Aegidius časopis farnosti svatého Jiljí www.jirkov.farnost.cz
pro Jirkov a okolí
listopad, 2014 (č.109)
Pozvánky na listopad (a prosinec) * Mše svaté na Květnově jsou každou 1. a 3. sobotu v měsíci v 14 hod. * Mše svaté v Sušanech jsou 9.11. (Dušič. pob.) a 14.12. ve 12 hodin. * Mše sv. v chomutovském kostele sv. Kateřiny bude 25.11. v 17 hod. * Důležitá sbírka na pojištění majetku farnosti a diecéze se koná v neděli 23.11. při mši v Jirkově (9:00) a Strupčicích (10:45). * Páteční mše svaté v zimním období, se přesouvají z 9 hod. na večerních 17:00 hod. a zároveň z kostela do kaple na faře. Poté jsou věřící zváni na společenství (besedy, video). V pátek 28.11. se sejdeme poprvé. * Adventní koncert bude v Jirkově v neděli 7.12. v 16:00 hodin v kostele sv. Jiljí. Vystoupí Jirkovské Seniorky a děti. • •
Mikuláš pro děti přijde v neděli 7.12. po mši v 9:00 hod. v Jirkově a možná i do Strupčic 10:45 h. Mikuláš pro dospělé (i děti) za poplatek 50 Kč přijde na faru v sobotu 6. 12. v Jirkově, a to od 16 hodin. Příspěvek bude použit na opravu kostela v Sušanech. Organizuje Spolek přátel památek o. S. pod záštitou faráře.
* Na Štědrý den 24.12. bude kostel v Jirkově otevřen od 12 do 15 hod. * Ve Strupčicích bude vánoční mše v 22:00 hod. na Štědrý večer (24.12.). (25.12. mše nebude) Nedělní mše jsou jako obvykle v 10:45 hod. * Půlnoční mše v Jirkově 24.12 v 24 hod.. * Mše svatá na sv. Štěpána (26.12.) v Sušanech ve 12 h. * Farní charita stále přijímá oblečení a jiné věci. Zavolejte na číslo: 474 659 460. STALO SE… Žehnání praporu ve Strupčicích se znakem obce se konalo o svatováclavské pouti.
Obnovená venkovní freska „Oplakávání Krista“ na jirkovském kostele sv. Jiljí byla slavnostně otevřena a požehnána v sobotu 1. listopadu 2014. Na úspěchu akce jsou po-
depsáni především restaurátoři Marek Hamsík a Jáchym Krejča. Celá záležitost stála asi 270 tisíc Kč. Farnost zaplatila 90 tis.. Dalšími sponzory díla jsou němečtí rodáci sdružení většinou v Görkauer Freundeskreis, partnerské město Brand—Erbisdorf i evangelická farnost v Brand—Erbisdorf. Na slavnostním otevření promluvil pan Děd, ředitel chomutovského muzea a pan Schmidt za německé rodáky. Během církevního obřadu byl obraz okouřen kadidlem a všichni zúčastnění přijali na závěr požehnání. Kdo chtěl, mohl jít občerstvit se do budovy fary děkanství. Hospodyňky připravily domácí štrůdly a teplý čaj. Počasí nám vyšlo nakonec slunečné a doufám, že je to známka Boží přízně s naším městem. Dík patří všem z kostela, kteří pomáhali, a také firmě Kis, která poskytla lešení, dále za občanskou společnost panu Urbanovi, Bečvářovi a panu starostovi Štejnarovi. M. Dvouletý
„Dušičky“ jsou časem návštěv hřbitovů a modliteb za naše zemřelé... Zde jsou fotky z pobožnosti na jirkovském hřbitově, kde se scházíme každý rok 2.11. v 15 hodin u hlavního hřbitovního kříže. Zdejší tradicí je čtení jmen jednotlivých zesnulých z farní obce.
Podmínky pro získání odpustků pro duše v očistci 3.- 8.11.) 1. 2. 3. 4.
Svátost smíření ( zpověď, 1x v období dušiček) Svaté přijímání Modlitba na úmysl Svatého Otce Modlitba za zemřelé na hřbitově (stačí v duchu) Skutky milosrdenství - tělesné: 1. sytit hladové 2. napojit žíznící 3. obléci nahé 4. dát nocleh pocestným 5. navštěvovat nemocné 6. navštěvovat vězněné 7. pohřbívat mrtvé
Podzimní pouť na Květnově Letos jsme si připomněli významné výročí, a to 25 let od „sametové“ revoluce a začátku opravdové svobody. Pouti se zúčastnili i věřící hosté ze Saska (na obr. jáhen Neuman nese kříž). Společný začátek byl stanoven u opraveného červeného kříže na návsi Květnova. Tam nás pozdravil vikář a kanovník v jedné osobě, Mgr. Grzegorz Czerny. Po společné modlitbě začátku růžence, "Věřím v Boha" neboli "Credo", jsme pomalým krokem směřovali ke kostelu po staré poutní cestě. Zpívali jsme písně a modlili se růženec střídavě česky a německy (pan Schmidt). Zpěvy "Ave Maria" byly latinsky. Kostel se nám postupně vynořoval z mlhy. V kapli Narození Panny Marie si mohl každý zapálit svíčku. Mši svatou celebroval vikář Grzegorz spolu s ostatními kněžími. Německé kázání pronesl H. Bohaboj z Chemnitz. Také bylo vzpomenuto 6. výročí jmenování našeho biskupa Jana do Litoměřic. www.kvetnov-quinau.cz Víc na webu Květnova:
Věčnost začíná na zemi Psal se srpen roku 1968. V době okupace, kdy sovětské tanky překročily hranice naší republiky, jsem sloužil u vojenské jednotky československé armády v pohraničí. Právě jsem hlídkoval v pancéřovém voze, když se naše jednotka střetla se sovětskými oddíly. Ruský tank se tvrdě otřel o naše vozidlo a moje hlava se dostala mezi boční stěnu vozu a železnou bednu s municí. Uslyšel jsem prasknutí lebky, jako když se rozlouskne ořech. Necítil jsem žádnou bolest, ale z mého těla jakoby „vyšel“ život. Chvíli jsem v duchu viděl, jak se obrněný vůz s mým tělem sesunul ze stráně. Pak jsem se ocitl v nějaké chodbě. Připomínalo mi to tunel a já jím letěl kamsi vzhůru... Na konci tunelu se přede mnou otevřel obrovský prostor, ve kterém zářilo světlo.Viděl jsem celý svůj život, od počátku až do konce, jako film promítaný na plátno přede mnou. V tomto prostoru světla ke mně promluvila bytost s hlasem plným autority. Vyzvala mě: „Nyní si sám ohodnoť svůj život!“ Zvolal jsem, že vše, co jsem viděl, má známku pět! Nepatřil jsem mezi nevěřící. Chodil jsem do evangelického kostela, byl jsem konfirmovaný, platil jsem příspěvky... Ale to bylo velmi málo, abych mohl obstát před světlem toho Svatého. Začal jsem plakat... Bylo tam mnoho dalších bytostí, které zemřely ve světě a zde se setkávaly ve světle Jeho přítomnosti. Někteří měli bílý šat a šli vzhůru do Boží slávy. Věděli, že jsou ospravedlněni, a že jim byly odpuštěny jejich hříchy. Byla tu však další skupina v temném oděvu. Ti velmi naříkali, protože odcházeli do temnoty. Slyšel jsem zřetelně, jak vyslovují nejčastěji slovo “kdyby...“ a komentovali svůj předešlý život slovy: „Kdybych tehdy vytrval ve víře, nebyl bych zde...“ „Kdybych se tehdy rozhodl...“ „Byl jsem blízko Ježíše, ale bál jsem se změnit svůj život ...“ „Kdybych byl rozhodný a překonal strach z posměchu...“ Slovo KDYBY v tom předpeklí je horší než slovo smrt. Uvědomoval jsem si, že jsem se ocitl na místě, kde se již před Bohem nedá nic změnit. Náš život nám byl dán, abychom se tady na zemi rozhodli pro Pána Ježíše. Dokud dýcháme a koluje v nás krev máme stále šanci ... Plakal jsem nad ubohými jistotami o které jsem se na zemi opíral, viděl jsem, že jsem žil bez osobního vztahu k Bohu, že jsem byl jen formálním křesťanem a že to nestačí. A v té chvíli Ten, který mě sledoval v tomto zářivém prostoru, jakoby pokynul, abych se ještě vrátil...
Probíral jsem se v obrněném voze po kolizi s nepřátelským tankem. Matně jsem vnímal, jak mne vojáci vytahovali se zkrvavenou hlavou. V nemocnici do mne píchali morfium. Byly to týdny naplněné strašnými bolestmi hlavy. Potom jsem prodělal operaci a Bůh mě znovu vrátil do života. Zážitek z „druhého břehu“ byl však tak silný, že jsem svůj vztah k Ježíši, mému Pánu a Zachránci radikálně změnil. Po tomto osobním zážitku a vidění neodvratnosti smrti, mám již jiný náhled na život i na smrt. Můj hodnotový systém se změnil zásadním způsobem. Cítím nyní jako svou povinnost svědčit lidem o Bohu, abych je varoval. Stále se mi vrací to hrozné slovo, které vyslovovali lidé jdoucí do pekla: „Kdyby, kdybych...“ Podle BTM – svědectví Václava Lamra Mše ve Vinařicích Vždy dvakrát v roce se koná mše svatá v obnovené kapli Panny Marie ve Vinařicích - v měsíci květnu a říjnu. Modlíme se především a živé i zemřelé obyvatele z Vinařic a okolí.
Opravy kostela v Otvicích Kostel svaté Barbory, který je filiálním kostelem jirkovské farnosti, zažívá po letech renovaci a to v takové míře, že možná příští rok bude připravený k opětovnému vysvěcení. Záleží ale na nás a na sbírkách či darech pro tento Boží stánek. Hlavní novogotický oltář se musí opravit, doplnit na něm chybějící části, jako např. dvířka od svatostánku, ozdobné prvky, atd. Původní lavice, které byly desítky let odstaveny na jedné hromadě se nám zdají být vcelku dobré, ale jednotlivé kusy jsou třeba shnilé nebo potřebují vyztužit tak, aby unesly patřičnou zátěž. Dále by to chtělo kostel vymalovat. Další otázka je, zda do kostela zavést elektřinu. I to něco stojí a k tomu musíme počítat cenu světel, atd. Některé práce musí udělat odborník, ale na některé vyhlásíme brigády. V případě tuhé zimy se začne až na jaře, ale tak, aby se nejpozději na svatou Barboru roku 2015, mohlo konat požehnání kostela. Dušičková pobožnost na hřibitově ve Strupčicích se konala v neděli 2.11. po mši svaté.
Dušičková zamyšlení Smrt není konec Lidé odjakživa považovali smrt za výzvu k vědomému a intenzivnímu životu. Smrt ukazuje, že je můj život omezen. A tak mě zve, abych svůj čas využil. Při tom nejde o to, dostat se pod tlak a vykonat v tomto čase co možná nejvíce. ..Všichni moudří lidé mluví stále znovu o tom, že pouze ten skutečně ví, jak žít, kdo je svobodný v přítomném okamžiku: v tom, co právě dělá, v lidech, které právě potkává, a v tajemství ticha, které ho obklopuje. Svatý Benedikt napomíná své mnichy, aby měli smrt denně před očima. Tím je nechce strašit, nýbrž je spíše pozvat, aby stále znovu nově zvažovali, co znamená život: v čem spočívá smysl mého života? Jakou životní stopu bych chtěl zde na tomto světě otisknout? Jaká je chuť života? Co znamená, že nyní v tomto okamžiku žiji, dýchám, mluvím, slyším? Myšlenka na smrt má náš život zintenzivnit, abychom žili všemi smysly. A zve nás, abychom byli na tomto světě svědky naděje... Právě jako světci této naděje se staneme požehnáním pro tento svět, který má tendenci uzavřít se sám do sebe. Naše naděje otevírá svět pro Boha. Klene se nad ní nebe a ona činí život na zemi lidštějším. Z knihy Anselma Grüna Smrt není konec (Paulínky2010) Mrtví nám otevírají oči. Španělské přísloví. Lidé se dělí na dva tábory. Hřbitovy jsou říší mrtvých, vesnice a města územím živých. Je to pravda? Není. Jsou totiž lidé, kteří žijí, ale jsou vlastně mrtví, protože nenávist je zbavila pravého života. A jsou mrtví, kteří žijí, protože milovali opravdově a jejich láska žije dál. My všichni přecházíme po celý život z tábora života do tábora smrti a naopak. Často o tom přemýšlím, když přicházím na břevnovský hřbitov a zastavuji se u hrobů těch, s nimiž jsem se setkal, i u těch, které znám jen z doslechu. Jsou to životodárná setkání v říši zdánlivě mrtvých. Jak relativní je náš čas a vše, čeho v životě dosáhneme! Oženil se syn. Do domácnosti přišla snacha – hodná, milá. Jenom do času! Do té doby, než se mladí rozhodli pořídit si vlastní zařízení kuchyně. Doposud v ní bylo zařízení z doby, kdy se vdávala maminka. Vzpomíná, jak před třiceti lety šetřila na první věc do domácnosti – právě na tuto kuchyni.
„Mami, nebuď sentimentální. My jsme se těšili, jak budeš ráda, že všechno bude zase nové a pěkné.“ „To víš, že budu ráda,“ nutí se do úsměvu maminka. Ráda samozřejmě nebyla. Ani druhý den, ani třetí. Až jednoho dne jí svitlo: když našla ve schránce parte vzdálené příbuzné. Paní, která celý život sháněla starožitnosti a svou domácnost měla jako malé muzeum. Neznala jinou radost nebo starost. Ale teď si to „tam“ nemohla vzít. „Neboť tento viditelný svět pomíjí...,“ jak píše apoštol Pavel. „Proto ti, kdo pláčou, jako by neplakali, a ti, kdo se radují, jako by se neradovali ... čas je krátký..“ (srov. 1Kor 7,29-31). „Třicet let – to je nekonečná doba!“ říká si syn se snachou, když se dívají do budoucnosti. „Třicet let – vždyť to uteklo jako nic!“ říká maminka, když si vzpomene na dobu, kdy se s manželem zařizovali. „...proto ti, kdo mají manželku, ať žijí, jako by ji neměli ...“ radí apoštol Pavel. Láska ano, ale čas je krátký. Ať se tedy ten, kdo manželku má, nedá pohltit jen starostí o rodinu, o její hmotné zabezpečení, o kariéru kvůli dětem, o snahu vyrovnat se sousedům. „Miluješ-li křišťál, nezapomeň, že je to pouze sklo,“ radí filozof. Stačí neopatrný pohyb a z křišťálu zůstanou bezcenné střepy. A my přece víme, že máme usilovat o hodnoty trvalé. Že to v moderní době není jednoduché a že nejde mít takový názor na život? Vždyť časy jsou jiné! Svatý Augustin kdysi v 5. století napsal: “Říkáte: Časy jsou zlé? Časy jste vy!“ Setkání kněží v Chemnitz Pěkné setkání přípravného výboru pro Květnovské poutě se uskutečnilo v Domě svatého Tomáše Mora v Chemnitz, čili v Saské Kamenici. Hodnotila se poslední poutní sezóna i první účast německých bratří na podzimní vikariátní pouti. Foto je z moderní kaple, kde jsme slavili mši svatou. Z českých kněží jsme tam byli tři: z Postoloprt, z Chomutova a z Jirkova. Po rozsáhlé opravě areálu nastává čas menších kroků. Prioritou zůstává statika zdi a žlutého domku. Příští setkání bude na jaře na faře v Jirkově. P. Mirek
Foto obnovené fresky „Oplakávání Krista“ v Jirkově.
Falešná sebejistota Člověk přichází na svět se zaťatými pěstmi, jako by pravil: Celý svět je můj! A odchází z něho s nataženými dlaněmi, jako by říkal: Podívejte, nic s sebou neberu! Talmud „Ty ničemu nerozumíš“, opakoval několikrát denně nesnesitelný muž své ženě. Opravdu: Zina má za sebou jen základní školu, stará se o děti, bydlení, praní, vaření, drůbež a pracuje v obuvnické továrně. Když v rodině začala jakákoliv diskuse, muž zásadně přerušil dialog svým kategorickým: „Ty ničemu nerozumíš!“ Nezajímal se o děti. Jemu – obrovskému, svalnatému muži, který pracoval jako řezník – stačily sportovní zápasy v televizi, filmy a polonahé tanečnice nočních show. Zina se snažila diskutovat o nákupech, dovolené, školních výsledcích dětí, rodinném rozpočtu. Kategorická odpověď vždy zněla: „Ty ničemu nerozumíš!“ Jednoho večera byl přenos „důležitého“ fotbalového zápasu. Náhle vypadl proud, což v této části města nebylo výjimečné, zvláště za letních bouřek. Nadávající muž jako obvykle šel potmě do sklepa, aby zkontroloval a vyměnil pojistky. „Zapal si svíčku,“ radila žena. Jako obvykle slyšela: „Ty ničemu nerozumíš. Znám to místo nazpaměť!“ Ale ten večer něco nefungovalo, jak mělo. Muž byl zasažen vysokým napětím, upadl na podlahu s těžkými popáleninami. Žena zavolala pohotovost a doprovázela ho do nemocnice. S vypětím všech sil se lékařům podařilo zachránit mu život. Když se po čtyřech dnech probudil na oddělení popálenin, uviděl Zinu, jak se k němu sklání, v očích plno slz. Ani na okamžik od něho neodešla. Po dvou týdnech mohl muž alespoň něco zašeptat. Zmohl se na jediné: „Jsem blbec. Nikdy jsem si neuvědomil, jak mě miluješ.!“ Zina se svým obvyklým úsměvem zašeptala: „Ty opravdu ničemu nerozumíš!“ Možná, že i my kráčíme den po dni svým životem s velkou sebejistotou. Už od života nečekáme nic nového, nic převratného. Vždyť každý den je tak stejný! Jako bychom říkali: „Ty ničemu nerozumíš, živote! Já, sebejistý člověk, mám život pevně ve svých rukou, nic už mnou nepohne! Francouzský esejista a filozof z 16. století Michel de Montaigne to vyjádřil moc pěkně: „Lidé se často jako klasy zprvu zvedají a vyvyšují, ale až uzrají do řádného zrna, začínají se pokorně sklánět.“ Dodal bych k tomu jen: Plný klas se sklání nejhlouběji, je tak skromný, že se promění v chleba, aby jiné nasytil. Aby byl užitečný. Kéž bychom tomu rozuměli! Z knihy Ranní zamyšlení s Prokopem Siostrzonkem - KNA
AŤ SE TI ŽIVOT POVEDE
Ukázka z knihy nakladatelství Portál.
Guy Gilbert je známý francouzský kněz a vychovatel delikventní mládeže. Ve své knize nabízí v krátkých kapitolách opěrné body všem, kdo chtějí dát smysl své existenci... Odpovídá na otázky, jak si poradit ve společnosti, kde jsou hodnoty v pohybu a kde se všechno mění; jak být sám sebou ve světě, kde jsou lidé posedlí konzumem a penězi. Obrací se ke všem věkovým skupinám. Ukazuje možnosti, jak odhalovat krásu světa, pociťovat radost z bytí a ze života s ostatními. ---------------Sluch jako cesta k neslýchanému Dočasná, někdy definitivní hluchota vyvolává nával smutku. Člověk už nerozpozná hlas milované bytosti. Všechny zvuky jsou už jen vzpomínkou: smích dětí, šepot větru ve větvích, zdáli se blížící vlak, zurčení horské bystřiny, sbor v opeře. Těm, kteří jsou odsouzeni pobývat v tichu, musíme projevovat velký soucit. Časem někteří dokážou svůj handicap změnit. Naučí se pobývat v tichu a přestanou z něj mít strach. Houslista Yehudi Menuhin o tichu říkal, že je „kořenem existence, a tudíž životní rovnováhou.“. A Euripides zase prohlásil, že bychom neměli mluvit, pokud naše slova nemají větší sílu než ticho. Naši staří špatně slyší... to se říká. Nevěřte, že jsou všichni hluší! Moje babička slyšela úplně všechno, ale předstírala, že je nahluchlá! A tak mluvíte v přítomnosti dědečka bez omezení a on se zatím baví... Škodlivý hluk Hluk je součástí našeho života, ale snadno může mít dost blízko ke smrti. Ujišťuji vás, že hluk, který patří k vašemu životu ve městě, je jedním z nejhorších příkoří, které se na vás páchá. Člověk si nemůže pokaždé svobodně zvolit, kde bude bydlet nebo pracovat – ale dopustíte se velké chyby, když budete mít možnost se od hluku vzdálit, ale odmítnete to udělat. Rodina může žít v nádherném venkovském domě, ale přitom prožívat peklo kvůli technickým vymoženostem – televizím, hi-fi, videohrám, mobilním telefonům – které se vecpou všude a vyvádějí z rovnováhy mladé, dospělé i staré. Nejhorší je na tento jed si zvyknout. Jedním z našich největších nedostatků je to, že odmítáme veškerý pohled do svého nitra, návrat k sobě samým a obklopujeme se hlukem. Ticho Kolik ticha si každý den užijete? Ty neocenitelné okamžiky by se u vás měly vyskytovat každý den! Stačí si to naplánovat. Každý den si vyhraďte deset
minut na „pozorování světla a stínu“. To není vyhrazeno jen starým filozofům a kněžím. Pokud se vám ze života ticho někde vytratilo, snažte se ho znovu najít, je to neocenitelný poklad, bez něhož byste nemohli žít. Abyste mohli být spokojeni se svým životem, snažte se vyhýbat tomu hluku, který ničí veškerou touhu po setkání se sebou samým, který ubíjí to, co máte v sobě nejvzácnějšího: hloubku a pravdivost. Kolik párů už ztratilo stabilitu, protože opomíjeli ticho! Jako věřící i jako nevěřící můžete v tichu nalézt důležitý prostor k rozjímání. A radost z něho zůstane ve vašem srdci. Pěstujte si ticho po celou svou pouť životem. Dělejte všechno s láskou Vylézt ráno s „pelechu“, to je utrpení. Podstupuji ho už více než sedmdesát let! Je to tvrdé opustit teplou postýlku, měkký polštář... Naštěstí mi svatá Terezička napovídá: „Dělej všechno s láskou.“ A tak dokážu opustit místo odpočinku... Středem našeho života by měl být Bůh. Pokud ho tam umístíte hned od rána, pak bude vaše vnitřní radost hluboká, ať bude den sebevíc náročný. Další utrpení: hygiena. Mám pořád sklon to nějak odbývat. A tak si zase vzpomenu na tu větu svaté Terezičky. A tentokrát mi pomůže, aby mě můj holicí strojek, který se obvykle pohybuje dost překotně, nepořezal na tváři! Připadá vám, že dělat tato rituální gesta s láskou je banální, hloupé a zbytečné? Ani v nejmenším! Vrhnout se do nepatrných skutků s láskou je projev svatosti. Všude můžeme zapojit lásku. U sebe, u druhých, v těch nejdrobnějších věcech. Na druhou stranu nejsem nijak líný, když jde o modlitbu a eucharistii. Je to pro mě životní nutnost. A zažívám to opravdu silně! Modlit se je pro mě stejně nezbytné jako dýchat. Někdy samozřejmě mou meditaci naruší nějaké rozptýlení, velká únava nebo zvonící mobil a pak je modlitba poznamenaná určitou nedokončeností. Modlete se! Pořádně se nadechněte! ——— Víra je skála, která nám dává jistotu v životních bouřkách. Dává však také křídla těm, kdo se rozhodli letět do výšky. Víra je kotva, která nám dává jistotu ve chvílích pochybností. Je však také plachtovím, které můžeme napnout, abychom pluli kupředu. Věřit znamená vsadit na život. Naděje je okno do nového dne. Stačí jej otevřít. Naděje je čerstvý vzduch, který dává tvým plicím potřebný kyslík. Stačí se nadechnout. Doufat znamená milovat život, milovat ho každý den, dokud nenastane den, který nebude mít konce. Láska je oheň, který rozpaluje tvé srdce, aby nebylo chladné. Je však také vánek, který tě osvěžuje, když už nemáš sil. Láska je brána, která tě vybízí vystoupit ze sebe sama. Láska je chléb, který sytí hlad tvého srdce. Je však také stůl, u něhož můžeš utišit hlad v srdci tvých bližních.
Pro JEJICH víru. Závěr církevního roku nám v liturgii připomíná nejen všechny, kteří nás na věčnost předešli, ale také naši konečnost. Nikdo tu nebudeme věčně. A nikdo nám nezaručí, že nezemřeme náhle, na embolii, na infarkt nebo při dopravní nehodě na silnici. Dokonce ani v hospici se nemusí zaopatření vždy stihnout, i když si to nemocný prokazatelně přeje, říká ve svém zamyšlení MUDr. Marie Svatošová a pokračuje: Spoléhat na udělení svátosti nemocných až jednou někdy někde na smrtelné posteli je velká, bohužel ale častá opovážlivost. Mnohem prozíravější je za dobrou smrt se včas modlit, například tuhle krásnou modlitbu z Kancionálu: „Pane Ježíši, přijímám z tvých rukou každý způsob smrti mé i mých drahých se vším, co je s ní spojeno. Ale o jedno tě prosím, milosrdný Spasiteli – nedopusť, abychom odešli na věčnost nepřipraveni. Dej nám milost, abychom umírali posilněni a očištěni svátostmi. Ježíši, tobě odevzdávám svou duši i duše všech mých drahých. Ježíši, stůj při nás v hodině naší smrti a dej našim duším mír. Amen.“ Mohu potvrdit z praxe, říká dále MUDr. Svatošová, že tato modlitba má i vedlejší, velmi blahodárný účinek. Mnoho rodičů a prarodičů vyléčila z chronické nespavosti, a dokonce i z depresí způsobených letitým strachem o spásu neovlivnitelných potomků. Jsem nesmírně vděčná evangelistu Markovi, že tak detailně zapsal scénu s ochrnutým, kvůli němuž jeho čtyři kamarádi rozebrali střechu, aby ho spustili přímo před Ježíše (Mk 2,1-12). Pro mě je v celé té pasáži nejdůležitější jedno úplně obyčejné slovíčko, a sice JEJICH. Ano, ne pro jeho, nýbrž pro jejich víru – těch čtyř chlapů – jsou mu odpuštěny hříchy. Říká to sám Ježíš. Proto se snažím nedělat si starosti, ale všechny své drahé, a s nimi i nemocné umírající v hospicích i jinde, prostě a jednoduše ve víře spouštím v modlitbě před Ježíše. Střechu není třeba rozebírat. Co však je třeba, je víra. Ta je nezbytnou podmínkou. Proto si připomínám : Nedělej si o ně starosti, ale koukej mít takovou víru, aby Ježíš mohl říct: „Pro její víru jsou ti odpuštěny hříchy.“ Je to ode mne troufalé? No, přiznám, že mě to taky před časem napadlo. Pak mě ale uklidnila věta v Misálu, kterou je tento evangelijní úryvek uveden: „K osobnímu přijetí odpuštění potřebuje člověk víru – alespoň svých přátel.“ ---Také se vám to zdá úžasné? Paní doktorka měla také pochybnost, aby si to nevykládala svévolně. A tak při jedné příležitosti, kdy otec kardinál Vlk navštívil mobilní hospic Duha v Hořicích a přišla řeč na tyto otázky, si dodala odvahy a vystartovala se svou teorií: „Pro JEJICH víru“. Zakončila poněkud vyzývavou otázkou: „Je to tak?“ Kardinálova odpověď zněla: „Je to tak!“ Podle KT - izf
Putujeme Krušnohorským vikariátem
Úhošť - Wogastisburg
Věřili byste, že se v našem Krušnohorském vikariátu nachází bájný Wogastisburg? Na stolovou horu Úhošť (592 m.n.m.) ho lokalizoval už v 19. století August Sedláček, zakladatel české kastelologie. Stále nám však chybí podrobný archeologický průzkum a tak je otázka otevřená i na počátku 21. století. Jedná se o velmi starý příběh, který zaznamenal kronikář Fredegar v 7. století. Kupec Sámo se spojil s našimi předky, Slovany a porazil franské vojsko vedené králem Dagobertem v bitvě u Wogastisburgu, což by mohl být podle jazykové podobnosti „Úhošť“. Badatelé zkoumají název, který může mít víc významů. Burg - to je opevněný hrad (může být i dřevěný). Wogastis - může jít o místo, které hostí kupce poblíž obchodní stezky - zde taková vedla podél řeky Ohře. Druhá možnost výkladu je, že se jedná o hrad „v houštině“. Pro vrch Úhošť by se dalo použít obojí. Navíc se na něm těží zelená hlinka - seladonit, který jako obchodní komodita mohl tento kopec (potažmo hradiště) proslavit i v cizině. Kronikář totiž hrad nijak nepopisuje, má se za to, že hrad byl všem známý. Hrad ale nebyl hlavním Sámovým sídlem, nýbrž pohraniční pevností. Pokud by franští útočníci přišli od západu a podél Ohře, pak je Úhošť nejlepším obranným místem. Dle Fredegara byl Wogastisburg obléhán tři dny, než došlo k rozhodující bitvě. Každopádně se na hradiště můžete podívat sami, vede sem totiž naučná stezka. Dokonce zde byla malá vesnička s výletní hospodou až do 20. století a 2 jezírka. Dnes zde roste chráněná květena a je odsud pěkný výhled. Kostel v nedalekých Úhošťanech, pod který spadali i vesničané nahoře na Úhošti, je zasvěcen svatému Havlovi. I toto patrocinium je zajímavé, neboť svatý Havel (Gallus) žil ve stejné době, počátkem 7. století, kdy se odehrála bitva mezi Slovany a Franky. Mše svaté v kostele v Úhošťanech jsou jednou za měsíc, vždy o 2. sobotě v měsíci od 15 hodin. O Dagobertovi víme, že je pochován v kostel sv. Denise v Paříži. Úlohu hradiska časem převzalo město Kadaň. Citát na listopad: „Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích...“ (Bible)
