III. České církevní dějiny – 10. stol.- pražské biskupství, sv. Vojtěch Předčasná smrt sv. Václava a následující politický převrat zmařily Václavův plán český stát církevně osamostatnit zřízením vlastního biskupství. Kdyţ se pak Boleslav I., Václavův vrah a nástupce přesvědčil o nezbytnosti takového kroku, nebylo to jiţ tak snadné, evropské mocenské poměry byly mnohem sloţitější. Zřízení biskupství byla záleţitost, která nezávisela jen na vůli českého kníţete. Vyţadovala souhlas papeţe i císaře.To se však týkalo evropské politiky, která tehdy byla ve znamení soupeřství mezi papeţstvím a císařstvím.Císař Ota I. pohlíţel na slovanské krajiny východně od Labe jako na misijní oblast říše. Chtěl zřídit v Magdeburku nové arcibiskupství, jemuţ by byly podřízeny všechny národy, které by on sám, nebo jeho nástupci obrátili na křesťanství. Tedy podle toho plánu nemohla být nikdy zřízena samostatná slovanská církevní provincie a nemohl vzniknout správní církevní obvod, který by podléhal přímo svatému stolci. Kdyţ papeţ Jan XIII. r. 967 Magdeburk konečně povýšil na arcibiskupství, nepodřídil se nijak slepě císařově vůli, ale zachoval si určitou nezávislost. Obdařil sice Magdeburk znamenitými výsadami, ale omezil jeho oblast pouze na tehdy jiţ podrobená slovanská území. Papeţ se nechtěl vzdát účasti na misijních podnicích, ale zamýšlel je sám řídit a podle okolností jednat přímo i s novými národy získanými pro křesťanství. Za této situace se jednalo o zaloţení praţského biskupství. Proto jednání bylo dlouhé a obtíţné. Jednání Boleslava I. s císařem Otou I. a papežem Janem XIII: Iniciativa o zřízení biskupství vyšla od Boleslava I. Vypravil do Říma /r. 967/ dceru Mladu a ta přinesla odtud list, jímţ papeţ dal ţádosti zásadní souhlas. /Kromě toho přinesla Mlada zakládací listinu prvého kláštera benediktinek . Vznikl při kostel sv. Jiří, Mlada se stává první abatyší,s řeholním jménem Marie/. Bylo rozhodnuto, ţe nové biskupství nebude včleněno do metropole magdeburské, jak by si přál císař, ale nezůstane ani v metropoli salcburské, kam dosud Čechy náleţely jako součást řezenské diecéze /aby nevzrostl vliv bavorských vévodů, znepřátelených s císařem/. Nová diecéze byla včleněna do staré metropole mohučské, kde papeţ mohl uplatnit velký vliv. Praţská diecéze obsahovala nejen Čechy, ale i Slezsko, Krakovsko a oblasti východně odtud – tedy misijní kraje. Sv. Wolfgang: Cesta ke zřízení praţského biskupství se uvolnila teprve po smrti řezenského biskupa Michala, který nebyl ochoten vyvázat českou zemi ze své diecéze. Jeho nástupce, sv. Volfgang, který předtím působil jako misionář v Uhrách, viděl, jaké dobrodiní by pro Čechy znamenala vlastní církevní organizace, a dobrovolně, nezištně a z přesvědčení dal souhlas k oddělení Čech od řezenské diecéze. Svým oponentům z katedrální kapituly řekl: „Vidíme v půdě oné země skrytou vzácnou perlu, kterou nemůžeme získat, neobětujeme-li své poklady, proto slyšte: Rád obětuji sebe sama i vše, co mi patří, aby tam církev zesílila a dům Páně zapustil pevné kořeny“. K zaloţení biskupství došlo krátce před smrtí Oty I. /zemřel 7.5.973/. Za prvního biskupa ustanovil Jan XIII. bývalého korveyského mnicha Dětmara, který byl jiţ delší dobu v Čechách a měl Boleslavovu důvěru. Aţ v lednu 976 mohl přijat z rukou mohučského arcibiskupa Willigise svěcení. Tím praţské biskupství zahájilo svou činnost. Biskupství moravské: po boku Dětmarově vystupuje jako poradce mohučského arcibiskupa také biskup moravský. Kdo byl tento moravský biskup? Není stopy po zakládací listině moravského biskupství. Z toho plyne, ţe jde o zbytek staré církevní organizace, kterou papeţ Jan IX. s pomocí arcibiskupa Jana a biskupů Benedikta a Daniela obnovil na Moravě po vyhnání slovanských kněţí v letech 899-900. Maďarským nájezdníkům se nepodařilo zničit celý církevní ţivot. Na uhájených územích se asi udrţelo jedno z moravských biskupství, i kdyţ jeho správce neměl stálé sídlo. V sedmdesátých letech 10. století měla tedy Morava vlastního biskupa s diecézí nezávislou na diecézi české.
Sv. Vojtěch: Nástupcem Dětmarovým na praţském stolci byl sv. Vojtěch. Mládí sv. Vojtěcha: Pocházel z mocného rodu posledních mimopřemyslovských kníţat, ovládajících severovýchodní část nynějších Čech včetně Kladska. Jeho otec Slavník pocházel po otci z kníţecího rodu charvátského, matka Střezislava byla snad Přemyslovna.Vojtěch se narodil kol. r. 956 a mládí proţil na Libici pod vedením domácího kněze Radly spolu se starším bratrem Soběborem /oficiálnějším jménem Soběslav, viz. Slavníkovský denár/ a mladšími sourozenci Spytimírem, Pobraslavem, Bořejem a Čáslavem a otcovým levobočkem Radimem. Pak byl poslán na tehdy slavnou školu v Magdeburku. Léta tam strávená byla velmi plodná. Dosáhl tam vzdělání, o němţ současníci mluvili vţdy s respektem. Vynikal také příkladným křesťanským ţivotem. Chlapce si oblíbil tuhý a nepřístupný asketa Adalbert, arcibiskup magdeburský, po němţ dostal Vojtěch biřmovací jméno, které pak tolik proslavil. Vojtěch se vrátil do Čech jako podjáhen r. 981. R. 982 byl svědkem těţkého umírání biskupa Dětmara, který na smrtelné posteli bědoval nad svou povolností a přílišnou opatrností, která mu nedovolovala, aby rázně vystoupil proti zlořádům mezi laiky a klérem. To na Vojtěcha učinilo nezapomenutelný dojem. Přemyslovci se snaţili vyuţít všech příznivých okolností k likvidaci slavníkovské domény. Vyuţili k tomu i volby Dětmarova nástupce. A tak byl 19.ledna 982 přes své zdráhání zvolen Vojtěch za praţského biskupa. /Volba mohla být jakýmsi rodinným ústupkem Slavníkovscům, pokrevně spojeným s Přemyslovci, či také snahou mít takto Slavcníkovce pod kontrolou/. Přemyslovci počítali s tím, ţe Slavníkovec Vojtěch jako biskup celé země bude ve smyslu otonského názoru sluţebníkem Přemyslovců, kteří si dělali nárok na bezprostřední panství nad celou zemí. Ukázalo se však, ţe tato kalkulace byla mylná. První léta Vojtěchova episkopátu: Ve Veroně, kam si jel Vojtěch pro investituru /neboť císař s mohučských arcibiskupem Willigisem dlel právě v Itálii/, se seznámil s mnoha vynikajícími muţi, jako byli Toulský biskup Gerard a zvláště Clunyjský opat Majolus, „nekorunovaný papeţ“, skutečný vládce a arbiter v církevních a duchovních věcech doby a nejvýznačnější představitel clunyjské reformy, která měla vedoucí úlohu velkého reformního hnutí v církvi. Clunyjská reforma byla původně myšlena a prováděna jako reforma čistě kláštěrní, jako návrat k původní přísné řeholi sv. Benedikta, ale svými důsledky nutně směřovala k prohloubení náboţenského ţivota v celé církvi. Vedla nakonec také k emancipaci církve z područí světské moci, do kterého se dostala jednak nadvládou císařství nad papeţstvím, jednak feudálním systémem, který udělal z biskupů a opatů světské pány, slouţící zájmům svých panovníků a často zanedbávající své pastýřské povinnosti. Vojtěch, nadšený novým rozšířením obzoru i hloubkou poznaných myšlenek, přijal clunyjské reformní myšlenky i snahu o emancipaci církve z moci světských kníţat plně za své a jal se je hned nadšeně uskutečňovat. Ovšem nebylo většího kontrastu neţ mezi reformními ideály clunyjskými a náboţenskou a církevní situací té doby v Čechách. Většina národa vězela v pohanských obyčejích byla křesťanskou jen podle jména. Bylo třeba začít znovu. Aby se však mohlo začít s takovým dílem, bylo by třeba dokonalého porozumění a souladu mezi biskupem Vojtěchem a světskou mocí. Pokud měl kníţe alespoň zpočátku dobrou vůli, velmi brzy byl omezován ve svobodném rozhodování svými velmoţi, zvláště rodem Vršovců o jejichţ divokosti a nezkrotném egoismu nás nenechávají současná svědectví na pochybách. Reakce proti Vojtěchově správě se ohlásila v plné síle, kdyţ se mladý biskup pustil do nerovného boje se svým stádcem kvůli některým jevům, které jej zraňovaly nejbolestněji, ale které byly mezi lidmi vţité a takřka samozřejmé. Především mnohoţenství a sňatky s příbuznými, otrokářství velmoţů, jejichţ nejvýnosnějším zaměstnáním kromě války byl velmi rozvětvený obchod se zajatci a otroky vůbec. Vojtěchovo úsilí bylo také zrazováno
odporem nebo netečností velké části kléru, ţijícího nekanonicky. Je pochopitelné, ţe vyzněla naprázdno i snaha Vojtěchova na zavedení řádné církevní daně. K těmto zlořádům, které byly zásadní překáţkou skutečné nápravy v duchu západní reformy biskup přirozeně mlčet nemohl. Ţe neslevil, je jeho slávou v Českých dějinách. Je ovšem otázka, zda způsob a prostředky, které volil, byly vţdy nejvhodnější. Podle lidského soudu se můţe jevit, ţe Vojtěch nebyl vţdy dostatečně pruţný a trpělivý ve správě biskupského úřadu. Není však vůbec jisté, zda by „hadí opatrnost“ byla v českých poměrech účinnější neţ Vojtěchova přímočará taktika víry. /Kníţeti a představitelům druţiny vyhovoval pasívní postoj Vojtěchova předchůdce Dětmara, takovou roli biskupa v Praze však Vojtěch rozhodně nepřijal/. Dramatický zápas Vojtěchův s domácí polopohanskou anarchií, umocněnou nevyřešeným poměrem mezi Přemyslovci a Slavníkovci, známe totiţ jen v hrubých obrysech. Odchod z vlasti: Hned v prvních letech svého působení konal Vojtěch misijní cesty po rozsáhlém Boleslavově území. Navštívil také Uhry a biřmoval syna vévody Gejzy, pozdějšího krále sv. Štěpána. /Vévodův syn Waik byl uţ pokřtěn na jméno Štěpán, které pak jako vládce pouţíval/. V Čechách se však situace zhoršila do té míry, ţe Vojtěch uţ neviděl moţnost pokračovat ve své apoštolské práci. Odešel do Říma poţádat papeţe, aby ho zprostil úřadu. Papeţ Jan XIV. mu vyhověl, praţský stolec však neobsadil. Vojtěch pomýšlel na pouť do Sv. země, ale zůstal v klášteře na Monte Casinu. Ale ani v tomto klášteře, kde v něm pořád spatřovali biskupa a ţádali od něj biskupské funkce dlouho nezůstal a na radu basiliánského mnicha Nila zakotvil v latinském klášteře P. Marie na římském Aventinu. Byl přijat do řádu, konal postupně všechny práce spojené s noviciátem a 17.4. 990 sloţil řádové sliby. Jeho příkladu následoval jeho bratr Radim, který přijal jméno Gaudentius. Léta strávená na Aventinu, byla Vojtěchova nejšťastnější. Našel tam v opatovi otce a v bratřích rodinu. Stykem s vybranou společností vynikajících muţů, latiníků i Řeků, kteří tam ţili nebo se tam scházeli se jeho duchovní ţivot velmi prohloubil. Druhý pražský episkopát: Tento idylický ţivot ale netrval ani celé 4 roky. Po smrti míšeňského biskupa Volkolda, který praţskou diecézi dočasně spravoval, ani císař ani mohučský metropolita nemínili sedisvakanci dále trpět, a tak byl Boleslav II. donucen jednat s Vojtěchem o návrat. V čele poselstva, které přijelo vyjednávat s Vojtěchem do Říma byl někdejší Vojtěchův učitel Radla a mnich Kristián, který jménem lidu sliboval, ţe „napraví v čem pobloudili a odčiní, čím se provinili, zanechajíce zlého“. Vojtěch určil podmínky a kdyţ přijal záruky kníţete, vrátil se domů. Nechtěl však přijít s prázdnýma rukama. Na Aventinu vzniká myšlenka zaloţit v Čechách klášter, v němţ by měl Vojtěch jakousi náhradu za ztracený útulek a oporu ve své pastýřské práci. Vybral si tedy v Římě dvanáct mnichů aby se s Kristiánem a Radlou odebrali do Čech, a sám spěchal do Němec, vyhledat mladého Otu III. a metropolitu Willigise, aby s nimi projednal různé církevní záleţitosti. S budoucím císařem se setkal v Cáchách a navázal s ním vřelé přátelství. V Praze byl lidem nadšeně pozdraven a od kníţete přijal edikt, kterým mu bylo dovoleno rozlučovat manţelství uzavřená mezi příbuznými, stavět kostely na příhodných místech a vybírat desátky. Otázka ţenatého kněţstva a obchodování s křesťanskými zajatci sice zůstaly nevyřešeny, ale přece tento edikt byl znatelným pokrokem a je vůbec prvním dokladem křesťanského zákonodárství českého panovníka. Mnichy, které přivedl z Říma uvedl do Břevnova u Prahy, zakoupil tam les „Šárku“ jako místo pro stavbu kláštera. Papeţ Jan XV. vydal r. 993 zvláštní list, jímţ vzal klášter pod svou ochranu a zaručil svobodnou volbu opata. To je dokladem velkého významu, jaký budoucímu klášteru přisuzovali biskup i papeţ pro budoucí misijní působení mezi Slovany. Listina mluví o opatu Anastaziovi. Opíraje se o druţinu svých věrných, dal se Vojtěch opět horlivě do pastorační práce. Jeho v cizině rozšířený obzor jej vedl i k činnosti obecně kulturní. Byl i sám literárně činný. Dal podnět k nejstarší české kronice, dílu Kristiánovu, která v rámci dvojlegendy o sv. Václavu
a sv. Ludmile podává vlastně ranou českou církevní historii. Nejnovější historické bádání potvrzuje její vznik v 10. stol. Sv. Vojtěch je také autorem nejstarší české duchovní písně „Hospodine pomiluj ny!“ I kdyţ podmínky pro Vojtěchovo působení byly tentokrát příznivější, ani tentokrát jeho episkopát neměl dlouhého trvání. Bezprostřední pohnutkou k jeho přerušení byla barbarská vraţda ve svatojiřském chrámovém azylu, výkon rodové krevní msty, čin, ve kterém se, jak praví historik: „jakoby se sběhli všichni běsi, kteří lomcovali českou přítomností“. Na toto výsměšné porušení církevního práva odpověděl biskup vyhlášením církevní klatby nad provinilci, a kdyţ napomenul kněţstvo i lid, opustil znovu vlast. Byly pro to ovšem i váţné důvody politické – nové rozpory mezi Přemyslovci a slavníkovským rodem Vojtěchovým. Nad říší Boleslavovou se stmívalo. V sousedství vyvstal mohutný protivník – polský Boleslav Chabrý, který se netajil záměrem vytvořit jednu velkou říši západních Slovanů. V cestě mu stálo české panství . A Přemyslovcům se jevilo jako překáţka spolehlivé obrany země panství Slavníkovců, kteří se mohli spojit s polskými Piastovci. Pro takovou konspiraci ovšem není historického dokladu. Vojtěch asi tušil blíţící se pohromu. Ale nemohl jí zabránit a nechtěl alespoň svou osobou zavdávat příleţitost k třenicím a tak odešel ze země. Mučednická smrt:Vojtěch zamířil opět do Říma, ale cestou se zastavil na dvoře maďarského kníţete Gejzy a zdrţel se tam nějakou dobu, „vychovávaje jeho syna Štěpána a obraceje lid na víru“. V Římě se uchýlil do kláštera na Aventinu, kde byl vřele přivítán a opat Lev jej učinil svým zástupcem. Vyvraždění Slavníkovců: V Čechách zatím dospěly věci ke krvavému konci. Kdyţ značná část přemyslovského i slavníkovského vojska pobývala r 995 na výpravě Oty III. a Slavníkovec Soběbor vyuţil této příleţitosti ke stíţným rozhovorům s císařem a zároveň získal přátelství s přítomným polským kníţetem Boleslavem Chrabrým, přepadla zbylá část přemyslovského vojska v předvečer svatováclavského dne Libici a přítomné členy slavníkovského rodu věrolomně povraţdila. Propast mezi Vojtěchem a vlastí se rozšířila. Asi uţ tehdy pojal Vojtěch myšlenku hlásat evangelium mezi pohany a hledat Krista v mučednické smrti. R.996 přišel Ota III. do Říma, aby se dal korunovat na císaře. Tento hluboce duchovní muţ měl vizi přebudovat říši v univerzální a nadnárodní „impérium christianum“ s centrem v Římě jakou hlavou světa. Působením Vojtěchovým, s nímţ se důvěrně stýkal, dal se získat pro myšlenku „římských misií“ na východním okraji říše v slovanských krajích, tj.misií řízených papeţem, a opustil koncepci „říšských misií“ svého dědy Oty I., které papeţský vliv vylučovaly. Vojtěch sám snil uţ o sluţbě misionáře ve východních krajích. Ale nový papeţ Řehoř V. i arcibiskup Willigis naléhali, aby se Vojtěch vrátil do diecéze. Uposlechl i tentokrát, jistě s přemáháním, ale vyslovil přání, ţe kdyby nebyl v Čechách přijat, aby dostal kanonickou licenci na apoštolskou misii u sousedních národů. Do Prahy nespěchal. Navštívil nejdříve jako poutník některá posvátná místa ve Francii a kdyţ se připojil k průvodu Oty III., přišel s ním do Mohuče. Tam bylo navázáno na římské hovory, politicko-církevní koncepce císařova nabyla jasnějších forem a Vojtěch s radostí přijal úkol, bude-li ve vlasti odmítnut, propagovat plány svého císařského přítele po stránce církevní. Odebral se do Polska a z Hnězdna jednal o návratu do vlasti. Odpověď byla záporná. Čechy nemohly Vojtěcha potřebovat. Rozhodl se tedy zůstat misionářem a obracet pohany k Bohu, nebo sám najít mučednictví. Patrně na naléhání Boleslava Chrabrého /původně chtěl Vojtěch hlásat evangelium Luticům/ se vydal mezi Prusy, aby jim hlásal evangelium. V této apoštolské sluţbě zemřel mučednickou smrtí 23.dubna 997. Jeho tělo /podle nejnovějších poznatků prodali Prusové Boleslavu Chr. Z těla Vojtěchova jiţ jen kosterní pozůstatky/,vykoupil Boleslav Chrabrý stejnou vahou zlata a dal je slavnostně pohřbít v mariánském kostele v Hnězdně. Misionářská činnost Vojtěchova mezi pohany byla sice velmi krátká, ale znamenala počátek velkých změn na východních hranicích říše. Ve stopách Vojtěchových působili jeho ţáci a
stoupenci mezi Poláky, Slováky a Maďary. Stačí vzpomenout Vojtěchova bratra RadimaGaudentia, Ascherika, „pět bratří“, Bruna z Querfurtu a světců Slovenska Svorada a Benedikta. Se jménem Vojtěchovým jsou spjaty počátky opravdové christianizace Polska a Uher a oba vynikající panovníci, Boleslav Chrabrý i Štěpán Uherský, dovedli bystře postihnout význam Vojtěchovy svatosti a proslulosti, aby s pomocí jeho druhů vybudovali vlastní nezávislou církevní organizaci, základ mezinárodního významu a postavení polského a uherského státu ve středověku. . V čele obou metropolí, Hnězdna i Ostřihomi, byli postaveni nejbliţší přátelé a spolupracovníci Vojtěchovi, Radim a Anastazius-Ascherik /první opat břevnovského kláštera/. Samostatná církevní organizace Polska a Uher byla ovšem na úkor českého státu. Vojtěchovi rodáci o církevní organizaci, která by jim kynula ze spolupráce s Vojtěchem, přišli. Praha, se svou staletou křesťanskou tradicí zůstala pouhým sufragánním biskupstvím německé Mohuče. Svatovojtěšská úcta: Vojtěchova kanonizace a rozvoj jeho úcty: Jestliţe pozemský ţivot Vojtěchův byl řadou neúspěchů a zklamání, tím triumfálnější byl jeho ţivot posmrtný. Ihned po smrti byl uctíván jako světec a jeho pověst misionáře svatého ţivota se šířila po celém křesťanstvu. K mrtvému příteli se ihned přihlásil císař Ota III. Kdyţ se dověděl o jeho smrti, spěchal do Cách, kde s přítomným aventinským opatem Lvem jednal o Vojtěchově kanonizaci. V klášteře Aventinském vzniká první legenda o sv. Vojtěchu. Začátkem r. 999 byla provedena kanonizace a císař začal stavět k jeho poctě basiliky a oratoře v Cáchách, v Římě a jinde. Císař, papeţ, opatové Lev a Nilus učinili vše, aby památka sv. Vojtěcha byla trvalá. K Vojtěchovi jako k patronu se ihned přihlásili Poláci a Uhři. Jeho úcta byla šířena četnými ţivotopisy. Slavnou legendu napsal mnich Bruno z Querfurtu, který šel ve stopách Vojtěchových a našel v Prusku mučednickou smrt. V krajích svého mučednictví byl sv. Vojtěch uctíván od dob obrácení Prusů jako apoštol Prusů. Svatovojtěšská úcta tam nezmizela dokonce i po rozšíření reformace v těchto zemích. V Čechách teprve kníţe Břetislav /i pod vlivem sázavského opata sv. Prokopa/ pochopil neblahé důsledky Vojtěchova rozchodu s národem, přihlásil se k němu a přenesl r. 1039 jeho ostatky do Prahy. /Břetislav dobyl Krakov i Hnězdno, kde vyzdvihl ostatky sv. Vojtěcha. Slavnosti přenesení vyuţil biskup Šebíř a vydal zákon proti některým hříchům a pohanským přeţitkům, s nimiţ marně bojoval i sv. Vojtěch/. Tímto přenesením se stal sv. Vojtěch vedle sv. Václava prvním českým patronem a Češi se k němu obraceli se stejnou důvěrou jako ke sv. Václavu. Velkým propagátorem svatovojtěšské úcty byl Kosmas. Kdyţ r. 1126 vpadl do země král Lothar, před bitvou s jeho vojskem byli vzýváni oba zemští patronové Václav a Vojtěch a byla nalezena korouhev sv. Vojtěcha. Byla zavěšena na kopí sv. Václava a nesena v čele bojovníků, kteří dobyli slavného vítězství. Velkým ctitelem sv. Vojtěcha byl biskup Jan IV. z Dražic, který dal vytvořit nový světcův náhrobek ze zlata a stříbra a zaslouţil se o první soubor svatovojtěšských legend. Velkým ctitelem sv. Vojtěcha byl Karel IV. Kdyţ zdůrazňoval uţitečnost českého jazyka, připomínal, ţe sv. Vojtěch chválil Boha v rodné řeči. Na mozaice Zlaté brány svatovítského chrámu od mistra Teodorika je sv. Vojtěch uprostřed českých světců. Gotika postavila mnoho chrámů zasvěcených sv. Vojtěchu. Úcta svatovojtěšská ţila i v době husitské. V 15. stol. byla do svatováclavského chorálu vloţena také prosba ke sv. Vojtěchu. Také v baroku a nové době pokračuje úcta nepřetrţitě na rovině lidové, ve stavbě chrámů i skvělých děl sochařských a malířských i literárních aţ do současnosti. Také Slováci se dovolávají sv. Vojtěcha jako svého světce a obránce národa proti Maďarům.
Nástupci Vojtěchovi do konce 11. stol: Po Vojtěchově abdikaci byl jmenován praţským biskupem mnich Kristián. Zemřel ale uprostřed konsekračních obřadů. Boleslav povolal na osiřelý stolec Korveyského mnicha Thiddaga /998-1017/, který ho uzdravil z těţké nemoci. Byl velmi vzdělaný a znal slovanský jazyk. Poměry v Čechách však byly rozhárané, země byla suţována Poláky. Za jeho episkopátu byl zaloţen klášter na Ostrově u Davle. Klidnější časy zakusil Ekkehard /10171023/. Jeho nástupcem se stal Hizzo /1023-1030/, který vynikal zboţným a příkladným ţivotem. Zúčastnil se synody v Hochstu, svolané Mohučským arcibiskupem, kde se jiţ ohlašovaly předzvěsti velkého boje o investituru, který vypukl o půl století později. Pak vedl praţskou diecézi biskup Šebíř /1030-1067/, spíše dvořan neţ kněz, který se těšil přízni kníţete Oldřicha. Za jeho působení byly přivezeny z Polska ostatky sv. Vojtěcha. To uţ vládl syn Oldřichův Břetislav /1034-1055/. Tento vynikající panovník povznesl zemi z úpadku, v němţ s ocitla na konci 10. století. Dobyl zpět všechna území, která jí vyrvali Poláci a oplácel Piastovcům jejich výboje. Uloupil v Hnězdně ostatky sv. Vojtěcha, jejichţ navrácením do Čech se mělo českému státu vrátit politické poţehnání, které se rozchodem se svatým biskupem odvrátilo. Dříve, neţ byly ostatky vyzdviţeny, vojsko se tři dny postilo a pak odpřísáhlo statuta, která měla odstranit pohanské zvyky. První tři zaručují monogamii a nerozlučnost manţelství a provinilcům hrozí prodejem do otroctví. Další předpisy jsou namířeny proti vraţdám. Kdo by zavraţdil otce, bratra nebo kněze, bude odsouzen k vyhnanství. Protoţe krčmy jsou příčinou všelikých neřestí, bylo zakázáno udrţovat staré a zřizovat nové. Bylo zakázáno konat trhy a těţké práce v neděli a ve svátek a pohřbívat na polích a v lesích. Po převezení ostatků do Prahy jednal Břetislav v Římě o povýšení praţského biskupství na arcibiskupství. Ale kdyţ se papeţ dověděl o vyloupení hnězdenské katedrály Čechy, nemohlo být řeči o vyhovění ţádosti , naopak papeţ Břetislavovi uloţil, aby za pokání vystavěl kostel. Ten vystavěl ve Staré Boleslavi kostel sv. Václava. Nový kostel byl vysvěcen r. 1052 a byla při něm zřízena i kolegiátní kapitula. Asi r. 1048 kníţe zaloţil benediktinský klášter v Rajhradě, první klášter na Moravě. Nástupce Břetislavův Spytihněv poţádal papeţe o královskou korunu. Místo toho mu papeţ dovolil při slavnostních příleţitostech nosit mitru. Jistě ţádal také o zřízení arcibiskupství. Aby ukázal dobrou vůli, začal Spytihněv r. 1060 se stavbou nové svatovítské katedrály /na místě jiţ nedostačující rotundy, zaloţené sv. Václavem/. Rotunda byla zbořena aţ po apsidu, v níţ byl pohřben sv. Václav. Ta byla pak rozšířena v kapli sv. Václava, jako uzávěr jiţní boční lodi.Tam stojí dodnes. Tak vznikla trojlodní bazilika. Měřila 67 m, měla dvě věţe. Obnovení moravského biskupství /1063/: Kdyţ se po Spytihněvovi ujal vlády Vratislav, odevzdal olomoucký úděl bratru Otovi, druhému bratru Konrádovi přidělil úděl brněnský. Ale nečekaně se také přihlásil nemladší z bratrů Jaromír, určený pro duchovní stav. Ten ale k duchovnímu stavu chuť neměl. Jaromír uprchl do Polska. Byla otázka, jak si Jaromír bude počínat jako budoucí biskup praţský, k tomu byl určen. Tyto obavy, aby moc praţského biskupa nebyla v budoucnu příliš veliká, spolupůsobily, ţe Vratislav pohnul biskupa Šebíře, aby postoupil moravské území a do Olomouce ke kostelu sv. Petra byl uveden biskup, dosavadní břevnovský mnich Jan. Jistě to nebyly jen politické důvody, jeţ Vratislava k tomuto zaloţení vedly. Měl jistě na mysli i duchovní a kulturní prospěch, který z toho bude plynout Moravě. Šlo ostatně ne o zaloţení nového biskupství, ale o obnovení starého. Proto se také nezachovala zakládací listina. Biskup Jaromír: /1068-1090/: I kdyţ Vratislav, který znal nezkrotnou povahu Jaromírovu, jej nechtěl připustit na biskupský stolec, coţ si přál jeho otec Břetislav, přece nakonec na nátlak velmoţů, kteří chtěli mít biskupa – Přemyslovce, ustoupil a Jaromír se po smrti Šebíře stal pražským biskupem. Dosáhl investitury od Jindřicha IV a r. 1068 byl od mohučského arcibiskupa Sigfrieda konsekrován. Jeho slovanské jméno bylo změněno na Gebhart.
Brzy se ukázalo, ţe Jaromír skutečně nebyl vhodný pro duchovní stav. Měl hodně dobrých vlastností, byl vzdělaný, příjemný, velkorysý, takţe šlechta jím byla nadšena. Ale na druhé straně byl náruţivý, lehkováţný, prováděl výstřední kousky. Poměr k bratru Vratislavovi se zhoršoval. Jaromír jej nutil, aby zrušil moravské biskupství. Místo toho Vratislav založil skvělý chrám sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, při kterém opět zřídil kapitulu kanovníků. Tím záměrně ještě zmenšil moc Jaromírovu. Spor o moravskou diecézi nepřestal. Biskup i kníţe se obrátili k papeţi. Za nepřítomnosti Vratislava v Čechách přijel Jaromír do Olomouce. Stařičký biskup jej uvítal s velkou úctou, ale on jej potupil pro jeho chudobu, ztýral jej na těle a zabral biskupský hrad Podivín. Papeţ posla na Moravu legáty, aby věc vyšetřili. Ti Jaromíra suspendovali.Tím přišel i o praţské důchody, které spravoval zatím biskup Jan. Kněţstvo ale stálo za Jaromírem, tím spíše, kdyţ legáti přišli s požadavky církevní kázně, zvláště celibátu diecézních kněží. Papeţ Řehoř VII. povolal oba biskupy do Říma. Jaromír vyuţil toho, ţe starý biskup Jan se nedostavil a lstí dosáhl u papeţe, ţe mu biskupskou hodnost vrátil. Sotva však přijel domů, znovu si počínal zpupně, opět uchvátil hrad Podivín, dokonce vyhlašoval klatby nad těmi, kdo u v tom bránili. Papeţ oba biskupy opět povolal do Říma. Jaromír opět přímluvou vlivné hraběnky Matyldy Toskánské dosáhl aspoň toho, ţe spor nebyl dořešen. Aţ r. 1144 byl Podivín trvale vrácen Olomouci. Neklidná byla i poslední léta Jaromírova ţivota. V boji o investituru mezi papeţem Řehořem VII. a králem Jindřichem IV. se Jaromír jako většina německých biskupů přiklonil ke králi.Také Vratislav zachoval Jindřichovi věrnost. Ten oba bratry odměnil. Vratislavovi propůjčil doživotní hodnost krále, v zájmu Jaromírově rozhodl, že biskupství pražské opět zahrnovalo i Moravu. Jaromír ţárlil na novou hodnost Vratislavovu, brojil proti němu, aţ Vratislav jmenoval novým biskupem moravským svého kaplana Werzela. Jaromír zuřil a spěchal do Říma ţalovat. Ale cestou r. 1090 zemřel v Ostřihomi. Vratislav zemřel 1092. Osvědčil se jako velký příznivec církve. Jaromírovi nástupci: Po smrti Jaromírově se stal biskupem z vůle Vratislava na doporučení papeţovo a za souhlasu kněţí a předních Čechů Kosmas /1091-1098/. /Ne první český kronikář Kosmas, děkan kapitula u sv. Víta, který se nar. asi r. 1045 a zemřel 21.10.1125 a byl otcem olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka/. R. 1091 vyhořela novostavba chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Péčí královou byl chrám znovu vybudován celý z kamene, je strop byl asi ze dřeva. Dostavby se však nedočkal. Také v církevních kruzích došlo ke sporu, kdyţ sázavský opat Božetěch se odváţil o svátcích na královo přání mu vloţit korunu na hlavu. Kosmas v tom viděl porušení svého práva a za pokání mu uloţil donést do Říma kříţ s Ukřiţovaným v ţivotní velikosti.
Doplnění historického obrazu podle J. Pekaře: Za Boleslava II./967-999/ byla česká část Slezska zabrána Poláky. Ale český stát zesílil vnitřně jednak zaloţením praţského arcibiskupství, jednak vyvrácením panství Slavníkovců. Na zaloţení biskupství měl hlavně zásluhu Ota I., který tou dobou ustavil na severu od Čech v Magdeburku nové arcibiskupské sídlo pro země polabských Slovanů /mezi kterými zatím proklestil cestu německé kultuře krvavý meč markrabího Gera/ a podřídil mu několik biskupství. S královskou mocí se ujaly i mezi Sasy touhy po vyšším vzdělání /Otónská renesance/. Tím byla dána na severu nová opora německého vlivu na sousední Slovany, i na Čechy. Prvým praţským biskupem byl také Sas Dětmar, druhým odchovanec magdeburské školy Vojtěch.Vojtěch proslavil nový stolec v celém tehdejším křesťanském světě. Přestoţe doma nebyl pochopen, zapsala se velikost Vojtěchova zjevu hluboko do dějin. Nad jeho hrobem zaloţil Ota III. Polákům církev Hnězdenskou, jejíţ prvým arcibiskupem byl Vojtěchův bratr Radim. Jiný Vojtěchův druh, Astrik, se stal prvým arcibiskupem uherským
a organizátorem uherské církve. Z Vojtěchova popudu byla napsána také Kristiánova legenda, o sv. Václavu a sv.Ludmile, nejstarší česká literární památka. Smrtí Boleslava II. slábne moc Čech. Do popředí vstupuje mocná říše polská Boleslava Chrabrého, Doubravčina syna. Boleslav se zmocňuje Krakova a dobývá Moravu a nakonec i Čechy, kde učinil konec tyranské vládě Boleslava III. Jen pomocí krále Jindřicha II. byly Čechy osvobozeny od Poláků. Jaromír a Oldřich, kteří se po starším bratru Boleslavu III. vystřídali ve vládě, byli horlivými pomocníky Jindřicha II. v dlouholetých válkách, které vedl o slovanské země za Labem proti Boleslavu Chrabrému. Tak pomáhali sami Čechové, aby německý kruh sevřel pevněji i od severu jejich sídlo. Po smrti Boleslava Chrabrého se zmocnil Oldřich Moravy a dal ji v úděl synu Břetislavovi. Morava od počátku se dvěma hlavními hrady Olomoucí a Brnem tím byla trvale získána české říši. Byla jen částí staré Moravy . Jiţní se kraje dostaly do moci marky rakouské, Slovenska a dolní Moravy se zmocnili Uhři.
