Andrew Hall. Stopy hrůzy 108 Mrtvý se nesměje

Andrew Hall Stopy hrůzy 108 Mrtvý se nesměje

MRTVÝ SE NESMĚJE Andrew Hall

NAKLADATELSTVÍ

SIGNET

2

Copyright © 2000 by Andrew Hall Translation © Eva Kopecká 2000 ISBN 80-86021-66-1 3

I. Ze školy jsme jeli k Alexovi – jako vţdycky. Teda jako vţdycky v úterý a v pátek. Nejdřív jsme se tam stavovali, abychom si domluvili pár podrobností o hře, ale teď uţ to byl spíš zvyk, protoţe v úterý jsme pokaţdé hráli u Randyho a v pátek pokaţdé u mě, pravidla jsme měli v malíčku, takţe jsme tam jen tak posedávali a klábosili. Poslední dobou trošku vzrušeně, to jo, poněvadţ nás čekal mistrovský turnaj nejlepších středoškolských klubů na Východě, a my ho samozřejmě chtěli vyhrát, nebo se přinejhorším umístit někde hodně vysoko. Měli jsme na to, to si teda pište. Jmenovali jsme se Duchové, coţ bylo trošku praštěný, já vím, ale uţ jsme taky hráli s Vraţdícími aligátory, Psy baţin a Vesmírnou inteligencí, kdyţ pochopitelně pominu obyčejný názvy jako třeba Kovbojové z Woodbridge, Tryskoví gumídci nebo Třetí mocnina. Samo ţe nešlo o to, jak se kdo jmenuje, protoţe to ničemu nepomáhalo, byla to jen normální študácká recese. V Borgentownu se vykládalo, ţe v naší škole, která byla původně anglický hrad, straší – a tak jsme si říkali Duchové z Borgentownu. To máte fuk. Důleţitější bylo, ţe jsme byli fantastická parta, kterou dala tahle hra dohromady. Začal s tím Randy – teda ne ţe bysme scrabble neznali předtím, vţdyť je to nejpopulárnější slovní hra na světě a prý se uţ hraje i v Mongolsku a Číně, kde mají místo normálních písmenek rozházený čaj. Ale Randy tím byl vyloţeně posedlý a uţ v prváku zorganizoval první školní turnaj, který samozřejmě vyhrál. No pár lidí to chytlo, hrálo se dál, a tak jsme nakonec zaloţili klub a začali se utkávat i s podobnými nadšenci z okolí, aţ jsme se najednou tak nějak přirozeně octli v Pensylvánský lize… a tu jsme taky 4

zmákli. Stejně vám řeknu, ţe je to zvláštní. Ono to nevypadá nijak komplikovaně sloţit ze sedmi písmen, co máte před sebou, slovo s co moţná nejvyšší bodovou hodnotou, a taky byste odhadovali, ţe některý lidi pro to mají automatický předpoklady. Houby. Třeba takovej Milton Stokes, který je pokládaný za nejinteligentnějšího studenta z celý školy (prý moţná v celý její pohnutý historii). Ve scrabble si ani neškrtl a porazila ho i Tresha, která bez taháku není schopná sfouknout ani jednoduchý test z angličtiny. Randy říká, ţe k úspěchu v tyhle hřeje nutný, aby měl člověk v palici speciálně namixovaný koktejl z jednotlivých přísad, který tvoří dobrá znalost jazyka, schopnost analyzovat a rychle kombinovat, tvůrčí fantazie, předvídavost a risk a ještě další věci, a ţe prý je to těţší neţ šachy, poněvadţ šachisti bývají zaměřený dost jednostranně. Já nad tím nikdy takhle nekoumala, ale asi má pravdu, jelikoţ Randy je fakt dobrej. Jenţe Paula taky, moţná je ještě lepší, a to je taky zvláštní, protoţe na Paule jinak nic moc není, teda sorry, je to normální, docela pěkná holka s takovou legrační ofinou a ohrnutým nosem, malá a drobná – chtěla jsem říct, ţe v ničem jiným nevyniká a jejím koníčkem je, to mě teda podrţte, vaření. Ale scrabble hraje super, holt se jí ten Randyho koktejl namíchal v hlavě sám od sebe, nebo to zařídil Bůh. Abyste rozuměli – není dost dobře moţný přesně určit, jestli je lepší Randy nebo Paula, to by mezi sebou museli odehrát takovejch deset dvacet partií, aby se vyloučily náhody, jako ţe si taháte blbý písmena, nepřijde vám ani jeden ţolík a tak. Nic takovýho se ovšem neuskutečnilo, poněvadţ není důleţitý zjistit, kdo z nich je lepší, nýbrţ zajistit, aby byl dobrej celej tým. Jasně, ţe v utkáních mezi kluby musí někdo hrát na první desce, ten nejlepší, jiný na druhý a tak dál, jenomţe taky to můţe bejt otázka taktiky, kam svýho nejlepšího hráče nasadíte, ţe jo. Slabingři obyčejně svou jedničku pouští na čtvrtou desku, aby si aspoň škrt a měli nějakej bodík. Randy to vymyslel tak, ţe vţdycky první úterý v měsíci hrajeme mezi sebou po dvou partiích, a kdo nasbírá nejvíc bodů je normálně týmová jednička celej měsíc, ať se děje, co se děje, coţ je podle mě 5

maximálně demokratický a spravedlivý. Budete se divit, ale uţ se mi to taky povedlo. Dvakrát. Todovi akorát jednou. Mezi Randym a Paulou je to tak fifty. Jasně, ţe Duchové nejsme jen my čtyři, v klubu je registrovaných deset kluků a holek, jenomţe zbytek nemá bohuţel šanci a taky do toho není tak zaţraný jako my. My čtyři jsme prostě o třídu lepší – to se nevytahuji, je to prostě fakt. Kdyţ někdo z nás nemůţe, hraje mistrák třeba Billy nebo Liz, ale obvykle to zmastí. Některý to štve, uţ jsem teda párkrát zaslechla, ţe jsme dost nafoukaný, jo, moţná to tak můţe působit, jenţe co s tím? Třeba Tresha – já si s ní klidně zahraji, kdyţ chce, jenomţe přece to kvůli jejím modrým očím nevypustím! A kdyţ jí smetu, tak se vzteká, je celá rudá a prská jak hydrant. No ale víc je naštěstí takový, co nám fandí a chodí na mistráky, který hrajeme ve školní klubovně, potloukají se za zádama hráčů a valí oči, co všechno je v angličtině moţný. Nějak jsem se rozkecala a za chvíli bych vám začala vykládat pravidla, pouţívání speciálního scrabble slovníku a hodin… jenţe já původně chtěla jen vysvětlit, ţe díky tyhle hře se z nás stala bezva parta. Jo, jsme kámoši – Randy Richardson, Tod Warwick, Paula Lewishová a Beatrice Martinová. Beatrice, to jsem já. Klidně mi říkejte Bee jako ostatní. A pokud vás to zajímá, zahrajte si scrabble sami. „Bude to záhul,“ řekl Tod. Uţ asi popáté se probíral dispozicemi pro finálový turnaj, který dorazily zrovna včera. „Pět skupin po čtyřech, pak semifinále a finále – kdyţ se tam dostanem. Normálně nám z toho budou švidrat oči.“ Podrbal se na pravý nakrátko ostříhaný hlavě a legračně zamrkal. „Nedělej z toho vědu,“ uklidňovala jsem ho, i kdyţ sama jsem taky cítila takový divný šimrání. „Jasně,“ přidal se Randy. Jeho štíhlá, vysoká postava byla pohodlně poskládaná v koutě naše oblíbeného boxu, černý vlasy mu padaly do čela a pod nima doutnaly hluboko zasazený temně hnědý oči. Kdyţ se k tomu připočítají ostře řezaný rysy, vystouplá čelist, černý triko a černý dţíny, moh by klidně hrát zloducha v nějakým westernu. Ovšem sympatického zloducha, o tom nemohlo bejt pochyb. „Je to dost velký úspěch, ţe jsme se do Bostonu dostali.“ 6

„Ale jedem tam vyhrát, ne?“ nedal si pokoj Tod. „To víš, ţe jo. Ale kdyţ nevyhrajem…“ pokrčil Randy ledabyle rameny. „Ţivot půjde dál,“ dodala tiše Paula. Její šedé oči se dívaly zamyšleně a klidně. „Hlavně by ses musel trošku zlepšit, milánku,“ usmála jsem se sladce. „Na tebe stačím vţdycky, Agatho,“ ušklíbl se. My dva s Todem jsme se vţdycky popichovali, ale bylo to jen takový přátelský škádlení, abyste si nemysleli. Kromě jinýho to taky občas odlehčovalo situaci, coţ není na škodu, protoţe scrabble můţou bejt děsný nervák. Jo a Agatha mi říkal kvůli mé zálibě v klasických detektivkách. Jako ţe Agatha Christie, chápete? Ovšem jestli vás přitom napadá, jak vám stařičká babička vţdycky říkávala, ţe co se škádlívá, to se ráda mívá, tak to jste teda na omylu. Uţ jsem vám vysvětlila, ţe jsme byli akorát kamarádi. „Já bych si dala zmrzlinový pohár,“ ozvala se Paula. „Co vy na to?“ My na to, ţe jo, poněvadţ nám to přišlo příhodný, za okny totiţ vesele svítilo květnový slunce a připomínalo nám, ţe za pár týdnů tu bude léto a samozřejmě konec školy. Přivolali jsme Alexe a sdělili mu své komplikovaný objednávky. „Kdo bude v Bostonu jednička?“ vrátil se Tod znovu k blíţící se události roku. Nějak mu to nešlo z hlavy. Aby se nám z toho ještě nakonec nezcvokl. „Paula,“ řekl Randy, ale Paula okamţitě zavrtěla hlavou. „Ne. Jsi zkušenější, Randy.“ „Ty máš lepší nervy.“ „Já?“ Paula se rozesmála, aţ se jí roztančily pihy na jejím drobném obličeji. „Měl bys je vidět, jak sebou škubaly, kdyţ jsem se v sobotu pokoušela upéct citrónový koláč!“ „No,“ zasáhla jsem, „máme ještě fůru času, ne? Vţdyť je to aţ za šest neděl.“ „Bee má pravdu,“ řekl Randy. „Uvidíme.“ Alex nám přinesl poháry a my do nich okamţitě zabořili lţičky. 7

Tod tu svou zastavil v půli cesty k ústům. „To je divný,“ prohlásil zamyšleně. „Co?“ chtěla jsem přirozeně vědět. „Děsně divný,“ opakoval Tod. „Nikdo z vás si ničeho nevšiml?“ Podívali jsme se po sobě, ale nic nás nenapadalo. „Přemýšlej, slečno Marplová,“ obrátil se Tod ke mně. „Něco tu nehraje, ne?“ Zapnula jsem své mozkový závity na nejvyšší obrátky, abych nepřišla o svou dobrou pověst, a sláva bohu mi to v momentě došlo. „No jo,“ vydechla jsem. „Co?“ vykulila oči Paula. „Co je divného?“ „Alex,“ pronesla jsem vítězoslavně. „Vůbec nezpívá.“

8

II. To bylo fakticky nezvyklý. Přinejmenším. K Alexovi chodili z naprostý většiny študáci z Borgentownský střední uţ léta. Byl to vlastně takovej náš klub. O jiný hosty byste tu skoro nezavadili, maximálně sem zavítali náhodou a brzy vypadli, poněvadţ jim naše, obvykle poněkud hlučná, společnost neseděla. Alex byl obtloustlý a proplešatělý chlápek, mohlo mu bejt tak k padesáti a měl jeden srandovní tik. Nějak se mu v hlavě zasekla myšlenka, ţe pizza je italský vynález a ţe by správná pizzerie měla tudíţ mít italský šmrnc. Nešel na to od lesa, jako ţe by ji pojmenoval Venezia (stejně bysme jí říkali U Alexe) a pod strop zavěsil gondolu nebo něco takovýho, nýbrţ se neustále stylizoval do role nefalšovaného Taliána. Takţe pořád plet do řeči všelijaký italský slovíčka, signora, molto bene, madona mia a podobný blbosti, a kdyţ mu došly, tak si je vymýšlel. Ale to mu bylo málo, a tak navíc ještě kaţdou chvíli zanotoval nějakou árii z italských oper a operet, eventuálně světově proslulých, šlágr Santa Lucia nebo Ó sole mio. A to přímo tak, ţe dost nahlas a dost falešně, takţe jsme se mohli potrhat smíchy. Ono je to fakt dost legrační, kdyţ vám tlustý plešoun nese hamburgera a huláká přitom svatební pochod z Aidy. Prej sem jednou zapadl opravdový Ital a klepla ho z toho pepka. No, kaţdopádně jsme si bez tohohle svérázného koloritu uţ neuměli pizzerii U Alexe představit. On byl totiţ Alex jinak děsný sympaťák, choval se k nám jako vlastní táta, mixoval senzační ovocný koktejly a lepší pizzu jste nenašli v celých Státech – a moţná ani v Itálii. I kdyţ tu připravoval vzadu v kuchyni Wendell, který nezpíval a skoro nemluvil a který taky nebyl ani zdaleka Ital, nýbrţ 9

Afroameričan. Teda černoch. Tod loni o prázdninách Alexovi pomáhal, kdyţ Wendell musel odjet za svou dcerou někam do Alabamy nebo kam, takţe se s ním seznámil trochu blíţ – říkal, ţe Alex je strašně dobrosrdečný a štědrý, ţe má srdce na dlani a tak, ţe svůj malý podnik a jeho stálý osazenstvo úplně miluje. Nejspíš to byla pravda, poněvadţ ţe by na nás zrovna zbohatl, to fakticky nehrozilo. Ovšem ţádný z nás si nemohl vzpomenout, ţe by Alex někdy nezpíval. Divný. Agatha Christie ve mně zavětřila. Randy to ledabyle odbyl: „Třeba má nějaký problémy. Kaţdej je občas má, ne?“ Proti tomu se nedalo nic namítat. Akorát, ţe Alex nikdy ţádný problémy neměl. Nebo aspoň tak vypadal. „Muţe být nemocný,“ přidala se Paula. „Ţlučník, ledviny, srdce… není to zrovna zdravý typ.“ Jo, jasně. Nejspíš to mělo nějaký takovýhle jednoduchý vysvětlení a já z toho zbytečně dělala kovbojku. Tod se rozhodl, ţe to vyřeší, a kdyţ Alex procházel kolem, zavolal na něj. Alex posunul břicho k našemu boxu a zeptal se: „Co to bude?“ „Alexi, děje se něco?“ vzhlédl k němu Tod. Proplešatělý majitel pizzerie na něho vrhl nepřítomný pohled. „Ne. Proč?“ „No…“ znejistěl Tod. Asi se mu nechtělo vytahovat na světlo naše směšný dedukce, ale já se toho chopila sama. „Dneska ţádný árie?“ zeptala jsem se děsně vtipně. Podíval se na mě, jako by nechápal, o čem mluvím, ale neřekl nic. Jen stál a koukal. Pak se beze slova otočil a odplul. „Kde myšlenky tvé toulají se, kde?“ zamumlal Randy, coţ byl zřejmě citát. Randy je pouţíval často, protoţe hodně četl. „Asi má fakticky nějaký starosti,“ řekla Paula. „A kdo je nemá?“ chopil se toho Tod. „Já bych vám přál znát mé starosti! To byste se zbláznili.“ „A bude ještě hůř,“ pravila jsem tajemně. „Jak to?“ „Liz tuhle povídala, ţe tě tajně miluje, nemůţe bez tebe být a 10

hrozně ráda by si s tebou vyšla na dlouhou podvečerní procházku ke Green Lake.“ „Jeţíši!“ zděsil se Tod tak upřímně, ţe jsme se rázem rozřehtali. Liz Mariottová byla postrachem borgentownské střední, teda aspoň jejího muţského osazenstva, jelikoţ byla posedlá láskou. Kaţdou chvíli si vybrala nějakého kluka, který o to mimochodem vůbec nestál, a šíleně se do něho zamilovala. Chodila za ním jako pejsek, pořád mu psala všelijaký vyznání, lákala ho na rande, kňourala a kvílela, ţe pokud ji nevyslyší, spáchá sebevraţdu. Všichni kolem z toho měli psinu, pochopitelně aţ na toho postiţeného nešťastníka, kterému obvykle nezbývalo nic jinýho, neţ onemocnět smrtelnou chorobou asi tak na čtrnáct dní a strávit je v chráněný izolaci, poněvadţ zhruba za tu dobu uţ to Liz zase přešlo. Teda neţ si zase našla další cíl. Vrtalo nám hlavou, co by se stalo, kdyby někdy uspěla, nebo kdyby se našel někdo, kdo by se zamiloval do ní. Jenţe takovej případ se dosud nevyskytl, i kdyţ Liz byla docela pěkná holka, malá baculatá hnědovláska s našpulenou pusou – prostě svým buldozerovým přístupem kaţdého kluka vyděsila a odradila. „Já bych řek,“ zavtipkoval suše Randy, „ţe konečně našla toho pravého. Gratuluji, Tode!“ „Nech si to, jo?“ jeţil se Tod. V tomhle duchu jsme pokračovali ještě asi půlhodinku a bylo nám dobře. Pomalu jsme se chystali zvednout a vypadnout, Tod uţ mával na Alexe, ţe zaplatíme, kdyţ se otevřely dveře a vešla mafie! Jo, samozřejmě přeháním, v Borgentownu ani v širém okolí se ţádná mafie nevyskytovala, akorát, ţe ti dva chlápci byli fakt divní, ačkoliv neměli černý brejle a zlatý prsteny. Ale kaţdého muselo okamţitě praštit do očí, ţe sem nepatří, ţe si rozhodně nepřišli dát pizzu. Byli prostě podezřelí a hned vám jako správný Sherlock řeknu proč. Především působili jako šupáci, co nechtěj jako šupáci vypadat, chápete, jak to myslím? Měli obleky, který jim neseděly, ne proto, ţe by byly blbě ušitý, ale protoţe nebyli zvyklí je nosit, to se pozná. No a pak jim švidraly oči. Sotva vstoupili, zpod přivřených víček zmapovali bleskovými pohledy celý lokál a i potom byly jejich oči pořád na stráţi, kmitaly sem a tam. Jako jestli odněkud nehrozí nebezpečí. Jinak nic moc. Hubený figury, bledý kvichty, ruce v 11

kapsách, ten vyšší měl ulízaný vlasy, skoro jako by si je přilepil k lebce, ten menší tenký knírek nad horním rtem, asi jako jinovatku na chlebový kůrce. Nemohlo jim bejt ještě ani třicet. Nemyslím dohromady. Já si všímám. Registruji kaţdou podrobnost, to se soukromým detektivům vţdycky hodí. „Hele,“ řekla jsem a trhla bradou k pultu, kam se ti dva plíţivě přesunuli. „Co je?“ nechápavě reagovala Paula. Podívala se tam, ostatní taky, ale jim na těch chlápcích zřejmě nic podezřelýho nepřipadalo. „Daňový úřad?“ zavtipkoval Randy. „Moţná dodavatelé pistáciových oříšků,“ přidal se Tod. Za pultem se objevil Alex a bylo vidět, ţe tahle návštěva mu ţádnou radost nedělá. Naklonil se k chlápkům, kteří se ledabyle uvelebili na barových stoličkách, a něco na ně vyštěkl. Tak to teda na mě působilo, poněvadţ na tu dálku a v hluku, který v pizérii panoval, jsem nemohla slyšet ani slovo, dokonce ani odstín hlasu ne. Co mu odpověděli hubeňouři, se uţ vůbec nedalo tušit, viděla jsem akorát temena jejich hlav. Alex prudce a rozhodně zavrtěl hlavou.

12

III. Pár vteřin jsme fakt byli úplně neschopní pohybu. Byla jsem to já, kdo se nakonec, trošku zdráhavě a neochotně, zvedl. Chtěla jsem sejít podívat ven, ale Tod mě stáhl zpátky. „Neblázni,“ sykl. Chtěla jsem protestovat, jenomţe v témţe okamţiku se znovu rozletěly dveře a Alex se vrátil dovnitř. Zamířil k baru a nic na něm nebylo znát – teda rozhodně neměl díru v břiše, nebo tak něco. „Byl to jen výfuk,“ řekl klidně Randy. „Jo,“ přitakala Paula, která seděla u okna. „Zahlédla jsem je, jak odjíţdějí. Hned po té ráně. Černej sporťák.“ „Jaká značka?“ dychtila jsem po podrobnostech, ale Paula jen pokrčila rameny. „To nevím. Já se v auťákách zas tak nevyznám. Proč?“ Neţ jsem jí to stačila vysvětlit, ozval se Tod: „Ty bys nás všechny zbláznila, Bee.“ To mě teda naštval. „Jo?“ prskla jsem jedovatě. „A kdo furt říkal divný, divný? Ţe Alex nezpívá a tak?“ „Klídek,“ zvedl ruce Randy. „Přestaňte šílet. Já nevím, co to do vás vjelo.“ „Moţná,“ podotkla nesměle Paula, „jsme všichni vynervovaní z toho turnaje.“ „Houby,“ zamumlala jsem. „Bylo to divný.“ A hned bych si nejradši dala facku, protoţe jsem akorát opakovala Tedovy argumenty. Ten se pochopitelně posměšně zašklebil. „Nejspíš to má všechno jednoduchý vysvětlení,“ mávl rukou Randy a začal si zapínat bundičku, jako ţe končíme. „A hlavně – 13

nám do toho nic není.“ Radši jsem mlčela. Ale Todovi to nedalo, aby se při placení nepokusil z Alexe něco vytáhnout. „Co to bylo za chlápky, Alexi?“ zeptal se s přehnanou ledabylostí. Alex na něho z výšky koukl, jako by přemýšlel, jestli ho nemá přimíchat do salátu, ale pak zřejmě rozhodlo, ţe mu loni Tod píchnul. „Takoví otrapové,“ zamumlal. „Uţ je to vyřízený.“ To jsme se toho dozvěděli! Ale co dalo dělat, kdyţ to bylo vyřízený, a protoţe Alex při odchodu konečně zase pouţil svou italštinu, bylo to zřejmě vyřízený definitivně. „Arideverci, bambini!“ Prý bambini! Pff! Spala jsem skoro do deseti. No co, byla sobota a včera jsme hráli aţ do půlnoci a poněvadţ jsem dvakrát vyhrála a jen jednou skončila úplně poslední (z šesti her!), usnula jsem náramně spokojeně a klidně. Totiţ kdyţ se mi nevede, mám s usínáním problémy, hlavou se mi pořád míhají smysluplný anebo úplně nesmyslný kombinace písmen a jejich bodových hodnot, chyby, kterých jsem se dopustila a podobně. Tentokrát teda ţádný problém, nezdálo se mi ani o scrabblích, ani o zločinech, coţ se mi taky stává dost často, vzbudila jsem se pozdě a na postel mi svítilo jarní slunce. Ale ven mě nevytáhlo, neměla jsem kam pospíchat, a tak jsem se jen líně a rozkošnicky povalovala a myslela na všechno moţný. Čekal mě pohodový víkend, o jehoţ programu budu teprve muset rozhodnout. Naši byli uţ zase v Pittsburghu. No jo, to si ţádá vysvětlení, já vím, budu se snaţit vzít to zkrátka. Tak teda: Mám staršího bráchu Lennyho, letos mu bude jednadvacet a ten hraje hokej za Pittsburgh Penguins, říká se o něm, ţe je to velký talent a já jsem na něj patřičně hrdá, ačkoliv hokej zrovna nezboţňuji. Tuhle sezónu hraje poprvé v základní sestavě, uţ dal osmnáct branek a v bodování je mezi Tučňákama asi sedmý nebo osmý nejlepší. Bydlí samozřejmě v Pittsburghu, v parádním bytě, který mu obstaral klub, ale je svobodný a nemá ţádnou stabilní přítelkyni (dělám si kvůli tomu z něj trošku srandu, jenomţe pro něj 14

je na prvním místě hokej), takţe máma je u něj pečená vařená, aby mu pekla a vařila (cha), neboť zdravá a kaloricky vydatná strava je pro takového bouráka, jako je můj brácha, děsně důleţitá. A Lenny je asi taky maličko zhýčkaný. Ke všemu se Tučňáci po dlouhých letech konečně zase propracovali aţ do finále Stanley Cupu, který se hraje v těchto dnech, a u toho nesmí chybět ani táta, jelikoţ je děsný hokejový fanda, a kdyby u toho nebyl a Penguins náhodu prohráli, vyčítal by si, ţe je to jeho vina. Hele, škádlila jsem ho, Borgentownští Duchové jsou taky ve finále, a se mnou určitě do Bostonu nikdo nepojede, aby mi vařil a fandil, a to jsou scrabble daleko náročnější neţ hokej, protoţe se při nich musí pouţívat hlava. Táta se zatvářil zmateně, takţe jsem ho musela rychle uklidnit, ţe si dělám legraci, jinak by mi navrhl, ţe se mnou samozřejmě do Bostonu pojede, coţ jsem ovšem nechtěla ani zdaleka – to bych se samou nervozitou počůrala. No jo, oni rodičové mají mírný výčitky svědomí, ţe mě kvůli Lennymu poněkud zanedbávají, zrovna kdyţ jsem ve vývinu a proţívám nebezpečný léta (jak se vyjádřila máma). Jenţe mně to vyhovuje, bodejť by ne, mám víc volnosti, i kdyţ toho nezneuţívám, ani zdaleka ne, učím se dobře, vlastně výborně, nejsem nešťastně zamilovaná, nepiju, nefetuju, nejsem členkou ţádný sekty a jedinou mou neřestí jsou scrabble. Zkrátka ţádný problém a oni vědí, ţe se na mě můţou spolehnout. A já zas chápu, ţe je brácha paradoxně (i kdyţ je starší) potřebuje víc neţ já. Tak to bysme měli. Nakonec jsem se vyštrachala a nějaký čásek věnovala ranní hygieně, včetně standardního výslechu zrcadla. Znáte to: Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je na světě nejkrásnější? Avšak moje zrcadlo patří k těm zatvrzelým, neodpovídá servilně, ţe já, ale ani nepráskne Sněhurku, abych ji mohla otrávit jablkem. No ale vrací mi aspoň obraz docela pohledný holky – pravidelný oválný obličej rámovaný vlnícíma se vlasama s jemným platinovým přelivem, hnědozelené oči (jejich barvu pokládám za řídce se vyskytující specialitu), klasicky tvarovaný nos a ústa s trošku vysunutým spodním rtem, který si, kdyţ jde do tuhého, hryţu, ale který vyvaţuje vzpurně vysunutou bradu. Tu si nehryţu. Jako celek to fakt ujde, takţe jako obvykle 15

přemýšlím, komu by se to tak mohlo líbit, respektive komu bych byla ráda, kdyby se to líbilo. A jako obvykle mě nejdřív napadá Tod, jenţe by nesměl být tak protivný a utahovat si ze mě (a já z něho), takţe následuje Tom Cruise, Leonardo di Caprio a Simon Carskine – na rozdíl od předcházejících dvou chodí Simon na borgentownskou střední jako já. A s Třesnou Manningovou, bohuţel. Je to jen taková hra, nic váţného, nebojte se. Mě to netrápí, ţe nemám kluka, ono to přijde. Teď hlavně, abysme vyhráli to finále. Nebo skončili aspoň třetí, protoţe druhý a čtvrtý místo nebere nikdo, ty jsou nejhorší. A ţe bysme vyhučeli hned ve vyřazovacích kolech, o tom nesmí být ani řeč. Zašla jsem dolů, abych zlikvidovala pozůstatky po včerejší nelítostný bitvě, papíry, tuţky, skleničky, misky od crackerů a tak, mezi tím jsem našla Paulinu ozdobnou sponku do vlasů, asi jí vypadla, nebo co. Dobrá příleţitost, abych za ní odpoledne zajela – mohly bysme něco podniknout. Udělala jsem si topinku s dţemem a čaj a s hrnkem v ruce jsem se vrátila do svého pokoje a zapnula počítač. Protoţe je táta majitelem firmy prodávající počítačový vybavení, softwary a různý doplňkový zařízení, máme jich doma asi tisíc. Ve schránce jsem měl mail od rodičů s důleţitým sdělením, ţe Tučňáci porazili Panthery z Floridy 4:2 a Lenny nahrával na druhou branku, takţe sláva. Další zápas se hrál v neděli. Nepotřebuji nic? Naklepala jsem odpověď, ţe gratuluji, zdravím Lennyho a nic mi nechybí, všechno je oukej, odeslala jsem ji, máma se stejně ještě nejmíň dvakrát ozve telefonem. Dokončovala jsem svou lehkou snídani, počítač jsem nechala zapnutý a on mi za chvilku signalizoval, ţe mi jde další mail, sakra, to si naši pospíšili, myslela jsem si a mrkla se na to. Obrázek? Klikla jsem na ikonku a na obrazovce objevila ruka svírající hrozivě vypadající revolver. Ruka jím pomalu otáčela směrem ke mně, aţ na mě ústí hlavně, ještě stále se zvětšující, mířilo přímo z obrazovky. Co to… Ukazováček stiskl spoušť a z hlavně vylétla kulka. Obrázek se rozpadl na mizející střípky a obrazovku místo něj začala zalévat temně rudá barva krve. Stékala od horního okraje dolů 16

v takových čůrcích, který se spojovaly dohromady v odporně vyhlíţející louţi, fakticky pěkná hnusárna, to vám teda povím. Bylo to tak sugestivní, ţe jsem se opravdu mrkla, jestli mi to nekape z počítače. Krev pomalu odtékala a střídala ji uklidňující bledá zář obrazovky. A pak se objevil vzkaz. PŘESTAŇ ČMUCHAT, NEBO ZEMŘEŠ!

17

IV. Omdlela jsem hrůzou! Ale houby. To by se ti tak hodilo, šašku! Vůbec jsem nepochybovala, ţe je to Tedova práce. Vtípky za kaţdou cenu, někdy i značně drsný, na to byl Tod machr. Nemyslel to zle, ale občas to poněkud přehnal. Tohle byl ten případ. Dost nechutný – a jen kvůli tomu, ţe jsem si u Alexe spletla zvuk automobilového výfuku s výstřelem. Dost nechutný a dost ubohý, Todíku! Ale já ti ukáţu! Po obědě jsem zajela vrátit sponku Paule, nechala jsem se přemluvit, abych ochutnala kousek mangového pyré, který ukuchtila, a poklábosila s Tinky-pinky. To jsou Paulininy ségry, dvojčata, jmenují se Tina a Pilar, ale všichni jim souhrnně říkají Tinky-pinky, je jim teprve devět, ale v jednom kuse melou a kaţdého utahaj. Paula má ještě bráchu, který se jmenuje Terence, tomu je třináct. Velká rodina, to je teda fakt. Někdy (málokdy) Paule závidím, ale daleko víc obdivuji paní Lewishovou, ţe to všechno hladce a s úsměvem zvládá, i kdyţ má k ruce hospodyni a občas i pana Lewishe, který je mimo jiný kazatel. Kdyţ všichni vypadli z domu a já zůstala s Paulou sama, poprosila jsem ji, aby zavolal Todovi. Moc se jí do toho nechtělo, ale já jí ukecala. „Tode,“ řekla, kdyţ ho dostala k telefonu, „nevíš, co se stalo Bee?“ „Bee?“ opakoval zaraţeně Tod. (Poslouchala jsem na paralelce.) „Co by se jí mělo stát?“ 18

„Já nevím,“ odpověděla Paula váţně. „Sháněla jsem ji, ale řekli mi, ţe ji odvezli do nemocnice. Prý s nějakým šokem, nebo co…“ Úplně jsem si představovala, jak to Todovi šrotuje v hlavě. Moţná tušil nějakou zradu – jenomţe Paule mohl jen těţko nevěřit, ta na fóry nebyla. „Kdo ti to řek?“ zeptal se nakonec. Nebyl hloupý, to vůbec ne, věděl, ţe naši jsou v Pittsburghu. „Paní Grishamová,“ pípla Paula. „Co jim chodí uklízet.“ Teď jsem zatajila dech. Paní Grishamová k nám chodila jen dvakrát v týdnu, nikdy v sobotu nebo v neděli. Věděl to Tod taky? Tod mlčel. Moţná opravdu uvaţoval, jestli mi tím svým přiblblým mailem nezpůsobil nervový šok. „Tak ahoj, Tode,“ nevydrţela to Paula a poloţila telefon. „Dík,“ řekla jsem jí. „Ale mělas mu aspoň říct, ţe se zajdeš za mnou podívat, do té nemocnice.“ „Nezlob se, ale mně se to moc nelíbí,“ namítla jemně Paula a ještě se cítila potřebu se mi omluvit. „Já…“ „Jasně, Paulo,“ uklidňovala jsem ji. „Jseš fajn.“ Ale já bych to byla nejradši ještě nějak vyšperkovala. „Škoda, ţe nemám nějakého známého v nemocnici. Takhle se ani nedozvím, jestli nám na to skočil.“ „Přeháníš to, Bee.“ „Ale vţdyť o nic nejde. Je to jen psina.“ „Jednou by se ti to nemuselo vyplatit.“ „Jeţíš, Paulo,“ vyjela jsem na ni, „nedělej z toho vědu. Kdybych věděla… prostě promiň, ţe jsem tě do toho zatáhla.“ „Ale ne,“ usmála se Paula a v šedých očích se jí objevily malé jiskřičky. „Ty promiň. Já se někdy chovám jako stará panna, to kvůli těm prckům kolem asi. Jako bych byla dospělejší, neţ jsem a taky taková… usedlá.“ No jo, na tom něco bylo. Uvědomila jsem si, jak ji mám ráda. „Jseš bezva, Paulo!“ řekla jsem a vrhla na ni jeden ze svých nejzářivějších úsměvů, a to prosím naprosto upřímně. „Fakt?“ Paulu to potěšilo, a kdyţ jsem jí kývnutím potvrdila, ţe jo, ţe je váţně senzační holka, úplně se odvázala, zavolala do nemocnice a 19

dlouze se vyptávala, zda tam dnes dopoledne nebyla přijata Beatrice Martinová, a tak dlouho otravovala, aţ z té sestry vyrazila, ţe se asi někdo zbláznil, protoţe uţ je druhá, kdo se po Bee Martinovy shání. Chechtaly jsme se, aţ nám tekly slzy. Skočil nám na to, hlupáček! V neděli v podvečer, kdyţ uţ se pohodový víkend chýlil k závěru a já se rozhodovala, jestli si nakonec přece nepustím bednu a nemrknu se na hokej, aby mi Lenny nevyčítal, ţe na něj kašlu, zazvonil telefon. Zvedla jsem to a byl to kupodivu Tod. Myslela jsem, ţe mi chce vynadat kvůli té nemocnici, a tak jsem se připravila, ţe mu taky vynadám za debilní mail, ale nepadlo o tom ani slovo. Todův hlas zněl znepokojeně a váţně. „Bee? Mohla bys, prosím tě, přijet na chvilku k nám? Volal jsem taky Randymu a Paule – uţ jsou na cestě. Musím se s váma o něčem poradit.“ „O co jde, Tode?“ vydechla jsem překvapeně. „Všechno se dozvíš,“ zkoušel se vykroutit, ale protoţe mu bylo jasný, ţe s tímhle u mě nepochodí, dodal ještě: „O Alexe.“ Vykulila jsem oči a na jazyk se mi draly spousty otázek. Udrţela jsem na uzdě a jen řekla, ţe uţ jedu. Lenny holt přijde zkrátka. No, aspoň se nebudu rozčilovat, aţ s ním někdo práskne o mantinel, nebo zatáhne do nějaký rvačky. Na mladý kluky to v NHL zkoušeli starý mazáci kaţdou chvíli, aby jim to pořádně znechutili. Lennymu se naštěstí zatím váţnější zranění vyhýbala, zatím… Já to stejně nechápu. Při scrabblích jsou zranění zjevem naprosto výjimečným. Hodila jsem na sebe, co jsem měla zrovna po ruce, a vymázla z domu. K Todovi jsem to měla z nás tří nejblíţ, bydlel v Boylstonu, kousek od Madison street, autem to trvalo nějakejch pět minut i s těma dvěma semaforama, na kterých bude docela určitě červená. Hupsla jsem do své fiesty, kterou jsem včera vtipně nechala stát před domem, kdyby tu byl táta, trval by na tom, abych ji zasunula do garáţe, coţ kvůli dalším našim dvěma autům býval občas problém. Vystartovala jsem jak hasiči. Dojeli jsme tam všichni tři téměř současně, Randy se stavil pro Paulu, poněvadţ to měl po cestě a obvykle jezdili spolu, on totiţ pan 20

Lewish Paule svého stejšna půjčoval hrozně nerad a Randy vlastnil prostorného dodge 4+4. Tod bydlel jen s tátou, následkem jednoho z těch vzácnějších případů, kdy soud po rozvodu svěřil nezletilý dítě do opatrování otci, a byl to dobrý nápad. Ti dva si teda sedli, to je fakt. Ţe by Todík rozchodem svých rodičů utrpěl nějakou psychickou újmu, jsem si nikdy nevšimla a dokonce jsem si ani nedovedla představit, ţe by se v jejich útulným domku pletla nějaká ţenská. Pan Warwick byl nezávislý poradce, nebo tak něco, kterého si najímaly, nebo trvale platily mraky místních i nemístních firem, co potřebovaly píchnout se strategií, reklamní kampaní na nový výrobky, investičníma záměrama a podobnýma věcma, já se v tom nevyznám – fakt je, ţe měl senzační reputaci. I pan Richardson, Randyho táta (a to bylo nějaký eso!), nikdy nezapomněl připomenout Todovi, pokud se s ním setkal, aby vyřídil otci srdečný pozdravy. No, pro mě, a hlavně asi pro Toda, bylo důleţitější, ţe pan Warwick byl sympaťák, naprosto otevřený a přátelský, s úţasným smyslem pro humor, nutno říct, ţe značně jemnější a taky sušší, neţ produkoval jeho milovaný syn. Kromě toho senzačně vařil, míchal vynikající koktejly, hrál golf a tenis, chodil pravidelně plavat, a kdyţ jsme si s ním jednou dali scrabble, měli jsme co dělat. S Todem se k sobě chovali jako dva nejlepší kámoši, co se vzájemně respektují. Jo a byl to fešák. Ještě ke všemu. To jen tak mimochodem, abyste byli v obraze. Kdyţ jsme se naskládali kolem čtverhranného stolu s mramorovou deskou v Las Vegas (bylo to menší místnost v přízemí, kde jsme vţdycky v úterý hráli scrabble, ani nevím, kdo ji tak nazval, moţná pan Warwick) a Tod před nás pohodil nějaký buráky, crackery a pár plechovek s colou, bylo všechno připravený, ale k čemu? Tod se tvářil, jako by objevil rovnoramenný trojúhelník a pak zjistil, ţe je druhý a někdo uţ ho předběhl. Jasně, ţe jsme dotírali, a Tod nás nemínil nějak napínat. „Volal mi Alex,“ řekl, sotva se usadil na mírně staroţitný ţidli s tvrdým opěradlem potaţeným kůţí. (To byste nevěřili, jak mizerně se hrají scrabble, kdyţ jste kupříkladu zapíchnutý do nějakého měkkého a zdánlivě pohodlného 21

křesla.) Naše oči k němu tázavě vzhlédly. „Je v průšvihu,“ pravil lakonicky Tod.

22

V. Já bych toho Toda zabila! Samozřejmě, jak to vyslovil, hned jsem začala bleskurychle kombinovat, ţe jo, Alex nezpívá, je nějaký divný, v pizérii se objeví podezřelí chlápci, výstřel, co není výstřel, nebo je? A tak dál, zkrátka jsem čichala zločin. Ovšem skutečnost byla daleko prozaičtější. „Wendell se vypařil,“ řekl Tod. Vypustila jsem zklamaně páru. Kvůli tomu nás sem tahá? Ani Randymu se to nezdálo. „Prosím tě, Tode…“ rozhodil rukama. Jen Paula vyčkávala. „Totiţ,“ pokračoval rychle Tod, kdyţ viděl naše reakce, „o to ani tak nejde, i kdyţ Alex tvrdí, ţe se to ještě nikdy nestalo – aby se Wendell bez vysvětlení neobjevil v práci a nebyl k sehnání, ani doma, ani nikde jinde.“ „Jeţíš…“ začala jsem, ale Tod mě okamţitě přerušil. „Alex po mě chtěl, jestli bych mu na pár dní nepomohl, neţ někoho seţene. No a já…“ odmlčel se. Celkem mi to docházelo, ale pořád jsem nechápala, proč jsme tady my. Kdyţ se nikdo neměl k nějakému vyjádření, Tod nám to naservíroval pod nos. „Já bych rád, to se ví. Jenţe jedna věc je makat v pizérii o prázdninách a jiná teď, kdyţ chodím do školy, ţe jo. I kdyţ Alex říkal, ţe by to bohatě stačilo po vyučování, odpoledne a večer. Ale stejně… Řekl jsem mu, ţe si to rozmyslím a dám mu vědět. Myslel jsem… no, ţe bysme se tam mohli střídat, nebo tak.“ 23

Hodil po nás kradmý a nejistý pohled a já viděla, ţe se mu to samotnému dvakrát nelíbí. Na tvářích měl docela roztomilý ruměnec, coţ u něj byla věc nevídaná, modrý oči se mu leskly a ruka mu kaţdou chvilku zajela do hustých, ţlutohnědých vlasů, který si zapomněl učesat. Teda ne kvůli tomu, jak vypadal, ale kvůli tomu, ţe to byl kámoš, jsem se rozhodla ho podpořit. „No, snad by to šlo,“ připustila jsem. Odměnil mě fakticky krásným úsměvem. „Se mnou nepočítej,“ vyletěl Randy. „Na nic takovýho mě neutáhneš. Abych kaţdej den do noci patlal pizzu a umýval špinavé nádobí – ani omylem!“ „Není to tak strašný,“ namítal mírně Tod. „Nedělali bysme totéţ, co Wendell, na to nikdo z nás nemá. Bylo by to stejné, jako kdyţ jsem tam makal o prázdninách. Pizza, hamburgery, hranolky, všechno je zmraţený a akorát to frkneš do mikrovlnky, na nádobí má Alex pochopitelně myčku a nakonec bylo by to jen pár dní. Dokud se Wendell neobjeví. Nebo Alex neseţene někoho za něj.“ Tod hovořil skoro prosebně, jenţe pokud šlo o Randyho, střílel vedle. Já si totiţ byla jistá, ţe pravý důvod Randyho neochoty je jinde – i kdyţ je fajn kluk, bylo pro něj nepřípustné makat po večer v hospodě jako čínský kuli. A pokud ne pro něj, pro jeho otce, Randolfa Richardsona st., majitele investiční a stavební společnosti a jednoho z nejvlivnějších muţů v Borgentownu, určitě. Ten neměl nic proti tomu, aby Randy pracoval, ale výhradně v jeho firmě, kterou měl jednou stejně převzít, a veškerý vedlejší Randyho aktivity mu nešly pod nos. Včetně scrabblí mimochodem. V tom byl podle mě zakopaný pes. Randy vrtěl hlavou a tvářil se jako španělský pirát. Tod se zašklebil. „Co ty, Paulo?“ Seděla jako vţdy mlčky a všechno sledovala svýma zamyšlenýma očima. Teď je sklopila. „Vţdyť víš, Tode,“ řekla tiše. „Musím pomáhat mámě, uţ takhle dvakrát týdně hrajem a já… no, snad by to nějak šlo, na chvíli,“ dodala hodná Paula a plaše se usmála. Jenomţe to zároveň byla nahrávka pro Randyho. 24

„Jo,“ chytil se okamţitě, „a co scrabble? Uvědomujete si, ţe bysme nemohli hrát, kdyby jeden z nás vţdycky smrděl u Alexe? A zrovna teď, před finále?“ „Nedělej z toho drama, Randy,“ naštvala jsem se. „Můţeme hrát tři a pak – jak dlouho to můţe trvat? Pár dní? Týden?“ Nasypala jsem si do pusy hrst buráků, čímţ jsem chtěla dát Todovi najevo, ţe pro mě je to hotová věc. Ale Randy to nevzdával. „Co je nám vlastně po tom?“ zahučel. „Je to cizí člověk, nebo ne? Proč zrovna my?“ „Poţádal mě to o to,“ řekl prostě Tod. „Já myslím,“ ozvala se tiše Paula* „ţe si to Alex zaslouţí. Jen málokdo by vydrţel řádění šílenců z borgentownský střední takovejch let. A pokud vím, existují případy, kterým sám párkrát pomoh, ne?“ „Jasně,“ potvrdila jsem její slova. „To je fakt. Pamatuji, ţe Stuart Barnaby jednou…“ Tod nehodlal připustit, aby se diskuze zvrhla ve vyprávění vyčpělých historek, a skočil mi do řeči. Ani jsem nic nenamítala. „Takţe?“ zeptal se s velkým otazníkem. „Jdem do toho?“ A aby nás popohnal, dodal: „Začnu zítra, hned po škole.“ – „Přijdu v úterý,“ přidala se Paula. „Místo hraní.“ „Středa,“ pronesla jsem lakonicky. A všechny zraky se otočily k Randymu. Nebylo teda nutný, abysme se U Alexe za kaţdou cenu střídali čtyři. Jenţe šlo o to, ţe aţ doteď jsme byli senza parta a vţdycky jsme táhli za jeden provaz. Něco by se moţná porušilo, kdyby Randy odmítl. Asi to taky tak cítil, i kdyţ mu to dvakrát pod fousy nešlo. Ale zachoval se jako frajer. „Tak jo,“ řekl otráveně. „Čtvrtek. Nějak to udělám.“ Tod se rozzářil jako vánoční stromek. „Moţná to ani nebude potřeba, Randy,“ chlácholil ho. „Do čtvrtka je spousta času.“ Pak uţ nebylo proč se zdrţovat. Randy se zvedl skoro okamţitě a Paula ho následovala, protoţe jela s ním. Já se ještě chvilku zdrţela 25

(podvědomý očekávání?), a kdyţ mě pak Tod doprovázel ke dveřím, zničehonic mě objal kolem ramen. Nevyškubla jsem se mu, nýbrţ jsem k němu tázavě a vstřícně vzhlédla. Co se to vlastně se mnou dělo? „Dík, Bee,“ řekl mírně rozpačitě. „Ţe jsi mě s tím Alexem podrţela.“ „No,“ udělala jsem takový čtverácký kukuč, „vlastně bych ti měla vynadat…“–. Přerušil mě odmítavým gestem, přičemţ ovšem bohuţel sundal ruku z mých ramen. „Já vím,“ řekl rychle, „blbý vtip. Ačkoliv ty jsi taky…“ Teď jsem mu zase hupsla do řeči já. „Hele, smaţeme to, jo? Dobrý?“ Kývl a usmál se. „Dobrý.“ No jo. A najednou jsme tam tak stáli, těsně vedle sebe v otevřených dveřích a všechno uţ bylo vyřčený a mně se přesto nějak nechtělo říct mu. Tak ahoj zítra, mrkla jsem na něj a koukám, ţe se mu ve tváři objevil divný, neznámý výraz, jako kdyţ se mlsný dítě dívá na dort, nebo něco takového. Přemýšlela jsem, co to má znamenat, a pak mi to došlo a zrudla jsem jako plameňák. On se chystal, ţe mi dá pusu! Ale neudělal to. Fakt škoda.

26

VI. V úterý jsme zase seděli u Alexe. Teda já, Randy a Tod, protoţe Paula makala v kuchyni. Skočila jsem tam na chvilku povzbudit ji, ale měla dost fofr a na řeči nebyl čas, zítra si to vyzkouším sama. Wendell se pořád ještě neobjevil. Jinak nic. Penguins v neděli prohráli 0:3 a chystali se odletět ke dvěma zápasům na Floridu, takţe se naši vrátili domů, máma se vrhla do komplexního úklidu, ačkoliv to nebylo nutný, a táta trčel v kanceláři aţ do noci, aby zahnal, co zameškal, a udělal si nějakého fórka pro další zápasy Tučňáků v Pittsburghu. Ve škole šlo všechno normálním tempem, nenápadně jsem se motala kolem Toda, jednak abych si ověřila, ţe ta nedělní epizodka by mohla znamenat začátek opravdového vztahu, a jednak abych odradila Liz, kdyby se opravdu chystala na Toda nalítnout. Pokud se týče tý první záleţitosti, neověřila jsem si nic, Tod se choval jako vţdycky a já si taky nebyla jistá, jestli náhodou nešlo jen o přechodný pominutí smyslů způsobený nadměrnou konzumací buráků. Znám ho tři roky, kamarádíme spolu – a najednou se do něj zamiluju? A on do mě? To by bylo fakt divný, jak říká Tod. No a Liz pouze vrhala ksichty, coţ dělá pořád. Pan Barnett, který nás má na fyziku, jednou prohlásil, ţe její obličej je jednoduchý signalizační zařízení vysílající neustále stejný poselství. My se zasmáli a Liz z radosti vyslala signál i k Barnettovi, který byl starej mládenec – a fakt dost starej. Randy o přestávce návrh, jestli by s námi večer neměla hrát Tresha nebo Billy, kdyţ Paula nebude moct, ale my s Todem jsme to rezolutně zavrhli. Radši budeme hrát ve třech, není to moc velký rozdíl, a oni by byli moţná dost otrávení, kdyby pořád prohrávali. 27

Randy nás sice dusil dál (nejspíš ho pořád štvalo, ţe jsme víceméně donutili k „brigádě“ u Alexe), jako ţe Billy a Tresha se to nikdy pořádně nenaučí, kdyţ nebudou hrát s námi, a co aţ někdo z nás vypadne na delší dobu, na coţ se špatně hledala odpověď, ale nakonec ho usadil Tod. „Hele, Randy,“ řekl, „přece nebudujem ţádný perspektivní velkotým, ne? Jak dlouho si myslíš, ţe ještě spolu budem hrát? Příští rok končíme školu, od jara se budem připravovat na závěrečný zkoušky a pak kaţdý vypadne někam jinam… Tohle finále je svým způsobem konec Borgentownskejch duchů, nemáš ten pocit?“ Randy jen zíral. A já taky. Protoţe takhle ještě nikdo z nás neuvaţoval a protoţe to byla pravda. A víte, ţe mi z toho bylo smutno? „To není tak jasný,“ začala jsem z toho smutku namítat, „třeba…“ „Nedělej si iluze, detektive,“ přerušil mě přísně Tod. Randy z toho byl taky vedle. Nejspíš si uvědomil, ţe na univerzitě, kam nepochybně zamíří, aby se z něj stal perfektní manaţer, nebudou scrabble zrovna preferovanou hrou. Fotbal, basket, baseball, plavání, atletika to jo. Scrabble jsou pro děti. Takţe jsme od Alexe šli k Todovi hrát jen my tři a za moc to nestálo. Jako by na nás něco leţelo. Navíc Randy vyhrál všech šest partií, coţ nás s Todem pochopitelně štvalo, poněvadţ to vypadalo, ţe kdyţ tu není Paula, nemá Randy soupeře. Ten se naštěstí drţel zpátky a nedělal si z nás srandu, jak by to dělal za normálních okolností (a bylo by to normální). Tod se pokoušel zavést hovor na Alexovy problémy, ale mamě, protoţe stejně nic novýho nevěděl, skončili jsme dřív neţ obvykle a rozešli se tak nějak rozpačitě nebo co. To přejde. Následující den, ve středu, jsem nastoupila k Alexovi já. Dalo mi trochu práce vysvětlit to mámě, která to zase musela vysvětlit tátovi, ale nakonec to prošlo – jo, kdybych měla nějaký problémy, bylo by to těţší. Alex, který pořád vypadal ustaraně a pořád ještě nezpíval (!), mi dal zástěru a vysvětlil pár základních věcí a uţ to frčelo. Musím vám říct, ţe to byla docela zabíračka, poněvadţ práce v kuchyni nebylo zrovna moje hobby – Tod, který si to vyzkouší uţ 28

loni a Paula, která pomáhala doma, to určitě zvládali snáz. Pizérie byla odpoledne narvaná a já to nestíhala. Alex na mě akorát vţdycky houkl objednávku a já jen kmitala, z mrazáku k mikrovlnce, ke sporáku, ke grilu, k pultu s přílohama, k myčce, k výdejnímu okýnku a zase dokolečka, nohy mě bolely, ruce mě bolely, pot mi tekl po zádech a po čele, a to ještě Alex zvládl spoustu práce za mě. Tam vevnitř uţ pochopitelně všichni věděli, ţe Alexovi pomáhají Borgentownští duchové a dávali to náleţitě znát spoustou přiblblých vtipů, z nichţ jsem většinu naštěstí vůbec neregistrovala, akorát ke mně dolehlo pár nejhlasitějších výkřiků, například: „Tak Bee, sakra, pohni tím zadkem!“ To mě naštvalo, poněvadţ co se má kdo otírat o můj zadek, ale abych tam vtrhla a mazla autora zmraţenou pizzou s feferonkama, na to mi čas nezbýval. A moţná ani síly. Tímhle bych se teda ţivit nechtěla, to vám řeknu. Večer se to trochu uklidnilo a měla jsem moţnost chvíli si odfrknout a zlikvidovat resty, po osmý uţ nastala víceméně havaj a Alex má přišel poděkovat. „Díky, slečno Bee,“ řekl, zatímco já mocně odfukovala na jediný rozvrzaný ţidli v koutku. „Jen Bee,“ hlesla jsem. „Bee,“ kývl. „Jste hodní, všichni.“ Vypadal děsně naměkko a mně ho najednou přišlo líto, ani nevím proč. Snad, ţe to by jinej Alex, neţ jsme byli zvyklí. Ne ten legrační, proplešatělej chlápek s vystrčeným břichem, který si neúspěšně hrál na rodilého Itala, abysme se mohli zachechtat, nýbrţ stárnoucí, ustaraný muţ, který nikoho nemá a musí se spolehnout na pomoc potrhlých študáků. Nikoho nemá? Vlastně jsem o něm nevěděla vůbec nic. „Uţ vás nebudu trápit,“ řekl Alex zamyšleně a napil se piva z otevřený plechovky. „Paní Garfiledová mi slíbila, ţe po neděli by snad… no ţe by tu mohla nějaký čas vypomáhat.“ Ţádnou paní Garfiledovou jsem neznala. „A co Wendell?“ zeptala jsem se. Alex se na mě podíval zmatenejma očima, pak jima několikrát přejel kuchyni a vypustil bombu: „Wendell je mrtvej!“

29

VII. Vytřeštila jsem oči a zalapala po dechu. A Alex jen stál s plechovkou v ruce a pokyvoval hlavou. „Jak to?“ podařilo se mi ze sebe vypravit. „Protoţe kdyby nebyl mrtvej, tak by tu byl,“ řekl smutně a nesmyslně Alex. Já se z toho zblázním! „Jeţíš, Alexi,“ vyjekla jsem, „já myslela…“ Co jsem vlastně myslela? „Tak je mrtvej, nebo ne?“ „Je. Jinak by tu byl.“ To bylo fakt děsný. Co se s tím člověk dělo? Musela jsem si to ujasnit, poněvadţ Alex to měl fakticky dost popletený. Moţná má nádor na mozku nebo něco takovýho a to je příčinou všech jeho potíţí. „Viděl jsi ho? Teda,“ zadrhla jsem se trošku, ale pak jsem se do toho vrhla, „viděl jsi jeho mrtvolu?“ Zavrtěl hlavou. Fuj, to se mi ulevilo! Chtěl jsem něco říct, ale správný slova mě nenapadaly, takţe jsem jen rozhodila ruce v jasným gestu. „Známe se s Wendellem skoro pětadvacet let,“ řekl zadumaně Alex. „Pětadvacet let tady sedával… tady na tý ţidli… teda kdyţ byla chvíle, ţe jo… a ani jednou, ani jednou…“ Znovu zavrtěl hlavou a dvojitá brada se mu roztřásla. Kruci, tohle přece nebyl ţádný argument! „Jezdil přece za dcerou… někam do Alabamy, nebo kam,“ vzpomněla jsem si. 30

„Byl tam třikrát za celou tu dobu.“ „No tak…“ „Ale vţdycky mi to řek, Bee,“ prohlásil Alex zoufale. „Dlouho předem. Vţdycky.“ „Třeba musel odjet nakvap, nebo tak něco,“ zkoušela jsem najít východisko. „Ne,“ ušklíbl se pochmurně. „Byl by mi to řek.“ Mlčela jsem. „Nikdy se nestalo, ţe by jen tak nepřišel. Nikdy.“ Chápala jsem, ţe ho to znepokojuje, ale myslet si kvůli pětidenní nepřítomnosti, ţe je Wendell mrtvej, mi připadalo dost přitaţený za vlasy. „Byl jsi u něj doma?“ napadlo mě. „Byl,“ kývl Alex. Dopil pivo a hodil plechovku do koše. „Není tam. Nikdo ho neviděl.“ No tak jo. „A co policie?“ Koukal na mě, jako bych mu navrhla, aby vyloupil klenotnictví. „Budu tam muset zajít,“ řekl nakonec – a velmi, velmi nepřesvědčivě. Pak se trochu vzpamatoval. „Nelam si s tím hlavu, Bee,“ pokusil se dokonce o úsměv. Ale já si s tím hlavu lámala. Jako správný detektiv jsem zaútočila. „Za tím vším je něco jinýho, ţe jo, Alexi. Nějakej problém. Všimli jsme si toho. Kaţdej si toho musel všimnout.“ Asi jsem to trochu přehnala. V očích se mu objevil vztek – i kdyţ to moţná nebyl vztek na mě. „To není tvoje starost,“ řekl tvrdě a pak ještě: „Nic se neděje.“ Ani mu nevadilo, ţe se ty dvě věty popírají. „Musím do lokálu,“ pronesl zachmuřeně a mizel. „Alexi,“ zkusila jsem to ještě, ale on se otočil a přes rameno ucedil. „Nepleťte se do toho, bambini.“ Jo, furt nás měl za děti a uţ si asi vyčítal, ţe se mi svěřil s mrtvým Wendellem. Tak ať jde do háje! My mu vytrhli trn z paty, staráme se, dřeme jako koně a on jen bambini, bambini! Zavíralo se v deset a Alex mě okamţitě vypakoval, ţe si uţ uklidí 31

sám. Dal mi dvacet dolarů jako Todovi a Paule, ale bavit se uţ se mnou důvěrně nehodlal. Nakonec já s ním taky ne. Byla jsem utahaná jako kotě a v ţivotě jsem se tak do postele netěšila. Nicméně mně to přece jen vrtalo hlavou, a tak jsem se o rozhovoru s Alexem zmínila Todovi. Teda on se stejně, hned jak mě ráno uviděl, zajímal, jak to všechno proběhlo. „Připadám si, jako kdyby mě vytáhli z automatický pračky,“ vzdychla jsem. „Byla to fakt zabíračka.“ „Jo, to znám,“ usmál se s pochopením Tod. „Alex si myslí, ţe je Wendell mrtvej,“ oznámila jsem mu. „Jak to?“ vykulil oči. Připadal mi neodolatelný. Škoda, ţe v neděli k tý puse nedošlo. Zazvonilo a my museli do třídy. „Měli bysme to probrat,“ navrhla jsem ještě mezi dveřmi „Všichni,“ dodala jsem rychle, aby to nevypadalo jako pozvání na rande nebo tak něco. Ještě jsme se k tomu vrátili o přestávce. Randy se k nám kupodivu nepřipojil, nýbrţ hustil něco do Liz, která se natřásala a čepejřila jako tokající jihoamerickej papoušek. Dost nás to udivilo, ale poněvadţ Randy byl jedním z mála, po kom ještě Liz nevystartovala, přáli jsme mu, ať si to uţije. Paula rovnou řekla, ţe musí hned ze školy domu hlídat Tinkypinky. Takţe to zbylo na nás s Todem. „No vlastně,“ řekla jsem, „já bych taky měla zůstat doma. Máma uţ měla nějaký poznámky.“ „Stavím se u tebe,“ navrhl rychle Tod. Tak rychle a dychtivě, ţe si od Pauly vyslouţil zvědavý a pobavený pohled. „Stejně potřebuju píchnout s matikou. Některejm věcem nerozumím.“ Prej! To bych teda chtěla vidět a Paula jistě taky. Ale ani jedna z nás nic neřekla – Paula, protoţe se nikdy nepletla do cizích věcí, a já poněvadţ jsem byla ráda, ţe budu s Todem. „Tak jo,“ pronesla jsem nápadně neochotně, „stav se. •Po večeři, jo?“ • Tod zazářil a Paula se tiše usmála. Nijak jsem to nekomentovala. Večer jsem věnovala nápadnou péči svému vzhledu, coţ 32

samozřejmě neušlo ctěnejm rodičům. „Ty se někam chystáš?“ zeptala se máma. „Ne, proč?“ hrála jsem naivku. „Ţe by jaro?“ vtipkoval táta. „Všechno kvete, pučí a voní…“ „To je najednou péče,“ prskla jsem. „A to ani nehraju hokej.“ „Ale, Bee,“ namítl táta, „přece bys neţárlila na Lennyho.“ „To víš, ţe ne,“ chlácholila jsem ho, kdyţ jsem viděla, jak se mu na čele nakrabatily starostlivý vrásky. „Všechno je v pořádku.“ „My nic nenamítáme, Bee,“ zasmála se máma „Kdo je to?“ „Jeţíš, mami, nešil,“ šklebila jsem se, ţe mě tak prokoukla. „Normálně se tu staví Tod, no. Kvůli matice.“ Máma zvedla obočí. Toda oba znali a asi jim přišlo divný, ţe bych se parádila kvůli němu. Mně to taky přišlo divný. „Tod Warwick,“ zamumlal táta a zase se zahrabal do svých lejster, „proč ne…“ „Je to normální kámoš,“ ujistila jsem je chabě. „Jasně,“ řekla moje hezká a sympatická matka a odfoukla si z čela plavou kadeř. „Nemám vám připravit nějaký občerstvení?“ Odmítla jsem s tím, ţe tu bude jen chvilku a ţe se budem zcela věnovat učení, aby si nemysleli. Ale Tod tomu dal pecku, protoţe kdyţ se krátce po sedmý objevil ve dveřích, drţel v ruce růţi. Páni! Byla jsem z toho vyvalená a Tod taky, protoţe mu otevřela máma, a on najednou nevěděl, co s tou růţí. Jestli ji teda nemá dát mámě, která se na jeho rozpacích vysloveně pásla. „Krásná růţe,“ řekla a vrhla na něj podmanivý úsměv. Tod začal něco blekotat, takţe jsem rychle přiskočila, popadla ho za rameno a nasměrovala ho nahoru. „Nenech se zbláznit, Tode,“ zahučel vesele táta, ale myslím, ţe Tod ho naštěstí neslyšel. Zakormidlovala jsem s ním do svýho pečlivě uklizenýho pokoje, zavřela dveře a opřela se o ně zády, jako bych se chtěla bránit před dalšíma neuváţenýma útokama rodičů. „Trapas, co?“ zahuhlal zčervenalý Tod. „Já myslel…“ Neměla jsem chuť to nějak rozpitvávat a ještě zvětšovat jeho rozpaky. Vzala jsem růţi a dala ji do úzký dlouhý vázy. „Je fakt krásná,“ řekla jsem, jako by se nechumelilo a on mi nosil 33

růţe kaţdej čtvrtek. „Dík, Tode.“ A okamţitě jsem obrátila list. „Tak co si myslíš o Alexovi a o tom všem?“ Byl vděčný za změnu tématu a hned se pustil do spekulací, já taky přišla s pár nápadama, zkrátka probírali jsme to pořád dokola. Na matiku samozřejmě řeč nepřišla. Tod si myslel, ţe Wendellovo zmizení a Alexovo podezřelý chování spolu nijak nesouvisí – a fakt se v tom ţádná souvislost najít nedala. S tím jsem souhlasila. Wendell se nejspíš co nevidět objeví a všechno se vysvětlí. Mě spíš zajímali ti dva podezřelí chlápkové, co otravovali v pizérii a Alex je dost nevybíravě vyhodil. Kdyby se to odehrávalo v Chicagu třicátých let, nebo tak, vsadila bych se, ţe jsou to mafiáni a dolují z Alexa výpalný. Ale v Borgentownu… a dneska? Tod nadhodil, ţe Alex má moţná nějaký dluhy a opozdil se s placením. To uţ jsme kombinovali dost divoce, padaly slova jako hazardní hry, sázky, drogy, ale nic z toho k Alexovi a jeho podniku nepasovalo. Nakonec Tod mávl rukou. „To je k ničemu, Bee. Vaříme z čistý vody.“ „Ale oprávněný podezření přece existuje, ne?“ nechtěla jsem opustit svou roli amatérského detektiva. „Snad jo,“ souhlasil Tod. „Jenţe nám chybí informace. Moţná bysme toho měli nechat… vlastně se nás to ani netýká.“ To jsem nehodlala připustit. Však já tomu přijdu na kloub! „Kdyţ nám chyběj informace, tak si je musíme opatřit,“ prohlásila jsem rezolutně. „A jak?“ „No, asi od Alexe. Měla jsem jednu chvíli dojem, ţe stačilo málo a byl by se mi svěřil. Moţná kdybyste na něj udeřili oba… ty se s ním přece znáš líp, Tode.“ Tod kývl, ale nijak nadšeně se netvářil. Kula jsem ţelezo, dokud bylo ţhavý. „Víš co? Zajeden za ním hned teď.“ „Teď?“ koukl Tod s pochybami na své náramkový hodinky. „Je skoro deset.“ Jenţe já kdyţ se pustím po stopě, nic mě nezastaví. „Právě,“ přesvědčovala jsem ho. „Teď tam bude klid. Rovnou se taky mrknem, jak si vedl mistr Randy – a pak Alexe zmáčkneme.“ 34

Tenhle výraz se Todovi dvakrát nelíbil, ale nebylo mu to nic platný. Já uţ byla na nohách a chystala se vyrazit do akce. Sešli jsme dolů. Nikdo tam nebyl. „Mami,“ křikla jsem k zavřeným dveřím obýváku. „Jdu Toda vyprovodit. Za chvíli jsem zpátky!“ A rychle, dřív neţ k nám mohly dolehnout eventuální námitky nebo otázky, jsme opustili dům. Přece jen to všechno chvíli trvalo, takţe kdyţ jsme dorazili k Alexovi, bylo uţ po desátý a okna pizérie byla temná. Tod zastavil svýho austina na štěrkovým parkovišti a oba jsme vystoupili. Došla jsem ke vchodovým dveřím a zkusila kliku. Bylo zamčeno. Přitiskla jsem tvář na sklo. Za zády jsem cítila Toda. Někde v kuchyni se svítilo. Zabouchala jsem pěsti na dveřní výplň a zavolala: „Alexi!“ Na Main street byl ještě docela slušný provoz a mé volání zaniklo v hluku projíţdějících aut. Tod mi poloţil ruku na rameno. „Zadem,“ řekl přiškrceným hlasem. „Musíme zadním vchodem.“ Mrkla jsem na něj. V slabém světle pouličních lamp vypadal jeho obličej napjatě. „Co je?“ špitla jsem. „Nic,“ zavrtěl hlavou. „Pojď, obejdem to!“ Natáhl ke mně ruku, ale já si jí ani nevšimla. Nejsem přece malá holka, aby mě vodil za ručičku. Obešli jsme hranatou přízemní budovu pizérie. Vzadu byla tma, ale Tod se tu zřejmě vyznal, a tak bez problémů našel těţké, oplechované dveře, kudy k Alexovi vcházeli dodavatelé se zásobami. Zastavili jsme se. Mám zabouchat? Tod mě předešel a stiskl kliku. Bylo otevřeno. Vešli jsme do potemnělé chodby téměř ucpané všelijakými bednami, přepravkami a kartónovými obaly. „Alexi?“ zajíkla jsem se. Znělo to, jako kdyţ mňoukne kočka. „To jsme my, Alexi,“ ozval se hlasitěji neţ já Tod. Ale taky nesmyslně. Kdo je to, my? Ţádná odezva. Takţe jsme se začali posunovat chodbou. Tentokrát uţ jsem se Todovy ruky chytla – nechtěla jsem se v tý tmě přerazit. Zahnuli jsme doprava. Před náma byly tři nízký schůdky a za nima pootevřený dveře do 35

kuchyně, z nichţ se linul prouţek mdlýho světla. „Alexi?“ zavolal tentokrát Tod. Nikdo neodpovídal. Uţ mi začínaly pracovat nervy. Pustila jsem jeho ruku, vyběhla po těch třech schůdkách a rozrazila dveře. A pak jsem strnula. A začala ječet. Na okrových dlaţdicích byla velká louţe. Louţe krve. A uprostřed ní leţela Liz Mariottová.

36

VIII. Nemohla jsem od toho strašnýho obrazu odtrhnout oči. Leţela tam jako rozbitá panenka. Blonďatý vlasy rozcuchaný, oči… to bylo hrozný!! Byly neţivý a zračil se v nich údiv, jako by nechápala, co se stalo. Jako by netušila, odkud se vzal ten nůţ, co jí trčí z hrudi. Liz! Chytla jsem se rukou za pusu, abych nemusela ječet znovu. Teprve teď jsem ucítila, jak mě Tod pevně svírá kolem ramen. „Jeţíši,“ dolehl k mým uším jeho vyděšený šepot. „Jeţíši Kriste!“ Odvrátila jsem se od tý hrůzy a přitiskla se k němu. A začala jsem brečet. „Tode,“ kvílela jsem mezi vzlyky, „ach, Tode to ne, to ne!“ Chvíli trvalo, neţ se vzpamatoval. „Bee… no tak,“ snaţil se mě uklidnit, ale jeho hlas byl plný děsu a nefungoval. „Pojď pryč, Tode!“ vykřikla jsem. „Pojď, prosím tě!“ Nemohla jsem tam stát uţ ani vteřinu. Tod se snaţil. „Musíme zavolat policii,“ řekl ochraptěle. „Ne, ne,“ vrtěla jsem hlavou, poněvadţ jsem věděla, ţe bychom museli překročit mrtvé Lizino tělo, abychom se dostali k telefonu. A to bych nesvedla. „Pojď, prosím tě, pryč, Tode!“ Uţ nic nenamítal a otočil se k odchodu. Drţela jsem se ho jako klíště. A pak mě napadla šílená věc. „Ten vrah!“ zaječela jsem. „Co kdyţ je ještě tady?!“ 37

Vytrhla jsem se Todovi, sletěla ze schůdků a řítila se temnou chodbou pryč. Za mnou se s hlukem kácely krámy. Příšerně jsem se praštila do kolena. „Počkej, Bee!“ slyšela jsem za sebou Toda. Ale nezastavila jsem se, dokud jsem nebyla venku. Tam mě dohonil a znovu mě objal. „No tak, Bee, uklidni se,“ řekl zadýchaně. „Prosím…“ Trochu jsem se zastyděla. Fakt jsem se chovala jako hysterka. Ale copak to jde zachovat si klidnou hlavu, kdyţ se setkáte s něčím tak strašným? Kdyţ vám někdo zapíchne kamarádku? Zkoušela jsem se dát dohromady, ale přitom jsem pořád brečela a divoce se rozhlíţela kolem, ačkoliv všude byla jen tma. Ale v ní se mohl skrývat vrah! „Pojď,“ pobídl mě jemně Tod. „Mám v autě mobil.“ Teprve, kdyţ jsem zapadla do jeho austina, do relativního bezpečí, jakţ takţ jsem se vzpamatovala. Tod lovil z přihrádky mobilní telefon. Tvář měl strhanou. Vyťukal číslo a poměrně klidně oznámil, ţe v pizérii U Alexeje mrtvola. Pak odloţil mobil na palubní desku, ale očima zůstal nepřítomně viset na opuštěné temné budově. Vytáhla jsem kapesník a vysmrkala se. To pomohlo. Podívala jsem se na Toda. Nad čím přemýšlel? „Proč Liz?“ ozval se tiše a zadumaně. „Co tu dělala Liz?“ Jo, to byla správná otázka. Uţ mi to částečně začínalo myslet. A taky mi napadl dobrej dotaz. „A kde je Alex?“ Tod se na mne rychle a znepokojivě podíval a zase obrátil zrak k pizérii. Neřekl nic, ale já věděla, ţe myslí na totéţ, co já. Ţe ho napadá stejná odpověď. Alex je uvnitř. A je taky mrtvej. Z dálky k nám dolehl ječivý zvuk policejních houkaček. Tod udělal něco nesmyslného. Nastartoval a neţ jsem se stačila vzpamatovat, vysvištěl z parkoviště, aţ pneumatiky zakvílely a odlétla od nich sprcha 38

drobnejch kamínků. „Co blázníš?“ vykřikla jsem. „Kam jedeš?“ Ale on prudce zahnul na Main street, přeřadil a přidal plyn. Míjela nás houkající policejní auta mířící na místo činu. „Tode!“ Nahnula jsem se k němu, chytla ho za rameno a zacloumala jím. „Musíme přece počkat na policii!“ Jen zavrtěl hlavou a svištěl dál. Na velký křiţovatce u obchoďáku svítila zelená, Tod zabočil na Constitution avenue a pak znovu doprava do první boční ulice. Tam zastavil, vypnul motor a poloţil hlavu na volant. Najednou mi došlo, ţe kdyţ oznamoval mobilem tu vraţdu, vůbec neřekl, kdo volá. Jeţíš, snad s tím nakonec nemá něco společného?! „Tode,“ naléhala jsem na něj s úzkostí v hlase, „co tě to popadlo? Prosím tě, Tode! Vysvětli mi to.“ Zvedl hlavu a podíval se na mě. Tvář měl strhanou a unavenou. „Já nevím, Bee,“ řekl tiše. „By to jen takovej impuls… ne, počkej,“ pokračoval, kdyţ viděl, ţe se chci bouřit. „Není to tak jednoduchý. Musíme se nejdřív domluvit.“ „Domluvit? O čem?“ začala se mě zmocňovat hysterie. „Liz je mrtvá! A Alex moţná taky! Co blbneš, Tode?“ Chytil mě za zápěstí, jako by se bál, ţe ho začnu mlátit. Díval se mi do očí a mluvil pomalu a váţně. „Poslouchej mě, Bee. První, na co se policie zeptá, bude, co jsme tam dělali. Kde jsme se tam teď v noci vzali. Co bysme jim řekli?“ „No pravdu,“ odsekla jsem, ale hned mi došlo, ţe to fakt není tak jednoduchý. Kdybychom jim řekli, ţe jsme šli vyzvídat na Alexovi, co se děje (a neměli jsme pro tenhle čin ţádný zvláštní důvody, jen nějakej nejasný dojem), bylo by jim to podezřelý. Asi by tomu moc nevěřili. „Ţe jsme šli za Randym,“ hlesla jsem nepřesvědčivě. „Jo,“ kývl. „Ale Randy tam nebyl… vlastně byl tam dneska vůbec?“ To jsem nevěděla. Měl tam bejt. „Chápeš, Bee? Od začátku bysme byli podezřelí číslo jedna. Teda číslo jedna a dvě,“ usmál se trpce. 39

„Přece by si nemysleli, ţe my… ţe jsme zabili Liz,“ zajíkla jsme se. „No, bylo by to první, co by je napadlo, to se vsaď. Vysvětlilo by se to, moţná, ale určitě bysme si uţili pěkně nepříjemný chvilky.“ Na chvíli se odmlčel. „Musíme si to rozmyslet,“ řekl pak. „Neţ do toho namočíme sebe a další lidi.“ „Jaký další?“ „No třeba Randyho.“ Uţ jsem se uklidnila a začala kombinovat. Musím přiznat, ţe jsem zatím dost selhávala. Ale teď jsem konečně přišla na jedno moţný vysvětlení. „Hele, Tode,“ začala jsem dychtivě, „všiml sis ráno ve škole Randyho a Liz? Jak o ní o přestávce hučel?“ „Jo,“ kývl. „Já myslím, ţe Randy k Alexovi dneska vůbec nešel. Ţe se mu to nehodilo, nebo prostě nechtěl. Bylo mu blbý říkat to nám, a tak poţádal Liz.“ „Proč Liz?“ „No, to je jasný,“ vysvětlovala jsem mu netrpělivě. „Liz by udělala všechno, kdyby jí… já nevím, třeba slíbil rande u Green Lake. Nebo něco takovýho.“ A vtom jsem si vzpomněla, jak tam Liz leţí mrtvá v kaluţi krve a hrozně jsem zastyděla, ţe o ní takhle mluvím. „To by mohlo bejt,“ souhlasil Tod. „Akorát, ţe…“ „Co?“ „Randy bude další podezřelý.“ To byl fakt. Randy bude policii muset předloţit nějakej pádný důvod, proč poslal k Alexovi Liz. „Zavolej mu,“ navrhla jsem. „Teď?“ vrhl Tod pohled na hodinky. Bylo uţ skoro jedenáct. „Jo, teď. Dřív neţ poldové. Zavolej mu, Tode!“ Vzal mobil a vyťukal Randyho číslo. Chvíli to trvalo, protoţe Randy uţ spal, ale nakonec jsme se dočkali. Poslouchala jsem ten hovor s napětím. „Je to, jak jsi říkala,“ ušklíbl se Tod, kdyţ skončil. „Poprosil Liz, jestli by to nevzala za něj. Děsně ho to sebralo, kdyţ jsem mu řek… 40

Sakra! A co dál?“ Ţe bych přebírala velení? Moc jsem o to nestála – byli jsme v pěkný šlamastyce. „Nic,“ řekla jsem. „Jedem domů, uţ je pozdě. Ráno před školou si o tom všichni čtyři popovídáme – neţ nás sbalí policie. Oni si s náma určitě budou chtít popovídat, to se můţeš vsadit.“ „A… co ten telefon?“ zeptal se nejistě Tod. Zatvářila jsem se kysele. „Myslím, ţe nám nezbyde, neţ to zatloukat, kdyţ jsme tam odsud tak fofrem zdrhli. Není přece důleţitý, kdo Liz našel, ale kdo ji zabil.“ „To oni si myslet nebudou,“ utrousil pochybovačně Tod a měl samozřejmě pravdu. Jenţe co jsme měli dělat? Zavezl mě domů. Proplíţila jsem se do svýho pokoje a bez váhání spolkla prášek na spaní. Na stolku kvetla krásná růţe jako neskutečná připomínka toho, ţe rudá nemusí být pouze barvou krve.

41

IX. O Liz uţ všichni věděli. Bylo to vidět a bylo to cítit. Kdyţ jsme se sešli na parkovišti před školou, probodávaly nás zvědavý pohledy, zvědavý a podezřívavý. Billy, Tresha a pár dalších se pokoušelo vyzvídat, ale my je odpálkovali. Museli jsme si to vyjasnit. Randy vypadal, jako by přeţil tři hodiny pod lavinou. Dával si za vinu Cizinu smrt. „Já…“ koktal a z jindy suverénního obličeje mu čišel strach, „…nemohl jsem… nevěděl jsem… to je fakt hrozný. Kdybych to jen tušil…“ Napadlo mě, ţe kdyby šel k Alexovi on, moţná by vrah zabil jeho. Jenomţe tahle myšlenka k ničemu nebyla. „Seber se, Randy,“ zamumlala jsem. „Nikdo ti nic nevyčítá.“ „Mluvila jsem s ní,“ zašeptala Paula. Oči měla zarudlé od pláče nebo od nevyspání. „Vzala jsem Tinky-pinky k Alexovi na pohár. Byla v pohodě.“ Konečně se do toho vloţil Tod a vylíčil těm dvěma, jak jsme jeli k Alexovi, našli Liz a zdrhli, neţ přijela policie. „Asi to byla chyba,“ zamumlal se sklopenou hlavou, „ale dohodli jsme se s Bee, ţe to zatím necháme tak.“ Podíval se vyčkávavě na Randyho a Paulu, Paula jako by váhala, ale pak kývla. „Je to všechno v háji,“ zašeptal zlomeně Randy. „Myslím, ţe bysme policii měli říct jen nezbytný fakta,“ nadhodila jsem, a kdyţ jsem viděla, jak reagují, rychle jsem to vysvětlila. „O tom, ţe zmizel Wendell a ţe nás, teda Toda, Alex poţádal o výpomoc. Ţádný spekulace. Teda jako třeba s těma dvěma 42

chlápkama a tak. O tom ať jim poví Alex, jestli ovšem…“ zadrhla jsem se. „Co jestli ovšem?“ ozvala se Paula. „My totiţ nevíme, kde je. Ani co je s ním,“ řekl Tod. „Kdyţ jsme… včera večer… no, zkrátka tam nebyl. Nebo nebyl… ţivý,“ dokončil váhavě. „Mluvili o tom ráno ve zprávách,“ promluvil zamyšleně Randy. „Ţe Liz byla… zavraţděná Nic víc. O Alexovi ani slovo.“ „Ale…“ začala Paula. „Jo,“ dokončila jsme to za ní. „Kdyby byl taky mrtvej, zmínili by se o tom. S největší pravděpodobností.“ „To je divný,“ pronesl Tod v poslední době tak často pouţívanou větu. Bylo to divný. Ale museli jsme do třídy. Policii to netrvalo dlouho, neţ se dopracovala k nám. Zavolali si nás do ředitelny ještě v průběhu vyučování. Pracovna pana Horowitze se nakrátko změnila v policejní sluţebnu určenou k výslechu svědků. Nebo snad podezřelých? Dost jsem se klepala, to vám teda řeknu. Seděli jsme všichni čtyři v místnosti, kde jindy vládla pevnou rukou sekretářka pana Horowitze, na jejíţ ţidli dřepěl nepřístupně vyhlíţející polda v uniformě a dával bacha, bysme se nedomlouvali, nebo co, já nevím. Do ředitelny nás volali jednoho po druhým. Toda jako prvního. Byl tam dlouho. Samou nervozitou se mi potily dlaně a pořád jsem se vrtěla, Randy vypadal, ţe se kaţdou chvíli sloţí, jen Paula byla aspoň navenek klidná. Ovšem ta do toho z nás čtyř byla zataţená nejmíň. Tod vyšel snad po půlhodině, byl bledý, podíval se na mě, pokrčil rameny a rozpačitě se zašklebil. Nevěděla jsem, co si z toho mám vybrat, ale stejně to bylo na kočku, protoţe zavolali mě. V jámě lvové seděl v koţený klubovce obtloustlý chlápek v civilním, dost sjetém obleku, v podivný hnědofialový barvě a bílý košili s rozepnutým knoflíčkem u krku. Potil se, ačkoliv tu ţádný vedro nebylo. Za ředitelovým stolem trůnila policejní stenografka, zapisovatelka, nebo co to bylo. 43

Tlouštík se mírně nadzvedl a vybídl mě, abych si sedla do křesla proti němu. „Detektiv Corse,“ představil se. „Posaďte se, slečno Martinová.“ Učinila jsem tak. Corse zafuněl a otřel si čelo kapesníkem. Pak nakoukl do obrovského bloku a začal s výslechem. Nejdřív šlo všechno hladce. Věcně a podle mě i poměrně klidně jsme mu vylíčila, jak jsme se dostali k Alexovi. Nepřerušoval mě a jen pokyvoval hlavou, nejspíš uţ to znal od Toda. Pak přišla první otázka. „Kdyţ jste tam pomáhala vy… ve středu, ţe? Nestalo se nic zvláštního?“ „Ne,“ řekla jsem. „Pan Perkins,“ načal druhou otázku a já ho hned přerušila: „Kdo?“ Corse zvedl obočí a zafuněl. „Pan Perkins,“ opakoval. „Alexandr Perkins.“ „Jo tak,“ zasmála jsem se křečovitě. „Alex. Vůbec jsem nevěděla, ţe se jmenoval Perkins. Všichni mu říkali jen Alexi.“ Detektiv do mě zabodl pichlavý oči. Teprve teď jsem si všimla, ţe se v nich odráţí nepochybná inteligence. Nebo aspoň bystrost. „Jmenoval?“ opakoval nepříjemně studeným hlasem. „Řekla jste jmenoval?“ Sakra! Hned mi to došlo. Jak jsem já, vášnivá čtenářka detektivek, mohla udělat takovou blbost! Zíral na mě nehnutě jako tlustá kobra indická. „No jo, tak jmenuje. Jeţíš, nechytejte mě za slovíčka. Já nejsem vrah,“ zkusila jsem to spláchnout mávnutím ruky. „Čí vrah?“ vyprskl Corse. To uţ mě naštval. „Ničí,“ prskla jsem na něj na oplátku. Chvíli jsme na sebe civěli. Neuhnula jsem pohledem, coţ ho zřejmě děsně zklamalo. „Tedy v tu středu,“ vrátil se nerad k původní otázce. „Pan Perkins, Alex, nedovoloval si k vám něco, slečno Martinová?“ Vyvalila jsem oči. „Co? Já vám nerozumím.“ 44

Zatvářil se, jako by spolkl ţábu. Hodně studenou a slizkou. „Myslím jako… Neobtěţoval vás?“ Byla bych vyvalila oči ještě víc, kdyby to šlo. Uţ jsem věděla, o co mu jde. Páni, on naráţel na to, ţe by snad Alex mohl bejt na mladý holky, zvrhlík, nebo tak něco. A kdyţ se mu nějaká vzepřela, píchnul do ní kudlu. Jeţíšikriste, to byl šílený nápad! Potřásla jsem hlavou, abych se ho zbavila a snaţila jsem se odpovědět co nejrozhodněji. „Ani omylem. Na to klidně zapomeňte, detektive. Alex,“ (málem jsem zase řekla byl) „je bezva, přátelský a obětavý a naprosto normální člověk. Cítila jsem se s ním ve stejným bezpečí jako s vlastním tátou.“ Zdálo se, ţe tlusťocha to mrzí. To je teda síla, co se dokáţe vylíhnout v policajtskejch hlavách. „Od středy večer jste ho neviděla?“ „Ne,“ řekla jsem popravdě. „Odešla jsem domů, hned jak zavřel.“ V mé hlavě se ovšem taky líhly zajímavý věci. „Co je vlastně s Alexem? Mluvili jste s ním? Kde je?“ vychrlila jsem na detektiva. „Proč se ptáte?“ zbystřil okamţitě Corse. Chvilku jsem hledala vhodnou odpověď. „Zajímá mě to,“ řekla jsem nakonec, i kdyţ to nebylo nejlepší. „Vás taky ledasco zajímá, ne?“ Corse nespokojeně zafuněl a převalil se v křesle jako nemocný mroţ. „Nevidím důvod, proč bych vám měl poskytovat informace z průběhu policejního vyšetřování.“ Tak si trhni nohou, náfuko, pomyslela jsem si. „Věděla jste, ţe ve čtvrtek bude panu Perkinsovi pomáhat Liz Mariottová?“ „Ne,“ řekla jsem suše. Mlčel a vyčkával, jestli to nějak nerozvedu. Ale já na něj byla naštvaná – a proč bych měla bejt bůhví jak vstřícná, kdyţ se choval jak tajemný hrad v Karpatech. „Neměl tam být někdo jiný?“ Mlčela jsem. 45

„Co?“ naléhal. „Zeptejte se ho,“ pravila jsem mrazivě. „Koho?“ začínal Corse pěnit a já ho s radostí dorazila. „Toho jinýho.“ To byste nevěřili, ale tyhle dvě slova ho zvedly z křesla. Vyletěl, jako by byl na pérko (teda na hodně silný péro), postavil se, opřel pracky o stolek, předklonil se a zafuněl mi do obličeje: „Tak dost těch legrácek, slečno Martinová. Uvědomte si, ţe jste podezřelá z vraţdy!“

46

X. Jestli si myslel, ţe mě tímhle uzemní, tak to se teda splet, kovboj. Klidně jsem se na něho podívala a povídám: „Pfff!“ Od ředitelova stolu se ozvaly nějaký dusivý zvuky. Nevím, jestli se ta stenografka zakuckala, nebo jen nevěděla, jak má mou odpověď zapsat, ale detektiva to přibrzdilo. Zase si dřepl zpátky, chvíli vrhal vzteklý ksichty a asi uvaţoval, jestli mě má nechat odvézt do zajišťovací vazby nebo tak něco, ale zřejmě mu došlo, ţe by narazil, takţe nakonec jen zahučel: „Vyšetřujeme velmi závaţný zločin.“ Byla jsem na koni. „Tak vyšetřujte,“ řekla jsem. „A nezkoušejte na mě tyhle uhozený finty.“ Myslela jsem, ţe zase vyletí, ale on se jen chvíli dusil a pak se kupodivu rozesmál. „Tak jo,“ křenil se, „řekl jsem si o to. Omlouvám se.“ To mě teda překvapilo, a tak jsem ho vzala na milost. I já chtěla, aby Lizina vraţda byla co nejdřív objasněná. „Měl tam jít Randy, jak jsme se dohodli. Jenţe si to na poslední chvíli vyměnil s Liz. On vám to vysvětlí, ale nic za tím nebylo. Jen… smůla.“ Corse pokýval hlavou, i kdyţ „smůla“ asi nebýt nejlepší výraz pro to, co se stalo Liz. „Mezi námi,“ řekl pak docela vlídně, „Alexander Perkins je nezvěstný. Zmizel.“ Nějak jsem to uţ vytušila z toho, co z detektiva vylezlo předtím. – „A je tudíţ podezřelý. Hodně podezřelý,“ dokončila jsem za něj. Corse jen pokrčil rameny, ale nemusel mi to nijak zvlášť 47

potvrzovat. To bylo nabíledni. „Rozhodně bychom si s ním potřebovali velice nutně promluvit,“ řekl a vrhl na mě významný pohled. „V tom vám nemůţu pomoct, váţně ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nemám ponětí, kde by mohl bejt. Ale on ji… Liz nezabil. Určitě ne. Na to dám krk.“ Detektiv to nijak nekomentoval. „A co Wendell?“ zkoušela jsem najít nějaký vodítko. „Taky zmizel, uţ před tejdnem.“ „Je u své dcery v Alabamě. V dnešní poště pana Perkinse jsme od ní našli dopis. Omlouvá se, ţe jí zemřel manţel, a tak volala otci, aby okamţitě přijel.“ Takţe tohle se vysvětlilo. Nebo nevysvětlilo? Vzpomněla jsem si, co říkal Alex… Ale své, ostatně nepatrný, pochyby jsem si nechala pro sebe. Corse se vytasil s další nesmyslnou otázkou. „Borgentownští duchové…“ přečetl z bloku. „Není to ţádný spiritistický krouţek, nebo něco podobného, ţe ne?“ Musela jsem se zasmát. „Kdepak! Hrajeme scrabble.“ „Jen jsem si to chtěl ověřit,“ kývl. Policajti opravdu mysleli na všechno, i na naprosto nemyslitelný věci. Člověk se pak ani nemohl divit, ţe se jim ve spoustě těch nepravých nebo falešných stop ztratila ta správná. „Pro pořádek, slečno Martinová,“ ozval se znovu Corse. „Co vy jste dělala ve čtvrtek večer?“ Tak. To byla otázka, na kterou jsem čekala celou dobu – a který jsem se bála. Navíc jsem nevěděla, co přesně říkal Tod. „Seděli jsme s Todem, s Todem Warwickem, u nás, potřeboval něco vysvětlit z matiky,“ hovořila jsem pomalu a rozváţně, jako bych se snaţila vzpomenout si na podrobnosti. Jen aby Corse nepojal nějaký podezření! „Skončili jsme chvíli po desátý,“ přidala jsem trošku, „nevím přesně. Pak jsem ho šla vyprovodit… ještě jsme pár minut seděli v jeho autě…“ Teď jsem zahrála takový jako ostýchavý rozpaky, aby mu došlo, ţe to bylo milenecký extempore (kéţ by bylo!). „Šla jsem spát ještě před jedenáctou.“ 48

Se skrývaným napětím jsem čekala, co na to Corse. Ale zřejmě se má a Tedova výpověď v tomhle bodě závaţným způsobem nelišily. „Dobrá,“ řekl detektiv a já si oddechla. „Stavte se, prosím, zítra dopoledne na stanici podepsat protokol.“ Řekla jsem, ţe přijdu a zvedla se k odchodu. Přesně jako v detektivce mě Corse zastavil v půli cesty zákeřnou otázkou. „Mimochodem, slečno Martinová, kdyţ projevujete takový zájem o vyšetřování, jak to, ţe jste se nezeptala, jak jsme se k té vraţdě dostali?“ Otočila jsem se a nasadila překvapivý kukuč. „Já… to mě nenapadlo.“ „Někdo nám volal,“ řekl spokojeně a téměř s radostí tlustý detektiv. „Nevíte o tom nic, ţe?“ Nasucho jsem polkla a zavrtěla hlavou. „Ne,“ zachraptěla jsem pak. „Já to teda nebyla.“ A radši jsem vypadla. Počkali jsme s Todem na Randyho a Paulu, který Corse nedusil ani zdaleka tak dlouho jako mě. Ředitel Horowitz nás milostivě omluvil ze zbytku vyučování, a tak jsme docela rádi vypadli z depresivním dojmem působící budovy Borgentownský střední školy do dubnového poledne, který vonělo sluncem, čerstvě rašícími pupeny a deštíkem, co se přehnal brzy ráno. Bylo mi do breku, kdyţ jsem si zčistajasna uvědomila, ţe nic z toho uţ neexistuje pro malou, dotěrnou, po lásce touţící Liz. Jsme hrozně nespravedliví – a uvědomíme si to obvykle, aţ kdyţ je pozdě. Všichni jsme byli z toho výslechu pěkně zdrblí, ale já si myslela, ţe si o tom pokecáme, porovnáme své dojmy a pokusíme se přijít celý záhadě na kloub. Jenţe, jak se zdálo, nikomu se do toho moc nechtělo. „Nezlob se, Bee,“ řekl Randy a klopil přitom oči. „Já nemůţu… Celou noc jsem nespal… a vůbec. Jedu domů.“ A pak se obrátil k Paule: „Paulo?“ Kývla, jako ţe jo, ţe se s ním sveze. A ke mně jen prohodila: „Myslím, Bee, ţe teď uţ je to jen a jen záleţitost policie. Nebudem se do toho plíst.“ Bylo mi jasný, co nám s Todem zazlívá. Ţe jsme zatajili poldům 49

ten telefonát. Pokrčila jsem rameny. Následkem toho jsme před školou zůstali trčet sami. A došlo mi, ţe jsme se ani nedomluvili, jestli večer budem hrát jako obvykle. Asi na to nikdo nebude mít náladu. A u Alexe se předtím taky nebudeme moct sejít. Tod ale cítil stejnou potřebu jako já, a tak jsme po chvilce dohadování kaţdej svým autem zamířili do centra a dali si dvě coly v malým bistru nedaleko obchodního domu Bergen Mall. Ze všeho nejdřív jsme porovnali své výpovědi týkající se včerejšího večera – a naštěstí se ukázalo, ţe jsme se víceméně shodli a jsme z toho (zatím) venku. Řekla jsem Todovi o nesmyslným nápadu detektiva, ţe Alex mohl bejt na mladý holky. „Blbost,“ odmítl to rázně Tod. „Tím bych si hlavu nelámal. Prostě jen nechtěj opomenout ţádnou moţnost.“ „Ztrácej čas,“ zamumlala jsem. „Ale stejně,“ vrtěl hlavou Tod, „pro Alexe to nevypadá dobře. Ţe by se jen tak vypařil? To mi nesedí.“ „Jasně,“ uvaţovala jsem, „i kdyţ – co my o něm víme, ţe jo?“ „Ne, Alex to neudělal. Určitě ne.“ S tím jsem souhlasila. Teda spíš jsem si to nedovedla představit. „Jenţe, Tode, musel tam bejt. Nechceš mi tvrdit, ţe někam výpad a nechal Liz v podniku samotnou, ţe ne?“ „To asi ne.“ „Určitě ne.“ „Tak co tam teda stalo?“ otázal se Tod skoro zoufale. „Nevím,“ musela jsem přiznat. Mé detektivní schopnosti selhávaly. „Potřebovali bysme znát motiv. Jinak se nehnem.“ Tod se na chvíli odmlčel a já viděla, jak usilovně přemýšlí, aţ se mu na hezkým čele dělaly hluboký vrásky. „No,“ řekl pak, „ten detektiv… Corse něco naznačoval, jako ţe by to taky mohlo souviset s tím, jak se Liz chovala.“ „Jeţíš!“ vybuchla jsem. „To je přesně ono, proč si myslím, ţe poldové to nevyřeší, nebo jim to bude trvat děsně dlouho. Samý falešný stopy, chybný důvody, zvrácený uvaţování. To jako myslel váţně? Ţe někdo šel po Liz a pro vraţdu si vybral zrovna pizérii a okamţik, kdy nebyla sama?“ 50

„Nevíme, jestli tam nebyla sama,“ namítl tiše Tod. Ale mě nezabrzdil. „Hele, Tode, uvaţuj. Vrah sledoval Liz k pizérii, Čekal aţ do zavírací hodiny, pak nějak vylákal Alexe ven, praštil ho po hlavě, vlezl dovnitř, zabil Liz, nastrkal Alexe do kufru auta a odvez ho někam za město, kde ho zakopal šest stop do země. Jo?“ „No,“ řekl Tod. „Třeba… Agatha Christie…“ Mrskla jsme po něm navztekaný pohled, poněvadţ jsem si myslela, ţe si ze mě utahuje kvůli mé oblíbený autorce. Ale nejspíš to neměl v úmyslu – a kromě toho jsem si musela přiznat, ţe by to Agatha moţná takhle krkolomně vymyslela. „Ne,“ řekla jsem klidně. „Kdyby to tak bylo, proč by tam Alexe nenechal? Jedna nebo dvě mrtvoly, co na tom sejde?“ Na chvíli jsem se zarazila, protoţe jsem se vyděsila, ţe o tom dokáţu mluvit tak cynicky. Ale chtěla jsem sek něčemu kloudnému dobrat. Tod mlčel. „Z rukávu ti vysypu spoustu jiných verzí, Tode,“ pokračovala jsem. „Včetně tý nejjednodušší, která se určitě nejvíc zamlouvá i policii. Liz ţ nějakýho důvodu zavraţdil Alex a uprchl. Nebo ji zabil Randy, poněvadţ ho otravovala milostnýma návrhama. Nebo Paula, která se s ní odpoledne pohádala, protoţe sama tajně miluje Randyho. Nebo my dva.“ „Přestaň šílet, Bee,“ zachmuřil se Tod. „Nepřeháněj to. A kromě toho nepočítáš s Alexem.“ „Alex odjel za Wendellem, aby ho přemluvil k návratu,“ plácla jsem, jak jsem byla rozjetá. „Nesmysl.“ „Já vím, Tode,“ přiznala jsem. „Říkám to všechno jen proto, ţe nejdřív musíme znát motiv. Všechno můţe bejt úplně jinak.“ V tom jsem měla naprostou pravdu. Ale ještě jsem to ani zdaleka netušila.

51

XI. „Mimochodem,“ pokračovala jsem po malý odmlce, „Corse se ti taky zmínil o dopisu od Alexovy dcery z Alabamy, ţe jo?“ „Jo,“ přisvědčil Tod. „A co má bejt?“ „Mně se to nezdá,“ svěřila jsem se mu s pochybami, který mě přepadly uţ v ředitelně. „Proč Wendell nenapsal sám?“ „Moţná,“ uvaţoval Tod, „ani neumí číst a psát.“ „Neblázni.“ „Nevím to určitě, ale je to moţný. Byl to uţ dost starej člověk, černoch z Jihu…“ „No,“ zaváhala jsem, „dejme tomu. Pro mě je zajímavější, ţe Alex byl stoprocentně přesvědčený, ţe by se mu Wendell o svým odjezdu zmínil. Za kaţdou cenu. A protoţe to neudělal, byl Alex přesvědčený, ţe je mrtvej.“ Tod se podrbal ve vlasech. „Fakt je, ţe Alex a Wendell byli jedna duše, jedno tělo, i kdyţ to málokdo věděl. Wendell sice skoro nemluvil, ale táhli to spolu děsně dlouho… prostě patřili k sobě.“ Dostala jsem nápad. Nevím, jestli byl dobrej, jenţe nutně jsme se potřebovali hnout z místa. „Víš, kde bydlel?“ „Jo, jednou jsem ho loni vez domů. Je to dole, v Downhillu.“ Najednou se Tod zarazil a vrhl na mě nesouhlasnej pohled. „Bee, co chceš dělat?“ „Víš,“ šla jsem na to od lesa, „já si myslím, ţe jsme to Wendellovo zmizení podcenili. Třeba se vodítko k tomu, co se děje, skrývá právě u něj.“ 52

„A ty se mu chceš vloupat do bytu a prošmejdit to tam,“ ušklíbl se trpce. Neřekla jsem ani ano, ani ne a jen jsem vyčkávala. „Bee, já bych se do toho radši neplet. Ať si svou práci dělá policie.“ „Prosím tě!“ rozohnila jsem se. „Copak jsme si to zrovna neujasnili? Ty jsou blbí… teda spíš… profesionálně deformovaný, nebo tak něco. Určitě je teď nejvíc zajímá, jak najít Alexe a hodit mu na krk Cizinu vraţdu. A my, my chceš Alexovi pomoct. Nebo ne?“ „Jasně, ţe jo,“ kývl Alex. „Takţe jedem!“ Moc je mu nechtělo, ale já vstala od stolku, popadla ho za ruku a vlekla ven. Nacpala jsem se do jeho austina a on s reptáním nastartoval. Po cestě pořád mrmlal, ţe co tam asi tak chci najít, jak se dostanem dovnitř a ţe je to všechno padlý na hlavu, ale já se nenechala vyvést z rovnováhy. Aţ tam budem, tak se uvidí. Downhill je ostuda Borgentownu, stará čtvrť z rozpadávajících se baráků, město občas nějakej zbourá, kdyţ je nejhůř, ale víc nic. Uţ nejmíň deset let se vedou planý diskuse o jeho plošný asanaci, ale pořád na to nejsou peníze, neví se, kam s jeho obyvateli a co postavit na místě zlikvidovaných domů, jak naloţit s hrobama na starým hřbitově a tak. Jednou uţ to vypadalo, ţe by tam mohl vzniknout zábavní park, jenţe ten by se tu sotva uţivil, takţe to zase padlo a rozhodnutí o Downhillu se zase odloţilo, jako by páni radní doufali, ţe kdyţ to nechají bejt, celej problém se vyřeší sám. Odbočili jsme na Front street a sjíţděli z povlovnýho kopce k ponurým siluetám Downhillu. Tod mručel, ţe si není jistý, jestli si ještě pamatuje správnou cestu, párkrát zabloudil, ale nakonec jsme se octli v krátký uličce plný odpadků a Tod zastavil před nízkým barákem. „Tady,“ ukázal palcem. Ohrnula jsem skepticky nos. Dům byl uţ taky napůl odepsaný – vchodový dveře chyběly, okna v průčelí byly z větší části vymlácený, z fasády se loupaly obrovský pláty omítky. Podívala jsem se tázavě na Toda, ale ten jen pokrčil rameny. Vystoupili jsme a já zamířila k domu. Tod mě následoval značně 53

neochotně. Uvnitř byl smrad a brajgl. Přízemí vypadalo jako po bombardování a bylo evidentně neobejvaný. Vydali jsme se po schodech lemovaných vyviklaným ţelezným zábradlím do patra. Tam to bylo o poznání lepší. Na chodbě bylo jen pár krámů – ale hlavně tam byly dvoje dveře do bytů, který zřejmě ještě slouţily svému účelu. Ani na jedněch nebyla ţádná jmenovka a oboje byly zamčený. Při bliţším zkoumání jsem zjistila, ţe dveře jsou několikrát jištěný, dvojí zámek a určitě závory zevnitř (coţ bylo v tyhle čtvrti naprosto pochopitelný), takţe kdybych se opravdu chtěla vloupat dovnitř, potřebovala bych k tomu minimálně bedničku dynamitu. Zklamaně jsem od nich odstoupila. „No a máš to,“ řekl škodolibě Tod. „Jestli tam Alex je – a to by fakt musel bejt mrtvej – budeš potřebovat specialisty, hasiče, nebo koho, aby ses o tom přesvědčila.“ Jenţe to jsem si jako amatérský detektiv nemohla dovolit. „Do háje!“ zaklela jsem, protoţe můj nápad nevyšel. Otočila jsem se a začala sestupovat se schodů s Todem v patách. Ale dole jsem místo ven, zabočila do tý potemnělý, hnusný a odpadkama zavalený chody. Ani nevím proč – nejspíš, abych si nemohla vyčítat, ţe jsem při svým pátrání nic nezanedbala. Všude se válel rozbitý a vyhozený nábytek, kartónový krabice, igelitový pytle nacpaný k prasknutí bůhví čím, plechovky a lahve, matrace… a z toho všeho vycházel odporný puch. Čekala jsem, ţe se mi kaţdou chvíli zakousne do lejtka nějaká hnusácká krysa, coţ bych nejspíš nepřeţila. Vykašlu se na to! Stejně tam skoro nebylo vidět. Uţ jsem se chtěla vrátit, ale ještě jsem nakoukla za rozmlácenou skříň. To jsem neměla dělat! Napůl vleţe a napůl opřený o zeď tam odpočíval Wendell. Tak jsem ho přece našla! Nevykřikla jsem. Neskácela jsem se do toho svinstva. Neomdlela jsem. Jen jsem horempádem vycouvala zpátky ke schodům, kde čekal Tod. Zuby mi drkotaly jako řehtačka. „Co je?“ vyděsil se Tod a chytil mě za ramena a zastavil, protoţe jinak bych couvala dál. Zatřásl mnou. „Co je, Bee?“ 54

Párkrát jsem pokývla hlavou a polkla, abych se trochu uklidnila. S očima pořád upřenýma do tý chodby se mi podařilo říct: „Je tam. Mrtvej.“ „Wendell?“ zeptal se pitomě Tod a já se musela přemoct, abych se hystericky nerozchechtala a neřekla, Ne, Santa Klaus! „Jo,“ zmohla jsem se nakonec na normální odpověď. Tod ohromeně mlčel. Trčeli jsme tam jako dva němý vykřičníky asi rok nebo tak nějak. Nic jsem neslyšela, nic jsem nevnímala, jak jsem byla vyděšená a Tod taky ne, protoţe jinak bysme si snad něčeho museli všimnout, zaregistrovat nějakej zvuk nebo pohyb. Jenomţe my jsme byli v šoku. A kdo by nebyl, ţe jo? A to, co přišlo, nás dorazilo definitivně. Za našima zádama někdo najednou strašně zařval: „Dejte ruce za hlavu a nehýbejte se! Ani hnout!“

55

XII. Nebyli to vrahouni, nýbrţ policie. Ovšem v průšvihu jsme lítali tak jako tak. Fakt jsme se, jako v nějakým pitomým filmu, museli opřít rukama o zeď a rozkročit se a poldové nás prošacovali, jestli nemáme bouchačky. Kdyţ jsme se pokoušeli něco říct, zařvali, abysme drţeli hubu. Našli Wendella, a přestoţe byl evidentně mrtvej uţ pár dní, bylo jim jasný, ţe jsme pachatelé, který se vrátili na místo činu. Akorát nevěděli proč. Mně teda nebylo dvakrát do smíchu. Sice kdyţ nás neodpráskli hned, teď uţ se to nějak vysvětlí. Horší byl Wendell. Narazit na dvě mrtvoly ani ne ve dvou dnech byl pěkný horor a zamávalo to se mnou, jenomţe přitom jsem tak nějak tušila, ţe to není konec. Šlo o něco jinýho, o něco většího a Wendell i chudák Liz byli… no takový nečekaný a bez milosti odstraněný překáţky. Najednou, tam v tý smradlavý chodbě polorozpadlého baráku, jsem si tím byla skoro jistá. Policajti se dohadovali, jestli nám mají nasadit náramky. To uţ teda přeháněli, takţe jsem jim řekla, ať se na to vykašlou a zavezou nás ke Korsovi. Nic jinýho nám nezbývalo, třebaţe jsem si dovedla představit, jak nepříjemný nás čeká rozhovor. Taky ţe jo. Na stanici jsme museli chvilku čekat, neţ detektiva sehnali a poinformovali. Tod se tvářil jako hromádka neštěstí – asi mně měl za zlý, ţe jsem ho vyšívala do Downhillu. A zbytečně, poněvadţ policie tam dorazila hned po nás. Kde se tam vlastně vzala? 56

Pokecat jsem si s ním o tom nemohla, protoţe jsme byli pod dohledem. Kdyţ se Corse objevil, vrhl na nás pohled nedočkavého a dost krveţíznivého korejského kata. Pak nás beze slova pohybem ruky vybídl, ať ho následujeme do jeho kanceláře. Ušourali jsme se tam jak dvě ovce. Corse se uhnízdil za stolem. Zíral na nás a bubnoval tlustýma prstama o černý desky plný všelijakých papírů. Nejspíš čekal, ţe se rozbrečíme a přiznáme se k oběma vraţdám a k dalším, dosud neodhaleným zločinům. Kdyţ se nedočkal, zhluboka si povzdechl a spustil kupodivu docela klidně: „Jak je to dlouho, co jsme spolu mluvili? Pár hodin, ne? Tři nebo čtyři,“ řekl a přesvědčil se o tom pohledem na velký nástěnný hodiny. „Tvářili jste se jako neviňátka, dokonce jako dotčený neviňátka,“ opravil se, „a sotva vás pustíme z dohledu, co udělají slečna Bee Martinová a pan Tod Warwick, vzorní studenti Borgentownský střední školy? Seberou se a vyšťourají další mrtvolu.“ Odmlčel se, abysme se mohli eventuálně projevit, ale my jsme k tomu neměli co podotknout. Víceméně to tak bylo. „Moţná by bylo lepší vás zajistit,“ prohlásil zadumaně. „Jednak nehodlám připustit, aby se nějací školáci soustavně pletli do policejního vyšetřování, a jednak by to bylo i jistější vzhledem k vaší bezpečnosti. Příště byste se totiţ nemuseli objevit na místě činu aţ po vraţdě. Rozumíte mi?“ „Ano,“ řekl schlíple Tod. „Ţádný příště uţ nebude,“ zamumlala jsem. Aspoň jsem v to doufala. Corse taky. „To doufám,“ pravil výhruţně. „A teď k věci. Vysvětlí mi někdo, co jste dělali v Downhillu?“ Mrkli jsme na sebe. Tod se to statečně rozhod rozšmodrchat. A začal velice nečekaně – aspoň pro mě. „To já jsem vám volal včera v noci,“ řekl tiše. „Kdyţ jsme našli Liz.“ Detektiva to nepřekvapilo. „Myslel jsem si to,“ řekl spokojeně. „Měl jste to říct hned, pane Warwicku. Ujišťuji vás, ţe bychom měli pro vaše váhání, 57

pochopení.“ „Omlouvám se,“ špitl Tod. Na můj vkus byl teda aţ příliš krotký. Ale zatím jsem se do toho nechtěla plíst. „Pomineme-li tenhle fakt,“ promluvil Corse jako kriminalistická příručka, „je ještě něco, co byste na své dopolední výpovědi chtěl změnit?“ Tod zavrtěl hlavou. „A vy, slečno Martinová?“ Učinila jsem stejný gesto. „Dobrá,“ kývl Corse. „Tak dál.“ Teď jsem se chopila slova já, poněvadţ já to spískala. „Mysleli jsme si,“ spustila jsem fikaně, „ţe policie nevěnuje patřičnou pozornost Wendellovu zmizení…“ „Vy si nemáte co myslet,“ přerušil mě surově Corse a ducatý tváře mu zčervenaly. „Vy nemáte ţádný právo kritizovat policejní práci a šťourat se na vlastní pěst v případě vraţdy! Dvou vraţd! Jak si to představujete, slečno Martinová?“ To bylo zajímavý. Ani tentokrát mě totiţ nevyděsil, nýbrţ zase zdravě naštval. „Liz byla naše kamarádka,“ řekla jsem ledově. „Alex je náš přítel. Není nic divného na tom, ţe se snaţíme pomoct…“ „Policii byste nejvíc pomohli,“ přerušil mě znova, „kdybyste se do toho nepletli. To si laskavě uvědomte!“ „Jo?“ zeptala jsem se jedovatě. „Jo!“ praštil Corse pěstí do stolu. „Nejsme tak neschopní, jak si zřejmě myslíte, slečno Martinová! My jsme si samozřejmě prověřili, zda se Wendell Stevens opravdu nachází u své sestry. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsme zjistili, ţe ten dopis je podvrh, a tak jsme okamţitě vyrazili do jeho bydliště.“ Najednou se zarazil. Asi si uvědomil, ţe se nechal strhnout a řekl nám víc, neţ chtěl. To mi dodalo kuráţe. „Šli jsme tam ze stejného důvodu – ani jsme si nic ověřovat nemuseli,“ nadsadila jsem to trochu. Tlustý detektiv zase na okamţik vypadal, jako by váhal, jestli má puknout vzteky, nebo se rozesmát. Vybral si zlatou střední cestu. „Měli jste nám o svém podezření říci,“ zamručel. 58

„A vy byste nám určitě věřili,“ zašklebila jsem se pochybovačně. Teď uţ se opravdu usmál a pak nevěřícně zavrtěl hlavou. „S vámi je opravdu potíţ, slečno Martinová,“ řekl. „Aţ dostudujete, rádi vás přivítáme v našem policejním sboru. Nepochybně máte pro práci kriminalisty jisté předpoklady.“ „Díky,“ pravila jsem vlídně. Corse se zamyslel. Hodila jsem očkem po Todovi. Seděl vedle mě, koukal do země a tvářil se otráveně. Co ho ţere? „Dobrá,“ ozval se po chvíli detektiv. „Předpokládám, ţe mi nemůţete říct nic o smrti Wendella Stevense ani Liz Mariottové, nic, co bychom nevěděli. Ţe přede mnou nic neskrýváte.“ V poslední větě byl náznak otázky, ale kdyţ jsme nereagovali, pokračoval: „Navrhnu vám takovou dohodu… vlastně ani nevím, proč to dělám, ale vem to čert. Řeknu vám, co víme, a vy mi slíbíte, ţe od nynějška dáte od téhle záleţitosti ruce pryč. Uţ se do toho nebudete plést. A kdybyste snad náhodou na něco narazili, okamţitě mě uvědomíte. Platí?“ Byla to šlechetná nabídka, to se musí nechat. Vůbec nám ji nemusel učinit. „Platí,“ řekl rychle Tod. Já ještě chvíli váhala, ale nakonec jsem na ni taky kývla. „Liz Mariottová,“ spustil Corse suchým úředním hlasem, „byla zavraţděna kolem desáté hodiny večer, zřejmě krátce předtím, neţ jste dorazili. Měli jste štěstí. Wendell Stevens je mrtvý uţ několik dní, přesné datum a místo činu určí aţ pitva. Zemřel na následky poranění střelnou zbraní. Naše úsilí se teď z největší části soustřeďuje na pátrání po Alexandru Perkinsovi, který je v tomhle případě nepochybně klíčovou postavou. Zatím jsme bohuţel příliš nepokročili, ale od jeho zmizení uplynulo teprve pár hodin. Prověřujeme samozřejmě i všechny další stopy a moţnosti.“ Bylo to teda dost kusý, ale ovládla jsem se a na nic se nevyptávala. Corse vstal a my ho napodobili. „Myslím, ţe s vámi hraji maximálně fér,“ řekl s nepřístupným výrazem v obličeji, „a totéţ očekávám od vás. Nezapomeňte na svůj slib. Na shledanou.“ 59

Chvíli se zdálo, ţe nám dokonce nabídne ruku, ale pak se jen otočil zády na znamení, ţe náš rozhovor je u konce, a my jsme vypadli. Venku pršelo, drobně ale nepříjemně. Já nechala své auto u Borgen Mail, ale Todův austin zůstal v Downhillu Budu ho tam muset hodit. Jenţe on stál a koukal se jak bubák. „Co ti je, Tode?“ zeptala jsem ho mile. „Dopadlo to dobře, ne?“ „Jo,“ zabručel, „ale mohlo to dopadnout hůř. Včera i dneska. To jsou ty tvý nápady…“ Řek to hrozně naštvaně a mě to zamrzelo. Myslela jsem si doteď, ţe jáhnem za jeden provaz. „Takţe za všechno můţu já, co?“ vyjela jsem po něm. „To neříkám, ale…“ „Ale co? Vyděsil ses, Todíku? Bojíš se, ţe tě taky někdo oddělá? Máš plný kalhoty!“ rozječela jsem se. Asi mi po tom všem najednou ruply nervy. A Todovi nejspíš taky. „Neřvi na mě, ty hysterko!“ vykřikl. Jako by mě praštil. Zůstala jsem civět s otevřenou pusou. Tohle… tohle byl kluk, o kterým jsem si myslela, ţe mě má moţná rád? O kterým jsem si myslela, ţe bych ho mohla milovat? To bylo na mě moc. Do očí se mi nahrnuly slzy. Rychle jsem se odvrátila, aby je nespatřil. A pak jsem vzpurně pohodila hlavou a rozběhla se od něho pryč. „Bee!“ slyšela jsem, jak za mnou volá. Ale nezastavila jsem. Upalovala jsem po mokrým chodníku, vráţela do lidí a slzy mi tekly proudem. Ty mizero! opakovala jsem si v duchu. Ty mizero! Doufám, ţe neţ se dohrabeš do Downhillu, promokneš na kůţi!

60

XIII. Neţ jsem dojela domů, dala jsem se jakţ takţ do pořádku, a bylo to potřeba, protoţe mě čekalo sloţitý vysvětlování. Máma s tátou uţ ledacos věděli a koukali se ustaraně, leč i značně přísně. Předloţila jsem jim zkrácenou a upravenou verzi své účasti v případu dvou záhadných vraţd a tvářila jsem se patřičně zdrble a zničeně, coţ mi nedalo ţádnou velkou práci, protoţe přesně tak jsem se cítila. Ke konci svýho líčení jsem dokonce trochu pofňukávala – to kvůli Todovi, i kdyţ jsem se našim se scénkou na chodníku pochopitelně nesvěřila. Následkem toho se jejich postoj změnil v chápající, soucitnou účast. „Ach, Bee,“ řekla máma a pohladila mě po vlasech, „muselo to bejt hrozný. Teď si musíš odpočinout. Nepotřebuješ něco?“ Zavrtěla jsem hlavou. „To je dobrý, marni,“ zakňourala jsem. „No,“ svraštil táta obočí. „Doufám, ţe policie všechno brzy vyřeší. A ţe ty se uţ do ničeho nenamočíš,“ dodal rezolutně. „Neboj,“ řekla jsem a pokusila se o úsměv. „Mám toho plný zuby.“ To byla pravda. „Chtěli jsme jet zítra za Lennym,“ nadhodila máma, „ale samozřejmě zůstaneme s tebou.“ „Jasně,“ přidal se pochmurně táta. „Jsem v pořádku, jen trochu utahaná.“ Nakonec z nich vylezlo, ţe Pittsburgh obě utkání na Floridě prohrál, coţ bylo blbý, ale navíc se Lenny nepříjemně zranil, měl něco se stehenním svalem a nebylo jistý, jestli bude moct na domácím ledě vůbec nastoupit. Máma z toho byla pochopitelně celá 61

vedle. „Jeţíš,“ řekla jsem, zatímco mi servírovala na stůl šílenou porci smaţeného kuřete, „klidně jeďte. Já budu stejně celej víkend zalezlá, odpočinu si a trochu se mrknu na učení, v poslední době jsem tomu moc nedala.“ „Ale, přece jen…“ bránil se táta chabě. „Co myslíš, tati? Ţe mě tady budete chovat v náručí a obcházet dům se samostřílem? Mně přece ţádný nebezpečí nehrozí a ze všeho nejvíc potřebuju klídek a dlouhej spánek. K čemuţ mě nijak pomoct nemůţete. Takţe o co jde?“ „Jseš statečná holka,“ pravil táta dojatě. „Ale houby.“ „Já nevím…“ váhala ještě máma. Ale samozřejmě jsme se nakonec domluvili, ţe brzy ráno odjedou. Pro klid jejich duší jsem souhlasila, ţe mě budou kaţdý dvě hodiny volat. Kupodivu jsem to kuře snědla celý, vypila asi litr coly a pak se odšourala do svýho pokoje, ţe si trochu odpočinu. Spát se mi nechtělo, bylo ještě brzo, sotva šest. Jakmile jsem se octla sama, okamţitě jsem si vzpomněla na Toda a uţ bych zase brečela. Asi jsem se k němu zachovala dost hnusně, ale on taky nebyl bez viny, neměl si začínat. Abych zahnala podobný myšlenky, zavolala jsem Paule. O Wendellovi pochopitelně ještě nevěděla a byla z toho dost vyplesklá. Tentokrát jsem se drţela zpátky a nerozvíjela ţádný teorie, nejen proto, co jsem slíbila Corsovi. Byla bych nejradši, kdyby se nic z toho nestalo, a my čtyři jsme v klidu a pokoji mohli hrát scrabble. Mimochodem měli jsme hrát dnes, ale Paula byla toho názoru, ţe je to nesmysl, a já s ní souhlasila. „Ví to Randy?“ zeptala se pak, a aby bylo jasno, dodala: „To o Wendellovi?“ „Asi ne. Brkneš mu?“ Nějak podvědomě jsem uvaţovala ve dvojicích: já a Tod, Randy a Paula. Ale tak to zřejmě nebylo, uţ mi to lezlo na mozek. „Ne,“ řekla Paula. „Bude lepší, kdyţ se to dozví od tebe.“ Nebylo mi jasný, v čem to bude lepší, ale kdyţ jsme skončily, vyťukala jsem Randyho číslo. 62

Jestliţe Paula byla vyplesklá, byl Randy přímo vyděšený. „Mrtvej? Zastřelený? Wendell?“ opakoval pořád třesoucím hlasem. „Jak to?“ Nechápala jsem to. Randy byl přece vţdycky děsný frajer, vedoucí duch v naší partě, sympaťák a kliďas. A najednou jako by se sesypal. Pokud šlo o Lizinu smrt, tomu bych rozuměla, šla k Alexovi místo něj, to on ji přemluvil. Ale proč ho tak rozhodila i zpráva o Wendellovi? „Randy,“ přerušila jsem jeho lamentování, „děje se něco? Co je s tebou, prosím tě?“ „Nic, Bee, nic,“ blekotal, „to nic. Ahoj.“ A zavěsil. Páni, já se z toho zcvoknu! Je to všechno, jak v nějakým praštěným snu. Ale koumat nad tím nebudu, to teda ne. To ne! A práskla jsem sebou na postel, dala si ruce pod hlavu a zavřela oči. A hned jsem je zase otevřela, abych se potěšila pohledem na růţi od Toda, která si tu klidně kvetla, jako by se nechumelilo. Tentokrát se naštěstí slzičky drţely zpátky.

63

XIV. Asi

jsem byla zpráskaná víc, neţ jsem si myslela, protoţe jsem usnula. Vzbudila mě máma, jemně a šetrně, ale já se stejně lekla. „Co je… co se děje?“ posadila jsem se na posteli a vytřeštila oči. „Nic, promiň,“ uklidňovala mě máma a dívala se na mě láskyplným pohledem. „Já jen… přišel za tebou ten tvůj kluk.“ „Ţádného kluka nemám,“ zamumlala jsem automaticky. Pak mi došlo, ţe nejspíš mluví o Todovi. „Tod Warwick,“ potvrdila mi to máma. „Toho taky nemám,“ ucedila jsem na půl úst, jelikoţ jsem si vzpomněla, jak mě naštval. „Aha,“ usmála se máma. „No tak já ho pošlu pryč.“ „Ne, počkej,“ zarazila jsem ji, takţe se její úsměv ještě prohloubil. „Kdyţ uţ je tady…“ A vyskočila jsem z postele rovnou k zrcadlu. – Máma se uţ smála na celý kolo. „Bee, miláčku,“ povídá, „neboj. Sluší ti to.“ Odfrkla jsem si a vrátila se. Přece se kvůli tomu protivovi nepřetrhnu. Naopak – kdyţ máma odešla, nasadila jsem si dotčený, nasupený a nepřístupný výraz. Tak. Tod se přikradl do mého pokoje jako přistiţený zloděj marmelády. Zůstal stát na prahu, klopil oči a přešlapoval z nohy na nohu. „Ahoj, Bee,“ řekl tiše. Mlčela jsem a zvedala nos. „Já… přišel jsem se ti omluvit. Byl jsem na tebe… ošklivý. Já nevím, co mě to popadlo, Bee, fakt.“ Vrhla jsem na něj letmý pohled. Kdyţ se takhle styděl, byl opravdu neodolatelný. Například jsem si všimla, jak má dlouhý, 64

světlý řasy, stočený vzhůru – skoro jako holka. Co byste dělali vy? Vzala jsem ho na milost. A ještě jsem mu vyšla na půl cesty vstříc, protoţe nejsem pitomá. Moc dobře jsem si uvědomovala, ţe na tý hádce mám stejnou vinu jako on. „To je dobrý, Tode,“ pravila jsem mile. „Já se taky nechovala zrovna nejlíp.“ Rozzářil se jako úplněk na nevadskou pouští. „Bylo toho na nás zkrátka moc,“ dodala jsem. „Zapomeneme na to. Mír?“ pokročila jsem k němu a natáhla ruku. Se šťastným úsměvem mi ji pevně stiskl a drţel a drţel. Koukal přitom na mě, jako bych byla čerstvě upečený koblíţek. Ne, ţe bych touţila, aby si do mě kousnul, ale přesto jsem udělal ještě jeden malý krůček, zvedla k němu tvář a malinko přivřela oči. To teda bylo rafinovaný! No tak mě polib, Tode! K mému velkému překvapení to udělal. A k mému velkému zklamání to ţádný polibek nebyl. Jen taková letmá pusa na tvář, jakou mi vţdycky dával strejda Sam z Maine. Na Toda to ale zřejmě byl heroický výkon, protoţe celej zčervenal a na spánku mu začala pulzovat naběhlá tepna. Radši jsme vyprostila svou ruku z jeho a poodstoupila, aby to s ním nepraštilo. Za odměnu jsem mu věnovala dojemný cukrblik. „Víš, jak jsme seděli na policii,“ začal Tod, ale já ho okamţitě přerušila. „Nechci o tom mluvit, Tode. Nechci na to myslet, mám toho dost.“ Překvapeně zdvihl obočí. Tohle ode mne nečekal. „Príma,“ řekl suše a odkašlal si. Vznikla menší, trapná pauza. Co bysme jako měli dělat? Učit se matiku? To teda ne! „Hele, Tode,“ navrhla jsem rychle, „co kdybysme si zahráli scrabble jako vţdycky v sobotu? Akorát my dva?“ Přijal můj návrh s nadšením. Mně se taky rázem zalíbil. Scrabble jsou totiţ tak trošku droga a my čtyři jsme jim fakticky propadli. Kdyţ hrajete měsíce a léta vţdycky dvakrát týdně, tak vám pak i krátká abstinence začne vadit. Něco vám chybí. Schválně to 65

zkuste a uvidíte. Vymázla jsem dolů, abych přitáhla nějaký malý občerstvení, coly, slaný tyčinky, chipsy, zatímco Tod připravoval desku, hodiny, papír a tuţku na zapisování bodů, slovník a tak. Kdyţ jsem rovnala věci na tác, vesele jsem si prozpěvovala, coţ rodiče sledovali s neskrývaným potěšením. Viděli, ţe jsem opravdu v pořádku a mohli bez výčitek balit na ranní cestu do Pittsburghu. Nařídila jsem jim, aby za mě dali Lennymu velikánskou pusu a pofoukali mu bebíčka. Pak uţ jsme se s Todem pustili do hry, hráli jsme v pohodě a uvolněně a za zvlášť pěkný kombinace jeden druhého nezištně chválili. Bylo mi dobře. Tod vyhrál první, já druhou. A ve třetí hře se to stalo. Zatím byl stav jakţ takţ vyrovnaný. Měla jsem v zásobníku písmena O, E, K, Z, Y, M, P, slušný, a s troškou štěstí bych je mohla pouţít naráz a všechny, za coţ se připočítává prémie 50 bodů a je to snem kaţdého hráče. Na pátý vodorovný řadě jsem viděla docela dobrou nahrávku – na konci byla jednoduchá předloţka ZE a za ní uţ jen jedno volný políčko. Děsně rychle jsem koumala, protoţe na tah jsem měla jen dvě minuty, po půldruhý uţ začínala blikat jedna ze dvou červených diod na hodinách. Pak jsem na to přišla! K ZE jsem přidala své M a v poslední svislý řadě doplnila dalšíma písmenama na POZEMKY. Tohle slova navíc přetínalo červeně vybarvený pole, a to znamenalo ztrojnásobenou hodnotu, navíc jsem získala prémii. Vítězoslavně jsem počítala – 92 bodů! To se hned tak nepovede. „Senzace,“ ocenil můj výkon Tod. „A jsem namydlený.“ Nepochybně. Takovej náskok mohl dohnat uţ jen zázrakem. Byla jsem na sebe pyšná a znovu a znovu jsem si s uspokojením prohlíţela svůj výtvor. A najednou mi to udeřilo do očí a v hlavě se mi rozsvítilo oslnivý světlo. POZEMKY.

66

XV. Úplně jsme zkoprněla. Pořád jsem na to slovo zírala jako na zjevení a detektivní stroj v mé lebce se rozjel na plný obrátky. Tohle byl totiţ motiv! Motiv jako hrom. Tod naštěstí koumal nad svou neutěšenou situací, přehazoval si v zásobníku písmena, a tak si ničeho nevšiml. Strašně jsem touţila se s ním o svůj poznatek rozdělit, poradit se… Ale sama jsem řekla, ţe se o případu nechci bavit a taky jsem nijak zvlášť netouţila, aby zas nadhodil něco o „mých praštěných nápadech.“ Ne, musím si to nechat pro sebe. Dohrávala jsem jako v mátohách. Tod tomu nevěnoval pozornost, asi si myslel, ţe to mám stejně vyhraný, a tak se nijak nesnaţím, ale já uţ se prostě na své milovaný scrabble nedokázala soustředit. Ani se nedivil, kdyţ jsem mu po skončení hry řekla, ţe uţ toho pro dnešek necháme, ţe jsem přece jen trochu unavená. „Jasně,“ kývl chápavě a bez dlouhejch řečí se rozloučil. „Hezky se vyspi,“ řekl mi, kdyţ jsem ho vyprovázela k domovním dveřím, a bylo to od něj milý. Moţná si to zaslouţilo pusu, ale já jsme bohuţel myslela na úplně jiný věci. Ach jo. Tryskem jsem se vrátila do svýho pokoje a poněkud popustila uzdu své fantazii. Pizérie U Alexe leţela na Main street, jedny ze tří hlavních a nejrušnějších tříd v Borgentownu, prakticky přímo ve středu města. Na Main street byly navíc na rozdíl od Madison street a Constitution avenue soustředěný téměř všechny důleţitý budovy, banky, obchoďák a spousta nejrůznějších špičkových obchodů, salóny, sídla různejch korporací, poboček federálních a státních institucí. Na hustě 67

zastavěný třídě působila nízká a nevzhledná budova pizérie s malým parkovištěm trochu jako pěst na oko. Kdyby chtěl někdo stavět v centru reprezentační budovu, tohle byl prakticky jediný vyuţitelný pozemek a musel mít tudíţ zatraceně vysokou cenu. Za předpokladu, ţe by ho Alex chtěl prodat. Kdyby souhlasil s likvidací svýho podniku. Uţ chápete, co mi vrtalo hlavou? Podle toho, jak jsme ho znali, by se Alex nikdy pizérie nevzdal, ani kdyby mu nabízeli milióny. Byl to celej jeho ţivot. Pokud teda taková nabídka existovala a Alex ji odmítl, moţná se zájemce pokusil trošku přitvrdit. To by krásně hrálo dohromady s těma dvěma chlápkama, co mě tak zneklidňovali. Nátlak, výhrůţky, vraţda… Vraţda? Brzdi, Bee, napomenula jsem se. Hypotéza je to pěkná, to jo. Ale ţe by někdo vraţdil kvůli tomu, aby získal pozemek, na kterým stojí Alexova pizérie? To je trochu přitaţený za vlasy, ne? Vypadalo to tak. Jenţe v tomhle ohledu jsem neměla sebemenší šanci dopátrat se pravdy, kdeţto v případě zájmu o ten pozemek… to by moţná šlo. Pustila jsem teda dvě vraţdy dočasně z hlavy a soustředila se na první problém. Samozřejmě jsem přišla na to, jak to zjistit. Ale mé nadšení zchlazovala jedna důleţitá věc. Slíbila jsem Corsovi, ţe uţ se do toho nebudu plíst. To za prvý. A za druhý, ţe mu řeknu všechno, na co bych si náhodou mohla ještě vzpomenout – nebo na co bych mohla přijít. To bylo nepříjemný. Slib je slib, ne? Koumala jsem nad tím nějakej čas a nakonec vykoumala zvláštní věc. Bylo to vlastně taková klička. Moţná bych mohla studovat práva. Totiţ, kdybych Corsovi řekla, co mě napadlo, uţ bych se tím vlastně do vyšetřování pletla, ţe jo? Navíc, kdyby to byla pouze neověřená domněnka. Já si totiţ připouštěla, ţe to všechno můţe bejt jen plácnutí do vody. Klidně. Na druhý straně, kdyţ si to ověřím, do ničeho se plíst nebudu, protoţe policie vyšetřuje případy vraţdy a zmizení a ne nějaký spekulace s pozemkama, nebo co. Jo, pokud si to ověřím, pak to uţ pochopitelně souvislost mít bude – a v tom okamţiku to můţu klidně 68

policii oznámit. Takţe takhle fikaně jsem si ospravedlnila krok, který budu muset podniknout. Ale aţ zej tra. Šla jsem si lehnout, ale trvalo mi hodiny, neţ jsem konečně dokázala usnout. Bylo to nejspíš tím, ţe mé svědomí nebylo zas tak úplně čistý, ani vůči Corsovi, ani vůči rodičům. Ţivot mladistvého detektiva je fakt těţkej, to teda jo. Ráno jsem se rozloučila s rodičema s bezstarostnou tváří, ale sotva odfrčeli, zvedla jsem telefon a zavolala Randyho. „Randy,“ řekla jsem, „potřebovala bych s tebou mluvit.“ „O čem?“ vyhrkl okamţitě. Zase mi v telefonu připadal vyděšený. „Potřebuju jen jednu informaci, Randy. Máš chvilku času?“ „No…“ kvíkl váhavě, „ne… moc ne.“ Co se s tím klukem dělo? „Hele,“ řekla jsem rázně, „budu u tebe za deset minut, jo? Nebude to bolet.“ A praštila jsem s telefonem, aby neměl čas něco namítat. S ničím jsem se nepárala, skočila do auta a uţ jsem svištěla k East Parku, kde stálo luxusní, trochu snobský sídlo Richardsonových. Doufala jsem, ţe naši nebudou volat dřív, neţ dorazí do Pittsburghu. K mému překvapení mě Randy čekal venku, před příjezdovými vraty. To jako nechce, aby nás spolu někdo viděl, nebo co? Ať to bylo, jak bylo, vylezla jsem z auťáku a zamířila k němu. Měl na sobě dţíny a černou košili s černou pletenou vestičkou, ale byl bledý a pod očima měl kruhy, jako by nejmíň týden nespal. Civěla jsem na něj a on se nejistě usmál. „Ahoj, Bee? Co potřebuješ?“ zeptal se s podivnou úzkostí v hlase. Neměl jsem čas zabývat se jeho vzhledem a starostma, potřebovala jsem tu informaci. Pan Richardson jako majitel největší investiční a stavební společnosti v Borgentownu by o zájmu o Alexův pozemek určitě něco věděl. „Randy, neslyšel jsi náhodou, ţe by se někdo zajímal o pozemek, na kterým stojí Alexova pizérie. Nebo nemohl by ses zeptat táty?“ spustila jsem bez okolků. A hned jsem se zarazila, protoţe Randy zbledl ještě víc, pokud to teda bylo vůbec moţný, a oči mu vyplašeně zatěkaly. 69

„Proč… proč to chceš vědět?“ vypravil ze sebe přiškrceně. Nezdálo se mi vhodný líčit mu na ulici celou svou teorii. „Prostě potřebuju,“ pokrčila jsem rameny. Díval se na mne, jako bych ho přibíjela na kříţ. „Já nic nevím, Bee,“ špitl. Bylo mi to jasný. Lhal, jako kdyţ tiskne. „A otec?“ Zavrtěl hlavou. „Nech toho, Bee, prosím,“ zaúpěl. Jeţíši, já netušila, ţe je to taková bačkora! Ale co skrýval? Potřebovala jsem to vědět, a tak jsem ho trochu přidusila, i kdyţ to bylo ode mě dost krutý. „Randy,“ pronesla jsem se smrtelnou váţností, „ty v tom nejedeš, ţe ne? Nemáš prsty v těch vraţdách. Nevíš nic o tom, proč zemřeli – Liz a Wendell.“ Nemyslela jsem to váţně, ale on se z toho málem sesypal. Vrtěl hlavou, jako by si ji chtěl ukroutit. „Ne, ne, Bee, to ne! To tě nesmí ani napadnout.“ No, mě to teda nenapadalo, ale proč bych mu to říkala? Byl nahlodaný. „Tak o co jde, Randy?“ Konečně to vzdal. Nejspíš se mu ulevilo, ţe to mohl někomu říct. „Víš, Bee…“ spustil zajíkavě, „táta se o tom jednou zmínil. Ţe ho někdo… nevím kdo, fakt… poţádal, aby dojednal s Alexem prodej jeho pozemku pro nějakou stavbu… na který by se samozřejmě podílela naše firma. To je všechno, Bee.“ Takţe se mé podezření potvrdilo. Ale byla tady ještě jedna věc. „Uţ jsi s ním o tom nemluvil, Randy? Teda myslím potom… co se to stalo?“ opsala jsem takhle Lizinu smrt. Znovu prudce zavrtěl hlavou. Pak se několikrát kousl do rtu, sklopil hlavu a zamumlal: „Bee, neříkej to nikomu… prosím tě, Bee!“ A mně došlo, v čem je zakopaný pes. Randy se bál, strašně se bál, ţe za těma vraţdami je jeho táta.

70

XVI. Šourala

jsem se na trojku zpátky domů a přemýšlela, jestli je to moţný. Musela jsem uznat, ţe za určitých okolností snad. Například kdyby firma pana Richardsona měla momentálně nějaký finanční potíţe, mohla by ji zakázka na stavbu v centru města zachránit. Vţdyť v tom určitě musejí lítat pěkný milióny. Sáhli by (nemyslím zrovna Randyho tátu osobně) v takovým případě k vraţdě? Musela jsem počítat s tím, ţe Alex je taky mrtvej. Pokud jsme věděla, neměl ţenu, děti, ţádný příbuzný a po jeho smrti by pozemek téměř s jistotou získalo město. A se svým vlivem by pak pan Richardson neměl ţádný problém ho koupit. A Wendell? Moţná měl v podniku nějakej podíl – Alex by tímhle způsobem mohl klidně Wendella odměnit za léta spolupráce a přátelství. To bylo docela pravděpodobný. Liz? Chudinka Liz, neustále beznadějně zamilovaná? Nejspíš se jen stala neţádoucím svědkem Alexova odstranění. A nesměla promluvit. Věděl Randy o tom, co se má stát, a proto ve čtvrtek nešel k Alexovi on? To bylo hrozný pomyšlení. Ale všechno do sebe hladce zapadalo a navíc, to, jak vypadal a jak se choval… To přece nemohlo mít původ akorát v nějaký zmínce jeho táty ohledně pozemku s pizérií. Byla jsem z toho dost zkrouhlá. A ke všemu jsem si včera umínila, ţe kdyţ se mé podezření potvrdí, řeknu o tom Corsovi. Jenţe to bych vlastně práskla Randyho. Kamaráda. Co by tomu říkal? A jak by se na mě asi dívala Paula? A Tod? A Tod?! 71

Na druhý mise vah leţeli ti mrtví. Jejich smrt samozřejmě nesměla zůstat nepotrestaná a já k ní (moţná) drţela klíč. Anebo jsem měla mlčet a počkat, aţ se ke stejným závěrům jako já dopracuje policie? Nijak jsem je nepodceňovala, Corse rozhodně nebyl hloupý a dřív nebo pozdějc na to určitě narazí. Pak bych byla z obliga. Ach jo. Bylo to těţký rozhodování a já pořád nevěděla, co mám udělat, aby to bylo správný. Jela jsem po Constitution avenue, asi moc pomalu, protoţe nějakej netrpělivý trouba za mnou šlápl na plyn, odbočil do levého pruhu, předjel mě a zařadil se zpátky takovou myškou, ţe jsem musela dupnout na brzdu, abych to do něj nenapálila. Kam se ţene, pitomec? Před náma jsou stejně semafory. A jak jsem ho tak stíhala nenávistnýma pohledama, najednou jsem strnula. Viděla jsem ho sice jen zezadu, ale ty mastný vlasy jsem si moc dobře pamatovala. Byl to určitě on. Jeden z těch dvou hubeňourů, co se tak podezřele ometali v Alexově pizérii! Vůbec jsem neváhala, protoţe taková příleţitost se uţ naskytnout nemusí. Hodila jsem všechno za hlavu, svůj slib Corsovi, mámu s tátou, který mě budou shánět telefonem, strach, a jela jsem za ním. Drţela jsem se v poměrně uctivý vzdálenosti za starším, zeleným plymouthem, aby si mě mastný vlasy nevšimly – se sledováním podezřelých jsem ţádný zkušenosti neměla. V sobotu dopoledne nebyl v ulicích téměř nikdo, takţe se mi nemohl ztratit v nějaký dopravní mele, ale zase jsem moţná tím pádem byla poněkud nápadnější. Plymouth zahnul na Madisonku, coţ bylo v pohodě, po velký hlavní přece jen jelo i pár jinejch aut, horší to bude, jestli se začne motat ve vedlejších ulicích. Na křiţovatce s Front street nezahnul doleva, jak jsem si myslela, ale pokračoval dál směrem k 56 West Road, po níţ se vyjíţdělo z města do Woodbridge. To mě trochu vylekalo, poněvadţ přece se za ním nepovleču někam do horoucích pekel celým státem, nebo co. Ale naštěstí ještě před šestapadesátkou odbočil doprava na 72

Crossing avenue, která dlouhým obloukem protínala Downhill. Dala jsem si načas, neţ jsem tam zamířila taky, protoţe v těchhle končinách se uţ moc auťáků nevyskytovalo. A kdyţ jsem tam vjela, po plymouthu nebylo ani stopy! Sakra! Crossing avenue byla prázdná, takových dvě stě metrů přede mnou zahýbala, a tak jsem přidala plyn, jestli ho neuvidím za tou zatáčkou, ale kdepak. Nikde nic. Zastavila jsem a uvaţovala. Tolik ujet mi nemohl. To znamená, ţe někam západ. Podél své největší ulice nevypadal Downhill aţ tak úděsně jako jinde. Většina domů, sice špinavých a oprýskaných, byla obývaná, v přízemí se našlo i několik malých obchůdků, z chodníku rostlo dokonce pár utrápených akátů. Otočila jsem se a jela pomalu zpátky, přičemţ jsem pozorně nahlíţela do úzkých uliček. Našla jsem ho skoro okamţitě. Stál v jedny z nich, sotva patnáct metrů od jejího ústí, před nějakým barákem s úzkou nákladní rampou. Mastný vlasy zrovna odemykaly kufr. Víc jsem si nestačila všimnout. Popojela jsem ještě kus, aby mé auto nebylo z uličky vidět, zastavila, vyskočila a metelila zpátky. U tý uličky jsem zabrzdila a opatrně nakoukla za roh. Hubený chlápek vyndal z kufru velkou krabici, z který čouhaly hrdla nějakejch lahví (nákup, odhalila jsem to okamţitě). Vzal ji do náruče, vyšel po bočních schůdkách na tu rampu a s jistýma obtíţenu odsunul těţký vrata zavěšený na kolejnici. Vypadalo to na skladiště, nebo tak něco. Nepouţívaný. Kdyţ zmizel uvnitř, chvíli jsem počkala a pak jsem se s bušícím srdcem vydala do uličky. Byla pustá a aţ na plymoutha prázdná. Nikdo mě nesmiřoval – v Downhillu si kaţdý hleděl svýho. Došla jsem aţ k tý rampě. A co teď? Přece tam jen tak zničehonic nevlezu. Přesně to jsem udělala. Teda nejdřív jsem vylezla na rampu a pokoušela se nahlídnout dovnitř zamříţovaným oknem. Ale bylo tak zanesený mastným prachem, ţe to byl pokus naprosto zbytečný. Takţe jsem taky odsunula vrata. Šlo to ztuha a dělalo to dost velký randál, připadalo mi, ţe to musí slyšet celej svět. 73

Ale stačila mi jen úzká škvíra, a kdyţ se nic a nikdo neozýval, protáhla jsem se jí. Vůbec mi nedocházelo, ţe by to mohlo bejt nebezpečný, poněvadţ slavný detektiv konečně přikročil od planých úvah k činům. Uvnitř byla tma a jen ta troška světla, která se se mnou vplíţila dovnitř pootevřenými vraty, ji činila ještě jakţ takţ přijatelnou. Tím myslím, ţe jsem mohla rozeznat aspoň obrysy sloupů podpírajících střešní konstrukci a velkých dřevěných beden, který se tu válely prázdný a poničený. Asi to fakt bývalo nějaký skladiště. Nevím k čemu jinému by obrovská hala, na jejíţ konec jsem nedohlídla, mohla slouţit. Stála jsem nehnutě, a protoţe jsem se na oči moc spolehnout nemohla, špicovala jsem uši. Odněkud zpředu ke mně doléhal nějakej šum, a kdyţ jsem se na něj soustředila, pochopila jsem, ţe jsou to lidský hlasy. V tý tmě jsem si připadal neviditelná, a tak jsem se bez otálení vydala za nima. Mé adidasky nevydávaly na betonový podlaze ţádný zvuky, jen vířily prach. Aţ mi zaleze do nosu, kýchnu a bude po mně. Pak jsem uviděla slabou naţloutlou záři, obešla jsem hromadu beden a byla jsem u cíle. K obvodový zdi byla přilepená prosklená kukaň, původně asi nějaká kancelář, nebo co. Od jejího stropu visela holá ţárovka, bylo tam pár kusů nábytku, psací stůl, ţidle, registračka a tak. Ale hlavně ti dva – mastný vlasy a veverčí zuby. Uţ jsem jim docela rozuměla, ale přece jen jsem ještě popošla blíţ a skrčila se za jednu bednu, metr, dva od kukaně. Šlo to snadno a ti dva mě nemohli vidět. Hádali se. Nebo nehádali, ale pěkně naštvaný byli, to teda jo. „Takţe jsi se šéfem mluvil?“ vyprskly veverčí zuby. „Dyk ti to povídám,“ řekly otráveně mastný vlasy. „Jen pár slov.“ „No a co?“ „Povídal, ţe jsme to pěkně pohnojili. Ţe s náma nechce mít nic společného. Nezná nás!“ „Ten hajzl!“ zaječely veverčí zuby a praštily pěstí do stolu. A následovala série tak sprostých nadávek, ţe by se při ní zastyděli i hošani ze South Parku. 74

„Já to hned říkal, Bille, ţe to byla chyba, ty mrtvoly,“ zamumlaly mastný vlasy a nervózně potřásly hlavou. Bill byl pěkný vztekloun, to je fakt. „Nekecej blbě!“ zařval. „To jsme měli toho negra nechat, aby nás voddělal? Nebo tu holku, co tam vůbec neměla bejt, aby nás práskla?“ Tušila jsem to, ale stejně to se mnou zatřáslo. To tihle mizerové zavraţdili Wendella a Liz! „Měli jsme je aspoň pořádně uklidit,“ rozumovaly dál mastný vlasy. „To jsme měli.“ „Krucifix, Milesi!“ vztekaly se veverčí zuby, aţ z toho nadskakovaly. „Copak na to byl čas?“ „No jo,“ uznal to Miles. „Jenţe šéfovi se to nelíbí, tomu se to zatraceně nelíbí, Bille. Co teď budem dělat?“ Kdo byl jejich šéf? Pan Richardson? Potkala jsem přece mastný vlasy v plymouthu jen kus od jeho vily v East Parku a jel stejným směrem. Byl ho navštívit? To kvůli němu mě Randy čekal venku na ulici? Abych ho náhodou nezahlídla? Byly to sice správný otázky, ale odpověď na ně jsem nemusela znát zrovna hned. Věděla jsem dost. Dost na to, abych vypadla a zavolala na policii. Corse je zatkne a tím to skončí. Jasně. Zrovna tohle a uţ jen tohle mi zbývalo udělat. Jde se na to. A pak jsem kýchla.

75

XVII. Kýchnutí přišlo naprosto nečekaně, takţe jsem se ani nedostala ke snaze ho nějak zadrţet. A navíc to bylo pořádný kýchnutí, pěkně od plic a na plný pecky. V prázdný hale to znělo, jako kdyby někdo hodil dovnitř granát. Ani jsem se nezdrţovala zjištěním, jestli to ti dva slyšeli. Museli to slyšet. Prostě jsem vystřelila ze svýho úkrytu a mazala napříč skladištěm ke vratům. Pádila jsem jako zajíc. Zajíc, který se octl v úzkých. Měla jsem malou šanci, ţe neţ se vrahouni vyhrabou z tý kukaně, stačím doběhnout na ulici, k autu, nastartovat a zmizet. Opravdu malou, protoţe jsem ještě nebyla v půlce cesty a uţ jsem zaregistrovala dusot jejich nohou někde za sebou. Udělala jsem tu nejhloupější chybu. Ohlídla jsem se, abych zjistila, jak jsou daleko. A v plným trysku jsem napálila hlavou do ţelezného sloupu. Bylo to, jako by mě kopnul kůň. Ta slupka mě zkosila na zem a okamţitě uspala. Tak rychle, ţe jsem ani neviděla pověstný hvězdičky před očima. Kdyţ jsem se probrala, měla jsem pocit, ţe ten kůň mi pořád ještě do hlavy kope. Byla to strašná, v krátkých intervalech pulzující bolest, která mi znemoţňovala myslet, uvaţovat, pohnout se. Nic z toho jsem teda nepodnikala, jen jsem leţela a čekala, aţ bolest pomine, anebo se aspoň zmírní. Nevím, jak dlouho to trvalo, neţ se stala trošku snesitelnější, ale připadalo mě to jako celá věčnost. Intenzívní bodavé záškuby se nakonec přeměnily na tupou bolest zaplňující celý vnitřek lebky – a 76

to jsem měla pocit, ţe jí mám dvakrát větší neţ obvykle. Hrozně jsem trpěla. Po nějaký době jsem zkusila otevřít oči. Mozek okamţitě zaprotestoval, a tak jsem toho nechala. To, co jsem ve zlomku vteřiny zahlídla, byla tma. Čistá, černočerná tma. Jsem slepá! Panika, která se mě zmocnila, okamţitě povzbudila toho koně, aby zase začal kopat. Jeţíši! Radši jsem znovu omdlela, nebo usnula, já nevím, na krátký schrupnutí to nebylo vhodný místo, ani vhodný čas, takţe spíš jsem fakt byla v bezvědomí. Pro můj otřesenej organismus to ovšem znamenalo vítanou moţnost přece jen se trošku vzpamatovat, protoţe kdyţ jsem se znovu probrala, cítila jsem se o maličko líp. Teda hlava mě bolela furt děsně, i kdyţ kopající kůň uţ zřejmě někam odcválal. Ale dokázala jsem si dát dohromady dvě a dvě a zbytečně nešílet. Coţ například znamenalo, ţe kdyţ nic nevidím, nemusím bejt nutně slepá. Prostě jen leţím na nějakým temným místě. Opatrně jsem si to zrekapitulovala. Sledovala jsem mastný vlasy, objevila nepouţívaný skladiště a v něm vrahy, co zabili Liz a Wendella. Pak jsem se jako husa prozradila kýchnutím, zkusila zdrhnout, jenţe pitoměj sloup byl proti. Zbytek jsem musela svou bolavou hlavou vydedukovat. Jasně, ţe mě chytli. Jak to vypadalo, nezabili mě, coţ mě fakticky překvapovalo. Co pro ně mohla znamenat jedna mrtvola navíc? No, to je fuk, mrtvá jsem nebyla. Jen mě svázali, dali mi roubík a hodili mě do sklepa, nebo kam, ať si chcípnu sama. Vyjde to nastejno a oni budou mít čas někam se zdekovat, třeba do Číny. Aţ někdo po letech najde mé kosti, bude se akorát divit, kde se v týhle díře vzaly. To mi ovšem na náladě nepřidalo. Zkusila jsem se opatrně pohnout a ke svému údivu jsem zjistila, ţe nejsem svázaná. Ruce i nohy jsem měla volný. Po roubíku taky ani památka. No tak dobře. To bylo lepší. Ještě kdyby se tak dalo něco udělat s tou tmou. 77

Těţko mi mohl někdo vyčítat, ţe jsem si na sobotní ranní projíţďku po Borgentownu nevzala baterku. Nemohla jsem tu leţet do vánoc. Ostatně, nebylo to bůhvíjak pohodlný, pod zádama jsem cítila jen tvrdý a chladnej beton, a to se s mou postýlkou nedalo srovnávat. Při tý myšlence jsem si s výčitkou vzpomněla na mámu s tátou, určitě uţ volali, několikrát, a kdyţ mě nezastihli doma, zkoušeli to nejspíš u Pauly… a taky u Toda. Ach, Tode! Uměla jsem si představit, ţe kromě našich teď má starosti i Tod. Moţná uţ volal na policii. Třeba mě hledají. Ale i kdyby – tady mě najít nemůţe ani Tod, ani Corse s armádou policajtů. Moţná tak za tři dny, aţ si někdo všimne mého opuštěného auta, pokud ho ovšem mezitím nečajzne nějakej downhillskej podnikavec. Ne, ne, na to se spoléhat nesmím. Musím si pomoct sama. Musím! Se zaúpěním jsem se postavila na nohy. V hlavě mi zahučel hurikán a párkrát se mnou zacloumal, motala jsem se jak prkno v povodni, ale nakonec jsem to přece jen ustála. Kdybych sebou znovu šlehla na zem, uţ bych asi nevstala. Zaťala jsem zuby, přemáhala třas ve všech svých svalech a čekala, aţ se počasí uklidní. Hurikán po chvíli odezněl, motolice zalezla a já si ulehčeně odfrkla. Ještě tak kdyby mi někdo nabídl aspirin a pořádnou sklenici studený vody. No, s tím asi počítat nemůţu, co? Budu to muset zvládnout i s bolavou hlavou. Sáhla jsem si na ni rukou, jen opatrně, ale hned jsem sykla bolestí a zase ji odtáhla. Měla jsem na čele bouli ve velikosti ostrova Guam, v proraţený pokoţce se mi uţ dělal strup ze sraţený krve. Kdyby tu nebyla taková tma a já měla po ruce zrcátko, asi bych se pěkně zděsila. Dost neradostných úvah, Bee, okřikla jsem se a konečně přistoupila k činu. Natáhla jsem před sebe obě ruce a udělala váhávej krok. A ještě jeden. A ještě. Poněvadţ někde tu sakra musela bejt zeď, ne? Další krok, uţ čtvrtý. Počítala jsem je, to se můţe hodit. Na zeď jsem narazila při osmým. Sláva! Ačkoliv mé prsty nahmataly jen holou drsnou stěnu, znamenalo to pro mě moc. První úspěch – no, úspěch, řekněme první postupný výsledek na dlouhý cestě, a hlavně povzbuzení. 78

Logicky muselo následovat opatrný pátrání podél tý zdi, dokud nenarazím na nějaký dveře, okno nebo tak. Bez velkého rozmýšlení jsem se vydala směrem doleva. Tma, jak jsem si stačila všimnout, nebyla absolutní. Samozřejmě, absolutní tma se vyskytuje akorát tak v hrobě. Tahle k ní jen měla blízko, prostě v ní nebylo nic vidět. Pokračovala jsem, vţdycky jsem nejdřív poloţila ruku na zeď co nejdál vlevo a pak udělal krok. Šinula jsem se podle tý stěny jako ochrnutý šnek. Ruka, noha. Ruka, noha. A pořád dál. Pořád jsem počítala. Jedenáct. Dorazila jsem do rohu. V pořádku. Ani jsem se nezastavila a šourala se dál. Ruka. Noha. Ruka. Noha narazila na překáţku. Zaječela jsem. Protoţe to nebyl stůl, bedna, lednička, zmrzlinářský stánek nebo něco podobného. Nic takovýho. Bylo to lidský tělo!

79

XVIII. To byl teda šok! Nějak jsem nepočítala s tím, ţe bych se setkala s další mrtvolou. Byla to mrtvola. Kdyby ne, asi by se ozvala, kdyţ jsem ji při své procházce podle zdi nakopla. Nebo by mi vynadala, abych neječela. Klepala jsem se jako zmoklý králík a trvalo mi nejmíň hodinu, neţ jsem překonala strach a přinutila se k bliţšímu ohledání strašného nálezu. Dřepla jsem si na bobek, šestkrát ucukla, ale pak jsem se těla dotkla rukou. Oběma rukama. Klepala jsem se dál, jako bych se bála, ţe mě ten mrtvej kousne. Byl to chlap. Napůl leţel, napůl byl opřený o zeď. Měl na sobě nějaký hadry, smrděl špínou, potem a krví. To bylo všechno, co jsem byla schopná zjistit – k tomu, abych mu zkoušela tep, nebo šacovala kapsy, jsem odvahu neměla, to teda ne. Všechno má své meze. Zase jsem se odtáhla, postavila se a párkrát zhluboka vydechla. Jen ţádnou paniku, Bee! Ono se to řekne. Nesmíš se tím nechat zastavit, umiňovala jsem si v duchu. Musíš pokračovat, hledat východ. Je to jen mrtvej chlap, Bee. Nějak se mi nedařilo přesvědčit samu sebe. „Sakra,“ řekla jsem nahlas. Slova se v mým vězení strašidelně rozléhala. „Je to jen mrtvej chlap, Bee!“ To, co se stalo pak, byla ta nejděsivější věc, se kterou jsem se v ţivotě setkala. Málem jsem leknutím umřela na dvojitý infarkt. Uslyšela jsem smích! Tichý, chrčivý, zlověstný smích! 80

Ten mrtvej se mi smál! No fakticky. Kdyţ se mi srdce vrátilo z krku na svý obvyklý místo a začalo tlouct v přijatelným rytmu, a kdyţ mi zjeţený vlasy zase ulehly na bolavou hlavu, uvědomila jsem s úlevou, ţe ten chlápek zřejmě není tak úplně mrtvej. Mrtvej se nesměje. A taky nemluví, ţe? Poněvadţ sotva ten divných smích dozněl, vystřídaly ho chraplavý, s očividnou námahou pronesený slova: „Bee, co tady děláš?“ Okamţitě jsem ten hlas poznala a do očí mi vhrkly slzy, tentokrát po dlouhý době úlevný. A já se do těch slz dokonce usmála! „Alexi,“ zašeptala jsem, „jeţíši, Alexi! Já myslela, ţe jseš mrtvej!“ „Moc mi nechybí,“ zachrčel Alex a já si představila, jak se přitom sarkasticky šklebí. Páni, já byla šťastná, ţe ţije. Dřepla jsem si vedle něj a hned spustila: „A jak ses sem dostal, Alexi? Co za tím vším je? Víš o tom, ţe…“ Cítila jsem, jak se pohnul, a zmlkla jsem. „Nemůţu moct mluvit, Bee,“ ozval se tiše. „Mám… ty hajzlové mi zlomili pár ţeber.“ Slyšela jsem, jak namáhavě dýchá a jak to v něm chrčí. Chudák Alex! „Promiň, Alexi,“ omluvila jsem se rychle. „Neříkej nic. Dostanem se odsud, uvidíš. Já jen…“ Zaváhala jsem, ale pak jsem na něj přece jen vychrlila svou teorii: šlo o pozemek s pizérií a ti dva chlápkové měli Alexe přinutit, aby jim ho prodal. „Jo,“ přerušil mě, „jsi chytrá. Wendell je viděl… povídá, já to vyřídím, Alexi,“ dodal smutně. „Wendell je mrtvej,“ musela jsem mu to říct, ale on to buď věděl, nebo aspoň tušil, protoţe jen bezmocně vzlykl. „A Liz,“ pokračovala jsem, „zabili ji, protoţe je viděla, kdyţ za tebou přišli znovu…“ Tělo vedle mě se drobně otřásalo. Myslím, ţe Alex plakal. „Ach boţe,“ zašeptal. „Nutili mě, abych podepsal smlouvu… 81

nechtěl jsem… omráčili mě… odvezli sem… pořád mě nutili… mlátili… říkali, ţe mě policie stíhá pro vraţdu…“ Mluvení ho strašně vyčerpávalo. „To bude dobrý, Alexi,“ uklidňovala jsem ho. „Uţ nemluv. Dostanou je, i toho, kdo stojí za tím. Kdo chtěl ten pozemek.“ A tu poslední otázku jsem ještě musela poloţit: „Alexi… byl to pan Richardson?“ Neodpověděl. „Alexi?“ naléhala jsem jemně. Ale uţ se neozvalo ani slovo. Naklonila jsem se těsně k němu a prsty přejela jeho obličej. Dýchal, ale oči měl zavřený. Nejspíš omdlel. Místo abych tady s ním konverzovala, měla jsem dávno pohnout kostrou. Moc času nám nezbývalo, teda Alexovi určitě ne. Vyškrábala jsem se na nohy a rychle pokračovala v průzkumu. Kdyţ jsem překračovala jeho tělo, zjistila jsem, ţe je připoutaný za pravou ruku k nějaký svislý trubce. S poutama jsem si poradit nedokázala. Tím se to všechno komplikovalo. Trvalo mi to jen takovejch dvacet minut, neţ jsem celý naše věznění obešla dokola. A tohle byl výsledek: Našla jsme dveře. Byly oplechovaný a samozřejmě důkladně zamčený. Lomcovala jsem klikou bez jakéhokoliv výsledku, mlátila jsem do nich pěstí. Slyšela jsem, jak se rány rozléhají v prázdným prostoru za nima, nejspíš v tom skladišti. Ţe by to zaslechl někdo z venku, o tom jsem si mohla nechat tak akorát zdát. Trubka, k níţ byla Alex připoutaný, vedla k plechovýmu radiátoru. Kromě toho, ţe jsem o něj praštila do kolena, k ničemu nebyl. Celá zoufalá, ţe mé pátrání nám nedává sebemenší šanci k záchraně, jsem to riskla a přešla místností napříč. Málem jsem se přerazila o ţidli. V poslední chvíli jsem ji uchopila a zadrţela hrozící pád. Zrovna dvakrát se mi teda nechtělo mlátit sebou o betonovou podlahu. Ale byla tu ţidle – a mně to v hlavě začalo pracovat na plný obrátky. Alex říkal, ţe ho mučili, nejspíš to dělali tady, jeden ho mlátil, druhý seděl na ţidli a pokuřoval, to uţ je vedlejší, ale 82

hlavně… Nemohli to přece dělat potmě! Někde tu musel bej t vypínač! Takovej vypínač se v obvyklých případech nachází poblíţ dveří. Jak jsem se motala kolem tý ţidle, nemohla jsem si uvědomit, kde jsem na ně narazila, a tak jsem zase musela šátrat po zdi. Přitom mě napadla hrůzostrašná myšlenka, ţe se třeba rozsvěcovalo zvenku – nebo z tý prosklený kukaně. To by byl konec. To bylo prvně (nebo aspoň po dlouhý době), co jsem se modlila. Ale zřejmě to pomohlo. Vpravo od dveří jsem nahmatala vypínač a zmáčkla ho. Místností se rozlilo spásný světlo.

83

XIX. Ze všeho nejdřív jsme se vrhla k Alexovi. Vypadal děsně! Samý šrám a podlitina, rozseklé obočí, obličej plný zaschlý krve, oči opuchlý, ruku připoutanou k topení naběhlou jako balón. Dýchal namáhavě a chrčelo to v něm. Co jestli ty zlomený ţebra propíchly plíce, nebo tak něco? Musela jsem sebou mrsknout. Divoce jsem bloudila pohledem po tý kobce, ale nic tam nebylo, vůbec nic, jen ta ţidle a pár vajglů zašlapaných do prachu na podlaze. Nebo přece jen? Jasně! Konečně jsem zvedla zrak a ten mi padl na malý větrací okýnko nahoře u stropu. Moc malý, abych se jím protáhla, to bych musela bejt kočka. A ještě hodně vyhublá. To je jedno, byla to jediná moţnost. Ze země jsem na něj nedosáhla, a tak jsem přitáhla ke zdi ţidli, vylezla na ni, popadla ţeleznou kličku a zkoušela jí otočit a okýnko otevřít. Jo, houby! Naposled ho otvírali někdy před druhou světovou válkou, jestli teda vůbec. Kličkou jsem nepohnula ani o píď. A bůhví kam to okno vedlo, kdyţ jím nepronikal ani sebemenší paprsek světla! Sakra! Bezmocně jsem lomcovala kličkou a přepadalo mě zoufalství. Nějak to musím dokázat. Jinak bude po Alexovi – a po mně taky. Moc se mi nechtělo skončit svůj mladý ţivot v tyhle díře. Zkusila jsem to jinak. Slezla jsem ze ţidle, popadla ji za opěradlo a rozmáchla se proti okýnku. Prásk! Potíţ spočívala v tom, ţe bylo moc vysoko, a síla úderu se tak z větší části vybila na zdi. Ale jedna noha přece jen sklo zasáhla. Ovšem bez jakéhokoliv efektu. Přesto jsem pokračovala, přičemţ jsem se snaţila drţet ţidli 84

našikmo, abych zasahovala jenom sklo. Nechtěla jsem ji rozmlátit. Jenţe to vypadalo, ţe vydrţí míň neţ to pitomý sklo. Byla bych brečela, kdybych neměla takovej vztek. A pak najednou křuplo a na všechny strany se po něm rozběhly drobný praskliny. S novou silou jsem mlátila ţidlí do okna ruce mě bolely, hlava třeštila, ale nakonec se fakt vysypalo. Uţ jsem tomu málem nevěřila. A co myslíte, ţe bylo za ním? Jestli jsem doufala, ţe spatřím nebe, prouţek světla z nějaké ulice nebo něco podobného, tak to jsem šeredně pletla. Za oknem bylo akorát svinstvo. Bylo prostě celý zaházený bůhvíjak silnou vrstvou odpadků, hlavně zmuchlaných papírů, hadrů a plechovek. Do háje! Kdyţ jsem se postavila na ţidli a natáhla ruku, podařilo se mi toho sajrajtu dotknout špičkama prstů, za něco jsem zatáhla a na hlavu se mi sesypal hnusnej humus. Fujtajbl! Seskočila jsem ze ţidle a štítivě jsem se otřásla. Tohle bylo k ničemu, tou haldou odpadků se neprohrabu, nedosáhnu daleko a maximálně mě rafne krysa. Kdyţ mě teda to svinstvo nepohřbí. Jeţíši, co mám dělat? Alexi, porad mi, prosím tě! Vrhla jsem k němu zoufalý pohled, ale on byl pořád v bezvědomí. A jak by mě taky mohl pomoct? Připoutaný k potrubí? Uţ jsem si fakt nevěděla rady. To okno bylo jedinou cestou ke svobodě. Teda nebyla to zrovna cesta, to ne, ale jediná moţnost, jak upozornit, ţe jsme tady uvnitř. A co kdyţ se vrahouni vrátí? Pokládala jsem sice za pravděpodobnější, ţe vzali nohy na ramena, ale vyloučit jsem to nemohla. To by nám i vymlácený okno bylo k ničemu. Stejně nám bylo k ničemu. Kecla jsem si na ţidli, vzala hlavu do dlaní a úpěnlivě přemýšlela, tak úpěnlivě, aţ jsem bála, ţe se vrátí ten kopající kůň. Váţně by bodnul aspirin. Na nic jsem nepřišla. Z bezradnosti jsme začala prohrabovat kapsy svých dţin, i kdyţ mi bylo jasný, ţe v nich paklíč, revolver nebo ţebřík nenajdu. Taky ţe ne. Momentálně jsem vlastnila akorát načatý balíček papírových kapesníků, dvě desetidolarový bankovky a 85

pár drobáků. Jediný, co se s tím dalo dělat, bylo jít na nákup. Senzace! Moţná by mi ještě pomohla, kdybych začala brečet. To teda rte! Kdyţ uţ jsem byla v tom šacování, mohla jsem to ještě zkusit s Alexem. Moc se mi do toho nechtělo, to teda ne. Ale furt lepší to zkusit, neţ se vzdát. Dokud dýchám, ţiju, ne? A dokud ţiju, mám pořád šanci. No tak jsem si klekla k Alexovu zhroucenému tělu a s bušícím srdcem a nepříjemným pocitem jsem prozkoumala kapsy jeho kalhot a kostkovaný košile, která byla nasáklá krví. Jenomţe Alex byl na tom ještě hůř neţ já. Koneckonců ho přece odvlekli přímo z pizérie a sotva mu dovolili, aby si vzal na cestu pár drobností. Našla jsem jen dvě věci. Zmuchlaný látkový kapesník a papírovou krabičku reklamních zápalek s nápisem Pizérie U Alexe, adresou a telefonním číslem. Totální beznaděj. S tím, co jsem měla, jsem mohla akorát do libosti nějakej čas smrkat. Anebo si ještě tak udělat malý ohníček, kdyby udeřily mrazy. Moment! Ohníček? Ohníček!!! Vysloveně jsem cítila, jak kolečka v mé hlavě nabírají na obrátkách. Bylo to praštěný nápad, to teda jo, jenţe jediný, který jsem měla momentálně k dispozici. Ohníček. Budu ovšem potřebovat taky nějaký dřevo. Kritickým zrakem jsem se podívala na ţidli. Budeš mi muset poslouţit ještě jednou, holka. Musela jsem to provést s citem, ještě ji budu potřebovat. Neměla jsem moc času, ale radši jsem to promyslela dvakrát, přičemţ jsem si uvědomovala, jak nejistý to bude podnik. Ale pustila jsem se do toho. Uchopila jsem ţidli za nohy a okraj opěradla vrazila mezi ţebra radiátoru. Pak jsem se nadechla a zapáčila. Zaskřípalo to, zapraštělo – a Alex sebou škubl a na chvíli otevřel oči. Díval se jima na mě jako na zjevení. Pak mu v nich přece jen svitlo poznání. 86

„Bee,“ zašeptal chrčivě a sotva slyšitelně, „odpusť mi to.“ Chtěla jsem ho ujistit, ţe mu nemám co odpouštět, ale on zase okamţitě omdlel. Radši jsem teda znova začala systematicky ničit ţidli. Dávala jsem si děsného bacha, takţe se mi to opravdu povedlo. Po několika pokusech opěradlo prasklo a odštíplo se z něj pár tenkých a jedna silnější tříska. Zbytek, hlavně sedadla a nohy, přitom pořád jakţ takţ drţel pohromadě. Zaplať pánbůh. Postavila jsem trosku ţidle pod to větrací okýnko a kousek před ní navršila na podlaze své papírový kapesníčky a ty drobný třísky, který jsem ještě nalámala, takţe vznikla taková roztomilá hranická, z který by měl radost i hodně přísný skautský vedoucí. Vzala jsem do ruky sirky, prsty se mi třásly, takţe nadechnout, vydechnout a ještě jednou. Klídek, Bee. Škrtla jsem poprvé a pochopitelně, jako ve správným bijáku se sirka zlomila a upadla na zem. Ale měla jsem jich dost. Druhá chytla a já od ní zapálila desetidolarovou bankovku jako nějakej marnotratný milionářský vejtaha. Dolary mají kvalitní papír a hoří ochotně a hezky. Šoupla jsem ji do připravený hraničky. Kapesníčkům se moc nechtělo, ale nakonec taky chytly a od nich ty suchý, drobný třísky z opěradla ţidle. Plamínky vyšlehly výš, uţ by se na nich dal opíkat buřt. Buřty jsem s sebou neměla. Popadla jsem tu velkou třísku, přiloţila k ohníčku a počkala, aţ se pěkně rozhořela. Pak jsem ji zase vytáhla a se zatajeným dechem, pomalu pomaloučku donesla k ţidli, vylezla na ni a strčila poskakující plamínek do větracího okýnka. Chvilku váhal, ale pak se celkem ochotně zakousl do zmuchlaných novin, který si tam venku někdo odloţil před sto lety nebo tak nějak. Seskočila jsem a celou proceduru ještě jednou opakovala, podruhý uţ jsem tam tu třísku nechala, aby měl oheň k snědku taky něco vydatnějšího. Zpočátku to vypadalo nadějně, ale pak plameny narazily na nějaký hadry a karton, takţe ohýnek začal skomírat a víc čoudit neţ hořet. To jsem nemohla připustit. Fofrem jsem svlíkla svou oblíbenou dţínovou vestičku bez rukávů a v krkolomný pozici (stála jsem na zbytkách ţidle na špičkách) jsem 87

jí vší silou mávala, aby se to trošku rozhořelo. Ale bylo mi jasný, ţe bez přísunu kyslíku zvenčí oheň nakonec stejně chcípne, i kdybych se přetrhla, a tak jsem se modlila, aby plameny prorazily bůhvíjak tlustou vrstvu odpadků, a přitom jsem pořád cvičila s vestičkou, div mi ruce neupadly. Uţ jsem se začínala opravdu strachovat, kdyţ s malým výbuchem chytla plastová láhev. Ty najdete spolehlivě v kaţdým svinstvu, hoří vydatně a vytrvale, akorát strašně smrdí. O tom jsme se přesvědčila, kdyţ se dovnitř vevalil oblak čpícího dýmu, který mě doslova srazil ze ţidle a přinutil k dlouhému záchvatu kašle. Oči mě slzely, a kdyţ jsem si je protřela rukávem košile, uviděla jsem, jak se ten dusívej čoud plazí k Alexovi. To ho dorazí, vyděsila jsem se, přiskočila k němu a začala mávat vestičkou nad jeho obličejem. Najednou jsem zapochybovala, jestli to s tím ohněm byl dobrej nápad. Můţe se stát, ţe si vůbec nenajde cestu ven a všechen dým se nahromadí uvnitř a my dva se tím pádem zadusíme, umřeme na otravu kysličníkem uhelnatým, coţ je i podle mého dost hnusná smrt. I kdyţ teda… kaţdá smrt je > hnusná, ţe jo. A fakticky to tak vypadalo. Uţ jsem kašlala skoro nepřetrţitě, Alexova hruď se namáhavě zvedala, jak bojovala o vzduch, a čoud se pořád cpal dovnitř jak šílený. To jsem tomu dala! Najednou mě přepadla strašlivá únava, vestička mi vypadla z rukou a já se sesula na zem vedle Alexe. Měla jsem toho na mou duši dost. Moţná uţ jsem byla přiotrávená. S obtíţema jsem drţela oči otevřený. Chtělo se mi usnout a na všechno zapomenout. Ale silou vůle jsem se furt dívala k tomu okýnku, který uţ ovšem zmizelo v kotoučích dýmu… na chvíli se mi zdálo, ţe přece jen jako by se maličko vytahovaly ven, ale moţná to bylo jen zboţný přání, já nevím… nevím. Víčka byly čím dál tím těţší, uţ jsem je nedokázala udrţet, všechno se ztrácelo někam do dálky, myšlenky se zpomalovaly a mizely, chtěla jsem je zadrţet a připoutat k něčemu hezkému… třeba k Todovi… Tode, proč tu nejsi, abys mi pomoh, Tode… Dusila jsem se. Z posledních sil jsem se přitiskla k Alexovi, poloţila hlavu na jeho rameno a přehodila přes nás vestičku. Ještě dýchal. Takţe sbohem. 88

Sbohem, světe.

89

XX. Hasiči

dorazili v 11.33, ale nás zachránili za pět minut dvanáct. Obrazně řečeno, samozřejmě. Musím se přiznat, ţe kdyţ jsem otevřela oči a neviděla andělíčky, nýbrţ bílej strop nemocnice, sestřičky a všelijaký přístroje a z masky mi do plic proudil čerstvý, kyslíkem obohacený vzduch, docela jsem si oddychla. Můj mladý organismus se zotavoval rychle, takţe přeţil i krátkou návštěvu ustaraných rodičů, který si dali děsnou práci, aby se netvářili vyčítavě, miláčkové moji. Následující den, v neděli, jsem uţ byla fit a mohla jsem se pohodlně stát hlavní hrdinkou. To proto, ţe Alex nebyl schopný vypovídat. Ale přeţije to, ujistil mě doktor Ferguson – byla to jedna z prvních věcí, o který jsem se zajímala. Corse uţ netrpělivě stepoval u mého lůţka a samou nedočkavostí funěl a potil se víc neţ jindy. Doktor ho brzdil, takţe kdyţ se na mě konečně vrhnul, vynechal výčitky, ţe jsem porušila svůj slib a podobně, ale na tváři jsem mu viděla, ţe by mě strašně rád seřval. Vyšla jsem mu vstříc. „Omlouvám se,“ řekla jsem s nevinným úsměvem, Trochu jsem chraptěla a na prsou mi píchalo, ale dalo se to vydrţet. „Víte, seběhlo se to strašně rychle a já neměla čas ani moţnost vás uvědomit.“ Nebyla to tak úplně pravda, ale Corse to milostivě pře šel, jen zamumlal něco, čemu jsem nerozuměla. Nejspíš to nějaký policajtský nadávky. Posunula jsem se na lůţku a opřela se zády o polštář. „Nechte mě mluvit, jo?“ navrhla jsem. „Řeknu vám všechno, co vím, a pak se můţete ptát.“ 90

Doktor Ferguson se nesouhlasně zamračil a podíval se své náramkový hodinky. „Deset minut, víc ne,“ řekl přísně. Poslala jsem mu milý úsměv. „Jsem v pořádku, doktore.“ Jen se nesouhlasně zašklebil, Pustila jsem se do toho. Kdyţ jsem líčila, ţe v pozadí těch vraţd stála snaha získat pozemek, na kterým stála Alexova pizérie, pro výstavbu nějakého objektu, zdvihl Corse udiveně obočí, a to mě málem smířilo se vším utrpením, který jsem v posledních dnech proţila. Protoţe tohle policii zřejmě opravdu nenapadlo. Corse ovšem nebyl takovej frajer, aby to veřejně uznal. Jen se mnou mluvil vlídněji, moţná i s trochou respektu. Podrobně jsem mu poslala oba chlápky, veverčí zuby Billa i mastný vlasy Milese. Tehdy mě poprvé přerušil. „Máte skvělý pozorovací talent, slečno Martinová.“ Ani jsem se nemohla nafouknout pýchou, protoţe mě čekalo kousnutí do kyselého jablka. Nejdřív jsem dopovídala svůj příběh. Jak jsem sledovala Milese, vyslechla rozhovor ve skladišti a jak mě (zrovna v okamţiku, kdy jsem se hnala zavolat policii – cha cha) čapli. A jak jsem našla Alexe a co mi řekl. Jak jsem si hrála na skautku a zapálila skladiště. „To byl odváţný, i kdyţ riskantní nápad,“ komentoval to Corse. Uţ byl docela milý – bodejť by ne, kdyţ jsem mu na stříbrným podnose předloţila bezmála hotový případ. No a pak jsem to uţ musela říct. „Myslím,“ zamumlala jsem neochotně, „ţe byste se na tu zamýšlenou stavbu na Alexovým pozemku měl zeptat pana Richardsona.“ A bylo to venku. Připadala jsem si v tu chvíli jako Jidáš. Prosím tě, Randy, promiň mi to. Corse zřejmě pochopil, jak nerada a jen těţko mu tuhle informaci dávám, a tak, i kdyţ se mu na rty drala otázka, sklapnul a řek jen: „Uděláme to.“ „Končíme,“ ozval se nekompromisně doktor Ferguson. Přišlo mi to vhod. Jednak mě hovor fakt vyčerpal, a jednak mi bylo zle z toho* co jsem udělala. Ale musela jsem mu to říct. Corse se zvedl. „Odpočiňte si, slečno Martinová. Stavím se tu později s nějakými fotografiemi – pokud vám to nebude činit potíţe, byl bych rád, 91

kdybyste se na ně mrkla.“ Doktor Ferguson se zamračil, ale já kývla, ţe jo. Pak jsem zavřela oči, aby uţ výpad, a v cukru letu jsem usnula. Probudila jsem se s intenzívním pocitem, ţe někdo sedí u mé postele a civí na mě, ale oči jsem neotevřela, poněvadţ se mi do dalšího pokecu s detektivem Corsem moc nechtělo. No ale věděla jsem, ţe se tomu vyhnout nemůţu, takţe jsem nakonec nechala své modrý kukadla prohlídnout. Neseděl tam tlustý polda, nýbrţ Tod. A ve váze na stolku byla superkytka superrudých růţí. Okouzleně jsem vydechla. „Tode…“ zašeptala jsem něţně. „Nemluv, Bee,“ přerušil mě starostlivě Tod. Vypadal, jako by tři neděle nespal. „Musíš odpočívat.“ Usmála jsem se zeširoka a posadila se. Jsem dobrá, Tode. „Uţ mi nic není. Fakt.“ Oči se mu potáhly tenkou blankou, ţe by začal brečet? „Měl jsem takovej strach, Bee!“ vyrazil ze sebe a popadl mě za ruku. Konejšivě jsem mu ji stiskla. „Promiň,“ řekla jsem vesele. „Ale mě se jen tak nezbavíš, Tode. Ne dřív, dokud tě pořádně nenaučím hrát scrabble.“ To ho rozesmálo. „Všichni tě moc pozdravují, Bee,“ řekl a mě bodlo srdce a málem jsme se zeptala, jestli taky Randy. A jako bych to přivolala, dveře se pootevřely a dovnitř nakoukla ducatá tvář detektiva Corsea. Kdyţ zmerčil Toda, zase vycouval. „Budu muset jít, Bee,“ zkrabatil tvář Tod. „Pustili mě sem jen na chvilku, a to jsem je ještě musel ukecat.“ „Já jim vynadám, Tode,“ usmála jsem se na něj a on se zvedl. „Tak zatím ahoj,“ řekl rozpačitě a přešlápl z nohy na nohu. Nechtělo se mi s ním loučit, ale nedalo se nic dělat. Byla jsem přesto taková nějaká rozjařená – moţná ještě z toho kyslíku, co jsem se ho v posledních hodinách nalokala. „Hele, Tode,“ povídám ke svému velkému překvapení, „co kdybys mi dal pusu?“ Zčervenal jako zamilovaná langusta. Ale dlouho neváhal, naklonil 92

se ke mně, já zavřela oči a on mne políbil. Tentokrát to neodflákl jako minule. Bylo to fakticky nádherná pusa. Ještě jsem zářila jako měsíček, kdyţ Toda vystřídal detektiv Corse. Posadil se na ţidli a z kufříku vyndal obrovský fotoalbum. „Myslela jsem, ţe jste mi přines pomeranče,“ zaţertovala jsem v dobrý náladě. A světe, zboř se! Poprvé jsem ho načapala v rozpacích. „Já…“ začal blekotat, ale nemínila jsem ho dusit. „To byl jen fór,“ řekla jsem. „Ukaţte to!“ Podal mi album a já si ho rozloţila na pokrčených kolenou. Byla to pochopitelně fotografická galerie všech moţných grázlů, co se potloukali Pensylvánií a přilehlýma státama. Trvalo mi asi pět minut, neţ jsem mezi nima objevila veverčí zuby. Ty se váţně nedaly přehlídnout. „Tohle je on,“ zapíchla jsem do fotky ukazovák. „Bill.“ Corse spokojeně pokýval hlavou. Milles v albu nebyl. Skoro jistě. S lítostí jsem to Corsemu oznámila. „To nevadí,“ řekl. „Tohle stačí. Hned vyhlásíme pátrání a dostaneme je. Moc jste nám pomohla, slečno Martinová.“ Odmlčel se. Nemohla jsem se odhodlat k tomu, abych se ho zeptala na tu poslední věc. Jenţe Corse fakticky nebyl hloupý. „Pokud jde o pana Richardsona,“ začal sám a já zatajila dech. „Vidím, ţe vás to trápí, slečno Martinová, ale zdá se, ţe s celou věcí nemá nic společného. Ujistil nás, ţe sice pro jednoho klienta…“ teď detektiv zaváhal, ale nakonec usoudil, ţe uţ nemá ţádný smysl tu informaci tajit, „jistého pana Bucholze z Pittsburghu sondoval moţnost koupi pozemku pana Perkinse a následné stavby kasina, ale kdyţ pan Perkins rezolutně odmítl, skončilo to a pan Richardson se v celé věci dál neangaţoval. Ještě to prověřujeme, ale nemáme důvod tomu nevěřit.“ Jeţíši, to se mi ulevilo! Ze srdce se mi skutálel balvan o hmotnosti šesti tun. „Pan Bucholz,“ pokračoval Corse, „který se uţ několikrát ocitl v podezření z porušení zákona, nám bude muset hodně vysvětlovat. 93

Ovšem, pokud nezískáme jednoznačnou výpověď těch dvou,“ ukázal palcem na album, který jsem dosud drţela v rukách, „sotva se nám podaří dokázat mu přímou účast na vraţdě. Bohuţel,“ dodal rozmrzele. No, tentokrát jsem měla dojem, ţe uţ je to váţně jen a jen záleţitost policie. Corse mi poděkoval – zdálo se, ţe poměrně upřímně – a vstal. Byla jsme ráda, ţe uţ je to všechno za mnou. „Na shledanou,“ pravila jsem přívětivě. Corse se zašklebil. „Radši snad ani ne.“

94

EPILOG V

půlce června se U Alexe konala senzační párty k příleţitosti znovuotevření jeho oblíbeného podniku – jo, tak dlouho trvalo, neţ ho v nemocnici dali dohromady a neţ se doma patřičně zotavil. Šla jsem samozřejmě ráda, i kdyţ jsem byla zase středem pozornosti, čehoţ jsem si ve škole uţila dost a uţ mi to chvílemi lezlo na nervy. Bylo tam narváno študákama, kterejm se po pizérii taky stýskalo, no a taky proto, ţe jídlo a pití bylo zadarmo fa vůbec. Alex, mimochodem poněkud pohublý, to samozřejmě přehnal a spustil oslavný a děkovný projev, v němţ padala naše jména, mé aspoň šestkrát, jako ţe jsem mu zachránila ţivot a tak. Bylo mi to nepříjemný, a tak jsem na něj chvíli vrhala ksichty, aţ mu to došlo a napravil to. „Senzačně!“ Přestal uprostřed věty, rozhodil ruce a spustil z plna hrdla árii z Lazebníka sevillského – pochopitelně v pokroucený italštině a děsivě falešně. Mělo to za následkem burácivý potlesk, nadšený ovace a provolávání slávy. Poněvadţ to byl zase ten starej dobrej Alex, kterého jsme všichni měli rádi. Tod mě celej večer – s výjimkou chvil, kdy se ládoval a drţel za ruku. Mám podezření, ţe Randy s Paulou dělali totéţ, ale nepřistihla jsem je přitom. Všechno bylo v pohodě. Billa a Millese policie dopadla brzy a oba čekali na soud. Pan Bucholz, jak to vypadalo, z toho zase vyklouzne. A to je všechno. Ovšem pokud vás ještě zajímá, jak jsme dopadli v Bostonu ve 95

finále scrabblového turnaje všech středních škol na Východě, řeknu vám to, i kdyţ je vám to nejspíš jasný. Skončili jsme třetí. No fakt, představte si, ţe nás vybouchali nějaký prvňáci z New Yorku, který si říkali Zelenáči, fakt ţe jo. Smetli nás rozdílem třídy, akorát Paula si škrtla. Ale třetí místo zas není tak špatný. Mně to teda nevadilo. Já byla na prvním místě u Toda a po ničem jiným jsem netouţila. To uţ je definitivně všechno. Teda – Pittsburgh Penguins taky Stanley cup nevyhráli. Snad příště.

96

Andrew Hall

MRTVÝ SE NESMĚJE Z anglického originálu Dead Man does’nt smile, vydaného nakladatelstvím Koala Book, Inc., New York 2000, přeloţila Eva Kopecká Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet v edici Stopy hrůzy jako svou 78. publikaci, Praha 2000 Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. Vydání první Cena 45 Kč ISBN 80-86021-66-1

97

98