Aegidius časopis farnosti svatého Jiljí www.jirkov.farnost.cz
pro Jirkov a okolí
leden, 2015 (č.111)
Pozvánky: * Mše svatá na Květnově bude 17.1. v 14 hodin. V dalších měsících jsou o 1. a 3. sobotě v měsíci od 14 hodin. V zimě ale záleží na sjízdnosti cest. * Každý pátek je místo ranní mše v Jirkově večerní bohoslužba od 17 hodin a po ní spolčo. Vše v budově fary. Všichni jsou zváni. * Jarní pobyt pro křesťanské děti a mládež se připravuje v nedaleké Klášterecké Jeseni v termínu: 8.-13.2. Cena: 850 Kč, sourozenci: 750 Kč. Na spaní je třeba mít spacák. Je připraven duchovní i sportovní program. Bydlet budeme v tomto domě → Letos přivezou rodiče své děti auty již v neděli večer. * Pozor, mše svaté v Sušanech a Boleboři až do velikonoc nebudou! * V týdnu od 18.1. do 25.1. se připojíme v modlitbách k úm yslům „za jedn o t u křesťanů“.
Otvický betlém
Vánoce v jirkovské farnosti proběhly radostně a důstojně. Je třeba poděkovat všem, kteří se zasloužili o výzdobu kostelů, kteří účinkovali jako zpěváci na kůru nebo ministranti při oltáři. Další chystali hudební nebo divadelní produkci a jiní uklízeli v kostelech či na faře. Sestra Imelda nacvičila s dětmi v hodinách náboženství divadelní scénku o Svaté Rodině. Děti ji zahrály na Hod Boží vánoční v jirkovském kostele sv. Jiljí. V Boleboři zazpíval v kostele sv. Mikuláše ženský sbor Aurum (viz obrázek, pořádal OÚ Boleboř). V Otvicích vystoupili hned tři účinkující. Nejprve naše kostelní schola z Jirkova, pak housle a klavír, a nakonec soubor Koledička (viz foto na titulní straně) s hudebním nástrojem fanfrnochem. Spolu s nimi si mohli lidé zazpívat koledy. Asi po 50-ti letech tak znovu ožil kostel svaté Barbory. Lidé byli velmi zvědaví a naplnili kostel do posledního místečka. Atmosféra byla skvělá.
V Sušanech přišlo na vánoční program rovněž hodně lidí. Sušanští farníci otevřeli kostel i k prohlídce. Na kůru byla instalovaná výstava menších betlémů. Na fotce máme sušanský betlém od A. Höniga z roku 1931, který je vyroben z pískovce. Ve věži kostela najdete stálou výstavu o historii farnosti v Sušanech. V presbytáři kostela byl postaven „živý betlém“. Hlavní bod programu bylo pásmo vánočních písní a recitací z Bible. Hrou na kytaru i zpěvem vévodil celému hudebnímu tělesu R. Vondráček, kaplan z Chomutova. Ve vstupní místnosti kostela bylo prodáváno vánoční pečivo za příspěvek na kostel. Atmosféra byla uvolněná a pohodová. Vánoční mše zde bývá na sv. Štěpána. Přes zimní období bohoslužby v kostele nebudou. Příští mše svatá bude 12.4. velikonoční a 25.4. poutní - svatomarkovská - na kterou má přijet biskup Jan.
Bůh v mém životě KT č.1
Svědectví o síle modlitby
V souvislosti s letošním dvacátým výročím svatořečení paní Zdislavy, rodačky z Křižanova, vzpomínám na vyprávění bývalého provinciála Řádu bratří kazatelů, otce Ambrože Bohumila Svatoše OP, který celý život zasvětil shromažďování dokumentů a přípravě procesu jejího svatořečení. V jedné chvíli mohl přijít o veškerou dokumentaci, a navíc vyzradit jména osob, s nimiž spolupracoval. Takto zaznamenal své svědectví pro publikaci Brněnská diecéze – historie a vzpomínky: „Dvacátého sedmého října roku 1981 prožilo sto třicet obyvatel Charitního domova na Moravci nečekaný přepad. Stovka členů statní tajné policie za asistence uniformovaných členů Sboru národní bezpečnosti obsadila všechny budovy a chodby a prováděla prohlídku jednotlivých pokojů spojenou se zabavováním náboženské literatury. Do mého pokojíku vrazilo šest mladých mužů s náčelníkem a se slovy: „My vám tady uděláme důkladnou prohlídku,“ se dali do rabování. Šmahem brali knihy z přihrádek, házeli je do košů na prádlo a odnášeli pryč. Nemohl jsem všechny zabavené věci sledovat. Jak jsem později zjistil ze záznamů, sebrali mi na osm set položek. Náčelník otevřel skříň, kde jsem měl uloženy všechny studie o paní Zdislavě z Lemberka, tematické historické dokumenty a také kopie třiceti šesti Litterae postulatorie, tedy prosebných listů biskupů a věřících Svatému otci o svatořečení blahoslavené Zdislavy. Když náčelník vytáhl svazek těchto prosebných listů, řekl: „Tohle si taky vezmeme!“ a položil ho na stůl. V té chvíli se mi srdce sevřelo bolestí: „Blažená Zdislavo, pomoz!“ Důvěrná modlitba v síle Ducha Svatého Utěšitele mne posilovala celou dobu tohoto bezohledného rabování. Jen modlitbou jsem se bránil a útočil. V duchu jsem se silnou vírou vyslovil také často užívaný exorcismus, totiž 24. verš žalmu 68/69 v latinském znění: Obscurentur oculi eorum ne videant… (Dej, ať se jim zatmí v očích, aby neviděli! Jejich bedra ustavičně zbavuj síly!) V tu chvíli se chtěl náčelník sklonit k mé dolejší skříni a brát z ní další spisy. Ale náhle se vztyčil, prohnul, zasténal a chytil se rukama za páteř. Poručil mladšímu kolegovi: „Tohle vrátíme!“ Sám listiny vzal a položil na původní místo. Velice se mi ulehčilo. Před Bohem vyznávám pravdivost této příhody, která mě utvrdila ve víře v sílu modlitby. Utvrdila mne tehdy i v přesvědčení, že blahoslavená Zdislava bude najisto svatořečena. A stalo se.“ Vojtěch Cikrle, biskup brněnský
Pouť ve Filipově Jedná se o první pouť v roce. Hned 13. ledna v noci se ukázala Panna Maria nemocné paní, která ležela na lůžku a uzdravila ji (ve 4 hodiny ráno). To bylo v roce 1866 ve Filipově (dnes Jiříkov) u Rumburka a od té doby sem směřují v noc zjevení mnozí poutníci. Letos jsme jeli vikariátním autobusem, který postupně naložil zájemce o pouť z podkrušnohoří, od Kadaně až po Bílinu. Počasí bývá v lednu studené a nejinak tomu bylo i letos. Jízda busem nám ubíhala hladce. Kdo chtěl, tak mohl využít pěší trasy z Rumburka, kde nám zastavil autobus na náměstí. Bylo kolem jedné hodiny v noci. Odtud je to asi 6 km k bazilice Panny Marie, pokud si to ovšem v té tmě nespletete a neskončíte v německém Neugersdorfu, což už se některým lidem stalo. Na úseku u státních hranic už potkáváme přijíždějící autobusy a osobní auta s německou značkou. Přijíždí sem několik stovek věřících. Zvědavců je tu málo. Ve Filipově bývá zvykem modlit se ve velké boční kapli, která byla dříve domem nemocné Magdaleny Kade. Letos jsme tady začínali s otcem biskupem Janem z Litoměřic. Pak se jde liturgickým průvodem k hlavnímu oltáři. Filipovská pouť bývá hojně navštěvovaná kněžími, letos jich přijelo asi 50 a k tomu 10 jáhnů. Průvod byl tedy dlouhý přes celou baziliku, ale i věřících přijelo hodně. Moravští poutníci z Lidečka se zdrželi na dálnici D1 a tak přijeli až po začátku bohoslužby. Mše svatá byla sloužena dvojjazyčně - česky a německy. Jako hlavní německý koncelebrant sloužil mši A. Otte z Prahy. Německy četl druhé čtení místní pan kostelník (a průvodce kostelem). Také kvůli dvojímu kázání a dlouho trvajícímu svatému přijímání se protáhla mše svatá téměř na 2 hodiny. To začínalo být zima i těm největším otužilcům. Naštěstí ve vedlejším domě (domov důchodců—dříve klášter) bylo připraveno teplé zázemí, možnost si koupit teplý nápoj nebo jídlo, zajít si na toaletu nebo jen tak posedět se svou svačinou. Kdo chtěl koupit suvenýr v podobě pohlednice kostela či hrnku, tak pořídil v sakristii kostela. Za půl hodiny po skončení mše už odjížděl náš „krušnohorský expres“ spolehlivě řízený panem Molnárem zase zpět domů. Je jen škoda, že se nezaplnila všechna místa. Z Jirkova jsme jeli jen dva lidé. Každý by měl aspoň jednou za život tuto noční pouť navštívit. Vždyť Filipov jsou vlastně naše diecézní Lurdy! Příští rok budeme slavit 150. let výročí zjevení. Přeju vám všem požehnaný rok 2015! Poutník M.Dvouletý
Slovo biskupa k Národnímu eucharistickému kongresu Drazí bratři, pravidelně, vždy na začátku nového roku, se vděčně a rád obracím především na vás, své spolubratry v pastýřské službě, ale vašim prostřednictvím chci rovněž oslovit všechny vaše a ostatně i mé pastorační spolupracovníky: jáhny, řeholnice, řeholníky, zasvěcené osoby, asistentky, asistenty a další pomocnice a pomocníky, abych jim poděkoval. Velmi bych si přál, abychom opět spolu s nimi celý nový rok prožívali aktivně v klidném tempu. Již několik měsíců se pro letošní říjen připravuje brněnský Národní eucharistický kongres /NEK-Brno-2015/. Samozřejmě se nechystáme na triumfalistickou náboženskou akci, ale chceme se už nyní zodpovědně připravit na setkání Kristových přátel, kterým byla svěřena eucharistie. Bude jistě velmi vhodné a užitečné, když se ve svých promluvách více zaměříme na tuto svátost, avšak všechny její teologické aspekty si nejprve sami promysleme ve svých meditacích. Krom jiného můžeme eucharistii chápat též jako svátost trpělivého Božího čekání, svátost plného dramatického života i naprostého ticha, svátost vydatného pokrmu pro vyprahlé a čisté duše apod. V eucharistii je Kristus přítomen ve sjednocení se svým Otcem a současně v dispozici pro nás, každého člověka. Jako reprezentanti Ježíše nemůžeme najít lepší pozici našeho pastýřství než tu Kristovu. Žít v oddanosti Bohu a dýchat pro Něho, ale i žít pro své bližní – nikoho nevyjímaje – až do posledního výdechu. Domnívám se, že se v tomto stavu na eucharistický kongres pak bude moci kdokoliv z nás vydat bez obav. Svěřuji vás do ochrany Panny Marie a provázím vás požehnáním i modlitbou. Prosím, myslete i na mne. Váš biskup + Jan Modlitba za Národní eucharistický kongres 2015 Bože, náš nebeský Otče, děkujeme Ti, že s námi uzavíráš z lásky smlouvu novou, věčnou, nejsvětější, když nám Kristus na oltáři dává svoje Tělo a Krev. Uč nás tuto smlouvu slavit, milovat a zachovávat. Požehnej, ať náš Národní eucharistický kongres obnoví v nás ctnosti víry, lásky, naděje a sílu k jednotě a vzájemnosti, aby společenství církve neslo světu radostnou zvěst. Na přímluvu Matky Boží ať s novou a hlubší úctou přijímáme Tělo a Krev Tvého jediného Syna, který s Tebou v Duchu Svatém věčně žije a kraluje. Amen. Otče náš... Zdrávas Maria…
NEK – Národní eucharistický kongres se koná ve všech farnostech českých a moravských diecézí od ledna do června 2015. Každý měsíc má své tematické zaměření. Tématem měsíce ledna je Eucharistie a jednota. Jednota mezi námi je pro Ježíše podmínkou, aby svět mohl uvěřit! Není tedy něčím ´navíc´, co by mohlo, ale nemuselo být. Je misijní podmínkou! Není to však vzájemná sympatie lidí, jež možná spojuje obdobný pohled na svět nebo vyznávání podobných hodnot. Naše jednota je především dar, je účastí na jednotě, která je vztahem mezi Synem a Otcem... Návrh - Zamyšlení nad liturgickým gestem pozdravení pokoje. Co pro mě znamená?... Je pro mě mše svatá jako privilegované ´místo´ setkání s Bohem také ´cestou´ k druhým křesťanům, i k těm nesympatickým? Jak se bránit lhostejnosti vůči utrpení druhých lidí? Nezapomínejme prosit o pokoj a smíření, např.: Prosíme za smíření mezi křesťany, za smíření mezi národy, za překonání rozdělení a sporů ve světě. Prosíme tě za mír ve světě, za pronásledované křesťany, za působení tvé církve, aby byla poslem tvého pokoje. Za spravedlivé rozdělení materiálních statků a odstranění bídy a moderního otroctví. (Více na webu: nek2015.cz ) Blázni pro Krista Bylo to v červnu, ve čtyřiašedesátém roce. Dělali jsme přijímací pohovory na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu, tenkrát ještě v Litoměřicích. Před komisi jsme chodili po dvojicích, podle abecedy. Naše byla: Topenčík – Vlk, pozdější pražský arcibiskup. Když přišel Míla na řadu, řekl mu člen komise profesor Kos, který byl na fakultu dosazen přednášet marxismus-leninismus: „Pane doktore, vy jste zaměstnán v Krajském archivu v Českých Budějovicích a máte plat přes 2000 korun. Jste si vědom toho, že když vás přijmeme, budete po dobu studia dostávat jen 350 korun stipendia?“ „Ano,“ říká Míla. „A víte, že když absolvujete tuto fakultu a budete pak působit, budete dostávat základní kaplanský plat 630 korun?“ „Ano, vím to“. „A přesto chcete být přijat?“ „Ano.“ Profesor marxista nechápavě zakroutí hlavou a říká: „Můžete jít.“ Když jsme byli na chodbě, říká mi Míla: „Neřekl to už sv. Pavel, že jsme blázni pro Krista?“ Z deníku otce Jana Topenčíka
Budoucnost záleží na nás - rozhovor „Bůh není automat na dobro“, říká v rozhovoru kněz a přírodovědec Marek Orko Vácha – následuje ukázka – celý článek je v KT č.l „Jestli chceš Pána Boha pobavit, svěř se mu se svými plány,“ zní jedno vtipné přísloví. Na druhé straně Bůh chce, abychom byli tvůrci svých osudů. Co od nás Bůh očekává především? Abychom plnili jeho vůli. V Janově evangeliu to Kristus Marek O. Vácha říká opakovaně: Přišel jsem, ne abych plnil vůli svou, ale vůli svého nebeského Otce. Když Andrej Rublev maluje svou překrásnou ikonu Trojice, je tam Kristova pravá ruka zachycena ve stejném gestu jako pravá ruka Otce – jako symbol, že přišel plnit jeho vůli. Mohu se modlit za někoho, aby správně naložil se svými hřivnami? Co může má modlitba ovlivnit? To jsou věci, které jsou mimo naši obvyklou logiku padajících dominových kostek a mimo náš rozum. Stojí na tom všechny kontemplativní řády, které nedělají nic jiného, než že se modlí za svět. Nad tím kroutil hlavou už císař Josef II.: Tolik chytrých, zdravých chlapů, mohli mít rodiny, mohli vychovat spoustu dětí. Nebo mohli fungovat jako faráři, kolik farností mohli pozvednout. Mohli pracovat ve školství, v nemocnicích...a zatím jsou uzavřeni za zdí a jenom se modlí. Očima ekonoma je to k ničemu, ale očima mystika je to ten zlatý hrot, jímž se vybíjí napětí mezi nebem a zemí. To se nedá rozumově vysvětlit nevěřícím. Jsou to věci, které fungují, i když jim nerozumíme nebo jim rozumíme jen velmi málo – a spíš intuicí než matematickou logikou. Lze tedy říct, že naše budoucnost je otevřená, že nic není předem rozhodnuto? Krásně to říká Tomáš Špidlík: Když čteme Apokalypsu nebo Kristova slova o tom, jak to jednou dopadne, není to chmurná předpověď, co se stane, ale všechna proroctví jsou podmíněná. Neříkají: tak to bude. Ale vždycky: Tak to bude, když... Proto má židovství a křesťanství z mnoha důvodů velmi závažné výhrady proti věštcům, kyvadélkářům a vykladačům karet; jedním z důvodů je, že věštci nám implikují vidění světa, kde je už všechno dáno, my se pohybujeme jako běžci na šachovnici a oni nám tyto události, jež se stanou, zdarma či za úplatu prozradí. Co uděláme, není ve hvězdách ani v kartách nebo jinde. Záleží to opravdu na našem svobodném rozhodnutí, neboť člověk je spolu s Bohem tvůrcem tohoto světa. Nebojme se tedy snít o velkých věcech.
To přesně přináší křesťanství. V závěru jedné učebnice o dědičnosti mě dojala slova autora – o němž si nemyslím, že by byl věřící – která byla velmi trefná a křesťanská. Napsal: Přiznejme si, že naše teorie, které si vytvoříme o chodu galaxií, jejich chod moc neovlivní. Ale teorie, které si uděláme sami o sobě, nás ovlivní velmi silně, protože se stáváme tím, co si o sobě myslíme, že jsme. Pokud přemluvíme sami sebe, že jsem jen nezávazná evoluční větévka, že jsme třetí šimpanz, že můj život nemá vůbec smysl, začneme se chovat, jako by tomu tak opravdu bylo. Fascinující na křesťanství je přesně opačný pohled, právě to, že každého člověka bere naprosto vážně. Říká mu: Podívej, jsi Boží obraz, v tobě sídlí Duch Svatý, tys dostal pět hřiven a teď se musíš velmi snažit, aby vynesly dalších deset, sto, milion. ( Celý rozhovor vedl Jan Paulas)
Duchovní patronát Vzpomněl jsem si, že když jsme jako bohoslovci v Litoměřicích nastoupili do 5. ročníku, bylo nám „prozrazeno“, že již od 1. ročníku má každého z nás pod „patronátem“ některá sestra dominikánka, která denně obětuje své modlitby a oběti na úmysl, abychom zvládli všechny překážky (a bylo jich tenkrát opravdu hodně) a došli ke svatému kněžství. Bylo mi řečeno, že mě má „na starosti“ sestra Aquilina Kvíčalová z komunity v Kadani. Nikdy jsem ji neviděl, ani ona mne. Jednou dopoledne jsem jako generální prefekt měl za úkol zařídit nějaké věci na biskupství, u tehdejšího biskupa, pozdějšího Otce kardinála Štěpána Trochty. Když jsem šel přes Dómské náměstí, vidím, že tam přijel automobil se čtyřmi řeholnicemi. Podle hábitů jsem poznal, že jsou to dominikánky. Tři odešly na konzistoř, čtvrtá zůstala v autě. Přišel jsem blíž a vidím, že je to stařičká sestra, držela dvě berle, proto si ani netroufala vystoupit z auta. Ptám se jí: „Sestřičko, odkud jste?“ Ona povídá: „Z Kadaně.“ „To je náhoda,“ povídám, „víte, nade mnou má duchovní patronát nějaká sestra Aquilina. Byla byste tak dobrá a vyřídila jí pozdrav a poděkování ode mne? Jmenuji se Topenčík a jsem v 5. ročníku bohosloví.“ A ona tiše řekla: „Já jsem sestra Aquilina!“ Vím, že mi tehdy dojetím vyhrkly slzy. Tak tato stařičká, nemocí zkroucená sestra, denně již pátý rok obětuje své modlitby a bolesti za mne. Rozloučili jsme se a já ji od té doby již nikdy neviděl. Kněžské svěcení jsem měl v Brně. Dával jsem novokněžské požehnání po primici v mnoha řeholních komunitách, ale do Kadaně jsem se nedostal. Mrzelo mě to, ale opravdu to nešlo. Mohl jsem setře Aquilině poslat požehnání jen na dálku. Drazí nemocní, vím, že dokážete přinášet oběti. Prosím vás, nezapomínejte na ten druh jakéhosi patronátu za kněze a bohoslovce. Víte, jak je náš národ potřebuje. Z deníku otce Jana Topenčíka
Rakovina kůže Bylo to v Letovicích, v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Po zaopatřování jednoho pacienta jsem se pozdě večer vracel domů na faru. Po chodbě vezl řidič sanitky na vozíku pacientku, kterou právě přivezl z Brna. To bylo obvyklé, že přiváželi těžce nemocné, těžké případy z Brna, Bozkovic a Vyškova. Medailka Panny Marie Přiváželi je do Letovic, kde jim bylo poskytována dobrá péče, ale přesto jich zde mnoho, hlavně těžce a nevyléčitelné případy, odcházelo na věčnost. Podíval jsem se na pacientku a zamrazilo mě. Byl jsem zvyklý na ledacos, ale zde jsem viděl velmi znetvořenou tvář mladé ženy. „Učitelka, sedmadvacet let, rakovina kůže,“ špitl saniťák. Když jsem, mu s ní pomáhal do výtahu, všiml jsem si, že pacientka má na krku zázračnou medailku. Křížek se tenkrát nosil ze vzdoru vůči režimu či z módy, ale medailka nebývala běžná. „Vy jste katolička?“ ptám se jí. Přikývla na souhlas, mluvit už nemohla. „Jsem katolický kněz, mohl bych vám posloužit svátostmi, kdybyste chtěla,“ říkám jí. Kývla podruhé. A tak přímo tam, u výtahu, zatímco saniťák stál opodál, jsem s ní vzbudil lítost, dal jí rozhřešení, vyňal svaté oleje, ale byl jsem na rozpacích, jak mazat. Tenkrát se ještě mazaly oči, uši, nos, ústa, ruce a nohy. A ono vlastně nebylo kam mazat. Tak nějak asi vypadá člověk postižený malomocenstvím, napadlo mě. Vzpomínám si jen, že pravé ucho bylo jakž takž celé, takže jsem mohl boltec pomazat víc. Skončil jsem a saniťák ji odvezl. Z té znetvořené tváře zářil zvláštní jas. Šel jsem to ještě říci nynějšímu převorovi Milosrdných bratří, který tam měl noční službu jako ošetřovatel, aby věděl, že je tam nový přírůstek a že pacientka je již zaopatřena. Druhý den jsem cestou do školy potkal převora, který mi řekl, že ona učitelka do rána zemřela. V poledne za ní přijela na návštěvu její matka z Brna. Když jí oznámili, že je dcera mrtvá, dala se do pláče a mezi vzlyky jen bolestně řekla: „Já věděla, že je to nevyléčitelné, ale modlila jsem se k Panně Marii, aby se vrátila zpět k víře, když se jako učitelka od ní vzdálila. A nebyla jsem vyslyšena.“ „Ale vaše dcera byla přece zaopatřena.“ Matka se udiveně zeptá: „Kdo a kdy ji zaopatřil?“ „Otec Jan, když ji sem přivezli.“ Nemůže tomu ani uvěřit, ale potom již s obličejem zářícím radostí zašeptá: „Díky Maria, díky.“ A já si připomněl, že „Nebylo slýcháno, abys koho opustila, když je k tobě voláno.“ Z deníku otce Jana Topenčíka
Putujeme krušnohorským vikariátem Kaple Neposkvrněného početí Panny Marie se nachází na vrcholu Mědníku Kupferhübel (910 m n. m.), který je dominantou obce Měděnec, ležící na hřebenu Krušných hor. Tento zdaleka viditelný vrchol je nejvyšším bodem s církevní stavbou v našem Krušnohorském vikariátu. Na jižním úbočí Mědníku také nalezneme kapli Srdce Ježíšova z roku 1935. Ke kapli si můžete vyšlápnout od restaurace „Mědník“, kde je také infocentrum v Měděnci, odkud je to asi 0,5 km. Na kole je možné vyjet až ke kapli. Dříve stával pod kaplí (o dva výškové metry níž) horský hotel. Na podobném místě stály od r. 1873 postupně tři stavby - ta nejmladší shořela v roce 1939. Z vrcholu Mědníku je krásný kruhový výhled do celého kraje, při dobrém počasí lze dohlédnout až do Prahy. Kopec sám je provrtaný starými štolami po těžbě měděných rud. Některé štoly byly v minulosti otevřeny pro veřejnost, jako třeba Mariahilf s malachitovou výzdobou (viz historický obrázek). V současnosti je možné navštívit štolu Země zaslíbená, ale jen pokud není zrovna zaplavená vodou. Má se za to, že tato štola je svědkem nejstarších počátků dolování na Mědníku, které spadá na sklon středověku. Černé saze na stěnách ukazují na techniku sázení ohněm, neboli „krušení“. Kapli ve tvaru rotundy nechal postavit František Julius syn vévody ze Sachsen-Laenburgu, jehož otec roku 1665 koupil panství od hraběte Šlika. Důvodem snad byl výraz díků za návrat bohatých výnosů měděneckých dolů. Kaple byla opravena v září 1994 a patří do správy vejprtské římskokatolické farnosti. Citát na leden: „Přírodu a Bibli je třeba číst současně.“ (Origenes)
