Aegidius časopis farnosti svatého Jiljí www.jirkov.farnost.cz
pro Jirkov a okolí,
červenec 2015
(č.115)
Obr. Keramika Kučerka
Květnovské poutě se konají o nedělích 5., 12. a 19. července 2015 ☺☺☺
Pozvánky na červenec a srpen * Hlavní poutě na Květnově se uskuteční o nedělích 5.7., 12.7. a 19.7. kdy začínají modlitbou růžence na „růžencových schodech“ v 8:00, pak je mše svatá poutní v 8:30 hod. s pobožností k Panně Marii „Květnovské“ a druhá mše svatá je v 10:30 hod. s texty nedělními. Německá pouť začíná vždy odpoledne od 14:15 hod. Po celou dobu poutních dnů je otevřen poutní stánek s občerstvením a suvenýry (poutní oplatky, keramické zvonečky, svaté obrázky, svíčky); také je možné požádat kněze o svatou zpověď. O těchto 3 nedělích nejsou pravidelné mše v Jirkově, Strupčicích ani Sušanech!
* Koncert skupiny Zlej sen v kostele ve Strupčicích se koná 5.7. v 17 hod. * Mše svaté v Boleboři v kostelíku sv. Mikuláše budou o poslední neděli v červenci a srpnu, tedy 26.7. a 30.8., vždy od 15 hodin. * Turistický přechod Rychlebských hor v rámci akce Pařeztour se uskuteční ve dnech 1.8.-8.8. 2015. Plánuje se 90 km chůze s batohem a spaní v přírodě. Nutný občanský průkaz. * Mše svatá v Sušanech bude 9. srpna v 12 hodin. * Turnaj ve stolním tenisu „O pohár Děkanství Jirkov“, konkrétně již čtvrtý ročník bude na faře v Jirkově, v sobotu 15. srpna, od 10 hodin. * Setkání farnosti u příležitosti (42.) narozenin duchovního správce M. Dvouletého se uskuteční v Jirkově, v neděli 23. srpna. Po mši svaté v kostele (9 hodin), bude pohoštění na faře. Ve Strupčicích mše nebude. * Požehnání kostela svaté Barbory v Otvicích k účelu sloužení bohoslužeb se uskuteční v sobotu, 5. září. Celebrantem této slavnosti bude litoměřický biskup Jan Baxant. Začátek je naplánován na 14 hodin. Všichni jsou zváni. * Věci do charity stále přijímáme, ale je dobré předem zavolat na telefon: 474 659 460 ** Mše svaté v kaplích domovů důchodců jsou pravidelně až do 24.7. (U Dubu), resp. 25.7. (Mlád.). Po čase dovolených budou bohoslužby až od 11.9. respektive 12.9. 2015
Pouť ke sv. Zdislavě Na vikariátní pouť do Jablonného se vydalo asi 10 jirkováků. Jeli jsme spolu s lidmi z Kadaně, Litvínova a Mostu. Celkem jely dva autobusy. Bylo dost času na návštěvu kostela, krypty i studánky s blahodárnou vodou od svaté Zdislavy. Mše ke cti sv. Jana Křtitele na Červeném hrádku se konala 27. června v 15 hodin. K doprovodu písní ke sv. Janu Křtiteli zazněly místní varhany. Bohoslužby se zúčastnilo asi 25 poutníků, někteří přišli pěšky. Během mše nás trochu vyděsil hluk rozbitého talíře na chodbě zámku. (...svatba.) Po mši začalo pršet a tak ti nejvěrnější ještě zapili svatého Jana v sousední restauraci (pivem nebo rybízovým džusem). Další mše svatá tu bude zase až za rok. Noc kostelů 2015 V jirkovské farnosti se letos uskutečnila netradiční prohlídka kostelů v Sušanech, Strupčicích a Otvicích. Kromě možnosti prohlédnout si kůr (a někde i varhany), sakristii a jiná zákoutí kostela - měla jednotlivá místa svá specifika. Ve Strupčicích byla možnost projít si celé sochařské lapidárium s výkladem. V Sušanech byl hezký výhled z kostelní věže. V Otvicích byla do pozdních hodin meditativní atmosféra při svíčkách. Děkuji všem organizátorům za námahu. M.D.
ÚVAHA A proč nezachraňuji deštné pralesy? My lidé si toužíme pomáhat, je to naše přirozenost. V dnešní době je snadné pomáhat i na druhém konci světa. Jenže... Když jsem potkala člověka, který v Africe sázel stromy, byla jsem unesená tou vznešenou myšlenkou. Jak nádherné. Dokud mi nevyprávěl, že se rozvedl s manželkou, s rodiči se nestýká a děti vídá jen občas. Zrovna byl na cestě do Nepálu jako dobrovolník pro místní sirotky. Pak ho čekal ášram v Indii, aby našel vnitřní klid a pak možná domů, i když - jak řekl - ta vidina ho moc nelákala. Zůstala jsem jako opařená a vzpomněla si na Amazonii a na Indiána v pouliční restauraci, který se mě ptal, co tam dělám. Řekla jsem mu, že jedu do pralesa. Udiveně vzhlédl od misky fazolí a zeptal se: "Vy u vás nemáte lesy?!" Tak to bolelo! A pak jsem se vrátila domů. Vzala pytel na odpadky a šla uklidit dolů pod barák k silnici ty poházené petflašky. Seděla jsem tam na hromadě odpadu a jen vnímala to, co mi starý Indián předal. Jak jsem já mohla pomoci druhým, když jsem si nejdřív neuklidila doma? Jaký smysl dávalo létat na druhý konec světa a zachraňovat prales, když prales umírá kvůli tomu, že všechno, co dělám je závislé na ropě, kterou odtamtud chtějí vytěžit, abych tam pak já mohla nadšeně přiletět a držet transparent: Zachraňte prales !?! Jaký smysl dávalo někam jezdit a ukazovat druhým řešení jejich problémů, když to znamenalo obírat je o jejich zodpovědnost za vlastní chyby? Obírat je o sílu najít vlastní řešení? A tím prohlubovat jejich závislost na mně!? Bylo to stejné jako s dětmi. Nemohla jsem je naučit chodit. Musely xkrát spadnout na zadek. Čím déle jsem je držela za ruku, tím později začaly samy chodit. Mohla jsem tam jen být a povzbudit je, že to zvládnou a naučí se to. Samy. Jako se Ella naučila hrát sama na piáno a Zak postavil svůj první domek z cihel na hromadě hlíny. Jeho chyby ho naučily, co udělat příště líp! Nemohla jsem zachránit Afriku, ani prales, ale mohla jsem začít u sebe. Chodit víc pěšky. Přestat si foukat zbytečně vlasy. Přestat kupovat hloupé marketingové produkty zaručeně vita a raw z druhého konce světa a místo toho jít k zelináři na náměstí. Mohla jsem toho změnit tolik !! Každý den. 365 dní v roce...to není málo! A když to udělá každý z nás? Nebude koho zachraňovat !!
Africké děti nebudou hladovět, protože jejich rodiče otročí ve zlatých dolech do mého iPhone. Prales nebude umírat, protože nebude potřeba tolik ropy. Mám pokračovat? A já si nebudu kupovat své svědomí charitou, ale budu dělat to, co dává smysl. Zodpovědně se starat o mír u sebe doma. Učit děti na řece Orlici, že když mám jen malou loď, nevezmu si nic navíc, nejlepší lekce skromnosti, kterou znám. Když jsem já spokojená, je takový i můj svět. Potřebuji tak málo! Svou rodinu a kus chleba, čistou vodu a jedno jablíčko. Jako na vodě. To, co bylo nejcennější byl smích mých dětí, které pozorovaly říčního raka a cestou sbíraly odpadky po lidech, kteří jezdí do daleké Indie, okázale pomáhají světu, ale doma si neuklidí. Ano, i my tu máme lesy! A jak o ně pečujeme, to vidíme každý den. Nijak. Pohltila nás pýcha a ovládl parazit chamtivosti. Touha mít a dobýt! Ty nejvyšší hory, ty nejhlubší oceány. Ale uvnitř jsme neskutečně chudí. Pomozme nejdřív sobě. Uzdravme sebe a svou rodinu. V ní to všechno začíná i končí. Pak naše děti nebudou muset hledat smysl života na pláži v Goa, ale budou si vážit rozkvetlé louky za domem. Hloupý Honza šel do světa, aby se pak vrátil domů. A já? Sázím stromy v tichosti a pokoře. Uklízím "naši" studánku v údolí. A vím, kde je moje místo. Doma. V lese. Převzato z internetu
Dopřát dětem námahu Pozor na to, abychom nebyli špatně pochopeni! Nechceme vidět, jak děti trpí, nechceme se vracet k dětské práci. Pokud mluvíme o námaze, je to proto, že nám záleží na tom, aby děti vyrostly ve svobodné a silné bytosti. Velký podvod. Příliš blahobytu ničí život: blahobyt může posilnit tělo, ale neosvobodí duši, aby se stala sama sebou. Rozmazlovat znamená vždy škodit! Život není ani procházka růžovým sadem, ani jízda na řetízkovém kolotoči, stejně tak nejsou každý den Vánoce nebo narozeniny. Vychovávat, znamená cvičit se v námaze. Vychovávat znamená klást přiměřené překážky fyzickému i psychickému rozvoji dítěte. Mluvme jasně: co vyroste z dítěte, které má vše, nač si vzpomene? Nic jiného než nevychovanec... Stačí pořádně otevřít oči a vidíme tolik našich dětí a mladých lidí, kteří vypadají jak leklá ryba. Při prvních obtížích se hroutí. Děti změkčilé. Křehké. Rozplizlé. Malátné. Někteří je definovali jako „nóbl děti“. Psychologové mluví o „psychastenii“ – těmto dětem chybí odolnost vůči námaze. To, co je příliš sladké, je proti člověku, pod jeho úroveň. Není snad pravda, že bez útesů by vlny nevystoupily tak vysoko? Mluvíme o námaze, protože když námaha chybí, vznikají nemoci. Nemoc toho, kdo nemá odvahu jít proti proudu, ale zařadí se a jde tam, kam ho odnáší dav. Nemoc toho, kdo žije bez námahy. Je to nemoc týkající se nejen školy, ale i lidského života. Nemoc toho, kdo vyklouzne z cesty, schovává se, má strach se ukázat. Nemoc toho, kdo si myje ruce , kdo se dívá z okna na dějiny kráčející po ulici a nechá, ať rozhodují a žijí jiní. Americký psycholog William James povzbuzoval své univerzitní studenty : „Každý den udělejte dvě věci, do kterých se vám nechce!“ Tuto radu by si měli vzít k srdci všichni – nejen děti a mládež. Dítě, které má to štěstí, že se setká s pedagogikou námahy, bude dítětem schopným plnit své povinnosti, dítětem, které něco vydrží, i když život ukazuje zuby; dítě, které neodejde ze zápasu předčasně. Vítej zpět, oběti! Je nebezpečné žít bez sebezáporů. Den bez oběti je dnem prohry: vůle se zpomaluje; nepřítel (lenost, sobectví, živočišnost...) snadněji vítězí. Co tedy dělat? Odpověď je jasná: znovu otevřít dveře oběti. Oběti lze rozdělit do dvou kategorií: pasivní a aktivní. Ty první (pasivní) jsou oběti, které nám položil do cesty život sám: práce, studium, zdravotní problémy, lidské soužití, klimatické podmínky...
Ty druhé (aktivní) jsou oběti, které sami vyhledáváme, chceme a připravujeme. Tady jsou různé příklady: vyskočit ráno z lůžka rychle a hbitě, na první zazvonění budíku; sníst zelí nebo špenát, které mi nechutnají; vypít hořké kafe; vytrpět bolest (zubů), aniž bych to někomu řekl; počkat, až se obslouží druzí a nehnat se za nejlepším kouskem; praktikovat televizní nebo počítačový půst; netelefonovat dlouhé hodiny ... Možná se nad tím někdo usmívá, Ale jsou to právě tyto oběti, které drží vůli bdělou, aby mohla vydržet cenu lidského žití. Oběť není pouhou ideou, ale musí zůstat součástí naší výchovy. Podle Pino Pellegrino – Salesiánský magazín Dovolená v Mazurách Předem děkuji všem, kteří na mě mysleli při červnové dovolené a modlili se za šťastný návrat. Jediným mým cílem bylo odpočinout si a ne shánět materiál pro Aegidius. Nicméně mnozí byli zvědaví, jak bylo, a tak to tady po pořádku vypíšu. Hlavním cílem bylo navštívit kraj Mazurských jezer, řek a kanálů, které se nacházejí na severu Polska a o nichž jsem hodně slyšel. Hodně nám pomohl polský kněz Andrzej Bakalarz, který nám objednal na Mazurách malý domek u jezera. Celkem nás zde bydlelo šest. Na Mazury už dávno chtěli Ondra s Pepou, jen neměli možnost. No a s Ondrou se ještě svezla jeho žena Kateřina a neteř Barbora. Chata, která byla ve vesnici Tumiany, byla naším odrazovým můstkem na další výlety do okolí. Téměř každý den jsme auty cestovali desítky kilometrů za dalšími zajímavostmi. Po návratu na chatu se někteří věnovali rybolovu a jízdě v kanoi. Okolní vody jsou na ryby bohaté. Bohužel nám jednou Pepův úlovek ukořistila sousedova kočka. Co naplat, každý chce žít… Další turistický cíl byl cihlový červený hrad, z dob křižáků, čili Německých rytířů. Navštívili jsme hrad Marlbork, který je vůbec největším cihlovým hradem na světě. Svou rozlohou nám připomínal Pražský hrad. Hradů je tu víc: Olsztyn, Ketrzyn, atd.
Na hrady navazuje další cíl a to jsou pevnosti. Navštívili jsme dvě: jednu pruskou z 19. století: Boyen (zde jsme potkali dva české hbité důchodce z Teplic.) A druhou, zvanou Vlčí doupě, kterou používal Adolf Hitler jako velící ústředí pro východní frontu. Sami nacisté Vlčí doupě vyhodili trhavinami do vzduchu, ale neutuchající příliv zvědavců motivuje místní „znalce“ aby za drobnou úplatu po těchto „památkách“ lidi provedli. Vlčí doupě je komplex asi 30 betonových budov uprostřed lesů ne daleko nejznámějších turistických destinací mazurských jezer. Od pana průvodce jsme se dozvěděli, že les nechal koupit sám Hitler a díky vlakové trati, která tudy vedla, zřídili zde zastávku a vše potřebné přivezli nenápadně ve vagónech. Nejprve se budovaly budovy dřevěné, potom se stále více opevňovaly betonem až na 8 metrů tlusté zdi u těch největších prominentů. Zde byl také spáchán neúspěšný atentát na Hitlera od Von Stauffenberka; je zde místo s pomníčkem. Já osobně jsem si připadal jako v nějakém skalním městě. Ještě, že je tato doba už za námi. Dalším cílem bylo poutní místo Svatá Lípa. Vzniklo zajímavým způsobem. Ve středověku jeden odsouzenec na smrt vyřezal ve vazbě krásnou sochu Panny Marie s Ježíškem. Ta se všem velmi líbila a odsouzenec dostal milost. Potom vznikl kolem kostel s ambity a jezuitský klášter. Mě velmi upoutaly barokní varhany, které když hrály, tak účinkovali i andílci a světice na ochozech varhan a cinkali zvonky nebo se jenom hýbali—což připomínalo dílo betlémářské. V Čechách jsem podobný div neviděl. Kostel byl krásně barokně vyzdoben a velmi se to podobalo interiéru baziliky na Velehradě. Byli jsme se podívat na Park divokých zvířat. Chtěli jsme vidět zubry, ale zrovna nebyli k mání. Jediný zubr tak bylo polské pivo, kterým jsme se mohli občerstvit. Měli tu ale losy, osly, vlky, jeleny či ptáky ve volných výbězích. Kromě vlků se mohlo do každého vlézt přes žebřík - takové malé safari. A to jsme také dělali.
Turistické známky tu v Polsku mají také. Sehnali jsme zrovna jednu s kostelem, který má i vyhlídkovou věž. Dala se koupit jenom na faře a my jsme tak dlouho zvonili, až nás pan farář pozval dál. Když jsem mu sdělil, že mám 1200 ks turistických známek, tak mi nechtěl věřit. Pravda, polských mám asi jen 20 ks. Pan farář se nechal inspirovat svým kaplanem, který tuto turistickou novotu viděl v Česku. Možná, že to do Mikolajek přivábí víc turistů… Pan farář nám nabídl pro příští roky ubytování na své faře. Toto město leží na břehu dvou velkých jezer a je skutečným centrem Mazur. Původně bylo město protestantské, ale po odsunu Němců po druhé světové válce (dosídlením z vnitrozemí) se stalo katolickým. Otočný most je zajímavá technická památka z 19. století v Gizycku. (obr.) V provozu se tak střídají lodě na kanále a osobní auta. Je zajímavé pak pozorovat, jak jediný člověk obsluhy dovede za pár minut otočit most, stačí malá kolejnice pod mostem a klika, která se zastrčí do cesty. Musí se předtím spustit závory. Mši svatou jsme slavili každý den, někdy na chatě a někdy jsme se připojili k panu faráři v Bartoltech Wielkych. (viz foto). Pan farář tu má jen pár vesnic, ale vyučuje děti náboženství ve škole, neboť v Polsku mají povinné 2 hodiny náboženství týdně. Jindy slouží jako průvodce poutníků v Izraeli, Jordánsku a Egyptě a má na to certifikát. Snad v každém kostele mají Poláci podobiznu papeže Jana Pavla II.
Co říci závěrem? Ještě asi dvakrát prodloužit délku dovolené a byl bych si i odpočinul… Každá dovolená člověka občerství, a je třeba si ji vybírat. Člověk to docení až po návratu v „pracovním procesu“. Takže možná příští rok zmizím na celý měsíc. (Ovšem pak tu hrozí jedno nebezpečí: že věřící zjistí, že farnost funguje dál i bez faráře…) Když jsme u toho cestování, tak bych rád upozornil všechny, kteří rádi někam putují, že příští rok pojedeme do Říma na pouť, neboť papež František vyhlásil Jubilejní rok 2016. Uvidíme ještě jaké budou možnosti a s kým by se dalo jet. Určitě bych preferoval delší pobyt a cestou zastávky u významných poutních míst. Co vy na to? Každopádně končím tento článek a přeju všem čtenářům hezké prožití doby prázdnin a dovoleMiroslav Dvouletý, duchovní správce, farnost Jirkov ných. :-) Zprávy z opatství Nový Dvůr - Bratr Samuel, opat v Novém Dvoře (Výňatek z posledního dopisu) Drazí přátelé, V Novém Dvoře nám při příležitosti roku zasvěceného života bylo umožněno na několik dní přijmout relikviář svatého Vojtěcha. Po nadějných studiích byl povolán na biskupský stolec v Praze, kde se však nemohl shodnout s českými knížaty, a tak se stal mnichem v Římě, kde však setrval jen dva roky. Následně byl vyžádán, aby se vrátil do svého biskupského úřadu, který ale za necelé dva roky opět opustil. Nakonec odešel do misií, ale byl zabit, dříve než došel na místo svého působení. Podíváme-li se na jeho život z pohledu dějin světa, můžeme říci, že prohrál na celé čáře. Pokud však jde o linii jeho života s Bohem, tam je tomu úplně jinak, ale to už jsou jiné dějiny. O několik dní později se v dobře uklizeném a posečeném prostoru okolo kláštera pod modrou oblohou s pár šmouhami oblaků, které odpovídaly bílým šmouhám kadidla, odehrálo procesí rogací. Ovocné stromy kvetly. A relikviář nás provázel. Rok za rokem bratři pod vedením otce Ondřeje upravovali okolí kláštera, aniž by se tím však vytratila jeho divoká krása. Toto jaro prošlo procesí také chodbou nové budovy svatého Josefa, aby tak milost prostoupila i naše dílny. Slavné sliby bratra Adama v Sept-Fons jsou plánovány na slavnost narození svatého Jana Křtitele. Pak následuje několik udělení hábitů a 29. června dvě jáhenská svěcení - bratra Karla Lwangy a bratra Augustina, poté několik dalších slavných slibů koncem roku. V Novém Dvoře bratr Cyril složí 5. července své časné sliby.
K distribuci našich výrobků (hořčice, džemy, atd.) se nám nabízejí dvě možnosti: obchodní cesta, kdy značná částka padne na distributory, a pak druhá cesta, kterou bychom vám rádi nabídli. Někteří z našich rodičů shromažďují poptávky svých sousedů, svých farností, a pak dělají hromadné objednávky. Tato metoda umožňuje lepší ceny pro zákazníka a je výhodnější i pro nás. Pokud byste se chtěli podílet na tomto postupu, přihlaste se, prosím, tím, že poštou nebo emailem napíšete bratru Dismasovi. (
[email protected]). Bůh vám to oplatí stonásobně a náš otec celerář vám třeba nabídne malou pozemskou odměnu. Často se mluví o „nárocích křesťanského života“. Avšak život je náročný, každý život! Když Bůh pronikne do našich životů, tak zjednodušuje. Diskuze o rodině, která probíhá v křesťanských médiích a v církvi, se týká mnichů, stejně tak jako každého křesťana, ať už se již stal otcem, nebo matkou rodiny, nebo ještě to, co od něj Bůh očekává, hledá. Veřejné mínění často vytýká kněžím, kteří svým věřícím předávají morální výzvy evangelia, že se míchají do toho, do čeho jim nic není, a že se pouštějí do oblasti, s níž nemají žádnou zkušenost. Nemají snad také tito kněží srdce a nejsou lidmi z masa a kostí? „Děti moje, píšu vám, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. (…) Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání (1J 2,1-3). Méně hledejme v Písmu „to, co říká nám“ a více „to, co říká“. Kdo se denně modlí a vysluhuje svátosti zná pozvání evangelia. Nejde o to se držet „ve výšinách“ Nového zákona, abychom tak připomněli výraz emeritního papeže Benedikta XVI., ale dovolit těmto pozváním orientovat náš život, učit se rozeznávat, bez naivity nebo pocitu viny, kdy jim nedostáváme. Tak každá věc dospěje na své místo ve stínu Boží prozřetelnosti. Buďte si jisti našimi modlitbami a naší věrností.
Byť se mi dostalo jeti embéčkem po třech kolech... Čas dovolené, vytoužený čas odpočinku ... Všichni k němu tak trochu během rušných pracovních dnů a týdnů vzhlížíme. Na druhou stanu také tušíme a neradi připouštíme, že s toužebně očekávanou dovolenou bývá spojeno více starostí – musíme přece nakoupit, připravit, nabalit, na nic nezapomenout, a... vyrazit. S modlitbou za Boží ochranu, samozřejmě. Ta však někdy vypadá jinak, než bychom si představovali. Třeba jako v příběhu mladé rodiny Smilkových. Následující text je úryvkem z knihy Když se život obrátí naruby, kterou vydala BTM: Domů z Německa jsme jeli na jeden zátah. Věřil jsem, že to zvládnu. Bylo to přesně 19.7.1981. To datum nikdy nezapomenu. Jel jsem pětadevadesátikilometrovou rychlostí. Na dálnici D1 za Kývalkou, už téměř u Brna, jsem si všiml, že mě předbíhá kolo, jako by se mnou hrálo káču. Ale to už jsme dostali smyk, protože to bylo naše zadní kolo, a než jsem se nadál, auto se převážilo v jakémsi divokém veletoči na střechu a pokračovalo do příkopu vedle vozovky. Přední sklo se vyvalilo ven na kufr. Ale protože příkop nekončil rovinkou, nýbrž travnatým svahem, vůz nepokračoval v dalším veletoči, ke kterému měl podle všech fyzikálních zákonitostí předpoklady, ale zapíchl se do svahu na všechna čtyři, tedy vlastně tři kola, zatímco já se stále držel volantu, jako bych byl pouze v jakémsi panoptikálním varieté. „Jste v pořádku?“ vykřikl jsem a otočil jsem se dozadu na Lydii. A v té chvíli jsem uviděl Lydiinu holou hlavu, jak zmizela za předním sedadlem, jako by se jí tělo zlomilo v půli, ale v zápětí se hlava vynořila nad sedadly i s rukou. Ruka třímala rozcuchanou paruku, narazila ji zpět na holou hlavu a Lydie řekla: „Ano!“ Pane Bože, jak skvělou ženu jsi mi dal, napadlo mě v tom okamžiku, ale místo toho jsem zařval: „Všichni okamžitě ven,“ a rozrazil jsem vší silou přední dveře. Povolily docela snadno, takže jsem byl venku na trávě dřív, než jsem čekal, a lomcoval jsem zadními dveřmi, které se trochu vzpříčily. Ale v tom jsem si všiml, že proti nám zastavuje sanitka a za námi osobní auto. Z auta vyskočil muž, který byl rychlejší než řidič sanitky, a křičel: „S nikým nehýbejte, jsem lékař, s nikým nehýbejte.“ To už se mi podařilo vyvrátit dveře a Lydie se i s Dagmarkou soukala ven. Dagmarka, která celý veletoč prospala v Lydiině náručí, se probudila a parádně se rozkřičela, čímž nás všechny radostně ujistila, že žije.
Nechal jsem ženu i dítě prohlédnout neznámým lékařem, zatímco jsme s řidičem sanitky zavolali vysílačkou Veřejnou bezpečnost (tedy policii). „Myslím, že vaše paní i dcerka jsou v pořádku,“ řekl lékař poté, co jsme se konečně vzájemně představili. „Pokud nastal otřes mozku, poznáte to. Kam vám je mohu odvést?“ Poslal jsem je domů, zatím co jsme s příslušníky VB a řidičem sanitky, který všechno dobře viděl a popsal do protokolu, sepisovali hlášení. Závěr byl jasný. Praskla zadní poloosa a utrhlo se kolo. Později jsem se dozvěděl, že tomuto typu embéček se to stává, ale v poměrně nižší rychlosti. Auto vypadalo na odpis. Posléze se tu objevila Žeňa, výborná řidička z našeho sboru, už ani nevím, jak se to dozvěděla. Zavolali jsme odtahovou službu, ta auto naložila a já se Žeňou jsme jeli za nimi do Ivanovic ke Konvalinkovým, dalším věřícím z církve. Nebyli doma, ale prostorný dvorek nechali otevřený, takže jsme rozbité, pomačkané auto složili u nich a Žeňa mě odvezla domů. Možná se čtenář diví, jak volně jsme si počínali, ale v naší církvi to tak prostě je. My všichni jsme bratři a sestry – a jeden pro druhého uděláme cokoliv. Seděli jsme u Lydiiných rodičů v obývacím pokoji, pili kávu a vyprávěli čerstvé zážitky, když se rozletěly dveře a v nich stál můj táta. Byl bledý v obličeji, že úsloví „krve by se v něm nedořezal“ se mi zdálo pro tu chvíli příliš slabé. Podíval se na nás, vystřelil ruku s nataženým ukazovákem a vyhrkl: „Jeden, dva, tři...díky, Pane Bože, díky, díky...“ a dopadl na nejbližší židli, zatímco maminka Titěrová se vzdálila do kuchyně, aby mu uvařila čaj, protože můj táta kávu zásadně nepil. „Jel jsem z Křídel a nevím, co mě to napadlo. Stavil jsem se ještě u Konvalinků.“ „Byli už doma?“ zeptal jsem se. „Nebyli, ale bylo tam to tvoje auto. Teda jestli se to ještě dá autem nazvat.“ Vděčně sáhl po šálku s čajem a lokl si. Pak šálek odložil a řekl: „Nejdřív musíme poděkovat. Nejdřív ze všeho musíme Pánu Bohu poděkovat.“ Děkovali jsme za to, že žijeme, za to, že se havárka stala až u Brna, za svah, který nás udržel na kolech, za lékaře i sanitku, kteří byli okamžitě po ruce, i za to, že jsme nepotřebovali žádné ošetření, ale jen svědky. „Opravdu jsi na sobě nenašla ani bouli nebo modřinu?“ zeptal jsem se večer Lydie? „Ne, jen pod parukou jsem měla na lebce hlínu. Dala se umýt.“ Zasmáli jsme se, ale Lydie se mi vážně podívala do očí. „To byla už druhá automobilová havárka, kterou jsem přežila. Jednou nás s tatínkem smetl motorový vlak na nechráněném přejezdu. Naštěstí jel pomalu. Víš, Pavle, mám dojem, že mě satan vážně nemá rád a dělá všechno proto, aby mě zničil.“ „Ale Pán Ježíš tě má velice rád a naopak tě tu chce. A já taky,“ odtušil jsem tiše.
Když se život obrátí naruby Lydia Smilková, Doc. MUDr.Pavel Smilek, Ph.D., Marie Frydrychová Bylo mně 24 roků a mé dceři 4 měsíce, když mi lékaři sdělili, že jsem onemocněla vzácně se vyskytujícím nádorovým onemocněním. Jejich závěr zněl: “Prognóza nejistá – může se jednat jen o několik týdnů života.“ V první chvíli to byl šok – to všechno snad není pravda! Kniha je svědectvím o zápase s těžkou nemocí – přináší naději všem těm, kteří prochází podobnou zkouškou jako autorka a ukazuje mimořádný způsob Božího jednání v životě člověka. Duchovní rady pro křesťanský život 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11.
Žádné ráno bez upřímné modlitby Žádná práce bez dobrého úmyslu Žádná radost bez vděčné myšlenky na Boha Žádná zábava bez připomenutí Boží všudypřítomnosti Žádné utrpení bez trpělivé oddanosti Pánu Bohu Žádná utrpěná urážka bez odpouštějící shovívavosti Žádné vlastní pochybení bez lítosti Žádné cizí pochybení bez ohleduplného povzbuzení Žádný dobrý skutek bez pokory Žádný potřebný člověk bez almužny Žádný večer bez zpytování sebe Duchovní pravidla Služebnice Boží Františky Lechnerové.
Letos na podzim se bude konat v Brně ve dnech 15-17.10. Národní eucharistický kongres (NEK), na který se připravujeme modlitbou:
Bože, náš nebeský Otče, děkujeme Ti, že s námi uzavíráš z lásky smlouvu novou, věčnou, nejsvětější, když nám Kristus na oltáři dává Svoje Tělo a Krev. Uč nás tuto smlouvu slavit, milovat a zachovávat. Požehnej, ať náš Národní eucharistický kongres obnoví v nás ctnosti víry, lásky, naděje a sílu k jednotě a vzájemnosti, aby společenství Církve neslo světu radostnou zvěst. Na přímluvu Matky Boží ať s novou a hlubší úctou přijímáme Tělo a Krev Tvého jediného Syna, který s Tebou v Duchu Svatém věčně žije a kraluje. Amen. Otče náš. Zdrávas Maria.
Dovolená, prázdniny, odpočinek …
zamyšlení
Mnoho lidí se dnes pyšní svým zaneprázdněním. Jsou přece tak důležití, nepostradatelní - dovolená? – tu už kolik let neměli. Nad odpočinkem, dokonce „Odpočinkem s Ježíšem“ se zamýšlí P. František Blaha SDB ve své homilii, ze které jsou následující myšlenky: Celý život se učím makat a taky do každé práce, studia, důležitého rozhodnutí, setkání či řešení problémů zvát Ježíše. Ani zdaleka jsem se to ještě nenaučil. Ale odhalil jsem jednu oblast, do které jsem Ježíše zase tolik nezval nebo se jím nenechal zvát – totiž do odpočinku. Izraelité v babylonském zajetí slyší oblažující příslib: „Já sám shromáždím zbytky svého stáda ze všech zemí... a přivedu je nazpět na jejich luhy... Vzbudím nad nimi pastýře... krále, který bude panovat moudře a konat právo a spravedlnost na zemi ...“ Balzám pokoje pro ty, kteří v tísni vyhnanství těmto slovům uvěřili... A jak neuvěřitelně lidsky zní také Ježíšova slova apoštolům, kteří se nadšení, ale také unavení vracejí ze své zřejmě první samostatné mise: „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Kolika dobrým a poctivým křesťanům bych přál, aby zaslechli toto Ježíšovo slovo! Makají a dřou - pro druhé i pro Boží království, ale když by měli na chvíli spočinout, nechat se druhým obsloužit, cítí to skoro jako výčitku. V knize Uspořádej svůj svět mě zaujal citát: „Svět a církev potřebují opravdu odpočaté křesťany – křesťany, které pravidelně občerstvuje skutečný odpočinek sabatu, nikoli pouze zábava a volný čas. Když se naučíte odpočívat podle Božího plánu, uvidíte, jak nezdolní a houževnatí mohou křesťané ve skutečnosti být.“ Leckdy jsem odpočíval tak, že jsem si řekl: Teď už jsi toho udělal dost, máš tedy právo vypnout. „Vypínal“ jsem tak, že jsem sedl k televizi, zatuhnul tam i dvě hodiny, díval se na kdeco, ale vůbec jsem si neodpočinul. A ráno jsem vstával ještě unavenější. Pak jsem se v jedné přednášce A. Cenciniho dozvěděl, že si člověk odpočine pouze tam, kde je odpočinek ve shodě s jeho identitou. Jsem-li řeholník, stěží si odpočinu u pořadů, které s mým zasvěcením nemají nic společného. A tak jsem se místo toho šel kolem jedenácté večer projít s Ježíšem a Marií, s růžencem nebo přehrávačem s dobrou hudbou či přednáškou. Anebo jsem chvíli poseděl se spolubratrem, se kterým jsme se přes den jen míjeli. Pak krátké zastavení před svatostánkem – a v srdci byl skutečný pokoj, duše ožila a ráno jsem byl určitě svěžejší než dříve. Přeji ti, ať je Ježíš i Tvým pokojem, ať svůj pokoj nalezneš u něj ve svém srdci.
Putujeme Krušnohorským vikariátem Strupčické lapidárium Historii Strupčic připomíná obranný kostel s šindelovou věží, založený ve 14. století. V jeho okolí a blízkém parčíku bylo vytvořeno sochařské lapidárium tvořené postavami světců, křížů a božích muk ze Strupčic a obcí, které zanikly především z důvodu těžby uhlí. I samotným Strupčicím hrozil zánik. Po roce 1989 bylo rozhodnuto jinak a tak zde můžete vidět soubor dvanácti originálních soch zasazených do historizujícího okolí kostela svatého Václava, od návsi až po hřbitov. Během letošní akce Noc kostelů bylo celé lapidárium zájemcům představeno paní J.Vargovou a panem M.Rokošem ze Spolku přátel památek obce. Na obrázku je socha svatého Jana Nepomuckého, která pochází z Tušimic. Autorem je J.Vetter a datována je do roku 1723. V roce 2009 byla doplněna o čtyři pískovcové sloupky. Na dolním obrázku je detail Piety (Panna Maria Bolestná s Ježíšem na klíně) na vysokém sloupu z roku 1741. Pochází z Drahoňovic. Na Návsi je socha svatého Václava z roku 1833, původem místní. Jediným zatím nedostatkem tohoto Lapidária je, že neexistuje tištěný informační leták. Snad se plánuje označení soch moderním kódem pro mobily, kdy se náležité informace stáhnou z internetu. Každopádně do Strupčic se můžete vydat na kole (vede tudy i cyklotrasa), navštívíte nedělní bohoslužby (vždy v 10:45 hodin) a pak můžete na lavičce v parčíku přemýšlet nad sochami a rozjímat nad výrazem jejich tváří. Citát na červenec: „Máme-li zvládat rutinu tak, aby nás neničila, je třeba občas vyjít ze zajetých kolejí.“ (V.Kodet)
