3 Úvodník. Milý čtenáři,

Pandora

9/2004

Obsah

2

Obsah: Úvodník Co se doma napíše… Zdeňka Řezbová: Haiku Martin David: Venkoncem Ivo Harák: Předjaří a jiné básně Marta Zbyslava Gärtnerová: Tři básně o jaru Karel Snopek: Marie, Prostor bez háčku Josef Straka: Ještě si pamatujeme… Klára Pavienská: 2. 5. 2003, 5. 8. 2003 Jarobal: Potential flash, Sexy phone Kateřina Kováčová: Pohřbím… Václav Polda: Jen tak si myslim, Filozofie petrolejové lampy A. S. Falt: Krtonožky Jak se do undergroundu volá… Martin Pilař: Kapitoly o českém literárním undergroundu Marian Thymolín, Kateřina Tošková: Poznámky k nástinu působnosti fenoménu českého undergroundu… Surrealistický happening 80. let (rozhovor s Václavem Kahudou) Ivan Martin Jirous: Rattus norvegicus J. H. Krchovský: (Prý už mám dost!) a jiné básně Svatava Antošová: Háj zamilovaných Oscar Ryba: Top ten v branické Kovárně Heinrich a Bruno Sluníčkovi: Jak se dostat z undergroundu Pan Dorův slovníček undergroundových historismů

…3 …4 …5 …6 …7 …8 …9 …9 … 10 … 11 … 12 … 14 … 17 … … … … … … … …

21 28 30 34 36 39 41 42

My o vlku… Eva von Brün: Obézní paní a jiné texty Karel Kuna: Záznam pravdivý o cestě Karla K. a Igora M. na sever…

… 45 … 46

Kauza Kateřina Tošková: Český literární šoubyznys? Jaroslav Balvín jr.: Causa haseniansa

… 48 … 49

Pan Dora zasahuje… Pan Dora na návštěvě

… 50

Kdo jinému jámu kopá… (recenze) Ivo Harák: Pozdě, ale přece! Petr M. Koubek: Ve stínu Jiří Koten: Nad novým souborem veršů Martina Davida Kateřina Kováčová: Dům zel, prostrčený sebou samým… Dita Klímová: Ztracené paměti krajiny Jan Plyczan: A, víme, na silnicích jezdí auto za autem…

… … … … … …

Medailony

… 58

Zadní strana Radek Hásek: Dítě z morem

… 60

51 52 53 54 55 56

3

Úvodník

Milý čtenáři, doufáme, že nejsi z těch, kteří dají na první dojem – pamatuj, že je zavádějící častěji, než bys přepokládal! Ano, máš sice pravdu, Pandora trochu přibrala… Ale má jiný účes – všiml sis, jak je chic? Nedávno si také opatřila nové boty, je teď pevnější v kramflecích. A dokonce změnila svůj šatník… …a tak devátou Pandoru otevírají roztomilé šatečky tkané z haiku Zdeňky Řezbové a klobouček metaforických hříček Martina Davida. O několik odstínů tmavší je kabát meditativních veršů Ivo Haráka, marně jsme ho zkoušeli sladit s jarní, psychickým tlením nasáklou, kabelkou Marty Z. Gärtnerové a jemně surrealistickými kalhotami Karla Snopka… I prozaická sekce tohoto čísla hýří barvami a styly: cestovatelskou brašnu Josefa Straky už jistě znáš, novinkou pro Tebe snad budou ukázky z deníků Kláry Pavienské a Jarobala. Potom si můžeš vyzkoušet melancholicky hebké košile Václava Poldy, pohádkový oblek A. S. Falta anebo pohorky Kateřiny Kováčové šité z drsné hověziny – to aby ses dobře připravil na další část exkurze naším šatníkem, tedy na „ozvěny undergroundu“. Na svůj výlet do podzemí si Pandora připravila ošoupané kalhoty, vytahaný svetr, odpor k establishmentu a pár motivů z totálního realismu. Spletla se. Ostatně, sám můžeš nahlédnout pod krejčovské ruce autorů podzemí: nabízíme ryze současné texty Ivana M. Jirouse, J. H. Krchovského a Svatavy Antošové. Asi i Ty uznáš, že dnešní kulturní podzemí vypadá úplně jinak než legendy, které o něm kolují… I přesto, že kontinuita v rámci tvorby každého z nich je stále patrná, je vidět, že ani underground se s věkem nevyhnul zákonitému střízlivění, mírnému bolehlavu a následnému příklonu k transcendentnu. A tak jedinou undergroundovou klasikou, která Pandoře zůstala, je osobnost Luďka Markse – ten se tak důsledně odmítá kompromitovat spoluprací s oficiálními periodiky, že se uchýlil do nedostupného podzemí ústeckých alkoholových šatníků… Návratem do let minulých je krátký pozdrav z pozůstalosti českého beatnika Oscara Ryby, vzpomínkový rozhovor s Václavem Kahudou a naučné pásmo Pana Dory. Vlčí kožíšek deváté Pandory si oblékli hned dva autoři: známý Karel Kuna referuje o své cestě po Česku, neznámá Eva von Brün nechává nahlédnout do svého mikrosvěta. Se svým vztahem k realitě se s Tebou, milý čtenáři, podělí i Radek Hásek. Jeho báseň najdeš na Zadní straně, rozbor jeho osobnosti pak v polemických článcích v rubrice Kauza. Budeš-li se chtít k fenoménu tohoto básníka (a vlastně nejen k němu) vyjádřit i Ty, dveře Pandořiny skříně jsou otevřené… …věříme, že věnuješ-li nové Pandoře pár večerů, jistě uznáš sám, že každé kilo navíc jí ohromně sluší! Redakce

Co se doma napíše…

4

Zdeňka Řezbová: Haiku VLOČEK SMEČKA. S větrem se honí u popelnic dokolečka.

ČERNÁ SILNICE přikrytá rozjetým závojem vánice.

BALKÓNY K RÁNU prohnuly se do úsměvu pod tíhou sněhového rámu.

ZMRZLÁ TRÁVA zvedá prsty s jarem vstává.

PLOT SE VINE. Kráčí vedle mě on po trávě já po pěšině.

BÍLÝ PRACH ŠÁLY. To rackové nad řekou se smáli.

ZIMA MĚSTA paneláky šedá krev řeky nad tím olověné mraky (bez ptáků i s ptáky).

NAPNUTÝ LUK držím proti sobě když se chci zamilovat. Nevím jestli to přežiju.

STÍN MŮJ stejně jako Ty mě sleduje. Zhasnu. Do mě si lehá Vstupuje.

MÁM RÁDA slabou bolest. Dává mi pocit života že dýchám skutečně že nejde o lest.

5


Martin David: Venkoncem Nůžky

Oceán z hlíny

Kdysi dávno (už se neví kdy) kdesi (už se neví kde) jen jednou dva nože se usmířily.

Rýč tvůj čímsi lesklým aby pádloval táhle zvlněnou lačnou hlínou, hladinou tak pomalu proměnlivou!, k ostrovu s úrodou.

Kostely v krajinách Ženy Žíně. Žínka. Žíněnka. Žežulička z písně.

Kostely v krajinách Mají ořezanou špičku, aby mohly po obloze psát…

Doma Žízníš. Žhne. Pod nočním sluncem bronzové žně.

Vánoce Bambulaté zimní kulichy a jinší čepice, huňatice, papachy. Nad ulicí předvánočního shonu o čem hrají maňáskovou pantomimu?

Kolíčky na prádlo, nebojte, vás jistě nevyženou, vlaštovky melancholické, setrvávající – napříč zimou.


6

Ivo Harák Předjaří

Tys

zase mne bolí prst zlomený před dvaceti lety

Zatímco zima, v ulicích loutky chodců na provazech deště Na horách daleko, dávno, ještě sníh

nikdy nespatřený klín v puklině paměti bludné balvany bludné věty vůně vlasů vlasy stromů jako bych nasypal do větru pilin s očima doširoka – krásnější už budeš jenom kdybys umřela

tak bílý jako sůl snídaná s chlebem těla možná, že tvého Možná nechtělas vědět, neviděla

Přišlas? (17. 3. 2003) na chvíli přestat psát co mi diktuje čas uvidět, rozeznat pleť, vůni, hlas – tvým tichem prostoupen zda někdy také já neklepal, vešel jsem a kým se zdám…?

Dočetla noviny rukama slov držet se jinotajů zuby a nehty kafe je noc rozsudek další den s mrtvými méně sama zostření trestu soucitem

z leknínu klína pít zapomnění, svůj lék nemyslet, vědět, být prostoupen; prostoupit hluk moře klidem řek: odkud se nevrátit?

7

Marta Zbyslava Gärtnerová Tři básně o jaru: Báseň normální Nebe jako ředěná močůvka Pod ním trávník plný pylových lamp Číhala jsem na ně jako malý vamp jako jedovatá čirůvka Báseň trochu schizofrenická Nebe se drápe z kanalizace Trávník posetý plivanci malomocných trav Oči mi padají z mých několika hlav V duši mi řádí jarní jepice Báseň schizofrenická Zvratky nebeských lamp šlapu jak šlapka na prstech žlutavý chlór Do hlavy slova vletěla slyším nebeský chór Jsem e-liška na vinici pamp



8

Karel Snopek Marie Chytil jsem se kruhu pod Tvým okem sál jsem jej jak mateřský prs chtěla sis hrát na Boží matku Marie jsem Tvůj syn rád si hraji nech mne sahat Tvé tělo je samet oběsím se v temnotě Tvých očí.

Prostor bez háčku Bezútěšné místo prostor bez háčku suchý chléb řidký guláš mlžný opar nad cisternami chemikálií chuť se někam vytrácí do prázdnoty za oknem beze zpěvu stálý křik nenažraných krkavců drásajících tep bolest slastná nebo zapomenutá v závanu kyselého zápachu rozkládajících se rychle pohybujících očí bezrozměrné halucinace lesklých křídel andělských nad kostelem chrámem měsíční krajiny poslové smrti kráčejí vzpomínkami na předešlé životy bahnem krví nasáklou spálenou krajinou stydnoucí guláš bez chuti suchý chléb na háčku za malou chviličku uloví rybyčku. Po milování

9


Josef Straka Ještě si pamatujeme … Židle v kuchyni. Ozdobná zástěra pověšená na zdi a okénko, které se v zimě, v tuhých mrazech, nedalo otevřít. Ještě si pamatujeme… Šicí stroj jako dekorace předpokoje… Žlutý koberec. Nakonec otevírání vrátek a cesta do školy. Ještě se plně nevnímal svět. Doma jiné zprávy než venku. Tvá tvář za těmi bílými dveřmi musí být dokonalá. Věříme. Nesmíš nic prozradit. Život se kolébá na vlnách nedořečenosti a: zklamání. Lež ulpívá na rtech, na nábytku, na klice bílých dveří. Hlavně nic neprozradit. Lež zasutá, usazená, živá: naše. Už se zase nemluví. Kolik hodin je tento dům osamělý, protože nikdo nemá sílu promluvit jako první. Blíží se Vánoce. Otec schází ze schodů a domlouvá průběh svátků. Usmíření a navázání hovoru.Všichni však ví, především otec s matkou, že to je jen na velmi krátkou dobu, že ti dole opět nesplní, co slíbili. Po desátém lednu se dům opět propadá do ledového ticha. Sklepávají se rampouchy a náledí před domem se posypává solí. (z Hotelu Bristol, Cherm, Medard, 2004)

Klára Pavienská 2. 5. 2003 Je deštivo, as před bouřkou. Už několik dní. Vzduch houstne a mé duši je k zalknutí, bezsmyslnému polknutí. Nepomine mé milostné skomírání. Dokud nepominu. Se. Mé strasti chrastí jako dávno přeražené notně uležené kosti. Kouzelné počátky nasedly na ruské kolo, řítí se ku maškařím koncům. Strašlivě se šklebí masky mužiků pronásledujících mé smrákání. Hodiny tlučou jak mučení motýli svými křídly. Kastaněty dohrály.

5. 8. 2003 Sedím v sešeřelém tichu pokoje čekám na sebe Zkrychnatělá do mřížoví uzavřená Rozpustila jsem se v přeplněném prázdnu v lomozné nicotě


10

Jarobal POTENTIAL FLASH Eva B. (52) žije ve společné domácnosti (4+1) se svým synem, Jaroslavem B. (22) již řadu let bez přítomnosti jakéhokoli manžela. Jednoho dne se Jaroslav B., obědvajíce svíčkovou, zeptal, tak jako vždy, když obědvával svíčkovou, zda-li jsou brusinky. Matka mu odvětila, tak jako v poslední době vždy, že nikoliv. Chvíli poté váhavě pokračovala, řka, že již po dva roky navazuje komunikaci s jedním o deset let starším pánem, majitelem rodinného domku a automobilu. Na synovo nechápavé mlaskání Eva B. reagovala tím, že vyslovila tuto hypotézu: pokud by si s oním pánem něco začala, mohl by ji zavézt někam do lesa, kde by byly brusinky. Jaroslav B. pochopil a spokojeně přikývl.

SEXY PHONE Crrrr. „Ahoj, máma. Co Lucka, je doma, učí se?“ „No … není.“ „A kde je, prosim tě?“ „Šla se psem ven, asi.“ V bytě se ozval štěkot. „No, to jo, to slyšim, asi. To šla zase do hospody, vid? Prosim tě, co ji takle furt kreješ!“ „A dyť sou zejtra prázdniny.“ „No jo. Dyk já bych jí i pustila, ale snad mohla kdáknout, žába jedna. Táta už je doma?“ „Není.“ „To je taky šmejd. Slíbil, že mi zavolá.“ „Hm.“ „Tak až příde, tak ať mi už nevolá. Řekni mu, že mě teda pěkně nasral.“ „Jo.“ „No, to je hrůza, co?“ „No.“ „Eště že ty ses tak uklidnila. Ten Jára, to je dobrej kluk. Toho se drž. Od tý doby, co seš s nim, vůbec nemáš maléry.“ „Jo, no, hm, hm.“ „No tak jo, hele, já du makat. Tak čau zatím.“ Položila sluchátko. Zpod sukně se jí na stehně plazila plodná bílá slina předešlé rozkoše. Usmáli jsme se na sebe.

11


Kateřina Kováčová Pohřbím... Do vlasů mu to všechno zapadlo a zamastilo se to do černé barvy. Pak také v očích to měl, ale tam se to smíchalo se zelenou, a tak vytvořilo jenom zvláštní odstín zmuchlaného mechu. On zapálil včely. Říkal si neustále dokola a zíral tupě na svého šestiletého syna. On ta stvoření uškvařil. A nevěděl a nedokázal pochopit, kde se to v tom klukovi vzalo, vždyť měl tak krásné kudrnaté vlásky a jeho ruce měly tendenci vše neustále jenom objímat. Dítě mělo usoplenou tvář, zalepenou do slz a stále pofňukávalo. Otec má tak zmuchlaný pohled! Neměla mě bodat. Jen sem se mstil. Chtěl ji přece pohladit a ona ho bodla, a tak ji odhodil do trávy, kde docukala, ale to on už nevěděl. Strašlivě moc pohroužen do své křivdy, navnaděn svými kamarády. „Oni začnou prskat jako klíšťata, který táta vždycky škrtne o zápalku,“ řekl mu Roman, a tak to chtěl zkusit. V noci se vykradl k úlům a hodil tam zapálený papír. Pak utekl do ústraní a pozoroval ohňostroj, který tak překrásně bzučel a praskal. Létající jiskřičky plné křídel a plyše se vtíraly až k němu. „Rychle vodu!“ uslyšel hlas svého otce, který tam pak, když už žádná jiskra nezbyla, klečel a plakal a to bylo na tom všem asi to nejhorší. Mrtvolky byly omočené a rozházené všude kolem trosek jednoho z úlů. Pár jich ještě žilo. „To ti jich není ani trošku líto?“ zeptal se zdrceně jeho otec. „Je.“ Řekl slabounce. „Tak proč si to udělal!“ „Neměla mě bodat!“ a zase ten výkřik. „Pohřbíš je!“ řekl otec. Malý ufňukaný chlapec, kterému začínalo docházet, že tu něco zemřelo a že to je asi dost velká daň za jeden splasknutý bolák v jeho dlani, začal prosit. Nebylo to ale nic platné. Musel je pohřbít. Vyhrabal tedy důlek a zasadil včely. Tím to ale neskončilo. On pak už jen pohřbíval. Každý den trávil tím, že hledal nějaké pohozené torzo, které sebral a pohřbil, aby už se nikdy ničemu na světě neukřivdilo. Jeho otec zjistil, že za zahradou vyrostl za pár měsíců solidní hřbitov veškeré havěti, která byla pro malé prstíky k nalezení. Rozdupal neumělé křivé kříže a zakázal chlapci si takhle hrát. Chlapec postupně vyhrabal už rozložená tělíčka rozdupaná v hlíně a přenášel je tajně na své skryté místo u lesa. Byl tam malý palouk, kde bylo dost místa. Mrtvá kobylka, mrtvá myš, mrtvý pavouk a tolik mrtvých věcí se dalo přes den nalézt, a to jenom kousek od domova. Ale tahle kočka byla opravdu oříšek. Byla přilepená k asfaltu a rozježděná do mezer prasklé silnice. Snažil se ji odlepit, ale bylo to hodně těžké. Slunce mu pražilo do zad a černá kočka jakoby pálila a škvařila se hloub do asfaltu. Tahalo za placatou už zajisté dost páchnoucí hlavu a škubalo a ďoubalo, až se mu podařilo odtrhnout ji po částech. A tak ji po cárečkách donesl až na svůj


12

hřbitov. To bude ale velký hrob! Až když přispěl i jeho otec a vůbec celá jeho rodina, až když si byl stoprocentně jistý, že už všechno pečlivě pohřbil, mohl vykopat hrob i pro sebe. O pár let starší, o pár let silnější si sobecky vykopal tu největší jámu, ale i přesto musel pokrčit nohy, když si do ní lehl a pozoroval chvíli modré nebe a trčící kříž za jeho hlavou a také všechny ty živočichy, co jich v hlíně je, a pak už jen spokojeně docukával, ale o tom nikdo nevěděl, protože nikdo nebyl, aby věděl. Zasypal se tak, jak to šlo, aby nebyl vidět, ale nebylo to snadné, a tak hodně sípal a dýchal hlínu až nakonec přece jenom zemřel. Pohřbený skrz na skrz.

Václav Polda Jen tak si myslim Jen tak si myslim. Lítám si mezi oblaky, proplouvám hradem a žirafou. Prolejzám pastelky. Ale jen ty normální. Ty neobyčejný, ty umí akorát lidi. Jenže dneska maj lidi jiný starosti. Všichni sice hledaj štěstí – stejně jako dřív – jen na žebřík lezou obráceně, z druhý strany. A až se dostanou nahoru, budou v úplně jiným světě. Jen tak si myslim, že můj svět je víc naduchanej, zatímco ten jejich je zas naducanější. Oba dva jsou tak krásně vypolstrovaný. Ale každej z něčeho jinýho. Ono vůbec záleží na každým, jak si kdo to svý vznášení, ten svůj sen, jak si ho kdo vystele. Takže, všichni se vznáší kolem svýho vlastního žebříku a v úplně jiným světě. A tyhle světy se navzájem prolínaj, protože přece, místa je málo. A tak se stává, že se lidi potkávaj. A jak se ty jejich žebříky komíhaj ve větru, je docela dost možný, že lidi přelejzaj k sobě. A to se tak děje asi proto, že si rozumí a věří, že jeden udrží dva. Jenže on občas neudrží. To pak spadnou a natlučou si. Přiletí vrány, daj jim co proto za jejich blbost a zase jim, pomláceným a porthaným, pomůžou do jejich snu. Jen tak si myslim, že snít není špatný. Když si takhle snívám, zavěšen nohama na špricle žebříku, tvořím kolem sebe takovou malinkatou jarovou bublinu. A ta se zvětšuje a může nakazit ostatní žebříky. Ty mi pak rozumí. I když se nenaklání mým směrem. Ale ta bublina, ona roste a čím dál víc těch kolem o ní ví. Tím rozpínáním ztrácí svou pevnost, až jednou ji kdosi rozmetá. Měla zůstat malá. To byla i hezčí. Slunce v ní malovalo cestičky na všechny strany všude, kam se rozeběhly moje představy. Teď je velká a divná. Zředěná světy ostatních. Neměla by ode mne utíkat. Něco se jí stane. Možná, a jen tak si myslim, že určitě by chtěla dát vědět těm daleko, těm, co nejsou na dohled, že je tady. Že umí být krásná i až u nich. Jestli tam někdy dosáhne.

13


To se má totiž tak. Ty světy, koule s žebříkama uprostřed, nemohou být všechny u sebe, nikdy se nebudou prolínat všechny navzájem. Nebudou si kazit svý jarový bubliny a nebudou si rozumět. A proto budou všichni ti, s kterými si nepůjčují světy, budou pro ně všichni divní. Jen tak si myslim. Jsem ňákej divnej.

Filozofie petrolejové lampy Naproti přes ulici se rozblikalo neonové lákadlo nočního klubu. Náhlý pokles napětí způsobil pohasnutí průhledných tunýlků, v nichž se proháněli malí trpaslíčci s modrýma a červenýma lucerničkama. Jedna trubice odpadla úplně, druhá začala nepravidelně poblikávat – to se ti permoníci asi pořádně hádali. Ze třetího patra shlížela na setmělou ulici malá petrolejová lampa. Venku se rozsvítilo elektrické pouliční osvětlení a celému světu ukázalo stromy, které se v tom tvrdém běloucím světle styděly za svou nahotu. A nenašel se nikdo, nikdo na tomhle velikým kusu šutru, kdo by se obětoval, na pár chvil se zastavil a podal jim teď už žloutnoucí oděv jejich majestátních korun, které toho už tolik přetrpěly, a přesto je za to nemá nikdo v úctě. Jen malá petrolejová lampa ve třetím patře chápala jejich pocity. Chápala jejich plachost vytvořenou dlouhým věkem. I ona se styděla. Styděla se před ohromnými lampami, jejichž světlo dokázalo zalít celou ulici, a když jich bylo víc pohromadě, svedlo utéct až do vesmíru a zkoušet konkurovat hvězdám. Byla malá, slabá, umlácená hlavičkami stovek dorážejících komárů a můr. Vzpomínala na staré časy. Jak jí doplňovali krev, čistili stínítko, pečovali o ni a uctívali ji jako jednu z nejcennějších věcí. A ona jim za to věrně sloužila. V noci jim přinášela světlo a ve dne jistotu, že se v další temnotě mají na koho spolehnout, že mají dobrého spojence pro nadcházející boj s tmou. Za světla ji nechávali spát, ale ona se už dlouho před západem probouzela a těšila se na svou službu. Teď o ni nikdo nepečoval. Umírala. Každý večer věrně plnila své povinnosti. Pomáhala v tom nekonečném boji. Vždy se sama rozžehla. Žlutavé světlo prořízlo tmu a spokojený sykot narušoval ticho pokoje, které už neprokládal ani klapot starodávných hodin, jež už dávno přestaly jít. Bojovala statečně a každý večer, každý okamžik ji stál hodně její životodárné tekutiny, kterou jí už nikdo nikdy nedolije. Umírala. Umírala stejně jako tento pokoj, jako celý dům. A když dokonala, spadl ze stěny domu poslední kousek omítky.


14

A. S. Falt Krtonožky „…teď jsem v posledním roku vejšky, píšu akorát diplomku,“ odpovídám tomu divnýmu, trochu smradlavýmu chlapíkovi naproti mně. Upíjim darovanýho pivka a poslouchám trochu otráveně, co z toho alkoholickýho vráskáče (z Prahy hlavního nádraží do Prahy Vršovic – tedy během doby, co se jede v tunelu - vycucl dvě piva, na kterejch byla prozaická etiketa Primus) vyleze za moudrost. Funí mi do vobličeje kouř ze svý bezfiltrový startky a pomrkává na mě svým vidícím vokem – to druhý má skleněný, ale i to se po tom pivu jakoby víc leskne. „Hmmm…“ zamručí z tý svý huby, vobrostlý prošedivělým roštím a hlučně si říhne – teď už v klidu může, jediná cestující v našem kupíčku, taková jemná slečinka s blonďatejma vláskama, která kouřila luxusní cigarety Davidoff , utekla po prvním krknutí. „Tss...“ upšoukne další pivo a já koukám, jak je tenhle chlap pořád při chuti. Když z Primuse vykalil první půlku, povídá: „Jedeš do lesa, co?“ „Hmm..“ odtuším a taky si zapálím. „Hele mladej, tak já ti něco poradim – naber si krtonožky, na tu diplomku, mě se teda osvědčily, fakt, dej na mě.“ „Nabrat co…?“ vyhrknu překvapeně. „Krtonožky, ty co v létě cvrčej, jestli jezdíš na čundry, tak určitě budeš vědět, kde je najít.“ „No to vim, a to je mám jako jíst – k diplomce???“ „Ty vole, néeé…“ vzkřikne extaticky fousáč a flaška, kde už zbejvá jenom při dně, se mu natřásá v tlustejch zažloutlejch prstech v rytmu smíchu, za nadskakování tlustýho pupku. „Ty vole, ne na jídlo, na psaní!“ povidá, když se trochu uklidní. „No to je teda blbost,“ pomyslím si, ale jen pro sebe – koho pivo piješ… „Jak, na psaní?“ ptám se. „Jak, jak, no prostě na psaní – doma je pustíš na tu klávesnici svýho kompjůtru a voni to za tebe napíšou, budeš jich potřebovat asi tak deset – já jich tehdy potřeboval víc, ty mechanický klapky na psacím stroji jim dělaly potíže, ale dneska tu počítačovou klávesnici v pohodě ušlápnou…“ Tak to je teda bomba. Ve vlaku už jsem se potkal s lecčíms, ale tenhle pojízdnej alkoholik asi předčí i toho dvoumetrovýho blázna, co furt mluvil vo tom, že zabije svojí mámu a při tom se mlátil dlaní do čela – tehdy celý kupíčko šokoval igeliťákem plným plísně, kterej vytáh z umouněný tašky a zálibně si ho prohlížel. „Si myslíš, že to je kravina, co?!“ trefně poznamená s přivřeným skleněným okem strejc, zapalujíc si další retko. „No,… jo.“ Oddalujíc hrdlo nové láhve Primusu od úst, zavrčí na mý pochyby: „…jestli nechceš, nemusíš, ale radim ti dobře, zkus to, do vobhajoby budeš mít klid, mužeš jezdit třeba na tejdenní vandry. Já to prubl a fak mi to tehdá moc helflo.“ Při pohledu na dalšího pivčáka v jeho pazouře a jeho umaštěný, zarostlý vzhled jsem mu nepočítal ani šest tříd základky, ale když tvrdil, že mu to pomohlo… „A jak teda na to?“ „Á, panáček se chytil – hele, tak poslouchej,“ zafuněl mi zase nikotin do ksichtu i s přídechem Primuse. „Vyhrábneš ty krtonožky třeba zejtra v noci, to nevadí, že je listopad, voni

15


sou akorát hloubš zalezlý. No, a při tom budeš říkat takovou říkačku, to je k tomu nutný, jinak ty hmyzáci nebudou fungovat…“ Sobotní noc mě zastihla na kopci, kterýmu se říká Na Pražáku, jen kousek vod Žumberka – nedaleko Trhovejch Svinů. Pamatoval jsem si, že u jedný borovice, která stála na pokraji louky, řvaly v létě krtonožky jak pominutý. V písčitý hlíně hrabu prokřehlejma rukama, až se objevuje první do exoskeletu oblečený hmyzátko. No, nic moc pocit to brát do prstů, nevim, jak vy, ale já takový zvířátka moc nemusim, já radši ty chlupatý. Vedle šustění maskáčů by asi náhodnej chodec kroutil hlavou nad dalšími zvuky, který při tom vyluzuju: „Krtonožky, plochý nožky…“ mumlám tu potrhlou básničku a do papírový krabičky s nápisem LIPNO vkládám vytuhlej hmyz. „… vytáhnu vás z vaší skrýše, diplomka se těžko píše…“ Osmá, devátá, desátá. Vypadaj jak mrtvý, ale to je jenom stav, ve kterým chtěj přehibernovat zimu. Zavírám krabičku potom, co jsem tam přisypal i trochu písku, a vodlezu spát do blízkýho smrkovýho lesa. Doma jsem se ani nepřevlík, jen jsem se rychle vysoukal z kanad, a hrnu se s krabičkou LIPNO k počítači. Z papírovýho obalu od sýra se ozývá tichý chrastění, jak se krtonožky teplem probudily z hibernace. Vysypu ten nehezkej, jakoby nachromlej hmyz na klávesnici, a v tu chvíli si nadávám, jak sem mohl tomu fousatýmu vráskounovi nalítnout. A ještě budu klávesnici muset čistit vod písku, krucinál. Krtonožky lezou po tlačítkách a samozřejmě, že se nic neděje. „Teď ještě ty chudáky budu mít na svědomí tim, že jsem je vyhrabal z jejich zimního spánku,“ pomyslím si smutně a se znechucením. No nic, pudu spát, krtonožky vrátim do krabičky, komp vypnu a ráno zkusim pro ty chudinky najít nějakou vhodnou písčitou hlínu někde v parku, třeba to přežijou. TRRRR…… kristovanoho, já sem zas mrtvej, takhle po ránu… Já bych spal… Nadzvednu se na rukou, ale pak zabořím s žuchnutím otlačenej ksicht do polštáře. To byl zas sen. Mmmmm… vrčim a jdu do koupelny. Kouknu otráveně na počítač vědom si toho, že už musim začít konečně psát tu diplomku. Hnusnej pohled, na ten pracovní nástroj. Při návratu z ranní hygieny mi dojde, že furt slyšim monotónní setrvalej hukot počítačovýho větráku. Pohnu myší a spící obrazovka se probere k životu. Wordová značka na modrý lištičce nahoře, a tam ten bílej nápis – „DP – závěr – Microsoft Word“… „…a proto doufám, že má cvičebnice dějin dvacátého století bude hodnotným příspěvkem pro vyučování dějepisu na gymnáziích.“ Doprdele, já se snad zcvoknu. Vždyť krtonožky tu žádný nejsou – ani v krabičce LIPNO, ani na klávesnici. Ale písek mezi klávesama je zcela zřetelnej. Takže to nebyl sen…?! Uložím ten dokument a křížkem zavřu. Koukám do svojí složky – tam jsou vyskládaný jedna vedle druhý wordový ikony – „DP – svět před 1. sv. v.“, „DP – 1. sv. válka“, „DP – mezivál. svět“… celý dvacátý století tam defiluje v těch heslech pod ikonama, je tam i „DP – teor. úvod“… „Juíííí…jhúúú…!!!!“ hejkám jak idiot a poskakuju s duněním po obejváku – mám diplomkůůůů……… pocit k zešílení. Ty vole, to snad není možný. Prohlížím si jeden soubor za druhým a rovnou je zálohuju na diskety, co


16

kdyby náhodou. Hučí mi v hlavě, nebejt ráno a na lačnej žaludek, vylil bych do sebe velkýho paňáka ferneta… Zrovna snídám, endorfiny z radosti nad diplomkou mi pořád ještě kolujou v žilách, přiblble se utlemuju nepřítomně před sebe, asi tak jako po dobře prožitý noci s holkou, a ani si moc neuvědomuju, co to vlastně v tý telce běží. „Tjádáratádatáradá…“ zakvičí saxík znělku Dobrého rána s ČT a docela pěkná blonďatá moderátorka melodickým hlasem povídá: „Jak už jsme vám dnes ráno slíbili, budeme si teď v půl deváté povídat o záhadách říše hmyzu s jedním z předních odborníků Mnichovské univerzity, vedoucím Institutu přírodních věd, panem profesorem Hermannem Maulwurfsgrillem…“ Při výslovnosti příjmení se pěkná blondýna docela překonávala. Před kamerama se vobjevil …no jasně, je to von, ten starej alkáč z vlaku - spousta piv, skoro krabka startek a skleněný voko…jenže tenhle potřebuje simultánní překlad, česky neumí ani kváknout, natožpak mluvit v odbornejch termínech, vlasy nemá tak umaštěný, jen to skleněný voko se mu třpytí do kamer seč může, fousy evidentně oproti pátku zkrácený a kultivovaný. Pupek má stejnej jako ve vlaku, akorát místo užmoulaný flanelky se mu na pajšlu blyští zlatá spona tisknoucí se k hedvábný kravajzli. A v nápisu, označujícím osobu pana profesora, se objevily tři tituly před a dva za jeho jménem… já mu ve vlaku netypoval ani kompletních osm let ZŠ… „Ty krá…..“ zahučim vstříc televizi. Ale pan profesor, pro mě alkáč z vlaku Praha – České Budějovice, o krtonožkách nepípne ani slovo, samý vosy a včely, taky sarančata a švábi… Po deseti minutách televizní slávy se prófa zvedne, skleněným kukadlem blejskne do kamery jak nějakej inspektor Colombo, a jakoby se uchechtne – vím, že to uchechtnutí patří mně a tak se zatlemim do televize, jako že nápodobně. Navleču džíny a sbalim do krabičky od LIPNA těch šest disket s diplomkou…chroustá tam i trocha pískovejch zrníček…a vyrážím za vedoucí mojí diplomky. Vím, že tuhle diplomku na tuty schválí…

17

Jak se do undergroundu volá…

Martin Pilař: Kapitoly o českém literárním undergroundu I. Úvod do terminologie a zamyšlení nad periodizací Anglické slovo „underground“ se do češtiny běžně překládá jako „podzemí“. Z obecných významů tohoto slova, jakož i ze základní znalosti dějin české literatury, lze i bez velkého intelektuálního vypětí odvodit, že undergroundová literatura je ta, jež se musí skrývat. Výrazně se totiž liší od politických i kulturních konvencí, které jsou v určité době považovány za určující a jsou přijímány většinou občanů, tvůrčích osobností a samozřejmě i konzumentů soudobé kulturní produkce. Český literární underground se v posledním dvacetiletí postupně ustaluje v označení literárních aktivit, které jsou spjaty s jistými časovými obdobími (zvl. s 50. a 70. léty), s jistými místy (hlavně Praha a Mostecko, ale rovněž Brno, Přelouč aj.), s jistými samizdatovými edicemi a později i časopisy, ale zvláště s konkrétními vůdčími osobnostmi. O poměrně výstižný souhrn hlavních rysů českého undergroundu se na základě názorů I. M. Jirouse pokusila rakouská bohemistka Johanna Possetová ve své diplomové práci o českých samizdatových tiskovinách. (Pozn. Tento bodový souhrn je zde pouze nepatrně upraven a kvůli srozumitelnosti je opatřen vysvětlujícím komentářem.) Zmíněné principy se opírají hlavně o situaci a tvorbu představitelů českého undergroundu 70. let, avšak bez velkých úprav je lze vztáhnout i ke generaci jejich předchůdců z 50. let: 1/ VYTVÁŘENÍ NEZÁVISLÉ KULTURY ZAVRHUJÍCÍ JAKÝKOLIV KONTAKT S ESTABLISHMENTEM Jde o hlavní myšlenku Jirousovy Zprávy o třetím českém hudebním obrození (napsané v únoru 1975). Obdobný postoj však zastávali i autoři edice Půlnoc a s nimi spříznění umělci již od konce 40. let. 2/ RADIKÁLNÍ ODMÍTÁNÍ JAKÉHOKOLIV NÁTLAKU V méně nápadné významové vrstvě této zásady lze tušit postoj českého undergroundu k tzv. kulturní kontinuitě, která může uměleckou svobodu výrazně omezovat. Představitelé undergroundových literárních aktivit se nechtěli stát součástí kulturní historie. Jejich odpovědí na stupňovaný útlak ze strany komunistické kulturní politiky nebyl otevřený a organizovaný politický boj. Rozhodli se establishment ignorovat. Pro úřady byl takovýto postoj nepřijatelný, a proto se na konci 70. let neúspěšně pokusily underground zničit zatýkáním, vězněním a násilným vystěhováváním jeho představitelů z Československa. 3/ ZŘEKNUTÍ SE ZÁVAZNÉHO UMĚLECKÉHO PROGRAMU Autoři edice Půlnoc přišli s uměleckými programy „totálního realismu“ (Egon Bondy), „trapné poezie“ (Ivo Vodseďálek) a „explosionalismu“ (Vladimír Boudník). Tyto individuální programy spojovala potřeba vymanit se ze surrealistického vlivu. Žádný z nich nebyl chápán jako cosi závazného pro ostatní. V undergroundu 70. a 80. let došlo k oživení poetiky pozdního surrealismu, ale hlavně „totálního realismu“ a „trapné poezie“. Avšak tyto způsoby vidění reality a jejího uměleckého vyjádření nebyly považovány za důležitější než jakékoliv spontánní, třebas i „naivistické“ psaní. 4/ ZDŮRAZŇOVÁNÍ AUTENTIČNOSTI V ŽIVOTĚ (ALTERNATIVNÍ ŽIVOTNÍ FORMY, NAPŘ. KOMUNY) Představitelé českého undergroundu o sobě často hovořili jako o „veselém ghettu“. Jak politicky, tak kulturně žili v jakémsi druhu dobrovolného ghetta, pociťovali jeho absurditu, avšak neztráceli smysl pro humor. Z tohoto hlediska byla jejich kultura jedním z projevů kafkovského a švejkovského milieu. Byť jen letmý pohled do životopisů představitelů českého undergroundu nabízí nepřeberně příkladů „autenticity“ či alternativnosti.


18

5/ ZDŮRAZŇOVÁNÍ AUTENTIČNOSTI V UMĚLECKÉ TVORBĚ (REALISMUS, UŽÍVÁNÍ HOVOROVÉHO JAZYKA A SLANGU, PORUŠOVÁNÍ SPOLEČENSKÝCH A KULTURNÍCH TABU) U tohoto rysu je třeba zopakovat, že nebyl pro undergroundové literáty naprosto závazný. Jako příklad vybočení z této zásady mohou posloužit některé estétsky kultivované básně neodekadentů (J. H. Krchovský, Luděk Marks). Užívání hovorového jazyka a slangu bylo čímsi naprosto přirozeným, protože se jádro undergroundu (zvláště v 70. letech) skládalo hlavně z mladých dělníků bez vyššího vzdělání. Ti – s výjimkou několika vůdčích osobností – neměli žádné intelektuální ambice. Potenciální čtenářstvo undergroundové literatury se skládalo hlavně z členů „veselého ghetta“. 6/ KRITICKÝ POSTOJ K ESTABLISHMENTU A K JEHO USTRNULÉMU SYSTÉMU HODNOT Kdyby byl podstatným rozlišujícím znakem českého undergroundu odpor k totalitním strukturám, jak píše Possetová, přestal by underground po listopadu 1989 naprosto existovat. K ničemu takovému nedošlo. Skončila éra důsledně skrývaného („půlnočního“) umění a pojem „veselé ghetto“ již rovněž patří minulosti. Postoje jednotlivých individualit starší i mladší generace undergroundu však přesahují do přítomnosti a úspěšně nacházejí své místo v českém kulturním kontextu nejen po rozkladu totalitní moci, ale i po zániku některých důležitých undergroundových nakladatelství a časopisů, jenž nebyl politicky motivovaný. 7/ ODKLON OD SPOLEČENSKÝCH NOREM Budiž na tomto místě připomenuto, že odklon od společenských norem není totéž jako porušování etických norem. Český underground zahrnuje autory velmi odlišných osobních poetik (což ostatně odpovídá druhému bodu výše uvedené definice), avšak velmi podstatnou linii, která vede napříč undergroundovými texty, je také možno spatřovat mezi pólem uvědomělé, záměrné umělecké tvorby na jedné straně, a pólem jakéhosi literárního naivismu (či insitnosti) na straně druhé. Na prvky insitnosti velmi často narážíme jak u autorů průkopnické generace (zvláště v básnických textech i dopisech Karla Maryska), tak u mladších souputníků undergroundu (např. Petr Lampl, Quido Machulka, Petr Taťoun apod.). Insitní motivovanost textů některých představitelů undergroundu by neměla být přehlížena mimo jiné ani proto, že při jejich postupném vřazování do kontextu současné literatury nelze automaticky používat všechny běžné metody interpretace a všechna vžitá měřítka hodnocení. Nyní je možno přejít k periodizaci českého literárního undergroundu: 1) První vlna českého undergroundu v 50. letech (Egon Bondy, Ivo Vodseďálek, Honza Krejcarová, Karel Marysko, Bohumil Hrabal, Vladimír Boudník, samizdatová edice Půlnoc) 2) Americký underground konce 60. let a jeho vliv na český kulturní kontext (autoři první vlny českého undergroundu sice zůstávají mimo hlavní proud literatury, mnozí z nich přesto oficiálně publikují) 3) Pražský underground v 70. letech (Ivan M. Jirous, Egon Bondy, Jan Lopatka, Milan Koch, Milan Knížák, Pavel Zajíček, Vratislav Brabenec; písničkáři Svatopluk Karásek, Charlie Soukup, Jim Čert; skupiny Aktual, The Plastic People of the Univerze, DG 307; Jazzová sekce – oficiálně povolená zájmová sekce Českého svazu hudebníků, knižní edice Jazzpetit) 4) Underground v letech nedávných a dnes (viz dále) Jestliže píši o „první vlně undergroundu“, dopouštím se jisté anachronie, protože slovo „underground“ začalo být systematicky užíváno až o dvě desetiletí později. Martin Machovec, významný editor a historik undergroundu, se proto

19


přiklání k označení „průkopníci“ podzemní literatury, avšak Egon Bondy se ve svých retrospektivních statích o situaci v 50. letech slovu „underground“ vůbec nevyhýbá. II. Nárys hlavních tendencí v literárním undergroundu let nedávných Zatímco se oba „klasické“ okruhy undergroundových autorů musely ve svých počátcích vyrovnávat se silnými surrealistickými vlivy, působení tohoto uměleckého směru v 80. letech výrazně zesláblo. Poněkud zjednodušené vzývání „amerického snu“, jež bylo typické pro podstatnou část rockerského undergroundu 70. let, získávalo nové podoby. Samizdatové undergroundové tiskoviny totiž nabízely pestrou škálu překladových i původních článků o různých směrech nezávislé hudby (a to nejen rockové), o výtvarných aktivitách, o ekologických hnutích a v neposlední řadě o soudobých tendencích filozofického myšlení. Americké impulsy působily na tvorbu mladší undergroundové generace i nadále velmi silně, avšak oproti dřívějšku šlo stále méně o pouhou nostalgii po hnutí hippies a po období vrcholné slávy beatniků. Jisté ohlasy četby autorů beat generation lze bez obtíží nalézt např. u Petra Placáka a ve většině textů Jáchyma Topola. Americká multikulturálnost a ekology zdůrazňovaná globálnost civilizační krize se projevila v oživení zájmu o mytologický výklad světa a o polozapomenuté domácí i exotické zdroje mysticismu (zen, tao, šamanismus, mýty amerických Indiánů a Eskymáků, středověké baroko, chasidismus, dekadence aj.). Typickým příkladem prolínání geograficky i časově vzdálených kultur jsou prózy Egona Bondyho z poslední doby (Cybercomics, 1997 a Týden v tichém městě, 1998), v nichž Bondy čerpá z kyberpunku, aniž by se zpronevěřoval myšlenkám taoismu. Významným činem, který znamenal určité sjednocení undergroundových literátů, byl sborník poezie Invalidní sourozenci Egonu Bondymu k 45. narozeninám, opsaný na psacím stroji v roce 1975. Po něm následoval vznik řady strojopisných edic a po založení samizdatového časopisu Vokno (roku 1979) publikoval tento okruh autorů pravidelně na jeho stránkách. Zdálo se, že emigrace a silné represe vůči doma setrvávajícím aktivistům undergroundu v letech 1980–1981 budou znamenat rozklad hnutí. Blížil se však mohutný nástup samizdatové činnosti mladší undergroundové generace. Na přelomu let 1983–1984 se objevilo první číslo časopisu Sado-Maso (SM), který byl neskonale pravdivějším protipólem oblíbeného mládežnického týdeníku Mladý svět (MS). V roce 1985 vyšla další undergroundová antologie, kterou pod názvem Už na to seru, protože to mám za pár uspořádal Andrej Stankovič z prvních básnických knížek autorů narozených v 50. a 60. letech. V témže roce spatřilo světlo světa první číslo samizdatového Revolver Revue (první čtyři čísla pod názvem Jednou nohou), které se jako jediné původně undergroundové periodikum udrželo v průběhu celých 90. let a vybudovalo si významné postavení v širším kulturním kontextu. Značný význam měl také ve Vídni vydávaný časopis Paternoster, kde byly přetiskovány jednak texty z výše zmíněných časopisů, jednak příspěvky od undergroundové a folkové části emigrace. Mladší generace vědomě navazovala na některé rysy undergroundového dění v 70. letech, ale zároveň intenzivně prožívala další a další zásahy státu proti svobodě uměleckého projevu. Velice široký ohlas měly kritické články proti rockovým skupinám tzv. „nové vlny“, publikované v Tribuně a v Rudém právu, jež byly předzvěstí značných problémů, které úřady činily např. Michaelu Kocábovi a skupině Pražský výběr, ale hlavně celé řadě v té době méně obecně známých skupin (Extempore, Psí vojáci, Garáž, Hudba Praha /Jasná páka/, Žlutý pes aj.). V poněkud kompromis-


20

nějším přístupu k veřejnému vystupování, kterým se odlišovala Jazzová sekce od undergroundu, začal establishment tušit výrazné nebezpečí pro uskutečňování svých ideově-výchovných plánů. Po „novovlném“ publicistickém tažení, jež vyvrcholilo v roce 1983, se ideový dohled nad nezávislými kulturními aktivitami postupně přitvrzoval. Takzvaná „klubová“ činnost byla ovšem dosti těžko kontrolovatelná, a proto stranická nomenklatura opět sáhla k použití zastrašovacích prostředků. Během jakešovské „perestrojky“ byla Jazzová sekce vláčena vykonstruovanými soudními procesy a její vůdčí osobnosti byly vězněny. Tyto kulturně politické aféry výrazně přispěly k tomu, že se stále větší část mládeže zajímala o alternativní (i hůře dostupnou undergroundovou) kulturu, která odrážela její životní pocity i politické cítění věrněji než kultura oficiální. I proto měla Revolver Revue na samizdatové poměry dost vysoký počet čtenářů. Nejznámějšími literáty, kteří se etablovali na jejích stránkách, jsou nepochybně Jáchym Topol a Petr Placák. Jáchym Topol proslul v 80. letech jednak svými texty pro rockové kapely Národní třída a Psí vojáci, jednak básnickými sbírkami, které byly publikovány v jediném svazku pod názvem Miluju tě k zbláznění (1988). Tento soubor básní byl zřetelným signálem, že do české literatury vstupuje nová výrazná osobnost. Polovina 80. let byla pro Petra Placáka obdobím intenzivní literární činnosti, která přinesla cenné výsledky. Textařsky i muzikantsky posílil Plastiky, a to hlavně při přípravě alba Hovězí porážka (1984), vytvořil básnickou skladbu Tichá modlitba (1986) a svou poezii shrnul do výboru Obrovský zasněžený hřbitov (1987). Neodekadentní tendence jsou obvykle spojovány hlavně se jmény J. H. Krchovského a Luďka Markse. Ve verších obou těchto básníků ožívá dandyovská aristokratičnost i gellnerovské buřičství. Pod jejich ironickou maskou a za pečlivě vykrouženými rytmy a rýmy se skrývá novodobá podoba smutku z „konce století“, nikoliv bořitelské gesto. V poezii autorů z okruhu Revolver Revue lze narazit na četné parafráze a citace nejslavnějších veršů jejich rádce Egona Bondyho. Z toho však nelze vyvozovat ukvapené závěry o určující a přímé spojitosti mezi tvorbou zmíněných mladých literátů a metodou totálního realismu. Další autorský vývoj těchto osobností potvrdil, že jejich vazby na poetiku totálního realismu a trapné poezie byly podstatně volnější než u undergroundové generace 70. let. Podstatnějším rysem kontinuity mezi druhou a třetí generací literárního undergroundu byla religiozita (či duchovnost), byť i ta v průběhu 80. let procházela dříve nevídanými proměnami. Křesťansky inspirovaná obraznost má poměrně tradiční podobu hlavně v poezii Luďka Markse. Pro Topolovu a Placákovu poezii i prózu je naopak typické dráždivé prolínání různých mytologií, především křesťanské a indiánské. Vzpomínky na dětskou četbu dobrodružných románů Karla Maye a Jaroslava Foglara však oběma autorům poskytují neméně podstatný klíč k pokusům o pochopení tajemna. Inspiračními zdroji, které undergroundovou prózu nasměrovaly k sebemytizaci a memoárovosti, byly oba kanonické texty 70. let – Bondyho Invalidní sourozenci a Jirousova Zpráva o třetím českém hudebním obrození. Jirous se k těmto tendencím vrátil ještě na počátku 90. let v dlouho odkládaném Pravdivém příběhu Plastic People. Pokračovatele si naštěstí našla i sebeironická groteskní nadsázka, s níž Bondy sepisoval své Příšerné příběhy, a to především v básnivých mystifikacích Vincenta Venery (Tak pravil Vincent apod.). Neiluzivní pohled na jednoduché rituály „veselého ghetta“ se sporadicky vyskytoval i v komunitě samotné. Dokladem je např. text Quido Machulky z druhé poloviny

21


70. let nazvaný Ideální androš: „Občas si zajdu do podzemního lokálu, kde vedu podzemní řeči s přáteli z podzemí. Při hovoru se oháním podzemními autoritami. Jsem-li sám podzemní autorita, oháním se svými podzemnímu úvahami, jinými podzemními autoritami, policejním terorem a rukama.“ Dvoudílný Přeloučský román (Totální brainwash, Jáma) podepsaný pseudonymem Zdenička Spruzená & Josef Vadný vznikal až na přelomu 80. a 90. let. Je ho však možno považovat mimo jiné i za umělecký dokument jistého tření mezi druhou a třetí generací undergroundu. V prvních letech po listopadu 1989 vznikla celá řada nakladatelství, která vydávala undergroundovou literaturu, a to i retrospektivně. Čelné místo mezi nimi zaujímaly Pražská imaginace, Inverze, Vokno, Host, Zvláštní vydání, bratislavská Archa aj. Mezi ortodoxními vyznavači undergroundu se objevil názor, že možnost vydávat knihy bude zkázou pro celé hnutí, realita však zatím vypadá jinak. Značnou čtenářskou pozornost budí nejen „klasika“ českého undergroundu, jejíž knižní vydávání stále pokračuje i po desetiletém editorském úsilí; svůj široký čtenářský okruh si úspěšně nachází i tvorba undergroundové generace 80. let – prózy Jáchyma Topola a básně J. H. Krchovského se mohou chlubit téměř bestsellerovou úspěšností. Zdá se, že český literární underground není tak zcela záležitostí minulosti, že je tento fenomén schopen produkovat osobité texty i v dnešních podmínkách. Protože prognostika nepatří mezi literárněhistorické obory, nechť je tento nárys tendencí v mladších vrstvách undergroundu uzavřen konstatováním jediné jistoty, které dané téma nabízí: Pokud ještě fenomén českého literárního undergroundu existuje, jeho představitelé si píší podle svého a historické či teoretické úvahy obsažené v odborných studiích o undergroundu pro ně nejsou vůbec podstatné. Martin Pilař: Underground (Kapitoly o českém literárním undergroundu). Host, Brno 1999, 1. vydání. Poznámka: Nezredigovaný text celé knihy (určený pouze ke studijním účelům) je dostupný na adrese www.martinpilar.net.

Marian Thymolín, Kateřina Tošková: Poznámky k nástinu působnosti fenoménu českého undergroundu (a jeho transformace) ve společnosti 90. let 20. století /rozhovor přes oceán/ -------------------------------------------------- Odeslaný e-mail ------------------------------------------------Od (From): Komu (To): < [email protected] > Předmět (Subj): Mámivé kouzlo Hashbury?! Datum (Date): 3. 9. 2004 15:33

Dear Marian, posílám ti tam za oceán mnoho pozdravů z Čech! Nějak se ale nemůžu zbavit zlého tušení, že ses na Haight Ashbury konečně našel a na nás úplně zapomněl! Víš snad, že už dva měsíce čekám tvůj článek o undergroundu!? Seber aspoň trochu odvahy a napiš, že na mě… teda: že mně své zdejší závazky předáváš! S (zatím!) milým pozdravem K. ---------------------------------------------------- Přijatý e-mail -------------------------------------------------Od (From): < [email protected] > Komu (To): < [email protected] > Předmět (Subj): Ztracený syn se vrací... Datum (Date): 12. 9. 2004 13:29

Milá Káczko! Už jsem to chtěl mnohokrát položit a dát výpověď, ale slib je slib – a to i od takového „flákače“, jako jsem já… Je mrzuté, že si přesně nevzpomínám, o čem ten můj článek měl bejt – takže jsem celé prázdniny kroutil hlavou a nevěděl, co si s tím počnu. Ale rozhodně na Tebe ne...u! Tak se udobřeme, ja?


22

UNDERGROUND 1949 - 1999 More, zrovna já mám psát něco o našem undergroundu. Vždyť jsem mladý hoch! Osobně si myslím, že vše podstatné již bylo řečeno i napsáno. Ale dobrá, pro sichr proveďme opakování. V literatuře to začlo Edicí Půlnoc na přelomu 40. a 50. let a mezi průkopníky řadíme Hrabala, Vodseďálka, Bondyho, Krejcarovou, Maryska ad. Pokračovateli v 60. a 70. letech byli mj. Zajíček, Knížák, Jirous (jeho propagandě vděčíme za to, že se u nás termín „UNDERGROUND“ dobře zabydlel) , Pánek, Jirec a Vondruška. Za nejmladší generaci lze považovat generaci autorů činnou v 80. letech, z nich např. Topol, Marks, Placák, Krchovský, Pelc… A jak tomu bylo v devadesátých letech? To si netroufnu odhadovat. Výše uvedení autoři volně publikovali a tvorba mnohých se dál vyvíjela mimo underground. Naopak mnozí noví autoři se k undergroundu začali programově hlásit, ačkoliv hlavním kriteriem jim byl především fakt, že jejich prvotiny nikdo netiskne. Ani Albatros. Pokud bychom se podívali na hudbu, tak první naší undergroundovou kapelou byli v 60. letech pražští Primitives Group. Uměleckého manažera jim dělal Jirous, takže orientace byla jasná. V roce 1968 vznikli The Plastic People of The Universe a až do svého prvního zániku (v roce 1988) si udržovali pozici undergroundové legendy. Vedle Plastiků existovaly v sedmdesátých letech spřízněné (nejen personálně) kapely jako: Aktual, DG 307, Umělá hmota, Dr. Prostěradlo, Hewer and Vaselina Band, Dom a Duševní hrob. Tyto kapely neměly za normalizace nejmenší šanci veřejně vystupovat. Podezřelou rockovou hudbu sice bylo možno slyšet na Pražských jazzových dnech, ale za cenu mnoha úhybných manévrů. O tom, že by na PJD vystoupili Plastici, nemohlo být řeči. Na počátku 80. let proběhla důležitá výměna názorů mezi předním představitelem alternativní hudební scény M. Chadimou a hlavním ideologem undergroundu I. M. Jirousem. Oč šlo? Chadima hlásal, že underground by se neměl „dobrovolně uzavírat do gheta“, a že by hudebníci měli hrát veřejně, sice ne za každou cenu, ale když se např. „upraví anglický název kapely, tak je to přece ještě přijatelné“. To se Jirousovi zpočátku nelíbilo, ale později musel nepřímo uznat, že Chadima má pravdu. Na PJD vystupovali kupříkladu i Psí vojáci (kryti názvem PVO), kteří byli do té doby odkázáni jen na vystupování ve stodolách. Fragment tohoto článku jsem omylem nevymazal. Mě se to nějak nelíbí. Nevím, esli Ti tam článek tohoto typu zapadne. Zvaž sama. Mě se to zdá zbytečné. Tak včas odpověz, ať to můžu dopsat. Nejhorší je, že underground mne už vůbec nezajímá, tudíž to vypadá tak, jak to vypadá… -------------------------------------------------- Odeslaný e-mail ------------------------------------------------Od (From): < [email protected] > Komu (To): < [email protected] > Předmět (Subj): Dcera je ztracena… Datum (Date): 13. 9. 2004 10:49

Drahý! Omluva přijata. Ale s tím udobřováním: nevím, nevím... uvidí se (viz dále). Popravdě, ten článek už jsem čekala celý... Chápeš, že uzávěrka byla na konci srpna? A konec srpna je 31. 8., nikoliv ... (kolikátého, sakra, dneska vůbec je?!)!!! Nevím, snad to asi dopiš. Ale: když tě nebaví underground, tak to napiš o hiphopu!!! Víš, co by nebylo marné? Pokusit se o zamyšlení nad SOUČASNÝM androšem, tj. nad tvorbou (nechce se mi říkat „uměním“), která je a) proti establishmentu, b) je sociální (reaguje na společnost a její nespravedlnost), c) a jejími autory jsou převážně lidé bez vzdělání. Všechny tyhle body přece dnes splňuje hip-hop! A všiml sis, jaký dnes zažívá hip-hop revival? Na konci 90. let se

23


přece znovu objevili staří rappeři – Run DMC, Beastie Boys a jak se všichni ti tvrdí hoši jmenují1... A v Čechách to frčí taky! A když se občas mrkneš na telku, na nějaký ten hudební kanál („kanál“ doslova), uvidíš, kam se dneska ten „revoluční“ hip-hop posunul: procházejí se tam hopeři ověšení zlatem, skočí do té nejlepší americké káry a odjedou na bezva mejdan do vily s pěti bazény. To by též nebylo marné zmapovat. A pak ještě přidat něco o tom, že funkci undergroundu v posledních dvou-třech letech přebírá snad asi techno, protože akce typu Czech-Tek se nápadně podobají festivalům druhé kultury – ovšem že je tohle přirovnání přitažené, ale mohl bys vymyslet, čím se to tedy liší, resp. před čím se dnes musejí lidé skrývat a proč tak úzkostlivě tají místo konání akce... Nemusí to být o undergroundu klasickém (ten dost dobře mapuje M. Pilař), může to být lehce provokativní... však ty si poradíš. Ale, prosím tě, napiš to co nejdřív, nejlépe do pátku, jinak se nevyhneš hrozné pomstě: jmenujeme tě doživotním redaktorem Pandory! Tak! Snad jsem tě vyděsila dost na to, abys ses snažil! Ale jinak se měj krásně! K. ---------------------------------------------------- Přijatý e-mail -------------------------------------------------Od (From): < [email protected] > Komu (To): < [email protected] > Předmět (Subj): Trefí mě šlak! Doživotně v Pandoře? Nikdy! Datum (Date): 13. 9. 2004 18:26

Tak, Kaczko, je to tu. Dovolil jsem si užít jen část Tvých rad. Nemůžu přece odpovídat na všecko! Taky nevim, kde tamten blábol končil, páč jsem ho smazal, takže: Ty vole, s tim androšem nevim, nevim. Androšskou literaturu už je možno číst leda tak namalovanou na hajzliku, ačkoliv teď si uvědomuju, že hláška: „Moc nám tady nemaluj, vyser se a upaluj!“ je taky silně komerční… Neříkal to Petr Novotný? Všechno je prodaný! (Všechny LP PPU.) A na druhou stranu: všechno je koupený! (Všechny fotbalový zápasy vod Madridu po Synot.) Takže pěknej bordel. No, a jesli do toho mam montovat třeba hip-hop a jeho androšský kořeny, tak to se dostaneme taky někam do kelu. Prosimtě, to je provařený jak svině! Už nesmrtelný Mejla řek: „hip-hop, to beru, může bejt“, ale pak zas řekl: „Karel Gott, hmm, dobrej hlas, proč ne?“ Takže zas nevíme, co? Faktem je, že skoro všechno má tak trochu kořeny v androši, né? Jenomže pak se to ňák pojebalo. Nebo né? Jestliže na začátku osmdesátek černoušci poslouchali dřevní hip-hop, pak ho poslouchali kvůli nějakýmu frustrovanýmu sdělení. A dnes? Nikoho ty texty nezajímaj! Je toho plný emtývý, negři2 jezděj fárama, kejvou se do rytmu, je to pěkně barevný a všude maj dobrý kočky, který jim bílý posluchači mlčky záviděj... Teda až na toho spratka3 Eminema – ten vzal osud do svejch rukou. A toho fetu kolik maj… A jesli Tě ještě jednou uslyšim (uvidim) srovnávat CZECH TEK s festivalem II. kultury na Hrádečku, tak mě trefí šlak! To by se pan Havel podivil, jak podivné asociace může mít dnešní zmatená mládež! Toto hrozivé srovnání si dovolím zlehka rozvést: androši se za bolševika legálně skrejvali před Bezpečností na pozemku občana Havla. Naší Bezpečnosti se nezdálo bezpečné, když vlasatá individua hrála podezřelé akordy. A dnešní technaři se ilegálně skrývají na cizím pozemku, s hudbou, která je dávno pasé, neboli prověřená/provařená. Co špatného si také 1

Na konci 90. let 20. století vycházejí nová alba hip-hopových skupin Public Enemy („He Got Game“); Run DMC („Greatest Hits“); Beastie Boys („Hello Nasty“); EPMD („Back In Bussiness“) aj. 2 Autor chtěl patrně použít politicky korektního výrazu „Afroameričan“. V rámci stylizace výpovědi však zvolil věrohodnější slovo „negr“ – v kontextu daného vyjádření však používá tohoto slova bez rasistických, xenofobních či jinak diskriminujících konotací! 3 Autor tímto přívlastkem kritizuje mediální obraz jmenovaného, nikoliv jeho skutečné charakterové vlastnosti.


24

myslet o hudbě, která roztančí Berlín na tradiční LOVE Parádě? A když se to líbí Němcům, tak to nemůže být špatné. O hudbu a názor tady nešlo, ja? Rozumíme? Otázka Pandory: Co je tedy ten underground? To je, vole, když si něco děláš pro sebe a pro svý známý a nikde s tim nevopruzuješ. Maximálně pro někoho, kdo svůj životní rytmus přizpůsobí tomu, aby se k Tvejm výplodům dostal. Holt se (dnes dobrovolně) vymezíš. Dost blbej androš je, když ho vidíš v sobotu ve Zlatej mříži. -------------------------------------------------- Odeslaný e-mail ------------------------------------------------Od (From): < [email protected] > Komu (To): < [email protected] > Předmět (Subj): Pár připomínek… Datum (Date): 15. 9. 2004 17:38

Ach, drahý kolego! Díky za další část článku, vidím, že se snažíš, ale: mohl bys snad trochu citlivěji volit slova... víš, aby se snad někdo nenaštval... aby nás pak třeba nežaloval...! (Ale osobně jsem ráda za upřímnost, konečně to někdo řekl nahlas!) Mám k tomu jen pár poznámek: Dobrá, s tím hip-hopem jsem asi minula cíl, ale věř, že pro mě byla tahle souvislost doslova objevením Ameriky! Teď už však chápu, že ty – jako kovaný rapper – dávno své kořeny znáš! K čemu bych si ale dovolila širší vyjádření, je tvá zmínka o „poezii z hajzlíků“, „prodanosti a prodejnosti“ androše a tvůj (a vlastně i můj) nezájem o dané téma (stěžoval sis na něj v předminulém mailu). Chtěla bych se zeptat, proč to všechno. Poslušně hlásím, že na to mám teorii! Víš, chci to celé jen trochu za-na-ly-zovat, jít na to vě-dec-ky, tj. od lesa. Vyložím ti to s použitím ryze současné metafory – jak už jsi psal, jistě pravidelně sleduješ některé hudební programy, nejčastěji asi tu německou mutaci MTv. Takže víš, že se tam procházejí po obrazovce nádherně nalíčené, mladé a (kdysi jistě z dobrých důvodů) rozzuřené dívenky a křičí do mikrofonu refrén o nespravedlnosti světa a o penězích, které když nemáš, nejsi nic, a když je máš, jsi jen odporný necitlivý zhýralec… Jenže o pár dní později a několik kanálů dál se na tebe bude tahle dívenka usmívat z reklamy na Coca-colu. Jo, něco je tu špatně! I kdybys vypátral všechny její pohnutky, nikdy nebudou dost dobré na to, abys jí uvěřil – ani její písničku, ani tu reklamu. Tak: peníze tu jsou metaforou pro svobodu a reklama na colu má symbolizovat politiku, do které se spousta disidentů a představitelů alternativy, méně pak undergroundu (k jejich cti!), nahrnula. Co jim tedy dnes uvěříš? Odpor proti establishmentu jistě ne… Prosazování – nejen umělecké – svobody? Po aféře s vydáváním Mein Kampfu nebo soudních sporech o Zeleného Raoula a Václavku s Dášeňkou to jde jen těžko… A pak tu je ten enormní (takřka „masový“) zájem publika v prvních pár letech po revoluci o veškerou podzemní literaturu (prodané a prodejné)! A, víme, masovost zabíjí každou alternativu… Co nám pak zbývá? Apatie, rezignace a… nezájem?! Ne, nespěchej! Je tu přece ještě jejich tvorba. Oprava: je tu především jejich tvorba! Teď je čas na druhou teorii – tu jsem vyčetla v Alternativní kultuře (ve studii pana Alana1): Hlavní odlišnost literatury (potažmo umění vůbec) před rokem 1989 a po něm spočívá v té mnohokrát popsané změně její dominantní funkce – spisovatelé v prostředí ničím neomezené svobody ztratili svoje výsostné postavení, přestali být nejen mluvčími a vlastně i soudci doby, ale i jedinými „rozlišovateli“ a „vykladači“ pravdy. Mluvím samozřejmě o autorech samizdatových a exilových. Výše naznačené je ale, řekla bych, jen nutný důsledek. Čeho? (Teď už budu 1

Josef Alan: Alternativní kultura jako sociologické téma, in: Alternativní kultura. Praha 2001.

25


tlumočit Alana) Skutečnosti, že během totalitních let se začaly v hodnocení literatury uplatňovat kromě norem estetických i normy etické, tedy to, zda autor spolupracuje s režimem (nebo byl-li dokonce ve straně), anebo je naopak plně oddán disidentským hodnotám (či dokonce po večerech opisuje Patočkovy eseje…). Morální profil spisovatele snad i převážil estetickou kvalitu jeho díla. Tenhle přístup se celkem hojně uplatňoval ještě v první půlce 90. let – je to pochopitelné, protože v té době konečně vycházely všechny ty knížky ze samizdatu a exilu, disidenti vstoupili do politiky a do médií, probíhaly všechny ty „veřejné diskuse“, jichž se účastnili zase ti samizdatoví a exiloví… Jenže – a jsme u jádra pudla – současné generaci, tj. lidem, kteří dospívali v 90. letech a pro které je minulý režim prehistorií, je jedno, co kdo tenkrát dělal. Když – náhodou! – zaznamenají v televizi dokumenty o procesech z 50. let, o kriminálech 70. let nebo o osobním hrdinství Vaculíka, Jirouse a dalších, je to pro ně totéž jako obrázky z Terezína a Osvětimi: hrozné, ale zároveň nepředstavitelné a taky nepředstavitelně vzdálené! Pak ani nepřekvapí, že etické měřítko už dnes přestává být tím hlavním. Možná proto je z celé té slavné literatury totalitních let živé jen máloco… Nechci tím ale tvrdit, že etika do literatury nepatří! Jen by snad mohla být podřazena normám estetickým. Víš, mně se líbila ta Drdova novela o Městečku na dlani… A když jsem pak zaslechla povýšené konstatování „no dobrá, tenhle komunista docela psát uměl“, trochu mě to vytočilo… A pak si přečti pár těch básniček od Bondyho a vynes je do literárního nebe! Ale zatím jsem mluvila o (před r. 89) zakázané literatuře obecně. Zpátky tedy k undergroundu a úvodní „otázce nezájmu“. Já bych odpověď viděla někde v samém jádru té Alanovy teorie – totiž: underground jako literární směr byl vystaven na neliterárních základech – což je v kontextu doby, kdy vznikal, zcela přirozené – tj. na odporu proti establishmentu a na požadavcích umělecké svobody a životní autentičnosti. Dokonce bych řekla, že všestranné prosazování tvůrčí svobody se dělo na úkor umělecké hodnoty, ta pro underground nebyla prioritou. Tím chci jemně naznačit, že co se týče kvality tvorby, jisté rezervy by tu byly. A právě tyto rezervy asi budou hlavní příčinou nezájmu současného čtenáře o undergroundovou literaturu. Anebo, z jiného pohledu: příčinou bude přílišná vzdálenost reality, z níž undergroundové texty vycházely a k níž se vztahovaly a vlastně i – opět zcela přirozeně – vztahovat musely. Po ideové stránce je však underground čistý jako padlý sníh: nejen, že se jeho představitelé vyhnuli spolupráci s establishmentem současným i minulým, ale řada z nich dokonce plynule navázala na předlistopadový způsob života (za všechny I. M. Jirous, E. Bondy…). A protože celé tohle hnutí je založené hlavně a především na idejích, zdá se to být v pořádku – underground svou roli v historii české literatury splnil. Nám zbývá jen doufat, že nám ten zoufalý nezájem prominou… Ale ty k tomuhle „nastínění problému“ asi zase budeš mít spoustu námitek a výhrad – ale sem s nimi! Aspoň si uspořádáš myšlenky pro ten svůj článek (mimochodem, kdy ho můžu čekat?!). A napiš tam víc o té diskusi (patrně dost ostré) Jirouse s Chadimou! Jak to tenkrát bylo? A pak je tu ještě kauza Jim Čert – jak dopadlo to nařčení z jeho spolupráce s StB? Prokázalo se něco? A on sám se k tomu někdy vyjádřil? Četla jsem s ním jen ten rozhovor z R&P1, kde se odpovědím na tohle téma úplně vyhnul… Měj se. Navždy tvá a (po předchozí analýze) už nikdy undergroundová K. 1

Rock & Pop IX/1997, str. 53 – 55


26

---------------------------------------------------- Přijatý e-mail -------------------------------------------------Komu (To): < [email protected] > Od (From): < [email protected] > Předmět (Subj): Kovaný rapper? Datum (Date): 17. 9. 2004 13:22

Tak, milé Kačátko, bacha, nejsem kovaný rapper! To bys mě nakrkla. Rozhodně nesleduji německou mutaci MTV (ačkoliv taková zhovadilost určitě existuje)! Jediný, co sleduju, je Česká televize, první program. A to přímo KPD, neboli Klub přátel dechovky, případně KPDM, což je Klub přátel dobré muziky. Takže žádný rozzuřený kozatý číči s bourákama, ale důchodci křepčící na parketu na nejvypečenější dechovku sezony. To je můj způsob úniku před prodejnou a spotřební kulturou. To je můj ANDROŠ. Vůbec neřeším problém, jestli někomu věřit nebo ne. Nechceš po mně, abych popisoval, proč nevěřím Britney Spearsový, že je panna… Věřim jedinejm dvěma věcem: Karel Zich nebyl dobrej potapěč a golf je pro hokejovýho kouče smrtící… Václavka a Dášeňka jsou passé. A Mein Kampf a jeho předmluva? To bylo velmi trapné. Na deskách tohoto vydání Mein Kampfu navíc byla vyražena velmi pochybná říšská orlice… Snad to byl netopýr, nevím. Rozhodně bych však nepoznal, že jde o Mein Kampf. V médiích hysterie, pro mne nuda. Hele, Jan Drda! To byl pěknej komanč, ale Městečko se mu docela povedlo. Ostatně i Zvonokosy se docela povedly. Namítej, co chceš, pro mě Drda navždy zůstane Němým barikádníkem při perzekuci svých kolegů a nadšeným požíračem štrůdlu a chlebíčků na zámku v Dobříši. Lumír Čivrný dokonce kdesi napsal, že jim Drda vyjedl všechny peněžní rezervy… Možná to byl milej tlouštík, ale raději nevědět… Bondy. Mluvit o Bondym jen jako o básníkovi je – dle mého soudu – nepřesné. Podle mě je spíš prozaik (nevalný) a filosof (budhisticko-maoistickosvérázný). Někdy možná estébák. Možná. Trošku jsem se ztratil v té Tvé úvaze. Nevadí. Napíšu Ti, proč kdysi zajímal underground mě. Já v patnácti neodhadl, kdo umí nebo neumí psát, případně hrát. Pro mě byli lidé kolem androše hrdinové. Pár let před tim jsem vyznával čs. letce, pak fašisty, co se nevzdali Sovětům ani v červnu 45, dále drsné rockery a nakonec v 15-ti Bondyho, Jirouse, Mejlu a spol. Třeba generace těch, co tvořili v 80-tých letech, mě vůbec nezajímala. To jejich hrdinství se mi už nezdálo tak dobrý… Inu, bylo mi 15 let. Malej kluk, co nic nezažil! 2Unlimited nebrali mě a já zas nebral holky, takže co dělat… Byl jsem v ANDROŠI… Dávej pozor na teorie, normální čtenář je přeskakuje. Chceme příběhy ze života! Jak to bylo s tou diskusí… Jirous si podle Chadimy nevšímal tzv. alternativních kapel. Tvrdil, že opravdu nezávislou hudbu bylo možno provozovat pouze v rámci undergroundu. Toto Jirous napsal než ho zabásli. Pár let potom se k tomu někde dostal Chadima a začal horkokrevně s Jirousem polemizovat: jak je možné, že si Jirous nevšímá Pražskejch jazzovejch dnů, alternativní scény apod. Jirous se pak vrátil z lapáku a celou roztržku odpálkoval sdělením, že „z Leopoldova se alternativní scéna sleduje dost blbě“. Nakonec se skamarádili, Mikoláš přiznal, že přestřelil, a Magor pro změnu, že alternativa docela jde… Óó, Kačenko, ty to myslíš tak dobře. A když mi pak zcela vážně napíšeš, esli byl Jim Čert estébák nebo ne, tak mě polejvá horko… Jak jen jsme se mohli pustit do tématu UNDERGROUND!!! Panenkomárijá! Takle, Jim Čert je jasně prokázanej estébák. Nechával si za informace platit. Tvá

27


otázka mne zarazila i proto, že JIM je pro mě (a mé kamarády) synonymem eSTéBáka… Voláváme na sebe žertem: „Ty Čerte, zazpívej, zahraj!“ Podle mne byl Čert agent provokatér. Jak jinak si vysvětlit, že hned po revoluci frnknul do USA, že. Blízcí přátelé začali zjišťovat, jak to vlastně bylo (vyšly Cibulkovy seznamy) a zmiják Čert radši zmizel. U Votobie vyšla i knížka – Soumrak glorioly. Teď přesně nevim, kdo to spíchnul… Mám ji doma, ale zde ve Spojených Amerických državách ji asi nenajdu… Tolik Čert. -------------------------------------------------- Odeslaný e-mail ------------------------------------------------Od (From): < [email protected] > Komu (To): < [email protected] > Předmět (Subj): Pokladní v Kaufu je dobrej džob, ale… Datum (Date): 17. 9. 2004 17:56

Kolego! Ad „MTv a konzum“: dobrá úvaha, chválím. Jen mě zaráží, kde tam v JúEsEj sleduješ KPD na ČT1…?! I když: internet je mocná a tajemná síla… A Britney hodná holka! (slušel by tu – kdyby mi undergroundově nevadil – smajlík!) Ad tvůj 15-ti letý underground: je mi velmi blízký! I já to měla s muži ve svém okolí vždycky těžké. A tak jsem šla po těch, které jsem znala jen zprostředkovaně, tj. z knížek a z desek, a ke kterým jsem si tak mohla uchovat respekt a úctu. Bondy, Jirous, Kerouac, Paul Simon a paní Bovaryová, to byly mé mužské idoly. Bližší studium a letící léta mi však postupně odhalují jejich slabiny, zůstává mi jenom to „dílo“. Asi proto ohmataných knih v mých policích ubývá… a asi proto se teď mnohem častěji vracím k mužům reálným… A ad ďábelská kauza Jima Čerta: „Soumrak glorioly“ od Vladimíra Hendricha jsem četla, tedy jen tu zkrácenou verzi, která vyšla v R&P1. Je doplněná vyjádřením M. Hýbka o na něj vedených svazcích StB, což by asi mělo dokazovat Akordovo (krycí jméno J. Č.) donašečství. Ale pořád se nemůžu zbavit přesvědčení, že když „o tom vyšla i knížka“, ještě to nedokazuje, že to tak bylo. To bys jako historik mohl vědět i ty… A Cibulkovy seznamy – no nevím, v nich je snad i Mejla, ne? Zas se tu tedy vynořuje otázka víry a nevíry… s kterou si bohužel nevím rady. Každopádně: tvorbu Jima Čerta nijak zmáklou nemám, ale kdybych v ní našla zalíbení, byly by mi jeho mimohudební styky ukradený. To asi dokazuje, že jsem dítě 90. let, navíc klausovec bez zpětných zrcátek… Já totiž nikdy nepochopila, co je to tolik probírané „vyrovnání se s minulostí“. Tak jsem si našla „my way“ v reflexi toho, co bylo… Ještě k těm kauzám: měl bys asi vysvětlit svou poznámku o Bondym „někdy možná estébák“! Důkazy! Máš?! A na závěr: do neděle chci ten článek! Podkladů už máš dost, problému – zdá se – rozumíš, tak se zbav své lenosti a piš! A pokus se, prosím, vyhnout těm invektivám… žaloba za nactiutrhání, já jako (asi odpovědný) šéf, vyhazov ze školy, pracák, pokladní v Kaufu… znáš ty konce! ---------------------------------------------------- Přijatý e-mail -------------------------------------------------Od (From): < [email protected] > Komu (To): < [email protected] > Předmět (Subj): Re: Pokladní v Kaufu je dobrej džob… Datum (Date): 17. 9. 2004 13:22

Milá Káťo, rozhodl jsem se, že dál už nic psát nebudu. Já na to nemám čas! Co z toho bude kdo mít, že bude číst moje plky! Balím to, znamenám se s úctou. Až se za několik let vrátím, budeš doufám v undergroundu. Bylo by to fajn, přivezu Ti hambáč… Tvoj Marián Zrádný

1

Rock & Pop I/1999, str. 53 – 58


28

-------------------------------------------------- Odeslaný e-mail ------------------------------------------------Komu (To): < [email protected] > Od (From): < [email protected] > Předmět (Subj): Re: Re: Pokladní v Kaufu je dobrej… Datum (Date): 18. 9. 2004 8:56

No počkej, počkej! To nemyslíš vážně!!? Zítra jdu do tiskárny, ten článek musím mít! Co mám teď asi dělat?!! Mám tam nechat čtyři prázdný stránky?! Nebo tam nakreslit želízka a pod to napsat „tohle je underground!“?!! Anebo snad mám otisknout tvoje maily s poznámkovým aparátem a tvářit se, že jde o odborný článek??!!!1 …radši se nevracej, radím ti dobře, jinak to budeš ty, kdo skončí v podzemí! A nebude to fajn!! 1

Závazným pravidlem při psaní odborných statí je doplnění jedné stránky textu v průměru jednou poznámkou pod čarou. Toto je sedmá poznámka pod čarou sedmé stránky textu.

Surrealistický happening 80. let (rozhovor s Václavem Kahudou) Václav Kahuda (1965) neměl s undergroundem nic společného: pracoval jako noční hlídač, strojník, kotelník a hrobník; s Oscarem Rybou procestoval pražské hospody; psal. V 80. letech se podílel na vydávání „Branických almanachů“, v 90. letech vydal knihy „Veselá bída“ (1997), „Exhumace“ (1998), „Houština“ (1999) aj. Václav Kahuda, Oscar Ryba, Skioll Podraga a almanachy, které vycházely od roku 1985 někde na rozhraní Bráníku a Hodkoviček… Jak vás vůbec napadlo vydat almanach? Byli jsme ovlivnění hlavně tím, co se ještě dalo sehnat po antikvariátech – tou dobou prvních almanachů. Líbila se nám ta dekadence. A pak třeba Borisem Vianem, Kurtem Vonnegutem, „Spolčením hlupců“ (J. K. Toole – pozn. red.) a těmahle knížkama. Ale v dálce se nám líbila ta samozřejmá, v tý době 70. let úplně irelevantní a nesmyslná, patafyzická snaha... to, že chce nějaká skupina ještě vydat almanach. Spontánně a vytrženě. Všechno bylo šedivý, nivelizovaný, prefabrikovaný. A najednou třeba Gellner, Hlaváček a tohle všechno bylo hrozně barvitý – voni byli sprostý a chytrý… Tohle nás ovlivnilo. Měli ženský, nám bylo patnáct, měli jsme beďary… A pak v těch devatenácti jsme si řekli: Hergot, uděláme almanach! Bylo to samozřejmě neumělý a kostrbatý… Ale byl to vlastně samizdat… Jo, ale aniž bysme věděli, že nějakej samizdat existuje. My jsme byli takový ignoranti, nám přišli ty máničky v hospodě vždycky spíš směšný. Byli jsme samozřejmě na jejich straně, ale přišli nám sentimentální. Ty šedivějící máňové… zažili nějaký útlaky od policajtů, ale my o nich věděli hovno. Byli jsme vlastně ještě napůl děti. My s tím byli tak sžitý, že ten Husák nám přišel směšnej, ne nebezpečnej! Nás nikdo nesfackoval, na žádnym zakázanym koncertě jsme nebyli. Když nás policajti legitimovali, tak jsme tu legitku vytáhli a co, no… Perzekuci jsme nezažili. Ten jejich sentiment, to, jak nesnášeli ty bolševiky tak vážně, tím nám byli jen směšný. Za nás už Brežněv jenom slintal, vždycky ho nosila ochranka, zvedli ho, nasměrovali na to schodiště, jemu jen brnkaly nožičky o schody… a s Husákem se pak líbali… to byl takovej surrealistickej happening. My jsme chlastali, zajímaly nás baby, mutovali jsme… Teprve po letech jsme to pochopili a skončili s nima u jednoho stolu. My byli tenkrát spíš cynicky otrlí, bolševici pro nás nebyli soupeř, byli tak debilní a směšný, s nima už nešlo nic… samozřejmě, byli nebezpeční… ale nás to prostě nějak míjelo. My měli jiný preference: ty baby, tu literaturu, ten chlast. Psát, že Husák je blbej, to bylo tak

29


samozřejmý, nudný, triviální, tím jsme prostě byli obklopený, v tom jsme žili. Cokoli jinýho pro nás bylo zajímavější. Takže ty almanachy byly prostě úplně paralelní. Vycházelo 8 až 12 exemplářů v každým ročníku… Bylo možné dostat se k tiskovinám třeba Jazzové sekce – zmiňoval jste Borise Viana, toho vydala jenom Sekce… My jsme všichni byli členama sekce Mladé hudby – to byla odnož Jazzové sekce. Chodilo se na Baráčnickou rychtu, měli jsme legitky… Tam jsem si koupil třeba plakát Zappy… Kamarád mi tam pučil „Anglického krále“ od Hrabala – to vydala právě Jazzová sekce. Hrály tam kapely, od toho pětavosumdesátýho už to tam bylo zajímavý, začalo to prorůstat – ty koncerty, Garáž, kde hrál tenkrát Mejla… pak se tam někde podepisovalo „Propusťte Jirouse“… já nevěděl, kdo je vůbec Jirous. Pak „Invalidní sourozenci“ od Bondyho… vono se to postupně nabalovalo… A co třeba jméno Havel – bylo známý? Že existuje ňákej Havel jsem věděl až tam v osmaosumdesátym, do tý doby jsem to vůbec neznal… Mě zajímala ta literatura, muzika, chlast a todle. Svobodnou Evropu jsem sice poslouchal, takňák i ten Hlas Ameriky… ale to mě nudilo, bylo to furt stejný… …no, ono se tam pořád nadávalo, ale v podstatě to nic neřešilo. Spousta lidí si stěžovala, že to bylo jednostranně negativní… Přesně tak. My jsme si jeli paralelně to svoje. Nás zajímaly ty knížky, vejlety, akce… Do stejný hospody jako my chodili i Sklepáci, který ovšem byli asi o pět let starší než my a měli krásný holky… My jsme pořád psali ty svoje manifesty a oni měli ty pěkný baby. Měli takovej salónek v hospodě, kde pořádali ňáký akce – pivní maratony, se Štajndlerem a Vávrou a Hanákem… My se toho jako takový mladý ucha taky účastnili. Prostě se takňák paralelně žilo. Bylo jasný, že bolševici jsou debilové… bylo to tak jasný, že zbejvala spousta prostoru se věnovat něčemu jinýmu. Jak říkám, ty starý máničky nám přišly jen sentimentální… Takže holky Sklepáků byly inspirativnější než underground! Strašně jsme jim je záviděli! Strašně! Samozřejmě, no. Za tím vším byl prostě ten poskakující ohryzek… Do toho pak přišla ta punková vlna, každej se toho postupně zhošťoval – to bylo úplný zjevení! Do tý doby to byl jen jazz-rock… A najednou se pustili Clash a Sex Pistols. A pak ty nový kapely: Vltava, Jasná páka, Letadlo… měli krásný texty, to najednou znělo, bylo to spojený s tou dobou, to bylo takový to „tady a teď“… To byly 80. léta! Nemyslím to objektivně, samozřejmě, já tenkrát dospíval… Napojil jsem se na svojí generaci, která začala něco dělat, a skrz tohle jsem byl schopen porozumět těm starším. Přes ty máničky jsem se dozvěděl, že existuje ňákej Bondy… Tak se člověk vlastně napojil na nějaký to kontinuum tý paralelní kultury… takže nakonec to vlastně bylo trochu podzemní, ale to byly jen ty poslední léta, pak už přišly ty devadesátý… Jak to bylo v 80. letech se sháněním literatury, třeba té Odeonské Galerie moderních autorů? Heller, Bulgakov a tihle autoři… Jo, to si pamatuju, že jsem stál frontu na „Zámek“ od Kafky někdy v osmdesátymsedmym Celetnou až na Staromák – to bylo asi dvěstě lidí. To byly knižní čtvrtky. Člověk na to vzpomíná s jistou nostalgií… Bylo jasný, že ne každej to čet, spousta lidí se na to nabalovala… muzika nás s tím prostě převálcovala. No, nejsem tak starej, abych byl sentimentální… Naštěstí. Dík za rozhovor. (ptal se Petr Karlíček)


30

Ivan Martin Jirous: Rattus norvegicus Kamilu Linhartovi

Zbyňku Hejdovi

Seděl na zídce kostela Matky Boží v srdci hloží v hlavě vymeteno v zdech opuka

Zeyera četl jsem Ossianův návrat otočil jsem stránku hle založena byla peříčkem holubím

Srdce mi puká jen Tvoje jméno mě zachraňuje Ultima in mortis hora Filium pro nobis ora

Jestli ještě takhle může vypadat život který má na kahánku co víc ještě chtít smím?

A byla bouře mraky tmavé schovaly se

Veselé světlo svíc aby na stěnu vápennou vrhalo stín komíhající konejšící duši mou

Řekla mi máma nad mořem shromažďují se

Za márnicí zas zavyl vlkodlak

Mámo! mámo! kde je tvá zástěra? kam schoulit můžu se já?

Nestrachuj se Juliano snad má jenom hlad o každé půlnoci vyje tak

×××

Šneci mají své ulity i hlemejždi je mají skořápky v nichž tykadla ukrývají Ale kam se mám ukrýt já? pod vychladlé kameny? Milá maminko má!

31


×××

A. (V.)

Má lásko, na pánvi lásky naší tě otočím z boku na bok

Mezi okny těla zteřelých můr milý můj já tvoje jsem buď ty můj

Ustrnut na tvé smažení budu se dívat zírat co ti chystám a co schystalas ty mně Milá! sádlo na pánvi s cibulí lehce zpěněnou Ou! Tesáky vlkodlaků schované v lesích Na pánvi zpěněný sádla sníh

Na oknech šedivé sítě pavučin milý můj milá má A v pavučinách ach vykulená očička pavouků a zděšené zástupy pavoučat Co se mnou děláš milý můj co ach to se mnou děláš


32

Liboru Krejcarovi ××× S děťátkem prodírala se skrz ostružiní jež lýtka ovíjelo jí jak na kůži mokré šimral by ji chvost koňských žíní Mezitím ten jenž doprovázel ji prodíraje se mlázím pohlédl na zem lesního hřbitova shýbl se a lebku pak vrány či havrana kojenci vstrčil do úst

Má milá daleko je za hranicí je tam ať chci nebo nechci po Smíchově potloukají se Žáčkovi psi Ve snách moje touha po ní sní Moje milá je za hranicemi Žáčkovi psi po nocích oči cení

Čas nachýlil se podzimní začínal půst Do Vydří zamíří zas na pouť rytíři a Petr uchopí do rukou Korouhev ××× Pavouček lezl po záchodové míse úzkostlivě díval se na mne zda se to smí se Díval se na mne úzkostlivě zatímco čural jsem mimo něj tklivě

Je v žilách ještě krev? Vstává snad český lev konečně ze spánku? Doufej a střádej hněv naivní Ivánku

33


Severní krysy se na dvoře milují i já bych tebe chtěl zase jednou pod jmelím Povětřím Ruzyně létají koně zas mezi ně odlétl navždycky můj Pegas Vzpomínky na lásku mění se ve stromy jinak jsem musel psát než Lumír Čivrný Povětřím Ruzyně létají koně zas a Pegas odlétl navždycky mezi ně Křik v okně na nebi klid mír a tichý jas Potkani milují ani já snad nejsem zatracen navěky Soumrak se přiblížil lehký a daleký zdaleka slyšet hlas laskavé Markétky Ivane! Martine! Magore!

××× Kladiny hladina se uklidní

sbírka „Rattus norvegicus“ vyjde v nakladatelství Vetus Via 6. října 2004 © Vetus Via, 2004


J. H. Krchovský

Prý už mám dost! Zvedají židle, zavírají… i za tebe, ač sám, teď účet platím v Ráji ještě mi zbylo… – V Pekle bude otevřeno! heslo je stejné jako tady: tvoje jméno /Brno, leden 2004/

Chci ti říct, nežli mě přemůže dřímota že jsem tě miloval – do konce života! poslední polibek, poslední doteky… Nikdys tu nebyla a klíč hoď do řeky /Brno, leden 2004/

Naposled zamávám na cestu vlaštovkám a pak se /navždy už?/ zabedním v domě… Málo jsem miloval?! /když se teď takto ptám?/ – co je mně po lásce! Co je jí po mně… Žádný jed, žádný pád, žádný hřeb do hlavy žádná krev nestříká po stěnách ze žil /žádný strach, že bych si ukousnul pohlaví…/ – lze mluvit o lásce, když jsem ji přežil? /Brno, květen 2004/

„Ach jak to děláš?!“ zakňouralas plakajíc štěstím… /Tenkrát štěstím…/ Co já? – Spíš ty! šeptal jsem nahlas a v duchu křičel: Nesrat se s tím! /Brno, duben 2004/

34

35


Jak bych rád někam šel! Nemohu, nelze jít každým svým krokem se dopouštím zrady… spočinout, chvíli být; kdekoliv, kde je klid! Jak bych rád někde byl! Třeba i tady /Brno, červen 2004/

Je čas jít spát… Je čas jít zpátky uléhám napříč, hlavou k jihu už jen pár slov; dva dny, dva řádky a dopíšu svou smolnou knihu Jak nudnou knihu! Žádné drama mé jméno mizí z tiráže a kniha, jež se píše sama se sama čte i vymaže /Brno, duben 2004/

básně z autorova rukopisu (sbírka vyjde v nakladatelství Host, nejdříve koncem roku 2005)


36

Svatava Antošová HÁJ ZAMILOVANÝCH Miláčku! Miláčku – počkej Nerozpadej se na prach tak rychle Ležíme tady přes sebe teprve chvíli a ty bys už chtěla zmizet?

sešitá ze zbytků kostí po mamutech hlídá tu věčnost - před náma.“ „Dobytku…“ druhý v úctě nedořekne Hrdlo mu nožem kuchá strach když mrtvý znovu zanaříká: Miláčku –

x

x

x

x

x

x

počkej!

Tělo na těle kostra na kostře jedno tvarováno druhým…

Ještě z tebe není strom a už tvé větve sají oblohu

a slečna Smrt jen jazyk bez pohlaví své vítězství nad masem tu slaví

jak z hvězd bereš si duši na příště

A jak tak olizuje kousky něčí tkáně slyší dva opilce prosakovat noci skrze dlaně Jeden z nich pod ohryzkem smích močí mezi lebky v polibku „Hele!“ ukáže do tmy. „Tahle má škleb starý děvky. A tamta

- to abych umlčela ústa námi opuštěná Ještě ti v žilách skřípe zaschlá krev a už do tebe medvěd chodí na med - to abych oněměla když tvé slovo ve mně sténá Ještě z tebe nikdo nevyřezal

37


loutku kterou lidská zloba jednoho dne spálí a už v tvém dřevě syčí ohniště - to abych vykřičela že má němota mě nemá x

x

x

x

x

a nyní.“ Odněkud oheň do sklenic cpe ostružiny „Kolik z vás bude popela?“ ptá se ta holka plná zrcadel a špíny „Tolik, že nedohlédnu?“

Tělo na těle kostra na kostře Dialog nesourodý cizí

Opilci v kartách rozdávají na odpověď: „Máš-li dvě urny zahoď jednu…“

a třetí hlas ten nad vodami stíná všem hlavy a směje se, když praví: „Mrtvých mi netřeba. Už zrodili se.“

x

A upírá jim Smrt tu krásnou holku bez pohlaví co z masa tesá nábytek a do kruhu jej marně staví - to že chce bydlet

x

x

x

x

Miláčku! Miláčku – Vzpomínáš jak jsi ležela ve mně plná sněhu a spala? Nemělas oči jenom příběh který jsi ztěžka polykala Jícen ti trhal mrazivý mrak

jako jiní To že chce zotvírané dny blátem přibít na hodiny

Venku ržály saně a v nich zapřažený

„Zadrž!“ U opilců došlo pití „Nejdřív nalej. Pak si slepuj dohromady své tehdy

vlkodlak Naslouchal jsem jak uvnitř


mých plic pláčeš Ležel jsem v tobě raněný Tys spala S paprsky slunce zmizelas Mě slepého jsi tu zanechala x x x x x Nic ani hlásku Všechno mlčelo jen opilcům žízeň měřila čas Zemřelým pendlovky šly napřed A Hájem zamilovaných šel bledé slečny stín - vyzáblý až z něj záblo a tiše brnkal na napnutý vlas: Když listí puká pod náporem žil a pach můj učí hlínu zpívat Když otisk leknínu se do paměti vody vryl a mrazu uťal křídla

38

Když noci z rukávu se valí otrávená krev a šlehá světla v oknech přes chodidla Vyzouvám život z kořenů a naposled beru si hrst prachu z těl která tu pro mě stydla…

39


Oscar Ryba Top Ten v branické Kovárně Tohle vyprávění bych nechtěl zkazit. Dokázalo se držet na prvním místě hitparády branické restaurace Na staré kovárně, a to znamenalo svého času skóre mezi prvoligovými vypravěči. Bylo sesazeno teprve slavnou legendou, kterak smolař Polyš vyrazil se ženou do Spojených států a vydělal si tam tvrdé dolary, strávil tam a pracoval mnohem delší dobu, než měl v plánu, ve vězení v Massachusetts, za automobilovou nehodu, kterou nezavinil, ale nedokázal se na rozdíl od odpůrce věrohodně hájit. Nikdo mu potom neřekl jinak než „Amerikán“. Nebyl to příběh lepší, ale na první místo jej vyhoupl čas a exotické okolnosti. Spadl se svou nevkusnou snahou obnovit po návratu vlastní důstojnost, vysvětlit pravdu či nebýt za hlupáka. Moje dobrodružství se zrodilo pod Brnem. Abyste rozuměli — začít tehdy Na kovárně něco vyprávět, lidé kolem vás museli padat smíchy přes opěradlo židle, jinak vás roztrhali v zubech a hodili lvům. Spustit něco složitějšího — to bylo nutné předem švindlovat, potkávat po jednom osoby náchylné k předávání sebepomluv, dobře mířené útržky; podařilo-li se vám nakonec vejít jako rocková hvězda uvádějící na pravou míru fámy a legendy, tehdy jste mohli hovořit déle. Třeba dvě minuty. Já jsem kdysi cestovával autostopem z moravské armády. V kapse seznam, jako že zaprvé si musím prohodit služby v kasárnách, zadruhé že musím na posádce nahlásit, že letím na cvičení s plukem, u pluku že musím týden předem oznámit, že můj sudý parťák na posádce si bere dovolenou, dělalo to osmnáct bodů a ani jeden z nich se nedal opomenout. Jako když si houslař vyhlíží jasanový strom, který budou zpracovávat vnukové stejného jména. Autostop a dlouhodobé časové průměry. Za poslední půlrok jsem se do Braníka dostal pokaždé mezi sedmou a půl osmou. Policejní zátahy na stopaře, poplachy hodinu před odjezdem. Cesta byla dlouhá a všechny potíže metla na jednu hromadu. Stál jsem jednou v blátě a sněhu za Rousínovem. A o kus dál černá, dobře opatrovaná volha. V černé barvě protokolu. „Hm,“ říkal jsem si, „pohodlné vozítko,“ a roztržitě se rozhlížel, muži uvnitř nevypadali na státní úředníky, naopak, byli nečekaně tajemní. Po zadním sedadle se jim válely černorudé pláště, sametové šerpy, zlatem vyšívané purpurové šátky, hůlky, cylindry, černokněžnické nářadí. Člověk často nenatrefí na nevšednost podobného kalibru – kouzelníci, manipulátoři – cestou ze zasněženého vojenského prostoru, přemýšlel jsem s rostoucím zájmem už jenom o takovém pojetí života. Říkejte svým rodičům ve čtrnácti, že se budete živit jako kouzelník. A těmhle dvěma se navíc dařilo: rudě sametový automobil a podobně. Zajímali mě.


40

„Aha,“ řekl jsem nahlas, abych nějak navázal řeč se dvěma ponurými potápěči vpředu, „kde budete čarovat dneska, pánové?“ Nerozesmáli se. Ten napravo – šedivé vlasy, černý plášť lemovaný stříbrnou krajkou – ten se vůbec nepohnul. Řidič se po mně ohlédl mlčky. Znovu jsem zkontroloval, co kolem leží. Mizerná práce - nebyly to černé pláště, hůlky a cylindry, byla to pallia, baculusy, pileola, kdovíkde k tomu sháněj slovníky – vstoupil jsem do automobilu katolických náčelníků a první slova, která jsem vyslovil, je přímo obviňovala z čarodějnictví. Taková situace se těžko napravuje. V Brně jsem se už omlouval, ale ten šedovlasý muž neřekl jediné slovo, nezavadil o mě pohledem. Řidič ano, ale útrpně, kynul mi asi jako že mír se mnou, až budu z dohledu. Chytil jsem za ruku první pobožnou bábu na chodníku a ptal se jí, co se dnes chystá za velesvátek v kostele, a ona radostně ukázala na plakát a řekla, že se tam možná potkáme. Přistoupil jsem k plakátu a tam to stálo: z čarodějnictví jsem bezdůvodně obvinil olomouckého arcibiskupa. Jel do Brna sloužit nějakou mši doby postní a z křesťanské lásky svezl stopaře. Nevím, zda mi to někdo uvěří, ale cítil jsem se mizerně. Nasedl jsem do autobusu, který mě vozíval na pražskou výpadovku, ale vůbec mi najednou nezáleželo na tom, kdy se dostanu na Kovárnu. On cynismus a skepse jsou vděčnými postoji, ale mají své hranice – když se třeba jedná o víru ve střední Evropě osmdesátých let, o otázky filozofické jistoty. Pacem in terris – lžicírkev Státní bezpečnosti. Programový atheismus v základních školách. Likvidace farářů, vířilo mi to hlavou, nevím, o čem mohl tehdy msgre Vaňák držet kázání, ale nechtěl bych mu sloužit jako pedagogická pomůcka. Na pražské výpadovce mi shodou okolností zastavila také volha. Mnohem oprýskanější, šedozelená, ojeté pneumatiky a na blatnících prach. Nevydržel jsem uvnitř dlouho mlčet, dusil se ve mně chuchvalec zmatků, jaký jsem dlouho nepamatoval. „Hele,“ řekl jsem, abych oslovil řidiče – napohled odtažitý chlap, ostřílená tvář, všechno chtěl přesně vysvětlit. „Možná tě to bude nebo nebude zajímat, ale potřebuju něco vyklopit nahlas, nebo toho může bejt za chvíli plnej koberec...“ Podíval se na mě. Byl jsem v pořádku. „Nuže.“ „Obvinil jsem olomouckýho arcibiskupa z čarodějnictví, zrovna teď, vzal mě stopem a já koukal kolem na všelijaký černý a fialový samety a hávy a hole a řekl jsem mu, že jede čarovat.“ „No a?“ „To je průser, člověče, bezdůvodně obvinit arcibiskupa z tmářství, to je horší, než nařknout nějakýho komouše z fašizmu!“ Vypadal, jako že rozumí, ale moje faux pas nějak nedoceňoval. „Čím se živíš?“ zeptal se. „Jsem v armádě.“ Ale proč se na to ptá? „Proč se ptáš?“ „Nemluvíš jako voják. A ještě ses nerozhlédl.“

41


Takové rány bych chtěl také umět rozdávat. Zapomněl jsem se totiž napřed rozhlédnout. Hůlky, cylindry, klece plné králíků a krabice na zmizení předmětů, civěl jsem na chlapa bez jakékoliv sebekontroly a on se jenom tak uchechtával. „Já jsem totiž kouzelník, víš?“ Právě jsme opouštěli hranice olomoucké arcidiecéze. Na branickou Kovárnu jsem tehdy dorazil v sedm dvacet pět. Možná o dvě minuty dřív. Teprve mnohem později jsem se dokázal rozpovídat...

Heinrich a Bruno Sluníčkovi: z cyklu „Jak se dostat z undergroundu“ „POPíK“ sem ten co hledá kořen a kmen a vracim se do sklepa a nevylezu ven popík nás vyhnal na periferii a nenajdeš tu radio a ani pizerii je to okraj – nový svět a taky malý temný sklep (dojde se tam po schodech a tam jsem chytil druhej dech) tady se smazávají rozdíly tady zapomeneš na chvíli tohle je to správný podzemí – točí tady vínko a naproti maj uzený a teď ti budu vyprávět kdo navštěvuje tenhle tvrdej svět: jsou to týpci podivní podivní a podivní první je cigi – vyučenej kuchař když je hlad tak řekne se mu: uvař! a on -coby profík- neváhá a hned pod kotle přikládá chlapi v rukou třímaj kytary a všichni sou trochu na káry

dvě sedící slečny dávají cíčka, sledují jen nás a svědí je pička – jenže my jsme staří pánové a nekoukáme na nové ohavní páni naproti slečnám (a mám takový pocit že tohleto už znám) pan šenkýř nám hned vysvětlil že sem patří i Láďův styl je čas připravit se k odchodu vrátit se domů – mrknout na Novu a proto panu šéfovi říkáme že to pro dnešek vzdáváme a záhy ze sklepa stoupáme a na autobus čekáme... jenže bus co přijel neměl styl pan řidič nás hned vyprudil řek: „Co tak blbě koukáte, dete pozdě, lístek nemáte!“ Bruno a Heinrich mu odpoví že lístky cvakat neumí a řidič na to odvětí: „Dodržujme čtyřverší!“ a tak – kvůli veršům a pořádku – nás hoďte domů – na skládku PS: A on to vzal


42

Pan Dorův… …slovníček undergroundových historismů Historismus je slovo, které pojmenovává jevy a věci již zaniklé. Alternativa: Pan Dora dospíval na konci 70. let. V patnácti byl postaven před svou první volbu – volbu budoucího zaměstnání. Jako každý chlapec svého věku toužil být kosmonautem a z paluby sovětské rakety neohroženě objevovat vesmír. Podle mínění svého otce však měl mladý Dora přímo od soustruhu neohroženě objevovat nové tvary kovových součástek. Otec synovi vysvětloval, že strojní průmysl se bude v následující pětiletce – vzhledem k plánovanému vývozu traktorů do Mongolska – vyvíjet velmi rychle a že je to tedy „mnohem lepší alternativa!“ Dora začal to slovo nenávidět. Za pár let, vyučen soustružníkem, se v hospodě potkal s máničkou (viz dále), která se mu snažila během sedmi piv na stojáka vysvětlit zásadní a prý bytostný rozdíl mezi alternativní kulturou a undergroundem. „Hele, ženská dyž řiká ne, myslí tim jo. S alternativou je to opačně: lidi ze Sekce (Jazzová sekce – viz dále) řikaj jo, a myslej tim ne. Prostě kolaborujou, chápeš?! To já, dyž myslim ne, tak to taky řikám! To ti řikám! Jako že já sem já!“ „A kdo jsi?“ zeptal se Dora nevinně. Androš, slangový výraz pro underground, byl užíván především členy tohoto „ghetta“ k označení sebe sama i scény, na níž se pohybovali. Beat generation (beatnici): Dora zaplatil, zhluboka se nadechl a vyrazil do letního sešeřelého města. Šlo se mu těžko, vítr mu házel světlé vlasy pouličních lamp přímo do očí a on, slepý, zbitý a unavený, najednou zatoužil být jinde a jinak. Zatím nedokázal tenhle pocit přesně pojmenovat, ale tušil v něm cosi velikého, co přesahuje jeho samotného, opilou máničku, tohle město i tenhle svět. „Jít,“ říkal si, „jít pořád dál a dál a každičký okamžik na cestě prožít naplno!“ Když se probral ze svých úvah, stál na krajnici výpadovky, pět kilometrů za hranicí rodného města. Instinktivně natáhl ruku, vztyčil palec a zahleděl se na nebe. Vtom jeho neholenou tvář ozářilo právě vycházející slunce… Dekadence, úpadek; umělecký směr z konce 19. století, který se vyznačuje krajním individualismem, subjektivismem a pesimismem, útěkem od skutečnosti a přirozenosti, touhou po kulturnějších historických obdobích; neodekadence (návrat k dekadenci, návaznost na ni) se projevila v tvorbě několika básníků třetí vlny českého undergroundu (J. H. Krchovský, L. Marks) – typické jsou hledané a zjemnělé výrazové prostředky, rým a zachovávání klasických rytmických schémat; opozice k uměleckých programům totálního realismu (E. Bondy, 1950; nepřikrášlené výseky denních banalit jsou postaveny vedle sebe, kontrast mezi světem přirozeným /erotika, všednost/ a nepřirozeným /absurdita doby/, odklon od obrazného pojmenování, neosobní styl i jazyk) a trapné poezie (I. Vodseďálek, 1951; trapnost /pocit člověka v neočekávaných situacích/ jako dominantní estetická vlastnost české reality počátku 50. let – fascinace stalinskými plakáty, hesly, sovětskými filmy, tedy „olympiádou idiocie“). Disent: U silnice zastavil naleštěný žigulík. Dora popoběhl a bez řečí nastoupil. „Tak kam?“ zeptala se krůtí hlava muže u volantu. Z rádia se právě

43


ozvala znělka ranní rozcvičky. „Postavíme se vedle podložky, narovnáme záda a zatáhneme břicho a zadeček!“ vykřikoval do rytmu čilý hlásek. Dora se soustředěně díval z okénka na sluncem zalité lány. Bezděky si vzpomněl na televizní zprávy o úspěšném československém hospodářství, o tom, že plány plníme na sto dvacet procent, chováme nejlepší dobytek a vyrábíme traktory, které obdělávají půdu celého socialistického bloku. Měl by se teď asi kochat pohledem na veselé ženy na polích, radující se řidiče kombajnů a usměvavé soudruhy s hnojem. „Vzpažíme, nadechneme se a s výdechem se předkloníme tak, že se dotkneme konečky prstů podložky. Narovnáme se, nádech, a předkloníme, výdech. Á – ráz – á – dvá – á – nádech – á – výdech – á…“ Viděl však jen zpocené jezeďáky a otevřeně s tím nesouhlasil. Establishment je nejvyšší vrstva politicky, hospodářsky a společensky vlivných osob; vládnoucí politický režim, jehož přirozeným zájmem je udržení statu quo. Charta 77: Hlavní město pulsovalo odpoledním shonem. Z fabrik se valily šedé zástupy obtloustlých pleší a květákových hlav. Dav Doru natlačil ke zdi patrového činžáku, dusil ho a smýkal jím o drsnou omítku. Dora stiskl kliku, kterou náhle ucítil v dlani, a vpadl do tmavé chodby s vysokým stropem a dlouhou skřípavou ozvěnou zavírajících se dveří. Nahmatal si sedřené rameno, bolelo, zřetelně slyšel rytmický tep krve vylévající se z jeho těla. „Už je to tady,“ zpanikařil a svezl se po stěně na studenou zem. Zhluboka dýchal a vytřeštil oči. „Jste v pořádku?“ skláněla se nad ním žena s mrtvolně bílou pletí. „Já… já jsem…“ koktal Dora a pokoušel se vytáhnout z náprsní kapsy svoje doklady, aby jí ukázal, že na smrt je ještě mladý! „Tady ne,“ řekla tiše a pomalu ho zvedla, „předáte mi to až nahoře, tady by nás mohl někdo vidět.“ „Ne, ne, je brzo…“ bránil se, ale ona už ho vedla po schodišti. „Přijel jste včas, divadlo ještě nezačalo,“ ujišťovala ho, „je tam i nějaký profesor z Brna, takže se zatím jenom diskutuje…“ Když ho usazovala do měkkého křesla v rohu veliké místnosti, zašeptala: „Dáte si čaj nebo kávu?“ Byt byl plný cizích lidí, vedle Dory seděl vlasatý chlap s kytarou, za ním dívka v lehkých šatech a žena s odbarvenými loknami. U konferenčního stolku postával čtyřicátník v texaskách, „jak vidět, sémantický obsah vystaveného hesla je zelináři lhostejný,“ vysvětloval monotónně, „a dává-li své heslo do výkladu, nedává ho tam proto, že by osobně toužil právě s jeho myšlenkou seznámit veřejnost. Všimněte si: kdyby nařídili zelináři dát do výkladu heslo ´Bojím se, a proto jsem bezvýhradně poslušný´, nechoval by se k jeho sémantickému obsahu tak laxně, přestože by se tento obsah zcela kryl se skrytým významem hesla. Bylo by mu to trapné, styděl by se.“ Dora se nechápavě rozhlížel, všichni přítomní zírali na řečníka a přikyvovali. „Aby byla tato komplikace překonána, musí mít jeho vyznání loajality formu znaku, poukazujícího aspoň svým textovým povrchem k jakýmsi vyšším polohám nezištného přesvědčení. Zelináři se musí dát možnost, aby si řekl: Vždyť proč by se koneckonců proletáři všech zemí nemohli spojit?“ „Ano, děkuju, dám si kávu,“ odpověděl Dora. Jazzová sekce byla oficiálně povolená zájmová sekce Českého svazu hudebníků, která v 70. a 80. letech zaštiťovala i většinu aktivit alternativní kultury. Díky této činnosti mohly probíhat např. koncerty (polo)zakázaných


44

skupin ovlivněných punkem a novou vlnou nebo vycházet knihy (polo)zakázaných autorů (B. Vian, B. Hrabal). Mánička: …a zelinář ležel mezi okurkami a rajčaty, usmíval se a cosi pokřikoval přes skleněnou výlohu a mával rudými praporky a kartonem s ohromným nápisem ´Propusťte Jirouse´. Dora ucítil tlak v rameni, zdálky někdo volal „pane, haló, pane!“ ale on se nemohl otočit. „Pane,“ uslyšel najednou zřetelně, „probuďte se!“ Byt byl prázdný, jen žena s mrtvolnou pletí jemně třásla jeho předloktím. „Promiňte, asi jsem…“ omlouval se. Ve chvilce stál opět před domem, byla už tma, a tak, špinavý a neoholený, zapadl do nejbližší hospody. „Máš-li dlouhý vlas,“ smáli se na Doru máničky ve výčepu, „vítej mezi nás!“ Dora pokynul hlavou na pozdrav, přisedl si a spokojeně upil z půllitru – konečně mezi svými! U stolu se vedla zuřivá debata se slovy „koncert“, „ilegální“, „kriminál“, „androš“ a „dej si eště jedno“. Dora měl poprvé pocit, že rozumí. Chtěl dát své nadšení najevo a zároveň toužil zapadnout do tohoto podivného kolektivu, a tak v pauze mezi argumenty bezelstně pronesl: „Zelináři se přece musí dát možnost, aby se koneckonců proletáři všech zemí mohli spojit!?“ Podzemí je nadřazený pojem pro veškerou neoficiální činnost (uměleckou, politickou, vědeckou aj.) občanů v totalitním státním zřízení, označuje tedy aktivity jak hnutí undergroundu, tak i disentu. StB, VB: Hovor náhle utichl. Půllitry se zastavily napůl cesty a zapálené cigarety obklíčily přeplněný popelník. Tváře přítomných znehybněly. Dora stihl ještě zaznamenat cizí ruku na svém rameni a trhající se rukáv. Kdesi mezi výčepním pultem a pánskými záchodky zaslechl jen „určitě je od tajnejch!?“ Ostatní slova zanikla v hukotu noční ulice a ranách kotelnických pěstí. Když Dora ucítil sladko na jazyku a spolkl první vyražený zub, zkusil opět nahmatat náprsní kapsu: „Já, já jsem…“ Pak už jen z žabí perspektivy sledoval dna reznoucích okapů, pohasínající měsíc a bandu rozzuřených hvězdokup… Do klidného a barevného rána letního parku ho probudil vřískot příslušníka Veřejné bezpečnosti: „Občanský průkaz!“ Underground: Polámaný pan Dora vstal z lavičky, konečně vytáhl své doklady, zaplatil pokutu a odešel do podzemí. V metru nastoupil do posledního vagónu a hrdě se opřel o zavřené dveře. Zíral do sametového průvanu. Jeho skosený pohled jasně vyjadřoval nesouhlas s uniformitou tupého davu cestujících a jeho pevný postoj naznačoval radikální protest proti umělecké nesvobodě. Na nádraží Střed si koupil kofolu a housku se salámem a prvním rychlíkem odjel domů. Použitá literatura: Dora, Pan: Zelený sešit (deníky 1978 – 1985) Klimeš, Lumír: Slovník cizích slov Kol. autorů: Alternativní kultura Kožmín, Zdeněk – Trávníček, Jiří: Na tvrdém loži z psího vína Pilař, Martin: Underground (připravila Kateřina Tošková)

45

My o vlku…

Eva von Brün OBÉZNÍ PANÍ Obézní paní v modré zástěře zhluboka dýchá až skoro funí Ruce vytahané až ke kolenům, ale tím více jsou silné a nebojí se práce Nosí v nich kbelík s vodou… sem a tam a pořád Neodpočine si, možná krátce Do holého předloktí ledabyle otře pot Ruce v bok a s heknutím prohne se v zádech Nakonec se vlídně usměje a řekne slova, co vyrazí mi dech Nezvedej se – klidně seď!

ZVÍŘÁTKO LÁSKA To brouček lucernou mě vzbudí – a ty šeptáš: lásko… Nemysli na super let – a neříkej mi: krásko… Vždyť ty už mě znáš a víš – že chci slyšet: lásko… Pokoušíš mě pořád! Proč? – nesnáším tvé: krásko… Přečti mi zas pohádku o tom něžném zvířátku – já ti řeknu: lásko…

K. K. Je to jasné – nechápou! Na výsměch je zvyklý. Ale to snad není důvod, aby odsoudil ho k smrti dlouhý lidský průvod Vyhnanství a samota… jen sám své řádky číst. Na černých spisech v archivu doby svítí razítko s nápisem: Nebrat!

PO TŘINÁCTÉM PIVU Vypadni a mlč! Vypils´ toho hodně… Co jsem chtěla, utopil jsi posledním lokem třináctého piva Láká tě to… brát a řvát… Já nebudu tu hloupě stát! Já… já nemusím ti dát!

ROZCHOD - Krásný dárek chci ti dát… -- Kam to jdem? ptám se hloupě… já to vím. - Jsou to sny, co opouštím? Nekoupím ti medvídka ani kytku nebo míč… -- Slyším nářek zpod polštáře… Hysterický smích mi ruce sváže a neudělám s tím už nic. - Líbí se ti dáreček? -- Neptám se už kam to jdem… křičím: Pozdě! Kde to jsem?

My o vlku…

46

Karel Kuna Záznam pravdivý o cestě Karla K. a Igora M. na sever, jenž v máji roku 2001 sepsal K. K. a poznámkami opatřil I. M. Úterý o svaté Žofii 2001 Smolnice je příjemnější než Hříšek Starý Mšecký hřbitov, tedy vůči kostelnímu mladší, vůči novému starší – prastará dřevěná vrata, za nimi vysoká tráva a keře, roztroušené štíhlé, jakoby grafické náhrobní kameny z pískovce od mistra z Bdína, taky je tu vznosnější černý mramor ze Slaného. Cestičky mezi hroby, Igor dlouho fotografuje. Na jednom hrobě vyfocená celá rodina a rozmístěné "štítky" maminka, tatínek, Pepa... Poslední úmrtní data těsně před první světovou válkou. Hospoda v Mšeci vyhlášená, odměřený číšník, Krušovice na to, že to jsou Krušovice, slušné. Jídla kolem padesáti korun. Srbeč - změna pivního okresu, v Sokolovně - točí se zřejmě v šatně, z tělocvičny je sál - už mají vedle Krůša taky Louny. Sedáme na zahrádku, klábosíme, Louny mají plnější chuť, jsou voňavější, bylinkovější, chmelovější. Ve vsi zajímavé domy z cihel proložených tvárnicemi, vypadá to skoro jako novostavba, ovšem střecha odkazuje nejméně do první republiky.1 Ze Srbče do Bdína a na úplný konec téhle cesty do Dučic. Na jedné vile se satelitem nápis U Šteklů, voláme, schválně se bavíme o pivě, nikdo nevylézá, zachováváme hrdost. Je potřeba vytlačit kolo po polní cestě do lesa. Je to obrovské polesí na zvednuté tabuli Džbánu, táhne nás Hříškov. Dlouho jedeme rovnou silnicí, kolem voní les. Pak les trochu nižší a ještě trochu nižší, mírný sjezd a najednou totální změna krajiny, výhled do dálky, Krušné hory, pánev a světla elektráren, vpravo Středohoří. Jsou tu vesnice Panenský Týnec, Toužetín, Hříškov a Smolnice. Hříškov pustý, nehostinný, v-úterý-bez- hospodový. V začínajícím dešti hledáme něco na spaní, pomalu našlapujeme k obrovskému temnému domu, uvnitř jakoby občas cosi padalo. „Neříkej, že se nebojíš.“ „Bojím, ale takovým chlapským strachem.“2 Jedeme dál, vedle cesty bouda s vysunutou střechou. Uvažujeme, že to tady zapíchneme. „No, je tady beton. Je to rovný.“ Uvnitř jsou fošny, uprostřed ale nějaký flek. Máme si upéct dva buřty a zalehnout? Pozorujeme krajinu s kostelem, podivně osvětleným zezdola. Zkusíme Smolnici. Hospoda v novobolševickém stylu, ratejna s obrovskými okny jak někde na sídlišti, uvnitř pět ožralých chlapů. Hostinský nadává. „Pivo? Jsem tu od rána, do prdele práce, sakra taky, každej den...“ S nepříjemným pohledem nám natočí dvakrát Louny. Pivo v nás obnovuje sociální schopnosti. „Nebylo by něco k jídlu?“ „Ne, nic není. Sakra, není, nemám 1 Míní K. K. My, znalí poměrů na vesnici, máme jiný názor. Novostavba buranů bez fantazie. Staré tašky ze stodoly. 2 Neutíkáme, ale proč bychom se nevyhli?

47

My o vlku…

chleba. Do prdele práce, já jsem tady každej den, bez zavíračky, něco jinýho je, když je v hospodě zavírací den, tohle je tady furt...“ Dostáváme aspoň druhou várku piv, hostinský se šklebí pod kníry a pro sebe si polohlasně nadává. Najednou nám přinese kus paprikového salámu, prkýnko, nůž a jeden rohlík. „Je včerejší sakra práce, nemám už rohlíky, do prdele taky tohle, ale když je hlad, že jo.“ My: absolutní nadšení. Chtěl jsem kafe - to už asi byly roupy. „Ne, já už kafe vařit nebudu sakra taky, jsem tady vod rána a zejtra zase, ne, do prdele.“ Občas ale zmizel a kutil něco v kuchyni. „Počkej, on ti ho nakonec udělá,“ soudí Igor. „Ale kdepak, vždyť jsem ho chtěl před dvaceti minutama.“ Nakonec nám hostinský nese dva rozpečené rohlíky. „Jsem to rozpek, ne, protože prostě pečivo nemám, tohle je lepší než čerstvý, sakra taky.“ V hospodě už zůstal jenom přiopilý Mašinfíra v montérkách (dvoudílné). Rozvíjí se hovor o Mílovi Rychtaříkovi, hostinský se poprvé zasměje. „Jo, Rychtařík, lidi na něj nadávaj, ale já nemůžu. Krmil jsem mu koně a bral za to peníze.“ Pak Mašinfíra: „Jo, on třeba zval celou hospodu, šampaňský, neměl prachy, dlužil číšníkům, pak si půjčil. Já ale škodnej nebyl, přišel jsem za ním, že potřebuju ty peníze zpátky, on ukázal televize, chceš televizi, vem si jí. Stála přitom víc. Nebo taky kolo, to mám taky od něj. On si třeba jednou půjčil motorku, že potřebuje do Prahy, a už ji nikdo nikdy neviděl. Muzikant to byl ale výbornej, hrál snad ve všech cirkusech a pak v divizní kapele. Ale jako člověk, jako člověk prase. Prase. Ale výbornej kluk. Vzpomínáš,“ obrací se k hostinskýmu, „tenkrát ještě na Hříškově, jak jsme jeli s Rychtaříkem ze zábavy, ráno v pět, vzbudili jsme tě, peníze jsme měli, tak jsme u tebe seděli a hráli do oběda, my jsme toho z tý zábavy neměli dost, my si chtěli zahrát ještě pro sebe, peníze jsme měli, tak že budeme platit, a ty jsi říkal, pamatuješ - ty jsi nám řek - jděte do prdele...“ Hostinský jihne. Když si Mašinfíra přines do sálu molitan, podívali jsme se po tom fláku umělotiny jako by tam prošla nejkrásnější ženská. „Mohli bysme u vás přespat?“ Igor mě předběhl. „Ne ne, v žádným případě,“ říká Mašinfíra. „Jasně, v tělocvičně,“ říká hostinský a máme vyhráno. Slast. Sen na pódiu sálu: Procházím Prahou, někdo mě vede do anatomického ústavu. Jsou tu bazény lihu a v nich mrtvoly připravené pro pitvy. Jsou tu muži, ženy i děti, někteří leží, někteří sedí, jsou tu i stoly a židle, takové jakoby minibytečky, jiná těla ovšem hlavou dolů, takže z lihu čouhají jen nohy s barevnými visačkami. Ráno trochu pobolívá hlava, v hospodě je kyprá dáma. „My tu snídaně nevaříme, budete si muset dojít do konzumu, kafe vám samozřejmě udělám.“ Hostinský s ní mluví o blížícím se dni výplat, bude potřeba víc sudů. Spalo se nám výborně, málem se nám zdálo o Rychtaříkovi, navazujeme o něm řeč. „Cože, vy ho znáte?“ ptá se hostinský. „On byl včera úplně vožralej,“ říká Igor. (povídka vyšla v samizdatovém časopise Lázeňský host)

Kauza

48

Kateřina Tošková: Český literární šoubyznys? Někteří, co viděli úterní stóry, raději se schovali do liščí nory./ Kašpárek mu říkali… Před nedávnem vyšla sbírka textů nazvaná prostě „Matce“. Jejího autora Radka Háska můžeme potkávat jen na místech nečekaných. Jednou v ulicích velkoměsta, kterak recituje kolemjdoucím své texty o křečcích a vrabcích, jindy na večeru poezie ve společnosti básníků, pak na studentské demonstraci… Už z tohoto výčtu je jasné, že postava teplického „barda“, jak Hásek sám sebe nazývá, je velmi rozporuplná. Stejné je to i s jeho texty. Ty lze popsat jako dětské říkanky, v nichž se prolíná lidová slovesnost (motiv vody, vrabců aj.; písňová forma, která často trpí autorovou úpornou snahou o zachování pevného rytmického a rýmového schematu) s názvuky dadaična, v rovině tematické pak splývá kritika společnosti s mytologickými motivy, ozvěny existencialismu se špatně skrývanou naivitou, romantická autostylizace do postavy krysaře či barda s baladickými vyprávěnkami, ekologickou agitkou či feminismem. Některé texty by dokonce bylo možné chápat jako alegorii současného světa, jiné by mohly hledat své předchůdce v Christianu Morgensternovi či v některých polohách poezie Ivana Wernische (jak kacířské!!!), kdyby… …kdyby vše výše uvedené nebylo z autorovy strany nezáměrné, neplánované, bezděčné. Háskovy texty jsou určeny především k veřejnému přednesu a autor očekává okamžitou, nejlépe kladnou, reakci publika. A tak se jeho vystoupení podobají spíše performaci: Hásek zná všechny své texty nazpaměť a přednáší je s dramatickým nasazením, expresivně, sugestivně a velmi hlasitě. Publikum se během jeho exhibice postupně rozdělí na dva tábory: jedni nechápavě civí a zcela vážně se začínají zamýšlet nad úpadkem současné poezie, druzí se, s nadhledem sobě vlastním, baví a v duchu již vyzdvihují Háska na Olymp současné patafyziky. Hásek totiž přesně zapadá do tolik zvulgarizované ironické mozaiky postmoderny; je ukázkovým příkladem jednoho z jejích extrémů, jednou z vybroušených špiček postmoderní hvězdice současného vyhroceného stavu, v němž už je přece normální úplně všechno! Ale nechci se ohánět termínem normality, ten dávno zdevalvoval jen ve směšnou nálepku na čelech konzervativců. Radek Hásek se v jednom svém textu nazval „kašpárkem“, je tedy patrné, že si svou roli uvědomuje. Domnívám se však, že v jeho případě je vztah mezi performerem a publikem vykroucen do absurdního šklebu: Hásek chce bavit svou „poezií“, publikum však vidí zdroj komiky jinde, v samotné osobě Radka Háska – v jeho teatrálním přednesu hraničícím s patologickým exhibicionismem, v jeho komentářích ke svým vlastním textům, v jeho příliš průhledné hranosti své role „básníka“… Ano, je to vtipné. Ale Hásek se stává spíše zvířátkem vystavovaným a předváděným pro pobavení „cynických intelektuálů“. Napadá mě tu jedno, snad příliš odvážné, srovnání: obliba Radka Háska jakoby kopírovala současný mediální trend – zvrhlý zájem publika o reality-show, televizní „seriály“, jejichž hrdiny jsou „obyčejní lidé“ a hlavní dějovou osu tvoří jejich „výkony“ (v kladném i záporném slova smyslu). Všichni jsme přeci sledovali Hvězdnou pěchotu… Radku Háskovi nelze upřít schopnost přiblížit „poezii“ velmi širokému okruhu lidí. Radek Hásek dokáže své posluchače i pobavit. Radek Hásek je umí dokonce přitáhnout na své další „čtení“! Všechny tyto přednosti by mu mohl závidět každý básník, kdyby… …kdyby tu skutečně šlo o poezii, nikoliv o „poezii“. Háskovu sebeprezentaci lze totiž velmi přiléhavě přirovnat kupř. k hudebnímu šoubyznysu, v němž už přece dávno nejde o hudbu.

49

Kauza

Jaroslav Balvín jr.: CAUSA HASENIANSA V tvorbě Radka Háska věru není ukryta nějaká hlubina. Měl jsem příležitost přesvědčit se o tom mj. při editování jeho básní pro sbírku „Matce“. Nanejvýš vtipný rým, lehké dadaično a surreálno, avšak spíše náhodné, anebo naopak chtěné a upatlané a otevřenost, která proti autorově záměru svědčí o jeho nezralosti a zmatenosti v hodnotách. Obskurnosti, samé obskurnosti. Ty jsou však pointou mého zájmu o Radka Háska a další podobné postavičky. Mám za to, že podobný zájem se mnou sdílí řada intelektuálů, kteří si ke spolupráci a pozorování vybírají typy, v jejichž smýšlení a jednání se transparentně ukazují různé deformace doby a society. Je nasnadě, že se v takovém zájmu skrývá veliký morální problém. Není onen intelektuál chladným dominátorem, manipulujícím nebohým prosťáčkem pro obveselení sebe a kumpánů? Při spolupráci s Radkem Háskem jsem tak sám sebe často reflektoval. Nevěřím však v jednoznačnost dobra a zla. Mám za to, že člověk se ve svém smýšlení často pohybuje mezi těmito extrémy. Rozhodujícím kritériem obžaloby pak mohou být pouze činy, veřejné důsledky osobního smýšlení. A ze svých činů špatné svědomí nemám: všechny akce byly svým způsobem podařené, lidé se bavili – každý podle svého –, kdo chtěl, odešel, protože většinou za nic předem neplatil. A Radek Hásek byl nadmíru spokojen s tím, že je středem zájmu tolika očí. A bylo mu jedno, co si jejich majitel myslí. Pluralita perspektiv, které se střetávají, potkávají a míjejí okolo fenoménu Radka Háska, o to by snad mohlo jít. Předvést akademickým filosofům, estétům a bohemistům, zabraných do otázek formy, trochu namyšleným, a přesto obávajícím se veřejně prezentovat své názory a konfrontovat je s jinými, něco absolutně jiného. Šíleného týpka z ulice, který bezevšeho mrská prostinké rýmy jeden za druhým, zpaměti, v exaltovaném výrazu a v kuloáru potom obírá studentky, jednu po druhé. Ne, nebylo to vůbec bezpředmětné, konfrontovat svět ulice a šílenství se světem univerzity (natož té naší, Bože). Bezprostřednost, otevřenost, pružnost a jednoduchost měly studentům co říct, podobně jako měly celému světu co říct bombové útoky islámských fundamentalistů na newyorská Dvojčata. Bombardování jinou perspektivou (verzí světa) může té naší jen prospět, rozšířit její hranice, které si vytváříme, abychom mohli fungovat jako dialektické stroje (ano/ne, dobrý/špatný, věřím/nevěřím, jsem takový/a takový ne). Chci nechat Radka Háska Radkem Háskem, takovým, jaký je, tak ho mám totiž rád. O jeho díle však přemýšlím jinak než on a podle toho vybírám příležitosti, jak je prezentovat. Co si z Háska vezmou ostatní, je už jejich věc. A já to respektuji. Nadchází doba, kdy je Radek Hásek natolik profláklý, že se ho chápou další „manažerské“ ruce a dosazují ho do svých akcí. Netřeba snad dodávat, že tyto ruce patří k tělu s očima a mozkem, jež mají zcela odlišnou perspektivu, zcela odlišné záměry. Možná, že za pár let budeme před stupidními TV pořady marně hledat důvod, proč byl Radek Hásek předmětem ožehavých debat mladých intelektuálů. Chci-li vše závěrem shrnout, pak musím parafrázovat věty svých oblíbených filosofů: není důležité, kdo je Radek Hásek, ale jak se o Radkovi Háskovi mluví; sám o sobě nemá Radek Hásek žádný smysl, ten mu dává kontext, jeho použití ve větě; a o čem nelze Radek, o tom se musí Hásek…

Pan Dora zasahuje…

50

Pan Dora na návštěvě: Zpráva z tisku: Humpolec – Druhé březnové pondělí se na Gymnáziu dr. A. Hrdličky v Humpolci konala literární beseda se studenty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Studenti-vysokoškoláci přiblížili svým středoškolským kolegům historické a kulturní zázemí severních Čech, jeho literární současnost a především časopis Pandora, který sami vydávají. Po úvodní přednášce následovalo humorné dramaticky-didaktické pásmo o vzniku literárního časopisu. Vtipné scénky byly prokládány nápaditými, přesto praktickými radami, například jak oslovit básníka, jak poznat kvalitní báseň či jak spolupracovat v redakčním týmu. Poté následovalo čtení poezie, na kterém svou tvorbu představili všichni přítomní autoři z okruhu Pandory – Olyn Švarc, Jaroslava Klímová, Petr Karlíček a Kateřina Tošková. Závěr pak patřil literární soutěži a diskusi se studenty. „Podobné besedy jsou myslím přínosem pro obě strany,“ uvedla Kateřina Tošková, její kolegyně Jaroslava Klímová upřesnila: „Doufáme, že se nám povedlo studentům ukázat, že poezie není jen neživým textem v čítance. A my sami se také učíme – především prezentovat svou práci tak, aby zaujala i širší okruh lidí.“ Názory studentů: „Já poezii nerozumim, ale myslim si, že to k ní mělo dost daleko!“ „Básně by měly být delší a mohly by se více rýmovat.“ „Bylo to pro mě zajímavé. Ale ta vaše poezie mi nějak nepadla do noty. Nevím jestli je to na mě složité a nebo to opravdu nemá úroveň. Ale přijde mi to stejný jako kdybych rozstříhal noviny a ta slova náhodně zamíchal do pytlíku a pak je losoval a zapisoval to. Jediný co bylo dobrý byl ten poslední student (P. Karlíček – pozn. red.)“ „Byli jste super! Ať žije váš humor a vtip! Líbilo se mi, že jste donesli materiál (knihy, časopis a mapu Ústí).“ „Já nemám slov!! Bylo to moc pěkné a s tak příjemným zapatláním hodiny Čj jsem ani nepočítala!“ „Ale jo, šlo to. Lepší než občanka.“ „Podle mého názoru nebude váš časopis nejlepší proto, že je v Ústí nad Labem jediný, ale proto, že sestava vaší redakce je úplně skvělá. Velice se mi to líbilo. Recitace vašich básní mi ukázala, že jste všestranní a po zamyšlení z básní, které píšete, pochopíme, nebo alespoň já pochopím, o co jde a co si autor myslí. Věřím tomu, že se prosadíte!“ „Cimrman hadr! Kašlete na psaní, hrajte divadlo! A nebo rapujte!“ (připravil Olyn Švarc)

51

Kdo jinému jámu kopá…

Pozdě, ale přece! „Já vůbec možná přicházím buď příliš brzo, nebo příliš pozdě.“ praví o svém díle ten, s nímž autor knihy – literární a filmový kritik Jan Lukeš – rozmlouval. Myslím, že jde o charakteristiku výstižnější, než si v té chvíli Karel Pecka uvědomoval. Protože ten v sobě ztělesňuje jednoho z mimoběžníků české literatury. Zde si mnohý může říci, že jde o hodnocení v podstatě negativní; ale tak tomu není. Dané slovo totiž pokládám za hodnocení pozitivní. Za vymezení Peckova místa mimo směry a tendence, mimo honbu za popularitou, úspěchem u kritiky, penězi. „Kostru rozhovoru tvoří chronologie Peckova života, v jejím rámci uchylujeme se však jednou k politické glose, jindy k literární reflexi, potřetí třeba k filozoficky laděné úvaze,“ charakterizuje výsledný tvar Her doopravdy zpovídající Jan Lukeš. Tvar vnějšně kopírující základní pětidílné členění epického díla; neboť kniha je koneckonců převyprávěním příběhu jednoho života – i s jeho etickým a světonázorovým zázemím, jeho zákruty a úskalími, jeho viditelnými i neviditelnými výrony a vyvřelinami. - Které tu nyní strmí co skála, již nelze obejít, o níž nelze tvrdit, že není, již ale možno ignorovat zběžnou pochvalou: Tady Pecka opravdu nepřichází vhod, neboť téma hledání smyslu lidské existence v krutých podmínkách koncentračních táborů stalinského Československa je tématem nepříjemným; už jenom z toho důvodu, že se dotýká také svědomí nás, kteří jsme nosili pionýrský šátek, chodili do průvodů i k volbám a nechtěli vědět. A je tu ještě jeden důvod, pro nějž se čísti Pecku vyplatí jenom těm, kteří míní přečtené poměřovati s hlubinami vlastního nitra. A je to patrné i z námi recenzované knihy: Pecka nikdy nepodléhá snadno nalezené frázi, byť by byla na první pohled lákavější než těžce dolovaná pravda. Pecka je skeptik. „Pokud jde o výsledek, seznal jistě čtenář sám, že se v něm nejen snoubí jistá vzájemná lidská i literární náklonnost zpovídaného a zpovídajícího, ale že se v něm také sráží odlišná zkušenost generační, občanská i profesní.“ - tolik Lukeš. A my dodáváme: ve chvíli, kdy to napomůže rozboru Peckových děl a hlubší analýze jeho tvůrčí metody (letmo zde zmiňme vztah názvu knihy k motivu v Peckových pracech hojně frekventovanému i k vnitřní opravdovosti jejich tvůrce), bývá taková dichotomie k užitku. Pokud jsou však díky ní jen zběžně pojednána i některá velmi závažná témata, je to spíše ke škodě. K takovým tématům patří například otázka víry a nezvěstného Boha (slovy Peckovými) a vůbec metafyzika naděje. Prorockého vyznění nabyla (kvůli 11. září a 11. březnu) Peckova dávná charakteristika soumraku západu a nástupu islámu: „ztroskotala i základní idea bílé civilizace, kterou bylo křesťanství. V mých očích se zcela zhroutila jeho nosnost: křesťanské zásady se nedodržovaly vlastně nikdy, ale teď z nich neplatí snad ani čárka. To znamená, že naše civilizace ztratila vnitřní opodstatnění své existence, zůstala jen pomalu mizející převaha síly, která nestačí svět udržet. Bílá civilizace ovládala svět nikoli silou zbraní, ale silou křesťanské myšlenky, kdežto teď nikdo nerespektuje nic. A proč také, když došlo - podle mého soudu - k jejímu selhání? Bují postmodernismus a je to jako z Dostojevského: ´Když není Bůh, je vše dovoleno.´ ...když si vezmete korán, shledáte, že to je Mein Kamf. A se vzrůstající silou jeho světa tu roste soupeř strašlivě nebezpečný, bez skrupulí.“ Pokud uvítáme tazatelův ostych před problémy takzvaně soukromými (byť se neváhá zeptat na problematiku homosexuálních vztahů ve stalinských lágrech) i cudnost zpovídaného v této oblasti, domníváme se, že právě témata věcí veřejných


52

měla býti dopovězena do konce – zjednodušující soudy Peckovy (viz výše) si přímo říkají o další, zpřesňující (neboť dotazovaného k odhalení ledví nutící) otázky. To ovšem nezmenšuje význam knihy, která se nejenže stává mementem současnosti opět se hlasitě mnohými ústy domáhající egyptských hrnců, ale může býti též otevřenou branou k dílu toho, jenž se měl možnost s obsahem výše uvedeného nádobí seznámit věru hodně zblízka. Její význam neumenšuje fakt, že ani ona nepřichází včas. Nej(h)různější rozhovory s nej(h)různějšími celebritami devalvovaly slovo i pravdu do té míry, že za právoplatné zvykli jsme si pokládat to, co je artikulováno nahlas. (Lze ručit životem za dílo tam, kde je dílo dílem reklamy?) Připravovány už od konce osmdesátých let minulého století a víceméně dohotoveny v roce 1993 vycházejí Hry doopravdy až pět let po svém napsání – a rok po smrti Karla Pecky (6. 12. 1928 - 13. 3. 1997). Pozdě, ale přece! (Jan Lukeš: Hry doopravdy (rozhovor se spisovatelem Karlem Peckou), Paseka, Praha 1998, 1. vydání, náklad 2000 výtisků, 338 stran cena 79,- Kč.) Ivo Harák

Ve stínu Naše středoevropská realita, naše civilizace rozpouštějí ty nejvzácnější hodnoty, na nichž vznikly. Čím dál rychleji… To aspoň tvrdí náš vesnický farář, který zbožňuje svatou Terezičku z Lissieux. Je mu třicet roků a už nás zatratil. Jsem rád za Karla Švestku, za knihu Pohled z mostu a jí podobné, že nás takto paušálně nezatracují. A možná přeci… Kdo zná ponurost scenérií na venkově v čase „Zapomenutého světla“ tak říkajíc z první ruky. Neztrácíme tím, že nemáme kontakt s půdou, vášní a smrtí, kontakt s realitou? Je v naší pohodové, pohodlné a slunce vyhlížející civilizaci místo na stín pochybnosti? K těmto a podobným úvahám vybízí kniha Pohled z mostu jen velmi nepřímo. Čeho se v ní ale nadějeme, je přibližování se k takové realitě v kruzích, v pomalých vrypech a sestupech do času, který zůstal zasunut – v knihách Demlových a Stanislava Vodičky je totiž zobrazen spíš jako zdání, jako jev, který neexistoval. Tak i Švestka, který na počátku upozorňuje na to, že jeho vzpomínky jsou v první řadě fikce. Odkud se tedy bere recenzentova jistota, že prostředí a příběhy jsou reálné? Domnívám se, že je tomu tak proto, že je tento autor ještě mladý a „jeho nohy se při sezení na židli ještě kynklají ve vzduchu; nemluvě o jeho hlavě.“ Prostě takto slovy R. Musila chci vyjádřit to, že jsem mladý a na zážitky spojené s poznáváním své existence skrze tělo, bolest a svobodu si ještě velmi dobře pamatuji. Švestkova kniha je tedy románem o venkovském prostředí s magickou obrazivou silou, kterou čerpá z prožité a vyvolané neuvěřitelné skutečnosti, z neuvěřitelných provinění, z nichž nepromlčených budou jejich nositelé jednou muset skládat účet: definitivní. Ostrost a odeznění. Zástěrka nedůvěry v očích zpohodlnělých tím, že člověk je prý dobrý, jak nám namlouvá dnešní komerční disciplina. To a nic víc činí z Švestkovy knihy sousto, jaké opravdovému milovníkovi literatury jistě zachutná. Polichotím si asi tím, že řeknu, že mně zachutnala. Jako hříchy vlastní. Další rovinou díla je neukojitelnost mládí. Přimrzám spolu s autorem ke sklu a těším se, že mé síly budou tím jediným prvním polibkem zcela obnoveny. Ten hlad očí, které nevědí a nerozumí zohyzděnému, co v očích dospělých sexualita znamená. Nemožnost pochopit naráz všechna ta zklamání… Touha spojená přeci

53


u každého z nás s tím, že já budu jiný - dokud se také nezúčastním těch špinavých „pretěků“. Dokud neokusíš soli mořské neuvěříš na smrt. Dokud nezabiješ, neuvěříš v trest. Člověk, pro kterého neexistuje poučení; mstu a nenávist považuje za legitimní LÉK, je člověk, kterého po dočtení knihy objevíte v sobě. Toho zkoumejme. Jak daleko je od „přirozenosti lidské“? Asi jako zmíněná středověká mystička. A někde uprostřed náš svět. Průměrnost a faleš. Svobodným pak nezbývá než o tom psát. A s hrůzou sledovat, jak bídně se odehrává kniha na jevišti přizpůsobeném dnešní rychlé civilizaci. Přečtena a neotevřena… Přeji Karlu Švestkovi a jeho čtenářům oběma čas a chuť dál se marně snažit uchopit něco tak nereálného, jako je osud člověka. (Karel Švestka: Pohled z mostu, Sursum 2002, vydání 1. a jediné, 248 stran) Petr M. Koubek

Nad novým souborem veršů Martina Davida Není standardní začínat recenzi poznámkou, která se hodí spíš někam na okraj. Výše uvedené údaje otištěné v Davidově sbírce však je třeba upřesnit: soubor veršů Venkoncem vyšel teprve nedávno, tj. na jaře r. 2004. Stává se bohužel běžnou praxí, že nakladatel v lítém boji o peníze nezvítězí nad nepřítelem ve shodě se svým původním strategickým (rozuměj edičním) plánem. Je chvályhodnou tradicí, že knihy z nakladatelství Weles mají pěknou podobu. Knížečka Martina Davida (nar. 1964 v Teplicích) sice postrádá grafický doprovod, avšak nijak zvláště touto skutečností netrpí. Podtitul charakterizuje sbírku jako „kratičké, lapidární básně z let 1988-2002, uspořádané do jistého ,pásma´“. Venkoncem znamená třetí Davidův samostatný opus, předcházely mu básnické sbírky Listí pro jablko (1995) a Jiné výkladní skříně (1999). Už v předchozí sbírce se Martin David představil především jako básník – pozorovatel, tehdy upoutal např. schopností evokovat atmosféru periférie, hostinců, „interiérové prostředí“ vlastního příbytku. Tematicky (řečeno s nadsázkou) „rodinnou“ poezii (tento výraz použil P. Motýl v souvislosti s některými verši Petra Maděry) nyní střídá pozorovatelství mnohem méně omezené prostorem, ztvárnění nahodilých impulsů, situační postřeh, z něhož autor vychází, aby básnický text uzavřel náležitou pointou: Kostely v krajinách/ mají ořezanou špičku,/ aby mohly/ po obloze psát…. Výše citované čtyřverší reprezentuje texty ozvláštněné nevšedním básnickým postřehem; podobného ražení jsou také básně Láhev (Mezi dělnýma rukama/ koluje jediná láhev piva,/ (prachobyčejného piva?)/ jako podávaný mikrofon.), Doma, Nůžky, Vrcholový sport, Pohřbívání atd. atd. V jiné poloze se David snaží z dojmu vyvodit tvrzení obecnější platnosti, přičemž však cítíme přítomnost ironie, nadhled a blízkost poetice nonsensu: Moucha nás obdivuje…/ Každičký den zrána/ krůčky svými přeměřuje./ Moucha je náš fanda!. Jindy se jedná o prostou hru s obrazy a se slovy (Písmena, V putyce dřepí samí mužové / o překot hovoří a pijí / každý se jinak vybarví atd.). Konečně v souboru nalezneme také verše „situační“ (opět v nadsázce bychom dokonce mohli říci drobné útvary veršové epiky). Zde je David blízko poezii určené dětskému čtenáři, říkadlu či bajce: Už věky věků/ nosí generál při sobě…: zlatem vyšívanou/ plácačku na mouchy.// Ony na něj/ za rohem samoty/ zarputile sedají. Sbírka Venkoncem neznamená převratnou událost na domácí básnické scéně. Nejedná se o počin, jenž by si zasluhoval nekonečný potlesk a nezpochyb-


54

nitelné uznání. Avšak jedním dechem je třeba říct, že Martin David je básníkem osobitým, vysloužil si vydání své knihy v prestižním nakladatelství. Je zajímavé sledovat jeho básnický vývoj, v němž sbírka Venkoncem znamená poněkud oddechový soubor vtipných (chtělo by se téměř říci laskavě vtipných), jadrných a úsečných textů. Z tohoto pohledu pak básníkovi můžeme leccos odpustit, četba pobaví a osobitým vtipem i potěší. Na závěr (odpusťte pokud nepatřičnou) osobní zkušenost s básníkem Martinem Davidem. Slyšel jsem ho číst verše na autorském večeru v Praze. Přednášel své básně jaksi úporně a krkolomně, projev ho naoko zmáhal, vyčerpával. Posluchač měl dojem, že naslouchá osobní zpovědi z těžce prodělané životní zkušenosti. A přece šlo o obsah tak lehký! A právě v této poloze, v prostoru mezi vážným a nevážným, mezi skutečným a nadsazeným, v rozměru „od postřehu k banalitě“, najdeme opravdovou parketu Martina Davida. (Martin David: Venkoncem, WELES, Brno 2003, 50 stran) Jiří Koten

Dům zel, prostrčený sebou samým… Petr Hruška se před lety přesunul ze srdce ostravského pavouka do úrodné brněnské krajiny. Domestikoval se tu – i přesto, že je uhelným rodištěm prorostlý skrz naskrz – nejen jako básník, ale i jako pedagog (učí na FF MU) a pracovník Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Předloni vydal svou již třetí sbírku Vždycky se ty dveře zavíraly, za kterou byl nominován na cenu Magnesia Litera 2002. I v této sbírce autor chytá čtenáře do nebezpečných nástrah obrovského a neúměrného strachu. Už v prvním textu máte pocit, že se stalo něco, co bylo strašně moc důležité: obyčejná košile, která v noci spadla ze šňůry… někdy v noci vám zpomalila dech, protože čekáte to nebezpečné něco, co v noci sráží košile ze šňůry. V této knize vás znehybňuje zaprášený výdech starých komor, chodeb, dílen, viaduktu a dalších nepříjemných prostor. Je zde také svým specifickým způsobem usazena osoba všude nenáležitého Adama, který už vyrostl a chystá se do života. Hruška umí dát neživým věcem nový rozměr: hubená nit světla z netěsnícího okénka, která trapně leží mezi námi…, rýsující se nádory brambor…, upadlý sníh…, stín spalovny/ se může přerazit na schodech do kostela…, při svlékání rychle vadnoucích punčoch… Tyto věci jako by v sobě skrývaly nějakou zlou předtuchu. Zhoubné a nebezpečné pozadí, které se při popisování těchto jevů vytváří, je pro autora Obývacích nepokojů specifické. Náznaky dějů se většinou odehrají v paralýze. Lidé, kteří zde vystupují, jsou zalepení do stínů, neschopni jednat, nechápající. Smějí se v momentě, který nechápou, zírají, jsou smutní, a nevědí proč. Dalším velice výrazným rysem Hruškovy tvorby je hra s deformacemi. Autor krčí základní tvar do divných a strašidelných grimas. Hraje si s prostorem, který záměrně zmenšuje, zvětšuje, kosí: Dům zel, prostrčený sebou samým… nebo strž, která je tak najednou prudká, aby sugerovala otázku: Proč dřív nebyla?! Síla jeho vyjádření spočívá v naprosté změně úhlu pohledu. Tato změna proběhne většinou jen v jednom slově. Jedná se zpravidla o příslovce: Jinde jen řídké a vodnaté šero, ve kterém se dá nakonec všechno potupně rozeznat (s. 17). Jediné slovo většinou dodává jeho textům ten pravý „šmrnc“, protože není očekáváno a nabíjí všechny básně nadsazenými emocemi. Je nutné také zmínit sílu Hruškovy obraznosti, která spočívá v syrovosti a mnohdy působí až naturalistickým

55


dojmem – ukázkovým příkladem je báseň Je vidět dlouho: prsty/ háky na okenice/ schod/ holé stopky rybízu/ jemné jak konec žil/ nějaký dekl/ vlastní ženu/ v letních šatech/ s velkými průstřely/ rudých knoflíků (s. 18). Celá sbírka se točí kolem tématu mlčení, tedy neschopnosti promluvit a rozříznout těžké nedýchatelné ticho. Nikdo v těchto textech nekomunikuje s úspěchem. Jsou zde naznačené linie, kudy proudí zpravidla jednostranná řeč: Jenomže ona začne zničehonic vyprávět o vánici ve Švýcarsku. (…) Sedí ve slunci a on vůbec nechápe, jak je možné, že o té vánici ve Švýcarsku dodneška nevěděl. (s. 38). Zaražené a zamlklé postavy jenom proplouvají a nechávají se analyzovat stejně jako zdánlivě mrtvé věci. Knížka je téměř zničující. Obsahuje závažnosti, které drží a nutí čtenáře přemýšlet o detailech. Na jednu stranu se dá říct, že autor v mnohém přehání a že vnucuje ztvárnění emocí i tam, kde se už dají vyvodit z celkového znění sbírky, ale to, že si Adam …nepamatuje moře/ ne prostě ne…, je přece tak podstatná a příšerná věc, že se o ní prostě musí křičet. (Petr Hruška: Vždycky se ty dveře zavíraly, Host, Brno 2002, 1. vydání, 50 stran) Kateřina Kováčová

Ztracené paměti krajiny Tvůrčí jiskra mladého básníka a výtvarníka Radka Fridricha přeskočila již na počátku 90. let, ale touha najít kořeny své krajiny a potažmo i sama sebe se zrodila na dovolené v Krušných horách o několik málo let později. Prvotní vnuknutí věnovat se mapování zanikajících českoněmeckých hřbitovů se vynořilo při odpočinku u památníku padlým Němcům za 1. světové války. Právě tady, v časech melancholických i vzpomínkových, vznikaly první básně věnované aktuálnímu tématu odsunu Němců. Záliba v sepisování Dějin osobních banalit (pozn.: vlastní autorovo pojmenování pro podobné a stále se opakující životopisy nás všech) hluboce ovlivnila tvůrčí sílu básníka Fridricha a ohromuje ho doposud. Jako jeden z mála si uvědomuje, že oni zemřeli, ale s nimi nezemřela jejich kultura ani odkazy pro nás, budoucí. Autora pobuřuje neúcta k těm, kteří již nežijí ve světě a poslední otisk jejich existence na náhrobcích zaniká bez péče nás živých. Sbírku Řeč mrtvejch chápe autor jako jakousi osobní mytologii a hledání kořenů. Výchozí inspirací se pro Fridricha staly nejen hroby postupně zanikající a rozpadající se v prach, ale i krátké příběhy, které občané z vesničky Růžová nedaleko Děčína vyprávěli ve třicátých letech německému dřevorytci Walteru Buhemu při jeho návštěvě ve vsi. Fridrich je nejen bohemistou, ale též germanistou, takže při své tvorbě pracuje s oběma jazyky. „Snažím se promlouvat částečně řečí zprostředkovanou od mrtvých Němců. S tím je spojeno míchání češtiny s němčinou, některá slova znějí daleko lépe a úderněji v němčině. Například sbírka Řeč mrtvejch – Die Totenrede vznikala jako textová koláž. Z autentických vzpomínek Němců z vesnice Růžová jsem vybíral věty, které mně přišly zásadní. Pak jsem je přepsal do veršů a přeložil do češtiny, tedy do hovorové češtiny.“ (Procházka, Michal: Radek Fridrich: Krajina u Děčína je českoněmecky rozpolcená. Trochu jako já. In: Právo, 4. 12. 2003). Autor pracuje s hovorovou řečí okořeněnou vulgarismy, což dodává spolu s volným veršem poezii nádech autentičnosti. Každá báseň je uvedena základními informacemi o vyprávějícím pamětníkovi. Z uvedených dat v této sbírce vyplývá, že sepisování pamětí proběhlo roku 1935. Obyvatelé Růžové se představují


56

v nejprostší podobě svým vyjadřováním, životem i přijímáním svého osudu. Základní osu každého vyprávění tvoří údaje o pamětníkovi, datum svatby, počet dětí, vyučení se určitému řemeslu (př. punčochář, výrobce košťat, šífař), vykonávané řemeslo a dále je připojena méně podstatná informace ze života vesničana. Pouze v jednom případě je ich-forma vypravěče posunuta do er-formy. Úroveň jazykové výbavy je u vypravěčů různá – od nejprostšího vyprávění s vulgarismy (Wilhelm Zumpe) až po kultivovaný projev (Franz Bendel). V závěru knihy je přiřazen i životopis autorův s využitím stejného vertikálního členění textu, takže básník navozuje čtenáři dojem, že i on sám se cítí být ve stejném společenství lidí. I když se tito lidé narodili před dvěma staletími a již nežijí, je jejich vyprávění stále aktuální, protože náplň života každého z nás je v podstatě stejná. A život každého z nás je otiskem do světa, který jednou opustíme. (Radek Fridrich: Řeč mrtvejch/Die Totenrede, Nomisterion, Děčín 2002, 1. vydání, 74 stran) Dita Klímová

A, víme, na silnicích jezdí auto za autem… Zatím posledním počinem teplického „performera a mistra kreativního čtení“ Patrika Linharta je útlá, oranžově (jak jinak?!) obalená knížka Pro cizince na cestách. Opět jde – jako v jeho předchozí publikaci Měsíční povídky. Opárno – o soubor krátkých próz, jakýchsi mikropříběhů bez děje, minimalistických zápisků či záznamů věcí běžných i neobvyklých. Linhart cestuje po severozápadních Čechách, z Oseku do Duchcova, do Teplic, Nové Vsi, Cínovce… Kráčí s procesím i s přáteli, chodí po cestách i silnicích, cestuje linkovým autobusem i lodí po obzoru snu. Odchází a vrací se. A pozoruje. Dívá se na jiné lidi na cestách – ty sleduje v pohybu – a na navracející se – na ty se dívá ze zákrytu svého dočasného útočiště. Tím je patrně osecký klášter (kde autor „pracoval jako ochránce bezdomovců“) a jeho téměř erbenovské okolí: hřbitov s kostelem, barokní sochy v zahradě a za zahradou pole a lesy… Dokonce i čas je tu vyměřován církevními svátky. Na ně však Linhart – ostatně jako na vše ostatní – nahlíží ze svého cynického pobytu v trapném počátku jednadvacátého století: (ne)světí tedy Malý pátek, 29. únor, vepřový advent, Modrou neděli, a vrací-li se do kláštera, pak jen aby obhlédl čekající hřbitovní hlínu… Vrcholem této jeho ironie a zároveň vtipnou cestovatelskou hříčkou se mi zdá být text Bílá sobota, ve které „autor-poutník“ s přítelkyní a s jasným záměrem dojít do Hrobu dvakrát zabloudí a vždy se ocitne u hřbitova v Košťanech, nejprotivnějším městě v celém kraji. Ale svět je malý, nakonec jsme do Hrobu přece jen došli. Z Hrobu jsme jeli na koncert a když jsem se ráno probudil, řekla mi Eva, že smrdím jako beruška, která se posrala. (s. 25) Linhartovo cestování je spíše než putováním v ahasverovském stylu běžným denním úkonem, prostředkem dopravy odněkud někam. I přesto, že jeho cesty mívají svůj cíl, chybí jim konec. To, co nachází, je natolik všední a „malé“, že mu to odnímá jakoukoli snahu setrvat. Jako by byl sám oním „cizincem“. Vysvětlím: Linhartovou základním polohou je ironie, využívá každé příležitosti, aby shodil a zrelativizoval vše nedotknutelné – měl by si tedy ve všednosti a trapnosti přímo libovat. Ukázkou tohoto jeho přístupu mohou být texty postavené na bezprostředním záznamu běžných, věrně odposlouchaných rozhovorů lidí „ze vsi“, ať už při mši v kostele (Totenmesse, Hromy a blesky) nebo v autobuse (Jana volá

57


z linkáče, Kde já Ježíš). Právě v těchto pasážích se mi zdá Linhart nejpřesvědčivější. Jeho druhou polohu ale tvoří lyrické texty, v nichž je pouhým pozorovatelem: v popisech krajiny lze vždy tušit ohromení přírodou, během času či lidskou představivostí. Tyto texty (Návrat do kláštera, Riesenburg, Malý pátek aj.) mají často nádech meditativnosti. A tak i přesto, že v jejich závěru se vrací k ironii, „filozofická pachuť“ zůstává… Tomuto kontrastu na rovině obsahové místy odpovídá i jazyk. Autor přechází od syrového stenografického záznamu (především v přímé řeči) do lyrických poloh (Ryl jsem v brázdách na dlani a vzpomínal…, s. 11), občas překvapí i metaforou (když se před vámi otevře nebe a oslepí vás sněhové vločky, tak tohle je Sněhový čumáček, s. 8). Slova využívá i jako zvukový materiál – skládá je ve zvukomalebný řetěz (Lyska mechanicky kroužila kolem labutě. Ve stále větší temnotě se jí blýskala malá, kulatá lítá očka, text Vodní cesty, s. 22). Podobné poetické výlety jsou však ojedinělé. Linhart zůstává věrný své specifické ironické zkratce – kupříkladu v textu Robot: Přece nepojedu s (rozbitým) robotem do Prahy, uvažoval kolega a jel tam s manželkou. Robota odnesli místnímu všeumělcovi, který se bál o pověst a tajně ho svezl z hor do Oseku. Z Oseku ho zkušební opraváři odvezli do Duchcova, z Duchcova ho Ukrajinci odtáhli do Teplic. Tam si robot užil svý a když se vrátil, zůstal s kolegyní… (s. 21-22) Další linii „sbírky“ tvoří obsahově zcela odlišné texty: autor se z kláštera a ze svých cest přesouvá do městského prostředí. Píše o opravených písemkách z bankovnictví, rozbitém kuchyňském robotu (viz výše), o pitce s cizím tátou… Asi proto působí knížečka Pro cizince na cestách tak nesourodě. Není soudržným celkem, těžko lze hledat sdělení přesahující každý jednotlivý text. Ale možná autorovi podsouvám něco, co ani nebylo jeho záměrem. Na závěr si neodpustím citovat Linhartův vzkaz všem cizincům na cestách: Sám se bojím cest, jejichž směr neznám, mnohem méně než silnic. A, víme, na silnicích jezdí auto za autem. Přímo k zprasení. (s. 24) (Patrik Linhart: Pro cizince na cestách, Kapucín, Duchcov 2003, 1. vydání, 32 stran) Jan Plyczan

Inzerce Concorde mého smutku odlétá - Letadla štěstí jsou ve vašich hlavách, jsem objektivní pozorovatel životů. Nezahynula Morava po záplavách, i když je to parta kokotů. Když krutý živel bortí stěny, než dětská ruka chytí míč, nezdolaly vody moravské ženy, i když je to banda tupejch píč. Takovou a 38 dalších básní najdete v nově vydané sbírce „Concorde mého smutku odlétá“ teplického hvězdáře a umělce Radima Neuvirta, jinak známého pod pseudonymem hRvN. Obsahuje autorovy básnické cykly „touha stát se továrníkem“, „w+v+j+z“, „lidovky“ a eponymní „concorde mého smutku odlétá“. Brožura má barevnou obálku, obsahuje i koláže z autorových fotografií a odborný literárněvědní komentář. Za 50 Kč je k dostání u autora, popř. přes e-mailovou adresu [email protected]., popř. kontaktujte redakci Nových Ústeckých Přehledů. Sbírku vydalo nakladatelství GRAFOBAL PRES jako svou 2. publikaci (první byl počin „matce…“ Radka Háska). GP se zabývalo a napříště zabývat bude vydáváním divné i jiné literatury. Izobal, tiskový mluvčí GP.

Medailony

58

Medailony autorů: Svatava Antošová (*1957, Teplice) vystudovala gymnázium v Teplicích a Střední knihovnickou školu v Praze. V 80. letech se živila jako strojírenská dělnice, v 90. letech jako redaktorka Českého rozhlasu v Ústí nad Labem a časopisu Cosmopolitan, od roku 2001 pracuje v teplické knihovně. Od konce 70. let publikovala hlavně v samizdatových časopisech a sbornících (např. Pako – časopis teplického literárního sdružení Patafyzické kolegium). Jejím „oficiálním“ knižním debutem je několik básní ve sborníku „Zelené peří“ (1987). Vydala sbírky „Říkají mi poezie“ (1988), „Ta ženská musí být opilá!“ (1990), „Tórana“ (1994), „…Aniž ťala hlavou“ (1994), „Kalendář šestého smyslu“ (1996), nejnověji básnickou skladbu „Vlčí slina“ a prózu „Dáma a švihadlo“. Tomáš Blažek (*1972) je jihlavský novinář. Kromě minulého čísla Pandory (kde chyběl jeho medailon) publikoval v Hostu, MF Dnes, v regionálních novinách Facta, v časopisech Řádky a Puchejř a na internetu (Vítrholc, Tramvaj načerno aj.). Eva von Brün (*1986) miluje čínský porcelán. Její povahové rysy ho však mají raději ve fragmentech. Za pár let zdědí rodinnou keramičku v Čejově u Humpolce. Mezi její záliby patří obdivování květovaného povlečení, fazolky na smetaně a hip-hop. Martin David (*1964, žije v Teplicích) po Střední průmyslové škole stavební pracoval jako mistr na stavbě a projektant, poté jako topič v plynové kotelně. Publikoval časopisecky a je zastoupen v řádce almanachů a antologií („Přetržená nit“, „Od břehů k horám“, „Ryby katedrál“). Knižně mu vyšly básnické sbírky „Listí pro jablko“ (1995), „Jiné výkladní skříně“ (1999) a opus „kratičkých, lapidárních básní“ „Venkoncem“ (2003). A. S. Falt (*1978) právě úspěšně ukončil studium na PF UJEP. Ve volném čase píše, analyzuje krásu latexových rukavic a toulá se po Česku. Je ekologem, politologem, historikem, germanistou a znalcem lidské psychiky. Publikuje podruhé. Marta Zbyslava Gärtnerová (*1948, Chomutov; žije v Mostě). Verše, fejetony a povídky publikuje od 2. poloviny 70. let (Mladá fronta, Tvorba, Obrana lidu, Svět práce, Průboj, Literární měsíčník, Vlasta, po r. 1989 v Literárních novinách a v regionálním tisku). Její poezii a prózu je možno najít na internetu (Neviditelný pes, Liberecké listy aj.) a v četných almanaších a sbornících („Nemůžeš zadržet oblaka“, „Tanec na hladině“, „Almanach Teplický Šlauch 2000“, „Pátá koróna“). Knižně vydala básnické sbírky „Tichá návnada“ (1979), „Autogenesis“ (1982), „Svodidla noci“ (1984) a „Létající vlak“ (1988). Letos by měla vyjít kniha fejetonů a koláží „O různosti bublin“. Radek Hásek o sobě: „Poprvé jsem se vyskytl 31. 12. 1976 kdy silvestrovské petardy mě vypudili z matčiného lůněte a nejspíš zvědavost se silvestrovskou zábavou spůsobyli mé bláznovstvý (»Začalo to tím/ začalo to početím,/ vykoukl zadek/ dali mu jméno Radek...,« tak bych krátce rozebral svoje narození...). V současný době se zabívám divadlem, hraji jako host v divadlu 4 pod peřinou a s divadlem Panoptikum Maxe Fische... Poezii píši od svých 18 let... Krom divadla rád poznávám lidi, zvlášť ženy (něžné pohlavý).“ Letos mu vyšla první sbírka „Matce“. Ivo Harák (*1964, Brno), básník, publicista, literární kritik, učí na katedře bohemistiky UJEP. Od 90. let působil v časopisech Dialog, Kult, Obratník, Psí víno, Salve. Recenze a básně kromě denního tisku publikuje v časopisech Host, Weles, Literární noviny, Tvar, Babylon, Dialog, Obratník, Jihovýchodní pošta, Psí víno, Pandora... Vydal čtyři sbírky básní – „Lednový motýl“ (1992), „Země Dým“ (1993), „Masna“ (2000) a „Requiem na varhany z lešenářských trubek“ (2002) – a knihu literárněvědných studií „Nepopulární literatura“ (1999). Je věřícím katolíkem, členem Obce spisovatelů, Severočeského klubu spisovatelů a Východočeské odbočky Obce spisovatelů. Přes týden žije v Ústí nad Labem, na víkendy jezdí do Chotěboře. Jarobal nám napsal e-mail: „Milá Pandoro, rád bych v Pandoře vystupoval pod krycím jménem Jarobal (*1981). Působím mj. jako metanovinář. Svůj vnitřní i vnější život chápu jako názorný příklad toho, že kritici postmoderny, ale i postmoderní kritici se v lecčems mýlí. Preferuji odchylky, např. divné kámoše. Matka, láska a sex jsou snad jedinými reprezentanty substanční reality, které mi zbyly. Když to budeš chtít zkopírovat, tak dej odpovědět, najeď na to myší a dej ctrl c. Ale to asi víš.“

59

Medailony

Ivan Martin Jirous (*1944, Humpolec) vystudoval dějiny umění na FF UK. Od konce 60. let byl spoluorganizátorem a teoretikem výtvarně-literárního seskupení Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu (K. Nepraš, J. Stehlík aj.). V 70. letech střídal dělnické profese (topič, noční hlídač, pomocný dělník) s pobyty ve vězení (Valdice, Ostrov, Litoměřice). Pořádal ilegální výstavy, koncerty a „festivaly druhé kultury“ (v Postupicích, 1974, a v Bojanovicích, 1976). Roku 1969 se stal uměleckým vedoucím rockové skupiny The Plastic People of the Universe a zároveň předním českým ideologem a organizátorem hnutí undergroundu, jehož hlavní rysy shrnul v nevyhlášeném manifestu „Zpráva o třetím českém hudebním obrození“ (1975). Podílel se na vzniku samizdatového časopisu Vokno (1979). Své články, recenze a polemiky publikoval i v dalších periodicích (Revolver Revue, Infoch, Dialogy, Jazzstop, Obsah…). Samizdatově vydal básnické sbírky „Magorův ranní zpěv“ (1975), „Magorova krabička“ (1979), „Mládí nevykouřené“ (1980), „Magorovy labutí písně“ (1986), v 90. letech pak vyšly v Torstu jeho „dosud sebrané“ spisy: „Magorova summa“ (poezie) a „Magorův zápisník“ (teoretické statě). Nakladatelství Vetus Via v říjnu vydává jeho zatím poslední sbírku „Rattus norvegicus“. Kateřina Kováčová (*1982) studuje Čj - Aj na PF UJEP. Publikovala v časopisech Psí víno, Plž a Host. V tomto roce vydala v edici TVARy sbírku básnických próz „Zakřečím…“ J. H. Krchovský (*1960) se „od svých básnických počátků v prostředí literárního undergroundu objevoval jako naprosto originální zjev, podivný, ani ne dvacetiletý ironický stařec, definitivně a již kdysi dávno uhranutý smrtelným steskem z existence, jež je už dávno odžitá a ztracená. Krchovský je svůj, v něčem plně `dítětem´ našich osmdesátých a devadesátých let a v něčem jiném zase úplně mimo místo a čas, ničemu nepodobný a přes všechny epigony nenapodobitelný.“ (J. Peňás) Před Revolucí publikoval jen v samizdatu, po roce 1990 v Revolver Revue, Souvislostech, Hostu, Iniciálách, Literárních novinách, Tvaru. Jeho básně vyšly ve výborech „Noci, po nichž nepřichází ráno“ (1991) a „Leda s labutí“ (1997), souborně pak jako „Básně“ (1998). Loni vydal sbírku „Poslední list“ (2003). V Pandoře publikujeme texty z budoucí sbírky, jež by v nakladatelství Host mohla vyjít nejdříve tak koncem roku 2005. Karel Kuna (*1970) se do loňska živil všelijak: kromě překládání Harlekýnek a sci-fi pracoval jako novinář (ČTK, Literární noviny) či nakladatelský redaktor. Loni ale vydal svou oficiální prvotinu, sbírku povídek „Cesta do Malšic“, a všechno se změnilo… Klára Pavienská ne-studuje na UJEPu pátým (avšak nikoli posledním) rokem ČJ – ZSV a v současné době se snaží nevyletět a napsat diplomku (Ó, Hrabale, Hrabale!). V neskutečném skutečném světě funguje pod jiným jménem. Tedy, má jej napsané na občance. Možná. Pokud tedy to plastikové lejstro ještě neztratila… Václav Polda (*1979) studuje fyziku na PF UJEP. Je hercem, šéfrežisérem a scénáristou divadla Zdrhovadlo. Jako jeden z mála víc čte než píše. Přesto si se dvěma přáteli vydal sborník textů „Jen tak si myslim…“ (2003). Oscar Ryba (1963 - 2002) byl posledním českým a jediným severočeským beatnikem. Od poloviny 80. let vydával „Bránické almanachy“, v 90. letech publikoval v časopisech Iniciály, Lázeňský host, Moderní analfabet… Je autorem sousloví děčínská scéna a zakladatelem děčínské scény. Jeho povídková prvotina „Žiju si jako Rybouac“ vyšla v roce 1998, druhá Rybova kniha „Život mezi prsty“ by měla vyjít (v redakci P. P. Payna) letos. Zdeňka Řezbová studuje filosofii a estetiku, od příštího roku snad i nějaký výtvarný obor. Baví jí tvořit (cokoliv), a to v prostředí dalších kreativních lidí... A ráda si hraje. Heinrich a Bruno Sluníčkovi jsou hodní a milí klucí. Jejich tvorba je stejně slunná jako jejich příjmení. Velmi Vás zdraví a líbají. Karel Snopek je místní 24-letý hospodský povaleč. Prostě žije… Josef Straka (*1972) je odborným asistentem v Psychologickém ústavu UK FF a současně přednáší na katedře psychologie UK FF. Vydal dvě básnické sbírky „…a jiné časy“ (1994) a „Proč“ (1995) a knihu básnických textů „Hotel Bristol“ (2004). Přispívá do časopisu Weles, kde vydává své básně, krátké prozaické texty a recenze. Dále publikoval ve Věstníku Společnosti Franze Kafky, v Bohemě a Babylonu. Přednášel na několika mezinárodních konferencích a kongresech.

Zadní strana

Radek Hásek DÍTĚ Z

MOREM

MAMINKO CO DOSTANU DNES K VÁNOCŮM PTALO JSE DÍTĚ Z MOREM PTALO JSE CO BY JSE STALO KDYBY DÍTĚ NEVSTALO A TO MATKU VZALO NEPLAČ MÁMO, NECH TY TO ŽITÍ, PO SMRTI JE JINÉ ŽITÍ NEPLAČ MÁMO MOJE ZLATÁ, NA HŘBITOVĚ JE ZEM SVATÁ NEPLAČ MÁMO, NECH TY SLZI, STEJNĚ ZEMŘU ASI BRZY O TÝDEN POZDĚJI, O HODINU DŘÍVE DÍTĚ LEŽÍ V POSTELI A KREV PLIVE SLZÍ, BREČÍ, MATKA SLOVEM LÉČÍ ZÁZRAK PŘIJDE NEBO SPÁSA, ŽIVOT NENÍ JENOM KRÁSA... MÁMO MAMINKO, HOĎ DO OHNĚ POLÍNKO JEDNOU MĚ TAM POCHOVÁTE, ANDĚLU DO RUKOU DÁTE MÁMO MATKO, HOĎ DO OHNĚ MOJE VLASY STEJNĚ UŽ JE KONEC KRÁSY DÍTĚ ZEMŘELO, CHVÍLI JSE BREČELO A PAK JSE ZAPOMĚLO ŽE MATKU DÍTĚ MĚLO

Zdroj: autorův rukopis. Redakčně neupravováno: při přepisu básně bylo plně respektováno autorovo svérázné pojetí pravopisu a syntaxe. Totéž se týká i autorova medailonu.

60 Amy Literární časopis PANDORA vydávají studenti Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Redakce: Kateřina Tošková Kateřina Kováčová Petr Karlíček (ke spolupráci s časopisem je soustavně nucen) Technickoorganizační pracovník: Jaroslava Klímová Redakční okruh: Karolína Steinová Anna Hroudová Marcela Hrubantová Olyn Švarc Grafická úprava: Kateřina Tošková Fotograf: Lucie Vegrová Adresa: KBo PF UJEP České mládeže 8 400 96 Ústí n. L. E-mail: [email protected] Náklad: 150 výtisků. Poděkování: autorům za poskytnuté příspěvky, J. E. Fričovi a P. P. Payneovi za spolupráci a redakci časopisu Filé (Báře Řebíkové a Vendule Bínové) za organizačněpsychickou podporu. Toto číslo je hrazeno z prostředků grantu

3 Úvodník. Milý čtenáři,

Recommend Documents