Aegidius. časopis farnosti svatého Jiljí. Socha Ježíše Krista v Cochabamba, Bolívie (2840 m.n.m.)

Aegidius časopis farnosti svatého Jiljí www.jirkov.farnost.cz

pro Jirkov a okolí, březen 2012 (č.88)

Socha Ježíše Krista v Cochabamba, Bolívie (2840 m.n.m.)

Velikonoce jsou svátky vítězství života nad smrtí. PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

Pozvánky: * v sobotu 24. března po mši svaté (9:00) je naplánován úklid kostela, přijďte pomoci * nové: společenství seniorů vás zve na posezení po mši svaté v každou středu v učebně na faře (mše začíná v 9:00) * společenství rodin a mladých se schází v pondělí, jednou za 14 dní, v 18:00 hodin v učebně na faře ** Jarní pouť a adorační den na Květnově se koná v sobotu 5.května. Začátek v 10:00 modlitbou na „růžencových schodech“, následuje mše svatá v 10:30 hod. Po mši bude adorace a svátostné požehnání.

Bohoslužby o velikonocích 2012 1.4. Květná neděle: průvod s ratolestmi, Jirkov 9:00, Strupčice 10:45 5.4. Zelený čtvrtek: Jirkov v 17.00 hodin, 19.00 hod. Strupčice 6.4. Velký pátek: Strupčice v 15.00 hod., 17.00 hodin Jirkov 7.4. Bílá sobota Vigilie: Strupčice v 18.30 hod., 20.30 hodin Jirkov 8.4. Neděle Zmrtvýchvstání: Jirkov v 9.00 hod., 10.45 hod. Strupčice 9.4. Pondělí velikonoční: Jirkov v 9.00 hod. V domovech důchodců jsou bohoslužby jako obvykle * Možnost zpovědi u otce Mirka v kostele na Bílou sobotu 11:00-12:00 a 14:00-16:00 (v sakristii). Kostel s vystaveným „božím hrobem“ je po celý den otevřen. * Mše svatá s kněžími krušnohorského vikariátu bude v kostele sv. Jiljí v Jirkově ve čtvrtek 12.dubna v 9:30 hod. * Soutěž v petanque a štrůdlování se uskuteční na farní zahradě 14.4. odp.

Děkuji všem za přání ke jmeninám, za dary, za přípravu bohatého stolu. Váš P.Mirek

PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

Jarní prázdniny strávily děti a mládež z chomutovské a jirkovské farnosti v Jítravě a nejen tam. Na obr. jsme v bazilice svaté Zdislavy v Jablonném, kde byla sloužena mše a kluci, kteří ministrovali si směli obléct originální dominikánské hábity. Také jsme sestoupili do tajemného podzemí, kde je svatá Zdislava pohřbena, ale i mnoho dalších lidí se zajímavými osudy, bratr průvodce byl skvělý. Každý den jsme chodili kolem 10 km a příroda byla někde již jarní - na vrcholcích skal a jižních stranách svahů, ale na severní straně či v hlubokých údolích jsme kráčeli po zmrzlém sněhu a klouzali se po ledových tobogánech. Navštívili jsme též tradičně město Liberec, vyjeli lanovkou na zasněžený Ještěd, navštívili jsme místní faru a koupali se v bazénu, v kostele sv. Antonína poustevníka jsme měli mši. Dobyli jsme hrad Roimund, a na mši jsme byli v Kryštofově údolí, kde je dřevěný kostel, hádejte, komu je zasvěcený? (Správně: svatému Kryštofu). Na Jítravě jsme měli zázemí na barokní faře a v kostele sv. Pankráce jsme měli mše svaté a v poslední noc stezku pro odvážné. Více najdete na internetu: youtube dvoulety M.D. Vikariátní setkání kněží s otcem biskupem Janem se uskutečnilo 15.3. v Mostě. M.D.


Touha po svobodě Myslím, že každý člověk touží po svobodě. Přeje si být co nejméně omezován, svobodně se rozvíjet a rozhodovat, zkrátka svobodně dýchat. Je to zakódováno hluboko v našem nitru. I když už řadu let žijeme v demokratické společnosti, život ve svobodě nezvládáme, přestože se o to všemožně snažíme. V čem to vězí, že lidé často nejsou vnitřně svobodní a dostávají se do situací, které je zotročují? Podívejme se na některé z nich. Otroctví materialismu Nová doba přinesla velký hospodářský růst. Obchody jsou zaplaveny zbožím, lidé jezdí na dovolenou na místa, o kterých se jim dříve ani nesnilo, začalo se podnikat. Všichni hledají cestu k prosperitě, vysoké životní úrovni. Žít jen pro peníze a majetek je však velmi ošidné. Člověka časem ovládne touha mít všechno, po čem touží, získat to nejjednodušším způsobem, co nejrychleji a za každou cenu. Na nic jiného nemyslí. Mnozí začínají žít na dluh, který během času narůstá. Také lidé na odpovědných místech přestávají být dobrými správci svěřeného majetku. Pak jsme svědky vytunelovaných fondů a nejrůznějších podvodných afér. Tento styl – beztrestně si užívat života na dluh – pronikl do všech vrstev společnosti. Není se co divit, že se pak v době hospodářské krize dostává mnoho lidí do situace, ve které nejsou schopni dále splácet všechny ty ,,výhodné“ půjčky a hypotéky. Zadluženo je nejen mnoho rodin ale také firem, bank, dokonce i celých států. Jsme opravdu svobodni? Svobodní od touhy po majetku? Užít si za každou cenu! Člověk nemusí žít zrovna jako poustevník. Vždyť všichni chceme prožívat naplno radost, štěstí a lásku. Není však dobré toužit po stále větších a silnějších prožitcích bez ohledu na rizika a následky. Propadneme-li takové touze, dostáváme se do otroctví prožitků a vášní. Podívejme se třeba do nočních klubů a heren, kde mnozí utrácí svůj život i peníze za chvilkové vzrušení z hazardních her. Jsou to svobodní lidé? Mají vnitřní svobodu včas odejít? Stěží! Lidé si dnes chtějí co nejvíce užít, honí se za štěstím, chtějí prožívat stále nové a nové zážitky. Stává se to náplní jejich života. Mnozí pak postupně upadají do nejrůznějších závislostí: drogy, alkohol, sex, internet, sázení atd. Je snadné začít, ale těžké skončit. Na konci bezbřehého užívání si svobody bývá narušené zdraví, rozpadlé rodiny, ztráta osobnosti, neschopnost opravdově milovat. Výsledkem je vnitřní prázdnota.


Svázanost náboženskými představami. Také falešná náboženská učení mohou člověka svazovat. Mnohá z nich slibují utišení vnitřní žízně po něčem, co nás daleko přesahuje. Taková učení říkají: musíš dělat to a to, snaž se, čiň dobré skutky, dělej náboženské úkony, vylepšuj se, cvič, abys pronikl k Nejvyššímu, tak se zachráníš… Tak se vykoupíš z marnosti života… Lidská snaha SÁM se ,,pozvednout někam výš“ je jen slepou uličkou na cestě k Bohu. Stejně liché je i učení o reinkarnaci – převtělování, kdy Indové se z něho snaží vymanit, ale západní následovníci ho používají jako útěchu, že se polepší až v příštím životě, že přece nemusí pospíchat, že mají spoustu času. V poutech pověry! ,,To musím zaklepat! Když vidím kominíka, sáhnu si na knoflík, to pomáhá! Vstal jsi dnes správnou nohou z postele? V jakém jsi znamení, aby i partner byl v tom správném. Černá kočka přináší smůlu. Naopak střepy přinášejí štěstí.“ V každém časopise jsou dnes horoskopy – proč? Protože se to lépe prodává. Lidé chtějí něčemu věřit. (A člověk se diví, čemu všemu věří, aby nemuseli věřit Pravdě samé.) Možná je za tím touha, aby jim v tomto nejistém a chaotickém světě alespoň něco dalo trochu jistoty a vnitřního klidu a aby ospravedlnili a vysvětlili své jednání, protože se přece narodili v tom kterém znamení. Také to je slepá ulička. Kde najít pravou svobodu? Takovou svobodu nachází člověk jen v urovnaném vztahu k Bohu. Jen tak nacházíme i sami sebe. To, co nás všechny odvádí od opravdové svobody, se nazývá hřích. Má různé podoby, ale ve své podstatě je to vzpoura vůči Bohu. Hřích nás zotročuje a tak silně přitahuje, že nakonec ani nemáme sílu žít, jak bychom chtěli. Sami to nikdy nezvládneme. Pomoc je blízko. Každý člověk, který se nesmířil s Bohem, prožívá vnitřní prázdnotu. Avšak Ježíš přišel na tento svět, abychom skrze něho měli život a měli ho v hojnosti. Na kříži nesl na svém těle celou hrůzu lidského zla. Zemřel na Golgotě, kde jeho krev tekla i za nás. Jeho smrtí a vzkříšením byla zlomena moc hříchu. Bez Ježíše pravou svobodu nepoznáme ani neprožijeme. Bez Ježíše Krista v našem národě pravda a láska nezvítězí! Ani Evropa nemůže existovat, zřekne-li se křesťanských základů, na kterých vznikla. Prožíváme postní dobu, ve které je vhodné vyprošovat sobě i celému světu svobodu, založenou na spravedlnosti, odpuštění a lásce. (S použitím BTM)


Výstava o zničených kostelech v Chomutově je pokračováním výstavy z Prahy, kde se setkala s nebývalým zájmem. Potrvá v budově Městského úřadu a zároveň Muzea do 14.dubna 2012. Pak se bude stěhovat do Mostu, Litoměřic i do Německa a na podzim bude k vidění ještě na Jezeří. Nejde o vyčerpávající přehled všech kostelů. Výstava si všímá si několika kauz za doby komunismu - případ Louny, případ Verneřicko, vojenský újezd Ralsko, atd. V našem okolí mapuje zničené kostely kvůli těžbě uhlí a stavbě vodních děl (Nechranice, Přísečnice). Výstava je tvořená především velkými fotografiemi a panely s textem (českým a německým). Zároveň probíhá několika minutové video. Jiných rekvizit je poměrně málo. Při mé návštěvě jsem se zamyslel, co vlastně kostel znamená pro člověka a pro krajinu. (obr. vpravo - demolice evang. Kostela v Chomutově)

Radovesice u Bíliny Kostel zasypán hlušinou


Kostel je stavebním vyjádřením úcty 22.8.1972 k transcendentní skutečnosti, kterou v křesťanství nazýváme osobním Bohem. Na stavbě kostelů se vždy uplatňovali ti nejlepší architekti (v Čechách - Matyas z Arrasu, Petr Parléř, Octavio Broggio, Kilián Ignác Dietzenhoffer, Jan Blažej Santini) a v dějinách se jeho podoba měnila (románská rotunda a bazilika, gotická katedrála, barokní kostel), ale nepřestává se stavět ani dnes. Dnes se užívá typu stanu, ve vzpomínce na putování Mojžíše z Egypta do země zaslíbené. Stan setkávání s Bohem. I když plnily rané kamenné kostely funkci také vojenské obrany a útočiště, ponejvíce jejich existence připomíná náboženskou zkušenost. Totiž, že je tu nějaká bytost, která přesahuje naše horizontální myšlení a často vysokou věží ukazuje do jiných sfér. Vím, že přesto nebudou rohlíky nebo chleba levnější, ale i tento životní rozměr by měl mít před zrakem každý normální (smrtelný) člověk. A to ne pro všude přítomný strach ze smrti a zmaru naší činnosti, ale pro naději na věčný život, vždyť Ježíš Kristus už za nás zemřel a stačí už jen přitakat a otevřít se Boží milosti a míru. V monumentálních kostelech nakonec někdo může vidět hamižnost církve, ale ten, kdo takto mluví, zpravidla má srdce plné toho, čím jeho ústa přetékají. Věřící lidé i kněží dávali většinou první i poslední, pro stavbu budovy, která by uctila Boha a kde by se při společné modlitbě cítili dobře. Je s podivem jak velké kostely byly postaveny v chudých Krušných horách (Blatno, Kalek, Boleboř, Květnov), nezbývá nám, než se sklonit před obětavostí a velkodušností těchto našich předků. Už proto by neměly být ničeny další chrámy... Z díla zkázy na mě mimoděk dýchla obrovská pýcha člověka, který usedl místo Boha, na jeho trůn...


Kostel sv. Anny Jirkov Zbořen r. 1966

Na výstavě jste se mohli dozvědět, že v našem okolí byly od konce války zničeny tyto kostely: kostel sv. Mikuláše v Boleboři, kostel sv. Linharta v Březenci, kostel sv. Anny v Jirkově, kostel Panny Marie ve Vrskmani, kostel sv. Petra a Pavla v Novém Sedle a množství kaplí - v Kunraticích, Dřínově, Újezdě, Kyjicích, Hošnicích, Okoříně, Zaječicích, Drmalech (většinou z důvodu těžby uhlí, či zamýšlené těžby) a k tomu dva evangelické kostely v Jirkově a Chomutově. V horách však zmizely kostely a kaple v Hoře sv. Šebestiána, Nové Vsi, Menharticích, Bečově, Šerchově, Radenově či na Evangelický kostel Jirkov Lesné. Zbořen r. 1981 Naštěstí se téměř z každého kostela podařilo zachovat něco z mobiliáře, nebo ze stavebních prvků. Kamenné románské ostění kostela z Nového Sedla můžete shlédnout v lapidáriu muzea v Chomutově. Součástí výstavy o zničených kostelech je závěs pro zvon z kostela v Březenci (letopočty 1493 a 1869). Na výstavu o zničených kostelech navazuje v chomutovském muzeu expozice středověkého umění a mimo jiné Sv. Linhart sochy tzv. chomutovského Březenec mistra a jirkovského mistra, z Zbořen r.1982 let kolem roku 1500. I v této výstavě lze nalézt hodně soch svatých ze zbořených kostelů v okrese Chomutov. Na obrázku je svatý Jan evangelista s kalichem od Jirkovského mistra. Zatímco výstava o zničených kostelech končí v dubnu, středověké sakrální umění můžete v muzeu navštívit celoročně. Kromě soch a obrazů ze zničených kostelů chomutovského okresu je zde i barokní lékárna a již zmiňované podzemní lapidárium. M.D. PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

Vítěz turnaje v ping-pongu „O putovní pohár děkanství Jirkov“ Letošní ročník vyhrál M. Dvouletý, na 2. místě se umístil V.Wittmann a na 3. byl J.Stašek. Příležitost získat pohár budou mít vyzyvatelé zase za rok. Ten bude letos zdobit farní kuchyň. Díky všem zúčastněným plejerům i aplaudujícím divákům. Více na youtube dvoulety Dvojí metr To, že často měříme dvojím metrem, se nejčastěji projeví, když posuzujeme svoje chování a chování někoho druhého. Když někdo nedokončí svou práci včas, je to zpravidla tím, že je líný. Když včas nedokončím práci já, je to tím, že jsem moc přetížený. Když druhý o někom nepěkně mluví, je to pomlouvání. Když to dělám já, je to konstruktivní kritika. Když někdo trvá na svém postoji, je opojený mocí. Když já trvám na svém, jsem pevný ve svém přesvědčení. Když někomu něco dlouho trvá, je to loudal. Když něco dlouho trvá mně, je to proto, že jsem pečlivý. Když někdo něco udělá rychle, jistě to odflákl. Když pracuji rychle já, je to tím, že jsem šikovný. Když je někdo přívětivý, je to jistě tím, že má něco za lubem. Když jsem přívětivý já, je to vždycky upřímné. Když druhý udělá něco, o co ho nikdo nežádal, míchá se do věcí, do kterých mu nic není. Ale když já něco udělám, co ode mě nikdo nechtěl, chopil jsem se iniciativy. Když někdo brání svá práva, je to sobec. Když to dělám já, je to tím, že mám pevný charakter. Pán Ježíš nás lidi dobře znal, a tak řekl: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“ (Mt 7,3) Pokrytci Farář potkal na ulici jednoho z farníků: „Copak se stalo, že vás už nevídám v kostele?“ Muž odpověděl: „Je to tím, že je kostel plný pokrytců, kteří tam chodí na mši.“ Farář se usmál a farníka povzbuzoval: „Jestli je to jen kvůli tomu, tak můžete klidně přijít. Pro dalšího je tam ještě místa dost!“ PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

Známe papeže Benedikta XVI. ? Leckdo řekne – samozřejmě. Dnes ho můžeme sledovat v televizi, na internetu a má i svůj facebook. Na jeho cestách i gen. audiencích jsme mohli slyšet spoustu úvah a proslovů, slyšené slovo často nevnímáme, brzy se nám vytrácí z mysli, ale k psanému se můžeme vracet, znovu promýšlet. Papež napsal také celou řadu knih. Sama jsem četla jen zlomek z nich, ale všechny stály zato. Světlo světa je kniha rozhovorů a Peterem Seewaldem. Oslovila mě od začátku. Co vybrat jako ukázku? Rozhodování bylo těžké. Uvedu zde alespoň zlomeček, ve kterém se zrcadlí papežova pokora, vroucí spojení s Pánem a o mnoha dalších zajímavých věcech (jako že papež nemá konto ani peněženku, jak se modlí, přemýšlí, relaxuje...) si už musí přečíst každý sám. Z předmluvy: Castel Gandolfo v létě. – Joseph Ratzinger mi už jako prefekt Kongregace pro nauku víry poskytl dvě vícedenní interview. Jenže – kardinál je kardinál a papež je papež. Ještě nikdy v historii nesvolil pontifex k debatě a k odpovědím formou osobního a přímého interview. Už sama skutečnost, že k tomuto rozhovoru došlo, udává důležitý, nový akcent. Benedikt XVI. byl ochoten věnovat mi čas během své dovolené, celý týden – od pondělka do soboty, hodinu denně... „Jaké to je,“ ptali se mě, „když člověk najednou sedí přímo naproti němu?“ Musel jsem myslet na Émila Zolu, který v jednom svém románu líčí, jak jistý kněz s rozechvěním čeká, málem neschopen pohybu, na audienci u Lva XIII. Tedy, u Benedikta XVI. se nikdo třást nemusí. On to návštěvníkovi vysloveně usnadňuje. Člověk není s knížetem církve, ale s jejím služebníkem, velkým dárcem, který se v dávání téměř ztrácí. Někdy se podívá trochu skepticky. Tak přes brýle. Vážně, pozorně. A když mu člověk naslouchá a sedí vedle něho, necítí jen preciznost jeho myšlení a naději, která pochází z víry, ale zvláštním způsobem je vidět lesk Světla světa, tváře Ježíše Krista, který se chce setkat s každým člověkem a nikoho nevylučuje. Z rozhovorů: Znamení doby. V takzvaném sálu slz je při konkláve už nachystaný trojí oděv budoucího papeže. Dlouhý, krátký a střední. Co se vám v této místnosti, kde se prý už nejeden nový pontifex zhroutil, honilo hlavou? Nenapadne člověka nejpozději tady: proč já? Co ode mne Bůh chce? V tu chvíli je třeba zvládnout nejprve zcela praktické, vnější věci. Člověk musí dávat pozor, aby si poradil s těmi šaty a tak podobně. Navíc jsem věděl,


že hned budu muset promluvit venku na balkóně, a začal jsem přemýšlet, co bych mohl říci. Ostatně Pánu jsem už v okamžiku, kdy to na mě padlo, dokázal říci jen: „Co to se mnou děláš? Teď máš zodpovědnost Ty. Ty mě musíš vést! Já to nedokážu. Když jsi mne chtěl, musíš mi také pomoci!“ V tom smyslu jsem byl s Pánem, řekněme, v naléhavém dialogickém vztahu – aby, když dělá jedno, udělal i to druhé. Nechtěl jste být biskupem, nechtěl jste být prefektem, nechtěl jste být papežem. Nezmocňuje se člověka až úlek, co se mu to znovu a znovu děje proti jeho vlastní vůli? Ono je to tak: když člověk u kněžského svěcení řekne „ano“, může sice mít vlastní představu o tom, co je asi jeho charismatem, ale také ví: odevzdal jsem se do rukou biskupovi a Pánu; nemohu si vybírat, co chci; v konečném důsledku se musím nechat vést. Já jsem si opravdu myslel, že mým charismatem je být profesorem teologie, a když se mi ta představa naplňovala, byl jsem šťasten. Ale také mi bylo jasné: pořád jsem v Pánových rukou a musím počítat i s věcmi, které jsem nechtěl. V tomto smyslu mě sice překvapilo, jak jsem byl náhle vytržen a nemohl pokračovat svou cestou. Ale, jak bylo řečeno, moje základní „ano“ obsahovalo i toto: jsem Pánu k dispozici a možná budu muset jednoho dne dělat i věci, které bych sám nechtěl. Po světsku řečeno: jste nějak víc „na drátě“ s nebem, je tu něco jako milost úřadu? Ano, někdy je to cítit. Jako: podařilo se mi něco, co vůbec není jen „moje“. Přenechal jsem se Bohu a vidím – je tu pomoc, koná se něco, co není jen ze mne samého. V tomto smyslu mám zkušenost milosti úřadu. Římané se nemohli vynadivit, když viděli skromný majetek, který do Vatikánu přivážel stěhovací vůz po vašem zvolení 264. Petrovým nástupcem. Zařídil jste svým ošuntělým nábytkem papežské apartmá? Rozhodně svoji pracovnu. Záleželo mi na tom, abych ji měl tak, jak mi po dlouhá desetiletí vyrůstala. Pracovní stůl a první police na knihy jsem si koupil v roce 1954. Těch pak pomalu přibývalo. Jsou v nich všechny moje knihy, znám každý koutek a všechno má svoji historii. Pracovnu jsem si tedy přivezl kompletně. Ostatní místnosti byly zařízeny papežským nábytkem. Vybrala Zdislava


Historické zastaveníčko Rýzmburk byl postaven asi 2,5 km sz nad cisterciáckým klášterem v Oseku. V českém překladu „Obří hrad“ byl jedním z největších gotických hradů v Čechách a pro Boreše z rodu Hrabišiců (v erbu hrábě), který měl významné funkce u dvora českého krále, se stal velmi prestižní záležitostí. Od tohoto roku se nadále psal jako Boreš z Riesenburgu (1255). Rozlehlejším gotickým hradem v Čechách byl snad jen Pražský hrad. Hrad byl umístěn ve strategické poloze na okraji Krušných Hor při důležité dálkové cestě z Čech do Saska, která byla využívána už od pravěku. Hrad má dvě základní části. Jádro s obytnými věžemi a kaplí se nachází v nejvyšší části skalnatého hřbetu. K němu z jižní a západní strany přiléhá mnohem rozsáhlejší areál ohraničený hradbou se střeleckými věžičkami, kterému dodnes dominuje masivní útočištná věž (tzv.bergfrit). Roku 1473 byl hrad dobyt saskými knížaty, neboť odsud Jindřich z Rabštejna podnikal loupeživé výpravy za hranice. Po většinu své existence však patřil hrad české šlechtě - Kaplířům se Sulejovic, Lobkovicům a Valdštejnům. Ovšem už za éry Lobkoviců začal hrad pustnout, neboť tito přesídlili do nedalekého nového zámku v Duchcově. Pod hradem byla roku 1721 postavena kaple, zasvěcená dnes českým patronům. Kdysi sem snad chodily i poutě. Kapli postavil zřejmě příslušník stavební huti oseckého kláštera, snad přímo Ottavio Broggio. Před hlavním průčelím kaple roste památná lípa malolistá, zřejmě vysazená při její stavbě či krátce před ní (literatura udává její stáří 300 let). Více o životě na hradní zřícenině se dozvíte na stránkách občanského sdružení: http:// www.hradryzmburk.cz/ Citát na duben: „Bible praví, abychom milovali jak svoje sousedy (bližní), tak i nepřátele. Pravděpodobně proto, že zpravidla jsou to jedni a tíž lidé.“ G.K.Chesterton


Aegidius. časopis farnosti svatého Jiljí. Socha Ježíše Krista v Cochabamba, Bolívie (2840 m.n.m.)

Recommend Documents