III. Hlavní literární směry A. Renesanční literatura

III. Hlavní literární směry A. Renesanční literatura 1. Renesance, její podstata i literární počátky / 2. – 3. Renesance v italských státech: Dante Alighieri, Francesco Petrarca, Giovanni Boccaccio / 4. Francie: François Villon / 5. – 6. Anglie: William Shakespeare / 7. Španělsko: Miguel de Cervantes Saavedra / 8. Literatura v Českých zemích a některých dalších oblastech První skutečný literární sloh v euroamerické kultuře je součástí kulturní epochy nazývané renesance. Ta zahrnuje široce pojatý přelom středověku a novověku, ale její obsah, přínos i výsledky poutají naši pozornost svou nadčasovostí. Renesance znamená znovuzrození; je tedy zřejmé, že je založena na tvůrčím oživení starších kulturních vlivů. Je to také první epocha literatury tištěné, která znamená zásadní zpřístupnění psaného slova širokým vrstvám obyvatel. A konečně je to období, v němž se poprvé účinně a natrvalo propojil život i vývoj téměř všech světadílů. To všechno činí z renesance epochu velmi blízkou atmosféře 21. století. 1. Renesance, její podstata i literární počátky 1-A1 Charakteristika přelomu mezi středověkem a novověkem; 1-A2 Knihtisk; 1-A3 Antická inspirace; 1-A4 Povaha a datace renesanční kultury. 1-A5 Renesance v jednotlivých druzích umění. 1-A1 Charakteristika přelomu mezi středověkem a novověkem Již jsme poznali (v tematickém celku V. C. Mezníky staršího literárního vývoje v Českých zemích), že pozdní středověk (14. – 15. století) přinesl v Evropě první krizi feudalismu: rozvoj společnosti založený na ideji trojího lidu se totiž vyčerpal. Panovník ani šlechta již nedokázali sami efektivně spravovat zemi, vynucované finanční a pracovní povinnosti početných venkovských poddaných již nestačily zajišťovat hospodářský růst a povážlivě silnou složkou společnosti se stalo duchovenstvo, jež nadřadilo své politické a ekonomické aktivity nad pastorační činnost. Cestu dalšího rozvoje tak začalo razit měšťanstvo, které se věnovalo řemeslu a obchodu, uvnitř městských hradeb bylo vojensky nezdolné a prostřednictvím univerzit a nižších městských škol rychle zvyšovalo svou vzdělanost. Měšťané se stali nejsilnější složkou neurozeného, tedy neplnoprávného obyvatelstva. Tento vývoj byl obohacen a rozšířen vlivem epochy zámořských objevů (15. – 16. století). Tak totiž označujeme období, kdy některé, příhodně položené evropské země řešily krizovou situaci vysíláním mořeplaveckých výprav do jiných světadílů s cílem ovládnout vzdálené země a uchvátit jejich bohatství. Z obsazených i dobytých zemí se staly kolonie: závislá území náležející příslušným evropským státům, jež se tak proměnily v koloniální velmoci: prvními byly Portugalsko a Španělsko, s krátkým odstupem za nimi přibyly Anglie, Francie a Nizozemsko. Nejslavnějšími mořeplavci této doby se stali Kryštof Kolumbus (Cristóbal Colón [kristoval kolon]; ve službách Španělska v r. 1492 objevil pro Evropany Ameriku, do jejíž střední části v následujících letech podnikl ještě 3 další objevné plavby), Vasco da Gama [vašku da gama] (1498 doplul v čele portugalské výpravy kolem Afriky do Indie), Amerigo Vespucci [ameˈriːɡo vesˈpuči] (po r. 1500 podnikl

pod portugalskou vlajkou plavby podél jihoamerické pevniny a dokázal, že se tu jedná o celý nový světadíl, jenž pak byl po něm nazván), Fernão de Magalhães [fernau de magalješ] (Portugalec, který velel španělské flotile lodí, jež uskutečnila 1519 – 1522 vůbec první plavbu kolem světa, sám velitel – španělsky nazývaný Magellan [mageljan] – však zahynul na Filipínách), John Cabot [džon kæbәt] (Ital Giovanni Caboto [džovany kaboto], vedl anglickou výpravu, která objevila Kanadu). Objevné plavby zásadně rozšířily a zpřesnily evropské představy o světě, přinesly Evropanům mnoho nových plodin (včetně koření) a vzácná dřeva, seznámily je s exotickým, kulturně velmi odlišným obyvatelstvem, umožnily však také otroctví (na zotročované národy jiné barvy pleti hleděla křesťanská Evropa jako na polozvířecí divochy). Zásadní přínos kolonií byl ovšem ztělesněn především rozsáhlým evropským dovozem drahých kovů – stříbra a zlata. Titulárními vládci koloniálních území byli evropští monarchové, tamější správu, těžbu i zaoceánskou plavbu měli na starosti představitelé vysoké šlechty, ale koloniální bohatství z velké části nakonec končilo u měšťanů, kteří z dovezených surovin produkovali – často na zakázku – zboží denní potřeby – včetně výrobků luxusních a reprezentativních – a dokázali je výhodně zpeněžit. Reálná, zejména ekonomická síla neurozených měšťanů se tedy přibližovala moci urozené šlechty i panovníka, a tak měšťanstvo začalo usilovat o podíl také na moci politické. 1-A2 Knihtisk Vzestup měšťanstva ovšem začal – jak jsme již připomenuli – dávno před Kolumbem – již v době pokračujícího rozvoje měst v epoše pozdního středověku (14. – 15. století); jeho důležitou součástí se stalo dosahování emancipace (rovnoprávnosti) měšťanů ve sféře kultury a náboženského života. Zásadní posun v tomto směru představuje vynález knihtisku: mechanického přenášení písma na listy papíru pomocí kovových matric (forem) z opakovaně použitelných písmen i ilustrací. Vynález je dílem německého zlatníka Johannese Gutenberga (konec 14. století – 1468) z města Mohuče (Mainzu), který jako první úplnou tištěnou knihu vyrobil (vydal) latinsky psanou Bibli (na trh byla uvedena r. 1455). Knihtisk měl řadu důsledků: a) prudce zvýšil počet produkovaných knih, a to jak titulů, tak jednotlivých svazků; již během prvních 50 let po jeho vynálezu vyšlo v Evropě asi 35 tisíc knižních titulů v celkovém nákladu asi 10 milionů výtisků – s těmito čísly nelze ani zdaleka poměřovat nic z rukopisné éry; knihtisk rozhýbal i knižní obchod: v německém Frankfurtu nad Mohanem se pravidelné trhy s knihami uskutečnily již v r. 1473 a na ně i dnes navazuje tamní knižní veletrh; b) snížil cenu jednotlivé knihy, která se tak stala mnohem dostupnějším zbožím; c) vedl k vytvoření i sjednocení jazykových pravidel, urychlil rozvoj literatury v národních jazycích; d) změnil se převažující způsob prezentace literárního textu – od kolektivně zaměřeného předčítání k individuálně pojatému tichému čtení: rozrůznila se náročnost textů (pro úzký okruh vzdělanců x pro širokou veřejnost), přibyla témata intimní (důvěrná).

1-A3 Antická inspirace Převratné změny zejména pozdního středověku vyvolávaly poptávku po nalezení využitelných, inspirativních příkladů obdobného vývoje v minulosti. Takovým vzorem se stala antická kultura starověkého Řecka i Říma. Měla totiž k Evropě 14. – 16. století velmi blízko z několika důvodů: a) Evropané se s jejími pozůstatky vcelku dobře seznámili během válečných (křížových) výprav do Svaté země (Palestiny) proti muslimským Turkům i Arabům (11. – 13. století). b) Byla to kultura značně odlesněné, plánovitě rozměřené a intenzivně (usilovně) obhospodařované krajiny, jejíž struktura se opírala o početná vzkvétající města. c) Obchodní trasy antického světa byly předchůdkyněmi dálkové dopravní sítě na sklonku středověku. d) Neprivilegované, ale ekonomicky zdatné vrstvy antické společnosti měly výrazný vliv na správu věcí veřejných – stejný cíl sledovalo i měšťanstvo z přelomu středověku a novověku. e) Studium, bádání, výuka i literární tvorba byly svobodné, nepodléhaly myšlenkovému tlaku politických či náboženských institucí. f) Antiku charakterizoval rozkvět všech oblastí kultury, přičemž ústřední pozornost byla věnována člověku, jeho biologické i společenské podstatě; ideálem se stala všestranně rozvinutá osobnost jedince. 1-A4 Povaha a datace renesanční kultury Výsledkem výše popsaného vývoje se stala kulturně-historická epocha renesance: fr. renaissance [renesans] = znovuzrození, obrození, nový rozkvět. Můžeme také říci, že renesance přinesla nový kulturní styl a s ním spojený nový komunikační kód společnosti jako faktor, který legitimizoval (ospravedlnil) společenské přeměny, jež v této době vyvrcholily. Renesance je většinově „aristotelský“ sloh. Zahrnuje všechny oblasti života i umělecké tvorby. Časově lze renesanci vymezit obtížně. Vzniká v italském městském státě Florencii kolem r. 1320 a za jejího prvního tvůrce je považován spisovatel Dante Alighieri [aligjéri] (jde o poměrně vzácný případ, kdy první stopy uměleckého slohu nejsou spatřovány např. ve výtvarném, ale právě v literárním umění). Renesance se sice během 14. století ujala v italských státech, ale v okolní Evropě ještě dlouho převažovala gotika. Změna nastává teprve ve 2. polovině 15. století a renesance se posléze šíří do většiny Evropy. Závěr renesanční epochy spatřujeme před koncem 16. století, kdy na renesanci plynule navazují manýrismus a posléze baroko. Renesanční kultura stojí na následujících zásadách: 1. K lidskému poznání vede především cesta rozumu a zkušenosti. 2. Základem studia, bádání i tvorby je svoboda a nezávislost. 3. Ústředním smyslem tvůrčí činnosti i života vůbec je blaho člověka jako jednotlivce. 4. Náboženství je pilířem, ale také přirozenou součástí života; i velké osobnosti křesťanského příběhu byli především skuteční lidé. Renesance je podporována vlnou zásadních přírodovědných objevů a technických vynálezů (někdy se hovoří o vědecké revoluci 16. – 17. století). V astronomii italský matematik, astronom a lékař Paolo dal Pozzo Toscanelli [paolo dal poco toskaneli] (1397 – 1482) prosadil již starověkou, pak však zapomenutou představu Země jako kulovitého, nikoli plochého tělesa: Toscanelliho mapa světa inspirovala Kryštofa Kolumba k jeho slavné plavbě, zamýšlené z Evropy do Indie západním směrem.

Polský kněz, hvězdář, matematik a lékař Mikuláš Koperník (1473 – 1543) zformuloval teorii (vědecky zdůvodněnou vysvětlující soustavu poznatků) o heliocentrickém uspořádání vesmíru: středem všeho je Slunce, kolem něhož obíhá Země, otáčející se navíc kolem své osy, a další planety. Italský filozof Giordano [džordano] Bruno (1548 – 1600), zběhlý klášterní mnich, šířil myšlenku neosobního Boha jako duchovního principu oživujícího nekonečný vesmír, v němž je Slunce se svými planetami jen jednou z mnoha hvězd; za jeho názory jej katolické duchovenstvo dalo veřejně upálit v Římě jako kacíře (nebezpečného zastánce bludných názorů). Italský fyzik, astronom, filozof a vynálezce Galileo Galilei (1564 – 1642) sestrojil první hvězdářský dalekohled a první teploměr. Průkopnicky pozoroval mnohá tělesa Sluneční soustavy, podporoval Koperníkův heliocentrismus, ale církevní hodnostáři jej přinutili, aby některé své názory odvolal. V medicíně vlámský (belgický) lékař Andreas van Wesel (1514 – 1564) poprvé odborně popsal lidské tělo včetně vnitřních orgánů. Zkoumání lidského organismu prostřednictvím pitev (zvaných anatomie a často veřejných) se stalo jedním z příznačných příkladů renesančního empirického (zkušenostního) přístupu ke světu. Pro nás mají tyto objevy (vedle mnohých dalších) několikerý význam: 1. Natrvalo pronikl do společenského vědomí názor, že uvažování o člověku musí být spojeno s uvažováním o přírodě. 2. Rozšířilo se (zejména zásluhou anglického filozofa Francise Bacona [fra:nsise beikna], 1561 – 1626) přesvědčení, že cílem vědy je ovládnout přírodu k praktickému užitku společnosti. 3. Prosadila se matematizace reality jako odraz dobového vědeckého bádání i jako snaha najít takový objektivní výklad světa, který by nebyl závislý na názorech mocenských autorit (vrchol tohoto úsilí představuje francouzský filozof a matematik René Descartes [dekart], 1596 – 1650). 4. Spory přírodovědců s církevními hodnostáři ukázaly, že opravdové porozumění Bibli nemůže být postaveno na doslovném chápání jejího textu, ale na skutečné hermeneutice a interpretaci (viz tematický celek II.B. Mýtus a jeho nejstarší literární podoby). Zásadní význam měly i zdánlivé maličkosti. Tak vynález optické čočky přispěl k poznání, že člověk, chápaný ještě donedávna jako nepatrný tvor pod vysokou klenbou gotické katedrály, stojí ve skutečnosti ve středu dění: mezi makrosvětem (vesmírem), nahlíženým prostřednictvím dalekohledu, a mikrosvětem, nahlíženým pomocí lupy či mikroskopu. Rozšíření hodinového stroje (i do domácností) umožnilo chápat čas nikoli jako pána nad lidským osudem, ale jako fyzikální veličinu, již lze změřit a využít. 1-A5 Renesance v jednotlivých druzích umění Renesance je spojena s obratem všeobecné pozornosti ke člověku, jeho běžnému životu, zájmům a potřebám (někdy se pro tuto tendenci používá pojem humanismus). Renesanční architektura se svými rozměry přizpůsobuje lidskému měřítku, gotická vertikalita je nahrazována poklidnou horizontalitou, prostorné, světlé a vzdušné interiéry svědčí o tom, že stavba už nemusí být v první řadě pevností. Hrady a tvrze jsou přestavovány na zámky obklopené zahradami a parky (s terasami a fontánami), vznikají však i zcela nové paláce. Zámky se otevírají venkovnímu prostoru arkádami a ozdobnými balustrádovými schodišti a mnohé zámecké areály se propojují s prostorem města. V okolí měst si šlechta staví letohrádky. Renesanční stavitelé s oblibou kombinují prvky řeckého a římského stavitelství (trojúhelnikové nízké štíty na sloupech a oblouky na pilířích). Ozdobné prvky jsou vytvářeny i jen s využitím štukového materiálu, nikoli zdiva. Městská opevnění se zpravidla zásadně nemění, zato vznikají architektonicky zajímavé hospodářské objekty: pivovary, sýpky, mlýny… Honosné měšťanské domy vynikají esteticky

hodnotným řešením fasád (geometrická či figurální sgrafita), kleneb (sklípková klenba, kde dekorativnost dominuje nad funkčností) i dřevěných stropů, často malovaných (rozlišujeme tu stropy trámové, napouštěné např. dobytčí krví, a kazetové, složené mnohdy z různých druhů dřev). Chrámy se doplňují zvonicemi (často samostatně stojícími) a předsíněmi. Přibývá kamenných mostů, z nichž mnohé znamenají technicky zajímavá řešení. V malířství a sochařství se uplatňují moderní vědecké poznatky z optiky (práce s perspektivou) v malířství) i lékařství (anatomická přesnost zobrazovaných postav, realistické zachycení různých věkových fází života), individualizují se a psychologizují se portréty, oblíbené jsou akty. Náboženské náměty se výrazně spojují s běžným životem (např. obrazy kojící Madony). V interiérech je dřevěný nábytek stále dekorativnější (s využitím exotických motivů a vzácných dřev), krby jsou nahrazovány kachlovými kamny, zlatý věk zažívají tapisérie zachycující nejrůznější výjevy a zavěšované na zdi z estetických i tepelně izolačních důvodů. Svůj první rozmach zažívá evropské sklářství, okenní tabule jsou zdobeny malbami, luxusní interiéry jsou oživovány zrcadly. Renesanční záliba v gastronomii se projevila i v bohatším vybavení kuchyní a jídelen (např, vznikl kredenc). Renesanční oděv má často – kvůli pohodlnějšímu nošení – prostřihávané rukávy i jiné části, mužské kalhoty mívají krátké nohavice a jsou doplňovány trikotovými punčochami. Společenský oděv ovšem bývá celkově tuhý, aby nutil ke vzpřímenému držení těla; tento trend je ještě posílen rozšířenou španělskou módou, jejíž součást tvoří odnímatelný skládaný límec (okruží). Muži i ženy nosí na hlavách barety a přes ramena mají pláště: muži krátké, ženy vzadu dlouhé; ženy navíc začínají nosit první kabelky, ovšem upevněné u pasu. Strava je mnohem pestřejší než v gotické době, luxusní hostiny se skládají z desítek chodů, ale i v běžném stravování se zvyšuje počet konzumovaných druhů masa (ačkoli pro chudé venkovany základem denních jídel zůstávají obilné kaše), rozmach zažívá rybníkářství, již jen lahůdkou se stává zvěřina (lovená např. v oborách, které představují pozůstatky divokých lesů uprostřed jinak intenzivně obhospodařované krajiny), roste význam bylinek a koření, rozvíjí se ovocnářství, renesanční člověk se – obecně řečeno – rád dobře a dosyta nají i napije; vinařství a pivovarství se nacházejí v rozkvětu. 1-C Otázky a úlohy 1. Co se dnes rozumí pod pojmem renesanční člověk? 2. Které renesanční památky najdete v okolí svého bydliště či školy? Zjistěte o nich podrobnosti. 3. Napište – podle věrohodných informací – nějaký kuchařský recept na renesanční pokrm. 4. Co dnes ve světě elektronické komunikace znamená pojem Gutenberg? Socha Davida od Michelangela Buonarottiho a obraz Mona Lisa od Leonarda da Vinci (obě díla vznikla krátce po r. 1500) jsou patrně nejslavnějšími výtvarnými symboly celé renesanční éry.

Letohrádek královny Anny (kol. 1550) v zahradách Pražského hradu bývá považován za slohově nejčistší renesanční stavbu mimo Itálii.

Červená Lhota je ukázkou přestavby gotické tvrze na renesanční vodní zámek.

Renesanční interiér na zámku Kratochvíle

Měšťanské domy ve Slavonicích na jihozápadní Moravě a radnice v jihoněmeckém Pasově.

2. – 3. Renesance v italských státech: Dante Alighieri, Francesco Petrarca, Giovanni Boccaccio 2-3-A1 Renesanční Itálie a její perla Florencie; 2-3-B1 Dante Alighieri: Božská komedie; 2-3-A2 Idea římského císařství; 2-3-B2a Francesco Petrarca: Zpěvník; 2-3-B2b Giovanni Boccaccio: Dekameron; 2-3-D Dante Alighieri, Giovanni Boccaccio, Francesco Petrarca. 2-3-A1 Renesanční Itálie a její perla Florencie V Evropě středověku i raného novověku hrála výjimečnou úlohu Itálie, a to z několika důvodů: 1. V raném středověku, po rozpadu antického světa a zejména obří Římské říše, se evropské transkontinentální obchodní cesty mnohdy přesunuly ze souše na moře. A právě Apeninský poloostrov s přilehlým ostrovem Sicílií se stal výhodnou křižovatkou takových cest: v Itálii se tedy na pozadí tamější kultury střetly ještě vlivy východoevropských Byzantinců, blízkovýchodních Arabů a severských Vikingů (Normanů), zároveň však zůstávaly v provozu i suchozemské obchodní trasy z Itálie přes Alpy do Francie, do Porýní a Podunají. Italská města (Janov, Benátky, Florencie, Milán aj.) se proměnila v kvetoucí centra dálkového obchodu a řemesel. 2. V Itálii se dochovala řada památek (stavebních, výtvarných apod.) na antickou civilizaci. Souvislá vývojová řada italské kultury antické, románské i renesanční (v Itálii je poměrně málo zastoupena gotika, pocházející ze západní Evropy) vytvářela dojem, že v italském prostředí nedošlo na přelomu starověku a středověku k trvalým zvratům a že dědictví antiky je stále živé. 3. Ačkoli středověký Řím byl jen slabým odleskem své antické moci a slávy, sídlil zde – a dodnes sídlí – papež, hlava katolické církevní organizace (křesťané ovšem věří, že skutečně nejvyšší, duchovní hlavou církve je Ježíš Kristus, zakladatel křesťanství a věčně živý Boží syn). 4. Itálie byla (od 12. až do 19. století) rozdrobena na řadu menších států. Některé z nich měly spíše povahu států městských. V těchto státech zpravidla vládl vždy jeden nejbohatší a nejvlivnější kupecký rod, jenž se postupně stal panovnickou dynastií: takové státní zřízení se nazývá signorie [siňorie] (it. signore = pán; jedna z těchto signorií existuje dodnes: je to Monacké knížectví, kde od 13. století vládne původně kupecký rod Grimaldi). V několika italských státech však na trůn usedli příslušníci dynastií německých, francouzských nebo španělských: tak bylo ještě více usnadněno pronikání italských kulturních vlivů do jiných částí Evropy. 5. Mimořádným podnětem pro zbohatnutí i všestranný vzestup italských států se stala epocha křížových výprav západních křesťanů proti muslimům (především proti Turkům) do východního Středomoří v 11. – 13. století. Čtyři tyto kruciaty z celkového počtu sedmi putovaly přes Itálii a v italských přístavech pak křižáci čekali dlouhé měsíce na nalodění. Ti, kteří se po křižáckém tažení posléze vrátili ze Středomoří do vlasti, přinášeli s sebou nejen mnoho podnětů ze soudobé italské kultury, ale i povědomí o podobě antiky, s jejímiž pozůstatky se setkali. 6. Nová, renesanční kultura se stala znakem bohatého italského měšťanstva. Mnohé vynikající politické a podnikatelské osobnosti italských signorií (ale i samotní papežové) podporovaly tvorbu špičkových renesančních umělců, jejichž díla nás uchvacují dodnes. Výjimečné postavení v rámci výjimečné Itálie si vydobylo město Florencie (Firenze). Leží na severozápadním okraji střední Itálie, v malebném kraji Toskánsku. Od 13. do 15. století florentská signorie výrazně rozšířila své území a dosáhla i mořského pobřeží. Od 15. století (až do 18. století) zde vládl rod Medici [mediči], který vynikl v bankovnictví, věnoval se mezinárodní diplomacii, spříznil se s francouzskými králi a jeho tři členové se stali papeži. Florencie se v 16. století stala hlavním městem Toskánského velkovévodství. Ve Florencii se narodili nebo působili mnozí vynikající umělci, např. literáti Dante Alighieri (1265 – 1321) a Giovanni Boccaccio [džovany bokačo] (1313 – 1375), architekt Filippo Brunelleschi [bruneleski] (1377 – 1446), sochaři Lorenzo Ghiberti [giberty] (1378 – 1455) a Donatello (asi 1386 – 1466), sochař, malíř a hudebník Andrea del Verrocchio [verokjo] (asi 1435 – 1488), malíř Sandro Botticelli [botyčeli] (1445 – 1510), malíř, architekt, konstruktér,

přírodovědec a vůbec renesančně všestranný tvůrce Leonardo da Vinci [vinči] (1452 – 1519), sochař, malíř a architekt Michelangelo Buonarroti [mikelanželo buonaroty] (1475 – 1564), architekt, malíř a historik umění [džordžo vazári] Giorgio Vasari (1511 – 1574). O atmosféře v renesanční Florencii dobře svědčí obě architektonické dominanty města: opevněná radnice (Palazzo Vecchio [paladzo vekkio]) se svou štíhlou hranolovou věží (z doby kolem r. 1300), čnící do výšky 94 m, soupeří na dálku s mohutnou katedrálou Santa Maria del Fiore, jejíž kopule (z 15. století) sahá do výše 114 m. 2-3-B1 Renesance se sice rodila pozvolna, ale v centrech jejího rozvoje lidé již záhy pocítili, že nic není jako dřív. Vědomí přelomové doby vedlo některé vynikající tvůrce ke snaze shrnout ve svém díle dosavadní kulturní vývoj Evropy a křesťanstva esteticky a myšlenkově náročným i objevným způsobem. Nejvýznamnější z těchto osobností byl florentský spisovatel a politik Dante Alighieri (povšimněme si, že se narodil již r. 1265, tedy v době, kdy např. v přemyslovském Českém království teprve vznikají mnohá gotická města; v roce Dantova narození byly založeny České Budějovice). Dante se do světové literatury zapsal umělým eposem Božská komedie. V něm vylíčil pouť vypravěče třemi zásvětními říšemi, kde žijí duše zemřelých: Peklem, Očistcem a Rájem; tato pouť je tedy cestou k Bohu. Epos byl napsán průkopnicky v italštině a patří k počátkům soustavné literární tvorby v národních jazycích poantické Evropy. Původně se jmenoval jen Komedie (název naznačuje šťastný konec, nikoli humorné vyznění); přívlastek Božská přidal obdivovatel a vykladač Dantova díla, další italský renesanční literát Giovanni Boccaccio. Dílo se skládá z více než 14 tisíc veršů. V principu jejich kompozičního uspořádání se uplatňuje číslo 3. Třem říším odpovídají tři stejnojmenné části a každá z nich se skládá ze 33 zpěvů. Na začátku Pekla bývá řazen úvodní předzpěv, takže celkový počet zpěvů (1+33+33+33) je sto. Celý epos je psán v tercinách: to jsou tříveršové sloky (v níže uvedeném překladu neoddělené pauzou), jejichž schéma Dante sám vytvořil. Jedním z možných důvodů pro použití principu čísla 3 může být skutečnost, že křesťané chápou Boha jako trojjedinou osobu (Svatou trojici) Bůh Otec – Bůh Syn (Ježíš) – Duch svatý. Dante Alighieri (1265 – 1321): Božská komedie (asi 1307 – 1321) Děj eposu se odehrává o Velikonocích r. 1300: začíná večer před Velkým pátkem. Pětatřicetiletý vypravěč (tedy zhruba v polovině očekávané délky života a na vrcholu životní zralosti) zbloudí v temném lese. Teprve druhý den ráno za svítání mu ukáže cestu slunce stoupající nad vrcholky hor. Básník se vydá lesem za sluncem, avšak v cestě mu zabrání tři šelmy: pardál, lev a vlčice. Les je metaforou hříchu a šelmy jsou alegoriemi Rozkoše, Pýchy a Lakoty. Dante je šelmami sražen a padá do propasti. Tehdy se však vedle něj objeví jako zachránce starořímský básník Vergilius (70 – 19 př. Kr., autor umělého eposu Aeneis o dobrodružném putování trójského hrdiny Aenea z dobyté Tróje do Itálie, kde pak Aeneovi potomci založili Řím). Dante přijme Vergiliovu nabídku být vyveden z lesa k Bohu (jehož nekřesťan Vergilius nazývá „císař, který z nebe vládne nám“). První

část této cesty ovšem vede napříč peklem (podsvětím). Vergilius naznačí, že později od něj převezme úlohu Dantova průvodce „jiná duše“. Posléze se ukáže, že touto osobou je ideální dívka Beatrice [beatriče]: nejčastěji se předpokládá, že jejím skutečným předobrazem byla florentská dívka Beatrice Portinariová (1266 – 1290), již Dante znal od dětství, avšak ona byla v r. 1287 provdána za bankéře a o tři roky později zemřela. Dante, ačkoli sám byl ženatý (již od r. 1285) a otcem rodiny, choval na Beatrici vzpomínky plné lásky a úcty. Peklo Zpěv druhý Dante se obává, že není hoden takové cesty a že na ni nemá dost sil. Vergilius mu sděluje, že jej posílá Beatrice. Dante se vzchopí a oba básníci vykročí k peklu. Den odcházel, z pozemských živočichů únavu snímal potemnělý vzduch, jen já se chystal nést v nastalém tichu břemeno cest i soucitu, ví Bůh, v té drásavé a zmáhající chůzi: všecko to vydá neomylný duch. Nadání, pomoz, pomozte mi, Múzy, mysli, jež psalas všecko viděné, jsi-li dost jemná, ukáže se brzy. Řekl jsem: „Básníku, jenž vedeš mne, zvaž, mám-li dost sil a dost pevné mysli, než na tu velkou cestu vyjdeme. Silviův otec – hle, co poradils mi, odešel, říkáš, do nesmrtelna v smrtelném těle a se všemi smysly. Když ho tak poctil sám nepřítel zla, mířil z té chvíle mnohem dál a výše: Co z něho vzejde, kdo je a být má? Kdo se tak zeptá, všecko přijme tiše, už tehdy byl povolán Aeneas: jsi otcem Říma a pozdější říše, sídla nástupce Petra ve svůj čas, svatá jsou místa, po kterých teď šlapeš, tak zněla volba, byl to boží hlas. Tou cestou dolů poznal, jak ty chápeš,

v čem spočívá hluboká příčina, že zvítězí a pak přijde i papež. Pak nádoba vyvolení tam šla a plna víry vrátila se domů, protože tady spása začíná. Proč já však mám jít? Kdo přivolil k tomu? Aeneas nejsem, Pavel teprv ne, sám sobě hoden nezdám se, a komu? Dostávám strach, že je to šílené vydat se tam, a ty to musíš chápat, i když to asi říkám zmateně.“ (…) „Chápu-li,“ řekl, když moje rty zmlkly, ten stín velkorysého Vergila, „do zbabělosti se tvá duše kuklí, co ta zahnala lidí od díla, co zvířat od ní bylo krutě bito, a přitom se jen zdáním splašila. A víš, proč přicházím, nu, povím ti to, bylo by zbytečné, aby ses bál, dost o tobě vím a je mi tě líto. Z řad těch, kdo žijí čekáním, jak dál, mě zavolala – co ta měla za líc – tak krásná žena, ach, že jsem si přál sloužit jen jí, nezapomenu na nic, andělským hlasem řekla mi pár vět, oči jí žhnuly jak dvojice stálic: ,Mantovská duše, slavná po sta let, o které věčně jdou ty dobré zvěsti a půjdou dál, co světem bude svět, můj přítel, slyšíš, ne však přítel štěstí, sám doklopýtal až na pustý sráz a chce se vrátit, je na hrozném scestí, mám strach, že jsem se nevzchopila včas, když na nebesích o něm zaslechla jsem, jakým hrůzám je vydán na pospas. Jdi, zachraň ho, zadrž ho krásným hlasem, dělej, co můžeš, abych měla klid, jednej či mluv, ať nezahyne. Já jsem – Beatrice, z míst, kam zas toužím jít,

přicházím k tobě jako k básníkovi, to přiměla mne láska promluvit. A slibuji ti, že se to Pán doví, Budu tě před ním chválit velice.´ A já jí na to odpověděl slovy: ,Ó ženo, ty jsi pravá světice, tebou ční lidstvo nad vše bytující pod naším malým nebem Měsíce, je radost splnit příkaz pro světici, splním jej pozdě, byť jej splním hned, žádáš-li něco, slůvko stačí říci. Jak to však, že tě neděsí náš svět a sestupuješ klidně v tahle místa ze širých dálek, kam tak toužíš zpět?´ ,Povím ti, chceš-li, proč jsem si tak jistá i tady, pod vašimi nebesy,´ řekla, ,nu zkrátka, protože jsem čistá. Ublížit, to je strach, ať jsi, kde jsi, člověk se má bát jen takových činů, co sklíčí druhé, jiné neděsí. Jsem taková, že díky Hospodinu se vaše bída mne nemůže tknout,

ve vašem ohni taky nezahynu. A pak znám tu, jež zmírní tvrdý soud nad pobloudilým, než by se ho zřekla, a proto máš tu cestu podniknout. Ta zavolala Lucii a řekla: ´Tvůj věrný tě má zapotřebí, hle, starej se o něj na hranicích pekla.´ Přiběhla ke mně, to je Lucie, jak vidí krutost, hned se do ní vloží, s Ráchel jsem byla, ta tam taky je. ´Beatrice,´ řekla mi, ´chválo boží, pomáhej tomu, kdo tě měl tak rád, že vyšel z davu. Kam teď hlavu složí? Ty neslyšíš, jak začal naříkat? Nevidíš smrt, tu záplavu, co šplíchá, že nic je před ní moře častokrát? Na světě nikdo na zisk nepospíchá a neprchá tam, kde ho čeká trest, jak já jsem přišla z blaženého ticha, jen zaslechla jsem tuhle hroznou zvěst, já důvěřuji tvé poctivé řeči, říkat i slyšet ji je velká čest.´ (…)

Vergilius provádí Danta peklem (kde podle mnohých křesťanů navěky po své smrti trpí zatvrzelí hříšníci; hřích je provinění spočívající v záměrném vzdálení se od Boha) a pak očistcem (podle některých křesťanů je očistec stav, v němž se od svých předchozích hříchů očišťují nehmotné duše těch zemřelých, kteří se za svého života rozhodli pro návrat k Bohu). Průběh Dantovy pouti Peklem a Očistcem je velkolepým hodnotícím shrnutím života a díla četných vynikajících literárních postav a historických osobností, od biblických časů až po autorovu současnost; mimochodem, v Očistci (7. zpěv) potkají oba poutníci i mocné krále z české dynastie Přemyslovců, Přemysla II. Otakara a jeho syna Václava II. V očistci je očištěn také Dante a do Ráje, šťastného stavu v blízké Boží přítomnosti, jej přivádí sama Beatrice; básníkova duše tu nachází stav nejvyšší a věčné blaženosti. Dante Alighieri, Peklo, Praha 2007, s. 11 – 13. Přeložil Vladimír Mikeš. Poznámky a vysvětlivky: Lucie – italská světice (údajně kolem r. 300); věnovala se dobročinnosti, a když odmítla pohanského (nekřesťanského) ženicha, ten prozradil její tajné křesťanství a ona byla oslepena a umučena pro víru; legenda ji staví do nebe (do mimosvětského stavu blaženosti s Bohem) po bok nanebevzaté Ježíšovy matky Marie; Mantova – město v severní Itálii, Vergiliovo rodiště; Múzy (správněji Músy) – sbor devíti starořeckých bohyň umění a věd; Petr – palestinský rybář, který byl nejvýznamnějším z dvanácti Ježíšových učedníků – apoštolů, po Ježíšově smrti přesídlil do Říma a je považován za prvního z papežů (svatý Petr); Pavel z Tarsu (svatý Pavel; 1. století po Kr.) – židovský, v Malé Asii narozený šiřitel křesťanství ve východním Středomoří, autor řady listů (dopisů) zařazených do biblického Nového zákona; Ráchel – ženská postava ze starozákonní knihy

Genesis, snacha Izákova a nejmilovanější manželka Jákoba, který byl praotcem 12 izraelských kmenů; v Božské komedii představuje typ ideální starozákonní ženy, zatímco Lucie je ideálem křesťanské světice; Silviův otec – Aeneas, hrdina z Vergiliova eposu Aeneis. 2-3-C1 Otázky a úlohy 1. Proč se Božská komedie odehrává právě o Velikonocích? 2. Součástí promyšlené kompozice Božské komedie je i rým. Zjistěte jeho schéma a objasněte jeho úlohu ve vztahu k jednotlivým tercinám. 3. Charakterizujte vztah mezi Beatricí a Dantem. 2-3-A2 Idea římského císařství V raném středověku si západní (latinské) křesťanství vytvořilo po antickém vzoru středověký titul římského císaře byl však vytvořen také v západní polovině Evropy. Prvním takovým západoevropským císařem se stal v r. 800 franský král Karel I. Veliký, když jej v Římě, ležícím tehdy na okraji franského území, korunoval papež Lev III. Franská říše se sice v 9. – 10. století rozpadla na velké množství států, ale ty vytvořily (r. 962) mezinárodní organizaci nazývanou Svatá říše římská a v jejím čele stál panovník s římským vladařským titulem: monarchům členských států byl nadřazen při řešení mezistátních sporů a při organizování společné obrany. Nejpozději od 13. století byl tento římský panovník doživotně volen 7 kurfiřty (volebními knížaty: jednalo se o panovníky nejvýznamnějších členských států). Po volbě získával titul římský král a teprve po korunovační jízdě do Říma, jíž demonstroval svoji převahu nad poraženými protikandidáty, byl papežem korunován na římského císaře, čímž viditelně obdržel podporu od nejvyšší církevní autority. V 11. století byl do Svaté říše římské začleněn český stát, v němž vládla knížecí a posléze královská dynastie (panovnický rod) Přemyslovců. Od 13. století byl český král jedním z kurfiřtů. Přemyslovci vymřeli v mužské linii v r. 1306 a na českém trůně na ně navázali příbuzensky i politicky Lucemburkové. Ačkoli pocházeli ze západoevropského Lucemburska, učinili České království opěrným bodem své státnické činnosti a ve 14. – 15. století vládli také na římském trůně. Nejvýznamnější Lucemburk, císař Karel IV. (vládl 1346 – 1378), propojil (vůbec poprvé v dějinách) prakticky celou Evropu – od Anglie a Francie až po Balkánský poloostrov, tedy daleko za hranice Svaté říše římské – nejen v ohledu politickém a diplomatickém, ale i v oblasti kulturní a hospodářské. Dnešní mezinárodní organizace Evropská unie považuje Svatou říši římskou za svou významnou předchůdkyni (nehledíc na skutečnost, že nešlo o demokratickou instituci v dnešním smyslu slova). V průběhu celých staletí mnoho myslitelů i spisovatelů využívalo ideu římského císařství jako inspirační zdroj pro svou tvorbu a i my se s některými z nich seznámíme.

2-3-B2a Po Dantovi byl druhým velkým italským básníkem rodák z toskánského venkova Francesco Petrarca [frančesko petrarka]. Studoval na univerzitách ve Francii a Itálii. Stal se knězem a většinu profesního života prožil ve službách církevní diplomacie; hodně cestoval. Ačkoli jako katolický kněz podléhal zásadě celibátu a nemohl se oženit, náklonnost k ženám patřila mezi témata jeho života a Petrarca se stal otcem syna a dcery. Z jeho tvorby je nejslavnější a nejvýznamnější soubor 366 lyrických básní: pro drtivou většinu z nich vytvořil novou formu – sonet. Hlavním tématem těchto sonetů, které psal v průběhu řady let, je náklonnost k mladé ženě jménem Laura. Petrarca byl do ní platonicky zamilován a svou lásku prožíval jako velmi silný, trvalý cit. Sonet se stal a dodnes zůstává nejrozšířenější pevnou formou lyrické poezie. Tvoří jej 4 sloky o celkovém počtu 14 veršů (rozložených 4-4-3-3). Dvě čtyřveršové sloky navozují základní téma, které můžeme chápat také jako otázku či problém (každá sloka ještě může toto téma nahlížet z různého úhlu). Dvě tříveršové sloky obsahují – jako pointu – rozuzlení či zobecňující soud. Všimněme si, že sonet obsahuje i gradaci (vystupňování). 1. – 2. sloka vyzařují pozvolnou atmosféru: každá z nich má obkročný rým, rýmové shody jsou v obou slokách stejné. 3. – 4. sloka jsou dynamičtější: nejen svým menším rozměrem, ale také tím, že rým překračuje jejich vzájemnou hranici, a tím je poutá do sevřenějšího celku. Oblibu sonetu vychází z toho, že sonet je vlastně rébus, logická hádanka: jak odhalit v námětu básně jeho vnitřní vazby nebo jak vtěsnat do předem dané pevné formy pokaždé jiný, čtenářsky atraktivní obsah (psaní sonetu je podobný úkol, jako když se chceme se srozumitelným sdělením vejít do rozměru SMS zprávy nebo jako když řešíme matematickou hádanku sudoku). Francesco Petrarca (1304 – 1374): Zpěvník (po 1327 – asi 1368 / 1374) Vypravěč se poprvé setkal s pozoruhodnou a půvabnou ženou, kterou nazývá Laura, o velikonočním Velkém pátku v dubnu 1327 při bohoslužbě v kostele svaté Kláry ve francouzském Avignonu; bylo to v době, kdy se rozhodoval pro kněžský život. Avignon tehdy sloužil jako sídlo papežů (většina z nich byli Francouzi). Pokud Laura není jen literární postavou, pak jejím skutečným předobrazem je Laura de Noves (1310 – 1348), již od r. 1325 vdaná za hraběte Huguese de Sade. Petrarca ji potkával několik let, kdy v Avignonu pobýval – s dlouhými přestávkami vyplněnými cestováním. V r. 1336 se po návratu z Říma usadil na necelých pět let na samotě nedaleko Avignonu a snad tehdy začal psát své sonety. 3 Zranil ho ten zákeřný bůžek v den Velkého pátku, kdy se jeho útoku nenadál. Byl den, v němž i tvář slunce zatměla se v soustrasti nad svým Tvůrcem trpícím, kdy jsem byl vydán, aniž jsem si všim, všanc ohňům vašich očí, vaší kráse. Nenadál jsem se v takovémto čase útoku lásky; uspán bezpečím jsem klidně kráčel davem největším. A v nářcích lidu strast má počala se.

Bůh lásky stih mě zcela beze zbraně. A okem v srdce otevřena brána, když náhlé slzy prolomily val. Nemyslím, že to byla čestná rána, když na mě vystřelil tak nečekaně, a na vás ozbrojenou již se bál.

4 Oslněn Lauřinou ctností a krásou… Do hrdé krve pokoru a klid, vznešenost, za níž čisté srdce jest, plod zralých dní a květnou ratolest, pod vážným čelem rozjasněný třpyt – to dokázala v jedné ženě slít sudička hvězda, ba sám Vládce hvězd; tu líbeznost, tu důstojnost a čest básníkům ani nelze vyslovit. Láska se u ní s cudnou myslí snoubí, s vrozenou krásou půvab královen; a sladce mluví každý posuněk. A cosi, nevím co, se v očích hloubí, co rázem zjasní noc a zatmí den, čím hořkne med a sládne peluněk. 21 Napjatě očekával Lauru na stezičce, kudy chodívá, ale když přišla a pozdravila, bylo to pro něj jako blesk. Zaveden láskou v onen známý kout, já napjat byl, jak kdo se chystá k seči, těká sem tam a váží nebezpečí; mou zbrojí však byl jen mých citů proud. Tu stín jsem spatřil na pěšinu vplout, kreslený sluncem; po něm zpovzdálečí jsem poznal tu, jíž rajské sady svědčí spíš nežli země, správný-li můj soud. I ptám se srdce, čeho se to bojí. Však než jsem domyslil své pomyšlení, už vzplálo proti mně to světlo dvojí. A jako s bleskem vzápětí jde hřmění, tak překvapily rázem plachost moji zář očí a s ní sladké pozdravení. Francesco Petrarca, Sto sonetů Lauře, Praha 1965, s. 12 – 13, 30. Přeložil Václav Renč. Poznámky a vysvětlivky: peluněk – starší výraz pro pelyněk: rod aromatických keřovitých bylin, často s palčivou svíravou chutí; ratolest – listnatá větévka; seč – bitevní střetnutí se sečnými zbraněmi (mečem apod.).

2-3-C2a Otázky a úlohy 1. Převyprávějte, jak seznamování vypravěče a Laury probíhalo. V čem spočívá pointa zejména v sonetu č. 21? Porovnejte tehdejší a dnešní způsob počátečního sbližování mezi chlapci a dívkami. 2. Porovnejte Petrarcovu Lauru a Dantovu Beatrici. V čem se obě dívky shodují a v čem se liší? Odhadněte příčiny i zdroje rozdílů (zaměřte se i na odlišnosti mezi oběma básníky). 3. Bez ohledu na to, že literární postava Laury má svůj reálný předobraz, jméno Laura má pro Petrarcův umělecký záměr i svůj symbolický význam. Jaký? Co toto jméno znamená v češtině? 2-3-B2b Prvním renesančním prozaikem se stal další Ital, Giovanni Boccaccio [džovany bokačo]. Vyrůstal ve Florencii, ale pak se rodina přestěhovala do Neapole. Začal se zajímat o literaturu a stal se obdivovatelem Dantovým. Pak se vrátil do Toskánska: krátce předtím, než Florencie – podobně jako jiná italská města – byla zachvácena hrůznou pandemií moru, která vypukla v Itálii v r. 1348 a rychle se odtud rozšířila do velké části Evropy (pandemie = obzvlášť velké rozšíření nakažlivé nemoci, větší než epidemie). Mor (latinsky pestis) sem byl zavlečen italskými obchodními loděmi z Černomoří. Původcem moru je bacil, jímž byly nakaženy blechy parazitující na krysách. Tyto krysy se dostaly na lodi spolu s nakládaným obilím a odtud se rozšířily do přístavních a jiných italských měst. Mor má dvě formy: mor dýmějový, který se projevuje bolestivými zduřeninami a u něhož existuje asi dvoutřetinová úmrtnost, a vzácnější mor plicní, který se projevuje zejména vykašláváním krvavých hlenů a kde smrt nastává prakticky vždy. Morová pandemie začala v r. 1347, ale s plnou silou vypukla v r. 1348, kdy zachvátila již prakticky celé Středomoří, a v následujících letech pokračovala do dalších částí Evropy (s pozoruhodnou výjimkou části Českých zemí, kde mj. zafungovala hygienická opatření vlády Karla IV.). Boccaccio se nejtěžšímu úderu morové epidemie (Florencie prý ztratila až tři čtvrtiny obyvatel) vyhnul pobytem v Ravenně poblíž východního italského pobřeží. Kolem r. 1349 začal psát svou nejslavnější knihu Dekameron. Odehrává se za florentské morové epidemie: její rámcový příběh líčí děsivé hrůzy morové rány a vypravuje, jak hlavní postavy – 3 mladíci a 7 dívek – se rozhodnou strávit nejnebezpečnější dobu nákazy v bezpečí ve vile na venkově. Pro ukrácení dlouhých chvil si tam vyprávějí příběhy (10 příběhů v 10 dnech – tedy celkem 100 povídek –; odtud Dekameron, protože řec. déka = deset). Drtivá většina příběhů má zápletky erotické. Giovanni Boccaccio (1313 – 1375): Dekameron (asi 1349 – asi 1353) Třetí den, příběh druhý (…) Někteří lidé jsou tak málo rozvážní, že chtějí za všech okolností ukazovat, že znají a vědí to, co by zrovna neměli znát, a často peskují druhé za vady, jichž si nikdo nevšiml; a tak v domnění, že zmenšují svou hanbu, zvětšují ji tím nad míru. Že je to pravda, vám snad ukáži vyprávěním o

opačné cestě, kterou zvolil jeden mocný král, a zároveň vám povím o prohnanosti jednoho člověka… Agilulf, král Longobardů, si zvolil, jak učinili i jeho předchůdci, za své vladařské sídlo lombardské město Pavii, když si předtím vzal za ženu Teodelindu, vdovu po králi Antarikovi, jenž byl rovněž lombardským králem; Teodelinda byla překrásná paní, moudrá a velmi počestná, potkalo ji však neštěstí, do něhož ji přivedl jeden člověk, jenž se do ní zamiloval. Dík ctnostem a důvtipu krále Agilulfa se záležitostem Longobardů dařilo a byly v pokoji, ale tu se stalo, že se do svrchu řečené královny zamiloval její podkoní, člověk převelice nízkého původu, pokud se týče rodu, nicméně jinak ducha mnohem ušlechtilejšího, než by se dalo čekat od tak nízkého zaměstnání; měl postavu krásnou a velikou jako sám král a zamiloval se do královny bezměrně. Protože mu však jeho nízký stav neodňal možnost poznat, že tato láska nemá žádné vyhlídky, byl tak chytrý, že ji žádnému neodhalil, ba ani jí samé se ji neodvážil dát očima najevo. A třebaže žil bez jakékoliv naděje, že se jí někdy bude moci zalíbit, přece jen se sám před sebou holedbal, jak vysoko povznesl své myšlenky, a protože hořel milostným ohněm, vykonával snaživě všecko, o čem soudil, že bude královně milé, ba předstihoval v tom všechny své druhy. Tak se stávalo, že když si měla královna vyjet na koni, jela raději na oři, kterého opatroval on, než na nějakém jiném, a podkoní, když se toto přihodilo, považoval to za největší projev milosti; nikdy se mu ani nechtělo odstoupit od třmene, neboť se cítil blaženým, když se dotkl třeba jen jejích šatů. Ale jak dosti často vídáme se přiházet, když láska roste tím víc, čím menší má naději, tak se přihodilo i ubohému podkonímu, že velmi těžce snášel veliké tužby tajené, když mu nepřicházela na pomoc žádná naděje, a ježto se nemohl od své lásky odpoutat, rozhodl se, že zemře. A když tak sám nad sebou rozvažoval, rozhodl se pro takovou smrt, z níž by bylo zřejmé, že zemřel z lásky, kterou choval ke královně, a umínil si též, že se přitom přece jen ještě pokusí o štěstí, aby mohl úplně nebo částečně dosáhnout splnění svých tužeb. Ani ho však nenapadlo promluvit s královnou či napsat jí, že ji miluje, neboť věděl, že by hovořil či psal nadarmo; chtěl se pokusit o to, zda by nemohl pomocí nějakého úskoku s královnou ležet. Nebylo však jiného úskoku či cesty než najít způsob, jak by se mohl vydávat za krále, o němž věděl, že u ní nespává celou noc – a tak se dostat ke královně a vniknout do její komnaty. Pročež – aby zjistil, jak a v jakém úboru k ní přichází král, když k ní chodí, ukryl se několikrát ve veliké síni královského paláce, jež byla mezi komnatou krále a královny. A tak jedné noci uzřel krále, jak vychází ze své komnaty zahalen do velikého pláště, v jedné ruce má zažehnutou nevelikou pochodeň a v druhé hůlku a jde do královniny komnaty; tam jak beze slova jednou nebo dvakrát udeří hůlkou na dveře komnaty, načež je mu neprodleně otevřeno a z ruky je mu odebrána pochodeň. Když tohle uviděl a když viděl rovněž, jak se král vrací, napadlo ho, že si musí počínat zrovna tak: a když si opatřil plášť podobný plášti, který viděl na králi, a pochodeň a hůlku a umyl se nejprve pořádně v parní lázni, aby královnu neurazil hnojný pach či aby si nevšimla úskoku, skryl se s těmito věcmi, jako obvykle činil, ve veliké síni. A když pak seznal, že všichni už spí, a když se mu zdálo, že nadešla vhodná doba buď pro splnění jeho přání, nebo k cestě vstříc vytoužené smrti, vykřesal z kamene a ocele, které si přinesl s sebou, trochu ohně, zažehl pochodeň, upjal se a zahalil do pláště, načež šel ke dveřím komnaty a dvakrát do nich hůlkou udeřil. Jedna celá rozespalá komorná otevřela komnatu, vzala od něho světlo a skryla je, načež on beze slova vešel za záclonu, odložil plášť a vstoupil do lože, v němž spala královna. Toužebně ji vzal do náručí a dělaje, že je rozezlený (neboť věděl, že když je král rozezlený, nechce nic slyšet) poznal královnu několikrát tělesně, aniž přitom on a ona promluvili slovo. A třebaže se mu odchod zdál těžký, přece jen se bál, aby příliš dlouhé prodlévání zde neproměnilo

jeho slast v zármutek, zdvihl se, vzal svůj plášť a světlo a mlčky odešel a co nejrychleji se vrátil do své postele. Sotva se v ní octl, zdvihl se král a vešel do komnaty ke královně, jež se tomu tuze podivila; a protože vstoupil do jejího lože a zvesela ji pozdravil, dodala si královna, vidouc ho veselého, odvahy a řekla: „Ó pane můj, jaké jsou to dnes v noci novosti? Před chvilkou jste ode mne odešel, když jste si se mnou užil radostí víc než obvykle, a už jste tu zase? Dávejte pozor na to, co děláte!“ Když král zaslechl tato slova, rázem si domyslil, že někdo, kdo má podobné zvyky a postavu jako on, královnu oklamal, ale protože byl moudrý, hned ho napadlo, že by jí to neměl dát znát, zvláště když viděl, že to nepoznala ani královna, ani někdo jiný – což by mnoho jiných hlupáků neudělalo. Právě naopak by říkali: „Já tady přece nebyl. Kdo to tu byl? Jak se sem dostal? Kdo to sem přišel?“ Bylo by z toho povstalo mnoho věcí, jimiž by byl paní neprávem zarmoutil a byl by ji podnítil toužit, aby měla zase to, čeho už okusila. Věděl, že když bude mlčet, že mu z toho nemůže vzejít žádná hanba, bude-li však mluvit, že si tím získá jen pohanu. Pobouřen tedy více v mysli než ve tváři a ve slovech, odpověděl jí: „Paní, nezdá se vám, že jsem takovým mužem, který už tu mohl jednou být a pak se sem znovu vrátit?“ Paní mu odvětila: „Ale ano, pane můj, nicméně vás prosím, abyste dbal o své zdraví.“ Tu pravil král: „Dobrá, budu se řídit vaší radou, odejdu tentokráte a už vás nebudu obtěžovat.“ A maje mysl naplněnou hněvem a zlobou skrze to, co se mu stalo, jak shledal, vzal si opět plášť, vyšel z komnaty a pojal úmysl najít v tichosti toho, jenž to spáchal; soudil totiž, že to musí být někdo z domu, jenž z něho nemohl odejít, ať to byl už kdokoli. Vzal tedy lucerničku s malinkým světýlkem a odebral se do veliké místnosti, jež byla v jeho paláci nad konírnami, v níž na různých ložích spalo skoro veškeré jeho služebnictvo; měl za to, že se tomu, jenž spáchal čin, o němž právě slyšel od své paní, nemohl ještě po přestálé námaze uklidnit tep a bušení srdce, jal se tiše od jednoho konce obcházet jednoho po druhém a všem sahat na hruď, aby zjistil, jak komu tluče srdce. Všichni tvrdě spali, jenom ten, jenž byl u královny, dosud neusnul, a když viděl, že přichází král, uhodl, co asi přišel hledat, a dostal takový strach, že bušení po přestálé námaze zesílilo strachem ještě víc, neboť podkoní byl přesvědčen, že ho král, všimne-li si toho, pošle bez okolků na smrt. Hlavou mu sice táhly všelijaké nápady, co by měl udělat, ale když viděl, že král nemá zbraň, rozhodl se posléze, že bude dělat, jako by spal, a počká, až co král učiní. Král se tedy dotkl mnoha služebníků, ale nenašel ani jednoho, o němž by mohl usoudit, že je to ten pravý, a dospěl už i k tomuto podkonímu, jemuž srdce prudce bušilo. I řekl si: „Tenhle to byl!“ Ale protože nechtěl, aby vešlo ve známost, co chce udělat, neudělal mu nic než to, že mu nůžkami, které si přinesl, ustřihl na jedné straně vlasy, které lidé v té době nosili velmi dlouhé, aby ho nazítří podle toho znamení poznal. To učiniv, odešel a vrátil se do své komnaty. Podkoní, jenž tohle všecko pozoroval, byl lstivý člověk, a bylo mu tedy hned zřejmé, nač si ho král poznamenal; i vstal bez meškání, došel si pro nůžky, jichž bylo na štěstí ve stáji pro obsluhu koní několik, šel tiše od jednoho ke druhému, kteří spali v oné místnosti, a všem ustřihl vlasy stejným způsobem, jakým byly ustřiženy jemu. Když byl s tím hotov, šel si, aniž ho někdo zpozoroval, zase lehnout. Král ráno vstal a přikázal, aby se všechna čeleď, ještě než se otevrou brány paláce, shromáždila před ním. Tak se také stalo. A když všichni stáli před ním s nepokrytou hlavou, jal se pátrat po onom, jejž před tím ostříhal; vida však, že týmž způsobem má ustřižené vlasy většina čeledi, podivil se tomu a řekl si sám pro sebe: „Ten, jejž hledám, je sice nízkého stavu, ale přesto je vidět, že je vysoce důvtipný.“ A když takto seznal, že bez rámusu toho, jejž hledal, nedopadne, a ježto se mu také nechtělo utržit si pro malou pomstu velkou hanbu, rozhodl se, že ho napomene pouhým slovem a že mu takto dá najevo, že o všem ví. I obrátil se tedy ke všem a řekl:

„Ten, jenž to učinil, ať tak již nikdy nečiní – a jděte s Bohem.“ Jiný by je byl dal napnout na provaz, mučit, trýznit a vyslýchat, při čemž by byl odhalil právě to, co se má každý snažit zakrýt. A kdyby ho byl odhalil, nebyl by svou hanbu nijak zmenšil, i kdyby se mu byl pořádně pomstil, ba naopak jeho hanba by byla bývala vyrostla a čest panina by byla pokažena. Ti, kdo slyšeli tato slova, velmi se podivili, co jimi chtěl král říci; nikdo jiný však nerozuměl, jenom ten, jehož se to týkalo. Jelikož to však byl chytrý muž, nikdy to za života králova nedal najevo a nikdy už pak podobným kouskem nepokoušel Štěstěnu. Giovanni Boccaccio, Dekameron, Praha 1959, s. 200 – 204. Přeložil Radovan Krátký. Poznámka: Longobardi – italská podoba jména Langobardi: jednalo se o germánský kmen, který během Stěhování národů prošel z dolního Polabí přes České země až do severní Itálie (jejíž významná část se podle nich dodnes nazývá Lombardie), kde vytvořil mocnou říši, trvající od 6. do 8. století. 2-3-C2b Otázky a úlohy 1. Porovnejte literární postavy krále a podkoního. Co mají společného a v čem se liší? Proč autor nechal podkoního vyniknout právě v erotické scéně? 2. Najděte jména hlavních postav. Jedna z nich tu pojmenována vůbec není. Proč právě ona? 3. V promluvě jedné z postav najdeme výrok, který může být chápán jako koncentrované vyjádření renesančních názorů na vztahy ve společnosti. Pokuste se tuto větu najít. 4. Pokuste se zdůvodnit, proč Boccaccio vybral pro knihu odehrávající se v době morové epidemie erotická témata. 2-3-D Některá zajímavá data Dante Alighieri (1265 Florencie – 1321 Ravenna) Italský básník, první velký spisovatel tvořící v italštině, chronologicky první tvůrce renesančního stylu. Pocházel z nebohaté měšťanské rodiny. Již ve dvaceti letech byl znám jako autor populárních básní. Studoval mj. na nejstarší evropské univerzitě v Bologni, ale nejrozsáhlejšího vzdělání dosáhl samostudiem. Byl od dětství zasnouben s dívkou Gemmou z vlivného a bohatého rodu, a také se s ní oženil, ačkoli jeho velkou tajnou platonickou láskou byla Beatrice Portinariová. Dante a Gemma měli spolu několik dětí. Dante se aktivně zapojoval do politického života ve Florencii, krátce zastával i vysoký úřad ve správě městského státu, ale pro neshody se svými odpůrci musel nakonec své město opustit. Nejvýznamnější dílo: Umělý epos Božská komedie (Commedia, Giovanni Boccaccio rozšířil titul na La divina commedia; asi 1306 – asi 1320): asi 14 tisíc veršů rozdělených na 3 části: Peklo, Očistec, Ráj; hlavním tématem je zásvětní pouť dosavadními duchovními dějinami lidstva k Bohu).

Francesco Petrarca (20. 7. 1304 Arezzo v Toskánsku – 18. 7. 1374 Arquà – dnes Arquà Petrarca – u Benátek) Italský básník a katolický kněz (církevní diplomat), tvůrce oblíbené básnické formy sonetu. Významnou část svého života strávil ve francouzském Avignonu, který byl tehdy sídlem papežů. Navázal polemické přátelství s římským a českým panovníkem Karlem IV.: přesvědčoval ho (marně) o nutnosti vrátit papeže do Říma, setkal se (a obsáhle diskutoval) s ním r. 1346 v Avignonu, v r. 1355 v Mantově při jeho císařské korunovační jízdě do Říma a navštívil ho v Praze r. 1356. Ač kněz, měl syna a dceru. Zařadil se mezi první vysokohorské turisty: v r. 1336 vystoupil na vrchol hory Mont Ventoux (1912 m, nedaleko Avignonu; výstup pojal jako symbolické úsilí o vyšší kvalitu osobního života). V r. 1341 byl jako mezinárodně proslulý literát korunován v Římě (podle starořímského zvyku) vavřínovým věncem. Nejvýznamnější dílo: Básnická sbírka Zpěvník (Il Canzoniere; asi 1337 – 1374; 366 básní, z nichž 317 jsou sonety, věnované ideální dívce Lauře, jejímž pravděpodobným předobrazem byla Laura de Noves; sbírku, psanou italsky, Petrarca nazval latinsky Rerum vulgarium fragmenta – Fragmenty/Zlomky básní v rodném jazyce –, název Zpěvník se objevil až r. 1517). Giovanni Boccaccio (16. 7. 1313 asi Certaldo v Toskánsku – 21. 12. 1375 Certaldo) Italský spisovatel, první významný prozaik píšící italsky. Syn florentského obchodníka a finančníka, obdivoval Danta a Petrarcu (s ním se i přátelil), dětství a část dospělých let prožil ve Florencii, ale významnou část života strávil také v Neapoli. Podobně jako Dante se oženil s dívkou, s níž byl zasnouben již v dětství, měl s ní syna, ale ve svém životě miloval i jiné ženy (některé z nich vysoce postavené) a měl další děti. Nejvýznamnější dílo: Soubor 100 novel (většinou erotických) Dekameron (Il Decameron; asi 1349 – asi 1353; novely jsou zarámovány příběhem o útěku 7 dívek a 3 mladíků před morovou epidemií 1348 z Florencie na venkov): kniha měla velký vliv na pozdější literaturu, počínaje knihou Canterburské povídky (The Canterbury Tales, po 1386 – 1400; většinou ve verších) od anglického spisovatele Geoffreye Chaucera (asi 1343 – 1400); italský aj. film Dekameron z r. 1971: režie a jedna z hlavních rolí Pier Paolo Pasolini, hudba Ennio Morricone).

4. Francie: François Villon 4-A Francie v pozdním středověku a v renesanční době; 4-B1 François Villon: Závěť…; 4-B2 François Villon: Nářek někdejší sličné zbrojmistrové; 4-D François Villon. 4-A Francie v pozdním středověku a v renesanční době Francie na přelomu středověku a novověku se od Itálie v mnohém lišila, ale zároveň s ní měla leccos společného. Francouzské území bylo protkáno sítí obchodních cest, která spojovaly jak Nizozemí na severu se Středomořím na jihu, tak atlantické přístavy na západě s Porýním na východě. Francouzské zemědělství i řemesla těžily z rozmanitého přírodního bohatství země. Francii vládla od 10. do 14. století starobylá a mocná královská dynastie Kapetovců, kterou pak vystřídal příbuzný rod Valois [valoa]. Francie se stala ve 12. století kolébkou gotického kulturního slohu, který se pak rozšířil po západní a střední Evropě (vyhnula se mu jen většina Itálie). Gotika přinesla Francii mohutné hrady, silná městská opevnění, impozantní katedrály, ale také rytířskou dvorskou kulturu. Žánr poněkud starších rytířských eposů (např. Píseň o Rolandovi, viz V.B. Mýtus a jeho nejstarší literární podoby) se zjemňuje a přizpůsobuje rytířskému vkusu: přibývá atraktivních zápletek, hrdinové stále častěji bojují nejen za nadosobní ideály, ale také o přízeň krásných dívek a žen apod. Vedle toho kvete lyrická poezie, a básnictví brzy proniká i mezi měšťany. Všechny tyto básnické skladby se prezentují posluchačstvu na hradech, na veřejných prostranstvích nebo v krčmách. Jejich autoři (či upravovatelé) jsou zároveň interprety, zpívané texty doprovázejí jednoduchou hudbou a nazývají se různě: žakéři, menestrelové, truvéři, trubadúři. Francouzská města i kláštery vzkvétaly a prakticky po celé 14. století byl papežský úřad obsazován významnými francouzskými kněžími. Francouzští papežové také nesídlili v Římě, ale v jihofrancouzském Avignonu [aviňonu]. Pro další francouzský vývoj mělo rozhodující význam vítězství Francie nad Anglií ve Stoleté válce (1337 – 1453), v níž se Francouzi ubránili snaze anglických králů získat francouzský trůn (nejproslulejší postavou války se stala mladá dívka Jana z Arcu, která jako statečná rytířská bojovnice měl velký podíl na francouzských úspěších, byť ji Angličané nakonec zajali a dali upálit). Francie se stala velmocí, která ve 14. – 15. století ovlivňovala také středoevropskou politiku. Podílela se také na vzestupu spřízněné dynastie Lucemburků z nevelkého sousedního Lucemburska. Lucemburkové učinili základnou své politiky České království a Karel IV. (žil 1316 – 1378) z tohoto rodu vládl úspěšně na trůně českém i římském a stal se nejvýznamnějším politikem celého evropského pozdního středověku.

Kolem r. 1200 postupně vznikla Pařížská univerzita (často nazývaná Sorbonna podle neoficiálního jména své nejvýznamnější fakulty). Záhy dostihla a nakonec svým věhlasem předčila univerzity italské (nejstarší univerzitou světa je univerzita v italské Bologni [boloni] – vznikla kolem r. 1100, studovali na ní Dante i Petrarca). Středověká univerzita se stala významným centrem nejvyšší vzdělanosti. Latinský název universitas vznikl zkrácením z výrazu universitas magistrorum et scholarium = společenství učitelů a studentů. Univerzity totiž vznikaly jako obdoba samosprávných cechů, tedy profesních sdružení řemeslníků téhož oboru ve městě. O hmotné zajištění university se společně starali vysocí představitelé politické a církevní moci (např. král a arcibiskup), ale studium bylo zdarma a bylo spojeno s poskytováním jednoduchého ubytování (v koleji: lat. collegium = sbor), ošacení a stravy. Učitelé i studenti řídili univerzitu jako samosprávnou instituci, takže tu existovala na středověké poměry značná názorová svoboda. Jednotným vyučovacím jazykem evropských univerzit byla latina, což učitelům i studentům umožňovalo snadno střídat školy, na nichž působili: sbírali tak cenné zkušenosti a setkávali se s různými názorovými proudy intelektuálního prostředí. Středověká univerzita měla čtyři části – fakulty. První z nich byla artistická, kterou museli projít všichni, kdo chtěli studovat na dalších třech. Název artistické fakulty byl odvozen od sousloví septem artes liberales = sedm svobodných umění. Tyto disciplíny byly roztříděny do 2 stupňů: 1. Trivium (trojcestí): (a) Gramatika (hlavně latinská mluvnice a literární díla latinsky píšících, často antických autorů); (b) Rétorika (řečnictví, dovednost psát texty, právo a etika); (c) Dialektika (logika a základy filozofie); 2. Kvadrivium (čtyřcestí): (a) Aritmetika (počítání); (b) Geometrie (včetně zeměpisu a kartografie – nauky o mapách); (c) Astronomie (včetně astrologie); (d) Muzika (hudební vzdělání). Absolvent trivia získal titul bakalář (ověnčený vavřínem), absolvent kvadrivia byl magistr (mistr). Další 3 fakulty, kam absolventi artistických studií postupovali, byly: (1) Teologická (nejprestižnější), (2) Právnická, (3) Lékařská. Tyto fakulty udělovaly i vyšší akademické tituly: doktor, profesor. V čele univerzity stál volený rektor, který předsedal akademickému senátu. V čele každé fakulty stál děkan. Existence univerzity přinášela vícenásobný prospěch nejen městu, kde sídlila, ale i okolní zemi (absolventi univerzity často působili jako kvalitní učitelé na městských školách). Na samotné univerzitní žáky však obyvatelstvo často hledělo s nedůvěrou. Mnozí z nich pocházeli zdaleka, byli často chudí, ale holdovali tomu, co se i dnes rozumí pod pojmem studentský život: bujaré zábavy, pitky, přelétavé známosti s dívkami a ženami, někdy i rvačky a častý odpor k oficiálním společenským autoritám. A právě v takovémto prostředí se objevil první renesanční francouzský tvůrce, básník François Villon [fransoa vijon]. 4-B1 François Villon (1431/1432 – po 1463) absolvoval artistickou fakultu na Sorbonně. Poté se věnoval pestrému, neuspořádanému životu v prostředí nízkých společenských vrstev, opakovaně se dopouštěl i trestných činů (od

krádeží až po zabití kněze v hádce). Byl několikrát vězněn, ale protože byl populární jako mimořádný básník píšící o reálném životě bez příkras, našel vždy vlivné přímluvce, kteří dosáhli jeho propuštění. Dvě hlavní Villonova díla se nazývají podobně (Odkaz / Závěť): prvním z nich je básnická skladba, druhou básnická sbírka – pro rozlišení jsou tedy označovány jako Malý testament (1456) a Velký testament (1461). Villonova tvůrčí léta nebyla dlouhá a o závěru Villonova života chybějí přesnější zprávy, ale po staletích (od poloviny 19. století) se Villon a jeho poezie staly jedním ze silných inspiračních zdrojů moderního básnictví. François Villon (1431/1432 – po 1463): Závěť, kterou Villon skládal r. 1461 v okolí Paříže, kam se uchýlil, byv propuštěn z vězení biskupova (Velký testament) (…) Žil jednou jistý Diomed, když Alexandr kraloval. Ten jako násilník si ved a cizí lodi raboval. Konečně chytli ho a král s ním arci naložit chtěl zle: když lupič před ním v poutech stál, měl potrestán být na hrdle. I táže se ho panovník: „Proč pirátství se oddáváš?“ I odpoví mu loupežník: „Proč, pane, pirátů mi láš? Že vyjíždím – jak dobře znáš – jen s kocábkou, ne s dvojstěžníkem? Mít výzbroj, jako ty ji máš, byl bych, čím ty jsi: panovníkem! Co dělat! Člověk nemá viny! Co naložil ti osud, nes! Osud je vinen, nikdo jiný; a já, já zkusil jako pes!

Když můžeš, odpusť mi! a věz: kde chudoby je víc než dost – to ví už každé dítě dnes –, tam nerodí se samá ctnost.“ Vrtalo mozkem knížecím, co Diomed mu pověděl, až: „Tak ti osud zaměním: z neštěstí na šťastný,“ mu děl. Tu do sebe ten zbojník šel, žil poctivě a podle práva. Z latinsky dochovaných děl je tato historická zpráva. Mne kdyby Bůh tam postavil a kdyby král v svém dobrodiní mne statky světa obdařil a pořád já bych roven svini ved hříšný život, který špiní – tak ať mě k špalku vleče kat! Nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad. – (…)

François Villon, Básně, Praha 1995, s. 15, 20 – 21. Přeložil Otokar Fischer. Poznámky a vysvětlivky: Alexandr Makedonský/Veliký (4. století př. Kr.) – vládce Makedonie a Řecka, který jako úspěšný vojevůdce dobyl mohutnou Perskou říši a stal se panovníkem největšího státu tehdejšího světa. lát – nadávat, spílat; zbojník – lupič ze vzpoury proti společenské vrchnosti. 4-C1 Otázky a úlohy 1. Porovnejte poměry na středověké univerzitě s dnešními univerzitami českými. Jaké najdete shody a rozdíly? 2. Napište Villonovi fiktivní dopis a vyjádřete v něm svůj pohled na jeho názory obsažené ve verších o pirátu Diomedovi.

4-B2 François Villon (1431/1432 – po 1463): Nářek někdejší sličné zbrojmistrové Slyším, jak babka naříká, jež slula „sličná zbrojmistrová“, a nad ztraceným mládím lká: „Ha, starobo,“ zní její slova, „ty z pokolení Jidášova, cos na mne dolehla tak brzy? Já chtěla bych být holka znova. Zabila bych se, svět mě mrzí.

Kde je to čelo běloučké, vyduté obočí, blond vlasy, kde ohnivé ty oči mé, kterými, když jsem zmanula si, já každičkého nabrkla si? Kde důlek v bradě, pěkná ouška, nosánek vyzývavé krásy, kde tvář a pusa červeňoučká?

Vždyť moc já měla nad písaři od Pánaboha samého a nad knězi a nad kramáři. Nebylo tenkrát mužského, abych nemohla každého si kolem prstu omotat, jen vybylo-li na něho, co ani pes by nechtěl brát.

Kde útlé paže, ramínka, kde ruce s prsty hladícími, solidní, pevná stehýnka, kde taile s boky stvořenými chlubit se v lásce vítězstvími, kde prsíčka, dvě kuřátka, kde nožky mé a mezi nimi ta roztomilá zahrádka?

Co pánů jsem já hloupá husa ze samé lásky oslyšela, to pro jednoho miliusa, anžto tak ráda jsem ho měla! Ať s jinými jsem vyváděla, ten surovec mé srdce měl. Ach, co jsem pro něj vytrpěla, a on jen prachy na mně chtěl!

Teď čelo samou vrásku má, teď zbělel řiďounký můj vlas, obočí moje pelichá, mžourají oči, oheň zhas; tvář zvadlá, nakřápnutý hlas, nos bambula a schlíplé boltce, tohleto zbylo ze všech krás, co záviděli mladé holce.

A já tím víc ho měla ráda, čím víc mě, sprosťák, tlouk a bil: mlátil mě přes hlavu a záda, ale jak ,líbat!´ poručil, hnedlinko si mě ochočil a na chvilku ten pobuda – to jsem to chytla! - něžný byl. Co z toho? Hřích a ostuda.

Takhle se končí lidská krása. Denně se hrbím víc a více, ruce mám bez krve a masa, boky se třesou viklajíce, prsa se tratí scvrkajíce, stehna, dřív zlatý poklad můj, jsou skvrnitá jak jaternice, a moje zahrádka – no fuj!

Umřel, už je to třicet let, já stará rachota tu zbyla; a když se takhle dívám zpět, čím teďka jsem a čím jsem byla, tak jsem se tuze proměnila! Když se tak vidím celá nahá, jsem kost a kůže, mrcha shnilá, až je mi mdlo: smrt na mne sahá.

Tak, staré kurvy mezi sebou, my svého mládí želíme, jsme v chumlu, když nás hnáty zebou, a v kamínkách si topíme a na bobku tam dřepíme. A někdy leckterá z nás řekne: Jo, světa běh tu vidíme... A jednou byly jsme tak pěkné!“

François Villon, Básně, Praha 1995, s. 33 – 36. Přeložil Otokar Fischer.

Poznámky a vysvětlivky: jaternice – jitrnice; Jidáš – biblická postava jednoho z Ježíšových učedníků (apoštolů), který však nakonec Ježíše zradil, a měl tak vinu na jeho smrti ukřižováním; milius – milý, ale někdy i úlisný člověk; oslyšet – nevyslyšet; taile – (zast. z fr.) postava; tuze – velmi; zbrojmistrová – prostitutka (v jazycích staré Evropy bylo slovo zbroj metaforickým pojmenováním mužského pohlavního ústrojí; ženské genitálie se označovaly jako nádobí); želet – litovat něčeho. 4-C2 Otázky a úlohy 1. Villonova báseň je (zdánlivě) velmi vzdálená renesančnímu ideálu lidské harmonie. Přesto se pokuste najít v ní rysy renesančního myšlení. Nezkoumejte jen námět, ale i způsob jeho ztvárnění. 2. V návaznosti na předchozí úlohu zobecněte, co nového Villon do literatury vnesl. 4-B3 V některých básních Villon použil žánr francouzské balady, která se podle něj nazývá též villonská balada. Balada (fr. ballade = původně taneční píseň) je lyrickoepická báseň s dramatickým napětím a pochmurným rozuzlením, které vyplývá ze skutečnosti, že život člověka se nutně podřizuje mocnému řádu věcí, jejž nelze změnit. Villonská balada má tyto rysy: a) 4 sloky, z nichž tři jsou delší a rozvíjejí ústřední námět, a čtvrtá, čtyřveršová, a tedy nejkratší, má charakter pointy; b) V celé básni se střídá jen trojí rým, který všechny sloky spojuje v jednolitý celek; c) Sloky jsou zakončeny refrénem. d) Námět je lyrickou výpovědí vypravěče (lyrického subjektu), který žije ve světě bez iluzí. Jako příklad si ukážeme báseň, kterou Villon napsal jako účastník básnické soutěže. François Villon (1431/1432 – po 1463): Balada, kterou Villon napsal léta Páně 1458 na námět, jejž u svého dvora v Blois určil vévoda Orléanský Já u pramene jsem a žízní hynu; horký jak oheň, zuby drkotám; dlím v cizotě, kde mám svou domovinu; ač blízko krbu, zimnici přec mám; nahý jak červ, oděn jak prelát sám; směji se v pláči, doufám v zoufání; mně lékem je, co jiné poraní; mně při zábavě oddech není přán; já sílu mám a žádný prospěch z ní, srdečně přijat, každým odmítán. Jen to mi nesporné, co plno stínů; kde světlý den, tam cestu sotva znám; kde průzračnost, tam výkladem se minu; svou znalost vděčím náhlým náhodám; vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám; dím „dobrý večer“, jitro-li se skví; když ležím naznak, strach mám z padání, bohatství čekám, ničí nejsem pán; mám vše, co chci, – nic, na čem srdce lpí –,

srdečně přijat, každým odmítán. K věcem, jichž neznám, horoucně se vinu, ženu se k cíli, jehož nežádám; kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu; kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám; můj druh je ten, kdo vemluví mně klam a „labuť černá je jak havran“ dí; v tom spojence zřím, kdo mi ublíží; mně jedno, jsem-li šalbě vepsí dán; mám v mysli vše, jen ne to nejbližší, srdečně přijat, každým odmítán. Ó kníže, každý, kdo to čte, nechť ví: nic neznám, ač mám o všem vědomí. Jsem stranický, jsem zastánce všech stran. Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí, srdečně přijat, každým odmítán.

François Villon, Básně, Praha 1995, s. 7 – 8. Přeložil Otokar Fischer. Poznámky a vysvětlivky: Blois [bloa]; hrám – hraji; „labuť černá je jak havran“ – v té době byly v Evropě známy jen bílé labutě (labuť černá pochází z Austrálie, kterou Evropané objevili až v 17. století); prelát – vyšší hodnostář římskokatolické církve; šalba – klam; vepsí – zde napospas. 4-C3 Úloha Převeďte Villonovu básnickou charakteristiku sebe sama do dnešního prozaického jazyka. 4-D Některá zajímavá data François Villon (1431/1432 Paříž – po 1463 na neznámém místě) Francouzský básník, první renesanční literát ve Francii. Původním jménem François de Montcorbier et des Loges. Vystudoval artistickou fakultu Pařížské univerzity. Po studiích žil u zámožného příbuzného, kněze Guillauma de Villon, od něhož přejal příjmení. V r. 1455 v hádce zabil jednoho kněze a musel se skrývat na francouzském venkově. R. 1456 byl omilostněn a vrátil se do Paříže, ale tam se vzápětí podílel na krádeži zlatých mincí a musel znovu uprchnout. V letech 1456 – 1461 se potuloval po francouzském venkově, snad i s kočovnými herci. Před pronásledováním se ucházel o ochranu u různých velmožů, kteří si libovali v dobré poezii. V r. 1461 strávil z příkazu orléanského biskupa několik měsíců ve vězení ve středofrancouzském městě Meung-sur-Loire. Znovu se ocitl v Paříži a po dalších krádežích a rvačkách byl odsouzen k smrti oběšením, ale rozsudek byl změněn na desetileté vyhnanství. Poté už o Villonovi nemáme spolehlivé zprávy. Villon obohatil renesanční literaturu pronikavým přiblížením své tvorby reálnému životu nízkých společenských vrstev a zdokonalením žánru francouzské (villonské) balady. Po Villonovi se francouzská renesanční literatura ubírala cestami poněkud odlišnými (François Rabelais: satirický román Gargantua a Pantagruel) nebo zcela jinými (Pierre de Ronsard: významný člen básnické skupiny Plejáda, napsal básnické sbírky Ódy, Lásky aj.). Přesto se Villon později stal velkým vzorem a inspiračním zdrojem, obzvláště pro francouzskou literární skupinu prokletých básníků (2. polovina 19. století). Villonovi se věnuje i česká moderní kultura: Jiří Voskovec (1905 – 1981), Jan Werich (1905 – 1980) a Jaroslav Ježek (1906 – 1942): divadelní hra Balada z hadrů (1935) – hrána v autorském Osvobozeném divadle v Praze; Jarmila Loukotková (1923 – 2007): román Navzdory básník zpívá (1957; v knize jsou použity úryvky z Villonových básní v autorčině překladu); Daniela Fischerová (* 1948): divadelní hra Hodina mezi psem a vlkem (1979). Některá díla: Básnická skladba Odkaz / Malý testament (Le Lais / Le petit testament; 1456); Soubor různorodých básní Závěť / Velký testament (Le Testament / Le Grand Testament; 1461).

5. – 6. Anglie: William Shakespeare 5-6-A Anglie v pozdním středověku a v renesanční době; 5-6-B1 William Shakespeare: Kupec benátský; 5-6-B2 William Shakespeare: Sonety; 5-6-D William Shakespeare; České překlady Shakespearových děl. 5-6-A Anglie v pozdním středověku a v renesanční době Kulturní i historický vývoj Britských ostrovů byl vždycky zřetelně odlišný od evropské pevniny. Střetávaly se tu totiž dvě tendence: otevřenost do světa prostřednictvím ideálních podmínek pro námořní plavbu a výrazná odlehlost od tradičních center evropské kultury. Situaci komplikovala také skutečnost, že Velká Británie byla rozdělena na dvě samostatná království, Anglii (zahrnující i Wales) a Skotsko. Britský potenciál pro proniknutí do centra evropského dění byl přitom vysoký: vzpomeňme například, že irská literatura je – po řecké a římské – vlastně třetím nejstarším národním písemnictvím v Evropě. Na Britských ostrovech se mísily kulturní vlivy keltské, římské, anglosaské, vikingské. V 11. století Británii ovládla normanská dynastie (Vilém I. Dobyvatel zvítězil v bitvě u Hastings v r. 1066); Normani byli původně severští germánští Vikingové, kteří ovšem dlouhým pobytem na poloostrově Normandie v Západofranské říši (posléze přetvořené ve Francii) načerpali francouzskou kulturu, spojenou s rytířským feudálním středověkem. Obyvatelstvo Anglie bylo tedy nyní kulturně rozděleno na část anglosaskou (tradicionalistickou, ovšem patriotickou) a normanskou (modernější a kosmopolitnější), mezi nimiž existovalo stálé napětí. Angličtí králové zklidňovali situaci vybudováním stavovské monarchie, v níž část vladařských pravomocí podléhala shromáždění stavů (tedy zástupců šlechty, duchovenstva a královských měst). Takové stavovské monarchie vznikaly i jinde (včetně Českého království), ale v Anglii byl tento vývoj (zahájený r. 1212 základním – vlastně praústavním – zákonem nazvaným Magna Charta Libertatum = Velká listina svobod), neboť anglické stavovské shromáždění, nazývané Parlament (místo k rozpravě) získalo i významnou část zákonodárných pravomocí (což jiná stavovská shromáždění tehdy ještě neměla). Angličtí králové normanského původu – ve 12. – 15. století vládli jako dynastie Plantagenetů – se pokoušeli svou osobní moc posilovat prostřednictvím vojenských výbojů: k Anglii byl připojen Wales a ve 13. století anglický král Richard I. Lví srdce – jenž se stal pro celou Evropu vzorem rytířsky statečného i spravedlivého vladaře, se úspěšně účastnil jedné z křížových výprav katolické Evropy proti muslimským Turkům ve východním Středomoří (do této doby také spadají pověsti o zbojníku Robinu Hoodovi, který se svými druhy přepadal a olupoval bohaté a chránil chud é a utlačované; působil ve středoanglickém lese Sherwood). Richardův bratr král Jan Bezzemek však vojensky prohrál Normandii ve prospěch Francie a začalo dlouholeté období anglických vpádů do Francie s cílem tento stav zvrátit a získat dokonce francouzský trůn. Vrcholem v tomto směru byla dlouhá Stoletá válka (1337 – 1453), která se celá odehrála na francouzském území a v níž Angličané po několika velkých vítězstvích (Kresčak 1346, Azincourt 1415) nakonec prohráli (významnou roli v tom sehrála francouzská hrdinka Jana z Arku).

Oslabená Anglie pak prožila třicetiletou občanskou válku (Válku Růží, 1455 – 1485) mezi dvěma větvemi plantagenetské dynastie, rodem Lancasterů (červená růže) a Yorků (bílá růže). Výsledkem ovšem bylo osudové oslabení obou rodů a anglický trůn dobyla zcela nová dynastie, Tudorovci. Její druhý král Jindřich VIII. (vládl 1509 – † 1547) zahájil zapojování Anglie do procesu zámořských objevů, který zahájily Portugalsko a Španělsko objevnými – a vzápětí i dobyvatelskými – výpravami do Afriky a Ameriky. Oženil se se španělskou princeznou Kateřinou Aragonskou, ale manželství zůstávalo bezdětné a Jindřich vycítil, že španělské dynastické plány s Anglií nepočítají (Kateřinina starší sestra Jana byla provdána do rodu Habsburků, který se tak stal dědicem celého španělského celosvětového impéria). Jindřich se tedy rozhodl k rozluce svého manželství s Kateřinou, ale papež byl odpůrcem tohoto kroku. Jindřich tedy prohlásil křesťanskou církev v Anglii za zcela samostatnou, anglikánskou církev, nezávislou na Římu a organizačně vedenou anglickým králem a sám pro sebe pak rozvodu dosáhl docela snadno. Anglikánství se stalo – vedle české jednoty bratské, německého luteránství a švýcarského kalvínství – další větví světového protestantismu, ovšem mnohá liturgická pravidla, jakož i pozice kněží (byť bez celibátu a dnes i s ženským kněžstvím apod.) jsou stále blízké mentalitě řmskokatolické církve. Za Jindřicha VIII. byl v Anglii plně nastolen absolutismus – neomezená vláda panovníka, která byla dobově úspěšnou opozicí vůči stavovské monarchii. Anglie se opřela do zámořských objevů především v Karibiku a Severní Americe. Metody anglické mocenské expanze nebyly vždy morálně neproblematické: od využívání černošských otroků, dovezených z Afriky jako výkonná, levná a mizerně ceněná dělnická pracovní síla, až po podporu pirátství, zaměřeného na přepadání španělských lodí vracejících se z Ameriky s nákladem drahých kovů. Jindřich VIII. se zapsal do populárně chápaných dějin především tím, že byl šestkrát ženatý, přičemž dvě ze svých manželek dal popravit: Annu Boleynovou a Kateřinu Howardovou, které pocházely z významných rodů Jindřich je podezíral z intrik proti své osobě. Třetím proslulým mužem, jehož Jindřich VIII. dal připravit o život, byl jeho kancléř (hlavní rádce), filozof s vůbec všestranně založený renesanční intelektuál, Thomas More (odrazoval Jindřicha od roztržky s papežem, a to byl hlavní důvod, proč jej král dal stít. Jindřichova dcera Alžběta I. vládla 44 let (1558 – † 1603): během této doby Anglie zúročila své nové kontakty se světem a sama začala okolní svět ovlivňovat. Alžběta byla absolutistickou panovnicí a svrchovanost své osoby si cenila natolik, že nikdy nevstoupila do manželství (podobně jako její středoevropský vrstevník a korespondenční přítel císař Rudolf II., sídlící v Praze). Dala zajmout, dlouhá léta věznit a nakonec popravit skotskou královnu Marii Stuartovnu; katolické Skotsko vězelo ve vleklých konfliktech s anglikánskou Anglií a navíc Marie Stuartovna svá dívčí léta strávila ve Francii, a byla tedy považována za nástroj francouzské protianglické politiky. Za Alžbětiny vlády Angličané začali kolonizovat východní pobřeží severoamerické pevniny (ve Spojených státech názvy států Virginia a West Virginia dodnes na Alžbětu upomínají). Zároveň anglické lodě – z jejichž velitelů vynikali Walter Raleigh a Francis Drake (ten dokonce uskutečnil plavbu kolem světa) – úspěšně přepadávaly a vylupovaly španělské lodě i přístavy v Americe. Největším Alžbětiným úspěchem v tomto směru však bylo odražení a totální zničení obřího španělského válečného loďstva (zvaného Armada; asi 130 lodí), které se r. 1588 pokusilo o vylodění na Britských ostrovech. Alžbětina vláda se vyznačovala prosperitou a stabilitou a zejména ve světle pozdějších let (v 17. století byla Anglie zatahována do válek na kontinentu a sama zažila 2 revoluce) se Alžbětina léta jevila jako „zlatý věk“. Dodnes se hovořívá o alžbětinské kultuře, v níž vyniká alžbětinské

drama, jehož nejvýznamnějšími autorským postavami byli Christopher Marlowe (1564 – 1593), Ben Jonson (1572 – 1637), ale především William Shakespeare (1564 – 1616), považovaný nejen za největšího dramatika všech dob, ale také za jednu ze světové nejvýznamnějších osobností vůbec. Alžbětinské divadlo přineslo nejen řadu nadčasových her, ale také proměnilo divadelní prostor směrem k dnešnímu pojetí (divadla se stávala centrem společenského života) a profesionalizovalo divadelní soubory (ovšem ženské role stále hráli mladí muži). Alžbětinské divadlo trvá až do poloviny 17. století. 5-6-B1 Jednou z nejoblíbenějších Shakespearových her je Kupec benátský, na němž si můžeme ukázat všechny typické rysy Shakespearovy tvorby. Příběh se odehrává v daleké Itálii (ačkoli Shakespeare nikdy rodnou Anglii neopustil, mnoho jeho her je situováno do zahraničí). Kupec benátský je řazen mezi komedie, ale najdeme tam několik souběžných linií, mezi nimiž nechybí ani vážné drama. Hra podává realistický obraz renesančního světa byznysu, ale obsahuje i takřka pohádkové prvky (významná role čísla tři, bohatá nevěsta zavázaná otcovým odkazem ke způsobu výběru svých nápadníků). William Shakespeare (1564 – 1616): Kupec benátský (napsáno někdy v období od července 1596 do července1598) Mladý benátský kupec Bassanio prohýřil své jmění v nejnevhodnější dobu: dívka, kterou miluje, bohatá a chytrá Porcie, totiž právě začíná podle pravidel odkázaných jí jejím zemřelým otcem hledat nápadníky. Vyhraje ten, kdo ze 3 zamčených skříněk (zlaté, stříbrné a olověné) určí tu správnou, skrývající dívčin portrét, ale ačkoli Porcie nepochybně nehledá muže podle majetku, přece jen jaksi není možné zařadit se do zástupu mohovitých nápadníků bez patřičně reprezentativního vzezření. Zadluženému Bassaniovi nikdo nepůjčí, ale jeho věrný přítel, další mladý kupec Antonio, hodlá pro Bassania získat úvěr od židovského lichváře (soukromého bankéře půjčujícího na vysoký úrok) Shylocka. Ten, věkem již zestárlý, trpí jako jiní Židé projevy pohrdání ze strany křesťanů, kteří si tím patrně kompenzují pocit závislosti na židovských půjčkách.

I. dějství, 3. výstup Vystoupí Bassanio a Shylock. SHYLOCK: Tři tisíce dukátů. Aha. BASSANIO: Ano, pane. Na tři měsíce. SHYLOCK: Na tři měsíce. Aha. BASSANIO: Ručitelem bude Antonio, jak jsem vám řek. Už se k tomu uvázal.

SHYLOCK: Antonio se uvázal. Aha. BASSANIO: Pomůžete mi? Vyhovíte mi? Dočkám se odpovědi? SHYLOCK: Tři tisíce dukátů na tři měsíce a ručitelem je Antonio. BASSANIO: Vaše odpověď? SHYLOCK: Antonio je dobrý. BASSANIO: Vy jste snad o něm někdy slyšel něco špatného? SHYLOCK: Oho, to ne, to ne. Když říkám, že je dobrý, myslím tím, že je solventní. Jeho majetek je ovšem nejistý. Jednu loď má na cestě do Tripolisu, druhou do Západní Indie. Na Rialtu jsem slyšel, že třetí směřuje k Mexiku, čtvrtá do Anglie a další zboží se mu toulá po všech koutech světa. Ale lodě jsou jenom z prken a námořníci jsou jen lidi. A potom jsou tu krysy. Vodní krysy, chci říct piráti, suchozemské krysy, chci říct zloději. Pak moře, vichry, útesy. Nicméně solventní by byl. Tři tisíce dukátů. – Myslím, že mohu přijmout jeho úpis. BASSANIO: Buďte si jist, že můžete! SHYLOCK: Buďte si jist, že se pojistím, abych si mohl být jist. Rozvážím to. Mohl bych mluvit s Antoniem? BASSANIO: Ráčil byste s námi poobědvat? SHYLOCK: Aha, vepřovinu čichat, pojídat příbytek, do něhož váš prorok Ježíš Nazaretský zaklel ďábla! Budu od vás nakupovat, prodávat vám budu, mluvit s vámi budu, chodit s vámi budu, a tak dále, ale jíst, pít a modlit se s vámi nebudu. – Co nového na Rialtu? A kdopak to přichází? Vystoupí Antonio. BASSANIO: Signior Antonio. SHYLOCK: Tváří se servilně jako hostinský. Nenávidím ho, protože je křesťan, však proto víc, že se tak podbízí, půjčuje gratis, to jest bez úroků, a všem nám kazí úrokovou míru. Jen se mu jednou dostat na kobylku, hned tučně nakrmím tu starou zášť. Náš svatý národ z duše nenávidí, před kupci hanobí mé obchody, mou osobu i poctivý můj zisk a nazývá jej lichvou. Proklel bych svůj národ, kdybych mu to odpustil. BASSANIO: Shylocku, slyšíš? SHYLOCK: V duchu počítám svou hotovost, a jak to vypadá, tři tisíce teď dohromady nedám. Takže co teď? Snad založí mne Tubal, zámožný Hebrejec, můj souvěrec. Však moment! Na kolik že měsíců jste říkal? (Antoniovi) Vzácný pane, buďte zdráv. Právě jsme vás brali do úst, pane. ANTONIO: Shylocku, třebaže já za peníze lichvářský úrok nechci brát či dávat, poruším zvyk a svému příteli tak v nouzi vypomohu. Se sumou už obeznámen je? SHYLOCK: Tři tisíce. ANTONIO: A na tři měsíce. SHYLOCK: Na to jsem zapomněl. Tři měsíce. A ručitel jste vy. Já myslel, že

nechcete úrok dávat ani brát, aha? ANTONIO: Já úrok neberu, já ne! SHYLOCK: Když Jákob pásl Lábanovy ovce – Jákob, co za předka měl Abraháma, byl třetí dědic v pořadí, až třetí, a zásluhou své přičinlivé matky – ANTONIO: Tak co s ním máte? Bral snad úroky? SHYLOCK: Úroky nebral, alespoň ne přímo. Jen poslyšte, jak rozmnožil své jmění: Jákob se jednou dohod s Lábanem, že z jeho stáda za mzdu dostane strakatá jehňata. Byl zrovna podzim a rujné ovce táhly za berany. Rounatí ploditelé měli se hned k dílu, a když byli v nejlepším, náš pastýř nelenil a nastrčil před rozvášněné pářící se ovce pár pruhovaně obloupaných prutů. Počaly ovce, a když potom vrhly, strakatých jehňátek měl Jákob požehnaně. Svou vlastní pílí získal tučný zisk. A zisk je požehnání, jen se nesmí krást. ANTONIO: Náhoda, pane. Jákob byl jen nástroj. Nebylo v jeho moci ovlivnit, co dělo se jen přičiněním nebes. Vy Písmem svatým chcete hájit lichvu? Jsou vaše zlaťáky snad berani? SHYLOCK: Jsou, nejsou, hlavně že se pěkně množí. Poslyšte, pane – ANTONIO: Slyšels, Bassanio? I čert se může dovolávat Písma! Když dušuje se svatě podlá duše, je to, jak když se sladce tváří sketa či krásné jablko zevnitř žerou červi. Jak vábným vzhledem maskuje se faleš! SHYLOCK: Tři tisíce, hm, slušná sumička. A na tři měsíce. To máme úrok – ANTONIO: Shylocku, přijmete můj úpis, ano? SHYLOCK: Já nevím, kolikrát už jste mi spílal – a na Rialtu, pane Antonio, peníze vyčet mi a taky lichvu. Já odbýval to pokrčením ramen – příkoří Židé nosí jako odznak. „Bezvěrec, hrdlořez a pes!“ jste křičel, když jste mi, pane, plival na kaftan, že rozmnožuji to, co patří mně! Leč v tísni jsem vám, zdá se, zase dobrý! A tak si přijdete a řeknete: „Shylocku, honem, chceme peníze!“ Vy, pane, vy jste poplival mi vous

a vykopal mne ze dveří jak psa! Teď po mně, pane, chcete peníze? Co mám vám na to říct? Co třeba tohle: „Což pes má peníze? Tři tisíce je na psa trochu moc.“ Anebo mám snad hlubosklon vyseknout jak otrok, zatajit dech a poníženě špitnout: „Minulou středu, převzácný můj pane, jste na mne ráčil plivnout, v úterý mne nakopat a v pátek nazvat psem: kolik že za to ráčíte si přát?“ ANTONIO: Mám právě chuť tě znovu nazvat psem, poplivat tě a nakopat tě taky! Jestli nám půjčíš, prosím nepůjčuj nám jak přátelům. Což přítel na příteli chce rozmnožovat neplodný svůj kov? To radši půjčuj jen svým nepřátelům, vymáhej na nich dluh, když zbankrotují – i s pokutou. SHYLOCK: Vy přímo soptíte! Chci být váš přítel a mít vaši přízeň, na všechny urážky chci zapomenout, opatřit celou sumu, nevzít za ni nejmenší úrok! Vy jste však jak hluchý. Nabídka je to laskavá. BASSANIO: Laskavá a lákavá. SHYLOCK: Tu laskavost vám prokážu, a rád. Půjdem hned k notáři a sepíšem tam prostý úpis: nesplatíte-li tehdy a tehdy dohodnutou sumu na dohodnutém místě, pokutou budiž, spíš jen tak pro zasmání, jediná libra masa vyříznutá z té části vašeho tak bělounkého těla, kterou si určím s dovolením já. ANTONIO: Platí! Ten úpis zpečetím a budu všem zvěstovat, jak laskavý je Žid! BASSANIO: Takhle se přece za mne upsat nesmíš! To radši navěky se smířím s nouzí. ANTONIO: Neboj se, příteli. Tu půjčku splatím. Vždyť do dvou měsíců – což o měsíc je dřív, než vyprší mi úpis – čekám desetkrát víc, než na kolik zní smlouva. SHYLOCK: Slyšíš to, Abraháme? Tohle jsou křesťani! Vlastní krutost nutí je podsouvat krutost jiným! Řekněte mi, co získám, kdyby nesplnil tu smlouvu a já si na něm vymoh pokutu? Což jedna libra člověčího masa má větší užitek i cenu než jehněčí, skopové či hovězí?

Svou nabídkou chci koupit jeho přízeň. Berte či nechte, jak je ctěná libost, křivdit mi ale proto nemusíte. ANTONIO: Ten úpis, Shylocku, ti podepíšu. SHYLOCK: Sejdem se tedy ihned u notáře. Sepíše nám ten povedený žert, a já hned skočím domů pro dukáty. Dohlídnu na dům – hlídá mi ho jeden lajdák a není na něj spolehnutí – a hned jsem u vás. Odejde. ANTONIO: Miluj bližního, Žide, a ještě z tebe bude křesťan. BASSANIO: Navrch huj, vespod fuj. Mně se to nezdá. ANTONIO: Buď bez obav. Vše dobře dopadne. Lodě tu budou před určeným dnem. Odejdou. V dalším průběhu děje se ukáže, že kromě Bassania usilujícího o Porcii tu ještě další dva mladí Benátčané, přátelé Bassania a Antonia, hledají své soukromé štěstí: Graziano získává náklonnost Porciiny společnice Nerissy a Lorenzo o Shylockovu dceru Jessicu, která s ním dokonce z otcova domu uprchne. Bassanio (podle divákova očekávání) uhodne správnou skříňku a on i Porcie, která si právě takový konec přála, jsou na vrcholu štěstí. Vtom však přicházejí zprávy, že Antoniovy lodě na dalekých mořích ztroskotaly, Antonio je bez peněz a Shylock může žádat svou libru masa. Žid je neoblomný ve své touze pomstít se křesťanskému světu i Antoniovi osobně také za útěk své dcery a celá pře se dostane až před benátského vládce – dóžete. Bassanio a Antonio jsou v zajetí rezignovaného zoufalství, ale důvtipná Porcie má plán… William Shakespeare, The Merchant of Venice / Kupec benátský, Praha 1999, s. 134 – 149. Přeložil Martin Hilský. Martin Hilský (* 1943): Shakespearův Kupec benátský (úvodní studie k překladu) Shakespearovská zrcadla: Shylock a lichva slov Jistě není náhodné, že první Shylockova slova v Kupci benátském jsou o penězích: SHYLOCK: Tři tisíce dukátů. Aha. BASSANIO: Ano, pane. Na tři měsíce. SHYLOCK: Na tři měsíce. Aha. BASSANIO: Ručitelem bude Antonio, jak jsem vám řek. Už se k tomu uvázal. SHYLOCK: Antonio se uvázal. Aha. (I. 3. 1 – 6)

Jsme v Benátkách a Bassanio mluví s Židem Shylockem, a proto nepřekvapí, že vstupní rituál třetí scény založený na trojím opakování slova „tři“ má finanční ráz a týká se dlužního úpisu. (…) Druhým charakteristickým rysem Shylockovy řeči je opakování slůvka „aha“ (anglicky „well“). Je to slovo zdánlivě zcela bezvýznamné a lze je pokládat za řečovou manýru, za jazykovou obdobu přehnané gestikulace, která byla od středověku součástí divadelního stereotypu Žida. Stejně jako slovo „tři“ i výraz „aha“ se v krátkém rozhovoru opakuje třikrát, podstatné však je, že třebaže samo o sobě nemá vlastní význam, z kontextu dostává pokaždé jinou významovou hodnotu. Lze je přirovnat k bianko směnce, do které teprve kontext vpisuje různé hodnoty. Shylockovo první „aha“ není výrazem překvapení ani podivu, nevyjadřuje ani dovtípení, spíše je nezřetelně artikulovaným signálem, že Shylock pochopil, co mu Bassanio říká. Tento význam se opakováním stupňuje a konečně třetí Shylockovo „aha“ je ironické, dokonce hrozivé. Tento význam si vypůjčuje z kontextu určeného slovem „uvázal“. Poprvé je vysloví Bassanio a myslí jím, že Antonio slíbil, že se za Bassania zaručí. Když je opakuje Shylock, dává mu osudový význam: Antonio již v této chvíli sám sebe spoutal, vydal se Shylockovi na milost a nemilost. Pět kratičkých řádků má větší výpovědní hodnotu, než se na první pohled zdá, a vstupní dialog předjímá nejen Shylockovu charakteristickou řeč, ale také cosi velmi podstatného o Shylockovi jako divadelní postavě: Shylock vystupuje pouze v pěti scénách (I. 3., II. 5., III. 1., III. 3. a IV. 1.), je mu věnována relativně velmi malá část textu hry, a přesto se stává její dominantní postavou. Z mála Shylockových slov a ze Shylockovy relativně krátké přítomnosti na jevišti vzniká velký efekt. Podstata tohoto „Shylockova efektu“ v Kupci benátském je naznačena už v citovaném vstupním dialogu třetí scény. Spočívá v tom, že Shylockmíní víc, než říká, že jeho slova zmnožují své významy, že jeho řeč je maximálně ekonomická. Nejde však o to, že Shylock je málomluvný, že šetří slova, podobně jako lakomec šetří peníze. Shylockova řeč není řečí lakomce, ale řečí lichváře.Shylock slovy dělá to, co s penězi: snaží se rozmnožit jejich význam prostřednictvím jazykové úrokové míry. Shakespeare tak zcela virtuózně předvádí něco, co si vyzkoušel už v sonetech: jeho slova nejen něco znamenají, ale také něco dělají. Shylock, obrazně řečeno, půjčuje slova na úrok. (…) Shylock každé slovo říká v pravý čas, do jeho řeči vstupuje neustálý kalkul, výpočet úrokové míry slov, jehož součástí je dobře načasovaná pauza. Z každého slova potřebuje mít zisk a jeho křesťanští protihráči se v první polovině hry jeví jako upovídaní břídilové. Bassanio například v citovaném dialogu není schopen potlačit svou netrpělivost a Shylock z každé jeho odpovědi inkasuje mimořádně výhodný a snadný zisk: BASSANIO: Pomůžete mi? Vyhovíte mi? Dočkám se odpovědi? SHYLOCK: Tři tisíce dukátů na tři měsíce a ručitelem je Antonio. BASSANIO: Vaše odpověď? SHYLOCK: Antonio je dobrý. BASSANIO: Vy jste snad o něm někdy slyšel něco špatného? SHYLOCK: Oho, to ne, to ne. Když říkám, že je dobrý, myslím tím, že je solventní. (I. 3. 7 – 16) Bassanio vychrlí na Shylocka tři otázky najednou. Na rozdíl od Shylocka zbytečně plýtvá slovy. Shylock klidně zrekapituluje Bassaniovu žádost a vzbuzuje (stejně jako na začátku rozhovoru) dojem, že není zcela duchem přítomný. Bassanio se znovu netrpělivě domáhá odpovědi a Shylock vynáší svůj první trumf. Místo aby na Bassaniovu otázku odpověděl přímo, prohlásí, že „Antonio je dobrý“. Jeho poznámka opět naznačuje jistou roztržitost, jako by Shylock během rozhovoru s Bassaniem přemítal o jiných věcech, než jsou půjčky, dlužní úpisy a úrokové míry. Bassanio reaguje předpověditelným způsobem, neboť slovo „dobrý“ pochopí v etickém a křesťanském smyslu. Shylock ho spěšně opraví: „dobrý“ pro něho znamená „solventní“.

Tato první srážka etického a ekonomického myšlení je významná, neboť naznačuje jeden podstatný důsledek Shylockovy lichvy slov: Shylockova odpověď projede Bassaniovou představou o dobrém Antoniovi jako nůž a Shakespeare ryze jazykovými prostředky již v této chvíli předjímá skutečný nůž, s nímž Shylock ve scéně soudu přistoupí k Antoniovi. Vzápětí Shylock vynáší svůj druhý trumf: SHYLOCK: …Myslím, že mohu přijmout jeho úpis. BASSANIO: Buďte si jist, že můžete! SHYLOCK: Buďte si jist, že se pojistím, abych si mohl být jist. (I. 3. 24 – 29) To, co se děje v této kratičké slovní výměně, můžeme popsat různým způsobem, ale o jednom nemůže být pochyb: Shylock v tomto výjevu zcela ovládá oběh slov a opět inkasuje nemalý slovní úrok. Navíc tak činí způsobem, který z pouhých dvou vět činí divadelní událost. Shylockova promluva je opět založena na opakování. Shylock doslova zopakuje Bassaniovo netrpělivé zvolání, které do jednání o půjčce vůbec nepatří. Bassanio nemá co říkat, zda Shylock může či nemůže přijmout Antoniův úpis. Takové rozhodnutí je jen a jen Shylockovo a Shylock to Bassaniovi připomene slovy, která mají účinek studené sprchy. Bassaniovo zvolání „Buďte si jist, že můžete!“ je zároveň velmi neprofesionální emotivní reakcí, která ve své nepatřičné družnosti obsahuje prvek možná nezamýšlené, přesto však skutečné arogance. Bassaniovo zvolání implikuje gesto familiérního poplácání po zádech, které je snad možné v pánském klubu nebo mezi přáteli, nikoli však mezi benátskými křesťany a Židy. Bassanio je křesťan a křesťané jsou v Benátkách normativním a mocenským společenstvím. Navíc k Židům je nepojí pražádná pouta přátelství. Shylock tuto Bassaniovu křesťanskou aroganci vycítí a jedinou větou udělá z Bassania křesťanského floutka, který pořádně neví, co říká. Martin Hilský, Shakespearův Kupec benátský (úvodní studie k překladu), Praha 1999, s. 47 – 50. William Shakespeare (1564 – 1616): Sonety 4 Proč ale utrácíš, ty marnotratná něho, jen sama pro sebe dědictví krásy své? Příroda nedává svůj odkaz, půjčuje ho, a ve své štědrosti jen štědrým půjčuje. Tož, krásný skrblíku, proč tedy zneužíváš daru, jenž byl ti dán, abys jej zase dal? Lichváři bez zisku, nač vlastně používáš takové sumy sum, když nechceš žít z ní dál? Tím, že se stýkáš jen se sebou samým stále, sám sebe o svoji vlastní slast okrádáš. A když tě příroda odvolá nenadále, mluv, jaký počet pak ze všeho světu dáš? Kdybys jí neužil, tvá krása s tebou ztlí; kdybys jí použil, tvůj odkaz naplní.

6 Nedovol zpustošit drsnému spáru zimy v tobě tvé léto dřív, než vydáš svoji tresť; naplň už některou fiolu nejsladšími skvosty své krásy, než přestane sama kvést. Vždyť půjčku, na kterou dát dobrovolnou splátku působí potěchu, nelze už lichvou zvát; vytvoř své druhé já sám sobě pro památku – ač deset by jich svět měl desetkrát tak rád. A ty sám byl bys též desetkrát šťastnější, kdyby tě deset tvých desetkrát zobrazilo; co by pak zmohla smrt, až půjdeš jednou s ní, kdyby tu po tobě tvé já dál v dětech žilo? Nebuď tak svéhlavý, máš příliš krásy v sobě, aby tvým dědicem byli jen červi v hrobě. William Shakespeare, Sonety, Praha 1969, s. 10, 12. Přeložil Jan Vladislav. 4-D Některá zajímavá data

William Shakespeare (asi 23. 4. 1564 Stratford upon Avon /střední Anglie/ – 23. 4. 1616 Stratford upon Avon) Anglický dramatik a básník, největší dramatik všech dob. Shakespearův otec byl profesí jirchář a rukavičkář a také radní a rychtář, matka pocházela ze selského, kdysi zemanského rodu. Shakespeare se jako osmnáctiletý oženil (r. 1582) s šestadvacetiletou Anne Hathawayovou: měli dceru Susannu (1583 – 1649) a dvojčata Hamneta (1585 – 1596) a Judith (1585 – 1662). Shakespeare začal před r. 1592 působit jako divadelník (autor i herec) v Londýně. Tuto svou činnost záhy spojil s divadelní společností, která vznikla r. 1594 a nejprve se nazývala Služebníci lorda komořího (The Lord Chamberlain's Men): společnost – jejíž byl Shakespeare také vlastnickým podílníkem – se stala špičkovým reprezentantem alžbětinského dramatu a jednou ze dvou nejvýznamnějších divadelních společností v Londýně. V r. 1599 hrála v nové divadelní budově arénového typu nazvané The Globe (Svět) a ležící na jižním břehu Temže. V letech 1996 – 1997 na téměř stejném místě byla uvedena do provozu její přesná replika. Když na trůn nastoupil nový král Jakub I., získala jej Shakespearova společnost hned za patrona (podporovatele) a přejmenovala se (1603) na Královy služebníky (The King's Men). Shakespeare byl společensky obratný muž a pronikl jak ke kulturymilovným šlechticům, tak do prostředí právnických studií a k panovnickému dvoru královny Alžběty I. Souhrnně řečeno, dobře poznal a osvojil si život nejrůznějších prostředí i společenských vrstev z města i venkova. Jako dramatik využíval především starší látky, jež ovšem zpracovával hlubším, psychologizujícím a filozoficky náročným způsobem, přičemž zároveň dbal na duchaplnost, vtip a pohotovou výstižnost. Jeho postavy mají dokonale prokreslené, mnohovrstevnaté a plně realistické charaktery. Shakespeare odvážně experimentoval ve formě i kompozici dramatu, rád mísil žánry, střídal prózu a poezii, v básnických pasážích se jeho základním výrazovým prostředkem stal verš blankvers: je jambický nerýmovaný, má 10 – 11 slabik, a sloky o nepravidelné délce, závislé na obsahu.

Přičteme-li k tomu všemu fakt, že Shakespeare nikdy prvoplánově nereagoval na aktuální politické dění, zjistíme, že jako málokterý autor vybavil svá díla předpoklady pro svrchovaně nadčasový účinek. Stal se navěky platným měřítkem dokonalosti dramatické tvorby. Shakespeare nikdy neopustil Anglii (což se může zdát pozoruhodné také vzhledem k tomu, že řada jeho her se odehrává v cizích zemích). V r. 1613, na prahu padesátky, se odebral na odpočinek a vrátil se z Londýna do Stratfordu, kde o 3 roky později zemřel. Jeho hrob, ozdobený sochou, která jej zachycuje při spisovatelské práci, se stal jedním z nejnavštěvovanějších míst ve Velké Británii. Nejvýznamnější díla: Divadelní hry: Dochovalo se 38 Shakespearových dramat (uvažuje se o jeho několika málo dalších hrách, které jsou ztraceny). Shakespearovy hry byly publikovány tiskem postupně od r. 1594, souborných vydání se jen v 17. století dočkaly čtyřikrát, což svědčí o jejich značné popularitě. Shakespearova dramata můžeme třídit různými způsoby, nejvhodnější se jeví hledisko chronologicko-tematické, podle něhož Shakespeare napsal: 10 historických her: Jindřich VI. (Henry VI; trilogie: 1. díl 1589 – 1592, 2. díl 1590 – 1592, 3. díl 1590 – 1593), Richard III. (Richard III; 1592 – 1594), Král Jan (King John; 1594 – 1596), Richard II. (Richard II; 1595 – 1596), Jindřich IV. (Henry IV; 1. díl 1596 – 1597, 2. díl 1597 – 1598), Jindřich V. (Henry V; 1599), Jindřich VIII. (Henry VIII; 1613), 13 komedií: Marná lásky snaha (Love´s Labour´s Lost; 1588 – 1597), Komedie plná omylů (The Comedy of Errors; 1589 – 1594), Dva šlechtici z Verony (The Two Gentlemen of Verona; 1590 – 1594), Zkrocení zlé ženy / Jak zkrotit saň (The Taming of the Shrew; 1590 – 1594), Sen noci svatojánské (A Midsummer Night´s Dream; 1595 – 1596), Kupec benátský (The Merchant of Venice; 1596 – 1597), Veselé paničky windsorské (The Merry Wives of Windsor; 1597 – 1601), Mnoho povyku pro nic (Much Ado About Nothing; 1598 – 1599), Jak se vám líbí (As You Like It; 1598 – 1600), Večer tříkrálový (Twelfth Night; 1600 – 1602), Dobrý konec vše napraví (All´s Well That Ends Well; 1601 – 1605), Zmatek nad zmatek (Measure for Measure; 1603 – 1604), Dva vznešení příbuzní (The Two Noble Kinsmen; spoluautor John Fletcher; 1612 – 1614); 11 tragédií: Titus Andronikus (Titus Andronicus; 1589 – 1592), Romeo a Julie (Romeo and Juliet; 1594 – 1596), Julius Caesar (1599 – 1600), Hamlet (1599 – 1601), Troilus a Cressida (Troilus and Cressida; 1601 – 1602), Othello (1603 – 1604), Král Lear (King Lear; 1605 – 1606), Timón Athénský (Timon of Athens; 1605 – 1608), Antonius a Kleopatra (Antony and Cleopatra; 1606 – 1607), Macbeth (1606 – 1607), Koriolanus (Coriolanus; 1608) 4 romance (tragikomedií, fantazijních her): Perikles, kníže tyrský (Pericles, Prince of Tyre; 1606 – 1608), Cymbelin (Cymbeline; 1608 – 1610), Zimní pohádka (The Winter´s Tale; 1609 – 1611), Bouře (The Tempest; 1611).

7. Španělsko: Miguel de Cervantes Saavedra Jednotný stát Španělsko vznikl relativně pozdě, až ve 2. polovině 15. století. Pro předchozí španělské dějiny byl přelomový rok 711, kdy Arabové (ve španělských pramenech často nazývaní Maurové) vpadli přes Gibraltarskou úžinu na Pyrenejský poloostrov a vzápětí jej dobyli. Vytvořili tu teokratické muslimské státy; křesťané se udrželi jen v malých knížectvích v Pyrenejích a přilehlém území severně od řeky Ebro. Španělští křesťanští panovníci posléze zahájili reconquistu – znovudobývání Pyrenejského poloostrova od Arabů. Během tohoto procesu vzniklo Portugalské království, které zahájilo éru zámořských objevů (15. – 16. století) postupným obeplouváním Afriky až k dosažení Indie (Vasco da Gama 1498). Na španělském území se vytvořila dvě království, Aragón a Kastilie. Sňatkem Ferdinanda Aragonského a Isabelly Kastilské a následným nástupem obou manželů na společný trůn vzniklo jednotné Španělsko (1479). Na začátku r. 1492 Španělsko dobytím Granady vyhnalo poslední Araby z Evropy a v létě téhož roku španělský královský pár vyslal janovského mořeplavce (patrně však z rodiny španělského původu) Kryštofa Kolumba se třemi plachetnicemi na plavbu přes Atlantik s cílem objevit cestu do Indie západním směrem; výsledkem bylo objevení Ameriky na podzim 1492 (počátek novověku). Španělsko se stalo největší koloniální mocností světa, ovládalo většinu Ameriky, malá území v Africe a tichomořské souostroví Filipíny. Ve španělské kultuře se mísily prvky raněstředověké (ještě z éry Franské říše Karla Velikého, která do severního Španělska také sahala), prvky arabské-maurské, židovské a gotické i – nejnověji – renesanční. Mnohé nové stavby (zejména katedrála v Toledu) představují vysoce ceněné projevy pozdně gotického umění, vzniklého ovšem v době, kdy jinde v Evropě již gotika patřila minulosti. Tato skutečnost, totiž že idea středověkého rytířství se ve španělském zpožděném kulturním vývoji udržela až dlouho do 16. století, takže působila notně anachronicky, podnítila na přelomu 16. a 17. století španělského vysloužilého vojáka a nyní spisovatele Miguela de Cervantese k napsání románu, který vznikal řadu let a z původního záměru být kratochvilnou knihou o jednom venkovském šlechtici se stal velkým příběhem o osudu člověka ve světě na počátku moderní doby. Miguel de Cervantes Saavedra (1547 – 1616): Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha Díl I. Kapitola I., jež pojednává o stavu a činnosti slovutného šlechtice dona Quijota de la Mancha V jedné vsi kraje zvaného Mancha, na jejíž jméno si nechci vzpomenouti, žil před nedávnem jeden z těch šlechticů, kteří mívají kopí na stojanu, štít jako za stara, hubeného koníka a loveckého chrta. K obědu míval častěji hovězí než skopové, k večeři zbytky masa na šťávě, každou sobotu vejce na slanině, v pátek čočovici, v neděli nějaké to holoubě na přilepšenou a na to padly tři čtvrtiny jeho příjmů. Zbytek vydal za kabátec z jemného sukna, za sváteční kalhoty z hrubšího sametu a střevíce z téže látky a ve všední dny se pyšnil v šatě z levnějšího domácího sukna.

Měl u sebe hospodyni, které bylo přes čtyřicet let, neteř sotva dvacítiletou a čeledína pro polní a domácí práci, který mu osedlával koníka a zahradničil. Našemu šlechtici táhlo na padesátku; byl pevných kostí, těla suchého, vpadlých tváří, časně vstával a byl velký ctitel lovu. A jmenoval se prý Quijada nebo Quesada, v tom se autoři, kteří o té věci píší, rozcházejí; ale je možno právem soudit, že se jmenoval Quijana. Avšak na tom v našem příběhu naprosto nezáleží. Stačí, když se ve vypravování neodchýlíme ani o vlas od pravdy. Nuže, je třeba říci, že se řečený šlechtic oddával ve volných chvílích, tedy vlastně po větší část roku, četbě rytířských románů s takovou vášní a zalíbením, že skoro nadobro zapomněl na lovení zvěře i na správu svého majetku. A zašel v té své bláznivé dychtivosti tak daleko, že prodal mnoho měřic orné půdy, jen aby si mohl kupovat rytířské romány, a snesl pod svou střechu všechny, které jen mohl sehnat. A ze všech se mu žádné nelíbily tolik jako ty, které napsal věhlasný Feliciano de Silva. Považoval jeho jasný způsob vyjadřování a jeho zmotaniny za skutečné perly, zvláště když četl zamilované výlevy a výzvy a nacházel v nich často takovéhle věty: „Smysl křivdy, kterou na mé mysli pášete, oslabuje mé smysly do té míry, že si právem a s dobrým smyslem stěžuji na vaši krásu“; nebo takto: „Vznešená nebesa, která vás ve vaší božskosti hvězdami tak božsky utvrzují a činí vás zasloužilou zásluh, jichž si vaše vznešenost plně zaslouží.“ Z takových a podobných vět ztrácel ubohý šlechtic rozum, nespal a jen si lámal hlavu tím, jak by jim porozuměl a dopátral se jejich smyslu, ačkoli by se ho nedobral a jim neporozuměl ani sám Aristoteles, kdyby jenom proto vstal z mrtvých. Nespokojoval se příliš s ranami, které zasazoval a přijímal don Belianis, neboť si myslíval, že by ten rytíř musel mít tvář i tělo samou jizvu a šrám, i kdyby ho ošetřovali ti nejlepší ranhojiči. Líbilo se mu však na autorovi, že uzavírá knihu příslibem dalších nekonečných dobrodružství, a nejednou již sahal po peru, aby sám do písmene splnil, co druhý jen sliboval. A jistě by to byl úspěšně vykonal, kdyby ho od toho nebyly ustavičně odváděly jiné myšlenky, důležitější a naléhavější. (…) Krátce a dobře, náš šlechtic se tak ponořil do četby, že vydržel nad knihou celé noci od setmění do úsvitu, a celé dny od rozednění až do soumraku. A protože málo spal a ustavičně četl, vysýchal mu z toho mozek, až mu nakonec v hlavě přeskočilo. Jeho fantasie byla plná kouzel a svárů, vyzvání, bitev, zranění, dvornosti, lásek, útrap a podobných nemožných výmyslů, o nichž se v knihách dočítal. Celá ta změť výmyslů, jež četl, utkvěla mu v představách jako čistá pravda, takže nakonec nebylo pro něho na světě nic pravdivějšího. Říkával, že Cid Ruy Diaz byl opravdu zdatný rytíř, nevyrovnal prý se však zdaleka Rytíři Ohnivého Meče, který jediným máchnutím rozťal ve dví dva divoké a přenáramné obry. Ještě více si oblíbil Bernarda z Carpia, protože zabil v údolí roncesvalském očarovaného Rolanda, nastrojiv to jako Herkules, který udusil v náručí syna Země Antaia. (…) A když se tedy takto nadobro pomátl, přišel na nejpodivnější myšlenku, jaká kdy na světě blázna napadla. Považoval totiž za vhodné a nezbytné, aby se k větší slávě vlastní i k obecnému prospěchu stal potulným rytířem, aby vyjel do světa se zbraní v ruce za dobrodružstvím a počínal si tak, jako si vedli potulní rytíři, o nichž čítával. Hodlal jako oni napravovat křivdy a vystavit se tolika příhodám a nebezpečenstvím, že by se, kdyby je vítězně překonal, pokryl věčnou slávou. Chudák se už viděl odměněn za udatnost své paže při nejmenším korunou císařství trapezuntského. A tak zaujat příjemnými myšlenkami a ponoukán podivnou zálibou v nich, rychle spěchal proměnit své přání ve skutečnost.

Nejdříve vyčistil zbroj po svých pradědech, která odpočívala, pokryta rzí a plísní, v zapomenutém koutě. Vyleštil ji a vyspravil, jak jen mohl, ale zarmoucen viděl, že z ní mnoho chybí, zvlášť že v ní není úplná přilbice s hledím, ale zůstal jen obyčejný šišák. Hned si však důmyslně pomohl tím, že udělal z tuhého papíru jakousi poloviční přilbici, která vyhlížela, připevněna k šišáku, jako úplná přilba. Ale když chtěl vyzkoušet, zda je dost pevná a zda by vydržela ránu, a vytasil meč a dvakrát do ní ťal, již první ranou zničil to, nad čím vysedával po celý týden. Nelíbilo se mu zrovna, že přilbu snadno rozrazil na kousky hned napoprvé a tak snadno, a aby zažehnal podobné nebezpečí, vyrobil hned novou, kterou tentokrát upevnil zevnitř několika železnými pruty tak důkladně, že s ní byl docela spokojen. Ani ho již nenapadlo zkoušet ji znovu, přijal ji do své výzbroje a pokládal ji za nejdokonalejší přilbu s hledím. Potom se šel podívat na svého koníka, a třebas měl více boláků, než má reál drobných, a více vad než kůň Gonelův, který tantum pellis et ossa fuit, připadalo mu, že by se s ním nemohli měřit ani Alexandrův Bucefal, ani Cidův Babieca. Čtyři dny přemýšlel jen o tom, jak by ho pojmenoval, vždyť by nebylo správné, jak si v duchu říkal, aby kůň rytíře tak slavného a přitom jistě sám o sobě ušlechtilý neměl skvělé jméno. (…) A tak, když mnoho jmen vymyslil, změnil a zamítl, složil, rozdělil a znovu v mysli a paměti spojil, nazval jej nakonec Rosinantem, což považoval za jméno vznešené, zvučné a dobře vyjadřující to, čím býval jako pouhý obyčejný koník, a čím je teď, kdy se stal prvním ze všech koní na světě. Když překřtil takto pěkně a po chuti svého koníka, chtěl si vymyslit jméno též pro sebe, dumal o tom celý týden a nakonec se rozhodl pro jméno don Quijote; z toho patrně, jak už řečeno, usoudili autoři této pravdivé historie, že se bezpochyby jmenoval Quijada, a nikoliv Quesada, jak opět tvrdili jiní. Připomenul si však, že se udatný Amadis nespokojil jen tím prostým Amadisem, ale připojil k němu ještě jméno svého království a vlasti, aby je pozvedl k větší slávě, nazvav se Amadisem Galským, i pojal i on rozhodnutí spojit jako dobrý rytíř jméno rodného kraje se svým a zvát se donem Quijotem de la Mancha, čímž se, jak se domníval, hrdě znal k svému rodu i domovině a dodával jí větší cti, když si ji vzal jako přídomek. A když tedy vyleštil zbroj, udělal z šišáku přilbu s hledím, pojmenoval koně a pokřtil sebe, uznal, že si ještě musí vyhledat paní, do které by se zamiloval; vždyť potulný rytíř bez lásky je jen stromem bez listí a ovoce a tělem bez duše. „Kdybych se tak z trestu za své hříchy,“ říkal si v duchu, „nebo na své štěstí setkal na své pouti s nějakým obrem, jak se potulným rytířům často přihází, a kdybych ho srazil první ranou k zemi nebo přeťal ve dví nebo jej přemohl a podrobil si ho na milost a nemilost, nebylo by dobré mít někoho, komu jej poslat darem? Aby šel k mé sladké paní, padl před ní na kolena a řekl hlasem pokorným a zkroušeným: ´Jsem, paní, obr Calaculiambro, pán ostrova Malindranie, a přemohl mě v lítém boji nepřemožitelný rytíř don Quijote de la Mancha, jenž na věky buď slaven. On mě poslal z rozkazu svého, abych se dostavil před Vaši Milost, která sama rozhodne o mém osudu.´“ Ó, jak se zaradoval náš milý rytíř sám nad sebou po těchto slovech a zvláště pak, když nalezl tu, kterou mohl pojmenovat svou paní! To prý, tak se aspoň říká, žilo v sousední vesnici docela vzhledné selské děvče, do něhož byl náš rytíř od nějakého času zamilován, aniž o tom dívka věděla nebo toho dbala. Jmenovala se Aldonza Lorenzová, a právě ji se rozhodl hrdě nazvat paní srdce svého. A hledaje dlouho pro ni jméno, které by se důstojně vyjímalo vedle jména jeho a bylo hodno princezny nebo velké dámy, nazval ji Dulcineou z Tobosa, protože se v Tobosu narodila. Považoval to jméno za stejně libozvučné, neobvyklé a výstižné jako to, které si vymyslel pro sebe i svého koně. (…) Kapitola IV. o tom, co se našemu rytíři přihodilo, když vyjel z hospody (…) Nejel dlouho, když se mu náhle zazdálo, že se z hustého háje vpravo ozývá slabé volání, jako by někdo naříkal. Jen to uslyšel, již si řekl:

„Vzdávám díky nebesům za to, že mi skýtají milostivě a tak brzy příležitost, abych splnil, co mi můj rytířský stav káže, a sklidil ovoce svých šlechetných záměrů. To jistě běduje nějaký nešťastník nebo nešťastnice, potřebující mé ochrany a pomoci.“ A trhnuv uzdou řídil Rosinanta směrem, odkud podle jeho zdání hlas zazníval. Sotva zajel několik kroků do lesa, uviděl klisnu, přivázanou k jednomu dubu, a k druhému přivázaného asi patnáctiletého chlapce, který byl do půl těla nahý, a ten křičel; měl věru proč, vždyť ho jakýsi hřmotný sedlák bil koženým opaskem, provázeje ještě každou ránu radou a napomenutím: „Jazyk měj za zuby, ale oči na všem.“ A hoch volal: „Už to, pane, opravdu nikdy neudělám. Pro umučení Boží, já to už víckrát neudělám, a slibuji vám, že už si dám na stádo lepší pozor.“ Když don Quijote zhlédl, co se tu děje, křikl zlostně na sedláka: „Že se nestydíte, rytíři drsného mravu, pouštět se takhle do někoho, kdo se vám nemůže bránit. Vsedněte na svého koně, chopte se kopí“ – sedlák je měl totiž opřené o dub, k němuž přivázal svou kobylu – „a já vám ukáži, jaký jste zbabělec, počínáte-li si takto!“ Když nad sebou sedlák náhle uviděl po zuby ozbrojenou postavu a kopí zrovna u obličeje, pomyslil si, že odbila jeho poslední hodinka, a řekl zkroušeně: „Pane rytíři, ten hoch, kterého tady trestám, je můj čeledín a hlídává mi stádo ovcí, které zde v okolí mám. A je vám tak nedbalý, že nemine dne, aby mi nějaká ovečka nechyběla, a když mu teď vyplácím za jeho nedbalost nebo jeho darebáctví, říká, že prý to dělám z lakoty, abych mu nemusel vyplatit, co mu dlužím na mzdě. Ale při Bohu a mé nesmrtelné duši, v hrdlo lže.“ „Že v hrdlo lže, když to řekl přede mnou? Ah, selský troupe!“ rozkřičel se don Quijote. „Jako že je slunce nade mnou, nejraději bych vás probodl tímhle kopím skrz naskrz. Zaplaťte mu hned a bez cavyků, co jste mu dlužen. Jestli ne, při Bohu, který řídí svět, na místě vás tu rozdrtím a zničím. Ať už je odvázán!“ Sedlák sklopil hlavu a odvázal mlčky svého čeledína; don Quijote se ho zeptal, kolik mu jeho pán vlastně dluží. „Mám dostat po sedmi reálech za devět měsíců.“ Don Quijote vypočetl, že to dělá dohromady třiašedesát reálů, a rozkázal sedlákovi, aby mu je hned vyplatil, je-li mu život jen trochu milý. Vyděšený venkovan odpověděl, jako že tu stojí a jako že přísahal – ačkoli dosud nic neodpřisáhl – tolik prý mu nedluží; nutno prý od toho odečíst a zadržet, co ho stály tři páry střevíců, které čeledínovi koupil, a reál za to, že mu dal, když byl jednou nemocný, dvakrát pustit žilou. „To je pěkné,“ namítl don Quijote, „ale ty střevíce a pouštění žilou necháme za rány, které od vás tak nevinně dostal. Jestliže rozedral kůži střevíců, které jste zaplatil, vy jste mu za to sedral s těla jeho vlastní kůži. A pustil-li mu lazebník žilou, když byl nemocen, vy jste bral krev zdravému. Jste tedy do puntíku spolu vyrovnáni.“ „Horší je, pane rytíři, že tu nemám peněz. Ale ať jenom jde Andrés se mnou domů a tam mu vyplatím reály do posledního.“ „Já abych šel s ním? Bůh chraň! Kdepak, pane, ani za živý svět! Až by byl se mnou zase sám, sedřel by se mne kůži jako ze svatého Bartoloměje.“ „To neudělá,“ řekl don Quijote. „Co mu poručím, to z úcty ke mně také splní. A odpřisáhne-li mi to při řádu rytířském, který přijal, propustím ho a ručím, že ti všechno zaplatí.“

„Co to, Milosti, pro Boha říkáte? Můj pán není přece žádný rytíř a nevstoupil do žádného rytířského řádu! Je to Juan Haldudo, řečený Boháč, soused z Quintanaru!“ „Na tom málo záleží,“ odpověděl don Quijote. „Haldudové mohou být také rytíři, tím spíše, že člověk je synem svých skutků.“ „Také pravda,“ řekl na to Andrés. „Ale podle jakých skutků je synem tadyhle můj pán, když mi upírá mzdu, kterou jsem si vysloužil v potu tváři?“ „Nic ti, Andrýsku, neupírám. Buď tak hodný a pojď jen se mnou, brachu, a přísahám ti při všech rytířských řádech, co jich je na světě, že ti ty peníze vyplatím do posledního reálu a ještě ti přidám.“ „To od vás nikdo nežádá,“ řekl don Quijote, „dejte mu v reálech mzdu, jež mu náleží, a to mi stačí. Ale dbejte toho, abyste svou přísahu splnil. Ne-li, přísahám vám stejnou přísahou, že se vrátím, vyhledám vás a ztrestám, a neujdete mi, i kdybyste se schoval lépe než ještěrka. A chcete-li vědět, kdo vám to přikazuje, abyste měl splnění svého slibu ještě více na mysli, vězte, že jsem udatný rytíř don Quijote de la Mancha, mstitel křivd i bezpráví! Teď již buďte sbohem a mějte na paměti, co jste slíbil a přísahal, jinak odplatě neujdete.“ Po těchto slovech pobídl Rosinanta a za okamžik se vzdálil. Sedlák se za ním chvíli díval, a když už po něm nebylo v hustém háji ani vidu ani slechu, obrátil se na čeledína Andrésa a řekl mu: „Tak sem pojď, chlapečku, ať ti tedy vyplatím, co jsem ti dlužen, jak mi to nařídil ten mstitel křivd.“ „To nebylo jen tak do větru,“ řekl Andrés. „Uděláte, pane, jenom dobře, když splníte, co vám rozkázal ten znamenitý rytíř, který ať žije mnoho let. Je tak statečný a tak spravedlivý, že když mi hned nezaplatíte, pak se, při svatém Rochovi, jistojistě vrátí a také udělá, čím hrozil.“ „Já ti také přísahám, že ti zaplatím,“ řekl sedlák. „Ale mám tě tak nesmírně rád, že chci ještě zvětšit svůj dluh, aby byla výplata ještě větší.“ A hned ho popadl za rameno, přivázal jej znova k dubu a tak mu napráskal, že hoch div duši nevypustil. (…) Díl II. Kapitola XLII. O radách, které Sancho Panza vyslechl z úst dona Quijota, nežli se odebral na svůj ostrov jako vladař, jakož i o jiných důležitých věcech (…) Vtom přišel don Quijote, a když se dozvěděl, oč jde, a že se má Sancho tak nakvap ujmout vlády nad oním ostrovem, vzal Sancha za ruku, požádav ovšem nejdříve o dovolení pana vévodu, a odešel s ním do svého pokoje, neboť si vzal do hlavy, že mu poradí, jak si má v tom novém úřadě počínat. Když vkročili do komnaty, don Quijote zavřel za sebou dveře, přiměl Sancha skoro násilím, aby usedl po jeho boku, a řekl mu potom klidně a vážně: „Nekonečné díky vzdávám nebesům, příteli Sancho, neboť ještě dříve, nežli na mne dobrý osud něčím pamatoval, potkalo tě, ba v náruč sevřelo tak velké štěstí. Domníval jsem se, že se na mne usměje Štěstěna, abych se ti mohl odměniti za tvoje služby, ale mám největší úspěchy teprve před sebou, ty však, věru předčasně a zajisté dřív, než bylo vůbec možno očekávat, dočkal ses už dnes, že se tvá nejsmělejší přání stala skutkem… Jiní podplácejí, naléhají, škemrají, vstávají ve tři hodiny ráno, prosí a všelijak se pachtí, ale všechno jejich úsilí nevede nikam; a někdo si přijde, a nevěda snad ani jak, uchytí hodnost a úřad, na který mělo zálusk tolik jiných; na to je věru jak šito to známé: ,Sedne-li jednomu štěstí, sto jiných zato zmýlí…´ (…) Přikloň tedy srdce svoje k víře v to, co jsem ti pověděl, a vyslechni, synu milý, pozorně svého Katona, který chce býti tvým rádcem a vůdcem a hvězdou severní, abys unikl divokým mořským vlnám a nalezl cestu do bezpečného přístavu: neboť úřady a vysoké hodnosti jsou opravdu jako širý oceán, zmítaný bouřemi. Především se boj, synu,

Pána Boha, neboť počátkem moudrosti je žíti v bázni Boží, a budeš-li moudrý, nesejdeš nikdy s cesty pravé. Za druhé: obracej vždycky zraky své na to, čím vskutku jsi, a dbej, abys poznal sám sebe, vždyť přijíti k tomuto poznání je věru nejnesnadnější. Jestliže se budeš vskutku znát, nebudeš se zajisté nadýmat jako žába, která chtěla býti velká jako statný vůl; kdybys ji však přece jen napodobil, pod rozestřeným pavím chvostem nesmyslného vypínání objeví se ihned škaredé nohy, připomeneš-li si, jak jsi doma pásal prasata.“ „Opravdu jsem je kdysi pásával,“ řekl Sancho, „ale jenom jako docela malý hoch. Když už byl ze mne pořádný kluk a ještě později, pásl jsem vždycky jenom husy, ale prasata už ani jednou. Myslím však, že to na věci nic nemění; ti, kdo vládnou, nepocházejí přece vždycky z rodu královského.“ „To je svatá pravda,“ odvětil don Quijote, „a právě proto ti, kteří nejsou vznešeného původu, měli by přimísit k vážnosti svého úřadu skutečnou mírnost, ba přívětivost, a budou-li jí užívati obezřele, vyhnou se zlomyslným pomluvám, kterých není ostatně ušetřen žádný stav. Stav, Sancho, spíše na odiv, že jsi z nízkého rodu, a nestyď se říci lidem rovnou do očí, že tvými předky byli obyčejní sedláci; když uvidí, že se za to nehanbíš, nebudou tě tím podpichovat. A zakládej si více na to, že jsi člověk prostinký, ale ctnostný, než kdybys byl nějak vznešený hříšník. Nesmírně mnoho je těch, kteří se narodili v ubohé chýšce a nakonec se povznesli až k nejvyšší hodnosti jako papežové a císaři. Tuto pravdu mohl bych ti doložiti tolika příklady, že bys mě pak už ani neposlouchal.“ (…) Miguel de Cervantes Saavedra, Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha, díl první, Praha 1952, s. 13 – 16, 27 – 30; díl druhý, Praha 1952, s. 256 – 257. Přeložil Zdeněk Šmíd (překlad revidoval Jaroslav Haupt). Miguel de Cervantes Saavedra (29. 9. 1547 Alcalá de Henares /blízko Madridu/ – 22. 4. 1616 Madrid) Španělský spisovatel, zakladatel románového žánru (prozaického románu), náležel do zlatého věku španělské literatury (asi 1550 – asi 1650), těžícího ze světodějné úlohy Španělska jako námořní, koloniální i kulturní velmoci (do této epochy náleží ještě dramatik Félix Lope de Vega y Carpio aj.) Pocházel ze zchudlého šlechtického rodu, stal se vojákem a r. 1571 se zúčastnil slavné námořní bitvy u Lepanta (při řeckém pobřeží), v níž spojené španělsko-italské loďstvo rozdrtilo námořní síly Turků a zbrzdilo tak jejich expanzi ve Středomoří. Cervantes v této bitvě utrpěl vážné a trvalé zranění levé ruky. V r. 1575 jej při jiné plavbě zajali alžírští piráti. Po 5 letech zajetí (během něhož se několikrát neúspěšně pokusil o útěk) byl vykoupen svými příbuznými a vrátil se do Španělska. Své dobrodružné zážitky využil jako částečnou inspiraci pro svou literární tvorbu, jíž se následně začal věnovat.

V r. 1584 se Cervantes oženil s asi dvacetiletou Catalinou Salazarovou a v r. 1585 mu vyšla jeho první významnější kniha (román La Galatea), ale přesto až do konce života zápasil s hmotným nedostatkem. Po několika letech bezdětného manželství podnikl sám několik cest po různých krajích Španělska. V r. 1605 vyšel 1. díl jeho románu Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha, který se stal jedním z nejvýznamnějších děl světové literatury: kniha se okamžitě setkala s mimořádně příznivým ohlasem, Cervantes dopsal 2. díl (vyšel 1615), jímž také dosáhl velkého úspěchu, avšak bohatství nezískal a dožil v nuzných poměrech. Nejvýznamnější dílo: Dvojdílný román Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (El ingenioso hidalgo don Quijote de la Mancha; 1. díl vydán 1605, 2. díl 1615): první velký román světové literatury, Cervantes v průběhu psaní posunul téma, takže původně humoristický renesanční příběh o ztělesněných přežitcích středověku se ve svém průběhu proměnil v renesančně-manýristickou, filozoficky pojatou knihu o putování naplněném střetem individuálních ideálů s povahou skutečného světa (dvojice rytířský zeman don Quijote a jeho zbrojnoš Sancho Panza), dílo náleží k nejvýznamnějším literárním textům všech dob a stalo se silnou inspirací pro mnoho umělců: francouzského ilustrátora Gustava Doré (1832 – 1883), španělské malíře Pabla Picassa (1881 – 1973) a Salvadora Dalí (1904 – 1989), mnoho skladatelů (Richard Strauss: symfonická báseň Don Quijote, 1898), vznikl i americký muzikál Muž jménem La Mancha (hudba Mitch Leigh, text Joe Darion, filmový přepis 1972: režie Arthur Hiller, v titulní roli Peter O´Toole), českou dramatickou variaci na Cervantesův román napsal – pod názvem Zmoudření dona Quijota (1913) – spisovatel Viktor Dyk, českou zkrácenou verzi Cervantesova románu napsal český spisovatel Jaromír John (Příběhy dona Quijota, 1941; ilustrace František Tichý), do běžného jazyka pronikl ze Cervantesova díla i frazém boj s větrnými mlýny.