SPOR O INVESTITURU: ZÁPAS O SAKRÁLNÍ MONARCHII ( )

zlom_2.qxd

30.5.2007

9:55

StrÆnka 109

KAPITOLA I.

SPOR O INVESTITURU: ZÁPAS O SAKRÁLNÍ MONARCHII (1056—1122)

JABLKO SVÁRU

Když Jindřich III. dosadil v roce 1048 na papežský stolec Lva IX., mohl si právem říci, že úspěšně vykonal úkol mimořádného významu. Jako císař, ochránce římské církve, matky všech ostatních církví, odebral moc papežům, kteří nevykonávali svůj úřad s patřičnou horlivostí; po Klementu II. a Damasu II., kteří zemřeli příliš záhy a nemohli proto prokázat své schopnosti, nastoupil v osobě Lva IX. na papežský stolec muž pevné povahy, který byl přesvědčeným stoupencem církevní reformy. Zdálo se tedy, že je vše v pořádku: „obě poloviny Boha“ zastupující jej na zemi, císař a papež, usilovali o zvládnutí stejného úkolu, boje se zlem, které sužovalo křesanstvo. Říše měla z této spolupráce nezanedbatelný prospěch. Dodávala věrohodnost jejímu sakrálnímu charakteru a u kleriků posilovala autoritu suveréna. Hranice mezi světskou a duchovní mocí byly vymezeny tak nejasně, že navenek nic nebránilo tomu, aby biskupové prokazovali panovníkovi službu a aby dostávali z jeho rukou odznaky svého úřadu. Struktura zajišující soudržnost říšského organismu — říšská církev — byla tedy pevně zakořeněna. Dílo Oty I. bylo tak solidní, že odolávalo nepřízni časů. Tento vnějškový dojem byl však klamný. V papežově okolí nevládla jednotná představa o směru reformy. Humbert z Moyenmoutier, onen lotrinský mnich povolaný Lvem IX. a jím pověřený delikátními záležitostmi, se velmi rychle stal jednou z nejvlivnějších osobností papežského dvora a soudil, že není výlučně zapotřebí vypořádat se s mravními zlořády, že není dokonce nutno věnovat se jim předtím, než přijdou na řadu další otázky. Zlořády se totiž budou vyskytovat stále, pokud nebudou vymýceny jejich kořeny, a ty byly institucionálního rázu: nevyjasněný

109 SPOR O INVESTITURU: ZÁPAS O SAKRÁLNÍ MONARCHII (1056—1122)

zlom_2.qxd

30.5.2007

9:55

StrÆnka 110

poměr mezi mocí duchovní a světskou umožňoval laikům, aby rozhodovali o obsazování církevních úřadů: jejich výběr byl pak nutně veden světským zájmem; proto nezáleželo na kandidátových duchovních předpokladech, postačovalo přece, aby byl povolný, či snad dokonce prodejný. A již bylo za dosazení laika do úřadu zaplaceno či ne, byla to simonie (svatokupectví), to jest odsouzeníhodný čin. Neodsoudilo snad samo nebe ty, kteří ji provozovali, dostalo se snad Otonům daru překročit v přímé linii meze třetí generace? Nebylo tvrdšího útoku na říši než byl ten, jejž podnikl Humbert ve svém traktátu Adversus simoniacos (Proti svatokupcům), který sepsal v roce 1057. Humbert jistě neměl na papežském dvoře rozhodující slovo; na jeho knihu se v kurii nezačalo pohlížet jako na slovo Boží. Po smrti Jindřicha III. (1056) se ale vztahy mezi říší a papežstvím postupně měnily. Viktora II. v roce 1054 ještě potvrdil císař; v roce 1057 byl však zvolen Štěpán IX., aniž o tom byla zpravena císařovna regentka; o dva roky později si římské vládnoucí kruhy nedovolily takovou bezostyšnost a vyžádaly si souhlas mladého Jindřicha IV. předtím, než nastolily Mikuláše II. Tehdy jim však okolnosti neumožňovaly, aby nerozvážně nedbali císaře, protože hrabě tuskulský a jeho přátelé zvolili Benedikta X., aby tak obnovili symbiózu aristokracie a Svatého stolce, kterou kdysi zmařil Jindřich III. vítězstvím u Sutri. Poté co byl vyřazen ze hry jeho protivník, svolal Mikuláš II. v roce 1059 reformní synodu. Jedním z jejích hlavních rozhodnutí byla úprava papežské volby. Ta měla probíhat ve třech fázích, během nichž měli kardinálové biskupové a po nich kardinálové kněží označit jméno budoucího papeže, s nímž pak měli veřejně projevit souhlas ostatní klerikové a lid: císařské právo potvrzovat nového papeže tím nebylo dotčeno. Jako by chtěl dopředu získat Svatému stolci spojence na jihu poloostrova pro případ, že by se jeho řádný ochránce — císař — dopouštěl spíše úchvatů a působil potíže, než aby zaručoval klid a mír, zavázal si Mikuláš II. přísahou věrnosti normanské vévody výměnou za to, že potvrdil udělením léna legitimitu jejich panovnického nároku. Když v roce 1061 zemřel, určili kardinálové za jeho nástupce biskupa z Lukky, o němž se domnívali, že má důvěru císaře a že je přesvědčeným stoupencem církevní reformy. Nedali však potvrdit svou volbu říšskými předáky, což povzbudilo římskou aristokracii, aby ji napadla. Její platnost odmítla uznat regentka Anežka Akvitánská. Svolala synodu do Basileje, kde dala zvolit papežem parmského biskupa Cadala. Schizma ale netrvalo dlouho; Cadalus, který přijal jméno Honorius II., ztratil podporu císařské strany počínaje rokem 1064; chybný krok regentčin ale narušil shodu, která kdysi panovala díky jejímu choti mezi představiteli papežské a císařské moci. Alexandr II., který byl potvrzen ve svém úřadě poté, co jej

110 LESK JEDNÉ RENESANCE

zlom_2.qxd

30.5.2007

9:55

StrÆnka 111

zvolili kardinálové, věnoval veškerou svou energii a také své právnické nadání šíření reformního programu, kterému se snažil zjednat všeobecný respekt. Vysíláním legátů upevnil vztahy místních církví s církví římskou. Papež prokázal, že jeho primát není jen čestnou záležitostí, ale že mu dává právo soudit a trestat; neváhal proto zbavit úřadu preláty zaujímající vysoké postavení, jako byl například arcibiskup milánský. Kněží žijící v konkubinátě a svatokupci byli bez milosti odsuzováni a stíháni církevními tresty. Alexandr II. jednal v naprosté shodě se skupinou reformátorů, mezi nimiž měla neobyčejný vliv mimořádně výrazná osobnost Hildebrandova, jehož nepřátelé tvrdili, že je skutečným pánem kurie a že se věnuje papeži asi tak, „jako pán krmí ve stáji svého osla“. Hildebrandovi usnadnily cestu do vládnoucích římských kruhů rodinné vztahy. Tento Toskánec skromného původu se stal kaplanem Řehoře VI. a byl přijat mezi spolupracovníky, jež shromáždil Lev IX. Jak v Římě, tak mimo něj mu byla svěřována důvěrná poselství; vedl správu papežských důchodů; jako legát měl za úkol připravovat u regentky volbu Viktora II. a dvakrát byl vyslán předsedat koncilům konaným ve Francii. Tento arcijáhen římské církve, tento kardinál nikdy neopustil mnišský stav, do něhož vstoupil za své návštěvy v klášteře Cluny. Za svou skvělou kariéru vděčil zčásti svému charakteru, jehož nevlídnost vadila současníkům: jeho přítel svatý Petr Damiánský ho nakonec nazval svým „svatým Satanem“. Hildebrand vynikal pronikavou inteligencí a byl ve stejné míře nadán pevnou vůlí: měl též nezanedbatelné teoretické znalosti, i když byl spíše mužem činu než úvah. Jeho protivníci mu však přisuzovali jedinou vášeň: pýchu. Přijetí jejich názoru by bylo Hildebrandovi znevážením víry, která mu dodávala síly a jež se opírala o nevyvratitelné důkazy. Ovládán představou posledního soudu, soudného dne, který může nastat v kterékoli chvíli, pocioval Hildebrand povinnost konat vůli Boží vždy a bez výjimky: příkaz Boží musel být splněn za každou cenu. Když se domníval, že pochopil, kam jej Bůh chce vést, nepřipouštěl kompromis. O tom, v čem Hildebrand spatřoval Boží příkaz, nás zpravuje několik dokumentů. Nejjasnější formulaci nacházíme v textu, který dal zařadit do papežských register krátce poté, co se stal Řehořem VII. Těchto 27 tvrzení, známých pod jménem Dictatus papae, vyjadřuje základní linie jeho myšlení. V „křesanské obci“, jejíž jednotu upevňuje víra, přísluší moc „kněžskému stavu“, „stav laický“ nemá jinou úlohu než uskutečňování příkazů formulovaných „stavem kněžským“. Křesanské společenství, jež je dědicem správního systému římské říše, od ní převzalo striktní monarchické uspořádání. Kristus pověřil svou univerzální mocí knížete apoštolů, jehož nástupci jsou papežové. Mají neomezenou moc, ale též neobyčejně těžké povinnosti. „Doba je krajně vážná,“ psal Hildebrand opatu clu-


zlom_2.qxd

30.5.2007

9:55

StrÆnka 112

nyskému, „a my neseme obrovské břímě duchovních a světských záležitostí.“ Ve skutečnosti je papež jediný oprávněn nosit odznaky vlády nad říší. Nezávisle na tom, kde se nacházejí, jsou všichni, kdo mají v rukou určitou část světské moci, povinni poslušností tomu, kdo představuje „nejvyššího vládce“, Krista — papeži. Přísně vzato nemají žádnou moc. Autorita, kterou uplatňují, byla na ně přenesena; může jim být odňata, i když dosáhli císařské hodnosti. Rozhodnout o tom, zda mají dostatek schopností k výkonu svěřeného úřadu, náleží papeži. Může posuzovat všechny ostatní, jej však nesmí pohánět k zodpovědnosti nikdo. V takové vizi křesanské obce není místo pro říši v podobě, jak ji vybudovali Ota I. a jeho nástupci. Císař není posvátnou osobou a nemůže jí být, nebo je pouhým laikem; prostý exorcista je mocnější než panovník, protože poroučí démonům. Vztah mezi papežem a císařem neodpovídá někdejší definici papeže Gelasia I. (492—496), není to poměr dvou spolupracujících mocí; Hildebrandovi byl císař jen podřízeným činitelem. Strpěla by však říše takové zacházení? Bylo možno se vyhnout vážnému konfliktu? Když byl Hildebrand 21. dubna 1073 zvolen za nástupce sv. Petra s podporou Huga Candida, jednoho z veteránů reformní strany, a když volbu doprovázelo volání davu, dožadujícího se jeho ustanovení, opomenul požádat o souhlas římského krále Jindřicha IV.* A již byl skutečně veden záměrem provokovat či nikoli, byl papežův postoj předzvěstí budoucích bouří. Déle než po dva roky však oblohu nepokryly mraky; oba protivníci byli zaměstnáni jinými záležitostmi, které museli vyřídit předtím, než zkřížili meče. SOUBOJ ŘEHOŘE VII. A JINDŘICHA IV.

V říši, jíž měl papež čelit, však již věci neprobíhaly tak jako před patnácti lety. Když předčasně zemřel Ota II., a ztratila tak svou hlavu, usmálo se na ni štěstí. Štěstěna jí ale nepřišla na pomoc v roce 1056, když ze světa též předčasně odešel Jindřich III. Anežka Akvitánská jistě neměla schopnosti císařovny Theofano. Měla dobrou vůli a byla tak zbožná, že v roce 1062 — v době, kdy její syn ještě nedosáhl plnoletosti — vstoupila do kláštera. Velmoži ji přijali jako regentku díky zásahu Viktora II., ale nevynikala ani smyslem pro politickou realitu, ani silnou vůlí, která by jí umožnila prosazovat vlastní názory, pokud by si je dovedla vytvořit. Nejsilnější vliv na ni měli zjevně preláti Anno Kolínský, Siegfried Mohučský a Jindřich Augsburský. K Anežčiným rádcům náleželi i „seržanti“ — za tímto názvem se skrývají příslušníci nižší šlechty nebo ministeriálové —, z nichž za nejvlivnějšího * Přesněji — o souhlas římského krále požádal dodatečně. (Pozn. red.)


zlom_2.qxd

30.5.2007

9:55

StrÆnka 113

byl pokládán jistý Othnand. To se jistě nezamlouvalo vysoké aristokracii. Anežka nicméně rychle postoupila velmožům tři uvolněná vévodství, Bavorsko, Švábsko a Korutany. Nepodnikla však nic, aby zabránila lotrinskému vévodovi Gottfriedu Bradatému v posílení pozic, jichž nabyl ve střední Itálii manželstvím s vévodkyní Matyldou Toskánskou. Když se pak Anežka dopustila těžké chyby podporou Římanů, které její manžel připravil o „rodinné papežství“ (Familienpapsttum), a tím, že dala popud svému synovi, aby dosadil na stolec svatého Petra Cadala, usoudil arcibiskup kolínský, že má právo zbavit ji vlády. Unesl Jindřicha IV. do Kaiserswerthu, aby jej tak podřídil své přímé moci a aby mohl vládnout v dokonalé shodě s vévody a ostatními velmoži království. Anežka pokládala tento čin za tak zjevný projev nesouhlasu s její regentskou vládou, že neučinila nic, aby si ji udržela. Naopak se uchýlila do ústraní. Mladý monarcha, který se vrhl do vln Rýna v marné snaze uniknout svým únoscům, byl tímto únosem hluboce otřesen. Jeho jinošská duše — bylo mu dvanáct let — se nikdy zcela nevzpamatovala z utrpěné potupy: jeden z kleriků (Anno) s ním jednal jako s věcí, když jej strčil mezi svá zavazadla podobně, jako to učinil s odznaky císařské moci. O tři roky později, v den svého pasování na rytíře, vytasil Jindřich meč, který právě obdržel, a málem svého únosce zabil. Anno se udržel u moci jen po krátkou dobu; Adalbertu Brémskému, který byl méně hrubý a otevřenější povahy než jeho kolínský spolubratr, se podařilo nastoupit na jeho místo a udržet si panovníkovu důvěru dokonce i poté, co byl Jindřich vyhlášen v roce 1065 za plnoletého. Obava, že jeho rival zaujme jeho místo, přiměla arcibiskupa brémského k zadržování Jindřicha IV. na sever od Alp, zatímco by jeho přítomnosti bylo zapotřebí v Miláně, aby tam podpořil arcibiskupa, na kterého útočili pataréni, náboženští sektáři, a aby se mohl vypravit do Říma pro císařskou korunu. Italským kancléřem ale nebyl nikdo jiný než Anno Kolínský a Adalbert si nepřál, aby jeho prestiž zvýšil králův příchod na italský poloostrov. Velmoži pak zbavili Jindřicha muže, který by se mu jistě časem omrzel, stejně jako se mu zošklivilo Annovo rozkazování: na říšském sněmu v Triburu v roce 1066 mu jeho účastníci nenechali jinou možnost než zřeknutí se trůnu nebo propuštění preláta, jehož jedinou ambicí bylo tyranské zacházení se svěřenou mocí. Jindřich IV. si uvědomil rozsah hrozícího nebezpečí. I kdyby se jednotliví aktéři měnili v závislosti na úspěchu svých intrik, stal by se ve stále se opakující hře loutkou v rukou svého okolí. Člověk jako on se s takovou úlohou spokojit nemohl. Byl hluboce poznamenán podstoupenými zkouškami, jež zocelily jeho vůli. Od matky se mu dostalo rozsáhlého vzdělání, ale znalosti z něj neučinily idealistu; byl


zlom_2.qxd

30.5.2007

9:55

StrÆnka 114

i nadále mužem činu, schopným přinutit se, když to vyžadoval politický záměr, k ponižujícím gestům. Nehledě na to byl ovládán mocnou touhou plnit co nejlépe své poslání vládce říše. Polemika jeho nepřátel zkreslila jeho povahové rysy: je možné, že jej temperament svedl k pohlavní nevázanosti; že by však byl tak perverzní, že by vyhledával své oběti i v rodinném kruhu a terorizoval ženské kláštery, tomuto křivému zrcadlu nastavenému jeho nepřáteli věřit nelze. Také mu nesmíme upírat zbožnost jen proto, že bojoval s papeži. Jeho kmotr, Hugo ze Semuru, významný opat clunyský, mu nikdy neodepřel podporu. O hodnotě, kterou Jindřich přikládal náboženství, svědčí katedrála ve Špýru, jež byla až do vybudování třetího opatského chrámu v Cluny nejimpozantnějším místem křesanské bohoslužby. Není pochyby, že jeho představy o víře se lišily od pojetí, které hájili římští reformátoři, v každém případě však od stanoviska těch, kdo chtěli oddělit moc světskou od duchovní a podřídit ji autoritě papežského stolce. Jindřich IV. soudil stejně jako jeho předchůdci a zejména jeho otec, že jeho úřad a autorita, která mu umožňovala vládnout, pocházejí přímo od Boha. Není pochyb, že jej příliš nezajímaly morální a náboženské kvality jeho spolupracovníků: královská kaple se stala dokonce i v očích samotných jeho stoupenců „semeništěm svatokupců“. Petr Damiánský, který si Jindřicha velmi vážil, si stěžoval na kleriky působící na císařském dvoře. Jindřich IV. si byl vědom toho, že by podstoupil příliš velké riziko, kdyby se opíral jen o říšskou církev. Pokusil se proto vybudovat si doménu, v níž by byl jediným pánem. Královské politice se nabízela ještě řídce osídlená území v Sasku, jejichž těžiště se nacházelo v pohoří Harc s jeho stříbronosnými žilami. Král se tam snažil vytvořit souvislé celky, jejichž správa a obrana byly svěřeny ministeriálům; ti pocházeli především ze Švábska a jejich setrvání v zemi bylo zajištěno manželskými svazky s dcerami místní šlechty a dalších vysoce postavených osob. Tehdy se podle nových stavebních postupů stavěl velký počet hradů a rolníci byly zatíženi povinností přivážet na tyto stavby nezbytný materiál. Systematicky se zkoumalo, zda někde královská moc nepřichází o statky nebo jí nejsou upírána práva. S městy, jejichž obyvatelé začali projevovat nespokojenost s tíživou mocí svých biskupských pánů, navázal Jindřich IV. styky založené na důvěře. Možná že přál městům tím spíše, že jeden z prvních, kdo utrpěl městskými snahami o autonomii, byl arcibiskup Anno. Král přitom postupoval energicky a systematicky. To vyvolalo velkou nespokojenost všech, kdo byli navyklí na méně radikální postup. Podvakrát se velmoži pokusili znovu nabýt předního postavení: v roce 1070 to byl bavorský vévoda Otto z Northeimu a o dva roky později švábský vévoda Rudolf z Rheinfeldenu; s námahou se dospělo k dohodě. Když se v roce 1073 vzbouřili Sasové, kteří za všech


zlom_2.qxd

30.5.2007

9:55

StrÆnka 115

okolností bránili horlivě svá práva a jež radikalizovala králova politika, plenili na své cestě bez jakýchkoli ohledů. Velmoži je podporovali přinejmenším tak dlouho, dokud jejich chování nepřekročilo mez, za níž by je další napomáhání rebelům stavělo do špatného světla. Jindřich IV., který nalezl útočiště ve Wormsu, mohl již pokládat svou věc za ztracenou. Vzchopil se ale a díky znovu nabyté převaze porazil v červnu 1075 vzbouřence u řeky Unstrut. Protože vzpoura nabyla velmi nebezpečného rozsahu, byla následná represe o to tvrdší. Jindřich IV. se ale dopustil závažného omylu, když postupoval s přehnanou přísností. Sasko, z nějž chtěl učinit těžiště své vlády, bude napříště s hořkostí vzpomínat na tuto saskou válku (Bellum Saxonicum) a monarchovi nikdy nepromine, že s ním nakládal tak krutě. Panovníkovy politické novoty zdaleka nepřinesly očekávané pozitivní důsledky. Ohrozily naopak celé dílo jeho předchůdců. Za těchto podmínek bylo rozumnější hledat oporu u říšské církve, která se v minulosti tolikrát osvědčila jako spolehlivý spojenec královské moci. V roce 1075 tedy Jindřich usoudil, že je načase prokázat ještě jednou, že počítá s věrnými službami biskupů. V Miláně dohasínalo povstání patarénů, které se stalo obětí vlastních excesů: král vybral jednoho ze svých kaplanů, aby dosedl na uprázdněný arcibiskupský stolec milánský. Stejně pak postupoval i v případě biskupství spoletského a fermského. Nerespektoval tak rozhodnutí vynesené synodou, kterou svolal Řehoř VII. krátce předtím, v únoru 1075, a kde bylo výslovně zakázáno udílet laickou investituru. Papež musel nutně reagovat, nebo císař svým postupem napadal jeden ze základních bodů jeho programu. Připustíme-li v souladu s všeobecným míněním, že Dictatus papae, jehož obsah jsme ve zkratce podali výše, byl vskutku zapsán do vatikánských register na jaře téhož roku, je zřejmé, že představa, kterou měl Řehoř VII. o svých povinnostech a o své moci, mu přímo nařizovala, aby sankcionoval tento přečin proti nedávnému synodnímu dekretu. Konflikt byl tedy nevyhnutelný. Oba protivníci, kteří bezpochyby tušili, že se brzy srazí, se pokoušeli odsunout jeho počátek. Volba Řehoře VII. se neodehrála podle zásad určených Mikulášem II. a biskupové Jindřichu IV. navrhovali, aby neuznal platnost rozhodnutí římského kléru. Král jejich radu nevyslyšel. Poté co jej tak zaměstnala saská revolta, neměl v úmyslu začít spor s papežem a usoudil, že je třeba projevit lítost nad svým osobním proviněním a přislíbit, že v budoucnosti své chování napraví. Řehoř VII. tato prohlášení přijal příznivě, zrušil exkomunikaci vyhlášenou nad královskými rádci kvůli jejich prvnímu zásahu do milánských záležitostí v roce 1073, a dokonce napomohl při uzavírání mírových dohod se vzbouřeným Saskem. Na konci roku 1075 mohla být taková blahovůle pokládána


zlom_2.qxd

30.5.2007

9:55

StrÆnka 116

za slabost. 8. prosince 1075 shrnul Řehoř VII., který se jinak neuzavíral jednání, v dopise adresovaném Jindřichovi IV. zásady obsažené v Dictatu: jeho příkazy jsou stejně závazné jako příkazy Boží a laikové jsou bez ohledu na postavení, které zaujímají, povinni poslušností nástupci Petrovu. Není příliš pravděpodobné, že se Jindřich IV. chtěl ještě jednou vyhnout konfliktu. Naopak je jisté, že velká část jeho kléru jej chtěla vyvolat. Na wormský sněm, který panovník svolal na 24. ledna 1076, se dostavili zvláště preláti; laičtí velmoži tam byli zastoupeni jen v malém počtu. Přiměli snad biskupové Jindřicha IV., aby vyhlásil nepřátelství? Byl on sám rozhodnut zkřížit za každou cenu meč s kurií? Tato záležitost nebude nikdy vysvětlena. Je možné, že mezi většinou přítomných kleriků a monarchou zavládla v této záležitosti okamžitá shoda. List, který odeslali do Říma, se vyznačoval tvrdými formulacemi a zřetelně dával najevo názor císařovy strany. O „bratru Hildebrandovi“ se tam mluvilo jako o uzurpátorovi, zasévači nesváru, osobě, které radí „ženský senát“ — to byly narážky na císařovnu Anežku a na hraběnky Matyldu a Beatrici Toskánské —, což je způsob jednání zavdávající přinejmenším důvod k podezření. Verze tohoto textu adresovaného do Říma byla krátká: „Sestup, sestup z trůnu,“ tak znělo nařízení Hildebrandovi, které se opíralo o autoritu, již dával Jindřichovi jeho titul patricije. Verze, jež měla být šířena v Německu, nebyla tak útočná, ale zato důraznější: upírala „falešnému mnichu“ právo soudit suveréna, nepodléhajícího žádné soudní pravomoci. Zdálo se, že kněžstvo je velkou měrou na královské straně. Biskupové nebyli protivníky reformy; nezapomněli, že Jindřich III. se kdysi vyhlásil za jejího ochránce, ale pokládali za nepřípustné příkazy doprovázené výhrůžkami, které obdrželi arcibiskupové mohučský, kolínský a magdeburský. Pobouřily je dle jejich názoru příliš brutální sankce, které postihly bamberského biskupa. Proces vedený proti Pibovi Toulskému považovali za nespravedlivý. Největší potíže jim ale působilo prosazování kněžského celibátu; jak v Mohuči, tak v Pasově narazili na tak prudký odpor, že byli nuceni přislíbit, že dosáhnou u papeže zmírnění dekretu z roku 1074, který zakazoval věřícím navštěvovat mše sloužené kněžími žijícími v konkubinátě. Měl snad takový bojkot velký ohlas? Sigibert z Gembloux, který ukázal, jaká nebezpečí nesváru a rozdělení v sobě dekret skrývá, tvrdil, že toto papežské rozhodnutí komentují řemeslníci při práci a ženy na přástkách. Pobouření kněží prohlašovali, že se zřeknou spíše kněžského úřadu než svých žen. V okolí králově byl jistý Gotšalk pověřen vedením propagandy a dohlížel, aby byla živena nespokojenost s papežem. Jednota protiřímské fronty byla však jen zdánlivá. Trhliny se objevily okamžitě po papežově reakci v únoru 1076, kdy zprostil královy


zlom_2.qxd

30.5.2007

9:55

StrÆnka 117

poddané jejich přísahy věrnosti Jindřichovi. Jindřich IV. byl Řehořem VII. sesazen a pak exkomunikován. Někteří usoudili, že samo nebe souhlasí s tímto papežovým verdiktem, když o Velikonocích neblaze skončila velká ceremonie zorganizovaná královským dvorem v Utrechtu. V přítomnosti krále, oděného v korunovačním rouše, byla vyhlášena klatba nad Hildebrandem, avšak téhož večera udeřil blesk do katedrály a královy rezidence a obě budovy lehly popelem. Okamžitě se objevili první odpadlíci: trevírský arcibiskup se snažil o kompromis, mohučský přeběhl do papežského tábora; Pibo Toulský uprchl, aby se vyhnul povinnosti číst z kazatelny verdikt vynesený nad Řehořem VII. V téže době začali zvedat hlavu Sasové. Jindřich IV. si uvědomil rozsah hrozícího nebezpečí; předal papežskému legátovi písemný slib, že se polepší; ve verzi, kterou dal šířit po Německu, doplnil tento závazný příslib výzvou, aby podobné gesto učinil i Řehoř VII.: aby se též omluvil! Jednání, jež vedla 1. listopadu 1076 ke zmíněnému gestu, dostala jiný směr, když velmoži, kteří se doposud chovali zdrženlivě, pozvali papeže na 2. leden příštího roku na sněm, jenž se měl konat v Augsburgu, a zavázali se, že nebudou nadále uznávat Jindřicha IV. za krále, pokud do jednoho roku po svém zavržení nedosáhne rozhřešení. Tak se na obzoru rýsovalo spojenectví vždy vzpurné aristokracie a papežství, jehož moc dal Řehoř VII. náhle najevo. Za každou cenu bylo nutno zabránit setkání těchto dvou potenciálních spojenců. Jindřich IV. se rozhodl vypravit do Itálie, aby tak již papež neměl důvod k cestě do Německa. Uprostřed zimy překročil Alpy a od 25. do 27. ledna 1077 čekal v kajícnickém rouše a bos na slitování Řehoře VII., který byl hostem hraběnky Matyldy na hradě Canossa, skalním hnízdě na zasněžených svazích Apenin. Papež byl nucen udělit milost, které se dožadoval Jindřich, obhajovaný svým kmotrem, opatem clunyského kláštera. Za to obdržel Řehoř VII. příslib, že bude moci přijet do Německa a že spor mezi panovníkem a říšskými knížaty bude vyřešen na základě jeho nálezu. Skutečný dosah aktu, s nímž Řehoř nakonec souhlasil, však nebyl dostatečně vymezen. Byl snad výrok o sesazení anulován papežovým rozhřešením? Po setkání v Canosse se Řehoř nezdráhal používat v souvislosti s Jindřichem IV. slova král (rex). Král též bez váhání vykládal nastalou situaci ve stejném smyslu. Ukázalo se, že si zvolil správnou taktiku, která se vyplatila přinejmenším v bezprostřední budoucnosti. Církevní tresty, které na něj byly uvaleny, pozbyly své účinnosti. Eventuální vzpoura říšských knížat by již nemohla být ospravedlňována. Jindřich IV. tedy dosáhl krátkého přerušení zápasu; mohl se nadechnout, avšak gesto, k němuž byl přinucen, tím nepozbylo závažnosti. V Canosse se papež pomstil za minulé neúspěchy kurie, nebo se mu podařilo anulovat výsledek bitvy u Sutri.


SPOR O INVESTITURU: ZÁPAS O SAKRÁLNÍ MONARCHII ( )

Recommend Documents