Aegidius časopis farnosti svatého Jiljí www.jirkov.farnost.cz
pro Jirkov a okolí,
duben—květen 2016 (č. 122)
Pozvánky na květen * Věci do farní charity jako oblečení, apod. je možné přinést po předchozí tel. domluvě 474 659 460. Fara má čp. 55. * Mše svaté v Boleboři budou od dubna do listopadu vždy na poslední neděli v měsíci, a to od 15 hodin. Nejbližší termíny: 24. dubna, 29. května a 26. června 2016. * Jarní pouť a Eucharistický den na Květnově se uskuteční v sobotu 7.května. Začátek bude kříže na návsi v 10:00 hod. Od kříže se odebereme průvodem alejí a po růžencových schodech ke kostelu a budeme se modlit růženec. Mše v 10:30 hod. Po mši následuje mariánská pobožnost. Po přestávce na občerstvení začne v 12:30 adorace. V 13:00 bude uděleno svátostné požehnání. Očekáváme hosta novokněze Víta Machka, který bude udělovat novokněžské požehnání (a rozdávat upomínkové svaté obrázky).
* Pobožnost u mariánské kapličky mezi Strupčicemi a Hošnicemi bude na státní svátek 8. května (neděle) v 16 hodin. Je možné dojet autem až k místu. * Pravidelné mše svaté v Sušanech jsou 8. května (a 12. června) v 12 hodin. * Mše svatá v kapli u Panny Marie v Jirkově - Vinařicích bude v pátek 13. května (Panna Maria Fatimská) v 17:00 hodin. * Pravidelné mše na Květnově jsou v sobotu 21.5., 4.5.,18.6 (Orelská pouť) vždy ve 14 hodin. (V červenci pravidelné sobotní mše nejsou!). * V neděli 22.5. bude při mši v 9 hod. uděleno první svaté příjímání dětem. * Mše svaté v otvickém kostele sv. Barbory jsou každou sobotu v 18 hodin. * V sobotu 28.5. přijedou do Jirkova přátelé z komunity Görkauer Freundeskreis a budou mít bohoslužbu v kostele sv. Jiljí v 10 hodin. * Slavnost Božího Těla bude v neděli 29.5. při mši v 9 hodin v Jirkově. ** Akce „Noc kostelů“ bude letos v naší farnosti v těchto třech kostelech: Otvice - kostel sv. Barbory, Strupčice - kostel sv. Václava, Sušany - kostel sv. Marka. Letos připadá Noc kostelů na pátek 10. června. Netradiční prohlídky budou navečer a v noci. Více najdete zde: www.nockostelu.cz
Velikonoce v jirkovské farnosti proběhly důstojně. Svatý týden jsme začínali u provizorního oltáře pod freskou zvenku kostela. Tady byly žehnány ratolesti (vesměs vrbové „kočičky“ - import z Květnova) a šlo se průvodem za zpěvu písně „Ježíši, Králi“ do kostela. Tento zvyk, začínat na Květnou neděli bohoslužbu mimo kostel, je rozšířený po celém světě. Průvodem se vyznává víra v Ježíše Krista jako našeho Pána a připomíná se jeho historický vjezd na oslátku do města Jeruzaléma. Na Zelený čtvrtek byla slavena připomínka Ježíšovy „Poslední večeře“ a kdo byl připraven, směl přijmout svaté přijímání pod obojí způsobou - pod způsobou chleba i vína. Během mše naposled zazvonily zvonky a místo toho se začaly používat dřevěné klepače. Po mši jsme se modlili v tzv. Getsemanské zahradě a prožívali úzkost Pána Ježíše před svým zatčením, které si připomínáme v noci ze čtvrtka na pátek. Na Velký Pátek bylo díky státnímu svátku více lidí v kostele. Začínali jsme již v 15 hodin, podle hodiny umučení našeho Pána. Lidé si připomněli Kristovo ponížení, bolest a umučení různými formami: nejdříve modlitbou bolestného růžence, potom pobožností Křížové cesty (podle 14-ti obrazů na stěnách kostela) a dále
poslechem četby Pašijí, které byly předčítány formou čtyř různých „hlasů“ lektorů. Každý mohl sám také uctít kříž a Kristovy rány. V pátek ani sobotu se mše neslouží. Lidé konají jen různé obyčeje nebo svátost smíření čili zpověď. Na Bílou sobotu bylo možné uctít Ježíšův „hrob“ v kostele a pomodlit se zde, případně využít možnosti, jít ke zpovědi. Je třeba říci, že o zpověď byl v letošním Roce Milosrdensví opravdu velký zájem. Na Bílou sobotu také náhle zemřela naše sestra v Kristu, paní Olga Müllerová, která byla ještě na Květnou neděli mezi námi. Její duše se odebrala k Pánu, Dárci života. Zrovna v tento den, kdy i Pán Ježíš zemřel a odpočíval v hrobě. Víme však, že ne na dlouho. R.I.P. Už po setmění je možné slavit Vigilii vzkříšení. Víme, že Pán Ježíš vstal z mrtvých někdy v noci ze soboty na neděli, neboť brzy ráno v neděli našli jeho učedníci hrob již prázdný. Bílá sobota se říká dnu kvůli jeho večeru, kdy jsou při noční vigilii křtěni po celém světě noví dospělí křesťané. V naší farnosti to byly tři mladé ženy, které si ke křtu vzaly jména světců: Bernardeta, Marie Magdaléna a Martina. Od kmotrů dostávají zapálenou svíčku (jako symbol živé víry) a bílé roucho - symbol čisté duše, kterým byly odpuštěny všechny hříchy. Tato noční slavnost, spojená s žehnáním ohně, zpěvem
Exsultet, čtením příslibů Božích ze Starého Zákona, je zlomovým bodem velikonoc. Po této vigilii už začíná radostná část - doba velikonoční - 40 dní. V neděli - na Hod Boží velikonoční, byly při mši žehnány pokrmy v hezkých košících a i lidé byly pokropení svěcenou vodou a to na připomínku svého křtu, který smývá hříchy, a to pro dokonanou Kristovu oběť na kříži. Původce života nelze zabít. A to je i naše naděje. Zatímco se na velikonoční Triduum (Třídenní - tj. Zelený čt., Velký p., Bílá s.) doporučuje, aby se sjela celá farnost do jediného, farního kostela, tak na Hod Boží velikonoční se začínají sloužit bohoslužby v co největším počtu různých kostelů a kaplí ve všech koutech farnosti. Od toho máme celý týden oslav, tzv. Velikonoční oktáv, kdy každý den slavíme jako by to byla neděle. Tak také byla mše ve Strupčicích, Sušanech a v Otvicích, a byl i křest malého Jana Michaela. Tento křest ve stále opravovaném kostele svaté Barbory byl asi po 60 ti letech první, který tu byl udělen. Pro tuto příležitost byla vyrobena i část křtitelnice s vaničkou a nové víko s latinským textem o důležitosti křtu z Bible svaté. Na velikonoční pondělí byla po mši ještě menší pomlázka. Ženy z farnosti měly po letitých zkušenostech s ministranty připravené vajíčka a pamlsky. Doba velikonoční trvá 40 dní a s novenou k Letnicím vlastně 50 dní. To je doba, kdy se máme stále radovat! Stále má v našich srdcích znít velikonoční Aleluja.
Je suis Bileam (Bileám - postava ze Starého Zákona) Jedním z důkazů Božího smyslu pro humor je historka o Bileámovi a jeho oslici ve 4. knize Mojžíšově, 22. kapitola. Jistě ten příběh znáte. Prorok Bileám byl moudrý a slavný muž, dnes bychom řekli celebrita. Měl dar proroctví a byl vážený, dokonce i panovník ho měl ve velké úctě. Když po něm chtěl nějakou službu, neposlal za ním jen tak nějaké posly s rozkazem, ale vysoce postavené velmože, aby ho pokorně a laskavě pozvali a slíbili mu dary. Možná se ho král Balák i trochu obával, nakonec byl to věštec, rozmlouval s Bohem, raději si ho nerozházet. Koho by taková čest netěšila? Dokonce to byla Boží vůle, aby Bileám šel s velmoži k Balákovi, nezapomněl se na to Hospodina přeptat. Proč tedy Bůh poslal anděla – Božího posla a bránil mu v cestě? Jako by to nedávalo smysl. Představuji si město, kde žil Bileám. Byl slavný, všichni byli hrdí, že právě v jejich městě žije ten věhlasný věštec. Když šel po ulici, lidé mu ustupovali z cesty a za ním se nesl šepot: „To je Bileám, dívejte, ten slovutný mudrc!“ A Bileáma to jistě těšilo a malinko pozapomněl, že ta sláva není jeho zásluhou, ale způsobuje ji dar, který zcela nezaslouženě obdržel od Hospodina. Ale možná, že na to Bileám vůbec nezapomněl, možná nebyl nijak pyšný a možná byl dobrý Boží služebník, ale prostě Hospodin jenom chtěl, aby byl ještě lepší. V Bibli se o tom nepíše. Bůh jako dobrý pedagog použil k poučení formu humorné bajky s mluvícím zvířetem, protože takový příběh si lidé zapamatují mnohem jistěji než nějaké kázání. Tak se tedy Boží posel postavil s mečem doprostřed cesty, ale Bileám ho neviděl, ani jeho mládenci ho neviděli, ani Balákovi velmoži ho neviděli, zato ho viděla Bileámova oslice. Uhnula z cesty, aby anděla obešla po poli. Ale Bileám viděl jen hloupé zvíře, které nechce jít po dobré cestě a místo toho se kodrcá po poli, a tloukl osla, aby ho donutil jít, kudy chce on. Podruhé se anděl postavil mezi vinice a potřetí do soutěsky. Tam už se osel nemohl vyhnout, proto padl na zem a odmítl pokračovat v cestě.
Když dostal znovu od Bileáma bití, promluvil a hájil se. Tu se Bileámovi otevřely oči, také spatřil anděla a pochopil oslovo jednání. Jestliže chce Hospodin promluvit k lidu, dává své slovo moudrému muži. Ale jestliže chce poučit moudrého muže, dá promluvit oslovi. Kdo je tím oslem? Nikdy se vám nestalo, že jste si o někom pomysleli, že je blázen, osel, vůl? Moudrý muž, který nenaslouchá pozorně bláznům a oslům a bude je bít, sklidí hanbu, protože se nakonec ukáže, že se sám choval jako osel. Zatímco osel, který právě projevil sensus fidei, se může zachovat nepřirozeně moudře. Bileám to měl v hlavě srovnané, byl to dobrý člověk, žádný hlupák a byl pevně rozhodnutý pro dobro. Ať to osel chápe nebo nechápe. Ale Bileám podcenil osla. Kdyby zkoumal, proč zvíře nechce pokračovat v cestě, možná by také uviděl Hospodinova anděla. Jenže Bileáma ani nenapadlo, že by měl oslu naslouchat. Stejně jako mnozí lidé nenaslouchají nikomu, o kom si myslí, že není na jejich úrovni. Mnoho lidí by mohlo mít na tričku nápis „Je suis Bileam“. A osel? Skoro každý světec byl takovým oslem, který uhnul z vyšlapané cesty a šel jinudy. A skoro každý svatý to schytal: Benedikta vyštval jeden kněz z města, Jana od Kříže chtěli karmelitáni vyloučit z řádu, o Terezii z Ávily papežský nuncius prohlásil, že je to neposlušná podvodnice, která škodí Církvi, o Brigitě Švédské říkali kněží, že tu severskou čarodějnici by bylo lépe upálit... Kdo je z pohledu dějin dnes za osla? A jak pozná moudrý muž, jestli osel jenom střečkuje nebo jestli mu brání v cestě Boží posel? To už Hospodin nechává na moudrém muži. Skutečně moudrý muž dovede rozlišovat. Muž, který se pouze považuje za moudrého, nemusí se jako moudrý jevit svým bližním, a už vůbec ne Bohu. Bileám už to ví a nedívá se s despektem ani na osly. Potřeboval takové ponaučení, aby nebyl nástrojem vlastní slávy, ale slávy Boží. Kéž bychom se i my poučili a začali naslouchat svým bližním, moudrým i bláznům. Jitka Hosanna Štěpánková (převzato z časopisu Opusculum)
Kvíz: Doba velikonoční 1. Dalším vrcholem velikonoční doby je svátek: A) Nanebevstoupení Páně B) Nanebevzetí Panny Marie C) Dušiček 2. Velikonoční doba končí slavností: A) Nedělí Dobrého pastýře B) Nejsvětější Trojice C) Seslání Ducha Svat. 3. Na velikonoční dobu jsou napojeny některé svátky. Co slavíme v neděli po skončení velikonoční doby? A) Letnice B) Nejsvětější Trojici C) Boží Tělo 4. Kterou svátost si připomínáme připomínáme při Božím Těle? A) křest B) svaté přijímání C) pomazání nemocných D) biřmování
Miluj a dělej co chceš
zamyšlení
Bůh a Jeho církev všelicos přikazují a všelicos zakazují. Když na to myslíš, možná se ti zdá, že by tvoje svoboda byla velmi omezená, kdybys je měl ve všem poslouchat, že by sis pomalu nemohl dopřát ani té nejmenší radosti, aniž bys nepřestoupil některé nařízení... Nevěř tomu! Těch příkazů a zákazů tolik není. Všechny se vejdou na dvě kamenné desky, všechny se dají shrnout do Desatera. A to když zachováváš, jsi svobodný od všech ostatních. A kdyby se ti i to číslo zdálo vysoké, pamatuj, že tu vlastně jde jen o jedno jediné přikázání - o přikázání lásky: "Milovat budeš Boha a milovat budeš bližního." Když toto jedno přikázání zachováš, zachováš celé Desatero, celý Zákon i Proroky. Nic víc od tebe nežádá Bůh ani jeho Církev. Miluj tedy - a dělej, co chceš. Jsi svobodný. Ale ani k tomuto příkazu tě Bůh nenutí, přestože je tvým svrchovaným Pánem a má v rukou všechny donucovací prostředky. Ukládá ti to jen podmínečně: "Jestli chceš..." Jestli chceš dosáhnout nebeskou blaženost, jestli se chceš vyhnout zavržení - miluj! Bůh už opravdu nemohl chtít méně za všechno to, co nám už v čase dal a co nám ve věčnosti slibuje. Když katecheta vyprávěl dětem o vyhlášení Desatera na hoře Sinaj, znázornil jim kamenné desky v podobě srdce - symbolu lásky. Správně! Desatero přece není projevem Boží přísnosti a Božího hněvu, ale projevem nesmírné Boží lásky. Například: čtvrté přikázání nedal, aby tě nutil poslouchat rodiče a představené a omezoval tím tvou svobodu. Ne! On je dal proto, aby tě pomocí poslušnosti zachránil od mnoha škod a nebezpečenství, do nichž by tě mohlo přivést tvé nezkušené mládí. A konečně, jak by ses jednou díval na to, kdyby ani tvé děti, ani tvé podřízené nevázalo čtvrté přikázání?! A Pán neřekl "Nezabiješ!" jen tobě. Řekl to i těm, kdo by chtěli zničit i tvé zdraví a tvůj život. Přísný zákaz pohlavně se vyžívat nedal proto, že by ti nedopřál kousek radosti. Ne, dal je pro tvé dobro a pro dobro tvých dětí. Jak bys dnes vypadal po duševní i fyzické stránce, kdyby si tvoji rodiče bývali v mládí dovolili všechno? Myslím, že bys umřel dřív, než by ses narodil... A co bys řekl na to, kdyby úplně svobodně mohl kdejaký lotr zneuctít tvou útlou sestru, přítelkyni nebo matku tvých dětí? A co kdyby se mohlo zabíjet a krást? Nevolal bys ty sám po někom silném, kdo by se postavil na obranu tvého majetku, hlavně tam, kde jsou bezpečnostní opatření málo bezpečná?
Geniální je jednoduché Když jsem byla malá, nutila nás babička modlit se růženec. Aniž by nám cokoli vysvětlila, museli jsme si kleknout na studenou podlahu u postele a odříkávat věty, které nám nic neříkaly. Kdo protestoval, dostal pár facek. Předpokládám, že i babička sama byla k modlitbě růžence jako dítě takto vedená. Nevím, co by na tento způsob výchovy řekli pedagogové, ale já jsem do třiceti let měla k růženci silný odpor. Možná, že jste na tom byli v dětství lépe, ale svou cestu k růženci si stejně musí najít každý sám. Ta modlitba totiž vůbec není hloupá. Kdysi jsem napsala statistický program. Při prohlížení kódu jsem některé části vyškrtala a některé nakonec hodně zjednodušila, takže se program velmi zkrátil, ale fungoval stále dobře, protože vše podstatné v něm zůstalo. Když jsem se o tom bavila se svým šéfem, pronesl tehdy větu, kterou si pamatuji dodnes: „To je tím, že všechno geniální je vlastně naprosto jednoduché.“ Naplno se to dá vztáhnout na Boha. Tomáš Akvinský mnoho stran Summy věnuje otázce Boží jednoduchosti. Ale už tehdy mě napadlo, že se to dá vztáhnout taky na modlitbu růžence. Je tak jednoduché, že se ho naučí odříkávat i malé dítě, a nepotřebuje k tomu žádné pomůcky. Nakonec člověk má deset prstů, takže si prostý růženec nosí všude s sebou. Nepotřebuje žádné knihy, a přitom se mu odvíjí před očima celé následování Krista ve dvaceti verších. Růženec zůstává jako poslední možnost pronásledovaným křesťanům vězněným pro víru, kterým jinak v kriminále vzali úplně všechno. Růženec je prostý a zároveň tak bohatý, že se ho mohou modlit sotva vyučení spolu s docenty a profesory školenými v teologii. Já se modlím růženec dominikánským způsobem. Při slovech „Bože, shlédni a pomoz!“ se v duchu sjednocuji se svatým Dominikem, Tomášem Akvinským, Kateřinou Sienskou, Anežkou z Montepulciana, bl. Hosannou a všemi bratry a sestrami z dominikánského řádu, živými i mrtvými. Pak následuje Sláva Otci. Celá moje existence má jedinou příčinu a jediný cíl: Slávu Nejsvětější Trojice. Jakmile si uvědomím, že stojím před Boží Tváří, začíná z hloubi mé duše vyvěrat radost jako pramen vody živé. Radost, kterou mi nikdo nemůže vzít, protože není mým vlastnictvím. Radost, o které tuším, že je to jedno z Božích jmen.
Kvíz: 1A 2C 3B 4B
Pak hned pokračuji modlitbou Páně. Člověk, který se právě obrátil, postupuje v duchovním životě od konce otčenáše. Nejdříve prosí, aby ho Bůh zbavil zlého, a neuváděl do pokušení. Pokouší se odpustit svým bližním a prosí o chléb vezdejší. Teprve potom se propracuje k odevzdání se Bohu a prosbě o příchod Božího království, které je na začátku. Kristus, který přišel od Otce a jehož pokrmem bylo konat Boží vůli, začíná přáním, aby bylo posvěceno Boží jméno. Které každý z nás každým svým hříchem, nevěrností, nechutí a odporem neustále znesvěcujeme. Pro Krista byla Boží sláva, Bůh, na prvním místě. Přijď království tvé a všechno bude, jak má být! Růženec je jako přístav, ze kterého vyplouváme na cestu za Kristem, většinou s nákladem slz. Jednotlivé zdrávasy jsou rytmické jako příliv a odliv. V horkých dnech je představa šplouchajícího moře velmi osvěžující. Zdrávas, Maria, milostiplná, voda stoupá, při slově Ježíš vyšplouchne vlna až na břeh a zase klesá, až po hodinu smrti naší. Rytmus zdrávasů uvede duši do klidu, o který se často marně během dne snaží. Myšlenky utichají, starosti usínají, mysl se obrací k Bohu. „Ztišil, zklidnil jsem své srdce. Jako dítě v klíně matky, jako dítě zkonejšené, ztichla ve mně duše má (Ž 130).“ A jak je to vlastně s Marií? Máme občas sklony ji zbožšťovat, myslet si, že když byla Bohorodička a celý život blízko Kristu, tak její svatost byla úplná hračka. Bylo to tak opravdu? Maria nebyla Bohočlověk, byla jenom člověk jako my, i když počatá bez poskvrny dědičného hříchu. Byla mladá a zasnoubená za Josefa. Je myslitelné, že by mladá zasnoubená dívka netoužila po chaloupce se zahrádkou a kopcem dětí? Její představy o budoucnosti byly jistě stejné jako u ostatních dívek, které se chtějí vdávat. Pak přišel anděl Gabriel a oznámil jí, že Boží představa o jejím životě je docela jiná. To se přece stává i ostatním lidem, že jim Bůh udělá čáru přes rozpočet. Matkou Krista mohla být jen jediná dívka, ale kolik jiných dívek si myslelo, že se vdají, a Pán je pak povolal do kláštera? Nebo naopak chtěly do kláštera, ale komunisti tak zamíchali osudem Církve, že se nakonec vzdaly a vdaly. A třeba pak Pán povolal až někoho z jejich dětí. Záleží vždycky na tom, jak tu čáru přes rozpočet přijmeme. Maria je v nebi největší, protože na zemi byla nejmenší. Nikdy si jediným slovem nepostěžovala, že se její sny nenaplnily, to by se o tom jistě evangelista Lukáš zmínil. Dokázala svoje sny vyměnit za Boží plány s obdivuhodnou pružností.
Dobře, řeknete, ale je to Maria, je to matka Kristova, to je přece obrovská důstojnost. To je něco jiného než my. Vzpomeňte si, jak přišla do Kafarnaa, protože chtěla svého syna vidět a promluvit s ním. On nejen nevyšel před dům, ale řekl: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři? Každý, kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka (srov. Mt 12, 4650).“ Jiná matka by se po těch slovech urazila, zašla k notáři a syna vydědila. Ale Maria o všem „uvažovala ve svém srdci“ (srov. Lk 2, 51). Jak bychom asi reagovali na jejím místě my? V liturgii hodin se v jedné modlitbě říká: „Bože, dej, ať správně chápeme, že kříž už není potupou a hanbou, ale ukázala se v něm tvá nekonečná moudrost a láska.“ Zvykli jsme si dívat na Kristův kříž jako symbol vítězství (In hoc signum vinces), už pro nás není potupou. Ale potupa a hanba je pro nás stále křížem, a velkým. Proč Bůh dopouští, abychom byli tupeni? Proč Kristus sám osobně dopustil potupu své matky? Jistě o tom mnoho uvažovala. Co jí asi proběhlo hlavou? Věděla, že ji její syn Ježíš velmi miluje. To, co řekl, nebylo proto, aby jí ublížil, i když někteří lidé okolo to tak mohli chápat. Potupa by to byla za předpokladu, že matka je více než syn. Za normálních okolností nesmí být syn drzý vůči matce. Ale my víme, a Maria si toho sama byla dobře vědoma, že její Syn je mnohem víc než ona, matka. V tuto chvíli mluvil jako Syn Boží. Pro Boha je otcem, matkou, bratrem, sestrou každý, kdo ze srdce touží konat Boží vůli. A chtěla Maria konat Boží vůli? Ovšemže chtěla. Proto si to promyslela a v pokoji, bez roztrpčenosti, odešla. Maria je veliká tím, že je nejmenší z nás všech. Ti nejmenší budou v Božím království těmi největšími, hned po Matce Boží. Pětadvacet let jsem zasvěcena Panně Marii. Pětadvacet let ji poznávám a pětadvacet let víc a víc žasnu. V olomoucké katedrále visí obraz Krista, který vypadá, jako by seděl na trůnu. Ale je do půl těla obnažený, na hlavě má trnovou korunu a ruce na klíně jsou spoutané. Spoutaný, bezmocný, a přece Král! Jak to odporuje naší představě Krista Krále! Kříž, myslí si někteří, to byla přece jen taková krátká epizoda, to už je pryč, teď přichází roky věčnosti, kdy se bude kralovat. Ale co když kralovat s Kristem znamená nechat si spoutat ruce a nasadit trnovou korunu? Není Kristova koruna potřísněná krví pro Boha-Otce šperkem nesrovnatelně větší ceny než zlato a diamanty? A neřekl snad Ježíš Petrovi „jiný tě přepáše a povede, kam nechceš (Jan 21, 18)“? Boží úhel pohledu na věci je docela jiný než náš. Pán Ježíš to sám vysvětluje: „Vy jste zdola, já jsem shůry (Jan 8, 23).“
Při pohledu shůry všechno vypadá docela jinak. Víme, že do nebe nevede jiná cesta, než je Golgota a kříž. Ale ten kříž si představujeme tak nějak důstojně. Třeba jak obklopeni milující rodinou statečně trpíme a umíráme na nevyléčitelnou nemoc. Hezký motiv pro barokní obraz. Skutečnost bývá dost jiná. Tělo rozežrané rakovinou je ošklivé a páchne. Nebo nás ve stáří čekají pleny, to je velký kříž pro dosud soběstačného člověka. Možná nás Bůh vystaví pomluvám a nespravedlnosti, která nám spoutává ruce. Jen Bůh ví, co nás čeká. Bez Boží milosti by do nebe nedokázal dojít nikdo z nás. Na konci růžence říkám Pod ochranu tvou se utíkáme. Co pro mě znamená Mariina ochrana? Neznamená to naději, že mě nepřejede auto, že najdu zaměstnání nebo že mi zdraví bude sloužit až do konce života. To jsou věci, které pro Boha vůbec nejsou podstatné. Znamená to, že v bouřích života se ukryju pod Mariin plášť, černý dominikánský plášť, kde už je mnoho jiných bratrů a sester. Znamená to, že mám v nebi připravený příbytek, že Bůh se mnou počítá, i kdyby mě lidé zavrhli. Maria je pro mě tou, která mě zadrží, když se vydám špatně, která mě podrží, když budu klesat, která mě popostrčí, když budu váhat, která se se mnou posadí u cesty, když už nebudu moct jít dál. Velkým šiřitelem růžence byl dominikán Alan de la Roche, od něhož pochází známá legenda, že Panna Maria podala růženec svatému Dominikovi. Taková vidění jsou ošidná, může se do nich vnést mnoho z osobnosti vizionáře nebo nemusíme najít správný výklad. Z historie víme, že v době Dominikově se modlily mariánské hodinky, růženec vznikl až později, dlouho po Dominikově smrti. Ale co když Dominik v tom vidění zastupuje celý dominikánský řád? Pak by to vidění dávalo dobrý smysl – Panna Maria dává dominikánům do rukou růženec jako zbraň. Místo meče. A z historie víme, že v bitvě u Lepanta i jindy se ukázalo, že je to zbraň velmi účinná. Jitka Hosana Štěpánková (Převzato z časopisu Opusculum)
Poznámka k farní liturgii: „Jistě jste zaznamenali, že nám ve službě u oltáře přibyl mimořádný rozdělovatel Svatého přijímání při Mši svaté a nemocným, pan Jindřich Tomášek. Povolení mu k těmto úkonům vydal otec biskup, a to na tři roky. Chtěli bychom ujistit všechny věřící, že toto opatření nijak nesnižuje vážnost a úctyhodnost Svatého přijímání, ale pouze tak v nouzi reagujeme na „havarijní“ situaci v naší farnosti, kdy dlouhodobě schází druhý řádný rozdělovatel Svatého přijímání.
Podávání pouze knězem by při vyšším počtu věřících, zejména o nedělích a významných svátcích, neúměrně prodlužovalo Mši svatou. Prosíme vás tedy všechny o pochopení a o připojení se k našim modlitbám za nová kněžská povolání.“ M.D. Setkání kněží v Ostravě - Plesné. Toto setkání platilo pro studenty, kteří nastoupili v roce 1995 do bohosloveckého konviktu v Litoměřicích. Většinou jsme to kněží, ale i ti, kteří nedostudovali a oženili se. Organizátor Pepek z Brna patří k nim a stará se o webové stránky našeho ročníku. Na nich jsme se dozvěděli, že náš spolužák, kněz Pavel Moravec, nabídl letos svou faru v Ostravě - Plesné k dispozici pro setkání. Sešlo se asi 20 lidí a zavzpomínali na časy minulé, probírali současné problémy i radosti a naplánovali budoucí sraz na faře v Tatenici u „Jarouška“ Přibyla (zvaného „Malý dým“) (Svitavsko). Jelikož v okolí Plesné je více našich známých „konvikťáků“, tak jsme je navštívili. Nedaleko jsou Šilheřovice, kde působí spolužák Petr Huvar (zvaný „Hu“), ten nás pohostil kvalitními řízky a bramborovým salátem a ukázal svůj farní kostel Panny Marie a také sousední zámek Rotschildů s parkem jakožto golfovým hřištěm. Po cestě jsme navštívili malé muzeum československé armády s opevněním a tanky v Děhylově. Zde nás provázel vojenský kaplan Petr Fiala. Večer jsme slavili mši svatou se spolužákem Marcelem Krajzlem, který je farářem v Havířově. Zde rozšířil starý kostelík na moderní prosklený chrám. Další den jsme navštívili spolužáka Vojtěcha Tomíčka, který je nemocničním kaplanem v Ostravě a bydlí v kostele Svatého Ducha v Zábřehu. To je nový kostel s kruhovým půdorysem (viz obr.). Po obvodu má dvojitý plášť, ve kterém jsou prostory pro byty několika kněží a kanceláře. Pod kostelem se nachází velký sál s ozvučením pro přednášky, hudbou a občerstvením. Také tu funguje klubovna pro matky s dětmi. Vyšplhali jsme i na věž, odkud byl krásný výhled na rozlehlou Ostravu. V oltáři jsou uloženy ostatky papeže Jana Pavla II. Všechny kostely jsou krásně opravené, vymalované, restaurované, zateplené, i když třeba jim zůstává dluh, který musí ještě splácet. MD
Vikariátní setkání kněží Krušnohorského vikariátu se pro měsíc duben uskutečnilo v Mostě. Koncelebrovanou mši svatou vedl v kostele svatého Václava, místní duchovní správce Řehoř Czyzewski. Homilii pronesl vikář Řehoř Czerny. Po mši svaté pokračovalo setkání na faře.
Návštěva kláštera v Dačicích Spolu s A. Hegrem jsme navštívili sestru Marii Janu v klášteře karmelitek v Dačicích. Tato sestra, která pochází z litoměřické diecéze, se modlí za jirkovskou i chomutovskou farnost již dlouhou dobu a letos slavila 25 let řeholního života v přísné klauzuře. Vykonávala také funkci novicmistrové. Popřát jí přijela spousta hostů a asi desítka kněží. Zdejší klášter bosých karmelitek je druhý v Čechách, po klášteru na Hradčanech. V Dačicích mají i zahradní domek, kde mohou ubytovávat návštěvy. M.D.
Svatomarkovská pouť v Sušanech 2016 Již pátý rok obnovené tradice jsme si připomněli v Sušanech v sobotu 23. dubna. Svatého Marka bylo až v pondělí, ale již se stalo tradicí, že poutní mše a program na návsi je pravidelně o nejbližší sobotě ke svátku tohoto svatého evangelisty. Třetí rok za sebou přijel sloužit mši svatou pan biskup Mons. Jan Baxant z Litoměřic. Při své první návštěvě zasadil lípu sv. Marka na návsi, která doposud zdárně roste. Každý rok je tu něčím zvláštní. Ten letošní byl ojedinělý tím, že během mše svaté byli pokřtěni a biřmováni tři kandidáti. Církevní část trvala dvě hodiny, ale nikdo se při ní nenudil. Právě zmíněné udělování svátosti křtu dospělé Petře a dceři Anežce a biřmování bratra Antonína zaujalo mnoho věřících. Tradičně také společenství věřících prochází hřbitov a modlí se za své zemřelé. Hudebně doprovází celou liturgii schola svatého Marka na kůru kostela. Vede ji R.D. Mgr. Radim Vondráček. Na návsi pokračovala pouť pohoštěním a koncertem dětského sboru z Chomutova. Spolek svatého Marka vydal letos obrázkovou knížku o historii Sušan i obnovených poutí: „Sušany - 5 let se sv. Markem“. V kostele na kůru bylo možné prohlédnout si výstavu o historii kostela, fary i vesnice ve fotografiích a starožitnostech. Bohužel se navečer pokazilo počasí a jindy suché Sušany byly zavlaženy dlouho trvajícím deštěm. Bylo ještě připraveno bohaté občerstvení a také soutěže. To se musí odložit na příště. Lidé se mohli schovat do dvou velkých stanů zapůjčených od obce Strupčice nebo do „Dřeváku“. A tak rozchod pospolitosti nebyl náhlý, ale postupný. Ještě klábosili a přispívali nákupem občerstvení na opravu kostela. Velký dík za celou akci patří organizátorům, zejména rodině Stašků a panu biskupu Janovi. MD
Putujeme Krušnohorským vikariátem Národní přírodní památka Ciboušov a NPP Doupňák V našem vikariátu najdeme jako tip na výlet dva zalesněné kopce nad Ciboušovem poblíž Klášterce nad Ohří. Již v době Karla IV. se zde těžily jaspisy a ametysty, které byly použity na obložení stěn kaplí na Karlštejně a ve svatováclavské kapli v katedrále svatého Víta v Praze. Tuto zapomenutou lokalitu si připomínáme zvláště letos, kdy slavíme 700 let od narození Otce vlasti, Karla IV. Mineralogická lokalita Ciboušov je situována na úpatí Karel IV., 700 let Krušných hor. Nachází se v nadmořské výšce 425–460 m n. m., 2 km severně od stejnojmenné obce Ciboušov, na jižním svahu hřebenu, který je označován jako Liščí doupě. V blízkosti národní přírodní památky Ciboušov se nachází na temeni Holubího vrchu, v nadmořské výšce 550–577 m n. m., národní přírodní památka Doupňák. Vyhlášena byla rovněž v roce 1983. Dodnes jsou zásahy člověka do krajiny patrné, v podobě odvalů a těžebních rýh. Znovu se pokračovalo v těžbě ve století devatenáctém, kdy se odvážely barevné kameny i do Itálie na výrobu mozaik. V období středověku, kdy zde probíhala těžba nejintenzivněji, bylo zpracování jaspisů a ametystů velice důmyslné. Nejprve se nechaly hrubé a vylámané balvany rozřezat na tenké destičky o tloušťce 8 až 15 mm. Takto nařezané destičky o různé velikosti byly následně z jedné strany dokonale vybroušeny a vyleštěny. Druhá strana se ponechala neopracovaná. Touto nezbroušenou stranou se vsazovaly drahokamy do připravených lůžek v nahozené omítce a vzniklé spáry se vyplnily štukem jako např. kaple sv. Kateřiny, která je Karlštejn, kaple sv. Kateřiny zde na obrázku. Kaple je nazývána modlitebnou Karla IV. na hradě Karlštejně.. Stala se soukromým oratoriem císaře, který věřil, že mu svatá Kateřina několikrát zachránila život a choval k ní hlubokou úctu. Poprvé v roce 1332 při dobývání hradu San Felice u Parmy, po druhé při dobytí hradu Penede v roce 1340 a potřetí za povstání v Pise v roce 1355. (podle Wikipedie) Citát na květen: „Tak jako rostlina potřebuje slunce, aby mohla růst, člověk potřebuje lásku, aby se mohl stát plně člověkem.“ (V.Kodet)
