Č ESKÁ LITERATURA III (DEVADESÁTÁ LÉTA XX. STOL.)

-1OSTRAVSKÁ UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA

ČESKÁ LITERATURA III (DEVADESÁTÁ LÉTA XX. STOL.)

PETR HANUŠKA

IVA MÁLKOVÁ

OSTRAVA 2002

Číslo a název podkapitoly (nebo kapitoly)

Cíle předmětu

Po prostudování textu budete znát: •

Základní fakta o proměně literární situace po Listopadu 1989, o změnách na nakladatelském trhu, o problémech spjatých s vydáváním literárních časopisů .

•

Zákonitosti, kterými se řídí hledání nového básnického a prozaického tvaru.

•

Informace o proměn ě fungování literárn ěkritické reflexe.

Získáte: •

O zákonitostech fungování polistopadového literárního trhu, literárního provozu, postavení autorů , nakladatelů , kritiků .

•

Získáte návod jak interpretovat vybrané tituly, resp. díla význačných osobností, jejichž tvorba výrazně charakterizovala dobový literární úzus.

Budete schopni: •

Vysvětlit, k jakým proměnám došlo v literárním provozu, proč k nim došlo a jaký měly dů sledek pro fungování literatury resp. literárního života.

•

Vysvětlit, proč došlo k opožd ěnému nástupu mladé literární generace.

•

Objasnit, jakou podobu měly proměny v oblasti prózy a poezie.

•

Budete schopni rozlišovat mezi opravdovou literární kvalitou a literárním zbožím, určeným k okamžité konzumaci.

-2-


Obsah předmětu 1. Polistopadová literární situace 2. Poezie devadesátých let – návraty 3. Poezie devadesátých let – nástupy 4. Tendence v české próze 90. let 5. Deníková a memoárová literatura 6. Český literární postmodernismus 7. Karel Šiktanc 8. Lubor Kasal 9. Pavel Kolmačka 10. Literární dílo Jana Křesadla 11. Michal Viewegh

Č a s p o t ř e b n ý k p r o s t u d o v á n í u č iv a p ř e d m ě t u : 18 hodin

-3-


-4-


-5-

POLISTOPADOVÁ LITERÁRNÍ SITUACE

V této kapitole se dozvíte: •

K jakým zásadním změnám došlo v kulturní, resp. literární sféře po r. 1989. Pozornost bude zaměřena na nové společenské postavení literatury. Vyjasníme, nakolik se proměnila role spisovatele, čtenáře, nakladatele a literárního kritika. Uvedeme, které vycházely literární časopisy a na kterých místech pulzuje literární život. Vysvětlíme, nakolik d ůležité jsou pro literární provoz spisovatelské organizace a literární ceny.

Klíčová slova této kapitoly: Proměna kulturních podmínek, oficiální, samizdatová a exilová literatura, cenzura, kniha jako zboží, privatizace nakladatelství, čtenář, autor, literární kritika, literární časopisy, literární decentralizace, zánik bibliocentrismu , literární ceny

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 2 hodiny


-6-

Po listopadu 1989 se v tehdejší Československu radikálně proměnily nejen společenské, ale i kulturní podmínky. Pro literaturu to přineslo změny, které nejvýstižněji popsal prozaik a esejista Jiří Kratochvil ve stati Obnovení chaosu v české literatuře (1992). Již nebyla písemnictvím „s údělem a posláním, které se jen různě obměňovalo (od povinnosti být národotvornou institucí přes příkaz růst a košatět k větší cti a slávě národa a přes službu různým ideologiím a kasárenský dril sloužit lidu, odrážet skutečnost a realisticky zobrazovat až konečně po záskok v politické opozici 60. let)“, ale prostorem skutečné svobodné umělecké tvorby. Nejbezprostřednějším a nejvýraznějším projevem nového klimatu se stala skutečnost, kdy česká literatura přestala fungovat ve třech publikačních sférách. Dřívější politicky motivované rozčlenění literární tvorby do oficiálního, samizdatového a exilového okruhu přestalo mít své opodstatnění a došlo k jejich spojení do jediného proudu. Pokud dnes narazíte na termín samizdat, samizdatové vydání, jde o individuální aktivity motivované především ekonomickými faktory. Krátce po listopadu 1989 přestala existovat cenzura, tedy FÚTI a ČÚTI v Čechách, které byly v době socialistického režimu řízeny Státní tajnou bezpečností. Jedinou cenzurou se stala cenzura privátní jako projev individuální lidské, občanské a mravní zodpovědnosti. Literatura přestala být „jedním z osvědčených útočišť“, k nimž se lidé s důvěrou obraceli od dob českého národního obrození. Stala se vedle televize, rozhlasu, tisku a nejnověji hlavně internetu pouze jedním z řady mediálních polí, ke kterému vnímatel málokdy obrací svou pozornost. Kniha se stala zbožím s tržní hodnotou, tak jako boty, kuchyňská váha či léky. Spisovatel jako výrobce musí vstupovat cestou rozhovorů a autorských čtení do propagační fáze, neboť nakladatel nemůže spoléhat na státní či jinou finanční podporu při vydání titulu. Náklady knih dosahující dříve u poezie několik tisíc, resp. u prózy několik desítek tisíc kusů se radikálně zmenšily. V současné době se básnických knih prodá několik stovek, u úspěšných próz dosahují výše 2 až 5 tisíc. Spisovatelstvím jako profesí se tudíž v České republice nemůže téměř nikdo – s výjimkou Michala Viewegha – živit. Během několika let zanikly či byly privatizovány téměř všechny státní nakladatelské domy. Nahradilo je několik stovek soukromých vydavatelských firem. K nejvýraznějším a nejsilnějším producentům kvalitní literatury patří ARGO, Paseka, TORST, Nakladatelství Lidové noviny, Atlantis, Petrov, Host, Votobia, ze starších značek se v nové konkurenci zorientovala Mladá fronta, Vyšehrad a Odeon. K ekonomicky nejstabilnějším se řadí Knižní klub (součást Euromedia Group K.S.) . Ten se orientuje na tzv. většinového čtenáře a knižní produkci zahrnující nejen odpočinkovou beletrii, ale i populární slovníkové příručky, kuchařky, atlasy apod. Knihy však i nadále vydávají nadšení zájemci o obsahově a graficky kvalitní literaturu. Využívají možností bibliofilského vydání, soukromých tisků, nového samizdatu až po strojově opisované sešity poezie s přiloženým adresářem budoucích čtenářů. V nových podmínkách se změnilo i samotné postavení čtenáře. Zvětšuje se propast mezi čtenářem konzumním a intelektualizujícím. Pro první skupinu je charakteristický zájem o čtivo různého druhu a kvality, např. produkci tzv. červené knihovny z edice Večery pod lampou. Druhý čtenářský okruh tíhne spíše ke klasické literární produkci, k literárnímu experimentu či k artistně orientované literatuře. V průběhu 90. let se také proměnilo postavení soudobé české literární kritiky. V této oblasti převažovala především anotační produkce spjatá s kulturními rubrikami deníků. Málokdy se v tomto médiu pěstovala systematická kritická činnost, resp. literární tvorba vůbec. Výjimku tvořily příloha Lidových novin Národní 9 (vedoucí editor Jan Lukeš) a Salon Práva (Zdenko Pavelka). Kritici často lobovali ve prospěch určitého literáta, literárního uskupení či nakladatelství, popřípadě využívali svého projevu k vyřízení mezilidských účtů. Tím tuto oblast na dlouhou dobu degradovali. Navíc vlivem zániku jediného direktivního socialistického estetického kánonu došlo k rozvolnění estetických měřítek. Kritiku tak často ovlivňují nejen názory zástupců starších kritických škol (strukturalisté, kritické působení Jana Lopatky a jeho žáků), ale především představitelé tzv. kritiky impresionistické (= zprostředkující více informace o svých dojmech než o díle samotném). Pro polistopadová léta je typická snaha obnovit či založit nové literární časopisy. Na reputaci vybudovanou v 60. létech se mohly spolehnout Literární noviny, které nejprve vycházely jako týdenní příloha Lidových novin, od r. 1992 poté jako samostatný týdeník. Původní periodikum Svazu československých spisovatelů Kmen transformovalo na týdeník, posléze obtýdeník Tvar. Brněnský samizdatový časopis Host, který se hlásil k tradici stejnojmenné předválečné tiskoviny a k poválečnému Hostu do domu, se stal ve 2. pol. 90. let jediným literárním měsíčníkem. Samizdatové kořeny měla i Revolver Revue, která také nabídla jediný specializovaný list na kritiku Kritickou Přílohu RR. Přesahy od literatury k filozofii, náboženství a politice lze zachytit v Prostoru a Souvislostech. Neúspěšně skončil pokus brněnského nakladatele Martina Pluháčka vydávat luxusní časopis Neon určený pro bohatější podnikatelskou a intelektuální klientelu. Další literární časopisy se staly díky svému odbornému či specifickému zaměření (danému místem vydávání, způsobem umělecké tvorby či zacílenou čtenářskou skupinou) malonákladovou záležitostí. Patří k nim olomoucká literárně-filozofická revue Aluze, vendryňský Weles, surrealistický Analogon, básnické Psí víno, plzeňský Plž či vsetínské Texty. Jediným pravidelně fungujícím internetovým časopisem se stala Dobrá adresa. Po celou dobu se vydavatelé literárních časopisů potýkají s finančními problémy, neboť jsou téměř výhradně dotovány Ministerstvem kultury ČR, nikoli soukromými donátory.


-7-

Připomenutí existence kulturních center v souvislosti s vydáváním literárních časopisů avizovalo další významný rys polistopadového literárního života – jeho totální decentralizaci. I když existují v podstatě organizace sdružují spisovatele z celé České republiky, a to Obec spisovatelů a menšinový Klub spisovatelů, mají pouze zaměstnanecký charakter. Hájí zájmy literátů v otázce autorských práv a vyjednávání podmínek s jinými profesními oblastmi (film, rozhlas). Současný literární život se odehrává nejen v Praze a v dalších velkých městech jako v Brně, Ostravě, Olomouci, Českých Budějovicích či v Hradci Králové, ale i v městech menších, dokonce i na vesnicích. V Hranicích na Moravě působí Unarclub, ve Šternberku a Brně Surrealistická skupina A. I. V., v Plzni seskupení Seriózní žížala či Ason klub. Druhým neopomenutelným rysem je okrajové postavení literatury, do kterého je stále více a více vystavována. Diskutuje se o zániku bibliocentrismu, o nevýznamnosti literární produkce zatlačované zvláště populární hudbou a tzv. mediálními žánry. K posílení prestiže literatury má mj. přispět i udělování řady literárních cen. Ministerstvo kultury ČR uděluje státní cenu za literaturu, nakladatelství Mladá fronta vyhlašuje Cenu Jiřího Ortena určenou pro autora do 30 let, básníci mohou obdržet Cenu Jaroslava Seiferta, překladatelé Cenu Josefa Jungmanna. Nejnověji zřízená cena byla pojmenována podle jejího hlavního sponzora Magnesia Litera. .Úkol k textu. Vyhledejte si knihu Jiřího Kratochvila Příběhy příběhů (1995). Najděte si v ní zamyšlení nazvané Obnovení chaosu v české literatuře. Přečtěte si ho a poznamenejte si všechny další závěry, které charakterizují literární situaci počátku 90. let. Úkol k zamyšlení. Uvažujte nad tím, jakým způsobem by se literatura měla tzv. zviditelnit v jiných médiích. Část pro zájemce. Zhlédněte diskusní pořad Síto. Poslechněte si některý vybraný literární pořad na stanici Vltava. Vyhledejte si na internetu stránky těchto literárních časopisů: Texty, Host a Dobrá adresa. Uvědomte si, jakým způsobem a na jaké úrovni je literatura prezentována. Korespondenční úkol. Vyhledejte si práci Lubomíra Machaly Literární bludiště. Bilance polistopadové prózy (2001). Přečtěte si část nazvanou Hledání tradice a identity. Napište, kteří autoři nejvýrazněji formují současnou českou literaturu.

Shrnutí kapitoly. Po listopadu r. 1989 došlo k základním přeměnám společenským i kulturním. Literatura přestala suplovat roli zastánce svobodných občanských názorů, roli politiky. Tím se radikálně proměnilo její postavení ve společnosti. Knihy se staly zbožím, které musejí soukromí nakladatelé nabídnout a prodat na svobodném trhu. Autoři nejsou dotováni státem, tudíž se vzhledem ke slabé kupní síle zdejšího trhu musejí živit jiným povoláním než spisovatelstvím. Literatura také musí o své místo bojovat s jinými médii. Pomoci ji v tom má i udělování literárních cen, resp. prezentování literatury v jiných médiích- V problémech se ocitla i literární kritika, v níž se negativně odrážejí ekonomické zájmy určitých jednotlivců i skupin a která trpí absencí jasně vymezených hodnotících kritérií. V literatuře došlo k celkové decentralizaci tvůrčího úsilí. V menších místech jsou vydávány knihy, časopisy, působí zde literární časopisy.

Otázky: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.

K jakým základním změnám došlo po r. 1989 v kultuře, resp. literatuře díky proměně politických podmínek? Jaké postavení mají v nových ekonomických podmínkách kniha, nakladatel a autor? Která nakladatelství patří v ČR k největším? V čem se změnilo postavení čtenáře knih? Jaké problémy řeší soudobá literární kritika? Které literární časopisy a kde vycházejí? Jaké znáte spisovatelské organizace? Co to znamená, když se řekne zánik bibliocentrismu? Které literární ceny se v Čechách udělují?


-8-

Další zdroje: HANUŠKA, Petr – NOVOTNÝ, Vladimír: Česká literatura ve zkratce 4. Praha 2001. MACHALA, Lubomír: Literární bludiště. Bilance polistopadové prózy. Praha 2002. Slovník českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů 1945 – 2000. Brno 2002.

Průvodce studiem. Uvědomte si a smiřte se s tím, že postavení soudobé české literatury je víceméně tristní ve smyslu zájmu české společnosti o ni. Je potřeba, abyste se proto nad popisem polistopadové literatury dobře zamysleli. Uvědomili si, v čem jsou její hlavní problémy a nakolik je budete schopni pomoci řešit kupříkladu ve své budoucí pedagogické nebo odborné práci.

-9-

POEZIE DEVADESÁTÝCH LET NÁVRATY


O splácení nakladatelských dluh ů

•

O autorech, kte ří se z nepaměti „v rátili“ do české poezie

•

O tvůrčích impulsech, které s sebou přinesli

Klíčová slova této kapitoly: Kontinuita, vydavatelské dluhy, chronologie, ztvárnění civilizace, experimenty, faksimile dopisů , autentičnost, paměti, deníky, překlady, eseje, rekonstrukce, epika, tragika, víra, banalita, parataxe, enumerace, permutace, reflexe, naivita.

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 2,5 hodiny


- 10 -

POEZIE DEVADESÁTÝCH LET NÁVRATY Devadesátá léta v poezii ukázala, jak silně byla zasažena kontinuita literárního dění. V devadesátých letech se vyrovnávají vydavatelské dluhy, které mnohdy

sahají až do

čtyřicátých let. Tak se spolu setkávají skuteční debutanti s autory, jejichž jména zní jako nová pro téměř dvě generace čtenářů. Spojením tří komunikačních okruhů se vytváří široké komunikační pole, v němž je setřen rozdíl mezi centrem a periferií. Situace na počátku devadesátých let maže ostré generační hranice. Vydavatelské aktivity stírají hranice mezi debutem, reedicí, druhým vydáním atd. Jednotlivé sbírky se potkávají s výběry z tvorby. Do edičních plánů vstupuje vydávání autorských spisů. Dochází k paradoxním situacím: Jiří KOLÁŘ se básnické tvorby vzdal v šedesátých letech, jeho dosud vydané knihy byly staženy z knihoven, jeho původní sbírky v Česku dosud nepublikované (z let čtyřicátých, padesátých i šedesátých) se začínají vydávat až v letech devadesátých… Prostupují se tvůrčí desetiletí, destruuje se chronologie literární historie. Sám autor se v podobné situaci ocitá podruhé. Dobová svědectví ze šedesátých let připomínají, že výbor z tvorby Jiřího KOLÁŘE Náhodný svědek z roku 1964, byl pro tehdejší nastupující básnickou generaci objevem a podnětem. V té době už J.K. „trval“ v české poezii od roku 1940.

Byl autorem, který svými básněmi a překlady směřoval ke ztvárnění chaotické

mnohovrtevnatosti moderní civilizace (BLAŽÍČEK). Jeho básnické deníky, proláže, volný verš využívající mluvený jazyk, kategorie subjektu v podobě očitého svědka, prostupování slovesného a výtvarného umění a další experimenty ustavily Jiřího KOLÁŘE jednou z nepřehlédnutelných a nezaměnitelných iniciačních osobností české poezie dvacátého století.

Průvodce studiem. Jiřímu KOLÁŘOVI vycházely v devadesátých letech sebrané spisy, které představily tohoto autora v úplnosti. V devadesátých letech vycházela celá řada studií, která znovuvymezovala (reedice) nebo nově pojmenovávala místo Jiřího KOLÁŘE v české poválečné poezii. „Kolářovskou“ literaturu nabízíme i v oddíle Další zdroje, ale je nezbytné se seznámit se studiemi Vladimíra KARFÍKA. Naposledy byly jeho studie publikovány v souboru Literatura je čitelná, Olomouc, Periplum, 2002. Jako teoretický vstup ke studiu doporučuji stať Miroslava ČERVENKY „První čtyři sbírky Jiřího Koláře“ ze souboru Styl a význam. Studie o básnících, Praha, ČS, 1991, s. 135 – 191.


- 11 -

Úkol k textu.

Prostudujte stať Miroslava Červenky a vymezte základní poetické znaky tvorby Jiřího KOLÁŘE, jak je ustavily první čtyři básnické sbírky tohoto autora. Otázky: 1. 2. 3. 4. 5.

Kterými sbírkami se vrací Jiří Kolář do české poezie v devadesátých letech? Existují básnické texty, které napsal Jiří kolář až v devadesátých letech? Jakou roli sehrál výbor Náhodný svědek v šedesátých letech? Kdo se zabývá dílem Jiřího Koláře? Které žánry inicioval v české poezii Jiří Kolář?

V podobné situaci se ocitá i Jan ZÁBRANA. Až v roce 1991 respektive 1992 vycházejí jeho verše z pozůstalosti v souborech Jistota nejhoršího (editor Jiří TRÁVNÍČEK ve spolupráci s Marií ZÁBRANOVOU) a Zeď vzpomínek (editorem opět Jiří TRÁVNÍČEK). Soubor Jistota nejhoršího obsahuje verše z let 1950 – 1972. Životopisné pásmo obsahuje úryvky z deníků (jejich rozsáhlé otištění v původně dvoudílném souboru Celý život I, Celý život II, Praha, Torst, 1992 se stalo literární událostí počátku devadesátých let), faksimile dopisů, fotografie, které dokumentují výjimečnost mravní i tvůrčí Jana ZÁBRANY. Postupně jsou vydávány i jeho sbírky z šedesátých let. Jiří TRÁVNÍČEK ve studii, která provází Jistotu nejhoršího o charakteru ZÁBRANOVY básnické tvorby píše: Vyvázáním z veškerých vnějších (komunikačních, společenských, tj. jakkoli nadosobních) rolí se oblouk Zábranovy poezie uzavírá. – Jeho básnické slovo tak prošlo od chvějivého hledání harmonie mezi chlapeckou duší a světem bezprostředního obklopení v časech gymnaziálních, přes postavení ostrova jistoty a lyrické vymanění se ze zajetí démonické reality v počátku padesátých let, dále pak k jeho propojení se světem „dole“, tj. současně i vydobytím se nezávislosti na čase minulém (Stránky z deníku, Utkvělé černé ikony, Únor 1954, Lynč) až k horečnému bičování slova ve skladbě fragmentu Havran, kde mělo být podrobeno sebezničující konfrontaci se sebou samým, s básníkovou osobní pamětí i se samotnými možnostmi poezie. A nakonec toto slovo – už nezúčastněné na velkém čase dějin – končí definitivně do sebe obráceného konce… (citováno podle TRÁVNÍČEK, J.: „Slovo svírané dějinami“, in: ZÁBRANA, J.: Poezie poslední možnosti. Praha, ČS, 1991, s. 175

Příklad

Jan ZÁBRANA Úryvek ze Zdí vzpomínek Nakonec písničku. Písničku na konec všeho:


- 12 -

To trní, to hloží smrt z nás vyklestí. Po slitování smilování. Nasviť tu scénu bolestí, nasviť ji láskou Boží, co je tam na ní ještě na dívání? Co je v tom za štěstí čekat dál na služku, až stříbro vyleští? Dál to hrát na stáří s kamennou obranou? Až nás dřív vykleští? Dohráno. Dohráno. Krákám: je dohráno. To trní! To hloží! Je dohráno. Tma na rampě a tma i v lóži. Je dohráno. A víme to. Dřív než nás košťata boží ze světa vymetou. Text z roku 1971

Úkol k textu.

•

Jan ZÁBRANA byl také excelentní překladatel. Vyhledej se Slovníku českých spisovatelů od roku 1945, Díl 2, Praha, Brána, 1998 autory a díla, které přeložil.

Otázky: 1. V kterých tvůrčích literárních oblastech Jan ZÁBRANA vynikal? 2. Lze a jak rekonstruovat životní osudy a myšlenkový svět Jana ZÁBRANY? 3. Které básnické sbírky Jana ZÁBRANY vřadíme do devadesátých let? 4. Jaké motivy a byste vybrali z ukázky uvedené v příkladu, a jak byste je analyzovali a intepretovali? Dvojnásobný návrat prožívá Ivan DIVIŠ. Změna společenské situace mu dovoluje, aby se vrátil z emigrace do Prahy, aby se vrátil zpátky ke svému jazyku. I u tohoto básníka můžeme ve fragmentech textů, úvah, deníkových záznamů rekonstruovat podoby jeho vnitřního světa, podněty, které jej inspirovaly – ať svou negativní či pozitivní hodnotou. Ivan WERNISCH z rukopisů vybral texty z let 1960 – 1994 Teorii spolehlivosti (Praha, Torst, 1884). Poprvé představil DIVIŠOVY textové záznamy v časopise Plamen již v roce 1967. DIVIŠ si v roce 1991 (10. září) poznamenal: Kdo je básník? ( A jak často se tohoto označení cukrářsky a operetně zneužívá!) Rozvine-li se počáteční talent a věc jde dobře, jde do díla, pak je Herkulem a karyatidou současně. Musí v sobě nosit nejen všechny předměty avěci, zvířata a


- 13 -

přírodu, ale i vesmír, kosmos. Zde musí svědčit o údělu člověka, ano v kosmu, žádný Jaroslav Seifert. Jen zřídka disponuje myslí spokojenou a nerozrušenou, naopak, po většinu života je nešťasten…(citováno podle DIVIŠ, I.: Teorie spolehlivosti, s. 645) Jak je z citátu zřejmé do české poezie se znovu vrátil nespokojenec, rebelant a provokatér. Do své smrti v roce 1999 vydal přepracované vydání sbírky Žalmy (1991), opravené vydání sbírky Noé vypouští krkavce (1995) a v Čechách poprvé Odchod z Čech (1990), Obrať koně (1992), Beránka na sněhu (1994), nově sbírky Moje oči musely vidět (1991), Češi pod Huaskaránem (1998) Autor ve sbírkách vyslovuje v četných variantách napětí až tragické mezi vírou a nevírou, štěstím a katastrofou. Jaroslav MED ve Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 charakterizoval Divišovu poetiku následujícími slovy: DIVIŠOVA poetika se vyznačuje silnou expresivitou, je založena na extenzitě výrazu, na metaforické neobvyklosti, jíž se aktualizují i banality. Konkrétnost výrazu naopak prozrazuje DIVIŠOVO tíhnutí k epičnosti. Základním významotvorným postupem je přitom vzájemné střetávání řady stylových rovin, které jsou přeplněny filozofickými narážkami, neologismy, antinomiemi a paradoxy. Tematická posloupnost básně i rytmická stavba jsou neustále porušovány; vše je „chrleno“ v parataktickém, enumerativním sledu – tak, jak básníkova fantazie trhá pouta logiky. Úkol k textu.

Jakými pojmy charakterizoval Jaroslav MED poetiku Ivana DIVIŠE? Jaké prostředky používal básník pro zachycení své nervnosti, nespokojenosti, neklidu, které v něm nakladl čas a nedokonalí lidé tohoto světa? Otázky: 1. Které ze sbírek publikovaných v devadesátých letech Ivan DIVIŠ také v tomto období napsal? 2. Jaký význam má v DIVIŠOVĚ poezii enumerace a parataktické řazení veršů? Do povědomí čtenářů se znovu vrátil Emil JULIŠ. Autor svázaný s experimenty let šedesátých (grafika, technika permutace). V sedmdesátých letech je jeho poezie reflexivnější, neztrácí však experimentální prvek (mj. Gordická hlava, 1989). Fragmenty, prozaizace, sblížení s devastovanou krajinou severních Čech určují sbírku Nevyhnutelnosti (1996), která zahrnuje i tvorbu sedmdesátých osmdesátých let. Zvláště jako literární historik, editor, autor divadelních dramatizací, překladatel trval v kontextu české literatury v sedmdesátých a osmdesátých letech Ludvík KUNDERA. Devadesátá léta mu umožní autorský návrat i v oblasti poezie. Rukopisné sbírky jsou


- 14 -

realizovány ve výborech, souborech, konkrétních vydáních. V rychlém časovém sledu jako splátky na ztracený čas vycházejí sbírky Malé radosti (1990), Ptaní (1990), Ztráty a nálezy (1991), Napříč Fantomázií (1991) Spád věcí a jiné básně (1992), Pády (1992) atd. Čas a prostor se v jeho poezii prostupují a určují, vymezují trvání a diskontinuitu. Od roku 1993 vycházejí Spisy Ludvíka Kundery. Část pro zájemce.

Aktivity Ludvíka KUNDERY v oblasti české literatury jsou pozoruhodné. Vyhledáte-li si jeho bibliografii užasnete nad množství překladů, nad antologiemi, jimiž představuje českou literaturu v zahraničí, nad dramatizacemi, které profilovaly brněnské divadlo Husa na provázku, nad literárně historickými monografiemi (mj. Dada z roku 1983), literárně historickými antologiemi (mj. Haló je tady vichr - vichřice!, antologie německého expresionismu, 1969), nad pozorností, kterou trvale věnuje dílu Františka HALASE (mj. monografie 1999, kde najdete další bibliografické odkazy). Seznamte se s dílem Ludvíka KUNDERY. Z Portugalska, kde se stal součástí portugalské literatury – Jorge LISTOPAD, se do prostoru české poezie vrací František LISTOPAD sbírkami Soukromé sklenářství v Brně (1992), Daleko blízko (1993) s dominancí určující krajiny. Z Francie obohacuje prostor české literatury mimořádný překladatel, editor, prozaik, esejista a básník Jan VLADISLAV. Básnickou tvorbu osmdesátých let publikovanou v exilových nakladatelstvích shrnuje v Knize poezie (1991). Z dalších autorů se pak do povědomí z exilu či domácího umlčování vracejí: Viola FISCHEROVÁ, Antonín BROUSEK, Petr KABEŠ, Petr KRÁL, Andrej STANKOVIČ, Ivan Martin JIROUS, Jiří KUBĚNA, Ivan WERNISCH, Pavel, ŠRUT, Jiří GRUŠA a další. Jiří TRÁVNÍČEK jmenované autory vymezil jako generaci a v úvahách nad ní napsal: Charakterizuje-li něco tuto generaci jako celek, pak je to velice dobrá obeznámenost s tradicí, osvojení „řemesla“, jakož i schopnost brát svou poezii jako způsob vymezení vůči tomu, co už tady bylo. Namnoze tato schopnost jde až k polohám do sebe ponořené bravury (Kaprál, my bychom přiřadili i Kuběnu), a proto chce-li někdo vrátit slovo k prvotnímu úžasu a být na chvíli obrázkovým naivistou, musí se tak dít reflexí a cestou odkazů (Wernisch, my bychom přiřadili Šruta, Grušu). Silným a sjednocujícím tématem se stává smrt blízkého (Slíva, Rulf, Fischerová). (citováno podle TRÁVNÍČEK, J.: Česká poezie 90. let: Čas smiřování… a knížek, Lidové noviny 10. 11. 1999) Otázky: 1. Jaké sbírky vydává v devadesátých letech Pavel ŠRUT? 2. Je Jiří GRUŠA v devadesátých letech bytostným básníkem? 3. Z jaké literatury (jakých literatur) předkládá Antonín Brousek?


- 15 -

4. Jak se jmenuje a co obsahuje kniha recenzí a statí Antonína Brouska? 5. Které sbírky vedle Zádušní básně za Pavla Buksu (1990) viola FISCHEROVÁ v devadesátých letech vydala? 6. Se kterým –ismem a se kterou zemí je spojena tvorba Petra KRÁLE? 7. Kterým kulturním oblastem se vedle poezie v devadesátých letech věnoval Andrej STANKOVIČ? 8. Které tvůrčí kroky charakterizují Jiřího Kuběnu v devadesátých letech? 9. Jak byste vymezili Kuběnou prosazovaný pojem „Generace 1936“? 10. Kterého z autorů byste dále vřadili k „návratům“ do české poezie 90. let? A proč?

Průvodce studiem. Jak jste správně postřehli, tato série otázek nenabízí odpovědi v textu. Sledovat současnou literaturu znamená procházet nejnovější slovníky, listovat bibliografickými příručkami, hledat informace na webových stránkách knihoven, nakladatelství, distributorů. Zkuste své odpovědi hledat v Slovníku českých spisovatelů od roku 1945, díl 1 A-L, Díl 2 M-Ž, red. P. Janoušek, Praha, Brána, 1995, 1998. Vstupte do prostřednictvím webu do univezitní knihovny, navštivte elektronické katalogy Národní knihovny v Praze.

Úkol k zamyšlení.

Devadesátá léta přinesla znovu zvrstvení literárního prostoru. Je ještě podnětné mluvit a přemýšlet o autorských generacích?

Korespondenční úkol.

Ivan Martin „Magor“ JIROUS, svérázná postava českého kulturního života od šedesátých let. V devadesátých letech vychází souhrnné vydání jeho díla Magorova summa (1998). Jeho tvorba však nekončí vzápětí vycházejí další původní sbírky (mj. Magorova vanitas (1999). Prostudujte jmenovaný soubor i další texty. Určete hlavní znaky Jirousovy poezie. Pojmenujte proměny, ke kterým během jeho autorské cesty dochází.


- 16 -

Shrnutí kapitoly. Autoři, o nichž se píše v této kapitole, se s devadesátými léty potkali jako vyzrálé tvůrčí osobnosti. Každý již pouze dotváří, nebo variuje svou vlastní poetiku. Pozornost je na ně více a neobvykle upřena proto, že se spojením tří okruhů literatury (oficiální, exilové, samizdatové) paradoxně ocitli v roli autorů, které je třeba čtenářské veřejnosti představovat, které je potřeba znovu vřazovat do literární historie.

Další zdroje: • ČERVENKA, M.: Styl a význam, Praha, ČS, 1991, zvl. studie Individuální styl a významová výstavba literárního díla, s. 246 – 262 • ČERVENKA, M.: Obléhání zevnitř, Praha, Torst, zvl. studie „Kolářova rukověť pro moderní básníky“, s. 244 - 249; „ Deník v jambu“, s. 283 – 286; „Zábrana pokračuje“, s. 287 – 289; „Pokus o Šruta“, s. 294 – 300; „Stopy dějů“, s. 301 – 302; • TRÁVNÍČEK, J.: Poezie poslední možnosti, Praha, Torst, 1996 • BÍLEK, P., A.: Stavitelé křídel, průvodce současnou českou poezií, Praha, Fortuna, 1991

Průvodce studiem. Zde napište neformální vstup autora do textu (zhodnocení kapitoly, rady a povzbuzení atd.). Pozor, tento rám a ikonka po levé straně jsou uchyceny k předchozímu řádku a rovněž se posunují s textem.


- 17 -

POEZIE LET DEVADESÁTÝCH – NÁSTUPY


O časopisech, které vytvořily publikační prostor začínajícím básníků m

•

O autorech, kte ří se prosadili v devadesátých letech

•

O nakladatelstvích, která vytvo řila básnické edice

•

O vazbách poezie devadesátých let na p ředcházející období, směry a autory

•

O motivických, tematických a žánrových dominantách poezie 90. let

Klíčová slova této kapitoly: Iniciály, nastupující sobnosti básnické a kritické, Host, Modrý květ, Weles, Revolver Revue, Tvar, M.U.K.L., Lad ění, Želetavka, poesie, New line, Nolté knížky, Torst, Petrov, Votobia, Vetus via, Host.



- 18 -

POEZIE LET DEVADESÁTÝCH – NÁSTUPY Signály k proměně situace v české poezie nacházíme už v závěru osmdesátých let. Po dlouhé době se ohlašuje časopis, který dá publikační prostor nastupující autorské generaci. Přípravy se protahují, takže Iniciály, s podtitulem Sešity pro nezavedenou literaturu pod šéfredaktorským vedením Vladimíra KŘIVÁNKA se objevují až v roce 1990. Čtyřletá existence časopisu se snažila představit jak autory, kteří se začali prosazovat v osmdesátých letech, tak i zcela nová jména. Výrazným rysem byla příprava čísel, nebo dvojčísel koncentrovaných k jednomu tématu (Underground, č. 8/9; postmoderna, č. 10/11, židosvký fenomén, č. 19/20,

feminismus, č. 25 aj.). Z tvůrců debutujících v osmdesátých letech

v Iniciálách tiskli Svatava ANTOŠOVÁ, Zuzana BRABCOVÁ, Sylva FISCHEROVÁ, Bohdan CHLÍBEC, Lubor KASAL, Vít KREMLIČKA, J. H. KRCHOVSKÝ, Ewald MURRER aj.

Ze začínajících autorů se představili např. Petr MOTÝL, Petr

BORKOVEC. Iniciály také koncentrovaly generačně blízké literární kritiky a historiky: např. Petra A. BÍLKA, Alici JEDLIČKOVOU,

Alenu BLAŽEJOVSKOU, Jiřího

TRÁVNÍČKA, Martina PILAŘE, Luboše MERHAUTA. Dynamická byla zvláště rubrika: telegrafické recenze. Devadesátá léta pak četností periodik, almanachů nabízejí široký publikační prostor. Alena BLAŽEJOVSKÁ dokonce v roce 1990 počátek devadesátých let nazvala celonárodním text – appealem. Oficiálními se stávají Revolver revue, brněnský Host, nově vzniká ostravsko – frýdecko –místecký Modrý květ, vendryňský literárně estetický Weles, z časopisu Kmen se transformující Tvar. Úkol k textu.

Je nemyslitelné vypočítávat, které osobnosti se podílely na profilaci jednotlivých časopisů, která jména se nejčastěji objevovala na stránkách těchto, někdy už zaniklých časopisů. Najděte si ve studovnách čísla z let 1990 – 1993, procházejte se tehdejší tematikou, registrujte básnické texty, rozhovory, kritické soudy. Srovnejte stav časopisů na počátku 90. let se stavem, v němž se periodika nacházejí dnes. Jako průvodce po časopisech nechť vám slouží Slovník českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů 1945 – 2000, Olomouc, Brno, Votobia, Host, 2002. Úkol k zamyšlení.

Jakou roli sehrává v literárním životě četnost a pestrost literárních, společenských časopisů? Jaké konkrétní podněty Vám literární časopisy přinášejí?


- 19 -

Nepřehlédnutelnou roli sehrávají také nakladatelství. O mladofrontovní edici Ladění jsme se už zmiňovali v souvislostech s koncem osmdesátých let. Autoři tehdejších debutů jsou v devadesátých letech výrazní: Lubor KASAL, Norbert HOLUB, Jaromír TYPLT, Svatava ANTOŠOVÁ, Sylva FISCHEROVÁ. Václav KADLEC ve svém nakladatelství Pražská imaginace vydával Nulté knížky. V nich se představili mj. pozdější držitel ceny Jiřího Ortena Petr BORKOVEC sbírkou Prostírání do tichého (1990), či excentrický Martin LANGER sbírkou Palác excentriků. Součástí Nultých knížek se stala i Siamská dvojčata Roberta NEZVALA. Moravský M.U.K.L. Tomáše KOUDELY představil prvotinu Petra MOTÝLA Ten veliký kamenný dům nebo hrad tam daleko daleko v horách (1990) naplněnou provokací, básnivostí pokoušející všechno, co přesahuje zažitost, rutinu a ustálení. Cesty k víře provázely debut Petra PAVLA v Bezpočtu svých dvanáctero.

Svou básnickou tvorbu shrnul do

souboru Básně také Milan KNÍŽÁK. Pražské nakladatelství Torst ve své edici Poezie představuje autory již vyzrálé, vydalo mj. Obrovský zasněžený hřbitov Petra PLACÁKA (1995), přesto dalo prostor i prvotině Víta KREMLIČKY Cizrna (1995). Brněnské nakladatelství Host věnuje poezii systematickou pozornost. V edici Poesie vydává zvláště autory, kteří jsou názorově i věkově blízcí redaktorskému okruhu časopisu. Mj. J. H. KRCHOVSKÉHO, Karla Jana ČAPKA, Petra ČICHONĚ, Martina Josefa STÖHRA, Petra HRUŠKU, Bogdana TROJAKA, Boženu SPRÁVCOVOU aj. Brněnský Petrov se v devadesátých letech výrazně podílí na publikaci básnických sbírek. Nejrecenzovanějšími knihami se na počátku devadesátých let stávají Stará bydliště Ivana BLATNÉHO, (1992), Final rondi Františka LISTOPADA, (1992), Pády Ludvíka KUNDERY (1992), Reinerův výbor (1992) Zeno KAPRÁLA, Tři knihy (1994, Beránek na sněhu, Odchod z Čech, Tanathea) Ivana DIVIŠE. Pro soudobou tvorbu otevřelo edici New line, kde mj. vyšel Jám Lubora KASALA.

Petrov Tiskne poezii i v další edici Česká

poezie. Pro činnost nakladatelství je určující spiritus agens Martina PLUHÁČKA. On stojí za organizací setkávání básníků v průběhu devadesátých let na hradě Bítově (spolu s Jiřím Kuběnou). Část pro zájemce.

Bítovská setkávání básníků nezůstala pouze v paměti účastníků. Z jejich setkávání, disputací, přednášek vznikaly sborníky, v nichž je možné mnohé z toho, co se událo rekonstruovat. Vyhledejte „černé“ bítovské sborníky, určete roky jejich konání, složení účastníků, témata diskusí. Kdo a proč Vás zaujal?


- 20 -

Specializované edice poezie mají také např. nakladatelství Vetus via (edice Želetavka, mj. Antonín MAREŠ Nix verstehen, 1999), Votobia (edice Poesie, mj. výbor z tvorby Jiřího Kuběny od padesátých do devadesátých let Krev ve víno, 1995), Velarium (edice Celula, mj. Jaroslav ŠLEJMAR, V koutě svého vesmíru, 1996). Devadesátá léta bychom mohli, v souvislosti s nástupem nové autorské generace, nebo potvrzením básnického statutu, nazvat léty „navazování“ kontinuity v české poezie. V textech autorů nacházíme odkazy k postupům šedesátých let (ANTOŠOVÁ, MURRER, LANGER). V prvotině Svatavy ANTOŠOVÉ Říkají mi poezie (1987) se znovuobjevuje nálada, která doprovázela básníky beatnické generace, atmosféra a veršové postupy, ba i citace a ohlasy poezie Václava HRABĚTE. Lyrický subjekt je plný protestů. Potřebuje prožívat. Bezprostřednost a drsnost zážitků je určující. K snovým prostorám, které jsme poznali v šedesátých letech, se obrací sbírka Ewalda MURRERA Mlha za zdí (1992). Poetika odkazuje k autorům poetistům, surrealistům. Výrazná stylizace, emoce, vypjatá obraznost, exaltovaný výraz Jaromíra TYPLTA a sbírek Koncerto grosso (1990), Ztracené peklo 1994). Za TYPLTOVA blížence je považován Martin LANGER. O jeho sbírce Animální evangelium (1992) Jiří TRÁVNÍČEK napsal: zpočátku jako by se potřebovaly vybít všechny vlivy, co jen jeho poezií procházejí: dekadence, baroko, surrealismus, náboženská mystika…(citováno podle „Básnické pokolení devadesátých let“, Host, 1997, č. 2, s. 68) Aktuální se stává atmosféra 90. let devatenáctého století (MARKS, KRCHOVSKÝ a diskutovaný termín neodekadence).

Luděk MARKS ve sbírce Stín svícnu (1994) se

k dekadenci hlásí, ale využívá zvláště techniky symbolistní. Navíc je v jeho tvorbě zjevná vazba na undergroundový postoj. J. H. KRCHOVSKÝ zvláště ve sbírce Noci, po nichž nepřichází ráno (1992) je zřetelná stylizace, která vyjadřuje nicotnost a nadbytečnost. Zdeněk SMOLKA, který se otázkou vztahu k dekadenci zabýval, soudí, že KRCHOVSKÝ navazuje na vypjatě egoistickou linii české dekadence, žije však o sto let poději. Jeho vize rozkladu je daleko průbojnější a zasahuje takřka vše – i samotné ego. (1997)

Příklad

J. H. KRCHOVSKÝ JSEM HRSTKA PRACHU ZE SVÝCH KOSTÍ Jsem chladný popel bez urny A průvan, přízrak nestvůrný mne rozfoukává po místnosti


- 21 -

- a kde jsi ty? Tvá ruka, kde je? Jen tichý vzdech se ozval tmou Jsem popel, jenž už nezahřeje Tvou ruku větrem rozvátou. (Ze sbírky Noci, po nichž nepřichází ráno, původně Zamilovaný dement) Příklad

Ludek MARKS D.P. Lavina demence překryla skrčence milenky po šichtě lámou své milence Umělá hmota cín zinek olovo rum vodka zvracení soulož a hotovo (Ze sbírky Stín svícnu) Debutanti se hlásí k osobnostem zapovídaným v předcházejícím dlouhém období (mj. DEML, DURYCH, REYNEK).

V literární teorii se zavádí pojem „reynkovská stopa“

(TRÁVNÍČEK), která nabízí příležitost ke konfrontaci spíše v hloubce než v šíři a spíše v dalším prohledávání toho stálého, ba nejstálejšího, než v produkování nových, obrazně soběstačných světů. (Citováno podle: TRÁVNÍČEK, J.: „Reynkovská stopa“, in: Na tvrdém loži z psího vína, Brno, Jota, 1998, s. 263) Z autorů bývají k této kategorii řazeni Pavel KOLMAČKA, Bogdan TROJAK (sbírka Kuním štětcem, 1996), Martin Josef STÖHR ve sbírce Teď noci (1995) – u něhož je za patrona přizýván také Jan SKÁCEL – a Miloš DOLEŽAL. Jeho Podivice (1995) jsou vesnicí se hřbitovem a blízkými mrtvými, kdy se litanickým vyvoláváním prolamuje prézentní čas.

Jedním ze znepokojujících básnických

zjevů se stává i Petr BEZRUČ. Zpřítomňuje se bezručovský „škaredý zjev“, děsící všechno usazené, sebeuspokojené, odhalující falešné vševědy. Jsou vyvolávány obrazy zdevastované přírody, dolů, udřených lidí, kumulované zloby. (Petr MOTÝL Šílený Fridrich, 1992, Jan VRAK Ostrava, 1990). Když se pokouším vymezit okruhy témat, kolem nichž je možné promýšlet podobu nastupující básnické tvorby v devadesátých letech, nabízím: odspolečenštění témat, výrazné básnické „já“, paměť, jazyk, mikrokosmos, intertextovost, epizace. Mnozí autoři představují

silné, individuální, často autobiografické subjekty

(SPRÁVCOVÁ, KRCHOVSKÝ, MARKS), další tíhnou k potřebě existence duchovního řádu, který je spojován se spiritualitou, či určován náboženskou orientací (PAVEL, KOLMAČKA, REICHEL, STÖHR).


- 22 -

Tradiční žánrová vymezení nejsou nepřekonatelná, dochází k epizaci veršového projevu, součástí básní jsou dějové fragmenty, prozaický text se stává přirozenou součástí básnických sbírek (MURRER, PÍŽL, TYPLT, TOPOL). Dochází k parafrázování, variování, citování, destruování toho, co literární tradice ustálila (HOLUB, KASAL). Podstatná se stává pro autora prostorová ukotvenost, která utváří novodobá topoia (TROJAK, DOLEŽAL). S tím jsou svázány i motiv a téma paměti. Vazba na kraj a předky, na místa, která nesou stopy individuálních životů, z nichž vyrůstá nadindividuální paměť. Konkrétnost míst, jež dávno ztratila svou sakrálnost, kde se vše proměnilo a prostoupila profánností, určuje také poezii „realistů“ (HRUŠKA, KOLMAČKA, CHLÍBEC).

Úkol k textu.

Prostudujte si literárně historický text Na tvrdém loži z psího vína. Česká poezie od 40. Let do současnosti, Brno, Jota, 1998, zvláště pasáž, která je věnována devadesátým letům. Doplňte si představu o podobách poezie devadesátých let, o vzájemných vazbách poetických, o spojitostech s tvorbou předcházejících generací.


Autoři, kteří zaujali kritiku do svých třiceti let jsou od devadesátých let oceňováni cenou Jiřího ORTENA. Vyhledejte alespoň tři básnické nositele této ceny. Seznamte se s jejich verši. Analyzujte je a určete znaky jejich poetiky. Vzájemně je srovnejte.

Průvodce studiem. Opět se ocitáte před úkolem, na nějž pouze částečně najdete odkaz v textu. Prověřte znovu své schopnosti heuristické. Procházejte webové stránky Obce spisovatelů, listujte slovníky, aktivujte prohlížecí servery, nahlížejte do časopisů v období října a listopadu, kdy je tato cena vyhlašována.


- 23 -

Shrnutí kapitoly. Autoři představeni v této kapitole jsou na straně jedné průbojní a jedineční svým přesvědčivým autorským vystupováním. Jsou publikováni, jsou recenzováni, jsou oceňováni. Přesto je jejich tvorba mnohdy i hledáním ztraceného času. Jejich poetika, užité básnické prostředky jsou citací, jsou odkazem, na tvůrce a směry předcházejících období. Nalézání kontinuity, vrstvení literární skutečnosti započalo.

Další zdroje: • KOŽMÍN, Z., TRÁVNÍČEK, J.: Na tvrdém loži z psího vína, Brno, Jota, 1998, zvl. část 90. léta, s. 245 - 286 • TRÁVNÍČEK, J.: „Básnické pokolení devadesátých let“, in: Host, 1997, č. 2., s. 67 – 74 • TRÁVNÍČEK, J.: „Výstup na druhohory“, Host, • CEKOTA, P.: Noci bezmoci, Studie o křesťanství a současné české poezii, Votobia, Olomouc, 1997 • MÁLKOVÁ, I.: O nejmladší poezii české I., II., Ostrava, Scholaforum, 1997 • NOVOTNÝ, V.: „K typologii nové české poezie“, Tvar, 1997, č. 17, s. 4 – 5 • HAUSER, M.: „Mimésis a poezie bez manifestů“, Host, 1999, č. 7, s. 18 - 25 • SMOLKA, Z.: „Neodekadence“, Tvar, 1997, č. 10, s. 7


- 24 -

TENDENCE V ČESKÉ PRÓZE 90. LET


Jak se vyvíjela situace v české próze v prů b ěhu 90. let. Vysv ětlíme, proč se na počátku dekády prosazovali zaběhnutí autoři publikující dlouhá léta ve všech literárních okruzích – oficiálním, samizdatovém a exilovém. Nastíníme nástup střední a mladší generace prozaiků a vymezíme dvě základní tendence prozaického zobrazení. Budeme stru čn ě charakterizovat tvorbu nejvýraznějších tvů rců .

Klíčová slova této kapitoly: Literární komunikační linka, literární muzeum, knihy autentizujícího, resp. dokumentarizujícího rázu, autobiografie, deník, memo áry, dálkový výslech, snář, sešit, navrávačka, památník, imaginativní v ětev, puzzle, drúza, feministický sv ětonázor, autoutopický panflet



- 25 -

Pro českou prózu 90. let platí to, co pro národní literaturu jako celek. Nejprve si musela projít etapou, v níž došlo k sloučení všech literárních komunikačních linek (oficiální, samizdatové, exilové). V důsledku tohoto procesu vyšlo v letech 1990-91 minimum prozaických novinek, neboť nakladatelský trh zcela zahltila dříve proskribovaná tvorba. Kritik Vladimír Novotný tento úkaz označil termínem „literární muzeum“. Teprve poté, kdy tisíce a tisíce svazků zůstávaly na knihkupeckých pultech a zaplňovaly knižní sklady, se vytvořily podmínky mj. pro příchod nové prozaické generace. Minimálně do poloviny 90. let zaujímaly výhradní postavení knihy tzv. autentického, dokumentarizujícího rázu. Strukturu jejich textu určovala fragmentární výstavba, přičemž dílčí komponenty (motivy, témata, podkapitoly apod.) byly lineárně provazovány sjednocující vypravěčskou nití. Dominovalo narátorovo slovo v první osobě. Vypravěč také určoval perspektivu snímání sdělovaného a prezentoval se navíc co nejsvébytnějším stylem. Do kontextu zapojoval stylizované autobiografické skutečnosti, neboť více věřil individuálně prožitému než „věčným pravdám“ a ideologiím. Často také sahal k reflexím a sebereflexím, subjektivně zkoumal okolní svět i možnosti jeho zachycení slovem. Prózy tak nabývaly podoby autobiografií, deníků, memoárů, nově se ustavily žánry jako dálkové výslechy, snáře, sešity, navrávačky, písačky či památníky. K dříve napsaným titulům, ale publikovaným teprve v průběhu 90. let a viditelně ovlivňujícím styl psaní v rámci tohoto žánru se zařadily Události (1995) Jana Hanče. Na starší v samizdatu hojně diskutovaný Český snář (1981) navázal Ludvík Vaculík románem-polemikou Jak se dělá chlapec (1993). Ještě letitější kořeny měly Paměti 1 – 3 Václava Černého vydané brněnským Atlantisem v l. 1992 až 1994 a Let let (1994) představitelů básnického experimentu Josefa Hiršala a Bohumily Grögrové. S autentizujícími prvky ve smyslu jejich opory v mimoliterární realitě pracovali i Václav Jamek v Krkavčí múze (1992), Eva Kantůrková v Památníku (1994), Zdeněk Zapletal v Kobově garáži (1992), v Born in ČSR (1994) a v Andělé a démoni (1996) nebo Tereza Boučková v Indiánském běhu (1992). Jako druhý postupně se konstitující a „vícebarevný“ proud (mnohdy se překrývajícím s termínem literární postmoderna) se nakonec vyprofilovala tzv. imaginativní větev české prózy. Na jejich stránkách programově vládla iracionální nejistota. Cílem sdělení panoptikálně vykresleného literárního světa měla být jednak konfrontace s racionálně uvažujícím čtenářem, jednak jeho ponoukání k relativizaci jednoduchého víceméně smyslového vnímání vnějšího světa. Skutečnost měla být doplněna rovnoprávným přijetí přízraku a snu. Autoři proto často umísťovali děje svých próz do zastrčených, neviditelných, běžně nevšímaných podzemních míst městského prostoru. Fantazie v rozpětí až po fantasmagoričnost přebrala úlohu hybatele lidské spontaneity, kterou doposud drtily mechanismy stereotypu, politické, ekonomické a jiné tlaky státu. Člověkhrdina měl svět opět uchopit do svých rukou, částečně mu porozumět skrze svou senzibilitu a paměť předků. Proto prozaici nechávají znovu dýchat předky svých postav coby jejich předobrazy, oživují předměty i prostory coby účastníky kdysi proběhlých událostí. Každý autor se snažil svůj literární svět vybudovat na vlastních estetických základech, jež nabývaly podoby artistnosti či brutální expresivity. I tito tvůrci své texty parcelovali, pracovali s asociativním proudem představ, vjemů, myšlenek. Výsledný tvar měl pak často podobu puzzle, drúzy apod. Takto zkonstruované mikropříběhy pak domodelovala silná vypravěčova ruka. V kapitole o literárním postmodernismu je blíže specifikována tvorba dvou výrazných představitelů této linie – Jiřího Kratochvila a Daniely Hodrové. Dále sem patří dílo Michala Ajvaze (1949) Druhé město (1993) či Tyrkysový orel (1997). V něm nechal autor bezpočtukrát konfrontovat své protagonisty se záhadami našeho bytí, ukrytými především ve věcech, které bezmyšlenkovitě míjíme. Odkrývat záhadné znamená znovuoživit „odpudivý a strašlivý tanec nějakého šíleného boha“. A jinde: „Hranice našeho světa je čára, která má jen jednu stranu, žádná cesta zevnitř není a nemůže být.“ Skrytou pravdu o svém životě a o věcech v něm člověk nikdy neodhalí, ale i přesto musí bezpodmínečně nastoupit cestu jejich poznávání. Generačně i stylově je těmto autorům blízký výtvarník, básník a prozaik Václav Vokolek (1947). Oficiálně se nejprve prezentoval „secesně rozkošnickou knihou černého i nostalgického humoru“ (Vladimír Novotný) Lov žen a jiné odložené slavnosti (1993), poté převyprávěl starozákonní mýty o stvoření světa a o pradávných náboženských legendách s kultem násilí a smrti Triptych (1995). Do česko-německého diskursu zasáhl baladickou prózou Pátým pádem (1996). K nejpovedenějším prozaickým textům se zařadil „děčínský“ retro-román Cesta do pekel (1999) a memoárové Krajiny vzpomínek (2000). Beatnické kořeny, dusné klima posrpnového Československa a exulantův úděl přesvědčivě zachytil Jiří Drašnar (1948) v knize Desperádos informačního věku (1992). Demytizaci neviditelných mechanismů a násilí hýbajících lidským světem 20. st. pak zprozaizoval v titulu O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu (1996). Téma intelektuální generace dospívající v normalizačních 70. l. rozpracoval v próze Občan Monte Christo (1993) Vladimír Macura (1945-1999). Své teoretické znalosti o myšlenkovém světě českého prostoru v 19. st. pak uplatnil v „živých obrazech“ tetralogii Ten, který bude. Patří k němu Informátor (1992), Komandant (1994), Guvernantka (1997) a Medikus (1999). Ženskou linii zastupuje zastánkyně feministického životního názoru (k další příznivkyním patří Eva Hauserová, Carola Biedermannová, Zuzana Brabcová) Alexandra Berková (1949). Její lyrizovaná próza Magorie (1991) sehrála dokonce roli generačního manifestu. Autorka v něm nabídla expresivní podobenství o lidských snech v časech vládnoucího psychologického marasmu, tedy v době těsně předlistopadové. V Utrpení


- 26 -

oddaného Všiváka (1993) si vzala příklad z Komenského Labyrintu světa a ráje srdce a nechala svého hrdinu bloudit soudobým nečasem, v němž se střetává přehršel myšlenkových kódů a ve kterém se hrdina potýká s nemilosrdnou realitou. V autoutopickém pamfletu Temná láska (2000) se nejvýrazněji přihlásila k feministickému pojetí světa, v němž je žena často obětí maskulinní násilnosti.

Úkol k textu. Vyhledejte knihu Vladimíra Novotného Nová česká literatura I. (1990 – 1995), vydanou v r. 1995. Pokuste se porovnat, nakolik se náš výklad vedený s větším časovým odstupem liší od Novotného práce z pol. 90. let.

Úkol k zamyšlení. Přečtěte si knihu Jiřího Drašnara O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu (1996). Přemýšlejte na základě vašich dosavadních znalostí historie, nakolik jde o fikci, či nakolik se jeho konstrukce blíží beletrii. Část pro zájemce.

Vyhledejte si knihu Znamení zrodu Vladimíra Macury (1995) a přečtěte si kapitolu Pojmosloví (s. 133-190). Poznamenejte si, jak vnímá topos vlasti či Prahy. Korespondenční úkol. Vyhledejte si knihu Znamení zrodu Vladimíra Macury (1995) a přečtěte si kapitolu Ideálnost, hra a mystifikace (s. 102-118). Na základě svého pozorného studia tyto základní pojmy nadefinujte.

Shrnutí kapitoly. Počátkem 90. let 20. st. stál před českou prózou úkol, aby se nakladatelsky vyrovnala s dosavadními prázdnými místy způsobenými její rozštěpeností na tři literární okruhy – oficiální, samizdatový a exilový. Tuto situaci pojmenoval Vladimír Novotný jako „literární muzeum“. Během první pol. 90. let však nastupují autoři střední věkové generace, resp. z okruhu tzv. nezavedené literatury. Vznikající prózy lze zhruba rozdělit do dvou proudů: autentizujícího a imaginativního. První kladl důraz na autorovu schopnost autenticky přetlumočit do řeči tetu vlastní životní zkušenosti, druhý pak vsázel na prozaikovu imaginaci a jeho pohrdání jakýmikoliv ideologickými schématy.

Otázky: 1. 2. 3. 4.

Jaký typ literatury ovládl nakladatelský trh počátku 90. let 20. st.? Nač kladli důraz autoři z okruhu tzv. autentizační literatury? Jaké rysy charakterizují tvorbu tvůrců imaginativní větve české prózy? Vyjmenujte nejvýraznější autory české prózy 90. let, uveďte jejich nejvýznamnější knihy a stručně je charakterizujte.

Další zdroje: NOVOTNÝ, Vladimír: Nová česká literatura I. (1990 – 1995), České Budějovice 1995. MACHALA, Lubomír: Literární bludiště. Bilance polistopadové éry. Praha 2002.


- 27 -

Průvodce studiem. Uvědomte si, že probíraná kapitola patří k rodu nejžhavějších, právě upečených problémů. Načrtnutý přehled je pouze schematickým nástinem prozaické situace 90. let. Její bohatost je téměř nepostihnutelná, stejně jako je problematické stanovovat kritéria její kvality. Neváhejte a čtěte! Vytvářejte si vlastní úsudek, a nebojte se, že se bude rozcházet s míněním odborné veřejnosti.

- 28 -

DENÍKOVÁ A MEMOÁROVÁ LITERATURA


Vysvětlíme, proč se deníková a memo árová literatura staly nejpopulárnějšími žánry 1. pol. 90. let 20. st. Nejprve nadefinujeme obsah t ěchto literárních žánrů. Poté pak uvedeme stru čn ý p řehled nejvýraznějších autorů . Poukážeme na fakt, že se tyto žánry staly doménou starší spisovatelské generace a že iniciovaly zrod jiných titulů , které na ně pov ětšinou polemicky reagovaly.

Klíčová slova této kapitoly: Tzv. deníková a memoárová literatura, deník, vzpomínky, intertextuální geneze, žánrový synkretismus, poetika tzv. hovorové publicistiky, autopsie, konzumní čtivo, parodické napodobení, mystifikační autobiografie.



- 29 -

K nejproduktivnějším a nejpopulárnějším prozaickým žánrům 1. pol. 90. let 20. st. se stala tzv. deníková a memoárová literatura. Lze to vnímat jako přirozenou reakci slovesných tvůrců a čtenářů na předchozí léta. Na počátku zájmu stála jistě potřeba sdělit prostřednictvím textu vlastní občanskou zkušenost s lety prožitými v předchozím politickém režimu. Na konci vlny zájmu pak šlo o snahu využít frekventovaný způsob výpovědi, který doprovázel neobvyklý mediální zájem a komerční úspěšnost. Nadvládu tohoto typu psaní potvrdila i řada získaných literárních cen. Cenu Jaroslava Seiferta obdržel v r. 1993 Bohumil Hrabal za memoárovou trilogii Svatby v domě, Vita nuova a Proluky. V anketě Lidových novin o nejzajímavější knihu roku byl v r. 1992 nejvýše ceněn výbor z deníkových zápisků Celý život 1, 2 Jana Zábrany. Za svazek deníkových poznámek, reflexí a glos Teorie spolehlivosti byl básník Ivan Diviš v r. 1994 ohodnocen jako první obnovenou státní cenou za literaturu. Pro realizaci dobové literárněhistorické systematizace vydaných titulů je zapotřebí nejprve jmenované žánry přesně definovat. Deník je „forma denních či chronologicky řazených záznamů převážně autobiografického obsahu, jimiž autor zachycuje události života osobního i společenského, a dále údaje nejrozmanitější povahy: filozofické, literární, náboženské apod.“ (Slovník literární teorie, 1977) Podle míry prostupování skutečností vztahujících se k osobnímu a společenskému životu lze deníky rozlišit na autentické (okamžité záznamy faktů, pocitů, vjemů původně neurčených k publikaci), čtenářské (obsahově totožné s prvním typem, ale cíleně stylizované jako literární dílo) a fiktivního charakteru (literární text s hrdinou, psané formou deníkových záznamů). Memoáry lze charakterizovat jako „písemný záznam životopisných vzpomínek určité osobnosti na prožité události, minulé zážitky a setkání s různými nebo jinak zajímavými lidmi“. Důležitá je v nich přítomnost široké škály více či méně ověřitelných informací a zvolená míra jejich beletristické opracovanosti. Stylově jde často o tzv. texty nesyžetové, v nichž převažuje snaha podat co nejúplnější zprávu o lidech, prostředí, poměrech nad symetrickou formou podání. Právě mozaikovitost, útržkovitost, míšení stylu sdělování patří k typickým projevům memoárů publikovaných v tomto období. Další rysy vymezila bohemistka Jana Hoffmanová, která tento typ tvorby označila za „literaturu paradoxů, vyznačující se intertextuální genezí, žánrovým synkretismem a střídáním kódů – vysokého s nízkým, exaltovaného vyjadřování s profánním a plebejským“. K nejproslulejším textům z oblasti vzpomínek patří Paměti 1 – 3 romanisty a bohemisty Václava Černého zachycující události v Československu v l. 1921 až 1972 a oficiálně vydané v letech 1992 a 1994. Míra jejich vypjatého subjektivního podání vyvolávala u současníků rozličné reakce. Polemické postoje přinesl svazek otištěný v r. 1995 jako příloha obtýdeníku Tvar a nazvaný Paměti V. Černého v kritickém zrcadle exilu a disentu (1983 – 1989) a publikace Jaromíra Hořce Halasové (1992). Podobnou míru osobní zaangažovanosti a příkrého hodnocení dobové reality přinesl i Celý život 1, 2 (1992) Jana Zábrany a Památník (1994) prozaičky Evy Kantůrkové s následným pokračováním Záznamy paměti (1997). Postupů spjatých se sledovanými žánry využívali spisovatelé i k vytvoření děl, v nichž převažovalo beletristické zpracování nad autentičností sdělovaných skutečností. Typickou ukázku tvoří trilogie Bohumila Hrabala Svatby v domě. Dívčí románek (1991), Vita nuova. Kartinky (1991) a Proluky (1991). Vypravěčem těchto ironizujících próz, které popisují autorovu biografii od 50. do 70. let, je spisovatelova žena vystupující zde pod jménem Pipsi. Zachycená společenská realita tvoří pouze pozadí pro nastínění Hrabalových názorů na tehdejší umění, na vlastní psaní, na životy širokého okruhu jeho přátel. Ke komentování dobových politických a kulturních proměn, k podchycení vlastních citových hnutí se vrátil i v závěrečné etapě své tvorby. Ve fiktivních dopisech Dubence, pod níž se skrývá předobraz americké bohemistky April Giffordové, používal poetiku tzv. hovorové publicistiky. Vydal svazky nazvané Listopadový uragán (1990), Ponorné říčky (1990), Růžový kavalír (1991) a Uragán na mělčině (1992). Časově Hrabalově produkci předcházel vznik Českého snáře (v samizdatu 1981, ofic. 1990) Ludvíka Vaculíka. I tato kniha balancuje na pomezí autentičnosti a fikce. Zachycuje průběh jednoho všedního roku hrdiny, který přináležel k nepřátelům socialistického zřízení a k tvůrcům paralelní, samizdatové kultury. Otevřenost Vaculíkova podání, nebezpečí zabavení textu tajnou policií silně zrelativizovala nepřímou vazbu fikčního slovesného světa na vnější realitě. Vaculík si tuto vyprávěcí metodu zopakoval v polemické románové odpovědi Jak se dělá chlapec (1993), v níž reagoval na prózu své blízké přítelkyně Lenky Procházkové Smolná kniha (1992). Privátní milostný a spisovatelský trojúhelník doplnila v duchu sledovaného žánru Vaculíkova manželka Madla, a to vydanými svazky dopisů adresovaných malíři Jiřímu Kolářovi Drahý pane Kolář… (1994) a Drahý pane Kolář… Kniha druhá (1999). Samotný Vaculík posléze publikoval již dříve napsaný obsáhlý soubor Milí spolužáci! (1995), v němž komentuje své původní zápisky z dětských a studentských let, popisy dobových událostí. Zvláštnost jeho výpovědi je dána znalostí souběhu událostí, které teprve původně mladého píšícího hrdinu poté potkaly. Z mladšího autorského okruhu se k tvůrcům nejtvořivěji využívajícím postupů deníků a memoárů zařadil Martin C. Putna Knihou Kraft. Ein Bildungsroman (1996). I když ani jeho výpověď nepostrádá expresivní přepjatost, lze hodnotit tento román konverze mladého člověka přicházejícího na studia do Prahy jako vydařený umělecký pokus. Putna v něm propojuje autopsii, sny s literární, historickou a teologickou erudicí.


- 30 -

Návratným motivem šlépěje záměrně odkazuje k vzdálenému předchůdci katolickému básníkovi Jakubu Demlovi. Vzpomínkový žánr také sloužil jako prostředek terapeutický. Právě tento motiv stál u zrodu próz Ivana Landsmanna Pestré vrstvy (1999) či Karolíny Vaverkové Bílá moc (2000). Jejich výpovědi o zkušenostech normalizačního exulanta v Holandsku a polistopadového navrátilce, resp. o lidském zoufalství v zajetí drog provází tendence k syrové, ničím nepřikrášlené výpovědi. Zoufalství vlastní osamělosti po manželově smrti psaním vyhání i Eva Kantůrková v románech Nejsi (1998) a Nečas (2000). Ke konzumnímu čtivu se přibližují knihy vzpomínek či zápisků autorů z různých sfér lidské činnosti. Zachytit vlastní životní osudy a zkušenosti cítí jako nevyhnutelnou potřebu nejen spisovatelé, ale i herci, novináři, politici, sportovci či zpěváci. Umělecká hodnota jejich sdělení, povětšinou vznikajících za asistence profesionálních publicistů, je většinou mizivá. Z hlediska komerční úspěšnosti ovšem zřetelně zastiňují všechny náročnější pokusy. K bestsellerům z této oblasti patřily Dr(o)bečky z půjčovny duší (1995) herce Vlastimila Brodského či několik dílů memoárů jeho kolegy Jiřího Sováka. V touze po úspěchu, v přesvědčení sebe samotného z neexistence jakýchkoliv sdělovacích tabu vznikly knihy Martina Fendrycha Jako pták na drátě (1998) a Igora Chauna Deník aneb smrt režiséra (1995). Parodického napodobení se žánr deníků a memoárů dočkal v knihách Jakuba Horáka Ostrov (1992), J. A. Pitínského Praha. Intimní deník hrdiny (1993), Wolker a Bezruč (1995) a v mystifikační autobiografii Patrika Ouředníka Rok čtyřiadvacet (1995). Úkol k textu. Vyhledejte si ve Slovníku cizích slov (1998), popřípadě ve Slovníku literární teorie (1977) obsah pojmů, kterým nerozumíte. Nejproblematičtější z nich jsou uvedeny mezi klíčovými slovy. Úkol k zamyšlení.

Přemýšlejte, nakolik literárně produktivní je mimoliterární život literárních tvůrců. Jaká možná úskalí na ně čekají ve chvíli, kdy se rozhodnou přetlumočit, přestylizovat reálná fakta do světa jejich knih? Část pro zájemce.

Přečtěte si knihu nějakého slavného sportovce či herce. Posuďte, proč se k nim literární kritika staví povětšinou odmítavě. Korespondenční úkol. Na základě vlastní četby popište, jakým způsobem Ludvík Vaculík beletristicky vstupuje do polemiky s románem Lenky Procházkové Smolná kniha (1992).

Shrnutí kapitoly. K nejfrekventovanějším prozaickým žánrům 90. let patří tzv. deníková a memoárová literatura. Její charakter je dán balancováním mezi mimoliterární realitou a jejím stylizováním do prozaického textu. Autoři těchto knih těžili z určité mediální známosti, která tvořila čtvrtý bod řetězce: autor – text – dílo – mediální proslulost. To se různou měrou promítlo do pojetí těchto knih. Výrazové rozpětí se tak odvíjelo od syrového zaznamenání světobolu až po vykalkulované obnažení nejintimnějšího soukromí. Po nasycení trhu beletrizovanou realitou postupně zájem o tyto žánry upadá. K nejvýraznějším autorům se zařadili Jan Hanč, Václav Černý, Jan Zábrana či Eva Kantůrková.

Otázky: 1. 2. 3. 4.

Proč se stala deníková a memoárová literatura nejproduktivnějším žánrem 1. pol. 90. let? Jak byste definovali žánry deníků a memoárů? V čem tkví úskalí psaní Václava Černého, Ludvíka Vaculíka či Evy Kantůrkové? Které knihy tvoří základ pro konzumní proud tohoto žánru?


- 31 -

Další zdroje: HAVRÁNKOVÁ, Zdeňka: Memoárový žánr a jeho místo v literární teorii. In Bulletin ruského jazyka a literatury. Praha 1967, s. 43-50. HOFFMANNOVÁ, Jana: Paradoxy deníkové a memoárové literatury. TVAR VI, 1995, č. 20, s. 1 a 4.

Průvodce studiem. Pokud máte rádi drby, neváhejte! Tento typ literatury vás určitě zaujme. Ale pamatujte! Krása literárního světa tkví v jeho originalitě. V nápadu, který vás zavede do světa fantazie a v němž se neumažete špínou všednodenní reality!

- 32 -

ČESKÝ LITERÁRNÍ POSTMODERNISMUS

V této kapitole se dozvíte: Proč je literární postmodernismus i v českém prostředí. Nabídneme vám přehled nejpodstatnějších znaků , pomocí kterých mů žete nadefinovat postmoderní literární text. Na tvorbě Jiřího Kratochvila a Daniely Hodrové vám prakticky ukážeme, co to znamená psát v postmoderním stylu.

Klíčová slova této kapitoly: Postmodernismu s, rysy postmoderního psaní, názorový pluralismu s, víra v rizum a výsledky vědeckého bádání, spontaneita, hravost, parodování, černý humor, citát, aluze, parodie, symboly, topoi, polyfonické literární dílo, groteskní pohled, četba v n ěkolika patrech, Ji ří Kratochvil, sémiolog Umberto Eco, narace, svět jako fiktivní labyrint, Daniela Hodrová, génius loci, drúza.



- 33 -

V polistopadovém období se česká literatura nezastřeně otevírá i myšlenkovému vlivu postmodernismu, který ovlivňuje dění nejen ve filozofii, architektuře, ale i ve slovesném umění. Rysy postmoderního psaní vycházejí z několika základních tezí. Východiskem je názorový pluralismus a tolerance, odpor vůči veškerým kulturním a jiným elitám. Častá je kritika a zesměšňování víry v rozum, v absolutizaci výsledků vědeckého poznání, v racionální jednání. V lidském bytí jsou respektovány iracionální prvky (snění je zrovnoprávněno s bdělostí), spontaneita a hravost, která se stává základním principem umělecké, a tedy i literární tvorby. Hra likviduje všechny dosavadní konvence a tabu, renovuje vztah mezi spisovatelem a jeho čtenářem. Čtenář se často stává spoluvýrobcem literárního díla. Autoři s oblibou parodují autority, přičemž využívají postupů černého humoru a radikální ironie. Ta plyne z relativizace všech morálních a jiných hodnot, k níž došlo během společenského vývoje 20. st. Při vytváření textu nehraje podstatnou roli výsostné postavení jeho konečného tvaru, ale samotný proces tvorby, spisovatelův tvůrčí aktu, platná pravidla stvořeného slovesného světa (viz Nesmrtelnost Milana Kundery). Po autorovi se nevyžaduje námětová či jakákoliv originalita za každou cenu. Může si vypomoci citáty či narážkami (=aluzemi) z knih jiných tvůrců. Při vstupu do cizího textu se může chovat podle vlastního uvážení. Nejčastěji jej pak parodicky přehodnocuje, přebírané pasáže komentuje, posléze je zasazuje do jiného významového kontextu. Postmodernisté také nově zpracovávají ustálená témata, například spor symbolů Dobra a zla, tedy Boha s Luciferem, obměňují topoi (=pevné myšlenkové a výrazové schéma) lásky a smrti. Literární díla mívají často podobu fragmentů, zlomků, které se liší původem, stylem, grafickou podobou. Nabývají tak polyfonické (=mnohohlasé) podoby, střídá se v nich komický a seriózní tón, tragismus se směšností, objevuje se v nich groteskní pohled na doposud nedotknutelné společenské modly. Spisovatelé tematizují rozchod představy o životě coby bezduché nápodoby a syrového autentického prožitku, konfrontaci života jedince a státního mechanismu. Řešení střetu hrdinové vidí v úniku do přírody, popřípadě do fikčních světů. Nejsvobodněji se cítí při volním rozhodování v oblasti milostných vztahu, sexuálních styků. Postmoderní literární texty počítají s četbou v několika patrech. Stejný román si může přečíst vyznavač čistého detektivního či dobrodružného žánru, stejně jako intelektuálněji disponovaný vnímatel zaměřený kupříkladu na jeho filozofické vyznění. K nejvýraznějším představitelům českého literárního postmodernismu patří brněnský prozaik Jiří Kratochvil (1940). Ve své tvorbě se odvolává na poznatky italského sémiotika Umberta Eca a jeho teorii „otevřeného díla“. Tato koncepce mu umožňuje povýšit samotnou naraci příběhu na subjekt i objekt slovesné hry, zakomponovat do jednoho vyprávěcího prostoru několik dalších různě podávaných dějů. Tento postup zúročil již v samizdatovém období v pol. 80. let v Medvědím románu. V některých prózách se odráží jeho fascinace brněnským prostorem, který se stává zázemím pro nekonečnou řadu různorodě vyprávěných příběhových epizod. Samotné město, resp. v případě druhé knihy jeho architektura jsou protagonisty próz Uprostřed nocí zpěv (1992) a Avion (1995). Postmoderní literární kánon glosuje v knize povídek Má lásko, postmoderno (1994). Model světa jako fiktivního labyrintu, vyprávění coby nápodoby zvířecího eposu a paralelně reinkarnačního procesu postavil do centra své pozornosti v knize Urmedvěd (1999). I v dalších svých knihách se Kratochvil soustřeďuje na polytematičnost, stylovou proměnu vyprávění, přičemž ztráta koncentrace na snadno uchopitelný příběh problematizuje jeho vnímání na čtenářském trhu. Svědčí o tom i trilogie Příběhy příběhů (1993), Siamský příběh (1996) a Nesmrtelný příběh aneb Život Soni Trocké-Sammlerové čili Román karneval (1997). Krok k širší „srozumitelnosti“ učinil v próze Truchlivý Bůh (2000). Ženské spisovatelky v této linii zastupuje tvorba Daniely Hodrové (1946). Autorka ve svém působení v literárním světě kombinuje teoretický zájem o román s vlastní prozaickou praxí. V odborné oblasti se prezentovala knihami Hledání románu (1989), Román zasvěcení (1993), Místa s tajemstvím (1994), …na okraji chaosu…Poetika literárního díla 20. století (2001). V literární praxi charakterizoval Martin Ryšavý její základní téma takto: „Román jako živá tkáň, vybavená pamětí a schopností metamorfózy a uvažování o světu jako textu.“ Jejím nejznámějším literárním cyklem je trilogie Trýznivé město, rozdělená do těchto částí: Podobojí (1991), Kukly (1992) a Théta (1992). Všechny tři knihy propojuje téma pražského génia loci (=duch, atmosféra místa). Časově vyprávění osciluje mezi současností a průniky do blízké i hodně vzdálené minulosti. Architektura próz má charakter tzv. drúzy. Mezi texty neexistuje návaznost lineární či kauzální, ale jeden text je rodištěm (základnou) pro text jiný. Děj následného tedy vychází z předchozího. Autorka těchto textů postupně odhaluje svou narační masku, v Thétě se dokonce stává protagonistkou. V Podoobojí uplatňuje perspektivu několika vidění, a to i skrze předměty a abstraktní jevy. V Kuklách, odehrávajících se ve vědomí jedné hrdinky, buduje iluzi reálu. Théta nabývá charakteru psaní o psaní, přičemž do něj autorka osobně vstupuje a zařazuje dodatečné komentáře a privátní vzpomínky. Tím trošku čtenáře mate, neboť v jedné chvíli v něm buduje pocit odstupu od textu, ve druhém momentu pak ho svou osobní zaangažovaností do něj opět vtahuje. Hrdinové próz vnímají svět bipolárně, rozštěpeni mezi minulost a současnost, mezi svět vlastního myšlení a prostor obecně sdílené lži. Jsou aktivní, protože je autorka vybavila pamětí, zkušenostmi předků. Častým ponorem do uplynulých časů, přímo převtělením do těla předků, se do současnosti navracejí obohaceni o poznání sebe samotných. Podobný sestup vykonají postavy i do paměti „trýznivého“ města, jehož každá část je poznamenána otiskem nesmazatelné lidské


- 34 -

stopy. Tímto postupem se Hodrová hlásí k Dantovy Božské komedie. Obdobný charakter mají i její další prózy Perunův den (1994) a Ztracené děti (1997). Mezi literární postmodernisty lze dále zařadit Michala Ajvaze, Vladimíra Macury či Petra Rákose.

Úkol k textu. Najděte si publikaci Průvodce po světové literární teorii (1988) a v ní heslo Otevřené dílo Umberta Eca. Poznamenejte si, co se zde o něm a o jeho významu dozvíte. Úkol k zamyšlení. Proč bylo postmoderní myšlení nepřijatelné pro ideology socialistického Československa? Část pro zájemce. Vyhledejte si esejistickou knihu Itala Calvina Americké přednášky. Šest poznámek pro příští tisíciletí (Praha 1999). Konfrontujte autorovy závěry s tím, co jste se dozvěděli o literárním postmodernismu v naší lekci. Korespondenční úkol. Přečtěte si práci Jany Hoffmannové (viz níže přiložený seznam literatury) a vypište si další rysy charakterizující postmoderní text.


- 35 -

Shrnutí kapitoly. Postmodernismus je názorový směr, který se konstituoval v poslední čtvrtině 20. st. K jeho základním rysům patří nedůvěra v lidský rozum, absolutizace výsledků vědeckého výzkumu, názorová tolerance. V literatuře je reakcí na předcházející tvůrčí úsilí (zvláště avantgardní). Před uměleckou exkluzívností dává přednost srozumitelnosti. Rezignuje na originalitu za každou cenu. Vzájemně přibližuje oblast tzv. vysokého a nízkého umění. K nejčastějším postupům patří přepracování známých látek, posunutí jejich vyznění do parodické roviny, dialogičnost textu ve smyslu zapojení čtenáře do procesu tvorby díla. V literárním díle si najde své čtenář očekávající inteligentní komunikaci, stejně jako vnímatel preferující především jeho zábavnou složku. V českém literárním prostředí patří k nejvýraznějším tvůrcům Jiří Kratochvil, Daniela Hodrová, Michal Ajvaz, Vladimír Macura či Petra Rákose.

Otázky: 1. 2. 3. 4. 5.

Jak byste charakterizovali postmoderní situaci? Které základní rysy vymezují literární postmodernismus? Které české spisovatele byste zahrnuli pod pojem postmodernista? Uveďte přehled a charakteristiku základních textů Jiřího Kratochvila. Čím je zajímavé dílo Daniely Hodrové?

Další zdroje: FIEDLER, Leslie A.: Doba nové literatury. Orientace 1969, č. 3, s. 69-74, dokončeno č. 4, s. 50-56. HOFFMANNOVÁ, Jana: K charakteristice postmoderního textu. Slovo a slovesnost 53, 1992, s. 171-184. PECHAR, Jiří: Postmoderní situace. In: Dvacáté století v zrcadle literatury. Praha 1999.

Průvodce studiem. Zde napište neformální vstup autora do textu (zhodnocení kapitoly, rady a povzbuzení atd.). Pozor, tento rám a ikonka po levé straně jsou uchyceny k předchozímu řádku a rovněž se posunují s textem.

- 36 -

KAREL ŠIKTANC


O tvorb ě Karla Šiktance od prvotiny až do současnosti

•

O hlavních znacích (rytmických, formálních, sémantických) jeho tvorby

•

O bytí a autorských návratech

•

O literárních kriticích, historicích a teoreticích, kteří se jeho dílem zabývali zabývají

Klíčová slova této kapitoly: Budovatelská poezie, optimismu s, patos, Kv ěten, všední den, dramatičnost, vztah subjektu a sv ěta, rytmus, metrické uspořádání verše, segmentace, grafika, rým, volný verš, anafory, enumerace, Darmoděj, bohyn ě paměti, ro ční cyklus.

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: [ Tady klepn ěte a pište]

- 37 -


KAREL ŠIKTANC Karel ŠIKTANC patří mezi tvůrce, kteří provázejí českou poezii už více jak půl století. Jeho tvůrčí cesty jsou také cestami české poezie. Je svázán s obdobími, časopisy a okolnostmi, které jsou v devadesátých letech znovu nebo poprvé s plnou vážností a nepředpojatě pojmenovávány.

Proto přemýšlíme-li o devadesátých letech, musíme se

v souvislosti s Karlem Šiktancem a tvůrci, kteří jsou jeho generačními souputníky, některé souvislosti připomenout i s ponorem do historie. Karel ŠIKTANC se narodil v závěru dvacátých let (1928) a studoval, ale nedokončil učitelský ústav, stává se redaktorem v deníku Mladá fronta, ale zvláště Československého rozhlasu. Do literárního dění vstupuje na prahu padesátých let. Jeho básnické sbírky Tobě, živote (1951) i Pochodeň jaro (1954) bychom řadili mezi budovatelskou poezii, naplněnou optimismem a patosem. Když v roce 1964 Jiří BRABEC psal doslov k výboru z poezie Karla ŠIKTANCE, který vycházel pod názvem Paměť, zastavil se vstupního období ŠIKTANCOVY tvorby a napsal: bude jednou zajímavá práce zjistit, jak literární proces, deformovaný mimoliterárními vlivy, vytváří neobyčejně obtížné podmínky pro plné uplatnění talentu, který - v dobré vůli i spontánně – se přizpůsobuje dobovým modelům a znemožňuje rozvinutí vlastní osobitosti. (…) zbloudil v programově neproblematických tématech. Menší talenty tato doba pohltila, Šiktance pohltila tím, že retardovala a zkomplikovala jeho vývoj. (Citováno podle Šiktanc, K.: Paměť, Praha, MF, 1964, s. 140) V polovině padesátých let je ustavena existence časopisu Květen. Šiktanc je autorem, který se aktivně účastní dění kolem časopisu i v redakční radě. Je svázán s poezií všedního dne. Jeho sbírka Vnobití (1956) je

časově

přiřazována

k Denní

službě

Miroslava

HOLUBA (1958), k sbírce Za život Jiřího ŠOTOLY (1955). Ve sbírce Vlnobití sledujeme první pokusy spojení verše s příběhem. ŠIKTANC začíná ztvárňovat vnější svět, aby zachytil jeho dramatičnost, aby pojmenoval jeho deformace.

Je to počátek jeho cesty

k osobité poetice. Je to také pokus české poezie vybřednout z krize, zaznamenávat vztah individuálního subjektu a světa. František HRUBÍN v Proměně (1957) konfrontuje mýtus, realitu a individualitu. Oldřich MIKULÁŠEK

v „ortelech“ poodhaluje podstatu a

proměnlivost lidských vztahů. Společenství Května, možnost tvůrčího pozorování autorů, kteří v daném období debutovali, kteří byli překládání, kteří v Květnu publikovali nabízí ŠIKTANCOVI možnosti vnímat verše v jambickém kontextu, verše s větnou intonací, verše s racionalitou pojmenovávající klíčové motivy, básně s důmyslnou kompozicí.


- 38 -

V roce 1959 je časopis Květen zakázán, ale ve stejném roce vykračuje Šiktanc za osobitou poetikou. Sbírka Žízeň znamená definitivní konec počátečnických pokusů. (BRABEC). Zvl. báseň Jakubská noc můžeme jak tematicky (protnutí romantické scenérie s mezní, přímo existencionální situací, kdy individuální se náhle proměňuje ve všelidské memento), tak formálně považovat za text osobitého autorského charakteru. Miroslav ČERVENKA, který se zabývá versologickou analýzou s textů k rytmickému experimentu Karla ŠIKTANCE píše: Řečeno co nejstručněji, Šiktanc rytmus a grafiku navzájem osamostatňuje: řádek se mu nekryje s veršem, strofa nebo grafický odstavec se slokou nebo rytmickým odstavcem. V básni probíhá nezávisle na sobě dvojí (a přibereme – li v úvahu i větu a její části, tedy trojí) segmentace textu. Každá ovšem musí mít své vlastní signály. Grafické segmentaci zůstávají řádky a mezery mezi nimi, segmentace rytmická si uchovává zvukové signály metrického uspořádání (pravidelné rozložení přízvuků, rytmické klauzule a nezřídka i rým k vyznačení slok). Pochopitelně pak nenajdeme u Šiktance volné verše. Přichází sbírka Heinovské noci (1960), kterou Jiří BRABEC v roce 1964 nazval nejvýznamnějším dílem české poezie poválečné. Přesná, v několika rovinách vedena kompozice sbírky, konfrontace historické události (vypálení Lidic) s básnivostí, prostupování subjektivního (rodná Hřebeč Karla Šiktance s Lidicemi sousedila, dokonce patřili pod jedinou farnost) se samotným smyslem lidské existence. Dramatické scény. Lapidárnost. Dějovost. Rytmus, grafika, verš, segmentace, rým, anafory, enumerace, echa určují mrazivou působivost skladby. Příklad

Úryvek z Heinovských nocí (1960), zachycení okamžiku poprav mužů

Jelínek Jirků Kácl Kadlec A třicet ran A echo zní A hrobník Václav Kovařovský Už zbytečný Už zbytečný Havrani Hlavně Černé oči A v chlapcích trubka tesklivá Jen Alois Prynych slepec z války se do těch očí nedívá Úkol k textu.

Vnímejte kdy, jak a proč je výpověď rozsegmentovaná na nejmenší – jednoslovné – celky. Sledujte, kdy a proč používá ŠIKTANC anaforu. Kdy a s jakým účinkem vloží do strofy rým. Kdy a čím přeruší enumeraci. Jakou roli hraje v textu použití nebo vypuštění křestních jmen.


- 39 -

Část pro zájemce.

Téma Lidic je v české poezii frekventované. Mezi nepůsobivější skladby patří Mrtvá ves, Viktora FISCHLA, poprvé publikovaná v roce 1943 a právě skladba Karla ŠIKTANCE Heinovské noci (1963). Nabízím jedno možné srovnání obou skladeb, které bylo otištěno ve sborníku Zlatá šedesátá, Praha, ÚČL AV ČR, 2000, pod názvem Od Mrtvé vsi k Heinovským nocím (srovnání básnických skladeb Viktora Fischla a Karla Šiktance), s. 280 – 288 a interpretaci Vladimíra MACURY v knize Česká literatura 1945 – 1970, Interpretace vybraných děl, Praha, SPN, 1992, s. 204 - 216 Pak následují sbírky Patetická (1961), ta zachycuje sedm únorových dní roku 1948, Nebožka smrt (1963) a Artézská studna (1964). Šiktanc dále propracovává tvárné postupy. Zkouší co všechno verš vydrží, jaké jsou významové meze slova, kdy sám rytmus vstupuje do sémantického pole básně. V závěru šedesátých let se dostáváme k dalšímu z vrcholů tvorby Karla ŠIKTANCE. V roce 1968 vychází básnická skladba Adam a Eva. Skladba, která se svým předzpěvem obrací k bohyni paměti Mnémosyné, v šesti „biblických“ dnech nechává muže i ženu procházet konflikty, přemáhat pokoušení Darmoděje, prožívat své bytí skrze smysly, propadat beznaději, uchvacovat se realitou. Příklad

Úryvek ze skladby Adam a Eva (1968) citováno z vydání roku 1990 Byl Den A byla Noc A Země byla nesličná a pustá. „Kdo jsi?“ křičel jí do tváře, jak by měl úzkost, že se mu jen zdá. A déšť mu zalil ústa. Neb stála voda vzpřímená nad dějstvím ryb jak šestý prst. A nikde prám. A nikde chrám. A neslyšeti Boha. „Jsem Eva,“ řekla tišeji než les. A zeměplazi metli vřes. A pod světem, jenž vířil tmou, se třásla muří noha. Bil zvon. A kvetl hadí mord. Obrátil kapsy naruby

- 40 -


a kladl před ní střep a nůž a peří na hromádku. „Jsem Adam!“ křičel na lesy. A mraky šly jak procesí. „Jsem Adam! Vše se začíná a končí od začátku!“ Smutně se smála.

(s. 23 – 25)

Rok 1968 však přináší i mimoliterární události. Karel ŠIKTANC je svázán mj. s časopisem Orientace, který je zakázán, veřejně odmítá okupaci a

jeho jméno se stává nežádoucí

v knihovnách, v nakladatelstvích, časopisech. Náklad básnické sbírky Mariášky (1970), přesto že je připraven k distribuci, je

z velké části zlikvidován.

SIKTANC musí opustit

nakladatelství Mladá fronta, kdy působil od roku 1960, a kde byl šéfredaktorem (od 1961). V sedmdesátých a osmdesátých letech vycházejí jeho sbírky v samizdatových edicích. Český orloj (1974), Jak se trhá srdce (1978), Tanec smrti aneb Ještě Pámbu neumřel (1979), Sakramenty (1985), Srdce svého nejez (1988). Ocitáme se v období básnické tvorby, které zůstalo více jak dvacet let skryto. Až na počátku devadesátých let dochází k reedicícm básnických sbírek z let šedesátých, začínají se vydávat sbírky lete sedmdesátých a osmdesátých a k tomu vychází nová, původní tvorba Karla ŠIKTANCE let devadesátých: Ostrov Štvanice (1991), Hrad Kost (1995), Šarlat (1999). Básnivost výrazu, poetičnost jazyka se přenáší i do pohádek, jichž je Karel ŠIKTANC tvůrcem. V devadesátých letech vycházejí soubory Královské pohádky (1994), O dobré a zlé moci (2000).


Sbírka Český orloj bývá vymezována jako další z vrcholů Šiktancovy tvorby. Pročtete ji. Prociťte ji. Analyzujte ji. Vyložte ji. Určete hlavní poetické znaky této sbírky. Pokuste se zařadit tuto sbírku do kontextu české poezie. Využijte k tomu i interpretaci Miroslava ČERVENKY, která je součástí Ceského Parnasu, Praha, Galaxie, 1993, s. 91 – 101, včetně literatury, na níž ČERVENKA odkazuje.


- 41 -

Další zdroje: 1. ČERVENKA, M.: „Verš a řádek. Experiment Karla Šiktance s básnickým rytmem“, in: Styl a význam, Studie o básnících, Praha, ČS, 1991, s. 214 – 245 2. ČERVENKA, M.: Obléhání zevnitř, Praha, Torst, 1996, zvl. stati: „Výklad Adama a Evy“, s. 267 – 270; „Mýtus a dialog“, s. 271 – 282 3. KARFÍK, V.: „Dvě básnické generace (Od Jiřího Šotoly k Ivanu Wernischovi)“, in: Literatura je čitelná, Olomouc, Periplum, 2002, s. 249 – 301 4. DOLEŽAL, B.: „Dva z Května“, in: Tvář, Výbor z časopisu, ed. M. Špirit, Praha, Torst, 1995, s. 228- 235 5. PECHAR, J.: „Dvě poémy Karla Šiktance“, in: Nad knihami a rukopisy, Praha, Torst, 1996, s. 252 – 256

Průvodce studiem. Pokusili jsme se na minimální ploše vyložit hlavní rysy osobnosti a tvorby Karla Šiktance. Pročtěte si alespoň jednu sbírku z počátku padesátých let, pak Heinovské noci, pak Adama a Evu, pak Český orloj. Hledejte podoby a proměny a hlavní znaky, jak se domnívám, nezaměnitelné poetiky Karla Šiktance. Nechte se okouzlovat slovem, strukturou, významy.

- 42 -

LUBOR KASAL


O edici Ladění , v níž Kasal debutoval

•

O jeho básnických začátcích a almanaších nezavedené tvorby

•

O charakteru a kritickém ohlasu prvotiny

•

O sbírkách, v nichž dominuje práce s jazykem a intertextualita

Klíčová slova této kapitoly: Ladění, text- apeal, Almanach,jazyk, litanie, sv ědectví, aliterace, intertextovost, mluvnost, tělesnost, tradice, aluze, citace, pretext, zvuková výstavba, ironické parafrázování.



- 43 -

Lubor Kasal Lubor KASAL patří k básníkům, kteří se v literárním životě začínají orientovat v osmdesátých letech. Vystudoval češtinu a občanskou nauku, diplomová práce se vztahovala k osobnosti a tvorbě Václava HRABĚTE. Chvíli učil, pak se stal jazykovým redaktorem v technickém a pedagogickém nakladatelství. Pro tvůrčí podněty je podstatná jeho účast na klubových recitačních a text – apealových setkání, jejichž organizátorem byl Miroslav KOVÁŘÍK. Z těchto souvislostí se ocitá ve dvou almanaších nezavedených autorů: Klíčení (1985) a Zelené peří (1987). Debutuje v mladofrontovní edici Ladění, která v závěru osmdesátých let zřetelně rozhýbala stojaté vody básnického českého rybníka. Ladění řídil ediční kruh ve složení: Jaromír PELC, Karel SÝS, Josef VELČOVSKÝ, Jiří ŽÁČEK. Ladění provází patetický reklamní slogan v následujícím znění: LADĚNÍ! Ode dna času se zvedá necvičený halas prvních knížek. Nechte slepé křičet na hluché, chtějte být vidoucími králi. Zapomeňte slovo kdyby. Dáváme vám šanci, vezměte nás za slovo. Oko nežije tak dlouho, aby rozpoznalo stěhování souhvězdí. Supernovy umírají přes celou lidskou paměť. Zatímco v poezii se obloha přes noc osype novými hvězdami. Přežije jen napsané a vydané. Nečekejte. Otázky: 1. Který autor se v počátcích KASALOVY tvorby ukazuje jako směrodatný? 2. V rámci jakých struktur vstupuje Lubor KASAL do literatury? 3. Které almanachy představují v osmdesátých letech nezavedené autory? 4. Kdo neúnavně organizuje v sedmdesátých a osmdesátých letech klubovou činnost zaměřenou k původní básnické tvorbě? 5. V kterém nakladatelství se realizuje edice Ladění? 6. Ke kterým osobnostem a událostem v literární historii název edice odkazuje? 7. Kdo řídí, a tak určuje podoby vydávané debutantské poezie, edici Ladění? Prvotina Lubora KASALA Dosudby (1989) vychází v sousedství prvotin mj. Jana KAŠPARA Jedna báseň (1988), Norberta HOLUBA Zrcadlo pod jevištěm (1989), Jiřího RULFA Prospekt na rozhlednu

(1988), Lubora VYSKOČE Kentauří mládě (1988),

Milana ANDRÁSSYHO Atomoví kohouti (1987).

- 44 -


Když se prvotina objevila shodovaly se recenze na autorově potřebě zaklínat jazyk. Alena BLAŽEJOVSKÁ, básnířka, kritička a zvláště rozhlasová redaktorka z Brna, označila KASALOVY texty za nesmlouvavé litanie, patetické a ironické soudy. (1990) Petr A. BÍLEK jim přisoudil roli svědectví o vnitřním napětí a skryté výbušnosti „staré doby“ (1990). Jiří TRÁVNÍČEK nazval Lubora KASALA litanickým hněvivcem.

Příklad

Úryvek z básně Litanie za sotva narozené …a tíží řítí se kola koláží slov kalné kalendáře propadají nočním stropem do sklepní minulosti a v noře rána vnořen přesýpáš zrnka písku a oblázky ovsa – totiž hlásky nad krajinou nad mořem kde znovu rodí se prahorní prvoci a ke dnu klesá kamínek kámen do nichž – níž a níž – s vychudlými sirotky přikládáš poslední dřevěnou nohu po předcích a mravnou bezmoc a pak zemřeš anebo se začneš milovat aby ses ujistil co jediné vlastně ztratíš ale kde jsi teď /?/ kdesi lhostejno kde sotva narozený a už opouštěn v poušti stěn států a systémů vzrušeně ovíjen kabelem lamp tlampačů tou šňůrou budoucnosti se špinavým prádlem strachu na konci srpna v němž valčíky tančí ti na dlani – smeteny samety samoty … Úkol k textu.

Určete jakou roli hraje v dané ukázce subjekt. Najděte motivy, postupy, prostředky, které skrývají onu „hněvivost“. Jakou roli hraje v KASALOVĚ textu aliterace? Naleznete v ukázce nějaké intertextové, či mimoliterární odkazy? V KASALOVĚ prvotině jsou zakódovány osudy i soudy. Jakoby bychom se stále hlouběji dostávali do šroubovité ulity. Lze do ní šeptat a máme několik možností, buď se k nám vrátí ozvěna, nebo se zvuk ztratí, nebo zanikne, nebo se promění v jiný zvuk a změní svůj význam a destruuje svoje poselství. Druhá básnická sbírka Vezdejšina (1993) jako by ukazovala jenom zbytky a trapné výsledky našich tužeb a pozemských představ.

V této sbírce, a pak i

v následující Hlodavci Hladovci (1995), sílí mluvnost, zaujetí zvukem, zatížení tělesností.

- 45 -


Příklad Úryvek z básně Litanie za sotva narozené Úryvek z textu Tam ale přesto I. Zde klamy poklepávají na poklopy ode všech vesmírů zde čelisti procházejíce od věků dějinami uhryzávají jazyky zde zdřevěnělé úklony prkenně praskají potleskem zde ruce v lisech sliznou zde rádia žrádla orají dohola zem zde hlavy pečené na másle vybublávají vzkazy budoucím generacím zde okousané nehty škrábou letopočty do stěn zde urvaná varlata vraty vyletují zde hladem vydulá břicha koulejí se v kuželnách (…) ze sbírky Vezdejšina Michael HAUSER uvažoval nad vztahem mladé české poezie k tradici. Při výkladu požil právě KASALOVU sbírku Hlodavci hladovci pro demonstraci jedné podoby vztahu k tradici: Básníci mladé generace se k tradici chovají jako zákazníci. Kupují si to, co pro ně má význam, a co si koupí, není pro ně víc než polotovar nebo koření. Jistě můžeme zaslechnout ozvuky tu pozdního Halase, tu Kainara, tu Reynka, ale nejsou to víc než ozvuky, které tito básníci dál vědomě nerozvíjejí. Necítí se být dědici určitých poetik. Dobrý příklad nám dává L. Kasal ve sbírce Hlodavci hladovci, kde se dotyčný autor přihlásil k básníkům snad všech odrůd a generací od Máchy, přes Apollinaira, Hraběte až po Správcovou a Typlta. (Citováno podle „Mimésis a poezie bez manifestů“, Host, 1999, č. 7, s. 20) Odkaz k tradici se stává určující i pro další sbírku Lubora KASALA. V roce 1997 vychází v nakladatelství Petrov, v edici New line sbírka Jám. Jám

Domnívám se, že ve sbírce

se zmocňuje svého pretextu – Máchova Máje – tvůrčím způsobem. Využívá

intertextuálního fungování citací, kvazicitací, aluzí. Sémantické bloky odkazující k pretextu se váží k sémiotice skonu člověka, u KASALA je to však umírání za živa. MÁCHOVA skladba se stala východiskem, literárním dílem, jež poskytuje KASALOVI prostor k uchopení vlastní reality a vypořádání se s vlastní poetikou. Důležitou spojnicí Jámu s Májem je autorský důraz na zvukovou výstavbu básně. KASAL se soustřeďuje na aliteraci, kumuluje a opakuje hlásky, slabičné skupiny. Využívá účinku slovních novotvarů. Využívá homofonie. Zvuková harmonie kontrastuje často s významem „roztěkaností“. Intertextualita odkazuje také k ironickému parafrázování děl české literatury 90. let (BORKOVEC, RULF, VIEWEGH aj.) U subjektu dominuje pocit zplanělosti a bezvýchodnosti života, tím je Jám v kontextu let blízký subjektům Jana BALABÁNA.


- 46 -

Příklad Úryvek ze skladby Jám ALE JINAK: Je pozdní večer Cením zuby z hlásek Které ukusují jen jen den další z bývaliště Které pomáhají vezdejšině při perverzních zábavách Čekám a dávno zapomněl jsem na co (…) (…) ALE JINAK: Třeba to bylo jinak: Třeba byl pozdní večer – září pozdní léto večerní a daleko ještě tváře stáří Třeba jsem pořád jen seděl v kuchyni prohrabával příbory a nádobí a vyhlížel tvé podoby svým smutkem směšně se laskaje: Bez konce láska je a není Bez konce osamění Úkol k textu.

Citace byly zvoleny ze závěru první části a ze závěru celé skladby. Pokuste se na této malé textové ploše najít konkretizaci výše vyslovených charakteristik básnické tvorby Lubora KASALA.


Jakou roli hrají intertextuální odkazy při čtenářské recepci?

Část pro zájemce.

Srovnejte básnickou skladbu Lubora KASALA s pretextem, se skladbou karla Hynka MÁCHY Máj. Vyhledejte citované, parafrázované pasáže. Porovnejte je a vyložte.


- 47 -

Shrnutí kapitoly. Kapitola představuje výraznou básnickou osobnost devadesátých let, která patří, budeme-li využívat generační řazení, ke střední básnické generaci. Mezi autory, kteří debutovali v závěru osmdesátých let. Mezi tvůrce, kteří vstoupili a ovlivnili podobu literárního života devadesátých let (Kasalův podíl na řízení a podobě časopisu Tvar). Mezi básnické deformátory a oživovatele jazyka.

Další zdroje: 6. BLAŽEJOVSKÁ, A.: „Volavka vlast usedavě volá“, rec. Dosudeb, Iniciály, 1990, č. 3, s. 32 – 33 7. BÍLEK, P., A.: „Co zbylo z Ikara? (O křídlech, pírkách a pahýlech v mladé české poezii 80. let)“, Iniciály, 1990, č. 1, s. 29 – 31 8. HAUSER, M.: „Mimésis a poezie bez manifestů“, Host, 1999, č. 7, s. 18 - 25 9. Slovník českých spisovatelů od r. 1945, Díl 1., A- L, Praha, Brána, 1995, heslo Lubor Kasal.

Průvodce studiem. Kasal – jedno jméno, jeden tvůrce, jedna osobnost. Reprezentuje jedno ze směřování české poezie v devadesátých letech. Vedou od něj generační siločary, vazby na časopis Tvar, diskuse a polemiky o prostoru básnické tvorby v závěru století. Dobrý impuls pro studium a přemýšlení nad situací v české literatuře dneška.

- 48 -

PAVEL KOLMAČKA


O první a druhé knížce Pavla Kolma čk y

•

O pokusech o typologii v české poezii devadesátých let

•

O autorských souputnících Pavla Kolmačk y

•

O mladých kriticích a jejich názorech

Klíčová slova této kapitoly: Překlady, paměť, stálost, tradice, evokace, reflexe, empirie, magie, realita, patos, dů v ěra, reflexivní lyrika, rodinná lyrika.

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: [ Tady klepn ěte a pište]


- 49 -

PAVEL KOLMAČKA Pavla KOLMAČKU zařazujeme mezi básnické tvůrce, kteří do literárního dění vstoupili až v průběhu devadesátých let. Budeme-li sledovat jeho tvůrčí charakteristiky, pak k nim musíme přiřadit také výkony překladatelské, které jsou pro něj profesně i osobnostně určující (DE MELLO: Sádhana. Cesta k bohu, 1996, Minutová moudrost, 1994; FRANKIELOVÁ: Křesťanství. Cesta ke spáse, 1996) Některé z Kolmačkových textů byly také zhudebněny. Pro vřazení Pavla KOLMAČKY do kontextu

poezie let devadesátých můžeme

využít dělení, která nabízejí ti, kteří se pokoušeli proměňující se a dynamické dění v poezii už literárně historicky vymezit. Jiří TRÁVNÍČEK vytvořil

pro debutující autory dvě velké kategorie: Osamělé

hledače existence a Extatiky a snivce. V tomto dělení

bychom se přikláněli pro Pavla

KOLMAČKU k charakteristice v první oblasti. Při podrobnějším dělení vřazoval TRÁVNÍČEK autory do oddílů: mj. Vůle ke gestu, Zprůzračňování, Oslovení realitou, Reynkovská stopa atd. Při takovém dělení bude mít KOLMAČKA asi nejblíže k posledně jmenovanému okruhu básníků. Bude patřit mezi ty, pro něž jsou země, krajina, hloubka, stálost, paměť

rozhodujícími kategoriemi.

V rámci „reynkovské stopy“ TRÁVNÍČEK

charakterizuje první sbírku Vlál za mnou směšný šos (1994) následujícími slovy: klid až starosvětský, strnulost, vláčnost, metafyzika v podobě noční krajiny, poklidné jako by samovolné dění. Jde o poezii, která je nadána velkým datem vidění a současně i smyslem pro ten nejrovnovážnější poměr mezi evokací a reflexí. Síla tohoto autora spočívá v tom, jak jsou jednotlivé jeho obrazy

smyslové a současně jak jsou už i přesně vyvážené v rozměru

textovém. (Citováno podle: KOŽMÍN, Z., TRÁVNÍČEK, J.: Na tvrdém loži z psího vína, Brno, Jota, 1998, s. 264 ) V těchto souvislostech k jeho prvotině přiřazuje Martina Josefa STÖHRA sbírkou Teď noci (1995) a Miloše DOLEŽALA sbírkami Podivice (1995), Obec (1996).

Otázky: 1. Jaké tvůrčí charakteristiky patří k osobnosti Pavla Kolmačky? 2. Jak se jmenuje jeho prvotina? 3. Jaké motivy, jaká témata, jaká atmosféra je určující pro prvotinu Pavla Kolmačky?


- 50 -

Příklad

Ukázka ze sbírky Vlál za mnou směšný šos V noci nám chodí les okolo domu, Šouravé kročeje nosatých stromů, krhavé listí, temnovřes. (…) Pelyňku, blíne, lesní ženo, volají bludičky svými hlasy. Les obchází dům, tma v kádích kvasí s dlaní napřaženou. (S. 16) Úkol k textu.

Pokuste se pojmenovat svůj bezprostřední čtenářský dojem. Pokuste se charakterizovat: použité básnické prostředky. Vymezte podobu krajiny. Vyložte jejich sémantickou roli v citovaném textu. Miroslav BALAŠTÍK když vymezuje Typologii nové básnické generace, přemýšlí nad typem realistickým, magickým, empirickým a reflexivním. Typ realistický, který nás v tuto chvíli v souvislosti s Pavlem KOLMAČKOU zajímá charakterizuje následovně: Skutečnost je tedy chápána jako faktická existence, realita jako bytí v určitém řádu, kde jsou jednotlivá fakta realizována místem v jeho struktuře. Tímto způsobem, jako realitu, můžeme charakterizovat i způsob koexistence našich dvou principů v poezii tohoto typu. Země a nebesa zde tvoří jednotu, prolínají se, jedno je obrazem i zjevením druhého. Princip země tu zakládá respekt k empirické zkušenosti a umožňuje i její fyzické vidění, princip nebe jí od počátku dává smysl jako projevu transcendentálního řádu. Skutečnost, aniž ztrácí svou předmětnost, získává současně i rozměr symbolu. Sem můžeme zařadit sbírky Teď noci Martina J. STÖHRA, Sivý křik Roberta FAJKUSE, Ochoz Petra BORKOVCE, Krevel Petra MADĚRY, Kuním štětcem Bogdana TROJAKA, Vlál za mnou směšný šos Pavla KOLMAČKY či Kašel mé milenky Milana DĚŽINSKÉHO, zčásti též sbírku Tomáše REICHELA Před branou popela a Trojlodí Jakuba Pavla PETRA. (Citováno podle: BALAŠTÍK, M.: „Typologie nové básnické generace“, Host, 1998) Otázky: 1. 2. 3. 4.

Která kritéria se stávají určující pro Miroslava BALAŠTÍKA, když promýšlí typologii poezie devadesátých let? Jaké typy vymezuje? Jak roli hraje v jeho typologii horizontála země a vertikála nebe? Které sbírky patří k autorům publikujícím prvotně v devadesátých letech?


- 51 -

Průvodce studiem. Literatura ve stavu kvasu. Je nezbytné číst a vytvářet a prověřovat hodnoty. Mezi jmenovanými autory a sbírkami si určitě vyberete toho, kdo vás osloví. Snad Stöhr a Petr vírou, Fajkus zádumčivými krajinami, Borkovec zdůrazňovanou prostotou, Maděra mírou razance, Děžinský jinakostí, Reichel tajuplností. Promýšlím- li vlastní vymezování básnického prostoru, který utvářejí debutující autoři, pak se mi Pavel KOLMAČKA jeví básníkem v roli pochybujícího hledače.

Hledá místo pro

existenci plnou smyslu. Prostor, jehož přirozenou součástí budou věci s pamětí a přirozenou krásou. Místy průzkumu se stávají ticho, jeskyně, břehy a vody svírané ledem, a tak nedostupné. Hledání je provázeno otázkami, ty často směřuji k Bohu: Bože, ty nad vším rozklenutý, / Ty střede středů, křídlo křídel. / Ty který hněteš mnohé světy, /zeptáš se každého, kdo přijde: / Kdes byl tak nesmyslně dlouho?? Kde zbyly stopy za tvou nohou? /Kde jiní lidé? Citováno podle: Vlál za mnou směšný šos, s. 21 Jeho tázání a tíhy jsou nadlehčovány spolusdílením. V prostoru, který by mohl být přemožen úzkostí, je žena, rozsvícená lampa, racek, strom… Krajina se stává impulsem i adresátem vypjatých prožitků. Převažuje družnost a důvěra v okolní svět, byť jsou provázeny velkou tíhou a podivnou zimomřivostí.

KOLMAČKA dokáže svůj patos zlehčovat humorem.

Posvátné a světské se v jeho básnickém prostoru neocitá v protikladu, vše obyčejné a prosté je prostoupeno posvátným. Druhotina Pavla KOLMAČKY nese název Viděl jsi, že jsi (1998). Prostory a vztahy již nehledá, teď jsou obsazeny konkrétním místem a určitými lidmi. Básník nadále zůstává napjatým pozorovatelem. Jeho konstantami se stávají žena, děti a Bůh. S ženou tvoří, jak píše na straně 20 sbírky, dvojobrys. Každý má svůj příběh, ale míra spolusdílení a zvláště naslouchání je velká. Úžasným světem se stává existenční prostor jejich dětí (Tobiáše a Benjamína), který utvářejí, ochraňují, pozorují. Děti jsou nadány zázračným viděním: Maličký Tobiáš se směje. / Někdo s ním mluví. Kdo asi, když je sám? (s. 13) Příklad

Ukázka ze sbírky Viděl jsi že jsi *** Rituál rána, zatápění v kamnech má zahřát místnost, v níž pak pracuje. Dříví je navlhlé a dlouho nechce hořet, sirky se lámou jedna po druhé. Prsty má zkřehlé. Čelí pokušení být někým jiným někde daleko. Tiše se ujišťuje : stůl, židle a stěny


- 52 -

se žlutým válečkem a křivou omítkou. Pak chvíli mlčky, bez gest, bez pohnutí s očima zavřenýma nechává vteřinu vpálit značku do paměti, aby ji neztratil, aby mu zůstala (s. 54)


Jakou roli sehrává v české poezie konce dvacátého století a počátku století jedenadvacátého básnická tvorba, která nevyniká experimenty, která klade důraz na klidné sdělení, která využívá tradičních básnických postupů?

Část pro zájemce. Velká diskuse se vede o podobách spirituální, křesťanské, duchovní poezie a času devadesátých let. Využijte studií Jaroslava MEDA, Martina C. PUTNY, Petra CEKOTY k promyšlení: existuje v devadesátých letech křesťanská poezie?


- 53 -

Shrnutí kapitoly. Pavel Kolmačka představuje v poezii devadesátých let autorský pól zklidnělého hledání podstaty a smyslu života. V tradičních verších se navrací k tradičním motivům a tématům. Jeho verše můžeme řadit do linie poezie reflexivní, ale stejně tak mezi lyriku rodinnou.

Další zdroje: • • • • •

PUTNA, M., C.: My poslední křesťané, Praha, Hermann & synové, 1994 ROTREKL, Z.: Barokní fenomén v současnosti, Praha, Torst, 1995 HRBÁČ, P.: „O české poezii devadesátých let“, Tvar 11, 2000, č. 16, s. 12-13 PETRUŽALKA, A.: „Poezie není koníček“ – rozhovor s P. Kolmačkou, Host, 1998, č. 2, s. 2 – 9 NOVOTNÝ, V.: „K typologii nové české poezie“, Tvar8, 1997, č. 17, s. 4 -5

- 54 -

LITERÁRNÍ DÍLO JANA KŘESADLA


Poznáte, za jakých okolností vstoupil Jan Křesadlo do kontextu české literatury. Jakým způ sobem byly a ještě jsou vnímány jeho prózy. Nabídneme vám přehled a stru čnou charakteristiku jeho titulů . Vymezíme základní rysy Křesadlovy poetiky. Upozorníme na literární kritiky, kteří pozitivně hodnotí jeho literární odkaz.

Klíčová slova této kapitoly: Jan Křesadlo, sexuální deviace, matematický logik, hudba, československá realita 50. let, dialogičnost textu, vědecko-fantastická literatura, biblická parafráze, exilová literatura, starořecký hexametr, anální sex, lidský exkrement.



- 55 -

K nejzajímavějším a nejkontroverzněji přijímaným autorům české literatury 90. let se přiřadil prozaik Jan Křesadlo (1926-95, vl. jménem Václav Pinkava). Problematičnost autorova postavení v dobovém literárním kontextu byla dána především tématy jeho próz, způsobem jejich zpracování a nadstandardním množstvím opublikovaných knih. Křesadlo byl původním povoláním psycholog, který působil v ambulanci pro sexuální deviace v Praze a na tamější Psychiatrické klinice 2. fakultní nemocnice. Od r. 1968 žil s rodinou v Colchesteru ve Velké Británii a ve stejném městě zastával v nemocnici Several Hospital místo hlavního psychologa. Odbornou způsobilost však prokázal i v oblasti matematické logiky, kde se zabýval teorií vícehodnotových logických sítí. Byl hudebně nadán, neboť skvěle zpíval, skládal chrámovou hudbu, upravoval lidové písně, v důchodu pak vedl v Londýně pěvecký sbor Hlahol. Neméně zdatně maloval, o čemž svědčí pozůstalost uložená v Památníku národního písemnictví v Praze na Strahově. Všechny uvedené schopnosti dovedl uplatnit i ve své literární tvorbě. Začal se jí věnovat až na počátku 80. let, přičemž knižní prvotinu vydal v r. 1984 v exilovém nakladatelství manželů Škvoreckých 68 Publishers. Dal ji název Mrchopěvci a vrátil se v ní k zachycení československé reality 1. pol. 50. let. Jeho román vyvolal mezi exilovou literární kritikou pohoršení. Křesadlo totiž šokoval svou otevřeností nejen v odsudcích směřovaných na adresu upevňující se komunistické totalitní moci, ale i v líčení lidské přizpůsobivosti či slabosti a ve sklonu k abnormálnímu chování v sexuální oblasti. Protagonista Zderad se totiž živí zpěvem na pohřbech a přilepšuje si vlastní erotickou povolností vůči zvrhlému funkcionáři Skomelnému. Prvotní nechuť vůči vlastnímu násilnému ponížení, podpořenou strachem o život svůj a život vlastní rodiny, postupně nahrazuje narůst pocitu určitého zalíbení v setkávání s erotickým fantómem. Křesadlo tak metaforicky zachytil českou přizpůsobivost na nové poměry, kde materiální dostatek zcela zatlačí věrnost jakýmkoliv etickým normám. Zderad nakonec svou situaci prohlédne a svého „svůdce“ zlikviduje. Právě líčení erotických scén, slamová, šedivá atmosféra Města (=Prahy), převaha různě zdeformovaných lidských typů předurčila autora do pozice zachycovatele extrémních existenciálních poloh. V knize se však objevily i další znaky, které nadále provázely Křesadlův tvůrčí potencionál. Ačkoli byl příběh vyprávěn v klasické lineární poloze, autor zdůrazňuje jeho dialogičnost neustálými otázkami, podněty, invektivami adresovanými potencionálnímu čtenáři. Druhým nepominutelným rysem byla tematizace hudby. Hudba jako produkt kultivovaného lidského ducha, slovesné inscenování symfonie, rytmizování vyprávění v intencích hudebních zákonitostí, zařazení partitury do kontextu verbálního projevu – to vše se i napříště stalo přirozenou součástí jeho slovesného výrazu. V triptychu Fuga trium (1988) k tomu přistoupila schopnost propojit tři vzájemně se prostupující texty do jednoho svazku. Ve Vara guru pak napodobil tradiční žánr maloměstského románu a s ironickou nadsázkou parodoval lidskou hloupost a sklon k mesiášství (=vyvolenosti). V povídkovém souboru Slepá bohyně (1991) beletrizoval rozličnou kavalkádu psychických úchylek, kterými trpí moderní lidská společnost. V románu Girgal (1991) si tvůrčím způsobem vyzkoušel možnosti žánru vědecko-fantastické literatury. Metaforicky pojímaný obraz fungování státního establishmentu přenesl na vymyšlenou planetu Geomimu, na níž platily Křesadlem přísně vědecky vygenerované fyzikální zákonitosti. Biblickou parafrázi rozvinul v prozatím nejerotičtěji otevřené próze Zuzana a dva starci (1992). K problematice 50. a 60. let v české společnosti se znovu vrátil v románu Zámecký pán aneb Antikuro (1992). Původní podnětem k napsání se mu stala lyrizovaná próza Viktora Fischla Kuropění, která Křesadla provokovala svým sklonem k bezelstnému lidskému naivismu. Jeho hrdinové jsou naopak bezskrupulózní kariéristé, kteří nectí žádné tradiční etické hodnoty a staví nad ně jediný - vlastní prospěch. Vícepříběhovou prózu, v jedné části dokonce psanou v rýmované podobě, nabídl v knize Obětina (1994). Jejími důležitými součástmi je exilový román, v němž satiricky zachytil exilové literární prostředí a vymaloval karikaturu světově proslulého česko-francouzského prozaika Milana Kundery, a moderní adaptace tradičního gotického románu nazvaná Pangerach. Po Křesadlově smrti byla vydána monumentální sága Astronautilia čili Hvězdoplavba (1995), která dobovou kritiku i čtenáře fascinovala tím, že je psána starořeckým hexametrem a jeho adekvátním českým časoměrným převodem. Tím je připomenut další výrazný rys Křesadlovy tvorby – využití řady cizích jazyků (angličtina, němčina, španělština) a schopnost vymyslet jazyk vlastní (podtuřínština). Povídkový soubor Království české a jiné polokatolické povídky (1996) tematizoval náboženská, obecněji spirituální témata. Mravoučná bajka Dům (1998) pak metaforicky na příběhu zvířat zachytila trauma exulanta vracejícího se po letech do vlasti. Svobodné klima soudobé české společnosti je viděno v jeho špinavosti, která prostupuje mezilidskými vztahy, nechá bujet mafiánským praktikám a zbavuje člověka klidné vyrovnanosti a jakékoliv tvůrčí motivace. Po vydání spíše odborněji laděného Průvodce inteligentního laika džunglí současné psychologie a psychiatrie (2001) vydalo olomoucké nakladatelství Periplum prózu Kravex5 aneb Potíže stavu beztíže (2002). Z hlediska své geneze kniha patří do kontextu exilového literárního prostředí, neboť vznikla v pol. 80. let. Autor v ní kombinuje žánr sci-fi s kritikou vztahů panujících mezi exilovými spisovateli. Ad absurdum je zde dovedena satira některých základních motivů (např. análního sexu, lidského exkrementu), s nimiž ve svých textech pracoval romanopisec Milan Kundera.


- 56 -

V Křesadlově pozůstalosti leží ještě řada zajímavých próz (například Skrytý život Cypriána Belvy). Postupně se jistě dostanou k čtenářské obci, která se rok od roku rozšiřuje. Situace se proměňuje i v přijetí literární kritikou. Autorův odkaz kladně zhodnotili Vladimír Novotný, Jan Schneider, Petr Hanuška, Jiří Peňás a Aleš Haman.

Úkol k textu. Vyhledejte si ve Slovníku literárních pojmů (1977) klíčová slova, která nejsou v textu vysvětlena a kterým nerozumíte. Úkol k zamyšlení. Zamyslete se nad skutečností, proč jsou texty Jana Křesadla přijímány částí literární kritiky s výhradami, i když zachycují stejné motivy jako stejnou kritikou oceňované texty Milana Kundery. Část pro zájemce. Přečtěte si román Mrchopěvci a pokuste se zdůvodnit, proč část exilové literární kritiky prohlašovala, že jde o text Josefa Škvoreckého. Korespondenční úkol. Přečtěte si Křesadlův román Zámecký pán aneb Antikuro. Vypište si části psané v podtuřínštině. Pokuste se nalézt alespoň jedno gramatické pravidlo platící pro tento umělý jazyk.


- 57 -

Shrnutí kapitoly. Prozaické dílo Jana Křesadla patří k nejpozoruhodnějším příspěvkům české literární historie 80. a 90. let 20. st. Autor do literatury vstoupil ve svých 58 letech a za svou prvotinu Mrchopěvci získal v r. 1984 Cenu Egona Hostovského. V následujících letech publikoval řadu próz, v nichž využil různých vyprávěcích postupů. K jeho nejoblíbenějším stylotvorným momentům patřilo míšení žánrů, využití makaronismů (=střídání různých jazykových kódů), parodování kanonizovaných předloh, uplatnění ironie či stupňovaného sarkasmu, situační komika, zařazování esejisticky laděných komentářů a hudebních partií. Literární kritikou byl přijímán víceméně problematicky, zařazován byl do kontextu postmoderní literatury. Jeho místo v české literatuře je však neoddiskutovatelné.

Otázky: 1. 2. 3. 4. 5.

Jaké byly životní osudy občana Václava Pinkavy? Kdy se dostal k literární tvorbě a s jakým ohlasem byl v průběhu let přijímán? Která témata nejčastěji zpracovává? Jakých postupů nejčastěji využívá? Uveďte hlavní Křesadlovy literární práce a stručně je charakterizujte.

Další zdroje: HANUŠKA, Petr – NOVOTNÝ, Vladimír: Literatura ve zkratce 4. Praha 2001. MACHALA, Lubomír: Literární bludiště. Bilance polistopadové prózy. Praha 2002.

Průvodce studiem. Jste-li puritány, pak knihy Jana Křesadla nečtete. Chcete-li se podívat do očí svému podvědomí, pak čtěte knihy Jana Křesadla. Všimněte si na nich faktu, že vám nic nezastírají, nic nekamuflují do hávu filozoficky vypadajících pseudodebat. Člověk je na jedné straně bytost obtížně pojmenovatelná, na straně druhé prostince jednoduchá. Nevěříte? Čtěte …, ale vy víte co!

- 58 -

MICHAL VIEWEGH


Michal Viewegh patří k nejčtenějším prozaiků m, k teří vstoupili do české literatury na počátku 90. let 20. století. V kapitole budou stru čn ě popsána autorova životopisná fakta, zmapovány jeho literární začátky, pojmenovány nejpodstatnější rysy poetiky a stru čn ě charakterizovány všechny vydané knihy. Poukázáno bude také na d ů vody negativního postoje soudobé literární kritiky.

Klíčová slova této kapitoly: Humoristická atmo sféra, ironická nadsázka, žánrové míšení, narační klišé, komunální humor, bestseller,crazy novela, aluzívnost, retroromán, autobiografické vyprávění, vysoká a konzumní literatura, humor vančurovského typu, literární parodie, postmodernistické psaní, ký čový milostný román, stylový automatismu s,



- 59 -

K nejvýraznějším a čtenářsky nejúspěšnějším prozaikům nastupujícím v 90. l. 20. st. se zařadil Michal Viewegh (1962). Jeho počáteční tvorbu (debutuje v r. 1990) hodnotila literární kritika velmi pozitivně. Oceňovala zejména jeho schopnost svižného vypravěčství, přítomnost odlehčující humoristické atmosféry, uplatnění ironické nadsázky a originálního kombinování rozličných žánrů. S přibývajícími tituly a jejich programovou orientací na široký čtenářský okruh se však její vztah k autorovi změnil. Josef Chuchma, Jaromír Slomek ad. autorovi vyčítali sklon k pouhé spisovatelské řemeslnosti, laciné námětové atraktivnosti, opakujícímu se naračnímu klišé, komunálnímu humoru a jazykové vágnosti. Výjimečnost postavení M. V. v kontextu současné české literatury je dána skutečností, že je jediným opravdu profesionálním spisovatelem (=ve smyslu výdělečné činnosti) a autorem řady bestsellerů. M. V. absolvoval v l. 1983-88 studia na FF UK, obor čeština pedagogika. Po ukončení učil na Základní škole ve Zbraslavi, od r. 1993 pak působil jako redaktor nakladatelství Český spisovatel a od r. 1995 se stal spisovatelem z povolání. Publikovat začal již na počátku 80. l. ve víkendové příloze deníku Mladá fronta, resp. v týdeníku Mladý svět. Po r. 1990 přispíval do časopisů Playboy, Literární noviny, Tvar, Aluze, Host či Šťastný Jim. Pro deník Mladá fronta Dnes psal pravidelně fejetony zařazené do rubriky Podhled, které souborně vydal pod názvem Švédské stoly aneb Jací jsme (2000).. Knižní prvotině předcházely dva Vieweghovy rukopisné pokusy. Kafkovsky laděný Případ dvanáctého patra (1984) byl tehdejší cenzurou odmítnut pro své absurdní ladění, jímž navazoval na obdobný proud normalizačním režimem zakázané literatury 60. let. Recesistická crazy novela z vysokoškolského prostředí Sova v papiňáku a jiné romány zase parodizovala určité autory české i světové literatury, ale ani s tímto titulem se neznámý autor neprosadil. Vieweghova knižní prvotina vyšla pod názvem Názory na vraždu (1990). Kritik Emil Lukeš ji označil za „novelu s tajemstvím a málem detektivní zápletkou“. Její psychologicky propracovaný děj se odehrává na malém městě. Autor na příběhu konfrontace mladých hrdinů s generací rodičů zachycuje cestou podobenství lidskou nenávist, tupost a samolibost ve vlastní neomylnosti. Již v této próze se často obracel či citoval texty jiných spisovatelů (= rys pojmenovaný jako aluzívnost) a na mnoha místech komentoval způsob vzniku své prózy. Cenou Jiřího Ortena (určenou pro autory do 30 let) byla však oceněna V. druhá kniha, retro-román Báječná léta pod psa (1992). Autobiograficky laděné vyprávění popisuje osudy jedné obyčejné české rodiny v průběhu 60. až 80. l. 20. st. Poprvé zde uplatnil svůj typický styl, který zejména charakterizují schopnost zachycení závažného společenského tématu v hranicích humoristicko-satirického žánru, přesná časová a místní lokalizace děje, prostupování postupů tzv. vysoké a konzumní literatury. Odstup od zobrazovaných reálií vypravěč demonstruje neskrývanou hyperbolou, provokativní ironií a kritickou sebeironií. Nad celým příběhem však převládá shovívavý, laskavý humor vančurovského typu, v němž smáti se znamená lépe věděti. Podle románu natočil v r. 1997 režisér Petr Nikolajev stejnojmenný film. Schopnost přesně vystihnout a napodobit rukopis známých spisovatelů (M. Kundera, B. Hrabal, A. Saint-Exupéry, E. Hemingway ad.) prokázal M. V. v sešitech parodií nazvaných Nápady laskavého čtenáře (1993) a Nové nápady laskavého čtenáře (2000). V nejlepších číslech přesahuje pouhou karikaturu „textových manýr“ či umělecké „zaumnosti“. Odhaluje průvodní auru autorské nedoktnutelnosti či metaforicky pojmenovává jejich občansko-mravní selhání. Postmodernistickému pojetí psaní se V. ocitl nejblíže v románu Výchova dívek v Čechách (zfilmováno Petrem Kolihou v r. 1997). Příběhu tragického osudu dívky z překotně zbohatlých společenských kruhů využil k sebereflexi, k sebezúčtování, ke katarzi určité životně-osobní a tvůrčí etapy. V dalším plánu textu se pokusil povýšit žánr laciného, až kýčovitého milostného románu na úroveň vážné výpovědi o pocitech lidského osamění a nezakotvenosti. Opět používá metodu tzv. komentovaného psaní, častých citací z knih cizích autorů, míšení žánrů (od dramatického dialogu, přes básně, vložené povídky, články z novin, až po inzeráty). To, co bylo v předchozích knihách vnímáno jako projev originálního postupu, stává se v následujících titulech V. stylovým automatismem. Původní hutnost a dynamičnost jeho vypravování, dějovou spontánnost či humoristická neotřelost nahrazuje příběhová nekomplikovanost a rozvláčnost, výběr typických, povrchně budovaných, lehce čitelných figurek, nucený příležitostný situační humor a absence serióznějšího poslání. Účastníci zájezdu (1996) popisují osudy několika typizovaných postav Čechů během letní přímořské dovolené. Zapisovatelé otcovský lásky (1998) jsou komickým zápisníkem problematického vztahu otce a dospívající dcery. Povídky o manželství a o sexu (1999) tematizují manželské a milenecké vztahy, resp. sexuální výstřelky. V Románu pro ženy (2001) se pokusil změnit vyprávěcí úhel tím, že nechal skrze sebe promlouvat soudobé ženské hrdinky. Jádrem příběhu se stává potřeba nalézt nejvhodnějšího partnera a snaha zachytit emocionální i racionální prožitky s tím spojené. Po deseti letech se také vrátil k hrdinům svého doposud nejúspěšnějších románu a v Báječných létech s Klausem (2002) napsal jejich pokračování zasazené do aktuální společenské situace. K pravidelné frekvenci vydávat jednu knihu ročně nutí V. zmiňované postavení autora, kterého literatura solidně živí a jenž musí v určitých intervalech uspokojovat očekávání své čtenářské klientely. I přesto


- 60 -

nelze jeho čtenářskou oblibu a schopnost prodávat desítky tisíc výtisků svých knih opomíjet a nezařazovat autora do kontextu české prózy 90. let jako nepřehlédnutelný fenomén.

Úkol k textu. Vyhledejte si článek Jana Jandourka nazvaný Píše Viewegh sociologické romány? (Mladá fronta Dnes, 11. 5. 2002). Vypište si nejzajímavější poznatky, ke kterým sociolog jan Jandourek dospěl při analýze Vieweghových próz. Úkol k zamyšlení. Přečtěte si knihy Báječná léta pod psa a Báječná léta s Klausem a pokuste se je porovnat. Zkuste si pojmenovat, čím se druhá kniha odlišuje od první, zda se autor ve svých naračních postupech neopakuje. Část pro zájemce. Ve videopůjčovně si opatřete oba české filmy, které vznikly na základě předlohy Vieweghových knih. Pokuste se porovnat, kterému režisérovi se lépe podařilo vystihnout poslán a atmosféru literární předlohy. Korespondenční úkol.

Přečtěte si ukázku z knih Vieweghových literárních parodií. Vyberte si takovou, kterou jste schopni konfrontovat s parodovaným originálem. Popište rysy, prostřednictvím kterých prozaik odhalil napodobovanou předlohu.


- 61 -

Shrnutí kapitoly. Michal Viewegh patří k nejvýraznějším autorům poslední dekády 20. st. Ve své tvorbě začal prózou s psychologickými kořeny. Poté překvapil humoristickým románem, v němž s nadsázkou zachytil problémy české společnosti v rozmezí 60. až počátku 90. let. Prezentoval se jako autor svižného vypravěčského stylu a schopností ozvláštnit svůj text faktory doprovázející tzv. postmoderní psaní. Od poloviny 90. let se přiklání k oddechovějšímu typu psaní, v důsledku čehož je problematizováno jeho psaní odbornou literární kritikou. Nicméně patří k autorům, kteří díky širokému čtenářskému zázemí a prodanému několikatisícovému nákladu vydávají každý rokem bestseller.

Otázky: 1. 2. 3. 4. 5.

Jak byl vnímán vstup Michala Viewegha do literárního kontextu počátku 90. let? Co charakterizuje jeho psaní do vydání románu Výchova dívek v Čechách? Proč se od poloviny 90. let vyjadřuje literární kritika o knihách Michala Viewegha negativně? O jakých problémech pojednávají Vieweghovy knihy? Jakým způsobem zasahuje do publicistické praxe?

Další zdroje: MACHALA, Lubomír: Literární bludiště. Bilance polistopadové prózy. Praha 2002. HANUŠKA, Petr – NOVOTNÝ, Vladimír: Česká literatura ve zkratce 4. Praha 2001.

Průvodce studiem. Čtěte knihy Michala Viewegha bez předsudků. Uvědomte si, v čem je relaxační funkce literatury. Rozlišujte mezi kvalitní a oddychovým čtivem.

Č ESKÁ LITERATURA III (DEVADESÁTÁ LÉTA XX. STOL.)

Recommend Documents