Americká literatura XIX. stol. Edgar Allan Poe ( )

Americká literatura XIX. stol.

Edgar Allan Poe (1809 – 1849) • nar. v Bostonu • studium literatury • zapsán na vojenské akademii; propuštěn pro nedisciplinovanost • sňatek s 13letou sestřenicí Virginií • literární úspěchy (krátké prózy, básně) • vliv na evropskou lit. - francouzské symbolisty, A. C. Doyla • dluhy, alkohol (hospitalizace a úmrtí v Baltimore)


E. A. Poe: Havran (1) Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání velmi jemné zaťukání na dvéře - a pak už ne. "Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné jednou jen a pak už ne." Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu, každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne. Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné, jež byla mou a teď už ne. Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohybá je s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně; abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání: "Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně jednou jen a pak již ne."


E. A. Poe: Havran (2) (…) Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu, dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne; ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení, jenom plaché oslovení "Lenoro!" zní zimničně, to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničně jenom to a víc už ne. (…) Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné; bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní usadil se znenadání v póze velmi výhružné na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné si sedl jen a víc už ne. Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané "Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy, jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" Havran děl: "Už víckrát ne."


E. A. Poe: Havran (3) (…) Zaražen, an na mne hledí s přiléhavou odpovědí, říkám si: "Toť bezpochyby pochyt velmi obratně od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl, takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné, jako je: Už víckrát ne!" (…) "Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel, synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi, dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne, zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" Havran dí: "Už víckrát ne." "Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel, při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne, rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine, jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine" Havran dí: "Už víckrát ne."


E. A. Poe: Havran (4) "Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení, táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři, neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane! Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!" Havran dí: "Už víckrát ne." Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné; oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny, lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane, nevzchopí se - víckrát ne. (přeložil Vítězslav Nezval)

Překlady Havrana do češtiny (NEVERMORE 6x jinak) Jaroslav Vrchlický („Nikdy víc“) Vítězslav Nezval („Už víckrát ne“) Dagmar Wagnerová („Vrátit čas?“) Kamill Resler („Marnost - zmar“) Svatopluk Kadlec („Nikdykrát“) Alois Bejblík („Marno vše“)


E. A. Poe: Jáma a kyvadlo Hleděl jsem vzhůru a prohlížel si strop cely. Klenul se asi třicet, možná čtyřicet stop nad mou hlavou a byl sestrojen podobně jako postranní stěny. Na jedné desce mne silně zaujala prapodivná postava. Byla to postava Času, tak jak se obvykle maluje, až na to, že místo kosy držela v ruce cosi, co jsem na první pohled pokládal za malovanou podobu ohromného kyvadla, jaká vídáme na starých hodinách. Ve vzhledu tohoto mechanismu mne však něco nutilo k pozornější prohlídce. Jak jsem tak na ně vzhůru hleděl (kyvadlo viselo přímo nade mnou), měl jsem dojem, že se hýbá. Vzápětí jsem shledal, že je to pravda. Kývalo se v krátkých kmitech a ovšem zvolna. Několik minut jsem je tak pozoroval spíše s podivem než s bázní. Posléze mne jeho jednotvárný pohyb unavil a zadíval jsem se jinam. Zaslechl jsem totiž slabý šelest, a když jsem pohlédl na zem, viděl jsem, jak se tu pohybuje několik obrovských krys. Vylézaly ze šachty, kterou jsem měl před očima hned po pravici. A nedbajíce mého upřeného pohledu, hrnuly se sem v houfech s lačnýma očima; lákal je pach masa. Jen s velkým, soustředěným vypětím jsem je od něho odháněl. Po půlhodině (snad uplynula i hodina - měl jsem nejasnou představu o čase) jsem opět vzhlédl. A teď jsem spatřil něco, co mne opravdu zmátlo a udivilo. Dráha kyvadla se prodloužila bezmála o yard. A jeho rychlost byla přirozeně také mnohem větší. Ale hlavně mne znepokojil dojem, že znatelně pokleslo. Nyní jsem zpozoroval - netřeba dodávat s jakým děsem -, že jeho spodní konec tvoří srpek třpytné oceli, dlouhý asi stopu od hrotu k hrotu, které trčí vzhůru, a že hrana srpku je zřejmě ostrá jako břitva. A jako břitva byl patrně i bytelný a těžký, neboť od ostří vybíhal vzhůru do pevného, širokého tvaru. Byl připevněn k mohutné mosazné tyči, a jak se houpal, svištěl vzduchem.


E. A. Poe: Jáma a kyvadlo Proč vykládat o dlouhých, předlouhých hodinách smrtelného, ba víc než smrtelného děsu, kdy jsem odpočítával svištící kmity oceli! Kyvadlo klesalo níž a níž - coul po coulu - zlomeček po zlomečku - po stupních rozpoznatelných jen v intervalech, které trvaly věky! Teprve po několika dnech - ano, mnoho dní možná uplynulo - začínalo kmitat tak těsně nade mnou, že mne ovíval jeho břitký dech. Do chřípí se mi tlačil pach ostré oceli. Modlil jsem se - zapřísahal jsem do omrzení nebesa, aby urychlila sestup kyvadla. Běsnil jsem, šílel, vší mocí jsem se zdvíhal proti švihům strašlivého handžáru. A pak jsem se znenadání utišil a jen se usmíval na blyštivou smrt jako dítě na podivnou cetku. (…) Dolů - neodvratně, neúprosně dolů! Jen tři palce nad hrudí mi teď kmitalo! Zběsile jsem se snažil vyprostit levou paži. Byla volná jen od lokte k prstům. Stíží jsem dosáhl od mísy k ústům - ani o vlas dál. Kdybych dokázal zpřetrhat pouta nad loktem, snad bych kyvadlo zachytil a snad bych ho i zastavil. Ale to bych se právě tak mohl pokoušet zastavit lavinu! Dolů - stále tak nepřestajně - stále nevyhnutelně dolů ! Zalykal jsem se a svíjel při každém jeho kyvu. Choulil se v křeči při každičkém švihu. S dychtivou, nesmyslnou, zoufalou nadějí jsem na kyvadlo upíral oči, když se rozmáchlo ode mne vzhůru; bezděčně jsem je mhouřil, když klouzalo dolů - třebaže smrt by mi přinesla jen úlevu - ó jak nevýslovnou úlevu! A přece mne do morku kostí mrazilo pomyšlení, že nepatrným posunem mechanismu se mi ta břitká, lesklá sekyra zatne do hrudi. A proč mne tedy mrazilo, proč jsem se ještě chvěl a choulil? Byla to naděje - naděje i na skřipci triumfující, naděje, která tiše promlouvá k odsouzencům na smrt i v žalářích inkvizice.


E. A. Poe Havran (básnická skladba) Filozofie básnické skladby (esej) Jáma a kyvadlo Sud amontillada (hororové povídky) Vraždy v ulici Morgue (detektivní povídka)


Walt Whitman (1819 – 1892) • nar. ve státě New York • zájem o filozofii, přírodovědu, historii • vykonával řadu zaměstnání (poslíček, učitel, novinář, …) • v době občanské války pracoval jako ošetřovatel ve Washingtonu • zemřel ve státě New Jersey • vliv na tvorbu symbolistů a později i surrealistů • autor básnické sbírky Stébla trávy (rysy civilismu)


W. Whitman: Stébla trávy Sebe slavím a sebe zpívám, Co já si troufám, ty též si troufni, Neboť každý atom, který mně patří, i tobě patří. Bloumám a vábím svou duši, Otálím, netečně opřen pozoruji čepel letní trávy. Můj jazyk, každá kapka mé krve povstala z této hlíny, z tohoto vzduchu, Zde zrozen z rodičů zde zrozených, ze zde zrozených rodičů a ti opět z rodičů zde zrozených, Dokonale zdráv, právě sedmatřicetiletý, začínám A doufám že do smrti nepřestanu. (Zpěv o mně)


W. Whitman: Stébla trávy Já přirozený, Příroda, Milující den, stoupající slunce, přítel, s kterým jsem šťasten, Paže mého přítele volně visící přes rameno, Stráň bílá květy horského jeřábu, Táž za pozdního podzimu, odstíny červené, žluti, hnědi, purpuru a světlé i temné zeleně, Hustý povlak trávy, zvěř a ptáci, osamělý neupravený břeh, planá jablka, oblázky, Krásné odkapávající úlomky, nedbalý seznam jedné věci za druhou, jak jsem je k sobě náhodně přivolával nebo na ně myslil, Skutečné obrazy (neboť co nazýváme básněmi, jsou pouze obrazy), Básně noční osamělosti a lidí, jako jsem já, Ta báseň plaše skloněná a neviditelná, kterou stále nosím u sebe a kterou nosí u sebe všichni muži (Vězte jednou provždy, prohlašuji to úmyslně, kdekoli jsou muži jako já, tam jsou naše mužné, číhající mužské básně), Myšlenky lásky, šťáva lásky, vůně lásky, povolnost lásky, úponky lásky a stoupající míza, Paže a ruce lásky, rty lásky, falický palec lásky, prsa lásky, břicha přitisknutá a slepená láskou, Země ryzí lásky, život, který je životem teprve po lásce, Tělo mé lásky, tělo ženy, kterou miluji, tělo muže, tělo země, Něžné předpolední vánky vanoucí z jihozápadu, Chundelatý čmelák, bzučící, toužebně poletující nahoru a dolů, svírající vzrostlý ženský květ milostnýma pevnýma nohama, svíjející se na něm a dělající si s ním, co chce, rozechvěně a pevně se k němu připínající, dokud není uspokojen; Vlhkost lesů za časných hodin, Dva spící ležící za noci blízko sebe, jeden s paží napříč pod pasem druhého, Vůně jablek, aroma rozemnuté šalvěje, máty, březové kůry, (Já přirozený) (…)

Americká literatura XIX. stol. Edgar Allan Poe ( )

Recommend Documents