméno. Hope. Otevřela jsem je a našla za nima skvostnej pokoj s pohodlnou postelí, 20

stolečkem a dvěma křesly, v předsíňce sprchovej kout a tak, na zdech veselý obrázky s mořem. Prima. Carrie našla svůj pokoj o dvoje dveře dál. Shirleyin byl aţ za ohbím chodby. Shirley samozřejmě mrmlala. „To nám aspoň nemohla dát pokoje vedle sebe?“ „Mysli, Shirley,“ uklidňovala jsem ji. „Tohle není ţádnej hotel, jestli sis nevšimla. Nemusej tu mít pokoje pro hosty jeden vedle druhýho, ne?“ „Jen jestli.“ Přesvědčit jsme se o tom nemohly, poněvadţ všechny ostatní dveře byly zamčený. Carrie to samozřejmě vyzkoušela. Já byla docela ráda – potrpím si na soukromí. Aspoň občas. Kámošky jsou kámošky, ale bejt s nima kupříkladu celej tejden v jedny místnosti, mohla bych klidně chytit ponorkovou nemoc. Nebo něco podobnýho. Takhle to bylo oukej. „Jdem si pro věci, ne?“ navrhla jsem. Následující hodinku jsme strávily vybalováním a zabydlováním a pak jsme se zase sešly v hale. Po Mary pořád ani čuchu. Co teď? „Myslím si, ţe by nám po tý cestě nezaškodila lehká koupel v moři nebo aspoň v tom parádním bazénu,“ navrhla jsem. „Já uţ se vysprchovala,“ kvokla Shirley. „No a co?“ oponovala Carrie. „Jde se na to.“ Vrátily jsme se pro plavky, ručníky a takový ty věci. Kdyţ jsem zaregistrovala Shirleyiny odváţný bikiny v tyrkysový barvě, bylo mi jasný, ţe pokud je znaleckým pohledem neocení nějakej opálenej krasavec, má Shirley jednoznačně zkaţený prázdniny. No snad se nějakej najde. Carrie si oblékla černý dvoudílný plavky. S černou, rozcuchanou kšticí a opálenou pletí (chodí normálně celej rok na solárko) vypadala jako svůdná mulatka Gabriela, i kdyţ jsem momentálně nevěděla, kdo to byl. Já měla svý obvyklý jednodílný plavky s úzkejma ramínkama a podélnejma bílejma pruhama na švestkově modrým podkladu, který mě, jak jsem aspoň doufala, dělaly od pohledu trochu vyšší. Kriticky, leč beze slova, jsme se vzájemně hodnotily. Vyznělo to pozitivně. Byly jsme fakticky kočky. Chvilku jsme se dohadovaly, jestli bazén nebo moře. Já byla pro 21

oceán. Jeho sůl jsem naposled ochutnala někdy před deseti lety a vysloveně jsem si po ní stejskala. Prosadila jsem to. Nacpaly jsme věci do pláţový kabely a zamířily ke dveřím. A vtom se ozval výstřel.

22

V. Strnuly jsme. Nebezpečný, suchý prásknutí. Pak dvě další, kratší. Nohy mi hrůzou vrostly do koberce s vlasem normálně deset cenťáků dlouhým. Najednou jsem i uvědomila, ţe hluboko ve mně byla od začátku nejasná předtucha, ţe se něco stane. Něco děsnýho. Jen jsem si to nechtěla připustit. Zatlačila jsem to do podvědomí. A teď to přišlo. Carrie se vzpamatovala první. Udělala pár kroků k francouzskejm dveřím a opatrně vykoukla ven. Následovala jsem ji. Zvědavost je náhodou moje silná stránka. Před domem stál nebezpečně vypadající chlápek. Vypadal, jako by ho před dvěma dny pustili z kriminálu. Nebo spíš, ţe jim utek. Snaţil se nastartovat motorovou sekačku. Ještě dvakrát to prásklo, aţ se mu to konečně povedlo, motor naskočil a z vejfuku vylítly obláčky namodralýho kouře. Rozchechtaly jsme se. Fuj, to se mi ulevilo. Vy kmitly jsme na trávník, kterej se ten maník zřejmě chystal dále zušlechtit, ačkoliv to podle mýho nebylo nutný. Chlápek na nás civěl, jako by mu pečlivě připravený plány narušila návštěva mimozemšťanů. „Ahoj,“ řekla mu Shirley, zavlnila se a vrhla svůdnej úsměv číslo 16. Páni, ta by snad koketovala i s jízdním kolem, pokud by ovšem bylo prokazatelně rodu muţskýho. 23

Chlápek svraštil srostlý obočí. V poďobaný tváři se mu zračilo pekelný úsilí pochopit, co se tu děje. Nakonec se poškrabal palcem na bradě a něco zahučel. Nebylo mu rozumět. „My jsme Maryiny kamarádky,“ pokoušela jsem se proniknout bariérou chránící jeho vysoký IQ. „Pozvala nás na prázdniny.“ Na chvíli to vypadalo, ţe mu to došlo. „Nevíte, kde je?“ přisadila si Carrie. Ten dobrý muţ uměl mluvit! „Kdo?“ zachrčel. „Mary,“ trpělivě vysvětlovala Carrie. „Mary Hearstová.“ Na chlápkův obličej se nastěhoval chápající úsměv. „Slečna Mary!“ zajásal. „Já jsem zahradník.“ Shirley to vzdala. „No jo,“ řekla, „těší nás. Nevíte, kde je Mary?“ Chlapovi se zavlnilo břicho, potom bicepsy na chlupatejch paţích a nakonec dvakrát zastříhal ušima. Zřejmě přemejšlel celým tělem. „Jmenuju se Jones,“ oznámil nám výsledek sloţitýho duševního procesu. No prosím. S tím uţ se dalo pracovat. „Jdem se vykoupat,“ řekla Carrie. „Nenechte se rušit.“ Jones polekaně zamrkal, ale pak se poslušně otočil k bafající sekačce. Nepochybně to byla jednodušší bytost neţ kterákoliv z nás. Moře bylo boţský. Vůbec jsem neváhala a bez rozmýšlení švihla šipku z konce dřevěného mola do jeho laskavejch vln. Oceán mě přijal, jako by se uţ taky nemohl dočkat. Nasadila jsem kraula a svištěla hladinou. Kuba není zas tak daleko. Plavat já umím. To teda jo. V tomhle jsem svý kámošky, který se soukaly do vody jako do ponoţek, bez řečí přetrumfla. No – k ničemu mi to nebylo. Ale i tak to byl dobrej pocit. Kdyţ jsem se vrátila ze svý dálkový plavby, obě uţ leţely na molu a nastavovaly tváře slunci, který se zvolna sklánělo k západu. Byly v pohodě. Lehla jsem si vedle nich a mocně odfukovala. Byla jsem spokojená a nic mi nechybělo. „No dobře, Shirley,“ slyšela jsem Carrie. „Vidělas ho první. Je tvůj.“ 24

„Kdo?“ nechala se nachytat Shirley. „Přece Jones,“ vyprskla Carrie a obě se rozřehtaly jako blázni. „Ne, dík,“ zalykala se Shirley. „Já ti ho klidně přenechám. Za dva hamburgery a colu.“ „Počkej,“ rozvíjela Carrie tu šaškárnu. „Ještě jsem se nezeptaly tadyhle Hope. To od nás není pěkný. Co kdyţ má taky zájem? Hej, Hope, slyšíš?“ „Spíš bych si dala ten hamburger,“ zamumlala jsem. Nějak jsem po tý krásný dřině dostala hlad. „No jo. Jestli se Mary ještě neobjevila, asi budeme muset fakticky vyplenit tu ledničku. Taky bych něco slupla,“ protáhla se líně Carrie. Posadila jsem se a podívala se na moře. Pomalu rudlo zapadajícím sluncem. Nízko nad zčeřenou hladinou se s ostrými výkřiky míhali rackové a alky. Bylo to boţí, fakt ţe jo. Po chvilce jsme se sbalily a vyšláply pár desítek metrů po písčitý cestě zpátky k domu. Jones uţ tu nebyl. A Mary ještě ne. Sakra, co je s tou holkou? Osprchovaly jsme se, převlíkly a Carrie vtrhla do kuchyně. Byla obrovská, ţe by se za ni nemusel stydět ani nějakej pětihvězdičkovej hotel. Ledničky v ní byly dvě a mrazáků asi pět, mikrovlnka, sporáky, friťák, horkovzdušná trouba, toaster, mraky přísad a koření a serepetiček v prášku… Za kuchyní byla jídelna se stolem pro dvanáct lidí. Připadala jsem si jako čarodejnickej učeň při první exkurzi v Mistrově laboratoři. Na vaření jsem teda moc nebyla. Kupodivu to byla Carriina doména. Vyhodila nás s tím, ţe nám za půlhodinky naservíruje supervečeři – kdyţ se jí nebudeme motat pod nohama. Coţ jsme přijaly s povděkem a odklidily se do haly. Shirley vybrala cédečko Spice Girls, vrazila ho do přehrávače a s nedbalou elegancí zaujala pozici v koţené klubovce. Plácla jsem sebou do té vedlejší, natáhla nohy a lebedila si. Jen jedna věc mi nešla z mysli. „Co můţe mít Mary tak důleţitýho, ţe se ještě neobjevila?“ vyslovila jsem to nakonec. Shirley pokrčila rameny. „Já si o ní vţdycky myslela, ţe je trhlá,“ utrousila. „To jsme byly všechny, ne?“ „Někdo uţ z toho třeba výrost. Někdo třeba ne.“ To nebylo ţádný vysvětlení. Mary přece tolik stála o to, abysme se znovu sešly, a 25

teď… „Co se mě týče,“ prohodila Shirley, „mně nijak zvlášť nechybí. Klidně tu ten tejden vydrţím bez ní.“ To byla celá Shirley. Mně by to teda přišlo trapný usalašit se tu a vyjídat zásoby, i kdyţ… no, fakt je, ţe to byl Maryin problém. Snad uţ konečně dorazí. Jak Carrie slíbila, tak udělala – za necelou půlhodinku se objevila s tácem plným hamburgerů, hranolků, kečupů a hořčic. Umixovala dokonce nějaký koktejly. Vrhly jsme se na to. „Senza, Carrie,“ pochvalovala jsem si s plnou pusou. „Aţ Alexe angaţujou v La Scale, můţeš to s klidem vzít za něj.“ „Kdeţe ho to… angaţujou?“ kroutila hlavou Carrie. „V milánský opeře,“ vysvětlila jsem jí to. Mejm kamarádkám občas chyběl širší kulturní rozhled. „A jo.“ „Nebo aţ ho odvezou do cvokárny,“ zaţertovala trochu drsnějc Shirley. „fakt je to dobrý, Carrie.“ Carrie byla potěšená. Tohle jsem o ní například nevěděla. Ţe ráda vaří. Jo, svět je plnej překvapení. Nacpaly jsme se k prasknutí. Venku se mezitím setmělo, a tak jsem rozsvítila tři dlouhý červený svíčky v krásným mosazným svícnu. Jejich plameny vrhaly na dřevěný ostění dlouhý, mihotající se stíny. Bylo to romantický. Moc jsme nemluvily. Ale do pohodový nálady se pomalu a jistě vkrádal divnej neklid. To proto, ţe Mary se pořád neobjevovala. Ani o sobě nedala vědět. Na druhý straně jsme byly po dlouhý cestě, koupání, hamburgerech a zdravým vzduchu dost utahaný, takţe jsme to moc neprobíraly. Jen jsme se líně povalovaly, poslouchaly muziku a spřádaly v duchu kaţdá svý plány. Mý teda byly dost jednoduchý. Chtěla jsem celej ten tejden strávit v příjemný společnosti oceánu. Zazvonil telefon. Zvedla jsem ho. Byla jsem nejblíţ. Hovor byl krátkej. Vrátila jsem na svý místo. Holky mi visely na rtech. „Mary,“ oznámila jsem jim, ačkoliv to uţ z mejch odpovědí 26

musely vědět. „Je v Revelstocke. Prej se jí porouchalo auto, dala ho do servisu, ale nakonec se ukázalo, ţe je to něco většího a za dnešek to nestihnou. Přespí tam u nějaký kámošky.“ Viděla jsem, ţe se holkám moc nelíbí. „No, já jí nabízela, ţe pro ni sjedem, ale ona říkala, ţe uţ je pozdě a stejně by tam zase musela. Moc se omlouvá, ţe nás nemohla přivítat. Máme se prej chovat jako doma, a kdyţ budem chtít, muţem se zejtra v deset sejít v Revelstocke v bistru Kormorán. Kdyby to auto ještě nebylo hotový…“ To bylo všechno, co mi Mary řekla. V telefonu to znělo, jako kdyby měla hrozně naspěch a nechtěla se se mnou dlouho vybavovat. „Ať jde do háje,“ zamumlala Carrie. „Nemůţe za to,“ řekla jsem nepřesvědčivě. „Takový věci se stávaj.“ „Pro mě za mě,“ zívla Shirley. „Já jdu spát.“ Šly jsme všechny. Zejtra uţ tu bude Mary a všechno si povíme. Jen jsem doufala, ţe se holky budou krotit a nezvrhne se to y hádku jako posledně. Děsně nerada bych tohle místo opouštěla, sotva jsem ho objevila. Líbilo se mi tu. Usnula jsem skoro okamţitě. A skoro okamţitě jsem zase probudila. Aspoň mně to tak připadalo. Někdo křičel. Ječel jako smyslů zbavenej. Jako by ho podřezávali, nebo co. Nebyl to sen. Dům byl naplněnej hrůzou.

27

VI. Vyletěla jsem na chodbu jen tak v noční košili. Jekot neutichal. Rozběhla jsem se za zvukem toho vyděšenýho hlasu a srazila se s Carrie, která právě vystřelila ze svýho pokoje. Takţe to musela křičet Shirley. Dosprintovaly jsme k jejím dveřím a vzaly za kliku. Byla zamčený. „Hej, Shirley!“ zabušila jsem na ně pěstí. „To jsme my! Otevři, Shirley!“ „Co se děje, Shirley?“ přidala se ke mně Carrie. „No tak, otevři!“ Ječení ustalo. Po chvilce to v zámku cvaklo a ve škvíře pootevřených dveří se objevila Shirleyina tvář s vykulenejma očima. Kdyţ se ujistila, ţe jsme to opravdu my, pustila nás dovnitř. Rychle jsme se rozhlídli. Ale v pokoji nebylo nic, co by mohlo někoho vyděsit. Jenomţe Shirley vyděšená byla. To teda jo. Celá se klepala. Popadla jsem ji za ramena a trochu s ní zatřásla. „Vzpamatuj se, Shirley? Co se stalo?“ Koukla se na mě, jako bych zrovna vylezla z hrobu. „Já…“ vykoktala, „já ji viděla.“ „Koho?“ „Hlavu. Tu hlavu.“ Carrie obrátila oči ke stropu. „Jeţíš, Shirley, mluv normálně. Jakou hlavu, sakra?!“ „Uříznutou,“ špitla Shirley a zuby jí zadrkotaly. „A kde?“ chtěla jsme vědět. „Tam, za oknem,“ ukázala Shirley bázlivě rukou. „Byla tam. Měla… podříznutej krk a… koukala na mě!“ Páni, to teda bylo trhlý. Podříznutá hlava za oknem! Šla jsem k 28

němu a otevřela ho dokořán. Byla poměrně jasná noc a pečlivě zastřiţenej trávník se třpytil v měsíčním světle. Po uříznutý hlavě samozřejmě ani památky. „Něco se ti zdálo,“ zamumlala jsem. „Jasně,“ souhlasila Carrie. „Hele, to se stává, kdyţ spíš poprvý v novým prostředí, ţe máš všelijaký praštěný sny.“ „To nebyl sen,“ řekla tiše Shirley. Najednou byla z tý oslnivý a sebejistý krasavice malá, vyjukaná holka. „Já ji fakt viděla!“ „Já zase jednou viděla letět hrocha,“ plácla trochu nesmyslně Carrie. „Lehni si a zaspi to!“ „Já se bojím,“ špitla Shirley. „Mám tu zůstat s tebou?“ nabídla jsem se, i kdyţ mi to dvakrát po chuti nebylo. Ale Shirleyina hrdost naštěstí nic podobnýho nedovolila. „Ne dík. To bude dobrý,“ řekla nejistě. Takţe jsem alespoň přitáhla přes pootevřené okno okenice s dřevěnými ţaluziemi a sklopila je. Přes ně nic vidět nemohla. Pak jsme s Carrie vypadly a slyšely, jak za námi Shirley zamyká dveře. Loudaly jsme se ke svým pokojům a obě se nejspíš ujišťovaly, ţe to opravdu byl jen sen. Carrie mi jen řekla dobrou noc a zapadla dovnitř. Ale neţ jsem došla ke svejm dveřím, uţ byla zase venku. „Hope,“ zavolala na mě tiše, „pojď sem, prosím tě!“ Tak jsem se vrátila. Carrie byla bledá. „Co je?“ „Koukni se na tohle,“ řekla a pootevřela, přede mnou dveře. „Ale opatrně.“ Nahlídla jsem dovnitř. Uprostřed přikrývky na Carriině posteli leţel do klubka svinutej nejmíň metrovej had. „Ještě, ţe jsem nejdřív rozsvítila,“ otřásla se Carrie. „Kdyţ si představím, ţe jsme mohla taky rovnou hupnout do postele…“ Aspoň, ţe Carrie neječela. Udělala jsem dva kroky do pokoje. „Dávej bacha!“ šeptala Carrie. Prohlíţela jsem si z bezpečný vzdálenosti hadí tělo. 29

„Normální uţovka obojková,“ řekla jsem. „Není jedovatá.“ „Jseš si jistá?“ váhala Carrie. „Myslím, ţe jo. Musí jich v těch skalách kolem bejt spousta. Lákaj je vyhřátý místa. Proto ti vlezla do postele.“ „Jen aby,“ řekla Carrie. Co tím myslela? Normálně jsem si zahrála na hrdinku. Popadla jsem plaza dvěma prsty kousek za hlavou a vymetla ho z okna. Ani moc neprotestoval. To jsem byla ráda, poněvadţ to fakticky nebyl bůhvíjak příjemnej pocit. „Já bych teda na něco takovýho nesáhla,“ obdivovala mě Carrie. „Jo a co kdyţ sem vleze znova?“ „Uţ ne,“ řekla jsem, ale ruku do ohně bych za to nedala. Třeba si Hearstovi zvykli nocovat s uţovkama. „Je to tu nějaký divný,“ dumala Carrie. „Jak divný?“ „Moc divnejch náhod najednou. Mary tu není, ale zato se tu vyskytujou uříznutý hlavy a hadi a kdoví co ještě.“ „Nesmysl,“ řekla jsem rezolutně. „Zejtra uţ se tomu akorát s Mary zasmějem.“ Rozloučily jsme se, ale mně to taky vrtalo hlavou. Hlavně v tom smyslu, ţe jsem přemejšlela, co v mým pokoji čeká na mě. Kostlivci? Pes baskervillskej? Otrávená růţe? Vstupovala jsem do něj nesmírně opatrně a neţ jsem si lehla, prošmejdila jsem kaţdičkej kout. No, zdálo se, ţe na mě nikdo spadeno nemá. Ani náhoda. Tak jsem se uvelebila v posteli a nechala starosti odplout. Uţ jsem usínala, kdyţ jsem zaslechla slabej zvuk motoru, ale v tom mátoţným stavu jsem si jen řekla, nějaký auto, třeba se Mary přece jen vrátila. Ale spánek byl silnější neţ úvahy o tom, proč se ten zvuk vzdaluje, místo aby se přibliţoval, a ţe auťáky znějí jinak a ţe… Usnula jsem.

30

VII. Ráno

bylo zlatý a lákavý. S nikým jsem se neradila, navlíkla si plavky a vyběhla na zahradu. Tam jsem z plnýho trysku švihla šipku do bazénu a v přece jen trochu chladný vodě udělala v jednom zátahu dvacet obrátek. Teprve pak jsem se vrátila do svýho pokoje a věnovala se ranní hygieně a zušlechťovacím procedurám. Nasadila jsem si čočky, vrhla nesouhlasnej pohled na pihy, kterejch mi včera přibylo aspoň třista, a zkrotila hřebenem zrzavý vlasy. Měla jsem bezva náladu, připadala jsem si bezstarostná a taková nějaká očištěná, nebo co. Z haly ke mně dolehlo Carriino halekání, ta zlatá holka uţ mezitím udělala snídani! Naservírovala nám šunkový tousty a celou horu topinek s dţemem, plus pomerančovej dţus, prostě senzace. Shirley dorazila hned po mně, lehce nevyspalá a lehce mrzutá. S tou si dneska uţijem. Pustily jsme se do jídla. Hovor obstarávala hlavně Carrie, která do něj samozřejmě taky zapletla noční příhodu s uţovkou, přičemţ ze mě udělala svýho zachránce, nějakýho neohroţenýho kovboje, či co. Shirley se ale nesmála. „To Mary,“ řekla najednou smrtelně váţným hlasem. „Co Mary?“ nevěděla jsem, oč jde. „To ona tam šoupla Carrie toho hada. A mě vyděsila uříznutou hlavou,“ tvrdila Shirley. „A komupak ji asi tak uřízla?“ pitvořila se Carrie. „Proč by něco takovýho dělala?“ To mě teda fakticky nedocházelo. „Kvůli tomu, co se stalo… tenkrát s Clayem,“ pokračovala 31

neochvějně Shirley, jako by zahleděná někam do sebe. „Nikdy nás nepřestala podezřívat, ţe některá z nás zavinila jeho smrt. A teď si nás pozvala sem a chce nás…“ „No, co nás chce?“ pobídla jsem ji. „Vyděsit,“ řekla po odmlce Shirley, ale mně se zdálo, ţe původně zamýšlela pouţít jiný slovo. Zabít. Carrie mlčela. „Blbost,“ řekla jsem prudce. „Nemáš pro takový tvrzení ţádnej důvod. Jseš na ni normálka vysazená, Shirley!“ „A proč tu teda není?“ „Hele, dojíme a pofrčíme do Revelstocke. Bistro Kormorán, pamatuješ? V deset hodin. Mary tam bude čekat a všechno se vyjasní. Oukej?“ Shirley neochotně kývla. Vrhla jsem pohled na Carrie, která vypadala, ţe o něčem intenzívně přemejšlí. „Carrie?“ Škubla hlavou. „Co? Jo… jasně. Jedem.“ Kruci, co se s nima dělo? A najednou se začalo dít i se mnou. Vzpomněla jsem si na zvuk motoru těsně předtím, neţ jsem usnula. Rázem jsem věděla, k čemu mohl patřit. Zatímco holky likvidovaly nádobí, vyšla jsem ven, přešla trávník a zastavila se aţ u brány. Dál jsem chodit nemusela, poněvadţ odtud se dalo k molu snadno dohlédnout. Bílej motorovej člun tam nebyl. Zmizel. Totiţ – někdo s ním v noci odjel. To jeho motor jsem slyšela. Jenomţe široko daleko nikdo nebyl. Jen my tři. Uříznutá hlava, had, odplouvající motorovej člun. Kdyţ se to takhle seřadilo, hned to přestalo vypadat jako pár náhod. Spíš to k sobě všechno pěkně pasovalo. A to jsem do tý šarády radši ani nedosazovala Maryino jméno, jelikoţ pak by se to jevilo ještě jasnějc. Rozhodla jsem se, ţe holkám nic neřeknu. Koneckonců za pár minut se jistě všechno vysvětlí. Uţ jsem se nemohla dočkat. Do Revelstocke jsme dokodrcaly pět minut po desátý. Byla neděle 32

a v městečku chcíp pes. Moţná ale domorodci vstávají aţ k obědu. Bistro Kormorán jsme našly na malým náměstíčku, z něhoţ se svaţovala dláţděná ulice k přístavu. Na modrým vývěsním štítě namáhavě plachtil oprejskanej pták a pod schody leţel pes. Vypadal, jako by se tam uvelebil krátce po druhý světový válce. Ani se nepohnul, kdyţ jsme se cpaly dovnitř. Mary tam nebyla. Nebyl tam vůbec nikdo. Sedly jsme si ke kulatýmu stolku u okna. Rachocení ţidlí zřejmě probudilo personál, takţe se k nám váhavě přišoural v podobě trudomyslně vyhlíţejícího muţíka s bílou zástěrou kolem boků. „Co to bude, dámy?“ zeptal se hlasem, v němţ zněla naprostá beznaděj. Byly jsme po snídani, a tak jsme si po krátký poradě objednaly zmrzlinový poháry s ovocem. Muţík vyslechl naši objednávku a zhluboka si vzdychl, jako by to ovoce musel jít nejdřív načesat. Bylo to od nás fakticky ošklivý, takhle ho otravovat. „Neznáte náhodou Mary Hearstovou?“ zastavila ho na odchodu Carrie. Ţivotem znavený číšník se k ní obrátil. Sáhl dvěma prsty do kapsičky ošoupaný černý vesty, vytáhl starý kapesní hodinky, podíval se na ně a zase je zastrčil zpátky. „Asi jo,“ řekl. „Která to je?“ Carrie mu Mary popsala a s malým zaváháním dodala, ţe její otec staví New Beaufort. „No jo,“ odtušil bezvýrazně muţík. „Jo.“ A odporoučel se. „Já se z toho picnu,“ pronesla otráveně Shirley a teatrálně zakoulela očima. „Milá maminko,“ předstírala jsem, ţe píšu domů, „je zde neobyčejně krásně, městečko je romantické a místní obyvatelstvo projevuje nad naším příjezdem nelíčené nadšení.“ „A to jsme ještě nezačaly rozdávat korálky,“ přidala se Carrie. Zasmály jsme se. I Shirley. Pořád jsme upíraly oči na náměstíčko, jestli uţ se neobjeví Mary. Místo toho jsme zaregistrovaly dva docela pohledný kluky se surfovacíma prknama. Musely jsme Shirley spoutat, aby se na ně nevrhla. Sledovala je hladovejma očima, dokud nám nezmizeli z 33

dohledu. Viditelně oţila. „Co kdybysme se šly mrknout, jak jim to jde?“ navrhla. „A co Mary?“ namítla jsem. Pokrčila rameny. „Taky na nás kašle, tak co!“ Muţík dopravil na náš stůl zmrzlinový poháry. Kupodivu vypadaly docela dobře. „Poslyšte,“ oslovila jsem ho mile. „Kde je tu nějakej autoservis?“ Vzpomněla jsem si totiţ, co Mary říkala do telefonu o porouchaným auťáku. Třeba je tam. Vypelichanýho kormorána má otázka zaskočila. Byl z toho celej vedle, ţe se furt na něco vyptáváme. Moţná měl strach, ţe jsme od FBI. „Servis?“ zadumal se. Zase sáhl pro hodinky a chvíli je zkoumal. Moţná v nich měl poznamenaný odpovědi ná všechny zákeřný otázky. „Tom,“ zahučel potom. „Tom Stockton. Ten tu opravuje auťáky. Jo, Tom.“ To byla věru cenná informace. A muţík nám k velkýmu údivu přidal ještě jednu. Úplně zdarma. „Ale v neděli on nemaká, to ne,“ zavrtěl rezolutně hlavou. „Na to on je pes. Kdepak Tom a v neděli!“ Přidušeně se rozchechtal, jako by právě vynalezl vtip století. Odcházel od našeho stolku, nevěřícně kroutil hlavou a nechal ve vzduchu viset další záhadu: Kdo slíbil Mary dokončit opravu auta, kdyţ Tom „v neděli nemaká, na to on je pes?“ Byl tu ještě jinej servis? Nebo si to Mary všechno fakticky vymyslela z nějakýho tajemnýho důvodu? Začala jsem si zoufale přát, aby se Mary uţ konečně zjevila. Ale pořád po ní nebylo ani vidu ani slechu. Uţ jsme dojedly poháry, bylo po jedenáctý a slunce zářilo na modrý obloze jako zlatá koule. „Já padám,“ řekla Shirley. „Ani mě nenapadne, abych tu • trávila nejlepší roky svýho mládí.“ „Jo, je to hřích trčet celý prázdniny v útrobách mrtvýho kormorána,“ zašklebila se Carrie. Mě uţ to taky nebavilo. Přivolaly jsme smutnýho muţe a zaplatily. Velmi pomalu a velmi důrazně jsem ho poţádala, aby sdělil Mary, kdyby se tu objevila, ţe 34

na nás má počkat. Nechal si to projít hlavou a hodinkama, ale nakonec to odsouhlasil. Vypadly jsme do poledního ţáru. Holky s naprostou samozřejmostí okamţitě zahnuly do ulice, ve který zmizeli ti kluci se surfama. Loudala jsem se za nima a bylo mi to jasný. Tři holky, dva kluci – můţete jednou hádat, kdo vypadne ze hry. Kdybych si aspoň vzala plavky… Můj zrak upoutal úzkej hnědej barák s velkou výkladní skříní, ve který stál prezident Clinton a zdravil zvednutou rukou shromáţděný davy. Byl si docela podobnej. Kousek nad ním bylo napsáno velkými písmeny: MUZEUM VOSKOVÝCH FIGURÍN DR. PUBBSE. Cedulka na dveřích oznamovala, ţe se prohlídka muzea dá pořídit za mizernejch pětadvacet centů. „Hej,“ zavolala jsem na holky a ukázala na barák. „Co kdybysme tam zapadly?“ Jenomţe Shirley i Carrie momentálně zajímaly úplně jiný figury neţ voskový. „Nešil,“ utrousila Shirley. Carrie jen mávla rukou. No, mě zas nebavilo koukat, jak se můţou přetrhnout, aby uhnaly nějaký místní přeborníky. „Přijdu za váma!“ zavolala jsem a namířila si to přes ulici k muzeu. Vzala jsem za kliku, dveře se otevřely, někde nad mou hlavou zacinkal zvonek. Uvnitř byla malá předsíň potaţená vyrudlým plyšem. Za sklem pokladny svítila slabá ţárovka. Jukla jsem tam. A děsně jsem zařvala! Na ţidli seděl člověk. Normální kluk. Akorát, ţe neměl hlavu. Tu drţel před sebou v nataţenejch rukách. Kapala z ní krev. Hlava na mě civěla mrtvejma očima. Pak si ji ten kluk přitáhl a vypadalo to, ţe se pokouší nasadit si ji mezi ramena. To uţ bylo na mě moc. Nohy se mi podlomily a já se svezla na koberec. Normálně jsem omdlela.

35

VIII. Otevřela jsem oči. Skláněl se nade mnou hubenej kluk. Hlavu měl normální, jen trochu bledou a vyjukanou. „Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě. Nasucho jsem polkla a kývla. Podal mi ruku a já se s jeho pomocí vyškrabala na nohy. „Co… co to bylo?“ vykoktala jsem. „Blbej fórek,“ zašklebil se rozpačitě. „Já se moc omlouvám. Neměl jsem tušení, ţe to bude fungovat. Teda aţ tak moc.“ Ještě jsem tomu nerozuměla. Viděl to, a tak mě zatáhl do tý svý kukaně. Uříznutá hlava leţela na stole. Byla z vosku. Já nevím, jak jsem na něco takovýho mohla naletět! „Posaď se,“ vybídl mě vtipálek a já si sedla – pro jistotu na tu ze dvou ţidlí, co byla od hlavy dál. Sáhl do malý ledničky, vytáhl dvě plechovky coly a jednu posunul ke mně. Otevřela jsem ji a ţíznivě se napila. Pak jsem se na něj vyčkávavě podívala. Uhnul očima a podrbal se ve střapatejch, slámově ţlutejch vlasech. Měl na sobě ošoupaný dţíny, černý tričko a koţenou vestu bez rukávů. S podivným potěšením jsem konstatovala, ţe není zrovna Čahoun, ani bůhvíjak oslnivej krasavec, Oči měl světle modrý, ale tak světle, ţe vybledlejší jsem ještě neviděla. „Jmenuju se Shawn,“ začal s vysvětlováním. „Shawn Tilbury. Tohleto,“ opsal rukou kruh, „patří mýmu strejdovi a já mu sem vţdycky o prázdninách jezdím pomáhat. Normálně bydlím v Pittsburghu, a protoţe jsem bejval v dětství furt nemocnej, máma si 36

myslí, ţe kaţdoroční pobyt u moře mi děsně pomáhá. Ona neví, ţe většinu času jsem zavřenej v muzeu, zatímco strejda mizí na zaslouţenou dovolenou. Jmenuje se Edna Barkleyová a je to vdova. Ta dovolená,“ dodal Shawn, kdyţ jsem předvedla nechápavej pohled. Musela jsem se zasmát. „A co je to vlastně zač, ten tvůj strejda, ţe si pořídil muzeum voskovejch figurín v takovýhle díře? Na tom asi nezbohatne, co?“ utrousila jsem sarkasticky, aby si nemyslel. Taky se zasmál. „Fór je v tom, ţe on zbohatnout vůbec nepotřebuje. Má peněz víc neţ dost. No, je zkrátka trochu trhlej, ale správnej a já ho mám náhodou rád. Je to fakticky doktor, jenomţe praxi uţ dávno neprovozuje a tohle je jeho koníček.“ „Hm,“ řekla jsem. Moc mi to nesedělo. „On se tu narodil a k stáru se sem vrátil,“ pokračoval Shawn a pohrával si přitom s nějakým nástrojem. Rydlo to bylo, nebo něco takovýho. „Moc lidí sem nezabloudí, to je pravda, ještě tak v létě pár rekreantů a tak. Třeba se to změní, aţ dostavěj New Beaufort, ale strejdovi na tom nejspíš nezáleţí.“ „A co ta hlava?“ vrátila jsem ho k „předmětný záleţitosti.“ Tenhle termín pouţívá náš učitel historie. „No, já se tu samozřejmě trochu nudím,“ sklopil Shawn zrak. „A tak si trochu blbnu, zkouším, co mě strejda naučil s voskem, a poněvadţ bych chtěl jednou v ţivotě dělat sochařinu… No zkratka jsem si uplácal tuhle hlavu a řek jsem si, ţe vyzkouším, jak to působí. Pouţil jsem jednoduchej trik s děleným černým závěsem,“ ukázal za sebe, „za kterej jsem schoval vlastní hlavu… Hele, mrzí mě, ţe jsem tě vyděsil.“ „Bylo to fakt dost hororový,“ přiznala jsem mu úspěch. „Doufám, ţe to nezanechá trvalý stopy na tvý psychice…“ nechal poslední slovo viset ve vzduchu, takţe mi to po trapný chvilce došlo. „Hope,“ řekla jsem. „Hope Sandersová.“ „Hope,“ dokončil Shawn s úsměvem. Natáhl ruku k uříznutý hlavě. „Nechceš si ji pochovat?“ „Ne, dík,“ odmítla jsem rychle. Ale moţná by si myslel, ţe jsem srábek, a tak jsem se jí aspoň dotkla. Byla fakticky z vosku. Něco mi 37

přitom blesklo hlavou, nějaký poznání, ale nedokázala jsem ho zachytit. „Moţná bych ti to leknutí moh vynahradit bezplatnou prohlídkou našeho skvělýho muzea,“ ozval se Shawn. Chvíli jsem váhala. Ale vlastně jsem neměla nic na práci. „Tak jo,“ souhlasila jsem. Muzeum tvořily všeho všudy tři místnosti. V prvních dvou byly slavný postavy americký historie, Lincoln, Jefferson, Grant, Roosevelt, Kennedy a tak a pak různý osobnosti, který si posmrtnou slávu zaslouţily podle osobního názoru doktora Pubbse. K nim patřili například Elwis Presley, Marylin Monroe, Muhammad Ali, Neil Armstrong, Ernest Hemingway a Stuart Partridge, coţ – jak mi Shawn vysvětlil – byl profesor, který pana Pubbse učil na Harvardu anatomii. A Pubbs byl asi dobrej ţák, poněvadţ voskový figury byly skoro dokonalý. Jako ţivý. Třetí místnost byla věnovaná místním zajímavostem. Hned, jak jsme do ní vešli, zaujala mě jedna kompozice, která spíš neţ do muzea patřila do nějakýho zámku hrůzy. Vyzáblej chlap v dlouhým černým plášti a klobouku do čela svíral jednou rukou bezvládnou dívku v bílých krajkových šatech a noţem v druhý ruce se jí chystal podříznout krk. Kdyţ jsme přistoupili blíţ, všimla jsem si něčeho divnýho. Ten voskovej vrah neměl tvář! Váţně. Místo ní se pod kloboukem matně leskl jen hladkej ovál vosku. No, svou porci děsu uţ jsem měla za sebou, takţe jsem jen otráveně prohodila: „A co má bejt jako tohle?“ „Místní masovej vrah, přezdívanej poněkud nevhodně Jack Podřezávač podle svýho slavnějšího předchůdce, londýnskýho Jacka Rozparovače,“ vykládal Shawn neochotně. „Já si myslím, ţe sem nepatří, ale strejda tvrdí, ţe právě on nejvíc přitahuje návštěvníky.“ „Asi má pravdu,“ připustila jsem. „Lidi jsou děsný.“ „V letech 1964 – 1967 zabil v Revelstocke a blízkým okolí sedm mladejch holek absolutně stejným způsobem. Podřízl jim hrdlo noţem. Všem bylo mezi šestnácti a osmnácti, pocházely z různejch 38

rodin a neměly nic společnýho. Nebyly okradený, ani to… zneuţitý, a tak policie dospěla k názoru, ţe je to dílo nějakýho šílenýho psychopata. Ale nikdy ho nedopadli, takţe proto ani tady nemá tvář.“ Hůůů. Bylo to dost hustý, to je fakt. Sedm mladejch holek v mým věku. Otřásla jsem se. „Tenkrát tu prej vlád opravdovej strach a lidi si báli vyjít po setmění na ulici. Pak to skončilo stejně náhle, jak to začalo,“ pokrčil rameny Shawn. „Umřel, nebo ho zavřeli do ústavu, kdo ví.“ Hnusná historka. Mazala jsem od voskovýho vrahouna bez tváře pryč – radši uţ bych zase byla na čerstvým vzduchu. Ale nakonec jsem se ještě zastavila u figuríny mladýho muţe v traperským obleku s koţešinovou čepicí s liščím ohonem a dlouhou puškou z roku raz dva tři opřenou o vysokou šněrovací botu. Usmíval se na mne tmavejma očima. „Vikomt Jean-Paul Beaufort,“ představil mi ho Shawn. „francouzskej šlechtic, kterej se zúčastnil bojů za nezávislost s oddílem kanadskejch Indiánů a vykonal pěknejch pár hrdinskejch kousků. Oţenil s dcerou náčelníka Bílýho vlase, takţe se ho rodina zřekla, on zůstal v Americe a po válce si postavil sídlo nahoře na mysu, kousek za městem. Na jeho místě teď stojí parádní vila, ve který bydlí pan Hearst, co řídí stavbu velkolepýho rekreačního centra New Beaufort. To je všechno, co z krásnýho a statečnýho vikomta zbylo,“ ušklíbl se Shawn. „Vosková figurína a název hotelovýho komplexu.“ A helemese! „No,“ zamumlala jsem, „po většině lidí nezůstane ani to, ne?“ Vrátili jsme se k pokladně a já se chystala se Shawnem rozloučit. Moc se mi nechtělo, poněvadţ jsem se ho potřebovala na něco zeptat… ale to asi nebyl ten hlavní důvod. Shawn mi to usnadnil, to se musí nechat. Mrknul na hodinky a povídá: „Polední přestávka. Nešla bys něco sníst?“ „To má bejt pozvání?“ dělal jsem fóry. „Jasně,“ zasmál se. „Pořád mám ještě špatný svědomí.“ „Oukej,“ řekla jsem. „Jdeme.“ Vypadli jsme z voskovýho chladu do červencovýho pařáku na ulici. Shawn zabouchl dveře, sundal si vestičku a hodil si ji frajersky přes rameno. Byl to sympaťák, to teda 39

jo. Jen by potřeboval trochu se opálit. A moţná vyrůst. Ale to byly i moje problémy. „Ke Kormoránovi,“ oznámila jsem mu. Zvedl obočí. „Proč zrovna tam? Jsou tu i lepší podniky. Teda jeden. Moţná.“ „Mám tam rande,“ popíchla jsem ho, ale kdyţ jsem viděla, jak mu zamrzl úsměv, hned jsem mu to vysvětlila. „S Mary, Mary Hearstovou.“ „Mary Hearstovou?“ vykulil se. „Ty ji znáš?“ „Ty taky?“ vykulila jsem se zase já. Kývl. Vypadalo to, ţe si budeme muset leccos vyříkat. Neţ jsme dorazili ke Kormoránovi, stručně jsem mu vylíčila, jak a proč jsme se tu všechny tři ocitly. Byl z toho docela na větvi, zvlášť kdyţ jsem vyprávěla, jak se nám teď Mary vyhýbá, nebo co to mělo bejt. Vešli jsme do bistra. Mary tam nebyla ani teď, holky taky ne. Zato tam hřadovalo asi pět domorodců, coţ muselo obsluhu přivádět k šílenství. Sedli jsme si ke stejnému stolku, u kterýho jsme čekaly s Carrie a Shirley. Dychtila jsem se dozvědět, odkud zná Mary. „No,“ pustil se do toho s jistým váháním, „vlastně jsem ji viděl všeho všudy dvakrát. Poprvý asi před tejdnem, pár dní po tom, co jsem dorazil. Přišla do muzea, chvíli se tam jen tak poflakovala a pak se dala do hovoru.“ „O čem mluvila?“ Shawn očividně zrozpačitěl. „Víš… nechci, aby sis myslela… totiţ… no zkrátka vypadalo to, jako by mě chtěla sbalit, nebo co.“ Páni, on přitom zčervenal! „Tak sbalit, jo?“ dotírala jsem nemilosrdně. „No, vedla takový řeči… Znáš to.“ „Neznám.“ Shawn vyloţeně trpěl. „Říkala, jestli bysme nemohli večer někam zajít… nebo si zaplavat. Taky mě zvala k nim…“ „A tys to všechno odmít?“ divila jsem se. „Jo.“ „A proč? Nelíbila se ti?“ Představte si, ţe jsem ţárlila! Fakt, ţe jo. „To ne,“ zavrtěl Shawn hlavou. „Tím to nebylo. Já jen… prostě nějak mi nesedělo, ţe se tak snaţí… nejsem na to zvyklej, nebo já nevím…“ „No jo,“ zasmála jsem s úlevou, „ty máš jiný, daleko originálnější 40

způsoby seznamování. Vosková hlava a tak. Dokud ti holka nepadne k nohám v mdlobách, nemáš zájem, co?“ Zatvářil se nešťastně a já se rozhodla, ţe uţ ho nebudu dusit. „A podruhy?“ musela jsem se ještě zeptat. „To bylo asi za tři dny potom. Zrovna jsem pracoval vzadu v dílně na tý hlavě. Strejda ještě neodjel, a tak zaved Mary za mnou.“ „Zase vedla stejný řeči?“ Uměla jsem si Mary docela představit. „Ani ne,“ řekl Shawn. „Teda nijak moc. Akorát se děsně zajímala o to, co dělám. O tu hlavu. Říkala, ţe je senzační. Ţe by fakticky dokázala někoho vyděsit k smrti.“ „To jo,“ vzpomněla jsem si na svý strašný leknutí. A pak jsem si vzpomněla ještě na něco. „Co bys řek tomu, Shawne, ţe se ta tvá pitomá hlava objevila včera v noci za oknem mý kamarádky Shirley?“ Vyvalil oči. Vyprávěla jsem mu o naší první noci v Hearstově baráku. „Jen tak pro pořádek, Shawne,“ řekla jsem naprosto váţně. „Nemáš v tom náhodou prsty, ţe ne? Nenapadlo by tě chodit s tou praštěnou věcí po okolí a strkat ji lidem za okno a pak se bavit tím, jak ječí hrůzou?“ Shawn vypadal, jako by ho někdo majznul baseballovou pálkou do zad. Zdálo se, ţe nemůţe popadnout dech. „Ne!“ vyhrkl pak rozhořčeně. „To by mě teda nenapadlo ani ve snu. Přísahám, Hope!“ To mě uklidnilo. Trochu. Neznala jsem ho zas tak dobře, abych si mohla bejt jistá, ţe nelţe. I se vší svou psychologickou výbavičkou. Muţík v zástěře nás konečně, i kdyţ s evidentní nechutí, vzal na vědomí. Objednali jsme si rybu s hranolkama a colu. Shawn tvrdil, ţe přinejmenším se muţem spolehnout na to, ţe ta ryba bude čerstvá. Chycená dneska v noci. Pár místních se tu ještě rybaření věnovalo. Kdyţ se kormorán odšoural, vypálila jsem konečně svou bombovou otázku. „Shawne, a teď mi řekni, kde se tam ta tvá hlava vzala?“

41

IX. „To teda fakt nevím,“ řekl Shawn. Ale řekl to nějak nejistě, jako by se mu přitom honilo v hlavě podezření. Myslela jsem, ţe to z něj po chvilce vypadne, ale bohuţel uţ k tomu nedošlo. Byli jsme vyrušeni. Nebyl to ani unavený muţík s objednanou krmí, ani Mary, coţ bych si byla přála ze všeho nejvíc. Do bistra vtrhly jako velká voda Shirley s Carrie v doprovodu dvou opálenejch kluků – surfovací prkna naštěstí někde zaparkovali. Holky trochu zkysly, kdyţ viděly Shawna, protoţe tím pádem uţ nemohly triumfovat tak okatě, ale na druhý straně na nich bylo vidět lehký opovrţení – jakoţe Shawn by jim za to stejně nestál. Ale já si tím nebyla tak jistá. Nastalo všeobecný představování, ze kterýho vyšlo najevo, ţe surfaři se jmenují Teď a Barry. Oba byli štíhlí, tmavovlasí, s vypracovanejma figurama a dost se sobě podobali, poněvadţ to byli bráchové. Carrie hned vykdákala, ţe s nima jdou večer na nějakou diskotéku a jestli půjdem taky. Mrkla jsem na Shawna. Nezdál se být tím nápadem nadšenej, ale já řekla, ţe se uvidí. Nemuseli jsme přece za kaţdou cenu tancovat, mohli jsme jen tak sedět a povídat si, ne? Mně by to teda proti mysli nebylo. Do toho přinesl opelichaný číšník naše porce, zbytek osazenstva stolu si taky objednal, takţe byl pěknej zmatek, holky se chtěly učit surfovat, bratříčkové (na můj vkus poněkud prostodušší) byli pro, Shawn se nudil a já myslela na Mary. V jednu chvíli jsem se pokusila zavést na ni řeč, ale Shirley ani Carrie momentálně Mary Hearstová vůbec nezajímala – pochopitelně. Shawn se zvedl první, ţe se musí vrátit do muzea, coţ mu vyneslo pár lacinejch fórků. A navíc řekl, ţe večer asi nepřijde, 42

coţ mě teda dost otrávilo. Někdy před třetí jsme byly zpátky ve vile na mysu. Po Mary ani stopy a já uţ si fakticky dělala starosti. Co kdyţ se jí něco stalo? A jakou roli v tom všem hraje Shawnova vosková hlava? A zmizelej motorovej člun? Nebe nad oceánem se začalo zatahovat, jako by měla přijít bouřka, a tak jsme zůstaly u bazénu. Voda v něm byla zbytečně teplá, ale i tak smývala starosti a obavy. Přinejmenším obou mejch kámošek. „Co se mě tejče,“ prohodila líně Carrie, „nic mi nechybí. Mary Hearstová si můţe dělat, co chce, klidně tu třeba celej tejden nebejt. Její barák a všechno kolem mi bohatě stačí.“ „To se ví,“ přidala se Shirley a pečlivě se namazala krémem s ochranným faktorem 18. „Ale je to přece divný, holky, ne? Neměl bysme něco udělat?“ nešlo mi to z hlavy. „A co jako?“ chtěla vědět Shirley. „Máme si dát inzerát, nebo co?“ „Třeba bysme měli zavolat na policii…“ navrhla jsem nesměle. Věděla jsem, ţe to neprojde. „A co bysme jim řekli?“ nesouhlasila Carrie. „Moţná měla nějakou nehodu, nebo…“ Málem jsem jim vyzvonila všechno o Jacku Podřezávači a voskové hlavě, ačkoliv jsem si dávno umínila, ţe si to nechám pro sebe. Dělaly by si akorát legraci. „Hele,“ naštvala se Carrie, „jestli tu Mary je, nebo se toulá někde jinde, je vysloveně její problém. Ona nás přece pozvala, ne? Takţe ona se má starat a ne my!“ „Je to přece naše kamarádka,“ namítla jsem chabě. „Jo?“ zapitvořila se Shirley. „Mně se nezdá, ţe by se tak zrovna chovala. A vůbec, dej uţ nám s ní pokoj.“ A nastavila nafoukanou tvář slunci. Naštvala jsem se na ně, protoţe to bylo přinejmenším sobecký vyuţívat všeho a nezajímat se o toho, kdo nám to poskytl. I kdyţ – kdoví, jak to s Mary vlastně bylo. Měla bych tomu přijít na kloub. Jenomţe jak? 43

No, nakonec jsem se rozhodla, ţe s nimi večer do města nepojedu, zůstanu doma a budu přemejšlet. Holky mě ani moc nepřemlouvaly, naopak, zdálo se, ţe to přivítaly. Jo, starý zlatý časy Zelenejch příšerek byly asi fakticky pryč a naše nerozlučná parta se pomalu ale jistě začínala rozpadat. Zalezla jsem do svýho pokoje a zkoušela si chvilku číst, ale myšlenky mi neustále odbíhaly od potištěnejch stránek k záhadě s Mary. Jen co Shirley s Carrie odfrčely, vypadla jsem z pokoje a ze všeho nejdřív prolezla celej dům od sklepa po střechu. Ale nenašla jsem nic, co by stálo za řeč – ostatně většina místností byla zamčenejch včetně Maryina pokoje, kde bych moţná na něco narazila. Takhle jsem ani nevěděla, kterej to je. Dala jsem si pauzu a v ní lehkou večeři. Vytáhla jsem z mrazáku malou pizzu a vrazila ji do mikrovlnky. Kdyţ se ohřála, sedla jsem si v hale a jedla. Pořád jsem se přitom dívala ven a čekala, jestli se neobjeví Mary. Ale kdepak. Zato temná hradba mračen se posunovala stále blíţ k pevnině. Těsně nad hladinou křiţovali vzduch rackové a v prudkém letu se málem dotýkali zčeřenejch vln. Jejich velikost pomalu narůstala a uţ bylo slyšet, jak naráţejí na břeh. Začínalo se šeřit a ve mně narůstal tísnivej pocit. Bála jsem se toho, co přijde. Ne bouřky. To ne. Něčeho mnohem horšího. Měla jsem jet s holkama. Nechala jsem pizzu pizzou a vyšla před dům. Opřel se do mě vítr, stále sílil a byla v něm cítit voda. Šla jsem se podívat na moře. Vlny se zvedaly výš a výš. Měly bílé chocholy a hnaly se ke břehu jako dostihoví koně. Pokud narazily na skaliska, se zklamaným řevem se o ně roztříštily, po písčité pláţi však klouzaly hladce a zase se vracely, zanechávajíce za sebou úzkou stuhu vyplavených řas. Sloupy vodní, tříště skrápěly dřevěné molo, kde jsem si včera tak lebedila. A… Páni! Jako ořechová skořápka se u mola zmítal bílej motorovej člun!

44

X. Letěla jsem zpátky k domu. Za mými zády se ozvalo první zaburácení hromu. Uţ to začíná. Vrazila jsem do haly, pevně zavřela dveře a opřela se o ně. Byla jsem úplně zmatená. Někdo s tím člunem musel přijet! Kdo? A kde je? A jako odpověď na mý nevyslovený otázky jsem zaslechla ten zvuk. Jako by něco upadlo na zem. Někde v domě. Tam za jídelnou. „Mary?“ vykřikla jsem. „Mary, jsi tu?“ Nic. Jen hukot větru, který se sápal na dům stojící mu v cestě. Fialový blesk nad mořem a vzápětí ohlušující úder hromu. Aţ jsem se otřásla. Vešla jsem do kuchyně. Nikdo. Do jídelny. Byla prázdná. A zatímco jsem se po ní rozhlíţela, znovu jsem něco zaslechla. Tentokrát to znělo jako zavírání dveří. Rozeběhla jsem se chodbou. V téhle části domu jsem ještě nebyla. Na konci jsem skutečně narazila na prosklenný dveře vedoucí na zahradu. Byly zamčený. Klíč chyběl. Přitiskla jsem tvář na sklo a snaţila se proniknout houstnoucím šerem. Znovu se zablesklo. V kratičkém okamţiku, kdy blesk ozářil okolí, se mi zdálo, ţe jsem zahlédla obrys postavy spěchající od domu a naklánějící se proti větru. Ale nebyla jsem si tím jistá. V přicházející bouři vypadalo všechno jinak a zlověstněji. „Mary!“ křičela jsem a bušila pěstmi do skla. „Mary!“ 45

Bylo to zbytečný. I kdyby tam byla, nemohla by mě slyšet. Ale moţná to nebyla Mary. Proč by se vkrádala do vlastního domu a zase z něj prchala? Co kdyţ jsem vyrušila zloděje? Měla bych se podívat, jestli někde nejsou vypáčený dveře, nebo tak. Ale nechtělo se mi do toho. Měla jsem strach. Dělo se tu něco fakt divnýho. Kdyţ jsem se vracela zpátky do haly, udeřilo někde blízko. Moţná přímo do domu, poněvadţ ten byl vlastně nejvyšším bodem v širým okolí. Kaţdopádně to byla děsná slupka. Celý stavení se otřáslo v základech a dřevěný trámy zapraštěly. Nevyjekla jsem, ale jen proto, ţe mi západ jazyk. Vzápětí světlo párkrát zablikalo a zhaslo. Do oken udeřil chvost těţkejch dešťovejch kapek. Uţ jsem byla v pořádku. Vyjekla jsem. V nastalé tmě jsem chvíli bojovala s panikou a tiše doufala, ţe světlo zase naskočí. Mamá naděje! Poslepu jsem se došourala do haly. Neţ se mi podařilo najít ty červený svíčky ze včerejška, párkrát jsem se bolestivě praštila o nábytek. Ale, sláva bohu, nakonec temnou halu ozářily mihotavý plamínky. Hned to vypadalo líp. Teda trošku. Schoulila jsem se v křesle. Měla jsem nervy nadranc. A nezbývalo mi nic jinýho neţ čekat, aţ se vrátí holky. Nebo Mary. Nebo ten zloděj. Nebo Jack Podřezávač. Uţ mi to lezlo na mozek, fakt ţe jo. Musela jsem si v duchu několikrát opakovat: Nešil, Hope, jseš přece rozumná holka. Všechno má svý logický vysvětlení. Musí mít. To bych teda ráda věděla, jaký. Lilo jako z konve. Vypadalo to, ţe bouřka se zastavila přímo nad mysem a hodlá tu zůstat, dokud se úplně nevyblázní. Nebejt všech těch záhad okolo, mohlo to být docela příjemný, sedět v teple a bezpečí, poslouchat déšť bubnující do střechy a pozorovat klikatý blesky nad oceánem. Takhle z toho všeho šla spíš hrůza. Po nějaký nekonečně dlouhý době se k hukotu lijáku přidal jinej zvuk. Motor blíţícího se auta. Vzápětí se objevily reflektory, na 46

chvilku jako by v bráně zaváhaly a pak se poslušně stočily na příjezdovou cestu. Vrhla jsem se ke dveřím. No konečně! Auto zastavilo, motor se odmlčel a reflektory zhasly, vyhlíţela jsem ven, ale byla tma jako v pytli. Uţ jsem chtěla otevřít, ale něco mě zadrţelo. Dobře jsem udělala. Dva těţký kroky na schodech. Pak uţ se přede dveřmi objevila postava. Temná, nahrbená postava, v dlouhým plášti do deště. Kapuci měla staţenou hluboko do obličeje, takţe jsem nemohla poznat, kdo to je. Ale Shirley to rozhodně nebyla. Ani Carrie. Kdepak. Přikryla jsem si rukou ústa, aby z nich náhodou nevyšel výkřik, a rychle jsem couvla zpátky do místnosti. Přepadla mě hrůza. Maminko, maminko, modlila jsem se v duchu. Ten někdo venku zabušil pěstí na sklo dveří. Voskovej vrah! Málem jsem omdlela hrůzou. Dveře nebyly zamčený! Stačilo zmáčknout kliku a byl vevnitř. Zabušil znovu. Měla bych zdrhnout. Zamknout se ve svým pokoji, zalézt pod přikrývku a nacpat si prsty do uší. Jenomţe jsem se nemohla strachy ani pohnout. Nohy jsem měla ze sto let starýho dubovýho dřeva. Jen jsem se klepala a kroutila hlavou jako střelená. Vzal za kliku. Dveře se rozlítly a dovnitř se nahrnul liják. A spolu s ním ta temná postava. „Neeee!“ zaječela jsem. Udělala jsem dva rychlý kroky dozadu, zakopla o křeslo a práskla sebou na zem. Bouchla jsem se přitom do hlavy a omdlela. Ani nevím, jestli tou peckou, nebo hrůzou.

47

XI. Zvolna jsem se probírala k vědomí. Nejdřív se mi vrátil sluch. Slyšela jsem dunění bouře, poryvy větru a šum lijáku. Do toho někdo opakoval mý jméno. „Hope! Hope, slyšíš?“ Na obličej mi spadlo pár dešťovejch kapek. Potřásla jsem hlavou a zaúpěla. Bolela jako střep. S námahou jsem otevřela oči. Nade mnou se zlověstně skláněla temná postava. V mihotavým světle svíček vypadala hrozivě. Jako přízrak. Rychle jsem oči zase zavřela. No tak mě zab, ať to mám za sebou, pomyslela jsem si. Někdo mě popadl za ramena. Neměla jsem sílu se bránit. „Hope,“ zaslechla jsem znovu ten hlas. „Tak Hope, prosím tě! To jsem já, Shawn.“ Shawn? „Shawne?“ špitla jsem s náhlou nadějí. Pomohl mi posadit se na podlaze. Opřela jsem se zády o křeslo a zvedla k němu oči. „Sláva,“ řekl s úlevou. Konečně ze sebe shodil ten černej gumák do deště a rázem z něj byl obyčejnej kluk. Ţádná příšera. Tohle měl udělat ze všeho nejdřív. „Jeţíši, Shawne,“ vysoukala jsem ze sebe, „ty jsi teda číslo. Tobě dělá vysloveně dobře, kdyţ se před tebou holky skládaj na podlahu, co?“ Rozpačitě se zašklebil. „To uţ je podruhy, Shawne,“ pokračovala jsem. „Jestli toho okamţitě nenecháš, máš mě definitivně na svědomí.“ 48

„Promiň,“ omlouval se. „Já nevěděl, ţe tě to tak vyděsí. Jen jsem s tebou chtěl mluvit.“ Musela jsem uznat, ţe to trochu byla i má vina. Zbytečně jsem panikařila. To ta bouřka, vetřelec v domě, motorovej člun… nemám přece nervy ze ţeleza, ne? „No, byl to na mě dost dramatickej vstup, to ti teda povím. Pomoz mi, prosím tě.“ Se Shawnovou pomocí jsem se usadila do křesla. Vzadu na hlavě jsem měla bouli jako pštrosí vejce. Sykla jsem, kdyţ jsem se jí dotkla. „Bolí?“ zeptal se starostlivě. „Jo. Nemáš aspirin?“ Zavrtěl hlavou. „Mám se po nějakým podívat?“ zeptal se. Ale mně se pomyšlení, ţe tu budu muset zůstat sama – i kdyţ jen chvilku – vůbec nelíbilo. „To bude dobrý,“ řekla jsem a přehodila výhybku. „Co tě sem vlastně přivedlo?“ Sedl si naproti mně, vzal do ruky vidličku, co leţela u nedojedený pizzy, a roztrţitě si s ní pohrával. Stíny tancovaly na jeho bledý tváři. „No, mrzelo mě, ţe jsem odmít pozvání na tu diskotéku. Nakonec jsem tam teda zašel – tvý kamarádky mi řekly, ţe jsi zůstala doma. Chtěl jsem ti něco povědět, a tak jsem se za tebou rozjel.“ „Co jako?“ zeptala jsem se dychtivě. Napadlo mě totiţ, ţe by mi moh říct, ţe se mu líbím, nebo něco takovýho. Napjatě jsem čekala na jeho odpověď. Venku pořád řádila bouře. „Týká se to tý hlavy,“ pronesl váhavě. Protáhla jsem obličej. On se z tý svý hlavy jednou zblázní. „Totiţ, přemejšlel jsem o tom, jak jsi říkala, ţe se tu objevila včera v noci. A pak mě něco napadlo.“ Uţ jsem se ze svýho zklamání vzpamatovala. Třeba ještě dostanu šanci. „Kdyţ byla u nás Mary podruhý, zjistil jsem navečer, ţe se mi ztratily klíče. Od muzea. Nepřikládal jsem tomu ţádnej význam, protoţe se mi to stává často – ţe ztrácím věci. Nebo je někam zaloţím a zapomenu kam. Mám náhradní, takţe se nic nedělo. Jenţe teď mě napadlo, ţe mi je mohla vzít Mary.“ 49

To bylo zajímavý. Horečnatě jsem přemejšlela. „Pak by mohla do dílny kdykoliv vlézt, sebrat hlavu a zas ji tam vrátit. Ţádnej problém.“ „Ale proč?“ vypadlo ze mě. Shawn se na mě podíval. „Myslel jsem, ţe mi to řekneš ty. Jakej by k tomu mohla mít důvod?“ Utrápeně jsem vzdychla. To byla správná otázka. Správnou odpověď jsem neznala. Musela jsem vyrukovat s Shirleyinou teorií. Napila jsem se coly a stručně vylíčila Shawnovi starou historii s Clayem Goodwinem. Neříkalo se mi to lehce, protoţe najednou se mi to jevilo jako pěkná pitomost a my čtyři jako totální trhlošky. „Shirley si myslí, ţe Mary nikdy nepřestala věřit, ţe za Clayovu smrt můţe některá z nás. A tak nás sem pozvala, aby nás vyděsila anebo… aby se nám pomstila.“ Kdyţ jsem to vyslovila, sama jsem se toho lekla. Ono to totiţ docela dávalo smysl. Řekla jsem Shawnovi i zbytek. O uţovce v Carriině posteli. O mizejícím a objevujícím se motorovým člunu. O telefonátu. O zvucích v domě. Vysypala jsem to ze sebe v jednom kuse a rázem se mi ulevilo. Uţ jsem na to nebyla sama. „Hm,“ řekl po chvilce Shawn. „Já nevím, ale je to docela moţný. Mary mi připadala dost divná, to je fakt. Měla takový… výpadky, nebo co.“ „Výpadky?“ nerozuměla jsem. „To je blbej termín,“ uznal Shawn. „No, prostě se uprostřed hovoru najednou zasekla, zmlkla a koukala někam do neznáma, oči se jí leskly… jako by byla duchem nepřítomná. Chápeš?“ „Nepřeháníš to náhodou?“ Pokrčil rameny. „Moţná. Fakticky nevím. Ale já to shrnu, jestli dovolíš, a ty mi pak řekneš, co tam nesedí, jo?“ Kývla jsem. Hlava uţ přestávala bolet. Liják pokračoval a svíčky uhořívaly. Shawn zvedl hlavu ke stropu a začal pomalu hovořit. „Vycházím z 50

toho, ţe vás sem Mary opravdu pozvala s… nějakejma úmyslama. Zhruba ví, kdy dorazíte, tak jen všechno připraví, nechá vám tu vzkaz a odjede do města. Nebo někam. Počká do večera. Mejma klíčema si otevře muzeum a vezme voskovou hlavu. Zavolá vám, ţe musí přespat v Revelstocke, aby odvrátila jakýkoliv podezření. V noci sem přijede, auto nechá někde na půli cesty. Obhlídne situaci a pak vyděsí Shirley. Zatímco se ji snaţíte uklidnit, vklouzne do domu a dá Carrie do posteli toho hada – to není problém, je jich tu v okolí spousta a jsou úplně neškodný, akorát ţe vy to nevíte. Potřebuje rychle zmizet, a tak pouţije motorovej člun. Dojede s ním jen ke svýmu autu, třeba někam dolu na staveniště. Určitě to tam dobře zná od svýho táty. Ve městě vrátí hlavu na svý místo a jde do hajan.“ Shawn se odmlčel. „Sedí to?“ zeptal se pak. Jo. Docela to sedělo. Ale bylo to pěkně děsný. Ne proto, co se uţ stalo. To by se dalo klidně pokládat jen za víceméně nevinný fórky. Jenţe to by se vzápětí musela Mary objevit a řehtat se, jak nás vyplašila. To se nestalo. Naopak. Mary uţ o sobě nedala vědět. Motorovej člun byl u mola. Slyšela jsem někoho chodit v domě. Svěřila jsem se Shawnovi se svejma obavama. Pokýval hlavou a pak se podrbal za uchem. Vypadal docela legračně, ale mně momentálně do smíchu nebylo. I „Jo,“ řekl pak. „tohle je fakticky kardinální otázka.“ „Jaká?“ vyhrkla jsem.: „Co má vlastně Mary v plánu?“ To kdybych věděla. Všechno mi to připadalo nesmyslný a přitaţený za vlasy. Vţdyť jsme přece byly takový kamarádky! Ne, musí to mít nějaký prostší, logičtější vysvětlení. „Co myslíš ty?“ obrátila jsem na Shawna. Ještě včera jsem neměla o jeho existenci ponětí. A teď mi připadal jako jedinej člověk, kterej mi můţe pomoct. Jako jedinej blízkej člověk. Potřebovala jsem ho. Aby se mnou rozluštil, oč tu vlastně jde. Aby mi dodával odvahy. Aby mě chránil. A aby odpovídal na otázky, na který já odpověď neznala. Taky proto jsem se ho zeptala, co si myslí, ţe Mary udělá. A Shawn mě nezklamal. Podíval se mi přímo do očí a řekl tiše: 51

„Co kdyţ vás chce opravdu zabít?“

52

XI. „Nesmysl!“ vykřikla jsem. „Mary by nic takovýho nikdy neudělala! Je to kámoška.“ Ale Shawna to nepřesvědčilo. „Víš, co dokáţe s člověkem udělat utkvělá představa?“ To jsem náhodou věděla. Chtěla jsem přece studovat psychologii. Z utkvělý představy se fakticky mohla vyklubat posedlost. Nebezpečná posedlost. No jo, ale co teď? Přemejšlela jsem a vtom zazvonil telefon. Oba jsme sebou škubli. V hale, jen matně osvětlené svíčkami a naplněné šumotem deště, znělo zvonění telefonu jako nějaký výstraţný, varovný znamení. Vstala jsem a šla k němu. Shawn mě napjatě sledoval. „Haló,“ řekla jsem do sluchátka. Byla to Mary. „Mary,“ vydechla jsem s úlevou, „co je, prosím tě, s tebou? Kde jsi? Tady se dějou divný věci a ty…“ Nenechala mě domluvit. „Hope, všechno ti vysvětlím. Ale teď všeho nech a zajeď pro mě! Trčím tady bez auťáku v tom slejváku a musím se dostat domů.“ V telefonu to praskalo a Maryin hlas byl slabý, sotva slyšitelný. Nebylo to na dlouhý řeči, i kdyţ jsem děsně potřebovala poloţit jí spoustu otázek. No, snad to ještě půlhodinky vydrţím. „Kde tě najdu?“ řekla jsem tedy jenom. „Jsem u benzínky. Víš, kde to je?“ „Jo.“ Ještě jsem měla v ţivý paměti toho naštvanýho dědka. „Tak 53

přijeď, přijeď hned!“ slyšela jsem Mary. Znělo to naléhavě. Poloţila jsem telefon a obrátila se k Shawnovi. „Mary chce, abych pro ni přijela k benzínový pumpě v Revelstocke. Prej se sem nemůţe dostat. Hodíš mě tam, Shawne?“ „Jo, jasně,“ řekl a vstal. „Aspoň se dozvíme co a jak.“ Šla jsem do svýho pokoje vyštrachat nějaký vhodný oblečení. Jenomţe s bouřkama jsem při přípravách na prázdninovej pobyt v New Beaufortu nepočítala. Musel mi stačit můj oblíbenej vytahanej modrej svetr. Shawn mi samozřejmě nabídl svůj pršiplášť. „Dík, ale asi to nebude nutný,“ odmítla jsem. „Nebudem se přece nikde courat, ne?“ Vyšli jsme na verandu a zahučeli do Shawnova auta. Byl to otřískanej chevrolet, co uţ pamatoval lepší časy. Ale to nebylo důleţitý. Motor dlouho prskal a zakuckával se, ale nakonec, kdyţ uţ jsem ztrácela naději, přece jen naskočil. Shawn rozsvítil reflektory a vyrazil. Zdálo se, ţe bouře se přece jen zvolna stahuje do vnitrozemí. Občasný hřmění uţ bylo tlumenější, ale z černejch mračen se pořád ještě valily proudy vody. Ve světlech reflektorů vytvářely zdánlivě neprůchodnou stěnu. Silnice byla místy úplně pod vodou, takţe se skoro nedalo poznat, kudy vede, a Shawn musel jet hodně pomalu a opatrně. Zírala jsem přes přední sklo, po němţ se míhaly stěrače. „Tohle tu míváte často?“ zahájila jsem nedbalou konverzaci. „Ani ne,“ odpověděl Shawn, aniţ přitom hnul hlavou. Pořád pozorně sledoval cestu. „Tak dvakrát, třikrát za léto. Ale vţdycky to stojí za to.“ „To teda jo. Ani nevím, jestli jsem někdy takovouhle bouřku zaţila.“ „Moţná to cestovky zahrnou do nabídky jako jednu z atrakcí New Beaufortu,“ uchechtl se Shawn. „Jo,“ přidala jsem se. „Bouřky a jedinečný voskový muzeum dr. Pubbse. Lidi se sem vysloveně pohrnou. Hotovej Disneyland!“ Tyhle trošku nucený ţertíky přece jen uvolnily napětí posledních 54

chvil. Nakonec všechno dobře dopadne, pomyslela jsem si. V dešťovém přívalu před námi probleskla světla Revelstocke. Ale trvalo to ještě dlouhejch deset minut, neţ jsme dorazili do jeho totálně vylidněnejch ulic, projeli jím a dostali se k pumpě. Shawn zajel pod střechu a vypnul motor. Rozhlíţela jsem se kolem. Mary nebylo nikde vidět. Prostranství u benzínky bylo úplně prázdný. Nestál tu jedinej auťák. Myslela jsem, ţe nás bude Mary nedočkavě vyhlíţet. V telefonu se zdálo, ţe má naspěch. Bylo to divný. Nic se nedělo. Přes zaprášený sklo výkladu bylo vidět, ţe někde v zadní místnosti čerpací stanice se svítí. Moţná Mary čeká uvnitř. Chystala jsem se vylézt a zjistit to. „Počkej,“ řekl Shawn, „zařídím to.“ Přijala jsem to ráda. Shawn vystoupil, došel k budově, zkusil dveře, a kdyţ zjistil, ţe jsou zamčený, zabušil pěstí na jejich skleněnou výplň. Nejdřív to vypadalo, ţe se snaţí marně, ale pak se v přítmí uvnitř objevila postava a neochotně se šourala ke dveřím. To je ten dědek, říkala jsem si. Nejspíš má v ruce brokovnici a klepe se strachy, ţe ho někdo chce oloupit. Brokovnici jsem teda neviděla, ale dědek pro jistotu otevřel dveře jen na malou škvíru. Sledovala jsem, jak s ním Shawn mluví, jenţe slyšet jsem je nemohla. Neušlo mi, ţe dědek několikrát rozhodně zavrtěl hlavou, coţ zrovna dobře nevypadalo. Po chvilce zase dveře zabouch a zamkl. Shawn západ na sedadlo. Tvář měl váţnou a zadumanou. Visela jsem mu na rtech. „Není tady,“ řekl. To mi bylo jasný. „Hope,“ pokračoval Shawn a hryzl si spodní ret. „Mně se to nelíbí. Nejen, ţe tu Mary není, ale ani nebyla. Starej Marcus tvrdí, ţe od něj nikdo netelefonoval. V ţádným případě!“ Vyvalila jsem oči. „Ale… jak to? Mary přece jasně říkala, ţe čeká u benzínky! Jiná tu přece není, ne?“ „Ne,“ zavrtěl Shawn hlavou. „Jen ta rozestavěná, jeli jsme kolem. Ale tam není telefon, není tam nic. A kromě toho – díval jsem se. Kdyby čekala tam, nepřehlíd bych ji.“ 55

Začala se mě zase zmocňovat panika. Vůbec ničemu jsem nerozuměla. „Shawne, prosím tě,“ ozvala jsem se naříkavě, „řekni mi, co se děje? Co to má znamenat?“ Byla jsem z toho fakticky vyplesknutá. Shawn koukal do tmy a čelo se mu krabatilo. „Má to jediný vysvětlení,“ pronesl tiše. „Ale nebude se ti líbit, Hope!“ „Jaký?“ „Ona vůbec nevolala odsud. Nepotřebovala odvézt. Potřebovala jinou věc.“ Děsně mě napínal. „Co? Tak co, Shawne?!“ naléhala jsem. „Co potřebovala?“ Vrhl na mě krátkej, zasmušilej pohled. „Dostat nás z domu,“ řekl.

56

XII. Paneboţe! Opravdu byla Mary taková? Opravdu na nás líčila nějakou past, aby se pomstila? Nemohla jsem tomu věřit. „Ale proč?“ zeptala jsem se naléhavě. „Proč nás potřebovala dostat z domu, Shawne?“ Spoléhala jsem se na něj, ţe i pro tohle bude mít vysvětlení. Ale on jen pokrčil rameny. „To kdybych věděl,“ řekl. Najednou jsem se celá roztřásla. Moţná to bylo chladem. Ale moţná i strachem. Uţ jsem pomalu nevěděla, čí jsem. Musela jsem se sebrat. Zaťala jsem prsty do palubní desky, napřímila se a třikrát se zhluboka nadechla a vydechla. Trošku to pomohlo. Mohli jsme stejně dělat jen jedno. „Vrátíme se,“ pronesla jsem polohlasně. Shawn se na mě krátce podíval, ale neřekl nic. Jen se sehnul a otočil klíčkem zapalování. Jenomţe tentokrát motor nenaskočil. Shawn to zkoušel znovu a znovu, aţ jsem ho musela zarazit. „Nech toho, vybiješ baterku!“ Shawn mě poslechl. Vztekle udeřil pěstí do volantu a začal nadávat: „Zatracenej krám! Zatracenej liják! Zatracenej ţivot!“ Chvilku jsem ho nechala, ať se vyzuří. „Co budem dělat?“ zeptala jsem se pak klidně. Pokrčil rameny. „Nemám páru. Nevím. Zkusím se na to kouknout. To ten déšť. Navlhlý kontakty, nebo tak něco.“ 57

„Ten… pan Marcus,“ ukázala jsem bradou k benzínce, „by ti nepomoh?“ „Pff,“ odfrkl si Shawn. „Ten tomu rozumí ještě míň neţ já. A stejně by se neobtěţoval.“ Otevřel dvířka. „V přihrádce je baterka. Hope, mohla bys mi posvítit?“ Kývla jsem, vyndala baterku a pak jsme oba vylezli ven. Pořád ještě lilo – aspoň ţe tady jsme byli v suchu. Stát se nám to někde na cestě, byli jsme kompletně v háji. Shawn odklopil víko motoru a začal se hrabat v kabelech. Postupně všechny odpojil a do sucha vytřel hadrem. Ve tváři se mu zračila rezignace. Nevěřil, ţe se mu to podaří spravit. Napřímil se a utřel si zašpiněné ruce. „Zkus to,“ řekl. Vlezla jsem do chevroletu a otočila klíčkem. Jednou, dvakrát Baterie z posledních sil otáčela motorem, ale ten odmítal chytit. Nechala jsem toho a připojila se k Shawnovi. Tvářil se bezradně. „Co svíčky?“ navrhla jsem odborně. Byla jsem v tohle ohledu fakt machr – díky tátovi, kterej vţdycky, kdyţ mu začalo zlobit auto, říkal: To budou svíčky. Zamračil se na mě, jako by chtěl naznačit, ţe jsem ňáká moc chytrá, ale neřekl nic. Chvíli váhal, ale pak pokrčil rameny. „Můţu to zkusit,“ pronesl s despektem. Vyhrabal odněkud klíč a začal povolovat svíčky. „Moţná jsme je fakt uchlastali, jak jsme se to snaţili nastartovat,“ mumlal přitom. „No,“ řekla jsem přesvědčivě. Neměla jsem ponětí, o čem mluví. Uchlastaný svíčky? Pak uţ jsem se jen snaţila, aby na to dobře viděl. Vyšrouboval je, otřel a zase dal zpátky. Nasadil kabely a beze slova mi pokynul, abych to šla zkusit. Apaticky jsem otočila klíčkem. Nic jsem si od toho neslibovala. Motor se, poslušně rozeřval. „Hurá!“ vyletěla jsem z auta s rukama nad hlavou. Shawn koukal, jako by nevěřil svejm očím. „Hope,“ pronesl slavnostně, „ty jseš génius. Já se skláním.“ „Houby,“ smála jsem s úlevou, „to všechno tvý zlatý sochařský ručičky.“ 58

Kdyţ jsme si takhle pěkně naskládali poklony, nasedli jsme a vydali na zpáteční cestu. Vypadalo to, ţe i liják to přestalo bavit. Pomalu slábl. Shawn teď mohl jet rychleji. Nemluvili jsme, oba jsme byli napjatí, co nás čeká nahoře v domě. Vrátily se mezitím Shirley s Carrie? Mrkla jsem se na hodinky. Páni, bylo uţ po jedenáctý! Shawn najednou prudce zabrzdil. V hlubokých louţích dostal chevrolet okamţitě smyk, ale Shawn ho bez problémů vyrovnal. Přesto jsem se lekla. „Co se děje?“ vyhrkla jsem. „Hele,“ ukázal přes přední sklo. Ve světle reflektorů jsem viděla kalný proud řítící se přes silnici z nízké stráně poseté balvany. Vypadalo to, ţe uţ narušil asfaltový povrch. Vystoupili jsme do deště a šli se na to podívat. Jo. Ve vozovce bylo vymletý koryto. Tak půlmetrový. Silnice vedla po nízkým náspu a ten uţ byl taky pěkně poničenej stékající vodou. „Přejedeš to?“ zeptala jsem s obavami. „Nevím,“ řekl. „Jestli to není moc hluboký…“ „Tak rychle,“ řekla jsem a zabučela zpátky do auta. Shawn mě následoval. Zařadil rychlost a rozjel se. Přední kola s drcnutím zapadla do vymleté brázdy a kalná voda vystříkla. Na moment se zdálo, ţe v ní zůstanou viset, ale pak se chytla a chevrolet se vydrápal na druhou stranu. Uf, oddechla jsem si v duchu. Vzápětí jsem zaslechla tupej zvuk, asi jako kdyţ se v podkroví posunujou skříně. Shawn zase zastavil a vyletěli jsme z auta. Náš hrdinskej skutek dal podmáčený vozovce poslední ránu. Nejmíň třímetrovej kus se jí utrhl a sesul dolů. Úplně automaticky jsem si vzpomněla na Claye Goodwina a jeho rozsekanej auťák v rokli pod zatáčkou Rattlesnake. Teda tady to ani zdaleka nebyla taková hloubka, ale kdyby se ta silnice utrhla pod námi, do smíchu by nám rozhodně nebylo. Kdoví, jak bysme skončili. Shawn zřejmě myslel na něco podobnýho. „Měli jsme kliku,“ řekla jsem. „Jo,“ přikývl. „A mimochodem to znamená, ţe jsme momentálně odříznutý od světa.“ To mi nedošlo. Ale měl pravdu. Teď a docela jistě ještě pár hodin nebo i dnů se po tyhle silnici k domu na mysu nemohl nikdo dostat. A z něj 59

samozřejmě taky ne. Všechno to bylo na levačku. Nemělo smysl nad tím koumat a moknout. Nasedli jsme a pokračovali v cestě. Uţ jsme to měli kousek. Dům byl temný a tichý. Ale jak Shawn zatáčel do vrat, světla reflektorů ozářila Shirleyin auťák zaparkovaný přímo před verandou. Sláva, pomyslela jsem si, holky uţ jsou zpátky. Budem to moct všechno probrat a třeba najdem nějaký vysvětlení. Nějaký řešení. Jen mě pletlo, ţe se v domě nesvítí. Ţe by Shirley s Carrie šly spát a nečekaly na mě? To se mi nezdálo – i kdyţ na druhý straně jsem jim tam v tom fofru nenechala ţádnej vzkaz, takţe vlastně nevěděly, co se mnou je. Francouzský dveře do haly byla pootevřený. Třebaţe uţ skoro nepršelo, bylo to nezodpovědný. Já jim vynadám, umiňovala jsem si. Opatrně jsem vkročila dovnitř a natáhla ruku po vypínači. Pamatovala jsem si, ţe je na zdi po mý levý ruce. Cítila jsem Shawnův dech na zátylku. Vypínač suše cvakl, ale nic se nestalo. Elektřina pořád ještě nešla. „To je divný,“ zamumlala jsem. „Vţdyť uţ je po bouřce.“ „Jenţe jestli uhodilo někde tady,“ ozval se Shawn za mnou, „můţe to nějakou chvíli trvat. V celým zálivu se samozřejmě kvůli stavbě kompletně rekonstruujou elektrický rozvody a sem je nataţenej jen provizorní kabel. Aspoň sem to slyšel.“ Od Mary? napadlo mě. Copak se s ní bavil i o elektrickejch rozvodech? Ale nahlas jsem to neřekla. To teď nebylo důleţitý. Místo toho jsem naslouchala, jestli v domě neuslyším nějakej zvuk. Ale všude vládlo hluboký ticho. „Skočím do auta pro baterku,“ zašeptal Shawn. „Proč šeptáš?“ vyjela jsem nervózně. Uţ mi zase pracovaly nervy. Neodpověděl a vypadl ven. Čekala jsem. Byl vmţiku zpátky. Kuţel světla přelétl halou tam a zpátky a pak se ustálil na jednom místě. Shirleyiny kaštanový vlasy byly rozhozený po opěradle křesla. Jak to, ţe se neozvala? Usnula, nebo co? „Shirley!“ vykřikla jsem a hrnula se k ní. „Vzbuď se! To sem já, Hope!“ 60

Obešla jsem křeslo a čekala, aţ dorazí Shawn. Shirley pořád mlčela. Shawn na ni namířil baterku. Strašlivě jsem zaječela. A ječela jsem pořád a pořád, prsty zaťatý do tváří a oči vyvalený, ječela jsem jako smyslů zbavená, protoţe jsem tý hrůze nemohla uvěřit.

61

XIII. Všude bylo plno krve. Vytryskla z dlouhý, příčný rány, kterou někdo podřízl Shirleyino hrdlo. Krev jí promáčela ţlutou blůzičku s perleťovejma knoflíkama. Nasákla do krátký, skládaný sukně. Stékala jí po bezmocně svěšenejch rukách. Postříkala černý opěradla křesel. Skropila béţovej koberec. Krev, krev, krev. Vypadalo to tu jak na jatkách. Ječela jsem. Shawnova baterka uţ dávno mířila jinam, ale já ten děsivej obraz měla pořád před očima. Nemohla jsem přestat. Shawn mě popadl za ramena a prudce mnou třásl. Něco mi říkal, ale já ho neslyšela. „Ne, ne, ne, ne,“ začala jsem drmolit a kroutila hlavou, jako bych se tím mohla probudit z toho příšernýho snu. Akorát ţe to ţádnej sen nebyl. „Hope, přestaň! No tak, Hope!“ pronikl ke mně Shawnův hlas. Obrátila jsem k němu hlavu. V matném světle baterky vypadala jeho tvář přízračně. Byla strhaná a bledá, skoro ţlutá. Jako z vosku. Rozječela jsem se ještě víc. Vrazil mi facku. Psychologové věděj, ţe to v takovejchhle situacích obvykle pomáhá. Zmlkla jsem úplně naráz a zírala na něj. „Promiň,“ zamumlal. Viděla jsem, ţe se drţí z posledních sil. Chudák. To já ho do toho všeho zatáhla. Polkla jsem slzy. 62

„Ne… ty promiň… já…“ blábolila jsem a zuby mi drkotaly. „Nemůţu si pomoct. To je… děsná hrůza.“ A zase jsem se rozbrečela. Vytáhl kapesník a podal mi ho. Kývla jsem na znamení díků a hlučně se vysmrkala. To taky pomáhá. Vzal mě za ruku a jemně odtáhl z toho místa. Baterka našla stolek s telefonem. „Zavolám policii,“ řekl unaveně. Uţ jsem byla jakţ takţ schopná uvaţovat. „Ale… jak se sem dostanou? Ta silnice…“ Shawn zvedl sluchátko. „To nevím. Moţná člunem, i kdyţ moře je ještě rozbouřený. Ale oni si uţ nějak poradí, neboj,“ uklidňoval mě. Jo. Hlavně ať přijedou rychle a odvezou mě odsud! Shawn přiloţil sluchátko k uchu, ale vzápětí ho zase odtáli. Třikrát zmáčkl vidlici přístroje. „Je hluchej,“ řekl nevěřícně. Zkoušel to znovu. Pak přejel baterkou nejbliţší okolí. A vzápětí na to přišel. Šňůra vedoucí do zásuvky byla čistě přeříznutá vpůli. Nejspíš stejným noţem, kterej… Vzlykla jsem. Shawn rezignovaně odloţil sluchátko a opřel se o stolek. Zdálo se, ţe i on je u konce s dechem. Znovu mě napadlo, ţe kdybych bývala šla s holkama na pláţ, nikdy bych ho nepoznala a on si mohl klidně dál vysedávat v muzeu doktora Pubbse a… Jeţíšikriste! „Shawne,“ zavřískla jsem, „to byl on! To on zabil Shirley!“ Nechápavě na mě civěl. Asi myslel, ţe jsem se zbláznila. „Kdo? Prosím tě, Hope…“ „Ten chlap,“ křičela jsem rozzuřená, ţe to nechápe. „Ten voskovej vrah! Pamatuješ?“ Ztěţka potřásl hlavou. „Jack Podřezávač,“ vzpomněla jsem si. „Přeces mi vyprávěl, ţe vraţdil mladý dívky! Ţe jim…“ nemohla jsem odhodlat to vyslovit, „…podřezával hrdla kuchyňským noţem. Jako Shirley!“ 63

Křičela jsem na něj úplně zpanikařená a rozhlíţela se přitom, kam bych mohla zalézt. Bylo to jasný! „Vrátil se, Shawne! Vrátil se! Voskovej vrah!“ „Nesmysl,“ zabručel Shawn vyčerpaně. „Sakra, Hope, mysli trochu!“ Ale já si byla jistá. „Proboha, Shawne, pojď pryč! Odved mě odsud, Shawne! Já se bojím!“ Chytla jsem se ho a drţela jako klíště. Viděl, ţe se mnou nic nesvede. Posvítil si baterkou a pak mě bez řečí odtáhl do kuchyně. Nikdo tam nebyl. Zavřel dveře do haly, posadil mě na nízkou, kulatou stoličku a otevřel ledničku. Něco nalil do skleničky a podal mi to. „Hele,“ řekl, „vypij to!“ Poslechla jsem ho bez odporu. On byl moje jediná naděje. Má spása. Do krku mi vnikla pálivá tekutina. Rozkašlala jsem se. Bylo to poprvý, co jsem polkla tvrdej alkohol. Naši byli vţdycky toho názoru, ţe na tohle mám dost času. „Co… co to je?“ kuckala jsem. „Bourbon,“ řekl. „Uţ je to lepší?“ V útrobách jsem měla oheň. Ale za minutku ho vystřídalo hřejivý teplo. „Jo,“ řekla jsem. Sám si nedal. Přistoupil ke mně a objal mě kolem ramen, přitiskla jsem se k němu a zabořila hlavu do jeho huňatýho svetru. Pořád ve mně ještě byla spousta nahromaděnejch slz, ale uţ jsem byla rozhodnutá nedovolit jim, aby mi zatopily oči. Musela jsem se přinutit bejt statečná. Jenom tak jsme mohli mít šanci. Shawnovo objetí hřálo a uklidňovalo. Nebo ţe by to byl ten bourbon? Po chvilce mlčení promluvil. „Poslouchej mě, Hope,“ vysvětloval klidně a trpělivě, „ten chlápek… ten voskovej vrah, jak říkáš… vţdyť se to stalo někdy před třiceti lety. Jestli ţije, musí uţ bejt starej. Proč by se vracel?“ Tím mě zas tolik nepřesvědčil. Mohlo mu bejt šedesát, nebo dokonce padesát. No a co? Takovej můţe klidně vraţdit. A vrahové se přece vracej na místo činu! Všiml si, ţe to moc nezabralo, a tak pokračoval. „A hlavně, nejde to dohromady s tím, co se tu stalo předtím. Se všema těma divnejma příhodama.“ 64

To byl teda fakt. Musel jsem to uznat a hned nato mi došlo, ţe Shawn podezřívá Mary. A zároveň jsem si uvědomila další strašnou věc. Vyletěla jsem ze stoličky, jako kdyţ mě píchnou. „Carrie,“ vykřikla jsem s úzkostí. „Kde je Carrie, Shawne?“

65

XIV. Jak

jsem na ni mohla zapomenout? Určitě se přece vrátila se Shirley. Přišly sem a narazily na šílenýho vraha… ať uţ to byl, kdo to byl. Rozklepala jsem se. Protoţe Carrie mohla bejt taky mrtvá. Shawn zhluboka vzdychl. Taky mu to dělalo starosti. „Podíváme se po ní,“ řekl tiše. Ale já nechtěla. Bála jsem se hnout z tohohle aspoň relativně bezpečnýho místa. Bála jsem se, ţe najdem další tělo s podříznutým hrdlem. To uţ bych nepřeţila. Ono je to jednoduchý říct si, ţe odteďka budu statečná. Ale dokázat to je úplně jiná věc. Takţe jsem vrtěla hlavou. „A co chceš dělat?“ zeptal se Shawn nešťastně. „Jen tak tady sedět celou noc?“ I to bylo dost nepředstavitelný. „Mohli bysme,“ hledala jsem rychle nějaký jiný řešení, „jet zpátky do Revelstocke a od tý díry jít pěšky. Sehnali bysme policii…“ „Moţná,“ pronesl pochybovačně Shawn, „ale trvalo by nám to hodinu, moţná spíš dvě v tomhle počasí.“ To mi nevadilo. Všechno bylo lepší neţ zůstat tady. Ale Shawn ještě neskončil. „A co kdyţ Carrie… co kdyţ potřebuje pomoc?“ Já husa! Myslela jsem zase jen na sebe, na svý bezpečí. Shawn měl samozřejmě pravdu. Aspoň kdyby svítilo světlo! „Máš pravdu, Shawne,“ přiznala jsem. „Nezlob se, já…“ „To je dobrý,“ řekl. „Prohledáme dům.“ Jenomţe tu bylo ještě 66

něco. „A co kdyţ,“ zajíkla jsem se, „co kdyţ tu ještě někde je? Ten vrah.“ „Vezmu si něco. Nějakou zbraň. Nemusíš se bát.“ Tak dobře. Sebrala jsem se, střihla si svý dechový cvičení a pak jsme se vrátili do haly. Velkým obloukem jsme se vyhnuli křeslu s mrtvou Shirley. Střeţila jsem se vrhnout tím směrem i ten nejmenší pohled. Promiň mi, Shirley. Shawn sebral u krbu masivní ţeleznej pohrabáč a zkusmo ho potěţkal v ruce. „Tohle bude stačit,“ řekl a hned se opravil. „Bude muset.“ Neznělo to moc optimisticky. Chytila jsem ho za rukáv a zamířili jsme k pokojům. Zastavila nás rána. Tupý, dunivý úder. Málem jsem se skácela. A druhý.

67

XV. Hodiny! Odbíjely půlnoc. Úplně jsem na ně zapomněla. Vyděsily mě k smrti. Shawn se nervózně zasmál. „Fuj,“ řekl zhnuseně. „To jsem se lek.“ „Povídej mi o tom,“ zamumlala jsem. Vešli jsme do chodby. Světlo Shawnovy baterky tančilo zdech a dveřích, ale zdálo se, ţe slábne. To by tak ještě scházelo! První nezamčený dveře vedly do mýho pokoje, nakoukli jsme dovnitř. Ţádný známky cizí přítomnosti, poznala bych, kdyby tam někdo byl. Moţná. Pak přišel na řadu Carriin pokoj. Srdce mi bušilo aţ úplně v krku. Co nás čeká za nima? I Shawn jako by váhal. Ale pak zvedl pohrabáč a druhou rukou stiskl kliku. Zacpala jsem si dlaní ústa. Ať se děje, co se děje, nesmím ječet, umiňovala jsem si a zároveň se v duchu modlila: Carrie, prosím tě, buď ţivá! Bylo zamčeno. A za dveřmi ticho. Shawn se na mě tázavě podíval. „Carrie,“ ozvala jsem se polohlasem a zaklepala na dveře. V prázdným domě se ten zvuk nepříjemně rozléhal. „Carrie!“ Nic. Nevěděla jsem, co to znamená. Carrie zřejmě uvnitř nebyla. 68

Ledaţe by to byla záhada zamčenýho pokoje. Anebo… Jestli opravdu vraţdila Mary, mohla Carrie zabít a zamknout za sebou. Jenomţe já tomu pořád ještě nevěřila. Mary to nemohla být. Nerozhodně jsme postávali před dveřmi. „Jdeme dál,“ rozhodl nakonec Shawn. „Můţe bejt kdekoliv.“ Pokračovali jsme chodbou a zkoušeli dveře. Uţ jsme to jednou dělali s holkama, a tak jsem mohla srovnávat. Ale bylo to stejný, všechny byly zamčený. Aţ na Shirleyin. Jenţe v tom jsme nic neobjevili. Shirleyiny věci byly poházený po ţidlích a po posteli, ale nebylo to dílo neznámýho pachatele. Shirley si na pořádek nikdy moc nepotrpěla. Kde jsi, Carrie? Šli jsme dál. Pořád jsem pevně drţela Shawna za rukáv. Bylo by to docela fajn, kdyby se to odehrávalo za jinejch okolností. Ne v tomhle příšerným domě, kde s náma byla mrtvá a moţná vrah. A moţná jeho další oběti… Bylo to o nervy, to je teda fakt. A napětí a strach ve mně narůstaly čím dál tím víc, protoţe naše pátrání bylo naprosto bezvýsledný. Nikde ani stopa, nic, jen samý zamčený dveře. Trvalo nám to děsně dlouho, snad hodinu, nevím. Nakonec jsme zase skončili v kuchyni. Byla jsem utahaná, vyčerpaná, na dně. Shawn sklesle mlčel. Docela bych si dala ještě jeden bourbon. Ale Shawn se k tomu neměl. „Vypadá to,“ ozval se po chvíli, „ţe se váţně budem muset vydat do města. Tady jsme skončili.“ Nic jsem na to neřekla. Hlavou mi běţel hororovej film sloţenej ze všeho, co jsem tu zaţila. S úděsnou pravidelností se v něm objevovala zakrvácená Shirley. Snaţila jsem se to zahnat, ale vůbec se mi to nedařilo. A pak jsem se zasekla u něčeho, na co jsme zapomněli. Znovu jsem viděla stín postavy prchající od zadních dveří přes trávník. Moţná to nebyl přelud. Moc se mi do toho nechtělo, ale musela jsem to Shawnovi říct. „Shawne,“ zašeptala jsem a spíš jsem vytušila, neţ spatřila, jak ke 69

mně otočil hlavu. „Tam venku. Ten zahradní domek.“ „Co je s ním?“ „Měli bysme se podívat i tam,“ řekla jsem. A vyprávěla jsem mu o pomalu chápajícím Jonesovi, který sekal trávník a vypadal, jako by ho včera pustili z kriminálu. Hned jsem ho pasovala na dalšího z moţnejch kandidátů na vraha. Přání otcem myšlenky, jak se říká. Protoţe jsem se usilovně bránila pomyšlení, ţe to mohla být Mary. „Oukej,“ řekl Shawn bez nadšení. „Mrknem se tam.“ Vyšli jsme před dům. Uţ nepršelo. Od moře vál poměrně silný, ale uţ teplejší vítr, který do rána určitě rozeţene mraky. Ale ne ty v mý duši. Přestoţe jsme se drţeli na cestičce u domu, měla jsem tenisky za chvíli úplně promočený. Zahnuli jsme za roh a zkoprněli. V zahradním domku se svítilo! Nevšimli jsme si toho, kdyţ jsme přijíţděli. Ale to nebylo nic divnýho, protoţe na něj bylo vidět vlastně jen od brány a pak uţ ne a my jsme pochopitelně upírali oči na dům. Bylo to slabý a nejasný světlo. Nejspíš taky baterka, nebo nějaká malá lampa na náhradní zdroj. Petrolej, plyn nebo co já vím. Nehejbalo se. Pomalu a opatrně jsme vykročili. Uţ jsem se radši Shawna nedrţela. Kdoví, co nás tam čeká. Ať má radši ruce volný. Hlavně tu s pohrabáčem. Doplíţili jsme se aţ k domu. Byla to vlastně jen omítnutá bouda s jedním oknem. Shawn se přikrčil a pak pomaloučku potichoučku nahlídl dovnitř. Nic se nedělo, a tak jsem následovala jeho příkladu. Okno bylo zanesený mastným prachem. To bysme si mohli oči vykoupat. Krok za krokem jsme přešli ke dveřím. Tvrdli jsme před nimi a přemejšleli, co teď. Já blázen natáhla ruku, ţe zaklepu. Jako bysme šli k někomu na návštěvu a báli se, abysme ho nevyrušili. Shawn mě naštěstí zadrţel a rezolutně zavrtěl hlavou. Pak trochu ustoupil, s napřaţeným pohrabáčem v ruce zvedl nohu a jedním mohutným úderem vykopl dveře. Normálně jako v nějaký kovbojce. Vletěli jsme dovnitř. 70

A tak jsme ji konečně našli. Leţela na prkenný podlaze a z hrudi jí trčel nůţ.

71

XVI. Tentokrát jsem ječet nezačala. Ani bych se na to nezmohla. Byla jsem dočista paralyzovaná hrůzou. Prostě jsem zkameněla a nebyla jsem schopná vydat ze sebe hlásek, ani se pohnout. Jen jsem stála jako vytesaná ze šutru, oči vypoulený a pusu dokořán. Mý nejhorší obavy se splnily. I kdyţ jsem si to odmítala připustit, přece jen jsem někde v podvědomí tušila, ţe jednou smrtí to neskončí. Teď jsme potkali druhou. Shawn na tom byl podobně. Taky stál nehnutě na místě, ţeleznej pohrabáč ve zvednutý ruce, a nevěřícně zíral na tělo zhroucený u jeho nohou. Byl to pro něj taky šok. A dvojnásobnej k tomu. Protoţe ta mrtvá nebyla Carrie. Někdo zabil Mary Hearstovou. Neviděla jsem jí přes rok, ale mýlit jsem se samozřejmě nemohla. I kdyţ si zřejmě před časem nechala udělat platinovej přeliv. Její špičatej nos jako by teď ještě víc vyčníval z drobnýho, trochu myšího obličeje, jehoţ rysy byl celý pokroucený a zkřivený. Ale ne hrůzou. To udělal nějakej nepříčetnej vztek, kterej se jí odráţel i v neţivejch, vytřeštěnejch očích. „Mary?“ slyšela jsem. Shawn její jméno jen tak uţasle vydechl, jako by se chtěl ujistit, ţe je to opravdu ona. Jenomţe Mary uţ mu odpovědět nemohla. Musela jsem to udělat já. „Jo,“ vyšel z mýho staţenýho hrdla suchej, skřípávej hlas. „Tohle je Mary.“ 72

Sklonil se k ní a dotkl se její tváře. Já bych to neudělala za nic na světě. Pořád jsem se ještě nemohla pohnout, ale hlavou se mi honily děsnou rychlostí nejrůznější myšlenky. Celá Shawnova teorie, ţe všechno, co se tu odehrálo, bylo součástí Maryina plánu na pomstu, vzala její smrtí za svý. Skoro bych byla ráda, kdyby… kdyby se to prokázalo nějakým jiným způsobem. Ne takhle nesmyslně krutě. Ne tak strašně. Chudinka Mary. Ale kdo ji zabil? A co měl znamenat její večerní telefonát? Mluvila jsem opravdu s ní? Nebo se za ní jen někdo vydával? Náhle jsem si nebyla jistá. Kristepane! Nemělo to ţádnou logiku. Shawn se napřímil. „Shawne,“ vypravila jsem ze sebe plačtivě, „kdo jí to udělal?“ Podíval se na mě znepokojeně. Bylo na něm vidět, ţe je zmatenej a usilovně přemejšlí. „Co kdyţ je ještě tady? Tady někde?“ zašeptala jsem mimoděk a mou nehybnost znovu rozklepala panika. „Já ti to říkala, Shawne,“ zanaříkala jsem. „Ten voskovej vrah. Jack Podřezávač. Vrátil se a zase vraţdí, Shawne!“ Přišel ke mně, poloţil mi ruce na ramena a podíval se mi přímo do očí. Pod těma svejma, vybledle modrejma, měl tmavý kruhy. • „Hope,“ vyslovil pomalu a naléhavě, „s tím dej jednou provţdy pokoj. Ţádnej voskovej vrah neexistuje. Mimochodem, jistě sis toho všimla. Mary… nemá podříznutej krk.“ Znělo to hnusně, kdyţ o ní takhle mluvil. Ale měl pravdu. Aspoň tu nebylo tolik krve jako v domě. Jen temná kaluţ pod Maryiným tělem. „Jestli můţeš,“ pokračoval Shawn, „rozhlídni se tu trošku. A uvidíš.“ Sundal mi ruce z ramen a já se nechápavě rozhlíţela po místnosti. Téměř celou ji zaplňovaly nejrůznější krámy – dvě sekačky na trávu, hrábě, rýče, lopaty, košíky, hadice na zalejvání a další zahradní nářadí. Na stěně visely nějaký provazy, rybářská síť, tenisová raketa s prasklejma strunama a z nějakýho kalendáře vytrţenej obrázek Arnolda Schwarzeneggera – nepochybně to byl Jonesův idol. 73

Uprostřed místnosti stál malý stůl, na němţ hořela plynová lampa. Jediná ţidle leţela převrhnutá na zemi kousek od mrtvý Mary. Na podlaze se ještě válel svazek klíčů, tři bílý listy papíru a propisovačka. Neviděl jsem nic nenormálního. Nic, co by tu hrůzu mohlo aspoň trošku vysvětlit. „Já jsem asi hloupá, Shawne,“ řekla jsem zoufale. „Nemám ţádnej detektivní výcvik, nebo co. Oč jde?“ Všechno to bylo šílený. „Rek bych,“ pronesl Shawn znaveně, „ţe tu došlo k zápasu. Mary se rozhodně bránila. Přitom převrátili ţidli a shodili ze stolu těch pár věcí.“ „No a co?“ zaječela jsem proti svý vůli. „Tak se bránila, měla se nechat jen tak zapíchnout?“ Zavrtěl hlavou. „O to nejde, jen se snaţím přijít na to, co se vlastně stalo. Něco ti ukáţu.“ Shýbl se a vytáhl něco zpod Maryina těla. Něco, co já vidět nemohla, ale on ano, kdyţ se k ní prve skláněl. „Koukej.“ Byl to malej mobilní telefon. Nejdřív jsem se zaradovala, ţe jím budeme moci zavolat poldy, ale pak jsem si všimla, ţe je zničenej. Jako by na něj někdo dupl. „Smůla,“ zakňourala jsem. „To ten vrah… Taky ho zničil, stejně jako telefon v domě. Aby nikdo nemoh volat. Aby nás mohl v klidu zamordovat.“ Skoro uţ jsem se smiřovala s tím, ţe to tak dopadne. Neţ začne svítat, budou v tomhle domě jen samý mrtvoly. „Moţná,“ řekl Shawn. „Ale já si spíš myslím, ţe se to stalo náhodou. Při tý rvačce.“ No, podle mě to vycházelo nastejno. „Nic jinýho tě nenapadá?“ zeptal se Shawn napjatě. Ale jo, napadalo mě. Napadalo mě, ţe za chvíli taky budem mrtví. Ţe se kolem potlouká nějakej šílenej zabiják. Třeba Jones. Jack Podřezávač. Nebo ten dědek od benzínový pumpy, kterej nenávidí výstavbu novýho rekreačního centra, poněvadţ ho připraví o chleba, zcvoknul z toho a začal vraţdit lidi. Anebo pingl z bistra Kormorán. Ještě chvilku a zblázním se z toho, Shawne! Tyhle panikářský 74

nápady jsem ovšem nahlas nevyslovila. Ale měla jsem co dělat, abych se udrţela. Kdyţ Shawn viděl, ţe ze mě nic nevypadne, začal sám. „Poslouchej mě, Hope. Nejsem si tím úplně jistej, ale myslím si, ţe z tohohle mobilu nám Mary volala. Ne od benzínky v Revelstocke. Ale odsud a z tohohle mobilu.“ Fjúúú! To byla pecka! „Jak to?“ vybreptla jsem. „Pořád tvrdím, ţe nás potřebovala dostat z domu.“ „Ale proč?“ Zkoumavě se na mě podíval. Jako by odhadoval, jestli mi to má říct. Nakonec zřejmě usoudil, ţe na to ještě nejsem zralá, protoţe jen pokrčil rameny. „Nevím přesně. Moţná tu s někým měla schůzku, na který nepotřebovala ţádný svědky.“ „Schůzku? S vrahem?“ Mlčel. „A co holky,“ útočila jsem na něj. „Ty taky dostala pryč?“ „Ne,“ řekl tiše. „Věděla, ţe tu nejsou. Byla přece v domě. Slyšela jsi ji a taky viděla, jak zdrhá. Vsadil bych se, ţe ty klíče,“ ukázal pohybem brady na podlahu, „pasujou do zámku těch zadních dveří. A do dalších zámků v baráku.“ „Kdybych za ní běţela…“ nakousla jsem. Čekal. „… moţná by se to nestalo,“ dokončila jsem. „Nebo bys taky byla mrtvá,“ řekl Shawn pochmurně.

75

XVII. Na to jsem teda nemohla říct nic. Ale zacloumalo to se mnou, to jo. Stejně jsem ničemu nerozuměla. Vosková hlava. Had. Telefony. Motorovej člun. Záhadný zvuky. Vraţdy. Mary nás sem pozvala, ale pečlivě se vyhýbala jakýmukoliv setkání. Jakej to mělo smysl? Fakticky se nám chtěla pomstít za Claye Goodwina? najala si nějakýho profesionálního zabijáka? Pak se s ním nepohodla a on zavraţdil i ji? Ne, to bylo praštěný. To se stává akorát v pitomejch thrillerovejch filmech. Ne v ţivotě. Aspoň v mým ţivotě ne. Co teď? Udělala bych cokoliv, jen aby to uţ skončilo. Ale nic mě nenapadalo. Co bych si počala, kdyby tu nebyl Shawn? Najednou mě zalila vlna šílený náklonnosti. Znala jsem ho dva dny, ale po tom, co jsme spolu proţili, jsem měla pocit, ţe jsme uţ spojený navţdycky. A tenhle pocit převáţil nad hrůzou, nad strachem, nad vším. „Shawne,“ zvedla jsem k němu oddaný oči. „Co?“ probral se ze zadumání. Chňapla jsem ho za svetr, vytáhla se na špičky a dala mu pusu. No jo, jsem prcek a dosáhla jsem jen tak tak. Zčervenal jak rajče. Ale ruměnec jeho bledýmu obličeji slušel, to teda musím přiznat. „Děkuju ti,“ špitla jsem. Vypadal zmateně a chystal se něco říct, jenomţe já momentálně nechtěla na tohle téma diskutovat, a tak jsem rychle vypálila otázku. 76

„Co uděláme teď?“ Sáhl si na rty, jako by nevěřil tomu, co se mu stalo. Ale pak potřásl hlavou a podrbal se ve vlasech. „Musíme najít Carrie,“ řekl. „To je teď ze všeho nejdůleţitější.“ Ano. Taky jsem to věděla. Jenomţe jsem se bála, ţe ji najdeme mrtvou. Byla jsem si tím skoro jistá. „Vţdyť uţ jsme všechno prohledali,“ namítla jsem chabě. „Teď máme ty klíče,“ řekl. „Vyzkoušíme je.“ Zvedl je z podlahy a vstrčil do kapsy dţín. „Vezmem taky tu lampu. Bude se nám hodit.“ Takţe vzal lampu do jedny ruky, svou pohrabáčovou zbraň do druhý a na mě zbyla baterka. Vyrazili jsme. Nedalo mi to, abych se ve dveřích neohlídla. Mary vypadala jak odhozená hadrová loutka. Poničená panenka s platinovejma vláskama. Z celý naší slavný veselý party jsme uţ zbyly jen dvě. A příšerná noc ještě zdaleka nebyla u konce. Vůbec se mi do domu nechtělo. Byla tam Shirley. A krev. Ale nedalo se nic dělat. Shawn nejdřív prohlíd Shirleyin Ford Laguna. Klíčky byly v zapalování, a tak dokonce otevřel i kufr. Já uţ se zase třásla, ale tentokrát jsme na ţádnou mrtvolu nenarazili. Jenţe to nic neznamenalo. Kdyby Carrie Ţila a byla v domě, určitě by se nám ozvala. Mraky na obloze se začaly trhat. Zítra zase bude krásnej den. Ale ne pro mne. A po tomhle uţ nejspíš nikdy. Prošli jsme francouzskejma dveřma. Uvnitř ostře páchla sraţená krev. Zvedl se mi ţaludek. Shawn se naštěstí v hale nezdrţoval a rovnou si to namířil do chodby s pokoji. Šla jsem za ním jako ovečka. Ovečka, kterou vedou na poráţku. Myslela jsem, ţe vyzkouší Maryiny klíče na všech zamčenejch dveřích, ale on šel rovnou k těm, co vedly do Carriina pokoje. Podal mi lampu a pohrabáč opřel o zeď. Zastrčil do zámku jeden z klíčů, ale ten k němu očividně nepatřil. 77

Svítila jsem mu a přitom jsem měla našpicované uši. Ale kromě hluku, který jsme vyráběli my, byl dům naprosto tichej. Lampa osvětlovala skoro celou chodbu. Byla bych viděla, kdyby se někdo blíţil. Trochu jsem se uklidnila. Shawn zkoušel další klíče. Na krouţku s přívěskem v podobě malýho plyšovýho tučňáka jich bylo nejmíň dvanáct. Konečně jeden z nich zajel do zámku. Shawn se zarazil. Naklonila jsem se k němu, abych viděla, co se děje. Klíč zůstal vpůli cesty. Zklamaně jsme vzdychla. Zase špatnej. Moţná tam ani ten pravej nebude. Ale Shawn nepokračoval ve svým úsilí a narovnal se. Koukal na dveře a mnul si prsty bradu. „Co je?“ šeptla jsem. „Je zamčeno zevnitř,“ odpověděl taky šeptem. „Klíč je v zámku.“ „Ale jak to? Kdyby tam Carrie byla a byla v pořádku, přece by nám otevřela,“ vypočítávala jsem zoufale všechny moţnosti. „A kdyby… jí něco bylo, nemohla by se zamknout, ne? Tohle přece není detektivka od Agathy Christie!“ Shawn nad tím koukal. „Třeba byla jen zraněná, ještě se stačila zamknout a pak omdlela,“ řekl, ale sám tomu moc nevěřil. „Anebo…“ „Anebo je tam vrah zamčenej s ní,“ přerušila jsem ho celá vyděšená z takový moţnosti. Podíval se na mě, jako bych vynalezla fotonovej pohon a panenky se mu rozšířily. „To ne, ale…“ „Co ale?“ chtěla jsem vědět. Zavrtěl hlavou. „Tomu bys nevěřila,“ pronesl uţasle. „Já ty dveře vyrazím.“ „Čemu bych nevěřila?“ nechápala jsem. Na co zase přišel? „Je to šílený,“ zamumlal, „ale hned se uvidí. Ustup, Hope!“ Uţ jsem nenaléhala a udělala mu místo. Tentokrát vynechal nohy a vrazil do dveří ramenem. Ţe by byl zrovna bedna, to se říct nedalo, a tak si to musel ještě dvakrát zopakovat. 78

Konečně dveře povolily. Světlo lampy ozářilo pokoj. „Carrie,“ vykřikla jsem zděšeně. Byla nacpaná do mezery mezi postelí a prádelníkem. Nikdy bych nevěřila, ţe se do tak úzkýho prostoru vejde lidský tělo.

79

XVIII. Nebyla mrtvá. To bylo první, co jsem zjistila, a okamţitě mě zalila vlna nesmírnýho ulehčení. Není mrtvá! Ten vrah ji nedostal! Oči se mi zalily slzami. Obrátila jsem je k Shawnovi. Ale ten zíral na Carrie a tvářil se divně. Tak nějak ustaraně a znepokojeně. Carrie seděla vtěsnaná mezi nábytek a kolena přitaţený k bradě objímala paţemi. Obličej měla úplně bílej – pod jejíma černejma, střapatejma vlasama a v nedostatečným osvětlení to vypadalo dost strašidelně. A ke všemu byly její oči úplně nehybný a divně se leskly. Vůbec nás nevnímala. Jen nepatrně pohybovala hlavou dopředu a dozadu v nekonečným pomalým rytmu. Jako soška nějakýho Buddhy. Klekla jsem si k ní a poloţila jí dlaně na ramena. „Carrie,“ řekla jsem něţně, „to jsem já, Hope. Uţ je to dobrý, uţ se nemusíš bát.“ Ţádná reakce. Jen ten houpávej pohyb. „Jsme tu se Shawnem, Carrie. Nic se nám nestane. Slyšíš, Carrie?“ Neslyšela mě. Neviděla mě. „Je v šoku,“ zamumlal za mejma zádama Shawn. „Pojď, vytáhnem ji.“ Společnejma silama jsme Carrie vyprostili z tý mezery a posadili na postel. Byla úplně ztuhlá. Ale její hlava se nepřestala pohupovat. „Potřebovala by doktora,“ řekl Shawn. To jsem věděla taky. Ale momentálně ţádnej nebyl po ruce. „Nepomohl by ten bourbon?“ napadlo mě, ale Shawn zavrtěl hlavou. 80

„Nedostali bysme ho do ní.“ „A facka?“ vzpomněla jsem si. Nutně jsem potřebovala s Carrie mluvit. Pokrčil rameny. „To nevím.“ Takţe jsem si sedla ke Carrie a začala jí plácat po tvářích, nejdřív jen zlehka, pak stále silnčjc. Přitom jsem na ni pořád mluvila. „Carrie, prober se. No tak, Carrie!“ A furt dokolečka. Nijak to neúčinkovalo. Ani jsem si nevšimla, jak Shawn natočil sklenici studený vody. Zničehonic ji prudce chrstl do Carriina obličeje. Sakra! Moh mě aspoň varovat. Děsně jsem se lekla. Ale Carrie to probralo. Přestala se houpat. Všechno se v ní tak nějak uvolnilo a její oči prohlídly. Podívala se na mě. Poznala mě. A vydala ze sebe zoufalej, naříkavej výkřik. Dlouhej výkřik. Jako by padala z nějaký hrozný vejšky. Objala jsem ji a začala konejšit. Výkřik dozněl a ona se rozplakala. To uţ vypadalo líp. Totiţ normálnějc, nebo tak. „Hope,“ promluvila škytavě mezi slzama. „Ach, Hope…“ „No, no,“ tišila jsem ji. „Uţ je to dobrý; Je to dobrý.“ Ale nebylo. „Hope,“ opakovala Carrie. „Já… nechtěla jsem to udělat.“ Nevěděla jsem, o čem mluví. Mrkla jsem na Shawna, ale on uhnul očima. Co se děje? „A co, Carrie? Cos nechtěla udělat?“ zeptala se teda přímo. A ona mi přímo odpověděla. „Nechtěla jsem je zabít, Hope!“

81

XIX. Vyletěla

jsem z postele, jako bych seděla na rozţhavený plotně. Srdce se mi sevřelo. To přece nebylo moţný! Shawn ke mně přistoupil a poloţil mi ruku kolem pasu. Vůbec jsem ho nevnímala. V hlavě mi duněly Carriina slova: „Nechtěla jsem je zabít!“ Ne. Tomu jsem nemohla věřit. Podíval jsem se na Carrie. Opírala se o stěnu, hlavu sklopenou a z očí se jí řinul vodopád slz. Musela jsem si to ujasnit. „Carrie,“ řekla jsem. „Víš, o čem mluvíš? Ty jsi zabila Shirley?“ Zavrtěla hlavou. Ulevilo se mi. Já to věděla. „Tak co to meleš?“ vyjela jsem na ni. „To Mary,“ hlesla. „Mary ji zabila.“ A z Carrie se konečně se vzlykavými přestávkami vydral na svět hrůzyplnej příběh tyhle hrůzyplný noci. Spojení úděsem, ale i stále rostoucí náklonností jsme mu se Shawnem fascinovaně naslouchali. „Mary nám volala na diskotéku. Říkala, ţe uţ je doma a ţe na nás všichni čekáte. Ona, ty a Shawn. Takhle to řekla. Nejdřív jsme dělaly fóry, hlavně Shirley, ale pak jsme se sebraly a jely. Ti bráchové uţ nás stejně začali otravovat. Přijeli jsme sem. Lilo jako z konve. Světlo nesvítilo a dům byl prázdnej. Nikdo tu nebyl, ani Mary, ani vy dva. Bylo to divný, ale tady uţ se stala spousta divnejch věcí, tak jsme se šly do svejch pokojů trochu opláchnout – ţe se pak sejdem v hale a chvíli počkáme. 82

A pak… Ty víš, Hope, ţe to Shirley vţdycky děsně trvá. Jenţe tentokrát tam byla dřív. A kdyţ jsem tam dorazila já… viděla jsem to, Hope! Normálně jsem viděla, jak Mary podřízla Shirley krk! Ona se totiţ zbláznila, Hope. Úplně zešílela! Zaječela jsem a vrhla se na ni, ale ona uhnula, zpanikařila a vyběhla z domu. Já nevím, na co jsem myslela, asi na nic, jen jsem měla strašnej vztek, takţe jsem letěla za ní, v tom lijáku, přes ten mokrej trávník, aţ k tomu domku, kde se celou tu dobu, co jsme tu byly, schovávala. Víš, měla fakticky plán. Váţně nás sem pozvala, aby se nám pomstila. Nejdřív nás chtěla jen tak vyděsit. Bavila se tím. Ta hlava za oknem. Víš, ţe byla z vosku, Hope? Had v mý posteli. My jsme spaly a ona klidně bloumala po baráku a chystala všelijaký pasti. Měla jich připravenejch ještě pár. Řekla mi to, Hope, kdyţ jsme proti sobě stály v tom domku. V ruce měla zakrvácenej nůţ a smála se mi do očí. Uţ se dočista pomátla. Nevím, kdy ten plán změnila a rozhodla se, ţe nás všechny zabije. Ale myslím, ţe jste k tomu tak trochu přispěli i vy dva. Říkala totiţ, ţes jí přebrala Shawna. Prej vţdycky, kdyţ se zajímá o nějakýho kluka, některá z nás jí ho přebere. Byla tím posedlá. Ţe prej by to takhle bylo vţdycky, dokud budem naţivu. Shirley mi přebrala Claye, řekla mi s nenávistí, i kdyţ jste přísahaly, ţe se do toho nebudete motat. To má zato. Jak jsme tam tak stály, Hope, a ona ze sebe sypala ty šílenosti, dostávala jsem čím dál tím větší vztek. Na ni a taky na sebe, protoţe já jsem za to mohla. Ne Shirley. Taky jsem to Mary řekla. Mary, povídám jí, jsi pitomá. Jsi úplně nejpitomější střevo na světě a Shirley jsi podřezala úplně zbytečně. Protoţe tu sobotu večer měl Clay místo s tebou rande se mnou. A to já ho zabila.“

83

XX. Teď jsem pro změnu brečela já. Uţ dávno jsme se Shawnem seděli na podlaze. Jak Carrie vyprávěla, postupně se uklidňovala a nakonec uţ mluvila úplně normálně. Jako by hovořila o něčem, co se stalo někomu úplně jinýmu. O něčem, co si přečetla v napínavý kníţce. A já brečela, protoţe to bylo strašný. Shawn mě objímal a občas mi jeho dlaň přejela v chlácholivým gestu po mejch zrzavejch vlasech. Kdybych ho neměla vedle sebe, nejspíš bych z toho umřela. Kdyţ Carrie řekla, ţe zabila Claye Goodwina, můj pláč jenom zesílil. Ale uţ jsem se tomu nedivila. Ničemu jsem se nedivila. Odkejvala bych jí, i kdyby tvrdila, ţe zastřelila prezidenta Kennedyho. Protoţe všechno bylo moţný a mý krásný mládí tak jako tak definitivně skončilo. „Víš, Hope,“ pokračovala Carrie naprosto nevzrušeně ve svým příběhu, „Mary byla fakticky husa. Představ si, ona Clayovi samozřejmě všechno vybrebtala – o tý naší loterii, v níţ byl hlavní a jedinou cenou. A ţe ho vyhrála a teď spolu budou chodit. Představovala si to hrozně jednoduše, to jo. A Clay mi pak volal. Řek mi, ţe ví všechno, smál se tomu a ţe prej váţnej zájem z celý čtyřky by měl jen o mě. A jestli má čekat, aţ na mě v tom losování dojde, nebo co. Jasně, ţe mi to zalichotilo. Popravdě jsem z toho byla úplně na větvi. No a pochopitelně jsem na celý losování vykašlala a sliby přestaly platit. Jednak to Clay věděl a jednak si uţ vybral. Takţe jsem si s ním v sobotu večer vyjela ven. 84

Mrzí mě to, Hope, ale Clay byl taky pěknej prevít. Váţně. Nejdřív to slíbil Mary a pak to klidně odřekl a ještě jí naznačil, ţe má rande s jednou z nás. Tím to začalo. A pak – nevím, co si o nás myslel, moţná byl ovlivněnej tím nápadem s losováním, zkrátka… No, byla uţ tma, kdyţ zastavil na tom malým odpočívadle nad jezerem Green Lake, v tý esíčkovitý zatáčce. A hned se na mě začal sápat. Ţádná romantika, Hope, kdepak. On k tomu přistupoval jako nějakýmu basketbalovýmu utkání. Začal si dovolovat… no a já… prostě jsem do něj celá naštvaná strčila a on něco takovýho nejspíš nečekal, poněvadţ si o sobě myslel, ţe je neodolatelnej… Blbá náhoda! Praštil se do spánku o řadicí páku. Hope, já jsem se děsně vylekala! Myslela jsem, ţe je mrtvej, fakticky! Měla bych nekonečnej průšvih! Ani jsem moc nepřemejšlela, Hope. Vylezla jsme z auta, odbrzdila ho a trochu do něj strčila. Jen trochu, fakt. A ono se pomalu rozjelo, prorazilo dřevěný zábradlí a zřítilo se do rokle. Bylo to hotový. Zabila jsem Claye Goodwina.“ Brečela jsem a brečela. „Ale,“ zakňourala jsem, „jak jsi mohla, Carrie? Jak jsi s tím mohla ţít?“ Nedbale pokrčila rameny. „Ani nevím. Na všechno si zvykneš, Hope. A nebejt Mary, nikdo by se pravdu nedozvěděl.“ Paneboţe, co jsem to měla za kamarádky? Chvíli bylo ticho, přerušovaný jen mým vzlykotem. Pak se ozval Shawn. „Takţes to Mary řekla…“ napověděl jí tiše. „Jo,“ kývla. „Okamţitě po mně skočila s tou kudlou. Začaly jsme se prát. Spadly jsme na zem. Bránila jsem se ze všech sil. Nepamatuju se, co se stalo. Jen jsem najednou ucítila, ţe její odpor ustal, a tak jsem se odkulila stranou a zvedla se na nohy a ona tam zůstala leţet a nůţ měla zapíchnutej v hrudi a…“ „Byla to sebeobrana,“ řekl Shawn. „To máš jedno,“ usmála se smutně Carrie. „Zabila jsem ji. Zabila jsem Claye. S tím se nedá nic dělat. Jsem vrah.“

85

XXI. Byla jsem unavená. Unavená k smrti. V pokoji bylo ticho. Carrie se vypovídala a upadla do otupělýho mlčení. Seděla na posteli, hlavu svěšenou a ruce se jí třásly. Chtěla bych ji nějak utěšit, ale neměla jsem k tomu sílu. A ani jsem nevěděla, jak bych to mohla udělat. Jediný, co mě napadalo, byla děsná myšlenka, ţe za to všechno můţu já: Protoţe já vyrukovala s tou pitomou loterií o Claye Goodwina, která odstartovala nekonečnou sérii hrůzy, na jejímţ konci byly mrtvoly. Věděla jsem, ţe si to uţ nikdy nepřestanu vyčítat. Shawn si rukama objímal kolena. Nejspíš si v duchu vyčítal, ţe se se mnou dal dohromady. Mohl strávit poklidný prázdniny mezi voskovejma figurama, který, včetně Jacka Podřezávače, ani zdaleka nebyly tak hrozný jako na první pohled pohodový děvčátka z Borgentownský střední školy. Pak se Shawn natáhl a pomalým pohybem zhasl plynovou lampu, která stála na podlaze. Překvapeně jsem vzhlédla. Paneboţe, ono se mezi tím rozednilo! Kdyţ jsem se podívala z okna, viděla jsem, jak se nad obzorem, tam kde se moře stýkalo s oblohou, objevuje naoranţovělá záře. Vycházelo slunce. Po nebi uţ plulo jen pár osamělých mráčků, který zmizí v dopoledním ţáru. Jako by celou šílenou bouřku a liják naaranţoval geniální reţisér speciálně pro tuhle hrůzyplnou noc. Teď tu byl novej den a s ním… Co vlastně přicházelo s ním? Můj ţivot byl v troskách. Shirley byla mrtvá. Mary byla mrtvá. 86

Carrii čekalo dlouhý vyšetřování a nejspíš i vězení – kvůli tomu, co udělala Clayovi. Jediný, co mi zbývalo, byl Shawn. Ale ten o mě třeba vůbec nebude stát. Na jeho místě bych se taky hodně rozmejšlela. Bylo mi zase do breku. Jenomţe slzy k ničemu nebyly. Nepřinášely uţ ani ulehčení. Teď jsme museli něco udělat. Jako by Shawn vycítil mý myšlenky, vyškrábal se na nohy, přelít nás pohledem a řekl unaveně: „Musíme se dostat do města a zajít na policii.“ Vrhla jsme krátkej pohled na Carrie. Neprotestovala. „Ale jak?“ Stěţí jsem poznávala svůj hlas. Byl vyschlej, přiškrcenej, plnej zoufalství. Shawn pokrčil rameny. „Pěšky. Nejspíš. Jinak to nepůjde.“ Byla jsem překvapená, ţe se v mý zmučený hlavě ještě zjevil nápad. „Je tu ten člun, Shawne, co s ním přijela Mary. U mola.“ Na to nepomyslel. „Jo,“ řekl. „Pokud ho ovšem neroztřískala bouře. Podíváme se.“ Ale nikdo se k ničemu neměl, a tak to Shawn zase vzal na sebe. „Sbal si věci, Hope. Já tu zatím počkám.“ Musel hlídat Carrie. Ta byla duchem nepřítomná. Znovu se stáhla do neprodyšný ulity vlastní viny, nebo co to bylo. Nedivila jsem se jí. Já bych na jejím místě přišla o rozum. Tak jsem šla do svýho pokoje a naházela pár věcí do kabely. Stejně se sem budeme muset vrátit. Policie přece musí ohledat místo činu a tak. Vrátila jsem se k nim a sbalila taky pár věcí Carrie. Pak jsme vyrazili. Museli jsme se Shawnem postavit Carrii na nohy a vést ji mezi sebou. Kráčela jako v mátohách. Nejhorší to bylo v hale. Bála jsem se, aby Carrie něco nevyvedla, aţ zase uvidí mrtvou Shirley, ale ona si jí ani nevšimla. Oči měla úplně prázdný. Já jsem se nedokázala přemoct a podívala jsem se. Nechtěla jsem, ale bylo to silnější neţ já. Za světla, třebaţe ho ještě nebylo moc, byl pohled na Shirley s podříznutým hrdlem, daleko horší. Byl hrůznej. Příšernej. Zvedl se mi ţaludek. 87

Pustila jsem Carrie, pustila jsem kabelu a vyřítila se na čerstvej vzduch. Jako smyslů zbavená jsem upalovala přes promáčenej trávník pryč, pryč. Co nejdál od toho děsivýho obrazu. Pak uţ jsme nemohla. Předklonila jsem se a začala zvracet. Připadalo mi, ţe to nikdy neskončí. Jako bych ze sebe chtěla dostat všechno, co se v právě uplynulý noci stalo. Konečně jsem se napřímila. Před mejma uslzenejma očima se objevila ruka s čistým kapesníkem. Shawn. Vzala jsem kapesník, utřela si pusu a zamumlala zahanbeně: „Díky, Shawne. A promiň… já… bylo to na mě moc, fakticky.“ „To je dobrý,“ řekl chápavě. „Všichni toho máme plný zuby.“ S námahou jsem se pousmála. Nejradši bych se mu vrhla do náruče. Ale na to nebyla vhodná doba. A kdoví, jestli ještě někdy bude. „Kde je Carrie?“ zeptala jsem se. Úplně jsme na ni zapomněli. Jako na povel jsme se otočili k domu. Carrie nebylo nikde vidět. Shawn mě popadl za ruku a rozeběhli jsme se zpátky. Myslela jsem, ţe zamíříme k domu, ale Shawn mě táhl směrem k bráně. Nejdřív jsem to nechápala, jenţe pak mi došlo, ţe je to logický. Carrie by se jistě dovnitř nevracela. Letěli jsme jako o závod. Kde je a co chce dělat? Vyběhli jsme na cestu a zastavili se. Uviděli jsme ji skoro okamţitě. Stála na molu a odvazovala motorovej člun. „Carrie!“ zakřičela jsem ze všech sil. „Carrie!“ Musela mě slyšet, ale nijak nereagovala. Uvolnila lana a skočila do člunu. Moře bylo úplně klidný. Nikdy jsem nevěděla, ţe Carrie umí řídit motorovej člun. Ale asi na tom nic není, já nevím. Chtěla jsem se rozeběhnout za ní. Shawn mě zadrţel. „Nech ji,“ 88

zašeptal. Jeho prsty svíraly mou paţi děsnou silou. Úplně se mi zarejvaly do masa. Nechápavě jsem se na něho podívala. Jeho oči byly upřený k molu. „Ale…“ blekotala jsem, „co chce dělat? Chce utýct? Nebo co, Shawne?“ Mlčel a dál mi svíral ruku. Moţná si to ani neuvědomil. Carrie nastartovala a člun se odpíchl od mola. Zanechával za sebou na zčeřený hladině stříbrnou brázdu. Daleko před ním pomalu stoupal vzhůru obrovskej kotouč slunce. Člun zamířil na volný moře, ale pak se dlouhým obloukem stočil zpátky. Vrací se pro nás, napadlo mě. Jenomţe vzápětí mi došlo, ţe se mýlím. Najednou jsem věděla, co chce udělat. Jako to Shawn nejspíš tušil do samýho začátku. „Neeee!“ vykřikla jsem v hrůze. „Neee, to ne, Carrie!“ Škubala jsem sebou, abych se vytrhla ze Shawnova sevření, ale marně. Stejně jsem nemohla nic dělat. Jen se bezmocně dívat. Carrie vedla člun klidně a neomylně. „Neee!“ ječela jsem pořád. Bylo to marný. Člun v plný rychlosti narazil na skálu na konci soukromý pláţe pana Hearsta. Zvuk tříštícího se dřeva a kovu okamţitě přehlušil ohromující výbuch. Nad hladinu se vznesl oblak kouře a ohně. Vzduchem lítaly trosky. A někde mezi nima i tělo ubohý Carrie.

89

XXII. Cesta byla nekonečná. Byli jsme špinaví, zablácení a vyčerpaní. Sotva jsme vlekli nohy. Za tu dobu jsme promluvili jen pár vět. „Nemohli jsme tomu zabránit, ţe ne, Shawne?“ fňukala jsem. Zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl smutně. „Myslím, ţe uţ byla dávno rozhodnutá. Jistě jí to připadala jako nejlepší řešení.“ Ano. Moţná to ani nebylo kvůli tomu, co by Carrie čekalo, aţ by policie celej případ uzavřela Jako spíš kvůli tomu, ţe na ni dolehla vina za Clayovu smrt a za to, co se stalo pak. I na mě doléhala. Všichni jsme byli vinni. S výjimkou Shawna. „Tak,“ zamumlala jsem hořce, „a je to. Všechno skončilo, co? A já jsem zůstala…“ Do očí se mi zase draly slzy. V ţivotě jsem jich tolik nevyplakala. A uţ asi nevypláču. „…úplně sama,“ dokončila jsem vzlykavě. Shawn mě objal. „Neboj,“ řekl chlácholivě, „jsem s tebou.“ Jo, to jo. Jak dlouho? Rozuměl mejm nevyřčenejm obavám. „A vţdycky budu, Hope,“ dodal. Konečně se před námi objevily první domy Revelstocke. Svítilo na ně slunce.

90

Andrew Hall

VOSKOVÝ VRAH Z anglického originálu Waxmurder, vydaného nakladatelstvím Koala Book Inc., New York 1998. přeloţila Kristýna Rosenbaumová Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet v edici Buldok jako svou 64. publikaci, Praha 1998 Odpovědný redaktor Zdenek Rosenbaum Vytiskl Signet Ţatčany s. r. o. 1. vydání Cena 45 Kč ISBN 80-86021-52-1

91

92