Spor o diletantismus a jeho podoba v literatufie ãeské dekadence

zlom 1-228

30.11.2007 7:38

Stránka 85

Spor o diletantismus a jeho podoba v literatufie ãeské dekadence Jan Stanûk E

S T E T I K A

/

R

O â N Í K

XLIV

Diletantismus nebyl vždy hanou zavánějícím označením „neodbornosti“ či „povrchnosti“. Dilettante byl původně milovníkem hudby, později člověkem se zálibou v mnohém, amateurem. Záliba v mnohém vyjadřuje podstatné rysy jednoho z „diletantních“ postojů, a sice šíři zájmů vedených osobními libostmi a nelibostmi. Obojí může být předmětem chvály i nesouhlasu. Šíře zájmů je chápána jako známka kultivovanosti i roztěkané nedoučenosti, řízení se zálibou jako podmínka výstavby individuality i subjektivismus nepřípustný pro každý vážný zájem. Tato dvojakost hodnocení je dobře patrná třeba ze souvislostí, do nichž se dostává výraz „dilettante“ v Rogetově tezauru: na jedné straně je kladen do blízkosti slov jako „sciolist“, „dabbler“, dokonce „charlatan“, diletant je ale také „man of taste“, „aesthete“ či „connoisseur“. Connoisseur zde není znalec ve smyslu „odborník“, tj. někdo, kdo pracuje pro dobro svého oboru; znalectví je ve vztahu k diletantismu výhradně prostředkem povyšování vlastního života. Znalectví také nesmí individuum omezovat, nesmí být pěstováno na úkor všeobecné kultivace. Charlesi Baudelairovi, u nějž nalézáme jeden ze známých konceptů diletantismu, bylo všeobecné vzdělání znakem „vyššího člověka“.1 Dokonce i být „umělcem“ mu někdy zavání omezeností, specializací – když chce v Constantinu Guysovi vylíčit ideál moderního tvůrce, mluví o něm spíše jako o „světaznalém člověku“ (homme du monde),2 kosmopolitovi, který není otrokem své palety a ke svým dílům chová „patricijské opovržení“.3 1

Srov.: „Dandysme. – Qu’est-ce que l’homme supérieur? / Ce n’est pas un spécialiste. / C’est l’homme de Loisir et d’Éducation générale.“ Baudelaire, Charles (2001). Journaux intimes. In Týž, Oeuvres comple`tes I. Paris: Gallimard (Pléiade), s. 689.

2

(O vztahu dandysmu a diletantismu ještě bude řeč.) Baudelaire, Charles (1999). Le Peintre de la vie moderne. In Týž, Oeuvres comple`tes II. Paris: Gallimard (Pléiade), s. 691.

3

Ibid., s. 690.

str. / 85

zlom 1-228

30.11.2007 7:38

Stránka 86

V této souvislosti je příznačné, že aristokratický postoj k umění splývá většinou právě s diletantismem chápaným coby neochota připisovat umění příliš významné místo ve světě. Pro Baudelaira je ovšem diletantismus synonymem výlučného zaujetí krásou a jako takový představuje první podmínku každého pravého umění. Tento „Diletantismus“ měl zavést do literatury Théophile Gautier: „Avec Mademoiselle de Maupin apparaissait dans la littérature le Dilettantisme qui, par son caracte`re exquis et superlatif, str. / 86

est toujours la meilleure preuve des facultés indispensables en art. Ce roman (…) avait surtout ce grand résultat d’établir définitivement la condition génératrice des oeuvres d’art, c’est-a `-dire l’amour exclusif du Beau, l’Idée fixe.“4 K této fixní ideji se u Gautiera druží dokonalé zvládnutí řemesla, zcela nezbytné pro to, aby se láska ke kráse vůbec mohla uplatnit. Diletantismus zde není v rozporu s „profesionalitou“ umělce – Gautier je Baudelairovi un parfait homme de lettres.5 Je to ovšem diletantismus ve znamení služby kráse, zatímco pro fin de sie`cle by byl spíše ve znamení krásy sloužící individuu. Z Gautierova portrétu nicméně vystupuje jedno určení spojující text s pozdějšími popisy diletantismu. Jeho duch je „kosmopolitním zrcadlem krásy“ (un miroir cosmopolite de beauté),6 čímž se míní schopnost účinně odrážet a obhajovat krásu odlehlých epoch. Představa lidské mysli jako nástroje soustřeďujícího a přetvářejícího reflexy nejrůznějších věků, názorů a životních způsobů už ukazuje k diletantismu bourgetovskému či wildovskému. Ve francouzském prostředí konce 19. století se chápání diletantismu pohybovalo od pochvalného promýšlení (Bourget) k jednoznačnému a rozhořčenému zavržení (Huysmans). Oba názory i jejich nositelé byli u nás dobře známi, jak Essais de psychologie contemporaine (1883), tak Certains (1889) s pasážemi o diletantismu byly čtenými, překládanými a citovanými texty. V Bourgetově pojetí je diletantismus „une disposition de l’esprit, tre`s intelligente `a la fois et tre`s voluptueuse, qui nous incline tour `a tour vers les formes diverses de la vie et nous conduit `a nous prheter `a toutes ces

4

Baudelaire, Charles (1999). Théophile Gautier. In Týž, Oeuvres comple`tes II. Paris: Gallimard (Pléiade), s. 111.

5

Ibid., s. 128.

6

Ibid., s. 108.

zlom 1-228

30.11.2007 7:38

Stránka 87

formes sans nous donner `a aucune“.7 Jedná se o schopnost, nikoliv častou, opustit omezenost svého já a vmyslit se v jiné(ho), dokonce být na jistou dobu jiným, třeba časově vzdáleným. Pro případnou hrozbu pohlcení jiným jsme vybaveni pěstěným, požitkářským skepticismem dovolujícím ono propůjčit se, ale neodevzdat. Bourget, který rád mluví o vlastnostech pozdních, příliš složitých civilizací, má za to, že v nich upadá moc tvořit (faculté de créer) a je nahrazována mocí chápat (faculté de comprendre). Diletantismus tedy chápe oprávněnost různých protikladných hledisek, což mu zbraňuje cokoliv jednoduše tvrdit, zároveň však intelektu umožňuje mít podíl na nekonečné plodnosti věcí (l’infinie fécondité des choses).8 Je určitou slabostí senzibility, která se neubrání chvění souladnému s množstvím vjemů a myšlenek, a také stavem duše odpovídajícím složitosti zestárlého světa: „considérez les moeurs et la société, l’ameublement et la conversation. Tout ici n’est-il pas multiple? Tout ne vous invite-t-il pas `a faire de votre hame une mosaïque de sensations compliquées?“9 Neschopnost jistoty v tvrzení, neschopnost stát pevně za čímkoliv, malá vůle k činu, a konečně frivolita, povrchní lehkovážnost – to jsou nebezpečí hrozící přehnanému diletantismu. A je samozřejmé, že člověk musí být osobnost (jakou byl například Renan, na jehož příkladu Bourget svou teorii rozvádí), aby se pod nánosem cizího neztratil. Jakkoliv se diletant vyznačuje mnohostranností zájmů, vposledku se zajímá hlavně o sebe – diletantismus je sebepěstěním, propracováváním a vyzdvihováním vlastních sklonů: „M. Renan est la frappante preuve qu’en portant `a leur plus haut degré ses sentiments les plus intimes on devient le chef de file d’un grand nombre d’autres hommes. Pour acquérir une valeur typique, il faut hetre le plus individuel qu’il est possible.“10 Pokud Bourget v diletantismu vidí způsob kultivace individuality, Huysmansovi je příznakem jejího úpadku. Pro něj je diletant stádním „obdivovatelem“ umění, namlouvajícím si ve své imbecilnosti, že mu rozumí, nebo kritikem, který zbaběle mluví o potřebě nevázat se k definitivním vý-

7

8

Bourget, Paul (1924). M. Ernest Renan. In Týž, Essais de psychologie contemporaine. Paris: Plon-Nourrit, sv. I., s. 55. Ibid., s. 60.

9

Ibid., s. 64.

10

Ibid., s. 63.

str. / 87

zlom 1-228

30.11.2007 7:38

Stránka 88

rokům. Ona vychvalovaná šíře ducha a elasticita vkusu hotového spořádat a pochvalovat si jakoukoliv uměleckou krmi, považovaná za známku jemnosti, vybranosti, není ničím jiným než naprostým neporozuměním podstatě opravdového vztahu k dílu a tvorbě vůbec, jež se nutně zakládá na vášnivém přijímání a odmítání, nadšení a nenávisti. Diletantismus je zhoubný pro kritika („Vanter ou dénigrer les artistes morts; éviter de se compromettre, en parlant de ceux qui vivent; encenser en de sportulaires str. / 88

phrases les vaches `a lait académiques des vieux prix; baladiner avec des the`ses soumises et des idées en carte; débiter, sous prétexte d’analyse, les lieux communs les plus fétides, dans une langue limoneuse, simulant sous l’obscurité des incidents la profondeur.“)11 i autora („fatalement, dans ces exce`s de pusillanimité, dans ces débauches de prudence, la langue se débilite, coule, revient au style morne et plombé des Instituts, se liquéfie dans le verbe humide de M. Renan; car l’on n’a pas de talent si l’on n’aime avec passion ou si l’on ne hait de mheme; l’enthousiasme et le mépris sont indispensables pour créer une oeuvre; le talent est aux since`res et aux rageurs, non aux indifférents et aux lhaches.“).12 To, proti čemu Huysmans vlastně zvedá hlas, je umělecký provoz chápaný jako součást společenského (a ovšem obchodního) života, kde je popocházení mezi obrazy příležitostí k drbům a především: takzvaný vybraný obdiv se vyznačuje nestranností, nepředpojatostí, což jsou zde, jak již řečeno, jen jiné výrazy pro vlažnost a nevědomost. Jeho pověstný výrok o „promiskuitě v obdivu“ (promiscuité dans l’admiration souží i des Esseintesa)13 nemíří v Certains ani tak na masové provozování uměnímilovnosti jako na „otevřenost“, s níž si connaisseurs sans préjugés staví v knihovně vedle sebe Flauberta a Ohneta. Diletant je Huysmansovi eklektikem bez názoru. Hodnocení diletantismu se u českých dekadentů pohybuje mezi bourgetovským a huysmansovským pólem, mezi přijímáním a odsuzováním. Zmínil jsem egoismus diletantův: ne náhodou je jedním z pojmenování pro uměleckou, subjektivní, egoistickou kritiku, již vyznávali někteří z okru-

11

12 13

Huysmans, Joris-Karl (1908). Du Dilettantisme. In Týž, Certains. Paris: PlonNourrit, s. 12. Ibid., s. 13. Srov. Huysmans, Joris-Karl (1924). A Rebours. Paris: au Sans-Pareil, s. 101. (Promiskuita se tu ovšem vztahuje k prznění uměleckých děl pohledem mnohých.)

zlom 1-228

30.11.2007 7:38

Stránka 89

hu Moderní revue, tzv. kritika diletantní. Nacházíme-li u Jiřího Karáska ze Lvovic obsáhlejší zmínky o diletantismu, je to vesměs v souvislosti s tímto kritickým druhem.14 „Plodně těkavý“, „intuitivně konkretní“ diletant je opakem analytického, abstraktního „vědeckého“ kritika, není ani „moralistní“, ani „dogmatický“, „žije zrovna tak, jako kterýkoli jiný umělec, svým vášním a citům“.15 Diletantní kritik je onen „critic as artist“ Wildeova dialogu, který je zase úzce spřízněn s tím, koho Pater v předmluvě k The Renaissance nazývá „kritikem estetickým“ (aesthetic critic). Když Karásek praví, že diletantní kritika studuje výhradně dojmy vzbuzované dílem v duši vnímatelově a nezabývá se abstrakcemi, není to nic jiného než Paterovo: What is this song or picture, this engaging personality presented in life or in a book, to me? What effect does it really produce on me? (…) How is my nature modified by its presence, and under its influence? The answers to these questions are the original facts with which the aesthetic critic has to do (…). And he who experiences these impressions strongly, and drives directly at the discrimination and analysis of them, has no need to trouble himself with the abstract question what beauty is in itself, or what its exact relation to truth or experience – metaphysical questions, as unprofitable as metaphysical questions elsewhere.16

Paterovy Author’s Preface a Conclusion ze zmíněné knihy vyjadřují ostatně esenci estetického životního postoje. Výchova osobnosti se tu završuje ve zdokonalení schopnosti senzibility prohloubeně a odstíněně zachycovat zvláštní či jedinečné libé vjemy. Nebezpečný dovětek vyřazený z druhého vydání kvůli obavám autora ze způsobu, jímž by si mohli některé věty vyložit „mladí muži“, je oslavou otevřenosti vnímání, horlivosti pozorování, jež neustále číhá na nové formy, tóny, nálady, vášně, aby v nás zhustilo, posílilo bytí: hetre `a l’affét de sensations… Je to postoj, který bude později pro-

14

Srov. Karásek ze Lvovic, Jiří (1927a). Kritika diletantní; Anatole France, diletant a skeptik. In Týž, Chimérické výpravy. Praha: Aventinum, s. 160, 165. K pojmu diletantismu u Karáska srov. též Bednaříková, Hana (2000). Česká dekadence (Kontext – text – interpretace). Brno: CDK, s. 81.

15

16

Karásek ze Lvovic, Jiří (1927a). Kritika diletantní; Anatole France, diletant a skeptik. In Týž, Chimérické výpravy. Praha: Aventinum, s. 160. Pater, Walter (1961). Author’s Preface. In Týž, The Renaissance. London and Glasgow: Collins, s. 27n.

str. / 89

zlom 1-228

30.11.2007 7:38

Stránka 90

mýšlen pod jménem diletantismu – i s jeho neochotou podřizovat se čemukoliv, co by nás někde mohlo připravit o část zkušenosti, jen v něm ještě není odtažitost prožitých vystřízlivění, je čistým nadšením nad možnostmi života, nebo lépe, nad možnostmi, jež se v jeho byť omezeném materiálu nabízejí připravenému: The service of philosophy, of speculative culture, towards the human spirit, is to rouse, to startle it to a life of constant and eager observation. (…) Not the fruit of experience, but experience itself, is the end. A counted number of pulses only is given to us of

str. / 90

a variegated, dramatic life. How may we see in them all that is to be seen in them by the finest senses? How shall we pass most swiftly from point to point, and be present always at the focus where the greatest number of vital forces unite in their purest energy? To burn always with this hard, gemlike flame, to maintain his ecstasy, is success in life. (…) While all melts under our feet, we may well grasp at any exquisite passion, or any contribution to knowledge that seems by a lifted horizon to set the spirit free for a moment, or any stirring of the senses, strange dyes, strange colours, and curious odours, or work of the artist’s hands, or the face of one’s friend. (…) What we have to do is to be for ever curiously testing new opinions and courting new impressions, never acquiescing in a facile orthodoxy of Comte, or of Hegel, or of our own. (…) The theory or idea or system which requires of us the sacrifice of any part of this experience, in consideration of some interest into which we cannot enter, or some abstract theory we have not identified with ourselves, or of what is only conventional, has no real claim upon us.17

Pater si dobře uvědomoval, že jeho „grasp at any exquisite passion“ se duchu s menší rozlišovací schopností může snadno proměnit v „grasp at any passion“, zvlášť pokud se spolu s ostatními přitažlivými větami jeho učení osamostatní od závislosti na celku, jak už se podobným výrokům stává.18 Právě sklouzávání do pouhého požitkářství, případně labužnictví je častým předmětem výtek vůči diletantismu. Když ovšem Paterovo Conclusion psané roku 1868, tedy ještě před eseji z The Renaissance, prohlašuje za cíl zku-

17 18

Pater, Walter (1961). Conclusion. In ibid., s. 222n. Výraz exquisite ve svém zasutějším významu připouští též překlad silný, intenzivní, hodící se celkem ke zmínkám o „vital forces (…) in their purest energy“ atd.; vybraný však více vyhovuje celku textu.

zlom 1-228

30.11.2007 7:38

Stránka 91

šenosti zkušenost samu, třeba to chápat jen ve smyslu: zkušenost tu není proto, aby byla východiskem abstrakce. Obcování s krásným není samoúčelné, nekončí odezněním požitku, nýbrž je prostředkem k povýšení vlastního života, probíhá-li soustředěně, ve vědomém rozvíjení vlastních schopností, neboť vnímavost je k oceňování „zvláštních, jedinečných druhů krásy“ nutno rafinovat. Napomáhat tomuto estetickému růstu je úkolem kritika rozebírajícího a vysvětlujícího (sobě a ostatním) zvláštnosti působení uměleckých děl a osobností. V pojmu labužnictví je sice zahrnuta vyběračnost a smysl pro neobvyklé – labužník se na rozdíl od požitkáře nevrhne na cokoliv slibného, ale vzruch se tu vyčerpává svým vychutnáním a jediný „postup“ senzibility spočívá v nabývání rozmazlenosti končící nezřídka všeobecným znechucením. Labužnictví samozřejmě nemusí být chápáno pouze záporně. Karásek s ním diletantismus vícekrát spojuje, někdy coby odsudek („Jeho hlavní vada: pojímá život jako diletantní labužnictví.“),19 jinde k popisu toho, čemu se obdivuje jeho melancholický princ snící si císaře Hadriána jako „labužníka a diletanta, jemuž svět a umění nesloužilo k ničemu jinému, než okrašlovati jimi a zjemňovati pocity, aby dosáhl tím jednotlivec způsobilosti žíti zároveň několik různých životů“.20 Princ Albert sám se oddává historickým studiím „pro svou rozkoš diletanta“,21 rozumí se vzdálen jakémukoliv zájmu odbornému. Diletant v kladném slova smyslu je Karáskovi tím, kdo dokáže „být v jiných (jiném) sám sebou“, někým, koho Arthur Breisky nazývá „ideálním eklektikem“. Hodí se na něj i vymezení Bourgetovo: propůjčuje se mnoha životním formám, aniž by se oddal jediné – ovšem oddávaje se přitom svému hledání formy ideální, materiálu, z něhož by tuto pro sebe stvořil. Není tedy pouze znuděný nebo zvědavý ani si nazdařbůh neopatřuje nátěr rozličných znalostí, protože to vyžaduje bon ton. Miloš Marten v rozboru Paterova románu Marius the Epicurean píše o Mariově „koncepci hedonismu, která široce otvírá ducha všem příli-

19

Karásek ze Lvovic, Jiří (1927b). Ludwig Jacobowski. In Týž, Umění jako kritika života. Praha: Aventinum, s. 49.

20

Karásek ze Lvovic, Jiří (1929). Legenda o melancholickém princi. In Týž, Lásky absurdné. Praha: Aventinum, s. 96. (Část názvu příslušné kapitoly: Nero, čili diletantismus v zlu.)

21

Ibid., s. 91.

str. / 91

zlom 1-228

30.11.2007 7:38

Stránka 92

vům života i poznání“, a hned dodává, že v ní netřeba vidět „pouhý dilettantismus, pouhou filosofickou a mravní nerozhodnost“.22 I zde je snaha obsáhnout co nejvíce forem života výrazem touhy duše, hledající to své – jen diletantismus je chápán jako bezcílné tápání.23 Arnošt Procházka se ve svém pojetí diletantismu někde blíží Huysmansovi – vidí v něm uměleckou vlažnost, literaturu jako hobby: „Nikde ohnivý kvas, divoká nedočkavost mládí, prudké a střemhlavé pádění za vytčeným cílem. Opačně, nestr. / 92

smírně mnoho krotkosti, klidu, dobrého vychování a co nejhorší, takový pronikavý výpad dilettantismu, literárního hračkářství, sportu poesií.“24 Obšírný portrét diletanta-labužníka máme v textu o D’Annunziově románu Il Piacere: Andrea Sperelli je diletant. Výhonek starobylého rodu, křehký, útlý, přecitlivělý, sklonný ke všem oddanostem a ke všem ničemnostem; psycholog a analytik, stále se pozorující a stále se pitvající; rozdvojená bytost, jejíž obě půle navzájem se obelhávají, polou hrající sama sobě úchvatnou komedii a polou jsoucí si divákem; falešný nadšenec, nepravý skeptik, ztřeštěný hýřil a zbožný umělec; takový konec dlouhé kultury rodové a rasové, složitý a differenciovaný, kolísavý, chtějící, ale nemohoucí, toužící, ale nerealisující, bez silné volní páteře; květ, vydaný libovůlím všech závanů v hru, dlouho pěstěný a zušlechťovaný (…) pastva oku, cíl sám v sobě, bezúčelnost sama, bez možnosti plodů, konečnost, po níž nezbude ani zvuku. Jeho umění je kombinací zlomků, shrnutých z různých koutů, ze všech uměleckých krajů, kde tvůrčí duchové zanechali svých sledů, vpálených až do základů; není v něm spontanně působící a rodící síly, pouze vykultivovaná schopnost, větší a pohyblivější, prolínavější a pružnější mohoucnost. Nepodává nových dokonalejších výtvorů, neodhaluje a nedobývá ničeho, podává jen čerstvě seskupené záhonky z tajemných a zkřížených květův anthurií a orchideí, zřizuje malá akvaria bájných rybek, polyakanthův a rájovců, nalovených v nezměrných mořích stvořitelského ducha, působícího po věky. Zjemňuje a zušlechťuje, dusí ostré tóny

22 23

Marten, Miloš (1910a). Marius Epikurejec. Moderní revue, sv. 23, s. 572. Ne všude. Když Marten označuje Gustava Moreaua za „úžasného diletanta“, míní tím: ačkoliv není malířem velikým, jedním z absolutních, přesto dokázal zkřížením nejrozličnějších vlivů dospět ke stylu vlastnímu, ke tvárné jednotě, v níž by vyjádřil svou posedlost krásným a hrůzným.

24

Procházka, Arnošt (1919). Mladí pražští Němci. In Týž, Diář literární a umělecký. Praha: Ludvík Bradáč, s. 196.

zlom 1-228

30.11.2007 7:38

Stránka 93

a vyvolává polostínové nuance, destiluje a kvintessencuje, skládá a překládá arabesky a ornamenty. Chutná stejně i hrdou ženu, i bujného oře, i umělecké dílo. Potácí se od požitku k požitku, lože zaměňuje ložem, svatého umění jiným svatým, všady stane, nikde však nesetrvá. Nemůže zůstati, jeho vlastní těžiště mu uniká, stále se kloní a vlní.25

Nemoc (sebe)analýzy, choroba vůle, neschopnost činu, zjemnělost, překultivovanost, neplodnost, eklekticismus, povrchnost a přelétavost. Vzorný popis diletanta coby úpadkového typu, produktu přestárlé kultury, popis postavy modelované d’Annunziem na předobrazu „dekadentního dandyho“ des Esseintesa – ne náhodou se Procházkovo líčení Huysmansova hrdiny s tím citovaným v lecčem shoduje.26 (Roberta de Montesquiou, jehož osobou se Huysmans při psaní inspiroval, nazývá ostatně „poeta-dilletant“.)27 Procházkovi je Sperelli ztělesněním vyčerpanosti „latinské rasy“, civilizace nahradivší plození kombinováním, kde se tvůrčí mohutnosti rozplynuly v jemnostech prožitků, z nichž jeden každý, i ten nejtělesnější, musí, aby byl také požitkem, být prostupován ozvuky uměleckého, kde každé hnutí je zatěžováno nevyhnutelným zlozvykem rozboru, kde nic není prostě a bezprostředně, kde veškeré prožívání směřuje k vybranosti a kde krása je jen záminkou k rozkoši (nikoliv například cestou k pravdě). Diletant, „jemný člověk“, jako protiklad tvůrce: tento huysmansovský myšlenkový obrat se u Procházky opakuje,28 stejně jako se vrací spojení představy tvůrčí síly s osobou dobyvatele, barbara. Toto spojení je, jak známo, součástí ideového inventáře fin de sie`cle: má-li vzniknout nové, je třeba mu udělat místo hrubým rozmachem, jehož je schopen už jen ně25

Procházka, Arnošt (1916). Rozkoš a úpadek. In Týž, Rozhovory s knihami, obrazy a lidmi. Praha: Fr. Borový, s. 29n.

26

Srov. Procházka, Arnošt (1912). Joris Karl Huysmans. In Týž, Francouzští autoři a jiné studie. Praha: Moderní revue, s. 146n.

27

Ibid., s. 148.

28

Srov. např.: „B. Knösl je z oněch jemných lidí, kteří vrozenými sklony jsou vedeni k poesii: první vzmach k výším, mající vzhled velikého příslibu do budoucnosti, vyčerpá všecku jejich tvořivou mohutnost… pak produkují pomalu, jsouce ohlasy sebe samých. Jest jich nyní několik v Čechách, objeví se vždy po dlouhém čase s malým darem, více méně dilettanti, někdy sladcí lidé a delikátní, – ale ne tvůrci.“ Procházka, Arnošt (1919). Bohuslav Knösl. In Týž, Diář literární a umělecký. Praha: Ludvík Bradáč, s. 96.

str. / 93

zlom 1-228

30.11.2007 7:38

Stránka 94

kdo zvenčí, bílý barbar vnikající do říše v úpadku.29 Diletant se zde v mnohém překrývá s dekadentem, stačí porovnat uvedené věty o Sperellim s pasáží z recenze Theerových Výprav k Já: „Pozdě přišlý“ je tento básník. Jsa příliš raffinován, příliš citlivý, příliš útlý a enervovaný dědictvím a civilisací, ví, že není dobyvatelem, že není mužem činu, že není z plemene starých španělských conquistadorů, – je trpným dítětem dokonávajícího věku, podlomené vůle (…). Je to dekadent, – nazývám ho tak, ačkoli je toto jméno tak zdiskreditováno, – je to „zvědavec“ citu a myšlenky, (…) je to hazardní hráč,

str. / 94

jenž by obětoval celý svůj život za sensaci, která by otřásla třeba jenom jednou veškerou jeho bytostí (…), složitá osobnost a naprosto ne spontanní v rozmarech a náladách, pociťující bolesti v radosti a štěstí v neštěstí (…).30

Diletant jako dekadentní typ má některé rysy renanovského (bourgetovského) diletanta, ale do krajnosti, nezdravosti dovedené. Přesnost analýzy se mění v krutost, v nelítostnou odtažitost pohledu, náležité pochyby v ochromující nejistotu, rostoucí komplikovanost v rostoucí slabost, snaha vcítit se do všeho v neschopnost cítit cokoliv, touha okusit vše ve znechucení vším, mravní experimentování v mravní indiferenci atd. V tomto typu, stejně módním jako kritizovaném, se soustředily duchovní rysy, jejichž vyhrocená podoba ovládající myšlení byla „pokrokovými“, „zdravými“ považována za neřest doby: skepse, pesimismus, nihilismus, cynismus, všudepřítomná ironie… Diletantismus se vskutku stává duchu tím, čím je smyslům libertinage,31 tedy, morálně přeloženo, zhýralost. Když Bourget v předmluvě k románu Le Disciple (1889) kreslí portrét vyprahlosti a všehoschopnosti absolutního egoisty, je čtenáři jasné, že jeho duševní (a snad i faktická) zločinnost povstala z nezvládnutého diletantismu, byť to v textu výslovně neříká. Můžeme jen tušit, kdo je onen „maître trop éloquent“, muž svůdných paradoxů, které málem svedly Bourgeta na scestí. Znamenal-li diletantismus systematickou libovolnost na poli uměleckém, literárním a ideovém, vlastně zahrávání si s tóny, obrazy a texty, je teď ně29

Obraz ze slavného (a vlivného) Verlainova sonetu Langueur (1883).

30

Procházka, Arnošt (1919). Otakar Theer. In Týž, Diář literární a umělecký. Praha: Ludvík Bradáč, s. 112n.

31

Carassus, Émilien (1966). Le Snobisme et les lettres francd aises: de Paul Bourget `a Marcel Proust. Paris: Armand Colin, s. 145.

zlom 1-228

30.11.2007 7:38

Stránka 95

čím víc – přibral si zahrávání s lidmi, což přineslo škálu tolik žádaných nových senzací, především potěšení nadřazenosti a ovládání živého-žitého. Zde se diletantismus opět těsněji přimyká k dandysmu. Nuže Bourgetův úpadkový – nepřiznaný – diletant, bezohledný „zvědavec citu a myšlenky“, který proměnil svého ducha v nástroj elegantní zvrhlosti (un outil de perversité élégante): Le bien et le mal, la beauté et la laideur, le vice et la vertu lui paraissent des objets de simple curiosité. L’hame humaine tout entie`re est, pour lui, un méchanisme savant et dont le démontage l’intéresse comme un objet d’expérience. Pour lui, rien n’est vrai, rien n’est faux, rien n’est moral, rien n’est immoral. C’est un égoïste subtil et raffiné dont toute l’ambition (…) consiste `a „adorer son moi“, `a le parer de sensations nouvelles. Nous le connaissons trop bien, ce jeune homme-la`; nous avons tous failli l’hetre, nous que les paradoxes d’un maître trop éloquent ont trop charmés (…).32

Za nejslavnější zpodobení takového bezohledného diletantismu se dá považovat Wildeův Dorian Gray, jenž ostatně také propadl paradoxům „příliš výmluvného mistra“. (Důležitým raným ozvukem Bourgetova Roberta Gresloua u nás je hlavní postava vlivné Šaldovy povídky Analýza (1891).)33 Bourget vlastenecky radí mládeži, aby nepodléhala myšlenkám – jakkoliv jsou přitažlivé a slavnými jmény zdobené – oslabujícím schopnost milovat a chtít. Řadí se tak ke kritikům, kteří v roztěkaném, poživačném „žonglování s idejemi“ a podobných nešvarech viděli hrozbu pro zdraví, životaschopnost elity země či pro jednotu národního charakteru. V tomto smyslu odsuzoval diletantismus Masaryk (Naše nynější krize, 1895), k jehož odsudku se připojil např. F. X. Šalda, zabývající se patrně nejobšírněji pojmem diletantismu právě při dotyčné Masarykově knize.34 Jak naznačeno, náleží k oněm nešvarům i pesimismus, zejména jeho národní odrůda, jež měla být nemocí rodící se z hypertrofovaného ducha analýzy a vědomí Velké Prohry: ve Francii například z porážky roku 1871, u nás z pocitu všeobecné „poroby“. Názory Dykova doktora Hilaria (Konec Hackenschmidův), 32

Bourget, Paul (1932). Le Disciple. Paris: Nelson, s. 8n.

33

Všímá si toho např. Karel Teige. Viz Teige, Karel (1994). F. X. Šalda a devadesátá léta. In Týž, Osvobozování života a poezie. Praha: Aurora, s. 306. Srov. též Šalda, F. X. (1949). Analýza. In Týž, Život ironický a jiné povídky. Praha: Melantrich.

34

Viz Šalda, F. X. (1950). Těžká kniha. In Týž, Kritické projevy 2. Praha: Melantrich.

str. / 95

zlom 1-228

30.11.2007 7:38

Stránka 96

karikovaného představitele racionálního pokrokářství, masarykovsky uvádějí rozčarovaný diletantismus a zmíněné jeho doprovodné jevy do souvislosti s úpadkem osobní i národní energie – postava Kopulenta, o které Hilarius mluví, je zas šablonou vlastní skepsí zlomeného, činu neschopného člověka: Toť to, co charakterisuje značnou část mladé naší intelligence: on nemá ničeho, pro co by žil a chtěl by pro něco žíti. Nedovede se připoutati k žádnému centru. Ptá se: „Proč žiji?“ Odpoví dnes tak, zítra jinak, potom opačně pozítří. A na konec řekne: „Není vlastně záhod-

str. / 96

no žít.“ Toť odpověď všech, kteří odpovědi nenalezli. Obyčejně netrpí se příliš tím stavem; jinak u něho. Není dost egoistou, aby ho to nemučilo; není dost nekritickým, aby nepovrhoval svým diletantismem. Má jakýs umělecký sen o životě, ale provésti ho nedovede.35

Na Hackenschmidovi dobře vidíme, jak pocity bezmocnosti a nechuti ke všemu ústí v pózu cynické povýšenosti nebo v ironii zvláštního druhu, již Karásek při Dykovi pojmenovává jako plod myšlenkové nejistoty36 a při Hlaváčkovi takto: „útočiště všech lidí nebojovných, poražených životem, slabých a zklamaných (…) plod chorobné citlivosti, nemocné vůle“.37 Bezcílnost a nerozhodnost maří vývoj v životě i umění: Karáskovi se diletantismus příležitostně stává rovněž příznakem neurčitosti (nebo nepřítomnosti) přesvědčení poškozující osobnost, proti níž se staví mladá kritická generace let devadesátých38 – používání pojmu diletant má u něj úctyhodný rozptyl: „diletantní“ může být jak vášnivě vyhraněný kritik, tak člo35

Dyk, Viktor (1904). Konec Hackenschmidův. Praha: J. Otto, s. 253. Bourgetovské souvislosti Dykova románu popisuje Karel Krejčí. Srov. Krejčí, Karel (1975). Bourgetův „Žák“ a Hackenschmid. In Týž, Česká literatura a kulturní proudy evropské. Praha: Československý spisovatel, s. 358–378.

36

Karásek ze Lvovic, Jiří (1926). Viktor Dyk. In Týž, Impresionisté a ironikové. Praha: Aventinum, s. 85.

37

Karásek ze Lvovic, Jiří (1926). Karel Hlaváček. In ibid., s. 68.

38

Srov.: „Duté a pompésní hromadění barev a slov se jí protivilo stejně, jako nerozhodnost myšlenková a stilová, diletantismus v životě a v umění. Viděla ve všem tom stagnaci nebezpečnou vývoji. Ohlásila boj pitoresknnosti i diletantismu, verbalismu stejně, jako umělecké pasivitě předchozí generace. Akcentovala zase určitost přesvědčení a odvahu být sebou samým.“ Karásek ze Lvovic, Jiří (1926). Mladá česká kritika (F. X. Šalda, F. V. Krejčí, Arnošt Procházka). In ibid., s. 14.

zlom 1-228

30.11.2007 7:38

Stránka 97

věk bez názoru. Časté je (nejen u Karáska) i užití slova v dnes obvyklém smyslu, k nesouhlasnému označení neodbornosti, neumětelství, ne-umělectví: „racionální ovládání schopností činí umělce. Kdo vedle uměleckých partií je schopen napsat partie nevkusu, má blíže k diletantovi.“39 Diletantismus vede k vykořenění duchovnímu, ale i fyzickému. Uspokojovat (pře)kultivovanou senzibilitu je stále obtížnější, žízeň po nových a nových vjemech si žádá zvýšené úsilí vynalézavosti nebo časté změny prostředí: diletant bývá kosmopolita pohybující se ve všech velkých měs40

tech starého kontinentu, která mají co nabídnout.

Poussé tre`s loin, l’esprit d’analyse aboutit presque toujours au dilettantisme. (…) Qui a la puissance d’analyser, recherche et provoque les occasions d’analyser, multiplie les expériences, se prhete aux émotions, complique ses plaisirs, raffine ses tristesses; mane`ge sentimental qui, peu `a peu, transforme l’analyseur en dilettante. Ce dilettantisme revhet des formes diverses suivant les caracte`res et les époques. Une forme sinon tout `a fait neuve, au moins tre`s renouvelée, est celle qui résulte de l’habituelle fréquentation des pays étrangers.41

Viděli jsme, že pro Bourgeta je diletantismus sebepěstěním; kosmopolitismus pak představuje jeho zvláštní formu, způsob, jak duchu analýzy opatřovat dostatek potravy k rozkládání. Stendhal, na jehož příkladu tento proces popisuje, ze svého bludného života dokázal těžit, neboť jeho zvědavost byla zvědavostí filozofickou: žil jej systematicky, byl cestujícím psychologem, ne zahalečem bojujícím s nudou. (Byl ostatně – jako milovník italské hudby – také dilettante v původním slova smyslu.) Proti postavě společenské, diletantu-snobovi, který cestuje, aby byl na výši toho, co je en vogue, a zůstává na povrchu zakoušeného, hotov kdykoliv následovat jinam vedoucí módní závan – otevřenost nejrůznějším dojmům tu opět neznamená bohatství, nýbrž chudobu ducha42 – stojí diletant-hledač, vybru39

40

Karásek ze Lvovic, Jiří (1927c). Růžena Svobodová. In Týž, Tvůrcové a epigoni. Praha: Aventinum, s. 75. Srov. Carassus, Émilien (1966). Le Snobisme et les lettres frandcaises: de Paul Bourget `a Marcel Proust. Paris: Armand Colin, s. 146n.

41

Bourget, Paul (1924). Stendhal (Henri Beyle). In Týž, Essais de psychologie contemporaine (Tome I). Paris: Plon-Nourrit, s. 308.

42

Carassus, Émilien (1966). Le Snobisme et les lettres francd aises: de Paul Bourget `a Marcel Proust. Paris: Armand Colin, s. 146n.

str. / 97

zlom 1-228

30.11.2007 7:38

Stránka 98

šující skrze zmnožování zkušenosti fasety svého bytí. Nepečuje především o svůj odraz v jiných, ale díky úsilí, jež na sebe vynakládá, je přitažlivý samozřejmě. Hrdiny imaginárních portrétů a nejdůležitějších kritických podobizen Arthura Breiského jsou vesměs takoví zušlechťovatelé vlastního (duševního) života. Když však označuje Stendhala za „ideálního diletanta“, má tím, zdá se, na mysli jen to, že nebyl umělcem, básníkem ani filozofem, ale str. / 98

mužem duchaplným (homme d’esprit) vyznačujícím se především jemností analytickou, zatímco ke tvorbě, ke stylizování je potřeba mohutností syntetických.43 Diletantní je prostě mimoumělecké. Převaha analýzy je nicméně často zmiňovaným znakem diletantismu (viz například poslední citaci z Bourgeta nebo Procházkův odstavec o Sperellim) – v tomto smyslu se Breisky přece blíží jeho širším definicím. Význam „bourgetovský“ diletantismu nepřikládal: místo vyšších diletantů u něj máme „ideální eklektiky“. Breiského Wilde o sobě říká: „Zavrhovati katolicismus, jak učinil Goethe, jaké to ochuzení sama sebe! Býti katolíkem a pohanem současně, jaké to obohacení života a imaginace!“,44 což není nic jiného než diletování v idejích, propůjčování se různým životním formám. Podobně další „ideální eklektik“, Nero, je diletantem střiženým v čisté fin de sie`cle fazoně: Dekrepitní potomek starého, rozvětveného rodu Caesarů, v němž vyšlehly temné, exotické pudy, s otrávenou, rozkládající se krví geniálních maniaků v žilách (…), s nadprůměrnou fantazií, se senzibilitou chorobně zjemnělou a s duší úpadkové citlivosti všech dědičně zatížených byl rozeným umělcem. Jeho duši trýznily neustále bezejmenné nostalgie, přesycenost životem, jež byla u něho přesyceností rasy, vzněcovala jeho fantazii pro všechno umělé, supernaturální, pro esence, jež by skytaly dojmů života v nádherných podobách. Jeho rafinované nervy vyžadovaly kromobyčejných senzací.45

Ve studii o Barre`sovi rozebírá Breisky jeho pojetí egoismu, kde štěstí spočívá v exaltovaném otevírání duše co největšímu počtu vjemů, to znamená 43

Breisky, Arthur (1996). Stendhal – analytik lásky. In Týž, Střepy zrcadel. Praha: Thyrsus, s. 114. Srov. též dopis A. Procházkovi z 8. 12. 1908 (Breisky, Arthur

44

(1997a). V království chimér. Praha: Thyrsus, s. 270n.) Breisky, Arthur (1997b). Oscar Wilde. In Týž, Triumf zla, Dvě novely. Praha: Thyrsus, s. 102.

45

Breisky, Arthur (1997b). Esej o Neronovi. In ibid., s. 32.

zlom 1-228

30.11.2007 7:38

Stránka 99

také v opatřování si co největšího množství materiálu k analýze. (Nezmiňuje už diletantní rysy tohoto egoismu, který si vjemy množil mimo jiné přijímáním protichůdných hledisek na tutéž věc, jejich násobením v sobě.)46 Barre`sův egoismus odmítající cizí vlivy je mu egoismem „primitivisty“ – „moderní egoismus“ je totiž spjat s eklekticismem, tj. řízeným propůjčováním se vlivům. Vzor moderního egoisty v kritice najdeme u Breiského vtělený do osoby Jamese Hunekera. Huneker, kritický kosmopolita, „lovec kouzelných dojmů“, „citizen of the world v nejlepším slova smyslu“, rozprávějící na různých místech světa s tvůrci, kteří jej zajímají, „habitué všech uměleckých domén“,47 jehož synestetické senzibilitě jednotlivá umění svými účinky splývají, je líčen jako dokonalý diletantní typ: „sleduje (…) intence ryze umělecké, je kritikem dojmovým a bezprincipně reflektivním, to jest soudí umění jen mírou senzace, jíž působilo na jeho život, ať již citový nebo myšlenkový“.48 (Huneker sám užívá označení dilettante například pro Stendhala; pojem se mu rozšiřuje i na estétství des Esseintesovo, když jej prohlašuje za „sultry dilettantism“.)49 Skeptický pozorovatel, sžíravý ironik chladného rozumu, u nějž se neúprosnost analytická spojuje s mocí stylové syntézy. I když v některých svých studiích opakuje známé věci, říká je nově, osobitě, nezaměnitelně – a o to v umění jde. Breisky na Hunekerovi obdivoval schopnost výstižné, v nejlepších případech obrazné zkratky spájející nasbíraná fakta (na něž si jako „Američan“ potrpěl) v živý, prohloubený obraz sledované osobnosti, činící tak ovšem s povzneseností, odstupem „superiorního ducha“, který se nikdy a nikde nezapomene. Huneker je uměleckým zasvěcencem: také proto, že mohl, jak jsem už naznačil a jak Breisky často zdůrazňuje, studovat mnohá díla takříkajíc u zdroje, v prostředí, ovzduší jejich vzniku, sledovat inscenace her v zemích, kde byly napsány, obohacovat své poznání stykem s autory, četbou nepřístupných dokumentů atd. (Je úsměvné sledovat, jak se Breisky sám při Hunekerovi blýská náznakem uměleckého „kosmopolitismu“: „Měl jsem příležitost poznati Cézanna v bohatém výběru v Drážďanech,

46

Srov. Barre`s, Maurice (1889). Un homme libre. Paris: Perrin, s. 2n.

47

Breisky, Arthur (1996). James Huneker. In Týž, Střepy zrcadel. Praha: Thyrsus, s. 43n. Ibid., s. 44n.

48 49

Huneker, James (1925). A Sentimental Education: Henry Beyle – Stendhal. In Týž, Egoists: A Book of Supermen. New York: Charles Scribner’s Sons, s. 5, 38.

str. / 99

zlom 1-228

30.11.2007 7:38

Stránka 100

a shledávám (…).“50 Věta o to nápadnější, že jinak v kritikách první osoby neužívá.) V jeho Hunekerovi vidíme znalce na slovo vzatého, ale nikoliv učence, specialistu, spíše neobyčejně erudovaného amateura, „duševního dobrodruha“, který nepíše dějiny umění, ale historii svých zájmů – nepodřizuje se požadavkům úplnosti, systematičnosti a objektivity, zůstávaje bezpečně vzdálen intelektuálním nádeníkům a spisovatelům příruček. Breisky si uvědomoval, že přijímat literaturu jako povolání je v rozporu str. / 100

s pózou egoisty, jemuž velí pouze rozmary vlastní senzibility; literární žurnalista je povinován referovat o všem možném, romanopisec plní denní penzum stránek, překladatel bere převody lhostejných mu autorů atd. Svoji vyhraněnost si také dost možná zachoval jen díky skutečnosti, že mu literatura zůstala přivýdělkem. Když ve studii o Franzi Bleiovi říká, že tento není „dosti egoistou, aby nepovažoval literatury za povolání“,51 jedná se o stylizaci (literárního) dandyho: ve skutečnosti Breisky od útlého mládí netoužil po ničem víc, než aby se mu literatura povoláním mohla stát. Rozmarnost, leckdy frivolita: zde se diletant, estetický egoista, setkává s dandym, neboť i jemu jde o plnost vlastního života a být rozmarný znamená o nic se neochuzovat; umět být a moci si dovolit být rozmarný je rovněž znakem nezávislé (duchovně i hmotně) existence. Jediný způsob, jak se dandy může zabývat uměním, je diletování, nesoustavnost zájmů, prozrazující mimo jiné, že mu nejde o zaměstnání. Soustavnost, systematičnost jsou pro specialisty, učence, pro pedanty (les cuistres), tedy pro lidi, s nimiž nechce nic mít, přičemž důsledný pohled společenského dandyho mezi pedanty zahrnuje i muže pera. „Who wants to be consistent? The dullard and the doctrinaire, the tedious people“,52 říká Wildeův dilettante Vivian. Diletantismus se pro fin de sie`cle stává znakem vytříbené osobnosti, která se neváže k jednomu uměleckému druhu, je schopna jich obsáhnout vícero, a to nejen pochopením a hodnocením, ale případně i tvůrčími činy; vůbec znakem duše tak mnohotvaré, že dovede být – jako ideální rezonanční nástroj – práva mnohotvárnosti skutečného. Diletování v určitém oboru nám mimo jiné přináší znalosti sloužící k jemnějšímu,

50 51 52

Breisky, Arthur (1996). James Huneker. In Týž, Střepy zrcadel. Praha: Thyrsus, s. 45. Breisky, Arthur (1996). Franz Blei. In ibid., s. 155. Wilde, Oscar (2003). The Decay of Lying. In Týž, Complete Works of Oscar Wilde. Glasgow: Harper Collins, s. 1072.

zlom 1-228

30.11.2007 7:38

Stránka 101

větší požitek přinášejícímu a zároveň přísnějšímu ocenění výkonu těch, kdo se mu plně věnují. Tak dokázal vidět výhody diletantismu Nietzsche: „Staří“ dovedli být uznalí k náročnosti dlouhé periody řečníkovy, neboť sami četli nahlas a věta jim byla především fyziologickým, dechovým celkem – „Diese Alten waren ja insgesammt in der Rede selbst Dilettanten, folglich Kenner, folglich Kritiker, – damit trieben sie ihre Redner zum Äussersten; in gleicher Weise, wie im vorigen Jahrhundert, als alle Italiäner und Italiänerinnen zu singen verstanden, bei ihnen das Gesangs-Virtuosenthum (und damit auch die Kunst der Melodik) auf die Höhe kam.“53 Všeobecné diletování může jak vidno dokonce pozvednout obecnou úroveň umění. Dandy i diletant nastavují společnosti tvář zahaleče. Odmítáním jakéhokoliv určitého úkolu se brání specializaci, neboť ta nepřeje všeobecnému rozvoji kultury osobnosti, brání se nízké štvanosti zaměstnaného. Vznešené lento nebo jeho iluze jsou jim nadevše: vlastnost Benjaminova flhaneura protestujícího proti lidské přičinlivosti (Betriebsamkeit).54 Takové životní tempo ovšem vyžaduje co nejvíce volného času a ten zas peníze – toto dilema vystihuje jeden zápis z Mon coeur mis `a nu: „C’est par le loisir que j’ai, en partie, grandi. / À mon grand detriment; car le loisir, sans fortune, augmente les dettes, les avanies résultant des dettes. / Mais `a mon grand profit, relativement `a la sensibilité, `a la méditation, et `a la faculté du dandysme et du dilettantisme.“55 Dostatek volného času jistě nepatří k výsadám nemajetného literáta, který těžko bude zcela prost oné plebejské přičinlivosti, zvláště pokud smí být umělcem až po úředních hodinách, v době, již musí věnovat psaní a studiu. Z literatury, byť pěstované z lásky

53

54

Nietzsche, Friedrich (1999). Jenseits von Gut und Böse. München/Berlin–New York: DTV/de Gruyter, s. 190. „Auf dem Boulevard bringt er seine müßigen Stunden zu, die er als einen Teil seiner Arbeitszeit vor den Leuten ausstelt. (…) Müßig geht er als eine Persönlichkeit; so protestiert er gegen die Arbeitsteilung, die die Leute zu Spezialisten macht. Ebenso protestiert er gegen deren Betriebsamkeit.“ Benjamin, Walter (1991). Das Paris des Second Empire bei Baudelaire. In Týž, Gesammelte Schriften: Abhandlungen. Frankfurt am Main: Suhrkamp Taschenbuch Verlag, Bd. I/2, s. 530, 556.

55

Baudelaire, Charles (2001). Journaux intimes. In Týž, Oeuvres comple`tes I. Paris: Gallimard (Pléiade), s. 697.

str. / 101

zlom 1-228

30.11.2007 7:38

Stránka 102

ke kráse, se stává moyen de parvenir, prostředek vyniknutí; upnutí k vlastnímu umělectví – náhražce aristokratičnosti – prozrazuje příliš mnoho o poměrech autora. Dandysmus se s diletantismem setkává také v pohrávání si s „hodnotami mas“. Diletant tak může činit z filozofující záliby, v zájmu množení senzací atd.; u dandyho se přidávají zájmy provokace, strhávání pozornosti, potřeby překvapovat. Do jaké míry se dandy s diletantem kryjí, je samostr. / 102

zřejmě otázkou rozličných pojetí obou typů. Například Michel Lemaire, vnímající dandyho v zásadě jako umělce, jemuž je materiálem vlastní osobnost, a zdůrazňující jeho upnutí k představě (realizace) krásy, jej od skeptického, přelétavého, vždy pouze přihlížejícího diletanta jasně odděluje;56 pro Gustava Koehlera je zas diletant v každém dandym obsažen: diletantismus se stává obvyklým předstupněm dandysmu, předstupněm, který ovšem přerostou jen někteří.57 Pokud dandysmus obecně chápeme jako založený na sebeovládání, soustředěnosti a uzavřenosti (neproniknutelnosti), může se diletantismus se svou roztěkaností a otevřeností zdát na první pohled něčím přímo mu protikladným. Při bližším zkoumání zjistíme, že ona otevřenost, skrývá-li v sobě vůli nenechat se ničím trvale zasáhnout, je jen druhem sebeovládání, druhem neproniknutelnosti. Podle Georga Simmela má každá doba svůj „centrální pojem“ (Zentralbegriff), který dominuje filozofickému výkladu skutečnosti. Pro konec 56

Srov.: „cet ancrage dans la beauté constitue le point de divergence principal entre le dandy et le dilettante: en tout le dilettante se veut un «amateur», il regarde le monde avec un scepticisme amusé et saute, comme un papillon, d’un spectacle `a un autre; le dandy croît en la beauté, ne se contente pas de l’apprécier, mais tente de la réaliser.“ Lemaire, Michel (1978). Le Dandysme de Baudelaire `a Mallarmé. Montréal/Paris: Les Presses de l’Université de Montréal/Klincksieck, s. 78.

57

Srov.: „es ist (…) klar, daß sich die Eigenschaften des Dilettanten mit denen des Dandy decken. Nur hat sich der Wille zur Macht des Dandy beim Dilettanten so verdünnt in einen Willen zum « Alles erleben ohne beeinflußt zu werden », daß der Dilettant eher ätherisch wirkt neben dem Dandy. Doch ob dieses vornehmste Zurückhalten des Dilettanten kräftiger Wille oder impotentes Nichtanderskönnen ist, müßte in jedem Einzelfall peinlich erschlossen werden. Ist es Stärke, so steht dieser Dilettant entschieden auf einer der perfektesten Stufen des Dandysmus. Man kann also sagen, daß jeder Dandy Dilettant ist, nicht aber auch jeder Dilettant ein Dandy.“ Koehler, Gustav (1911). Der Dandysmus im franzözischen Roman des XIX. Jahrhunderts. Halle a. S.: Niemeyer, s. 68.

zlom 1-228

30.11.2007 7:38

Stránka 103

19. a začátek 20. století měl být tímto pojmem pojem „život“, jehož nástup se ohlašuje již u Schopenhauera a Nietzscheho.58 Spory kolem diletantismu tomuto názoru nahrávají, neboť nejsou ničím jiným než výrazem soustředění na život – diletantismus jednou život obohacuje a posiluje, potom zas ochuzuje a ochromuje. Kladně chápaný diletantismus má blízko k dalšímu nejasnému dobově oblíbenému konceptu, a sice k „umění života“. Ideální diletant je člověk kultivovaný v nejobecnějším slova smyslu, člověk, u nějž nedošlo k rozpojení touhy po vědění a požadavků života.

59

Takové rozpojení je příznačné pro „učence“, „pedanty“, tedy – jak

jsme viděli – právě typy, proti kterým se diletant vymezuje. Umění života zde znamená asi tolik co umění pravé vzdělanosti, to jest vzdělanosti přivtělené, vždy schopné sloužit vedení vlastního žití užitečného ostatním svou příkladností. Pravzorem ovládnutého moderního diletantismu se tak jeví Michel de Montaigne, muž, který dokázal sloučit důslednou rozmarnost s účinným směřováním k životní jednotě.

58

Srov. Simmel, Georg (1918). Der Konflikt der Kultur. München und Leipzig: Duncker & Humblot.

59

Toto rozpojení kritizuje Nietzsche v raných textech jako jeden z hlavních symptomů upadlosti své doby. Srov. např. Nietzsche, Friedrich (1980). Schopenhauer als Erzieher. In Týž, Die Geburt der Tragödie, Unzeitgemäße Betrachtungen I–IV, Nachgelassene Schriften 1870–1873. München/Berlin–New York: DTV/de Gruyter, s. 350n.

str. / 103

zlom 1-228

30.11.2007 7:38

Stránka 104

Prameny: E

str. / 104

S T E T I K A

/

R

O â N Í K

XLIV

Barre`s, Maurice (1889). Un homme libre. Paris: Perrin. Baudelaire, Charles (1999). Oeuvres comple`tes II. Paris: Gallimard (Pléiade). Baudelaire, Charles (2001). Oeuvres comple`tes I. Paris: Gallimard (Pléiade). Bourget, Paul (1924). Essais de psychologie contemporaine (Tome I). Paris: Plon-Nourrit. Bourget, Paul (1932). Le Disciple. Paris: Nelson. Breisky, Arthur (1996). Střepy zrcadel: Eseje a kritiky. Praha: Thyrsus. Breisky, Arthur (1997a). V království chimér. Praha: Thyrsus. Breisky, Arthur (1997b). Triumf zla, Dvě novely. Praha: Thyrsus. Dyk, Viktor (1904). Konec Hackenschmidův. Praha: J. Otto. Huneker, James (1925). Egoists: A Book of Supermen. New York: Charles Scribner’s Sons. Huysmans, Joris-Karl (1908). Certains. Paris: Plon-Nourrit. Huysmans, Joris-Karl (1924). A Rebours. Paris: au Sans-Pareil. Karásek ze Lvovic, Jiří (1926). Impresionisté a ironikové. Praha: Aventinum. Karásek ze Lvovic, Jiří (1927a). Chimérické výpravy. Praha: Aventinum. Karásek ze Lvovic, Jiří (1927b). Umění jako kritika života. Praha: Aventinum. Karásek ze Lvovic, Jiří (1927c). Tvůrcové a epigoni. Praha: Aventinum. Karásek ze Lvovic, Jiří (1929). Lásky absurdné. Praha: Aventinum. Marten, Miloš (1910a). Marius Epikurejec. Moderní revue, sv. 23, s. 566–577. Marten, Miloš (1910b). Kniha silných. Praha: K. Neumannová. Nietzsche, Friedrich (1980). Die Geburt der Tragödie, Unzeitgemäße Betrachtungen I–IV, Nachgelassene Schriften 1870–1873. München/Berlin–New York: DTV/de Gruyter. Nietzsche, Friedrich (1999). Jenseits von Gut und Böse. München/Berlin–New York: DTV/de Gruyter. Pater, Walter (1961). The Renaissance. London and Glasgow: Collins. Procházka, Arnošt (1912). Francouzští autoři a jiné studie. Praha: Moderní revue. Procházka, Arnošt (1916). Rozhovory s knihami, obrazy a lidmi. Praha: Fr. Borový. Procházka, Arnošt (1919). Diář literární a umělecký. Praha: Ludvík Bradáč. Šalda, F. X. (1949). Život ironický a jiné povídky. Praha: Melantrich. Šalda, F. X. (1950). Kritické projevy 2. Praha: Melantrich. Wilde, Oscar (2003). Complete Works of Oscar Wilde. Glasgow: HarperCollins.

zlom 1-228

30.11.2007 7:38

Stránka 105

Seznam literatury: E

S T E T I K A

/

R

O â N Í K

XLIV

Bednaříková, Hana (2000). Česká dekadence. Brno: CDK.

str. / 105

Benjamin, Walter (1991). Gesammelte Schriften: Abhandlungen. Frankfurt am Main: Suhrkamp Taschenbuch Verlag, Bd. I/2. Carassus, Émilien (1966). Le Snobisme et les lettres frandcaises: de Paul Bourget `a Marcel Proust. Paris: Armand Colin. Koehler, Gustav (1911). Der Dandysmus im franzözischen Roman des XIX. Jahrhunderts. Halle a. S.: Niemeyer. Krejčí, Karel (1975). Česká literatura a kulturní proudy evropské. Praha: Československý spisovatel. Lemaire, Michel (1978). Le Dandysme de Baudelaire `a Mallarmé. Montréal/Paris: Les Presses de l’Université de Montréal/Klincksieck. Simmel, Georg (1918). Der Konflikt der Kultur. München und Leipzig: Duncker & Humblot. Teige, Karel (1994). Osvobozování života a poezie. Praha: Aurora.

The Controversy over Dilettantism and Its Reflection in Czech Decadent Literature Jan Stanûk E

S T E T I K A

/

R

O â N Í K

XLIV

The article concentrates on a key concept of the Fin de Sie`cle in Europe – namely, “dilettantism” and its connection with Czech Decadent literature. Dilettantism, as explained by Paul Bourget in his essay on Ernest Renan (1883), is characterized by the individual’s refusal to forego any possible experience by adhering to a set mode of (intellectual) life. In dilettantism there are many pitfalls: the dilettante may be the perfect embodiment of the “Decadent” type with his Willenskrankheit, hypertrophied (self-)analysis, over-refinement, hyper-aestheticism, eclecticism, and

zlom 1-228

30.11.2007 7:38

Stránka 106

sterility. Arnošt Procházka (1869–1925), for instance, applies the term “dilettante” to Andrea Sperelli (the hero of Dilettantism), modelled on Huysmans’s Des Esseintes. The controversies over Dilettantism appear here as an expression of an exclusive concern with “life”, a concept that was a cornerstone of philosophical debate of the period.

str. / 106