Č ESKÁ LITERATURA I ( Č TYŘ ICÁTÁ A PADESÁTÁ LÉTA XX. STOL.)

-1OSTRAVSKÁ UNIVERZITA FILOZOFICKÁ

FAKULTA

ČESKÁ LITERATURA I (ČTYŘICÁTÁ A PADESÁTÁ LÉTA XX. STOL.)

PETR HANUŠKA

IVA MÁLKOVÁ

OSTRAVA 2002

Číslo a název podkapitoly (nebo kapitoly)

Cíle předmětu

Po prostudování textu budete znát: •

Situaci v české literatuře ve čtyřicátých a padesátých letech

•

V jakém smyslu politické podmínky ovliv ň ovaly kulturu a osobnosti s ní spojené

•

Které organizace, literární skupiny, přátelská seskupení, nakladatelství, časopisy ovliv ňovaly literární život

•

Které osobnosti trvale zasáhly do literárního života

•

Získáte: •

Schopnost pojmenovávat dobový kontext

•

Schopnost rozlišovat literární díla a jejich hodnotu

•

Schopnost orientovat se mezi literárními kritiky, literárními historiky a jejich názory a texty

•

Znalosti o událostech, které ovlivňovaly 40. a 50. léta v literatuře i kultuře

Č a s p o t ř e b n ý k p r o s t u d o v á n í u č iv a p ř e d m ě t u : 36 hodin

-2-


Obsah předmětu

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.

Kulturní situace v letech 1945 – 1948 Poválečná poezie psaná napříč všemi generacemi Literární a výtvarná Skupina 42 Nové generace válečného a poválečného surrealismu Rozmach poválečné české prózy Český literární existencionalismus Situace české literatury po roce 1948 do roku 1959 Autoři dvacátých a třicátých let pod tlakem let padesátých Budování, optimismus, schéma a česká literatura padesátých let v kontrastu s literaturou psanou ve vězení a katakombách 10. Básníci Května a spisovatelé kolen antologie Život je všude 11. Románová tvorba padesátých let a návrat společenského románu 12. Poezie druhé poloviny padesátých let

-3-


-4-


-5-

KULTURNÍ SITUACE V LETECH 1945 - 1948

V této kapitole se dozvíte: •

V jakém smyslu se začaly proměň ovat politické a kulturní podmínky v poválečném tříletí 1945 – 1948. Vysv ětlíme, proč se většina kulturních činovníků přiklonila ke kulturní politice KSČ. Přiblížíme tematické okruhy, o nichž jednal sjezdu Syndikátu českých spisovatelů konaný v r. 1946.

Klíčová slova této kapitoly: Účtování a výhledy, Syndikát českých spisovatelů , krize moderního umění, socialistický realismus, komunistický kulturní program, kulturní levice, katoličtí autoři a časopisy.

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 2 hodiny


-6-

Pod názvem Účtování a výhledy vyšel v roce 1948 sborník projevů, které přednesli účastníci sjezdu Syndikátu českých spisovatelů konaného v červnu 1946. Jeho název shrnul dva nejdůležitější okruhy problémů českého literárního života v poválečném tříletí. Do prvního lze zařadit nutnost vyrovnat se s dopady německé okupace na českou literaturu a kulturu a hledat východiska z pociťované krize moderního umění. Druhý okruh zase otevíral otázku postavení, charakteru a poslání tvůrce a literatury v podmínkách nově se formující společnosti. Mnohé o dobových diskusích napověděly názvy již před sjezdem vytyčených tematických bloků - Literatura a národ, Osobnost a kolektiv, Cesta literatury k lidu, Poslání literární kritiky ve společnosti a Účtování a výhledy. Ukončení války tak nebylo vnímáno jen jako fakt historický, ale i jako mezník duchovní a tvůrčí. Již od 30. let se totiž v dobovém tisku psalo o křižovatce, na které se ocitla evropská společnost a moderní umění jako celek. Na spisovatelském sjezdu hovořil ve svém příspěvku kritik Jan Grossman o rozkladu tradičních etických i kulturních hodnot a jejich mnohovýkladovosti. Překladatel Aloys Skoumal zase uvažoval nad vnitřními rozpory člověka, které ho provázejí při vnímání vlastního bytí, i nad narušováním dosavadních uměleckých postupů. Kritik František Götz (v tomtéž roce 1946 vydal knihu s příznačným titulem Na předělu) hledal východisko z prožívaného dobového provizória v příklonu k filozofii existencionalismu. Naději spatřoval v její schopnosti popisovat otevřeně bídu lidského života. Průzkumem jeho elementárních základů se pak před člověkem a tvůrcem otevírala možnost jej znovu vybudovat. Nejoptimálnějším rekonstrukčním projektem se Götzovi jevil program socialistického realismu. I výtvarný a literární teoretik Jindřich Chalupecký konstatoval, že lidé postrádají myšlenku, jež by je motivovala a spojovala. „Svět, v němž žijí,“ jim je cizí, nepřátelský, a v takovém ani pak nepotřebují umění. Umění pak této situaci nahrávalo svou sebestředností, estetickou exkluzivitou, odtržením od vnějšího světa a celkovou nesrozumitelností. Východisko z krize Chalupecký nacházel v obnovení zájmu umění o člověka, o stav jeho myšlení, o detaily jeho každodenního světa. Program socializace společnosti a kultury Stejně jako téměř celou českou společnost i Jindřicha Chalupeckého přilákala stmelující myšlenka její socializace, tak jak ji hlásal komunistický program. V jeho rámci bylo po umění, resp. literatuře požadováno, aby zachycovala obrazy soudobých proměn. Hrdinou básní a próz se měl stát pracující člověk, jehož obraz musel být blízký a srozumitelný širokým čtenářským vrstvám. Spisovatelé měli hledat vzor v tzv. klasické literatuře, spojené například se jmény J. K. Tyla či Aloise Jiráska, a v kultuře lidové. Výše než estetická kvalita díla byla stavěna jeho výchovná role. Ačkoliv kritik Václav Černý patřil k zastáncům socialistické myšlenky, ještě během jednání spisovatelského sjezdu obhajoval svobodu tvůrčí individuality, její nezávislost na společenské objednávce a svébytnost uměleckého aktu. V posjezdových debatách o otázce mezinárodní kulturní návaznosti zastával na rozdíl od jednoznačného příklonu komunisty Zdeňka Nejedlého k sovětské kultuře – představu o českém umění coby mostu mezi evropským Východem a Západem. Kulturně-politické polemiky zaplnily i stránky tehdejších novin a časopisů, z nichž k nově založeným patřily mj. Blok, List, Kvart, Mladé archy či Generace. Názory problematizující či odmítající socialistickou kulturní orientaci otiskovaly Kritický měsíčník Václava Černého, Dnešek Edvarda Valenty a Ferdinanda Peroutky a Ducháčkovy Obzory. Levicové přesvědčení prezentovala Kulturní politika divadelníka E. F. Buriana, Lidová kultura, Tvorba a kulturní rubrika Rudého práva. Na podzim roku 1946 dokonce došlo v důsledku ideových rozepří k dočasnému rozkladu po válce ustaveného stavovského sdružení Syndikátu českých spisovatelů na Kulturní obec (levicoví tvůrci) a Kulturní svaz (sympatizanti národních socialistů). V následujícím roce se však členové obou organizací opět spojili do Kulturní jednoty. Nástup kulturní levice Za jeden z typických rysů období lze prohlásit silnou společenskou angažovanost umělců. Politika prostupovala kulturním děním, narušovala a v extrémních případech znemožňovala svobodnou výměnu názorů. Nesla se především ve znamení ofenzívy kulturní levice, přímo spojené a podporované KSČ. Již od května 1945 komunisté kupříkladu opakovaně vyvíjeli tlak na zastavení katolicky orientovaných časopisů, k nimž se řadily Řád, Akord, Vyšehrad, Obzory či Vývoj. Z uměleckých i politických důvodů byli soustavně napadáni básníci Jakub Deml, Jan Zahradníček, Václav Renč, prozaik Jan Čep, kritik Bedřich Fučík či novinář Ferdinand Peroutka. Právě komunistům však mnozí umělci vyjádřili v Májovém poselství kulturních pracovníků českému lidu před podporu před důležitými volbami na jaře 1946: „My, kulturní pracovníci, poznali jsme v učení komunistů dovršení lidského poznání a záruku dalšího vzestupu člověka a vděčně dnes manifestujeme spojitost úsilí KSČ s úsilím pokrokové kulturní tvorby...“ Mezi podepsanými se objevila


-7-

jména básníků Františka Halase, Vladimíra Holana, Vítězslava Nezvala, Františka Hrubína, z mladších Ivana Blatného, Jiřího Koláře, Josefa Kainara, prozaiků Ivana Olbrachta, Václava Řezáče, malířů Kamila Lhotáka, Františka Tichého nebo malířky Toyen, lingvisty a estetika Jana Mukařovského, literárního a výtvarného teoretika Karla Teiga či divadelních režisérů Jindřicha Honzla a Jiřího Frejky. Důvěru v KSČ a srozumění s její rolí stavitelky šťastného světa pregnantně vyjádřil Vladimír Holan v článku Proč jsem se stal komunistou, otisknutém v Rudém právu v roce 1946: „Řekl jsem před chvílí, že údělem básníka a umělce – má-li nějaký úděl – jest osvobozovat... Koho? Člověka především. Věci zároveň. A nejsou mi pouhými slovy slova tak drahá jako například: osud, důstojnost, láska a budoucnost... Snad se neholedbám, pravím-li, že mi vždycky šlo o jejich nejhlubší smysl a o naplnění tohoto smyslu. A já věřím, že komunistům jde o totéž.“ Úkol k textu. Vyhledejte sborník Účtování a výhledy (1948) a přečtěte si celé příspěvky citovaných autorů. Zjistěte, které další vám známé osobnosti na sjezdu vystupovaly a poznamenejte si, o čem hovořily. Úkol k zamyšlení. Vyhledejte a přečtěte si článek Timothea Vodičky Tažení proti katolickým spisovatelům (Akord, 1946-47. Poznamenejte si hlavní argumenty, které proti nim vznášeli jejich ideoví odpůrci, a zamyslete se nad jejich oprávněností.

Část pro zájemce. V knize Václava Černého Paměti III. 1945-1972 (1992) si přečtěte pasáž nazvanou Intermezzo. Květen 1945 – Únor 1948, v níž se dozvíte základní informace o základních dobových historických souvislostech. Korespondenční úkol. Prostudujte manifest Májové poselství kulturních pracovníků českému lidu z května 1946. Všimněte si, jakým stylem byl psán a o jaké argumenty se jeho signatáři opírali. Poznamenejte si, kteří další známí umělci podpořili politiku KSČ.

Shrnutí kapitoly. Poválečné tříletí je charakterizováno intenzivním propojením politiky a kultury. I literáti účtovali na svém sjezdu Syndikátu českých spisovatelů s minulostí a hledali nové cesty, kterými by se měla literatura ubírat. Na nebezpečí zjednodušení patrné z tezí socialistické kulturní politiky nejčastěji upozorňoval Václav Černý. Nejpřímější svědectví o době přináší sborník příspěvků nazvaný Účtování a výhledy, z časopisů pak Černého Kritický měsíčník.

Otázky: •

Kdy, kde a proč se konal sjezd Syndikátu českých spisovatelů?

•

Jakým problémům a v jakých oddílech bylo věnováno jednání sjezdu? Jak se jmenuje sborník sestavených z proslovených příspěvků?

•

Jak byste charakterizovali celkovou kulturní, resp. literární situaci v rozmezí let 1945 – 1948?

•

Proč byla v Evropě pociťována od konce 30. let krize umění?

•

Co mělo být úkolem literatury podle představ socialistického kulturního programu?

•

V čem se Václav Černý rozcházel s ostatními zastánci socialistického kulturního názoru?


-8-

•

V kterých periodikách a kdo pokračoval v polemikách po skončení sjezdu Syndikátu českých spisovatelů?

•

K jakému organizačnímu rozkolu došlo mezi zastánci odlišných kulturních koncepcí a jak byl spor vyřešen?

•

Proč, jakým způsobem a s jakými konečnými důsledky byli napadáni autoři tzv. katolické literatury?

•

Co přitahovalo literáty na levicovém (socialistickém) kulturním programu?

Další zdroje: BRABEC, Jiří: Poznámky k české literatuře 1945-48. Orientace 1, 1966, č. 1, s. 77-82. ČERNÝ, Václav: Paměti III. Brno 1992.

Průvodce studiem. Uvědomte si, že toto období tak trochu „dýchá“ poválečným optimismem a příklonem k levicové politice. Celkem pochopitelným po prožité šestileté okupaci. Dívejte se na věci s nadhledem a s notnou dávkou empatie. Nevíte, co by s vámi samotnými tato situace provedla!

-9-

POVÁLEČNÁ POEZIE PSANÁ NAPŘÍČ VŠEMI GENERACEMI


V čem se odlišují názory na umění Jana Grossmana od dobově převažujících levicově orientovaných kulturních programů . Vysvětlíme vám, jaký smysl měly večery Mladé literatury a která seskupení se zde prezentovala. Přiblížíme vám směřování st řední a starší básnické generace a proměnu atmo sféry jejich básní.

Klíčová slova této kapitoly: Skepse Jana Grossmana, večery Mladé literatury, Ohnice, teorie tzv. „n ahého člověka“, Skupina 42, Mladá fronta, tzv. dynamoarchisté, tzv. syntetický realismus,, křesťansko-humanistické myšlenky, Skupina Ra, surrealisté, novodobý mýtus, zástupná symboli čnost, tzv. Skupina kulturního kádru, zjevení na hoře Lassaletské



- 10 -

Názorové a umělecké rozrůznění mladší básnické generace Skepsi vůči kolektivnímu optimismu a odmítnutí hrozícího schematismu socialistické kultury vyjádřil Jan Grossman. Úkol generačních souputníků spatřoval v odmítnutí jakékoliv „ideologické konstrukce zvenčí“. Vznikající díla měla pojmenovat „živé jádro problematiky“ zachycené skutečnosti, a to při respektování různosti jejího vidění a výkladu jako produktu „maximálního rozpětí lidského vědomí“. Vyřčený požadavek vidění světa z odlišných světonázorových stanovisek a poetik přislibovalo veřejné vystoupení věkově mladší či střední generace spisovatelů na večerech poezie nazvaných Mladá literatura, jež se uskutečnily na podzim 1947. Jako první se představili členové skupiny Ohnice, kteří se hlásili k odkazu za války předčasně zemřelých básníků Jiřího Ortena a Hanuše Bonna. Kamil Bednář, Josef Hiršal, Ivan Diviš, Miroslav Holub či Antonín Bartušek nadále naplňovali program tzv. „nahého člověka“, nově pak svou poetiku obohatily prvky literárního existencionalismu. Ve stejném roce vydali dvousvazkový sborník Ohnice. Básnická sbírka Duše orlů (1946) Kamila Bednáře ještě vycházela z válečného prožitku, v němž vstupoval jedinec ve světě bez Boha do konfrontací se zkázonosnými silami. Rozjímáním o čase, lidské duši i smrti však scházela opravdovost, často ústila do banálních závěrů. Patos veršů reflektujících hektičnost historických chvil sklonku války (například ve sbírce Praha pod křídly války, 1945) Bednář vystřídal posléze příklonem k fakticitě a přitakání obyčejnému lidskému životu, k vykontrastování jeho kladného a záporného pólu ve sbírce Pravda světa (1948). Touženou pravdivost výpovědi podlamovalo lyrické uhlazování a autorské mentorování. I Úzké cesty (1948) Josefa Hiršala se odvíjely v duchu rozkladů o pocitech člověčího smutku a jeho úzkostného osamění. Další z poetických večerů patřil členům literární části Skupiny 42, která sdružovala Ivana Blatného, Jiřinu Haukovou, Josefa Kainara, Jiřího Koláře a Jana Hanče. Teoreticky sdružení zaštítil Jindřich Chalupecký, který přiblížil jejich úsilí o vypsání projevů „onoho úděsného a slavného dramatu člověka a skutečnosti: dramatu záhady, čelící zázraku“. Program skupinových malířů představil teoretik Jiří Kotalík. K autorům volně napojeným na deník Mladá fronta (označovaným jako tzv. dynamoarchisté) přináleželi Ladislav Fikar, Eduard Petiška, Oldřich Kryštofek, Jaromír Hořec, František Listopad, Ivan Andrenik či Ivo Fleischmann. I oni již měli za sebou vydání společného sborníku pod názvem Aktiv (1946). Básnický debut Ladislava Fikara Samotín (1945) vřele uvítala soudobá kritika. I když přinesl typickou lyrickou situaci – básnické já v odcizeném světě, svárlivý svět ve mně –, překvapil lidsky zralým tíhnutím po ničím nezkresleném sebepoznání, po překonání rozporů mezi křehkým prostorem duše a zdrsněnou obkličující realitou. K tzv. syntetickému realismu se hlásili levicově smýšlející tvůrci, kteří své příspěvky tiskli na stránkách Rudého práva: básníci Jindřich Hilčr, Vlastimil Školaudy, Michal Sedloň, teoretici Jiří Hájek, Jan Petrmichl a Sergej Machonin. Byla jim blízká ideová základna dialektického materialismu. Striktně v díle oddělovali sféru lidského soukromí a veřejných věcí. Poslání literárního díla spatřovali v jeho aktivním podílu na prosazování socialistického řádu. K myšlenkám křesťansko-humanistickým se přimkli autoři publikující na stránkách časopisu Vyšehrad – Klement Bochořák, Emanuel Frynta, Ivan Slavík, Josef Suchý. Básník Vladimír Vokolek na večeru přednášel o touze křesťana po dosažení absolutna, ale i o pokorném přijetí údělu dočasného života na zemi. Člověk a země v něm splývali v jedno, neboť oba uhnětl a ochraňuje Bůh. Zatímco u mnoha jiných básníků nalezneme rozhořčená či zraněná svědectví o rozrušení rovnováhy mezi jedincem a světem, ve sbírkách Klementa Bochořáka Svět, pláň andělská (1947) i Poutník (1948) vládla úpěnlivá touha po harmonii. Františkánská křehkost, vazba na moravskou krajinu a lidové prostředí, ozvěny lidového baroka zůstaly i nadále konstantami jeho poezie. Závěrečné vystoupení celého cyklu poetických večerů obstarali mluvčí a básníci z novosurrealistické skupiny Ra – Ludvík Kundera a Zdeněk Lorenc. Odmítli omezování tvorby přesně vytyčenými programy, veřejně se přihlásili k revoluční roli komunistické strany, k „dialektickému materialismu, internacionalismu, protináboženskému postoji a požadavku naprosté svobody umělecké práce“. Vratislav Effenberger, který měl o surrealismu odlišnou představu, zdůraznil, že „surrealismus není umění“. Poválečná poezie starší a střední básnické generace Závěr války umožnil střední a starší básnické generaci oficiálně publikovat sbírky rozepsané již v okupačních letech. Zároveň však svými aktuálními verši autoři vyjádřili i bezprostřední pocity radosti z obnovení míru, vděk osvoboditelům a naději na zítřky, o nichž věřili, že se budou odvíjet ve znamení „všesjednocujícího bratrství“.


- 11 -

Opojení z konce šestileté německé okupace podlehl i básník soustředěné, do sebe uzavřené duchovní kontemplace Vladimír Holan ve sbírkách Dík Sovětskému svazu a Panychida (obě 1945). I on náhle pocítil potřebu splynout s těmi, kteří svět zbavili apokalyptických hrůz a jež byli v jeho očích vyvoleni jej znovu vybudovat. Holanovy básnické příběhy naplnila zloba vůči temnému včerejšku. Ostře polemizoval i s Bohem, který nechal svět na holičkách: „Je Bůh? A je-li, proč si schází?“ V básnických miniportrétech sovětských vojáků Rudoarmejci (1947) složil obdiv prostému člověku, plnému přirozeného citu, spontánnosti v jednání, a povýšil jeho neposkvrněný obraz na novodobý mýtus. Obdobně kontrastní výstavbu zvolil i František Hrubín ve sbírkách Chléb s ocelí a Jobova noc (taktéž obě 1945), když stvořil modelovou situaci střetnutí „symbolů staré a nové země, světa zoufalství a krásného světa chudých“, jak posléze napsal literární historik Jiří Brabec. Ve druhé sbírce navíc ústřední roli přebrala postava básníka (přeneseně celá Poezie), který se postupně osvobozoval od prokletí pěvce pasivně přijímajícího zlo kolem sebe. Zástupná symboličnost, postrádající ovšem rozměr osobní účasti na oživených dějích, dominovala knize Viléma Závady Povstání z mrtvých (1946). I v jeho verších se často objevovaly motivy katastrofických výjevů, které automaticky vyvažoval vírou v nositele příštího světla. Potkával je především uprostřed dělné práce, jak tomu bylo například v básni Země junáků. Patetická atmosféra, neústrojnost při použití emblematických motivů spojených s českou historií a z toho plynoucí komičnost postihla přepracovaný Historický obraz (1945) Vítězslava Nezvala. Naopak kniha Jaroslava Seiferta Přilba hlíny (1945), v níž autor shromáždil verše z let 1937-1945, prokázala jeho schopnost propojit abstraktní témata (válka, vlast, svoboda, budoucnost, zlo, dobro) s chvěním běžného dne, každičkým, byť i sebebanálnějším detailem. Poezii spjatou s atmosférou poválečných dnů, týdnů a měsíců dále publikovali i představitelé nejstarší básnické generace Fráňa Šrámek v knize Rány, růže (1945) či S. K. Neumann v posledním oddílu Rudých zpěvů (1948), jehož ideová vyhrocenost korespondovala s nástupem mladých básníků kolem tzv. Skupiny Kulturního kádru (Stanislav Neumann). Iluze harmonického zítřka však vzala brzy za své pod vlivem vývoje reálných událostí. Svržení atomové bomby, politické rozdělení světa, napětí vyvolané možností ze znovuvypuknutí války i vnímání rozjitřených, neusazených poměrů v republice – to všechno byly faktory natolik zřetelné, že je básníci nemohli oslyšet. Kulturně i politicky silně angažovaný František Halas sice psal básně tematicky úzce provázané s rychle plynoucími dny (V řadě, 1948), ale zároveň jej pronásledovaly neodbytné nadčasové otázky: Nakolik přesné i důsažné bylo, je a bude básníkovo slovo? Ke komu vlastně promlouvá? Koho činí šťastným a koho zraňuje? Čím nesmí nechat básník podlomit svou důvěryhodnost? Ke čtenáři se však jeho verše dostaly až osm let po jeho smrti v roce 1957 díky fragmentu sbírky A co? Nevyzpytatelnost lidského osudu na zemi, lidskou opuštěnost a strach ve svárech, kterých se stal nedobrovolným účastníkem či svědkem, i potřebu nového splynutí člověka s kosmem, jehož je trvalou součástí, vyjádřil František Hrubín ve sbírkách Nesmírný krásný život (1947) a Hirošima (1948). Nejsugestivnější obraz rozvráceného světa však přinesla skladba katolického básníka Jana Zahradníčka La Saletta (1948). Zpoetizoval v ní událost starou více jak sto let. Dvěma dětem – pasáčkům Melanii a Maximovi – se tehdy zjevila „na hoře Lasalettské“ Panna Maria s proroctvím, v němž se mělo lidstvo odvrátit od Boha. A právě v soudobé realitě spatřoval Zahradníček jeho naplnění. Jediné východisko nacházel v opětovném návratu ke Kristu, kterýžto však nemohl proběhnout pouhým povrchním přihlášením, ale cestou vnitřní duchovní očisty. Střetnutí světa niterného duchovního rozjímání a vnějších násilných tlaků prostupuje i řádky Roušky Veroničiny (1949).

Úkol k textu. Pokuste se vyhledat a přečíst sborníky jednotlivých básnických uskupení – Ohnice, Aktiv, A zatímco válka, Skupina Ra. Uvědomte si, jakým způsobem jsou koncipovány a nakolik reprezentují charakterizovanou názorovou platformu.

Úkol k zamyšlení. Vypůjčte si jednu z výše připomínaných knížek Klementa Bochořáka. Konfrontujte vlastní četbu s uváděnými postuláty křesťansko-humanistické poezie. Uvažujte nad tím, proč nepůsobí jako veršová ilustrace náboženských tezí.


- 12 -

Část pro zájemce. Porovnejte předválečné (1939) a poválečné (1945) vydání sbírky Vítězslava Nezvala Historický obraz. Zaregistrujte autorovy zásahy a najděte místa, která trpí přílišnou patetičností, sklonem k banalizaci projevu.

Korespondenční úkol. Písemně konfrontujte básnickou skladbu Jana Zahradníčka La Saletta s jejím historickým východiskem. Využijte k tomu interpretační studii Jaroslava Meda nazvanou Jan Zahradníček La Saletta uveřejněnou v knize Česká literatura 1945-1970. Interpretace vybraných děl (1992). Přečtěte si básníkův portrét Bujará chudoba uveřejněný v esejistické knize kritika Bedřicha Fučíka Čtrnáctero zastavení (1992).

Shrnutí kapitoly. Teoretik Jan Grossman zastával odlišné názory než většina spisovatelů. Pro umělce vyhrazoval právo být svobodomyslný a nezávislý na jakémkoliv politickém systému. Na podzim r. 1947 proběhly Večery Mladé literatury, na nichž se představili členové rozličných básnických uskupení – od zastánců teorie tzv. „nahého člověka“ po surrealisty ve Skupině Ra. Střední a starší básnická generace nejprve tematizovala oslavné momenty nedávné historie (lidský heroismus v boji proti fašismu) a světlé zítřky celé lidské společnosti. Brzy však její optimismus vystřídala skepse, kterou vyvolalo použití atomové bomby a nástup režimu, který Jan Zahradníček vnímal jako odklon od Boha.

Otázky: •

V čem se odlišovalo pojetí moderního umění v podání Jana Grossmana?

•

Proč byly na podzim roku 1947 organizovány večery poezie nazvané Mladá literatura? Která umělecká seskupení se na nich prezentovala?

•

Kterým tématů m, resp . mo tivů m se bezprostředně po válce věnovala st řední a starší básnická generace? Jakých charakteristických básnických prostředků používala k jejich zachycení?

Další zdroje: KOŽMÍN, Zdeněk – TRÁVNÍČEK, Jiří: Na tvrdém loži z psího vína. Brno 1998. MACHÁČEK, Vítězslav: 50 českých autorů posledních padesáti let. Praha 1969.

Průvodce studiem. Uvědomte si, nakolik byla poezie silná a nakolik měla schopnost promlouvat o době. Verš byl autentickým a společností respektovaným svědectvím o časech, v nichž radost vystřídala obava ze zítřejšího dne. A jak přitom byla poezie mnohotvará, tvořená napříč věkově odlišnými generacemi!

- 13 -

LITERÁRNÍ A VÝTVARNÁ SKUPINA 42


Kdy se začala formovat literární a výtvarná Skupina 42. Seznámíme vás s nejvýznamn ějšími teoretiky skupiny a jejich uměleckými koncepty. Přiblížíme vám poetiku básnické části Skupiny 42 a knihy, které v jejím duchu vznikaly. Na závěr vymezíme význam Skupiny 42 v dobovém literárním kontextu.

Klíčová slova této kapitoly: Literární a výtvarná Skupina 42, historie výtvarné části, Jindřich Chalupecký, situace literární části za války, poetika Skupiny 42, Kamil Bednář, Deset bodů k nadrealismu , město jak téma, Ódy a variace, Limb a jiné básně, Sedm kantát, Malé variace, Nové mý ty, depoetizace a prozaizace básnického výrazu.



- 14 -

Historie literární a výtvarné Skupiny 42 Teprve osvobození z německé šestileté okupace umožnilo členům literární a výtvarné Skupiny 42 představit vlastní tvorbu široké veřejnosti a konfrontovat se s nejnovějšími tendencemi domácí i zahraniční soudobé kultury. Historie výtvarné části skupiny však zasahovala až do dvacátých let, kdy se na gymnáziu v Nové Pace setkali pozdější malíř František Gross, fotograf Miroslav Hák a sochař Ladislav Zívr. Později se na Uměleckoprůmyslové škole v Praze Gross seznámil s malířem Františkem Hudečkem. Během následujícího desetiletí se mladí umělci postupně prosazovali na tuzemských i zahraničních výstavách. Vstřebávali kubistický odkaz, reagovali na nástup surrealismu. Jen v roce 1937 se zúčastnili První výstavy v D 37, Výstavy československé avantgardy a Prvního salonu na chodbě u E. F. Buriana v Mozarteu, kde se k nim připojil malíř Jan Kotík. Do katalogu výstavy v Burianově D 40 napsal Jindřich Chalupecký stať Svět, v němž žijeme, která se zanedlouho stala teoretickým východiskem formující se skupiny. V ní vyjádřil myšlenky umělců, jež „jasněji nebo méně jasně nám už po léta tanuly na mysli“. Vedle obav z válečného konfliktu to bylo především vědomí krize moderního umění. Chalupeckého generace cítila potřebu přimknout se k realitě, v níž se pohybovala. Zamýšlela pojímat tvorbu jako cestu potvrzení vlastní existence. Za své přirozené prostředí její autoři považovali město (včetně jeho periferie), zachycovali podoby zde žijícího člověka, všímali si všedních věcí, které ho obklopovaly. Ve stejné době vyjadřoval svými obrazy očarování městskou civilizací i Kamil Lhoták. Rozhodnutí založit skupinu padlo při Členské výstavě Umělecké besedy (členy Gross a Hudeček) v listopadu 1942. Postupně se v ní sešli nejen již výše jmenovaní tvůrci, k zakladatelům navíc patřili i výtvarný teoretik Jiří Kotalík a malíř Jan Smetana. Během války, resp. těsně po ní dále přistoupili malíři Karel Souček a Bohumír Matal. V protektorátních podmínkách uskutečnili společnou výstavu v Topičově salonu (1943) a řadu na sebe záměrně navazujících individuálních expozicí. Teprve v září 1945 však mohli použít v názvu další výstavy označení Skupina 1942. Epilogem malířského působení skupiny se staly dvě souborné výstavy Kamila Lhotáka a Jana Smetany v Topičově salonu v únoru a březnu 1948. Předtím se však stačili společně z neosurrealisty ze Skupiny Ra a se sdružením Sedm v říjnu představit v roce 1946 na výstavách Art tchécoslovaque 1938-1946 (Paříž, Brusel, Antverpy, Lutych) a v roce 1947 na expozici Modern Kunst der Tschechoslowakei v Luzernu. Situace literární části skupiny, která se vytvářela v úzkém sepětí s výtvarníky, se za války výrazně lišila omezenými publikačními možnostmi a volnější formou vzájemné komunikace. Básníci Ivan Blatný, Jiří Kolář, Josef Kainar a Jiřina Hauková - prozaik Jan Hanč se stal členem až v roce 1945 - totiž žili na různých místech, jejich poetika byla diferencovanější, nesvazovaná natolik skupinovým estetickým kánonem. Spojoval je však stejný postoj ke stavu moderního umění. Poetika Skupiny 42 v kontextu dobových uměleckých diskusí I v poezii byla totiž pociťována v průběhu třicátých let situace dočasné tematické i formální vyčerpanosti. Surrealisté, Halas, Holan i Weiner dovedli již na konci desetiletí básnické hledání k zkoumání automatických procesů lidského podvědomí. Pozorovali konflikty takto podmíněné lidské individuality a tlaku společenských institucí (tříd, etických hodnot atp.), přičemž využívali rozmanitých formálních postupů. Nastupující mladá básnická generace se ocitla v situaci, kdy se v důsledku vypuknutí války zhroutil nejen svět obecně uznávaných etických hodnot, ale kdy i umění dospělo do stavu uzavřenosti sama v sobě, do momentu odtržení od reálného světa. Za část mladé spisovatelské generace promluvil Slovem k mladým (1940) básník Kamil Bednář. Na dobový umělecký status quo zareagoval návrhem na likvidaci všech ideologicky podbarvených programů. Hlásal potřebu návratu k „nahému člověku“, jenž by nebyl zatížen žádnými vazbami na předchozí společenský vývoj, včetně vývoje uměleckého. „Rozklad básnické formy, s nímž nastupoval poetismus a laboratorní experiment, vrcholící dnes v poezii Vladimíra Holana, dospěly nejzazšího bodu svého vývoje, v němž nelze již jíti dále. Požadavek neobvyklosti, problém fantazie, není již heslem dne a místo něho vstupuje nutně a v souladu s dobou požadavek lidského obsahu.“ Již v Deseti bodech k nadrealismu (1935) souhlasil Jindřich Chalupecký s potřebou přimknout tvorbu k životu člověka. „Uprostřed zmatku a nesmyslu světa existuje jedna věc jistá, existuje nepopiratelná hodnota člověka: člověk. /.../ Člověk musí být osvětlen a rozsvětlen /.../) Odmítl však popřít význam a dědictví moderního umění, neboť se zasloužilo o zrušení všech doposud umělce svazujících morálních a estetických zákazů. Tvůrcův úkol viděl ve vyvázání se z pout všech experimentů, které mu osvobozený umělecký akt umožňoval a jež se pro něj záhy staly povinností. Největší odvahu nacházel v rozhodnutí tematizovat to, čeho si umění záměrně nevšímalo: prostoty a jednoduchosti. Příklon k nově


- 15 -

objevovanému vnějšímu světu přitom neznamenal jeho pouhé ofotografování. „Umělecké dílo nechce napodobit předmětnou skutečnost: chce ji dostihnout. Nechce podávat o ní zprávu: chce ji rekonstruovat.“ Zároveň takové umění netematizuje člověka a jeho okolní svět jako přívěsek, neboť samo o sobě je projevem kvality lidské tvořivé schopnosti. Určitý vzor a oporu hledal Chalupecký v angloamerické poezii, kterou hojně během války a po jejím skončení členové sdružení překládali (C. Sandburg, T. S. Eliot, W. Whitman, E. L. Masters, J. Keats a E. Dickinsonová). Zpětně si na ní cenil její nezprostředkovanost, přímý vztah ke světu a k životu, uměleckou svěžest, neliterárnost a literárněhistorickou nezařazenost, jak konstatoval ve stati Konec moderního umění (1946). Zvláštní pozornost věnoval Chalupecký ve svých Tezích (1940) vysvětlení pojetí fenoménu města (velkoměsta, městského konglomerátu, městské periferie), které svou topografií a instrumentářem nabízelo malířům i básníkům širokou škálu námětů. „Moderní člověk, nové dějiny vznikají ve městě.“ Poukazuje na nevyhnutelnost, která člověka přinutila tuto „novou přírodu“ přijmout. Oceňuje však i jeho „zjitřený a mnohotvárný rytmus“, jež jeho obyvatele zároveň naplňuje optimismem i skepsí. Město - „zmítající se, temné, tajemné a nevýslovné společenství života“ - nabízelo příslib nových hodnot. Malíři své město nalezli v zachycení tváře pražských čtvrtí. Gross maloval Košíře, Bertramku na Smíchově, Rajskou zahradu, Janáčkův most a Libeň. Lhoták často mířil do Holešovic, Hudeček do Dejvic a Podbaby, Smetana zase do Střešovic a Petřína. Prostory nezachycovali v přísně realistickém duchu, ale vnímali je v jakési fantaskní rovině, ve kterou se jim v jejich očích obyčejné skutečnosti proměňovaly. Mezi jejich nejfrekventovanější motivy patřil obraz člověka ve městě, člověka chodce, člověka a stroje, ale i fotoreportéra, elektrikáře, muže u stroje, ženy s přístroji na kadeření vlasů, operujících lékařů. Výtvarná díla následně inspirovaly literáty k napsání některých básní. Lhoták hledal a nacházel inspiraci u Koláře či Blatného, Kainar zase u Matala. I psaný text však zpětně ovlivňoval malířskou imaginaci, kdy Gross dokonce sahal po Rimbaudových verších starých více jak 80 let a pro Hudečka se písmo stalo součástí výtvarného projevu. Není bez zajímavosti, že si Gross, Zívr i Smetana velmi intenzivně psali deníky. Poezie básníků Skupiny 42 Původně nebyly město a život člověka v něm výhradní sférou zájmů ani u jednoho z básníků skupiny. V prvotině Křestný list (1941) Jiří Kolář zkoumal v Halasových stopách především rejstřík vyjadřovacích a estetických kvalit jazyka. Pro vlastní básnické zachycení skutečnosti tehdy zvolil krajní řešení. Rozbíjel obvyklou strukturu věty, souměrným grafickým uspořádáním vyvolával očekávání melodického verše, hojně pracoval s kakofonií, obecnou češtinou a slangem. Za významovou, metaforickou a syntaktickou tříští však čtenář registroval snahu po celistvém vyjádření. Ódy a variace (1946), Limb a jiné básně (1945) a Sedm kantát (1945) rozvíjely již plně tematiku města. Nejsilnější motivací se mu stalo úsilí o analytické pozorování vzájemné provázanosti člověka a města. Uchopit jejich podoby se pokoušel v různé denní době, v množství vztahů a příběhů, v několikerém opětovném pohledu na stejnou věc. Iluzi neutuchajícího těkavého pohybu a hledání podtrhl využitím prozaizovaného vyjadřování a simulací útržků běžných lidských hovorů. Nechal je přitom střetávat s projevy s patetizujícím nádechem, které umocnil použitím vznešených vznešených žánrů litanie, ódy či kantáty. Forma tak řečené ozvláštnila a povýšila nad jejich obyčejnost. Těchto klasických formálních ozdob se Kolář zbavil ve Dnech v roce (1948) a nahradil je autentickým zachycením syrové reality. Básním nedával záměrně názvy. Místo nich uváděl data jejich vzniku, což podporovalo jeho záměr konstruovat jakousi variantu básnického deníku. Deníkovými zápisky se staly prozaické Roky ve dnech (1949), v nichž Kolář zaznamenal zážitky z cest po Francii a glosy ke kulturním i běžným životním problémům. Vřazení do Skupiny 42 znamenalo pro Ivana Blatného nutnost proměnit svou dosavadní poetiku. I když svou pozornost obracel k tématu města již ve svých prvních sbírkách Paní Jitřenka (1940) a Melancholické procházky (1941), činil to cestou jeho silné poetizace, vytvářením harmonické atmosféry a konstrukcí zpěvně melodických veršů. Ve sbírce Tento večer (1945) však zvolil radikálně odlišný postup. Jednotlivé básně zaplnil často se křížícími částmi rozhovorů, v nichž nechal často zaznít brněnskému argotu, neukončenými větami, slovy, výkřiky i gesty. Jejich hromadění mělo navodit představu souběhu několika dějů odehrávajících se ve stejnou chvíli na mnoha místech. Zachytit je co nejúplněji a nejobjektivněji pro Blatného znamenalo vzdát hold věčnosti. K melodii spojené s již ničím nezkresleným viděním drsné reality života se vrátil v osmi Malých variacích, v nichž využil formy litanie a písňového blues. Téma času, resp. záměr zachytit poválečnou atmosféru rozvinul v knize Hledání přítomného času (1947). Opět zbásňoval všední chvíle, všímal si různých zdánlivě nepatrných detailů, pro jejich zachycení volil pravidelný rýmovaný verš s častým využitím refrénu. Básně psané volným veršem zase podtrhávaly vyprchání radostné atmosféry z ukončení války a jejich nahrazení střízlivou všedností. Hledal ji v banálních


- 16 -

skutečnostech, ve vzpomínkách, stejně jako ve snu a podvědomí. Vytvářel mezi nimi vzájemné napětí, ukazoval, že mají zároveň vlastní i obecně symbolizační platnost. Chtěl „pocítit vše, pocítit jednotu světa“. Fascinaci obyčejným světem nejsoustředěněji vyjádřil v básnické skladbě Terrestris, v níž pracoval nejen s detaily všední městské scenérie, ale kde vytvořil symbolickou, magicky působící bytost Terrestris. Nejen její vnější podobu, ale i důsažnost jejího konání charakterizovaly protiklady, neboť zároveň zosobňovala milenku i smrt, ženský idol i ošklivou čarodějnici. Přeneseně tak vyjadřovala podstatu lidských osudů, obra člověka, milujícího i proklínajícího vlastní bytí. V roce 1948 Blatný vycestoval do Velké Británie, kde zůstal až do své smrti. Obdobně jako Blatný musel proměnit svůj básnický výraz a okruh témat i Josef Kainar. Inspiraci pro své epizující texty zařazené do Příběhů a menších básní (1940) hledal na venkově. Byla mu v nich blízká halasovská meditativnost, přímočarost svých básnických příběhů narušoval častými odbočkami, poznámkami a silnou lyrizující obrazností. Nevydaný Dvůr a Osudy (verše z let 1940 – 1943, knižně 1947) jeho pohled na podoby lidských osudů vyostřil. Kombinoval zachycení venkovských (kantor, varhaník) a biblických (Lazar, Marie z Magdaly, Adam, Noe) postav s polohou autorské sebevýpovědi. Sžíravou ironii překryl humorněji laděným pochopením lidských slabostí. Nenavratitelnou ztrátu idyličnosti dětského světa přičítal vlivu společenské determinace, před kterou člověk nemůže uniknout. Odtud vědomí hořké lásky, koexistence básníkova soucitu i nenávisti. Město a jeho lidé se stali hrdiny sbírky Nové mýty (1947). I když se v ní Kainarův pohled na mezilidské soužití vyostřil, zároveň básník připouštěl, že jeho úpadek byl zaviněn především deformujícím válečným tlakem. Neváhal proto v sobě mobilizovat přirozený cit a určitou míru shovívavosti. Ve svých příbězích směřoval k proniknutí skrze všechno umělé, nepřirozené, co na sebe jeho všední hrdinové nalepovali, pomocí čeho se vůči okolnímu světu bránili. Výsledkem mělo být poznání mnoha variant lidského bytí a pojmenování jeho smyslu, jeho údělu jako mýtu. Prvotina Jiřiny Haukové Přísluní (1943), která shrnuje lyrické, intimně laděné verše s písňovou intonací z počátku 40. let, také původně neodpovídala skupinovému směřování. Teprve Cizí pokoj (1946) přinesl poezii vyjadřující pocit lidské opuštěnosti uprostřed velkoměsta, podbarvený pochmurnou okupační atmosférou. Z počátečního období si básnířka ponechala intenzivní zájem o vztah člověka k bližnímu, resp. o jeho vnitřní duševní svět se všemi představami a sny. Pocity blaženého štěstí, ale i hlubokého smutku mohl podle ní člověk zažít stejně tak v partnerském vztahu jako v osamocení. Právě rozpětí mezi silným vnitřním prožitkem a neúčastným pozorováním vnějšího světa, ve snaze zachytit vše na malém prostoru tkví její básnický přínos. Směřovali-li autoři k překonání literárnosti, k co nejbližšímu sepětí psaného slova a žité skutečnosti, pak zřejmě nejúspěšněji si počínal Jan Hanč. V Událostech (1948) totiž dokázal přesvědčivě vyložit průběh jednoho běžného lidského života. Propojil v něm „události“ odehrávající se v lidském nitru s fragmenty světa, v němž se člověk pohybuje. Programově nezatěžoval své záznamy dosavadními literárními konvencemi, i když z hodnocení světaběhu byl patrný silný autorův intelektuální potenciál i kulturněhistorická zasvěcenost. Pracoval s prozaizovaným volným veršem i čistě prozaickým textem, psaní svých úvah nepřerušoval interpunkčními znaménky. Jeho subjektivní vypjatost provází pocit životního outsiderství, vyplývající z charakterových vlastností a nešťastného sběhu politických událostí v zemi. Ve verších často zazněl tón lidské opuštěnosti, dotírající s neúprosnou naléhavostí. Malířům i básníkům Skupiny 42 se podařilo nalézt tematizováním města, existence člověka v něm a způsobem jejich ztvárnění východisko z dobového uměleckého skepticismu. Slovesní tvůrci se pokusili o zachycení všedního života a tím i definování místa člověka v soudobé civilizaci. Dospěli k němu zachycením věcných detailů a výjevů z každodenního života, pojmenováním vztahu intimního lidského světa a vnějších společenských dopadů na jeho podobu. Využili přitom možností epického vyjádření, depoetizace a prozaizace básnického tvaru. Zatímco Kolář či Blatný i nadále pokračovali v nastoupené vyjadřovací cestě, Kainar svou poetiku dočasně radikálně proměnil. Částečně na jejich úsilí navázali mladí básníci ve druhé polovině 50. let.

Úkol k textu. Přečtěte si zamyšlení Kamila Bednáře Slovo k mladým (1940) a Ohlasy Slova k mladým (1941). Srovnejte s články, v nichž autoři reagovali na jeho základní teze: Jindřich Chalupecký Svět, v němž žijeme (najdete v autorově knize Obhajoba umění 1934-1948, 1991); Václav Černý První a druhý sešit o existencionalismu (1992). Prostudujte literárněhistorické stati pojednávající o tomto tématu: Vladimír Macura Ráj (v knize Symboly, emblémy a mýty 1948-1989, 1992); Jiří Trávníček Česká poezie v zastaveném čase (v knize Poezie poslední možnosti, 1996).


- 17 -

Úkol k zamyšlení. Vyhledejte v antologii Skupina 42 slovesné projevy skupinových malířů a fotografů. Všimněte si, jakým způsobem psali o umělecké tvorbě svých kolegů. Část pro zájemce. Opatřete si publikaci Zdeňka Pešata a Evy Petrové Skupina 42. Antologie (2000). Přečtěte si v ní studie Skupina 42 (E.P.) a Literární Skupina 42 (Z.P.), které pojednávají o okolnostech vzniku a působení jejich členů v české kultuře 30. a 40. let. Korespondenční úkol. Nastudujte si ve Větším poetickém slovníku (1969) či ve Slovníku literární teorie poučení o žánrech óda, variace a kantáta. Porovnejte jejich pojetí s aktualizací v básnických sbírkách Jiřího Koláře. .

Shrnutí kapitoly. Literární a výtvarná Skupina 42 se názorově formovala již v průběhu 30. let. I když ji situace šestileté německé okupace neumožnila veřejně rozvinout svou poetiku, přesto ji dokázala jak v literární, tak ve výtvarné části teoreticky propracovat a skrytě realizovat. Ukázala to řada prezentací, uspořádaných těsně po skončení války. Literáti tematizovali atmosféru města, život člověka v něm, čemuž podřídili i způsob vyjadřování. Svůj projev depoetizovali a prozaizovali.

Otázky: •

Jak probíhaly vznik a krátká historie Skupiny 42?

•

Jak byste formulovali umělecké postuláty, prostřednictvím kterých se Skupina 42 vymezovala vů či jiným seskupením a uměleckým osobnostem?

•

Jaká témata a jak je zachycovali ve své tvorbě literáti Skupiny 42?

•

Čím se navzájem odlišovala tvorba básník ů Skupiny 42?

•

Co charakterizuje prózy Jana Han če?

Další zdroje: PEŠAT, Zdeněk – PETROVÁ, Eva: Skupina 42. Antologie. Brno 2000. PEŠAT, Zdeněk: Literatura Skupiny 42. Literární měsíčník 19, 1990, č. 1, s. 32-38, č. 2, s. 24-29.

Průvodce studiem. Málokdy se v české literární historii stalo, že měli spisovatelé tak blízko k výtvarníkům a naopak. Proto pokud chcete proniknout do poetiky Skupiny 42, neváhejte a otevřete své smysly všem jejím projevům – od slov po obraz.

- 18 -

NOVÉ GENERACE VÁLEČNÉHO A POVÁLEČNÉHO SURREALISMU


Jaké byly osudy literárního surrealismu v poválečném Československu. Představíme vám tvorbu Skupiny Ra, tzv. spořilovských surrealistů či libenských psychiků. Vysvětlíme, jak inovoval surrealistický program Vratislav Effenberger a jakým způ sobem představovali na veřejnosti surrealisté svou tvorbu v 50. letech. Stru čně objasníme myšlenková východiska surrealismu . Přiblížíme i tvorbu nejvýznamnějších surrealistických tvů rců .

Klíčová slova této kapitoly: Surrealistická skupina, „zvrhlé umění“, parasurrealistické seskupení, Skupina Ra, informální malba, technika fokalku, tzv. spo řilovští surrealisté, libenští psychici, plebejský surrealismus, Znamení Zvěrokruhu, tzv. „černá fraška, Objekty I. – V., Surrealistické východisko 1938-1968, tzv. Pražská platforma, myšlenková východiska a zdroje surrealismu, protokoly, tzv. pseudoscéná ře.



- 19 -

Nové generace válečného a poválečného surrealismu I když Vítězslav Nezval ještě před vypuknutím války v roce 1938 Surrealistickou skupinu rozpustil, surrealistické hnutí na našem území nezaniklo. Jeho dalšímu rozvoji nezabránila ani nacistická okupace, během níž byl surrealismus prezentován jako exemplární příklad „zvrhlého umění“ (entartete Kunst), ani nástup komunistů k moci po únoru 1948. Na počátku 40. let se v Brně a v Praze postupně vytvořilo parasurrealistické seskupení, které po osvobození přijalo název Skupina Ra (podle města Rakovníku a knižní edice Ra vydávané Václavem Zykmundem). Jako jeho mluvčí vystupoval Ludvík Kundera, k členům přináleželi básník Zdeněk Lorenc, malíři Josef Istler, Otto Mizera, Bohdan Lacina, Miroslav Koreček, Václav Zykmund, Václav Tikal či Vilém Reichmann. Ještě během války část z nich připravila tzv. černý tisk Roztrhané panenky (1942), sborník obsahující texty a grafiky. Po válce jej doplnil druhý almanach A zatímco válka (1946). Jejich přístup k tvorbě charakterizoval volnější vztah k tradičním surrealistickým kánonům. Vymezili větší prostor pro individuální sebevyjádření, odmítali psychoanalýzu a psychický automatismus jako tvůrčí principy. Kladli důraz na architekturu textu a jazykovou práci. Skupinoví výtvarníci jako první vyzkoušeli informální malbu, založenou na porušování tradičních malířských postupů a kombinaci různých materiálů, a techniku fokalku, zvětšeninu kresby fotografickými roztoky na fotomateriálu. I když se členové Skupiny Ra oficiálně hlásili k myšlenkám dialektického materialismu a revoluce, byli nuceni po únoru 1948 svou činnost ukončit. Již během války se na pražském Spořilově zformovala skupina mladých surrealistických básníků kolem Zbyňka Havlíčka (tzv. spořilovští surrealisté), k níž patřili Rudolf Altschul, Robert Kalivoda, Libor Fára a František Jůzek. V roce 1950 vznikla Záběhlická skupina surrealistů, později označovaná jako Libenští psychici, jejíž tvorba byla klasifikována jako „plebejský surrealismus“. Zasloužili se o to samotní členové i tím, že vykonávali rozličná manuální povolání: Zdeněk Buřil byl knihovníkem, Jiří Šmoranc lakýrníkem, Vladimír Vávra radiomechanikem a Stanislav Vávra knihařem. Psali texty založené na psychickém automatismu. V době své nejintenzivnější tvorby mezi lety 1950-53 hodlali vydat sborník, což se jim nepodařilo. Jejich situaci zkomplikovalo zatčení a věznění Vladimíra Vávry v letech 1952-56, kdy byl odsouzen za rozvracení republiky. Do poválečného surrealistického hnutí se však zapojili i jeho někteří zastánci z 30. let – teoretik Karel Teige, malířka Toyen a básník Jindřich Heisler. Po odchodu druhých dvou do Paříže v roce 1947 a po únorovém převratu v roce 1948 sehrál Teige důležitou roli organizátora českých surrealistických aktivit. S pomocí mladých básníků Vratislava Effenbergera a Karla Hynka sestavil do své smrti v říjnu 1951 (umírá v důsledku štvavé denunciační kampaně představitelů oficiální kultury) deset čísel oficiálně nevydaných sborníků Znamení Zvěrokruhu. Kromě původních literárních a malířských prací (nově přistoupili Mikuláš a Emila Medkovi) zde byla otisknuta i První anketa o surrealismu (další proběhly v letech 1953, 1958, 1966 nazvaná Poloha klacku), ve které se účastnící vyjadřovali k teoretickým problémům surrealismu. Po předčasné smrti Karla Hynka (1953), s nímž psal tzv. „černé frašky“ a objevil tak pro surrealismus oblast černého humoru a sarkasmu, se ujal organizace Vratislav Effenberger. Bezprostředně navázal na tradici edice sborníků. V Objektech I.-V. (mezi lety 1953 – 1962) se představila řada nových autorů – dramatik a filmový scénárista Ludvík Šváb, teoretik Jindřich Kurz, básníci Milan Nápravník, Stanislav Dvorský, Petr Král, Zdena Holubová či Prokop Voskovec ml., prozaička Věra Linhartová a fotograf Alois Nožička. Veřejná prezentace surrealistické tvorby závisela na proměnách společenského klimatu, v nichž se od 2. pol. 50. let a zejména v letech 60. střídala období uvolnění a zákazů. V roce 1958 byl na Albertově přichystán cyklus přednášek nazvaný Pravidla hry. Vystoupit stačil pouze Effenberger s přednáškou Poklad vidění, po níž následovalo policejní vyšetřování. Úspěšněji dopadla série přednášek o historii a současnosti surrealismu v Klubu umělců Mánes v letech 1963-1964, dále magnetofonové záznamy z večerů poezie Fragmenty 63 a Fragmenty 64 či první mezigenerační výstava Symboly obludností v Galerii D na Smíchově v roce 1966. Od téhož roku byl připravován sborník Surrealistické východisko (1938-1968), který se dočkal publikace až roku 1969. Díky Slovákům Albertu Marenčinovi a Juraji Mojžíšovi byly obnoveny kontakty s francouzskými surrealisty. V atmosféře pražského jara proběhla v Brně, Praze a Bratislavě společná výstava Princip slasti. Stejně tak nic nebránilo uskutečnění pražských přednášek Surrealismus a Umění a vypracování česko-francouzského prohlášení – tzv. Pražské platformy (vyšlo v Praze i Paříži). Vydání knih Realita a poezie a Výtvarné projevy surrealismu Vratislava Effenbergera, druhého dílu vybraných spisů Karla Teiga Zápasy o smysl kulturní tvorby a prvního čísla časopisu Analogon (1969) však zůstaly na dlouhá léta posledními oficiálně tolerovanými počiny surrealistů.


- 20 -

Základy poetiky poválečného surealismu, nejvýraznější osobnosti U poetiky poválečných surrealistů lze přesněji pojmenovat její myšlenková východiska a zdroje než zobecnit společné tvůrčí rysy (snad i v důsledku pojetí surrealismu jako hnutí, nikoliv umění). I nadále surrealisté odmítali soudobé společenské systémy, které člověka zotročovaly diktátem uzavřenosti vlastního řádu a zákonů, pokryteckou morálkou, brutalitou a cynismem. Surrealisté na tuto realitu reagovali odmítáním ideologií (včetně náboženství), romantických úniků, přijetím skeptického postoje a pochybováním o světě, výkladem jeho absurdních projevů pomocí černého humoru, smíchu, dadaistické hříčky. Zachycovali krutost všedních výjevů, které ve svých textech pojmenovávali přímo, bez metaforických výkladů. Svůj úkol i nadále spatřovali v „permanentním osvobozování“ člověka, v revoltě založené na mobilizování jeho „kreativního ducha“ . Dospěli k názoru, že lidskou civilizaci neovlivní násilné změny režimů či ekonomik, ale člověk v sobě musí vybudovat nový pohled na svět, který bude i „novou realitou“. Důležitou roli u nich tradičně sehrálo podvědomí, ona „iracionální oblast člověka“ ; sen jako prostor zbavený balastu zkorumpované reality; touha, volná láska, erotismus a sexualita, jež se může očištěna stát „branou, kterou člověk projde do nových, kosmických prostor vědomí“, cestou ke skutečné „extázi ducha“. Koneckonců surrealistické texty, koláže, malby či objekty pouze zprostředkují zážitek „slasti“, který může člověk (skutečný surrealista) prožít „před jazykem v celé sféře vnímání, cítění a poznávání, v interakci vnitřní a vnější skutečnosti“. K nejvýraznějším představitelům druhé surrealistické vlny patřil Zbyněk Havlíček (1922-1969). Jeho texty charakterizovalo zaujetí pro extatickou metaforu, pro krásu, která si vystačila bez logického opodstatnění. Vypravoval se do hlubin podvědomí, světa snu, z nichž vynášel různá fakta. Mezi nimi pak hledal analogické spojnice. Často pracoval s motivy smrti a nicoty, které spojoval s motivy milostnými. Zraňoval cynickými a ironizujícími postoji. Stalinské a gottwaldovské éře se v skladbách a cyklech vysmíval pomocí černého humoru. Osvobození od tíhy skutečnosti nacházel v milostné vášni. Odmítal klasickou veršovou konvenci. Nahrazoval ji prozaickými záznamy („protokoly“), které lépe vyhovovaly propojení „snů, delirantních vizí, svatých šílenství i erotických extází, které chtějí být bezmezné“, jak konstatovala Marie Langerová. K vydařeným, ale knižně nevydaným pracím ze 40. let patřily mj. tituly Odvahu! (1946) či Karlotta plave prsa (1947). K Havlíčkovým básnicky plodným letům patřil zejména rok 1951, během něhož napsal kupříkladu proslulý Kabinet dra Caligariho či sbírky Karlota menstruuje a Tse-Tse. Po dílčím odmlčení se navrátil k psaní poezie sbírkou Miluji, tedy jsem (1958), po níž následovala řada dalších: Karlotta (1959), Plivnutí na prapor (1962) až po Pekingský hematon (1966). Oficiálně však byla vydána jediná jeho sbírka - Otevřít po mé smrti (1994). Zdeněk Lorenc (1919), básník z okruhu Skupiny Ra, klasifikoval svou tvůrčí metodu jako pseudoautomatismus, tedy záznam při určitém zaměření, jež ho má uchránit před opakováním podvědomých procesů a potlačit vše, co by se vnějškově jevilo jako „básnické“. V esejích Romantismus 20. století (1943) zpoetizoval reálná fakta i subjektivně prožívanou atmosféru doby ve verších, pro jejichž lyrismus bylo typické odmítnutí jednostranné metaforičnosti i spontánnosti proudu podvědomí, jak vypozoroval Zdeněk Pešat. Konfrontace reálií světa ve válce a světa intimního pokračovala cestou „nemetaforického lyrického proudu“ i ve sbírkách Vodnář v Blížencích (1946) a Plavba (1947). Využíval v nich i odlišných variant asociativního principu, v nichž jednou vyvolané představy mezi sebou nekorespondovaly, čímž byl umocněn jejich význam, podruhé je navzájem propojila záměrná kompoziční práce a rytmus. Lorencovi bylo dobovou kritikou vytýkáno, že srozumitelnosti veršů škodila jejich přílišná antipoetičnost a výrazné osamostatnění jejich částí. Stejně tak jedna próza ze souboru Kardinálská vesnice (1947) trpěla přílišným zaměřením na estetickou stránku a jazykové experimentování. V 50. letech byl zatčen, souzen, poté osvobozen, ale neměl možnosti publikovat. Poezii z tohoto období vydal až v roce 1967 Za zády. V této době se odklonil směrem k hořce ironické grotesce. Teoretikem i plodným tvůrcem surrealistických textů byl Vratislav Effenberger (1923-1986), autor zásadních studií o otázkách surrealismu, profilů (Teige, Hynek), více jak 30 básnických sbírek, 11 divadelních her, 7 pantomim a množství tzv. pseudoscénářů a překladů z francouzštiny (Breton, Tzara, Eluard ad.). V 60. letech však oficiálně publikoval kromě na jiném místě zmíněných odborných prací pouze sbírku veršů Básně na zdi (1966). Až v 90. letech vyšel původně samizdatový výbor z textů Surovost života a cynismus fantazie (1978, 1984 Toronto, 1992), v exilu pak Lov na černého žraloka (1987, Mnichov). Do jeho vlastní básnické tvorby se promítal vývoj jeho teoretického myšlení, zvláště posun od automatického textu ke kritické funkci imaginace. Úkol k textu. Seznamte se s historií a tvorbou předválečných českých surrealistů. Ke studiu využijte Dějiny české literatury IV (1995), dále leták-manifest Vítězslava Nezvala Surrealismus v ČR (1934), soubor esejů Moderní básnické směry (1937) a jeho básnické sbírky Skleněný havelok (1932), Praha s prsty deště (1936)


- 21 -

a Žena v množném čísle (1936). Přečtěte si také katalog Český surrealismus 1929 až 1953, který připravili L. Bydžovská a K. Srp. Úkol k zamyšlení. Ve studovně SVK si vypůjčete surrealistický časopis Analogon. Porovnejte, nakolik se proměnila jeho podoba či zaměření formulované v č. 1 (1969), resp. na začátku 90. let. Část pro zájemce. Prostudujte práci Žoržety Čolakové Český surrealismus 30. let. Struktura básnického obrazu (1999). Zaměřte se postupně na kapitoly, v nichž autorka analyzuje základní pojem surrealismu (kategorii svobody), sleduje jeho genezi od dob působení K. H. Máchy až do poetistické tvorby 20. let 20. st. a ukazuje podstatu vzniku surrealistického básnického obrazu. Korespondenční úkol. Vyhledejte studii Ivo Purše Osudy poválečného československého surrealismu (Iniciály, 1990, č. 5/6). Vypište si podrobnější informace o osudech surrealistických umělců. Přečtěte si pozorně celé číslo časopisu Iniciály, které bylo věnováno soudobé surrealistické tvorbě.

Shrnutí kapitoly. I když Vítězslav Nezval v r. 1938 Surrealistickou skupiny rozpustil, surrealismus ve válečném Protektorátu Čechy a Morava, ani v poválečném Československu jako umělecká metoda nevymizel. Jeho postuláty nejprve rozvíjela Skupina Ra, poté tzv. spořilovští surrealisté a Záběhlická skupina surrealistů. Po r. 1948 nemohli surrealisté vystupovat veřejně, proto se pohybovali v okruhu samizdatu. Prezentovali se sborníky Znamení Zvěrokruhu a Objekty I.- V. Koncem 50. a v průběhu 60. let se dostávali i k oficiální prezentaci. Jejich úsilí vyvrcholilo obnovením spolupráce s francouzským surrealisty v tzv. Pražské platformě. Ideologem poválečného surrealismu se stal Vratislav Effenberger.

Otázky: •

Které skupiny navázaly na tradici předválečného surrealismu?

•

O která názorová východiska se opírala jejich tvorba?

•

Jakých forem prezentace využívali surrealisté v 50. a 60. letech?

•

Obecně specifikujte poetiku surrealistické básnické tvorby.

Další zdroje: EFFENBERGER, Vratislav: Realita a poesie. Praha 1969. Surovost života a cynismus fantasie. Praha 1991. NÁDVORNÍKOVÁ, Alena: K surrealismu. Praha 1998.

Průvodce studiem. Tvorba surrealistů je pro někoho fascinující záležitostí, pro jiného nepochopitelným blábolem postrádajícím jakýkoliv smysl a logiku. Nezapomeňte, že existuje něco jako vědomí, ale i podvědomí. Otevřete se i jinému poznání než jen tomu, které vám generuje vaše racionálno! Vyplatí se vám to!

- 22 -

ROZMACH POVÁLEČNÉ ČESKÉ PRÓZY


Jak bohatá, ale umělecky nevyrovnaná byla prozaická nabídka v poválečném tříletí 1945 – 1948. Vysv ětlíme, proč se autoři často upínali na téma právě ukončeného sv ětového válečného konfliktu a osudů člověka v n ěm. Objasníme, jakou roli sehrály tzv. jinotajné příběhy a k čemu směřovalo jejich symbolické úsilí. Představíme také nejvýraznější autory historického žánru a stručn ě zhodnotíme jejich tvorbu.

Klíčová slova této kapitoly: Prózy konzumní a umělecky hodnotné, narů stající politická a společenská krize 20. a 30. let, dobová aktualizace válečné zkušenosti, jinotajné p říběhy, prvky existenciální filozofie, historické prózy.



- 23 -

Poválečné tříletí patřilo v české próze z hlediska množství vydaných knížek k nejbohatším obdobím, o čemž svědčilo více jak 600 vydaných titulů. Mezi nimi však převažovala konzumní produkce nad tvorbou s uměleckými ambicemi. I tu však svazovala přemíra živých subjektivních zážitků z války, dobová potřeba heroizovat nezdolnost českého národa a jazyka a ohled na vyžadovaný optimistický tón vzhledem k národní budoucnosti. Tvůrci jen s obtížemi obnovovali návaznost na předválečné literární úsilí, stejně problematicky hledali vlastní nové cesty. K bezprostřední poválečné produkci kritik Karel Polák v roce 1947 poznamenal: „Valná část těch knih byla napsána za okupace, některé dokonce ještě před válkou. Mohly vyjít až teď, ale právě proto jsou to samou povahou věcnou i slohovou romány už historické, včerejší. Rostou z osobních i citových nálad včerejška, z nálad, jichž není radno zapomínat, ale které jsou přece už překotným vývojem nadobro překonány...“ K hledání kořenů narůstající politické a společenské krize ve 20. a 30. se obrátili ve svých románech Evropská kantiléna (1945) Zdeněk Němeček a Smršť na čtrnáctém poledníku Vojtěch Mixa (1948). Potřebě dobové aktualizace válečné zkušenosti vycházely vstříc knihy vzpomínkového charakteru, které ve formě reportáží, úvah, autentického dokumentu přibližovaly hrdinství protifašistického odboje, pobyt v koncentračních táborech a každodenní život v Protektorátu Čechy a Morava. K těm lidsky nejpůsobivějším lze zařadit Továrnu na smrt (1946) Oty Krause a Ericha Schöna a sborník Poslední dopisy (1946). K výraznějším povídkovým a románovým textům přináležel dobově populární soubor jedenácti povídek Jana Drdy Němá barikáda (1946), v nichž autor vylíčil život obyčejných lidí v době okupace a během květnového povstání. V schematicky černobíle vedeném pohledu oslavoval jejich mravní sílu a vzepětí k hrdinským činům. Baladická próza Jiřího Marka Muži jdou ve tmě (1946) zase kombinovala fakta válečné reality (cesta pěti českých parašutistů k vlastnímu oddílu) a intimních mezilidských vztahů (milostný trojúhelník). V jedné ze dvou novel vydaných pod společným názvem Rudá v černé (1947) zkoumal K. J. Beneš německou mentalitu, ve druhé pak zachytil charakterovou proměnu a heroický čin bývalého zloděje a vraha. Milan Jariš zpracoval nepateticky v souboru patnácti povídek Oni přijdou (1948) osudy vězňů v koncentračním táboře Mauthausen. Světovou známost však získala Reportáž psaná na oprátce (1945) Julia Fučíka. Byla psána na motáky v prostředí věznice na Pankráci a zachycovala dobu autorovy odbojové činnosti před zatčením i samotný pobyt ve věznici. Do textu Fučík vřadil portréty svých spolubojovníků, spoluvězňů i vyšetřovatelů. Oslovil blízké z rodinného kruhu i z odboje, přičemž obhajoval vlastní literární i odbojovou činnost. Do knihy umístil i několik fejetonicky laděných částí. Poválečná vydání vycházela v upravené podobě, odpovídající ideologickým a politickým potřebám uměle vytvářeného Fučíkova hrdinského kultu, přičemž byly vynechávány pasáže jeho doznání při výslechu a jeho předválečná obhajoba sudetských Němců na sebeurčení. Kritické vydání textu s důkladnou historickou, lingvistickou a literárněvědnou analýzou vyšlo až v roce 1995.

Jinotajné příběhy Hlubší, i když nepřímý pohled na válečnou a okupační skutečnost, obecněji vypjatý stav ohrožení lidského života, však přinesly tituly jinotajného rázu (či tak dobově vykládané), historického žánru a prózy směřující k analýze lidské situace (s prvky existenciální filozofie). V prvním případě k nim přináležejí texty, které vznikaly ještě během války. I když jejich děje probíhaly v časově neurčité době či od přítomnosti vzdáleny několik století, rezonovaly s právě prožitým válečným časem. Pro jejich hrdiny byla typická charakterová výjimečnost - často šlo o pseudoproroky, pseudomesiáše, dobyvatele, uzurpátory moci, biblickými příběhy inspirované postavy-, která je přiváděla do centra vypjatého dění, do konfliktů se společností či do intimnějších mezilidských konfrontací. Katarze doprovázející rozřešení jejich osudů často evokovala vzpomínky na právě skončenou válečnou zkušenost. Příchod posledního soudu – tedy konce války - zvěstoval na základě podzemních zvuků listonoš Prokeš v románu Josefa Kopty Dies irae (Den hněvu, 1945). Jeho děj se odehrává během jednoho dne a noci na nepojmenované vesnici, v níž se za tento krátký časový úsek seběhne několik osobních dramat. Román nechal Kopta vygradovat scénou společné modlitby a vyznání hříchů všech vystupujících. Očistnost aktu měla symbolizovat novou možnost pro poválečnou společnost. V osobě soudce Pochyly, který se uchýlil na venkov zklamán svou právnickou praxí a neschopností nalézt pravdu, lze prózu nadčasově vyložit jako projev respektu k tajemstvím bytí a hledání jeho podstaty. I když je psána v tradiční er-formě, zaujme rafinovaným stupňováním napětí, častými nápověďmi i vypravěčovými zvoláními. V centru románu Makanna – otec divů (1946) Jiřího Weila stojí zase postava samozvaného proroka Makanny, za nějž se vydává Turek Hekím působící ve službách arabských vojsk, okupujících jeho


- 24 -

domovinu. Rozdmýchání odporu vůči zotročitelům, na němž se aktivně podílí, však využívá jen ke splnění vlastních mocenských ambicí. S lžiprorokovým údělem se přitom protínají osudy několika dalších odlišně sociálně zařazených a mravně ustrojených postav. Záměrně postrádají hlubší psychologický rozměr, neboť jednají pod vlivem mocí šířené ideologie. Weil v románu s dokumentární přesností vylíčil realitu Střední Asie 8. století, formálně se pokusil o nápodobu středověké kroniky. Z dobové faktografie, zprostředkované odbornou historickou prací Williama Prescotta Dějiny dobytí Mexika, vycházel při psaní románu Dobyvatel (1947) Ivan Olbracht. Více než paralela mezi aktem násilného obsazení území slabšího protivníka a nedávnou německou okupací, jej zajímala samotná postava dobyvatele-dobrodruha Hernanda Corteze, dále možnost zachycení povahově různorodých hrdinů od bezcharakterních ctižádostivců a cyniků až po ubohé zbabělce a mravní imperativ, kterým se Olbracht obracel k vlastnímu národnímu celku: „...národ s kulturou, tradicí a se ctí hlavu na popravčí špalek dobrovolně neklade.“ Téma nezodpovězeného tajemství lidského života, „povrženého“ člověka, starozákonní aktualizace Jobova nářku a mesiášské aury prostého člověka rozvinul ve svých romanetech i Jaromír John. V próze Eskamotér Josef (1946) dovedl existenční nouze chudého skláře a evangelíka Josefa k zoufalému činu: v cizím kraji se vydává za kouzelníka, uteče s vybranými penězi, ale křesťanská poctivost jej přivádí zpět na místo provinění. Předvádění jediné eskamotérské scény „kouzelného“ otevření a zavření nože před shromážděným obecenstvem končí jeho záchvatem padoucnice. Ve chvílích hrdinova bezvědomí Bůh jakoby symbolicky odděluje jeho duši od těla a znovuuzdravenou mu ji navrací. Za prožitá utrpení je posléze Josef odměněn dobrým místem a hojností. Stejnojmenný hrdina knihy Pampovánek (1948) patří k rodu „společenských vyděděnců, všelijakých filozofických, apoštolských nebo uměleckých vyšinutců, samotářů, poustevníků odsouzených k izolaci, přezírání, strádání a chudobě“. Ačkoli není originálním myslitelem, doslovným naplňováním křesťanských ustanovení se dostává do rozporů s pragmatičností rozumem obdařených lidí. V důsledcích pak ovlivňuje chod věcí kolem sebe. Johnův román je plný epizodických odboček a přiblížení rozmanitých odvětví lidských činností. Při jejich líčení John pracoval s různými druhy pokleslých žánrů, čímž posunul – stejně jako v případě první prózy – výklad předváděného do odlehčenější parodické roviny. Oba texty chtěl doplnit na trilogii románem Honda Cibulků na světlo vydaný, který již nedopsal a jenž takto nedokončený vyšel až v roce 1976. Historická próza I žánr historické prózy zaznamenal po skončení války kvantitativní rozmach. Autoři však často nabízeli příběhy, v nichž se sice snažili o věrohodné vybarvení dobových reálií a společenské atmosféry, ale traktované osudy postav se odvíjely spíše v romantizujícím duchu. Scházela jim psychologická propracovanost, často byli nositeli kladných etických vlastností, popř. hlasateli autorem uměle vnášených idejí. Ke kvalitnějším autorům žánru patřili Jiří Mařánek, František Kubka, František Kožík či Václav Kaplický. Obsahem i kompozicí však nejvíce prózy, jejichž tvůrci čerpali látku z doby antiky, resp. z přelomu 19. a 20. století. V románu v dopisech Faon (1947) se Pavel Nauman vrátil do doby 3. st. př. n. l., kdy Řím budoval svou světovou říši na úkor samostatnosti ostatních středomořských městských států. Řek Faon z Rhegia v jižní Itálii proto svůj život zasvětí organizování protiřímského odporu, ale skončí na popravišti. Před výkonem rozsudku píše dopisy, v nichž se navrací k proběhlým událostem a hodnotí vlastní život. Jeho cenu nachází v čistotě vlastního svědomí, ve svobodě, kterou nelze zaprodat za materiální blahobyt či ve jménu šíření nadnárodních politických, kulturních či jiných zájmů. Faonova mentalita nese rysy současného společenského vyděděnce; stylem své korespondence, archaizovaným jazykem, způsobem uvažování a tendencí prožité zobecňovat však patří k typu antických vzdělanců. Nedávná minulost - přelom 19. a 20. století na střední Moravě - zaujala prozaika a publicistu Edvarda Valentu. V širokodechém románu Kvas (1947) nastínil průmyslovou přeměnu zaostalého zemědělského kraje, vzepětí českého živlu i narůstající sociální konflikty. V spektru odlišně charakterově a sociálně určených postav vyniká papučář Jeník Rojtů (připomínající svým osudem osobnost podnikatele Bati), který vnímá vlastní vyvolenost prosadit hospodářské i správní proměny v kraji. Jeho rozhodnost, cílevědomost kontrastuje s malověrností otcovské generace. Při líčení prostředí, gradování scén i vytváření baladicky laděných postav (tvrdohlavý otec Matyáš Rojt, řídící učitel Štefan, židovští továrníci) Valenta prokázal zvládnutí umění zkratky, jak na to upozornil i kritik Pavel Eisner oceněním „hutnosti dikce, dokonalé hospodárnosti slova“.


- 25 -

Úkol k textu. Najděte si studii Jiřího Brabce Poznámky k české literatuře 1945-1948 (Orientace, 1966, č. 1-4, 6) a přečtěte si pasáže vztahující se k dobovým proměnám tehdejší české prózy (IV. část Česká próza v rozpacích). Úkol k zamyšlení. Přečtěte si Reportáž psanou na oprátce Julia Fučíka. Zvláštní pozornost věnujte doprovodným odborným analýzám potvrzujícím jeho pravost (1995). Přemýšlejte, proč byl tento text zneužit komunistickou propagandou. Část pro zájemce. Přečtěte si některých z románů Pavla Naumana či Edvarda Valenty. Porovnejte využívané postupy s typem románu, který psal Alois Jirásek či Zikmund Winter. Korespondenční úkol. Vyhledejte ve Slovníku literární teorie (1977) poučení o alegorii. Uvědomte si, jakou podobu nabývá v prózách s jinotajným charakterem.

Shrnutí kapitoly. Bezprostředně po ukončení 2. svět. války vychází ohromné množství prozaických titulů. Jejich umělecká úroveň je však většinou nevalná. K zajímavým knihám se řadí práce povětšinou zaběhnutých autorů, v nichž se tematicky navracejí k čerstvé válečné skutečnosti. I tady nad psychologickou propracovaností dominuje emocionální zážitek. V jinotajných příbězích, psaných již během války, ale publikovaných až po jejím skončení, autoři zachycovali projevy totalitní moci a problematizovali vyvolenost tzv. pseudomesiášů. Historická próza byla zaplavena především texty, v nichž byla atraktivně a mnohobarevně zachycena vzdálená minulost. Málokterý z autorů se pokusil o vytvoření větší dobové fresky, jež by promlouvala k aktuálním problémům dneška.

Otázky: •

Charakterizujte situaci české prozaické tvorby v období bezprostředně po skončení války. Které žánry a díla kterých autorů v tomto období dominovala?

•

Proč se autoři uchylovali k psaní próz s jinotajným charakterem? Které vyprávěcí postupy jsou jim vlastní?

•

Co charakterizovalo žánr historického románu psaného a publikovaného ve 40. letech? Uveďte na p říkladech z vlastní četby.

Další zdroje: BRABEC, Jiří: Poznámky k české literatuře 1945 – 1948. Orientace 1, 1966, č. 2, s. 76 – 82, č. 3, s. 80 – 86. DOKOUPIL, Blahoslav: Český historický román 1945 – 1965. Praha 1987.

Průvodce studiem. Pro vnímání literatury z tohoto období je důležité si uvědomit, že vznikala v hektické době války či krátce po jejím skončení. Ohromná erupce pocitů mnohdy autorům zabránila v nutném časovém odstupu od zpracovávaných problémů, což se mnohdy promítlo v jejich povrchnosti. Přesto – je to doklad o době, kterou nelze vymazat z naší paměti. Takže – pamatuj!

- 26 -

ČESKÝ LITERÁRNÍ EXISTENCIONALISMUS


Jaké postavení a v jakých polohách se představil literární existencionalismu s v Čechách. Vrátíme se k teoretickým pracím Václava Černého o existencionalismu. Ukážeme na existencionalistické kořeny v básnické tvorbě Jiřího Ortena. Vysv ětlíme nedostatky, kterými trpěla v ětšina próz hlásící se k myšlenkové základně existencionalismu . Upozorníme na vydařené projekty Zdeňka Urbánka, Ji řího Muchy, Ji řího Weila, Dušana Pally a Egona Hostovského.

Klíčová slova této kapitoly: Český literární existencionalismu s, psychologická próza, Václav Černý, První a Druhý sešit o existencionalismu, kořeny existenciální situace, lidská osobnost v pojetí Martina Heideggera, Jiří Orten, nedostatky existencionalistických próz, Zdeněk Urbánek, knihy reportáží, Jiří Mucha, genera ční zpov ěď válečných vytrženců , Jiří Weil, Dušan Palla, Egon Hostovský.



- 27 -

Český literární existencionalismus Psychologická próza patřila během války k nejfrekventovanějším a umělecky nejpodnětněji rozvíjeným žánrům. I po válce se očekávalo, že právě její autoři naváží dalšími ontologicky podnětnými průzkumy lidského nitra, tentokrát obohacenými o postupy vlastní dobově diskutované, ale i módní filozofie existencionalismu. Když Václav Černý ve svých univerzitních přednáškách vymezoval podoby filozofie zahraničního existencionalismu (První sešit o existencionalismu, knižně 1947) a následně hledal kořeny a tváře jeho české literární varianty (Druhý sešit o existencionalismu, vydán až 1992), musel se vrátit k období nástupu mladší básnické i prozaické generace na počátku okupace. Připomněl jména Hanuše Bonna, Kamila Bednáře, Jiřího Ortena, Ivana Blatného, Josefa Kainara, Josefa Hiršala, Oldřicha Mikuláška, Jiřího Valji, Miroslava Hanuše, Bohuslava Březovského, Zdeňka Urbánka, Karla Dvořáčka, z nichž některým byl podle Černého vlastní prožitek „existenciální“ situace. Důvody pro své tvrzení tenkrát hledal jednak v jejich sociální zkušenosti, v níž se promítly dopady hospodářské krize na každodenní život člověka, i v rezignaci na dosavadní myšlenkové systémy nepřinášející člověku slibovanou úlevu. Na rozdíl od levicových avantgardních předchůdců z počátku 20. let nemohli mladí autoři upřít svou naději směrem k socialistickému hnutí, neboť to se podle Černého svou dosavadní meziválečnou politickou praxí zprofanovalo. Zvláště silně měla také na ně zapůsobit mnichovská zrada v roce 1938. Mladí tvůrci cítili, že jejich životy „byly žity falešně“. Otevírala se tak před nimi jediná možnost - „možnost vnitřní volby, niterná vzpruha mravní, ochota či neochota nasadit sebe tak či onak znovu do boje“. Tím bojem mohlo být hledání Bednářova „nahého člověka“, nezatíženého dosavadními dějinami, objevovaného v jeho původní mravní čistotě. Jako druhá možnost se podle Černého ukazovala svobodná volba bezpodmínečného přijetí životní situace, v níž se člověk-spisovatel musel vyrovnávat s doléhajícími pocity opuštěnosti, osamělosti, beznaděje, úzkosti, životní absurdity, nicoty a nevíry sama v sebe. Sestup na pomyslné dno bytí se tak stával sebetrýznivým aktem hledání autentických životních hodnot. Spisovatelé je nejprve nacházeli v obnovení vztahu k přírodě a k drobným věcem, které člověk při zahleděnosti do svého uměle vytvářeného světa opustil. Zároveň s tím narůstala potřeba očištění bezelstného vztahu k bližnímu a znovunabytí vědomí zodpovědnosti nejen vůči němu, ale tím i vůči sobě samému. Celý proces „vystupování ze sebe“ nesměl být motivován žádným vnějším podnětem, musel být výslednicí čistého „existencionálního prožitku“. O úloze lidské osobnosti existencionalistický filozof Martin Heidegger napsal: „...autentická osobnost je člověk, jenž uskutečňuje sebe sama jako bytost určenou smrti a nicotě, tragického člověka, jenž poznává a přijímá svou svobodnou vůlí tragedii lidské existence, aniž hledal sebezaslepování nebo sebeutěšování vplynutím do života nemyslícího množství nebo tím, že by se utekl k náboženství, vírou v neexistujícího Boha.“ Kromě Heideggerových studií vycházely v poválečných letech i práce dalších myslitelů spojených s filozofií existencionalismu: Sörena Kierkegaarda, Gabriela Marcela, Karla Jasperse a Jeana Paula Sartra. V roce 1947 věnoval Jindřich Chalupecký existencionalistickým textům a následným diskusím o jejich filozofických východiscích celé třetí číslo časopisu Listy, v němž své studie uveřejnili mj. čeští filozofové Ladislav Rieger, Václav Navrátil či Jan Patočka. Další články byly otiskovány v Černého Kritickém měsíčníku, v časopise Kytice a v revue Vyšehrad. Velký vliv měly na tvorbu českých autorů i beletristická díla Alberta Camuse a Jeana Paula Sartra, z nichž překlad Camusova Cizince (1942, česky 1947) pařil k poválečným literárním událostem. Nejvýraznějšího existencionálního autora nalezla česká literatura v osobě předčasně umírajícího básníka Jiřího Ortena, za okupace publikujícího pod pseudonymy Karel Jílek a Jiří Jakub a tragicky zahynuvšího v září 1941. Básnické, prozaické i dramatické dílo vytvořil během posledních čtyř let svého života. Kromě básní vydaných ve sbírkách Čítanka jaro (1939), Cesta k mrazu (1940) a Ohnice (1941) patřily k jeho nejvýraznějším počinům deníky, jež si psal pravidelně od ledna 1938 až do dne své smrti. V Modré, Žíhané a Červené knize (úplně knižně vydané 1992-94) si poznamenával své každodenní zážitky, právě napsané básně, výpisky z přečtených knih, glosy ke kulturnímu dění i úvahy obecnějšího rázu o postavení člověka ve světě plném rozporů. Ortenovy zápisníky tak dokládaly sepětí prožitého a bezprostředně zaznamenaného, v nichž osobní zkušenost přirozeně přerostla ve zkušenost obecně platnou. „Takové jsou tedy Ortenovy pozice,“ zhodnotil Václav Černý, „zmučenost a mučivost doby; slepota naší lásky v ní; jediná zakotvenost subjektu v sobě samém; osamocenost a zjedinění člověka; osobní, konkrétní poměr k lidem: ne lidstvo, nýbrž člověka-druha!; nutnost ‚čistoty a studu‘ vnitřní autenticity; absolutní odpovědnost za sebe.“ Orten se k tomuto stavu propracoval pomocí poetiky, v níž převažovala touha překonat vlastní osamocenost uchopením, vcítěním se do všech věcí a sjednocením „existenčního všeho, co jest“. Krajinu


- 28 -

bez rozporů objevil v motivických návratech do dětství, v němž vládly ničím nezkalené mezilidské vztahy a něha. Důležitým se Ortenovi jevil i poměr k věcem, sloužícím lidským společníkům, jejichž zánik v něm vyvolával lítost a soucit. Tendence k mírumilovnému objetí světa byla podtržena melodičností jeho veršů, využitím personifikace věcí, dějů, vlastností a zdrobnělých slov. S všeobecně narůstajícím ohrožením života se jeho přístup ke světu stal drsnější, poezie stavebně komplikovanější, byla plná dramatických střetů principů dobra a zla. Odkrývání nitra věcí i motivace lidského jednání vedl prostřednictvím využití drsnějšího výraziva, apelujících výkřiků, vědom si přítomnosti iracionálních jevů v lidském světě, ale i ironickou distancí od něj, vršením vlastní sebekritičnosti, ba dokonce sebeparodie. Ortenovy verše zaplnily typické existenciální motivy samoty, bolesti, úzkosti, trýznění. Srozumění s dotírající smrtí, relativizující veškeré pozemské úsilí člověka, jej udolávalo pocity marnosti a hnusu. I nejvyšší hodnota – láska – byla náhle nahlížena z odvrácené strany jako pouhý fyzický kontakt. „Zase jen páření! To že je odpočinek?/ Utečeš ze stehen. Sobě ne./ Zkroušená čistota má ještě pořád vínek./ Lůno zlem škrobené.“ Na konci všech utrpení však stálo osvobodivé poznání: „Zklamání, ano, leč cesta vede přes zklamání. Ponížení, ano, leč cesta vede přes ponížení. Zánik, ano, leč cesta vede zánikem... Neboť je-li než tma, jakpak by světlo nebylo v ní skryto?“ Ortenův zápas s nepřízní společenských vzpomínek skončil předčasnou smrtí. Avšak neúprosnost v hledání smyslu lidského bytí, obsažená v básních, se stala jeho vítězstvím. K pozoruhodným textům, které byly editovány po válce, patří básnická sbírka Elegie (1946), prozaický fragment Eta, Eta, žlutí ptáci (1966) a povídky Pro děti. Knížka naslouchajícím (1967). Románové či povídkové pokusy směřující k poznání hlubin lidského duševního života, jež zkoumaly pohnutky v chování a jednání člověka zvláště v mezních situacích, skončily převážně neúspěšně. To, co dokázal Orten svým životem a následně ve svých textech – „prožít existenci“ až na samotný pokraj totálního vyčerpání psychických i fyzických sil, čímž prokázal ohromnou morální sílu -, neumožnili absolvovat prozaici svým hrdinům. Procesu sebereflexe postav bránily neústrojné kompoziční zásahy. Jejich osudy se vyvíjely podle zákonitostí předem přijatého morálního či ideologického schématu. Hrdinovu psychologickou problematičnost – „Jaký jsem? Kdo jsem? A který ve mně je ten pravý? neprovázel odpovídající prožitek. Byla nálepkou, vylíčením momentálního stavu, který nakonec ovlivnil ve jméně optimisticky laděného rozřešení vnější neorganický zásah. Mohly jím být náhlá proměna hrdinovy mentality, vykonání „morálního činu“, příklon k náboženské obci nebo splynutí s bojovníky proti fašismu či za socialismus. Příběhy tak často přebíraly úlohu moralistního ponaučení. „Říci pár slov o existenciálním románu poválečném ... znamená žalovat znovu na jeho kardinální nedostatek, jímž je tezovitost, předem vymudrovaná a rozumářsky konstruovaná upravenost dějů, figur a řešení...“ psal v roce 1947 Václav Černý. Uvedené nedostatky narušily psychologickou přesvědčivost za války vydaného románu Méněcennost (1942) Miroslava Hanuše, stejně jako po válce editovaných próz Příběh o pomoci (1945), Já – spravedlnost (1946) a Legenda o Tomášovi (1947), v níž propojil v příběhu náboženského blouznivce Tomáše žánr křesťanské legendy a sociální prózy. Bohuslav Březovský v Člověku Bernardovi (1945) a Jiří Valja ve Zbraních bezbranných (1946) zachytili charakterově slabé, zbabělé typy, u nichž došlo k proměně náhlým odstřižením od minulosti. Důvody vlastního selhání, ale následně i oporu hledaly v okolním společenství lidí. Vykročení do nového života za novou nadějí znamenalo jejich idealizovaný příklon k službě bližnímu. Stejné problémy provázely prózy Zdeňka Urbánka vydané ještě za války – Úžeh tmou (1940) Příběh bledého Dominika (1941). Po válce však vydařeně sáhl v románu Cesta za Quijotem (1949) po historické látce. Sledoval v něm osudy Miguela de Cervantese v časech, kdy působil v papežských službách. Kromě popisu účasti ve válce proti Turkům věnoval autor obsáhlou část jeho alžírskému věznění, následnému osvobození a návratu do Španělska. Přesvědčivost při vykreslení historických reálií umocnil vydařenou existenciální studií jedince, kterého nic nezlomilo ve víře v Boha a jenž zůstal věren i přes opakované prohry svým ideálům a představám o morálce. Stylově román odkazoval k Vančurovi. Urbánek však uměřeněji pracoval s archaizující slovní zásobou i větnou stavbou. Hojně využíval metaforického vyjadřování, nápovědy, odkazů k antickým i biblickým zdrojům, lapidárních autorských komentářů. Kromě knih reportážního charakteru, v nichž Jiří Mucha zúročil zážitky válečného zpravodaje BBC na severoafrické, středně a dálnovýchodní, resp. evropské frontě (Oheň proti ohni, 1947), vstoupil do domácího literárního kontextu i knihami čistě beletristickými - povídkami Problémy nadporučíka Knapa (1946) a románem Spálená setba (1948). Na pozadí příběhů Muchových hrdinů zůstala rozeznatelná autentická zkušenost člověka vláčeného válkou téměř po všech světových kontinentech. Dokumentaristickou rovinu však nahradila zpověď představitelů generace, jež válka vytrhla z jejich dosavadního života a navždy určila jeho nové směřování, zatížené krutou zkušeností permanentního


- 29 -

lavírování na pomezí bytí a nebytí. V něm jim nebyla přidělena role hybatelů, ale pouhých pozorovatelů, popřípadě obětí. V případě románu Muchova postava prožívá vnitřní rozštěpení mezi světem zamýšleným, vysnívaným a světem vnějším, dirigujícím a směřujícím jeho kroky bez hrdinova volního srozumění. Symbolicky Mucha vyjadřuje rozestoupení chtěného a nuceného zejména v rovině milostných vztahů. Užitím metody razantních střihů nabídl místo rozvleklého dějové linie sled dějových pásem plných dramatických výstupů, vygradovaných dialogů, nemilosrdných výjevů. Vypjaté existenciální situaci byl vystaven i pan Roubíček, hlavní postava románu Život s hvězdou (1949) Jiřího Weila. Na rozdíl od hrdinů Hanušových či Březovského próz však neprovedl vlastní duševní introspekci. Weil totiž dává slovo nestrannému vypravěči, který zvnějšku pouze popisuje stav a reakce člověka čekajícího na transport do koncentračního tábora. Navíc k tomu Roubíčkův charakter postrádá vinou utlumeného citového života, vlastní nerozhodnosti i netečnosti vůči neštěstím probíhajícím za okny jeho bytu i předpoklady. Na vlastní smrt se připravuje v úplné izolaci, kterou naruší až dělník Materna jeho zaangažováním do protiněmeckého hnutí. I Maternův zásah, stejně jako náhlá Roubíčkova rozhodnost nebyly Weilem kompozičně připraveny a přesvědčivě motivovány. Největší talent české existencionální prózy byl spatřován v osobě předčasně zemřelého prozaika Dušana Pally. V souboru pěti povídek Stromy a kamení (1947) stály v centru autorovy pozornosti činy člověka, jimiž se jednak představuje jeho osobnost, jednak je jimi následně poměřován. „Naše činy nás střeží: vrší se okolo nás v zeď, přes niž není úniku a v jejímž vězení dusně a bezmocně trváme, přibíjeni ke své minulosti pohledem svých bližních, který nás usvědčuje, zahanbuje, soudí, objektivizuje, proměňuje ve svou věc, a tedy zbavuje svobody /.../“ psal Václav Černý. Proti jejich „pohledu“ člověk nic nezmohl, zůstala mu „hanba za ně, svůj hnus z nich“. Palla rozvinul ve svých povídkách kromě hanby a hnusu další typická existenciální témata: téma úzkosti, zdi, „Peklo, toť druzí“ či „být viděn“. K intenzivnějšímu prožívání bytí nechal Palla nechal zpomalit či dokonce zastavit čas, což hrdina vnímal jako pobídku k sebepozorování, k poznání marnosti všech procesů odehrávajících se v něm a kolem něj. I Palla však nechal prostor pro pozitivní vyřešení bezvýchodného stavu svých hrdinů v „mýtu výkupné lidské sounáležitosti a odpuštění“, jak soudil Vladimír Papoušek. Z pohledu dnešního vykladače Vladimíra Novotného Pallova kniha nepatří do okruhu existencionálních děl, nýbrž spíše navazuje na rané psychologické prózy Egona Hostovského. Právě Hostovský, prožívající okupační léta v americké emigraci, napsal a po válce i ve vlasti vydal tituly, které tehdy vřele přivítal kritik Jan Grossman: „... je tu konečně opět někdo, kdo dovede vidět všechnu vnitřní anarchii, zmatek a depersonalizaci lidské osobnosti pohledem nelomeným: pohledem, který dovede vskutku přímo vidět, zpytovat a rozebírat – a není přitom zatížen laciným idealistickým optimismem a reformismem, který chce vše vyřešit a vyrovnávat.“ V Listech z vyhnanství (New York 1941, v ČSR 1946) stvořil typ člověka, který neustále před něčím utíká. Převrací se mu perspektiva vnímání světa: to skutečné kolem se stalo v jeho horečnatém vnímání snem, naopak snění o ztraceném dětství a představy o budoucím zakotvení mu poskytly jedinou naději k přežití. Formálně Hostovský využil v listech různých slohových postupů úvahy, pouhé zprávy, lyrického záznamu či komentování předváděného -, které hrdinovi umožnily různorodě reflektovat krutou realitu a dobrat se „nových životních obsahů, nové lidskosti“ (Jiří Brabec). Jinak, ale stejnému tématu se věnuje v obsáhlém románu o selhání evropských meziválečných intelektuálů Sedmkrát v hlavní úloze (New York 1942, 1946), který nepříliš ústrojně rozdělil na dvě části. V první přibližuje život spisovatele Kavalského a okruhu přátel jeho dvojník, ve druhé pak čtenář sleduje události roku 1938 u nás a v Evropě. Hostovský rozvinul téma zodpovědnosti člověka za své činy, které v úhrnu jedincových „zrad“ a „nevěr“ ovlivňují chod celé společnosti. V nasazení vlastního života, tedy v konkrétním činu, nikoliv v planém a k ničemu nevedoucímu sebezpytování našel „smysl svého bytí v smrti“ hrdina novely Úkryt (Texas 1943, 1946). Do těsně poválečného času umístil Hostovský děj románu Cizinec hledá byt (1947). Odehrává se v prosincovém New Yorku a hrdinou je doktor Marek, který ve městě hledá u několika povahově odlišných lidí prostor a klid pro dopsání své vědecké práce. Setkává se však s nepochopením, různě zapříčiněnými frustracemi svých dočasných domácích. K vyvrcholení konfliktů dochází symbolicky v domě, v němž přebývají vystěhovalci z vítězných i poražených zemí nedávno skončené války. Válečné běsnění jako kdyby zamořilo lidstvo virem nedůvěry v dosavadní hodnoty a uměle mu vnutilo i poválečný „odlidštěný“ řád. Poslání člověka spočívá v znovunalezení autentických morálních hodnot a mezilidské zodpovědnosti. Pro skeptické vnímání současnosti byl román dobovou kritikou odmítnut. Soubor čtyř povídek Osamělí buřiči (1948), jak titul napovídá, přinesl příběhy pro Hostovského typických rebelantů, pro něž využil několika žánrově různorodých forem: tragikomickou grotesku z doby Rakouska-Uherska, maloměstskou idylu z jara 1918, příběh z války s motivy „zrady“ a „poslání“ a


- 30 -

poválečné setkání válkou proměněných lidí. I on se však při vyřešení posledních dvou povídek nevyhnul schematickému zjednodušení.

Úkol k textu. Pečlivě si prostudujte a opoznámkujte První a Druhý sešit o existencionalismu (19992) Václava Černého. Úkol k zamyšlení. Na základě četby knih Jiřího Muchy, Jiřího Weila, Dušana Pally či Egona Hostovského se pokuste definovat specifické rysy českého prozaického existencionalismu. Využijte přitom nejen poznatků Václava Černého, ale i studia textů jmenovaných filosofů existence. Část pro zájemce. V knize Jana Grossmana Analýzy si najděte a přečtěte studii nazvanou Deníky Jiřího Ortena. Vypište si základní charakteristiku básníkovy poetiky. Přečtěte si některou z básnických či prozaických knih Jiřího Ortena. Korespondenční úkol. V Encyklopedickém atlasu filosofie (2001) vyhledejte heslo Filosofie existence I – III. Poznamenejte si názorová východiska Karla Jasperse, Jeana-Paula Sartra, Alberta Camuse a Gabriela Marcela.

Shrnutí kapitoly. Tradici psychologické prózy v české literární historii obohatili ve 2. pol. 40. let 20. st. i autoři, kteří do ní vkomponovali prvky charakteristické pro pojetí existencionalistické filozofie. První syntetický přehled nabídl Václav Černý v přednáškách publikovaných posléze pod názvem První a Druhý sešit o existencionalismu. Svou variantu měl existencionalismus již v koncepci tzv. „nahého člověka“ prosazované Kamilem Bednářem. Základní rozdíl mezi tradiční psychologickou prózou a románem existence spočíval v autorově nezasahování do průběhu děje a do jeho vypointování. Hrdina musel prožít svou existenciální, téměř výhradně bezvýchodnou životní situaci až na dno svých psychických a fyzických sil. Těmto premisám se nejvíce přiblížil Egon Hostovský, Jiří Weil a předčasně zemřelý debutant Dušan Palla. Český básnický existencionalismus měl svého nejvýraznějšího představitele v Jiřím Ortenovi.

Otázky: •

Jaké zásady existencionalistické filozofie se uplatnily v n ěkterých básnických a prozaických textech 2. pol. 40. let 20. st.?

•

Jak byste zhodnotili význam literárního odkazu Jiřího Ortena?

•

Které rysy, resp. osobnosti a jejich nejvýznamn ější texty p řiřazujeme k linii českého literárního existencionalismu ?

Další zdroje: GROSSMAN, Jan: Analýzy. Praha 1991. Rok 1947. Česká literatura, kultura a společnost v období 1945 až 1948. Praha 1998.

Průvodce studiem. Čtěte texty českého literárního existencionalismu! Není to záležitost nějaké zaprášené archiválie, nýbrž naopak: žhavá skutečnost se vším všudy. A nezapomeňte, že má své pozdější pokračovatele, například ve Vladimíru Körnerovi.

- 31 SITUACE V ČESKÉ LITERATUŘE PO ROCE 1948 DO ROKU 1959 V této kapitole se dozvíte: •

o násilném zasahování mocenských politických struktur do literárního života od února 1948

•

o podřízené roli literatury (spisovatelské organizace, cenzura)

•

o proměně v oblasti nakladatelské činnosti

•

o zaniklých a nově ustavených časopisech

•

o exilové literatuře

Klíčová slova této kapitoly: Třídně rozdělený svět, stalinismu, kult osobnosti, politické procesy, centralizace, institucionalizace, cenzura, emigrace, katoličtí autoři, akt zapomínání, Falešný obraz minulosti, plánované hospodaření, Červený květ, Květen, Host do domu, Svědectví, Sjezd národní kultury, 1. sjezd spisovatelů, Hlavní správa tiskového dozoru, Zákon o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací, estetická role literatury, vzdělávací funkce, normotvorná funkce, funkce ideologická.

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly:

3 hodiny

- 32 -

Číslo a název podkapitoly (nebo kapitoly) SITUACE V ČESKÉ LITERATUŘE PO R. 1948 DO R. 1959

Situace v české literatuře od února 1948 až do konce roku 1959 (je to období, kterým se právě zabýváme, ale situace ve skutečnosti trvá až do roku 1989) byla ovlivněna celosvětovou existencí třídně rozděleného světa. V Evropě byla jasně pociťována, utvrzována hranice mezi Východem a Západem (mj. později symbolizovaná Berlínskou zdí), celé období bylo charakterizováno jako období studené války. Noviny a časopisy zvláště první poloviny padesátých let jsou dokladem vytváření atmosféry blížící se třetí světové války, která bude mít nukleární, a tím vyhlazovací charakter pro celé lidstvo. Vojenské nebezpečí se konkretizovalo přijetím Německé spolkové republiky do vojenské organizace NATO (podepsáno 1954 v Paříži, platnost od května 1955) a utvořením „obranného“ paktu Varšavské smlouvy (květen 1955, Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, s usnesením o vytvoření spojeného velení ozbrojených sil členských států smlouvy). Celá situace v Evropě se vyhrocuje a silně polarizuje, a tak veškerá činnost v republice je brána jako podpora nebo rozvrat lidově demokratického Československa.

Historické okolnosti si vyžadovaly, zvláště po uchopení moci

dělnickou třídou v roce 1948, velmi silnou centralizaci a institucionalizaci, aby každá činnost mohla být řízena a kontrolována a znovu ovládána. Znamenalo to ze společenského života vyřadit všechno, co se vyznačovalo jinakostí, neurčitostí, co nebylo přesnou kopií, nebo nevytvářelo vzory. Ze života společnosti bylo veřejně a programově odstraňováno vše, co by odkazovalo ke svobodě myšlení nebo náboženské víře. Literatura i spisovatelé začali být kriminalizováni. Byl zahájen velmi silný „teror strachu“, kdy bylo možné soudit a odsoudit vše, co bylo označeno (kdykoli a kýmkoli) za jednání „proti zájmům lidu a dělnické třídy“. Na počátku padesátých let dochází i k proměně ve vězenství a zvláště političtí vězňové jsou vystavování psychickému i fyzickému týrání, jsou nasazování do pracovních táborů v tvrdých a ponižujících podmínkách. Politické procesy výrazně zasáhly zvláště skupinu autorů, které jsme si uvykli nazývat katoličtí autoři, autoři křesťansky orientovaní. Vrcholící vliv stalinismu – obecně bychom jej mohli nazvat krutovládou, která diktuje vlastní mocenská pravidla a jakýkoli odpor či nesouhlas likviduje vražděním, vězením, psychickým terorem – se v Československu odráží v soudních procesech (justice poplatná moci!, respektive zákony mají nedemokratickou podobu!) s Janem ZAHRADNÍČKEM, Zdeňkem KALISTOU, Václavem RENČEM, Bedřichem FUČÍKEM, Zdeňkem ROTREKLEM, Josefem KOSTOHRYZEM, Josefem PALIVCEM, Josefem KŘELINOU, Janem KNAPEM, Václavem PROKŮPKEM aj. Centralizace se projevovala v zásazích a postupném ovládnutí

spisovatelských organizací,

nakladatelství, časopisů. V první fázi zásahů byly provedeny čistky v knihovnách a z fondů byly vyřazovány tisíce titulů (první soupis 1948, další fáze 1953), tak začal být státně řízen akt zapomínání, byl utvářen falešný obraz minulosti, a propagandisticky modelována a sugerována neskutečná podoba reality. Hlavní správa tiskového dozoru od roku 1953 vykovávala cenzorskou roli jak u novin a časopisů, ale zasahovala i do vydávání krásné literatury (škrty v textech, změny názvů, redukce a změny textu, zákazy vydání knih). Spisovatelská organizace byla sjednocena již v březnu 1949, kdy vznikl už jako kulturně-politická organizace Svaz československých spisovatelů. Centralizovala se, zbyrokratizovala

pouze jedna z linií

literatury, která se výrazně utvářela po r. 1945. Jejími představiteli byli ideolog Václav KOPECKÝ, historik a politik Zdeněk NEJEDLÝ, kulturněpolitický pracovník Ladislav ŠTOLL. Nakladatelský život byl zmrazen Zákonem o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací (č. 94/1949 Sb.). Byla zrušena soukromá nakladatelství. Postupně se utvářely

- 33 -


celorepublikové, kontrolované nakladatelské struktury (1952, Hlavní správa vydavatelství, tiskáren a knižního obchodu). Začala vznikat krajská nakladatelství (zřizovatelem byl nejčastěji stranický orgán města nebo kraje). Literatura se stala součástí plánovaného hospodaření (?!). Časopisy, které odrážely vrstevnatý a mnohohlasý charakter literatury v letech 1945 – 1948

byly

zrušeny – mj. Akord, Kytice, Kritický měsíčník, Vyšehrad. Postupně jsou nahrazovány (řízení, kontrola, cenzura!) novými periodiky Nový život (1949), Literární noviny (1953), Host do domu (1954), Květen (1955), Světová literatura (1956), Červený květ (1956), Kultura (1956) aj. Časopisy, které vstoupily do literárního života v druhé polovině padesátých let se podílely na „době tání“ (1956 – 1958). Funkce literatury se proměňuje. Literatura se ocitá ve služebné pasti. Je potlačována její role estetická, je zbavována i úlohy relaxační. Literární texty jsou vnímány a vykládány jako nástroje vzdělávací, normotvorné, ideologické. Autor se stává veřejným a politickým činitelem, má být obhajovatelem ba i tvůrcem skutečnosti. Má být i přísným soudcem všech společenských jevů. Je mu přisuzována národotvorná role. Sjezdy stranické, spisovatelské byly prezentovány jako určující události, které vytyčují další existenci literatury. Sjezd národní kultury (duben 1948) určil v projevu Klementa Gottwalda, že začínající kulturní revoluce duchovně i morálně povznese člověka, otevře dokořán brány vědění a krásy, utvoří novou kulturu. Ladislav ŠTOLL určil jako rozhodující kritérium sepětí umění a ideologie. První sjezd Svazu československých spisovatelů (březen 1949) stanovil, že se literatura stane aktivní složkou výstavby socialistické společnosti. Proměna společenské atmosféry v poúnorovém Československu přinutila mnohé osobnosti k emigraci. Ti, kteří ctili demokratický charakter předválečného Československa, ti kteří se podíleli na pluralitní podobě literatury a kultury i těsně po válce, raději po únoru 1948 zvolili často velmi tvrdé podmínky emigrace. (Celkově odešlo z Československa v průběhu padesátých a šedesátých let čtvrt miliónu československých občanů). Exilová literatura žila ve velmi obtížných podmínkách. „Železná opona“, která se vytvořila mezi Východem a Západem znemožnila v období padesátých let fungování přirozené literární komunikace.

Spisovatelé

v zahraničí byli izolovaní od Československa, čtenáři v Československu neměli možnost číst texty Egona HOSTOVSKÉHO, Milady SOUČKOVÉ, Ivana BLATNÉHO, Jana ČEPA, Václava NĚMEČKA, Ferdinanda PEROUTKY aj. V exilové literatuře padesátých let se pěstovaly zvláště publicistické žánry, poezie. Tvorbu exilu představují mj. antologie Neviditelný domov (poezie, 1954, sestavil Peter DEMETZ) a Peníz exulantův (próza, 1956, sestavil Antonín KRATOCHVIL) . Exilové časopisy a organizace se během padesátých let snažily udržovat povědomí hodnot, které česká literatura dosáhla. Stávala se v odtržených podmínkách pamětí české kultury. Od r. 1951 začíná československé vysílání Rádia Svobodná Evropa (Ferdinand PEROUTKA, Julius FIRT). V Římě začíná pracovat Křesťanská akademie. Od ledna 1953 vychází časopis Sklizeň (Antonín VLACH). Od roku 1956 vychází Svědectví (Pavel TIGRID, nejdříve v New Yorku, pak v Paříži).

Příklad (nebo Řešená úloha). Dnes je více než zřejmé, kým se nechávala československá politická moc inspirovat. Praktiky KGB a mocenských špiček v SSSR se do Československa dostávaly zvláště prostřednictvím všudypřítomných


- 34 -

poradců. O situaci v sovětské literatuře mj. píše Joseph P. STRELKA v knize Literatura a politika. Pohledy z literárněvědné perspektivy (Brno, Centrum pro studium demokracie, 2001): Boris Pasternak v oněch letech (počátek 30. let, pozn. I.M.) jen náhodou unikl táboru zavraždění. Odvážil se odepřít svůj podpis pod dokumentem žádajícím smrt pro vysoké sovětské důstojníky, a protože se nikdo neodvážil ohlásit to výš, nestalo se nic. Na Pasternaka ovšem došlo později. Když byl v roce 1958 donucen odmítnout Nobelovu cenu, působil jako literární kritik funkcionář KGB Vladimir Semičasnyj, který srovnával Pasternaka pro jeho domácí zvyklosti s prasetem, které je prý čistotnější. Jak velkou čest to pro Pasternaka znamenalo, vyšlo najevo až po třech letech, kdy byl Semičasnyj povýšen na vrchního šéfa KGB. Případ Pasternak ukázal také, s jak pozoruhodným nasazením fantazie si svoje hry vymýšleli agenti KGB nasazeni na literaturu. Pasternakova blízká známá Olga Ivinskaja, kterou stanovil vykonavatelkou své poslední vůle, byla několik týdnů po jeho smrti zatčena, hned na to byla zatčena i její dcera Irina Jemeljanova. O čtyři měsí ce později byla matka odsouzena k osmi a dcera ke třem letům odnětí svobody za údajné porušení valutového zákona. Okolnosti, že Pasternak odkázal oběma ženám tantiémy z překladů svých děl vydaných v zahraničí, využil KGB k tomu, aby – pochopitelně ve veřejném líčení – vykonstruoval porušení valutových předpisů. Nehledě na to, že se pokoušel Pasternaka už za života ranit pronásledováním Olgy Ivinské, byl tu ještě další důvod pro to, aby se obvyklým způsobem bílé prohlašovalo za černé: odsouzení Olgy Ivinské mělo sloužit jako „důkaz“, že odmítání a ostrá kritika sovětského systému, jaké lze najít v Pasternakově pozdním díle, je pouze důsledkem špatného vlivu, který na něj měla nesvědomitá dobrodružka, kterou teď konečně bylo možno pranýřovat. (s. 189-190) Úkol k textu. Vyložte vytlačení estetické role literatury v období závěru čtyřicátých a v průběhu padesátých let. Úkol k zamyšlení. Je možné v souvislostech, které byly naznačeny výše, uvažovat o „demagogii strachu“? Část pro zájemce. Prostudujte monografii Vladimíra PAPOUŠKA Horizonty, život a dílo Zdeňka Němečka (2001). V celistvosti sleduje osudy a tvorbu jednoho ze spisovatelů, poúnorových emigrantů. Korespondenční úkol. Antologie textů ke studiu české literatury po roce 1945 (I. Málková, M. Pilař, Ostrava, 1996) nabízí část ze Štollova vystoupení na prahu padesátých let (s. 41 – 49). Analyzujte tento text a srovnejte jej s pozicí literatury jako vrstvícího se, přeskupujícího se, pulsujícího systému.


- 35 -

Shrnutí kapitoly Podmínky pro společenský a kulturní život se na počátku padesátých let výrazně proměňují. Do literárního života vstupuje politika. Spisovatelská organizace se stává politickou organizací. Zanikají časopisy. Zákony ruší nakladatelství a zavádějí cenzuru. Probíhají politické procesy zvláště s katolickými autory. Spisovatelé jsou vezněni. Spisovatelé odcházejí do emigrace. Literatura se oficiálně podřizuje ideologickým a propagandistickým úkolům.

Otázky: • Jakými slovy byste určili proměnu situace v české literatuře po únoru 1948? • Kdo prosazoval politickou roli literatury? • Jak byla posuzována literatura katolických autorů? • Kteří spisovatelé, publicisté a organizátoři působili v exilu? • Jak byla prosazována cenzura? • Jak a čím se změnila nakladatelská praxe?

Další zdroje: Macura, V.: Šťastný věk, Praha, Pražská imaginace, 1992, zvl. kapitoly „Ráj“, s. 8 – 18; „Poslední bitva“, s. 19 – 22; „Fučík“, s. 39 – 45. Fučík, B.: Čtrnáctero zastavení, Praha, Melantrich, Arkýř, 1992, zvl. kap. „Poutník na zemi“, s. 203 – 231; „Nezbylo než mlčet“, s. 183 – 201. Černý, V.: Paměti III 1945 - 1972, Brno, Atlantis, 1992, zvl. kap. „Intermezzo Květen 1945 – Únor 1948“, s. 21 – 190. Kusák, A.: Kultura a politika v Československu 1945 – 1956, Praha, Torst, 1998, zvl. kap. „1945 – 1948: Kultura a komunisté“, s. 143 – 228; „1948 – 1952: Kultura za vlády dogmatiků“, s. 229 – 380.

Průvodce studiem Jak a v čem a kým se proměnila pozice, podoba a role literatury na předělu čtyřicátých a padesátých let? To jsou otázky, které by nás měly stále znepokojovat. V hledání odpovědí budeme muset pojmenovávat algoritmy mocenského působení na kulturu. Čas plyne, metody moci se však pouze modifikují a my bychom je měli poučeně rozeznávat už v jejich zárodku.


- 36 -

Autoři dvacátých a třicátých let pod tlakem let padesátých HALAS, BIEBL, SEIFERT, NEZVAL, ZÁVADA, HRUBÍN, MIKULÁŠEK


O schematismu a socialistickém realismu

•

O útocích na J. Seiferta za sbírku Píseň o Viktorce

•

O falešném výkladu poezie F. Halase bezprost ředně po jeho smrti

•

O poslední sbírce K. Biebla

•

O sbírkách V. Závady v padesátých letech

•

O básnické a dramatické tvorb ě V. Nezvala

•

O deziluzích a každodennosti v tvorb ě F. Hrubína

•

O cest ě O. Mikuláška k Vyvolavači

•

O recenzích a studiích, které se k autorů m a problematice vážou

Klíčová slova této kapitoly: Schematismus, socialistický realismus, ždanovismus, dogmatismus, princip stranickosti, princip lidovosti, Tvorba, pravdivost, nihilismu s, pracující lid, existencialismu s, mo rbidní lyrika, dezinterpretační metoda, dialektické pojetí života, zpěvnost, každodennost, autobiografické rysy, mysterium smrti.


- 37 -


Autoři dvacátých a třicátých let pod tlakem let padesátých HALAS, BIEBL, SEIFERT, NEZVAL, ZÁVADA, MIKULÁŠEK

HRUBÍN,

Poezii na počátku padesátých let jako všechny literární žánry zasáhl schematismus. Proklamovalo se, že je rozvíjen socialistický realismus, jak jej vymezili levicoví teoretikové Kurt KONRÁD a Bedřich VÁCLAVEK ve třicátých letech dvacátého století, ale pojetí bylo omezováno výkladem A. A. ŽDANOVA. Teze z knihy O umění (česky 1947) se staly základem dogmatismu (někdy se používá slovo ždanovismus). Dílo bylo posuzováno podle toho, zda odráží dobová témata, zda respektuje princip stranickosti, princip lidovosti. Básníci, kteří vstupovali do literatury ve dvacátých a třicátých letech, sehrávají v 50. letech rozdílné úlohy – J. SEIFERT, F. HALAS, V. ZÁVADA, K. BIEBL, O. MIKULÁŠEK, V. NEZVAL, F. HRUBÍN. Jaroslav SEIFERT vydává v roce 1950 sedmidílnou básnickou skladbu Píseň o Viktorce, která je holdem spalující touze a lásce. V paralelách jsou zachyceny obrazy umírající Boženy Němcové a její mrtvé literární postavy Viktorky. V této sbírce J. Seifert v intermezzech odstupuje od své zpěvnosti a přiklání se k volnému verši. Sbírka se stala záminkou k útokům proti J. Seifertovi a reakce vykresluje vypjatou a zpolitizovanou situaci v české literatuře. Ústřední výbor Komunistické strany Československa si vyžádal ostré kritiky.

Ivan SKÁLA

v recenzi Cizí hlas (Tvorba 1950) napsal: Seifertova vykolejená, šílená Viktorka, není obrazem našeho života, nihilismus, číšící z jeho veršů, je cizí našemu lidu. Seifertova Viktorka je obrazem úpadkových nálad a obav, které se objevily v části naší maloměšťácké inteligence po vítězství našeho pracujícího lidu. Michal SEDLOŇ (Tvorba 1950) k tomu dodával: Co musíme požadovat na každém umělci je pravdivost a víra v člověka. Žádné rekvizity, žádné interesantní preciózní pózy, hra sexu, žádná sebelíbeznější melodie a sebepůvabnější metaforika nezakryje vnitřní vyprahlost a zoufalství. Potíže s publikováním prací a ohlasy na tvorbu J. SEIFERTA ukazují

na nenormální situaci

v kultuře. J. Seifert se nijak nemohl proti této kritice postavit. Jeho jméno a jméno Vladimíra HOLANA je také spojeno s těžkou urážkou vůči sovětské kultuře (KOPECKÝ). Jako paradox, vyjadřující poměry v první polovině padesátých let, dnes můžeme vnímat, že od roku 1953 začíná vycházet Dílo J. Seiferta (redakce Antonín Matěj PÍŠA). V roce 1954 je také vydána sbírka Maminka, která vrací J. Seiferta k melodické pravidelnosti třicátých let a k tématu šťastného a prostého dětství (mj. motivy matky, otce, babičky, dědečka, domova). Zdeněk PEŠAT v monografii o J. SEIFERTOVI (1991) píše: Maminka (…) neotevírá nové nečekané obzory, zato dovádí do průzračně čistého tvaru s dokonale zvládnutou pestrou strofikou i rýmovou technikou úsilí (…) o maximální sdělnost. (s. 180). Za sbírku Maminka dostává J. SEIFERT v roce 1955 Státní cenu Klementa Gottwalda. Fr. HALAS, přestože umírá v listopadu 1949, je v literatuře padesátých let přítomen nepřehlédnutelně. Jeho poezie je odsouzena a HALAS jako básník zavržen v ŠTOLLOVĚ pamfletickém hodnocení Třicet let bojů za českou socialistickou poezii (1950). Nebylo možné s výkladem polemizovat. HALAS se stává tím, kdo podepsal trockistické, protistalinské prohlášení; stává se tím, v jehož verších se začínají zcela jasně ozývat zvuky existencialismu; je označen za autora, který celou svou morbidní lyriku vybíjí v zoufalých obrazech. Falešný výklad dlouhodobě poznamenal zvláště školskou a vydavatelskou praxi ve vztahu k Františku HALASOVI. Vladimír JUSTL v kritickém rozboru Štolla (otištěno v České literatuře 1999, č. 4) odhalil


- 38 -

dezinterpretační metodu jeho práce. Štoll už měl předem vytvořenou koncepci a představu Halase, on věděl, jakého ho chce a potřebuje mít, a podle toho vybíral a upravoval své citáty. Posmrtné vydání HALASOVY sbírky A co? odkazuje k mimořádnému vlivu poetiky Skupiny 42. Sledujeme i u Fr. HALASE příklon k hovorovému jazyku, obecné češtině. Ludvík KUNDERA v halasovské monografii (1999) o sbírce píše: Základním experimentem sbírky je vystupňované úsilí o úspornost, o zkratku. Jako by básník cítil, že už mu zbývá pramálo času, chce do básně dostat maximální nálož obrazů a myšlenek, co nejvíce reality vnitřní i dobové. (s. 157) Konstantin BIEBL publikoval poslední sbírku Bez obav v roce 1951, těsně před svou dobrovolnou smrtí, na níž se podílel silný politický tlak, jemuž byl vystaven, i deziluze z vývoje společnosti. Sbírka Bez obav obsahuje verše z let 1940 – 1950. Kniha zahrnuje převratná období novodobých českých dějin od sklonku první republiky přes okupaci a osvobození až po nástup stalinského socialismu a představuje nejen básníkův vyhraněný postoj k tomuto dění, ale naznačuje i jeho vlastní tvůrčí vývoj od předválečného surrealismu až k poválečné politické poezii. (Zdeněk PEŠAT, Česká literatura 1945 – 1970, s. 80) Tvárná pestrost, poetická vynalézavost, schopnost vypointovat text, smysl pro groteskní ráz i ironii se staly inspirací pro autory, kteří začínali psát v padesátých letech (mj. Milan KUNDERA, Miroslav FLORIAN). Vilém ZÁVADA patří spolu s Vladimírem HOLANEM a Františkem HALASEM k tzv. mezigeneraci, která ve dvacátých a třicátých létech přinášela do poezie témata samoty, tíhy, úzkosti. Jejich verš byl spojen s disharmonií. ZÁVADA ve všech předcházejících sbírkách tíhl k sociální spravedlnosti, vyvažoval nejistoty tajeným světlem a naději spojoval se sluncem a ohněm. Osmá sbírka Město světla (1950) se přimyká

k

nadějím, že budoucnost bude patřit novému světu, bez válek a strachu. Věří v prostotu, čest a upřímnost. Tato tendence, jíž básník přemáhá vlastní vnitřní strach, je posílena i v nerudovsky laděné sbírce Polní kvítí (1955), které přivedla ZÁVADU až ke zpěvnosti. Oheň je znovu motivem očisty, existence, doufání. Oheň je obrazem Závadova dynamického, dialektického pojetí života („Co země přijala ohnivá křest, / je lidský život temné žhnutí“), „oheň“ umožňuje Závadovi vyjádřit jeho chápání podstaty skutečnosti jako věčně plynoucího procesu. Jaký básnický Herakleitos! (Jiří OPELÍK, Host do domu, 1956, č. 2, s. 70). Vítězslav NEZVAL chce v padesátých letech spojit svou sopečnou obrazotvornost, senzitivitu s patosem oslavnosti, s deklarativní harmonizací, která se odráží v monotónní rýmové technice. Píše oslavné poémy Stalin (1949) a Zpěv míru (1950). Ve sbírce Z domoviny (1951) se vrací do rodného kraje, typizuje moravskou vesnici a přítomnost vyzdvihuje nad minulost. Součástí básnické sbírky Křídla (1952) je cyklus „českých balad“, v nichž NEZVAL vyzkoušel čtyři baladické různotvary. O posledních dílech, která vznikla za NEZVALOVA života (smrt 1958) píše Milan BLAHYNKA (1976): Pro hru o Atlantidě (pozn. Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou) i pro sbírku Chrpy a města (1955) je charakteristický obrat k antice: básnické drama je do antického světa přímo situováno, bájná Atlantida u Nezvala válčí se skutečným historickým antickým Řeckem; navíc část dialogů probíhá v přízvučném hexametru; Chrpy a města se k antice přiřazují hlavně svým veršem, ale také svým ideálem jednoty zdravého těla a ducha…(S Vítězslavem Nezvalem, s. 246). Posmrtně vyšly jeho vzpomínky Z mého života (1959). František HRUBÍN v závěru čtyřicátých let vydává skladbu Hirošima (1948). Tvrdá kritická reakce na Hirošimu, ne nepodobna kampani proti SEIFERTOVĚ Písni o Viktorce, omezila HRUBÍNOVY publikační možnosti v padesátých letech (věnoval se zvláště poezii pro děti). Jiří OPELÍK o Hirošimě (a sbírce Nesmírný krásný život) ve Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 (1995, s. 298) napsal: popřely jak básníkovu


- 39 -

někdejší kantilénu, tak apelativnost a důvěřivý patos jeho skladeb válečných a založily autorovo nové období svým deziluzivním obratem k existenci obyčejného, zejména městského člověka, vydaného na pospas nejen přirozené pomíjivosti života, nýbrž nově i hrozbě nepřirozené atomové smrti. Mytizující charakter má HRUBÍNOVA básnická skladba Proměna (1957). Mýtus o Daidalovi a Ikarovi se v něm prostupuje s každodenností, která má nejen autobiografické, ale obecně lidské rysy. Člověk a lidství jsou ohrožovány. Vzpomínkový charakter má HRUBÍNOVA próza U stolu (1958), která oslavuje jistoty dětství a krajiny posázaví. Oldřich MIKULÁŠEK ve sbírce Horoucí zpěvy (1953) souzní s dobovým optimismem a vírou v budoucnost. Ve sbírce Divoké kačeny (1955) se obrací k moravské krajině, hledá plnost a nepoddajnost, chce nalézat lidskou blízkost. V pětidílné básnické skladbě Krajem táhne prašivec (1957), však krajina i lidé v ní podléhají, v souladu se rčením z Vysočiny, démonu alkoholu a pití, vše obestírá „pudová temnota lidského nitra“. Událostí byla sbírka Ortely a milosti (1958). V ní básník sestupoval na dno tragiky a povznášel se závratí smyslového okamžiku. Nejznámější básní sbírky se stal Vyvolavač. Zdeněk KOŽMÍN v analýze této básně napsal: Vyvolavač zosobňuje velkou anonymní smrt bez jakéhokoli smyslu, smrt jako atrakci (…) Ta inscenace má charakter jakéhosi zakázaného mysteria smrti, jakési černé mše nicoty. Jsme najednou na divadelní scéně, kde všecko chce budit zdání lehké zábavy, jakési karnevalovosti, ale současně to hraničí se scénami hromadných smrtí… (MIKULÁŠKOVĚ básni byla věnována kniha interpretací Pět na jednoho, 1995, citace je ze studie Vyvolavač: Příběh sestupu na dno, Mikuláškovo drama nicoty a zmaru, s. 33)

Příklad J. SEIFERT Píseň o Viktorce Úryvek ze sedmé závěrečné části básnické sbírky. Citováno podle J. S., Dílo IV, Praha, ČS, 1956 (Intermezzo – pozn. I.M.)

Jak je půvabný ten opuštěný háj i na podzim! A jeho větve kdys uměly verše římských básníků a říkávaly si je nazpaměť. Tityrus, pastýř, ležel pod stromem a na píšťalu tenkou vyhrával, uče ty stromy šumět o lásce. (s. 202) VII Jde každému smrt mlčky vstříc, Nemilosrdná pilná žnečka. Neodpočine, neposečká A jde zas dál jakoby nic.

To nebyl obraz, to byl stín, který šinul po pěšině milostným hájem v Nedošíně, Už podzimním, už bez květin.

Ve strachu člověk propotí na horkém lůžku prostěradla, zatím co ona se již vkradla a jde mu rychle naproti.

S vráskami v tváří povadlé usedla si tam smutná paní a psala prstem v zadumání do rosy na opěradle.

Co tenkráte však za živa Viktorce v bouři pověděla, že líce její uzardělá se ještě usmívá?

Pak s troškou sebevědomí řekla si náhle: Vždyť už chvátám, a šťastné páry míjela tam, líbající se pod stromy.

Číslo a název podkapitoly (nebo kapitoly) Že zdá se, jak by neutich dech na rtu, že se ňadro zdvíhá, ačkoliv na něm leží tíha dvou rukou pevně semknutých?

A její šat už nešustí, už dotančila. A ret pálí slzami, které líbávali Dříve jí muži na ústy.

Jak je to ticho tíživé! A zpod věnečku ze slziček řasami přimhouřených víček mrtvá se dívá na živé. (s. 203)

Vždyť přichází již z daleka a jenom málo dní je před ní. Vlastně už čeká na poslední, vlastně už na nic nečeká. (s. 205)

- 40 -

Úkol k textu. Analyzujte ukázku z básnické sbírky J. SEIFERTA Píseň o Viktorce. Pojmenujte určující motivy. Srovnejte s dominujícím subjektem Viktorky a pasáž určovanou subjektem spisovatelky B. Němcové. Po analýze „výsledky“ svého čtení srovnejte s výpady dobové kritiky. Část pro zájemce. V knižním souboru Česká literatura 1945 – 1970 (Praha : SPN, 1992) - představuje interpretaci vybraných děl české literatury v poválečném období- vyhledej interpretace sbírek A co? Františka HALASE (J. Holý, s. 131 – 141), Bez obav Konstantina BIEBLA (Z. Pešat, s. 80 – 87), urči jejich základní znaky v oblasti tematické, poetické. Pokus se určit vztahy těchto sbírek s předchozí tvorbou autora. Srovnej charakter obou sbírek.

Korespondenční úkol. V Antologii textů ke studium české literatury po r. 1945 (Málková, Pilař, 1996, Ostrava) vyhledej Diskusní příspěvky na II. sjezdu spisovatelů (s. 75 – 90). Promysli slova F. Hrubína a J. Seiferta. Srovnej jejich vystoupení se situací, v níž se sami v průběhu první poloviny padesátých let ocitli. Vymez oblasti problémů, které se vzápětí pro ukázaly jako provokující a opět zesílily tlak na oba spisovatele.


- 41 -

Shrnutí kapitoly. Spisovatelů, které určujícím způsobem ovlivňovali českou poezii před druhou světovou válkou byli v průběhu padesátých let vystavováni četným tlakům, nátlakům, manipulačním nabídkám. Mnozí byli osočováni, zostuzováni, podrobení řízené a neliterárně motivované kritice. Mnozí podlehli dobové atmosféře. Mnozí procházeli nelehkou cestou hledání, proher, nalézání. Stejnou trasou procházela i literární kritika a literární historie.

Otázky: • • • • • • • • •

Kdo je autorem monografie o J. Seifertovi? V čem spočívá dezinterpretační metoda L. Štolla? Která sbírka a proč vyvolala ostrou kritiku J. Seiferta? Kdo napsal halasovskou monografii? Jaké tematické okruhy zahrnuje sbírka K. Biebla Bez obav? Které sbírky a jakého charakteru vydal v padesátých letech V. Závada? Kdo se literárněhistoricky věnoval tvorbě V. Nezvala? Které sbírky a skladby a jak proměňují charakter Hrubínovy tvorby? Které sbírky určují básnické cesty O.Mikuláška v padesátých letech?

Další zdroje: •

Pešat, Z.: Jaroslav Seifert (Praha : ČS) 1991

•

Kundera, L.: František Halas (Brno : Atlantis) 1999

•

Kožmín, Z.: Studie a kritiky (Praha : Torst) 1995, zvláště studie „Halasův prostor“, s. 161 – 166; „Čas a prostor v Horově a Nezvalově poezii“, s. 456 – 475; „Hrubínův čas a prostor“, s. 476 – 485

Průvodce studiem. Naučit se klást si otázky nad literárním textem tak, abychom byli stále v blízkosti literárního textu, je nesnadné. Přečtěte si Interpretační symposion nad Mikuláškovým Vyvolavačem s názvem Pět na jednoho (Jinočany, H&H, 1995). Jedinečné podněty, nejen k četbě O.Mikuláška, dávají R. BURIÁN, Z. KOŽMÍN, J. RAMBOUSEK, J. TRÁVNÍČEK.

- 42 -


BUDOVÁNÍ, OPTIMISMUS, SCHÉMA A ČESKÁ LITERATURA PADESÁTÝCH LET V KONTRASTU S LITERATUROU PSANOU VE VĚZENÍCH A „V KATAKOMBÁCH“.


O charakteru období budování

•

O poezii Pavla Kohouta a polemikách kolem ní

•

O poezii básníků v padesátých letech uvězněných

•

O situaci „literatury v katakombách“

Klíčová slova této kapitoly: Polemiky, tezovitost, hrdinové lásky a boje, sémiotický esej, kolektivní norma, utváření mýtu, šťastná budoucnost, soukromí, zářné zítřky, politická hesla, popularita, klišé, levicové avantgardní proudy, vězeňská poezie, duchovní hodnoty, vykupitelská smrt, existencialita, experiment, surreálná absurdita, asociativnost, spisovatelé ve stínu, básnický deník, technika proláže, neorganické přerušení vývoje. Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly:

2 hodiny


- 43 -

Budování, optimismus, schéma a česká literatura padesátých let v kontrastu s literaturou psanou ve vězeních a „v katakombách“. Když Vladimír MACURA ve svých semiotických esejích shromážděných v knize Šťastný věk (1992) charakterizuje koncepce společnosti po únoru 1948, píše: Jednoznačný přechod k sovětskému modelu socialismu po roce 1948 byl i u nás zahájením cesty k (…) mýtotvořičství jako k závazné kolektivní normě. Vize šťastné budoucnosti se stala povinnou součástí občanské nauky, jiná představa o budoucnosti, obavy z ní nebo i prostý odvrat od budoucnosti k soukromým rozměrům přítomného dne či do minulosti - to vše bylo nepřijatelné a rovno zradě. (s. 8) Knížky, které dokládají, že lze i v literatuře naplňovat proklamované teze a vydávat je v dané chvíli za beletrii, jsou spojeny s opěvováním hrdinů práce, lásky jako bojové činnosti. Velkou popularitu získávaly do poloviny padesátých let knihy Pavla KOHOUTA. Jeho verše byly vysílány v rozhlase, tištěny v novinách, recitovaly se na nejrůznějších shromážděních. Revoluce, pracovní a vojenská služba se staly v jeho verších tím, co mělo naplňovat a utvářet vnitřní svět mladých. Verše a písně (1952), Čas lásky a boje (1954), které vyšly spolu s budovatelským veršovaným dramatem v souboru Tři knihy veršů (1955) obsahují agitační pravidelně rýmované sloky o nových výrobních vztazích, o kráse a harmonii budovatelských vztahů. Polemicky k takovému typu veršování vystoupil Jan TREFULKA, když v jedenáctém čísle prvního ročníku časopisu Host do domu (1954) napsal: Pavel Kohout vidí skutečnost jako by z pódia, na němž vystupoval se souborem, vidí skutečnost z tribun slavností, z jevišť oslav, z oken jedoucího vlaku či letícího letadla, z novin a brožur. (…) Těch klišé, nepřesných, nepřesvědčivých obrazů, kdybychom je měli počítat! Ty „prudké ledoborce“, „prudké soustruhy“, „prudké hory“, ti „smělí piloti“, ty „tanky jarem vonící“, „pozdravy vroucí jako krev“, „brány komunismu“, „nevídané budoucnosti“, „řeky úsměvů“, „mříže světa, které padnou rozbity“, „hlubiny míru“, ta „hudba třeštící v barech tygrům tenisu“! Trefulkův článek měl odezvu – Josef KAINAR

protestoval, že Trefulka nazval v kritice ČSM (Český svaz mládeže) jistým prostředím, doufal,

že se ozvou „mladičké učitelky“, děvčata bojující na zapadlých vesnicích o duši dětí s odvahou, kterou jsme zatím nedocenili. Jan SKÁCEL pokračoval v úvahách nad Kohoutovou poezií: Říká se také, že verše Pavla Kohouta jsou prosté. To není pravda. Jsou opravdu povrchní. Jsou salónní …(citováno podle Hosta do domu, 1956, č. 12, s. 550) K autorům, kteří psali verše opěvující zářné zítřky, opájeli se novým člověkem, novým životem, v poezii schematicky opisovali propagandistické utopické vize a politická hesla, patřili také Jan ŠTERN (mj. Kunčický deník, 1956), Ivo FLEISCHMANN (mj. Píseň velikého jara, 1953, Města, ty a já, 1958),

Vlastimil

ŠKOLAUDY (mj. Hlas doby, 1950, Ve jménu života, 1953). Se situací těchto „pěvců socialistických zítřků“ ostře kontrastovala situace autorů uvězněných, básníků humanisticky orientovaných. Symbolickým se stává tvůrčí osud Jana ZAHRADNÍČKA. Před uvězněním v roce 1951 dokončil básnickou sbírku Znamení moci. Obraz světa ovládaného silami zla mohl vyjít v exilu až v roce 1968. Zahradníčkova vězeňská poezie byla mnohdy rekonstruována až před autorovou smrtí. Svědectví o duchovním, o duševním životě a komunistických věznicích nacházíme ve sbírkách Čtyři léta, vyšla až v roce 1969, a Dům strach, vydáno v Torontu, 68 – Publishers, 1981.


- 44 -

Časovost a dočasnost je v tvorbě Jana ZAHRADNÍČKA, Bohuslava REYNKA, Jana ČEPA, Jakuba DEMLA, Jaroslava DURYCHA konfrontována s nadčasovými, všelidskými, duchovními hodnotami. Bohuslav REYNEK směl otisknout své verše z let 1950 – 1955 v roce 1969. Příznačný název sbírky Mráz v okně jenom zdánlivě koresponduje s předcházejícími básnickými opusy (Podzimní motýli, 1946, Sníh na zápraží, poezie z let 1945 – 1950, vydáno 1969). Mráz v okně nemá smířlivý charakter, kdy se duše těší zklidněna z krás světa, smiřuje se a očekává – smířena – příchod vykupitelské smrti. Mráz v okně je plný napětí a dramatičnosti. Jaroslav MED o ní píše: Předchozí smíření je silně zpochybněno existenciálním průnikem zla (…), jehož destruktivní síla jako kdyby zosobňovala ďáblovu vítězící moc. (Spisovatelé ve stínu, s. 111- 112) Zdeněk ROTREKL je autorem, jehož dílo si v celistvosti mohli čtenáři přečíst až v devadesátých letech dvacátého století, přestože tvoří od let čtyřicátých. Ve čtyřicátých letech vyšly tři básnické sbírky, čtvrtá Žalmy, byla v roce 1948 rozmetána. ROTREKLOVY životní osudy ukazují na jednu ze stránek dopadu politiky na literární život. Zdeněk ROTREKL byl v roce 1949 zatčen. Vykonstruovaný proces jej odsoudil k trestu smrti. Později byl trest změněn na doživotí. S desetiletou podmínkou byl propuštěn v roce 1962. Verše z let 1952 – 1968 pod názvem Malachit byly připraveny k vydání v roce 1968, ale opět bylo vydání zrušeno. Tak tvorbu Zdeňka ROTREKLA, kdy byl zakázaným básníkem, představuje výbor z básnické tvorby 1940 – 1989 pod názvem Sněhem zaváté vinobraní, editorem básnického díla je Jan TREFULKA. Editor J. Trefulka neměl rozhodně lehkou práci, Rotreklovo dílo je totiž neobyčejně rozsáhlé a členité: sahá od aristokratického estetismu, náročné intelektuality a jazykového experimentu až k surreálné absurditě a asociativitě nespoutané fantazie. (Jaroslav MED, Spisovatelé ve stínu, s. 171) Josef KOSTOHRYZ zachycuje léta vězení ve sbírce Jednorožec mizí (1969): Pověz mi příteli, bylo ti hanba, / když blízko šibenic spolu jsme stáli? / Tak vidiš. Chvilka, a královna bude / tvá sestra. Královna sťatá tam byla / přítomna přísaze naší, a víš už, / co je to bát se. To chtěl jsi být básník! / krásné je milovat, milován zemřít! Jaroslav MED ve své knize Spisovatelé ve stínu (1992) píše: Česká literatura inspirovaná hodnotami křesťanství, byla i v těch nejsvobodnějších dobách vystavena tvrdé konfrontaci ze strany levicových avantgardních proudů, a přesto obstála a stala se nositelkou nezanedbatelné literární tradice. Ve svých nejvýznamnějších představitelích (J. Zahradníček, J. Čep, B. Reynek, J. Deml, J. Durych) (…) vnesl tento literární proud do české kultury tak cenné a nadčasové hodnoty, že se staly trvalou součástí „zlatého fondu“ moderní české literatury. (s. 5) V kontrastu s literaturou vydávanou oficiálně zůstává v padesátých letech i tvorba autorů zapovězených. Patřili mezi ně Ti, kdož v předcházejícím období literatury prosazovali do literatury nekašírovanou věcnost (mj. Skupina 42), autoři ineditně debutující (Škvorecký, Bondy, Zábrana aj.), surrealisté. Jiří KOLÁŘ bez možností publikace dál píše své básnické deníky. Znalec Kolářova díla Vladimír KARFÍK o tom ve své studii píše: Deník se od roku 1946 stal nadlouho způsobem Kolářovy básnické, lidské a mravní existence. Po dvou (…) deníkových knihách Dny v roce a Roky v dnech následuje Očitý svědek, kniha, jejíž název je příznakový pro Kolářovu tvorbu po roce 1948. Zahrnuje záznamy a básně z roku 1949, naplněné beznadějí doby, tíhou umělcova osudu, větší o to, že Kolář v této chvíli zdůrazňuje, že „úkol a poslání literatury a umění zůstává od věků do dneška stejný, ten neomezeně prostý ve své složitosti NELHAT! I když každá oběť,


- 45 -

jak říkali staří, na oltáři spravedlnosti, poctivosti a svobody je marná, bláznovsky marná“. (Citováno z Karfík, V.: „Vstup do Kolářova básnického díla“, in: Literatura je čitelná, Olomouc, Periplum, 2002, s. 122) Kniha Prométheova játra dokončena v roce 1950 je založena na technice proláže. Základem se stávají dva texty: povídka U trati Żofie Nałkovské a Skutečná událost sběhnuvší se v Postmortálii Ladislava Klímy. Ze skutečné události a ze skutečné události na trati (…), tedy ze dvou úděsných příběhů spojováním jednotlivých části textů bez rozlišení v text jediný vytvořil Kolář svoji první literární proláž. Nárazy fantasmagorické básně inspirované Klímou a prostinký příběh ženy, které při útěku z transportu smrti nikdo z vesničanů nepomohl, až musela prosit strážníky o ránu z milosti, vytváří neuvěřitelnou výpověď o povaze své doby. (Karfík, V.: citovaný text studie, s. 124) Jiří KOLÁŘ byl v souvislosti s Prométheovými játry souzen a odsouzen k nepodmíněnému trestu. Jeho tvorba původní se pak stala zapovězenou. KOLÁŘ se stal v padesátých letech nepřehlédnutelnou figurou organizující neoficiální, ale pro kontinuitu české literatury nezastupitelný, paralelní literární život. V kavárně Slavia se u vyhlášeného „Kolářova stolu“ scházeli pravidelně mj. výtvarník Kamil LHOTÁK, literáti: Josef HIRŠAL, Emanuel FRYNTA, Zdeněk URBÁNEK. Tvorba Jiřího KOLÁŘE se až v závěru padesátých letech v oficiálním literárním toku soustředila na překladatelskou a adaptační činnost. Převyprávěl staročeské vyprávění Ezopovy: Bajky, (1957) pro dětského vnímatele spolu s Josefem HIRŠALEM adaptovali Kocourkov, (1959), přeložil dobrodružná vyprávění o baronu Prášilovi (1958). Přeložil stěžejní dílo autora světové poezie W. Whitmana: Zpěv o mně, to spolu se Zdeňkem URBÁNKEM a Emanuelem FRYNTOU v roce 1955. O dva roky později se Zdeňkem URBÁNKEM Stébla trávy (1957). Z autorské tvorby se v padesátých letech dostala ke čtenářům sbírka Mistr Sun o básnickém umění (1957). Podkladem pro tuto knihu se stala věhlasná čínská kniha Mistr Sun O umění válečném. Využijme ještě jednou pro charakteristiku knihy i jejího čtenářského účinku studii Vladimíra KARFÍKA: Mistr Sun o básnickém umění se ocitl v napětí se soudobým literárním kontextem. Česká poezie se teprve začala vyrovnávat s neorganickým přerušením svého vývoje, k němuž došla na přelomu čtyřicátých a padesátých let, a Kolářovy nesmlouvavé, absolutní požadavky, které kladl na mravní zákon básníkovy práce, nepřiléhaly ani k objektivním podmínkám ani k vnitřním možnostem českého básnictví druhé poloviny padesátých let. („Kolářovy básnické reflexe“, in: Literatura je čitelná, Olomouc, Periplum, 2002, s. 128 – 129)

Úkol k textu. • Charakterizujte tvorbu autorů, kteří se v průběhu padesátých let stali pouze „hlásnou troubou“ ideologických a voluntaristických hesel. •

Určete znaky poezie autorů, kteří tvořili „v katakombách“.

•

Vysvětli techniku literární proláže.

•

Vyhledejte v textu i v doporučené další literatuře jména autorů, kteří se problematice literatury tzv. křesťanských autorů věnují teoreticky a literárně historicky.


- 46 -

Úkol k zamyšlení. • Promyslete rozpornost doby vzniku a doby vydání jednotlivých básnických sbírek (zřetelné u autorů křesťanské orientace) v souvislosti s tzv. literární komunikací a s literární kontinuitou.

Část pro zájemce. Z citace ze studie Vladimír Karfíka určete názvy jednotlivých sbírek Jiřího Koláře, které se vážou k poválečné tvorbě a k žánru básnického deníku. Najděte dobu jejich publikování – jak v samizdatu, tak v exilu, tak v oficiálním literárním okruhu (Využijte k tomu Slovník českých spisovatelů od roku 1945, díl 1, A- L, Praha, Brána, 1995)

Korespondenční úkol. Srovnejte názvy jednotlivých básnických sbírek, promyslete jejich vztah k obraznosti, alegoričnosti, symboličnosti. (Využijte teoretické studie Marie Kubínové, zvl. v souboru Pohledy zblízka: zvuk, význam, obraz, Praha, Torst, 2002, kapitolu Metafora a symbol, s. 266 – 274; a semiotické eseje Vladimíra Macury: Šťastný věk, Symboly, emblémy, mýty 1948 – 1989, Praha, Pražská imaginace, 1992, zvl. eseje Ráj, s. 8 – 18, Domov, s. 34 – 38).


- 47 -

Shrnutí kapitoly. Padesátá léta politizovala literaturu. V oficiálním výkladu destruovala na narušila vrstevnatý charakter literárního dění. Propagandou podporovaný okruh autorů – „pěvců zářných zítřků“ a situace těch, kdo poezií hledali vyjádření pro skutečnou podobu existence člověka na zemi, byla v ostrém kontrastu. Budeme-li mít na zřeteli literární historii, reflektujeme oba hraniční póly podob poezie v padesátých letech. Budeme-li přemýšlet nad vývojovou poetikou, pak se naše pozornost bude upínat k literatuře vzniklé ve vězení a v katakombách.

Otázky: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

Jaké rysy má budoucí „šťastný věků“? Kdo, kdy a kde polemizoval s verši Pavla Kohouta? Jaké výtky byly prostřednictvím polemiky s verši Pavla Kohouta vysloveny k okruhu „frézistických“ autorů? Kdo patřil mezi autory „zářných zítřků“? Které autory můžeme v padesátých letech zařadit mezi tvůrce vězeňské poezie? Které tematické okruhy a básnické techniky byly v 50. letech zapovídány? Jaké překlady utvářely v kontextu literatury padesátých let XX. stol. napětí?

Další zdroje: • • • • •

Fučík, B.: Čtrnáctero zastavení, Praha, Arkýř, Melantrich, 1992 a následující eseje: Poutník na zemi (Jan Čep), s. 203 – 231; Bujará chudoba (Jan Zahradníček), s. 233 – 258. Trávníček, M.: Pouť a vyhnanství, Život a dílo Jana Čepa, Brno, Proglas, 1996, zvl. s. 153 – 167 (V exilu, Epilog). Med, J.: Spisovatelé ve stínu, Praha, Zvon, 1994, zvl. Bohuslav Reynek – Básník samoty a kontemplace, s. 101 – 120; Jan Čep – Básník vnitřního zraku, s. 133 – 137; Zdeněk Rotrekl – Básník kolmý jak voda v studni, s. 171 – 174; Rotrekl, Z.: Skrytá tvář české literatury, Praha, 1993. Červenka, M.: Obléhání zevnitř, Praha, Torst, 1996, zvl. „Kolářova rukověť pro moderní básníky“, s. 244 – 249.

Průvodce studiem Rekonstruovat dusivou atmosféru padesátých let je nemožné. Osvětlit budovatelské nadšení, které prostoupilo část generace je nesnadné. Máme šanci číst, poslouchat hudbu, sledovat filmy. K padesátým letům patří taky Pyšná princezna, Pekařův císař – Císařův pekař, Cesta do pravěku.

- 48 -


Básníci Května a spisovatelé kolem antologie Život je všude


O časopise Květen

•

O pokusech vymezit program poezie všedního dne

•

O vztahu poezie všedního dne a poetiky Skupiny 42

•

O výrazných kritických a literárněhistorických vystoupení v 50. l. XX. stol.

•

O básnických sbírkách autorů poezie všedního dne

•

O almanachu Život je všude

Klíčová slova této kapitoly: Časopis pro nastupující tvůrčí generaci, Květen, poezie všedního dne, každodennost, II. sjezd spisovatelů, kritická činnost, rehabilitace estetické autonomnosti, prozaizace verše, odpatetizování, Skupina 42, teoretický mluvčí, intelektuál, subjektivismus, překlady polské literatury, literární pohyb, tvůrčí skupina, povídky, segmentované hovory, erotika, vulgarismy, nonkonformismus, totální realismus. Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly:

2, 5 hodiny

- 49 -


Básníci Května a spisovatelé kolem antologie Život je všude Časopis Květen začal na popud Svazu československých spisovatelů vycházet v roce 1955. Měl se stát publikačním prostorem pro začínající autory.

Měl vychovávat básnické a prozaické talenty. Hlásil se

k Studentskému časopisu a k Mladé kultuře. V oficiální literatuře padesátých let sehrál nezanedbatelnou roli. Na jeho stránkách se představili se svým program poezie všedního dne jeho stoupenci, propagátoři i realizátoři básníci: Josef BRUKNER, Miroslav HOLUB, Vlasta DVOŘÁČKOVÁ, Karel ŠIKTANC, Jiří ŠOTOLA, Jana ŠTROBLOVÁ aj. Časopis však dával příležitost k publikování i dalším tvůrcům, kteří nepatřili s básníkům všedního dne. Své verše tady otiskli: mj. Ilona BORSKÁ, Vlastimil MARŠÍČEK, Ludvík KUNDERA, Milan KUNDERA, Oldřich VYHLÍDAL aj. Na stránkách Května našli publikační prostor prozaici: Ludvík AŠKENAZY, Ivan KLÍMA, Arnošt LUSTIG, Karel PTÁČNÍK, Jindřiška SMETANOVÁ aj. Časopis se od svého druhého ročníku (1956/ 1957, kopíroval ještě školní rok) pokusil vymezit generační program v poezii všedního dne. Zápas o všednost, každodennost vedla k četným polemikách, stanovisko představitelů Května zaznělo i na II. sjezdu spisovatelů v roce 1956. V třetím a čtvrtém roce existence časopisu byly jeho teoretické i kritické stati, otištěné básnické i prozaické texty

vnímány jako

škodlivé pro socialistický vývoj literatury. Představitelé časopisu museli stále častěji čelit výtkám (srovnej Jiří ŠOTOLA: Při prosincovém setkání na Dobříši se hovořilo o „všedním dnu“ až ku podivu mnoho. A ne zbytečně. Ozřejmily se tam zejména dvě okolnosti: 1. Že program „umění všedního dne“ (s prominutím nadále ten nepřesný termín –snad někdo časem vymyslí lepší) je nutně krátkodobý a jeho účelem (alespoň v té podobě, jak zatím byl formulován) je regenerace, obnovení bezprostředního vztahu ke skutečnosti. Čili že dřív nebo později bude třeba ptát se: Co dál? 2. Že je povážlivě nejasno v otázce, má-li literatury konstatovat, vydávat svědectví – anebo soudit skutečnost. Co tedy dál?, „O jedné koncepci“, 1957, s. 263 – 264; Konstatovali jsme už v červnu 1957 na plenární schůzi Svazu čs. spisovatelů některé vážné nedostatky v práci Května a pokusili jsme se naznačit, jakým způsobem je překonat. Tehdy šlo poněkud o jiné nedostatky a problémy, než o jakých byla v souvislosti s Květnem řeč nyní; a ty se poté v časopise opravdu objevovaly v znatelně menší míře. Zato se však postupem času dostavily jiné, a možno říci ještě vážnější. Byl to v prvé řadě ústup Května od širší společenské problematiky a od povinnosti časopisu klást neustálý a přesvědčivý důraz na aktivní vztah současného mladého českého umění k vážné společenské problematice, k politickému rozvoji, a byly to i vážné nedostatky literárně kritické části časopisu. „Náročný program“, 1959, s. 146) Časopis Květen dal první větší příležitost pro kritickou a literárně historickou

práci

Jiřímu

BRABCOVI, rozruch vzbudila zvláště jeho stať o Františku HALASOVI (A co básník. Poznámky k dílu Františka Halase, Květen, 1957/1958, ss. 317 – 323, 342 - 347). Miroslav ČERVENKA nejen jako básník, ale i kritik a teoretik vystupoval nejen při obhajobách poetiky všedního dne. Kritickou činnost v časopise Květen hodnotí Blahoslav DOKOUPIL

v hesle Slovníku českých literárních časopisů, periodických

literárních sborníků a almanachů 1945 – 2000 následujícími slovy: Nejsoustavnějším z kritiků byl Josef VOHRYZEK jeho stati (podobně jako méně časté příspěvky Přemysla BLAŽÍČKA) usilovaly o rehabilitaci estetické autonomnosti literatury, odmítaly falešné dobové idoly (polemiky s metodami Jiřího HÁJKA a s pozůstatky ideologického myšlení v kritice) a překračovaly hranice skupinového programu. (Brno, Olomouc, Host, Votobia, 2002, s. 105) Časopis Květen se věnuje překladům Milan KUNDERA se vrací ke G. APOLLINAIROVI, Ludvík KUNDERA překládá B. BRECHTA, H. CIBULKU, ruské a americké verše tlumočí do češtiny Jan ZÁBRANA

Číslo a název podkapitoly (nebo kapitoly) atd.

- 50 -

Intenzívně se překládala poezii všedního dne blízká polská poezie. Zbigniew HERBERT, Tadeusz

RÓŻEWICZ se objevují v překladech Miroslava HOLUBA, Dagmar DVOŘÁČKOVÉ. Poezie všedního dne je stále v literární historii vnímána jako programová. Při podrobnějším studiu však nad vymezovaným „programem“ pociťujeme rozpaky. Je zřejmé, že se generace Května pokusila vymezit své pojetí poezie ve vystoupeních

na II. sjezdu československých spisovatelů v roce 1956 (ŠOTOLA,

ČERVENKA, ŠIKTANC). Nejkonkrétněji se ve vztahu k veršové formě vyjádřil Miroslav ČERVENKA: jde o nové navázání kontaktu se životem, se syrovou skutečností i za cenu jisté neučesanosti, zřeknutí se pevných a ustálených tvarů; jde o pronikání nemytých a nečesaných slov do básnického jazyka, tak zvaných nebásnických, všedních představ a symbolů do naší obraznosti. (citováno podle Května, 1956/1957, s. 296) Pod určující statí v prvním čísle II. ročníku 1956/1957, s názvem Náš všední den je pevnina je podepsán Miroslav HOLUB. Za programovou báseň je pokládána Óda na sušení prádla Josefa BRUKNERA z téhož čísla časopisu. Básnický text svou působivost vystavěl na napětí mezi patosem slavnostní řeči a zaznamenanou činností – ta je nejstereotypnější, nejobyčejnější, každodenní. HOLUB ve svém článku zaklíná tvůrce básní pravdou, původností a nepostradatelností. Odmítá obecná a vyžádaná témata. Konkrétní lidé, všední věci a všední dny se mají stát předmětem básní. Poezie všedního dne se žádá fakta, dosud nezachycená teritoria. Stať představuje jako budoucí poezii, která bude mít aktivní a optimistický poměr k věcem. Miroslav HOLUB o poezii všedního dne v závěru píše: Jde jí o zachycování faktů obyčejného každodenního života, neboť jen z nich lze vytvořit věrný a dynamický jeho obraz. Nechce ustrnout v popisu a v detailech, nýbrž být účastna ve společné cestě vzhůru, pomáhat a dodávat síly, nejen proto, že se to žádá – ale že humanistická a optimistická energie je jejím rysem podstatným. (Květen 1956/1957, č. 1, s. 2) Polemika k takto vymezované poezii všedního dne byla otištěna ve stejném čísle časopisu Květen. Václav HAVEL reaguje zvláště na to, že Květen se prezentuje jako časopis generační a vylučuje tak z literárního dění nesympatizující tvůrce. Zdůrazňuje, že se v programu úmyslně mlčí o posledních etapách vývoje české poezie (…). Neboť jak je možno hovořit o prozaizaci verše, zavádění lidského hovoru do básní, odpatetizování, zavádění konkrétních životních situací a dějů do poezie atd. atd. (…) aniž mluvíme o veliké vlně, jejíž kolébkou byla válečná Skupina 42, (…) aniž hovoříme o vývoji básníků Kainara, Koláře, Hanče, Haukové, Petišky atd. (citováno dle Květen, 1956/1957, s. 29) Na článek reagoval bezprostředně M. ČERVENKA. Odmítá, aby Květen byl spojován s tvorbou Skupiny 42 a připouští, že se s mnohým, co předcházelo, generace Května dosud nevyrovnala. Další pokusy o teoretické vymezení poezie všedního dne, či obecného statutu literatury pro nastupující generaci se objevují po celou dobu trvání časopisu. Diskuse se točí kolem uzavřenosti a otevřenosti časopisu. Hledá se teoretický mluvčí generace, aby byla deklarována výjimka: rodí se nová umělecká generace – snad první bez teoretických mluvčích. Od tezí poezie všedního dne se odstupuje, aby vzápětí byla poezie všedního dne shledána faktem v mozcích lidí Jaroslav BOČEK). Dnes je více jak zřetelné, že aktivita kolem poezie všedního dne také navracela život do ochrnutého prostoru české literatury. Ale nepřekročovala svou dobu. Josef VOHRYZEK k tomu v Květnu napsal: Nové proudění se pohybuje v rámci staré hierarchie. Nevytváří se tvůrčí skupiny, ale trvají staré literární vztahy. (…) Skutečné tvůrčí skupiny, které by se vyhraňovaly na základě principiálních odlišností uměleckého tvoření a na základě osobních vztahů, starých protivenství nebo náhodných spojení, potřebují ovzduší myšlenkového kvasu ve všech kulturních oblastech. Citováno podle Května, 1956/1957, s. 306). Spory kolem Května se však stupňovaly, nešlo pouze o programové vymezení, ta se


- 51 -

postupně změnila v obranná a sebemrskačská vystoupení. Nejvíce kritizována byla kritéria recenzní činnosti – zvláště články Josefa VOHRYZKA. Časopis Květen byl

v roce 1959 označen za opoziční periodikum.

Ladislav ŠTOLL píše o individualistických intelektuálech, kteří po XX. sjezdu pozbyli kritické soudnosti a propadli psychóze subjektivismu. Časopis je v červnu 1959 definitivně zakázán.

Redaktoři a přívrženci časopisu a poezie všedního však

nevyvíjeli

pouze

své

aktivity

programotvorné.

Představili se jako básníci. Jana ŠTROBLOVÁ vydala prvotinu Protěž (1958). Výrazný je básnický subjekt, upomínající na Jiřího Wolkera, který projevuje mimořádnou energii, má všeobjímající pocit bytí mezi vesmírnými silami. Bratří se přírodními živly. Touží po blízkosti. Josef BRUKNER vydal prvotinu a jedinou sbírku pro dospělé čtenáře Malá abeceda v roce 1958. Den nepřináší falešnou jistotu ani nevnucuje harmonii. Básník se nechává okouzlit hudbou, hledá prvky, které zdůvěrní neznámé prostředí města. Vlasta DVOŘÁČKOVÁ se nepředstavovala v druhé polovině padesátých let pouze jako překladatelka z polské literatury. Sama debutovala sbírkou Větrný den (1957). Hledá vlastnosti a hodnoty, v nichž bude pozemský život srozumitelný a správný. Miroslav HOLUB svým debutem Denní služba vstoupil mezi básníky vyzrálou a osobitou tematikou. Racionalita se jen zřídka mísí s emocemi. Trpělivost, poctivost, disciplína a sebedůvěra, aby člověk došel tam, kam má a snad i chce, tvoří konstanty Holubovy sbírky.

Lidská bytost je mírou pro tajuplnost a

nevypočítatelnost. Vraťme se ještě jednou ke slovům Josefa VOHRYZKA, která jsme citovali výše. Vnímá a pojmenovává možný literární pohyb v souvislosti s tvůrčími skupinami. Takové však v literatuře padesátých let existovaly. Jejich příslušníci a potencionální debutanti se pouze pohybovali na okraji, nebo za okrajem literární pozornosti. Dnes můžeme jejich aktivity, literární impulsy sledovat v ineditně vydaném sborníku Život je všude z roku 1956. Jako editoři almanach připravili Josef HIRŠAL a Jiří KOLÁŘ. V almanachu Život je všude (faksimile almanachu se nachází v GRUNTORÁDOVĚ knihovně Libri prohibiti) přestavili debutující básníky a prozaiky. Bohumil HRABAL tady otiskl povídky Umělé osudy (děj se odehrává v blázinci, kde v segmentovaných hovorech přehrávají své osudy operetní zpěvák, novinář a holič) a Láska (text plný erotiky a vulgarismů). Sborník Život je všude obsahuje první studii o poetice Bohumila HRABALA. Napsal ji Václav HAVEL

a nese název Nad prózami Bohumila Hrabala.

Emil JULIŠ

básnickou skladbu z útržků hovorů Půlka člověka a další téměř dvacítku původních básnických textů. Oba editoři se představili jako básníci. Jiří KOLÁŘ básněmi (mj. Matka Zobalová, Jitka Zobalová), Josef HIRŠAL také básněmi v próze. Jan ZÁBRANA se představil v nejpočetnějším souboru básní. Prezentoval dosud nevydané sbírky Černá lyrika, s datací 1953, Anály, s datací 1955, Léto s Helmutem, s datací 1956. Václav HAVEL se autorsky uvedl cyklem básní Na okraji jara. Jiří PAUKERT, budoucí Jiří KUBĚNA otiskl verše se sbírky Základy geometrie, s datací 1956. Pod pseudonymem Josef PETÝT se ve sborníku představil Josef ŠKVORECKÝ. Otiskl v něm kapitolu z románu pod názvem Jednoho dne v máji. Tvorbu Bohumila HRABALA můžeme vnímat jako pojítko s činností další tvůrčí skupiny, která představuje krajní polohu nonkonformismu (Holý). Tu zastupují verše „totálního realismu“ tak jak je prezentují verše Zbyňka FIŠERA budoucího Egona BONDYHO. Travestují a ironizují dobové citáty, postupy

Číslo a název podkapitoly (nebo kapitoly) propagandy.

- 52 -

Na velmi podobném principu je pak založena i „trapná poezie“ Ivo VODSEĎÁLKA.

BONDY, HRABAL, VODSEĎÁLEK , Karel MARYSKO, Jana KREJCAROVÁ patří k tvůrcům, kteří byli později přiřazováni k první vlně českého literárního undergroundu.

Úkol k textu. • Srovnej programovou stať Miroslava Holuba Náš všední den je pevnina se statí Jindřicha Chalupeckého Svět, v němž žijeme, která vymezovala charakter poezie Skupiny 42 (využij publikace Chalupecký, J.: Obhajoba umění, Praha, ČS, 1991, s. 68 – 74 a Málková, I., Pilař M.: Antologie textů ke studiu české literatury po r. 1945, Ostrava, OU, 1996, s. 62 – 67) Úkol k zamyšlení. Zde vložte nebo napište text úkolu. Část pro zájemce. • Urči vztah výtek Václava HAVLA k poezii všedního dne, tak jak je formuloval v časopise Květen (1956/1957, č. 1, s. 29 – 30) – využij opět Antologii textů ke studiu české literatury po r. 1945, s. 68 – 72) k již analyzovanému: stati Holuba a Chalupeckého. Korespondenční úkol. • V souboru studií Česká literatura 1945 – 1970, Praha, SPN, 1992, vyhledej interpretaci básnické sbírky Miroslava FLORIANA Závrať, z roku 1957 (s. 142 – 152, autor Jiří TRÁVNÍČEK) a doplň informace a charakteristiku dění v poezii všedního dne.


- 53 -

Shrnutí kapitoly. Časopis Květen a poezie všedního dne začala českou literaturu vracet do situace vícevrstevnatého dění. Možnost polemiky (byť stále omezené a možné pouze v letech 1956 – 1958), tištění kritických textů, literárně historických příspěvků znamenala mj. připomenutí inpulsů, autorů, problémů, které byly z literatury po únoru 1948 vytěsňovány. Obyčejnost, všednost, každodennost však byla dráždivější a provokativnější v tvorbě autorů na okraji, kteří se představili v sborníku Život je všude.

Otázky: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.

Kdo z básníků patřil k tzv. generaci Května, k básníkům poezie všedního dne? Kdo z kritiků vystupoval v časopise Květen a vymaňoval literaturu z úzce dobových kritérií? Který z kritiků naopak velmi tvrdě hájil ideologickou a výchovnou roli literatury? Kdo z literárních historiků a teoretiků využil stránky Května k první zásadní prezentaci svých myšlenek? Která kniha poskytuje komplexní přehled o literárních časopisech po roce 1945? Jaké obecně vlastnosti určuje poezii všedního dne Miroslav HOLUB ve stati Náš všední den je pevnina? Kteří autoři v rámci poezie všedního dne prezentují své debuty? Urči základní charakteristiku představené poetiky. Kteří z autorů tvoří protipól oficiálně vydávané poezie a prózy v padesátých letech? Jak se jmenují almanachy, literární seskupení, které prezentují ineditní podobu literatury v padesátých letech?

Další zdroje: 1. 2. 3. 4. 5.

Pilař, M.: Underground (Kapitoly o českém literárním undergroundu), Brno, Host, 1999, zvláště kapitola První vlna českého undergroundu v 50. letech, s. 32 – 54; Jankovič, M.: Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala, Praha, Torst, 1996, zvláště kapitolu K počátkům Hrabalovy prózy. Mezi existencialismem, surrealismem, totálním realismem a „perličkou na dně“, s. 7 – 21; Vojhryzek, J.: Literární kritiky, Praha, Torst, 1995, zvl. Umění je také myšlení. Několik myšlenek k diskusím nad současným uměním, s. 35 – 39; Próza v Květnu, s. 40 – 42; Kritiku aktivní nebo reaktivní?, s. 68 – 72; Časopis Květen a jeho doba. Opava, Praha, Slezská univerzita, ÚČL, 1994 Fencl, I.: Vize a iluze skupiny Květen, Praha, Pražská imaginace, 1993.

Průvodce studiem. Časopis Květen v literatuře let padesátých cosi rozhýbal. Tím, že byl v roce 1959 zakázán, získal nálepku antisocialistického periodika. Čteme- li jeho texty, proti kterým byly vedeny v padesátých letech tvrdé stranické výpady, dnes, většinou nechápeme proč. Z dnešního pohledu jsou texty příliš krotké a psané slovníkem padesátých let. K přemýšlení a hodnocení dané problematiky je nesmírně inspirativní stať Zdeňka Pešata: Časopis Květen a jeho hodnocení. Otiskl ji v souboru studií: Tři podoby literární vědy, Praha, Torst, 1998. Doporučuji ji k přečtení.

- 54 -


- 55 -

ROMÁNOVÁ TVORBA V PADESÁTÝCH LETECH A NÁVRAT SPOLEČENSKÉHO ROMÁNU


O úkolech prozaiků

•

O žánrových podobách prozaických textů

•

O obecných rysech budovatelského románu

•

O jednom z typů budovatelských románů

•

O románu Václava Řezáče Nástup

•

O polemice s tímto románem – Karel Ptáčník Město na hranici

•

O dobové recepci románu Karla Ptáčníka

•

O románech, které rušily dobové prozaické konvence

Klíčová slova této kapitoly: Socialistický realismus, stranickost, lidovost, hrdina, modelový příklad, budovatel, úderník, funkcionář, budovatelský román, historický román, sociálně typizující román, schematičnost, didaxe, psychologické propracování, kladné a záporné síly, jednoznačnost, typizace, objektivní podání, kolonizační román, osidlování pohraničí, schéma osidlování, vítězství, hrdina kontra rozmanitá komunita, dějová schémata, Václav, ŘEZÁČ, Karel PTÁČNÍK, Josef VOHRYZEK, demytizace, depatetizace, zkušenosti politických vězňů. Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 2 hodiny


- 56 -

Románová tvorba v padesátých letech V retrospektivním pohledu na vývoj české literatury je zřetelné, že románová tvorba v padesátých letech zaostávala ve srovnání s poezií a dramatem. Úkolem rozsáhlých prozaických textů bylo zobrazovat děj a hrdinu tak, aby činy a chování znázorňovaly prosazované ideje. Spisovatelé se ocitli v podivné pasti – měli zobrazit to, co by mělo charakter současnosti a nabízelo modelové příklady, ale zároveň projektovat budoucího, socialistického člověka. Proklamovaným směrem se stal socialistický realismus. Poválečný výklad socialistického realismu se vzdaloval pojetí Bedřicha VÁCLAVKA a Kurta KONRÁDA ze 30. let XX. stol. Vše avantgardní bylo zavrženo. Člověk = hrdina ztrácel individuální rysy, byl pouze třídním produktem. Romány musely naplňovat zvláštní hlediska: stranickosti a lidovosti. Sledovanými žánry se staly: historický a budovatelský román. Stranickost znamenala naplňování idejí Komunistické strany Československa, tak jak byly vytyčovány na jednotlivých sjezdech strany. Hrdina měl být budovatelem, úderníkem, funkcionářem. Lidovost byla zúžena pouze na atribut srozumitelnosti. Literární text měl být přístupný masám. Obecné rysy budovatelského románu. Román o budování poválečné československé společnosti s důrazem na převratné změny, které symbolizoval únor 1948, navazoval na sociálně typizující román meziválečného období (mj. Ivan OLBRACHT Anna proletářka, 1928, Tomáš SVATOPLUK Botostroj, 1933, Marie PUJMANOVÁ Lidé na křižovatce, 1937). V budovatelském románu převažuje schematičnost a didaxe. Hrdina usutečňuje sen o spravedlivé společnosti, bojoval za ni jako dělník proti kapitalismu, je ztotožněn (vědomě nebo třídně) s marxistickými idejemi, je příkladný (pracovník, otec, manžel), je schopen „hořet a zapalovat“, tedy agitovat, přesvědčovat a získávat masy pro pokrokové myšlenky. Charakter postav se odkrývá pouze v řeči a jednání. Postava nemá psychologické propracování. Děj je chronologický, konflikty jsou rozloženy mezi kladné a záporné síly. Příběhy jsou napínavé, osudy dramaticky vyhrocené. Dobro a spravedlnost vždy zvítězí. Vyprávěcí forma musí potlačovat jak individuální výklad (ich - forma), tak výrazného autorského vypravěče. Vyprávěcí forma musí vytvářet dojem objektivního podání v er- formě. Jazyk odpovídá hovorovému. Jednoduchá struktura vět musí vyjadřovat jednoznačnost. Přímá řeč musí vyhovovat typizaci.

Příklad Daniela HODROVÁ ve své Poetice literární díla 20. století …na okraji chaosu…, Praha, Torst, 2001 píše: Hranice mezi uměleckým a lidovým románem je nicméně stejně relativní jako hranice mezi uměleckým literárním dílem a naivním písemným výtvorem, ať už jde o charakter stylu či o hodnotu, které v rámci té které doby a společnosti či třídy jsou uznávány (ve dvacátém století jsme bezesporu svědky výrazného přehodnocování a zhodnocování původních ne-hodnot). Mohli bychom tu také uvažovat o kýči a jeho funkci v uměleckých dílech –připomeňme Milana Kundera, který kýči věnoval celý esej v Nesnesitelné lehkosti bytí (1975). Ostatně za určitý typ lidové literatury můžeme pokládat také literaturu socialistickorealistickou, v níž fungují podobné postupy jako v románu lidovém a uplatňuje se v ní podobné pohádkově-idylické pojetí skutečnosti s jeho tabuizací tragické smrti jako v románu lidovém (připouští se pouze smrt idylická nebo heroická). Postava „budovatele“ z budovatelského románu, příznačného žánrového útvaru této literatury, je vlastně variantou supermana, byť není tak mužně krásný, neboť smyslové rozkoše jsou ze světa budování


- 57 -

vyloučeny. Co však tato díla spojuje jak s lidovou literaturou tak s kýčem, je jednorozměrnost jejich promluvy. Socialistickorealistická literatura redukuje, tak jako kýč, každou pluralitu na „jednorozměrnou, idealizovanou a lživou skutečnost (Le Grand), její promluva je jednodimenzionální, nelomená, uzavřená ve svém jediném, předem daném a zřetelně prezentovaném smyslu, neobsahuje momenty ironie, bytostně lomené, otevřené ambivalenci, více smyslům. (s. 53) Úkol k textu. • Z výše citovaného úryvku z rozsáhlé poetiky Daniely HODROVÉ určete klíčová slova a rozšiřte o ně charakteristiku budovatelského románu.

Kolonizační romány Mezi budovatelskými romány (např. Pavel BOJAR Jarní vody, 1952, Jan OTČENÁŠEK Plným krokem, 1952, Tomáš SVATOPLUK Bez šéfa, 1953) se stal nejčtenější Nástup (1951) Václava ŘEZÁČE. Nástupem vrcholí vlna kolonizačních románů (romány o osidlování pohraničí po druhé světové válce, romány o odsunu Němců a pronikání českého živlu do během druhé světové války zabraných území) –mj. Anna SEDLMAYEROVÁ Překročený práh, 1949, Bohumil ŘÍHA Země dokořán, 1950. Děj románu Václava ŘEZÁČE Nástup je umístěn do severních Čech, do městečka Grünwaldu – Potočné. Na jaře 1945 sem přijíždí čtyři muži. Určující postavou se stává Jiří Bagár – komunista, dělník, účastník Mostecké stávky v r. 1932, bojovník proti fašismu ve Španělsku, vězeň v koncentračním táboře. Nově příchozí musí čelit ozbrojeným výpadům Němců, konfrontovat se s fanatickými zastánci fašismu, připravovat odsun Němců z Československa. Připravují Potočnou tak, aby se v ní znovu obnovila práce v textilce, aby pole zúrodňovali čeští rolníci. Bagár plní svou předurčenou roli a vítězí. Němci jsou odsunuti, nově se formující česká buržoazie je v Potočné odhalena a potlačena. Kolonizační román Karla PTÁČNÍKA Město na hranici (1958) je vnímán jako polemika s ŘEZÁČOVÝM Nástupem. Na souvislost s tímto románem PTÁČNÍK odkazuje vstupní scénou příjezdu. PTÁČNÍKŮV obraz severomoravského pohraničí po osvobození 1945 po volby na jaře 1946 je plný rozporů. PTÁČNÍK nevytvořil postavu, která jako Jiří Bagár v Nástupu je neotřesitelným morálním monolitem. Hrdinou je velmi rozmanitá komunita osidlovatelů. Dobro a zlo mají nepřesné kontury. Násilí a zločiny nepáchá jednoznačně určitá třída či národ. Boj o moc a vládu odhaluje lidské charaktery. V závěru románu sice ve volbách (odpovídá to historické skutečnosti) vítězí komunisté, ale nic není jednoznačné – objevují se nejednotnost, kariérismus. Josef VOHRYZEK ke knize v roce 1958 napsal: Nic není Ptáčníkovi vzdálenější než subtilní analýza psychologie jedince. Zato jeho psychologie davu je ve svých prostředcích přesná. (…)U Ptáčníka je vše podřízeno silné, původní, živelné potřebě vyprávět. (…) Historické události jsou mu aspoň v těch silných, původních partiích tohoto románu jen oporou, lešením. (…) V české literatuře (…) je toto živelné vyprávění, tento elementární vztah ke skutečnosti, toto nepředpojaté ztvárňování vlastní empirie zjevem dosti vzácným. (…) (s. 122) Lidská i individuální specifika se u Ptáčníkových figur neprojevuje především svou sociabilitou, ale svou biochemií. (s. 123) (…) Ptáčník je první, který podal vývoj událostí u nás po osvobození s tak bezohlednou pravdivostí. (s. 125) (Citováno podle: Vohryzek, J.: „Próza dnes“, in: Literární kritiky, Praha, Torst, 1995, s. 116 – 130).


- 58 -

Návraty společenského románu V druhé polovině padesátých let se objevily v české literatuře romány, které narušily schematismus a stereotypy vyprávění první poloviny 50. let XX. stol. (Občan Brych, Jana OTČENÁŠKA), které byly shledány jako pozoruhodné (Jdi za zeleným světlem, Eduarda VALENTY, Zbabělci, Josefa ŠKVORECKÉHO). Román Jana OTČENÁŠKA

Občan Brych (1955) rehabilituje pro českou literaturu postavu

intelektuála. OTČENÁŠEK postupně opouštěl svůj původní záměr napsat psychologickou prózu, konflikty i postavy mají černobílé schéma, do struktury románu se zřetelně dostávají dobová ideologická schémata. František Brych se v konfliktech chová naivně, ale přesto řeší obecnější dilemata intelektuála v revoluční době. Schematismus, dobová poplatnost románu jsou zřetelné, když jej srovnáme s prózami, které jsou Občanu Brychovi tematicky blízké (J. ŠKVORECKÝ Konec nylonového věku, 1967, část novely Josefa Jedličky Kde život náš je v půli se svou poutí, 1966, a Motáky nezvěstnému, 1990, Karla PECKY), nebo literaturou (jak beletrií, tak v non-fiction literatuře) zachycují zkušenosti politických vězňů (mj. knihy Jana BENEŠE, Jiřího HEJDY, Jiřího MUCHY, Karla PECKY, Jiřího STRÁNSKÉHO). Novela Josefa JEDLIČKY vznikala v letech 1954 – 1957. „Příběh“ z poválečné obnovy Litvínova se skládá z tříště individuálních osudů, které ze zjevují v podobě reflexe, meditace, autobiografické zpovědi. Valentův román o románu Jdi za zeleným světlem ignoroval prefabrikované pojetí hlavního hrdiny. Ústřední postava – spisovatel Karel Šimon – během druhé světové války hledá cestu k sobě, z vnitřní izolace, z psychické deprivace. Ich – forma, vnitřní monology se střídají s objektivním vypravěčem. Prostupují se kapitoly ze současnosti a retrospektivní intermezza, která odhalují Šimonův chlad, rodinné tragédie, problémy s psychikou. Román vyvolal spory a v tisku se objevovala protikladná stanoviska. Josef VOHRYZEK k tomu v roce 1957 poznamenal: Valenta svým románem obnovuje jazykovou kulturu a úroveň kompoziční techniky. (…) toto je přesně obraz u intelektuálů běžného otřesu důvěry v životaschopnost liberální společnosti, která zklamala, otřes, který brání přijmout dojmy, jež by mohly naplnit vztah k životu novou důvěrou, strach před tím, že otřesné zklamání přijde zas a vše se znovu zřítí. To je slabost těch, kteří žili v iluzích, jež jim byly vzaty. (s. 27) Citováno podle Vohryzek, J.: „Ještě k Valentovu románu“, in: Literární kritiky, Praha, Torst, 1995, s. 26 – 29 Postavu, která nezahyne, která neprojde sebeuvědoměním ani ideovým uvědoměním, děj, který je průřezem událostí, ale také nemá katarzi představil v závěru padesátých let Josef ŠKVORECKÝ. Román Zbabělci (1958) však vznikl již v letech 1948 – 1949. Danny Smiřický, anti – hrdina, ústřední postava románu Zbabělci, je nedůvěřivý ke všemu, co se halí do nadosobního. Věří jenom jazzu a lásce. Zbabělci zachycují posledních osm dní války v květnu 1945, tak jak proběhly na maloměstě, v Kostelci. Danny bez iluzí charakterizuje obyvatele městečka,

a jejich chování. Demytizuje a depatetizuje obraz

osvobození. Román „svědeckou pespektivou“ vyprávění, dějovými dialogy, využitím obecné češtiny, ale také vrstev slangu a vulgarismu posunoval a proměňoval podobu českého románu. Příklad Milan SUCHOMEL k románu Zbabělci napsal: Prudký nesouhlas, který byl v jisté části publika odpovědí na první román Josefa Škvoreckého, byl způsoben a umožněn mimo jiné tím, že byla porušena konvence autorského vypravěče a odpovědnost za románové vidění byla přenesena na jednoho ze „zbabělců“. Tato posunutá perspektiva byla vykládána, jako by autor potměšile nastrčil za sebe Dannyho, využívaje alibistického převleku,


- 59 -

zatímco ve skutečnosti pouze odmítal být akreditovaným mluvčím pomyslné veřejnosti. Citováno podle Suchomel, M.: „Situační zpráva o cestách k dospělosti“, in: Literatura z času krize. Šest pohledů na českou prózu 1958 – 1967, Brno, Atlantis, 1992, s. 7 - 18 Josef VOHRYZEK k tomu v roce 1958, ale i při druhém vydání Zbabělců v roce 1964 podotkl: Každý postřehne hned na první pohled že používá některých stylových prostředků amerických prozaiků, zvláště Hemingwaye. (…) Je to osm dní převratných událostí a zároveň osm dní průměrné každodennosti. (…) Lidé tu nehodnotí události z května roku 1945, ale tyto události hodnotí je samy. (…) s. 133 Škvorecký (…) usiluje o přesné zachycení sledu replik v normálním způsobu hovoru. Nechá lidi opakovat to, co řekli, bez literární zkratky. Smysl promluvy, zdůrazňování určitých významů a expresivních zabarvení se objevuje až postupně. (134) Citováno podle: VOHRYZEK, J.: „Zbabělci po šesti letech“, in: Literární kritiky, Praha, Torst, 1995, s. 133 - 139

Úkol k zamyšlení. • Proč se stále v literatuře v nesčetných podobách a variantách objevuje postava supermana?

Část pro zájemce. Aleš HAMAN otiskl v časopise Česká literatura, 1961, s. 513 a následující studii: O tzv. druhé vlně válečné prózy. Studie zahrnuje jedno z možných obecných vymezení prozaických textů druhé poloviny padesátých let a představuje další z autorů, kteří vstupovali do literatury v tomto období a na přelomu let padesátých a šedesátých.

Korespondenční úkol. Prostudujte monografickou studii Přemysla BLAŽÍČKA Škvoreckého „Zbabělci“, srovnejte jeho výklad s kritickými texty M. SUCHOMELA a Josefa VOHRYZKA. Určete „vývojovou hodnotu“ (Vodička) Škvoreckého románu.


- 60 -

Shrnutí kapitoly. Románovou tvorbu postihla v padesátých letech silná útlumová vlna, která představovala produkci schematických, zvl. budovatelských románů. V polovině padesátých let se začala vracet české próze tematická, vyprávěcí, žánrová rozmanitost, která předznamenávala vrstevnatost prózy v letech šedesátých.

Otázky: 1. Který ze žánrů v 50. letech XX. stol. zaostával? 2. Který ze směrů byl prosazován u oficiální literatury v 50. letech XX. stol.? 3. Jaké rysy má hrdina budovatelského románu? 4. Jak byste charakterizovali děj budovatelského románu? 5. Jaká vyprávěcí forma v budovatelském románu převažuje a proč? 6. Který z románů padesátých let byl polemikou s Řezáčovým nástupem? 7. Jak charakterizoval J. Vohryzek román Město na hranici? 8. Které romány narušují ustrnulost románové tvorby první poloviny padesátých let? 9. Kdo z autorů zachycuje v románové tvorbě autobiografické zkušenosti z komunistických koncentračních táborů? 10. Čím je pozoruhodný Valentův román Jdi za zeleným světlem? 11. Čím ve své době iritovala prvotina Josefa Škvoreckého? Další zdroje: • • • •

Blažíček, P.: Škvoreckého „Zbabělci“, Praha, OIKOYMENH, 1992. Suchomel, M.: Literatura z času krize. Šest pohledů na českou prózu 1958 – 1967, Brno, Atlantis, 1992, zvláště kapitoly: „Situační zpráva o cestách k dospělosti“, s. 7 – 18; „Rozmezí bez záruk“, s. 19 – 37. Literatura v diskusi, Praha, H&H, 2000, zvláště Otčenášek: Občan Brych, s. 91 – 93; Ptáčník: Město na hranici, s. 101 – 104; Škvorecký: Zbabělci, s. 121 – 123; Valenta: Jdi za zeleným světlem, s. 144 – 146. Vohryzek, J.: „Zbabělci po šesti letech“, in: Literární kritiky, Praha, Torst, 1995, s. 133 139

Průvodce studiem. Narušit dobové románové klišé se podařilo románům již v polovině padesátých let. Vezmeme-li v úvahu, že tehdejší schvalovací procedury a výroba knížek trvaly dva až tři roky, je zřejmé, že spisovatelé ve skutečnosti vnějšímu tlaku ve svém tvůrčím světě nepodlehli. Tady je potřeba přemýšlet jakou roli sehrávala literární kritika a literární historie. Vraťte se v Antologii textů znovu k diskusi, která se rozvířila kolem Valentova románu Jdi za zeleným světlem, pročtěte znovu tento román a mnohé ze situace v polovině let padesátých pochopíte.

- 61 -


POEZIE DRUHÉ POLOVINY PADESÁTÝCH LET


O proměně atmosféry v české poezii po vystoupeních J. Seiferta a F. Hrubína na II. spisovatelském sjezdu.

•

O zásahu stranických doktrín do literárního života v závěru padesátých let.

•

O tvorb ě, která byla publikována až dlouho po svém vzniku.

•

O prvotinách druhé poloviny padesátých let.

•

O inspirujících p řekladech.

•

O text -apeálech

Klíčová slova této kapitoly: Edice Česká poezie, „d louhá míle“, II. sjezd spisovatelů , Konference spisovatelů , Sjezd socialistické Kultury, estetická hodnota díla, spiritualita, disproporce času vzniku a vydání sbírek, mýtus, existence, archetyp y, oxymoron, nonsens, fantazie, naivita, hravost, p řeklady, bizarnost, paradox, text – apeal.

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly:

1,5 hodiny


- 62 -

Poezie druhé poloviny padesátých let Stav české poezie v druhé polovině padesátých let ovlivňovaly časopisy, změny na redakčních postech (pro poezii je podstatné zřízení a vedení edice Česká poezie, kdy se na postu redaktora ocitá mj. i Jan GROSSMAN), podněty ze zahraničí (překlady), proměny v populární hudbě. Silným impulsem nejen pro poezii se stala vystoupení Jaroslava SEIFERTA a Františka HRUBÍNA na II. spisovatelském sjezdu. Úkol k textu. Prostudujte si podstatné výňatky z obou projevů, které jsou součástí Antologie textů ke studiu české literatury po r . 1945 , Ostrava, OU, 1996. Vymezte okruhy problémů, k nimž se oba autoři zaměřili. Úkol k zamyšlení. Promyslete, proč Václav ČERNÝ považoval II. sjez československých spisovatelů za start „dlouhé míle“, jejímž cílem byl IV. Sjezd spisovatelů v roce 1967.

Zarputilost stranických doktrín, podřizujících literaturu ideologii a hájící kontrolu nad ní, se ukázala hned v roce 1957, kdy ve snaze oslabit účinek sjezdu (znamenal návrat kritiky!) znovu Ladislav ŠTOLL útočí na Svaz spisovatelů (červen 1957, Rudé právo). Přesto, sledujeme-li časopisy, pročítáme-li texty básnických sbírek, zdá se, že roky 1957, 1958 a částečně i 1959 patřily k těm literárně šťastnějším. V roce 1959 však konference spisovatelů a Sjezd socialistické kultury ukončují pokusy literatury deklarovat jako určující estetickou hodnotu díla. Zpřísňuje se cenzura. I v tomto období trvá velká disproporce mezi časem, kdy byly texty vytvořeny, a dobou, kdy byly publikovány. Utkvělé černé ikony Jana ZÁBRANY vznikaly v letech 1954 – 1962, přesto vyšly až v roce 1965. Čtyři léta Jana ZAHRADNÍČKA vyšla dokonce až posmrtně (1969), byť zaznamenávala tvorbu let 1956 – 1960. Zdeněk LORENZ představil svou poezii od roku 1948 až ve sbírce Za zády z roku 1967. Klokočí Jiřího SUCHÉHO vznikalo od první třetiny padesátých let, ale čtenář jej četl nejdříve v roce 1964 atd. Mezi autory, kterým se podařilo v druhé polovině padesátých let realizovat sbírku patří i Klement BOCHOŘÁK. Jeho sbírka Cesty a zastavení (1958) čekala na své vydání od roku 1948. Obohatila poezii závěru padesátých let křesťanskou pokorou a spiritualitou.


- 63 -

Ve shodný čas jako BOCHOŘÁK připravoval svou prvotinu také Ladislav DVOŘÁK. Ale sbírka Kainův útěk byla v r. 1948 rozmetána a DVOŘÁK musel opustit i Filozofickou fakultu KU. Tak se s osobností a tvorbou Ladislava DVOŘÁKA, známého už ze stránek Kritického měsíčníku

a Kytice, o kterém Jiří OPELÍK napsal: nikdy nebude člověkem

efemérních mód a ani člověkem elektrizujících výbojů, můžeme znovu setkat až za deset let. DVOŘÁK řadí poezii mezi kategorie zázračna. Básník je pouhým prostředníkem. V Kainově útěku (1958) se do poezie explicitně vrací pradávný a biblí vyprávěný mýtus. Dávně vymezený prostor ztratil Kainovým činem harmonii, člověk se stal provždy vyvržencem. Bolest, samota, utrpení a prokletí provázejí lidský život. Oázou existence se stává období dětství, to v sobě nese archetypální hodnoty a řád, to v sobě skrývá sblížení s říší rostlin a zvířat. Součástí života zůstává navždy tajemství. Ve sledovaném období debutoval také Jan SKÁCEL. Jak napsal SKÁCELŮV životopisec Zdeněk KOŽMÍN: do literatury tak vstoupila osobnost nikdy snadno „vychovatelná“, natož „ochočitelná“.

Byl to autor svazovaný archetypálními životními

dominantami, jenž vede nepřetržitý svár se zaběhanou rutinou, s konvencí, s ustálenými normami přetvářky. (Citováno Prvotina Kolik příležitostí

podle KOŽMÍN, Z.: Skácel, Brno, Jota, 1994, s. 32 a 40).

má růže (1957) hledá slova, gesta, která zruší profánní čas.

Uchovává okamžiky, jimiž se lze přenést do blízkosti bájí. Podstatným motivem se stává ticho, které se rodí a zvrstvuje. SKÁCELOVA poezie je svázána se zemí, ta mu vytváří horizontálu – zachycuje pády, ustýlá milencům, daruje vodu, přijímá mrtvé. Ze země vyrůstají stromy, které ustavují vertikálu, stejně jako déšť, sluneční paprsky. V roce 1958 debutoval také Miloš MACOUREK. Také on čekal na realizaci své prvotiny, když v roce 1948 jeho soubor textů Bankrot získal Theerovu cenu, celých deset let. Sbírka Člověk by nevěřil svým očím byla v dobové recepci přiřazována k proudu poezie všedního dne, přestože MACOUREK do okruhu Května nepatřil. Verše vystupují proti zažitým stereotypům a konvencím. Básník žánry, insitními postupy, oxymorem, nonsensem, ironií maří strnulost a zmrtvění. Obdivuje se větru, který má sílu strhávat nálepky a plakáty. Každý člověk je pro MACOURKA originálem, subjekty básní vnímáme prostřednictvím minipříběhů. Člověk a lidský život musejí zůstat v nedoslovení, aby vždy ve vzpomínkách mohla pracovat i fantazie. Nejpůsobivější texty vycházejí z témat cirkusu a malířství. MACOUREK přinesl do prostoru poezie druhé poloviny padesátých let naivitu, nonsens, hravost. Překlady v druhé polovině padesátých let znamenaly pro českou poezii výrazné impulsy. Robinsona JEFFERSE a jeho skladbu Mara přebásnil Kamil BEDNÁŘ (1958).


- 64 -

Tímto překladem začíná zájem o tohoto amerického básníka, který vyvrcholí v 60.letech. Jeho texty vstupuje do české poezie opět existenciální ladění. Jiří KOLÁŘ vydal v roce 1955 překlady Walta Whitmanna. Spolu se Zdeňkem URBÁNKEM přebásnil Stébla trávy a s Emanuelem FRYNTOU Zpěv o mně. Rudé právo otisklo na překlady pochvalnou recenzi: Nové české přebásnění Stébel trávy je prací Jiřího Koláře za jazykové spolupráce Zdeňka Urbánka. Proti průkopnickému překladu Vrchlického i proti záslužnému převodu P. Eisnera vyniká Kolář prostotou, přitom však i bohatstvím současné češtiny, kterou v duchu rejstříku originálu bez násilí formuje do vnitřně hudebního rytmu volných veršů. (Citováno podle Grögerová, B., Hiršal, J.: Let let, Praha, Rozmluvy, 1993, s. 154.)

Počinem bylo také

přebásnění veršů Christiana MORGENSTERNA. Josef HIRŠAL představil českou verzi Šibeničních písní a Všelijakých zvířat pro kluky a děvčata v roce 1958. Základní vlastnosti MORGENSTERNA a zvláště HIRŠALOVA překladu ozdravěly českou poezii hravostí, nonsensem, bizarností, paradoxem, mnohovýznamovostí, jazykem ve stavu znovuobjevování základních vlastností komunikace, metaforou poznávající svět. Podstatným pro českou poezii druhé poloviny padesátých let byl návrat hravosti a nonkonformnosti. V lednu 1958 se uskutečnil první večer text – apealů. Tak se uskutečnilo čtyřicet večerů, pokoušejících se ustavit básnický kabaret. Jeden z ústředních protagonistů večerů Ivan VYSKOČIL vymezil nezbytnost takových setkání slovy: Potřeba volné tribuny – dílny, přímého kontaktu s diváky, prověřování autorských nápadů a záměrů. V Redutě, kde se večery uskutečňovaly zaznívaly verše i písňové texty Pavla KOPTY či Jiřího SUCHÉHO (tehdy byl přetřásán pobuřující první verš z Let dozrávání… Život je pro mně obnošená vesta…).

Příklad Ch. MORGENSTERN (překlad J. HIRŠAL)

Kamenný vůl Vůl z žuly hlavou mlčky kýv, dávaje sílu na odiv. Rohama o tě zavadit, Skrz naskrz budeš díru mít. Mů! Vůl z žuly zná jen vršky hor, Skřítkem je pro něj živý tvor. Živí se hlavně – nový mrav – řezankou mozků z lidských hlav. Mů!


- 65 -

Vůl z žuly všecko přežije, vždyť jeho maso nehnije. Je kámen, my jen prach a dým! Chceš ty být volem žulovým? Nu?

Shrnutí kapitoly. Druhá polovině padesátých let přinesla i v poezii jasné oživení. Do literárního života vstupují debutanti. Vydávají se sbírky, které čekaly na svou realizaci i desítky let. Vzniká tvorba, která je zatím veřejnosti utajena, ale která v sobě nese zárodky poezie následujícího desetiletí.

Nezastupitelné jsou kvalitní

překlady jinojazyčně poezie. Přísný dohled nad literaturou narušují improvizační a tvůrčí text – apealové večery básnického slova.

Otázky: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.

Jaké literární činy narušovaly úzkou vazbu mezi literaturou a politikou? Kdo vracel literaturu stále zpět pod tvrdou stranickou kontrolu? Které texty vznikaly v padesátých letech, ale čtenáři se s nimi mohli seznámit nejdříve v následujícím desetiletí? Kdo z debutantů musel na svou prvotinu čekat desítku let? Čím oživily prvotiny literaturu let padesátých? Kdo napsal monografii o Janu Skácelovi? Jakými žánry a básnickými prostředky na sebe upoutal pozornost Miloš Macourek? Kdo se podílel na přebásňování jinojazyčných textů? Co je to text – apeal?

Další zdroje: • • • • • • •

Vohryzek, J.: Studie a kritiky, Praha, Torst, 1995 Richterová, S.: Slova a ticho, Praha, Mladá fronta, 1991 Petrmichl, J.: Patnáct let české literatury 1945 – 1960, Praha, ČS, 1962 Pešat, Z.: Měřítka hodnocení poválečné literatury, Tvar, 1993, č. 43-44, s. 6,7 Opelík, J.: Kritické střepy o nové lyrice, Host do domu, 1958, č. 10, s. 468 – 470; Chtějí být čteni: Štuka, Dvořák, Brukner, Host do domu, 1959, č. 1, s. 36 – 37 Málková, I.: Všední den v poezii a písňových textech, Česká literatura 41, 1993, s. 685 – 690 Karfík, V.: „Z mladší poezie“, in: Jak číst poezii, ed. J. Opelík, Praha, ČS, 1969, s. 221 – 261

Průvodce studiem. Civilismus a hravost můžeme vnímat jako určující znaky poetických proudů, které zasáhly českou poezii v druhé polovině padesátých let. Vraťte se k textům E. Petišky, k básnické tvorbě M. Kundery, k veršům Josefa Kainara a všech výše jmenovaných autorů. V jejich verších je ukryto kontinuum české poezie.

Č ESKÁ LITERATURA I ( Č TYŘ ICÁTÁ A PADESÁTÁ LÉTA XX. STOL.)

Recommend Documents