Cahiers du CEFRES N° 11, Původní a noví vlastníci
Anne Olivier (Ed.)
_____________________________________________________________ Lydia PETRÁŇOVÁ Zdařené a nezdařené restituce v zemědělství
_____________________________________________________________ Référence électronique / electronic reference : Lydia Petráňová, « Zdařené a nezdařené restituce v zemědělství », Cahiers du CEFRES. N° 11, Původní a noví vlastníci (ed. Anne Olivier). Mis en ligne en janvier 2012 / published on : january 2012 URL : http://www.cefres.cz/pdf/c11/petranova_1996_restituce_zemedelstvi.pdf Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE http://www.cefres.cz Ce document a été généré par l’éditeur. © CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE
68
L. PETRÁŇOVÁ
Zdařené a nezdařené restituce v zemědělství Lydia Petráňová
“Říkali tomu kolektivizace” nazval Václav Havel svou filozofickou úvahu, kterou v roce 1984 odeslal do Toulouse, když mu tamní univerzita udělila čestný doktorát. Průběh socialistické kolektivizace zemědělství v padesátých letech v českých zemích označil za “smršť, která se přehnala českým venkovem, aby tam nenechala kámen na kameni”. Tato smršť smetla s povrchu zemského též instituci tradičního selského gruntu, celkem uspokojivě fungující sociálněekonomický a ekologický systém, založený na zkušenostech generací sedláků, rodinné sounáležitosti a poslušnosti, zakotvenosti v místě a vzájemné proporcionalitě všeho, co ke gruntu patřilo: polí, luk, mezí, lesa, dobytka, drůbeže, vody, cest atd. Zákon o restitucích č. 229/91 Sb. vzbudil v desítkách tisíc osob naději, že tradiční instituci selského gruntu bude možné obnovit. Restituční entuziasmus zavládl především mezi generací pamětníků soukromého selského hospodaření (tj. cca šedesátiletých a starších), kteří k restitucím přistupovali emotivně pod vlivem více či méně idealizovaných představ o vlastním mládí, prožitém před kolektivizací, a pod vlivem křivd, které jim kolektivizace způsobila. Jak málo reálné byly představy těchto restituentů, ukázalo se velmi brzy poté, co byly jejich restituční nároky ze zákona uspokojeny. Pro ilustraci uvádím, že v Čechách a na Moravě bylo vzneseno celkem 232.856 restitučních nároků v zemědělství, z toho podle posledního dostupného údaje tzv. Zelené zprávy ministerstva zemědělství ČR 1s konečnou platností vyřízeno 57,8% požadovaných majetkových restitucí. 2 V souvislosti s tématem návratu k selskému gruntu je jistě podstatnější ukazatel druhý, totiž postup fyzického vydávání zemědělské půdy vlastníkům z rukou uživatelů. O návrat zemědělské půdy za účelem vlastního hospodaření, případně pronájmu nebo prodeje požádalo 254.000 vlastníků (včetně restituentů), z čehož 201.000 žádostí bylo kladně vyřízeno. 3 Navrácená půda představuje 16,4 % celkové výměry zemědělské půdy v ČR. Mezi vlastníky vydané zemědělské půdy převažují vlastníci se střední výměrou 10–20 ha (27,6 %) a s výměrou 5–50 ha (21,7 %), tedy někdejší malí a střední rolníci, hospodařící na selských gruntech. Absolutní počet vlastníků, kteří požádali o vydání zemědělské půdy k vlastnímu hospodaření v rozsahu 5–10 ha, tedy s výměrou odpovídající někdejším selským gruntům malým, středním a velkým, činí celkem 57.196 osob. Přitom rodinných farem, které bychom mohli považovat za následníky někdejších gruntů, hospodaří v Čechách a na Moravě pouhé tři tisíce, pokud vycházíme z počtu organizovaných ve Sdružení soukromých zemědělců. 4 Je zřejmé, že restituce v zemědělství nejsou a nemohou být tím, co obsahuje sám pojem restituce, tj. uvedením v předešlý stav, resp. ve stav, v němž se věc nacházela před způsobením škody. Etnologovi nepřísluší hodnotit průběh makroekonomických změn, jakými jsou socialistická kolektivizace zemědělství, která soukromé vlastníky půdy zlikvidovala, a současná transformace zemědělství, která naopak usiluje konkrétní vlastníky půdy definovat. Oba tyto procesy byly podmíněny politickým rozhodnutím a ve svých důsledcích přinesly destrukci stávajícího společenského systému na vesnici, změnu autorit, sociální hierarchie a nový systém hodnot. Znamenají dvojí diskontinuitu celkem plynulého staletého vývoje českého zemědělství a českého venkova vůbec, a to v poměrně krátkém intervalu čtyřiceti let. Oba tyto procesy v počátcích provázela hlasitá proklamace nápravy křivd. V prvém případě to bylo heslo odstranění třídních rozdílů, ve druhém případě návrat vyvlastněného majetku. Oba tyto procesy však zároveň nastolily nové problémy a křivdy, respektive pocity křivd. V prvém případě záměrně, s cílem likvidovat tzv. třídního nepřítele, ve druhém případě bezděčně, odstraněním státního a stranického paternalismu a finančních dotací, na něž byli zemědělci za socialismu zvyklí spoléhat. Etnologie není vybavena tak, aby obsáhla celou šířku globální analýzy těchto sociálněekonomických změn. Na rozdíl od sociologie akcentuje pohled zdola a svými metodami se uplatňuje především při studiu mikrovývoje. Může přispět k objasnění konkrétní historické praxe v malých komunitách, přičemž vychází z myšlení a konání lidí, kteří tuto praxi žijí a tvoří. Konkrétní historická praxe jak kolektivizace, tak transformace zemědělství by 1
Zpráva o stavu českého zemědělství 1995. Zelená zpráva. Zpracoval pod gescí MZe ČR Výzkumný ústav zemědělské ekonomiky. Praha, Ministerstvo zemědělství 1995.
2
Uvedený údaj se vztahuje k 31. 12. 1994, dnes patrně vyšší.
3
Srov. Zpráva s. 39.
4
Skutečný počet rodinných farem v ČR bude patrně vyšší, než uvádí Sdružení soukromých zemědělců, protože jsou jistě i někteří neorganizovaní. Ze Zelené zprávy ministerstva nelze počet rodinných farmářů stanovit, protože je společně s restituovanými velkostatky a privátními zemědělskými podniky fungujícími na podnikatelském principu zahrnuje do jediné kolonky jako tzv. podniky fyzických osob, jichž uvádí v ČR celkem 52.003.
CAHIERS DU CEFRES
69
měly stát v popředí odborného zájmu etnologů. Tím spíše, že etnografie se ve středoevropském kulturním prostoru už od 19. století tradičně spíš orientuje na studium lidové kultury venkovanů (což uvádím jako konstatování, nikoliv jako přednost). Bohužel, marně bychom hledali v odborné produkci předchozí generace českých a slovenských etnologů jak kritické dílčí studie, tak objektivní souhrnné monografie věnované kolektivizaci zemědělství. Výsledkem velkoryse plánovaných státních plánů výzkumu kolektivizace zemědělství je několik studií publikovaných ve sbornících, které jsou silně poznamenány tendenčním přístupem a metodickou neujasněností. 5 Snad právě nechuť falšovat výsledky výzkumů tak, aby ladily s komunistickou ideologií způsobila, že se etnologové vyhýbali tomu, co mělo být v padesátých letech jejich předním úkolem. Kupodivu ani o současné změny v zemědělství, tedy restituce a transformace družstev, které opět během krátké doby podstatně změnily tvář venkova, nejeví zatím etnologové soustavnější zájem. Příčinou není tentokrát ideologie, ale spíš nadbytek atraktivních témat. Ve výzkumu konkrétní historické praxe probíhající transformace v zemědělství mají náskok slovenští etnologové, kteří v časopise Slovenský národopis otevřeli diskusi nad etnologickým studiem dvojí diskontinuity ve vývoji zemědělství. 6 Je nesporné, že ztracenou příležitost ve výzkumu kolektivizace již nelze dohonit, lidský život i lidská paměť mají své meze. Na druhé straně současná možnost studovat kolektivizaci a transformaci zemědělství ve vzájemných souvislostech nabízí nové příležitosti, především při sledování úspěšnosti restitucí. Jako dvojjediný problém kolektivizace – restituce jsem pojala dlouhodobý stacionární průzkum ve vsi Jiřín, o. Benešov. Od roku 1992 zde sleduji humánní aspekt restitucí v zemědělství u rodin, které byly kolektivizací postiženy nejkrutěji, tzn. ztrátou gruntu i domova. 7 Likvidace tzv. vesnických boháčů (kulaků) patřila k extrémním jevům provázejícím násilnou kolektivizaci. Mechanismus okopírovaný ze sovětského předválečného vzoru přitom de facto učinil spoluviníky perzekucí ze všech sousedů postižených rodin. V prvé fázi se totiž chalupníci a bezzemci podělili o půdu i inventář vystěhovaných kulaků. O málo později sami podlehli nucené kolektivizaci a cítili se podvedeni, když o své podíly přišli. Postoj vůči vystěhovaným sousedům se však u těchto lidí, tvořících nadále vesnický kolektiv, nezměnil. Mlčení, snad plynoucí z ne docela čistého svědomí, se vystupňovalo v otevřené nepřátelství, když družstva neprosperovala. “Sedláci si žijou ve městě a my abychom se tu dřeli na jejich půdě”. Že sedláci neodešli dobrovolně, jakoby z paměti sousedů vypadlo. Psychická bariéra, která se mezi aktéry a postiženými při násilné kolektivizaci vytvořila, přetrvává i u jejich potomků ve druhé a třetí generaci a je jednou z příčin, proč restituované rodiny vystěhovaných jen výjimečně nalézají cestu zpět do domova předků, na restituovaný selský grunt. Dalšími příčinami jsou devastace objektů a proměna identity vystěhovaných rodin ve druhé a třetí generaci. Přesné číslo počtu vystěhovaných sedláků v procesu kolektivizace dosud nebylo zjištěno. Tehdejší statistiky je neuvádějí a současné snahy o evidenci či odhad se jen více či méně blíží skutečnosti. Ve sledované vsi Jiřín měla kolektivizace zemědělství extrémně tvrdý průběh. Za vesnické boháče (kulaky) zde bylo označeno všech sedm zdejších sedláků a k vystěhování tedy odsouzeno sedm rodin, které obývaly 11 z celkového počtu 37 domů ve vsi. Sedm selských gruntů s výměrou 17–34 ha tvořilo jádro vsi již od středověku, ostatní osídlení tvořily chalupy a domky bezzemků, vyrostlé na obecní půdě během populačního rozvoje od druhé poloviny 18. století. Na selských gruntech zde hospodařily tytéž rodiny po řadu generací, v jednom případě prokazatelně víc jak 400 let. Jejich označení za kulaky bylo krajně problematické vzhledem k malé úživnosti zdejší půdy. Bylo dílem osobní zášti jediného komunisty–cestáře a názorným příkladem konkrétní historické praxe tzv. třídního boje. K vlastnímu výzkumu jsem přistoupila po důkladné přípravě, fotodokumentaci a prostudování existujících pramenů, včetně torzovitých spisů bývalého okresního národního výboru, soudu, žádostí o rehabilitaci z roku 1968, místních kronik, rodinné korespondence apod. Výzkum jsem prováděla mezi restituenty z druhé a třetí generace (16 osob), z generace likvidovaných u jediné dosud žijící osoby. V první fázi výzkumu jsem kladla jedinou standardní otázku: Domníváte se, že vy sám, nebo někdo z vaší rodiny můžete ještě nalézt v restituované usedlosti domov? Odpovědi byly v roce 1992 vesměs nejisté a zdrženlivé, ale ne záporné. Opakovaný výzkum v roce 1993 a 1994 ukazoval tuto možnost jako stále méně pravděpodobnou. Postupně jsem okruh otázek rozšířila též na hospodaření s restituovanou půdou, lesy apod.
5 Snahou o objektivitu v badatelském přístupu a komplexním pohledem je cenná studie J. Svobodové, Význam vlastnictví půdy v životě vesnice v období kolektivizace. In: Vesnice I. Důsledky ekonomických změn ve způsobu života. Red. A. Robek. Národopisná knižnice 7. Praha, ÚEF ČSAV 1973, s. 5–111. Shrnuje výsledky dlouhodobého stacionárního výzkumu v jedné vsi v letech 1947–1957. 6 Srovn. P. Slavkovský, Dve diskontinuity vo vývine slovenského poľnohospodárstva. Slovenský národopis 43, 1995, s. 371–377; M. Leščák, Kolektivizácia poľnohospodárstva a súčasný etnologický výzkum. Tamtéž s. 378–382; O. Danglová, Transformácia poľnohospodárstva ako otáznik pre etnológa. Tamtéž, s. 487–492. 7
Srovn. L. Petráňová, Can Man's Home be Returned Him? (The Human Problem of Restitution). In: Constructed Image of the World and Ethnography. Praha 1993, s. 55–67.
70
L. PETRÁŇOVÁ
Ze sedmi likvidovaných rodin v Jiříně nadobro ztratily domov čtyři. Příkaz k vystěhování dostávali sedláci v průběhu let 1952–54 obvykle náhle, a to navečer jednoho dne, přičemž následující ráno museli dům opustit s tím, co stačili vzít s sebou. Následovaly obvyklé praktiky jako věznění, práce v uranových dolech, pro děti uzavřený přístup na vyšší školy a pro syny služba u tzv. technických praporů u vojska. Ze sedmi rodin, určených v Jiříně k akci zvané likvidace vesnických boháčů, byly nakonec tři částečně omilostněny. Z demografického hlediska je zajímavé, že se populačně bohatě rozvinuly právě čtyři rodiny tvrdě postižené vězením, ztrátou domova a nucenou změnou životních podmínek, zatímco u částečně omilostněných rodin vedlo další živoření v nepřirozených podmínkách mezi zfanatizovanými sousedy k populačnímu konci. Likvidace selských rodin v Jiříně přinesla rozpad vesnické pospolitosti. Ves ztratila ve svých sedlácích osobnosti požívající přirozenou autoritu v hospodaření a svou intelektuální elitu. Tradiční struktura se rozpadla a ztratily platnost etické normy, které ji udržovaly v rovnováze. 8 Depopulační trend, na českém venkově v poválečném období obecný, je v Jiříně přímo extrémní: ze 108 obyvatel v roce 1950 klesl jejich počet na 14 v roce 1993. Devastací objektů i vylidněním je tato ves, 50 km vzdálená od Prahy, srovnatelná s obcemi ve vysídleném pohraničí. Restituce půdy ve smyslu restitučního zákona z roku 1991 a transformačního zákona z roku 1992 se ve sledované vsi nezdařily. Anketu jsem mezi restituenty opakovala i v roce 1995, zemědělství se nikdo z nich nehodlá věnovat. Ve dvou případech se vnuci rozhodli upravit část obytných stavení pro rodinnou rekreaci, ale o půdu nemají zájem. Tu nadále obhospodařuje družstvo, nyní tzv. transformované. Ve dvou případech rodiny dosud váhají, jak s problematickým restituovaným majetkem naložit, jedna rodina pronajala půdu i budovy soukromému podnikateli v zemědělství. Domov zde nikdo z restituentů nehodlá obnovit, po čtyřicetiletém intervalu došlo k proměně identity rodin (lékař, učitel, elektrikář). Chybí i ekonomická motivace, vzhledem ke špatné bonitě půdy. Zpřetrhané tkanivo smysluplných vazeb, které tvořily domov na tradičním selském gruntu, nelze ve třetí generaci navázat. Euforie, která provázela vyhlášení zákona o restitucích v roce 1991, záhy opadla. Většina restituentů restituovala formálně a půdu ponechala k užívání družstvům. Půda tak dostala konkrétní vlastníky, ale ne konkrétní hospodáře. O vlastní hospodaření usilovali z psychologických důvodů mnozí šedesátníci, kteří v sobě od mládí nesli trauma z průběhu kolektivizace. Záhy zjistili, že na to, aby začali hospodařit, nemají přiměřené znalosti ani síly. Mezi touto většinou druhou generací restituentů nejsou ojedinělé ani spekulativní restituce, směřující k finančnímu vyrovnání náhradou za živý i mrtvý inventář, ale bez skutečného zájmu o hospodaření. Třetí generace (vnuci) již převážně nemá žádný vztah k půdě a zajímá se jen o možný finanční výnos. Ojedinělé případy úspěšných restitucí, na jejichž základě vznikly rodinné farmy srovnatelné do jisté míry s někdejšími grunty, nalezneme tam, kde 1. nedošlo k vystěhování rodiny a nebyla přerušena kontinuita domova 2. restituent z druhé generace patří ke generaci padesátiletých 3. někteří z příslušníků druhé a třetí generace získali v minulosti zemědělské vzdělání, případně pracovali v zemědělství. S takovými případy jsem se setkala při kontrolním výzkumu v úrodné oblasti Polabí (okres Nymburk) v roce 1995. 9 Struktura skupiny zemědělců, kterou výkazy ministerstva zemědělství souhrnně nazývají “podniky fyzických osob”, je na okrese Nymburk následující: 66 rodinných farem (včetně restituentů) s výměrou od 15 do 200 ha, 5 restituovaných velkostatků a 6 soukromých podniků se zaměstnanci, kde podnikatelé sami nerestituovali, ale od restituentů pronajímají (o koupi půdy zatím nemají zájem). 10 Vlastníci rodinných farem v úrodném Polabí provozují smíšenou zemědělskou výrobu (rostlinnou i živočišnou), jen výjimečně se úzce specializují. 11 Potýkají se s mnoha obtížemi, ale prosperují tak, že jsou schopni plnit své finanční závazky. O zisku se zatím nedá mluvit. Hospodaří ze pomoci rodinných příslušníků, výjimečně zaměstnávají další osoby. Rodinné farmy s malou výměrou fungují na způsob někdejších tzv. kovorolníků, obvykle znamenají jen doplňkový způsob obživy rodiny, jíž plyne pravidelný příjem ze stálého zaměstnání některého člena rodiny v průmyslu nebo službách. 8 Podobný rozpad sociálních vztahů zaznamenala slovenská badatelka O. Danglová v Topoľníkách na jižním Slovensku, a to po nezdařené restituci velkostatku v roce 1992. 9
Kolektivizaci zemědělství na okrese Nymburk věnovala pozornost Z. Vaněčková v edici kronikářských zápisů z období násilné kolektivizace. Srovn. Vesnice III. Zápisy v obecních kronikách o zakládání JZD. Ed. Z. Vaněčková. Národopisná knižnice 27. Praha, ÚEF ČSAV 1977.
10 11
V celostátním měřítku činí výměra tzv. podniků fyzických osob 23,2 %.
Příkladem úzké specializace může být podnikání restituenta R. Š., který si jako bývalý pražský hostinský zařídil na selském gruntu po rodičích chov prasat s vlastní porážkou a koná tu domácí zabíjačky pro pražské klienty.
CAHIERS DU CEFRES
71
Rodinné farmy stojí v nerovné konkurenci vůči tzv. transformovaným družstvům vlastníků. Tato družstva dosud namnoze málo ztratila ze své pseudodružstevní socialistické podoby, nadále pracují převážně na uživatelských a ne vlastnických vztazích. Dá se říci, že mnohá z nich žijí “z podstaty”, kterou nahromadila během posledních let celkem prosperující socialistické velkovýroby. V B. (40 km od Prahy) prodává například družstvo na volném trhu byty, vystavěné pro družstevníky za socialismu ze státních dotací apod. Majitelé rodinných farem musejí naopak splácet hypotéky a často se dostávají do potíží pro platební neschopnost zpracovatelského průmyslu (např. mlékáren). Vůči družstvům jsou rodinní farmáři v nevýhodě také proto, že obtížně hledají uplatnění pro svou produkci, protože nemají obchodní kontakty z minulosti. Vlastníci rodinných farem mají svou organizaci na celostátní úrovni (Sdružení soukromých zemědělců) i na okrese a zcela logicky jednají o zakládání svépomocných dobrovolných družstev pro skladování a odbyt výrobků. Zemědělské družstevnictví tohoto typu mělo v českých zemích do roku 1948 dlouhou vývojovou tradici a vynikající organizaci. Rodinné farmy v mnohém navazují na tradici selského gruntu. Zvlášť nápadně působí ve srovnání s ostatním zemědělským podnikáním poměr vlastníků rodinných farem ke zděděné půdě. “Bez půdy nemá život smysl, musíš ji mít rád”, pronesl v rozhovoru majitel rodinné farmy (53 let, zemědělský inženýr, dva synové absolventi zemědělské školy). Nevědomky parafrázoval definici cíle selského života, jak ji kdysi zformuloval Inocenc Bláha. Rodinné farmy však nejsou a nemohou být obnovenými selskými grunty. Některé z principů selských gruntů se dávno přežily, například jejich samozásobitelský charakter, nebo ztratily smysl vedle dokonalejších forem společenské organizace, jako systém výměnku. Selským gruntům však neodpovídá především výměra půdy, kterou v moderních podmínkách hospodaření rodinná farma potřebuje, aby mohla být soběstačná. Na výměře někdejších cca šesti středních sedláků může dnes úspěšně fungovat jen jedna rodinná farma (v Polabí činí potřebná výměra cca 150 ha). Rodinní farmáři rovněž nemohou nahradit sílu, kterou pro ekonomiku země před rokem 1948 představoval selský stav, protože jich je málo a pokud se nezmění zásady státní zemědělské politiky, nebude jich přibývat. Kontaktovaní vlastníci rodinných farem shodně konstatují, že kdo z restituentů nevyužil šancí do roku 1993 (nenávratné půjčky, výhodné hypotéky apod.), nemá již nyní šanci se jako prosperující rodinný farmář uchytit. Víc jak tři čtvrtiny zemědělské půdy jsou v českých zemích podle výkazu ministerstva zemědělství v rukou tzv. právnických osob: družstev (téměř polovina), obchodních společností, státních a komunálních podniků. Převládající silou v zemědělství jsou tedy stále postkomunistická družstva, na jejichž existenci a smysl se názory velmi různí. Výsledky diskuse a výzkumu slovenských etnologů vyznívají v tom smyslu, že rušení postkomunistických zemědělských družstev by přineslo na Slovensku víc škody než užitku a že zemědělci sami si přejí je zachovat. V České republice se názor na existenci družstev ubírá poněkud jiným směrem. Bez státních příspěvků se mohou družstva udržet jen tehdy, promění-li se ve fungující konkurenceschopné podniky, což si uvědomují jejich manažeři a z větší části i členové a zaměstnanci. Za poslední tři roky se počet lidí zaměstnaných v zemědělství snížil o polovinu, což kromě jiného svědčí o snaze majoritních družstev zbavovat se přebytečných sil. Tísnivým dojmem působí v posledních letech zaplevelená pole, nekosené louky, zanedbané sady. Patří restituentům, kteří si s nimi nevědí rady. Je to jeden ze záporných důsledků restitucí. Doufejme, že jen přechodný, a že české zemědělství, které podle statistik přestalo být rokem 1995 ztrátové, se s ním vyrovná.
