IV. DĚJINY KŘESŤANSKÉ KULTURY Saeculum obscurum, ponížení papežské moci v 10. stol.,boj o investituru v 11. stol., sv. Řehoř VII. a nové řeholní řády Oto Veliký a obnovení západního císařství Za Mikuláše I. vstoupilo papežství jako nejvyšší autorita nakrátko do mezery, která vznikla poklesem císařské moci po r. 843. Ale brzy po jeho smrti bylo strženo do víru všeobecného úpadku. Zbaveno opory univerzálního císařství rychle upadlo do stranických zájmů zpustlých římských šlechtických rodů, ztrácelo svůj všeobecný význam a stalo se hříčkou místních vládců. Dobu od z.880 do r. 1046 , tj. dobu od zániku karlovské říše do počátku reformy označili historikové jako „temné století“. /Tzv. „temné století“ začalo fakticky r. 822 smrtí papeže Jana VIII., který byl otráven,viz níže, posledního silného papežev 9. stol. Podporoval sv. Metoděje, byl jeho osobním přítelem, je autorem buly Industrie Tuae/.Ze 48 papežů této epochy nebyli všichni špatní. Někteří byli osobně dokonce velmi důstojní mužové. Většinou však obraz římského stolce naprosto neodpovídal jeho univerzálnímu významu. Stal se jako tehdy mnohá jiná teritoriální biskupství předmětem politických zájmových bojů divoké a panovačné šlechty. Ze všeobecného zhroucení po zániku karlovské říše se nejdříve pozdvihla východofranská říše za Oty Velikého./936-973/. /Přesněji – saské království Liudolfingů (králové – Jidřich Ptáčník, Ota I.), které ovládlo i Východofranskou říši a po získání Lombardie (tzv. italské království) umožnilo Otovi I. vybudovat středověké universum – Svatou říši římskou/. Svým zásahem do Itálie a do Říma dal Oto západnímu císařství novou formu a obsah. Ukázal se opět jeho univerzální význam. Podařilo se mu aspoň dočasně vytrhnout papežství z rukou římské šlechty a připomenout jeho univerzálně církevní a křesťanskou úlohu. /Je korunován v Římě na císaře r. 972/. Oto Vel. potřeboval silnou úřední moc, která by chránila církevní majetek proti zásahům chtivé šlechty. U biskupů a kněží se nemusel obávat dynastických tendencí – žili v celibátu. Proto Oto záměrně rozmnožoval církevní pozemkový majetek a budoval postavení biskupů tím, že jim propůjčoval knížecí privilegia. Soudní pravomoc, právo celní, mincovní a tržní, imunity a další práva. Tím vytvořil základ moci duchovních kníţat a středověké feudální církve, která určovala charakter Německa aţ do velké sekularizace v r. 1803. Oto těmito opatřeními církev nezestátnil, naopak spíše pocírkevnil stát. Podle jeho koncepce křesťanský stát a církev byly totožné a státní a církevní moc se kryly. Nová říšská církev se v budoucnu projevila jako nejspolehlivější opora německého království. Bylo štěstí, že tehdy vyrostlo množství skvělých osobností biskupů, kteří dovedli spojovat politickou úlohu s náboženskopastýřským posláním. Také v klášterech znovu vzkvétalo křesťanské umění a kultura /otonská renesance/. Stavba kostelů, knižní umění, které dosáhlo vrcholu v umění kláštera Reichenau na Bodamském jezeře. Kolem r. 1000 začal nový sloh románský, který se projevil skvělou stavbou chrámu sv. Michala v Hildesheimu a mnoha jinými bazilikami. Nicméně Otova politika nesla v sobě zárodky pozdějších zmatků a už tehdy mnozí poukazovali na nebezpečí tohoto experimentu. Král určoval kandidáta , na znamení udělení biskupství mu předával biskupskou berlu a od doby Jindřicha III také prsten a přijímal za to lenní přísahu. V 10. stol. se nad tím nikdo nepohoršoval. Když se však probudil duch za reformu církve, vycházející z kláštera v Cluny, odsouzení investitury
udělované laiky se mělo stát hlavním bodem sporu a roznítit první mohutný zápas mezi papežstvím a císařstvím.
Rozdělení franské říše, situace v Evropě kol. r.1000 Poslední vládce nad celou franskou říší /říší Karla Vel., která měla představovat obnovené západořímské císařství/ Ludvík I. Poboţný /814-840/, zdědil rozsáhlou říši, jejíž integrita pokulhávala. Po jeho smrti dohodou u Verdunu r. 843 byla říše rozdělena mezi jeho syny. Část západní dostal Karel II. Holý, část východní Ludvík II. Němec, Lothar I. podržel Severní Itálii včetně Říma a některé záalpské části včetně Cách. Zůstal mu titul „císař“.
Německo -říše Otonů a Saliů –Oto Vel./936-973/, Oto II./973-983/, Oto III./983-1002/, Jindřich II-svatý /1002-1024/, Konrád II./1024-1039/, Jindřich III. /1039-1056/. Francie – Hugon Kapet /987-996/ - král západofranské říše, zakladatel dynastie Kapetovců. Počátek francouzské státní identity. Anglie – Vilém Dobyvatel /1066-1087/ s normanskou invazí přichází do Anglie nová dynastie, která propojuje ostrov s kontinentem. Temné století, poníţení papeţské moci v 10 stol. Dostáváme se k bolestivému tématu mravního úpadku papežství, k němuž došlo na konci 9. stol. Doposud církevní dějiny nezaznamenaly špatné papeže, naopak někteří z nich byli světci, jako sv. Lev Vel. nebo sv. Řehoř Vel. Naprostou většinu papežů od dob sv. Petra tvořili lidé vzdělaní a vysoce morální, kteří představovali přirozenou autoritu svému okolí. Proto byli žádáni, aby v době zmatků se ujali i světské vlády nad Věčným městem. Tak tomu bylo ještě v 9. stol., kde se setkáváme s takovou osobností, jako byl Mikuláš I.,nazývaný současníky „druhým Eliášem“, který ostře protestuje proti zasahování do práv církve a omezování její svobody. Ve svých dekretech se vyslovil jasně proti pověrám o čarodějnicích jako o pohanské ohavnosti, zrovna tak kategoricky odmítá užívání útrpného práva při výsleších. Duchovní, který by se účastnil takového výslechu má být exkomunikován.Toho užil o několik let později Jan VIII. proti pasovskému biskupu Hermanarichovi, který se účastnil mučení sv. Metoděje. Mikuláš I. také požadoval odstranění útrpného práva ze soudnictví vůbec a prohlašuje jeho užívání za hřích. Dalším významným papežem 9. stol. byl zmíněný Jan VIII., známý také z našich dějin jako neúnavný zastánce sv.Metoděje. Jeho úkladnou vraždou, kterou spáchal jeden z jeho příbuzných, končí řada dobrých papežů. Říma se zmocnil vévoda Quido Spoletský a vynutil si na slabém Štěpánovi V. r. 891, aby určil za svého nástupce jeho oblíbence Formosa. Papež Formosus byl pouhou loutkou v rukou spoletského šlechtického rodu. Protože začal vyjednávat s německým králem Arnulfem, který vtrhl do Říma, pomstil se mu spoletský rod, který jej původně dosadil, ještě i po smrti. Papež Štěpán VI., další loutka v rukou spoletského rodu, nechal vykopat
Formosovu mrtvolu a odsoudit jej po smrti jako kacíře. To se stalo r. 896. Rok nato byl Štěpán VI. svržen z papežského stolce povstáním římského lidu, uvržen do vězení a zardoušen. Tím začíná éra, kterou historikové nazvali „Saeculum obscurum“ – Temné století. Zhruba 150 let trvá doba, kdy papežové jsou lidé buď špatní, nebo aspoň nekompetentní, buď pro své mládí, nebo nedostatek vzdělání. Jde o loutky v rukou hamižných římských patricijů, kteří ovládli papežský Řím a fakticky si dosazovali papeže podle vlastní libovůle. Šlo o naprostý protiklad toho, oč usilovali dřívější papežové. Ti chtěli papežství nezávislé na světské moci, aby papež svou duchovní a mravní autoritou mohl napomínat světské vladaře pro jejich nekřesťanský život. Papežové 10. stol. mlčí ke hříchům vladařů i římské šlechty, neboť jsou pod její mocí. Řím ovládají senátor Teofylakt s manželkou Teodorou a jejich dcery Marozia a Teodora mladší. Tyto ženy nevázaného života dosazují za papeže své příbuzné, takže místní kronikáři hovoří o tomto úseku dějin jako „vládě děvek“. V těchto neutěšených, takřka svatokrádežných poměrech, které zavládly v Římě, je třeba hledat kořeny pozdější báchorky o „papežce Johance“/.../ Světlou výjimkou mezi těmito nehodnými nebo slabými papeži byl Silvestr II., před svým zvolením arcibiskup v Raveně. Byl známý svou učeností, vynikl především jako filozof, matematik a astronom. O jeho otevřenosti svědčí fakt, že šel studovat i na mohamedánské učiliště v Cordobě. Římský císař Otto III. si jej zvolil za svého rádce. Je třeba posuzovat positivně, že tento císař obsadil koncem 10. stol. Řím a alespoň zčásti učinil přítrž hamižnosti římských patricijských rodů, které si dosazovaly papeže dle vlastní libosti. Oto III. tedy dosadil na papežský stolec Silvestra II. Ten ještě jako Ravenský biskup byl také přítelem sv. Vojtěcha. Papež Silvestr II. se snažil prosazovat stejné reformní ideály jako v Čechách sv.Vojtěch. Nepochodil. Římané v něm viděli vetřelce dosazeného císařskou mocí a povstali proti němu. Musel uprchnout a zemřel ve vyhnanství r. 1003. Spoletská dynastie a další šlechtické rody začaly opět dosazovat za papeže své loutky, bez vzdělání , oddané buď ženám nebo mamonu. Éra „temného století“ se pomalu chýlí ke konci, aby papežství znovu zazářilo ve své původní kráse. 10. stol. znamená dobu jednoho z největších ponížení papežství, současně je to však éra rychlého šíření křesťanství v zemích střední Evropy, kde křesťanství ukazuje svou mravní převahu nad pohanstvím. Zatímco na papežském stolci se střídají nehodné osoby, u nás působí sv. Václav a sv. Vojtěch, v Maďarsku přijímá křest Gejza, z rodu Arpádovců, jeho syn Vaik, pozdější sv. Štěpán byl biřmován sv. Vojtěchem. /sv. Vojtěch je znám v latinském světě jako Adalbertus, maďarsky szent Belo, Bela/. Vaik přijímá biřmovací jména Štěpán, tak vešel do dějin jako sv. Štěpán, první uherský král. Poláci se nechávají pokřtít zásluhou Doubravky /správně Dobrava, polsky Dabrówka/, české kněžny z Přemyslovského rodu, jež si vzala polského vládce Měška. Střední a západní Evropa je takřka plná svatých panovníků, svatých biskupů a svatých řeholníků. Právě odtud vzešla reforma církve, jež nakonec zasáhla i samotné papežství. Clunyjská reforma Hlavním nositelem reformních myšlenek se stal klášter ve francouzském Cluny v Burgundsku. Vynikající opati Odo, Aymard, Odilo, Hugo a další položili důraz na striktní zachovávání řehole sv. Benedikta a na ideu na prosté nezávislosti na světské moci. Během 10. a 11. stol. se k reformnímu programu Cluny připojilo na 2000 benediktinských klášterů v celé západní a střední Evropě. Jedním z programových bodů reformy bylo, že se v Cluny sloužila nepřetržitě ve dne v noci mše sv. Sotva jeden řeholní kněz skončil u oltáře, v sakristii už byl připraven další.Tak to šlo dnem i nocí, měsíce i roky. Mnichové v Cluny žili asketičtěji
než ostatní i v ohledu stravování. Jedli jen zeleninu a chléb, o svátcích rybu a sýr, zato však denně pili víno. Klášter v Cluny se stal také průkopníkem základních pravidel hygieny. Mnichové měli přikázáno denně se mýt a česat a tomu učit i věřící lid. Klášter živil denně minimálně 18 chudých. Clunyjskému klášteru vděčí církev i za některé svátky. Např. památka zesnulých 2.listopadu,slavnost těla a Krve Páně s eucharistickým průvodem se začínají slavit v Cluny, než se později prosadily v celé církvi. Reformní hnutí v Cluny mělo jedno základní pravidlo, které později převzal např. zakladatel Tovaryšstva Ježíšova sv. Ignác z Loyoly: Chceš-li reformovat, začni reformu sám u sebe. Potom teprve se vydej k reformování druhých. Clunyjská reforma přinesla s sebou návrat k opravdové přísnosti benediktiského řádu podle intencí sv. Benedikta.-Opravdovou askezi, štědrost k chudým, ochotu prokazovat lásku k bliţním.To byly dostatečné důvody, aby clunyjští mniši a kláštery, které od nich reformu přejaly vytyčili také požadavky na reformu církve a společnosti. Právě z Cluny se ozývají radikální hlasy proti obchodu s otroky, za právo azylu v kostelích, proti cizoloţství, odtud byl veden také nesnadný zápas za respektování neděle jako dne volného od pracovních povinností, což mělo pro poddané obrovský sociální význam. Clunyjští mniši také prosazovali zavedení klidu zbraní v adventě, o Vánocích, v postě a Velikonocích. S clunyjským hnutím se seznámil ještě za svých studií v Magdeburku sv., Vojtěch a vnitřně se ztotožnil s jeho ideály, o čemž svědčí to, s jakou razancí se postavil za zrušení obchodu s otroky a respektování práva azylu v chrámu, za což se dostal do konfliktu s tehdejší českou polopohanskou společností. Clunyjské hnutí postupně ovlivnilo i papežský Řím a inspirovalo odvážný zápas o nezávislost úřadu Petrova na světské moci. Počátek obnovy papeţství To se stalo ve druhé polovině 11. stol. V Římě vypuklo r. 1044 povstání lidu proti nehodnému papeži Benediktovi IX. Do jeho čela se postavil zbožný a ušlechtilý kněz Gracián. Lid spontánně provolal Graciána papežem. Ten přijal jméno Řehoř VI. V roce 1046 však přitáhl do Říma císař Jindřich III. Byl to zbožný a reformě přející muž, který se sám nadchl pro clunyjskou reformu. Domníval se ale, že reformu papežství mohou provést jen Němci, nikoliv Italové. Proto donutil Řehoře VI. k rezignaci. Jindřich III. /1046-1056 ze sálské dynastie/ se postaral o řadu papeţů německé národnosti, kteří nebyli závislí na římských patricijských rodech, ale na samotném císaři.Tito papežové, ač ne zcela nezávislí na císaři, byli konečně dlouho očekávanými mravně silnými osobnostmi, oni se chopili velkého díla reformy. Tak Klement II. se rázně postavil proti simonii, tj. prodeji církevních hodností za peníze. Lev IX. uspořádal několik synod pro povznesení duchovní kázně v duchovenstvu a seznamoval při nich biskupy a kněze s reformními ideály Cluny. Východní schizma Za tohoto papeže došlo v r. 1054 k politováníhodnému definitivnímu odtrţení byzantské východní církve od Říma.Celé smutné drama započalo tím, že cařihradský patriarcha Michal Cerularios označil užívání nekvašeného chleba při liturgii, používaného v latinské liturgii za svatokrádež /východ užívá kvašeného chleba/. Latinské kostely v Cařihradě byly zavřeny, na některých místech dokonce konsekrované hostie rozdupány. Řím naneštěstí odpověděl nevhodně tím, že obvinil na oplátku Cařihrad z bludů proti Duchu sv., což bylo nadsazené. To zablokovalo možnost dalšího jednání, přestože v Cařihradě tehdy bylo dost osobností, které nesouhlasily s povýšeným arogantním jednáním patriarchy.V Římě i v Cařihradě byly přečteny exkomunikační buly. Je tragické, že do tohoto církevního rozkolu se promítly i
politické zájmy. Papež a posléze celá Itálie nemile nesli byzantské panství na severu a na východě Apeninského poloostrova a snažili se vojensky Byzantince odtud vytlačit. Posledním německým papežem byl Štěpán IX. To už císař Jindřich III. Nežil. Jeho nezletilý syn Jindřich IV. postrádal mravní autoritu a duchovní úroveň svého otce, což vedlo římský klérus a lid k požadavku návratu italských papežů. V čele tohoto hnutí stál biskup z Ostie, kazatel a kardinál Petr Damiani, osobní přítel sesazeného Řehoře VI. Řehoř žil v exilu a nemínil se vrátit do Říma. Poslal tam ale svého sekretáře, jímž byl mnich z kláštera v Cluny Hildebrand. Ten přičiněním sv. Petra Damiani dosáhl ihned kardinálského klobouku, což byla podmínka papežské volby. Lev IX. totiž ustanovil, že aktivní i pasivní volební právo papežské volby mají pouze klerikové římských kostelů, zvaní kardinálové /z lat. Cardinalis – základní/.Byl to právě sv. Petr Damiani, kdo připravoval mnichovi Hildebrandovi /pozdějšímu Řehoři VII./ cestu k papežství. Mezitím se ale vystřídali na Petrově stolci Mikuláš II. a Alexandr II., Italové, upřímně oddaní myšlence reformy, z nichž zvláště druhý vedl v severní Italii lidová pozdvižení proti simonii vysokého kléru a za realizaci reformních ideálů v duchu Cluny. Boj o investituru v 11. stol., sv. Řehoř VII. Emancipační boj o nezávislost papežství na světské moci jakéhokoliv charakteru končí za hrdinského pontifikátu papeže Řehoře VII. Tohoto padesátiletého mnicha z kláštera v Cluny si vynutil na papežský stolec římský lid. Řehoř VII. vynikal nejen zbožností a asketickým životem a dobrotou srdce, ale také neúnavnou energií a zápalem pro Boží věc. Byl přesvědčen, že církev je královstvím Božím na zemi a podle tohoto ideálu ji chtěla také přetvořit. Proto se pustil s neobyčejnou energií do realizace reformních dekretů. Hned r. 1074 a 1075 byly znovu prohlášeny na synodách v Lateráně dekrety Lva IX. a Mikuláše II. proti simonii a proti manţelství kněţí. Kdo by se provinil kupováním nebo prodáváním církevních úřadů, měl být bez milosti zbaven úřadu. Zároveň Řehoř VII.požadoval, aby na kněze byli svěceni pouze mužové žijící v celibátě. Prakticky ale trvalo až do 13.stol.,než se celibát závazně prosadil v celé církvi. Současně s bojem proti zlořádům kněží vystoupil Řehoř ostře proti investituře panovníků. Tzn.proti svévolnému dosazování do církevních úřadů takových osob, které se panovníkům zamlouvaly. Papežský Řím se zbavil vlivu světské moci při volbě papeže, teď šlo o to zbavit se stejného zlořádu uplatňovaného německým králem Jindřichem IV., jenž nosil titul římský císař. Titul římský císař byl udělen r. 800 Karlu Vel., panovníku Franské říše. Ta se v průběhu 9.stol. rozdělila na Západofranskou, pozdější Francii a Východofranskou, pozdější Německo./viz výše/. Titul římský císař připadl východofranským, tedy německým panovníkům. Protože římský císař byl považován za ochránce církve, osoboval si často dalekosáhlé zásahy do vnitrocírkevního života.Tak např.Jindřich III. dosazoval na papežský stolec papeže německé národnosti. Protože Jindřich III. Byl osobností vysokých kvalit, ukázaly se tyto zásahy jako prospěšné. Zcela opačná situace nastala, když se ujal vlády jeho syn Jindřich IV. Tento nadaný,ale prchlivý a neukázněný mladík se rozhodl jmenovat na uprázdněné biskupské stolce jen své oblíbence, většinou muže bez potřebných kvalit.Tak se stalo v případě milánského arcibiskupa. Řehoř vydává proti tomu tzv. Dictatus papae /papežská ustanovení/, jímž prohlašuje, že pouze on, jako viditelná hlava církve a zástupce Krista na zemi má právo jmenovat a uvádět do úřadu biskupy. Císař Jindřich IV.odpověděl svoláním říšské synody do Wormsu r. 1076, kde byl vydán manifest proti „Hildebrandovi,ne papeži, ale falešnému mnichovi“. Řehoř VII. byl prohlášen za sesazeného.Ten odpověděl tím, že vyhlásil klatbu nad Jindřichem. To znamenalo pro císaře ztrátu koruny. Jindřich vtrhl do Itálie, avšak severoitalská města se postavila za Řehoře.
Jindřich poznal, že nemá šanci vojensky dobýt Řím a přinutit papeže k povolnosti. Proto začal s papežem vyjednávat. Vévodkyně Matylda Toskánské propůjčila k tomuto účelu hrad Canossu, kam nejprve přijel Papež Řehoř. Jindřich tam dorazil bos a v kajícím oděvu a tři dny čekal před branami pevnosti. Řehoř jej milostivě přijal a udělil mu rozhřešení. Tím z něj byla sňata klatba a Jindřich mohl pokračovat ve své vládě. To se stalo r.1078. Jindřich však byl věrolomný. V Německu zatím zvolila říšská knížata císařem jeho švagra Rudolfa. Vycházela z toho, že panovník v klatbě nemůže vládnout. Rudolf se odmítal vzdát se trůnu a mezi oběma došlo k občanské válce. Řehoř se nabídl jako zprostředkovatel. Jindřich to odmítl a žádal bezpodmínečné uznání svého nároku na trůn, jinak že nechá zvolit vzdoropapeže. Tak papež Řehoř musel sáhnout k nové klatbě. Jindřichovi se teď podařilo shromáždit velké vojsko a vtrhnout do Itálie. Nechal zvolit ravenského biskupa Wiberta jako vzdoropapeţe Klementa III. V roce 1084 obklíčil Jindřich Řím. Papeži Řehořovi se podařilo jen s obtížemi uprchnout do Salerna, kde r. 1085 umírá. Jeho poslední slova byla: „Miloval jsem spravedlnost a nenáviděl nepravost. Proto umírám ve vyhnanství“. Sv.Řehoř VII.je nepochybně jeden z největších papežů středověku. Jeho zápas s císařem Jindřichem nebyl politický ale morální. Šlo o obranu ušlechtilé věci: nezávislost papeţské moci a potaţmo duchovní moci vůbec na moci světské. Tato nezávislost byla podmínkou uskutečnění plánu reformy za očistu kléru, kterou zahájil klášter v Cluny, z něhož tento papež vyšel. Jeho nástupci sklízeli, co on zasel. Císař Jindřich zatím nechal v Římě vzdoropapeže Klementa III. slavnostně intronizovat. To ovšem vyvolalo bouři kardinálů, kterým se podařilo po odchodu Jindřichových vojsk z Říma Klementa sesadit a zvolit po Řehořově smrti opata Desideria z kláštera na Monte Cassino papežem.Ten přijal jméno Viktor III. Po jeho brzké smrti nastoupil Urban II. Ten byl svého času převorem v Cluny. Pokračoval nekompromisně v reformní politice Řehořově, zvlášť prosazoval Řehořova opatření proti simonii kléru. Wormský konkordát Jindřich IV vedl zatím v Německu občanskou válku proti stoupencům papeže Urbana II. A neustále dosazoval vzdoropapeže. Jeho odboj skončil teprve nástupem jeho syna Jindřicha V. Ten vedl dlouhá jednání s papeţi Paschalem II. a Kalixtem II. Výsledkem bylo uzavření tzv. Wormského konkordátu r. 1122, jímž se císař a spolu s ním i všechna německá knížata vzdali investitury a ponechali jmenování biskupů v rukou papeţových. Wormský konkordát byl prakticky posmrtným vítězstvím Řehoře VII. Wormský konkordát se pokusil řešit problém investitury tím, že stanovil dvojí investituru. Králi zůstala světská investitura s předáním světských statků a práv, - jejím symbolem bylo podání žezla - a král se vzdal duchovní investitury. Tu přenechal církvi. /Původní akt investitury – panovník dává novému biskupovi – kandidátovi – prsten a berlu/. Respektoval kanonické volební právo, které zůstalo vyhrazeno kléru a šlechtě biskupského kostela. Od 13.stol. patřilo výhradně dómským kapitulám.Teprve po předchozí kanonické volbě uděloval král světskou investituru. To už se nacházíme ve 12. stol., éře nezávislé papežské moci zároveň také relativní svobody církve. Investitura nebyla jen záležitostí německých císařů a italských šlechtických rodů, ale také francouzských a anglických králů. Boj za svobodu církve si vyžádal také oběti krve. V Polsku byl zavražděn králem Boleslavem II. biskup v Krakově sv. Stanislav, v Anglii byl poslán do vyhnanství velký teolog sv. Anselm, arcibiskup z Canterbury, v katedrále v Canterbury padl rukou vrahů najatých králem Jindřichem II. arcibiskup sv. Tomáš Becket.
Principy evangelia se nelíbily a nebudou líbit jak pohanům tak ateistům, tak také povrchním a špatným křesťanům, kteří v radostné Kristově zvěsti nevidí víc než ideologii, použitelnou k vlastním zájmům. Z toho zorného úhlu se nám jeví v jiném světle i křesťanský středověk, který nebyl tak jednoznačně obdobím, kdy měla církev veškerou moc, ale obdobím, kdy musela tvrdě usilovat o svou nezávislost právě na křesťanské světské moci, což se často neobešlo bez oběti krve.
Nové řeholní řády 12. stol. probíhalo ve znamení dalšího rozvoje řeholního života. Benediktini v západní církvi ztrácejí své monopolní postavení, neboť vznikají další řeholní řády. Jako první vznikají kartuziáni, založení v r. 1084 kanovníkem katedrály v Remeši sv. Brunonem.Ten se znepokojením pozoroval, že se vytrácí poustevnický život a rozhodl se jej obnovit. Chtěl, aby poustevníci bydleli ve skupinách jako ve starověku v Egyptě. Tak vznikají jednotlivé domky poustevníků vedle sebe, tzv. kartouzy. Kartuziáni vynikli jako autoři asketických spisů. Dalším řeholním řádem byli cisterciáci. Jejich zakladatelem byl původně benediktinský mnich Robert, který nebyl spokojen, že benediktini opouštějí ustanovení sv. Benedikta o povinnosti pracovat na poli nebo v řemeslnické dílně vlastníma rukama, přenechávají tuto práci poddaným a sami se věnují buď pouze kněžské službě, nebo práci v knihovně, či opisování rukopisů. Když nebyl Robert se svou kritikou přijat, rozhodl se opustit benediktinskou řeholi a založit novou, také podle pravidel sv. Benedikta, ale s důrazem na povinnost tělesné práce. Protože první klášter nové řehole vznikl v Citeaux /Sito/ ve Francii, latinský název města-Cistercium-, vžilo se pro tyto mnichy pojmenování cisterciáci. V cisterciáckých klášterech se pečlivě dbá na to, aby zde vedle řeholních kněží byl dostatečný počet laických bratří, tzv. konvršů /z „conventuales fratres“ česká zkomolenina konvrši/. Cisterciáci byli jakýmisi zakladateli prvního průmyslu. Při jejich klášterech existovaly četné řemeslnické dílny, v nichž nacházeli obživu příslušníci vesnické chudiny, kteří neměli žádné pole. Cisterciáci uvedli ve známost vinařství a založili v Anglii větší dílny, které se staly zárodky pozdějších tzv. manufaktur. Typické byly jejich chrámové a klášterní stavby: čtvercové kostely bez věží, skryté hluboko v lesích, aby vojáci nebo lupiči je tak snadno nevypátrali. /Čtvercové tzv. rajské dvory s ochozy/. Nejvýznamnější osobností cisterciáckého řádu ve 212. stol.byl nepochybně sv. Bernard z Clairvaux, jeden z největších středověkých mystiků. Jeho radami se řídili i papežové. Bernard vynikl také svou nebojácností s jakou káral a kritizoval zlořády v tehdejší církvi. V duchu reformního programu v Cluny a sv. Řehoře VII. a jeho nástupců bojoval slovem i perem proti simonii, hromadění majetku duchovních, opilství a dalším hříchům kněží. Málokterý světec zasáhl tak výrazně do dění své doby jako sv. Bernard. U nás se staly nejznámějšími cisterciácké kláštery Vyšší Brod, Ţďár n. Sázavou a Velehrad. Další významnou středověkou řeholí byli premonstráti. Jejich zakladatel sv. Norbert, kanovník v Kolíně n.Rýnem, obrátil svou pozornost na zapomenutou řeholi sv. Augustina, která byla určena ne řeholníkům ale kněžím, soustředěným kolem určitého kostela. Sv. Norbert využil těchto pravidel jako základu a založil r.1120 ve francouzské lokalitě Prémontré první klášter tohoto typu. / Latinsky Premonstrum, odtud český název „premonstráti“/.Posláním premonstrátů bylo věnovat se duchovnímu životu a šíření evangelia. Od benediktinů a cisterciáků převzali také požadavek majetkového zajištění kláštera, každá komunita měla mít své polnosti a lesy, které by jim poskytovaly obživu. Premonstráti se stali
velmi rychle intelektuálním řádem, kde se pěstovala teologie i světské disciplíny, proto také premonstrátské knihovny prosluly svou mohutností a množstvím svazků. V průběhu 12. stol. byli premonstráti nejrychleji rostoucím řádem a to v takové míře, že kol. r. 1150 byl vydán zákaz přijímání dalších členů řehole. Premonstráti se také horlivě věnovali duchovní správě a kázání, vynikli rovněž jako schopní organizátoři, hospodáři. U nás nejznámější kláštery premonstrátů – v Praze na Strahově, v Ţelivě, Nové Říši, Hradisku u Olomouce, Teplé a jinde. Řádoví rytíři Zvláštní kapitolou řeholního života jsou řádoví rytíři. K jejich vzniku daly podnět křižácké války. Smyslem a cílem rytířských řádů bylo spojit středověký stavovský ideál rytířství s řeholními sliby chudoby, čistoty a poslušnosti. Rytířská etika spočívala na ctnostech pomoci slabšímu a nemocnému a jeho obraně v případě napadení. Na tomto principu vznikly v Palestině v době křižáckých válek rytířské řeholní řády. Rytíři se zavazovali žít v řeholní komunitě, realizovat evangelní ctnosti a spolu s nimi i ideál pravého rytířství, tj. pomoci a ochrany slabým, bezbranným a nemocným. Bylo by neporozuměním domnívat se, že hlavním posláním rytířských řádů byl boj. Meč byl brán pouze na obranu slabšího, když byl ohrožen. Primárním a nejdůleţitějším posláním rytířských řádů byla charita, tzn. ošetřování nemocných a raněných. Aktuálnost této náplně vyvstala v souvislosti s dobytím Jeruzaléma křižáky a masovými poutěmi věřících z Evropy do míst, kde žil a působil Spasitel. Dlouhá a únavná cesta působila poutníkům četné zdravotní problémy, bylo třeba jim poskytovat pomoc, také jim poskytnout ubytování. Rytířské řády zakládaly první hospice, předchůdce dnešních nemocnic. Středověký hospic byl nejen útulek pro nemocné, ale zároveň i ubytovnou pro pocestné. Teprve druhým úkolem řádových rytířů byla obrana poutníků, když ocitli v ohrožení buď od lupičů nebo mohamedánských saracénů. Nejznámějšími rytířskými řády byli templáři,které založil Francouz Hugo de Paine a johanité, založení r. 1099 Raymundem de Puy.Oba řády měly své první komunity v Jeruzalémě. Název templáři vznikl proto, že měli své sídlo blízko místa, kde kdysi stával Jeruzalémský chrám, latinsky zvaný „Templum“. Johanité pak vděčí za svůj název oficiálnímu titulu “Řád sv. Jana Jeruzalémského“, později se jim začalo říkat maltézští rytíři, když po znovuobsazení Jeruzaléma mohamedány po vyklizení ostrova Rhodu přenesli své sídlo na ostrov Maltu,který jim místo Rhodu daroval císař Karel V. Od johanitů se r 1197 oddělili rytíři německé národnosti, kteří si dali název „Řád sv. Jana jeruzalémského a Panny Marie“, obecně se jim říkalo Řád německých rytířů. Zcela zvláštním rytířským řádem byli lazaristé, nazvaní tak podle sv. Lazara. Vznikli r. 1150 a přijali řeholi sv. Augustina. Jejich původním posláním bylo ošetřování nemocných, přičemž zdraví měli žít v jedné komunitě s malomocnými. Malomocní byli přijímáni jako plnoprávní členové řeholní komunity, podle zakladatelových pravidel musel být velmistrem člověk malomocný, nikoliv zdravý. Toto velkolepé dílo středověku je obdobou novověkého společenství „Archa“, které v 60.letech 20. stol.založil Kanaďan Jean Vaniér jako společenství zdravých s duševně postiženými. Moderní a novověké charitativní podniky tak navazují na středověké a svědčí o tom, jak velký důraz kladla církev v této době na péči o nemocné, slabé a postižené.
U nás s pomocí sv. Anežky České byl založen český rytířský řád /nevojenský, výlučně špitální/ „Kříţovníci s červenou hvězdou“ se sídlem na pravém břehu Vltavy u Karlova mostu v Praze. Zde sídlí dodnes.
