Spor o církevní restituce v ČR pohledem modelu Policy Paradox

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra politologie

Spor o církevní restituce v ČR pohledem modelu Policy Paradox Diplomová práce

Bc. Marek Pecina Vedoucí práce: PhDr. Roman Chytilek, Ph.D. UČO: 358356 Obor: Politologie Imatrikulační ročník: 2012 Brno 2013

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci „Spor o církevní restituce v ČR pohledem modelu Policy Paradox“ vypracoval samostatně a použil jen zdroje uvedené v seznamu literatury

……………………… Marek Pecina Brno, 2.1.2013

Děkuji PhDr. Romanu Chytilkovi, Ph.D za vedení této diplomové práce, za jeho připomínky, rady a zvláště trpělivost.

Obsah 1 Úvod ...................................................................................................................................... 1 2 Stručná historie problematiky církevního majetku v ČR ...................................................... 3 2.1 1945-1948: Postupný nástup komunistů a reakce církve ............................................... 3 2.2 Vztah režimu a církví po roce 1948 ................................................................................ 4 2.2.1 Církevní majetek ...................................................................................................... 4 2.3 Vývoj po roce 1989 a snahy o majetkové narovnání ...................................................... 6 3 Policy Paradox ..................................................................................................................... 10 3.1 Cíle (Goals)................................................................................................................... 11 3.2 Problémy (Problems) .................................................................................................... 12 3.3 Řešení (Solutions)......................................................................................................... 13 3.4 Předchozí aplikace modelu ........................................................................................... 14 4 Metody a data ...................................................................................................................... 15 5 Cíle ...................................................................................................................................... 19 5.1 Rovnost ......................................................................................................................... 19 5.2 Efektivita ...................................................................................................................... 23 5.3 Bezpečnost .................................................................................................................... 26 5.3.1 Bezpečnost církví ................................................................................................... 26 5.3.2 Bezpečnost státu ..................................................................................................... 27 5.4 Svoboda ........................................................................................................................ 30 5.5 Střety mezi jednotlivými cíli ........................................................................................ 32 6 Strategické zarámování pomocí problémů .......................................................................... 35 6.1 Hrabivé církve?............................................................................................................. 35 6.1.1 Symboly ................................................................................................................. 36 6.1.2 Čísla ....................................................................................................................... 39 6.1.3 Příčiny .................................................................................................................... 45

6.1.4 Zájmy ..................................................................................................................... 49 6.1.5 Rozhodování .......................................................................................................... 50 6.2 Vydělá stát? .................................................................................................................. 51 6.2.1 Symboly ................................................................................................................. 52 6.2.2 Čísla ....................................................................................................................... 54 6.2.3 Zájmy ..................................................................................................................... 55 6.2.4 Rozhodování .......................................................................................................... 55 6.3 Obce .............................................................................................................................. 56 6.4 Shrnutí a propojení rámování s cíli............................................................................... 58 7 Řešení .................................................................................................................................. 62 7.1 Pobídky ......................................................................................................................... 62 7.2 Pravidla ......................................................................................................................... 63 7.3 Fakta ............................................................................................................................. 64 7.4 Práva ............................................................................................................................. 65 7.5 Moc ............................................................................................................................... 67 7.6 Shrnutí .......................................................................................................................... 70 8 Závěr.................................................................................................................................... 72 9 Použité zdroje a prameny .................................................................................................... 75 Anotace, klíčová slova ............................................................................................................. 85

Počet znaků práce: 186 871

Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ Evangelium podle Jana

1 Úvod Otázka církevních restitucí je významným problémem české (a ve svých počátcích československé) politiky již přibližně 22 let. Dlouhou dobu se nedařilo přijmout uspokojivé, trvalé řešení vztahu mezi státem a církví, které by zahrnovalo i nějakou formu vyrovnání se s minulostí, tj. s narušením fungování církví ze strany státu v období po Druhé světové válce. Obecný restituční zákon z roku 1991 se na církve nevztahoval, předpokládalo se, že otázka církevního majetku se bude řešit zvlášť, a že nějaké řešení se podaří relativně rychle přijmout. To se ovšem nestalo a přineslo to s sebou řadu problémů, například dlouhodobé zablokování majetků některých obcí a také přetrvávající vnímání stávajícího stavu jako provizoria – které trvá už příliš dlouho. V devadesátých letech bylo téma výrazně diskutováno, během vlád ČSSD pak bylo spíše upozaděno, výrazněji se znovu vynořilo po nástupu druhé Topolánkovy vlády a od té doby je opět velmi silně přítomno ve veřejném diskursu. Jedná se o téma, které výrazně polarizuje českou společnost. Velká část populace provedení církevních restitucí odmítá a církve jsou často (i díky tomuto tématu) vnímány negativně. Je také potřeba zdůraznit, že se v této otázce jedná o poměrně rozsáhlý majetek. Teprve v listopadu 2012 se podařilo přijmout zákon, který situaci řeší. Sociální demokraté však avizovali, že jej napadnou u Ústavního soudu, zda se tedy jedná již o definitivní řešení není v okamžiku vzniku této práce zcela jisté. Jedná se tedy o problém s velkou sociální relevancí. Cílem této práce je provést analýzu diskuse, která se o dané problematice vede, zjistit, jaké argumenty jsou používány na straně obhájců a odpůrců jednotlivých variant provedení církevních restitucí. Cílem práce tedy je popis této debaty. Analytickým rámcem pro provedení tohoto popisu bude model Policy Paradox americké politoložky Deborah Stone, obsáhle představený ve stejnojmenné knize. Jedná se o model utváření politických rozhodnutí, který se opírá o představu, že politika a politické rozhodování je plné paradoxů, tj. situací, které odporují logice, kdy něco je současně dvěma odlišnými věcmi (Stone 2002: 1). V praxi to znamená, že stejné situace lze na základě stejných dostupných dat interpretovat více způsoby a dospívat k diametrálně odlišným závěrům ohledně řešení, která by měla být přijata. Policy Paradox vychází právě z této skutečnosti. Z toho důvodu se jedná o model vhodný k popisu problematiky církevních restitucí. V debatě o tomto problému se setkáváme s mnoha zásadně odlišnými postoji, které nicméně mohou být (a také jsou, jak ukáže tato práce) „jen“ odlišnými interpretacemi téže reality. Tato práce se pokouší nejrůznější argumenty utřídit podle kategorií představených 1

Stone. Jejím výstupem by mělo být hlubší porozumění debatě (a jednotlivým pozicím v ní) o církevních restitucích v České republice. V práci nejprve podrobněji popíši daný problém, tj. postavení církví po roce 1945 a vznik celého problému tím, jak přišly o majetek. V kapitole o církevním majetku také představím vývoj této problematiky po roce 1989. V následující kapitole představím model Policy Paradox a jeho analytické nástroje, s jejichž pomocí budu provádět svou analýzu. Ve čtvrté kapitole představím metody a postup své práce, včetně datového souboru. Následující tři kapitoly, ve kterých již budu popisovat debatu o církevních restitucích, svou strukturou vycházejí ze zvoleného modelu Policy Paradoxu. Pátá kapitola tedy popisuje normativní hodnoty (cíle), které jsou v debatě hájeny. Šestá kapitola se bude zabývat strategickým zarámováním problému pomocí nástrojů představených Stone a v kapitole sedmé budou popsány strategie aktérů, jejichž pomocí se pokoušeli ovlivnit chování aktérů jiných. Dělení na tyto tři kapitoly odpovídá modelu Policy Paradox (blíže viz třetí kapitola). V Závěru pak stručně shrnu nejdůležitější poznatky práce.

2

2 Stručná historie problematiky církevního majetku v ČR 2.1 1945-1948: Postupný nástup komunistů a reakce církve Politický režim tzv. Třetí republiky lze charakterizovat jako pretotalitní či defektně totalitní (Balík et al. 2003: 120). Z hlediska našeho zájmu je nejdůležitější skutečnost, že v tomto krátkém, tříletém období, již došlo k určitému omezení politického pluralismu a především pak, že se jedná o období charakteristické systematickým a propracovaným úsilím Komunistické strany Československa o uchvácení moci ve státě (Balík et al. 2003: 121). Komunistům se podařilo prosadit mnohé ze svých představ již do Košického vládního programu, poté postupovali spíše umírněnou taktikou spojenou se získáváním nových členů a popularity, které se jim do značné míry dostalo díky pozemkové reformě. 28. října 1945 bylo vyhlášeno znárodnění dolů, hutí, těžkého průmyslu a peněžního sektoru, přičemž katolická církev proti tomuto znárodnění neprotestovala; kladla však důraz na to, že zásah státu do soukromého vlastnictví je oprávněn pouze tehdy, pokud je to ve prospěch veřejného blaha (Vaško 1990: 36). Ve volbách v roce 1946 získala KSČ nejvíce hlasů, a to přes 40%. Důležité však bylo především pronikání komunistů do státních struktur, podařilo se jim ovládnout klíčová ministerstva, většinu národních výborů, policii, tajné služby, různé masové organizace, média (Balík et al. 2003: 130-131). Demokratické síly nebyly s to nástupu komunistů k moci zabránit. Události z února 1948 tak již jen potvrdily dosavadní směr vývoje a představují spíše jen symbolický, nežli skutečný zlom v běhu dějin (Balík et al. 2003: 119-120). Každopádně můžeme konstatovat, že KSČ během roku 1948 definitivně získala dominantní postavení. Co se týče církve, tak v českých zemích došlo po roce 1945 k obnově církevních aktivit, které byly po dobu německé okupace značně utlumeny. Specifická byla situace na Slovensku, kde bylo postavení katolické církve, vzhledem k minulosti Slovenského státu, horší. Pokusy o katolickou aktivitu byly brzděny reminiscencemi na luďácký režim (Balík, Hanuš 2007: 15-16). Ještě před událostmi z února 1948 došlo v katolické církvi, pod vlivem obav z nepříznivého vývoje, k určité mobilizaci církevního života a duchovnímu „vzepětí1“. Zdá se tedy, že katolická církev vnímala rostoucí hrozbu a pokoušela se na ni, spíše směrem dovnitř, nějak reagovat. Přímo během únorových událostí stála spíše stranou politického dění. Arcibiskup Beran ve vydaném letáku a poté v článku v Lidové demokracii a Např. v pražském kostele svatého Josefa byla zavedena stálá výstava Nejsvětější svátosti, ke které dnem i nocí přicházeli věřící, jednou měsíčně pak v Praze, Brně i Bratislavě probíhala celonoční adorace s duchovními promluvami a 2. února 1948 se v Praze konala ekumenická bohoslužba, což bylo v dané době přinejmenším neobvyklé (Vaško 1990: 235-237). 1

3

ve Svobodných novinách vyzýval křesťany k modlitbám a státní moc k odpovědnosti, umírněnosti a zachovávání právního řádu. Celkově však byli církevní představitelé stejně zmatení a bezradní, jako všichni ostatní, kteří s „převratem“ nesouhlasili (Vaško 1990: 246247, 251).

2.2 Vztah režimu a církví po roce 1948 Vztah komunistického režimu k církvím byl nepřátelský. To se projevilo na několika rovinách. Velmi brzy po Únoru bylo například zastaveno vydávání katolického tisku (Tretera 2002: 42). K represím obecně, ale i k represím vůči duchovním a členům církví, se používal nově schválený zákon č. 231/1948 Sb. z. a n. na ochranu lidově demokratické republiky. Tento zákon obsahoval velmi tvrdé tresty a záměrně vágní a široké formulace, které mohly posloužit k likvidaci nepohodlných osob2. Již v roce 1948 bylo pozatýkáno mnoho aktivních nižších duchovních i laiků, kteří poté byli vystaveni krutému mučení (Tretera 2002: 44-45). Strategií komunistů vůči katolické církvi byla snaha izolovat ji co nejvíce od Říma a vytvořit tak jakousi národní církev, jejíž biskupy by jmenoval stát. Cílem bylo dosáhnout v církvi co největšího možného vlivu (Balík, Hanuš 2007: 18). Dalšími kroky pak bylo již zmíněné rušení katolického tisku, dále také církevních škol apod. Režim se snažil církev zcela vytlačit z veřejného prostoru a od poloviny roku 1949 již můžeme mluvit o likvidaci církví (Balík, Hanuš 2007: 23). 2.2.1 Církevní majetek Ke konfiskacím církevního majetku docházelo v omezené míře již od roku 1945, a to na základě dekretů prezidenta republiky, které upravovaly konfiskaci majetků Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, osidlování konfiskovaných pozemků a o konfiskaci nepřátelského majetku (Vaško 1990: 37). Na základě těchto dekretů byl v některých případech zabavován majetek, který náležel církvi, avšak byl předtím spravován osobami, na které by se vydané dekrety mohly vztahovat. Proti tomu v listopadu 1945 protestovala konference československých biskupů. V lednu příštího roku pak ministerstvo školství a osvěty vydalo směrnici, ve které označilo takto proběhnuvši konfiskace za nelegální, přesto však v několika případech některé nižší úřady i nadále postupovaly tímto způsobem (Vaško 1990: 38). Hlavní vlna zabavování církevního majetku proběhla až po Únoru 1948, nicméně zabavování nemovitých majetků se chystalo již dříve. V červenci 1947 byl přijat zákon Přímo k náboženské aktivitě se vztahovaly dva paragrafy tohoto zákona (paragrafy o popuzování a o zneužití úřadu duchovního nebo jiné podobné funkce), avšak často se proti duchovním používala jiná ustanovení zákona, která umožňovala přísnější potrestání (Tretera 2002:44). 2

4

č.142/1947 Sb. z. a n., který byl revizí prvorepublikové pozemkové reformy. Reforma z období První republiky počítala se zabavením a rozdělením nemovitého majetku, a to zemědělské půdy nad 150 ha a ostatní půdy nad 250 ha. Této pozemkové reformě podléhalo celkem 232 tisíc ha církevní půdy. Zasaženy byly především velké církevní statky, ty menší, které nedosahovaly definovaných rozměrů, této reformě nepodléhaly. Podle revize reformy z července 1947 byla hranice pro rozdělování půdy snížena na 50 ha, které měly být ponechány svým vlastníkům – zbytek měl být rozdělen menším rolníkům (Ministerstvo kultury 2012a). Slovenští biskupové, stejně jako ministři za Československou stranu lidovou a Demokratickou stranu, požadovali vyjmutí majetku církve z této reformy, ovšem neúspěšně. Realizace reformy byla zahájena v lednu 1948, přičemž prvním postiženým bylo olomoucké arcibiskupství, které dokonce zaslalo protestní telegram premiéru Gottwaldovi (Kaplan 1993: 17). Již od roku 1947 se však připravoval zcela nový zákon o pozemkové reformě, který počítal s tím, že bude vyvlastněna v zásadě všechna zemědělská i lesní půda, přičemž původním majitelům bude ponechán nanejvýš 1 ha (Kaplan 1993: 17-18; Ministerstvo kultury 2012a). Tento zákon byl v parlamentu schválen 21. března 1948, tedy až po uchopení moci komunisty. Počítalo se sice s finanční náhradou za takto vyvlastněné pozemky, nicméně ta nikdy nebyla poskytnuta (Ministerstvo kultury 2012a). Dalším významným mezníkem bylo vydání tzv. církevních zákonů, a to především zákonů 217/1949 Sb. z. a n. o zřízení Státního úřadu pro věci církevní a 218/1949 Sb. z. a n. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. První ze zmíněných zákonů zřizoval Státní úřad pro věci církevní (SÚC), který měl pod sebou centralizovat doposud roztříštěnou církevní agendu. Tento úřad existoval do roku 1956, kdy jeho pravomoci přešly pod Ministerstvo školství a kultury (Balík, Jágerová-Ondráčková 2010: 8889). Druhý zákon pak podmínil vykonávání pozice duchovního na státní souhlas3. Bez tohoto souhlasu nesměl duchovní žádné církevní úkony vykonávat. Dále pak podle tohoto zákona přešel na stát patronát nad kostely, obročími a církevními ústavy, přičemž stát nadále tuto oblast systematicky zanedbával a plnil pouze jediný závazek vůči církvi z tohoto zákona vyplývající, a to hrazení platů duchovních (Balík, Hanuš 2007: 27-28). Vydání církevních zákonů bylo vrcholem snahy komunistického režimu o získání kontroly nad církvemi. Ty (především katolická) byly do značné míry skutečně ochromeny, jejich vnitřní autonomie byla prakticky zrušena. Stát nadále pokračoval v omezování církevního vlivu dalšími omezeními (např. zavedení povinnosti státního sňatku), snahou o

3

Ten byl navíc teritoriálně omezen. 5

izolaci některých biskupů, rušením řeholních řádů, reorganizací teologických fakult, politickými procesy s představiteli katolické církve či likvidací církve řeckokatolické (podrobně viz např. Demel 2008: 59-74). Přes určité uvolnění v období Pražského jara zůstaly církve fakticky pod nadvládou režimu až do roku 1989.

2.3 Vývoj po roce 1989 a snahy o majetkové narovnání Po roce 1989 došlo k zásadnímu posunu ve vztahu mezi státem a církvemi. Církve především získaly zpět svou svobodu a nezávislost, byla zrušena povinnost státního souhlasu pro vykonávání úřadu duchovního (Balík, Jágerová-Ondráčková 2010: 91). Stát začal v této době řešit i otázku církevního majetku. Již 19. července 1990 byl přijat tzv. výčtový zákon, který navracel určité přesně vyjmenované nemovitosti některým řeholním řádům a kongregacím a také arcibiskupství olomouckému (kolem 170 nemovitostí v ČR). Cílem bylo napomoci obnovení činnosti těchto řádů (Balík, Jágerová-Ondráčková 2009: 92)4. Zde se jednalo pouze o akutní pomoc těmto řádům, nikoliv o obecné řešení otázky církevních restitucí. To nepřinesl ani zákon z roku 1991 o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, který si kladl za cíl „zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989“ (Zákon č. 229/1991 Sb.), přičemž rozhodné období je v § 4 vymezeno od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Tento zákon se ovšem nevztahoval na církve a církevní právnické osoby, přičemž obsahoval § 29, který stanovil, že „majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku“ (Zákon č. 229/1991 Sb.). Tento tzv. blokační paragraf byl chápán jako přechodné ustanovení s tím, že otázka církevního majetku bude řešena co nejdříve. V následujících letech byl zdrojem značných komplikací, protože blokoval možnost nakládání s poměrně rozsáhlými majetky, z nichž mnohé jsou např. ve vlastnictví obcí. Důsledkem tak byla blokace jejich rozvoje, obavy investorů na takových nemovitostech působit nebo jejich chátrání v důsledku neochoty obcí do nich investovat (Balík, JágerováOndráčková 2010: 92-93). Zákon o církevních restitucích byl projednáván ve Federálním shromáždění v roce 1992. Tento návrh počítal s vydáním zabaveného církevního majetku s určitými výjimkami, např. neměl se vydávat majetek, na němž byla zřízena zahrádkářská či chatová osada, postaveno tělovýchovné či sportovní zařízení či byl-li pozemek zastavený tak, že stavba brání

Tento zákon byl ještě příští rok novelizován, čímž došlo ještě k dalšímu přesunu majetku (Tretera 2002: 125). 4

6

zemědělskému nebo lesnickému využití pozemku. Za tyto pozemky však zákon církvím přiznával náhradu. Lhůta na uplatnění nároku byla stanovena na 18 měsíců od nabytí účinnosti (Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna 2012a). Tento návrh byl schválen ve Sněmovně lidu, neprošel však slovenskou částí Sněmovny národů.5 Další návrh byl představen záhy po rozdělení federace, a to již v lednu 1993. Skupina poslanců v čele s Janem Kasalem podala návrh, který do značné míry navazoval na ten zamítnutý z předchozího roku a počítal s navrácením téměř veškerého majetku zabaveného církvím po 25. únoru 1948. Tento návrh však narazil na odpor ODS, která jej považovala za příliš extenzivní. Po dlouhých jednáních nakonec koalice dospěla ke kompromisu spočívajícímu v tom, že majetek nebude vracen formou zákona, nýbrž formou exekutivních rozhodnutí vlády (Kopeček 2010: 178-179). Více se v tomto volebním období dohodnout nepodařilo, byť KDU-ČSL, která především na restituce tlačila, předložila v únoru 1996 do sněmovny návrh zákona o církevních restitucích, který však neměl naději na úspěch (Kopeček 2010: 179). Dohodnutý způsob předávání majetku skrze rozhodnutí vlády byl do jisté míry realizován mezi lety 1996 a 1998. Vláda vzniknuvší po těchto volbách, skládající se z ODS, KDU-ČSL a ODA, ve svém programovém prohlášení deklarovala, že „je připravena řešit i otázku zmírnění majetkových křivd, které církve utrpěly v minulosti“ (Vláda České republiky 1996). V praxi to znamenalo právě vydávání některých majetků exekutivní cestou. Celkové množství skutečně vydaného majetku však nebylo velké, vydávání se týkalo především „budov sloužících k duchovním, pastoračním, sociálním, školským apod. účelům, nikoliv hospodářského majetku. V prvním pololetí 1998 došlo k ukončení exekutivního vydávání.“ (Ministerstvo kultury 2012a). V této fázi tedy k uzavření otázky církevních restitucí nedošlo. V následujícím období vlád vedených sociální demokracií byla obnovena myšlenka provedení restitucí formou výčtového zákona. Proti tomu se však postavily jak církve, tak i některé státní instituce, které takovou metodu považovaly za nereálnou. Krom toho existovaly obavy, že by takový zákon mohl zrušit Ústavní soud jakožto nepřípustný individuální právní akt (Ministerstvo kultury 2012a). Významný posun znamenal nástup druhé vlády Mirka Topolánka, která si ve svém programovém prohlášení vytyčila za cíl „dořešení vztahu mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi“ (Vláda České republiky 2007). Vláda zřídila Komisi pro Podle Stanislava Balíka a Dominiky Jágerové-Ondráčkové (2010: 93) chyběl ke schválení jediný slovenský hlas, podle stenoprotokolu z dané schůze (Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna 2012b) však pro návrh ve slovenské části hlasovalo 32 poslanců, přičemž potřeba bylo 38. Řešení každopádně přijato nebylo a znovu se odložilo. 5

7

narovnání vztahu mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, která ve spolupráci s církvemi připravila návrh zákona o majetkovém vyrovnání. Podle tohoto návrhu mělo dojít k vydání hospodářského i nehospodářského majetku řeholním řádům a kongregacím římskokatolické církve, přičemž ostatním právnickým osobám této církve má být vydán pouze majetek nehospodářský a kultovní. Zbylý majetek se vydávat neměl, což mělo být kompenzováno vyplacením souhrnné částky 83 miliard korun v postupných splátkách během 60 let a úroku 4,85%. Z této částky měla převážnou většinu obdržet církev katolická. Majetek měl vydávat pouze stát, nikoliv např. obce či některé fyzické osoby, s čímž počítaly některé s předchozích návrhů. Návrh zároveň upravoval postupné ukončení státního vyplácení mezd duchovním, které mělo do 20 let skončit úplně (Kříž 2009: 22-23). Celkem se počítalo s finanční kompenzací 17 církví a náboženských společností (Poslanecká sněmovna 2008a). První čtení zákona proběhlo na půdě Poslanecké sněmovny v dubnu 2008. Sněmovna v něm přijala usnesení, že další projednávání zákona se odkládá až do „doby doplnění zákona či důvodové zprávy o vymezení rozsahu vydávaného majetku (výčet či definice) a ocenění nevydávaného majetku, to je stanovení rozsahu finanční náhrady vládou“ (Poslanecká sněmovna 2008b). Kromě opozice byl tento návrh usnesení podpořen i třemi poslanci ODS (Tlustý, Schwippel, Raninec) a jedním nezařazeným poslancem (Snítilý). Vláda materiál vymezující rozsah majetku sněmovně dodala, přesto však k dalšímu projednání zákona do konce volebního období nedošlo (Balík, J. Ondráčková 2010: 102). V červenci 2010 se k otázce církevních restitucí vyjádřil Ústavní soud, a to v reakci na návrh skupiny senátorů na zrušení blokačního paragrafu. Tento návrh Ústavní soud zamítl s tím, že sám o sobě jej nelze považovat za protiústavní. Ve svém rozhodnutí však uvádí, že protiústavní je především skutečnost, že doposud nebylo přijato zákonné řešení problematiky církevních restitucí. Podle Ústavního soudu je tato skutečnost v rozporu s principy právního státu, zároveň ale i porušením majetkových práv dle čl. 11 Listiny a také zásahem do svobody náboženského vyznání, práva svobodně své vyznání projevovat a práva církví a náboženských společností spravovat své záležitosti – podle čl. 15 a 16 Listiny (Ústavní soud 2010). Po volbách v roce 2010 vznikla koaliční vláda Petra Nečase, která si v programovém prohlášení předsevzala „co nejdříve uzavřít otázku vyrovnání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi tak, aby mohly být napraveny některé křivdy, a církve a náboženské společnosti mohly tak plnit své funkce nezávisle na státu“ (Vláda České republiky 2010). Vláda během roku 2011 jednala se zástupci církví a podařilo se dospět k další dohodě, která byla v lednu 2012 schválena vládou. Podle této dohody stát církvím vydá část původního majetku v hodnotě 75 miliard korun, dalších 59 miliard bude vyplácet jako 8

kompenzaci za nevrácený majetek, a to v ročních splátkách po dobu 30 let; navýšení bude vždy o inflaci. Souběžně s tím bude zahájena přechodná doba, během níž stát bude církvím stále přispívat na platy duchovních; tyto příspěvky se budou postupně snižovat a po 17 letech zaniknou úplně (Vláda České republiky 2012). Největší podíl na finanční kompenzaci má mít římskokatolická církev (47,2 miliardy), 2,2 miliardy mají připadnout Českobratrské církvi evangelické a přes 1 miliardu mají dostat ještě Apoštolská církev a Pravoslavná církev v českých zemích. Celkem je na seznamu opět 17 církví a náboženských společností (Poslanecká sněmovna 2012). Tento návrh byl červnu 2012 schválen Poslaneckou sněmovnou, v srpnu jej zamítl Senát, který ovšem poslanecká sněmovna v listopadu přehlasovala. Prezident Klaus zákon sice nepodepsal, avšak nevetoval jej a zákon tak může od prvního ledna 2013 vstoupit v účinnost. Stále jej ovšem ještě může zablokovat Ústavní soud.

9

3 Policy Paradox Cílem práce je zachycení a popis debaty a sporu ohledně církevních restitucí v ČR. Za teoretický nástroj, jehož pomocí dosáhneme daného popisu, byl zvolen model Policy Paradox americké politoložky Deborah Stone. Jedná se o model, který je obecně vhodný pro popis vytváření politického rozhodnutí ve věcech, o kterých se vede široká veřejná debata. Tuto podmínku debata o církevních restitucích v českých podmínkách jednoznačně naplňuje, jedná se o téma často a široce diskutované. Proto považuji zvolený analytický nástroj za vhodný. Podle Stone je politický život plný paradoxů, tedy situací, kdy se zdá, že dvě protichůdné interpretace téže situace jsou pravdivé (Stone 2002: 1). Tuto tezi bychom mohli, jak dále uvidíme, označit za základní kámen celého jejího modelu. Sama autorka staví svůj model do protikladu ke „standardnímu“ chápání vytváření politického rozhodnutí, které nazývá „tržním modelem“ a které vychází z předpokladu racionálního jednání aktérů. Toto pojetí Stone odmítá jakožto „neuskutečnitelný sen“ (Stone 2002: 7). Klasická politická úvaha podle racionálního modelu probíhá v jasně definovaných krocích – identifikace cíle, identifikace možných akcí k jeho dosažení, zvážení důsledků jednotlivých alternativ a jejich zhodnocení a konečně volba té akce, která maximalizuje dosažení cíle (Stone 2002: 8). Podle Stone je však politická realita odlišná a politické uvažování je uvažováním v metaforách a analogiích, přičemž snahou tohoto uvažování (či zdůvodňování – reasoning) je dosáhnout toho, aby ostatní lidé chápali situaci nějakým způsobem – spíše než jiným (Stone 2002: 9). Stejně tak vytváření politik není racionálním řešením problémů prováděným racionálním aktérem (vládou); podstatou vytváření politik je střet o ideje (Stone 2002: 11). A tento střet se může stát „paradoxním“ právě v tom, že proti sobě mohou stát různé, stejně věrohodné, ideje, či dokonce v tom, že dva odlišné tábory mohou tvrdit, že hájí tutéž ideu. Stone představuje svůj model ve třech hlavních částech, které pojmenovává cíle, problémy a řešení. Cíle představují hodnoty společnosti, část o problémech popisuje, jak jsou v politickém diskursu problémy definovány a v poslední části, týkající se řešení, popisuje Stone možné způsoby ovlivnění chování lidí (Stone 2002: 11-13). Všechny tyto části se dělí na několik kapitol (kategorií) s jejich konkrétním popisem a popisem jejich využití. Tyto kategorie jsou v rámci této práce základními analytickými nástroji, s jejichž pomocí popíšeme debatu týkající se církevních restitucí v ČR. Podívejme se tedy nyní na tyto části a kategorie podrobně.

10

3.1 Cíle (Goals) Cíle v podání Stone lze chápat jako ospravedlnění pro určité politiky, pro vládní konání či nekonání v určité oblasti. Také je lze chápat jako kritéria pro hodnocení veřejných programů a politik (Stone 2002: 37). V podstatě se jedná o normativní hodnoty. Stone takto definuje čtyři hodnoty, a to rovnost, efektivitu, bezpečnost a svobodu. Nejdůležitějším poznatkem je zde skutečnost, že se jedná o cíle (hodnoty), na jejichž žádoucnosti se téměř všichni bez problému shodnou. Nicméně shoda na tom, co je vlastně jejich obsahem, zdaleka tak snadná není a je zdrojem politických střetů. V tom spočívá již v názvu modelu deklarovaný paradox. Co vlastně znamená, že chceme rovnost? Rovnost koho, čeho, v čem, za jakých podmínek? Právě díky neexistenci jednoznačných kritérií se mohou dva zcela odlišné postoje nikoliv nepřesvědčivě odvolávat na tutéž hodnotu. Podstatou využití cílů v politickém střetu je skutečnost, že jejich vzájemně konfliktní interpretace se pokouší přesvědčit co nejvíce lidí o tom, že právě ony jsou skutečnými reprezentanty daného cíle (hodnoty). Tím ovšem paradox nekončí. Další střet totiž může nastat, dostanou-li se do vzájemného konfliktu dva odlišné cíle. Jak bylo řečeno, tyto cíle představují hodnoty, které jsou obecně žádoucí. Co však dělat, dostaneme-li se do situace, kdy naplnění jednoho lze uskutečnit pouze za předpokladu oslabení jiného? S takovými situacemi se můžeme setkat např. tehdy, když jedna strana obhajuje určité stanovisko použitím jednoho cíle, zatímco jiná strana sporu využívá cíl jiný. V takovém případě dochází k jejich vzájemnému střetu (resp. ke střetu jejich interpretací), aniž by bylo možné určit jednoduché kritérium, jak rozhodnout, která strana je blíže „pravdě“. V cíli rovnost může střet nastat o to, kdo má nárok na to, něco dostat, co všechno je předmětem distribuce a jak má distribuce proběhnout (Stone 2002: 42-52). Efektivitu lze obecně definovat jako vytěžení co nejvíce za daných vstupů (Stone 2002: 61). Kalkulace toho, co je pro koho efektivní, ovšem závisí na arbitrárně zvolených kritériích. Bezpečnost chápe Stone velmi široce, a to jako jakékoliv zajištění potřeb (Stone 2002: 86). Střet může nastat o to, čí bezpečnost má být chráněna a jaké politiky k ní přispějí a které ji naopak ohrozí (a proč). Svoboda znamená umožnit ostatním jednat podle vlastní vůle, pokud nebudou poškozovat někoho jiného (Stone 2002: 109). Otevřeno střetu zůstává, jak chápat taková poškození a jaká omezení svobody jsou přípustná, aby jim bylo zabráněno.

11

3.2 Problémy (Problems) V této části se Stone zabývá otázkou, jak jsou problémy v politice definovány a demonstrovány. Definice problému je v jejím pojetí „strategická reprezentace situace. Definice problému je reprezentací proto, že každý popis situace je jeho vyobrazením z jednoho, z mnoha možných, úhlu pohledu. Definice problému je strategická proto, že skupiny, jedinci i vládní agentury záměrně a vědomě utvářejí tato vyobrazení tak, aby podpořila jimi preferovanou akci“ (Stone 2002: 133). Jedná se tedy o vykreslení problému tak, aby co nejvíce lidí přijalo námi nabízený pohled (Stone 2002: 133), jinými slovy o strategické zarámování situace. Střet nastává o to, jak bude situace chápána. V případě církevních restitucí, jak uvidíme v kapitole o strategickém zarámování, existuje několik základních dvojic protikladů6, přičemž k jejich reprezentaci jsou v praxi využívány kategorie problémů. Stone popisuje několik možností této strategické reprezentace. Symboly jsou něčím, co znamená či označuje (stand for) něco jiného. Autorka rozlišuje čtyři druhy symbolů: příběhy (typické jsou příběhy o úpadku nebo o zmařeném pokroku), synekdochy (řečnické figury, ve kterých je celek reprezentován jen některou ze svých částí – komplexní problém je tím zredukován na pouhou výseč), metafory a dvojznačnosti (Stone 2002: 138-158). Velmi důležitým nástrojem reprezentace situace jsou čísla. Ta působí dojmem přesnosti, jasných faktů, kterými nelze manipulovat. Takové zdání je ovšem falešné, samo rozhodnutí co a jak měřit je nutně arbitrární a může být zavádějící (Stone 2002: 163-165). Využití příčin vychází z přesvědčení, že k vyřešení problému je potřeba poznat jeho příčiny. Jakmile ji poznáme, můžeme na ni působit a změnit tak celý problém (Stone 2002: 188-189). Použít jazyk zájmů znamená vykreslit problém jako střet různých zájmů, tj. prohlásit, že určité politiky jsou v zájmu někoho, zatímco jiné v zájmu někoho jiného. Důležitý je především střet mezi úzkými partikulárními a širokými obecnými zájmy. Ty druhé jsou podle Stone slabší, nicméně pro zisk široké veřejné podpory vhodnější – úzké zájmy jsou často vnímány jako zlé, škodící právě zájmům obecným (Stone 2002: 221-229). Využití přístupu rozhodování znamená prezentovat politických problém jako racionální rozhodování, ve kterém máme danou otázku a několik variant, jak ji řešit, přičemž musíme racionálně spočíst náklady a výnosy7 a poté se rozhodnout pro nejvýhodnější

Např. se jedná o střet o to, zda vydání majetku církvím je anebo není výhodné pro stát. Stone hovoří o cost-benefit a risk-benefit analýze, přičemž to druhé je v zásadě pouze sofistikovanější variantou té první. Spočívá v tom, že každé z variant přiřadíme možné efekty, u 6 7

12

variantu, tj. tu, která nám přinese nejvíce užitku (Stone 2002: 232-234). Důležité je, že všechny tyto kategorie mohou být využity k zastávání zcela odlišných názorů a postojů. Na rozdíl od kategorií cílů nepředstavují vnitřní hodnotu per se, je potřeba je vnímat pouze jako nástroje, které mohou aktéři použít k tomu, aby určitou situaci vykreslili jim vyhovujícím způsobem a přiměli tak co nejširší okruh lidí, aby ji chápal tak, jak ji interpretují. Střet tak nenastává přímo na úrovni těchto jednotlivých kategorií, v té se pouze promítá. Jeho podstata leží jakoby o úroveň výš.

3.3 Řešení (Solutions) Řešení v podání Stone představují nástroje, které mají přimět lidi, aby jednali nějakým způsobem, jedná se o přijaté (nebo zvažované, prezentované) politické akce, přetrvávající (ongoing) strategie pro koordinaci chování a dosažení kolektivních cílů. Jedná se o konkrétní formy využití moci, které jsou explicitně využity ke změně chování jiných aktérů (Stone 2002: 261). Stone popisuje pět různých strategií, které mohou takto být ke změně chování využity. Pobídky představují situace, kdy nějaké chování není sice přímo povinné, ale jeho naplnění je odměňováno – či porušení penalizováno (Stone 2002: 265). Naproti tomu pravidla představují závazné způsoby jednání. Pravidla říkají, že pokud nastane situace A, potom určití aktéři musí (nesmí, mohou...) dělat X. Při uplatnění pravidla je vždy nutno nejprve klasifikovat výchozí situaci, tj. jakému A odpovídá. Pravidla tak stojí na naší klasifikaci situací. Tato klasifikace přitom vůbec není automatická a to, zda situace A nastala či nikoliv nemusí být jednoznačně určitelné (Stone 2002: 286-287). Dalším problémem pravidel je napětí mezi jejich přesností a flexibilitou. Přesná pravidla mají zajistit, že se stejnými případy bude nakládáno stejně, což je ovšem samo o sobě problematické – zvolení kritérií, na jejichž základě je usouzeno na stejnost, jsou nutně arbitrární; vždy by bylo možné zvolit jiná kritéria, na jejichž základě by případy vykazovaly odlišnosti (Stone 2002: 288). Přesná pravidla obecně směřují k eliminaci arbitrárnosti, předvídatelnosti a vládě zákona. Flexibilní naproti tomu umožňují vzít do úvahy širší kontext situace, kreativní řešení nových situací či využití „životní moudrosti“ při rozhodování. Mohou také lépe naplňovat hodnoty společenství (Stone 2002: 288-292). Rozhodování o míře přesnosti a flexibility pravidel tedy zahrnuje hledání rovnováhy mezi odlišnými hodnotami (Stone 2002: 302). Snaha přimět někoho k nějakému jednání pomocí přesvědčování spadá pod kategorii kterých určíme jejich cenu a pravděpodobnost, že nastanou; u každého efektu tato dvě čísla vynásobíme a u každé varianty tyto výsledky jednotlivých efektů sečteme. Nejvýhodnější je varianta, u které vyjde nejvyšší tento součet (Stone 2002: 235-237). 13

fakta. Přesvědčování můžeme na jedné straně chápat jako prezentování důležitých skutečností, na jejichž základě se racionální aktéři sami rozhodnou, na druhé straně jako propagandu a manipulaci. Pravda je podle Stone uprostřed, lidé mohou při jejich posuzování využít jak rozum, tak zjednodušení a stereotypy (Stone 2002: 305-323). Využít jazyk práv znamená dovolávat se toho, že někdo má na něco právo. Obsah konkrétních práv ovšem může interpretována různě (Stone 2002: 325-328). V praxi se s využitím této kategorie setkáváme především u soudů, které rozhodují, kdo má na co právo. Změna procesu utváření rozhodnutí znamená využití kategorie moc. Tato změna je založena na přesvědčení, že odlišné procesy kolektivního rozhodování vyprodukují odlišné výsledky; jedná se vždy o změnu toho, kdo nakonec rozhodne, o přesunutí moci. O to budou usilovat ti, kteří věří, že tato změna přinese pro ně příznivější výstupy (Stone 2002: 354-355).

3.4 Předchozí aplikace modelu Model Policy Paradox byl již několikrát při výzkumu veřejných politik aplikován. Peter Spáč (2012: 59-63) uvádí dva příklady aplikace tohoto modelu týkající se problému vysoké obezity u nižších věkových skupin domorodého obyvatelstva Kanady a programu výměny injekčních stříkaček s cílem bránit šíření HIV mezi drogově závislými v Massachussetts. Spáč (2012: 63) dále uvádí, že kritická reflexe modelu a jeho aplikace hovoří v jeho prospěch a potvrzuje možnost jeho aplikace na politické rozhodování. S aplikací Policy Paradoxu se můžeme setkat i v českém prostředí. V roce 2012 obhájil na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity Viktor Vigoda diplomovou práci, která pomocí tohoto konceptu popisuje problematiku kontroly zpravodajských služeb na Slovensku (Vigoda 2012). Ve stejném roce byla vydána publikace Rozhodování ve veřejné sféře: Model Policy Paradox v ČR editovaná Romanem Chytilkem a Peterem Spáčem. Model Policy Paradox je v ní aplikován na několik oblastí veřejných politik v České republice (Chytilek a Spáč, ed. 2012). Ani v českém prostředí se tak nejedná o model neznámý.

14

4 Metody a data Cílem této diplomové práce je popis veřejné debaty, která se v České republice vede o církevních restitucích, přičemž jednotlivé argumenty v rámci debaty jsou analyzovány za pomocí kategorií Policy Paradoxu a jsou zasazeny do jeho rámce. Výzkumná otázka tedy zní: Jaké argumenty a strategické reprezentace (rámování) jsou využívány v debatě o církevních restitucích v České republice? Tyto argumenty jsou zkoumány (a také v práci popsány) za pomocí analytických nástrojů představeného modelu Policy Paradoxu. Pojem „argumenty“ je chápán široce, zahrnuje nejen argumenty ve prospěch nějakého konkrétního řešení, ale i ve prospěch určitého postupu (což se týká především části „řešení“). Jedná se o kvalitativní výzkum, jehož cílem není testování předem daných hypotéz, nýbrž porozumění dané problematice (viz Disman 2000: 285-286). Základními datovými prameny této práce jsou novinové články, zabývající se problematikou církevních restitucí. Noviny jsou prostorem, ve kterém se vede veřejná debata – jednotliví aktéři a zastánci různých pozic dostávají v článcích prostor pro vyjádření svých postojů, zároveň mají možnost (a často tak i činí) publikovat vlastní články, v němž za pomocí určité argumentace obhajují určitý postoj. Teoreticky možným postupem by byla i analýza pouze parlamentních (či jen sněmovních) debat na toto téma. Zvolený postup se mi však jeví vhodnější, protože noviny umožňují analýzu postojů výrazně širšího okruhu aktérů, kteří se veřejné debaty účastní. To je podle mého názoru důležité, protože otázka církevních restitucí budí ohlas široko nad rámec parlamentní diskuse a analýza jenom této diskuse by tak mohla vést ke zploštění. Pro analýzu byly zvoleny články publikované ve čtyřech celostátních denících, kterými jsou Hospodářské noviny, Lidové noviny, Mladá fronta Dnes a Právo. Tato periodika byla zvolena proto, že se jedná o dlouhodobě nejprodávanější české celostátní nebulvární deníky8 (viz ABC ČR 2012). Pomocí databáze Anopress byly vyhledány všechny články v daných médiích, které obsahovaly heslo „církevní restituce“9. Časový rozsah vyhledávaných článků je 1.1.1996 až 30.9.2012. Hranice v lednu 1996 je dána skutečností, že databáze Anopress obsahuje pouze články po tomto datu, nikoliv starší. Tím je dáno i časové omezení Počtem prodaných výtisků těmto novinám konkuruje ještě deník Sport, jehož zaměření, jak napovídá již název, je na sportovní dění, a proto byl vynechán. 9 Ve všech pádech. 8

15

výzkumu, který se tak vztahuje pouze na debatu vedenou od roku 1996. Hranice září 2012 je pak dána nutností v určitém okamžiku ukončit sběr dat a věnovat se jejich analýze a vytváření samotného textu práce tak, aby bylo možné ji v předepsaném termínu odevzdat. Celkový počet článků takto nalezených databází je 1 833. Všechny tyto články ovšem nebyly z hlediska debaty o církevních restitucích důkladně analyzovány. Před touto analýzou (její průběh bude popsán níže) proběhlo prvotní protřídění dat. To spočívalo v pročtení všech článků a vyřazení z další analýzy těch, které se zjevně nebyly pro tento výzkum užitečné. Takových byla celá řada. Často se jednalo o články, které pojednávaly o zcela jiných problémech a obsahovaly zpravidla jednu stručnou zmínku o církevních restitucích – typicky se jednalo např. o články, v nichž byl diskutován nějaký problém, kterým se aktuálně zabývala vláda či sněmovna s dodatkem, že na následné schůzi bude mj. jednat i o církevních restitucích apod. Žádný argument, který by bylo možno považovat za součást debaty o církevních restitucích v takových článcích nezazněl. Pro vyřazování nebylo stanoveno kvantifikovatelné kritérium, jako např. vyřazení článků, v nichž se příslušné heslo vyskytuje pouze jednou. Takový postup by neposloužil svému účelu, protože by nevyřadil značný počet neužitečných článků, ale především by značný počet užitečných vyřadil. Rozhodování tak bylo do jisté míry arbitrární, avšak ve většině případů bylo možné jednoznačně určit, zda se jedná o článek pro analýzu vhodný nebo nikoliv. V případě pochybností článek vyřazen nebyl. Druhým z hlediska počtu článků výrazně reduktivním nástrojem bylo vyřazení opakujících se článků. Jednalo se o poměrně častý jev, kdy zcela totožný článek vyšel např. v několika regionálních mutacích a byl tak zvlášť nalezen několikrát. Někdy se ovšem jednalo i o repetici bez zjevné příčiny, nejextrémnější případ je patrně duben 2012, kdy Anopress vyhledal celkem 160 článků, z toho 87 tvořily pouze 3 opakující se články (některé další se opakovaly méně často). V případě identických článků byl pro následnou analýzu logicky ponechán jen jeden, ostatní byly odstraněny. Po této redukci zůstalo k důkladné analýze celkem 557 článků, které tak tvoří datovou bázi této práce. Přehled celkového počtu článků a článků ponechaných k analýze za jednotlivé roky zobrazuje následující tabulka:

16

Celkový počet

Počet článků

nalezených článků

ponechaných k analýze

1996

162

78

1997

79

31

1998

87

38

1999

54

16

2000

11

3

2001

7

2

2002

39

9

2003

24

10

2004

15

3

2005

15

2

2006

10

2

2007

32

17

2008

248

81

2009

42

14

2010

57

12

2011

104

49

2012 (do září)

847

190

Rok

Tabulka 1: Přehled článků Zdroj: vytvořeno autorem Jak již bylo řečeno, předkládaná práce je z povahy prací kvalitativní. Drulák (2008: 14) definuje kvalitativní výzkum jako takový, který „studuje data, která mají charakter textu či jedinečných skutečností, jejichž převedením na čísla nic nezískáme, ale naopak hodně ztratíme.“ Takový výzkum chce poskytnout porozumění zkoumanému jevu, cílem je popsat realitu „zevnitř“, z hlediska lidí, kteří se na něm podílejí (Flick, Kardorff a Steinke 2004: 3), přičemž konkrétní postup je utvářen v interakci s cílem práce (Denzin a Lincoln 2003: 5-9). Tomu odpovídá i můj postup. Mým cílem je popsat debatu o církevních restitucích v České republice, poznat, jaké argumenty jsou používány a k čemu směřují. Model Policy Paradox Deborah Stone slouží jako základní rámec, s nímž pracuji. Jednotlivé kategorie, popsané v kapitole 3, lze chápat jako základní operační rámce. Operacionalizace, jak uvádí Drulák 17

(2008: 25) „propojuje abstraktní pojmy, které používáme k chápání světa, s konkrétními pozorováními.“ Těmito abstraktními pojmy jsou v této práci kategorie Policy Paradoxu, konkrétními pozorováními pak jsou argumenty v analyzovaných článcích ve prospěch určitých pozic. Oním propojením, tedy samotnou operacionalizací, je pak popis (poskytnutý Deborah Stone) obsahu a logiky kategorií Policy Paradoxu. Argument v konkrétním článku, který svou vnitřní logikou odpovídá některé z těchto kategorií, je přiřazen k této kategorii. Po analýze všech článků pak byly jednotlivé argumenty, „roztříděné“ do těchto kategorií, vzájemně porovnávány, byly hledány jejich souvislosti, rozdíly a střety. V práci je pak ukázáno, jak byly v rámci debaty využívány, přičemž důraz je, v souladu s modelem Policy Paradoxu, kladen především na střety argumentů, a to jak v rámci kategorií, tak napříč nimi. Závěrem této kapitoly uvedu ještě dvě poznámky, týkající se některých pojmů užívaných v této práci. Jsou v ní na některých místech rozlišovány dvě roviny argumentů a střetů. Jedna rovina se týká církevních restitucí obecně – zabývá se tím otázkou, zda se má církvím vůbec něco vydávat. Druhou rovinu pak představuje debata o konkrétních návrzích. V tomto případě je kritizována nebo hájena konkrétní představa o narovnání státu s církvemi. Pro obecnou úroveň argumentace tak je na několika místech použito označení „první rovina“, pro argumenty týkající se konkrétních návrhů pak „druhá rovina“. Druhá poznámka se týká časového rozlišení. Během analyzovaného období nebyla debata stále stejně intenzivní. Lze zaznamenat tři „vlny“, kdy intenzita debaty (vyjádřená počtem nalezených článků) vzrostla. Tyto vlny v zásadě odpovídají třem hlavním pokusům o řešení. Jako „první vlna“ tak bude označován vzestup debaty v období zvažovaného exekutivního vydávání za druhé Klausovy vlády, přičemž tato vlna nějakou dobu doznívala i po pádu vlády (časově jim můžeme vymezit od ledna 1996 do února 1999). Druhá vlna souvisí s návrhem druhé Topolánkovy vlády, vymezit ji můžeme přibližně mezi lednem a srpnem 2008. Intenzita debaty poté poklesla, byť o poznání méně, než mezi první a druhou vlnou. Začátek třetí vlny pak můžeme situovat do května 2011, tato vlna pak trvá po celý zbytek sledovaného období. Tento koncept „vln“ nemá žádnou teoretickou relevanci, jeho význam je v textu pouze pomocný.

18

5 Cíle

5.1 Rovnost Základní střet, který se v rámci kategorie rovnost odehrává, je střet o to, zda jsou církve stejným restituentem, jako kdokoliv jiný10 – a mají tak plný nárok na vydání svého bývalého majetku – nebo zda se jedná o aktéra specifického, pro nějž stejná pravidla, jako pro ostatní, platit nemohou. Jedná se o debatu, která se v různých obměnách vyskytuje během celého sledovaného období. Patrně s největší intenzitou (a na první rovině) se tento střet odehrával během první vlny. Hlavním zastáncem restitucí tehdy byla KDU-ČSL. Např. Josef Lux poukazoval na nespravedlnost nerovného zacházení s různými restituenty: KDU-ČSL vždy hájila princip, že to, co bylo po roce 1948 ukradeno, se má vrátit. Bez rozdílu, komu to bylo ukradeno. Ať už jde o Skauta, Sokola, Orla nebo o Lidový dům či o nějaký církevní majetek.11

Typický argument je tedy ten, že ostatním restituentům majetek byl navrácen, kdežto církvím nikoliv: Komunistický režim církve, tak jako všechny ostatní složky společnosti […] po roce 1948 brutálně vyvlastnil. Zatímco jiná společenská uskupení dostala své majetky zpět, zůstala tato náprava církvím odepřena. Není spravedlivé, když se stejné pojímá různě. 12

Šéf lidovců Bělobrádek v roce 2012 v reakci na návrh ČSSD vytvořit fond z daného majetku, ze kterého by církve měly být financovány, podotkl, že takto měla prosazovat i fond pro obce, šlechtice apod13. Toto je tedy základní postoj principiálních obhájců restitucí, který v čase zůstával stejný. Proti tomuto postoji se postupně objevilo několik jiných, které jej odmítaly. Na první úrovni se proti němu argumentovalo především v období první vlny, přičemž hlavními politickými odpůrci byly KSČM a ČSSD. Např. Petra Buzková řekla: Já budu hlasovat proti dalším restitucím, protože nejsem přesvědčena, že v otázkách vlastnictví by církev potřebovala jiné zacházení než ta společenství, kterým takový majetek nebyl navrácen. 14

Pro účel této kapitoly pojmenujme tento postoj jako „základní“. Anonymní autor (hm). Hospodářské noviny. ČSSD zastaví církevní restituce. 13.07.1998. 12 Lobkowicz, Jan. Lidové noviny. Tečka za církevními restitucemi? 22.08.1998. 13 Danda, Oldřich. Právo. Bělobrádek: Být mimo Sněmovnu nám prospělo. 02.05.2012. 14 Brabec, Vladimír. Hospodářské noviny. Petra Buzková: „O majetku by měl rozhodnout parlament“. 08.10.1998. 10 11

19

Není řečeno, proč jsou církve srovnávány právě s nimi (ostatně ani není jasné, kdo jsou „oni“) a ne s restituenty, kteří majetek dostali. Každopádně tato volba přirovnání Buzkové umožňuje reprezentovat cíl rovnost. Dalším příkladem odmítnutí přístupu zastánců restitucí je postoj KSČM (který, na rozdíl od postoje ČSSD, zůstal v čase stejný): KSČM žádá, aby stát plnil své povinnosti ke všem občanům a neusiloval pod tlakem Luxovy strany o jednostranné majetkové zvýhodnění katolické církve. 15

Jedná se o požadavek rovnosti, KSČM se tímto snaží vzbudit dojem, že katolická církev se těší ze strany státu (díky lidovcům) nějakým privilegiím, výhodám, které ostatní nemají. Snahu o navrácení majetku církvím tak komunisté nechápou jako postavení církví na roveň s ostatními restituenty, ale naopak jako vytváření nerovnosti, která církve zvýhodňuje. Proti základnímu pojetí jsou ovšem stavěny i další argumenty. Zcela odlišné pojetí rovnosti nabízí ve svém článku Václav Žák. Jeho chápání rovnosti je komplexnější – církve, resp. církev katolická, získala podle něj značnou část svého majetku v důsledku dřívějšího zvýhodnění ze strany státu – v důsledku nerovného postavení. Současná situace je příležitostí tyto dřívější nerovnosti napravit. Pod vlivem představy, že církevní majetek byl soukromý, se i zde zvolil restituční model. Místo toho, aby se hledal model, který by zajistil rovné podmínky a rozumné finance pro činnost církví, se začala navracet stará nerovnost.16

Navracení majetku by tedy nebylo nastolením rovnosti, nýbrž znovunastolením nerovnosti. Od základního pojetí se toto liší především mnohem širším referenčním rámcem – základní pojetí nezkoumá, jak kdo k majetku před rokem 1948 přišel a zda tehdejší situace byla nebo nebyla spravedlivá. Zajímá je pouze to, co se stalo potom. Podobný způsob argumentace se vyskytoval i během dalších vln, kdy byl důraz odpůrců základního postoje kladen především na bývalou veřejnoprávní povahu církevního majetku. Kromě novinových komentátorů a veřejných intelektuálů (např. Uhl nebo Bělohradský) si jej během druhé vlny osvojila i ČSSD, která na tomto základě navrhovala zřízení veřejnoprávního fondu z bývalého církevního majetku, z něhož by byla činnost církví financována17. Občas se tato argumentace objevila i v poněkud vulgárnější formě, např.

Anonymní autor (alm, nig). Právo. Lidovci nechtějí z restitucí drama. 19.07.1996. Žák, Václav. Lidové noviny. Bělohradský s Halíkem v lese. 01.08.1996. 17 Anonymní autor (dan). Právo. Stát církvi majetek daruje, vyvlastňovat ho nebudeme. 02.02.2012. 15 16

20

Církev se však neprávem obohatila z konfiskací po Bílé hoře a pak z darů bigotních věřících, zvláště ze šlechtických a bohatých rodů, z velké části německých. Tyto dary získávala za odpouštění hříchů, za iluzorní příslib nebe a záchranu před věčným zatracením za života. 18

Autor sděluje, že církev nabyla svůj majetek nespravedlivě, a proto není vůbec nespravedlivé, když jej nezíská zpět – naopak. Základní postoj byl postojem zastávaným obhájci všech tří konkrétních pokusů o vydání majetku a vyřešení problému (tj. exekutivního vydávání v 90. letech a dohod s církvemi Topolánkovy i Nečasovy vlády). Proti všem těmto návrhům se ovšem zvedly některé námitky na druhé rovině, které jejich spravedlnost zpochybňovaly. V případě první vlny se námitky objevovaly spíše na první rovině, na druhé za zmínku stojí obavy některých nekatolických církví z důsledného naplnění základního postoje (kdy po vydání majetku by bylo zastaveno státní financování církví): „Domníváme se, že to není spravedlivé. Nebyli bychom schopni si vše hradit z vlastních prostředků,“ prohlásil předseda Ekumenické rady církví Pavel Smetana. 19

Pavel Smetana se v tomto argumentu zároveň pokusil rozšířit hranice věci, a to z pouhých restitucí na celkové finanční zabezpečení církví. Oproti stávajícímu stavu by podle něj vznikla nespravedlnost, protože katolická církev by dostala velké množství majetku, zatímco menší církve jen málo, o příspěvek, by však přišly všechny stejně. Podle této argumentace je tedy při řešení otázky vztahů státu a církví, včetně restitucí, vzít v potaz legitimní zájmy menších církví. Návrhy druhé a třetí vlny byly principiálně velmi podobné a časově nepříliš vzdálené, proto i argumentace proti nim byla podobná. Zajímavý byl postoj ČSSD. Ta na jednu stranu nadále základní postoj odmítala (viz výše), na druhé straně jej v určitých momentech zdánlivě i hájila – ovšem jen proto, aby ukázala, že vládní návrhy jej ve skutečnosti nenaplňují. Michal Hašek, místopředseda ČSSD, např. řekl: […] nemůžeme vytvořit privilegovanou skupinu restituentů. Dosavadní legislativa stojí na tom, že byly restituovány podle poměrně jasných pravidel, včetně ocenění nároků, především fyzické osoby. Tady se najednou vytváří zcela jiný způsob ocenění pro církve […] 20

Veselý, Jiří. Mladá fronta Dnes. Církevní restituce až po referendu. 05.08.1996. Grohová, Johanna. Mladá fronta Dnes. Vláda mění názor na církevní majetek. 14.04.1999. 20 Ovčáček, Jiří. Právo. ČSSD nemůže bez nových voleb absolvovat vládní dobrodružství, říká Michal Hašek. 04.02.2012. 18 19

21

Podle Haška tak vláda vlastně ani vlastní krédo rovného zacházení s restituenty, jak je sama chápe, nesplňuje a naopak vytváří pro některé z nich, pro církve, lepší postavení. Cíl rovnosti tak není naplněn, ani pokud bychom akceptovali jeho vládní chápání21. Stejná podstata argumentu se objevovala vícekrát. Jedna z námitek proti návrhu přinesenému Topolánkovou vládou bylo, že hodnota majetku, za nějž má být vyplácena náhrada, je vypočtena na základě tržních cen, což podle některých znamenalo nespravedlnost vůči ostatním restituentům, kteří dostávali nižší částky22. Totéž se týká i varianty, aby část majetku vydána nebyla, za což by církve dostaly finanční kompenzaci. Právník Zdeněk Koudelka napsal: Často se ukáže, že stavby jsou poškozeny, což církve nezavinily. Ovšem stejně dopadla řada občanů, kterým byly vráceny zdevastované budovy […] V tom, že bude majetek církvím vydán podle stejných restitučních principů, jaké platí pro fyzické osoby, nelze vidět nespravedlnost.23

Koudelka odmítá pojetí církve jako aktéra, který by měl mít oproti ostatním restituentům jiné postavení. I ti totiž leckdy dostali budovy aj. ve špatném stavu. Nakládat s církvemi jinak by podle této interpretace nebylo spravedlivé. Poněkud odlišný je pak spor o to, zda by církve měly platit daň z převodu nemovitosti při prvním převodu po nabytí majetku (v případě návrhu Nečasovy vlády): Součástí dohody […] je totiž i ustanovení, že Česká republika církvím odpustí daň z prodeje majetku […], což podle […] Stanislava Křečka (ČSSD) zakládá nerovnost mezi skupinami restituentů.24

Tuto výhodu ostatní restituenti neměli, jedná se tedy o zvýhodnění určité skupiny na základě jejího postavení ve společnosti. ČSSD takové zvýhodnění považuje za neospravedlnitelné a zakládající nespravedlnost. Naproti tomu Miroslav Kalousek tvrdí, že právě naopak by porušením rovnosti bylo, kdyby církve tuto výhodu nedostaly: […] všichni restituenti od samého počátku, ať už byl restituent kdokoli, tělocvičná jednota či fyzická osoba, byli pro první úplatný převod zproštěni daňových povinností. Protože se tak země

Dodejme pro úplnost, že podobný argument se objevil i v rámci první vlny, a to ze strany určitých restituentů, kteří si stěžovali, že jim majetek prozatím nebyl vydáván s odkazem na neexistenci potřebných zákonů – a církve jej i přesto měly (exekutivně) dostat; viz Anonymní autor (gö). Právo. Artfórum: Vláda nemá stejný metr. 01.08.1996. 22 Právo. Církevní restituce rozdělily právníky na dva tábory. 06.05.2008. 23 Koudelka, Zdeněk. Právo. Z redakční pošty. 06.05.2011. 24 Danda, Oldřich. Právo. Stát odpustí církvím daň z prodeje vráceného majetku. 27.10.2011. 21

22

chová ke všem restituentům, nemůže se chovat jinak k církvím. 25

Tento konkrétní spor velice dobře ilustruje povahu politického procesu a odpovídá duchu Policy Paradoxu. Naprosto identická situace (odpuštění daně) je použita oběma stranami jako argument pro rovnost, a to ve zcela odlišném směru a zcela odlišnými závěry. Důležitá není objektivní pravda, ale interpretace skutečnosti a snaha přesvědčit co nejvíce lidí o správnosti svého pohledu. Shrnutí Spor o rovnost se v debatě o církevních restitucích projevoval na rovině střetu mezi pojetím církví jakožto restituentů jako každých jiných, kteří mají právo na svůj majetek na jedné straně a mezi jejich pojetím jako specifické skupiny na straně druhé. K tomu je potřeba podotknout, že ani první z těchto postojů nepopírá jistá specifika církví, ta se ale podle nich projevují spíše v praktické stránce věci, tedy ve způsobu, jak dospět k řešení celého problému – nikoliv v podobě výsledku. Tím by mělo být férové navrácení majetku, případně jeho kompenzace není-li navrácení možné. Drobný ústup z tohoto principu lze spatřovat v návrzích Topolánkovy a Nečasovy vlády, podle nichž nekatolické církve dostanou větší díl, než by jim náležel. To bylo ovšem do značné míry umožněno díky ochotě a vstřícnosti církve katolické. Druhé pojetí se pak představuje v celé řadě variant, ústících v různé závěry o tom, co je a co není spravedlivé. V zásadě lze říci, že během první vlny především ČSSD zastávala poměrně silně postoj proti navracení majetku, dokonce tvrdila, že na restituce půdy nikdy nepřistoupí 26, během druhé a třetí vlny již navrhovala, vycházejíc z teze o veřejnoprávním charakteru církevního majetku, vytvoření fondu z tohoto majetku, který by církve financoval. Jedná se tedy o odlišné pojetí rovnosti, které bere v potaz i způsob nabytí majetku.

5.2 Efektivita V rámci kategorie efektivita se hlavní střet točí kolem otázky, zda je pro hlediska stát a společnost efektivnější církvím majetek vydat, nebo nikoliv, resp. na druhé rovině, zda je určité konkrétní řešení efektivní, přičemž typicky používaným kritériem efektivity je finanční výhodnost. Obecně je tato kategorie více využívána zastánci navracení majetku. Během období první vlny byla podoba argumentace efektivitou poněkud odlišná od

Vavroň, Jiří. Právo. Kalousek: Zbavme se představ, že tlustý prelát si nacpe peníze do pytle a zmizí. 18.02.2012. 26 Anonymní autor. Lidové noviny. ČSSD: Kritika restitucí. Kardinál Vlk prý vydírá lidi. 27.01.1996. 25

23

jeho podoby v druhé a třetí vlně. Můžeme říci, že v tomto období se více zohledňuje (ne)efektivita vydání majetku pro společnost (spíše, než pro stát). Setkáváme se s myšlenkou, že stát není efektivním hospodářem, a tedy že při vydání majetku církvím bude tento využit lépe, z čehož pak měl plynout užitek pro všechny. Tento argument byl také kombinován s přesvědčením, že církve jsou obecně dobrými správci: U církví má stát navíc jistotu, že předá majetek do rukou tradičně dobrého hospodáře. Hospodáře, který na rozdíl od jiných nestátních vlastníků většinu výnosů z něj investuje právě na charitu a údržbu památek (včetně těch, na které už památkový zákon nedosáhne) - tedy ku prospěchu celé společnosti.27

A např. Jan Lobkowicz ve svém komentáři píše: Při restituci církevního majetku by dnes státnímu rozpočtu unikly příjmy ve výši zhruba 120 milionů korun. Církve by se jistě zřekly finančních prostředků z peněz daňových poplatníků v této výši. A jistě by se jim díky efektivnímu způsobu hospodaření podařilo navrácený majetek mnohonásobně zhodnotit. Nikdo bezesporu nehospodařil dlouhá staletí tak brilantně jako církve. 28

Autor vyjadřuje přesvědčení, že církve by byly s to s majetkem hospodařit lépe a vydělat na něm více, nežli stát. Správným výstupem, který je zde kritériem efektivity, je tedy schopnost vydělat peníze z určitého majetku. Efektivní je to i pro stát, který by podle autora církvím platil přinejmenším o tu částku méně, než o jakou by přišel správou daného majetku29. Hlavní směr argumentu v první vlně tedy je, že církev je lepší hospodář, než stát, pročež je výhodnější jí majetek vydat. Střet s odpůrci restitucí nastává ovšem v otázce, zda je vůbec správné, aby církve takto hospodařily. Není zpochybňováno, že by to dokázaly lépe, než stát, avšak podle odpůrců by se církve neměly ze své podstaty těmito aktivitami zabývat, což je např. pozice ČSSD: „Naše stanovisko je jednoznačné. Církev nemá vlastnit pozemky a nemá podnikat,“ prohlásil včera mluvčí sociální demokracie Jiří Kantůrek. „Jsme pouze pro vracení majetku k církevním účelům,“ dodal.30

Střet se týká povahy výstupů. Ty zde nejsou socialisty posuzovány pouze z hlediska Bendová, Jana. Mladá fronta Dnes. Požehnané lesy a houby se vyplatí všem. 10.07.1996. Lobkowicz, Jan. Lidové noviny. Tečka za církevními restitucemi? 22.08.1998. 29 V tomto období se ještě nepočítalo s doprovázením vydání majetku finanční kompenzací. 30 Anonymní autor (mkl). Mladá fronta Dnes. Dohodu koalice o církevním majetku zřejmě zmaří opozice. 16.07.1996 27 28

24

finanční výhodnosti, jsou chápány šířeji. Církve podle nich podnikat nemají, protože to není jejich posláním. Vydávání majetku by tak vedlo k nežádoucím výstupům a bylo tak vlastně neefektivní. Argument efektivity byl od první poloviny prvního desetiletí 21. století využíván i v souvislosti s tím, že neřešení restitucí brání rozvoji obcí. Tento argument býval u většiny konkrétních návrhu řešení používán na jejich podporu.31 Silněji pak zazníval během období druhé a třetí vlny, kdy zastánci restitucí poukazovali obecně na vysoké náklady neřešení situace. Např. Jan Švejnar v rozhovoru pro Právo řekl: Z ekonomického hlediska je žádoucí restituce uskutečnit […] Když si spočteme všechny výlohy odsunutí či neřešení restitucí, tak náklady by narůstaly a byly by vyšší. 32

Jedna z otázek kladených Stone je, jaké všechny vstupy a výstupy do rovnice započítat, což je podle ní vždy arbitrární rozhodnutí. Švejnarovo vyjádření, podle nějž započítal „všechny výlohy“ tak pohledem modelu Policy Paradoxu nemůže být objektivně pravdivé, odpovídá však jeho logice, tj. snaze o prezentaci svého pohledu jako co nejpřesnějšího a správného. Tomuto účelu vyjádření o započtení všech výloh slouží. K podobnému závěru míří i ministr financí Kalousek, který poukazuje na to, že to, co považujeme za vstup, může ve skutečnosti být i výstupem. Totiž že vstup (vydání peněz církvím) bude použit na činnosti, které jsou v zásadě veřejné prospěšné, a které by stejně jinak musely být hrazeny z veřejných zdrojů – např. školy, sociální služby, hospice apod.33 Střet s odpůrci restitucí o jejich efektivitu pak vychází z odlišných důrazů. Podle odpůrců není možné považovat vydání velkých majetků a finanční kompenzace za efektivní, tedy výhodné pro stát. Odpůrci restitucí zpravidla poukazují pouze na náklady restitucí, nikoliv na jejich výnosy pro stát (jak se o to pokoušel např. Švejnar). Např. místopředseda ČSSD Hašek argumentoval takto: V současné rozpočtové situaci, kdy vláda lidem plošně škrtá platy či sociální dávky, nevidím jako společensky přijatelné poskytnout církvím finanční náhradu v objemu desítek miliard korun. 34

Např. Kasal, Jan. Lidové noviny. Snad někdy příště, ale hlavně bez omylů? 21.10.2003. nebo Voglová, Jitka. Mladá fronta Dnes. Propusťme vládu, říká starosta Víru Stalmach. 12.04.2012. 32 Vavroň, Jiří. Právo. Jít do přímé volby? Zatím je to předčasné. 30.01.2012. 33 Vavroň, Jiří. Právo. Kalousek: Zbavme se představ, že tlustý prelát si nacpe peníze do pytle a zmizí. 18.02.2012. 34 Táborský, Jiří. Hospodářské noviny. Stát se dohodl s církvemi na vyrovnání, ČSSD je proti. 12.08.2011. 31

25

Žádné výnosy pro stát Hašek nevidí, pouze náklady – které podle něj nejsou přijatelné, zvlášť vzhledem ke špatné rozpočtové situaci. Vidíme tedy, že rozdíl mezi zastánci a odpůrci restitucí v rámci kategorie efektivity spočívá především v tom, co je vše zahrnuto do rovnice nákladů a zisků (pro stát). Shrnutí V devadesátých letech se otázka efektivity vztahovala více ke společnosti jako celku, přičemž církve byly považovány za její součást. Argumenty o efektivitě tak zdůrazňovaly spíše to, že církve jsou lepšími správci, nežli stát. Naproti tomu v pozdějším období stojí otázka jinak – co je výhodné (efektivní) pro stát? Církve přitom stojí mimo něj. Podle zastánců restitucí je výhodnější je provést, protože náklady neřešení situace by převyšovaly náklady vydání majetku. Naopak odpůrci restitucí se v argumentech týkajících se efektivity náklady neřešení situace nezabývají a pracují pouze s náklady vydání majetku.

5.3 Bezpečnost Kategorie bezpečnost se v argumentaci o restitucích vyskytuje v zásadě dvojím způsobem, a to v závislosti na tom, čí bezpečnost je ohrožena. Může se jednat o bezpečnost církví nebo státu. 5.3.1 Bezpečnost církví Podle zastánců restitucí církve majetek potřebují, aby mohly naplnit své poslání a fungovat. Z tohoto hlediska se tedy jedná o prezentaci potřeby majetku jakožto potřeby instrumentální – církev nechce majetek pro něj samý, ale aby mohla fungovat a zajišťovat další potřeby. Dobrým příkladem jsou slova biskupa Malého: Církvi nejde o majetek, ale o zajištění hmotných zdrojů pro její charitativní činnost, pro provoz jejích školských a zdravotních zařízení [...] a samozřejmě i pro zabezpečování duchovních potřeb věřících, což je její základní poslání.

35

Duchovní potřeby lze zařadit pod ty, které Stone označuje jako vztahové (Stone 2002: 95-96), i tyto jsou zde tedy pokládány za relevantní a je snaha ukázat, že k jejich zajištění církev majetek potřebuje. Jinak by mohly být ohroženy. Vyžaduje-li poslání církví finanční prostředky, pak jejich neposkytnutí (skrze restituce) může být pro církve hrozbou, protože to Kramer, Alexandr. Právo. Bohužel i v církvi jsou lidé, kteří vnímají oponenta jako nepřítele, říká Václav Malý. 13.03.1999. 35

26

může omezit jejich schopnost toto poslání naplňovat, čímž by začaly ztrácet smysl své existence. Krom toho tím mohou být ohroženy i potřeby společnosti, protože církve v této interpretaci slouží jejímu dobru. V tomto pojetí se tedy nejedná pouze o potřeby církví, ale i o potřeby lidí, jimž poskytují nějakou službu. Neprovedení restitucí tedy ohrožuje i jejich bezpečnost. Důraz bývá kladen i na to, že aby církve mohly být skutečně „bezpečné“, potřebují nejen mít finanční zdroje, ale potřebují, aby tyto byly nezávislé, tedy aby měly takový majetek, z nějž budou s to samy dlouhodobě své činnosti ufinancovat, a o kterém budou moci samy rozhodovat. Závislost na státním rozpočtu je chápána jako nenaplnění bezpečnosti.36 Řešení navrhovaná v rámci druhé a třetí vlny počítala s finanční kompenzací za část nevydávaného majetku, přičemž katolická církev se nemalé části této kompenzace vzdala ve prospěch menších církví. Takové řešení však dříve na stole nebyla, což v rámci první vlny umožňovalo střet o pojetí bezpečnosti, kdy naopak některé církve chápaly provedení restitucí, po kterém by následovalo ukončení jejich státního financování právě jako ohrožení své bezpečnosti. Např. Českobratrská církev evangelická žádné majetky, jejichž výnos by zajistil financování církve, neměla. Proto vyjadřovala obavy z ukončení státního financování po případných restitucích.37 Ukazuje se tedy, že i potřeby a zájmy jednotlivých církví jsou diferenciované a že i o význam pojmu „bezpečnost církví“ existoval mezi nimi střet. 5.3.2 Bezpečnost státu Střet v rámci této kategorie spočívá v otázce, zda vydání majetku prospěje nebo uškodí potřebám státu. Odpůrci restitucí poukazují na velký objem prostředků, které by se měly vydat, a které stát potřebuje. Jejich vydání církvím by mohlo ohrozit či omezit možnosti státu své potřeby a potřeby svých občanů naplňovat, protože by měl méně prostředků. Tyto argumenty se objevovaly během celého sledovaného období, např. Vracíme se do doby středověku, kdy se církev obohacovala na úkor většinové společnosti.

38

Nebo výrok Miloše Zemana: Myslím [si], že v současné ekonomické situaci si nemůžeme dovolit takové gesto, aby stát komukoliv daroval svůj majetek.

39

Např. Bendová, Jana. Mladá fronta Dnes. Požehnané lesy a houby se vyplatí všem. 10.07.1996. Anonymní autor (rep). Mladá fronta Dnes. Stát vrátí církvím lesy, ale přestane jim platit. 13.07.1996. 38 Anonymní autor. Právo. V Betlémské kapli kritizovali restituce. 07.07.2008. 36 37

27

Proti tomuto pojetí pak obhájci restitucí staví přesně opačné – snaží se ukázat, že vydání majetku církvím bezpečnost státu neohrozí, protože církve spolu s majetkem získají možnost poskytovat mnohé z těch služeb, za které je nyní odpovědný stát, a to často dokonce lépe. Potřeby lidí tak nebudou ohroženy, právě naopak40. Další hrozba pro stát, která byla v argumentaci někdy používána, se týkala toho, že vydávání majetku by mohlo jít před rok 1948, což by znamenalo ohrožení Benešových dekretů a poválečného majetkového uspořádání jako takového. Pokud se české katolické církvi díky jakýmkoli právnickým kličkám vrátí rozsáhlé pozemky a lesy, „bude to nepochybně precedens pro nároky sudetských Němců“, upozorňuje ve včerejším komentáři 41

Národná obroda.

Obavy z možného prolomení restituční hranice se objevily i v rámci druhé a třetí vlny. Podle ČSSD by mohlo dojít k prolomení restituční hranice a ke sporům o majetky konfiskované na základě Benešových dekretů42. Obavu, že by k tomu mohlo dojít, vyjádřil i prezident Klaus, který požádal premiéra Nečase o garanci, že k tomu nedojde43. Vláda tyto obavy odmítá jako neopodstatněné a Nečas Klause skutečně ubezpečil, že to nehrozí44. Přesto tato pozice představuje silný argument. Možné ohrožení majetkových poměrů občanů je prezentováno jako možnost, která může nastat jako vedlejší produkt vydávání majetku církvím. Naproti tomu obhájci restitucí toto riziko odmítají. I tento střet lze označit za latentní, hrozbu „prolomení dekretů“ často používá ČSSD či KSČM, proti se staví strany restituce hájící. Velký význam nabyla diskuse o bezpečnosti během druhé a třetí vlny, byť pokaždé v poněkud jiné souvislosti. Během druhé vlny získaly široký prostor argumenty poslance Tlustého, vedené na druhé úrovni. Ten varoval před možnými budoucími riziky, které by mohly nastat v případě schválení tohoto návrhu, podle nějž měly církve dostat náhradu za nevydaný majetek v hodnotě několikanásobně vyšší, než jiní restituenti: [Tlustý] varoval před stížnostmi k Ústavnímu soudu a před arbitrážemi za stovky miliard v případě,

Anonymní autor (hm). Hospodářské noviny. ČSSD zastaví církevní restituce. 13.07.1998. Např. Vavroň, Jiří. Právo. Kalousek: Zbavme se představ, že tlustý prelát si nacpe peníze do pytle a zmizí. 18.02.2012. 41 Anonymní autor. Hospodářské noviny. Církevní restituce jako precedens. 31.07.1996. 42 Adamíčková, Naďa, Königová, Marie. Právo. Oranžový Senát vrátil restituce. Koalice musí sehnat 101 hlasů. 16.08.2012. 43 Danda, Oldřich. Právo. Klaus žádá po Nečasovi osobní záruku k církevním restitucím. 30.08.2012. 44 Martinek, Jan. Právo. Restituce hranici února 1948 neprolomí, ujistil Nečas Klause. 04.09.2012. 39 40

28

že by se na tyto instituce obrátili restituenti z 90. let, kteří majetek či náhrady podle tržních cen nedostávali a mohli by se kvůli nerovnoprávnému postavení cítit poškozeni.

45

V Tlustého interpretaci se, prizmatem modelu Policy Paradoxu, jedná o prevenci budoucích rizik, které by podle něj mohly český stát postihnout v případě schválení tohoto návrhu. Představitelé vlády toto riziko odmítali, avšak jejich návrh nakonec parlamentem neprošel. V rámci třetí vlny se pak objevil silný argument o bezpečnosti, který lze mj. vnímat jako protiváhu pojetí vydání majetku jako ohrožení bezpečnosti státu tím, že bude omezena jeho schopnost naplňovat své potřeby. Podle tohoto argumentu by k výraznějšímu ohrožení bezpečnosti došlo v případě neprovedení aktuálního návrhu restitucí. Ministryně kultury Alena Hanáková věc formulovala takto: Pokud bude tento zákon odmítnut, proběhne vydávání soudní cestou, a to velmi živelně.

46

Odsouhlasit daný zákon je tak z tohoto pohledu potřebné pro prevenci budoucího rizika „živelných soudních sporů“, ve kterých již stát nebude mít věci pod kontrolou a nebude tak např. moci s církvemi dohodnout pro sebe přijatelnou variantu. Bude tak např. moci dojít i k vydání majetků, které jsou pro stát důležité, a s jejichž vydáním současný návrh nepočítá apod. Shrnutí Argumentace zastánců a obhájců restitucí v rámci kategorie bezpečnost se někdy do jisté míry míjí. Obě strany se snaží ukázat, že právě ony reprezentují bezpečnost pro český stát, avšak každá poněkud jiným způsobem, přičemž na argumenty druhé strany (a na oblasti, ve kterých je podle nich bezpečnost ohrožena) bývá často reakcí pouze odmítnutí dané hrozby jako relevantní, nikoliv představení alternativní koncepce bezpečnosti. To je případ např. Tlustého argumentů či hrozby prezentované ministryní Hanákovou ve třetí vlně, případně i hrozby „prolomením dekretů“. Jistou výjimkou je latentní střet o to, zda vydání majetku ohrozí schopnost státu naplňovat potřeby svých občanů.

Anonymní autor. Právo. Tlustý církevní restituce nepodpoří. 05.05.2008. Adamíčková, Naďa, Danda, Oldřich. Právo. Opozici dráždí štědrost k církvím, vláda varuje před soudními spory. 04.02.2012. 45 46

29

Bezpečnost církví pak bývá dalším argumentem pro provedení restitucí, byť, zvlášť v období první vlny, se některé církve naopak v této souvislosti o svou bezpečnost obávaly.

5.4 Svoboda V rámci kategorie svoboda můžeme hlavní linii střetu vidět v otázce, jakou míru svobody by církve měly mít. Mohou být považovány za zcela svobodné, v zásadě soukromé korporace, kterým náleží stejná míra svobody, jako kterýmkoliv jiným, nebo za organizace, které jsou svojí podstatou natolik odlišné, že jejich svoboda by měla být omezena. Tento střet se v náznaku objevil již během první vlny, výraznější podobu však získal během vlny druhé a třetí, v souvislosti s posunem v názoru ČSSD, která v tomto období navrhovala zavedení státem kontrolovaného fondu, ze kterého by se hradil provoz církví. Postoj, že církvím by měl být jejich majetek vydán k volnému nakládání, je v zásadě v čase neměnný a je zastáván těmi, kteří ve všech vlnách stáli na straně obhájců návrhu, tedy především KDU-ČSL ve vlně první a vládních koalic ve vlnách druhých. Podstatu tohoto postoje dobře vystihl Josef Lux: Odpor k tomuto řešení podle něj svědčí o křehkosti základního principu svobodné demokratické společnosti, tedy úcty k soukromému vlastnictví. 47

Majetek církve je tedy považován za soukromé vlastnictví, které je stejné, jako kterékoliv jiné. A soukromé vlastnictví je sférou svobody par excellence. Z toho obhájci tohoto pojetí svobody vyvozují, že omezování svobody církví nakládat se svým majetkem je omezením principu svobody, což je nebezpečné nikoliv pouze pro církve, ale pro společnost jako celek. V čase první vlny ČSSD spíše zpochybňovala nárok církví na majetek jako takový, k žádnému omezení svobody tak podle ní v tomto ani dojít nemohlo. I zde se však objevují, byť spíše nahodile, argumenty pro omezení majetkové svobody církví. Např. kastelán hradu Sovinec se stavěl proti vydání hradu Řádu německých rytířů, protože by podle něj nebylo zajištěno, aby hrad zůstal nadále otevřen veřejnosti48 – tím by jí vznikla škoda nemožnosti navštívit daný zámek, což je podle kastelána dostatečný důvod k omezení svobody. Posun představuje změna postoje ČSSD v prvním desetiletí 21. století. Strana zde již Anonymní autor. Hospodářské noviny. ČSSD ve věci církevních restitucí utrpěla ve sněmovně další porážku. 29.07.1996. 48 Anonymní autor. Lidové noviny. Spor o Bouzov a Sovinec pokračuje. 26.05.1997. 47

30

hájí vynaložení prostředků na majetkové narovnání, avšak staví se proti tomu, aby církve měly svobodu s tímto majetkem volně disponovat: „Finanční prostředky pro majetkové narovnání by mířily do speciální nadace zřízené státem, ale spravované církvemi. Tato nadace by sloužila k financování širokých potřeb církví. Peníze by se však nemohly použít na podnikatelské aktivity,“ říká Sobotka. 49

Jak uvádí Jan Mládek a Karel Machovec (oba ČSSD), manipulace s majetkem takového fondu by podléhala souhlasu státu50. Důvodem pro toto omezení svobody má být zajištění, aby církve používaly majetek skutečně k věcem souvisejícím s jejich posláním, nikoliv např. k riskantnímu podnikání (byť by pak v jeho důsledku mohly pro uvedené účely mít i více prostředků). ČSSD tak vlastně požaduje, aby stát tímto způsobem garantoval naplnění poslání církví. Ty tak tedy nejsou pojímány jako svobodné, soukromé korporace, které mohou nakládat se svým majetkem dle vlastní libovůle, ale jako důležitá, organická součást společnosti, sloužící potřebám lidí. Garance naplnění těchto potřeb je pak pro sociální demokraty důvodem k omezení svobody církví. Samy církve s tímto pojetím nesouhlasí, např. Joel Ruml, předseda Ekumenické rady církví, v rozhovoru pro Právo řekl: Kompenzace, za to co nám stát vzal, mají přispět k tomu, aby si církve mohly vybudovat vlastní život, o kterém si budou rozhodovat samy. 51

Ruml tedy ukazuje, že církve tuto problematiku chápou obdobně, jako zastánci jednotlivých návrhů restitucí, tedy že církve chtějí svůj život řídit samy, být pány samy sobě, nikoliv zůstat pod dozorem státu. Pro úplnost dodejme, že v rámci problematiky církevních restitucí je omezována i svoboda jiných aktérů, především pak obcí nakládat se svým majetkem. Takových případů bylo popsáno velmi mnoho52. Omezení svobody vzniklé blokačním paragrafem mělo za cíl zabránit strukturálním škodám, které by vznikly církvím v případě převodu majetku, který jim Táborský, Jiří. Hospodářské noviny. Církve mají dostat až 59 miliard korun. 31.05.2011. Mládek, Jan, Machovec, Karel. Hospodářské noviny. Restituce: Omluva za KSČ, ne za TGM. 07.11.2011. 51 Danda, Oldřich. Právo. Anders Breivik svým běsněním ukázal, že jeho křesťanství je jen póza, říká Joel Ruml. 28.07.2011. 52 Za všechny uveďme obec Rajhrad, v níž kvůli blokaci několika metrů čtverečních obec nemůže vybudovat potřebné parkoviště, byť i církev s tímto záměrem souhlasí – Vaculová, Helena. Mladá fronta Dnes. Restituce dokáže vylidnit obec. 18.02.2011. 49 50

31

měl být, jak se očekávalo, navracen. Mělo jít o omezení krátkodobé, i z toho důvodu bylo považováno za únosné a ospravedlnitelné. Dlouhým nepřijetím restitučních zákonů se ale situace změnila a toto omezení svobody je v čase vnímáno stále negativněji. Proto se objevuje i tlak ze strany obcí, aby se dospělo k nějakému řešení, které by toto omezení svobody zrušilo. Shrnutí Příčiny střetu v otázce svobody můžeme vidět v odlišných přístupech k chápání církví. Zastánci konkrétních návrhů restitucí v jednotlivých vlnách chápou církve jako soukromé společnosti, které mají svůj majetek dostat zpět jako každá jiná, stejně taky mají mít šanci s ním svobodně nakládat. K tomuto pojetí se přiklání i církve. Naproti tomu odpůrci těchto návrhů, především pak ČSSD, chápou církve jako společnosti, které nejsou klasicky soukromé, nýbrž mají určité poslání, jehož naplnění by měl stát garantovat dozorem nad jejím majetkem. Jistota naplnění tohoto poslání je tak podle tohoto přístupu důvodem pro omezení svobody církví. Jedná se o střet, který se odehrává na druhé úrovni, tedy obě strany uznávají, že nějaká forma majetkového vyrovnání je potřebná, liší se však v její preferované podobě.

5.5 Střety mezi jednotlivými cíli Ukázali jsme, jak lze zastávat protichůdné postoje při odvolávání se na tytéž cíle. Jedná se o střet o interpretaci oněch cílů, jenž má kořeny v odlišných preferencích aktérů. Jednotliví aktéři daný cíl (hodnotu) pojmou vždy tak, jak se jim to hodí – aby odpovídal jejich představám o konkrétní politice. Kromě těchto střetů týkajících se odlišných interpretací cílů se můžeme setkat i se střety mezi cíli navzájem. Určité pojetí rovnosti může například narážet na jisté pojetí svobody v tom smyslu, že pokud bychom přijali nabízenou interpretaci těchto cílů, došli bychom nutně k závěru, že uskutečňování jednoho z nich se děje na úkor druhého. I tento střet mezi cíli je důležitou dimenzí Policy Paradoxu. V této podkapitole se tedy podíváme na to, kde můžeme střety mezi různými cíli (či přesněji řečeno mezi jejich různými interpretacemi) pozorovat. Začneme porovnáním cíle rovnost s ostatními, protože tento cíl se do střetu s jinými dostává nejčastěji. Pilířem obhájců restitucí je interpretace cíle rovnost v tom smyslu, že církve jsou si rovny s dalšími aktéry, kteří o majetek přišli. A je proto spravedlivé, aby jim majetky byly stejně tak navráceny. Jedná se tedy o argument v podstatě morální, normativní – je potřeba to učinit, protože je to správné. Tento normativní apel je zásadní oporou obhájců restitucí v rámci celé debaty. Tato interpretace cíle se střetává zvláště s cíli bezpečnosti a efektivity, které jsou naopak instrumentální, v jejichž pozadí stojí spíše idea, že je potřeba učinit to, co je 32

výhodné. Tato pojetí těchto cílů pak dávají vzniknout střetu, kdy na jedné straně zastánci restitucí tvrdí, že vydat majetek je prostě správné a udělat se to musí, naopak odpůrci v rámci kategorie bezpečnost argumentují, že stát si to nemůže dovolit, protože musí především naplňovat potřeby svých občanů. Při vynaložení rozsáhlých prostředků na církevní restituce by jeho schopnost tak činit byla omezena, čímž by se snížila i bezpečnost občanů. Stojí-li tyto cíle takto, pak se vskutku vzhledem k omezenosti zdrojů musíme rozhodnout pro jeden na úkor druhého – můžeme učinit zadost spravedlnosti (a tím snížit bezpečnost) nebo můžeme dát prioritu bezpečnosti za cenu toho, že neučiníme, co je správné učinit. Podobný střet lze pozorovat i mezi rovností a efektivitou. Podle odpůrců restitucí není pro společnost žádoucí, aby církve „podnikaly a vlastnily pozemky“, jejich majetek má sloužit pouze církevním účelům – to je požadované zadání výstupů na církve a plyne z něj i to, že pokud se vůbec mají církevní restituce provést, tak ve značně redukovaném rozsahu. Námitka ze strany cíle rovnosti je zde prakticky stejná – jsou-li církve rovny ostatním, což jsou, nemůžeme vydávání majetku odvozovat z našich (státních) představ o tom, co by měly či neměly dělat, tedy podřizovat spravedlnost jiným, instrumentálním představám. V tom se cíl rovnost do jisté míry překrývá s cílem svobody, kdy podle obhájců restitucí je potřeba ctít svobodu nakládání se svým majetkem, a to včetně církví. Naopak podle odpůrců odvolávajících se na cíl efektivita je takové omezení zapotřebí. V obou těchto střetech se tak znovu dostáváme do pozice hry s nulovým součtem – přidat na jedné straně znamená ubrat na druhé. Není bez zajímavosti, že tento střet lze nalézt i mezi zastánci stejných výstupů, tj. provedení restitucí. Zvláště zde mám na mysli poznámku Jana Švejnara uvedenou v kapitole efektivita, podle níž by odsunutí řešení restitucí nebylo pro stát výhodné, protože jeho náklady by byly vyšší, než při jeho schválení. Ke stejnému výsledku se tak dostáváme zcela jinou (a v zásadě protikladnou) cestou, než na základě cíle rovnosti. Výhodou takové situace ovšem je, že umožňuje utvoření širší koalice pro podporu určitého řešení. Zajímavý postřeh se nabízí v souvislosti s argumentem v rámci kategorie bezpečnost, že provedení restitucí v té či oné podobě hrozí prolomením Benešových dekretů, tj. že hrozí zásadnější revize majetkových vztahů, jdoucí před 25.2.1948. Obhájci restitucí takovou hrozbu odmítají a sami dávají najevo, že si nic takového nepřejí. To ovšem do jisté míry zpochybňuje jejich normativní stanovisko o spravedlivé nápravě křivd. Čím se zabavení majetku (komukoliv) v roce 1947 liší od zabavení o několik měsíců později? Není tomu tak, že obhájci restitucí prosazují rovnost jen pro někoho? Samozřejmě platí, že určitá hranice stanovena být musí a pro stanovení právě této hranice důvody jistě existují. Otázka v tuto chvíli ovšem nestojí, zda je tato hranice obhajitelná, nýbrž zda je obhajitelná z pozic obrany 33

rovnosti. Zdá se, že obhájci restitucí v tomto ohledu ze svých principů poněkud slevují, právě ve prospěch bezpečnosti. Ke střetům dochází také mezi jinými kategoriemi. Například v rámci cíle efektivita tvrdí zastánci restitucí, že jejich provedení je pro stát výhodné (viz Jan Švejnar), naopak podle odpůrců a jejich chápání bezpečnosti by to snížilo bezpečnost státu, resp. jeho občanů. Důsledek tvrzení obhájců z kategorie efektivita je vlastně přesně opačný, protože náklady neřešení situace budou vyšší, a tedy i schopnost státu naplňovat potřeby svých občanů se sníží. Zde můžeme dodat, že odpůrci restitucí sice nenavrhují přímo nečinnost, avšak i to, že zastánci staví situaci jako střet mezi řešením a neřešením situace, namísto jako střet mezi určitými návrhy řešení, svědčí o jejich skepsi k tomu, zda odlišná řešení mají reálnou šanci na úspěch – zde se tedy odráží širší kontext, tj. složitá vyjednávání mezi státem a církvemi vedoucí k určité shodě, naděje na to, že dohodnuté řešení by mohlo získat potřebnou podporu v Parlamentu (což se jiným návrhům stát nemusí) atd. Jednotlivé kategorie cílů se tedy střetávají i mezi sebou a nabízejí různé, často protichůdné interpretace. Zvolit některou z pozic v rámci jedné z kategorií tak zároveň znamená odmítnout určité interpretace jiných cílů. Výše

popsané

nejdůležitější

dimenze

střetů cílů shrnuje následující tabulka. Rovnost x Bezpečnost

Rovnost x Efektivita

Zastánci restitucí

Vydání je morální povinnost – rovnost restituentů

Vydání je morální povinnost – rovnost restituentů

Odpůrci restitucí

Vydání není výhodné – ohrozí bezpečnost občanů

Vydání není výhodné – bohaté podnikající církve nejsou žádoucím výstupem

Bezpečnost Efektivita x x Bezpečnost Bezpečnost Udržet Svoboda Vydání je hranici února nakládat se výhodné, 1948 (i za svým celkové cenu oslabení právoplatným náklady principu majetkem klesnou rovnosti) Svoboda není vhodná – Reálná Alternativou bohaté hrozba není pouze podnikající prolomení uchování církve nejsou této hranice statu quo žádoucím výstupem Tabulka 2: Střety mezi cíli Zdroj: tabulka vytvořena autorem Svoboda x Efektivita

34

6 Strategické zarámování pomocí problémů Jak již bylo řečeno v kapitole pojednávající o modelu Policy Paradox Deborah Stone, Problémy slouží ke strategické reprezentaci situace. Na rozdíl od cílů se tedy neodvolávají na nějaké abstraktní hodnoty, které by bylo potřeba naplnit, interpretují pouze okolnosti určitým způsobem. Neříkají tedy – musíme učinit toto, aby výsledek odpovídal našim představám např. o rovnosti. Spíše interpretují problematiku tak, že si z ní „vytáhnou“ některé její aspekty a pospojují je tak, aby se jevilo, že se vlastně jedná o docela jasnou otázku s jasným řešením. Mnoho jiných aspektů je ovšem zcela opominuto – dokud je ovšem nepoužije někdo jiný a nedospěje na jejich základě ke zcela odlišnému výsledku. Na rozdíl od kategorií cílů se tedy nejedná o popis cílů a naší vzdálenosti od nich, ale spíše o definici problému – a, jak již bylo zdůrazněno, jeho strategickou reprezentaci (Stone 2002: 133). V následujícím textu se pokusím ukázat, jakým způsobem byly jednotlivé kategorie Policy Paradoxu využívány pro onu reprezentaci problémů. Text přitom rozdělím na tři části. Toto rozdělení vychází ze tří větších témat či tematických okruhů, ke kterým se jednotlivé argumenty napříč kategoriemi vztahovaly. U každého tématu pak ukážu, jaká argumentace byla v jeho rámci využívána. Nejobsáhlejší z nich se bude věnovat samotným církvím, resp. tomu, jakým způsobem byly církve prezentovány. Zde v debatě nacházíme především střet o to, zda církve chápat jako kladné aktéry (jako oběti, či prospěšné instituce) nebo jako aktéry záporné, kteří chtějí jen co nejvíce majetku, bez ohledu na všechny ostatní. To, jak chápeme církve a jejich pozici ve společnosti a v rámci celého problému, má potom dopady na preferovaná řešení. Tento spor byl v rámci debaty nejintenzivnější a promítl se prakticky ve všech kategoriích problémů. Kratší pasáž bude věnována pozici státu, kde popíši, jak jsou kategorie problémů využívány k vykreslení jeho postavení v celém problému a co z toho vyplývá pro jeho řešení. Zde se setkáváme především se střetem o to, zda je pro stát výhodné restituce provést. V poslední, nejkratší, části, pak ukážu podobný popis pro obce. V tomto tematickém okruhu se již ovšem nedá přímo mluvit o střetu, protože byl využíván prakticky pouze jednou stranou, tedy obhájci restitucí.

6.1 Hrabivé církve? Komu slouží církve? Slouží pouze svým omezeným zájmům, nebo jsou zde ku prospěchu celé společnosti? A je jejich boj za navrácení majetku bojem spravedlivým, nebo jej máme chápat jako projev hrabivosti, pro církve tolik typické? Jsou církve obětí, nebo padouchem? A usilují o to, co jim právem náleží, nebo jen chtějí obrat český stát, co nejvíc to 35

půjde? Tento střet je nejčastějším ztělesněním otázky pozice církví v rámci debaty o restitucích. Na jedné straně zde máme jejich odpůrce, podle nichž jsou restituce pro církve pouze příležitostí, jak snadno získat velký majetek na úkor státu, tedy všech občanů a společnosti tak škodí. Podle zastánců restitucí církve pouze usilují o to, co jim náleží a společnosti jsou veskrze prospěšné. Tyto pozice můžeme nalézt v rámci několika kategorií problémů, podívejme se tedy, jak se projevují. 6.1.1 Symboly Začněme příběhy. Příběh o úpadku církví se vyskytuje průběžně během celého sledovaného období. Popisuje postupné zhoršení postavení a pozice církve po roce 1948 (někdy ale jde až k roku 1918), který je vnímán jako negativní, neboť se jednalo vůči církvím o bezpráví. Po roce 1989 nastala příležitost tento negativní trend zvrátit, úpadek zastavit a naopak dát církvím prostor k rozvoji. Tento příběh končí obhajobou vydání majetku církvím, jakožto řešení, které alespoň částečně úpadek napraví53. Církve jsou tedy v pozici oběti, zatímco padouchem je zlý režim, který je neprávem okradl. V roli hrdiny pak vystupuje režim nový, který vše napraví. Dalším symbolem je metafora, a právě zde se střet mezi oběma pojetími rozvíjí velmi výrazně. Projevuje se ve střetávání dvou metafor – metafory opravy a metafory daru. Obě tyto metafory pod sebou skrývají diametrálně odlišné a protikladné chápání restitucí. Metafora opravy poukazuje na to, že vydání majetku církvím je vlastně uvedením do správného stavu, opravou něčeho rozbitého. Taková oprava je z povahy věci správná, představa, že by něco mělo zůstat a existovat rozbité je protiintuitivní. Naproti tomu metafora daru nepředpokládá, že výchozí stav je nějak rozbitý či poškozený. Proto akce (vydání majetku) není potřebná – jako je tomu v případě předchozí metafory. Můžeme ji tedy chápat nikoliv jako nutnost, ale jako dobrovolné rozhodnutí něco někomu dát, čili jako dar. Tato metafora vychází z předpokladu, že lidé nebudou souhlasit s tím, aby byl církvím majetek darován a její použití tedy vede k posílení odporu vůči restitucím. S oběma těmito metaforami se můžeme setkat po celou sledovanou dobu. Metafora opravy je využívána zastánci restitucí, tj. v první vlně především KDU-ČSL, v druhé a třetí pak vládními koalicemi, naproti tomu metaforu daru využívají odpůrci, především ČSSD. Obě metafory jsou pak využívány i různými komentátory v novinách, v závislosti na jejich

Viz např. Zeman, Pavel. Lidové noviny. Jaký majetek se bude vracet církvím? 09.07.1996. nebo Polanská, Patricie, Pravec, Josef. Hospodářské noviny. Klaus nechce do EU, my zase s ním do vlády. 03.05.2002. 53

36

osobním přesvědčení. Podívejme se nejprve na několik příkladů využití metafory opravy: Josef Lux [řekl], že stát by si už měl uvědomit, že musí vrátit to, co v 50. letech sebral. 54

Nejde přitom jen o nápravu komunistického zločinu. Vždyť církve okrádá i demokratický stát. Tím, že užívá výnosů z jejich zestátněného majetku, které jsou mnohem vyšší než výdaje státu na platy duchovních a činnost náboženských společností. 55

Velmi zažitým metaforickým výrazem pro metaforu opravy je výraz „vrácení“. Použití tohoto výrazu již automaticky předpokládá, že se jedná o nějakou nápravu. Jedná se o výraz velmi široce a často využívaný56. Co se týká metafor daru, např. Pavel Dostál v reakci na plánované exekutivní vydávání majetku prohlásil: Dozvěděl jsem se, že tato vláda chce sedm procent českých lesů darovat církvi. 57

Nebo: „Je to dar státu církvím,“ komentoval [expert na ústavní právo prof. Václav Pavlíček] včera na dotaz Práva vládní návrh věcného záměru zákona o restitucích.58

Podobnou argumentaci pak použil i poslanec Schwippel59 (původně ODS), který se stavěl proti návrhu Topolánkovy vlády nebo veřejně proti restitucím vystupující spisovatelka Lenka Procházková60. Se stejným motivem pracovala kampaň ČSSD k říjnovým krajským volbám v roce 201261. Tyto metafory se blízce vztahují k otázce pozice církví. Dát někomu dar jistě může každý – pokud chce. Ale lidé církvím dar dávat nechtějí. Toho využívají odpůrci restitucí a situaci jako dar vykreslí. Církve tak jsou stavěny do pozice, kdy dostávají dar od Lidové noviny. Lux vyzývá ODS k vracení majetku. 05.02.1996. Leschtina, Jiří. Hospodářské noviny. Bohulibý pokus o restituce. 31.05.2011. 56 Např. Táborský, Jiří. Hospodářské noviny. Stát dohodl s církvemi, že je za 17 let přestane dotovat. 26.08.2011. nebo Anonymní autor (jov). Právo. Vláda schválila církevní restituce. 29.09.2011. 57 Anonymní autor. Právo. Z diskuse poslanců Sněmovny k vládnímu prohlášení. 25.07.1996. 58 Götzová, Jitka. Právo. Vyrovnání? Je to dar církvím, říká expert. 25.01.2008. 59 Schwippel, Jan. Právo. Ukradené vrátit. Ale ne takto. 02.06.2008. 60 Kučera, Štěpán. Právo. Jen hněv nestačí. 07.06.2012. 61 Hofrichterová, Eva. Lidové noviny. Církve ve válce s ČSSD. Kvůli restitucím. 10.08.2012. 54 55

37

nedobrovolného dárce. Navíc si jej poměrně neomaleně vynucují. Stávají se tak hrabivými padouchy, kterým jde jen o vlastní prospěch na úkor státu. Na druhé straně metafora opravy nabízí interpretaci, že církve, nikoliv stát, jsou těmi poškozenými, a že jejich věc je spravedlivá. Ještě silnější, než metafora daru, je metafora krádeže. Ta se začala ve veřejném diskursu objevovat ve větší míře v roce 2012. Do té doby se o krádeži či loupeži mluvilo spíše v tom smyslu, že komunistický režim oloupil církve. V tomto období se však čím dál častěji setkáváme s tím, že za zlodějinu je označována dohodnutá podoba restitucí a církve. Např. Jiří Hanák píše: Pytel peněz, který Nečasova vláda církvím jako restituce nabízí, je slušně řečeno dar. Neslušně pak – avšak pravdivě – je to zlodějna páchaná na české společnosti.62

A podobných příkladů je více63. V porovnání s metaforou daru je tato ještě silnější a prezentuje církve již přímo jako zloděje. K vykreslení církví jako nenasytných, hrabivých institucí bývá využívána i synekdocha. To platí spíše pro starší období, kdy se počítalo s širším vydáváním majetku (bez kompenzace), takže bylo snazší nalézt příklady, kdy vydání některého majetku může způsobit nějaký problém: Řád sester boromejek se chystá zrušit školu a školku na pražském Úvoze pod Strahovem. Děti pak budou docházet mnohem dál a navíc do zdravotně závadného prostředí. Boromejky také v restituci převzaly dům ve Šporkově ulici, odkud se musela odstěhovat slepecká škola. Jen na Praze 1 je podobných případů aspoň pět a postiženými jsou hlavně děti, důchodci a invalidé. Ve světle takové informace nemůže nekatolíka těšit, když se katolická církev dožaduje další restituce.

64

Podobně byla interpretována i kauza, kdy řád sv. Voršily získal (omylem) výčtovým zákonem budovu, která byla postavena až v sedmdesátých letech. Pavel Dostál z toho vyvozuje celkovou „ošidnost restitucí“65 a kritizuje „bezostyšné kšeftování66“ řádu. Tak je možné formovat mínění veřejnosti v tom smyslu, že hlavním problémem je hamižnost církví a jejich snaha získat bohatství. Podobně může být využita i kritika konkrétních vládních úspor – např. spisovatel Žáček po zrušení státní dotace pro festival dětské knihy, který tak musel být

Hanák, Jiří. Právo. Nemravnost. 11.08.2012. Např. Rovenský, Jan. Právo. Tyto církevní restituce okrádají sakumprásk všechny. 01.09.2012. nebo Matulík, Rostislav. Mladá fronta Dnes. Ať žijí církve! Ale ze svého. 26.06.2012. 64 Anonymní autor. Lidové noviny. Křivda, spravedlnost, zákon. 02.02.1996. 65 Anonymní autor. Právo. Staré a nové křivdy. 21.02.1997. 66 Dostál, Pavel. Právo. Zlatá kaplička v dražbě. 11.06.2001. 62 63

38

zrušen, kritizoval, že peníze na restituce jsou, ale na knihy pro děti ne67. Jinými slovy, církve svou hamižností připravily děti o tento festival. Synekdocha bývá využívána i v opačném smyslu. Její pomocí jsou církve prezentovány naopak jako prospěšné a dobré instituce. Formou hororového příběhu je popsána situace kláštera v Mladé Boleslavi, o který v rámci restitucí usiloval řád Piaristů. Klášter, o který se nikdo nestaral, byl formálně ve vlastnictví státního fondu a nikdo kromě Piaristů o něj neměl zájem. Poté, co Klausova vláda na podzim roku 1996 vydala příslib dalších církevních restitucí, piaristé požádali o vrácení kláštera. Město si oddychlo: ubude starost o památku, jejíž oprava by přišla na stamilionovou částku. Po mnoha měsících vyřizování a vyplňování formulářů však řád letos v létě narazil na postoj nového kabinetu, který se k restitucím obrátil zády […] Zvenčí nejsou roky nezájmu o bývalý klášter tak patrné, při vstupu dovnitř však na každého padne hloubka devastace. Nad pustým konviktem s vytlučenými okny se smutně tyčí oprýskaná hranolovitá věž. Atriovou zahradu zarůstá několik metrů vysoký pichlavý plevel. Podlahu i stěny ovládla dřevomorka, střechou je vidět ven a do mnoha místností není radno vstupovat: vlhkem zprohýbaná dřevěná prkna a podmáčené zdivo by mohly povolit. Nastupující podzim a zejména zima zasadí konviktu, kterému chybí mnohá okna, další ránu. Případný nával sněhu vydrží střecha jen zázrakem.

68

Situace je tedy špatná, až kritická. Klášter, o který se jedná, je sice jen malou součástí mnohem komplexnějšího problému, avšak využití synekdochy implikuje obecné řešení. Tedy vydání majetku, aby k takovým smutným a nesmyslným případům nedocházelo. Církev je ukázána jako pracovitá instituce, která by ráda odlehčila městu od problému a zvelebila památkovou budovu. Podobné případy byly popisovány častěji, zmínit můžeme ještě např. obec s přeplněným hřbitovem, který nelze rozšířit kvůli blokovaným pozemkům (byť církev by je ráda poskytla)69 nebo Vyškovský pivovar, který kvůli blokaci nemohl být privatizován a hrozí mu zánik70. Všechny tyto případy volají po rychlém dokončení restitucí a bývají tak jako argumenty používány na podporu restitucí. 6.1.2 Čísla Velmi zásadní roli v souboji o to, jaké chápání církví, jejich role a motivů se prosadí, hrají čísla. Je to logické, uvažuje-li se o vydání (či jiném způsobu kompenzace) nějakého Hoření, Jaroslav. Mladá fronta Dnes. Ostuda. Unikátní veletrh dětské knihy zkrachoval. 10.04.2012. 68 Grohová, Johanna. Mladá fronta Dnes. Piaristé jako jediní marně usilují o zchátralý klášter. 01.10.1998. 69 Čtvrtéčková, Adéla, Holecová, Simona, Kopecký, Josef. Hospodářské noviny. Špidla chystá restituční tečku. 26.06.2002. 70 Vaculová, Helena. Mladá fronta Dnes. Pivovar: k pronajmutí. 23.07.2009. 67

39

majetku, na prvním místě se nabízí otázka – kolik? Diskuse na témata z této otázky vyplývající byly velmi obsáhlé a potvrzující výchozí předpoklady modelu Stone, totiž že důležité není poctivá argumentační obhajoba tvrzení, nýbrž pouze tvrzení samotné. V debatě jinými slovy nejde o objektivní nalezení pravdy, ale o reprezentaci situace za účelem získání co nejširší podpory pro vlastní pohled. Právě na této kategorii je to vidět snad nejvíce ze všech. Jednotlivá „čísla“ jsou ve veřejné debatě podložena buď pouze vahou toho, kdo je používá (většinou), odvoláním na anonymní odborníky či výpočty, nebo přinejlepším odvoláním na konkrétní dohledatelné studie, jejichž „nezávislost“ je ovšem přinejmenším pochybná; krom toho je zřejmé, že drtivá většina lidí, o jejichž podporu se hraje, do nich stejně ani nenahlédne. Proto se v této kategorii setkáváme nejen s velmi pestrou směsicí různých interpretací, ale i s protichůdnými čísly samotnými. Rozhodnout, která z nich jsou blíže pravdě (existuje-li vůbec něco takového) je přinejmenším velmi obtížné a není to cílem této práce. Jejím cílem je pouze ukázat způsoby, jimiž je tato kategorie využívána. V období první vlny se neuvažovalo o finanční kompenzaci, hlavní otázka se týkala toho, zda vládou prosazovaný způsob restitucí poskytne církvím dostatečné prostředky pro své financování. Opoziční ČSSD např. prostřednictvím Pavla Dostála upozorňovala, že nikoliv, a že bude nutno hledat jiná řešení71. Za zmínku stojí, že skutečnost, že tyto výnosy na financování církví stačit nebudou, akceptoval i arcibiskup Vlk72 a Hospodářské noviny upozornily, že stát by i po restitucích musel nadále přispívat církvím 200 milionů korun ročně, nepočítaje v to další miliardu na péči o památky73. Ukazuje se tedy, že i po provedení restitucí bude nutno církve nadále platit ze státních peněz. To je ještě dokládáno konkrétními sumami. Církve tak nejenže „licoměrně“ lační po lesích, ale stejně budou i nadále čerpat tyto prostředky. Stojí-li situace takto, pak cílem restitucí zjevně není narovnání vztahu mezi státem a církvemi a církevní osamostatnění, ale opět pouhá snaha církví získat pro sebe státní majetek – a pak se od něj nadále nechat platit. Reakcí na tyto argumenty jsou např. slova Tomáše Halíka, který naopak provedení restitucí podporoval: Katolická církev je u nás dnes chudá a zůstane chudá i po plánovaných restitucích, bude ještě daleko více než dnes odkázána na samofinancování, štědrost vlastních věřících. Výdaje církve dnes tvoří asi jednu miliardu, z čehož většina nejde na rozmařilý život prelátů, nýbrž na péči o památky. Z toho

Dostál, Pavel. Právo. Církev uchem jehly. 03.07.1996. Anonymní autor (rep). Mladá fronta Dnes. Stát vrátí církvím lesy, ale přestane jim platit. 13.07.1996. 73 Anonymní autor. Hospodářské noviny. Církevní restituce jako precedens. 31.07.1996. 71 72

40

dnes asi polovinu hradí věřící sami, polovinu dává stát. 74

Halík tedy podobné skutečnosti interpretuje odlišně – poukazuje, že církve ani po restitucích nebudou nijak bohaté, nejde jim tedy o „nahrabání si“ majetku; naopak jeho většina bude použita pro veřejně prospěšný záměr (péče o památky), přičemž již dnes je značná část této péče financována věřícími, což je samo o sobě v rozporu s pojetím církví jako nenechavých organizací. Chápeme-li např. památkovou péči jako společné dobro, pak na toto společné dobro církve (resp. jejich členové) již dnes výrazně přispívají a případná nutná další dotace 200 milionů (viz výše) se nejeví jako tolik problematická. Již před začátkem druhé vlny se začalo diskutovat o tom, jaký je vlastně rozsah majetku, jehož se celý problém týká, a to v souvislosti s tím, že v roce 2004 prezentovala KDU-ČSL myšlenku, že majetek by se nevracel, ale namísto něj by se církvím vyplatila finanční kompenzace. Výše částky (a především interpretace její výše) je pak opět nástrojem, s jehož pomocí byly církve prezentovány zcela odlišnými způsoby. Katolická církev již dříve odhadla, že se jedná o majetek v hodnotě přes 100 miliard korun75, což ale ministr Dostál odmítl, jako částku zcela neprokazatelnou76. Vláda Mirka Topolánka (a později i Petra Nečase) nakonec vycházela z předpokladu, že celková hodnota majetku, o který byla církev připravena, je 134 miliard korun77. Část majetku měla být vrácena, za zbytek vyplacena kompenzace ve výši 83 miliard Kč. Tuto sumu vysvětloval náměstek ministra kultury Talíř takto: „Spočítali jsme všechen majetek, o který církve za totality přišly, a od něj odečetli hodnotu majetku, který může být vrácen. Zbytek tvoří těch 83 miliard korun.“78

Oněch 134 miliard je tedy majetkem, o nějž církve přišly (přičemž není blíže specifikováno, co to znamená). Obě částky byly ovšem velmi kritizovány, např. poukazováním na špatnou metodiku výpočtu, která vedla k nadhodnocení částky79. Deník Právo dokonce přišel s obviněním, že ona částka nebyla ve skutečnosti určena výpočtem, ale určena politicky s tím, že výpočet se pro ni udělal až dodatečně80. Takový postup dokonce

Halík, Tomáš. Lidové noviny. Pozvání na arcibiskupské maliny. 23.07.1996. Houska, Kamil. Právo. Rusnok pro konec restitucí. 27.05.2002. 76 Cinger, František. Právo. Zemana soc. dem. podrazila, ale Gross Špidlu už ne. 04.09.2004. 77 Bendová, Jana. Mladá fronta Dnes. Tady se krade odjakživa. 27.12.2007. 78 Anonymní autor (hyp, jov). Právo. Církve získávají ekonomickou nezávislost. 26.03.2008. 79 Anonymní autor (trj). Právo. ČSSD varuje, že nebude respektovat podobu restitucí. 23.04.2008. 80 Adamíčková, Naďa, Königová, Marie. Právo. Církevní restituce: nejdřív byla suma, pak se k ní 74 75

41

ještě před vypracováním konkrétního návrhu připustil ministr kultury Jehlička81. Toto obvinění dobře zapadá do sporu o to, jak církve chápat. Jak by mohly být chápány jako čestné instituce, bojující za spravedlivou věc, pokud se uchýlily k „výpočtu“ částky takovýmto způsobem? Jedná se o silný argument ve prospěch právě opačného pojetí církví. Takový postup přímo vybízí k jejich odsouzení. Je zajímavé, že na tento postup nebylo příliš poukazováno ze strany opozice. Ta sice částku kritizovala jako nepřiměřenou a její výpočet chybný, obviňovala vládu z toho, že slouží zájmům církve na úkor zájmů státu, avšak na tento způsob „výpočtu“ cílové částky příliš neupozorňovala. Ta byla ale i tak odmítána jako nepřiměřená: Někteří odborníci totiž soudí, že vláda skutečně nadhodnotila majetek, když vycházela z politické dohody a nikoli z nyní platných oceňovacích vyhlášek. Podle nich by se při jejich dodržování částka snížila z vládou předložených 83 miliard zhruba na polovinu. 82

Na tom do značné míry založili svůj odpor i tři poslanci zvolení za ODS, kteří řešení navržené Topolánkovou vládou nakonec nepodpořili a podle jejichž výpočtů by suma měla být několikanásobně nižší83. Přesné vymezení rozsahu majetku (tedy zpochybnění vládního měření) bylo pro ně i důvodem pro podporu usnesení, podle nějž vláda musí dodat sněmovně přesnější informace o tom, jaký majetek se bude vyplácet a za co budou kompenzace84. I zde tedy rozhodující roli hraje pochybnost, zda církve nežádají více, než by jim mělo náležet. Aspektem, který byl ze strany kritiků restitucí během druhé vlny v tomto smyslu výrazně využíván, byla skutečnost, že rozložení splátek do 60 let znamenalo výrazné nominální navýšení částky, která měla být církvím vyplacena. Tak mohli kritici restitucí tvrdit, že církvím má být vydána výrazně vyšší částka, než oněch 83 miliard: „ČSSD neodmítá majetkové vyrovnání s církvemi […] Kompenzaci ve výši 270 miliard však pokládáme za naprosto nepřiměřenou,“ řekl místopředseda ČSSD Bohuslav Sobotka. 85

hledal výpočet. 24.05.2008. 81 Jandourek, Jan. Mladá fronta Dnes. Církve, stát, peníze. 16.08.2007. 82 Adamíčková, Naďa, Königová, Marie. Právo. Ministři si pospíšili a dali Tlustému údaje o ocenění majetku. 02.05.2008. 83 Valášková, Marie. Hospodářské noviny. Tlustý a spol. nám boří koalici, říkají špičky ODS. 21.05.2008. 84 Kopecký Josef. Mladá fronta Dnes. Tlustý zmrazil plán pro církve. 30.04.2008. 85 Anonymní autor (gö, jac, trj). Právo. ČSSD nechce prezidenta na leasing. 29.01.2008. 42

Pro lepší efekt byla částka někdy zaokrouhlována ještě výše, např. Jiří Paroubek píše o 300 miliardách86. MF Dnes dále otiskla článek s titulkem „Církve dostanou 270 miliard“ v němž tuto částku přirovnává k ročním výdajům na důchody87. Tato reprezentace oné sumy vychází z arbitrárního rozhodnutí, co počítat a jak měřit, jedná se o upřednostnění nominální hodnoty peněz před jejich hodnotou „reálnou“88. Srovnání s důchody má lidem umožnit představit si částku, o kterou se jedná a posílit představu, že se jedná o obrovskou sumu peněz. Z hlediska chápání peněz v jejich „reálné“ hodnotě je toto přirovnání nesmyslné. Pomáhá však usadit v představách veřejnosti představu o enormnosti částky, které církve požadují. Jak jinak chápat organizaci, která po státu požaduje 270 (či přímo 300) miliard korun, než jako zcela hamižnou? Na problematičnost této interpretace poukazuje zástupce mluvčího ministerstva financí Jakub Haas ve svém článku: Jeho celková výše [nevraceného majetku] byla oceněna na 83 miliard Kč. Protože stát tak velkou sumu nemá, řešení bylo nalezeno v ročních splátkách po dobu 60 let. Výše splátky dosáhne cca 4 miliardy korun, vychází se z úročení sazbou 4,85 procenta. Není problém si pak spočítat, že nominální výše součtu vyplacených částek dosáhne přibližně 260 miliard korun. A zde je kámen úrazu pro mnohé, kteří říkají, že se jim částka zdá přehnaná. Prý by 83 miliard korun akceptovali, ale 260 už ne. Tito lidé nechápou, že se reálně jedná o tutéž částku, nicméně nominálně jinou, a to kvůli snižování kupní síly peněz.89

V návrhu Nečasovy vlády je výraznou změnou to, že částka, která má být vyplácena církvím, nemá být již úročena, ale pouze navyšována o inflaci. Tato dohoda je podle obou stran „objektivnější“90. Tato změna má významný dopad i na možnosti strategické reprezentace situace pomocí čísel. Není totiž jasné, jaká bude přesná konečná částka (to záleží právě na míře inflace) a odpůrci restitucí takto přicházejí o možnost používat velmi vysoké cifry za účelem ovlivnění veřejného mínění. V diskursu tak zůstává dohodnutá částka 59 miliard, což se při předchozím návrhu (počítajícím s 83 miliardami) nepodařilo. Kritikům restitucí tak byl odebrán poměrně silný nástroj prezentace církví v negativním duchu a v poukazování na to, o kolik peněz chtějí stát ochudit. Naproti tomu se ale začala využívat

Paroubek, Jiří. Právo. Zastavme pravici ve jménu sociální spravedlnosti. 17.04.2009. Kopecký, Josef. Mladá fronta Dnes. Církve dostanou 270 miliard. 24.01.2008. 88 Byť i proti této „reálnosti“ lze vznášet výhrady na základě toho, že částka neměla být navyšována o inflaci (jako tomu bylo později u návrhu vlády Petra Nečase), ale o úrok 4,85%. I proti tomu se vyjadřoval např. Bohuslav Sobotka, podle nějž se takto nastaveným úrokem vyplácení neúměrně prodraží. Viz Götzová, Jitka. Právo. Vyrovnání? Je to dar církvím, říká expert. 25.01.2008. 89 Haas, Jakub. Mladá fronta Dnes. Cena peněz v čase klesá i církvím. 23.01.2008. 90 Anonymní autor (šťa). Mladá fronta Dnes. Stát vrátí církvím majetek a 59 miliard. 31.05.2011. 86 87

43

možnost jiná, týkající se ocenění pozemků, které se nebudou vracet a za které stát vyplatí církvím finanční kompenzaci. ČSSD kritizovala vládu za to, že počítá s průměrnou cenou 44 Kč za metr čtvereční, přičemž ceny se údajně ve skutečnosti pohybují mezi 5 a 11 korunami 91. Takové nadhodnocení pak podle sociálních demokratů vyvolává otázku, jak se k takovému ocenění dospělo. Způsob, jak se tak stalo, vysvětluje ministr financí Kalousek takto: Některé metry čtvereční pozemků by byly v hodnotě za 12 korun metr, jiné za osm set či za 4000, protože jde o lukrativní pozemky ve městech. Tak se udělal vážený expertní průměr, obě komise došly ke stejnému číslu. Je to prostě průměr všech pozemků. Samozřejmě extremista z církevního tábora může říci, jak to, že pozemek v centru Prahy nemá tu hodnotu, kterou má na trhu, a extremista proticírkevní, jak to, že pozemek v místě X je oceněn tak vysoko, když je tam kamení. 92

Kromě těchto aspektů se kritika i obhajoba celkové výše majetku, který má být vydán či kompenzován, se v zásadě nijak neliší od období druhé vlny, protože Nečasova vláda vychází ze stejných čísel a výpočtů, jako Topolánkova. Věci veřejné po svém odchodu z koalice kritizují, že není zřejmé, podle čeho se počítala částka, kterou mají církve dostat, takže jsou pro ně restituce v navrhované podobě nepřijatelné93, tytéž pochybnosti začali od května 2012 vznášet i někteří poslanci ODS94. Zastánci restitucí poukazují, že byla již mnohokráte a mnohými prověřena95. Paralelně k těmto diskusím používají obhájci restitucí jako jakýsi morální argument porovnání vyčíslení zisků, které státu po celou dobu plynuly ze zabaveného majetku. Z toho plyne, že škoda církví je ještě větší, a že i při vyplacení kompenzací stát stále bude „v plusu“. Církve tak nelze považovat za nenechavé. Jedná se u nich jen o spravedlivé úsilí získat zpět část svého, přičemž je to naopak stát, kdo se i v případě schválení restitucí stejně obohatí na jejich úkor. Joel Ruml, předseda Ekumenické rady církví, uvedl: Stát si za 60 let vlastnění církevního majetku přilepšil o 160 miliard korun, 60 miliard dal za tu dobu církvím, takže církve přispěly státu sty miliardy korun, ale nemohly si budovat vlastní život. 96

Danda, Oldřich. Právo. Stát odpustí církvím daň z prodeje vráceného majetku. 27.10.2011. Vavroň, Jiří. Právo. Kalousek: Zbavme se představ, že tlustý prelát si nacpe peníze do pytle a zmizí. 18.02.2012. 93 Königová, Marie. Právo. Restituce mají odpůrce i ve vládní většině. 30.04.2012. 94 Danda, Oldřich. Právo. Nečas potřebuje každý hlas, ale jeho poslanci vystrkují růžky. 10.05.2012. 95 Danda, Oldřich. Právo. Stát chce nově dát církvím méně peněz a pole s lesy, ale s úroky to může být až 200 mld. 28.04.2011. 96 Danda, Oldřich. Právo. Anders Breivik svým běsněním ukázal, že jeho křesťanství je jen póza, říká Joel Ruml. 28.07.2011. 91 92

44

Výsledné částky, o kolik se vlastně stát obohatil, se někdy poněkud liší, např. komentátor Leschtina uvádí 170 miliard97. Redaktor Jan Jandourek z Reflexu dokonce ještě dále rozšiřuje pole toho, co všechno započítá – a tak přidává ještě 50 miliard za devastaci památkových budov a také je zde otrocká práce, kterou věřící vykonali pro komunistický režim, třeba uvěznění duchovní nebo sestry v ústavech pro postižené.98

Zvláště teze o otrocké práci koresponduje s logikou Policy Paradoxu, kdy na jednotlivé strany rovnice lze zahrnout (či vypustit) nepřeberné množství položek a rozhodnutí, které budou zahrnuty, je zcela arbitrární – s primárním cílem podepřít vlastní názor a vybudovat pro něj přesvědčivou argumentaci. Určité rozdíly v konkrétních částkách nejsou až tak podstatné jako to, jak tyto teze tedy slouží v rámci střetu o to, o co vlastně jde církvím. Snaží se bourat jejich interpretaci jako těch zlých, které chtějí okrást stát, a naopak je staví do role obětí, které na tom v posledku stejně prodělají. 6.1.3 Příčiny Se střetem, o co vlastně jde církvím, se setkáváme i v kategorii příčiny. Na rozdíl např. od kategorie čísla jsou zde však „v ofenzivě“ spíše zastánci teze, že církve pouze spravedlivě usilují o to, co jim po právu náleží. Nejedná se tedy o žádnou nenasytnost. Proč je tomu tak? (Jinými slovy – jaká je toho příčina?) Protože stát církvím jejich (!) majetek sebral. To je příčina celého problému a plyne z ní nejen celkem jasné řešení (navrátit majetek), ale i reprezentace církví jako obětí, které se pouze brání a usilují o nápravu na sobě napáchaných nespravedlností. Tato jednoduchá úvaha je základním legitimizačním pilířem, na němž stojí všechny snahy o vydávání majetku církvím. Tento postoj zůstával po celé sledované období stejný. Souhrnně jej vyjadřuje např. komentář Jany Bendové: Vláda za Topolánkova panování [plánuje, že] komunisty uloupený církevní majetek vrátí, část vyplatí […] Jménem „všeholidu“ [komunisté] kradli, zabavovali, klášterní knihovny plenili, vzácné tisky šmelcovali na toaletní papír […] Všechny polistopadové vlády […] se vymlouvaly: „Nikde jinde se tak nevracelo jako u nás!“ Zapomínaly na maličkost: kdyby stát tolik nekradl, nemusel tolik vracet.

99

Leschtina, Jiří. Hospodářské noviny. Věci vyděračské. 15.09.2011. Jandourek, Jan. Mladá fronta Dnes. Hrabivé církve? 13.08.2011. 99 Bendová, Jana. Mladá fronta Dnes. Tady se krade odjakživa. 27.12.2007. 97 98

45

V tomto komentáři není popsaný přístup ani hájen, spíše je považován za samozřejmý (komunisty uloupený majetek... kradli, zabavovali...plenili...kdyby stát tolik nekradl...). Poslední citovaná věta pak ukazuje na implikaci těchto krádeží, tedy nutnost vracet. Nicméně tento postoj až tak samozřejmý není. Existují dva směry argumentace, které tento jednoduchý příčinný vztah zpochybňují. Můžeme tedy říci, že hlavní střet v rámci této kategorie se odehrává o to, zda výše popsaná reprezentace skutečnosti je správná. Z obou těchto námitek pak do jisté míry vyplývá i odlišná interpretace církevních snah o nabytí majetku. První námitka zpochybňuje církevní vlastnictví. S tímto argumentem se můžeme setkat od počátku sledovaného období až do jeho konce, přičemž konzistentně jej předkládá ČSSD. Jeho jádrem je konstatování, že církevní majetek nebyl klasickou formou soukromého jmění, ba dokonce že církve fakticky nebyly jeho vlastníky. To by samozřejmě zcela nabouralo východiska a, což je důležité z hlediska policy, závěry obhájců vydávání majetku. S tímto postojem ČSSD přišla již v roce 1996: Předseda ČSSD Miloš Zeman tvrdí, že majetek nikdy katolické církvi nepatřil. Podle jeho názoru ho měla pouze dlouhodobě pronajatý - platila z něj tzv. hektarné a nesměla ho prodat, zatímco skutečný vlastník svůj majetek může vždy prodat […]

100

V roce 1999 si Zemanova vláda nechala k této otázce zpracovat odborný posudek, na který se i později odpůrci vládních restitučních návrhů odkazují: Z expertizy vyplývá, že ze strany církve nikdy nešlo o soukromovlastnický právní vztah k tomuto majetku, ale o svým způsobem veřejný majetek. „Dá se tedy říci, že floskule 'co bylo ukradeno, musí být navráceno' v tomto případě neplatí. Potvrzuje se tak to, co sociální demokracie tvrdila už dříve: Nejde o běžné restituční nároky, o majetek, který by bylo možno vracet,“ řekl vicepremiér Pavel Rychetský.

101

Tuto pozici pak drželi sociální demokraté po celé sledované období, přičemž v období druhé a třetí vlny z ní vyvodili i závěry o alternativě vládním návrhům. Jiří Dienstbier uvádí, že církevní vlastnictví nebylo od dob josefinských reforem plnohodnotné, ale podléhalo kontrole státu, takže správným řešením by bylo zřízení fondu opět kontrolovaného státem, z nějž by církve byly financovány102. Jedná se vlastně o změnu chápání příčiny problému. Ta není v tom, že komunistický Anonymní autor. Lidové noviny. ČSSD proti církevním restitucím. 01.07.1996. Grohová, Johanna. Mladá fronta Dnes. Ministři: Církev nemá na restituce nárok. 02.02.1999. 102 Anonymní autor (dan). Právo. Stát církvi majetek daruje, vyvlastňovat ho nebudeme. 02.02.2012. 100 101

46

režim církvím uloupil jejich majetek, ale v tom, že změnou vlastnických vztahů narušil předchozí model fungování. I v něm byly ale církve v nakládání s majetkem omezeny, protože ten nebyl jejich, ale byl „veřejný“ – a církvím byl (ke službě veřejnosti) v zásadě jen propůjčen k užívání. V tomto smyslu není pravou restitucí, tedy uvedením do původního stavu, majetek církvím vydat do soukromého vlastnictví103. Naopak by jí bylo socialisty navrhované řešení. Vydání majetku církvím by vlastně znamenalo předání majetku, který církvím nikdy nepatřil. V tomto smyslu se opět posouváme do pozice, kdy zde máme církve, které baží po tom „obrat“ stát o majetek, který jim nenáleží. Poněkud jiné zpochybnění pak pochází od evangelického faráře Miloše Rejchrta z roku 2012, podle nějž jsou problematické především náhrady za nevracený majetek pro většinu nekatolických církví, protože těm žádný majetek zabaven nebyl a není tak důvod jim něco nahrazovat104. Stejně tak, jako se tento argument objevoval ze strany ČSSD a některých veřejných intelektuálů průběžně po celé sledované období, vyskytovala se i snaha opačného tábora tento postoj odmítnout a přesvědčit veřejnost o svém pojetí. Podle představitelů církví to tak být nemůže, protože majetky vlastnily jednotlivé církevní právnické osoby.105 Stejně tak zápisy v majetkových knihách údajně jasně svědčí o klasickém vlastnictví majetku106, navíc i dle komunistického zákona mělo vyvlastnění být za náhradu, což se ale nestalo107 a o nějaké formě „veřejného majetku“ tak nemůže být řeč. V zásadě není možné, aby široká veřejnost dokázala kvalifikovaně, objektivně posoudit, která z interpretací je pravdivá. O to zde ovšem neběží. Tento střet je naprosto v souladu s modelem Policy Paradoxu. O objektivní pravdu v něm nejde, jakékoliv výsledné rozhodnutí je stejně vždy rozhodnutím politickým. Oba postoje jsou „pouze“ strategickou reprezentací situace, jejichž cílem je získat podporu pro svůj postoj – a pro svou interpretaci role církví. Druhá námitka proti chápání příčin problému, jak bylo popsáno na začátku kapitoly, spočívá ve zpochybnění datování. Konkrétně se jedná o snahu ukázat, že příčiny problému leží v době před „Únorovou revolucí“. Tato strategická reprezentace situace sází na to, že legitimita aktů provedená před únorem 1948 je ve společnosti vnímána jako mnohonásobně

Tento postoj zastává i ústavní právník Václav Pavlíček – Pavlíček, Václav. Právo. Církevní restituce, nebo další destrukce suverenity státu? 18.04.2012. 104 Königová, Marie. Právo. Nechci peníze, které mohou být označeny jako špinavé. 15.08.2012. 105 Kubík, Jiří, Chochola, Jaromír. Mladá fronta Dnes. Vláda kvůli církvi narazila u Havla i lidovců. 03.02.1999. 106 Herman, Daniel. Hospodářské noviny. Církve potřebují hospodářské zázemí a nezávislost státu. 08.10.1998. 107 Šebek, Jaroslav. Mladá fronta Dnes. Restituce nebo demolice. 24.04.2012. 103

47

vyšší, krom toho právě toto období je hranicí, před níž se restituce podle přijaté zásady nemají vracet. Např. při úvahách o exekutivním vydávání majetku v roce 1996 napsal deník Právo: V tomto případě nazývá Lux bezprávím tzv. revizi pozemkové reformy, kterou schválilo zákonem Ústavodárné národní shromáždění v červenci 1947 (!) a kvůli níž církev přišla o více než 170 000 ha lesů. Tedy přesně o ty lesy, o nichž koalice před pár dny předběžně uvažovala, že je církvi vydá […] Cílem pozemkové reformy nebylo nic jiného než rozdělit pozemkové vlastnictví nad 50 hektarů mezi rolníky. A to i majetek, který tenkrát užívaly církve.

108

Podle této interpretace tedy chtějí lidovci navracet majetek, o který církve přišly před rokem 1948, přičemž z článku je patrné, že tento samotný fakt je zárukou toho, že se jednalo o majetkovou revizi oprávněnou. To je v souladu s, již výše zmíněnou, přiznávanou legitimitou aktům před rokem 1948. Tato argumentace se také objevuje průběžně během celého sledovaného období. Jedná se ale o postoj blízký např. komunistům: [Poslanec KSČM] Koníček odmítl, že by církve přišly o majetek po nástupu komunistů k moci, a argumentoval, že to bylo hlavně při pozemkových reformách. „Ne Gottwald, ale Masaryk a Beneš zabrali majetek církvím,“ zdůraznil.

109

V určité podobě jej pak používá i ČSSD, která spíše na druhé rovině poukazuje na to, že hrozí, že některé konkrétní návrhy by církvím navracely i majetky, které již v roce 1948 nedržely110. Proti těmto námitkám zastánci vydávání majetku staví tezi, že jejich návrhy zásadně počítají výhradně s vydáváním majetku zabaveného až po 25.2.1948111. Podobně jako v předchozím případě je ovšem pro občany nemožné objektivně určit, kdy byly majetky, s jejichž vydáním návrhy počítají, zabaveny a jedná se tak opět o snahu získat podporu pro svůj postoj. Napojení na obecnou linii střetu o to, zda církve jsou obětmi, nebo padouchy snažícími se využít situaci ke svému obohacení, lze pozorovat v jejich údajné snaze obejít zákonné ustanovení a společenský konsensus na datu, před něž nemají restituce jít. Jiní aktéři tuto příležitost nemají, církve však mají jisté zvláštní postavení a snaží se je takto využít k tomu, aby získaly na úkor státu více, než jim patří.

Rychlý, Tomáš. Právo. Církevní restituce - dárek od státu. 20.07.1996. Götzová, Jitka. Právo. Vyrovnání? Je to dar církvím, říká expert. 25.01.2008. 110 Např. článek reprezentantů ČSSD Jana Mládka a Karla Machovce: Mládek, Jan, Machovec, Karel. Hospodářské noviny. Restituce: Omluva za KSČ, ne za TGM. 07.11.2011. 111 Např. ministr kultury Jiří Besser v Danda, Oldřich. Právo. Šibalům na pozemkovém fondu vadí, že z restitucí nic nebudou mít. 27.10.2011. 108 109

48

6.1.4 Zájmy V kategorii zájmy se tento střet projevuje velmi zřetelně. Poukázání na to, že církve v dané věci ztělesňují pouze svůj vlastní, úzký zájem (na úkor zájmu širokého) se nabízí. Tato kritika zněla silně (a rovnoměrně v čase), jako příklad uveďme část článku Petry Buzkové a slova Jiřího Paroubka, kterými kritizoval vyjádření arcibiskupa Vlka před volbami do Evropského parlamentu v roce 2009, které si interpretoval jako výzvu k nevolení ČSSD:

Každá restituce je na něčí úkor. Muzea, archivy, vědecké ústavy, univerzity jistě nejsou instituce, které by byly vinny vyvlastněním církevního majetku, často však nesly faktickou tíhu církevních restitucí. Nemluvě již o oněch strašlivých křivdách, které mají nahrazovat křivdy staré o vydávání objektů, ve kterých sídlí zařízení pro tělesně a mentálně postižené […] Jsem ochotna hledat jakékoli rozumné vypořádání nároků církví, ale ne na úkor bezmocných.

112

Paroubek se domnívá, že za Vlkovými slovy jsou majetkové zájmy. „ČSSD chápe, že tato slova nejvyššího představitele katolické církve jsou motivována majetkovými zájmy katolické církve a bojem za vyplacení téměř 270 miliard korun z prostředků českého státu,“ prohlásil Paroubek. „Díky pádu Topolánkovy vlády totiž nedojde k církevním restitucím v této podobě, kterou ČSSD považovala od počátku za nespravedlivou, netransparentní a mimořádně nevýhodnou pro ČR a její občany,“ dodal šéf sociálních demokratů.

113

Podle této reprezentace situace zde tedy opět máme církve, které až sobecky sledují vlastní zájem, chtějí se obohatit. Tento zájem je jako menšinový stavěn do protikladu k většině a zájmu většinovému, popř. jiným slabým zájmům, které si ale mnohem snáz u lidí získají sympatie (péče o nemocné a postižené). Církve z této konfrontace vycházejí znovu jako ty špatné. Církev toto pojetí odmítá, např. podle kardinála Vlka restituce nejsou hlavním zájmem církví, tím je služba lidem114. Obhájci restitucí dále tvrdí, že církev svůj majetek stejně využije k veřejně prospěšným činnostem, čili stát, potažmo veřejnost, opět vydělá: […] majetek, o který se jedná, nebude na rozdíl od toho, kdyby byl zprivatizován určen ke

Buzková, Petra. Lidové noviny. ČSSD, restituce a antiklerikalismus. 31.07.1998. Anonymní autor (jov, dan). Právo. Kardinál Vlk vyzývá: nevolte bořitele vlády. 05.06.2009. 114 Kábele, Jaroslav, Pergler, Jan. Mladá fronta Dnes. KDU-ČSL není prodlouženou rukou církve, říká kardinál Miloslav Vlk. 29.05.1998. 112 113

49

komerčním účelům, ale k charitativní, školské, pastorační činnosti.

115

Později takto argumentoval i ministr financí Kalousek116. V tomto případě je církev reprezentována přesně naopak, jako instituce, která vlastně pracuje ve veřejném zájmu. Nejde jí o vlastní bohatství; naopak, chce naplňovat své poslání služby. V tomto smyslu se tedy jedná o organizace, které mají pro společnost pozitivní přínos, slouží i jejím zájmům. K naplnění širších zájmů pak využijí i onen majetek, který by případně získaly. Jejich role je tedy jasně pozitivní. 6.1.5 Rozhodování Rozhodování se v rámci napětí, jaká vlastně je církev, projevuje poněkud jinak, než ostatní kategorie. To vyplývá z celkově odlišné logiky této kategorie. Problém církevního majetku není chápán jako křivda minulosti, kterou je třeba napravit, nýbrž jako aktuální problém, který je potřeba řešit primárně se zřetelem na to, co chceme v budoucnosti – jakou strukturu a jaké fungování církví si přejeme. Problém je chápán jako příležitost k nastavení „správného“ fungování církví. Hlavní otázkou tedy je, jaké řešení přinese největší celkový užitek. Podle zastánců restitucí je tímto užitkem odloučení církví a státu. Tento požadavek bývá prezentován jako cíl (a užitek) sám o sobě, jedná se totiž, podle této interpretace, o standardní model, který by měl být normativním cílem; jedná se o projev neutrality státu k náboženstvím. Ta je jinak narušována. Církve by tedy měly být nezávislé na státu, což lze podle zastánců docílit právě vydáním majetku, v jehož důsledku již církve nebudou se státem propojeny např. skrze státní platby duchovním117. Že takové rozhodnutí přinese užitek obhajuje i hradecký biskup Vokál, který se svými slovy výrazně staví právě proti tezi, že církvím jde pouze o nahrabaní si majetku. Jedná se podle něj naopak o řešení potřebné, které navíc prospěje spíše společnosti, než církvi: Církev na sebe svým působením v minulých staletích vzala velkou odpovědnost - být nablízku nejen věřícím v každém městě a obci, ale i hledajícím, trpícím, nemocným či umírajícím. Svůj majetek po staletí spravovala velmi dobře. Církvi nejde v první řadě o to, aby rozšiřovala řady svých členů, ale aby byla k dispozici všude tam, kde ji někdo hledá, kde může pomoci dobré věci. Aby mohla toto

Placák, Petr. Lidové noviny. Klausův trapný populismus. 10.04.1998. Např. Vavroň, Jiří. Právo. Kalousek: Zbavme se představ, že tlustý prelát si nacpe peníze do pytle a zmizí. 18.02.2012. 117 Např. ministr zemědělství Gandalovič v Götzová, Jitka. Právo. Půdu jsme ocenili na 45 korun a lesy na 27 korun. 25.01.2008. nebo kardinál Duka v Anonymní autor (dan). Právo. Církev nesmí kárat, ale projevit zájem o lidi. 12.04.2010. 115 116

50

své poslání uplatňovat, nemůže být ekonomicky závislá na politické a státní moci.

118

Vidíme tedy, že z hlediska zastánců restitucí znamená odluka církví od státu žádané východisko, které přinese nejvíce užitku – a to nikoliv primárně církvím. Vydání majetku jako způsob provedení této odluky je možné díky tomu, že církvím je důvěřováno, a jsou považovány za užitečné instituce – které chtějí „být nablízku“ potřebným. Postoj, že odluka má být cílem řešení této otázky, zastávala nejdříve i ČSSD119, jakkoliv se stavěla proti návrhům na exekutivní vydávání. To platilo ještě za koaliční vlády nastoupivší v roce 2002, kdy podle vicepremiéra Mareše v koalici panuje shoda, že cílem má být odluka církví od státu120. Poté se ovšem postoj ČSSD změnil. Jako způsob řešení navrhuje zavedení státem spravovaného fondu, do nějž by byl církevní majetek vložen a který by sloužil k financování činnosti církví. Takový fond by podle představ ČSSD byl kontrolován státem. Jaký užitek takové řešení podle socialistů přinese? Zaprvé (v protikladu k návrhům druhé a třetí vlny) by to podle nich znamenalo úsporu pro státní rozpočet, zadruhé pak by kontrola státu zajistila, že prostředky budou vynakládány účelně, nikoliv podle libovůle jednotlivých církví121. Cílem tedy je zajištění „správného“ využití prostředků církvemi. Užitek, který např. podle biskupa Vokála (viz výše) vyplývá z toho, že církve budou disponovat majetkem, není podle ČSSD samozřejmý. Naopak jsou u ní zřetelné obavy z rizika, že majetek by nebyl využit účelně (církve by jej mohly zneužít) a deklarovaný užitek by se nedostavil. Proti sobě tedy stojí dvojí přístup k užitku. Na jedné straně je jím sama odluka plus to, že církve využijí majetek ku prospěchu společnosti. Na straně druhé převažuje nad užitkem z odluky míra rizika zneužití (či přinejmenším špatného využití) takto nabytých prostředků, které je proto potřeba podřídit státní kontrole.

6.2 Vydělá stát? Tento střet, který rovněž jde napříč kategoriemi problémů, spočívá v odlišných náhledech na to, jaký zájem má na provedení restitucí stát. Vydělá stát na provedení restitucí, nebo na nich naopak bude tratit? Je z hlediska státu výhodné církvím majetky vydávat? Podle

Broulík, Petr. Mladá fronta Dnes. Biskup: Restituce? Nebudeme dělat nic na truc. 24.01.2012. Buzková, Petra. Lidové noviny. ČSSD, restituce a antiklerikalismus. 31.07.1998. 120 Danda, Oldřich. Právo. KDU-ČSL chce dát církvi šanci na půdu. 15.10.2003. 121 Např. Mládek, Jan, Machovec, Karel. Hospodářské noviny. Restituce: Omluva za KSČ, ne za TGM. 07.11.2011. nebo Tejc, Jeroným. Právo. Dvě miliardy mít, či nemít. 12.01.2012. 118 119

51

zastánců restitucí se to státu vyplatí, podle jejich odpůrců ovšem nikoliv. Jak tedy konkrétně argumenty vypadaly? 6.2.1 Symboly Příběh o úpadku využívali v tomto kontextu odpůrci restitucí. Jejich obhájci vyprávěli příběh o úpadku církví (viz výše), zde ale převažoval příběh o úpadku státu, který byl předkládán např. komunisty či některými veřejnými intelektuály. „[Katolické církvi] jde jen o to zmocnit se části národního majetku, který ještě zbyl," řekl komunistický předseda Miroslav Grebeníček.

122

Úpadek podle něj spočívá v „rozebírání“ národního majetku, jehož postupně ubývá. Toto podání v sobě prezentuje i určitou naléhavost, jedná se o „zbytky“ tohoto majetku, které je třeba ubránit. Úpadek se může ještě nemálo prohloubit. V tom spočívá i predikce krize, která může nastat. Katolická církev je v tomto případě oním padouchem příběhu. Tím ostatně zůstává i tehdy, je-li poukazováno na její snahy o „navrácení feudalismu“ (to by byl jasný úpadek), což je podobná reprezentace situace, která je občas používána123. Uvedený příklad patří spíše ke krajnějším variantám této reprezentace situace. Později, v období druhé a třetí vlny, poukazovaly ČSSD i KSČM na rostoucí zadlužení země (úpadek), ke kterému chtějí vlády v čele s premiéry ODS přidat další dluhy vydáváním velkých majetků a finančních kompenzací (prohloubení úpadku)124. Toto je již argument na druhé rovině. Na té se ostatně nachází i příspěvek Václava Bělohradského z období první vlny, který je také názorným příkladem využití příběhu úpadku. Bělohradský kritizuje plán vlády na exekutivní vydávání majetku: Byla by to učebnicová ukázka důsledků snížené kvality demokracie, v níž nám po volbách bude dáno žít. Vláda koaliční pětky za první republiky vedla k rozsáhlému vyvlastnění parlamentu, které oslabilo naši demokratickou kulturu a bylo jednou z příčin konce naší demokracie v roce 1938.

125

Podle Bělohradského čelíme úpadku demokracie, jedním z jehož projevů je způsob, jakým má být navracen majetek církvím. Jeho příběh říká, že na začátku (před volbami) byly věci (kvalita demokracie) v pořádku, pak se ale začaly zhoršovat. A přesně v duchu modelu Anonymní autor (mkl). Mladá fronta Dnes. Dohodu koalice o církevním majetku zřejmě zmaří opozice. 16.07.1996. 123 Např. Anonymní autor (alm, nig). Právo. Lidovci nechtějí z restitucí drama. 19.07.1996. 124 Např. Tejc, Jeroným. Právo. Dvě miliardy mít, či nemít. 12.01.2012. 125 Bělohradský, Václav. Lidové noviny. Bez parlamentu? 29.06.1996. 122

52

Deborah Stone končí tento příběh předpovědí katastrofy – pomocí přirovnání nabraného kurzu ke směřování První republiky ke svému konci v roce 1938. Všechny tyto příběhy směřují k tomu, že provedení restitucí by bylo chybou a vedlo by k poškození státu. Proto by se od nich, či přinejmenším od jejich konkrétních navrhovaných podob, mělo upustit. Opačným směrem míří ovšem zastánci restitucí často využívaná metafora zátěže. Ta se v různých podobách vyskytuje již od počátku analyzovaného období. Jejím cílem je ukázat, že nevyřešení otázky představuje pro českou společnost zátěž, které je potřeba se zbavit. Tato metafora tedy bývá používána k podpoře jednotlivých restitučních návrhů. Jejich přijetím bychom se onoho břemena totiž konečně zbavili. Příklady využití této metafory jsou např. tyto: Ani až dosud [KDS] nebyla k zahlédnutí při sysifovském Luxově úsilí o „odvalování balvanu restitucí”, na který si Klaus občas schválně sedl, předstíraje práci.

126

Pokud nevyjde ani tento pokus o majetkové narovnání, bude pokračovat nejistota církví i obcí. Politici by tento horký brambor jen poslali do budoucnosti, kde by se o něj stejně musel spálit někdo jiný.

127

Pokud by ale takto […] stát pojmenoval zlo a napravil bezpráví, jehož se na církvích dopustil, bylo by to i velké morální vítězství. Vždyť díky neschopnosti všech polistopadových vlád narovnat vztah s církvemi vlečeme dál tíživý balvan.

128

Jako určitou podmnožinu této metafory můžeme chápat metafory nemoci, v nichž je touto zátěží právě nemoc či zranění. Tyto metafory jdou obdobným směrem, snaží se ukázat, že neřešení té otázky je něčím, čím společnost trpí – a že předkládané návrhy jsou lékem. Např. Kasal přirovnává neřešené restituce k nehojící se ráně129 a Evžen Martinec, augustiniánský opat, říká: „Léčit a vyléčit nemoc po osmnácti letech je mnohem složitější a náročnější. S tím musíme nyní všichni počítat, musíme být trpěliví a ohleduplní.“

130

Hekrdla, Martin. Právo. Signál se zadními vrátky. 23.01.1996. Jandourek, Jan. Mladá fronta Dnes. Horký brambor církevního majetku. 16.10.2007. 128 Leschtina, Jiří. Hospodářské noviny. Bohulibý pokus o restituce. 31.05.2011. 129 Anonymní autor. Právo. Budeme lovit ve vodách ODS. 15.08.1996. 130 Anonymní autor (vha). Mladá fronta Dnes. Léčit nemoc po 18 letech je těžké, říká opat. 17.10.2007. 126 127

53

Tak jako nemocný člověk nemůže zcela plnohodnotně fungovat, je v mnoha směrech omezen a necítí se dobře, tak i společnost je postižena „chorobou“ problému církevních restitucí, které ji vysilují. Důraz je zde kladen především na délku nemoci, která je chápána již jako chronická. Pro nemoci obecně platí, že čím později se začnou léčit, tím těžší a bolestivější tato léčba je, také klesá její šance na úspěch. Podle opata Martince totéž platí pro církevní restituce. Z toho vyplývá právě jednak zmíněná potřeba „šetrnosti léčby“ (trpělivosti, ohleduplnosti), ale i potřeba věc začít řešit co nejdříve, protože odsunutí na později by znamenalo, že léčba bude opět náročnější. Problém restitucí je tak prezentován jako určitá zátěž, kterou si společnost i stát s sebou nese, a z níž pro něj vyplývají nepříjemné, bolestivé důsledky. Jedná se především o zbytečnou přítěž. Pro stát by bylo mnohem výhodnější majetek vydat a této přítěže, nemoci, balvanu se zbavit. Jedná se tedy o reprezentaci situace zcela odlišnou od předcházejícího příběhu, podle nějž problémem není současný stav, ale navrhované řešení. 6.2.2 Čísla Čísla byla v tomto kontextu využívána především v období druhé a třetí vlny, kdy jejich cílem bylo ukázat, že náklady na provedení návrhu restitucí jsou nižší, než jejich neprovedení. Za tímto účelem byly srovnávány různé částky, např. Podle Jehličky nároky na hospodářské zabezpečení církví rok od roku stoupají a stát se zbaví „břemene“, které by v budoucnu mohlo být neúnosné. Pokud by stoupaly počty duchovních, jak je tomu od roku 1990, tak za 60 let by stát zaplatil prý o 300 miliard korun víc než podle předloženého návrhu.131

Jedná se o arbitrárně zvolené přirovnání, opírající se o nesamozřejmý předpoklad, že růst počtu duchovních bude v dalších 60 letech pokračovat stejně rychle, jako v prvních 20 po pádu komunismu (proč by nemohl naopak klesat?). Naopak odpůrci restitucí poukazovali především na vysoké náklady, které restituce pro stát budou znamenat, přičemž používali i velmi vysoké částky a přirovnání (viz 6.1.2 Čísla). Zda tedy čísla ukáží, že provedení restitucí je pro stát výhodné, nebo ne, záleží výhradně na tom, jaké položky kdo do své rovnice pustí. Odpůrci restitucí používali pouze výdajovou stránku, zatímco jejich obhájci do ní pouštěli i pravděpodobně dosti nadhodnocené odhady.

131

Götzová, Jitka. Právo. Vláda byla pro církevní restituce jednomyslně. 24.01.2008. 54

6.2.3 Zájmy Dosti podobně stojí i argumentace obhájců restitucí v kategorii zájmy (ta se zde s kategorií čísla do jisté míry prolíná). Zatímco podle odpůrců se jedná výhradně o úzké zájmy církví, na které stát doplatí, zastánci tvrdí, že i státu se provedení restitucí vyplatí. Nejedná se tedy o dichotomii zájem církví versus zájem veřejný, ale spíše o hru s nenulovým součtem. V tomto je tedy zásadní rozdíl oproti reprezentaci situace Petrou Buzkovou, která slovy „každá restituce je na něčí úkor“ navozuje představu právě opačnou. Konkrétní argumenty se v čase lišily, ale „nenulový“ princip zůstává stejný. Např. během první vlny se počítalo s prostým vydáním majetku bez finančních kompenzací a následným rychlým ukončení státní podpory církvím, obhájci restitucí tedy poukazovali na to, že se jedná o řešení, na kterém stát vydělá132, protože nebude muset nadále platit církvím příspěvky. Takové závěry byly ale vyvozovány i pro pozdější návrhy133. Podobný argument zněl i na podporu návrhu Nečasova kabinetu, podle nějž je jeho přijetí v zájmu státu, protože jinak v blízké době hrozí výrazné zvýšení státních výdajů na církve: „Existuje dalších devět církví [kromě Ústředí muslimských obcí], které mohou získat právo na peníze ze státního rozpočtu v blízké budoucnosti,“ uvedla Eva Tichá z ministerstva kultury. Což znamená jediné - zvýšení výdajů. Ze současné téměř půldruhé miliardy o dalších 350 milionů. A v dalších letech by tato částka ještě rostla.

134

Tato situace podle tohoto článku nastane za dva roky, pročež je daný návrh prakticky jistě posledním, který může situaci zabránit. Opět se tedy situace jeví tak, že je v zájmu státu restituce provést. Opačný postoj je stále stejný, jako bylo naznačeno již výše – stát vydává majetek v úzkém zájmu určité skupiny, o tento majetek přichází. Nemůže to tedy být v jeho zájmu. 6.2.4 Rozhodování Zajímavá argumentační linie se ještě rozvíjí v rámci kategorie rozhodování. Předkladatelem této argumentace byl Václav Žák, tehdejší místopředseda Svobodných demokratů – liberální strany národně sociální. Žák vysvětluje, že majetek (katolické) církve Např. Leschtina, Jiří. Mladá fronta Dnes. Vydání lesů církvi není svévole. 27.07.1996. nebo Bendová, Jana. Mladá fronta Dnes. Požehnané lesy a houby se vyplatí všem. 10.07.1996. 133 Hradil, Miloslav. Právo. Církev restitucí nezbohatne, jen jí přibude starostí. Stát dlouhodobě ušetří. 23.06.2012. 134 Navara, Luděk. Mladá fronta Dnes. Vrátit církvi majetek se státu vyplatí. Jinak by platil víc a víc. 11.01.2012. 132

55

byl již od dob Rakouské monarchie vnímán nikoliv jako soukromoprávní, ale jako veřejnoprávní, který byl vázaný na svůj účel bez možnosti volné manipulace bez souhlasu státu. Takové zřízení podle něj mělo smysl, pokud existovala oficiální státní církev. V dnešní svobodné době, kdy stát uznává rovnost životních stylů i vyznání, je potřeba zvolit jinou alternativu: Moderní liberální společnost, která zakotvila svobodu svědomí, by měla vytvořit všem církvím pokud možno rovné podmínky […] Církve se do budoucna musejí stát soukromoprávními korporacemi. Odluka církve a státu se proto nemůže opírat o restituční model, který do budoucnosti projektuje minulou nerovnost. Osvědčenou cestou je převzetí péče o památky státem a obcemi a daňové asignace […]

135

V moderní liberální společnosti (která je chápána jako automaticky chtěné dobro) nemohou církve podle autora své postavení stavět na privilegiích z minulosti. Provádění restitucí by takový typ společnosti zpochybnilo, a tím i náš užitek – protože takovou společnost chceme. Jde o to, jaký stát chceme mít. Pokud chceme mít stát, který bude splňovat atributy moderní liberální společnosti, nemůžeme restituce provádět (jinými slovy státu se nevyplatí, protože dojde k narušení této jeho moderní povahy). Potřebné řešení je tedy jiné, přičemž povaze moderního liberálního státu podle autora nejlépe odpovídá systém daňových asignací a státní péče o památky. Dobro, získané tímto řešením, je tedy poněkud širšího a subtilnějšího charakteru, týká se povahy státu jako takového.

6.3 Obce Třetí oblastí, o které se v rámci debaty o restitucích obecně hovoří, je problematika obcí. Těch se věc týká především prostřednictvím blokačního paragrafu. Vzhledem k tomu, že obce mohou na odblokování majetku jenom vydělat, neobjevuje se v této oblasti nějaký skutečný střet. Argumentaci obcemi využívají prakticky výhradně zastánci restitucí. Aby podpořili svůj konkrétní návrh, upozorní, že uvolní ruce obcím, a proto je potřeba jej schválit. Argumentace potřebami obcí se začíná ve větší míře vyskytovat teprve po přelomu staletí, zvláště pak po roce 2003. Příčinu lze pravděpodobně spatřovat v prohlubování problémů, které blokace působí, i v rostoucí skepsi k naději na řešení. Velice často je využit příběh. Padouchem v těchto příbězích bývá vrcholná politická reprezentace, která dlouhodobě není schopna problém vyřešit, což způsobuje mnoha obcím velké problémy. Příběh obsahuje předpověď krize, pokud nedojde k radikální změně. Tento 135

Žák, Václav. Právo. Demagogie na druhou. 25.07.1996. 56

způsob reprezentace situace klade důraz především na rychlost – dané problémy jsou často prezentovány jako velmi urgentní a aktuální. Z toho plyne akcent na přijetí nějakého řešení, byť třeba ne optimálního. Proto tyto příběhy dobře slouží jako argumenty pro konkrétní návrhy řešení restitucí, jejichž zastánci mohou poukázat, že byly-li by odmítnuty, řešení se opět odsune a obce budou nadále trpět. Dochází zde tedy k určitému prolínání první a druhé roviny. Úpadek bývá často popisován velmi sugestivně: Rozvoj Červené Řečice se zastavil. Všechny zdejší pozemky, které územní plán určil k zástavbě, jsou zablokovaným potenciálním majetkem církve […] Podle odhadů řečického místostarosty Jiřího Jedličky je obcí s podobnými problémy kolem sto padesáti - bohužel o sobě navzájem nevědí […] Z obce utíkají mladé rodiny, protože nemají kde stavět, podnikatelé nemohou kupovat pozemky pro provozovny […]

136

Předklášteří vzdálené pětadvacet kilometrů od Brna se dokonce kvůli blokaci církevního majetku vylidňuje, stárne a jsou roky, kdy má problémy udržet v provozu školu. „Přitom máme asi sto žádostí o stavbu rodinných domů, ale zájemce musíme bohužel neustále odmítat,“ dodal starosta. Pustnou i okolní sady, na které se blokace také vztahuje. „Dříve velmi dobře prosperovaly, ale nyní jsou zanedbané, zarůstají náletovými dřevinami, stromy odumírají […]

137

Tento příběh bývá prezentován i ve formě příběhu o zmařeném pokroku. Ten má zpravidla podobu představení skvělého plánu, který by obci velmi prospěl – načež je řečeno, že vzhledem k blokaci pozemků nemůže být realizován. Takových případů je také mnoho, např. Kunštát má vyhrazeno přes osm hektarů pozemků pro výstavbu domků, ty však blokují církevní restituce. Podobně jsou na tom i další obce. „Blokováno máme asi šest hektarů, které jsou v územním plánu určeny pro výstavbu domů. Nemáme se kam rozvíjet […],“ popisuje starosta Dolních Louček Ladislav Tichý. Stejná situace je také v Předklášteří na Tišnovsku.

138

Kromě příběhů pak bývají v případě obcí nejčastěji využívány zájmy. Zastánci restitucí poukazují, že vyřešení problému není ani tak zájmem církví, jako spíš obcí. Tímto způsobem se snažili dodat svým návrhům větší legitimitu. Např. Pavel Severa, toho času v KDU-ČSL, pro Právo uvedl: Problém restitucí není problém KDU a není to ani problém církví. Je to spíše problém měst a obcí.

Blažek, Tomáš. Mladá fronta Dnes. Řečici hrozí zánik pro církevní restituce. 09.10.2004. Vaculová, Helena. Mladá fronta Dnes. Restituce dokáže vylidnit obec. 18.02.2011. 138 Anonymní autor (iš). Mladá fronta Dnes. Lidé by chtěli stavět, brání jim ale církevní restituce. 29.03.2004. 136 137

57

Proto, že kvůli blokaci nemohou plánovat stavby a řešit věci, které souvisí s pozemky a nemovitostmi. Jinými slovy: církev tu byla a bude, i když nemá vyřešený svůj majetek. […] Církev to nijak neomezovalo v její činnosti, žila, ať byla chudá, či bohatá, vyvíjela svou činnost. […] koho to determinovalo v činnosti, to byla spíš města a obce, která potřebují s majetkem nakládat. Takže otázka je, kdo tu dohodu víc potřebuje. Já mám dojem, že spíše občanská společnost.

139

Podle této reprezentace situace je tedy celý problém daleko širší a jeho neřešení má dalekosáhlé konsekvence i pro další aktéry. Přijetí řešení je tak v zájmu daleko širšího okruhu aktérů, než pouze církví. To má pomoci jejich návrhy legitimizovat, byť je tato konstrukce poněkud oslabena tím, že tento problém by zrušilo i jiné řešení situace, např. to navrhované ČSSD. Proto je patrná snaha prezentovat problém jako urgentní, nesnesoucí dalších odkladů140. Ostatně po schválení restitucí sněmovnou přinesla MF Dnes (poněkud předčasně) sérii článků ve svých regionálních mutacích, v nichž popisovala konkrétní příklady v regionech, ve kterých se obcím uvolní ruce141 Neutěšená situace některých obcí, které na neřešení situace doplácejí, se tak stává strategickou příležitostí pro obhájce restitucí, kteří ji tímto způsobem využívají.

6.4 Shrnutí a propojení rámování s cíli V debatě o církevních restitucích se můžeme setkat se třemi základními způsoby strategického zarámování situace pomocí Problems. Na prvním místě se jedná o strategickou reprezentaci církví. To, jaké církve jsou, má význam z hlediska ochoty jim majetek vydat. Pokud je budeme chápat jako veskrze prospěšné, rozumné instituce, jejichž cílem je primárně služba společnosti, a zároveň jako trpící oběti bezpráví pak vydání majetku zdaleka nepředstavuje takový problém, jako kdyby se mělo jednat o nenechavé organizace, jejichž cílem je „nahrabat si“ pro sebe a pro své vlastní bohatství a moc co nejvíce majetku, a to na úkor zbytku společnosti. Proto se jednalo ve veřejném diskursu o důležitou otázku. Mezi nejdůležitější rámce využívané k podpoření kladného vnímání církví patří příběh o úpadku církví, který nespravedlivě utrpěly, dále metafora nápravy nebo i synekdochy v podobě hororových příběhů. Obhájci restitucí se dále snaží ukázat, že zvažovaný rozsah majetku k vydání není ve skutečnosti tolik závratný, byť v této otázce jsou spíše v defenzivě (čísla) a dále, že církve za situaci nemohou a jsou jen její obětí (příčiny). Dále podle nich platí, že aby Adamíčková, Naďa, Königová, Marie. Právo. Reforma je kompromis, není řečeno, že nedojde ke změnám, říká Pavel Severa. 22.03.2008. 140 Např. Gazdík, Petr. Hospodářské noviny. Dopisy a e-maily. 09.05.2011. 141 Např. Šašková, Jaroslava. Mladá fronta Dnes. Církevní restituce? Spása, těší se starostové v kraji. 18.07.2012. 139

58

církve mohly plnit své (společnosti prospěšné) poslání, musejí být nezávislé na státu (rozhodování). Naopak podle odpůrců jsou církve institucemi, kterým jde jen o vlastní moc a majetek (metafory daru a krádeže), přičemž částky, které žádají jsou absurdně vysoké (čísla). Zpochybněna je i interpretace příčin celého problému (příčiny) a situace bývá stavěna jako střet úzkých majetkových zájmů církví v kontrastu se zájmy všeobecnými (zájmy). Církvím se podle odpůrců nedá příliš věřit, a proto je potřeba je v nakládání s majetkem omezit a podrobit státnímu dohledu (podle ČSSD prostřednictvím ustavení fondu z církevního majetku), aby se omezilo riziko (úmyslného či nikoliv) „promrhání“ svěřených prostředků, což by vedlo k tomu, že by církve nemohly naplnit svůj účel služby občanům (rozhodování). Druhou zásadní otázkou je pak problematika výhodnosti provedení restitucí pro stát. Podle zastánců restitucí je nedořešená situace zátěží, kterou si společnost nese, přičemž jednotlivá navrhovaná řešení by podle nich vedla ke zbavení se této zátěže. Neřešení by navíc znamenalo další placení církví ze státního rozpočtu, navíc by se brzy mohly o tyto prostředky začít hlásit i další církve (čísla, zájmy). Naopak podle odpůrců stát na vydání majetku rozhodně prodělá, což je na první pohled intuitivnější výsledek. Vydání majetku někdy bývá líčeno jako ztělesnění úpadku státu (symboly), argumenty o rozsahu vydávaného majetku se v zásadě kryjí s těmi, které lze podřadit pod otázku povahy církví (čísla). Vydání majetku rozhodně není vnímáno jako výhodné pro zájmy státu (zájmy). Zajímavá je i teze Václava Žáka, podle níž vydání majetku církvím nevyhovuje kritériím moderní liberální společnosti (rozhodování). Třetím problémem, ke kterému různé reprezentace situace odkazují, se pak týká obcí. Zde hrají velmi silnou roli především příběhy úpadku a zmařeného pokroku. Zvláště podle zastánců je potřeba co nejdříve restituce provést, aby byl majetek odblokován a obce tak mohly normálně fungovat. U některých použitých rámců lze vysledovat i souvislost s již výše popsanými cíli. Např. veškeré rámování, které se snaží situaci prezentovat tak, že církve jsou hamižné instituce bažící po zisku, implicitně vycházejí z cíle bezpečnost. Jedná se totiž vždy o vydání určitého majetku státu, a to o vydání neoprávněné. Dochází tak k ohrožení tohoto majetku, a tím potažmo i ke snížení bezpečnosti jeho obyvatel, protože možnost státu naplňovat potřeby svých občanů by jeho vydáním (a zvláště finanční kompenzace) byla snížena. Patrně nejexplicitněji je to vidět u využití rámce Zájmů, ve kterém je úzký zájem církví na získání majetku stavěn do přímého protikladu s širokým veřejným zájmem na jeho zachování v rukou státu. Na druhou stranu obhájci restitucí tvrdí, že církve majetek využijí k obecně prospěšným účelům – čili že bezpečnost se vlastně naopak ještě zvýší. Bližší návaznost na cíl bezpečnost 59

je patrný i u symbolů. Metafora krádeže přímo vyvolává pocit ohrožení. Silnou návaznost lze vidět i u synekdochy, která bývá odpůrci restitucí využívána k tomu, aby ukázala, jak by vydání majetku ohrozilo bezpečnost určitých, zpravidla bezbranných, skupin. S bezpečností souvisí i využití Čísel, velmi vysoké částky, které mají být na restituce vynaloženy, mohou být snadno prezentovány jako ohrožení možnosti naplňovat (ze státní pokladny) potřeby jiných skupin. Hlavním cílem, se kterým souvisí rámování odpůrců restitucí, je tedy v tomto kontextu cíl bezpečnost. Naopak u jejich obhájců vidíme především cíle rovnost a efektivita. rovnost souvisí s rámováním problému pomocí příčin. Církve jsou komunistickým režimem neprávem obrány o majetek. To je podle tohoto rámce v zásadě vše, co potřebujeme vědět, celý problém. Nevrátit jej podle této interpretace nelze, protože navracení ostatním, kteří byli stejně postiženi, již proběhlo. Příčina problému je pro církve a pro ostatní restituenty shodná, a to je podle tohoto přístupu v zásadě jediná relevantní okolnost. Efektivita se naproti tomu nejvíce projevuje v rámci kategorie rozhodování, podle nějž vydání majetku přinese celkově větší užitek, protože umožní nastavení správného fungování církví ve společnosti – totiž církví odloučených od státu. Za povšimnutí stojí, že tyto dva přístupy jsou v podstatě protikladné, jeden z nich říká, že důležité je pouze to, co se stalo v minulosti – a z toho vyplývá, co musíme dělat nyní, bez ohledu na to, co to přinese, zatímco druhý se dívá výhradně do budoucna a řeší otázku, co přinese největší užitek. Přitom oba tyto postoje jsou zastávány obhájci restitucí. Jeví se tedy, že se skutečně jedné o pouhé rámce, sloužící k prosazení určitého řešení, nikoliv o normativní přesvědčení o normativní správnosti daného způsobu uvažování o problému. Kromě těchto nejdůležitějších propojení mezi cíli a problémy v otázce povahy církví se vyskytují i některá další. Např. ke svobodě odkazují argumenty odpůrců restitucí v rámci příčin a efektivity. Dochází tak k určitému spojení těchto dvou kategorií, které jinak, jak bylo ukázáno, fungují spíše podle odlišné logiky. Podle odpůrců restitucí by svoboda církví nakládat s majetkem, o nějž se jedná, měla být omezena, přičemž argumenty hledají jak v minulosti (církve již dříve neměly tuto svobodu, což je využito pro zpochybnění argumentace obhájců restitucí v kategorii příčiny), tak s odkazem na budoucnost (Svobodu je potřeba omezit, aby nedošlo ke zneužití). Dalším případem je zpochybnění propojení příčin a rovnosti, jak bylo interpretováno výše. Vzhledem k tomu, že značná část majetku, o nějž se jedná, byla podle odpůrců zabavena již před rozhodným datem, dochází naopak k vytváření nerovnosti, a to zvýhodněním církví, které jako jediné dostávají šanci takový majetek získat. V rámování otázky obcí a toho, zda se případná restituce vyplatí státu, nalézáme především cíl efektivita. Podle zastánců v obou případech platí, že přijetí řešení přinese pro 60

stát (i pro obce) více výnosů, než jeho nepřijetí. To dobře ztělesňuje např. metafora zátěže – zátěž (nevyřešený problém restitucí) stát jen brzdí v rozvoji a v posledku brání efektivnějšímu spravování veřejných prostředků. Podobně i čísla jsou používána k demonstraci toho, že celkově bude pro stát výhodnější (nebo i nevýhodnější) majetek církvím vydat. A také argument z kategorie zájmy se snaží demonstrovat, že vydání majetku je i v zájmu státu, a že celkově stát vydělá, nebude muset nadále platit duchovní apod. Argumentace odpůrců se zde neprojevuje až tolik explicitně, protože ukázání toho, že pro stát se nejedná o výhodné transakce, bývá zpravidla spojeno s postavením do protikladu s výhodami, které by čerpaly církve – a spadá tak v rámci tohoto textu spíše do kapitoly 6.1 Hrabivé církve? Z toho i vyplývá, že argumenty, podle nichž je pro stát vydání majetku výhodné, mají spíše obranný charakter a vznikají v reakci na kritiku, že stát prodělá. Je to i logické, intuitivnější je předpokládat, že má-li stát církvím majetek vydat, tak o něj sám přijde a na transakci prodělá. Obhájci restitucí se snaží ukázat, že tomu tak nemusí být, přičemž tyto snahy mají z povahy věci nejblíže k cíli efektivita. To do jisté míry platí i pro argumenty týkající se postavení obcí, u nichž ovšem můžeme vidět i odkazy k bezpečnosti (některé obce jsou na tom již tak špatně, že jsou vážně ohroženy) a svobodě (nakládat se svým majetkem).

61

7 Řešení 7.1 Pobídky S pobídkami se v rámci debaty setkáváme z větší části při jednání mezi politickými stranami navzájem. Ty totiž někdy nabízejí vůči ostatním stranám pobídky, jejichž cílem je přimět je, aby akceptovaly jejich názor. Jednalo se zpravidla o pobídky negativní. Např. ČSSD před hlasováním o důvěře vládě Václava Klause v roce 1996 naznačovala, že nebude-li ještě před tímto hlasováním přijato usnesení sněmovny, že o vydávání majetku musí rozhodnout parlament, neumožní vládě zisk důvěry142. Podmínka splněna nebyla, ČSSD však přesto svou hrozbu nesplnila. Podobně v roce 2003 KDU-ČSL požadovala, aby se koaliční vláda otázkou restitucí zabývala a vyřešila ji, jinak podle ní není možná účast strany ve vládě143. Podobné situace nastaly i později, Jan Kasal v květnu 2008 hrozil, že nebudou-li schváleny restituce, nepodpoří on prioritu ODS – reformu zdravotnictví144 a VV zase v roce 2011 podmiňovaly svou podporu restitucí navýšením rozpočtu ministerstva dopravy145. Jedná se obecně o negativní pobídky, zpravidla směrem ke koaličním partnerům. Za zmínku stojí ještě otázka daňových asignací, které lze chápat jako řešení, které by dávalo pobídku církvím usilovat o přízeň (svých) lidí, protože na ní by byla závislá výše prostředků, kterými by disponovaly. Podle těchto návrhů by tedy zdrojem financování potřeb církví nemělo být především vydávání majetku a kompenzací, ale právě tyto asignace. Idea asignací se objevila již v devadesátých letech146, avšak žádná relevantní politická síly ji nepřijala za svou. To se stalo až v roce 2008, kdy se daňové asignace staly součástí plánu, kterou jako alternativu k vládnímu návrhu představila ČSSD147. Ze strany vlád Mirka Topolánka i Petra Nečase je tato varianta odmítána, např. předseda TOP09 Karel Schwarzenberg říká, že asignace neřeší základní problém, tj. že stát něco ukradl a nevrátil to. Podle ČSSD se ale jedná o vhodné řešení, které by navíc církvím poskytovalo zpětnou vazbu o tom, jak jsou ve společnosti vnímány148.

Anonymní autor (káč, jik). Mladá fronta Dnes. ČSSD trvá na kontrole církevních restitucí sněmovnou. 23.07.1996. 143 Kopecký, Josef. Hospodářské noviny. Lidovci požadují vrácení půdy církvím. 14.10.2003. 144 Anonymní autor (ada, nig). Právo. Rebelové opět v akci. 07.05.2008. 145 Rovenský, Jan. Právo. Bárta: VV nepodpoří církevní restituce bez miliard na dopravu. 14.09.2011. 146 Navrhoval je např. Václav Žák, viz Žák, Václav. Právo. Demagogie na druhou. 25.07.1996. 147 Anonymní autor (trj). Právo. ČSSD chystá církevní restituce. 12.03.2008. 148 Sobotka, Bohuslav. Mladá fronta Dnes. Jsou církevní restituce správné? 01.09.2012. 142

62

7.2 Pravidla Problematiku pravidel lze spatřovat na dvou úrovních. Jednou z nich je otázka rozhodného data. Zdánlivě zde existuje jasné, pravidlo, tedy že v úvahu pro vydání přichází pouze majetek, který byl církvím odebrán po 25.2.1948. Tedy za existence okolností A (datum) se uplatní X (je možno uvažovat o navrácení). Ovšem přesně jak píše Stone, klasifikace situace A není vždy tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. Co vlastně znamená zabavení k příslušnému datu? Fyzické odebrání, schválení příslušných opatření, nebo zapsání převodu majetku do katastrů? Pokud by se jednalo pouze o tento převod, bylo by možné takto předávat majetek, který byl fakticky zabrán již před 25. únorem, ale změny nebyly zapsány do katastrů. To se podle kritiků začalo dít, když Klausova vláda zahájila exekutivní vydávání majetku.149 Stone uvádí, že každé pravidlo má hranice, které nejsou úplně jednoznačné a příslušní aktéři se pokoušejí tyto hranice uzpůsobit svým potřebám (Stone 2002: 287), což je přesně tento případ. Exekutivní vydávání majetku se nakonec v praxi realizovalo jen v minimálním měřítku, takže spor nepřerostl do větších rozměrů. V určité obměněné podobě se ovšem reprodukoval i v následujících obdobích. Odpůrci restitucí poukazovali na možnost prolomení této hranice, když velká část majetku, o jehož vydání či kompenzaci později jednaly Topolánkova a Nečasova vláda byla konfiskována podle zákona o pozemkové reformě v roku 1947, byť realizace možná nastala až po 25.2.1948 150. Zastánci návrhů opakovaně zdůrazňovali, že restituce před toto datum nepůjdou, je ale otázka, zda se nejedná pouze o odlišnou interpretaci toho, co znamená zabavení majetku k příslušnému datu. Hlouběji, než bylo nastíněno ovšem spor ve sledovaných médiích nešel. Druhým případem střetu o pravidla je názorový střet o výčtový zákon. ČSSD prosazovala tuto formu vyrovnání od svého nástupu do vlády151, ODS tak také činila v době, kdy byla v opozici152. V reakci na plán Topolánkovy vlády představila ČSSD konkrétnější podobu návrhu, kdy část majetku měla být vydána výčtově a určité další prostředky měly vytvořit fond na provoz církví153. Dokud se tedy hovořilo o možnosti výčtového zákona, mohli jsme sledovat napětí mezi flexibilitou a přesností. Požadavek výčtového zákona znamená vyšší flexibilitu, umožňuje totiž rozhodovat o každé položce arbitrárně zvlášť, nikoliv podle obecných, závazných pravidel, jak s tím počítaly návrhy Topolánkovy i Anonymní autor. Právo. Partnerka na rozvod. 30.01.1997. Např. Mládek, Jan, Machovec, Karel. Hospodářské noviny. Restituce: Omluva za KSČ, ne za TGM. 07.11.2011. 151 Grohová, Johanna. Mladá fronta Dnes. Vláda mění názor na církevní majetek. 14.04.1999. 152 Např. Jan Zahradil v Kopecký, Josef. Hospodářské noviny. Záruka z EU? Ovlivní jednání o vládě. 28.05.2002. 153 Anonymní autor (jov). Právo. ČSSD vyslala za Tlustým svého místopředsedu. 07.05.2008. 149 150

63

Nečasovy vlády. Ty naopak chtějí nastavit obecná pravidla, podle nichž by se o vydání rozhodovalo. Tento postoj vychází především z deklarovaného přesvědčení o praktické neproveditelnosti výčtového zákona154. Biskup Vokál shrnuje dohodnutá pravidla takto: Půjde o lesy, které jsou ve správě Lesů České republiky a původně patřily církvi, o pozemky spravované pozemkovým fondem a dosud chráněné takzvaným blokačním paragrafem a také o stavby, jež jsou dnes v majetku státu a bude u nich možno prokázat původní vlastnictví […] Součástí vyrovnání […] nebude majetek, který už z různých důvodů vlastní jiní majitelé, například národní parky, nebo stavby stojící na původně církevním majetku.

155

Jedná se jen o přibližný popis pravidel, která jsou přesně definována zákonem, ale pro naše účely je to dostačující. Jde nám jen o to demonstrovat rozdíl mezi oběma přístupy. Tento spor o to, zda zvolit rigidní či flexibilní řešení se neprojevoval příliš silně, ČSSD se později zaměřila spíše na prezentaci fondu a tento spor byl spíše upozaděn. Mírně jej obnovila snaha vládních VV o revitalizaci výčtového přístupu v roce 2011156, avšak to se jim nepodařilo prosadit. V kontextu celé diskuse stála tato otázka spíše v pozadí. Dodejme ještě pro úplnost, že s nejméně flexibilním návrhem přišel v roce 2008 poslanec Tlustý, který navrhl jednou větou doplnit zákon o půdě, aby se oprávněnými osobami staly církve a církevní společnosti.157 Takové řešení by změnilo původní záměr zákonodárce přijmout pro bývalý církevní majetek speciální řešení oproti jiným restituentům. Znamenalo by to změnu pravidel, kdy majetek byl mj. klasifikován na základě toho, komu dříve náležel. Byl by to také posun od pravidel flexibilních k přesnějším, bývalý církevní majetek by byl navracen podle stejných pravidel, jako i ostatní majetky a tedy by nebyl považován za natolik výjimečný, aby se pro něj přijímalo zvláštní řešení.

7.3 Fakta Tato kategorie nedocházela v debatě o církevních restitucích sama o sobě širšího využití, byť do značné míry se lze s jejími závěry setkat v rámci jiných kategorií. Spoléhat na fakta znamená vycházet z předpokladu, že je možné za pomoci objektivních skutečností přimět aktéry k určitému způsobu jednání. Podle racionálně-demokratického chápání argumentace by znalost měla přinést návod na řešení. Z takového předpokladu vycházel i kardinál Vlk, když v roce 1996 navrhoval, aby otázku, zda církve mají právo na vydání Např. Adamíčková, Naďa, Königová, Marie. Právo. Ministři si pospíšili a dali Tlustému údaje o ocenění majetku. 02.05.2008. nebo Vavroň, Jiří. Právo. Kalousek: Zbavme se představ, že tlustý prelát si nacpe peníze do pytle a zmizí. 18.02.2012. 155 Broulík, Petr. Mladá fronta Dnes. Biskup: Restituce? Nebudeme dělat nic na truc. 24.01.2012. 156 Danda, Oldřich. Právo. Zádrhel může zhatit církevní restituce. 12.12.2011. 157 Anonymní autor. Právo. Tlustý církevní restituce nepodpoří. 05.05.2008. 154

64

majetku k soukromoprávnímu užívání, či zda se jednalo o majetek veřejnoprávní, a zda patří státu nebo církvi měl posoudit nezávislý expertní orgán158. Data a informace chápe jako neutrální a nezávislé na interpretaci. Spolu s rozumem poskytují jasné vodítko pro utváření politických rozhodnutí (Stone 2002: 323). Vlkovo volání po takovém posudku bylo naplněno o několik let později159, kdy si Zemanova vláda nechala právníky Vladimírem Kindlem a Vladimírem Mikulem vypracovat expertizu, která se touto otázkou zabývala. Závěry této analýzy byly odlišnými aktéry interpretovány odlišně. Podle odpůrců restitucí z ní plyne, že majetek církví neměl dříve soukromoprávní charakter, pročež nemá být vydáván tak, jako majetek jiný. Vyplývá to především z omezeného dispozičního práva církví k majetku, s nímž disponovala – ten měl být vázán na konkrétní činnosti a podléhat dohledu státu160. Katolická církev uvedenou skutečnost uznává, podle ní z toho však neplyne, že by církev nebyla skutečným vlastníkem daného majetku, protože studie ukázala, že konkrétním církevním právnickým osobám byla majetkoprávní způsobilost přiznána161. Řešení problému tak tato zjištěná fakta nepřinesla, byť se o to pokoušela. Potvrzuje se tak předpoklad Stone, že fakta nejsou objektivní a neplynou z nich jasná a jednoznačná řešení, protože vždy záleží především na jejich interpretaci. Tyto pozice pak v neměnné pozici zastávali odpůrci i zastánci restitucí během celého dalšího období. Setkáváme se s nimi tak ve sporu o původní povaze církevního majetku, který byl popsán v předchozích kapitolách, zvláště v podobě kategorií příčiny či symboly (metafory daru a opravy).

7.4 Práva Otázka, která se v zásadě replikuje po celou dobu debaty zní, zda církve mají na vydávání majetku právo. Do jisté míry se jedná o převlečenou verzi střetu, který již byl popsán výše, tj. zda církve majetek skutečně vlastnily a jejich vydání je tak nápravou věcí (tj. mají na něj právo), nebo zda povaha církevního majetku byla taková, že žádné právo na vydání do soukromoprávní formy vlastnictví neexistuje. Tato linie byla přítomná po celou dobu debaty o církevních restitucích v podstatě v neměnné podobě, teprve během roku 2012 se její dynamika poněkud posunula (viz níže). Tento jazyk bývá využíván katolickou církví, podle kardinála Vlka je celý problém otázkou práv: Anonymní autor. Lidové noviny. Vlk nesouhlasí s ČSSD. 24.07.1996. Připomeňme si ovšem, že podle modelu Policy Paradoxu, se kterým pracujeme, je Vlkova idea nezávislého, neutrálního a objektivně správného posudku nesmyslná. V tomto smyslu je tedy potřeba posudek chápat. 160 Grohová, Johanna. Mladá fronta Dnes. Ministři: Církev nemá na restituce nárok. 02.02.1999. 161 Anonymní autor. Lidové noviny. Havel zpochybnil neoprávněnost restitucí. 03.02.1999. 158 159

65

Máme zachovávat lidská práva, ať je nám to příjemné nebo ne? Protože otázka majetku není otázka toho, jestli si to odhlasujeme nebo ne, tohle už je dávno odhlasováno. V Listině základních práv a svobod je zakotveno právo na vlastnictví.

162

„Chápeme otázku majetku jako otázku lidských práv,“ prohlásil [kardinál Vlk]

163

Má-li někdo na něco právo (a zvlášť při zařazení do kategorie lidských práv), pak to zkrátka musí dostat a parlament ani nikdo jiný nemůže legitimně rozhodnout jinak. Nejedná se tedy již o otázku politickou, ale právní. Podle jiné interpretace však církve na vrácení majetku automatické právo nemají: Expert na ústavní právo prof. Václav Pavlíček tvrdí, že katolická církev nemá nárok na žádné navracení majetku a ani kompenzace […] Pavlíček se postavil za odbornou studii Právnické fakulty UK, podle níž církev neměla žádný soukromý majetek, neboť šlo o majetek veřejnoprávní.

164

V podstatě se zde opakuje debata, kterou již popisuji výše s využitím kategorie příčiny, tj. o příčinách problému, pouze posunuta na trochu jinou úroveň. Určitý impuls představoval rozsudek Ústavního soudu z roku 2010, ve kterém byla nečinnost parlamentu při řešení této otázky označena za neústavní (Ústavní soud 2010). Především zastánci návrhů restitucí jej (poněkud pochybně) interpretují tak, že církve na daný majetek mají právo 165. Posun lze zaznamenat v roce 2012, kdy se objevují náznaky, že v případě neschválení dohody parlamentem by se církve mohly uchýlit k tomu, že se začnou jednotlivých majetků jakožto svých práv domáhat soudní cestou – arcibiskup Duka dokonce hovořil o vlně církevních žalob166. Tato varianta dříve vážněji diskutována nebyla, během roku se však stala, byť okrajovou, součástí diskursu. Kardinál Duka se nadále k této variantě vyjadřoval opatrně a poněkud nejednoznačně. Po prvním, zmíněném náznaku v lednu v dubnu prohlásil, že si katolická církev se touto cestou ubírat nebude167, avšak o měsíc později již tvrdil, že přestože církev hromadné žaloby podávat nechce a nemůže, bude k tomu nucena168. V září 2012 pak

Kubík, Jiří. Mladá fronta Dnes. Věřícím nevzkážeme, koho volit, říká kardinál Vlk. 03.04.1996. Anonymní autor (ve). Právo. Brusel se při jednání s Vlkem vyhnul církevním restitucím v ČR. 27.05.1998. 164 Götzová, Jitka. Právo. Vyrovnání? Je to dar církvím, říká expert. 25.01.2008. 165 Takto např. předseda KDU-ČSL Bělobrádek v Bělobrádek, Pavel. Hospodářské noviny. Dopisy a e-maily. 31.10.2011. 166 Danda, Oldřich. Právo. Pražský primas Duka kardinálem. 07.01.2012. 167 Anonymní autor. Lidové noviny. Duka: Do soudní pře o majetek nepůjdu. 18.04.2012. 168 Danda, Oldřich. Právo. Duka: Nebude-li narovnání, vznikne chaos. To nechceme, ale podáme hromadné žaloby. 26.05.2012. 162 163

66

Ústavní soud vyhověl Ústavní stížnosti katolické farnosti z Nového Bydžova. Ta je stále zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí, které jí byly fakticky zabaveny. Ústavní soud zrušil rozhodnutí několika soudů obecné soudní soustavy, podle nichž farnost neměla oprávnění se ochrany majetkového práva soudně domáhat a měla vyčkat na budoucí úpravu restituční obnovy (Ústavní soud 2012). Podle interpretace, která se objevila v tisku, se tím otevírá prostor pro mnoho žalob s nejasným výsledkem169. Pozdější vývoj, který může být velmi zajímavý, již bohužel leží mimo časový rámec této práce.

7.5 Moc Snaha o změnu procesu decision-making se v několika obměnách vyskytovala i v debatě o církevních restitucích. Vždy se jednalo o snahu přesunout rozhodovací sílu na nějaký jiný orgán, přičemž, přesně v duchu modelu Stone, tuto změnu prosazovali vždy ti, kteří se domnívali, že přinese odlišné výsledky. Konkrétní podoba se v čase měnila, ale tato podstata vždy zůstala stejná. Identifikovat lze tři „fáze“ využití argumentů tohoto typu. Nejintenzivnější debata probíhala v období Klausovy vlády a týkala se toho, zda o vydání majetku smí rozhodovat vláda, nebo tak smí činit pouze parlament. Další dvě fáze již byly výrazně slabší – v období Špidlovy koaliční vlády byl vznesen požadavek na přesun agendy církví mimo ministerstvo kultury. A konečně sem můžeme zařadit požadavek na referendum, který se sice objevil již v devadesátých letech, výrazněji ale zazníval až po přípravě návrhu Topolánkovy vlády. Hlavní motivací snah o změnu rozhodujícího tělesa je tedy očekávání, že tato změna přinese odlišný výsledek. V tom lze i spatřovat motivaci Klausovy vlády k exekutivnímu vydávání majetku, jakož i opoziční ČSSD ke kritice tohoto kroku. Ta, spolu s některými komentátory, požadovala, aby takové rozhodnutí učinil parlament. Jak včera sdělil novinářům předseda sněmovny Miloš Zeman, ČSSD se domnívá, že „takzvané exekutivní vydání by znamenalo neúměrné posílení pravomocí vlády.“

170

Toto posílení vlády by dále podle ČSSD vytvořilo nerovnováhu mezi vládou a parlamentem171. Navíc je podle socialistů takto sněmovně nepřípustně obcházena172. Že se jedná o nepřijatelný postup se snaží ukázat i někteří komentátoři:

Anonymní autor (rsk). Právo. ÚS: o nárocích už mohou rozhodovat soudy. 04.09.2012. Procházková, Alexandra, Martínková, Eva. Lidové noviny. Vláda nevyhověla ultimátu ČSSD. 18.07.1996. 171 Anonymní autor. Hospodářské noviny. Sociální demokraté odmítají koaliční představu o církevních restitucích. 18.07.1996. 172 Anonymní autor (mkl). Mladá fronta Dnes. Církevní restituce nemusí schvalovat sněmovna, 169 170

67

Parlamentní kontrola nad rozhodnutím vlády darovat či prodat jakýkoliv objemnější majetek je v zavedených demokraciích tak samozřejmá jako dýchání. Bohužel, u nás jsou poměry jiné.

173

Podle některých právníků je i v současnosti na základě ústavy oprávněn svrchovaně nakládat se státním majetkem pouze Parlament.

174

Odpůrci tak argumentují jednak tím, že tento způsob restitucí by příliš posílil vládu (míněno v kontextu parlamentního režimu) nebo tím, že se zkrátka jedná o postup nezákonný. Petra Buzková (ČSSD) pak ještě jako argument uvedla rozsah majetku, který má být vydáván175; používání rozličné sady argumentů pak podporuje uvedenou tezi Stone, že skutečnou motivací je spíše než obava o povahu politického systému či zákonnost naděje na odlišný výsledek při změně procedury. Bez zajímavosti není, že ani vláda nebyla zcela jednotná – z řad části ODS zaznívaly podobné argumenty176, které byly dokladem toho, že v této straně nemají církevní restituce bezvýhradnou podporu. Naproti tomu podle zastánců vládního vydávání majetku je takový postup v pořádku. Komentátor Jan Leschtina např. napsal: V rozhodnutí kabinetu vrátit církvi její lesy v žádném případě nelze spatřovat svévoli ani pohrdání parlamentem. Vždyť právě parlament svým zákonem zmocnil vládu s tímto majetkem nakládat, a tudíž ho i někomu předat.

177

Ostatně na vůli sněmovny se odvolával i Josef Lux, když poukazoval na to, že jí již několikrát neprošlo navržené usnesení, které by požadovalo, aby o věci rozhodoval právě parlament178 (na několikátý pokus takové usnesení bylo schváleno později). Kromě toho pak podle Luxe právní řád ČR tento způsob vydávání majetku umožňuje179. A Jaromír Žegklitz nabídl v Lidových novinách konstrukci, proč je tato cesta možná:

míní Klaus. 17.07.1996. 173 Rychlý, Tomáš. Právo. Církevní restituce - dárek od státu. 20.07.1996. 174 Anonymní autor. Právo. Vláda chce vydáním nemovitostí církvím obejít platný zákon. 12.04.1997. 175 Procházková, Alexandra. Lidové noviny. Spor o církevní restituce trvá. 19.07.1996. 176 Např. od místopředsedy Kalvody, viz Hekrdla, Martin. Právo. V lavici a s omluvenkou. 28.09.1996. 177 Leschtina, Jiří. Mladá fronta Dnes. Vydání lesů církvi není svévole. 27.07.1996. 178 Čeřovská, Kamila, Häckl, Michal. Mladá fronta Dnes. Sociální demokraté souboj o majetek církve prohráli. 27.07.1996. 179 Procházková, Alexandra. Lidové noviny. Restituční tečka na dohled. 29.06.1996. 68

Především není pravdou, že k vydání je třeba zákona. Část církevního majetku byla státem zabavena v rozporu s tehdy platnými předpisy a do jeho „vlastnictví“ ani formálně dodnes nepatří. Část druhá byla zabavena sice legálně, nicméně bez zákonem požadované náhrady.

180

ČSSD předkládala do sněmovny opakovaně návrh usnesení, které by žádalo, aby vláda neprováděla převody majetku. Po několika neúspěšných pokusech (zaviněných především absencí opozičních poslanců) sněmovna toto usnesení v říjnu 1996 přijala181. Tím byla posílena váha postoje sociální demokracie, neboť se již nejednalo pouze o stranický postoj, ale o postoj sněmovny. Usnesení však nebylo závazné a představitelé vládních stran dali najevo, že se jím řídit nebudou182. K realizaci restitucí touto cestou ovšem nakonec z jiných příčin stejně nedošlo a celý spor vyzněl do ztracena. Dalším zajímavým pokusem o přesunutí pravomocí byl požadavek KDU-ČSL po vzniku koaliční vlády v roce 2002, aby otázka církví nespadala pod ministerstvo kultury, které měl řídit Pavel Dostál183. Jeho pohled na problém se od lidoveckého dost lišil, proto KDUČSL požadovala, aby věc dostal do kompetence jiný ministr. Motivací bylo evidentně přesvědčení, že výsledné řešení otázky bude v takovém případě jiné, bližší pohledu lidovců.184 Tento postoj podpořil i ministr bez portfeje za US-DEU Petr Mareš, pod nějž lidovci navrhovali církevní agendu převést: Domnívám se, že církevní agenda je na ministerstvu kultury situována špatně – ale nechápejte to, prosím, jako kritiku příslušného ministra, ani jeho úřadu. Prostě si myslím, že tam je cizorodým prvkem.

185

Podobné názory se dříve (když ministerstvo kultury řídil ministr za KDU-ČSL) nevyskytovaly, motivací evidentně nebylo přesvědčení o „cizorodosti agendy“, jako spíš snaha podřídit ji ministrovi, o kterém se předpokládalo, že bude více nakloněn řešením

Žegklitz, Jaromír. Lidové noviny. ČSSD není jediným odpůrcem církevních restitucí. 05.09.1998. 181 V usnesení doslova stojí: „Poslanecká sněmovna žádá vládu, aby urychleně připravila a předložila Poslanecké sněmovně návrh zákona o hospodaření se státním majetkem. Poslanecká sněmovna žádá vládu, aby do doby přijetí tohoto zákona Poslaneckou sněmovnou nepřeváděla římskokatolické církvi exekutivním rozhodnutím lesní ani zemědělský ani jiný nemovitý majetek a k takovýmto převodům ani nedávala souhlas.“ (Poslanecká sněmovna 1996) 182 Anonymní autor (pan, káč). Mladá fronta Dnes. Opozice prosadila usnesení proti církevním restitucím. 12.10.1996. 183 Kopecký, Josef. Hospodářské noviny. Koalice hledá způsob, jak přesunout církevní agendu. 29.10.2003. 184 Kubita, Jan. Lidové noviny. Špidla sestavil vládu necelý měsíc po volbách. 10.07.2002. 185 Kramer, Alexandr. Právo. „Pokud by naše účast ve vládě měla znamenat ztrátu politické identity, tak z ní odejdeme,“ říká Petr Mareš. 20.07.2002. 180

69

blízkým KDU-ČSL, resp. Koalice. Tento přesun se nakonec nepodařilo uskutečnit, církevní agenda tak zůstala na Pavlem Dostálem řízeném ministerstvu kultury. Stejně tak se odpůrcům restitucí nedaří prosadit, aby se o nich hlasovalo v referendu. Z řad veřejnosti tento požadavek zazníval již v devadesátých letech186, během vládnutí Nečasovy vlády s ním občas operuje ČSSD, podle níž se jedná o tak velké prostředky, že je potřeba rozhodnutí přenést na lid187. Motivací pro takový postoj je nízká popularita restitucí ve veřejnosti, kde by takový návrh pravděpodobně neprošel. Předseda KDU-ČSL Bělobrádek naproti tomu poukazuje na nemožnost konat referendum v této věci: V právním státě jsou tradičně některé otázky vyloučeny z přímé demokracie. Kromě oblasti daňové nebo bezpečnostní to jsou otázky základních práv a svobod jiných či otázky související s rozhodovací činností soudů. ČSSD dělá jako by to nevěděla. Vždyť již její návrh zákona o referendu z roku 2007 tuto výluku obsahoval. Majetkové vyrovnání s církvemi je přesně tímto případem, neboť se nejedná o obecnou otázku, nýbrž o konkrétní majetkové nároky. A o nich se v žádném civilizovaném a právním státě nehlasuje.

188

Za povšimnutí stojí srovnání s dřívějším názorem ČSSD, na kterém se předseda Bělobrádek snaží demonstrovat, že tato strana mění názory podle toho, jak se to hodí. Jak je ale snad patrné z tohoto textu, a především z modelu Deborah Stone, tato věc se týká všech aktérů. Požadavek ČSSD na referendum zaznívá spíše příležitostně, než že by na něm kritika vládního plánu byla postavena. Za zmínku ještě stojí, že referendum podporuje i kandidát na funkci prezidenta republiky Miloš Zeman189.

7.6 Shrnutí Oproti kategoriím problémů nelze u řešení vysledovat nějaké širší postoje, ke kterým by tyto společně směřovaly. Je to logicky dáno jejich povahou, jedná se pouze o nástroje, kterými má být někdo přiměn k určitému jednání, ne už o přímé přesvědčování o správnosti určitých postojů. Ve veřejné diskusi můžeme pobídky spatřovat především ve vyjednávání mezi politickými stranami, přičemž zpravidla se jedná o pobídky negativní, strany požadují po svých partnerech určitý postoj, jinak hrozí recipročními akcemi. O něco zajímavější je využití Pravidel, kde se ukazuje, že stanovení rozhodného data Veselý, Jiří. Mladá fronta Dnes. Církevní restituce až po referendu. 05.08.1996. Tejc, Jeroným. Právo. Dvě miliardy mít, či nemít. 12.01.2012. 188 Hospodářské noviny. Dopisy a e-maily. 31.10.2011. 189 Právo. Zeman odsoudil kampaň ČSSD k restitucím. 11.08.2012. 186 187

70

na 25.2.1948 nemusí být tak jednoduché, jak se zdá. Co přesně vlastně znamená zabavení určitého majetku před nebo po tomto datu? Náznak této debaty o tomto pravidle se objevil, do širšího diskursu se ovšem nedostal. Napětí mezi flexibilním a přesným pravidlem pak odpovídá spor o možnost výčtového zákona. Přijetí výčtové cesty by znamenalo výraznou flexibilitu,

avšak podle odpůrců tohoto způsobu

restitucí to není

proveditelné.

Spoléhání na racionální argumentaci a možnost „objektivního“ řešení (tedy kategorii fakta) lze spatřovat v požadavcích na vypracování odborného posudku, který by posoudil, zda církve mají na majetek nárok. Jedná se o snahu převést řešení z politické na expertní úroveň. Byť k vypracování jistých odborných studií nakonec došlo, tyto žádné objektivní, všeobecně přijatelné řešení nepřinesly. Patrně nejzajímavější jsou kategorie právo a moc. V rámci kategorie práva se církve snažily interpretovat situaci tak, že na majetek mají právní (i morální) nárok, přičemž několikrát bylo naznačeno (a zvlášť v roce 2012), že jsou ochotny se těchto nároků i soudně domáhat. Zvláště vývoj v posledních několika letech ukazoval, že by se v případě nepřijetí návrhu Nečasovy vlády mohlo jednat o zajímavou, a potenciálně úspěšnou strategii. Střety ohledně moci se naopak nejintenzivněji rozvíjely v dřívějším období, a to během druhé Klausovy vlády, kdy se rozhořel spor o to, zda vláda může majetek církvím vydávat bez souhlasu Parlamentu. ČSSD tuto variantu zásadně odmítala, jasné rozuzlení situace ovšem nenastalo, protože po pádu vlády tato agenda vymizela. V jiných podobách se pak tato kategorie objevovala i později, ať už ve věci přesunutí agendy pod jiného ministra za Špidlovy vlády nebo ve sporu o provedení referenda o těchto restitucích.

71

8 Závěr V debatě o církevních restitucích se setkáváme se dvěma odlišnými logikami. S určitou mírou zjednodušení můžeme říci, že jedná hledí primárně do minulosti, druhá do budoucnosti. V prvním pohledu jsou to tedy primárně minulé události, které definují celý problém a určují, co bychom měli dělat. Tento pohled v sobě obsahuje jistý normativní nádech a má blíže k tomu posuzovat celý problém z hlediska toho, co je správné. To platí pro obhájce restitucí, ale i pro jejich odpůrce, jejichž argumentace v rámci této logiky má charakter útoků na východiska obhájců restitucí. Prominentními kategoriemi Policy Paradoxu v tomto úhlu pohledu jsou rovnost a příčiny. Využití rovnosti umožňuje především skutečnost, že jiní aktéři, kterým byl komunistickým režimem majetek zabaven, jej dostali (v jisté míře) podle obecného restitučního zákona zpět. Pohled do minulosti se tak v kategorii rovnost netýká přímo období 1948-1989, ale právě tohoto zákona. K tomuto období se naopak vrací argumenty z kategorie příčiny, podle nichž je původem toho, že vůbec máme nějaký takový problém skutečnost, že komunisté po uchopení moci v únoru 1948 církvím majetek zabavili. Tyto dvě kategorie jsou na sobě argumentačně závislé. Pokud by církvím v daném období nebyl majetek zabaven, těžko na základě apelu na rovnost požadovat vydání nějakého majetku. A podobně pokud by majetek nebyl navrácen ani ostatním restituentům, nebylo by lze na základě argumentace příčinami vyžadovat vydání majetku (pouze) církvím – zde by se muselo jednat o požadavek všeobecných restitucí, což by byla docela jiná otázka. Rovnost a příčiny jsou tak v argumentaci zastánců restitucí úzce propojeny a tvoří její jádro. Vydávání majetku pak je nutné, protože je správné (ať už výhodné, nebo ne). Ostatní argumentace a požadavky z této pozice vycházejí. Tak se můžeme setkat např. s metaforou opravy, příběhem o úpadku anebo požadavkem kardinála Vlka na posouzení situace nezávislou expertní komisí – i tento požadavek vychází z přesvědčení formovaného společným působením argumentů příčin a rovnosti. Stejně tak může být věc postavena jako otázka práv, což se ve značné míře začíná dít v roce 2012, kdy se frekventovaně začíná mluvit o tom, že církve se v případě neschválení návrhu Nečasovy vlády začnou obracet na soudy. Důležitým výchozím předpokladem této linie je, že církve vlastnily majetky jí zabrané stejně, jako kdokoliv jiný. Tento předpoklad se velmi brzy stal hlavním terčem kritiky z řad odpůrců, kteří přišli s tezí o veřejnoprávní povaze tohoto majetku. I tento argument míří do minulosti a ukazuje, že řešení navrhovaná zastánci restitucí, nelze považovat za normativně správná. Není zpochybněna logická správnost postupu argumentace, nýbrž jeden z jeho výchozích předpokladů. Jinými slovy tato námitka se tváří, že pokud by skutečně církevní 72

majetek měl soukromoprávní povahu, jak tvrdí zastánci, bylo by možné vydání podpořit. Druhou, v principu velmi podobnou námitkou je zpochybnění datování, tj. teze, že k zabavení majetků došlo vlastně před rozhodným datem. Obě tyto námitky jsou podrobně popsány v kapitole 6.1.3 Příčiny. I tyto postoje mají výrazný normativní náboj. Vydávání majetků by podle nich bylo normativně špatné (ať už výhodné, nebo ne). Návrh ČSSD na zřízení fondu na financování činnosti církví z této logiky vychází. Jestliže již dříve byl majetek církve fakticky omezen a kontrolován státem, pak zřídit fond je vlastně obnovou tohoto stavu. A vydávat církvím majetek do soukromého vlastnictví by vlastně bylo darem (metafora daru), nikoliv restitucí. V horším případě pak krádeží. I otázka svobody církví se v této logice objevuje, avšak vychází opět ze stavu v minulosti – podle zastánců restitucí měly církve tuto svobodu, proto ji mají mít i nyní. Podle odpůrců ji neměly, což je dostačujícím důvodem k tomu, aby byla omezena i v řešení, které bude zvoleno nyní. Druhý způsob uvažování o problému církevních restitucí naopak hledí do budoucna. Zajímá jej, co je výhodné učinit (ať už správné, nebo ne). V rámci této logiky se tedy střetávají pohledy na to, zda se vydání majetku církvím vyplatí nebo ne. Z cílů zde hlavní roli hrají bezpečnost a efektivita, v jejichž rámci je oběma stranami vypočítáváno, proč vydání je či není efektivní a proč ohrozí nebo neohrozí bezpečnost občanů. Výraznou roli zde hraje i strategická reprezentace skrze čísla a zájmy. V případě Čísel aktéři různým způsobem kalkulují náklady a výnosy, aby pak za pomoci výsledného čísla přesvědčili co nejvíce lidí, že jejich řešení se vyplatí. Podobné to je i v případě Zájmů, kde bývá různými způsoby poukazováno, že jednotlivé návrhy restitucí slouží spíše zájmům církví, než církví, případně že je i v zájmu státu (a často i obcí) navrhované řešení přijmout. Pro účely této argumentace bývají církve často vylíčeny jako zavrženíhodné padoušské organizace, kterým jde pouze o to, získat co nejvíce majetku z rukou státu. Takový postoj již sám o sobě implikuje, že pro stát případné vydání rozhodně výhodné nebude, a že je naopak potřeba, aby se co nejvíce bránil. Pro takové vylíčení pak bývá využíván např. příběh o úpadku. Naproti tomu zastánci restitucí tvrdí, že se hraje hra s nenulovým součtem, a že na vyřešení problému vydělají nakonec všichni, včetně státu. Častým manévrem, který zastánci využívají, je sloučení první a druhé úrovně argumentace. To znamená, že tvrdí, že je potřeba přijmout jejich řešení, protože tak dojde ke zrušení stávajícího stavu, který je nevýhodný (vzhledem ke státnímu financování církví, hrozbě přílivu nových církví, které bude nutno financovat a k blokování rozvoje obcí). Zajímavý argument spadající do této logiky představil Václav Žák, který explicitně říká, že to, jak se věci měly v minulosti není pro současnost relevantní, a že bychom současný stav měli brát jako příležitost nastavit fungování církví tak, aby odpovídala modernímu liberálně 73

demokratickému státu. V jeho pojetí to zahrnuje především důslednou odluku a daňové asignace. To ovšem není argument pro konkrétní řešení, ale jen pro nějaké řešení. Stejně dobře by jej mohla využívat např. ČSSD při prosazování zřízení fondu z církevního majetku. Tyto dva rozdílné způsoby uvažování o církevních restitucích jsou striktně vzato navzájem nekompatibilní. Volba jednoho by měla logicky vzato vyloučit druhý. Výběr mezi nimi by měl proběhnout na základě hodnotového rámce a preferovaného způsobu uvažování toho či onoho aktéra. V praxi se však setkáváme s tím, že jednotliví aktéři používají argumenty pro svou představu o výsledku na základě obou logik. Přísně vzato jsou tedy jejich postoje inkonzistentní. To lze vysvětlit skutečností, že logická koherence a argumentace se zdůvodňováním nejsou primárními hnacími silami v politice. Není to tak, že na základě určitého souboru představ o tom, jaké způsoby argumentace jsou validní a přesvědčivé by jednotliví aktéři dospěli k výsledku, který považují za správný – právě díky čistotě postupu, kterým k němu dospěli. Naopak – na prvním místě stojí představa o cíli a teprve poté se hledají cesty, jak jej odůvodnit. Z tohoto pohledu není logická inkoherence překvapivá. Ve vědeckém světě by představovala problém, ale ve světě politiky se jedná o běžný stav věcí. Dále je podle mého názoru možné konstatovat, že výkladový rámec Policy Paradoxu se ukázal jako vhodný nástroj pro popis debaty o otázce církevních restitucí v České republice. Pomocí jeho kategorií se podařilo identifikovat hodnoty a jejich interpretace zastávané aktéry sporu, stejně jako jejich argumenty a způsob jejich využití, včetně strategického rámování situace. Skutečnost, že se podařilo vysledovat velkou většinu kategorií popsaných Stone také ukazuje na kapacitu tohoto modelu. Policy Paradox se tak osvědčil jako použitelný model s dobrou možností aplikace.

74

9 Použité zdroje a prameny 

ABC ČR. 2012. Periodický tisk. (cit. 2012-12-07). (http://www.abccr.cz/overovanadata/periodicky-tisk/)



Balík, Stanislav et al. 2003. Politický systém českých zemí 1848-1989. Brno: Mezinárodní politologický ústav



Balík, Stanislav. Hanuš, Jiří. 2007. Katolická církev v Československu 1945-1989. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury



Balík, Stanislav. Jágerová-Ondráčková, Dominika. 2010. „Církevní politika.“ In: Veřejné politiky v České republice v letech 1989-2009. Brno: CSDK, 73-113



Demel, Zdeněk. 2008. Pod dohledem církevních tajemníků: Omezování činnosti katolické církve v Československu 1945-1989 na příkladu jihočeského regionu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury



Denzin, Norman K. a Lincoln, Yvonna S. 2003. „Introduction: The Discipline and Practice of Qualitative Research.“ In: The landscape of qualitative Research. Ed. Norman K., Denzin a Yvonna S., Lincoln. Thousand Oaks: Sage Publications



Disman, Miroslav. 2000. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum



Drulák, Petr. 2008. Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál



Flick, Uwe a Kardorff, Ernst von a Steinke, Ines. 2004. „What is Qualitative Research? An Introduction to the Field“. In: A Companion to Qualitative Research. Ed. Uwe, Flick a Ernst von, Kardorff a Ines, Steinke. London: Sage Publications



Chytilek, Roman a Spáč, Peter, ed. 2012. Rozhodování ve veřejné sféře: Model Policy Paradox v ČR. Brno: Masarykova univerzita



Kaplan, Karel. Stát a církev v Československu v letech 1948-1953. Brno: Doplněk



Kopeček, Lubomír. 2010. Éra nevinnosti: Česká politika 1989-1997. Brno: Barrister & Principal



Kříž, Jakub. 2009. „Majetkové vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi v České republice.“ In: Náboženství a veřejná moc v zemích Evropské Unie. Praha: Ministerstvo kultury, 21-24



Ministerstvo kultury. 2012a. Rozsah původního církevního majetku. (cit. 2012-06-06). (http://www.mkcr.cz/cz/cirkve-a-nabozenske-spolecnosti/majetkovenarovnani/rozsah-puvodniho-cirkevniho-majetku-123124/). 75

 Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky. 1996. (cit. 2012-09-11). (http://www.psp.cz/eknih/1996ps/stenprot/005schuz/s005067.htm). 

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. 2008a. Vládní návrh na vydání zákona, o zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody, o vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). (cit. 2012-06-07). (http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=482&CT1=0).



Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. 2008b. USNESENÍ Poslanecké sněmovny ze 30. schůze 29. dubna 2008. (cit. 2012-06-07). (http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=5&v=US&ct=774).



Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. 2012. Vládní návrh na vydání zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). (cit. 2012-06-07). (http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=580&CT1=0).



Spáč, Peter. 2012. „Reflexia modelu Policy Paradox.“ In: Rozhodování ve veřejné sféře: Model Policy Paradox v ČR. Ed. Roman, Chytilek a Peter, Spáč. Brno: Masarykova univerzita



Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. 2012a. Návrh 62 poslanců Federálního shromáždění na vydání zákona o majetkové restituci a rehabilitaci církví a náboženských společností. (cit. 2012-06-07). (http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0955_01.htm).



Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. 2012b. Stenoprotokol z jednání Sněmovny národů Federálního shromáždění. (cit. 2012-06-07). (http://www.psp.cz/eknih/1990fs/sn/stenprot/018schuz/s018002.htm).



Stone, Deborah. 2002. Policy Paradox: The Art of Political Decision Making. New York: Norton



Tretera, Jiří Rajmund. 2002. Stát a církve v České republice. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství



Ústavní soud. 2010. K restitucím církevního majetku - "blokační" ustanovení § 29 zákona o půdě. (cit. 2012-06-07). (http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=66702&pos=1&cnt=1&typ=result). 76

 

Ústavní soud. 2012. Nález Ústavního soudu II. ÚS 3120/10. (cit. 2012-10-06). (http://www.concourt.cz/clanek/GetFile?id=7142). Vaško, Václav. 1990. Neumlčená: Kronika katolické církve v Československu po Druhé světové válce. Praha: Zvon



Vláda České republiky. 1996. Programové prohlášení vlády. (cit. 2012-06-07). (http://www.vlada.cz/scripts/detail.php?id=26625).



Vláda České republiky. 2007. Programové prohlášení vlády. (cit. 2012-06-07). (http://www.vlada.cz/scripts/detail.php?id=20780).



Vláda České republiky. 2010. Programové prohlášení vlády. (cit. 2012-06-07). (http://www.vlada.cz/assets/media-centrum/dulezitedokumenty/Programove_prohlaseni_vlady.pdf).



Vláda České republiky. 2012. Vláda schválila navrácení majetku církvím. (cit. 201206-07). (http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/aktualne/vlada-schvalila-navracenimajetku-cirkvim-91680/).



Zákon č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

Novinové články 1.

Adamíčková, Naďa, Danda, Oldřich. Právo. Opozici dráždí štědrost k církvím, vláda varuje před soudními spory. 04.02.2012.

2.

Adamíčková, Naďa, Königová, Marie. Právo. Ministři si pospíšili a dali Tlustému údaje o ocenění majetku. 02.05.2008.

3.

Adamíčková, Naďa, Königová, Marie. Právo. Církevní restituce: nejdřív byla suma, pak se k ní hledal výpočet. 24.05.2008.

4.

Adamíčková, Naďa, Königová, Marie. Právo. Oranžový Senát vrátil restituce. Koalice musí sehnat 101 hlasů. 16.08.2012.

5.

Adamíčková, Naďa, Königová, Marie. Právo. Reforma je kompromis, není řečeno, že nedojde ke změnám, říká Pavel Severa. 22.03.2008.

6.

Anonymní autor (ada, nig). Právo. Rebelové opět v akci. 07.05.2008.

7.

Anonymní autor (alm, nig). Právo. Lidovci nechtějí z restitucí drama. 19.07.1996.

8.

Anonymní autor (dan). Právo. Církev nesmí kárat, ale projevit zájem o lidi. 12.04.2010.

9.

Anonymní autor (dan). Právo. Stát církvi majetek daruje, vyvlastňovat ho nebudeme. 02.02.2012. 77

10. Anonymní autor (gö). Právo. Církevní restituce rozdělily právníky na dva tábory. 06.05.2008. 11. Anonymní autor (gö). Právo. Artfórum: Vláda nemá stejný metr. 01.08.1996. 12. Anonymní autor (gö, jac, trj). Právo. ČSSD nechce prezidenta na leasing. 29.01.2008. 13. Anonymní autor (hm). Hospodářské noviny. ČSSD zastaví církevní restituce. 13.07.1998. 14. Anonymní autor (hyp, jov). Právo. Církve získávají ekonomickou nezávislost. 26.03.2008. 15. Anonymní autor (iš). Mladá fronta Dnes. Lidé by chtěli stavět, brání jim ale církevní restituce. 29.03.2004. 16. Anonymní autor (jov). Právo. ČSSD vyslala za Tlustým svého místopředsedu. 07.05.2008. 17. Anonymní autor (jov). Právo. Vláda schválila církevní restituce. 29.09.2011. 18. Anonymní autor (jov, dan). Právo. Kardinál Vlk vyzývá: nevolte bořitele vlády. 05.06.2009. 19. Anonymní autor (káč, jik). Mladá fronta Dnes. ČSSD trvá na kontrole církevních restitucí sněmovnou. 23.07.1996. 20. Anonymní autor (mkl). Mladá fronta Dnes. Církevní restituce nemusí schvalovat sněmovna, míní Klaus. 17.07.1996. 21. Anonymní autor (mkl). Mladá fronta Dnes. Dohodu koalice o církevním majetku zřejmě zmaří opozice. 16.07.1996. 22. Anonymní autor (pan, káč). Mladá fronta Dnes. Opozice prosadila usnesení proti církevním restitucím. 12.10.1996. 23. Anonymní autor (rep). Mladá fronta Dnes. Stát vrátí církvím lesy, ale přestane jim platit. 13.07.1996. 24. Anonymní autor (rsk). Právo. ÚS: o nárocích už mohou rozhodovat soudy. 04.09.2012. 25. Anonymní autor (šťa). Mladá fronta Dnes. Stát vrátí církvím majetek a 59 miliard. 31.05.2011. 26. Anonymní autor (trj). Právo. ČSSD chystá církevní restituce. 12.03.2008. 27. Anonymní autor (trj). Právo. ČSSD varuje, že nebude respektovat podobu restitucí. 23.04.2008. 28. Anonymní autor (ve). Právo. Brusel se při jednání s Vlkem vyhnul církevním 78

restitucím v ČR. 27.05.1998. 29. Anonymní autor (vha). Mladá fronta Dnes. Léčit nemoc po 18 letech je těžké, říká opat. 17.10.2007. 30. Anonymní autor. Hospodářské noviny. Církevní restituce jako precedens. 31.07.1996. 31. Anonymní autor. Hospodářské noviny. ČSSD ve věci církevních restitucí utrpěla ve sněmovně další porážku. 29.07.1996. 32. Anonymní autor. Hospodářské noviny. Sociální demokraté odmítají koaliční představu o církevních restitucích. 18.07.1996. 33. Anonymní autor. Lidové noviny. ČSSD: Kritika restitucí. Kardinál Vlk prý vydírá lidi. 27.01.1996. 34. Anonymní autor. Lidové noviny. Křivda, spravedlnost, zákon. 02.02.1996. 35. Anonymní autor. Lidové noviny. ČSSD proti církevním restitucím. 01.07.1996. 36. Anonymní autor. Lidové noviny. Duka: Do soudní pře o majetek nepůjdu. 18.04.2012. 37. Anonymní autor. Lidové noviny. Havel zpochybnil neoprávněnost restitucí. 03.02.1999. 38. Anonymní autor. Lidové noviny. Lux vyzývá ODS k vracení majetku. 05.02.1996. 39. Anonymní autor. Lidové noviny. Spor o Bouzov a Sovinec pokračuje. 26.05.1997. 40. Anonymní autor. Lidové noviny. Vlk nesouhlasí s ČSSD. 24.07.1996. 41. Anonymní autor. Právo. Staré a nové křivdy. 21.02.1997. 42. Anonymní autor. Právo. Budeme lovit ve vodách ODS. 15.08.1996. 43. Anonymní autor. Právo. Partnerka na rozvod. 30.01.1997. 44. Anonymní autor. Právo. Tlustý církevní restituce nepodpoří. 05.05.2008. 45. Anonymní autor. Právo. V Betlémské kapli kritizovali restituce. 07.07.2008. 46. Anonymní autor. Právo. Vláda chce vydáním nemovitostí církvím obejít platný zákon. 12.04.1997. 47. Anonymní autor. Právo. Z diskuse poslanců Sněmovny k vládnímu prohlášení. 25.07.1996. 48. Bělobrádek, Pavel. Hospodářské noviny. Dopisy a e-maily. 31.10.2011. 49. Bělohradský, Václav. Lidové noviny. Bez parlamentu? 29.06.1996. 50. Bendová, Jana. Mladá fronta Dnes. Požehnané lesy a houby se vyplatí všem. 10.07.1996. 51. Bendová, Jana. Mladá fronta Dnes. Tady se krade odjakživa. 27.12.2007. 79

52. Blažek, Tomáš. Mladá fronta Dnes. Řečici hrozí zánik pro církevní restituce. 09.10.2004. 53. Brabec, Vladimír. Hospodářské noviny. Petra Buzková: „O majetku by měl rozhodnout parlament“. 08.10.1998. 54. Broulík, Petr. Mladá fronta Dnes. Biskup: Restituce? Nebudeme dělat nic na truc. 24.01.2012. 55. Buzková, Petra. Lidové noviny. ČSSD, restituce a antiklerikalismus. 31.07.1998. 56. Cinger, František. Právo. Zemana soc. dem. podrazila, ale Gross Špidlu už ne. 04.09.2004. 57. Čeřovská, Kamila, Häckl, Michal. Mladá fronta Dnes. Sociální demokraté souboj o majetek církve prohráli. 27.07.1996. 58. Čtvrtéčková, Adéla, Holecová, Simona, Kopecký, Josef. Hospodářské noviny. Špidla chystá restituční tečku. 26.06.2002. 59. Danda, Oldřich. Právo. Stát chce nově dát církvím méně peněz a pole s lesy, ale s úroky to může být až 200 mld. 28.04.2011. 60. Danda, Oldřich. Právo. Stát odpustí církvím daň z prodeje vráceného majetku. 27.10.2011. 61. Danda, Oldřich. Právo. Anders Breivik svým běsněním ukázal, že jeho křesťanství je jen póza, říká Joel Ruml. 28.07.2011. 62. Danda, Oldřich. Právo. Bělobrádek: Být mimo Sněmovnu nám prospělo. 02.05.2012. 63. Danda, Oldřich. Právo. Duka: Nebude-li narovnání, vznikne chaos. To nechceme, ale podáme hromadné žaloby. 26.05.2012. 64. Danda, Oldřich. Právo. KDU-ČSL chce dát církvi šanci na půdu. 15.10.2003. 65. Danda, Oldřich. Právo. Klaus žádá po Nečasovi osobní záruku k církevním restitucím. 30.08.2012. 66. Danda, Oldřich. Právo. Nečas potřebuje každý hlas, ale jeho poslanci vystrkují růžky. 10.05.2012. 67. Danda, Oldřich. Právo. Pražský primas Duka kardinálem. 07.01.2012. 68. Danda, Oldřich. Právo. Šibalům na pozemkovém fondu vadí, že z restitucí nic nebudou mít. 27.10.2011. 69. Danda, Oldřich. Právo. Zádrhel může zhatit církevní restituce. 12.12.2011. 70. Dostál, Pavel. Právo. Zlatá kaplička v dražbě. 11.06.2001. 71. Dostál, Pavel. Právo. Církev uchem jehly. 03.07.1996. 80

72. Gazdík, Petr. Hospodářské noviny. Dopisy a e-maily. 09.05.2011. 73. Götzová, Jitka. Právo. Půdu jsme ocenili na 45 korun a lesy na 27 korun. 25.01.2008. 74. Götzová, Jitka. Právo. Vláda byla pro církevní restituce jednomyslně. 24.01.2008. 75. Götzová, Jitka. Právo. Vyrovnání? Je to dar církvím, říká expert. 25.01.2008. 76. Grohová, Johanna. Mladá fronta Dnes. Piaristé jako jediní marně usilují o zchátralý klášter. 01.10.1998. 77. Grohová, Johanna. Mladá fronta Dnes. Vláda mění názor na církevní majetek. 14.04.1999. 78. Grohová, Johanna. Mladá fronta Dnes. Ministři: Církev nemá na restituce nárok. 02.02.1999. 79. Haas, Jakub. Mladá fronta Dnes. Cena peněz v čase klesá i církvím. 23.01.2008. 80. Halík, Tomáš. Lidové noviny. Pozvání na arcibiskupské maliny. 23.07.1996. 81. Hanák, Jiří. Právo. Nemravnost. 11.08.2012. 82. Hekrdla, Martin. Právo. Signál se zadními vrátky. 23.01.1996. 83. Hekrdla, Martin. Právo. V lavici a s omluvenkou. 28.09.1996. 84. Herman, Daniel. Hospodářské noviny. Církve potřebují hospodářské zázemí a nezávislost státu. 08.10.1998. 85. Hofrichterová, Eva. Lidové noviny. Církve ve válce s ČSSD. Kvůli restitucím. 10.08.2012. 86. Hoření, Jaroslav. Mladá fronta Dnes. Ostuda. Unikátní veletrh dětské knihy zkrachoval. 10.04.2012. 87. Houska, Kamil. Právo. Rusnok pro konec restitucí. 27.05.2002. 88. Hradil, Miloslav. Právo. Církev restitucí nezbohatne, jen jí přibude starostí. Stát dlouhodobě ušetří. 23.06.2012. 89. Jandourek, Jan. Mladá fronta Dnes. Církve, stát, peníze. 16.08.2007. 90. Jandourek, Jan. Mladá fronta Dnes. Horký brambor církevního majetku. 16.10.2007. 91. Jandourek, Jan. Mladá fronta Dnes. Hrabivé církve? 13.08.2011. 92. Kábele, Jaroslav, Pergler, Jan. Mladá fronta Dnes. KDU-ČSL není prodlouženou rukou církve, říká kardinál Miloslav Vlk. 29.05.1998. 93. Kasal, Jan. Lidové noviny. Snad někdy příště, ale hlavně bez omylů? 21.10.2003. 94. Königová, Marie. Právo. Nechci peníze, které mohou být označeny jako špinavé. 15.08.2012. 81

95. Königová, Marie. Právo. Restituce mají odpůrce i ve vládní většině. 30.04.2012. 96. Kopecký, Josef. Hospodářské noviny. Koalice hledá způsob, jak přesunout církevní agendu. 29.10.2003. 97. Kopecký, Josef. Hospodářské noviny. Lidovci požadují vrácení půdy církvím. 14.10.2003. 98. Kopecký, Josef. Hospodářské noviny. Záruka z EU? Ovlivní jednání o vládě. 28.05.2002. 99. Kopecký, Josef. Mladá fronta Dnes. Církve dostanou 270 miliard. 24.01.2008. 100. Kopecký, Josef. Mladá fronta Dnes. Tlustý zmrazil plán pro církve. 30.04.2008. 101. Koudelka, Zdeněk. Právo. Z redakční pošty. 06.05.2011. 102. Kramer, Alexandr. Právo. „Pokud by naše účast ve vládě měla znamenat ztrátu politické identity, tak z ní odejdeme,“ říká Petr Mareš. 20.07.2002. 103. Kramer, Alexandr. Právo. Bohužel i v církvi jsou lidé, kteří vnímají oponenta jako nepřítele, říká Václav Malý. 13.03.1999. 104. Kubík, Jiří, Chochola, Jaromír. Mladá fronta Dnes. Vláda kvůli církvi narazila u Havla i lidovců. 03.02.1999. 105. Kubík, Jiří. Mladá fronta Dnes. Věřícím nevzkážeme, koho volit, říká kardinál Vlk. 03.04.1996. 106. Kubita, Jan. Lidové noviny. Špidla sestavil vládu necelý měsíc po volbách. 10.07.2002. 107. Kučera, Štěpán. Právo. Jen hněv nestačí. 07.06.2012. 108. Leschtina, Jiří. Hospodářské noviny. Věci vyděračské. 15.09.2011. 109. Leschtina, Jiří. Hospodářské noviny. Bohulibý pokus o restituce. 31.05.2011. 110. Leschtina, Jiří. Mladá fronta Dnes. Vydání lesů církvi není svévole. 27.07.1996. 111. Lobkowicz, Jan. Lidové noviny Tečka za církevními restitucemi? 22.08.1998. 112. Martinek, Jan. Právo. Restituce hranici února 1948 neprolomí, ujistil Nečas Klause. 04.09.2012. 113. Matulík, Rostislav. Mladá fronta Dnes. Ať žijí církve! Ale ze svého. 26.06.2012. 114. Mládek, Jan, Machovec, Karel. Hospodářské noviny. Restituce: Omluva za KSČ, ne za TGM. 07.11.2011. 115. Navara, Luděk. Mladá fronta Dnes. Vrátit církvi majetek se státu vyplatí. Jinak by platil víc a víc. 11.01.2012. 116. Ovčáček, Jiří. Právo. ČSSD nemůže bez nových voleb absolvovat vládní dobrodružství, říká Michal Hašek. 04.02.2012. 82

117. Paroubek, Jiří. Právo. Zastavme pravici ve jménu sociální spravedlnosti. 17.04.2009. 118. Pavlíček, Václav. Právo. Církevní restituce, nebo další destrukce suverenity státu? 18.04.2012. 119. Placák, Petr. Lidové noviny. Klausův trapný populismus. 10.04.1998. 120. Polanská Patricie, Pravec Josef. Hospodářské noviny. Klaus nechce do EU, my zase s ním do vlády. 03.05.2002. 121. Procházková, Alexandra, Martíková, Eva. Lidové noviny. Vláda nevyhověla ultimátu ČSSD. 18.07.1996. 122. Procházková, Alexandra. Lidové noviny. Restituční tečka na dohled. 29.06.1996. 123. Procházková, Alexandra. Lidové noviny. Spor o církevní restituce trvá. 19.07.1996. 124. Rovenský, Jan. Právo. Bárta: VV nepodpoří církevní restituce bez miliard na dopravu. 14.09.2011. 125. Rovenský, Jan. Právo. Tyto církevní restituce okrádají sakumprásk všechny. 01.09.2012. 126. Rychlý, Tomáš. Právo. Církevní restituce - dárek od státu. 20.07.1996. 127. Schwippel, Jan. Právo. Ukradené vrátit. Ale ne takto. 02.06.2008. 128. Sobotka, Bohuslav. Mladá fronta Dnes. Jsou církevní restituce správné? 01.09.2012. 129. Šašková, Jaroslava. Mladá fronta Dnes. Církevní restituce? Spása, těší se starostové v kraji. 18.07.2012. 130. Šebek, Jaroslav. Mladá fronta Dnes. Restituce nebo demolice. 24.04.2012. 131. Táborský, Jiří. Hospodářské noviny. Církve mají dostat až 59 miliard korun. 31.05.2011. 132. Táborský, Jiří. Hospodářské noviny. Stát dohodl s církvemi, že je za 17 let přestane dotovat. 26.08.2011. 133. Táborský, Jiří. Hospodářské noviny. Stát se dohodl s církvemi na vyrovnání, ČSSD je proti. 12.08.2011. 134. Tejc, Jeroným. Právo. Dvě miliardy mít, či nemít. 12.01.2012. 135. Vaculová, Helena. Mladá fronta Dnes. Pivovar: k pronajmutí. 23.07.2009. 136. Vaculová, Helena. Mladá fronta Dnes. Restituce dokáže vylidnit obec. 18.02.2011. 137. Valášková, Marie. Hospodářské noviny. Tlustý a spol. nám boří koalici, říkají špičky ODS. 21.05.2008. 83

138. Vavroň, Jiří. Právo. Kalousek: Zbavme se představ, že tlustý prelát si nacpe peníze do pytle a zmizí. 18.02.2012. 139. Vavroň, Jiří. Právo. Jít do přímé volby? Zatím je to předčasné. 30.01.2012. 140. Veselý, Jiří. Mladá fronta Dnes. Církevní restituce až po referendu. 05.08.1996. 141. Voglová, Jitka. Mladá fronta Dnes. Propusťme vládu, říká starosta Víru Stalmach. 12.04.2012. 142. Zeman, Pavel. Lidové noviny. Jaký majetek se bude vracet církvím? 09.07.1996. 143. Žák, Václav. Lidové noviny. Bělohradský s Halíkem v lese. 01.08.1996. 144. Žák, Václav. Právo. Demagogie na druhou. 25.07.1996. 145. Žegklitz, Jaromír. Lidové noviny. ČSSD není jediným odpůrcem církevních restitucí. 05.09.1998.

84

Anotace, klíčová slova Anotace Cílem této práce je popis sporu o tzv. církevní restituce v České republice. Bývalý majetek církví nebyl po změně režimu zahrnut do obecného restitučního zákona a v následujících letech se téma těchto restitucí stalo jedním z důležitých sporů české politiky. Předkládaná práce se zaměřuje na popis jednotlivých pozic, které jsou v tomto sporu zastávány. K popisu je využit analytický rámec modelu Policy Paradox americké politoložky Deborah Stone. Abstract The goal of this thesis is a description of dispute over the church restitution in the Czech republic. The general restitution law, approved after the change of regime, did not apply at the former church property and the subject of church restitution became one of important disputes in the Czech politics. This thesis focuses on description of various stands in this dispute. An analytical frame of Deborah Stone’s Policy Paradox is used for the description. Klíčová slova Česká republika, církve, restituce, česká politika Keywords Czech republic, churches, restitution, Czech politics

85